MARATHON is a
bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is
to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of
present entanglement of the world developments, and participate in the search
for prospective solutions.
About 120 authors
contribute to the magazine on a regular basis and more write for it
occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional
documentation annexes in English or German. English summaries of articles are
envisaged based on specific interests of readers.
Themes
most often treated in the magazine include human capital, investments in
education and other forms of human capital, nature and consequences of
globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of
seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker
and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new
space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital
investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.
The
magazine can be accessed at:
http://valencik.cz/marathon
E-mail
contact: valencik@cbox.cz
Do
rukou se vám dostává první číslo časopisu Marathon za rok 2012. Jako obvykle,
nejdřív některá základní sdělení:
- Zatím
je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií,
prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím
sítě INTERNET (http://valencik.cz/marathon).
- Časopis vychází jednou za dva měsíce,
vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné
číslo (5/2013) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. září 2013.
- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto
formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.
- Kontaktní spojení, na kterém lze získat
podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod.,
je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).
- Příspěvky, případně připomínky a náměty,
vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.
- V srpnu 1997 byl Marathon registrován
ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v
běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze
Klementinu.
- Od počátku roku 2006 je Marathon vybaven
redakčním systémem, prostřednictvím kterého lze zveřejňovat příspěvky a
reagovat na již uveřejněné příspěvky.
- Příspěvky uveřejňujeme vždy recenzované,
zpravidla včetně recenze (příp. ohlasu).
Toto číslo začínáme zajímavým článkem „Morální odpovědnost
producenta programového vybavení a uživatele v běžné komunikaci prostřednictvím
dokumentů“, který nám zaslal O. Pinkas z VŠE. Uveřejňujeme jej
v angličtině. J. Šetek, stálý autor našeho časopisu, uveřejňuje
v tomto čísle článek „Ekonomické aspekty občanské společnosti“.
V samostatné rubrice Právní konzultace je článek J.
Pikny, který s využitím teorie dává rady k aktuálnímu právnímu
problému.
Významnou část čísla zaujímá seriál R. Valenčíka pravidelně
publikovaný na jeho blogu, viz:
Jedná se přímou konfrontaci konceptu vycházejícího
z teorie her s realitou, konkrétně aktuálním děním spojeným s pádem
Nečasovy vlády a s tím související kaskádou afér.
Moral Responsibility of the
Software Manufacturers
and Users in Common Communication
via Documents
Otakar Pinkas
Keywords
Moral
responsibility; producer of software; the user; application complexity;
spelling, grammar; influence; foreign programs; documents; fault tolerance;
browser; authorship of university students
Abstract
The
paper shows some of the problems of creating and using documents in the modern
information environment and the responsibility of software companies and users
of their products. Moral responsibility is a value. It is associated with
trustworthiness, reliability and quality of products and services, accuracy and
reliability of communication and originality of content. We will try to point
out the simplicity of creating a semblance of computer applications, the ease
of installation, configuration and operation. The user is sometimes provoked by
uncertainty and fear of the introduction of foreign (non-registered) programs.
The user is directly or indirectly expected or sometimes even forced to use the
main producer’s applications.
The
paper deals with the everyday use of office applications and web documents. The
correct language text compilation is considered in detail using the example of
MS Word. Registrations of all kinds potentially threaten privacy and are
sometimes a barrier to access documents. The websites sometimes tolerate
mistakes. The recognition of web browsers retains its importance, although the
number of web pages without charset specification is decreasing. A few search
engines will be tested with regard to spelling and grammar in search queries.
In conclusion, a personal experience with the authorship of university students
is reported.
The ease of reporting, information products and
services can lead to superficiality and feeling your computer or smart phone
itself (automatically) resolves everything perfectly and smoothly. Practice
shows that this is not always the case. There is still a need for personal
control and responsibility in order to promote smooth communication between
people without disturbing moral values. In addition to gross violations of
privacy in the form of unsolicited bulk and distributed reports, attacks on web
sites, etc. there are mild forms of interaction in document and information
services, which can have unpleasant consequences for the recipient.
Strong information and communication tools require
their authors or single users to have the necessary responsibility. Human
society can be enriched or disrupted by their improper use. The transition from
private to public, from local to global, from good to evil is now easy.
In this paper we show some of the problems of creating
and using documents in the modern information environment, the responsibility
of software companies and users of the software. Moral responsibility is a
value. It is associated with trustworthiness, reliability and quality of
products and services, accuracy and reliability of communication and
originality of content. We will try to point out the simplicity of creating a
semblance of computer applications, revaluation ease of installation and
configuration and control. The user is sometimes provoked by uncertainty and
fear of the introduction of foreign (non-registered) programs. He is directly
or indirectly held, sometimes forced to use the main producer’s applications.
We will focus on the everyday use of office
applications and we will also deal with linguistic correctness of the text. We
show the need for registration of all kinds, with its corollary, the
possibility of danger to the user's privacy and sometimes a barrier to access
to documents. The website will show the margin of error, the detection of web
browsers by name and version; we will mention pages missing the code page
indication and test search queries with regard to spelling and grammar.
We want to share our personal experience with the
authorship of university students. Those are the beneficiaries, but also the
creators of university work, i.e. authors. They are responsible for the design
and content of its documents, whether in the form of off-line or on-line. The
aim of teachers is to lead students to think for themselves, a good
presentation of results and responsible authorship that honors the moral rights
of authors and does not reduce to copying or even plagiarism.
Software tools, i.e. individual programs or sets of
programs can be viewed from the set of features, but also reliability, quality,
pressure on resources, performance, user friendliness and support from the
producer or user
community. What is important is whether they are
freely available source code programs or not. Their price plays a role, too.
Figure 1: Autocorrect Options in Czech
Modern software is designed to allow the user to
quickly deploy and to adapt it according to personal needs. The default values
in the applications are specified by the manufacturer. The interactive system
allows the user the final decision. It tolerates errors as long as it is
possible to continue with the required processing. Large software companies
generally comply with standards and recommendations, but there are important
exceptions.
In competition some companies describe their products
as the best, simple and user friendly. For many users the impression appears
that this is indeed the case. People, who are deeply engaged in computer
science, are well aware that such statements may not be true.
The most common operating system, i.e. Windows, is not
at all simple. It is friendly only within certain limits, defined by the usual
requirements of users. A deeper knowledge beyond that is required. Without
that, the user alone cannot solve some tasks. Many users do not realize this
fact. This statement also applies to office applications. The examples use the
spelling and grammar checker of Microsoft Office to prove that the Czech
spelling and grammar is not mere automatic toy for smart suite of programs.
There is a demand for liable manufacturer and user.
Microsoft
Office: spelling and grammar
Spelling and grammatical component of Microsoft Office
is used to minimize spelling and grammatical errors. The help system in Word
2007 contains a warning that "spelling
and grammar mistakes can distract readers from the message that the document
contains ...“. Spelling check is possible during or after the writing of
the document. Word 2007 itself gives users examples of the correct use and of
some limitations. Limitations relate primarily to difficulties of the Czech
grammar.
In Word 2007, the AutoCorrect Options text is well
prepared. The user may or may not use it; in its discretion they may complement
each other. Although it is a simple replacement, this tool is really useful.
AutoCorrect options are illustrated.
Examples
Frequent checks relate to abbreviations. The problem
is connects with a dot at the end of a sentence. The user can then overwrite to
achieve the correct version. The user decides.
When writing the word “besplatný“ (free) with "s" instead of "z" the wrong wording
changes immediately to the right one. The phrase "klopítající kůň" (… horse) is
misspelled, but not repaired. The error is detected. After selecting the
correct runs you get suggestions: kloktající, klopívající, klopýtající (stumbling), klopotající. It is seen that the word is considered
separately, not in context. The idea "kloktající kůň" (gargling horse) is funny. But the user
can choose the right one. More difficult is the problem krceni tyhru. Both words are considered
separately, we do not receive such krocení tygrů (taming tigers).
Figure 2: Czech grammar options
Comments
To the producer: the user can pull-down a menu of the
AutoCorrect list, but not all items at once. He cannot even save it to the
clipboard. The users, who complain about the ability of this application, are
required to setup a spelling check function well earlier before they will
complain.
The grammar check in Czech is complicated, because
Czech grammar is difficult. Grammatical processor occasionally fails, even
though it was designed by the Institute for Czech Language of the Academy of
Sciences. Its options are presented in the Word settings.
Examples
In a few sentences, we tested the recognition of
errors in accordance with the simple subject and predicate. The grammatical
system worked well. In addition to the proposed right form (not shown) served
as an explanation. The error explanations in English are: Predicate may not be matched in gender with the subject. Bug in
subject-verb agreement.
Pračky nechtěli
prát. Přísudek se pravděpodobně neshoduje
v rodě s podmětem.
Pracky nechtěli
prát. Přísudek se zřejmě neshoduje v rodě s
podmětem věty.
Kuřata vesele
pípaly. Chyba ve shodě podmětu s přísudkem.
Comments
To the producer: the user can pull-down a menu of
options, but not all at once. He cannot even save it on the clipboard. He must
be familiar with the terms: valence, obligatory use and vocalization.
Otherwise, he doesn’t know what it is. Vocalization is adding vowels to
prepositions (v třetí, ve třetí), more explanation on the http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=770 .
Default
values and foreign programs
The default values of the variables in programming are
a technical necessity. They are also a means of influencing the user. Many
applications use them deliberately. In Internet Explorer 6.0 and in higher
versions the location of the various options is contained in the Internet
Options dialog box. Automatically option is set to IE always check that it is set as the default browser. In the Programs
tab, there are a number of settings, which understandably prefer tools from
Microsoft. These include the editing of HTML pages, e-mail client, Internet
voice calls, etc. Other browsers also attempt to become the default browser and
use their applications.
In the past, Microsoft Internet Explorer or Outlook
recorded many security failures. Experienced users know that their use is
associated with risk. Nevertheless, many commercial systems use Internet
Explorer as the only means of access to personal data, payroll, etc. The user
does not have a choice. A similar approach is used by banks and other
commercial institutions.
In Windows 7, the installation and configuration of
programs not produced by Microsoft or not verified by that company is quite
challenging. In each step of the installation, the user is alerted to security
risks and discouraged from continuing. Help for installing Oracle Virtual Box
contains a recommendation that the user still continue with the installation
even when the warning messages of the operating system are displayed.
E-commerce, promotions, conferences, applications for
testing approaches to document server, etc. cannot do without registration. The
customer or participant in action confers details of their name, location,
phone and e-mail, foreign body in the good faith belief that it will not be
misused to send spam or other unauthorized transactions. However, it sometimes
happens that e-mail advertising pages come, even though the user asked to
cancel their posting. Registration includes a choice of user name and password.
The number of user names and passwords becomes an unpleasant burden.
Some authors provide readers with their free papers
after registration. In the case of scientific articles, the requirement to
register as a user seems to be often exaggerated. A reasonable user would find
another source on the Internet that is accessible without registration, such as
Wikipedia.
The margin of error in the data is widely applied in
the use of the website. The specification HTML 5 is characterized by a degree
of tolerance when it appears that this approach is not feasible. In fact, it is
possible, though of course it’s limited to the presentation layer and does not
affect the actual content of the page. Nevertheless the impression of a
disorder and a weakening of the need for accurate and truthful communication
are provoked. There is a difference, if we write: Francis went to Bělohrad or Bohdaneč spa.
Errors
in style and page views
On the server, let save the file with the style, such
as default.css. We change the label font family: Arial to Erial,
Helvetica at Jelvetica. When reading the page with
incorrectly specified font the browser detects an error. According to its
standard settings page is displayed, but the error is not notified. The
standard can be as font Times New Roman, font with serifs.
When we display the source code of the HTML page and
execute the error console in Opera or in another browser, we often find minor
errors that do not disturb the appearance of the page or change its content. In
the statement we find this message:
_height is an
unknown property repeat: repeat-x; border-bottom: 1px solid # 000; font-size:
24px; height: 29px; _height:
If we write a style sheet using an editor that
supports templates, highlighting, file structure display, and sometimes macro
language are available. These funds are used not only to increase the writing
speed, but also to minimize the occurrence of errors.
Spelling
and grammar questions
For Google, let’s enter a query of the form: krceni tyhru. The
engine changes the query and offers: Did you mean: kroceni tygru (taming the tiger). It seems that
the word is not considered separately because the menu shows the correct phrase
with the right words. Here the user has the right for final decision. The
search engine Seznam lists the same question: We
looked kroceni tygru. Asking
krceni tyhru we
found nothing. Google's search engine aligns well with misspellings. If you use
the repository already whisperer shows a selection of similar words, including
the proposed repository.
Results of searching the above phrase with errors in
IE8 using Live Search (now Bing) is: No
results found for krceni tyhru.
Showing results for shrugging thru.
Pages
missing a character set indication
At present, this occurs much less frequently than in
the past. Usually the content type along with the character set specified in
the tag <meta> and often sent as Content-Type
header in the HTTP header. In RFC 2616 there is a paragraph 3.7.1, that some
subtypes of the type of text that do not indicate the charset in the HTTP
traffic by default are treated as if actually carried indication of the value
of the charset ISO-8859-1.
In Opera, you
can set how often the browser to understand site without proper code page
specifications. In the pop-up menu the user can choose from all versions
ISO-8859-xx, UTF-xx-xxxx Windows and more. For all
browsers true that it is possible to select a character set manually. The
selection is based on a geographical basis. Opera, unlike MSIE does not support
the CP852 code page.
Distinguishing
between different versions of web browsers
It is not a matter of history. We now need to test the
name and version of the browser and depending on the result chooses how to
display the site or its elements. The problem is usually solved in JavaScript
sent to the site. In the past, adding new HTML tags, especially Netscape and
Microsoft, tags sometimes differed. Therefore, they had to determine the original
browser, based on the name and version of the browser.
An example from the past:
if ((navigator.appVersion.indexOf
("MSIE 5.0")! = -1) && (navigator.appName.indexOf
("Explorer")! = -1)) {..
From there:
<! - [If lte IE 7]> <body class="ie7 fontFamilyRegular
headerIsPresent"> <! [Endif]
->
<! - [If IE
8]> <body class="ie8 fontFamilyRegular headerIsPresent"> <! [Endif]
->
<! - [If gt IE 8]> <! -> <body Class="fontFamilyRegular headerIsPresent">
<! - <! [Endif] ->
Undergraduate students in the study mainly used
applicable Internet site free of charge and. We describe how they operate as
authors and what their works are. Our observations and experiences are based on
the evaluation of semester, undergraduate and diploma works of students on
University of Economics in Prague, in the department of information and
knowledge engineering. This is a purely personal perspective and experience.
We have the most experience with term papers. For one
semester in the course "Information and
communication networks" there are 100-125 per teacher. The minimum
range is 10 A4 pages and 15 pages maximum. Semester thesis is submitted in
electronic form (formats: Doc, Docx or Pdf). Most entries are focused practically, installation
and configuration server (e.g. Apache, FileZilla),
home networking, remote login, backup NAS, programming of simple servers, etc.
Each student works individually, not in groups.
The aim of the award is that the student learn to
think independently, look for solutions and practices and practically prove
that the solutions are correct, reviewed and documented.
Some students seek solutions independently. Some
students prefer to search for solutions on the Internet or contact colleagues
in higher grades. There are known websites, where the solutions are listed and
available exclusively to students. When people are in a hurry, pressure from
employers doesn’t give them
enough time for their own original solutions. We personally spoke to one graduate about removing one
solution from his web page, but in vain.
An evaluation of work that uses borrowed ideas is
difficult. How should a teacher do? In order to verify the genuineness of the
claim, we must also search the Internet. The partial evaluation of individual
points of the assignment is not known to students in advance. This prevents the
student from addressing only those issues that are most valued. Part of the
assessment will be based on the demonstrated student initiative: expanding the
task, own tools, etc. The warning that "copied work will be given 0 points probably discourages students from
cheating. In case of doubt about the origin of the work there will be a
consultation between the student and the teacher. "
In recent works some students borrowed solutions from
others and used them personally in their own works but they didn’t present them
as their own. This behavior is surprising and shows clear distinction between
an original and copied work.
Although the vast majority of semester work contains
bibliographic citations there are still reserves in their use. Often sources
are cited collectively, not individually.
For dissertations and theses, declarations are
required. Some authors add that their work does not harm the copyright of third
parties and does not contradict the provisions of the Criminal Code.
Example statement:
I declare that
my bachelor thesis on "..." was developed independently under the
supervision of my appointed teacher and using literature and other information
sources, all of which are cited in the work and listed in the bibliography at
the end of the work.
Ad Hoc Committee for Responsible Computing. Moral responsibility for computing artifacts: five rules, version 27. https://edocs.uis.edu/kmill2/www/TheRules/ - citation 9.5.2013.
Fielding, R., Gettys, J., Mogul, J., Frystyk, H., Masinter, L., Leach, P., Berners-Lee, T. Hypertext Transfer Protocol -- HTTP/1.1", W3C 1999, 176 p. http://www.ietf.org/rfc/rfc2616.txt - citation 9.5.2013.
Hurych, J, Etika v informační společnosti. Národní knihovna, 14(1), 3-6.
Moral responsibility. http://en.wikipedia.org/wiki/Moral_responsibility - citation 9.5.2013.
Neff, V. Filosofický slovník pro samouky neboli Antigorgias. Družstevní práce 1948.
Sullivan, D. How Google instant’s autocomplete suggestions work. http://searchengineland.com/how-google-instant-autocomplete-suggestions-work-62592 - citation 9.5.2013.
Value theory. http://en.wikipedia.org/wiki/Value_theory - citation 9.5.2013.
Ekonomické aspekty občanské společnosti
Jaroslav
Šetek
Při přechodu
k demokratickému politickému systému a tržní ekonomice počátkem 90. let
20. století se začala v našich obnovovat a rozvíjet občanská společnost. V ekonomice
představuje kompenzační úlohu – produkuje statky, v jejichž produkci stát i trh
selhává. Její složky – nestátní neziskové organizace na sebe berou významnou
roli pro doplnění tržní a státní nabídky.
Obdobně jako ve většině států se
zažitými kořeny demokratických politických systémů jsou i v našich
podmínkách podporovány složky občanské společnosti z veřejných zdrojů.
Tato podpora si postupem času vyvinula ve formulaci státní dotační politiky vůči občanské společnosti. Navíc některé
složky občanské společnosti plně suplují činnost politických stran, a vytváří
lobbistické tlaky na představitele politické reprezentace státu. Proto
z pohledu liberálního ekonomického myšlení je tato vize občanské
společnosti předmětem kritiky.
Úvod – východiska k pojetí občanské
společnosti
Od konce 17. století se v severozápadní Evropě v
konfrontaci s osvícenským absolutismem formuje občanská společnost jako
sebevědomá a autonomní sféra občanských práv a svobod. Nejvýznamnější spojitost
má však s myšlenkami osvícenských filozofů Johna Locka a Jean-Jacques
Rousseaua. Ti chápali svobodu jako jednání v rámci pravidel, na jejichž
utváření se sami můžeme podílet. Svoboda není nezávislostí či volností, ale
právo dělat vše, co dovolují zákony, které vznikají demokratickými procedurami.
Tito osvícenci vyslovili myšlenku, že lidské bytosti mají „přirozené právo“
vytvářet společenství svobodných a rovnoprávných občanů. Jejich ideu pak
rozvinuli další západní myslitelé – John Stuart Mill, Geoegre Friedrich Hegel,
Aleis de Toqueville a Antonio Gramsci.
Z politologického hlediska tak občanská
společnost plní dvojí funkci zejména v provázaných otázkách ekonomické,
sociální, kulturní a ekologické politiky (politika sociálních dávek, vzdělávací
doktríny, daňová politika, zaměstnanost, ochrana a tvorba životního prostředí,
volný čas, sociální služby apod..). Stává se protipólem státní moci na straně
jedné a zároveň jako partner i konkurent státu na straně druhé.
Vzestup úlohy státu koncem
Pozice občanské společnosti v ekonomice
Pro určení pozice občanské společnosti
v ekonomice lze vyjít ze sektorové analýzy národního hospodářství podle
švédského ekonoma Viktora Pestoffa. Ekonomika je podle něho rozdělena podle tří
hledisek [1]:
1.
Veřejný versus privátní sektor,
2.
Neziskový versus ziskový sektor,
3.
Neformální versus formální sektor.
Na
základě výše uvedené sektorové analýzy
jsou centrem tří hledisek typické organizace nestátního neziskového sektoru,
tedy ty, které splňují všechna uvažovaná třídící kritéria:
Ø
jsou založeny
soukromými osobami, bez vlivu či záměru státu, resp. veřejných institucí,
Ø
splňují podmínku
neziskovosti,
Ø
jsou to právnické
osoby s dlouhodobým charakterem činnosti, nejde tedy o pouhá dočasná ad hoc
vytvářená uskupení bez formálních struktur.
Podle výše uvedené analýzy občanská společnost tedy
prolíná se všemi sektory a to představuje dílčí část sociální ekonomiky. V
podmínkách České republiky není její pojetí jednoznačně definováno, a proto se
často odvolává na definice ze zahraniční praxe. Je ztotožňováno s pojmy jako neziskový
sektor, třetí sektor, občanský sektor, dobrovolnický sektor apod.. [2]
Proč spojovat sociální
ekonomiku s občanskou společností? Mají mnoho společného, a to výchozí myšlenky
- humanismus a solidarita. Rozvíjení občanské kultury, altruismu, solidarity,
filantropie, posilování sociální soudržnosti, rozvíjení sociálního kapitálu,
nezávislost na státu a na trhu. [3] V subjektovém přístupu
k sociální ekonomice a k sociálním podnikům užíváme definování
„pilířů“ sociální ekonomiky Evropskou unií: družstva, vzájemné společnosti,
asociace, nadace. [1] V roce
1981 byl termín sociální ekonomika v první evropské zemi zaveden vládním
dekretem do francouzské legislativy. V tomto dekretu byla sociální ekonomika
definována jako soubor družstev, vzájemných společností, asociací a nadací.
Analýza
a komparace teoretických dimenzí pojetí občanské společnosti –
historická,
filozofická a ekonomická východiska pro formování
V duchu filozofického myšlení Karla Poppera,
presentované v knize Otevřená společnost a její nepřátelé [4] je jisté, že žádné poznání není čisté. Všichni
laici i vědci hájí množství předpokladů, o kterých se nepochybuje a o kterých
většinou ani vědomě nereflektuje. Vědecká poznání nejsou tvořena individuálními
terapiemi, ale jsou dána střetáváním různých subjektivních předsudků. Důsledkem
těchto střetů pak vzniká vědecká objektivita.
a) pojetí od
antiky až po středověk
Původně byla občanská společnost synonymem státu,
neboť od období antiky po vznik moderní společnosti neexistovalo rozlišení mezi
státem a společností (podrobněji srov. Riedel 1971). Antičtí Řekové považovali
za nezbytnou podmínku dobrého lidského života příslušnost k městskému
státu -polis. Stát v antickém
pohledu tedy znamenal spojení občanů v politickém řádu. Nebylo to ani
teritorium, ani vůle boží, co občany sjednocovalo, ale politický řád. Ten byl
presentován jako vláda občanů nad sebou samými (Aristotela a Cicera), což se
stalo základem evropské politické tradice již od období antiky.
Od Aristotela se v antice zrodilo něco, co lze označit
za politično, které sehrálo významnou roli při utváření pojmu občanské
společnosti v rámci evropské tradice ve středověku a v renesanci.
V novověku se přidaly i vlivy stoické tradice.
Cicerův užívaný termín pro občanskou společnost „societas civils“, který užívala od
stejného časového horizontu také Římané, se přenesl až do středověku ke
křesťanské filozofii a teologii, a to ve smyslu politického společenství.
b) 17.
století – zásadní zlom v teoretické dimenzi pojetí občanské společnosti
Zásadní změna v konceptech občanské společnosti
se datuje v 17. století. Tehdy lze datovat počátky teorie společenské smlouvy,
která vychází z filozofie a společenských věd. Podle této teorie jsou
veškeré právní a mocenské vztahy ve společnosti dány jakousi implicitní dohodou
mezi všemi členy dané společnosti. Motivací je nejistota, kterou lidé pociťují.
Výměnou za ztrátu části svobody se jim dostává ochrany jejich oprávněných práv
a jistoty. Reprezentanty této teorie jsou Thomas Hobbes,
John Locke
a Jean-Jacques Rousseau. Zároveň
v tomto století německý politický myslitel (původem právník) Samuel Puffendorf
přichází s konceptem oddělení politického a společenského. Nicméně tento
svůj názor nijak podrobně nerozvinul. K tomu přispěl anglický filozof John
Locke.
Lockovo pojetí bylo determinováno poznáním situace po
anglické revoluci, kdy se na trůn vrátili Stuartovci, ale nezanedbatelná část
anglických občanů si přála změnu vlády. Po několika desetiletích napjaté
vnitřní situace byli Stuartovci nakonec skutečně ze země opět a definitivně
vyhnáni a na anglický trůn nastoupil nizozemský velmož Vilém Oranžský. Tato neobyčejná
změna musela být nějak zdůvodněna. Toho se chopil John Locke roku 1690 v knize Druhé
pojednání o vládě. [5] Hovořil o tom, že státy vznikají svobodnou dohodou
jednotlivců, kteří nejsou spokojení se životem bez státu. V životě bez státu,
tzv. přirozeném stavu, totiž nemají jistotu, že budou respektovány jejich nejvzácnější
statky, kterými jsou život, zdraví, svoboda a majetek.
Podle Johna Locka je významné i to, že lidé
již v přirozeném stavu obdařeni základními právy, která jim nemohou být odňata
a kterými jsou práva na udržení již zmíněných cenných statků života, svobody a
majetku. Protože život v přirozeném stavu je nejistý, lidé se dohodnou na vytvoření
státu, který jim má poskytnout chybějící bezpečí. Tomuto čistě hypotetickému
aktu Locke stejně jako další političtí myslitelé své doby říká společenská
smlouva, kterou lidé zakládají stát a stávají se jeho občany. Společenská
smlouva je podle Locka model, který skýtá kriterium, podle něhož lze posuzovat
každou případnou instituci s ohledem na to, jak vyhovuje požadavkům
na rovnost a svobodu občanů.
Lze konstatovat, že Lockův koncept teorie státu
rozvinul německý sociolog Max Weber. Ten jej definoval jako organizovanou
sociální skupinu, která disponuje tzv. monopolem na legitimní násilí a to
vykonává nad určitým územím a to v souladu se zákonem, který přijali poslanci
jako volení zástupci všech občanů.
Komparace přínosů významných osobností
filozofie a ekonomie
k pojetí občanské společnosti
Jean
Jacques Rousseau
Stát chápal jako společenství vzniklé dobrovolným
sdružením jednotlivců, kteří se stávají jeho občany v zájmu dosažení vlastního dobra.
V díle O společenské smlouvě poprvé vydaném v roce 1762 formuloval zásadu,
že lid je suverénem nejen v demokracii, ale v každém politickém
zřízení.[6] Jeho dílo značně ovlivnilo
kolektivistické teorie.
Charles
Louis Montesquieu
V počátcích svého teoretického přístupu vychází
ze starší pojetí občanské společnosti (od antiky po středověk) jako
společenství občanů shodného se státem. Jeho koncept přinesl rozdíl mezi
společností a státem, a to rozlišením dvou společenských smluv, jimiž vznikají
politická tělesa. V první smlouvě jednotlivci uzavírají mezi sebou jednak
spolčovací smlouvu, jíž vstupují do občanského společenství, ve druhé smlouvě
se jedná o podřízení politické moci, čímž se ustavuje specifické politické
společenství. [7]
Stručně analyticky shrnuto, výsledkem první smlouvy je společnost, výsledkem
druhé je stát. Občanská společnost je tedy přirozeným, ‚samozvaným‘ strážcem
vlády zákonů, rovnováhy dělby mocí a zejména intermediátorem mezi jednotlivcem
a státem.
Aleis de Toqueville
Charakterizoval
nejzáludnější zlo demokracie: požírá sama sebe a momentálně existuje pouze ve
zkažené a ohyzdné podobě – sice si stále zachovává základní atribut rovnosti,
je však zbavena všeho usilování o svobodu a pokrok, jež umožnilo její někdejší
triumf. Předpovídal příchod “zaopatřovacího státu”, který přislíbí občanům veškerou
myslitelnou péči a na oplátku si vyžádá strnulou konformitu. [8] Název
“demokracie” zůstává, leč vláda se vykonává shora, jako za francouzského
Starého režimu, místo aby vycházela z lidu. Výsledkem je společnost plánovačů
ovládaná byrokratickou elitou: vládci již netvoří aristokracii, neboť byly
vymýceny všechny odvěké aristokratické svobody a výsady i veškerá jedinečnost
kultivovaná aristokracií, jen aby mohla zavládnout monotónní rovnost, na níž
participují správcové společnosti Občanská společnost je školou demokracie a
rezervoárem neustálého obnovování politických elit. Tato funkce je spojována se
jménem Alexise de Tocquevillea.
Adam Smith
Jako nejvýznamnější
představitel skotského osvícení přispěl ke konečnému průlomu v procesu
odlišení státu od společnosti v evropském politickém myšlení. To dokazuje
ve své „bibli“ ekonomického liberalismu Pojednání o podstatě a původu bohatství
národů [9] z roku 1776. V díle rozvinul
nesmírně vlivnou myšlenku, že ekonomická motivace, touha po zisku, představuje princip
jednání, který dostačuje k vytvoření systému trvalých vztahů mezi lidmi zcela
nezávislého na státu. Byl přesvědčen o tom, že ekonomika je samoregulující se systém
s trhem jako pověstnou „neviditelnou rukou“, [9]
která je perspektivě výdobytkem společenské evoluce. Ta představuje řešení
umožňující koordinaci subjektivních cílů individuálně náhodných a účastníkům
trhu z velké části navzájem neznámých. Jakýkoliv pokus o systémové zasahováni
do tohoto mechanismu, tj. o zasahování omezující individuální svobodu
rozhodování ve prospěch zájmů kolektivních, tuto spontánní koordinaci
společnosti ruší a musí být odmítáno. Každý jednotlivec tedy preferuje svůj
zájem vytvoření jakéhokoli sociálního řádu prospěšného pro všechny se vůbec
nezajímá. Důsledkem této akce je reakce, že vedle státu se tak rázem vytvořila oblast
na něm v zásadě nezávislá a řídící se úplně jinými pravidly fungování. Touto
oblastí je právě sociální útvar občanská společnost.
Adam
Ferguson
Tento skotský osvícenec ve své Eseji o dějinách občanské společnosti v roce 1767 psal o občanské
společnosti jako o společenství ekonomicky i politicky aktivních jednotlivců a
o státu jako o pouhé součásti této společnosti. [10]
Občanská společnost je u Fergusona chápána jako prosperující, civilizovaná společnost..
Zmíněné jeho dílo představuje kolektivní myšlení
společností, jakými byly Select Society, Poker Club a další osvícenská
uskupení té doby. Myšlenka civil society není nikde definována, ani
nikde podrobněji vyložena, je však přesto klíčová pro ústřední tezi: „Teprve
uskutečňováním civil society zkouší lidstvo své nejlepší talenty
a současně nachází předmět svých nejlepších pocitů.“ Jinými slovy: až když
se spojíme s jinými ve společnosti, můžeme v plném rozsahu
využít své talenty a uskutečnit svoje cíle a záměry.
Ferguson načrtl přátelský obraz lidské přirozenosti;
žádné „člověk člověku vlkem“ a žádná válka všech proti všem.
Od „surového“ stavu (jak to vyjadřuje) se pohybujeme ke stavu
„vybroušenému“. Ferguson má rád toto slovo, které odvozuje od zpracování
diamantů, ačkoli hovoří také o „kultivovaném“ nebo „civilizovaném“ světě,
o nějž usilujeme. Pro Fergusona je důležité právo a vláda práva;
právo ale není něco, co by bylo vnuceno shora.
Pro něj je „právo doslova smlouvou, na níž se shodly zúčastněné
strany a k níž zaměřovaly při vypracování jejího obsahu své pojetí“.
Tak tomu každopádně je „v demokratickém zřízení“, v němž „občané“,
kteří se cítí být suverénní, nejsou tak lehce ochotní jako obyvatelé jiných
států vyhlásit a zajistit si svá práva psanými zákony. Důvěřují spíše své
osobní síle, podpoře jedné strany a rozumnému názoru veřejnosti
George
Friedrich Hegel
Prvenství v teoretickém zdůvodnění odlišnosti občanské
společnosti od státu náleží Hegelovi. Na počátku 19. století se pokusil o syntézu
teoretických proudů Locka a Montesquieu do nového pojetí občanské společnosti. [11]
Jeho koncept občanské společnosti je postaven na
kritice moderní teorie přirozeného práva, kde stát se ztotožňuje s občanskou
společností v pojetí smlouvy mezi individui. Pod občanskou společností
rozuměl sféru individuální svobody, zájmového pluralismu a trhu. Občanská
společnost je potom sféra společnosti, kde jedinec je sám sobě účelem
v životě a jednání. Cílem jednání "občana" v občanské
společnosti je jeho vlastní prospěch a do vztahu k ostatním lidem
vstupuje jen proto, aby tohoto cíle lépe dosáhl.
Občanskou společnost tedy označil za sféru
"diference, která vstupuje mezi rodinu a stát" a sama se skládá
ze tří složek. [11]
Ø
První složku
reprezentuje trh, jehož prostřednictvím jednotlivci uspokojují své potřeby.
Vycházel z předpokladu, že fungující trh je založen na obrovském množství smluvních
transakcí a předpokládá jistotu, že smlouvy budou dodržovány.
Ø
Druhou složku
občanské společnosti presentuje právní systém, který garantuje právní jistotu.
Ø
Třetí složku
občanské společnosti představují instituce, které pomáhají odstranit negativní dopady
trhu.
Hegelovo základní pojetí občanské
společnosti lze shrnout formulací: „V
občanské společnosti je každý sobě účelem, všichni ostatní jsou mu ničím. Ale
bez vztahu k druhým nemůže objemu svých účelů dosáhnout; tito druzí jsou proto
prostředkem k účelu zvláštního.“.[12]
Karel Marx
Na Hegelovo pojetí občanské společnosti navázal ve 40.
letech 19. století, a to kritikou jeho díla Základy filozofie práva. [12] Občanská společnost je podle Marxe především sférou
ekonomických - výrobních vztahů, které se však jeví jako vztahy mezi svobodnými
jedinci. Důsledkem toho tak ekonomické vztahy ztrácejí politický charakter,
neboť jedinec jako občan státu je nositelem politických práv, které ho
zrovnoprávňují s ostatními občany. Obsah občanské společnosti je tedy
podle Marxe redukován pouze na ekonomickou dimenzi, tedy na sféru trhu. [13]
Občanskou společnost označil za základnu, kde se odehrává výroba a sociální
vztahy, zatímco politická společnost je nadstavbou, která hájí zájmy buržoasie.
V souvislosti s konceptem občanské
společnosti lze základnu i nadstavbu pochopit jako kategorie méně nebo více
složité. V jednodušším pojetí jsou základnou pouze výrobní vztahy typické pro
danou společenskoekonomickou formaci, tzn. takové, které v ní dominují.
Nadstavbou jsou formy vědomí a organizace, které vyrůstají na jejich základě a
upevňují je. V pojetí složitějším představuje základnu souhrn výrobních
vztahů, tzn. nejen vztahy vládnoucí, ale i jiné, které je doprovázejí.
Analogicky s tím tvoří pak nadstavbu obsahy vědomí a organizační vztahy
vyrůstající z této složité základny a upevňující ji. V jednodušším pojetí by
součástí nadstavby buržoazní společnosti, která má ve své základně pozůstatky
feudálního hospodářství, byly např. pouze strany reprezentující zájmy
kapitalistů. Ve druhém pojetí by do ní patřily rovněž strany reprezentující
feudály. Na základě těchto zmiňovaných faktorů je občanská společnost oblastí
honby za prospěchem a z ní plynoucích ekonomických nespravedlností. Je tak
paralelní s buržoazní společností. Občanská společnost i stát, který je
chápán jako pouhý nástroj nadvlády třídy kapitalistů nad ostatními třídami, má
podle Marxe zaniknout a na jejich místo by měla nastoupit nová beztřídní
společnost, v níž rozlišení mezi státem a společností postrádá smysl.
Marx rozlišuje dva typy občanské
společnosti, a to starou - feudální a moderní. Stará občanská společnost měla
podle Marxe politický charakter, tj. elementy občanského života (vlastnictví,
rodina, druh a způsob práce) byly základem pozemkové vrchnosti, stavu a
korporace a v této podobě byly prvky státního života. V moderním typu
občanské společnosti již stát jako „orgán nadřazený společnosti“ není souhrnem
autonomních institucí.
Současné teoretické koncepty občanské
společnosti
Charles
Taylor – komunitarismus a analýza typologií teoretických proudů
občanské
společnosti (L-proud, M-proud)
CH. Taylor (významný současný kanadský politický
filosof a sociolog) je stoupenec současné americké politické filozofie komunitarismu.
Příznivci tohoto směru se mj. odvolávají na J. Rousseaua a A. Tocquevilla. Ta se staví proti
individualismu, zdůrazňuje společnost a společenství, společné hodnoty a obecný
prospěch.
Počátky tohoto filozofického směru se datují po roce
1980, zejména jako reakce na Rawlsovu knihu Teorie spravedlnosti. Komunitaristická východiska jsou ve studiích
starověkých republik a starověké politické filosofie, kde obec a společenství
hrály daleko významnější úlohu než v současných demokraciích. Komunitaristé
kritizují úpadek občanské účasti na veřejných záležitostech a pokles zájmu o
společenský život. V duchu komunitarismu je jeho nejznámější dílo „Zdroje já“ [14] z roku
1989. V tomto díle polemizuje s představou izolovaného lidského individua
a naopak vyzvedá význam druhých při formování lidské osoby. Odmítá také názor,
že je člověk ostře oddělen od okolního světa a proti tomu ukazuje, jak je
člověk vždy již do svého světa zasazen, především svou tělesností.
Analýzou teorií občanské společnosti rozlišil
v evropském politickém myšlení dvě skupiny pohledů. Jedna navazuje na
přínos Johna Locka a vyznačuje se důrazem na myšlenku, že občanská společnost
je nezávislá na státu. Tuto skupinu, do níž patří mimo jiné skotští osvícenci,
Taylor pro stručnost označuje jako L-proud (Lockův proud). Druhá skupina, tzv.
M-proud, nazvaná podle již zmiňovaného Charlese de Montesquieu, se naproti tomu
přidržuje staršího chápání občanské společnosti jako společenství občanů
shodného se státem.
Anthony
Giddens – občanská společnost jako syntéza levice a pravice
Hledá třetí cestu mezi klasickou levicí a neoliberalismem,
což se projevuje jako syntéza pravicové ekonomické politiky a levicové
sociální politiky. Z toho také vychází jeho populární dílo - kniha Třetí cesta, v níž vyjadřuje své
zásadní kritické připomínky straně klasické levice, tak i pravice. [15] Je
nutné připomenout, že dílo inspirovala Tonyho Blaira
a jeho Labouristickou stranu. Ta ve Velké
Británii vyhrála troje volby s programem, jehož ideová východiska vycházela z
Giddensovy práce.
Podle této teorie, uváděné v díle Třetí cesta, by
měl stát preferovat stimulaci občanské společnosti. Její složky by částečně
zajišťovaly sociální služby a zároveň zapojovaly jedince do účasti na
politickém životě. V podpoře občanské společnosti spatřuje fungování tržní
ekonomiku se státními intervencemi s důrazem na veřejný zájem, tj. investice do
zdravotnictví, vzdělávání, výzkumu apod. Předmětem občanské společnosti je
rovněž zájem o ekologii,
snahu o demokratizaci rodiny (sladění rodinného a pracovního života).
Ekonomické
aspekty formování občanské společnosti v moderním typu společnosti
(komparace
kontinentální a americké kultury)
Se vznikem moderní společnosti na přelomu
Ve Spojených státech amerických byla situace zcela
opačná, neboť od vzniku nezávislosti fungovala poměrně slabá centrální vládou,
která musela nacházet oporu v konkrétním zájmovém rozložení občanské
společnosti. Role spolkového života hrála ve Spojených státech při formování
moderního demokratického státu významnější roli, než tomu bylo v Evropě. Svoji
úlohy hrálo také to, že Amerika nepoznala zkušenost feudálního řádu, což
oslabovalo význam společenských elit v procesu demokratizace. Lze
konstatovat, že ve Spojených státech amerických existence občanské společnosti
v jistém smyslu pohledu předcházela existenci státu, zatímco v Evropě tomu bylo
spíše naopak. Nicméně i
v evropském typu kultury občanské společnosti existovaly značné rozdíly.
Lze hovořit o dvou typech kultur - britsko-holandský a prusko-habsburský.
Zásadní rozdíl v těchto kulturách spočívá ve způsoby tvorby občanské
společnosti V britsko-holandské kultuře se občanská emancipace tvořila
vynucením „zdola“ bohatnoucí a sílící buržoazií, v Habsburské monarchii či
Prusku naopak převažoval tlak „shora“, jehož tvůrcem byla byrokracie a
neutěšený stav státních financí.
Historické
ohlédnutí nad formováním občanské společnosti v českých dějinách
a) období Rakousko-Uherské monarchie
Stejně jako Evropa prošly i české
země složitým procesem přeměny starých feudálně stavovských struktur
v moderní občanskou společnost a byly zasaženy novými liberálními
myšlenkami. S nástupem osvícenství v
období josefínských reforem začalo docházet k sekularizaci a objevily se první
zárodky občanské společnosti, neboť stále větší množství lidí se začalo aktivně
zajímat o politické, ekonomické a kulturní dění. Veřejně prospěšná činnost
začala pronikat do dalších sfér i mimo oblast sociální péče, kde dosud byl
silný vliv církví. Tyto oblasti byly zejména v kultuře a v dalších
jejích vazbách na hospodářství, národní tradice, jazykovědu apod.
V prvních desetiletích 19. století stála
šlechta u vzniku řady institucí. Za nejvýznamnější je určitě Vlastenecké
(dnes Národní) museum, založené v Praze roku 1818 z iniciativy
hraběte Kašpara ze Šternberka. Ve
Ø
bohemismus –
české zemské vlastenectví, které kladlo důraz na historickou tradici českých
zemí; myšlenka smírného soužití Čechů a Němců v Čechách na základě zemského
patriotismu (Bernad Bolzano),
Ø
panslavismus –
Češi jsou součástí velké rodiny slovanských národů – hlavní zde jsou
Rusové (Josef Jungmann, Jan Kollár),
Ø
austroslavismus –
představa českého státu se samosprávou, ale v rámci Rakouska (František
Palacký, František Ladislav Rieger).
Rozvoj občanské společnosti v českých zemích v
druhé polovině 19. století byl podpořen přijetím Spolkového zákona č. 253/1852
říšského zákoníku ze dne 26. listopadu, později nahrazeném zákonem č. 134/1867
říšského zákoníku o právu spolčovacím. [16]
Tak došlo ke vzniku mnoha významných organizací, z nichž některé pokračují ve
své činnosti dodnes (např. Měšťanská Beseda, Hlahol, tělovýchovná jednota
Sokol, Klub českých turistů, Junák – český skaut, Americký klub dam apod.).
K významným osobnostem tohoto období se řadí Božena Němcová, Vojtěch
Náprstek, Karolína Světlá, Eliška Krásnohorská. Navíc v tomto období fungovalo
tisíce drobných spolků osvětových, vědeckých, čtenářských, pěveckých,
hasičských a dalších.[17] Formování
občanského sektoru však stále nebylo výhradně v kompetenci národních elit, ale
podléhalo kontrole rakouského mocnářství. Pokud rakouský stát považoval určitý
spolek za nebezpečný, mohl vydat zákaz jeho vzniku (§ 6 zákona o právu
spolčovacím, 1867), nebo ho rozpustit (§ 24 zákona o právu spolčovacím).
b) tradice
I. republiky – zlatý věk rozvoje české občanské společnosti
Nově
vzniklý státní útvar Československá republika potřeboval obrátit existující
hierarchii hodnot, přesvědčit jednotlivá národní společenství, aby se vzdala
části národní suverenity ve prospěch jednotné občanské společnosti v rámci
státního celku. Po vzniku Československého státu přešla pravomoc rozhodovat o
činnosti spolků do rukou národních orgánů a nový stát se mohl pyšnit rozsáhlými
občanskými svobodami. Proto dějiny Československa za období I. republiky
vykazují vysokou dynamiku pro rozvoj občanské společnosti. Celé toto období se
proto označuje za zlatou éru rozvoje občanské společnosti Bylo to dáno zejména
sociálními a ekonomickými dopady I. světové války. Svědčí o tom mj. aktivity
významných osobností, které se zapsaly do dějin českého sociálního učení a
rozvoje občanské společnosti – Růžena Svobodová, Alice Masaryková, Emanuel
Voska, Hana Benešová, Emanuel Chalupný, Tomáš G. Masaryk, manželé Bohumila a
Antonín Švehlovi, Karel Švěrák a mnoho dalších. Důsledkem aktivit těchto
zmíněných osob se v období rozpadu Rakousko-Uherské monarchie a vzniku
samostatného Československa zřídilo mnoho významných charitativních organizací,
např. České srdce, Československý červený kříž, Masarykova liga proti
tuberkulóze.
Nelze také opomenout, že právě v období I.
republiky vzniklo občanské sdružení Panevropská unie Čech a Moravy, s nímž
názorově sympatizoval i samotný prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Panevropské
hnutí bylo založeno na obdobných zásadách jako současný integrační seskupení
Evropská unie, jako svůj hlavní cíl si vytyčilo, aby Evropa byla prostorem
svobody, práva a míru. Hnutí bylo aktivní především v Německu a ve Francii, po
druhé světové válce se podílelo na budování Evropského hospodářského
společenství. V zemích východního bloku byla jeho činnost zakázána, v
Československu došlo k obnovení činnosti hnutí v roce 1989. [17]
c) období
komunistické nadvlády
Za období komunistické nadvlády byl
z ideologických důvodů ponechán jednotlivcům minimální prostor
v účasti v soukromých a autonomních skupinách. Byly podkopány
tradiční formy pro charitativní činnost a sociální práci. Způsob samovolného
organizování se považoval za podezřelý a stojící mimo povolené ideologické
mantinely, a proto svobodná občanská iniciativa představovala pro nový režim
zásadní hrozbu. Z toho důvodu byla v tehdejším Československu většina
tzv. nestátních sociálních institucí, tj. nadací, asociací, náboženských spolků
a spontánních občanských iniciativ v 50. letech zakázána. Ty, které
přetrvaly, byly znárodněny a byly řízeny komunistickou nomenklaturou. Církevním
organizacím, které stály u zrodu neziskového sektoru, byl v období socialismu
zabaven veškerý majetek, církevní představitelé byli pronásledování a jejich
činnost otře sledována. Legislativní oporou k tomu byl zákon č. 68/1951
Sb. O dobrovolných organizacích a shromážděních, který definitivně zrušil
předchozí organizační formy a místo toho zavedl tzv. společenské organizace,
Této oficiálně povolené „občanské společnosti“ dominovaly větší tzv. společenské organizace
v rámci Národní fronty Československé socialistické republiky, Národní
fronty České socialistické republiky a Národní fronty Slovenské socialistické
republiky – např. mládežnické organizace, tělovýchovné organizace, mírové rady,
organizace pro vzdělávání dospělých. Stranou řízený stát zavedl „dobrovolně
povinné“ srážky z platu na sociální programy zaměstnavatelů
prostřednictvím organizací pod tehdejší Národní frontou.
Opoziční „podzemní“ občanská společnost
Mnozí občasné tehdejšího Československa a států
střední Evropy výše zmíněným vnuceným strukturám občanské společnosti
vzdorovali. Někteří odpůrci tohoto režimu; zejména disidenti zakládali ilegální
či podzemní organizace za účelem udržet formu kulturní, intelektuální nebo
politickou autonomii a integritu. Na přelomu
Formování
občanské společnosti po roce 1989
Od událostí roku 1989 získala v rámci obnovy a
rozvoje občanské společnosti role neziskového sektoru v České republice značně
rychlého tempa růstu a významu. Počet neziskových organizací a zaměstnanost
v nestátních neziskových organizacích se stále zvyšuje. Samotná příčina
existence neziskového sektoru spočívající v úsilí o naplňování společensky
prospěšného poslání a další společné znaky neziskových organizací silně
ovlivňují charakter práce v tomto sektoru a motivaci pracovníků setrvávat v
něm.
Povaha a fungování neziskového sektoru v jednotlivých
zemích navíc reflektuje politickou a makroekonomickou situaci státu a aktuální
sociální a kulturní dění. [18] Rozdíly jsou dále prohloubeny odlišným
financováním a právním uspořádáním neziskového sektoru v jednotlivých zemích a
různými národními historickými tradicemi. Proto je nezbytné respektovat tato
fakta při analýze a komparaci vztahu státu a občanského sektoru v různých
zemích. [19] Určitá
typologie vztahu státu a občanského sektoru vychází z analytických závěrů B.
Gidrona, R. M. Kramera a L. M. Salamon. Ti navrhli následující typologii
mechanismů fungování občanské společnosti v tržní ekonomice
prostřednictvím čtyř modelů [20]:
1.
Model
dominujícího státu
2.
Model
dominujícího třetího sektoru
3.
Duální –
paralelní model
4.
Model spolupráce
Model dominujícího státu – dominantní roli má stát,
jak při financování tak při poskytování sociálních služeb tzn., že sociální
služby jsou hrazeny státem (využívá tak prostředky z daní poplatníků) a
poskytují je státní zaměstnanci. Příkladem může být Švýcarsko, kde má neziskový
sektor jen doplňkovou funkci - v tomto případě by byla dominující i krajská
samospráva, která by nesla finanční hodnotovou zodpovědnost za poskytování
veřejných služeb. Díky silné decentralizaci je tento model schopen fungovat i v
místech, kde je nutné se více přizpůsobovat místním uživatelům.
Model
dominujícího třetího sektoru – dominantní roli zde naopak při financování i při
poskytování sociálních služeb mají nevládní neziskové organizace. Financují i
poskytují sociální služby bez pomoci státu. Tento model je typický pro země, ve
kterých je buď z ideologických nebo náboženských důvodů silný odpor proti
státním zásahům do poskytování sociálních služeb, nebo i tam, kde potřebu
těchto služeb společnost ještě neakceptovala.
Paralelní model je systém, kdy jsou do zabezpečování
sociálních služeb zapojeny oba dva sektory (státní i neziskový). A to tak, že
neziskové organizace mohou buď doplňovat služby poskytované státem, či nabízet
klientům služby, které stát neposkytuje. Existují tak vedle sebe dva sektory a
tedy i dva způsoby financování. Příkladem je např. Itálie, kde i přes silnou
tradici církve se státu podařilo vytlačit neziskové organizace z jejich
předchozí dominantní pozice a zanechal jim pouze doplňkovou funkci.
Model spolupráce – zde se na zabezpečování služeb
znovu podílí stát i třetí sektor, ale na rozdíl od předcházejícího modelu
přitom dochází ke vzájemné spolupráci. A to tak, že stát zde hraje roli
zabezpečovatele financí a neziskové organizace jsou poskytovateli sociálních
služeb. Teorie připouští i opačnou možnost avšak v praxi bychom ji nalézali jen
velmi těžko. Podle míry nezávislosti se pak stávají neziskové organizace buď
„spolupracujícími prodejci“ (jsou jen vykonavatelé státního programu bez
samostatnosti) anebo „spolupracujícími partnery“ (neziskové organizace mají
vysokou míru samostatnosti). Příkladem takového modelu jsou Spojené státy
americké, Holandsko a částečně i Německo, kde se na první pohled zdá, že
převládá dominantní model.
Počátky
české rozdílnosti v pohledu na občanskou společnost –
Václav Havel
versus Václav Klaus
Na vývoj tehdejšího Československa a následně České
republiky po roce 1989 měly zásadní vliv dvě významné osobnosti, a to Václav
Havel a Václav Klaus. Oba dva usilovali o ovlivnění současné společnosti, o
její orientaci určitým směrem, neboli snažili se ovlivnit tzv. volbu
společnosti. [21]
Obě osoby jsou rozdílně myšlenkově založeny, což je
možno vypozorovat už na konci 60. let minulého století. Tehdy se
v časopisu Tvář sešly jejich příspěvky. Mladý ekonom V. Klaus se ve svém
příspěvku Ekonomie jako univerzální věda?
se kriticky k marxistické politické ekonomii, zejména k jejímu
univerzálnímu chápání. Ekonomie se podle něho může stát čistou a pozitivní
vědou pouze za předpokladu, že je oproštěna od jakýchkoli lidských prvků. Klaus
tedy zavrhuje vázanost ekonomie na ostatní sociální vědy. Havlův příspěvek Český úděl? je kritikou Milana Kundery,
který ve své eseji Český úděl vyjádřil
názor, že reformní politika liberálů komunistické strany může odolat útokům
konzervativních dogmatiků i po sovětské okupaci. Havel pro pokračování tohoto
reformního kurzu nevidí prostor, pokud nebudou zaručeny občanské svobody a
vláda zákona, nebude-li veřejně a otevřeně kontrolována politika a způsob
vládnutí nebude skutečně demokratický. „Svoboda
a zákonnost jsou prvními předpoklady normálně a zdravě fungujícího
společenského organismu,…“ [22] , říká
Havel.
V 70. a 80. letech, kdy V. Klaus pracoval
v pozadí české ekonomie, se V. Havel stal významnou osobností českého
disentu. Jeho díla mohla vycházet pouze v zahraničí. Po listopadu 1989 se
oba myslitelé dostali na vlivné mocenské pozice. V. Klaus se stal ministrem
financí a premiérem České republiky a V. Havel byl zvolen prezidentem
Československa a počátkem roku 1993 České republiky. I přesto, že je politika
pohlcovala, našli si dostatek času na vydání všeho, co dosud schovávali „doma
v zásuvce“, ale i na vydání nové tvorby (projevy, články a publikace).
Přestože oba kritizovali reálně socialistický režim, dostávali se v názorech
do vzájemného střetu. Každý z nich měl totiž jiný pohled na potřeby lidí i
na budoucí možný vývoj české státnosti. Přesto jejich názory nebyly
v přímém protikladu, neboť oba věřili v demokracii a měli hluboký
vztah k české zemi a národu. [22]
Podstata
ideových názorových rozdílů – V. Havla a V. Klause
Co se týká pojetí člověka, Klaus jej vidí jako sobecké
individuum. Motivy lidského chování neredukuje jen na sebestředný egoismus,
ovšem nepochybuje o tom, že člověk sleduje vlastní zájmy a jeho chování je
výsledkem kalkulace mezi výnosy a náklady. Havlovo pojetí člověka je
otevřenější a bohatší. To co činí člověka člověkem je podle něho život ve
společenství a tím přejímání spoluodpovědnosti za osudy druhých. Je tedy
individuem v komunitě. Zmiňuje také transcendentno, tedy něco „nad člověkem“. Cestou k Havlovu
porozumění lidským činům je tady porozuměním lidské spiritualitě, duchovním a
mravním hodnotám. [21]
Co se týká postoje ke svobodě, Klaus ji vidí
negativně, tady jako svobodu od politického či občanského útlaku, která je
doprovázena rovností lidí před zákonem. Havel oproti Klausovi vnímá svobodu
pozitivně, tedy jako uvědomělou společenskou činnost, jež mění poměry tak, aby
všichni lidé měli pokud možno stejné životní šance. Jeho koncepce svobody se
neopírá ani tak o stát jako spíše o charitu a další občanské iniciativy. [21]
V podobném duchu se vyjadřují oba myslitelé a
politici i k ostatním tématům, týkajících se demokracie, obecně sdílených
hodnot, či státu a postojů k občanské společnosti a občanskému sektoru.
Klaus je, co se týká postojů k demokracii, zastáncem klasických
mechanizmů, tedy voleb, zastupitelských orgánů a politických stran, jejichž
úkolem je uplatňování zájmů voličů, potažmo občanů, a svých členů. Havel sice
politické strany uznává, ale zároveň upozorňuje na potřebu doplnit je
samosprávnými orgány a dalšími institucemi, které by dávaly větší prostor
aktivní účasti občanů na životě země. Má tím na mysli především činnost
občanských sdružení, iniciativ a dalších projevů občanského aktivismu.
Rozdílné
pojetí pozice občanské společnosti u V. Havla a V. Klause
Z výše uvedeného srovnání názorů lze odvodit i
postoj těchto osobností k občanské společnosti. Klausův postoj můžeme
označit jako rezervovaný. Dává jednoznačně přednost společnosti svobodných
občanů před občanskou společností. Obává se totiž toho, že za pojmem občanské
společnosti se ukrývá pojem kolektivita. S tím souvisí i jeho nechuť
k institucím občanského sektoru, které chápe jako ztělesnění této
kolektivní identity. [21]
Havlův postoj k občanské společnosti a občanskému
sektoru je, na rozdíl od postoje Klausova, vřelý. Občanskou společnost vnímá
jako výraz pozitivního zájmu občanů o veřejné věci. Stejně vřelý postoj má i
k institucím občanského sektoru (spolky, nevládní či neziskové organizace),
do jejichž činnosti se promítá kolektivní občanský aktivismus. Ten vnímá, na
rozdíl od Klause, pozitivně, neboť posiluje občanské sebevědomí, ale podporuje
i hodnoty, jako např. ohled na bližního. Dle Havla jsou lidé ochotni se zapojit
z vlastní vůle do činností, které směřují k obecnému blahu, tím, že
přebírají část úkolů státu, ovšem za předpokladu, že žijí ve stabilní
demokracii. [22]
Kde jsou
hlavní příčiny odmítání občanské společnosti podle V. Klause?
V. Klaus se často označuje za žáka Friedricha von
Hayeka, navazuje na jeho teorii „spontánního
řádu“. Ta odmítá ideu společnosti jako racionální konstrukce a naopak klade
důraz na společenský řád jako výsledek postupného přijímaní určitých pravidel,
která se historicky osvědčila. Shodne se s Hayekem i na konceptu tržního státu
a kritice přívlastků sociální ve vztahu stát, politika, práva, zákonodárství, inženýrství
apod. Haykova kritiku vlivu státu v ekonomice snadno je snadno
pochopitelná po přečtení jeho děl: Cesta do otroctví, Kontrarevoluce vědy,
Právo zákonodárství svoboda a politická ekonomie, Osudná domýšlivost omyly
socialismu. Ačkoli F. A. Hayek na rozdíl od V. Klause tento termín nijak
významně nepoužívá, jako odpůrce státních intervencí v ekonomice vidí
v něm jednu z hradeb proti rozpínavosti a síle státu.
V. Klaus spojuje
skupinové zájmy s nebezpečím korporativismu, tj. srůstáním různých zájmových
skupin se státem a varuje před tímto nebezpečím. Korporativismus by vznikl
substitucí zástupců občanské společnosti v parlamentech místo politických
stran, tedy vazbou občanské společnosti a státu. To by bylo plně v duchu
hlásání fašistické doktríny Mussoliniho. V této souvislosti lze poukázat
na již zmíněný Marxův starý typ občanské společnosti, který by měl rovněž
směřovat ke korporativismu.
V konceptech V. Klause však není uspokojivě
vysvětleno, proč by k tomuto nebezpečí měly být imunní politické strany. Neboť
historické události, kterými jsou italské a německé zkušenosti po 1. světové
válce jasně ukázaly, že korporativismus nelze eliminovat jen volnou konkurencí
politických stran.
Je zřejmé, že Klausovo pojetí demokracie je jen
v ekonomické dimenzi. Navazuje spíše na rakouského ekonoma Josepha A.
Schumpetera, otce tzv. demokratického revizionismu. Schumpeter byl kritikem
klasických teorií, v nichž je demokracie považována za „vládu lidu, skrze lid a
pro lid“. Skutečná vláda lidu je podle něj jen iluze. Demokracie je procedura,
instituční rámec pro zabezpečení politických rozhodnutí. Nemůže být cílem sama
o sobě. Schumpeter považuje za rozhodující prvek demokracie konkurenci mezi
různými skupinami elit--zejména pravidelné volby, v nichž se ucházejí o přízeň
voličů politické strany a jejich vůdci. Je tedy zásadním zastáncem procedurální
demokracie. Sympatizuje rovněž s procedurálním liberalismem, který hájí
americký politický filozof John Rawls.
Ideologie
„NGOismu“ – shrnutí Klasova konceptu
„NGOismus“
si podle V. Klause klade za cíl prosazení těch politických myšlenek, které jsou
často radikální
a zastává je pouze malá skupina lidí, která by svůj názor nemohla prosadit
standardní cestou (brání např. volební klauzule).
Tento způsob prosazování svých názorů podle něj používají především feministky,
radikální ekologové
či různá hnutí za tzv. „rovnoprávnost“
a tzv. politickou korektnost. Extrémní verze
NGOismu údajně požadují zrušení parlamentarismu. Václav Klaus uvádí, že termín
jako označení ideologie pochází z anglosaského světa. Podle amerického politologa
J. Fonteho jsou nestátní neziskové
organizace ve své podstatě nezvolenými nátlakovými skupinami a zodpovídajícími
se pouze samy sobě, které si navíc „nárokují,
že mluví za celé lidstvo, podobně jako si jiní v minulosti osobovali mluvit za
dělníky či za lid“. [23] Klaus
zmínil i pojetí britského konzervativního Johna
O'Sullivana, který termín NGOism nepoužívá, avšak tradiční
parlamentní demokracii založenou na jednotlivcích a jejich právech klade do
protikladu se systémem založeným na skupinách nárokujících určitá práva, který
podle O'Sullivana je ohrožením demokracie. Jako příklad lze uvést pokojný model
přechodu od demokracie přes korporativismus k autoritárnímu režimu.
Důležitým nástrojem podpory ideologie NGOismu je
v síle veřejného mínění. Z toho vychází i manažerské metody Public Affairs (veřejné záležitosti). Úlohou
public affairs je zastupovat subjekt občanského sektoru tak, aby přispěl k
obhajobě či prosazení jeho zájmů v legislativním prostředí daného státu,
respektive v jakémkoliv prostředí (např. v Evropské unii apod.). Public
affairs využívá poznatků z příbuzných oborů jako je právo,
sociologie, politologie, psychologie, marketingová komunikace či
management.
Nerozšířenější a nestarší metodou je lobbing jako specializovaná a odborná
reprezentace, která je ve své povaze velmi odlišná od reprezentace volených
zástupců. Nicméně metod public affairs využívají i podnikatelsky orientované
sektory, ale i kritici a odpůrci občanské společnosti.
Skryté nebezpečí v občanské společnosti
v ekonomické dimenzi
podle F. A. Hayeka
Podle teoretického konceptu V. Klase a některých liberálů
může fungování občanské společnosti znamenat její rozvoj potenciální nebezpečí
s patřičnými makroekonomickými dopady, a to minimálně ve dvou případech.
Zaprvé snížení role státu důsledkem převzetí některých
jeho rolí pro službu veřejného blahobytu znamená závislost na veřejných
prostředcích. Propagátorům nestačí svobodně založit sdružení na podporu
občanské společnosti. Chtějí něco navíc, a to aby takováto sdružení
v rámci fundraisingového zajištění finančních zdrojů podporoval stát ze
svého rozpočtu, resp. aby ti, kteří na něj dobrovolně nepřispívají, platili
vyšší daně. Propagátoři občanské společnosti kladou rovnítko mezi pojmy neziskové a dobročinné. Vyjmenovávají určité oblasti lidské činnosti,
které staví ve svém žebříčku hodnot výše. Zisk tak implicitně považují za
nemorální nebo méně morální. Opravňují
se prostřednictvím lobbingu na zákonodárce prohlásit z moci státu
následující rétoriku: nebudeš-li přispívat dobrovolně na to, co považujeme za
správnou občanská společnost, nebudeš-li donorem či sponzorem, budeš platit
vyšší daně.
Zadruhé je liberálům zřejmé, že rozvoj občanské
společnosti je něco víc, než pouhé svobodné sdružování jednotlivců do
všemožných spolků na základě jejich nejrůznějších společných zájmů a cílů.
Pojem občanská společnost se podle nich používá jako politický program, v němž
hraje klíčovou roli stát, který má napomáhat jejímu rozvoji, a to
legislativními podmínkami jejího rozvoje. Jako typický příklad lze uvést
postoje svazů zaměstnavatelů a odborů. Zmíněné svazy, které představují aktéry
– respektive subjekty hospodářské a sociální politiky, se mj. řadí do občanské
společnosti a presentují stranu zájmových skupin. Podle F. A. Hayeka podporují
socialismus a totalitní hnutí. Spolupráce těchto prvků občanské společnosti pak znamená rozmach monopolů (tj. privilegií), které škodí
společnosti a zejména těm nejchudším. [24]
Hayekovým řešením je odmítnout
legitimitu jakýchkoliv aktivit vnucujících omezení soutěže. Paradoxem je, že se
utváření spontánních sdružení pro společné dobro účastníků jeví jako všeobecně
lidská činnost. Když si jednotlivci mohou svobodně vybrat, zvolí si právě toto.
Lze se domnívat, že Hayekův princip by byl správný, pokud by se uplatňoval
univerzálně, což nemůže nikdy nastat. Jeho koncept tedy směřuje k ničení
občanské společnosti.
R. Reagan a M. Thatherová – jak omezit
odbory v občanské společnosti
Koncepty hospodářské politiky Ronalda Reagana
a Margaret Thatcherové z 80. letech minulého století jsou obnovou
myšlenkových procesů, podle nichž byl stát vnímán jako nepřítel svobody. [25]
Ekonomika a společnost musely být od jeho vlivu osvobozeny. Dvojím
objevem té doby – v obou případech znovuobjevením – proto bylo tržní
hospodářství a občanská společnost s omezenou mocí odborů.
V roce 1981 po převzetí prezidentského úřadu
vycházel Ronald Reagan z konceptu hospodářské politiky označovaná jako
„reaganomika“. Při tvorbě této politiky jej výrazně ovlivnily významné
osobnosti liberalismu
V roce 1979 převzala post ministerského předsedy
Spojeného království Margaret Thatherové. V ekonomické
oblasti šlo o přívrženkyni teoretického směru zvaného monetarismus,
amerického ekonoma Miltona Friedmana a k tzv. rakouské škole ekonomie Friedricha Augusta von Hayeka (stejně jako Ronald Reagan) s ostrým
postupem proti „všemocným“ odborům. [27] Ty pro ni představovaly důsledky politik
předchozích poválečných vlád, které s nimi nedokázaly nic udělat. Vláda
Thatcherové postupně prosazovala zákonná opatření, která jejich moc omezovala a
činily je více odpovědné za své akce. Dalším nepříjemným důsledkem pro
odbory bylo také omezení jejich imunit, neboť podle dřívějších zákonů totiž
nemohly být odbory žalovány za úhradu škody vzniklé při stávce, dokonce i když
se jednalo o stávku neplánovanou. [28] Klíčovou
akcí v boji s odbory byla konfrontace se stávkujícími v roce 1984, která trvala
rok a kterou odboráři nakonec museli vzdát.
Zneužití občanské společnosti pro skupinové
zlo terorismus
Protipólem občanské společnosti je patologická
integrace v uzavřených sociálních skupinách. Těmi jsou mafiánské struktury
(skupiny organizovaného zločinu, gangy apod.) sekty, extrémistické skupiny a
koneckonců i teroristické organizace. Přes různé ekonomické aspekty fungování a
dopadů jejich činnosti, politicko-ideologického pozadí vykazují společný znak ve
formě antagonistické negativní identity. Proto jejich aktivity je lze považovat
za neobčanské jednání. Podle již filozofa Adama Fergusona se jedná o společnost
s přívlastkem barbarská.
Do 11. září 2001 byly pouze zřídka bezpečnostními
analytiky presentovány indicie o vazbách neziskových organizací charit na
teroristické organizace. [29] Při vyšetřování teroristického útoku na Světové
obchodní centrum v roce 1993 byly charity sotva zmíněny, avšak
v souvislosti s útoky na americké zastupitelské úřady v Africe
v roce 1998 začalo být bezpečnostním analytikům zřejmé, že tyto
charitativní organizace mohou být vědomě či nevědomě do aktů terorismu
zapleteny. Svědčí o tom založení několik falešných charit, které posloužily
jako krytí při přípravách teroristických aktů; dokonce i některé z charit
hlavního proudu byly nevědomky infikovány teroristy.
O realitě stavu poznání do událostí 11. září 2001
svědčí nejednotné analytické závěry bezpečnostních orgánů Spojených států
amerických. Ty měly bohaté poznatky a dlouholeté zkušenosti s politizací
charit. [29]
Realita byla taková, nevládní neziskové organizace s vazbami na Střední
východ, Irsko, Střední Ameriku a jiné části světa, jejímž zdánlivými cíli bylo
pomáhat trpícím ve válečných zónách, byly občas obviněny za poskytnutí krytí
teroristickým organizacím. Tak např. největší islámská charita ve Spojených
státech amerických Holy Land Foundation byla dlouho podezřívána, že složí pro
financování Hamásu, tj. palestinské militantní organizaci, která byla
v roce 1995 ve Spojených státech amerických označena jako teroristická organizace.
Obdobně Noraid od svého založení v roce 1970 získala značný objem
finančních prostředků od irsko-americké komunity a mělo se za to, že zneužívá
peněz určené vdovám a sirotkům pro potřeby teroristické organizace Irské
republikánské armády. Každopádně v rámci bezpečnostních analýz se mezi
sebou střetávaly dva názory. [29] Jeden
argumentoval tím, že charity existují jen jako krytí politických aktivit a že
jakákoliv separace mezi politickými a sociálními křídly „teroristických“
organizací je nepodložená. Druhý tvrdil, že rozdíl mezi sociální a agresívní
teroristickou akcí je nezvratný. Je proto, jisté, že laická veřejnost pohlížela
na základě svých politických, sociálních ideologických a náboženských postojů.
Z tohoto důvodu nebylo možné učinit nestranné analytické vyhodnocení
bezpečnostních rizik důsledkem zneužití finančních prostředků z občanské
společnosti.
Po událostech 11. září 2001 lze již plně podle
mechanismů fungování v nelegální sféře ekonomiky na teroristické
organizace nahlížet jako na neziskové organizace – složky tzv. Fergusonovy
barbarské společnosti. Pro získání finančních prostředků využívají stejně jako
neziskové organizace občanské společnosti nástrojů fundraisingu, marketingu a
public relations. Je to logické, neboť žádná neziskové organizace nemůže bez
těchto nástrojů v současných podmínkách existovat. Jejich financování má
vícezdrojový charakter. Tedy neziskové organizace mají své donory, sponzory a
státní finanční podpůrné granty. To samé platí i pro teroristické organizace,
ačkoli je to zarážející, neboť vyvstává řada otazníků. Nicméně realita je
taková, což dokládají níže uvedené fakty. [30]
Převážná část finančních toků („penězovodů“) do
teroristických organizací má povahu transferů, tj. jednosměrné platby (výraz
pro ekonomickou teorii: „něco za nic“). Tyto transfery mohou být realizovány jak
v prostředí legálního ekonomického systému nebo jsou k tomuto účelu
využívány systémy nelegální. Poskytnutí finančního transferu těmto skupinám je
trestným činem, proto musí pachatelé této činnosti prostředky v legální
ekonomice převádět pouze takovým způsobem, aby nebyl zjištěn jejich zdroj a
zejména účel a cíl těchto transferů. Z tohoto důvodu jsou tyto operace,
které probíhají v legální ekonomice velmi podobné legalizaci výnosů z trestné
činnosti.
Druhý způsob jak zajistit financování terorismu je zneužití
složek občanské společnosti, tedy nadací a charitativních organizací. Konkrétně
pro islámský terorismus se jedná o problematiku se zakátem, což znamená
označení jednoho z pěti pilířů islámu, tedy náboženské daně z majetku a z
příjmů, určené k dobročinné pomoci. K této solidaritě nabádají verše
Koránu. Podle stupně uskutečnění islámského práva zemi, kde muslim žije, vybírá
zakát buď přímo stát, nebo islámské nadace, nebo je na muslimovi samotném, aby
příslušný podíl věnoval přímo na některý z předepsaných účelů. Pod záštitou
sbírek na sociální účely (na vzdělání, zdravotní a sociální péči, praktikování
víry apod.) se tak získávají prostředky, z nichž značná část končí pro potřeby
teroristů.
Závěr
Rozvoj občanské společnosti v našich podmínkách
od roku 1990 značně akceleruje. Stejně je tomu tak i v ostatních
evropských postkomunistických státech. Je jisté, že teorie k problematice
společně s metodami poznání jsou v některých případech značně odlišné
od reality. Souvisí to zejména s ekonomickou vyspělostí, národními
tradicemi, politickými faktory a dalšími historickými aspekty. Čtenář jistě
pochopil, že studie zvolené problematiky si vyžaduje široký záběr - od
ekonomie, filozofie, sociologie, politologie, práva apod. Důsledkem tohoto
mezioborového přístupu se tak v rámci rozvoje občanské společnosti vytváří
zcela nový jazyk s patřičnými termíny jako je např.: sociální investice,
sociální podnikatel, sociální kapitál apod.
Použité zdroje
[1] REKTOŘÍK, J.: Organizace neziskového sektoru.
Praha: Ekopress, 2007.
[2] DOHNALOVÁ, M.: Sociální ekonomika v evropském kontextu. Brno: Nadace Universitas, 2006.
[3] DOHNALOVÁ, M. MALINA, J. – MÜLLER, J.: Občanská společnost: Minulost – současnost – budoucnost. Panoráma biologické a sociokulturní antropologie. Modulové učební texty pro studenty antropologie a “příbuzných oborů”. Brno: Nadace Universitas, 2003.
[4] POPPER, K.: Otevřená
společnost a její nepřátelé I./II..,
Praha, OIKOYMENH, 1994.
[5] LOCK, J.: Druhé pojednání o vládě.
Praha: Svoboda, 1992.
[6]
ROUSSEAU, J. J.: O společenské smlouvě neboli o zásadách
státního práva. Praha: V. Linhart, 1949.
[7] MONTESQUIEU, Ch. L.: O duchu zákonů. Dobrá
Voda: Aleš Čeněk, 2003.
[8] de
TOCQUEVILLE, A: Demokracie v Americe. Leda, 2012.
[9] SMITH., A.: Pojednání o podstatě národů. Praha:
Liberální institut, 2001.
[10]
FERGUSON, A.: An Essay on the History of Civil Society.
Cambridge: Cambridge University Press, 1995.
[11]
HEGEL, G. W. F.: Úvod k dějinám filozofie. Praha, 1952.
[12] HEGEL, G. W. F.: Základy
filosofie práva. Praha,
1992.
[13] STÖRIG, H. J.: Malé
dějiny filosofie. Kostelní Vydří ,2000.
[14] TAYLOR, Ch.: Sources of the Self,
Cambridge: Harvard University Press, 1992.
[15] GIDDENS, A. Třetí
cesta a její kritici. Praha: Mladá
fronta, 2004.
[16]
BOUKAL, P.: Nestátní neziskové
organizace (Teorie a praxe). Praha: Oeconomica, 2009.
[17]
ANDERLE, P. Občanské noviny (LtN 49/2002), 2. 12. 2002. Dostupné online:
http://obcan.ecn.cz/index.shtml?t=135699.
[18] ONDRUŠEK, D.: Čítanka pre pokročilé neziskové organizácie. Bratislava: Partners for Democratic Change – Slovakia, 2000.
[19] POTŮČEK, M. a kol.: Veřejná politika. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005.
[20] SALAMON, L.M. , ANHEIER, H. K.: Defining the Non-profit sector: A Cross National Analysis. New York, Manchester: Mancherste University Press, 1997.
[21] POTŮČEK, M. Volba společnost: Havel versus Klaus. In HAVEL, I. M., TŘEŠTÍK, D. Co daly naše země Evropě a lidstvu. Praha: ELK 2000.
[22] HAVEL, V.: Eseje a jiné texty z let 1953 – 1969. Torst, 1999.
[23] FONTE, J.: Trojský kůň demokracie. The National Interest, č. 76, 2004.
[24] Hayek, F. A.: Cesta do otroctví. Brno: Barrister & Principal, 2010.
[25]
FAJMON,
H., ROMAN, J.: Margaret Thatcherová a
Ronald Reagan. Praha:
Skupina Evropských konzervativců a reformistů, 2010.
[26]
PETŘÍK, L.: Konzervativní revoluce Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana, Centrum pro studium
demokracie a kultury, 2008.
[27]
THATCHEROVÁ, M.: Umění vládnout. Prostor,
2003.
[28]
THATCHEROVÁ, M.: Roky na Dowing Street.
Praha: Naše vojsko, 1996.
[29]
WARDE, I.: Cena strachu – finanční boj
s terorismem. D-Consult, 2009.
[30]
ŠETEK, J.: Ekonomické
aspekty provázanosti organizovaného zločinu a terorismu. Marathon, č. 2, 2013.
Několik poznámek k exekuci pozastavením řidičského oprávnění
Jakub Pikna
Novela exekučního řádu, platná a účinná od 1. ledna
2013, zásadně mění vymáhání pohledávek na dlužném výživném pro nezletilé děti.
Exekutor nově může exekučním příkazem pozastavit řidičské oprávnění povinného.
Exekuci pozastavením řidičského oprávnění upravuje § 71a exekučního řádu .
Dopadající omezeně na případy, kdy povinný prokáže, „že k uspokojování
základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost,
nezbytně potřebuje své řidičské oprávnění“ – v takovém případě bude exekuční
příkaz zrušen; to se však v praxi může ukázat značně problematickým, protože
takový příkaz má být z tohoto důvodu teprve zrušen, což logicky znamená, že
nejdříve bude muset být vydán. Snadno si lze představit jak dlouho proces
zrušení takového příkazu asi bude reálně trvat, což může vést ke zmaření výdělečné
aktivity povinného i do budoucna po okamžiku, kdy bude takový příkaz skutečně
zrušen a dále se může stát sporným výklad samotné podmínky dané zákonem pro
zrušení exekučního příkazu, tedy zda se v konkrétním případě jedná či nejedná o
nezbytnou potřebu povinného spojenou s uspokojováním životních potřeb. Příkaz
exekutora bude dále zrušen i v případě, pokud povinný dorovná nedoplatek
výživného na nezletilé dítě. Exekutor doručí příkaz o pozastavení řidičského
oprávnění jednak dlužníkovi, dále potom věřiteli a příslušnému obecnímu úřadu .
V okamžiku, ve kterém je dlužníkovi doručen exekuční příkaz, je takový dlužník
povinen řidičské oprávnění odevzdat příslušnému orgánu. Exekutorem vydaný
exekuční příkaz je dále veden v registru řidičů, aby mohla být prováděna účinná
kontrola jeho dodržování, jinak by se jednalo v podstatě o imperfektní normu
jejíž zamýšlený účinek by mohl být vážně narušen. Neodevzdaný řidičský průkaz,
v rozporu s exekučním příkazem, může být odebrán (např. Policií ČR).
Je nutno poznamenat, že exekuce pozastavením
řidičského oprávnění není bezrozporná. Existuje mnoho principiálních námitek,
ke kterým patří zejména nesouvislost mezi dluhem a oprávněním řídit motorové
vozidlo; stejně jako faktem, že exekuce pozastavením řidičského oprávnění by
mohla být zneužívána exekutory v podobě neoprávněného nátlaku na dlužníky.
Problematickou zůstává také skutečnost, zda již současný exekuční řád nenabízí
dostatek funkčních nástrojů pro vymožení dlužného výživného na nezletilé dítě.
Spornou je také okolnost toho, že v případech, kdy povinný jednoduše nemá
dostatek finančních prostředků, potom těžko tento nástroj povede k požadovanému
cíli, tedy úhradě samotného výživného. Cílem zde totiž není potrestat
povinného, ale vymoci prostředky na dlužném výživném pro oprávněného, jímž je
nezletilé dítě, které je hodno zvýšené ochrany (existují však i pochybnosti
ohledně toho, proč je tímto institutem chráněno jen výživné na nezletilce).
Zjednodušeně řečeno: povinný, který dostatek finančních a majetkových zdrojů má,
tak u něj k vymožení dlužných částek dostačuje současná úprava; u dlužníků,
kteří mají finanční problémy je nejisté, zda tento nástroj může skutečně pomoci
a to zejména s ohledem na výše zmíněnou pochybnou úpravu, která stanoví, že
ohled na nezbytnost řidičského oprávnění pro dlužníka bude toliko důvodem pro
zrušení takového exekučního příkazu a ne překážkou jeho vydání. V neurvalém
prostředí exekutorské praxe (dozajista ne všech exekutorů) je spíše možno
předpokládat, že exekuce pozastavením řidičského oprávnění bude volena jako
první krok bez hlubšího zkoumání konsekvencí. Tyto obavy však musí potvrdit či
vyvrátit až samotná skutečná aplikační realita.
Z druhého tábora příznivců přijaté změny zaznívají
rovněž relevantní argumenty, a to zejména ty, že pokud povinný neplní výživné
na nezletilého, potom je adekvátní zkrátit ho na právech používání motorového
vozidla, když právě tento postup může vést k dobrovolné úhradě dlužného
výživného a fungovat tak jako silný motivační faktor k úhradě. Tento závěr a argument
má také svou přesvědčivost, zejména mluvíme-li o výživném nezletilců, kterážto
otázka je značně citlivou a zasluhuje zvýšenou pozornost a ospravedlňuje i
zcela inovativní přístup k řešení.
Závěr
Exekuce pozastavením řidičského oprávnění - by mohla být,
v některých případech, zajímavou alternativou, i když předem nelze říci, že
úplně nerozpornou, jelikož se uplatňuje pouze krátkou dobu. Z výše nastíněných
problémů je nepochybné, že zejména bude záležet na aplikační praxi exekutorů.
Rozumné a konkrétnímu případu odpovídající použití může přispět ke zlepšení
vymahatelnosti dlužného výživného pro nezletilce, avšak na druhou stranu čistě
formalistické a byrokratické používání povede spíše k ohrožení možné
výdělečnosti dlužícího subjektu, zejména v periferních oblastech, kde vůz může
být jediným smysluplným způsobem dopravy do zaměstnání.
4. Teorie her - pracovní materiály
Superaféra a možnosti teorie her
Radim
Valenčík
Převzato ze seriálu R. Valenčíka pravidelně publikovaném na
jeho blogu, viz:
Jedná se přímou konfrontaci konceptu vycházejícího
z teorie her s realitou, konkrétně aktuálním děním spojeným
s pádem Nečasovy vlády a s tím související kaskádou afér. Datum u
každého dílu seriálu označuje den, ze kterého jsou čerpány informace (tj. co se
tehdy dle veřejně dostupných zdrojů událo). Články jsou publikovány se
čtyřdenním zpožděním, zpracovány zpravidla následující den dopoledne.
Co přinesl 13.6.2013
Den 13.6.2013 už bude navždy spojován s odstartování
superaféry, která otřásla nejen vládou, ale po které už bude naše vidění světa
jiné. Netušil jsem, že život tak brzy, tak jednoznačně a v takové míře
průkaznosti potvrdí teorii a s ní spojené "čtecí prizma", které
vycházejí z předpokladuexistence a role struktur založených na vzájemném krytí
porušování obecně přijatých zásad, role jader vyjednávání vlivu těchto
struktur, základního ideového paradigmatu a začínající proměně tohoto
paradigmatu i jeho alternativách.
Z hlediska rozvoje teorie jsme nyní v obdobné situaci,
jako vědci, když zjistili, že jádro atomu je dělitelné (tomu odpovídá to, že
existence struktur založených na vzájemném krytí se potvrdila), začali vytvářet
první koncepty toho, jak by mohlo vypadat (je dána určitá představa o tom, jak
fungují jádra vyjednávání vlivu) a existují i experimentální nástroje, kterými
lze ověřovat, nakolik se model shoduje s realitou (možnost "v přímém
přenosu" sledovat rozsáhlou policejní akci, reakce politiků, medií, veřejnosti).
Sledovat, jak byla postupně objevována struktura atomu
od tzv. Thomsonova "pudingového modelu" až k současnosti, je i pro
laika velmi zajímavé a pro odborníka z libovolného oboru metodologicky velmi
poučné. Teď máme velkou příležitost být u toho, pokud se týká
"dešifrování" společenské reality (máme již základ v podobě
"čtecího modelu", resp. "čtecího prizmatu" a můžeme
teoretické předpovědi a představy porovnávat se sledováním toho, co se děje).
Proto pro ty, co nejsou odborníky v oblasti fyziky elementárních částic, uvádím
snadno dostupné zdroje, pomocí kterých si mohou udělat dostatečnou představu o
tom, jak to tehdy proběhlo ve fyzice:
http://www.cez.cz/edee/content/microsites/nuklearni/k12.htm
http://fyzika.jreichl.com/main.article/view/710-objev-atomoveho-jadra
http://cs.wikipedia.org/wiki/Thomson%C5%AFv_model_atomu
http://cs.wikipedia.org/wiki/Bohr%C5%AFv_model_atomu
Ten, kdo si přečte sérii materiálů (publikovanou v
rámci seriálu Teorie her jako bojové umění), kterou jsem začal zveřejňovat od
1.6. každý den, viz
http://radimvalencik.pise.cz/311-70-4-3-hra-odkud-kam-jdu-a-kam-se-snazim-dojit.html
(a další
pokračování) s plným vědomím toho, že se to, co píšu se buď potvrdí v dohledné
době, nebo si mohu udělat ostudu (jak jsem napsal 31.5., viz
http://radimvalencik.pise.cz/318-71-1-hra-co-prinesl-1-6-2013.html
nemůže popřít, jak tentokrát teorie
"zapracovala" (i když, znovu zdůrazňuji, nečekal jsem, že se potvrdí
tak brzy a tak průkazně). Nedá mně to, ocituji sám sebe a připomenu závěr
článku z 31.5.:
"Ještě k
otázce rizik, resp. odvahy pustit se do tak otevřeného výkladu toho, co se
děje, a riskovat tím ostudu, že budu "úplně mimo" a udělám si ostudu.
To sice hrozí, ale hypotézu o tom, že existují společenské fenomény, které jsem
pojmenoval, že spolu souvisejí tak, jak jsem popsal, a že právě v současné době
začíná proměna základního ideového paradigma ve směru a možných alternativách,
tak, jak jsem se k této otázce vyjádřil, považuji za velmi blízkou realitě.
Natolik pravděpodobnou, že předpokládám, že důkazy o její podloženosti a
nakonec i pravdivosti bude možné přinášet každý den. Jinak řešeno - váhal jsem
zhruba rok, než jsem se k ucelené a průběžně aktualizované prezentaci odvážil.
Před tím jsem zkoušel, nakolik se predikce přibližují realitě. Uvidíme, co
přinesou nejbližší dny."
Protože budu komentovat z hlediska vztahu teorie
(postupně upřesňované a kalibrované) a reality (která se bude patrně dramaticky
vyvíjet) to, co se odehrává, většinou ani ne s jednodenním odstupem, ale
uveřejňovat až se čtyřdenním, budu věnovat pozornost především tomu, co je
zajímavé z hlediska teorie, nikoli samotného politického dění. V tomto smyslu
nastolil první den super aféry zejména tyto otázky:
1. Bylo to, co se začalo odehrávat, na objednávku
ještě vlivnějších a skrytějších struktur, které potřebovaly vyčistit prostor v
nižších patrech či mezi konkurenty?
K tomu poznámka: První den aféry se objevily
spekulace, že za vším stojí TOP, protože té se to nejvíc hodí.
2. Bylo to pokus o institucionální očistu těmi, co
toho už dlouhou dobu, jak se říká, "měli dost" a našli k tomu dost
síly, odhodlání i kvalifikovanosti?
Na základě toho, jak to po prvním dnu vypadalo, je
možné říci:
- Nebylo to na nějakou konkrétní objednávku z pozice
mocnějších a konkurenčních struktur, protože rozsah toho, co bylo odstartováno,
nikdo předem již není schopen odhadnout. Jsou spuštěny mechanismy a jimi
vyvolané hry, které již není snadné ovlivnit, usměrnit, kontrolovat (tím zajímavější
pro teorii, její ověřování a kalibraci parametrů, které uvažuje).
- Spuštění superaféry (to znamená odbourání řady
bloků) mohly politické a jiné rozmíšky ovlivnit (třeba i střety na radnici,
např. pro TOP neuvěřitelně drzé reakce P. Béma viz např.
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/pavel-bem.php?itemid=20183
apod. i další vlivy, hovoří se např. o tom, že šlo o
trest za prodej citlivých informací z NATO). Ale to vedlo jen k tomu, že se
otevíral prostot pro akci "zdola", jejíž hlavní motivace vycházela
nikoli z nadřazeného jádra vyjednávání vlivu.
- Prostor, který se uvolní, bude obsazován jinými a
vlivnějším strukturami založeným na vzájemném krytí – vakuum v této oblasti
neexistuje. Nicméně bude docházet k výrazným proměnám jader vyjednávání vlivu a
zejména základního ideového paradigmatu těchto jader (což jsem popsal v
předcházejících dílech seriálu). Právě v této oblasti mohou teorie i každý, kdo
si ji osvojí, podstatným způsobem přispět k omezení vlivu struktur založených
na vzájemném krytí a otevření prostoru pro vzestupný vývoj.
Poznámka: Pod vzestupným vývojem mám na mysli vývoj
směrem ke společnosti založené na produktivních službách, viz např.:
http://radimvalencik.pise.cz/259-58-5-hra-jak-a-proc-diskutujeme.html
Co přinesl 14.6.2013
Den 14.6.2013 přinesl záplavu faktů, vztahujících se k
superaféře, postojů hlavních aktérů, komentářů a rozborů ze strany více či méně
zúčastněných a pozorovatelů. To nejdůležitější, co potvrzuje existenci struktur
založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad, ukazuje jejich
významnou úlohu v životě společnosti, umožňuje nahlédnout do toho, jakou roli
hrají jádra vyjednávání vlivu těchto struktur i jak probíhá proměna základního
ideového paradigmatu se nejkoncentrovaněji projevilo v "siláckém"
vystoupení P. Nečase, kterým reagoval na fakta přednesená pracovníky ÚOOZ
vrchním státním zastupcem.
Připomeňme si, co uvedl vrchní státní zástupce v
Olomouci I. Ištván ve svém vystoupení uvedl, cituji z on-line zpravodajství ČT
24, viz:
"Trestní
řízení se týká dvou skutků, u prvního je podstatou stíhaného jednání, že
fyzická osoba zaměstnaná na Úřadu vlády bez zákonného zmocnění žádala po
Vojenském zpravodajství informace, které jsou mimo zákonnou působnost
Vojenského zpravodajství. Jeho pracovníci vyhověli a došlo ke sledování
fyzických osob bez souhlasu ministra obrany. Informace z této činnosti byly
předány oné pracovnici Úřadu vlády přesto, že zákon ukládá, aby takovéto
informace byly oprávněným žadatelům předány pouze cestou příslušného ministra,
tedy ministra obrany.
Pracovnice
Úřadu vlády je obviněna z organizování zneužití pravomoci úřední osoby, dva
pracovníci Vojenského zpravodajství jsou obviněni ze zneužití pravomoci.
V druhém
případě bylo u tří bývalých poslanců ČR zjištěno, že konali ve vztahu ke
konkrétnímu hlasování zákona až poté, co jim s největší pravděpodobností bylo
přislíbeno, na co neměli nárok.
Jednání
bývalých poslanců i zprostředkovatelů výhody, která měla vést ke vzdání se
mandátu, jsou obviněni z nabízení a přijetí úplatku." (Kráceno.)
A na toto P. Nečas sdělí toto (rovněž cituji z on-line
zpravodajství ČT 24):
" V tuto
chvíli je do sebe mediálně spleteno několik věcí. Na jedné straně příběh pánů
Janouška a Rittiga, druhým je příběh Vojenského zpravodajství, třetím pánů
poslanců Fuksy, Šnajdra a Tluchoře.
Bývalí
poslanci využili svého ústavního práva, tento krok je nyní kriminalizován.
Bývalí poslanci ODS zamezili pádu vlády, zachovali se loajálně vůči své straně.
Naše strana jim za to dala najevo, že s nimi i nadále počítá. Je-li
kriminalizován tento postup, nakročili jsme ke konci stranické politiky v ČR.
Něco jiného by bylo, kdyby se jednalo o konkrétní částky, ale standardní
politická dohoda, chcete-li "deal", by neměla být kriminalizována.
Výzvy k
odstoupení, kterými budu nyní bohatě oblažován ze strany opozice,
nevyslyším." (Kráceno.)
Po jeho vystoupení většina poslanců ODS a někteří i z
TOP zatleskali. Přitom právě v tu chvíli bylo zřejmé, že P. Nečas skončil.
Mj. právě toto vystoupení a jeho odměnění potleskem
vedlo k tomu, že se poslanec J. Šlégr (bývalý hokejový reprezentant) veřejně
vzdal mandátu. P. Nečas a někteří ostatní poslanci vůbec nepochopili, o co jde.
Považovali to za normální. Považovali za normální, to, co normální není.
Vícekrát jsem zdůraznil (a považuji to za fenomén,
který je velmi podstatný), že hry spojené s vytvářením, konkurencí, prorůstáním
a genezí struktur založených na vzájemném krytí vedou k tomu, že ti, co jsou do
těchto her vtahování, se stále více stávají figurami v těchto hrách, dochází k
zablokování jejich psychiky, podléhají skupinové konformitě (groupthink). Proto jsem se v rámci seriálu Teorie her jako
bojové umění touto problematikou mnohokrát zabýval, viz, např.:
http://radimvalencik.pise.cz/120-thbu-skupinova-konformita-20-1.html
http://radimvalencik.pise.cz/121-thbu-skupinova-konformita-20-2.html
http://radimvalencik.pise.cz/122-thbu-skupinova-konformita-20-3.html
Jak si hry vytvářejí své figurky? – Takto sice
zjednodušeně, ale výstižně formulované téma považuji nadále za velmi významné.
To, že se člověk mění ve figurku, není dáno jen jeho psychickými vlastnostmi.
Je to dáno i "silou" hry, která si vhodné kandidáty vybírá a dotváří.
K podrobnějšímu rozboru tohoto zajímavého fenoménu budeme mít ještě dost
příležitostí.
P. Nečas to svým vystoupením ilustroval výše uvedené
tak názorně a v čisté podobě, že to může vejít do učebnic. A také vejde a
nebude to tak dlouho trvat.
P. Nečasovi vůbec nedošlo, že považuje za normální
privatizaci veřejné služby typu zpravodajství (a že tím vznikly státu přímé
miliardové škody a nepřímé ještě větší), a to z důvodů naprosto absurdních či
perverzních (sledování sokyně jeho milenkou, přičemž touto sokyní byla jeho
manželka, se kterou se rozváděl). To je rozkrádání státu v té nejperverznější
podobě.
P. Nečasovi vůbec nedošlo, že v případě tří bývalých
poslanců ODS šlo o korupci nejhoršího typu. Korupci, která otevřela cestu k
majetkové změně spojené s předem připraveným rozkrádáním obrovského majetku. V
této souvislosti považuji za potřebné připomenout stanovisko ústavního soudce
J. Musila:
"Dále je
notoricky známo, že právě v době, kdy měl být Senátem vrácený zákon znovu
projednáván v Poslanecké sněmovně, dali tři koaliční poslanci (Petr Tluchoř,
Marek Šnajdr, Ivan Fuksa) najevo, že nehodlají v poslanecké sněmovně podpořit
vládu, což by za daného rozložení politických sil mohlo znamenat, že nemusí být
přijat ani tento návrh zákona. Tito poslanci se dne 7. 11. 2012 vzdali
poslaneckého mandátu (viz stenografický záznam) a byli téhož dne vystřídáni
třemi náhradníky, kteří projevili vládě podporu. Tito tři noví poslanci
hlasovali následujícího dne 8. 11. 2012 pro přijetí zákona o majetkovém vyrovnání
s církvemi. Kuriózní je, že jeden z těchto "náhradních" poslanců
(Roman Pekárek) byl v době vzniku poslaneckého mandátu a v době hlasování o
přijetí zákona již nepravomocně odsouzen trestním soudem za dříve spáchaný
trestný čin úplatkářství k šestiletému vězení a krátce poté nastoupil do výkonu
trestu. O některých odstoupivších poslancích byly v médiích zveřejněny
informace, že po svém odchodu z Poslanecké sněmovny byli jmenováni do správních
rad obchodních společností se státní účastí." (Podtrženo mnou.)
Celé viz: http://radimvalencik.pise.cz/326-71-4-hra-co-prinesl-4-6-2013.html
(Teorie se nám
pěkně potvrzuje, její parametry kalibrují a vývoj se řítí dál v duchu řecké
tragédie.)
Za zmínku stojí ještě následující část vystoupení P.
Nečase: "V tuto chvíli je do sebe
mediálně spleteno několik věcí." – Potvrzuje, že nebyl schopen reflexe
toho, jaký propletenec vztahů struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně
přijatých zásad vytvářejí, jak prorostly celý institucionální systém a jak jsou
diverzifikovány.
To, že P. Nečas a jeho ODS se naprosto znemožnili a
jsou mimo, bylo zřejmé již 13.6.2013. Bylo jasné, že P. Nečas již bude dělat
chybu za chybou a zamotávat se stále do sítě lží a nepochopení toho, o co jde.
Dost překvapivě a pro něj zbytečně do toho spadl i V. Klaus svým
vyjádřením.Hlavní otázkou se tak staly postoje TOP a zejména protřelého (to
myslím jako lichotku, nikoli pejorativně) M. Kalouska. Je hráčem, který hraje
hru, nebo jen figurkou ve hrách?
Co přinesl 15.6.2013
Začnu citací ze závěru včerejšího dílu našeho seriálu:
"To, že P. Nečas a jeho ODS se
naprosto znemožnili a jsou mimo, bylo zřejmé již 14.6.2013. Bylo jasné, že P.
Nečas již bude dělat chybu za chybou a zamotávat se stále do sítě lží a
nepochopení toho, o co jde. Dost překvapivě a pro něj zbytečně do toho spadl i
V. Klaus svým vyjádřením, kterým se pokusil vše bagatelizovat. Hlavní otázkou
se tak staly postoje TOP a zejména protřelého (to myslím jako lichotku, nikoli
pejorativně) M. Kalouska. Je hráčem, který hraje hru, nebo jen figurkou ve
hrách?", viz:
http://radimvalencik.pise.cz/352-ustoji-to-kalousek.html
Z tohoto hlediska bylo nejdůležitější to, jak se
zachová ve třetím dny superaféry, tj. 15.6.2013, M. Kalousek.
Každý z "vrcholových hráčů" v politice je do
určité míry figurkou a do určité míry má vliv na aktuálně fungující jádro
vyjednávání vlivu, příp. je přímo jeho součástí. V daném případě tedy jde o to,
podívat se, kdo a jak se (obrazně řečeno) podílí na "rozdávání cinknutých
karet".
Pokud jde o fakta, přinesl 14.6.2013 zejména
následující:
- Jednoznačné vyjádření prezidenta M. Zeman, který v
podstatě vyzval P. Nečase k odstoupení.
- Uvalení vyšetřovací vazby na šest ze sedmi
obžalovaných, přičemž zvlášť významné bylo zdůvodnění soudem toho, proč na šéfa
vojenského zpravodajství generála M. Kovandu nebyla vazba uvedena.
(Teta Kateřina
by řekla: "Chytrému napověz...)
- P. Nečas se v průběhu dne zamotával do stále větších
lží.
- Někteří představitelé TOP a Starostů považují
současný stav za neudržitelný.
Za samostatnou zmínku stojí fakt neuvalení vyšetřovací
vazby na šéfa vojenského zpravodajství generála M. Kovandu z důvodu jeho
"postojů", "morálního kreditu" a "dohody na
spolupráci". Někteří z těch, co sledují můj seriál a současné dění, mě
upozornili na to, že se zachoval přesně v duchu hry typu Vězňovo dilema. Částečně
ano. Viděl bych v tom však ještě další dva kontextuální motivy:
1. Došlo mu, že to se (v určitých krizích) považovalo
za normální, normální není (prostě byl schopen, tváří v tvář faktům
sebereflexe). Patrně dostatečně efektivní. (Otázka, co je a co není normální,
co je a co není porušením obecně přijatých zásad, bez dodržování kterých
dochází k rozpadu a devastaci společnosti, je v tomto případě zcela zásadní.)
2. Z hlediska svého subjektivního odhadu považuje
(alespoň částečné) omezení vlivu struktur založených na vzájemném krytí a odstranění
jejich reprezentace (dosazených figurek) za reálné.
Co přinesl 16.6.2013
Někteří budou považovat za nejvýznamnější událost dne
16.6.2013 týkající se existence a role struktur založených na vzájemném krytí
porušování obecně přijatých zásad, role jader vyjednávání vlivu těchto
struktur, základního ideového paradigmatu a začínající proměně tohoto
paradigmatu pád P. Nečase v pozdních večerních novinách. Ale o tom bylo
rozhodnuto, resp. on sám o svém pádu rozhodl již 14.6. svým vystoupením v Poslanecké
sněmovně. Zde totiž zcela přesvědčivě demonstroval, jak z něj hry, do kterých
byl vtažen, udělaly pouhou figurku neschopnou reflektovat to, co se kolem děje.
Potlesk části Poslanecké sněmovny, který za své vystoupení sklidil, pak jen
dokumentoval, že v tom není sám.
K tomu jen drobnost: Během 16.6. mě překvapilo, že se
nikdo nezajímal o to, jak probíhá návštěva P. Nečase v Polsku, alespoň ani v
televizi, ani v rozhlase, dokonce ani následující den v tisku jsem k tomu
nezaznamenal žádný komentář. Přitom právě z reakcí ostatních účastníků summitu
si P. Nečas patrně uvědomil, že skončil. Svým způsobem je to ilustrace kvality
našeho zpravodajství.
Den 16.6. ukázal, že podobnou psychickou deformací
("zapouzdřením", neschopností vnímat reálné dění v důsledku toho, že
se považuje za normální to, co normální není) trpí i M. Kalousek. Že ani on
není hráčem nad věcí, který rozdává karty, ale byl do hry vtažen a stal se též
pouhou figurkou. Mj. právě v důsledku toho i TOP dostala do velmi nepříznivé
situace a bude nyní muset složitě manévrovat. Zaznamená však dost těžké ztráty
v řadách svých příznivců. Patrně i "střídání stráží" v důsledku toho
proběhne o něco dramatičtěji a ve větším rozsahu.
Z hlediska teorie je nejzajímavější to, jak probíhá
proces přeměny toho, kdo je vtažen do určité hry, v pouhou figurku. K článku
"Obávám se o duševní zdraví premiéra Nečase", viz
http://radimvalencik.pise.cz/348-komentare.html
kde jsem se o tom zmínil, jsem dostal následující dva
komentáře s odkazy na internetové zdroje od "jezevec-mrzout":
Informace k lepšímu pochopení pohnutek vládních
činitelů a poslanců:
Hadi v oblecích http://vimeo.com/40997949 Heslo fhmovie.
Koukolík, Vzpoura deprivantů http://www.youtube.com/watch?v=vZSjJ4QKjls
Portrét psychopata
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/radkin-honzak.php
Podle mě nejde jen o psychickou záležitost. Zde jde o
to, že v rámci struktur založených na vzájemném krytí dochází k tomu, že někdo
je vybrán přirozeným fungováním jader vyjednávání vlivu pro určitou roli,
domnívá se, že hraje určitou hru (má představu o ostatních hráčích,
strategiích, výplatní matici), ve skutečnosti se však s ním hraje úplně jiná
hra. Tím, že mu hra, která se s ním hraje, zůstává skryta, mění se jeho vidění
reality, preference a postupně se stále více stává pouhým nástrojem (figurkou)
ve hře, kterou sám není schopen vidět. Bylo by dobré popsat proces této přeměny
vhodným modelem či alespoň konceptem hry. Třeba proto, aby bylo možné odpovědět
na následující otázku: Je v těch hrách, do kterých byl někdo vybrán a vtažen
jako určitá figurka, vždy někdo, kdo je "nad věcí" a ví, o co jde,
nebo může dojít k tomu, že i v tom, co bylo hlavní hrou, již ani největší šíbři
a nejvíce protřelí nejsou nad věcí a celá hra se nakonec mění v iracionální
frašku? Možná, že k odpovědi na tuto otázku přinese leccos zajímavého další
vývoj.
(Jedno souvisí s druhým – pokud by odhadoval, že vše
zůstane po starém, dokázal by možná sám sebe přesvědčit, že jednal správně a
bezchybně; zde se ukazuje, jak spolu souvisejí racionalita a moralita, jak
skutečná moralita se neobejde bez racionality a jak k uchování racionality je
potřebná moralita.)
Svým způsobem je zajímavé, že ani TOP a ani sám M.
Kalousek si nedokázali tuto závažnou skutečnost dostatečně vyhodnotit a vydalo
následující stanovisko:
"TOP 09
preferuje akceschopnost exekutivy, vládní pomoc po povodních a naplňování
programu rozpočtové odpovědnosti až do řádných voleb. Žádá též jednání koalice,
a to nejpozději zítra. Po jednání předsednictva strany to řekl její
místopředseda Miroslav Kalousek. Předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg k tomu
dodal, že jeho strana v době, kdy spoluvytvářela tuto vládu, na sebe brala
jisté závazky a měla by tudíž svou práci dokončit. "Já jsem pro to, aby
vláda pokračovala," řekl na tiskové konferenci."
Za povšimnutí stojí, že přítomen čtení tohoto
stanoviska je K. Schwarzenberg v (již novém) volebním tričku a čte jej M.
Kalousek. K. Schwarzenberg následně potvrdí, že upřednostňují zachování
stávající vlády. Stanovisko (byť ne úplně jednoznačně) stále ještě vyjadřuje
podporu P. Nečase (byť podmíněnou, s výhradami, s možností
"vyklouznout", pokud se najde jiná velká strana ochotná podpořit
politiku "rozpočtové odpovědnosti"). Nicméně je zřejmé, že M.
Kalousek hraje (jako vždy) o všechno, snaží se rozkrytí části struktur
založených na vzájemném krytí zabránit, že je sám jejich součástí a ani on již
není schopen plně reflektovat, co se děje. A platí to i pro K. Schwarzenberga. Ztratili
schopnost být nad věcí, což bude pro TOP znamenat značné ztráty.
Co přinesl 17.6.2013
V politice vakuum neexistuje. V oblasti působení
struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad rovněž
ne. A tak 17.6.2013, hned poté, co nevyšla zoufalá snaha ODS, ale i vedení TOP
bagatelizovat, co se odehrálo, a padla vláda, začalo "viditelnou"
reprezentací těchto struktur vyjednávání o tom, jak uvolněný prostor bude
zaplněn. S naivitou, kterou jsem neočekával. ODS (většina jejíž politické
reprezentace je stále ještě "úplně mimo" v důsledku skupinové
konformity založené na tom, že považuje za normální to, co normální není)
začala uvažovat, kterou ze svých "důvěryhodných" osob bude nominovat
na post premiéra. Vytipovala přitom (ve stylu výměny M. Jakeše za K. Urbánka v
bouřlivých dnech koncem roku 1989) ty, kteří jsou nestravitelní i pro TOP.
Natož pro M. Zemana, který by se zesměšnil, pokud by na takovou hru přistoupil.
ODS se chovala tak, jako kdyby M. Zeman, alespoň pokud jde i "viditelnou"
část politického dění, nebyl tím, v jehož rukou je soustředěna veškerá pravomoc
rozhodnout. Rovněž podstatná část novinářské obce projevila svou
"kvalifikovanost", když spekulovala o tom, kdo z politické
reprezentace ODS se ocitne ve hře o post premiéra. Pozitivní výjimkou je článek
J. Lipolda "ODS žije ve snu, že dál vládne. Ne, začíná se od nuly",
viz:
http://aktualne.centrum.cz/blogy-a-nazory/komentare/clanek.phtml?id=782701
Jak pozoruhodné, tak současně i příznačné bylo, že
všichni zapomněli na SPOZ (Zemanovci), jak zní plný název této strany. Jako
kdyby tato strana vůbec neexistovala. Přitom M. Zeman byl kandidátem na úřad
prezidenta za tuto stranu. Přitom M. Zeman rozhoduje o nejdůležitějších
otázkách. Nutno připomenout, že ten, koho by M. Zeman pověřil, může s podporou
M. Zemana bez problémů dovládnout až do řádných voleb, ať by to byl kdokoli a
ať by získala jeho vláda důvěru či nikoli. M. Zeman se patrně nebude
kompromitovat tím, že by na post premiéra navrhl nějakou politickou mrtvolu, a
pokud by byla ve hře varianta bez předčasných voleb, posílil by svoji pozici
tím, že by pověřil sestavením vlády člověka typu profesora Martina Potůčka.
Nejen media zapomněla na to, že SPOZ existuje. Zapomněla na to i SPOZ sama,
nejenže nevyužila možnost zviditelnit se, ale vypadalo to tak, jako kdyby se
bála, že si někdo vzpomene na to, že existuje. Prý není parlamentní... Pokud by
však její orgán zasedl a dospěl k nějakému názoru, mohl by tento názor M. Zeman
zcela ignorovat? Přitom stačilo vydat nějaké prohlášení toho typu, že se
dohodli s M. Zemanem na konzultaci v nějakém brzkém termínu. Místo toho vydali
jen bezzubé prohlášení, viz:
http://www.spoz.cz/novinky-a-clanky/stanovisko-spoz-k-aktualni-politicke-situaci-dne-17-6-2013/
Hraje se samozřejmě ještě vyšší hra, ve které budeme
svědky dvou momentů:
1. Výměna vládnoucí politické garnitury bude
rozsáhlejší, než je dnes prezentováno jak zúčastněnými, tak i medii.
2. Významně se projeví to, že dění u nás není jen
lokální, ale má velmi silné vazby na globální dění.
Prostor obsazený tou částí (těmi enklávami) struktur
založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad, které byly
"zviditelněny" a částečně eliminovány v rámci superaféry, bude
obsazen jinými, opět tohoto typu. Se stejnými vazbami na globální hierarchii.
Částečně se změní složení jader vyjednávání vlivu, kterým tyto struktury
disponují. A může se změnit, a to významným způsobem, základní ideové
paradigma, které je pro efektivní fungování jader vyjednávání vlivu nezbytné.
Mj. i v tom směru, že se přestane řada věcí, které normální nejsou, za normální
považovat. To by mohlo podstatným způsobem ovlivnit vývoj u nás. A i my dnes
máme možnost v této oblasti něco ovlivnit.
Co přinesl 18.6.2013
Zveřejnění toho, že ke sdělení obvinění samotnému P.
Nečasovi může dojít v nejbližších dnech, nebylo tím nejdůležitějším, co přinesl
den 18.6.2013. Z hlediska teorie. Z hlediska upřesňování a kalibrování
konceptu, který vychází z předpokladu existence struktur založených na
vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad, role jader vyjednávání vlivu
těchto struktur, základního ideového paradigmatu a začínající proměny tohoto
paradigmatu. Nejvýznamnější vzhled to toho, jak to funguje a o co jde, přinesl
spor, který by se dal tematizovat asi takto: Co je a co není normální?
Ve veřejném prostoru začíná spor o to, co je a co není
normální. Typickým (nikoli jediným) příkladem je článek P. Šafra, viz:
Nejde mi o to polemizovat s jeho obsahem. Uvádím ho
jen pro ilustraci. Podle P. Šafra se nic nestalo, všechno je jen divadlo, ve
kterém to plukovníci a podplukovníci přehánějí a media v touze prodat senzaci
je v tom podporují. K tomu exprezident V. Klaus dodá – musíme se vrátit k
"normální politice".
Právě takovéto vidění reality je přímým důsledkem
toho, jak fungují struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně
přijatých zásad, jak efektivně působí sdílené základní ideové paradigma na
přeměně hráče ve figurku v těchto strukturách, jak se rodí omezenost pohledu a
skupinová konformita uzavřená do prostoru těch, co na sebe něco vědí – a
považují to za normální. Považují za normální to, co normální není.
Uvedu konkrétní příklad toho, co ještě lze a co již
nelze považovat za normální. Je to jeden z mnoha příkladů současné doby. A
vůbec ne ten nejhorší, nejotřesnější či nejvíce hodný odsouzení:
- Když má premiér kromě manželky i milenku, budiž. To
osobně považuji za normální, je to jeho problém.
- To že je to jeho asistentka, považuji za ne zcela
důstojné, ale přípustné. Normální mužský si milenku (když už) raději hledá tam,
kde se to nemíchá s jeho služebními povinnostmi a kde získání milenky nezavání
využitím služební převahy a nehrozí dalšími následky.
- To, že ji zapírá, budiž. Lhát se nemá, ale v této
věci bychom přece jen mohli být velkorysí... Nejsme ve Spojených státech.
- To, že jí dává statisícové odměny, to mně vadí. Když
už má někdo milenku, má si ji platit sám a ne z mých daní.
- To, že se vytvoří takové situace, že tato jeho
milenka je schopna přimět vrcholnou zpravodajskou službu, zkušené generály a
další zpravodajce k tomu, aby sledovali její (de facto) sokyni a že ti na to
přistoupí, považuji již za hodně nenormální.
A to zejména z následujících důvodů:
- Takovéto zneužití zpravodajské služby bezprostředně
ohrožuje samotnou existenci této služby. A její hodnota je při tom
nejskromnějším odhadu několik desítek miliard korun, které zaplatíme my.
- Každé narušení činnosti této služby se projeví v
naší pozici v obchodování se zbraněmi apod. (a to jsou velké peníze i z mé
kapsy v době vládnutí "rozpočtové odpovědnosti").
- Především to však vypovídá o tom, jak se vztahy
založené na vzájemném krytí lumpáren rozrostly a jak prorostly i ty
nejintimnější klíčové státní instituce a jak i ti, u kterých by to nikdo
nečekal, považují za normální to, co normální není; a to moc.
- V obecnějším smyslu pak šlo o nelegální privatizaci
jedné z klíčových státobezpečnostních institucí (jeden z vysokých státních
úředníků si za souhlasu těch, co ji vedli, přivlastnil její služby).
Uvedl jsem, že tento případ nepovažuji na ten
nejhorší. Ano. Pro mě bylo mnohem horší, že když jeden úředník Ministerstva
zahraničí zjistil významné předražení zakázek na počítače, byl vyhozen s plným
vědomím a souhlasem ministra (K. Schwarzenberga). To je to nejhorší, co
společnost může potkat. To, když struktury založené na vzájemném krytí natolik
ovládnou institucionální systém, že trestán je nikoli ten, kdo lumpárnu udělá,
ale ten, kdo na ni upozorní. A ten, kdo to kryje, pak třeba i kandiduje na
prezidenta. No a to opravu není normální. To pak vede k takovému
"zasíťování" společnosti parazitními vazbami, že začne selhávat
naprosto vše, je ohrožen normální chod společnosti.
Z výše uvedeného hlediska stojí za zmínku dvojí:
1. Reprezentace struktur založených na vzájemném krytí
porušování obecně přijatých zásad podlehla tomu, že "je normální to, co
normální není" v míře, která překročila hranici únosnosti. Části těchto
struktur i jejich reprezentace tak budou pročištěny. Dojde i ke značnému posunu
v oblasti personálního složení jader vyjednávání vlivu těchto struktur
(současné dění napomůže teorii upřesnit koncept toho, jak se vytvářejí a jak
fungují). Uvedené struktury však mají obrovskou regenerační schopnost. Ty
oblasti institucionálního systému, ve které bude eliminováno jejich působení,
zase obsadí. Vždyť jsme to viděli i 18.6., kdy pod kouřovou clonou toho, co se
odehrává v nejvyšších patrech, bez problémů prošlo uzavření téměř nikoli skryté
koalice TOP a ČSSD na pražském magistrátě. A kdo bude sestavovat kandidátky v
nejbližších volbách, ať už předčasných nebo ne? A pověří-li M. Zeman třeba J.
Rusnoka nebo někoho podobného sestavením vlády, přes něj se nebudou různé
vazby, které jsou založeny na tom, kdo na koho co ví, prosazovat? Myslet si, že
ne, to bychom byli asi dost naivní. Přece jen však se může něco změnit. To, že
již nebude tak zcela považováno za normální to, co normální není. A nakolik posuneme
hranici tohoto klíčového momentu, natolik bezpečněji a lépe se nám v
nejbližších létech bude žít.
2. S tím souvisí úkol teorie – co nejprůzračněji,
nejnázorněji a nejsrozumitelněji popsat, jak při fungování struktur založených
na vzájemném krytí lumpáren dochází k tomu, že člověk začíná vidět realitu z
pozice určité omezenosti, kdy je vtahován do různých her jako figurka právě
proto, že patří mezi ty "pravé". Mezi ty, kteří mezi sebou vzájemně
sdílejí iluzi (sebeklam) spočívající v považování za normální to, co normální
není a snaží se určitou přetransformovanou podobu tohoto vidění přenést na
celou společnost.
Poznámka: K řešení úkolu formulovaného v bodu 2. budu
potřebovat pomoci. O co přesně jde, zveřejním zítra. Teď pracuji na co
nejpřesnější formulaci. Pokud se v dané oblasti podaří něco udělat, může pomoci
řadě lidí, kteří to potřebují.
Co přinesl 19.6.2013
Dne 19.6.2013 ODS nominovala Němcovou na post
premiéra. Nebyla to událost nejvýznamnější (jde o plácnutí do vody), ale
nejkomičtější. Zdá se, že tato strana chce, aby demonstrovala, co je to
skupinová konformita (omezenost) v učebnicově průzračné podobě. Dokumentuje to i vystoupení M. Němcové v
pořadu Události a komentáře 19.6. (doporučuji shlédnout i s odstupem času
celé), viz:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1096898594-udalosti-komentare/213411000370619/video/
A aby toho nebylo dost, TOP ústy M. Kalouska rozumnost
tohoto návrhu zpochybnila s tím, že je potřeba, aby zůstala předsedkyní
Poslanecké sněmovny:
Bude to asi proto, že tato skvělá žena vydala D. Ratha
bez toho, aby si prostudovala jeho vyšetřovací spis (čímž otevřela cestu k
tomu, co se dnes odehrává), zatímco v případě P. Nečase již předem avizovala,
že jej ODS nevydá, aniž by pochopitelně měla příslušný materiál, kterým by bylo
zdůvodněno trestní stíhání k dispozici.
Mnohem významnější z toho, co se odehrává, je však
spor o to, co je a co není normální. Tragédii podstatné části ODS i TOP je
totiž to, že stále ještě považuje za normální to, co normální není. K tomu
18.6.2013 přinesla media některé zahraniční ohlasy, z nichž cituji z článku
"Žumpa na Vltavě. Bavoři si neberou s Českem vůbec žádné servítky":
Bavorský
deník Mittelbayerische Zeitung hodnotí současné dění na české politické scéně s
nekompromisní tvrdostí. V článku s titulkem "Politická žumpa na Vltavě”
nazývá české politické praktiky vzorovým příkladem morální bídy
postkomunistických států prorostlých korupcí kořenící v nástupu kariéristů k
moci na počátku 90. let, mezi které řadí i bývalého premiéra a prezidenta
Václava Klause. - "Bída postkomunistických států: technokraté obsadili
pole politiky. Jde o moc a osobní obohacení, nepotismus, propojování s
ekonomickými elitami a vládu korupce. Česko je vzorovým příkladem, i když má ze
své první republiky Tomáše Garriguea Masaryka dobré demokratické základy,"
píše Mittelbayerische Zeitung. - Navázat na ně se podle deníku pokusil po
sametové revoluci Václav Havel, všechny idealisty na jeho straně ale odstavili
kariéristé jako Václav Klaus. - "Ten jako šéf ODS a premiér vyvolal
všechny tyto přízraky, kterých se poté jako prezident nedokázal zbavit. Slovo
,politik‘ se stalo nadávkou," konstatuje regionální list vycházející v
Řezně. - Nečase označuje za "politického odchovance radikála Klause"
a považuje za nepravděpodobné, že by nevěděl o tom, že ústřední postava nynější
aféry, vedoucí premiérova sekretariátu Jana Nagyová "vábí" rebelující
poslance na lukrativní posty. - "Klaus musel také jako premiér odstoupit,
protože do jeho strany proudily nezákonné peníze. Jako prezident zase ukradl
při státní návštěvě v Chile pero. Jelikož byla tato krádež nafilmována,
vymluvil se Klaus lží, že to pero dostal jako dar," líčí Mittelbayerische Zeitung
bývalého prezidenta.
Ani Zeman
není čistý, země ale má šanci
I politická
kariéra současného prezidenta je dlážděna skandály, tvrdí list a připomíná
kontroverzní privatizaci mosteckých dolů, kvůli níž musel Miloš Zeman ještě
před nástupem na Hrad vypovídat i na policii. "Má česká demokracie ještě
šanci?" klade si Mittelbayerische Zeitung otázku a odpovídá:
"Ano." "Země má solidní ústavu a navzdory všem politickým vlivům
i funkční justici. Co našim sousedům chybí, jsou politici, kteří myslí méně na
své obohacování a více na obecný prospěch," uzavírá bavorský list.
The
Economist: Kam až klesla politická kultura
Britský
týdeník The Economist si všímá toho, jak je možné, že se vůbec vede nějaká
debata o tom, zda odměna tří poslanců lukrativními posty za podporu vlády
představuje korupci. To podle listu ukazuje, jak hluboko česká politická
kultura klesla. - Cituje poslance za ODS Marka Bendu, podle něhož o korupci
nejde. "Museli bychom politiku zrušit nebo za posledních 20 let podat
stovky, možná stovky tisíc žalob, pokud se počítají obce a regiony," řekl
Benda.
K tomu poznámka: Není důležité, že obdobné skandály
(dokonce i větší) bylo možné zaznamenat i Velké Británii a dokonce v Bavorsku a
že vývoj u nás je komentován způsobem, kterým je oslabována česká pozice.
Důležité je, že na nás je, abychom se vyrovnali s tím, že v určité sféře bylo
po dlouhou dobu považováno za normální to, co normální není.
Dlouhou dobu se v určitých sférách považovalo za
normální to, co normální není. Bezprostředně to souviselo s fungováním a
vývojem struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých
zásad. Mezi těmito strukturami vznikají jádra vyjednávání vlivu (rozdělení
"teritorií" a výnosů z nich, rozhodování o způsobu reagování na
indiskrece, koordinování aktivit při uplatňování vlivu). Vyjednávání vlivu se
řídí globálně sdíleným a lokálně modifikovaným základním ideovým paradigmatem.
Pokud lze něco pozitivního dosáhnout, tak právě určitého posunu současného
základního ideového paradigmatu, které je se přežilo a selhává. V této oblasti
může dojít k určitým pozitivním změnám a tyto změny můžeme podstatným způsobem
ovlivnit. Taková příležitost se v dějinách nenaskýtá tak často. K tomu je ovšem
potřeba mít dobrý teoretický koncept. V našem případě (zde a nyní) je mimořádně
významné mít dobře popsán formou konceptu, příp. i modelu fenomén skupinové
konformity (omezenosti). Pro zdokonalení tohoto konceptu nabízí současný vývoj
řadu podnětů. Mj. i učebnicově průzračnými ilustracemi toho, jak tento fenomén
ovlivňuje chování lidí, a to i těch v nejvyšších státních pozicích. Pokusím se
o to nejbližších dnech (doufám, že i s pomocí těch, co občas zavítají na můj
blog).
Jeden z příkladů:
K tomu formou komentáře k článku "Obávám se o
duševní zdraví premiéra Nečase", viz:
http://radimvalencik.pise.cz/348-komentare.html
jsem se pokusil dát některé podněty a vhodně mě
doplnil, zejména pokud jde o prameny popisující uvedený jev bloger (jak se sám
označuje) jezevec-mrzout:
Informace k lepšímu pochopení pohnutek vládních
činitelů a poslanců:
http://vimeo.com/40997949
(Hadi v oblecích, heslo fhmovie)
http://www.youtube.com/watch?v=vZSjJ4QKjls (Koukolík, Vzpoura deprivantů)
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=17940&fb_ref=article-bottom&fb_source%20=group
(Portrét psychopata)
V rámci seriálu Teorie her jako bojové umění jsem se
rovněž touto problematikou několikrát zabýval, viz, např.:
http://radimvalencik.pise.cz/120-thbu-skupinova-konformita-20-1.html
http://radimvalencik.pise.cz/121-thbu-skupinova-konformita-20-2.html
http://radimvalencik.pise.cz/122-thbu-skupinova-konformita-20-3.html
Podle mého názoru je však nutné nejen popsat příslušné
psychologické faktory, ale i mechanismy toho, jak může člověk vlivu skupinové
konformity (omezenosti) podlehnout, nebo naopak jak se může z tohoto vlivu
vymanit.
Úvodní poznámka k vytvoření konceptu na bázi teorie
her:
Poprvé jsme se takový koncept pokusili vytvořit s
kolegou v článku Petr BUDINSKÝ, Radim VALENČÍK:
"Redistribution Systems and Contextual
Games" uveřejněném v časopisu ACTA VŠFS 3/2011, viz:
http://www.vsfs.cz/periodika/acta-2011-03.pdf
(plný text,
nejdůležitější schéma je na s. 217).
Dnes již je tento koncept překonán, článek však dobře
dokumentuje určitou úroveň poznání.
Stručná charakteristika konceptu, o který jde nyní:
1. Základem je dilema hráče vtaženého či vtahovaného
do určité hry, kdy má dvě možnosti:
- Podlehnout skupinové konformitě, považovat za
normální to, co normální není.
- Vymanit se z toho, aby skupinové konformitě podlehl.
(Jsou to jeho dvě strategie.)
2. V základní hře proti němu stojí hráč specifického
druhu - to, co lze nazvat jádro vyjednávání vlivu vycházejícího z působení
struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad (pokud
se podaří vytvořit vhodný koncept, umožní to jádro vyjednávání vlivu
zviditelnit, odhalit, jak funguje).
3. Základní hra se hraje jako hra s opakování, tj.
hráč je příslušnému dilematu vystavován opakovaně, přičemž se mění parametry
výplat (otázka je jak a jak tuto změnu výplat popsat).
4. Jádro vyjednávání vlivu, které lze v základní hře
považovat za druhého hráče, může hájit setrvačnou pozici a podporovat stávající
typ skupinové konformity, nebo reagovat ústupkem na snahu hráče vymanit se z ní
a změnit paradigma, na kterém je skupinová konformita založena. Jsou to dvě
strategie druhého hráče.
5. Situaci v každém kole hry můžeme popsat maticí – dva
hráči (jeden z mnoha hráčů ve struktuře založené na vzájemném krytí versus
jádro vyjednávání vlivu jako druhý hráč); dvě strategie, kterými disponuje
každý hráč (neměnit paradigma, na kterém je skupinová konformita založena,
změnit paradigma, na kterém je skupinová konformita založena); výplatní matice
resp. dvoumatice (výplatu každého hráče při každé kombinaci strategií bude
tvořit více složek, které je nutné identifikovat, definovat, popsat a
kvantifikovat).
6. Dále je nutné popsat, co a jak se mění, když se hra
hraje opakovaně, a jak se mění vnější parametry hry.
7. Kontextem hry je proměna jádra vyjednávání vlivu,
kdy za určitých podmínek dojde k výměně těch, kteří se snažili udržet základní
ideové paradigma, za ty, kteří jsou nositeli nového paradigmatu.
Čím lepší koncept a případně i model vytvoříme, tím
lépe pak budeme moci popsat takové jevy jako:
-Vytváření iluzí o sobě a své nepostradatelnosti v
rámci struktury založené na vzájemném krytí.
- Duševní zapouzdřování, kdy člověk postupně ztrácí schopnost
vidět alternativní možnosti.
- Přeměna hráče, který je schopen samostatně se
rozhodovat ve figurku, se kterou je manipulováno (buď někým a nebo do svého vidění světa zapouzdřenou skupinou).
- Fenomén původního zaháčkování, kterým je hráč vtažen
do hry, ve které se mění ve figurku.
Popis toho, co se odehrává, prostřednictvím aparátu
teorie her a prakticky zaměřených konceptů, které z ní vycházejí, umožňuje lépe
pochopit roli různých psychických i skupinových faktorů a "nastavit
zrcadlo" těm, kteří jsou pod vlivem skupinové konformity (omezenosti). A
to jak preventivně (aby se do her, v níž se stávají figurkami, nenechali
vtahovat), tak i následně (aby se z takových her dokázali vymanit s co
nejmenšími ztrátami). Dnešní dění k tomu poskytuje mimořádnou příležitost.
Velmi uvítám odbornou pomoc (nebo aspoň laické
kibicování): Pokusím se nastínit, v jakém směru lze koncept popisující to, co
se odehrává, vytvořit, resp. zdokonalit. Připomínky, náměty, úvahy či přímo
zdokonalení konceptu či modelu (jak na to jít) prosím dát formou komentáře k
článku O co dnes jde a co lze ovlivnit na mém blogu, viz:
http://radimvalencik.pise.cz/371-o-co-dnes-jde-a-co-lze-ovlivnit.html
Budu jej průběžně doplňovat tím, co se mně podaří v
oblasti teorie dále dosáhnout.
Co přinesl 20.6.2013
Pokračuje spor o to, co je a co není normální. Nejprve
uveřejňuji dva odlišné názory, oba jsou z 20.6.2013. První reprezentuje M.
Kalousek, je z jeho výslechu na policii. Druhý je z pera M. Hekrdly. Z obou
vybírám jen to nejdůležitější.
M. Kalousek podle článku "Pro Kalouska si přišla
policie: Víte, co k trafikám vypověděl?", viz
(ale i podle dalších zdrojů) uvedl:
„Já jsem
stále doufal, že jsou ti lidé obviněni z něčeho jiného, než že se rozhodli
pracovat. Nabídku panu Šnajdrovi jsem učinil poté, co složil poslanecký mandát,
pro tu nabídku měl veškerou kvalifikaci a na té pozici měl zhruba polovinu
toho, co měl na poslaneckém mandátu Fuksovi a Tluchořovi jsem nabídku učinil
rovněž poté, co se vzdali mandátu. Jejich profesní životopis mě k tomu
opravňoval. Kdyby řešili svoji situaci tím, že by odešli na pracovní úřad a
pobírali by sociální dávky na úkor daňových poplatníků, byli by to bezúhonní
občané. Protože se rozhodli pracovat, a dokonce za tu práci pobírat stejný plat
jako jejich kolegové na jiných srovnatelných pozicích, sedí ve vězeních jako
zločinci, zatímco pánové (Roman) Janoušek a (Ivo) Rittig brázdí na jachtě
Jadran..., kdyby situace nebyla tak vážná, myslel bych si, že jsem v absurdní
komedii. Konstrukce státního zástupce připomíná mnohem víc třídní nenávist než
právní názor.“
M. Hekrdla na TÝDEN.cz v článku "Válka s cvoky?
Ne!", viz
http://www.tyden.cz/rubriky/nazory/valka-s-cvoky-ne_274003.html
mj. píše (kráceno a podtrženo to nejdůležitější):
„Nástroje v
kampaních jsou vždycky stejné (poprvé byly zevrubně popsány na příkladu
prusko-francouzské války v letech 1870-1871). Lži ve formě údajných evidencí,
"zjevných faktů". Démonizace protivníka zároveň s bagatelizací jeho
postupů a výroků. Posunování okrajových témat, s jádrem konfliktu
nesouvisejících, do centra pozornosti. A nakonec stálice kampaní: pohrůžky a
zahájení prvních "přezkumných kroků" vůči těm, kdož se údajně utrhli
ze řetězu. Všechny tyto postupy se prolínají a jedny ve druhé se - podle
potřeby - mění.
1. Lži ve formě "věcných faktů".
Vybírám jen jednu z nejčastějších nepravd, která se ohání tím, že korupce je
dána jedině hmotným prospěchem, výší příjmu. Nemůže k ní podle těchto
"výkladů" dojít, vzdá-li se někdo poslaneckého platu a odejde za
nižším příjmem do představenstva státní korporace.
Ne. Korupce je jednání - tak to mají policisté
ve svých příručkách -, které "je motivováno snahou po materiálním zisku
nebo získání jiných výhod". Opakuji: získání jiných výhod. Stanout v čele
státní firmy je prestižní a vlivný post, jímž je dána jasná výhoda v
perspektivě kontaktů, sociální a kulturní sítě, dalšího kariérního postupu včetně
příjmů, o nichž se "prostým" poslancům ani nesní.
Ještě dva citáty z policejní příručky,
opírající se o řadu paragrafů trestního zákona (samostatný trestný čin
"korupce" v něm formulován není): "Korupci je možno
charakterizovat jako zneužití postavení, které je spojeno s porušením principu
nestrannosti při rozhodování." A dál: "Součástí korupčního vztahu je
vždy ten, kdo rozhoduje, jeho moc odchylovat se od stanovených pravidel, výměna
takto vychýleného rozhodnutí za výhodu a nesprávnost, protiprávnost nebo amorálnost
takového vztahu výměny." To, co je zde poškozeno, není pouze ani především
státní pokladna, ale "objektivní obstarávání věcí obecného zájmu".
Policie chrání obecný zájem (alespoň to je důvod její existence, jiného
oprávnění vůbec nemá). Jaký zájem chrání ti, kteří dnes a priori napadají
policii? A již nyní - vlastně ještě v průběhu akce - vyhlašují, co všechno z
jejích zásahů nechají přezkoumat?
2. Démonizace. Postup policie je nejčastěji -
takřka od samého začátku akce - definován jako možný "skandál" či
"blamáž" nebo dokonce "státní převrat". A také jako - slovy
Petra Nečase - postup na základě "bizarní právní kosntrukce, která
likviduje politiku v Česku". To jsou závažná obvinění, podobně jako
Kalouskovy úvahy o "destabilizaci" a ohrožení bezpečnosti státu
(zásahem u vojenských zpravodajců). Navozuje se tak atmosféra, která má -
alespoň verbálně - analogii jen s útoky 50. let na "protistátní
spiklenecké centrum". Takové řeči jsou de facto mobilizací k
"rozhodnému střetu". Poslední bitva vzplála? Koho s kým?
Na to se napojuje bagatelizace. Například že
nepřítel vládu svrhl na základě "trapné aféry z premiérova okolí".
Policie vlastně - když se to vezme kolem a kolem - zneužila romantické love
story jediného Mirka Dušína, jejž ODS kdy měla, má a mít bude. Přitom cynicky
nechala běžet Rittiga s Janouškem, "největší grázly" (určitě jsou na
jachtách a chladí si v kokpitu šampus). Co my víme? Třeba to jsou jen pěšáci
daleko větších grázlů? Co když jsou tam - jako "práskači" - za odměnu?
Nevíme nic. Jen to je jisté, že jakákoli soukromá osoba se sebedelšími prsty je
méně společensky nebezpečná než jakýkoli kultivovaný - ale nakonec selhavší -
politik z nejvyšších pater státu.
3. To už vlastně patří k odvedení pozornosti
na okrajová témata a spiklenecké teorie. Z druhého soudku je asi nejhezčí
blábol Petra Hájka o americkém puči kvůli Temelínu. O něco lepší je - zdánlivě
vůbec neokrajový - poukaz na následky povodní, kvůli kterým musí vláda v klidu
pracovat, zvláště pak na původním "koaličním půdorysu". Jinak se
totiž všichni ti vyplavení lidé stanou sirotky a nikdo jim nepomůže.
Řeší se také intenzivně, že Nečasova vláda je
(byla) "rozpočtově odpovědná". Škoda prý, že zůstanou v paměti jen
tupé škrty, které by svedl i organgutan, jestliže se deficity státního rozpočtu
se vládě dařilo snižovat. A "nebýt ekonomické recese, vláda by schodky
možná ke kýžené nule nakonec dotáhla" (Jana Havligerová, E15). Tyhle
Einsteiny ještě ani nenapadlo, že ekonomická recese se prohloubila právě
následkem těch orangutánních škrtů. Chytrému napověz, hlupáka kopni.
4. Pohrůžek je mnoho. Stačí si zasurfovat v
každém on-line zpravodajství, co všechno je nutno prověřit, které hlavy -
samozřejmě policejní a návladnické - budou muset najisto padnout. Jistěže až v
případě, když pokud možno ihned - ihned! - neřeknou, co na nás (tedy - pardon -
na obviněné) mají a co jim, zaplaťpámbu, přece jen snad uniklo. Nebo si holt
počkáme, až to "chlupatým" smetou ze stolů soudy. A pak uvidíte.
Člověk by si myslel, že naše "občanská
společnost" (nebo jak to nazvat?) pozbyla základní uvážlivosti,
důstojnosti i inteligence, jestliže se nad všední prací silových orgánů dokáže
rozkvičet jako přejetý vepřín. Ale válku s cvoky tu nevedeme. O jejich vyšších
intelektuálních patrech svědčí schopnosti, s jakými vedou intenzivní a
rafinovanou kampaň, která opravdu háže policii a návladním klacky pod nohy.
Ne. Spíše než s kolektivním pominutím smyslů
máme co činit s těmi čapkovskými mloky, kteří tak dlouho bezděčně pracovali na
odbourávání svého vlastní světa, svého "mafiánského kapitalismu"
(Václav Havel), tím, že ho neustále prohlubovali. A tato historická práce -
soudě dle řevu v decibelech - teď asi opravdu vrcholí.“
Vidíme, že spor o to, co je a co není normální, nabírá
na obrátkách. Bezprostředně se týká dění v nejvyšších patrech vedení země a
politiky. Tak například, ať chce, nebo ne, ať přímo, nebo nepřímo bude se
21.6.2013 M. Zeman muset zeptat M. Němcové: Znáš takové lidí do své vlády,
kteří nebudou třeba ještě před odhlasováním důvěry této vládě ve vazbě? Kteří
se nezapletli s Janouškem, Rittigem, Nagyovou? Kteří nedomlouvali předražené
zakázky a dělbu výnosů z nich? Zkrátka kteří nepovažovali za normální to, co
normální není?
M. Zeman se musí zeptat, protože svým způsobem
pověřením kohokoli sestavením vlády přebírá zodpovědnost. Asi se nechce
znemožnit hned na začátku vrcholu své kariéry. Problém M. Němcové je v tom, že
na výše uvedenou otázku nemůže rozumně odpovědět:
1. Buď řekne, že to nemůže zaručit, pak ale s
přihlédnutím k dosavadním zkušenostem z vládnutí ODS prostě není kompetentní
vládu sestavit, protože to by byla v roli pan/paní Čisté II.
2. Nebo řekne, že to může zaručit, protože ví, kdo je
kdo (má vzhled do struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně
přijatých zásad), pak by tím ovšem přiznala, že doposud byla člověkem, který
přispíval ke krytí lumpáren.
Absurdní situace, která vznikla nominováním M. Němcové
je typickým projevem toho, že ODS je stále ve stavu skupinové konformity
(omezenosti) pocházející z toho, že se považuje za normální to, co normální
není. A předvádí každodenně tragikomické důsledky tohoto stavu.
Co přinesl 21.6.2013
Současný dramatický vývoj u nás přináší nesmírně cenný
materiál umožňující testovat teoretický koncept, který lze ve stručnosti tematizovat
takto: Struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad
– jádra vyjednávání vlivu uplatňovaného prostřednictvím těchto struktur –
základní ideové paradigma. (To jsou hlavní pojmy podrobně popsané v dřívějších
pokračováních seriálu.)
Jakkoli se politický vývoj 21.6.2013 zdál být poměrně
dramatický (proběhla série jednání podstatné části politické reprezentace u
prezidenta M. Zeman, koalice se přela o podmínkách nominování svého kandidáta
na premiéra, vydávala se různá stanoviska), mnoho nového nepřinesl. Zejména
proto, že ODS a většina TOP vůbec nepochopily, co se odehrává a k jakým změnám
dojde. Snad nejvýstižněji to, jak je mimo, ilustrovala samotná nominantka na
premiéra M. Němcová (cituji):
„Řešení krize
má být rychlé. Tím nemyslím panické..., nevidím nutnost dělat nějaké velké
změny..., ve vzduchu visí ministerstvo kultury, to bude první, o čem se bude
muset jednat mezi zástupci TOP 09... Nic smysluplného od policie nebo státních
zástupců, kteří by nám to měli udělat jasnější, nezaznělo. Pořád nevíme, čí
jsou nalezené peníze, pořád se to míchá nějak dohromady se třemi poslanci, s
paní Nagyovou a s Vojenským zpravodajstvím. Ale nikdo neví, co se děje, proč
tedy jsou pánové Rittig a Janoušek někde u vody. Takže musím počítat s tím
(pokud by se předmětem policejního zásahu stal i nový nebo staronový ministr),
že tato kauza ještě bude mít nějaké následky. A v tom případě by onen ministr
končil.“
Viz "Ve vládě bych nedělala velké změny, říká
Němcová", podtrženo mnou, citováno z:
http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=783196
K tomu poznámka: V době, kdy M. Němcová uvedla to, co
uvedla, to tak ještě nevypadalo. Nevypadá to tak ještě ani v době, kdy píšu
tyto řádky (23.6. dopoledne), ale velmi brzy, patrně již v úterý, budeme vidět,
že je všechno jinak a jak jinak to je.
Poněkud mě překvapil pokus o analýzu současné situace
z pera L. Zaorálka, kterého považuji za jednoho z mála vrcholových politiků,
kteří si uchovali schopnost nepovažovat za normální to, co normální není.
Nejdříve text článku "Zapomeňte na manželský trojúhelník" na jeho
blogu (cituji):
"Proč v
této zemi nikdo nemluví o příčinách současné politické krize, která nám udělala
tak zničující ostudu po celé Evropě? Příčinou této krize přece není nějaký
manželský trojúhelník. Příčinou této krize je způsob, jímž se tady vládlo –
mocenský kartel, který musel být živen předraženými zakázkami a úplatky. Žádná
z vládních stran tuto skutečnost nijak nereflektuje. Místo toho se mluví o
tom, že se pro příště musí víc hlídat policie a žalobci. Samozřejmě, že je
nenormální stav, pokud muži v kuklách vtrhávají do státních institucí a
odvádějí vrcholové zaměstnance Úřadu vlády a tajných služeb. Je naivní si
myslet, že krizi způsobu vládnutí vyřeší třeba i stovky zatčených. Řešením ale
určitě nemůže být válka mezi politiky a aparátem justice.
Podivné, že v
této zemi politická strana nominuje kandidátku na premiérský post uprostřed
hluboké krize a ani ona kandidátka, ani nikdo další z vládních stran nenaznačí,
co s touto vážnou situací chce dělat.
Kdyby aspoň
uznali, že tady něco zřejmě fungovalo špatně. Kdyby na nich bylo vidět, že si
uvědomují, jaká rána je pro politiku, když upadá důvěra v základní instituce
státu. Když chtějí vládnout, tak by si aspoň měli položit otázku, jak důvěru v
instituce obnovit. Nebo si myslí, že paní Němcová sama několika úsměvy tu
situaci změní?
Jeden
podstatný důvod k předčasným volbám je ona naprostá neschopnost sebereflexe
současných vládních stran, které se chovají jako lapená moucha zmateně
poletující v láhvi a které nemají kontrolu ani nad sebou samými, natož aby se
jim svěřila správa státu v tak nedobré situaci.
Pokud nemají
pole veřejné debaty ovládnout ti, kteří budou slibovat, že nahází všechny
vládnoucí politiky do Vltavy, tak se musí mluvit o tom, co se dá konkrétně
udělat, aby se podobná situace neopakovala.
Potřebujeme
kvalitní zákon o státní službě - ne to nedochudče, které předkládá současná
vláda. Potom potřebujeme začít budovat stabilní a na odchodech či příchodech
politiků do určité míry nezávislou státní správu. Potřebujeme nový zákon o
finanční kontrole. Opět – ne ten, který předkládá Miroslav Kalousek a který má
jen posílit moc ministerstva financí a kontrolu založit na svévolném
rozhodování, kdo se mi líbí a kdo ne. Potřebujeme kvalitní podobu zákona o
veřejných zakázkách - ne ten, který schválila vláda a ze kterého si poctiví
starostové trhají vlasy, protože postihuje hlouposti a byrokratické chyby, ale
není schopen zabránit únikům v miliardách.
Předčasné
volby by měly být také výzvou k debatě o těchto věcech. V ní by se ukázalo, kdo
si uvědomuje, co se tady stalo a je schopen pomoci najít z této krize
cestu."
Podtrženo mnou, citováno z:
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/lubomir-zaoralek.php
Chtělo by to podstatně přesnější analýzu. Pohled
prezentovaný v Zaorálkově článku je dost na povrchu a může to vést ke
zjednodušenému pohledu na to, s čím se setkávají ti, co propletence vztahů
rozplétají, jaká úskalí na ně čekají a jak jim pomoci. Míra, ve které struktury
založené na vzájemném krytí prorostly institucionální systém, je mnohem větší,
než si snad i on dovede představit. A není to jen lokální problém. To, že se M.
Němcové jeví situace tak, že "pořád se to míchá nějak dohromady", to
chápu. Nepřipustí si, kam až to stávající vláda dovedla. Ale L. Zaorálek by měl
vidět více pod pokličku.
Proto považuji za velmi a velmi důležité využít
současnou situaci ke zdokonalení teorie na základě přímé interakce konceptu a
nástrojů, kterými disponuje, s realitou. K tomu viz následující článek na mém
blogu, viz:
http://radimvalencik.pise.cz/371-o-co-dnes-jde-a-co-lze-ovlivnit.html
Co přinesl 22.6.2013
Sobota 22.6.2013 přinesla hrátky mezi ODS a TOP
týkající se obsazení postu předsedy Poslanecké sněmovny po případném pověření
stávající předsedkyně Poslanecké sněmovny sestavením vlády prezidentem M.
Zemanem. Proč se jedná o něčem, co má téměř nulovou pravděpodobnost? Je to jen
zastírací hra, aby někteří představitelé ODS a TOP měli záminku ke vzájemným
setkáním a vyjednávání pro ně skutečně významných otázek? Nebo stále ještě tak
moc nepochopili, o co jde? Zdá se, že platí jedno i druhé.
Proč si můžeme být jisti, že M. Zeman nepověří M.
Němcovou (která explicitně uvedla, že sestaví novou vládu ze staré, snad jen s
obměnou ministryně kultury)? Někteří argumentují tím, že by se tímto pověřením
M. Zeman znemožnil, protože to je v rozporu s tím, co říkal v době vrcholící
volební kampaně, a především pak s přáním drtivé většiny obyvatel.
Podívejme se na tuto otázku z jiného hlediska. Co by
se muselo stát, aby M. Němcovou pověřil (když ho k tomu nic viditelného ani
nenutí, ani nevede). Znamenalo by to, že působí nějaký velmi silný exogenní
(tj. vnější) vliv, kterému se M. Zeman musel podřídit. Tj. musela by existovat
nějaká velká síla (témě velmocenská), která by se z nějakých důvodů rozhodla za
každou cenu uchovat u moci celou tuto zkorumpovanou garnituru – a to i za cenu,
že se tím tento její zájem a způsob uplatňování jeho vlivu projeví v plné
kráse. – Ale to nedává smysl. Pokud by taková síla existovala a mohla si svůj
vliv uplatnit, tak to nebude dělat způsobem, kterým si svůj vliv ve skutečnosti
oslabí. Zejména odtud pramení moje jistota, pokud jde o to, s čím M. Zeman v
úterý vystoupí.
Co nejvýznamnějšího se tedy 22.6.2013 stalo?
Z hlediska pochopení toho, o co jde a co s tím dělat,
viz:
http://radimvalencik.pise.cz/371-o-co-dnes-jde-a-co-lze-ovlivnit.html
to bylo, že jsem dostal následující velmi podnětné
rozvinutí teoretického konceptu, se kterým pracuji a který se (i s pomocí
čtenářů mého blogu) snažím dále rozvíjet. Toto je od KZ a vzhledem k jeho
významu jej uveřejňuji i na tomto místě (stojí zato, kéž bych dostal další):
Poznámky k článku RV –
"O co dnes jde a co lze ovlivnit"
Obecné poznámky
· Myslím si, že velmi důležitým aspektem je konformita
vůči vnějšímu prostředí, resp. přímo vnímání toho, co označuješ za špatnost,
jako špatnosti. To, myslím si, je především o jádru problému u hráče, který
zmiňuješ na konci článku – o interním (duševním) vypořádáním se se situací a
interní obhajobu vlastních rozhodnutí.
· Samotný přístup hráče k "obecně přijatým
zásadám" totiž nemusí být jen takový, že akceptuje tuto společenskou
etiketu (záměrně nepíši etiku, neboť i toto slovo má, podle mne, již značně
posunutý význam). Může se vůči ní vymezovat, a to nejen pro interní obhajobu
svého rozhodování, ale také proto, že může tím způsobem být schopný ovlivnit
názor jiných lidí. Jinými slovy, dalším faktorem je "veřejný názor",
a jsme u filosofické podstaty problému. Domnívám se totiž, že společenská
etiketa prošla již takovým množství pokřivení, že je vnitřně značně
rozporuplná.
Hypotézy o "obecně
přijatých zásadách" z vnějšího pohledu
(zjednodušené, lze kombinovat)
· Určujícím faktorem je závist. Potom platí, že
ten, kdo získal výhodu ve formě majetku nebo postavení za podmínek, kterých
většina veřejnosti není schopna dosáhnout či za stejných podmínek nedokáže
dosáhnout obdobně pozitního výsledku, je obecně přijatou zásadou pracovní
zásluhovost. Tato hypotéza má dvě varianty. Hráčova strategie vůči vlastní
prezentaci je potom podložena buď zdáním zasloužené zásluhy nebo skrytím výhod.
· Určujícím faktorem je přisuzuvání symptomu
postavení příčiny. V takovém případě jde, pokud jde o současnou kauzu, o
domněnku, že samotné získání státních výhod pro jednotlivce (ať už jde o
"podíly ze státních investic" či získané mocenské postavení) okrádá
posuzujícího občana. Přitom však platí, že ten, kdo posuzujícího občana obírá o
moc nad sebou není hráč, který získal postavení, ale regulace (tj. silou
zákonodárné moci podepřené výkonnou mocí vnucené pravidlo). Totéž platí o
hmotných výhodách: Ten, kdo získá z veřejných prostředků prospěch, přece
posuzujícího občana o nic neokrádá, neboť je placen z některé formy daňového
výnosu (klasické zdanění, zadlužení – budoucí zdanění či implicitní zdanění
např. inflační daní). Občana o jeho majetek obírá opět zákonodárná moc opřená o
výkonnou moc (ať je z pohledu společenské estetiky "sebezkaženější"),
ne člověk, který umí "využít penězovod". V obou případech je tedy
zlem násilí páchané na jedinci a jeho majetku, nikoliv těžení z důsledků již
spáchaného násilí (odtud příčina-symptom). Stejnou tendenci lze pozorovat
směrem k obyvatelům, kteří dokáží (z jejich pohledu) efektivně čerpat např.
sociální dávky (velmi dobře se přizpůsobili podmínkám, nazývat je
"nepřizpůsobiví" je protimluv).
· Určujícím faktorem je mocenský boj. V tomto
případě se předpokládá, že vnější pozorovatel vlastně ani žádný názor nemá,
protože se o politiku zajímá jen povrchně. Samotné obecně přijaté zásady (např.
ty, které jsou uvedené v předchozích odstavcích) jsou jen způsobem jak změnit
mínění o hráčích veřejností, jsou-li tito hráči na mínění veřejnosti závislí.
To považuji za velmi důležité i s ohledem na současnou aféru. Jde o to, že
vnímání politika veřejností je mnohem citlivější téma než vnímání nepolitika,
neboť právě politik je v důsledku všeobecného rovného volebního práva závislý
na způsobu, jakým jej majoritní veřejnost vnímá.
K modelu
Obecně tedy dost závisí na tom, co normální je a co
normální není, jak uvádíš v 1. bodu charakteristiky konceptu. Jak sis asi
všiml, už poměrně dlouhou dobu (a zdaleka ne sám) pracuji na změně paradigmatu,
aby došlo k odstranění druhé mnou uvedené hypotézy o obecně přijatých zásadách.
Chápu, že model je třeba popsat tak, aby vedl na
matici o dvou sloupcích a ideálně dvou řádcích. Nicméně seskupením zbytku
skupiny do "jádra" dochází k podstatné ztrátě informace o zapojení
ostatních členů, skutečná simulace hry proto musí být paralelizována a
skupinový hráč tak vždy musí být dopočítán. A právě to je, myslím si, odpověď
na otázku v závorce u bodu 3 modelu (jak popsat změnu parametru výplat).
Myslím si proto, že celou hru lze popsat pomocí
parametrů, které platí pro jednotlivé hráče, sadou funkcí pro přepočet na
parametry skupinového hráče a umět definovat "vzdálenost od středu
jádra", která určuje "přitažlivost" skupiny pro jednotlivé
členy. Tak se systém bude umět vyvíjet v čase a hráči v něm se budou moci také
střídat.
K parametrům
Řekl bych, že u každého hráče je zapotřebí
parametrizovat
· důsledek odkrytí jeho skutečného jednání (dvě
roviny)
o SO: samotná obhajoba jednání (skousnutelnost pro
jeho příznivce: 0 – 1)
o ZM: závislost hráče na veřejném mínění (0-1)
· VY: "vydíratelnost" (tj. kolik důkazů pro
jeho odhalení mají ostatní) – absolutní číslo
· SV: "schopnost vydírat" (tj. kolik důkazů
má na ostatní) – absolutní číslo
· MO: moc (bez aktivního i pasivního vydíracího
potenciálu, ten je schovaný ve hře) – absolutní číslo
Parametry "vydíratelnost" a "schopnost
vydírat" jsou agregované, ve skutečnosti jde o neorientované ohodnocené
spojnice mezi jednotlivými hráči. Pro jednoduchost předpokládám, že uvnitř
skupiny "je vidět" jen mezi přímými účastníky iterace, tj. ten, kdo v
rámci iterace provede "lumpárnu" zvýší svoji vydíratelnost a ostatní
ve skupině, kteří se iterace zúčastnili, stejnou měrou zvýší "schopnost
vydírat" toho konkrétního hráče. Z toho, co jsem napsal, je zřejmé, že v
každé iteraci má každý hráč víc než dva stavy:
· dostane nabídku k účasti a zúčastní se
· dostane nabídku k účasti a nezúčastní se
· dostane nabídku k účasti a "napráská" to
veřejnosti
· nedostane nabídku k účasti a tedy se nezúčastní
Obecně to tedy vede na paralelně hrané hry s
agregujícím hromadným hráčem "jádro". Hra jako celek musí mít daný
parametr "hranice členství v jádře" jako funkci parametrů hráče a
důsledky na parametry "vydíratelnost", "schopnost vydírat"
a "moc" pro každé rozhodnutí ve hře. Vydíratelnost samotná přitom
bude pro každého hráče normalizována samotnou obhajobou jednání (1-SO) a
závilostí na veřejném mínění (ZM).
Parametry "jaderného hráče" tedy budou muset
být něčím jako střední hodnotou parametrů členů jádra, kde VY bude vynásobena
(1-SO) x ZM.
Také si myslím, že VY, SV a MO musejí postupně
vyprchávat. Vhodnější než odečítání nějaké hodnoty (konstanty?) mi připadá
násobení nějakým vyprchávajícím kvocientem (čím je věc starší, tím je méně
účinná pokud jde o vydírání, podobně moc také postupně slábne jako ji každý
postupně "utrácí"). Tento kvocient budu označovat OK (oslabující
kvocient).
První návrh matice (pro
paralelní simulaci)
Při každé iteraci se přepočítají VY, SV a MO tak, že
se vynásobí OK. Každá iterace má zároveň úroveň odměny (O), která odpovídá
vydíracímu potenciálu.
Pro každou paralelní hru se spočítá pro jaderného
hráče:
· VY = AVG((1-SO) x ZM x VYhráč)
· SV = AVG(SVhráč)
· MO = AVG(MOhráč)
|
samostatný hráč |
jaderný hráč |
|
|
Dostane nabídku – zúčastní se |
SV += O (pro každého) VY += O MO += O |
zahrnuto vlevo (VY jako odraz SV) |
|
Dostane nabídku – nezúčastní se |
SV += O (pro každého) |
zahrnuto vlevo (VY jako odraz SV) |
|
Nedostane nabídku |
bez akce |
bez akce vůči tomuto hráči |
Každý hráč také může ostatní "napráskat".
Došlo-li ve kterékoliv paralelní hře k "napráskání", od MO každého
hráče, který se hry účastnil, se odečte jeho (1-SO) x ZM x VY, jejich SV vůči
ostatním účastníkům tohoto kola se nastaví na nulu a jejich VY se také nastaví
na nulu.
Mám z toho jeden rychlý neověřený závěr: Pokud dojde
ke vzniku státních tajemníků (novela zákona o státních úřednících), vzhledem k
jejich moci budou automatickými kandidáty na účast v takových hrách, budou mít
velký vydírací potenciál a především malý důsledek na MO v případě napráskání
(tj. budou špatně vydíratelní). V důsledku tedy převezmou moc a volby budou
ještě větší fraškou než dnes. Vlastně jde o důsledek zobrazený hezky v Jistě,
pane ministře (premiére). Na korupci nebude vidět, moc budou mít de facto
úředníci a můžeme být v klidné, skryté a "spokojené" totalitě.
(Tento můj článek jsem dopsal v neděli 23.6.2013 v
15.40 na základě informací z 22.6.2013; zveřejně bude na blogu ráno 26.6.2013,
tedy krátce před tím, než bude jasno, jak to bude.
Co přinesl 23.6.2013
To, co jsme čekali, jsme se dozvěděli dříve, než jsme
čekali, tedy již 23.6.2013. Tedy ne v úterý, ale už v neděli odpoledne ze
Zemanových Hovorů z Lán.
Ještě, že jsem už v 15.19 ten den na svém blogu
uveřejnil článek, ve kterém jsem napsal, jak to dopadne a proč to tak dopadne,
viz:
http://radimvalencik.pise.cz/385-poveri-zeman-nemcovou.html
Zde jsou některé důležité momenty z toho, co N. Zeman
uvedl (tak, jak to interpretuje ČT):
Prezident
Miloš Zeman v pořadu Radiožurnálu Hovory z Lán naznačil, že by politickou
situaci po demisi premiéra Petra Nečase (ODS) nejraději řešil jmenováním
"vlády odborníků". "V zásadě mám jasno a moje rozhodnutí bude
takové, které nezklame moje voliče v prezidentských volbách," uvedl Zeman,
jehož billboardy hlásily "Stop Nečasově vládě". V hledáčku má prý
čtyři osobnosti, které by mohly převzít premiérskou funkci. Budoucí premiér by
podle Zemana nemusel mít nutně politický mandát. Rozhodnutí oznámí prezident
oficiálně v úterý v 15:00 na Pražském hradě. Koalice chce v čele vlády
Miroslavu Němcovou (ODS). Opozice žádá předčasné volby.
Jeden z
předvolebních slibů podle Zemana ještě není zcela splněn. "Nečasova vláda,
byť je v demisi, je stále ještě vládou," konstatoval prezident.
Nejsilnější opoziční strana ČSSD přitom volá po rozpuštění sněmovny a
předčasných volbách, kde by získala silnější mandát a mohla posléze sestavit
vládu. Sehnat by ale opozice musela 120 hlasů.
"To
rozhodnutí Poslanecké sněmovny o případném seberozpuštění by mělo vzít také v
úvahu to, jaká bude ta vláda odborníků, jaké bude její personální složení, jaké
bude její programové prohlášení," prohlásil Zeman.
Podle
prezidenta rozhodně není jasné, že se na podzim uskuteční předčasné volby.
"To rozhodne Poslanecká sněmovna, nikoli prezident republiky,"
zdůraznil Zeman.
Další
alternativou je pověřit představitele současné koalice sestavením nového
kabinetu, což by ovšem podle Zemana znamenalo, že de facto bude Nečasova vláda
pokračovat. Prezident zmínil také možnost jmenovat premiérem největší opoziční
strany ČSSD. Její předseda Bohuslav Sobotka ale tuto možnost už předem odmítl.
"A pak
nám zbývá ještě poslední varianta, o které se zatím málo uvažuje, ale kterou já
pokládám za reálnou. A to je varianta toho, čemu vy novináři říkáte úřednická
vláda a já tomu říkám vláda odborníků," prohlásil Zeman.
Takový
kabinet by podle něj měl být tvořen profesionály, kteří znají problematiku
jednotlivých resortů a nemuseli by se s nimi seznamovat teprve po vstupu do
funkce. "I ta vláda úředníků či odborníků tady může být jako náhrada vlády
v demisi současné vládní koalice jenom do předčasných voleb. Tato kombinace se
vůbec nedá vyloučit," podotkl prezident.
Nového
premiéra chce Zeman jmenovat už v úterý. V zákulisí se přitom nejčastěji mluví
o Jiřím Rusnokovi. "Neřeknu, ale rozhodně to nebude Pepek Vyskoč z
Putimi," konstatoval Zeman.
Zeman už
dříve předčasné volby zcela nevyloučil, zdůraznil ale náklady na nové volby.
"Jsem bývalý ekonom a vyhodit do vzduchu půl miliardy korun jenom proto,
že není možné sloučit volby do Poslanecké sněmovny s volbami do Europarlamentu,
je určitý argument proti předčasným volbám," prohlásil nedávno Zeman s
tím, že předčasné volby zcela nevylučuje. Zhruba sto zákonů by ale tak
"spadlo pod stůl".
"Když si
budou občané přát předčasné volby, i když tu bude efektivní vláda odborníků,
mají je mít," prohlásil také v pořadu Hovory z Lán Zeman.
Viz:
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/232427-zeman-chce-vladu-odborniku-v-utery-jmenuje-premiera/
Stalo se tedy přesně to, co se dalo čekat. Včetně
toho, že M. Zeman se patrně bude pohybovat na hraně a využívat neurčitost v
definování některých termínů tak, aby "svou" vládu mohl podržet až do
řádných voleb. Předpokládá přitom, že ji složí tak, aby získala (alespoň
krátkodobou) podporu nikoli Poslanecké sněmovny, ale veřejnosti.
Připomeňme některé reakce politiků:
M. Němcová: "Rozhodnutí
o tom, že by ji (úřednickou vládu) chtěl, musím respektovat, ale toto
rozhodnutí se neopírá o názory, které slyšel v uplynulých dnech".
K. Peake: "Mě
to nepřekvapuje, je to jedna z možností."
L. Zaorálek: "Nemyslím
si, že by tyto úřednické vlády byly v historii Česka tak úspěšné, znamenalo to
brzdu skutečných řešení problémů."
(L. Zaorálek
neuvažuje zcela přesně – současná vláda byla širokou veřejností tak nenáviděná,
že dobře složená "dočasná" vláda může "dočasně", tj. po
dobu necelého roku u veřejnosti pozitivně zabodovat.)
Připomeňme si ještě některé momenty z toho, co se v
neděli dělo před tím. Až do Zemanových Hovorů z Lán pokračovala neděle
23.6.2013 opakováním postojů zúčastněných stran. Trochu zajímavé bylo snad jen
to, že ministr spravedlnosti P. Blažek v pořadu ČT Otázky Václava Moravce na
jedné straně poměrně jednoznačně řekl, že očekává pověření M. Němcové
sestavením vlády od M. Zemana. Z dalšího však vyplynulo, že počítá spíše s
jinými alternativami. Jako první z politiků upozornil na možnost, že M. Zeman
má reálnu možnost držet svou úřednickou vládu třeba i do řádných voleb.
Nejkompetentnější člověk Zemanova týmu H. Kmoníček pro
Parlamentní listy zveřejněném 23. 6. 2013 v rozhovoru "Ambasády musí být
nástrojem obchodu" uvedl:
Když se
současně rušila velvyslanectví v Kolumbii, Kostarice a Venezuele, zastával jsem
vždy názor, že tedy pokud chce Česká republika tuto část světa ekonomicky
vyklidit, když už jsme na tom finančně tak strašně, že to musí dočasně udělat,
tak samozřejmě naše země uzavření jednoho či dvou velvyslanectví přežije.
Otázkou ale zůstává, jestli je naše země na tom opravdu tak špatně, a zda
bychom raději neměli sdružit své finanční prostředky tak, abychom svou
ekonomickou přítomnost zachovali. Ze strategického pohledu bych nikdy nebyl pro
to, zavřít všechny tři tyto zastupitelské úřady současně. Protože to je
naprostý nesmysl.
Když totiž v
jedné lokalitě snížím úroveň svého zastoupení a budu to chtít pokrývat z jiné
části stejného regionu, připravím se tím o jakoukoli možnost v dané lokalitě
působit, obrazně tedy tím, že si sám nejprve uřežu nohy, a pak i ruce. Takže
takto samozřejmě ne. Ale jsem rád, že ministerstvo po dvou letech došlo ke
stejnému názoru, a ihned poté, co uzavřelo velvyslanectví v Kolumbii, ho začalo
otevírat.
Nicméně,
odborníci tvrdí, že podobné akce "zavření – otevření" jsou velice
nákladné, zejména, když se musejí znovu nakupovat či pronajímat budovy a
zařízení...
Nejen, že je
to nákladnější finančně. Je to podstatně nákladnější politicky, myslím tím
vracet se na trh, který jsme na rok či dva opustili, zejména v tak rychlé
sekvenci. Ale pokud jde o budovy českých zastupitelských úřadů, tak máme často
budovy v naprosto dokonalých lokalitách, protože jsou vlastně dědictvím
politické ekonomiky první republiky. Takže v případě, že se takových budov z
20. – 30. let zbavíme podobným neuváženým krokem a budou ty budovy prodány s
cílem dočasného uzavření, na takové lokality už se nikdy nevrátíme. My už nikdy
nebudeme mít takové finanční prostředky, které jsou nezbytné pro jejich
znovuzískání v podobné lokalitě, zejména v těch rychle rostoucích ekonomikách.
Naši lidé si
málokdy uvědomují, že například v zemích BRICS je v podobných lokalitách cena
takových nemovitostí naprosto astronomická. A my musíme své zastupitelské úřady
bránit jako nástroj ekonomické diplomacie státu, který z exportu žije, ale také
jako součást našeho kulturně intelektuálního dědictví.
Viz:
Potvrdil tím, co jsem napsal v souvislosti se 100 dny
jeho prezidentování, viz:
http://radimvalencik.pise.cz/341-71-11-hra-co-prinesl-11-6-2013-100-dnu-zemana.html
Za zmínku stojí ještě to, co napsal V. Bárta na svém
blogu po návštěvě v Lánech 23.2013:
Pana
prezidenta jsme informovali o aktivitách našeho kolegy Michala Babáka ve Stálé
komisi pro kontrolu vojenského zpravodajství. Zdůraznili jsme naše obavy, že
VOZ bylo zneužito k politické diskreditaci svědků proti Miroslavu Kalouskovi v
kauze Casa. Dlouho jsme také hovořili o nezávislosti současného vyšetřování.
Obsah jednání
nejprve probereme s výkonnou radou VV a poslaneckým klubem a teprve následně k
tomu budu moci říct více.
Viz:
To je důležité mj. i proto, že spor o povaze a smyslu
policejního zásahu v kontextu celé superaféry bude nyní probíhat v poněkud
pozměněných podmínkách, než pokud by premiérování převzala M. Němcová se starou
gardou.
(Dokončeno 24.6.2013 v 7.30)
Co přinesl 24.6.2013
Nejdříve perlička na úvod, která ukazuje, jak se pod
vliv skupinové konformity (oemezenosti) dostali i ti nejvíce protřelí a jsou
úplně mimo. M. Kalousek 24.6.2013 prohlásil: "Řekl jsem už mnohokrát, že
úřednickou vládu si tato země nezaslouží". - Tu Kalouskovu jsme si
zasloužili? To bychom snad museli znovu vyvraždit Slavníkovce, aby nás stihl
takový trest.
Viz:
V komentáři k článku "O co dnes jde a co lze
ovlivnit", viz:
http://radimvalencik.pise.cz/371-komentare.html#484319
který jsem uveřejnil 22.6.2012, jsem ukázal koncept
hry, který otevírá cestu k pochopení toho, za jakých podmínek může dojít k
reformě (změnám základního ideového paradigmatu) určitého systému. A to zejména
v kontextu fenoménu skupinové konformity (omezenosti). Uvedl jsem rovněž dne
konkrétní interpretace, kde se hra částečně popsaná příslušným konceptem
odehrála:
- Případ bývalých poslanců ODS P. Tlučhoře, M.
Šnajdra, I. Fuksy, kteří se nejdříve pokusili a určitou reformu ODS. Když jim
nevyšla, vyjednali "kompenzace", čímž se ovšem patrně (nejen oni)
dopustili trestného činu. Mj. zde schéma vycházející z teorie her umožňuje
jednoznačně ukázat, že se nejednalo o odměnu za práci a že neplatí argumenty M.
Kalouska.
- Případ současné ODS, která do poslední chvíle
věřila, že nějakým zázrakem dojde k pověření M. Němcové sestavením vlády. Tlak
na reformu této strany bude větší a větší. Bude zajímavé sledovat, co se bude
dít.
Proto v pondělí 24.6.2013 jsem vložil do článku další
komentář "O co dnes jde a co lze ovlivnit", který poskytuje oporu v
utřídění faktorů působících na současné dění.
Nejdříve připomenu matici, se kterou pracujeme:
|
Hráč 2 |
|||
|
Strategie
1 |
Strategie
2 |
||
|
Hráč
1 |
Strategie
1 |
a11;
b11 |
a12;b12 |
|
Strategie
2 |
a21; b21 |
a22;
b22 |
|
Nyní se podíváme na problematiku námi sledovaného typu
rozhodování očima hráče, který si (více či méně) uvědomuje, že jde o hru typu
Loajalita vůči struktuře (uchování
paradigmatu):
Poznámka: Nelekejte se, není tak obtížné pochopit, o
co jde, a nabízí se příležitost ke "kibicování" (doplnění, upřesnění)
tomu, kdo by mě chtěl pomoci a pomohl tímto způsobem.
Výplaty Hráče 1 (tj. jak tento hráč vidí své výplaty):
a11 – Hráč 1 použil Strategii 1, Hráč 2 použil
Strategii 1
(Případ
ortodoxie hráče a reformní změny ve struktuře)
Znamená to,
Hráč 1 ("náš člověk") podlehl či nadále podléhá skupinové konformitě,
zatímco Hráč 2 (jádro vyjednávání vlivu) se rozhodlo reformovat, začalo
provádět změny. Hráči 1, jak se říká, ujel vlak. Z čeho se bude sestávat jeho
výplaty v tomto případě:
(-) ztratil
možnost podílet se na reformě, být mezi reformátory, uchovat si možnost pro
společenský vzestup a z toho vyplývající benefity
(+) situace se může zvrátit a pak by z toho profitoval
(ve stylu normalizátorů začátku 70. Let)
a12 – Hráč 1 použil Strategii 1, Hráč 2 použil
Strategii 2
(Případ
ortodoxie hráče a uchování ortodoxie struktury)
Znamená to,
Hráč 1 ("náš člověk") podlehl či nadále podléhá skupinové konformitě,
Hráč 2 (jádro vyjednávání vlivu) se rozhodlo nereformovat, zachovat původní
paradigma. Z čeho se bude sestávat jeho výplaty v tomto případě:
(+) může
vydělat na tom, že někteří se pokusili reformovat a ztratí svoji pozici, jeho
postoj bude jádrem vyjednávání vlivu oceněn (ostatně na tomto základě se v
opakované hře dělá kariéra, která právě takovéto lidi vyselektuje)
(-) riskuje, že
se příliš naváže na ortodoxii jádra a až bude příležitost pro reformu, nebude
již moci vstoupit do hry jako nositel reformních postojů
(-) riskuje, že
celá struktura ztratí schopnost reagovat na reálný vývoj a příslušnost k této
struktuře bude mít nižší a nižší, případně dokonce zápornou hodnotu
a21 – Hráč 1 použil Strategii 2, Hráč 2 použil
Strategii 1
(Případ
vymanění se z vlivu skupinové konformity hráče a reformní změny ve struktuře)
(+) ocitl se na
správné straně ve správnou dobu, má šanci na vzestup
(+) omezí se
ztráty spojené se zabřednutím do slepé uličky ortodoxie základního paradigmatu,
tj. pokračování skupinové konformity (omezenosti)
(-) hrozí
ztráta reformní orientace jádra vyjednávání vlivu (zvrat k ortodoxii)
(-)na reformu
může být již pozdě výnosy z reformních postojů mohou být mizivé, zatímco
uchování ortodoxie by přineslo možnost ještě po určitou dobu získávat určité
výnosy (zde je nagativním výnosem náklad obětované příležitosti
a22 – Hráč 1 použil Strategii 2, Hráč 2 použil
Strategii 2
(Případ
vymanění se z vlivu skupinové konformity hráče a uchování ortodoxie struktury)
(-) bude
následovat trest ze strany struktury
(+) může si
uchovat určitý podíl na prolongování výnosů z uchování struktury díky
převládnutí ortodoxie
Výplaty Hráče 2 (tj. jak tento hráč vidí výplaty hráčů
vytvářejících jádro):
b11 – Hráč 1 použil Strategii 1, Hráč 2 použil
Strategii 1
(Případ
ortodoxie hráče a reformní změny ve struktuře)
(-)riziko, že
na reformu může být již pozdě a výnosy z reformních postojů mohou být mizivé,
zatímco uchování ortodoxie by přineslo možnost ještě po určitou dobu získávat
určité výnosy (zde je negativním výnosem náklad obětované příležitosti
(-) riziko, že
hráč, který si uchoval ortodoxní postoje, podpoří možný protireformní zvrat
(+) přežití a
případně i posílení struktury díky reformně
b12 – Hráč 1 použil Strategii 1, Hráč 2 použil
Strategii 2
(Případ
ortodoxie hráče a uchování ortodoxie struktury)
(+) stabilita
struktury, alespoň dočasná, eliminování rizika, že na reformu může být již
pozdě a výnosy z reformních postojů mohou být mizivé, zatímco uchování
ortodoxie by přineslo možnost ještě po určitou dobu získávat určité výnosy (zde
je negativním výnosem náklad obětované příležitosti)
(-) ztráta
vhodné příležitosti pro uskutečnění reformy
b21 – Hráč 1 použil Strategii 2, Hráč 2 použil
Strategii 1
(Případ
vymanění se z vlivu skupinové konformity hráče a reformní změny ve struktuře)
(-)riziko, že
na reformu může být již pozdě a výnosy z reformních postojů mohou být mizivé,
zatímco uchování ortodoxie by přineslo možnost ještě po určitou dobu získávat
určité výnosy (zde je negativním výnosem náklad obětované příležitosti
(+)hráč, který
si uchoval ortodoxní postoje, snižuje riziko možného protireformního zvratu
(+) přežití a
případně i posílení struktury díky reformně
b22 – Hráč 1 použil Strategii 2, Hráč 2 použil
Strategii 2
(Případ vymanění se z vlivu skupinové konformity hráče
a uchování ortodoxie struktury)
(-) oslabení
struktury spojené s nutností eliminovat hráče, který se vymanil z vlivu
skupinové konformity
(+) stabilita
struktury, alespoň dočasná, eliminování rizika, že na reformu může být již
pozdě a výnosy z reformních postojů mohou být mizivé, zatímco uchování
ortodoxie by přineslo možnost ještě po určitou dobu získávat určité výnosy (zde
je negativním výnosem náklad obětované příležitosti)
V dalších dnech uvidíme, jak i tento jednoduchý,
nevyzrálý, zatím ještě nepřesný a neúplný koncept zafunguje. Velmi uvítám
připomínky směřující k doplnění tohoto konceptu. Nejlépe vložit jako komentář k
příslušnému článku na mém blogu.
(Dokončeno v
10.45 24.6.2013)
Co přinesl 25.6.2013
Uveřejňuji další díl seriálu, ve kterém si s odstupem
čtyř dní (tj. toto pokračování je zpracováno na základě dat z 25.6.2023) můžeme
rekapitulovat (a vychutnat) poučný vývoj u nás. Koalice rozehrála hru, která se
obrátí proti ní. Sledujeme ojedinělý příklad skupinové konformity (omezenosti)
vzniklý v důsledku "přetavení" člověka ve figurku. Takto – v logice
antické tragédie – fungují struktury založené na vzájemném krytí porušování
obecně přijatých zásad.
Současná stojedničková koalice připravila plán
"Putna", kterým se snaží ubránit svou pozici a připravit
protiofenzívu. O plánu "Putna" jsme se mohli dozvědět ještě před
pověřením J. Rusnoka sestavením vlády:
"Bylo by
to fakticky jako s Putnou: jde o to, vydržet a odkázat prezidenta do patřičných
mezí, aby nejmenoval vládu bez ohledu na vůli sněmovny," řekl deníku
Insider vysoce postavený člen ODS... Stejný zdroj z ODS pak popisuje konkrétní
kroky. "Musíme se dát dohromady, stovku nebo sto jedničku. A touto
sněmovní většinou mávat," říká.
Jan Němec "Jak dostat ze hry Zemana? V koalici se
rodí Plán Putna", uveřejněno 05:30 25.6.2013, viz:
http://aktualne.centrum.cz/domaci/kauzy/clanek.phtml?id=783463
Později byl tento plán prezentován takto:
"Koalice
nemůže vyklízet pole patřící politickým stranám," reagoval na jmenování
nového premiéra Martin Kuba. Jeho koaliční partner Miroslav Kalousek se
komentáři neubránil už během prezidentova projevu. "Takovou radost ti,
Miloši, neudělám," reagoval například na Zemanovo prohlášení, že jedinou
možností, jak v Česku vyvolat předčasné volby, je zvolit vládu odborníků.
Rusnokův budoucí kabinet potom označil nikoliv za vládu odborníků, ale vládu
kamarádů Miloše Zemana. "Může z jeho vůle vládnout, ale nemůže získat
podporu. Odborníkem není ten, kdo je tak nazýván, ale kdo se tak chová. Pan
Rusnok se chová jako nezodpovědný kamarád," konstatoval Kalousek. "V
tuto chvíli neexistuje v Poslanecké sněmovně jiná většina než koaliční většina.
Přesto prezident tuto vůli sněmovny nerespektoval. Pan prezident by měl mít
ambici jmenovat vládu, o níž se domnívá, že podporu ve sněmovně získá. Takto
strávíme čas mrtvým pokusem, u něhož je jasné, že důvěru nezíská. Je to
nesmyslná ztráta času," nechala se slyšet Miroslava Němcová. "Z
prezidentovy strany jde o vyjádření neúcty a nezodpovědný krok vůči České
republice," dodala.
J. Novák "Koalice naplňuje "plán
Putna", počká si na další pokus", viz:
http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=783548
Je to hra na delegitimizaci Rusnokovy vlády. Ta však
nemusí vyjít a patrně nevyjde. Současná koalice totiž nereflektuje dvě významné
skutečnosti. Jednak to, jak velká je její neoblíbenost (podstatná část
veřejnosti ji dokonce přímo nenávidí). Jednak to, jak prohnilý je základ na
kterém stojí (figurky tvořící koalici totiž stále považují za normální to, co
normální není). Přitom M. Zeman nepřímo naznačil, jakou cestou se vydá:
Podle Zemana bude politicky neutrální vláda také
garancí toho, aby se zahájené vyšetřování "hospodářských a politických
skandálů" dotáhlo do konce a neexistoval by politický tlak. (Podtrženo
mnou)
Článek "Koalice u Zemana neuspěla. Premiérem je
Jiří Rusnok", viz:
http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?J=783526
K tomu viz rovněž (a patrně ne náhodou) v tu dobu
uveřejněná zpráva Nejvyššího státního zastupitelství:
„Nejvyšší
státní zastupitelství to konstatuje ve zprávě za loňský rok, kterou v úterý
zveřejnilo. Podle šéfa úřadu Pavla Zemana dosavadní opatření v oblasti korupce
v Česku nepřinesla žádnou zásadní změnu a pro odhalování korupce chybí
efektivní nástroje. "Ukazuje se, že jedinou efektivní metodou odhalování
korupční trestné činnosti je skryté vyšetřování za použití technických a
operativně pátracích prostředků," je uvedeno ve výroční zprávě... Právě
dlouhodobé sledování a odposlechy vedly k zatýkání a obvinění ve dvou
největších kauzách za poslední dobu - zatčení bývalého středočeského hejtmana a
poslance ČSSD Davida Ratha a dalších deseti lidí. A také k obvinění bývalé
šéfky kabinetu Petra Nečase Jany Nagyové a tří exposlanců ODS, Petra Tlučhoře,
Ivana Fuksy a Marka Šnajdra… Podle výroční zprávy Nejvyššího státního
zastupitelství platí to, že počet zjištěných případů korupce, které jsou
předmětem trestního řízení, zdaleka neodpovídá realitě v tuzemsku. A korupce a
klientelismus stále výrazně ovlivňují ekonomiku státu. "Klientelistické
praktiky představují v některých případech etablovaný systém, který podstatným
způsobem zasahuje řádný výkon vlastnických práv státu"... Žalobci
upozorňují na to, že v některých případech je korupce systém pro nelegální
získávání finančních prostředků z veřejných rozpočtů nebo z fondů Evropské
unie... Podle zprávy nejsou v Česku ojedinělé případy, kdy lidé, kteří oznámí
korupční jednání, mají problémy v zaměstnání či obchodních vztazích nebo jsou
znevažování v médiích. "Česká právní úprava neposkytuje zatím dostatečnou
ochranu whistleblowerů (oznamovatelů korupce z prostředí firem nebo
úřadů)," je uvedeno ve zprávě Nejvyššího státního zastupitelství... Známý
je tak případ Libora Michálka, který upozornil na možnou korupci na Fondu
životního prostředí, či Jakuba Klouzala, který upozorňoval na machinace při
veřejných zakázkách na ministerstvu zahraničí.“
Článek "Nejvyšší žalobce: Odhalených případů
korupce je málo"
http://aktualne.centrum.cz/domaci/soudy-a-pravo/clanek.phtml?id=783535
K tomu připomínám svůj dva dny starý rozbor
"Zemanova "dočasná" vláda může vydržet":
http://radimvalencik.pise.cz/389-zemanova-docasna-vlada-muze-vydrzet.html
Pro další vývoj bude mít rozhodující roli to, jak se
budou vyvíjet očekávaní veřejnosti ve vztahu k Zeman-Rusnokově "dočasné
vládě". Pokud M. Kalousek nazývá tuto vládu "putinovskou", pak
by v logice věci tu "svou" (ať již padlou Nečasovu či imaginární Němcové)
měl označit za "jelcinovskou". A v tom je jeho problém.
(Petrohrad, 10.30, 26.6.2013)
Pokračování lze sledovat na
blogu autora: