MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 120 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

The magazine can be accessed at:

http://valencik.cz/marathon

E-mail contact: valencik@cbox.cz

Do rukou se vám dostává časopis Marathon 2/2011. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik.cz/marathon).

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (3/2011) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. května 2011.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.

- Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.

- V časopisu jsou uveřejňovány materiály vzniklé při řešení projektu GA ČR Teorie redistribučních systémů (vedený pod číslem 402/09/0086).

- Od počátku roku 2006 je Marathon vybaven redakčním systémem, prostřednictvím kterého lze zveřejňovat příspěvky a reagovat na již uveřejněné příspěvky.

- Příspěvky uveřejňujeme vždy recenzované, zpravidla včetně recenze (příp. ohlasu).

1. Úvodní poznámka

Hlavní materiály tohoto čísla pokrývají poměrně široký okruh témat – předmětem zájmu je Bernard Bolzano jako významná osobnost českých dějin, postwalrasiánství coby možný nový směr makroekonomie, model excellence, některé otázky veřejné volby ... Tak trochu všehochuť.

Rozhodně však stojí za přečtení recenze P. Sirůčka na knihu věnovanou dějinám ekonomického myšlení z pera již zesnulého profesora M. Sojky. Především však stojí zato představovanou knihu si obstarat a pročíst, neboť jde o jeden z nejlepších pohledů na to, co to vlastně ekonomické myšlení je, jak se rodilo, a o co v (nejenom) teoretických diskusích ekonomů vlastně běží. Laická veřejnost, do které v neposlední řadě však patří i odborníci z jiných věd (jak přírodních, tak i společenských) má totiž na ekonomii jako vědu nezřídka velmi zkreslené názory. Je až s podivem, s jakými předsudky (a faktickými nesmysly i naivními pohádkami) se lze i u jinak vzdělaných lidí mnohdy setkat. Rovněž další recenzovaná monografie J. Špalka věnovaná problematice veřejných statků je přínosná a inspirativní, mj. tím, že informuje o nových přístupech v této oblasti a o využití teoretických nástrojů, které se dříve zde nepoužívaly.

Za zmínku stojí to, že do obsahu našeho časopisu nově zařazujeme rubriku, která je věnována procvičení mozkových buněk. Hned ta první, kterou jsme vybrali pro toto číslo, patří k nejlepším. Na první pohled se zdá, že pro její jednoznačné vyřešení není v zadání obsažen dostatek údajů, a že leccos z toho, co je v zadání řečeno, nemá s úlohou žádnou souvislost. Ale jen na první pohled …

2. Hlavní materiály

Bernard Bolzano - nejen matematik evropského formátu,

ale též filozof, teolog a významná osobnost

českých kulturních dějin

Jaroslav Šetek

„Nechť funkce f(x) je spojitá na kompaktním (tj. omezeném a uzavřeném) intervalu [a,b] a nechť f(a)f(b) < 0. Pak existuje alespoň jeden bod $c \in [a,b]$ takový, že f(c) = 0. Věta říká: je-li funkce f(x) v intervalu [a,b] spojitá a splňuje-li podmínku f(a)f(b) < 0, pak rovnice f(x) = 0 má v tomto intervalu alespoň jedno řešení“

Podle této věty, se kterou se setká téměř každý vysokoškolský student v matematických předmětech, je Bernard Bolzano (1781 - 1848) známý spíše jako proslulý matematik. Dimenze jeho myšlení však nespočívaly pouze v matematických teoriích, které dosáhly evropského formátu, ale taktéž ve společenských vědách - filozofii, teologii, etice, pedagogice a mezních oborech, jako je logika.

Chtěl se však stát clerici saeculares - světským knězem, jak se říkalo katolickým duchovním nepatřícím k žádnému řádu. Jako teolog proslul prosazováním odstraňováním celibátu a zavedení národního jazyka při bohoslužbách. Proto jej lze v tomto myšlenkovém proudu označit za předchůdce proudu Katolické moderny, který se pokusil spojit na přelomu 19. a 20. století pod vlivem evropského katolického modernismu historické křesťanství s moderní vědou a filozofií. Je zajímavé, že pro vysokou úroveň Bolzanových exhort^{^[1]}, byla jeho osobnost označována jako nový Komenský, „ba nový Jan Hus“ [1].

Původ rodiny Bolzanových a životní dráha Bernarda

Bernard Bolzano se narodil 5. října 1781 v Praze v rodině obchodníka. Jeho otec - Bernard Pompeius byl původem z italské Nessy, v dětském věku přišel do Čech a v roce 1767 se trvale usídluje v Praze. Zde působí jako obchodník se starožitnostmi a uměleckými předměty. Bernard otce líčil jako člověka sečtělého a patřičně vzdělaného, což jej také ovlivnilo v jeho životních rozhodování. Matka Cecilie byla dcerou pražského obchodníka se železářským zbožím Václava Františka Maurera, jehož otec Michal Maurer přišel do Prahy roku 1704 z panství Rosenau v Dolním Rakousku. Z manželství Bolzanových vzešlo dvanáct dětí, leč dospělosti se dožily pouze dvě - prvorozený Jan a Bernard.

Od roku 1820 žil Bernard Bolzano v ústraní na zámečku v Radíči na Sedlčansku, kde se věnoval své vědecké práci. V letech 1830-41 žije v Těchobuzi na Pacovsku, kde mimo jiné napsal i svou autobiografii věnovanou Anně Hoffmannové. Ta se o něj od roku 1823 starala při jeho častých onemocněních.

Bernard Bolzano umírá 18. prosince 1848 v Praze a je pohřben na Olšanských hřbitovech. Jeho jméno bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze.

Profesní dráha

V letech 1791-96 studuje Bernard Bolzano piaristické gymnázium v Praze na Novém Městě. V roce 1796 vstoupil do filozofického kurzu, jehož tři ročníky vystudoval s vynikajícím prospěchem. Z pedagogů na něj nejvíce zapůsobil významný představitel osvícenského hnutí v Čechách Karel Jindřich Seibt^{^[2]}. Ten jej obeznamuje s racionalistickou filozofií německého osvícenství, reprezentovanou hlavně G. W. Leibnizem^{^[3]} a Ch. Wolffem^{^[4]}. Rozsáhlé vědomosti v oblasti filozofie, matematiky, přírodních věd a literatury získal Bernard také vlastním studiem. V osmnácti letech se začal zajímat o etické a filozofické myšlení I. Kanta a jeho „Kritiku čistého rozumu“ [1].

Během filozofických studií na Pražské univerzitě se B. Bolzano snažil ujasnit si své budoucí odborné zaměření. Jak uvádí v životopise, z vědních oborů porozuměl nejprve fyzice a logiku, v níž později tolik vynikl, chápal jenom se značnými obtížemi. Jeho celoživotní zájem o matematiku byl probuzen učebnicí A. G. Kästnera, která se věnovala všem matematickým oborům [2]. Zaujala ho zejména její spekulativní část, ve které autor dokazoval i taková tvrzení, která byla jinými matematiky přehlížena se záminkou, že to každý ví. „Kästnerova snaha přimět čtenáře k tomu, aby si uvědomil důvody, o něž se opírají jeho soudy, přesvědčila B. Bolzana, že právě v matematice může nalézt to, co tak dlouho marně hledal, totiž objektivní zdůvodnění každého přijatého poznatku“ [2]. Ve spekulativní části matematiky spatřoval Bolzano propojení s filozofií a často zdůrazňoval, že „slabý matematik nebude nikdy silným filozofem“ [2].

Zálibou v matematice však Bernard Bolzano stále nevyřešil volbu budoucího zaměstnání. Jeho otec si přál, aby po něm převzal obchod, ale on s jeho přáním nesouhlasil a mnohem víc jej láká vědecká dráha [1]. Pro takový způsob života mu však chybělo finanční zajištění. Za daných podmínek mohl uskutečnit svůj cíl kněžským stavem, který také na rozdíl od kteréhokoli jiného povolání umožňoval nejlepší podmínky pro osvětovou práci s lidmi. V roce 1799 ukončuje studia filozofie, ale stále se jednoznačně nevyslovil pro studium teologie. Otec, který sdílel názory osvícenství, Bernardovo rozhodnutí příliš nepodporoval. Pochyboval o společenské prospěšnosti tehdejší církve a zároveň se obával, že by jeho syn byl jako kněz nešťastný. Ve snaze oddálit synovo konečné rozhodnutí navrhli rodiče, aby si jejich syn ponechal rok na rozhodnutí, kdy studoval vyšší matematiku u zakladatele pražské techniky profesora F. J. Gerstnera^{^[5]} [2].

Po celý rok matematických studií nepouští Bernard Bolzano otázku své budoucí profese ze zřetele. Nakonec dospěl k jednoznačnému závěru - teologie. K matematice byl sice předurčen svým vynikajícím nadáním, ale studium teologie by více odpovídalo představám o jeho lidském určení. Touto volbou by navíc udělal radost své velmi zbožné matce, kterou nesmírně miloval. A taktéž by uspokojil osvícenskou touhu napomáhat bližním i pokroku lidstva. Největší službu pro obecné blaho spatřoval totiž v roli kněze a pedagoga. Z tohoto důvodu též studoval různá pedagogická díla, mimo jiné významnou tehdejší dobovou knihu Aleše Pařízka „O pravém způsobu cvičení mládeže na školách českých“. Na podzim roku 1800 Bolzano přešel na bohosloveckou fakultu, aniž se ovšem ještě rozhodl pro kněžský stav.

Bolzanovo poslání teologa v etické dimenzi

Od studia teologie si Bolzano totiž především sliboval, že si udělá jasno v otázce o hodnotě a smyslu náboženství. Nebyl totiž přesvědčen, zda náboženství, jehož hlasatelem se měl stát, je pravdivé. Teprve po poznání je-li tomu tak či není se chtěl rozhodnout, má-li tento krok definitivně učinit. Spíše pomýšlel na povolání pedagoga a rozhodně odmítal o přijetí do nějakého řádu, jak to učinili jeho přátelé z filozofických studií Josef Ladislav Jandera^{^[6]} a Jan Antonín Stoppani, kteří se stali strahovskými premonstráty. Slib poslušnosti řádu byl pro něho zcela nepřijatelný, o čemž svědčí jeho zápisky, kdy např. poznamenává: „Člen řádu je pouhý stroj, hybnou silou je prelát“ [1]. Teologické studium Bolzana přesvědčilo, že historické křesťanství není bezprostředním a nadpřirozeným božím zjevením. Na teologická studia si přinesl větší filozofickou průpravu, než kdokoli z jeho vrstevníků. Dominovala v ní především znalost kritické filozofie, takže o mnohých náboženských pravdách zcela pochyboval.

Bolzanova víra v užitečnost náboženství je vždy vírou v mravní poslání křesťanství, které nemá pro něho žádný jiný důvod a účel než zvelebování blaha lidí samých. Tento etický postoj k náboženství, který je zjevně neslučitelný s církevní tradicí a teologickými dogmaty, zastával Bolzano zcela nekompromisně i později jako učitel náboženství ve svých veřejných vystoupeních [2]. Náboženství pomocí mravního zákona obhajoval, učinil jej však také na mravním zákoně závislým, což mu umožňovalo kritizovat církevní zlořády, které byly v rozporu s jeho společensko etickými názory. Ještě výrazněji se to projevilo v jeho pozdější kritice společnosti a státu.

Ve smyslu svého pojetí náboženství formuluje Bernard Bolzano i hodnocení kněžského poslání - kněží mají nad ostatními vynikat mravným životem, tak vědeckým vzděláním [1]. Náplní jejich činnosti je mravní výchova, šíření osvěty a zmírňování bídy a nedostatku. Takto si také představoval i svou působnost kněze a pedagoga.

Bolzanovo poslání teologa v pedagogické a filozofické dimenzi

B. Bolzano se koncem roku 1804 přihlásil ke konkurzu na nově zřízený stolec „náboženské vědy“, který byl zřízen dvorským dekretem císaře Františka I. ze dne 3. února 1804. Dvorská studijní komise navrhla Bolzanovo jmenování profesorem náboženské vědy na filozofii. Císař návrh potvrdil v březnu 1805, ovšem pouze provizorně. Proto splnil Bolzano ještě před svým nástupem na univerzitu dva nezbytné předpoklady: v dubnu 1805 promoval na doktora filozofie a dva dny před promocí přijal kněžské svěcení. V mladické nerozvážnosti (či nadšení) ani netušil, že zřízením stolce tzv. náboženské nauky^{^[7]} zamýšlel bigotní císař František I., silně ovlivňovaný reakčním dvorním kaplanem Jacobem Frintem, čelit všem osvícenským liberálním myšlenkovým proudům mezi studentstvem a zároveň posílit oficiální ideologii rakouské monarchie, kterou byl ortodoxní katolicismus[2]. Byla v tom ironie dějin, že si císař František I. nechal vnutit k prosazování své reakční církevní a školské politiky právě pokrokovou osobnost Bernarda Bolzana [3].

Bolzanovo jmenování řádným profesorem náboženské vědy narazilo na odpor. Když se české gubernium pokusilo dosáhnout jeho jmenování, nařídil císař 7. července 1805, aby byli na místo profesora náboženské vědy v Praze navrženi jiní kandidáti. O Bolzanovy přednášky totiž jevil zvláštní zájem zmíněný kaplan J. Frint, který zastával podobnou funkci jako Bolzano ve Vídni, a který velmi nelibě nesl, že měl B. Bolzano kritické výtky k jeho učebnici náboženské nauky [4]. Pochopil, že má vážného ideového konkurenta a o tom informoval císaře. Pouze zásah pražského arcibiskupa Florentina Salma vymohl Bolzanovi definitivní potvrzení (v září roku 1806). V prvním zápase o B. Bolzana tedy zvítězila Praha.

Přesto však nepřestávala být Bolzanova pedagogická činnost předmětem nepřátelské pozornosti. Bolzano, s pověstí nadaného matematika, se brzy ukázal i jako přesvědčivý kazatel. Přestože nebyl výborným řečníkem, promyšleným obsahem a logičností přednášek si získal obdiv a lásku posluchačů. Ještě většího zájmu se těšila jeho nedělní a sváteční kázání (exhorty), která mu poskytovala větší volnost než přednášky, avšak jeho osvícenecké názory (především sociálně etické pojetí náboženství) vyvolávaly nelibost konzervativních představitelů kléru. Tito záhy pochopili, že jeho působení je v rozporu se záměry státní i církevní byrokracie ideologicky náboženství využít v boji proti pokroku. Ještě větší nebezpečí spatřovali v Bolzanových politických a společenských názorech, ve kterých otevřeně hlásal republikánské ideje a myšlenky utopického socialismu [2].

Bolzanova sociální a ekonomická učení – základatel myšlenek

utopického socialismu v českých zemích

Bernarda Bolzana lze považovat za prvního významného teoretika utopického socialismu, a to nejenom v proudu českého sociálního a ekonomického učení, ale i v celé tehdejší Habsburské monarchii. Jeho dílo „O nejlepším státě“ (započaté v roce 1809, dokončené v roce 1831) vychází z víry, že lidstvo se neustále mravně zdokonaluje [5]. To jej vedlo k závěrům, že lid je možno výchovou získat pro myšlenky sociálního státu, který by vznikl cestou postupných reforem, podle zvláštností dané země. Bolzano hlásal právo státu na omezení soukromého vlastnictví ve prospěch společnosti. Byl kritikem sociální nerovnosti lidí a zastával názor, že rodové a majetkové rozdíly nejsou dány navěky [6]. Majetkové vyrovnání požadoval řešit - stejně jako utopistický proud saint-simonistů^{^[8]} - reformami dědictví, kdy na děti a ostatní pozůstalí by nemělo připadat dědictví, nýbrž jediným dědicem by měl být stát. V rozvoji strojové výroby s nastupující érou industriální společnosti spatřoval B. Bolzano (stejně jako jeho příznivec - bolzanovec František Matouš Klácel^{^[9]}) negativní stránky [7]. Byl přesvědčen o novém spravedlivějším uspořádání, které prostřednictvím státu odstraní vzniklé negativní sociální dopady.

Nelze však tvrdit, že Bernard Bolzano byl předchůdcem křesťanského směru teologie osvobození, který vznikl v 60. letech 20. století v Latinské Americe a z katolického prostředí se rozšířil i do protestantských směrů a judaismu. S výjimkou odporu k ateismu, což vyplývá ze samotného názvu, tento křesťanský proud plně inspiruje s marxismem, a to i v otázkách revoluce, třídního boje a diktatury proletariátu. Vzhledem k tomu, že Bernard Bolzano byl odpůrcem řešit jakékoli spory a nerovnosti násilnými prostředky, nelze jej nijak ideologicky ztotožňovat s teologií osvobození.

Bolzanův postoj k národnímu obrození a událostem roku 1848

„Bolzano hleděl do vzdálené budoucnosti, ale neviděl realitu své doby, v její skutečné sociálně ekonomické, politické, ideové a národnostní podmíněnosti“ [2]. V letech 1805-19 působil Bernard Bolzano jako univerzitní kazatel v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze, kde v kázáních ovlivňoval inteligenci v éře národního obrození. Nastupující éru národního obrození pochopil Bolzano tak, že národní emancipace Čechů nesouvisí pouze s otázkou českého jazyka a kulturní rovnoprávnosti, ale hlavně se sociálním a politickým vyrovnáním česky a německy mluvících občanů. Jeho názory byly blízké koncepci rakouského slovanství, kterou reprezentoval zejména František Palacký, a která byla v rozporu s nacionalistickým programem generace obrozenců sdružených kolem Josefa Jungmanna. Jakýkoli projev nacionalismu (ať již českého nebo německého) byl pro Bolzana zcela nepřijatelným.

Shromáždění pražského lidu v březnu 1848 ve Svatováclavských lázních, kterým se začaly odvíjet revoluční události, zprvu přijímal s nadšením. Se zadostiučiněním zejména přivítal, že zde společně vystoupili Češi, Němci, židé, katolíci i protestanti. Ke konci března vyjádřil také zcela jednoznačně své radikální politické a sociální názory, jimiž daleko předčil stanoviska obhajovaná představiteli revoluce roku 1848. Přesto ale odmítl v dubnu 1848 své zvolení (z iniciativy Karla Havlíčka Borovského) do Národního výboru. Prudký vývoj události 1848 Bolzana zaskočil. Vyděsilo jej také, že se mýlil v tom, že by Češi a Němci mohli žít ve shodě a vzájemné spolupráci. Národnostní rozbroje a nacionalistické vášně se projevily silněji než jeho ideály osvícenského racionalismu.

Bernard Bolzano v proudu „posledních kacířů“ v českých dějinách

V roce 1816 umírá Bolzanův zastánce M. Grűn. V úřadu studijního ředitele jej nahrazuje konzervativní maltézský převor František Wilhelm. Ten považoval za prohřešek, že Bolzano přednáší podle své koncepce a jen s velikou nedůvěrou pohlížel na jeho oblíbenost mezi studenty. Proto koncem roku 1817 podává nepříznivé hlášení dvorské studijní komisi. Nesetkal se však s patřičným ohlasem a následně v polovině roku 1818 zaslal na B. Bolzana další ještě horší hodnocení. Bolzano je vyzván, aby vysvětlil didaktiku výuky, a hlavně, proč nepřednáší podle předepsané Frintovy učebnice. Bylo mu pouze uděleno pokárání a na základě posudků nebylo na jeho přednáškové činnosti shledáno nic závadného. Papežský nuncius a jeho pražští důvěrníci nebyli s tímto výsledkem spokojeni, a proto již roku 1816 přichází do Vatikánu zpráva o deistických „bludech“ v litoměřické diecézi. Zmíněné „bludy“ byly přisuzovány Michalu Josefu Feslovi, který byl Bolzanovým horlivým příznivcem, žákem a propagátorem jeho učení. Útok na Fesla byl zároveň útokem na Bolzana.

Rakouské úřady ovšem netušily, že Fesl založil roku 1816 tajný spolek studentů teologie, tzv. Christusbund. Protože musel jako státní úředník při nastoupení do funkce přísahat, že není, a že se ani nestane členem nějakého tajného spolku, dopustil se tak fakticky deliktu proti státu. Podpora Frinta Vatikánem se pro něj stala dalším podnětem k definitivnímu odstranění Bernarda Bolzana. Roku 1818 došlo na filozofické fakultě k studentským nepokojům a tyto události byly okamžitě zneužity proti B. Bolzanovi, který byl v letech 1818-19 děkanem. Důsledné vyšetřování nařízené císařem pro něj sice dopadlo příznivě, ale přesto byl vyvolán dojem, že Bolzanova působnost posiluje nekázeň studentů.

Námitky proti Bolzanovu učení byly jednat náboženské, jež poukazovaly na racionalismus, obraznost náboženského učení, jeho nahrazování morálkou i na nauku o věčném trvání a vývoji světa a o nekonečnosti vesmíru, jednak také politické. Ty napadaly tvrzení o věčném pokroku, o odstranění rozdílu mezi stavy, učení o poměru k vrchnosti; je ukazováno na nebezpečný politický dosah těchto názorů [8]. Přestože se Bolzano dokázal obhájit, rozhodl o jeho dalším osudu referát, který v únoru roku 1819 vypracoval a císaři podává jeho osobní lékař a důvěrník A. J. Stifft [1]. V tomto okamžiku se do boje proti Bolzanovi (a všem jiným zastáncům svobodomyslnějších názorů) aktivně zapojuje i církev. V srpnu 1819 zasílá vídeňský nuncius obsáhlou zprávu o církevních poměrech a dokresluje jí anonymní denunciací „O bezbožnosti a zkaženosti katolického učení v Čechách“, v níž dává do paralely škodlivé učení Bernarda Bolzana, Mistra Jana Husa a reformátora Martina Luthera. Za této situace nebyli Bolzanovi odpůrci ochotni přistoupit ani na kompromis (tj. zbavit jej profesury náboženské nauky, ale umožnit mu pedagogickou nebo vědeckou činnost v matematice). Bolzano byl úředně sesazen a penzionován s 300 zlatými ročně. S výsledkem však byl obeznámen až v lednu 1820 nejvyšším purkrabím hrabětem Chotkem.

Výše zmíněným potupným aktem byl završen dlouholetý „zápas o Bolzana“. Jeho šíři dokazuje skutečnost, že se v něm angažovalo české gubernium, pražské arcibiskupství, vídeňská univerzita, dvorská studijní komise, státní rada, římský nuncius, císařův osobní zpovědník i sám císař František I. [1]. Boj o Bolzana neustal ani po jeho odchodu z univerzity. Jeho odpůrci se nejprve vypořádali s Feslem, který byl obžalován z velezrady a uvězněn v servitském klášteře ve Vídni. Jeho nejbližší spolupracovníci (A. Krombholz, V. Zahradník, F. Werner) byli z litoměřického semináře přeloženi. Litoměřický biskup J. F. Hurdálek musel na přímý zásah papeže roku 1822 rezignovat na svůj úřad. Fesl pod nátlakem odvolal v roce 1824 své „bludy“ a dokonce se Bernarda Bolzana veřejně zřekl.

Závěrečné zhodnocení

Je zřejmé, že sociální a etické otázky prolínají celým dílem a politickým myšlením Bernarda Bolzana. V historii zůstane jeho jméno spojeno s osobností vynikajícího matematika a logika. Dokázal interdisciplinární provázanost matematiky se společensko-vědními obory. Jeho matematická orientace však neblaze poznamenala jeho sociálně-ekonomické myšlení. Podle jeho názorů by sociální a ekonomický pohyb měl být podle předem nastolených matematických vzorců. Takto by společnost podle něhodošla k blahobytu. Z tohoto důvodu se Bolzano oprávněně řadí mezi utopické socialisty.

V rámci svých pedagogických plánů zpracoval Bolzano „Učebnici náboženské vědy“ (v roce 1834), a „Vědosloví“ (v roce 1837), v nichž kladl důraz na teoreticko-systematickém pojednání zvolené látky. Příznivci a následovníci Bolzana - bolzanovci měli po jeho smrti velký ohlas a úspěch. Jejich teoretické koncepty přes nepřízeň tehdejších úřadů rakouského mocnářství postupně ovládaly ve druhé polovině 19. století české a zčásti i rakouské školství.

Použité a doporučené zdroje:

[1] Vomáčka, J.: Severočeští bolzanovci. Liberec, Technická univerzita 2000.

[2] Berka, K.: Bernard Bolzano. Praha, 1981.

[3] Loužil, J.: Bernard Bolzano. Praha, Melantrich, 1978.

[4] Pavlíková, M.: Bolzanovo působení na pražské univerzitě. Praha, Karlova Univerzita 1985.

[5] Bolzano, B. (český překlad Bláha, V): O nejlepším státě. Praha, Mladá fronta 1981.

[6] Trapl, M.: František Matouš Klácel. Olomouc, Univerzita Palackého 1999.

[7] Šetek, J.: Obrozenec a sociální myslitel František Matouš Klácel. Marathon, 5/2008.

[8] Seidlerová, I.: Politické a sociální názory Bernarda Bolzana. Praha, 1963.

Bernard Bolzano - matematik, filozof, utopický socialista i ekonom

Pavel Sirůček

Telegraficky, pro úplnost, doplňme - k příspěvku J. Šetka - pár poznámek, včetně toho, co o osobě a díle B. Bolzana uvádí slovníkové příručky. Bolzana přitom zmiňují i některé materiály z oblasti ekonomické (např. namátkou viz Sojka, M.: Kdo byl kdo. Světoví a čeští ekonomové. Praha, Libri 2002).

Bolzano je představován coby originální český či pražský (leč italského původu, resp. z italsko-rakouské rodiny a samozřejmě německy mluvící i píšící) matematik, filosof, filosof náboženství, sociální myslitel, resp. jako osvícený katolický kněz a oblíbený univerzitní učitel. Vystudoval a poté značně originálně přednášel teologii. Pražské duchovní prostředí ovlivňuje především přednáškami na morální témata. Dostává se do sporů s oficiálním katolicismem, což vede i k zákazu přednášek a suspendaci. A B. Bolzano se věnuje dalším vědeckým aktivitám. Zaměřuje se přitom na teologii, filosofii a matematiku. Vytváří obsáhlé dílo v uvedených oborech, které však dlouho zůstalo šířeji nedoceněno a nebylo dlouho též obecněji známo. K jeho klíčovým pracím z oblasti logických spisů náleží čtyřsvazkové „Vědosloví“ (tedy „Wissenschafslehre. Versuch einer ausführlichen und grösstentheils neuen Darstellung der Logik mit steter Rücksichtn auf deren bisherige Bearbeiter, I - IV“ ), vydané roku 1837. Náleží k zakladatelským počinům v oblasti formální logiky, vyzdvihován je i přínos materiálu pro metodologii, teorii a filozofii vědy atd.

Bolzanovo dílo je však „objeveno“ až na přelomu 19. a 20. století a zvýšený zájem o Bolzanovy myšlenky lze zaznamenat cca od 30. let 20. století. Bolzanův odkaz je však živý dodnes. Na UK v Praze udělována za mimořádné objevné práce mimořádným jedincům z řad studentů udělována prestižní Bolzanova cena. A to v kategorii společenskovědní (včetně teologických oborů), přírodovědné a lékařské. Své aktivity vyvíjí taktéž Společnost Bernarda Bolzana (http://www.bernardbolzano.cz) hlásící se k bolzanovsky inspirovanému myšlení, kterým se kosmopolitně snaží reagovat na aktuální problémy a výzvy současné Evropy. Odmítá koncept národní identity založené na jazyku a „krvi“. A připomíná návrhy Bolzana ohledně identity založené na zemském patriotismu, k níž by se mohli přihlásit Češi i Němci.

Věhlasu Bernard Bolzano dosáhl především coby geniální matematik a logik. Logiku pojímá jako teorii vědy, kdy její funkcí má být formulace pravidel, které dovolují uspořádání vědeckých poznatků. Studuje vztahy mezi větami a jejich vlastnosti, problematiku úsudku atd. Anticipuje řadu pojmů moderní logiky, je autorem teorie vědy založené na logice aj. V oblasti matematiky se věnuje problémům infinitezimálního počtu, zakladatelský přínos vykazuje v nauce o funkcích, rozvíjí podnětné úvahy na téma matematického nekonečna, rozpracovává filozofii matematiky. Je průkopníkem moderních matematických metod, zejména v analýze. Zpřesňuje základní matematické pojmy (limitu, spojitost či derivaci), formuluje některé základní poznatky teorie množin, vytváří Bolzanovu funkci …

Řada jeho matematických pojednání vzniká v období 1841-48, kdy jako sekretář pracuje pro Královskou českou společnost nauk, kde též často přednáší. Členem společnosti byl jmenován 19. 2. 1815, což bylo jedno z mála uznání, které se Bolzanovi dostává během jeho života. Mnoho Bolzanových spisů ovšem zůstalo pouze v rukopisech. Jeho matematická prvotina (z roku 1804) se zabývá rovnoběžkami, několik textů věnuje zpřesňování základů matematické analýzy („Grössenlehre“ aj.), jeho „Paradoxien des Unendlichen“ (Lipsko, 1815) ovlivňuje tvůrce teorie množin apod.

Různorodě diskutováno bývá místo Bernarda Bolzana v dějinách filozofického myšlení. Filozofické náhledy na etiku u Bolzana vycházejí z nejvyššího mravního zákona, který přikazuje jednání v zájmu obecného blaha. Bolzano odmítá metafyziku J. G. Fichta, koncept G. W. F. Hegela, kritizuje i I. Kanta. Konstatováno bývá, že má blízko k idejím G. W. Leibnitze i např. to, že k jeho logickému objektivismu se explicitně hlásí E. Husserl. B. Bolzano bývá řazen též ke svébytné tzv. rakouské filozofické tradici (či filozofii „podunajské monarchie“). Bývá např. připomínána posloupnost Bolzano - L. Brentano (řazený též k mladší německé historické škole) - Brentanovi žáci (včetně např. T. G. Masaryka) - raný L. J. J. Wittgenstein. Jisté vazby a souvislosti zde mohou být nalézány i v kontextu tradice liberální rakouské ekonomické školy (včetně inklinací u K. Engliše) apod.

Logiku se Bernard Bolzano snaží uplatňovat též v morálních otázkách. Chce takto dosáhnout zdokonalení etické teorie i zdokonalení mravního jednání. A odtud je již pouze malý krok k formulaci principů dokonalé společnosti. Řazen Bolzano tak bývá i k utopickým socialistů. Je autorem utopického spisu „O nejlepším státě“ (1831), který nejuceleněji a nejsoustavněji charakterizuje Bolzanovy sociální názory. Dílo je rozděleno do 28 kapitol, v nichž Bolzano líčí úvahy o vládě, svobodě, rovnosti, majetku, penězích, obchodu, umění atd. Věnuje se tomu, jak by dokonalý stát měl být uspořádán, řeší otázky důležitosti způsobu právního zřízení, účelu všech společenských zařízení, zabývá se zde zákonodárnou čiností, zdravotní péčí, majetkovou otázkou či i smrtí.

Např. v pasážích o smrti se hovoří o tom, že nikdo nesmí odkázat majetek, komu chce. Vše, co se má odkázat, je nutné, aby bylo odsouhlaseno státem. Zemře-li dospělý, je nad ním v obci vykonán soud a je-li vážně obžalován, je mu tzv. čestný pohřeb odepřen. Při čestném pohřbu může zemřelého doprovázet rodina a ostatní truchlící, při jiném pohřbu však nikoliv. Naopak stát může zemřelému za prokázané zásluhy postavit pomník a jeho paměti nechat rozšířit po obci a celé zemi, aby se stal příkladem pro co nejširší okruh občanů nejlepšího státu. Je zakázáno vzdávat poctu zemřelému ničením užitečných věcí. Uctění je naopak povoleno následováním jeho ctností a navštěvování místa jeho posledního odpočinku.

Bolzano věří v sílu rozumu a ve společnost. Tato se má řídit ideálem křesťanské lásky a spravedlnosti. Argumentuje však pro zachování soukromého vlastnictví, i když s možnými omezeními. Např. v pasážích o obydlí vylučuje dům z majetku soukromého. Uvádí, že je nutné, aby dům náležel obci a občan platil přiměřené nájemné. V jiných pasážích hlásá, že kniha nikdy nesmí být majetkem soukromým. A vždy by měla být vydávána na náklad veřejný. Nemá však být tištěno úplně vše, co si lidé vymyslí. A je tudíž nutné, aby předlohy procházely cenzurou atd. Bolzano rozebírá též např. funkce kovových peněz v mezinárodním obchodě a papírových peněz v domácí ekonomice. Rozvíjí i úvahy o regulaci půjček apod.

B. Bolzano bývá proto zmiňován též v kontextu zrodu českého ekonomického myšlení, resp. při hledání pramenů české ekonomické vědy. Opět pro letmé připomenutí, a zasazení do celkového historického kontextu (srov. např. Sirůček, P. a kol.: Hospodářské dějiny a ekonomické teorie (vývoj-současnost-výhledy). Slaný, Melandrium 2007, dodatek 2):

Zárodky úvah o ekonomických problémech mohou být v českém prostředí vztahovány již k J. Husovi, P. Chelčickému či J. A. Komenskému, kde však tvoří okrajovou záležitost. Počátky moderního ekonomického myšlení v českých zemích jsou spojovány s merkantilismem, v podobách pěstovaných v rakouské monarchii (tzv. kamerální a politické vědy). K našemu území se váže působení řady merkantilistů (J. J. Becher, P. W. Hörnick), později kameralistů (J. H. G. Justi a především rodák z Mikulova J. von Sonnenfels, 1765). Jako první profesor politických věd v Praze je uváděn Josef Ignác Butschek (1741 - 1821), přednášející podle oficiální učebnice Sonnenfelse a s názory částečně poplatnými fyziokratům.

Na počátku 19. století náležel ke spíše ojedinělým stoupencům liberálních idejí klasické školy V. G. Kopetz (1807). Národohospodářská pojednání tvořil hrabě Jiří František August Buquoy (1781 - 1851) se zájmem o řadu dalších oborů (filosofie, matematika, fyzika). Pokusil se o systematický výklad národního hospodářství (1815) včetně úvah o možnostech aplikace matematické analýzy. Mezi utopické socialisty lze řadit dílo O nejlepším státě (1831) osvícenského kněze, filosofa a matematika Bernarda Bolzana (1781 - 1848). K představitelům liberálního směru českého národního hnutí, angažujícím se i v ekonomické oblasti, náležel novinář a spisovatel K. H. Borovský (1850) a politik F. A. Brauner, který se zajímal o rolnické otázky (1847). Radikálně-demokratický směr (zejména v kontextu revolučních událostí 1848–49) reprezentují úvahy K. Sabiny (1849) či K. Sladkovského, ovlivněných francouzskými utopisty i autory malovýrobních směrů. Čeští národohospodáři (kteří však mnohdy byli původem Němci či německy psali) také ve druhé polovině 19. století obvykle neusilují o vytvoření originálních teoretických koncepcí, eklekticky přebírají cizí teorie a modifikují je podle aktuálních potřeb. Reagují na praktické dobové problémy s obhajobou českých zájmů.

Postwalrasiánství v makroekonomii – nový myšlenkový směr?

Petr Makovský

Autor je doktorandským studentem na VŠE v Praze. Příspěvek byl, mimo jiné, inspirován a ovlivněn vydáním dlouho očekávaného textu Dějiny ekonomických teorií M. Sojky. Nevšední publikace [5] je představena podrobnější recenzí na jiném místě tohoto čísla (poznámka redakce Marathonu).

Úvod

Ekonomie, resp. makroekonomie prožila po „keynesovské revoluci^{^[10]}“ v druhé polovině dvacátého století velmi bouřlivý a zajímavý vývoj. Jednotlivé školy argumentovaly svoje základní přístupy k hospodářské politice, postupně docházely ke společným kompromisům. Společnost není jednolitá a v rámci pluralitního dialogu jsou vždy zřetelné „dissent views^{^[11]}“, které se někdy dramaticky, někdy nepatrně liší od mainstreamu.

„Vím, že nic nevím^{^[12]}.“ Hranice lidského poznání jsou nekonečné a i sebekvalitnější jsou pouze dočasné a odsouzené k překrytí novými přístupy. Pokud je takový princip charakteristický pro „vědeckost“ oboru zkoumání, pak ekonomická věda může tento přívlastek bezpodmínečně přijmout. Pro ekonomii je zajímavé a velmi charakteristické, že je vždy vědou spíše „pro život“ než „pro školu“. Správná ekonomie bývá v současnosti, v minulosti anebo v budoucnosti podpořena statistickými údaji, ale naopak jak z historie ekonomického myšlení plyne (sr. [5]), velmi často se teorie vypracovává s cílem splnit společenskou objednávku, zlepšit objektivní stav společnosti. Dobrý ekonom, zcela jistě musí disponovat instrumentariem nejen formálně logické matematiky stejně jako znalostí vývoje ekonomického myšlení či hospodářských dějin.

Cílem příspěvku článku je představit směr tzv. postwalrasiánské^{^[13]} makroekonomie, stanovit jeho jedinečné rysy a zařadit ho v rámci standardních myšlenkových proudů.

Etymologicky vzhledem k vývoji ekonomických teorií by se dala postwalrasiánská makroekonomie vysvětlit analogií s ekonomií postkeynesiánskou. Nicméně opak je pravdou. Zatímco postkeynesiánci odmítají tzv. neoklasickou syntézu jako celek, chtějí odkaz Keynese vrátit původnímu pojetí a navíc k němu přiřadit významné současné konsekvence. Postwalrasiánci zcela odmítají odkaz L. Walrase. Lépe by bylo tyto myšlenky nazývat jako postmarshallovské^{^[14]}. V takovém případě by analogie s postkeynesiánci platila spíše.

Pojem

Postwalrasianismus je spojený se jménem Davida Colandera^{^[15]}. Tento autor je v České republice známý především díky učebnici „History of Economic Thought“ [2]. Kolem tohoto ekonoma se zorganizovala skupina spolupracovníků, pro kterou je společné, že mají odlišné názory na závěry současných makroekonomických přístupů, nicméně nechtějí a nemohou konstatovat, že „Macroeconomy is too far complex to be modelled^{^[16]}“. Tito ekonomové společně vydávají knihu, jakožto sborník svých článků, která je nazvaná „Post Walrasian Macroeconomics – Beyond the Dynamic Stochastic General Equilibrium Model“^{^[17]}.

Postwalrasiánci, pokud je tak mohu nazvat, nejsou kriticky zaměřeni proti žádnému typu ekonomického myšlení. Všechny klíčové osobnosti ekonomie dvacátého století považují za významné a nezastupitelné. R. E. Lucas^{^[18]} by např. zcela jistě neformuloval svoji hypotézu racionálních očekávání, pokud by nemohl reagovat na cílování peněžní zásoby M. Friedmana^{^[19]}. Stejným způsobem M. Friedman musel reagovat na Keynesovu „viditelnou pěst vlády“ etc. Takovým způsobem tito ekonomové kolektivně pomohli řešit základní problémy ekonomiky a společnosti (chudoba, nezaměstnanost, …). Nakonec se postwalrasiánský přístup z výkladu v knize [3] může zdát jako velmi „mesiášský^{^[20]}“, nicméně závěry a argumenty jsou správné a validní. Stejně jako postkeynesiánci se snaží najít a znovu představit odborné veřejnosti to zásadní z odkazu J. M. Keynese, také postwalrasiánci se snaží zprostředkovat zásadní odkaz A. Marshalla a odmítají už všeobecnou rovnováhu v pojetí laussanské školy, především L. Walrase. Oba přístupy se snaží o pochopení myšlenkových principů svých zásadních ekonomů vzhledem k pracím, které tito autoři publikovali po svých zásadních dílech, po „Obecné teorii ...“ [4] či „Zásadách ekonomie“. První skupina neoklasickou mikroekonomii odmítá, zatímco druhá minoritní skupina se odkaz A. Marshalla snaží představit v původních souvislostech.

M. Sojka^{^[21]} ve svém posledním díle „Dějiny ekonomických teorií“ zařazuje postwalrasiánce ke skupině tzv. newalrasovské teorie rovnováhy, resp. k tzv. nerovnovážnému keynesovství (sr. [5], kap.13.5.). Nejvýznamnějším představitelem tohoto myšlenkového proudu je E. S. Phelps^{^[22]}, nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2006 (přínos k pochopení vztahu mezi krátkodobými a dlouhodobými důsledky hospodářské politiky (viz [5], s. 286 aj.). M. Sojka do tohoto myšlenkového proudu dále zařazuje především švédského ekonoma A. S. B. Leijonhufvuda^{^[23]} a Američana R. W. Clowera^{^[24]}. Tyto osobnosti neodmítají tzv. velkou neoklasickou syntézu jako celek. Také hledají příčiny keynesiánského chování makroekonomiky v jednání mikroekonomických subjektů; velkou váhu ovšem přisuzují nejistotě v pravém slova smyslu a nedostatku informací. Je konstatováno, že mikroekonomické subjekty nejsou schopny, a ani nerozlišují mezi rovnovážnými cenami, které vyčistí trhy a nerovnovážnými cenami, které tyto trhy nečistí.

Společným jmenovatelem postwalrasiánské ekonomie a nerovnovážného keynesiánství je nedostatek informací a nejistota v pravém slova smyslu. Vývoj trhů je v takovém pojetí vždy spojený s převisy nabídky nebo poptávky, včetně nedobrovolné nezaměstnanosti. Vzhledem k nerovnovážným cenám je ekonomická aktivita agentů velmi determinována konkrétními množstevními a kvalitativními omezeními.

Robert Wayne Clower

Stejně jako Keynes odmítá Walrasův zákon a vytváří tzv. hypotézu duálního rozhodování. Firmy při rozhodování o investicích a pracovních místech netuší, jakým způsobem se bude vyvíjet poptávka domácností po jejich zboží či službách. Tato rozhodnutí není trh schopen efektivně koordinovat, kdy všechny subjekty narážejí na svá důchodová omezení. K rovnovážné tendenci nedochází. Ekonomika se nevyvíjí na základě požadovaných transakcí, ale na základě transakcí skutečných. Nerovnováha na jednom trhu nezpůsobuje automaticky opačnou nerovnováhu na druhém trhu. Cena nemůže tyto nerovnováhy koordinovat. Domácnosti poptávají zboží na základě svého skutečného důchodu odvozeného ze zaměstnanosti. Převis nabídky na trhu práce není provázený převisem poptávky na trhu zboží a služeb.

Každá domácnost se rozhoduje o své poptávce až na základě údajích o své zaměstnanosti, zatímco každá firma se rozhoduje o stavu své zaměstnanosti až na základě prodejů. Rozhodování všech ekonomických agentů lze rozdělit do dvou fází. První je fáze hypotetických odhadů nabízených a poptávaných množství (ve stavu nerovnováh), zatímco druhá sleduje skutečné objemy a prodeje. Pokud hypotézu duálního rozhodování vložíme do Keynesovy teorie, zjišťujeme, že vůbec nezáleží na tom, zda jsou ceny pružné či nikoliv, ale zda jsou rovnovážné anebo ne, ovšem subjekty to nejsou schopny předem rozlišit. S propadem investic (exogenní) za plné zaměstnanosti dochází k násobnému snížení produktu a zaměstnanosti. Podle Clowera by flexibilnější ceny vedly k razantnějšímu propadu.

Axel Stig Bent Leijonhufvud

Podle Leijonhufvuda jsme zachyceni v pasti walrasovského vnímání. Pokud opustíme tento náhled na trhy, ekonomiku, jakým směrem se vydat? Měli bychom se vrátit zpět k odkazu A. Marshalla, který nesmí být vnímaný pouze jako nedokonalý předchůdce L. Walrase. V mnoha ohledech byl Marshall mnohem pokrokovější než Walras. Metody simulace jsou dnes mnohem dokonalejší a dnešní ekonomové mohou realizovat experiment, o kterém si Marshall a Keynes mohli maximálně popovídat.

Marshall sledoval trhy a vytvářel tabulky cen, které ovlivňovaly množství. Vytvořil základní „Marshalls´ laws of motion^{^[25]}“, které platily pro prodávající i kupující. Dodavatelé by se měli řídit pravidlem „Pokud máš vyšší ceny, než které se objevují na trhu, snižuj prodávané množství“. Zákazníci se řídí pravidlem, kdy „pokud poptáváš za vyšší ceny než tržní, zvyšuj své poptávané množství“. Konečně obchodní zprostředkovatelé, kteří se řídí podle „pokud se ti snižuje obrat, snižuj ceny jak pro zákazníky, tak pro dodavatele“ (všechna tři pravidla viz D. Colander, [3]). Když se nad těmito třemi zákony člověk zamyslí, zdaleka se nejedná o standardní teorii dílčí rovnováhy. Marshall ještě naplno nepodlehl marginalismu a byl výrazně ovlivněný klasickou ekonomii. V Marshallově době existovaly převážně dokonalé trhy, a proto usoudil, že ceny jsou flexibilní a rychle dosahují equilibria. Tehdejší trhy byly úplně odlišně institucionálně uspořádané něž dnešní trhy. Ceny plnily zásadní informativní funkci a bylo primárním cílem pro všechny aktéry na trhu, aby byly co nejsrozumitelnější.

M. Sojka konstatuje, že pro Leijonhufvuda je zásadní odmítnout odkaz Keynesova díla v podobě modelového vyjádření IS-LM či AD-AS (viz [5], s. 290). Vzhledem k walrasovské rovnováze se transakce uskutečňují za nesprávné ceny, neboť ekonomické subjekty uvažují vzhledem k minulému vývoji s minimem informací a za nejistoty. Ceny a úroková míra jsou strnulejší. Vzniká koordinační selhání s nedobrovolnou zaměstnaností. Navíc působí Kahn-Keynesův multiplikátor^{^[26]}, který při nárůstu nezaměstnanosti nad plnou zaměstnanost tlačí na propad produktu z důvodu přizpůsobení poptávky domácností po statcích a službách vzhledem k nové úrovni zaměstnanosti.

David Colander

Postwalrasiánský přístup má být metodologicky podle Colandera velmi podobný neoklasické teorii před Keynesem. J. M. Keynes pochopil, že vnímání ekonomiky s jedním rovnovážným stavem je chybné. Keynes nabídl alternativu „Obecné teorie“, která dokazovala, že jediný rovnovážný stav nemusí existovat. Nutno uznat, že Keynesova vize byla správná, nicméně nástroje nebyly dostatečně vyvinuté na to, aby takovou vizi potvrdily. Postwalrasiánci si myslí, že vzhledem k rozvoji IT/ICT a simulace by se mělo navázat tam, kde Marshall s Keynesem skončili. V „nové syntéze“ (tj. nová klasická ekonomie a nové keynesiánství) došlo k vyřešení problému s Walrasem. Došlo k vytvoření a stále jsou vytvářený nové komplexnější DSGE modely ekonomiky, které dávají jasné odpovědi na různé podněty. Nicméně každý ekonomický agent se rozhoduje na základě velmi omezené množiny informací, a D. Colander tedy navrhuje návrat ke „Classical question and the beginning of a true „New“ Classical revolution^{^[27]}“.

Perry Mehrling

Mehrling^{^[28]} se specializuje na problém pojetí času v ekonomii. Konstatuje, že jak I. Fisher, tak J. M. Keynes si byli vědomi nedostatečného zapojení historického času do ekonomie a že by zcela jistě nebyli spokojeni s integrací svých teorii do modelu IS-LM. Oba si uvědomili, že chování agentů závisí na jejich očekávání. Volatilita na trzích je důsledkem nepředvídatelnosti budoucnosti. V budoucnu by podle nich měly být vlády schopné tuto volatilitu řídit v prospěch celé ekonomiky. Mehrling konstatuje, že současná ekonomika produkuje mnohem více nejistoty a neočekávaných invencí než si autoři modelů DSGE jsou ochotni připustit.

Peter Hans Matthews

Článek Matthewse^{^[29]} se týká otázky „Who is Post Walrasian Man?^{^[30]}“. Ekonomové, kteří přijali závěry nové syntézy, žijí ve světě mnoha informací. Je pouze technickou otázkou jak tyto informace zpracovat. Nejistota se dá skrze pravděpodobnostní rozdělení převést na riziko a veškeré dopady se dají kalkulovat. Ekonomové věrni odkazu A. Marshalla si uvědomují, že ekonomičtí agenti mají pro své rozhodování velmi málo informací a navíc jsou tyto informace velmi nečitelné. Musí proto provádět experimenty a řídit se metodou pokus-omyl.

Kevin D. Hoover

Připomenout možno i názory K. D. Hoovera^{^[31]}. Postwalrasianismus není nová doktrína. Jedná se o skupinu lidí, kteří si uvědomují, že se něco musí změnit. Jejich obavou je fakt, že po tzv. nové syntéze (tj. nové keynesiánství a nová klasická ekonomie) už nedochází k tak podnětným diskuzím, jako před ní a ekonomická teorie se neposouvá tak daleko, jak by jen mohla. Stejně jako ve fyzice, kde se střetli staří revolucionáři vedení Einsteinem a mladí konzervativci vedení Feynmanem a Schwingerem, kteří z tohoto argumentačního střetnutí vyšli vítězně, se Postwalrasiánci označují za mladé konzervativce, kteří chtějí navázat na článek Alfreda Marshalla „The Present Position of Economics“ (1885). Walras byl původem inženýr a také měl inženýrskou vizi ekonomiky. V moderní makroekonomické teorii se hledají mikroekonomické fundamenty, což je výrazné inženýrské vnímání. Zatímco u Marshalla se jedná o archeologii o objevování systematické struktury za všedními projevy v ekonomice.

Peter Howitt

P. Howitt^{^[32]} přirovnává makroekonomiku k mraveništi. Ačkoliv jednotliví ekonomičtí agenti nevědí, co dělají (tvar mraveniště), jsou vedeni k tomu co nejlépe vyhovět vyššímu cíli. Lidé jsou mnohem lépe kognitivněji vybaveni než mravenci, nicméně smíšená ekonomika je mnohem složitější než mraveniště. Autor nechce konstatovat, že se makroekonomikou není nutné zabývat nebo, že poznání a efektivní řízení takové ekonomiky je nedosažitelné. Nicméně pojetí ekonomiky jako mraveniště může velmi pomoci v současné situaci makroekonomické teorie. Howitt přibližuje sedm základních problémů v monetární ekonomii, které jsou řešeny v rámci omezení poznání badatelů, kteří si takového omezení jsou vědomi. Jedná se o „Interest Rate Rules, the Harrod Problem, Keynes – Cagan- Tobin Instability, Unceirtanty-Avoidance by the Private Sector, Learning Induced Volatility, Monetary Theory and Policy, Inflation Targeting“. Při řešení těchto problémů dospívá autor k názoru, ať už se trhy čistí či nikoliv samovolně, velmi záleží na monetární politice, jejímž cílem je stabilizovat systémovou stabilitu. Peníze nejsou tedy jedním z mnoha aktiv, ale v moderní ekonomice mají peníze svoji specifickou roli.

Závěr

Postwalrasianismus je označení skupiny současných ekonomů, které spojuje nutnost podnítit moderní ekonomickou teorii od odklonu od tendence, na kterou se v současnosti vydává. Jejich společným cílem je odstranění Walrasova pojetí všeobecné rovnováhy a návrat k původní Marshallovské koncepci, spolu s Keynesovou makroekonomickou vizí. Tito ekonomové neodmítají vývoj, který v ekonomii proběhl po druhé světové válce. Všechny etapy jsou pro ně důležité. Odmítají ovšem pojetí modelového vyjádření ekonomiky jako DSGE^{^[33]} modelu. Samozřejmě, že společnost se od dob A. Marshalla výrazně změnila. Nicméně ekonomičtí agenti se musejí vyrovnávat s neznalostí všech informací, které jsou v současnosti také navíc zamlžovány a s výraznější nejistotou ve vlastním slova smyslu, která nelze převést na stavy rizika.

„Animal spirit^{^[34]}“ nezmizel a je neustále součástí rozhodovacího procesu. Postwalrasiánci nevidí problém u Marshalla, ale spíše u následovníků, kteří interpretovali jeho dílo. Zde je výrazná podobnost s postkeynesiánci a Keynesem. Podle původních článků tito výrazní ekonomové věděli o nedostatcích svých teorií a intenzívně pracovali na jejich zlepšování.

Cílem příspěvku bylo zařadit Postwalrasiánce k soudobému směru ekonomického myšlení. Odpovědí na tuto otázku je přiřazení tohoto nesourodého proudu ekonomů –, kteří se shodují především na správnosti teorie A. Marshalla, na teorii dílčí rovnováhy a na nutnosti modelovat ekonomiku výrazně jinak než s pomocí DSGE –, k newalrasovským teoriím rovnováhy, resp. k nerovnovážnému keynesiánství.

Zmínění ekonomové se shodují dále na faktu, že správný makroekonom by měl spíše než na walrasovské technicistní tradice dbát na marshallovskou archeologicko-objevitelkou metodu. Tato metoda by se naplno neměla distancovat od klasické politické ekonomie a přecházet fundamentálně pouze k neoklasické mikroekonomii. Ani jeden z tvůrců marginalistické revoluce A. Marshall by takovému pojetí poznávání ekonomiky nevěřil.

V Colanderově sborníku je patrný výčet metod, která zkoumání makroekonomiky umožňují v souladu s jeho marshallovskou metodologií. Jedná se například o metody MAS^{^[35]}, ACE^{^[36]} nebo VAR^{^[37]} včetně příkladů. Tyto metody by měly více odpovídat Marshallově odkazu s přihlédnutím ke Keynesově přínosu, než standardní modely DSGE, které jsou tak hojně využívány. Modely DSGE jsou technicky a formálně velmi správné, nicméně výrazně se mýlí ve svých předpokladech. Ke standardním chybným předpokladům dokonale konkurenčních trhů je nutno přiřadit neschopnost trhů dosahovat rovnováhy na všech trzích současně i na trhu parciálně, což podle některých postwalrasiánců pro ekonomiku vůbec není špatně. Dále ekonomičtí agenti se musí rozhodovat za nejistoty v pravém slova smyslu (nepřeveditelné na rizikové stavy světa s pravděpodobnostmi), přestože v současném světě přeinformovanosti se agenti musejí potýkat s velmi omezeným množstvím validních informací, které jsou nedostupné a vzácné. Navíc „animal spirit“ je stále aktuální a možná i aktuálnější díky rozvoji technologií. Firmy, které mají vedení s nadčasovou intuicí, získávají nad konkurencí převahu a jsou schopny prosperovat i za hlubších makroekonomických recesí.

Zdroje:

[1] Colander, D.: Economics. Boston, Irwin 1995. ISBN 0-256-13799-4.

[2] Colander, D., Landreth, H.: History of Economic Thought. Boston, Houghton Mifflin 2002. ISBN 0-618-13394-1.

[3] Colander, D. et al.: Post Walrasian Macroeconomics. Cambridge, Cambridge University Press 2006. ISBN 978-0-521-86548-7.

[4] Keynes, J. M.: Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz. Praha ČSAV 1963. ISBN nemá.

[5] Sojka, M.: Dějiny ekonomických teorií. Praha, Havlíček Brain Team 2010. ISBN 978-80-87109-21-2.

Model excellence EFGM

Patrik Kajzar

Klíčová slova:

Model excelence EFQM, sebehodnocení, předpoklady, manažerské přístupy

Úvod

Model excelence EFQM představuje soubor doporučení podnikatelskému i veřejnému sektoru, jejichž aplikace ovlivňuje styl řízení a jejichž výsledkem jsou zlepšení, která se projeví jak v ekonomických parametrech, tak ve vztazích se zákazníky, zaměstnanci a společností.

Excelence je jedním z modelů, který je pro Evropské společenství základním rámcem pro hodnocení organizací v jejich podnikatelském snažení. Jeho autorem je EFQM-Evropská nadace pro řízení kvality, která byla založena v r. 1988 presidenty 14 významných evropských společností za podpory Evropské Komise.

Model je rámcem pro stanovení přístupů a metod, jak naplnit jednotlivé jeho prvky a charakteristiky.

Činitelé determinující chování úspěšné organizace jsou členěny do devíti kritérií. První skupina představuje předpoklady a druhá skupina faktory hodnocení výsledků.

Významným rysem modelu je uznávání různých přístupů a metod a jeho charakteristiky jsou formulovány jako doporučení, které ponechávají prostor pro vlastní řešení.

EFQM model

Excelence můžeme definovat jako „výtečnost, znamenitost, úspěšnost, dokonalost…“.

Opravdu excelentní organizace jsou takové, které usilují o uspokojení svých zainteresovaných stran (stakeholders) tím, čeho dosahují, jak toho dosahují a čeho pravděpodobně ještě dosáhnou. To ovšem stěží dostačuje.

Udržení se ve světě rostoucí globální konkurence, rychlých technologických inovací, měnících se procesů a častých pohybů v ekonomickém, sociálním a spotřebitelském prostředí je daleko těžší.

EFQM proto vytvořila přístup, který by měl k udržitelné excelenci vést – EFQM Excelence Model. Model byl vytvořen jako primární rámec pro hodnocení a zlepšování organizací, aby tyto mohly takové udržitelné excelence dosáhnout.

Posláním EFQM je:

- stimulovat organizace v rámci Evropy k participaci na aktivitách neustálého zlepšování vedoucích jednoznačně k excelenci ( konkurenční výjimečnosti) v oblasti spokojenosti zákazníků, spokojenosti zaměstnanců , vlivu na společnost (veřejnost) a obchodních výsledků;

- stimulovat manažery evropských organizací k akceleraci procesů pro zavádění totální kvality (kvality všeho dění v organizaci), jako rozhodujícího faktoru pro dosažení globální konkurenční výhody.

Obr. č. 1: EFQM Excellence model

Zdroj: URL: http://www.becon.cz/hdmeefqm.htm

Základem modelu excelence EFQM je osm koncepcí excelence, které jsou aplikovatelné ve všech ekonomických odvětvích a bez ohledu na velikost organizace:

· Orientace na výsledky
Koncepce – dosahování výsledků, které uspokojí všechny zainteresované strany

· Zaměření na zákazníka
Koncepce – vytváření trvale udržitelných hodnot pro zákazníka

· Vedení a stabilita cílů
Koncepce – vizionářské a tvůrčí vedení na základě stálosti záměrů a cílů

· Řízení na základě procesů a faktů
Koncepce – řízení organizace pomocí souboru vzájemně závislých a propojených systémů, procesů a faktů

· Zapojení zaměstnanců a jejich rozvoj
Koncepce – maximalizování přínosu zaměstnanců prostřednictvím jejich rozvoje a angažovanosti

· Trvalé vzdělávání, inovace a zlepšování
Koncepce – pozitivní kritizování současného stavu a provádění změny prostřednictvím vzdělávání s cílem vytvářet inovace

· Rozvoj partnerských vztahů
Koncepce – rozvíjení a udržování partnerství, která přidávají hodnotu

· Sociální odpovědnost
Koncepce – překračování rámce, v němž organizace pracuje a úsilí pochopit očekávání svých zainteresovaných stran ve společnosti a reagování na ně

Předpoklady modelu

Skupina prvků (kritérií), která naplňuje první část modelu, je zaměřená na to, jak organizace koncipuje své aktivity. Posuzuje se nastavení hnacích sil, které mají zajistit výkonnost a prosperitu.

· Vedení – 10 %

Předmětem prvku (kritéria) je koncepční úloha vedení organizace a sice

· formulace jasných záměrů ve vývoji organizace – poslání, vize, politika kodexy atd.

· osobní příklady a podpora zlepšování

· inspirace, aktivizace a motivace pracovníků organizace pro naplňování záměrů

· Politika a strategie – 8 %

Předmětem prvku (kritéria) je formulování, šíření a přezkoumávání strategie a politiky a jejich realizace

· strategie a politika je založena na současných a budoucích potřebách a relevantních informacích

· strategie a politika jsou sdělovány, aplikovány a rozvíjeny

· Lidé – 9 %

Předmětem prvku (kritéria) je využívání, řízení a rozvíjení potenciálu zaměstnanců. Propagace etických hodnot a nastavení komunikace pro využití jejich dovedností a znalostí.

· lidské zdroje jsou plánovány, řízeny a zdokonalovány

· znalosti a dovednosti zaměstnanců jsou identifikovány, využívány a zdokonalovány

· komunikační cesty v organizaci jsou vytvořeny a jsou stanoveny komunikační politiky

· odměňování zaměstnanců a péče o ně je strukturovaná a motivační

· Partnerství a zdroje – 9 %

Předmětem prvku (kritéria) je plánování a řízení zdrojů a externích partnerů

· řízení finančních zdrojů

· řízení infrastruktury a technologií

· řízení informačních zdrojů

· identifikace strategických a dalších partnerů

· Procesy – 14 %

Předmětem prvku je tvorba, řízení a zlepšování procesů a jejich schopnost uspokojovat potřeby zákazníků

· identifikace, monitoring a korekce procesů

· znalosti potřeb zákazníků a uplatnění těchto znalostí při výrobě a poskytování služeb

· řízení vztahů se zákazníky

· Výsledky

Skupina parametrů a dat , která ukazují čeho organizace dosáhla. Dokumentují stav stanovených metrik a kritérii a situaci ve vztahu k nejlepším srovnatelným firmám

· Zákazníci výsledky – 20 %

Monitoring a měření výsledků ve vztazích se zákazníky

· vnímání organizace zákazníkem

· ukazatele výkonnosti a měření ve vztahu ke spokojenosti zákazníka a jeho loajálnosti

· Lidé výsledky – 9 %

Obraz vztahu organizace k vlastním zaměstnancům

· vnímání organizace zaměstnanci

· ukazatele výkonnosti ve vztahu k odborné způsobilosti, motivaci a angažovanosti zaměstnanců

· Společnost výsledky – 6 %

Stav veřejné odpovědnosti organizace a uspokojování potřeb a očekávání místního, regionálního, národního a nebo mezinárodního společenství

· vnímání organizace místní komunitou, regionem a vztahy k životnímu prostředí

· monitorování vlivu na společnost a integrace společenských zájmů do činnosti organizace

· Klíčové výsledky výkonnosti – 15 %

Posouzení výkonnosti ve vztahu ke koncepcím a plánům, finančním parametrům a očekáváním vlastníků

· klíčové finanční výstupy

· vybrané marketingové ukazatele a nefinanční výstupy

Tyto koncepty excelence nejsou teorií. Vztahují se ke hmatatelným úspěchům organizace v tom, co dělá a jak to dělá, k výsledkům, kterých dosahuje a k důvěře, že tyto výsledky budou udržitelné i v budoucnu.

Základní manažerské přístupy a excelence

a) Práce s talenty

Talentovaný pracovník je pro firmu stejně významný a obtížně nahraditelný jako loajální zákazník. Firma při výběru nového pracovníka nemusí volit mezi externím a interním uchazečem, nemá-li interní talent, musí ho vyhledat ve svém okolí; interní prostředí příznivé pro rozvoj talentů takové externí uchazeče přitahuje.

Doporučení pro práci s talenty:

- Je nutné zajistit fungování programů rozvoje manažerských talentů.

- Vytvářet takové pracovní pozice, které budou zajímavé pro nejlepší pracovníky s vysokou výkonností a přirozeným talentem pro jejich zastávání.

- Vyžadovat od představitelů vrcholového managementu výběr, sledování a rozvíjení talentovaných pracovníků.

b) Inovační aktivity

Firmy, které nevyužívají trh s inovacemi a omezují se na realizaci inovačních námětů pouze z vnitřního prostředí se odsuzují k pozvolnému zaostávání.

Nezávisí na tom, odkud inovační nápad pochází; důležitá je schopnost jeho využití ke vzniku nenapodobitelných či jen obtížně napodobitelných konkurenčních výhod.

Doporučení pro inovační aktivity:

- Využívat bez váhání skokové změny v technologii k realizaci nabídky kvalitativně odlišných produktů a služeb.

- Neváhat nahradit existující a dosud komerčně úspěšný produkt inovací, která má perspektivu tento produkt efektivně nahradit na cílových trzích

c) Participativní vedení pracovníků - Leadership

Kvalita odborných kompetencí manažera je hodnocena jako kvalita zboží. Je tím vyšší, čím lépe tyto kompetence vyhovují potřebám a požadavkům úspěšného výkonu pracovní role, kterou má zastávat.

Pokud manažer nedokáže uplatnit své odborné kompetence při budování pozitivních vztahů a vazeb s pracovníky firmy na všech úrovních a svým charismatem je přesvědčit o správnosti jím podporované vize úspěšné budoucnosti firmy, nejsou mu jeho způsobilosti příliš platné.

Znalosti současného manažera mu musí pomáhat hledat pro firmu výhodné podnikatelské příležitosti a navrhnout reálnou cestu k jejich dosažení včetně vymezení zdrojů.

Doporučení pro uplatnění participativního vedení pracovníků (Leadership):

- Důsledně provazovat odměňování vedoucích pracovníků (lídrů) firmy s úrovní jí dosahované podnikatelské výkonnosti.

- Podporovat posilování vazeb představitelů managementu s pracovníky všech úrovní při formulaci vize budoucnosti.

- Vyžadovat od představitelů managementu, aby indikovali a řešili budoucí problémy s předstihem, dříve než dojde k jejich negativním projevům.

d) Fúze a budování strategického partnerství

Strategické partnerství s vhodně zvoleným partnerem může firmě pomoci překonat omezení, která jí brání v dalším rozvoji podnikatelských schopností.

Strategické partnerství (i dočasné) má řadu výhod oproti fúzím či akvizicím a především eliminuje jejich nevýhody, spojené s potřebou vytvořit novou - jednotnou - firemní kulturu a sjednotit způsoby provádění podnikatelských procesů.

Doporučení pro využívání fúzí a strategického partnerství:

- Uskutečnit vstup do nového oboru nebo na nové trhy, pokud toto opatření zvýší kvalitu vztahů s existujícími zákazníky a rozšíří možnost využití stávajících silných stránek firmy.

- Pokud se rozhodnete uzavřít strategické partnerství, musíte mít jasno v tom, jaký přínos bude mít partner pro rozvoj stávajících podnikatelských aktivit firmy.

Závěr

Mnoho organizací používá výstupy ze sebehodnocení pomocí modelu EFQM Excellence jako jeden z podkladů pro strategické plánování a model jako nástroj provozního a projektového řízení. Management podniku tak dostává praktickou možnost zjistit, zda se organizace vyvíjí správným směrem, kde je největší prostor pro další zlepšení a podněcuje hledání vhodných řešení.

Model je průběžně vylepšován, rozvíjen a doplňován na základě zkušeností tisíců organizací v Evropě i dalších částech světa. To je podstatné pro jeho dynamický rozvoj a proto, aby jeho aktuální podoba odpovídala nejnovějším trendům v řízení organizací.

Resumé

Příspěvek pojednává o modelu EFQM, který je založen na podstatě vlastního sebehodnocení organizace. Model v sobě zahrnuje veškerá hlediska vedoucí k trvalému zlepšování a dosahování lepších výsledků organizace v podnikání, uspokojování potřeb zákazníků, zaměstnanců, společnosti a všech zainteresovaných stran. Tento model byl vyvinut jako odezva na sílící konkurenci zejména amerických a japonských účastníků na globálním trhu.

Summary

The article deals with EFQM model. The EFQM Excellence Model is a self assessment framework for measuring the strengths and areas for improvement of an organisation across all of its activities. The term ‘excellence’ is used because the Model focuses on what an organisation does, or could do, to provide an excellent service or product to its customers, service users or stakeholders.

Literatura:

[1] Nenadál J., Měření v systémech managementu jakosti. Management Press, Praha 2004. ISBN 80-7261-110-0.

[2] http://www.personnclub.cz/

[3] http://www.csj.cz/

[4] http://www.kr-moravskoslezsky.cz/rr_rrlz.html

[5] http://www.efqm.org/

[6] http://www.logicacmg.cz/articles/mereni-vykonnosti

[7] http://www.becon.cz/hdmeefqm.htm

[8] http: //www.hrforum.cz

K teorii veřejné volby

David Říha

Politický marketing a efektivní volební kampaň v podmínkách české společnosti

Politici se v průběhu přípravy na volby zabývají základní otázkou „jak sestavit takový volební program, který zaručí pro ně / jejich stranu, co nejvíce hlasů, který zaručí jejich znovuzvolení“.

Politické strany jsou, některé více a některé méně, ideově odlišné. Tuto otázku si ale pokládá každá strana a každá strana chce ukrojit z pomyslného koláče co největší kus. Má se tedy zaměřit na průměrného voliče a zvolit taková témat, která budou vyhovovat všem? Nebo má striktně prosazovat témata vycházející pouze z její ideologie s cílem naprosto se vymezit vůči konkurenci a jít do rizika, že díky tomuto rozhodnutí dostane hlasy pouze od omezené skupiny voličů? Jak najít rovnováhu mezi tím, dostatečně se vymezit vůči konkurenci a přesto získat co největší počet hlasů?

Cílem je úspěch. K úspěchu nám, spolu s ideálním řešením a odpověďmi na výše zmíněné otázky, dopomůže perfektně zvládnutý marketing. Jelikož se pohybujeme na poli politickém, využijeme k dosažení úspěchu nástrojů marketingu politického.

Pod pojmem „politický marketing“ se ukrývá celá řada teorií, technik, metod a sociálních postupů, která nám nabízí nástroje, jak co nejlépe zmapovat a zacílit na voliče, jeho kulturu, chování, přání, požadavky a vyvinout tak co nejlepší strategii pro tvorbu efektivní volební kampaně, díky které dosáhneme vytyčeného úspěchu – vyhrajeme volby.

Významnou oblastí, která napomáhá odkrýt a analyzovat voličovo chování na nejrůznějších modelech a teoretických přístupech je teorie veřejné volby, jejíž problematikou se v následující práci zabývám.

Teorie veřejné volby

Teorie, nebo také škola veřejné volby, jejíž vznik se datuje do poloviny 20. století, pojmenovává hlavní ideály státu - veřejný zájem, veřejné blaho.

Preferuje individualismu – jednotlivci jsou aktéři, způsobují dění, jednotlivci jednají. Stát, národ či veřejné blaho jsou pouze názvy, za nimiž stojí individualita, individualita jednotlivce. Stát či národ se sám nerozhoduje a nejedná, jednají jeho občané, ti rozhodují, ti jednají. Vycházíme-li z této skutečnosti, bude pro nás podstatné, soustředit se na chování jednotlivce, analyzovat jeho jednání, zajímat se o jeho preference, znát jeho zájmy.

Politické chování a politické rozhodování za použití ekonomických metod je to, co je dnes hlavním tématem teorie veřejné volby. Obecně můžeme teorii veřejné volby považovat za ekonomickou analýzu politiky státu. Za základní princip homo oeconomicus je považován egoismus, a právě díky tomuto přístupu si teorie našla rychle své místo v ekonomickém myšlení moderní doby.

Tato teorie se, více jak která jiná, zabývá individuálními zájmy jednotlivce a je tak pravým opakem éry, která skonala, téměř na den přesně, před dvaceti lety…

“Overall, a world of capitalist countries which minimizes the domain of government and maximizes the activities of men and women in the market, at home and overseas, is more likely to keep the peace than a world of socialist states. This is because it is more likely to create an international market in which individuals and private firms rather than governments, traders rather than politicians, do business with each other. The much-maligned multinational companies are thus by definition vested interests in favour of world peace.” ^{^[38]}

Je to první škola, která začala propojovat oblast ekonomie s oblastí politologie a ukazuje jejich vzájemnou interakci, a to i s ohledem na skutečnost, že se jedná o naprosto separátní oblasti společenských věd. Základním rozdílem mezi těmito vědami je pohled na člověka a jeho cíle – ekonomie pohlíží na člověka jako tvora, který sleduje pouze a ego-istitcky pouze a jen svůj vlastní zájem, kdežto politologie pohlíží na člověka jako na tvora ne-ego-istického, pro kterého je hlavním cílem, cíl veřejný, tedy veřejný zájem.

Teorie veřejné volby přináší zajímavý pohled – politik je producent a volič zákazník. Každý z těchto aktérů trhu sleduje svůj vlastní zájem.

Pro analýzu netržního rozhodování používá tato škola ekonomické metody, proto je všeobecně nazývána ekonomickou analýzou politiky – politiku zkoumá za pomoci metodologických nástrojů teoretické ekonomie.

Poukazuje na problémy, které s sebou přináší demokratický politický proces, a zároveň nabízí řešení – změny politických pravidel a jejich případné zakotvení v ústavě.

Jeden ze dvou směrů současné ekonomie hlavního proudu - Neo-klasická ekonomie - se zabývá zkoumáním dopadů různých opatření, které politici provedli, ale odpověď na otázku „co je k jejich rozhodnutí vedlo“ nám dává ale až teorie veřejné volby, která vychází z pozitivní ekonomie, tzn. přijímá a popisuje ekonomickou realitu takovou, jaká skutečně je.

Public Choice theory, if nothing else, has taught economists to consider the state as it is, not as it should be in a dream world: the state is a potential tyrant, not a benevolent God ^{^[39]}

Teorie veřejné volby se zabývá způsobem, jakým jsou individuální preference přeměňovány v kolektivní rozhodování, jak se realizují a jakého rozložení důchodů a bohatství (zdrojů) je tak dosaženo.

Rozhodování jednotlivce (jeho preference) v rozhodování kolektivu probíhá prostřednictvím volebního mechanismu, který vychází z volebního systému a zákonů konkrétní země. Tímto způsobem jednotlivec, v závislosti na svých osobních představách, volí politické strany, čímž určuje, jakým směrem se bude ubírat vývoj země

Proces veřejné volby se může odehrávat ve dvou základních formách

- Přímá demokracie, kdy na rozhodování se podílejí všichni členové skupiny, ve které se volí. Jedná se o nejjednodušší volební systém, kdy o záležitostech rozhoduje přímo referendum jednotlivců a kde není mezičlánek ve formě reprezentantů. V průběhu historického vývoje byla kolektivní rozhodování prováděna různými způsoby a byla používána různá pravidla hlasování. Moderní demokratické společnosti jsou toho názoru, že každý člen společnosti by měl mít k dispozici jeden hlas a jednotlivé hlasy by měli mít stejnou váhu.

- Nepřímá demokracie nazývána též reprezentativní či zastupitelská demokracie, je taková forma demokracie, kdy jsou voleni nejprve reprezentanti (zastupitelé společnosti), kteří následně za voliče rozhodují. V případě, že má společnost velký počet členů, je zapotřebí, aby byli určitými demokratickými prostředky vybráni jejich zastupitelé, kteří mají za úkol, po zákonem stanovenou dobu, jednat a rozhodovat v zájmu a hlasem voličů.

Ve světě převažuje forma nepřímé demokracii, přičemž ke přímé demokracii se přistupuje pouze ve výjimečných případech – formou referenda

Na následujícím schéma^{^[40]} jsou znázorněny subjekty veřejné volby a jejich interakce.

Hlavní představitelé teorie veřejné volby

Osobnosti, které považujeme za zakladatele a reprezentanty teorie veřejné volby, která vznikla také jako reakce na teorii blahobytu, vycházejí ve své práci z myšlenek jejího autora, kterým byl italský ekonom, politolog a sociolog V. Pareto ^{^[41]}.

Paretovy myšlenky a poznatky, které se týkaly především teorie volebních aktů, matematické teorie rovnováhy či teorie elity pak dále rozpracovávají a implementují do svých teorií.

Za pra-otce teorie veřejné volby je považován Buncan Black, který v 1948 publikoval teorii středového voliče^{^[42]}.

Jako hlavní představitelé teorie jsou však považovány osobnosti, které ji rozpracovali do současné podoby. Mezi hlavní představitele patří:

Kenneth Joseph Arrow

Narozen 23.srpna 1921 v New York City, USA.

Je jedním ze zakladatelů moderní, neoklasické ekonomie. Mezi hlavní oblasti, ve kterých provádí výzkum, patří oblasti ekonomie informací a organizace, kolektivního rozhodování, teorie všeobecné rovnováhy a ekonomický růst.

Akademické vzdělání získal na Columbia University a na University of Chicago, kde dále působí jako profesor.

Arrowova a jeho práci významným způsobem ovlivnil V. Pareto. Jeho myšlenky stály za vznikem teorému, který byl nazván Arrowův teorém nemožnosti ^{^[43]}. Za něho a za další výzkum v oblasti aplikací komplexních matematických metod do ekonomie, obdržel v roce 1971, společně s Johnem R. Hicksem ^{^[44]}, Nobelovu cenu za ekonomii.

James McGill Buchanan

Narozen 3.října 1919 Murfreesboro, Tennessee, USA

Velkou část svého života působil jako profesor na University of Virginia, kde také založil Virginskou školu politické ekonomie ^{^[45]}.

Jedná se o hlavního představitel teorie veřejné volby. Svým výzkumem v oblastech tržních selhání a ekonomie veřejného sektoru a propojováním teorie veřejné volby s oblastí veřejných financí přispěl významným způsobem k rozvoji hlavního proudu této ekonomické teorie. Mezi hlavní oblasti výzkumu patří témata zabývající se problematikou politických financí, veřejného dluhu, hlasování či důkladné analýzy teorie logrollingu^{^[46]}

K významným dílům patří „Kalkul souhlasu“ (o tomto díle je zmínka dále v textu) nebo „Limit sof Liberty: Between Anarchy and Leviatan“

Buchanan, za svůj přínos v oblasti teorie ekonomického a politického rozhodování obdržel v roce 1986 Nobelovu cenu za ekonomii.

Při výzkumu v oblasti směny v rámci určitých pravidel byla právě jejich existence důvodem, na jehož základě dospěl k závěru, že bez vztahu k politice nelze ekonomii plnohodnotně zkoumat. Na veřejnou volbu pohlíží jako na volbu mezi různými pravidly hry, které si jednotlivec volí a v rámci nich „hraje“. Při hře sleduje pouze a jen své vlastní cíle. Nejde tedy o výběr z alternativních společenských cílů, protože jedinec je ten, kdo si cíle volí. Tím také Buchanan naznačuje, že společenské preference nebo společenské cíle neexistují. V jeho knize „Kalkul souhlasu“, kterou napsal spolu s Tullocem, zmiňuje, že pokud nebudou vytvořena taková pravidla, která by sladila nesoulad individualistických zájmů politiků s racionálním využíváním zdrojů, znamená to pro stát počátek konce.

Možnost, provádění plnohodnotného výzkumu v oblasti osobních zájmů politiků, kterou v posledních ca 40 letech máme, a skutečnost, že se tato disciplína stala plnohodnotným a uznávaným vědním oborem, je zásluhou především J. Buchanana.

Gordon Tulloc

Narozen 13. února 1922 v Rockfordu, Illinois, USA

Akademické vzdělání získal na University of Chicago. Působil jako profesor ekonomie a práva na Georgie Mason University Schoul of Law v Arlingtonu ve Virgínii.

V části této práce, věnované J. Buchananovi, je již zmínka o díle „The Calculus of Consent“ (1962), které vzniklo na základě jejich spolupráce a patří mezi nejvýznamnější díla teorei veřejné volby. Mezi další významná díla patří: The Politics of Bureaucracy (1965), Public Means (1970), The Vote Motive (1976), On Voting: A Public Choice Approach (1998)

Tullocovi se v roce 1967 podařilo ve spojitosti s výzkumem chování monopolů identifikovat nový fenomén, který označil termínem „rent-seeking“ ^{^[47]}

Hlavní teoreticko-metodologická východiska veřejné volby

Teorie blahobytu

Představuje směr ekonomie, který se snaží, za použití mikroekonomických technik efektivně stimulovat alokaci zdrojů ve společnosti. Teorii blahobytu můžeme také definovat jako „co největší pohodlí pro co největší počet lidí“.

Myšlenky této teorie zformuloval V. Pareto, a to na základě své teorie nazvané „Paretovo optimum“, které je možno definovat jako situaci, za které se lidé mají tak dobře, jak jen to pouze, na daném stupni rozvoje dané ekonomiky lze – není tedy možno, přerozdělováním statků zvýšit uspokojení kteréhokoliv jedince, aniž bychom zároveň nesnížili uspokojení jiného.^{^[48]} Toto ale neznamená, že jsou všichni spokojeni.

Utilitaristé, představitelé tohoto filosoficko-etického směru, který za svůj cíl pokládá hledání blaha a užitku, apelují na porovnávání společnosti pouze intrapersonálně, přičemž interpersonální porovnání společnosti zásadně odmítají.

Pareto-optimální situace, je v ekonomii znázorňována pomocí indiferentních křivek, což znamená, že optimální situace není pouze jedna, ale je jich několik.

Teorie blahobytu nám sice nedává odpověď na otázku, jaké má být rozložení bohatství, dokáže ale, v podmínkách daného rozložení bohatství, řešit také jeho optimální alokaci.

Teorie institucionální ekonomie

Institucionální ekonomie, nazývána též institucionální politická ekonomie, je ekonomickou teorií, která zkoumá působení institucí na chování jednotlivců, domácností a firem. Instituce významným způsobem určují, jak jsou ekonomickými subjekty využívány vzácné zdroje k výrobě statků a jak tyto statky nebo důchody vzniklé při výrobě statků mezi sebe rozdělují.

Instituce zde chápeme jako formální a neformální pravidla chování, přičemž formální pravidla zahrnují právní normy např. vlastnictví, vymahatelnost smluv a neformální pak např. kulturu – zvyky, náboženství, morálka, jazyk. Nabádá ke zkoumání jednotlivých institucí a jejich vlivu na chování společnosti. Jejím cílem není zkoumat každého jednotlivého člena společnosti, společnost zkoumá jako celek.

Mezi významné představitele, kteří se teorií institucionální ekonomie zabývali, patří Thorstein Velen^{^[49]}, John R. Commons^{^[50]} a Adolf Berle.

Teorie konstituční ekonomie

Stejně jako v případě tradiční ekonomie, může být i škola veřejné volby rozdělena na pozitivní, tedy takovou, která popisuje chování lidí a na normativní – hodnotící výsledky tohoto chování. Konstituční ekonomie se zabývá výzkumem pravidel ovlivňujících chování voliče a politika (jednotlivce) a to v souvislosti s institucemi a etikou.

Na pravidla pohlíží konstituční ekonomie jako na hru, kdy jednotliví aktéři volí nejrůznější strategie k dosažení svých osobních cílů. V průběhu studia ekonomie, v oblasti teorie her, jsme měli možnost seznámení se např. teorií nazvanou vězňovo dilema. Tyto teorie her zrcadlí procesy, které se na trzích, ať už politických či ekonomických, běžně vyskytují. V zájmu této teorie není dávat doporučení na politická opatření - zajímá se pouze pravidly, za kterých jsou politiky jejich opatření přijímána.

Základním zjištěním konstituční ekonomie je, že nelze měnit chování jednotlivců v rámci pravidel hry, lze měnit pouze samotná pravidla.

Této oblasti se věnuje a detailněji ve svých dílech The Limits of Liberty a díle Ethics and Economic Progress rozpracovává J. M. Buchanan.

Teorie racionální volby

Touto teorií jsou označovány takové přístupy, které vysvětlují sociální jevy a chování lidí na základě předpokladu, že se jednotliví aktéři chovají v ekonomickém smyslu racionálně. Aktéři mají jasné preference a snaží se svým jednáním maximalizovat svůj užitek.

Tato teorie zahrnuje oblasti sociologie, práva, religionistiky a dalších sociálních věd. teoretici racionální volby aplikovali ekonomickou metodologii např. na chování delikventů či kolektivní vyjednávání.

Teorei racionální volby se vysvětluje na modelech moderní sociologie od Homo oeconomicus^{^[51]} až k RREEM^{^[52]}.

Mezi hlavní představitele řadíme: J. M. Buchanana, G. S. Beckera či M. Olsona

Teorie společenské volby

Jedním z běžně používaných názvů, kterými je tato teorie rovněž označována je „teorie kolektivního rozhodování“, se zaměřuje na problematiku v oblasti procesu kolektivního výběru v souvislosti s různými preferencemi / rozhodnutími jednotlivce a jeho vlivem na celkový výsledek skupiny.

Teorie nevychází pouze z oblasti jednoho vědního oboru, představitelé a výzkumníci, kteří se na vzniku podíleli, tvořili její modely a definice na základě interdisciplinárního přístupu a jako zdroj využívali celou řadu vědních oborů od matematiky, přes ekonomii, politické a právní vědy, stejně tak čerpali ze zdrojů v oblasti psychologie či filosofie.

Na základě řady matematicko-analytických metod vysvětluje chování jednotlivých aktérů, kteří se procesu účastní, odkrývá důvody, které vedly k právě tomuto rozhodnutí, na konkrétních příkladech zobrazuje jejich vzájemnou interakci, poukazuje na důležitost vztahů mezi jednotlivými aktéry procesu a stejně tak je schopna, modelovat různé / individuální preference aktérů v průběhu volby. Predikce spolu s modelováním pravděpodobností, s jakými mohou během procesu dané situace nastat, a v neposlední řadě, v případě konfliktních situací, modelování možná řešení, to vše jsou nástroje, které můžeme za pomoci této teorie, použít.

Při rozšíření modelů vycházejících z teorie kolektivního rozhodování o další statisticko-matematický model Paterova principu^{^[53]} je dále možno dojít k příčinám, které mohli vést jednotlivce či skupinu právě k takovým rozhodnutím, která volila a dále analyzovat důsledky, které z nich pro společnost vyplývají. V tomto duchu můžeme v analýze volby pokračovat a v teoretické rovině simulovat, zda-li se jednalo o volbu, která nezpůsobila ekonomické změny u žádného člena dané společnosti, a nebo jestli vedlo přijaté rozhodnutí ke zlepšení ekonomické situace u části společnosti a bylo dosaženo paretovského zlepšení / optima. Jen taková situace, kdy i přes zlepšení ekonomické situace části společnosti zůstává ekonomická situace druhé části společnosti nezměněna, může být označena teorií paretovského zlepšení. Touto teorií Pareto položil základní kámen pro další ekonomickou teorii, a to teorii blahobytu^{^[54]} ^{^[55]}, kterou dále rozpracoval Kenneth Arrow. Těmto teoriím se budeme podrobněji věnovat v kapitole hlavních teoretických přínosů teorie veřejné volby.

Metodologický individualismus

Tento metodologický koncept, který spolu s teoretickým, samostatným, naprosto racionálně uvažujícím, pouze a jen na maximalizaci svého vlastního užitku se soustředícím člověkem nazývaným homo oeconomicus, tvoří hlavní východiska teorie veřejné volby. Pojem individualismus je možno obecně definovat jako společenský postoj či názor, pro něhož je typické, že na první místo staví vlastní zájmy a společenskou nezávislost individua (jednotlivce) spolu s plným právem na prosazování svého „já“. Metodologický individualismus, i když se může zdát v některých rysech shodný, se od „klasického“ modelu individualismu významným způsobem liší. K celému pojetí ekonomické vědy přistupuje naprosto racionálně a vše vysvětlují na modelu racionálně se chovajícího a izolovaného, člověka ekonomického.

Pro zjednodušení je v pojetí metodologického individualismu společnost chápána jako soubor na sobě nezávislých a samostatně fungujících jedinců, kteří mezi sebou nemají, kvůli použití statistických a kvantitativních metod, žádné osobní vazby.

Na tuto metodologii narazíme ve většině neoklasicistických škol, jako například cambridge nebo lausanne school. Je také jedním z charakteristických rysů školy rakouské, která se od r. 1871, kdy byla rakouským ekonomem Carlem Meger^{^[56]} založena, nesoustředila pouze na oblast ekonomie, alej její vliv zasahuje i do jiných vědeckých oblastí, jakými jsou např. filosofie, právo či historie. Díky svému širokému záběru představuje ve společenských vědách ucelený myšlenkový proud. Rakouská škola v současnosti představuje alternativní proud v hlavním ekonomickém proudu, který představuje neoklasická syntéza, která v krátkém období, z důvodu nedostatečné agregátní poptávky, připouští existenci nezaměstnanosti a v dlouhém období připouští pouze rovnováhu při plné zaměstnanosti. Většina představitelů této školy se hlásí k liberalismu^{^[57]}.

V čem jsou tedy významné rozdíly v porovnání s ostatními školami?

Rakouská škola se vůči ostatním ekonomickým školám vymezuje především díky svému přístupu k vědě. V ekonomii striktně odmítá využití metod přírodních věd. Na ekonomii nepohlíží jako na vědu s cílem alokovat, ale jako na vědu zkoumající lidské jednání s důrazem na důležitost jedince a jeho charakter.

Hlavní rysy rakouské školy můžeme rozdělit do 3 oblastí: Epistemologická oblast zkoumající lidské poznání s apriorismem jako hlavním východiskem, Metodologická oblast zahrnující metodologický subjektivismus a individualismus, v teoretické oblasti jsou to pak teorie kapitálu a úroku, teorie hodnoty, Wiewerova teorie nákladů obětované příležitosti a v neposlední řadě teorie peněz a hospodářských cyklů, za kterou dostal F.A. Hayek v r. 1974 Nobelovu cenu za ekonomii.

Metodologický kolektivismus

V návaznosti na předchozí kapitolu se nyní pokusíme vystihnout protipól Metodologického individualismu - Metodologický kolektivismus.

Odpoutejme se od pohledu na jedince jako na jediný cíl zájmu, a podíváme na nový fenomén, na společnost s cílem analyzovat vztahy jednotlivce vůči skupině, a naopak, stejně jako interakce jedinců ve skupině.

Každý jedinec, který se nalézá ve skupině, je jejími členy ovlivňován. Skupina se ovlivňuje navzájem - dochází k řadě interakcí mezi jejími členy. Jedinec není těmto interakcím vystaven, pokud se nalézá mimo skupinu. Preferenční chování, názory a potřeby jedince ve skupině jsou do jisté míry determinovány preferenčním chováním, názory a potřebami ostatních členů skupiny.

Stoupenci této teorie zastávají názor, že pokud je chování celé skupiny determinováno účastí v ní, nastává ideální čas na provedení ekonomické analýzy se zaměřením na jejich chování. V průběhu analýzy je zapotřebí zohlednit kulturu (vzdělání, soc. vrstvu, jazyk, víru etc.)

Dle teorie rakouské školy nemůže mít jedinec ve skupině vlastní názor. Jeho mysl, chování, potřeby a preferenční chování jsou ovlivněny ostatními členy skupiny, jeho individualita je potlačena. Metodologický kolektivismus tedy není pro stoupence rakouské školy akceptovatelnou teorií.

Metodologický subjektivismus

Stejně jako v případě metodologického individualismu je i tato teorie jedním ze základních principů rakouské školy. V jejich pojetí je sílou, která stojí za tržními mechanismy, subjektivní řetězec hodnot každého jedince. Při oceňování statků a služeb jednotlivcem dochází k odkrytí jeho subjektivního řetězce hodnot.

Po tomto, bezpochyby zajímavém pohledu rakouské školy, dochází k nahrazení objektivní teorie hodnoty, která pohlíží na hodnotu statků a služeb tak, že jejich hodnota, je dána, neboť vyplývá z jejich nákladů. Objektivní teorie hodnosty je nahrazena teorií subjektivismu.

V případě, že bychom se rozhodovali, zdali teorii přijmout či nikoli, dostali bychom se na rozcestí – pokud bychom teorii akceptovali, může nastat vnitřního rozporu s tím, že by hodnota statků a služeb nebyla odvozována od výše jejich nákladů, ale byla by stanovena pouze na základě subjektivní hodnoty jednotlivce. Znamenalo by to tedy, že ekonomie není exaktní vědou?

Hlavní teoretické přínosy školy veřejné volby

Teorie zájmových skupin a rent-seeking

Pojem „rent“ je zde chápán jako zisk plynoucí ze zvýhodnění jedince a také z charakteru příležitosti - její vzácnost / jedinečnost. Pokud je státem takováto výsada udělena, jsou provedena patřičná opatření, jedinec či skupina začne ihned jednat ve snaze o maximální možné využití získané výhody s cílem sebe-obohacení. Příkladem možného zvýhodnění mohou být státní zakázky, udělení licencí na import či export etc.

Pokud má z opatření, ze kterých má užitek pouze malá část obyvatelstva (zájmová skupina) negativní dopad na zbytek společnosti, nazýváme jej parciálním zájmem. Přijetí těchto opatřením má negativní dopady na celou společnost, a to především z důvodu, že všichni členové společnosti jsou nositeli nákladů s tímto opatřením souvisejících. Náklady jsou, díky rozpočítání mezi všechny její členy, sice malé, ale i tak dochází ke snížení jejich důchodu.

Významnou úlohu zde sehrávají ony skupiny (může být i jednotlivec), které získávají, díky své vysoké organizovanosti a informovanost, konkurenční výhodu před neorganizovanou a neinformovanou (informační asymetrie) veřejností, které se v tomto případě vyplácí být raději racionálně nevědomá, a to kvůli své konkurenční nevýhodě - schopnosti vyhledávat detailní informace o problémech, které nejsou v přímém vztahu s jejich důchody. Činnosti těchto organizovaných „dobyvatelských“ skupiny, z nichž vyplývají opatření vedoucí k prosazení zájmů určité skupiny či jednotlivce, nazýváme lobbying.

Z důvodu stálého, legálnímu i nelegálnímu tlaku zájmových skupin (na politiky) dochází ke stále většímu přerozdělování, což má za následek snížení efektivnosti. Zájmové skupiny mají podíl i na zvyšování státní regulace, protože nutí politiky více kontrolovat hospodářskou činnost.

Teorie veřejné volby nám, na základě výše 2 zmíněných teorií dokazuje, že pokud mají různé zájmové skupiny prospěch na úkor zbytku společnosti, zastupitelská demokracie a většinový volební systém nejsou pro společnost zcela optimálním řešením.

Teorie byrokracie

Dřívější pohledy na byrokracii vycházeli z předpokladu, že byrokraté jednají na základě rozhodnutí a přání výkonných politiků.

S novým pohledem přišli až teoretici veřejné volby - definují státní úředníky jako jednotlivce, kteří místo sledování veřejného blaha sledují pouze a jen své osobní zájmy, s cílem posilovat své postavení a svůj vliv.

U výše postavených úředníků, s přímým vlivem na rozpočet úřadu, lze předpokládat jejich podnikavost. Na základě této hypotézy byla, dalším zastáncem školy veřejné volby Williamsem Niskanenem ^{^[58]}, zformulována byrokratova funkce užitečnosti. Sem zahrnuje byrokratův plat, moc, společenský status, jednoduchost řízení úřadu (minimum vlastní práce) a možnost dalších, vedlejších, příjmů. Ve spojitosti s pohledem školy veřejné volby na vlastní zájmy úředníka, vyvodil Niskanen závěry, že snahou úředníků je maximalizace rozpočtu jejich úřadu, neboť pouze to jim umožní dosáhnout svých osobních zájmů. Jako nástroje využívají nekalých praktik vycházejících z jejich informační výhody a monopolu nabídky svých služeb.

Dalším ze zájmů úředníků je neustálé rozšiřování úřadu. S růstem veřejného sektoru dochází ale také k růstu veřejných výdajů a právě na tom má byrokracie zájem, protože právě to posiluje její sílu a vliv.

Rostoucí moc byrokracie má také přímý vliv na politickou scénu – úředníci mohou, díky svému vlivu a moci, už nejen pomocí volebního lístku v době voleb, ovlivňovat samotné politiky a jejich rozhodnutí. Z výše zmíněných zájmů úředníků lze tedy usuzovat, že budou podporovat a využívat svých nástrojů pro obsazení politických funkcí pro-byrokratickými politiky.

Jediným účinným nástrojem, který zabrání růstu byrokracie a odstraní úřednický monopol, je podle teorie veřejné volby, tvorba konkurenčního prostředí. Úřady by se zbavily části činnosti, která by byla delegována na soukromé společnosti. Takovéto opatření by mělo za následek zeštíhlení, ztransparentnění a zefektivnění státních institucí.

Teorie politicko-ekonomických cyklů

Škola veřejné volby vychází z předpokladu, že cílem vlády je úspěch i v následujícím volebním období. Úspěch je podmíněn přízní voličů, kteří v podmínkách demokratické společnosti svými hlasy rozhodují o složení vlády. Rozhodujícím aspektem, majícím vliv na přízeň či nepřízeň voliče je kondice ekonomiky v průběhu období, kdy byla vláda u moci. Ekonomika země je v rukou vlády, která ji může manipulovat. Politický cyklus a jeho průběh, proto významným způsobem ovlivňuje cyklus hospodářský.

Ke konci volebního období vláda provádí většinou expansivní politiku s důrazem na rychlý růst ekonomiky a snižování nezaměstnanosti. V období konce volebního období by tedy ekonomika, díky expanzivní politice, měla být na svém vrcholu a to samé platí o popularitě vlády.

Po volbách nastává zlom. Vláda se snaží co nejrychleji provést nepopulární opatření, aby si se na konci svého volebního období mohla opět uchýlit k opatřením populárním. Krátce po volbách tedy přistupuje k restriktivní police s cílem snižovat inflaci. K tomu využívá, pro voliče nepopulárních nástrojů. To má za následek, že její popularita začíná klesat a celý proces se neustále opakuje.

Model středového voliče

Tento teorém, analyzující chování politických stran formou ekonomické teorie, modeluje chování dvou politických stran a jejich snahu o získání přízně voliče (maximální počet hlasů). Politické strany i když jsou svým ideami naprosto odlišné, budou v předvolebním období prezentovat takový program, který bude nejblíže voličům uprostřed společenského / politického spektra (na „průměrného“ občana).

Z důvodu prosazování podobné politiky ve volebnímu programu tak ve své podstatě nemá volič na výběr a takové chování politických stran může mít negativní dopad na účast při volbách.

Arrowův teorém nemožnosti

Ukazuje na neexistenci hlasovacích mechanizmů, které by zaručovaly přijetí efektivního rozhodnutí. Tato situace platí, pokud je uplatňováno paretovské optimum, neomezená společenská volba, alternativní volby jsou navzájem nezávislé a státní moc není realizována formou diktatury.

Podstatou objasníme na příkladu 3 voličů (volič A,B,C), a jejich preferencemi mezi různými návrhy rozdělení výdajů do oblasti životního prostředí. Máme tedy následující možnosti:

možnost 1A nízké výdajeB střední výdajeC vysoké výdaje

možnost 2B nízké výdajeC střední výdajeA vysoké výdaje

možnost 3C nízké výdajeA střední výdajeB vysoké výdaje

Při každé volbě dopadne hlasování v poměru 2:1. Všechny tyto možnosti jsou pareto-optimální (ničí užitek nelze zvýšit, abychom zároveň nesnížili užitek ostatních), Tím, že nelze stanovit většinové preference volby, jsme se dostali do tzv. hlasovacího paradoxu - neustále bychom se dostávali ke stejným kombinacím a jednalo by se tak o nekonečný proces volby. Arrow na svém teorému demonstruje, že preference je možno uspořádat pouze individuálně, a že společenského uspořádání preferencí není možno dosáhnout – jeho závěr, který zní: Neexistuje žádná hlasovací metoda na principu většinového pravidla, která zaručuje efektivnost, respektuje individuální preference a nezávisí na jednacím pořádku.^{^[59]} Výsledek proto musí být stanoven direktivním rozhodnutím.

Teorie racionální ignorance

Jedná se o základní problém politického trhu. Motivace voliče k tomu, aby trávil čas shromažďováním informací o volebních programech, chování a postojích představitelů politických stran, tedy činnostem vedoucím ke správné volbě, je mizivá. Pro průměrného voliče je typické že politiku a její představitele hodnotí tak, v jakém stavu se aktuálně nachází. Má problém hodnotit ji z globálnějšího úhlu pohledu a na politická opatření a jejich důsledky pohlížet v dlouhodobém horizontu. Toto můžeme označit jako efekt krátkozrakosti, kterého politici využívají ve svůj prospěch pro načasování populárních / nepopulárních opatření (problematice jsme se věnovali v teorii politického cyklu).

Volič se domnívá, že právě jeho hlas nebude rozhodujícím, což ho částečně demotivuje a v případě vzrůstajícího počtu voličů se mu může zdát racionální, k volbám vůbec nejít.

Logrolling

Má přímou vazbu na konstituční ekonomii, která zkoumá vliv pravidel na chování jednotlivců při jejich politických a ekonomických aktivitách. Aby mohli být přijaty určité zákony, dochází k obchodování s hlasy poslanců, proto se vedle pojmu „logrolling“ také používá pojem „vote trading“.

K logrollingu dochází na politických trzích, kde jsou jednotliví aktéři omezování řadou jak formálních, tak neformálních pravidel. Může se zdát, že logrolling je jakási „nečistá hra“, zajímavý pohled do této problematiky vnesli Buchanan a Tulloc, kteří tvrdí, že logrolling může být pro společnost žádoucí, a to především proto, že umožňuje vyjádřit intenzitu preferencí. Hlasující tak může zvýšit svůj užitek, pokud bude pro rozhodnutí, které je v rozporu s jeho preferencemi, ale je v oblasti, která je na okraji jeho zájmu, výměnou za rozhodnutí v jeho prospěch v oblasti, která ho zajímá podstatně více.

Praktické příklady

Následující praktické příklady, která vycházejí z témat zmiňovaných v práci, uvádím pouze heslovitě. Detailně navrhuji každé téma rozpracovat formou diskuze na osobním setkání při hodnocení této práce.

Lobbying

Zákaz prodeje 100wattových žárovek v EU.

Nákup stíhaček Gripen.

Privatizace Unipetrolu (lobbying vs. korupce).

Přímá demokracie

Obnova golfového hřiště v Klánovickém lese.

Model středového voliče

Bředvolební kampaně ČSSD.

Politický cyklus

Předvolební programy politických stran (porovnání).

Logrolling

Opoziční smlouva (ČSSD s ODS 1998-2002) která zavazovala poslance ODS k podpoře vlády i když ve vládě neměla účast.

Koalice KDU-ČSL s US-DEU ve volbách v r. 2002.

Máme před sebou, díky možnému bankrotu KDU-ČSL, další vznik koalice TOP 09 s KDU-ČSL?

Literatura:

Haycraft, J. B., Laichterův Výbor Nejlepších Spisů Poučných, Kniha XII, Přírodní Výběr, Jan Laichter, Na Královských Vinohradech, Praha 1900 (kap. VI)

Heyne, P., The Economic Way of Thinking, Eight Edition, Prentice Hall, Upper Saddle River, New Jersey, 1997

Holman, R., Ekonomie, C. H. Beck, Praha 2002 (kap. 18)

Holman, R., a kol., Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999 (kap. 19)

Kinkor, J., Teorie veřejné volby: selhává trh nebo filosofie? Objektivismus Filosofie Ayn Randové http://www.aynrand.cz/view.php?cisloclanku=2000021802

Lemieux, P. L., Guns and Economics, publikováno 02/2003 v Tech Central Station

http://www.pierrelemieux.org/artgunecon.html

Mankiw, N. G., Principles of Microeconomics, International Student Edition, Thomson South-Western, Ohio 2004 (kap. 22)

Samuelson, P. A., Nordhaus, W. D., Ekonomie, Nakladatelství Svoboda, Praha 1995 (kap.32)

Seldom A., Moller D., IEA Blog Political ekonomy, Institute of Economic Affairs

Sojka, M., a kol., Dějiny ekonomických teorií, VŠE, Praha 1991

Udehn, L., The Changing Face of Methodological Individualism, Department of Social Science Mälardalen University, Sweeden 2002

Urbánek, V., Efektivnost a spravedlnost ve veřejné volbě, VŠE, Praha 2002

3. Recenze

Dějiny ekonomických teorií prof. Milana Sojky

Pavel Sirůček

Sojka, M.: Dějiny ekonomických teorií (Praha, Havlíček Brain Team 2010. 544 s. ISBN 978-80-87109-21-2).

Na sklonku roku 2010 se na pultech konečně objevila publikace završující celoživotní dílo významné osobnosti ekonomické vědy - M. Sojky. Stěžejní monografii Dějiny ekonomických teorií údajně stihl v rukopisné podobě ještě dokončit před úmrtím v roce 2009. Čekání na publikování bylo značně dlouhé, a i tak trochu nedůstojné ... O to větší poděkování náleží všem, kteří se o vydání zasloužili.

Prof. Ing. Milan Sojka, CSc. (23. 3. 1951 - 17. 5. 2009) se až do svého odchodu věnoval v plném nasazení řadě aktivit. Vedle činnosti pedagogické, badatelské a publikační byl organizátorem vědecké činnosti a vysokého ekonomického školství. Aktivně pracoval v tuzemských a zahraničních ekonomických společnostech i časopisech, měl značný podíl na vzniku moderní české ekonomické terminologie, propagoval ekonomické teorie i vyjadřoval své názory na aktuální hospodářsko-politické a společenské dění. Znali a poznali ho tisíce studentů na různých školách - přes původně mateřskou (posléze spíše macešskou) VŠE v Praze, na FSV UK v Praze, až po působení v Brně na Mendelově lesnické a zemědělské univerzitě od počátku nového století. M. Sojka byl v neposlední řadě významným a známým tvůrcem učebních textů, kde se zaměřoval především na svůj nejvlastnější obor - dějiny ekonomických teorií. Krátké ohlédnutí za životem M. Sojky lze nalézt v časopise Politická ekonomie, 2009, č. 3 (V uvedeném čísle je uveřejněn též patrně jeho zcela poslední text „Stane se institucionální ekonomie paradigmatem 21. století?“). Přehled hlavních publikací M. Sojky za období 1984 - 2007 zájemce nalézá v závěru níže představovaného knižního díla.

V oblasti historie, komparací i aktuálního stavu ekonomických teorií M. Sojka publikoval mnoho odborných příspěvků i několik učebních aj. textů. Namátkou připomeňme: užitečný slovník Sojka, M.: Kdo byl kdo. Světoví a čeští ekonomové (Praha, Libri 2002), dále i širší čtenářské obci přístupné práce Sojka, M.: Milton Friedman. Svět liberální ekonomie (Praha, Epocha 1996), resp. Sojka, M.: John Maynard Keynes a současná ekonomie (Praha, Grada Publishing 1999), celorepublikově rozšířené a používané učební texty Sojka, M. a kol.: Dějiny ekonomických teorií (Praha, VŠE v Praze 1991, 1998) a Sojka, M. a kol.: Dějiny ekonomických teorií (Praha, Karolinum - UK v Praze 2000), nebo z doby nedávnější velmi potřebný text Koderová, J.; Sojka, M.; Havel, J.: Teorie peněz (Praha, ASPI 2008).

Učebnice či skripta k dějinám ekonomických teorií však vlastně vždy publikoval spolu s kolektivem. Což platí i pro jeho významný podíl na publikaci Holman, R. a kol.: Dějiny ekonomického myšlení (Praha, C. H. Beck 1999, 2001 a 2005), kde je autorem kapitol (možná zde - vzhledem k jiným pasážím - rozsahem až příliš skromným) o ekonomii institucionální a především keynesovské. A vlastně ve všech případech uvedené práce - ve větší či menší míře - trpí obvyklými neduhy děl psaných více autory. Někde a někdy přímo v duchu rčení „každá ves - jiný pes“, jinde a jindy mírněji, leč stále s patrnými stopami jisté nevyváženosti, různé teoreticko-metodologické úrovně i hloubky či dostatečné nepropojenosti jednotlivých kapitol a částí. O to více nejenom studenti (ekonomie, politologie, žurnalistiky, práva a celé řady dalších oborů), ale především učitelé, resp. další ekonomická, pedagogická, politická aj. odborná veřejnost vyhlížela i v této oblasti zásadní „knihu jednoho muže“.^{^[60]}

A ucelený výklad většiny rozhodujících škol a směrů ekonomických teorií přináší právě text Dějiny ekonomických teorií. Některé reference připomínají, že text nezdůrazňuje pouze historické aspekty vývoje jednotlivých koncepcí a biografické prvky, nýbrž že se autor „soustředil na to, aby jeho kniha umožnila pochopení současného ekonomického myšlení a hospodářské praxe. Snaží se čtenáři poskytnout představu o celém spektru teoretických pohledů na rozhodující problémy ekonomického vývoje a porovnávat přednosti i nedostatky všech základních teoretických koncepcí jednotlivých směrů ekonomie“ (s. 11 - 12 rec. publ.).^{^[61]}

Představme Sojkův celoživotní pohled na vývoj ekonomického myšlení podrobněji. Relativně tlustší publikace vyhlíží důstojně, vědecky a profesionálně. Již letmé nahlédnutí naznačí, že nejde o odpočinkové čtení do vlaku či kratochvilný kalendář pro každého. Značně hutný a informačně bohatý text je psán relativně čtivě a srozumitelně (i dostupně pro mnohé), nicméně samotný fundament předmětu zkoumání a rozsah i hloubka zpracování práce okruh čtenářů, kteří se opravdu celou knihou poctivě a přemýšlivě prokoušou podstatně zužuje.^{^[62]}

Jedná se vlastně o text na pomezí vysokoškolské učebnice a slovníkové encyklopedie. Především rámečky o životě a díle ekonomických osobností silně připomínají zhutněnou verzi slovníku „Kdo je kdo ...“. Což však na škodu samozřejmě vždy být nemusí, a samozřejmě ani není. Vedle rámečků publikace obsahuje nemnoho grafů, ale zato velmi mnoho užitečných poznámek (a odkazů) pod čarou. Ke čtivosti, orientaci v textu, resp. k didaktické stránce má přispívat časté - možná ale až přehnané a již vlastně kontraproduktivní - používání kurzívy a tučného písma. I uvozovkami se text přímo hemží. A téměř na každé stránce čtenáře přímo udeří do očí zvýrazněné obdélníčky s odkazy na prameny. Zvýrazněně jsou vytištěny i některé citáty. Odkazy jsou samozřejmě vhodné i nezbytné, ale právě grafickou úpravou (v čele právě se zvýrazněným tiskem odkazů) možná každý unešen být nemusí. Možná, kdyby bylo více zdrojů na barevné provedení ... Jako větší nedostatek lze však možná označit absenci shrnutí za jednotlivými kapitolami (na rozdíl např. od textů R. Holmana a kol.). A možná i nějaký strom vývoje ekonomických teorií by si taková prestižní publikace na svůj přebal zasloužila ...

Dle anotací konzistentní výklad vybraných ekonomických škol, směrů, proudů a koncepcí je psán vesměs nekonfrontačně - sice mírně kriticky, leč místy možná až téměř krotce. A to v duchu pohledu a přístupu vesměs „reportérského“, a tedy nikoli explicitně „indoktrinačního“. I když v řadě pasáží je toto přinejmenším diskutabilní a lze i jisté sympatie (či antipatie) autora k dané škole, proudu etc. vycítit. Což je vlastně i sympatické. A lidské.

Poněkud diskutabilní je ovšem celkové uchopení problematiky, resp. metodologický přístup, který překvapivě příliš zřetelný a jasný vlastně není. Převažuje v drtivé většině tradiční chronologický pohled, a zde v řadě případů se značně překvapivou absencí dalších frekventovaných členění ekonomických teorií, jejich etapizací, souvislostí a vazeb, historického (či ideologického) zarámování apod. Informacemi nabitý a hutný text často působí téměř až jako stručné výpisky. Je sice psán jistě řemeslně zručně, relativně čtivě a pomocí kratších vět - nicméně některé pasáže přitom mohou i navozovat lehký dojem jakési odtažitosti až nezáživnosti.^{^[63]}

Se všemi koncepcemi se text ovšem (a v případě textů M. Sojky vlastně samozřejmě) snaží seznamovat seriózně, fundovaně, s vědeckou erudicí a v neposlední řadě s nevšedním a vysoce profesionálním nadhledem. Čtenáři jsou poctivě předkládány vybrané teoreticko-metodologické charakteristiky jednotlivých přístupů, včetně kritických zmínek o přednostech, ale i nedostatcích, problémech a „úzkých“ místech teoretických koncepcí. Nicméně obvykle v podobě velice, velice zhuštěné, která se místy pochybuje až na samé hraně únosnosti.

Nejenom podle odkazů je patrná Sojkova silná obliba řady pramenů a prací italských.^{^[64]} A možná někoho i mírně překvapí i relativně menší orientace „blaugovská“ (v duchu dějinářských, metodologických a encyklopedických pojednání M. Blauga). Puntičkářsky maximalistický kritik by si možná mohl (velmi) tiše postesknout, že kdyby orientace byla spíše na prostředí, tradice a prameny např. německé ...^{^[65]} Nebo kdyby celou publikaci spojovala přece jenom ještě čitelnější „červená niť“… A kdyby se místo našlo ještě i na, byť drobné, zmínky o ekonomických, resp. sociálně-ekonomických přístupech dalších ...

Knihu samotnou otevírá „Úvodní zamyšlení o autorovi a knize“ z pera Z. Tůmy, tehdy ještě guvernéra ČNB. Zmiňuje přílišnou „pravicovost“ M. Sojky před rokem 1989 a naopak údajnou přílišnou „levicovost“ jeho názorů po roce 1989. Velmi zkratkovitě představuje publikaci a především se soustředí na útržkovité zmínky o postkeynesovské ekonomii, v čele s teorií endogenních peněz. Právě M. Sojka totiž náležel k předním znalcům a stoupencům postkeynesovství u nás. Zmíněn je zde i další inspirační zdroj tzv. nového konsensu v oblasti monetární politiky (založeného na cílování inflace), v podobě nové keynesovské ekonomie atd. Předmluva sice rušivě nepůsobí, leč ani nikterak nepřevyšuje šeď obdobných úvodů.

Vlastní obsah monografie tvoří 20 výkladových, a dále ještě vnitřně členěných, kapitol + poslední kapitola s literaturou a nezbytnými rejstříky. Závěr celé publikace je nazván „Pocta Milanu Sojkovi“ a je zasvěcen vzpomínkám a úvahám čtrnácti jeho spolupracovníků, kolegů, kamarádů, žáků (V. Tomšíka, M. Žáka, V. Vinše, J. Koderové, K. Půlpána, V. Dvořákové, M. Slavíka, J. Stávkové, V. Pavlíčka, J. Havla, T. Sedláčka, J. Geršlové, L. Mlčocha a J. Blažka). V záhlaví této části je uváděn počet patnácti připomenutí, kdy se zřejmě míní a počítá též asi i vstupní zamyšlení Z. Tůmy. A na samém konci textu je zařazen seznam hlavních publikací M. Sojky za léta 1984 - 2007. Proč, ale ne až do roku 2009?

Výklad dějin ekonomických teorií, resp. vývoje ekonomického myšlení, otevírá kap. 1. „Od ekonomického myšlení k ekonomické vědě“. Fundovaně je rekapitulováno ekonomické myšlení antického Řecka, středověku, merkantilistů a kameralistiky. Kapitola je zpracována tradičně a značně úsporně. Úsporně, ba přímo útržkovitě, možná až příliš (což jistě mohl a zřejmě i byl přímý autorský záměr). Možná ale alespoň miniaturní zmínku by si zasloužili též ekonomické názory dalších velkých starověkých civilizací, starého Řecka či Říma (které absentují zcela), raného a rozvinutého středověku, další postavy a koncepce merkantilismu aj.

Samostatná kapitola (kap. 2. „Formativní období klasické politické ekonomie“) je věnována předchůdcům a raným představitelům klasické školy. Zde jsou již mírně podrobněji (vzhledem k jiným kapitolám) osvětlováni hlavní předchůdci klasické politické ekonomie, resp. je kladen důraz na ideje osvícenců. A to např. včetně francouzských fyziokratů či italské neapolské školy, která v českých textech obvykle připomínána nebývá. Jednotliví autoři jsou přitom zmiňováni samostatně a obvykle skromnějším způsobem na prostoru 1 - 2 odstavců.

„Klasická politická ekonomie“ je pojmenování kap. 3. Začíná značně telegrafickým úvodním shrnutím a již následuje stručný nástin idejí a koncepcí význačných autorů řazených zde snad chronologicky (?). Jednotlivé postavy přiřazované - více či méně - ke klasické škole politické ekonomie jsou sice představovány výstižně a s hlubokou znalostí problematiky (což je ostatně společný rys všech pasáží publikace), nicméně právě tato kapitola přináší jisté rozpaky. Přesněji řečeno - očekávání zde byla rozhodně daleko větší. A to i ve světle, a ve srovnání s dějinářskými texty českého a slovenského původu z dob dávnějších i nedávných.

Úvodní charakteristika klasické ekonomie na pouhopouhých necelých 2 stránkách není příliš dostatečná, překvapivě chybí jakékoli členění klasické školy (a těch existuje celá řada, včetně různých přístupů i vymezení samotné klasické školy, poklasické ekonomie atd.) a nepoučený čtenář se v textu vlastně totálně ztrácí. Může lehce nabýt dojmu, že učení Smithe a Ricarda či Malthuse, Saye, Seniora nebo J. S. Milla aj. jsou si vlastně velmi podobná - i když z práce vlastně vyplývá, že patří do stejné školy vlastně jen proto, že žili v obdobných časech.

Zdaleka nejen v těchto pasážích (ale poprvé asi právě tady) si čtenář připomíná úvodní zamyšlení Z. Tůmy. Píše se v něm o tom, že recenzovaná publikace nejde pouze po biografii a historických aspektech koncepcí. Právě tady je to ovšem minimálně diskutabilní ...^{^[66]} A právě od této publikace autor recenze očekával, že půjde daleko méně „po jménech“ (a jednotlivých teoretických konstrukcích) a spíše více po obecnějších charakteristikách, komparacích, prolínáních, etapizacích, shrnutích, zhodnoceních či perspektivách atd. různých směrů teoretického ekonomického myšlení. Leč řada (dokonce většina) kapitol přináší obecné charakteristiky jednotlivých škol a proudů jenom velmi zkratkovité a již následují slovníkové „medailonky“ jednotlivých ekonomů. A pokud jde o ta jména - tak i u klasické či tzv. klasické ekonomie existují i další autoři, kteří by si drobnou zmínku tady možná též zasloužili.

Mnohý čtenář se zvýšenou zvědavostí nalistuje kapitolu o marxismu. Přesněji zejména o marxistické politekonomii. Tyto pasáže bývají obvykle mírně (či spíše více) kontroverzní a nepíší se dnes rozhodně nikterak lehce. Z řady důvodů ... Kap. 4. nese název „Socialistické ekonomické myšlení a marxistická politická ekonomie“. I problematiky zcela neznalý čtenář si z textu jistý obrázek o socialistech utopických i marxistické ekonomii zřejmě udělá. Obrázek zřejmě nikoli zcela nepatřičný, i když notně zjednodušený ... Vcelku korektně je zde uváděna i pracovní teorie hodnoty, včetně např. tzv. transformačního problému. Ocenit nutno, že text tradičně nekončí K. H. Marxem a zahrnuje též velmi stručné pasáže o marxistické politické ekonomii po Marxovi. Končí ovšem již P. M. Sweezym, resp. slovníkovou zmínkou o radikální politické ekonomii. Do aktuální současnosti přehled, bohužel, dotažen již není.

Kap. 5. „Německá historická škola“ zmiňuje její předchůdce, starší i mladší větev a obsahuje i několik obecnějších poznámek. Zpracována i podána je standardně a přijatelně.

Výklad vývoje dominantní složky standardního teoretického systému otevírá kap. 6., pojmenovaná „Marginalistická revoluce a vznik neoklasické ekonomie“. Opět celkem v tradičním duchu jsou připomínáni hlavní předchůdci neoklasiky. Relativně mírně obsáhlejší kap. 7. „Neoklasická ekonomie“ tuto úvodem obecně charakterizuje. Opět ovšem pouze na dvou stranách textu. A již následuje přehled jednotlivých škol. S ohledem na význam a role neoklasického teoreticko-metodologického systému, včetně jeho explicitních i implicitních předpokladů atd. je obecný úvod překvapivě neúměrně krátký i přehnaně zkratkovitý. Je sice pravda, že řadu dalších charakteristik a konsekvencí lze vypreparovat z dalších pasáží, ale ...

Stručně jsou vzpomenuty cambridgeská škola, následovaná hned teorií nedokonalé konkurence, škola lausannská a přínos amerických ekonomů i švédských marginalistů. Proč ovšem M. Sojka explicitně nepracuje a vlastně ani blížeji neuvádí rozčlenění neoklasické ekonomie na její vývojové etapy jasné není. Jde o pohled již překonaný či snad nepřijatelně „marxistický“ ...? Také alespoň některá rozpracování hlavních neoklasických mikrokoncepcí (z nichž některé nejsou uváděny vlastně vůbec) dotažená až do poválečných, resp. soudobých podob učebnicové standardní ekonomie by možná stála za zmínku. Právě pojetí a zpracování kapitol o klasické politické ekonomii a neoklasické ekonomii lze označit za „nejslabší“^{^[67]} části celé publikace. A to nejen z hlediska významu pro pochopení moderní standardní ekonomie.

Liberální tradici rakouské ekonomie představuje kap. 8. „Rakouská a neorakouská škola“. Vystihuje některé rysy její individualisticky orientované metodologie, hlavní autory a jejich koncepce i některé moderní pokračovatele. Drobnější výtka ovšem může taktéž zde být vyslovena ohledně dotažení výkladu až do žhavé současnosti, s naznačením dalších moderních nositelů této tradice, jejích perspektiv, problémů …

Kap. 9. „J. A. Schumpeter“ seznamuje s postavou ekonoma (a nejenom ekonoma), který občas bývá řazen a rakouské tradici i ekonomii. Tohoto zjednodušeného pohledu se ovšem M. Sojka nedopouští a klade důraz především na Schumpeterovu originalitu. Kapitolu lze považovat za celkem zdařilou i výstižnou. I když možná kategorie inovace by stála za podrobnější rozvedení, včetně moderních rozpracování. A což teprve teorie cyklů ...^{^[68]}

Kap. 10. („Institucionalismus“) seznamuje s tradičním americkým institucionalismem a některými pokračovateli. Kapitola vzbuzuje očekávání a tyto i z větší části naplňuje. Jsou fundovaně popsány okolnosti vzniku institucionální ekonomie i např. vztah k neoklasice a jsou představeni hlavní autoři. K nim je zde řazen i švédský ekonom G. K. Myrdal a též J. K. Galbraith. V textu není již používán termín neoinstitucionalismus. Ne ze vším lze vždy zcela souhlasit, nicméně kapitola (i přes všudypřítomnou stručnost) náleží k nejlepším v celé práci.

Ocenit nutno i zařazení kap. 11. „Ordoliberalismus“. Tento směr bývá mnohdy v dějinářských učebních textech přehlížen, byť může představovat též významný inspirační zdroj i z hlediska např. naší minulosti zcela nedávné. Text neopomíjí principy soutěžního řádu, hospodářské politiky, konceptu sociálně tržního hospodářství, ani hlavní představitele.

A již následují očekávané pasáže o keynesovství. „Teoretický odkaz Johna Maynarda Keynese“ je název kap. 12. M. Sojka náležel k předním znalcům díla J. M. Keynese, který se s tímto též autenticky seznámil (což zdaleka vždy nebývá samozřejmostí). O Keynesovi a keynesovství též mnohé publikoval. Vznášet kritické připomínky k obsahu těchto částí by tedy byla nemístná drzost. Kapitola je však téměř vzorově zpracována nejenom po obsahové stránce. Autor recenze ovšem maximalisticky očekával nejméně takto vysoce položenou laťku u kapitol všech. Pro kap. 13. („Neokeynesovská makroekonomie“) v drtivé míře platí ocenění a charakteristiky výše uvedené. A znovu možno konstatovat, že Sojkovy dějinářské texty jsou nejsilnější - a nejužitečnější - právě tam, kde nejdou tolik a pouze po „jménech“.

Příliš nepřekvapí, že Sojkovým hlavním oblíbencům - alternativním postkeynesovcům je věnován prostor relativně rozsáhlejší. Počtem stran se následná kap. 14. „Postkeynesovská ekonomie“ vyrovnává kapitole předchozí. A na škodu to rozhodně není.^{^[69]} Text seznamuje s metodologií, generacemi i koncepty postkeynesovství. Výklad je doveden až do současnosti, zejména v podobě - v českém prostředí - unikátního seznámení s koncepcí peněz. Opomenuta nejsou ani hospodářsko-politická doporučení. Kapitola jasně náleží k nejlepším v celé knize.

Do světa postkeynesovcům (včetně M. Sojky) blízkého neoricardovství vtahuje kap. 15., nesoucí název „Neoricardovská ekonomie“. I v těchto pasážích se M. Sojka obratně pohybuje jako „ryba ve vodě“. Důraz je kladen na dílo P. Sraffy^{^[70]} a na vklady dalších autorů řazených k alternativnímu směru neoricardovství. Text neopomíjí ani P. Sylos-Labiniho aj.

Kap. 16. („Francouzská sociologická škola“) představuje další přístup „mimo hlavní proudy“, který bývá nezřídka (nejen) v učebních textech opomíjen a přehlížen. Specificky francouzský směr - ve kterém je zde však uváděn i R. Prebisch - je obecně charakterizován a jsou zmíněni někteří autoři, resp. hlavní koncepce. Škoda ale, že na strukturalismus navazující škole regulace je v závěru kapitoly vyhrazen pouhý čtyřřádkový odstavec (plus odkazy).

„Neoklasická renesance po druhé světové válce a monetarismus“ je název kap. 17. Po opět telegrafickém obecném úvodu, resp. historickém a metodologickém zarámování je představeno dílo D. Patinkina, chicagská škola a monetarismus. Zde je relativně větší prostor věnován především koncepcím spojeným s M. Friedmanem. Jsou zmíněna např. i stadia ve vývoji monetarismu apod. a zdařilý i výstižný výklad je doveden prakticky do dneška.

O kap. 18. „Nové klasická makroekonomie“ platí řada konstatování již několikrát výše uvedených. Výstižná, profesionálně zpracovaná, s hlubokou kritickou znalostí - a to, jak nové klasické makroekonomie I, tak i II. „Skalní“ stoupenci antikeynesovsky zaměřených koncepcí této školy, resp. škol, asi úplně se vším zde prezentovaným souhlasit nebudou, a i výklad by opět šel zřejmě dotáhnout do ještě aktuálnějších a soudobějších konsekvencí ... Kapitola je však užitečná a lze ji doporučit i ke studiu kurzů standardní makroekonomie (což samozřejmě platí i o řadě dalších^{^[71]}). A hlavní síla zde opětovně spočívá především v tom, že Sojkův exkurz nejde pouze a primárně po „jménech“.

Heterogenní nové keynesovské ekonomii je věnována další velmi „současná“ kapitola, představující směr (či směry) soudobý, jehož prvky stále více pronikají i do standardní učebnicové podoby dnešní makroekonomie. Jde o kap. 19. „Nová keynesovská ekonomie“. Nová keynesovská ekonomie je obecně představena a jsou naznačeny i některé modely rigidit. Následně text blížeji připomíná některé autory, ke kterým je zde řazen ale i E. S. Phelps. Kapitola neopomíjí ani teorii hospodářského cyklu, „nový konsensus“ v teorii peněz a informační paradigma J. E. Stiglitze. Kapitola náleží k nejcennějším v celé knize a některé pasáže jsou v české literatuře zcela unikátní. A M. Sojka nejenom zde výrazně přispívá k pochopení i obecnějšímu uchopení a zarámování celé problematiky - jako první v tuzemsku.

Kap. 20. „Nová institucionální ekonomie“ seznamuje s dalšími přístupy, do kterých jsou v poslední době vkládány značné (možná ale až přehnané) naděje. Mnozí dokonce právě s koncepcemi nové institucionální ekonomie spojují perspektivy ekonomie pro 21. století. A prvky tohoto, opět heterogenního a vnitřně diferencovaného směru, jehož konstituování nebylo zřejmě ještě dokončeno, se stále hojněji objevují i ve standardních učebnicích. A to zdaleka nejenom např. mikroorientace. Zpracování zde mnoho vytknout nelze, nicméně ještě větší prostor a podrobnější precizaci by si právě tyto pasáže zasloužily nepochybně.

Poslední kap. 21. („Rejstříky“) obsahuje - jak název ostatně napovídá - nezbytné rejstříky. Uvedena je („Rejstřík I“) literatura - coby reprezentativní, a promyšleně vybraný, „pel mel“ prací pramenných i sekundárních, knižních i časopiseckých, zahraničních i tuzemských. Možná však nějaké rozčlenění by zde přispělo k větší orientaci a čtenářskému komfortu (který však v obdobných textech na prvním místě nebývá, což je pochopitelné a i vlastně správné). „Rejstřík II“ je rejstříkem věcným (celkem solidně a pečlivě zpracovaným) a „Rejstřík III“ rejstříkem jmenným. Zde by možná leckterý čtenář uvítal i uvedení roků narození, resp. úmrtí jednotlivých osob. A závěrečná část celé knižní publikace - poměrně rozsáhlá - je věnována již výše vzpomenutým poctám Milanu Sojkovi. Pocty jsou jistě zcela na místě, nicméně pokud by o těchto několik desítek stran byl rozšířen vlastní text - bylo by to ještě přínosnější. A pocty by mohly být součástí např. nějakého samostatného „sojkovského“ sborníku, na který se ovšem asi prostředky již nenajdou. Škoda - publikovat by jistě co bylo ...

Leckdo by ve „vyčerpávající“ dějinářské publikaci mohl postrádat kapitolku o českém ekonomickém myšlení, resp. ekonomickém myšlení na území dnešních českých zemí. (A vlastně, proč ne i na Slovensku?^{^[72]}). A hnidopišský puntičkář by mohl postrádat třeba i zmínku o prestižních ekonomických cenách, v čele s přehledem laureátů tzv. Nobelovy ceny za ekonomii apod. Nicméně jako větší problém (či „problém“) se někomu možná může jevit, již zmíněná, absence shrnutí za jednotlivými kapitolami. Ačkoli ... Vzhledem k úspornosti celého textu není jasné, jak by ještě zhutněnější shrnutí vlastně měla vypadat. On vlastně celý text - v čele se vstupními pasážemi jednotlivých kapitol - je jakýmsi jedním velkým shrnutím ...

Profesionální, poučné, přínosné, inspirativní (a samozřejmě i v mnohém diskutabilní, ale v řadě aspektů i mírně nedotažené) Dějiny ekonomických teorií prof. Sojky se téměř jistě v našem prostředí brzy stanou prací klasickou. A budou představovat jistý standard či metu i maják pro další pokusy. Což je dobře. Je moc dobře, že vznikly a dostaly se ke čtenáři.^{^[73]} Nicméně zdaleka nejenom ve světle kritických námětů a postřehů - možná místy až nemístně nevhodných či přehnaně maximalistických - v této recenzi naznačených je nesmírná škoda a bolestné uvědomění si toho, že tato práce zůstane navždy již Sojkovou definitivně poslední ...

P.S. Dovolte velmi osobní připomínku M. Sojky. Autor recenze přináleží k těm, kteří jsou osobností prof. Sojky významně ovlivněni a možná mohou i trochu zavzpomínat ... Na svého učitele (a vedoucího učitele skupiny, jakožto v neposlední řadě i originálního společníka při mnohých studentských dostaveníčkách budoucích politekonomů a politekonomek - i když na lyžařský kurs na Dvoračky se s námi prý bál), na vedoucího své disertační práce (který ovšem tématikou dlouhých vln nadšen opravdu příliš nebyl) i jako na jednoho z největších znalců a propagátorů dějin ekonomických teorií u nás (coby žáka a pokračovatele školy prof. J. Petráčka). A konec konců autor recenze náležel k historicky vůbec prvním doktorandským studentům na IES FSV UK, pod vedením právě M. Sojky (Nicméně, přes studium na FSV UK již od roku 1992, byl autor recenze zařazen mezi „turbostudenty“, kteří titul Ph.D. prý zvládli za méně než tři roky … Pro pobavení viz http://social.ukmedia.cz/devatero-rychlotitulu-ma-jmena). A právě především ovlivněn M. Sojkou se autor recenze i po mnoho semestrů snažil (spolu s opravdu malou a odvážnou hrstkou dalších) držet, a udržet, hrdý prapor výuky dějin ekonomických teorií na VŠE v Praze. Úsilí však již prakticky totálně vzdal ... (A na lepší časy se, nejen v tomto ohledu, zatím určitě neblýská). M. Sojka náležel k nejfundovanějším kritikům mainstreamu, včetně příliš matematizované tzv. ekonomie. Blízké mu byly přístupy laděné institucionálněji a především jeho oblíbení postkeynesovci. Po roce 1989 se názory a aktivity M. Sojky s názory a aktivitami autora této recenze začaly stále více rozcházet. V oblasti ekonomických teorií a hlavně společenského dění - minulého, aktuálního i budoucího. A autor recenze ani nikdy příliš nezastíral, že nebyl vždy nadšen působením M. Sojky v čele příslušné Akreditační komise MŠMT ČR. Těch ekonomických tzv. VŠ vzniklo přece jen nějak příliš ... Nicméně si autor recenze M. Sojky vážit nikdy nepřestal a jeho odchodu opravdu želí. Prof. Sojka je v neposlední řadě taktéž jeden z nemnoha, kteří si akademický titul vysokoškolského profesora (nejen v oblasti ekonomických teorií) opravdu zasloužil. A autor recenze též se značnou nelibostí nesl kejklířské parazitování na odkazu M. Sojky po jeho skonu. I když vlastně částečně tak činí i on sám. Čest památce prof. Ing. Milana Sojky, CSc.! A děkuji ...

Podnětný pohled na problematiku veřejných statků

s využití teorie her a experimentů

Radim Valenčík

O publikaci Mgr. Jiřího Špalka Veřejné statky – teorie a experiment (Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2011)

Publikace se věnuje širokému okruhu témat souvisejících s poskytováním veřejných statků, reflektuje přitom kromě jiného i aktuální posuny v ekonomické teorii, k nimž dochází v posledních létech.

1. kapitola je vnímání jednomu z klíčových a kontroverzních témat – pojetí racionality v ekonomické teorii. Autor se přiklání ke konceptu omezené racionality, kterou korektně a s využitím reprezentativně interpretuje. Zmiňuje též teorii vyhlídek.

2. kapitola regentuje klasickou (standardní) teorii veřejných statků, naznačuje možnost využití teorie her v dané oblasti.

3. kapitola rovněž poměrně standardním způsobem referuje o problematice optimální produkce čistého veřejného statku. V této části již explicitně využívá některá schémata teorie her.

4. kapitola se návazně na předcházející zabývá dalšími typy veřejných statků, přičemž mj. využívá i herní schéma výplatní matice pro veřejný statek typu „Nejslabší článek“ a „Dobrovolnický veřejný statek“ (vychází přitom z Hilman, A. I. Public finance a public polici, Cambridge 2003).

5. kapitola se zabývá mechanismy produkce veřejných statků, zmíněna je možnost využití závěrů vycházejících z Nashova řešení.

6. kapitola je věnována charitě jako veřejnému statku.

7. kapitola je věnována teorii klubů a klubových statků.

8. kapitola je první, která přechází od teoretických konceptů k analýze experimentů, věnuje se úvodu k problematice experimentální ekonomie. Obsahuje i kritický rozbor možností experimentů.

9. kapitola popisuje některé experimenty s veřejnými statky. Obsahuje i některá podnětná rozšíření standardních výkladů, např. o problematiku dobrovolného trestání v rámci dobrovolného přispívání.

10. kapitola se vrací (tentokráte v rovině rozboru výsledků experimentů) k problematice alternativního poskytování veřejných statků formou soukromého přispívání na charitu.

Případové studie se zabývá popisem konkrétního výukového experimentu k problematice černého pasažéra.

Ze tří příloh je stojí za zmínku třetí, která stručně (možná až příliš) uvádí některá vybraná herní schémata.

Monografie je doplněna věcným i jmenným rejstříkem.

Seznámení se s obsahem monografie nepochybně stojí zato. Obsahuje řadu u nás dosud nepublikovaných poznatků. Je poměrně přehledná a psaná srozumitelně. Prokazuje přínos využití teorie her při řešení mikroekonomických otázek. Přesto se zdá, že autor v tom nejdůležitějším tak trochu „zůstal před branami“ a nepustil se přímo do nejzajímavější problematiky: Konfrontace teoretických předpokladů s výsledky experimentů. Toto téma je v úvodu nadějně naznačeno, postupně se však spíše vytrácí, než aby se ozývalo jako jeden z dominantních motivů. Je to škoda, protože – alespoň dle mého názoru – interpretace konceptu omezené racionality a některých podnětů z teorie her v prvních kapitolách s očekávaným přechodem k problematice experimentů povzbuzovala k větším očekáváním.

Jde totiž o naprosto zásadní otázky, mj.:

- O čem svědčí některé známé rozpory mezi tím, „jak by se lidé měli chovat“ dle teorie, a tím „jak se chovají ve skutečnosti“, tj. při realizaci experimentů?

- Je to dáno tím, že – řečeno s určitou nadsázkou – „teorie je inteligentnější než člověk“, nebo tím, že „člověk je inteligentnější než teorie“?

- Pracuje v daném případě teorie s příliš velkým zjednodušením a je nutné ji doplnit či rozšířit, nebo se člověk chová iracionálně a k analýze jeho chování není teorie využitelná?

Apod.

Jedná se o zcela zásadní otázku související s vyhodnocením experimentů, vztahem mezi „pozorovatelem“ (teoretikem provádějícím a vyhodnocujícím experiment) a „pozorovaným objektem“ (člověkem, s nímž experimentujeme). Pro „hloupého pozorovatele“ se „pozorovaný objekt“ zdánlivě chová hloupě, protože jeho jednání neodpovídá tomu, jak by se měl chovat v souladu s teorií. „Chytrý pozorovatel“ si bude klást otázku, proč tomu tak je. Příčina může být dvojí:

- Buď „pozorovaný objekt“ má svůj vlastní, spontánně vytvořený koncept příliš chudý (a můžeme říci, proč a v čem je chudý).

- Nebo něco, co je obsaženo ve zkušenosti pozorovaného objektu, přesahuje koncept, se kterým pracuje pozorující subjekt (vložil příslušnou situaci do toho, co nazýváme kontextuální hry, o kterých pozorovatel neměl tušení).

V realitě se setkáme v každém konkrétním případě se zastoupením obou příčin. Domníváme se a v některých příspěvcích jsme se i pokusili dokázat, že lze vycházet z předpokladu komplexity her, jejich vzájemné provázanosti, na základě které lze odhalit, v jakém herním kontextu ten či onen hráč hraje tu či onu určitou hru, kterou identifikujeme jako výchozí. Jedná se o postup, při kterém odhalujeme zákonitosti společenské reality, snažíme se dešifrovat či rozklíčovat to, o co ve skutečnosti jde, a to vrstvu po vrstvě. K tomuto postupu recenzovaná monografie poskytuje řadu cenných východisek. Lze předpokládat, že k řešení naznačených otázek může přispět i sám autor v dalších svých pracích soudě dle té, která byla předmětem naší pozornosti a ve které projevil dostatečný talent i erudici.

4. K teorii redistribučních systémů

(Pracovní materiály)

Teorie her, bankovnictví, riziko a nejistota

Ivo Stáňa

(Pokračování a dokončení)

5.1.2 Informační toky a koruptivní paralelní systémy

Jak bylo zmíněno v předchozí kapitole, informace a informační toky jsou nejdůležitějším faktorem, který ovlivňuje volatilitu na finančních trzích, protože i všechny ostatní důvody existence volatility z informací vychází a pracují s nimi. Informace jsou klíčovým faktorem při pohybu cen finančních aktiv. Je to logické, protože pokud již dnes budeme znát to, co se stane zítra, můžeme se podle toho zařídit a máme velkou konkurenční výhodu oproti ostatním hráčům. Pro účastníky finančních trhů jsou informace o aktivech obvykle založeny na všech dostupných údajích, se kterými je veřejnost seznámena. Dá se konstatovat, že už jenom tím, že se informace mění a aktualizují, dochází k volatilitě aktiv, kterých se tyto informace týkají. Jak se vyvíjí a informace jsou aktualizovány, trh se na trhu mění ceny směrem nahoru, nebo dolů, právě v závislosti na způsobu, jakým trh vykládá informace, které ovlivní budoucnost aktiva.

To je také základní vědecký závěr, ohledně závislosti volatility na informačním vývoji. Ostatně efektivní finanční trh je založen na tom, že všichni hráči mají stejný přístup k informacím[74].

Pokud jsou však informace založeny na všech dostupných údajích, se kterými je veřejnost seznámena, jak mohou existovat hráči, kteří mají informační výhodu? Logická odpověď by byla, že dané informace umí lépe třídit a analyzovat, jak ale potom mohou existovat hráči, kteří mají ony „insider informations“ (vnitřní informace) a z nich vyplývající výhody? Kdy tyto informace vzali? Já si myslím, že za to může existence paralelního redistribučního systému, konkrétně paralelního redistribučního s přesahem, jako je na obrázku číslo tři.

Uvedu příklad na modelové situaci: Existuje paralelní systém, který tvoří určitá zájmová skupina hráčů. Tito hráči zatím stojí mimo redistribuční systém (jsou v přesahuju - viz ilustrace) a mají zájem získat konkurenční výhodu v podobě informace, která se nachází právě v redistribučním systému.

Obrázek 1: Paralelní system napadá elementární systém

V takovém případě se pokusí získat na svoji stranu hráče v elementárním redistribučním systému a vytvořit tak společný paralelní redistribuční systém uvnitř elementárního systému. Paralelní hráči se tedy začnou podbízet a systémem pozitivní a negativních výplat na svoji stranu získají hráče elementárního systému. Paralelní hráči, kteří se nyní skrytě nacházejí v elementárním systému, budou z tohoto systému čerpat informace, tj. plnit účet pro který paralelní systém vzniknul a fakticky tak působí jako trojský kůň. Díky tomu, že paralelní systém čerpá informace s elementárního, může z něj čerpat i prostředky a následně ho celý ovládnout. Právě takový mechanismus „nastrčení“, či „korumpování“ hráčů elementárních systémů je podle mě důvodem, proč dochází k vzniku „insider“ informací.

Obrázek 2: Paralelní systém proniknul do elementárního

Informační problematika je však složitější. Paralelní systémy totiž „umí“ vytvářet informace falešné, či zkreslené a to stejným koruptivním postupem jako jsem popsal a ilustroval výše. Důvodem pro tyto podlé strategie je snaha poškodit jiné hráče, či změnit prostředí na trhu a předpřipravit si pozice pro určitou činnost.

5.1.3 Skandál Enron a koruptivní informace

Výborným příkladem eruptivní informační činnosti i reálné existence paralelních systémů je kauza energetického gigantu Enron[75]. Společnost Enron vytvořila malou energetickou firmu Dynergy, která fungovala jako bílý kůň. Tato firma nakupovala od Enronu elektřinu a Enron tak vykazoval obrovský zisk. Dynergy však byla ve velké ztrátě, protože tyto obchody měly velmi spekulativní charakter a ne vždy se Dynergy dařilo elektřinu prodat koncovým zákazníkům. Protože byl Enron majitelem Dynergy, velké ztráty by se promítly také v jeho hospodaření a celý pomyslná bublina, která záměrně zvyšovala cenu akcií Enronu, by splaskla. Aby tyto aktivit Enron ukryl, bral velké bankovní úvěry, kterými Dynergy dotoval. Takový systém byl po určitou dobu poměrně funkční, ale měl jednu zásadní chybu. Ve Spojených státech musí mít společnosti, od určitého ročního obratu, provedený nezávislý audit. Při takovém auditu, by se na podobné jednání velmi snadno přišlo. Enron využíval služeb prestižní a nezávislé auditorské společnosti Arthur Andersen a právě v této společnosti vytvořil Enron paralelní redistribuční systém a získal na svojí stranu některé zaměstnance, které pokoutně platil. Tito zaměstnanci potom falšovali auditní výkazy tak, aby vše vypadalo bezproblémově. Energetický gigant podváděl a podstrkoval trhu falešné informace, což vedlo k růstu ceny jeho akcií a spokojenosti akcionářů. Enron zkrachoval v okamžiku, kdy si nabral tolik úvěrů, aby mohl dotovat Dynergy, že už nebyl schopen splácet.

V současné době vyplul na povrch další finanční skandál, ve kterém figurují paralelní redistribuční systémy a to je kauza banky Lehman – Brothers.

5.1.4 Lehman – Brothers

Lehman Brothers Holdings Incorporated, byla významná americká investiční banka, která byla založena už v roce 1850. 15. září 2008 vyhlásila tato banka bankrot a požádala o ochranu před věřiteli. Lehman – Brothers se tak stala nejvýznamnější obětí finanční krize a současní autoři se domnívají[76], že tento bankrot finanční krizi nastartoval. Jednalo se totiž o největší bankrot všech dob, neb měl hodnotu 691 miliard amerických dolarů.

Americká komise pro cenné papíry (SEC - Securities and Exchange Commission – komise pro cenné papíry) ihned zahájila vyšetřování. Původně se mělo za to, že banka nakupovala ona toxická aktiva, o jejichž problematice jsem se zmínil v kapitole 1.3.1, která byla nesplatitelná, a proto se banka dostala do insolvence. Otázky, které tehdy vyvstaly, se týkaly toho, jak je možné, že se banka nechovala obezřetně. Jak je možné, že nakupovala aktiva, o kterých pravděpodobně věděla, že je věřitelé nejsou schopni splatit, což logicky vedlo ke ztrátě a schopnosti plnit závazky, tedy ke krachu? Původní závěry komise byly takové, že banka příliš motivovala své bankéře krátkodobými bonusy a ti se potom snažili uzavírat co nejvíce (i pro banku nevýhodných) obchodů, protože z toho měli osobní prospěch. Podobné aktivity řešila SEC už v roce 2005[77], avšak bezúspěšně.

Po více jak roce a půl vyšetřování krachu Lehman – Brothers však vyvstávají nové informace. Původně se mělo za to, že management banky pouze špatně nastavil prostředí a neuvědomil si, že kam povedou štědré krátkodobé bonusy. To ale není pravda. Jak se nedávno zjistilo, Lehman – Brothers hrály již dlouhou dobu před svým krachem nečistou hru. Předně, topmanagement si vyplácel neuvěřitelné prémie i v dobách, kdy se o existenci toxických aktiv, i pokoutných aktivitách bankéřů vědělo a vyšetřovala je SEC. Generální ředitel banky, Richard Fuld, si během osmi let svého působení (2000 – 2008) přišel na skoro 480 milionů dolarů a tyto štědré prémie neomezil ani v dobách, kdy mu bylo jasné, že banka zkrachuje. Tento stav je prvním ukazatelem existence paralelních redistribučních systémů, neb paralelní systém se snažil na poslední chvíli čerpat výplaty ze systému redistribučního (banka Lehman – Brothers), i když tento zanikal.

Další důkaz existence působení paralelních redistribučních systémů odhalily nedávné výsledky SEC. Banka Lehman – Brothers podobně, jako v roce 2002 Enron podváděla ve svém účetnictví. Bývalý manažer banky Matthew Lee varoval několik měsíců před jejím kolapsem, že nejvyšší vedení ústavu možná klame investory a regulátory o hodnotě firemních aktiv. Lee poslal dopis tehdejší finanční ředitelce Erin Callanové o tom, že má skupina v bilanci nepodložené desítky miliard dolarů, které můžou a nemusejí být špatnými aktivy. Dopis dostal i tehdejší ředitel rizik Chris O'Meara a další manažeři. Lee, který podléhal nejvyššímu finančnímu kontrolorovi globální skupiny, v dopise vypíchl účetní nesrovnalosti v bombajské pobočce firmy. Zmínil se o tom, že nesprávné údaje ve výkazech odporují etickému kodexu skupiny a několik dní na to byl propuštěn.

Takové chování je typickou herní situací paralelních redistribučních systémů, které jsem popsal v kapitole 2.1.5. Jinými slovy Matthwe Lee se (možná nechtěně) dozvěděl o existenci paralelního redistribučního systému. V tom okamžiku se stal jeho součástí a začaly pro něj platit negativní výplaty (např. výpověď a tím odstranění z paralelního systému).

Analogie chování Lehman – Brothers k Enronu je příkladná i v dalším bodě. Americká investiční banka totiž těsně před svým kolapsem převáděla investice a další aktiva na malou a zdánlivě nezávislou společnost Hudson Castle (stejný postup jako vytvoření společnosti Dynergy, v případě Enronu). Později se však ukázalo, že banka má na Hudson Castle značný vliv a má svého zástupce i ve statutárních orgánech firmy (jinými slovy, jedná se o koruptivního hráče dosazeného paralelním systémem, který měl za úkol ovládnout systém redistribuční – společnost Hudson Castle). Hudson Castle si půjčoval peníze na finančních trzích a proti výpůjčkám dával investorům dlužní úpisy s kratší dobou splatnosti. Využíval k tomu firmy, které byly samostatnými právními subjekty. Takto získané peníze pak Hudson Castle půjčoval bance Lehman - Brothers prostřednictvím dohod o zpětném odkupu.

Na příkladu Lehman – Brothers se dá velmi dobře dokumentovat reálná existence paralelních redistribučních systémů, byť nikdy žádný vyšetřoval, který se touto kauzou zabýval, tyto pokoutné struktury takto neoznačil.

Závěr

V současné době vrcholí druhá světová hospodářská krize. Nejnovější prognózy hovoří o tom, že se např. česká ekonomika pomalu zotavuje a vrací se růstu v řádech desetin procent. Stejně jako ve třicátých letech minulého století nyní přichází doba, kdy se budou ekonomové snažit interpretovat ekonomickou krizi. Lidská společnost se vyvíjí a tak jako dochází k jejím změnám, musí docházet k vývoji teorií, které chování lidské společnosti popisují.

Již dnes však existuje věda, které si s podobnými problémy umí poradit. Vlastně existuje od roku 1944, avšak nikdy nebyla plně aplikovaná na ekonomické vědy (některé mikroekonomické modely s teorií her pracují, ale rozsah je malý) z hlediska problematiky, které se týká lidského chování a jeho předvídání. Teorie her, jako matematická disciplína, disponuje fundovanými prostředky, jak se v problematice konfliktních rozhodovacích situací orientovat, jaké strategie volit a co očekávat od ostatních hráčů. Právě ono herní „schéma“, kterým se fakticky stává život samotný, schéma, které z nás všech, ať už jsme v jakékoli roli, činí hráče, dává možnost pracovat s riziky a nejistotou.

Z teorie her vychází teorie redistribučních systémů, která rovněž využívá matematického aparátu, i specifických modelů teorie her, ale zachází ještě dál a je konkrétnější. Teorie redistribučních systémů se snaží za pomoci logiky a matematického aparátu simulovat prostor, ve kterém dochází k rozdělování finančních prostředků mezi jednotlivé osoby v tomto prostoru se nacházející a vztahy, které tímto procesem vznikají. Právě v takovém prostoru dochází k celé řadě konfliktních situací, které vyplývají z lidské povahy, avšak jejich subjektivita je nahrazena racionálním chováním. Právě proto si myslím, že se teorie her, resp. teorie redistribučních systémů dá skvěle aplikovat v oblasti finančnictví. Finanční trhy jsou totiž také oblastí, prostorem, ve kterém dochází k dělbě finančních prostředků podle určitých pravidel.

Byly to právě finanční trhy, kde v 2008 započala hypotéční krize, finanční krize a následná hospodářská krize. Finanční trhy svým uspořádáním skutečně připomínají redistribuční systémy. Dochází na nich k rozdělování finančních prostředků mezi jejich účastníky, která jsou „hráči“ na finančních trzích. Trhy nejsou jednotné, ale dělí se na jednotlivé sektory, které jsou elementárními systémy, ve kterých se nacházejí jednotliví účastníci trhu. Bohužel také existují systémy paralelní, tedy systémy parazitní, které elementární systémy ovlivňují, pokřivují a těží z nich výplaty, nebo třeba informace. Na celou problematiku volatility trhu se dá nahlížet právě z pohledu paralelních systémů, protože volatilita se úzce pojí s informovaností obchodníků a informovanost zase s dostupnými informacemi. Pakliže jsou hráči paralelních systému schopni pokoutně získat více a kvalitnějších informací, mají nad ostatními výhodu a finanční trhy fakticky zneužívají.

Typickým příkladem existence paralelních redistribučních systémů jsou velké finanční skandály společností Enron a Lehman – Brothers. V obou případech hrál nejvyšší management nečistou hru, vedl podvodné účetnictví, pokoutné obchody, vlastnil firmu, kterou se snažil ovlivňovat trhy a cenu akcií své společnosti a vyhazoval (trestal) zaměstnance, kteří si dovolili na takové chování upozorňovat. Přesně taková chování teorie redistribučních systémů do detailu popisuje a přesně takového chování se tyto dvě společnosti dopustily. Už jenom díky této analogii je zřejmé, že teorie redistribučních systémů přináší do lidské společnosti, chtěné a důležité rozuzlování šedých struktur, které manipulují s celou společností a můžou jí způsobit fatální problémy. Bankrot Lehman – Brothers byl největším bankrotem všech dob a fakticky odstartoval finanční i ekonomickou krizi.

Problémem současné teorie redistribučních systémů je, že se jedná o obor mladý, který ještě není dostatečně rozvinutý a neobsahuje reálně použitelné aparáty. Z tohoto důvodu jsem dosáhnul hlavního cíle své diplomové práce pouze částečně. Současně se potvrdila hypotéza, že lidské špatnosti jsou hnacím motorem globálních problémů. V současné době není tato vědní disciplína natolik pokročilá, aby se dala prakticky aplikovat v oboru finančních trhů. Důvodem je to, že současný stav poznání v tomto oboru umožňuje pouze zpětně sledovat a dekódovat situace, ve kterých se paralelní redistribuční systém nějakým způsobem prozradil, což jinými slovy znamená, že zaniká. Teorie redistribučních systémů zatím neumí sledovat reálné systémy v reálném čase a sama tak odhalovat (nejenom zpětně popisovat a dekódovat, když se odhalí sami) např. škodlivé paralelní redistribuční systémy, i když po jejich odhalování a boje s nimi velká společenská poptávka. Vedlejší cíl své diplomové práce jsem splnil, protože jsem vytvořil model, na kterém jsem prakticky demonstroval, že paralelní redistribuční systémy mohou ovlivňovat riziko a nejistotu na trhu, formou trží volatility. Existenci paralelních systémů jsem také dokumentoval na příkladě dvou velkých finančních skandálů.

Teorie redistribučních systémů se v současné době stále vyvíjí a já osobně jí považuji za stejně důležité obor, jakou samotnou ekonomii, neb tato disciplína aplikované matematiky umožňuje odhalovat (skryté) lidské špatnosti a poukazovat na jejich existenci i na způsob, jakým lidské společnosti škodí a to v mnoha oborech. Věřím, že v budoucnu bude dostatečně rozvinutá, aby tyto problémy uměla odhalovat v reálném čase. Svojí diplomovou prací jsem chtěl poukázat na její užitečnost, důležitost, schopnosti a nezastupitelnost v konfliktních rozhodovacích situacích.

Seznam použité literatury:

Becker, G.: Preference a hodnoty, Praha: Grada Publishing, 1997.

BENESCH, J.: Teorie her a ekonomické systémy. [Diplomová práce.] Praha: Vysoká škola finanční a správní Praha, 2008. Vedoucí diplomové práce: Doc. Radim Valenčík, CSc.

BLACKWELL, D., GIRSHICK, M. A.: Teorie her a statistického rozhodování: Praha, Knihtisk, n.p. 1964 (dále citováno jako Teorie her a statistického rozhodování)

BOLLERSLEV, T., ENGLE, R.F., NELSON, D.B.: Handbook of Econometrics, Vol. 4, Elsevier, Amsterdam, 1994

BOREL, E.: La teorie de jeu et les équations intégrales a noy au symetrique gauche, C. R. Acad. Sc. 1921

BOREL, E.: Sur les jeux on le hazard se cosine avec l´habitelé des joueurs, C . R. Acad. Sc. 1924

CECCHETTI, S.G., CUMBY, R.E., FIGLEWSKI, S.: Estimation of the Optimal Futures Hedge, Review of Economics and Statistics, Cambridge University, MIT Press Journals, 1998

COURNOT, A.: Researches into the Mathematical Principles of the Theory of Wealth, A. M. Kelley, 1971, ISBN-10: 0678000662

DRESHER, M., TUCKER, A. W, WOLFE, P.: Contribution to the theory of games, Vol. III Annals of Mathematical Sdudies 40, Princeton: Princeton University Press, 1957

DUDEK, I.: Poznání a neurčitost základní racionální přístupy a praktické metody, ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY, 1999, ISSN 1211-0442

Friedman, M. 1993. Kapitalismus a svoboda. Liberální institut, Praha 1993

CHEN, L.: Stochastic Mean and Stochastic Volatility – A Three-Factor Model of the Term Structure of Interest Rates and Its Application to the Pricing of Interest Rate Derivatives, Harvard, Blackwell Publishers, 1994

JÍLEK, J.: Finanční trhy a investování, Praha: GRADA, 2008, ISBN: 978-80-247-1653-4

KDÁNOVÁ, M.: Aplikace teorie her. [Diplomová práce.] Praha: Vysoká škola finanční a správní, 2008. Vedoucí diplomové práce: Doc. Radim Valenčík, CSc.

KOTÁSEK, J., POKORNÁ, J.: Kurs obchodního práva: právo cenných papírů. Praha: C. H. Beck, 5. vydání 5. vydání, 2009

KUHN, H. W., TUCKER, A. W.: Contribution to the theory of games, Vol. I Annals of Mathematical Sdudies 24, Princeton: Princeton University Press, 1950

KUHN, H. W., TUCKER, A. W.: Contribution to the theory of games, Vol. II Annals of Mathematical Sdudies 28, Princeton: Princeton University Press, 1954

LAWRENCE, G.: A Colossal Failure of Common Sense: The Inside Story of the Collapse of Lehman Brothers. Crown Business. 2009

LUCE, R. D., Raiffa, H.: Games and decisions, New York: J. Wiley, 1957

LUCE, R. D., TUCKER, A. W.: Contribution to the theory of games, Vol. IV Annals of Mathematical Sdudies 40, Princeton: Princeton University Press, 1959

MacLEAN, B., ELKIND, P. Smartest Guys in the Room: The Amazing Rise and Scandalous Fall of Enron, 2003

MACHIAVELLI, N.: Florentské letopisy, 1520 – 1525, vydané 1532

MACHIAVELLI, N.: Vladař, 1513, vydané 1532

MAŇAS, M. 1991. Teorie her a její aplikace. Praha: Praha: SNTL

MAŇAS, M. 2002. Teorie her a konflikty zájmů. Praha : Vysoká škola ekonomická v Praze.

MAŇAS, M.: Teorie her a její aplikace, Praha, Nakladatelství technické literatury, 1991, str. 13 (dále citováno jako Teorie her a její aplikace)

MAŇAS, M.: Teorie her a optimální rozhodování, Praha: Matematický seminář SNTL, 1974, str. 14

McKINSEY, J. C. C.: Intorduction to the theory of games, New York: McGraw-Hill, 1952

NAJMAN, P.: Ekonomické aplikace modelu teorie her. [Diplomová práce.] Praha: České zemědělská univerzita v Praze, Provozně ekonomická fakulta, 2004. Vedoucí diplomové práce: RNDr. Helena Brožová, CSc.

NEUMANN, J. Von, MORGENSTERN, O.: Theory of games and economic behaviour. Princeton: Princeton University Press 1944

NEUMANN, J. Von: Zur Theorie der Gesellschaftsspiele, Math. Annalen, 1928

OSBORNE, J. 2002. An Introduction to Game Theory. New York : Oxford. University Press. ISBN 0-19-512895-8.

OSBOURNE, J.: An Introduction to Game Theory, New York: Oxford. University Press. ISBN 0-19-512895-8

PAVLÁT, V. a kolektiv: Kapitálové trhy, Praha: Professional publishing, 2005 (dále citováno jako Kapitálové trhy)

PAVLÁT, V., KUBÍČEK, A. 2004. Regulace a dozor nad kapitálovými trhy. Praha: Vysoká škola finanční a správní, o.p.s.

PAVLÁT, V., KUBÍČEK, A.: Regulace a dozor nad kapitálovými trhy. Praha: Vysoká škola finanční a správní, o.p.s

SEKERKA, B. 2002. Mikroekonomie. Matematické a kvantitativní základy. Praha : Profess Consulting. ISBN 80-7259-030-8.

Selten, R. 1999a. Game theory and behaviour: selcted essays, Díl 1., 1. vydání. Elgar : Cheltenham - GB. ISBN 1-85898-872-1.

Selten, R. 1999b. Game theory and Economic behaviour: selcted essays, Díl 2., 1. vydání. Elgar : Cheltenham - GB. ISBN 1-85898-872-1.

SELTER, R.: Game Theory and Behaviour: Selected essays, Díl. 1,Elgar: Chelterham – GB, ISBN 1-85898-872-1

SELTER, R.: Game Theory and Behaviour: Selected essays, Díl. 2,Elgar: Chelterham – GB, ISBN-10 978-1858988726

TURNOVEC, F., CHOBOT, M.: Teória hier. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelstvo, 1967

Valenčík, R. 2008. Teorie her a redistribuční systémy. Praha : Vysoká škola finanční a správní, o.p.s.

VALENČÍK, R.: Teorie her a redistribuční systémy, Praha, VŠFS, o.p.s, 2008

Vladař, Kap. 17 - O tvrdosti a shovívavosti, a zda je lepší být oblíbený, nebo obávaný

WALTER, I.: Mergers and Acquisitions in banking and finance, Oxford: Oxford University Press, 2004, ISBN-10: 0195159004 (dále citováno jako Mergers and Acquisitions in banking and finance)

WHITE, M.: Machiavelli: nepochopený muž. Praha: BB art, 2006. ISBN 80-7341-667-0.

Zákon o bankách 21/1992 Sb.

Internetové odkazy:

http://vladar.internetove-obchody.net/machiavelli-vladar.html volně dostupný text Machiavelliho Vladaře, adresa funkční k 30.5.2010

http://www.cnb.cz/cs/o_cnb/ internetový portál ČNB, funkční nepřetržitě

http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/mn_informace_dle_zakona.htm internetový portál ministerstva financí, funkční nepřetržitě

http://www.sec.gov/news/press/2005-114.htm zpráva SEC o správní řízení se čtyřmi americkými bankami, adresa funkční k 30.4.2010.

5. Informace z vědeckého života

Přehled akcí pořádaných v rámci Teoretického semináře EPS-SI 2010

Přehled akcí pořádaných v rámci teoretického semináře EPS-SI v roce 2010 uvádíme v pořadí od nejnovějšího k nejstaršímu. Z přehledu je zřejmé i to, ke kterým akcím existují podklady, které si může zájemce stáhnout. Uvedený přehled i s podklady ke stažení lze najít na www.vsfs.cz/?id=1111.

15.12.2010 Nebezpečí racionální diskriminace - uvede Tomáš Kosička podklady, 91 kB

08.12.2010 Sebereflexe naší společenské reality (diskuse pořádaná časopisem Marathon) podklady, 197 kB

01.12.2010 O reformách v nově vydaných učebnicích mikroekonomie

24.11.2010 Bakalářské a diplomové práce z oblasti aplikace teorie her (dosavadní zkušenosti, výsledky a proč je zajímavé práci na dané téma připravit)

10.11.2010 O ženách, které otřásly světem - přednáška M. Matějky

03.11.2010 O volitelném předmětu „Ekonomické aplikace teorie her“ (co vás čeká, pokud si tento předmět vyberete)

27.10.2010 Teoretická analýza vyjednávání koalic a realita v ČR 2010: Může teorie her něco říci o tom, co se děje v praxi? podklady, 44 kB

20.10.2010 Racionalita a iracionalita ve vědách o společnosti (panelová diskuse) podklady, 42 kB

13.10.2010 Nejbližší úkoly v rozpracování teorie redistribučních systémů podklady, 90 kB

06.10.2010 Nové v teorii redistribučních systémů (R. Valenčík) podklady, 233 kB

29.09.2010 Nové v teorii redistribučních systémů - září 2010 (R. Valenčík) podklady, 233 kB

01.09.2010 Pracovní schůzka - příprava na konferenci Lidský kapitál a investice do vzdělání podklady, 361 kB

28.07.2010 Pracovní schůzka

30.06.2010 Pracovní schůzka podklady, 32 kB

16.06.2010 Pracovní schůzka podklady, 337 kB

09.06.2010 Kontextuální hry, aneb jak vysvětlit zdánlivé rozpory mezi teorií a experimenty - Úvodní slovo R. Valenčík, pracovní seminář podklady, 108 kB

02.06.2010 Hry a svět ("čtení" reality prostřednictvím odhalení vzájemných souvislostí mezi různými hrami) - pracovní seminář

12.05.2010 Druhá pracovní schůzka před prázdninami

05.05.2010 Teorie redistribučních systémů - výsledky a co dál (porada stálých účastníků a zájemců) podklady, 2870 kB

14.04.2010 Strukturalismus, postmoderna a ambice Teorie redistribučních systémů (o programu našeho výzkumu v širším kontextu) - Radim Valenčík podklady, 418 kB

07.04.2010 Kooperativní a nekooperativní hry z pohledu institucionální ekonomie - Petr Wawrosz podklady, 101 kB

05.04.2010 Teorie redistribučních systémů - výsledky a co dál (porada stálých účastníků a zájemců)

31.03.2010 Proč se lépe hraje na křivém vesmíru? - Jiří Mihola

24.03.2010 Startujete či finišujete závěrečnou práci? - Jak se vyhnout nejčastějším chybám (věcným i formálním)/Úvodní slovo Marek Matějka, doplní jej další pedagogové

17.03.2010 Teorie her pro manažery (co mohou magistři očekávat od studia tohoto volitelného předmětu) Úvodní slovo Radim Valenčík podklady, 141 kB

10.03.2010 Matematický aparát teorie redistribučních systémů (úvodní slovo R. Valenčík) - podívejte se na zajímavé podkladové materiály podklady, 91 kB

10.03.2010 Podklad II semináře:Matematický aparát teorie redistribučních systémů - podívejte se na něj podklady, 45 kB

03.03.2010 Vězňovo dilema a evoluční stabilita - Úvodní slovo T. Kosička podklady, 843 kB

24.02.2010 Jak začít psát závěrečnou práci? Úvodní slovo M. Matějka a R. Valenčík (v podkladech je pozvánka na kurz rychlého čtení, kterou zde uveřejňujeme vzhledem k zájmu studentů) podklady, 176 kB

10.02.2010 Neurotechnologie při studiu na vysoké škole a v tréninku manažerů - MUDr. Michaela Pakszysová, CSc.

03.02.2010 Racionalita a emocionalita (Jak vznikají naše prožitky?) - volná beseda, moderuje R. Valenčík podklady, 160 kB

13.01.2010 Teorie redistribučních systémů - co přinesl rok 2009 a o co se pokusíme v roce 2010. Úvodní slovo R. Valenčík podklady, 100 kB

06.01.2010 Cestování po redistribuční krajině (aneb Jak se dá koukat na redistribuční plochu a její vlastnosti?) Úvodní slovo J. Mihola

6. K procvičení šedých mozkových buněk

Vážení přátelé Marathonu,

máte zájem o logiku, matematiku, kombinatoriku? Máte zájem utkat se zajímavým problémem tak, jako rytíř s drakem? Právě pro vás jsme připravili tuto novou pravidelnou rubriku jejímž cílem je pro Vás rozptýlení a bystření mozku a pro nás vyhledávání talentů ke spolupráci na výzkumu spadajícím do oblasti Teorie her. Formou logických hlavolamů zde chceme představit méně známé zákonitosti světa, ve kterém žijeme.

Úloha č.1: Dva profesoři

Dva profesoři matematiky sedí v restauraci a jeden druhému říká:

Prof. A) Musím jít domů, moje dcera má dnes narozeniny.

Prof. B) Ale Ty máš přece dcery 3, kolik je jim let?

Prof. A) Součin jejich věku je 36.

Prof. B) To mi nestačí.

Prof. A) Součet jejich věku je stejné číslo jako číslo támhle naproti na baráku (oba číslo vidí).

Prof. B) To mi také nestačí.

Prof. A) Nejstarší má trojky dioptrie.

Prof. B) Děkuji, to mi stačí. Už vím kolik je každé z nich let.

Otázka: Kolik je každé dceři let?

Na rozdíl od jiných soutěží a kvizů nejsou v tomto případě správné odpovědi slosovatelné. Ale opakovaně úspěšní řešitelé budou přizváni k aktivní účasti na naše semináře a bude jim nabídnuta možnost hledat odpovědi na otázky spojené s Teorií redistribučních systémů. Žádáme Vás nejen o odpověď, ale i o zaslání postupu řešení. Na Vaše odpovědi se budeme těšit na mailové adrese naší redakce.

[1] Exhorty, popř. exhortace, je latinské označení pro promluvy nových katechetů.

[2] K. J. Seibt (1735 - 1806) - původem německý osvícenský filozof, historik a pedagog, profesor univerzity v Praze, jezuita a církevní hodnostář, usiloval o spojení katolicismu s voltairiánským racionalismem. Byl propagátorem filozofie Humovy, Montesquieuovy a Voltairovy.

[3] Gottfried Wilhelm Leibniz (1646 - 1716) - německý filozof, vědec a diplomat, přední představitel objektivního idealismu.

[4] Christian Wolff (1679-1754) - německý idealistický filozof, stoupenec osvícenského absolutismu, matematik, systematizátor a popularizátor Lebnizovy filozofie, z níž rozvinul metafyzický teleologismus, do filozofie zavedl pojem ontologie.

[5] František Josef Gerstner (1756-1832) - český fyzik a technik, profesor univerzity v Praze.

[6] J. L. Jandera (1776 - 1857) studoval filozofické fakultě v Praze, kde se stal žákem a pozdějším nástupcem významného českého matematika Stanislava Vydry, v roce 1800 vstoupuje do premonstrátského řádu a v roce 1802 je vysvěcen na kněze.

[7] Císař František zřídil dvorským dekretem ze dne 3. února 1804 na všech gymnáziích a univerzitách podunajské monarchie místa učitelů náboženství. Vůlí císaře bylo, aby tito učitelé ze svých studentů vychovali „dobré křesťany a řádné občany“.

[8] Jedná se o proud utopického socialismu, jehož duchovním otcem byl hrabě Claude Henri Rouvroy de Saint-Simon (1760 - 1825)

[9] F. M. Klácel (1808 - 1882) - katolický teolog, vlastenec, utopický socialista, spisovatel, bolzanovec, poslední z proudu „českých kacířů“ (podrobněji viz Marathon, 2008, č. 5).

[10] John Maynard Keynes – britský ekonom, v počátcích člen cambridgeské školy, posléze kritika „laissez faire“, osobnost, která ovlivnila ekonomické myšlení i reálnou hospodářskou politiku po zbytek století až po současnost

[11] volně přeloženo jako „nekonformní názory“

[13] Marie-Esprit-Léon Walras – ekonom tzv. laussanské školy, tvůrce konceptu všeobecné rovnováhy

[14] Afred Marshall – britský ekonom cambridgeské školy, resp. marginalistická revoluce, v počátcích navázal na J. S. Milla a přejal jeho závazek pro ekonomického teoretika ve formě boje s chudobou

[15] David Colander – americký ekonom, profesor na Middlebury College, president Eastern Economic Association, History of Economic Thought Society; člen edičních rad Journal of Economic Perspectives, Journal of Economic Education, Journal of the History of Economic Thought, podrobněji viz dále

[16] volně přeloženo jako „makroekonomika je příliš složitá a komplexní pro modelování“

[17] „Post Walrasian Macroeconomics”; 2006 Cambridge University Press

[18] Robert Emerson Lucas Jr. – nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 1995, za aplikace racionálních očekávání v makroekonomických modelech

[19] Milton Friedman – zakladatel monetarismu, vůdčí osobnost tzv. chicagské školy

[21] Milan Sojka – významný český pedagogog a ekonom

[22] Edmund Phelps – americký ekonom, profesor politické ekonomie Columbia University

[23] Axel Stig Bent Leijonhufvud – švédský ekonom, profesor ekonomie na California University a na Universitě v Trentu, podrobněji viz dále

[24] Robert Wayne Clower – profesor ekonomické teorie na Univerzitě Jižní Karolíny v Columbii, blíže viz dále

[25] volně přeloženo jako „základní zákony pohybů na trhu“

[26] tradiční investiční mutiplikátor, též viz [4]

[27] volně přeloženo „původní přístup včetně správné nové syntézy“

[28] Perry Mehrling – profesor ekonomie na Barnard College, Columbia University, v současnosti se zabývá rolí monetární politiky a monetární autority ve vyspělých ekonomikách

[29] Peter Hans Matthews – Associate Professor of the Department of Eonomics in Middlebury College, Vermont

[30] přeloženo jako „Kdo je postwalrasiánec“

[31] Kevin D. Hoover – profesor ekonomie a filozofie na Duke University, autor např. „Causality in Macroeconomics and The Methodology of Empirical Macroeconomics“

[32] Peter Howitt – profesor ekonomie a společenských věd Brown University, tvůrce moderního schumpeteriánského přístupu v teorii hospodářského růstu

[33] Dynamic Stochastic General Equilibrium Model

[34] přeloženo jako „životní elán“, též viz [4]

[35] Multi-Agent Systems – metoda výzkumu systémů, kde je definováno mnoho vztahů, včetně několika cílových funkcí

[36] Agent Based Computational Economics – metoda modelování z oblasti behaviorální ekonomie, cílem je zjistit, jakým způsobem tvoří virtuální agenti své strategie

[39] P.L.Lemieux Guns and Economics, publikováno 02/2003 v Tech Central Station

[40] V. Urbánek, Efektivnost a spravedlnost ve veřejné volbě, VŠE

[41] Vilfredo Frederico Damaso Pareto (1848 – 1923) Italský ekonom, sociolog a politolog, profesor university Lausanne. Ve své práci se soustředil na matematickou teorii rovnováhy a analýzou indiferentních křivek

[42] Článek On the Rationale of Group Decision-making (1948). Teorie bude detailně rozpracována v kapitole hlavních teoretické přínosů školy veřejné volby.

[43] Poprvé prezentoval ve své disertační práci, která nesla název Social Choice and Individual Values (1951). Teorie bude detailně rozpracována v kapitole věnované hlavním teoretickým přínosům školy veřejné volby.

[44] Britský, Neo-keynesiánský ekonom, Nobelovu cenu obdržel za svůj přínos v oblasti Teorie všeobecné rovnováhy a Teorii blahobytu. Nejznámější dílo Value of Capital

[45] Viginské ekonomické školy – instituce s hlavním fokusem na problematiku teorie veřejné volby

[46] Quid pro quo (něco za něco). Podrobnější výklad k tématu „logrolling“ se nalézá v kapitole Teoretické přínosy školy veřejné volby.

[47] Poprvé publikováno ve Western Economic Journal v článku pod názvem "The Welfare Costs of Tariffs, Monopolies, and Theft"

Tímto termínem definuje jednání, při kterém dochází, na úkor ostatních, ke zvýhodnění určitého jedince či skupiny, s využitím politického procesu za účelem vlastního obohacení. Tuto teorie bude podrobněji rozpracována v kapitole věnované mikroekonomicky orientovaným teoriím veřejné volby

[48] Tato teorie je dána do souvislostí a podrobněji rozpracována v kapitole teorie kolektivní volby,

[49] Pojem „instituce“ definoval jako souhrn zvykového chování, které je historicky proměnné a jehož základem je sociální psychologie (formuloval v době, kdy v USA ještě nebyla sociální psychologie jako samostatný obor) – více v kapitole Institucionální ekonomie.

[50] Pojem „instituce“ definoval jako právem sankcionované normy chování – tedy z historie přenesené zvyky plynoucí z lidských potřeb a které byly zakotveny do právních norem

[51] Latinský výraz pro člověka ekonomického – pro potřeby teorie se jedná o smyšleného člověka, který je dokonale informovaný, rozumný, který porovnáním nákladů a výnosů myslí pouze na maximalizaci svého vlastního užitku. Poprvé byl tento termín použit v díle V. Pareta „Manuale ďeconomia politica“ z roku 1906.

[52] Resourceful-Restricted-Evaluating-Expecting-Maximizing-Man – rozšiřuje klasický model homo oeconomicus o omezení conditio humana (volně přeloženo jako podmínka lidského bytí). Tento termín byl vytvořen německo-holandským sociologem Siegwartem Lindenbergem

[53] Matematický vzorec, který znázorňuje nerovnoměrné rozložení bohatství ve společnosti s vysvětlením, že 20% obyvatelstva vlastní 80% bohatství můžeme definovat také jako 20 % bohatství je rozděleno mezi 80% obyvatelstva (tématu se budu v této práci ještě věnovat)

[54] Citace z Paretova Manual of Political Economy: „Materiální blahobyt nebo morální a náboženské kvality nebo jakékoli jiné kvality společnosti lze zvýšit pouze tehdy, lze-li ve společnosti učinit takovou změnu, která bude výhodná pro všechny její členy, nebo jen pro některé z nich, aniž by znevýhodnila jiné.“ (str.365)

[55] Bergson: společenská funkce blahobytu je agregací individuálních funkcí užitečnosti všech lidí tvořící společnost. Tato funkce představuje volbu mezi různými situacemi, z nichž všechny jsou pareto-optimální)

[56] Profesor na Vídeňské universitě, dílo Grundschätze und Volkswirtschaftslehre (1871)

[57] Politicko-filosofický směr zakládající se na myšlence, že svoboda je hlavní politickou hodnotou.

[58] Americký ekonom, profesor na Cato Institue. Dílo Bureuaucracy and Representative Government (1968)

[59] Ekonomie – P. A. Samuelson a W.D.Nordhaus, str. 768

[60] Pouze pro úplnost (a z nemístné neskromnosti) - o učební pomůcky v těchto sférách se pokoušel i autor recenze. Texty Průvodce dějinami standardních ekonomických teorií (Slaný, Melandrium 2001 a 2003) však nebyly výkladovými učebnicemi, nýbrž pokusy o teoreticko-metodologické průvodce a materiály charakteru doplňkového. Rozhodně neměly ambice konkurovat zavedeným publikacím M. Sojky (a kol.), ani R. Holmana (a kol.). Pokus o komplexnější a souhrnný text představuje až rozsáhlá práce Sirůček, P. a kol.: Hospodářské dějiny a ekonomické teorie (vývoj-současnost-výhledy) (Slaný, Melandrium 2007). Tato ovšem obsahuje - coby rozhodující část - pasáže věnované hospodářským dějinám. Samotné propojení dějin teorií a dějin hospodářských do jedné publikace je však i značně diskutabilní. A pasáže z dějin standardního i nestandardního myšlení zde nejsou zpracovány do přijatelné učebnicové podoby, kdy bolestně chybí především rejstříky, shrnutí etc. Na dalším upraveném (a zeštíhleném) vydání, resp. na zcela nové souhrnné dějinářské publikaci (dotažené až do současnosti pod zorným úhlem rozporů globalizace) práce sice neustále probíhají, ale jde o běh na velmi dlouhou trať ... Na trhu se vyskytují i další tuzemské materiály a různorodé texty zabývající se dějinami ekonomických teorií, komparacemi, metodologií aj. Nicméně v drtivé většině případů, pokud jde o autory stojící zcela mimo rámec VŠE v Praze či FSV UK v Praze, se jedná o „ligu“ nižší. Připomínat by šlo též silnou tradici výuky dějin ekonomických teorií na Slovensku, kde v Bratislavě štafetu v současnosti reprezentuje např. J. Lisý.

[61] Zde možno připomenout též útlá skripta psaná pro potřeby VŠFS. Text Sojka, M., Kadeřábková, B.: Stručné dějiny ekonomických teorií (Praha, VŠFS - Eupress 2004) přináší velmi stručný přehled - spíše úvod do přehledu - vývoje hlavních teoretických koncepcí, důležitých pro pochopení soudobé mikro- i makroekonomie. Některé kapitoly zde obsahují taktéž krátkou část „Minulost v přítomnosti“, se snahou naznačit aktuálnost, návraty, inspirace apod. důležité z hlediska pochopení dneška. Zde ale v syrové a především velmi zkratkovité podobě.

[62] Což není výtka, ani kritika, ba právě naopak. Rozhodně se nejedná a populární publikaci, zcela srozumitelnou každému „nepolíbenému“ laikovi. Každému přemýšlivějšímu čtenáři lze však alespoň letmé nahlédnutí doporučit. Autor recenze přitom není stoupencem módního názoru, že ekonomická teorie (přesněji ekonomické teorie) spočívá na principech, které může lehce pochopit úplně každý. Úplně každý též nemůže být dobrým zedníkem, hercem či řidičem ... (Nicméně na sílu „prostého“ selského rozumu nelze zapomínat nikdy a nikde, a tedy ani zde). Na druhé straně ovšem nutno připomenout a ocenit, že vždy vědecky seriózní texty M. Sojky zkoumanou problematiku nikdy nadúměrně nekomplikovaly. A M. Sojka rozhodně nikdy nepatřil k těm, kteří deficit obsahu a myšlenek skrývají za nesrozumitelné tzv. vědecké instrumentarium. Právě M. Sojka se např. nad přílišnou matematizací ekonomie a naprostým odtržením standardních konstrukcí od reality, i od ekonomie coby vědy společenské, vždy pobaveně pozastavoval. A především nemilosrdně, s nepředstíraně hlubokou znalostí věci, obnažoval prázdnotu i apologetiku těchto konstrukcí. A vlastně ani nikdy příliš nezakrýval historickou, ideologickou (i třídní) podmíněnost ekonomických teorií. Vždy ovšem v rámci politicky korektních mantinelů.

[63] A laskavý p.t. čtenář nechť promine nekorektní termín, leč místy text působí bezpohlavně a bez „šťávy“ (sr. s pozn. 7). Autor recenze se omlouvá za kritiku (jejíž vznášení se může jevit, a vlastně i jeví, jako mírně či více nevhodné), ale recenze nemá rozhodně být pouhou poctou a nekritickou oslavou Sojkova plodného života a díla.

[64] Kontakty s italským prostředím zmiňuje vzpomínka L. Mlčocha. Připomíná spolupráci s univerzitou v Bologni, resp. jméno S. Zamagni. Na jeho práce (a E. Screpantiho) je v knize odkazováno na celé řadě míst. A velmi časté jsou odkazy též na texty A. Roncaglii. Možná jsou až překvapivě časté, což místy působí až rušivě a nepatřičně. M. Sojka byl sám osobností, která rozhodně nemá zapotřebí se při každé příležitosti „skrývat“ za mínění jiných.

[65] Na čemž mnoho nemění ani to, že M. Sojka samozřejmě neopomíjí, a využívá, např. klasické dílo „Rakušana“ J. A. Schumpetera The History of Economic Analysis. Místy je ovšem v textu „italský duch“ citelně patrný.

[66] Pasáže o klasické škole, a zdaleka nejen tyto, vyvolávají dojem až jakési metodologické „bojácnosti“. Jsou sice zmiňovány i odlišné interpretace (často opět s odkazy převážně na italské prameny) a M. Sojka se ani nevyhýbá zhodnocení, kritice, rozporům ... Ale celkově je to takové „neslané, nemastné“ ... Různorodí autoři jsou řazeni vedle sebe a ... Autor recenze se opětovně omlouvá možná až za nemístně příkrá a přehnaně kritická slova, ale domnívá se, že M. Sojka by zcela určitě nevyžadoval výhradně automatickou chválu. Názory autora recenze jsou samozřejmě názory ryze a veskrze subjektivní a jistě diskutabilní. Ohledně publikace měl však očekávání skutečně maximalistická. Nicméně autor recenze není blížeji obeznámen se vznikem monografie, s původními cíli, všemi peripetiemi, kterými si prošla či s tím, zda skutečně byl celý text samotným M. Sojkou definitivně dokončen a „doladěn“. Významnou roli samozřejmě sehrává i rozsah celé práce, který vydavatel (a nejenom on) považuje ještě za akceptovatelný ... Kritické poznámky ovšem nikterak nesnižují zásadní význam tohoto textu.

[67] Zdůrazněme a podtrhněme uvozovky u slova „nejslabší“. Jde vždy o výklad vysoce fundovaný a poctivý. Nicméně v jiných textech, i za účasti samotného M. Sojky, byly tyto pasáže zpracovány důkladněji a přínosněji.

[68] Jde o malý povzdech autora, který trpí jistou „úchylkou“ nejenom ohledně J. A. Schumpetera, ale především ohledně teorie cyklů a vln, v čele s koncepcí tzv. dlouhých vln. I tyto v textu, byť velmi skromně, zmíněny jsou.

[69] Věčná škoda ovšem je, že postkeynesovsky silně orientovaný M. Sojka se již nedostal k napsání uceleného učebního textu ekonomické teorie z pohledu právě ekonomie postkeynesovské.

[70] Autor recenze opakovaně o systému P. Sraffy slýchával, naslouchal i diskutoval právě u M. Sojky. A pokoušel se i prokousat nejen prací „Výroba zboží pomocí zboží“. Poctivě však přiznává, že Sraffu nikdy plně nepochopil. A zřejmě není úplně sám. Za to ovšem M. Sojka, ani jeho výklad a ani jeho texty, až tak nemohou.

[71] Právě faktická likvidace výuky dějin ekonomických teorií v 90. letech na VŠE v Praze je jedním z důležitých faktorů (vedle např. ztráty synergického efektu díky „úspěšnému“ rozparcelování VŠE v Praze na samostatné fakulty bez společného základu i kontaktů, nemluvě o obludném kreditním systému atd. atd.) podepisující se na nezřídka přímo děsivých neznalostech. A to byť jenom nejprimitivnějších fundamentů standardních mikro- a makroekonomických teorií u současných tzv. vysokoškolských studentů. Bez alespoň rámcové povědomosti o historickém zarámování, hlavních meznících vývoje ekonomického myšlení, jeho ideologické podmíněnosti, charakteristikách, komparacích atd. je hlubší pochopení ekonomických teorií prakticky nemožné. Zarážející neznalosti lze samozřejmě pozorovat zdaleka nejenom u ekonomie, ale i u matematiky (ba i počtů na úrovni „kinderstube“), historie, zeměpisu, všeobecného překladu a často i prosté gramotnosti či základů pravopisu. Úroveň znalostí i nároky přitom neustále klesají. Hlavním viníkem je ovšem dvacetiletá zločinná a devastující liberalizace českého školství všech úrovní. A na okraj: právě M. Sojka byl hlavní (a bohužel v podstatě i jedinou) personou zajišťující výuku dějin teorií na FSV UK. Po jeho odchodu i zde nastalo „prázdno“, které bylo zaplňováno studentskou svépomocí či výukou na úrovni nesrovnatelné s fundovaností a znalostmi M. Sojky.

[72] Dějinářský text M. Sojky a kol. (Praha, Karolinum - UK 2000) obsahuje i zajímavou kapitolu o vývoji ekonomické teorie - nemarxistické i marxistické - v sovětském Rusku. A i když tato nepochází přímo z pera M. Sojky, tato problematika by si pozornost zasloužila možná i zde. Včetně např. shrnutí vývoje marxistické politické ekonomie socialismu, resp. jejích klíčových problémů (či dokonce její faktické neexistence).

[73] I když o množství a kvalitě především dnešních studentů, kteří se celým textem poctivě, přemýšlivě a kriticky prokoušou si autor recenze přehnané iluze rozhodně nedělá. A velmi pravděpodobně ani prodejnost představované publikace nebude určitě dosahovat fantastických cifer uváděných u jistého „cool a trendy“ - a hlavně marketingově výtečně ošetřeného - spisku jednoho z posledních Sojkových žáků. Což, bohužel, také o lecčem svědčí a vypovídá … (sr. Marathon, 2010, č. 1).

[74] PAVLÁT, V., KUBÍČEK, A.: Regulace a dozor nad kapitálovými trhy. Praha: Vysoká škola finanční a správní, o.p.s

[75] MacLEAN, B., ELKIND, P. Smartest Guys in the Room: The Amazing Rise and Scandalous Fall of Enron, 2003

[76] LAWRENCE, G.: A Colossal Failure of Common Sense: The Inside Story of the Collapse of Lehman Brothers. Crown Business. 2009

[77] Správní řízení se čtyřmi americkými bankami, zpráva SEC z roku 2005 na internetové adrese: http://www.sec.gov/news/press/2005-114.htm (funkční k 30.4.2010)