MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 30 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth) , etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

The magazine can be accessed at www.valencik.cz

E-mail contact: valencik@seznam.cz

Do rukou se vám dostává Zvláštní číslo časopisu Marathonu za rok 2017. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Časopis je dostupný prostřednictvím sítě INTERNET na www.valencik.cz

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (04/2017) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. července 2017.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@seznam.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR

1. Úvodní poznámka

V průběhu přípravy 4. čísla Marathonu se sešlo několik vynikajících a současně poměrně obsáhlých materiálů na téma Průmysl 4.0, resp. 4IR, jejichž rozsah výrazně přesahuje rámce řádného čísla našeho časopisu. Navíc materiálů velmi aktuálních. Proto jsme se rozhodli věnovat jim letošní zvláštní číslo.

Vedl nás k tomu ještě jeden důvod. Je před říjnovými volbami do Poslanecké sněmovny a programy všech stran jsou v současné době PRÁZDNÉ z hlediska pochopení příčin současných problémů. Některé politické strany pak k překrytí programové prázdnoty používají jako šidítko právě již zmíněnou vizi či spíše iluzi Průmyslu 4.0, resp. 4IR. Proto jsme se rozhodli uspořádat ve druhé polovině června tohoto roku vědecké sympózium na téma (zatím formulované jen v pracovní podobě):

PRŮMYSL 4.0 A REALISTICKÁ VIZE ROZVOJE SPOLEČNOSTI

z hlediska programů politických stran před volbami 2017 v ČR do PS

Jedním z podkladových materiálů by bylo toto číslo Maratonu.

Druhým podkladovým materiálem trojice navazujících monografií porovnávajících koncept 4IR s koncepcí přechodu ke Společnosti produktivních služeb, kter jsou ke stažení zde:

http://radimvalencik.pise.cz/4161-r2017-046-m-monografie-cely-text-ke-stazeni.html

Podrobnější informace (včetně zveřejnění data, místa konání, programu a účastníků sympozia) a další podkladové materiály každodenně doplňované můžete sledovat v rámci seriálu „Volby 2017“ zde:

http://radimvalencik.pise.cz/

2. Hlavní materiály

Bublifuk[1] 4.0?

Pavel Sirůček[2]

Úvodem

Motto:

Světem má dramaticky hýbat a již i přímo otřásat čtyři nulka, tzv. čtvrtá průmyslová revoluce, průmysl 4.0, práce 4.0, produkce 4.0, distribuce 4.0, logistika 4.0, doprava 4.0, energetika 4.0, ekonomika či hospodářství 4.0, věda, technika a technologie 4.0, vzdělání a výzkum 4.0, zdravotnictví 4.0, sociální systém 4.0, kultura 4.0, obrana 4.0, legislativa 4.0, daně 4.0, gender 4.0, etika a společenská odpovědnost 4.0, sport 4.0, digitální společnost 4.0, iniciativy, aliance, platformy, vize, strategie 4.0 … Inteligentní továrny i chytrá města, komplexní a systémová automatizace, digitalizace a robotizace výroby a služeb, umělá inteligence, Big Data, 3Dtisky, kyberneticko-fyzické systémy, internet věcí i služeb, cloudové aplikace mají mít nedozírné dopady nejen na ekonomiku, mají vést k fatální revoluci celospolečenské. Má jít o úžasný pokrok, o zásadní a kvalitativní zlom, kdy už vůbec nic nemá být „jako předtím“. „Druhá éra strojů“ má totiž znásobovat nikoli síly fyzické, nýbrž duševní, má fantasticky napomáhat k uvolnění síly lidského ducha a kreativity. Amen. Text se kriticky zamýšlí nad hysterií 4.0 i hyperinflační záplavou termínů 4.0, která hrozí jejich totálním vyprázdněním, a k jejichž převratnosti autor těchto řádků zůstává silně skeptický. Odrazovým můstkem obecnějších úvah na téma 4.0 se stala níže specifikovaná publikace. O recenzi v tradičním smyslu se však nejedná a pochybnosti se týkají často spíše samotného konceptu 4.0 a nikoli přímo představované knihy. O tzv. revoluci 4.0 toho už bylo publikováno relativně dost, leč seriózního a propracovanějšího, se skutečným obsahem, zatím velmi málo. Představovaná studie náleží v tuzemsku k výjimkám, nicméně přesto si autor těchto řádků neodpustí rýpnutí, že ohledně této byla jeho očekávání – coby politického ekonoma – přece jenom mnohem větší.

(Mařík, V. a kol.: Průmysl 4.0: Výzva pro Českou republiku. Praha: Management Press 2016. 271 s. ISBN 9788072614400.)

Vedoucí autorského kolektivu Vladimír Mařík od roku 2013 řídí Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT. Odborně cílí především na problematiku umělé inteligence a její využití v automatickém řízení a různých systémech. Autorský kolektiv publikace čítá plných 74 jmen, v drtivé většině technického zaměření (včetně např. i D. Drábové). Ekonomů lze letmo odhalit počet tří či pěti, možná o něco více, i když je samozřejmě kategorie ekonom diskutabilní, široká (ale i pochybná). Převaha techniků je pochopitelná z hlediska explicitně deklarovaného stěžejního cíle „ … poskytnout základní informace o konceptu Průmyslu 4.0 v ČR, ukázat možné směry jeho vývoje a představit návrhy opatření, která by mohla zkvalitnit ekonomiku i průmyslovou základnu ČR“ (přední strana přebalu rec. publ.), nicméně ale …

Již samotné složení autorského kolektivu vyvolává určité otázky. Hned na úvod deklarujme, že v žádném případě nejde o zpochybňování erudice, odbornosti či profesionality uváděných spoluautorů či autorů. Řada jmen je ostatně i obecně známějších. Leč texty o tzv. čtvrté průmyslové revoluci (dále 4IR)^{^[3]} se obvykle okázale zaklínají její revolučností a převratným významem i dopady především mimo průmysl, kdy tato má ovlivnit – a to velmi podstatně – prakticky všechny obory lidské činnosti a vlastně i života. Z tohoto hlediska by čtenář, laický i mírně (či více) poučený, očekával přece jen pestřejší složení týmu autorů. K zaklínadlům současného akademického i vědeckého života přitom náleží termíny interdisciplinarita, multidisciplinarita, transdisciplinarita či mezioborovost etc.^{^[4]} Ostatně co také jiného, ba dodejme co více, nežli právě procesy 4IR, by tento charakter mělo mít? Bez ohledu na jistou zprofanovanost uvedených termínů.^{^[5]} V představované knize ovšem tento aspekt příliš patrný ani dotažený není, a text je z tohoto úhlu koncipován hodně „průmyslově“, resp. technicky.^{^[6]}

Což ovšem nemusí znamenat pouze kritickou výhradu, nýbrž naopak možná i jistou přednost. Dále je hned úvodem poctivé přiznat, že naprostá většina dosavadních materiálů o 4IR, resp. i4.0 je zaměřena právě hodně technologicky, nebo na druhé straně zase hodně popularizačně a propagandisticky, s nepočetnými výjimkami, které si zaslouží hlubší pozornost i ze strany politických ekonomů.^{^[7]} Taktéž hned na začátku zdůrazněme, že i při níže představovaných iniciativách typu Industrie 4.0 nebo Průmyslu 4.0 je kladen důraz právě na technickou stránku věci a další aspekty 4 IR (typu sociálních či managementu atd.) zůstávají obvykle opomíjeny.

V tomto kontextu oceňme střízlivost a profesionální chladnost většiny textu představované publikace, která se vesměs úspěšně vyvarovala expresivních výrazů a marketingově vzletných ovací nad „úžasným pokrokem“, „fenomenálními výzvami“ či „báječnými příležitostmi“ atd., kterými jsou doslova a do písmene přecpány propagační brožurky nejrůznějšího druhu, ovšem zdaleka nejenom tyto. Nicméně fráze o „zásadní existenční výzvě“ (s. 16 rec. publ.) si ani autoři představované knihy přesto nedokázali odpustit. Ani o „výjimečné době“ a „jedinečné příležitosti“ (s. 21 rec. publ.), která bude mít dopady na kvalitu života celých generací. Ale která doba, za posledních padesát, sto či sto padesát i více let nebyla výjimečná? (Anebo takto nebyla mediálně označována? Za půlstoletí, co autor těchto řádků pamatuje, vlastně žádná).

Literární nadsázky snad asi k věci i patří a velkoryse je přehlédněme. Většina textu vzletné „kecy 4.0“ obsahuje v míře snad ještě i přežitelné a je dokonce už o něčem. Daní za chladnou technickou střízlivost a strohou úřední popisnost značné části knihy je menší čtivost i menší atraktivnost. Leč samozřejmě tyto zde primárním cílem nebyly. Po přečtení celé studie však, s plným vědomím výše konstatovaného, přece jen drze hlodá červík kacířské pochybnosti, zda na takovýto text byl opravdu nutný, a opravdu nezbytný, mohutný autorský kolektiv čítající přes sedmdesát jmen? Studie samotná upřesňuje, že práce začaly v červenci 2015 a předána byla 3. února 2016. Na pracích se mělo podílet „87 expertů z nejrůznějších odborných oblastí a institucí“ (s. 16 rec. publ.). Experti textu nesporně dodávají váhu, nicméně nejsou někteří opravdu jen do počtu a na okrasu? Rovnice více autorů = automaticky kvalitnější text opravdu vždycky platit nemusí. Nestálo by za úvahu takovéto zásadní strategické studie zadávat několika opravdu špičkovým kapacitám a nikoli „nechávat líznout“ bezmála stovce expertů?^{^[8]}

I tato kniha konstatuje, že „Průmysl 4.0 – iniciativa podporující v pořadí již 4. průmyslovou revoluci, systémové zavádění a integraci automatizace, robotizace, internetu věcí a služeb, systémů s umělou inteligencí – tyto a mnohé další pojmy v poslední době začínají hýbat světem“ (přední strana přebalu rec. publ.). A opakuje, že má docházet ke změnám, „jaké dosud v naší historii průmyslového vývoje neměly obdoby“ (tamtéž). Ocenit je možné jistě rozumnou snahu nenechat si ujet vlak i jisté úsilí vynaložené nejenom na tuto studii. Ovšem ani po jejím prostudování autor těchto řádků není vůbec přesvědčen o tak zásadní změně, o skutečné převratnosti popisovaných procesů, a konec konců ani o samotném konceptu 4IR. Futurologická vize, naivní snění, cílená propaganda, strategická iniciativa, marketingový projekt či realita a objektivní nevyhnutelnost? Vše dohromady? Není nejblíže pravdě to, že Industrie 4.0, Industry 4.0 či Průmysl 4.0 označují především původně německou (a dnes i celoevropskou) iniciativu manažerů velkých evropských firem a vládních činitelů napříč EU? S cílem rozhýbat poptávku po nových spotřebních a průmyslových technologiích a urychlit vývoj robotizace a plně automatických řídicích systémů, co nejvíce nezávislých na lidské obsluze? Projekt velmi umně prošpikovaný vzletnými deklamacemi ohledně převratnosti 4IR, využívající dobře známé fráze konceptů ekonomiky informační, znalostní, digitální či síťové.

Bublina další epochální „nové ekonomiky“ aneb opět transformace kapitalismu

Civilizační změna, nemající v historii obdoby? Zásadní zlom, diskontinuita vývoje? Proměny a dopady, které nelze vůbec s ničím srovnávat? Nic starého prý už neplatí? Celé předchozí vzdělání a všechny poučky i znalosti mají být k ničemu? Nepřehánějme a nepodléhejme nemístnému technooptimismu. Změny a vývoj technologií samozřejmě popírat nelze, ale nová průmyslová revoluce, k tomu ta nejpřevratnější, mýtický „druhý věk strojů“?^{^[9]} Podle J. Šulce^{^[10]} nové technologie a vědeckotechnický pokrok, podmiňující 4IR, mají být současně „exponenciální“, „digitální“ a „kombinatorické“. A dosavadní technologie snad nebyly? Nebylo toho strašení a žonglování s exponencialitou vývoje, namátkou od dob prvních zpráv Římského klubu už dost? Nicméně na druhé straně mohou některé technologie i4.0 vykazovat disruptivní charakter, tj. mohou mít silnou tendenci překonávat a vytlačovat technologie staré.

Jsou však „epochální“? Nejsou technici a inženýři přehnaně oslněni, ba nesoudně fanaticky posedlí obdobně jako autoři sci-fi báchorek typu Star Treku, umělou inteligencí, virtuálním kybernetickým světem, kyber-fyzicko-sociálními apod. systémy? Nebudou predikované nové a zcela převratné produkční postupy v realitě nakonec omezeny na skupinu firem z vyspělého světa?^{^[11]} Chytré továrny rozhodně nebudou pro každého, půjde o strategickou výhodu i zbraň. Ostatně hlavním cílem iniciativ typu Industrie 4.0 apod. je přece podpora rychlé transformace domácích firem ve směru implementace technologií digitalizace a automatizace do jejich výrobních i logistických řetězců a tímto vytvoření těžko imitovatelné konkurenční výhody.

Což samozřejmě nevylučuje závažné dopady na trhy práce i hospodářství (a celé společnosti), včetně ekonomiky naší. S vysokým podílem, a bohatou tradicí, průmyslu, proexportní, se silným napojením na Německo. Digitalizace, kybernetizace, robotizace a podobné pracovně úsporné technologie neohrozí přitom pouze samotná pracovní místa, ale pravděpodobně ještě dále zesílí tlak na mzdy. Diskutovat v souvislosti s novými technologiemi lze také potenciální prostor pro zaměstnaneckou participaci a ekonomickou demokracii. Nicméně spoléhání na to, že technologie i4.0 si „nějak“ sami vynutí, aby zaměstnanci převzali firmy a kontrolovali výrobní postupy i výstupy je nejen silně naivní a silně krátkozraké, ale přímo dětinsky hloupé. Nespoléhejme ani na všespasitelnost principu participace,^{^[12]} který se do všech sfér nehodí. A úplně všechno též nejde decentralizovat. Stát ještě dlouho zůstane nenahraditelný. I přesto (nebo možná právě proto), že drtivou část procesů 4IR realizují velké firmy, jako Siemens či Volkswagen. Jeho nezastupitelná role, včetně místních samospráv, může být posílena ve sféře vzdělávání, dopravy, zdravotnictví, ekologie nebo inteligentních měst a regionů. Krajně nebezpečné jsou anarchokapitalistické vize, ke kterým má blízko část ICT komunity.^{^[13]} Ideu osobní svobody dovádějí do krajnosti a stát – zdroj nesvobody a násilí – odmítají z principu.

Nové technologie by mohly významně přispět k zesílení procesů deglobalizace a desintegrace, např. cestou lokalizace i znovuobnovením role národních států, včetně zdravého protekcionismu a formulace i ochrany národních zájmů a vlastních obyvatel. Prognózována totiž bývá menší provázanost národních ekonomik, menší potřeba mezinárodního obchodu i menší potřeba další a hlubší integrace EU, na kterou by mohly přestat tlačit i klíčoví aktéři typu nadnárodních subjektů. Přibývá predikcí „konce zlatého věku globalizace i světového obchodu“ a termíny jako deglobalizace i desintegrace se staly už naprosto běžnými.^{^[14]} Nové technologické poměry skýtají opodstatněnou naději na renacionalizaci ekonomik (namátkou vlivem zkrácení výrobních a dodavatelských řetězců), kdy mohou přispět k oslabení role nadnárodních společností i mezinárodních trhů a naopak k posílení národních států, ale i regionů. Dodejme, že ani při řešení důsledků aplikací technologií i4.0 pravděpodobně nebudou fungovat žádná globální ani nadnárodní řešení, ve smyslu univerzálních receptů pro všechny obory, všechny regiony i všechny země. Ekonomická a finanční globalizace se zdají být už za svým zenitem a konec konců i samotný kapitalismus dnes ohledně zesvětovění začíná zařazovat zpátečku. Tudíž samé černé můry pro liberály (a globální kavárnu i korektní pokrokáře všeho druhu, včetně sice popletených, ale o to více fanatických a nebezpečných eurohujerů),^{^[15]} naopak budoucnost a naděje pro konzervativce, pro zdravý rozum a hlavně pro normální lidi práce, pro normální chlapi i normální ženské. Pro všechny, které mají vnucované a diktované neoliberální globalizace, která žádnou objektivní nevyhnutelností není, už plné zuby. Pro ty, kteří se z jejích profitů netěší, nýbrž nesou náklady a ohrožení. Pro ty, kteří mají své kořeny i tradice a nechtějí být světoobčany ani euroobčany. Pro tyty, kteří moc dobře vědí, že kosmopolitní pestrost, různorodost, jinakost a nenormálnost opravdu není automaticky žádoucí, ani obohacující. Pro ty, kteří moc dobře vědí, že multi-kulti ideologie opravdu není výrazem zájmu o kulturu jiných, nýbrž pouze dekadentním pohrdáním kulturou vlastní. Fakt, že normální lidé požadují konečně zase zpátky jakousi kontrolu nad svými zeměmi, není žádným odsouzeníhodným a laciným tzv. populismem, nýbrž normálností.

V kontextu 4IR nelze samozřejmě kriticky nepřipomenout marketingový a politický projekt, resp. globální (ale hlavně americký) humbuk a bublinu tzv. nové ekonomiky (ale i tzv. nové ekonomie) 90. let minulého století. Nenaplněnou a dávno splasklou. Zase něco obdobného? Pokus o reakci na problémy od konce první dekády 21. století i na pokles ekonomického podílu Západu?^{^[16]} Iniciativa především a zprvu německá,^{^[17]} poté i (a nejenom i) celoevropská? Počátky iniciativy Industrie 4.0 se datují k letům 2011-13, kdy spojila síly německá vláda a společnosti jako Siemens aj. ohledně intenzívní a cílené propagandy nových technologií pro automatizaci průmyslu, ale i pro domácnosti. Celý koncept průmyslu 4.0 (šířeji 4IR či práce 4.0) vychází z dokumentu, který byl představen na veletrhu v Hannoveru v roce 2013, kde byla oficiálně spuštěna německá platforma Industrie 4.0. Základní vize 4IR (přesněji vize německé vlády o dalším vývoji průmyslu) se objevují v Hannoveru roku 2011, kdy šlo o koncepci německé vlády ohledně projektu pro budoucnost v rámci High-Tech Strategie. S návazností na výzkumnou platformu podnik budoucnosti (Smart Factory) z roku 2005. V říjnu 2012 spolková vláda ustanovuje pracovní skupinu průmyslu 4.0. Německá vláda projekt dotuje a podílejí se na něm strojírenské a elektrotechnické firmy jako Siemens, Bosch nebo Volkswagen. Následně se připojují další evropské společnosti a země a vzniká nový fenomén, který skutečně mohutně rozviřuje módní diskuze a zájem o využití nových technologií automatizace, digitalizace či robotizace. Vedle termínu Industrie 4.0, resp. Industry 4.0 bývají často skloňovány termíny jako IoT (Internet věcí), IoS (Internet služeb), Big Data, cloudové výpočty či termín často klíčový – CPS (kyberneticko-fyzický systém).^{^[18]}

A proč se fenomén 4IR objevuje právě počátkem druhé dekády 21. století? Opravdu tehdy dochází k zásadnímu zlomu ve vývoji technologií (či k přechodu od kvantity ke kvalitě), vždyť přece i vývoj digitální komunikace, automatizace či robotizace probíhá už dlouho a spíše kontinuálně? Nebude to spíše tím, že v první dekádě 21. století nebyly až tak příhodné podmínky a ani společenská poptávka a potřeba? Nebo nebyl náležitě vyčištěn „historický terén“? Taktéž neexistoval projekt (a v neposlední řadě ani úderné, výstižné, snadno zapamatovatelné heslo-slogan), sumarizující možnosti nových technologií, směry jejich dalšího vývoje a šířeji ztělesňující optimistickou vizi směřování západní společnosti. Tudíž přichází iniciativa a projekt Industrie 4.0^{^[19]} i celý koncept 4IR. Není přitom termín a projekt 4IR určený hlavně laické veřejnosti, médiím a politikům? Není jeho význam větší v rovině psychologické a propagandistické, nežli odborné a skutečně akademické? Není potřeba lidem ukázat, že Západní Evropa není „unavenou říší“ a ani nepáchá pokrokářskou „sebevraždu v přímém přenosu“?^{^[20]} Není kriticky potřeba obnovit silně deficitní důvěru v globální kapitalistický systém? Je důležité demonstrovat i věřit, že kapitalistický Západ po hluboké krizi nečekají další propady, úpadek, krize, stagnace, chaos, nýbrž báječně zářné a ohromující nové^{^[21]} „4.0“ zítřky, se stále hegemonním kapitalismem 4.0“. Leč koktejl korektního pokrokářství, politické korektnosti a další samolikvidace pilířů své vlastní tisícileté existenční podstaty s novými technologickými možnostmi může být smrtící nejen pro samotný Západ …

Skepse a realistické obezřetnosti vůči velkohubým prohlášením politiků, manažerů i expertů o převratnosti 4IR se autor těchto řádků pořád ne a ne zbavit. K nadšení a optimismu má daleko. K tomu krutě hryžou pochybnosti o sledu údajně již čtyř průmyslových revolucí ve světle dlouhých vln, inovačních (i společenských) K-cyklů, kterých je sice spolehlivě identifikován počet též čtyř, leč dlouho diskutuje o V. dlouhé vlně a někteří hovoří o VI.^{^[22]} či dokonce i VII. K-cyklu. Čtyři revoluce a pět či šest cyklů? Nebo čtyři revoluce a tři či čtyři delší dvojcykly? Anebo právě až 4IR přináší, už cca dvě dekády, netrpělivě vyhlíženou onu pátou dlouhou vlnu?^{^[23]} V 90. letech tolik očekávaný a opěvovaný náběh nových, hlavně ICT, technologií nenastal a bublina tzv. nové ekonomiky splaskla. Zafungovala „Velká recese“ koncem první dekády 21. století jako „čistič“, připravující „historický terén“ pro jejich plnou aplikaci? V neposlední řadě se nelze zbavit silného dojmu, že celý módní projekt 4.0 není ničím jiným, nežli zase novou variací na staré známé téma transformací kapitalismu.

Zase už „nové myšlení“ … (a co „nový člověk“?)

Nejde v případě technologií a procesů 4.0 spíše o další etapu (masové digitalizace výroby a možná nejen výroby), nežli o zásadní a převratnou revoluci celospolečenskou? I4.0 spíše jako evoluce, než revoluce? Jsou kyberneticko-fyzické systémy skutečně tou nejzákladnější „existenční výzvou“ a nejdůležitějším problémem celého lidstva? Opravdu již za pouhých pár let převezmou všechnu práci roboti a stroje se naučí i empatii a kreativitě? Umělá inteligence (AI) se má učit, jak se má učit – nadělíme AI přitom vlastní vědomí a city? Naučíme systémy emociálním a sociálním schopnostem?^{^[24]} Jaký jim vtiskneme morální a hodnotový systém? Kdo o tom rozhoduje? Naučíme, nebo jsme tak už učinili, stroje mistrně blufovat a drze lhát?

Proč by to normálně myslící lidé měli vůbec dělat? Kvůli nebetyčně utopické iluzi, že vše moderní a nové je automaticky dobré? Snění, že roboti budou za nás, a pro nás, pracovat a my jim nebudeme nic platit (a prostě si vždycky jenom vezmeme, co budeme chtít), není pouze prostoduše naivní, nýbrž přímo zvrhle úchylné a nesmírně nebezpečné. Existují i scénáře, že AI připraví o placenou práci milióny a milióny lidí a frustrované davy se poté mohou ve svém hněvu obrátit proti jejím tvůrcům-inovátorům. Masová nenávist se může obrátit např. proti Silicon Valley, kde se umělá inteligence také vyvíjí, navíc tato elitářská lokalita zaujímá přední světové místo v koncentraci bohatství. A tak i v hlavách technologických lídrů mohou sílit obavy, o kterých svědčí to, že značná část miliardářů právě ze Silicon Valley už vlastní i velmi dobře vybavené úkryty pro případ útoku a společenského rozvratu. Vidlí v rukou davu se totiž bojí čím dál více … Proč by však vlastně měla AI všechno dělat, rozhodovat, kontrolovat i řídit? Nebo je AI nakonec Bůh? Tohle má být onen objektivní a nevyhnutelný pokrok? Pro koho? AI prý bude naprogramována tak, aby lidi neohrozila. Tomu máme věřit? Co bude s lidmi, když digitální éra ukončí placenou práci pro široké masy? Když tedy placená práce přestane být středobodem života? Co bude náplní a jeho smyslem? Volný čas? A není to spíše strašlivá hrozba, nežli báječná výzva? Nestanou se živí lidí úplně zbytečnými a již přežilým vývojovým druhem, který se radostně a v pyšné nadutosti zničil, samozlikvidoval?

Zaručíme-li úplně každému nepodmíněný občanský základní příjem, nenastane naprostý společenský rozvrat, nezavládne nelidské barbarství? Totální anarchie bez řádu, kázně, disciplíny, pořádku, autorit i motivací? S novými technologiemi totiž rozhodně nekráčí ruku v ruce „nový 4.0 člověk“. Který, pokud nebude muset pod existenčním tlakem pracovat, bude se ve volném čase pouze nadšeně celoživotně vzdělávat, harmonicky a kreativně rozvíjet, empaticky kultivovat pro blaho své i blaho všech, všechno nadšeně sdílet a dobrovolnicky se zapojovat do prospěšných a neplacených aktivit. Krásná sluníčkářská představa. Všichni lidé jsou přece hodní, dobří a výjimečné osobnosti. Proč by se ale reálný člověk měl takto chovat? Co ho bude nutit a motivovat? Touha po vlastní užitečnosti? Vnitřní uvědomělá kázeň? Sebeúcta? Radost z tvořivého díla?^{^[25]} Radost mohou lidé pociťovat i z destrukce, násilí … Na okraj: Nejsou vlastně prvními, kteří dostávají nepodmíněný příjem imigranti? A kam to vede?

Levicověji orientovaní progresivisté tradičně fatálně přeceňují vlivy výchovy a prostředí. Korektní a módní byla (a ještě je) optimistická víra, že člověka z větší části formuje výchova a prostředí, včetně sociálních poměrů, a to daleko více nežli příroda, tj. vrozené genetické dispozice. Realita je však mnohdy odlišná a i soudobá věda (ač obvykle nerada) nekorektně přiznává, že tomu může být spíše naopak.^{^[26]} Nelze paušalizovat a obě skupiny faktorů jsou jistě nesmírně důležité, nicméně odhady hovoří někdy dokonce až o cca 80 % vlivu genetické výbavy.^{^[27]} Ale i kdyby byly obě rovnocenné, tak vzorce chování např. lumpenproletariátu či lumpenburžoazie a obdobných vrstev se reprodukují a předávají i bez ohledu na společenské uspořádání a podnětné (či naopak nepodnětné) prostředí. Mnozí radost z díla nepociťují nikoli proto, že jejich práce je nekreativní a odcizená, ani proto, že nemají pod kontrolou své postupy i výstupy, nýbrž proto, že jsou bytostná „netáhla“. Z asociální lůzy nevalného IQ i EQ kreativní, empatické a nezištné altruisty, kteří se ve volném čase budou harmonicky rozvíjet^{^[28]} a dobrovolnicky i samosprávně podílet na chodu společnosti, vymodelujeme těžko.

Obdrží-li tito např. nepodmíněný základní příjem, nestanou se z nich – mávnutím kouzelného proutku – společnosti vděčné a odpovědné andělské bytosti, které uvědoměle a morálně ctí i dodržují všechna pravidla, normy, zákony a snaží se tvořivě do chodu společnosti začlenit. Nýbrž bude pouze zesílena jejich závist, chamtivost, sobeckost, zloba, agrese i frustrace a budou mít více času a především prostředků na vymýšlení i páchání asociálních činů a zla. Lidé, co se adekvátně neuchytnou a nezačlení, propadnou hněvu, byť budou mít jistou úroveň materiální existence zajištěnou (Ani dnešními teroristy obvykle nejsou ti nejchudší a obvykle tito nevraždí kvůli hmotné nouzi). Propadnou zklamání, hněvu a frustraci i v případě, že by příslušná úroveň zajištěné existence byla pro všechny relativně vysoká. Nicméně poziční konkurence nezmizí, naopak ještě zesílí a ještě více zbrutální, neboť tzv. poziční statky zůstanou elitářsky vždycky vyhrazeny pouze někomu. V systému, kde všechnu práci mají vykonávat stroje, závratně poroste poptávka po lidském rozměru. Mnozí si tuze rádi připlatí za to, aby v restauraci byli obsluhováni opravdovými lidmi a nikoli roboty, aby pečovatelkou, ošetřovatelkou nebo i prostitutkou byla lidská bytost a nikoli umělý stroj. Lidský faktor bude drahý. Budeme pracující živé lidi ukazovat v obdobě zoologických zahrad, národních parků či folklorních skanzenů? Nestanou se z nás nakonec stroje? Naplnění zářivě optimistických progresivistických vizí by vyžadovalo proměnu samotné podstaty člověka, kdy člověk by musel přestat bažit po moci, síle, postavení, ovládání jiných, ale i po vlastnictví, po majetku. Genetické úpravy člověka? Zvrhle šílení transhumanisté projektují „postčlověka“, postmoderní kyborgy, zdokonalené a náležitě vylepšené technologickým pokrokem. To už je snad přijatelnější (a lidštější) i sluníčkářsky naivní snění o sebedemonstraci přirozené lidské individuality pouze skrze soutěž tvořivých nápadů a inovací či sdíleného dobrovolnictví pro blaho všech, a tím i pro blaho své.^{^[29]} Pro někoho možná líbivé, nicméně zcela „mimo mísu“.

Nemalá část postmoderní společnosti 4.0, v podobě zdegenerovaných digitálních dementů, přehlcených informacemi, možnostmi i zážitky, se nakonec unuděně „ubaví“ až k smrti. Od mala je jim stále podsouváno, že na pohodlí i zábavu (a vlastně úplně na všechno) má každý samozřejmý nárok. A tak se chtějí pořád jenom bavit, bez závazků, povinností, odpovědnosti. Dramaticky umocněna, a povýšena na tzv. lidské právo, bude pohodlnost, lenost a otupělá pasivita, vedoucí k degeneraci a vnitřnímu rozpadu osobnosti, kdy se tyto bytosti stanou opravdu zbytečnými. Nастоящий лишний человек, opravdový lišnij čelavěk^{^[30]} 21. století …

Symptomem zlenivělé pohodlnosti, degenerace a demence (nikoli jen digitální) je vztah k hotovosti. Okázalé pohrdání hotovostí a žonglování kartami je módní vizitkou kavárenských progresivistů. Má být znakem pokroku, technologické vyspělosti a vzdělanosti i světáckosti. Kdo platí penězi, je neinformovaný a primitivní buran, který má co skrývat (Slušný člověk podle pokrokářů větší, či nejlépe žádnou, hotovost přece u sebe nenosí. To není korektní, slušné a salonně akceptovatelné. Na placení bankovkami je dnes už cosi pirátského …). Mladší už mají mnohdy zcela vymyté mozky, a tudíž generace mileniálů nezřídka kašle na peněženky i na peníze samotné. Všichni jsme bombardováni permanentní kampaní masírující, že ve vyspělém světě hotovost už prakticky zmizela. Cash spěje k zániku, což má být logický vývoj a nevyhnutelnost, kterou by státy měly podporovat (jako se děje ve Švédsku či Izraeli). Elektronické platební prostředky mají mít údajně pouze samé úžasné výhody, jsou levnější a pohodlnější. Na zrušení hotovosti by úplně všichni údajně jenom vydělali. Hotovost má být výrazně nepraktická, je hůře kontrolovatelná a tudíž vhodná pro ilegální aktivity. Zrušení hotovostních plateb má přinést lidem větší bezpečnost i větší kontrolu nad svými financemi. Nejen v tomto aspektu je však pravdou pravý opak. Pokrokáři si ovšem umanuli, že vybudují obludnou „bezhotovostní společnost“, a to i proti vůli (a zájmům) občanů. Pokrokáři chtějí vymýtit další věc, co prostě nemají rádi – zde hotové peníze. Papouškovány jsou tradiční tzv. argumenty proti hotovosti, kdy s jejím zrušením má dramaticky klesnout kriminalita, včetně teroristických útoků, významně se má zlepšit situace s daňovými úniky a poklesnout mají i transakční náklady. K. S. Rogoff^{^[31]} originálně připojuje další „objevy“: Hotovost je padělatelná, přičemž o padělatelnosti karet etc. ovšem samozřejmě cudně mlčí. Při neexistenci papírových peněz by údajně nikdy nedošlo např. k hyperinflaci v Německu, a dokonce snad ani ke světové válce. Třetím „objevem“ je zjištění, že hotovost významně poškozuje zdraví, neboť se pomocí ní mohou šířit choroby. Rogoffův plán na likvidaci hotovosti je založen na plíživé změně. Postupně, gradualisticky, ale cíleně a promyšleně, zasévat pochybnosti a šířit strach z držení bankovek, počínaje jejich nejvyššími hodnotami. Např. tím, že vláda bude vyžadovat podrobné informace o držitelích a nebude ani vyvracet fámy, že tyto bankovky budou prohlášeny za neplatné. Současně Rogoff navrhuje „finanční inkluzi“ (Kdy chudým mají být rozdány chytré telefony, platební karty či přístupy k účtům – všechno financované bankami, které by náklady přenesly na jiné klienty). Rušení hotovosti má probíhat zároveň ve více vyspělých zemích, neboť by se takto lépe politicky prodávalo voličům.

Dodejme, že vážné obavy z tohoto projektu by měla mít i autentická (a normální) levice.^{^[32]} Tažení proti hotovosti symbolem levicovosti opravdu není, nýbrž je cestou k elektronickému otroctví. Rogoffův plán je již osvědčený. Vymývání mozků (mediální, akademické, školní), salámová metoda, ostrakizace a zesměšňování pochybovačů a kritiků, označovaných za zpátečnické zabedněnce. Ohledně bezhotovostní ekonomiky si přisadil i IMF. Neomílá pouze teze o šedé ekonomice a usnadnění života kriminálníkům a teroristům, nýbrž „vědecky“ analyzuje dopady přechodu na bezhotovostní ekonomiku. Základní dlouhodobý dopad nastiňuje jako pozitivní, díky snížení transakčních nákladů, zvýšení efektivnosti i potenciálu ekonomiky. Odstraněním hotovosti by měl být podpořen růst. Odstraněním hotovosti lze totiž snáze zavést hluboce záporné úrokové sazby. Bez hotovosti z této pasti už nebude pro nikoho úniku. Analytici občas přitom špitnou, že ochrana soukromí díky hotovosti může být pro někoho silným argumentem, i když prý kráčí proti čistě ekonomické logice. IMF radí zastropovat hotovostní transakce a tleská opatření Evropské centrální banky, která už rozhodla, že do roku 2018 přestane vydávat bankovky EUR 500. Plán se už realizuje …

Nikdy nezapomínejme, že procesy 4.0 se odehrávají v kapitalistických, soukromovlastnických a tržních mantinelech. Nové technologie, včetně (resp. v čele s) AI, mají absolutně snížit potřebu práce ve všech sférách. Na živé lidi zbývá absolutní kreativita myšlení. Naivisté se utěšují tím, že všechny předchozí průmyslové revoluce přece nakonec vedly ke vzniku většího počtu pracovních míst, nežli zlikvidovaly.^{^[33]} Což když ale jsou predikované změny opravdu výjimečné, a to právě v tom, že uvedené už nebude platit? Nebo snad úplně ze všech naděláme vědce, kreativce, programátory, operátory, digitální specialisty a k tomu nadšené dobrovolníky neziskovek a přátelských sítí sdílené ekonomiky? Je skutečně většina populace takto mentálně nastavena? Kolik procent populace je schopných tvořivě a nezávisle myslet? Kolik procent následně tyto myšlenky rozvíjet a aplikovat? A co všichni ostatní? Neplatí snad, že drtivá většina lidí výsledky technologických revolucí pouze pasivně používá, aniž by jim rozuměla? Mnozí už brzy nemusí být přebyteční pouze relativně, nýbrž i absolutně ...^{^[34]}

Představme nyní recenzovanou publikaci podrobněji. Čtenáře vítá „Slovo úvodem“ z pera již odvolaného ministra průmyslu a obchodu J. Mládka. Ten připomíná výzvy průmyslu 4.0 a ono známé nerudovské „kdo chvíli stál, již stojí opodál …“ (s. 13 rec. publ.). A proto osobně inicioval vznik tohoto dokumentu, který byl připraven „širokým týmem nezávislých expertů v období červenec 2015 – únor 2016“ (dtto). Samozřejmě, s patřičným důrazem na slůvko „nezávislých“.^{^[35]} Dokument vyjadřuje pohledy expertů z různých oborů, které mají sloužit pro přípravu dokumentů vládních i rezortních. Vláda si je totiž plně „vědoma přijmout a řídit procesy čtvrté průmyslové revoluce“ (s. 14 rec. publ.).^{^[36]} Má jít o to, abychom se „s nejvýznamnější inovační výzvou dneška a s vyvolanými změnami celospolečenského dosahu“ nejenom vnitřně ztotožnili, „ale především je dokázali konsensuálně realizovat“ (tamtéž).

Již v závěru předmluvy publikace je zdůrazněn apel na proniknutí „vize Průmyslu 4.0“ a její filozofie do myšlení celé společnosti. „… iniciativa Průmysl 4.0 je především o odpovědné podpoře změny způsobu myšlení celé společnosti než o konkrétních technologiích“ (s. 19 rec. publ.). A na samém konci doslovu autoři vyjadřují nadějí, že „tato publikace posune toto myšlení alespoň trochu správným směrem“ (s. 232 rec. publ.). Neboť, podle nich: „Čtvrtá průmyslová revoluce je totiž revolucí především v myšlení lidí“ (tamtéž). A máme to. Nikoli tedy především technologické změny, objektivní trend rozvoje výrobních sil, nýbrž především „revoluce v myšlení“? Takže změna myšlení, zase nové myšlení ...^{^[37]} Kolikrát už to v historii, a to v historii nedávné, zaznělo, a kam to obvykle vedlo … (Coby bytostný konzervativec autor těchto řádků apeluje spíše na myšlení staré, dobré, osvědčené, na zdravý selský rozum).

Následuje „Předmluva“ uvozená výrokem M. Zámečníka, který konstatuje vysokou závislost ČR na zpracovatelském průmyslu, z čehož vyvozuje, že není nic důležitějšího, než adekvátně zachytit německou iniciativu Industrie 4.0.^{^[38]} Předmluva startuje vymezením 4IR – „Průmysl a celá ekonomika prochází zásadními změnami způsobenými zaváděním informačních technologií, kyberneticko-fyzických systémů a systémů umělé inteligence do výroby, služeb a všech odvětví hospodářství. Dopad těchto změn je tak zásadní, že se o nich mluví jako o 4. průmyslové revoluci …“ (s. 15 rec. publ.). „V jádru 4. průmyslové revoluce stojí spojení virtuálního kybernetického světa se světem fyzické reality. To s sebou přináší též významné interakce těchto systémů s celou společností, tedy se světem sociálním. Z pohledu moderní teorie systémů se proto v poslední době v souvislosti se 4. průmyslovou revolucí hovoří o revoluci-kyberneticko-fyzicko-sociální, způsobující dynamickou vzájemnou interakci složitých systémů kyberneticko-virtuálních systémů fyzického světa a systémů sociálních“ (dtto).

S připomenutím nutnosti adekvátní reakce na tyto trendy i ze strany ČR, neboť tyto skýtají „obrovské příležitosti z pohledu udržitelnosti a zvýšení produktivity průmyslové výroby a služeb a potažmo poptávky po kvalifikované práci. V opačném případě hrozí České republice ztráta konkurenceschopnosti s velkými dopady nejen na zaměstnanost a produktivitu, ale celý rozvoj společnosti“ (s. 15 rec. publ.). 4IR mění povahu mnoha částí hospodářství i celé společnosti, přičemž dnes v „jejím centru stojí především oblast průmyslové výroby“ (s. 16 rec. publ.). Proto se ostatně iniciativa na podporu procesů 4IR (přesněji ovšem na podporu konkurenceschopnosti v měřítku evropském i globálním) nazývá v Německu Industrie 4.0 a u nás Průmysl 4.0. S tímto se už souhlasit vcelku snad i dá, ale „zásadní existenční výzva“?

Následně je připomenut vznik publikace, shrnující „hlavní myšlenky expertní studie Národní iniciativa Průmysl 4.0, která vznikla z podnětu MPO a jejímž účelem bylo téma představit a rozvířit celospolečenskou diskuzi o potřebě akčního plánu pro vyhlášení a implementaci Národní iniciativy Průmysl 4.0“ (s. 16 rec. publ.).^{^[39]} Téma se představit opravdu podařilo a určitá diskuze rozvířena taktéž byla, nicméně přesněji nikoli diskuze kritická, nýbrž vesměs oslavné tirády ohledně převratnosti, úžasnosti a naprosté nevyhnutelnosti „světa 4.0“. Pro média vděčné a atraktivní téma^{^[40]} a pro akademiky téma skýtající značnou pravděpodobnost úspěšnosti při podávání projektů … Kdo dnes není 4.0, jako by nebyl …^{^[41]} Nadužívání termínů 4.0 však hrozí jejich totálním vyprázdněním, obdobně jako se tomu stalo např. s kategorií globalizace, která se svým nekonečným omíláním stala už pro normálního člověka termínem nesmírně otravným, ohrožujícím a pro mnohé už i nadávkou. Nicméně autor těchto řádků s povděkem kvituje, že vládní aktivity se pokrokářsky neštítí přívlastku „národní“ a i o našich národních zájmech hovoří relativně jasně a zřetelně. A zopakujme, že i když 4IR velmi pravděpodobně žádným epochálním zlomem ani převratem ani revolucí není, je nezbytné, aby naše země (včetně i politické sféry) na tyto projekty a trendy adekvátně připravena byla. Zejména s ohledem na charakter naší ekonomiky, včetně nebezpečné podřízenosti Německu.

Národní iniciativa Průmysl 4.0 má být završena akčním plánem vlády ČR, tj. „vlastně návodem, jak přípravu na společenskou transformaci zorganizovat a uskutečnit“ (s. 16 rec. publ.). Cílem expertů přitom bylo poskytnutí základních informací o tématu 4IR, ukázat možné směry vývoje a nastínit návrhy opatření, podporující nejen ekonomiku a průmyslovou základnu ČR, „ale pomoci připravit celou společnost na absorbování technologických, ale zejména dalších celospolečenských potřeb a změn. Cílem expertní studie bylo tedy nastínit, ale obzvláště nastartovat potřebné kroky k posílení dlouhodobé ekonomické aktivity a konkurenceschopnosti ČR“ (dtto). Opět je možné souhlasit, ale „zásadní existenční výzva“? Spíše soubor opatření, jak reagovat na německý projekt a neztratit na konkurenceschopnosti. Šířeji soubor opatření, jak projektovat a vybudovat rozvinutou kapitalistickou společnost 4.0. Zopakujme, že cílem iniciativ typu Industrie 4.0 bylo v prvé řadě vytvoření podpory firmám v dané zemi, aby se rychle dokázaly transformovat na implementaci digitalizace a automatizace v podnicích a logistických řetězcích a získat obtížně imitovatelnou konkurenční výhodu. Přičemž hlavní důraz bývá kladen na stránku technickou, kdy další pilíře nutné k zavedení Průmyslu 4.0 – sféra managementu a aspekty sociální zůstávají značně opomíjeny.

4IR jako další fáze informační revoluce?

Vedle toho, že ne všichni přísahají na převratnost a epochálnost 4IR, resp. predikované změny za průmyslovou či technologickou revoluci ani nepovažují, existují i vážné pochyby o čísle čtyři. Technologie i4.0 jsou totiž někdy spojovány s revolucí třetí, šestou, ale i druhou atd.

Odbočme nyní od představované studie k obecnějším problémům vymezení průmyslových či technologických aj. revolucí. Zkraje konstatujme zmatek (nezřídka i záměrný) v datování i terminologii, kdy tato bývá sice hojně frekventovaná a mediálně vděčná, ale mnohdy její rigoróznější vymezení i obsah bolestně absentuje. Přístupů přitom existuje celá řada, včetně odlišných kritérií a teoreticko-metodologických, ale i ideologických a světonázorových východisek. Připomeňme různé periodizace dějin ekonomických, sociálních i obecných. Např. historii lidstva v podobě pravěku, starověku, středověku, novověku a doby nejnovější. Podle dominantních aktivit členění na společnost předindustriální (zemědělství), industriální (průmysl) a postindustriální (služby), s odkazy na R. C. F. Arona, D. Bella či A. Tofflera. Obdobné je i Tofflerovo schéma „tří civilizačních vln“: etapa agrární (zemědělská společnost „první vlny“), industriální (průmyslová společnost „druhé vlny“) a „superindustriální“ (např. informační společnost „třetí vlny“). S připomenutím různých variací desítek, vzájemně se prolínajících, teorií transformace kapitalismu na téma společnosti informační, znalostní, digitální, síťové apod. Moderní kapitalismus, resp. postkapitalismus (P. Mason, P. F. Drucker) bývá interpretován jako společnost postindustriální (D. Bell), technotronní (Z. K. Brzezinski), informační (manželé Tofflerovi) i síťová (M. Castells, J. Rifkin), digitální (D. Tapsott), nebo coby znalostní společností vědění (P. F. Drucker). Anebo systém zásadně transformovaný manažerskou revolucí (J. Burnham), konvergenčními procesy (J. Tinbergen, J. K. Galbraith aj.), „třetí cestou“ tržního hospodářství (namátkou A. Giddens) či digitalizací (P. Mason).^{^[42]} Ve své době populární bylo rozlišování stadií ekonomického růstu (podle HDP na obyvatele, míry úspor aj.) v duchu W. W. Rostowa na tradiční společnost, předpoklady vzestupu, vzestup (start), dosahování zralosti, období masové nadspotřeby. Marxisté podle úrovně výrobních sil a výrobních (resp. vlastnických) vztahů rozlišují prvobytně-pospolnou, otrokářskou, feudální, kapitalistickou a komunistickou (resp. socialistickou) formaci. Kapitalismus člení na manufakturní a kapitalismus průmyslový, s průmyslovým kapitalismem volné soutěže a kapitalismem monopolním (imperialismem v duchu V. I. Lenina). Bývají přitom rozlišovány též etapy státně-monopolního kapitalismu a globálního kapitalismus (někdy i s otazníky „ultraimperialismus“). Mnozí módně hovoří o „postkapitalismu“, někteří jako vizi, jiní jako už o realitě a připomeňme v kontextu 4IR úvahy o „kapitalismu 4.0“.

Některé zdroje (včetně i představované publikace) přitom o 4IR uvažují též jako o příští průmyslové revoluci (4th/The Next Industrial Revolution), kdy dopad „technologického vývoje, který bude hnací silou změn ve výrobě i v životě společnosti v příštích 10-15 letech“ (s. 238 rec. publ.). Má jít o širší definici změn v moderní výrobě zahrnující „rozšíření globálních hodnotových řetězců, vzrůstající důležitost znalostní ekonomiky a růst digitální ekonomiky“ (tamtéž). V užším pojetí jde o revoluci, „kde budou výrobky při své vlastní výrobě stále interaktivnější a mezi stroji, výrobními linkami a jednotlivými provozy bude rozprostřena inteligentní komunikační síť podobná internetu. Analogicky s internetem dojde k decentralizaci řídicích funkcí, v současné době soustředěných v centrálních řídicích systémech“ (dtto). Tedy další slepenec ekonomiky znalostní a ekonomiky digitální? Vždyť i představovaná studie někde hovoří o cestě ke společnosti digitální, jinde zase ke znalostní …

Ohledně konceptu ekonomiky znalostní (Knowledge Economy) zopakujme, že termín má označovat současné moderní ekonomické systémy vyspělých států, založené na využívání znalostí nebo produktů s pokročilými technologiemi pro vytváření hodnot, produktů či služeb. Znalostní ekonomiku ženou dopředu myšlenky a inovace. Ve znalostní ekonomice dochází k zúročení znalostí, roste význam vzdělání a využití vědeckých poznatků z hlediska konkurenceschopnosti. Znalostní ovšem nemá být pouze podnik^{^[43]} či ekonomika, nýbrž i celá společnost, ve které její další rozvoj a zdokonalování společnosti musí být podporováno tím, že se všichni během života vzdělávají a celoživotní učení se stává součástí způsobu života. Dodejme, že spíše než o označení reality jde o další koncept aktualizující teorie transformace kapitalismu na nové podmínky, resp. o marketingový, mediální i politický projekt a v neposlední řadě výhodný i výnosný byznys. Z hlediska obsahu skoro samé prázdné fráze … Plkáním o znalostní ekonomice se to hemžilo už v 90. letech, v rámci tzv. nové ekonomiky.

Vedle termínu znalostní společnost je užíváno i pojmenování učící se společnost či společnost vědění^{^[44]} (Knowledge Society/Learning Society), s charakteristickými znaky v podobě znalostí, vědění, vzdělávání. Schopnost učit se, akumulovat znalosti a zkušenosti a znovu je aplikovat má být klíčovým principem znalostní společnosti. Objevují se i termíny společnost vzdělání či chytrá společnost. Nejde ale o nic nového. Označení společnost vědění poprvé používá P. F. Drucker (1969),^{^[45]} kdy tato má přinášet dějinný obrat – po zemědělství, průmyslu a službách se stává dominantním módem produkce vědění. Čili další variace na širší téma informační revoluce i informační či postindustriální společnosti, v duchu desítek konceptů transformace kapitalismu. Ostatně „historické pilíře společnosti vědění“ tvoří právě teorie informační (usnadnění produkce a rozšiřování nových poznatků pomocí ICT) a postindustriální (např. s typickými proměnami profesní struktury a trhu práce) společnosti, s odkazy namátkou na D. Bella, Y. Masudu, A. Tofflera či J. K. Galbraitha a mnohé jiné. Opomíjet nelze ani termín společnost sítí či síťová (J. Rifkin, M. Castells^{^[46]}), používaný k označování nové společenské organizace, spojené s rozvojem telekomunikačních technologií, především internetu.

4IR bývá nezřídka jednoduše vymezována ve smyslu současných trendů digitalizace,^{^[47]} a s ní související automatizace výroby aj. a mnohostranných dopadů, resp. změn, co s sebou přinese (např. pro trhy práce i práci samotnou). Čili 4IR s možnou vazbou na ekonomiku digitální? Digitální revolucí ale měla, podle některých, být třetí průmyslová revoluce? Tedy 4IR jako druhá digitální revoluce, nebo spíše její další fáze? Připomeňme, že populární termín (a propagandistické i marketingové, výnosné heslo) digitální ekonomika (Digital Economy) razí D. Tapscott (1995), který odhaduje, už v jeho počátcích, význam internetu a následně (2006) líbivými frázemi cílí na inovace a nové přístupy ke konkurenceschopnosti.^{^[48]} Digitální ekonomika má označovat revoluční způsob alokace zdrojů, který hojně využívá ICT. Má jít o proces prostupující celou společností, který je provázán s informační společnosti. Leč takto byl koncept digitální ekonomiky obvykle prezentován již v kontextu tzv. nové ekonomiky i tzv. nové ekonomie 90. let (kdy se hovořilo o Internet Economy či Web Economy aj.). Tzv. nová ekonomika a globální informační společnost byly svého času populární pojmy, které postihl prudký pád poté, co splaskla technologická bublina vytvořená na sklonku 20. století.^{^[49]} 4IR jako další fáze digitalizace, resp. soudobá digitální globální i lokální transformace?

Digitalizace bývá označována i za jeden ze stěžejních trendů vývoje roku 2016, včetně např. aktuálnosti tématu pracovně úsporných technologií (kdy např. některé americké firmy se už vracejí z Asie, neboť levná práce už pro ně není až tak důležitá). K významným dopadům 4IR, hlavně ve smyslu komplexní robotizace pracovně náročných výrob, smart factory, internetu, 3Dtisku aj., má náležet zkracování výrobních a dodavatelských řetězců, a to organizačně i geograficky. S čímž souvisí další pokles potřeby práce (zejména té nízkonákladové, což může mít hluboké dopady především pro Asii), další pokles podílu pracovních nákladů a růst významu nákladů dopravních. Má zesilovat lokalizace výroby, výroby se mají přesunovat blíže ke spotřebitelům a v globálním měřítku již začaly návraty výrob ze zemí rozvojových a nově industrializovaných zpět do zemí vyspělých („reshoring“).

4IR se stala oficiálním tématem jednání Světového ekonomického fóra v Davosu v roce 2016. Na 46. World Economic Forum (WEF) v Davosu, koncem ledna 2016, byl manifestačně přijat optimistický koncept 4IR. Špičky globální politiky a ekonomiky, kromě tradičních problémů, řešily též automatizaci výroby a nástup nové průmyslové revoluce – k hlavním tak náleželo i téma „Mastering the Fourth Industrial Revolution“. 4IR má zásadně transformovat celé systémy produkce, distribuce, konzumu a snad dokonce i samotnou podstatu lidského bytí.^{^[50]}

Digitalizace přitom má pronikavě měnit především průmysl, který má být nově založen na komunikaci. Materiály o 4IR (přesněji iniciativy typu Průmyslu 4.0) se však stále zaklínají, že nemá jít o procesy pouhé digitalizace průmyslové výroby, nýbrž „je to komplexní systém změn, spojený s řadou lidských činností …“ (s. 21 rec. publ.). Nicméně i představovaná studie opakuje, že právě „digitalizace je nezbytnou, skutečně základní podmínkou pro realizaci systémových kybernetických principů, pro realizaci inteligentních výrobních systémů a služeb“ (s. 19 rec. publ.). I zde s povinným dodatkem, že 4IR „není jen o digitalizaci“ (dtto). Urputná snaha, patrná ze všech oficiálních materiálů i expertních studií (nejen tuzemských), ohledně opakovaného zdůrazňování, že 4IR není jen a pouze další digitalizací výroby (jakkoli významnou s mnoha závažnými dopady i mimoekonomickými) je až podezřelá. Skeptika napadá, jestli tomu tak fakticky není a jenom se to nesmí říkat nahlas. Salonní a korektní dnes je, tvářit se a deklamovat, že projekt 4.0 je něco daleko, daleko více … Ale epochální zlom?

4IR má údajně zasáhnout všechny obory lidských aktivit a vést ke zcela zásadním změnám, s daleko větším propojením průmyslu, služeb, vědy a výzkumu, inovací a nových technologií. H. Kagermann, W. Wahlster & J. Helbig (2013)^{^[51]} popisují průmysl 4.0 jako soubor konceptů chytrých továren, CPS, sebeorganizace, nových systémů v distribuci a zadávání veřejných zakázek, nových systémů rozvoje výrobků a služeb i adaptací na lidské potřeby. Též K. Schwab (2017)^{^[52]} si dává záležet při líčení 4IR jako zásadně odlišné od tří průmyslových revolucí předchozích. 4IR se má odehrávat ve znamení technologických průlomů v řadě sfér, které budou spojeny se zásadními dopady do celého hospodářství i celé „společnosti 4.0“. Někteří, hlavně ze sféry alternativní a k dnešnímu režimu i standardním ekonomickým poučkám kritické,^{^[53]} připomínají, že změny 4IR se neomezují pouze na průmysl, nýbrž významně ovlivní celou společnost. A tradované označování Průmysl 4.0 proto navrhují nahradit širším konceptem „Ekonomiky 4.0“ nebo „Společnosti 4.0“. Argumentují i tím, že samotný průmysl dnes u nás představuje méně než polovinu našeho ekonomického výkonu. Oficiální projekt Průmyslu 4.0 je tak kriticky komparován se širší alternativou, resp. vizí „Národní hospodářství 4.0“, ve smyslu rozvojového projektu s dopady na strukturu ekonomiky i sociální aspekty atd. Kdy je potřeba ptát se, co tyto procesy a změny přinesou lidem, jak zlepší jejich život?^{^[54]} S využitím např. metodologie francouzského strukturalismu s důrazem na póly rozvoje.^{^[55]} Analýzy procesů 4IR je možné zasadit v neposlední řadě do kontextu akruálních úvah a diskuzí o strategickém postavení ČR (diskuze o (ne)udržitelnosti neokoloniálního modelu ekonomiky, včetně i kampaně ČMKOS „Konec levné práce v ČR“ nebo materiálů Úřadu vlády ČR o odlivu zisků).^{^[56]}

Jak to vlastně vypadá se sledem průmyslových či technologických apod. revolucí v industriální historii? Představovaná studie letmo zmiňuje tři průmyslové revoluce, které byly „vyvolány rozmachem mechanických výrobních zařízení poháněných párou, zavedením hromadné výroby s využitím elektrické energie či využitím elektronických systémů a výpočetní techniky ve výrobě“ (s. 21 rec. publ.). Dnes má probíhat už čtvrtá, která nemění pouze průmysl (ale předchozí revoluce se přece též neomezovaly jen na výrobu a průmysl), nýbrž úplně všechno. „Fenoménem dneška je propojování internetu věcí, služeb a lidí a s ním související nesmírný objem generovaných dat, ať už komunikací stroj-stroj, člověk-stroj nebo člověk-člověk“ (tamtéž). Formulace jsou to pěkné, moc jim rozumět není a nezbývat věřit (či alespoň doufat) že mají i faktický obsah. Čili informační revoluce, ale ta už dávno probíhá? Další fáze?^{^[57]} Představovaná kniha (a nejenom ona, ale všechny texty o 4IR) pořád zdůrazňuje a dokola opakuje, že nově už nejde jen o průmysl, ale o zásadní změny a posuny celospolečenské. Jako by se autoři v tomto zadání sami pořád utvrzovali. Čím pečlivěji však autor těchto řádků knihu čte, tím více je přesvědčen, že je fakticky skoro pouze o technických aspektech průmyslu (a potřebných kádrech). I v tom, že celá 4IR nejspíše nebude nic více (ale ani nic méně) nežli další fází digitalizace především výroby.

WEF^{^[58]} využívá schématu: první průmyslová revoluce (1784) – pára, voda, strojní výroba zařízení; druhá průmyslová revoluce (1870) – dělba práce, elektřina, masová produkce; třetí průmyslová revoluce (1969) – elektronika, informační technologie, automatizovaná produkce a čtvrtá průmyslová revoluce (?) – CPS. S čímž nezřídka korespondují i popularizační schémata typu „From Industry 1.0 to Industry 4.0“, která u i1.0 uvádějí rok 1784 (s průmyslem, založeném na mechanickém zařízení poháněném vodou a párou), u i2.0 rok 1870 (založeném na masové výrobě umožněné dělbou práce a využívání elektrické energie), u i3.0 rok 1969 (založeném na použití elektroniky a informačních technologií pro další automatizaci výroby) a u i4.0 současnost (průmyslu založeném na využívání CPS).

Propagační a informační materiály, ale i různé texty určené širší veřejnosti, běžně dostupné na síti, přinášejí též obrázky zobrazující populárně sled průmyslu 1.0 (parní stroje), 2.0 (pásová výroba a elektrifikace), 3.0 (informační technologie a elektronika) a průmyslu 4.0 (inteligentní propojení sítí). Ohledně čtyř stupňů průmyslové revoluce bývá u 1.0 uváděn konec 18. století (též s rokem 1779 – první parní stroje, též „období parních strojů“), u 2.0 19. století (též s rokem 1870 – první pásová produkce jatka v Cincinnati, též „období elektrifikace a motorizace“), u 3.0 začátek 70. let 20. století (též s rokem 1969 – první programovatelné řízení s pamětí, též „období digitalizace, automatizace a robotizace“) a u 4.0 současnost (resp. rok 2011 či 2013, též „období chytrých továren budoucnosti“). Tato schémata se obvykle zásadněji neodlišují, s výjimkou počátku třetí průmyslové revoluce, u které někde bývá uváděn přelom 60. a 70. let 20. století a jindy až 80. léta 20. století. S čímž ostatně částečně koresponduje i počátek datování procesů soudobé globalizace, někdy od konce 60. let 20. století, jindy až od 80. let 20. století. V technologickém pohledu (blízkém např. marxistickým přístupům) globalizace figuruje coby forma rozvoje výrobních sil, silně vázaná na nové ICT. Proto bývají její počátky často vztahovány právě k 80. letům. Existuje však i jiné datování jejího počátku, a to cca od 60. let 20. století, kdy jsou vyzdvihovány aplikace nových technologií spojených se vzestupnou fází (40. a 50. léta) IV. dlouhé K-vlny, nastartované II. světovou válkou. O globalizaci vývoje mnozí hovoří právě již od 60. let, kdy společenské rozpory definitivně ztrácejí lokální charakter. Rozdílnosti zde plynou z toho, zda je nástup globalizace spojován s přínosy vědeckotechnické či tzv. informační revoluce.

Sled čtyř průmyslových revolucí načrtává též K. Schwab (2017).^{^[59]} První měla probíhat v 18. a 19. století v Evropě a Americe. Jednalo se o přechod od společností agrárních a venkovských k průmyslovým a městským, kde hlavní roli hrál vývoj parního stroje s aplikacemi pro průmysl textilní a železnice. Ke druhé dochází 1870-1914. Šlo o období růstu existujících průmyslových odvětví a rozšíření nových, jako jsou oblasti výroby oceli, ropy a elektřiny, spolu s využitím elektrické energie pro hromadnou výrobu. Technologický pokrok přináší telefon, žárovku, fonograf či spalovací motor. Třetí průmyslová revoluce má začínat rokem 1980 a trvat dodnes. Má jít o revoluci digitální, která využívá analogové elektronické a mechanické přístroje. Technologický pokrok se zde projevuje osobními počítači, internetem a ICT. 4IR navazuje na revoluci digitální a začíná se odehrávat ve znamení zásadních průlomů v řadě oblastí, kdy klíčovou roli hraje robotika, umělá inteligence, nanotechnologie, biotechnologie, internet věcí, 3D tisk či autonomní vozidla. Přičemž je opět opakovaně zdůrazňována zásadní odlišnost 4IR od revolucí předchozích.

Jiní ovšem technologie i4.0 nespojují s 4IR, nýbrž s průmyslovou revolucí v pořadí třetí. Např. podle J. Rifkina lidstvo prošlo první průmyslovou revolucí v 19. století a druhou ve 20. století. Aktuálně predikuje třetí průmyslovou revoluci.^{^[60]} Důraz přitom klade na energetický systém, který vytváří povahu civilizace a ovlivňuje svět práce. Zásadní ekonomické změny údajně nastanou, když nové informační a komunikační technologie budou využívat nových energetických režimů, zejména elektřiny z obnovitelných zdrojů. Předpokladem třetí průmyslové revoluce má být vytvoření úplně nové infrastruktury, s provázanými pěti hlavními pilíři: 1. Obnovitelné zdroje energie. 2. Přeměna všech budov na mikroelektrárny. 3. Využití vodíku na akumulaci energie. 4. Inteligentní sítě pro přenos energie (digitálně řízené sdílení energie). 5. „Čistá“ doprava na elektřinu a vodík. Argumentováno bývá konceptem alternativních zdrojů a volné energie, predikována je kultura většího sdílení a kooperace (kdy informační technologií proměňují trhy na nový kooperativní prostor) a další závažné změny ekonomické i sociální. Budou stírány hranice mezi reálným světem a světem internetu, vlastnictví má nahradit přístup do databází a ke službám, vznikne nový kolaborativní prostor (podporující kreativitu), v prostředí rychlé komunikace a kontaktu s celým světem bez bariér mají být lidé sebevědomější i zodpovědnější k prostředí, má nastat „věk empatie“ etc.

J. Šulc (2016)^{^[61]} pracovně strukturuje rozvoj lidské společnosti v průběhu posledních 10 000 let na období předindustriální (do druhé poloviny 18. století, přesně do roku 1760, též civilizace s naturálním charakterem či „věk fyzické síly člověka a zvířat“) a industriální epochu, se sledem průmyslových revolucí. První datuje 1760 až 1830, kdy jde o „věk páry“, druhá (cca od poloviny 19. století cca do poloviny 20. století) je „věk strojů a tovární velkovýroby“, třetí (cca od konce 40. let 20. století do přelomu 80 a 90. let 20. století) je „věk vědecko-technické revoluce a počítačů“ a čtvrtá (Industry 4.0) je „věk digitální“, přičemž se od přelomu 80. a 90. let 20. století nacházíme v počátečním stadiu. První tři průmyslové revoluce označuje jako „první věk strojů“, čtvrtou pak za „druhý věk strojů“.

Jiné prameny ovšem zase velké technologické cykly-věky pojmenovávají, a jejich počátek datují, následovně: „Průmyslová revoluce“, 1771, „Věk páry a železnic“, 1829, „Věk oceli a těžkého strojírenství“, 1875, „Věk ropy, elektřiny, automobilů a hromadné výroby“, 1908 a „Věk informačních a telekomunikačních technologií“, 1971.^{^[62]} Takže v tomto schématu by digitalizace a robotizace nebyla revolucí či průmyslem 4.0, nýbrž už technologií věku 6.0.^{^[63]}

Zmínit je možné i širší úvahy na téma civilizačních zlomů^{^[64]} nebo u jiných autorů zase civilizačních revolucí, kdy máme dnes být např. svědky nástupu již třetí civilizační revoluce – po neolitické a průmyslové má rychle přicházet civilizační revoluce digitální. Tato nemá měnit svět stávající, nýbrž vytvářet zcela nový, virtuální. Digitální revoluci táhnou technologické inovace, údajně se šesti rysy v angličtině na „D“ – odtud tzv. 6D revoluce.^{^[65]} Též je možné připomenout tři technologické úrovně práce, resp. tři typy antropo-technického systému.^{^[66]} Biotická neolitická revoluce nastoluje první typ – instrumentální, kdy člověk sám, nebo s pomocí jednoduchého nástroje, působí proti okolní přírodě. První formy produktivní spolupráce s přírodou (lov, pastevectví, zemědělství, rybářství, domácká řemesla) obvykle byly založeny na látkové a energetické bázi živé přírody. V systému člověk-nástroj funkční těžiště spočívá na straně člověka a účinnost ruční individuální práce je limitována biologicky. Technologický převrat přináší abiotická revoluce průmyslová, konstituující antropo-technický systém mechanický a využívající vědy. Výrobní proces se poprvé stává nadosobním díky mechanicky propojeným továrním strojům a funkční převahu získává nad člověkem stroj. Lidé zůstávají součástí technologie a jejich přítomnost v pracovním cyklu je opět biologicky limitována. Mechanická úroveň pokroku je dovedena ke svému vrcholu v podobě běžícího pásu. Třetím typem systému je automatizace, která může omezit lidskou účast v abiotickém produktivním procesu, kdy v některých procesech již není místa pro přímou účast člověka. Což přináší vědeckotechnické osvojení elektromagnetických jevů, molekulárních a atomárních procesů, a což dále prohlubuje síťová informační společnost. Varovně připomínáno přitom bývá, že dopady automatizace a nových informačních a komunikačních technologií na člověka, ekonomiku či kulturu nejsou zdaleka jednoznačné. Úplná automatizace všeho možná přitom není a i tyto vysoce sofistikované procesy znovu naráží na biologicky omezené schopnosti člověka. Zmiňme např. výzkumy IQ, které konstatují, že toto při porovnání lidí dnes, a před pár desítkami let, nijak výrazněji neroste. Lidé mají „od přírody“ i omezené kapacity pro užší emocionální vazby. Což je významné v době, kdy se sociální komunikace zdá snazší díky technologiím, a kdy možnosti jsou zdánlivě neomezené.

Závěrem odbočky zrekapitulujme členění průmyslových, resp. technologických revolucí, které autor těchto řádků pořád považuje za nejadekvátnější. Nikoli nepodstatná je přitom samozřejmě otázka kritéria – uvažovat lze např. inovace nejvyšších řádů (inovace „epochální“). Telegraficky: první průmyslová revoluce (Anglie, s jádrem cca 1760-1830), druhá (též technickovědecká) revoluce (s vlastním jádrem 1873-I. SV), třetí (též vědeckotechnická v užším smyslu) revoluce cca od II. SV dodnes (?), a to různými etapami (včetně revoluce informační apod., leč možná i s etapou digitální nebo snad i „etapou 4.0“).

Podrobněji: Revoluce průmyslové (technologické, někdy též i vědeckotechnická revoluce v širším smyslu) lze identifikovat zatím tři. Startuje první průmyslová revoluce s aplikací parního stroje do textilního průmyslu (cca 1770-1815), následně v železniční a lodní dopravě aj. (cca 1830-70, tzv. „éra železnic“). Tato začíná v Anglii s postupnou difúzí do dalších zemí. Následuje druhá (tzv. technickovědecká) s aplikacemi elektřiny, spalovacího motoru, „velké“ chemie, telegrafu atd., cca 1873-cca do začátku II. SV. Dále třetí (tzv. vědeckotechnická), nastartovaná II. SV, s první „atomovou“ etapou ve znamení jaderné energie, elektroniky, syntetické chemie, aeronautiky, kosmonautiky (cca 40.-70. léta 20. století). Další je etapa „informační“, spojovaná s mikroelektronikou, telekomunikacemi, později internetem nebo biotechnologiemi (cca od 70.-80. let 20. století).^{^[67]} I4.0, resp. 4IR (cca od roku 2010) by zde mohly reprezentovat další etapu, digitální“. S nastíněným též koresponduje pojetí a sled inovačních dlouhých Kondratěvových cyklů, včetně možných konsekvencí pro ukončení IV. K-vlny, resp. dlouhé vlny-cykly další (V., ale i VI. či VII.).

Vlastní historie moderní průmyslové (kapitalistické) společnosti začíná rozmachem první průmyslové revoluce v Anglii. Tato se stává materiální základnou I. dlouhé K-vlny (1780/90-1844/51), skládající se z etapy dlouhé expanze v období let 1780/90 až 1810/17 (horní bod obratu) a z dlouhé deprese let 1810/17 až 1844/51. II. dlouhá K-vlna je situována do let 1844/51-1880/96, přičemž dlouhá expanze let 1844/51 až 1870/75-76 (horní bod obratu) se opírá o rozvoj železnic, metalurgie a strojírenství. III. dlouhá K-vlna zaujímá období 1880/96-1939/45. Dlouhá expanze 1880/96-1914 (s obratem 1914-17) využívá nových společenských forem vzniklých v minulé dlouhé depresi a je založena na rozvoji druhé technologické revoluce – technickovědecké revoluce. IV. dlouhá K-vlna nastupuje v bouři II. SV a je nesena třetí technologickou revolucí – vědeckotechnickou. Její datování není však zcela jasné: 1939/45-původně cca kolem 2000 (ale i dříve). Dlouhá expanze trvala 1939/45 až 1965/70. Od období let 1965/70 (horní bod obratu) prožíváme dlouhou depresi IV. dlouhé K-vlny. Nemálo studií hovořilo, resp. i hovoří, o čtvrté technologické revoluci – revoluci informační, kterou někdy spojují s V. dlouhou K-vlnou. A to s původně predikovaným vrcholem např. v období 2020/30. Řada autorů (tuzemských typu I. Švihlíkové, S. Heczka, V. Proroka aj.) ovšem konstatuje, že dnes možná ještě dobíhá IV. dlouhá K-vlna, včetně možných modifikací, mezietap etc. A je teprve adekvátně připravován (nebo i záměrně oddalován) „náběh“ V. dlouhé K-vlny, alespoň v globálním měřítku. Jiní start V. dlouhé K-vlny ale zasazují (či zasazovali) do 90. let 20. století a spojovali s vývojem hlavně ekonomiky USA.^{^[68]}

Mnozí přitom hovoří o čtvrté tzv. informační revoluci (též revoluci informačně-komunikační) nikoli jako o etapě, nýbrž o samostatné revoluci, s počátky koncem 60. nebo až začátkem 80. let 20. století.^{^[69]} Alternativní pojetí přitom operují s první průmyslovou revolucí členěnou na etapu první (cca 1770-1870) a druhou (poslední třetina 19. století-II. SV), druhou průmyslovou (vědeckotechnickou) revolucí členěnou na první „atomovou“ etapu (40.-70. léta 20. století) a druhou „informační“ etapu (od 70. let 20. století). Nemohla by Industry 4.0 představovat zde třetí etapu? Někteří zlom v informačních technologiích (a jiných high-tech typu genetiky či biotechnologií) v posledních dekádách označovali za třetí průmyslovou revoluci či za třetí etapu vědeckotechnické revoluce. Dnes se však mluví už o 4IR. Setkat se lze ovšem taktéž např. s širší kategorií tzv. „globální revoluce“, kdy jako první bývá uváděna „neolitická“ revoluce, jako druhá revoluce „industriální“, s vizí třetí, a to např. v podobě přechodu na trajektorii trvalé udržitelnosti.^{^[70]} Robotika a AI též někdy bývají spojovány s třetí „vědeckou revolucí“, ale i s třetí etapou druhé průmyslové (vědeckotechnické) revoluce …

Zhoubný technooptimismus 4.0

Zpět k představované publikaci Mařík a kol. Její kapitoly (v počtu jedenácti) vycházejí z výše specifikované expertní studie a charakterizují „současný stav, směry dalšího vývoje a klíčové výzvy v jednotlivých oblastech, které je nutno v rámci zvýšení připravenosti ČR na principy Průmyslu 4.0 urgentně řešit“ (s. 16 rec. publ.). Nedílnou součásti je v závěru obsažený „Seznam zkratek“, sympaticky užitečný „Slovníček pojmů k tématice Průmyslu 4.0“ a „Rejstřík“. Kniha neobsahuje souhrnný seznam literatury ani dalších pramenů, „Zdroje“ jsou uváděny vždy za každou kapitolou. Někdy jsou velmi skromné, jindy zase v podobě převážně odkazů na dokumenty, směrnice, zákony, vyhlášky. Příliš vyváženě uvedené nepůsobí, za několika kapitolami figuruje zdroj pouze jediný, za kapitolou 7. naopak zdrojů 107. I přes již konstatovanou dosavadní absenci většího počtu seriózních odborných příspěvků na téma 4IR, resp. i4.0 jsou ve většině kapitol uváděné zdroje pro politického ekonoma přece jen chabé. Puntičkářský recenzent si neodpustí ani rýpnutí, že řada důležitých údajů mnohde chybí. A takové nakladatelství jako je Management Press by si taktéž mohlo dát práci, aby citované či využité prameny byly za každou kapitolou uváděny jednotně. Tady? Každá ves, jiný pes …

Kapitola 1. je reprezentována „Úvodem“ a je členěna na části „Zahraniční iniciativy reagující na 4. průmyslovou revoluci“, „Charakteristika konceptu Průmysl 4.0“ a „Zdroje“. Přináší přehled národních iniciativ reagujících na 4IR a blíže charakterizuje koncept průmyslu 4.0 (i4.0). Ohledně zahraničních iniciativ, reagujících na 4IR, namátkou připomeňme především německý strategický projekt Industrie 4.0 (v Německu přitom existují i další iniciativy), obdobné projekty má Francie, Itálie, Británie či Polsko a Rakousko a další země. Publikace uvádí kolem třicítky projektů 14 evropských zemí, včetně iniciativ národních, regionální i celoevropských.^{^[71]} V USA se hovoří o Industrial Internetu (s platformou založenou roku 2014), od roku 2015 tam působí platforma Smart Manufacturing Leadership Coalition atd. Prvky 4IR, resp. i4.0 začínají k posílení svých konkurenčních výhod využívat asijské země, programy na zvýšení konkurenceschopnosti realizuje Čína, Jižní Korea nebo Japonsko.

Český koncept, resp. národní iniciativa Průmysl 4.0 je následně blíže charakterizován. „Průmysl 4.0 transformuje výrobu ze samostatných automatizovaných jednotek na plně integrovaná automatizovaná a průběžně optimalizovaná výrobní prostředí. Vzniknou nové globální sítě založené na propojení výrobních zařízení do kyberneticko-fyzických systémů – CPS (Cyber-Physical Systems).^{^[72]} CPS budou základním stavebním prvkem „inteligentních továren“ …“ (s. 26 rec. publ.). Kapitola shrnuje i základní charakteristiky inteligentních továren odpovídajících konceptu Průmysl 4.0. Inteligentní továrny otevírají prostor pro vznik nových obchodních modelů i pro nové kreativní cesty přidané hodnoty. Změní se komunikace mezi člověkem a strojem, principiálně redefinovány budou vazby mezi zákazníky, výrobci a dodavateli. Což má významně přispět k řešení globálních problémů, lidem pak údajně připadne pouze kreativní práce, vzroste i pracovní flexibilita, zlepší se život osobní etc. etc. Průmysl 4.0 významně ovlivní i sektor služeb, vzniknou zásadní příležitosti pro vývoj nových forem péče o zákazníka. Pronikavé změny čekají obchodní modely podnikání, kdy tradiční způsoby nájmu a prodeje nahrazují formy sdílení, kdy záběr sdílený služeb je už nyní relativně značný. V těchto pasážích (zde naštěstí relativně krátkých, nicméně ale v podobném – silně optimistickém, oslavném a vesměs bezproblémovém duchu – je koncipována následně celá kapitola 10.) text sklouzává téměř až do podoby propagačních brožurek fanatických sekt, které s vytržením líčí idylický ráj, kde vedle sebe poklidně odpočívá lev, ovečka, tygr, kozička, staří, dospělí i mladí a všechny bytosti jsou jenom šťastny. Zkrátka idylický, báječný roboticko-digitální svět 4.0,^{^[73]} kde o žádný zisk, o moc, ani o peníze už vlastně ani nejde …

Přitom všechny bytosti, dušičky, kytičky, zvířátka, srdíčka i lidičky (a vlastně už i roboti) jsou přece báječní, výjimeční, sluníčkově hodní a těšící se z fantastických plodů požehnaného pokroku, který přináší všem jenom a pouze úžasné možnosti, blahobyt, štěstí, spokojenost, pohodu, pohodlí, zábavu … Jediným problémem, podle mudrování B. Gatese (původně přitom šlo o plán francouzského socialisty B. Hamona), prý bude, jak danit roboty a jejich práci, obdobně jako se zdaňují zaměstnanci. Namísto robotů by však bylo na místě řádně zdanit úplně někoho jiného. Především kapitál, včetně Gatese ... Technologičtí lídři a velcí globální hráči typu Microsoftu, Googlu, Oraclu či Amazonu apod. nadšeně propagují úžasné výhody nových technologií a cíleně přesvědčují, ba přímo masírují, neosvícené pochybovače. Budoucnost byznysu má představovat technologie cloud a cloudové aplikace. Na čemž mají vydělat nejenom firmy, ale údajně samozřejmě i celá společnost a my všichni. Pod líbivými, a společensky odpovědnými, hesly ohledně nutnosti zabránit, aby technologie nevytvořily mezi lidmi sociální propast, se však skrývá zase jen tvrdý byznys a velký kšeft a v neposlední řadě snaha, aby před internetem a digitálními technologiemi už opravdu nikdo neměl šanci uniknout, ani se schovat a jakkoli vzepřít. Co je dobré pro profity ICT obrů, nemusí být (a obvykle nebývá) dobré a prospěšné pro normální lidi. Ostatně proč Google či Facebook dává lidem mnoho věcí tzv. zadarmo? To není ušlechtilý altruismus, nýbrž chytrý kalkul, za odměnu tím totiž získávají klientská data, která náleží mezi nejcennější komodity současnosti.

„Specifická situace průmyslu v České republice“ je název kapitoly 2. Poukazuje na česká specifika, která mohou v blízké i vzdálenější budoucnosti ovlivnit zavádění prvků Průmyslu 4.0. Připomíná velmi otevřený charakter naší ekonomiky i vysoký podíl průmyslové výroby, kdy se tudíž má „česká cesta ke 4. průmyslové revoluci od zahraničních lišit, stejně jako tomu bylo v minulých průmyslových revolucích“ (s. 29 rec. publ.). Kapitola též rozvádí pět úrovní digitální zralosti firmy, které jsou diagnostikovány z hlediska připravenosti na Průmysl 4.0.^{^[74]} 4IR bývá charakterizována propojením světa fyzické reality a světa virtuálně kybernetického, podpořeném zpracováním velkých objemů dat a vysoké úrovně konektivity. Což vyžaduje od firem, které se chtějí transformovat na digitalizaci, automatizaci, robotizaci aj., radikální změny nejen po stránce technické, nýbrž i v oblastech managementu a sféře sociální. A zopakujme, že pozornost přitom však bývá soustředěna obvykle pouze na stránku technickou.

Jádro Průmyslu 4.0 má spočívat v „hluboké, znalostně podložené průmyslové integraci …, založené na informačních a kybernetických technologiích“ (s. 17 rec. publ.), což zdůrazňují i technologické předpoklady a vize představené kapitolou 3. „Technologické předpoklady a vize“. Zmiňovány jsou technologie jako širokopásmový internet, velká data (Big Data), autonomní roboty, senzory, cloudové výpočty, datová úložiště, aditivní výroba^{^[75]} a „v neposlední řadě celé vědní disciplíny kybernetika a umělá inteligence tvořící myšlenkové a technologické jádro probíhající průmyslové revoluce“ (tamtéž). Opět zde není opomenuto zdůraznění, že iniciativa Průmysl 4.0 nemá být pouze a jen digitalizací a připojením strojů na internet. Lze konstatovat, že tato kapitola náleží k těm nejzajímavějším, i když pro netechniky není všechno vždy úplně nejjasnější. Autoři se však pokoušeli o srozumitelnost i o názornost. A dodejme, že zde ani nejsou až tak patrné neustále opakované a zdůrazňované přesahy mimo průmysl do celé společnosti. Pořád to vypadá, že většina projektu Průmysl 4.0 se omezí na skupinu průmyslových fabrik (které by ale mohly představovat „pól rozvoje“ a táhnout celý region či celou ekonomiku). Změní se nějak zásadněji práce např. ve stavebnictví? Asi nikoli. A opravdu mohou roboti plně nahradit pečovatelky a pečovatele o staré a nemocné či učitele? Při vzdělávacích kurzech nové technologie samozřejmě obstát mohou, při skutečném vzdělání ovšem nikoli. Osobní, lidský kontakt a interakce mezi skutečnými lidmi totiž nic nenahradí.

Kapitola 4. „Nové požadavky na aplikovaný výzkum v České republice“ charakterizuje základní aktuální problémy aplikovaného výzkumu (nízký objem prostředků na tento vynakládaných především ze strany institucí vládního sektoru, malý podíl uplatnitelných výsledků v praxi či nedostatečná provázanost výzkumných kapacit veřejného a soukromého sektoru). Poté formuluje požadavky z hlediska projektu Průmysl 4.0, včetně rekonstrukce výzkumného prostoru, se vznikem páteřní sítě Národních center, zaměřené na klíčové úlohy. Financována bude částečně institucionálně, převážně ale z prostředků průmyslu. V síti budou postupně budovány experimentální poloprovozy nebo jejich části, umožňující ověřování a vývoj myšlenek i algoritmů a v neposlední řadě umožňující zapojení i malých a středních firem. Realizace Národní iniciativy Průmysl 4.0 přitom má vyžadovat též „… intenzivní a soustředěný společenskovědní výzkum a jeho propojení se sférou průmyslové výroby i oblastí služeb …“ (s. 17). Kapitola sice „povinně“ obsahuje i závěrečný paragraf „Úlohy společenskovědního výzkumu“, tento je však koncipován hodně úzce a ryze technicky (např. s úlohou společenských a humanitních věd redukovanou na tvorbu a zpracování dat). Nejenom v těchto pasážích se čtenář nemůže ubránit pocitu, že text ani příliš nezakrývá, že se technici na společenské či humanitní apod. vědy dívají „skrz prsty“ a vážně je příliš neberou. Což o to, v něčem mají i pravdu, nicméně přesto by celá studie i výzkumu základnímu měla věnovat pozornosti více. O nutnosti plánování a projektování vědy a výzkumu ani nemluvě.

Text neopomíjí otázky bezpečnosti, které převážně v rovině proklamací načrtává kapitola 5. „Bezpečnost systémů“. Jde o bezpečnost dat, systémovou bezpečnost kritických infrastruktur či energetických systémů, kdy je zde konstatována nezastupitelná role státu. „Bezpečnost dat a infrastruktur spolu s ochranou soukromí a duševního vlastnictví jsou pilíři úspěchu zavádění principů Průmyslu 4.0“ (s. 17 rec. publ.). Bezpečnostní výzkum se stává „integrální součástí iniciativy Průmysl 4.0“ (s. 103 rec. publ.). Připomenuta je již stávající závislost celé společnosti na mnoha automatických systémech, která se prohlubuje a proto i bezpečnost a spolehlivost systémů Průmyslu 4.0 „musí být chápány komplexně a systémově“ (dto). Uchrání nás ona „komplexnost a systémovost“ před fízlováním a manipulacemi „Velkého Bratra“? Vše co činíme na internetu nebo online zanechává digitální stopu. Kdo ovládá data, dnes fakticky vládne světu. Digitální data přinášejí i zcela nový rozměr politiky atd. Nebezpečí (zdaleka nejen) Big Dat jsou obrovská a kontrolní mechanizmy nedostatečné či fakticky žádné. Záměr, plán? Nové technologie již dnes jsou extrémně mocné. V širším kontextu lze konstatovat, že celá studie (jako obvykle téměř všechny mainstreamové texty) nesporná rizika a vážná ohrožení plynoucí z nových technologií a změn, když ne rovnou podceňuje a bagatelizuje, tak minimálně nezmiňuje a příliš nerozpitvává. Pozornost je v textu standardně spíše soustředěna na rizika, pokud trendy 4IR nezachytíme, což je ovšem už otázka jiná.

Digitální technologie, automatizace, robotizace, AI apod. přitom s sebou nesou velmi široké spektrum rizik a vážných ohrožení.^{^[76]} Připomeňme, že technologie jsou obrovským generátorem nerovností. I to, že skutečný prospěch z nich zdaleka nemají všichni. Vedle predikovaného nárůstu nezaměstnanosti, jde o rizika technologických katastrof a technických závad, rizika kolapsu komunikace a řízení produkce, finanční sféry či infrastruktury, kybernetické útoky. Nové technologie přinášejí větší příležitosti jednotlivcům, skupinám a účelovým koalicím. Některé problémy se sice díky sítím mohou řešit, ale na druhé straně pronikavě rostou i bezpečnostní rizika (sofistikované technologie a zbraně mohou získat kriminální skupiny, závadoví jednotlivci, země aj.). Šířeji je možné uvést oprávněná varování před digitální demencí a celou digitální společností, která v podstatě nebude ničím jiným nežli elektronickým koncentračním táborem, sílí přitom varování před „kyberfeudalismem“^{^[77]} etc.

Kapitoly 6. („Standardizace v Průmyslu 4.0“), resp. 7. („Právní a regulatorní aspekty implementace Průmyslu 4.0“) mapují další nikoli nevýznamné oblasti v podobě standardizace a zásadních úprav legislativy, které mají být relevantní pro digitální a kybernetickou praxi v průmyslu, ve službách i celé společnosti. Českým technickým normám bývají ovšem často nadřazeny normy EU a text též zmiňuje, že v praxi „bude převážná většina standardů vytvořená velkými nadnárodními společnostmi“ (s. 119 rec. publ.). Nicméně autoři vyslovují naději, že právě standardizace může být „jedna z mála oblastí, ve které může Česká republika přispět k vytvoření jednotného celosvětového konceptu Průmysl 4.0 …“ (tamtéž). Laik (a možná nejenom laik) se ovšem může ptát, proč vlastně usilovat o „jednotný celosvětový koncept“ i4.0, když právě nové technologie 4IR mají umožňovat lokalizaci a decentralizaci? Vznik i4.0 a digitální ekonomiky samozřejmě vyžaduje adekvátní úpravy legislativy, aplikovatelné v digitální praxi a reflektující současné i budoucí společenské posuny. Právním a regulatorním podmínkám z hlediska implementace projektu Průmyslu 4.0 se zabývá kapitola 7., která též shrnuje zkušenosti zemí, které mají být v této sféře evropskými leadery.

Závažné posuny na trhu práce naznačuje kapitola 8. „Dopady na trh práce, kvalifikaci pracovní síly a sociální dopady“. Hovoří o ohrožení méně kvalifikovaných profesí, ovšem na druhé straně zdůrazňuje, že má dojít ke vzniku nových pracovních míst, spojených „s vyššími nároky na kvalifikaci pracovní síly, zejména v oblasti digitálních a inženýrských dovedností, nebo budou záviset na včasné a kvalitní rekvalifikaci“ (s. 17 rec. publ.). Kapitola operuje s tím, že „trend pohybu ke společnosti znalostí“, umocňovaný informatizací a kybernetizací, se výrazně odrazí na trzích práce, s mnoha dopady ekonomickými i sociálními. „Budou se prosazovat nové principy organizace práce, bude docházet ke změně role zaměstnavatele, ke změnám ve struktuře i pracovní náplni většiny profesí, budou vyžadovány zcela nové dovednosti, projeví se dopady na vývoj zaměstnanosti i nezaměstnanosti“ (s. 158 rec. publ.).

Cílem kapitoly 8. je „zmapování příležitostí a ohrožení“, v souvislosti se změnami „v požadavcích na znalosti a dovednosti pracovní síly, které přináší Průmysl 4.0“ (s. 158 rec. publ.). Představeny jsou demografické i další trendy, ze kterých vyplývá, že již „na startu vývoje směrem k Průmyslu 4.0 bude muset ČR překonat svou v některých oblastech slabší pozici vůči vyspělým zemím“ (tamtéž). Jedná se např. o stávající situaci ohledně struktury zaměstnanosti, kvalifikační úrovně a vybavenosti pracovní síly ICT dovednostmi. Následně kapitola diskutuje očekávané dopady na trhu práce, kdy Průmysl 4.0 ve smyslu „příležitosti k pozitivnímu vývoji na trhu práce si vyžádá přijímání rychlých a efektivních opatření zajišťujících flexibilitu trhu práce, přípravu osob uvolňovaných ze zanikajících profesí na profese nové nebo profese, jejichž výkon je spojen s novými znalostmi a dovednostmi, stejně jako opatření stimulujících tvorbu nových pracovních příležitostí“ (s. 158-159 rec. publ.).

Vše s neustálým připomínáním a vzýváním neodpouštějících a krutých „božstev“ flexibility, inovativnosti a konkurenceschopnosti. Především imperativ globální konkurenceschopnosti velí všem být neustále flexibilní a permanentně nejenom k dispozici, ale i v existenčním ohrožení. Výkon povolání už pro integraci do společnosti přestává stačit a jedinec je stále více tlačen a manipulován čelit všem ohrožením individuálně. Posedlost růstem zdaleka nekončí, i když v kontextu 4IR se občas i cudně špitne o tom, že nová technologie též šetří zdroje a řeší globální problémy. Další „přírodní kapitalismus“? Nic nového …

Totální bezradnost při koncipování i prosazování trvalé udržitelnosti trvá. Vzpomeňme Zprávy Římského klubu např. v podobě krajně optimistické ekologické vize pro 21. století, která též hojně žonglovala s magickým číslem čtyři. Radostná revoluce, která se nekonala, nesla jméno „revoluce faktoru 4“. Jako základní nástroj k dosažení ekologicky přijatelnějšího světa zde figuroval trh. Čím více trhu, a čím méně jeho deformací, tím lépe. Ceny měly „vypovídat ekologickou pravdu“, úspory energie, materiálu i šetření přírodou se mělo stát konkurenční výhodou. Technooptimistická „revoluce efektivnosti“ (všechno, co děláme a vyrábíme je možno činit lépe, efektivněji a přitom spotřebovat pouhou čtvrtinu energie a surovin) měla nastolit idylický „ekokapitalismus“. Mýtický „Faktor 4“^{^[78]} měl přinést „při dvakrát nižší spotřebě přírodních zdrojů zdvojnásobení rozdělitelného blahobytu“, tj. zčtyřnásobení produktivity zdrojů. Autoři^{^[79]} později sní dokonce přímo o báječném „natural capitalism“ (tržně-ziskovém systému šetrně, a nikoli kořistnicky, zacházejícím s přírodou), kterým se údajně otevírá další průmyslová revoluce. Další „Next Industrial Revolution“? Zde nastolující novou podobu lokální i globální ekonomiky, která při zachování tržních principů umožňuje životní prostředí nejen neohrožovat, nýbrž i účinně chránit. Nové, tržně kompatibilní ekonomické nástroje šetří přírodní zdroje, minimalizují znečištění a spotřebu energie, ale i všestranně pozitivně motivují ve smyslu environmentálně šetrného podnikání.

Ovšem 4IR revolucí trvalé udržitelnosti a ne-růstu opravdu není. Ke „smíření“ a přátelské koexistenci techno- a biosféry nedochází, ani k emancipaci informačních infrastruktur z područí globálních korporací a informace v dnešní informační společnosti považovat za veřejný statek též asi nelze. Čili projektovaná společnost 4.0 pravděpodobně nebude ona J. S. Millem či J. M. Keynesem^{^[80]} vysněná společnost budoucnosti, kde vzniká široký prostor pro solidaritu, vztahy kooperace, kdy základní ekonomické otázky jsou vyřešeny, všechny absolutní potřeby všech saturovány a důraz je možné přenést na jiné priority, nežli je tvrdá honba za profity, mocí a stálý růst …^{^[81]} Připomeňme, že Keynes v roce 1930 také předpovídá, že na konci 19. století budou technologie natolik vyspělé, že země jako Británie či USA si dovolí přechod na patnáctihodinový pracovní týden. Mýlil se? Standardní odpověď zní, že nepočítal s masivním nárůstem konzumerismu (Má přitom jít prý o zcela svobodnou volbu, kdy jsme se rozhodli pro větší množství zábavy a všelijakých hraček před kratší pracovní dobou). Možná však, že uvedené dnešní technologie už umožňují, leč technologie jsou ve stávajícím sociálně-ekonomickém rámci mobilizovány spíše k tomu, aby široké masy donutili nikoli pracovat méně, nýbrž více. Včetně vytváření zaměstnání, které jsou úplně k ničemu.^{^[82]}

Ohledně dopadů i4.0, šířeji 4IR, na trhy práce uveďme následující. Kapitola 8. závěrečnou větou konstatuje inspirativnost „iniciativy Federálního ministerstva práce SRN, které zpracovalo koncepční dokument Práce 4.0 v podobě tzv. zelené knihy“^{^[83]} (s. 182 rec. publ.). Tento materiál však nepochopitelně chybí v bezprostředně navazujícím přehledu zdrojů, který sice nějaké užitečné odkazy i obsahuje, nicméně autoři si mohli dát práce více (což se ostatně týká celé kapitoly, plynoucí spíše v obecnějším, poklidném a převážně optimistickém duchu). Připomeňme, že podle Draftu strategického rámce ČR 2030^{^[84]} náleží digitalizace ke klíčovým faktorům vývoje trhu práce. Digitalizace, spolu s automatizací, přitom významně přispívá k polarizaci.^{^[85]} Úřad vlády ČR předpokládá v období 2015-30 izolovaným vlivem digitalizace zánik cca 700 tisíc pracovních míst a vznik pouhých cca 300 tisíc.^{^[86]} Budoucnost práce, především pro Německo, koncipují taktéž ILO Research Paper, č. 17 či 18 (2016).^{^[87]} Ještě v širším kontextu dodejme, že většina textů o 4IR papouškuje, že se tato zásadně liší od průmyslových revolucí předchozích (ovšem jak, to už obvykle nekonkretizují, pouze obecné fráze a ohromující proklamace). Připusťme na chvíli, že by tomu tak opravdu mohlo být. Při všech předchozích revolucích vždy nakonec bylo vytvořeno více pracovních míst, nežli bylo zlikvidováno. Jak to bude u 4IR? Má tohle být ona zásadní odlišnost od revolucí minulých?

Kritickým faktorem zvládnutí dopadů na zaměstnanost má být „především kvalita a fungování vzdělávacího systému, a to včetně procesu rekvalifikací a celoživotního vzdělávání …“ (s. 18 rec. publ.). Opět v duchu dokola se opakujících frází a vzletných proklamací o nutnosti celoživotního vzdělávání všech, včetně těch méně kvalifikovaných, jejichž pracovní místa i technologie i4.0 odbourá. Celoživotní vzdělávání má být nezbytností v informační éře digitalizace, automatizace, kybernetizace, robotizace. Nic nového, to už slýcháváme od 60. let minulého století. Celoživotní vzdělání se přitom již realizuje, ovšem značně selektivně. Spíše prohlubuje sociální a jiné polarizace a nijak výrazněji nepomáhá vylepšovat pozice, ani šance na lepší uplatnění, těm, které nová technika a nové technologie vytlačují ze zaměstnání.

Potřeby změn ve vzdělávacím procesu analyzuje kapitola 9. „Vzdělávání“, a to zpočátku pod plakátovými slogany typu „Kreativitu může úspěšně naučit jen kreativní učitel“ (s. 184 rec. publ.) a s jalovými frázemi o nutnosti zkvalitnění vzdělávacího procesu. Nejdříve má být potřeba financovat výzkum Průmyslu 4.0, tento má poskytovat i poznatky potřebné pro výuku. A neb „poznatky o Průmyslu 4.0 musejí proniknout do celé populace“ (dtto), což vyžaduje uvedené, ale též zavedení nových předmětů a studijních oborů. Telegraficky je naznačen současný stav v regionálním a vysokém školství a směry dalšího vývoje, včetně klíčových témat. Víceméně ale povětšinou v rovině obecných frází a proklamací. Konkrétní opatření formuluje až závěrečná pasáž „Klíčová témata“, kde se s celou řadou navrhovaných opatření souhlasit dá. Tady si autoři pochvalu zaslouží. Včetně např. apelů na posílení důrazu ohledně výuky matematiky (a jejího významu), včetně povinné maturity z matematiky.

Text přitom opakovaně volá po kvalitní výuce v oblasti ICT dovedností, po všeobecných znalostech potřebných pro pochopení podstaty procesů 4IR i po znalostech a dovednostech odborných. Opět včetně obligátního zaklínání se interdisciplinaritou a připomínáním, že s myšlenkami a trendy 4IR se mají seznámit také studenti humanitní oborů, a to „v rozsahu potřebném pro jejich působení při rozvoji společnosti“ (moc hezká fráze ze s. 18 rec. publ.).

Nicméně taktéž by určitě nebylo od věci, už i dětem a mládeži od mala vštěpovat, že nová technika a nové technologie mají vždycky sloužit člověku, a nikoli naopak. I to, že hlavním smyslem technologického pokroku nemá být kšeft a profit, nýbrž usnadnění lidského života a práce.^{^[88]} Nové technologie, včetně ICT, přitom však nezřídka život a práci neusnadňují, ba právě naopak, komplikují a problematizují. Práci mnohdy reálně spíše ještě přidělávají (resp. uměle vytvářejí)^{^[89]} a obludnou odcizenost dneška ještě fatálně dramaticky prohlubují. Symbolem vyššího statutu se dnes stává nedostatek volného času. Dříve se lidé chlubili tím, že si mohou užívat života plného klidu, pohody a volného času. Dnešní elity se naopak velmi okázale chvástají tím, že tzv. nestíhají. Kdo neustále pracuje (resp. skutečnou a užitečnou práci mnohdy spíše předstírá) a nemá čas na zábavu je vnímán – především v Americe – jako vzácný a žádaný. „Cool“ je přitom též nestíhání nákupů a nechávání si např. i základní potraviny dovážet. Okázale a viditelně. V obecnějším kontextu dodejme, že jedním z důsledků digitalizace je také i prudce se rozšiřující sebeorganizace zaměstnanců, a to nejen u práce z domova. S tímto ovšem automaticky rozhodně není vždy spojena větší pohoda a radost z práce, více klidu, více možností věnovat se sobě nebo rodině a méně stresu, nýbrž mnohdy pravý opak. Dramaticky stoupá riziko přetížení, riziko porušení adekvátní rovnováhy mezi životem pracovním a soukromým i riziko zdravotních obtíží typu vyhoření.

Dramaticky dnes roste i faktická závislost na nových technologiích, kdy tolik opěvovaná kapitalisticko-tržní svoboda volby je hodně relativizována zejména praktikami velkých hráčů, které spotřebitelské preference nerespektují, nýbrž tyto diktují a sami vytvářejí. Kdy např. nutí prakticky každý rok pořizovat si další a další verze programů a přístrojů, které jsou většinou lidí sice nechtěné a nevyhovující, leč není vyhnutí.^{^[90]} Prohlubuje se závislost na technologiích zneužitelných, už dnes masově využívaných k manipulaci, desorientaci a k permanentnímu špehování. Opravdu je tak báječné a pouze k bezpečnosti přispívající, že města jsou zaplavena stovkami tisíc kamer? Už dnes technologie, včetně zárodků AI, rozpoznávají a následně vymazávají nevhodné texty, komentáře a nekorektní příspěvky na sociálních sítích. Kdosi nikoli virtuální ovšem technologie musel naprogramovat a nastavit příslušná kritéria … Což v kontextu 4IR už nemusí zcela platit. I dnešní software jsou schopny (např. z plateb kartou či vyhodnocováním informací o polohy z chytrých telefonů) sestavovat spotřebitelský profil. Ohromné objemy informací pak umožní zpravovat právě AI. Kontrola společnosti už přestává být doménou lidí, tuto již ovládá AI,^{^[91]} která dostává přesné zadání, co má např. eliminovat.

Varujme před zhoršující se úrovní (nejen) našeho školství. Kvalita vzdělání dramaticky klesá. Hlavní příčina? Pokrokářské modernizační snahy, s neúměrnou (pseudo)liberalizací. Zoufale zde – ale taktéž v rodině a v celé společnosti – chybí mužský princip, coby symbol řádu. Fráze o znalostní společnosti velí, že daleko důležitější, nežli učit děti a studenty konkrétním znalostem či dovednostem, je podporovat jejich schopnost učit se. Líbivá idea a v něčem snad i správná. Leč pokrokářská realita? Děti a studenty nenaučit vůbec nic (tedy kromě toho, že mají samá práva, bez jakýchkoli povinností a odpovědnosti, i samozřejmý nárok na úplně všechno, a vsugerovat jim i ukázat, jak se cítit tzv. diskriminovanými) a především ničím obtížným, namáhavým a nezábavným nikdy nestresovat jejich vždy úžasné, celistvé a výjimečné osobnosti. „Otevřené“^{^[92]} vzdělání a školy podle pokrokářských modernistů? Už nikoli vzdělávací instituce, s nezbytným řádem, kázní (a to i vnitřní), disciplínou a autoritou kantora, nýbrž kamarádská zábavná a komunitní centra a líhně politické korektnosti.^{^[93]}

Modernističtí progresivisté mantricky opakují, že se už nemusíme nic pracně a nezábavně^{^[94]} učit, neboť si všechno přece můžeme rychle vyhledat. Přitom kriticky lze pracovat pouze s informacemi, které máme uloženy v paměti, které jsme si adekvátně osvojili, v neposlední řadě včetně souvislostí. A nikoli s těmi, o kterých máme pouze povrchní povědomí a mlhavou představu, kde by mohly být – hlavně bez jakékoli námahy a rychle – k nalezení. Nikdy nezapomínejme, že skutečné vzdělání nespočívá v tom, že děti a studenty budeme vybavovat pouze tím (znalostmi, dovednostmi, kompetencemi etc.) co budou tzv. „potřebovat“, přesněji tedy pouze tím, čím mohou uspět v globální konkurenci na trzích práce. Kritické a netradiční myšlení, vlastní zdravý úsudek,^{^[95]} všeobecný přehled, vědomostní bohatství, schopnost adekvátní práce s informacemi, chápání architektury souvislostí, zkrátka skutečné vzdělání k tomu náležet přitom opravdu nemusí. Internetoví omezenci a flexibilní digitální otroci je – k papouškování jediných správných pravd,^{^[96]} a k tomu, aby byli stále a vždy ochotně po ruce, bez jakýchkoli jistot a stability – opravdu nepotřebují. Právě naopak. Jsou vybaveni pouze kompetencemi, které právě vyžadují aktuální situace na trzích práce. Pokud trhy zavelí něco jiného, tak i lidé se poslušně změní a flexibilně přizpůsobí. Nemají stálá zaměstnání, neustále jsou nuceni na globálních trzích někam kočovat a podřizovat se jejich diktátu. Jistá smlouva, pevná pracovní doba, stálá zaměstnaní se mají stávat minulostí. Má přicházet nová, daleko dobrodružnější éra – na straně jedné plná nových fantastických možností, na druhé i nejistoty.

Neopomíjejme ani vážné nebezpečí digitální demence.^{^[97]} A to i v kontextu otázky, na kterou se často záměrně rádo zapomíná: „Jaký vliv mají počítače a digitální technologie na náš mozek“? Počítače mají být pomocníky a nástroji poznávání světa, přičemž děti i mládež (ale ani dospělí) by se neměli nikdy stát jejich otroky, kteří vlastně již pouze vykonávají příkazy typu: najdi, odklikni, napiš, přidej do přátel apod. Nad digitalizací dětí a mládeže fakticky ztrácí rodiče i společnost kontrolu. Člověk je ale tvor smečkový, který ke svému učení a životu potřebuje kolem sebe lidi a nikoli přístroje. Potřebuje přitom bytosti živé, ne virtuální.

Nadměrné využívání internetu a digitální médií, počítačů, smartphonů, herních konzolí i televize v dlouhodobém horizontu poškozuje tělo a především mysl, kdy dochází k zaostávání funkcí mozku. Digitální média nás zbavují nutnosti vykonávat duševní práci a vzniká na nich závislost. Digitální mapy a navigace GPS připravují o schopnost vyznat se ve složitějším prostoru a adekvátně rozvíjet orientační schopnosti. Uživatel už sám nenaviguje, nýbrž je navigován. V duchu imperativu, že vše musíme dostat bezpracně a bez toho, aby tomu byl věnován čas. Pokusy přesvědčivě prokazují, že zapnutím asistenta v podobě satelitní navigace lidé vypínají vlastní mozek a pozbývají tím i orientačního smyslu. Čím více si lidé život usnadňují nějakou technikou, tím více jim zakrňují vrozené instinkty i nabyté dovednosti. Vyhledávání a psaní na počítači zplošťuje myšlení, kdy už texty v podstatě sami ani netvoříme, nýbrž vlastně pouze přesouváme, kopírujeme a kombinujeme. Navíc přitom už nepíšeme rukou, čímž ochuzujeme i jemně motorické schopnosti a příslušné oblasti mozku. Sociální sítě nás děsivě připravují o styk se skutečnými lidmi, kdy unikáme stále více a více do iluzorní virtuální reality a umělých vzorců chování. Digitální technologie způsobují nevyvážený vývoj mozku, kdy u některých těžce závislých jedinců lze pozorovat i vnitřní rozklad osobnosti. U dětí a mladistvých se vinou nadužívání digitálních médií snižuje schopnost učení, nové technologie přispívají k pronikavému nárůstu poruch pozornosti a poruch čtení, vedou k úzkosti, otupělosti, pocitu osamělosti, poruchám spánku, poruchám sociální interakce, k depresím, zesilují a spouštějí sklony k násilí i agresi nebo též přispívají k nadváze a úpadku fyzických dispozic mladých. Umocňují konzumní a povrchní způsob života, poškozují, brzdí a omezují rozvoj myšlení a mají negativní dopady na sociální i citové jednání uživatelů, přesněji pasivních konzumentů. Interaktivnost či tvořivost tyto technologie ve skutečnosti nerozvíjejí, nýbrž naopak. Videokonference, internetové školství, interaktivní tabule a další digitální technologie jsou sice pro mnohé atraktivní (budoucností i přítomností), mohou snad někdy šetřit i náklady, ovšem kvalitu vzdělání neoddiskutovatelně snižují.

Nové technologie nedémonizujme, nicméně mírněme místy až hysterickou posedlost vším digitálním. Je nezbytné zachovat si duševní zdraví a (alespoň) vnitřní svobodu. Opatrnosti a zdravého rozumu nikdy není dost ani v případě elektronizace veřejné správy (e-Government) nebo u módních pokrokářských návrhů na elektronické volby, což rozumná levice musí striktně odmítat. Volby nikdy nesmí být degradovány na pouhé kliknutí myší. Argumenty ohledně úspor času či nákladů jsou liché a názor, že mladým by se tímto volby zatraktivnili, je zcela zcestný. Pokud někdo chce volit pouze proto, že může klikat myší (a když nemůže, tak se volbami nikterak neobtěžuje), je to principiálně špatně. K diskuzi jsou zde mnohem smysluplnější úvahy o povinné volební účasti nebo o volebním právu pouze členům politických stran. I o zvýšení věkové hranice pro možnost volit minimálně na 21 roků.^{^[98]}

Kapitola 10. „Průmysl 4.0 a efektivita využívání zdrojů“ líčí nemalý potenciál Průmyslu 4.0 a vykresluje (velmi, velmi optimisticky), kterak zavedení příslušných technologií významně zefektivní využívání zdrojů. Prosazováním konceptu Průmysl 4.0 lze z pohledu firem očekávat „nárůst produktivity a výrobní efektivity, ale též snížení energetické a surovinové náročnosti výroby, jakožto i zcela nové možnosti optimalizace logistických tras, technologická řešení pro decentralizované systémy výroby a distribuce energie nebo inteligentní městskou infrastrukturu …“ (s. 18 rec. publ.). Zdůrazňováno je, že technologie Průmyslu 4.0 umožní podnikům mnohem rychleji reagovat na potřeby zákazníků, vzniknou nové postupy i nové obchodní modely a bude dosaženo „nové úrovně hromadné výroby zohledňující individuální přání zákazníků“ (s. 199 rec. publ.). Inteligentní továrny – coby produkt 4IR – budou všestranné, vysoce efektivně využívající zdroje a respektující principy ergonomie k ulehčení i zajištění bezpečnosti práce. Nové technologie mají v neposlední řadě taktéž zvýšit kvalitu produktů. Položme si však otázku, zdali je opravdu toto v zájmu kapitálu? Připomeňme kouzelné slůvko „kurvítko“, kterým M. Ransdorf trefně označoval cosi, co firmy do svých produktů záměrně vkládají, aby tento nevydržel o mnoho déle, nežli je právě záruční doba …

Studie neopomíjí rekapitulaci očekávaných přínosů projektu Průmyslu 4.0 a jeho principů, uplatněné v rozvoji měst a regionů (Smart Cities/Smart Regions).^{^[99]} A to „díky využívání principů účinného propojení vysoce rozvinuté infrastruktury (energetické, telekomunikační, dopravní, environmentální) a podnikání, včetně vzdělávacích a kulturních institucí na daném území, do jednoho maximálně funkčního a efektivního celku“ (s. 18 rec. publ.).

Situaci a možnosti ohledně finančních nástrojů a zdrojů popisuje kapitola 11. „Investice podporující Průmysl 4.0“. Obrovské prostředky představují zejména operační programy financované EU, které je však „třeba v nejbližších letech cíleně a smysluplně koncentrovat na řešení klíčových hrozeb a rozvoj příležitostí v rámci vizí Průmyslu 4.0“ (s. 18 rec. publ.). Studie konstatuje, že: „Projekty související s koncepcí Průmyslu 4.0 budou investičně velmi náročné“ (s. 217 rec. publ.), nicméně: „Prostředků je relativně dostatek, musíme je však využít cíleně“ (s. 18 rec. publ.). Rozumné je stanovisko, že je „třeba nejdříve definovat strategickou roli státu, jakým způsobem chce být angažován, a podle toho pak hledat investiční nástroje“ (s. 217 rec. publ.). Termínu plánování se však autoři očividně bojí …

Skutečná levice je zase v těžké defenzívě…

Vlastní text studie uzavírá několikastránkový „Doslov“. Opět až bombasticky nastoluje „velké téma“ 4IR. „Lídři světové ekonomiky, manažeři průmyslových podniků, odboráři i akademická veřejnost čím dál více upírají zrak k novému velkému tématu, tématu čtvrté průmyslové revoluce. Děje se tak pod zjednodušenými hesly Industrie 4.0, Industry 4.0, Průmysl 4.0, Industrial Revolution a podobnými, a to bez výjimky ve všech průmyslově vyspělých zemích“ (s. 229 rec. publ.). Autoři zdůrazňují rychlost, s jakou změny probíhají. „Historicky se zaměstnanost přelévala ze zemědělství do průmyslu a z průmyslu do služeb, zatímco plynula století. Základní vize čtvrté průmyslové revoluce se objevily v roce 2011 a tempo změny už se nepočítá na desetiletí, ale na roky či dokonce na měsíce“ (dtto). Leč skeptik se opět ozývá: K jakým reálným změnám od roku 2011 však fakticky došlo? Kromě tisíců stránek propagandistických materiálů a stovek konferencí a vystoupení o epochálnosti 4IR? Většina textů nábožně papouškuje starou Tofflerovu glosu o rychle přicházející (šokové) budoucnosti^{^[100]} s tím, že 4IR není záležitostí budoucnosti, nýbrž v ní už i žijeme. Opravdu? Netýkají se změny zatím fakticky pouze několika firem nebo sektorů v Německu či Americe?

Publikaci zmiňuje roztříštěnost pohledů, ústící v absenci „globálního uceleného pohledu“, co vlastně 4IR znamená pro život celé společnosti i celého lidstva. Nemá se týkat pouze průmyslu, nicméně tento „je prostě nejlépe připraven“ (s. 229 rec. publ.). Leč: „Postupně se myšlenky Průmyslu 4.0 skládají v úplně nový obraz života společnosti“ (s. 230 rec. publ.). A tudíž: „Proto by možná bylo přesnější hovořit o iniciativě Společnost 4.0, tedy o společnosti potenciálně ovlivňované myšlenkami a trendy čtvrté průmyslové revoluce“ (dtto). Následuje zdůraznění a podtržení nutnosti správné a velké vysvětlovací kampaně, kdy bude nutné „pro správné uchopení výzvy velké vysvětlovací a koordinační úsilí“ (dtto). V duchu legendárního špidlovského „Zdroje jsou …“ nechybí konstatování, že: „Prostředků je dost, je však nutno je dobře a smysluplně využít“ (s. 232 rec. publ.), ani agitky typu: „Čtvrtou průmyslovou revoluci nemůžeme chápat jako hrozbu, ale jako příležitost“ (tamtéž) či závěrečné, již osvědčené, opakované apely na nové myšlení – „Čtvrtá průmyslová revoluce je totiž revolucí především v myšlení lidí“ (s. 232 rec. publ.). Vše v duchu podstaty představované studie, kterou „lze chápat jako jakýsi manifest čtvrté průmyslové revoluce pro podmínky České republiky“ (s. 231 rec. publ.). Jak byla studie relativně silná v technických aspektech, tak v těchto pasážích doslova mlátí prázdnou slámu. Bezobsažné fráze, slova, slova, slova.

Ona kritizovaná absence „globálního uceleného pohledu“ na 4IR není totiž ničím jiným, nežli vyjádřením faktu, že 4IR je především politický a marketingový projekt, strategická vize a další mediální i akademická bublina. O žádnou skutečnou průmyslovou či technologickou revoluci se nejedná, zveličovány a nadsazovány jsou dopady další fáze masové digitalizace a robotizace především průmyslové výroby. Lze si přitom klást i otázky, zda technologie i4.0 znamenají překonání „technologického“ odcizení práce či odcizení naopak ještě prohlubují. O vlastnictví špičkových technologií ani nemluvě. Na epochální zvrat si musíme počkat …^{^[101]}

Přesto závěrem zopakujme, že vývoj technologií pokračuje a trendy líčené jako Průmysl 4.0 důležité jsou. Vážné téma i pro ekonomy či politiky, i pro levicové, to dnes už nastolené je. A to především z hlediska naší konkurenceschopnosti, resp. charakteru našeho hospodářství. ČR totiž náleží mezi ekonomiky, které mohou být robotizací a technologickými změnami ohroženy silně, možná dokonce – mezi zeměmi EU – ohroženy snad nejvíce. K procesům automatizace patří i průmysloví roboti,^{^[102]} kteří pracují nejvíce v automobilovém průmyslu. Odhadováno je, že možná až třetina pracovních míst může být u nás vystřídána roboty, pokud se lidé stanou pro kapitál příliš nákladnými (tj. pokud by u nás rostly mzdy na odpovídající úroveň). A dramaticky stoupnou počty frustrovaných, především mužů, bez perspektivy, budoucnosti, identity i sebeúcty. Bude pokračovat tuzemská politika podbízení se, daňových úlev, dotací a různých pobídek pro investory i posilování dlouhodobě budované image levné země, země na produkci levných součástek, montovny a skladovny? Nebo konečně už někdo začne brát vážně letité fráze o přechodu na výrobu s vysokou přidanou hodnotou? Obdobným folklórem jsou i hesla o přesunu práce ze zpracovatelského průmyslu do služeb. Už i řada mainstreamových ekonomů přiznává naivní a nebezpečnou iluzornost představy bohaté země, která sama nic nevyrábí a všechny zaměstnává ve službách. V intencích Průmyslu 4.0 je i predikce, že nízké mzdy přestanou být díky robotizaci parametrem konkurenceschopnosti. Tím se má stát zajištění stabilních a levných dodávek energie. Konkurenční výhodou se může stát konečná cena elektrické energie. Klíčová pak bude volba správné energetické politiky. Obecná teze, představa i víra zní, že digitalizace, robotizace a automatizace mají ve svých konečných důsledcích zvyšovat produktivitu a blahobyt. V akademické rovině možná ano, nicméně tyto bolestné procesy mají a budou mít nejen své vítěze, nýbrž i početné poražené.

Při úvahách o technologickém pokroku či dokonce přímo o epochálních revolučních zlomech střízlivě a realisticky uberme plynu, nepřehánějme, ani histriónsky nefantazírujme. Velké vize a fantasmagorické snění není totéž. Zachovejme si chladnou hlavu (samozřejmě i horoucí srdce a čisté ruce). Samotné technologie i4.0 globální kapitalismus nepoloží ani automaticky nezničí, jak mnozí blouznivě věří. Někteří dokonce s analogiemi, kterak prý technologie 3.0 stály u počátku konce reálného socialismu. Levice by měla mít o kapitalistických procesech, resp. projektech 4IR přehled a neměla by zamlčovat jejich negativa. Není to však málo? Nic jiného zatím ale nabídnout neumí … Alespoň si přiznejme, že politická levice si (zase) nechala vnutit téma 4IR, ač by právě ona měla se zásadními tématy přicházet. Nechává si vnutit nejen téma samotné, ale i přesně nastavená pravidla hry a zřetelně vykolíkované hřiště.

Na čemž nic nemění účelové korekce strategií institucí jako IMF nebo WEF, ani kosmetická „vylepšování“ kapitalismu pomocí hrstky zaměstnaneckých firem. A v neposlední řadě ani módní superhit poslední doby v podobě sdílené ekonomiky. Která ve skutečnosti není pouhou technologickou platformou nadšenců uvědoměle šetřících zdroje, nýbrž kšeftem a byznysem i pro velké hráče. Komunitní ráz „uberizovaných“ platforem (typu Uber či AirBnB) je iluzí, o žádnou alternativu nejde, nýbrž o klasický byznys, který vyžaduje i u nás regulaci a kontrolu. Fanatičtí pokrokáři však umíněně argumentují nevyhnutelností v podobě „uberizace společnosti“. V „uberizované ekonomice“ mají vzniknout rozsáhlé sítě, kdy lidé budou současně spotřebiteli a uživateli, vytratí se i rozdíl mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem a vlastnictví má být zcela marginalizováno. Argumentují i tím, že dnešní mladí se nechtějí vázat majetkem, vlastněním, ani splácením úvěrů na majetek – oni si chtějí pouze užívat. Novou „éru sítí“, které nahradí trhy a jejichž uživatelé nebudou již vlastnit věci, nýbrž mezi sebou směňovat přístup ke službám, věcem a zážitkům přitom predikuje už v roce 2000 J. Rifkin.^{^[103]} Stejný autor posléze ohlašuje „třetí průmyslovou revoluci“.^{^[104]} I tady „touhu vlastnit nahrazuje touha užitečnosti“, sílí potřeba i „kultura většího sdílení“ a fakticky má začínat konec vlastnické ekonomiky. Technologie 3Dtisk či Big Data Rifkin spojuje se průmyslovou revolucí číslo tři, nikoli s 4IR. Takže revoluce třetí nebo čtvrtá? Nebo žádná? Bublifuk …

Přitom právě sféra technologií musí být jedním z klíčových center zájmu levice. Nejen v sluníčkářském duchu naivního snění o fantastickém pokroku a úžasných možnostech. Její pohled musí být střízlivě realistický a racionálně chladný. Včetně nepřehlížení nebezpečí a ohrožení, který nekontrolovaný a překotný technologický vývoj (ziskově motivovaný) přináší, a to nejen pro spravedlivou věc levice, nýbrž i pro celou civilizaci a pro člověka samotného. Zopakujme za všechna opakovaně připomínaná masová zneužití pro fízlování a neustálou kontrolu. Nové technologie jsou spojeny i se zahlcováním nepodstatnými informacemi, což přispívá k dezorientaci, manipulaci a dokonalejšímu ovládání. Zmnožení informačních zdrojů a zpřístupnění obrovských množství dat má vést, podle mainstreamových pouček, ke zprůhlednění politiky, k posílení demokracie, resp. demokratizaci mnoha oblastí (např. díky internetu) a v neposlední řadě i k menší manipulovatelnosti mas elitami. Mnohdy je realitou však přesný opak. Roste nepředvídatelnost a pnutí mezi chaosem a řádem v politickém a sociálním systému, který je stále turbulentnější, nejistější a nepředvídatelnější. Sociální sítě lidi nejenom propojují, ale i prohlubují příkopy mezi stoupenci odlišných názorů. Technologie umožňují vyhledávání nekonečného množství informací, podporujících tu správnou víru, ale i nenávist a zlobu. Jsou úvahy o usměrňování, řízení, plánování (ale i kontrole a nutné regulaci) vědy a výzkumu i technologického pokroku pouze naivně-úsměvným „ekonomickým romantismem“, nebo už systémovou nezbytností, nutnou k přežití člověka samotného? Jsou zcela nesmyslné požadavky, aby roboti vykonávali pouze to, na co lidé nestačí (neboť pouze takto bude adekvátně fungovat spolupráce lidí s roboty)? A neměla by se bytostně levicovým tématem stát institucionální ochrana člověka před novými technologiemi, a to i digitálními?^{^[105]}

Levice má totiž nejenom nabízet přitažlivé vize, nýbrž i sdělovat pravdu o stavu společnosti. I zde je možné poukázat na přílišnou (pseudo)liberalizaci nové tzv. levice, která se tragikomicky (k veliké radosti kapitálu) utápí ve vykonstruovaných pseudoproblémech typu tzv. diskriminací či menšin. Vedle toho, že levice sama rezignovala na boj za sociální spravedlnost a jistoty je nutné připomenout, že dnes už neexistuje ani protiválečné hnutí. Což může být fatálně osudové v době, kdy znovu narůstá nebezpečí jaderné konfrontace. Levicoví aktivisté se za práci a za mír už neangažují, mnohem důležitější jsou pro ně transgenderové záchodky … Cestou a nadějí je proto návrat ke konzervativním aspektům, k řádu, pořádku, tradicím i autoritám, návrat k boji za sociální jistoty a práva většiny. Nadějí je globální konzervativní přestavba, včetně „nové glásnosti“ i nového národního obrození. Politická i společenská levice tady musí být pro normální většinu, pro normální lidi normální práce.

V neposlední řadě odpovědná levice nesmí vize 4.0 lakovat narůžovo a mlčet o vážných ohroženích a rizicích plynoucích právě z projektů typu průmyslu či společnosti 4.0. Koncept 4IR projektem levicovým a cestou k sociálně spravedlivější společnosti není.^{^[106]} Nelžeme si ani objektivistickým alibismem, že v případě 4IR jde o změny pouze v rovině výrobních sil, které údajně nemají být ani levicové, ani pravicové. Alibistickým fatalismem silně zavání též oblíbená mantra, že globalizace a i 4IR jsou procesy v jádru progresivní a zákonité, jen ta kapitalistická skořápka … (Technologický pokrok je však podřízen především kapitálu a nikoli hodnotově neutrálním objektivním nevyhnutelnostem, a v jiném rámci by stejný být nemusel). V řadě aspektů nejde pouze o alibistický fatalismus, nýbrž přímo o velké a nestydaté lži typu eurounijních lží o míru, spolupráci a pokroku. Nedělejme si přehnané iluze ani v rovině úvah či už přímo projektování tzv. postkapitalistického systému, který v části ekonomické sféry ruší tržní vztahy a nastoluje tvrdý centralizovaný přídělový systém. Přičemž nové technologie všechno, a hlavně všechny, důsledně kontrolují, hlídají i ovládají.

O báječném postkapitalismu utopicky sní např. P. Mason.^{^[107]} V jeho postmoderně mozaikovitém kadlubu K. H. Marxe, R. Hilferdinga, R. Luxemburgové, N. D. Kondratěva, J. A. Schumpetera, P. F. Druckera, J. Rifkina, P. M. Romera, frází o informační, digitální či síťové společnosti i přímo o 4IR má digitální revoluce potenciál zásadně přetvořit představy o práci, výrobě i hodnotě a zlikvidovat ekonomiku založenou na trzích a soukromém vlastnictví. Digitální revoluce má být existenční hrozbou pro kapitalismus. Již v kapitalismu dnešním (systému nefunkčním, včetně globálních finančních aj. krizí) mají existovat ostrůvky postkapitalismu – komunitní způsoby produkce či tzv. netržní a posttržní sektor (paralelní měny, družstva, samoobslužný online prostor, projekty typu Wikipedie). K plnému nástupu postkapitalismu mají dopomoci digitální technologie, včetně sítí. Skončit má ekonomika i ekonomie založená na nedostatku, kdy mnohé komodity mají být reprodukovány pomocí strojů prakticky bez nákladů. Hlavní ideou postkapitalismu – coby sociálně spravedlivého a globálně udržitelného systému – je víra, že postkapitalistický člověk se má uvědoměle daleko více zabývat nepeněžní a veřejně prospěšnou aktivitou, a to na úkor vlastního prospěchu.

Aby revolucí nebylo málo, další má být fintech revoluce. Díky rozmachu technologií banky sahají na byznys technologických gigantů a naopak. Ještě zásadnější změny má přinést blockchain, kdy si veškeré transakce mají mezi sebou ověřovat počítače a nemá být potřebná žádná tradiční měna, banky, ani úřady. Budoucností finanční sféry, v duchu převratných finančních inovací, má být robotické bankovnictví, investice skrze robotické a crowdfundigové platformy (např. crowdinvesting do startupů), virtuální peněženky, digitální platby, kryptoměny, hologramy či technologické inovace v pojišťovnictví (InsurTech). Má jít o „uberizaci financí a finančnictví“, o platformu decentralizující propojení nabídky s poptávkou. Vše médií velebené jako úžasný pokrok a náležitě okořeněné pohádkami o úspěšných geniálních vizionářích a nových základech digitální občanské společnosti. V duchu nového náboženství „dataismu“ (podle Y. N. Harariho nezpochybňované uctívání dat a datových toků). Ovšem i tady zdaleka nejde pouze o fintechové platformy hrstky uvědomělých nadšenců, nýbrž o promyšlenou strategii velkých a mocných hráčů, ku prospěchu jejich. Zmíněné finanční inovace jsou přitom daleko méně kontrolovatelné a mnohem snadněji zneužitelné. Klíčové je využití nových technologií k uchování a ještě posílení zhoubné financializace světa. K čemuž náleží utužení diktatury i nekontrolovatelnosti chobotnice NGO sektoru a pokrokářských aktivistů (a hlavně jejich mecenášů a ideologů).

Spíše nežli jedinečná šance na úžasné zítřky – a to i pod líbivě chytlavými hesly o digitálním světovém bratrství, s pestře rozmanitým, vesele duhově barevným multi-kulti amalgámem ras, etnik a kultur, resp. o postkapitalistické digitální otevřené občanské^{^[108]} společnosti se sdílenými platformami – se projekty 4.0 rýsují jako zrůdná vize totálního podřízení. Jako cesta k elektronickému globálnímu koncentráku, k technologickému otroctví, k získání absolutní kontroly nad vším a nad každým. S další atomizací, s postupující fragmentací společnosti na osamocená, degenerovaná, digitálně dementní a náležitě očipovaná individua.

S rozbitím společnosti na odlidštěná individua s umělými vzorci chování, která neustále komunikují přes sítě, navzájem se dotýkají pouze na dálku a žijí s roboty. Jejichž virtuální životy provází virtuální sex, kdy se z vlastního rozmnožování stává záležitost genetiky a tovární výroby. Na zlenivělá individua pracující jen výjimečně, neboť i intelektuální činnost přece daleko lépe zvládají stroje na myšlení, kvalitnější nežli lidský mozek. Na tupé ovce, které v domýšlivé chlubivosti a bezmezné hlouposti^{^[109]} na sebe na sítích dobrovolně sdělují intimnosti, které by nebyli mnohdy ochotni prozradit ani u tvrdého výslechu. Na přecitlivělé pasivní tvory radostně podléhající zhoubné iluzi pohodlí, zahlcené novými a novými projekty a novými a novými aplikacemi. Na unuděná individua, která si chtějí pouze, a bez závazků, pořád užívat, a kterým je od mala vštěpováno tzv. lidské právo „ubavit se“ až k smrti. Na politováníhodná individua, která si nadšeně nechávají vnutit úplně vše, a to i ty nejabsurdnější zákazy, ovšem s pocitem, že na všechno mají samozřejmý nárok bez sebemenší odpovědnosti a povinností. Jsou přehlceni informacemi i možnostmi a podléhají svůdné iluzi obrovské svobody, kdy má být možné úplně všechno, a to tím, že zmizely všechny jistoty. Všechno nové a moderní je jimi považováno za automaticky dobré i prospěšné. Automaticky asistují u každé modernizační proměny tím, že tuto fatalisticky akceptují ještě dříve, nežli fakticky nastane. Na individua, která jsou permanentně obludně manipulována, nepřetržitě sledována a důsledně kontrolována. I když tzv. kreativně pracují z domova, nebo odkudsi jako digitální nomádi (s údajným právem žít kdekoli), jsou přitom nepřetržitě celých 24 hodin denně využitelná a kontrolovatelná. Jejich soukromí neexistuje, stejně jako rozdíly mezi prací a volným časem, resp. pracovním a osobním životem. Automatizované digitální otroctví umocňují chytré přístroje, chytré sítě, chytré domácnosti a inteligentní města či regiony pro hloupé lidi. Pro univerzální odcizená a tupá individua, digitální otroky bez kořenů, bez tradic, bez identity, včetně národní, bez vlasti, bez historie, bez názoru, bez vlastního myšlení.

P.S. Tomek, G., Vávrová, V.: Průmysl 4.0 aneb Nikdo sám nevyhraje. Praha: Professional Publishing 2017. 200 s. ISBN 9788090659445. Chcete-li vyhodit bezmála čtyři stovky, pořiďte si tuto modrou knihu. Pro politického ekonoma se její hodnota pohybuje v oblasti záporné nuly. Kniha však pravděpodobně cílí na čtenáře úplně jiné, neb má jít o „ojedinělou publikaci“, která se zabývá výzvami platformy Průmysl 4.0 „pro manažersko-ekonomické úkoly“ (?). Možná pro někoho může být publikace i mírně zábavně-poučná. Nicméně jde o vzorovou ukázku povrchní a zbytečné přehlídky plytkých banalit, hesel a frází. Varováním mělo být už nakladatelství, neboť úroveň jeho výstupů bývá tradičně propastně různorodá (včetně publikování tragikomicky neprofesionální lidové tvořivosti). Tato kniha sice obsahuje jakýsi hodně jednoduše podaný pel-mel hodně povrchních útržků o řízení vnitropodnikového procesu, nákupu a kooperaci, nákupním marketingu, podnikových sítích, auditu nebo standardizaci a inovacích, nicméně o samotném průmyslu 4.0 se zde fakticky nedozvídáte vůbec nic (Buďme spravedliví, až na jeden odstavec. Možná dva … Inspirativní jsou i německé prameny uváděné v seznamu literatury). Zato jste přehlceni standardními frázemi, banalitami (namátkou objevy jako: inovace jsou „komplexní“) rádobyvtipnými obrázky, barevně pestrými schématy (zásadně hodně jednoduchými, asi i pro hodně jednoduché čtenáře, snad i pro – slovy filmové klasiky – „momentálně zaostalé“), moudře-veselými glosami na závěr, žertovnými hesly a citáty, kdy autoři citují skromně i sami sebe. A vzletnými slogany o „první frontové linii spolupráce“ či inovacích coby „živé vodě Průmyslu 4.0“. Text se hemží velkými apely na kreativitu, nenahraditelnosti experimentování nebo táhnutí za jeden provaz. Samozřejmě nechybí ani obvyklé perly, např. typu opakovaného připomínání, že ve firmě už samozřejmě přece nerozhoduje ředitel, nýbrž poptávka … Autoři dokonce úvodem přibalili náznak Kondratěvových dlouhých vln, dokonce už se 7. vlnou do roku 2060 (?), založenou na globální kooperaci a virtuální firmě. Blíže tento obrázek, naštěstí, nekomentují a nenamáhají se ani uvést zdroj (vlastní tvorba nebo německá inspirace ala L. A. Nefiodow?).

Poznámky k Bublifuku 4.0 Pavla Sirůčka

Stanislav Heczko

Jedná se o poměrné dlouhý text, nicméně velmi zajímavý a nastiňující řadu závažných otázek.

1. Jednou z nich je posloupnost průmyslových či technologických revolucí. Přikláním se k následujícímu pojetí. První průmyslová revoluce v Anglii v letech 1770 - 1815. Jádrem je Wattův parní stroj, rozvoj textilního průmyslu a rozmach hutnictví železa. Následuje éra železnic a rozvoj lodní dopravy. Druhá technologická revoluce - technickovědecká revoluce (od 70. let 19. století do druhé světové války). Zde se uplatnily zejména následující vynálezy - objev kontaktní výroby kyseliny sírové, žárovka, automobil, letadlo, svařování, Roentgenův přístroj. Třetí technologická revoluce - vědeckotechnická revoluce po 2. světové válce (na bázi tzv. druhé vědecké revoluce = teorie relativity, kvantová teorie, molekulární biologie). VTR se vyznačuje rozvojem syntetické chemie, komunikační techniky, elektroniky, jaderné energie, aeronautiky a kosmonautiky. Čtvrtá technologická revoluce - informační revoluce, spojená s hledáním nových zdrojů energie (termojaderná syntéza, sluneční, větrná a geotermální energie), nových informačních technologií (na bázi vynálezu mikroprocesoru, čipu - 1971), nových průmyslových biotechnologií (hybridonové technologie čili monoklonální protilátky, genové inženýrství, bioinformatika po roce 1975), nových metod zpracování surovin a materiálů (kryogenní technologie, koherentní záření s vysokou hustotou toku energie, vývoj supravodivých materiálů pro "bezeztrátový" přenos elektrického proudu) atd. Jedná se zde zkrátka o tzv. špičkové, vysoké technologie čili high technologies. 4IR by pak byla vlastně jednou z etap informační revoluce. V podstatě by měla uskutečnit přechod od tzv. industriálního typu technologií k tzv. superindustriálnímu až postindustriálnímu typu technologií - tj. od pásové sériové výroby k pružné automatizované výrobě, od masové výroby a spotřeby k individualizaci výroby a spotřeby, od centralizace výrobních kapacit k jejich decentralizaci, od urbanizace k deurbanizaci (a to na základě zdokonalení dopravních a telekomunikačních systémů), od technologií, kde příroda sloužila jako věčný a nevyčerpatelný "zdroj" ekonomického bohatství k technologiím, kde naopak ekonomická aktivita se musí stát základem zachování přírodního prostředí atd.

2. Nejasnosti ohledně globálního nástupu 5. Kondratěvovy vlny (zabírající orientačně období 2003/04 - 2057/58), spočívají ale v tom, že současná formační krize nemá podobu nějakého výrazného společenského kataklyzmatu typu revolučního roku 1848 či druhé světové války (1939 - 1945), takže četné nahromaděné rozpory se řeší pouze postupně a pomalu. Sociální, politický a ekonomický vývoj je proto tolik nejednoznačný či dokonce plný protikladů (proti trendů). Na kolik k vyřešení nahromaděných rozporů přispějí globální finanční krize, jejíž počátky spadají do roku 2008, a zejména na ní navazující třetí světová hospodářská krize (od roku 2009) ukáže až čas. Teprve nalezení adekvátních východisek z obou těchto krizí definitivně potvrdí tolik vyhlížený nástup 5. Kondratěvovy vlny. Potíž je zejména v tom, že za stávajících sociálně ekonomických podmínek důsledná aplikace nových technologií může přinést masovou nezaměstnanost, se kterou se společenský systém neumí poradit. Navíc se rýsuje nový bludný kruh kapitalistické akumulace: s nárůstem nezaměstnaností se bojuje stimulací ekonomického růstu, ekonomický růst je však tažen hlavně technologickým pokrokem, ten je ovšem kapitálově náročný a současně pracovně úsporný, přináší tedy tzv. technologickou nezaměstnanost a růst tzv. přirozené míry nezaměstnanosti (v pojetí Miltona Friedmana) - tedy vlastně nárůst stálé rezervní armády nezaměstnaných, o které psal Karel Marx.

3. Nové technologie mají nemalý emancipační potenciál (mohly by dokonce vytvořit vlastní materiální základnou případné rané komunistické společnosti), na druhé straně mohou přispět k faktickému zotročení lidí. Varující je to, že aplikace nových technologií se děje v podmínkách globálního kapitalismu (transnacionálního produkčního řádu). Kapitalistické vztahy přitom deformují již samotný vývoj výrobních sil (tedy samotné zaměření vědy a výzkumu a následné masové rozšíření inovací). Jde o úlohu transnacionálních společností (TNC) v tomto procesu a také státu, co by sluhy a ochranky kapitálu. To činí reálnou variantu nastíněnou Janem Kellerem, a to variantu refeudalizace společnosti, kdy ze společenských tříd se stávají společenské stavy. Na vrcholu by byla globální hyperburžoazie, pak ekonomický a politický management (na národní a nadnárodní úrovni), následně řadové pracující vrstvy a úplně dole příslušníci rezervní armády nezaměstnaných. Systém by nemohl být fakticky příliš demokratický. Tomu již dnes nahrává probíhající oligarchizace politiky (S. Berlusconi, D. Trump či A. Babiš) a snaha řídit stát jako firmu. Formálně by mohlo jít o demokratický systém, ale fakticky nikoliv (obdobně jako ve starověkém Římě za císařství). Šlo by vlastně o diktaturu plutokratické oligarchie s nezbytnou kontrolou relativně či absolutně přebytečného obyvatelstva, včetně převýchovy či likvidace „nepřizpůsobivých“ jedinců. I různé sítě globální či národní totiž vždy někdo ovládá, řídí, kontroluje či dokonce vlastní. „Připojení k sítí“ by si pak řadoví občané museli patřičně zasloužit.

4. Současná neoliberální forma globalizace narazila na své limity. Mezi závažné sociální důsledky neoliberální formy globalizace patří zejména nárůst sociálních nerovností, nezaměstnanosti, kriminality, nelegální migrace, terorismu, pirátství, etnických konfliktů, degradace skutečné vzdělanosti či zrychlení rozkladu tradiční rodiny. Nejenom výše naznačené vede k oslabování sociální soudržnosti a solidarity, k chudnutí, marginalizaci či nedobrovolnému vyloučení celých sociálních skupin či vrstev. Zvláště těm méně mocným hrozí vyloučení, chudoba, ztráta ekonomických práv, ekologická degradace a rozšíření násilí. A lidé se začínají pochopitelně bránit, odtud trend deglobalizace a opětovné nacionalizace. Ten ovšem může přinést nárůst mezinárodních konfliktů, včetně vojenských. Může to skončit katastrofou, podobně jako období rozmachu mezinárodního obchodu a mezinárodního pohybu kapitálu před 1. světovou válkou. Ovšem tato katastrofa by mohla být pak využita k dotažení globalizace. Např. pro realizaci těchto požadavků hnutí New Age: zavedení mezinárodního univerzálního úvěrového systému, jednotného světového daňového systému, uznání nutnosti celosvětové kontroly biologické otázky, včetně určování hustoty obyvatelstva a zdravotnictví, zřízení celosvětové centrály pro distribuci potravin, zaručení celosvětového minima svobody a životní úrovně pro každého jednotlivce či zavedení celosvětově platné povinnosti vojenské služby k obranným účelům. Byla by dále zavedena bezhotovostní společnost a ustanovena celosvětová vláda.

5. S 4IR jsou pak spojeny praktické otázky. Třeba nakolik se dotkne kromě průmyslu i další odvětví ekonomiky (zejména služeb). Dále zda se kromě velkých firem dotkne i malých a středních podniků. Teprve konkrétní odpovědi na tyto otázky nám napoví, jaké 4IR bude mít skutečné dopady. Nicméně nastolena asi bude třeba otázka zaručeného základního občanského příjmu. Vzhledem k hrozbě masové nezaměstnanosti by levice neměla být proti němu. Tento příjem by měl být, jak píše Václav Bělohradský (Právo, 20. 3. 2017), odměnou za všeobecnou lidskou práci, o které psal již Karel Marx. V superindustriální či postindustriální společnosti produktivita práce za mzdu totiž ve zvýšení míře závisí na všeobecné lidské práci, na níž se podílíme všichni. Podle V. Bělohradského by dále v informační společnosti měla být informace veřejným statkem, ovšem to je těžké sladit s rostoucím trendem tzv. ochrany duševního vlastnictví. Digitální demence podle mne skutečně hrozí, je to další forma mentálního zbídačování, o kterém již dříve psali marxisté (třeba P. Holz). Osobně např. musím s manželkou určovat malému synovi (8 let), jak dlouho může být denně na počítači a chytrém mobilu. Jinak by na nich byl pořád. Zvlášť když propadl tzv. virtuální realitě čili VR. Dnes u nás chtějí volit již šestnáctiletí, což podporuje kupř. Libor Rouček. Ovšem psychologie nás učí, že teprve ve věku 21 let člověk může jakžtakž posoudit možné důsledky svých rozhodnutí.

Několik poznámek o sociálně ekonomických aspektech

tak zvané „čtvrté průmyslové revoluce“

František Neužil

1) Sdělovací prostředky vytvářejí někdy dojem, že až dnešní doba začala hovořit o využívání zákonitostí, které ovládají přírodní živly a síly, děje a procesy, v technologických výrobních postupech, přeměně přírodních procesů na procesy průmyslové výroby, že až současnost mluví o přechodu od extenzivního k intenzivnímu typu hospodářského rozvoje neboli růstu společenského nadvýrobku, založenému na vědeckotechnickém a technologickém pokroku. Přitom již před padesáti lety vyšla kolektivní monografie „Civilizace na rozcestí“ kolektivu autorů složeného z marxistických filosofů, sociologů, ekonomů, politologů, specialistů na obecnou teorii systémů a řízení systémů, teoretiků a historiků vědy atd., atp. sdružených kolem akademika Radovana Richty, která náleží k nejlepším a nejvýznamnějším dílům marxistické sociální filosofie v období po druhé světové válce – monografie, v níž se psalo o vědeckotechnické revoluci, přeměně vědy v přímou a bezprostřední výrobní sílu. Základním cílem sociálně filosofické a historicko-filosofické koncepce Radovana Richty a kolektivu jeho spolupracovníků bylo zkoumání „společenských a lidských souvislostí vědeckotechnické revoluce“, jak se praví v podtitulu celého díla. Takto v obecné poloze formulovaný základní cíl byl zajisté správný, ovšem původní pojetí „Civilizace na rozcestí“ chápalo vědeckotechnickou revoluci zúženě – pouze jako přímou a bezprostřední výrobní sílu společnosti, čímž i tyto zmiňované „společenské a lidské souvislosti“ vědeckotechnické revoluce začleňovalo pouze do struktury výrobních sil: „Civilizace na rozcestí“ nezkoumala dostatečně kriticky a hluboko výrobně vztahovou dimenzi a sociálně ekonomickou stránku těch změn, které ve výrobně silové dimenzi a výrobně technické stránce společenské dělby práce vyvolává vědeckotechnický a technologický pokrok, i když velice správně hovořila o nutnosti přechodu od extenzivního k intenzivnímu typu hospodářského rozvoje, o tom, že vědeckotechnická revoluce vyostřuje základní rozpor kapitalismu, že je nezbytné spojit vědeckotechnickou revoluci s přednostmi socialistického způsobu výroby – a její text obsahoval v tomto smyslu jasné varování. Byl to právě Radovan Richta, kdo zdůrazňoval, že je nevyhnutelné spojit vědeckotechnickou revoluci s dělnickou třídou a požadoval, aby se zvýšila přímá a bezprostřední účast dělníků na řízení a správě měst a obcí, podniků a závodů i celého státu.¹ Myšlenkový obsah „Civilizace na rozcestí“ si přesto zaslouží kritickou výtku za „nekritický pozitivismus“, a to především ve vztahu k sociálně ekonomické vrstvě výrobních vztahů předlistopadového reálného socialismu, k onomu typu vlastnické subjektivity, jenž byl základem prvního historického pokusu o socialismus: z toho důvodu byl pojmově teoretický obsah „Civilizace na rozcestí“ zároveň poplatný sociálně mytologické ideologii třídy řídícího aparátu stalinského modelu socialismu.

Úplnou náhodou mám doma celé původní vydání „Civilizace na rozcestí“, včetně tabulkových příloh, tak jak bylo rozmnoženo pro účastníky konference „Člověk a společnost ve vědeckotechnické revoluci“ v Mariánských Lázních 1. - 6. dubna 1968. Úctyhodný fascikl, plod tvůrčí práce Mezioborového týmu pro výzkum společenských a lidských souvislostí vědeckotechnické revoluce při FÚ ČSAV, jak se uvádí v záhlaví, čítá téměř šest set stránek. Ani na jediné z nich však není zmínka o základním, objektivním, vnitřním, systémovém nedostatku systému reálného socialismu: o kombinaci pouze celotřídní a celospolečenské vlastnické subjektivity dělnické třídy s tak zvanou „lokálností“ každodenní sociálně ekonomické praktické aktivity třídy řídícího aparátu coby třídy velmi nesuverénních vlastníků a velmi nedokonalých správců společenského vlastnictví a bohatství, která spočívala v připoutanosti a přikovanosti k sociálně ekonomickému časoprostoru, v němž se odvíjela velmi svérázná logika vlastnického jednání, jež neustále beznadějně kolísalo mezi společenskou a zveličeně lokální vlastnickou funkcí, manévrovalo mezi celospolečenským a lokálním vlastnickým zájmem. „Civilizace na rozcestí“ se ani jedinou větou, ani jediným slovem nezmiňovala o základním problému systému reálného socialismu, jímž byla, jak jsme již mnohokrát uváděli, skutečnost, že předlistopadový systém nedokázal učinit z vlastnické role pracovníků řídícího aparátu podřízenou a dílčí, druhotnou a odvozenou součást celotřídní, nejúplněji a nejdokonaleji společenské, vlastnické subjektivity dělnické třídy, nedokázal překonat konkrétně historickou situaci, kdy výrobně technická podoba práce řídících pracovníků byla zároveň nositelkou privilegovaného sociálně ekonomického postavení, jež bylo zájmově dvojaké a potenciálně nespolečenské a činilo z pracovníků řídícího aparátu zvláštní společenskou třídu, v jejíž vlastnické subjektivitě se rodila tendence dotvářet si celospolečensky dominující a integrující sociálně ekonomickou praxi ve formě vlastnických forem fungujících v souladu s logikou soukromokapitalistického vlastnictví. Třída řídícího aparátu nebyla v žádném případě vykořisťovatelskou společenskou třídou, způsobovala však, že reálný socialismus byl pouze „werdende Form“ (neboli teprve vznikající, utvářející se sociálně ekonomickou formou), a nikoli „gewordene Form“ (čili již vzniklou, utvořenou sociálně ekonomickou formou) socialismu, že to byl přechodný systém, který se mohl vyvíjet k úplnějšímu a dokonalejšímu typu socialismu, zároveň si ale mohla třída řídícího aparátu začít dobudovávat celospolečensky integrující sociálně ekonomickou aktivitu, jak znovu připomínáme, v podobě vlastnických forem fungujících podle logiky soukromokapitalistického vlastnictví. Není vůbec náhodou, že ve všech reálně socialistických zemích, kde se setkáváme s procesem rekapitalizace, stály v jeho čele komunistické strany, jež musely v určité zlomové fázi rekapitalizačního procesu ztratit politickou moc, což se promítlo i do národnostních konfliktů a následného rozpadu řady bývalých socialistických států – viz Sovětský svaz, Jugoslávie, Československo.

V „Civilizaci na rozcestí“ se sice správně dočteme, že nelze zaměňovat dělnickou třídu za manuální dělníky a redukovat třídní určení na charakteristiku sociální, profesně zaměstnanecké vrstvy², zároveň se ale také dovídáme, že v podmínkách socialismu čili společenského všelidového vlastnictví a stejného zaměstnaneckého poměru, při odměňování úměrně množství a kvality práce, vzhledem k všeobecně volnému přístupu ke vzdělání a vědě, za existence dělnické moci, při společné světonázorové orientaci atd., atp. se odborná inteligence – čili též pracovníci aparátu společenského řízení! – postupně stává neoddělitelnou součástí souhrnného dělníka, kvalifikovanou a rostoucí skupinou dělnické třídy. Stavět v těchto podmínkách vědecké, technické, atd., atp. zaměstnance, inteligenci stále dál jako „sociální mezivrstvu“ či „mezitřídu“ a mimo dělnickou třídu prý znamená nedůvěřovat vítězství socialismu, chápat samu dělnickou třídu nikoli jako revoluční třídu, která se sama mění a ruší, ale pouze jako stav manuální práce. Následkem by pak prý nutně bylo podkopání svazku dělnické třídy se světem vědy a podřízení jejích všeobecných dlouhodobých úkolů krátkozrakým, dílčím, sektářským zájmům. Takové pojetí dělnické třídy a její role by pak prý mohlo mít těžké důsledky pro socialistickou zemi, stojící před vědeckotechnickou revolucí³ – hle, jak lze šalamounským způsobem vyřešit rozpor mezi dělnickou třídou a pracovníky řídícího aparátu ve vlastnické struktuře sociálně ekonomické základny stalinského modelu socialismu a jediným škrtem pera či několika údery psacího stroje „překonat“ rozdíly ve vlastnické roli a funkci různých profesně zaměstnaneckých skupin v sociálně ekonomické dělbě práce reálně fungující socialistické společnosti sovětského typu!

Filosofické myšlení Radovana Richty i celkový myšlenkový obsah „Civilizace na rozcestí“ byly poplatné sociálně mytologické ideologii řídícího aparátu reálného socialismu, přesněji řečeno tak zvaného „reformního křídla“ v tehdejším vedení KSČ. To způsobilo, že i když přechod k „nové soustavě plánovitého řízení“ v průběhu ekonomické reformy v roce 1968 zahrnoval jisté prvky vlastnické spoluúčasti zaměstnanců, jako byly například rady pracujících, nestaly se tyto formy hospodaření a podnikání formami samosprávného, čili úplněji a dokonaleji společenského přivlastňování, nýbrž pouze formami skupinového, podnikového vlastnického chování. Zde působilo sepětí filosofické koncepce „Civilizace na rozcestí“ se Šikovou ekonomickou doktrínou o hodnotových, zbožně peněžních vztazích v socialistické ekonomice, jež rozpouštěla společenské vlastnictví ve vlastnictví skupinovém a vůbec si neuvědomovala, že samosprávná vlastnická subjektivita se může plně rozvinout až na úrovni celonárodních, celostátních – v historické vývojové perspektivě pak nadnárodních a nadstátních – vlastnických a podnikatelských komplexů, které se mohou stát sociálně ekonomickým základem pro „přepodstatňování“ třídně sociálního bytí především socialistické dělnické třídy ve třídu samosprávných vlastníků i (kromě jiného) dalšího rozvíjení socialistické hospodářské a politické integrace. Typické pro „Civilizaci na rozcestí“ bylo i sepětí se sociologickou teorií „souhrnného dělníka“, z níž vlastně vyplývalo, že v socialistickém Československu byly již v první polovině šedesátých let údajně překonány třídní rozdíly a vznikla beztřídní společnost. Skupina kolem sociologa Pavla Machonina z toho dovozovala, že sociální struktura tehdejší československé společnosti již ztratila třídní charakter a odvíjí se na základě obsahu a povahy živé konkrétní práce⁴ – z čehož samozřejmě a naprosto logicky vyplývalo, že v epoše vědeckotechnické revoluce nemá žádný smysl hovořit o nějaké vedoucí úloze dělnické třídy, například ve zdokonalování socialistických vlastnických vztahů. Nebylo vůbec náhodné, že na základě takového „pozapomenutí“ materialistické dialektiky pracovních a vlastnických rolí lidí ve společenském životě se mohla na „Civilizaci na rozcestí“ odvolávat i známá „teorie intelektuální elity“ a dílo Richtova kolektivu se mohlo stát ideovým zdrojem pro nejrůznější scientokratické, technokratické a meritokratické (s pojmem tak zvané „společnosti výkonu“ operující) doktríny překonání staré společenské dělby práce.

Myšlenkový obsah „Civilizace na rozcestí“ dokládá, že sociálně mytologická ideologie třídy řídícího aparátu reálného socialismu, která se eufemisticky nazývala „marxismus-leninismus“, přestala v polovině šedesátých plnit gnoseologickou funkci, což bylo jenom odrazem skutečnosti, že svérázná sociálně ekonomická praxe třídy řídícího aparátu se právě v oné době počala stávat brzdou rozvoje výrobních sil, přechodu od extenzivního k intenzivnímu typu ekonomického rozvoje. V reálném socialismu přetrvávalo především u klasických industriálních dělníků podřízení živé práce práci mrtvé, zvěcnělé, což se projevovalo ve výrobně technické dělbě práce, jež měla podobu obsluhy stroje, strojových zařízení a nepříznivě ovlivňovalo roli dělnické třídy jako formálně právního subjektu socialistického společenského vlastnictví. K „mateřským znamínkům“ staré společenské dělby práce patřila zároveň již zmiňovaná monopolizace vlastnické role u socioprofesní skupiny pracovníků vykonávajících organizační a řídící práci. Je jasné, že překonání staré společenské dělby práce se v předlistopadovém socialismu nemohlo vyčerpávat změnami výrobně technické povahy živé konkrétní práce industriálních dělníků, nesenými výrobně silovou koncepcí vědeckotechnické revoluce, jež ponechávala nedotčeným privilegované sociálně ekonomické postavení pracovníků řídícího aparátu a dělníkům dávala podíl jedině na technicko-organizační stránce řízení, – i když tyto výrobně technické proměny, jež spočívají v intelektualizaci a scientizaci výrobního procesu, rozvoji tvořivého, člověkotvorného obsahu a charakteru práce dělníků, byly samozřejmě nezbytné. Základní příčinou neúspěchu reformního pokusu o socialismus s „lidskou tváří“ bylo, že třídně sociálním subjektem demokratizačního procesu nebyla dělnická třída, nýbrž právě třída řídícího aparátu reálného socialismu. Zůstává také otevřenou otázkou, zda v roce 1968 již nebylo pro reformu systému příliš pozdě.

Po překonání politické krize roku 1968 se rady pracujících mohly stát formami samosprávného vlastnického jednání, výrobně vztahovým spojovacím článkem mezi vědeckotechnickou revolucí a socialismem – a bylo tak možné navázat na pozitivní momenty myšlenkového obsahu původní filosofické koncepce „Civilizace na rozcestí“. „Normalizační“ vedení KSČ v čele s doktorem Gustavem Husákem, jež představovalo tak zvané „konzervativní křídlo“ vlastnické a mocenské nomenklatury, ovšem této možnosti nevyužilo, čímž zpečetilo osud socialismu v Československu. Je tragické i groteskní zároveň, že reálný socialismus dovedli v naší zemi ke krachu nikoli „pravicoví oportunisté“ a „revizionisté“ z roku 1968, nýbrž právě „věrní marxisté-leninovci“, kteří se v dubnu roku 1969 ujali kormidla mocenského řízení státu. Radovan Richta sám se v období „normalizace“ stal jedním z ideologů tohoto „konzervativního křídla“ třídy řídícího aparátu a další vydání „Civilizace na rozcestí“ v sedmdesátých letech, na němž se Richta podílel spolu se sovětskými autory, již plně odpovídalo duchu obrozené stalinské ortodoxie.

Třída řídícího aparátu nese odpovědnost za inscenované politické procesy a justiční vraždy (v Sovětském svazu ve druhé polovině třicátých let, v Československu především v první polovině let padesátých), jež současná vládnoucí ideologie polistopadového kompradorského lumpenkapitalismu připisuje socialistickému zřízení jako takovému. Jejím hlavním zločinem (zcela bez uvozovek!) však bylo, že umožnila restauraci kapitalismu, ba dokonce že se některé její části, především ekonomicko-finanční aparát a někteří příslušníci aparátu státně administrativního, do procesu restaurace kapitalismu aktivně zapojily a přeměnily na polistopadovou kompradorskou lumpenburžoazii. Taková je dějinná pravda a komunistické hnutí se nepohne z místa kupředu, pokud si tuto pravdu neosvojí. Z toho důvodu je také třeba odmítnout všechny snahy spojovat obranu pozitivních hodnot předlistopadového reálně existujícího socialismu s úsilím o rehabilitací společenské úlohy bývalé vládnoucí třídy řídícího aparátu – či dokonce o vyzdvihování významných nomenklaturních kádrů normalizačního režimu do funkcí ve vedení KSČM. Lidská civilizace nebyla v polovině šedesátých let dvacátého století na rozcestí. Na rozcestí se nalézal systém reálného socialismu a dnes je známo, jakou vývojovou cestou se posléze dal. Dodnes pociťujeme důsledky zhroucení vlastnické a mocenské struktury reálného socialismu, neboť nedokázal zformovat ani jedinou relativně stejnorodou sociálně ekonomickou skupinu, jež by jej byla schopna pozitivně překonat a být nositelkou společenského pokroku.

2) Již v období první a druhé průmyslové revoluce počíná hrát v historickém vývoji lidské civilizace dominující sociálně ekonomickou úlohu všeobecná práce neboli „osvojování všeobecné produktivní síly“, „rozvoj všeobecných produktivních sil lidské hlavy“. ⁵ Karel Marx v této souvislosti uvádí: „Tou měrou, jak se rozvíjí velký průmysl, se vytváření skutečného bohatství stává méně závislým na pracovní době a na množství vynaložené práce než na síle činitelů, kteří se v průběhu pracovní doby uvádějí do pohybu a kteří sami zase – jejich síla a působnost – nemají žádný vztah k bezprostřední pracovní době, kterou stojí jejich výroba, nýbrž závisejí spíše na všeobecném stavu vědy a na pokroku techniky, čili na aplikaci této vědy ve výrobě… V této přeměně se jako hlavní pilíř výroby a bohatství nejeví ani bezprostřední práce, kterou vykonává sám člověk, ani doba, po kterou pracuje, nýbrž osvojování jeho vlastní všeobecné produktivní síly, jeho pochopení přírody a její ovládnutí díky jeho jsoucnu jako společenského organismu – jedním slovem rozvoj společenského individua.“⁶ V této fázi vývoje společenských výrobních sil se ovšem všeobecná práce klade ve zvěcnělé podobě, coby zmrtvělá ve strojích a soustavách strojů a v systému kapitalistických výrobních vztahů slouží jako nástroj ke ždímání a vysávání nadhodnoty že živé konkrétní práce tradičních průmyslových dělníků. V období třetí průmyslové revoluce se hovoří o rozvoji mikroelektroniky, optoelektroniky, jaderné energetiky, technologické manipulaci s genetickým materiálem neboli o tak zvaném „genovém inženýrství“ a současně též i o „továrnách bez lidí“, čili o rozvíjení automatizace průmyslové výroby cestou pružně robotizovaných technologických výrobních systémů a procesů, kdy „práce se už tolik nejeví jako uzavřená do výrobního procesu, nýbrž člověk je ve vztahu k výrobnímu procesu samému spíše dozorcem a regulátorem. (To, co platí o strojích, platí rovněž o kombinaci lidských činností a kombinaci lidských styků.) Teď už nevsouvá dělník mezi sebe a objekt jako mezičlánek modifikovaný přírodní předmět; nyní jako prostředníka mezi sebe a neorganickou přírodu, jíž se zmocňuje, vkládá přírodní proces, který přeměňuje v průmyslový. Ocitá se vedle výrobního procesu, místo aby byl jeho hlavním činitelem… Krádež cizí pracovní doby, na níž je založeno dnešní bohatství, se jeví jako ubohá základna proti této nové rozvinuté základně, kterou vytvořil sám velký průmysl. Jakmile práce ve své bezprostřední formě přestala být velkým zdrojem bohatství, pracovní doba už není a nemůže být mírou bohatství, a tedy i směnná hodnota přestává být mírou užitné hodnoty. Nadpráce masy <lidí> už není podmínkou rozvoje všeobecného bohatství, právě tak jako ne-práce nemnoha <lidí> přestala být podmínkou rozvoje všeobecných sil lidské hlavy. Tím se hroutí výroba založená na směnné hodnotě a sám bezprostřední materiální výrobní proces se zbavuje nuznosti a protikladnosti.“⁷ V této etapě rozvoje výrobních sil se již všeobecná práce počala klást i jako práce živá a konkrétní, společná a pospolitá, a to v podobě vědecko-inženýrské obsluhy a údržby pružně robotizovaných technologických výrobních provozů, pracovní činnosti softwarových inženýrů neboli počítačových programátorů a operátorů, čímž se základní společenskou výrobní silou začaly stávat rozličné profesně zaměstnanecké skupiny kognitariárního, vědecko-inženýrského (či uměleckého) a počítačově informačního proletariátu, kdežto socioprofesní skupiny a vrstvy klasického industriálního proletariátu se jako výrobní síla počínaly rozplývat a zanikat. V období čtvrté průmyslové revoluce se plodem vývoje digitálních (čili počítačových) informačních a produkčních technologií stává umělá inteligence, působící v „inteligentních továrnách“ či „chytrých městech“ (ve kterých se budou stavět domy, jež budou kupříkladu schopny vyrábět kyslík), stejně jako jsou či mohou být chytré telefony, inteligentní ledničky či pračky, chytrá auta, inteligentní léky atd., atp. – a samozřejmě i „chytré bomby“ či „inteligentní křídlaté rakety s plochou dráhou letu“ vybavené počítačovým programem, jenž v koordinaci s telekomunikačními družicemi umožňuje na milimetr přesné navádění raket na cíl. Kognitariární proletariát se tak stane rozhodující a klíčovou společenskou výrobní silou.⁸

3) Marx píše v „Grundrissech“, že „skutečná ekonomie – úspornost – záleží v úspoře pracovní doby; (minimum – a redukce na minimum – výrobních nákladů); tato úspornost je však totožná s rozvojem produktivní síly. Nejde tedy vůbec o to zříkat se požitku, nýbrž rozvíjet produktivní sílu a schopnosti k výrobě a tedy i schopnosti a prostředky požitku. Schopnost požitku je podmínkou požitku, tedy jeho prvním prostředkem, a tato schopnost znamená rozvoj nějaké individuální vlohy, produktivní síly. Úspora pracovní doby se rovná růstu volného času, tj. času pro plný rozvoj individua, který zase působí zpětně na produktivní sílu práce jako největší produktivní síla. Z hlediska bezprostředního výrobního procesu může být pokládána za produkci fixního kapitálu, přičemž tento fixní kapitál je sám člověk. Rozumí se ostatně samo sebou, že sama bezprostřední pracovní doba nemůže zůstat v abstraktním protikladu k volnému času – jak se jeví z hlediska buržoazní ekonomie. Práce se nemůže stát hrou, jak by to chtěl Fourier, kterému zůstává nicméně velká zásluha, že za konečný cíl prohlásil nikoli zrušení rozdělování, nýbrž výrobního způsobu samého, jeho povznesení ve vyšší formu. Volný čas – který je dobou oddechu i dobou pro vyšší činnost – samozřejmě přeměnil toho, kdo jím disponuje, v jiný subjekt, takže jako tento jiný subjekt pak také vstupuje do bezprostředního výrobního procesu. Vzhledem k člověku, který teprve vzniká, je tento výrobní proces zároveň školou disciplíny a vzhledem k člověku, který již vznikl a v jehož hlavě existuje akumulované vědění společnosti, představuje praxi, experimentální vědu, vědu materiálně tvořivou a zpředmětňující se. A pro oba, pokud práce vyžaduje praktické přiložení ruky k dílu a volný pohyb jako v zemědělství, je fyzickým cvičením.“⁹ V průběhu čtvrté průmyslové revoluce i dalších revolučních změn ve výrobních technologiích, které budou následovat, se bude rozvíjet „průmysl rozvíjení lidských schopností“, jenž vlastně spočívá ve „výstavbě továren na výrobu kognitariárních proletářů“, kteří se stávají výrobci historicky nového druhu společenského bohatství, jímž je růst volného času pro rozvoj lidské individuality.

4) Při kapitalistickém zaměstnávání konkrétní živé všeobecné práce kognitariárních proletářů dlužno mít stále na paměti, že „složitější práce je jen umocněnou či spíše znásobenou jednoduchou prací, takže menší množství složité práce se rovná většímu množství práce jednoduché. Zkušenost ukazuje, že tato redukce neustále probíhá. Ať je zboží produktem sebesložitější práce, jeho hodnota je činí rovným produktu jednoduché práce a představuje tedy sama jen určité množství jednoduché práce. Různé proporce, v nichž se různé druhy prací převádějí na jednoduchou práci jako na jednotku své míry, jsou stanovovány společenským procesem za zády výrobců, a proto se jim zdá, že jsou dány zvyklostí. Pro zjednodušení považujeme v dalším výkladu každý druh pracovní síly bezprostředně za jednoduchou pracovní sílu, čímž jen ušetříme námahu s převáděním složité práce na jednoduchou.“¹⁰ A současně musíme mít v této logické a historické souvislosti neustále na zřeteli, „že pro zhodnocovací proces je naprosto lhostejné, zda práce, kterou si kapitalista přivlastňuje, je jednoduchá, průměrná společenská práce nebo práce složitější, práce vyšší specifické váhy. Práce, která platí jako vyšší, složitější práce vzhledem k průměrné společenské práci, je projev pracovní síly, k jejímuž vyškolení je potřeba vyšších nákladů, jejíž výroba stojí víc pracovní doby, a která má proto vyšší hodnotu než jednoduchá pracovní síla. Je-li hodnota této síly vyšší, projevuje se tedy tato síla také ve vyšší práci a zpředmětňuje se proto za stejné časové úseky v poměrně vyšších hodnotách. Ale ať je rozdíl ve stupni mezi přadláckou prací a klenotnickou prací jakýkoli, ta část práce, kterou klenotnický dělník jen nahrazuje hodnotu své vlastní pracovní síly, se kvalitativně ničím neliší od další části práce, kterou tvoří nadhodnotu. I tentokrát je nadhodnota jen důsledkem kvantitativního přebytku práce, důsledkem prodloužení téhož pracovního procesu: v jednom případě procesu výroby příze, v druhém případě procesu výroby klenotů. Na druhé straně se musí v každém hodnototvorném procesu vyšší práce vždy převádět na průměrnou společenskou práci, např. jeden den vyšší práce na x dnů jednoduché práce. Uspoříme si tedy zbytečnou operaci a zjednodušíme rozbor, jestliže předpokládáme, že dělník používaný kapitálem koná jednoduchou průměrnou společenskou práci.“¹¹

5) Rozvoj kapitalistického způsobu výroby se vskutku nezastavil ani na formě účinkování zákona hodnoty, při níž se hodnota a cena užitné hodnoty vyrobeného zboží odvozují od v dané oblasti výroby nejhorších výrobních podmínek, což investujícím kapitálovým subjektům, jejichž individuální výrobní náklady – a tedy i individuální výrobní cena – jsou nižší než celospolečenské, společensky nutné a společností (zastoupenou fungováním tržního ekonomického mechanismu) uznané, umožňuje dosahovat díky svému monopolu nízkých výrobních nákladů různě odstupňovaného zvláštního a mimořádného zisku. V systému „postmoderního“ kapitalismu se ve stále větší míře stává rozhodující výrobní silou i základním pramenem mimořádného a zvláštního monopolního zisku všeobecná práce různých profesně zaměstnaneckých skupin kognitariárního proletariátu. Charakteristickou zvláštností kapitalistického používání živé všeobecné práce kognitivních proletářů je, že při spojování této živé konkrétní práce s prací zvěcnělou ve výrobních prostředcích v kapitalistické zbožní výrobě se pramenem růstu produktivní síly společenské práce, jež se pak zračí v určité mase zvláštního a dodatečného zisku, stává nikoli – či spíše nejenom – práce zvěcnělá ve strojích, jako je tomu při kapitalistickém zaměstnávání živé práce klasických průmyslových dělníků, nýbrž právě ona živá a konkrétní kognitariární práce, a to z toho důvodu, že má schopnost coby práce složitá a vysoce kvalifikovaná koncentrovat a kondenzovat v sobě v podstatě neomezené množství společensky průměrné a jednoduché práce tradičního industriálního proletariátu. Sociálně ekonomickou živnou půdou tvorby mimořádného zisku v tomto hodnototvorném procesu je tudíž nikoli postupné relativní zvětšování konstantního kapitálu vůči variabilnímu, nýbrž naopak pokles organického složení kapitálu vloženého do výrobního procesu, v němž výslednou užitnou hodnotu produkuje živá všeobecná pracovní síla kognitivního dělníka, jak ukazuje schéma hodnotové struktury obsažené v této užitné hodnotě. Pro výrobu kognitariárního zisku jakožto zvláštní vývojové formy mimořádného zisku, jejž si monopolně přivlastňuje kognitariární kapitál, je zároveň typické, že jeho masa a míra se přímo bezprostředně odvíjí od masy a míry nadhodnoty, kterou v tomto zhodnocovacím procesu vytěží kognitariární kapitalisté ze živé práce kognitariárních proletářů.

6) Při zkoumání logiky fungování kognitariárního kapitálu předpokládáme, že a) podnikání klasického i kognitariárního kapitálu vychází ze stejného objemu investovaného konstantního kapitálu čili hodnotového vyjádření mrtvé práce, jež se účastní procesu výroby nadhodnoty; b) klasický i kognitariární kapitál zaměstnávají stejný fyzický počet dělníků, ovšem hodnota a cena pracovní síly kognitariárních proletářů, která je pouze symbolická, je n-krát vyšší než mzda proletářů tradičních protože vysoce kvalifikovaná a složitá práce kognitariárních proletářů, konkrétní živá práce vyšší specifické váhy, v sobě koncentruje a kondenzuje n-násobek společensky průměrné a jednoduché práce klasického industriálního proletariátu; c) normálně funguje tržní hospodářský mechanismus s rovnováhou mezi nabídkou a poptávkou a stabilními rovnovážnými cenami, které umožní, aby se všechno zboží, jež klasický i kognitariární kapitál vyrobí, na trhu prodalo a veškerý hodnotový obsah vězící v užitné hodnotě vyprodukovaného zboží přeměnil v zisk, a to včetně nadhodnoty, která je jeho součástí; d)všechny číselné hodnoty, jež vyjadřují velikost investovaných výrobních nákladů konstantního a variabilního kapitálu i masy vyrobeného zisku, jsou přirozená neboli celá a kladná čísla větší než jedna a stejně tak všechny číselné indexy, jež budeme dále používat, jsou přirozená čísla větší než jedna. Zákonitosti vlastnické praxe kognitariárního kapitálu zkoumáme z hlediska podstaty systému kapitalistického vykořisťování, čili se tážeme, v jaké míře zhodnocuje kognitariární kapitál ve výrobním procesu živou všeobecnou práci kognitariárních proletářů, jaká je míra nadhodnoty a míra zisku při tvorbě kognitariárního zisku. Srovnání stupně a intenzity procesu vykořisťování živé práce tradičních proletářů s procesem ždímání a vysávání nadhodnoty ze živé a konkrétní kognitariarizované práce nám pomůže odhalit celospolečenské souvislosti logiky fungování kognitariárního kapitálu a jeho místo v historickém vývoji kapitalistického výrobního způsobu.

Proces výroby kognitariárního zisku může mít hodnotovou strukturu: a)(c + nv + nm); b)(c + nv + pm), kdy (p > n); c)(c + nv + rm), kdy (r < n). Obecná formule zhodnocovacího procesu (c + nv + nm) znamená, že kognitariární kapitál vysává nezaplacenou nadpráci ze živé všeobecné práce se stejnou mírou nadhodnoty, s jakou vykořisťuje tradiční kapitál živou práci klasických proletářů; obecné schéma hodnototvorného procesu (c + nv + pm) vyjadřuje situaci, kdy kognitariární kapitál zhodnocuje živou práci s vyšší mírou nadhodnoty než kapitál klasický; obecný model hodnotové skladby výrobního procesu (c + nv + rm) odráží situaci, kdy je intenzita vykořisťování živé všeobecné práce kognitariárních proletářů nižší než stupeň přeměňování nezaplacené práce v nadhodnotu u klasických proletářů. Obecný vzorec procesu zhodnocování společensky průměrné a jednoduché živé práce pod velením tradičního kapitálu, který bude vždy figurovat v protikladu k hodnotové struktuře produkce kognitariární nadhodnoty, má podobu (c + v + m).

V prvním případě investuje kognitariární kapitál na výrobu m hodnotových jednotek nadhodnoty (c/n + v) jednotek konstantního a variabilního kapitálu a jeho míra zisku činí [m/(c/n + v)], což je hodnotově ekvivalentní [nm/(c + nv)]. Tradiční kapitál by na výrobu nm hodnotových jednotek nadhodnoty potřeboval n-krát větší objem konstantního kapitálu a n-krát větší masu živé práce klasických průmyslových dělníků, jeho výrobní náklady by tak činily (nc + nv) jednotek investovaného konstantního a variabilního kapitálu a míra zisku by dělala [nm/(nc + nv)], což je hodnotově ekvivalentní [m/(c + v)].¹² Je jasné, že {[m/(c/n + v)] > [m/(c + v)]}, čili že {[nm/(nc + nv)] < [nm/(c + nv)]} – kognitariární kapitál dosahuje při stejné mase vyrobeného zisku (nebo při vyšší mase ale stejné míře nadhodnoty) vyšší míru zisku, a to v situaci, kdy [(c/nv) < (c/v)], čili že při výrobě kognitivního zisku aktivně pracující kognitariární kapitál má nižší organické složení, než je složení běžného kapitálu, jenž produkuje tradiční zisk, což je také naprosto zjevné.

Lze zajisté namítnout, že náš předpoklad, že podnikání klasického i kognitariárního kapitálu vychází ze stejného objemu investovaného konstantního kapitálu, je příliš zjednodušený, jelikož kapitál zaměstnávající složitou a vysoce kvalifikovanou vědeckou či uměleckou živou práci musí do výrobního procesu, v němž se zhodnocuje živá všeobecná práce kognitivních proletářů, vkládat patrně větší hodnotový objem konstantního kapitálu, než do hodnototvorného procesu vkládá kapitál tradiční. I v tom případě však snad můžeme předpokládat, že modelové hodnotové schéma tvorby kognitariárního zisku bude (kc + nv + nm), kde k je přirozené číslo větší než jedna a menší než n, z čehož plyne, že v tomto výrobním odvětví bude mít kognitivní kapitál nižší individuální výrobní náklady na m hodnotových jednotek nadhodnoty než kapitál běžný, a tudíž opět vytěží z výrobního procesu při téže mase zisku vyšší míru zisku.

Porovnáme-li modelový hodnotový vzorec (c + nv + nm) s obecným hodnotovým schématem (c + v + m), vidíme, že výrobním odvětví produkujícím kognitariární zisk a sférou výroby, v níž se produkuje zisk tradiční, nemůže aktivně působit týž celkový objem výrobních nákladů konstantního a variabilního kapitálu, což by bylo možné jedině v případě, že by kognitariární kapitál stlačil hodnotu a cenu pracovní síly kognitivních proletářů na úroveň hodnoty a ceny pracovní síly proletářů tradičních. Pak by kognitariární kapitál dosáhl vyšší míry nadhodnoty než kapitál tradiční a masa nm zvláštního a mimořádného zisku a by se vskutku v krystalicky čisté podobě zrodila jako Venuše z mořské pěny díky větší mase a míře nezaplacené nadpráce pohlcované ve výrobním procesu. Zároveň by ovšem růst organického složení kapitálu, jenž by vyvolal utvoření stejného celkového objemu kapitálových výrobních nákladů, způsobil, že by se masy zisku m a nm začaly mezi sebou vzájemně přelévat, aby se vyrovnaly na společensky průměrnou (všeobecnou) masu míru zisku – nebo by (zvláště v počátečním vývojovém období kognitariarizovaných hodnototvorných a zhodnocovacích výrobních procesů) mohlo dojít k tomu, že konkurence donutí podnikatelské subjekty v odvětví, v němž se vyrábí kognitariární zisk, k radikálnímu snížení ceny produkovaného zboží na společensky průměrnou úroveň – a kapitalistická společnost tak udržela v chodu produktivní kapitál kognitariární i tradiční, což by samozřejmě podlamovalo efektivnost podnikání kognitivního kapitálu. (Čímž nám také před očima vyvstává zajímavý důvod, proč by měly být mzdy kognitivních dělníků vyšší než platy dělníků tradičních a mzdy tradičních průmyslových dělníků by také měly růst, aby se zmenšovaly příjmové rozdíly mezi odlišnými profesně zaměstnaneckými skupinami proletariátu, čímž by se zároveň snižovaly rozdíly v efektivnosti podnikání mezi kognitariárními a tradičními kapitálovými investory).

7) Na základě toho, co jsme zjistili, nám na mysli okamžitě vytanou dvě základní otázky: 1)Nenalezl kapitalistický způsob zbožní výroby rozvíjením podnikatelské aktivity kognitivního kapitálu konečně způsob, jak vyvrátit Marxovu teorii o vývojové zákonitosti klesající tendence všeobecné míry zisku?; 2)Nejsou modelová schémata logiky kapitalistického zhodnocování živé všeobecné práce kognitariárních dělníků vlastně návratem marxistického pojetí pracovní teorie hodnoty k ekonomické teorii Davida Ricarda?

Ricardova pracovní teorie hodnoty pokládala za zdroj nadpráce a nadvýrobku, jež nabývají ve výrobně vztahových formách – a ve struktuře hodnotového obsahu užitné hodnoty zboží – kapitalistického způsobu zbožní výroby sociálně ekonomickou formu nadhodnoty, každý druh společensky průměrné a jednoduché živé práce klasických průmyslových a zemědělských dělníků, současně však byla především v pasážích, kdy se pouštěla do výkladu o diferenciální pozemkové rentě, negativně poznamenána výklady o údajném působení dvou „fundamentálních zákonů“. Prvním z nich měl být „zákon“ o postupném přechodu od obdělávání lepších pozemků k horším, druhým pak „zákon“ o klesající úrodnosti půdy, podle nějž mají dodatečné vklady kapitálu a práce do půdy klesající výnosnost. Na základě těchto „zákonů“ pak Ricardo líčil budoucnost a vývojovou perspektivu kapitalistického způsobu výroby i celé buržoazní občanské společnosti ve velice pochmurných barvách. Především z druhého zákona vyvozoval postupný růst cen zemědělských výrobků, a tím i pozemkové renty odevzdávané vlastníkům půdy, na níž kapitalističtí továrníci provozují výrobu zboží. V důsledku růstu cen obilí, od něhož se bude odvíjet i růst cen potravin, pak dle Ricardova názoru porostou i nominální mzdy, které budou muset majitelé průmyslových a zemědělských podniků vyplácet přímým a bezprostředním výrobcům, budou klesat jejich zisky, což dále povede k poklesu akumulace kapitálu, která – podobně jako zvyšování společenské produktivní síly práce v klasické strojové průmyslové a zemědělské výrobě – závisí na růstu podílu konstantního kapitálu ve srovnání s variabilním kapitálem v organické skladbě celkové masy investovaných kapitálových výrobních nákladů. V Ricardově ekonomické teorii tak bylo snižování organického složení kapitálu, organicky související se zvyšováním výdajů kapitalistických vlastníků na mzdy dělníkům i s růstem diferenciální pozemkové renty, jenž omezoval především finanční zdroje na nákup investičních statků (neboli především strojů pro průmyslovou a zemědělskou výrobu), příčinou klesající tendence všeobecné míry zisku, a proto není divu, že Ricardo ideologicky vyostřoval svou teorii proti velkým pozemkovým vlastníkům, a naopak obhajoval ekonomické zájmy kapitalistických továrníků vyrábějících průmyslové zboží i kapitalisticky hospodařících nájemců půdy provozujících zemědělskou rostlinnou a živočišnou výrobu – a zároveň energicky vystupoval proti obilním zákonům zakazujícím dovoz obilí, podporoval volný obchod obilím v zájmu snížení vysokých cen potravin, aby bylo možné snižovat dělnické mzdy.¹³

8) Z porovnání obecné hodnotové formule (c + v + m) či (nc + nv + nm) s obecnou hodnotovou formulí (kc + nv + nm) nebo (kc/n + v + m) vidíme, že pro výrobu m či nm hodnotových jednotek nadhodnoty postačí vykořisťovatelským potřebám společenské třídy kapitalistů pouhá n-tina fyzického objemu společensky průměrné a jednoduché živé práce, kterou kapitál kognitariarizuje, čímž kapitalistická společnost „ušetří“ (n – 1) n-tin fyzického objemu živé námezdní pracovní síly; k výrobě kognitariárního zisku však v kapitalistickém systému postačí současně též i pouhý zlomek práce zvěcnělé, jejíž naprostá většina (či alespoň velká část) se také stává trvale nezaměstnanou a nezaměstnatelnou: jedná se buď o (n – 1) n-tin zvěcnělé, mrtvé práce, pokud (k = 1), nebo (n – k) n-tin práce zvěcnělé v rozmanitých složkách konstantního fixního a oběžného kapitálu, v případě, že (k > 1) a současně (k < n). Logika procesu tvorby kognitariárního zisku vyostřuje do krajnosti tendenci kapitálu k produkci nadbytečného dělnického obyvatelstva a zároveň i rozpor mezi rozšiřováním výroby a kapitalistickým zhodnocováním, odhaluje vývojové hranice kapitalistického způsobu výroby, které spočívají a)v produkci stále masovější trvalé nezaměstnanosti, což je způsob, jímž si vykořisťovatelské kapitalistické soukromé vlastnictví osvojuje (přivlastňuje) takovou formu společenského bohatství, jakou je volný čas; b)v rostoucí produkci trvale nezaměstnaného a nezaměstnatelného konstantního kapitálu, jenž si podřizoval živou práci tradičních průmyslových dělníků, i sociálně ekonomických skupin jeho kapitalistických vlastníků klasického typu. Výrobní a současně též zhodnocovací a hodnototvorný proces, v němž kognitivní kapitál pohlcuje kognitariární nadhodnotu, plodí rozpor mezi produkcí kognitivního zisku a celospolečenskými, třídně sociálními souvislostmi a důsledky tohoto výrobního procesu, které zahrnují třídní boj, jejž při výrobě kognitariárního zisku vedou kognitariární kapitalisté jak proti kognitariárním proletářům a klasickým proletářům, tak i uvnitř buržoazní třídy proti tradičním kapitalistům. Vlastnickou praxi kognitariárních kapitalistů rozhodujícím způsobem ovlivňuje skutečnost, že jsou objektivně nuceni být solidární s a)se sociální vrstvou trvale nezaměstnaných, kterou plodí investování do tvorby kognitariárního zisku; b)s představiteli klasické monopolní velkoburžoazie, kteří přišli rozvíjením kognitariárního kapitálu, vysávajícího nadhodnotu ze složité všeobecné práce kognitariárního proletariátu, o svůj „skrovný a zasloužený výděleček“ v podobě klasického zisku z vykořisťování živé jednoduché práce klasického proletariátu; c)a pochopitelně i se samotnými kognitariárními proletáři, jelikož musí vyhovět jejich oprávněným platovým požadavkům, aby jim nebrali ekonomický stimul pracovní výkonnosti.

9) Porovnání obecné rovnice tvorby kognitariárního zisku s obecným vzorcem produkce zisku klasického názorně ukazuje, že přechod od kapitalistického vykořisťování klasického industriálního proletariátu ke kapitalistickému vykořisťování kognitariárního proletariátu, v němž výroba absolutní nadhodnoty splývá s produkcí nadhodnoty relativní, organicky souvisí s procesem rozkladu, rozpadu a zanikání profesně zaměstnaneckých vrstev tradičního velkoprůmyslového proletariátu. Klasický industriální proletariát zaniká jako základní výrobní síla kapitalistické společnosti, lumpenizuje se, stává se – alespoň ve své určité části – třídně sociální zálohou organizovaného zločinu a třídně sociální základnou rozvoje nejrůznějších buržoazních nacionalistických a šovinistických, ultrapravicových rasistických, xenofobních, k fašismu směřujících politických stran a hnutí, jež ohrožují politický systém formální buržoazní demokracie, neboť, jak je známo, masové běžné vědomí příslušníků klasického proletariátu do sebe živelně nasává buržoazní ideologii a tradiční dělnická třída si dokáže samočinně vytvořit pouze buržoazní ideologii dělnické třídy. Kognitariární finanční oligarchie tak naprosto svobodně v rámci kapitalistických výrobních vztahů absurdně paradoxním způsobem „osvobozuje“ stále početnější sociálně ekonomické skupiny neprivilegovaných a diskriminovaných od systému kapitalistického vykořisťování, čímž ovšem podkopává sociálně ekonomickou základnu kapitalistického způsobu výroby, neboť tyto „osvobozené“ sociálně ekonomické skupiny a vrstvy tvoří již nikoli pouze rezervní armádu nezaměstnaných, jak tomu bylo v době Marxově či Leninově, nýbrž armádu trvale nezaměstnaných a nezaměstnatelných, jež je monopolní velkoburžoazie nucena sama živit, namísto toho, aby sama žila z vykořisťování jejich práce.

Civilizační pokrok objektivně vyžaduje přechod od extenzivního k intenzivnímu typu hospodářského růstu, v němž je tvorba společenského bohatství založena na snižování objemu živé i zpředmětněné práce v jednotce užitné hodnoty finálního produktu. Kapitalistická sociálně ekonomická forma rozvoje lidských schopností coby základního společenského bohatství a cíle výrobního způsobu ovšem způsobuje nikoli relativní, strukturální a sezónní nezaměstnanost, nýbrž nezaměstnanost trvalou a stále masovější. Živá a konkrétní všeobecná práce kognitariárního proletariátu, která je nositelem volného času jakožto historicky nové formy společenského bohatství, produkuje – v v systému kapitalistických výrobních vztahů, v nichž si kognitivní kapitalisté podřizují konkrétní živou všeobecnou práci kognitivních proletářů tím způsobem, že jim v plné míře ponechávají ony „stupně volnosti“, které jim poskytuje jejich postavení ve výrobně technické dělbě práce postindustriálního kapitalismu – volný čas ve formě trvalé a stále masovější nezaměstnanosti, zosobněný v podobě rostoucího počtu lidí, co vykonávají pouze prekérní práci, bezdomovců, tuláků, narkomanů, zlodějů atd., atp., čímž kognitariární proletáři svou objektivní vlastnickou (respektive nevlastnickou) rolí tak řečeno „zaprodávají svoji duši ďáblu“ (čili ďáblu kapitalistického vykořisťování) – a prakticky tak realizují svou revoluční dějinotvornou úlohu. V soustavě výrobních vztahů „postmoderního“ kapitalismu je z toho důvodu v životních podmínkách kognitariárního proletariátu, které, jak znovu opakujeme, vznikají ze svobodné vůle kognitivních proletářů, prakticky dovršena „abstrakce od veškeré lidskosti, i od zdání lidskosti“ a životní podmínky dnešní postindustriální kapitalistické občanské společnosti jsou v nich shrnuty „v nejnelidštějším vyvrcholení“, když se vykořisťováním všeobecné práce ocitá kapitalistický společenský řád na hranici svých vývojových možností. I kognitariární proletáři mají podobně jako proletáři klasičtí objektivní celotřídní zájem na sociálně ekonomickém osvobození od kapitalistického vykořisťování, zrušení svých vlastních životních podmínek, tedy i všech nelidských životních podmínek dnešní společnosti, jejichž souhrnem je jejich životní situace.¹⁴ Chtějí-li kognitariární proletáři dospět alespoň ke „zdání lidskosti“, musejí spolu s kognitariárními podnikateli, kteří jsou svou objektivní třídně sociální rolí také hrobaři kapitalismu, což je dílo navýsost bohulibé, spoluvytvářet v lůně kapitalismu zárodečné buňky třídy samosprávných vlastníků, kteří ve strukturách a mechanismech vlastnické spoluúčasti pracujících naleznou i zbraně, s jejichž pomocí položí systém kapitalistického vykořisťování do hrobu, jež tak objektivně přestane být sociálně ekonomickým pojítkem mezi „horními“ a „dolními“ vrstvami společenské hierarchie: na úsvitu civilizovaných lidských dějin bylo vykořisťování objektivně nutné, tedy skutečné a historicky pokrokové, v současnosti sice dále existuje, není již ale objektivně nutné a ztratilo atribut skutečnosti.

10) Představme si, že kognitariární kapitál stlačí cenu pracovní síly kognitariárních proletářů pod její hodnotu na úroveň mzdy klasických proletářů. V procesu výroby kognitariárního zisku ovšem kognitariární proletáři stejně vyprodukují hodnotovou masu, jež bude ekvivalentem hodnoty jejich pracovní síly, neboť jeden složité a kvalifikované práce kognitariárních proletářů v sobě kondenzuje n dnů práce jednoduché a společensky průměrné, produkce kognitariární nadhodnoty bude mít proto stále hodnotovou skladbu (c + nv + nm). Na první pohled se zdá, že si kognitariární kapitál bude moci přivlastnit masu (nm + nv – v) hodnotových jednotek, čímž jeho míra nadhodnoty stoupne z (nm/nv) na [(nm + nv – v)/v], ve skutečnosti však budou kognitariární kapitalisté nuceni věnovat hodnotovou masu (nv – v) jednotek na podpory v nezaměstnanosti a další formy sociálního zajištění pro trvale nezaměstnané tradiční industriální proletáře, a proto míra nadhodnoty kognitariárního kapitálu opět klesne na (nm/nv), čili na úroveň intenzity vysávání nezaplacené práce z jednoduché práce tradičních proletářů: kognitariární buržoazie musí zároveň počítat s tím, že třídní mír ve společnosti bude velice labilní, jelikož stlačením mzdy kognitariárních proletářů na úroveň hodnoty a ceny společensky průměrné práce ztrácí kognitariární proletáři ekonomickou motivaci pracovního výkonu.

Předpokládejme nyní, že kognitariární kapitál pohlcuje nadpráci ze živé všeobecné práce s vyšší intenzitou, než je míra nadhodnoty kapitálu běžného typu, jenž zaměstnává jednoduchou práci. Mějme tedy hodnototvorný proces, jehož strukturu vyjadřuje vzorec (c + nv + pm), v němž jsou koeficienty p a n přirozená čísla větší než jedna, přičemž p je větší než n, jak jsme již zmínili. Hodnota pracovní síly kognitariárního proletáře zde činí nv, masa nezaplacené práce má velikost pm, míra zisku dělá [pm/(c + nv)] a míra nadhodnoty se rovná (pm/nv), je tedy vyšší než míra nadhodnoty při vykořisťování jednoduché práce běžným kapitálem. Kognitariární kapitál zde investuje do produkce m jednotek nadhodnoty (c/p + vn/p) jednotek konstantního a variabilního kapitálu; tradiční kapitál, jenž do produkce m jednotek nadhodnoty investuje masu konstantního a variabilního kapitálu velkou (c + v) jednotek, by na výrobu pm jednotek nadhodnoty potřeboval p-krát větší masu mrtvé práce a p-krát větší objem živé průměrné a jednoduché práce, jelikož jeden den složité práce se v tomto případě rovná p dnů práce jednoduché, takže by ve zhodnocovacím procesu vstřebával nadpráci z práce dělníků zaměstnaných v klasické strojové výrobě dle schématu (pc + pv + pm). Je zřejmé, že vykořisťovatelským potřebám kapitálu stačí k výrobě pm jednotek nadhodnoty kognitariarizovat jednu p-tinu společensky průměrné a jednoduché práce, čímž se ovšem z (p – 1) p-tin proletářů běžného typu stanou trvale nezaměstnaní a v systému kapitalistického vykořisťování i nezaměstnatelní, které bude muset buržoazie živit, namísto toho, aby žila z vysávání nadhodnoty z užitné hodnoty jejich pracovní síly.

Nechť i v tomto případě stlačí kognitariární kapitalisté cenu kvalifikované pracovní síly pod její hodnotu o velikosti nv na úroveň mzdy jednoduché práce a výrobní náklady investovaného kognitariárního konstantního a variabilního kapitálu budou mít objem (c + v) hodnotových jednotek. I zde se na první pohled zdá, že míra nadhodnoty kognitariárního kapitálu stoupne z (pm/nm) na {[pm + (n – 1)v]/v}, mějme však na paměti, že z hodnotové masy nv, která je ekvivalentní hodnotě pracovní síly kognitariárních proletářů a bude vězet ve zboží, jež vyrobí složitá práce, respektive z rozdílu (nv – v) mezi původním a současným objemem investovaného variabilního kapitálu, nebude možné onu masu (p – 1) p-tin trvale nezaměstnaných klasických proletářů uživit, a tudíž budou kognitariární kapitalisté nuceni obětovat i část masy zisku pm, jež se bude rovnat [v(p – n)] hodnotových jednotek, aby bylo možné zmírnit sociální dopady masové a trvalé nezaměstnanosti coby plodu kognitariarizace námezdní pracovní síly v kapitalistické společnosti. Proletáři klasického industriálního typu by ve výrobním procesu vyprodukovali hodnotové masy pv a pm jednotek, kognitariarizovaná práce vytvoří ve výrobním procesu hodnotové masy o velikosti nv a pm jednotek, z čehož se zřetelem ke skutečnosti, že kognitariární kapitál bude muset stejně obětovat na mzdy kognitariárních proletářů a na podpory v nezaměstnanosti proletářů tradičních hodnotový objem pv, a to částečně na úkor masy vyprodukovaného zisku pm, plyne, že iluzorní je nejenom předpoklad, podle něhož by měla míra nadhodnoty kognitariárního kapitálu stoupnout z (pm/nm) na {[pm + (n – 1)v]/v}, nýbrž že i samotná výchozí míra nadhodnoty (pm/nm), kterou jsme u této varianty investičních operací kognitariárního kapitálu předpokládali, je vlastně pouhé zdání, neboť jeho skutečná míra nadhodnoty bude nakonec činit {[pm – v(p – n)]/pv}, což je paradoxně méně, než dělá schopnost běžného kapitálu zhodnocovat živou práci dělníků v tradičních průmyslových oborech – a i zde musí kognitariární kapitalisté počítat s tím, že stlačování ceny kvalifikované práce pod její hodnotu na úroveň mzdy proletářů klasického typu může způsobit, že třídní a sociální mír, jejž touto cestou prosazují, bude velice nestabilní a vratký, jelikož nezahrnuje ekonomický stimul pracovní výkonnosti kognitariárních proletářů a naopak skrývá sociálně ekonomický mechanismus korumpování profesních skupin tradičního industriálního proletariátu.

A zároveň ještě více než v případě, kdy kognitivní kapitál ždímá a vysává nadhodnotu ze živé všeobecné práce kognitariárních proletářů se stejnou intenzitou, s jakou vstřebává a pohlcuje nezaplacenou práci tradičních industriálních proletářů běžný a tradiční kapitál, poroste též masa nezaměstnaného a nezaměstnatelného konstantního kapitálu, počet „bezprizorných“ výrobních kapacit, jež byly součástí kapitálových výrobních nákladů při podřizování živé společensky průměrné a jednoduché práce kapitálu, zvětšuje se rozsah sociálně ekonomických skupin tradičních kapitalistů, kteří se ocitli „mimo hru“ a přicházejí o svůj „skromný a zasloužený výdělek“. Kognitariární finanční oligarchie bude ovšem nucena věnovat část vyprodukované kognitariární nadhodnoty nikoli na kompenzaci ušlého zisku těmto skupinám kapitalistických soukromých vlastníků, jejichž podnikání se stalo pro kapitalistický výrobní způsob neefektivní, nýbrž na sociální dávky pro zmíněné trvale nezaměstnané tradiční průmyslové či zemědělské dělníky. Logika procesu vstřebávání nezaplacené živé všeobecné práce kognitivních proletářů „postmoderním“ kapitálem způsobuje snížení poptávky po živé i zvěcnělé práci, která se podílí na výrobě zisku klasického typu, čímž vzniká též přebytečný konstantní a variabilní kapitál, což pak, jak znovu opakujeme, dává vzniknout třídnímu boji mezi kognitivními a tradičními kapitalisty uvnitř buržoazní třídy.

Zároveň musíme mít ale stále na zřeteli, že i když díky rozvíjení procesu výroby kognitariárního zisku postačí z hlediska hodnototvorného procesu vykořisťovatelským potřebám kapitalistické třídy jako celku k výrobě masy zisku, která je n-krát větší než masa zisku, jíž by vyprodukoval tradiční kapitál zaměstnávající stejný objem živé práce jako kapitál kognitivní, pouhá n-tina fyzického objemu pracovní živé pracovní síly tradičních dělníků, jejichž živou práci je nutné kognitariarizovat, a také jenom (v mezním případě) jedna n-tina rozličných prvků fixního i oběžného konstantního kapitálu, které by musela uvádět do pohybu živá práce klasického průmyslového dělnictva, aby vyrobila stejnou masu zisku jako kognitivní proletáři, jak to ukazuje nastíněné modely hodnototvorné stránky procesu a výsledku procesu „postmoderní“ kapitalistické zbožní výroby, vytváří současně rozvoj společenské výroby z hlediska užitné hodnoty produkovaného zboží objektivní potřebu ponechat výrobní síly na úrovni dovolující zachovat objem výroby, jenž by v oblasti výroby spotřebních předmětů a produkce výrobních prostředků nezbytných k výrobě onoho spotřebního zboží dokázal uživit již zmíněných (n – 1) n-tin námezdní pracovní síly, které kapitalistická občanská společnost „ušetří“ rozvojem „průmyslu“ rozvíjení lidských schopností a budováním továren na výrobu kognitariárních proletářů, což vytváří, jak znovu opakujeme, též sociálně ekonomické skupiny nezaměstnaných tradičních kapitalistů, kteří přece také chtějí jíst a dokonce si nárokují lidské právo na uchování dosavadní hmotné životní úrovně. Masa „ušetřeného“ variabilního a konstantního kapitálu představuje ve své naturální formě coby určitý soubor užitných hodnot výpadek produkce (čili nabídky) životních prostředků nebo luxusního spotřebního zboží i výrobních prostředků sloužících k výrobě spotřebních předmětů (a k produkci výrobních prostředků samotných), svou hodnotovou stránkou pak výpadek masové peněžní koupěschopné poptávky, a to jak v oblasti osobní (neproduktivní) spotřeby, tak i ve sféře spotřeby produktivní.

11) Hodnotové masy, v nichž se zračí hodnota pracovní síly rozličných profesně zaměstnaneckých skupin kognitivních dělníků i ve výrobním procesu, jenž se odehrává pod velením sociálně ekonomických skupin kognitariárních kapitalistů, vytvořená kognitariární nadhodnota, se rozplývají jak na podpory v nezaměstnanosti a další sociální dávky pro rostoucí armádu trvale přebytečného dělnického obyvatelstva, tak i na kompenzace ušlého zisku kapitalistickým majitelům výrobních kapacit, jež „osiřely“ v důsledku kapitálového investování do produkce kognitariárního zisku. Výsledkem tohoto procesu zespolečenšťování hodnotového obsahu výrobních oborů produkujících kognitariární zisk je masa a míra zisku, která, jak se alespoň zdá, v žádném případě nepřevyšuje masu a míru zisku, kterou vytěží z procesu vstřebávání nadhodnoty vyprodukované společensky průměrnou a jednoduchou prací klasických průmyslových dělníků tradiční kapitalistické soukromovlastnické podnikání. A tato reálná masa a míra zisku dosahovaná v kognitariárních výrobních odvětvích v souvislosti s rozvojem kapitalistického zaměstnávání živé všeobecné práce kognitivních proletářů vykazuje klesající vývojovou tendenci. Porovnání obecné rovnice tvorby kognitariárního zisku s obecným vzorcem produkce zisku klasického názorně ukazuje, že přechod od kapitalistického vykořisťování klasického industriálního proletariátu ke kapitalistickému vykořisťování kognitariárního proletariátu, v němž výroba absolutní nadhodnoty splývá s produkcí nadhodnoty relativní, organicky souvisí s procesem rozkladu, rozpadu a zanikání profesně zaměstnaneckých vrstev tradičního velkoprůmyslového proletariátu. Klasický industriální proletariát zaniká jako základní výrobní síla kapitalistické společnosti, prekarizuje se a tato prekarizace společensky průměrné a jednoduché práce – neboli kapitalistické využívání práce dělníků z tradičních oblastí průmyslové a zemědělské výroby v rámci částečných, neplnohodnotných pracovních úvazků, v nichž není chráněna sociálním zákonodárstvím, práce za minimální mzdu, z níž nelze odvádět daně k financování celospolečenských systémů sociálního zabezpečení – představuje pokus systému „postmoderního“ kapitalismu vdechnout život protisměrně působící tendenci vůči klesající tendenci kognitivního zisku, aby kognitariární kapitalisté nebyli nuceni obětovat části svých zisků ve formě daní směřujících k vytváření fondů pro sociální dávky dlouhodobě či trvale neměstnaným a vymanili se tak z povinnosti být s touto sociální vrstvou solidární. Jedna ze základních vývojových tendencí epochy globalizovaného a postindustriálního kapitalismu, která je výslednicí nastíněného třídního boje kognitariárních kapitalistů na jedné straně proti kapitalistickým vlastníkům tradičním, na druhé straně pak proti klasickým a kognitivním proletářům, proto spočívá v sílící a prohlubující se krizi buržoazního národního sociálního státu ve formě souboru struktur a mechanismů zmírňujících sociální dopady kapitalistického vykořisťování na sociálně slabé i střední vrstvy obyvatelstva, jak o tom například hovoří model tak zvaného „švédského socialismu“, krizi, z níž se rodí pojetí sociálního státu, v němž by buržoazní národní – leč i nadnárodní (například v podobě Evropské unie) – sociální stát sloužil pouze „blahu“ a „sociálnímu pohodlí“ „národní“ i globální velkoburžoazní majetkové a politické oligarchie. Takový sociální stát pak vytváří politické a právní předpoklady pro prekarizaci živé práce klasického průmyslového dělnictva, která je nezbytná zvláště v souvislosti s nastíněnou druhou variantou podnikatelské aktivity kognitariární finanční oligarchie a současně je rubem procesu koncentrace a monopolizace výroby a kapitálu ve výrobních oborech, v nichž podnikají klasické vlastnické subjekty, čímž se roztáčí fungování zmonopolizovaného kapitalistického tržního ekonomického mechanismu, jehož důsledky se projevují zvláště v oblasti zpětnovazebného působení růstu či poklesu poptávky na počet vyprodukovaných jednotek užitné hodnoty zboží a cenu vězící v jedné jednotce vyrobené užitné hodnoty: růst poptávky vyvolává nejdříve růst ceny výrobků a až poté též růst objemu výroby, kdežto při poklesu poptávky se nejdříve sníží objem výroby, aby bylo možné uchovat stávající ceny a až v následující etapě dojde též ke snížení cen. Řečeno jinými slovy: při vzestupu poptávky rostou ceny více, než o kolik klesají při poklesu poptávky, a objem produkce roste méně, než o kolik klesá, když se poptávka sníží.¹⁵

Tyto vzájemně protisměrné pohyby cen zboží a objemu výroby umožňují kapitalistickým podnikatelům „klasického ražení“ monopolně si přivlastňovat zvláštní a mimořádný zisk, z jehož struktury ovšem vytěží největší část nikoli přímí výrobci, nýbrž bankovní kapitalisté či podnikatelé ve sféře reklamy a marketingu, jelikož nárůst objemu výroby v odvětvích, v nichž se zvyšuje poptávka, nedokáže v dostatečné míře kompenzovat pokles objemu produkce v odvětvích, v nichž poptávka klesá; zároveň nejsou vzestupy cen těch výrobků, po nichž poptávka stoupá, dostatečně kompenzovány poklesy cen u zboží, u nějž poptávka klesá, což vyvolává „nepružnost cen zboží směrem dolů“, jež dále způsobuje potíže s realizací vyrobeného zboží na trhu, přeměnou hodnoty a nadhodnoty tkvící v užitné hodnotě vyprodukovaného zboží v zisk, potíže, které se pak dále promítají do problémů přímých a bezprostředních kapitalistických zbožních výrobců se splácením úvěrů – čímž na jedné straně roste počet neuspokojených spotřebitelů a odběratelů, na straně druhé pak odbytové zásoby zboží, které se hromadí ve skladech, a celková cenová hladina stoupá. Zmíněný „výpadek“ koupěschopné peněžní poptávky a zbožní nabídky ve výrobních odvětvích, do nichž vkládají konstantní a variabilní kapitál sociálně ekonomické skupiny kapitalistů „tradičního střihu“, tak v těchto oborech výroby posiluje tendenci k dalšímu omezování poptávky i ke krizím z nadvýroby, v jejichž důsledku se – mimo jiné – uvolňuje přebytečný kapitál z výrobní sféry do oblasti působení spekulativního finančního kapitálu, v níž se rozehrávají pyramidové hrátky s fiktivními penězi a toxickými aktivy, jež vyvolávají pouhou iluzi hospodářského růstu, finanční bubliny, které musejí v určitém bodě růstu svého objemu prasknout.

12) Chceme-li porozumět sociálně ekonomickým důsledkům tak zvané „čtvrté průmyslové revoluce“, měli bychom se snažit poznat pravdu o současném světě. Zdá se, že klíčový opěrný bod, umožňující porozumět světu globalizovaného kapitalismu, představuje poznámka mladého českého levicového sociologa Marka Hrubce v jeho knize „Od zneuznání ke spravedlnosti“, že systém globalizovaného kapitalistického vykořisťování „má ročně více obětí, než kolik si vyžádal každý rok druhé světové války. Podle statistických údajů umírá na následky chudoby a příčin s ní spjatých přibližně 18 milionů osob ročně. Ve Výroční zprávě Rozvojového programu OSN se uvádí, že dvě procenta nejbohatších dospělých obyvatel Země vlastní více než padesát procent bohatství domácností, a padesát procent nejchudších dospělých vlastní méně než jedno procento. Sociální nespravedlnost stávajícího společenského uspořádání tímto způsobem odsuzuje miliony lidí k životu v nejrůznějších formách chudoby. Čtyřicet pět procent lidstva žije pod hranicí chudoby, kterou definovala Světová banka jako dva americké dolary na den. Osmnáct procent lidí žije z méně než jednoho dolaru na den.“¹⁶

Neoliberální model sociálně ekonomického uspořádání společnosti se tak ukazuje být mnohem „výkonnějším“ a „efektivnějším“ základem genocidní politické strategie, než byl například německý fašismus, neboť likviduje „přebytečné“ a „nevýkonné“, aniž by pro ně musel stavět vyhlazovací koncentrační tábory s plynovými komorami a zaměstnávat tisíce esesáckých dozorců: třikrát více lidí, než kolik bylo Židů zahubených nacisty za druhé světové války, umírá dneska v sociálně ekonomických podmínkách globalizovaného kapitalismu každého roku zcela „svobodně a demokraticky“ a „pravda a láska tak vítězí nad zlem a nenávistí“. V rámci výrobně vztahových forem rozvoje výrobních sil globalizovaného kapitalismu přitom dosahuje produktivita živé práce i efektivnost využívání práce zvěcnělé ve výrobní technice a technologických výrobních procesech v oblasti průmyslu i zemědělství takové úrovně, že by na této hříšné planetě nemusel nikdo žít v chudobě, trpět bídou a hladem, nedostatkem potravin a pitné vody, umírat na nedostatek potřebných léků, ale naopak by bylo možné doslova „ze dne na den“ zavést komunismus ve smyslu společnosti, založené na rozdělování podle rozumných (!!!) – jak dlužno znovu a znovu opakovat a zdůrazňovat – potřeb: přičemž tato možnost je mnohem reálnější, než byla za života zakladatelů a klasiků marxismu.

Jak se alespoň zdá, lze tak usuzovat podle současných diskusí o tak zvaném „nepodmíněném základním příjmu“. Mnoho lidí se domnívá, že se jedná o nějaký nesmysl, podobný některým – zajisté dobře míněným – návrhům a projektům nadšených ekologů, na internetu je však možné nalézt kupříkladu videozáznam přednášky, z níž se lze dozvědět, že kdyby se podařilo k tomuto účelu využít 30% finančních toků, zahrnujících různé formy spekulativně parazitního kapitálu, bylo by možné vyplácet (zřejmě každému obyvateli planety) nepodmíněný základní příjem ve výši 700 eur měsíčně, což už je finanční částka dosti solidní – jedno euro stojí, pokud se nemýlím, třiadvacet či čtyřiadvacet korun českých – a vyšší, než je čistá minimální mzda v českých zemích.¹⁷

I já jsem byl přesvědčen, že nepodmíněný základní příjem je naprostý nesmysl. Svůj názor jsem však změnil, když jsem na internetu zhlédl videozáznam diskuse o nepodmíněném základním příjmu mezi doktorem Markem Hrubcem a profesorem Miloslavem Bednářem, jenž byl, či stále ještě je, významným činitelem ultraliberální strany svobodných. Vážený pan profesor v jejím průběhu s vážnou tváří prohlásil, že pokud by stát zlepšil pomocí nějaké stálé a ničím nepodmíněné peněžní dávky, jejíž vyplácení by tudíž nevyžadovalo zvyšování počtu zaměstnanců na úřadech sociálního zabezpečení, sociální situaci příjmově nejslabších vrstev obyvatelstva, omezoval by tím jejich osobní svobodu. Avšak v případě, že by například svobodná matka samoživitelka se třemi dětmi musela dokazovat svou chudobu a oprávněný nárok na cílenou sociální dávku, tak by to dle upřímného přesvědčení váženého pana profesora její svobodu a osobní důstojnost zřejmě vůbec neomezovalo. Vážený pan profesor by měl určitě se svými hlubokomyslnými teoriemi co nejčastěji vystupovat v televizi, aby bylo jasné, zač, za jaké „štěpné a státotvorné ideje“ se v sociálně ekonomických podmínkách českého mafiánského lumpenkapitalismu dostávají tituly vysokoškolských docentů a profesorů.

13) Živá konkrétní práce tradičního industriálního proletariátu, která v průběhu „čtvrté průmyslové revoluce“ – ještě více tomu patrně bude v průmyslových revolucích dalších – mizí a zaniká rozvojem pružně robotizovaných technologických výrobních procesů a systémů, čímž se právě kognitariární proletariát stává rozhodující výrobní silou, je prací konanou z vnější nutnosti a pro vnější účel, čili je to práce námezdní a odcizená, o níž hovoří vlastně už bible ve výrocích typu „v potu tváře chléb svůj dobývati budeš“, „kdo nepracuje, ať nejí“ nebo „hoden jest dělník mzdy své“. Nezanikla však a ani nemůže zaniknout práce ve své člověkotvorné funkci, která zformovala člověka dnešního psychosomatického typu, neboť, jak píše Friedrich Engels, zdokonalovala, zjemňovala anatomickou strukturu a funkce lidské ruky, čímž mohla ruka vykonávat stále širší okruh pracovních činností, což v důsledku působení zákona korelace růstu, jak jej nazval Darwin, zpětně (zpětnovazebně) ovlivňovalo vývoj mozku a smyslových orgánů (především zraku a sluchu) i orgánů řečových – a rozvoj abstraktního myšlení, schopnosti usuzovat a uvažovat se pak dále odrážel ve zdokonalování pracovní činnosti ruky¹⁸, až lidská ruka nabyla „tak vysokého stupně dokonalosti, že dovedla vykouzlit malby Raffaelovy, sochy Thorvaldsenovy, hudbu Paganiniho.“¹⁹ Takovéto neodcizené práce, v níž člověk nalézá smysl svého života, bude stále nekonečné množství, a proto se sociálně historickou nutností (čili skutečností) stává (stane) objektivní potřeba vrátit práci její původní sociálně historický smysl a význam rozvíjením „průmyslu“ rozvoje lidských schopností, jenž přeměňuje „toho, kdo jím disponuje, v jiný subjekt, takže jako tento jiný subjekt pak také vstupuje do bezprostředního výrobního procesu“²⁰, hledá a nalézá novou sociálně ekonomickou podstatu i smysl lidské práce jako výdělečné činnosti, odvíjející se od splývání pracovních aktivit s aktivitami spoluvlastnickými, neomezuje v žádném případě rozvoj lidských schopností na schopnost být flexibilní cvičenou opicí kapitalistického vykořisťování. Ve společenském systému, v němž bude opravdu platit „buď práci čest!“, jelikož půjde o práci, která nebude odcizena a vykořisťována, může být zavedení „nepodmíněného základního příjmu“ zajisté pouze a jedině dílčí a podřízenou součástí systému opatření, vedoucích k takovému cíli. Globalizovanou velkoburžoazní finanční oligarchii tak dostihuje ironie dějin, když před ní vyvstává „strašidlo komunismu“ v obou známých a nastíněných významech toho slova: čili komunismu ve smyslu rozdělování podle rozumných potřeb i komunismu ve smyslu systému výrobních vztahů, v jejichž sociálně ekonomickém obsahu se všichni členové společnosti aktivně zapojují do vlastnického řízení a spolurozhodování. ²¹

14) Hodnototvorný potenciál užitné hodnoty pracovní síly kognitivního proletariátu (třebas v podobě proletariátu počítačově informačního) nemůže vzniknout bez aktivní účasti jejího nositele v procesu utváření, a proto si jej kognitariární kapitál přivlastňuje vlastně zadarmo a zde je i pramen rozdílu mezi společensky nutnými a individuálními výrobními náklady kognitariárního kapitálu, z něhož vzniká dodatečný a mimořádný kognitariární zisk. Kognitivní proletář je pracujícím vlastníkem hodnototvorného potenciálu užitné hodnoty své pracovní síly, neboť jej při osvojování určité oblasti hmotné a duchovní kultury vytváří vstupováním do společenských vztahů, společenským „obcováním“ s předešlými generacemi vědeckých badatelů a uměleckých tvůrců, čímž se všeobecná práce stává pospolitou všeobecnou prací, což ale zároveň zapříčiňuje, že kognitariární proletář není výlučným soukromým vlastníkem, nýbrž pracujícím spoluvlastníkem hodnototvorného potenciálu živé a konkrétní vědecké a umělecké práce, a proto nemá na tento svůj zvláštní výrobní prostředek, na ono „úrodné pole“ pro tvorbu kognitariárního zisku žádné výlučné „autorské právo“. To znamená, že i kognitariární proletariát si také vlastně „zadarmo“ osvojuje schopnost být pramenem dodatečného kognitariárního zisku, což však v případě kognitariárního proletariátu znamená, že kognitariární proletariát musí rozpředmětnit (=tvořivě si osvojit) svou „lidskou podstatu“ – „souhrn společenských vztahů“. „Zadarmo“ kognitariárního proletariátu se kvalitativně liší od „zadarmo“ kognitariárního kapitálu: kognitariární kapitál prakticky realizuje „lidskou podstatu“ odcizeným a převráceným způsobem.

Kognitivní proletář produkuje schopnost konat všeobecnou vědeckou či uměleckou práci jakožto práci živou a konkrétní, společnou a pospolitou, která stírá hranici mezi pracovní dobou a volným časem čímž se stává nositelem „fixního kapitálu bezprostředního výrobního procesu“, a to vlastně zadarmo či, přesněji řečeno, rozhodně laciněji, než je „společenská výrobní cena“ onoho „fixního kapitálu společenského výrobního procesu“, neboť schopnost konat všeobecnou práci si může kognitariární proletář osvojit pouze tím, že koná všeobecnou práci jakožto práci konkrétní a živou, tedy jednak využívá darů, jež mu poskytla matka příroda v podobě nadání a talentu a které materiálně substanciálně koření v genetické výbavě jednotlivce, jednak si osvojuje výsledky práce předchůdců v dané sféře všeobecné práce, aby se sám mohl stát součástí její historie: a právě z toho důvodu je hodnota a cena pracovní síly kognitariárního proletáře pouze symbolická a rovná se n-násobku společensky průměrné a jednoduché pracovní síly proletáře klasického. Chce-li si například počítačový programátor osvojit tvořivou schopnost produkovat softwarové zboží, musí si skutečně přivlastnit zapojením do všeobecné produktivní síly lidské součinnosti svou lidskou neboli společenskou podstatu, a tak překonat klasické soukromé vlastnictví výrobních prostředků a věcných podmínek společenského výrobního procesu, jež je příčinou i důsledkem všech forem odcizení práce.

Pracovní síla coby zvláštní výrobní prostředek a „úrodné pole“ pro tvorbu kognitariárního zisku kognitariárním proletářem je objektem a předmětem svérázného druhu nevykořisťovatelského soukromého vlastnictví, které vzniká díky tomu, že kognitariární proletář aktivně vstupuje do produktivní síly lidské součinnosti, čímž se pro něj ti, kteří představují historii dané oblasti vědecké či umělecké všeobecné práce, stávají spojovacím a zprostředkujícím článkem s lidským rodem; tento zvláštní typ soukromovlastnické subjektivity se utváří díky tomu, že si kognitariární proletář osvojuje část své univerzální neboli svobodné a tvořivé lidské společenské podstaty, tedy prakticky jedná jako komunista. Svého času psali Marx a Engels v „Německé ideologii“, že „dělba práce a soukromé vlastnictví jsou ostatně totožné výrazy – v prvním se vzhledem k činnosti vyslovuje totéž, co se v druhém vyslovuje vzhledem k produktu činnosti.“²² V aktivním a činném třídně sociálním bytí kognitivního proletáře se soukromé vlastnictví dostává do mezního, paradoxního vývojového stádia, v němž počíná obsahovat dějinotvorný potenciál k překonávání klasické výrobně technické i sociálně ekonomické dělby práce.

15) Prozkoumejme nyní třetí možnost podnikatelské investiční aktivity kognitariárního kapitálu, kdy vstřebává nadpráci vysáváním živé všeobecné práce s nižší mírou nadhodnoty než kapitál běžný dle hodnotového vzorce (c + nv + rm), v němž, jak uvádíme, jsou n i r přirozená čísla větší než jedna a n je větší než r: kognitariární kapitál investuje v tomto případě na výrobu m hodnotových jednotek nadhodnoty (c/r + nv/r) hodnotových jednotek konstantního a variabilního kapitálu v protikladu ke kapitálu klasického typu, jenž investuje do produkce m jednotek zisku (c + v) jednotek konstantního a variabilního kapitálu, přičemž [(m/v) > (m/nv/r)], a tudíž i [(rm/nv) < (nm/nv)]. Tradiční průmyslový kapitál by na produkci rm jednotek zisku musel do výrobního procesu investovat r-krát větší masu mrtvé práce a r-krát větší objem práce živé než kapitál kognitariární a proces pohlcování nadpráce z konkrétní živé společensky průměrné práce pod jeho velením by měl hodnotové schéma (rc + rv + rm). Jeden den složité práce kognitariárních proletářů kondenzuje za této situace r pracovních dnů jednoduché práce proletářů klasických, hodnota užitné hodnoty pracovní síly vyrábějící kognitariární zisk velikosti rm, jež činí nv, ovšem znamená, že je v ní obsaženo větší množství společensky nutné průměrné a jednoduché práce, než tkví v hodnotě užitné hodnoty r-krát většího počtu tradičních industriálních dělníků, kteří produkují stejnou masu nadhodnoty o velikosti rm pro běžný klasický kapitál.

K uspokojení vykořisťovatelských potřeb kapitalistické společenské třídy postačí v tomto případě kognitariarizovat v „továrnách“ na rozvíjení lidských schopností jednu r-tinu společensky průměrné námezdní pracovní síly a nechť i zde kognitariární kapitalisté stlačí cenu pracovní síly kognitariárních proletářů pod její hodnotu na úroveň mzdy klasických dělníků. Na první pohled se zdá, že snížením výrobních nákladů z (c + nv) na (c + v) pro výrobu kognitariárního zisku masy rm stoupne i poměr nezaplacené práce k práci zaplacené z (rm/nv) na (rm/v), což by převýšilo míru nadhodnoty, kterou využívá běžný kapitál, my ale víme, že i v tomto případě se kognitariarizovaná finanční oligarchie musí chovat solidárně k mase (r – 1) r-tin trvale nezaměstnaných klasických proletářů, a to vzhledem k celospolečenským souvislostem vlastnické praxe kognitariárního kapitálu. V procesu výroby kognitariární nadhodnoty o velikosti rm vytvoří kognitariární proletáři zároveň hodnotovou masu nv, která je hodnotově ekvivalentní hodnotě jejich pracovní síly a zkoumáme-li skutečné příjmy a základní výdaje kognitariárního kapitálu v procesu zhodnocování kvalifikované všeobecné práce, vidíme, že tyto základní výdaje činí [c + v + (r – 1)v], což se rovná (c + rv) hodnotových jednotek, – přičemž zmíněná hodnotová masa [(r – 1)v] jednotek může být finančním zdrojem fungování struktur a mechanismů buržoazního sociálního státu, jež umožňují zmírňovat sociální dopady trvalé nezaměstnanosti, která je produktem výroby „postmoderních“ kognitariárních proletářů z proletářů tradičních: zároveň je zřejmé, že ve struktuře hodnototvorného procesu (c + nv + rm) zbývá ještě hodnotová masa, jež činí [(nv – rv) = v(n – r)] jednotek a z níž může kognitariární kapitál zvýšit mzdu zaměstnávaným kognitariárním dělníkům, aniž by klesala masa a míra kognitariárního zisku.

Rozbor logiky fungování kognitariárního kapitálu, jenž, jak znovu připomínáme, zkoumá hodnotovou strukturu procesu výroby kognitariárního zisku, dospívá k překvapivému a zajímavému závěru. Ukazuje se, že kapitalistické vykořisťování kvalifikované práce může využívat monopolu nízkých výrobních nákladů a dosahovat vyšší míru zisku než vykořisťování společensky průměrné práce, že při srovnatelně stejných fyzických objemech živé konkrétní práce je možné ze složité práce vysát a vyždímat větší masu nezaplacené práce než z práce jednoduché, zároveň však zjistíme, že složitou práci nelze ani pomocí sofistikovaných triků vysávat intenzivněji než práci jednoduchou a kognitariární proletáře nelze vykořisťovat s vyšší mírou nadhodnoty, než je tomu u tradičních proletářů, z čehož plyne, že i pro perspektivy historického vývoje kapitálových investičních operací kognitariárního kapitálu platí Marxem objevený zákon klesající tendence společensky průměrné míry zisku, kdy se jak stejná masa zisku při nezměněné míře nadhodnoty, tak i rostoucí masa zisku při zvyšujícím se stupni vykořisťování práce kapitálem vyjadřuje v klesající míře zisku. Ani kognitariární kapitál tak nebude uchráněn před nutností vstřebávat rostoucí masy nezaplacené práce přednostním růstem objemu zvěcnělé mrtvé práce, tedy na jedné straně přeměňovat co nejvíce z dané masy práce v nadhodnotu, na druhé straně používat co nejméně živé práce v poměru k investovanému kapitálu, takže tytéž příčiny, které umožňují zvyšovat stupeň vykořisťování práce, znemožňují vykořisťovat se stejně velkým celkovým kapitálem stejné množství živé konkrétní práce jako dříve, a tudíž tendence, jež vedou ke zvyšování míry nadhodnoty, vedou zároveň ke zmenšování masy nadhodnoty vytvářené daným kapitálem, tedy k poklesu míry kognitariárního zisku; jde o dvojaký, dvojace účinkující zákon, podle něhož se z týchž příčin míra zisku zmenšuje a zároveň absolutní masa zisku zvětšuje. ²³ Kognitariární kapitál tak nebude pochopitelně uchráněn ani před z toho důvodu periodicky se opakujícími krizemi z nadvýroby – stejně jako nebyl před těmito krizemi uchráněn „přízemní“ kapitál Marxovy a Leninovy doby, vykořisťující společensky průměrnou práci klasických proletářů v tradičních odvětvích masové strojové velkovýroby.

Překvapivým zjištěním také je, že, jak se zdá, pro kognitariární kapitál je vůbec nejvýhodnější vykořisťovatelskou strategií, když z kvalifikované práce vstřebává relativně menší masu nadpráce, než při vykořisťování společensky průměrné práce pohlcuje běžný kapitál, tedy když vykořisťování složité práce probíhá na základě nižší míry nadhodnoty než vykořisťování práce jednoduché – a pokud snižování míry nadhodnoty při kapitalistickém zaměstnávání složité práce nepřesáhne určitou hranici, bude se stále zračit ve vyšší míře zisku, nežli je tomu v situaci, kdy kapitál těží zisk z využívání práce společensky průměrné a jednoduché –, neboli při „zpružnění“ jinak v kapitalismu nehybné hranice mezi nadprací a prací nutnou, čili mezi mzdou a ziskem, a tudíž i mezi námezdně pracujícími nevlastníky a kapitalistickými vlastníky výrobních prostředků a pracovních podmínek, kdy se na sociálně ekonomickém a třídně sociálním horizontu výroby kognitariární nadhodnoty počíná rýsovat historicky nový typ zhodnocovacího procesu, v němž se kapitalistické vykořisťování jakoby „rozplývá a vypařuje“. Logika fungování kognitariárního kapitálu, vykořisťování živé konkrétní všeobecné práce, odhaluje hranice vývojových možností kapitalistického výrobního způsobu a ukazuje, že kapitalismus je historicky přechodný společenský řád.

16) Vlastnická spoluúčast pracujících, jež má podobu reálného práva na vlastnické spolurozhodování, práva na zisk i práva na kapitál, musí ovšem od samého začátku do sebe vtahovat a zahrnovat nejen zaměstnanecké vrstvy kognitariárního proletariátu, nýbrž i profesní skupiny klasické průmyslové dělnické třídy a musí být pochopitelně v souladu s procesem zespolečenštění práce a výroby, který v epoše globalizovaného kapitalismu překračuje hranice národů a národních států. Kognitariární proletariát zůstává nositelem objektivní vlastnické role a z ní vyrůstajícího celotřídního zájmu na revoluční negaci vykořisťovatelské podstaty kapitalistického společenského zřízení: nezáleží na tom, co si v dané chvíli většina příslušníků kognitariárního proletariátu myslí, rozhodující je aktivní sociálně ekonomické bytí kognitariárních dělníků. Kognitariární proletariát je svou vlastnickou praxí mnohem bezprostředněji hrobařem kapitalismu, než tomu bylo u klasických industriálních proletářů, jež měla do třídního boje za překonání kapitalismu vtahovat revolučně kritická politická praxe vedená marxistickou revoluční politickou stranou profesionálních revolucionářů – z nichž se po dobytí politické státní moci vyklubala třída řídícího aparátu reálného socialismu.

Zároveň je třeba mít stále na paměti, že v lůně kapitalismu mohou vzniknout opravdu pouze zárodečné formy třídy samosprávných vlastníků, společenské třídy, jež bezprostředně pochová systém kapitalistického vykořisťování na smetiště dějin. Až v samosprávném socialismu se třída samosprávných vlastníků stane vedoucí společenskou silou a bude vytvářet třídní svazek s dalšími subjekty třídně sociální struktury asociace svobodných výrobců; vlastnická spoluúčast pracujících se bude moci rozvíjet a přetvářet ve společenskou samosprávu, která se bude vytvářením nadnárodních a nadstátních samosprávných ekonomických komplexů stávat alternativou jak kapitalismu, tak i předlistopadovému socialismu. ²⁴

17) Náš rozbor sociálně ekonomických a třídně sociálních aspektů čtvrté (potažmo páté, šesté… atd., atp.) průmyslové revoluce neboli procesu přeměny všeobecné práce na základní a rozhodující společenskou výrobní sílu a zdroj růstu společenského nadvýrobku, kdy se hybnou sílou hospodářského rozvoje stává vědeckotechnický a technologický pokrok, dospívá k tomuto zobecňujícímu a syntetizujícímu závěru: 1) v první a druhé průmyslové revoluci se všeobecná práce kladla ve formě práce zvěcnělé, jež sloužila jako nástroj k ždímání a vysávání nadhodnoty ze živé konkrétní práce klasického industriálního proletariátu; 2) počínaje třetí průmyslovou revolucí se všeobecná práce počíná klást též v podobě práce živé, společné a pospolité, v důsledku čehož se základní společenskou výrobní silou bude ve stále větší míře stávat živá konkrétní práce kognitariárního proletariátu, jenž má stejnou revoluční společenskou úlohu jako proletariát tradiční, jenom v ještě větší míře a naléhavosti; 3) z hodnotové struktury procesu kapitalistického zaměstnávání živé konkrétní všeobecné práce kognitariárního proletariátu vysvítá, že tvorba kognitariárního zisku má sociálně ekonomické dopady nejenom na profesně zaměstnanecké skupiny tradičních průmyslových dělníků, které se rozplývají a zanikají či prekarizují, neboť klasický industriální proletariát přestává být základní výrobní silou společnosti, leč též i na rozličné sociálně ekonomické skupiny a vrstvy kapitalistických podnikatelů, těžících zisk díky zaměstnávání společensky průměrné a jednoduché práce proletářů klasického typu, kteří (zmínění kapitalističtí podnikatelé!), byvše vyhnáni ze sféry produktivního kapitálu, stávají se v důsledku toho sociálně ekonomickou živnou půdou pro vznik rozličných forem a modifikací spekulativního a parazitního finančního kapitálu; 4) při zkoumání všeobecné práce v Marxových „Grundrissech“ nutno jít „s Marxem za Marxe“ a pojmově teoreticky uchopit výrobně vztahovou dimenzi všeobecné práce, spočívající v rozvíjení všeobecně produktivní síle lidsko-společenské vlastnické součinnosti, z čehož dále plyne, že kognitariární proletariát se v třídně sociálním „přepodstatnění“ na třídu samosprávných vlastníků bude v lůně třídně sociální dělby práce a strukturace současné kapitalistické občanské společnosti stávat krystalizujícím sociálně ekonomickým jádrem třídně sociální strukturace budoucí společnosti, přesahující sociálně ekonomický horizont kapitalistického výrobního způsobu; 5) politické a právní předpoklady pro vznikání zárodečných buněk třídy samosprávných vlastníků v nitru kapitalistických výrobních vztahů budou dílem činnosti politické státní moci nového historického typu, kterou bude představovat revolučně demokratický sociální stát, z čehož vyplývá, že klíčovým bodem inovovaného a modernizovaného dlouhodobého programu KSČM by mělo být strategické zaměření její politiky na prosazení zákonů o podpoře zaměstnaneckého vlastnictví, o povinném vytváření zaměstnaneckých rad ve státních a soukromokapitalistických podnicích a podílu zaměstnanců na zisku, a to pomocí iniciativ ke vzniku široké nadstranické organizace na podporu zaměstnaneckého vlastnictví a ekonomické i místní samosprávy. ²⁵

Odkazy na citovanou literaturu, poznámky

1) Viz Dialog s Richtou a Filipcem o Civilizaci na rozcestí – Rozhovor s autory knihy „La via cecoslovacca“ (Československá cesta“, což je název prvního italského vydání Civilizace na rozcestí); Rinascita č. 47, ze dne 29. listopadu 1968, str. 14-17. (Tento rozhovor vyšel v českém překladu jako Dokumentace č. 32 Mezioborového týmu pro výzkum společenských a lidských souvislostí vědeckotechnické revoluce při Filosofickém ústavu ČSAV 10. 3. 1969 v Praze. Uvedené myšlenky lze vystopovat na str. 7-11, 14-18 a 21-25 českého překladu.) O možnostech, které přináší vědeckotechnická revoluce pro rozšiřování účasti pracujících na řízení a rozhodování viz samotná Civilizace na rozcestí, druhé a přepracované vydání; Academia, Praha 1967, část III, str. 77-79; dále pak část IV, str. 65-69, kde se hovoří o spojení dělnické třídy s vědou a významu vědeckotechnické revoluce pro naplnění revoluční společenské úlohy dělnické třídy spočívající ve vybudování beztřídní společnosti.

2) Viz Civilizace na rozcestí, část IV, str. 69.

3) Viz tamtéž, str. 71-72.

4) Viz tamtéž, str. 73. Okrajová poznámka číslo jedna: ke zmíněným textovým materiálům bych mohl doplnit odkaz i na jednu svoji stať – viz Neužil, F.: Jak nejlépe připomenout myšlenkový odkaz Radovana Richty?, což je čtyřstránkový článek, jejž jsem napsal v listopadu 2006. Okrajová poznámka číslo dvě: je vskutku velmi problematické vyzdvihovat významné činitele normalizačního režimu například do role „dvorních ideologů“ komunistické strany, když lze na ně plně vztáhnout Marxovu poznámku o vládnutí dynastie Bourbonů v období restauračního režimu ve Francii – kterou ovšem již před Marxem pronesl zřejmě Talleyrand: „nic nezapomněli, ničemu neporozuměli a ničemu se nenaučili“ – máme na mysli postoj oněch „dvorních radů pro ideologii a propagandu“ ke zhroucení a zániku vlastnické a mocenské struktury reálně existujícího předlistopadového socialismu. Takový postoj je ovšem logický a srozumitelný: funkcionáři předlistopadové mocenské nomenklatury, kteří se nedokázali vymanit z mýtů, iluzí, myšlenkových stereotypů a mýtů sociálně mytologické ideologie třídy řídícího aparátu – přesvědčení, že základní příčinou zhroucení stalinského modelu socialismu byla „zrada Gorbačova“, lze zajisté pokládat za projev „věrnosti ideálům socialismu“ – vskutku nikdy nepochopí, že ona příčina tkvěla v nich, ve zvláštní vlastnické roli společenské třídy, k níž jim bylo osudem náležet, že názor, podle nějž může být základním strategickým cílem politiky komunistické strany (přes všechny pateticky vznešeně znějící žurnalistické floskule) v podstatě pouze návrat k socialismu předlistopadového typu, není nic jiného než historicky nová vývojová podoba tak zvaného „feudálního socialismu“, o němž hovoří Marx a Engels v „Komunistickém manifestu“ – viz Marx, K. – Engels, F.: Manifest Komunistické strany, Sebrané spisy sv. 4; SNPL, Praha 1958, str. 451-452.

5) Viz Marx, K.: Rukopisy „Grundrisse“ (Ekonomické rukopisy z let 1857 – 1859) II; Svoboda, Praha 1974, str. 336.

6) Tamtéž, str. 335-336.

7) Tamtéž, str. 336.

8) Výklad o první, druhé, třetí a čtvrté průmyslové revoluci viz Šulc, J: Makroekonomická reflexe agendy Průmysl 4. 0. z pozice odborů; časopis Pohledy číslo 1/2016, str. 52-87. Okrajová poznámka: Marx píše, že „je třeba rozlišovat mezi všeobecnou prací a společnou prací. Obě hrají svou úlohu ve výrobním procesu, přecházejí jedna v druhou, ale obě se také liší. Všeobecná práce je každá vědecká práce, každý objev, každý vynález. Je podmíněna jednak kooperací s živými lidmi, jednak využíváním prací předchůdců. Společná práce předpokládá bezprostřední kooperaci jednotlivců.“ – Marx, K.: Kapitál III-1 (Celkový proces kapitalistické výroby), Sebrané spisy sv. 25, část 1; Svoboda, Praha 1989, str. 119.

9) Marx, K.: Rukopisy „Grundrisse“ II, v citovaném vydání str. 343-344.

10) Marx, K.: Kapitál I; Svoboda, Praha 1978, str. 60.

11) Tamtéž, str. 203-204.

12) Okrajová poznámka: rozdíl mezi produktivní prací pro kapitál u klasického industriálního proletáře a proletáře kognitariárního nám, jak se mi alespoň zdá, může pomoci osvětlit příběh o Mozartovi a Salierim. Příběh o tom, jak Salieri usiloval o Mozartův život, je zřejmě pouhou smyšlenou legendou. Síla umělecké pravdy filmu Miloše Formana „Amadeus“ však spočívá právě v tom, že se nesnaží pátrat po tom, „jak to bylo doopravdy“, ale že spor Mozarta a Salieriho zobrazuje jako střet dvou principů: Salieri zosobňuje ve filmu pracovitou a snaživou průměrnost, Mozart pak trochu lehkomyslnou a nezodpovědnou genialitu. Mozart i Salieri vycházeli při tvorbě svých skladeb ze stejných zákonů melodické harmonie. Salieriho skladby se i dnes skvěle poslouchají, je to hudba nádherná, sladká a líbezná. Když si však člověk poslechne skladby Mozartovy, pak i ucho takového absolutního hudebního nedouka, jako jsem já, postřehne, že je v nich „něco navíc“: jako když anděl udeří perutí o zem. Antonio Salieri byl ve své době populárnějším hudebním skladatelem než Wolfgang Amadeus Mozart, jeho díla však v nejlepším případě odpovídají lepšímu průměru té doby. Mozart daleko přesáhl umělecký vkus své doby a společnosti již tématy svých operních děl. Stačí připomenout radikálně protifeudální „Figarovu svatbu“, nebo „Kouzelnou flétnu“, jež stojí jednoznačně na straně osvícenského racionalismu proti klerikálně feudálnímu tmářství, či nakonec nejslavnější „operu oper“ o donu Juanovi, jejíž závěr symbolicky zobrazuje konec epochy feudalismu a nevyhnutelný i spravedlivý pád celého feudálního řádu, feudální společenské třídy do propasti dějin. Z Formanova filmu můžeme porozumět rozdílu mezi „mozartismem“ a „salierismem“: génius dokáže v konečném čase vykonat dílo, které by „snaživé průměrnosti“ trvalo nekonečnou dobu – a přitom jeho náklady konstantního fixního kapitálu nejsou vyšší, neboť Mozart i Salieri měli k dispozici stejné psací náčiní, týž notový papír a jejich skladatelská tvorba se opírala o tytéž zákony melodické harmonie. Mozartovský génius dokáže vytvořit umělecké dílo na kvalitativně vyšší úrovni než Salieriho průměrný talent, a proto snad můžeme z hlediska pracovní teorie hodnoty říci, že práce uměleckého génia obsahuje a kondenzuje nekonečné množství práce snaživé průměrnosti a že „mozartismus“ má ve srovnání se „salierismem“ nekonečně velký hodnototvorný potenciál. Z toho důvodu také můžeme, jak se alespoň zdá, tvrdit, že vysoce kvalifikovaná a složitá konkrétní živá všeobecná práce kognitariárních proletářů má pouze symbolickou hodnotu a cenu, neboť v poměru k ní se vyčerpává funkčnost hodnotových, zbožně peněžních vztahů: práce (respektive pracovní síla) kognitariárního proletáře by totiž musela mít v mezním případě nekonečnou hodnotu a cenu, a proto trh klade hodnotu a cenu všeobecně produktivní pracovní síly jako symbolický n-násobek pracovní síly společensky průměrné a jednoduché. (Viz ještě jednou Marx, K.: Rukopisy „Grundrisse“ II, v citovaném vydání str. 336). Zároveň je třeba povědět, že sociálně ekonomickou aktivitou byli Mozart i Salieri drobnými soukromými vlastníky pracujícími pro císařský dvůr a jejich práce nebyla přímo a bezprostředně produktivní pro kapitál: v systému ekonomických vztahů prosté zbožní výroby to ostatně ani nebylo možné a v době císaře Josefa II., v níž se děj filmu odehrává, se v Rakousku a Německu teprve rodily první slabounké výhonky kapitalistických vlastnických vztahů. (Formanův film zobrazuje právě společenskou praxi prosté zbožní výroby, i když o tom není samozřejmě ve filmu přímá zmínka). Ve čtvrtém díle Kapitálu, jak se také nazývají Marxovy Teorie o nadhodnotě, však Marx velmi plasticky popisuje, jak se i práce uměleckého tvůrce – a to jak průměrně „salieriovského“, tak i geniálně „mozartovského“ druhu – stává přímo a bezprostředně produktivní pro kapitál: neboli objektem kapitalistického vykořisťování – viz Marx, K.: Teorie o nadhodnotě, část první; SNPL, Praha 1958, str. 409-410.

13) Viz Sitárová, Z. – Kliment, A. a kolektiv: Dějiny ekonomických teorií; Svoboda, Praha 1981, str. 63-73, zvláště pak str. 69-71.

14) Viz Marx, K. – Engels, F.: Svatá rodina, Sebrané spisy sv. 2; SNPL, Praha 1957, str. 50-51. Zatímco příslušníci rozličných profesně zaměstnaneckých skupin a vrstev kognitariárního proletariátu „uzavírají smlouvu s ďáblem“ (neboli vykořisťovatelským kapitalistickým soukromým vlastnictvím) díky svobodě, kterou jim poskytuje výrobně technická dělba práce postindustriálního kapitalismu, zcela dobrovolně, charakterizovala třídně sociální postavení klasických industriálních proletářů skutečnost, že „jsou vinni bez viny“, což poeticky vystihl Karel Hynek Mácha ve své lyricko-epické poémě „Máj“. Když ve druhém zpěvu Máje čeká ve vězení hlavní hrdina na smrt, napolo sedě, napolo kleče u kamenného stolu, maje ruce o hlavu opřeny a stále více v hloub myšlenek se zabíraje, tu se mu před očima ve vzpomínkách odvíjí celý jeho tragický životní příběh: „Kde za jezerem hora horu/ v západní stíhá kraje,/ tam – zdá se mu – si v temném boru/ posledně dnes co dítko hraje./ Od svého otce v svět vyhnán,/ v loupežnickém tam roste sboru./ Později vůdcem spolku zván,/ dovede činy neslýchané,/ všude jest jméno jeho znané,/ každémuť : „Strašný lesů pán!“/ Až posléz láska k růži svadlé/ nejvejš roznítí pomstu jeho,/ a poznav svůdce dívky padlé/ zavraždí otce neznaného./ Protož jest u vězení dán;/ a kolem má být odpraven/ již zítra strašný lesů pán,/ jak první z hor vyvstane den.“ (Mácha, K. H.: Básně; Orbis, Praha 1951, str. 21-22. Symbol lomítka („/“) slouží k oddělení jednotlivých veršů Máje, a pokud se při citování Máchových veršů objevují v textu tři tečky („…“), znamenají oddělení jednotlivých slok básnických skladeb. Při přepisu jsem se snažil dodržet psanou podobu všech slov i všechna interpunkční znaménka přesně tak, jak se objevují ve zmíněném vydání Máchových básní). A nešťastný vězeň se stále hlouběji noří do svých temných myšlenek, temných jak mračna, jež přecházejí po tváři měsíce – vězeň do nich zahalil svou duši a jedna myšlenka zmírá od druhé : „Sok – otec můj! vrah – jeho syn,/ on svůdce dívky mojí! –/ Neznámý mně. – Strašný můj čin/ pronesl pomstu dvojí./ Proč rukou jeho vyvržen/ stal jsem se hrůzou lesů?/ Čí vinu příští pomstí den?/ Čí vinou kletbu nesu?/ Ne vinou svou! – V života sen/ byl jsem já snad jen vyváben,/ bych ztrestal jeho vinu?/ A jestliže jsem vůlí svou/ nejednal tak, proč smrtí zlou/ časně i věčně hynu? –/ Časně i věčně? – věčně – čas –“ … a vězňův hlas, odražený od temných stěn žalářní kobky, umírá hrůzou. (Tamtéž, str. 22-23). Oné hrůze ve vězňově hlasu se nelze divit, vždyť „strašného lesů pána“ stihl dvojí ortel, neb coby otcovrah byl odsouzen a proklet zde, v životě časném před lidmi, jakož i na věčnosti před bohem: zde bude jeho tělo lámáno popravčím kolem, tam čeká jeho duši věčné prokletí a zatracení. V hlase nešťastného vězně však zároveň se zoufalstvím zaznívá i vzdor: v oněch třech slovech „ne vinou svou!“ se tají základní myšlenka celé básnické poémy. „Strašný lesů pán“ je nejenom přesvědčen, že je „vinen bez viny“, že nenese žádnou osobní mravní odpovědnost za svůj tragický životní úděl, nýbrž je i přesvědčen o tom, že má morální právo na vzpouru proti společnosti, jíž v Máji zosobňuje a vyjadřuje básnický obraz „otce“, díky němuž se stal Vilém psancem: Vilémův „otec“ se přece také podvakrát provinil, když vyhnal syna z domu a svedl mladou dívku, jeho však pokrytecká společnost neodsoudí, ani mravně, neřku-li právně; počínání „otce“ a „otců“, neboli základů a privilegovaných sociálně ekonomických skupin nespravedlivého společenského řádu, se nikdo ani slovem nedotkne.

Obraz Viléma není obrazem obyčejného loupežníka, je obrazem filosoficky vzdělané a hluboce cítící osobnosti, je projekcí samotného básníka. Na počátku druhého zpěvu Máje vyjadřuje životní osud jeho lyrického hlavního hrdiny i autora obraz „padající hvězdy“: „Klesla hvězda s nebes výše,/ mrtvá hvězda siný svit;/ padá v neskončené říše,/ padá věčně v věčný byt./ Její pláč zní z hrobu všeho,/ strašný jekot, hrůzný kvíl,/ „Kdy dopadne konce svého?“/ Nikdy – nikde – žádný cíl.“ (Tamtéž, str. 20). Ano „nikdy – nikde – žádný cíl“, proto Mácha odmítá osobního křesťanského boha i s ním spojenou klamavou iluzi a naději na spásu a vykoupení lidské duše, dědičným hříchem zatížené, v posmrtném životě, neboť „to smrtelný je mysle sen,/ toť co se „nic“ nazývá.“ (Tamtéž, str. 26). Ano: není bůh ani ďábel, není posmrtný ráj ani peklo, není ani věčné prokletí a zatracení, ani věčná spása a vykoupení lidské duše coby „jiskry boží“ v těle. A proto není pravda, když se ve třetím zpěvu Máje píše, že „loupežník“ a „strašný lesů pán“ Vilém v posledních okamžicích před smrtí „před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál … nebe i světů všech pánovi svůj vzdal vděk.“ (Tamtéž, str. 37. Tyto řádky napsal Mácha určitě jenom proto, aby uspal bdělé oko cenzorovo; básnické dílo, jež by se zcela otevřeně přihlásilo k ateizmu, popíralo víru v křesťanského boha ve třech osobách, nesmrtelnost individuální lidské duše, konec pozemských dějin, druhý příchod Kristův a absolutně spravedlivý poslední boží soud, v němž by se hrdina odmítl smířit s bohem a učinit pokání, neboli uznat, že bůh jej stihl zaslouženým a spravedlivým trestem za hříchy, a tím také uznat křesťanského boha jakožto všemohoucího stvořitele i za svého láskyplného osobního spasitele a vykupitele, – by v oné době nemohlo samozřejmě vůbec spatřit světlo světa. I tak je známo, že Máchův Máj se v době prvního vydání dočkal v naprosté většině odmítavých kritik; Máchův vrstevník Tomíček kupříkladu napsal, že Máj je „škvára, která z vymřelé sopky vyhozená mezi květinami padla“ a Karel Jaromír Erben promptně napsal poému Záhořovo lože, jejíž hrdina se chová jako vzorový příklad křesťanské pokory a kajícnosti, aby vytvořil ideový a světonázorový antipod Máje). A pokud ano, pak se lyrický hrdina básnické poémy koří a vzdává vděk spíše panteistickému bohu Spinozovu, jenž je „deus sive natura“ čili bohem totožným s přírodou, když byl „naposledy vyveden v přírody slavný chrám“: „Po modrém blankytu bělavé páry hynou,/ lehounký větřík s nimi hraje;/ a vysoko – v daleké kraje/ bílé obláčky dálným nebem plynou,/ a smutný vězeň takto mluví k nim:/ „Vy, jenž dalekosáhlým během svým,/ co ramenem tajemným zemi objímáte,/ vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,/ vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,/ v tiché se slzy celí rozplýváte,/ vás já jsem posly volil mezi všemi./ Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,/ i tam, kde svého naleznete břehu,/ tam na své pouti pozdravujte zemi./ Ach zemi krásnou, zemi milovanou,/ kolébku mou i hrob můj, matku mou,/ vlast jedinou i v dědictví mi danou,/ šírou tu zemi, zemi jedinou!““ (Tamtéž, str. 38-39).

Tolik zatím Karel Hynek Mácha, jenž na Máji pracoval nejintenzívněji na konci roku 1835 a vydal jej vlastním nákladem za finanční podpory přítele Eduarda Hindla v dubnu roku 1836. A na přelomu let 1843-44 se jiný mladý muž, mladší o osm let než autor Máje, jemuž je tedy v oné době tolik let, kolik bylo Máchovi, když psal svou lyricko-epickou poému (Mácha se, jak je známo, narodil v listopadu 1810 a zemřel v listopadu roku 1836), mladý muž, jenž se krátce před tím oženil s „nejkrásnější dívkou z Porýní“ a „královnou plesů“ Jenny von Westphalen, táže v článku Úvod ke kritice Hegelovy filozofie práva, zda může Německo dospět k „principiálně revoluční praxi, tj. k revoluci, jež by je pozvedla nejen na oficiální úroveň moderních národů, nýbrž na lidskou výši, která bude nejbližší budoucností těchto národů?“ Marx je rozhodně přesvědčen, že ano, že je to možné, nikoli ovšem těmi polovičatými způsoby, které byly vlastní všem dosavadním měšťáckým revolucím a které při své mocné aktivitě politické nechávaly materiální základ společnosti v podstatě nedotčen. Marx vysvětluje, že „revoluce potřebuje pasívní element, materiální základnu. Teorie se v národě uskutečňuje vždy jen potud, pokud je uskutečněním jeho potřeb.“ Vždyť nestačí, když myšlenka usiluje o uskutečnění, „skutečnost sama musí usilovat o myšlenku.“ Marx aplikuje ve své stati metodu radikální kritiky a být radikální pro něj od počátku znamenalo jít vždy na kořen věci a v lidských záležitostech je ovšem tímto „kořenem věci“ člověk sám. Teprve nyní však dle Marxova názoru nabyl tento „člověk“ vskutku reálnou, historickou a zároveň materiální podobu, podobu „třídy s radikálními okovy, třídy občanské společnosti, která není třídou občanské společnosti, stavu, který je rozkladem všech stavů, sféry, která pro své univerzální utrpení má univerzální charakter a nedělá si nárok na žádné zvláštní právo, protože se na ní nepáše žádné zvláštní bezpráví, nýbrž bezpráví vůbec, ve vytvoření sféry, která se už nemůže odvolávat na nějaký historický titul, ale jen na lidský titul, která netvoří jednostranný protiklad k důsledkům německého státního systému, nýbrž všestranný protiklad k jeho předpokladů, čili ve vytvoření sféry, která se nemůže emancipovat, jestliže se neemancipovala od všech ostatních sfér společnosti a tím neemancipuje všechny ostatní sféry společnosti, zkrátka sféry, která je úplnou ztrátou člověka, nemůže tedy samu sebe získat jinak než úplným znovuzískáním člověka. Tento rozklad společnosti jako zvláštní stav je proletariát.“ (Marx, K.: Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva, Sebrané spisy sv. 1; SNPL, Praha 1956, str. 413; celý článek – viz tamtéž, str. 401-414. Marx napsal tuto stať v prosinci roku 1843 a v lednu roku 1844). Mladému Karlu Marxovi se v otázce, kterou formuluje právě radikální kritika všeho existujícího, zda se „teoretická potřeba“ revoluce nejen politické, díky níž vzniká buržoazní občanská společnost, nýbrž i revoluce sociální, jež zformuje lidskou společnost, stane „přímo a hned praktickou potřebou“, najednou bezprostředně konfrontují a prolínají oba ústřední revoluční motivy jeho myšlení – materialismus a komunismus. Filosofický světonázorový postoj revolučního materialismu nyní pro Marxe znamená požadavek proniknout s radikální bezohledností a zároveň s analytickou důsledností do revoluční podstaty takto objeveného postavení masy bezprostředních velkoprůmyslových výrobců a skutečně vědecky pojmově uchopit mimořádné možnosti, tající se v tomto jejich současném vyděděneckém sociálně ekonomickém bytí, pro utváření budoucích osudů a komunistickou přeměnu společnosti. Myslitelsky silný a pronikavý vstup na novou empirickou půdu, do oblasti filosofické kritiky buržoazní ekonomické vědy a reality kapitalismu, poté Marxovi umožnil dobrat se obecně platných zákonů dějinné praxe i komunistických perspektiv historického vývoje lidské společnosti a zároveň svébytně teoreticky utvářet nový ontologický a světonázorový filosofický princip – materialismus dialektiky předmětné praxe. (Viz Pešek, J.: Marxova cesta k revolučnímu materialismu a komunismu, což je stať, jež tvoří doslov k vydání Marxových Ekonomicko-filozofických rukopisů v nakladatelství Svoboda roku 1978, str. 135-137; celý článek viz str. 135-178).

Zároveň je zřejmé, že Máchova geniální básnická intuice umožnila metaforickou zkratkou předjímat a vyjádřit mechanismus fungování nespravedlivého kapitalistického vykořisťovatelského společenského řádu, jenž vyhání masy lidí na okraj a za hranice „slušné“ a „spořádané“ buržoazní občanské společnosti do lidsky nedůstojného sociálně ekonomického postavení. Mezi Marxovou metodou filosofické revoluční kritiky a vědecké analýzy a Máchovým poetickým, sice geniálním, přece však pouze uměleckým obrazem, nikoli vědeckým pojmem utváření klasického proletariátu, je ovšem od začátku rozdíl: vyděděnecké postavení „loupežníků“ z Máje sice připomíná hmotnou bídu, v níž žili tradiční industriální a zemědělští proletáři v první polovině devatenáctého století, jak ji plasticky a brilantně popsal Friedrich Engels ve svém díle Postavení dělnické třídy v Anglii, ovšem Máchovi „vyděděnci“ a „vyvrženci“ nevytvářejí společenskou třídu – a pokud ano, jedná se pouze o třídu „o sobě“, která si zatím neuvědomuje svou revoluční společenskou úlohu – nýbrž pouze soubor navzájem izolovaných jednotlivců. Z toho důvodu má i vzpoura „strašného lesů pána“ – jenž je svou objektivní sociálně ekonomickou rolí v přesném slova smyslu spíše lumpenproletářem než klasickým proletářem, proti lidskému světu a společenskému řádu zde, v tomto životě a světě časném i proti bohu ve světě a životě věčném, což je vzpoura spíše proti bohu vládnoucí oficiální katolické církve: nespravedlivý a utlačovatelský společenský řád, nemůže být od dobrého a spravedlivého boha –, ačkoli bezesporu mravně oprávněná, charakter individuální revolty; „rozervanci“ z Máje mohou vytvářet početné masy lidí, nejsou však nositeli revoluční společenské úlohy coby společenská třída. Básník, jenž zcela vědomě ztotožňuje svůj osud s tragickým životním údělem Vilémovým, zjevuje ve třetím zpěvu Máje teoretické a sociálně praktické omezení individuální revolty proti světu lidí i proti bohu: „Umlknul všechen hluk, nehnutý stojí lid,/ a srdce každého zajímá vážný cit./ V soucitu s nešťastným v hlubokém smutku plál/ slzící lidu zrak obrácen v hory výš“. (Mácha, K. H.: citované dílo, str. 37). Osobně se mi nezdá příliš pravděpodobné, že by zástup lidu prožíval příliš intenzivní soucit s odsouzencem ke stětí a lámání kolem, lidé museli být přece přesvědčeni, že se jedná o zločince nejhoršího kalibru, o otcovraha, a tudíž možná přišli zhlédnout popravu „strašného lesů pána“ pouze z toho důvodu, aby viděli krvavé divadlo; i když však přijmeme tuto básnickou licenci, je zřejmé, že Mácha projevuje v souladu s romantickou duchovní kulturou aristokraticky přezíravý postoj k možnostem lidových mas jakožto subjektu revoluční dějinotvorné praxe – zástup lidu může slzet ze soucitu nad tragickým osudem nešťastného odsouzence, není však v žádném případě schopen samostatné revoluční akce, lidové masy mohou dle názoru lyrických romantických hrdinů hrát v historických dějích a vývojových procesech pouze úlohu pasivního elementu, objektu historických dějů a událostí, nikoli revolučního subjektu.

Máj je vlastně poeticko-filosofickou meditací o času, jenž je v poémě rozklenut v podobě abstraktního protikladu mezi časem přírodních jevů a dějů a časem lidských dějin, historických dějů a procesů jakožto polárně protikladných a vzájemně se vylučujících určení – a mohli bychom jej vlastně s trochou poetické licence pokládat za „hlavního hrdinu“ celé básnické skladby. Přírodní čas má povahu cyklickou, jež se zračí ve verších epilogu (čtvrtého zpěvu) Máje: „Byl opět večer – první máj –/ večerní máj – byl lásky čas“ (Tamtéž, str. 45), tudíž se v něm události a děje neustále opakují; lidský čas historických dějů má ale povahu lineární, charakterizuje jej neúprosné plynutí od minulého přes přítomné k budoucímu, jak truchlivě konstatuje básník: „I v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály,/ co jiskry v jezeru po mé si tváři hrály;/ neb můj též krásný věk, dětinství mého věk/ daleko odnesl divoký času vztek./ Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín,/ obraz co bílých měst u vody stopen klín,/ takť jako zemřelých myšlenka poslední,/ tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,/ dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,/ zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,/ zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,/ zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,/ zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,/ vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,/ mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,/ to dětinství můj věk./ … Nynější ale čas/ jinošství mého – je, co tato báseň, máj./ Večerní jako máj ve lůně pustých skal; na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal“. (Tamtéž, str. 46-47). Krásný věk dětství opravdu nenávratně odnáší „divoký času vztek“ a tato rozervanost časové charakteristiky lidské existence se na konci Máje synteticky zrcadlí v básnickém obraze „poutníka“: „Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou/ spěchá ku cíli, než červánky pohynou?/ Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,/ jak zajde za onou v obzoru skalinou,/ nikdy – ach, nikdy! To budoucí život můj./ Kdo srdci takému útěchy jaké dá?/ Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!“ (Tamtéž, str. 47). Tak líčí básník svou další osobní životní perspektivu, když rekapituluje v epilogu v konfrontaci s tragickým životním údělem Vilémovým svůj osud a dospívá k poznání, že i jeho životním údělem je být vyděděncem a vyhnancem ve světě dvojího odcizení: odcizení člověka od přírody a vzájemného odcizení jednotlivce a společnosti. A jako by se znova vracel lyrický motiv z druhého zpěvu Máje, spjatý s obrazem „padající hvězdy“: „nikdy – nikde – žádný cíl!“.

A přede se myšlenkové poselství a lyrický, poetický obsah Máchova Máje nevyčerpává pouze sladce jímavou, smutnou melodií, jež zaznívá z veršů o souzvuku tragických životních údělů básníka a lyrického hrdiny poémy. Paprsek naděje vysvítá právě z onoho obrazu „země“, jež je „naší matkou, kolébkou i hrobem, jedinou vlastí, která nám byla dána v dědictví“: „Vy hvězdy jasné, vy hvězdy ve výši!/ K vám já toužím tam světla ve říši,/ ach a jen země je má!/ Člověkem jsem; než člověk pohyne;/ ve své mě lůno zas země přivine,/ zajme, promění a v postavě jiné/ matka má, země, zas mě vydá!“ (Tamtéž, str. 121). Mácha skvěle ovládal hegelovské filosofické učení, především Hegelovu Logiku, v Máji však můžeme pozorovat, že básník živelně tíhne nikoli k idealistické, nýbrž materialistické dialektice, jež nalézá inspiraci v hérakleitovské přírodní filosofii a její výchozí myšlence o nekonečném koloběhu světa hmotné přírody, která zůstává stálou ve svých neustálých proměnách, – což lze snad doložit i na verších, v nichž se, jak se mi alespoň zdá, nejvýrazněji zračí filosofické i politické stanovisko revolučního (možná by bylo přesnější říci „revoltního“) romantismu: „Aniž křičte, že vám stavbu bořím,/ jenž by sama v krátkém padla čase;/ neb kdy základ krysy rozlézají,/ celý dům se větrem již kolíbá,/ jehož krov se k zemi skoupě shýbá,/ jakou schránu střechy jeho dají? –/ A kdy nové stavení má státi,/ zdaliž rádno stavbu zase jinou/ na základu u vysokost hnáti,/ předešlé který byl pádu vinou?/ Protož buď i základ vyvržený,/ nový základ vložte v zemi plodnou;/ na něm nový dům buď založený,/ jehož střechy přede bouří škodnou/ i před parnem denním vás uchrání. –/ Kdyby však před stavby ukončením/ konec vzala stavba s mojím bděním/ (spaní člověk mdlý se neubrání) :/ pak na místo mistra zesnulého/ některý z učenců jeho vstane,/ ten přikročí v dráze znamenané/ k ukončení stavení nového.“ (Tamtéž, str. 176). Máchův živelně dialektický, sensualistický materialismus zplodil podmanivě krásné obrazy májové přírody a zrodil i toto známé vyznání filosofického světonázorového přesvědčení autora Máje: „Já miluju květinu, že uvadne, zvíře – poněvadž pojde; – člověka, že zemře a nebude, poněvadž cítí, že zahyne navždy; – já miluju – více než miluju – já se kořím Bohu, poněvadž – není.“ (Tamtéž, str. 241). V Máchově básni je samozřejmě myšlenkově nejvýznamnější kategorický imperativ: „Protož buď i základ vyvržený, nový základ vložte v zemi plodnou!“, neboť autor Máje měl dozajista pravdu, když pokládal za zpuchřelý základ stavby společenského řádu své doby robotu jakožto pozůstatek feudalismu, která deptala venkovské rolnické obyvatelstvo, otřesné sociálně ekonomické životní podmínky, za nichž probíhalo formování zárodků klasického industriálního proletariátu ve městech českých zemí, stejně jako feudální politický despotismus policejního státu, jejž zosobňovala vláda kancléře Metternicha a mnohonárodní habsburská absolutistická monarchie, v níž měl český národ naprosto bezprávné postavení. Mácha byl ideovým a politickým přesvědčením radikální, revoluční demokrat a republikán a zároveň bojovný český vlastenec, jenž neváhal zcela otevřeně vyzývat k povstání za obnovení historických práv českého národa: „Pohřbi harfu, hloubi černá; –/ pevný meč mi v pevnou ruku;/ vzhůru! za mnou! mládež věrná!/ skončíme ať vlasti muku!/ … Bílá horo, Bílá horo!/ odstři příkrov, jenž tě krýje,/ jitro tvé již svítá skoro,/ naše krev tvou vinu smýje“ (Tamtéž, str. 112). Ovšem výzva k rozbití základů stávávajícího společenského zřízení nemá pouze přímý a bezprostřední význam ve smyslu nevyhnutelných, pokrokových, radikálně demokratických změn v sociálně ekonomickém a politickém životě společnosti, nýbrž – a především – význam dialekticko-logický, neboť zračí rozdíl mezi Máchovou živelně materialistickou dialektickou metodou estetického osvojování přírodní a sociálně historické skutečnosti a Hegelovou idealistickou dialektickou logikou v otázce rozvíjení a řešení rozporu, jež je v dialektické filosofii problémem klíčovým. V Hegelově kategoriálním filosofickém systému se rozpor, jenž je zdrojem vývoje a samovývoje, teoreticky i prakticky řeší nalezením společného, jednotícího základu vzájemně protikladných stránek a určení, které tvoří systém rozporu, základu, jenž dovoluje uchovat protiklady v dané, hotové formě; Mácha ale zjevně pokládá toto řešení velkého představitele německé klasické filosofie za nedostatečně kritické a revoluční, když požaduje negaci starého a vytvoření nového základu jako podmínku vskutku vzestupného, progresivního společenského vývoje; a tím se dialektická básnická metoda tvůrce Máje přibližuje poznávací metodě materialistické dialektické logiky zakladatelů marxismu. (Celý text této okrajové poznámky – viz Neužil, F.: Mácha a Marx, což je zatím neopublikovaná, dvacetistránková stať, kterou jsem napsal v červenci roku 2009 a z ní pak především str. 1-5).

15) Viz Rumler, M. a kolektiv: Ekonomika vyspělého kapitalismu a vědeckotechnická revoluce; Svoboda, Praha 1979, str. 367-384.

16) Hrubec, M.: Od zneuznání ke spravedlnosti. Kritická teorie globální společnosti a politiky; Nakladatelství Filosofického ústavu AV ČR FILOSOFIA – ΦΙΛΟΣΟΦΙΑ, Praha 2011, str. 248-249.

17) Viz videozáznam přednášky slovenského profesora Staňka o čtvrté průmyslové revoluci, jejž lze objevit na youtube. Profesor Staněk se ovšem mýlí, když praví, že díky „čtvrté průmyslové revoluci“ přestává být vlastnická a mocenská elita globalizovaného kapitalismu závislá na dělnické třídě. Kapitalismus a kapitalisté nemohou být bez dělnické třídy neboli proletariátu: když se klasický průmyslový proletariát stává trvale nezaměstnaným či nezaměstnatelným nebo prekarizovaným, stává se nezaměstnaným a minimálně obtížně zaměstnatelným i jej zaměstnávající kapitál; u prekarizované práce je pak otázkou, zda se jedná o práci produktivní pro kapitál, či zda spíše nejde o práci „služebné třídy“, která se směňuje za důchod, peněžní zisk kapitalisty.

18) Viz Engels, F.: Dialektika přírody, Sebrané spisy sv. 20; Svoboda, Praha 1966, str. 453-460 – jedná se o nedokončený Engelsův rukopis „Podíl práce na polidštění opice“ – celá stať viz tamtéž, str. 452-463.

19) Tamtéž, str. 453.

20) Marx, K.: Rukopisy „Grundrisse“ II, v citovaném vydání str. 344.

21) O splývání pracovních aktivit s aktivitami spoluvlastnickými coby překonávání všech vývojových forem odcizení práce viz Marx, K.: Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844; Svoboda, Praha 1978, str. 74-88.

22) Marx, K. – Engels, F.: Německá ideologie, Sebrané spisy sv. 3; SNPL, Praha 1958, str. 46.

23) Viz Marx, K.: Kapitál III-1, v citovaném vydání str. 228-286. Okrajová poznámka: modelové hodnotové schéma výroby kognitariárního zisku (kc + nv + nm), kde k je přirozené číslo větší než jedna a menší než n, může nabýt díky zvětšování masy investované zvěcnělé práce podoby (nc + nv + nm), pokud (k = n). V takovém případě budou procesy kapitalistického využívání složité i jednoduché práce dosahovat v hodnotovém vyjádření téže míry nadhodnoty i stejné míry zisku – přesněji řečeno: míra zisku kognitariarizované výroby poklesne na úroveň míry zisku při výrobě tradiční –, protože oba výrobní procesy budou založeny na tomtéž organickém složení investovaných kapitálových výrobních nákladů. V naturálním vyjádření však bude nv coby součást hodnotové struktury produkce kognitariárního zisku představovat pouhou n-tinu fyzického objemu živé konkrétní práce ve srovnání s procesem výroby zisku klasického typu – neboť, jak znovu a znovu opakujeme a připomínáme, vysoce (vědecky či umělecky) kvalifikovaná a složitá, živá konkrétní všeobecná práce kognitariárního proletariátu, práce vyšší specifické váhy, v sobě kondenzuje a koncentruje n-násobek, n-krát větší počet pracovních dnů, než je počet pracovních dnů (týdnů, měsíců, let…, atd., atp.) společensky průměrné a jednoduché, konkrétní živé práce klasického industriálního proletariátu – a z tohoto hlediska bude organická skladba kapitálu, vloženého do zaměstnávání kognitariárního proletariátu, n-krát vyšší než u kapitálu, investovaného do zaměstnávání tradičních průmyslových dělníků: hodnototvorný a zhodnocovací proces, v němž konkrétní živá všeobecná práce kognitariárních proletářů uvádí do pohybu stále větší množství práce, zvěcnělé v rozličných složkách konstantního fixního a oběžného kapitálu, bude vskutku ovládán dvojace působícím zákonem, podle něhož z jedněch a týchž příčin absolutní masa zisku roste (v tomto případě zůstává stejná, což představuje variantu nulového růstu) a míra zisku zároveň klesá. Okrajová poznámka číslo dvě: při zkoumání různých možností kapitalistického používání kognitariarizované práce jsme zdůrazňovali, že živou konkrétní práci kognitariárních proletářů nelze vykořisťovat s vyšší mírou nadhodnoty než práci tradičních průmyslových dělníků – viz str. 9-20 naší studie. Představme si však, že by plodem výroby kognitariárního zisku byla nikoli trvalá nezaměstnanost, ale prekarizace klasického industriálního proletariátu. V takové modelové situaci by si za jistých okolností mohl kognitariární kapitál přivlastňovat rozdíl mezi hodnotou a cenou pracovní síly kognitariárních dělníků, když stlačí jejich mzdu na úroveň platů dělníků zaměstnaných v tradiční strojové průmyslové velkovýrobě, a zvyšovat tímto způsobem masu a míru zisku. V každém případě nutno v tomto bodě celou věc dále promyslet. Klíčovou otázkou zde je, zda je prekarizovaná práce produktivní pro kapitál a zda se kognitariární proletáři nechají zaměstnávat za v podstatě prekérní mzdy. Tuto otázku jsme již (částečně) vlastně nadhodili v poznámce číslo sedmnáct. Když kognitariární proletáři zaprodávají svou duši ďáblu kapitalistického vykořisťování, měli by mít stále na paměti, že ďábel klame, neboť je lhář a podvodník, jak praví písmo svaté. Zdá se, že jestliže až dosud využíval globalizovaný kapitál především rozdílů mezi národními a regionálními mírami nadhodnoty při vykořisťování klasického proletariátu, bude s rozvojem pokrokových sofistikovaných výrobních technologií využívat kromě toho rozdílů jak mezi mírami nadhodnoty, tak i mezi mzdami a platy kognitariárních a klasických proletářů.

24) Viz Heller, J. – Neužil, F.: Bojíte se socialismu?; Nakladatelství Periskop, Příbram 2007, str. 76-79. Podobně viz Heller, J. – Neužil, F.: Kdopak by se Marxe bál?; Nakladatelství FUTURA, Praha 2011, str. 443-445.

25) Na úplný závěr uvedu ještě několik dalších, vesměs neopublikovaných prací, jejichž autorem je moje maličkost a z nichž jsem vycházel při psaní tohoto teoretického pojednání – viz tedy: Kritické pojednání o minulosti a možné budoucnosti socialismu, což je studie zvící sedmdesát sedm stránek, kterou jsem napsal v období březen až červenec roku 2014, v ní pak především str. 16-19 a str. 45-64; Stručný nástin procesu kognitariarizace práce vnímaný optikou marxistického pojetí pracovní teorie hodnoty, což je desetistránkový článek ze září roku 2009; Kognitariární zisk jako forma monopolního, dodatečného a mimořádného zisku, což je stať o sedmi stranách, jež také spatřila světlo světa v září roku 2009; Stručný nástin struktury a fungování všeobecně produktivní práce, pětistránkový článek z října roku 2009; Marxistické pojetí dialektiky společné a všeobecné práce a soudobý kapitalismus, což je teoretické pojednání o jedenadvaceti stranách z období říjen 2004 – březen 2005, v němž se na str. 4-7 zmiňuji o způsobu, kterým se v rámci kapitalistické informační ekonomiky vytváří monopolní, dodatečný, zvláštní a mimořádný zisk. Mohl bych samozřejmě ještě uvést i celou řadu studií dalších.

3. Příloha: Prezentace k hlavním materiálům

Ad Pavel Sirůček: Bublifuk 4.0?

[1] Pro mladší ročníky: Bublifuk = nástroj na tvorbu bublin, jednalo se o oblíbenou hračku, nejenom pro děcka.

[2] Text byl použit jako podklad k semináři CSTS ÚV KSČM na téma čtvrté průmyslové revoluce 24. 4. 2017. Finální podoba pro Marathon zapracovává i podněty ze semináře. V přípravě je méně provokativní, uhlazenější a „korektnější“ verze coby Výzvy levice ve světle tzv. revoluce 4.0 pro první číslo časopisu CSTS Alternativy.

[3] Čtvrtá průmyslová revoluce má být nesena průmyslem 4.0, podporovaném projekty typu Industrie 4.0. či Průmysl 4.0. Často bývá uváděna zkratka i4.0, hlavně v kontextu německého konceptu Industrie 4.0. Mnozí však namítají, že tento termín, jakkoli se již vžil, je spíše zkratkou z oblasti byznysu, resp. průmyslových kruhů a adekvátně nepostihuje širší souvislosti těchto procesů. Zkratka 4IR je zde pracovně míněna jako širší, nejenom s dopady na sféru průmyslu nebo trhy práce. Níže je operováno také s termíny jako společnost 4.0 a dalšími.

[4] V rámci kritických, i obecnějších, úvah nad představovanou knihou v žádném případě nejde o rigorózní vymezování uvedených kategorií, které samozřejmě nejsou totožné, a bývají interpretovány i chápány různě. Např. inter- „mezi“ disciplínami, ve smyslu přenosu poznatků, inspirace i metodologické provázanosti. Multi- zahrnující mnoho odvětví, trans- „přes“ např. ve smyslu konstituce nové disciplíny na ploše, kde se již rozpracované vědní disciplíny překrývají a kdy na tomto základě vyrůstá nová věda. Taktéž zde nejde o diskuzi ohledně interdiciplinarity v kontextu teoretické ekonomie, kterou kriticky vnímá a odmítá např. V. Klaus st. Dodejme, že zde nejde ani o problematiku tzv. imperiality a dalších ambicí standardní ekonomie. K uvedenému srov. Klaus, V.: Velcí ekonomové jsou mou inspirací. Publikace č. 22/2015. Praha: Institut Václava Klause 2015. 184 s. ISBN 978-80-7542-005-3 (resp. recenzi Aby ekonomická věda (a její dějiny) nebyla lidovou tvořivostí, resp. sluníčkářským kejklířstvím in Marathon, 136, 2016, roč. 20, č. 2, s. 19-28. ISSN 1211-8591).

[5] Mezioborovostí, mezipanelovostí, interdisciplinaritou apod. se zaklínají manuály a doporučení, jak řádně publikovat či úspěšně podávat projekty a granty. Ovšem běda, když někdo neprozřetelně něco takového skutečně předloží. Oficiální zdůvodnění zamítnutí sice bývá samozřejmě formulováno opatrněji, leč kuloáry šeptají a vědí své … Takže nezřídka pouze fráze a prázdné floskule. Je životně důležité patřit do správné party, ke správným datům předkládat správně vyplněné mnohastránkové žádosti a přitom nevybočovat z těch správných škatulek.

[6] Autor těchto řádků si neodpustí postesknutí ohledně své alma mater. Sice k ní bývá často nemálo (přiměřeně) kritický, nicméně coby hrdý žižkovský patriot nelibě nese, že tato je – již tradičně – nezřídka zcela ignorována a zůstává ušmudlanou Popelkou v koutě (za což si částečně samozřejmě může i sama). A ani v této studii nikdo z VŠE nepřekvapivě nefiguruje. Zdaleka nejde jenom o tuto knihu, nýbrž hlavně o granty, projekty, finance, investice, publikace atd. Čili nelze nepomyslet na vytrvalé báje a pověsti ohledně grantových, publikačních, citačních apod. mafií. Zkrátka, kdo není ve správné partě, má smůlu. Jsou to neopodstatněné stesky a ničím nepodložené výmysly neúspěšných a neschopných? Autor těchto řádků si opravdu nečiní sebemenší iluze a kriticky nahlíží na úroveň vědy a především tzv. vědy na (a samozřejmě nejenom na) VŠE. V duchu čárkovací metody, pověstného kafemlýnku, tragikomické fetišizace impaktů, grantů a projektů, místy hraničící už s obsesí, posedlostí a jinými psychiatrickými diagnózami a v neposlední řadě v duchu švindlů s IF, h-indexy, AIS, EF, WoSy, Scopusy, ke kterým přitom nastavená pravidla přímo nutí (Jen kolik lidí se tímto výhodně živí. Apriori nic proti sciometrii jako takové, ale kde mnohdy zůstává zdravý rozum a elementární soudnost?). Autor těchto řádků též plně souhlasí s tezí, že tzv. grantové univerzity už vlastně skutečnými univerzitami nejsou. O toto tady nejde. Ekonomická věda (pokud ji za vědu vůbec považujeme) je na tom dnes bídně obecně (dnes snad možná dokonce i bídněji, než kdykoli jindy) a na většině tuzemských ekonomických fakult či škol situace v této oblasti lepší určitě není, spíše mnohde právě naopak. Nezřídka o žádnou vědu opravdu nejde, spíše o lidovou tvořivost namixovanou neumětelstvím a náležitě okořeněnou hypertrofovaným sebevědomím a údajným tzv. právem úplně každého vyjadřovat se úplně ke všemu. Leč přitom nezřídka právě takové instituce příslušné finance, projekty, granty (často diskutabilního – diplomaticky řečeno – zaměření, o úrovni a výstupech ani nemluvě) získávají nějak častěji a snadněji. A coby správný a skutečně Vltavou křtěný (žádná náplava) a namyšlený Pražák se autor těchto řádků zcela nekorektně ptá, zda v této sféře není např. takovému Brnu už delší dobu nějak nadržováno? Brno bezesporu lobuje účinněji a kolik už tam bylo proinvestováno … (Konec konců šířeji stačí podívat se na personální složení českých vlád, kolik tam bylo a je Pražáků? Nejde zdaleka, zdaleka jen o vládu).

[7] Typu Sommer, L.: Industrial Revolution – Industry 4.0: Are German Manufacturing SMEs the First Victims of this Revolution? Journal of Industrial Engineering and Management, 2015, roč. 8, č. 5, s. 1512-1532. ISSN 2013-8423 (s naznačením i negativních dopadů implementace průmyslu 4.0) nebo Lasi, H., Fettke, P., Kemper, H. G., Feldt, T., Hoffmann, M.: Industry 4.0. Business & Information Systems Engineering, 2014, roč. 6, č. 4, s. 239-242. ISSN 0937-6429 (s objasněním podstaty i4.0, pro který má být charakteristické masivní nasazení automatizovaných řídicích systémů ve spojitosti se softwarovými, hardwarovými a procesními prvky ve výrobních a logistických procesech). Za pozornost stojí i níže specifikované studie z posledních let např. ohledně dopadů automatizace, robotizace, digitalizace na trhy práce (NBER Working Paper No. 22252 či ILO Research Paper No. 17 a 18, 2016). V češtině za kritickou pozornost stojí obsáhlejší text Šulc, J.: Makroekonomická reflexe agendy Průmysl 4.0 z pozice odborů. ČMKOS, Pohledy 2016/1, s. 49-103. ISBN 9788086846637.

[8] Ostatně čárka za publikaci, resp. za projekt, se přece vždycky hodí a finance je také nutno utratit. Což není nic osobního, nic proti nikomu. Systém je takto nastaven. Takto to v naší vědě prostě chodí. Znovu zopakujme, že smyslem výše nastolených otázek není v žádném případě zpochybňování profesionality ani erudice autorů.

[9] Představovaná publikace je seriózní a s tímto označením explicitně nepracuje. Zde hlavně s odkazy na světový bestseller The Second Machine Age z roku 2014, česky Brynjolfsson, E., McAfee, A.: Druhý věk strojů: Práce, pokrok a prosperita v éře špičkových technologií. Brno: Jan Melvil 2015. 296 s. ISBN 9788087270714. Kniha má objasňovat masivní změny, které díky pokroku hlavně ve sféře digitálních inovací nyní podstupuje ekonomika a celý současný svět. Nastává éra umělé inteligence, na kterou se musíme všichni adaptovat. Některé vize „Druhého věku strojů“ však explicitně a nadšeně přejímá např. text J. Šulce Makroekonomická reflexe agendy Průmysl 4.0 z pozice odborů. ČMKOS, Pohledy 2016/1, s. 49-103. ISBN 9788086846637.

[10] Makroekonomická reflexe agendy Průmysl 4.0 z pozice odborů. ČMKOS, Pohledy 2016/1. ISBN 9788086846637, zde především s. 70-71, resp. šířeji s. 70-79.

[11] Konec konců jsou predikovány přínosy především právě pro země vyspělé (růst konkurenceschopnosti, vznik nových výrobních kapacit, zánik, ale také i vznik pracovních míst apod.) a vážné hrozby pro země ostatní, které mají být většími příjemci rizik, nákladů i ohrožení. Otázkou je, jak se přizpůsobí Čína, resp. země BRIC(S)?

[12] Idylicky vylíčeno in Heller, J.: Pohádka o samosprávném socialismu a socializujícím se světě … Dostupná na http://nestalinsky-marxismus.webnode.cz/news/j-heller-pohadka-o-samospravnem-socialismu-a-socializujicim-se-svete-/?utm_source=copy&utm_medium=paste&utm_campaign=copypaste&utm_content=http%3A%2F%2Fnestalinsky-marxismus.webnode.cz%2Fnews%2Fj-heller-pohadka-o-samospravnem-socialismu-a-socializujicim-se-svete-%2F. Pohádka o samosprávných principech všude, i v armádě, s možností vetování rozkazu, který se mi příčí. Co ve vězení? Ale ony už aresty nebudou potřeba, neboť uvědomělý homo samosprávný se přece ničeho špatného nikdy nedopouští ... Načrtnuto je to mistrně. Bez ironie (Osobně bych v takovém světě samosprávně žít ale nechtěl). Nejtragikomičtější je, že k onomu vysněnému ráji, se podle některých naivistů, prý dostaneme v pohodě a skoro automaticky – nové technologie si ekonomickou demokracii prostě „vynutí“ a kapitalistické firmy jednoduše podlehnou v konkurenci. Technologie nevyhnutelně zničí kapitalismus a automaticky nastolí komunistickou idylu … Jiní sní spíše o postkapitalismu (kde všechnu práci vykonávají počítače), který bude nastolen skrze nové technologie. Tyto mají být neuvěřitelně efektivní, neustále zlevňovat a zlevňovat spotřebu, až se zhroutí celá idea spotřeby coby motoru hospodářství. Už nepůjde vydělávat na něčem, co je v podstatě zadarmo – srov. např. úvahy futurologa G. Leonharda na http://www.e15.cz/budoucnost-byznysu/technologie-kapitalismus-drive-ci-pozdeji-zabiji-rika-futurolog-leonhard-1330953. P.S. Výše uvedené nemíří explicitně na J. Hellera & co. S jeho koncepcí sice autor těchto řádků zásadně nesouhlasí, nicméně promyšlenost a fundovanost jí upírat nelze a snad dokonce může být i nestalinsky marxistická (srov. publikace Heller, J., Neužil, F. a kol.: Bojíte se socialismu?. Příbram: Periskop 2007. 195 s. ISBN 9788087077016 a Heller, J., Neužil, F. a kol.: Kdopak by se Marxe bál? Praha: Futura 2011. 560 s. ISBN 9788086844732). Ironie mířila na jiné, někdy až neuvěřitelně plytké, naivně prostinké i prostoduché zmatené slátaniny – srov. Marathon, 96, 2010, roč. 14, č. 4, s. 16-19. ISSN 1211-8591. A v neposlední řadě na tzv. levicové krasoduchy, na popové hvězdy pokrokářské levice, jejichž rádoby hlubokomyslné úvahy nejsou ničím jiným, nežli postmoderními kavárenskými bláboly.

[13] ICT = obor informačních a komunikačních technologií (Information and Communication Technologies).

[14] Jiní ale zarputile hovoří o další fázi nezvratné globalizace, kdy už to jen nepůjde tak rychle a tak snadno (objektivní zesvětovění má nezadržitelně postupovat jinými cestami, přičemž globalizace bývá s oblibou mylně zaměňována za internacionální dělbu práce). Poukazováno rádo bývá i na vyčerpání neoliberálního modelu globalizace, na nutnost alterglobalizace (přičemž s tímto pojmem se žongluje už několik desítek let a stále nic). Nicméně např. pokles tempa růstu světového obchodu je přitom realitou. Krátkodobější výkyv, nová etapa, nový megatrend? Změny v mezinárodním obchodě jsou už pár let neoddiskutovatelné a o jednoroční výkyvy nejde. Vše přitom nelze vysvětlit krizí koncem první dekády 21. století, ani reorientací Číny na domácí poptávku. Připomenout nutno i začínající přemisťování výrob zpět do mateřských zemí díky automatizaci („reshoring“), např. zpátky z Asie do USA. Není však oním stěžejním, že globalizace byla už prostě neudržitelná? A to i pro kapitalismus samotný? Neoliberální globalizace, včetně krajně nebezpečné a neúměrné financializace světa, drtivé většině už více brala, nežli přinášela. Tohle má být ona objektivní nezadržitelnost a nevyhnutelnost?

[15] Ke korektnímu pokrokářství, degeneraci levice, zvráceným šílenostem tzv. neomarxismu, rozdělení na kosmopolitní kavárnu a tradicionalistickou národní hospodu, jakožto i k vizi nového národního obrození a globální konzervativní perestrojky (včetně konzervativní glásnosti) podrobněji viz materiál Tragédie korektního pokrokářství. Marathon, 138, 2016, roč. 20, č. 4, s. 4-34. ISSN 1211-8591 & doplňkové reakce K Honzovi, Pavlovi etc. a pokračující tragédii korektního pokrokářství. Marathon, 139, 2016, roč. 20, č. 5, s. 7-12. ISSN 1211-8591, Politický bizár nebo raději politický kýč? Marathon, 140, 2016, roč. 20, č. 6, s. 38-40. ISSN 1211-8591, Vstanou noví Fidelové? Marathon, 142, 2017, roč. 21, č. 1, s. 14-19. ISSN 1211-8591 a Neomarxismus ostudou, prohrou i hrozbou opravdu je. Marathon, 143, 2017, roč. 21, č. 2, s. 5-9. ISSN 1211-8591.

[16] K významným trendům a změnám světové ekonomiky, do nichž vchází projekt 4.0, náleží v posledních letech pokles ekonomického významu USA a EU. Na základě pramenů EK i MMF např. pokud jde podíly zemí, resp. skupin zemí na světovém HDP v přepočtu podle PPP (v %) data hovoří jasně. V roce 2007 EU-28 22,5, USA 21,6 a BRIC 21,6, ale v roce 2015 již EU-28 16,9, USA 15,8 a země BRIC 30,2. Dochází k poměrně razantním přesunům v poměrně krátkém úseku. Výmluvně hovoří i podíly největších ekonomik na světovém HDP podle PPP (v %): V roce 1980 Čína 2,3, USA 22,4, Německo 6,5, Japonsko 7,8. V roce 1990 Čína 4,1, USA 22,5 a Německo 6,0. V roce 2000 Čína 7,4, USA 21,2, Rusko 3,2 a Německo 4,8. V roce 2010 Čína 13,8, USA 19,8, Rusko 3,0 a Německo 4,2. V roce 2015 Čína 17,1, USA 15,8, Japonsko 4,3, Indie 7,0, Rusko 3,3 a Německo 3,4. V roce 2014 Čína přitom poprvé předstihuje USA (Čína 16,6 % a USA 15,9 %). Dalším z významných trendů je i pokles tempa růstu mezinárodního obchodu, kdy cca do roku 2007 růstová tempa dovozu a vývozu se pohybovala kolem 10 %, pak přichází krize a po krizi jsou tato tempa pouze cca třetinová. Někteří i z toho usuzují, že propojování světa již má svůj vrchol za sebou a nastává éra deglobalizace. K poklesu tempa globalizace přispívá též růst váhy Číny (která se soustřeďuje už nejen na výrobu, ale i na finance a měnu), kdy ve světové ekonomice tedy už dominují dva velcí hráči, přičemž každý má svá vlastní pravidla, cíle i představy.

[17] Německo (i přes pokles podílu na světovém HDP apod.) se stává politickým hegemonem Evropy. A stále více mu roste i sebevědomí. Berlínské vedení začíná „mistrovat“ už i USA (viz např. komické vyjádření kancléřky, která chladně a se sluníčkářským morálním imperialismem nabízí partnerství D. J. Trumpovi, i když je sama viditelně zhnusena a zděšena, že si Američané mohli někoho takového zvolit). Berlín si neuvědomuje, že s USA se nenachází v symetrickém postavení, neboť Evropa potřebuje Amerika daleko více. Evropa je na USA závislá ohledně obchodu, prosperity či bezpečnosti. Evropa za Amerikou pořád ekonomicky zaostává a taktéž i ve druhé dekádě 21. století pokračuje útěk mozků do USA, a to i z Evropy (kdy ze Západní Evropy stále více inovátorů odchází, nežli tam přichází). Přitom protekcionismus, na který se Trump chystá, nemíří jen na Čínu či Mexiko, nýbrž i na EU. Zhoršení vztahů mezi Berlínem a Washingtonem (ale i Londýnem) bychom pocítili i my, coby prodloužená německá levná výrobní linka a montovna. Výsledky německých voleb možná ovlivní ČR více, než všechny strategie, platformy 4.0 … (Vyhraje-li fanaticky prounijní, pokrokářský adept SPD, pronikavě zesílí tlak na tzv. vnitrounijní solidaritu, tj. na bezvýhradné plnění všech rozkazů z Berlína, pardon Bruselu. Čemuž nahrává i výsledek francouzských voleb prezidentských, kdy Francii potkalo to nejhorší z nejhoršího. Agónie bez konce …). Ostatně i česká 4. brigáda rychlého nasazení byla již „integrována“ pod velení Bundeswehru.

[18] Srov. Andelfinger, V. P., Hänisch, T. (eds.): Industrie 4.0: Wie cyber-physische Systeme die Arbeitswelt verändern. Berlin/Heidelberg: Springer Verlag 2017. 272 s. ISBN 9783658155568.

[19] Industrie 4.0 slouží jako „souhrnný termín pro technologie a koncepty hodnotového řetězce organizace založených na kyberneticko-fyzických systémech, Internetu věcí a Internetu služeb, které usnadňují vizi inteligentní továrny, kde se zjednodušeně jedná o vyšší míru propojení IT s výrobou a logistikou pro prohloubení automatizace činností podniků“ (s. 242 rec. publ.).

[20] Včetně programového odmítání a distancování se od svých kořenů, tradicí a dědictví v politice i směřování EU. A to zdaleka nejenom v politice migrace. Zajímavá je úvahu M. S. Feldsteina (Why is Growth better in the United States than in other Industrial Countries. NBER Working Paper No. 23221. Cambridge: NBER 2017. 12 s. ISBN nemá), s varovnými odkazy na dílo Schumpetera, vztahující hospodářské zaostávání Evropy za USA i k tomu, že USA ještě tolik nepodlehly zhoubnému působení intelektuálů. Schumpeter v díle „Kapitalismus, socialismus a demokracie“ prorokuje zánik kapitalismu skrze jeho vlastní úspěchy. Důležitou roli zde sehrávají intelektuálové, kteří neuspěli v kapitalistické konkurenci a svůj na systém rozkladný vliv uplatňují z akademické a státní sféry. Ačkoliv intelektuály a politickou tzv. levici kapitalismus velmi dobře živí, je jimi stále kritizován a plíživě likvidován. Srov. koncept samolikvidace kapitalismu (včetně desintegrace, dematerializace vlastnictví apod.) in Schumpeter, J. A.: Kapitalismus, socialismus a demokracie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2004. 470 s. ISBN 8073250446 (resp. rozbor in Marathon, 59, 2005, roč. 9, č. 2, s. 34-52. ISSN 1211-8591). K pokrokářským (post)moderním intelektuálům hlásícím se, pod fanglí tzv. neomarxismu či kulturního marxismu etc., k nové tzv. levici – a silně dehonestujícím skutečné levicové ideály – blíže viz Neomarxismus ostudou, prohrou i hrozbou opravdu je. Marathon, 143, 2017, roč. 21, č. 2, s. 5-9. ISSN 1211-8591.

[21] Objevují se i americké vize další „nové ekonomiky“ (Kolikáté už?). Srov. Sachs, J. D.: Building the New American Economy: Smart, Fair, and Sustainable (s předmluvou B. Sanderse). New York: Columbia University Press 2017. 152 s. ISBN 9780231184045. Stávající prezident DJT má ovšem vize i plány značně odlišné.

[22] Např. Nefiodow operuje s těmito K-cykly: 1. (1780 až 1830-50, parní stroj, textilní průmysl, oděvy), 2. (1830-50 až 1870-90, železnice, ocel, hromadná doprava), 3. (1870-90 až 1920-35, elektrotechnologie, chemický průmysl, masová spotřeba), 4. (1920-35 až 1950-80, automobily, petrochemie, individuální mobilita), 5. (1950-80 až 2000-05, informační technologie, informační komunikace), 6. (od 2000-05, biotechnologie, psychosociální zdraví, celostní zdraví). L. A. Nefiodow uvádí, že V. K-cyklus ukončila světová hospodářská krize 2000-03 a začal cyklus nový. Nosičem má být zdraví v celostním pojímání, včetně jeho aspektů fyzických, psychických, mentálních, sociálních, ekologických i duchovních, kdy základní inovace představují psychosociální zdraví a biotechnologie. Blíže viz Nefiodow, L. A., Nefiodowová, S.: The Sixth Kondratieff: The New Long Wave in the Global Economy. CreateSpace Independent Publishing Platform 2015. 264 s. ISBN 9781496140388. L. E. Grinin a A. L. Grinin zase 6. K-vlnu datují 2020-30 až 2050-60 a tuto spojují s technologiemi MBNRIC (med-bio-nano-robo-info-cognitive), kdy zdůrazňují zdravotnické služby a plně vědeckou kybernetiku. U 5. K-vlny (1980-2020) má být klíčová mikroelektronika, osobní počítače, vysoce kvalifikované služby a počátky vědecké kybernetiky. Kybernetická revoluce 6. K-vlny by zde mohla eventuálně snad i částečně korespondovat s technologiemi 4.0 … Srov. Grinin, L. E., Grinin, A. L.: The Sixth Kondratieff Wave and the Cybernetic Revolution. In Korotayev, A. V., Devezas, T. C., Grinin, L. E. (eds.): Kondratiew Waves: Juglar – Kuznets – Kondratieff. Volgograd: Uchitel Publishing House 2014, s. 354-377. ISBN 9785705742820. A. V. Korotayev et al. přitom pomocí spektrální analýzy potvrzují existenci K-vln v dynamice světového HDP atd.

[23] K terminologii (včetně cyklů, vln, dvojcyklů etc.) i identifikovaným především čtyřem dlouhým vlnám (resp. dlouhodobým hospodářským a šířeji i sociálně-ekonomickým cyklům) i dosavadnímu tápání ohledně V. a dalších Kondratěvů blíže viz Dlouhé K-vlny (historie zkoumání, vývoj, výhledy) a rozpory soudobé globalizace. Díl I. O cyklech a dlouhých vlnách. Díl II. O globalizaci a dlouhých vlnách. 3. aktualizované vydání. Praha: Fórum společenských věd Klubu společenských věd 2016, ročník 2016 (IV.). 875 s. ISSN 2336-7679. Dostupné od 7. 4. 2016 na http://forum.klubspolved.cz/Sirucek160407-ch.htm. Nicméně autor poctivě přiznává, že dosud ohledně V. K-vlny pořád tápe a tápe (ovšem asi není sám). A text „Magie pátého Kondratěva“ ne a ne dopsat …

[24] Futurolog R. Kurzweil (The Age of Spiritual Machines: When Computers Exceed Human Intelligence. New York: Viking Press 1999. 400 s. ISBN 0670882178) nepochybuje o vytvoření strojů, inteligentnějších než lidé. Argumentuje zrychlováním vývoje či exponenciálním růstem výpočetní kapacity počítačů. Předpovídá v řádu desítek let stroje s lidskou inteligencí, stroje, které budou disponovat svobodnou vůlí a budou prožívat i duchovní zážitky. Člověk má žít věčně jako lidstvo, přičemž stroje a člověk mají být v podstatě jedno a totéž … Kurzweil odvozuje vizi blízké budoucnosti na základě revolučních technologických změn, kdy umělá inteligence překoná lidskou ve všech sférách. Člověk samotný splyne s inteligentní technikou a stárnutí či nemoci budou vymýceny genovou technikou a nanomedicínou a nakonec už nikdo nebude muset zemřít přirozenou smrtí. Srov. Brinzanik, R., Hülswitt, T.: Budeme žít věčně: Rozhovory o budoucnosti člověka a technologií. Zlín: Kniha Zlín 2012. 250 s. ISBN 9788087497371. Fantasticky optimistickou budoucnost medicíny a prodlužování života načrtává též kniha Kurzweil, R., Grossman, T.: Fantastická cesta: Jak radikálně prodloužit svůj život. Praha: Anag 2007. 430 s. ISBN 9788072633920. Je ovšem predikovaná nesmrtelnost opravdu důvodem k optimismu?

[25] Vedle hrátek s nepodmíněným občanským základním příjmem jsou oživovány sice již vousaté – leč přitom mnohem, mnohem rozumnější (levice by měla prosazovat právo na práci, ale taktéž i povinnost pracovat) – úvahy o zkrácení pracovní doby. Někteří doporučují kombinaci obou cest. Tedy např. podstatné rozšíření „part time“, což by doplňovalo občanský nepodmíněný příjem. Člověk by pracoval několik hodin několik dnů v týdnu, zvýšil by své příjmy a k tomu by mu zůstal i pocit užitečnosti a smysluplnosti pro celou společnost.

[26] Konec konců i klíčový problém tzv. „reálného socialismu“ spočíval v lidech. Uvědomělý socialistický člověk, který si sociální spravedlnosti a jistot váží, se jaksi nekonal. Spíše naopak. Socialismus neselhal, selhali lidé …

[27] Což nemusí popírat ani ono marxistické, že člověk je „průsečíkem společenských vztahů“. Příroda je totiž nedílnou součástí společenského systému, i (post)moderní člověk nedílně náleží do biosféry a jeho biologickou přirozenost nelze opomíjet. Na což by neměli zapomínat ani tzv. levicoví progresivisté a modernisté, kteří hovoří např. o „svobodné volbě pohlaví“. Pohlaví není společenská konvence a „zaostalou“ konzervativní společností vnucované způsoby chování, nýbrž přírodní úděl. A tento by všechny normální bytosti měli vždy respektovat.

[28] I v richtovské vizi rozvoje člověka či vědy jako „samostatného výrobního faktoru“ při úvahách o socialistické vědeckotechnické revoluci. Richta et al. predikuje, že pokročilejší stupně techniky a technologií (jakožto lidská díla) – automatizace „poprvé v historii umožní člověku, aby obrátil pozornost sám na sebe“. Připomíná, že čím větších rozměrů budou nabývat lidské síly jako produkovaný efekt, tím mohutněji působí jako produkující příčina. Tímto zprostředkováním se má pro vyspělou technickou civilizaci rýsovat „existenční oprávnění předstihu, nutnost primátu kultivace lidských sil, rozvoje člověka jakožto sebeúčelu“. Richta razil termín vědeckotechnická revoluce a teorii o přeměně fyzické práce v duševní. Nicméně tato revoluce však probíhala, a probíhá, primárně jako kapitalistická. Blíže viz Richta, R. a kol.: Civilizace na rozcestí: Společenské a lidské souvislosti vědecko-technické revoluce. 3. rozšířené vydání. Praha: Svoboda 1969. 412 s. ISBN nemá (citace s využitím http://www.sds.cz/docs/prectete/eknihy/rri_cnr.htm). Srov. Neužil, F.: Několik poznámek o sociálně ekonomických aspektech tak zvané „čtvrté průmyslové revoluce“. Podklad k semináři CSTS 24. 4. 2017.

[29] Jakási „neviditelná ruka samosprávy“, tj. „neviditelná ruka trhu“ naruby? Parafrázujme „otce kapitalismu“ A. Smitha (který to přitom asi myslel trochu jinak): Každý sobecky sleduje svůj vlastní zájem a je přitom veden neviditelnou rukou (živelným působením kapitalistického tržního mechanizmu), a tím zajišťuje prospěch a blaho všech. Tady každý uvědoměle sleduje zájmy všech a tímto je automaticky veden i k blahu svému. Obé v duchu vize hlubší harmonie individuálních a celospolečenských zájmů. Reálný život ovšem vždy harmonický nebývá.

[30] „Zbytečný člověk“ je původně motivem klasické ruské literatury 19. století, s typickou postavou Oblomova z pera I. A. Gončarova (i Oněgina u Puškina nebo postav románů Turgeněva, Lermontova či Dostojevského). Rozdíl spočívá v tom, že osobitý ruský lišnij čelavěk byl původně obvykle snad i talentovaný a schopný. Nicméně nehodil se pro kariéru ve státní službě a stal se programově líným, okázale znuděným, neúspěšným a ve vztahu ke světu i svému životu naprosto pasivním, zbytečným. Každý ovšem nebývá schopný a talentovaný.

[31] Podrobněji viz text Rogoff, K. S.: Blessing or Curse? Foreign and Underground Demand for Euro Notes. Economic Policy, 1998, roč. 13, č. 26, s. 263-303. ISSN 0266-4658, s návrhy na stažení bankovek vyšších hodnot, a především knihu Rogoff, K. S.: The Curse of Cash. Princeton: Princeton University Press 2016. 296 s. ISBN 9780691172132.

[32] K argumentům pravicovým srov. např. Lipovská, H.: Rogoffův plán na zrušení hotovosti. Newsletter Institutu Václava Klause, prosinec 2016, s. 6-7. ISSN nemá.

[33] Srov. níže vzpomínané knihy J. Rifkina (The Age of Access: The New Culture of Hypercapitalism, Where All of Life is a Paid-For Experience. New York: Putnam Publishing Group 2000. 320 s. ISBN 1585420182, resp. The Third Industrial Revolution; How Lateral Power is Transforming Energy, the Economy, and the World. New York: St Martin´s Press 2011. 304 s. ISBN 9780230340589. Standardní odhady taktéž často žonglují s číslem 2,5 nových pracovních míst na jedno ztracené. Nicméně odhady a predikce jsou opravdu různorodé.

[34] Lze připomenout spisek Forresterová, V.: Hospodářská hrůza. Brno: Doplněk 2001. 144 s. ISBN 8072391011. Ve své době populární i módní, značně přeceňovaný, plytký, nicméně v něčem snad i varující. Lidé přestávají být pro zhodnocovací systém zajímaví jako výrobci i jako konzumenti a nakonec jsou fyzicky likvidováni.

[35] Opět oblíbená falešná tzv. nezávislost …Oni snad nejsou z naší planety, ani nejsou nikým placeni a řízeni, takže jsou skutečně křišťálově čistě objektivní a nezávislí? (Nejpůvabnější je, že největší nezávislostí se často honosí ti, kteří pracují v bankách či jsou manažery soukromých firem). Nic proti autorskému kolektivu, bývalý ministr Mládek se asi pokouší naznačit, že nejsou experty vládními. Což by asi mělo být špatně a zle. Proč ale?

[36] Na tomto místě připomeňme materiál již z roku 2013, kterým měla ČR reagovat na výzvu digitalizované budoucnosti – Digitální Česko v. 2.0 (Vláda 20. 3. 2013 usnesením č. 203 schválila materiál aktualizované Státní politiky v elektronických komunikacích – Digitální Česko v. 2.0, Cesta k digitální ekonomice). Koncepce byla postavena na třech pilířích, na podpoře budování kvalitní infrastruktury, rozvoji digitálních služeb a zvyšování digitální gramotnosti. Na aktuální výzvy 4.0 ČR reaguje Národní iniciativou Průmysl 4.0 (jejímž výsledkem je představovaná publikace) či Aliancí Společnost 4.0 (vzniklé s cílem zefektivnit provádění koordinace agend spojených s 4IR – agend tzv. Společnosti 4.0, a to se zapojením hospodářských a sociálních partnerů a zástupců akademických a vědeckých obcí). Aliance byla projednána a schválena 15. 2. 2017 usnesením vlády č. 199. Procesy digitalizace (a jejich dopady např. na trh práce) neopomíjí ani Draft strategického rámce ČR 2030 (https://www.vlada.cz/assets/ppov/udrzitelny-rozvoj/CR-2030/Priloha-2_Analyza-rozvoje-CR-2030.pdf),

resp. strategický dokument Česká republika 2030. Tento strategický rámec pro rozvoj ČR v příštích patnácti letech by měl být schválen v roce 2017. Je výsledkem aktualizace Strategického rámce udržitelného rozvoje z roku 2010 a participativního procesu, který probíhal od září 2015 a byl koordinován Oddělením pro udržitelný rozvoj Úřadu vlády ČR, s podpůrnou rolí expertní sítě Rady vlády pro udržitelný rozvoj a jejích výborů.

[37] Srov. kritické výhrady ke stávajícímu konceptu 4IR ve smyslu „projevu setrvačného myšlení v přelomové době“ – podle Valenčík, R.: Čtvrtá průmyslová revoluce, nebo skutečný přelom srovnatelný s průmyslovou revolucí. Marathon, 2015, roč. 19, č. 5, s. 20-28. ISSN 1211-8591. Srov. též http://radimvalencik.pise.cz/2570-ctvrta-prumyslova-revoluce-nepochopeni-doby-1.html, resp. Valenčík, R. a kol.: Čtvrtá průmyslová revoluce, nebo ekonomika produktivních služeb? Praha: VŠFS 2015. 100 s. ISBN 9788074081262.

[38] S odkazy např. na Kagermann, H., Lukas, W. D., Wahlster, W.: Industrie 4.0: Mit dem Internet der Dinge auf dem Weg zur 4. industriellen Revolution. Technik & Gesellschaft, 1. 4. 2011, č. 13. ISSN nezjištěno. Stránky německé iniciativy i4.0 jsou dostupné na http://www.plattform-i40.de/I40/Navigation/DE/Home/home.html. Srov. též Kagermann, H., Wahlster, W., Helbig, J.: Securing the future of German manufacturing industry. Recommendations for implementing the strategic initiative INDUSTRIE 4.0. Final report of the Industrie 4.0 Working Group. Frankfurt: Federal Ministry of Education and Research 2013. 82 s. ISBN nemá nebo Schwab, K.: The Fourth Industrial Revolution. New York: Crown Business 2017. 192 s. ISBN 9781524758868.

[39] Národní iniciativa Průmysl 4.0 je taktéž název informační brožurky vydané Ministerstvem průmyslu a obchodu (MPO) v září 2015. Sepsal kolektiv pod vedením V. Maříka. 41 s. ISBN nemá. Dostupná na http://www.businessinfo.cz/app/content/files/dokumenty/narodni-iniciativa-prumysl-40.pdf. Srov. též stránky TA ČR https://www.tacr.cz/index.php/cz/novinky/621-narodni-iniciativa-prumysl-4-0.html

[40] Namátkou Hospodářské noviny již nějakou dobu v pravidelné rubrice optimisticky líčí báječnou převratnost nádherného světa 4.0 a přitom apelují na nezbytnost zachycení těchto světodějných trendů, které musíme všichni fatalisticky respektovat a podřídit se jim. Jde přece o objektivní nevyhnutelnost a přitom úžasnou šanci i výzvu. Srov. též Korbel, P.: Průmyslová revoluce 4.0: Za 10 let se továrny budou řídit samy a produktivita vzroste o třetinu. Hospodářské Noviny iHNed, 17. 5. 2015. ISSN 1213-7693. Dostupné na http://byznys.ihned.cz/c1-64009970-prumyslova-revoluce-4-0-za-10-let-se-tovarny-budou-ridit-samy-a-produktivita-vzroste-o-tretinu.

[41] Nicméně v českých (a moravských i slezských) hospodách to hlavní téma hovoru opravdu není. Normální lidi trápí docela jiné problémy. Možná, že o báječné revoluci 4.0 se vášnivě diskutuje po kavárnách … (A není celá „bublina 4.0“ dalším kavárenským projektem? Aby kavárna, berlínská, pražská či bruselská a newyorská, opět mohla ohrnovat nos nad hloupou hospodou a v neposlední řadě maskovat skutečné problémy?). Což je obecnější otázka, která necílí na představovanou publikaci. Její autoři obdrželi zadání a relativně úspěšně toto i naplnili.

[42] Na struny transformovaného kapitalismu rád zabrnkává též pop-star kavárenské tzv. levice S. Žižek et al. K uvedenému náleží i projekt „kapitalismu 4.0“, ale v neposlední i vize „nové ekonomiky“ 90. let 20. století nebo různé podoby „přírodního kapitalismu“ etc. Podrobněji viz Sirůček, P. a kol.: Hospodářské dějiny a ekonomické teorie (vývoj-současnost-výhledy). Slaný: Melandrium 2007. 511 s. ISBN 9788086175034.

[43] Namátkou srov. Truneček, J.: Znalostní podnik ve znalostní ekonomice. Praha: Professional Publishing 2003. 312 s. ISBN 8086419355. „Ve znalostní společnosti, do které v současné době vstupujeme, dochází k posuvu od tradiční hegemonie výrobců k trvalé nadvládě zákazníka a spotřebitele. V tomto prostředí se znalosti stávají nejdůležitější formou kapitálu. Z dlouhodobého hlediska podnik jejich prostřednictvím vytváří vlastní bohatství. Znalostním podnikem v nejširších souvislostech se rozumí organizace založená na znalostech, operující v podmínkách znalostní společnosti, využívající všech pozitivních vývojových trendů více méně prověřených časem a v řídící praxi už implementovaných některými podniky světové třídy“ (anotace jmenované publ.).

[44] Někdy překládáno jako vědomostní společnost či vědomostní ekonomika. Jednotná terminologie neexistuje.

[45] The Age of Discontinuity: Guidelines to Our Changing Society. New York: Harper & Row 1969. 380 s. ISBN 0060110937.

[46] Za autora termínu „společnost sítí“ bývá označován M. Castells. Identifikuje tři nezávislé procesy, které vedly ke zrodu síťové společnosti. Jde o prudký rozvoj informačních technologií, kapitalistické krize a genezi feministických a environmentálních hnutí coby reakce na krizi demokracie. Společně tyto tři proudy podnítily vznik nové síťové kultury i nové síťové ekonomiky. Tato se vyznačuje následujícím: Hlavní zdroj konjunktury tvoří generování a zpracování informací. Činnosti jako produkce, výměna a spotřeba se odehrávají v globálním prostředí. Produktivita a konkurence jsou budovány v globální síti interakcí probíhající mezi jednotlivými produkčními sítěmi. Podrobněji viz např. Castells, M.: The Rise of the Network Society. The Information Age: Economy, Society and Culture Volume I. Oxford: Blackwell 1996. 556 s. ISBN 9780631221401.

[47] Někteří dokonce nadšeně, a obvykle zcela nekriticky a nesoudně, hovoří přímo o epochální digitální revoluci, jak bude dále precizováno.

[48] Tapscott, D.: The Digital Economy: Promise and Peril in the Age of Networked Intelligence. Originál 1995, česky Digitální ekonomika: Naděje a hrozby věku informační společnosti. Brno: Computer Press 1999. 350 s. ISBN 8072261762. Tapsott „novou ekonomiku“ chápe jako digitální, přičemž vymezuje tucet témat, charakterizujících střet ekonomiky „staré“ a „nové“ (mezi kterými figuruje samozřejmě právě i digitalizace). V roce 2006 vychází kniha Wikinomics: How Mass Collaboration Changes Everything, česky Tapscott, D., Williams, A. D.: Wikinomie: Jak masová spolupráce mění svět a obchod. Praha: Fragment 2010. 332 s. ISBN 9788025308369. Podle této příručky se „nová spolupráce“, která neomylně vede k úspěchu v dnešním podnikání, řídí čtyřmi základními principy: otevřenost, rovnocennost, sdílení, jednání v rámci celého světa.

[49] Ke konceptu i bublině tzv. nové ekonomie a tzv. nové ekonomiky 90. let blíže viz Dlouhé K-vlny (historie zkoumání, vývoj, výhledy) a rozpory soudobé globalizace. Díl I. O cyklech a dlouhých vlnách. Díl II. O globalizaci a dlouhých vlnách. 3. aktualizované vydání. Praha: Fórum společenských věd Klubu společenských věd 2016, ročník 2016 (IV.). 875 s. ISSN 2336-7679. http://forum.klubspolved.cz/Sirucek160407-ch.htm. Připomeňme, že internetová bublina (dot-com-bubble) bylo označení pro období hromadného rozkvětu internetových firem, které neměly promyšlený obchodní model a brzy zkrachovaly, nicméně dokázaly přilákat mohutné investice. Toto období je datováno cca 1995-2001, s vrcholem kolem roku 2000. Počátkem roku 2001 dramaticky poklesly ceny prakticky všech akcií technologických webových firem a bublina splaskla. Další dot-com-bublina je predikována od roku 2013, kdy má stále existovat obrovské nadhodnocení internetových firem. O bublinách píše u nás např. I. Švihlíková, která nastoluje i řadu dalších otázek. Namátkou setrvalé stagnace coby nového normálu, což by eventuálně mohla být ona „nová ekonomika“ dneška i zítřka. Srov. např. text pro E15 z roku 2015 na http://www.euro.cz/byznys/ilona-svihlikova-setrvala-stagnace-aneb-dabel-prichazi-1241346.

[50] Pro úplnost dodejme, že 47. zasedání Světového ekonomického fóra v lednu 2017 bylo zaštítěno heslem „Odpovědné vůdcovství“. K prioritám Davosu 2017 náležela problematika ekologie a změn klimatu, sociálně-majetkové polarizace, rizik zostření sociálních konfliktů, rizik související s rozvojem techniky a technologií a problémů vzniklých stárnutím populace. V obecnější rovině se nad Davosem posledních let vznáší duch „postkapitalismu“ i konce éry globalizace, ač jde o sraz vesměs jejích stoupenců. Zajímavé je, že ke klíčovým ideologům a propagátorem globalizace dnes náleží Čína. Davos 2017 byl plný právě čínských proklamací ohledně „společného nesení odpovědnosti naší doby“, „podpory globálního růstu“ a budování „společně sdílené budoucnosti“. Čína apeluje na pokračování ekonomické globalizace, volá po dynamickém modelu růstu, založeném na inovacích, po koordinovaném přístupu otevřené a vzájemně prospěšné spolupráce i po tvorbě modelu „spravedlivého vládnutí“ a vyváženého modelu rozvoje (na základě principů spravedlnosti a inkluze).

[51] Kagermann, H., Wahlster, W., Helbig, J.: Securing the future of German manufacturing industry. Recommendations for implementing the strategic initiative INDUSTRIE 4.0. Final report of the Industrie 4.0 Working Group. Frankfurt: Federal Ministry of Education and Research 2013. 82 s. ISBN nemá.

[52] The Fourth Industrial Revolution. New York: Crown Business 2017. 192 s. ISBN 9781524758868.

[53] Srov. Exner, V.: Společnost 4.0. Haló noviny, 4. 3. 2017, s. 5. ISSN 1210-1494. Zde je možné odkázat i na záznam nízkonákladového semináře „Čtvrtá průmyslová revoluce – šance a rizika“, konaného 16. 2. 2017 z iniciativy ideologického úseku ÚV KSČM, dostupný na https://www.youtube.com/watch?v=Tm5KaXE6i8Y.

[54] Poctivé je přiznat, že o potřebě širší strategie „Národní hospodářství 4.0“ či „Společnost 4.0“ se mluví, tato ale reálně neexistuje. Stejně jako celkový koncept směřování digitální, znalostní, robotické apod. společnosti. Některé aspekty se alespoň pokouší načrtnout Draft strategického rámce ČR 2030. Příloha 2: Analýza rozvoje. Praha: Úřad vlády ČR 2015. 139 s. ISBN nemá. https://www.vlada.cz/assets/ppov/udrzitelny-rozvoj/CR-2030/Priloha-2_Analyza-rozvoje-CR-2030.pdf, a to i vazbou na udržitelné cíle OSN atd. Komplexní, dotažené ani příliš konkrétní však tento materiál není, nehledě na to, že stávající vládou celá koncepce již přijata nebude. Pro odlehčení, leč stále v kontextu vizí vývoje ČR, zmiňme místy až pohádkově úsměvný text Frič, P., Veselý, A. (eds.): Riziková budoucnost: Devět scénářů vývoje české společnosti. Praha: Matfyzpress 2010. Elektronická verze (rozšířená o lidské příběhy), 109 s., volně ke stažení na http://ceses.cuni.cz/CESES-1-version1-dlouha.pdf (resp. recenzi in Acta Oeconomica Pragensia, 2011, roč. 19, č. 1, s. 89-93. ISSN 0572-3043). K tomuto autor těchto řádků ještě přidává, a doporučuje, svou oblíbenou sci-fi knihu (jakkoli tomuto žánru nikdy neholdoval, ani nepropadl), již méně úsměvnou – a to Neff, O.: Tma. Chomutov: Milenium 1998. 261 s. ISBN 808620104X.

[55] Úvahy o inspiracích metodologií francouzských strukturalistů i dalších alternativních sociálně-ekonomických směrů (typu institucionalistů, neoinstitucionalistů a různorodých nových institucionalistů, postkeynesovců, ale pro naše podmínky i – u nás nedoceněným – německým ordoliberalismem) nejsou nikterak nové. Ony (značně nesměle) zaznívaly už během 90. let při diskuzích o transformaci. Byly však převálcovány jinými myšlenkovými vzory a schématy, třeba školou rakouskou a neorakouskou. Připomenout je možné dobové diskuze, kdy na jedné straně stáli V. Klaus, T. Ježek či R. Holman, na druhé L. Mlčoch, M. Sojka aj. K teorii pólů rozvoje dodejme, že jde o jeden z nestandardních přístupů k prostorové ekonomii, a že úzce souvisí s teorií dominance (hospodářský vývoj je založen na dominanci) vůdčí postavy francouzské sociologické ekonomické školy F. Perrouxe.

[56] Srov. Švihlíková, I.: Jak jsme se stali kolonií. Praha: Rybka Publishers 2015. 232 s. ISBN 978-80-87950-17-3. Dlouhodobá kampaň ČMKOS „Konec levné práce v ČR“ probíhá od roku 2015, a to v několika kolech. Dále srov. materiál Úřadu vlády ČR z roku 2016 Analýza odlivu zisků: Důsledky pro českou ekonomiku a návrhy opatření, s podtitulem Příspěvek k debatě o udržitelnosti českého hospodářského modelu, dostupný na https://www.vlada.cz/assets/media-centrum/aktualne/Analyza-odlivu-zisku.pdf.

[57] D. Šmihula hovoří dokonce o dnešku jako už o „postinformační vlně“, přičemž „informačně-komunikační revoluci“ datuje cca 1985-2000 (a celou „vlnu informační a telekomunikační revoluce“ pak rámuje 1980-2015). Cca od roku 2015 predikuje nástup technologické „revoluce postinformační“, resp. „biomedicínsko-vodíkové“. Zajímavé je poučení pro středoevropské země, které z uvedeného sledu vln a technologických revolucí vyvozuje. Pokud chtějí tyto země patřit mezi nejvyspělejší, neměly by se soustřeďovat jen na špičkové technologie nedávné minulosti (jako automobilový průmysl), ale ani na špičkové technologie vlastně v mnohém stále ještě současnosti, tj. na technologie informační. Měly by se soustředit především na technologie budoucnosti, na nanotechnologie, biomedicínu, biotechnologie, farmaceutický průmysl či alternativní pohony (bionafta, etanol, bioplyn, vodíkový pohon). Vize znalostní společnosti tudíž už zde neznamená důraz pouze na technologie informační a komunikační. Tyto sice mají před sebou stále ještě významnou perspektivu svého růstu a rozvoje, nicméně už nejsou tak novátorské, jako tomu bylo v 90. letech 20. století. Srov. Šmihula, D.: The Waves of the Technological Innovations of the Modern Age and the Present Crisis as the End of the Wave of the Informational Technological Revolution. Studia Politica Slovaca, 2009, roč. 2, č. 1, s. 32-47. ISSN 1337-8163.

[58] Srov. Schwab, K.: The Fourth Industrial Revolution: What It Means and How to Respond. Foreign Affairs website, 12. 12. 2015. Dostupné na http://www.weforum.org/agenda/2016/01/the-fourth-industrial-revolution-what-it-means-and-how-to-respond.

[59] The Fourth Industrial Revolution. New York: Crown Business 2017. 192 s. ISBN 9781524758868.

[60] The Third Industrial Revolution; How Lateral Power is Transforming Energy, the Economy, and the World. New York: St Martin´s Press 2011. 304 s. ISBN 9780230340589.

[61] Makroekonomická reflexe agendy Průmysl 4.0 z pozice odborů. ČMKOS, Pohledy 2016/1. ISBN 978-8086846-63-7, především s. 56. Šulc přitom využívá přístup I. Morrise (Why the West Rules – for Now: The Patterns of History, and What They Reveal About the Future. New York: Farrar, Straus and Giroux 2010. 768 s. ISBN 9780374290023) a přebírá leccos z bestselleru Brynjolfsson, E., McAfee, A.: Druhý věk strojů: Práce, pokrok a prosperita v éře špičkových technologií. Brno: Jan Melvil 2015. 296 s. ISBN 9788087270714.

[62] Zde s odvoláním např. na neoschumpetrovsky laděné studie C. Pérezové, která se zabývá technologickými revolucemi a technologicko-ekonomickými paradigmaty. Svět zažil pět hlavních „technologicko-ekonomických“ cyklů – velkých vln, resp. tzv. „věků“. První (od roku 1771) spojuje s první průmyslovou revolucí v Británii, založenou na mechanizaci textilního průmyslu. Druhý (od roku 1829) je „věkem páry a železnic“. Třetí (od roku 1875) „věkem oceli a elektřiny“. Čtvrtý (od roku 1908) „věkem ropy, automobilů a masové výroby“. A pátý (počínaje rokem 1971) coby „věk informací a telekomunikací“. Nástupy jednotlivých cyklů jsou přitom orientační a jsou voleny na základě nějaké významné události, resp. „velkého třesku“, typu objevu prvního mikroprocesoru Intel v roce 1971. Pérezová precizněji identifikuje za 240 let pět technologických revolucí. 1. od roku 1771, „industriální“ (stroje, továrny, kanály), v Británii, s iniciátorem Arkwright´s Mill. 2. od roku 1829, „věk páry, uhlí, železa a železnic“, v Británii, s iniciátorem The Liverpool-Machester Railway. 3. od roku 1875, „věk oceli a těžkého inženýrství“ (elektřina, chemie, civilní námořnictví), v USA a Německu, s iniciátorem The Carnegie Bessemer Steel Plate. 4. od roku 1908, „věk automobilů, nafty, petrochemie a masové produkce“, USA, s iniciátorem Ford Model T. 5. Od roku 1971, „věk informačních a telekomunikačních technologií“, USA, s iniciátorem The Intel Microprocessor. 6. technologickou revoluci predikuje od roku 20??, kdy má jít o „věk biotechnologií, nanotechnologií, bioelektroniky a nových materiálů“. Každý „věk“ (resp. dlouhá vlna) se vyznačuje čtyřmi fázemi. Jde o: 1) „Vpád“ (resp. „erupci“), charakterizovanou invencí, resp. vývojem nového „technologického paradigmatu“, rozpadem paradigmatu předchozího, mnohdy v souvislosti s ekonomickou stagnací či nezaměstnaností. 2) „Posedlost“ (tzv. „pozlacený věk“), s rychlým přijetím nového paradigmatu a intenzivními finančními investicemi, což často vede k iracionálním excesům a finančním bublinám (např. 1998-2000). 3) „Synergii“ (tzv. „zlatý věk“), s racionalizací nového paradigmatu a obnovením ekonomickém expanze po očištění excesů bubliny. 4) „Zralost“, kdy dochází k nasycení trhu a postupné vyčerpání potenciálu nových technologií připravuje půdu pro cyklus další. Podrobněji viz Pérezová, C.: Technological Revolutions and Financial Capital: The Dynamics of Bubbles and Golden Ages. Cheltenham: Edward Elgar 2002. 224 s. ISBN 843763311 či Pérezová, C.: Technological Revolutions and Techno-Economic Paradigms. Cambridge Journal of Economics, 2010, roč. 34, č. 1, s. 185-202. ISSN 0309-166X. Srov. též Dlouhé K-vlny (historie zkoumání, vývoj, výhledy) a rozpory soudobé globalizace. Díl I. O cyklech a dlouhých vlnách. Díl II. O globalizaci a dlouhých vlnách. 3. aktualizované vydání. Praha: Fórum společenských věd Klubu společenských věd 2016, ročník 2016 (IV.). 875 s. ISSN 2336-7679. Dostupné od 7. 4. 2016 na http://forum.klubspolved.cz/Sirucek160407-ch.htm.

[63] Osobitou modifikací inovační logiky K-vln je širší koncept D. Šmihuly, který neoperuje jen s industriální historií, nýbrž se šesti dlouhými vlnami kapitalistických ekonomik, z nichž každá byla zahájena technologickou revolucí. 1. „vlna finančně-zemědělské revoluce“ (1600-1780, s revolucí 1600-1740 a důrazem na finance, zemědělství, obchod), 2. „vlna průmyslové revoluce“ (1780-1880, resp. 1780-1840, textil, železo, uhlí, železnice, kanály), 3. „vlna technického revoluce“ (1880-1940, resp. 1880-1920, chemie, elektrotechnický průmysl, strojírenství), 4. „vlna vědeckotechnické revoluce“ (1940-85, resp. 1940-70, letecký průmysl, atomový průmysl, kosmonautika, syntetické materiály, ropný průmysl, kybernetika), 5. „vlna informační a telekomunikační revoluce“ (1980-2015?, resp. 1985-2000, telekomunikace, kybernetika, informatika, internet), 6. (2015-35?) „vlna postinformační technologické revoluce“ (2015?-2035?, s postinformační revolucí s nástupem cca 2015-20?, biomedicína, nanotechnologie, alternativní zdroje, kdy se může hovořit taktéž o „biomedicínsko-vodíkové revoluci“). Vlny i technologické revoluce se zde zkracují a hlavní důraz je kladen na technologický pokrok a nové technologie coby klíčové faktory dlouholetého hospodářského rozvoje. Každá z vln má inovační fázi, popsanou jako technologická revoluce a fázi aplikační, kdy se počet revolučních inovací snižuje a pozornost se zaměřuje na využívání a rozšiřování inovací stávajících. Každou vlnu technologických inovací lze charakterizovat „vedoucími sektory“, tj. sférou, ve které nejvíce revoluční změny proběhly. Pro konec aplikační fáze vlny jsou typické ekonomická krize a stagnace. Tudíž krize cca 2007-10 má být výsledkem nastávajícího konce „vlny informační a telekomunikační revoluce“. Šmihula přitom považuje vlny technologických inovací v moderní době (po roce 1600) pouze za součást mnohem delšího řetězce technologických revolucí již od předmoderní éry. Nalézá analogie moderních K-cyklů i ve středověku a starověku a uvádí pět předmoderních vln technologických inovací v období cca od 1900 př. n. l. až 1600 n. l. Identifikuje pět technologických revolucí, zahajujících dlouhé ekonomické vlny (indo-evropská technologická revoluce (1900-1100 př. n. l.), keltská a řecká technologická revoluce (700-200 př. n. l.), germánská a slovanská technologická revoluce (300-700), středověká technologická revoluce (930-1200) a renesanční technologická revoluce (1340-1470). Podrobněji viz Šmihula, D.: The Waves of the Technological Innovations of the Modern Age and the Present Crisis as the End of the Wave of the Informational Technological Revolution. Studia Politica Slovaca, 2009, roč. 2, č. 1, s. 32-47. ISSN 1337-8163 a Šmihula, D.: Long Waves od Technological Innovations. Studia Politica Slovaca, 2011, roč. 4, č. 1, s. 50-68. ISSN 1337-8163.

[64] P. Staněk hovoří o 4IR a o „pátém civilizačním zlomu“ (Staněk, P., Ivanová, P.: Štvrtá priemyselná revolúcia a piaty civilizačný zlom. Bratislava: Elita 2016. 216 s. ISBN 9788097013585). 4IR chápe jako kvalitativní skokový posun, zásadně měnící společnost. Zanikne obrovský počet pracovních míst a výroba se čím dál více obejde bez zásahu člověka. Za specifikum 4IR považuje, že ani kontrola už nezůstává ve sféře člověka, ale přenáší se na AI. Vládnoucí elity tak nepotřebují ani mezičlánek zprostředkující výsledky kontroly společnosti.

[65] Jde o tato „D“: 1) digitalizace, 2) dematerializace (digitální inovace nás zbavují průmyslové a biologické hmoty), 3) demonetizace (digitální inovace jsou levné či zdarma), 4) demokratizace (digitální inovace budou přístupné všem, čímž teprve začíná masové šíření a globalizace), 5) „klamavost“ digitálních inovací („deceptive“), zprvu se jeví jako neperspektivní, musí být na nich „vychytány mouchy“ a posléze získávají „imperiální sílu“ a 6) výše uvedeným se stávají dominantními a demolujícími („disruptive“), kdy zlikvidují materiální, analogovou a biologickou minulost (a promění i naše zvyky etc.). Zde s využitím Kysilka, P.: 6D revoluce, 2015. Dostupné na https://www.linkedin.com/pulse/6d-revoluce-pavel-kysilka či Kysilka, P.: Šéf České spořitelny: Digitální revoluce bude hluboká a přijde rychle. iDnes.cz, 24. 7. 2015. Dostupné na http://ekonomika.idnes.cz/rozhovor-s-sefem-ceske-sporitelny-pavlem-kysilkou-f88-/ekonomika.aspx?c=A150723_134139_eko_euro_nio.

[66] Zde s využitím Šmajs, J., Binka, B., Rolný, I.: Etika, ekonomika, příroda. Praha: Grada 2012. 192 s. ISBN 9788024742939.

[67] S. Heczko (namátkou in Poznámky k Bublifuku 4.0 Pavla Sirůčka. Podkladový materiál k semináři CSTS 24. 4. 2017) informační etapu označuje jako čtvrtou technologickou revoluci. Se startem v 70. letech 20. století, spojenou s novými informačními technologiemi (např. 1971, vynález čipu), novými průmyslovými biotechnologiemi (po roce 1975), novými metodami zpracování surovin a materiálů a hledáním nových zdrojů energie. A „4IR by pak byla vlastně jednou z etap informační revoluce. V podstatě by měla uskutečnit přechod od tzv. industriálního typu technologií k tzv. superindustriálnímu až postindustriálnímu …“ (tamtéž, s. 1).

[68] In Dlouhé K-vlny (historie zkoumání, vývoj, výhledy) a rozpory soudobé globalizace. Díl I. O cyklech a dlouhých vlnách. Díl II. O globalizaci a dlouhých vlnách. 3. aktualizované vydání. Praha: Fórum společenských věd Klubu společenských věd 2016, ročník 2016 (IV.). 875 s. ISSN 2336-7679. http://forum.klubspolved.cz/Sirucek160407-ch.htm jsou představena i jiná datování dlouhých vln, K-cyklů aj., včetně úvah o již probíhající VI. či dokonce VII. K-vlně.

[69] Pro společnost vzniklou informační revolucí se často používalo např. označení společnost postindustriální (D. Bell). Následně se vžilo označení „společnost třetí vlny“ (A. Toffler, H. Tofflerová), též ovšem i společnost superindustriální nebo často společnost informační. Lidstvo zde mělo procházet fází lovecko-sběračskou, agrární, industriální a informační, kdy u každé změny roli katalyzátoru sehrály nové technologie v podobě zemědělství, strojové výroby a informačně-komunikační technologií. Podrobněji viz Hospodářské dějiny a ekonomické teorie (vývoj-současnost-výhledy). Slaný: Melandrium 2007. 511 s. ISBN 9788086175034.

[70] Vedle výše odkazovaných textů lze zmínit i Heczko, S.: Nástin interdisciplinární analýzy cyklického vývoje tržních ekonomik. Doktorská disertace. Praha: FNH VŠE v Praze 2003. ISBN nemá či kolektivní monografii Heczko, S. a kol.: Hospodářské cykly: Teorie a realita. Praha: BIVŠ 2016. 141 s. ISBN 9788072652297.

[71] Vedle kapitoly 1 rec. publ. ještě namátkou připomeňme např. materiály Industry 4.0. Brusel: Evropský parlament 2016. 94 s. ISBN 9789282388150 (pdf). http://www.europarl.europa.eu/RegData/etudes/STUD/2016/570007/IPOL_STU(2016)570007_EN.pdf nebo Green Paper Work 4.0. Berlin: Federal Ministry of Labour and Social Affairs 2015. 92 s. ISBN nemá. http://www.bmas.de/SharedDocs/Downloads/DE/PDF-Publikationen/arbeiten-4-0-green-paper.pdf;jsessionid=4907C3A99F9713B44BC3C993D07EA584?__blob=publicationFile&v=2.

[72] „Systém složený z fyzických entit, řízený a monitorovaný počítačovými programy. CPS monitoruje fyzické procesy, vytváří virtuální kopie a realizuje decentralizované řešení včetně decentralizovaného řízení. CPS se opírají o technologie Internet věcí (IoT), Internet služeb (IoS) a Big Data a Cloudových výpočtů“ (s. 240 rec. publ.). Přičemž Cloud Computing je na internetu založený model používání počítačových technologií.

[73] Za všechny podobné brožury zmiňme krásně barevný Marwick (časopis pro klienty a příznivce KPMG Česká republika, leden/únor 2017. ISSN nemá) s příspěvky jako Industrie 4.0: Více hlavou, méně rukama. S idylickým líčením toho, jak pestře kvetou česko-německé obchodní vztahy. Nová šance pro další úžasný růst se jmenuje Průmysl 4.0. Je to ta správná (a jediná) cesta do budoucnosti, na kterou je potřeba se vydat s německými firmami a ještě blížeji se k Německu přivinout. Další text žertovně připomíná, že Bavorsko a Česko nemají společnou zálivu jenom v pivu, nýbrž i v úspěšné tradici průmyslu a inženýrství. Naše společná nová šance se jmenuje digitalizace, která se nemá týkat pouze průmyslových gigantů, nýbrž „bytostně“ i firem malých a středních.

[74] Studie zdůrazňuje, že připravenost celé ekonomiky na Průmysl 4.0 „je charakterizována zejména kvalitou internetového a digitálního prostředí“ (s. 18 rec. publ.). Kde podle „Networked Readiness Index“ se ČR nalézá na 42. místě (v čele je Finsko). Index připravenosti zemí (kdy Průmysl 4.0 je charakterizován „průmyslovou excelencí“ a „hodnotovým systémem“) sestavený firmou Roland Berger řadí ČR mezi „tradicionalisty“. „To znamená země, které těží z kvalitní průmyslové základny, ale zatím nezavedly iniciativy na posunutí průmyslu do nové éry“ (tamtéž).

[75] Zjednodušeně je pro aditivní výrobu používán termín 3D tisk. Prostřednictvím specifického zařízení jsou z vhodného materiálu vytvářeny trojrozměrné objekty. „Tisk po vrstvách je řízen ovládací elektronikou na základě programové předlohy“ (s. 238 rec. publ.). Připomeňme, že před záplavou sloganů o 4IR byla módní a populární představa třetí průmyslové revoluce, s počátkem právě v nástupu trojrozměrných tiskáren. První revoluce se měla odehrávat v 18. a 19. století a druhou se zde nazývá nástup internetu v 90. letech 20. století.

[76] Problematiky rizik plynoucích z nových technologií se dotklo také 47. zasedání WEF v Davosu 2017. WEF posledních deset let vydává analýzu Global Risks Report, vycházejí ze sociologického dotazníku. Rizika jsou rozdělena podle pravděpodobnosti (že nastanou během desetiletí) a podle výše škod, které mohou způsobit.

[77] V. Cílek predikuje nástup „kyberfeudalismu“. Běžný život je stále více deprimující, nejistý a nesvobodný, což si lidé kompenzují sociálními sítěmi a šířeji kyberprostorem, s iluzí svobody, volnosti i určité „mystické kvality“. Vývoj má v reálném životě směřovat k feudalismu, a v době volna a vnitřního života ke kybersvobodě. Wittes, B., Blumová, G. (The Future of Violence: Robots and Germs, Hackers and Drones. Confronting a New Age of Threat. Stroud: Amberley Publishing 2017. 336 s. ISBN 1445666685) mapují proměny „mapy rizik“, resp. struktury násilí. Konstatují též privatizaci násilí i privatizaci obrany, kdy např. robotické zbraně vyvíjejí převážně subjekty soukromé. Státy už v řadě ohledů přitom nedisponují ani účinnou obranou, které se též stává doménou soukromých subjektů. V neposlední řadě v rukou soukromých institucí se nacházejí informační toky.

[78] Blíže viz Weizsäcker, E. U., Lovins, A., Lovinsová, L. H.: Faktor čtyři. Praha: Ministerstvo životního prostředí ČR 1996. 331 s. ISBN 8085368854.

[79] Hawken, P., Lovins, A., Lovinsová, L. H.: Přírodní kapitalismus: Jak se rodí další průmyslová revoluce. Praha: Mladá fronta 2003. 480 s. ISBN 8020410783.

[80] Srov. esej Ekonomické možnosti našich vnuků – Keynes, J. M.: Economic Possibilities for our Grandchildren. The Nation and Athenaeum, 1930, 48.2 a 48.3, 11. 10. 1930, s. 36-37 a 18. 10. 1930, s. 96-98. ISSN nezjištěno. Přetištěno in Keynes, J. M.: Essays in Persuasion. London: Macmillan 1933. 376 s. ISBN nemá.

[81] Objevují se však vizionářské (silně utopistické, ba přímo dětinsky naivní) vize, že nové informační a digitální technologie (včetně propojení nových zdrojů energie a nových prostředků komunikace) zásadně pozitivně promění životy všech a celých společností právě směrem k většímu sdílení a kooperaci, k omezení touhy po moci i po vlastnictví, směrem k větší empatii a zodpovědnosti. Nové technologie omezí konkurenční boj (firmy si mají více pomáhat), potřeba moci ztratí živnou půdu (lidé ani civilizace už nebudou muset soupeřit a bojovat o moc ani o zdroje), moc bude „sdílená“, kdy touhu po moci nahradí pocit užitečnosti. Trhy se mají proměnit na „nový kooperativní prostor“. Zboží a informace se sdílejí mezi jednotlivci bez řízení shora, posiluje se komunikace i empatie. Trhy se mění na „ekosystém“ a podobně se má proměnit i model uspořádání světa lidí. Nastat by měl „věk empatie“, neboť se přece člověk rodí jako sociální tvor s potřebou být přijat do společenství a tutéž potřebu naplňovat i druhým. Lidé mezi sebou budou více kooperovat a konkurence mezi nimi se omezí na soutěže inovativních nápadů a tvořivých přístupů (což se prý již děje na platformách internetových sociálních sítí a komunit). Nové technologie umocní kreativitu (daleko více lidí bude pracovat v kreativních oborech), která kráčí ruku v ruce se zralým a odpovědným chováním, s vytvářením mezilidských vztahů, které nejsou založené na ovládání a vlastnění, nýbrž na podpoře a spolupráci. Generace vyrostlé v prostředí internetu, ve světě rychlé komunikace a kontaktu s celým světem bez bariér mají být sebevědomější a též zodpovědnější k životnímu prostředí. Vyprázdněna bude kategorie vlastnictví, protože mnoho věcí si krátkodobě pronajmeme. Vlastnictví má fakticky nahradit přístup do databází a ke službám. Stírány budou hranice mezi reálným světem a světem internetu (s hologramy, holovizí aj.). Skončí krize globální ekonomiky napojené na ropu. Zmizí velkovýroba i velké fabriky a více lidí bude pracovat ve službách, ICT, stavebnictví a logistice. Budování nové infrastruktury vytvoří tisíce podnikatelských příležitostí i miliony pracovních míst. Větší roli bude hrát otevřenost a kreativita, kterou má podporovat internet. Demokratizace energie přispěje k posunu společnosti od autoritářských struktur ke kolaborativním. První a druhá průmyslová revoluce měly být doprovázeny vznikem národních ekonomik, národních států a centralizovaného, geopolitického dělení světa shora dolů. Síťová komunikace povede lidi k větší odpovědnosti k planetě jako celku. Zde s využitím především Rifkin, J.: The Age of Access: The New Culture of Hypercapitalism, Where All of Life is a Paid-For Experience. New York: Putnam Publishing Group 2000. 320 s. ISBN 1585420182, resp. The Third Industrial Revolution; How Lateral Power is Transforming Energy, the Economy, and the World. New York: St Martin´s Press 2011. 304 s. ISBN 9780230340589.

[82] Antropolog D. Graeber (v textu On the Phenomen of Bullshit Jobs z roku 2013, česky Práce na hovno in A2, 2013, č. 2. ISSN nezjištěno. http://a2larm.cz/2013/09/prace-na-hovno) poukazuje, že nastolený pracovní režim dokonale vyhovuje zachování moci finančního kapitálu. „Skutečné, produktivní zaměstnance ždímáme a vykořisťujeme. Zbytek je rozdělen na terorizovanou vrstvu těch, kterým, se univerzálně spílá, tj. nezaměstnané, a na početnější skupinu lidí, kteří jsou placeni v podstatě za to, že nedělají nic – jejich pozice jsou vymyšleny tak, aby nutily k identifikaci s perspektivou vládnoucí třídy (manažeři, administrativní pracovníci apod.) a hlavně jejich finančních avatarů …“ (s. 6 českého překladu). Za „práci na hovno“ Graeber anarchisticky provokativně označuje každou, o které samotný vykonavatel ve skrytu duše ví, že by neměla existovat. Klade si i otázky, zda je opravdu práce morální sama o sobě, bez ohledu, co produkuje, jak se obecně soudí. Z pravicového spektra kriticky zaznívá, že naznačené úvahy nejsou ničím jiným, nežli levičáckým voláním po snadném a pohodlném světě bez práce. Protože se levičákům zkrátka nikdy nechtělo a nechce dělat … Dodejme, že i řada tzv. disidentů minulého režimu na otázku, co jim vadilo nejvíce, upřímně konstatuje: „To, že nás bolševik nutil pracovat …“.

[83] Green Paper Work 4.0. Berlin: Federal Ministry of Labour and Social Affairs 2015. 92 s. ISBN nemá. http://www.bmas.de/SharedDocs/Downloads/DE/PDF-Publikationen/arbeiten-4-0-green-paper.pdf;jsessionid=4907C3A99F9713B44BC3C993D07EA584?__blob=publicationFile&v=2.

[84] Draft strategického rámce ČR 2030. Příloha 2: Analýza rozvoje. Praha: Úřad vlády ČR 2015. 139 s. ISBN nemá. https://www.vlada.cz/assets/ppov/udrzitelny-rozvoj/CR-2030/Priloha-2_Analyza-rozvoje-CR-2030.pdf.

[85] Jak studují Michaels, G., Natraj, A., Van Reenen, J.: Has ICT Polarized Skill Demand? Evidence from Eleven Countries over Twenty-Five Years. Review of Economics and Statistics, 2014, roč. 96, č. 1, s. 60-77. ISSN 0034-6535 či Oesch, D., Rodríguez Menés, J.: Upgrading or Polarization? Occupational Change in Britain, Germany, Spain and Switzerland, 1990-2008. Socio-Economic Review, 2011, roč. 9, č. 3, s. 503-531. ISSN 1475-1461.

[86] Dopady digitalizace na trh práce v ČR a EU. Praha: Úřad vlády ČR 2015. 20 s. ISBN nemá. https://www.vlada.cz/assets/evropske-zalezitosti/analyzy-EU/Dopady-digitalizace-na-trh-prace-CR-a-EU.pdf.

[87] Walvei, U.: Digitalization and Structural Labour Market Problems: The Case of Germany. ILO Research Paper No. 17, 2016. 46 s. ISSN 2306-0875, resp. Médaová, D.: The Future of Work: The Meaning and Value of Work in Europe. ILO Research Paper No. 18, 2016. 43 s. ISSN 2306-0875.

[88] Přitom neustále připomínat a opakovat – pro někoho samozřejmost, nicméně pro jiné dnes překvapivý fakt – totiž, že bohatství nepochází z dotací, auditů, sluníčkářského dobra a pseudohumanistických plků, nýbrž z práce.

[89] Srov. Graeber, D.: Práce na hovno. A2, 2013, č. 2. ISSN nezjištěno. http://a2larm.cz/2013/09/prace-na-hovno.

P.S. Velmi názornou komparaci normálního a digitálního světa (a to světa zdaleka, zdaleka ještě nikoli 4.0), konkrétně normálního vs. odcizeného, obludně nelidského prodeje lze zažít namátkou např. v Holešovické tržnici. Prodejna Alza, kde to neustále bliká a svítí, všude samá elektronika. Odcizená, studená, cizí, nepřátelská. Chcete-li něco zakoupit, musíte pracně odlapit některého z operátorů, jejichž hlavním úkolem je tvářit se strašně zaměstnaně, nepřístupně a pořád zmateně pobíhat. První terminál nefunguje, druhý také ne, tedy zkouší až třetí. Cosi manažersky zadává do programu, pohovořit o produktu samotném přitom prostor není. A konec konců operátor o něm ani vlastně nic neví. Nedaří se zadat vše potřebné, tudíž zpětný přesun k terminálu č. 2. Konečně vydává lísteček a instrukce. Po barevných šipkách do dalšího sálu a ještě jednoho, šipky najednou končí. Přesně podle instrukcí přistoupit k řadě počítačů, kde na jednom okázale důležitě cosi vyťukává těžce sebevědomé děvče. Po předání lístečku zlostně vyštěkne, že lísteček není správný a nutno odebrat jiný. Další automat na lístečky. Platíme hotově a tudíž nutno peníze nasoukat do jedné z řady mašin podél zdi. První nereaguje, až druhá. Další lísteček. Další hala, skoro jako letištní. Po hodné chvíli se na elektronické tabuli ukáže výdejní místo. Teprve až tady poprvé spatřujeme vlastní produkt, leč zabalený. Nutno věřit, že něco uvnitř opravdu je. Nákup zajíce v pytli. Ještě drze chceme doplněk (nalepení skla na mobil), což je nutné hlásit až zde, na samém konci sestavy. Poslední lísteček a zase čekání. Celá procedura trvá hodně přes hodinu. Výhody pro spotřebitele, ani úsporu nákladů, nevidíme opravdu žádnou. U obyčejného prodejního pultu by všechno jeden člověk pohodlně stihl za pár minut. Tady? Bez přehánění, práce na ho… Jako skutečný balzám působí pár kroků odtud vietnamští stánkoví prodejci. Ochotní, normální, živí nedigitální lidé. Zboží si můžeme i normálně prohlédnout a žádné lístečky opravdu nepotřebujeme. V moderní prodejně 21. století ovšem nechybí vrata s nočním prodejem a výdejem. Musí být asi hrozné, když digitálního dementa chytne absťák a on si musí okamžitě šlehnout novou aplikaci. Namísto nových a nových aplikací mu však lze doporučit spíše pavilon závislostí Bohnické psychiatrie.

[90] Namátkou – je to pouze laický dojem, že, každá vyšší verze Wordu (či Windows aj.) je uživatelsky více a více nepřátelská a stále zbytečněji komplikovaná? S funkcemi, které drtivá většina nikdy nevyužije, ani o ně nestojí? Leč nepořídit si vyšší a vyšší verze už nelze. Volba životného stylu je dnes už nemožná. Končí licence, končí podpory, verze a přístroje i programy jsou záměrně nekompatibilní. Není vyhnutí, nežli kupovat další a další a učit se nové a nové verze i aplikace. Jde o těžkou retronostalgii, když autor těchto řádků stále preferuje a používá VHS technologii, která mu přináší více výhod (i uživatelské svobody), než tzv. modernější DVD, CD, Blue Ray? Opravdu je toto pokrok? Pro koho? Opravdu je každý, komu nevyhovují chytré telefony zabedněný primitiv a konzervativní exot? Chytré (a mazací) telefony sice umí kde co, leč výrazně potlačily funkci telefonování, které je na nich mnohem problematičtější, nežli na telefonech hloupých a tlačítkových. Opravdu je tvor, chlubící se implantovaným čipem, kterým prý může platit, odemykat a dělat mnohé (a který už netrpělivě čeká, až chytrá zařízení za něho budou určovat, na co má odpovědět, kam má přijít, co si kde koupí, na jaký program se bude dívat etc.) obdivuhodným vizionářem úžasného pokroku? Nebo zdegenerovaným magorem nebezpečným pro sebe i pro celý svět? Proč se dobrovolně vzdává kontroly nad svým životem a ve jménu pohodlí a iluze svobody radostně podřizuje diktatuře technologií a jejích vládců? Proč se progresivisté dětinsky radují, že počítač už poráží člověka v šachách či pokeru? Je to opravdu důvod k oslavám? Nezešílel člověk jako živočišný druh?

[91] Srov. Staněk, P., Ivanová, P.: Štvrtá priemyselná revolúcia a piaty civilizačný zlom. Bratislava: Elita 2016. 216 s. ISBN 9788097013585. Právě přenesení kontroly nad společností na AI považuje P. Staněk za specifikum 4IR.

[92] V roce 2014 byla Vládou ČR přijata Strategie digitální vzdělávání. Toto má být „otevřené“ a využívat digitální technologie na podporu výuky a má zahrnovat i učení a vzdělávání, které rozvíjí digitální gramotnost žáků, jejich informatické myšlení a má tyto adekvátně připravovat na uplatnění na trhu práce i ve společnosti. Rezort školství formálně na vývoj moderních technologií reagoval, nicméně plán se příliš naplňovat nedaří. Údajně má realizaci bránit špatná komunikace (Jak jinak!). K dalším překážkám modernizace školství mají náležet „zastaralé představy o vzdělávání“ (tj. nevzdělaná a zaostalá konzervativní reakce nechápe údajně nevyhnutelné moderní trendy, báječnost pokroku a pokrokářské dobro) i „nedostatečný přehled o možnostech digitálních technologií“ (tj. kdo uvažuje střízlivě a realisticky, není pouze dostatečně informován, přesněji správně indoktrinován). V roce 2016 MŠMT mělo vytvořit alespoň komunikační strategii. Deklarovanou „otevřenost“ vzdělávání propagují přitom především korektní pokrokáři, v čele s různými tzv. neziskovkami a vzdělávacími think tanky, okázale zaštiťujícími se hesly o rovnosti a spolupráci, svobodné občanské společnosti i „symbolech svobodné kultury“. Dokonce vzniká Aliance otevřeného vzdělávání, vytvářející jakousi Chartu. Tudíž i smysluplný cíl zvýšení digitální gramotnosti, resp. ICT dovedností se pokrokářsky zvrhl v cosi docela jiného, v neposlední řadě včetně velmi štědrých penězovodů směrem ke spřáteleným neziskovkám. Doufejme, že se digitální vzdělávání nestane dalším hrůzným mementem MŠMT. Mementem, jakým je obludná inkluze nebo každodenní lidskoprávní vymývání mozků a plošná indoktrinace pokrokářskými dogmaty. Dětem (i dospělým) jsou podsouvány pokrokářské pseudohodnoty, jsou soustavně masírováni směrem k potlačení zdravého rozumu i vlastního úsudku pod hesly typu boje např. proti předsudkům (které jsou přitom ovšem zdravé, přirozené, nezastupitelné a chrání nás všechny). Jakými metodami? Profesionálně obratnými manipulacemi, hyenistickým zneužíváním emocí, vytěsňováním racionálních argumentů „prožitkem“, cejchováním a vyřazováním odlišných názorů. Kdo nezastává jedinou správnou pokrokářskou pravdu, je špatný a zlý člověk. V obdobném duchu je plánováno i vzdělání 4.0. Úžasné 4.0 digitální zítřky nevítá jen zoufale negramotný zápecnický reakcionář …

[93] Uveďme příklady z univerzit hlavně amerických, kde je výuka často nahrazována ideologickou indoktrinací, s tvrdou cenzurou a ještě tvrdší autocenzurou. Pravda a fakta jsou zakázané a nekorektní. Vývojem znejistělí a dezorientovaní liberální pokrokáři se tam (a nejen tam, připomeňme i sféru showbyznysu) čím dál více radikalizují a liberál-fašizují. Po zvolení D. J. Trumpa zoufalé studentky omdlévaly a zděšení studenti hodiny usedavě plakali. Pokud má na těchto „zónách učenosti“ přednášet někdo tzv. nevhodný, nastupují nejen tradiční slovní protesty a demonstrace, nýbrž už i hromadné výtržnosti a excesy, s vytloukáním oken, demolováním a zapalováním aut (politicky korektně výhradně bílé barvy). Pokrokářští studenti jsou poštváváni ještě uvědomělejšími učiteli proti velikánům minulosti typu Platóna, Kanta nebo Descarta. Cejchovanými pohrdlivou visačkou DWEM (Dead White European Males – mrtví bílí evropští samci) a majícími být z výuky vytěsněni. Přesněji nahrazeny díly filozofů (ještě lépe lesbických filozofek) afrických či asijských. Ústředním problémem lidstva, podle korektních pokrokářů, jsou záchodky pro třetí pohlaví či tzv. mikroagrese. Tudíž nastupuje pokrytecky korektní newspeak, možnost volby pohlavní identity podle nálady či dle denní doby, včetně gender neutral, záchodky pro „ono“ (nemuže/neženy) nebo safe spaces (= Ochranné bezpečné zóny politické korektnosti na školách v USA, Kanadě či Británii, které se staly i centry obamismu. Se slogany o ochraně psychického zdraví přecitlivělých studentů a povzbuzování sebevědomí tzv. diskriminovaných menšin jsou zde útlocitně eliminovány všechny názory i jakékoli náznaky, gesta, harašení, ale i prostá pravda a fakta, která by někomu snad mohla způsobit újmu a nepohodu. Komunity LGBT (Lesbian, Gay, Bisexual, Transgender, či už i LGBTTTQQIAA či LGBT-TIQUCF) své bezpečné zóny a svá tzv. lidská práva už mají. Kde však jsou ochranné zóny pro NNHBM (Normální Nepostižené Heterosexuální Bílé Muže)? Oni na svá práva nárok snad nemají?

[94] Skutečné učení a opravdové vzdělání není (ani nikdy nebude) pouze hrou a zábavou bez námahy a úsilí. Školy musí zůstat institucemi výchovnými a vzdělávacími, s nezbytným řádem i autoritami. Dnešní modernistická centra zábavy a korektnosti aktivisticky produkují sebestředné narcisy rozmazlené, přecitlivělé a útlocitné, neodolné, postrádající schopnosti odolávat nástrahám světa (který není jen sluníčkový) a neschopné, i sobecky programově odmítající, převzít odpovědnost. K pokrokářské destrukci školství blíže viz Tragédie korektního pokrokářství. Marathon, 138, 2016, roč. 20, č. 4, s. 4-34 (Část I. Pokrokářská cesta do záhuby aneb pokrokářská nová tzv. levice, s. 4-17, Část II. Pokrokářská destrukce školství, s. 18-25, Část III. Jak dál?, s. 25-34).

[95] V režii agresivních nátlakových neziskovek sílí stádní výchova k jedinému správnému názoru, k potlačení vlastního úsudku, kdy přemýšlet vlastní hlavou bývá už trestáno. S cílem výchovy ke stádnosti, k destrukci vlastního myšlení. Míra ideologizace i našeho školství je přitom dnes už větší, nežli za minulého režimu. Místo skutečného a kritického vzdělání se do dětí a mládeže permanentně hustí výchovné kampaně v duchu vymývání mozků „vědeckým“ genderismem, „vědeckým“ multikulturalismem, „vědeckým“ evropeismem …

[96] Namátkou o tzv. sexismu. Fantasmagorické představy o „svobodné“ volbě pohlaví nebo zběsilé tažení ultrafeministů/ultrafeministek proti tzv. genderovým stereotypům by v řadě případů šlo ocenit jako povedenou parodii, jako kuriózní výplod neškodných pošuků a šantalů či někdy i vtipný happening a studentskou recesi. Internetovým hitem se dnes stala bakalářská práce obhájená na Fakultě humanitních studií. „Gender v textech punkové skupiny Visací zámek“ analyzuje tvorbu skupiny z pohledu sexismu. Cílem je posoudit, zda jsou její texty také „postiženy“ všudypřítomným androcentrismem. Recesistickým punkáčům (kteří sami sebe, ani svou tvorbu nikdy nebrali příliš vážně a humor jim opravdu nikdy nechyběl) je zcela vážně např. vytýkáno, že „velkým negativem je stereotypní požadavek krásy u žen“, nicméně jsou chváleni za „téměř nesexistický jazyk“. Zajímavé jsou i posudky vyzdvihující vhodnost tématu, leč kritizující příliš zúžené pojetí sexismu. Politická korektnost a genderová policie nezná humor, humor ani nadsázka už nebudou povolené. Poučná parodie by to mohla být, ovšem je to ve skutečnosti tragédie, neboť je to všechno pokrokářsky míněno smrtelně vážně. A jak vidno, musíme se s tímto vážně potýkat už i u nás (Připomeňme, co hlásalo, ale i tvrdě prosazovalo, lidskoprávní ministerstvo bývalého lidskoprávního ministra. Nebo projekty typu osvícených „migračních večerníčků“ s akcemi „Pochop svého uprchlíka“, kdy děti a mládež jsou modelovány k potlačení svého normálního úsudku i zdravého rozumu. Multikulturalismus evidentně selhal. Menšiny, např. muslimské, se v Západní Evropě záměrně segregují a sami oddělují od většinové společnosti a nijak se do evropského prostředí integrovat nechtějí ani nehodlají. Nicméně Česká školní inspekce vyzývá školy ke jmenování koordinátorů pro globální rozvojové vzdělávání a propagaci migrace. Např. Praha štědře financuje strategické plány multikulturní výchovy, včetně projektu – kofinancovaného EU – „Zvýšení kvality vzdělávání prostřednictvím posílení inkluze v multikulturní společnosti“ …). Zpět k tzv. genderu. Ideálem pro osvícené pokrokáře je kosmopolitní unisexový hermafrodit. Pro obzvláště zvrhlé post- či transhumanisty jde o technologicky vylepšeného „postčlověka“ – něco mezi bytostí nejen přirozenou a umělou, ale i něco mezi mužským a ženským protipólem. Nový obyvatel Země má překonat genderová napětí i tradiční modely rodiny a společnosti. Vše v duchu pokrokářského svatého zjevení (nebo spíše satanského axiomu?), že vůbec žádné rozdíly mezi muži a ženami neexistují. A když i věda neustále dokazuje opak, je vrcholně neslušné o tom hovořit. Trapné nepřechylování ženských příjmení, cenzurování pohádek či básniček (J. Žáček, který si dovolil poděkovat maminkám, by o tom mohl vyprávět). Nebo tažení za unisexové záchody na pražské Filozofické fakultě. Pod úderným heslem „Společné záchody – věc pokroku a svobody“. S těžkotonážní argumentací, že oddělené záchody pouze zvýrazňují domnělé rozdíly mezi pohlavími, resp. že rozdělení nikterak nevychází z biologických potřeb. Neboť ani doma přece nemíváme obvykle jiný hajzlík pro maminku a tatínka (korektně pro oba „ono“, která se střídají v tom, kdo bude kým). Technologie Overtonových oken pokračuje. Kdo to už konečně zastaví? Osvědčená salámová metoda … Před časem se aktivisté svatosvatě zaklínali, že registrované partnerství stačí. Dneska už ale nestačí a startuje kampaň „Za manželství pro všechny“. Anarchokapitalisté nezavrhují kanibalismus v případě dobrovolného souhlasu obou stran ... Tabu už neexistují.

[97] Srov. Spitzer, M.: Digitální demence: Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum. Brno: Host 2014. 343 s. ISBN 9788072948727. Kniha se stala oblíbeným terčem útoků tzv. osvícených pokrokářů všeho ražení, který Spitzera nazývají „inkvizitorem“ a omílají oblíbené klišé, že kdo není z tzv. pokroku (včetně údajně pouze úžasných, a bezproblémových, ICT) bezvýhradně nadšený, prostě nerozumí modernímu světu, nevyhnutelným trendům a bojí se všech změn. Což platí i o údajné jednoznačné blahodárnosti digitální techniky ve výuce a při studiu. Kdo freneticky netleská a hystericky zde nad ICT nejásá, je hloupým, nevzdělaným zpátečníkem.

[98] Odpovědná levice musí diskutovat, leč nejenom diskutovat, ale i nepopulárně konat, taktéž ohledně znovuobnovení povinné vojny. Alespoň na několik měsíců. Což by mělo mladé naučit překonávat nepohodlí, překážky, vychovávat k patriotismu, vlastenectví, ale i respektu k autoritám a větší samostatnosti i odpovědnosti. V obecnějším kontextu úvah o nutném novém národním obrození, včetně spartánské převýchovy české společnosti. S důrazem na boj se změkčilostí, ustrašeností, zlenivěním, zpohodlněním a celkovou degenerací.

[99] Taktéž úvahy o 4IR, resp. projekty i4.0 potvrzují, že tzv. pokrok se týká především velkých měst. Města menší a malá a venkov zůstávají tradičně opomíjena. S čím ovšem úzce souvisí, že normální lidé, tj. normální chlapi a normální ženské, žijící své normální „nedigitální“ životy a živící se normální prací, obvykle již nemají, a ani nechtějí, mít mnoho společného s velkými městy – líhněmi korektního pokrokářství, liberálního progresivismu, kavárenské tzv. nové levice, tzv. neomarxismu, kulturního marxismu etc. S velkými městy coby baštami kavárenských NGOnátlakových lobby, hodných sluníčkářů a milovníků všech lidiček i srdíček, ušlechtilých multi-kulti vítačů a zváčů, anarchistických Klinikářů, Hate Free kampanistů, liberálních internacionalistů, humanistických a zelených mafií, inkluzátorů, lidskoprávních a protikorupčních dobrodějů, mesiášských věrozvěstů diktatury menšin, genderové vyváženosti či džihádu s tzv. diskriminacemi. K tragédii korektního pokrokářství srov. Marathon, 138, 2016, roč. 20, č. 4, s. 4-34. ISSN 1211-8591 & doplňkové materiály a reakce.

[100] Srov. Toffler, A.: Šok z budoucnosti. Praha: Práce 1992. 284 s. ISBN 802080160X (originál je z roku 1970).

[101] Např. R. Valenčík „skutečně novou ekonomiku“ nespojuje s konceptem 4IR, nýbrž se změnou charakteru ekonomického růstu, s přechodem k ekonomice založené na produktivních službách. Přičemž nemá jít o vylepšování staré ekonomické základny, ale o zrod ekonomické základny společnosti zcela nové. A to mimo oblast průmyslu, tak jako průmysl vznikl mimo oblast zemědělství. Podrobněji viz Valenčík, R. a kol.: Čtvrtá průmyslová revoluce, nebo ekonomika produktivních služeb? Praha: VŠFS 2015. 100 s. ISBN 9788074081262.

[102] S odhady pro americké reálie, že každý nový robot zavedený v USA nahradí cca pět pracovníků. Srov. Acemoglu, D. K., Restrepo, P.: The Race Between Machine and Man: Implications of Technology for Growth, Factor Shares and Employment. NBER Working Paper No. 22252. Cambridge: NBER 2016. 78 s. ISBN nemá.

[103] The Age of Access: The New Culture of Hypercapitalism, Where All of Life is a Paid-For Experience. New York: Putnam Publishing Group 2000. 320 s. ISBN 1585420182.

[104] The Third Industrial Revolution; How Lateral Power is Transforming Energy, the Economy, and the World. New York: St Martin´s Press 2011. 304 s. ISBN 9780230340589.

[105] Vedle plánování, kontroly, řízení a regulace vědeckotechnického pokroku jako zásadnímu tématu pro levici naší i mezinárodní, lze zopakovat a zdůraznit apel k návratu levice (která zdegenerovala v korektní pokrokářství) k tradičnímu levicovému boji za sociální spravedlnost, za sociální práva většiny. Místo vykořisťování se dnes řeší vykonstruované diskriminace, místo spravedlivé mzdy charita, hlavním problémem kapitalismu má prý být korupce. Vlastnictví zůstává tabu. Z hlediska aktuální situace lze zopakovat, že i u nás stále citelněji absentuje skutečně „nová politika“, tj. skutečně moderní levicová politika 21. století a otevírá se tím stále větší prostor pro levicovou, národně orientovanou neliberální stranu. Pro svůj start např. s následujícím programovým desaterem: 1. spravedlivá mzda za poctivou práci, 2. adekvátní zdanění zahraničních a velkých firem, včetně řetězců i bank, 3. návrat strategických institucí a podniků do národních rukou, 4. silná koruna, 5. záchrana českého školství před modernistickou devastací a pokrokářskou indoktrinací, 6. referendum o vystoupení z NATO i EU s orientací na středoevropský region, 7. řád, klid, pořádek, bezpečí a jistoty pro normální slušné lidi v éře nepředvídatelnosti & naše zákony a naše pravidla platí pro každého, 8. STOP lžím, „postpravdám“ a aktivismu České televize i rozhlasu, s jejich přeměnou na skutečně objektivní veřejnoprávní zdroje informací, 9. důsledná kontrola a utažení penězovodu neziskovkám aneb STOP VAŠEMU destruktivnímu pokrokářství za NAŠE peníze, 10. ochrana české státnosti, národního státu a tradic, včetně zakotvení českého národa a české kultury přímo v ústavě (včetně bytostně levicového tématu, kterým je ochrana a podpora naší pivní a hospodské kultury s čepovaným pivem, kterou je třeba prosadit i do seznamu UNESCO, jako se to podařilo Belgii s kulturou piva lahvového).

[106] Koncept 4IR „… zastírá původ současných problémů, je ideovou, resp. kvaziteoretickou oporou k vyloučení velké části obyvatelstva z aktivní účasti na procesu vývoje společnosti, což může ve svých důsledcích vést ke zneužití této části obyvatelstva jako destrukční síly“ (s. 5 materiálu Valenčík, R. a kol.: Čtvrtá průmyslová revoluce, nebo ekonomika produktivních služeb? Praha: VŠFS 2015. 100 s. ISBN 9788074081262).

[107] PostCapitalism: A Guide to Our Future. London: Allen Lane 2015. 368 s. ISBN 9781846147388.

[108] Progresivistický městský liberál se v pohodlí luxusní kavárny a bezpečí střežené rezidence (neziskové a společensky odpovědné) tetelí blahem nad frázemi o rozmanité mnohosti, nádherné pestrosti, duhové barevnosti, pluralitě a všemožných odlišnostech a jinakostech úžasné občanské společnosti. Dojímá se svou lidskoprávní ušlechtilostí, když vítačsky zve kamkoli kohokoli a okázale pohrdá populismem, malostí a provincionalismem národovecké hospody. Normální chlapi a normální ženské to v normálním životě vidí obvykle ovšem jinak. Pestrost, jinakost ani nenormálnost pro ně automaticky žádoucí a obohacující není. Dobře vědí, že multi-kulti ideologie není žádným výrazem zájmu o kulturu jiných, nýbrž pouze dekadentním pohrdáním kulturou vlastní.

[109] „Dvě věci na světě jsou nekonečné: vesmír a lidská hloupost. I když s tím vesmírem si nejsem tak úplně jist …“ (A. Einstein).