Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie

MARATHON

2/2018

číslo 150

_________________________________________

Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení

člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění

Obsah

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 30 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth) , etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

The magazine can be accessed at www.valencik.cz

E-mail contact: valencik@seznam.cz

Do rukou se vám dostává 2. číslo časopisu Marathonu za rok 2018. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Časopis je dostupný prostřednictvím sítě INTERNET na www.valencik.cz

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (03/2018) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. května 2018.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@seznam.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR

1. Úvodní poznámka

Druhé letošní číslo je 150. (!) číslem v historii našeho časopisu. Není zas tolik vědeckých časopisů, které by se dožily tolika svazků. Časopis začal vycházet na podzim roku 1996.

Hned první příspěvek je věnován velmi významné problematice národní a globální bezpečnosti v kontextu Průmyslu 4.0. Jeho autorem je J. Šetek a dívá se na danou problematiku netradičním způsobem.

Následuje obsáhlá část ohlasů, do které přispěl P. Sirůček dvěma obsáhlými příspěvky. První je reflexí deformací současného myšlení, a je příznačný autorovým sarkasmem i jeho intuicí a schopností uvažovat v širších souvislostech. Druhý příspěvek, též z jeho pera, je o českém pivu, ale čtenář v něm najde ještě o něco více.

Závěrečná část je věnována některým vybraným pasážím z pracovní verze připravované monografie, která se za svůj cíl klade teoretické uchopení problematiky teorie a praxe. Některé pasáže z této monografie byly v pracovní podobě uveřejněny v předcházejících dvou číslech. Čtenář tak může sledovat, jak si autorský tým vedený R. Valenčíkem danou problematiku ujasňoval. Kromě jiného je uveřejněn i obsah monografie, takže čtenář si může udělat představu o tom, jak jsou témata řazena a jak je dané téma pojato.

2. Hlavní materiály

Národní a globální bezpečnost v kontextu Průmyslu 4.0

Jaroslav Šetek

Abstrakt:

Východiskem článku je analýza současného chaotického stavu mezinárodního prostředí, v němž jsou státy odpovědné za svou bezpečnost pro své občany. Zároveň finančně, obchodně, vědecky, výzkumně, technologicky a stále více a více lidí volně proudí v tomto mezinárodním prostředí. Je logické, že taková internacionalizace poskytuje příležitost zemím, které usilují o stabilní hospodářský růst a bezpečnost. Současně však představuje jistá bezpečnostní rizika, která v současnosti zahrnuje mezinárodní terorismus, organizovaný zločin, hybridní a kybernetické hrozby, vlny nelegální migrace. Jejich podstata je založena na realitě současné povahy podnikatelské společnosti a souvisí s propojenými ekonomickými a sociálními aspekty.

Interdisciplinárním přístupem se v článku zkoumá současný vztah mezi národní bezpečnostní politikou a globalizací ekonomiky. Ukazuje skutečnost vývoje světové ekonomiky nejen ve všeobecné tendenci globalizace, ale také v polycentrickém, regionálním a národním rozměru v souvislosti s nástupem Průmyslu 4.0.. V tomto kontextu jsou vztahy funkční kontinuity globalizující, ale současně zachovávají specifika různých civilizací a kulturně-historického prostředí jejich složek. Proto je také nutné brát v úvahu pojmy "závislost" a "vzájemná závislost" při zkoumání současných problémů na rozhraní mezi státní bezpečností a globální ekonomikou. Tyto pojmy se často používají v současných úvahách o národní bezpečnosti v souvislosti s riziky spojenými s internacionalizací a globalizací.

Klíčová slova: Globalizace, světové hospodářství, globální a národní bezpečnost, bezpečnostní rizika, Průmysl 4.0 (Společnost 4.0)

1. Úvod

V globálně provázané ekonomice nemá bezpečnostní hrozba přesnou (národní) adresu původce. Státní hranice se staly bezvýznamnou diferenciací, stejně jako vojenské doktríny o prostoru a čase. Téměř cokoliv může být použito jako zbraň, jak o tom svědčí realita ze dne 11. září 2001, kdy civilní letadla byla použita k teroristickému útoku a mezinárodní terorismus se od tohoto dne stal globálním problémem lidstva se všemi sociálními a ekonomickými důsledky. Zvláště v  bezpečnostní oblasti se zdá, že dnes není nic nemožného nebo nemyslitelného. K tomu právě přispívají i rizika technologií Průmyslu 4.0 (respektive 4. Průmyslové revoluce, Společnosti 4.0…).

Industriální typ současné společnosti tak postupně získal další přívlastek „riziková“, a to nejen z příčiny ekonomických rizik, ale také z ekologických, válečných, zločineckých. S nimi je také provázán projev migračních vln od roku 2015 a problémy „padlých států” v regionech Blízkého východu a severní Afriky. To se.aspekty nehumání ekonomiky se špatným sociálním systémem, ztrátou pocitu bezpečí důsledkem ozbrojených konfliktů prostřednictvím občanských válek, aktivit terorismu a podobně.

2. Metody

Fungování a samostatná existence ekonomického systému v národní a globální dimenzi je spojena se vznikem institucí, které tvoří logicko-historický předpoklad pro zajištění bezpečnosti. Subjektem světového hospodářství jako systému se stávají národní ekonomické subjekty, jestliže jejich činnost je více či méně ovlivněna činností jiných subjektů sloužících mimo jejich národní teritorium. V této souvislosti se hovoří o jevu, který bývá interdependence.

Subjekty světového hospodářství jsou rovněž instituce a společenství, do kterých jednotlivé státy vstupují a vzdávají se své národní identity, dokonce v některých případech neprosazují zájmy pouze čistě ekonomické, ale hlavním cílem je sledování politických nebo bezpečnostních zájmů (typický příklad NATO, Evropská unie, Organizace spojených národů).

Z výše uvedených důvodů při zpracování převažují analytické a komparativní metody. Ty jsou aplikovány na vývoj bezpečnostních rizik v rámci globální ekonomiky od skončení studené války po současnost (s výhledem k technologiím Průmyslu 4.0). Zároveň je srovnána realita vývoje bezpečnostních rizik s vybranými teoretickými koncepty z uvedené problematiky druhé poloviny 20. století. V tomto kontextu je sledována dynamika vývoje hrozeb v globální dimenzi,

3. Výsledky - analýza výzkumu

Globální bezpečnost – teorie a realita

Světový sociálně-ekonomický systém je při svém fungování určitými faktory. Těmi hlavními, ovlivňujícími jeho funkční strukturu, jsou nepochybně ekonomické procesy. Jedná se zejména o procesy globalizace a polycentrismu. Obecným problémem při charakteristice těchto procesů je realita, že uvedené procesy probíhají částečně objektivně a tím ovlivňují prostředí světového hospodářství s jeho jednotlivými subjekty. Zároveň jednotlivé společensko-ekonomické subjekty na základě míry poznání těchto procesů se snaží implementovat normy do systému světového hospodářství, které mají ekonomické procesy ovlivňovat - bud' je podporovat, a nebo brzdit. Datovat počátky teorií o pojetí globální bezpečnosti tak není zcela jednoduché. Značně interdisciplinární přístup je provázen i aplikacemi matematických metod. Ty jsou v některých případech diskutabilní, a to zejména rivalitou společenské a matematické větve ekonomické teorie. .(Cichocki, Unbehaven, 1993).

Kombinace metod a typů prognóz světového ekonomického a sociálního systému v různých obdobích vytvořily myšlenkový proud globální bezpečnosti. Časově lze tento proud diferencovat na období podpůrných matematických metod a tvorby modelových sitiací prostřednictvím simulací (druhá poloviny 40. let a 50. léta 20. století), etapizace globálního prognózování (od 60. let. 20. století) a na teorii pěti sektorové bezpečnosti (vojenské, ekonomické, společenské, politické a environmentální) podle kodaňské školy (z přelomu 80. a 90. let 20. století).

V roce 1944 vzniká disciplína aplikované matematiky teorie her (presentací knihy Theory of Games and Economic Behavior od Johna von Neumanna a Oskara Morgensterna). Zabývá se rozhodováním za konfliktní situace, kdy okolí na naše rozhodnutí může nějakým způsobem zareagovat, udělat nějaké protiopatření, čímž se může zcela změnit naše situace. (Meadows, D. 1987) Od doby svého vzniku se teorie her aplikuje interdisciplinárním přístupem nejen v ekonomii, ale v mnoha oblastech lidské činnosti v politologii (vytváření politických koalic, integračních seskupení a dezintegračních tendencí, bezpečnostní aliance), sociologiii ( sociologie politiky, teorie elit), kriminologii, polemologii, globalistice. Tím se vytvořily předpoklady pro aplikace matematických metod pro prognózování bezpečnosti v národní a globální dimenzi. (Bertozzi, Johnson, 2016)

Spor o metodu a konsenzus v bezpečnostní teorii

Podle stoupenců společenské větve ekonomické vědy se ji snaží matematičtí rivalové (důsledkem aplikace exaktních metod) „odpolitičnit”, když u ekonomie se vynechává adjektivum „politická“. Důsledkem toho je, že ekonomické koncepty se mohou vyznačovat značnou mírou nestability, tedy mohou účinně fungovat za trvání podmínek, za nichž jsou definovány. Rozsáhlejší změny, které souvisí s věčnou snahou lidstva, pak nemůže ekonomie analyzovat a vytvářet patřičné prognózy, neboť přestala být „politickou“. Tuto realitu lze dokázat tím, že u společenských věd (bez přístupu metod exaktních) bývá příčinná souvislost jevů zcela jasná zpětně, ale současnost k nim bývá slepá. Například zpětně je zcela jasné, že rozvoj finančních derivátů musel vést ke krizi, ale nikdo to tehdy neviděl, podobně jako je zpětně zcela jasné, že národovectví a zbrojení na počátku 20. století muselo vést ke světové válce, ale nikdo to tehdy také neviděl. Pokud si tedy lidé myslí, že jim ekonomové mají říci, kdy přijde krize, je to jako chtít od filosofů, sociologů, politologů, aby řekli, kdy vypukne ozbrojený válečný konflikt, teroristický akt a podobně.

Jistý konsenzus matematické a společenské větve zejména v ekonomický a ostatních společenských vědách představuje systémová dynamika. Ta byla založena v 50. let 20. století Jay Wright Forresterem, zaměřená na systémy a jejich chováním v čase. Od té doby se její vývoj vyznačuje značnou akcelerací, neboť se jedná o orientovanou disciplínu. Ta napomáhá kvalitnějšímu poznávání okolních systémů, zejména těch, ve kterých se vyskytuje vysoká míra detailní a dynamické komplexity, mezi něž lze zařadit jakékoliv ekonomické (na úrovni mikro, makro), sociální instituce a systémy od rodiny, přes různé formy organizací (firmy, státní instituce..), až po celky typu států, mezinárodních seskupení, aliancí nebo globální ekonomiku. Proto se Forrestův model aplikoval v analýzách a prognózách níže uvedeného Římského klubu. Významnou průkopnicí v oblasti aplikace systémové dynamiky v aplikaci na životní prostředí v globální dimenzi byla Donella Meadowsová. Díky tomuto úspěchu pokračovala ve vědeckém bádání a v roce 1972 její vědecký tým s finanční podporou Římského klubu vyvinul počítačový model systémové dynamiky hlavních demograficko-ekonomických ukazatelů pod názvem World 3. .(Meadows,,1987)

Etapizace globálního prognózování

Zhruba od 60. let 20. století se datuje etapizace globálního prognózování, když začíná start celosvětových výhledů do budoucnosti. Tyto výhledy lze diferencovat vei třech základních časových horizontech : 1. horizont - přelom 60. a 70. let 20. století, 2. horizont - přelom 70. a 80. let 20. století a 3. horizont - polovina 90. let 20. století. (Šetek, 2015)

První horizont se datuje studií H. Kahna Rok 2000 - Rámec pro úvahy o nejbližších třiceti letech (1967), jejíž teoretický koncept přijímá nejstarší futurologická organizace - Světová federace studií o budoucnosti. Koncept Kahna rozvinula Světové federace o optimistickou prognózu na budoucnost bez podstatných kvalitativních změn, kdy světové populaci přes značné obavy z termojaderného konfliktu je přisuzována politická a hospodářská stabilita. Na druhé straně z iniciativy vlivných západoevropských politiků a vědců vzniká v roce 1968 již zmíněný známý Římský klub a na americkém kontinentě např. koncepty: Anny a Paul Ehrlichových (Lidstvo, zdroje a životní prostředí). Ohlasu se dostalo dílu Meze růstu (1972) od manželů Meadowsových. Jejich dílo zveřejnilo výsledky počítačově simulovaného vývoje lidské populace a využívání přírodních zdrojů do roku 2100. Z díla je patrné, že během 21. století dojde k brutálnímu populačnímu pádu v důsledku znečištění, vyčerpání úrodnosti obdělavatelných půd a nedostupnosti energetických zdrojů (především fosilních paliv). Zpráva tehdy alarmujícím způsobem varovala, že je třeba zastavit hospodářský růst a že svět stojí před vyčerpáním ropy do roku 1992. V roce 1974 vydal Římský klub publikaci „Lidstvo v bodu zvratu“ (Mankind at turning point). V této publikaci se první straně doslova píše „Země má rakovinu a tou rakovinou je lidstvo“. Na to reaguje Paul Ehrlich v knize  „Populační bomba“ (Population bomb, 1976), na straně 152 dodává „Musíme přestat s naší snahou léčit symptomy a přikročit k vyříznutí rakoviny. Tato operace bude vyžadovat zřejmě mnoho brutálních a bezcitných rozhodnutí.“ (Ehrlich, 1976).

 Výše uváděné prognostické koncepty první generace předpovídají, že růst světové populace a spotřeby, spolu s jejím vyvolaným náporem na přírodní zdroje a fyzické prostředí, vede lidstvo do záhuby, jejímž důsledkem bude náhlý úbytek obyvatelstva a bídná životní úroveň těch, kteří přežijí. (Beck, 2011)

Druhý horizont globálních prognóz z přelomu 70. a 80. let 20. století začíná se vznikem instituce Interfutures pod patronací Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj a Brandtovy komise věnované sporu “Severu a Jihu”. V této prognostické generaci je protiklad mezi katastrofickou budoucností a soběstačností společností ponechán v pozadí. Důvodem k tomu byla okolnost, že zvolený časový horizont - přelom tisíciletí je příliš blízký a během období prvních deseti let třetího tisíciletí, se neobjeví žádné neřešitelné problémy. .(Beck, 2011).

Třetí horizont prognóz z počátku 90. let 20. století aplikují ve značné míře simulační modelování a exaktní matematicko-statistická instrumentaria. Dokladem aplikace těchto metod jsou prognostické studie jako: Globus 2000, Komplexní ekonomická perspektiva do roku 2000, Naše společná budoucnost (mezinárodního týmu pod vedením norské premiérky H. G.. Brudtlandtové). V první polovině 90. let 20. století se v bezpečnostní diskusi objevil nový pojem - lidská bezpečnost. Tento termín se stal jakýmsi heslem či zaklínadlem, které používá řada agentur Organizace spojených národů, některé národní rozvojové agentury, mezinárodní a lokální nevládní organizace a v neposlední řadě i mnoho badatelů v oblasti mezinárodních vztahů. Mezi nejvýznamnější autory toho horizontu patří dvojice I. Carsson a S. Ramphal, kteří za období 1992 - 1995 vypracovali publikaci Naše společné sousedství, kde kladou za strategický cíl řešení adekvátní vypořádání nadnárodních struktur tváří v tvář budoucímu vývoji většiny globálních problémů, zejména problematiky války a míru a budoucnosti člověka vzhledem k měnící se hiearchii hodnot lidské společnosti. .(Beck, 2011).

Přínos kodaňské školy – rozšířené pojetí bezpečnosti

V průběhu 70. let 20. století probíhají ve světové ekonomice ropné šoky. Od této doby nebyla jen ropa součástí tématu energetické bezpečnosti. Postupem času se oblast energetické bezpečnosti začala vztahovat i na ostatní energetické komodity (zemní plyn, uhelné zdroje, elektrická energii…). Mimo uvedené komodity se začala oblast energetické bezpečnosti orientovat na světové trhy, rozhodovací procesy a infrastrukturu (sítě ropovodů, plynovodů, přenosů a rozvodů elektrické soustavy apod.), která s tímto tématem souvisí. Reálné rozpracování energetické bezpečnosti se uskutečnilo až ve vazbě na environmentální bezpečnost. Osamostatnění energetické bezpečnosti a její těsnější propojení na ekonomickou a vojenskou dimenzi, se uplatňuje až v 90. letech 20. století na pozadí stoupající spotřeby surovin díky industrializaci asijských zemí a zvýšení cen energetických surovin, které začaly ohrožovat prosperitu vyspělých zemí Západu. (Hoffman, Shelby, 2017)

V roce 1985 byl založen Kodaňský ústav pro výzkum míru (kodaňská škola). Je proto zřejmé (podle záměru), že inspirací jejího vzniku byly koncepty globálního prognózování od 60. let a realita dopadů ropných šoků s následným fenoménem energetické bezpečnosti od 70. let 20. století. Metodicky tato škola vychází ze tří teoretických přístupů - strukturálního realismu, anglické školy a sociálního konstruktivismu.  Její duchovní otec britský politolog Barry Buzan zásadně ovlivnil reformu tehdejšího konceptu bezpečnostní analýzy. Podstata reformy spočívala v jejím rozšíření a prohloubení o ,,nové” hrozby a ,,nové” objekty a zároveň byl zaveden zcela nový pohled na dynamiku bezpečnosti, který získal pojmenování sekuritizace. Tento pojem byl poprvé formulován v roce 1995 dánským politologem Olem Waeverem v publikaci ,,On Security (Hoffman, Shelby, 2017)

Na přelomu 80. a 90. let 20. století došlo k celosvětovému propojení, globalizaci, a tím i k větší míře interdepence - vzájemné závislosti jednotlivých regionů ve světě. Tato interdepence se projevila konceptem společné bezpečnosti, ten měl zaručit jistou spolupráci států a překonání bezpečnostního dilema. Po skončení studené války se rozhořely debaty o novém uchopení konceptu bezpečnosti, kde se nejvlivnějšími nositeli stali představitelé kodaňské školy. Ústředním předmětem jejich diskuse byla škála otázek typu, zda a jak prohloubit koncept mezinárodní bezpečnosti bez narušení konceptuální soudružnosti, a jak rozšířit zaměření analytického rámce o jiné než tradičně vojenské druhy hrozeb a zároveň zachovat logičnost a smysluplnost konceptu. Kodaňská škola na základě zkoumání světa tvrdila, že je nutné rozšířit koncept bezpečnosti, protože tradiční vojenská bezpečnost se stává méně důležitou a nová bezpečnostní agenda se bude zabývat ekonomickými, environmentálními a společenskými tématy. (Šetek, Petrách; 2016)

Představitelé kodaňské školy jsou tak v historii bezpečnostních studií zastánci širšího pojetí oblasti bezpečnosti, které zapojuje i další nevojenské sektory. Uvádí celkem pět sektorů bezpečnosti: vojenský, ekonomický, společenský, politický a environmentální sektor. Vnímání hrozeb v rámci sektorů začalo sílit v druhé polovině studené války (paralelně s prvním ropným šokem) a v současné době je všeobecně přijímaný fakt takový, že určitý objekt (v mezinárodních vztazích se povětšinou hovoří o státech) lze rozhodně ohrozit i jiným způsobem než jen pouhou fyzickou (vojenskou) agresí. Typickým příkladem je přerušení dodávek strategických energetických surovin, kybernetický útok, hybridní hrozba, teroristický akt. Je ovšem důležité, aby všechny sektory byly na sebe v analýze bezpečnosti napojeny, aby bylo možné výzkum realizovat tak, aby bylo na sebe možné najít společné prvek řešení. (Šetek, 2015)

Analýza globálních bezpečnostní rizik po skončení studené války

Proudy futurologického, prognostického myšlení a bezpečnostních studií druhé poloviny 20. století potvrdily, že budoucnost globálních problémů lidstva na začátku nového tisíciletí bude odrážet oblasti všelidských sociálních, ekonomických, eticko-humanitárních a kulturních aspektů rozvoje lidské civilizace. (Kellas, 1991) V této souvislosti se jví řada otázek typu:

• Mohly být teoretické koncepty užitečné pro včasné varování?

• Nesalhaly bezpečnostní a zpravodajští analytici? (Šetek, 2015)

Odpověd na výše uvedené otázky není zcela jednoduchá. Na straně jedné se ustanovily obavy ze sílících rozporů mezi konzumní typem společnosti Západního světa se světem s převládající chudobou. Tím se projevuje a prohlubuje rozpor mezi typy společností ­konzumní a chudoby, což je potenciální riziko pro ideologii terorismu. Na straně druhé žádný z teoretických konceptů futurologie, globalistiky a kodaňské školy nevytvořil koncem minulého tisíciletí hypotézu a následně i prognózu, že mezinárodní terorismus (po událostech 11. září 2001) se stane globálním problémem lidstva. Stejně tak nebylo sebemenší zmíňky o bezpečnostních rizicích migračních vln (provázané rovněž s aktivitami organizovaného zločinu a mezinárodního terorismu) vyústěné v nejhlubší humanitární krizi od konce druhé světové války.

Po ukončení studené války byla realita globální ekonomiky charakteristická dynamikou s kvantitativními a kvalitativními změnami. Rozpad Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci v evropském regionu počátkem 90. let 20. století představoval konec systému bipolárního rozdělení světa. Tím byl iniciován proces vzniku celé řady nových států na evropském kontinentu. To vše vyvolalo prostor pro vznik nových bezpečnostních rizik, které mohou výsledně zredukovat celkovou úroveň národní a globální bezpečnosti. V případě ozbrojených válečných konfliktů (jako největšího rizika bipolárního světa) na konci 20. století setkáváme se skutečně novým, dosud nejasně vymezeným a definitivně neusazeným společenským jevem, který je charakteristický níže uvedenými faktory:

• válečné střety se začaly přesouvat z oblasti mezistátní do oblasti vnitrostátní,

• většina válek se odehrává na teritoriu zhrouceného státu, v situaci boje všech proti všem,

• začala mizet hranice, kterými moderní stát oddělil legální válku a nelegální kriminální aktivity, sféru vnitřní a vnější bezpečnosti, civilní a válečnou zónu,

• vedle vládních vojsk bojují nejrůznější nepravidelné skupiny, nejčastěji definované etnicky nebo nábožensky,

• trend „privatizace“ vojenského násilí je potvrzován rostoucí účastí mezinárodních žoldnéřů nejrůznějšího ražení - od profesionálních válečníků na volné noze přes dobrodruhy bez příčiny až po náboženské fanatiky,

• zaniká aplikace politiky ve smyslu sledování racionálně definovaného státního zájmu. (Šetek, 2015)

Takové nové typy bezpečnostních rizik ovlivňují ekonomické základny národní a globální bezpečnosti. Do ekonomického systému se vracejí a uplatňují takové metody tvorby zdrojů jako loupež, překupnictví, pašování embargovaných komodit, vydírání, rozkrádání humanitární pomoci a investic do postkonfliktní sanace. (Moore, Recker, 2016) Tímto způsobem formuje „nový typ globalizované neformální ekonomiky, kde jsou vnější toky zejména humanitární pomoci a plateb ze zahraničí integrovány do místního a oblastního hospodářství“. (Šetek, Petrách; 2016) Na této ekonomické bázi dochází k tvorbě „nového temného typu společenských vztahů, kde je hluboce provázána ekonomika s násilím“. (Park, Bali, 2017)

Výše uvedené politické a ekonomické změny přinesly do globální ekonomiky celou řadu rozptýlených rizik a ohrožení nižšího řádu, a to přímo v evropském prostoru (jihovýchodní Evropa) nebo její blízké bezprostřední okolí - severní Afrika, krizové oblasti Asie. Všechny tyto regiony se staly pro globální ekonomiku zdrojem přímých rizik - mezinárodní terorismus, etnické čistky, proliferace zbraní hromadného ničení, popřípadě i nepřímá rizika - organizovaný zločin, obchod s narkotiky, ekonomický kolaps (padlé státy), rozsáhlé migrační vlny. Z tohoto důvodu se stalo povinností a právem každého demokratického státu zajistit bezpečnost své suverenity, územní integrity a občanů. (Park, Bali; 2017)

Vzhledem ke složitosti vzniklého strategického prostředí neexistovala jedna univerzální instituce, organizace, metoda či způsob, která by byla schopna samostatně řešit celé spektrum nově vzniklých bezpečnostních rizik. Euroatlantický bezpečnostní systém začal zahrnovat multilaterální vojenskopolitické, ekonomické a bezpečnostní organizace - NATO, Evropskou unii, Západoevropskou unii (její činnost ukončena v roce 2010), Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Tyto org anizace byly charakteristické řadou dynamických procesů a hledaly optimální podobu jak samotných organizací, tak jejich vzájemné koexistence a spolupráce ve 3 rovinách:

1. interní transformace jednotlivých multilaterálních bezpečnostních organizací, reforma jejich institucionálních orgánů struktur, funkcí a nástrojů,

2. externí transformace charakterizovaná procesem rozšiřování jednotlivých organizací a vytváření různých podpůrných a pomocných struktur - Partnerství pro mír, Euroatlantická rada partnerství, asociované partnerství při Západoevropské unii, asociační dohody mezi Evropskou unií a dalšími kandidáty na členství,

3. plnění konkrétních úkolů v mezinárodních misí dislokovaných v krizových regionech. .(Šetek, 2015)

Na základě analýzy účinnosti bezpečnostních organizací a ekonomické efektivnosti při angažovanosti v krizových oblastech ozbrojených konfliktů ve světě se od konce studené války po současnost se NATO (krize na Balkánském poloostrově, operace Trvalá svoboda proti mezinárodnímu terorismu) jeví jako nespolehlivějších záruka pro zajištění stabilní bezpečnosti ve světě.

Analýza nové etapy vzniku bezpečnostních rizik

Po více jak dvaceti letech od konce studené války (v období 2010 – 2015) vznikají další potenciální rizika v globální dimenzi. Těmi jsou dopady aktivity složek organizovaného zločinu v rámci migračních vln a orientace k Průmyslu 4.0.

Nejrychleji rostoucím odvětvím organizovaného zločinu v globálním měřítku se stalo od roku 2015 pašování lidí důsledkem migrační vlny z „padlých“ států Blízkého východu a severní Afriky do Evropy. Jen za zmíněný rok 2015 počet migrantů přesáhl jeden milion a podle Europolu využilo 90 % migrantů služeb pašeráků. ¹ Příjmy zločineckých struktur z této nelegální činnosti se odhadují okolo šesti miliard eur. Z ekonomického pohledu nelegální obchod s lidmi v rámci migrační krize vede k poškození ekonomických zájmů západní společnosti. V této souvislosti se lze domnívat o existenci skrytých dotací do této sféry nelegálního podnikání. Hypotéza vychází z reality, že převážná část migrantů nedisponuje patřičnými finančními prostředky na úhradu služeb zločineckých struktur pro zajištění přesunu do evropského regionu. (Miller, Caplan;,2016) Část „stanovené ceny“ na tyto služby je tak dotována dosud „neviditelným – neznámým“ subjektem, který by tak po stránce ekonomické a politické profitoval z poškození ekonomických a politických zájmů západní demokratické společnosti.

Nosnými pilíři k přechodu na  Průmysl 4.0 je digitalizace a informační technologie. Ty se stávají strategickými prostředky všech sektorů ekonomiky, státní i nestátní administrativy, ozbrojených sil a bezpečnostních složek státu. S tím souvisí i identifikace nových hrozeb, a to nejen pro národní ekonomiky, nadnárodní subjekty, ale i celý globální prostor. .Počítačové „nečistoty“ ve formě virů tak postupně proměňují obyčejné nesnáze ve vážné bezpečnostní problémy a dokonalé nástroje kybernetické špionáže, zločinu, teroristických aktivit. Kybernetický svět znamená vážnou zranitelnost pro stále více vzájemně provázané společenství. Mnoho bezpečnostních analytiků, teoretiků a prognostiků se snaží charakterizovat nově příchozí fúzující formy rizik slučujících charakteristické rysy různých typů vojenských i nevojenských, bojových i nebojových aktivit. Jednotlivé výzvy, jež byly v minulosti představovány samostatnými filozofiemi válčení konvenčního protivníka, teroristy či povstalce, konvergují do předpokládaného střetu s někým, kdo použije všechny možné formy násilné činnosti, a to pravděpodobně simultánně. Tato skutečnost vytváří neobvyklé dilema pro současné bezpečnostní analytiky a plánovače, kteří najednou jako by nevěděli, zda opustit myšlenku přípravy na válku státních aktérů s konvenčními schopnostmi, nebo se přeorientovat na pravděpodobnější scénáře střetu s nestátním protivníkem, který používá asymetrickou činnost a „taktiku nepravidelného boje“. V této souvislosti lze doporučit teoretickému proudu kodaňské školy rozšířit pojetí bezpečnosti o další sektor (šestý), kterým by byla kybernetická (informační) bezpečnost. (Šetek, Petrách; 2016)

4. Závěr

Důsledkem akcelerujícího dynamického vývoje společnosti mají projevy bezpečnostních hrozeb s nástupem Průmyslu 4.0 neznámé kvantum rozměrů. Je jisté, že některé projevy zcela zanikají, jiné vznikají, rozvíjejí se, ba  dokonce mohou i některá další zcela neznámá vzniknout. Je zřejmé, že zejména na redukci hrozeb se staví společenské, technické a mezní vědní obory. Je zřejmé, že žádné riziko a jeho všestranné dopady nelze zcela eliminovat, ale je možná jeho maximální redukce s minimálními negativními dopady na ekonomický systém národní a globální úrovně. O tom jak je účinná svědčí i ekonomická dimenze uvedené problematiky.

Lze proto doporučit teoretikům na bezpečnostní problematiku v národní a globální dimenzi sledovat její provázanost s ekonomickými  aspekty na straně jedné. Zároveň také respektovat politickou zodpovědnost a etické principy při nakládání s veřejnými zdroji na zajištění efektivní bezpečnosti na straně druhé.

Seznam použitých zdrojů

Cichocki, A. and Unbehaven, R., (1993). Neural Networks for Optimization and Signal Processing, 1st ed. Chichester, U.K.: Wiley.

Beck, U. (2011). Riziková společnost, Praha, Slon.

Ehrlich, R. P.(1976). The Population Bomb, Ballantine Books.

Kellas, J. (1991). The politics of Nationalism and Ethnicity, New York: St. Martin ´s Press.

Meadows, D. (1987). Limits to Growth. Signet.

Bertozzi, A. L. & Johnson, S. (2016). Mathematical modelling of crime and security. European Journal of Applied Mathematics. Volume: 27   Special Issue. pp. 311-316.

Hoffman, A. M. and Shelby, W. (2017). When the "Laws of Fear" Do Not Apply: Effective Counterterrorism and the Sense of Security from Terrorism. Political Research Quarterly.  Volume: 70. Issue: 3.   pp. 618-631.

Moore, M. D., & Recker, N. L. (2016). Social Capital, Type of Crime, and Social Control. Crime & DelinquencY. Volume: 62.  Issue: 6.  pp.728-747.

Miller, J.& Caplan, J. M. (2016). Assessing the Effects of Local Crime Hotspots on ParoleRecidivism. Prison Journal. Volume: 96. Issue: 3. pp.437-461.

Park, J. and Bali, V. (2017).International Terrorism and the Political Survival of LeadersJournalof Conflict Resolution.  Volume: 61.  Issue: 7.   pp.: 1343-1370.

Šetek, J. (2015). New Features in Respect of the Economy and Security in the early 21st Century. The International Scientific Conference INPROFORUM. České Budějovice. Czech republic. pp. 14–19.

Šetek, J. and Petrách, F. (2016). Human capital in the context of the economic dimension of crime in the transformation of the economy. 10th International Days of Statistics and Economics. Praha. Czech republic. pp. 1777-1786.

3. Ohlasy

Zasíťovaní dementi doby digitální I. část

Pavel Sirůček

Motto: Budou naše děti přemýšlet stejně jako my? Budou vůbec ještě přemýšlet …?

Carr, N. G.: Nebezpečná mělčina: Jak internet mění náš mozek. Analýza stavu lidské psychiky v době digitální. Podlesí: Dauphin 2017. 320 s. ISBN 978-80-7272-780-3 (v části I.)

Spitzer, M.: Digitální demence: Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum. Brno: Host 2014. 343 s. ISBN 978-80-7294-872-7 (v části II.)

Spitzer, M.: Kybernemoc! Jak nám digitalizovaný život ničí zdraví. Brno: Host 2016. 391 s. ISBN 978-80-7493-792-9 (v části III.)

Populární a hojně překládaný americký spisovatel, publicista a redaktor N. G. Carr se věnuje problematice byznysu a především otázkám vlivu moderních technologií na společnost a kulturu i na jedince a jejich psychiku a zdraví. Carrova pojednání na straně jedné vyznívají jako oslava nových moderních technologií, na straně druhé však varují před jejich nesprávným či nadměrným používáním a negativními dopady na dnešního člověka a celou společnost. Carr zaujal titulem² Does IT Matter? Information Technology and the Corrosion of Competitive Advantage,³ kterým údajně urazil celebrity z vedení mocných IT společností tvrzením, že i přes rozvoj a sílu informačních technologií jejich strategický význam ve světě byznysu ve skutečnosti klesá. Informační technologie nejsou jen zdrojem konkurenční výhody a začínají u nich převažovat náklady. Tyto technologie se přitom podobají parnímu motoru, železnici, elektrické síti, telegrafu, telefonu, dálničním systému a dalším technologiím, které se v minulosti ukázaly coby revoluční. Revoluční pro celou společnost, ale nikoli pro jednotlivé firmy. Jakmile se staly pro všechny dostupným zbožím (proces komodizace má probíhat i u informačních technologií) přestaly být strategickou výhodou a staly se výrobním faktorem, který je třeba spravovat a který se stává i zdrojem rizik (např. při výpadcích). V tomto ohledu už informační technologie nejsou z pohledu firem „důležité“. Publikací The Big Switch: Rewiring the World, from Edison to Google⁴ cílí N. G. Carr na ekonomický a společenský vliv cloud computingu, jehož následky přirovnává k expanzi elektrifikace na počátku 20. století. Kniha The Glass Cage: How Our Computers Are Changing Us⁵ ukazuje osobní, společenské a ekonomické důsledky automatizace. Líčí, kterak používání počítačů a softwaru k vykonávání činností, které lidé dříve dělávali sami, mění jejich životy. Ve sbírce blogových příspěvků, esejů a recenzí z období 2005-16, publikované coby Utopia Is Creepy: And Other Provocations,⁶ Carr provokativně kritizuje moderní americký techno-utopismus.

Diskutovaným se stává i pojednání Is Google Making Us Stupid? What the Internet is Doing to our Brains,⁷ kritizující negativní dopady internetu na proces učení, poznávání a myšlení. Na jeho základě je koncipován představovaný text, vznikající v období 2007-09.⁸ Jde o hlubší zamyšlení nad fenoménem internetu s názvem The Shallows: What the Internet Is Doing to Our Brains⁹ z roku 2011. Kniha se stává bestsellerem a figuruje mezi finalisty prestižní Pullitzerovy cenu v kategorii literatury faktu. Česky vychází roku 2017 jako Nebezpečná mělčina: Jak internet mění náš mozek. Analýza stavu lidské psychiky v době digitální.¹⁰ Originál od českého překladu dělí šest let (kdy se i na poli internetu leccos událo, namátkou např. nárůst fenoménu youtuberství), což na aktuálnosti poselství knihy neubírá. V řadě aspektů právě naopak. Carr názorně vykresluje, jak nové technologie mění způsob lidského myšlení a jednání. Nepřehlíží celou řadu pozitivních aspektů, které přináší internet, ale ani nikterak nezakrývá negativa a ohrožení z něj plynoucí. Obvykle ani příliš nenadsazuje ani nepřehání.¹¹ Varovně poukazuje na roztříštěnost poskytovaných informací, na neschopnosti vnímat kontext, porozumět obsahu, soustředit se anebo na neschopnost informace hlouběji zpracovávat. Vcelku umně vede čtenáře k tomu, aby si jasně uvědomil, co s ním samotným dělá nasávání informací pouze z internetu (neschopnost ponořit se hlouběji do textu, proniknout k podstatě problému, neustálé překlikávání a odkazy, odvádění pozornosti i koncentrace apod.).

Ke změnám nemá přitom docházet pouze na mentální úrovni, nýbrž i v samotné struktuře lidského mozku. Publikace snáší historicko-vědecké důkazy o tom, že změny struktury mozku jsou reakcí na zkušenosti. Technologie, které lidé dnes používají k hledání, ukládání a sdílení informací ovšem člověka od tohoto přirozeného vývoje spíše odklánějí. Oproti tištěné knize, která vybízí ke koncentraci a hlubokému zamyšlení, umožňuje internet rychlé a roztěkané vyhledávání informací z mnoha a mnoha zdrojů. Díky němu je (post)moderní člověk sice rychlý a výkonný, vykazuje optimalizovanou výrobu a spotřebu, texty dokáže zběžně rychle prolétnout a vytáhnout z nich pouze potřebné informace, nicméně přitom ztrácí schopnost koncentrace, rozjímání i reflexe. A schopnost kritického myšlení i vlastně přemýšlení vůbec. Dodejme, že klid a pozornou mysl vyžaduje nejenom rozmýšlení, ale i empatie a soucítění.

„… internet mění náš pohled na svět, způsob našeho uvažování, priority našich rozhodnutí a v neposlední řadě struktury našich mozků. Interaktivní charakter internetu nabízí mocné nástroje pro vyhledávání informací, vyjadřování se a ke konverzování s druhými. Také z nás dělá laboratorní krysy, které si neustálým mačkáním páky zajišťují alespoň malý přísun granulek v podobě společenské a intelektuální potravy“ (zadní strana přebalu české mutace).

Kniha sestává z Předmluvy, deseti Kapitol (se čtyřmi Odbočkami), Epilogu, Další četby a Poděkování. Další četba – coby seznamy dalších pramenů (odkazovaná literatura v textu je přitom uváděna v poznámkách pod čarou, kdy však absentuje její souhrnný seznam, což orientaci či dohledávání neusnadňuje) – je užitečnou pomůckou ohledně inspirací a dalších informací týkajících se oblastí Mozek a plasticita, Historie knihy, Myšlení čtenáře, Mapy, hodinky a podobně, Technologie intelektuálních dějin a Počítače, internet a umělá inteligence. Český překlad je místy možná až příliš toporný a školometský, leč přežitelný ještě je a snad ani příliš neruší a ani nezatemňuje.¹² Pochvalu ale zaslouží důsledné přechylování ženských příjmení, které je v českém jazyce naprosto normální a přirozené (a které má být povinné).

Předmluvu Hlídací pes a zloděj otevírá oslavné připomenutí prorocké knihy M. McLuhana Understanding Media: The Extension of Man,¹³ s poselstvím, že „elektrická média“ (telefon, rozhlas, film a televize) 20. století převálcovala tištěný text.¹⁴ Včetně zopakování oblíbeného klišé, že: „Médium je poselství“. I toho, že kniha předpovídala zánik lineárního myšlení. Carr v neposlední řadě upozorňuje, že McLuhan nebyl pouze obdivovatelem transformační síly nových komunikačních technologií, nýbrž varoval i před hrozbou, „již tato moc představuje, a před nebezpečím netečnosti vůči ní“ (s. 8 rec. publ.). McLuhanova práce je dnes, podle Carra, jakousi kulturní památkou coby „dokonalý produkt šedesátek“ a je na ní odkazováno na řadě míst představovaného textu (Možná někdy skoro až příliš a možná i jednostranně a nekriticky). Dnešním médiem, které silně podněcuje debaty mezi nadšenci a skeptiky představuje internet. Carr připomíná, že zaměříme-li pozornost na obsah médií, často nám unikají jejich skutečné důsledky. Média totiž mění vzorce chování – „Média svým kouzlem, nebo vlastně neřestí, ovlivňují samotný nervový systém“ (s. 9 rec. publ.). Už McLuhan dobře věděl, že každé nové médium nás mění. Internet nám velkoryse servíruje jeden velkolepý požitek za druhým a je velkou vymožeností s celou řadou pozitiv, nicméně: „Je natolik naším sluhou, že by bylo příliš neurvalé všimnout si, že je také naším pánem“ (s. 11 rec. publ.).

V dalších částech, na řadě míst, už převažuje „ich“ forma psaní, která nemusí sedět úplně každému. Leč asi je zde na místě. Carr totiž představuje své vlastní „upadnutí“ do stavu blížícího se počítačové závislosti. Což servíruje vesměs poutavě, zajímavě i čtivě. Jeho styl je vesměs obratný, elegantní a nepostrádá ani sympatickou sebeironií. Snad ani nadhled a potřebnou erudici. Nicméně samozřejmě nejde o žádné převratné vědecké pojednání,¹⁵ ale o práci populární a popularizační, a dodejme – o solidní kompilaci. Autor přitom není úplně jednostranný při náhledech na internet a další nové technologie. Snaží se o střízlivější pohled, kdy nepřehlíží jejich nesporná pozitiva a není ani žádným zvěstovatelem brzké digitální apokalypsy. Nicméně do tábora naivně-fanatických (a dodejme, i krajně nebezpečných) technooptimistů rozhodně nenáleží a jeho realistický skepticismus, např. právě ohledně internetu, bývá i často připomínán a kritizován. S čímž souvisí Carrovy vážné obavy ohledně vzdalování se lidské přirozenosti, kdy např. splývání člověka a strojů rozhodně nepovažuje za nevyhnutelný evoluční krok. Carr se nebojí ani vyjádření svých vlastních postojů v hodnotících pasážích knihy, které samozřejmě nemusí vždy rezonovat s mainstreamovými pokrokářskými náhledy na internet, digitalizaci, robotizaci etc. Přitom čtenář nemá pocit, že je autorem povýšeně poučován a mnozí jistě ocení i to, že N. G. Carr zbytečně nemoralizuje.

Kapitola první HAL¹⁶ a já startuje osobním posteskem, že autorův mozek se mění, že někdo, nebo něco, mu přeprogramovává paměť a přepojuje nervové spoje. Což pociťuje při čtení. Dřívější spontánní hluboké ponoření do knihy „se změnilo v úsilí“ (s. 13 rec. publ.). I díky internetu se mění způsob, jak přemýšlí. A stýská se mu přitom po jeho starém mozku. Carr počíná líčit svou konfrontaci s počítači, internetem, digitálními médii a dalšími ICT (informačními a komunikačními technologiemi) od prvního „digitálního laškování“ až po dnešní pohlcení internetem. Jako ve všech kapitolách uvedené činí s mnoha odkazy na řadu studií, resp. expertů z nejrůznějších oblastí. Včetně precizace teze, že knihy se stávají zbytečnými, jakmile se člověk naučí být „šikovným lovcem“ informací na webu. A to půltisíciletí od Gutenbergova vynálezu knihtisku, který knihy zpřístupnil. Internet nesporně poskytuje velké bohatství, ale ohrožuje i lineární myšlení, které se nacházelo v centru dění umění, vědy i společnosti v době renesance, osvícenství, průmyslové revoluce i modernismu. Stojíme na křižovatce mezi dvěma odlišnými způsoby myšlení, jak predikuje už M. McLuhan.

Kapitola druhá Životně důležité dráhy se věnuje lidskému mozku, jeho neuvěřitelné složitosti, adaptabilitě a plasticitě. Mozek se mění neustále, po celý život. Neuroadaptabilitu a neuroplasticitu autor představuje pod zorným úhlem filozofie, lékařství či objevů neurověd. Připomíná i psací stroj – mechanickou „psací kouli“, kterou si kupuje nemocný filozof F. Nietzsche, aby mohl dále psát. Píše dál, ale jeho styl psaní se mění. Jeho próza je upjatější a telegrafičtější, styl silnější a údernější a stroj ho přivádí i na jiné myšlenky. Na tvorbě myšlenek se tak podílí i to, na čem píšeme. Kapitolu zakončuje Odbočka na téma Co si mozek myslí, když o sobě přemýšlí. Od Aristotela, přes Descarta na dialektické téma „mozek je věčně v pohybu“. Nicméně puntičkářský kritik by mohl podotknout, že i na českém trhu je dostupná řada titulů, která fungování mozku popisuje zasvěceněji, hlouběji a možná i ještě čtivěji.¹⁷

Což částečně platí i pro pasáže následné, k nimž náleží též kapitola třetí, nesoucí pojmenování Nástroje myšlení. Intelektuální zrání člověka dokumentuje pomocí vývoje sestavování map. Obecněji pokrok rozvoje kartografie váže k rozvoji lidského myšlení. Mapa přenáší přírodní jevy do umělého a mentálního vnímání. To, co mapa udělala s prostorem, jiná technologie učinila s časem – mechanické hodiny. Mapy i mechanické hodiny změnily i způsob myšlení. Podle toho, jak technologie „doplňují nebo posilují naše vrozené schopnosti“ (s. 65 rec. publ.) jsou vyčleňovány jejich cca čtyři skupiny. První (pluh, jehla či bojový letoun) zvětšuje fyzickou sílu, zručnost či houževnatost. Skupina druhá (mikroskop, zesilovač, Geigerův počítač) rozšiřuje škálu našich smyslů. Třetí (nádrž, antikoncepční pilulka nebo geneticky upravená kukuřice) umožňuje přetváření přírody, aby tato nám lépe sloužila. Mapa a hodinky patří do čtvrté kategorie, kterou (s odvoláním na sociologa D. Bella a antropologa J. Goodyho) autor nazývá „intelektuální technologií“. Psací stroj, počítadlo, sextant, glóbus, kniha či noviny – jde o „nástroje, které rozšiřují nebo podporují naše mentální schopnosti, jako je vyhledávání a třídění informací, formulování a vyjadřování myšlenek, sdílení know-how a znalostí, měření a počítání, zvětšení kapacity naší paměti“ (s. 66 rec. publ.). Filozofováno, v únosné míře, je ohledně „étosu“ technologií a úvahy se dotýkají taktéž problematiky technologického determinismu (dle T. B. Veblena, K. H. Marxe, R. W. Emersona), resp. sporů, argumentů a debat mezi deterministy a instrumentalisty. Deterministé technologický pokrok vnímají coby autonomní sílu, kterou člověk nemá pod kontrolou, a která je primárním faktorem ovlivňujícím směr lidských dějin. Na druhé konci spektra stojí instrumentalisté (např. D. Sarnoff), kteří moc technologií bagatelizují. Následně jsou Carrem podrobněji dokumentovány mentální a sociální adaptace na nové „intelektuální“ technologie.

O „intelektuálních“ technologiích, které dokáží přepisovat, produkovat a distribuovat psané texty pojednává kapitola čtvrtá Prohlubující se stránka. Čtenář se dozvídá o technologii psaní, pokroku v technologii knihy, o hliněných destičkách Sumerů, papyrech starých Egypťanů, destičkách voskových, o psaní slov bez mezer a interpunkce, o otročině profesionálních písařů i přizpůsobování psaného jazyka potřebám čtenářů. Dále o revoluční převratnosti (a dodejme, že i „kacířství“) Gutenbergova vynálezu tištěného textu. Tisk pomocí pohyblivých písmen neuvěřitelně „změnil stav i vzhled věcí na celém světě“ (s odkazem na F. Bacona, který za stejně mocné vynálezy jako tištěné písmo pokládal střelný prach a kompas). V neposlední řadě o koncentrovaném čtení, které tištěná kniha – na rozdíl od elektronické – vyžaduje. Což je ilustrováno na poezii, žádající si „klidnou a tichou soustředěnost“. A o dnešním vytlačování tiskařského stroje po cca 550 letech z našich intelektuálních životů. Elektrická revoluce připívá k tomu, že: „Dráhy v našem mozku se znovu přepojují“ (s. 110 rec. publ.). Kapitolu doplňuje Odbočka k Le De Forestovi a jeho dokonalému audionu. O podivínském vynálezci a prvním elektronickém zesilovači, který (roku 1906) nastartoval elektronický věk.

Kapitola pátá Médium nejobecnějšího charakteru startuje A. Turingem a jeho vynálezem počítacího přístroje, předcházejícího moderním počítačům, pokračuje jejich překotným vývojem a brzy se už dostává k internetu. Zdůrazňována je odlišnost internetu od většiny masových médií, které tyto nahrazuje – internet je obousměrný. „Přes net můžeme zprávy posílat, ale i dostávat“ (s. 119 rec. publ.). Jeho význam i využití roste a roste výrazně také čas strávený s internetem. Internetu věnujeme stále více času, i když díky rychlejšímu připojení dokážeme udělat mnohem více věcí. Vedle toho významně narůstá i čas strávený u mobilu aj. při posílání textových zpráv. A těch, hlavně mladí posílají a dostávají neuvěřitelná množství, stovky a tisíce … Čas strávený u internetu přitom, oproti očekáváním, obvykle příliš nekrátí čas strávený u televize. U uživatelů internetu ovšem dramaticky klesá čas věnovaný četbě tištěných publikací. Což je dokladováno – ostatně jako ve většině pasáží knihy četnými odkazy na nejrůznější experty, studie, pokusy etc. Namítnout samozřejmě lze, že si Carr účelově vybírá takové názory, výzkumy a odborníky, které potvrzují jeho konstrukce, vývody a závěry. Upřímně, kdo ale toto nečiní? Nezřídka takto postupují nejurputněji právě ti, kteří se neustále zaklínají iluzorní tzv. neutralitou, falešnou objektivitou a tzv. „tvrdými“ fakty. Připomenout zde lze oficiální propagandistické a oslavné materiály o tzv. čtvrté průmyslové revoluci a úžasné digitální 4.0 (či dokonce 5.0)¹⁸ budoucnosti, které si obvykle naprosto jednostranně vybírají ze studií pouze to, co co si jim bezezbytku „hodí do krámu“.¹⁹ A obvykle toto ani už neskrývají. Kdo povinné pokrokářské nadšení nesdílí, je neinformovaný a reakčně-zpátečnický. N. G. Carr je zkrátka k internetu skeptičtější a nepřehlíží, ani nezakrývá, jeho negativa. Jeho zaujatost mu nelze příliš vyčítat, mnohdy mu slouží naopak spíše ke cti.

Zpět k páté kapitole. Precizuje i závěr o tom, že s digitální podobou médií se vytrácejí hranice mezi jednotlivými médii. „Úzce specializované nástroje jsme nahradili univerzálními“ (s. 125 rec. publ.). Roste spotřeba digitálního zboží, což se odehrává převážně v on-line formě, mediální společnosti digitální verze svých produktů distribuují přes internet. Tradiční mediální formy přitom zcela nezmizely, nicméně rozmach internetu ostatní média významně upozaďuje. Ostatní média se přitom snaží přizpůsobovat právě webu, neboť internet přetváří naše očekávání o médiích – mění se např. design novin. Zkracuje se délka článků, užívá se více resumé i navigačních nástrojů, ke snadnému vyhledávání obsahu. Což je opět dokladováno názornými příklady. Internet mění také způsob, jak prožíváme živá vystoupení i záznamy z nich (včetně např. začleňování sociálních sítí do divadelních, koncertních aj. událostí – což je samozřejmě v neposlední řadě novou obchodní příležitostí a dalším zdrojem zisku). I dnešní knihovny se stávají mediálními technologiemi – „uprostřed stojí obrazovka počítače s připojením k internetu; tištěné slovo bylo vytlačeno do ústraní“ (s. 138 rec. publ.).

Vlastní obraz knihy se jmenuje šestá kapitola. Nejvíce ze všech populárních médií internetu odolává pravděpodobně tištěná kniha. Čtení knihy je pro mnohé stále lepším (a skutečným) zážitkem. Opravdová, tradiční, fyzická, tištěná kniha má mnoho předností před knihami elektronickými a digitálními čtečkami. Když se tištěná kniha („.. ať už nedávno vydaná učebnice dějepisu, nebo dvě stě let starý viktoriánský román …“ (s. 145 rec. publ.)) převede do e-verze s připojením k internetu, změní se v cosi podobného stránce webu. „Slova se zabalí do všech možných rozptýlení, jaké počítač připojený k internetu jen dokáže“ (dtto). Samé odkazy, samá digitální lákadla. Krize přichází o své „hranice“, ztrácí se ve vlnách internetu a je silně narušena „linearita tištěné knihy spolu s tichou pozorností“. Svět knih přitom je „lineární a hierarchický“ oproti světu internetovému – „světu všudypřítomné propojitelnosti a vše prostupující blízkosti, světu, kde největší dovedností je objevování vynořujícího se významu v nepřetržitě plynoucím moři kontextu“.²⁰ Svět tištěné knihy podporuje intelektuální tradici „osamělé, odhodlané koncentrace, morálku, kterou nám kniha propůjčila“ (s. 160 rec. publ.). Změna stylu čtení se projevuje taktéž ve změně stylu psaní (viz např. fenomén „románů mobilních telefonů“). Ovlivnění stylů psaní souvisí i s dočasností charakteru digitálního textu, kdy oproti tomu je tištěná kniha konečným produktem, s nesmazatelnými napsanými slovy. E-text je pomíjivý. Ovšem, stejně jako internet jako takový, vyhovuje lidské touze „po rychle se pohybující a kaleidoskopické zábavě“ (s. 158 rec. publ.). Tato se sice s vynálezem webu nezrodila, nicméně právě internet je naprogramován tak, aby naši pozornost rozptyloval „tak hluboce a intenzivně“ (tamtéž).

Carr konstatuje opuštění světa knihy, kdy se lidé „rozhodli pro osud žongléra“ (s. 160 rec. publ.), který charakterizuje v rozsáhlé sedmé kapitole, nesoucí název Mozek žongléra. Vrací se k vyprávění v první osobě jednotného čísla a rekapituluje, kterak v předchozích pasážích čtenář putoval stejnou cestou, jako autor samotný, když se snažil objevit, co se děje v jeho hlavě. Po studiích neuroplasticity a „intelektuálních technologií“ došel k závěru, že přínos a vliv internetu lze posuzovat jen v širším intelektuálně-historickém kontextu. Internet vnímá coby převratnou technologii, která pomáhá i tvarovat myšlení. Carr klade klíčovou otázku: „Co nám může věda říci o skutečném dopadu internetu na způsob, jakým naše mysl funguje?“ (s. 161 rec. publ.). Argumentuje množstvím studií psychologů, neurobiologů, pedagogů i webdesignerů docházejícím ke stejnému, a znepokojivému, závěru o tom, že: „… když jsme připojeni, vstupujeme do prostředí, které podporuje letmé čtení, uspěchané a roztříštěné myšlení a povrchní učení. Můžeme přemýšlet hlouběji při surfování po internetu, stejně jako můžeme povrchně přemýšlet při čtení knihy. Ale není to typ myšlení, které technologie podporuje a oceňuje“ (tamtéž). Interaktivní internet naléhavě ovládá naší pozornost, což vede k paradoxu – „internet ovládá naší pozornost, aby jí rozptýlil“ (s. 165 rec. publ.). Intenzívně se soustředíme na samotné médium s rychlým přísunem zpráv a mnoha a mnoha podnětů, kdy vlastní obsah i hloubka sdělení uniká. Internet vyvolává „trvalé vytržení z pozornosti“ a způsobuje rozsáhlé změny na mozku. Což potvrzují četné výzkumy fyziologických a neurologických důsledků používání digitálních technologií.²¹ Text neopomíjí „kognitivní přetížení“, přehlcení podněty i to, že lidé otupují a stávají se „bezduchými konzumenty dat“.²²

Následně Carr mírní přehnané nadšení, které zavládlo od 80. let 20. století, kdy začalo přeceňování výhod digitálních dokumentů ve srovnání s papírovými.²³ Započalo i masové vkládání hyperlinků do textů na monitorech počítačů, v domnění přínosnosti pro proces učení. Což mělo posilovat kritické myšlení díky např. snadnému přeskakování mezi různými názory. Akademické nadšení z hypertextů ovšem po cca dekádě poněkud ochladlo, když výzkumy ukázaly na poněkud jiný obraz kognitivních účinků hypertextu. Místo, aby čtenáři četli, pouze roztržitě klikají z jedné stránky na druhou.²⁴ Přitom přechod od čtení koncentrovaného k „masivnímu brouzdání“ či „nelineárnímu, letmému čtení“ nastává velmi rychle. Internet nám umožnuje neustálý přístup do knihovny informací, nicméně redukuje „schopnost uchovávat si vědění v hloubi nás samotných, vytvořit si v mysli bohatou a osobitou soustavu spojů, které stojí za vznikem jedinečné inteligence“ (s. 199 rec. publ.).²⁵ Web přitom „kombinuje technologii hypertextu s technologií multimédií a vytváří takzvaná hypermédia“ (s. 180 rec. publ.). Svou podobou je ovšem internet systémem rušivým, jde o stroj zacílený na rozštěpení pozornosti. Nicméně lidé sami chtějí, aby je internet vyrušoval mnoha způsoby. „Dobrovolně se vzdáváme koncentrace a zaměření na jednu myšlenku, souhlasíme s roztříštěním pozornosti a roztěkaností myšlenek, a to jen na oplátku za hojnost neodolatelných nebo alespoň zábavných přijímaných informací. Řada z nás však vypnout vůbec nechce“ (s. 186-187 rec. publ.). Odbočka o nestálosti hodnoty IQ upozorňuje na tzv. Flynnův efekt a konstatuje, že lidé nejsou dnes chytřejší než jejich rodiče či prarodiče. „Jsou jen jinak chytří“ (s. 205 rec. publ.).

Osmá kapitola Církev zvaná Google se kriticky věnuje strategiím supermocné firmy Google. Začíná představením systému měření a optimalizace v duchu F. W. Taylora, který zůstává jedním ze základních kamenů průmyslové výroby. „Nyní, díky rostoucímu vlivu počítačových inženýrů a softwarových programátorů nad našimi intelektuálními a společenskými životy začíná Taylorova morálka opět ovládat říši lidského myšlení“ (s. 207 rec. publ.). Carr Googleplex (centrálu Googlu v Silicon Valey) nazývá „nejvyšší církví internetu“ a spasitelské „náboženství, praktikované za jeho zdmi“ taylorismus. Toto usiluje o měření a synchronizaci všeho. Vše převádí na data a vše kvantifikuje. Firma je pověstná svou závislostí na testování. Ústřední étos Googlu, dle Carra (s využitím práce N. Postmana) vyjadřují hlavní principy Taylorova vědeckého řízení. Včetně toho, že lidskému úsudku nelze důvěřovat, že technická kalkulace je vždy lidskému úsudku nadřazená, že cílem lidské práce a myšlení je efektivita i toho, že i občanské záležitosti nejlépe vedou a řídí experti. Pro Google je posvátná víra v efektivitu coby vrchol blaha. Následně Carr dlouze popisuje zrození Googlu z analogie L. Page, jeho expanzi, strategii, iniciativy i přímou vazbu na umělou inteligenci – „Od začátku vnímal Page Google jako zárodečnou formu umělé inteligence“ (s. 239 rec. publ.). Google staví na předpokladu, „že „nám všem bude lépe“, když náš mozek doplní, nebo dokonce nahradí umělá inteligence“ (s. 240 rec. publ.).²⁶ Což Carr charakterizuje coby předpoklad nejenom bezstarostný, nýbrž stejně tak znepokojivý a odvážný.²⁷ Kriticky líčí líhnutí inteligentního stroje a kapitolu uzavírá takto: „Google není ani Bůh, ani Satan, a pokud jsou v Googleplexu nějaké stíny, jsou to jen velikášské iluze. To, co je na zakladatelích společnosti znepokojivé, není jejich klukovské přání vytvořit úžasný a bezvadný stroj, který své vynálezce přechytračí, ale ubohé pojetí lidské mysli, která za takovým přáním stojí“ (s. 245 rec. publ.).

Diskuzí teze, že počítačové databáze poskytují efektivní a dokonce kvalitnější náhražku lidské paměti začíná kapitola devátá Hledej, paměti, hledej. Což zasazuje do kontextu proměn pohledů na myšlení. Připomínány jsou vazby mezi pamětí a čtením známé z dávné historie, význam memorování i popularita zápisníků.²⁸ A procesy „outsourcování paměti“ s nástupem „umělé paměti“ – audiokazet, videokazet, mikrofilmů, fotokopírek, počítačových disků aj. a především neomezených a snadno dohledatelných internetových databank. S řadou odkazů na neurology a psychology je podrobněji rekapitulováno fungování paměti i různé druhy paměti, pracovní, krátkodobé a dlouhodobé či explicitní a implicitní. Včetně dopadů webu na tyto. Zdůrazňováno je, že: „Klíčem ke konsolidaci zážitků je pozornost … Čím ostřejší pozornost, tím ostřejší paměť“ (s. 267 rec. publ.). Pro přetrvání zážitků musí být příchozí informace důkladně a hluboce zpracovány. Což „umělá paměť“, včetně internetu narušuje. „Ulehčit paměti a svěřit informace externím databankám neohrožuje jen hloubku a osobitost sebe samého. Představuje hrozbu i pro hloubku a osobitost kultury, kterou všichni sdílíme“ (s. 271 rec. publ.). Za zaznamenání proto stojí Carrovo varování: „Kultura je víc než agregát toho, co Google popisuje jako „svět informací“. Nelze ji redukovat na binární kódy a zadávání dat na internetu. Aby kultura zůstala živá, musí se obnovovat myšlení každé generace. S outsourcovanou pamětí kultura chřadne“ (s. 272 rec. publ.). Kapitolu zakončuje Odbočka o napsání této knihy, s rekapitulací osobních peripetií při snaze „rozebrat svůj život on-line“.

Věc jako já je pojmenování poslední kapitoly, desáté. Uvádí příklady pokusů (a podivností) ohledně konverzace pomocí počítačových programů mezi člověkem a strojem i jejich nekritická přijímání, což Carr zobecňuje na nekriticky nadšená přijímání počítačů „progresivními elementy“ americké vlády, obchodu a průmyslu po II. SV vůbec. Argumentuje i osvětluje naši rostoucí závislost na digitálních počítačích. Diskutuje obousměrné vazby mezi technologiemi a jejich uživateli a připomíná, že: „Každý nástroj má své možnosti i omezení“ (s. 287 rec. publ.). Pokračuje: „Čím víc ho používáme, tím víc se přizpůsobujeme jeho formě a funkci“ (tamtéž). Tímto vysvětluje osobní zkušenost, proč po nějakém čase používání textového procesoru sám začal ztrácet schopnost psát a redigovat normálním písmem. I mnoho další lidí píšících na stroji je při psaní rukou ztraceno – což může plně potvrdit také autor této recenze. Carr opět vzpomíná M. McLuhana a myšlenku o tom, kterak nástroje „otupují“ tu část těla, kterou sami „rozšiřují“. Kdy otupování schopností se může rozšířit až do míry „autoamputace“. Otupujících účinků technologie si však všímá už i Starý zákon … „Cena, kterou platíme za to, že si bereme sílu technologie, je odcizení“ (s. 289 rec. publ.). Carr dodává: „Daň za intelektuální technologie může být dost vysoká“ (dtto). Pokračuje: „Nástroje myšlení střídavě rozšiřují a otupují naše nejintimnější, nejlidštější a nejpřirozenější schopnosti – rozum, vjemy, paměť a emoce“ (tamtéž). Od ohromujících efektů mechanických hodin („oddělily čas od lidských činností“ a přitom se lidé stali i více „vědečtějšími“ a „mechaničtějšími“) a mapy (došlo rozšíření orientačních schopností, nicméně na síle ztrácela přirozená schopnost rozumět krajině a vytvářet si bohatou mentální mapu okolí) – a to taktéž ohledně otupování uvnitř neuronů – dospívá k efektům prohlubující se závislosti na digitalizovaných GPS přístrojích. Výzkumy neurovědců studují vlivy satelitní navigace na neurony např. taxikářů. Taxikáři se sice nemusí pracně učit ulice velkoměsta, leč na druhé straně ztrácejí mentální přínosy tohoto učení²⁹ – „Jejich mozek … se stal méně zajímavým“ (s. 291 rec. publ.). Nejenom těmito pasážemi zřetelně prostupují Carrovy obavy z pomalého vymílání lidskosti a lidské přirozenosti, což umocňují právě digitální technologie a internet. Vše v kontextu rozmachu informačních a komunikačních technologií, umocněným právě internetem, ale i snahy člověka dostávat se k informacím co nejrychleji a také v co nejsrozumitelnější podobě. Lidský mozek a myšlení se uvedenému přitom přizpůsobují značně nekriticky a někdy až s naivním optimismem. Kritické hlasy ale Carrovým vývodům vytýkají, že při popisu proměn mozku dostatečně (a záměrně) nezohledňuje to, čím si mozek oslabování paměti, koncentrace a pozornosti kompenzuje. Má přehlížet nově se rozvíjející lidské schopnosti, které se mohou stát v budoucnosti klíčovými.³⁰ A připomínají, že i Carrem oslavované čtení knih v minulosti také člověka proměnilo a odklonilo od jeho „přirozenosti“.

Poslední kapitolu N. G. Carr završuje, s odkazy na vědce i filozofy, apely a varováním před „zběsilostí“ technologií. Tato zběsilost má, podle M. Heideggera, „všude zapouštět kořeny“. Carr glosuje: „Možná teď vstupujeme do posledního stádia zakořenění. Pouštíme zběsilost do vlastních duší“ (s. 305 rec. publ.). Knihu (spolu s již představeným poděkováním a seznamy další literatury) uzavírá telegrafický Epilog. Zmiňuje počítačem řízený hodnotící systém firmy Edexcel a další „technologické svody“, kterým se jen velmi těžko odolává. A připomíná temné proroctví Kubrickova filmového náčrtu „světa 2001“, kde se lidé chovali jako stroje, až se nakonec stroji stali. „… když se začneme spoléhat na počítače, aby nám zprostředkovaly pochopení světa, pak naše vlastní inteligence splyne s umělou“ (s. 309 rec. publ.).³¹

Zajímavá a čtivá publikace zdaleka nejen o vlivu internetu na lidské myšlení a lidský mozek. Dokonce možná části věnované působení internetu patří k těm méně (přesněji relativně méně) zajímavým a čtenář se zde vlastně pouze utvrzuje v tom, co mnozí považují za všeobecně známé a prokázané. Ovšem i toto je potřebné znovu připomínat a opakovat. Vyzdvihnout jde pasáže přístupně popisující fyziologii mozku, včetně nových objevů, a především části, které vykreslují historické souvislosti velkých vynálezů (typu písma, knihtisku, médií nebo map a mechanických hodin) v dějinách, resp. jak tyto – nezřídka v něčem možná i překvapivě – ovlivnily a proměnily jednotlivce i celou společnost. Ocenit je znovu možné, že N. G. Carr přehnaně a otravně nemoralizuje. Inspirací k zamyšlení a přemýšlení kniha přitom nabízí dost.

P.S. Pachatel této recenze u sebe také pozoruje problémy (a nebojme se označit tyto jejich pravým jménem, totiž jako poruchy a opravdu „nebezpečné mělčiny“) při soustředění se na čtení delšího textu. Což platí i pro čtení představované knihy, které – přiznejme, že na „první dobrou“ – bylo místy spíše povrchnější, rychlé a letmé (K čemuž přispělo i to, kde se četlo. Na V.I.P. štamgastském místě v nejmenované žižkovské pivnici během vánočních Svátků, které opravdu nebyly duchovním a tichým rozjímáním, nýbrž uřvaným peklem konzumu). Nicméně k řadě pasáží se později jednou i vícekrát se zájmem, a dobrovolně, vrátil. Problémy autor recenze pozoruje nejen při čtení, ale i při normálním psaní rukou. Může zato pouze internet? Strukturu mozků internet asi opravdu mění a přispívá k větší roztěkanosti a neschopnosti hlubší reflexe. Především zasíťované generace jsou opravdu v tomto asi jiné, asi skutečně trochu jinak nejenom přemýšlí, ale už i prožívají. Faktem zůstává upozadění tištěné knihy i destrukce literárního myšlení. Autor této recenze staromilsky stále preferuje klasický tištěný text u knih i novin a časopisů. Číst, přesněji povrchně rychle prolétávat, zprávy či články na obrazovce nebo displeji je totiž o něčem úplně jiném. Internet je otupující, návykový a jde o děsivého zabijáka času. Tímto je také e-mail, který mnohdy práci přidělává. Vyčerpávající a časově náročné vyřizování e-mailů neklesá ani s rozvojem sociálních sítí. I autor těchto řádek trpí ideálem (či syndromem) Inbox Zero – tedy dlouhodobě prázdné schránky datové pošty. Coby puntičkářský (a otravný) systematik-perfekcionista považuje e-mail za vyřízený nebo nevyřízený. Nic mezi tím. Prokletí internetu, nebo spíše proklatý internet … (Už ho vypněte!)

(konec I. části recenze – části II. a III. budou publikovány v příštím čísle Marathonu)

Nečekané tváře našeho tradičního nápoje

aneb tuzemsky pionýrský počin

v oblasti pivního sommeliérství³²

Pavel Sirůček

České pivo píti, českou děvu míti. Hoj, radosti takové mají jenom Čechové! (vlastenecky-obrozenecký popěvek z předminulého století, který v současnosti opět nabývá na aktuálnosti)³³

Borowiec, P., Titzlová, M.: Kniha o pivu: Jak pivo poznávat, ochutnávat a párovat s jídlem. Praha: Smart Press 2017. 240 s. ISBN 978-80-87049-96-9.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Všem, kteří v době digitální nezapomněli normálně číst normální knihy, a především těm, kterým není zcela lhostejný náš ušlechtilý národní nápoj, je určen tip na zajímavou i užitečnou publikaci. Směřovanou hlavně k širšímu okruhu čtenářů, k laickým pivařům a samozřejmě i pivařkám, kteří se o pivku chtějí také poučit, něco dozvědět nebo připomenout a zopakovat. Zaujmout může milovníky gastronomie, gastronauty, gurmenty, gurmány i hédoniky, všechny kteří rádi objevují a poznávají nové chutě i prožitky. Hlavním cílem představovaného textu je totiž obeznámení s pestrou škálou pivních chutí i pivních využití. Kniha o pivu odkrytím jeho „nečekaných tváří“ možná přitáhne ke zlatavému moku (který však zlatavý být vždycky přitom nemusí) i toho, kdo se pivu dosud zatím spíše opatrně vyhýbal. Leč ani poučenějším pivním nadšencům, pivně-fajnovým šmekrům, pivním snobům (v tom nejlepším slova smyslu), ani fundovaným profesionálům by v knihovničce tento titul chybět určitě neměl. Alespoň pro formu a do počtu. Aneb, jak praví oficiální anotace-upoutávka: „S Knihou o pivu poznáte nové a často nečekané tváře tradičního nápoje. Naučíte se vybírat a poznávat piva různých stylů a z různých zemí, nacházet ta nejlepší z nich a vychutnávat si je. Seznámíte se s původními i novými pivními styly, proniknete do základů párování piva a jídla. Součástí knihy jsou také praktické rady, jak vybrat správné pivní sklo či jak uspořádat ochutnávku. Více než dvacet receptů dále ukáže široké možnosti piva při úpravě masa, pečení chleba, grilování a přípravě jak rychlých párty jídel, tak polévek nebo sladkých dezertů. Užijte si pestrost pivní kultury od českého ležáku přes bavorský weizen, francký rauchbier, belgický gueuze, anglický bitter nebo stout až po IPA z amerických craft pivovarů“ (zadní desky rec. publ.).

Začněme konečným resumé, kdy verdikt zní: Je (moc) dobře, že Kniha o pivu vyšla a její oba autoři si zaslouží pochvalu. Leč nechrleme pouze samé nekritické superlativy. Z pozice puntičkářsky šťouravého recenzenta, který se v pivním světě sice považuje pořád jen za mírně poučeného a hlavně nadšeného laika, ale který už pár pivními publikacemi zalistoval (a jehož příruční pivní knihovnička čítá desítky titulů) si dokonce dovolme drobný kacířský povzdech. Zejména při prvním, letmém, seznámení s publikací se objevuje mírné zklamání – subjektivní očekávání ohledně Knihy o pivu byla ještě o chlup větší. Především v tom, že bude přece jen rázu ještě odbornějšího a trochu méně populárního, resp. popularizujícího. Přitom nic proti popularizaci piva, ba právě naopak. Mnohé v Knize o pivu uvedené recenzent však už někde někdy četl nebo slyšel a obvykle i v detailnější podobě. Nehrajme si ale na přemoudřelé a poctivě uznejme, že nemálo obohatilo i autora recenze a konec konců nutné a užitečné je samozřejmě též opakování, neb opakování jest matkou čehosi … Buďme spravedliví také v tom, že třebas pasáže o párování piv s pokrmy jsou počiny v mnohém opravdu pionýrské a mají v českém jazyce v tištěné knižní podobě asi skutečně jednu z premiér (v textech na síti nebo časopiseckých by leccos ovšem dohledat šlo). Taktéž popisné představení několika desítek pivních stylů, vyšperkované postřehy o pivních kulturách různých zemí i doporučeními atraktivních cílů pivních výprav, zaslouží ocenění. Tudíž výše zmíněný povzdech nutno chápat ve smyslu konstatování a nikoli přehnané kritiky za každou cenu. A nezbytné je přiznání, že čím častěji recenzent bere Knihu o pivu do ruky a navrací se k jednotlivým částem, tím se mu celý koncept zamlouvá více a více. A ani ta tzv. odbornost mu už až tak neschází, ona totiž přítomná je. Autoři jsou fundovaní, mají nadhled a umí. Čtenářsky přívětivou, čtivou, i chytře a umně, koncipovanou knihu lze jasně doporučit. Nejenom jako pěkný a hodnotný dárek. Vyčerpávající encyklopedii piva ovšem nečekejte, což ostatně ani autorský záměr nebyl. Autoři své ambice a cíle přitom však naplnili snad úspěšně

A to i ve světle editorialu P. Borowiece v časopise Pivo, Bier & Ale, kde je vydavatelem, šéfredaktorem i zakladatelem.³⁴ Na začátku stála Kniha o kávě,³⁵ které se již prodalo více než dvacet tisíc výtisků. Její četba P. Borowiece inspirovala k napsání obdobného textu o pivu. Má jít o publikaci, „kterou jsme napsali pro všechny, kteří o pivu zatím nepotřebovali vědět prakticky nic“.³⁶ Tyto – dosud pivně nepolíbené – mohou snad zaujmout obrázky či recepty a následně se začíst do kapitoly první nebo až poslední, sedmé. Čtenáři více „od fochu“ pak nejspíše začnou od kapitoly třetí, přičemž autoři doufají, že se snad někdy vrátí i ke kapitole první a druhé. Zmíněný editorial připomíná romantiku starých – nedigitálních – časů, kdy pivního turistu-začátečníka pana Borowiece silně ovlivnily, a v dobrém poznamenaly, osobní kontakty s opravdu zasvěcenými např. v Bamberku. Opomenut není ani apel na udržení náležité a osobité pivní kultury. Kterou zpravidla nalézáme v místech původního vzniku pivních stylů, kde se stále klade veliký důraz na kvalitu piva, na jeho ušlechtilost, a kde v neposlední řadě je stále přítomen respekt k tradičnímu řemeslu. Kniha o pivu má být pomocníkem, chránícím před zbytečnými ztrátami a mrháním času, sil i prostředků spojenými s trpělivým ochutnáváním piv³⁷ prázdných či průměrných, vyrobených bez respektu, pokory a náležité úcty k pivovarnické tradici. A dodejme i bez fortelu. Kniha nabízí pestré nahlédnutí za oponu současné pivní scény tuzemské i zahraniční, představuje aktuální trendy a pivní styly a vysvětluje, kterak pivo správně poznat, vybrat, ocenit i jak nalévat a servírovat, aby vynikla jeho originalita. Nechybějí tipy, kam za dobrým pivkem vyrazit. Kniha o pivu přitom reprezentuje „první českou publikaci, která otevírá téma profesionálního pivního sommeliérství. Jde o obor budoucnosti …³⁸ Svět piva (na rozdíl od světa vína – pozn. PS) je v tomto směru na počátku, tím spíše by byla velká chyba nechat si toto období uniknout“. ³⁹

Slavnostní křest Knihy o pivu stylově proběhl ve stylovém Klášterním pivovaru sv. Norberta na Strahově. Čtveřici kmotrů výpravné i úpravné knihy tvořili zpěvák, textař, skladatel I. Hlas, legendární flekovský (tam už ale bývalý) sládek I. Chramosil, sládek A. Matuška a pivařský profesionál (i prezident Českomoravského svazu minipivovarů) J. Šuráň. Součástí aktu byla ochutnávka piv, mezi kterými vynikal Ďáblův Dank (stout – black IPA) z Pivovaru Zhůřák, desítka roku 2017 z Pivovaru Matuška Broumy a jantarový strahovský Sv. Norbert.⁴⁰

Výpravnou a atraktivní publikaci, s mnoha barevnými fotografiemi, přehlednými, schématy, tabulkami téměř na každé straně, otevírá telegrafický Úvod. Představuje „průvodce světem nápoje, který spolu s vodou a čajem patří k třem nejpopulárnějším na světě“ (s. 7 rec. publ.).⁴¹ Pivo si v posledních dekádách získalo nemálo příznivců, které jej dokáží vnímat odlišným způsobem. „Věnují se pivu jako ušlechtilému pití, které se vyplatí ochutnávat, nikoli jen jím hasit žízeň“ (tamtéž). Což se přitom neobejde bez základních znalostí o vlastnostech piva ani, minimálně přehledové, orientace v překvapivě pestré paletě jeho barev, vůní i chutí. Kniha o pivu proto představuje „více než šedesát původních pivních stylů, které vytvářejí základ současné pivní kultury“ (dtto). Připomíná, že největším zážitkem bývá výprava tam, kde si pivo vaří, tedy do pivovarů. Konstatuje, že „v historii lidstva nenajdeme jiný nápoj, který by byl tak složitý na výrobu, náročný na technologii, a především do takové míry závisel na schopnostech svého tvůrce“ (tamtéž). Autoři neopomenou zcela správně, a náležitě hrdě, dodat, že „Češi patří mezi několik málo národů, které během minulých století vytvořily vlastní pivní kulturu“ (dtto). Jde přitom o tradici natolik silnou, že ji často považujeme za vlastně samozřejmou součást našeho života. Čím více cestujeme, tím si uvedené mnozí uvědomují stále silněji, a více i hlouběji vnímají výjimečné a výsostné postavení našeho českého ležáku.

Držme palce i této knize, aby pomohla onu „samozřejmost“ české pivní kultury uchovat. Korektním pokrokářům totiž všechno naše, všechny naše kořeny a tradice bytostně vadí. Oni se za národní i kulturní identitu stydí. Tato země však není pouze pro kavárenské liberály!⁴² Naší tradiční institucí byla, je i zůstane česká hospoda, nikoli kosmopolitní kavárna! Česká (a neopomeňme také moravská) hospoda nebo putyka je unikátním fenoménem i nenahraditelným společenským prostorem, kde se normální lidé scházejí, žijí, diskutují, baví se či se pohádají. Naše pivo a naše hospody ostatně náleží k nejdůležitějším důvodům, proč u nás žít, a proč je ČR opravdu dobrým místem pro život. Jsme pivní velmocí, vaříme pořád nejlepší pivo na světě a není na planetě mnoho míst, kde pivo bývá mnohdy levnější než voda.

Po úvodu následuje užitečná dvoustrana seznamující s obsahem, nazvaná Jak používat Knihu o pivu. Publikace je přitom logicky rozčleněna do sedmi dílů, které se nenazývají kapitolami, nýbrž právě díly (I když rozsahem jsou to spíše kapitoly). V úplném závěru Kniha o pivu obsahuje Slovníček odborných výrazů z pivovarnictví, který lze pochválit a velmi skromně pojatou stránku Další zdroje informací o pivu, která mohla (a asi i měla) být skromná méně.

První díl Vlastnosti piva přináší návod, kterak poznat jednotlivé vlastnosti piva. Využívány přitom jsou všechny smysly – „očima vnímáte barvu nápoje, jeho průzračnost i pěnu, čichem vůni. Na své si přijdou především chuťové buňky, ale možná vás udiví, že při vychutnávání piva lze využít i další smysl, hmat“ (s. 8 rec. publ.). Zájemce se má naučit ocenit vlastnosti piva, které dohromady tvoří jeho jedinečnost. Část je uvozena připomenutím, že během posledních třiceti let se pivovarnictví mnohdy začalo navracet k řemeslné výrobě a používat mimořádně kvalitní suroviny. Vznikají piva výjimečných vlastností, která stojí za to poznávat a vychutnávat. Následně vlastnosti piva autoři stručně představují. Čtenář se dozvídá základní informace o barvě, průzračnosti (neboli čirosti), o tom, jak pivní sklo ovlivňuje vnímání piva,⁴³ s chvályhodným důrazem na český fenomén piva čepovaného, dále o pěně, vůni (i zásadách při hodnocení piva dle vůně), chuti (včetně kruhového schématu chutí či zásadách při hodnocení podle chuti). Celkový dojem, vedle barvy, čirosti, pěny, vůně a chuti dotvářejí součásti chuti jako je říz (zaměstnává i hmat), plnost, hořkost a doznění. Naznačení cesty „Jak najít nejlepší pivo na světě?“ je popsáno přístupně, s láskou a místy až básnicky. Na začátku této cesty musí adept získat „univerzální klíč ke světu pivní rozmanitosti“ v podobě schopnosti svými smysly rozeznat a správně hodnotit základní vlastnosti piva. K nalezení těch nejlepších piv však potřebuje rozumět také tomu, z jakých surovin, a jak vlastně pivo vzniká.

Díl druhý Zrození piva představuje „pouze kratičký úvod do velmi složitých chemických a fyzikálněchemických procesů“ (s. 8 rec. publ.). Nepřehlíží přitom, že „i renomovaný sládek ví, že ani jejich znalost nemusí vždy zaručit úspěch, a vyjadřuje to dodnes tradičním rčením: „Dej Bůh štěstí.““ (dtto). Sládek totiž uvaří mladinu a dále nastupuje proces kvašení, kdy nikdy není úplně jisté, zda-li se povede. Sládek svěřuje a odevzdává své nedokončené dílo přírodě, jejíž síly zrození moku dokončují. Proto i onen pradávný pozdrav „Dej Bůh štěstí“.

K druhému dílu autoři podotýkají, že asi leckterý čtenář jej bude zprvu přeskakovat, neboť ho pravděpodobně zlákají a přilákají informace o konkrétních pivech. Ovšem měl by se zase vrátit, neboť proniknutí k podstatě pivních stylů se neobejde bez znalosti surovin i obecných základů technologie vaření piva. Pivo se totiž nevaří jenom z chmele, jak se mnozí stále mylně domnívají. Kapitola stručně vysvětluje, z čeho se vaří, přičemž základem je slad, voda („Není voda jako voda“) a kořením piva je chmel. Díl přináší i nejčastěji používané dělení piva podle způsobu výroby, konkrétně použitého způsobu kvašení (kvašení, spodní, svrchní, spontánní a ostatní).⁴⁴ Závěrem patnáct kroků srozumitelně a přehledně shrnuje, i graficky vyobrazuje, jak pivo vzniká. Dodejme, že nejenom v prvním a druhém dílu mnohý čtenář může postrádat bohatší odkazy na další prameny, resp. tipy na další čtení a další poučení.

Třetí díl, pojmenovaný Pivní styly, je nejrozsáhlejší a zřejmě i nejatraktivnější. Vybírá z cca stovky pivních stylů (definovaných hlavně pro potřeby velkých mezinárodních soutěží) šest desítek stylů, se kterými se lze nejčastěji setkat. Jedním z dnešních „cool“ trendů je totiž i u nás rozšiřování pivního sortimentu. Zahraniční pivní styly nabízejí specializované pivotéky, ale stále častěji i tuzemské pivovary. Globalizace pivního trhu však přináší i řadu problémů, kdy autoři vyzdvihují, že kvalita piva a charakter pivních stylů bývají podřízeny finančnímu profitu. „Vznikají tak chuťově neutrální, nudná piva, jejichž jedinou předností je působivý obal. Neurazí, ale nepotěší“ (s. 8 rec. publ.).⁴⁵ V knize je pro představení pivních stylů použito jako základní hledisko místo jejich původu. Zvlášť důkladně se věnuje sousednímu Bavorsku (coby „vůbec nejvděčnější destinaci pivní turistiky pro Čechy“), s důrazem na franckou část. „Zdejší pivní styly jsou … velmi blízké české chuti“ (tamtéž). Získání hlubších znalostí o pivu je přitom podmíněno vyhledáváním piv přímo tam, kde vznikla, a kde tradiční postupy přispívají k zachování skutečné, autentické chuti. Kromě stylů bavorských autoři za „velkou výzvu“ i pro české pivaře označují styly anglické, původní belgické a nové americké. Pro rychlejší orientaci jsou slovníkově řazené popisy pivních stylů vždy umístěny na pravé straně publikace, zatímco vlevo čtenář nalézá všeobecné charakteristiky pivních kultur jednotlivých zemí a výběr konkrétních pivních cílů, které autoři považují za výjimečné (a se kterými se seznámili především v kontextu vydávání časopisu PBA – Pivo, Bier & Ale).

Část startuje pasáží Proč znát pivní styly charakteristikou pivního stylu.⁴⁶ Což je z pohledu milovníka piva zkratka, kdy se za „jedním slovem nebo složeninou … v rozsahu několika vět skrývá odborný popis nápoje a jeho stanovené vlastnosti na základě laboratorního měření nebo výpočtu. Týká se barvy, obsahu alkoholu a hořkosti a uvádí se v konkrétním rozpětí“ (s. 50 rec. publ.). Na základě tohoto vzoru si učiníme představu o pivu, kdy název stylu pak představuje ujištění výrobce, že jeho pivo odpovídá předem definovanému vzoru. Pivní styly se přitom mění a od přelomu tisíciletí procházejí dynamickým vývojem. Při jejich členění Kniha o pivu nevychází ze zažitých zvyklostí degustačních soutěží, nýbrž dává „přednost přístupu, který je založen na zkušenostech ověřených při vydávání časopisu Pivo, Bier & Ale“ (s. 51 rec. publ.). Autoři knihy jsou totiž přesvědčeni, že „pro čtenáře je důležité poznat a pochopit základní styly ve spojení s místem jejich původu“ (tamtéž). Dokumentují hlavní roli místa původu v definování pivního stylu a připomínají proměny těchto ve světle procesů globalizace, nezřídka jdoucích proti originalitě. Kniha nabízí schematický přehled evropských pivních stylů s využitím spodního kvašení a dále již podrobněji popisuje české pivní styly, s důrazem na český světlý ležák, český tmavý ležák a české světlé výčepní pivo. Jako pivní cíle jsou v souvislosti s českým světlým ležákem zmiňovány Plzeň a České Budějovice, v souvislosti se silným tmavým ležákem Praha (U Fleků) a v kontextu světlé nefiltrované výčepní „desítky“ především Únětice. Jak bylo zmíněno, značná pozornost je věnována německým pivním stylům s důrazem na Bavorsko, resp. Franky s řadou atraktivních tipů i zajímavých osobních postřehů. Následují pivní styly belgické, anglické, pivní styly dalších evropských zemí a pivní styly USA. Třetí část publikace zakončuje náhled na pivní styly s označením podle přidaných surovin (např. piva medová či čokoládová) a odstavce věnované pivu coby suvenýru a archivaci piva, včetně pivních stylů doporučených pro archivaci.

Na české pivo detailněji cílí čtvrtý díl nesoucí název Kde poznáte české pivo. Představeno krátce je, z celkem cca čtyř stovek tuzemských pivovarů všech velikostí, přes čtyřicet. Ti, kteří – dle mínění autorů – „představují některý z klíčových rysů současného pivovarnictví“ (s. 9 rec. publ.). Jejich mozaika má vytvářet „obraz různorodosti našeho pivního trhu“ (s. 111 rec. publ.). Což rozhodně nemá být chápáno jako ucelený výčet těch nejlepších, neboť zásadním omezením zde byl počet stran Knihy o pivu. Autoři přiznávají, že odlišení pivovarů osobitých a průměrných byl úkol obtížný a proto vždy hledali „nejprve konkrétní důvod, proč ochutnat piva určité značky“ (tamtéž). Velikost pivovaru přitom nebyla určující, už proto, že údajně „nemá přímý vliv na kvalitu produktu“ (s. 9 rec. publ.). „Z pohledu kvality piva není důležité, jaké množství ho uvaří, ale nakolik se v něm udržuje pivovarnické řemeslo a jestli má hlavní slovo při jeho výrobě sládek“ (tamtéž). Kniha se zaměřuje konkrétně na místa, kde se pivo vaří a na osobnosti sládků, náležejících ke světové špičce. A to z prostého důvodu, neboť „pivo nejlépe chutná, jak se říká, pod komínem“ (s. 9 rec. publ.). Zajímavé je v neposlední řadě sledování příběhů každého pivovaru i každého ze sládků. Představované pivovary a pivovárky jsou rozděleny do tří skupin – pivovary s celostátní působností, regionální pivovary a „craft pivovary včetně velmi početné skupiny restauračních minipivovarů“ (s. 112 rec. publ.). Ve skupině první jsou při mapování trhu vzpomínána města jako Krušovice, Svijany, Náchod, Humpolec,⁴⁷ Černá Hora, Protivín, Pardubice a Chotěboř, resp. přesněji pivovary v těchto lokalizované. Mezi regionálními je pozornost zaměřena namátkou na pivovary, jako jsou Poutník, Konrad, Hubertus nebo Pivovar Hostomice pod Brdy. Ve třetí, nejpočetnější, kategorii čtenáře může zaujmout minipozvánka do Pivovarského domu Praha, do slánské Továrny Pivovar, do plzeňské instituce Beer Factory, do Pivovaru Uhříněves či do Podlesí aj.

Další pasáže Knihy o pivu „zcela konkrétně radí, jak radost z ochutnávání a poznávání piva přenést i domů“ (s. 9 rec. publ.). Součástí je správná volba pivního skla a správné servírování vůbec. Pátý díl, nazvaný Ochutnáváme pivo, zájemcům poradí, kterak uspořádat vlastní ochutnávku piva. Třebas pro kamarády, přátele a známé tak, aby splňovala základní kritéria pivních degustací, kterými se řídí i profesionálové. „Překvapivě široká škála pivních chutí přímo láká k jejich porovnávání. Správně řízená ochutnávka může být vděčnou společenskou zábavou“ (s. 153 rec. publ.). Ochutnávku lze koncipovat jako zážitek, přičemž jsou formulovány hlavní zásady, jak pivo při ochutnávce servírovat, doporučené teploty při podávání piva i to, jak celkově ochutnávku připravit i vést a řídit. Mnozí ocení i náměty pro tři ochutnávky, a to na téma „poznáváme základní styly svrchně kvašených piv“, „užíváme pestrosti chuti“ a „ porovnáváme zcela odlišná piva“. Vždy se stručnou charakteristikou piv.

Stále oblíbenější disciplínou pivní kultury se stává vyhledávání chuťově zajímavých kombinací piva a jídla. Dnes má jít o doménu především gastronomie belgické a americké, nicméně proniká už i k nám. Dodejme, že v tomto svou nikoli nevýznamnou pionýrskou roli sehrává A. Dočkal z karlínského Pivovarského klubu, která uspořádal již celou řadu interesantních akcí s párováním piv a různých pokrmů, sýrů či piv a ovoce. Díl šestý Párování piva a jídla popisuje základní pravidla párování piva a pokrmů. Zamýšlí se nad hledáním souladu, nachází paralely s párováním jídel a vín, doporučuje „co sluší českému ležáku“, nabízí rady pro slavnostní tabule, pestrý bufet, vegetariánské hody, pivo o páté či degustační setkání. Končí přehlednou dvoustranou oblíbených kombinací jídel a sýrů, vhodných k nejznámějším pivním stylům. K ležáku plzeňského typu doporučuje uzeniny, husu, kachnu, vepřovou pečeni, italské krémové risotto, těstoviny a vydatnější saláty. Ze sýrů ty s bílou plísní na povrchu (camembert, hermelín, brie). K syrečkům má pásnout polotmavý ležák a ke smažáku americký pale ale. Díl přitom neopomíjí, že vedle sázek na jistotu se nekladou meze fantazii a experimentování. Otázkou zůstává, zda vždy hledat bezpečné kombinace krásně ladící, souznící a kráčející takříkajíc „ruku v ruce“ nebo vsadit na překvapivé kontrasty, které jsou často zábavnější a efektnější. Leč i riskantnější. Autor této recenze osobně preferuje cestu druhou. I když přiznává, že mnohé kombinace a experimenty náleží spíše do kategorie pivních prasáren a bizarností (jak je ostatně nazvána i jedna z rubrik jeho pivního deníku).

Čtenářsky vděčný je též díl poslední, sedmý Vaříme s pivem. Milovníci pestrého kuchtění zjistí, jak široké jsou možnosti piva při úpravách masa, pečení chleba, grilování i přípravě sladkých desertů (I když přiznejme si, náš český ležák pro vaření přehnaně vhodný není). Kniha předkládá 22 prověřených receptů, v nichž se vaří s pivem. Výběr reprezentuje různé způsoby využití pivních stylů v kuchyni, a zároveň představuje piva, které autoři osobně k vaření použili a která jsou v ČR dostupná. Před vlastními recepty (vždy samozřejmě s ingrediencemi, technologickým postupem i použitým pivkem a tuze lákavou profesionální fotografií hotového pokrmu) se čtenář dozvídá, že „vařit s pivem je radost“ i to „Jak začít?“ nebo „Kde brát inspiraci?“. Nechybí ani tipy na sezonní pivní nápoje. Recepty jsou opravdu pestré a zahrnují polévky, předkrmy, hlavní jídla i sladké pivní tečky. Každý si určitě vybere.

Závěrem recenze připomeňme nosnou ideu jednoho z autorů Knihy o pivu P. Borowiece ohledně zřízení státního Fondu na podporu a zachování regionální pivní kultury.⁴⁸ Příkladem zde budiž Belgie, které se podařilo belgickou pivní kulturu (spojenou především s pivem lahvovým) zapsat na seznam UNESCO.⁴⁹ Naše pivní kultura je zase neodmyslitelně spojená s pivem čepovaným. Nikdy nezapomínejme, že právě pivo – konkrétně hlavně český ležák – je naším bytostně národním nápojem. A pivo je přitom nápojem navýsost společenským. Naší typickou institucí a nenahraditelným sociálním tmelem je proto tradiční česká (a neopomeňme i moravská) hospoda, pivnice či putyka. Naše hospoda je místem pro život, pro setkávání a stýkání se normálních lidí. Což komusi tuze vadí a snaží se to zlikvidovat, pošlapat, zničit …

U velkoměstské tzv. honorace, resp. samozvaných pseudoelit, těžce postižených směšným komplexem rádobysvětovosti, je „cool“ sebemrskačsky pivo nálepkovat coby symbol české průměrnosti, zaostalého a zastydlého provincionalismu i údajné malosti MČČ.⁵⁰ Kosmopolitní kavárníci se za své kořeny a tradice okázale stydí a povýšenecky odmítají i prý primitivně přízemní a buranskou „hospodskou kulturu“. Tradiční český výčep je pro ně sprostým pajzlem. Dříve opravdoví našinci ale na své pivo⁵¹ i své hospody bývali jaksepatří hrdí. Oprávněně. České hospody opravdu žily, kvetly a byly úžasným fenoménem kulturním, vlasteneckými středisky a významnými centry politické a národní agitace. I symbolem zdravě českého plebejství v tom nejlepším slova smyslu. Tradiční česká hospoda nám dnes umírá před očima. Hostů ubývá, věrní štamgasti a slavné stolní společnosti vymírají, zmizel kulečník, mariášníci, kytary (o harmonikách nemluvě), zpěv a pseudozábavu obstarávají odcizené obrazovky. Namísto družného hovoru digitální dementi nábožně zírající do svých mobilů (Aneb chytrá zařízení pro hloupé lidi). Digitálně těžce závislí, kybernemocní, duchem nepřítomní v lidském společenství a reálném světě. Těžce osamělí, i když jsou přitom třebas na schůzce (Namísto zahledění do očí svého, stejně postiženého, protějšku čučí nepřetržitě do smartphonu, aby mohli celému světu rychle tweetovat, jak je rande skvělé … Neměli původně mobily komunikaci usnadňovat?). Lidé houfně přestávají chodit na pivo a korektní pokrokáři tomu hystericky tleskají. Tleskají i liberální politici a média hlavní stoky. V hospodách se přece odjakživa kritizovalo a vždycky nadávalo na poměry. Tudíž jim vyhnanství do soukromí, k domácímu pití, náramně vyhovuje. A naprosto cíleně činí vše, aby hospodám a tradiční pivní kultuře zasadili další kruté rány. K umírání hospodského života a s ním spojené kultury – vedle proměn životního stylu a stárnutí generace pravidelných pivařů – přitom výrazně přispívají právě vládní regulace typu zákazu kouření nebo zavedení EET. K tomu ještě EET bývá prezentováno jako opatření, aby se už konečně přestalo krást – čímž se pěstuje povědomí, že každý hospodský automaticky krade …⁵² Vlády dělají všechno proto, aby normální lidi z hospod vyštvali. Do domácího vězení, arestu nejlépe „chytrého“ a digitálního.

Prohlubují se rozdíly v pití piva baleného (plast, láhve, plechovky) a sudového – ve stále fatálnější neprospěch čepovaného. A to ještě v nedávné minulosti jsme byli unikátní zemí, kde se prodalo více piva čepovaného. Neblahý a nebezpečný trend domácího pití sílí. Přesun pití piva z hospody do soukromí však kosmopolitním tzv. elitám vyhovuje. Kriticky debatující a samostatně přemýšlející normální lidé, normální chlapi a normální ženské, kteří se pravidelně setkávají, hovoří spolu z očí do očí a tímto spolu i žijí, nejsou v jejich zájmu. Namísto face to face si máme vystačit s Facebookem. Děkujeme, nechceme! Nechceme být zemí zásíťovaných digitálních dementů, ani zemí návykově závislých Facebookových narcisů, natož zemí piva plechovkového (v horším případě petkového). Přesuny směrem z hospod zostřují obludnou atomizaci společnosti. Především na vesnicích se zánikem hospod bolestně absentuje prostor ke vzájemnému setkávání se. Ke společným akcím a společnému i spolkovému životu. Ztrácející se fenomén venkovského výčepu se snaží zachránit kuřácká šapitó, improvizované kuřbudky nebo soukromé kluby a výčepy po garážích či hasičárnách.⁵³

Nenechme si vzít tradiční a jedinečný fenomén našeho života i naší české kultury! Nenechme si zlikvidovat českou hospodu! Nenechme se fatalisticky a odevzdaně – jako tupé ovce na porážku – zahnat do domácího vyhnanství! Naše čepované pivo je třeba všestranně podporovat, ba přímo hýčkat a především chránit, stejně jako tradiční české (i moravské) hospody a výčepy.⁵⁴ Těmto nenahraditelným institucím (s velkým I) je nezbytné navrátit jejich kulturní rozměr. Globální kavárenské hydře, politické (hyper)korektnosti i mesiášským samozvaným dobrotrusům, umanutě a fanaticky nás chránících před námi samými, navzdory! Čemuž však opatření a zákony poslední doby příliš nenahrávají, spíše právě naopak. Tudíž je nutné zesílit tlak namátkou např. ohledně daňových úlev na pivo, hlavně pro minipivovary.⁵⁵ V rovině obecnější vždy mějme na paměti, že záchrana našeho piva, českých hospod i tradiční hospodské kultury musí být součástí nového národního obrození. Pokrokářskému zlu se nesmí pořád alibisticky ustupovat. Musíme mu konečně začít rázně čelit a říci rozhodné NE! Normální chlapi a normální ženské se konečně musí začít bránit! Ještě není pozdě, ale brzy možná už bude! Jedinou nadějí je globální konzervativní přestavba, adekvátní odliberalizování celé společnosti a nové národní obrození. Resuscitujme normálnost, resuscitujme zdravý rozum, resuscitujme přirozené autority! Zastavme konečně šílenství liberálně-fašistického teroru a navraťme se ke kořenům, navraťme se k naší národní i kulturní identitě a k integrálnímu patriotismu! Tento svět není pouze pro kavárenské liberály! Pravda a zdravý rozum zvítězí nad pokrokářskou lží a nenávistí ke všemu normálnímu!

Nestálo by za úvahu, vedle následováníhodného úsilí o zakotvení českého národa přímo do ústavy, bojovat i za ústavní zakotvení ochrany tradiční kultury, do které čepované pivo i české hospody a jejich kultura patří? Zopakujme pel manželů L. & Š. Tkadlecových (pánů majitelů Únětického pivovaru), který rozesílali v jednom ze svých pravidelných hlášení Přátelům únětického pivka: „Nedopusťme,  aby nám, ať už někdo z domova nebo ze zahraničí, sebral tradiční atmosféru české hospody. Byla by to věčná škoda a pravděpodobně nevratná ztráta“.

P.S. Jako bonus přidejme anotaci pivní publikace jiné. Podstatně útlejší. Brožurka se jmenuje Pivandr Středočeským krajem. Sepsal K. Materna (přesněji K. Materna a kol.), vydal Z. Susa, Středokluky 2017. 66 s. ISBN 978-80-88084-15-0. Autorskému kolektivu je vlastní i milý pivandrácký způsob cestování. Tedy vandr či pouť, zakončené posezením u pivka. A neboť má být pivandráků více, kolektiv hledal pojítko mezi nimi. Tu je napadl koncept upomínkových pivovarských samolepek. Jak se zapojit? Navštívíte některý z pivovarů, které se k Pivandru přidaly (aktuální přehled je k dispozici na www.pivandr.cz) a zakoupíte upomínkovou samolepku. Vylepíte do knížky a případně si na pivandráckém webu založíte vlastní profil, kde můžete komentovat, evidovat, kritizovat, jak jest libo. Každá samolepka je vpravo dole vybavena kódem, kterým na webových stránkách potvrzujete její získání a tímto se vám přitom odemykají další možnosti, nové informace, výhody a slevy v pivovarech etc. První počin z chystané ambiciózní pivandrácké série průvodců po celé ČR mapuje Středočeský kraj. Zahrnuje 25 pivovarů a pivovárků všech velikostí. Každému je věnována dvoustrana. S adresou, včetně www, GPS souřadnicemi, fotografií, mapkou a místem pro razítko a pro samolepku. Což je doplněno velmi krátkým povídáním o pivovaru samotném či místě jeho lokalizace. Celkem přehledné a sympatické. Velkoryse přehlédněme pravopisné chyby i to, že představení pivovárků (a jejich sortimentu) mohlo být přece jen podrobnější. Leč za nápad a provedení chválíme. Ochutnávat místní piva a poznávat i utužovat tradiční národní pivní kulturu samozřejmě stojí za to. Konec konců i autor těchto řádků je hrdým cyklopivandrákem. Zatím si sice nic nevylepuje, nicméně z brožurky nové tipy načerpal. Třebas ještě trestuhodně nenavštívil Kounický pivovar, Minipivovar Gwern či Dědkův Mlýn v Kačáku. Dej Bůh štěstí!

4. Pracovní materiály

Z pracovní verze monografie o vztahu teorie a praxe

Radim Valenčík a kol.

Odvětví produktivních služeb: Teorie a praxe

Při zpracování třech předcházejících monografií věnovaných identifikování příčin současných problémů, analýze nezbytných změn a komplexních reforem, které jsou nutné k jejich prosazení, jsme si opakovaně kladli otázky: Kam až může teorie zajít ve své snaze co nejvíce ovlivnit praxi? Kde končí teorie a začíná její praktická realizace? Mohou si teoretici, obrazně řečeno, umýt ruce a říci, dále už je to věc realizátorů toho, s čím jsme přišli?

Kdysi mně můj velmi dobrý přítel i člověk, který mě hodně naučil, Miroslav Toms, říkal, když nevíš, jak to je, poraď se s teorií. Ne proto, aby nám teorie dala jednoduchý návod. Při řešení složitějších otázek, zejména pokud jde o společenský vývoj, teorie zpravidla hotové recepty nemá. Obsahuje však diskusi na dané téma a historii vývoje sporů týkající se dané problematiky. Proto i při odpovědi na otázku, kam až může teorie zajít, pokud chce účinně ovlivnit praxi, stojí za to, podívat se na ni očima teorie, očima diskusí, které se na půdě teorie vedou a očima historie rozvoje vědy.

Tak se v této čtvrté monografii obracíme k teorii, abychom od ní dostali odpověď na otázku, jak zvýšit uplatnitelnost těch myšlenek, těch poznatků, těch návrhů, které jsme rozpracovali v předcházejících třech monografiích.

Velkou pozornost věnujeme situaci v samotné vědě. Zde totiž cesta od teorie k praxi začíná. A pokud se teorie má praxi přiblížit alespoň „na dohled“, musí být dostatečně metodologicky vybavena, musí být založena na interdisciplinárním přístupu, musí mít podobu týmové práce. Jsou to sice požadavky samozřejmé, ale bohužel realitě současné badatelské práce či jejího vykazování velmi často hodně vzdálené.

V průběhu práce na daném tématu jsme se setkali ještě s dalším problémem. Rádi bychom konfrontovali svůj přístup s podobnými teoretickými výboji v dané oblasti. Nikdo nemá patent na rozum a ve vědě to platí zvlášť. V historii rozvoje společenských věd jsme určité pokusy o teoretické řešení problematiky vztahu teorie a praxe našli. V současné době jen zmínky některých autorů zabývajících se metodologií vědy, ale systematický přístup k plnějšímu uchopení tohoto tématu nám zůstal utajen. Pokud existuje, někde se dobře schovává. Tak se třeba objeví jako reakce na to, s čím v dobré víře a s pocitem potřebnosti daného přicházíme.

V Praze, únor 2018 Radim Valenčík

Obsah

Poznámka: Obsah uveřejňujeme jen pro celkovou představu, struktura vybraných pasáží s ním koresponduje jen velmi částečně

Odvětví produktivních služeb: Teorie a praxe 1

1. Úvod 4

1.1. Metodologie přístupu a použité metody 6

1.2. Prizma, kterým se budeme na problematiku vztahu teorie a praxe dívat 8

1.3. Struktura monografie a vymezení 11

2. Problémy ve vědě a ve spojení vědy s praktickým využitím 12

2.1. Nemoci v oblasti současné vědy v České republice 12

2. 2. Problémy na straně teorie a na straně praxe 23

2.3. Přesah – nejdůležitější krok v rozvoji poznání 27

3. Přechod od 3. ke 4. průmyslové revoluci z hlediska teorie a praxe (skutečnost a vize) 31

3.1. Úvod ke třetí kapitole 31

3.2. Úvahy o vztazích mezi dnešní skutečností a vizemi jako představami o budoucí realitě 35

3.3. Diskuse, shrnutí a závěr k této kapitole 39

4. Využití duálního modelu her typu Titanic a Souboj klanů k analýze vztahu teorie a praxe při podpoře konstituování odvětví produktivních služeb 43

4.1. Úvod ke 4. kapitole 43

4.1. Východisko modelu: Hra typu Souboj klanů 43

4.3. Dualita her typu Souboj klanů a her typu Titanic z hlediska problematiky zrodu ekonomiky i celé společnosti založené na roli produktivních služeb 48

4.4. Závěrečná poznámka ke 4. kapitole 49

5. O významu behaviorální ekonomie z hlediska vztahu teorie a praxe 50

5.1. Behaviorální předsudky 51

5.2. Kognitivní snadnost 51

5.3. Afektivní heuristika 53

5.4. Kognitivní nesoulad 53

5.5. Potvrzení 54

5.6. Past stoprocentnosti 55

5.7. Extrémní myšlení 55

5.8. Krátkodobé myšlení 56

5.9. Rámcování 57

5.10. Shrnutí 58

6. Teoretická analýza vztahu teorie a praxe 59

6.1. Z historie teoretické reflexe problematiky vztahu teorie a praxe 59

6.2. Mezičlánky, subjekty a podmínky spojení teorie s praxí 60

6.3. Konkrétní příklad politiky založené na podpoře vývoje veřejného vědomí a sebevědomí 65

6.4. Nutnost perspektivní a srozumitelné vize řešení problémů 71

6.5. Nová učebnice makroekonomie a její využití ve výuce 78

6.6. Některé klíčové otázky vztahu teorie a praxe ve zdravotnictví: Implementace univerzální a volitelné složky financování zdravotnictví 81

6.7. Specifické možnosti spojení teorie komplexních reforem s praxí v oblasti lázeňství 90

Literatura: 95

1. Úvod

Na následujícím obrázku naznačíme, o jaký pohled na vztah teorie a praxe se jedná. Běžně se uvažuje pouze interakce mezi teorií a praxí znázorněná plnými šipkami. Samotná tato interakce ovšem může být a měla by být rovněž předmětem společenskovědního bádání, resp. předmětem teorie. A to jak z hlediska metod umožňujících zkoumat problematiku vztahu teorie a praxe jako specifickou oblast společenské reality, jako specifický předmět poznání, tak i jako určitá dimenze zastoupená v každém společenskovědním výzkumu, jehož výsledky jsou uplatňovány v praxi.

Obrázek 1.1: Schematické znázornění problematiky vztahu teorie a praxe

Zdroj: Vlastní výtvor

Prizma, kterým se budeme na problematiku vztahu teorie a praxe dívat

Co je největším současným problémem z hlediska vztahu teorie (společenských věd) a praxe (realizace nezbytných reforem)?

Na první pohled není zcela zřejmé, jak odpovědět. Proto je dobré nejdříve vložit ještě jednu otázku: Jak k odpovědi na otázku největšího problému ve vztahu teorie a praxe přistoupit?

Pak je možné otázku konkretizovat takto: Co z hlediska vztahu mezi teorií a praxi vytváří významnou bariéru, co však lze poměrně snadno změnit?

Tj. tím nejdůležitějším je právě to, kde lze něco změnit.

Odpověď: Setrvačné uvažování

Setrvačné uvažování je slepé, pokud jde o příčinu současných problémů. Právě zde lze změnit přístup k chápání současných problémů.

Žijeme ve zlomové době a tomu musí odpovídat základní metodologická pozice přístupu k identifikování toho, o co jde.

Znamená to programově odmítnout setrvačné vidění reality, které dává klapky na oči a neumožňuje odhalit příčinu současných problémů.

K tomu přidávám dva následující obrázky, které umožňují vytvořit si vhodnou představu o podstatě změny, kterou procházíme.

Obrázek 1.2: Zrození nového sektoru

Zdroj: Vlastní výtvor

Setrvačné myšlení vidí jen změny vyznačené modrou šipkou. Nesetrvačné vidění vidí možnost exponenciálního vzestupu, o který jde.

Obrázek 1.3: Přesun těžiště ekonomického rozvoje

Zdroj: Vlastní výtvor

Klíčový význam zde má pochopení toho, že celý komplex odvětví produktivních služeb přispívajících k nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu, nevyčerpatelných zdrojů spočívajících ve svobodném rozvoji schopností člověka měnících se (v podmínkách rovnosti příležitostí a týmové práce) ve stále intenzivněji působící generátor a realizátor inovací, se může více než dostatečně "ufinancovat" ze svých ekonomických efektů v oblasti technologií.

Jakmile nám ne-setrvačné vidění realitu umožní odhalit a názorně si představit tuto perspektivu, jasnou vizi toho, jak řešit současné problémy, nejsme daleko od pochopení toho, jaké kroky udělat, abychom se vydali cestou k lepší budoucnosti.

V předcházejících monografiích jsme používali formulaci "odvětví produktivních služeb z hlediska jejich role při nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu". S touto formulací je ovšem spojeno několik problémů:

1. Nabývání lidského kapitálu – zde hraje dominantní roli vzdělání, ale také výcvik nebo výchova. Uchování lidského kapitálu – zde hraje hlavní roli zdravotnictví, ale také lázeňství apod. A uplatnění lidského kapitálu? Zde taková jednoznačné dominující produktivní služba neexistuje. Lze uvažovat o poradenství nejrůznějšího druhu, o roli univerzit, zejména zprostředkování uplatnění prostřednictvím absolventských sítí, ale to je přece jen něco trochu jiného.

2. Rovněž tak je poměrně zřejmé, že uplatnění schopností (nabytého lidského kapitálu) není podmíněno jen využitím nějaké služby, ale výrazně se v něm projevuje role sociálních sítí, a to jak v pozitivním smyslu (již zmíněná role absolventských sítí univerzit), tak i v negativním smyslu (mnou často připomínané sítě vznikající na bází vzájemného krytí porušování obecně přijatých zásad, návazné pak i vzájemného vydírání a protěžování se zúčastněných osob v institucionálních strukturách společnosti).

V souvislosti s druhým bodem je nutno zdůraznit, že bariéry pro uplatnění lidského kapitálu, který je nabýván a uchován prostřednictvím produktivních služeb, v důsledku působení vztahů založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad (které, pokud by k tomuto krytí nedocházelo, by vedlo k difamaci příslušných osob a ztrátě jejich reputace), mají na vývoj společnosti velmi zásadní vliv. Zkrátka problematika uplatnění lidského kapitálu nesouvisí jen s produktivními službami a je podstatným způsobem odlišná od problematiky nabývání a uchování lidského kapitálu.

Výše uvedené velmi úzce souvisí se setrvačným a nesetrvačným viděním reality, resp. identifikováním těžiště zásadních změn, kterými bude procházet společnost (v lokálním i globálním smyslu).

Názorné řečeno:

1. Problematiku přechodu ke společnosti založené (technologicky) na Průmyslu 4.0 nepochopíme, pokud nepochopíme, že jde jen o dílčí technologickou změnu, která je podmíněna a určována mnohem hlubší společenskou proměnou srovnatelnou s průmyslovou revolucí, s tou revolucí, která zrodila průmysl jako takový a která má nyní podobu zrodu (a probojování se) odvětví produktivních služeb jako dominantního sektoru ekonomiky.

2. Ale to nejdůležitější není, že je nutný komplex reforem, které umožní "samonosnost" odvětví produktivních služeb, tj. to, aby se ekonomické efekty, které budou vznikat v důsledku působení těchto služeb, vracely konkrétním poskytovatelům těchto služeb jako jejich zdroje. To nejdůležitější je, aby produkce těchto odvětví nacházela uplatnění v podmínkách, kde doposud trh nepůsobí.

Nenachází zde uplatnění ze dvou důvodů:

- V důsledku bariér vznikajících ekonomickou segregací. Ta se dokonce prohlubuje a místo toho, aby docházelo k jejímu zviditelnění za účelem hledání cesty k postupnému zvyšování rovností příležitostí pro společenský vzestup (ve smyslu nezávislost na výchozích majetkových poměrech), je překrývána záměrné matoucími okrajovými prvky odlišnosti mezi lidmi, které jsou přeceňovány a interpretovány způsobem, který nabývá absurdních podob.

- Návazné pak, pokud jde o mimořádné významnou institucionální strukturu společnosti, jejíž vývoj podstatným způsobem podmiňuje reálnost jakékoli společenské změny, působí jako výrazná a někdy i fatální bariéra již zmíněná kontaminace společnosti vztahy založenými na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad.

Lze předpokládat:

- Problematika přechodu k Průmyslu 4.0 (či obecněji zásadních technologických změn) tvoří ve svém souhrnu tak maximálně 1/5 problémů v porovnání s problematikou souvisejících se zrodem společnosti založené na produktivních službách.

- Problematika zrodu společnosti založené na produktivních službách (změn v oblasti služeb podmiňujících nabývání a uchování lidského kapitálu) tvoří maximálně jen 1/5 problematiky společenských změn podmiňujících uplatnění produkce produktivních služeb, tj. překonání bariér uplatnění lidského kapitálu, vytvoření společenských podmínek vytvářejících rovnost příležitostí pro společenský vzestup založený na nabývání lidského kapitálu.

Výše uvedené je současné základním rámcem, ve kterém musíme uvažovat problematiku spojení teorie s praxí, protože pokud si výše uvedené neuvědomíme, nic významného se nám nepodaří pozitivně ovlivnit. Úměrné tomu by měly být rozděleny i výzkumné kapacity. Právě to ovšem za současných podmínek lze stěží očekávat. Řešení tak bude muset vzejít z účinné osvěty a zapojení normálních lidí do postupného uvědomování si toho, o oč tu běží.

Přechod od 3. ke 4. průmyslové revoluci z hlediska teorie a praxe (skutečnost a vize)

Motto

David Hume:„Lakota – hnací síla průmyslu“

Přechod od jednoho typu ekonomiky k jinému typu, který vždy byl spojen se vznikem nového uspořádání společnosti, odlišného od předchozího, právem lze označit za otázku par excellence dnešní doby, kdy již začínáme žít v nových podmínkách technicky vyspělejší civilizace 21. století.

Cílem této kapitoly je analýza složitosti přechodu od průmyslu 3.0 k průmyslu 4.0 a navržení kritérii evaluace vizí o této přeměně. V první části se stať zabývá srovnáním různých existujících pojetí a přístupů k povaze průmyslu 4.0. Druhá část stati je věnována analýze vizí o budoucnosti 4.0; je provedena jejich klasifikace, spolu s úvahou o jejich splnitelnosti a návrhem kritérií pro posouzení jejich věrohodnosti.

Těm, kdo se převážně nevěnují problematice 4.0 a s ním i přeměn v oblasti lidského kapitálu, a přitom nejsou nejzběhlejší ve filosofii, zpočátku činí určité potíže terminologie odlišná od setrvačného mainstreamu. To ale jen do té doby, pokud si ji alespoň částečně neosvojí. Pak jistě ocení neotřelý způsob nazývání některých věcí pravým jménem, aniž by byla porušena tzv. politická korektnost. Velmi výstižné např. je souborné označení akutních problémů naší doby. (Valenčík, R. a kol. 2015)

Během studia literatury k otázkám přechodu k 4.0 a lidskému kapitálu se každý - dříve nebo později musí smířit s tím, že jako jednotlivec nemá možnost daný problém obsáhnout v dostatečné šíři, natož hloubce. Dnešní věda (včetně humanitních vědních disciplín) – na rozdíl od vědy ještě cca před 50 lety - musí respektovat a aplikovat systémové, holistické a interdisciplinární přístupy k badání, a současně s tím také princip týmové práci, bez níž by mnoho z dnešních významných objevů vůbec nebylo možno učinit; měla by respektovat a uplatňovat etické principy, k nimž během svého vývoje dospěla.

Neznamená to však, že by pro jednotlivé, samostatně bádající badatele nezbývalo dosti příležitostí k vlastním výzkumům. Na jedné straně mohou mít možnost podílet se na kolektivních, teamových výzkumech; na druhé straně však by měla být uznávána svoboda jejich volby například pro individuální bádání. Čím méně složitých nákladných zařízení je pro výzkum třeba, tím větší obvykle bývá prostor pro individuální bádání. Zároveň však platí, že při zkoumání dílčích problémů mohou i jednotlivci sehrát klíčovou, naprosto ojedinělou a originální úlohu. Obtížněji si lze představit tuto situaci při zkoumání složitých otázek.

Tato stať má kombinovaný charakter: je „definiční“ a „klasifikační“. Chce být i stimulační: mohla by přispět k diskusi snahou o tříbení pojmů, pokusem o klasifikaci tzv. vizí a některými dalšími náměty.

K charakteristice průmyslu 4.0.

V bohaté literatuře k otázce tzv. průmyslu 4.0, obvykle dnes ztotožňované s otázkou tzv. „čtvrté průmyslové revoluce“ se lze setkat s mnoha různorodými přístupy k bádání, k interpretaci a k hodnocení jejích dosavadních i očekávaných výsledků.

Podstata průmyslu 4.0

Ani v současnosti není všeobecné shody v tom, co vlastně je podstatou tzv. průmyslu 4.0 a čím se toto nové stadium vývoje průmyslu liší od předchozí fáze označované jako „průmysl 3.0“ Proč tomu tak pravděpodobně je:

1. Různé ekonomické subjekty přistupují různým způsobem k výzkumu, který podřizují zaměření a cílům své činnosti (např. jinak společnost zavádějící si sama „smart“ výrobu; jinak poradenská společnost propagující své služby; jinak vlády jednotlivých států, jinak nadnárodní společnosti, jinak mezinárodní organizace; jinak nezávislí badatelé, jinak novináři, jinak lidé na sociálních sítích atd.).

2. Problém je tak důležitý, že se svůj názor – (z různých důvodů) cítí oprávněn nebo dokonce povinen vyslovit „kdekdo“, a to i tehdy, když v podstatě nemá potřebné znalosti (mj. proto narážíme i na různé evidentní nesmysly).

3. Prosazovat určitý názor (bez ohledu na to, jaký je) může být pro jednotlivce nebo entity „dobrý business,“ najde-li se sponzor nebo solventní objednatel, který dobře zaplatí.

K pochopení obtíží dospět k přijatelným výsledkům ve snaze o co nejsrozumitelnější uchopení problému, co vlastně se „průmyslem 4.0“ míní, přispěje prezentace několika odlišných názorů, které se snaží co nejlépe vysvětlit, co všechno se vlastně pod názvem „průmysl 4.0.“ skrývá. Vybrané názory badatelů z akademické sféry lze porovnat s názory z praxe: s názory podniků (společností), které již přechod k 4.0 zahájily, s názory velkých poradenských společností a také s výsledky analýz určených pro orgány EU. (Podrobnější srovnání přesahuje rámec této stati.)

Tabulka 3.1: Výběr charakteristik průmyslu 4.0

Zdroj: Seznam použité literatury

Poznámka: některé společnost vlastní definici průmyslu 4.0 nahrazují charakteristikami jejích dílčích prvků.

V evropské literatuře o průmyslu 4.0 je používáno mnoha odborných termínů, označujících jeho dílčí součásti (vesměs používaná v Evropě). (Mařík a kol. 2016, s. 238-255.)

V množství názvů nových technologií, z nichž některé se dosud neustálily a v evropských jazycích nejsou jednotně překládány a interpretovány, se odráží jejich postupný vznik. V řadě případů byly i méně významné změny některých technologií označovány novými názvy, což mělo zdůraznit význam těchto inovací.

Přístupy k porovnání odlišných charakteristik průmyslu 4.0

Pro účely srovnání charakteristik průmyslu 4.0, uvedených v tabulce 1, byla zvolena 3 hlediska (viz tabulka 2), dostačující k identifikaci názoru daných subjektů na podstatu průmyslu 4.0. Tato kritéria pro klasifikaci by pochopitelně bylo možno rozšířit.

Tabulka 3.2: Kritéria pro hodnocení přístupů k charakteristice 4.0

Zdroj: Vlastní sestavení

Z výše uvedených „vzorků“ výkladu pojetí pojmu 4.0 a jejich porovnání je zřejmé, že v každé z předkládaných charakteristik nebo definicí se (přímo nebo nepřímo) odráží alespoň 2 z dále uvedených znaků:

1. Zájem jednotlivých subjektů, motivovaný ekonomicky,

2. Druh (typ) vymezení (technické, technologické, ekonomické atd.)

3. Výchozí teorie (nejčastěji ekonomická, ale event. i jiná)

Např. z charakteristiky průmyslu 4.0 formulované mezinárodní poradenskou společností Deloitte Suisse v r. 2014 je patrné, že vyzdvihuje do popředí technokratické prvky, což je důležité pro odbyt jejích poradenských služeb.

Poznámka: Mnohé výrazy používané v různých vymezeních průmyslu 4.0 – ač verbálně odlišné a uváděné do různých souvislostí – vyjadřují podobné nebo totožné skutečnosti.

Změny v pojetí průmyslu 3.0 a 4.0 v letech 2011 - 2017

Od r. 2011 (BMBF.) se chápání pojmu průmyslu 4.0 postupně měnilo: od jeho pojetí jako fenoménu průmyslové výroby, vyznačujícího se zhruba do r. 2015 zdůrazňováním „smart industry“ a důrazem na řetězec tvorby přidané hodnoty pomocí digitalizace, nebo formulováním systémového pojetí 3 tzv. klíčových vizí - vize horizontální integrace všech subsystémů, vize vertikální integrace všech subsystémů, vize plné počítačové integrace všech inženýrských procesů (vyznačující se v podstatě v technokratickým přístupem)se kolem r. 2016 dospívá k širšímu pojetí, kdy „průmysl 4.0“ je častěji ztotožňován s procesem transformace nejen ekonomiky (v důsledku aplikace nových technik, výrobních a informačních technologií do různých sfér výroby a distribuce vyrobených produktů), ale i do sféry spotřeby (chápané jako cíl výroby); vznikají prvky teorie produktivních služeb s důrazem na člověka.

Novější charakteristiky (2017) již zahrnují do výkladu pojmu „čtvrtá průmyslové revoluce“ i řadu dalších aplikací nových technik a technologií do nevýrobních oborů a přibývají další pokusy o co nejširší chápání procesů spojených s přechodem od tzv. 3. průmyslové revoluce jako přechodu k novému, lepšímu a lidštějšímu uspořádání lidské společnosti. Není však obecné shody o tom, zda to znamená tzv. „změnu společenského řádu“ (ve smyslu přechodu od kapitalismu k něčemu, co již tak úplně není „kapitalismem“, ale co by umožňovalo trvalý rozvoj/růst (pomiňme různá adjektiva jako je „udržitelný“, „optimální“ aj.). Zde se již plně promítají různé ideologie, přičemž nelze jednoznačně říci, která z nich v současné době je přijímána většinově. Zdá se však, že dominuje technokratický přístup, který může být prima facie přijatelnější než ideologicky a konfrontačně orientované přístupy. Snaha o komplexnější přístup, který je podmíněn nutností promýšlet důsledky jednotlivých kroků transformace konkrétně pro jednotlivé obory, včetně dopadů na lidský kapitál, bude do budoucna sílit.

Složitost přechodu od průmyslu 3.0 k 4.0

Znalost základních poznatků o pojetí průmyslu 4.0, resp. 4. průmyslové revoluce, je předpokladem pro pochopení komplexnosti tohoto přechodu, který by rozhodně neměl být považován pouze za technickou nebo technologickou záležitost (Valenčík a kol. 2017). Postupně krystalizují také spolehlivější poznatky o charakteru dalšího průběhu transformace, které lze považovat za vysoce pravděpodobné, ne-li jisté.

Přinejmenším mezi tyto skutečnosti patří:

1. Uznání nutnost postupnosti procesu průmyslové revoluce.

2. Rozdílnost zájmů hlavních aktérů přechodu.

3. Existence protikladných scénářů přechodu.

4. Vznik bariér limitujících tento přechod a 5. specifický problém řízení přechodu zemí EU.

Protikladné scénáře přechodu k průmyslu 4.0.

I když se pravděpodobně lze shodnout na tom, že „přechod“ nemá vést k demotivaci podnikání, tedy musí zachovat např. působení tržního mechanismu, spojeného s pokud možno racionální cenovou tvorbou, diskuse o tomto tématu pokračují a zřejmě i dále budou pokračovat, neboť představy o „cílovém stavu“ lidské společnosti se v pojetí zastánců „totální globalizace“ značně rozcházejí s názory těch, kdo nepovažují totální globalizaci za stav užitečný pro lidstvo ani ve vzdálenější budoucnosti.

Hlavní bariéry transformace.

Hlavními a nejdůležitějšími bariérami, které omezují rychlost přechodu, jsou překážky politické, nikoliv ekonomické; značnou překážkou je nesnadnost překonávání tzv. setrvačného myšlení.

Specifické problémy v Evropě:

1. Zájmy největších nadnárodních společností nemusí být kompatibilní se zájmy EU, tím méně se zájmy jednotlivých států.

2. Z postavení a ze současné filosofie bruselské Komise vyplynulo rozhodnutí komise vypracovat společnou politiku přechodu EU jako celku k průmyslu 4.0, tj. regulace tohoto procesu.

3. Realizace společné politiky transformace v EU vyvolá značné obtíže a může ji silně zpomalit nechuť i případný odpor jednotlivých členských zemí nebo jejich skupin.

Jako příklad úvah o společné politice EU regulující transformační proces směrem k průmyslu 4.0 lze uvést soubor klíčových otázek“, které bude EU muset při tvorbě této politiky řešit. (Europe Parliament 2016.) Z obsáhlého výčtu otázek (v rozsahu cca 220 slov) vybírám jen několik příkladů ze 7 skupin otázek (ve volném překladu).

Tabulka 3.3: Klíčové otázky týkající se společné politiky EU

Zdroj: Evropský parlament, tab. 2.6 Key questions.

3.2. Úvahy o vztazích mezi dnešní skutečností a vizemi jako představami o budoucí realitě

Metodologická poznámka

Budeme-li dále pojednávat o tzv. vizích a jejich vztazích ke skutečnosti, nutno stručně komentovat alespoň tyto pojmy: predikce/předpovědi, prognózy, odhady, vize. Obecně lze říci, že tyto pojmy se liší svým vztahem k realitě a způsobem jeho vyjádření.

Upozornění: Tabulka 3.4: Vycházím z vymezení pojmů v angličtině (vzhledem k převaze literatury publikované v tomto jazyce); český překlad nemusí vždy být adekvátní významu, běžnému v angličtině pro slovo „vision“ použité v daném kontextu.

Tabulka 3.4: Příklad slovníkové definice pojmů předpověď, prognóza, odhad, vize

Zdroj: Výkladové slovníky (viz seznam použité literatury)

Příklad slovníkové definice pojmů předpověď, prognóza, odhad, vize

Po bližším prozkoumání vztahu výše uvedených pojmů lze dospět ke zjištění, že tyto pojmy jsou v různých vědních oborech používány s ohledem na specifické potřeby těchto oborů a že jejich použití i v oboru ekonomických věd bývá nejednotné a diferencované. V praxi se výše uvedených pojmů často používá jako synonym. Ve výkladových slovnících je upozorňováno na tuto skutečnost a bývají uvedeny i příklady vět, v nichž jsou jednotlivé výrazy obvykle používány. V našem případě jde zejména o časté záměny výše uvedených pojmů, což znamená, že pojem „vize“ se stává neurčitým.

Některé druhy vizí (viz dále 2.3) lze považovat za specifické. Jde zejména o:

1. Tzv. vize „sci-fi“ (častý výskyt pojmu v médiích -denním tisku, v televizi, ve filmu i v literatuře.

2. Tzv. vize konstruované jako typ „poplašné zprávy“ (warnings); zřejmě patří do kategorie marketingových vizí. Ke dnešním oblíbeným tématům patří např. „vize“ přeměny člověka v robota nebo v počítač nebo otázky spojené s tzv. umělou inteligence (často v souvislosti s katastrofickou představou zániku lidstva).

Naléhavá potřeba etických omezení

Již při konstruování a zejména pak při šíření vizí by měla být uplatňována omezení, odpovídající obecně přijímaným etickým normám a etickému cítění. I když dnes je běžné, že ve vizích „je vše dovoleno“, určitě by vize neměly urážet člověka a spíše by měly nabádat k etickému chování. Komercializace vizí (zejména vizí marketingového typu) je nebezpečná, může u adresátů vést ke vzniku mylných představ; poskytuje možnost nepřípustné manipulace (mj. vytváření pocitu nebezpečí, strachu nebo neodůvodněného optimismu, morbidních emocí, hnusu apod.) To vše podporuje názor, že představy nebo pocity některých umělců a pseudoumělců odporující představě společnosti o dobrých mravech by neměly být volně šířeny.

Klasifikace „vizí“

Pro naše další úvahy má určitý význam skutečnost, že pojmu „vize“ se v praxi obvykle používá ve spojení určitou konkrétní vizí. Daná vize pak obvykle dostane určitý název, který ji má odlišit od jiných druhů vizí.

Tabulka 3.5: Členění vizí podle sedmi hledisek

Zdroj: Vlastní sestavení

Poznámka: novinářský pojem „futuristická vize“ je – podle našeho názoru – zřejmý protimluv; přijmeme-li takové obsahové vymezení tohoto pojmu, že jde o něco, vztahující se do budoucna, adjektivum „futuristická“ je zbytečné.

Upozornění: V češtině různé disciplíny používají ve své terminologii určité pojmy i jako odborné termíny; jejich český význam nemusí být totožný s významem téhož slova v angličtině). V diskusích se doporučuje vyjasnit si, v jakém významu je daný pojem používán.

Volná úvaha o vztazích mezi skutečností a vizí

Vztah mezi skutečností a tzv. vizí je zde zkoumán ze čtyř pohledů:

Pohled z hlediska vědeckého výzkumu:

Skutečnost, jak známo, je vrstevnatá: každý vědní obor, který se ji pokouší zachytit, to činí způsobem, který mu to umožňuje jeho povaha (předmět zkoumání), jeho metody zkoumání, adekvátní postupy zkoumání a řada dalších faktorů. Tím je dána obrovská varieta poznatků: dostatek akumulovaných dílčích poznatků umožňuje formulovat vědecké teorie, které (zobecněním dílčích poznatků) opět umožňují zaměřovat další výzkum pro futuro. Každá teorie (podložená dostatečným kvantem poznatků) de facto spolurozhoduje mj. o časovém horizontu, na který lze predikovat (s diferencovanou mírou pravděpodobnosti) vznik dalších poznatků (včetně omezení, danými podmínkami vědecké práce v daném oboru). V dnešním světě, kdy nové poznatky, které byly získány zejména díky fyzikálních objevů a zkoumáním vesmíru, vedly ke vzniku nových pohledů na vztah mezi chaosem a řádem i v přírodě a lidské společnosti.

Jednotlivé vědní obory – porovnáváme-li dosaženou úroveň jejich poznání – se v tomto ohledu navzájem i dosti značně liší. Tím se komplikuje i předvídání celkových hranic poznání v určitém reálném čase. Pro krátkodobé předpovědi lze poměrně úspěšně již dnes využívat modelů, založených na určitých předpokladech (např. předpovědi počasí), a rovněž indexů sledujících celkový vývoj ve vymezené sféře, nebo metody ratingu. Čím delší časový horizont však je zvolen, tím více klesá pravděpodobnost věrohodnosti výsledků získaných pomocí vědecky podložených predikcí.

Z oblasti reálně zjištěných dat či faktů se přes predikce, prognózy či odhady, u nichž ještě lze předpokládat určitou racionalitu. Zde se lze přiklonit spíše k mírně pesimistickému názoru, že dnes se tato hranice „scvrkla“ na tzv. střednědobý časový horizont, tj. období do pěti let (což je způsobeno celkovým zrychlením vývoje výzkumu, zkrácením uvádění inovací do praxe a dalšími faktory). Pravděpodobnost destruktivních inovací, ovlivňujících technický, ekonomický i společenský vývoj se zejména vlivem překotného vývoje v šíření informací (internet), nových možností jejich zpracovávání (síťové modely apod.) i jejich skladování stále zvyšuje. Obrazně řečeno, zvětšuje se také (obrazně řečeno) vzdálenost mezi smysly zprostředkovanou realitou a tzv. virtuální realitou: pro většinu lidí se valná část již existujících technických vymožeností stává čím dál tím více nepochopitelnou. Jak si představit milisekundu? Nebo nano-rozměr? (Pfeiffer 2017). Ani nejsrozumitelnější popularizace na tom mnoho nezmění (obvykle pracují s analogiemi). Tím spíše to platí i pro proklamované vize (zejména jde-li o technokratické vize).

Dílčí vize (omezené dobou cca dvou desetiletí)

Jsou blíže k realitě – mohou se totiž opírat o fakta z oblasti technického a technologického výzkumu

Tzv. „dlouhodobé vize“

Jsou realitě nejvzdálenější. Jejich konstrukcí a hlásáním může vznikat větší prostor pro ničím nepodložené sny, tužby a věštby o vzdálenější budoucnosti; některé z nich – pokud nepřesahují časový horizont 15 let – však lze částečně podložit extrapolací střednědobých predikcí/prognóz/odhadů. Vize orientované na velmi vzdálenou budoucnost jsou často výplodem neomezené fantazie, proto někdy jsou i nejasné nebo dokonce scestné.

Nebezpečí spojená s hlásáním „vizí“

Různá tvrzení označovaná za „vize“ vznikají zejména díky spisovatelům tzv. sci-fi, novinářům, televizním a filmovým producentům i výrobcům a prodejcům různých produktů a díky fantazii některých majetných politiků. Účelem různých „vizí“ může být vyvolávání obav a strachu „lidí z ulice“ (jsou udržování v poslušnosti), falešných nadějí (aby nezoufali nad svou chudobou a celkovou bezvýchodnosti svého života), podporování sci-fi nadčlověka (jeho agresivity nebo všemocnosti), a v neposlední řadě také vítaná obchodní příležitost pro výrobce „kosmických“ oděvů, výstroje a výzbroje pro pubertální „supermany“ apod.

Nutnost vymezit cíl

Za velmi významnou, ne-li kardinální otázku pro věrohodnost vizí, pokládám jasné vymezení cíle, případně několika cílů, jichž má být dosaženo dovršením programu resp. vize ekonomiky produktivních služeb (jako ekonomické základny průmyslu 4.0 alias čtvrté průmyslové revoluce). Na tuto otázku totiž – podle mého mínění - dosud známé názory deklarované pod kterýmkoliv „praporem“ jednoznačnou odpověď nedávají. V případě vytyčení většího počtu cílů by mělo být pamatováno na to, aby byly vzájemně kompatibilní.

Sledujeme-li vývojovou linii v řadě tzv. revolučních přelomů vývoje společnosti (jako celku) ve třech uznávaných etapách, kdy za poslední z těchto etap je považována třetí průmyslová revoluce (neboli průmysl 3.0), pak od čtvrté etapy je očekáváno tak značné zvýšení materiálního bohatství lidstva, že bude možno vyřešit dnešní neuspokojivý stav věci.

Je otázkou, zda existující vize ekonomiky produktivních služeb, která předkládá řadu vědecky podložených poznatků jako argumenty k prokázání své správnosti, je dostatečně atraktivní pro tu část populace, které by mělo přinést největší výhody. Lze předpokládat, že její atraktivita bude záviset minimálně na dvou faktorech: předně, na ceně služeb (měly by být levnější než dosavadní dostupné nabízené služby), za druhé, na kvalitním, seriosním marketingu služeb.

Jednou věcí jsou principy (teorie), ale druhou věcí je jejich praktická aplikace. Je zřejmé, že praktická aplikace je dlouhodobou záležitosti. Jak dlouhou dobu může trvat prosazení služeb nového typu? Třicet, padesát, sto let nebo i déle? Může tato doba být kratší, než byla doba přechodu od zemědělství k průmyslu? Nejsou dnešní bariéry a limity silnější než bariéry v dosavadní historii změn „společenských řádů“?

Dále: máme považovat nadcházející „novou epochu“ (ekonomicky podloženou ekonomikou produktivních služeb) za něco jako kýžený EDEN, biblický ráj? Co bude „pak“? Bude cílem dalších etap vývoje budování obrany planety nebo cesty po vesmíru? Existuje oprávněné riziko, že investiční náklady vynaložené na podobné účely, pohltí část efektů získaných „exponenciálou“.

Volba cesty k uskutečnění vytyčeného cíle a její obtíže

Obecný způsob hledání cest k realizaci cílů vychází z předpokladu, že aktéři jsou vybaveni schopností racionálního myšlení. Protože jsou to lidští tvorové, jsou vybaveni i vůlí a city. Z pohledu dnešních ekonomických teorií (i jiných teorií) a existujících empirických zkušeností, je velmi pravděpodobné, že při hledání během cest realizace se u aktérů tohoto procesu projeví nejen racionalita, ale že může dojít k projevům iracionality (volní i emocionální selhání).

Promítneme-li si tyto věci do hledání cest (tvorby vizí) k realizaci určitého cíle, pak je pravděpodobné i to, že se prosadí i více cest než jediná. Existuje vysoké riziko, že „lidský činitel“ zabrání volbě optimální (= racionální) cesty, která by předpokládala současně také optimální realizační náklady.

Uvažujme dále:

1. Lze předem zjistit, že teorie ekonomiky produktivních služeb skutečně povede k cíli? Že je tou správnou cestou?

2. Má být při jejím praktickém uskutečňování dána přednost „řádu“ (= maximum regulace) nebo „chaosu“ (= minimum regulace)? Nebo „něco mezi tím“?

Konstruovat vizi bez hypotézy, jaká organizace společnosti by nejlépe odpovídala dané vizi, by bylo značně nerealistické, vychází-li volba cest k realizaci vize z vytyčeného cíle.

Historicky doloženy, resp. v současném, jen částečně globalizovaném světě, je více možností:

1. Společnost je ovládaný „náboženstvím“ (katolická církev po určitou dobu; islám od 6. století).

2. Společnost je ovládána jednou politickou stranou.

3. Společnost je ovládána armádou.

4. Společnost je ovládána tajnými službami.

5. Společnost je ovládána nadnárodními společnostmi.

6. Společnost se řídí demokratickými zásadami.

7. Společnost se spravuje sama (anarchie).

Diskuse, shrnutí a závěr k této kapitole

Diskuse

Zde je pojednáno pouze o několika vybraných diskusních otázkách, které se vztahují zejména k problematice vizí, jejich uskutečnitelnosti a věrohodnosti, a to především ve vztahu k české společnosti.

Jednou z dosud v ČR nedoceňovaných otázek jsou otázky jazykové: nejde jen o nedostatečnou znalost jazyků (včetně češtiny!), ale i o objektivní obtíže spojené s překládáním do jazyků všech členských zemí. V dosavadní praxi v ČR se to promítá do situace, kdy je obtížné nalézt autorizované překlady, které co nejvěrněji tlumočí originální texty dokumentů EU. Tomuto problému by bylo do budoucna nutno věnovat zvýšenou pozornost, a neponechávat jej živelnosti a pekuniárním zájmům soukromých subjektů, kde není záruka spolehlivosti.

Potřeba důrazněji uplatňovat při tvorbě i šíření různých vizí etické principy by se i v české společnosti měla stát prioritou, a to včetně včasných zásahů státní moci. Představy nebo pocity některých umělců a pseudoumělců odporující představě společnosti o dobrých mravech by neměly být volně šířeny sdělovacími prostředky. Podobně je to také v otázce vytyčování cílů vizí. Návrh na klasifikaci vizí je autorem předložen k diskusi; mohl by napomáhat při rozlišování různých druhů vizí a jejich posuzování.

Za vysoce aktuální diskusní otázku nutno pokládat otázku ekonomiky produktivních služeb. Dosavadní teorie a vize o ekonomice produktivních služeb se dosud v české společnosti neprosadily natolik, aby umožnily rychlejší cestu vpřed. Bez bližší představy o takovém uspořádání společnosti, které bude odpovídat vytyčenému konečnému cíli pro uvažovanou etapu vývoje, je každá cesta riskantní. Pro Českou republiku podle (dosud) většinového názoru připadá v úvahu pouze varianta 6., tj. demokratické uspořádání, avšak i zde s možnými variantami v pojetí demokracie.

Pokud jde o odpověď na otázku, kterou si každý badatel obvykle klade při hodnocení konkrétní vize, je otázka, zda vize skutečně mohou něco ovlivnit v praxi (a zda to nejsou jen „pohádky“), řadu odpovědi nalezneme v dějinách. Není jisté, zda – co do realizace – dobře šířené „špatné“ (pro lidstvo škodlivé) vize nepřevažují nad špatně šířenými „dobrými“ (pro lidstvo prospěšnými) vizemi. „Zlatým klíčem“ k postupnému dlouhodobému přechodu do nové epochy (který si lze představit jako vzestupný pohyb po spirále) je diferencované vzdělávání obyvatelstva, nikoliv scestná neřízená migrace s vnucováním tzv. multikulturalismu.

Technické a technologické vize samy o sobě mohou proces přechodu k průmyslu 4.0 urychlovat takřka výhradně tehdy, kdy očekávané změny většina společnosti akceptuje jako užitečné pro člověka, dále, je-li uspokojivě vyřešena otázka, kdo k novým službám může mít přístup (např. z důvodu únosné ceny), a dále tehdy, pokud státní či politická moc změny včas pochopí, diskutuje s veřejností a neklade změnám překážky (problém „vested interests“ – opevněných zájmů, lobbyismu a korupce. Pokud dlouhodobé vize slouží k zábavě (a nejsou eticky neúnosné), mohou je určité skupiny lidí mít v oblibě a mohou vyplnit jejich volný čas, pak jejich koupěschopná poptávka sice může dílčím způsobem přispět k procesu přechodu, avšak služby v oblasti využití volného času formou zábavy celkový přechod k průmyslu 4.0 rozhodujícím způsobem pravděpodobně nemohou urychlit.

Odhadnout dobu trvání přechodu k průmyslu 4.0 je obtížné, ne-li zcela nemožné hlavně proto, že nelze s jistotou předem posoudit všechny dopady pravděpodobných překážek a omezení, ani jejich intenzitu. Je však téměř s jistotou možno předpokládat, že doba zavedení služeb nové generace služeb bude tím delší, čím silnější bude konkurence mezi tradičními a netradičními službami. Bude-li možnost využít staré, perfektně fungující služby (ať již jde např. o služby charakteru tzv. sdílené ekonomiky nebo jiné nové druhy služeb) při zachování malého rozpětí poměru cena/výkon mezi „starými“ a „novými“ službami, může nastat situace, že některé skupiny spotřebitelů (např. lidé vyšších věkových kategorií, nízkopříjmové skupiny, apod.) se rozhodnou využívat raději služeb, na které byli zvyklí, kterých mohou využívat, aniž by se nuceně učili využívat „nové“. Již dnes je zjištěno z průzkumů, že ve stárnoucí společnosti je míra absorpce inovací nižší, než u „mladých“ společností. Zbývá ovšem řešení, které se již dnes u některých služeb i u výrobků vyskytuje: na trhu budou nabízeny pouze „nové“ služby. Spotřebitel se buď podřídí, nebo nikoliv. Vznikne situace, která nazrává již dnes, že některé skupiny obyvatel budou vyřazeny z využívání nových služeb, což rozhodně k jejich spokojenosti ani to nepovede k sociálnímu „míru“. Tuto otázku by bylo třeba soustavně zkoumat.

Pokud jde o vzájemný vztah mezi teorií a praxí, zde chápané jako vztah mezi různými typy vizí a jejich realizací, lze prokázat, že střednědobé vize, týkající se např. standardizace i jiných procesů spojených s globalizací, měly ve světě v posledních letech velmi značný význam pro tempo přechod k průmyslu 4.0. Naproti tomu dlouhodobé vize často slouží – bohužel – spíše k manipulaci veřejného mínění.

Shrnutí výsledků zkoumání

Odlišnost charakteristik průmyslu 4.0 svědčí o různém pojetí i odlišných přístupech k přechodu od průmyslu 3.0 k průmyslu 4.0. V této odlišnosti se odrážejí zájmy subjektů, angažovaných v tomto složitém procesu; zároveň svědčí o tom, že přechod již probíhá prakticky ve všech odvětvích lidských činností, i když odlišnou rychlostí v různých zemích. V novějších charakteristikách průmyslu 4.0 z r. 2017 je preferován spíše technokratický přístup. Do cesty přechodu k průmyslu 4.0 však se staví různé překážky. Nejvážnější z nich jsou překážky mocensko-politické, ideologické a překážky v podobě setrvačného myšlení.

EU se potýká při snaze vytvořit jednotnou politiku pro přechod k průmyslu 4.0 v členských zemích se specifickými problémy. Snaha o jednotnou politiku však se v posledních dvou-třech letech stává vážnou překážkou dalšího vývoje přechodu k průmyslu 4.0 a jednou z příčin jeho opožďování za jinými státy, zejména za USA.

Odpovědět na otázky uvedené v Tabulce 3.2 si vyžádá delší dobu, neboť bude nutno nejdříve dosáhnout shody členských států o podobě reformy EU, bez níž pravděpodobně již žádná reálně uskutečnitelná společná hospodářská politika EU možná. Přípravné práce na podkladech k průmyslu 4.0, dále probíhají, avšak stěží budou dokončeny za dva až tři roky. Teprve pak budou moci být předloženy podobě návrhu jednotné politiky Evropskému parlamentu, který o nich bude dlouho jednat bez záruky přijatelného pozitivního řešení.

Jednou z podmínek pro realizaci pohledů do budoucna, označovaných jako vize, je shoda v tom, které skutečnosti je správné považovat za vize. Odpověď na tuto otázku však je velmi obtížná mimo jiné proto, že různé vědní disciplíny používají ve své odborné terminologii odlišná slova pro označení „vize“, a také ze sémantických důvodů (obtížnost adekvátních překladů). V praxi často dochází k nepřesnostem jak při označování různých skutečností za „vize“ (i když vlastně vizemi nejsou), tak při rozlišování různých typů/druhů vizí. Pomůckou se může stát multikriteriální (podle sedmi kritérií) klasifikace vizí (navržená v Tabulce 3.5).

Přestože existuje množství výzkumů, podložených mnoha fakty/daty nejsou dosud sjednoceny teoretické názory ani na očekávanou délku období přeměny průmyslu 3.0 v průmysl 4.0, ani na vztah procesu této přeměny k procesu globalizace. Jednou z příčin je mj. i to, že vnímání současného procesu globalizace je rozpolcené, což může ovlivňovat i tvorbu cílů tohoto přechodu a s ním spojené vize.

Rovněž není obecné shody o tom, zda přechod k průmyslu 4.0 znamená „změnu společenského řádu“ (ve smyslu přechodu od kapitalismu k něčemu, co již tak úplně není „kapitalismem“, ale co by umožňovalo trvalý rozvoj/růst společnosti.

V teorii se předpokládá, že přechod k průmyslu 4.0 přinese tak značné zvýšení materiálního bohatství lidstva, že bude možno vyřešit dnešní neuspokojivý stav věci ve světě. Dále je předpokládáno, že cíl vize, předložené veřejnosti, bude dostatečně atraktivní pro tu část populace, které by měl přinést největší výhody, takže jeho realizaci bude aktivně podporovat (nebo alespoň tolerovat). Konečně teorie dosud obvykle předpokládala, že homo economicus se chová racionálně, což poznatky behaviourismu nepotvrzují. Proto budoucí průběh transformace průmyslu 3.0 v průmysl 4.0 velmi pravděpodobně bude probíhat ve stavu nejistoty.

Určité východisko z této situace nejistoty (nechceme-li ji rovnou označit jako chaos) nabízí současná teorie produktivních služeb. V demokratické společnosti, za převládajících podmínek míru a s podmínkou zachování rovnováhy mezi nezbytnou regulací omezující svobodu člověka a mezi chaosem (anarchií), má teorie produktivních služeb široký prostor k realizaci.

Závěr

Podle tzv. indexu ICT (dřívější index E-připravenosti), tj. podle stupně rozvinutosti informačních a komunikačních technologií, které indikují postavení České republiky na cestě k průmyslu 4.0, je Česká republika svým 43. místem ve světě řazena mezi evropské spíše „tradicionalistické“ země. (ITU, 2017a; 11. ITU, 2017b.)

Máme sice na vládní úrovni již od r. 2015 schválenou technokratickou „Iniciativu průmyslu 4.0“ (Ministerstvo průmyslu a obchodu), avšak dosavadní reálné výsledky, dosažené na cestě ke komplexnímu rozvíjení čtvrté průmyslové revoluce, nejsou příliš povzbudivé. Kromě toho je tristní, že pojem ekonomiky produktivních služeb téměř jakoby neexistoval.

Nepodaří-li se urychleně napravit alespoň ty největší nedostatky ve státní správě, která dosud nepodporuje snahy o umožnění nových forem podnikání v oblasti produktivních služeb, budou veškeré diskuse o tom, zda se v Evropě chceme přimknout k tomu či onomu proudu, naprosto zbytečné (Česká televize, 2017).

Teoretická analýza vztahu teorie a praxe

V této kapitole se pokusíme vytvořit ucelený koncept, kterým lze postihnout všechny podstatné aspekty vztahu mezi teorií a praxí, tj. koncept, který identifikuje, popisuje a analyzuje všechny vše, co problematiky vztahu teorie a praxe spadá.

Z historie teoretické reflexe problematiky vztahu teorie a praxe

První systematický pokus o teoretickou reflexi se zrodil na půdě kritického racionalismu, klasické německé filozofie, konkrétně v systematickém díle Hegela. V poněkud mysticky zastřené koncepci samovývoje tzv. Absolutní ideje zachybuje řadu významných aspektů problematiky využití poznání při přeměně reality, včetně a především společenské reality. Ve svém díle odhaluje mj. význam všeobecně zprostředkujícího charakteru praktické činnosti, který byl jedním z nosných prvků pojetí společenského vývoje jako přírodně historického procesu, tj. procesu, ve kterém se proces utváření společnosti odvíjí od procesu přetváření přírody společností.

Z Hegelova díla vyšel K. Marx, který teoretickou reflexi problematiky spojení teorie s praxí založil na svém pojetí historické role proletariátu. Již v jedné ze svých raných píše: „Jako filosofie nachází v proletariátu svou materiální zbraň, tak nachází proletariát ve filosofii svou duchovní zbraň“. (Marx 1843-1844)

https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1843/121843.htm

Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva, K. Marx koncem roku 1843 a v lednu 1844. Po prvé otištěno v časopise „Deutsch-Franösische Jahrbücher“ 1844

K. Marx v celém svém díle zdůrazňuje, že právě proletariát svým postavením ve společnosti je předurčen k tomu, aby měl objektivní zájem na důsledném racionálním poznání společenských poměrů a na základě tohoto poznání realizoval svou historickou roli.

V. Lenin navázal na jeho učení teorií komunistické strany jako „předvoje dělnické třídy“, která „vnáší“ racionální poznání společenských poměrů do vědomí dělnické třídy a na základě toho je schopna převzít moc i zajistit správu země v nových společenských poměrech.

Pokud dílo klasiků socialistické revoluce můžeme chápat jako určité optimistické či romantické snění o všemocnosti lidského rozumu (racionálního poznání společenské reality), pak reálnou praxi naplnění těchto představ doprovázela exploze iracionality a šok z nadvlády iracionality, který pronikl hluboko do oblasti intelektuální reflexe společenského dění.

V té části světa, ve které zvítězil sovětský model socialismu, byl racionální odkaz prvního systematického pokusu o teoretickou reflexi vztahu teorie a praxe deformován zneužitím tohoto odkazu k vnitřním politickým bojům souvisejícím se vznikem tzv. „nové třídy“, přesně v logice, kterou odhalil a na základě které předpověděl další vývoj M. Djilas (Nová třída, české vydání 1958).

K novému pokusu o teoretickou reflexi problematiky spojení teorie s praxí došlo až v 60. létech v souvislosti se skupinou filozofů soustředěných kolem Frankfurtské školy: M. Horkheimera, T. Adorno, J. Habermas, E. Fromm, H. Marcuse a hnutím tzv. Nové levice. Ten se však již velmi výrazně lišil od původního Marxova pokusu (na který se sice odvolával, ale který nikdy plně neakceptoval) tím, že podřizoval roli teorie nalezení „revolučního subjektu“ a připouštěl obětování vědeckosti ve prospěch revolučnosti. S výjimkou J. Habermase (který se snaží najít cestu k obnově spojení teorie s praxí v oblasti komunikativní teorie a stává se jedním z osamělých nositelů důsledného racionalismu) tak většina příznivců Frankfurtské školy opouští pole důsledně racionálního přístupu, usiluje o různé formy kombinace racionálních a iracionálních prvků. To postupně vede až k převládnutí postmoderního přístupu, ve kterém je již racionalita a vědeckost zcela obětována ve prospěch iluze možného dosažení moci s pomocí dostatečně radikálních subjektů.

Tzv. Kritická filozofie, která na Frankfurtskou školu navazuje, resp. která vzniká v jejím lůně (někdy zavádějícím způsobem označována za „neomarxismus“) se pak soustřeďuje na nejrůznější formy diskriminace menšin a snaží se v nich identifikovat nositele pozitivních změn. Dopouští se přitom několika fatálních omylů:

- Nereflektuje základní diskriminaci ve společnosti založenou na prohlubování ekonomické a následně sociální segregace společnosti, spíše tento typ segregace důrazem na poměrně dílčí problematiku nejrůznějších menšin zastírá a překrývá.

- Opouští funkční model rovnosti příležitostí pro nabývání a uplatňování schopností, který má při integraci společnosti i jako protiváha proti ekonomické segregaci zásadní význam, nahrazuje jej přehnaným zvýrazňováním dílčích diskriminací nejrůznějšího typu.

- Přisvojuje si pozici „vnášení“ idejí do hlav potenciálních konzumentů z pozice intelektuální povýšenosti či nabubřelosti, nikoli však poctivého, kritického a důsledného racionálního myšlení; stává se tak obětí snadné manipulace ze strany reálné moci a jako taková je i její role.

Z výše prezentované stručné tematizace osudů hledání spojení teorie s praxí v nedávné a velmi nedávné historii vplývá, že pokus o důsledně racionální přístup (přístup, který při tomto hledání neopouští půdu teorie a všeobecné sdělitelnosti teorie při plném dodržení jejích základních atributů) má řadu úskalí. Proto upozorníme na některé aspekty dané problematiky, které je při tomto přístupu (připomínajícím pohyb po minovém poli) respektovat:

- Důraz na teorii, zejména pak historickou kontinuitu rozvoje vědy (žádné teorie není dokonalá či úplná, ale znalost vývoje každé vědy nám umožňuje dostatečnou orientaci při řešení otázky, v čem se o ni můžeme opřít).

- Spojení rozvoje teorie s komunikativním aspektem, a to jak komunikace horizontální (mezi obory), tak i vertikální (směrem k těm, kteří se teorií v dané oblasti profesionálně nezabývají), tj. důraz na srozumitelnost a popularizaci teoretických poznatků, aniž by docházelo k jejich nepřípustnému zjednodušení.

- Na jedné straně pluralitní a realistická interpretace motivů vedoucích člověka k nabývání schopností s využitím osvojování teorie, na druhé straně začlenění této problematiky do ucelené koncepce přechodu ke společnosti, ve které se rozvoj a uchování schopností stává tím, o co jde, tj. odmítnutí relativismu v oblasti historického směřování vývoje společnosti. Jinými slovy – chápat důraz na racionální stránku v kontextu orientace na plný rozvoj a uplatňování schopností člověka.

- Respektování nejrůznějších rozdílů a diskriminací, nejrůznějších příčin seskupování lidí pod vlivem diskriminací formou vytváření sociálních sítí, v důsledku společenské segregace, působením vlivných faktorů ovlivňujících vývoj vědomí lidí, přičemž vše z hlediska toho, jakým způsobem může v tomto procesu působit teorie zaměřená na rozvoj, uchování a uplatňování schopností člověka.

Mezičlánky, subjekty a podmínky spojení teorie s praxí

Vztah mezi teorií a praxí je složitě strukturovaný. V prvním přiblížení můžeme rozlišit:

- Mezičlánky, které spojují rozvíjející se teorii s jejím praktickým uplatněním.

- Subjekty, které se podílejí na rozpracování teorie, které jsou jejími nositeli a které zabezpečují přenos do oblasti praktického užití.

- Podmínky spojení teorie s praxí.

Mezičlánky, které spojují rozvíjející se teorii s jejím praktickým uplatněním

Na úrovni vědy

Jako mezičlánky, kterými prochází teorie na své cestě do praxe, lze uvést v prvé řadě:

- Sdílení teorie týmem, který ji rozpracovává. Týmová práce je jedním z nejvýznamnějších předpokladů uplatnění teorie v praxi. Výjimkou může být publikace (kniha), kterou zpracuje jednotlivec, který pochopil dobu a která najde silný ohlas v odborné i zainteresované laické veřejnosti. Příkladem může být Bohatství národů Adama Smitha nebo Kapitál Karla Marxe. V dnešní době může srovnatelné dílo působit maximálně jako dílčí faktor osvěty.

- Účinná metodologie, která umožňuje sdílení teorie v rámci týmu a která je oporou pro uplatnění interdisciplinárního přístupu. Společenská realita je schopna absorbovat pouze komplexní řešení problémů. Teorie tedy musí využívat výsledky většího množství disciplína a pohybovat se na několika úrovních abstrakce, resp. konkretizace zohledňující předpoklady jejího praktického uplatnění.

- Rozšíření základních nosných myšlenek (nových poznatků, s nimiž teorie přichází) v rámci vědecké komunity. Doba, která si vyžaduje uplatnění nové teorie, je vždy spojena s určitým zlomem. A to jak zlomem setrvačných historických tendencí, které zavedly společnost do slepé uličky projevující se nárůstem a vyhrocováním neřešených problémů, tak i zlomem v teorii samotné.

K tomu několik poznatků z praxe vědecké práce

I.

Velmi důležité je dosáhnout toho, co by bylo možné nazvat „prestižními výsledky“, tj. takovými které jsou uznány vědeckou komunitou a zaujmou vědeckou komunitu. To není tak jednoduché. Jak jsme uvedli v části věnované situaci ve vědě, je v současné době věda orientovaná na vykazování výsledků dle kritérií, která nejsou vždy funkční, a to právě jak z hlediska praktického uplatnění výsledků, týmovosti a orientace vědy na překonání setrvačných přístupů. Proto se skutečně nové prosazuje velmi obtížně a trvá zpravidla několik let, než se podaří dosáhnout dílčích výsledků.

Šanci na dosažení výsledků v dané oblasti zvyšuje:

- Již zmíněná týmovost, která umožňuje zvýšit četnost výstupů v určitém směru, dostat je do povědomí vědecké komunity, postupně je formou konzultací v rámci týmu „vybrousit“ tak, aby jejich srozumitelné podání s důrazem na to nejdůležitější bylo dostatečně přesvědčivé a srozumitelné.

- Využití silných metodologických prostředků spojených s aplikací vlastního matematického aparátu (modelu).

- Začlenění práce do komplexního výzkumu orientovaného na identifikování podstaty změn, kterými musí projít společnost, pokud se má vymanit z pasti setrvačného vývoje.

V roce 2017, ze kterého čerpáme poznatky pro zpracování této monografie, se takových výsledků podařilo dosáhnout ve dvou směrech:

- Příspěvek popisující možnost reformy penzijního systému formou zavedení postgraduální plná zásluhové a plně uzavřené nadstavby současného průběžného systému penzijního pojištění (Mertl, Valenčík 2017) byl oceněn jako nejlepší na významné konferenci ISCOBEMM. Jedná se o významnou součást výzkumu zaměřeného na návrh komplexních reforem podporujících konstituování sektoru produktivních služeb.

- Příspěvek GDP and Dynamic Intensity and Extensity Parameters - Calculation for the Czech Republic and Germany in the Period 1991 – 2017 (Wawrosz, Mihola, Kotěšovcová) získal na konferenci Economic Days pořádané Univerzitou Hradec Králové první cenu spojenou s finanční odměnou 300 švýcarských franků. Metoda analýzy parametrů extenzivního a intenzivního růstu je v rámci týmu, který zpracoval tuto monografii dlouhodobě rozpracovávána a vyla využita při zpracování první monografie, konkrétně subkapitoly 2.3 Analýza dynamiky hospodářského růstu v dlouhodobém historickém období (Valenčík a kol. 2014, s. 12 – 15).

V předcházejících létech se podařilo některých významných výsledků dosáhnout i na mezinárodním poli v oblasti teorie her. Z hlediska praxe budování image vědeckého pracoviště se však ukazuje, že význam pro prezentaci celého přístupu není příliš velký vzhledem l úzké specializaci špičkového výzkumu. Jinými slovy – pokud chceme prezentovat prestižní výsledky tak, aby se tím otevřela cesta k aplikování poznatků v praxi, hraje v současné době, kdy komunikace v rámci vědecké komunikace není příliš intenzivní, soustředění se na domácí prostředí, kde existují mnohem intenzivnější vazby. To pochopitelně neznamená pracovat na výstupech, kterými se lze úspěšně prezentovat i na mezinárodní půdě.

II.

V oblasti metodologického zázemí platí, že „dobré metodologie není nikdy dost“. V této souvislosti je dobré v rámci běžné komunikace při týmové práci (diskuse k průběžným výsledkům na odborných setkáních) vždy zpozorňovat na to, co je přesahem oproti stávajícímu poznání, a to jak z hlediska standardně uznávaných poznatků vědy, tak i v případě týmově rozvíjeného poznání. Vymezení a interpretace přesahu je právě tím, o co při rozvíjení vědy jde, viz subkapitola 7.5 Schopnost přesahu a základní poznávací schopnosti ve třetí monografii (Valenčík a kol. 2017, s. 60-63).

Na úrovni styku vědy s potenciálními realizátory výsledků teorie

Potenciálních realizátorů teorie je povícero a v realizaci výsledků vědeckého poznání mají různou pozici i různou roli. Můžeme rozlišit tři typy potenciálních realizátorů výsledků, které teorie zaměřená na řešení praktických problémů dosáhne:

- státní,

- politické,

- občanské.