MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 120 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

The magazine can be accessed at:

http://valencik.cz/marathon

E-mail contact: valencik@cbox.cz

Do rukou se vám dostává časopis Marathon 3/2006. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik.cz/marathon).

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (4/2006) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. července 2006.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.

- Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.

- V časopisu jsou uveřejňovány materiály vzniklé při řešení projektu GA ČR Investování do sociálního kapitálu a efektivnost (402/06/1357).

- Od počátku roku 2006 je Marathon vybaven redakčním systémem, prostřednictvím kterého lze zveřejňovat příspěvky a reagovat na již uveřejněné příspěvky.

1. Úvodní poznámka

Lze předpokládat, že v tomto čísle nejvíce zaujme diskuse, která – mj. i v souvislosti s jeho přípravou – proběhla, a to v několika etapách. Je zveřejněna hned v následující části. Ocenit lze zejména dvě věci:

- Téma, které zpravidla vyvolává vášně, se do značné míry podařilo odpolitizovat a odideologizovat, tím je i udržet v solidní teoretické rovině.

- Projevila se zjevná snaha postupně se formou korektní diskuse dobrat v pochopení toho, o ce jde, co nejdále.

Na úvodní články navázala diskuse. K výsledkům diskuse pak přišla ještě navazující vyjádření. Do budoucna bychom chtěli podobných „víceetapových“ diskusí pořádat více.

Též další oddíl je veden snahou dobrat se samé podstaty problému. Tentokrát jsme zvolili formu bedlivého sledování či monitorování diskuse, která proběhla na stránkách deníku Právo. Monitorování průběhu nesmírně poučné diskuse jsme spojili se sledováním i širšího kontextu, aby si každý mohl udělat vlastní obrázek toho, jak při sledování závažných témat pracjí některá media. O recenzi (formou ohlasu s prezentováním vlastního názoru) na zveřejněné materiály jsme požádali jednoho z těch, kterých se daná problematka nejvíce týká – studenta vysoké školy, který je členem redakčního kruhu.

Poslední oddíl tvoří další část diplomové práce I. Merhautové (první byla uveřejněna včetně recenze od P. Wawrosze v Marathonu 1/2006).

K úvodní poznámce ještě připojujeme pozvání na zajímavou vědeckou konferenci:

Pozvánka na vědecku konferenci

Vysoká škola finanční a správní o.p.s.

pod záštitou místopředsedy vlády České republiky pro ekonomiku

doc. Ing. Jiřího Havla, CSc.

pořádá

2. ročník konference Znalostní ekonomika:

národní fórum o znalostní ekonomice

Národní fórum tematicky navazuje na Světové fórum (28. -30. 3. 2006 v Praze)

Konference se koná 23. května 2006 v kongresovém centru PricewaterhouseCoopers, Kateřinská 40, Praha 2

Podrobnější informace na www.vsfs.cz.

Na druhou polovinu září se připravuje 9. ročník vědecké konference Lidský kapitál a invece do vzdělání, který rovněž pořádá VŠFS. Pozvánku uveřejním v dalším čísle Marathonu. Ještě před tím se objeví na www.vsfs.cz.

2. Diskuse čísla: Teoretické vymezení levice a pravice

Tradiční je více než moderní (aneb co není synonymem levicovosti)

Pavel Sirůček

Text ani v nejmenším neaspiruje být fundovanou politologickou či politickoekonomickou konzultací komplexně rozebírající znaky moderní levice a pravice. Přináší pouze několik subjektivních postřehů a námětů, resp. usiluje o naznačení některých aktuálních souvislostí a problémů především prizmatem „selského rozumu“ - v kontextu nejen globálního stavu světa, ale také české předvolební reality. Autor se omlouvá za mnohá silná zjednodušení a zkratky, daná formátem, resp. určením textu, který vznikl rozšířením referátu [16] k diskuzi Klubu ekonomů (blíže na www.kscm.cz) „Pojetí levice a pravice na počátku 21. století“, uskutečněné 23. 3. 2006. Řada diskuzí Klubu ekonomů se, přímo či nepřímo, v různých souvislostech problematikou levice a pravice, jejich proměn či moderních převleků již zabývala (srov. [4], [6], [9], [13] aj.). Mnohé v příspěvku je formulováno kontroverzně a značně provokativně, s cílem probrat z letargie, vyburcovat a iniciovat kritické reakce. Nechť laskavý čtenář promine, ale autor si nedokázal odpustit několik osobních rýpnutí, která však mohou působit rušivě a odvádět pozornost od hlavní linie; jak je autorovým „dobrým“ zvykem – rád cituje (spíše však vykrádá) často sám sebe.

Motto: „Buďme levicoví, nebo pravicoví, ale nebuďme amébou, nebuďme měkkýšem“

(Miloš Zeman na Žofínském fóru 21. 2. 2006)

1. Politické spektrum, ideologie, svoboda a demokracie v nové fázi globalizace

Problematika levice a pravice je velmi široká, nesporně interdisciplinární a lze ji uchopit nejrůznějším způsobem. Namátkou na tyto otázky neustále narážíme v kontextu politických ideologií ([13]), občanské společnosti ([4]), sociálního státu ([6]), vstupu a fungování ČR v EU ([7], [12]) či při realizaci usnesení VI. sjezdu ohledně prací na projektu socialistické společnosti jako strategického cíle KSČM a nástinu cest jejího uskutečnění ([14]). Úvodem zdůrazněme, že ani zde se nemůžeme nikdy zcela zbavit ideologických „brýlí“ – označení ideologie sice náleží k těm nejvíce kontroverzním, ale není jenom nadávkou. Zjevné i skryté ideologie zůstávají věčným nástrojem, kterým vnímáme svět - právě před zaklínáním se údajnou „neideologičností“ je třeba důrazně varovat a mít se nejvíce pozoru (podrobněji [13]).

Industriální historii lze pojímat také jako střet různých podob tří velkých nenáboženských politickoideologických systémů - liberalismu, konzervatismu a socialismu. Mnozí považují za dominující ideologii průmyslového Západu liberalismus, který taktéž bývá označován jako „metaideologie“, zahrnující širokou škálu různých hodnot i konkurujících si názorů. Zopakujme tezi o vyprázdněnosti velkých ideologií (či přímo krizi), prohlubující se již cca od konce 60. let minulého století a stále umocňované globalizací, odehrávající se v její dosavadní jediné – neoliberální – podobě ([13]). Pokleslost liberalismu postmoderní doby dokumentuje nedávná aféra kolem karikatur proroka Mohameda – šlo o bezbřehou hloupost či cílenou provokaci, hodící se leckomu na všech stranách různých barikád? Volnomyšlenkářství nebo svoboda slova jsou pro mnohé posvátné, ale proklamacím, že na Západě dnes neexistuje žádná cenzura snad nemůže věřit ani ten nejuvědomělejší „Evropan“. Jako důkaz stavu svobody a demokracie, pokryteckosti a „viditelných“ politických tlaků často překonávajících i „neviditelnou“ ruku trhu mohou sloužit reakce na film Údolí vlků Irák, kdy si turečtí tvůrci dovolili něco nehorázného – obrácení rolí, resp. schémat dobra a zla.

Nejenom v kontextu identifikace levice a pravice narážíme na vytrvalé iluze spojené s ideologií tzv. třetích cest, se kterými ruku v ruce kráčejí mýty o transformaci kapitalismu ([10], [13]). Stále existuje mnoho zanícených kritiků „tyranie komunismu“ (či „etatistického kolektivismu“ aj.) i „bezcitnosti a divošství“ kapitalismu (či imperialismu), kteří však na platformě především sociálních demokracií vždy dávají přednost kapitalistické demokracii a dodnes vytvářejí různé verze tzv. třetích cest. A to včetně „nových“ (často chápaných v éře globalizace jako cesta jediná, bez alternativ) – s „revolučními“ myšlenkami typu sociálního liberalismu (na místo sociálního státu) a tzv. občanské společnosti. S jejich moderními podobami je spojena víra, že socialismus (přinejmenším „státní“) je mrtev, celkové přijetí globalizace (včetně akceptování neoliberálního rámce) či názor, že kapitalismus se definitivně transformoval ve „znalostní“ aj. ekonomiku. Na rozdíl od tradičního neoliberalismu je sice uznávána důležitá role státu – ekonomická i sociální (nebo je alespoň deklarována), jde však o odrůdy liberálního komunitarismu s aspekty v podobě tzv. nového individualismu. Rysem taktéž je, že bylo opuštěno socialistické rovnostářství, včetně osvojení si liberálních idejí rovnosti příležitostí a meritokracie ([1]). Na druhé straně existují názory, že různé paskvily a „moderní“ slepence ve 20. století zničily samotný liberalismus, který již vlastně žádným skutečným liberalismem není. Naznačená politika dokládá čím dál větší zpochybňování socialistického charakteru moderních sociálních demokracií a jejich stále těsnější příklon k liberalismu, resp. neoliberalismu – lze je přesto stále označovat jako levicové?

Cílem moderní levice by samozřejmě neměl být návrat k neregulovanému divokému kapitalismu s odbouráním všeho již vybojovaného, ale nejsou dnes přece jenom v určitých aspektech inspirativnější např. krajně liberální vize společenského uspořádání s konzistentní kritikou byrokratických struktur (včetně evropských) ve srovnání se „špidlovským“ plácáním o starém sociálním státu v nových kulisách či mnohdy až tragikomickou bezradností tzv. nové či modernizované (čti zmódněné) údajně ještě levice? V Evropě tato v zoufalé snaze udržet se u moci vše vsadila na jedinou kartu spočívající ve stále těsnější evropské integraci, vydatně živenou ideologií tzv. evropanství. Touto umělou konstrukcí „europeismu“ se snaží zaplnit prostor uvolněný krizí velkých ideologií, včetně kolapsu tradičních sociálně demokratických pilířů, resp. přístupů, nabízejících dnes jedinou víru v podobě „sladké budoucnosti jménem Evropa“. Je opravdu zcela mylná teze V. Klause, že právě „europeismus“ je náhražkovou ideologií po diskreditaci tradičních kolektivismů, která se však snaží tvářit neideologicky a sama sebe stylizuje do pouhého politicky korektního uvažování? Je ale „europeismus“ skutečně kolektivistický či má blíže spíše k něčemu dosti odlišnému?

Atributem levicovosti není okázalé pošilhávání po západní Evropě (kdy právě noví členové EU jsou předobrazem budoucího uspořádání, a nikoli naopak), ani salónní bezvýhradně povinné vychvalování dnešních podob integračních procesů, nad kterými beztak již převzaly diktát nadnárodní společnosti – tato trajektorie k ideálu sociálně spravedlivější (ale i ekologické) společnosti skutečně nevede. Samozřejmě nelze vystačit pouze s negací či poukazy na kapitalistický charakter EU či její imperiální ambice, ale je nutno přicházet s konzistentní, fundamentální kritikou integračních procesů (srov. [8], [11], [12]) a odmítat naivní „marxistické“ představy, že dnešní EU stále více směřuje k socialismu. Vyskočme z šíleného vlaku, jedna z posledních zastávek nese jméno euro, pak ...

V globální rovnováze mezi prací a kapitálem, již dlouhodoběji podstatně vychýlené k dominanci kapitálu, by levice měla stát na straně práce a pravice spočívá především na straně opačné. Globalizaci je však nezbytné dostat pod kontrolu, ba přímo zkrotit - počínaje regulací kapitálových toků, finančních spekulací či omezováním moci nadnárodních společností ([13]). Pomohou zde iluze a pohádky o sociálním státu z dílen modernizovaných sociálních demokracií stále bližších neoliberálním krajnostem? Co jiného jsou snahy lákat na nižší daně (včetně nižší progrese) či větší flexibilitu práce (tj. menší ochranu a jistoty většiny lidí, ale jejich nárůst pro velkých kapitál)? Proměny sociálních struktur, sílení globalizace, chronické ekonomické obtíže (s nepřekonanou krizí neokeynesovství) a v neposlední řadě konec východního bloku vedly k posilování iluzí o moderních tzv. třetích cestách, kdy již nejde o politiku středolevou, ale, v tradičně interpretované politické škále, o faktický posun doprava. Neúprosné logice se nemohou vyhnout ani evropské integrační procesy – právě Evropa bude pod konkurenčními tlaky ztrácet stále zřetelněji, a ve snaze propady alespoň brzdit bude stále asociálnější a stále více spoléhat na neoliberální recepty, které však krize budou ještě dále prohlubovat. Autentická levice by neměla přispívat k praxi záměrného ignorování všech protiproudů globalizačních, resp. integračních procesů (regionalizace, decentralizace či lokalizace). A to např. v kontextu úvah o kvalitativně nových technologiích, kdy někteří fatalisticky spoléhají, že právě ony automaticky přinesou samosprávu – budoucí společenská formace by měla být právě onou kýženou samosprávou, a tedy již žádnou „kracií“. Ani na eurokracii či plíživý NGO-ismus ovšem spoléhat a sázet opravdu nelze.

Velmi prostě lze schizma moderní levice a pravice interpretovat z hlediska vztahu ke kapitalismu, resp. změně společensko-ekonomické formace. Autentická radikální levice nesmí ztrácet ze zřetele systémovou změnu směrem k sociálně spravedlivějšímu uspořádání ve srovnání s kapitalismem (ať se již nachází v jakémkoli stádiu vývoje, resp. je eufemisticky nazýván jinak) – socialistické cíle jsou i nadále platné a aktuální. Široce a kriticky lze diskutovat frekventovanou myšlenku, že pravice tradičně klade důraz na svobodu, a to především svobodu jedince (a to včetně uznání historické odůvodněnosti a přínosů principu individualismu) a levice naopak svobody potlačuje a vede k totalitě (srov. [4]). Kriticky vždy však záleží na vymezení kategorií a samozřejmě na ideových aj. východiscích i úhlu pohledu.

Nejen J. Keller ([2]) varuje před nebezpečím opaku standardně chápané totality – před aktuální hrozbou ovládnutí veřejného sektoru soukromými zájmy. Svět sice nedospěl k „orwellovské“ hrozbě, že soukromí bude pohlceno veřejnou mocí, ale hrozí a již nastává pravý opak – nadnárodní korporace přejímají režii nové fáze globalizace a často jednají i proti vlastním státům. Jedinec je vystavován stále větším celospolečenským tlakům a ohrožením, ale je stále více masírován a přesvědčován, že těmto musí čelit pouze vlastními silami, individuálně. Stát, jako zbytek veřejné moci, zůstává zárukou obrany proti těmto tlakům, včetně „diktování nejistoty“ – a i z hlediska zachování individuálních svobod je nezbytné bojovat za zachování a posílení veřejného sektoru. Kolonizace veřejného sektoru soukromým zájmem (privatizace policie, soudů apod.), resp. další rozdrobení veřejné moci v duchu scénářů „refeudalizace“ vývoje není pouhou utopií, ale reálnou možností a hrozbou.

Keller (s odkazy na R. Kurze) také připomíná, že reálný socialismus neodstranil zbožní výrobu, pouze ji, ve snaze dostihnut vyspělé kapitalistické státy, podřídil politickým rozhodnutím či predikuje, že prosperitu Západu nelze dohnat a po kolapsu Východu a Jihu čeká kolaps i Západ, který se stane obětí „vlastního úspěchu“. Pro kapitalismus je již nyní mnoho lidí absolutně nepotřebných - nejen coby nositelé abstraktní práce, ale i z hlediska kupní síly, která bude dále klesat spolu se sociálními jistotami a zbožní výroba (založená na konkurenci) bude upadat do ještě hlubší krize. Podle Kellera 1. fáze globalizace probíhala cca v 50. – 60. letech 20. století, včetně tzv. rozvojové pomoci třetímu světu, kterou si však Západ řešil vlastní problémy; přitom v rozvojových zemích došlo k rozbití primární sociability (společenskosti založené na funkcích rodin, rodů či kmenů). 2. fáze globalizace však již probíhá v režii nadnárodních korporací, často i proti vlastním státům Západu; znefunkčněna je pod tlaky korporací ve vyspělých zemích také druhotná sociabilita (založená na pojištění a pomoci mezi vzájemně sobě neznámými členy společnosti). Na sekundární sociabilitu a výdobytky sociálního státu nemohou dosáhnout ani země rozvojové a obdobný scénář probíhá i v zemích bývalého východního bloku – socialismem vytvořená druhotná sociabilita je rozbíjena a také zde pronikavě klesá kontrola státu nad ekonomikou země.

Jiné studie upozorňují na poslední vlnu rychlé globalizace od 80. let, spojenou s pádem východního bloku a návratem k ideám laisses-faire, včetně probíhající deregulace a liberalizace uvnitř EU, např. v oblastech zásobování elektřinou, plynem či bankovních služeb. Vše opět především v zájmu a pod kontrolou velkých korporací - včetně další vlny slučování firem, zřejmě největší od konce „bubliny“ internetových firem před rokem 2000. Toto však s sebou nese stále patrnější volání po obnově ekonomického nacionalismu, resp. konkrétní činy tohoto patriotismu, dnes především v podobě podpory národních firem. Neomerkantilistický duch podle kritiků navrací ekonomické myšlení i hospodářskou praxi až kamsi do 17. století – vždyť ale „všichni“ přece ví, že „správné“ je až století osmnácté, se svou „neviditelnou rukou“, jak výstižně glosuje např. M. Hekrdla (Právo, 30. 3. 2006, s. 9).

Nejenom v kontextu úvah o moderní pravici a levici je důležité – s přihlédnutím k mnoha frekventovaným bludům o demokracii (či volném trhu) - zohlednit také nejednoznačný vztah svobody a demokracie. Např. F. Zakaria ([17]) „zjišťuje“, že sice ve světě přibývá demokracie a demokracií, ale nikoli svobody – demokracie však stále pro mnohé zůstává přímo ztělesněním dobra, politickým příkazem i hodnotou z nejvyšších. Svobodu nemusí přinášet jen demokracie, která však ale nutně nemusí být jejím nepřítelem. Svobodu také nelze exportovat ani zavést pomocí demokracie redukované na volební právo. Zakaria operuje s tzv. volební demokracií (která může být i neliberální, a v jeho pojetí zabraňuje šíření svobody) a demokracií liberální (tj. ústavním liberalismem), ke které lze dospět pouze zdlouhavě a často i mnoha oklikami, a která vyžaduje také odpovědnost a příslušné „oběti“. Různé interpretace, resp. konsekvence kategorií svobody a demokracie však již přesahují rámec příspěvku. I když bez určitých souvislostí s právním státem, tzv. občanskou společností ([4]), existencí voleb, uplatňováním moci prostřednictvím politických stran, resp. snahami nevládních neziskových organizací nedemokraticky uzurpovat podíl na moci, který jim nenáleží atd. se zcela neobejdeme ani zde. Závěrem připomeňme, že západní parlamentní demokracie ani liberální trh nepředstavují nejspravedlivější a nejméně zkreslenou soutěž mezi svobodnými a rovnoprávnými subjekty podle floskulí o harmoničnosti tržně-kapitalistického systému, ale spíše nelítostný zápas mezi různě propojenými politickoekonomickými aj. oligarchiemi, kdy ti slušní, skutečně inovující či ekologicky šetrní rozhodně často nevítězí.

2. „Žádnej neví, co je to ...“ (levice či pravice)

Rozlišování levicovosti a pravicovosti je těžko proveditelné bez zohlednění konkrétních historických, kulturních aj. souvislostí – někdy a někde může hlavním kritériem být vztah k národu (např. s nacionální pravicí), jinde zase vztah k ekonomické reformě (např. u nás liberalismus nezřídka splýval s liberalismem ekonomickým a byl fakticky politicky napravo), resp. privatizaci (kdy dodnes, nejen u nás, často nejdůsledněji privatizuje právě „levice“). Značně zjednodušený, a v mnohém již zastaralý, je častý pohled prizmatem přerozdělování - levice je tradičně spojována s větší mírou přerozdělování, kdy mnozí zde dokonce spatřují hlavní rozdíl. Není však ale největší přerozdělování právě v neregulovaném kapitalismu, směrem od nevlastníků k vlastníkům? Není „náhodou“ vlastnictví také hlavní příčinou polarizace na „my“ a „oni“? Pravice především sází na vlastnictví soukromé, levice však vidí jeho mantinely a snaží se o překonání cestami zespolečenštění. Taktéž velmi oblíbené proklamace, že levice dělá dluhy, kdežto pravice vždy hospodaří realističtěji a myslí na budoucnost, jsou silně zavádějící a mnohdy neobstojí ani ve světle oficiálních statistik. Velkým zjednodušením je také redukce rozdílů mezi moderní pravicí a levicí pouze na to, že levice usiluje o zajištění rovného přístupu všech k veřejným službám – tedy sloganovitě, že schopným nebere šance a slabým poskytuje ochranu. Soustavně je dále vše zatemňováno „vědeckými“ poučkami ekonomů, kteří vytrvale odmítají nálepky levicový či pravicový, s poukazy na univerzální „zjevené“ pravdy, o kterých přece nikdo nemůže pochybovat - ovšem v čele s vírou v blahodárné působení trhů a nezastupitelnost soukromého vlastnictví.

Stručně zrekapitulujme základy, co se učí nejen studenti politologie, ohledně standardního pravolevého politického spektra, souhrnně označujícího ideologická stanoviska politiků, stran či hnutí ([1]). Označení historicky souvisí s místy, která skupiny zaujaly na prvním zasedání Generálních stavů ve Francii roku 1789 – termíny levice a pravice však žádný přesně definovaný význam dodnes nemají. K nejprimitivnějším schématům náleží lineární politické spektrum: komunismus - socialismus – liberalismus – konzervatismus – fašismus; zohledňující různé postoje k ekonomice a úloze státu. Levice preferuje kolektivistické přístupy a státní zásahy, pravice individualismus a tržní řešení. Zde se údajně projevují hlubší ideologické a hodnotové rozdíly (dtto, s. 270) - levice je spojována se svobodou, rovností, bratrstvím, právy, pokrokem, reformami a internacionalismem; pravici bývají připisovány: autorita, hierarchie, řád, povinnosti, tradice, reakčnost a nacionalismus. S cílem zdůraznit údajně totalitní tendence fašismu i komunismu bylo, po II. SV, vypracováno podkovovité schéma: komunismus, socialismus, liberalismus, konzervatismus, fašismus; zde se však obě krajnosti přibližují. Jejich monistické (antipluralitní) sklony jsou stavěny do protikladu s údajnou tolerantností a otevřeností „hlavních proudů“. Učebnice operují také např. se dvoudimenziálním politickým spektrem, kde tradiční osu doplňuje osa vertikální (od autoritářství ke svobodomyslnosti), což má umožnit oddělení postojů k organizaci ekonomiky od postojů k občanské svobodě. Na ose horizontální je vlevo levice, napravo pravice, na ose svislé nahoře autorita a dole svoboda. Kvadrant vpravo nahoře může reprezentovat Novou pravici, vpravo dole anarchokapitalismus, vlevo nahoře stalinismus a vlevo dole sociální demokracie atd. (tamtéž, s. 271). Díky internetu jsou dostupné také netradiční pokusy - např. „základní politologické schéma“ J. Stehlíka, stavějící na směřování lidských společností k humánně saturostacionárnímu systému a předpokladech o pohybu společenských soustav, s řadou originálních námětů. Nicméně realita samozřejmě nikdy zcela neodpovídá učebnicovým schématům, často nemístně zvulgarizovaným a v mnohém velmi zavádějícím a sporným - na některé problémy se ostatně snaží upozornit i tento text.

Obdobně jako celá problematika moderní levice a pravice má i vymezení těchto kategorií řadu aspektů a rovin a interdisciplinárně přesahuje rámec politologických učebnic či studií. Žádné zcela jednoznačné definice však neexistují a mnohdy bývá přiřazování spíše záležitostí intuice, tradic nebo zkušeností, kdy mohou být volena často až kuriózní kritéria. V receptech pro snoby M. Macka se lze setkat s příklady „pravicových“ a „levicových“ jídel (zvulgarizovaně např. sekaná pojídaná vestoje z mastného papíru versus humři servírovaní na značkovém porcelánu) – kam však zařadit pro západní konzum typický hamburger? V. Klaus se prý nechal slyšet, že znakem levicovosti je voda v PET plastu, batůžek, zeleninový salát a snowboard. Za označení snowboardingu jako levicového sportu si K. Kříž vysloužil řadu ostrých kritik, a to i z řad snowboardistů, kteří tento cejch vehementně odmítají. Z pohledu nejen tradičních lyžařů však „prknaři“ mohou představovat jisté nebezpečí (nehledě na jejich nebezpečnost faktickou), resp. útok na přirozené hodnoty, kdy přirovnání k jakési obdobě registrovaného partnerství či multikulturalismu nemusí být, pro konzervativněji smýšlející, až tak přitažené za vlasy. Nejen v anekdotické rovině možno připomenout další prkýnkáře (či vandalské sprejery apod. asociály, mající pramálo společného s autentickou subkulturou graffiti) mnohdy automaticky řazené k levici (či levičáctví) a na straně druhé golf jako sport typicky buržoazní a pravicový či ruské gorodky jako levicové; v médiích zaznělo, že lyžařka K. Neumannová je příkladem pravicového sportovce (nejen ceny v jejím penzionu na Zadově však také o ledacčem vypovídají). Pro někoho se mírou levicovosti stalo zavedení školného; setkáváme se ale s tím, že školné (resp. širší reformu, včetně školného) často nejvíce požadují právě ti, kdož se nejvehementněji hlásí k moderní levici – pod hesly společnosti vzdělání, solidarity a spoluúčasti. Lidovou moudrost a zkušenost vyjadřuje přísloví, které v jedné z podob zní: „Jestliže bohatý člověk volí levici, jde zřejmě o výstředníka, když ale chudý člověk volí pravici, je to určitě blbec“. Bytostní levičáci volící pravici (nebo naopak), což nejenom u nás není ani zdaleka ojedinělé, a mnohdy ani příliš udivující – nechť prominou.

Dnes tak časté matení pojmů ohledně levicovosti a pravicovosti je umocňováno tím, že moderní „levice“ soutěží ve snižování daní a moderní „pravice“ si hraje na pečovatelský stát. Např. ODS před několika lety připravila silně pravicový program, ale nyní kormidlo otáčí spíše doleva, ale nejenom programovými „veletoči“ a činy na hony vzdálenými od předvolebních slibů je samozřejmě proslulá také sociální demokracie. K nevěrohodnosti, zklamání a narůstající desorientaci i desiluzím z politiky obecně přispívá nesrozumitelnost principů a programů, již vlastně nikoho příliš nepřekvapující nedůslednost, zarážející neprofesionalita (kdy nejenom pověstným „daňovým mičurinství“ se vyznačuje zdaleka nejen ODS), o děsivém chování či mafiánských praktikách politiků či zpolitizované byrokracie nemluvě. K důvěryhodnosti nepřispívá ani fakt, že v Čechách se tradičně všechno „rozkecá“, takže dnes tak populární, ale i přesně dávkované, úniky z policejních odposlechů, soudních jednání apod. se stávají již pravidelnou součástí zpráv - nikdo se ale příliš nepozastavuje nad tím, co všechno je v kapitalismu „po česku“ možné. Zlí jazykové nezřídka tvrdí, že vlastně není třeba vést žádnou volební kampaň, protože jednotlivé strany a jejich představitelé se bohatě dokáží znemožnit sami - v čemž opravdového mistrovství dosáhla především ODS. Rozkolísanost a roztříštěnost zejména příznivců levice (či přesněji stoupenců levicových hodnot) je třeba trpělivě překonávat, k čemuž rozhodně nepřispívají vnitrostranické šarvátky, ublíženecké a klukovské naschvály, do očí bijící nejednotnost vystupování a mnohdy i aktivity vymykající se nejen programovým prioritám a samotným fundamentům jednotlivých stran, ale nezřídka i zdravému rozumu. Tzv. „měkká“ KSČM totiž může poprvé po roce 1989 fakticky prohrát volby, a to i přes možný volební výsledek přesahující 20 %.

V netypickém Česku je situace aktuálně blokována tím, že „zelení“ (míněna mediálně protěžovaná a zveličovaná Strana zelených, kterou je přece nutno za každou cenu protlačit do sněmovny jako pátou) jsou zde orientováni liberálně a antikomunisticky, a o jejich řazení k levici (či levému středu) lze úspěšně pochybovat. S případným spojenectví se ostatně netají ani ODS, spoléhající nejen u životního prostředí na principy volného trhu; bytostná nenávist mnoha „zelených“ k osobě V. Klause však uvedené potenciální partnerství značně relativizuje a vhání je spíše směrem k sociální demokracii. Těmto „zeleným“ ve skutečnosti nejde o kvalitu života, ekologický pohled či regulace ani o stálý tlak na změnu stereotypů růstově orientovaných tradičních stran (což ale nevylučuje několik snílků či politických romantiků, ale nikoli neviňátek mezi příznivci), ale v prvé řadě o výtah k moci pro odložené politiky a příslušné zájmové skupiny. Dokladem je tradičně fanatický odpor k jaderné energii, populisticky hysterické štvanice na myslivce či kuřáky, volání po privatizaci, ale též poměrně značná shovívavost vůči dálnicím a automobilové dopravě. SZ je primárně orientována na znuděné pseudohumanistické a pseudoliberální idealisty (zejména z větších měst), frustrované z vlastní nicoty, kteří musí mít sami ze sebe dobrý pocit. „Zelený nátěr“ (obdobně jako vějička tzv. nepolitické politiky a tzv. občanské společnosti, spojená s nátlakovou ideologií NGO-ismu) slouží jako vizitka intelektuála, kterého je v prvé řadě nutno dostat k volbám. Ostatně z parazitů, kteří narcistně přijímají ambice být „svědomím národa“ či „veřejnými intelektuály“ se mnohým nezvedá žaludek jenom u nás. Stále se na výsluní snaží znovu prodrat havlovské klaky - Unie svobody již výtahem k moci nebude, zelený převlek se tedy hodí, a to vedle sociální demokracie, zčásti stále spojované s praxí tzv. „havlostrany“. Vyloučeny nejsou ani účelové slepence, které však nemohou vzniknout příliš brzy, aby se ještě dříve nerozpadly. Všichni ti „láskopravdaři“ (trefně pojmenovaní V. Jandákem), „Změny cest“, „Evropští ...“ atd. – vždy však patřičně nezávislí, demokratičtí, neúplatní, evropští, s neposkvrněnou minulostí a nechutně moralizující - číhají na další historickou příležitost. Nejvyšší ostražitost před jejich také mnohdy pseudolevicovou rétorikou a tolik populární kennedyovskou „kaviárovou levicovostí“ je ovšem vždy naprosto na místě.

KSČM by samozřejmě měla demaskovat mnohá opatření Modré šance ODS „pro bohaté“, důsledně se distancovat od oportunismu sociální demokracie (a tuto neustále tlačit k plnění vlastních slibů) apod. – nicméně největší nebezpečí aktuálně hrozí právě od strany tzv. zelených. S cílem zamezení jejich vstupu do parlamentu za každou cenu (kdy by se opakovala dnešní patová situace, místo US se SZ) je třeba mobilizovat především „rozumný“ venkov, včetně početné a silné myslivecké, rybářské aj. lobby - a to napříč celým politickým spektrem a bez přehnaných „ideologických“ předsudků. Smutným poučením je v neposlední řadě fakt, že opravdu zelený (a současně realistický) program absentuje u všech stran – v případě KSČM však jde o dvojnásobně zarážející neprozíravost, když tato témata (tak přitažlivá např. pro mladé) přenechává jiným, přesněji je nikdy příliš nereflektovala. Z obdobného soudku, též ale značně aktuálně: Jak je možné, že si KSČM, právě ve volebním roce, nechala trapně vyfouknout osvědčenou a populární Letenskou pláň pro tradiční oslavy 1. května a nedůstojně se na pražském Výstavišti stane předskokanem ČSSD? Může být amatérismus, neprozíravost, neschopnost či hloupost polehčující okolností nebo jde o záměr, který má cosi signalizovat? A co je vlastně horší? Je třeba se poučit – včetně nesmlouvavých personálních důsledků –, ztráty (nejen na hlasech) jsou však jen těžko vratné.

O jakou účast na moci se tedy má KSČM ucházet? Různé odpovědi jistě nabídne skalní, mnohdy ale i trvale zahořklý, „stalinista“ (či také „brežněvovec“), gumový modernista či pragmatický stoupenec nejrůznějších okresních aj. „baronů“; jakkoli je obdobné nálepkování zjednodušené, zavádějící, kontraproduktivní a nejen v předvolební realitě značně netaktické – nicméně vzájemná „vzdálenost“ některých členů je přímo astronomická. Praxe přespřílišného sociáldemokratismu (a dodejme revizionismu) spojená „… s bezprogramovým kšeftařením, s korupcí a klamáním voličů“ však vždy zůstává cestou do pekel a, na rozdíl od nynějšího mnohdy neviditelného předsedy, mnozí členové strany důvod k obavám skutečně spatřují. Otevřenou otázkou v obecnější poloze však zůstává, nakolik se má radikální, ba přímo antisystémová (nejen levicová) opozice nechat vtáhnout - tedy také i v podstatě neodvratně zkorumpovat - do vládního či parlamentního rozhodování, vysokých státních funkcí apod.? Rozhodně nelze nikdy vystačit s čekáním na kolaps kapitalismu a automatický příchod světové revoluce, s myšlenkami revanše či pouhou idealizací minulosti v duchu filosofie „Čím hůře, tím lépe“. Jistěže velmi těžko může vlivnější strana hlásat, že odmítá jakýkoli podíl na moci (by´t třeba v umírajícím, zahnívajícím a parazitním kapitalismu) a zbavit se všech možností zlepšovat každodennost a sociální podmínky např. lidem práce či alespoň vytvářet zdání alternativ - nicméně míra „státotvornosti“ je vždy velmi diskutabilní. Lze šmahem odmítat varování, že razantní Paroubek vtažením KSČM do spolurozhodování odebral této značnou část protestního potenciálu, čímž došlo k její faktické neutralizaci a zatlačení až do určitého podřízeného postavení, ba přímo „ocásku“ ČSSD? Komunisté by nikdy neměli zapomínat na oportunistický fundament sociální demokracie, kdy historické příklady přesvědčivě dokumentují, že tito „vylepšovatelé“ kapitalismu v rozhodující chvíli sociální ideály (a nejenom je) nakonec vždy stejně zradí. A opravdu je za každou cenu - tedy i zřeknutí se zásadních pilířů své filosofie a ideologie a bezvýhradné přijmutí standardů NATO či EU - nutné překotně spěchat do vlády a často se očividně velmi slastně třást (nebo tam být odložen) na nové, ještě prestižnější a lukrativnější, posty? To má být onou proklamovanou alternativou a nadějnou vizí sociálně spravedlivějšího uspořádání pro 21. století?

Závěrem druhé části zpět k rozlišování levice a pravice, resp. levicovosti a pravicovosti, což však nezřídka chybně splývá s pejorativně chápaným levičáctvím či pravičáctvím. Znovu připomeňme vlastnický úhel pohledu (zjednodušeně pravice pro vlastnictví soukromé a levice pro společenské, včetně samosprávy) nebo související vztah ke kapitalismu - opět velmi zjednodušeně: pravice prokapitalistická a levice anti- či alter kapitalistická nebo snad přímo socialistická (kdy by pojmy socialismus, coby snahy o sociální spravedlnost, a levice však dokonce v mnohém splývaly). Nicméně ideál sociálně spravedlivějšího uspořádání by měl pro levici být vždy důležitý, ba rozhodující; v kontextu snah o překonávání sociálních nerovností nutno zmínit dávný étos rovnosti, která však bývá rozdílně interpretována a chápána (jako rovnost šancí, schopností, před zákonem, bohem, stranou či rovnost vlastnická aj.); rozdíly levice versus pravice lze vztahovat i k rovině materialismus versus idealismus.

V dnešních globálních podmínkách mnozí zdůrazňují, že levice je pro solidaritu a sociální stát (kdy tento však mnohdy splývá spíše s liberálními představami), kdežto pravice pro individuální odpovědnost a stát neoliberální (často však nesprávně zaměňovaný také za stát neokonzervativní, a to přes mnohé styčné plochy), kdy soudobý jedinec je manévrován a nucen čelit stupňujícím globálním tlakům stále osamoceněji atd. Levici je do vínku dáván boj proti nadnárodním firmám, kdežto pravice bývá označována za jejich stoupence (či přímo služebníky) – opět s řadou ošidností a velkých zjednodušení (kdy např. liberálové se tradičně zaklínají bojem proti všem monopolům, nabízejíce však fundamentálně tržní řešení, které jsou pro společnost často daleko horší a zisk vlastníků pouze umocňují). Obhajoba zájmů sociálně slabších, ale i středních vrstev zejména před tlaky nadnárodního kapitálu však zůstává věcí především právě levice – nicméně je možná na místě zamyšlení, zda globálnímu kapitálu, resp. velkým korporacím nenahrává spíše liberalismus než pravice.

Lze se setkat s pohledy, že pravice zaměňuje cíl a prostředky, akcentuje pouze kvantitativní ekonomický růst a konkurenceschopnost, kdežto levice klade důraz (resp. by klást měla) na kvalitu života. „Systémotvorná levice“ se často ohání hesly typu sociálně (ale i ekologického aj.) tržního hospodářství, „antisystémová levice“ by potom mohla více akcentovat sociálno, ale možná již bez „tržna“; také zde však povětšinou zůstáváme pouze na úrovni propagandistických hesel. Pokud jako hlavní kritérium přijmeme aktuální (ale v mnohém již zprofanovanou a obvykle blížeji nespecifikovanou) trvalou udržitelnost – tedy s individualistickou, sobeckou pravicí usilující o neomezený konzum, růst a exploataci (plynoucích ze soukromého vlastnictví) a kolektivistickou, společensky odpovědnou levicí, respektující hranice růstu a směřující k trvale udržitelné budoucnosti (včetně např. samosprávného uspořádání) – snadno můžeme dospět dokonce k závěru, že vlastně žádná levice neexistuje. Nicméně boj za udržení míru, proti nespravedlivým válkám i za zachování samotného lidského rodu ve světle prohlubujících se globálních rozporů a problémů (a to nejen ekologických) by bytostnou věcí levice asi býti měl. Upozornit možno také na regionální aj. specifika, kdy kontury levicovosti a pravicovosti jsou dnes mnohdy daleko zřetelnější např. v Latinské Americe, na kterou mnozí sázejí v kontextu formování nového revolučního subjektu systémové změny, nicméně ani zde rozhodně nevystačíme s nálepkováním typu: levice je proti a pravice pro USA. Mnozí v kontextu rozlišování levicovosti a pravicovosti doporučují hovořit spíše o levicových, resp. pravicových hodnotách či orientacích, které se však mnohdy nepřekrývají s deklarovanou profilací politických stran (nehledě na rozdílnost ideologických a propagandistických proklamací od praktických, obvykle kompromisních, činů) či s praktickým chováním jedinců u voleb apod. Tato problematika však již přesahuje rámec příspěvku a zájemce lze odkázat např. na analýzy a průzkumy Klubu sociologů a psychologů (podrobněji na http://www.kscm.cz).

Přes akademičnost některých diskuzí, resp. zmiňované problémy spojené s rozlišováním levice a pravice (o jejich moderních převlecích nemluvě), ale i mnoho dalších komplikací však zatím dělení politické třídy a celé společnosti na pravici a levici překonané není. Nutno však prohlédnout různá mlžení a kriticky diskutovat jejich podoby skutečně moderní – tedy adekvátní globalizovaným podmínkám 21. století. S přihlédnutím k tomu, že největším ohrožením často není autentická pravice nebo levice, ale ti kdož tradiční schémata odmítají a sami sebe pasují na jediné slušné, středové či „nepolitické“ politiky, do jejichž repertoáru náleží i populární pohádky o nadstranickosti. Levicové i pravicové hodnoty stále existují a ani termíny jako kapitalismus či socialismus nic neztratily ze své hlubinné podstaty – někomu by se však hodilo (a to nezřídka i na „levici“), kdyby zcela zmizely ze slovníků a sebemenší zmínka o prohlubujících se nerovnostech či sociální spravedlnosti by se stala trestným činem. S plným vědomím obrovského zjednodušení (a zejména vlastnické podmíněnosti, resp. konsekvencí historického sváru principů individualismu a kolektivismu, na které ostatně lze převést všechny výše naznačené charakteristiky) je možno základ rozdílnosti mezi levicí a pravicí zkratkovitě vyjádřit následovně: levice = člověk, pravice = zisk.

3. Kdo nebo co není levicové

Levicový neznamená být samozřejmým stoupencem a mnohdy ani nechtěným obhájcem tzv. lumpenproletariátu, lehkoživků a obdobných vrstev, které s proletariátem ani „světem práce“ (a slušných lidí) často nic společného nemají. Po roce 1989 je sice často (a nejen v českých poměrech více než oprávněně) skloňována kategorie lumpenburžoazie, ale mnohdy se zapomíná na její „protipól“, který však protipólem ve skutečnosti vůbec není. Tedy právě na zmíněné vrstvy, které by neměly představovat hlavní cílovou skupinu levicových aktivit, a ze kterých se ostatně adekvátní voliči ani příliš nerekrutují – pokud se jim dostatečně přesvědčivě slíbí něco „zadarmo“ mohou sice k volbám přijít, ale serióznější politika se o ně opřít nedá. Sociální příčiny jsou bezpochyby velmi důležité, ale u mnohých se pouhou změnou společenských poměrů „to dobré“ rozhodně neprojeví a ani se nedají změnit pseudohumanistickým rozmazlováním, které ostatně většina z nich vnímá v prvé řadě jako slabost. Nejsou také jednostranné floskule o prevenci často na úkor ochrany společnosti? Proč nejenom naše zákony obludně nahrávají zločincům a staví oběti do podřadného, nevýhodného postavení? Také popletený pseudohumanismus bojovníků za tzv. přirozená práva (a to i práva sebevětší zrůdy, která se svým jednáním sama z lidského společenství vyřadila) či hysterická tažení proti stoupencům trestu smrti kritériem levicovosti nejsou.

Kam až vede absolutizace a přílišná ideologizace sociálních faktorů přesvědčivě dokladují feministické konstrukce o reprodukci sociálních nerovností především díky naprosto uměle prezentovaným odlišnostem a údajně neexistující různosti pohlaví. Lze se tedy pokrytecky pohoršovat, a to nejen ve výše naznačeném kontextu, nad stále častějším voláním po zdanění nejenom neproduktivního (zejména spekulativního) kapitálu, ale i neproduktivní pracovní síly či nad apely na nutný růst disciplinovanosti, pracovní kázně, naprosto nezbytné přejímání příslušných kulturních, pracovních, hygienických aj. návyků a civilizačních norem i podstatné zvýšení odpovědnosti všech v duchu filosofie: „Možnost, ale i povinnost pracovat“?

Levicovost taktéž neimplikuje automatickou podporu nekontrolovatelného růstu populace s naprostým rezignováním nad kontrolou její kvality – nezřídka z přídavků nebo porodného profitují nejvíce ti, kteří žádným subjektem nejen systémové změny rozhodně nebudou, a jejichž problematičnost bude muset brzy řešit jakékoli společenské uspořádání. Jsou tedy tak věrolomné a výhradně „pravicové“ např. návrhy diferencovat sociální platby podle vzdělání? Jedním z předvolebních taháků ČSSD se stal návrh na mnohatisícové částky za první, druhé a třetí dítě – kdo si ale bude tyto především vybírat? Mnozí také již pochopili, že spojovat např. účastníky pověstných českých technoparty s novým revolučním subjektem je naprosto mylné a velmi kontraproduktivní – autentická levice (ale i pravice) by se naopak měla od protispolečenských a často přímo anticivilizačních elementů důsledně distancovat a konečně začít hájit především slušné pracující lidi. K nim však rozhodně nenáleží konzumenti drog, kdy přílišná liberalizace (např. v oblasti tzv. drog měkkých) je cestou do pekel, vysílá nebezpečné signály, mění nežádoucím směrem společenské hodnoty a v žádném případě není měřítkem levicovosti. Kdo však v politickém spektru západních zemí skutečně vystupuje v zájmu stále více perzekuovaných normálních lidí, dodržujících zákony, společenské normy, kulturní aj. zvyklosti, pocházejících z příslušného civilizačního okruhu, kteří však nenáleží (a ani náležet nechtějí) k protěžovaným menšinám nejrůznějšího druhu? Proč se stydět a neustále omlouvat za normálnost, slušnost, dodržování civilizačních norem a zákonů či náležitost k homogenní většině? Proč je nám stále vsugerováván pocit jakési viny?

Vývěsním štítem a mírou „levicovosti“ se pro mnohé stalo tantrické omílání, resp. četnost používání termínu diskriminace, který je svým nadinflačním výskytem a faktickou bezobsažností již prakticky totálně zdiskreditován. Tématem dne se nedávno staly pokusy o opakované protlačení defektního zákona zvýhodňujícího skutečné či údajné homosexuály. Bylo poukazováno na předsudky lidí, nechápajících prý moderní svět, kdy hysterická podpora je módní záležitostí, stala se symbolem lecčeho a je v určitých kruzích přímo vyžadována. Stále jsou účelově interpretovány údajně naprosto objektivní výsledky „vědeckých“ výzkumů, kdy se rádo zapomíná, kdo je provádí a kdo financuje či jinak podporuje; tzv. politicky nekorektní a nevhodné studie, názory a závěry jsou všestranně ostrakizovány a tabuizovány. Nejenom Zákon o registrovaném partnerství bývá bagatelizován s tím, že vlastně o nic důležitého nejde, jen o pomoc utlačovaným a diskriminovaným, která nikomu a ničemu neublíží – pravý opak je však pravdou. Většinou společnosti nechtěná norma, protlačená díky ostudně tragikomické podpoře KSČM, se před volbami stala symbolem boje proti „Hradu“. Příznačné však je, že např. Zákon o partnerském soužití osob téhož pohlaví z prosince 1998 předložili poslanci skutečně napříč celým spektrem (z ČSSD, KSČM, US i ODS) – pokleslý pseudoliberalismus stranické knížky ani v nejmenším nerespektuje.

Přijatý zákon v prvé řadě zvyšuje status homosexuality ve společnosti a nepokrytě manipuluje s hodnotovou orientací celé společnosti. Vnáší princip relativity do fundamentálních dimenzí lidské osobnosti, popírá přirozenou rozdílnost pohlaví, bojuje proti heterosexuální výlučnosti manželství a zpochybňuje samotnou podstatu rodiny. Nehledě na řadu drobnějších faktických zvýhodnění, která přináší (např. u dědictví) či daleko vážnější poškozování práv a ochrany dětí. Cestou malých změn je i u nás prosazována destruktivní strategie, která mimo jiné přímo otevírá možnost adopce dětí (zde pouze ve formě pěstounské péče), která však nebyla navrhovaná proto, že si příslušné lobby dobře uvědomovaly, že toto by zatím neprošlo. Co bude pokračováním však naznačil Evropský parlament, schválením rezoluce požadující zrovnoprávnění homosexuálních svazků s manželskými, kdy pokračováním budou tlaky na zavedení trestního stíhání osob (za tzv. homofobii), kteří „rovnost“ uznat odmítnou; další, a to i mocenské, cíle brzy budou následovat. Samozřejmě vše úhledně a politicky korektně zabaleno ve frazeologie o „lidských právech“ a boji proti diskriminaci a patřičně marketingově ošetřeno, prezentováno a zaplaceno.

Další prolamování osvědčených hranic, relativizace hodnot a vysílání nepatřičných signálů oslavováním deviací či podporou protispolečenského jednání (včetně drog nenáležejících do našeho civilizačního okruhu) rozhodně není poznávacím znamením levicovosti, ani v jejím „moderním“ kabátě – právě levice by se proti „diktatuře nenormálnosti“ měla postavit čelem. Nátlaková lobby se nespokojují s tím, že tzv. 4 % menšina již zákony není označována za zločince, ani nemocné, ale stále militantněji, s větší nestydatostí a arogancí, usilují o další rozrušování tradičních norem a všestranná protěžování. Obvykle nikoli „obyčejní“ skuteční homosexuálové (o které ostatně ani příliš nejde), ale profesionální gay aktivisté, navýsost političtí, svými stupňovanými provokacemi věci samotné (v podobě opravdových znevýhodnění, pronásledování aj. problémů) často spíše ubližují a stále nebezpečněji štvou nejen proti sobě; a to včetně zveličování svého počtu, významu i „výlučnosti“ či tolik oblíbeného neprůstřelného „argumentu“, že ten, kdo proti nim vystupuje, pouze před společností či sebou samým zakrývá vlastní problémovou orientaci. Kdo však (samozřejmě vedle, resp. v rámci „diktátu peněz“) určuje tzv. módní trendy a rozhoduje o vkusu „veřejnosti“ či ideálech krásy? Opravdu poptávka a společenská objednávka? Koho? Odkud se rekrutuje značná část všech těch návrhářů, designérů, módních fotografů, různých image-poradců, vizážistů či „uměleckých“ kadeřníků? Proč si milióny dívek po celém světě mají ničit zdraví, aby připomínaly vychrtlé hochy? V kapitalistickém rámci jsou ovšem i tady peníze a zisk až na prvním místě. Mediálně (a „umělecky“) oslavované protipřírodní zvrhlosti však postupně přestávají být označovány pravými jmény a často se módně stávají nejen salónně přijatelnými, ale přímo novou společenskou normou a povinností - historické paralely s degenerací a pádem starého Říma jsou stále patrnější. Tady nejde o intoleranci vůči odlišnostem, ale již o samotné přežití.

Stejně jako homosexualita taktéž ani feminismus rozhodně není testem levicovosti, právě feministická hnutí, kráčející ruku v ruce s homosexuálními nátlakovými skupinami, svými stupňovanými aktivitami mnohdy zlepšování postavení žen ve společnosti spíše blokují a celkově diskreditují. Opravdu si někdo myslí, že zavádění povinného počtu žen v politice či na určitých funkcích něčemu pozitivnímu prospěje? Není urážkou skutečných žen (nikoli jejich feministických karikatur) a nepovede spíše k bumerangovým opačným efektům? Řešení postavení žen nespočívá v tom, že se obě pohlaví stanou stejně „rovnoprávnými“ na trzích práce ani v ignorování přirozených rozdílů mužů a žen, ale naopak právě v respektování a úctě k této rozdílnosti, aniž by nějaká skupina byla příliš znevýhodňována.

Termín levicový taktéž nepředjímá, že si automaticky představíme asketického vymítače kouření, alkoholu a pojídače zrní. (P.S. Autor však není přísně nestranný – jde o nevyléčitelného pasivního kuřáka, posedlého obžerstvím, pitím kvalitního českého chmelového moku i karbanem, s postavou těhotného hrocha). Pokryteckost a zástupnost těchto tažení, často realizovaných právě za podpory a peníze velkých (i tabákových) firem, a odvádějících pozornost od skutečných problémů, dokladují populistické štvanice na kuřáky v restauračních zařízeních. Kouř v hostincích či barech smrtelně ubližuje a vadí, na rozdíl od splodin tisíců osobních aut např. v Praze, proti kterým se však příliš nebojuje. Proč asi? Výše naznačené však nikterak nepopírá stále naléhavější nutnost důkladného zamyšlení se nad problematikou „pravých“ a „nepravých“ potřeb, a to nejenom v kontextu neudržitelnosti růstového orientace západní tržní civilizace a enormního plýtvání ve všech fázích reprodukčního procesu (srov. [15]). Právě zde by totiž již brzy mohla spočívat klíčová odlišnost mezi levicí a pravicí, adekvátní novým podmínkám 21. století i vizi samosprávy.

Levicový není synonymem bezduchého stoupence módního (a krajně nebezpečného) multikulturalismu, naopak autentická levice (ale i pravice) by měla stupňovat tlak proti postmoderní multikulturní ideologii relativisticky hlásající, že vše má naprosto stejnou hodnotu. Matoucí je tedy rozlišování politické pravice a levice vztahem k multikulturalismu (či např. válce v Iráku), kdy levice často bývá k multikulturalismu vstřícnější vzhledem ke své skutečné (či domnělé) univerzalistické tradici. Také varování před neomezovaným pohybem lidí či kritické zamyšlení nad skutečnými dopady naprosto volného obchodu je spíše dokladem zdravého rozumu. Střet civilizací se již stal realitou, hlavním viníkem je však západní pseudoliberální společnost – ostatně dnes již nelze hovořit ani o její krizi, protože tato kategorie obsahuje i prvky pozitivní, nýbrž o degeneraci a všestranném úpadku. Opravdu je uskutečnitelná demokratizace (redukovaná na „svobodné“ volby se správným výsledkem) nejen islámského světa, pomocí tanků? Západní kultura se pyšní odkazem humanistů a na čelné místo staví respekt k individualitě a ochranu lidské jedinečnosti – vystačí si s tím však i do budoucnosti? Nejsou fanatické snahy (z jakýchkoli, třeba i ušlechtile naivních pohnutek) o heterogennost vlastně kontraproduktivní pro všechny? Není uměle nařizovaná, státem zabezpečovaná, přehnaná tolerance vůči skupinovým odlišnostem přistěhovalců (či Romů aj.) faktickou překážkou jejich integrace – nevede k dalšímu vydělování i posilování oboustranně negativních zkušeností? Čeho je výrazem a komu slouží tragikomické ušklíbání nad malým českým člověkem či zachovávanou relativní homogenností české populace – proč jsou např. jižní Čechy tak vyhledávanou oázou, není to také právě díky větší homogennosti?

Vysoce kontroverzní i aktuální problematikou „dobrého“ soužití se zabývá G. Sartori ([3]) s důrazem na téma přistěhovalců v kontextu teorie pluralitní společnosti. Za „dobrou“ považuje společnost pluralitní, která je zároveň společností otevřenou, ale diskutuje míru této otevřenosti. Popírá představu komplementarity pluralismu a multikulturalismu (tj. politiky podporující etnické a kulturní odlišnosti) a tvrdí, že jde „o dva protikladné pojmy, jež se navzájem vylučují“ ([3], s. 9). Snaží se o naznačení odpovědí na klíčové otázky – jak integrovat imigranta odlišného etnika, kultury či vyznání, resp. do jaké míry může pluralitní společnost přijímat přistěhovalce, odmítající její principy, aniž by se dezintegrovala? Odmítá zjednodušené představy, že pro integraci postačí udělení státního občanství (pouhá „naturalizace“) s politicky korektními poukazy na to, že všichni imigranti jsou přece užiteční, a to vždy, všem a bez rozdílů. I tento autor si velmi dobře uvědomuje, že otázky užitečnosti přistěhovalců jsou komplexní, dlouhodobé a nejsou výhradně ekonomické povahy – jde totiž o „problém v prvé řadě společenský, etický a politický“ (tamtéž, s. 10). Ani zde však nelze uplatňovat schéma, že levice je vždy pro imigranty, kdežto „xenofóbní“ pravice vždy proti.

Levicový také neznamená často značně nesebevědomé přitakávání obludné politické „hyper“korektnosti, pokrytecky přinášející mnohá novodobá – ale nepřirozená – tabu. V rámci identifikace tzv. megatrendů období 2000 - 2010 ([11]) lze hovořit o ohroženích plynoucích právě z praxe tzv. univerzálních lidských práv, multikulturalismu, politické korektnosti a pozitivní diskriminace. A to včetně: zesilování rozporu mezi oficiálním vědomím doby a společenskou realitou, resp. biologickou, antropologickou aj. přirozeností člověka; zvýšení ohrožení plynoucích z liberálního univerzalismu a humanistického pojetí pokroku; nárůstu prvků kulturního aj. nacionalismu jako reakce na vnucované „přínosy“ multikulturalismu; stále patrnější neexistence globální hodnotové shody a partikulárnosti (i nepřevoditelnosti) hodnot; neudržitelnosti pokrytecké morálky „salónní přijatelnosti“, resp. politické „hyper“korektnosti a postupného odtabuizovávání některých témat; hypertrofie a počátku odumírání kontraproduktivních politik pozitivní diskriminace menšin s přenášením důrazu nejen pouze na výhody a práva, ale i na odpovědnost, povinnosti, resp. ochotu přijímání civilizačních norem a kulturních vzorců nebo nebezpečně postupující krize rodiny a tradičního ženství s nárůstem feministického extremismu a oslavami nepřirozených vztahů aj.

V kontextu tzv. megatrendů možno znovu připomenout tezi o vyprázdněnosti velkých politických ideologií v čele s dříve dominantním liberalismem, resp. bezradnosti tradiční levice i pravice (včetně sílící krize liberální, konzervativní a sociálnědemokratické koncepce svobody a individuality, celosvětového úpadku a ideové zmatenosti organizovaného levicového hnutí, postupného návratu třídního přístupu či zesilování volání po pevném řádu, odpovědnosti, kázni a návratu k tradičním hodnotám a přetrvávajícího marasmu populistické i technokratické pravice, která přes společenskou poptávku nepřistupuje k zásadnějším změnám atd.). V neposlední řadě pak o krizi člověka samotného a absenci adekvátního subjektu systémových změn, kdy globalizovaná postmoderní společnost začíná narážet také na bariéry antropologické či sociálně-psychologické; stále sílí krize tradičních myšlenkových stereotypů a koncepčního myšlení, není dostatečně vyjasněn nový obsah kategorie solidarity, resp. neustále přetrvává rozmělněnost a nejednotnost „anti-“ i „alter“ globalizační fronty s vizí možného přenášení center revolučních změn z tradičních oblastí atd. (podrobněji [11]).

Levicové nereprezentuje automatické ano všemu kosmopolitnímu, kdy právě podstata globálního konzumního kapitalismu je stále pronikavěji kosmopolitní a synonymem moderní levicovosti se pro mnohé stala nálepka “levicový“ liberalismus (obdobně jako u moderní „pravice“ tzv. liberální konzervatismus apod.). Není však právě ono „liberální“ velkou brzdou a nebezpečím? Ostatně jde skutečně ještě o liberalismus či jen o jakousi hru a módní značku? Synonymem levicovosti také rozhodně není fanatické zavrhování a likvidace národního – pudová kosmopolitní nenávist ke všemu národnímu není vizitkou skutečného stoupence levice ani opravdového intelektuála. Pokud jde o národní státy – jejich rozpad je nezřídka nadsazován a uměle urychlován, kdy tradiční scénáře spočívají v tom, že je s jásotem činěno vše, aby tento byl co nejslabší a následně je argumentováno nefunkčností a překonaností. Slabost národních států vyhovuje především globálnímu finančnímu kapitálu a nadnárodním společnostem, kdy recept boje proti narůstání moci těchto subjektů je právě podpora národních států, všeho zdravého národního a samozřejmě důsledné opuštění všech reliktů ekonomického laisses-faire, resp. zamezení pokračující liberalizace všech sfér společenského života. Každý kdo dnes, ať již ze sebeušlechtilejších pohnutek, bojuje proti všemu národnímu, objektivně nahrává právě těmto subjektům a stojí na jejich straně.

Iluze o kosmopolitní práci coby globální hrázi kosmopolitnímu kapitálu jsou nebezpečné a ve svých důsledcích straně kapitálu výrazně nahrávají a pomáhají. Kam vede např. ona opěvovaná (či fatalisticky akceptovaná) liberalizace a komu fakticky slouží, přesvědčivě ukazuje, že ČEZ (snad ještě alespoň „polostátní“) vykazuje zisk přes 20 mld. a zdražuje. Náš „ministr“ financí se zde zaklíná tím, že Evropa tyto ceny liberalizovala a nelze s tím příliš dělat – snad pouze dividendy ze státních podílů použít jako jisté kompenzace. Kocourkov je umocněn tím, že tato „zlatá slepice“ se má privatizovat – netřeba dodávat, že také tento záměr prosazuje strana, sama sebe nezřídka označující za jedinou levici. Ukazatelem „levicovosti“ se totiž mnohdy stala podpora všech privatizací či co nejponíženější podlézání (často ne zadarmo) zahraničním investorům na úkor domácích subjektů. Národní však jistě není synonymem nacionalismu v jeho pejorativním, buržoazním, smyslu (samozřejmě nejde ani např. o tzv. nacionální socialismus), stejně jako, výše kritizovaný, pseudoliberální multikulturalismus neznamená totéž co proletářský internacionalismus. Módní zvykem se zejména v Evropě také stalo zahrnování otázek národnostních menšin právě pod pojem multikulturnost, kdy neudržitelně a kontraproduktivně (mnohdy ale zcela záměrně) bývají směšovány problémy různorodých etnik, přistěhovalců či jiných minorit. Vše je některými pokládáno za přímý důsledek a vyústění západních liberálních demokracií s jejich otevřeností. Nicméně skutečná multikulturnost není výsadou Západu, stačí si poctivě připomenout např. reálie „totalitního“ SSSR – ostatně skutečná emancipace nejen národnostních aj. menšin za liberálního kapitalismu plně realizovatelná nikdy nebyla, není a ani nikdy být nemůže.

Národ jistě sám sebe nesmí brát smrtelně vážně, nicméně národní identita vyžaduje i velké příběhy – nepotřebovali bychom nového Palackého, který takový příběh o smyslu dějin pomáhal vytvářet? V kontextu integrující role tradic, rituálů, příslušné frazeologie a stále potřebných „ne“liberálních mýtů zmiňme půlstoleté výročí osudově legendárního vystoupení Nikity Chruščova na tajném zasedání 20. sjezdu KSSS 25. 2. 1956, který zahájil proces přehodnocování dějin, hodnot, programů i názorů a otevřel cestu perestrojce s vyústěním v rozpadu nejen SSSR. Ať již pohnutky samotného Chruščova byly jakékoli (a spekuluje se o mnohém), nečekané odsouzení osobnosti Stalina se stalo rozbuškou pak již neodvratného výbuchu nejen společenského vědomí – ostatně z tohoto „projevu století“ se Sovětský svaz ani komunistické hnutí dosud plně nevzpamatovalo. Tímto vystoupením byly narušeny samotné fundamenty nezbytné mytologie, která ztratila pro mnohé magickou přitažlivost. Čemu a komu bylo vlastně pomoženo, nechť si po pravdě odpoví každý sám.

4. Nosná témata, konzervativní budoucnost a stop pokleslému liberalismu

Synonymem modernity levice (především té antisystémové se socialistickou orientací) není její další sociáldemokratizace ani přehnané rozkročení více k tzv. politickému středu. Proč se neustále snažit být za každou cenu stranou skutečně pro každého? Neztrácí se tím daleko více než jsou údajné přínosy? Kdo ostatně stvořil, a komu především slouží mýtus většinového středového voliče, který je ale také takto modelován a do této polohy stále více manévrován? Přehnané rozkročení k tzv. politickému středu není řešením, ostatně ani v hypotetické situaci zisku většiny hlasů by se ani – ve stávajícím geopolitickém uspořádání, v dané fázi globalizace pod kontrolou nadnárodních gigantů, v rámci standardů NATO i dnešní EU – nic převratného a dramatického odehrát nemohlo. To však rozhodně neznamená rezignaci na dobrý volební výsledek, kdy zástupci autentické levice se dnes musí postavit proti pokračující liberalizaci, za udržení zbytků „sociálna“, a to zejména na národní platformě s oprávněnými požadavky v duchu tzv. nového ekonomického nacionalismu.

Bezpáteřní středové strany zaměřené na nevyhraněného (a dnes prý i bezprizorního) voliče – spíše ale voliče bez jasného či ještě lépe jakéhokoli názoru, a tedy mnohem snáze manipulovatelného – by mohly být začít vytlačovány moderní konzervativní levicí, resp. pravicí již v nepříliš vzdáleném horizontu. Což by také bylo určitým řešením stále patrnější globální nerovnováhy politického spektra, kdy tradiční levicové i pravicové recepty již mnohdy nefungují. Cesta vede přes tradiční, pevné a jasné názory (včetně pojmenovávání věcí pravými jmény bez přehnané politické korektnosti), vždy transparentní a jednotné postoje, stálé poukazování na nekompetentnost vládnoucích liberálních elit (včetně konfrontace předvolebních slibů a následných „zrad“ nejen programů), resp. bezpodmínečné distancování od pokrytecké salónní přijatelnosti, falešné státotvornosti, ale v neposlední řadě také celého evropského mainstreamového projektu, přesněji řečeno kaliště. Jsou nezřídka tabuizované úvahy o povinné účasti na volbách, volebních hlasech pouze členům politických stran, změně kritérií (rozhodně ale nikoli snižováním nutného věku voličů, spíše právě naopak) či možnosti volit pouze v místě narození a dlouhodobého pobytu atd. pouze „neslušnými“ fantasmagoriemi nebo se snaží o jistou reflexi nových objektivních skutečností, před kterými by ani levice, resp. „levice“ hrát roli mrtvého brouka rozhodně neměla?

Nutno stále připomínat celou řadu nosných témat, kterými by šlo oslovovat širší veřejnost a trpělivě postupně sjednocovat skutečnou levici, resp. aktivně napomáhat (společně se sociální zkušeností) formování, sebeuvědomování a dozrávání zatím absentujícího subjektu možné budoucí systémové změny. Mezi taková náleží zkoumání kategorie vlastnictví, resp. rozpracování pracovní teorie hodnoty, koncepcí ekonomické a politické samosprávy, participace či zaměstnaneckých podniků (a to včetně praktických příkladů a především jejich účinné podpory) atd. Nebylo by také na místě vyrukovat s důkladně připravenými (prozatím sice spíše nepříliš reálnými, ale nejenom propagandisticky účinnými) projekty typu tzv. Tobinovy daně na zdanění především mezinárodního spekulativního kapitálu? V rámci hledání trvalé udržitelnosti by všestranná podpora měla být poskytována mnoha rozumným skutečně zeleným (lépe rudozeleným) projektům a subjektům či problematice ekologie času, o skutečně promyšlené dopravní politice (kdy však spoléhání na automobilovou dopravu či krátkozraké lákání voličů podporou výstavby dalších dálnic či montoven asi nejsprávnější cestou nebude) ani nemluvě. Přínosným by se mohlo stát oprášení, kritické posouzení, resp. aktuální rozpracování některých koncepcí stacionární ekonomiky a společnosti i zohlednění možných inspirací z předkapitalistických formací či počátků kapitalismu, včetně např. cechovního, občinového či kastovního uspořádání ve vztahu k samosprávě (blíže [14], [15]). Ostatně neabsentuje ve schématech pravolevého spektra právě vztah ke skutečně trvale udržitelné budoucnosti, resp. k, na plýtvání orientovanému kvantitativnímu, růstu, uskutečňovanému pouze se ziskovou motivací a díky neúprosné tržní logice? A nemůže právě zde spočinout jeden z hlavních rozdílů moderní levice a pravice pro 21. století?

„Myšlenkové tanky“ antisystémové levice by neměly ustrnout na přežilých schématech tržně-kapitalistické racionality (resp. efektivnosti), nýbrž svou pozornost napřít zcela jiným směrem – od kvantity ke kvalitě, od striktně ekonomických ke komplexnějším sociálně-ekonomickým ukazatelům, od individuálních profitů k celospolečenským (a dnes již celoplanetárním) zájmům, od individualistických k celostním systémovým pohledům a přístupům – a to s daleko větším důrazem na tradiční hodnoty, mechanismy i instituce. Nejen v kontextu formování adekvátního subjektu budoucích změn (srov. [10], [11], [13]) je možno predikovat jisté „neo“konzervativní socialistické oživování a obrození – nejdříve v oblasti teorie a posléze i společenské praxe, což by mohlo představovat skutečně adekvátní odpověď na často připomínané, ale již zprofanované, „výzvy“ modernizace (či globalizace).

Definitivně již zřejmě skončila éra industriálního „liberálního socialismu“ a budoucnost lze oprávněně spojovat především se socialismem méně liberálním či přímo ne-liberálním. Ústředním heslem dneška a blízké budoucnosti se proto stává – „méně liberalismu a více konzervatismu“. Zbavme se konečně častého, a mnohdy cíleného, matení pojmů a přestaňme již přívlastek liberální automaticky ztotožňovat s pokrokovým, humánním, mnohdy dokonce s levicovým; konzervativní také rozhodně neznamená pouze zpátečnický, reakční, natož výhradně pravicový. Liberalismus v žádném případě není synonymem pokroku – ostatně vždy je nezbytné vymezit, co pokrokem míníme či v zájmu koho jsou kritiky odbývány poukazováním na objektivní nevyhnutelnost jakéhosi abstraktního pokroku. Liberalismus je však, někdy více, jindy méně, ale z podstaty vždy individualistický (ale stále více agresivně-individualistický), na rozdíl od konzervatismu snáze spojitelného s kolektivistickými východisky a ideály. Taktéž spojitelnost konzervatismu se „sociálnem“ je oproti liberalismu mnohem větší, individualistický liberalismus z podstaty nemůže být skutečně sociální (i když tyto mimikry, resp. sociální nátěr často a dosti přesvědčivě používá). U konzervatismu možno připomenout např. tradice paternalistického konzervatismu, včetně zásad povinnosti či sociální závaznosti. Také hodně provokativní otázka, zda např. Bismarck či Perón vlastně v mnohém nebyli více levicoví než např. Kennedy možná stojí za kritické zamyšlení. Upozornit taktéž možno na jisté konzervativní implikace díla K. H. Marxe, které je ovšem velmi silně, možná až příliš, poznamenáno právě liberalismem (blíže [14]). V neposlední řadě nezapomínejme ani na zdravý tradicionalismus nejen velké části členské základny a sympatizantů KSČM. Je tedy skutečně modernizovaný kolektivistický konzervatismus pro 21. století tak nemyslitelný, nepravděpodobný a moderním člověkem ani nechtěný?

Také zde je nezbytné pečlivě vymezovat pojmy a zabránit zmatkům a častým mlžením - je minimálně nutné odlišovat liberalismus klasický s reminiscencí v podobě neoliberalismu a liberalismus moderní ve 20. století, opět v různých podobách a kamuflážích (v řadě aspektů překrývající se s některými podobami socialismu). U konzervatismu rozlišme tento jako stav (a způsob) mysli či povahovou inklinaci a politické, resp. společenské hnutí reagující na přílišné změny narušující civilizační tradice – nehledě na různé podoby (paternalistický, autoritářský či populistický aj.). Jeho klíčový problém spočívá především ve spojení minulosti s přítomností, resp. budoucností – v nalezení způsobu, jak tradiční stavy zasadit do nových historických podmínek – konzervatismus se jistě nemůže spokojit pouze s vychvalováním minulosti. Větší důraz na tradiční hodnoty, jistoty a instituce (počínaje rodinou), daleko pevnější řád, pořádek, disciplínu, stále aktuálnější ochranu vkusu, morálky i hodnot nebo respekt k přirozeným autoritám či na povinnosti a odpovědnost (jako obvykle opomíjené druhé stránky, dnes tak jednostranně vyzdvihovaných, „přirozených“ práv) i střízlivější nahlížení na lidskou povahu ve vztahu k dobru a zlu stále citelněji absentuje právě v době vykořeněného postmoderního relativismu. Uvedené nemusí být v zásadnějším rozporu ale ani s ideálem samosprávného socialismu. V neposlední řadě právě tradiční konzervativní hodnoty a mechanismy, včetně úcty k národním tradicím i osvědčeným institucím představují jednu z rozhodujících bariér proti neoliberální globalizaci a naprosté ztrátě identity, která je ostatně ve skutečnosti i nepřiznaným cílem současného směřování EU (srov. [12]).

Spojení socialistických ideálů s konzervativními východisky je sice zatím pro mnohé obtížně představitelné, samotný termín konzervatismus také spíše dráždí (použijeme-li však možná přijatelnější tradicionalismus aj., dopouštíme se velké nepřesnosti). Konzervatismus v prvé řadě poskytuje oporu a jistoty, což se dnes stává stále důležitějším. Největším nebezpečím se totiž stal rádobylevicový „sociální“ liberalismus, individualistický liberalismus však z podstaty nikdy sociální být nemůže. Za připomenutí možná také stojí slavný výrok vysoce kontroverzní americké konzervativní komentátorky A. Coulterové, která napsala, že „liberálové mají jedinou chybu, a sice že jsou úplně k ničemu“ (parafrázováno do slušné podoby). Nejen z naznačeného úhlu pohledu je potom označení „liberální komunista“ značnou kuriozitou a faktickým protimluvem, i když rozlišování liberálních a konzervativních proudů uvnitř politických stran bývá někdy na místě – nelze jej ovšem mechanicky interpretovat ve smyslu liberální křídlo = levicové a konzervativní = pravicové.

V kontextu potřeby předefinování některých priorit, resp. skutečně modernizovaného pojetí levice a pravice je nezbytné zbavení se řady předsudků a nemilosrdné boření řady tradičních (zejména pseudoliberálních) tabu. Konzervativní totiž v žádném případě nutně neznamená zpátečnický, retardační, ani pravicový (či liberální), ani vždy není spojeno s vírou, že se lidstvo nikdy nemůže obejít bez tržní ekonomiky, soukromého vlastnictví či buržoazní zastupitelské demokracie. Konzervativní změny či reformy se také nemusí automaticky dešifrovat jako posilování výhod a jistot pouze pro bohaté. Hesla o jistotách a prosperitě se na pomerančových materiálech vyjímají pěkně, neměla by však značit především právě jistoty pro velký kapitál a bohaté, ostatně další znejistění nepřiměřeně bohatých, různých spekulantů či stávkujících milionářů apod. by bylo na místě – nejen sociální soudržnost má i v českých poměrech své meze. Nutno však poctivě přiznat, že v razanci, profesionalitě, názornosti i agitační přesvědčivosti by se od ČSSD mohla v mnohém učit i KSČM, často připomínající „šípkovou Růženku“ , která si řadu atraktivních témat (zdravotnictví, školství, ekologie) sama nechala sebrat a leckde vsadila na nevýrazné - jejichž hlavní devizou je, že nikomu nevadí.

Pokleslý liberalismus se zmocnil nejen největších subjektů – ČSSD i ODS, ale pevně zakořenil prakticky ve všech relevantních stranách –, na míře, ve které se ho tyto budou ochotny a schopny postupně zbavovat, sice zřejmě nebude ještě přímo záviset výsledek letošních voleb, nicméně poměrně blízká i vzdálenější (bude-li vůbec) budoucnost zcela jistě.

Literatura:

[1] Heywood, A. (2004): Politologie. Praha, EUROLEX 2004. ISBN 80-86432-95-2.

[2] Nehrozí totalita, ale její opak: ovládnutí veřejného sektoru soukromými zájmy. Zpráva o přednášce J. Kelera „Sociální stát a socialismus“, pořádané Klubem sociologů a psychologů (podrobněji na http://www.kscm.cz) 23. 2. 2006. Haló noviny, 26. 2. 2006, s. 3. ISSN 1210-1494.

[3] Sartori, G. (2005): Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci. Esej o multietnické společnosti. Praha, Dokořán 2005. ISBN 80-7363-022-2.

[4] Sirůček, P. (2002): Koncepce občanské společnosti a totalita globálních trhů (historický exkurz a soudobá pojetí). Marathon, 2002, č. 1, s. 27 - 31. ISSN 1211-8591. http://www.valencik.cz/marathon (resp. Zpravodaj Klubu ekonomů, 2001, č. 10, s. 5 – 10).

[5] Sirůček, P. (2002): Společnost minus stát? Koncepce občanské společnosti a totalita globálních trhů. Britské listy, 2. 4. 2002, s. 1 - 8. ISSN 1213-1792. http://www.blisty.cz.

[6] Sirůček, P. (2002): Stát sociální nebo socialistický? Zpravodaj Klubu ekonomů, 2002, č. 10, s. 2 - 7.

[7] Sirůček, P. (2003): Několik mýtů a mnoho otazníků kolem vstupu do EU. Marathon, 2003, č. 3, s. 14 - 19. ISSN 1211-8591. http://www.valencik.cz/marathon.

[8] Sirůček, P. (2003): Několik rozšířených mýtů a desítky otazníků kolem vstupu do EU. Britské listy, 22. 5. 2003, s. 1 - 3. ISSN 1213-1792. http://www.blisty.cz (též na http://www.euroskeptic.cz).

[9] Sirůček, P. (2003): Některé mýty, meze a souvislosti tzv. reformy veřejných financí. Marathon, 2003, č. 6, s. 20 - 23. ISSN 1211-8591. http://www.valencik.cz/marathon (resp. kratší verze in: Zpravodaj Klubu ekonomů, 2003, č. 7, s. 6 – 9).

[10] Sirůček, P. (2003): Přelomový charakter soudobé epochy a některá společenská tabu. Marathon, 2003, zvláštní číslo, s. 26 - 27. ISSN 1211-8591. http://www.valencik.cz/marathon.

[11] Sirůček, P. (2004): Nové aspekty globalizace aneb megatrendy 2000 - 2010. Marathon, 2004, č. 5, s. 3 - 10. ISSN 1211-8591. http://www.valencik.cz/marathon (resp. kratší verze in: Zpravodaj Klubu ekonomů, 2004, č. 7, s. 2 - 11).

[12] Sirůček, P. (2005): Mytologie kolem tzv. euroústavy v globálním kontextu. Marathon, 2005, č. 3, s. 2 - 10. ISSN 1211-8591. http://www.valencik.cz/marathon (resp. kratší verze in: Zpravodaj Klubu ekonomů, 2005, č. 5, s. 2 - 11).

[13] Sirůček, P. (2005): Prohlubování krize „industriálních“ politických ideologií ve světle globalizace - několik poznámek k úvahám o socialismu. Marathon, 2005, č. 2, s. 15 - 27. ISSN 1211-8591. http://www.valencik.cz/marathon (resp. kratší verze in: Zpravodaj Klubu ekonomů, 2005, č. 2, s. 2 – 10).

[14] Sirůček, P. (2005): Socialismus mezi minulostí a budoucností - poučení, inspirace, perspektivy (několik kacířských poznámek). Marathon, 2005, č. 1, s. 2 - 7. ISSN 1211-8591. http://www.valencik.cz/marathon.

[15] Sirůček, P. (2006): „Dilema“ ekonomie versus ekologie aneb ekonomičtí ideologové a ekonomičtí disidenti. Marathon, 2006, č. 2, s. 3 - 12. ISSN 1211-8591. http://www.valencik.cz/marathon (resp. kratší verze in: Zpravodaj Klubu ekonomů, 2006, č. 1, s. 2 – 9).

[16] Sirůček, P. (2006): Tradiční je více než moderní (aneb co není synonymem levicovosti). Zpravodaj Klubu ekonomů, 2006, č. 3, s. 9 – 16.

[17] Zakaria, F. (2005): Budoucnost svobody. Neliberální demokracie v USA i ve světě. Praha, Academia 2005. ISBN 80-200-1285-0.

Pojetí levice a pravice na počátku 21. století

Tibor Vaško

Když jsem dostal tuto prosbu - napsat něco (původně k březnové diskuzi Klubu ekonomů – pozn.) na tak složité téma za pět dní, zatoužil jsem po službách pověstného podnikatele, který sliboval nemožné na počkání a zázraky do tří dnů. Protože jsem chtěl vyhovět, shromáždil jsem pár „volně ložených“ myšlenek s jediným cílem - usnadnit diskusi.

Snad pár slov k pojmu pravice - levice bude namístě. Tento pojem se váže k rozsazení delegátů Zákonodárného národního shromáždění ustanoveného 1. října 1791 Ludvikem XVI. Pravici tvořili feuillantističtí poslanci, prosazující monarchistickou ústavu. Uvnitř této skupiny probíhaly osobní spory mezi lafayetisty a lamethisty. Levice pozůstávala z klubu jakobínů nebo kordeliérů. V podstatě se principiálně nic za 200 let nezměnilo. Spory jak na pravici, tak na levici dál existují, jen cíle a jména se změnily.

K obecné situaci

Všeobecně lze říci, že situace v globálním politickém prostoru je v jisté nerovnováze. Wallerstein v posledním komentáři (1. březen 2006) tvrdí, že svět nikdy nebyl tak anarchistický a že se kupí bouřkové mraky.

Jak pravicové, tak levicové recepty na řešení ožehavých problémů neměly velký úspěch. Pravice dosáhla nerovnosti jako nikdy v historii, když 500 nejbohatších lidi má majetek jako polovina lidstva (v sobotu 4. března to bylo 3,25 miliardy, protože počet obyvatel země v ten den dosáhl 6,5 miliardy). Levice hledá novou strategii po selhání sovětského systému a je překvapena četnými neočekávanými jevy a neví, co si počít. (Latinská Amerika, růst „anti“ hnutí, růst stávkového hnutí, atd.).

Snad proto někteří otevírají problém na nové globální úrovni. Prof. Sundeep Waslekar, Prezident Strategické výhledové skupiny říká, že hlavní výzvou nyní je tvorba inklusivního světa, do jehož fungování by byl každý člověk zapojen a měl by v něm své místo. To zní poněkud jako „svoboda jednotlivce má být podmínkou svobody všech“. Hádejte kde to bylo napsáno poprvé? Není bez zajímavostí, že po inklusivním světě volá také bývalý prezident Světové banky J. Wolfenson. Také je mimo pochybnost, že trh není schopen zajistit inklusivní svět.

Po staletí se inkluse a vyloučení ze světa řešilo válkami, nyní stačí být bezcitným a otrlým (Waslekar), jak dokazuje fakt, že ročně umírá od hladu 18 miliónů lidí, zatímco v řadě zemí potraviny hnijí v přeplněných skladech. Při tomto tempu za 50 let umře 500 miliónů lidí od hladu, což je více než ve válkách za posledních 2000 let.

Nicméně lze říci že na řešení několika zásadních otázek se podařilo docílit jistého souladu názorů většiny zainteresovaných. Uvedu několik náhodně vybraných ilustrací:

● Socializmus v jedné zemi, nebo v jednom společenství nebude fungovat velmi dlouho a nyní, v hustěji integrovaném globálním systému, je to ještě méně pravděpodobné (Christopher Chase-Dunn).

● Trh nedokáže řešit problémy, které spolu s diktátem soukromého vlastnictví, vyvolal.

K dlouho neřešeným problémům, vzniklým již v minulém století, se přidávají nové problémy s četností větší, než se daří mobilizovat jejich řešení. Tento závod problémy - řešení, vyhrávají problémy.

Pro ilustraci bych uvedl několik náhodně vybraných faktů:

· Loni v dubnu 2005 na University of Massachusetts v Amherst, USA, se konala 29. konference společnosti PEWS (Politická ekonomie světového systému, (http://fbc.binghamton.edu/pewsxxix.htm.), která má v pozvánce tato slova: „Současné globální podmínky široce rozšířeného násilí, vytrvalé ekonomické potíže kapitálu a pracovních sil, deficit hegemonie vyjádřený v dobrodružné válečné iniciativě USA, ukazují na dlouhotrvající krizi světového systému. Taková krize odhaluje meze moderního světového systému a ukazuje nám možnost kolektivního působení ve směru zcela rozdílného globálního ekonomického, politického a kulturního řádu věcí“. Žel zatím je málo indikací, že se tato možnost působení v rozdílném směru dostatečně využívá.

· Robert Newmann napsal v The Guardian (2. února 2006), že „nemůže existovat smysluplná reakce na klimatické změny bez masivních společenských změn“. Končí radikálním varováním: „můžete mít buď kapitalizmus , nebo obyvatelnou planetu. Jedno nebo druhé, nemůžete mít obojí“. Máme opět jasné „rozcestí civilizace“, žel Radovan Richta již nežije a jeho tým neexistuje.

· 2. března 2006 se objevila práce na stránce (Multitude.samizdat.net), kde se říká, že od doby co otázky životního prostředí se staly politikum, hranice mezi „zelenými a rudými” je bez obrysů a mluví se o „eco-socialistech”, kteří znovu chtějí definovat koherentní používání světa.

· Pro politické taktizování uniká pozornosti jeden z největších zdrojů nestability a to světový finanční systém. S. Brunnhuber, A. Fink, J-P. Kuhle (Futures, 37, 2005) zjistili, že důvodem je jeho krátký pracovní horizont, má tendenci koncentrovat kapitál a bohatství, je pod tlakem prorůstových zájmů a způsobuje ztrátu sociálního kapitálu. Výše jsem uvedl, že k dřívějším problémům přistupují nové. Toto je příklad starého problému. Thomas Jefferson totiž řekl již v roce 1809, při projednávání novelizace bankovního zákona: „Když americký lid někdy dovolí, aby soukromé banky kontrolovaly problémy měny, nejprv inflací, pak deflací, banky a korporace, které kolem nich vyrostou zbaví lid všeho majetku až se jejich děti jednou vzbudí jako bezdomovci na světadíle, který jejich otcové dobyli“. Dnes by se takovýto výrok označil přinejmenším za marxistický bez ohledu na to, že Marx se narodil až o devět let poté co tento výrok zazněl.

· Velké pozornosti se těší řada prací dokazujících, že dochází k „vrcholu“ v těžebních možnostech ropy (Peak Oil) a tudíž trvalému a rostoucímu deficitu, tj. k růstu ceny. Atd.

Pravice

Pravice je pod vlivem nestability a přechodových jevů. Poslední dvě desetiletí minulého století chápala jako úsvit éry „neoliberální globalizace“. Neomylnými známkami tohoto řádu, posíleného kolapsem sovětského systému, byly klesající rozpočtové deficity, tuhá měnová politika, deregulace, volný obchod a uvolnění kontroly kapitálu, což tvořilo novou ortodoxii. V ideologické rovině se mluvilo o „demokracii“, „globální vesnici“, „mírových dividendách“. Stát blahobytu dostal „kopačky“. Laissez faire byl opět v módě. Bylo to tak zřejmé, že někteří neodolali pokušení to nazvat „koncem dějin“, opičíce se po Hegelovi.

Tento proces probíhal v obecném mentálním prostoru, který vytvořil Frederic von Hayek v knize: Economic Freedom and Representative Government (Chicago: University of Chicago Press, 1976), kde napsal, že: „nic neudělalo tolik pro zničení legálního zabezpečení individuální svobody, jako snaha po tom přeludu sociální spravedlnosti“. Stojí za zmínku, že v tomto pojetí moderního kapitalizmu, individuální svoboda a sociální spravedlnost jsou dvě rozdílné věci, ale navíc jsou v protikladu.[1] Levice se k tomuto faktu staví jako šípková Růženka.

Ke státu blahobytu se objevil zajímavý pohled Prof. Dr. E. Hamera (týdeník Zeit- Fragen, 20. února 2006, „Daňový stát v globalizační pasti“), kde píše, že velké firmy v Německu odevzdávají menší daně, než dostávají subvence od státu, protože jejich zisky unikají přes „daňové ráje“. Pak jsou „k pokladně zvány“ nižší vrstvy a odnáší to zejména střední vrstva. Tak velké koncerny, bojující proti státu, jej zneužívají a není proto dost prostředků pro sociální programy. Tento fakt je však zamlžen mediální převahou pravice.

V prvních létech tohoto století se vše náhle obrátilo. Fiskální a monetární politiky se uvolnily, volný obchod skončil na ochranářských opatřeních, z mohutného přílivu kapitálových toků se stal „pramínek“. Globální vesnice zmizela a byla nahrazena globální válkou proti terorizmu. Demokracie byla nahrazena „Domácí bezpečností“. Očekávání mírových dividend ustoupilo válečným ziskům. Dějiny byly zpět ve hře, navíc s pomstou. (Bichler, Nitzan, Journal of World-Systems Research (http://jwsr.edu/), (Léto 2004).

Pravice z neo-liberalizmu se posouvá touto transformací k neo-konzervatizmu.

Levice

Levice není na tom o moc lépe než pravice. Za mnohé, začnu s názorem Immanuela Wallersteina na současný stav světa a v něm světové levice:

„1) po 500 letech existence, světový kapitalistický systém je poprvé ve skutečné systémové krizi a proto se nalézáme v přechodu,

2) výsledek tohoto přechodu je v podstatě nejistý, ale nicméně poprvé za 500 let je, také poprvé reálná perspektiva základní změny, která může být pokroková, ale nemusí nutně takovou být,

3) za této situace zásadní problém světové levice je, že strategie pro změnu světa, kterou vypracovala v devatenáctém století je v troskách a proto zatím jedná nejistě, se slabostí a všeobecně v mírném stavu deprese“.

Zde patrně působí rozdílný mechanismus činnosti pravice a levice jak na ně poukázal I. Mészáros: „Dlouho byly síly socialistické emancipace silně handicapovány schopností kapitálu provozovat transnacionální způsob akce, jež tlumí konflikty, zatímco podobné vymoženosti byly pracujícím popřeny, protože byla těsněna různými dílčími zájmy a barierami. Nutnost překonat tyto zájmy a bariery pomocí materiálně zakotvené mezinárodní solidarity je největší výzvou pracujícím v dohledné době“ (Beyond Capital). Mezinárodní volnost kapitálu je významná a jen mezinárodní solidarita neprivilegovaných může jí vyvážit. Světové sociální forum může sloužit jako příklad. Jinak ta situace bude asi něco jako vztah nemoci a zdraví. Nemoc se může šířit pomocí bacilů, ale protože bacily zdraví neexistují, musíme použít jiných mechanizmů pro šíření zdraví.

K strategii a k taktice levice

Wallerstein analyzoval strategii levice a národně-osvobozeneckého hnutí a přišel k závěru, že byla vždy dvoustupňová – uchopit moc a pak zlepšit svět. V prvním stupni levice po většině uspěla, ale zlepšit svět se dosud přesvědčivě nepodařilo. Kapitalizmus je nyní v strukturální krizi – blíží se k některým mezím (asymptotám-Wallerstein) svého rozvoje, např. díky urbanizaci nemůže již nadále snižovat podíl mzdových nákladů jako dosud, v řadě oblastí je znečištění prostředí na mezi toho co je ještě tolerovatelné a nelze snižovat náklady vstupů výrobního procesu externalizací těchto nákladů. Navíc roste populární tlak na zvýšení výdajů na vzdělání, na zdraví a starobní zabezpečení, což vyvolává tlak na zvyšování daní.

Z těchto a dalších důvodů, levice nemusí usilovat jen o převzetí moci, aby mohla přispět k vylepšení podmínek života většiny obyvatel. Dokonce Zapatisti v Mexiku ve své druhé deklaraci z džungle Lacandon v r. 1994 říkají:“Tato revoluce neskončí v nové třídě, frakci nebo skupině u moci, ale ve svobodném a demokratickém prostoru pro politický boj“.

V tomto směru je velmi rozhodující poučení z r. 1989. Daniel Singer, další populární intelektuál (syn vězně z Gulagu Vorkuta, který však žel, v r. 2000 zemřel) řekl, že rok 1989 ukázal, že masy stále mají sílu a zjistí-li, že daný systém je nefunkční, dokáží se ho zbavit, aniž by formálně uchvátily moc. Zdá se, že co probíhá v Latinské Americe je potvrzení Singerových slov.

Levice ani pravice není připravena na tento vývoj. Interpretuje to jako růst nejistoty, až chaosu, protože elity a intelektuálové žijí v historických klišé, které jsou dále vytvarovány skrytými zájmy. To jim brání pochopit podstatu reality. Pokud bych chtěl zavést jistou metriku do toho procesu, řekl bych že „velikost překvapení vyvolaného nečekaným jevem je přímo úměrná naší neznalosti systému, který jev vyvolal“. Dokonce náhodnost může mít positivní účinek, pokud jsme připraveni (viz. Descartes). Howard Zinn napsal práci „Optimizmus nejistoty“, kde se snažil ukázat na možnost toto využít. Reakce levice na mnohé náhodné jevy zatím nepotvrzuje, že by byla připravena.

Jeden nevyužitý případ uvedu pro ilustraci. V roce 2000 skupina studentů z nejprestižnějších universit podepsala dopis ministru školství ve Francii, v němž protestovali proti způsobu výuky ekonomie, která se orientuje jen na matematiku a vytvořila si imaginární svět, jenž nemá se skutečným nic společného. Pojmenovali to „Autisme-économie” a založili Review Post-Autistické ekonomiky (http://www.paecon.net). Na jedné španělské universitě studenti namalovali na zdi nápis „ekonomika je o lidech a ne o křivkách“. Levice moc nereaguje.

Závěr

Na závěr bych uvedl názory málo známého hnutí mající základ snad v budhizmu – Aikido aktivizmus, které však má vazby na práce o utopiích ( Tribe_net.htm). Mně se totiž zalíbila jejich lapidární argumentace. Tvrdí, že žijeme v období dospělého kapitalizmu, který ač dosáhl ohromných úspěchů, trpí třemi neduhy a to:

· zvyšuje schopnosti a pravomoci, zatímco minimalizuje zodpovědnost,

· privatizuje zisk, ale zespolečenšťuje nebo často ignoruje vyvolané náklady,

· otupuje vědomí a znehybňuje společnost usměrňováním vlády, médií a veřejného mínění na užší samo-rozvíjející se pohled, hlásající, že je v zájmu společnosti, ale často zahalující tragické důsledky pro společnost. Dospělý kapitalizmus podporuje nevědomost společnosti, činíc jí tím více efektivní.

Zastánci Aikido aktivizmu doufají, že masové rozšíření Internetu postupně dovolí rozmotat klubko neduhů kapitalizmu, protože členové společnosti se dostanou k nezkreslené informaci.

Souhrn většiny nových myšlenek levice (zejména na Západě) lze, velmi nedokonale, shrnout asi takto:

· Hlavním současným cílem levice není ani tak uchopení moci, jako vypracování nové strategie, která by respektovala novou situaci a historické zkušenosti.

· I bez převzetí moci je možno zlepšit život společnosti a zvýšit rovnost a sociální spravedlnost v životě společnosti.

· Samosprávní forma řízení je něco jako cesta k lepší společnosti „zdola“, na rozdíl od dřívější mocensky orientované formy.

· Skutečnost, že myšlenka socializmu již není spojena jen s uchopením státní moci, uvolnila prostor pro spolupráci širokého a různorodého populárního hnutí. Tento potenciál není dosud využit, protože chybí jednotná jak strategie, tak taktika.

· Zdá se, že v ohnisku zájmu již není jen spravedlivé rozdělování vytvořeného bohatství, ale stále více také jeho tvorba. Snad nejvýstižněji to řekli Číňané, že „balancují mezi rovností a efektivností“.

Někteří citují Marxe z r. 1852: „Hledejme opět ducha revoluce a nezpůsobme, aby její strašidlo se dalo do pohybu“. Jiní dodávají, že Marx, jako obvykle, měl alespoň z poloviny pravdu: v budoucnu budou zapotřebí jak duch, tak strašidlo revoluce. (Marxist Newsletter, Winter 2003).

Singer také řekl, že „nutno znovu odhalit dialektickou vazbu mezi hnutím a jeho cíli a nutno přesně rozlišit co je aktuální, nutné a nevyhnutné. Socializmus může být možný, nebo dokonce nutný pro odstranění zla kapitalizmu, ale to neznamená, že nevyhnutně musí zaujmout jeho místo“.

Velkým handicapem pokrokového hnutí je, že neexistuje jasná, životaschopná alternativa. Existence jejího významu byl znám již v 18 století, když francouzský aristokrat Alexis de Tocqeville pozoroval :“jak rychle nevyhnutné se stalo nesnesitelným, když se objevila myšlenka, jak tomu nevyhnutelnému uniknout“. Zde je zakopaný pes.

Daniel Singer úkol před levicí popsal takto:“Všechno úsilí – pro zlepšení výrobního procesu, větší rovnost, větší pravomoc lidu – začíná uvnitř současné společnosti a to úsilí nás postupně musí dovést k překročení její hranice. Proto potřebujeme „realistickou utopii“, která bude zakotvena v současných konfliktech a v potenciálu současné společnosti. Utopií proto, že tak je zvykem označovat (díky syndromu „není jiné alternativy“) jakýkoliv pohled dosahující za meze současné společnosti“.

Pro ilustraci bych uvedl výrok Ben Guriona z druhé poloviny 40 tých let, kdy Izrael bojoval o existenci:”Kdo nevěří ve sny, není realista”. Nebo heslo mladých Francouzů z roku 1968:”Buďme realisty, žádejme nemožné”.

Je to v souladu i s názory Wallersteina. Ten v jedné z posledních prací (New Left Review, Listopad-Prosinec, 2002) říká, že cílem hnutí by měl být „relativně demokratický a relativně rovnostářský svět. Říkám relativně, protože to je realistické. Budou vždy rozdíly, ale není důvodu, proč by měly být velké, zatvrzelé nebo dědičné. Je to něco co bylo dříve nazýváno socializmem nebo dokonce komunismem? Snad, ale možno, že ne“.

Práce Bichlera a Nitzana, charakterizující současný stav věcí tvrdí, že nyní kapitál je již jen politický co do obsahu a finanční co do formy. Kapitál je již jen nárokem na peněžní příjem z činnosti podniku. Jdou dokonce tak daleko, že tvrdí, že zisk nepřichází z výroby, ale z moci, z moci přetvarovat dráhu společenské reprodukce jako celku. Jestli by to byla pravda, pak to má zásadní důsledky pro politiku levice. To však by asi bylo téma pro jiný seminář.

Levice a pravice na přelomu 20. a 21. století – ekonomické aspekty

Jan Zeman

Pro levici je vesměs charakteristická solidarita se slabými a hendykepovanými občany, pro pravici důraz na individualismus podle zásady, že „se má každý postarat sám o sebe“. V praxi to znamená, že levice usiluje v prvé řadě o hodnoty, jako je plná zaměstnanost pro všechny, kdo mohou a chtějí pracovat, bezplatné školství pro všechny, bezplatná lékařská péče pro všechny na základě všeobecného zdravotního pojištění, solidní sociální zabezpečení v nemoci, v invaliditě, ve stáří, v mateřství, při péči o malé děti atp. pro všechny při všeobecné povinnosti platit sociální pojištění, dostatek přiměřeně kvalitních a cenově dostupných bytů, dostatečná a cenově dostupná veřejná doprava atp. To jsou tradiční témata levice. Levice je v ČR vesměs hájí (levice komunistická poměrně důsledně, levice sociálně demokratická přinejmenším nedůsledně), pravice, nejen ODS, je vážně ohrožuje. Z hlediska marxismu zde asi není mnoho nového, snad jen že sociální stát, který buržoazie v někdejší kapitalistické Evropě připustila ve strachu před socialistickou revolucí v dobách reálného socialismu, je tam postupně oklešťován až likvidován, masová nezaměstnanost je tam od 70. let chronická bez naděje na zlepšení, solidarita dělnické třídy, resp. neprivilegovaných je přinejmenším vážně oslabena a nejinak je tomu v ČR.

Tématem levice by měla být přísná ochrana životního prostředí. V zemích reálného socialismu tomu tak ale nebylo a důsledná ochrana životního prostředí činí KSČM vážné problémy i dnes, přestože špatné životní prostředí kromě jiného poškozuje i zdraví lidí, jehož ochrana patří k předním tradičním tématům levicové politiky. Levice by měla solidaritu se slabými a bezmocnými rozšířit i o solidaritu s dosud nenarozenými generacemi a o solidaritu s přírodou, která se sama o sobě bránit nemůže, ale která se reálně účinně brání svou slabostí. Stupňující se ničení přírody na Zemi hrozí přerůst ve světovou ekologickou katastrofu, před kterou nebude pro lidstvo záchrany. Rostoucí rozvrat klimatu jde v jejím čele.

Vynecháme-li český Kocourkov, levice i pravice v Evropě energicky chrání domácí zemědělství. Základním důvodem politiky přísné ochrany a podpory zemědělství je potřeba být soběstačný v potravinách domácího klimatického pásma, mít relativně levné potraviny a tím i levnější pracovní sílu. Určitou roli hraje i sociální ohled vůči venkovu a nově i potřeba pečovat o krajinu. Nechat vylidnit venkov má dalekosáhlé negativní důsledky.

Peníze prý nejsou

Sociální stát vyžaduje významné ekonomické zdroje, které prý nejsou a nebudou. Napomáhá tomu nepříznivý demografický vývoj. Jistě, při „tureckém“ způsobu hospodaření v bývalých socialistických zemích peníze na sociální stát nejsou a ani snad nemohou být. Peníze na sociální stát se ale nedostávají i v zemích někdejší kapitalistické Evropy, přestože tyto vesměs významně vykořisťují rozvojové a dnes i bývalé socialistické státy. Kapitalistická globalizace vede k přesunu výroby do Asie a jiných zemí s velmi levnou pracovní silou. Stále větší zisky se privatizují, stále větší ztráty se zespolečenšťují.

Ekonomická základna sociálního státu leží v materiální výrobě, zvláště pak ve velkém průmyslu. Na tom není od dob první průmyslové revoluce nic nového. Ostatní, zvláště pak drobné podniky, padají s velkým průmyslem. Průmyslovou základnu lze kromě jiného posílit přilákáním velkých zahraničních investorů, obvykle z řad nadnárodních společností. Získání tzv. strategických investorů znamená i získání jistého počtu pracovních míst.

V boji o získání často pochybných zahraničních investic se jednotlivé státy hrubě podbízejí, nabízejí strategickým investorům obrovské výhody, o kterých se domácím podnikatelům ani nesní, a nikdo, ani komunistická levice příliš neprotestuje. Sociálně demokratičtí ministři v ČR takovýmto strategickým investorům vychází vesměs a často i zcela skandálně vstříc. Že se tak za získání jistého počtu nových, silně nejistých pracovních míst ztratí mnohem víc jiných pracovních míst domácích, prý nevadí, o solidaritě s dělníky jiných zemích nemluvě. Ani donucení třech rolníků prodat půdu pro průmyslovou zónu v Nošovicích na Ostravsku v rámci lákání automobilky Hyunday za pro ČR koloniálních podmínek vyhrůžkou jejich zavraždění nestálo politikům Ostravska všech politických stran za protest. Vidina 3 000 nových pracovních míst je prý silnější. A to přesto, že už dnes jsou v ČR Dvě velké automobilky, které pod tlakem rostoucí ropné krize v budoucnu můžou zkolabovat a pak pánbůh s ČR. Monokultury jsou, jak známo, velmi zranitelné nejen v přírodě.

Levice prý bojuje za železniční a veřejnou dopravu. Pokud jde o její přímé omezování, tak ano. Vcelku je to ale mnohem problematičtější. Levicoví poslanci by měli v prvé řadě prosazovat řádnou péči o existující silnice a železnice, dále o dostatečnou veřejnou dopravu na venkov i do měst. Nejčastěji ale bojují za velmi problematické dálnice podle pochybného hesla „Za náš region!“. Samozřejmě, prosazují-li především výstavbu dálnic, dost dobře nemohou protestovat proti ponechávání venkovských komunikací k vyježdění a proti nedostatečné veřejné dopravě, zvláště na odlehlejší venkov. Když se významná část peněz utratí za výstavbu dálnic a podobných silnic, nezbývá na řádnou údržbu silnic ani železnic, na dostatečnou veřejnou dopravu, o slibované podpoře železnic nemluvě. Vím pouze o jednom případu, kdy by komunistický politik prosazoval zásadní modernizaci jedné železniční trati a odmítal zjevnou sabotáž této modernizace.

I levicoví poslanci často předkládají poslanecké návrhy protiústavních zákonů o dálnicích jako veřejně prospěšných stavbách, často v silně konfliktních trasách „ve veřejném zájmu“. Obětovat životní prostředí a zdraví 1 tisíce, 11 tisíc či 35 tisíc občanů stavbou zjevně špatně trasované dálnice? Žádný problém. V rozporu s fakty se její stavbu nestydí vydávat za „akci ke zlepšení zdraví lidí, životního prostředí a bezpečnosti dopravy“. Na kritiku mají hroší kůži (nezáleží na směru, odkud kritika směřuje) a aroganci. Konečně, i obvyklý slogam, že „výstavbou dálnice přilákáme zahraniční kapitál“, jež je hlavním skutečným důvodem dálničního šílenství ovládajícího nejen českou kotlinu, svědčí o jejich velké podbízivosti.

Podobně škodí železniční a další veřejné dopravě bojem za snižování beztak extrémně nízké silniční daně pro kamiony, silniční dopravu prosazují i pokusy snížit vzhledem k způsobeným ekonomických škodám na zdraví lidí a životním prostředí beztak nízkou výši spotřební daně za pohonné hmoty, šetrnou železnici poškozuje i osvobození vnitrostátní letecké a vodní dopravy od placení spotřební daně za pohonné hmoty. Cca 55-60 mld. Kč ekonomických škod z poškozování zdraví lidí silniční dopravou/rok se prý nepočítá. Opravdu věří, že zdražení silniční dopravy se mechanicky inflačně promítne do cen a nepovede k částečnému přesunu nákladní dopravy zpátky na mnohem šetrnější a národohospodářsky levnější železnici a od osobních aut k veřejné dopravě? Hromadnou dopravu osob je přitom nutné nemálo dotovat, peníze ale k jejímu dotování se nedostávají, protože silniční doprava hradí jen část svých nákladů. K systematickému vážnému poškozování železniční dopravy levicoví politikové mlčí, zjevné nezákonnosti a mnohamiliardové podvody při prosazování výstavby dálnic pomáhají tutlat.

Nezvyšovat spotřební daň na cigarety a alkohol?

Kouření a alkohol je celá staletí metla lidstva. Aláh za ně prý sesílá těžké tresty. Zdravotní statistiky to potvrzují měrou vrchovatou. V 80. letech kouření, alkohol a otylost se na nemocnosti a úmrtnosti v Československu podílely asi 60 %. Přitom možnost vyvarovat se těchto příčin nemoci a smrti má drtivá většina občanů plně ve svých rukou. Kouřit, chlastat a provozovat slavnosti obžerství nemusí. Zde je na místě upravit nechvalné pravicové heslo na „zdraví si má každý v prvé řadě chránit sám a v žádném případě si ho nemá poškozovat.“ V prvé řadě ve vlastním zájmu. Sekundárně ve veřejném zájmu. Dalo by se čekat, že levicoví poslanci budou pro zvýšení spotřební daně za cigarety a alkohol s cílem destimulovat jejich spotřebu. Nikoliv, mnozí, zvláště pak kuřáci, hlasovali proti zdražení cigaret a alkoholu. Prý pijáci a kuřáci platí i tak dost peněz státní pokladně a jde prý o opatření postihující zvláště sociálně slabé. Opravdu? Není to tak, že ne vždy úspěšné léčení nemocí z kouření cigaret a pití alkoholu společnost stojí mnohonásobně víc, než kolik se vybere na spotřební dani za cigarety a alkohol, o ztrátách vlivem nucené pracovní nečinnosti těchto osob či o bezpočtu tragédií nemluvě?

Lidské zdraví ohrožují desetitisíce chemických látek, které člověk vyrábí a vypouští do našeho životního prostředí vesměs nekontrolovatelně. Proto vzniklo na 40 směrnic EU, které od poloviny 90. let nové chemické látky podrobují přísné kontrole, než se povolí jejich výroba a užívání. Chemikálie vyráběné a užívané dříve tyto směrnice nepostihují, takže tyto směrnice postihují jen asi třetinu chemických látek, které člověk vyrábí, běžně používá a kterými zamořuje životní prostředí. Následky jsou neveselé. Náklady na léčení zdraví poškozeného chemickými látkami vypouštěnými do životního prostředí se v EU odhadují na desítky miliard Eur/rok, o vážném narušení reprodukčních schopností lidí a řadě jiných škod na zdraví lidí nemluvě. Proto EU rozhodla vypracovat směrnici o kontrole všech chemických látek, i těch vytvořených před r. 1995. O návrhu této směrnice se v Evropském parlamentu již rok urputně bojuje. Čekáte, že levice je pro ni? Jak kdo. J. Maštálka jako lékař je pro něj, M. Ransdorf se jej snaží co nejvíc rozmělnit. Zájem chemického průmyslu, dle Ransdorfa pracovní místa v chemickém průmyslu, jsou prý důležitější než ochrana zdraví lidí. A to je KSČM, resp. GUE v koalici se severskou zelenou levicí.

V bydlení vždy sociálně?

Bytová politika po r. 1989 v ČR je jistě těžkým hororem. Jeho nejhorším vyjádřením jsou bezdomovci. Pro prostého člověka je obrovským problémem, že v pražském regionu je sice dostatek pracovních míst, ale není bydlení za přijatelných podmínek, zatímco jinde je bydlení za přijatelných podmínek, ale nejsou přijatelná pracovní místa.

Přesto vzniká otázka, zda levice včetně komunistické postupuje vždy sociálně, zda nedochází k pseudosociálním akcím v oblasti bydlení. V r. 2000 byl přijat zákon o hospodaření s energií, který má omezit neodůvodněné plýtvání s energií ve spotřebě, mimo jiné v tepelně málo těsných budovách. Bydlení spotřebovává asi 40% energie v ČR. Často značně neefektivně. Po té byl zákon o hospodaření s energií několikrát změkčován. Termíny měl prý příliš přísné, prý k čemu energetický audit, když dotyčný na zateplení stejně nemá peníze. Mám za to, že trvající podpora plýtvání s energií je pseudosociálním opatřením. Ochuzuje nejvíc sociálně slabé občany.

Loni v prosinci byl přijat silně protidemokratický nový zákon o územním plánování a stavebním řádu i hlasy poslanců za KSČM. Dává krajům pravomoc rozhodovat o nadřazené technické infrastruktuře prakticky neomezeně, obce a města, občané i vlastníci a organizace občanů byly prakticky vyřazeny z možnosti reálně ovlivnit projednávání územních plánů. Mohou dávat návrhy, ale to je vše. Překáží budovatelskému úsilí, pardon, získávání nebo zachraňování pracovních míst, nějaká vesnice? Tak se jednoduše zbourá, zatopí nebo přetne dálnicí. Ve veřejném zájmu, jak jinak. Získají se tak pracovní místa, prokážeme vážný úmysl chránit města (nevadí, že neúčinně) před velkou povodní, vyjdeme vstříc motoristům… Vždyť oni živí významnou část národa. Konečně, kam by přišlo naše zdravotnictví, kdyby mu silniční doprava přestala každý rok dodávat desetitisíce zraněných a nemocných. Že na nedobrovolné přestěhování způsobí do roka pár starým málo přizpůsobivým občanům smrt? Inu, pokrok civilizace se prý nedá zastavit. Konec konců, kolik jich je proti těm, kteří z jejich bytů vystěhují či vyštvou páni domácí.

Že se nový územní plán bude moci soudně přezkoumat? Kdo by bral vážně justici co by ochránce zákona! I když, mnohé soudní spory se táhnou dlouhá léta, takže … To je sociální nebo antisociální opatření?

Nový stavební zákon ruší zákaz výstavby v záplavových územích. Stejně se nerespektoval. Že se na spolupráci těší příští obří povodeň? Nevadí. Výstavbu nesmíme brzdit, i kdyby byla sebe nesmyslnější. Vždy zvyšuje hrubý domácí produkt a jde přinejmenším o pracovní místa! To je ale antisociální opatření!

Zatímco dosud za kvalitu stavby ručí kromě stavebníka stavební úřad (pravda, střechy pod sněhem a při vichřicích často padají i při tomto způsobu kontroly, byť často vinou špatné údržby ze strany uživatelů), nyní si každý investor bude muset opatřit sám odborný stavební dozor. Že se tak rodinný domek prodraží o další desetitisíce Kč a že to bude často bez reálné záruky, tušíte správně. Prý je to sociální opatření, které má usnadnit bytovou výstavbu.

A co pravice?

Pravice často prosazuje hrubě asociální věci, např. školné na vysokých školách, placení za lékaře, uvolnění nájmů, zrušení zákoníku práce. Že tyto a další požadavky, pokud by se je podařilo prosadit, způsobí kromě sociální katastrofy i katastrofální úpadek země, je zřejmé. Konečně, výsledky realizace modré šance ODS vládou M. Dzurindy na Slovensku mluví jednoznačně.

Pravdou je též, že ne vždy je pravice dobře čitelná. Např. zmiňovaný nový stavební zákon podpořila kromě KSČM a ČSSD i US a KDU-ČSL, kupodivu neprotestovala (alespoň ne hlasitě) Strana zelených (hlásí se k pravici, leč zeleným návrh nového stavebního zákona měl tuze vadit), ale odmítla ho ODS. Komplexní pozměňovací návrh poslance ODS Pospíšila měl velmi špatný vládní návrh dále citelně zhoršit, ale neprošel a ODS je zásadovou opozicí proti vládě.

Plán odsunout hlavní železniční nádraží v Brně z dopravně optimální polohy v centru Brna na hlavním uzlu MHD do odlehlé polohy v záplavovém území za 28-36 mld. Kč, který prosazují radní a útvar rozvoje Brna již 82 let (krátce po okupaci zbytku Čech a Moravy tento záměr paradoxně němečtí fašisté vyšetřovali co by pokus o sabotáž), v zastupitelstvu Brna podpořili všichni pravicoví a levicoví poslanci, pouze 2 zelení hlasovali proti a další 2 zelení se zdrželi. Vzhledem ke skutečnosti, že se má cestou vynaložení obrovského množství peněz zásadně zhoršit doprava a životní prostředí v Brně, jde o zjevně pravicový požadavek. Protože má přivést Brno do dluhové pasti, jde i o požadavek zjevně škůdcovský. Inu, jsou případy, kdy blbost nerozlišuje mezi pravicí a levicí.

Proč by zaměstnanci a důchodci neměli volit pravici

Zdeněk Trinkewitz

Dnes v roce 2006, před volbami do poslanecké sněmovny, se politické strany předhánějí ve vábení voličů na svojí stranu. Velice často to dělají vylhanými a naprosto nesplnitelnými populistickými sliby, jako že jim zajistí skokové nárůsty příjmů, ať z mezd, starobních důchodů a z podnikání, tak také ze štědrých půjček a sociálních dávek rodinám, dětem, handicapovaným atd.

Z této záplavy slibů je zřejmé, že žádnému z politiků nejde všestranný rozvoj státu ku prospěchu všech jeho občanů, což by měl být jejich povinností, ale že v politice vidí jen lukrativní zaměstnání. Že usilují pouze o postavení, které jim zaručí vysoký osobní majetkový prospěch z příjmů státu, které by měly být používány ve prospěch daňových plátců současných i minulých.

Ačkoli uvedené skutečnosti platí pro všechny strany bez výjimky, přece jen se jednotlivé strany liší v tom odkud, kam a jak chtějí směrovat tok veřejných peněz. Pravicová ODS, Zelení, KDU-ČSL a další nevýznamné pravicové strany slibují sice blahobyt všem, ale ve skutečnosti zastupují zájmy třídy vlastníků kapitálu-zaměstnavatelů (v Německu jim říkají die Arbeitsgeber). Levicové strany ČSSD a KSČM, i když jsou také prostoupeny korupčnickými prospěcháři, přece jen, pod tlakem své sociální ideologie, své členské základny a očekávaného voličstva, musí svůj politický program a jeho realizaci směrovat více ve prospěch a k hájení zájmů třídy vlastníků pracovní síly-zaměstnanců a důchodců (německy die Arbeitsnehmer).

Po tomto úvodu se pokusím vysvětlit, proč by příslušníci třídy zaměstnanců, současných i minulých, ve svém nejvlastnějším zájmu, neměli sednout na lep populistických slibů pravice a přes všechny výhrady k dnešní parlamentní levici, volit právě ji.

Pro správnou orientaci ve společenském a politickém dění si občan musí uvědomit, že každý člověk se chová vždy jako egoista, bez ohledu na různé idealistické náboženské a humanitní názory o přirozených morálních pravidlech a vrozených ctnostech člověka a o smyslu lidského života. Člověk, jako každý živočich, podle darwinovského zákona o vzniku a vývoji druhů, se nutně vyvinul jako egoista, který s ostatními živočich bojuje o zachování a rozmnožení svého druhu a především svých přímých potomků. Kdyby člověk jako druh takový nebyl, byl by již dávno vyhynul a nedočkal se dneška. Proto se nesmí nikomu věřit, že je čistým altruistou, i když se výjimečně, za jistých podmínek, někdy tak chová. Z tohoto důvodu selhal Marxem vymyšlený „vědecký“ komunismus, když si Marx myslel, že jeho zidealizovaní proletáři se vzdají osobního prospěchu a budou uvědoměle pracovat pro kolektiv svých soudruhů. Praxe ukázala, že dělník je stejný egoista jako kapitalista, jeho třídní antagonista. To dělník projevil snahou urvat maximální podíl na společném produktu, při minimalizaci svého podílu na jeho vytváření. V podobně zidealizované liberální demokracii se také všichni chovají egoisticky, aťsi pro veřejnost tvrdí opak. Všechny aktivity politiků, novinářů, oficiálních vědců a jejich profesionálních a společenských uskupení, jsou vedeny egoismem, osobním a skupinovým (který je konec konců také jen cestou k splnění zájmů zcela osobních).

Politická pravice se odvolává na principy fungující liberální společnosti, které jsou prý objektivně racionální a zabezpečují společenským procesům a jejich výsledkům nejvyšší možnou efektivitu a společnosti jako celku nejvyšší možný blahobyt. S těmito argumenty pak prohlašují za nedotknutelné soukromý majetek, soukromý zisk a osobní práva jedince. A jejich cílem je omezit veřejná práva a veřejný majetek, který chtějí programově v budoucnosti zcela nahradit soukromým. Přitom tvrdí, že veřejná správa je vždy zkorumpovatelná a neefektivní a naproti tomu, že konkurence v liberálním prostředí vždy automaticky zajistí nejvyšší produktivitu a efektivitu společenského a ekonomického vývoje.

Dokazuje to poukazováním na neúspěšný experiment se socialismem v SSSR a jeho satelitech a vítězstvím kapitalistického výrobního způsobu ve studené válce.

Chce co nejvíce potlačit a vyloučit zasahování státu do společenských procesů, totální privatizací všech, až dosud veřejných, institucí a extrémní minimalizací státního aparátu a jeho autority.

Toto sladké pábení pravice je ve skutečnosti plné skrytého egoismu třídy vlastníků kapitálu. Při potlačení vlivu státu a privatizaci všech společenských institucí, by přešla veškerá moc ve státu a společnosti do rukou nejbohatších vlastníků kapitálu, kteří by instituce ovládli úplně a „demokraticky“ by vytvořili takový „právní“ systém, který by jim natrvalo zajistil jejich třídní výhody na úkor většinové, ale bezmocné třídy zaměstnanců.

Pravice ráda mluví o korupci tak, jakoby se vyskytovala pouze ve státním aparátu. Vůbec nemluví o úplatkářství a používání ekonomické moci peněz v soukromé sféře, kterými je porušována rovnoprávná konkurence mezi všemi účastníků trhu. Za těchto podmínek nefunguje zidealizovaná automatika optimálního fungování trhu a slabší účastníci trhu (včetně veřejného sektoru) jsou jeho hegemony bezostyšně okrádáni a vykořisťováni.

Při obhajobě existujícího a stále rostoucího rozdílu mezi příjmy kapitalistů a zaměstnanců, argumentuje pravice ekonomickou teorií mezních nákladů. Ta zkráceně říká, že cena (odměna) za výrobní faktor (především kapitál a práci), vložený do produkčního procesu, je rovna (mezní) ceně faktoru, která se na trhu nastaví tehdy, když další jeho zvýšené vkládání do produkčního procesu by již nepřineslo žádný růst zisku. Tak prý se zcela objektivně a zákonitě tvoří cena kapitálu i cena práce a tyto ceny nelze subjektivně regulovat, protože by to vedlo k narušení trhu, k inflaci, nezaměstnanosti, nedostatku produktů atd. Protože většinou je na trhu přebytek nabídky práce nad poptávkou, je cena práce stále tlačena dolů. Kapitálu je naopak na trhu většinou nedostatek (mnohdy i spekulativně uměle vyvolávaný) a proto jeho cena má tendenci růst. Následkem toho neustále závratně roste bohatství bohatých a stále se rozevírají tzv. nůžky mezi chudými a bohatými (je statisticky prokázaný pokles průměrných dělnických mezd a závratný růst bohatství kapitalistů v „prosperujících“ USA).

Tento stav chce politická pravice, v celém světě i u nás, natrvalo zachovat a pouze s tímto konečným cílem, pod nejrůznějšími přitažlivými a pestrobarevnými zástěrkami, navrhuje své politické, legislativní, hospodářské, sociální a ostatní programy. A po případném vítězství ve volbách a převzetí moci by je tak i realizovala.

Pravice tím plní požadavek kapitálu na vytváření podmínek pro jeho maximální zhodnocování, bez ohledu na zájem veřejnosti a bez zřetele na trvalou udržitelnost růstu společenského blahobytu. Co bude se světem za tři, pět nebo dokonce za padesát let kapitál nezajímá.

Levice, i když také není svatá a jejíž politici jsou také vedeni svým osobním egoismem, přece jen nabízí větší rovnováhu mezi zájmy soukromými a veřejnými. A také mezi zájmy bezprostředními a dlouhodobými. Chce zastavit rozevírání příjmových nůžek mezi hrstkou boháčů a masou ostatních a tím i nůžek v kvalitě jejich života. Nečiní tak jenom z idealismu a entusiasmu, ale činí tak s vědomím nevyhnutelnosti třídních střetů při překročení meze přijatelnosti těchto jevů ze strany handicapovaných. Takových a ještě větších a ostřejších, než jsou dnešní masové pouliční bitvy mladých Francouzů s policií, při protestech proti pravicové novele zákoníku práce.

Hlasováním pro levici nebudou zaměstnanci a důchodci hlasovat pro restauraci socialismu a komunismu sovětského typu, jak demagogicky varuje pravice, ale budou tím hlasovat pro sociálně ohleduplnou liberální demokracii, opravdovou demokracii pro všechny slušné občany. Hlasovat pro takové tržní hospodářství, které musí stát na pevných etických principech a na zajištění rovnosti všech účastníků trhu a všech subjektů práva.

Vymezení levice a pravice jako teoretický problém

Radim Valenčík

K příspěvkům P. Sirůčka, T. Vaško, J. Zemana a Z. Trinkewitze

Na úvod si vypůjčím charakteristiku dělení na pravici a levici tak, jak ji ve svém příspěvku dává J. Zeman (a to proto, že zde je – jak se domnívám – jádro pudla, resp. příčina různých „nedorozumění“):

„Pro levici je vesměs charakteristická solidarita se slabými a hendykepovanými občany, pro pravici důraz na individualismus podle zásady, že „se má každý postarat sám o sebe“.“

Uvedené vymezení nastoluje přinejmenším dvě otázky:

1. Pokud není občan „slabý a handicapovaný“ (je schopný, zdravý, plný síly, výkonný, vzdělaný), ale „jen“ diskriminovaný v daných společenských poměrech konkrétní situací, do které se dostal (třeba i nikoli svou vinou, např. i tím, že jednal v daném prostředí poctivě), pak levicová politika není pro něj? Nebo se v dnešní (podle levice „kapitalistické“) společnosti nemůže dostat normální člověk do situace (příp. jen tak výjimečně, že to nestojí zato ani uvádět), ve které by byl diskriminovaný? (V žádném z příspěvků levicově orientovaných autorů totiž není tento problém zmíněn.) Jsou zdraví a schopní, kteří jsou různým způsobem diskriminováni, odkázáni jen na pravicovou politiku?

2. Kdo se postará o to, aby existovala solidarita se „slabými a handicapovanými“ občany? Jiní „slabí a handicapovaní“ občané? Nebo jsou k tomu potřeba ti (vyvolení, vůdcové, obětavci...), kteří ač sami nejsou „slabí a handicapovaní“, ale naopak jsou schopní, zdraví, plní síly, výkonní, vzdělaní, se o „slabé a handicapované“ postarají? A jak to udělají? (Mj. budou to muset udělat tak, aby v důsledku toho nebyli sami diskriminováni, protože to by se jich musela ujmout pravice.)

Otázky, které mě napadly při čtení jednotlivých příspěvků a na které ne vždy nacházíme odpověď:

1. Co je to socialismus? Je to společnost se stoprocentním přerozdělením zdrojů (takže role soukromého vlastnictví, individuální výkonnosti a trhu je zcela eliminována), nebo je míra přerozdělení menší? O kolik než třeba dnes v ČR? Jaký další atribut má socialistická společnost?

2. Hlásí se levice jednoznačně k tomu, že její praktická politická aktivita vychází z vědeckého poznání zákonitostí vývoje společnosti? Nebo oslabuje tento požadavek tím, že nelze dostatečně vědeckými prostředky společenskou realitu a zákonitosti jejího vývoje poznat? lze na základě toho pak v praxi oslabit zájem levice na rozvoji vědeckého poznání, ignorovat jeho výsledky, realizovat politiku podřizující okamžitém vkusu voličů?

3. Hájí levice společnost, která oproti různě vniklým privilegiím staví rovnost příležitostí pro každého, včetně určité míry pozitivní diskriminace různě handicapovaných? Nebo uznává privilegia spojená s existencí hierarchie nadřízenosti a podřízenosti při realizaci přerozdělování? Lze poskytování takových privilegií odůvodnit např. „správnou ideovou orientací“, „správným rodokmenem“ apod.? Nebo jsou tyto jevy naprosto neslučitelné s levicovou politikou?

4. Má levice blíže spíše k liberalismu jako proudu, který usiluje o vytvoření podmínek pro svobodný rozvoj každého individua, nebo ke konzervativnímu přístupu, který usiluje o uchování určitého typu privilegií ve společnosti? Proč v současné době levice mnohem více odmítá liberalismus než konzervatismus? (K tomuto poslednímu viz dále.)

Záměrně jsem položil uvedené otázky v co nejvíce provokující podobě. Obsahují jak kritické výtky, tak i ocenění vztahující se k materiálům, které se pokusily o řešení nesmírně složitého problému – ukázat teoretický základ dělení na levici a pravici. Jedná se totiž o nesmírně obsáhlou a složitou problematiku, do jejíhož řešení se promítají nejrůznější zájmy a emoce. Nelze očekávat, že ji vyřeší jedna diskuse. Může však otevřít cestu k tomu, aby při teoretické řešení i reálním veřejném vnímání převládla korektnost a fundovanost nad vášněmi, ideologizací a politizací. V tomto smyslu lze příspěvky P. Sirůčka, T. Vaško, J. Zemana a Z. Trinkewitze přivítat a ocenit.

Velmi cenným vkladem do diskuse o teoretickém vymezení levice a pravice je závěr (pět posledních odstavců) příspěvku P. Sirůčka, v nichž autor teoreticky zdůvodňuje (a to velmi horlivě) význam spojení levice a konzervativního přístupu. Zmíněná pasáž začíná velmi vyhraněnými formulacemi:

„Definitivně již zřejmě skončila éra industriálního „liberálního socialismu“ a budoucnost lze oprávněně spojovat především se socialismem méně liberálním či přímo ne-liberálním. Ústředním heslem dneška a blízké budoucnosti se proto stává – „méně liberalismu a více konzervatismu“. Zbavme se konečně častého, a mnohdy cíleného, matení pojmů a přestaňme již přívlastek liberální automaticky ztotožňovat s pokrokovým, humánním, mnohdy dokonce s levicovým; konzervativní také rozhodně neznamená pouze zpátečnický, reakční, natož výhradně pravicový.“

Jaké přednosti má podle něj konzervativní přístup?

1. Na rozdíl od liberalismu, který je vždy individualistický a tudíž nikoli-solidární, může být konzervativní přístup kolektivistický a tudíž i solidární, viz např.: „Liberalismus je však, někdy více, jindy méně, ale z podstaty vždy individualistický (ale stále více agresivně-individualistický), na rozdíl od konzervatismu snáze spojitelného s kolektivistickými východisky a ideály. Taktéž spojitelnost konzervatismu se „sociálnem“ je oproti liberalismu mnohem větší, individualistický liberalismus z podstaty nemůže být skutečně sociální (i když tyto mimikry, resp. sociální nátěr často a dosti přesvědčivě používá). U konzervatismu možno připomenout např. tradice paternalistického konzervatismu, včetně zásad povinnosti či sociální závaznosti. Také hodně provokativní otázka, zda např. Bismarck či Perón vlastně v mnohém nebyli více levicoví než např. Kennedy možná stojí za kritické zamyšlení.“

2. Dále je to ochrana tradic v době, která vše relativizuje, a ve společnosti, které hrozí rizika nezvládnutí důsledků změn, jež sama vyvolává, viz např.: „Větší důraz na tradiční hodnoty, jistoty a instituce (počínaje rodinou), daleko pevnější řád, pořádek, disciplínu, stále aktuálnější ochranu vkusu, morálky i hodnot nebo respekt k přirozeným autoritám či na povinnosti a odpovědnost (jako obvykle opomíjené druhé stránky, dnes tak jednostranně vyzdvihovaných, „přirozených“ práv) i střízlivější nahlížení na lidskou povahu ve vztahu k dobru a zlu stále citelněji absentuje právě v době vykořeněného postmoderního relativismu.“

3. S tím souvisí ochrana národní identity v době globalizace: „V neposlední řadě právě tradiční konzervativní hodnoty a mechanismy, včetně úcty k národním tradicím i osvědčeným institucím představují jednu z rozhodujících bariér proti neoliberální globalizaci a naprosté ztrátě identity, která je ostatně ve skutečnosti i nepřiznaným cílem současného směřování EU.“

4. Rovněž s tím souvisí i to, že: „Konzervatismus v prvé řadě poskytuje oporu a jistoty, což se dnes stává stále důležitějším.“

V rámci zmíněných pěti odstavců P. Sirůček rovněž říká: „Konzervativní změny či reformy se také nemusí automaticky dešifrovat jako posilování výhod a jistot pouze pro bohaté.“ (Podtrženo R V.) To je sice pravda, automaticky to nemusí být vždy takto. Doposud vždy v historii, kdy se objevila hesla typu „rodina, vlast, víra, pořádek“ byl příslib jistot (jistoty identity, ochrany, včetně jistot sociálních) jen kamufláží k tomu, aby si jedni udrželi své výsady na úkor druhých. Je otázka, zda spojení levice a konzervativního přístupu (s despektem k možnosti vybavení levicového hnutí racionálním poznání světa a jeho vývojových tendencí) de facto „neupravuje“ levicový subjekt (který výše uvedené prosazuje) do podoby nejsnázeji koupitelné a ovladatelné z pozice velkých finančních prostředků.

Na závěr stojí zato připomenout (s využitím citace z textu T. Vaško), odkud se pojem levice a pravice historicky vzal:

„Snad pár slov k pojmu pravice - levice bude namístě. Tento pojem se váže k rozsazení delegátů Zákonodárného národního shromáždění ustanoveného 1. října 1791 Ludvikem XVI. Pravici tvořili feuillantističtí poslanci, prosazující monarchistickou ústavu. Uvnitř této skupiny probíhaly osobní spory mezi lafayetisty a lamethisty. Levice pozůstávala z klubu jakobínů nebo kordeliérů. V podstatě se principiálně nic za 200 let nezměnilo. Spory jak na pravici, tak na levici dál existují, jen cíle a jména se změnily.“

Z diskuse k teoretickému vymezení levice a pravice 25.5.2006

V úterý 25. dubna 2006 v rámci pravidelného teoretického semináře se ve spolupráci KEMV VŠFA a redakčního okruhu časopisu Marathon s využitím výše uvedených podkladových materiálů konala panelová diskuse na téma Vymezení levice a pravice jako teoretický problém.

Průběh diskuse byl nesmírně zajímavý a pokusím se z něj stručně vyhmátnout to nejpodstatnější, co jsem si zaznamenal. Vzhledem k tomu, že jsem současně diskusi moderoval, předem se omlouvám za případná zjednodušení či zkreslení názorů účastníků. Každý z nich může upřesnit a rozvinout své myšlenky v dalším čísle Marathonu, ve kterém bychom chtěli ohlasy na materiály zveřejněné k tomuto tématu přinést. Chtěl bych ještě dodat, že diskuse proběhla velmi korektně a v příjemné atmosféře vytvořené jak panelisty, tak i ostatními účastníky.

V prvním kole se účastníci diskuse pokusili odpovědět na otázku, v čem spočívá odlišnost levice a pravice:

Ivana David (který se panelu zúčastnil jako stoupenec levicových názorů) uvedl, že hlavním cílem levice je dosáhnout změn vedoucích k větší emancipaci každého ve společnosti, přičemž samotná emancipace má nejrůznější aspekty.

Tibor Vaško (který se panelu zúčastnil jako stoupenec levicových názorů) připomenul názor levicově orientovaného lingvisty Noama Chomského, podle kterého stoupenci levice přicházejí s myšlenkami vytvářející alternativu toho, co se již přežilo, jako heretici či disidenti požadují změnu, aby jim doba posléze dala zapravdu, zatímco stoupenci pravice se snaží uchovat a obhájit stávající stav proti nejrůznějším změnám, představují přitom „hlavní proud“ ve společnosti.

Herbert Heissler (který se panelu zúčastnil jako stoupenec pravicových názorů) uvedl, že podle něj je základem dělení přihlášení se k zaměstnaneckým zájmům (v případě levice) či zájmům zaměstnavatelů (v případě pravice).

Dušan Vyhlídal (který se panelu zúčastnil jako stoupenec pravicových názorů) je doplnil v tom směru, že jde o zájmy těch, co prodávají, resp.pronajímají svou schopnost pracovat, oproti zájmům těch, co prodávají až výsledky své produktivní činnosti.

Jiří Benesch (který v panelu zastupoval názor laické veřejnosti) poukázal na to, že veřejnost na rozdíl od panelistů chápe levice jako nositele názoru, že levice usiluje o co největší míru přerozdělování ve prospěch sociálně slabších, a v tomto smyslu o zvýšení role státu a potlačení role trhu, zatímco pravice se snaží více využívat trh a minimalizovat roli státu v oblasti přerozdělování.

Rafik Bedretdinov (z pléna) připomenul dělení na pravici a levici, jak jej dal ve své době Karel Engliš, kde levice hájí princip solidarity, zatímco pravice princip individuální svobody.

Další diskuse probíhala ve směru vyjasnění toho, který z uvedených přístupů k členění na pravici a levici je nejvhodnější. Bylo poukázáno na to, že některé se vylučují. Byl vznesen požadavek, aby zastánci jednoho z názorů nepřipisovali zastáncům opačného názoru to, co považují za negativní. Neboli – příznivec levice nepochybně považuje to, co je s levicovým přístupem spojeno, za pozitivní, právě tak jako příznivec pravice považuje za pozitivní to, co je spojeno s pravicovým přístupem. Není tedy korektní vnucovat druhému to, co je pro něj nepřijatelné. Tento názor pozitivně ovlivnil další průběh diskuse a účastnící jej respektovali.

Převládl mj. názor, že jak levice, tak i pravice mohou být jak konzervativní, tak i liberální, jak pro změny, tak i proti nim.

Posléze v diskusi vyvstala otázka – lze najít takové vymezení levice a pravice, s jakým by byli zástupci pravice i levice spokojeni? Počáteční reakcí zúčastněných bylo, že nikoli. Obrat vnesl až vstup do diskuse T. Vaško, který připomenul názor F. Hayeka, podle kterého lze hledat dělení i v následujícím:

- Pravice považuje za neslučitelný princip individuální svobody a sociální rovnosti, zatímco za slučitelné s tím považuje rovnost příležitostí.

- Levice považuje za nezbytnou podmínku individuální svobody sociální rovnost a nikoli jen rovnost příležitostí.

S tímto dělením většinou souhlasili stoupenci levicových i pravicových názorů. Vyhovělo tak jak požadavku souhlasu obou stran, tak i tomu, že ani jednu ze stran dělení neuráží či nepřipisuje jí negativní konotace.

Ani tento pohled ještě není dostatečným řešením problému. Jak například dosáhnout rovnosti příležitostí v podmínkách výrazné ekonomické nerovnosti?

Ohlasy na diskusi o vymezení levice a pravice

Po diskusi, která proběhla 25.4., jsme obdrželi ještě některé další ohlasy, které zveřejňujeme:

Herbert Heissler: Přemýšlel jsem nad tím, že se v současnosti levice (ČSSD) chová spíše konzervativněji, i když v minulosti nebylo. Respektive byla levice nositelkou změn a dnes trvá na "strnulosti". Mám pro to možná až příliš jednoduché vysvětlení. ČSSD je v současnosti vládnoucí stranou a proto si nemůže dovolit hlásat přílišné zeměny. Tím by deklarovala, že to, co doposud dělala, bylo špatné. Proto (vy)užívá "konzervatismu" k tomu, aby řekla, že tak, jak to dělala, je správné. Naproti tomu jinak "konzervativní" ODS musí hlásat změnu a (vy)užívá "liberalismu". Tedy konzervatismus sehravá významnou roli u strany, která je u moci. Ta (vy)užívá jeho definice o neměnnosti, zachování současného stavu a jen pomalého (přirozeného) posunu vpřed, aby si tak nepodřezala větev pod sebou. To je pak ovsem další argument pro mou vizi levice a pravice. Konzervatismus versus liberalismus nesouvisí přímo s pravicí versus levicí. Na téma související se současnou pravicí a levicí ještě v diskusi ještě nezaznělo, že levice převážně podporuje "multikulturalismus", kdežto pravice spíše "interkulturalismus". Dle mého jde o celoevropský trend, kdy se levice přiklání k multikulturalismu. To z ní činí opět "liberálnější" a pravice je pak spíše "konzervativní". Na tom je znovu patrné, že konzervativnost (liberálnost) nesouvisí přímo s levicí a pravicí.

Pavel Sirůček: Aniž bych se snažil napodobit - v tomto nedostižného - M. Zemana, také se kloním k názoru, že nejlépe by měl slabá místa textu znát autor a právě on by se v ideálním případě mohl stát nejlepším, ale i nejtvrdším recenzentem či oponentem. Nicméně se omezím pouze na několik již tradičních rýpnutí a budu překvapivě snad opravdu stručný. Text „Tradiční je více než moderní ...“ vznikal počátkem roku 2006 a ani události po předání k redigování (namátkou monokly Jirky Dolejše, pokračující protěžování i provokace Strany zelených, „anarchistický“ program Unie svobody, která se šikovně, leč marně, zaměřila na asi jedinou „volnou“ skupinu voličů, 1. máj u Fontány – tragikomicky opěvovaný jako zdařilá lest zbavit se Letné, únavné a nudné předvolební debaty s předem jasným průběhem či nepřekvapující absence myšlenek i osobností ve všech stranách) mnoho na hlavních tezích nemění, ba mnohdy přímo naopak.

Stále trvám na reálnosti i užitečnosti konceptu konzervativní, tradicionalistické levice (resp. levicovosti), což však rozhodně není totožné s pouhými návraty do jakékoli minulé doby; jde samozřejmě o pouhý “náznak nástinu” (kdy myšlenka samozřejmě původní rozhodně není) a případná rozpracování by měla být již záležitostí mnohem povolanějších. Stále však sílí moje podezření ke všem pokusům dávajícím si halasně do vínku nejrůznější modernizační, reformní či svobodomyslnější nebo evropštější aj. pojetí, v kontextu levice i pravice. Taktéž se (snobsky a povýšeně) hlásím k tomu, že skutečná levice by se prioritně neměla orientovat na tzv. „lůzu“, ať již její asociálnost, nezodpovědnost či bytostná závislost vzniká více z důvodů systémových, technologického rozvoje nebo vrozených příčin. Nechtěně, přesto asi podléhaje předvolební hysterii se musím ptát, zda již není opravdu přespříliš „shnilého“ ve volebních mašinériích; stále neobytněji se vkrádá kacířská otázka, proč i ti, kdož se naprosto o nic (mimo nekvalitního konzumu, nejlépe „zadarmo“) nezajímají, nemají žádný názor, ani trochu odpovědnosti či berou jako samozřejmý vzorec chování vyhýbat se každé práci a stále porušovat zákony, nežijí v dané lokalitě nebo jsou v trestnicích apod. mají vlastně volit?

Rozhodně se však distancuji od všech pokusů o zneužití či desinterpretace celého textu, který se možná poněkud nešťastně objevuje v rozjitřené atmosféře před volbami. Nerad bych čelil jakkoli motivovaným „obviněním“ s politického či jiného rasismu, propagace diskriminace či pohrdání některými jedinci či skupinami – souhlasím s tezí, že jako lidé jsme si rovni všichni (a pouhou příslušností k nějaké skupině nikdo automaticky horší nebo lepší ještě není) nicméně rozhodně nejsme všichni naprosto stejní. A právě fanatické pokusy o naprosté ignorování etnických, kulturních, rodinných, duševních či fyziologických aj. odlišností nebo přirozených rozdílů (ale i společenského statusu a rolí) mužů a žen považuji za velmi nebezpečné, kontraproduktivní a pro samotné menšiny mnohdy až nedůstojné a urážející.

Laskavý čtenář jistě postřehl, že opravdu nejsem milovníkem Evropské unie; v souvislosti s nedávným výročím našeho pohlcení však nutno poctivě přiznat, že zatím k žádným katastrofickým scénářům nedošlo - nicméně spojovat lepší budoucnost pouze se stávajícími podobami tohoto projektu je krajně nešťastné. Avšak ani spoléhání na to, že „Slunce přichází z Východu“ nás zřejmě nespasí, vždyť třeba i v Číně dobře vědí, že „tak dlouho jdeme na Východ, až se ocitneme na Západě“. Samozřejmě, že také naopak - ale již dost „těžkotonážní dialektiky“. Znovu zdůrazňuji, že prakticky veškeré konání činíme pouze z hlediska určitého nazírání na svět, resp. stálou přítomnost ideologických aspektů a opakuji důrazná varování před všemi, kteří se tváří přísně „vědecky“, „nepoliticky“ či „občansky“ apod. a jakoukoli ideologičnost kategoricky popírají. Taktéž krajní obezřetnost před mnohými profesionálními „láskopravdaři“ i „humanrightisty“ či těmi, kdož jsou vždy a všude připraveni plytce, ale se svazáckou zaníceností (a obvykle za tučný peníz) blábolit o demokracii a svobodách je zcela na místě - s levicovostí toto opravdu má společného pouze pramálo.

Mnohé by jistě šlo doplnit v souvislosti s komplexnějším pohledem na moderní levici a pravici, resp. na levicovost a pravicovost či vymezováním lidí spíše levicového (s důrazem na sociální či majetkovou nerovnost i nemožnost všech pomoci si sám) a spíše pravicového (kdy ke štěstí a spokojenosti se každý musí dopracovat sám apod.) typu, na důležitou kategorii solidarity atd. – vždy však se zdůrazněním klíčovosti vlastnického prizmatu i stálého rozporu individualistických, resp. kolektivistických východisek, vidění i přístupů. Větší důraz by zřejmě vyžadoval ekologický aspekt, kdy právě zde může brzy vést rozhodující hranice. Připomenout možno taktéž aspekt levicovosti a pravicovosti v rámci ekonomických věd, kdy liberální jednobarevnost často bývá vydávána za skutečně pluralitní spektrum různých názorů.

Stálé kritické diskuze by rozhodně měly pokračovat i po volbách, ocenit zde nutno vskutku neúnavného Radima V., který v rámci pravidelných seminářů neopomněl ani téma levice a pravice coby teoretický problém, ovšem s mnoha praktickými dopady. Diskuzi 25. 5. 2006 jsem, bohužel, nestihl (čím má člověk více volna, tím toho méně stíhá), ale ze shrnutí je patrné, že zaznělo mnoho inspirativního. Pojem, který v mých materiálech explicitně nefiguruje je emancipace - více než souhlasit lze s I. Davidem, že tato je spojena s různými aspekty. Poněkud oponovat lze T. Vaškovi (resp. N. Chomskému) v tom, že pravice nutně nemusí vždy být oním „hlavním proudem“ uchovávajícím a obhajujícím status quo a levice nositelkou alternativních myšlenek, požadující změny adekvátní nové realitě. Také připomínaná kritéria odlišení levice a pravice - kdy např. levice = potlačení role trhu a pravice = větší využití trhu - jsou ne vždy dostačující a plně platná. Nicméně výše uvedené, resp. dále i diskuze sociální rovnosti, ekonomické rovnosti či rovnosti příležitostí jsou více než aktuální a lze se již těšit na avizované příspěvky v příštích číslech Marathonu.

Važme si svých oponentů i nepřátel s jasnými postoji, vždyť nakonec ani „liberál“ není jako liberál - i když mnozí novodobí bojovníci proti ekonomické roli státu, státu samotnému či centrálnímu bankovnictví apod., ovšem nezřídka právě za státní peníze a konspirativně pevně uhnízdění ve státních či veřejných institucích, můj „šálek čaje“ opravdu nejsou. Na závěr si dovolím bezostyšně ukrást výstižnou pravdu z krátkého zamyšlení A. Raška (Právo, 2. 5. 2006, s. 7), který cituje (mne zcela neznámého) básníka B. Jasienského (A. Zysmana) takto: „Neboj se nepřátel, v nejhorším případě tě mohou zabít. Neboj se přátel, v nejhorším případě tě mohou zradit. Boj se lhostejných, protože jen kvůli nim se na světě děje zrada a vražda“. I přes naprosto rozdílný kontext (a asi i celkové vyznění) lze úplným závěrem podotknout, že taktéž v kontextu levice a pravice těch lhostejných, bezpáteřních, beznázorových, lehce manipulovatelných a postmoderně deprivovaných přibývá, na můj vkus, nějak moc rychle.

Jiří Benesch: Jak profesionální levici a pravici poznat? - Snad jediným ktritériem pro dělení na levici a pravici je to, jak který člověk, nebo strana vidí sama sebe. U jednotlivců je to možná trochu jinak, mnoho lidí se jistě chová konzistentně. Co se však týče politických stran, tak toto tvrzení podporuje skutečnost, že pokud bychom chtěli levici a pravici rozlišit např. podle výsledků hlasování v Českém parlamentu, tak by to s ohledem na to, jak která strana označuje sama sebe, nebylo možné. Pokud bychom každé parlamentní straně přidělili zástupné krycí jméno (Strana A, Strana B, Strana C…) a vytvořili bychom tabulku hlasování v parlamentu za posledních několik let, tak by člověk, který výsledky hlasování nezná, nemohl z takového přehledu určit, která strana dle vžitých kritérií považuje sama sebe za pravicovou a která sama sebe za levicovou. Případy kdy jedna strana odmítá návrhy „opačného pólu“ politického spektra (přičemž tyto návrhy ještě nedávno považovala za sobě vlastní) je tolik, že se nejedná o vyjímku jako spíše o pravidlo. Vždy je to samozřejmě s odůvodněním, že se jedná jen o změny kosmetické, nebo špatně do zákona zasazené apod. Stejně tak je mnoho případů kdy jedna opoziční strana která se považuje za levici, společně s jinou opoziční stranou, která se považuje za pravici, hlasují společně (v koalici se to samozřejmě děje také, ale zde je společné hlasování uzavřením koalice částečně „zlegalizováno“). Děje se tak často při hlasování o důležitých věcech (krize v ČT, opatření proti lotrovským režimům atd.). Veřejnost by proto (mimo jiné) měla spíše sledovat míru tolerance jednotlivých stran k jednání, které lze dle obecně uznáváných norem označit za lumpárny a jejich odhodlání čelit témuž ve vlastních řadách. Posuzování této charakteristiky politických stran je pro tu část veřejnosti která nečte politické analýzy mnohem přehlednější, nežli vystopovat jejich pravo-levou orientaci. Skálopevné a za všech okolností neměnné setrvávání některých politiků na pravo-levém vidění světa by také pro veřejnost mělo být signálem, že dotyčné osoby rezignují ve víře na možnost optimalizačního řešení národohospodářských (ale i mnoha dalších) problémů.

3. Pozorně monitorujeme: Jak dál s financováním VŠ?

Poučná diskuse k problematice financování vysokých škol

na stránkách deníku PRÁVO

V únoru a březnu proběhla na stánkách deníku PRÁVO poučná výměna názorů na téma školné a financování vysokých škol. Přinášíme ji v plném znění. Čtenář si může mj. povšimnout, jak rychle umožnila redakce zmíněného nezávislého deníku reagovat na názory jedné skupiny účastníků diskuse a jak dlouho museli čekat účastníci druhé názorové skupiny. Přehled uveřejněných materiálů doplňujeme i jedním neuveřejněným příspěvkem a jedním dokumentem, ze kterých by se čtenář mohl dozvědět něco více o systému, který ISEA (viz www.isea-cz.org) navrhuje a ze kterého vycházejí programy některých politických stran. Lze jen litovat, že část diskutujících výměnu názorů poněkud zpolitizovala a že redakce nezávislého deníku neumožnila svým čtenářům získat dostatek informací o dané problematice. Rovněž lze litovat, že někteří z účastníků projevují neuvěřitelnou odlnost proti tomu, co je psáno "černé na bílém" o s neobyčejnou zarputilostí opakují nepravdy. Důsledkem je pokračující stagnace či spíše upadání kvality našeho vysokého školství.

Dokud budu mít vliv na politiku ČSSD, nebudou poplatky u lékaře

ani školné, říká Jiří Paroubek

04.02.2006 - Alexandr Mitrofanov - str. 16

(Vybrána nejdůležitější pasáž týkající se školného)

* Zpět k vašemu volebnímu programu: ačkoli jste několikrát řekl, že se za vašich vlád nebude zvyšovat spoluúčast pacienta, ani se nebude zavádět školné, pochybnosti hlavně ohledně spoluúčasti se objevují i mezi vašimi spolustraníky. Říkají, že se vaše případná nová vláda může dostat do situace, kdy finanční stav zdravotnictví ji prostě k nutnosti zvýšené spoluúčasti přinutí.

Každý slib, který v tomto směru soc. dem. dá, je slibem, na kterém bude trvat. Dokud já budu mít vliv na politiku soc. dem., tak to tak prostě bude. Platí to o spoluúčasti pacienta, a pokud jde o školné, odmítám myšlenku, že bychom připustili jeho vznik v příštím volebním období. Chci, aby se také upravila formulace ve volebním programu na zcela jednoznačnou, která neumožní žádný jiný výklad. Myslím si, že to byla určitá neobratnost těch, kteří to formulovali, přes můj zcela výslovný názor, který jsem projevil, že to prostě musí být takto. Umím si představit, že školné bude i na veřejných školách za nějakých deset let, kdy budeme mít na jiné úrovni průměrnou mzdu, až tady vzniknou početné střední vrstvy. Pak můžete uvažovat o státem podpořených půjčkách, bankovních úvěrech pro ty studenty, kteří by jinak nemohli vystudovat. To ale není možné v situaci, kdy průměrná mzda je 19 500 hrubého, nebo když počítám s tímto rokem, tak 20 000 hrubého a kdy 80 procent lidí je pod touto průměrnou mzdou.

Je čas přestat plácat o školném

15.02.2006 - Petr Nečas - str. 11

(Polemika)

V rozhovoru pro Právo Jiří Paroubek opět předvedl, co to je něčemu nerozumět, bojovat s neexistujícím nebezpečím a sveřepě setrvávat na bludech. Dokazuje to i titulek rozhovoru: Dokud budu mít vliv na politiku ČSSD, nebudou poplatky u lékaře ani školné.

Škoda že se pan Mitrofanov zapomněl pana Paroubka zeptat, kdo u nás navrhuje školné, proti kterému premiér tak zaujatě bojuje. V zápalu boje si totiž nevšiml, že školné jako platba studenta za poskytovanou vzdělávací službu na veřejných vysokých školách je pohřbená věc, kterou u nás nikdo neprosazuje. A spoluúčast ve zdravotnictví je již dnes 9 % všech zdravotnických výdajů a u důchodců narostla za posledních 5 let na dvojnásobek. Kdyby Paroubek trochu více četl a naslouchal, věděl by, že Nicholas Barr, jeden z nejvýznamnějších ekonomů veřejných financí a autor reformy financování vysokého školství, kterou nyní zavádí Blair, na podzim v Praze jasně řekl: Přestaňme mluvit o školném! V moderních systémech využívajících principu spolufinancování student neplatí nic. Naopak, během studia se dostává sociální podpory těm studentům, kteří by jinak studovat nemohli, a stát navíc poskytuje půjčky na životní náklady těm, kteří nechtějí studiem zatěžovat rozpočty rodičů. Spolufinancování se tedy netýká studenta, ale pouze a výhradně absolventa. A to až tehdy, kdy jeho příjem přesáhne průměrnou mzdu. Bylo to řečeno už tisíckrát, je to v programu ODS, stínový ministr školství Bartoš to už několikrát vysvětlil mediím i odborníkům, ale jak se zdá, Jiřímu Paroubkovi to nestačí. Takže znovu, stručně a jasně. Navrhujeme systém, ve kterém každý platí až z toho, co mu vzdělání vynese (tj. z budoucího příjmu), podle toho, kolik mu vzdělání vynese (procento z nadprůměrného příjmu), a přímo tomu, kdo mu vzdělání poskytl (škole). Je to systém, který sice nezná školné, ale zato zná spoluúčast. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že to je systém mnohem spravedlivější a efektivnější než ten současný, který sice nezná spoluúčast, ale doplácí na něj zejména děti z nízkopříjmových rodin, které se prostě na VŠ nedostanou. Vysokoškolské vzdělání se již nyní u nás velmi vyplácí. Podle statistik OECD má ve věku 30-44 let u nás absolvent vysoké školy 1,8krát vyšší příjem než stejně starý člověk bez tohoto vzdělání. Z tohoto hlediska je na tom dokonce lépe než vysokoškolák v Británii, kde podle našeho premiéra existují pro reformu financování VŠ lepší „příjmové“ podmínky. V Británii činí výše uvedený poměr jen 1,6. Systém, který navrhujeme, je spravedlivější i v tom, že otevírá vysoké školy mnohem většímu počtu zájemců o studium, hlavně dětí ze sociálně slabších vrstev. Jsme si totiž vědomi, že mezinárodní výzkumy jasně říkají, že vliv sociálního původu na vzdělanostní ambice i na dosažené vzdělání u stejně schopných dětí je u nás nejvyšší v rámci OECD. Dnes už také víme, že je tomu tak především proto, že tváří v tvář nízkým šancím na přijetí na zvolený obor to vzdávají především děti ze sociálně slabších vrstev, i když mají nesporné studijní předpoklady. Proto nám světově uznávaní experti doporučují školy mnohem více otevřít a zmírnit obavy z neúnosné konkurence na vstupu do vyšších stupňů vzdělávacího systému. A jak na to jde Paroubkova vláda? Vloni zavedeným omezením počtu přihlášek na střední školu konkurenci na vstupu na střední školy ještě více zostřila. Tuto metodu „prolamování bariér“ na cestě k vyššímu vzdělání pro děti ze sociálně slabších rodin opravdu nevyzkoušeli ještě nikde na světě. Asi vědí proč. Námi navrhovaný systém umožňuje spoluúčast, která brány VŠ otevře většímu počtu studentů, což je cíl, ke kterému se Paroubkem obhajovaný současný asociální systém nikdy nedohrabe.

Petr Nečas, (Autor je první místopředseda ODS)

Je ODS proti, nebo pro školné?

17.02.2006 - Jiří Paroubek - str. 11

Trochu už mne začíná nudit stále dokola uvádět na pravou míru polopravdy i vyložené lži a nesmysly ze stranického pera ODS, které jsou mně podsouvány. K pokusu o balamucení čtenářů Práva, které ve svém článku předvedl první místopředseda ODS Petr Nečas (15. 2. Je čas přestat plácat o školném), však nemohu mlčet. Zvláště, když autor lituje, že se mne pan Mitrofanov při našem rozhovoru pro Právo „zapomněl zeptat, kdo u nás navrhuje školné, proti kterému premiér tak zaujatě bojuje“. Rád bych na to panu Nečasovi odpověděl. Je to jeho rodná Občanská demokratická strana, která má zavedení školného na vysokých školách zahrnuto ve svém programu, ve své Modré knize. Celá kapitola Modrá šance pro vzdělávání stínového ministra školství Waltra Bartoše se nápady na zavedení „finanční spoluúčasti studentů na úhradě vlastního vzdělávání“ jen hemží. Stínový ministr zde dokonce kritizuje ČSSD za to, že placení školného neumožňuje: „Jedním z důvodů ekonomických problémů veřejného vysokého školství je okolnost, že vlády ČSSD programově odmítaly jakoukoliv spoluúčast samotných studentů na financování vlastního vzdělávání“ (část 2.2.3) anebo na jiném místě: „veřejné školy nemohou zájem o vzdělání uspokojit. Jednou z významných příčin je jistě i okolnost, že jako doplňkový zdroj prostředků nemůže být využita možnost finanční spoluúčasti samotných studentů“ (část 2.2.5). Ještě otevřenější je však stínový ministr školství ve čtvrté kapitole, kde podává svou představu zavedení finanční spoluúčasti studentů na úhradě vlastního vzdělávání. Tento, či obdobný termín se zde objevuje celkem šestkrát. Je přitom evidentní, že ODS chce peníze od studenta a ne až „výhradně od absolventů, a to až tehdy, když jejich příjem přesáhne průměrnou mzdu“, jak se nás snaží první místopředseda ODS balamutit. Žádný takový model, včetně slova absolvent, se v Modré šanci vůbec nevyskytuje (což si každý čtenář může hravě ověřit). Naopak studenti se budou podle stínového ministra školství ODS „spoluúčastnit“ již v době studia. Mimo jiné budou moci si na tento povinný výdaj zvýhodněně naspořit, nebo bude „možnost odkladu požadovaných plateb na základě smlouvy studenta se školou. Součástí smlouvy by byly i podmínky splátek a lhůty splatnosti takto odložených plateb“ (část 4.2). Tolik citace z programu ODS. Proč se v něm řeší odklady plateb studentům, které mají „zmírnit možné, byť jen výjimečné nežádoucí dopady navrhované spoluúčasti studentů“ (část 4.2.), když studenti podle ing. Nečase nic takového platit nemají? Tak toto je opravdu nad mou úroveň chápání. Bylo by zajímavé se dozvědět, zda se toto stanovisko prvního místopředsedy o školném jako o instrumentu, „které u nás nikdo neprosazuje“, shoduje s většinovým názorem ODS, či zda se u něj jedná (stejně jako u pana Tlustého v případě daně z přidané hodnoty) pouze o individuální prozření? A jaké je tedy vlastně stanovisko ODS v této věci? Zmatené a v rozporu s celkovou linií ODS je buď současné stanovisko ing. Nečase, anebo dřívější stanovisko již neplatí? Pokud těmi oprávněnými ústy k vyjádření názoru ODS na školné je místopředseda Nečas, znamená to, že ODS opustila další z programových cílů Modré šance. To je samozřejmě možné a lze to dokonce v tomto případě uvítat. Otázka je, co platí? V každém případě to svědčí o programové bezkoncepčnosti ODS. Platí ještě vůbec Modrá šance, anebo ji ODS potichu (a teď i nahlas) odpískala jako celek?

Jiří Paroubek, (Autor je předseda vlády)

Dogma problém neřeší

01.03.2006 - Walter Bartoš - str. 18

Polemika Premiér Jiří Paroubek vyzval ODS, aby sdělila své stanovisko ke školnému a vyjádřila se k názorům, které vyslovil místopředseda ODS Petr Nečas. A dodal: „Pokud těmito oprávněnými ústy k vyjádření názoru ODS na školné je místopředseda Nečas, znamená to, že ODS opustila další z programových cílů Modré šance a lze to dokonce v tomto případě uvítat.“ Premiér hledá rozpor tam, kde žádný rozpor není.

Pokud jde o naše programové cíle, ODS zastává stanovisko, které formuloval Petr Nečas, aniž bylo třeba něco měnit na tom, co stojí v Modré šanci. Spoluúčast studentů byla, je a zůstane důležitým pilířem financování studia VŠ, stejně jako sociální programy umožňující studovat i dětem z nízkopříjmových rodin (stipendia, půjčky, spoření na vzdělání). Kdyby premiér četl pozorněji, mohl si všimnout, že princip odloženého školného, o kterém psal Petr Nečas, je v Modré šanci uveden. Studenti sice mají možnost školné zaplatit předem, ale nikdo je k tomu nenutí, protože povinnost podílet se na nákladech studia vzniká až po ukončení studií, tj. tuto povinnost nemá student, ale absolvent. Ve schématu je jasně řečeno: „Přímá nebo odložená platba na základě volby studenta.“ K tomu je komentář: „Výše uvedená schémata prezentují základní principy financování terciárního vzdělávání, kalkulující na straně jedné s finanční spoluúčastí studentů na úhradě vlastního vzdělávání, na straně druhé pak s podporou studentů ze strany státu. Oba modely – jeden nebo druhý, případně kombinace obou modelů – by mohly být studenty využívány podle vlastní volby.“ Kdo umí číst, pochopí, že student má dvě možnosti: Buď přímou spoluúčast, nebo odložit platby a platit až po ukončení studia. Student má tudíž nárok, aby do systému odložené platby vstoupil a platil až jako absolvent z toho, co mu vzdělání vynese. Jde o australský systém HECS, který se osvědčil a zavádí jej další země. V Austrálii i v Británii jej přitom prosazují soc. dem. strany. Nejde tedy o problém politický.

Nevím, zda to pana premiéra potěší, ale princip, který sleduje ODS, není v rozporu ani se současným volebním programem ČSSD. V něm se totiž uvádí: „Odmítáme zavedení školného a jiných poplatků za studium, které by tvořily bariéry vzdělání.“ Totéž odmítá i ODS. Ani my nechceme zavést školné, jež by vytvořilo ještě větší bariéry než ty, které už u nás existují. Proto jsme za účasti špičkových odborníků nejrůznější názorové orientace vypracovali takový model spoluúčasti, který bude motivovat vysoké školy k tomu, aby zvýšily kvalitu vzdělání a uplatnění jejich absolventů, který přinese do VŠ více prostředků a přitom nevytvoří žádná sociální omezení přístupu i k tomu nejlepšímu vzdělání. K takovému systému financování ale nelze dospět lpěním na dogmatech.

Na závěr si dovolím dát Jiřímu Paroubkovi nabídku: Přestaňme problém vhodného modelu financování politizovat, přestaňme jej zamlžovat, přestaňme vykonstruovanými argumenty vytvářet obraz nepřítele. Zkusme najít řešení, které otevře vysoké školy většímu počtu studentů, zvýší odpovědnost škol i studentů, přinese školám více peněz, zvýší kvalitu vzdělání a zmenší sociální bariéry v přístupu k VŠ vzdělání. Chce snad ČSSD něco jiného? Walter Bartoš (Autor je stínový ministr školství za ODS)

Za hloupost se platí

01.03.2006 - Jan Keller - str. 18

Na stránkách Práva jsem dlouho polemizoval s Waltrem Bartošem, stínovým ministrem školství ODS o placení školného. Radil jsem mu tehdy, aby o školném neplácal a zabýval se raději něčím, co našemu vysokému školství skutečně pomůže. Mohl bych tedy cítit určité zadostiučinění po přečtení článku Bartošova kolegy Petra Nečase s názvem Je čas přestat plácat o školném (Právo 15. 2.). První místopředseda ODS mi dává za pravdu sice s pětiletým zpožděním, na pomalejší konzervativní myšlení to však není zase tak špatný mezičas. Moji radost z pozdního prohlédnutí pravice však něco kazí. ODS svým voličům přece slibovala rovnou patnáctiprocentní daň. Petr Nečas ve svém článku jen tak mimochodem oznamuje, že též řeči o patnáctiprocentní dani byly jen takovým nezávazným tlacháním. Vysokoškoláci budou ze svých příjmů platit více, i když se to zčásti povede v jiné kolonce než daně těch ostatních. Voliči, přeškrtni si v Modré šanci rovnou daň. Nečas to zdůvodňuje tím, že vysokoškolské vzdělání se našim absolventům vyplácí více než ve velké Británii. Zatímco britský vysokoškolák pobírá 1,6 násobek průměrného platu, český absolvent vysoké školy má příjem dokonce 1,8 krát vyšší. Mám tak trochu slavnostní pocit. Petr Nečas se nyní poprvé dozví, jak vlastně čísla, s nimiž tak vesele mává, ve skutečnosti vznikají. V České republice je skupinka zhruba sedmi až osmi tisíc lidí v zaměstnaneckém poměru, kteří mají měsíčně statisícové příjmy. Naprostá většina z nich jsou vysokoškoláci. Jejich příjmy jsou tak astronomické, že výrazně ovlivňují průměrný plat oněch 9,5 % vysokoškoláků mezi našimi zaměstnanci. Naproti tomu ve Velké Británii představuje podíl vysokoškoláků mezi zaměstnanci plných 26,2 %. Zkreslení v důsledku malé skupinky vysokopříjmových držitelů diplomů tam tedy tolik nehrozí. Pokusím se to vysvětlit ještě jinak. Spočtěme měsíční příjmy devíti náhodně vybraných učitelek základní školy a plat prezidenta republiky. Průměrný měsíční příjem této skupinky vysokoškoláků činí přibližně 50 000 Kč čistého. Petr Nečas se možná zaraduje. Má další předvolební argument o tom, jak dobře si u nás vysokoškoláci žijí. Ony učitelky si ale kupodivu myslí něco jiného. To, co víme o ODS, nám stačí, abychom si udělali představu o jejím novém návrhu. Pro hrstku vysokoškoláků se statisícovými příjmy nebude hrát daň ze vzdělání větší roli. Naprostá většina vysokoškoláků se však u nás pohybuje příjmově jen nevýrazně nad průměrem. Těmto velkým skupinám lidí bude příjem srážen Nečasovou daní velmi citelně. Takto se jim vyplatí investice do vzdělání. Mezi voliči ODS bylo v minulých volbách hodně vysokoškoláků. Po volbách příštích mohou učinit zkušenost s tím, že nejen za vzdělání, ale i za hloupost se platí.

Jan Keller, sociolog

Dogma neřeší problém školného

06.03.2006 - Doc. Ing. Přemysl Voráč CSc. - str. 14

Z redakční pošty Chtěl bych jako dlouholetý pracovník vysoké školy reagovat na články pana Bartoše a pana Nečase o spoluúčasti studentů na vysokoškolském studiu. Inspirací jejich návrhů má údajně být australský systém HECS, diskutovaný s účastí špičkových odborníků. Základem jejich navrhovaných reforem jsou pro Evropany exotické země. Terciární vzdělávání má základ v Austrálii, zdravotnická reforma v Singapuru, rovná daň v Estonsku, penzijní systém v Chile. Pro inspiraci sahají do zemí s jinou velikostí, tradicí, ekonomickou úrovní, kulturou a hlavně mimoevropských. Kromě několika málo specialistů o úrovni těchto zemí nikdo nic neví, nelze tedy ani posoudit vazby a efektivitu. Ve všech případech jde o systémy motivační. Ty vždy relevantně působí v určitém kulturním, tradičním a společenském kontextu. Z toho důvodu se domnívám, že jejich aplikace v České republice se zcela jistě mine se zamýšlenými účinky. Je mi záhadou, jak pan Bartoš a špičkoví odborníci vyřeší systém tak, aby studenti VŠ školné mohli zaplatit, ale nemuseli. V jeho podání, když tvrdí, že povinnost platit školné vznikne až z budoucího platu absolventa, by to musel být studenthlupák, kdyby něco zaplatil hned. Parametry budoucí vysokoškolské daně může nastavit, jak chce, ale vždycky to bude o deset a více let dopředu. Student bude zhruba pět let studovat a v dobrém případě bude za dalších pět let mít takový příjem, aby mohl platit novou daň. Jen hlupák by platil dnes něco, když ani netuší, jak to bude vypadat za deset let. Z výše uvedených důvodů pokládám experimenty ODS za pouhé předvolební plácání.

Doc. Ing. PŘEMYSL VORÁČ, CSc., Praha

Cenné přiznání profesora Kellera

13.03.2006 - Petr Matějů - str. 14

Ring volný Článek Za hloupost se platí (1. 3.) Jana Kellera má vpravdě historický význam. Z úst těch, co doposud hledání nejvhodnějšího způsobu financování vysokého školství pouze politizovali, poprvé zaznělo několik důležitých přiznání. Například to, že lze nalézt takovou formu spoluúčasti na financování vzdělání, která vysokému školství skutečně pomůže, a přitom se nemusí jednat o klasické školné, které by omezilo přístup ke vzdělání.

Lze pochopit i to, že Jan Keller se snaží nalézt v článku Waltra Bartoše Dogma problém neřeší (1. 3.), něco, k čemu by se mohl kriticky vyjádřit. A patrně se mu zdá, že něco takového našel, když říká: „Pro hrstku vysokoškoláků se statisícovými příjmy nebude hrát daň ze vzdělání větší roli. Naprostá většina vysokoškoláků se však u nás pohybuje příjmově jen nevýrazně nad průměrem. Těmto velkým skupinám bude příjem sražen Nečasovou daní velmi citelně.“

Keller se ale mýlí v tom, že se jedná o daň. Rozdíl mezi daní a odvodem ve prospěch příslušné vysoké školy je zcela zásadní. Daňový poplatník nemá šanci rozhodnout, na co bude daň použita. Navrhovaný odvod sice může na první pohled vypadat jako daň (protože je definován procentem z příjmu), ale daň to není, protože příslušná částka putuje tam, kam se „poplatník“ (absolvent) rozhodl, aby putovala, tj. přímo na školu, kterou vystudoval. Tento systém spoluúčasti na rozdíl od dotací placených z daní povede k tomu, že VŠ se budou mnohem více snažit, aby se jejich absolventi co nejlépe uplatnili, protože si snadno spočítají, že čím lépe si jejich absolventi povedou na trhu práce, tím větší budou i jejich rozpočty.

Navíc absolventi odvodem ze svého příjmu budou na rozdíl od daně hradit neúročený závazek pouze do jeho vyrovnání. To současně znamená, že v reálné hodnotě (tj. vezmeme-li v úvahu inflaci) zaplatí úspěšnější více (protože splatí rychleji), zatímco ti, kteří budou těsně nad průměrným příjmem nebo dokonce pod ním, zaplatí ve skutečnosti méně, případně vůbec nic. Do navrhovaného systému je tedy včleněn nejen zásluhový prvek „bonusu“ pro dobré školy (dostanou více), ale též prvek solidarity (ekonomicky úspěšnější přece jen nakonec zaplatí více než neúspěšní, protože ekonomický neúspěch nemusí být vždy jen důsledkem „hlouposti“).

Za vysloveně nekorektní je ovšem třeba považovat Kellerův útok na statistiku. Píše: „Spočtěme měsíční příjmy devíti náhodně vybraných učitelek základní školy a plat prezidenta republiky. Průměrný měsíční příjem této skupiny vysokoškoláků činí přibližně 50 000 Kč čistého. Petr Nečas se možná zaraduje. Má další předvolební argument o tom, jak dobře si u nás vysokoškoláci žijí. Ony učitelky si ale kupodivu myslí něco jiného.“ Jan Keller jako profesor sociologie přece musí vědět, že přesně takhle statistiky nevznikají, protože náhodným výběrem nikdy nelze k takto popsané „skupince“ dospět. V zápalu politického boje se hrubě nekvalifikovaným výrokem dotkl profesní cti statistiků a statistických úřadů. Chápu, že když se kácí les, létají třísky, ale co je moc, to je moc. Nelze než dodat, že ty nešťastné učitelky, jejichž příjem nedosáhne průměru, nebudou v systému, který navrhuje Walter Bartoš, splácet nic, takže spravedlnosti bude učiněno zadost.

Deficit škol produkujících takové absolventy bude muset vyřešit stát, nebo vznikne tlak na růst platů učitelů, což bude další pozitivní důsledek systému, proti kterému kolega Keller tak statečně bojuje.

Petr Matějů (Autor je sociolog, předseda Institutu pro sociální a ekonomické analýzy)

Paroubek tvrdě zaútočil na ODS

11.03.2006 - (nek, lab) - str. 02

Premiér Jiří Paroubek včera tvrdě kritizoval ODS. Na tiskové konferenci po setkání předsedů soc. dem. a socialistických stran v Praze řekl, že vláda ODS by přivedla zemi do katastrofy. Ve vedení ODS jsou podle něj lidé, kteří "nikdy neřídili ani dvoreček se slepicemi". Premiér současně odmítl myšlenku školného. "Pokud budu já premiérem v příštích čtyřech letech, žádné školné nebude," zdůraznil. Školné si umí představit třeba až za osm až deset let, kdy to bude odpovídat možnostem a příjmům většiny občanů.

Poznámka: Plné znění názoru Jiřího Paroubka na školné přinesly některé další deníky.

Sociální a ekonomická rizika špatného školného

Radim Valenčík zasláno do Práva 12.03.2006, dosud nepublikováno

Při příležitosti návštěvy britského premiéra Tony Blaira sdělil náš premiér Jiří Paroubek svůj názor na zavedení školného u nás. Jak řekl na tiskové konferenci, má „určitou představu“, jak to za osm či deset let, až bude mzda u nás vyšší, udělat. A to „ve spolupráci s bankovním sektorem - půjčkami pro mladé s podporou státu a například dotacemi části úroků z úvěrů“.

Pokud bychom zaváděli školné tímto způsobem, je to jeden z nejhorších způsobů, jak to v našich podmínkách udělat - asociální, zneužitelný a neefektivní. Asociální proto, že i při velmi nízkém úroku se splácení úročeného závazku nejvíce obávají ti, co nemají majetkové zázemí. Banky totiž v případě půjček na vzdělání zpravidla požadují záruku v podobě majetku rodiny. Nemajetným by tak byla vytvořena další bariéra přístupu k vysokoškolskému vzdělání. Levné půjčky by tak využívali zejména bohatší, kterým by stát - v tomto případě chudí - dotoval úroky. Za půjčky může ručit i vláda. Toho lze ale snadno zneužívat. Banky by totiž nesly minimální riziko, protože případné ztráty by jim uhradil stát. V neposlední řadě je pak tento model špatný právě proto, že nikoho ze zúčastněných nenutí k větším výkonům a větší efektivnosti. Pokud si někdo nedovede představit jiný model, pak chápu jeho obavy ze zavedení školného.

Existuje však jiný přístup, který se osvědčuje, který se rychle rozšiřuje ve světě, ze kterého nyní vycházejí snahy Tony Blaira o vylepšení britského systému podílu studentů, resp. absolventů na financování studia a který je mnohem sociálnější i efektivnější. Je to australský systém HECS zmíněný v Právu stínovým ministrem školství Waltrem Bartošem (1. 3. 2006 Dogma problém neřeší). Škoda, že premiér a patrně ani někteří čtenáři tohoto deníku (soudě dle velmi nekvalifikovaného ohlasu docenta Přemysla Voráče 6.3. Dogma neřeší problém školného) nemají představu, jak a s jakými výsledky funguje. Závazek studenta podílet se na financování svého studia zde vzniká přímo ve vztahu k „mateřské“ vysoké škole. Existují dvě možnosti, jak se s ním vyrovnat - buď přímo a s podstatným zvýhodněním, pokud na to má student prostředky, nebo odvodem z budoucího příjmu, který bude mít jako absolvent.

Tento systém na naše podmínky rozpracoval tým expertů Institutu pro sociální a ekonomické analýzy. Byl publikován v řadě monografií, představen na veřejnosti mj. i v příslušném výboru Poslanecké sněmovny. Vycházejí z něj i některé politické strany ve svých programech.

Velkou výhodou tohoto systému je, že může být zaveden jako motivující doplněk stávajícího veřejného financování. Důležité je, že závazek studenta, resp. absolventa není úročen. Proto nevznikají žádná sociální rizika a navíc je příslušná vysoká škola motivována k tomu, aby se její absolventi co nejlépe uplatnili. To naše země potřebuje nejvíce. Již vzhledem k výsledkům nejnovějšího hodnocení univerzit provedeného v roce 2005. Podle nich je mezi nejlepšími osm ze Spojených států a dvě z Velké Británie. Na prvním místě je Harvardská univerzita, Cambridgská z Velká Británie na druhém. Zajímavé jsou i další údaje - na prvních čtyřech místech mezi evropskými jsou čtyři britské univerzity, pátá je švýcarská. Naše nejlepší a jediná, která se mezi 500 hodnocených dostala, je Univerzita Karlova. Je vedena až ve třetí stovce ve světě a ve druhé v Evropě. Daleko před ní je např. Moskevská univerzita či několik čínských univerzit. Máme tedy co dohánět. Odkládat problém o další čtyři roky či více by pro naši zemi mohlo být osudové. Přitom by se nemělo jednat o otázku, která by měla být předmětem politických sporů či politizována.

Radim Valenčík (Autor je vedoucí Katedry ekonomie a mezinárodních vztahů na Vysoké škole finanční a správní)

ODS pro otcovskou dovolenou

05.04.2006 - (luk) - str. 06

ODS včera na tiskové konferenci představila svoje představy o školném na vysokých školách. Neplatili by je studenti, ale zpětně absolventi poté, co v zaměstnání dosáhnou nadprůměrné mzdy.

„Částku by si stanovovaly přímo vysoké školy, nestanovoval by ji stát. Vysoká škola by si podle konkrétních podmínek, nákladů na studium, mimo jiné poptávky po té škole, sama stanovila tuto placenou částku,“ uvedl první místopředseda ODS Petr Nečas.

Na dotaz Práva, zda by existovala alespoň horní hranice školného, uvedl, že školy budou omezeny zákonem nabídky a poptávky.

Systém podle Nečase bude motivovat školy k nabídce co nejlepšího vzdělání, protože s ním roste pravděpodobnost, že absolventi budou pobírat nadprůměrné mzdy. Školy by finanční prostředky investovaly do zkvalitnění výuky a především k zvýšení počtu studentů. Splátky by záležely na příjmu absolventa.

ODS včera rovněž zveřejnila své plány v oblasti rodinné politiky. Matky či otcové by se mohli rozhodnout, zda chtějí rodičovský příspěvek pobírat v běžné výši do čtyř let dítěte jako nyní, nebo brát příspěvek jen tři roky, ale vyšší. Otcům by ODS umožnila zůstat s dítětem a matkou dva týdny kdykoliv během prvních dvou měsíců od porodu.

Představeno na tiskové konferenci ODS 4.4.2006

Systém zainteresovaného vysokého školství heslovitě:

· Každý platí až z toho, co mu vzdělání vynese (tj. z budoucího příjmu)

· Každý platí podle toho, kolik mu vzdělání vynese (procento z budoucího příjmu)

· Každý platí přímo tomu, kdo mu vzdělávací služby poskytl (splácí se přímo škole)

Systém zainteresovaného vysokého školství konkrétně:

a) veřejné prostředky:

· veřejné prostředky jdou za studentem na akreditované studijní programy (bez ohledu na typ školy)

· cílem veřejných prostředků je zajistit podíl státu na financování studijních programů (případně krátkodobě zmírnit efekt trhu tam, kde by došlo k ohrožení některých programů)

· veřejné a soukromé prostředky vstupující do financování VŠ jsou vykazovány odděleně (je vidět, kolik investoval stát a kolik ostatní „investoři“ - studenti, firmy)

b) Princip odloženého školného stručně:

Ø Každá vysoká škola si stanoví výši školného za rok (na začátku reformy v rámci povolené tolerance, například 0 – 30 tisíc)

Ø Student na začátku každého školního roku uzavře se školou smlouvu o úhradě školného. Bude mít možnost se rozhodnout pro přímou platbu nebo pro odloženou platbu (přímá platba bude zvýhodněna – viz níže).

Ø V případě odložené platby se student zaváže, že začne škole smluvně dohodnutou částku (tj. závazek vůči škole) splácet až po ukončení studia a po té, co jeho (její) příjem přesáhne průměrný příjem.

Ø Jakmile z nějakých důvodů (nezaměstnanost, mateřství) příjem absolventa klesne pod průměrný příjem, přestává na danou dobu splácet.

Ø Splácí se poměrná částka z příjmu, cca 10 %.

Ø Splátka má tedy formu dodatečné daně, kterou absolvent platí tak dlouho, dokud závazek vůči škole neuhradí

Ø Administrace splátek probíhá přes správu daní (nízké transakční náklady), ale splátky (podle kódu školy a identifikačního čísla studenta) míří na příslušné účty jednotlivých škol.

Ø Ale pozor, splátky odloženého školného nelze považovat za daň, protože splátka jde přímo škole a nikoli na účet státu !!!!

Ø Odložené školné nesplacené do 20 let po ukončení studia se promíjí

Ø Výhody

o student se může na nákladech studia podílet nezávisle na ekonomické situaci výchozí rodiny (platí z budoucího příjmu)

o student může navíc žádat o půjčku na životní náklady

o studenti z nízkopříjmových rodin budou mít nárok na sociální dávky (stipendia)

o školy dostávají úhrady závazků v závislosti na tom, jak rychle rostou příjmy absolventů (závazek není úročený, tj. škola ve skutečnosti prodělává, když absolvent splácí pomaleji)

Ø Nevýhoda: školy dostávají peníze se zpoždění (řešením je možnost si vzít úvěr od EIB)

c) Princip odloženého školného (některé detaily):

· student uzavírá se školou smlouvu o splácení závazku vůči škole z budoucích příjmů

· základní parametry smlouvy (kdy se začíná splácet, jaké procento z příjmu se splácí, možnost splatit dříve, maximální počet let, přerušení splácení, podmínky prominutí, atd. ) budou stanoveny zákonem

· závazek studenta vůči škole není úročen (splácí se ale 150 % nominálního závazku - viz příklad)

· plnění závazku absolventa vůči škole se stává součástí plnění daňové povinnosti občana (důvodem je jistota výběr závazků a nízké transakční náklady)

· závazek vůči škole možno uhradit předem (škola získá prostředky dříve, studentovi vzniká úspora, protože splácí jen 100 % závazku)

· závazek mohou za studenta částečně nebo úplně uhradit investiční společnosti (systém My-Rich-Uncle)

· školy si mohou prostřednictvím určené banky vzít nízce úročenou půjčku Evropské investiční banky na vlastní rozvoj (půjčka zaplní mezeru ve splácení závazku od studentů a bude splácena z výnosu z odloženého školného)

Příklad

Pětileté studium

Nejvyšší možné školné: 24.000

Měsíční příjem po absolvování 20 tisíc, 5% roční růst

Varianta 1: závazek vůči škole je úročený (10 %)

Varianta 2: závazek + 50 %, neúročeno

Varianta 3: školné uhrazeno přímo

Před volbami se hodně mluví, málo počítá

Právo 05.05.2006

Místopředseda vlády jiří havel (čssd) řekl právu:

(Vybrána část, která se vztahuje k uvedenému problému.)

* Proč tedy nechcete školné, které má otevřít vzdělání většímu počtu lidí?

V řadě zemí, kde je podíl vysokoškoláků na populaci vyšší než u nás, se školné platí, v řadě dalších zemí ne. On totiž není problém ve školném jako takovém. Spíše problém vidím v tom, že se seriozně nezkoumá, jaké sociální bariéry brání vůbec začít studovat. Přes polovinu zaměstnaných lidí bere v České republice hrubý plat kolem 16 tisíc. Z platu hradí náklady na bydlení, jídlo atd. Když taková rodina s nejběžnějším příjmem pošle dítě na školu, musí vydat mimo běžné výdaje dalších 5-7 tisíc. Pokud k tomu přibude školné (a je přitom lhostejné, zda se platba odloží po absolutoriu nebo ne), sociální problém se znásobí, zájem studovat se neposílí, spíše polesne. Navíc vůbec nikdo neví, zda student školu vůbec dokončí.

A zase to školné

Jakub Pikna

(autor je student Právnické fakulty MU v Brně)

Kolem školného toho bylo poslední dobou mnoho řečeno; je ovšem před volbami, a tak nemůžeme očekávat věcnou a jasnou diskusi o tomto problému. Ostatně o věcné diskuse je v české politice velká nouze.

Chápu obavy sociálních demokratů ze školného. Je pravdou, že byť i málo úročené a výhodné půjčky od státu studentům, na úhradu přímých plateb během studia, by mohly odradit či znemožnit studium aspirantům z nízkopříjmových skupin – nejen efekt nedostatku prostředků, ale též strach ze zadlužení, psychologické, sociální a jiné aspekty. Nezdá se mi dobrou ani varianta odloženého splácení s tím, že absolvent bude muset svůj dluh zaplatit v každém případě. Proto ani nechápu vizi p. Paroubka: o půjčkách a úročení, kterýžto systém by si představoval jako možný tak v horizontu deseti let. Tato varianta bude nevhodná vždy. A vždy bude mít diskriminační dopady pro nemajetné.

Dříve jsem byl i proti odloženému splácení jako celku. Nyní se domnívám, ač mám jisté výhrady a poznámky, které uvedu, že jde o možný způsob financování vysokých škol. Je ovšem nutné celý systém precizovat tak, že studentu by se tvořil fiktivní dluh vůči škole, který by začal splácet až absolvent a to jen a pouze v tom případě, že jeho příjem přesáhne průměrnou mzdu či jinou stanovenou hranici. Tento systém do jisté míry i eliminuje náklady na vysokoškolské vzdělání právě oněm nízkopříjmovým rodinám. Dnes (kdy, přes veškeré proklamace, je složitější se dostat na vysokou školu pro dítě dělníka, než pro dítě lékaře či jinak vysokoškolsky vzdělaných a majetnějších rodičů) přispívá nízkopříjmová rodina, i když vlastní potomek nestuduje VŠ - a ještě jednou zdůrazňuji, že pravděpodobnost studia na VŠ je pro dítě z nízkopříjmové rodiny daleko menší - na studium potomkům majetnějších spoluobčanů. Tento fakt bude opravdu eliminován tehdy, když platit budou jen absolventi, co překročili určitou mez v příjmech. Neboť ten, kdo nestudoval, zaplatí menší poměrnou částku ze svých daní na školství, než ten, který studoval. A ten, který vydělává díky vysokoškolskému vzdělání více, tak ten také poměrně více na školství přispěje, neboť ten absolvent VŠ, který nedosáhne stanovené hranice příjmu pro splácení dluhu, který u školy má, tak ten splácet nebude nic. Důležitý je také parametr, kde po určité době dluh bez ohledu na okolnosti a pokud není splacen zaniká.

Tento systém je diskutovatelný, ale některé mouchy přeci jenom má. Tento směr možného budoucího financování VŠ má smysl jen tehdy, pokud stát dále zachová výši svých dotací do vysokoškolského systému, což je představa trochu naivní, neboť když už se platby absolventů jednou zavedou, tak stát to bude chtít využít pro ulevení vlastních výdajů. Dalším problematickým bodem celé koncepce je možnost vyhýbání se splácení a tedy ke zkreslujícím informacím o platech na trhu. Protože absolventi by mohli uzavírat záměrně smlouvy s platy přesně na průměru nebo lehce pod ním s tím, že zaměstnavatel na ruku vyplatí zbytek. Tím by ale docházelo nejen ke zkreslení výdělečnosti jednotlivých povolání, ale možná také poptávky po daném oboru či studiu obecně. Jsou zde ještě další námitky, které se musejí oddiskutovat, ale jedná se spíše o doladění a přípravu na zavedení do praxe.

4. Ze studentských prací

Vize a strategie změn ve zdravotnictví v České republice

Iva Merhautová

(Výběr z pracovní verze diplomová práce na VŠFS – pokračování z Marathonu 1/2006.)

Analýza současných reformních postojů a vizí

Prvním polistopadovým vládám se podařilo předložit do parlamentu takové návrhy zákonů v oblasti zdravotnictví, které byly přijaty a které umožnily současné fungování zdravotnictví. Jedná se zejména o právní úpravu umožňující vznik nestátních zdravotnických zařízení a veřejného zdravotního pojištění. Žádné vládě po uvedeném datu se však nepodařilo připravit a předložit takové návrhy zákonů o zdravotní péči a zdravotnickém zařízení, které by byly přijaty parlamentem. Ústředním zákonem pro oblast zdravotnictví i nadále zůstává zákon 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Vývoj současné situace ve zdravotnictví si vyžaduje nejen novou právní úpravu v oblasti péče o zdraví, ale i novou úpravu stávajících zákonů v reakci na měnící se podmínky ve zdravotnictví. V posledních několika letech se na konci kalendářního roku dostává zdravotní pojištění do hlubokých deficitů a je částečně státem oddluženo, aniž by byly přijaty nějaké zásadní změny ve fungování zdravotnictví a souvisejícím systému sociální péče. Zpočátku politici sociální demokracie odmítali jakékoliv zásadní změny i nutnost zpracování koncepce a reformy zdravotnictví. Teprve ministryně zdravotnictví MUDr. Marie Součková začala připravovat novou koncepci zdravotnictví a tím se stala diskuse o potřebě reformovat současný systém zdravotní péče oficiální.

Koncepce zdravotnictví ministryně MUDr. Marie Součkové

Koncepci zdravotnictví^{^[2]} předkládala do vlády k projednání ministryně MUDr. Marie Součková opakovaně. Poslední předložený materiál byl značně nesourodý, zabýval se dílčími kroky a nemohl se stát podkladem pro vypracování reformy zdravotnictví. Koncepce navrhovala zcela nekoncepční kroky, jako oddlužení systému , zvýšení plateb za stání pojištěnce, snížení limitu na provoz zdravotních pojišťoven. První dva kroky nebyly koncepční, používali je předchůdci ministryně ve funkci a jsou součástí stabilizačních opatření ministryně MUDr. Milady Emmerové. Dalším návrhem bylo snížení počtu zdravotnických zařízení a zřízení zdravotně sociálního lůžka. V posledních verzích koncepce se poprvé objevuje návrh na zavedení spoluúčasti pacientů za návštěvu u lékaře a za pobyt v nemocnici. Návrh koncepce předpokládal i zavedení formu DRG^{^[3]} úhrad nemocnicím za poskytovanou zdravotní péči. Dříve než mohla ministryně prosadit některé své návrhy vystřídal ji ve funkci v první polovině roku 2004 ministr MUDr. Jozef Kubinyi

Koncepce zdravotnictví ministra MUDr. Jozefa Kubinyi

Návrh koncepce předložil ministr MUDr. Jozef Kubinyi až v závěru svého krátkého působení ve funkci ministra. Jeho koncepce byla touto skutečností zřejmě poznamenána, neboť návrhy, které byly předloženy nebyly jeho vlastní politickou stranou v některých bodech akceptovány. Koncepce obsahovala návrh zásadních změn.^{^[4]} Vycházela z praxe v jiných zemích a navrhovala například zrušení kategorie státem hrazených pojištěnců, kterou navrhovala nahradit zástupnou platbou a vlastní platbou důchodců a nezaměstnaných osob, kterým by byl důchod nebo podpora v nezaměstnanosti zvýšena o částky, kterými by přispívali do zdravotního pojištění. V zájmu regulace nadbytečné poptávky navrhovala zavedení poplatku u ambulantních lékařů, poplatek za pobyt v nemocnici, úhradu za dopravu nemocných a poplatek za vydaný recept. Důležitým aspektem bylo vydání čipové karty všem pojištěncům. Další novinkou byl návrh na zavedení ošetřovatelsko-pečovatelského pojištění za účelem úhrad plateb péče o chronicky nemocné a seniory. Důležitou součástí byl návrh na zavedení komerčního připojištění.

Jediným opatřením, které se v současné době realizuje je změna přerozdělení vybraného pojistného mezi zdravotní pojišťovny. Koncepce navrhovala také zavedení systému DRG úhrad pro nemocnice za poskytovanou zdravotní péči. Pokrokovým prvkem bylo řešení lékové politiky včetně zavedení elektronické preskripce. V koncepci se navrhovalo sloučení nemocenského a zdravotního pojištění. Bez povšimnutí nezůstala síť zdravotnických zařízení, kvalita zdravotní péče a posílení role pacienta. Tento návrh koncepce lze směle prohlásit za nejvíce revoluční z těch, které dosud předložili sociálně demokratičtí ministři. Možná také za návrh, který nejvíce odpovídá skutečné potřebě zavedení reformních kroků v prostředí České republiky.

Dokument Světové banky ke zdravotnictví v České republice

Ve dnech 21. až 22. května 2004 navštívil Českou republiku tým Světové banky vedený Dr. Arminem Fiedlerem. Hlavním cílem této návštěvy bylo zúčastnit se dvoudenního semináře s českou pracovní skupinou zabývající se fiskálními hledisky reformy zdravotnictví. Cílem bylo formulování tezí pro vytváření fiskálně udržitelného rámce pro poskytování zdravotní péče a návrh na zavedení krátkodobých, střednědobých a dlouhodobých opatření na základě zkušeností našich i zahraničních expertů. Tým banky^{^[5]} se setkal s místopředsedou vlády Bohuslavem Sobotkou, ministrem zdravotnictví Jozefem Kubynyi, se zástupci Ministerstva financí ČR a členy Pracovní skupiny. Prezentace se na semináři zabývaly klíčovými otázkami spojenými s financováním, řízením a organizací zdravotnictví v České republice. Důvodem pro reformu zdravotnictví byla dlouhodobá fiskální udržitelnost země a snížení deficitů veřejných financí, neboť sektor zdravotnictví každým rokem svůj deficit promítá do deficitu veřejných financí v okamžiku, kdy dojde k oddlužení zdravotních pojišťoven prostřednictvím státu.

Kromě fiskální udržitelnosti se seminář zabýval financováním zdravotnictví a pojištěním, optimalizací poskytování zdravotní péče, spoluúčastí pacientů a lékovou politikou. Na konci dvoudenního semináře se členové pracovní skupiny a tým banky dohodli na několika klíčových tezích, našla se shoda v tom, že existuje naléhavá a urgentní potřeba zpracování dlouhodobé celkové vize pro tento sektor. Jakákoliv současná krátkodobá opatření by měla být v souladu s touto vizí. Našla se také shoda v oblasti optimalizace systému. Experti doporučili pokračovat s postupným zaváděním vhodného platebního mechanismu, zavést větší autonomii nemocnic spolu s manažerskou odpovědností, zkoumání možností nehrazení léků prodávaných přes pult a stanovení paušální marže pro distributory. Doporučili zlepšit manažerský, účetní a informační systém. V oblasti financování zdravotní péče a zdravotního pojištění se došlo k závěru, že je optimální pokračovat v sociální solidaritě na základě povinného zdravotního pojištění, včetně zkoumání možnosti mírné spoluúčasti za všechny zdravotnické služby. Diskuze proběhla o vytvoření trhu připojištění pro vedlejší zdravotnické služby. V oblasti plateb poskytovatelům došlo ke shodě v tom, že by se mělo pokračovat s investicemi do systémů manažerských informačních systémů a dokončit práci na systémech DRG. Tým expertů na závěr doporučil založit nezávislou agenturu, která by prověřovala a doporučovala nákup luxusní technologie a zaměřila se na nové nákladově efektivní technologie, jako například denní operace.

Z návštěvy zástupců Světové banky byl zpracován dokument, který se měl stát základem pro práci české pracovní skupiny. Dříve než pracovní skupina mohla začít své návrhy prosazovat, skončil ve funkci ministra Jozef MUDr. Kubinyi. Jeho nástupkyně MUDr.Milada Emmerová zahájila svou činnost ministryně tím, že zadala zpracování koncepce zdravotnictví svým poradcům. Principy, na kterých byla postavena její vize zdravotnictví, byly zásadně odlišné od vizí našich i zahraničních expertů. A tak po krátkém čase se veřejnosti dostala do rukou „uniklá koncepce zdravotnictví z Lidového domu“, která předpokládala opětovné zestátnění soukromého zdravotnictví, posílení role státu a likvidaci zdravotního pojištění. Za této situace se materiál Světové banky stal bezpředmětným a práce pracovní skupiny skončila.

Koncepce ministryně zdravotnictví MUDr. Milady Emmerové

Na konci roku 2004 představila svou koncepci zdravotnictví ministryně MUDr. Milada Emmerová po té, co se distancovala od „zestátňovacího konceptu“ svých poradců. Předloženou verzi koncepce zpracoval Institut zdravotní politiky a ekonomiky.^{^[6]} Tato první verze byla odmítnuta všemi subjekty, snad kromě České lékařské komory. S další verzí byla odborná veřejnost seznámena na jaře roku 2005 a byla podrobena stejné drtivé kritice jako verze první. Nová vláda vzala koncepci pouze na vědomí a dala ministryni za úkol zpracovat a předložit krátkodobá stabilizační opatření. Předložená opatření však spočívala zejména v těch opatřeních, které jsou chronicky předkládána a byla předložena i všem nedávným vládám. Stěžejní důraz celé koncepce je kladen na zdravotní péči jako veřejnou službu v absolutním rozměru. Eliminuje soukromý sektor s výjimkou praktických lékařů, odsuzuje občany znovu do pasivní role příjemců zdravotní péče. Hovoří o kvalitní a efektivně poskytované zdravotní péči a zároveň o veřejných službách a tím zcela opomíjí skutečnost, že právě ve veřejných systémech, ve kterých není cena zdravotní péče známa, kde nejsou občané ani poskytovatelé zainteresováni na přiměřené poptávce a nabídce zdravotní péče, je efektivita i kvalita na nejnižší úrovni.

Koncepce zcela odmítá aplikaci tržních mechanismů do fungování zdravotní péče. Zajímavý je fakt, že autoři koncepce, kteří kritizují v koncepci vývoj zdravotnictví po roce 1989, se tohoto vývoje aktivně účastnili. O dlouhodobých cílech koncepce se vyjadřuje bývalý náměstek ministra zdravotnictví slovy „V této části přestává být předložený materiál definitivně koncepcí reformy zdravotnictví a stává se politickým pamfletem zaměřeným na údajné přednosti státem řízeného zdravotnictví, ignoruje skutečnost, že již byly vytvořeny konkrétní podmínky fungování systému a že se jedná o systém založený na zdravotním pojištění.^{^[7]} Celkově lze konstatovat, že koncepce předkládá podobu direktivního státem řízeného systému podporovaného krajskými zdravotními plány, počítá s integrovaným systémem zdravotní péče podobným ústavům národního zdraví z dob socialismu, prosazuje vznik papírových zdravotních knížek. Výsledkem materiálu je kompilát, ve kterém se mísí pražské zdravotnictví s Listinou základních práv a svobod, zdravotní knížky s Úmluvou na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny a podobně.“

Ve výše uvedeném odborném stanovisku k této koncepci autor na závěr uvádí, že se jedná „o militantně levicový pohled na problematiku zdravotnictví, která nabádá k odstranění soukromého sektoru ze systému zdravotnictví a která ignoruje moderní způsoby řízení organizace a řízení zdravotnictví.“ Papírové zdravotní knížky, které ministryně prosazuje, jsou důkazem zaostávání za moderními metodami, které jsou užívány v zemích Evropské unie, ve kterých se snaha o efektivitu ubírá elektronizací preskripce léků.

Ze všech předložených koncepcí zdravotnictví se tato stala nejvíce kontroverzní. Za zmínku stojí také skutečnost, že čím větší snahu, na prosazení některých prvků této koncepce do připravované legislativy ministryně vynakládá, tím větší je vidět úsilí krajských hejtmanů o změny právní formy nemocnic na obchodní společnosti. V současné době je to zřejmě jediný způsob, jak čelit snaze o zestátnění zdravotnictví a znárodnění majetku lékařů a soukromých nemocnic. Je iluzí, že by stát měl dostatek finančních prostředků na odkoupení stávajícího majetku soukromých zdravotnických zařízení. Období funkce ministryně MUDr. Milady Emmerové zřejmě bude epizodou českého zdravotnictví, kdy nejenže nedojde k žádnému pokroku, ale naopak bude ještě obdobím, ve kterém experti i občané, kteří vidí zdravotnictví jako pluralitní systém založený na solidárním zdravotním pojištění, musí hájit jeho existenci, aby se systém nevrátil před rok 1989.

Poziční dokument konsolidace a stabilizace zdravotnictví České republiky na období 2005-2006

V období, ve kterém pracoval Institut zdravotní politiky a ekonomiky na poslední verzi koncepce zdravotnictví, předložil svůj návrh krátkodobých řešení místopředseda vlády pro ekonomiku Martin Jahn. Poziční dokument čerpal podklady z první verze koncepce zdravotnictví MUDr. Milady Emmerové, dokumentu Světové banky a z doporučení Českého zdravotnického fóra^{^[8]} Svůj záměr stavěl na principech solidarity, zachování svobodné volby lékaře, rozvoji zdravotního pojištění, odděleného od státního rozpočtu, na systému plurality zdravotních pojišťoven, na fiskální rovnováze mezi příjmy a výdaji systému zdravotního pojištění a propojení zdravotního a nemocenského pojištění. Návrh předpokládá zavedení spoluúčasti pacientů u specifických výkonů a celou řadu opatření vedoucích zabránění růstů nákladů na léky a optimalizaci sítě zdravotnických zařízení. Návrh nevybočuje z opatření, která jsou aplikována v zemích Evropské unie. I přes skutečnost, že dokument vychází zejména ze současně zavedených principů byl ministryní MUDr. Miladou Emmerovou kategoricky a arogantně veřejně odmítnut. Tímto krokem ministryně definitivně přesvědčila odbornou veřejnost, že své socialistické vize fungování zdravotnictví míní vážně. Její působení ve funkci vnímá odborná veřejnost nejen jako stagnaci, ale i jako krok zpět.

Modrá šance

V roce 2004 vzniklo z iniciativy stínového ministra zdravotnictví senátora MUDr. Tomáše Julínka sdružení Reforma zdravotnictví – fórum, které formulovalo principy reformy zdravotnictví podle představ ODS a bylo proto zařazeno do dokumentu Modrá šance. Reforma zdravotnictví je postavena na principech zachovávajících současný systém, počítá s posílením role občana a zdravotních pojišťoven. Novinkou je zavedení osobních účtů, které v odborné veřejnosti působí rozpaky. Zdravotní pojišťovny by nabízely občanům více zdravotních plánů. Některé zdravotní plány by obsahovaly pouze povinné solidární zdravotní pojištění, jiné i doplňkové pojištění. Financování zdravotní péče by bylo založeno na úhradách poskytovatelům zdravotní péče z osobních účtů občanů. Předkladatelé této vize reformy připouštějí v poslední době, že zdravotní péče a zdravotnictví by muselo být financováno prostřednictvím i jiných zdrojů než osobních účtů, na kterých by se kumulovaly platby občanů v rámci plateb zdravotního pojištění.

V současné době, ve spolupráci s Hospodářskými novinami a dalšími sponzory, pořádá společnost Euro Forum cyklus seminářů k problematice zdravotnictví pod názvem „Zdravotnictví šest klíčů k reformě.“ Cyklus těchto seminářů navštěvují významní zástupci ministerstev, zdravotních pojišťoven, poskytovatelů zdravotní péče, odborných společností, odborů a pojištěnců. Závěrečná konference, která shrne závěry všech šesti témat se bude konat v únoru 2006. Řešená témata jsou:

- Jak dlouho je ještě současný systém udržitelný?

- Jak definovat roli občana?

- Patří do zdravotnictví slovo byznys ?

- Zdravotní pojišťovny-bankomaty nebo nákupčí?

- Tvoří zdravotnictví hodnoty nebo jen spotřebovává zdroje?

- Jak moc potřebujeme stát ve zdravotnictví?

V závěru komentáře v Modré šanci ve zdravotnictví si autor klade otázku, zda stále opakující se krize ve zdravotnictví jsou důsledkem špatného vládnutí nebo špatným systémem zdravotnictví.

Návrh systémových změn veřejného zdravotního pojištění v ČR

V reakci na neúspěch při předkládání koncepcí zdravotnictví ze strany resortního ministerstva byl vypracován a předložen materiál Svazu zdravotních pojišťoven, který byl prezentován v dubnu 2005 v Brně.^{^[9]} V úvodu materiálu se hovoří o tom, že současný stav zdravotnictví je způsoben chaotickým řízením, polovičatostí, nekoncepčností, které vyústily v silně deformovaný systém, který je zneužíván všemi zúčastněnými bez přímé odpovědnosti. Jako opatření se navrhuje definování rozsahu povinně hrazené zdravotní péče a definování míry spoluúčasti pacientů, penalizaci rizikového chování, zavedení disciplíny v investiční politice, propojení úrazového, nemocenského a zdravotního pojištění, zavedení DRG, individualizace pojistného vztahu mezi pojištěncem a zdravotními pojišťovnami a využití konkurenčního prostředí. Návrh na východiska a principy koncepce zdravotnictví vypracovali i zástupci Unie zaměstnavatelských svazů ČR ve spolupráci s Odborovým svazem zdravotnictví a sociální péče ČR. Principy jsou téměř shodné s postoji zdravotních pojišťoven.

Na zdravotnické „scéně“ v současné době proti sobě stojí návrhy Ministerstva zdravotnictví ČR a České lékařské komory a návrhy Svazu zdravotních pojišťoven, Unie zaměstnavatelských svazů ČR a Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR. Návrhy obou skupin jsou natolik odlišné, že je prakticky nemožné najít shodu v návrzích řešení. Návrhy odpůrců ministerských opatření jsou v mnohých ohledech bližší návrhům Modré šance. Většina zúčastněných se přiklání k zachování současného veřejného zdravotního pojištění, které by mělo projít reformou. Ministerstvo zdravotnictví ČR směřuje k zavedení národní zdravotní služby, ODS k zavedení osobních účtů občanů.

I přes skutečnost, že se zdravotnictví potýká s problémy, nejsou tak vážného charakteru, že by měly vést ke změněn modelu financování zdravotní péče. Současný model zdravotního pojištění je dlouhodobě nedostatečně finančně saturován. Krachující velké průmyslové podniky po několik let neplatily za své zaměstnance zdravotní pojištění, vláda posléze těmto podnikům dlužné pojistně velkoryse prominula. Odkup pohledávek zdravotních pojišťoven státem prostřednictvím České konsolidační agentury je pouze logickým vyústěním toho, co ze strany státu po celých 15 let selhává. Stát platí nízké platby za státní pojištěnce, selhává v roli zřizovatele fakultních nemocnic, neřeší jejich miliardové zadlužení, stejně jako neřešil dluhy bývalých okresních nemocnic. Stát selhal i při přípravě nové právní úpravy v oblasti zdravotnictví, neboť i dnes platí zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Poslední ministr zdravotnictví MUDr. David Rath zavedl nucenou správu na největší zdravotní pojišťovnu v zemi. Jakkoliv není provoz zdravotních pojišťoven bez problémů, lze považovat tento krok za špatný, neboť nikoliv zdravotní pojišťovny, ale stát je ten, kdo nese vinu a zodpovědnost za stav současného zdravotnictví. Zdravotní pojišťovny již 5 let požadují po Ministerstvu zdravotnictví ČR, aby upustilo od opakované praxe při vydávání vyhlášek, které upravují úhrady za zdravotní péči v segmentech zdravotní péče, ve kterých nedošlo v rámci dohodovacího řízení k dohodě o výši úhrad za zdravotní péči. Ministerstvo zdravotnictví ČR však opakovaně vydává vyhlášky, které zvyšují platby o 3 až 7 % nemocnicím. Povinnost zdravotních pojišťoven navyšovat platby nemocnicím však není kryta výběrem plateb na zdravotní pojištění a tak uvedené vyhlášky jsou jednou z příčin toho, že výdaje zdravotních pojišťoven jsou vyšší než příjmy. I přes opakovaná upozornění ministrů, ministryň a vládních činitelů, ministerstvo zdravotnictví dosud neupustilo od této praxe. Každý rok docházelo následně ke snížení dluhů zdravotních pojišťoven odkupem jejich pohledávek. Rok 2005 je poslední, ve kterém k takovému kroku může dojít. Proto se správní rady a ředitelé zdravotních pojišťoven obávají kroků ministerstva zdravotnictví a vlády, neboť jejich analytická komise^{^[10]} vydala zprávu, která prognózuje kumulovanou ztrátu ve výši 22 miliard Kč v roce 2006. Stávka ambulantních lékařů v říjnu roku 2005 byla pouze logickým vyústěným situace.

Z vypracovaných a předložených dokumentů, které vypracovalo Ministerstvo zdravotnictví ČR lze za nejpokrokovější považovat návrh koncepce zdravotnictví, kterou předložil ministr Jozef Kubinyi. Většina dokumentů se shoduje v popisu problémů a jejich příčin, velmi podobné jsou i návrhy řešení. Výjimku tvoří koncepce ministryně Emmerové, která spatřuje současné problémy v jiných příčinách než ostatní předkladatelé koncepcí a návrhů, její navržená řešení jsou přijímána většinou odmítavě a jsou důvodem protestu ambulantních lékařů, kteří se jejími návrhy cítí ohroženi na své existenci. Pozornost budí také připravované návrhy senátora Tomáše Julínka, stínového ministra ODS. Částečné řešení problémů vidí v zavedení osobních účtů a zavedení tržních principů do zdravotnictví ve vyšší míře než dosud.

Příklad reforem zdravotnictví

Reformy ve Spolkové republice Německo

Německé zdravotnictví prošlo v posledních 15 letech značnou proměnou. Před sjednocením Německa existovaly dva rozdílné systémy zdravotnictví. V bývalé NDR fungoval Semaškovův model zdravotnictví, v západní části země fungovalo zdravotnictví v systému národního zdravotního pojištění. Prakticky ze dne na den se zdravotnictví v bývalé NDR změnilo v oblasti financování, bylo zavedeno národní zdravotní pojištění. Docílit stejné kvality a úrovně zdravotnictví však trvalo celé roky a dodnes jsou znatelné rozdíly vidět. Samotný systém se potýkal s finanční náročností a deficitním hospodařením ve východní části země poměrně dlouho. Možná, že právě v důsledku sjednocení německého zdravotnictví a v důsledku velkých investic do nových nemocnic a zdravotnických zařízení muselo po roce 2000 dojít k reformě zdravotnictví, která zvýšila spoluúčast pacientů na zdravotní péči, zrušila hrazení některých zdravotních pomůcek, zdravotnické dopravy a nadstandardních služeb.

Spolková ministryně zdravotnictví Ulla Schmidtová předložila nový zákon^{^[11]} o modernizaci zdravotního pojištění v roce 2003. Tento zákon je součástí Agendy 2010, programu, který je plánem vlády na reformní kroky ve zdravotnictví až do roku 2010. Pacienti od počátku roku 2004 začali připlácet 10 % na recept z ceny léku, nejvýše však 10 eur. Dále platí poplatky za první návštěvy 10 eur u praktických lékařů, ambulantních specialistů, platí poplatek 10 eur za den hospitalizace s ročním maximem 280 eur. Kromě plateb se však posiluje pozice pacientů. Každý lékař musí poskytnout svým pacientům čtvrtletní přehled o výkonech, které účtoval za něj zdravotním pojišťovnám. Celkově lze říci, že každým krokem je vidět snahu o řízení nákladů. Stát neomezuje svobodnou volbu lékaře, ale těm, kteří jsou ochotni se nejprve léčit u praktických lékařů a k ambulantním specialistům chodí na doporučení svého lékaře je odpuštěn poplatek a po čase sníženo i pojistné. Ministryně podporuje skupinové praxe ambulantních lékařů a snaží se využít existence poliklinik v zemích bývalé NDR. Lékařům v této části země slíbila, že se jejich příjmy srovnaní s příjmy jejich kolegů ze západní části země do roku 2006.

Při návštěvě nové nemocnice v roce 2004 ve východní části země,^{^[12]} hned za našimi hranicemi jsme se setkali s moderním vybavením a moderními diagnostickými postupy. Znovu jsme si připadali jako při návštěvách zahraničí po roce 1989. Cítili jsme smutek nad tím, že u nás vývoj a zavádění nových technologií nepostupuje tak rychle, jako u našich sousedů v bývalé NDR. Nemocnice v Annabergu je propojena s okolními nemocnicemi a lékaři elektronicky. Rentgenologické vyšetřovací metody jsou digitalizované, pacient nepřenáší rentgenové snímky z jednoho zdravotnického zařízení do druhého. Na požádání si digitální snímky zdravotnická pracoviště posílají mezi sebou, snižuje se duplicita rentgenování, snižují se provozní náklady. Vstupní investice jsou značné, ale pohodlí pacientů, zdravotnických zařízení a snížení nákladů za duplicitní vyšetřování, rentgenologický materiál, likvidace vývojek a další položky brzy počáteční investici vyrovnají. Moderní rentgenologické pracoviště není jediným moderním pracovištěm v této nemocnici.

Znalost fungování zdravotnictví v Německu může pomoci orientovat se i našim turistům. Poplatky, které platí němečtí pacienti, musí čeští turisté při návštěvě lékaře v Německu uhradit také, naše zdravotní pojištění tyto náklady nekryje.

Reformy ve Velké Británii

O Národní zdravotní službě ve Velké Británii toho bylo napsáno velmi mnoho. Kritici říkají, že výkonnost, dostupnost a kvalita zdravotní péče v tomto modelu zdravotnictví je nejmenší. A opravdu zkušenosti s provozem NHS trustu St. George Hospital v Londýně v roce 1997 kritiku potvrzují jako oprávněnou. ^{^[13]} Čekací doby na operace a náročné diagnostické výkony byly uzákoněny nejdéle na 18 měsíců, neexistence ambulantních specialistů a zajišťování specializované péče, kterou již neobsáhnou praktičtí lékaři v ambulancích nemocnicích si vyžadovala i dvanáctihodinové čekání na ošetření. Bohatí občané volili raději zdravotní turistiku do jiných zemí, zejména do Francie, nebo vyhledávali soukromá zařízení, ve kterých se platí přímo. Odchod lékařů do zahraničí nebo do soukromých ordinací a sanatorií, nezájem o problematiku dlouhodobé péče a péče o seniory, neefektivní hospodaření nemocnic, to vše, nakonec vedlo britskou vládu k zahájení reformních kroků. Nejdříve došlo o odstátnění nemocnic. V současné době NHS trusty metodicky podléhají pouze krajským úřadům a přímo ministerstvu zdravotnictví. Jinak jsou organizačně a administrativně samosprávné a samostatné, obvykle sdružují více zařízení, nemocnic a různých typů zařízení pro seniory a jiné skupiny obyvatel. Jejich financování probíhá prostřednictvím veřejných rozpočtů.^{^[14]}

Britská vláda na základě skutečností, kterými jsou fakta o tom, že se počet anglické populace nad 65 let věku od roku 1930 zdvojnásobil, že jedna pětina obyvatel Velké Británie je starší 65 let, že dvě třetiny nemocničních lůžek je obsazeno lidmi staršími 65 let, že sociální služby spotřebují polovinu svého rozpočtu na služby pro občany starší 65 let a že se touto významnou skupinou populace nikdo příliš nezabýval, rozhodla o vyhlášení národního programu v péči o seniory. V roce 2001 stanovila „Rámec národní služby pro starší lidi,“ jedná se o desetiletý akční program pro zajištění potřeb starých lidí, program zaručuje, že potřeby starých lidí jsou jádrem reformního programu zdravotnictví a sociálních služeb. Program stanoví standardy pro péči o staré lidi v rámci zdravotní a sociální péče. Standardy péče o staré lidi jsou platné pro péči v rezidenčních zařízeních i v domácí péči v oblasti zdravotní i sociální. Předěl mezi péčí zdravotní a sociální není zřetelný, neboť hlavní zdroj financování péče o staré lidi pochází z veřejných rozpočtů, neexistuje resortní rozdělení ani rivalita mezi zdravotnickými a sociálními pracovníky. Plánování a reforma NHS je rozpracována na delší období, jeho aktualizovaná část se týká let 2004 až 2008. Velká pozornost je věnována vzdělávání zdravotnických pracovníků a sledování kvality. Byl vyhlášen Národní program vzdělávání, školení a osobního rozvoje zaměstnanců NHS.

V lednu 2003 byl zahájen Národní program informačních technologií NHS,^{^[15]} který je rozpracován až do roku 2012. Týká se zejména rozvoje technologií a elektronizace. Program zahrnuje zavedení elektronické dokumentace, elektronické preskripce, elektronického předávání zdravotnických dat mezi lékaři a nemocnicemi, elektronickou archivaci všech zdravotnických dat, přístup k informacím o svém zdravotním stavu, do zdravotnické dokumentace budou moci nahlížet i pacienti pomocí čipu s osobním PIN. Digitalizace vyšetření a zasílání výsledků vyšetření i s obrázky mezi zdravotnickými zařízeními je samozřejmostí. Aby národní program zajistil hladký průběh zavádění této velké logistické operace, poskytuje praktickou podporu i písemné návody a průvodce. Nikdo nepočítá s tím, že by obyvatelé neuměli nakládat s výpočetní technikou a to přesto, že ve Velké Británii žije celá řada komunit, které nedosahují v průměru stejnou výši vzdělání jako ostatní Britové. Součástí programu je občany naučit s novými technologiemi zacházet, nikoho ani na malý okamžik nenapadá zavádět papírové technologie místo elektronických. Celou akci řídí a financuje Národní zdravotní služba. V lednu 2003 do byly vytvořeny podmínky ke spuštění páteře systému, ke kterému se v listopadu 2003 připojily lékařské pohotovostní služby, v lednu 2005 praktičtí lékaři a v únoru přešla první pracoviště na službu elektronického předepisování receptů.

Vláda reagovala i na ostatní kritiku, ministerstvo zdravotnictví, které metodicky vede NHS trusty je vede k tomu, aby rozpracovávaly své plány rozvoje. V rámci nich si stanovují úkoly, kterými se zkracují čekací doby na operace na 6 měsíců a čekací doby v ambulancích nemocnic na 4 hodiny. Přes všechnu snahu současné vlády jsou však rozdíly chudšího modelu vidět. Menší luxus nemocnic, dlouhé čekání, omezený přístup ke specializované péči. To vše bez doplatků na zdravotní péči. Za luxusem a okamžitou zdravotní péčí se chodí do soukromých zařízení nebo do zahraničí. Ve Velké Británii existuje i soukromý zdravotnický sektor. Pacienti platí přímo nebo si platí pojištění u soukromých zdravotních pojišťoven. Lékaři, zaměstnanci veřejných NHS trustů smějí v soukromých zdravotnických zařízeních pracovat, ale větší část úvazku musí mít ve veřejné nemocnici. Vláda se snaží zajistit dobrý model zdravotní péče pro všechny, nebrání však bohatým lidem, aby si na zdravotní péči dopláceli.

Poznámka: Recenze celé práce (včetně vybraných pasáží) byla zpracována P. Wawroszem a uveřejněna spolu s první vybranou pasáží v Marathonu 1/2006.

[2] Ministerstvo zdravotnictví ČR, Koncepce reformy zdravotnictví, Praha, leden 2004

[3] DRG – forma úhrady za lůžkovou zdravotní péči na základě skupin diagnóz

[4] Koncepce zdravotnictví- Základní teze reformy zdravotnictví z července 2004

[5] Dokument o návštěvě zástupců Světové banky Návštěva ke zdravotnickému sektoru v České republice

[6] Koncepce MUDr. Emmerové pod názvem „Lidsky důstojné a efektivně fungující zdravotnictví“

[7] Štastný, Jan, Stanovisko k materiálu MZ ČR Lidsky důstojné a efektivně fungující zdravotnictví

[8] České zdravotnické fórum je dobrovolné seskupení odborníků z oblasti zdravotnictví

[9] Svaz zdravotních pojišťoven- Návrh systémových změn veřejného zdravotního pojištění v ČR

[10] Zpráva o činnosti analytické komise dohodovacího řízení o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro 2. pololetí 2005.

[11] Zdravotnické noviny, Reforma zdravotnictví v SRN prošla, č.44, ročník 52,str.24.

[12] Autorka navštívila v rámci projektu EU, projekt Budoucnost služeb nemocnici v Anabergu a další zdravotnická zařízení na území bývalé NDR.

[13] Autorka absolvovala 10 denní pobyt v nemocnici St.Geogre Hospitál v Londýně v roce 1997 v rámci projektu HOPE, jednalo se o roční kurz Řízení českého zdravotnictví, který pro české zdravotnické manažery pořádala americká nadace HOPE.

[14] Autorka absolvovala 5 denní pobyt v květnu 2005 v hrabství Essex a Suffolk, při kterém navštívila celou řadu zdravotnických zařízení a zařízení sociální péče v této lokalitě Velké Británie, například West Suffolk Hospital.

[15] Překlad získaných osobních materiálů z cesty do Velké Británie v květnu 2005, veřejně zatím materiály publikovány nebyly, překlad z angličtiny PhDr. Jana Veselá