MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 120 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

The magazine can be accessed at:

http://valencik.cz/marathon

E-mail contact: valencik@cbox.cz

Do rukou se vám dostává časopis Marathon 5/2010. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik.cz/marathon).

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (6/2010) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. listopad 2010.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.

- Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.

- V časopisu jsou uveřejňovány materiály vzniklé při řešení projektu GA ČR Teorie redistribučních systémů (vedený pod číslem 402/09/0086).

- Od počátku roku 2006 je Marathon vybaven redakčním systémem, prostřednictvím kterého lze zveřejňovat příspěvky a reagovat na již uveřejněné příspěvky.

- Příspěvky uveřejňujeme vždy recenzované, zpravidla včetně recenze (příp. ohlasu).

1. Úvodní poznámka

Pozvánka na mezinárodní vědeckou konferenci

Vysoká škola finanční a správní pořádá mezinárodní odbornou konferenci pod záštitou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy na téma

Lidský kapitál a investice do vzdělání

Nezbytnost, aktuálnost a vzájemná podmíněnost reforem systémů veřejného sociálního investování a pojištění – cesta k zajištění kvalitního vzdělání, péče o zdraví, stability penzijního systému. Odborným garantem konference je doc. Radim Valenčík, CSc.

13. ročník konference se uskuteční ve dnech 23. a 24. září 2010

v Kongresovém centru Vysoké školy finanční a správní, Estonská 500, 101 00 Praha 10.

Jedná se o předběžný program. Jména vystupujících, názvy příspěvků v jednotlivých blocích budou průběžně doplňovány.

První den (23. 9. 2010)

09:00 – 09:30 Prezence

09:30 – 10:00 Zahájení – Bohuslava Šenkýřová, vystoupení zástupce MŠMT a zástupců partnerů

10:00 – 12:00 1. blok: Nutnost reforem systémů sociálního investování a sociálního pojištění z hlediska konkurenceschopnosti

V bloku vystoupí: Vladimír Čechák, Martin Potůček, Michal Mejstřík a další

12:00 – 13:00 Oběd

13:00 – 14:30 2. blok: Financování investic do vzdělání a zdraví, problematika reforem v této oblasti

V bloku vystoupí: Petr Matějů, Walter Bartoš, Jiří Havel a další

14:30 – 14:45 Přestávka

14:45 – 16:15 3. blok: Penzijní systém, prodlužování doby dožití a možnosti prodloužení produktivního uplatnění, vzájemná podmíněnost reforem systému sociálního investování a sociálního pojištění

V bloku vystoupí: Jan Mládek, Jaroslav Vostatek, Radim Valenčík a další

16:15 – 17:30 Raut

Druhý den (24. 9. 2010)

08:30 – 09:00 Prezence

09:00 – 12:00 4. blok: Hry o reformy systémů sociálního investování a sociálního pojištění

V bloku vystoupí: Petr Wawrosz, Herbert Heissler, Jiří Mihola a další

Podrobnější průběžné informace o programu naleznete na www.vsfs.cz/lidskykapital.

Uvítáme Vaše případné náměty na adrese: irena.fozikosova@vsfs.cz - tel. 210 088 896, 724 134 897.

Účast na konferenci je bez registračního poplatku. Z konference bude vydán sborník.

Příprava na 100. číslo časopisu Marathon

Připomínáme, že se blíží vydání 100. (!) čísla našeho časopisu. Podle propočtu by se mělo současně jednat o první číslo roku 2011, které bude vydáno 15. ledna 2011 a jehož uzávěrka bude měsíc před tím, tj. 15. prosince 2010. Jako vhodné téma se nám zdá Sebereflexe naší společenské reality v několika aspektech – z hlediska civilizace (kam jsme došli a co dál), z hlediska smyslu, z hlediska toho, o co jde apod. Uvítáme příspěvky na dané téma, které vždy v úvodní poznámce stručně představíme (formou prezentace hlavní myšlenky) a pak nejlepší z nich do kulatého čísla zařadíme, ostatní, které projdou recenzním řízením) budeme publikovat průběžně v dalších číslech.

K obsahu tohoto čísla

První hlavní materiál je věnován velmi aktuální a významné problematice, která doslova hýbe současným světem, přitom však zůstává teorii dosud nedostatečně podchycena. Tím je teoretický přístup k problematice mezinárodní migrace. Autorka M. Popovová se snaží formulovat základy ekonomické teorie mezinárodní migrace. A do značné míry se jí to daří. Námi uveřejněný materiál je původní a rozsáhlý. Mj. – vztahuje se i k těm problémům, které spadají do problematiky sebereflexe naší společenské reality.

Druhý hlavní materiál je z pera J. Šetka. Pokračuje v mapování našich dějin z hlediska rozvoje českého vědeckého myšlení a vybírá si méně známou osobnost, tentokráte Jana Herbena.

V rubrice recenze se věnujeme monografii S. Holubce o každodenním životě a sociálním postavení pražského dělnictva v meziválečné době.

Závěrečnou část čísla tvoří dva pracovní materiály k teorii redistribučních systémů. Jedná se o dva texty zpracované podle prezentace připravované na konferenci Lidský kapitál a investice do vzdělání. Ukazují souvislost mezi spory o to, jak by měly probíhat reformy, a pohledem, který na společenskou realitu vrhá teorie her. Na uvedené dva materiály navazuje další část diplomové práce I. Stáni, kterou jsme začali zveřejňovat v předcházejícím čísle.

2. Hlavní materiály

Ekonomické teorie a mezinárodní migrace

Marie Popovová

Úvod

Mezinárodní migrace v současnosti představuje nezbytnou součást základních znaků téměř všech industrializovaných ekonomik. Podle odhadů OSN (UN Global Migration Database) se počet migrantů za posledních 40 let více než zdvojnásobil na současných asi 200 milionů osob žijících mimo území svého narození. S tímto vývojem koresponduje také zvýšený zájem odborníků z nejrůznějších vědeckých disciplín, kteří se snaží popisovat hlavní tendence ve vývoji mezinárodní migrace a také hledat příčiny, souvislosti i následky tohoto fenoménu. Oblast migrace je tak skutečně multidisciplinární s příspěvky pocházejícími z ekonomie, demografie, geografie, práva, sociologie, politologie a sociální antropologie. Proto se dnes objevují snahy o systémový přístup k migraci s vědomím, že výměna kapitálu a lidí mezi určitými zeměmi se odehrává v určitém ekonomickém, společenském, politickém a demografickém kontextu (Jennisen 2004).

Cílem této práce je nastínit přehled základních teorií vysvětlujících nejrůznější aspekty spojené s mezinárodní migrací. Autorka se přitom zaměří především na ekonomické aspekty spojené s migrací, protože se domnívá, že ekonomické faktory jsou zahrnuty téměř ve všech teoriích migrace a ekonomický pohled vysvětluje značnou část teoretického rámce mezinárodní migrace. Lze tedy hovořit o jakési ekonomii mezinárodní migrace.

Moderní literatura zabývající se ekonomií migrace se zaměřuje na tři hlavní problémy (Borjas 1989): 1) co determinuje velikost a kvalifikační skladbu toku imigrantů v určité hostitelské zemi; 2) jak se imigranti přizpůsobují ekonomice hostitelské země; 3) jaký je vliv imigrace na ekonomiku hostitelské země.

V první části práce se zaměřím na celkový teoretický rámec mezinárodní migrace, jak se nejčastěji objevuje v pracích odborníků na tuto oblast. Zde bude pozornost věnována především vymezení širšího teoretického rámce. Poté se již autorka bude věnovat zejména ekonomickým teoriím. Jak bylo ovšem zmíněno výše, dělat mezi jednotlivými teoriemi jasné linie je velmi obtížné, protože různé přístupy se neustále prolínají, doplňují a jen velmi zřídka si navzájem vyloženě odporují.

Podle mnohých odborníků existuje jasná spojitost mezi plynulostí pohybu obyvatel a ekonomickými a technologickými změnami, které vytvořily globalizaci (např. Massey 1993 nebo Glover 2001). Globalizace zvyšuje počet a komplexitu migračních toků: lidé migrují z ekonomických, rodinných nebo jiných důvodů, mohou se nejprve chtít stěhovat dočasně a pak se vrátit, migrovat do třetí země nebo se usadit. Proto se v tomto textu budu vyhýbat pojmu imigrant a spíše budu mluvit o migrantech a migraci.

1. Teoretický rámec mezinárodní migrace

Ve studiu mezinárodní migrace neexistuje žádná jednotná komplexní teorie, spíše soubor několika oddělených teorií. Je zde ovšem patrná snaha najít komplexní, interdisciplinární a přitom specifickou teorii, která na migraci bude nahlížet z různých perspektiv, úrovní a předpokladů. Vědci zkoumající problematiku mezinárodní migrace vytvářejí konkrétní migrační modely, které vysvětlují různé vědecké otázky, mají různé cíle, zaměření, zájmy a způsoby analýzy. Jedná se tak o nesmírně složitý systém vztahů, který se snaží pomocí měřitelných faktorů vysvětlovat migraci.

Samozřejmě je zde také jasný rozdíl mezi vnitrostátní a mezinárodní migrací – i když se však současné teorie soustředí zejména na migraci mezinárodní, která znamená překročení hranic, mnoho teorií se odkazuje také na migraci vnitrostátní. Zatím ale nebyl uveden žádný statistický doklad toho, že zde existuje spojitost mezi mezinárodní a meziregionální migrací (Bijak 2006).

Massey a kol. (1993) uvádí, že jednotlivé teorie migrace se zaměřují na různé fáze migračních pohybů: příchod, pobyt (chování migrantů na území hostitelské země), případně odchod. Podle těchto fází pak rozděluje také jednotlivé teoretické modely, které je vysvětlují.

Důvody migrace, tedy první fází migračního chování (odpovědí na otázku, proč migrace vůbec začíná) se zabývají zejména ekonomické teorie, které budou podrobněji rozebrány v další kapitole. Jde zejména o mikroekonomický přístup reprezentovaný neoklasickou teorií, která se soustředí na rozdíly ve mzdách a pracovních podmínkách mezi zeměmi a dále na náklady migrace, přičemž jednotlivec se snaží maximalizovat svůj zisk; a novou ekonomií migrace, která bere v úvahu nejen podmínky na pracovních trzích, ale vnímá migraci jako rozhodnutí domácností, tedy jako minimalizaci rizik výpadků příjmů domácností. Naproti tomu makroekonomický přístup se soustředí na vyšší (agregátní) úroveň rozhodování. Zde se uvádí teorie dvojího pracovního trhu, podle níž je migrace spojená se strukturálními požadavky moderních industrializovaných ekonomik, a teorie světových systémů, která migraci chápe jako přirozený důsledek ekonomické globalizace a penetrace trhů přes státní hranice.

Teorie, které se zabývají fází trvání mezinárodního pohybu osob, tedy podmínkami, které způsobují vznik migrace, již odkazují na širší spektrum vědních oborů. Přestože mzdové rozdíly, relativní rizika, snaha zaměstnavatelů a penetrace trhů může pokračovat, během migrace samotné vznikají podmínky, které mohou být příčinami další migrace. V tomto kontextu se pak objevují teorie, které si všímají rozšíření migračních sítí, institucí podporujících rozvoj nadnárodního pohybu nebo společenského významu pracovních změn v přijímajících zemích Všechny tyto změny způsobují vyšší pravděpodobnost další migrace, což se v literatuře označuje jako proces kumulativní příčiny (cumulative causation) (Massey 1993, Bijak 2006).

Jiný přístup ke klasifikaci migračních teorií používá Bijak (2006). Ten poukazuje na to, že migrační teorie se určitým způsobem objevují v mnoha společenských disciplínách. Základní přehled ukazuje graf 1. Uvedené dělení teorií však nezohledňuje rozdíly mezi teoriemi vysvětlujícími začátek mezinárodní migrace a její trvání, jak ukazuje Massey a kol. (1993).

Graf 1: Vybrané migrační teorie z různých vědních disciplín

Pramen: Bijak (2006: 5)

V dalším textu se zaměříme na hlavní charakteristiky migračních modelů výše zmíněných neekonomických disciplín.

Sociologické teorie

Sociologické teorie přicházejí s řadou samostatných migračních teorií, přičemž ale často vychází z poznatků jiných vědních oborů. Jedná se zejména o koncept intervenčních příležitostí, syntetizující přístup push a pull faktorů, teorii migračních sítí a z ní vycházející teorii transnacionálních sociálních prostorů, dále institucionální teorii a teorii kumulativních příčin.

Koncept intervenčních příležitostí^{^[1]} (intervening opportunities) je založený na tom, že počet migračních událostí je úměrný počtu přitahujících příležitostí (např. pracovních míst), které jsou k dispozici migrantům v cílové zemi, a naopak nepřímo úměrný počtu takových příležitostí, které existují blíže místu původu migranta. Jak by se mohlo zdát, nejedná se čistě o geografickou teorii, protože nejde pouze o prostorovou vzdálenost, ale o vzájemné působení mezi vzdáleností a příležitostmi k dispozici případnému migrantovi v různých místech.

Teorie push a pull faktorů^{^[2]} vysvětluje migraci, jako proces determinovaný přítomností přitahujících (pull) faktorů v cílové zemi a odpuzujících (push) faktorů v místě původu. V mezinárodní migraci mohou být tyto faktory dále děleny na tvrdé (hard) a měkké (soft), přičemž tvrdé znamenají určité dramatické okolnosti jako humanitární krize, ozbrojené konflikty, environmentální katastrofy atd., zatímco měkké faktory jsou problémy jako chudoba, sociální vyloučení nebo nezaměstnanost. Dominance toho kterého faktoru určuje do určité míry charakteristiku migrujícího obyvatelstva: příznivé pull faktory v cílové zemi mají tendenci přitahovat migranty, kteří jsou, pokud jde o lidský kapitál nebo motivaci, vybíráni na základě pozitivního hodnocení, což není případ nepříznivých push faktorů v zemi původu.

Také přítomnost meziosobních migračních sítí v přijímající zemi znamená existenci určitého pull faktoru, jehož hlavní úlohou je snižování různých nákladů (nejen monetárních, ale také psychologických a dalších) a rizik spojených s migrací. Migrační sítě tak usnadňují mezinárodní migraci a způsobují setrvačnost migračních pohybů, která je velmi těžce regulovatelná místními autoritami v přijímající zemi, a migrace se dokonce může stát nezávislou na původních faktorech, které ji způsobily. Teorie sítí byla dále zobecněna teorií transnacionálních sociálních prostorů^{^[3]}, která připouští přítomnost různých přeshraničních vazeb spojených s migrací mezi jednotlivci a skupinami a dále vytváří koncept sociálního kapitálu, který vidí jako zdroj, který pomáhá lidem nebo skupinám dosáhnout svých cílů. Sociální kapitál představuje společenské a symbolické vazby mezi jednotlivci a skupinami (normy reciprocity, solidarity a vzájemných závazků), případně jejich institucionální struktury. Aspekty sociálních sítí migrantů jsou v poslední době zobecňovány do konceptu transnacionalizace (Drbohlav, Uherek 2007) – díky aktivitám migrantů se především v ekonomické, politické, ale i socio-kulturní oblasti vytvářejí pevné a funkční vazby mezi zemí zdrojovou a cílovou.

Na důležitou roli institucí, které usnadňují migrační proces, poukazuje také v institucionální teorii migrace, která se týká jak legálních, tak nelegálních aspektů populačních toků. Tato teorie může být spojená také s institucionální teorií v ekonomii, takže v podstatě vytváří určitý hybrid mezi teoriemi sociologickými a ekonomickými. Tento koncept vychází z toho, že jakmile začne proces mezinárodní migrace, začínají vznikat soukromé instituce a neziskové organizace, aby uspokojily poptávku vytvořenou nerovnováhou mezi velkým počtem lidí, kteří se snaží vstoupit do kapitálově bohaté země, a omezeným počtem imigračních víz, která tyto země obvykle vydávají. Na jedné straně tak v cílových zemích vznikají podnikatelé snažící se z této situace co nejvíce vytěžit a černý trh, na druhé straně také humanitární organizace, které se zaměřují na vynucování práv a zlepšování podmínek legálních i nelegálních migrantů. Hlavní hypotézy této teorie (Massey 1993) spočívají v tom, že jak organizace rozvíjí svou podporu a udržování mezinárodního stěhování, mezinárodní toky migrantů se stávají více a více institucionalizovány a nezávislé na faktorech, které je původně způsobily. Vlády mohou také jen obtížně kontrolovat migrační toky, protože je velmi těžké řídit proces institucionalizace – policejní snaha kontrolovat imigraci pouze podporuje vznik černého trhu a restriktivnější imigrační politiky se setkávají s odporem humanitárních organizací.

Dalším příkladem interdisciplinárního teoretického přístupu je teorie kumulativních příčin^{^[4]}, o které byla řeč také výše, která předpokládá, že migrace je evoluční proces, který prostřednictvím různých mechanismů a zpětných vazeb přispívá k institucionálním a socioekonomickým změnám jak v zemi původu, tak v cílové zemi. V tomto konceptu se např. tzv. odliv mozků (brain drain) může vlastně změnit na příliv mozků (brain gain), protože očekávané pozitivní příjmy z migrace jsou zdrojem externalit ve formě celkového zvýšení lidského kapitálu v zemi původu.

Sociologové mluví o šesti socioekonomických faktorech, které jsou v této kauzalitě ovlivněny mezinárodní migrací (Massey 1993): 1) distribuce příjmů – rozdíly mezi příjmy jsou nejdříve malé, posupně narůstá migrace a rozdíly se zvyšují, poté se opět snižují, když se v pracovní migraci angažuje většina rodin; 2) distribuce půdy – jedná se o důležitý cíl příjmů migrantů v zemědělských oblastech, ale ti půdu často kupují spíše jako prestižní hodnotu a zdroj příjmu do důchodu než jako investici, čímž se snižuje poptávka po lokální zemědělské práci a zvyšuje tlak na migraci; 3) organizace zemědělské výroby – pokud se rodina zapojující do migrace věnuje zemědělství, častěji využívá kapitálově náročných metod, protože má lepší přístup ke kapitálu a finančním zdrojům; to způsobuje přemisťování místních pracovníků z tradičních odvětví a zvyšuje tlak na jejich vystěhování; 4) kultura migrace – migrace v určitých komunitách mění hodnoty a kulturní vnímání tak, že opět zvyšuje pravděpodobnost budoucí migrace; 5) regionální distribuce lidského kapitálu – migrace je selektivní proces, který může způsobit vyčerpávání lidského kapitálu ve vysílajících oblastech a k jeho akumulaci v přijímajících zemích^{^[5]}, přičemž produktivita se snižuje v první a zvyšuje ve druhé oblasti a způsobuje stagnaci ve zdrojových zemích, která opět stimuluje migraci; 6) společenské označování (social labeling) – v přijímajících společnostech jsou určitá zaměstnání, která obsazovali ve větším měřítku migranti, kulturně označována za „práci imigrantů“ a místní pracovníci je nechtějí vykonávat, což vytváří strukturální poptávku po imigrantech.

Geografické teorie

V geografickém rámci je vzdálenost nahlížena jako faktor zmírňující prostorové interakce mezi regiony, které zahrnují také toky obyvatel. V tomto oboru se nejčastěji zmiňují migrační teorie gravitace, koncept maximalizace entropie, teorie katastrofy a rozdvojení a teorie změny mobility.

Migrační teorie gravitace^{^[6]}, analogická k Newtonově gravitačnímu zákonu, předpokládá, že migrace mezi regiony i a j (m_ij) je přímo úměrná populační velikosti (podobně jako hmota v Newtonově modelu) v regionech původu a cíle (P_i a P_j) a nepřímo úměrná síle vzdálenosti b mezi oběma regiony; d_ij je diskontní faktor:

. (1)

Matematické nástroje používá také teorie maximalizace entropie, kdy předpokládané interakce mezi regiony včetně migrace maximalizují entropii celkového systému regionů, čemuž brání náklady těchto interakcí, které se vztahují k pokrytí vzdálenosti mezi příslušnými regiony. Další teorie katastrofy a rozdvojení^{^[7]} pak hovoří o tom, že dynamika systému může prodělávat podstatné kvalitativní změny následkem velmi malých modifikací některých svých parametrů.

Teorie změny mobility^{^[8]} se snaží vysvětlit změny v prostorové mobilitě hypotézou podobnou konceptu „demografické změny“: sociální modernizace způsobila nárůst a pokračující diverzifikaci typů lidské mobility – během přechodného stádia mezi před-moderní a moderní společností v 18. a 19. století byly migrační pohyby primárně typické v rámci národních hranic nebo zemí. Spolu s procesem industrializace začala růst migrace ze zemědělských do městských oblastí, která v rozvinutých společnostech poklesla až ve druhé polovině 20. století. V těchto rozvinutých společnostech naopak začala růst migrace mezi a v rámci městských oblastí, stejně jako různé krátkodobé cirkulární pohyby (dojíždění, obchodní cesty, turistika atd.). V poslední době cirkulace pohlcuje více a více mobility než ostatní typy a je nahrazována zvyšující se rolí komunikačních systémů.

Sjednocující teorie

Sjednocující teorie migrace se snaží navrhnout jednotné vysvětlení populačních toků. Jde zejména o teorii migračních systémů^{^[9]}, která migraci vnímá jako proces pokračujícího vzájemného působení historických, ekonomických, kulturních a politických vazeb mezi zeměmi jak na mikro-, tak na makro-úrovni. Mezinárodní migrační systém zahrnuje jádro cílového regionu (země nebo skupina zemí) a soubor specifických vysílajících zemí, které jsou k jádru připojeny neobvykle velkým tokem imigrantů (Massey 1993).

Hlavním závěrem této teorie je poznatek, že země v rámci systému nemusí být geograficky blízké, protože toky odráží spíše politické a ekonomické vztahy (dále technologické a historické) než vztahy fyzické. I když blízkost zřejmě usnadňuje utváření výměnných vztahů, není jejich zárukou, naopak vzdálenost je nevylučuje. Národy mohou náležet do více než jednoho migračního systému, ale vícečetná příslušnost je běžná spíše mezi vysílajícími zeměmi než přijímajícími. Migrační systém se nachází v určitém kontextu; následující graf 2 ukazuje kontext sociální, politický, demografický a ekonomický:

Graf 2: Země v systémovém rámci mezinárodní migrace

Text Box: demografický kontext Text Box: sociální kontext

Pramen: Jennissen (2004: 35)

Teoretický rámec, v rámci něhož se rozlišují čtyři skupiny faktorů působící na mezinárodní migraci (ekonomické, sociální, politické a „vazby“) ukazuje příčinné souvislosti, přičemž kombinace šipek zobrazených v grafu 3 ukazují příčinné souvislosti všech zmíněných teorií (liší se ale počáteční bod):

Graf 3: Teoretický rámec mezinárodní migrace

přímý vliv

opačný vliv

nepřímý vliv

Pramen: Jennissen (2004: 37)

Ekonomické faktory zahrnují příjem, zaměstnanost a množství lidského kapitálu, společnost zahrnuje kulturní (životní styl a etnicita), sociální (nerovnost a soudržnost) a demografické (věk a pohlaví) složky; V rámci kategorie „politika“ rozlišujeme dvě složky: politická situace a migrační politika. Vazby mezi zeměmi“ zahrnují kulturní (např. koloniální minulost, stejný jazyk) a materiální (vzdálenost mezi zeměmi a náklady stěhování) vazby. Různé složky určité kategorie mohou mít pozitivní nebo negativní efekt na migraci nebo na jiné složky – konečný efekt je tak dán relativní sílou každé složky (Jenissen 2004).

2. Ekonomické teorie migrace

Ekonomie studuje alokaci vzácných zdrojů mezi alternativní uživatele. Ekonomický přístup k migraci proto používá předpoklad, že individuální migrační chování se odvíjí od hledání lepších ekonomických příležitostí a že výměny mezi různými hráči jsou regulovány na trhu migrace (Borjas 1989). Pracovní mobilita je mnohem komplexnější fenomén než mobilita kapitálu a také je mnohem méně předmětem současně dostupných nástrojů ekonomické analýzy (Glover 2001). Ani velké rozdíly v ekonomické návratnosti (měřeny mzdami) ale nejsou dostatečné, aby u většiny lidí způsobily migraci, protože zde velkou roli hrají také další faktory, včetně osobních vazeb, kulturních spřízněností apod.

Jak již bylo řečeno výše, ekonomické teorie pracovní migrace vyplývají buď z makro- nebo mikro-perspektivy a reflektují různorodost paradigmat a ekonomických teorií, které dominovaly nebo koexistovaly v různých obdobích. Ve skutečnosti se ale objevují prvky obou přístupů, protože migrace se neodehrává ani v ekonomickém nebo socio-kulturním vakuu a rozhodnutí o migraci jedince nebo domácnosti je nakonec ovlivněno makro-strukturálními fakotry (Drbohlav 2007).

Jednoduché ekonomické modely předpokládají, že ve vysoce nereálném světě dokonalých informací, nulových transakčních nákladů, volného pohybu výrobních faktorů atd. by se lidé stěhovali tam, kde by byla jejich mezní produktivita nejvyšší. Za daných okolností je ale jasné, že tento přístup není adekvátní, protože zde existují další faktory, které mají vliv na migraci: podmínky na trhu práce v zemi původu a cílové zemi, zákony a politiky v obou zemích, informace a informační toky, řetězové migrační vlivy (na úrovni etnické skupiny, vesnice, rodiny), dopravní a transakční náklady, kapitálové překážky a téměř vše ostatní, co ovlivňuje touhu žít/pracovat v cílové zemi a opustit zemi původu, od etnického a politického násilí až po klima (Glover 2001).

Dále následuje detailnější rozbor jednotlivých ekonomických teorií migrace vycházející zejména z článku Douglase S. Masseyho a kol. (1993).

Neoklasická ekonomie – makro-přístup ^{^[10]}

Neoklasická ekonomie představuje zřejmě nejstarší a nejznámější teorii mezinárodní migrace, která se původně zaměřovala zejména na migraci v procesu ekonomického rozvoje. Teorie vychází z toho, že mezinárodní migrace je způsobená geografickými rozdíly mezi nabídkou práce a poptávkou po ní. Situace může být graficky znázorněna takto:

Graf 4: Situace na mezinárodním trhu práce v případě migrace

Pramen: vlastní zpracování

Země bohatší na práci vzhledem ke kapitálu mají na trhu práce nižší rovnovážnou mzdu (w1), zatímco země vybavené lépe kapitálem se vyznačují vyšší rovnovážnou mzdou (w2). Migrace způsobuje přesun pracovní síly do země s vyšší rovnovážnou mzdou, který způsobuje pokles křivky nabídky v první zemi (křivka S1 se dostává do polohy S1‘) a zároveň růst nabídky v zemi druhé (S2 na S2‘). Výsledkem je nová výše rovnovážné mzdy v obou zemích, přičemž rozdíl mezi nimi je dán náklady mezinárodního stěhování a dalšími (psychologickými, sociálními) faktory.

Je důležité si uvědomit, že opačným směrem se pohybuje nabídka kapitálu, přičemž za kapitál je možné považovat také lidský kapitál (jde zejména o vysoce kvalifikované pracovníky). Proto je při posuzování ekonomického vlivu mezinárodní migrace nutné rozlišovat mezi tokem pracovní síly a tokem lidského kapitálu. Situaci celkově znázorňuje následující graf:

Graf 5: Neo-klasický mechanismus vedoucí k rovnováze

Oblast nízkých mezd		Oblast vysokých mezd
práce	migrace	práce
práce		kapitál
kapitál	kapitálové toky	kapitál

Pramen: Jennissen (2004: 45)

Základní předpoklady této teorie je tedy možné shrnout takto: neoklasická ekonomie předpokládá plnou zaměstnanost, přičemž mezinárodní migrace je způsobena rozdíly ve mzdových úrovních v jednotlivých zemích. Odstranění těchto mzdových rozdílů by tak v konečném důsledku vedlo k zastavení pohybu pracovní síly a migrace by neprobíhala. Naproti tomu mezinárodní pohyb lidského kapitálu (vysoce kvalifikovaných pracovníků) je ovlivněn spíše mírou návratnosti investic do lidského kapitálu, která se může lišit od míry mezd. Proto může být model migrace kvalifikovaných pracovníků odlišný od modelu vztahujícího se k nekvalifikované práci. Hlavním mechanismem, který ovlivňuje mezinárodní migraci, jsou pracovní trhy; ostatní trhy nehrají v mezinárodní migraci žádnou podstatnější roli. Pokud tedy chtějí vlády řídit migrační pohyby, měly by regulovat nebo ovlivňovat pracovní trhy ve vysílajících a hostitelských zemích.

Jak uvádí řada autorů (např. Bijak 2006), tento přístup je velmi zjednodušený a např. nevysvětluje fenomén návratové migrace^{^[11]} nebo populační toky v případě neexistence mzdových rozdílů. Proto zde existuje také alternativní Keynesiánský pohled[12], kdy rovnováhy na pracovním trhu je dosaženo eliminací rozdílů v nezaměstnanosti, ne ve mzdách. To má za následek pro-cyklickou povahu migrace (míra čisté migrace v určitých regionech doprovází obchodní cyklus, i když s časovým zpožděním). Keynesiánská teorie se totiž zaměřuje především na nominální mzdy (oproti reálným v neo-klasické teorii), což souvisí s jejím pojetím peněz nejen jako prostředku směny, ale také úspor (Jennissen 2004). Potenciální migranti jsou tak přitahováni spíše rozdíly v nominálních mzdách (také z hlediska významu remitencí^{^[13]}).

Neoklasická ekonomie – mikro-přístup^{^[14]}

Neoklasický mikro-přístup představuje model individuálního výběru, kdy jednotliví racionální aktéři se rozhodují migrovat, protože při analýze nákladů a příjmů očekávají pozitivní čistý zisk (Massey 1993), klíčovou proměnnou této teorie je tedy trh práce a maximalizace zisku. Migrace v tomto pojetí vlastně znamená určitou formu investice do lidského kapitálu.

Proces rozhodování se dá charakterizovat následující rovnicí (Massey 1993):

, (2)

kde ER(0) je očekávaný čistý zisk migrace vypočítaný před odjezdem v čase 0; t je čas; P₁(t) je pravděpodobnost vyhnutí se deportace z cílové země; P₂(t) je pravděpodobnost zaměstnání v cílové zemi; Y_d(t) jsou příjmy při zaměstnání v cílové zemi; P₃(t) je pravděpodobnost zaměstnání v zemi původu; Y_o(t) jsou příjmy při zaměstnání v zemi původu; r je diskontní sazba a C(0) je celková částka nákladů stěhování (včetně psychologických nákladů).

Teoreticky se člověk stěhuje tam, kde je jeho potenciální čistý zisk nejvyšší, což vede k následujícím závěrům této teorie: mezinárodní migrace je ovlivněná jak rozdíly v příjmech (mzdách), tak v mírách zaměstnanosti (ovlivňuje pravděpodobnost zaměstnání). Specifické vlastnosti lidského kapitálu jednotlivce, které zvyšují pravděpodobnou míru odměny nebo pravděpodobnost zaměstnání v cílové zemi oproti zemi vysílající, zvýší možnost mezinárodní migrace ceteris paribus. Stejně tak individuální vlastnosti, sociální podmínky nebo technologie, které snižují náklady migrace, zvýší čistý příjem z migrace a tím i její pravděpodobnost. Z předchozích dvou závěrů vyplývá, že jednotlivci ve stejné zemi mohou vykazovat velice různé postoje k migraci.

Mezinárodní migrace tedy neprobíhá, pokud mezi zeměmi neexistují rozdíly mezi výdělky a/nebo mírami zaměstnanosti, takže velikost rozdílu v očekávaných ziscích určuje i velikost mezinárodního pohybu migrantů mezi zeměmi. Navíc pokud jsou podmínky v cílové zemi pro migranta psychologicky atraktivní, náklady migrace mohou být negativní. V tom případě by bylo k zastavení migrace třeba také negativního rozdílu mezi výdělky v jednotlivých zemích. Vlády proto řídí migraci primárně tím, že ovlivňují očekávané výdělky ve vysílající nebo příjmové zemi (Massey 1993).

Generalizace rámce mikroekonomického rozhodování je koncept očekávané hodnoty^{^[15]}, jehož model definuje individuální motivaci k migraci (MM) jako (Bijak 2006):

, (3)

kde P_i představuje preferované výsledky migrace a E_i „očekávání“ jejich realizace prostřednictvím migrace u potenciálního migranta, takže mohou být interpretována jako subjektivní pravděpodobnosti. Index i označuje „hodnoty“ a „přání“ jednotlivce.

Tato teorie je velmi komplexní, protože může zahrnovat různé aspekty lidského rozhodování v kontextu migrace (různé hodnoty i), které nemusí být limitovány pouze ekonomickými (nezaměstnanost, mzdy), ale mohou potenciálně brát v úvahu také sociální a psychologické faktory.

Nová ekonomie pracovní migrace^{^[16]}

Nová ekonomie pracovní migrace poukazuje na to, že migrační rozhodnutí nedělají izolovaní jednotlivci, ale větší jednotky spřízněných lidí (většinou rodiny nebo domácnosti), přičemž jim nejde pouze o maximalizaci očekávaného příjmu, ale také o minimalizaci rizik a uvolnění překážek spojených s celou řadou tržních selhání. Hlavními aktéry jsou zde tedy tyto větší jednotky, které diverzifikují alokaci svých zdrojů, mezi něž patří i práce.

Tato teorie se vztahuje především na rozvojové země, kde selhávají nebo chybí institucionální mechanismy k řízení rizik (soukromé trhy pojištění nebo vládní programy) a je zde také obtížný přístup k úvěrům. Vyslání člena určité domácnosti na práci v zahraničí tak může být vnímáno jako alternativa k dalším ekonomickým činnostem domácnosti, pokud např. chybí možnost pojištění neúrody, neexistují trhy futures, sociální systém neposkytuje dostatečné dávky v nezaměstnanosti, neexistuje spolehlivý a efektivní bankovní systém a migrace se stává dalším zdrojem nezbytného kapitálu. Dále se zde uvažují také příjmy v relativním vyjádření, tedy je podstatné, jak se zvýší příjem určité domácnosti ve vztahu k ostatním domácnostem. Jde o relativní pocit nedostatku (relativní deprivace)^{^[17]}. Pravděpodobnost migrace tak může být ovlivněna změnou příjmů v jiných domácnostech (Massey 1993).

Relativní pocit nedostatku (deprivace) může být vyjádřen jako:

, (4)

kde RD je relativní deprivace domácnosti s příjmem y, F(y) znamená kumulované rozdělení příjmu v dané komunitě, y_max je maximální příjem pozorovaný v dané skupině a h[.] je monotónně rostoucí funkce, která měří nespokojenost s ohledem na relativní pozici příjmu domácnosti v referenční komunitě

Další rozšíření této teorie (viz Bijak 2006) se zabývá kromě příjmu jinými trvalými podmínkami, půdou a bydlením.^{^[18]}

Nová ekonomie pracovní migrace vede k odlišným závěrům a hypotézám než neoklasické teorie (Massey 1993): nikoliv autonomní jednotlivci, nýbrž rodiny, domácnosti a další kulturně definované jednotky výroby a spotřeby jsou vhodnými jednotkami analýzy pro migrační výzkum. Mzdový rozdíl není nutnou podmínkou pro existenci mezinárodní migrace; domácnosti mohou mít silnou motivaci diverzifikovat rizika prostřednictvím mezinárodní migrace i v případě absence mzdových rozdílů. Mezinárodní migrace a místní ekonomická aktivita (zaměstnání) nejsou vzájemně se vylučujícími možnostmi, protože domácnost může být motivována jak v zapojení se do migrace, tak do místních aktivit. Ve skutečnosti může dokonce zisk z místní ekonomické činnosti zvýšit atraktivitu migrace jako prostředku k překonání kapitálových omezení a rizik pro investování do této činnosti. Proto ekonomický rozvoj ve vysílající zemi nemusí nutně znamenat snížení tlaků mezinárodní migrace.

Mezinárodní migrace se také nemusí nutně zastavit v případě vyrovnání mezd mezi jednotlivými zeměmi, protože ve vysílající zemi mohou dále existovat migrační stimuly při nedostatcích nebo nerovnováhách na ostatních trzích. V neposlední řadě stejný očekávaný příjem nemusí mít stejný vliv na pravděpodobnost migrace u domácností na různých úrovních distribuce příjmů. Pokud chtějí vlády ovlivňovat míru migrace, mohou tak činit nejen prostřednictvím politik, které ovlivňují trhy práce, ale také pomocí těch, které formují trhy pojištění, kapitálové trhy a trhy s futures. Vládní programy sociálního zabezpečení, zvláště dávky v nezaměstnanosti, mohou podstatně ovlivnit motivaci k mezinárodní migraci.

Jedním z možných rozšíření perspektivy, kterou používá nová ekonomie pracovní migrace, je teoretický model životního cyklu^{^[19]}, který vnímá úspory jako další prvek řízení rizik na úrovni domácností ve vztahu k remitencím (Bijak 2006).

Teorie dvojího pracovního trhu^{^[20]}

Podle teorie dvojího pracovního trhu pochází mezinárodní migrace ze skutečné poptávky po práci v moderních industrializovaných ekonomikách. Tato teorie se tedy oprošťuje od teorií racionální volby jednotlivců nebo skupin. Migrace totiž není způsobena push faktory ve vysílajících zemích (nízké mzdy nebo vysoká nezaměstnanost), ale spíše pull faktory v přijímajících zemích (náhlá potřeba zahraničních pracovníků). Tato poptávka po imigrantech spočívá na čtyřech základních charakteristikách rozvinutých industrializovaných společností a jejich ekonomik (Massey 1993)^{^[21]}:

1) Strukturální inflace: mzdy neodpovídají vždy situaci mezi nabídkou a poptávkou, často se vztahují k určité prestiži, sociálnímu postavení, proto jsou rigidní. Mzdy nabízené zaměstnavateli nemohou zcela volně odpovídat změnám v nabídce zaměstnanců a řada institucionálních mechanismů (pracovní smlouvy, odbory byrokratické regulace) způsobuje, že mzdy spíše odpovídají hierarchii, prestiži nebo postavení, které od nich lidé očekávají. Mzdy tak musí být zvyšovány proporčně v rámci hierarchie, aby byly v souladu s očekáváním společnosti (levnější řešení je lákat do země migranty, kteří jsou zpravidla ochotni pracovat za nižší mzdy).

2) Motivační problémy: lidé pracují nejen kvůli příjmu, ale také pro udržení svého společenského postavení, a proto vždy existuje nějaká spodní vrstva zaměstnání, kde se vyskytují motivační problémy. Pro zahraniční pracovníky je ale zpravidla nejdůležitější právě výdělek (potřebují domů přivézt peníze), proto se spokojí i s nižším statusem, navíc se často nepovažují za součást místní hierarchie v cílové zemi, takže nepociťují demotivaci jako místní zaměstnanci (naopak v zemi původu mohou mít jako zdroj remitencí a lidského kapitálu značnou prestiž).

3) Ekonomický dualismus: dualita pracovních trhů vychází z duality mezi prací a kapitálem. Zatímco kapitál je fixní výrobní faktor a jeho vlastník nese v případě nízké poptávky náklady jeho nevyužití, v případě pracovní síly se jedná o variabilní faktor, který může být v případě nedostatečné poptávky propuštěn, a náklady nesou pracovníci. Kapitálově náročná výroba se proto používá v případě základní (stabilní) poptávky, zatímco postupy náročné na práci jsou vyhrazeny sezónní fluktuující složce, což způsobuje uvedené rozdvojení. Pracovníci v kapitálově náročném primárním sektoru zpravidla dostávají stabilní, kvalifikovanou práci a pracují s nejlepším vybavením, navíc jim zaměstnavatel poskytuje zvláštní školení, protože jejich práce je složitá a vyžaduje značné znalosti a zkušenosti – firmy si takto vlastně kumulují lidský kapitál. Na druhou stranu sekundární sektor náročný na práci se vyznačuje nestabilními pracovníky dělajícími nekvalifikovanou práci, kteří mohou být kdykoliv propuštěni bez větších nákladů pro zaměstnavatele.

4) Demografie a nabídka práce: v minulosti byla poptávka po pracovnících, kteří jsou ochotni pracovat za nízké mzdy v nestabilním prostředí a s malou perspektivou postupu, pokrývána ženami a teenagery. Ženy se historicky podílely na pracovní síle tím, že vytvářely (často pouze přechodně) doplňkový příjem pro sebe a své rodiny. Jejich primární role ve společnosti byla determinována rodinou s tím, že jejich pracovní činnost nijak neohrožovala jejich postavení. Stejně tak teenageři se vždy snažili vydělat si nějaké peníze navíc, získat zkušenosti a zkoušeli různé role v zaměstnání. Práce s nízkým společenským postavením pro ně nebyla problém, protože ji vnímali jako dočasnou s tím, že po ukončení vzdělání budou dělat práci jinou. Také svůj společenský status vždy odvozovali od svých rodičů, ne své práce. V rozvinutých industrializovaných společnostech se ale tyto dva zdroje pracovní síly postupně zmenšují díky těmto základním socio-demografickým trendům: a) růst participace žen v pracovní síle – z jejich práce se tak stal prostředek získání kariéry a společenského postavení stejně jako příjmu; b) růst míry rozvodovosti – práce žen se stala primárním zdrojem příjmů; a 3) pokles porodnosti a rozšíření formálního vzdělání, které vytvořily pouze malé skupiny teenagerů vstupujících na pracovní trh. Tyto faktory opět způsobují nesoulad mezi poptávkou a nabídkou na trhu práce a z něj odvozenou poptávku po cizí pracovní síle.

V důsledku těchto problémů imigranti často získávají neatraktivní pracovní místa označovaná jako „3D“ – špinavá, nebezpečná a obtížná (dirty, dangerous and difficult). Pracovní síla imigrantů je také flexibilnější výrobní faktor než místní síla, která je chráněná řadou institucí (odbory, regulace pracovních podmínek). To je také důvod dominance žen a mladých lidí mezi migranty, protože ti jsou ochotnější akceptovat špatně placenou práci v nepříznivých podmínkách než ostatní skupiny (Bijak 2006).

Teorie dvojího pracovního trhu nepopírá značnou roli racionálního rozhodování, na které se orientují mikroekonomické modely, nicméně její závěry jsou celkem odlišné (Massey 1993): mezinárodní pracovní migrace je z velké míry založená na poptávce a je iniciována náborem na straně zaměstnavatelů v rozvinutých společnostech nebo vládami, kteří jednají v jejich zájmu. Protože poptávka po cizích pracovnících vychází ze strukturálních potřeb ekonomiky a je vyjádřena náborovými praktikami spíše než nabídkou mezd, mezinárodní mzdové rozdíly nejsou nutnou, ani postačující podmínkou existence pracovní migrace – naopak, zaměstnavatelé jsou motivováni nabírat pracovníky i při udržování stálých mezd.

Mzdy na nízkých úrovních ve společnostech přijímajících imigranty nerostou v závislosti na snížení nabídky zahraničních pracovníků, protože se udržují na nízké úrovni prostřednictvím sociálních a institucionálních mechanismů a nemohou volně reagovat na změny v nabídce a poptávce. Mzdy na nízkých úrovních mohou nicméně poklesnout vlivem zvýšení nabídky zahraničních pracovníků, protože společenské a institucionální překážky, které brání mzdám v růstu, jim nebrání v poklesu. Vlády mohou jen těžko ovlivnit mezinárodní migraci prostřednictvím politik, které vytvářejí malé změny ve mzdách a míře nezaměstnanosti, protože imigranti vyplňují poptávku po práci, která je strukturálně zabudovaná v moderních, post-industriálních ekonomikách, a ovlivnění této poptávky vyžaduje větší změny organizace celé ekonomiky.

Teorie dvojího pracovního trhu podporuje filozofii globalizačních pohybů, ale její pohled na mezinárodní obchod může být kontroverzní (Bijak 2006), protože v současnosti se na něj pohlíží spíše jako na nástroj snížení rozdílů v příjmech a zaměstnanosti (a tím také migrace).

Teorie světových systémů^{^[22]}

Přístup vycházející z teorie světových systémů^{^[23]} zdůrazňuje, že interakce mezi společnostmi je důležitým určujícím faktorem sociální změny ve společnostech (příkladem takovéto interakce je např. mezinárodní obchod). Tato teorie vychází do velké míry z marxistické teorie, jejímž ústředním prvkem je rozdělení a vztah jádro-periferie (Drbhlav 2007). Základní teze spočívá v tom, že vnikání kapitalistických ekonomických vztahů do periferních, nekapitalistických společností vytváří populaci, která má tendenci migrovat, a to zejména proto, že majitelé a manažeři kapitalistických firem vstupují na trhy chudých zemí, kde hledají půdu, suroviny, práci a nové spotřebitele (Massey 1993). V minulosti bylo toto chování typické pro kolonialistické země, dnes se tak děje zejména v nadnárodních firmách.

Migrace je tak vlastně přirozený důsledek kapitalistického rozvoje: jakmile se půda, suroviny a práce na periferiích dostává pod kontrolu trhů, vznikají migrační toky, z nichž některé budou vždy přeshraniční. U půdy je o její efektivní využití, přičemž mechanizace způsobuje vznik nevyužité mobilní pracovní síly. V případě surovin se mění tradiční formy a sociální a ekonomická organizace založená na systému reciprocity a také fixní role vztahů, kdy opět vzniká geografická mobilita a mezinárodní přelivy. V neposlední řadě faktor práce je ovlivněn poptávkou po továrních dělnících v rozvojových zemích (kam kapitalisti přesunují svou výrobu), posiluje pracovní trhy a oslabuje tradiční výrobní vztahy. Vzniká také poptávka po ženách, proto tento proces způsobuje vznik populace, která je společensky a ekonomicky vykořeněná a náchylná k migraci, přičemž někteří se z těchto důvodů stěhují do měst (urbanizace), někteří migrují globálně.

V rámci nastíněného vývoje samozřejmě vznikají jak materiální, tak ideologické vazby (Massey 1993). V prvním případě jde o budování a rozšiřování transportní a komunikační sítě do periferních zemí, kam kapitalisté investují. Tyto vazby pak neusnadňují pouze pohyb zboží, výrobků, informací a kapitálu, ale také podporují pohyb obyvatel tím, že působí na celkové snížení nákladů. V případě ideologických vazeb se jedná o proces ekonomické globalizace, který vytváří kulturní vazby mezi centrálními kapitalistickými zeměmi a jejich provinciemi v rámci rozvojového světa. V mnoha případech jsou tyto vazby dlouhodobé, založené na koloniální historii (jazyk, správní a vzdělávací systémy), a mohou být navíc posilovány masovou komunikací a reklamními kampaněmi ústředních zemí (životní styl, standard rozvinutého světa, moderní spotřebitelský vkus), které opět podporují mezinárodní migraci do určitých rozvinutých zemí.

Fungování světových systémů je spojené také se vznikem tzv. globálních měst, ve kterých se koncentruje bankovnictví, finance, správa, profesionální služby a high-tech výroba. Toto bohatství a vysoce kvalifikovaná pracovní síla zde vytváří silnou poptávku po službách a nekvalifikované pracovní síle (hoteloví pracovníci, uklízeči, číšníci, zahradníci atd.). Nevzdělané domácí obyvatelstvo odmítá brát špatně placenou práci na nejnižší úrovni pracovní hierarchie, a vytváří tak další poptávku po imigrantech, přičemž se sami stěhují z měst, případně využívají sociální systém.

Pokud to shrneme, teorie světových systémů říká, že mezinárodní migrace následuje politickou a ekonomickou organizaci rozšiřujícího se globálního trhu a je tedy přirozeným důsledkem utváření kapitalistického trhu v rozvojovém světě. Mezinárodní toky práce následují mezinárodní toky zboží a kapitálu, ale v opačném směru – kapitalistické investice podněcují změny, které vytváří vykořeněnou, mobilní populaci v periferních zemích, zatímco paralelně vytvářejí silné materiální a kulturní vazby s centrálními zeměmi, což vede k transnacionálnímu pohybu. Mezinárodní migrace je zvláště pravděpodobná mezi bývalými koloniálními mocnostmi a jejich bývalými koloniemi kvůli kulturním, jazykovým, administrativním, investičním, dopravním a komunikačním vazbám, které byly dříve vytvořeny v bezkonkurenční koloniální éře – vytvořily se tak specifické transnacionální trhy a kulturní systémy.

Protože mezinárodní migrace pochází z globalizace tržní ekonomiky, vlády, které ji chtějí ovlivňovat, by měly regulovat zámořské investiční aktivity korporací a řídit mezinárodní toky kapitálu a zboží. Takovéto politiky jsou ale velmi nepravděpodobné, protože by byly jen obtížně prosaditelné (mohly by způsobit obchodní spory, riskovat světovou hospodářskou recesi a být v protikladu se zájmy nadnárodních firem se značnými politickými zdroji, které by proti nim mohly být zmobilizovány). Mezinárodní migrace tak v konečném důsledku není tolik závislá na mzdách nebo mzdových rozdílech mezi zeměmi, protože je spíše důsledkem dynamiky tvorby trhu a struktury globální ekonomiky.

Marxismus a Neo-marxismus^{^[24]}

Na závěr ještě zmiňme krátkou charakteristiku marxistického a neo-marxistického přístupu k migraci. Oba tyto přístupy se zaměřují na ekonomické faktory a politické procesy, které jsou založené na třídách a vytváří imigrační politiky. Základní teze je ta, že kapitalisti importují zahraniční pracovníky, aby využili tlak na pokles mezd a tím zvýšili svůj vlastní zisk. Migranti tak v podstatě tvoří „průmyslovou rezervní armádu práce“ a migrace je součást kapitalistického rozvoje a mezinárodní dělby práce (Meyers 2000).

Podle marxistických teorií je pracovní migrace strukturální součástí kapitalismu a slouží kapitalistické vládnoucí třídě. Proto kapitalisti podporují migraci mezi různě rozvinutými zeměmi v průběhu kapitalistického rozvoje a pracovní migrace by měla v dlouhém období růst. Fluktuace hospodářského cyklu a míry nezaměstnanosti ovlivňují migraci zejména v krátkém období, protože vlády se snaží zastavit nebo dokonce „obrátit“ směr migrace během doby hospodářské recese, aby zabránili tomu, že se z ní vyvine krize kapitalismu. Další hypotézou těchto přístupů je ta, že zájmy různých segmentů kapitalistické třídy s ohledem na imigraci se liší podle toho, zda patří k monopolnímu kapitálu nebo ke kapitálu investovanému do odvětví s nízkou mírou zisku. Zatímco první preferují zákonnou úpravu imigrace, ti druzí najímají nelegální imigranty, kteří mohou být vykořisťováni ve větším měřítku, nebo se snaží podporovat imigraci i v časech delší nezaměstnanosti.

Závěr

Migrace má velký vliv na demografii, kulturu, ekonomiku a politiku státu; navíc je v současné době důležitá pro stabilní růst populace v mnoha západních státech, proto se jejímu studiu věnuje nepřeberné množství odborníků z různých společenských disciplín. Jednotlivé obory vytvářejí mnohé teorie, které se snaží o co nejlepší popis a analýzu migračních jevů, případně také usilují o vytvoření migračních modelů, na jejichž základě by bylo možné predikovat budoucí vývoj. Mezi těmito teoriemi a jejich modely dominují převážně ty, které jsou založené na teoriích jednotlivých ekonomických škol.

Jak bylo ukázáno v této práci, jednotlivé teorie migrace si nutně neprotiřečí, řada jevů probíhá paralelně, vzájemně se ovlivňuje či doplňuje. Přestože však teze, předpoklady a hypotézy vyvozené z jednotlivých perspektiv různých teorií nejsou nutně v protikladu, pro formulaci politik mají velmi odlišný význam – podle toho, ke kterému modelu se sociologové přikloní, politici chtějí regulovat mezinárodní migraci změnou mzdových a zaměstnaneckých podmínek v cílových zemích, podporou hospodářského rozvoje v zemích původu, vytvářením programů sociálního pojištění ve vysílajících zemích, snížením příjmové nerovnosti v zemích původu, zlepšováním kapitálových trhů a trhů futures v rozvojových regionech nebo kombinací více činností (Massey 1993).

Česká republika se v poslední době (a zejména v několika letech předcházejících současnou hospodářskou krizi) stává nedílnou součástí mezinárodních migračních procesů. Typické pro ni přitom je, že se postupně vymanila z role vysílající, případně transitní země a stává se dnes ryze zemí přijímající mezinárodní, především pracovní, migranty. I zde tak migrace, která je stále více vnímána jako společenský problém a ekonomická nevyhnutelnost, představuje podnět k debatám a otázkám.

Seznam použité literatury

BALDWIN, Richard; WYPLOSZ, Charles (2008): Ekonomie evropské integrace. Praha: Grada Publishing. ISBN 978-80-247-1807-1.

BIJAK, Jakub. Forecasting International Migration: selected theories, models, and methods. CEFMR Working Paper 4/2006. Central European Forum for Migration Research.

BORJAS, George J. Economic Theory And International Migration. International Migration Review, Vol. 23, No. 3. (Autumn, 1989), pp. 457–485.

DRBOHLAV, Dušan; UHEREK, Zdeněk (2007): Reflexe migračních teorií. Geografie – Sborník ČGS, 112, č. 2, s. 125-141.

GLOVER, Stephen et al. Migration: an economic and social analysis. RDS Occasional Paper No. 67. London: Home Office, 2001, pp. 3–6.

JENNISSEN, Roel. Economic Determinants of Net International Migration in Western Europe. European Journal of Population, 19/2003, pp. 171–198.

JENNISSEN, Roel. Macro-economic determinants of international migration in Europe. Amsterdam: Dutch University Press, 2004, pp. 31–57.

MASSEY, Douglas S. et al. (1993): Theories of International Migration: A Review and Appraisal. Population and Development Review 19, No. 3 (September 1993).

MEYERS, Eytan. Theories of International Immigration Policy – A Comparative Analysis. International Migration Review, Vol. 34, No. 4. (Winter 2000), pp. 1245–1282.

Jan Herben nebyl pouze spisovatelem a novinářem

Jaroslav Šetek^{^[25]}

Jan Herben (1857-1936) nebyl pouze novinářem a významným spisovatelem proudu venkovského realismu. Dimenze jeho myšlení je značně široká, a to jako historika se zájmem o dějiny české reformace, husitství a národního obrození nebo jazykovědce, etnografa a národopisce. Encyklopediemi je líčen coby prozaik, publicista, literární kritik a historik, národopisec, znalec a pronikavý kronikář rodného kraje, průkopník uměleckého realismu, blízký přítel T. G. Masaryka, politik (i autor úvodního textu k ústavě), zakladatel a hlavní redaktor realistického časopisu Čas atd. Coby realista a „masarykovec“ byl odpůrcem „planého vlastenčení“ a význačným aktérem v otázce sporu o smysl českých dějin, kdy vystupoval proti proudu Josefa Pekaře. Jako český vlastenec se významně politicky angažoval na podporu masarykovského realismu, a to již jako účastník protirakouské odbojové organizace Maffie až po působení ve funkci senátora za Národní demokracii v letech 1920-25.

Životní a profesní dráha J. Herbena

PhDr. Jan Herben se narodil 7. května 1857 ve slovácké vesničce Brumovice u Hustopečí v rodině zemědělského dělníka (venkovského podruha, ale později hajného). Rodiče Herbena byli katolického vyznání, proto jejich přáním bylo, aby syn po ukončení Slovanského gymnázia v Brně pokračoval ve studiích teologie a stal se římskokatolickým knězem. Jan však proti vůli rodičů studoval od roku 1878 v Praze na filozofické fakultě (češtinu, historii a zeměpis). Byl také jedním z prvních absolventů tohoto gymnázia, kteří neodcházeli po maturitě studovat do Vídně, ale do Prahy. Tím projevil sounáležitost a vlastenectví s českým národem. Již jako studentovi Slovanského gymnázia byl Herbenovým vzorem pedagog František Bartoš^{^[26]} [1], jehož úsilí směřovalo k povznesení českého jazyka a vzdělanosti národa. Již jako student gymnázia se J. Herben účastnil moravského literárního života, publikoval v Besedě a podílel se od roku 1876 na vydání almanachu Zora.

Během filozofických studií v Praze Herbena finančně podporoval spolek Radhošť, který byl založen roku 1869 a soustřeďoval prostředky na pomoc nemajetným studentům z Moravy, později i Slezska a Slovenska. Vedle mecenášství byla činnost spolku také vlastenecká, a to odvracet proud studentstva moravského z Vídně do Prahy, neboť po zrušení univerzity v Olomouci roku 1855 téměř všichni studující se přesunuli na studia do Vídně, kde se časem odnárodňovali. Jako univerzitní student byl J. Herben ovlivněn významnými pedagogy jako byli lingvista Jan Gebbauer, historik Jaroslav Goll a též Tomáš Garrigue Masaryk. Herbenovy mimostudijní aktivity spočívaly ve členství ve spolcích s orientací k historii, kultuře, publicistice a vlastenectví (od r. 1878 člen výboru Klubu historického, od r. 1879 v Literárním odboru umělecké besedy, v letech 1882-83 starosta Moravské Besedy, od r. 1881 působí v řečnickém spolku Slavia, od r. 1884 ve spisovatelském spolku Máj) [2].

Univerzitní studia ukončuje v roce 1883 a roku 1886 získává titul doktor filozofie na základě obhajoby rigorózní práce zpracované interdisciplinárním přístupem historických a politických věd. V práci Morava v letech 1618 - 1619 a politika Karla staršího ze Žerotína se vrací k významu české reformace, jež představovala hlavní orientační směr jeho myšlení.

Koncem 19. století Herben přechází z římskokatolické víry k protestantství, neboť je příznivcem husitství, národního obrození, odpůrcem protireformace a svatojánství. S přechodem k protestantství souvisí i povídka Bratr Jan Paleček, šašek krále Jiřího (z r. 1902). V postavě Jana Palečka (šaška krále Jiřího z Poděbrad) ukazuje hlubokou lidskost, založenou na křesťanském životním názoru podle jednoty bratrské. Paleček jako člen této jednoty bratrské je vyznavačem lidské rovnosti před Bohem. Paleček se tak stal i symbolickou postavou reformace a národního obrození a podnítil i vznik dalších literárních děl v 19. století - Jana Nerudy a Aloise Jiráska. Herben upravil postavu Jana Palečka pro mládež a zasloužil se o to, že pronikla i za hranice (Lev Nikolajevič Tolstoj zpracoval povídku Šašek Paleček).

J. Herben umírá 24. prosince 1936 v Praze v Borůvkově sanatoriu na následky dlouhodobého onemocnění cukrovkou. Pohřben je na Olšanských hřbitovech. V posledním roce svého života vydal Knihu vzpomínek, představující svědectví jeho duchovního zrání a životního díla, které s mírnou sebeironií charakterizoval jako „trochu žurnalismu, trochu beletrie a trochu historie“. Svůj literární záměr a přístup hodnotil následovně: „Abychom poznávali lid, začal: Čelakovský, Kollár, Erben a Sušil sbírat písně lidové. Čelakovský zašel o krok kupředu, sbíraje pořekadla a přísloví čili moudrost našeho lidu. Erben a Němcová sbírali pohádky národní. Potom přišel Bartoš se svou školou a prohlásili za potřebné sbírat staré zvyky a pověry, nářečí a staré kroje. Jejich doplňkem byl jsem v letech osmdesátých i já, neboť jsem si řekl, že ovšem všecko to sbírání lidopisného materiálu je dobré, ale stejně důležité že jest sbírat příspěvky k psychologii našeho lidu, jeho praktické (ne psané) náboženství, pojmy o právu a soudu, znalost toho, co lid čte a co rád poslouchá, jaký je stupeň jeho vzdělání … Sbíral jsem tedy už ne kroje, písně a pověry, nýbrž celé lidi. Když Božena Němcová měla genrové obrázky za sebou, napsala Babičku. Když jsem já se prošlapal drobnými obrázky, zkusil jsem udělat něco vážného a psal jsem Pokolení“ [3]. Takové bylo profesní umělecké krédo Jana Herbena.

Herbenova rodina, její vazby a tradice

V roce 1892 uzavřel J. Herben sňatek s Bronislavou Foustkovou (dcera spisovatele Viléma Foustky), která byla českou spisovatelkou pro děti a překladatelkou z francouzštiny a ruštiny. Rodina V. Foustky měla původ v Brně a v roce 1870 se přestěhovala do Prahy. Bronislava zde navštěvovala městskou vyšší dívčí školu a C. k. český ústav ke vzdělání učitelek. V letech 1890-91 působila jako učitelka na obecných školách v Karlíně a Královských Vinohradech. Sestra Bronislavy - Olga byla manželkou Františka Drtiny^{^[27]}. Z manželství Jana a Bronislavy Herbenových vzešli tři synové Jan, Jiří a Ivan. Bronislava Herbenová zemřela 7. března 1942.

Syn Ivan Herben (narozen 26. února 1900 v Praze) patří k významným českým žurnalistům a politikům. Byl absolventem Vojenské akademie v Hranicích na Moravě a po krátké službě armádního důstojníka jej jeho zájmy o veřejné dění (podle vzoru otce) přivedly k žurnalistice, a proto do zániku Československa působil v redakci listů Tribuna (1922-28) a České slovo (1928-38) a nakonec jako šéfredaktor brněnské redakce Lidových novin.

Bezprostředně po tragických událostech 15. března 1939 se I. Herben zapojil do odbojové činnosti (působnost v ilegálním časopise V boj). Koncem roku 1939 byl zatčen orgány gestapa a do roku 1945 vězněn v koncentračním táboře v Sachsenhausenu. Ihned po válce se politicky angažoval jako významný představitel Československé strany národněsocialistické, kde působil jako člen jejího předsednictva a šéfredaktor Svobodného slova. Svým politickým postojem byl jednou z vůdčích osobností odporu proti antidemokratickým praktikám Komunistické strany Československa.

V roce 1946 vydává I. Herben svoji „reportáž o nacistických zločinech v Československu“ nazvanou Žalujeme v Norimberku. Po událostech února roku 1948 odchází do exilu do Spojených států amerických. Zde společně s Ferdinandem. Peroutkou, Pavlem Tigridem a dalšími stál u zrodu rozhlasové stanice Svobodná Evropa, v níž působil v letech 1950-65 jako kulturně politický redaktor. Umírá 25. října 1968 v Pacific Grove (USA).

Vliv pedagoga F. Bartoše na J. Herbena

František Bartoš znal jako málokdo před ním i po něm venkovský lid své země a spatřoval v něm zdroj hodnot uměleckých a mravních. „Bartošovský“ byl patriarchální poměr k lidu neporušenému velkoměstskou moderní civilizací, nedotčenému kořenu svébytnosti a svéráznosti a zdroji čistoty, prosté moudrosti a ryzosti. Lidovou slovesnost pokládal za součást národní literatury. Zajímal se o vše, co lid ve svém jazyku stvořil - o písně, říkadla, pohádky, pověry a lidové obyčeje. V tomto zájmu analyzoval moravská nářečí a svými odbornými studiemi Dialektologie moravská (2 díly: 1886 a 1895) a Dialektologickým slovníkem moravským (z roku 1906) položil první základy k jejich vědeckému zkoumání. Knihami Lid a národ (z r. 1883), Naše děti (z r. 1888) a Moravský lid (z r. 1892) položil základy moravského národopisu a je považován za jeho duchovního otce.

Za pomoci přátel nasbíral téměř tři a půl tisíce písní, které vydal ve sbírkách Nové národní písně moravské s nápěvy do textu vřaděnými (z r. 1882), Kytice z národních písní moravských (z r. 1890) a Národní písně moravské vnově nasbírané (z r. 1900). Zaznamenával, za jakých příležitostí a v jakém prostředí se konkrétní píseň zpívá nebo jak vznikla, a tak dochoval cenný materiál pro pochopení souvislosti lidové písně s životním stylem venkova. Při hudebních zápisech spolupracoval s Leošem Janáčkem, který také patřil ke sběratelům moravských písní. Bartoš tak navazoval na moravského vlasteneckého teologa a vydavatele moravských lidových písní Františka Sušila.^{^[28]}

Význam Herbenova letního sídla v obci Hostišov v regionu Severního Táborska

Po ukončení univerzitních studií navštěvoval Jan Herben hojně Mělník, Veltrusy a Všestudy, kde pobýval u svých přátel malířů Lva Šináka a Václava Pokorného v Dušníkách nad Vltavou. Na jaře roku 1897 navštívil Herben se svou chotí Bronislavou rodinu advokáta Pinskera ve Voticích. Zmínili se, že hledají letní byt do pronájmu, a ten našli v Hostišově u Votic (60 km jižně od Prahy a 25 km severně od Tábora). Místní region se jim zalíbil, a jak J. Herben prohlásil: „stal se adoptovaným synem tohoto kraje“. V roce 1902 domek odkoupili a jejich rodinný přítel architekt Jan Kotěra zpracoval projekt rekonstrukce. V roce 1904 se nastěhovali do vlastního zrekonstruovaného domu, kam zvali významné umělce a vlastenecky orientované politiky. Těmito hosty byli např. dánský učenec Dr. Benedictsen (překladatel Babičky Boženy Němcové), malíři Antonín Slavíček, Bohuslav Dvořák, Jaroslav Panuška a Otakar Nejedlý, básník J. S. Machar, dcera snachy Boženy Němcové Madla Němcová (J. Herben byl poručníkem Madly i jejích dvou bratrů). Všechny tyto slavné návštěvy, které se J. Herben snažil před venkovany utajit, vzbuzovaly zájem a nadšení nejen u obyvatel Hostišova, ale i v okolních vesnicích. Hostišov se tak stal duševním pojítkem mezi realisty, jak uvedl Jaroslav Hašek: „Každý realista musí alespoň jedenkrát za život navštívit Hostišov a napsat o tom do nějakého realistického listu vzpomínku.“^{^[29]}

Velmi často je Jan Herben považován za autora názvu „Česká Sibiř“ pro region okolí Hostišova u Votic. O Herbenovo autorství se zasloužil v roce 1928 votický učitel Čeněk Habart^{^[30]} v druhém svazku díla Sedlčansko, Sedlecko a Voticko. Herben pojmenování sice použil ve fejetonu V České Sibiři (vyšel v příloze deníku Čas v roce 1907 a následně jako jedna z kapitol knihy Hostišov), ale ve skutečnosti toto označení nevymyslel a používal pojem „severní Táborsko“. Nicméně právě díky Herbenovi vstoupila Česká Sibiř do širšího povědomí a ve 30. letech 20. století název zpopularizovaly turistické průvodce a místní spolky ve Voticích.

J. Herben v politickém, vědeckém a kulturním proudu masarykovského realismu

V druhé polovině univerzitních studií J. Herbena přichází roku 1882 do Prahy T. G. Masaryk a o rok později vydává kritickou revue Athenaeum. V redakci se schází s Josefem Kaizlem a Karlem Kramářem. Kaizl už měl jisté zkušenosti s politikou, Masaryk byl známým vědcem a Kramář znal vídeňské prostředí, sledoval politiku a skvěle se orientoval v domácím a zahraničním politickém dění. Všechny tři muže spojovala snaha o překonání českého provincialismu, úsilí o formulaci nové české politiky a modernizaci kulturního života. Pojem realismu pro ně znamenal rozchod s dosavadním „vlastenčením“ (či „planým vlastenčením“ podle Karla Havlíčka Borovského a Františka Ladislava Čelakovského) [1]. Toto bylo založeno na představách romantismu „slavné minulosti“ 1. poloviny 19. století (např. sporné Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský - údajné nálezy z let 1817 a 1818 -, román Josefa Kajetána Tyla Poslední Čech z roku 1844) a neplodném odporu k německému živlu. Jejich názory byly zpočátku blízké koncepci rakouského slovanství, kterou reprezentoval zejména František Palacký^{^[31]}, a která byla v rozporu s nacionalistickým programem generace obrozenců sdružených kolem Josefa Jungmana [2]. Úspěch české politiky spatřovala skupina realistů v pozitivních cílech a v dosažení úrovně vyspělejších evropských národů. V tomto duchu se zasazovali o kritický pohled na skutečnost, jak jej dokáže především věda a decentralizaci rakouského státu s národnostní vyrovnáním v českých zemích.

V roce 1890 vstoupili realisté do mladočeské strany a v roce 1891 získali všichni tři výše jmenovaní mandát v Říšské radě ve Vídni. Roku 1893 se však Masaryk mandátu vzdal a ze strany vystoupil, neboť se chtěl se věnovat důležitějším stránkám realistického programu. A 1. dubna 1900 založil Masaryk s J. Herbenem, Františkem Drtinou, J. Gebauerem a Edvardem Benešem Realistickou stranu, jinak Českou stranu lidovou. Programem strany byla demokratizace státu, pokroková národnostní a kulturní politika a sociální reformy. V roce 1905 se strana spojila se skupinou Aloise Haina a vytvořila Národní stranu pokrokovou - pozdější Národní demokracii. Za tuto stranu byl J. Herben v letech 1920-25 senátorem. Jako senátor inicioval zavedení civilní kontroly tehdejšího ministerstva národní obrany. Před senátorstvím působil Herben od roku 1918 v Národním výboru a v Revolučním národním shromáždění. V roce 1926 byl za Národní stranu práce zvolen do Pražského ústředního zastupitelstva a v roce 1928 do českého zemského zastupitelstva.

J. Herben projevil odpor ke všem levicovým i pravicovým totalitním směrům. To lze např. spatřit v jeho citátu: „Nejsem komunistou, protože jsem realistou. Komunismus, jenž má zorganizovat lidstvo k bratrství, nemůže být vykupován řekami krve. Kdo chce do lidí vpravit násilím, co není v jejich hlavách a srdcích, je šílenec a zločinec zároveň."^{^[32]}

J. Herben v profesi novináře - opora politických směrů masarykovců

Od roku 1885 působil J. Herben jako novinář v Národních listech, jejichž šéfredaktorem byl Julius Grégr („planý vlastenec“ podle masarykovců). Počátkem jara 1886 byl v Národních listech publikován seriál článků Grégrovy obrany pravosti Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. J. Herben se netajil tím, že s Grégrovou obranou Rukopisů nesouhlasí, a navíc sám publikoval v listě Naše hlasy vlastní příspěvky ke kritice Rukopisů. J. Herben měl přátele, kteří byli rovněž odpůrci pravosti Rukopisů - šéfredaktor listu Athenaea T. G. Masaryk a kolegové z dob univerzitních studií: Jaroslav Vlček, František Táborský aj. Za podporu odpůrců Rukopisů jej J. Grégr propustil. J. Herben tím nebyl odrazen od novinářské činnosti, krátce byl zaměstnán v redakci Ottova slovníku naučného, založil čtrnáctideník Čas (první číslo vyšlo 20. prosince 1886), který dal plně k dispozici realistickým politikům typu Josefa Kaizla, Karla Kramáře a T. G. Masaryka. Soustavná spolupráce mezi Masarykem a Herbenem přitom začíná teprve číslem 6 Času (ze dne 5. března 1887), kde byl otištěn Masarykův úvodník Vlastenecká policie.

Časopis Čas se společně s českými periodiky Beseda lidu, Květy, Obzor, Osvěta, Světozor a Zlatá Praha ve druhé polovině 19. století řadí mezi nejcennější, a to z několika hledisek etnologického, historického, uměleckohistorického a literárního [4]. Od samého začátku existence Čas provázely štvavé brutální mediální útoky, a to jak z opozičních českých politických stran, tak i českých novinových titulů. Nicméně redakce Času se šéfredaktorem J. Herbenem dokázala těmto praktikám vždy čelit. Z desítek novinových titulů se jen dva nikdy neúčastnily štvavých kampaní: Naše Hlasy a Hlasy od Blaníka.

Časopis Čas - začátek sporu o smysl českých dějin

Již v prvním čísle časopisu Čas z 20. prosince 1886 se proslavil český spisovatel, literární kritik a publicista Hubert Gordon Schauer s polemickým článkem Naše dvě otázky. Článek vedl k čtenáře k rozmýšlení o tom, zda je česká společnost dost velká a mravně silná, aby si budovala samostatnou kulturu, a zda úsilí, vložené do národního obrození by nebylo lépe investovat do obecné kulturní práce v rámci kultury německé. Tento článek vyvolal velmi ostrou polemiku, odpůrci podezírali ze spoluautorství i T. G. Masaryka a Schauerův postoj dokonce označovali za „filosofickou sebevraždu národa“. J. Herben následně vytkl Schauerovi, že se v kritické době k autorství článku náležitě nepřihlásil. Herbenova výtka však byla nespravedlivá, neboť okolnosti, za nichž redakce Času článek Naše dvě otázky zveřejnila, obrací výtku proti ní a proti J. Herbenovi samému. On totiž napsal, že redakce Času rozhodla o zveřejnění Našich dvou otázek jako úvodníku bez Schauera. Redakce časopisu se s Schauerem na jaře 1887 pro názorové neshody rozešla. Albín Bráf^{^[33]} později napsal, že Masaryk jevil v době kampaně kolem Schauerova článku málo chuti se k jeho ideálům znát a že dokonce „jevil všecku ochotu nechati ubohého Schauera na holičkách a vydati ho na soud velekněží v Národních listech“.

Z uvedené polemiky za necelých deset let vzešla v několika vlnách dlouhá - a sporná - diskuse (trvající do roku 1938) o smyslu českých dějin. Základním prvkem sporu byl rozpor metodologických přístupů - mezi Masarykovým filosofickým „idealisticko-teleologickým“ a Pekařovým „empiricko-pozitivistickým“ pojetím českých dějin. T. G. Masaryk spatřoval kladný vývoj českých dějin v tradici reformace - od husitů přes Jednotu bratrskou k národnímu obrození, zatímco Josef Pekař zastával kontroverzní stanovisko, které vycházelo z uznávání i pobělohorského vývoje, na kterém našel hodně kladných stránek. Spor získal značné dynamiky v roce 1912, když byly J. Herbenem uveřejněny v časopise Čas kritické články proti Gollově historické škole (později vydané jako brožura pod názvem Masarykova sekta a Gollova škola) a nejvíce se rozhořel ve 20. letech minulého století. J. Herben byl přitom významným zastáncem Masarykova směru.

Politický význam časopisu Čas

V časopisu Čas vyšel 1. listopadu 1890 „realistický program“, který spočíval v orientaci české politiky na pozitivní cíle, a to přísnou věcností a kritickým pohledem na skutečnost. Podle T. G. Masaryka, J. Herbena a ostatních realistů to byl jediný způsob pro dosažení úrovně vyspělejších evropských národů. Nejprve v Času publikoval J. Herben své články pod mnoha pseudonymy (nejznámějšími jsou: Dr. Jan Vávra, F. O. Pisarevský, Jan Kalina, nebo prosté šifry: H., H.-, H. J.). J. Herben vstoupil do literatury básněmi, v nichž zpracoval hlavně historické náměty. U J. Vlčka a T. G. Masaryka našel vzor pro svou představu realismu. Přestože Čas měl relativně málo čtenářů, byl poměrně vlivný a v roce 1889 se přeměňuje na týdeník. V letech 1894-1906 byl J. Herben vlastníkem Času, který dotoval z vlastních finančních prostředků. Od roku 1895 vycházela Knihovnička Času a v roce 1896 beletristická příloha Besedy Času.

Počátkem roku 1900 se týdeník Čas přeměnil na deník a společně s týdeníkem Naše doba vzrostl význam těchto periodik po 1. dubnu 1900. V tento den založil T. G. Masaryk s Janem Gebauerem, J. Herbenem, Edvard Benešem, Františkem Drtinou aj. Realistickou stranu - jinak Českou stranu lidovou, jejímž orgánem byl právě deník Čas a měsíčník Naše doba. Sloužily pro presentaci stranického programu na demokratizaci státu, pokrokovou národní a kulturní politiku a sociální reformy. V roce 1905 se strana spojila se skupinou Aloise Haina a vytvořila Národní stranu pokrokovou - pozdější Národní demokracii (za tuto stranu byl J. Herben v letech 1920-25 senátorem).

Na přání J. Herbena přispíval od roku 1903 do časopisu Čas Milan Rastislav Štefánik, který v této době na Slovensku redigoval slovenský časopis Hlas. Od této doby Štefánik přispíval do Času pravidelnými pondělními úvodníky o slovenské kultuře a politice, jejichž cílem bylo informovat českou veřejnost o Slovensku. Upozorňoval především na postupující maďarizaci a nabádal českou společnost, aby pomáhala Slovensku konkrétními činy.

V roce 1915 byl Čas úředním rozhodnutím Rakousko-Uherského mocnářství zastaven. To Herbena nijak neodradilo a krátce vydával Novinu a od roku 1917 se vrátil do Národních listů. Po vzniku samostatného Československa byl v letech 1918-20 redaktorem satirického časopisu Nebojsa a v letech 1925-27 byl redaktorem Lidových novin. Časopis Čas byl obnoven v roce 1920 jako „nezávislý deník“. Vycházel do začátku roku 1923 a v roce 1924 na něj navázal časopis Národní osvobození.

Čas jako start významných literárních umělců

Prostřednictvím časopisu Času objevil Jan Herben významné osobnosti českého literárního umění. Jednalo se básníka Petra Bezruče a českobratrského evangelického teologa Jana Karafiáta. Básník Bezruč do časopisu Čas posílal v letech 1899-1900 v anonymitě své básně, neboť si střežil své soukromí a obával se popularity. Navíc anonymita umožňovala autorovi, aby předkládal svá díla skoro jako kolektivní výtvory lidové masy, které v duchu myšlenek F. Bartoše byly předmětem zájmu Herbena. Ten Bezručovy básně seřadil a vydal je nejdříve jako přílohu časopisu s názvem Slezské číslo a v roce 1909 je vydává pod názvem Slezské písně.^{^[34]} Na básníkovo přání Herben básně též doplnil prozaickými doplňky a vysvětlivkami. Když bylo jméno Petra Bezruče odhaleno, tento odmítl dál psát, ale právě J. Herben jej přesvědčil k návratu k literární tvorbě.

Jan Karafiát je známý první českou původní autorskou pohádkou pro děti Broučci, kterou vydává anonymně v roce 1876 vlastním nákladem u Václava Horského. Dílo je provázeno náboženskou morálkou vychovávající k pokoře, poslušnosti, ale podtrhuje cenu takových vlastností, jako je vzájemná solidarita, odpovědnost, schopnost poučit se z vlastních chyb a vnitřní čistota. Díky recenzi Gustava Gamy Jaroše (na díle ocenil novátorský přístup ke světu dítěte a její pedagogický význam - počítá s psychologií dítěte) v časopise Čas byla kniha objevena J. Herbenem. Důsledkem toho byla v roce 1894 kniha rychle vyprodána a přišla reedice. Svá autorská práva na tuto knihu odkázal J. Karafiát Českobratrské církvi, která díky tomuto štědrému daru mohla sponzorovat vydávání bible a církevních tisků.

Herbenova novinářská praxe - stanovení poznávacích a výchovných cílů

Veškerý kriticismus v časopise Čas směřoval k vůli reformovat tehdejší společnost ekonomicky, sociálně i mravně. Zásluhou o pokrok českého písemnictví si získal Čas také střízlivým pozorováním a věrohodným zpodobování tehdejšího města a venkova. K tehdejším moderním uměleckým směrům počínaje symbolismem zaujal Čas kritický postoj, a to z důvodu nadměrné obraznosti, zaměření na formu a na hrstku čtenářů. V duchu realismu přikládal J. Herben literatuře cíle poznávací a výchovné. Spisovatele tak J. Herben přirovnával k učiteli, který „má hleděti více k tomu, čeho žák potřebuje, a nikoli k tomu, čemu se sám na pedagogiu naučila co sám dobře umí“. Tyto Erbenovy představy rozvíjí Josef Svatopluk Machar a P. Bezruč.

Herben jako účastník odbojové skupiny Maffie

V prosinci roku 1914 byla založena protirakouská odbojová skupina Maffie. Z oblasti kultury byl J. Herben významnou osobností domácí sekce této odbojové skupiny. V rámci odbojové činnosti spolupracoval s poměrně rozsáhlou buňkou této organizace z nedalekého Benešova, a to s tamními vlastenci Františkem Veselým a Josefem Scheinerem.^{^[35]}

S Josefem Scheinerem se opakovaně konspiračně scházel ve vlastenecké rodině mlynáře Josefa Havlíčka v obci Tmaň u Zdic. Významnější konspirační schůzky se však uskutečnily v Herbenově letním sídle ve zmíněném Hostišově u Votic v roce 1917 a 1918, a to vždy 15. srpna, kdy se v blízkém Neustupově (pod jehož farnost dodnes Hostišov spadá) konala tradiční mariánská pouť. Tyto dny byly vybrány záměrně, neboť mnoho Herbenových hostů bylo sledováno rakouskými policejními orgány a jejich korespondence byla cenzurována. V den pouti bylo cizích hostů v okolí Hostišova více než jindy, a proto osobnosti Maffie nebudily žádný velký rozruch. Přemysl Šámal (v roce 1915 převzal vedení odbojové skupiny po E. Benešovi) tak v rámci schůzek s hlavními představiteli Maffie - Josefem Svatoplukem Macharem, Františkem Drtinou, Jaroslavem Kvapilem a F. Veselým předal důvěrné zprávy o aktivitách protirakouského zahraničního odboje T. G. Masaryka.

Již 15. srpna 1919 přijal pozvání od J. Herbena do Hostišova prezident T. G. Masaryk. V Herbenově vile se sešel nejenom s hostitelem a jeho rodinou, ale i s členy spolku Maffie P. Šámalem, J. S. Macharem, F. Drtinou, J. Kvapilem, dr. Františkem Veselým. Všichni účastníci schůzky v tento den zavzpomínali na tajná setkání v tomto místě z let 1917 a 1918. Prezident Masaryk navštívil Hostišov ještě v roce 1928.

J. Herben - odpůrce svatojánské legendy

Od doby studia filozofie byl Jan Herben značně ovlivněn Masarykovým pojetím národního obrození jako navázáním na českou reformaci. Toto ovlivnění dokazuje i jeho dílo Otázka náboženská v našem probuzení (1927), kde presentuje a hájí své polemiky s Josefem Pekařem, kterými zasáhl do diskuse o smyslu českých dějin. Na přelomu 19. a 20. století přešel z římskokatolické víry k protestantství, neboť byl příznivcem husitství, národního obrození, odpůrcem protireformace a svatojánství.

Podle Herbena byl Jan Nepomucký člověkem nemorálním a proti jeho kultu protestuje jménem národní mravnosti. Kult svatojánský, který je nerozlučně spojen s českým barokem, se podle Herbena rozvinul po svatořečí sv. Jana z Pomuku roku 1729 a byl protireformační od jezuitů za účelem uhašení památky Čechům na Mistra Jana Husa. Zároveň Herben zastával stejný názor jako František Palacký, že svatořečení bylo podvodem. Tento Herbenův názor byl presentován již v roce 1893 v jeho polemice Jan Nepomucký: Spor dějin českých s církví římskou. Navíc je svatojánství výsledkem historického omylu, a to především chybou v Kronice české (vydané roku 1541) Václava Hájka z Libočan. Jde o sporné úmrtí Jana 1383-93, neboť se tu pojí dvě legendy o dvou Janech - Jan utopený roku 1383, protože nechtěl zradit zpovědní tajemství a Jan umučený roku 1393 hněvem královým [2].

Z těchto důvodů byl také J. Herben jako senátor v roce 1925 jedním z iniciátorů pro zrušení svátku sv. Jana Nepomuckého (16. květen) jako dne pracovního klidu. Herbenův přechod k protestantství se časově shoduje s obdobím, kdy učitel J. Pekaře - J. Goll založil (v roce 1895) historické periodikum Český časopis historický. V tomto periodiku zveřejňoval Pekař své polemiky, které před první světovou válkou vyústily v roztržku dvou názorových proudů české kulturně historické obci - na jedné straně T. G. Masaryk a J. Herben, na druhé straně skupina kolem J. Pekaře. Herben v této souvislosti tvrdil, že Pekařův přístup pouze zjišťuje fakta bez výkladu, tedy bez exaktního - nezaujatého přístupu.

V metodologii vědeckého myšlení Jana Herbena byla svatojánská legenda viděna perspektivou Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, tedy jako historický podvrh, a proto důležitější než spor samotný je jeho kontext politický, vlastenecký, náboženský a sociální.

Herben jako příznivec Mistra Jana Husa, husitství a české reformace

Husitství nebylo podle Herbena pouze obdobím válečných konfliktů, ale taktéž reformací, které představovala významnou epochu v českých dějinách. Proto se některé odborné historické práce J. Herbena vztahují k husitství a české reformaci: Pravdivé vylíčení života mistra Jana z Husince (1884), K Husovým oslavám (1919), Mistr Jeroným Pražský (1883), Jan Žižka z Trocnova (1921), Husitství a bratrství (1926) a politický traktát Tábor je náš program (1920). Díla, ve kterých se věnuje otázkám české reformace, lze označit jako populárně-naučná.

V souvislosti s obdobím husitství zachytí čtenář Herbenovy beletrie Hostišov (1. vydání 1907, 2. vydání 1933) pozornost na hledání stop husitské a reformační tradice v regionu severního Táborska [5]. Ve venkovanech obce Hostišova a okolních obcí a městeček J. Herben spatřoval potomky husitů a snažil se v historických povídkách připomínat slavné kapitoly protestantských tradic. Citáty z knihy Hostišov se za první republiky staly součástí jubilejních projevů při každoročních oslavách vzniku samostatného Československa a Husových výročí. Velmi potěšen se J. Herben zúčastnil na sv. Václava 28. září 1925 - za přítomnosti patriarchy ThDr. Karla Farského - slavnostního otevření a svěcení Husova sboru církve Československé ve Voticích. V regionu severního Táborska se jednalo již o otevření druhého sboru, první bylo 24. října 1924 v obci Chotoviny. Podle sčítání obyvatel v roce 1921 (1 rok od založení Církve československé) bylo ve Voticích z celkového počtu 2 156 obyvatel 20 % příslušníků této církve, takže dřívější Herbenovy představy nebyly pouhou utopií.

Sociologická orientace J. Herbena - přátelství a rozchod s Emanuelem Chalupným

V roce 1903 zpracoval táborský rodák - významný český sociolog^{^[36]} - Emanuel Chalupný sociologickou studii evropského významu nazvanou Poměry dělnictva táborského, kterou pozitivně hodnotil T. G. Masaryk. A v témže roce jej získal do tiskového orgánu Masarykovy strany - redakci deníku Čas pro vnitropolitickou rubriku. E. Chalupný taktéž vstoupil do strany Realistů a byl zvolen do vedení [5]. Zde se spřátelil s redaktorem J. Herbem, se kterým měl mimo vztahu k Táborsku mnoho společných zájmů a názorů, a to zejména jako „antipekařovci“ v otázce sporu o smysl dějin českých a k době husitství. Svědčí o tom některá významná Herbenova díla, a to jak z oblasti beletrie, tak odborných historických prací. Např. beletristické dílo Hostišov (z r. 1907^{^[37]}), které představuje pásmo vyprávění a vzpomínek inspirované letním Herbenovým domovem v obci Hostišov, na severním okraji Tábora.

T. G. Masaryk již v této době na veřejnosti vystupoval nejenom jako osobnost známá v akademických kruzích, ale jako osobnost veskrze politická. Publikoval také sociologické statě v časopise Zeitschrift für Sozialwissenschaft. V roce 1905 publikoval v jednom roce dokonce 14 statí a recenzí, což je obdivuhodné, neboť tento časopis patřil k těm nejprestižnějším. Publikovali v něm vědci jako E. Durkheim či G. Simmel. Aktivitami T. G. Masaryka a E. Chalupného se začínala úspěšně rozvíjet česká sociologická škola, z čehož také po politologické stránce profitovali realisté [6], [7].

V roce 1905 však E. Chalupný tvrdě Herbena kritizuje a obviňuje jej dokonce bez konkrétních důkazů z defraudace v Realistické straně. Údajně se mělo jednat o zneužití finančních prostředků, vybraných formou sbírky u realistů na humanitární pomoc do Srbska při záplavách. Následně se v této souvislosti dostal do polemik s T. G. Masarykem a ostatními realisty. J. Herbenovi nebyla prokázána defraudace a není zcela jasné, jaký účel E. Chalupný tímto sledoval. Hypotézy, že by chtěl založit frakci u realistů, popřípadě vyvolat vnitřní spory ve straně - zejména personální mezi T. G. Masarykem a J. Herbenem jsou téměř nereálné. Stejně tak nereálné je, že by chtěl tímto počínáním ovlivnit otázky sporu o smysl českých dějin, když jako zásadový „antipekařovec“ stál na straně T. G. Masaryka i Herbena. Zřejmě se chtěl pouze zviditelnit na národní politické scéně. Realisté chápali postoj E. Chalupného jako zradu: „Chalupný nás zradil“. Což bylo stanovisko J. Herbena.

Ostatně Herben nebyl z přátelského okolí E. Chalupného jediným, ke kterému se takto zachoval. Podobně se zachoval k Jakubu Demlovi, o kterém publikoval řadu nepravd, které se postupem času ukázaly jako neopodstatněné pomluvy. Po ostrých polemikách s realisty E. Chalupný demonstrativně ze strany vystupuje. Rozchod s Chalupným však nijak Herbena neodradil od sociologického přístupu v jeho uměleckém a politickém myšlení.

Navíc je zřejmé, že setrvání u realistů by bylo pro E. Chalupného nemožné po roce 1918, kdy vypracoval memorandum, podle kterého se nově vzniklá Československá republika nemá zastavit se svými nároky na hranicích historických zemí. Snesl argumenty i k tomu, aby Československá republika požadovala dokonce také Vídeň [6]. Tyto názory Chalupný obhajoval tvrzeními: „Cožpak ve Vídni nežije skoro polovina etnických Čechů? Copak dolnorakouské roviny netvoří přirozený geopolitický prostor nově vzniklého Československého státu?“ [7]. Jan Herben by zřejmě toto Chalupného memorandum charakterizoval v duchu F. L. Čelakovského a K. H. Borovského jako pokračování v „planém vlastenčení“, což by znamenalo taktéž možný rozchod s realisty.

Sociologie v uměleckém proudu

Ještě dříve, než se Herben usídlil na letním bytě v regionu severního Táborska, v Hostišově, a seznámil se s E. Chalupným a jeho oborem sociologie, lze některé náčrty sociologického myšlení zřetelně spatřovat již od roku 1889. K tomuto roku lze datovat počátky dokumentárnosti svědectví o charakteru venkova, a to v povídce Moravské obrázky. V tomto duchu následovaly povídky doplňující o konflikty tehdejší vesnice Slovácké děti (z r. 1890) a Na dědině (z r. 1893).

V uměleckém literárním díle J. Herbena (kdy se orientuje ruskými realisty - Ivanem Sergejevičem Turgeněvem a L. N. Tolstojem), lze zachytit Chalupného a Masarykův obor. Tj. sociologii, a to zejména ve venkovském realismu - jde o sociologii venkova a mezigenerační vztahy. Ve venkovském realismu lze spatřovat sociální změny při přechodu od tradičního typu společnosti k modernímu typu. Herbenovo nejproslulejší dílo - románová kronika Do třetího a čtvrtého pokolení (první vydání 1889-92, knižně ve dvou svazcích 1907) - na osudech tří generací rodu Hrabců promítá historické a sociální proměny moravského Slovácka od 18. století až po dobu autorova mládí. Ústředním motivem je zde konflikt mezi rodem panského drába a vesnickým lidem. Herben tak vykresluje, jak děti pykají za hříchy svých předků: „Naše první pokolení nebylo bez hříchu. Dědičnost v srdcích mnohých se ozvala ještě u pokolení druhého. Znáte Hrabcovu rodinu zdejší? Vlastně již vymřela … Ten Bedřich Hrabec, jenž zešílel - jediný ten člověk pomátl a pokazil tisíc duší ve vsi. Ale sklidil konečně i pomstu, jakož Hospodin dávaje svá přikázání pravil Židům: ‚Jsem Hospodin, Bůh tvůj, Bůh silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího a čtvrtého pokolení. A stane se tak … ukazuje se to již, jak tu trestá…“ [8].

V této románové kronice lze spatřovat přístup prostřednictvím teorie sociálních rolí a konfliktu. Vyplývá to z charakteristiky prostředí a mezilidských vztahů, kdy příslušníci různých sociálních skupin si vytvářejí různé hodnoty, normy a vzorce chování, v čemž se může spatřovat „zhoubný“ základ pro vznik neustálých sporů a konfliktů. To je v souladu s teorií francouzského sociologa Émile Durkheima, podle které nelze sociální realitu vysvětlovat biologickými či psychologickými teoriemi, ale pouze teoriemi sociologickými.

Srovnání sociologického přístupu dvou významných českých venkovských realistů

- J. Herbena a K. V. Raise

Do časové a hlavně významové souvislosti (podle realistů však pouze v umělecké dimenzi, nikoli v politické pro odraz českého vlastenectví) lze s Herbenovou románovou kronikou Do třetího a čtvrtého pokolení zařadit román Karla Václava Raise Kalibův zločin [9]. Obě dvě tato díla představují jak pro J. Herbena, tak i K. V. Raise vrchol jejich tvorby v rámci venkovského realismu.^{^[38]} Raisův román Kalibův zločin je rovněž sociologicky orientován (s kombinací psychologie, kriminologie a její součásti viktimologie). A to na mezigenerační vztahy venkovského prostředí v kontextu nastupujícího období moderní společnosti. Byl vydán nejprve časopisecky ve Světozoru (1892) a knižně vychází roku 1895.

Česká literární kritika přijala román Kalibův zločin vesměs pozitivně. Zcela odlišně jej přijal J. Herben a skupina realistů, přestože ke K. V. Raisovy chovali patřičnou úctu za jeho zobrazení zásluh vlasteneckých intelektuálů v době národního obrození (román Zapadlí vlastenci z roku 1893). V časopise Čas nevyšla recenze románu vůbec. Důvodem bylo to, že potenciální recenzenti vztáhli osud Vojty Kaliby na celý český národ. Román se potom jevil jako „obraz českého národa, který neumí obhajovat svá práva v pravý čas a s náležitou důrazností“ [10]. Z hlediska metodologie tehdejší skupiny realistů lze u těchto dvou románů dojít k následujícím závěrům. Rais zobrazil v románu intimní tragédii člověka na vesnici, což se mohlo jevit jako obžaloba společnosti, nikoliv však z politického hlediska, ale z čistě morálního. Herben spatřuje v tomto románu naději pro český národ. Stejně jako venkovský lid se vymanil z moci feudálů, vymaní se i český národ z rakousko-uherského mocnářství, jehož oporou stejně jako za feudalismu byla římskokatolická církev.

Význam sociologie ve sporných otázkách českých dějin

Nelze ani opomenout význam sociologie v otázce sporů o smysl českých dějin, kdy J. Herben vyjadřuje plnou podporu T. G. Masarykovi. Spatřoval v něm humanitní filosofa se speciálním oborem sociologií - naukou o společnosti s obzvláštním studiem o českém národě. Masarykovu oboru sociologii vzdal velkou úctu. To lze doložit Herbenovými výroky: „Nad historií je však ještě filosofie dějin jakožto část sociologie, která přemýšlí o vývoji celého nebo části lidstva a postřehuje ženoucí síly nebo zákony v dějinách lidstva. Když sociolog dobře analyzuje, dojde nejednou k výsledkům, k nimž historik nedošel“ [11]. Spor o smysl českých dějin vedl mimo jiné i k přehodnocování metodologie historických věd. J. Herben tak interpretoval, že v rámci sporu stály proti sobě dvě vědy - historická (metodologie J. Pekaře, kde jedním argumentem proti Masarykovi bylo tvrzení o nehistorickém myšlení při výkladu českých dějin) a sociologická (metodologie T. G. Masaryka).

Závěrečné zhodnocení Jana Herbena

Některé postoje Jana Herbena v otázce sporu o smysl českých dějin jsou na rozdíl o T. G. Masaryka značně radikální, až s projevem arogance vůči některým autoritám protějšího názorového proudu. Tuto skutečnost lze doložit např. jeho stanoviskem k J. Gollovi: „Podle vyprávění vrstevníků Jaroslav Goll byl jako student útlého těla a přecitlivělých nervů, skleníková rostlina. Při každém větším hluku středoškolských spolužáků bledl“. Stejně tak byly značně radikální v náboženských otázkách po vzniku samostatné Československé republiky. Podle tehdejšího známého hesla „pryč od Říma“ byl Herben značným příznivec likvidace Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze dne 3. listopadu 1918. T. G. Masaryk byl stejně jako J. Herben příznivcem antikatolicismu, avšak k těmto činnostem (důsledkem tehdejší davové psychózy) byl značně zdrženlivý.

Použitá a doporučená literatura:

[1] Homolová, K. a kol.: Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha, Československý spisovatel 1982.

[2] Šťastný, R.: Čeští spisovatelé deseti století. Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1974.

[3] Herben, J.: Kniha vzpomínek. Družstevní práce 1935.

[4] Malacka, E.: Národopisné materiály v českých kulturně-historických časopisech 2. poloviny 19. století. Ústav evropské etnologie 2009.

[5] Herben, J.: Hostišov. Družstevní práce 1949.

[6] Šetek, J.: Emanuel Chalupný nebyl pouze sociologem a právníkem. Marathon, 2009, č. 2.

[7] Pecka, E.: Sociolog Emanuel Chalupný. České Budějovice, VŠERS 2007.

[8] Herben, J.: Do třetího a čtvrtého pokolení. Brumovice, Carpe diem 2000.

[9] Rais, K.V.: Kalibův zločin. Praha, Československý spisovatel 1974.

[10] Janáčková, J.: Český román sklonku devatenáctého století. Praha, Academia 1967.

[11] Havelka, M.: Spor o smysl českých dějin 1895 – 1938. Praha, TORST 1997.

3. Recenze

Sociální každodennost dělnictva z pražské meziválečné periferie

Pavel Sirůček

Holubec, S.: Lidé periferie. Sociální postavení a každodennost pražského dělnictva v meziválečné době. Plzeň, Západočeská univerzita v Plzni 2009. 330 s. ISBN 978-80-7043-834-3.

Fundovaný náhled do sociálních a kulturních dějin pražského dělnického prostředí období 1918-38 přináší rozsáhlejší studie, publikovaná s podporou Západočeské univerzity v Plzni. Tato představovanou knihu zřejmě i distribuuje. Autorem vědecké publikace je mladý a angažovaný sociolog a historik Stanislav Holubec. Studoval na několika školách, působil na UK v Praze a vyučuje nyní na Západočeské univerzitě. Zabývá se koncepcí světových systémů^{^[39]}, sociálními hnutími nebo dějinami každodennosti.^{^[40]} Publikoval řadu odborných textů v časopisech a sbornících. Je též známý vystoupeními v rámci Klubu společenských věd (http://www.klubspolved.cz), na vědeckých a odborných konferencí a dalších akcích.

Nejedná se sice o populární publikaci určenou pro nejširší veřejnost, nicméně text je celkem čtivý a přístupný i srozumitelný nejenom profesionálním sociologům či historikům. I laický čtenář na více než 300 stránkách hutného textu - s 9 grafy, 32 tabulkami a především stovkami odkazů (plných 856) - nalézá nespočet zajímavých informací, postřehů a inspirací. Často i méně známých či překvapivých. Užitečný je též rozsáhlý „Seznam použitých pramenů a literatury“ (v členění na archivní materiály, tištěné prameny, periodika a literaturu, včetně rozhovorů). Závěr knihy přináší charakteristiky respondentů výzkumu a jejich rodin, sociální a demografické údaje o pražských čtvrtích 1921 a 1931, údaje o pražských podnicích, soupisy z dělnických kolonií aj. Autor neopomíjí ani ilustrační dobové fotografie, několik mapek a plakátů či reprodukce karikatur i vtipů z tisku. Samozřejmostí je závěrečný jmenný rejstřík.

Dělníci jako předmět výzkumu sociálních věd

Publikace přibližuje sociální existenci a každodennost pražského dělnictva - v době, kdy se Praha rychle mění v moderní velkoměsto. A je místem s největší koncentrací dělníků v Československu. Autor hned na počátku ozřejmuje důvody zkoumání dělnického prostředí. Konstatuje, že dělníkům coby sociální skupině^{^[41]} není v současných českých sociálních vědách věnována dostatečná pozornost. I přes rozsáhlou, ale i částečně kontroverzní, tradici výzkumu v této oblasti před rokem 1989 i před rokem 1938. Připomíná a využívá průkopnické studie F. Hausera z roku 1907, O. Machotky (1936), Z. Ullricha (1938) a řady dalších českých sociologů a sociálních výzkumníků. Včetně např. výstupů předválečného Sociálního ústavu RČS, pamětí ze světa práce sebraných A. Branaldem (1953, 1954), velkých etnografických výzkumů minulosti dělnictva z 50. a pozdějších let, zkoumání dělníků v kontextu různých historických věd, publikovaných vzpomínek a pamětí nebo i studií z období po roce 1990.

Coby druhý důvod zájmu S. Holubec uvádí výzkumy řady západních autorů i popularitu tohoto tématu až do dnešních dnů. Připomíná prvotní zkoumání dělnictva u L. Villermého (1840) a coby inspirační zdroj samozřejmě^{^[42]} neopomíjí ani Postavení dělnické třídy v Anglii F. Engelse (1844). Vzpomíná též další práce z Francii či Ameriky aj. 19. i 20. století (F. Le Play, W. E. B. Dubois nebo nověji např. britský historik E. P. Thompson, antropolog R. Hoggart a celá řada dalších). „V současné době je bádání o sociálních dějinách dělnictva respektovanou složkou západoevropské i americké historiografie“ (s. 11, rec. publ.).

Holubcova studie „se snaží ukázat pražské dělnické prostředí ve vší rozmanitosti jeho existence a pojímá tuto sociální skupinu jako značně heterogenní útvar s velmi plynulými hranicemi přechodu k ostatním sociálním prostředím. Vedle sociálních rozdílů zdůrazňuje práce vliv rozdílů mezi generacemi a pohlavími na každodennost pražského dělnictva“ (s. 4 obálky rec. publ.). Text věnuje pozornost dělnickým rodinám, otázkám zdraví i sexuality, problémům bydlení, kulturním praktikám, politickým aktivitám i vzdělávání dělnictva. Práce široce využívá dobových archivních pramenů (včetně pramenů z politických stran, odborů, zájmových organizací apod.). Druhým zdrojem informací je kvalitativní sociologické šetření pamětníků. Dále to jsou analýzy statistických dat, dobových periodik i sekundární literatury.

Sociologická sonda do života pražského dělnictva mezi válkami

Publikace sestává z obsáhlejšího úvodu, šesti kapitol, závěru, seznamu tabulek a grafů, seznamu použitých pramenů a literatury, příloh a jmenného rejstříku. Šestice základních kapitol se shoduje se šesti nejdůležitějšími oblastmi sociální existence dělnického prostředí ve sledovaném období. Mapují problematiku dělnických rodin, zdraví v dělnickém prostředí, otázku bydlení, kulturní život, život politický a školní docházku dělnických dětí.

„Úvod“ je členěn na čtyři části. První představuje studii a rekapituluje důvody vzniku i předchozí práce (včetně výše zmíněného nejen terminologického exkurzu); druhá prameny (včetně jejich typů, ale i problematičnosti a roztříštěnosti pramenné základy); třetí naznačuje metodologické obtíže: pomalost sociální změny oproti vývoji politického života (velmi malé, a obtížně zachytitelné proměny každodennosti v daných letech), disproporčnost zachycených zpráv z dělnického prostředí a o dělnickém prostředí, prostorové vymezení (geografickým rámcem je tzv. Velká Praha, vzniklá v roce 1922 a zahrnující městské části Praha I. - XIX.^{^[43]}), otázka generace (nedochovalo se příliš informací o starých lidech) a v neposlední řadě též komplexní otázka, koho lze považovat za dělníka (a kolik osob má být předmětem šetření, včetně celé řady problémů terminologických aj. - v publikaci je v podstatě důsledně používán termín pražské dělnictvo); a část čtvrtá nastiňuje strukturu předkládané práce. Autor nikterak nezakrývá úskalí a problematická místa, která musel s obtížemi překonávat. Sebekriticky připomíná, že v práci absentuje samostatná kapitola o světě práce a materiálních potřebách dělnictva. Tento deficit je částečně řešen v závěru, naznačujícím možnosti další zkoumínání.

První z kapitol nese název „Dělnická rodina. Struktura, fungování, vztahy“ a obsahuje paragrafy: „Hledání a volba partnera“, „Symbolický kapitál a dělnické prostředí“, „Věk, sociální postavení a původ snoubenců“, „Průběh svatby“, „Velikost rodin“, „Neúplné rodiny a rozvody“, „Vazby k ostatním příbuzným“, „Postavení muže a ženy“ a „Výchova dětí“ (se samostatným subparagrafem „Tělesné trestání dětí“^{^[44]}). Detailněji nahlíží na výběr partnerů, okolnosti uzavírání sňatků, tzv. ideál krásy^{^[45]}, sociodemografické charakteristiky dělnických rodin a výchovu dětí. Vše dokumentováno, dobově ilustrováno a podloženo - obdobně jako v ostatních pasážích - spoustu nejrůznějších odkazů a citací, včetně inzerátů aj.

„Dělnické zdraví a zdravotní kapitál“ je pojmenování druhé části. Zahrnuje pasáže „Tuberkulóza“, „Hygiena“, „Sexualita“, resp. „Stinné stránky dělnické sexuality“ (subkapitoly: „Nežádoucí otěhotnění a antikoncepce“, „Nemanželské manželství“, „Interrupce“, „Pohlavní nemoci“). Bez příkras dokumentuje často neutěšené poměry ohledně nemocnosti, zdravotní péče, úmrtnosti, nedostatečné hygieny a sexuality i řady problémů s ní spojených. Dokladuje též rozpornosti postojů k sexualitě v první republice (ideál pruderie versus uvolněná sexualita, včetně nástupu masové kultury coby mohutné liberalizační síly).^{^[46]}

Třetí kapitola cílí na oblast bydlení („Bydlení pražských dělníků“). Mapuje kvalitu, velikost, geografické rozdíly i vývoj bytů pražských dělníků, technické vybavení, estetiku domácností, otázky nájemného a ochrany nájemníků, dobové pokusy o řešení bytových problémů v Praze, národní a mezinárodní srovnání kvality bytového fondu, otázky nocleháren a tzv. nouzových kolonií. A to v částech: „Geografické rozdíly“, „Velikost bytů“, „Výše nájemného“, „Ochrana nájemníků“, „Hygienická a technická zařízení“, „Problematika spaní“ (se subparagrafem „Manželská postel“^{^[47]}), „Estetika dělnických domácností“, „Národní a mezinárodní srovnání“, „Tzv. bytová otázka a pokusy o její řešení“, resp. v též velmi zajímavých pasážích „Pražské nouzové kolonie“ (členěných ještě na „Obyvatelé nouzových kolonií“, „Obraz kolonií v očích veřejnosti“ a „Moc úřední a nouzové kolonie“).

Kapitola čtvrtá „Kulturní praktiky a volný čas dělnického prostředí“ (pasáže „Vzdělanost a kulturní úroveň“, „Volný čas dětí a mládeže“, „Volný čas dospělých“, „Členství ve spolcích“, „Sport“, „Tramping“, „Hudba, tanec, divadlo“, „Biograf“, „Četba“, „Kultura hospod“, „Strava a stravování“, „Oděv“) se zaměřuje na dobový kulturní život pražského dělnického prostředí. Pozornost věnuje sportu, návštěvám biografů, hudbě a tanci, četbě, členství ve spolcích, návštěvě hospod^{^[48]}, trampingu, stravování^{^[49]} a oblékání. Ukazuje přitom např. na odlišnosti trávení volného času dětí a mládeže od světa dospělých.

Pátá kapitola studie je pojmenována „Politický život pražského dělnického prostředí“ a obsahuje paragrafy: „Specifika volebního chování v Praze“, „Politické strany a dělnické prostředí“, „Vedoucí představitelé dělnických stran v Praze“, „Vztah dělnického prostředí k politickým stranám“, „Sociálně-demokratické prostředí“ (s pasážemi „Sociálně-demokratická mládež“ a „Organizace blízké sociální demokracii“), „Komunistické prostředí“ (poučné a inspirativní subparagrafy „Kulturní specifika komunistického prostředí“, „Dilemata komunistického prostředí“, „Strategie boje s protivníky“, „Početnost a sociodemografické charakteristiky komunistického prostředí“^{^[50]}), „Náboženství a dělnické prostředí“, „Ostatní strany a dělnické prostředí“. V kontextu politického života Holubec zkoumá hlavně vztah dělnictva ke dvěma hlavním politickým stranám zastupujícím jeho zájmy. Tedy k sociální demokracii a ke komunistické straně. Neopomíjí ani další organizace, s těmito stranami spojené. Upozorňuje též na specifika volebního chování pražského dělnictva a jeho mladé generace.^{^[51]} „Na příkladu proměn symboliky sociální demokracie a změn politické reprezentace sociální demokracie a komunistické strany ukazujeme, jak se za sledované období proměnily politické postoje pražského dělnictva“ (s. 30 - 31 rec. publ.).^{^[52]}

Poslední šestá část („Pražské školství a dělnické prostředí“) sleduje školní docházku dělnických dětí. V pasážích „Obecná a měšťanská škola“ (se samostatnou částí „Prospěch a sociální původ“), „Vyučení“ a „Gymnázium a další studium“ se zaměřuje na specifika pražského školského systému ve sledovaném období a vzdělanostní dráhy dělnických dětí v něm. Pozornost věnuje též problematice docházky do obecné a měšťanské školy a vyučení.

P.S. Autor anotace děkuji Standovi Holubcovi za poskytnutou publikaci i věnování. A jménem týmu časopisu Marathon se mu omlouvá za zkomolení jeho příjmení (způsobené technickým problémem a naší nepozorností) na začátku recenze uveřejněné v Marathonu, 2010, č. 3.

4. K teorii redistribučních systémů

(Pracovní materiály)

Nové v teorii redistribučních systémů

Radim Valenčík a kol.

Reformy systémů sociálního investování a sociálního pojištění

(otázky)

(Zpracováno dle prezentace)

Příspěvek na konferenci Lidský kapitál a investice do vzdělání

23. – 24.9.2010 VŠFS

Motto:

I hlupák dokáže položit otázku, na kterou ani deset mudrců nedokáže odpovědět.

(stará ruská moudrost)

V našem příspěvku klademe otázky, na které má smysl hledat odpovědět.

1. Co je rozhodující pro udržitelnost systému penzijního pojištění:

a) doba dožití (a její případné prodlužování), nebo

b) vývoj poměru mezi obdobím, ve kterém je člověk produktivně činný (je schopen přispívat do systému), a obdobím, kdy již člověk (z řady příčin) ztrácí schopnost být produktivně činný (musí ze systému penzijního pojištění čerpat)?

a) b) je správné (nehodící se škrtněte)

1.1. Je sociálně přijatelné a ekonomicky efektivní:

a) spoléhat při ovlivňování délky období produktivního uplatnění člověka jen na tzv. parametrické změny systému penzijního pojištění, tj. na administrativní stanovení hranice doby produktivního uplatnění, nebo

b) do komplexu reforem zabudovat motivace jak v systému sociálního pojištění samotném tak do dalších systémů sociálního investování a sociálního pojištění?

a) b) je správné (nehodící se škrtněte)

1.2. Je systém penzijního pojištění (ve své podstatě):

a) založen na mezigenerační solidaritě (ti, co jsou produktivně činní, přispívají těm, kteří již nemohou být produktivně činní), nebo

b) se jedná o systém plnohodnotného pojištění vůči riziku ztráty schopnosti být produktivně činný, který obsahuje významné prvky solidarity mezi těmi, kteří i ve vyšším věku jsou produktivně činní, a těmi, kteří tuto schopnost (z řady příčin, z nichž některé lze ovlivnit) ztrácejí?

a) b) je správné (nehodící se škrtněte)

2. Lze období produktivního uplatnění ovlivnit (ve smyslu jeho prodloužení) opatřeními v následujících oblastech:

- zabudováním motivací do systému penzijního pojištění;

- zabudováním motivaci do systému zdravotního pojištění;

- zabudováním motivací do systému vzdělání včetně celoživotního?