MARATHON is a bi-monthly
Internet magazine founded in
About 120 authors contribute
to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far
Themes most often
treated in the magazine include human capital, investments in education and
other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new
approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate
concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with
regard to role played by innovations and the search for new space for economic
growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been
developed on the basis of concepts analyzed in
The magazine can
be accessed at:
http://valencik.cz/marathon
E-mail contact: valencik@cbox.cz
Do rukou se vám
dostává časopis Marathon 6/2011. Jako obvykle, nejdřív některá základní
sdělení:
- Zatím je časopis
šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket,
zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET
(http://valencik.cz/marathon).
- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne
prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (1/2012)
bude vydáno a objeví se na Internetu 15. ledna 2012.
- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá
přibližně 120 stranám standardního formátu.
- Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější
informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je
(prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).
- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci
apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.
- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem
kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné
časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze
Klementinu.
- V časopisu jsou uveřejňovány materiály vzniklé při řešení
projektu GA ČR Teorie redistribučních systémů (vedený pod číslem 402/09/0086).
- Od počátku roku 2006 je Marathon vybaven redakčním
systémem, prostřednictvím kterého lze zveřejňovat příspěvky a reagovat na již
uveřejněné příspěvky.
- Příspěvky uveřejňujeme vždy recenzované, zpravidla včetně
recenze (příp. ohlasu).
V rámci úvodní poznámky přinášíme obsáhlou
informaci o průběhu a závěrech 14. mezinárodní vědecké konference Lidský
kapitál a investice do vzdělání. V angličtině. Jednání konference rovněž
proběhlo v angličtině a v angličtině je i sborník vydaný z této
konference. (Zájemci jej najdou na přelomu roku na stránkách www.vsfs.cz.)
Část hlavní materiály začínáme obsáhlým článkem P.
Sirůčka o ženách v ekonomické vědě. Ženám je zkrátka potřeba dát přednost
a to i před tak významnou osobností, jakou byl A. Švehla, kterému je věnován
druhý příspěvek z pera J. Šetka.
Třetí část tohoto čísla je věnovaná globální
problematice. Obsahuje velmi zajímavé pojednání M. Juráska o globálním řádu.
Uveřejňujeme je v angličtině. Počítáme s tím, že trend uveřejňování
textů v tomto jazyce budeme posilovat, protože svět již je takový, že je
potřeba komunikovat nejen v našem malém prostoru. Druhý materiál zařazený
do této části je od J. Zemana a obsahuje návrh přístupu k řešení
současných globálních problémů na základě určité interpretace trvale
udržitelného rozvoje. Uveřejňujeme jej s vědomím, že může vyvolat
nejrůznější reakce, kterým rádi na stránkách našeho časopisu dáme prostor.
XIV. International Scientific Conference on
Human Capital
and Investment in Education
15 and 16 September
2011
University
of Finance and Administration
Prague
Basic information
The 14th
year of the International Scientific Conference was held on 15 and 16 September
2011 in Prague. The conference was attended by 62 experts from the Czech
Republic, Canada, Poland, Slovenia and the United Kingdom, and 26 papers were
presented there. The discussion took place in English, and one of its
objectives was a significant extension of the international cooperation on
topics associated with the fairly demanding focus of the conference. This is
also why an informal working session was scheduled for the first day. Its
objective was to establish or extend a long-term international cooperation, as
well as to focus attention on key moments of the conference’s content focus for
the maximum of knowledge to be utilised during the discussion on the keynote
session day.
Progress
and conclusions of the conference
The
opening paper by B. Šenkýřová (Rector, University of Finance and Administration
– VŠFS, the Czech Republic), entitled HUMAN CAPITAL AND DEVELOPING SKILLS, was
concerned with the importance of the concept of university as a learning
organisation, which can successfully compete with others on the basis of how
the organisation as a whole as well as each individual operating there utilises
the level achieved and learns to understand more comprehensively what is
happening.
The
follow-up paper by P. Budinský (Vice-Rector, University of Finance and
Administration, the Czech Republic), entitled HUMAN CAPITAL AND INVESTMENT IN
EDUCATION – ANALYSIS OF 13 YEARS THEORY DEVELOPMENT, OPPORTUNITIES AND BARRIERS
IN PRACTICE, presented the University of Finance and Administration as a
learning organisation amidst the development of the concept of conferences with
the topic of human capital and investment in education, regularly held since
1998. It demonstrated in detail how the concept of the 14th year of
the event grew out of knowledge acquired over the previous years.
M.
Kopicová (Former Minister of Education, Director of the National Training Fund
and Vice-Chair of the Council for Research, Development and Innovation, the
Czech Republic), in her paper entitled EDUCATION – RESEARCH – INNOVATION. HOW NOT TO LOSE DYNAMICS OF
PAST DECADES, showed and, using statistical data,
documented the deterioration of the Czech Republic’s competitiveness because of
the country’s poor focus on the formation of innovation potential. This
unfavourable trend will be impossible to reverse unless the Czech Republic
accomplishes its transition from the investment-driven economy to the economy
driven by innovation, with such transition being one of the main objectives of
research & development and higher education reforms, which have decelerated
recently.
An
international team, composed of P. Matějů (the Czech Republic), H. Vossensteyn
(the Netherlands), Tomáš Konečný (the Czech
Republic) and S. Weidnerová (the Czech Republic), in its extensive paper
entitled STUDENT FINANCING, OPPORTUNITY GROWTH, AND EQUITY IN ACCESS TO HIGHER
EDUCATION (A CZECH-DUTCH COMPARATIVE STUDY OF STUDENT SUPPORT SYSTEMS AND THEIR
EFFECTS ON THE DEVELOPMENT OF INEQUITY IN ACCESS TO HIGHER EDUCATION),
demonstrated that systematically introduced tuitions at higher education
institutions, complete with efficient financial aid systems for students, make
high-quality education accessible to anyone, including students from socially
disadvantaged families. A very detailed sociological analysis documented the
above proposition by a comparison between the Czech Republic and the
Netherlands.
S.
Barber and C. Oldfield (both from the UK) presented a paper on the societal
context of acquiring and using human capital, entitled Amateur from Professional, Big Society from Stakeholder: Cameron’s
Austerity Britain and new limitations of the state, which presented the
above aspects of view of the developments in the United Kingdom over the recent
decades in terms of the development of the relationship between professional
state administration and civil society.
The
address by A. Aristovnik (Slovenia), entitled Relative efficiency of public education and R&D
expenditures in the new EU member states: inter-country non-parametric
approach, provided a clearly
arranged presentation of the original data acquired from the comparative
analysis of new EU Member States (and Croatia) in respect of education and
research.
In his
paper entitled EDUCATION OR (AND) PROFESSIONAL TRAINING, V. Čechák (the Czech
Republic) paid critical attention to certain topical issues of the higher
education reform in the Czech Republic.
The
address by H. Heissler (the Czech Republic) and P. Wawrosz (the Czech
Republic), entitled Causes of Barriers
in Investing into Human Capital, raised the issue of the conflict of
interests among various societal stakeholders in acquiring and using human
capital and the impact of those conflicts on the preparation and implementation
of reforms in the area concerned. In this context, it pointed out the possible
application of the game theory in the relevant area.
T.
Dyczkowski (Poland), in his paper entitled MONITORING IMPACT AND PERFORMANCE OF
NON-GOVERNMENTAL ORGANISATIONS. THE STUDY ON POLISH NON-PROFITS OPERATING IN
EDUCATION AND HEALTH CARE SECTORS, presented data that highlighted the role of
the non-profit non-governmental sector in providing educational and healthcare
services.
The
address by P. Pevcina (Slovenia), entitled ASSOCIational life and civic community in the
international context, took up
the threads of the papers by S. Barber and C. Oldfield as well as the
paper by T. Dyczkowski, and substantiated the importance of the increasing role
of civil society in areas such as education and healthcare.
In his
opening paper in section Reforms in the Sectors that Generate and Maintain
Human Capital, entitled Pensions, Health and Education –
Redistribution or Investment?, J. Vostatek (the Czech Republic) presented
the basic models of funding these areas and brought into the agenda the
relationships among them in terms of addressing the current problems as well as
long-time prospects. The paper by J. Vostatek was followed up by R. Heidu (the Czech Republic), with his paper Failures of the second and third pillar of
pension systems in Europe. Is there any good example?, in which he
highlighted some of the major problems of the pension system reform that is
being pushed in the Czech Republic; by J. Mertl (the Czech Republic), with his
paper Investments in health as human
capital, in which he presented healthcare as the case of social
investment leading to the maintenance of human capital; by B. Sekerka (the Czech Republic) and R. Baťa (the Czech Republic), with paper Some CommentS ON The
Czech Pension Reform, which also
critically analysed the pension system reform being pushed in the Czech
Republic.
The
papers presented in section Role of Education in Society included those
by B. Štědroň (the Czech Republic) and J. Halířová (the Czech Republic),
entitled New
trends of development of the Society; by J. Witkowski (Poland) and A. Baraniecka (Poland), entitled The social capital
in supply chain management – identification and development, which
remarkably used the social network theory and showed the relationship between
the roles of human capital and social capital; by P. Čechák (the Czech
Republic), entitled CURRENT RISKS IN HUMAN CAPITAL INVESTMENTS IN UNIVERSITY
EDUCATION IN CZECH REPUBLIC; by R. Bedretdinova (the Czech Republic), entitled
PHILOSOPHY AND ECONOMY; and by V. Kocour (the Czech Republic), entitled
ASTRONOMY AND ITS BENEFIT FOR HUMAN LIFE; the papers presented were concerned
with various aspects of the role of education. Note that the individual
presentations in this section, unlike those in the other sections, were not
quite in line with the overall focus of the conference; nonetheless, even this
section’s discussion was lively, and raised numerous topics.
The
papers presented in section Methods of Analysing Conflicts while
Implementing the Reforms of Social Investment and Social Insurance Systems,
the content of which was based on one of the opening papers presented by P.
Budinský, deserve particularly great attention. The keynote address in this
section, entitled CRITERIA OF CORRECTNESS OF SOCIAL INVESTMENTS AND SOCIAL
ASSURANCE REFORMS, was presented by J. Šnajdar (the Czech Republic) and R.
Valenčík (the Czech Republic). This was followed up by papers from P. Pergler
(Canada), entitled PREPARING COMPLEX
SOCIAL CHANGE: How to elaborate strategy
proposals; J. Špalek (the Czech Republic), entitled EXperimental
Methods in Measuring Corrupt Behavior; L. Grochová (the Czech
Republic) and T. Otáhal (the Czech Republic), entitled Corruption, Rule of Law, and Economic
Efficiency: Selected Anecdotic Evidence of Bureaucratic Corruption from the
Czech and Slovak Republics; J.
Mihola (the Czech Republic) and M.Vlach (the Czech Republic), entitled Elementary
Generalizations of Elementary Redistribution Systems of Budinský et al; I.
Jindřichovská (the Czech Republic), entitled Current Application of Ethical Economics (Modelling
Ethical Aspects of Reforms); L. Žák (the Czech Republic), On encounter of
human and social capital; and V.
Leinweber (the Czech Republic), entitled Using of set-as-points fuzzy sets theory
for descriPtion of increase of uncertainty and entropy related to present
process of transformation of democracy into quasi-democracy. The hallmark of all of these papers was the
effort to find instruments to analyse the causes and methods of distortions of
reforms during their preparation as well as implementation, including the use
of the game theory instruments applicable to this. It is no coincidence that
significant attention was paid to the ethical or interest aspect and, where
appropriate, to the possibility of applying those tools to this issue that have
been developed in world’s scientific literature during the examination of
corruption.
An
important stage in the conference preparations was the alignment of approaches,
already carried out during those preparations. Some authors sent the working
versions of their papers in advance and used the suggestions by the Programme
Committee to update their papers. The working session of 15 September 2011 had
a similar role, as it made possible for the discussion at the keynote session
day, which was building on the presentation of papers, to focus on key issues.
The opening of the conference and its first section (the Role of Education in
Societal Contexts) took place together while the other two sections (the Role
of Education in Society and the Methods of Analysing Conflicts while
Implementing the Reforms of Social Investment and Social Insurance Systems)
were held in parallel. The discussion in the section about the methods of
analysing conflicts while implementing reforms was very lively. It has been
proven that plenty of various theoretical approaches exist but there are still
significant differences between how theory views the reality of reforms and
what actually happens. The discussions in all sections have indicated that the
differences in the approaches to the social investment and social insurance
reforms are due not only to the different situations in individual countries
(with these differences not being huge as concerns major problems) but also
(and probably most of all) due to the different traditions associated with the
development of theoretical tools, their use in analysing the societal reality
and the possibilities of applying the results of this analysis to practice.
That said, both the development of theory and the use of international
cooperation in respect of theory may be highly relevant. In spite of the
significant differences in the approaches to the
issues brought onto the agenda in the concept of the conference, the discussion
led to the formulation of the following conclusions:
1. As far as theory is concerned, the
expression “social investment and social insurance systems”[1]
is legitimate, reflects the mutual interconnection of the education, healthcare
and pension insurance systems, is associated with lifecycle issues, and shows
an increasing production role (intermediated by human capital and social
capital) of the social system in relation to the economic one.
2. The reform process in respect of social
investment and social insurance systems is inherently associated with the
existing development stage of the society, has similar features in all
countries involved, is not a single change but, instead, is going to take place
for a longer period of time, during which various corrections, conflicts and
potential reversals will occur.
3. Education and investment in human
capital will have the key and increasingly important roles in the process of
the reforms of social investment and social insurance systems.
4. While implementing the reforms in the
above areas, the individual countries are confronted not only with conflicts of
interests between various interest groups but also with attempts at misusing
the reforms for the benefit of private lobbies – this is where science should
tackle an important task of developing and using appropriate instruments to
conduct a theoretical analysis of this issue.
5. The non-profit sector and the civil
society have an important role in acquiring and maintaining human capital by
providing education and healthcare services; in a way, their mission contrasts
with how the role of various lobbies is being promoted through the state
administration even in education and healthcare.
6. The problems during the preparation and
implementation of reforms of social investment and social insurance systems are
very similar, in terms of their main features, in individual countries, and
this opens up the possibilities for international cooperation in tackling those
problems at the theoretical level, including the reflection of the application
of the theoretical outcomes to practice.
7. Various forms of institutional and
financial support are highly important for international cooperation, including
those which allow for the involvement of students into scientific and research
activities.
Use of
the knowledge from the 14th year of the conference in the
preparations
of the
15th year of the event
The
conclusions of the discussion at the 14th year of the conference
constitute the basis for the preparations of the 15th year of the
event, to be held in the same or only slightly modified format on 20-21
September 2012 The content and topics of the conference will be largely
consistent with items 1-7 of the conclusions, including the addition of a
section about the forms of institutional and financial support, making it
possible to extend the international cooperation in the area concerned (such as
the use of the ERASMUS programme in the involvement of students into
international scientific cooperation in keeping with the harmonisation of
teaching).
The
real life in various countries is likely to produce enough evidence that the
time relevance of the topics traditionally discussed at the Human Capital and Investment
in Education conferences and gradually made more specific at those conferences,
in line with the development of knowledge as well as societal events, has been
growing and becoming a challenge for social science, which has to respond to
that challenge.
Note on
the conclusion of the opening section
Comments
on item 4 of the conclusions (“While
implementing the reforms in the above areas, the individual countries are
confronted not only with conflicts of interests between various interest groups
but also with attempts at misusing the reforms for the benefit of private
lobbies – this is where science should tackle an important task of developing
and using appropriate instruments to conduct a theoretical analysis of this
issue.”) were raised during the conference discussion as to whether such
proposition is not too strong or exaggerated.
Absolutely
independently of the knowledge included in the theoretical analysis of
the current developments, using instruments presented at the conference, the
same views were also arrived at in the Annual Report of the Security
Information Service of the Czech Republic (BIS) for 2010 (http://www.bis.cz/n/2011-09-07-vyrocni-zprava-2010.html),
which, in section 1.2 Protection of Major Economic Interests, Administration of
Public Assets, states: “Certain private
entities successfully influenced the legislative process. Lobby pressures
targeted the legislation that addressed the regulation of gambling and power
industry. Strong interest groups were able to enforce their objectives at all
levels of the legislation creation process.” That said, the situation in
the Czech Republic is serious, indeed. Maybe this is why favourable conditions
exist, just at present and not coincidentally in the Czech Republic, for a
positive progress in the area brought into the agenda by the concept of the
conference as concerns the scientific reflection of events in society, with
such progress also being applicable on the international scale.
Ženský element
v (nejen) ekonomické vědě – úvod do problematiky
Pavel
Sirůček
Odlišnosti
mužů a žen stále náleží k tabuizovaným tématům především společenských
věd. Připomeňme např. vystoupení rektora Harvardu, ekonoma L. H. Summerse na
konferenci v roce 2005, které vyvolalo vlnu pobouření. Dovolil si totiž
prezentovat „nekorektní“ názor, že menší úspěch žen ve vědě a technických
oborech je důsledkem nikoli jejich diskriminace, nýbrž biologických rozdílů
mezi ženami a muži. Feministické přístupy ovšem ostře napadají údajné
stereotypy o ženě jako neracionální bytosti, která je proto vyřazena z
racionálních oblastí lidské činnosti – z vědy, výzkumu či technických aj.
oborů. Menší zastoupení i úspěchy žen (včetně ekonomické vědy) spojují
především s nepřátelským prostředím ovládaným muži.
Materiál je vstupním textem do problematiky role a
zastoupení žen v ekonomických vědách, konkrétně ekonomických teoriích.
Úvodem do problematiky mnohorozměrné, interdisciplinární a v neposlední
řadě i silně kontroverzní a velice
citlivé. Diktatura politické (hyper)korektnosti i bázlivost mnohých,
projevující se nejenom přehnanou autocenzurou a ustrašeností, je v této
oblasti patrná velmi citelně. S jistými problémy se již ostatně setkal i
autor textu. Již pouhé naznačení toho, že za vším vždy nemusí stát tzv.
diskriminace žen a menšin či faktu, že muži a ženy totožní opravdu (a naštěstí)
nejsou – je pro mnohé vyznavačky a vyznavače feministické teologie důvodem
k mediálnímu lynči a veřejnému upálení.
Příspěvek
telegraficky mapuje úvahy nad místem žen v ekonomii, nastoluje i otázky
ohledně postavení žen ve vědě vůbec a
též seznamuje s tématy, přínosy i úskalími a problémy soudobé feministické
ekonomie. Materiál má spíše popularizační
charakter a v podstatě jde o stručné „výpisky“ z obsáhlejšího
pojednání. Nicméně i zde jsou již uváděny orientační odkazy na prameny.
Podrobná konzultace o ženách (nejen) v ekonomii, s poznámkovým
aparátem aj., bude obsahem jednoho z dalších čísel Marathonu. A možná,
včetně vyjádření a pohledu některých teoretických ekonomek samotných.
Problematice žen v ekonomické vědě se věnují i texty uveřejněné, resp.
plánované, v časopise Acta Oeconomica Pragensia. Zde bude publikován též
dlouhodobý seriál o ženách
v ekonomických teoriích [50].
Do jejich historie se zapsala řada různorodých autorek, jejichž dílo a odkaz si
pozornost a připomenutí zaslouží.
1. Ženy a
ekonomické teorie
K již téměř „klasickým“ náleží diskuze o
relativně malém zastoupení žen v ekonomii [49]. Mnozí připomínají
specifičnosti ekonomické vědy a odlišné schopnosti, resp. odlišný potenciál žen
a mužů. Jiní, v ovzduší politické korektnosti, zase volají po odstranění
údajné diskriminace žen i zde. A udělení Nobelovy ceny za ekonomii v roce
2009 oživilo diskuze, proč se na ocenění první ženy čekalo plných čtyřicet let.
A šířeji diskuze o ženách v ekonomii – v ekonomických vědách a
ekonomických profesích [49].
1. 1. Ženy a
Nobelova cena za ekonomii
Laureátů Ceny švédské
Říšské banky za ekonomické vědy k upomínce na A. Nobela ([41], [43]) je
67 (1969 – 2010). Roku 2009 získali cenu Američané E. Ostromová a O. E.
Williamson [44]. Ocenění první ženy překvapilo a oživeny byly úvahy o významných ženách ekonomie minulé i současné i o
perspektivách žen v ekonomických vědách a profesích. Nositelů jiné prestižní
ekonomické ceny John Bates Clark Medal je 33 (1947 – 2011), z toho jsou ženy
dvě. K dalším oceněním náleží např. Cena Bernharda Harmse, kterou
ze 24 osob (1947 – 2010) získala žena jediná.
Diskutováno je, proč se na první „nobelovsky“ oceněnou
ženu v ekonomii čekalo tak dlouho. A rozebíráno je i to, proč Nobelovu
cenu nikdy neobdržela J. V. Robinsonová, obvykle považovaná za největší
ekonomku všech dob ([23], [51]). Tato však neskrývala sympatie
k socialistickým hodnotám a inspirace nacházela i v díle Marxe. A
méně kriticky se stavěla k vývoji v Číně či Severní Koreji. Sama sebe
„cejchovala“ nálepkou levého keynesovce. A po II. SV válce sílí její
fundamentální kritika vůči standardní ekonomii. Vysmívá se standardním dogmatům
i vykonstruovaným modelům, kde samoúčelnost matematického aparátu kráčí ruku
v ruce s absurdností předpokladů, zcela odtržených od reality.
Zmiňováno též bývá, že mohlo i jít o pomstu švédských akademiků. Robinsonová
totiž příliš neuznávala úlohu tzv. švédské školy [53].
1. 2. Jsou
ženy v ekonomii diskriminovány?
Emancipace žen se mnohým stále jeví jako nedostatečná.
Druhá vlna feminismu nepovažuje dosažení politických práv pro ženy za vyřešení
ženské otázky. Feministické požadavky i argumentace se radikalizují ([29], [57]).
Jiní ale naopak odmítají feminismus coby agresivní nátlakovou ideologii. Tato má odhalovat podjatosti
tradičních politických učení, které byly po generace vytvářeny muži, a
udržovaly ženskou otázku mimo politiku. Kriticky je poukazováno též na „diktaturu“ politické korektnosti [26].
Odmítáno bývá i srovnávání průměrných mezd mužů a žen, které má být dokladem údajné diskriminace.
S tím, že ženy disponují jiným vzděláním a kvalifikací, působí na
odlišných pracovních pozicích, pracují méně hodin, včetně přesčasů aj.
[30].
Genderová nerovnováha v personální struktuře
různých oblastí ekonomické vědy je známým faktem. Nejde přitom jen o relativně
nepříliš početnou skupinu žen, které se staly v dějinách ekonomie
mezinárodně uznávanými, ale i o množství žen, které ekonomii vyučují na VŠ nebo
se jí aktivně věnují ve výzkumu ([38], [49]). Moderní genderový přístup
disparitu považuje za výsledek dosavadního nesprávného přístupu společnosti
k ženám vůbec, a v ekonomické teorii zvláště ([29], [57]).
Jaké jsou důvody nízkého zastoupení žen v rozvoji
ekonomické vědy? Jde skutečně o další důkaz dominance maskulinního světa a
diskriminace žen? Nebo se jedná o přirozený fakt, korespondující s charakterem
ekonomie i odlišnou biologickou a intelektuální výbavou mužů a žen?
1. 3. Ženský
a mužský svět ve vědě
Jedním z nabízejících se vysvětlení by mohla být
matematická povaha moderní ekonomie. Argumentováno bývá též důrazem ekonomie na
racionalitu, která údajně nemá být v souladu se ženským myšlením
[54]. Výrazně méně žen v ekonomické vědě, a to i ve srovnání s jejich
rostoucím zastoupením v ekonomických a manažerských funkcích či
ekonomickém školství, bývá spojován i s údajnou „pochmurností“ ekonomie. Ženám se tato možná může jevit i jako méně
praktická a příliš obecná. Roli by mohla hrát též samolibostí standardní
ekonomie (a ekonomů-mužů), resp. jejich vyvyšování se nad jiné disciplíny
v duchu tzv. imperiality [53].
Ohledně nižšího počtu žen ve vědě vůbec bývá využívána
argumentace o nedostatečných předpokladech žen [49]. Feministické přístupy
oponují, že ale jde o důsledek androcentrismu, resp. maskulinního charakteru
vědy, včetně sexualizovaného jazyka či zakódovaných metafor, které nejsou
genderově neutrální. Je kritizován pokrok i moderní věda, feministickou filozofií
bývá napadána maskulinní monopolizace konceptu rozumu i ideálu racionality a
objektivity [29].
Příčiny mužské převahy ve vědě jsou tradičně často
spojovány s rozdílnou, a asymetrickou, neurobiologickou výbavou mužů
[49]. Muži a ženy se vyvíjeli rozdílně. Muž se specializoval na lov, žena na
sběr. Muž ochraňoval, žena se starala o rodinu. A plnění odlišných cílů se
odrazilo i ve vývoji struktury mozku a rozdílném myšlení ([17], [27],
[31]). V současnosti, ovládané
ideologií politické korektnosti, je ovšem prosazována víra, že muž a žena jsou
úplně stejní [30]. Mají být obdařeni naprosto stejnými schopnostmi, vlohy i
možnostmi. A případné rozdíly mají být pouze produktem sociálního tlaku, resp.
konvencí, předsudků, stereotypů a stálé diskriminace.
Feministické koncepce kriticky sestavují obrazy
maskulinity a femininity v západní kultuře
na základě údajných stereotypních představ [49]. Např. muž bývá
vykreslován coby racionální, rozhodný, soutěživý, průbojný, orientovaný na
nadvládu, vypočítavý, zdrženlivý, fyzický, lhostejný a agresivní. Žena naopak
coby emocionální, vrtkavá, spolupracující, přizpůsobivá, orientovaná na vztahy,
instinktivní, expresivní, verbální, pečovatelská a pasivní. Je přitom
zdůrazňováno, že ženy jsou předurčeny k reprodukci života. A proto jsou i
citovější, plnější emocí, jejich psychika konformnější a ony méně kreativní.
Naopak muž musí o kreativitu usilovat pomocí techniky, symbolů, modelů a
teorií. Muži ambiciózně soupeří o výsledky a cíle, fascinovaně usilují pronikat
k podstatám věcí a snaží se i o formulování „pravidel hry“. Ženy jsou více
zaměřeny na spolupráci, společenství, komunikaci, vztahy a solidaritu ([23],
[27] apod.).
Existují též pokusy interpretovat ekonomii
v duchu biologicky podmíněných specifik lidského chování [49].
Vyzdvihována bývá trvalá sexuální aktivita, implikující trvalé námluvní
chování. Sebedemonstrace schopností má být odlišná podle pohlaví. Ženská
varianta přitom ústí i v samoúčelnost „spotřeby“. Mužská varianta
námluvního chování i v samoúčelnost „tvorby“. Jde o sebedemonstraci
individuality, s menší vazbou na rodinu, předvádění sama sebe, svých
výkonů, úspěchů a dovedností [32]. Vrozená mužská rivalita, soutěživost a touha
po vítězství stojí i za vynálezy, objevy, ale i bláznivými rekordy, riskantními
kousky [6]. Ti nejúspěšnější jsou totiž odměňováni zvýšenou atraktivitou pro
opačné pohlaví a rozšiřují okruh výběru partnerů.
Mužská dominance v ekonomii bývá přisuzována i
rozdílným dispozicím sídlícím v mozku [27]. Ženy mívají menší smysl pro
obecné a teoretické otázky, ale jsou preciznější v detailech a
konkrétnostech. Mužský mozek má být schopen vnímat méně detailů než ženský.
Mozek muže je přitom specializovaný a naprogramovaný na plnění vždy jednoho
úkolu. Ženský a mužský mozek je utvářen rozdílně, rozdílná je i psychologie a
proto mají existovat i ženské a mužské práce [31]. A proto existují také
přirozené rozdíly v přístupu pohlaví k různým profesím.
1. 4. Proč
je ekonomek méně?
Pohledy na v podtitulku nastolenou otázku jsou
rozlišné a jejich celá řada. Vedle důsledků dlouhodobé dělby práce svou roli
hrály a hrají i bariéry strukturální a institucionální [23]. Na objevování se
žen-vědkyň má silný vliv též duchovní klima a zejména sociální poměry určité
společnosti a doby. Některé z nich byly nuceny „provozovat“ vědu skrze
muže [49]. Významnou roli sehrávala i kvalifikační bariéra v podobě
možností vzdělávání, včetně univerzitního. Zdůrazňováno dále bývá zablokování
žen v rodinném rámci, omezující jejich sociální pohyb. Ve 20. století dochází
k významným strukturálním přeměnám výroby a spotřeby, což se odráží též
v nových hodnotách a rolích pro ženy. S dopady na jejich psychiku,
aspirační úroveň, motivace k vyšším výkonům i postupům v kariérních
žebříčcích. Se zánikem širšího rozšíření osobního služebnictva a rostoucí
životní úrovní vzniká i nová sociální role žen v podobě vedení domácnosti
[15]. Přitom se však zlepšuje jejich celková pozice ve společnosti. Ve
vymezování „operačního prostoru“ pro zapojení žen mají význam i tradice a společenské
konvence. Ženy vstupující do zaměstnání a usilující o postup však mohou narážet
na další společenské mantinely. Ke změnám dochází v 60. letech, kdy ženy
začínají masověji měnit své chování a aspirace. Roste přitom též zájem o
vzdělání.
Marxismem inspirované přístupy i zde za klíčové
považují vlastnické a třídní uspořádání. Emancipace žen je založena na
překonávání třídních antagonismů. Poukazováno bývá na odcizení a vykořisťování
– nejen žen – za kapitalismu, včetně nových forem za kapitalismu globálního.
Včetně vykořisťování žen v domácnosti, některými vnímaném coby třídní
proces, kdy se nekapitalistické formy vztahů ovlivňují se vztahy
kapitalistickými [49]. Kulturní proud radikálního feminismu ale naopak péči o
druhé vnímá jako realizaci ženských hodnot a ženských vlastností ([29]).
V liberálním feminismu první vlny byl identifikován společenský a právní
kontext, který ženám upírá rovná práva. Cílem se stalo odstranění nerovností v
rámci daného uspořádání. Marxistický feminismus ovšem vždy usiloval o změnu
systému. Zdrojem útlaku žen je zde ekonomický systém, a ženy dokonce bývají
pojímány i ve smyslu „třídy“ [57].
Relativně malé množství žen v ekonomii je zřejmě
výsledkem působení více faktorů [49]. Vedle důvodů obecnějších, souvisejících
též s rozdílnou „výbavou“ žen a mužů, včetně specificky ženských funkcí,
s dělbou práce (včetně rolí žen v rodinné ekonomice apod.), s vývojem
technologií, se společenským, třídním a vlastnickým uspořádáním, strukturálními
bariérami atd. mohou působit též faktory i povahy psychologické. Jde o to, že
vědecká kariéra nebývá obvykle vnímána coby typicky ženská. A to nezřídka i
mnohými ženami samotnými.
Základ vysvětlení – nejen např. daleko menšího počtu
prestižních vědeckých vyznamenání v ekonomii udělených ženám – může být ve
skutečnosti ale zcela jednoduchý a přirozený [49]. V životním období, které bývá nejplodnějším z hlediska formulování
nových přístupů totiž plní většina žen úkoly mateřské. A jen těžko skloubí tuto
roli s kariérou [38]. A
ekonomie se zde až tak dramaticky jiným exaktním vědám vlastně ani nevymyká. A
mnozí konstatují, že přitom jde o svobodnou volbu žen, o jejich individuální
rozhodnutí [29]. Feministické
hlasy ovšem poukazují na nerovné rozdělení rolí v domácí sféře a v péči o
dítě. Použití rétoriky osobního rozhodnutí má zastírat strukturální
zakotvení jednoho typu sociální zkušenosti i stereotypů a vyloučení jiných. A
údajně odvádět pozornost od diskriminace žen a jejich znevýhodňování ve vědě.
2.
Feministická ekonomie
V kontextu kritiky standardních ekonomických
doktrín i hledání adekvátní „ekonomie pro
21. století“ se objevují též úvahy o budoucnosti patřící ženskému elementu
v podobě nesobecké ekonomie nebo postmoderní ekonomie feministické [52].
Co tedy vlastně feministická ekonomie obsahuje a přináší?
2. 1.
Feminizace vědy a ekonomie
Feministické reflexe vědy kriticky poukazují na
komplexní propojení vědění a moci. Cílem některých se stala „feminizace vědy“, v duchu
předpokladů o přirozenějším, empatičtějším a intuitivnějším přístupu žen
k vědě. Jiní usilují o proměnu vědeckého paradigmatu. Objevují se kritiky
sexistických a androcentrických předsudků, zaujatých vůči ženám, údajně
přítomných ve všeobecně přijímaných vědeckých teoriích. A jejichž výsledky mají
být využívány k legitimizaci nerovností mezi pohlavími. Feministické výzkumy se
soustřeďují na otázky historického vyloučení žen z tvorby vědeckého
poznání, na odhalování předpojatostí, na způsoby využívání výsledků vědy a
technologického rozvoje znevýhodňující ženy apod. ([29], [57] aj.).
Feministické pohledy kriticky poukazují na to, že muži
ekonomické vědě (a nejenom této) v průběhu jejího vzniku a vývoje vtiskly
své – ryze mužské – významy, preference a přístupy. Včetně mužské logiky a systému hodnot [40]. Ekonomické teorie a modely
byly vytvářeny muži a tito i potvrzovali jejich platnost. A genderovými
deformacemi je tak neustále ztěžován přístup žen do této sféry. Nehledě na
přetrvávající stereotypy myšlení, společenské předsudky a sexistická klišé. A
proto – v duchu permanentního „omílání
skal patriarchátu“ – má být vstup diskriminovaných žen do ekonomie
podporován a ony samotné protěžovány před muži [5].
Jiní ovšem namítají, že méně žen v ekonomii je
především důsledkem odlišné biologické aj. výbavy žen a jejich mateřské role [38].
V širším kontextu pak praktiky pozitivní diskriminace žen odmítají a
považují za umělé, zástupné, v důsledku kontraproduktivní a
v neposlední řadě i za urážku a podceňování žen [30]. A mnoho žen
samotných odmítá povinné kvóty (např. v politice) – tedy být jmenovány
nebo zvoleny někam pouze proto, že biologicky splňují určité podmínky ([11],
[12]).
2. 2. Témata
feministická ekonomie
Počátky soudobé tzv. feministické ekonomie bývají
spojovány se 60. léty, svébytnou pozici a popularitu si vydobývá v 90.
letech [29]. Jde o jeden ze směrů sociálně-ekonomického myšlení, ve kterém se
angažuje i množství soudobých ekonomek [21]. Jedná se přitom o značně
heterogenní proudy, kdy autorky (a autoři) vycházejí z nejrůznějších
ekonomických aj. škol i z odlišných proudů feministického hnutí. Nalézat
zde možno přístupy liberální, radikální či separatistické, které jsou
inspirované ekonomií hlavních proudů, institucionálními teoriemi, marxistickou
politickou ekonomií, ekologickými, antropologickými nebo rozvojovými koncepcemi
atd. [21].
Připomeňme, že existovali a existují i tzv.
feminističtí ekonomové. Za prvního bývá
označován J. S. Mill, zejména díky textu „Poddanství žen“ (1869), který přispěl k posunům
v emancipačním hnutí [53]. Mnohé jeho práce vznikají v tvůrčím partnerství
s H. Taylorovou-Millovou [50]. K aktivistům boje za ženská práva
náležel v 19. století též např. ekonom a politik H. Fawcett (a jeho
manželka M. Fawcettová coby umírněná sufražetka) a jiní [50]. V obecnější
poloze lze připomenout mnohé muže, kteří
v ochraně ženských práv a v kritice poroby žen díky nadřazenosti mužů
nezřídka bývají ostřejší než feministky samotné. Což platí dodnes.
Obsah feministické ekonomie charakterizuje orientace
na řadu typických témat. Jedná se např. o postavení žen na trzích práce, mzdové
rozdíly, diskriminaci žen nejen v povolání, problémy ekonomie domácnosti,
péče o děti či volného času ([1], [3] aj.). Rozvíjena je ekologická ekonomie,
kde existuje též tzv. ekofeminismus spatřující spojení mezi exploatací přírody,
jejím špatným stavem a historickým údělem ženy. Celosvětový kapitalistický a
patriarchální systém má ovládat obyvatele Jihu, ženy i přírodu. Přístupy tzv.
feministické politické ekonomie jsou diskutovány coby možný analytický rámec
pro interpretace krize globálního kapitalismu [57] atd.
Typickým tématem jsou diskriminace [10] a segregace.
Tyto analyzuje feministický přístup např. B. R. Bergmannové ([3], [5]). Rozdíly
v platech mužů a žen považuje za důkaz druhořadého ekonomického postavení
žen. Za hlavní příčinu nízkých mezd žen označuje segregace mezi i uvnitř
povolání na základě pohlaví. Navrhuje účinné programy proti diskriminaci,
včetně preventivních opatření, resp. afirmativních akcí s pozitivní
diskriminací.
O „konci éry
sobectví“ a ženském elementu v ekonomii hovoří D. N. McCloskeyová (jde
o americkou ekonomku a historičku národního hospodářství, která se ženou
operativně stává až v 54-ti letech). Ona (on) vyzdvihuje důležitost
naplňování lidského života, v podobě možností rozvíjet se a realizovat a
mít práci [40]. Preferuje interdisciplinární přístupy na rozhraní společenských
věd, včetně zkoumání toho, co se děje mimo trhy. Odmítá ryze sobecké ukotvení
trhů v duchu F. A. Hayeka a předmět zkoumání ekonomie nespojuje pouze
s toky peněz. Zaměření standardní ekonomie považuje za příliš úzké, kdy
tato ignoruje např. vztahy mezi lidmi. Kriticky se vyjadřuje k možnostem
ekonomie předvídat cyklus či měřit štěstí a kvalitu života. Neopomíjí těžkosti
žen-ekonomek, kdy již samotný způsob řeči a komunikace mají být ryze mužskou
doménou. Naopak oceňuje blízkost, jakou mezi sebou ženy samotné mají.
Některé feministické koncepce se ostřeji vymezují vůči
dominantní neoklasické doktríně [21]. Obvykle k zásadnímu zpochybňování
fundamentů standardní ekonomie (včetně soukromo-vlastnických mantinelů) a ani k
vytváření speciální ekonomie „pro ženy“
však nedochází. Ekonomie je ovšem ostře kritizována coby sexistická. Jako
příklad „mužské“ deformace se uvádí konstrukce agregátu HDP, která více
zviditelňuje mužský přínos a nedoceňuje práci žen. HDP bývá odmítán coby měřítko blahobytu a
kritizována je redukce zaměření ekonomů-mužů na jeho trvalý růst [22]. Což
přináší i malý zájem o postavení žen nebo o životní prostředí.
Kritizováno je též jednostranné zaměření na problematiku
vzácnosti, sobectví a konkurence. Přehlížena přitom je druhá stránka
v podobě hojnosti, altruismu a spolupráce [22]. Jednostranná orientace na
vzácnost odvádí pozornost od faktu, že celá řada problémů neplyne
z nedostatku, nýbrž z chybné distribuce. Odmítán bývá též princip, že
trhy vždy zlepšují podmínky pro každého a, že specializace musí vždy nutně vést
k lepším výsledkům. Zdůrazňován je význam netržních aktivit, kdy i
neplacená práce je považována za velmi důležitou pro ekonomiku a blahobyt.
Feministické koncepce usilují o více holistický náhled na ekonomické aktivity
([21], [53], [57]), zkoumány jsou též skupinové interakce a činnosti motivované
jinými faktory než hmotnými.
2. 3.
Feministická budoucnost ekonomie?
O feministické kritice se hovoří i
při hledání „ekonomie pro 21.
století“. Zcela přehlížena by být neměla. Ženský pohled může vést
k obohacení ekonomické vědy, ke zrealističtění modelů či komplexnějšímu
náhledu [23]. Může inspirovat při úvahách o aktuálních krizích [58].
Feministická ekonomie bývá někdy odmítána coby iluze a módní výstřelek, ale i
jako umělá a nebezpečná fikce, která vědu, i společnost, destabilizuje [30].
Jisté teoretické přínosy a inspirace jsou však této obvykle již přiznávány
[21]. V rovině nápravy hospodářsko-politické praxe ale úspěšná příliš
není. Tzv. postmoderní revizi ekonomie ani umělé oddělování ekonomie „pro muže“ a „pro ženy“ či dogmata „feministické
teologie“ nicméně palčivé globálního rozpory dneška nespasí. Klíč
k systémové změně se totiž nenachází jen v překonání mužského šovinismu,
nýbrž někde úplně jinde.
Feministická ekonomie se věnuje i celé řadě
metodologických otázek ekonomické vědy, jejímu vlivu na nerovnosti mezi muži a
ženami nebo vztahům k mainstreamu. Tyto vztahy jsou zčásti antagonistické,
zčásti komplementární ([21], [29], [57]). Feministické přístupy řadu aspektů
standardní ekonomie kritizují a vycházejí i z vlastních pilířů. Hlavní
proudy ekonomie jsou vybízeny k přiznání
vlastních nedostatků, přičemž by se měly nechat feministickou ekonomií
inspirovat, a nebo ji uznat coby alternativu. Samotné feministické koncepce
však stojí též před mnohými otázkami. Měly by si přesněji ujasnit své orientace
a priority, výchozí stavební kameny, možnosti empirického ověřování a
formálního vyjádření alternativy i svůj vlastní potenciál [1].
Koncepty heterogenní feministické ekonomie by neměly
být zcela přehlíženy. Upozorňují na mnohé (nejen ekonomické) aspekty, kterým
standardně nebývá věnováno příliš pozornosti, a mohou být i velmi vhodnou
inspirací [21]. Nicméně stále platí, že feministická ekonomie zůstává pro mnohé
spíše jakousi „kuriozitou“ a o skutečné alternativě k mainstreamové ekonomii se
zdaleka hovořit nedá. A obdobně jako mnohé další nestandardní přístupy je též i
feministický přístup k ekonomii mnohem silnější v kritice než v
budování alternativních systémů [53].
Odmítavé hlasy argumentují především přeceňováním
otázky pohlaví a genderu nejenom při konstrukci a kritice sociálně-ekonomických
teorií [30]. A v neposlední řadě je na místě připomenutí staré moudrosti –
„všeho s mírou“. Dnes populární
a protěžovaná tzv. gender problematika totiž může lehce být demaskována též
coby výnosný byznys a účinný nástroj k prosazování jistých zájmů. A to
v duchu „PC-Society“, tedy
politicky korektní společnosti. Kde však to, co je, nebo není, politicky korektní „... definuje – zcela samozvaně – jedna
skupina lidí, která si vydobyla zcela neuvěřitelnou pozici v médiích, a
která nám suverénně a autoritativně říká, co smíme a co nesmíme“ ([26], s.
1).
Úsilí o totální rovnost obou pohlaví, včetně např.
tzv. problematiky „genderově vyváženého“
jazyka (kdy mužský rod tradičně považovaný za zástupný je „moderně“ označován
za výraz šovinismu a machismu), nemá již mnoho společného nejen
s levicovými ideály a vizemi, ale především se zdravým rozumem. Snahy
uměle popírat jakékoli rozdíly v genderových rolích hraničí až s „genderovým šílenstvím“.
A není vlastně již samotné rozlišování ekonomie na
„mužskou“ a „ženskou“ výrazem sexismu a produktem módního genderového uvažování,
marketingových tahů a vlivných lobby, resp. vytváření a hledání problémů tam,
kde někdy ani nejsou? A maskování problémů a rozporů skutečných?
3. Feministická kritika globálního
kapitalismu
Genderové aspekty jsou dnes přítomné také
v kontextu zkoumání finančních a hospodářských krizí, resp. feministické
kritiky globálního kapitalismu [47]. Při úvahách o systémové změně by proto
neměly být ignorovány ani kritické postřehy různých proudů feministické
ekonomie.
3. 1.
Feministická politická ekonomie a feministická mezinárodní politická ekonomie
K alternativním přístupům současnosti bývá řazena
tzv. feministická politická ekonomie [57]. Samotné označení je diskutabilní –
zde jsou míněny zejména širší proudy feministické kritiky standardní ekonomie
vycházející z poststrukturalismu a postmarxismu. K východiskům náleží tzv.
socialistický feminismus, který za dva zásadní zdroje útlaku žen ve společnosti
označuje kapitalismus (sféra ekonomická) a patriarchát (resp. androcentrický
řád ve sféře kulturní).
K tomuto směru náleží též feministická
mezinárodní politická ekonomie [57]. Inspirace hledá i u Marxe, jehož ideje
aplikuje i na mezinárodní kontext. Přístup se nezaměřuje na izolované
společnosti a národní státy, nýbrž na globální ekonomické procesy. Např. na to,
že vedlejším produktem globalizace je vznik transnacionální kapitalistické
třídy, která již nepodléhá regulačním procesům v rámci států. Objevují se též
tzv. strukturalistické přístupy, nalézající inspirace v koncepci
imperialismu Lenina, který třídní analýzu aplikuje na vztahy mezi státy.
3. 2.
Falocentrismus a „kapitalocentrismus“
Z pozic poststrukturalistického feminismu a
postmarxismu vychází kritika politické ekonomie J. Grahamové a K. Gibsonové
[16], která odhaluje mechanizmy zneviditelňování (nejen žen) v ekonomických
analýzách a hospodářských politikách z nich vycházejících. Kapitalistická
ekonomika je vnímána coby jednotící monolitická struktura, produkující
specifickou formu společenské reprezentace, která má tendenci vše sjednocovat
pod společného jmenovatele.
Využíván je koncept falocentrismu [57], ve smyslu
podřízení ženské autonomie normám, ideálům a modelům, které jsou mužské. Žena
takto má být situována do nerovné role inferiorního, kastrovaného pohlaví.
Falocentrismus je aplikován i na převládající ekonomický diskurs, resp.
fungování kapitalismu. Nekapitalistické ekonomické formy, včetně neekonomických
aspektů, jsou tak interpretovány
v mantinelech kapitalismu („kapitalocentrismus“).
Mohou tudíž být identifikovány jako s ním identické (a přijímány
pozitivně), nebo naopak jako více či méně kvalitní imitace, které je třeba
zdokonalit či přizpůsobit kapitalistické formě. Feministická kritika má
dekonstruovat ekonomický monismus a hegemonii kapitalistické formy pomocí
analýzy nekapitalistických ekonomických praktik a možností nekapitalistického
vývoje. Využívána je koncepce radikální a pluralitní demokracie, činěny pokusy
o redefinici třídy atd.
Soudobá globalizace může být vnímána též coby otevřený
prostor dekonstrukce „kapitalocentrismu“.
Při zkoumání globalizace je přitom využívána teze o roli znásilnění v
patriarchální společnosti. Toto má zásadně a neustále ovlivňovat postavení žen
ve společnosti. Muži mají nad ženami vládnout pomocí fyzického a sexuálního
zneužívání. A muži stvořili i „ideologii
znásilnění“, kdy jde o vědomé zastrašování a udržování žen v trvalém
strachu [57].
A obdobně tomu má být s globalizací –
kapitalismus si přivlastňuje prostor, který dříve náležel nekapitalistickým
formám ekonomických vztahů. Je prezentován coby přirozeně silnější (obdobně
jako muž ve vztahu k ženě) a proniká nekapitalistickými formami, a tím si tyto
přivlastňuje. Analyzovány jsou přínosy ekonomické globalizace pro ženy.
Pozitivní – např. pod tlakem mezinárodní konkurence řada firem musela opustit genderové předsudky
a redukovat rozdíly v platech žen a mužů. Ale též dopady negativní – migrace a
práce v cizích domácnostech, která je často spojena se znevýhodňováním či přímo
zneužíváním žen, dále sexuální turistika a nárůst obchodu se ženami. Protikladné
efekty bývají spojovány také s mobilitou kapitálu. Deregulace finančních
trhů a vize globální ekonomiky založená na plně mobilním kapitálu přitom může
vést k pronikání nekapitalistických třídních vztahů do zdánlivě uzavřeného
kapitalistického monolitu. Tyto tendence se projevují nárůstem počtu samostatně
výdělečně činných osob či rodinných podniků za pomoci globálního finančního
sektoru, může narůstat význam netržních transakcí v rámci globální
ekonomiky apod. [22].
3. 3.
Feministický pohled na krize
Feministické přístupy zkoumají i ekonomické krize (J.
Vickersová aj.), kdy problémy jejich příčin, mechanizmů a dopadů jsou nazírány
s ohledem na ženy. Feministická politická ekonomie pak při analýze
současných krizí znovu upozorňuje na absenci genderového aspektu a perspektiv
[57]. Včetně redukce krizí pouze na ekonomický rozměr (na „krizi trhu“, netýkající se jiných institucí a sfér) či
navrhovaných protikrizových opatření (na regulace trhu), které se ale pohybují
pořád ve stejném, kapitalistickém, rámci. Feministickou optikou lze zkoumat též
krize v hlubších strukturách či institucích. Jde např. o problémy genderové
dělby práce, nerovné distribuce statků mezi státy či různé části světa a mezi
ženy a muže, v domácnosti i na trzích práce. Krize se týká i uspořádání
rodiny (modelu, kdy otec je živitel a matka pečovatelka), což se odráží též
např. v odlišných reakcích mužů a žen na krize aktuální.
Řešení stávajících krizí jsou formulována různorodě.
Od návratu k „autentickému kapitalismu“ až
k zavedení tvrdých strukturálních změn a regulací – vše ale v duchu
nezbytnosti akcelerování procesů globalizace, neboť neoliberální kapitalismus
je zde možné porazit pouze na globální úrovni. Jiné přístupy hledají
alternativní řešení typu pluralitní hegemonie, tzv. ekonomie diference nebo
komunitní ekonomie [22]. Cesta k dekonstrukci kapitalismu potom spočívá v
pozitivní změně fungování komunit založené na zviditelnění a oceňování
nekapitalistických praktik a schopností
jednotlivců, které se nezakládají pouze na kapitalistických hodnotách
individuálního zisku, ale na kolektivním zájmu o rozvoj komunity.
3. 4.
Feministická kritika neoliberalismu
Feministické kritiky globálního kapitalismu navazují
na tradice vývoje feministického myšlení. Liberální feminismus první vlny
identifikoval širší společenský a právní kontext, který ženám upírá rovná
práva. Cílem bylo odstranění nerovností v rámci daného uspořádání. Ve druhé
vlně radikální feminismus identifikuje coby primární zdroj útlaku žen
androcentrický řád [29]. Soudobé feministické kritiky přitom využívají
interdisciplinární a multidimenzionální přístupy, umožňující identifikaci
skrytých vztahů mezi různými rozměry nejenom ekonomické globalizace. Často
s kritikou „mýtů neoliberalismu“.
Argumentuje se vyloučením „férového“ obchodu ze sféry globálního trhu,
nepoučením se z reality asijských krizí 90. let nebo zaměřením většiny
úvah na pouhé vylepšování stávajících institucí a mechanizmů – v mantinelech „globální tržní civilizace“ [57].
Výsledkem je stálé šíření principů (neo)liberalismu, včetně názoru, že
pokračující liberalizace je jedinou možnou alternativou.
V obecnější poloze bývá připomínána genderová
dimenze (neo)liberálních politik v duchu neoklasických postulátů např.
v praxi rozvojových zemí [21. Strukturální přizpůsobování, liberalizace
trhu s potravinami, škrty v sociálních oblastech apod. vedou
k finančním problémům mnoha rodin a nutí ženy hledat si práci mimo domov.
Chybí jim též prostředky na školství, zdravotnictví aj. služby. Ženy se stávají
„polštářem“ pohlcujícím náklady
reforem.
Šíření kultury neoliberalismu je vnímáno jako rizikový
faktor a strategie kolonizující, paternalistická, využívající západního
diskursu pokroku a tzv. modernizace [29]. Připomínáno je, že většina
standardních, ale i alternativních pohledů postrádá genderové aspekty – ženy
jsou zneviditelňovány či minimálně marginalizovány. Dokladovány jsou
nerovnoměrné dopady globálního kapitalismu na ženy, kdy též dochází
k utlačování žen ze strany jiných žen. Metody genderové analýzy mají být aplikovány
taktéž na jiné marginalizované skupiny a předmětem zkoumání se zde stávají
vztahy mezi globálními kulturními, etnickými, rasovými, genderovými a
národnostními hierarchiemi (V. S. Petersonová, [36]).
Upozorňováno je na význam právních a kulturních norem,
které tržní výsledky mohou ovlivňovat v neprospěch žen (N. Folbreová);
dále na rizika rozšiřování peněžně motivované práce (a to i do sfér tradiční
rodinné práce) pro osoby závislé (děti, staré, nemocné) atd. [57]. Předpoklad suverenity a autonomie
spotřebitele bývá považován za čistě iluzorní [54]. Mezi obvyklé principy
náleží též přesvědčení, že ekonomie musí být interdisciplinární a musí překonat
svou omezenou orientaci na problematiku alokace omezených zdrojů. Zdůrazňováno
bývá, že vládní intervence mohou zlepšovat výsledky fungování trhů. Vláda je
považována za nedílnou součást kapitalistického systému. Problém je spatřován
v tom, čí zájmy zastupuje.
4.
Ekofeministická kritika ekonomie a kapitalismu
Genderové aspekty figurují též u ekologické
problematiky, včetně trvalé udržitelnosti [60], resp. různých směrů ekologické
ekonomie. Ekofeminismus či ekofeministická politická ekonomie mohou být
inspirací i při úvahách o systémové změně a perspektivách lidstva [58].
4. 1.
Ekofeminismus
Soudobá feministické ekonomie je heterogenním
konglomerátem řady přístupů a koncepcí [29]. Příslušné autorky (i autoři)
vycházejí z nejrůznějších ekonomických aj. škol i z odlišných proudů
feministického hnutí. Nalézat zde možno přístupy liberální, radikální či
separatistické, které jsou inspirované ekonomií hlavních proudů,
institucionálními teoriemi, marxistickou politickou ekonomií, ekologickými,
antropologickými nebo rozvojovými koncepcemi atd. [21]. Feministickou ekonomii
přitom charakterizuje orientace na řadu typických témat, jak již bylo výše
v textu zmiňováno.
Jde o problematiku diskriminace žen nejen
v povolání postavení žen na trzích práce, mzdové rozdíly žen a mužů,
ekonomii domácnosti, péče o děti, volného času. Pozornost je věnována dělbě
práce podle pohlaví, odděleně zdaněným příjmům v rodině či účetnictví
státu. Kriticky je rozvíjen model vyjednávání uvnitř domácností, vysvětlující
dělbu práce i financí mezi partnery a děti. Důraz bývá často kladen na kritiku
standardní racionality a sobeckého zájmu jakožto hnací síly lidského jednání
[54]. Přístupy tzv. feministické politické ekonomie jsou diskutovány coby
analytický rámec pro interpretace krize globálního kapitalismu [57].
Nejméně radikální koncepce se přitom omezují na
aplikace standardního instrumentaria (včetně matematiky a statistiky) do sfér,
kterým se „mužská“ ekonomie dříve nevěnovala či
vyhýbala. Ekonomie hlavních proudů nicméně bývá i jimi kritizována coby
sexistická. A za zastarale sexistické jsou označovány její četné postuláty teoretické
i hospodářsko-politické [29]. Z důvodů, že ženy měly být dlouho vylučovány
z volby zkoumaných témat či přístupů ke vnímání světa, na které měli po
staletí monopol muži. A muži sami sebe, a své – mužské a neúplné – vnímání
světa, pojali coby normu, kterou obě pohlaví dlouho přijímala jako jedinou
možnou a jedinou správnou [40]. Existují ovšem i proudy, které náleží již více
k „disidentským“ či „polodisidentským“ přístupům k ekonomii [22]. A právě
tyto patří k nejinspirativnějším.
Za slibnou oblast bývá pokládána ekologická ekonomie,
kde se konstituuje též i směr zvaný ekofeminismus (F. d'Eaubonneová, M. Mellorová aj.). Jde o syntézu teorie a
praxe, hledající a nalézající spojení
mezi exploatací přírody, jejím špatným stavem a historickým údělem ženy – její
podřízeností a útlakem. Celosvětový kapitalistický a patriarchální systém má
ovládat obyvatele Jihu, ženy i přírodu. Kořeny jsou spojeny s ženským
mírovým hnutím ([29], [57]). Směr usiluje o znovuvytvoření rovnováhy mezi
člověkem a přírodou. Zdůrazňován je význam místních společenstev, spolupráce
žen, mužů i dětí a uctivý vztah k přírodě. Kritiky se zaměřují na reprodukci v
přírodě i na reprodukci lidskou, kde tradiční znalosti ženy-rodičky jsou
přesouvány na muže-lékaře. Ženský princip a návrat ke starým ženským hodnotám
má být klíčový též v úsilí o trvale udržitelný rozvoj. K těmto
hodnotám má náležet láska, náklonnost, skutečné lidské vztahy, styk s přírodou
a životem, mateřství, hudba, tanec, poezie, literatura, pohoda domova zkrášlovaná
uměním, oživovaná květy, zvířaty a dětmi.
4. 2.
Ekofeministická politická ekonomie
M. Mellorová ekologickou ekonomii propojuje
s feminismem v podobě tzv. ekofeministické politické ekonomie [57].
Usiluje o zohlednění ženských zkušeností i tělesných a životních cyklů člověka
– s kritikou odtrženosti standardních ekonomických modelů od času „biologického“ i „ekologického“. Standardní ekonomové tradičně přehlížejí význam
nepeněžních aktivit, vzájemné pomoci, pocitů, moudrosti, ekosystémů,
samozásobitelství, divoké přírody aj. Inspirace při řešení problémů již
neudržitelného systému, který „mužská“ ekonomie nastolila a pomáhá udržovat,
nalézá v historii družstevního hnutí a v ekonomické lokalizaci [22].
Apeluje na nutnost proměn soudobého peněžního systému,
který, mimo jiné, marginalizuje ženy. Volnou tržní ekonomiku přitom považuje za
fikci, neboť soukromý sektor vždy bude závislý na sektoru veřejném. A peníze
jsou taktéž sociální a politickou institucí, kterou stát garantuje a nese za ní
odpovědnost („peníze jsou příliš
důležité, než aby byly ponechány trhu“). Klíčem ke změnám má být odbourání
soukromého bankovnictví a fondů. K nové finanční architektuře mají náležet
státem pečlivě regulované neziskové a družstevní instituce; ve finančnictví –
coby veřejné službě – mají svou roli hrát též místní peněžní systémy aj.
[22].
Ani s případným odstraněním diskriminací žen
ovšem nezmizí destruktivnost celého současného společenského systému, jehož
problémy považuje za hlubší. M. Mellorová, obdobně jako H. Hendersonová (s
ekologickou kritikou standardních postulátů, [20]) nebo např. V. Shivová (s
aktivitami ohledně budování nenásilného zemědělství ve třetím světě, [22]),
v řadě aspektů již přesahuje konvenční podoby feministické ekonomie.
Vyčerpávat útoky na mainstream se přitom již nehodlá M. Scottová-Catová [22], a
spíše předkládá pozitivní ekonomické varianty, včetně praktických aplikací.
V duchu „zelené ekonomie“ –
sociálně spravedlivé a co nejméně zatěžující planetu. Pozornost věnuje
bioregionální ekonomice, alternativním vlastnickým formám (komunitnímu
vlastnictví aj.) nebo patřičné výchově k environmentální
uvědomělosti.
4. 3.
Třípatrový dort s polevou
Řada autorů hovoří o nutnosti reintegrace „ženských“
způsobů vnímání světa (kontextuální myšlení, city a intuice, důraz na proces)
do převážně „mužských“ přístupů ke skutečnosti (analytické myšlení,
instrumentalita a racionalita, důraz na výstup). K (nejen) ekonomickým
disidentům náleží též H. Hendersonová. Kritizuje soudobou podobu a perspektivy
globalizace [20] či varuje před závislostí světové ekonomiky na fosilních
palivech. A volá po „recyklaci naší
kultury“ i po tom, že je nutno „upéci
nový ekonomický koláč“. Aplikuje transdisciplinární metody a upozorňuje, že
čistě ekonomická hlediska jsou omezená a zavádějící. K jejím opakovaně
zmiňovaným konstrukcím náleží „model
třípatrového dortu s polevou“.
Náš současný „celkový
produktivní systém“ připodobňuje k dortu, sestávajícím ze čtyř vrstev
[22]. Nejspodněji leží „matka příroda“,
která nám poskytuje řadu neplacených služeb (např. regulaci klimatu,
samočištění vody) a zadarmo též „zboží“ (potraviny, vodu, suroviny). Na „produkci přírody“ spočívá druhá vrstva
nepeněžní ekonomiky. Také „produkuje“ a je spojena s neplacenou činností,
kterou se zabývají hlavně ženy (práce v domácnosti, výchova dětí, vzájemná
pomoc, péče o nemocné a staré). Hendersonová tyto činnosti – pro fungování
ekonomiky a společnosti nezbytné – ekonomy však přehlížené, nazývá „ekonomikou lásky“.
Nad touto vrstvou se nachází třetí patro dortu, veřejný
sektor, který závisí na spodních dvou patrech. Jde např. o správu silnic,
kanalizace, mosty, školy, veřejnou dopravu apod. zabezpečovanými státem či
obcí. A teprve coby „poleva“ na dortu
figuruje tržní ekonomika. Přesněji soukromý sektor, který je závislý jak na
veřejném sektoru, tak i na sektoru nepeněžním. A všechny vrstvy kriticky závisí
na ekosystému – na „matce přírodě“.
S modelem dortu souvisí i ostrá kritika
standardní ekonomie [22]. Tato se zabývá pouze peněžní ekonomikou, ale přitom
se tváří, že zahrnuje veškeré uspokojování lidských potřeb, tedy i aktivity a
sféry nepeněžní. Ekonomové tradičně peněžní část dortu (horní patro s „polevou“) totiž ztotožňují
s dortem celým. Přehlíží tak např. význam a hodnoty samozásobitelství,
které stále hraje velmi významnou roli u značné části světové populace,
především venkovského typu. Uvedené má dopady i pro konstrukci agregátů typu
HDP, kde se opět první dvě patra dortu obvykle vytrácejí. A přehlíženy jsou
nejrůznější externality, a to i na globální úrovni. Jde např. o to, že „úspěch“
západních ekonomik (měřený HDP) byl vždy kriticky závislý na schopnosti horních
pater dortu (především peněžních aktivit trhu a státu) přenést své sociální a
ekologické náklady na patra dolní. Externalizace může mít podobu globálního
oteplování, rozpadu místních sociálních vazeb a soudržnosti či rabování zdrojů
v jiných zemích [22].
4. 4. Iluze
trvalé udržitelnosti
Samotné fundamenty standardní ekonomické vědy, včetně
základních principů fungování kapitalistických tržních ekonomik mírně podrývají
kritické úvahy dalších ekonomických „disidentek“. A to např. o exponenciálním
růstu. M. Kennedyová [25] v tomto
kontextu za zdroj problémů označuje složené úrokování, coby „rakovinu našeho sociálního a ekonomického
systému“. Kritizována ostře bývá (neo)liberální ideologie, dogma o „neviditelné ruce“, mezinárodní obchod
založený na principu komparativních výhod, přílišná specializace, „globální monetokracie“ atd. [22].
Diskutovány jsou alternativy půjčování peněz bez úroku nebo svépomocné
projekty; inspirace a řešení pak nestandardně nalézány v družstevním,
cechovním nebo občinovém uspořádání, dalších předkapitalistických institucích,
v lokálních ekonomikách, deglobalizaci atd. O výše představovaných
přístupech se lze mnohé dozvědět prostřednictvím zajímavé a inspirativní
publikace N. Johanisové [22].
Ekofeministické koncepce přinášejí řadu zajímavých
námětů a inspirací. A obdobně jako jiné proudy feministické ekonomie by ani
tyto neměly být zcela ignorovány. Nicméně samozřejmě samospasitelné nejsou. A
závěrem připomeňme, že módní volání po trvalé udržitelnosti je v tržních
mantinelech kořistnického kapitalistického systému pouhou iluzí a fikcí.
Problémy spojené s vymezením trvalé udržitelnosti a hlavně se zatím nepřekonatelnými
bariérami jejího prosazování fundovaně mapuje např. studie J. Zemana,
představená podrobněji též na stránkách Marathonu
[60].
V kontextu úvah o
ženách v ekonomii nelze tedy opomíjet ani heterogenní (a též i
kontroverzní) feministickou ekonomii. Podrobnější pohled na její kořeny,
formování, proudy, soudobá témata, kritiky či otevřené problémy a úskalí
(včetně nejenom feministické politické ekonomie, feministické kritiky
globálního kapitalismu nebo ekofeminismu etc.) jsou však již tématem pro
samostatnou podrobnější konzultaci.
Prameny
[1] Agarwalová, B.: Challenging Mainstream Economics:
Effectiveness, Relevance and Responsibility. International Association for Feminist Economics Newsletter,
October 2004, s. 2 – 6.
[2] Beckman, P. R., D’Amicová, F. (eds.): Women, Gender, and World Politics:
Perspectives, Policies, and Prospects. New York, Bergin & Garvey 1994.
ISBN 0897893069.
[3] Bergmannová, B. R.: The Economics Emergence of Women. New York, Basic Books 1986. ISBN
0465017967.
[4] Bergmannová, B. R.: Women´s Role in the Economy:
Teaching the Issues. Journal of Economic
Education, Fall 1987, s. 393 – 407.
[5] Bergmannová, B. R.: In Defense of Affirmative Action. New York, Basic Books 1996. ISBN
0465098339.
[6] Biddulph, S.: Mužství.
Jak zvládat všechny mužské role. Praha, Portál 2007. ISBN 9788073672096.
[7] Blaug, M. (ed.): Who´s Who in Economics. 2. vydání. Brighton, Wheatsheaf Books 1986.
ISBN 0745002307.
[8] Blaug, M.: Velcí
pokeynesovští ekonomové I., II. Ekonomické vědy ve světě
[9] Bourdieu, P.: Nadvláda mužů. Praha, Karolinum 2000.
ISBN 8071847755.
[10] Brožová, D.: Kapitoly
z ekonomie trhů práce. Praha, Oeconomica 2006. ISBN 8024511207.
[11] Brožová, D.: Antidiskriminační zákon a jeho
ekonomické a právní souvislosti z pohledu liberální ekonomie. Politická ekonomie, 2010, č. 3, s. 357 –
373.
[12] Češková, A. a kol.: Ženy v politice. Praha, CEVRO 2009. ISBN 9788086816333.
[13] Dimand, R. W., Dimandová, M. A., Forgetová, E. L.
(eds.): A Biographical Dictionary of
Women Economists. Cheltenham, Edward Elgar Publishing 2000. ISBN
9781852789640.
[14] Ferberová, M. A., Nelsonová, J. A. (eds.): Feminist
Economics Today: Beyond Economic Man. Chicago, University of Chicago Press
2003. ISBN 9780226242071.
[15] Galbraith, J. K.: Ekonómia a spoločenské ciele. Bratislava, Pravda 1984. ISBN nemá.
[16] Gibson-Graham, J. K.: The End of Capitalism (As We Knew It): A Feminist Critique of Political
Economy. Minneapolis, University of Minnesota Press 2006. ISBN
9780816648054.
[17] Gilliganová, C.: Jiným hlasem. O rozdílné psychologii mužů a žen. Praha, Portál
2001. ISBN 8071784028.
[18] Gilmanová, Ch. P.: Women and Economics: Study of the Economic Relation Between Men and
Women as a Factor in Social Evolution. Berkeley, University of California
Press 1998. ISBN 9780520209985.
[19] Gintherová D. K., Kahnová, S.: Women in
Economics: Moving Up or Falling Off the Academic Career Ladder? Journal of Economic Perspectives, Summer
2004, s. 193 – 214.
[20] Hendersonová, H.: Za horizontem globalizace. Utváření udržitelné globální ekonomiky. Praha,
Dharma Gaia 2001. ISBN 8085905930.
[21] Horký, O.: Falešná neutralita neoklasické teorie:
feministická, antropologická, evoluční a ekologická kritika. Politická ekonomie, 2011, č. 3, s. 329 –
344.
[22] Johanisová, N.: Kde peníze jsou služebníkem, nikoliv pánem. Volary, Stehlík 2008.
ISBN 9788086913056.
[23] Jurečka, V. (ed.): Ženy v ekonomii. Sborník příspěvků ze semináře konaného u
příležitosti 100. výročí narození a 20. výročí úmrtí Joan Violet Robinsonové.
Ostrava, EF VŠB – TU Ostrava
2004. ISBN 8024806207.
[24] Kahnová, S.: Women in the Economics Profession. Journal of Economic Perspectives, Fall
1995, s. 193 – 205.
[25] Kennedyová, M., Kennedy, D. (eds.): Interest and Inflation Free Money: Creating
an Exchange Medium That Works for Everybody and Protects the Earth. Philadelphia,
New Society Publishers 1995. ISBN 0865713197.
[26] Klaus, V.: Malá česká hilsneriáda aneb další
případ diktatury politické korektnosti. Právo,
28. 2. 2011, s. 1 – 2.
[27] Koukolík, F.: Mozek
a jeho duše. 3. vydání. Praha, Galén 2008. ISBN 9788072623143.
[28] Lauderová, S.: Ženy v ofsajdu. Respekt, 2011, č. 18, s. 52 – 58.
[29] Linková, M., Červinková, A. (eds.): Myšlení hranic: genderové pohledy na
racionalitu, objektivitu a vědoucí subjekt. Praha, Sociologický ústav ČSAV
2004. ISBN 8073300508.
[30] Loužek, M.: Feminismus – záchrana nebo zkáza? In:
Mach, P.
(ed.): Antidiskriminační zákon – ochrana slabších, nebo převrácení
práva? Sborník CEP 2006, č. 49, s. 47 – 56. ISBN 8086547558.
[31] Moire, B., Moirová, A.: Proč muži nežehlí. Čtení o mužích a ženách. Praha, Grada 2000. ISBN
8071699454.
[32] Morris, D.: Nahá
opice: zoolog studuje lidského živočicha. Praha, Mladá fronta 1971. ISBN
nemá.
[33] Možný, I.: Vysokoškolačky a ty druhé.
Demografický bankrot už u nás není utopií. Respekt,
2011, č. 20, s. 78.
[34] Naisbitt, J., Aburdenová, P.: Megatrendy 2000. Desať nových smerov na
deväťdesiate roky. Bratislava, Bradlo 1992. ISBN 8071270504.
[35] Nelsonová, J. A.: Feminism and
Economics. Journal of Economic
Perspectives, Spring 1995, s. 131 – 148.
[36] Petersonová, V. S.: A Critical Rewriting of Global Political Economy: Integrating Reproductive, Productive and Virtual Economies. London, Routledge 2003. ISBN 9780415314398.
[37] Polkinghornová, B., Thomsonová, D. L.: Adam Smith´s Daughters: Eight Prominent
Women Economists from the Eighteenth Century to the Present. Cheltenham,
Edward Elgar Publishing 1999. ISBN 9781858980843.
[38] Pospíchalová, L.: Proč v ekonomii nejsou ženy? Bakalářská práce. Praha, KEKE NF
VŠE v Praze 2009.
[39] Pilcherová, J., Whelehanová, I.: 50 Key
Concepts in Gender Studies. London, Sage Publications 2004. ISBN
9780761970361.
[40] Sacher, T.: Éra sobectví končí (rozhovor
s D. McCloskeyovou). Respekt,
2009, č. 45, s. 36 – 39.
[41] Sirůček, P.: Nositelé Nobelovy ceny za ekonomii –
dlouhodobý seriál. Zpravodaj – časopis
VŠE v Praze, 2003, č. 2 – 2005, č. 5.
[42] Sirůček, P.: Kontroverzní Nobelova cena za ekonomii. Acta Oeconomica Pragensia, 2005, č. 7, s. 274 – 288.
[43] Sirůček, P.:
Nositelé Nobelovy ceny za ekonomii – dlouhodobý seriál. Acta Oeconomica Pragensia, 2006, č. 4 –
2011, č. 4.
[44] Sirůček,
P.: Nositelé Nobelovy ceny za ekonomii pro rok 2009. Politická
ekonomie, 2010, č. 1, s. 130 – 136.
[45] Sirůček, P.: Ekofeministická kritika ekonomie a
kapitalismu. Naše Pravda, 2011,
Společensko-politická příloha Haló novin (nabídnuto redakci).
[46] Sirůček, P.: Feministická ekonomie. Naše Pravda, 2011, Společensko-politická
příloha Haló novin (nabídnuto redakci).
[47] Sirůček, P.: Feministická kritika globálního
kapitalismu. Naše Pravda, 2011, č.
39, s. 3. Společensko-politická příloha Haló novin, 3. 10. 2011.
[48] Sirůček, P.: Ženy a ekonomické teorie. Naše Pravda, 2011, Společensko-politická
příloha Haló novin (nabídnuto redakci).
[49] Sirůček,
P.: Ženy a ekonomické teorie. Acta Oeconomica Pragensia,
2011, č. 5 (nabídnuto redakci).
[50] Sirůček, P.: Ženy v ekonomii –
dlouhodobý seriál. Acta Oeconomica Pragensia, 2011 – 2013, od č. 6/2011.
[51] Sirůček,
P.: Ženy v ekonomii – J. V. Robinsonová. Acta Oeconomica
Pragensia, 2011, 19, č. 6 (přijato
redakcí).
[52] Sirůček, P.: Feministická ekonomie. Acta
Oeconomica Pragensia, 2012, č. 1 (nabídnuto redakci).
[53] Sirůček,
P. a kol.: Hospodářské dějiny a
ekonomické teorie (vývoj-současnost-výhledy). Slaný, Melandrium 2007. ISBN
9788086175034.
[54] Sirůček, P., Džbánková, Z.: Racionalita a etická dimenze v ekonomických
teoriích (vybrané problémy). Ekonomie
& Management, 2006, č. 3, s. 19 – 34.
[55] Sojka, M.: Kdo
byl kdo. Světoví a čeští ekonomové. Praha, Libri 2002. ISBN 8072770551.
[56] Stroberová, M. H.: Rethinking Economics Throught
a Feminist Lens. American Economic Review,
May 1994, s. 143 – 147.
[57] Šprincová, V., Jašurek, M.: Feministická
politická ekonomie – analytický rámec pro interpretaci krize globálního
kapitalismu? Gender, rovné příležitosti,
výzkum, 2010, č. 1, s. 20 – 29.
[58] Švihlíková, I.: Globalizace & krize: souvislosti a scénáře. Všeň, Grimmus 2010.
ISBN 9788087461013.
[59] Vodička, M.: Den,
kdy došly prachy. Jak Velká krize ve 30. letech změnila životy lidí a na co se
máme připravit my. Praha, Práh 2009. ISBN 9788072522606 (též viz recenzi in
Marathon, 2009, č. 6, s. 14 – 25).
[60] Zeman, J.: Ekonomické
základy trvale udržitelného rozvoje. Olomouc,
Univerzita Palackého v Olomouci, 2002. ISBN 8024404206
(též viz recenzi in Marathon, 2003,
č. 6, s. 26 – 32).
Antonín Švehla
– agrární politik, ministr, předseda vlády,
ctitel
venkova a vlastenec
Jaroslav
Šetek
Antonín Švehla (1873 – 1933) působil coby agrární
politik, státník od vzniku samostatného Československa až po období startu
světové hospodářské krize. Šlo o významnou osobnost hospodářské, agrární a
sociální politiky, v neposlední řadě o velkého vlastence. Za agrární stranu byl od roku 1918 poslancem
Národního shromáždění, v letech 1918 – 1920 ministrem vnitra a předsedou
celkem třech československých vlád. Byl blízkým spolupracovníkem a zároveň
politickým protějškem Tomáše Garrigue Masaryka. Roku 1927 odmítl kandidovat na
funkci prezidenta a podpořil kandidaturu T. G. Masaryka.
Významný
český prozaik, esejista, dramatik a politický publicista Ferdinand Peroutka
(1895 – 1978) poznamenal, že počátky budování Československého státu měly tři
hlavní pilíře [1]: 28. říjen, pozemkovou reformu a ústavu. K vytvoření
všech tří pilířů státnosti přispěl významným podílem právě A. Švehla. Se
životní a profesní dráhou za 60 let života zmíněné osobnosti se čtenář seznámí
v tomto příspěvku.
Životní
dráha
A. Švehla se narodil 15. dubna 1873 v Praze
v Hostivaři (tehdejší ves na periferii Prahy) v selské rodině
Antonína a Marie Švehlových, z jejichž manželství vzešlo celkem 14 dětí.
Syn Antonín byl jejich devátým a 7 jeho sourozenců zemřelo již v útlém
věku. Vyrůstal v rodinném prostředí, které bylo značně příznivé pro jeho
budoucí politickou dráhu. Otec statkář se politicky angažoval v duchu
agrárních tradic, byl prvním místopředsedou Sdružení českých zemědělců a třicet
let hostivařským starostou [2].
Antonín vystudoval nižší gymnázium v Praze a rok
německého gymnázia v České Lípě, odtud přešel na hospodářskou školu, kde
však dlouho nesetrval a ve svých čtrnácti letech začal pracovat v rodinném
mlýně a pekárně. V roce 1897 umírá jeho bratr Josef, Antonín se ujímá
vedení rodinného statku a po smrti otce v roce 1900 plně převezme vedení
veškerého rodinného hospodářství. Veřejnou činnost zahájil v roce 1893
obnovením vlastenecké tělovýchovné organizace Sokola v Hostivaři, mj. se
také angažoval jako herec ochotnického divadla [2].
V roce 1899 uzavřel sňatek s Bohumilou
Čečelkovou (1876 – 1964), která byla rovněž selkého původu z obce Chotějov
u Mladé Boleslavi. Z manželství
vzešly dvě děti – v roce 1901 dcera Helena a v roce 1902 syn Antonín.
V roce 1903 přenechává vedení statku manželce a plně se věnuje politické
činnosti [2].
V roce 1927 onemocněl chorobou ledvin doprovázenou
kardiologickými potížemi. Odchází na léčení do Itálie, kde se poměrně dlouho
léčí. Onemocnění se sice dočasně zlepšilo, ale přesto jej značně omezovalo
vykonávat jeho politické aktivity [2]. Roku 1929 opět došlo ke značnému zhoršení jeho zdravotního
stavu. Z tohoto důvodu se stáhl z aktivního politického života. Pro
nepříznivý zdravotní stav se nemohl zúčastnit ani pohřbu své matky Marie, která
zemřela v roce 1929 ve věku 91 let. Svou matku přežil pouze o čtyři roky –
12. prosince 1933 umírá. Pohřben byl do rodinné hrobky na hostivařském hřbitově [3].
Osudy rodinných příslušníků A. Švehly
Manželka Bohumila stála se svým manželem Antonínem za
první světové války u zrodu charitativní organizace České srdce[2] [4]. V této souvislosti ji lze zařadit mezi významné
osobnosti českého proudu ženského sociálního myšlení a charitativní činnosti.
V podzimu svého života byla nucena snášet útrapy, jimž byli vystaveni
příbuzní politických vězňů komunistického totalitního režimu, o čemž svědčí
osud jejich syna Antonína. Zemřela 14. ledna 1964 ve věku 87 let, pohřbena je
v rodinné hrobce na hostivařském hřbitově.
Dcera Helena se provdala za agrárního politika Josefa
Černého[3] [3]. Po událostech února 1948 odchází se svým manželem do
emigrace – do Spojených států amerických. Zde žili až do konce života (Josef
umírá roku 1971, Helena zemřela v roce 1989). Je jisté, že odchod do exilu
zachránil manžele Josefa a Helenu Černých před persekucemi komunistického
režimu.
Těm neunikl syn Antonín, který vystudoval práva a
působil jako advokát, převzal také rodinný statek v Hostivaři. Již
v roce 1946 byl nespravedlivě obviněn z kolaborace s tím, že
1939 byl iniciátorem vyloučení Židů z advokátní komory. V tomto
období byli mj. stejným způsobem ovlivněni i významní politici a státníci
z Agrální strany – např. František Machník a Rudolf Beran a „Masarykovci“
(prezident E. Beneš a ministr spravedlnosti Prokop Drtina). Uvedení nijak proti
vykonstruovanému obvinění neprotestovali. Čímž dali tichý souhlas k persekuci,
která byla součástí již komunistické represe proti významným představitelům
Agrární strany nastolené již v závěrech Košického vládního programu[4].
Po únoru 1948 byl propuštěn z advokacie, živil se
jako pomocný dělník v továrně. Jeho rodinný statek byl zabrán a
v roce 1951 byl zatčen a následující rok odsouzen Státním soudem k 12
letům trestu odnětí svobody ve zcela vykonstruovaném obvinění. To spočívalo
v tom, že společně s Václavem Bartoněm a dalšími členy republikánské
agrární strany měl založit zemědělskou odborovou organizaci pro zvrat lidově
demokratického zřízení v Československu [2]. Dalším prohřeškem byly kontakty prostřednictvím
prostředníků na svého švagra Josefa Černého do Spojených států amerických.
Prošel věznicemi v Ostrově, na Mírově, v Leopoldově a ve Valdicích.
V květnu roku 1960 byl propuštěn na amnestii a v roce 1963 umírá na
těžké následky věznění.
Orientace A. Švehly na agrární politiku v
duchu vlasteneckých tradic
V roce 1896 založil Stanislav Kubr spolu s Karlem
Prášekem a skupinou členů mladočeské strany Českou strana agrární jako Sdružení
českých zemědělců. Do této doby Čeští zástupci hájící zájmy zemědělství
fungovali v rámci Národní strany (tzv. Staročeši) a Národní strany
svobodomyslné (tzv. Mladočeši). Významným předchůdcem České strany agrárrní byl
také Českomoravský selský spolek pro Moravu a Slezsko, založený roku 1883 Janem
Rudolfem Domlem v Olomouci. Tento spolek se v roce 1884 samostatně zúčastnil
voleb do moravského zemského sněmu v některých okresech a ve dvou případech
uspěl. Silná odezva na moravské zemědělské hnutí na agrárně silné Jižní Čechy
způsobila roku 1889 založení Selské jednoty pro království České.
V agrárním politickém proudu se vedle S. Kubra a K.
Práška angažoval A. Švehla. Od 6. ledna 1899 existovala Česká
agrární strana jako samostatná politická strana a jejím předsedou byl S. Kubr.
Program České strany agrární dostal pevný tvar v roce 1903 zásluhou Josefa
Prokopa Pražáka a okruhu jeho spolupracovníků, zejména národohospodářských
teoretiků Cyrila Horáčka a Františka Fiedlera. Agrárníci se hlásili k národním
tradicím, k odkazu českých dějin v pojetí pozdního národního obrození.
Nejschůdnější cestu k obhájení národních práv spatřovali v oslabování
centralismu, ve zdokonalování samosprávy a v rozšíření působnosti sněmů Koruny
české. V roce 1905 se Česká strana agrární sloučila s moravskými agrárníky v
Českoslovanskou stranu agrární, jež byla po vzniku Československa přejmenována
na Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu.
V Agrární straně, která byla založena jako strana
"středního stavu", A.
Švehla prosadil koncepci strany malozemědělské a venkovského lidu. Konkrétně se
tento rozdíl projevil i v poměru k požadavku všeobecného volebního práva, z
něhož Švehla přes veškerý odpor starých vůdců učinil v roce 1905 hlavní heslo
strany. Další vývoj ukázal, že právě to byla pro agrárníky cesta k získání
masového vlivu. Kladl také velký důraz na zakládání odborových a družstevních
organizací rolníků. Sám organizoval a vedl úspěšný boj Ústřední jednoty
řepařské proti cukrovarským kartelům, který trval po celé první desetiletí 20.
století. Tak se začal v hospodářské politice pro tvorbu konkurenčního prostředí
pro zemědělské komodity
K propagaci agrárních myšlenek založil A. Švehla
v roce 1906 stranický deník Venkov a v roce 1907 Rolnickou tiskárnu.
Obrovské úsilí věnoval i organizační výstavbě strany. Hlavně jeho zásluhou se
agrárníci stali početnou, moderní, dobře organizovanou, disciplinovanou a také
nejvlivnější českou politickou stranou.
Činnosti a postoje A. Švehly za I. světové
války – politik „dvou želízek
v ohni“
Za 1. světové války byl jedním z vůdčích představitelů
domácího odboje. Podílel se na existenci činnosti Českého svazu[5], od
roku 1917 byl v popředí Maffie[6] a od
července 1918 stál v čele (jako místopředseda; předseda Karel Kramář) Národního
výboru československého[7].
A. Švehla je hlediska historického kontextu k Rakousku-Uhersku během I. světové války označován jako představitel politiky "dvou želízek v ohni" [5]. Tato politika
spočívala v jeho rozdílných postojích do jara 1917. Do tohoto období
podporoval oportunní, prorakouskou politiku. Po vstupu Spojených států do války
usoudil, že Německo a Rakousko-Uhersko válku prohrají, a přiklonil se k
politice protirakouské. Nikterak se přitom netajil tím, že při nepříznivé změně
poměrů by byl ochoten se vrátit k politice oportunní. Poměry se však vyvíjely
spíše v neprospěch Rakouska-Uherska, radikalizace české veřejnosti vzrůstala, a
tak Švehla organizoval přechod české domácí politiky na protirakouské pozice.
Když byl v červenci 1918 obnoven Národní výbor, přenechal předsednictví
Kramářovi, ověnčenému slávou „národního
mučedníka“. Stal se "jen" místopředsedou, ale v jeho rukou se
sbíhaly všechny nitky domácí české politiky.
Aktivity A. Švehly ve významný den – 28.
října 1918
Dne 28. října 1918 kolem
9. hodiny převzal Antonín Švehla s Františkem Soukupem jménem Národního výboru
Válečný obilní ústav. Cílem tohoto opatření bylo zabránit odvozu obilí na
frontu a značně zredukovat válečnou činnost monoarchie. Po dvou hodinách se
objevila zpráva o diplomatické nótě ze dne 27. října 1918 předané ministrem
zahraničí Rakouska-Uherska Andrássym americkému prezidentovi Wilsonovi. Obsahem nóty bylo, že vídeňská vláda žádá o
příměří a že uznává, aby „Čechoslováci a
Jihoslované“ si sami rozhodli o svých osudech. Na večer vydal
Národní výbor první zákon o zřízení samostatného státu. Do předsednictva Národního
výboru byli zvoleni Vavro Šrobár, Alois Rašín, František Soukup, Antonín Švehla
a Jiří Stříbrný.
V tento
významný den však Praha trpěla absencí čelných politiků, neboť většina byla
přesvědčena o trvání války potrvá
minimálně do jara roku
Politik a státník po vzniku samostatného
Československa
Od 1918 byl poslancem Národního shromáždění, v letech
1918 až 1920 byl ministrem vnitra a podílel se výrazně na vzniku a podobě
československé ústavy schválené roku 1920. V roce 1919 se stal předsedou
Agrární strany a snažil se, aby její politika byla přijatelnou jak pro
velkostatkáře, tak pro drobné zemědělce. Švehla se také podílel na vytvoření a
následném fungování tzv. Pětky, orgánu koordinujícího činnost hlavních českých
tzv. státotvorných politických stran. Od roku 1922 byl předsedou celkem třech
československých vlád a to v obdobích 7. října 1922 – 9. prosince 1925 (1.
Švehlova vláda), 9. prosince 1925 – 18. března 1926 (2. Švehlova vláda) a 12.
října 1926 – 1. února 1929 (tzv. Panská koalice).
Postoj A. Švehly při prezidentských volbách
v roce 1927 – ani Švehla ani Beneš
A. Švehla byl blízkým spolupracovníkem a zároveň
politickým protějškem T. G Masaryka, který se během doby postupně naučil ve
vnitropolitických problémech a úlohách na Švehlu spoléhat. T. G. Masaryk byl
přesvědčen, že je A. Švehla jako předseda vlády tím správným politikem a
inspirátorem praktické politiky tehdejšího státního útvaru Československa.
Společně se Švehlou řešili i velký problém nástupce T. G. Masaryka
v prezidentském úřadu. T. G. Masaryk už v druhé půli dvacátých let
oficiálně oznámil, že jeho nástupcem bude E. Beneš, což popudilo nejen Kramáře,
ale mnoho poslanců – odpůrců E. Beneše. Volba nového prezidenta v roce 1927 se
stávala problematická, neboť to bylo to v době, kdy ve vzrušené politické
atmosféře doznívaly aféry s R. Gajdou, J. Stříbrným [5]. T. G. Masaryk
zvažoval zvolit A. Švehlu. [5] Ten však Masarykův záměr razantně odmítl,
zároveň také odmítl za nástupce E. Beneše. Švehlovo odůvodnění spočívalo
v tvrzení, jaká by byla reakce u světové veřejnosti v případě
nezvolení T. G. Masaryka – něco v Československu není v pořádku.
Nelze ani vyloučit že Švehlovo stanovisko k volbě
prezidenta mohlo být následující:
2. V případném zvolení E. Beneše viděl i možné
poškození dobrého jména Československa a jeho politické elity v zahraničí,
neboť k E. Benešovi neměl žádné
sympatie za jeho postoje z poloviny 20. let. V tomto období
byla Agrární strana nejsilnějším subjektem v tehdejším Československém
politickém systému. E. Beneš prohlašoval, že předseda této strany A. Švehla je
fašista a R. Gajda je ve službách této strany [6].
A. Švehla prognostik katastrofy – světového
válečného konfliktu
Když se v roce 1929 důsledkem zhoršení jeho
zdravotního stavu stáhl z aktivního politického života značně přemýšlel o
světové politice a hospodářství, které provázel krizový start. Tvrdil, že přes
deset let od ukončení světového válečného konfliktu se ve světě nic nevyřešilo,
předvídal světovou katastrofu a válku, kdy poteče mnoho krve [1]. Historická realita, která začala necelých 6 roků po
Švehlově smrti bohužel potvrdila, že byl dobrým prorokem.
A. Švehla – hlavní aktér pozemkové reformy;
záměry a skutečnost
Na prvním poválečném sjezdu strany v roce 1919 byl A.
Švehla zvolen znovu do jejího čela. Tehdy strana na jeho podnět přijala i nový
název – Republikánská strana československého venkova. Nově přijatý program
vyjadřoval i Švehlův názor, že venkov musí stát v prvních řadách v práci pro
republiku a demokracii [7]. V duchu tohoto
hesla se začala vytvářet právní nařízení, jež měla skoncovat se šlechtickými
velkostatky a přerozdělit půdu. Prvním krokem k pozemkové reformě (či
předreformou) se stal zákon o obstavení velkostatků z listopadu 1918.
Samotná pozemková reforma byla vyhlášena v dubnu 1919;
zestátněn měl být veškerý pozemkový majetek přesahující 150 ha zemědělské půdy
nebo 250 ha veškeré půdy včetně lesů. Vyvlastněná půda pak měla být předána či
pronajata malým zemědělcům či bezzemkům. Legislativní základ měla pozemková
reforma v níže uvedených právních normách:
zákon č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku –
zákon záborový,
zákon č. 81/1920 Sb., o přídělu zabrané půdy a úpravě
právních poměrů k ní – zákon přídělový,
zákon č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný
majetek pozemkový – zákon náhradový,
zákon č. 77/1922 Sb., kterým se vydávají přechodná
ustanovení k zákonu č. 329/1920 Sb., pokud jde o jednotlivé parcely nebo části
parcel ze zabraného majetku pozemkového
– tzv. zákon drobnopřídělový.
Pozemková reforma se kvůli nevyjasněným diplomatickým
vztahům s Vatikánem jen málo dotkla
církevní půdy a pod různými záminkami
unikly vyvlastnění i mnohé další velkostatky. Přesto vládní agrární strana
získala velkou popularitu. Došlo také k rozmachu zemědělských družstev, jež
organizovala svépomoc mezi členy (poskytování půjček, organizace prodeje
zemědělských produktů, poskytování strojů). Přes některé nedokonalosti dokázala
pozemková reforma zklidnit sociální napětí na venkově a zároveň vytvořit
prosperující vrstvu sedláků, kteří se většinou dokázali úspěšně vypořádat s
velkou hospodářskou krizí na přelomu 20. a 30. let.
Řešení korupčního skandálu agrárního
politika – lihová aféra
A. Švehla se jako předseda vlády na přelomu roku
1923/24 nevyhnul řešení korupčního skandálu vlivného agrárního politika Karla
Prášeka[8] (od
počátku stál v agrárním politickém proudu) v pozici předsedy senátu –
„Práškova lihová aféra“. Jednalo se o
ovlivňovaní cen lihu i o podivné hospodaření Družstva hospodářských
lihovarů. Hlavním iniciátorem kauzy byl
K. Prášek, který jako předseda zmíněného družstva a správce lihovarnického
dispozičního fondu zneužil asi 30 milionů korun, z toho prokazatelně 3 miliony
k uplacení komunistického o dborářského předáka. Osud zbylých 27 milionů nebyl
schopen uspokojivě vysvětlit (údajně je použil na různé "sanační
účely") a panovalo všeobecné mínění, že i tyto peníze byly také použity k
úplatkům. Podle tehdejších nezávislých žurnalistů byla aféra „nejošklivějším
vředem, který během 5 let samostatnosti zohyzdil náš politický život“ [7].
Předseda strany A. Švehla se za této situace K. Práška definitivně zbavil,
zároveň jej donutil rezignovat na funkci předsedy senátu a posléze ho i nechal
zbavit senátorského mandátu a vyloučit ze strany.
V této souvislosti A. Švehla intervenoval v Národním
shromáždění o patřičné legislativní úpravy zabraňující střetu zájmů a následné
korupci. To v červnu 1924 přijalo tzv. Zákon o inkompatibilitě – č. 144/1924 Sb.
Zákon stanovil, co je neslučitelné s
členstvím v Národním shromáždění. Jmenovitě §8 zakazoval
předsedům poslanecké sněmovny respektive senátu, být
členem představenstva anebo správní rady výdělečných společností.
Závěrečné zhodnocení
Přes svůj nepříznivý zdravotní stav od roku 1929, kdy
odešel z aktivní politiky, zůstal A. Švehla nadále předsedou Agrární strany až
do své smrti v roce 1933. Uvnitř republikánského agrárního proudu nebylo
sebemenší snahy vybrat nového předsedu. Dokonce až dva roky po jeho smrti byl
obnoven post předsedy, kdy byl do čela republikánů postaven Rudolf Beran. Jasně
to svědčí o tom, jaká vážnost k jeho osobnosti byla v tomto
pravicovém politickém seskupení.
Vážnosti a respektu si získal v demokratickém
levicovém politickém spektru – sociálně demokratickém proudu. To lze dokladovat
citátem politika a ministra tohoto proudu Rudolfa Bechyně: „Švehla
konal své dílo nikoli pod Masarykem, ale s ním a vedle něho. Švehla nás učil
vládnout a pod záštitou autority T. G. Masaryka založil politický řád,
spořádanou vládu a silnou vládní tradici. V jistém ohledu jsme všichni
Švehlovými žáky“ [1].
A. Švehlovi projevil rovněž úctu významného český
ekonom – národohospodář Karel Engliš, který jej v duchu metodologie
teleologičnosti hodnotil následovně: „Švehla
měl svou teorii politiky, které slouží všechny vědy, i teorii vztahu
architektury našeho parlamentu s jeho psychologií. Byl znalcem politické
psychologie a politické únosnosti“ [1].
Seznam použitých zdrojů
[1] Peroutka, F.: Budování státu. Praha, Academia 2003.
[2] Zdeňková, M.: Antonín Švehla a Hostivař. Praha, 2003.
[3] Frankenberger,
O.: Antonín Švehla v dějinách
Českoslovanské strany agrární. Praha, 1931.
[4] Dostál, V.: Antonín
Švehla. Praha, 1990.
[5] Miller, E.: Antonín Švehla: mistr politických kompromisů. Praha, Argo 2001.
[6]
Klimek, A., Hofman, P.: Generál Radola Gajda, vítěz, který prohrál. Praha,
Paseka 1995.
[7] Kárník,
Z.: České země v éře První republiky (1918 – 1938).
Díl první. Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918 – 1929). Praha, Libri 2000.
Shaping the global order: predictions and historical forces
Miroslav Jurásek[9]
Abstract:
Although everybody wants to know what the future will
bring, it´s very difficult (if not impossible according to Popper) to make
predictions concerning our future. But what we can do is to analyse the current
situation or history and try to catch the driving forces that shape or were
shaping the global order. Registering all these forces and without knowing an
exact result the eventual source of the next changes can be observed just here
in accordance of the aristotelian concept of potentiality (dynamis) and
actulity (entelechia) because these historical forces exist and can be
projected into the future. Moreover many recent theories say that even ideas
and thoughts are a kind of energy and if we highlight some risky factors, the
probabilty of its fulfilling increases. This paper discusses the theory concept
of a systemic change and tries to overlook some of the recent scenarios of the
world politics in the 21st century including the forces that probably will form
the future global order.
Introduction
Hegel stresses a
view of the state as an historical juncture, a product of contingent confluence
of internal and external forces, whereby when a harmony is achieved between
ends and means, such a state proves particularly influential.
Marx adopt´s
Hegel´s idea that the hegemonic state is a product of a confluence of forces,
some internal, some external. Hegemony, in turn, diffuses its institutional
innovation throughout the international system by competition force. Hegemony
is the product of certain historical circumstances, able to shape the future
direction of the world capitalist economy. The world economy as a whole evolves
through a succession of hegemonies[10].
By identifying the
forces pushing the future, rather than those have contained the past, we
possess the power to engage with [11]
our reality.
The analysis and
interpretation of political change is one of the most difficult tasks that
political analysts face. Change is complex, often unpredictable and invariably
the result of a multiplicity factors (Hay, 2002: 136).
Walt (1998: 36)
wrote that the post – Cold War world sill awaited its “X” article. Instead of a
single new vision, the most important development in post – Cold War writings
on world affairs is the continuing clash between those who believe world
politics has been (or is being) fundamentally transformed and those who believe
that the future will look a lot like the past.
Where are we now?
The futurist talk about a paradigm shift. What is the source of this and what
are some of the indicators? What is different about the world today? Samuel
Huntington´s seminal work was on the change from a two – centre balance of
power in the Cold War to a position in which ran on cultural lines, not those
of national boundaries, and there were seven or eight powers. What is different
about the world today?
Some strategic
decision makers prefer a larger number of different scenarios to review before
making their decision. One process for creating such scenarios is to identify
different plausible future “states“ for the key driving forces. For example,
the underlying societal forces shaping the macro – environment for strategic
issues include the economy, the natural resources base, values and lifestyles,
and the effectiveness of the national government. Scenario analysts will look
at different possible conditions for each of these forces (Ringland, 2006: 22).
Barry Minkin in
Future in Sight asserted that an epic transformation of our world had already
begun. According to him by 2005 we would be in the middle of a number of
transitions of which the outcomes would highly uncertain. The gaps between old
and young, rich and poor, north and south would spark and increased conflicts
among different cultures. Political and economic restructuring would mean short
– term dislocations before we could reap their promised long – term benefits.
The emergence of information economies raised fundamental question about
economic activity, growth and wealth. Watts Wacker in the 500 – Year Delta
(Taylor and Wacker, 1997) saw a convergence of a number of changes, with the
power of the producers of goods decreasing and that of consumers increasing.
John Peterson in his Road to 2015, considered that information technology plus
new ideas and technologies in science, plus the saturation of the planet, would
cause a global paradigm shift similar to that seen in the West in the fifteenth
and sixteenth centuries (Ruginland, 2006: 38 – 39).
Lieberman (2002:
698)[12]
comparing institutional and ideational theories asks: “how, after all, can we
explain change in outcomes by reference to stable causes?“ And then he
continues: “any search for the sources of change in this sort of explanatory
scenario inevitably leads to a problem of infinite regress: to explain change
in some familiar state of affairs, we must assume an antecedent change in one
or more causal factors that were previously part of a stable system. But after
making this move we are left with the same problem: What caused this antecedent
change, if not some change farther back in the causal chain? At some point in
this sequence, the source of change must come from outside the system“.
Many experts still
see the state as the main actor but believe that the agenda of states is
shifting from military competition to economic competitiveness, domestic
welfare, and environment protection (Walt, 1998: 36).
It must be taken
into consideration that people do not necessarily want change, and social
structure are slower to change than individuals. Many predictions of the next
changes are based on the he information technology. The growth of new economies
based on digital information will not be uniform, nor will the effects that
follow from the changes. The shape of the society that results from these
changes is not clear.
Cultural legacies
often have a rational core (representing power interests of identificable
actors) does not prevent them from being internalized and thus becoming a part
of individual socialization. Cultural turns into an important strategic factor
of policy – making (Zweynert, 2009: 37).
The forces which
shape the global system are often very ferocious, spontaneous and unorganized.
They are not at all understandable and are anarchaic. They form the systemic
conditions. They lead to the change as if they vitalized the static and rigid
system. Some of them are susceptible to be regulated, dominated and hold under
control quite well, others are not. The former must be kept within the limits
of sustainability. Although Tony Malkovic[13]
(2008: 32) admits that it is difficult to define the concept of sustainability
in concrete terms he tries to give some definition saying “in essence, it
embraces the concepts of change, keeping things in good shape for the future –
staying relavant”.
We can be sure of
one thing: the very vital systemic forces do exist. They resemble the wind
which is also very strong energy sometimes having devastating effects on the
environment.
Theory of Political Change
If we take into
consideration the stability of the systemic rules and laws in long – term
perspective, then a principal source of significant changes will come out from
the outside as a consequence of an unknown shock which can or not fit into the
existing pattern[14].
Political change is
possible to describe in the following analytical way:
Y = β0+β1X1+β2X2+ε (1),
where X1 a X2 are explanatory
factors, Y is outcome, β0, β1 a β2 are
parameters of the system, β1 and β2 express the
dependency of X1 and X2 on the outcome Y, ε is
something inmesureable, it is an error, which cann´t be predicted.
Let´s suppose that
the systemic pattern changes from some reason. A new model describing the same
political phenomena will be:
Y = β3+β4X1+β5X2+ε (2),
where β3, β4 and
β5 are new parametres of the system.
Parameters changed
the system which is now characterised by the new regularities and rules. Not
only the conditions of the system have changed, but also the causal
interactions among variables have changed. Lieberman (2002: 701) considers the
first case of change to be normal, meanwhile the second one describes as an
extraordinary change. Although we can describe very well what occured in all
transition moments, i.e. from the position (1) to the position (2), we are not
able to explain why it happened. That´s why Lieberman (2002: 701) argues that
the exogenous factors are the principle cause of a change[15];
these factors are hidden in the quantity ε because parameters β are
constatants.
What are
parameters? Parameters form the pattern of system, they are stable, susceptible
to any change in a very limited extension, thus almost unchengeable or
changeable very slowly (this process is almost unobservable), they are a static
characterization of the system. Parametres are bricks from which the structure
of the system is constructed. The system will be predictable better if these
parametres will be resistant to the pressure of an active constituent of the
system. The parameters can be classified according to their caracter:
political, social, economical, ideal and others. Of course, there is a
connection between all parameters of the system. It is not possible to make
experiments with the parameters because they are something like a scale which
makes possible to measure something else but not itself.
Parameters are what
is at the moment unchangeable but of course, evolving. At the second moment
there will be a transformation of parameters β0, β1 a β2 into
paramaters β3, β4
and β5. It is
possible that in some cases some of the parameters of the equation (1) will be
identical to those of the equation (2). We are not able to measure time needed
to the transition between (1) and (2). Neither we are able to catch all factors
leading to the evolution of parameters. The parameters are represented by, for
example, hidden in the notion culture (norms, interests, beliefs and so on). ε can be identified with the
contingent “quantity” used by the path – dependency theory.
Change in IR
Holsti (1998)[16]
in his study searches for the reply to the question what is a change.
“Everything changes
and nothing remains still ....and you cannot step twice into the same stream”
were the words about the permanent change coming out from the mounth of the
ancient philosopher Heraclitus. According to him everything flows (panta rhei)
although human senses are not aware of something has happened. It can be looked
upon the change from the time perspective or the perspective of the agent.
Firstly, we ask when the visible change has occured and then we are interested
in how the change happened.
Positivists
consider the social reality of IR to be objectively given and recognizable by
the methods of natural sciences (they stress the role of materialistic
factors). Postpositivists consider the social reality of IR to be independent
on the actors of IR, given intersubjectively and given only through the
approaches which tak into consideration human subject (they stress the role of
ideas) (Weisová, 2009: 32).
|
|
POSITIVISTS |
POST - POSITIVISTS |
|
respect to norms |
YES |
|
|
reason: utility |
reason: morality |
|
|
relation between actors (units X structure) |
individualism |
holism |
|
essence of knowledge |
explanation |
understanding |
The dynamics of the
change is described by the factors mentioned in the table below. The different
concepts explain this change (see the table).
|
CHANGE |
||
|
What is changed? |
concepts – kinds |
markers (time perspective) |
|
agent |
replacing |
trends |
|
additive[17] |
transformation |
|
|
dialectic |
great events |
|
|
structure |
transforming |
great
achievements |
|
|
significant
social/ technological innovations |
|
“Giving up the
notion of culture as something homogenous and more or less unchangeable, and
replacing it with the image of a heterogenous ´toolkit´ help to bridge the gap
between interests and culture in the theory of institutional change” (Zweynert,
2009: 357).
Structure and agent
influence one another. Firstly, agent changes the structure and later the
changed structure will have the impact on the agent which will have to be to
the changed conditions. In the table above it seems to me that the structure
will be changed principally in the transforming concept of the change althought
it is possible to discuss the others concepts having impact on the structure
too.
The change can be
either quantitative or qualitative. Marx and Hegel have already asked how much
quantitative change is necessary to make a qualitative change. Changes occur
also because of great events changing the course of history. In the table which
follows I resume according to Holsti (1998: 4-6) the most important markers of
change which start them off.
|
KIND OF CHANGE |
MARKERS OF CHANGE |
PŘÍKLAD |
|
quantitative
(common) practice |
trends[18] |
population boom,
expansion of communicative networks |
|
qualitative
(properties) |
transformation[19] |
|
|
qualitative |
great events |
years 1914, 1919,
1939, 1945, 1989 – 1991. |
|
qualitative with
accent on the culture |
great
achievements |
“golden age” in
ancient Greece in the 5th century BC |
|
qualitative with
accent on the science |
significant
social/ technological innovation |
globalization,
nuclear revolution |
Analytical strategies for conceptualising change[20]
There are three
strategies for examing change:
synchronic analysis, comparative statistics and diachronic analysis (see
the table below).
|
|
type of analysis |
|||
|
preparatory phase |
1st phase |
2nd phase |
||
|
synchronic |
comparative statistics |
čas |
||
|
methods |
quantitative |
quantitative |
qualitative |
|
|
technics |
“freezing“ |
„double freezing“ |
|
|
|
outcome |
description of
system form and structure at a particular moment |
comparison of
system form and structure in two moments of time |
interection
between systems analysed through two moments |
|
|
dynamics of change (interaction) |
NO |
NO |
YES |
|
|
characteristics (advantages, desadvanteges) |
analytical tool
easy to use |
only direction
and extension of change |
change process
through time |
|
|
high description |
time
discontinuity |
laboriousness |
||
|
simple
generalization |
phase change of
static structures and their forms |
time consuming |
||
|
examples |
|
historical institutionalists |
neoclassics |
|
|
evolutionary
economists |
some neomarxists |
|||
Structuralists
argue that to achieve a change it´s enough to modify behaviour variables within
a system characterised by the stable rules and laws. Structuralism assumes the
stable world where structural constancy limit increasingly the behaviour of
actors. Thus, it is a structure that forms the behaviour of actors.
Intentionalists deffend the opposite position.
|
|
structuralism |
intentionalism |
|
liberty of actors´actions (relation structure –
actors) |
low |
high |
|
system stability |
how |
low |
|
observability of change: relation input (actor) –
outcome (system) |
low |
high |
If a political
change occur, it depends on three factors: structure, actors and ideas. In the
table which follow I resume all these factors.
|
|
FACTOR |
|||
|
structure |
actor |
ideas |
||
|
description |
political subject
and its caracteristic features |
dynamics
structure – actor →
interpretation of context by actor |
||
|
natural |
social |
capability to
take advantage of contextual possibilities |
||
|
adavantage |
parsimony and
intentionality of explanation |
|
|
|
|
desadvantage |
stability → time requiring observations |
|
|
|
|
example |
different
approach to strategic sources (knowledge, capital) |
carisma,
personality, motivation, intentions |
Thatcherismus Reaganismus |
|
Punctuated evolution and punctuated equilibrium
Punctuated
evolution associated with two claims: 1) evolutionary change (or at least very
significant proportions thereof) occurs in rapid bursts over short periods and
2) there is a relative stasis after the punctuational burst. The notion of the
punctuated evolution refers for example to the understanding of historical
institutionalists or neomarxists (Hay, 2002: 161)[23].
This kind of
evolution refers to the discontinuity concept of politcal time; the period
where occurs slow, gradual intitional change is punctuatedy by rapid and abrupt[24]
moments of transformation. When it happens the ruling (dominant) paradigm is
replaced by a new one. Punctuated evolution is observable for example when a
liberal state develops.
This scheme assumes
that the development of a state is characterised by often relatively long
period of tranquility when incrementally evolutive development occurs under the
consensual style of politics. During this phase the change is slow and
unobservable. Everything happens with the crisis when systemic change gets
rapid, the scientific revolution happens, the frustration concerning the ruling
paradigm grows, a very strong need to search for a new alternative is raised.
Theory of path dependency[25]
“History matters“
or that “past influences the future“ expres the basic idea of the path theory.
Many crucial social phenomena can be adequately explained only in terms of path
dependence. The principal argument of Mahoney´s artical is this: PD
characterizes specifically those historical sequences in which contingent
events set into motion institutional patterns or event chains that have
deterministic properties. The identification of path dependence therefore
involves both tracing a given outcome back to a particular set of historical
events, and showing how these events are themselves contingent occurences that
cannot be explained on the basis of prior historical conditions.
The framework of PD
(path dependency) are both: 1) self –
reinforcing sequences that are characterized by the formation and long – term
reproduction of a given institutional pattern and 2) reactive – sequences
chains of temporally ordered and causually connected events.
There are three
defining features of the theory: first, PD analysis involves the study of
causual processes that are highly sensitive to events that take place in the
early stages of an overall historical sequences. second, early historical
events are contingent occurences that connot be explained on the basis of prior
events or „initial conditions“ and third, once contingent historical events
take place, PD sequences are marked by relatively deterministic causual
patterns or what can be thought of as „inertia“ – i.e., once processes are set
into motion and begin tracking a particular outcome, these processes tend to
stay in motion and continue to track this outcome.
|
|
SEQUENCE |
|
|
Self – reinforcing forces |
Reactive forces |
|
|
The contingent period |
The initial adoption
of a particular institutional arrangement |
A key breakpoint
in history |
|
The deterministic pattern |
The stable
reproduction of this institition over time |
A series of
reactions that logically follow from this breakpoint |
Various components
of institutional changes are identified: mutability, contradiction,
multiplicity, containment and diffusion, and mediation[26].
Path dependency
explains differences among nations as for the implementation of the same ideas.
In PD the direction of the sequence is not important but what matters is the
initital events. The general linear model is based on the notion that „the
order of things does not influence the way they turn out.“ That´s why the very
definition of path dependence stresses the importance of early events for
latter occurences. Path dependence by definition assumes that causation flows
from contingent historical events to general processes of potentially broad
significance.
According to North
the ´common culutal heritage ´is a factor that remains outside the scientific
explanation and can thus be regarded as contingent (Zweynert, 2009: 354).
As it can be seen
in the subchapter concerning normative changes I marked in the table factors
which started off the change of the whole system and which became that proverbial
beginning of a new era with the changed nature and character of systemic
forces.
Predictions
We require from the
science to produce predictions[27].
It is what we need to ameliorate the human condition or at any rate to prevent
further deterioration
Positivism, the
most research paradigm of the 19th century, rejects dichotomy between
appearance and reality. According to positivists the world is real – neither
mediated by our senses, nor socially constructed, positivism seeks the
precision, exactitude and power of prediction. Positivism also seeks rules and
laws which render the world understandable[28].
Accurate
predictions are an important product of useful theory, partly because
predictions cannot be modified in order to accommodate the events upon which
they focus, since the outcomes to be accounted for are unknown. But predictions
are contingent statements about the future, not unconditional assertions, which
might more accurately be labelled prophecies.
'The role of theory', according to John Lewis Gaddis, 'has always
been'notjust to account for the past or to explain the present but to provide
at least a preview of what is to come'[29].
Some analysts
assert that a failure by the discipline of international relations to predict
the end of the Cold War reinforces their conviction that predominant theories
as well as systematic empirical analyses of international politics have proved
fruitless. That´s why Gaddis absolves
international relations theorists of the need to produce deterministic
predictions or even contingent predictions, asking that they offer 'only a
probabilistic forecast.', with a 'specification in advance' of one of several
outcomes as 'likely' (Lees, 1996: 455).
Donald Puchala
(Lees, 1996: 442) defended the thesis by declaring that IR theory does not,
because it cannot in the absence of laws ...invite us to deduce, and it does
not permit us to predict.
Gaddis asserts[30]
that theories should highlight patterns from the past in a way that makes them
useful guides to the future. Lees
(1996: 443) cites others authors defending the integral function of all
theories: the prediction. “Hans
Morgenthau argued that 'realism' would allow analysts not only to foresee but
to influence the future. No less an authority on science than Stephen Hawking
declares that 'a good theory ... must make definitive predictions about the
results of future observations'. Similarly, Robert Keohane in his essay on
'Theory of World Politics' emphasizes that foreknowledge is one of the most
important products of good theory“.
Lees et al. also presents others arguments why the theory is not so
important to predict the coming things. According to postpositivists no one
can´t objectively observe the correspondence between theory – based predictions
and happenings in the ´real world´. There are no brute facts – no facts prior
to interpretation. Facts are always theory dependent.
Some postmodernist point out that the effect of a self – fulfilling
prophecy which can be activated by a prediction makes problematic such
predictions. But to object to this would be to say that social sciences explain
the social world and thus, they also predict. Predictions are not prophecies,
they always contain a contingent statement. And all predictions aspiring to
accuracy must include a contingency as their part.
The contribution of IR theories can be resumed in 3 groups: cognitive,
normative and constitutive. I kept apart two functional groups and focused on
the third one. The theory can influence the practice till the practice adapts
to the abstract model. The theory of IR may act also as a tool of the rational
manipulation (Weisová, 2009: 37). The theory acts as a tool transforming the
reality of IR. In this context Morgenthau points out that theoretizing itself
about IR is abstract and completely ahistorical. Such a theoretizing attempts
to reduce IR to the system of abstract propositions and statements that have
predicative function.
The principal task
of the theory is to explain. But as Carl Hempel argues if the theory explains
it also predicts at the same time (Lees, 1996: 444). In spite of many
objections to this statement a full science recognises both functions of the
theory, i.e. explanatory and predicative, either they are complementary or
identic in the logic structure.
Explanation can be modified
but prediction cannot be. Lees (1996: 446) stressing the importance of
prediction as an inseparable part of science wrote: “This makes the future an important, even irreplace-able, arbiter between
contrasting claims based on competing theoretical or epistemological
approaches. In other words, we have no quarrel with those who insist that
'understanding', not prediction is the main purpose of science. But 'prediction
can be a purpose too ... It is the test of a theory, whatever the purpose'“.
Lee agrees with postpositivists and others that there no 'facts' out
there in the real world to be observed independently of theoretically derived
expectations and inclinations.
Because of the
theory – laden observations empirical outcomes will be influenced and never
objective, there will be always doubts if predictions derived from a theory are
or not valid.
'Realist theories
can be made more determinant, but only in ex post explanation rather than ex
ante prediction. Realist theories are terribly weak. They are too easy to
confirm and too hard to falsify.
A forecast with
such a vague content as to time or contingency can never be falsified; the
prophet can always claim 'not yet, but keep waiting' which is a case valid for
both famous books that were presented as rivalry paradigms: “The Clash of
Civilizations” by Huntington and “The Last Man, The End of History” by
Fukuyama.
Lees (1996: 465 -
467) concludes as for the scientific forecasting optimistically: “the evidence
regarding the potential of a political forecasting approach based on a rational
choice model that relies extensively on the wisdom and insights of
traditionally trained social scientists and historians suggests that political
events in general are on the way to becoming more predictable.. “
Normative shift
Corall Bell (2002/
2003: 48)[31] is
concerned with the questions how to characterize normative shift, why does it
occur, and what factors account for its particular direction, how have the
changes flowing from it been manifest in recent international crises etc.
Analyzing the vectors of change he wrote: “So the norms of nationalism and of
the sovereign state (which Europeans had invented and lived with centuries)
were at a sharp discount (with Britain a partial exception). For the past fifty
– plus years, this basic normative shift has been the motivating force behind
the changes in European political and economic structures. The construction of
Europe has not replaced nationalism, but it has diverted the emotional drives
behind nationalism into different chanels [...]”. In the table below I resume
factors and time vectors discribed by Bell (2002/ 2003).
|
Normative shift |
||
|
FACTORS |
VECTORS |
EXAMPLES |
|
the
institutionalization of diplomacy |
1648 |
Westphalian
system |
|
the end of the
Cold War |
1806/07 - 1865 |
antislavery norm |
|
information/
communications revolution |
1918 |
antiwar norm |
|
1945 |
anti-colonialism
norm |
|
|
1951 |
antinorms of
nationalism |
|
|
po roce 1945 |
norms of
enviromental issues |
|
|
1990 |
norm of relations
between governments and their own people |
|
Social, political, economic and others forces
Of course, each
system can be parceled into many smaller subsystems which are interconnected
and put together by many forces. The inteplay between the economic system and
the other subsystems of society (based on the evolution of the principle of the
division of labour) can be described as an increasing functional
differentiation which enables the total system to grow more complex (but also
more vulnerable), ant it makes faster evolution possible.
These subsystems
were at the time highly autonomous and highly dependent on each other. In a
functionally differentiated society, the different subsystems, each of them,
develop their onw logic. Such a polycentricity of rationalities is impossible
where there is a generally accepted, all-embracing belief system (religious or
secular), offering one signle rationalization of the world (Zweynert, 2009:
342).
An idealistic
thinking can have very materialistic consequences. Goldmisth and Krasner[32]
believe that normative ideals can provide a hope for progress, an emotional
appeal, and a ground for international action. On the other hand, they
demonstrated four fundamental weaknesses of the international idealiasm
(Goldmisth, 2003: 48). The responsibility to protect will become a central norm
in state decision – making. Nevertheless, the consequences of intervention,
including the costs and likelihood of constructing a social and political order
superior to that which would exist in the absence of intervention, are hard to
know in advance. Moreover, international institutions can damage rather than
promote international ideals if they are incompatible with the interests of
those states whose support is needed for their success.
Anthony Giddens
(Dahrendorf, 2007: 117) speaks about a conflict between the cosmopolitism and
the fundamentalism: winners promote their experience that becomes the principle
of the world civic society.
Neorealism posits
the distribution of power in the international system as the fundamental
driving force behind whatever changes might occur in international
relationships.
Farell in his
article „The triple revolution (1994) suggests that the digital information
revolution takes place on top of revolutions linked to other advances in
technology. He highlights the revolution called „post – materialism“, in which
the focus of interest moves beyond the acquisition of goods as the prime source
of demand, leading to increases in the demand of services. The moves to service
economies start to change the patterns of work. Less work is linked to physical
labour or operating machines in a production line, more is linked to individual
capabilities. Farrell calls this the third revolution, in which the individual
is empowered.
Industries based on
information should have less infrastructure and so be able to change faster
than those that require the transport of „stuff“ – concrete, wood, pulp, oil
etc. What has actually happened is that private – sector industries across the
spectrum have changed faster than public – sector or NGO sectors like public
administration or education (Ringland, 2006: 39 – 42).
Against the
pressures threatening to undermine capitalism in the coming years, the
strongest countervailing force is likely to be technology, and especially the
revolution in communications. Governments
will try to co-operater with each other in devising new systems of international regulation (eg,
the Basle capital standards for banks, or the harmonisation of national rules
in the European Community) [33].
The process of
globalization is irreversible. The globalized world has created a new space for
the eternal conflicting forces of rule and resistance. The spatial separation
of oppressed and oppressive has disappeared. Robinson (2009: 286)[34]
believes that we can change the current course of the globalization, to
transform the globalization coming from the upwards into the globalization
coming from the downwards, to make the globalization popular and democratic.
Robinson presumes that at the beginning of the 21st century a gate at barbarian
times was open.
Today it is
inconceivable, unless war intervenes, that any western democratic government
would abandon capitalism as an act of policy. If market economics retreats, it
will not be because the boundary between the political and economic realms all
of a sudden disappears, but because governments shift it gently over a period
of years, perhaps inadvertently. Certain forces are indeed pushing that way;
others are acting to cancel them out[35].
The endemic crises,
armed conflicts and governmental instability of the Middle East, of Central
Asia, of the Balkans, of Central and Northern Africa, of Central and Southern
America, and of South-East Asia, each has its specificity. But the basic
driving force behind all of them is same: the crushing weight of two decades of
accelerating economic stagnation, accompanied by universally growing inequality
(Freeman, 2002: 5)[36].
Ryszard Kapuscinski
(Gardels, 1997) argues that in situation of crisis and instability only big
anonymous forces move things. Big forces mean a big mass and a big mass means
the removal of the individual. Crisis is always represented by crowds. History
is always bigger and more important than individuals. Crisis means everyone is
dissatisfied – that´s why there is tension. Everybody is unhappy. And if we are
unhappy as a social force, then our private unhappines is dissolved in this big
social unhappiness.
Nevertheless, it
has ever been proved that the economic facts should have occupied the essential
role in all historical periods. For example Max Scheler assumed that there were
three principal historical periods being characterized by the blood primacy,
the force primacy and the economic primacy. But all these theories concerning
the different elements primacy only lead to the very unclear conclusions which
can never bring an exhaustive view on the social relations (Aron, 2001).
Conclusion
The forces which
shape the global order are very often upredictable; they are presented by the
error ε in the analytical
formula of change. The error ε
is always present in the formula, it is clear, nevertheless, we are not able to
declare anything more concerning its extension and direction. But the error ε has definitely impact on the
systemic parameters influencing the outcome dependent on others variables.
Thinking about the
concept of change one must consider the path dependency theory which tries to
explain why the events happen. These events form a kind of chain, a sequence;
they are connected so as to be difficult to separate them. The theory expresses
idea that all events are a kind of a continous chain, one event coming out from
another in analogy like a man conceived by his parents.
The table below
contains some authors and their opinions on the change of global system.
|
AUTHOR |
OPINION ON THE CHANGE OF GLOBAL SYSTEM |
CLASIFICATION OF CHANGE (factors) |
|
Hegel |
state as a
product of contingent confluence of internal and external forces |
unclassificable |
|
Marx |
institutional
innovation → competition force, succession of hegemonies |
political, ideal |
|
Huntington |
change from a two
center balance of power in the Cold War to a position in which ran on
cultural lines, not those of national boundaries |
ideal |
|
Walt |
the future World
Politics: 1) the same or
fundamentally different? 2) shift from
military competition to economic competitveness |
politics,
economics |
|
Goldmisth |
responsibility to
protect = a central norm in state decision - making |
ideal |
|
Giddens |
conflict between
the cosmopolitism and the fundamentalism |
politics, ideal |
|
Farell |
“post –
materialism” → advances in technology |
science
progression |
|
Robinson |
globalization
→ space for eternal conflicting forces of rule and resistance |
social, economics |
|
Freeman |
economic
stagnation accompanied by growing inequality |
economics |
|
Kapuscinski |
shift because of
mass unsatisfaction[37] |
psychology,
sociology |
|
Zweynert |
culture as
important strategic factor of policy - making |
social, ideal |
As we can see from
the table there are some of many factors which shape the global order.
The parameters of
the system can be captured by the synchronic method (or maybe comparative
statics) of examing the change of the system. Hay (2002: 144) writes that “a
synchronic analysis is one which removes its subject from the temporal sequence
(the frozen state makes from the
variables parameters)[38],
relocating it in an abstract theoretical realm outside of the temporal domain
from whence it can be exposed to a more detailed structural interrogation.”
Synchronic analysis is, effectively, the equivalent of taking a photograph of a
moving object. If we compare two pictures of an identical view at different
time, parameters will be that what haven´t changed (at least at first sight).
Thus, two methods of examing political change can be used to determine the
parameters.
We don´t know and
probably we never know what future expects us. The only thing we can do is to
analyse forces which have shaped the past. For example, the theory of path
dependency tries to find a causal attachment among all components of the chain.
The principal problem is raised in the context of the ancient metaphysical
problem where is the start of all resulting happening. According to Christian
philosophers this beginning goes till the eternal God from which everything is
araised. Theoretists of PD (path dependency) had not ambitions so high. They
returned only to the event which had been the result of others forces being
without the apparent relation to the logic chaining and ending in the final
outcome. In others words the wanted beginning of events lies there where new
forces differ from the old ones getting other quantitative and qualitative
dimension (or both of them at the same time).
The method of
scenarios projects old forces (or impacts) into the future. This method has no
problem to determine the beginning of events because that is situated in the
presence, i. e. it can be identified with the present moment. The method
assumes that the old forces known from the past will shape new events.
Nevertheless, neither method of scenarion can tell when a contingent,
unpredictibality or as Lieberman says some exterior interference change format
or direction of the systemic forces. The produced scenarios mapping out trends
in different fields of study expire and then, the others scenarios are made
again and there is a reconsideration of changed conditions of the systemic
environment.
In this paper I
tried to overview some of a great deal of visions how the world will look like
in the future, what will shape it, which forces will have the impact on it and
so on. One has to recognize these forces firstly to be able to control them and
change the direction of the forces in a required way so that these forces
didn´t threaten his existence and essence itself. Nevertheless, this endeavor
resemble the Sisyphean task; scenarios are accepted up to some new
unpredictable events we know about that they will occur definetely but we do
not know time and intensity of this hit. Then it is necessary to start with the
“the production” of new scenarios. Then, it could seem that there is no use to
make some long – perspective scenarios because with the passing time the
probability of some systemic unpredictability is growing.
Scenarios want to
catch some undesirable condition or way of being that exists at a particular
time. They do not want to paint red the future, they want to warn what would
happen if the intentional endeavour to modified and change the undesirable
trends didn´t occur. That´s why it makes sense to think about the long-term
scenarios; that is to say they demonstrate what would happen if the present
forces accomplished their acting.
In this essay I
came out of the Lieberman´s change equation. I rethought the role of its
parameters, variables and others factors having impact on the outcome. I also
reflexed the interaction between parameters and error ε. The Lieberman´s
equation demostrates the synchronic strategy for conceptualising change. In the
equation except independent variables and dependent variables there are also
parameters β and error ε. Parameters of the system are developing
permanently under the influence of the immeasurable quantity ε. It depends
on the flexibility and adaptability of parameters which change under influence
of some exogenous shocks. We can say that the systemic change, in a case of a
bigger rigidity of parameters will be slower but compensated by the more
radical and abrupt effects in periods of crisis. The interaction between ε
and β is well shown in the model of “punctuated evolution”.
Parameters β
are describing the structure (the system), different forces are marked as
agents having two aspects: 1) quantitative and 2) qualitative. This essay tried
to review the relation “structure – agent” in a new way. The paper also draws
some conclusions on the impact of different unpredictabilities (in paper marked
as ε) on the development of the structural parameters.
Sources
ARON, Raymond
(2001) Opium intelektuálů. Praha :
Mladá Fronta. ISBN 80-204-0842-8.
BALABÁN, Miloš
(2010): Hlavní trendy, hrozby a rizika
politického, ekonomického, sociálního a bezpečnostního vývoje ve světě
v horizontu 2020-2025. In THE
SCIENCE FOR POPULATION PROTECTION 1/2010. http://www.populationprotection.eu/attachments/027_vol2n1_balaban.pdf
(accessed 2/12/2010).
BELL, Coral
(2002/2003) Normative Shift. The National
Interest; Winter 2002/2003; 70; ProQuest. pp. 44-54.
CLEMENTS, Elisabeth
S., COOK, James (1999) Politics and Institutionalism:
Explaining Durability and Change. Annual
Review of Sociology, Vol. 25 (1999), pp. 441-466 http://www.jstor.org/stable/223512 (accessed: 09/06/2011).
CROOK, CLIVE (1993)
The future of capitalism: Will liberal
economics be the victim of its own success? The Economist. (Sep 11, 1993):
Special 52,55+.
DAHRENDORF, Ralf
(2007): Hledání nového řádu. Přednášky o politice svobody v 21. století. Praha
– Litomyšl: Pasek. ISBN 978-80-7185-719-8.
FREEMAN, Alan
(2002). The New Political Geography of Poverty. This paper was presented at the
6th Annual Conference of the Middle East Technical University (erc/METU),
Ankara, September 11-14, 2002. Panel Session ‘Deglobalisation: The Failure of
the ‘New Paradigm’. Online at http://mpra.ub.uni-muenchen.de/2621/ (consulted
10/05/2011).
GADDIS, John Lewis
(1992/ 1993) International Relations Theory and the End of the Cold War
[online]. International Security, Vol.
17, No. 3 (Winter, 1992-1993), pp. 5-58.
http://www.jstor.org/stable/2539129 . (Accessed: 06/06/2011].
GOLDSMITH, Jack,
KRASNER D. Stephen (2003) The limits of idealism. Daedalus Winter 2003. 132, 1. pp. 47 – 63.
GRIX, Jonathan
(2010) The Foundations of Research.
Palgrave Macmillan. ISBN 978-0-230-24897-7.
HAMMOND, ALLEN
(2000): Which World. Scenarios for the
21st Century. Global Destinies, Regional Choices. A Shearwater Book.
Washington, D.C. ISBN 1-55963-575-4.
HAY, Colin (2002) Political Analysis. A critical Introduction.
New York : PALGRAVE. ISBN 0-333-75003-9.
HOLSTI, K. J.
(1998) The Problem of Change in
International Relations Theory [online]. Institute of International
Relations The University of British Columbia. Working Paper No.26. December
1998.
LEES, James,
RUSSETTS, Ray, RUSSETTS, Bruce (1996) The Future as Arbiter of Theoretical
Controversies: Predictions, Explanations and the End of the Cold War. B.J.Pol.S.
26, 441-470.
LIEBERMAN Robert C.
(2002) Ideas, Institutions, and Political Order: Explaining Political Change. The
American Political Science Review, Dec 2002, 96, 4. ProQuest. pp. 697 –
712.
MAHONEY, James
(2000) Path Dependence in Historical Sociology. Theory and Society, Vol. 29, No. 4 (Aug., 2000), pp. 507 – 548.
MALKOVIC, Tony
(2008) History holds key to the future. Charter;
Jun 2008; 79, 5; Accounting & Tax. pp. 32 – 36.
MARTIN, Robert W.
T. (1997) Context and Contradiction: Toward a Political Theory of Conceptual
Change. Political Research Quaterly;
Jun 1997; 50, 2; ProQuest. pp. 413 – 436.
NAISBITT, John,
ABURDENE, Patricia (1990) Megatrends 2000. AVON BOOKS : New York. ISBN
0-380-70437-4.
PALAN, Ronen (2007)
Transnational theories of order and change:heterodoxy in International
Relations scholarship. Review of International Studies (2007), 33, 47–69.
ROBINSON, William
I. (2009) Teorie globálního kapitalismu.
Transnacionální ekonomika a společnost v krizi. FILOSOFIA –
ΦΙΛΟΣΟΦΙΑ, nakladatelství
Filozofického ústavu AV ČR, v.v.i. ISBN 978-80-7007-305-6.
TODD, Jennifer
(2005) Social Transformation, Collective Categories, and Identity Change. Theory and Society, Vol. 34, No. 4
(Aug., 2005), pp. 429-463. http://www.jstor.org (accessed 09/06/2011).
WAISOVÁ, Šárka
(2009) Úvod do studia mezinárodních
vztahů. 3. rozšířené vydání. Plzeň : Aleš Čeněk. ISBN 978-80-7380-177-9.
WALT, Stehphen M.
(1998) One World, Many Theories. Foreign Policy, No. 110, Special
Edition: Frontiers of Knowledge. (Spring, 1998), pp. 29-32+34-46.
ZWEYNERT, Joachim
(2009) Interests versus culture in the theory of institutional change? Journal of Institutional Economics (2009),
5: 3, pp. 339 – 360.
Moderní
socialismus by měl prosazovat udržitelný rozvoj
Jan Zeman a
kol.
Předmluva
Lidstvo ve
své nepříliš dlouhé historii dokázalo vytvořit až neuvěřitelně rozvinuté
výrobní (produkční) síly, jež by samy o sobě mohly zajistit ráj na Zemi pro
všech 6, 7 i více miliard obyvatel naší modré planety. Přesto si výhod moderní
civilizace užívá jen výrazná menšina obyvatel, a to za cenu nezměrné bídy
většiny obyvatel tzv. rozvojových států i chudých vrstev obyvatel ve státech
vyspělých a v situaci, kdy základní jistotou je trvalá nejistota existence
a stále větší ohrožení existence lidstva rostoucí ekologickou krizí, která může
přerůst v globální ekologickou katastrofu. Rozsah a hlavně bezprecedentní
tempo klimatických změn by mělo být víc než dostatečnou výzvou pro zásadní
obrat v trajektorii vývoje lidstva k (trvale) udržitelnému rozvoji.
Není přijatelná ani „výroba pro výrobu,“ typická pro industriální období, ani
výroba pro samoúčelnou konzumní hmotnou spotřebu, typická pro vyspělé státy
dnešní doby. Hlavně však není přijatelná bída, univerzální to nástroj degradace
člověka a současně základní nepřítel udržitelného rozvoje. Perspektivu má jen
společnost reálných základních sociálních jistot pro všechny občany, která se
cílevědomě rozvíjí bez excesů válek, bídy, nezaměstnanosti, křiklavé
nespravedlnosti, konzumní společnosti, vymývání mozků v zájmu vlády
velkokapitálu či silné vládnoucí skupiny prostřednictvím hromadných sdělovacích
prostředků. Tato společnost musí směřovat k udržitelnému rozvoji. Nezbytná
je pokora před přírodou i našimi omezenými znalostmi a schopnostmi.
Euroamerické civilizaci dominující pýcha rozumu, spoléhání se na automatické
řešení problémů pomocí vědeckotechnického rozvoje, bezohlednost, sobectví,
požitkářství, velikášství ad. jsou cestami do pekel.
Jde o
otevřenou společnost i ekonomiku. Jejím východiskem by měl být sociální stát.
Ten je však brutálně likvidován dnes dominující politikou ekonomického
neoliberalismu i za cenu pádu států Evropské Unie i USA z výsluní do
druhořadé role. Může se stát, že se východisko nejen v ČR změní
z někdejšího sociálního státu ve stát liberální zatížený množstvím
absolutní bídy, která bude vystupovat jako základní limita prosazování
udržitelného rozvoje. EU přitom selhala i jako vůdce boje za ochranu klimatu,
viz neúspěšná konference v Kodani v prosinci 2009, kam EU přišla se
zjevně nereálnými požadavky.
Protože bída
je nepřítelem udržitelného rozvoje číslo jedna a její odstraňování se vesměs
pojí s levicovými programy, lze program trvalé udržitelnosti považovat za
program levicový, byť s významnými konzervativními prvky. Ochrana rodiny,
obce, přírody a životního prostředí jako tradiční hodnoty skutečného
konzervatismu nejsou v rozporu s levicovou politikou. Její základní
protivník je ekonomický liberalismus.
Otevřená
zůstává cesta k nové, udržitelné společnosti. Nová udržitelná společnost
musí stát na principech racionality, humanismu, řízení respektující mimo jiné
ekologické limity rozvoje, která se vyhne ztrátě zpětné vazby. Ve výsledku
půjde o revoluční převrat v celé společnosti. Zatím není příliš reálná ani
cesta „horké“ revoluce k udržitelnému rozvoji (riziko velkých těžkých konfliktů
včetně zničení životního prostředí, které by měla zachránit), ani cesta
„plíživé“ revoluce, ani cesta „gradualistické“ revoluce, kterou svého času
propagoval W. Komárek.
O udržitelné ekonomice, společnosti, životní úrovni a
životním způsobu zatím existují jen mlhavé představy. Vážné ekologické
(environmentální) problémy známe v mnoha podobách a ve značné dynamice.
Některé se lidstvu daří řešit více, jiné méně a další se vyhrocují. Mohou
přerůst v globální ekologickou katastrofu, např. včele s rostoucími
změnami klimatu. Máme za to, že moderní socialismus 21. století by měl
prosazovat mimo jiné udržitelný rozvoj ekonomiky, životní úrovně, způsobu
života a společnosti. Obecně taková teze asi nevyvolá nesouhlas. Zásadní
otázkou ale je, co si pod ní představit.
Oficiálně (Brundtlandová a kol. - Naše společná
budoucnost) je „(Trvale) udržitelný
rozvoj takový rozvoj společnosti, který zajistí uspokojení základních potřeb
lidské společnosti, aniž by narušil uspokojování potřeb příštích generací.“
Český zákon o životním prostředí k tomu dodává podmínku „a aniž by snížil druhovou diverzitu
přírody“. Uvedená definice je značně obecná. Její interpretace je mimořádně
obtížná. Jde o politický kompromis mezi hospodářsky vyspělými a rozvojovými
zeměmi.
Je jisté, že bez odstranění masové bídy
v rozvojových zemích a chudoby vůbec je udržitelný rozvoj nereálný. Bez
efektivní pomoci vyspělých zemí nebude možné bídu v rozvojových zemích
odstranit. Vytváření bídy různými neoliberálními pseudoreformami přitom ničí
sociální předpoklady udržitelného rozvoje, což vedení stávající Strany zelených
v ČR neříká nic.
Východiskem
a základnou udržitelného rozvoje může být jedině sociálně a ekologicky
regulované tržní hospodářství a pluralitní demokracie, resp. případný pád
těchto východisek (likvidace sociálního státu, nastolení otevřené diktatury či
obojí) významně zužuje možnosti prosazovat udržitelný rozvoj.
Východiskem a základnou budování moderního,
udržitelného socialismu v dohledné době může být jedině prohlubující se
sociálně a ekologicky regulované tržní hospodářství a pluralitní demokracie,
vzhledem k realitám roku 2010 nutně na bázi kapitalismu. Ani možné
zespolečenštění klíčových infrastrukturních odvětví (jde zejména o velké banky,
spořitelny a další finanční instituce, o infrastrukturu dopravy a spojů,
energetických sítí, vodovodů, kanalizací a komunálních čistíren odpadních vod),
dále menšího počtu velkopodniků (např. velkých elektráren), jakkoliv nutné, na
tom mnoho nezmění. To bylo i v poválečných desetiletích v západní
Evropě a leckde i nadále je a kapitalismus to neohrozilo a neohrožuje a
k udržitelnosti nevede.
Rozvoj prvků moderního socialismu se může a musí
uskutečňovat po třech základních liniích:
a) posilování demokracie (východiskem je zde
prosazování právního státu (právo musí být spravedlivé, srozumitelné,
jednoduché a vymahatelné) a nepřipuštění diskriminace pro politické či
náboženské přesvědčení, národnost, rasu, sociální postavení, zdravotní stav,
pohlaví atp., nutná je i reálná možnost referenda s výjimkou několika
zakázaných oblastí - otázky bezpečnosti, obrany, daní, základních lidských práv
a svobod. Zjevně nepřijatelné jsou zákony typu, že ta či ona stavba je veřejným
zájmem, takže se v zájmu její snadnější realizace nemusí dodržovat jiné platné
předpisy či procedury). Zásadním problémem je nekvalitní územní plánování
v zájmu těch či oněch lobby a z něj vyplývající často scestné
priority, vydávané za veřejné zájmy. Slučování územního a stavebního řízení u
větších staveb popírá smysl územního plánování a omezuje demokracii.
b) posilování sociálních jistot (nikoliv jejich
oslabování, jak prosazuje ekonomický neoliberalismus). Občan musí mít
uspokojování základních potřeb společností reálně zajištěno. Protože jde o záležitost
poměrně nákladnou, složená daňová kvóta se musí zvyšovat, nikoliv snižovat, jak
je dnes nejen v ČR bezohledně prosazováno. Nutno přitom rozlišovat
sociální a pseudosociální opatření (klasickým pseudosociálním opatřením za
reálného socialismu bylo vyplácení mezd za neodvedenou či lajdácky odvedenou
práci, problém je ale mnohem širší a zasloužil by si samostatnou analýzu),
c) posilování ochrany životního prostředí včetně
vytváření předpokladů pro udržitelný rozvoj ekonomiky a udržitelný způsob života
(otázka přiměřeného zpřísňování a důsledné vymáhání emisních limitů znečištění
je zřejmá. Málo zřejmá je ochrana půdy, přírody, krajiny a zejména globálních
životodárných ekosystémů).
Ve všech třech jmenovaných základních směrech (s
výjimkou zpřísňování emisních limitů znečištění) může mít i charakter nucené
obrany dosaženého. Reálný je pouze model otevřené ekonomiky a společnosti, byť
má i svá rizika, nejen v podobě snadného šíření současné světové finanční
a hospodářské krize z USA. K modernímu socialismu je nutné vytvářet
základní předpoklady ve všech třech výše uvedených základních liniích, pokud
možno současně.
Z tradičních levicových hodnot by mělo
jít o:
1. Mírovou zahraniční politiku, neúčast ve válkách
v zahraničí, nepřítomnost cizích vojsk na území ČR, pozastavení členství
ve vojenské složce NATO (politika neutrality), přípustnost budování Armády ČR
jen pro případnou obranu ČR,
2. Rozhodný boj s kriminalitou všeho druhu včetně
korupce. Potlačování aktivit, které mají charakter všeobecného ohrožení.
3. Obhajobu a prosazování bezplatné lékařské péče na
základě jednotného systému zdravotnictví a povinného zdravotního pojištění
občanů při zásadním posilování prevence zdravotních problémů. Zpoplatněn může
být jen pobyt v luxusních pokojích nemocnic a lékařské zákroky pro krásu.
V nemocniční péči by měly alespoň z 90 % dominovat veřejné nemocnice.
Zdravotní pojišťovny musí mít veřejný charakter. Rozsah potřebné zdravotní péče
musí určovat stát, nikoliv zdravotní pojišťovny, musí jej rozšiřovat, nikoliv
zužovat.
4. Obhajobu a prosazování základního sociálního
zabezpečení (ve stáří, v nemoci, invaliditě, v mateřství, při péči o
děti apod.) všech občanů na základě povinného sociálního pojištění občanů.
5. Obhajobu a prosazování bezplatného školství na všech
stupních na bázi jednotné školské soustavy při dominanci veřejného školství.
Zpoplatnění lze (ale není nutné) uvažovat jen v případě opakovaného
opakování ročníku na vysokých školách tzv. věčnými studenty.
6. Reálné zabezpečování plné zaměstnanosti pro
všechny, kteří pracovat chtějí. Nedobrovolná nezaměstnanost je nepřijatelná,
neboť těžce degraduje člověka. K tomu je nutná jednak podpora tvorbě
pracovních míst při potírání práce načerno, jednak zkracování pracovní doby –
podle konkrétních podmínek jak přímé, tak nepřímé prodlužováním dovolené nebo
prodlužování přípravy na povolání. Protože produktivita práce rychle roste a
dosahuje závratných výšek, je základní cestou zajišťování plné zaměstnanosti
přiměřené zkracování pracovní doby. Je třeba přitom vidět, že bude do budoucna
neudržitelné zabezpečování zaměstnanosti cestou stále většího zaměstnávání lidí
na uspokojování nejrůznějších nepravých (falešných) potřeb či spíš
pseudopotřeb. Naopak budovatelé moderního socialismu musí být připraveni na
možnost, že tento přebujelý sektor může uvolňovat značné množství pracovních
sil. Je jen jedna cesta, zkracování pracovní doby při postupném přesunu těžiště
lidských aktivit do duchovních sfér, což nutně neznamená sféru náboženskou.
7. Bytovou politiku zaměřenou na ochranu nájemníků a
vytváření nových bytů dostupných i pro sociálně slabé vrstvy obyvatel.
Bezdomovectví je absolutně nepřijatelné, problematické jsou i přeplněné byty.
Ani sociálně nepřizpůsobivé občany nelze posílat živořit na ulici, jak se tomu
dnes běžně děje. Na druhé straně zajišťování bydlení z dob reálného
socialismu za velmi nízké nájemné též není (pro změnu finančně) udržitelné.
Východiskem by mělo být ekonomické (nákladové) nájemné bytových družstev a
společenství bytových vlastníků, u pronajímání bytů s určitým ziskem, ne
však lichvářským. Efektivní bytová politika nebude nijak snadná.
8. Prosazování kvalitní dostupné kultury. Účinnou
podporu masové lidové kultuře.
9. Vcelku vyrovnaný regionální rozvoj, zvláště pokud
jde o zaměstnanost, základní technickou (silnice, železnice, spoje, vodovody,
kanalizace, čističky ad.) a sociální infrastrukturu (školy, zdravotní
střediska, nemocnice, kulturní zařízení ad.), možnosti bydlení a stav životního
prostředí. Nepřijatelné jsou zaostávající chudé regiony, regiony s vysokou
nezaměstnaností, regiony se zjevně nedostatečnou technickou infrastrukturou,
regiony se silně narušeným životním prostředím a regiony s bydlením
nedosažitelným pro občany s průměrnými a podprůměrnými příjmy.
Zajišťování základních životních jistot socialistickým
státem je poměrně nákladná záležitost, byť tato nákladnost do značné míry
závisí na celkovém uspořádání společnosti. Významně je zlevňuje jednotný
celostátní systém sociální péče a zdravotnictví včetně jednotného výběru pojistného
na sociální a zdravotní péči či obdoby někdejšího parafiskálu, politika spíše
levnějšího nájemného za byty (východiskem by mělo být nákladové nájemné a
trestné by mělo být lichvářské nájemné), spíše nižších cen potravin, jízdného
ve veřejné dopravě apod.
Občan udržitelné společnosti musí mít zabezpečeny
základní životní a sociální potřeby, musí žít v materiálním dostatku, musí
být vzdělaný, kultivovaný, solidární a pokud možno by měl preferovat tvůrčí
aktivity před konzumerismem. Je zřejmé, že takový občan by měl žít pokud možno
po celém světě, resp. trvající masová bída v mnoha rozvojových zemích je
v příkrém rozporu s t udržitelným rozvojem světa. Nejen ČR je dosud
udržitelnému rozvoji značně vzdálena.
Je zřejmé, že občan žijící v chudobě,
v sociální nejistotě včetně ohrožení sociálním vyloučením, občan
nevzdělaný, občan propadající závislostem, sociálně patologickým jevům,
manipulacím všeho druhu atd. není s to žít v souladu s potřebami
udržitelného rozvoje.
V této souvislosti vyvstává mimořádně náročný
úkol pro pracovníky společenských věd a následně pak pracovníky vzdělávání –
jak organizovat výchovu, aby občané vysoké sociální vymoženosti nezneužívali
proti sobě (různé závislosti včetně hazardu) i proti druhým (různé fobie,
fanatismus, bezohlednost, lhostejnost atd.).
Za méně zřejmé, ale snad pochopitelné
považuji:
1. Demokratizaci veřejných hromadných sdělovacích
prostředků. Veřejné hromadné sdělovací prostředky nemohou být hlásnou troubou
nesnášenlivosti, ignorovat četné sociální vrstvy obyvatel, četné umělecké
žánry, soutěžit s bulvárem v pokleslosti atd. Podobně nesmí být hlásnou
troubou hlavních hospodářských lobby, potlačujících kritiku a často i rozum.
Musí odrážet celé názorové spektrum společnosti a musí být jedním
z nástrojů šíření humanismu. Stávající praxe, kdy velká část občanů není o
hlavních environmentálních problémech a zejména možnostech jejich řešení
objektivně informována, takže je pasivní, je nepřijatelná. Ve společnosti
ovládané bezuzdným lobbysmem zůstává jediný prostředek částečné ochrany
životního prostředí – vznik „zelené lobby“ a její boj metodami někdy i
podobnými metodám velkých hospodářských lobby včetně možností tragických omylů,
viz stávající SZ. Taková situace je v zásadě špatná. Je nutné prosadit
systém, kdy každý významný problém společnosti včetně možností jeho řešení bude
podroben rozsáhlé demokratické diskusi a teprve po schválení jeho řešení
v referendu výraznou většinou občanů (2/3 – 4/5) se přistoupí k jeho
řešení. Vzorem by zde mohlo být Švýcarsko, kde častá referenda významně omezují
cenzuru v informování, zejména o domácích problémech. Naopak přístup České
televize je zde nutné považovat za odstrašující. Je třeba vidět, že komerční
hromadné sdělovací prostředky jsou zjevně závislé – někdy přímo na vydavateli,
jehož úkoly plní, obvykle jsou ale závislé ekonomicky na hlavních zadavatelích
reklam, tj. na hlavních hospodářských lobby. Pro svobodu a demokracii jsou
obvykle značně rizikový faktor. Tím nemá být řečeno, že by měly být zrušeny,
podobně značně problematický bulvár.
2. Vytváření příznivých podmínek pro masový sport při
nižší podpoře vrcholového sportu. Vrcholový sport včetně olympijských her je
dnes v rozhodující míře nezdravě komercializován, je obchodem se zdravím
sportovců a pochybnou prestiží některých. Obvyklé upřednostňování vrcholového
sportu na úkor masového sportu je nepřijatelné. Masový sport, nikoliv vrcholový
může vést ke zdravému způsobu života.
3. Prosazování moderní dopravy na bázi dopravní
přístupnosti celého obydleného území státu, přiměřené veřejné dopravní
dostupnosti všech obcí na bázi integrovaných dopravních systémů a reálné
preference šetrných druhů dopravy, tj. dopravy kolejové (železnice, metro,
tramvaje, trolejbusy). Při uspokojování „mnohých
potřeb silniční dopravy“ je nutno brát mnohem větší ohled na jiné veřejné
zájmy, především na ochranu veřejného zdraví, životního prostředí a urbanismu a
používat objektivní metodiky hodnocení efektivnosti. Přednost musí mít veřejná
doprava. Zatím je intenzivní silniční doprava enormně energeticky, ekologicky a
urbanisticky náročná, resp. závadná a individuální motorismus je též velmi
nebezpečný.
4. Důslednou ochranu životního prostředí. Nejvíc
životní prostředí ničí vysoká energetická, materiálová, dopravní a odpadová
náročnost ekonomiky na obyvatele, která mnohem více odpovídá rozsáhlému
plýtvání než racionální ekonomice, o racionální společnosti nemluvě, nadměrná
silniční doprava, divoká urbanizace městských a příměstských regionů, pustnutí
venkovských regionů, ale také center některých měst. Kromě špatného životního
prostředí veřejné zdraví zásadně poškozují kouření tabákových výrobků,
konzumace alkoholu a otylost, nově uspěchaný životní styl, drogy a osobní
automobil, neboť téměř dokonale zbavuje své majitele pohybu, o tragických
následcích nehod, emisí a nadměrného hluku ze silniční dopravy nemluvě.
Dodržování platných ekologických norem by mělo být samozřejmostí.
5. Zásadní posílení územního plánování s cílem
optimalizovat rozvoj. Stávající využívání půdy je značně problematické,
harmonizace využívání území se vyskytuje zřídka kdy. S rozsáhlými
asanacemi či bouráním celých obcí by se mělo velmi velmi šetřit a ne je brát
jako samozřejmou součást špatně pojímaného pokroku.
6. Zásadní změnU daňového systému jednak ve prospěch
sociální politiky (zvýšení složené daňové kvóty prostřednictvím progresivního
zdanění vysokých příjmů a vysokých majetků), jednak zvýšení některých
uživatelských poplatků (užívání silnic a zejména dálnic, zvláště těžkou
silniční dopravou), ve prospěch politiky ochrany životního prostředí a
udržitelného rozvoje (výrazné zdanění činností vážně poškozujících životní
prostředí, v prvé řadě spotřeby fosilních paliv a energie, ale také těžbu
nerostných surovin a paliv, zábory půd ad.). Politika „levné energie“ je
environmentálně škodlivá. Je nutné zrušit všechny daňové (a dotační) podpory
aktivit poškozujících životní prostředí. Závažné je zejména osvobození
mezinárodní veřejné dopravy od placení daně z přidané hodnoty včetně paliv
a energie, kterou spotřebují, a osvobození letecké a vodní dopravy od placení
spotřební daně za pohonné – úhrnem to v roce 2008 dělalo v ČR asi 40
mld. Kč, z toho 13 mld. Kč byla daňová podpora spotřebě paliv a energie,
podobná situace je jinde ve světě. Nutná je naopak rozumně směřovaná podpora
ochraně životního prostředí v oblasti daňových úlev i v oblasti
dotací. Přístup k podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů
v ČR od roku 2005 je třeba považovat za odstrašující případ
nekompetentnosti, těžce kompromitující tuto perspektivní oblast.
Biodiverzitu nejvíc poškozuje přímá destrukce biotopů
(zemědělství nezávisle na hnojivech a chemických přípravcích; celoplošné
hospodářské využití lesů; regulace a kanalizace toků); necitlivá zástavba
krajiny; změněné využívání krajiny (fragmentace bezlesí bariérami silnic;
odvodňování území a zrychlený odtok vody; rychlé změny kultur na polích
souběžně v měřítku celého státu - tedy špatné ekonomické prostředí pro
zemědělství; používání výkonnější zemědělské techniky pracující
s centimetrovou přesností; zarůstání zemědělsky nevyužívaných ploch
dřevinami; zpevňování polních a lesních cest a jejich odvodnění hlubokými
příkopy) - prakticky všechno v této závorce je technicky řešitelné a
ochrana přírody nemusí být nástrojem zpomalování rozvoje společnosti).
Životaschopná společnost musí nechat na podporu
biodiverzity alespoň 10 – 15 % svého území přírodě k disposici, nemá-li
ohrožovat funkčnost ekosystémů. Kromě zvlášť chráněných území (u velkoplošných
jde jen o jejich první zóny), mají klíčovou roli vodní toky a jejich nivy (musí
být přirozené, tj. nezkanalizované a nezdevastované vzdouvacími vodními díly a
pokud možno i nezastavěné, tím se zásadně sníží potřeba protipovodňové ochrany)
a územní systémy ekologické stability krajiny na zemědělské půdě (protierozní
meze, rozptýlená zeleň, větrolamy, ale také zachovalý stav říčních a potočních
niv a snižování odvodňování zemědělské půdy). Nevhodné lesní porosty
(stejnověké monokultury) postupně transformovat na smíšené různorodé lesy,
např. podrostním způsobem hospodaření. Aktuálním úkolem je potlačování
nepůvodních druhů, které vážně poškozují naše domácí ekosystémy (křídlatky,
bolševník, borovice černá, borovice vejmutovka, norek americký atd.).
Adaptabilita, tj. schopnost přizpůsobovat se neustálým
změnám, a to jak člověka a lidské společnosti, tak ekosystémů v přírodě.
Nedostatečná adaptabilita na stále rostoucí změny ohrožuje přežití lidstva na
Zemi. Součástí adaptability musí být i rychlá reakce na změny problémů ochrany
životního prostředí, resp. reagování až ve chvíli, kdy vznikne velký malér,
není efektivní a už vůbec ne udržitelné.
Aktuální problémy prosazování udržitelného
rozvoje dnes
Efektivní rozvoj ekonomiky bez podbízení se
nadnárodnímu kapitálu. Za uzlové problémy považujeme:
1. Razantní podporu vědy, výzkumu a vzdělávání,
zvláště pak inovačních ohnisek robotika, mikroelektronika, nanotechnologie,
informační technologie a biotechnologie.
2. Potřebu prosazovat razantní úspory paliv a energie,
snižování závislosti na využívání fosilních paliv, jejichž zásoby se snižují,
ceny zvyšují a jejichž vysoká spotřeba vyvolává klimatické změny. Stávajícími
obrovskými spekulačními turbulencemi cen ropy se není dobré nechat plést.
Úspory paliv a energie nejen v ČR zásadně podvazuje pokračující, státem
silně podporovaná expanze silniční a letecké dopravy. Podpora využívání
obnovitelných zdrojů energie musí být přiměřená, efektivní. Základní
perspektivou je zde využívání sluneční energie - sluneční kolektory pro ohřev
vody a perspektivně i fotovoltaické elektrárny. Rostoucí spotřeba, deficit a
ceny elektřiny v Evropě mluví o nutnosti stavět další kapacity jaderných
elektráren. Z hlediska možností využití tepla k vytápění je v ČR
optimální lokalita Blahutovice, z hlediska nákladů a rychlosti výstavby
lokalita Temelín. Z dlouhodobého hlediska je pro zajištění energie
nezbytné zvládnutí technologie jaderné fúze, která není zatížena významnými
externalitami.
3. Zabezpečení přibližné soběstačnosti ČR
v potravinách našeho klimatického pásma zemědělstvím šetrným
k životnímu prostředí. Kromě toho musí zemědělství plnit úkol udržovat
krajinu v kulturním stavu a napomáhat ochraně a postupné obnově územních
systémů ekologické stability krajiny (protierozní meze, rozptýlená zeleň,
větrolamy, obnova meandrujících vodních toků včetně niv ad.). V rámci
zemědělství se přeceňují možnosti ekologického zemědělství a podceňují
negativní dopady geneticky modifikovaných plodin na biodiverzitu (vytlačování
původních odrůd, ve svém okolí vylučují ekologické zemědělství).
4. V dopravní politice výrazně preferovat šetrnou
a bezpečnou dopravu veřejnou, v prvé řadě kolejovou (železniční,
tramvajovou, v Praze metro, dále trolejbusovou dopravu). Je nutné přestat
preferovat silniční dopravu, která způsobuje rozsáhlé, prakticky neřešitelné
škody urbanistické, bezpečnostní, environmentální a logistické (ucpané silnice
a dálnice). Moře ani velké řeky nemáme. Rozvoj dopravní infrastruktury je nutné
odvíjet jednak od potřeby zabezpečit její alespoň prostou reprodukci (vyježděné
silnice a železnice jsou až na výjimky nepřijatelné), jednak od určení
maximálních hranic efektivní infrastruktury kolejové dopravy (železniční,
tramvajové, metra a také trolejbusů) a její přednostní zabezpečování, jednak od
nepřijatelnosti prosazovat stavby dopravní infrastruktury dopravně málo či vůbec
neodůvodněné, špatně nebo nešetrně trasované. Je nutné urychleně odstraňovat
špatné přestupní vazby ve veřejné dopravě, stavět chybějící železniční spojky a
triangly, protažení některých tratí k dopravním terminálům či do míst
významných dopravních potřeb, chybějící silniční obchvaty měst, odstraňovat
nevyhovující sjezdy z dálnic, obnovit provoz na tratích, kde byl
neodůvodněně zastaven, postavit několik set chybějících vlakových zastávek. Do
budoucna se neobejdeme bez vysokorychlostních tratí ve směrech „Katovice –
Ostrava – Přerov – Brno – Praha – Ústí n. L. – Drážďany / Plzeň – Norimberk.“
Nutná je i postupná výstavba sítě cyklistických stezek a ve městech i stezek
pro pěší, rozdělování silnic s přechody pro chodce dělícími pruhy, na pro
chodce rizikových místech instalovat zpomalovací prahy a přestavovat křižovatky
na kruhové objezdy. Je nutné tvrdě vymáhat dodržování předpisů o bezpečné jízdě
autem.
5. Ve stavebnictví je nutné zásadně posílit opravy,
údržbu a modernizaci stávajících staveb na úkor výstavby nových staveb na
zelené louce, plánovat a uskutečňovat relativně harmonický rozvoj regionů na
místo přihlížení nebo i prosazování živelného rozvoje jednotlivých regionů
s množstvím škod na urbanismu včetně vylidňování venkova a městských center,
vytváření satelitních milionářských městeček bez základního vybavení,
obchodních center mimo veřejnou dopravu aj. Je nutné zásadně zvýšit recyklaci
stavebních materiálů a odpadů, zastavit výstavbu v záplavových územích,
nepřipustit výstavbu, jejíž součástí je energeticky náročná klimatizace ad.
Uzákonit a v praxi zabezpečit tzv. skandinávské normy teplotěsnosti budov a
v dlouhodobějším časovém horizontu vytvořit podmínky pro výstavbu objektů
v tzv. pasivním standardu, tj. téměř nezávislých na vnějších dodávkách
energie k vytápění.
6. Ve vodním hospodářství pokračovat ve výstavbě a
modernizaci čistíren odpadních vod. V obcích a osadách pod 500 obyvatel
preferovat levné kořenové čistírny. Normu přípustného obsahu fosfátů
v odpadních vodách je nutné výrazně zpřísnit. Nahradit přežívající
politiku devastace vodních poměrů „technickými
úpravami vodních toků“ politikou revitalizace vodních toků a říčních
ekosystémů a k tomu uzpůsobit i systém financování vodního hospodářství.
Zvyšování kapacity koryt vodních toků a hráze proti povodním mají smysl jen u
obcí a měst. Mimo obce je nutné prosazovat odsazené hráze proti povodním, mělká
koryta vodních toků a řízené rozlivy povodňových vod. Koryta vodních toků je
nutné prosazovat vždy drsná (nikoliv hladká), na místě je odstraňování příčných
přehrazení vodních toků a zpružnění manipulačních řádů přehrad v zájmu
tlumení velkých povodní. Pečlivě je nutno vážit případnou výstavbu suchých
poldrů. Není efektivní stavět nové přehrady proti povodním či proti suchu.
Základním pilířem protipovodňové ochrany je v praxi uplatňovaný zákaz
výstavby v záplavových územích a postupné vymísťování zbytných
nevodohospodářských objektů z nich (a to i na území obcí).
7. V lesním hospodářství pěstovat prostorově a
druhově rozrůzněné porosty s co největším využitím přírodních procesů
pestré dřevinné skladby, přirozené obnovy (za předpokladu optimálních stavů
spárkaté zvěře) a variability pěstebních postupů, které budou mnohem odolnější
nepřízni klimatických změn i běžných poškozovatelů lesů. Omezit holoseče
podporou a zaváděním přírodě blízkých způsobů hospodaření (např. podrostní
hospodářský způsob s uplatněním výběrných principů) a to diferencovaně
podle přírodních podmínek a druhu vlastnictví. Potlačovat cizí invazní druhy
rostlin a živočichů v přírodě. Podporovat vznik sítě bezzásahových lesních
ploch, jak o to usilují některé územní spolky, zejména ČSOP.
8. Zásadně zefektivnit územní plánování. Územní
plánování nelze pojímat jako nástroj průmyslového rozvoje (převažovalo
v 70. a v 80. letech), ani ho odmítat, jak se dělo ve velkém
v 90. letech, ani jako nástroj prosazování staveb porušujících zákony na
ochranu životního prostředí a veřejného zdraví (typické od roku 1998) a někdy i
zdravý rozum. Územní plánování musí být v prvé řadě nástrojem ochrany
veřejných zájmů, veřejného zdraví, ochrany životního prostředí a slaďování
využití území včetně nezbytné výstavby. Jeho součástí musí být i harmonizace
rozvoje technické infrastruktury a osídlení. Je nutné přísně chránit veřejnou
zeleň ve městech.
9. Zásadně zpřísnit ochranu zejména zemědělské půdy
před zábory i před znehodnocováním vodní či větrnou erozí, hutněním těžkou
zemědělskou mechanizací, nadměrnou chemizací apod.
Ekonomické zabezpečení udržitelného rozvoje:
1. Nahradit hodnocení efektivnosti ekonomiky na
základě kontraproduktivního ukazatele hrubý domácí produkt (HDP) jedním
z indexů udržitelného blahobytu (ISEW) a ekologickou stopou (dnešní ČR má
ekologickou stopu orientačně 2,5x větší než je ekologicky únosné). Místo HDP
prosazovat kvalitativní rozvoj lidí.
2. Do výdajů veřejných rozpočtů zavést pořádek a
zamezit neefektivnosti. Je nutné zajistit základní potřeby obyvatelstva,
nikoliv kapitálu. Efektivní rozvoj ekonomiky přitom nelze podvazovat.
Nepřijatelné jsou mimo jiné dotace z veřejných rozpočtů a daňové úlevy na
podporu opatření, která poškozující životní prostředí. Financování bezplatného
školství lze zajistit na základě dotací ze státního rozpočtu jako je tomu dnes
nebo na základě placení povinného vzdělávacího pojištění (obdoba zdravotního
nebo sociálního pojištění dnes nebo obdoba parafiskálu z dob reálného
socialismu, jež byl svým ekonomickým obsahem příspěvkem zaměstnavatele na
zajištění školství, zdravotnictví a základního sociálního zabezpečení).
3. V daňové oblasti výrazně progresivně zdaňovat
vysoké příjmy a velké majetky. Dále je nutné výrazně zdaňovat spekulaci na
finančních trzích (Tobinova daň), luxusní spotřebu, komerční reklamu a aktivity
vážně poškozující zdraví lidí a životní prostředí, zejména cigarety, alkohol,
těžbu paliv a surovin, paliva a energii získávanou z fosilních paliv,
pohonné hmoty, silniční a leteckou dopravu. Osvobozování paliv a energie včetně
pohonných hmot od zdanění je nepřijatelné. Otevřená i skrytá finanční podpora
využívání energie poškozuje životní prostředí a veřejné zdraví. Tzv. obchod
s povolenkami na emise oxidu uhličitého CO2 je problematický,
neboť umožňuje spekulaci. Efektivnější je přímo zdanit emise CO2,
nejlépe prostřednictvím zdanění fosilních paliv podle obsahu uhlíku, jehož
oxidací CO2 vzniká. Tzv. první etapa ekologické daňové reformy, jež
byla součástí Topolánkova batohu, svůj účel nesplnila, neboť všichni významní
spotřebitelé uhlí, plynu a elektřiny, byli od ní osvobozeni. Je naprosto
nepřijatelné stanovovat individuální daňové sazby (někdejší odvod volného zisku
z dob reálného socialismu je zde špičkou ledovce), nutit podniky, aby ve
veřejném zájmu své ztráty financovaly ze svých odpisů, jak se dosud dělo např.
v železniční dopravě. Je nutné rozšiřovat daňové úlevy prospěšné životnímu
prostředí a rušit daňové úlevy škodlivé k životnímu prostředí a daňové
úlevy vůči životnímu prostředí rozporné (např. u tzv. silniční daně),
4. V cenové oblasti je nutné provádět důslednou
antimonopolní regulaci, v prvé řadě cen služeb technické infrastruktury s
přirozeným monopolem, dále obchodních řetězců. Monopolně vysoké zisky jsou
nepřijatelné. Nepřijatelné jsou ale i nízké ceny komodit, způsobené množstvím
dotací, daňových úlev nebo nezahrnováním externalit, které vážně poškozují
životní prostředí, v prvé řadě spotřeba paliv a energie z fosilních
zdrojů, silniční a letecká doprava. Zatímco silniční dopravu zásadně zvýhodňují
všechny tři výše uvedené faktory, vysoké podhodnocení cen paliv a energie
způsobují především nezpoplatněné externí škody na životním
prostředí způsobené druhým jejich spotřebou, leteckou a vodní dopravu zásadně
zvýhodňuje její osvobození od placení spotřební daně na pohonné hmoty.
Mezinárodní dopravu pak neodůvodněně zvýhodňuje osvobození mezinárodní veřejné
dopravy od placení daně z přidané hodnoty včetně paliv a energie, které
spotřebuje na základě starých mezinárodních mnohostranných smluv. Je nutné
prosadit zrušení těchto škodlivých smluv. Posílíme tak i ekonomiku regionů,
neboť dálková přeprava zboží se prodraží. Zavedený trh s elektřinou je
problematický, neboť svými spekulačními účinky rozvrací elektrizační soustavu a
zvyšuje cenu elektřiny v ČR. Podobně trh se zemním plynem. Je nutné
prosazovat odstoupení od trhu s elektřinou a s plynem.
5. Potírat lichvu.
6. Východiskem ochrany životního prostředí musí být
analýza hlavních problémů ochrany životního prostředí a možných cest jejich
řešení. Na jejím základě se stanovují nezbytné cíle ochrany životního prostředí
a nástroje jejich zabezpečení. Tyto cíle a nástroje je nutno stanovovat
realisticky, resp. škodí jak nenáročné cíle (pak se obvykle pro ochranu
životního prostředí mnoho neudělá), tak nereálně náročné požadavky (pak se
nesplní nebo se splní za cenu neodůvodněně vysokých nákladů a někdy i za cenu
způsobení škod na životním prostředí jinde), tak chybně stanovené cíle
(klasicky boj proti jaderným elektrárnám, některé druhy podpor využívání
obnovitelných zdrojů energie, politika nezasahování proti škůdcům, např.
v druhotných stejnověkých smrčinách národního parku Šumava). Nebezpečné je
používání nevhodných nástrojů zabezpečení realizace stanovených cílů ochrany
životního prostředí, resp. udržitelného rozvoje. Klíčovými nástroji jsou
emisní, imisní, depozitní, územní a další ekologické limity, posuzování vlivů
na životní prostředí významných projektů a koncepcí, environmentální daně, pro
přírodu, krajinu, obce a města proekologické územní plánování. Při jejich
stanovování a následném vymáhání je nutné respektovat i jejich ekonomické,
sociální a další možné dopady. Poplatky za znečišťování životního prostředí a
využívání přírodních zdrojů zatím byly stanoveny vesměs příliš nízko, aby
stimulovaly aktivní ochranu životního prostředí. Uplatňování obchodu
s právy znečišťovat se zcela minulo účinkem, neboť bylo velmi špatně nastaveno.
Připravovaná druhá etapa obchodování s emisními povolenkami je sice
nastavena lépe, ale odhalí základní nedostatek tohoto obchodování – rozvracení
energetiky a dalších na emise CO2 náročných činností, jejich
částečný přesun do chudých zemí ad. Projeví se jako nástroj neoklasické
ekonomie hlavního proudu vážně poškozující chudé země, může urychlit i kolaps
vyspělých zemí západu. Na místo prosazování neefektivního obchodu
s emisními povolenkami na CO2 je nutné prosazovat výrazné
zdanění emisí CO2 v rámci ekologické daňové reformy, ale také
razantní úspory paliv a energie, za podmínky dodržení platných bezpečnostních
norem jadernou energetiku, kolejovou dopravu apod. Zavedený trh
s elektřinou v prvé řadě zhoršuje stabilitu elektrizační soustavy.
7. Důsledné promítání kritérií ochrany životního
prostředí do jednotlivých odvětvových i průřezových politik státu, v ČR
prakticky nerealizovaný tzv. Cardiffský proces.
8. V rámci možností by ČR měla podporovat
pozitivní a odmítat negativní trendy v environmentální politice EU.
9. Vychovávat obyvatelstvo k mnohem větší
odolnosti vůči manipulacím všeho druhu.
Možnosti a rizika prosazování udržitelného
rozvoje
V podmínkách tržní demokratické pluralitní
společnosti by mělo jít o demokratický dialog i s rizikem možných pohybů
zpět. Otevřená i skrytá cenzura je nepřijatelná, otevřená cenzura je navíc dnes
i prakticky technicky neproveditelná. Jednou z klíčových otázek zůstává,
jak čelit dominujícím manipulacím nejrůznějšího druhu. Imunní zde nejsou ani
mnozí členové a funkcionáři KSČM, viz časté prosazování staveb vážně
poškozující veřejné zdraví a životní prostředí a někdy i zjevně ekonomicky
neodůvodněných nebo špatně lokalizovaných. Prosazování vedení dálnic přes obce
a města či přírodně cenná území je jen špičkou ledovce. Požadavkem číslo jedna
je neškodit, ve jménu čehokoliv. Přístup „kvůli
ekonomickému růstu a (často i údajně)
kvůli vyšší zaměstnanosti se musí životní prostředí a veřejné zdraví obětovat“
je nepřijatelný.
Výše načrtnutá politika vytváření základů moderního
socialismu a udržitelného rozvoje nemusí být a zřejmě také nebude příliš
podporována ze světa, i když pravděpodobný drsný průběh klimatických změn zde
může situaci citelně změnit. Zájmy jednotlivých států jsou značně různé.
Zvláště USA může být trnem v oku, byť je stále zřejmější slepá ulička
militarizace a snah USA o světovládu. Lidstvo ji ale nemusí přežít.
Československo počátkem 90. let 20. století neoficiální výzvu tehdejších zemí
EU vymyslet lepší systém než byl tehdejší kapitalismus i tehdejší reálný
socialismus ostudně ignorovalo. EU se sice snaží být lídrem v úsilí o
udržitelný rozvoj, leč její reálná ekonomická i politická role ve světě klesá a
v samotném úsilí o udržitelný rozvoj se dopouští vážných chyb (ekonomický
liberalismus, problematický vztah k jádru, ke kůrovci v NPŠ, prosazení
trhu s elektřinou či obchodu s emisními povolenkami). Pokud by úsilí
EU o udržitelný rozvoj vedlo k omezování plýtvání v samoúčelné
konzumní spotřebě, bylo by to dobré. Prosazování zbídačování neprivilegovaných
vede nutně do katastrofy, a to nejen vzhledem k potřebě prosazovat o udržitelný
rozvoj. Chudé země s velmi nízkou životní úrovní budou nutně aspirovat na
základní civilizační vymoženosti. Platilo, platí a bude platit, že bída je
základním nepřítelem životního prostředí a vylučuje udržitelný rozvoj. Bez
jejího reálného potření na celém světě je udržitelný rozvoj nereálný.
Stupňující se světová ekologická krize, zvláště pak
narůstající klimatické změny, můžou přerůst ve světovou klimatickou katastrofu.
Samozřejmě se nevyhne ani ČR, byť jí nehrozí zatápění nízko položených
pobřežních oblastí stoupajícím mořem. Rostoucí počet uprchlíků ze zatápěných
nízko položených pobřežních oblastí se jistě nevyhne ani jí.
Příhodná poloha ČR v mírném klimatickém pásmu
uprostřed Evropy dostatečně vysoko nad mořem a bohaté zkušenosti 40 let
budování základů socialismu včetně vyvolání mnoha vážných ekologických problémů
a bohaté zkušenosti s jejichřešením a neřešením dávají naději, že by se
prosazování udržitelného rozvoje mohlo začít dařit. Chybí tu zatím subjektivní
faktor. Levice zatím mnohé problémy ochrany životního prostředí a veřejného
zdraví vážně podceňuje a zelení je prodali za pár koryt.
Závěr
Pokud by se demokratizaci, socializaci a ekologizaci
rozvoje ČR dařilo prosazovat, za příznivé mezinárodní situace by bylo možné
přistoupit k rozvoji moderního socialismu spojeného s prosazováním
udržitelné ekonomiky a způsobu života již více méně na jeho vlastní bázi,
včetně zásadního omezování nepravých (falešných) lidských potřeb, radikálního
zkracování pracovní doby a mnohem většího zaměření na bezprostřední rozvoj
lidí. Vědeckotechnický pokrok již dost dlouho umožňuje bez větších problémů
uspokojovat základní hmotné potřeby všech lidí na Zemi a vytvářet podmínky pro
jejich všestranný rozvoj, ale jen za podmínky, že není zneužíván proti lidem –
ve jménu zisku, sobectví, hlouposti či blíže nevymezené prosperity atd. Již
dnes v rozvinutých zemích není problémem nízká, ale vysoká úroveň
ekonomiky, její zaměření na obsluhu stále obludnější mašinérie zvané moderní
civilizace místo aby pomáhala rozvíjet humanismus a kultivovat lidi. Úroveň
výrobních sil již dost dlouho umožňuje postupně přesouvat rozhodující lidské
aktivity z materiální oblasti (rozuměj z převažujícího boje o přežití
včetně rozsáhlého uspokojování uměle reklamou rozněcované touhy po všem možném,
často nedosažitelném, prestižním či přímo škodlivém balastu) do duchovní (není
tím myšleno náboženské) oblasti. Nutnou, ale ne postačující podmínkou přechodu
k udržitelné společnosti je, že rozvoj výrobních sil nebude sloužit
potřebám sebezhodnocování kapitálu, ambiciózním budovatelským snahám elit podle
hesla „dohonit a předhonit“ či dokonce „dobýt a podmanit si svět.“. Od okovů
kapitálu osvobození lidé by se pak mohli, ale nemusí v převažující míře
věnovat svému rozvoji jako primárnímu a bezprostřednímu cíli, samozřejmě
v závislosti na svých schopnostech a zájmech. Mohl by tak skončit boj o
přežití v intencích K. Marxe.
Zde je třeba uvést jedno velké „ale“. Marx a Engels oprávněně
předpokládali, že pokud bude mezi dělnictvem a dalšími neprivilegovanými
vládnout tehdy běžná otřesná bída, jejich důstojný život bude zákonitě
vyloučen. Odstranění bídy je ale pro důstojný život podmínkou pouze nutnou,
rozhodně ne postačující. Konečně, dokazují to dějiny celého reálného
socialismu, klasicky v ČR. I když se již v 50. letech podařilo dát
všem lidem práci a odstranit bídu, k rozumnému (dobově socialistickému,
perspektivně udržitelnému) způsobu života to nevedlo ani dole, viz rostoucí
spotřeba cigaret, alkoholu, otylost atd., ani nahoře. Už v roce 1968 se
jako jeden z falešných cílů reformy socialismu objevil cíl „spotřebního
socialismu“, tj. v hmotné spotřebě dosáhnout silně plýtvající konzumní
společnosti. Pozvolný ústup potřebám konzumerismu v 70. a v 80.
letech neměl se socialismem nic společného. Vidina konzumní společnosti na
západoevropské úrovni, byla jedním z příčin protisocialistického převratu
v listopadu 1989 a následné exploze sobectví. Samotné zajištění
přiměřeného hmotného dostatku nemusí vůbec vést k udržitelnému způsobu
života, ale jen ke konzumní společnosti, přičemž nejsou vyloučeny ani ještě
horší varianty včetně fašismu.
Materiální výroba (průmysl, zemědělství, stavebnictví
ad.) by nezmizela, ale dramaticky by se změnila, podstatně by se zmenšila a
restrukturalizovala směrem k uspokojování pravých lidských potřeb při
zásadním omezování plýtvání ve výrobě, distribuci i hmotné spotřebě.
Zaměstnávala by mnohem menší počet lidí než dnes při podstatně kratší pracovní
době, nebylo by jejím cílem zabezpečovat samoúčelnou konzumní spotřebu,
sloužila by především rozvoji tvůrčích schopností lidí.
Reálné mohou být ale i zcela jiné scénáře včetně
zničení či zásadní barbarizace lidstva, nejen v důsledku narůstající
klimatické katastrofy.