Filozofie,
ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie
MARATHON
4/2018
číslo 152
_________________________________________
Teoretický
časopis věnovaný otázkám postavení
člověka ve
světě, ve společnosti, v současném dění
Obsah
Ekonomie produktivní
spotřeby – hlavní směr přesahu (Radim Valenčík a kol.)
Zasíťovaní
dementi doby digitální II. (Pavel Sirůček)
Klaus o
Marxovi – bohužel ne jako vědec o vědci (Radim Valenčík)
Zdařilý
seminář ve Sněmovně: Ekonomická filosofie pro 21. století (Radim Valenčík)
K pozici
základního příjmu v českém sociálním systému (Radim Valenčík)
Aplikace
teorie kooperativních her k analýze trhu (Jan Červenka, Radim Valenčík)
MARATHON
Internet: http://www.valencik.cz/marathon
Vydává:
Radim Valenčík
jménem Otevřené společnosti příznivců
časopisu MARATHON
Vychází od listopadu 1996
Registrační značka: MK ČR 7785
ISSN 1211-8591
Redigují:
Vladimír Prorok
e-mail: prorok@vse.cz
Jiří Řezník
e-mail: reznik.jiri@seznam.cz
Pavel Sirůček
e-mail: sirucek@vse.cz
Radim Valenčík (224933149)
e-mail: valencik@seznam.cz
Redakce a administrace:
Radim Valenčík, Ostrovní 16
110 00 Praha 1
MARATHON is
a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is
to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of
present entanglement of the world developments, and participate in the search
for prospective solutions.
About 30
authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it
occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional
documentation annexes in English or German. English summaries of articles are
envisaged based on specific interests of readers.
Themes most
often treated in the magazine include human capital, investments in education
and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new
approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate
concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich
with regard to role played by innovations and the search for new space for economic
growth) , etc. Several specific projects of human capital investments have been
developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.
The magazine
can be accessed at www.valencik.cz
E-mail
contact: valencik@seznam.cz
Do rukou se
vám dostává 4. číslo časopisu Marathonu za rok 2018. Jako obvykle, nejdřív
některá základní sdělení:
- Časopis je
dostupný prostřednictvím sítě INTERNET na www.valencik.cz
- Časopis
vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou
po sobě. Nejbližší řádné číslo (05/2018) bude vydáno a objeví se na Internetu
15. září 2018.
- Rozsah
časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám
standardního formátu.
- Příspěvky,
případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na
e-mailovou adresu: valencik@seznam.cz.
- V srpnu
1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR
Hlavním materiálem čtvrtého
letošního čísla je první ucelený materiál prezentující ekonomii produktivní spotřeby, kterou tým na VŠFS rozvíjí již od
roku 2003, jako přesah hlavního proudu ekonomické teorie v hlavním směru
jejího vývoje.
Na něj navazuje velmi podnětné
pokračování rozšířené souhrnné recenze (či spíše pojednání) Pavla Sirůčka na
téma digitálního myšlení. Následují
další ohlasy – na Klausovo vystoupení
v Trevíru o Marxovi, informace o zdařilém semináři na téma ekonomické filozofie pro 21. století a
Poslanecké sněmovně.
Číslo uzavírají pracovní materiály
Jana Mertla o tzv. základním příjmu
a Radima Valenčíka o možnostech, které se otevírají použitím teorie kooperativních her k objasnění
role trhu (jeho možností a omezení).
Ekonomie produktivní spotřeby – hlavní směr přesahu
Radim Valenčík a kol.
Úvodní poznámka
Začali jsme připravovat monografii na téma ekonomie produktivní spotřeby
jako hlavní směr přesahu současného hlavního proudu teoretické ekonomie. Jako
hlavní materiál tohoto čísla Marathonu uvádíme výchozí přípravný text, který
dává dostatečnou představu o tom, kam směřujeme. Prezentovaná verze je
nekorigována, neúplná a nejsou v ní odstraněny některé technické nedostatky.
Proč ekonomie produktivní spotřeby a co je ekonomie produktivní spotřeby
Pokud se chceme vyznat
v současné přelomové době, potřebujeme oporu v nové ekonomii. Tu
nazýváme ekonomií produktivní spotřeby. Ekonomie produktivní spotřeby
je logickým pokračováním hlavního proudu vývoje ekonomické teorie, přesahem
základního paradigma, které se vyvinulo v rámci neoklasické ekonomie,
teoretickou oporou predikce a analýzy konstituování odvětví produktivních
služeb orientovaných na rozvoj a uchování lidského kapitálu jako dominantního
ekonomického sektoru.
Podobně jako v dřívějších
etapách vývoje ekonomické teorie, vzniká ekonomie produktivní spotřeby spojením
podnětů z oblasti vývoje teorie (v tomto smyslu hovoříme o logickém
pokračování vývoje stávajícího poznání) a současně podnětů z oblasti praxe
(v tomto smyslu hovoříme o historické podmíněnosti stávajícího poznání).
Podíváme-li se na dějiny ekonomické
vědy, vždy když dochází k významnějším změnám paradigmatu, které je
spojeno s hlavními i dílčími směry rozvoje ekonomického poznání, můžeme
rozlišit horizontální a vertikální linii:
- Přesah stávajícího poznání ve
směru plynutí času, který má podobu logicky popsatelného posunu poznání.
- Reakci na změnu společenských
podmínek, kdy se teorie stává oporou praktického konání zaměřeného na provedení
změn, pro které nazrála doba, tj. kdy teorie odpovídá na otázky, které začínají
být pociťovány a chápány jako významné z hlediska reálného dění, z
hlediska praxe těch subjektů, které mohou reálné dění ovlivnit.
K tomu několik poznámek:
- Z hlediska rozlišení hlavního
proudu rozvoje teorie je nutné rozlišit hlavní a dílčí přesahy. Hlavní
přesah se pozná podle toho, že propojuje překonání problémů, na které
narazily dílčí přesahy. Umožňuje vidět z nadhledu, proč vývoj
teorie probíhal tak, jak probíhal.
- K překonání starého
paradigmatu dochází vždy, když k tomu nazrají společenské podmínky,
když se začne různými formami projevovat to, že existuje společenská poptávka
po teorii vycházející z nového paradigmatu, když je tato poptávka
postupně rozpoznávána, přičemž současně z pozic nově se rodícího
paradigmatu jsou rozpoznávána omezení stávající teorie vycházejícího ze starého
paradigmatu a je nacházena interpretace přesahu umožňujícího jejich překonání.
Jak budeme postupovat:
Nejdříve si připomeneme přechod od
klasické k neoklasické ekonomii, návazně budeme charakterizovat hlavní
dílčí přesahy neoklasické teorie. Vše účelově zjednodušeně tak, abychom co
nejpřesněji a nejsrozumitelněji vystihli podstatu ekonomie produktivní
spotřeby jako základního přesahu neoklasické ekonomie v návaznosti na
vývoj ekonomické teorie a její současné výboje.
Stručné připomenutí historie
Klasická ekonomie
Klasická ekonomie (spojená především
se jmény A. Smitha a D. Ricarda) byla teoretickou a návazně i ideovou oporou
změn spojených s dovršením průmyslové revoluce. Odhaluje význam dělby
práce a trhu, definuje model směnného vztahu založeného na pracovní teorii
hodnoty, současně si všímá i určitých problémů, které jsou s tímto modelem
spojeny. Prostřednictvím teorie tříd odvozené od vlastnictví jednotlivých
výrobních faktorů hledá i svého adresáta – třídu vlastníků kapitálu. Ta
reprezentuje ekonomický sektor, který se v dané době prosazuje jako
dominantní. Spotřebu chápe v případě vlastníků práce jako reprodukci
jejich pracovní síly, v případě kapitalistů pak jako investování do
rozšíření výroby, přičemž si začíná uvědomovat i význam technického pokroku.
Výrobu chápe jako proces opakované reprodukce, jako proces rozšiřování a
technického zlepšování.
Marxův koncept politické ekonomie přejímá
základní paradigma klasické ekonomie a snaží se jej využít ve dvou směrech:
K popisu příčin společenské nerovnosti a k hledání historického
kontextu změny, která by tehdejší formu nerovnosti odstranila:
- Pokud jde o první dílčí směr
rozvoje ekonomické teorie dlužno poznamenat, že jakkoli byla jeho teorie
nadhodnoty v jeho době fascinující, neobstála v dalším vývoji teorie
ani logicky ani empiricky. Ukázalo se, že obsahuje určité rozpory, především
však, jak se vyjevilo později, neodpovídá dynamice změn, které do ekonomiky
vnášejí inovace. Proto i praktická využitelnost teorie nadhodnoty k pokusu
o vytvoření ekonomického systému založeného na společenském vlastnictví
nepřinesla očekávaný (z hlediska teoretických předpokladů Marxovy koncepce)
pozitivní historický vzestup.
- Pokud jde o druhý dílčí směr, zde
zůstal Marxův odkaz významným podnětem pro další rozvoj společenských věd,
umožnil formulovat důležité pojmy pojetí vývoje společnosti jako přírodně
historického procesu (procesu přeměny přírody společností, od kterého se odvíjí
proces sebeutváření společnosti), ukázal význam ekonomické teorie při analýze
těch vztahů ve společnosti, které jsou na jedné straně podmíněny úrovní rozvoje
výrobních sil, na druhé straně vytvářejí společenskou základnu podstatně
ovlivňující ostatní společenské vztahy i ideovou oblast.
Malthus upozorňuje z pozice klasické
ekonomie na přírodní omezení ekonomického procesu. Jeho myšlenky pak ožívaly a
ožívají dodnes v různých podobách, ovšem spíše jen proto, aby zvýraznily
význam technického pokroku a zejména pak inovací spojených s tendencí
postupného osvobozování ekonomického procesu od jeho závislosti na
množství přírodních zdrojů (surovin a energií).
Neoklasická ekonomie
Neoklasická ekonomie vyvíjející se
v několika fázích od počátečního (ale zlomového) období reprezentovaného
zejména E. Böhm-Bawerkem přes vypracování teorie firmy, rozlišení dokonale a
nedokonale konkurenčního prostředí, formulování a úpravy do uživatelsky vhodné
podoby modelu všeobecné rovnováhy až po teorii rozdělování a teorii úroku
založených na využití mezních veličin.
Základními charakteristikami
neoklasické ekonomie je:
- Pojetí spotřebitele jako
racionálního subjektu, který maximalizuje svůj užitek (odvozený od jeho
preferencí).
- Pojetí ekonomického procesu jako
jednorázového aktu, který začíná výrobou a končí spotřebou (opouští se
reprodukční pohled).
- Důraz na objasnění lidského
chování z hlediska výběru alternativ.
- Odmítnutí klasického modelu směny,
pojetí směny v její dvojí určenosti jako výsledku vyrovnání mezních
nákladů (v podobě mezní míry transformace produktu) při výrobě jednotlivých
statků s mezním užitkem (mezní míry substituce ve spotřebě) při spotřebě
statků.
Hlavním podnětem pro neoklasický
převrat byla skutečnost, že došlo k výraznému zvýšení množství prostředků,
které měli vlastníci pracovní síly, tedy spotřebitelé k dispozici.
Spotřeba již přestala být pouhou reprodukcí pracovní síly, ale stává se
oblastí, kde dochází k výběru z různých alternativ spotřeby podle
individuálních preferencí spotřebitelů a v souladu s jejich
příjmovými možnostmi. Klasická ekonomie se touto problematikou zabývat
nemusela, protože v době redukce příjmů na základ prosté reprodukce
vlastníka práce jako spotřebitele byl význam rozhodování o alternativách
spotřeby okrajový.
Současný stav
Směry, které se snaží překročit
základní paradigma neoklasické ekonomie
Neoklasická ekonomie dodnes zůstává
hlavní teoretickou bází ekonomické teorie, i když po celou dobu jejího vývoje a
i v současné době existuje řada pokusů o přesah jejího paradigmatu.
Podívejme se na některé z dílčích (byť v řadě případů i velmi
významných) přesahů neoklasického paradigmatu:
Schumpeterova teorie inovací
Schumpeterova teorie inovací
vyrostla z půdy neoklasické ekonomie. Je dynamickou teorií, tj. teorií,
která popisuje změny, dynamiku změn, typy změn v ekonomickém systému.
Ústředním pojmem je "inovace", který vychází z Böm-Baverkova
pojmu "oklika" (resp. zprostředkování). Ekonomiku popisuje J.
Schumpeter jako oblast šíření inovací, resp. inovačních vln, jejichž
nejvýznamnějším zdrojem je technický pokrok. Dává poměrně komplexní typologii
inovací a ukazuje jejich souvislost se vznikem a rozdělením přebytku nad
náklady. Rozlišuje pozici inovátora (podnikatele) a finančníka (kapitalisty).
Zdůrazňuje pozitivní význam "dočasného" monopolu založeného na
inovací oproti ostatním formám monopolů. I když jeho koncept nepoužívá
konzistentní matematický aparát, přispěl k objasnění dynamiky průmyslové
revoluce (využil ho mj. F. Braudel v díle Dynamika kapitalismu),
zlepšení ekonomického postavení vlastníků pracovní síly (šíření inovačních vln
jako faktor působící na zvyšování ceny práce v konkurenčním prostředí),
překonání představ "chmurných ekonomů" (Malthuse a spol., později
ekonomů sdružených v Římském klubu) o nemožnosti neomezeného růstu
s rostoucí dynamikou.
Institucionální ekonomie
Institucionální ekonomie je
považována za jeden z nejperspektivnějších směrů překonávajících
neoklasickou ekonomii. Ústředním pojmem jsou "transakční náklady",
v nichž teorie nachází příčinu vzniku firmy a institucí, prostřednictvím
kterých se realizuje veřejná volba. Existence transakčních nákladů (náklady na
každý akt směny či veřejné volby) objasňují řadu ekonomických a sociálních
jevů.
Teorie her
Teorie her vychází z rámců
neoklasické ekonomie, i když její důraz na důsledné použití matematických
prostředků podstatným způsobem posouvá vymezení některých jejích základních
pojmů, včetně pojmu "preference", který je s neoklasickou
ekonomií bytostně spjat. Teorie her poukazuje na problémy jeho vymezení.
Pozornost nejdříve (v rámci nekooperativních her) zaměřuje na popis lidského
chování, který nelze vtěsnat do rámců optimalizace chování jednotlivce, ale je
nutné uvažovat existenci dalších subjektů, kteří se chovají v souladu se
svými preferencemi. K tomu nabízí velmi propracovaný matematický aparát.
Návazně pak v rámci teorie kooperativních her nastoluje otázku toho, čím
je podmíněno či určeno rozdělení přebytku, který vzniká kooperací (směnou,
veřejnou volbou, rolí arbitra, kterého uznávají kooperující strany apod.), aby
následně odhalila nesmírnou složitost této problematiky a využitelnost
matematických prostředků při jejím řešení. Teorie her nejenže podstatně
zpřesňuje původní neoklasický aparát, ale s využitím matematického
aparátku odhaluje filozofickou povahu pojetí různých alternativ matematického
vymezení základních pojmů.
Keynesiánská makroekonomie
Keynesiánská makroekonomie se snaží
najít nástroje regulace a povzbuzení ekonomického růstu tak, aby byly zmírněny
cykly, resp. aby nedocházelo k devastujícím krizím založených na řetězové
reakci útlumu ekonomiky (v důsledku "samopříčiného" snižování příjmů
s tím spjatých negativních očekávání vedoucích ke zvýšení úspor). Klíčovým
pojmem je "výdajový multiplikátor", který lze využít k
vyvolání opačné řetězové reakce založené na opakované přeměně příjmů ve
výdaje a výdajů v příjmy (tzv. stimulaci poptávky). Všímá si vlivů, které
omezují účinnost výdajového multiplikátoru, a snaží se vytvořit komplexní
modely, které by byly oporou pro prognózu vývoje ekonomiky a pro její
regulování nástroji, které má k dispozici vláda a centrální banka. V rozlišení
spotřeby domácností a investic firem zůstává plně v rámci neoklasické
ekonomie.
Teorie strany nabídky (jako
alternativa keynesiánské ekonomie)
Teorie strany nabídky (jako
alternativa keynesiánské ekonomie upozorňuje na problémy, které vznikají nadužíváním
poptávkové stimulace ekonomiky, a to zejména v souvislosti s podporou
setrvačných trendů na úkor inovační adaptace ekonomiky na změny koneckonců
přírodních omezení jejího růstu. V návaznosti na to si všímá role
technického pokroku, vzdělání, role institucí, apeluje na význam nízké daňové
zátěže.
Teorie blahobytu
Teorie blahobytu, dnes již opuštěná,
byla jedním z nejvíce bizarních útvarů, jaký se vyvinul a byl široce
sdílen ekonomickou teorií. Pokusila se reagovat na dobovou poválečnou objednávku
nalezení teoretických nástrojů, které by dokázaly optimalizovat míru sociálně
zaměřeného přerozdělení. Vycházela z některých chybných předpokladů –
například, že trh nutně vede k divergenci bohatství, nebo že je nutné
řešit dilema rovnosti a efektivnosti (tj. že mezi rovností a efektivností je
nutně substituční vztah a nemůže mezi nimi být vztah komplementární). Ilustruje
význam použití exaktních prostředků v ekonomické teorii. V tomto
smyslu ovlivnila rozvoj teorie veřejné volby a zejména teorii kooperativních
her. Její neoklasický základ (zejména konstrukce křivky dosažitelného užitku
inspirovaný konstrukcí hranice produkčních možností) však zůstal nedotknut,
přitom právě v něm tkví "úkrok stranou", který tato teorie
předvedla.
Teorie veřejné volby
Teorie veřejné volby vzniká sice již
před 2. světovou válkou, plný rozkvět však dosahuje až v obdobích
socializujících tendencí v ekonomické teorii. Poukazuje na řadu selhání
veřejné volby, tj. na omezené možnosti nahrazovat nerozvinutost trhu nástroji
veřejné volby, odhaluje celou škálu vládních selhání a poskytuje určité
nástroje jejich identifikování. Přispěla k rozpracování a využití
exaktních nástrojů v ekonomické teorii, rozvoji teorie kooperativních her
a k dynamičtějšímu pohledu na trh, resp. k pochopení toho, že
v řadě případů tzv. "tržních selhání" se jedná o nevyvinutost
trhu.
Behaviorální ekonomie
Behaviorální ekonomie zpochybňuje
předpoklad dokonalé, resp. dostatečné racionality spotřebitele. Tím podstatným
způsobem narušuje celkový koncept a celkové paradigma, se kterými neoklasická
ekonomie přichází. Všímá si role jednotlivých složek lidské psychiky, empiricky
identifikuje a teoreticky analyzuje celou řadu typických selhání lidské
psychiky. Výrazně se zasloužila o rozšíření experimentálních metod
v ekonomii. I když je kritická k některým zásadním předpokladům
neoklasické ekonomie, v pojetí užitku, resp. preferencí zůstává
v jejím lůně.
Neoricardiánství a reprodukční
ekonomie
Neoricardiánství a reprodukční
ekonomie se v několika modifikacích a několika vlnách pokoušely vrátit do
ekonomické teorie reprodukční pohled (pohled založený na neustálém opakování
výroby a užití výsledku výroby v dalším výrobním aktu, např. Sraffova
"výroba zboží pomocí zboží"), který neoklasická ekonomie opouští,
resp. obětovává tomu, v čem spočívá podstata jejího přístupu. Lze zmínit i
dva články F. Neumanna, v nichž formuluje představu teoretického konceptu,
ve kterém jsou všechny statky redukovány na mezistatky. Některé z prací,
které na půdě reprodukční ekonomie vznikly, se pokusily eliminovat nedostatky
v Marxově teorii nadhodnoty. Reprodukční schémata se do hlavního proudu
ekonomické teorie nepodařilo vrátit zejména proto, že se žádnému směru do nich
nepodařilo zabudovat Schumpeterovu teorii inovací.
Teorie lidského kapitálu
Teorie lidského kapitálu se snaží o
překonání zastaralého konceptu tří výrobních faktorů (práce, půda, kapitál),
který vznikl ještě v dávných dobách klasické ekonomie. Všímá si, že lidský
kapitál vzniká investicemi "do člověka", do jeho schopností, podobně
jako kapitál vzniká investicemi do půdy, do jejího přetváření, do její přeměny
v nástroje a technologie. Teorie lidského kapitálu vznikla na půdě
neoklasické ekonomie a nedokázala se vyrovnat s jejím zásadním
předpokladem (a omezením), totiž tím, že spotřeba končí užitkem. Pouze dílčím
způsobem věnovala pozornost zpětnému vlivu některých forem spotřeby (resp.
toho, co se neoklasické ekonomii jeví jako spotřeba) na výrobu.
Ekonomie produktivní spotřeby (proč
a v čem je hlavním přesahem)
Ekonomie produktivní spotřeby ve
vztahu k neoklasické ekonomii a jejím dílčím přesahům:
1. Překonává hlavní paradigma
neoklasické ekonomie, podle které spotřebitel maximuje svůj užitek
v souladu se svými preferencemi. Mechanismus preferencí založený na subjektivně
pociťovaném prožitku považuje nikoli za cílotvorný, ale rozhodovací, a to
z hlediska orientace na dlouhodobou strategii využití současného příjmu do
pořizování a využívání aktiv umožňujících zvyšovat současnou hodnotu budoucího
příjmu.
2. Z tohoto hlediska přebírá
některé inspirace a poznatky behaviorální ekonomie, které poukazují na to, že
lidská psychika se rodila v určitém prostředí, její fungování má určitou
setrvačnost a existují výrazně odchylky faktického rozhodování jednotlivců a
skupin jednotlivců od optimálního rozhodnutí. Všímá si takových jevů, jakými
jsou například přenos prožitků z finálního uspokojení potřeby na podmínky,
prostředky a činnosti, kterými může k uspokojení potřeby dojít. Fenomén
přenosu prožitků na jedné straně zvyšuje intenzitu motivací vedoucích
k naplnění dlouhodobé strategie, zefektivňuje volbu, může však současně
vést k několika typům selhání lidské psychiky. Podobných propojení mezi
behaviorální ekonomií a ekonomií produktivní spotřeby, které jsou výrazným
přesahem neoklasické ekonomie, je více.
3. Zásadním způsobem přehodnocuje a
přepracovává koncept ekonomie blahobytu tím, že hranici dosažitelného užitku
nahrazuje hranicí dosažitelného budoucího příjmu (resp. současné hodnoty
dosažitelného budoucího příjmu). Ukazuje a dokazuje, že za určitých podmínek
může být dosaženo optima, kdy rovnost (interpretována jako rovnost možností
využívat investiční příležitosti dle míry jejich výnosnosti) je současně
pareto-efektivní. Předpokladem je ovšem zdokonalování kapitálového trhu, a to
zejména v oblasti investování do rozvoje a uchování lidského kapitálu. Na
základě toho navrhuje komplex reforem v oblasti sociálního investování a
sociálního pojištění, které jsou nezbytné pro to, aby odvětví produktivních
služeb mělo reálnou ekonomickou základnu pro svou expanzi jako dominantního
odvětví.
4. Nabízí rozsáhlé uplatnění pro
teorii kooperativních her v oblasti HCC (kontraktů týkajících se lidského
kapitálu), které jsou nezbytné pro zdokonalování kapitálového trhu příslušným
směrem. K tomu nabízí i příslušný model kapitálového trhu, který
podstatným způsobem překonává nedostatky neoklasického modelu zaměřeného na
objasnění úroku.
5. Konkretizuje tak představu teorie
veřejné volby o hlavních směrech vývoje a zdokonalování trhu.
6. Využívá koncept Schumpeterovy
teorie inovací k popisu změny související s konstituováním odvětví
produktivních služeb jako dominantního ekonomického odvětví, tj. změny
srovnatelné svým významem, obsahem a převratností s průmyslovou revolucí.
Dává na tomto základě model růstu ekonomiky, který vychází z podstatného
zvyšování intenzity i převratnosti inovací, který umožňuje růst neomezený
s rostoucí dynamikou.
7. V této souvislosti se vrací
k reprodukčnímu pojetí ekonomiky, kdy spotřeba (včetně spotřeby
jednotlivců a domácností investičního charakteru) je chápána jako akumulace a
uchování lidského kapitálu, který zpětně působí na ekonomiku jako nejvíce
dynamický a nejvíce dynamizující výrobní faktor. Zde navazuje i na inspirace
Marxova pojetí zákona ekonomie času a přírodně historického charakteru
společenského vývoje.
8. Překonává některá omezení
keynesiánského rozlišení spotřeby domácností a investic firem, ukazuje reálné
trendy ve vývoji spotřeby a investování domácností jak ve směru produktivní
spotřeby (v případě příjmově středních vrstev), tak ovšem i ve směru
investování do společenské pozice (v případě příjmově vyšších vrstev).
Ukazuje na rizika setrvačného růstu v důsledku nadužívání efektu
multiplikátoru ke stimulaci ekonomického růstu, který je setrvačný v tom
smyslu, že neotevírá prostor pro mnohem plnější uplatnění lidského faktoru jako
výrobního faktoru zvyšujícího intenzitu a převratnost inovací.
9. Využívá inspirace institucionální
ekonomie k identifikování role státu při snižování transakčních nákladů na
HCC a při omezování vlivu investování do společenské pozice, kdy dochází
k tomu, že jedni (ti, co investují do společenské pozice) omezují možnost
využívání investičních příležitostí, kterými disponují druzí (ti, co jsou
investováním do společenské pozice diskriminováni)
Historický kontext vzniku ekonomie
produktivní spotřeby
Podobně jako objektivní poptávka po
vzniku neoklasické ekonomie vznikla v období, kdy vlastníci práce
(zaměstnanecký stav) měli k dispozici tak velké příjmy, že rozhodování o
jejich užití při pořizování spotřebních statků se stalo jedním
z nejvýznamnějších jevů v ekonomie, má i vznik ekonomie produktivní
spotřeby dobové, resp. historické souvislosti. Objektivní poptávka po
ní vzniká v období, kdy:
1. Procesy šíření inovačních vln a technologická
vyspělost ekonomiky schopná realizovat inovace jsou na takovém
stupni, že se nabízejí v podstatě neomezené možností pro absorbování
akumulovaného lidského kapitálu (rozvoje lidských schopností) jako výrobního
faktoru, který nejvíce dynamizuje ekonomický růst a současně určuje i jeho
podobu.
2. Vývoj institucionálního systému
dospěl do etapy, kdy je stát schopen technicky i technologicky zvládnout
podporu vývoje trhu tak, aby bylo zabezpečeno fungování HCC (kontraktů
založených na smlouvách o rozdělení výnosů z produkce, uchování i
uplatnění lidského kapitálu) nezbytných pro využití efektů vznikajících
produkcí, uchováním a následně uplatněním lidského kapitálu jako zdroje
financování odvětví produktivních služeb.
3. Dochází k nárůstu rozporu mezi
setrvačným trendem vývoje ekonomiky, který směřuje ke stále větší ekonomické
nerovnosti a následně sociální segregaci (včetně vzniku vyloučených enkláv),
důsledkem čehož je omezení rovnosti příležitostí pro uplatnění schopností
majetkovými a příjmovými bariérami na jedné straně, na straně druhé pak
možností otevření cesty k ekonomice využívající plně investiční
příležitosti v oblasti nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu,
ke společnosti, ve které je svobodný rozvoj každého podmínkou rozvoje všech.
4. Domácnosti mají možnost
orientovat se na dlouhodobou strategii celoživotního rozvoje a uplatňování
schopností svých členů jako základního a nejdůležitějšího zdroje budoucích
příjmů, maximalizaci současné hodnoty budoucích příjmů, na strategii spojenou
s posílením mezigenerační soudržnosti, na strategii spojenou
s přednostním využíváním produktivních služeb.
Z tohoto hlediska poslání
ekonomie produktivní spotřeby (její využití v praxi, při podpoře
nezbytných přeměn a při orientaci v těchto přeměnách) spočívá
v následujícím:
1. Umožňuje vytvořit názornou
představu o obsahu historické změny spočívající v nastartování odvětví
produktivních služeb jako dominantního ekonomického sektoru, tedy o změně,
která je svou hloubkou a převratností srovnatelná s průmyslovou revolucí.
2. Ukazuje konkrétní cesty realizace
komplexu reforem, které jsou podmínkou toho, aby se odvětví produktivních
služeb mohlo rozvíjet na vlastním ekonomickém základě, aby si toto odvětví
(jeho jednotlivé složky) zajistily zdroje vycházející z jejich efektů na
základě fungování tržních mechanismů tak, aby i v těchto oblastech mohla
působit konkurence vedoucí ke zvyšování efektivnosti.
3. Poskytuje názornou představu o
podobě a obsahu ekonomického růstu založeného na plném využívání možností
rozvoje, uchování a uplatňování lidského kapitálu, který není omezen přírodními
bariérami a současně může probíhat s trvale rostoucí dynamikou.
4. Je příležitostí k vytvoření
ideového nadhledu nad současným děním, k pochopení toho, k čemu
došlo, proč k tomu došlo, a jak se vymanit z pasti setrvačných
tendencí.
Vstup do problematiky: Fisherův graf
a jeho kontexty
Výklad toho, o co v ekonomii
produktivní spotřeby jde a čím se liší od neoklasické ekonomie lze začít různým
způsobem. Ověřili jsme si, že jednou z nejvhodnějších možností je kritická
intepretace Fisherova grafu, který objasňuje neoklasický přístup
k mezičasové volbě, na kterou navazuje spotřeba, a objasnění podstaty
úroku.
Nejdříve se podívejme, jak lze úrok
vysvětlit prostřednictvím pojmů. Pro jednoduchost použijeme autentický text z
učebnice Dějiny ekonomického myšlení R. Holmana.
"Böhm-Bawerk se domníval, že
kapitál se zvětšuje převážně právě prodlužováním výrobní periody. Ona
vyjadřovala oklikovost (kapitálovou náročnost) produkce...
Nyní k otázce, proč se platí úrok z kapitálu? Böhm-Bawerk viděl
vysvětlení úroku v tom, že lidé preferují přítomné statky před
budoucími statky. Tuto preferenci přítomných statků lze vysvětlit
následujícími důvody:
- v rostoucím hospodářství se
důchody stále zvyšují; vlivem toho mají pro člověka budoucí statky menší mezní
užitek než přítomné statky, protože bude budoucími statky uspokojovat méně
naléhavé potřeby,
- lidé většinou nepociťují budoucí
potřeby tak naléhavě jako přítomné potřeby, protože budoucnost je pro ně
mlhavá; člověk přisuzuje automobilu, který by mohl mít dnes, vyšší subjektivní
hodnotu než automobilu, který by mohl mít za rok,
- podnikatelé oceňují přítomné
statky více než statky budoucí, protože mohou přítomné statky hned investovat
do výroby a vyrábět "oklikověji" (a tedy produktivněji); přítomné
statky tak přinesou větší budoucí produkci než budoucí statky.
Z toho vyplývá, že budoucí statky
mají menší hodnotu než přítomné statky. Z tohoto pohledu je
tedy úrok ážio: je to rozdíl mezi hodnotou přítomných
statků a hodnotou budoucích statků.
První dva důvody úroku mají psychologickou
povahu, zatímco třetí má technickou povahu. Böhm-Bawerk
(překvapivě) trval na tom, že třetí důvod může být samostatnou příčinou
úroku, bez ohledu na první dvě příčiny. To kritizoval Irwing Fisher (viz
američtí marginalisté), který poukázal na to, že Böhm-Bawerkův třetí důvod
vysvětluje pouze poptávku po kapitálu, zatímco první dva důvody vysvětlují jeho
nabídku. Fisher ukázal, že úrok vzniká jen díky spolupůsobení technického
a psychologického důvodu. Skutečně - kdyby existoval jen třetí, technický
důvod úroku, rostlo by investování přítomných statků a oklikovost výroby
do takové míry, kdy by již klesající výnosy z kapitálu (z oklikovosti)
snížily úrok na nulu. Ale první dva (psychologické) důvody "drží"
investování přítomných statků a oklikovost výroby v jistých
mezích, takže úrok je pozitivní." (R. Holman, Dějiny ekonomického myšlení 1997,
s. 260-261)
Vidíme, že text, kterým je popsán
původ úroku, je velmi obtížný. Zkušenost z pedagogického procesu říká, že jen
velmi málo studentů je schopno správně a přesně interpretovat to, co je
proloženým textem napsáno. A tak si můžeme ověřit, že grafické vyjádření téhož
podstatným způsobem přispívá k pochopení toho, o co jde:
Graf 1.: Fischerovo schéma objasnění
úroku
- Poloha bodu Y1 odpovídá
velikosti současného příjmu, kterým spotřebitel disponuje.
- Vzdálenost mezi body 0 a
YC je ta část současného příjmu, který spotřebitel
spotřebuje, aniž by z něj měl budoucí výnos.
- Vzdálenost mezi body YC
a Y1 je ta část současného příjmu, který
spotřebitel investuje, aniž by z něj měl užitky ve smyslu subjektivně
pociťovaných požitků či prožitků.
- Vzdálenost mezi body Y1 a Yi odpovídá
velikosti první investované jednotky současného příjmu, ze které má spotřebitel
největší výnos.
- Velikost tohoto výnosu z první
investované jednotky současného příjmu odpovídá vzdálenosti mezi body Yi a Y1.
- Průběh křivky Y1Y´1 je
dán mezním výnosem z investičních příležitostí, kterými spotřebitel disponuje.
Pokud by tato křivka stoupala rychleji, disponoval by spotřebitel výnosnějšími
investičními příležitostmi. Pokud by tato křivka stoupala pomaleji a bod Ymax byl
tedy blíže bodu 0, disponoval by spotřebitel méně výnosnými
investičními příležitostmi.
- Průběh křivky Y1Y´1 popisuje
všechny dosažitelné kombinace mezi velikostí té části současného příjmu, která
slouží ke spotřebě, a velikostí budoucího příjmu, který vznikl investováním
příslušné části současného příjmu.
- Indiferenční křivky IC vyjadřují
indiference (lhostejnost) z hlediska efektu té části současného příjmu, která
byla určena ke spotřebě a jejímž konečným cílem bylo vyvolání požitků, a
budoucího příjmu, který vznikl investováním a který slouží k dosažení budoucích
užitků. ICe je ta indiferenční křivka, která se
dotýká křivky Y1Y´1 a která určuje
optimum z hlediska vztahu mezi současnou a budoucí spotřebou.
- Pokud by spotřebitel více
upřednostňoval současnou spotřebu (byl více poživačný), byly by jeho křivky
posunuty, resp. pootočeny tak, že by se dotýkaly křivky Y1Y´1 pod
bodem E. Pokud by spotřebitel více upřednostňoval budoucí příjem
(byl více spořivý a "myslel na zadní kolečka"), byly by jeho křivky
posunuty, resp. pootočeny tak, že by se dotýkaly křivky Y1Y´1 nad
bodem E.
- Vzdálenost mezi body 0 a
Y´1 odpovídá velikosti budoucího příjmu spotřebitele.
- To nejdůležitější, tj. úrokovou
míru, pak vidíme v podobě sklonu tečny te, resp. v
podobě poměru mezi stranami pravoúhlého trojúhelníčku v okolí bodu E.
Obojí totiž odpovídá velikosti výnosu z té poslední jednotky současného příjmu
investovaného do budoucího příjmu, kterou je spotřebitel ochoten obětovat na
úkor současné spotřeby.
Všimněme si několika drobností:
1. Fenomén "snížení užitku
v důsledku odkladu spotřeby" a "těšení se na něco":
Předpokládá se, že budoucí spotřeba
téhož statku nám přináší menší užitek. Sebepozorováním však zjistíme, že
v naší psychice kromě jiného existuje fenomén těšení se na něco, který
každý z nás chápe jako požitek příjemný. Někdy dokonce tak příjemný, že
aktuální spotřebu odkládáme, abychom si prožitek těšení se na něco prodloužili.
Selhává naše psychika, nebo bychom měli posunout teorii o něco dále?
Pokud přejdeme na pozice ekonomie
produktivní spotřeby, výše uvedený problém nevzniká. Prožitkový mechanismus
není cílotvorný, ale rozhodovací, tj. orientuje naše strategické chování směrem
na dosahování maximální hodnoty současného příjmu. Pokud je spotřeba
produktivní v tom smyslu, že nám akt spotřeby umožňuje dosáhnout přímo či
nepřímo vyššího příjmu, pak je logické, že takový akt spotřeby upřednostníme
před aktem spotřeby, který nám příslušný efekt přinese později. Peněžní či
nepeněžní výnos totiž můžeme investovat dříve a tím dosahujeme celkového
zvýšení současné hodnoty budoucího příjmu.
Příklad: Když si koupíme auto (ze
kterého máme potěšení) za účelem úspor času (investujeme do úspor času), tak
čím dříve tak učiníme, tím dříve můžeme ekonomicky relevantních efektů
v podobě úspor času dosahovat. Z auta máme potěšení, na nákup auta se
netěšíme. Jinak je tomu, když se těším na to, že sním něco dobrého, co mám
schované, na zhlédnutí výstavy, na kterou se chystám jít. – Naše psychika je
zkrátka poměrně "moudrá" a většinou nás orientuje správně.
2. Fenomén porovnávání budoucích
užitků v různých časových horizontech
Konstrukce Fisherova grafu
implicitně předpokládá, že máme schopnost porovnávat mezi sebou užitky, které
dosahujeme v různých časových horizontech. Ano. Máme tuto schopnost. Ale
jak to děláme?
Sebepozorováním zjistíme, že
naprosto nebytnou podmínkou je, že si příslušné situace dokážeme představit. A
nejen představit, ale musíme je umět i prožít, jako kdyby probíhaly aktuálně.
Tohoto momentu si již před delší dobou všimnul G. Becker a nazval jej
"představivostním kapitálem". Hodnotou, kterou si vytváříme postupně
a která nám umožňuje zefektivnit naše rozhodování, především strategické
rozhodování.
Příklad: To, že představivostní
kapitál skutečně funguje, si může ověřit každý sám na sobě. Stačí, když si
v situaci, kdy bude pociťovat hled jen mírně, představí dobré jídlo.
V tu chvíli jeho pocit hladu začne nabývat na intenzitě a stane se téměř
nesnesitelným (a to i v důsledku decinormální HCl, která se mu začne
vylučovat do žaludku pod vlivem představ). Méně nepříjemným případem téhož je,
když si vybavíme vzpomínku na nějaký příjemný sexuální prožitek, který jsme –
třeba i před hodně dlouhou dobou – prožili. Určitě (alespoň do určitého věku)
to vyvolá velmi intenzivně pociťované efekty v intimních partiích, u mužů
pak zpravidla i vizuálně identifikovatelné.
Nepochybně máme tedy schopnost
uchovávat si prožitky v návaznosti na to, co jsme prožili, a na základě
vytváření představ zpřítomňovat prožité. To je důležité při porovnání představ
o tom, jaký užitek má pro nás stav, kterého můžeme dosáhnout v různých
časových horizontech.
3. Fenomén vztahování se
k budoucímu:
Kromě zpřítomňování minulého máme
též schopnost vztahovat se svými prožitky k budoucímu. Vytvořit si
představu toho, co nás čeká, a "prožitkově ji ocenit". Pozitivně (v
případě, že chceme nějakého stavu dosáhnout), negativně, když se chceme
příslušnému stavu vyhnout, resp. při porovnání nákladů obětované příležitosti,
zda – lidově řečeno – nám to stojí za to. Vytváření prožitkově oceněné
představy budoucího je rovněž důležité při oceňování rizika.
4. Fenomén přenosu prožitků
z budoucnosti na aktuální dění:
Na mnoha příkladech lze ukázat, že
naše psychika má jedinečnou schopnost přenášet prožitky z budoucích
představovaných situací:
- na současné situace, které
k budoucím vedou;
- na činnosti, které vykonáváme
s cílem dosáhnout budoucí situace;
- na prostředky, prostřednictvím
kterých tyto činnosti vykonáváme.
Protože na tutéž situaci, na tutéž
činnost, na tentýž prostředek se současně přenáší více prožitků vyvolaných
představami budoucího, dochází k jejich interakci, vzájemnému ovlivňování,
"podbarvování" jedněch prožitků druhými (např. pocit obavy se
v určitých situacích mění v pocit statečnosti). Následně
mohou jak z hlediska vývoje lidského rodu, tak i jednotlivce vzniknout
nové typy silných a dlouhotrvajících prožitků, které se odpoutaly od původních
(hladu, strachu, sytosti, sexu apod.) a fixují nové typy potřeb (lovu,
vlastenectví apod.).
Úkoly pro teorii odsud vyplývající
Již z tohoto úvodního příkladu
přesahu neoklasické ekonomie směrem k ekonomii produktivní spotřeby
vyplývá několik směrů teoretické práce:
1. Klasifikovat prožitky
z hlediska jejich trvání v čase (okamžité, trvalé, z hlediska
průběhu prožitku apod.).
2. Na základě toho pak popsat
"algebru prožitků", tj. to, jak prožitky vzájemně interagují
(zesilují se, vylučují se, jeden "podbarvuje" druhý, jeden
"překrývá" druhý apod.).
3. Popsat fenomén přenosu prožitku
na zprostředkování (činnosti, prostředky činností, situace) dosažení stavu, při
kterém tento prožitek vzniká.
4. Navrhnout model kapitálového
trhu, na kterém oproti sobě vystupují vlastníci investičních prostředků a
investičních příležitostí, který by objasňoval úrok jen na základě výnosu
investičních příležitostí.
5. Definovat předpoklady takového
modelu ve vztahu k realitě.
6. Upřesnit popis doposud známých
selhání psychiky v rámci behaviorální ekonomie a identifikovat některá
další s využitím poznatků fungování mechanismu prožitků a jeho orientace
na dlouhodobou strategii zvyšování příjmů.
Model kapitálového trhu
Již dříve byl navržen tento model
kapitálového trhu, na kterém se střetá nabídka investičních prostředků
s poptávkou po investičních příležitostech a současně s tím i nabídka
investičních příležitostí a poptávkou po investičních prostředcích:
Graf 2: Základní model kapitálového
trhu
V tomto grafu:
Y =
současný příjem.
MY´ = budoucí
příjem vyjádřený v mezních veličinách
Y1 = rozpočtové omezení prvního subjektu.
Y2 = rozpočtové omezení druhého subjektu.
D1 = mezní výnos z realizace
investičních příležitostí prvního subjektu
S2 = mezní výnos z realizace investičních příležitostí druhého
subjektu
i = míra výnosu z vlastních investičních prostředků poskytnutých k
realizaci cizích investičních příležitostí (úroková míra)
Trojúhelník
ABE představuje paretovské zlepšení
prvního subjektu.
Trojúhelník
BCE představuje paretovské zlepšení
druhého subjektu.
Průběh
křivek D1a S2 je dán tím, jakými
investičním příležitostmi disponuje jeden a druhýsubjekt.
O tom,
kdo bude dlužníkem a kdo bude věřitelem, rozhoduje kolika investičními
prostředky a kolika investičními příležitostmi jednotlivé osoby disponují. Na grafu
2 disponuje první subjekt (s křivkou D1)
po vyčerpání svých investičních prostředků výnosnějšími investičními
příležitostmi, než jaké má druhý subjekt po vyčerpání svých investičních
příležitostí. Bude tedy dlužníkem – k tomu, aby mohl zrealizovat výnosné
investiční příležitosti, kterými disponuje, musí si půjčit investiční
prostředky dané současným příjmem. Druhá osoba bude ze stejných důvodů
věřitelem, část investičních prostředků může půjčit. Na grafu 2 jsme
proto:
- první
osobě vědomě přiřadili křivku D1,
protože poptává investiční prostředky.
- druhé
osobě vědomě přiřadili křivku S2,
protože nabízí investiční prostředky.
V tomto modelu, který má velmi
dobré využití pro objasnění řady důležitých otázek. Například možno příjmové a
majetkové konvergence v podmínkách působení kapitálového trhu.
K tomu použijeme zjednodušený
graf odvozený od předcházejícího grafu 2:
Vlevo je příjem dlužníka, vpravo
příjem věřitele.
Příjem každého se sestává
z příjmu z vlastnictví investičních prostředků (světlejší část
ohraničené plochy) a z příjmu z vlastnictví investičních příležitostí
(tmavší část nahoře).
V uvedeném grafu předpokládáme,
že oba subjekty mají stejné investiční příležitosti, ale druhý subjekt
(věřitel) má třikrát větší množství investičních příležitostí.
V daném případě se působením
kapitálového trhu původní poměr současného příjmu 1:3 (který odpovídal poměru
vlastnictví, kterým subjekty disponovaly) změnil v poměr 3:5. Oba subjekty
si polepšily v maximálně možné míře, ale procentuální rozdíl jejich
majetků se zmenšil. V tomto případě opakované působení kapitálového trhu
vede k poměrnému snižování majetkových rozdílů.
Otázka tedy zní tako: Jak je možné, že reálně působící kapitálový
trh majetkové rozdíly subjektů působících na kapitálovém trhu zvyšuje, jaký
faktor zde působí?
Na ni pak navazuje otázka: Bylo by možné zdokonalováním kapitálového
trhu, případně odstraněním jeho dysfunkcí, umožnit, aby působil ve směru růstu
role vlastnictví investičních příležitostí spojených s možnostmi nabývání a
využití lidského kapitálu zúčastněných subjektů?
V dříve zpracovaných výstupech k této problematice nebyl
explicitně identifikován jeden důležitý předpoklad konvergence příjmů
v důsledku opakovaného působení kapitálového trhu, který je do modelu
vtělen. Totiž to, že výnosy z investičních příležitostí zúčastněných
subjektů jsou na sobě navzájem nezávislé.
Na základě zjednodušeného modelu,
který jsme v předcházejícím pokračování prezentovali formou grafů 2 a 3,
můžeme identifikovat různé typy příčin toho, proč fungování kapitálového trhu
působí v realitě opačným způsobem, tedy tak, že zvyšuje příjmovou a majetkovou
divergenci.
Touto příčinou je fenomén, který
nazýváme pozičním investováním, resp. investováním do společenské
pozice. Cílem tohoto investování je upřednostnit investiční příležitosti různého,
ale nikoli pozičního typu, kterými disponuje poziční investor, před různými,
ale nikoli pozičními investičními příležitostmi ostatních potenciálních
investorů.
Jde tedy zejména o problém uplatnění lidského kapitálu.
Uplatnění lidských schopností je
problémem každé společnosti. Ve společnosti, jejíž dynamika je závislá na
rozšířené reprodukci soukromě vlastněných kapitálů v konkurenčních
podmínkách, hraje poziční investování několikanásobnou negativní roli:
- Omezuje využívání investičních
příležitostí a tím i dynamiku růstu. Zvlášť citlivé je to u investičních
příležitostí, které jsou spojeny s nabýváním lidského kapitálu a následnou
možností společenského vzestupu.
- V návaznosti na to deformuje
charakter ekonomického růstu. Podstatná část spotřeby je nejen neproduktivní,
ale přímo kontraproduktivní, působí ve směru zpomalení ekonomického růstu.
Přitom se mnohdy jedná o spotřebu, která podstatným způsobem zatěžuje přírodní
prostředí, vyžaduje si využití většího množství materiálů a energií.
- Prohlubuje ekonomickou nerovnost a
je zdrojem potenciálních konfliktů, které permanentně přerůstají
v konflikty aktuální, dlouhodobě přežívající a vzájemně se mezi sebou
propojující.
Graf 4: Vliv pozičního investování na posun křivek mezního výnosu
Z drobných úspor vynucených
věřitelů (kterým byly omezeny investiční příležitosti) mohou poziční investoři
realizovat své investiční příležitosti s vyšším výnosem, to vše při
celkové ztrátě společenské efektivnosti.
Problém pozičního investování nelze
řešit represí, ale jen tím, že jeho vliv eliminuje zdokonalováním tržního
mechanismu tak, aby byly podpořeny ty investiční příležitosti, které se
investování do společenské pozice snaží potlačit. Proto jedním ze směrů
rozvíjení ekonomie produktivní spotřeby je:
1. Identifikování, popis a analýza
forem pozičního investování zaměřeného na omezování investičních příležitostí
spojených s nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu.
2. Nalezení těch forem vzájemně
výhodných HCC (smluv týkajících se lidského kapitálu), které mohou eliminovat
negativní vliv těch forem pozičního investování, které nejvíce omezují
ekonomický růst a deformují jeho charakter.
3. Řešení problematiky vytvoření
podmínek pro fungování těchto HCC v rámci komplexních reforem podporujících
přechod k ekonomickému systému založenému na produktivních službách, a to
v rámci ucelené, realistické a pozitivní vize, která přispívá
k prosazení výše uvedené i svým étosem.
Každý typ společnosti měl vždy
v historii jako svůj největší problém nerovný přístup svých členů k
využívání investičních příležitostí, kterými disponovali "od
přírody", tedy primárních investičních příležitostí, a následně těch,
které si postupně vytvářeli na základě využívání primárních investičních
příležitostí.
Výše uvedené lze rovně přeformulovat
tak, že v jazyce na jedné straně možností, na druhé straně bariér
využívání investičních příležitostí podle míry jejich výnosnosti se
nejzřetelněji zrcadlí neduhy (nedostatky, příčiny problémů) každého typu
společnosti v každém stádiu jejího vývoje, v každé konkrétně
historické situaci, ve které se nachází. Koncept ekonomie produktivní spotřeby
je z tohoto hlediska velmi vhodný k tomu, aby na příčinu problémů
poukázal.
Rozšíření pojetí efektivnosti
Standardní pojetí efektivnosti rozlišuje
mezi hospodárností (poměr mezi náklady a produkcí) a účelnosti (vztah mezi
produkcí a užitkem spotřebitelů), resp. efektivnost lze zvyšovat dvojím
způsobem:
- snížit náklady, např. inovacemi
přinášejícími úsporu;
- zvýšit výnosy, např. inovacemi přinášejícími
zvýšení užitku, tj. ochoty spotřebitele zaplati za daný statek více.
Tento neoklasický koncept převzalo i
pojetí efektivnosti v podmínkách socialistické ekonomiky, o které se
podstatným způsobem zasloužil M. Toms. O tom, že ekonomie produktivní spotřeby
je překonáním i této modifikace neoklasické ekonomie svědčí následující článek
staršího data (Valenčík, 1986):
Obrázek 1: Článek k rozšířenému pojetí efektivnosti v Politické
ekonomii
Zdroj: Vlastní zpracování
Poznámka k dobovému kontextu vzniku
článku o rozšířeném pojetí efektivnosti
K tomu vlastní výpověď od R. Valenčíka: V diskusi o tom, zda
vystačíme se standardním pojetím efektivnosti, tj. dvěma komponenty –
hospodárností a účelnosti, nebo zda je nutné na tehdejší ekonomickou realitu
použít rozšíření pojetí, které obsahuje ještě další dvě komponenty – dynamičnost
(problematiku přechodu od uspokojování potřeb k rozvoji schopností
člověka) a produktivnost (problematiku přechodu od schopností člověka
k jejich uplatnění), šlo o to, jak budeme chápat základní atributy
tehdejší společnosti. Můj přítel a nesmírně talentovaný vědec Miroslav Toms,
který v té době teprve dovršil 40 let svého života, ale již působil ve
funkci ředitele Ekonomického ústavu ČSAV, namítal, že prezentovat takto
rozšíření pojetí efektivnosti by bylo velmi obtížné. Namítnul jsem, že základní
a současně i operacionalizovatelný koncept rozšířeného (nestandardního) pojetí
efektivnosti napíšu na jednu jedinou stránku do časopisu Politická ekonomie
(tehdy a dodnes nejvýznamnější český ekonomický teoretický časopis). M. Toms
tvrdil, že je to nereálné a vsadil se se mnou o láhev whisky. Po té, co článek
vyšel (jak jste se v předcházejícím pokračování mohli přesvědčit na
vlastní oči, byl v časopisu skutečně na jednu jedinou stránku, ve
skutečnosti měl tehdejších normovaných 2,5 stránky, ale v časopisu byl
vysázen petitem), mě M. Toms láhev dobré whisky dal. Vypili jsme ji společně
s našimi přáteli. O rok později M. Toms onemocněl rakovinou mozku a
v roce 1988 zemřel. Dnes by to byl pořád ještě poměrně mladý člověk
schopný tvůrčí práce.
Využití rozšířeného konceptu k analýze příčin neefektivnosti
tehdejšího ekonomického a návazně i společenského systému
Rozšířený koncept efektivnosti
obsahuje jeden z pohledů na ekonomii produktivní spotřeby. Tehdy pohled
tímto prizmatem umožnil velmi přesně identifikovat příčiny nefunkčnosti
tehdejšího ekonomického systému, a to i společně s dopady na deformování
dalších sfér společenského života. Zde je jeden z příkladů toho, jak jej
bylo možné aplikovat:
Obrázek 2: Využití rozšířeného
pojetí efektivnosti k identifikování příčin selhávání ekonomického systému
založeného na společenském vlastnictví výrobních prostředků
(vlastní zpracování)
Aplikace rozšířeného pojetí efektivnosti k analýze současného
ekonomického systému
Vzniká otázka, zda koncept rozšířené
efektivnosti lze aplikovat v současné době na zcela jiný ekonomický
systém. Připomeňme:
Rozšířený koncept efektivnosti
rozlišuje čtyři komponenty:
Hospodárnost: Vztah mezi
zdroji a produkcí
Jedná se o problematiku úspor
nákladů, v dnešní době zejména formou inovací, na které tlačí konkurence.
Účelnost: Vztah mezi
produkcí a uspokojováním potřeb
V systému omezeného fungování
trhu (kdy se plánovité řízení zcela zjevně ukazovalo jako nedostatečná náhražka
trhu) se zdál být tento moment naprosto klíčový. Na jedné straně výrobky, o
které nikdo neměl zájem, na druhé straně velmi často se objevující nedostatek
toho či onoho druhu zboží. Hlavní příčinou nebyl ani tak trh spotřebních
statků, který jakž takž fungoval, ale trh investičních statků, který téměř
nefungoval. Alokace investičních statků probíhala přídělovým způsobem, což
podlamovalo efektivnost v samotných základech ekonomického systému. Proto
upozornění na problém účelnosti a zaměření teorie tímto směrem bylo
v tehdejších podmínkách významným krokem vpřed, ale k pochopení
příčin ekonomického selhávání celého systému (a k orientaci při nápravě
nedostatků) nestačilo. V podmínkách dnešního systému trh funguje natolik
dostatečně, že problém vztahu mezi produkcí a potřebami nehraje významnější
roli.
Dynamičnost: Vztah mezi spotřebou
(uspokojováním potřeb) a rozvojem schopností (nabýváním lidského kapitálu)
Zde už existuje i v současném
společenském systému velký problém. Empiricky lze snadno doložit, že
z hlediska našeho uplatnění na profesních trzích existuje řada různých forem
nesouladu mezi spotřebou statků a nabýváním uplatnitelného lidského kapitálu.
Veblenův problém okázalé spotřeby, ekology zmiňovaný problém plýtvání a
nadměrného zatěžování přírodního prostředí... Někdy se v návaznosti na
tyto formy a projevy neefektivnosti uvažuje o různých formách regulace či
omezování spotřeby. Významnou součástí této problematiky je rovný přístup ke
kvalitnímu vzdělání (z hlediska nabývání lidského kapitálu) či zdravotní péči
(z hlediska uchování lidského kapitálu). Příčinu problémů této třetí složky
efektivnosti je však patrně nutné hledat jinde. V problémech, na které
ukazuje čtvrtá složka efektivnosti.
Produktivnost: Vztah mezi
rozvojem schopností (nabýváním lidského kapitálu) a uplatněním schopností (na
profesních trzích)
V současné době bychom mohli
tuto problematiku formulovat jako existenci nejrůznějších zádrhelů
v oblasti rovnosti příležitostí pro společenský vzestup na základě
nabývání a uplatňování lidského kapitálu, resp. rozvoje a uplatňování
schopností z hlediska celoživotní profesní dráhy. Právě v této
oblasti existují jak formy pozičního investování, které vytvářejí nerovné
podmínky pro nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu. Rovněž se zde
projevuje nevyvinutost tržních vztahů, které by umožnily na základě HCC plněji
využívat investiční příležitosti spojené s nabýváním, uchováním a
uplatněním lidského kapitálu.
Makroekonomický aspekt: Jsou výdaje
domácností produktivní?
Úvodní poznámka
Keynesiánská makroekonomie přebírá
neoklasické rozdělení výdajů na investice a spotřebu, přičemž dominantním
subjektem spotřebních výdajů jsou domácnosti a dominantním subjektem výdajů
jsou firmy. Jedná se o poměrně velké zjednodušení. Domácnosti investují a
k tomu na trhu peněz poptávají peníze. Jde zejména o hypoteční úvěry a
půjčky na vzdělání, které v některých zemích tvoří velmi významnou
makroekonomickou veličinu.
To je ovšem jen jeden aspekt. Mnohem
významnější je, že řada výdajů domácností má investiční charakter, resp. jsou
výdaji produktivními ve smyslu nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu
a domácnosti jsou při jejich vynakládání bezprostředně motivovány zvýšením
budoucího příjmu.
V nedávno zpracované studii byl
podniknut pokus o analýzu, která by umožnila odpovědět na otázku, zda se podíl
výdajů domácností, které lze označit za produktivní (v tom smyslu že
prostřednictvím jejich bezprostředního vlivu na nabývání, uchování a uplatnění
lidského kapitálu), zvyšuje. V následujících několika dílech naší série
využijeme poznatky studie, doplníme je a na závěr podrobíme rozboru
z hlediska našeho přístupu k budování ekonomie produktivní spotřeby
jako základního směru překonání neoklasické ekonomie a většiny jejích
modifikací.
Výdaje domácností
Výdaje domácností jsou oblastí,
která má významný dopad na zajištění ekonomického fungování domácnosti, tedy z
hlediska mikroekonomického, ale i na fungování ekonomického a finančního
systému státu, tedy z hlediska makroekonomického. Z pohledu domácnosti, ať již
jde o domácnost jednotlivce nebo vícečlenné rodiny,
jsou výdaje součástí jejího
rozpočtu, který je obvykle označován jako rozpočet domácnosti nebo rodinný
rozpočet. Základním pravidlem u rodinného rozpočtu je, že výdaje nesmí v
dlouhodobém časovém horizontu překročit příjmy. Domácnost jako ekonomický
subjekt tedy musí počítat, které výdaje jsou běžné, každý měsíc se pravidelně
opakující, a které jsou mimořádné, či které výdaje jsou určeny na krátkodobé
užití a které na dlouhodobé užití. Domácnosti si musí vytvářet rezervy na
výdaje mimořádné, resp. na výdaje související s většími položkami přesahujícími
rozsah jejich měsíčních příjmů.
Rozumná příprava rozpočtu domácnosti
a nakládání s výdaji má dopad na to, jak se lidé cítí, jak jsou spokojeni se
svou finanční situací a které potřeby a na jaké úrovni se jim daří zajišťovat.
Příjmy a výdaje domácnosti jsou klasickými ekonomickými tokovými veličinami,
proto se posuzují vždy za určité časové období. Typicky jde o měsíční časové
období nebo roční časové období.
Z makroekonomického hlediska jsou
výdaje domácností důležitým faktorem bezprostředně ovlivňujícím agregátní
poptávku. Jejich souhrnná analýza proto má význam z pohledu státu. Analýza
výdajů domácností a struktury jejich spotřeby může odhalit různé vývojové
tendence, které stát může ovlivnit svými průřezovými politikami (např. fiskální
politikou, politikou zaměstnanosti, sociální politikou) a dosáhnout žádoucích
změn. Tyto analýzy mohou být různě členěny a zaměřeny např. na výdaje různých
sociálních skupin - z hlediska druhu hlavních příjmů (např. zaměstnanců,
důchodců, osob samostatně výdělečně činných), z hlediska sídla (osoby žijící ve
městě, osoby žijící na vesnici), z hlediska věkových skupin nebo z hlediska
geografického. Podobně jako pro stát mohou výsledky analýz výdajů domácností
sloužit pro rozhodování na nižších úrovních, jako jsou kraje, obce a města.
Analýza výdajů domácností může být
důležitá i z pohledu firem, které se snaží na trhu uplatnit své produkty, tedy
výrobky nebo služby, nebo nabídnout domácnostem investování. Informace o
disponibilních prostředcích domácností či vývojových tendencích ve spotřebě
tedy může sloužit jako významná vstupní informace o tom, na jaké trhy (tj. pro
koho a kde) se zaměřit.
Údaje o příjmech a výdajích
domácností shromažďuje v České republice Český statistický úřad (ČSÚ), jehož
posláním je obecně sbírat, zpracovávat a poskytovat informace o sociálním,
ekonomickém, demografickém a ekologickém vývoji ČR a jejích částí. Data ČSÚ
jsou k dispozici ve statistických ročenkách, resp. dnes již ke stažení na
internetu. ČSÚ sám také zpracovává některé analýzy dat.
Zaměříme se na analýzu výdajů
domácností ve vztahu k tzv. produktivní spotřebě. Produktivní spotřeba je ta
část výdajů domácností, která souvisí s nabýváním, uchováním a uplatněním
lidského kapitálu. Produktivní spotřeba se podle názorů některých současných
ekonomů, jak je v této práci dále popsáno, jeví jako perspektivní směr pro
řešení řady potíží v současných ekonomických systémech, které mají přesah i do
dalších systémů lidské činnosti.
Mezi produktivní služby zařazuje
Valenčík a kol. (2014) odvětví spojená s nabýváním, uchováním a uplatněním
lidského kapitálu, především:
- vzdělání,
- péči o zdraví,
- výchovu v rodině,
- kulturu,
- bydlení pro mladé lidi,
- rekreační a relaxační aktivity,
- lázeňství či
- pracovní poradenství.
Ekonomické efekty produktivních
služeb se projevují v urychlení pracovního uplatnění, dosažení lepšího
pracovního uplatnění, prodloužení zenitu i horizontu produktivního uplatnění.
V kontextu výše uvedeného vymezení
by měl být do rekreačních a relaxačních aktivit specificky zahrnut také sport s
výjimkou vrcholového, resp. profesionálního sportu. Sport má bezpochyby řadu
produktivních účinků. Je totiž nejen vhodnou náplní volného času, ale pomáhá
také k relaxaci, obnově sil a k celkovému upevnění zdraví.
Pojem ekonomika produktivních služeb
má podle Valenčíka (2014) širší záběr než pojem vzdělanostní neboli znalostní
společnost či společnost vědění (knowledge society, learning society), se
kterým se lze v odborné literatuře často setkat (viz dále Hurtová, 2015;
Matula, 2011; Svatoš, 2005; Keller, Tvrdý, 2008). Ekonomika produktivních
služeb totiž zahrnuje více charakteristik lidského kapitálu, tj. nikoliv jen
jeho nabývání, ale i uchování a uplatnění.
Hurtová (2015) vychází z prací
Kellera a pojmem vzdělanostní společnost označuje stav společnosti, kdy vědění
vstupuje do tržního procesu zhodnocování jako prvek, který přináší vyšší zisk
než klasická průmyslová výroba. Podle názoru Matuly (2011) jsou pojmy jako
"informační", "znalostní", "postindustriální" či
"technokratická" společnost v zásadě synonyma. Matula (2011) dále
uvádí: "Změnou preferencí směrem k lidskému kapitálu pravděpodobně dochází
i k postupnému splynutí termínů "informační společnost" a
"znalostní společnost" bez
ohledu na skutečnost, že informační ekonomika (či informační průmysl) je jasně
vymezitelnou (tudíž i měřitelnou) složkou národního hospodářství, zatímco
termín "znalostní ekonomika" je velmi široký pojem, na jehož vymezení
se odborná veřejnost ne zcela shodne." Svatoš (2005) píše: "Výchozí
základnou nové (znalostní, digitální, síťové apod.) ekonomiky je ekonomika
tradiční, která je významným způsobem transformována efekty moderních
informačních a komunikačních technologií, jakož i hospodářskou politikou státu
v podmínkách globalizace. Hlavní a rozhodující formou kapitálu v nové ekonomice
jsou informace a znalosti."
Keller, Tvrdý (2008) v souvislosti
se vzdělanostní společností konstatují, že výše vzdělání nemusí souviset s
vyšší ekonomickou výkonností, s mírou podnikatelské aktivity, ani s mírou
nezaměstnanosti. Zatímco v období až do cca 30 let po druhé světové válce
vzdělání sloužilo jako výtah do vyšších vrstev společností, nyní podle autorů
vzestup nezajišťuje. Spíše má význam jako ochrana před riziky sestupu do
nižších vrstev.
Zasíťovaní dementi doby digitální II.
Pavel Sirůček
Motto: Získají počítače někdy zdravý selský
rozum? Už brzy má v době digitální vše řídit umělá inteligence. A co umělá
hloupost, také se cíleně vyvíjí? Nebude vždycky o krok napřed?
Carr, N.: Nebezpečná mělčina: Jak internet mění náš mozek. Podlesí: Dauphin
2017. 320 s. ISBN 978-80-7272-780-3 (v části I. uveřejněné v předminulém
čísle Marathonu)[1]
Spitzer, M.: Digitální demence: Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum.
Brno: Host 2014. 343 s. ISBN 978-80-7294-872-7 (v části II.)
Spitzer, M.: Kybernemoc! Jak nám digitalizovaný život ničí zdraví. Brno: Host
2016. 391 s. ISBN 978-80-7493-792-9 (v části III., která bude uveřejněna
v příštím čísle Marathonu)
Němec M. Spitzer studoval medicínu,
psychologii a filozofii ve Freiburgu a zakotvil hlavně u psychiatrie, ve které
se roku 1989 habilitoval. Působí na psychiatrické klinice v Ulmu (jako
její ředitel od roku 1998) a Transferzentrums für Neurowissenschaften und
Lernen (od roku 2004). Dvakrát byl hostujícím profesorem na Harvard
University, spolupracoval taktéž s Institute for Cognitive and Decision
Sciences na University of Oregon. Patří k předním německým badatelům
v oblasti neurovědy a dokáže přitom vědecké poznatky názorně, zábavně i
přístupně prezentovat širší veřejnosti. Spitzer moderuje vlastní pořad na
televizní stanici a publikoval řadu komerčně i čtenářsky úspěšných knižních
titulů. K německým bestselerům náleží knihy Lernen: Gehirnforschung und
die Schule des Lebens[2] či Vorsicht Bildschirm! Elektronische
Medien, Gehirnentwicklung, Gesundheit und Gesellschaft.[3]
Text Digitale Demenz: Wie wir uns und unsere Kinder um den Verstand bringen[4] vyšel v české mutaci
jako Digitální demence s podtitulem Jak připravujeme sami sebe a naše děti o
rozum. Ústředním poselstvím je
varování před digitálními médii, jejichž užívání dlouhodobě silně škodí duchu.[5] V Německu i v anglosaském světě se kniha stala
bestsellerem a vzbudila značný ohlas mezi rodiči, pedagogy a odbornou, ale i
laickou veřejností. Reakce jsou však silně rozporuplné a Spitzer bývá
kritizován – a umanutými pokrokáři i ostrakizován – coby zvěstovatel digitální
apokalypsy. Představovaná kniha totiž důrazně varuje před tím, kterak nám digitální média (počítače, smartphony,
herní konzole, organizéry nebo navigace a v neposlední řadě i televize)
proměňují životy. Z alarmujících výsledků různých průzkumů vyplývá, že
např. mladiství v USA se věnují digitálním médiím denně více času, nežli spánku.
Další šetření naznačují, že v průměru nejhorší školní výsledky mají ti
náctiletí, kteří nejvíce ve škole využívají osobní počítač. Digitální
technologie vedou k informačnímu překlikávání, což představuje klíčový
faktor pro ztrátu schopnosti dlouhodobého soustředění. Uvedené zdůrazňuje také
N. G. Carr, jehož text představuje první část této trojjediné recenze.[6] Carr je o drtínek méně tzv.
apokalyptický (a méně moralizuje i poučuje) a některým čtenářům může jeho styl
a argumentace připadat i o něco vyváženější a méně jednostranná. Leckdo totiž
může v knihách M. Spitzera (především v titulu Digitální demence) postrádat potřebný nadhled.[7]
Neurovědec M. Spitzer opakovaně
varovně připomíná: „Přeneseme-li
intelektuální práci na digitální média, pak už ji nevykonává náš mozek. Když
používáte auto, atrofují vám svaly. Když používáte GPS, atrofuje vám mozek“
(s. 4 přebalu rec. publ.). Digitální média nás zbavují nutnosti vykonávat
duševní práci, což s sebou nese nezměrná nebezpečí, včetně např.
ochabování paměti.[8] Na digitálních médiích
vzniká závislost a v dlouhodobém horizontu poškozují jak tělo, tak
především mysl. Vinou právě digitálních médií u dětí a mladistvých „dramaticky klesá schopnost učení a
výsledkem jsou poruchy pozornosti a čtení, úzkost a otupělost, poruchy spánku a
deprese, nadváha, sklony k násilí a úpadek společnosti. Spitzer ukazuje
obavy, jež tento vývoj vzbuzuje, a vybízí k omezení konzumního způsobu
života, především u dětí, abychom zabránili digitální demenci“ (s. 2
přebalu rec. publ.).
Kniha Digitální demence sestává z pasáží Předmluva, Úvod, ze
čtrnácti kapitol a na konci z Poděkování, Poznámek (k jednotlivým kapitolám),
Literatury (plných dvacet šest stran hustě pokrytých doporučovanými prameny),
Seznamu vyobrazení a Rejstříku. Už na letmý pohled ultrakonzervativního
recenzenta vytáčejí čísla stránek „originálně“
umístěná nahoře. Tam zkrátka nepatří. K tomu působí rušivě a krajně
nevzhledně. Český překlad je někde kostrbatě-amatérský, místy nedávající dobrý
smysl a k tomu „vyšperkovaný“
občas až familiárně nespisovnými výrazy[9]
i chybějícími písmeny. Leč přežít (a přečíst) se kniha dá a upřímně přiznejme,
že známe překlady ještě horší. Publikace obsahuje veliké množství fotografií,
tabulek, schémat či grafů, které mají text zatraktivnit i náležitě zvědečtit.
Možná je těchto občas až příliš, nehledě na to, že řada grafů a schémat je
triviálně-banálních. Což je ale věcí vkusu a názoru. K názornosti,
přehlednosti i k dobré orientaci však tyto nesporně přispívají.
Ve srovnání s textem Nebezpečná mělčina N. G. Carra působí
Spitzerova Digitální demence možná
sice o něco „vědečtěji“ (a vědečtější
i reálně bude),[10] nicméně o něco nudněji a
možná překvapivě i méně čtivě a živě. I přes zmíněné fotky, vyobrazení, grafy,
tabulky. A zdá se strašlivě, strašlivě dlouhá … (I když má ve skutečnosti pouze
o 23 stránek více nežli práce Carra). Nicméně prokousat se Spitzerovým textem
nakonec až tak nesnadné (a ani nepříjemné) není a výsledek stojí i za mírné
přemáhání a úsilí. Kacířsky však přiznejme, že Spitzer v podstatě opakuje
pořád to samé.[11] A mnohde čtenáře napadá, že
mohl zvolit úspornější formu podání. Což plně platí taktéž o jeho další knize Kybernemoc! Výše uvedené recenzent – se
skřípěním zubů – přiznává navzdory tomu, že sdílí závěry o nebezpečnosti
digitálních médií (a nemá tyto osobně vůbec, ale vůbec rád) a pro všechny
zvěstovatele digitální apokalypsy si pěstuje nemalou slabost. Nezbytné je
dodat, že kritické postesky nic nemění na důležitosti představovaných prací.
Jejich varovné poselství je tuze, tuze potřebné.
Předmluva startuje připomenutím
jednoho z povzbuzujících e-mailů, který autor obdržel – „Pane Spitzere, vy bojujete s větrnými mlýny – ne s celými
větrnými farmami. Pokračujte v tom, prosím!“ (s. 9 rec. publ.).
Dostává také spoustu e-mailů daleko méně přátelských, namátkou typu „Pane Spitzere, právě tady pálím
z virtuálního kalašnikova. Kdybych měl opravdový, vás bych odbouchnul jako
prvního. P.S.: To, co vykládáte o souvislosti mezi virtuálním násilím a reálným
násilím, je naprostý nesmysl“ (tamtéž). Hlavně mladí nezřídka Spitzera
přímo nenávidí –„I pro patnáctileté je
pravda občas nepohodlná!“ (dtto). Čím míní např. německé údaje vypovídající
o závislosti na internetu. Nijak neskrývá, že představovaná kniha bude pro
mnohé nepříjemná, „velmi nepříjemná“ (s.
14 rec. publ.). Leč jako psychiatr a badatel v oblasti mozku nemůže jinak.
Má děti a nechtěl by se dožít toho, kterak mu za dvacet let vyčtou: „Tati, tys to všechno věděl – proč jsi tedy
nic neudělal?“ (dtto). Cílem knihy je tudíž vylíčit velmi znepokojivé
tendence, které byly nazvány digitální demencí. Mnohým pacientům v Německu
či Jižní Koreji (zemi, která se v oblasti ICT nalézá na špičce) digitální
média zcela zničila život. Poruchy paměti, poruchy pozornosti a soustředění,
emociální zploštění a celková otupělost jsou symptomy právě digitální demence.
Spitzer přitom využívá vlastních bohatých zkušeností např. ohledně péče o
závislé na internetu a počítačových hrách na psychiatrii v Ulmu, přičemž
navazuje na své starší texty, které obohacuje o nové poznatky a zkušenosti.
Připomíná, že mu mnohdy bývá vyčítáno, že nemá tušení, o čem píše. Fascinaci a
účinky na psychiku má prý dokázat posoudit pouze ten, kdo je sám vášnivým
hráčem násilných her. Spitzer však argumentuje, že i v případě digitálních
médií jde o chorobnou závislost a duševní poruchu jako např. u alkoholu. A
alkoholik přece dokáže účinky alkoholu na své tělo a duch také obvykle posoudit
mnohem, mnohem hůře, nežli ten, kdo jej léčí.
Úvod, nazvaný Ohlupuje nás Google?, fakticky plní roli první, resp. nulté
kapitoly. Stejně jako kapitoly následné je dále vnitřně členěn na kratší
subkapitoly, obvykle trefně a výstižně pojmenované, ale již nečíslované.
Použité členění přispívá k lepší orientaci v textu a k jeho
přehlednosti. Pochvalu zaslouží krátká shrnutí, uzavírající kapitoly 1. až 14.
(Pro leckterého pohodlného čtenáře může být nemalým pokušením při hledání
způsobu, kterak se s knihou co nejméně pracně popasovat, číst právě jenom
shrnutí. Doporučit ovšem lze alespoň občas se vrátit a opravdu poctivě
přelouskat vlastní obsah jednotlivých pasáží). Pojmenování úvodu odkazuje na
kritický esej o médiích z pera N. G. Carra, který je podrobněji přiblížen
v první části této recenze.[12] Připomeňme, že právě na
jeho základě je koncipován recenzovaný Carrův knižní text Nebezpečná mělčina: Jak internet mění náš mozek. Spitzer podotýká,
že zájemci o digitální média a o jejich nebezpečnost by se přitom neměli
zaměřovat pouze na Google. Dodává, že přitom „… jistě taky nejde jen o ohlupování“ (s. 13 rec. publ.). Moderní
výzkumy mozku mají naznačovat, že užívání digitálních technologií vyvolává
obavy zcela oprávněně. Každodenní styk s digitálními médii nás nemůže
neovlivňovat a neměnit. Což ilustruje odkazy na výzkumy ohledně užívání médií
v USA. Odvoláními na renomované vědecké studie se celá kniha ostatně přímo
hemží – k čemuž M. Spitzer optimisticky praví, že „… věda je to nejlepší, co máme! Je to kolektivní hledání pravdivých,
spolehlivých poznatků o světě, včetně o nás samých“ (s. 15 rec. publ.).
Realista podotýká, kéž by tomu vždy tak bylo.
Spitzer zmiňuje sny Edisona ohledně
budoucí školní výuky pomocí filmů a po padesáti letech obdobné snění spojené
s počítači. Kdy se školy měly opět revolučně proměnit a nic již nemělo
být, jako předtím. Přičemž jsme přitom už „byli
svědky vzestupu a pádu e-learningu, stejně jako jsme v sedmdesátých letech
na vlastní kůži zažili ztroskotání jazykových laboratoří a programovaného
učení. Učení jenom na počítači nefunguje – na tom se mezitím shodli i ti
největší zastánci počítačů“ (s. 15 rec. publ.).[13]
Klade fundamentální otázku, proč tomu tak je? „A co to znamená pro ty, kdo neustále používají počítač a internet?“
(s. 15 rec. publ.). Znovu odkazuje na Carra, resp. na jeho vlastní negativní
zkušenosti s digitálními médii, a připomíná jeden z klíčových
poznatků poznatek neurobiologie o tom, že mozek se používáním neustále mění a
neustále učí. Digitální média tak na lidském mozku zanechávají stopy, včetně
digitální demence, což je více nežli pouhá zapomětlivost. Uvedené přibližuje
pasáží Kdo za sebe nechává myslet jiné,
nikdy se odborníkem nestane, s kritickým náhledem na digitální
pomocníky. Spitzer popírá svou
údajnou staromódnost i to, že má být nepřítelem médií či nepřítelem technického
pokroku. Ohrazuje se opakovaně též proti nařčením, že přehání. Nicméně
nezamlčuje, že „počítače vzdělání mladých
lidí nenapomáhají, nýbrž jim v něm dokonce překážejí nebo v nejmenším
případě na něj nemají žádný vliv“ (s. 24 rec. publ.) – což podrobně dokumentuje
následnými kapitolami. Nezakrývá, že průmysl a lobbing velkých firem je silný a
mocný (i lživý), přičemž jde o obrovský kšeft. Tržní humbuk kolem počítačů na
školách (včetně tržních strategií výrobců) přitom vede k pravému opaku
toho, o co rodiče usilují, totiž o šance na lepší vzdělání pro své děti.
Argumentuje např. poruchami pozornosti při používání počítače v raném
dětství a v předškolním věku následně poruchami čtení.
Kapitola 1. Taxi v Londýně startuje zkušeností Spitzera s taxikáři
v Americe, kteří nejenže neumí anglicky, ale neznají ani město, po kterém
jezdí. Což se prý v Londýně stát nemůže. Text pokračuje dopady digitálních
navigačních systémů typu GPS na mozek. Následně přechází k obecnější
problematice učení v mozku, názorně ilustrované schematicky i graficky. Na
různých příkladech ukazuje, že využívání mozku vede „k nárůstu oněch schopností mozku, jichž je zapotřebí ke speciálním
schopnostem“ (s. 35 rec. publ.). Obdobně jako u svalů, není-li mozek
využíván – zakrňuje. Již neplatí dlouho tradovaný názor, že se mozek nemění při
duševní práci. Díky nejnovějším poznatkům víme, že mozek se svým používáním
mění. „Není-li používán, pak se
neuronální hardware rozkládá“ (s. 36 rec. publ.).
Na co se lidský mozek rozkládá, a co
to vůbec znamená, naznačuje kapitola 2. Kde
jsem? Spitzer se zamýšlí nad tím, proč sám zaznamenal problém se najednou
zorientovat, když mu byl navigační přístroj – coby zázrak informační techniky –
z automobilu ukraden. S odkazy na neuropatologa A. Alzheimera a jím
popsaný první případ demence, který dnes nese jeho jméno. Schopnost orientace
časem, místem i osobou přitom náleží k základním lidským kognitivním
funkcím a „u pacientů s demencí tato
schopnost mizí přesně v tomto pořadí – čas, místo, osoba“ (s. 40 rec.
publ.). Pozornost Spitzer věnuje orientaci v prostoru, náhledu na neurony
jako na svaly svého druhu, včetně potřebnosti jejich trénování i stručnému
představení zakončení nervových buněk v podobě synapsí. Opět s řadou
obrázků i fotografií. Přes paměťové stopy se propracovává k demenci, tedy
k duševnímu poklesu. Spitzer přesvědčivě dokumentuje, že kdo se nechává
navigovat a netrénuje si znalost místa, často neví, kde se nachází. A proto
občas vykazuje symptom choroby, která se obvykle dostavuje až v pokročilém
stáří, a sice chybí mu prostorová orientace. Slovo demence je přitom odvozeno
z latinského de – dolů a mens – duch. I ona, jako každý pokles, trvá déle,
klesáme-li z větší výšky. Výškou je zde duševní výkonnost, která obdobně
jako výkonnost svalová, závisí na tréninku. Duševním tréninkem je učení,
probíhající automaticky při duševní a fyzické námaze. „Duševně se namáháme, pokud se aktivně vypořádáváme se světem“ (s.
57 rec. publ.). Naše duševní výkonnost je přitom závislá na tom, jaké množství
duševních výkonů provádíme. Další kapitoly proto pojednávají o mladých lidech a
jejich vzdělání. Vzdělání totiž představuje velmi důležitý faktor pro zdraví
člověka, pro zdraví duševní i zdraví fyzické. A dobré vzdělávání v dětství
a mládí pokládá i potřebné základy ke vzdělání celoživotnímu.
Kapitola 3. nese výstižné
pojmenování Škola: Ctrl+C a Ctrl+V
namísto čtení a psaní? a je věnována používání počítačů coby údajného
vhodného nástroje učení ve školách. Domněnka, že počítače jsou ideálními
učebními pomůckami, je, podle Spitzera (a samozřejmě zdaleka nejenom podle
něho), zcela mylná. Kvalitu vzdělání laptopy či interaktivní tabule nezvyšují,
nýbrž právě naopak. Což dokládají četné studie: „Učení předpokládá samostatnou duševní práci: čím více a především čím
hlouběji nějaký věcný obsah zpracováváme, tím lépe si jej osvojíme“ (s. 88
rec. publ.). Digitální média přitom vedou k povrchnosti, protože zmenšují
hloubku zpracování. Tudíž výzvy typu „Laptop
pro každého školáka“ nejsou až tak dobrým nápadem, jak na první pohled
mnohým připadají (Dodejme, že k problematice laptopů pro malé a menší děti se
detailně vyjadřuje kapitola 7.). Vedle laptopů se autor blíže věnuje také
realitě interaktivních tabulí, které s velikou pompou mnohde nahrazují
tabule obyčejné. Dokládá a rekapituluje nevýhody elektronických pomůcek, ke
kterým náleží především to, že žákům šetří duševní práci jako například
opisování. Zmiňuje i další problémy a komplikace, jako jejich poruchovost aj. „Neexistuje dostatečný důkaz pro tvrzení, že
moderní informační technika výuku ve škole zlepšuje. Naopak vede
k povrchnějšímu myšlení, rozptyluje pozornost a navíc má různé nežádoucí
vedlejší účinky, sahající od pouhé poruchovosti až po dětskou pornografii a
násilí. To vše vyplývá z toho, jak na náš mozek působí duševní práce, a
z důsledků nahrazení duševní práce počítačem“ (tamtéž). Ve prospěch
počítačů a internetu ve školách přitom, podle M. Spitzera, nesvědčí ani jejich
účinek, ani důsledky jejich zavádění.
Ukládat do mozku, nebo přesouvat do mraku? je název kapitoly 4. Experimenty
dokazují, že pokud mozek nepoužíváme, netvoří se v něm stopy a ničemu se
tedy neučí. Přičemž, „kdo neví, myslí na
Google“. Kdo přesouvá duševní práci na „digitální
nosiče dat do mraků“ (s. 99 rec. publ.), má kromě menšího bezprostředního
vytížení mozku ještě další problém. „Stav
motivace ke vštípení si nových věcných obsahů se mění. Když víme, že je něco
někde uchováno, tak si s tím „nelámeme hlavu““ (dtto). Text zmiňuje
starší psychologické výzkumy ohledně působení nevyřízeného úkolu, jejichž
závěry konfrontuje se soudobými experimenty a poznatky. Již dávno bylo
zjištěno, že nevyřízený úkol se v paměti uchovává v průměru cca
dvakrát lépe nežli vyřízený (aneb „Co je
vyřízeno, to se zapomíná“). Tento
efekt se týká např. i údajů napsaných na lísteček, které si tak už nemusíme
ukládat do paměti. Na síti se přitom zapomíná víc než v realitě – „Novější experimenty ovšem ukazují, jak
výrazně se tento efekt projevuje právě při používání digitálních médií. Vedou
nás k bezstarostnosti vůči vštěpování si vědomostí, protože přece můžeme
vše (znovu) najít na síti“ (s. 100 rec. publ.). Tímto se v dlouhodobém
horizontu vytrácejí odborné znalosti (které ke smysluplné práci
s internetem však potřebujeme), redukují se budoucí možnosti duševní práce
nejenom na síti i možnosti využívání vlastní paměti. Návykem na práci na síti
navíc ztrácíme kontrolu nad sebou samými a nad svou vědomou duševní
činností. Další dlouhodobé následky
precizují kapitoly 11. a 12.
Mnozí si dnes již nedokáží
představit život bez sociálních sítí. Sociální online sítě uspokojují naší
základní potřebu kontaktu s bližními. Nové možnosti kontaktu však nemají
zdaleka pouze pozitivní účinky, jak přesvědčivě a varovně ukazuje kapitola 5. Sociální sítě: Facebook namísto face to face.
Anonymita internetu působí nemalé problémy v akademickém prostředí, kde
jsou vyžadovány duševní výkony v podobě sepsané práce. Dnes je již zcela
běžné celé práce stahovat, kupovat, objednávat. „Internet … umožňuje předstírat duševní výkony v akademické
oblasti …“ (s. 102 rec. publ.). Software pro potírání plagiátů bývají
úspěšné přitom pouze částečně. Anonymita, umožněná teprve digitálními médii,
vede i k menšímu ovládání a menší snaze o přiměřené sociální chování. Především
mladiství se na sítích snadno nechávají strhnout k takovým druhům chování,
které by jim jinak jejich sociální kontrola nedovolila. Sílí a bují
kyberšikana, digitální média vykazují nepříznivé dopady na sociální vztahy
(aneb „Velký na Facebooku, malý v mozku?“).
Proč právě mladiství? Sociální sítě škodí jen málo tomu, kdo své sociální
kompetence získal obvyklými způsoby (offline, tváří v tvář). Používá tyto
obdobně jako telefon, fax či e-mail – „jen
poněkud snadněji a uživatelsky povrchněji“ (s. 117 rec. publ.). U toho, kdo
však dosud měl málo příležitostí rozvíjet své sociální chování, a již
v dětství nebo mládí si značnou část sociálních kontaktů vytvořil na
internetu, „a tudíž sociálně žije na
síti, je velká pravděpodobnost, že jeho sociální chování bude značně zaostávat
za žádoucím stavem …“ (dtto). „… nové
studie naznačují, že části mozku zodpovídající za sociální chování se u těchto
osob nevyvíjejí normálně. Důsledky lze dnes jen těžko předvídat …“
(tamtéž). Spitzer nepřehlíží, že dnešní mladí bývají značně dezorientovaní a „vědí stále méně, jak to ve vztazích chodí,
co si mohou vůči druhým dovolit a co požadovat“ (s. 117 rec. publ.). Mají
příliš málo příležitostí poznávat toto prostřednictvím reálných setkání
v reálném světě. A když už k takovému setkání dojde, tak na „schůzce sedí v kavárně proti sobě, ale
nehledí si navzájem do očí, nýbrž každý do svého smartphonu – zřejmě proto, aby
mohli přátelům rychle tweetovat, jak je rande skvělé“ (s. 101 rec.
publ.).
Spitzer v naznačeném kontextu
se blíže věnuje problematice sociálního myšlení, resp. sociálních sítí u mužů a
u žen a připomíná studie, uvádějící komplexní sociální jednání do souvislosti
s velikostí nebo aktivovatelností jednotlivých mozkových modulů. Následně
diskutuje souvislosti „mezi velikostí
sociálního mozku a velikostí sociální sítě …“ (s. 112 rec. publ.), kdy „mozek roste se skupinou“. Dokladuje, že
intenzivní „využívání online sítí nejenže
zmenšuje počet reálných přátelství, nýbrž omezuje také sociální kompetence;
oblasti mozku, které jsou za to zodpovědné, pak zakrňují. To má za následek
větší stres a narůstající ztrátu sebeovládání. Vzniká sestupná spirála, která
brání naplněnému životu ve společenství“ (s. 115 rec. publ.). Internet je
přitom plný negativních sociálních kontaktů a sociální sítě především u
mladších uživatelů způsobují a prohlubují osamělost a depresi. „Nedostatek sebeovládání, osamělost a
deprese jsou v naší moderní společnosti nejvýznamnějšími stresory.
Způsobují odumírání nervových buněk, a dlouhodobě tak napomáhají rozvoji
demence. Nahrazení ryzích mezilidských setkání digitálními online sítěmi může u
našich dětí dlouhodobě vést ke zmenšování jejich sociálního mozku. Vyvstává
nebezpečí, že Facebook & Co. do
budoucna způsobí scvrknutí celého našeho sociálního mozku“ (s. 118 rec.
publ.).
V dalších kapitolách je
ústřední pozornost zaměřena na formování mozku, a to „… v dvojím smyslu, neboť jde o utváření ve smyslu výstavby
mentálních schopností i o utváření ve smyslu vzniku dospělého mozku …“ (s.
119 rec. publ.). Spitzer zohledňuje, že lidský mozek se v průběhu života
vyvíjí. Mozek dítěte ještě není „hotový“
a lze ho obzvláště snadno formovat. I deformovat. K těmto pasážím a dalším
kapitolám rýpavě dodejme, že jsou sice zajímavé a užitečné, nicméně dokola
opakují a dokladují pořád to samé, co už bylo vyřčeno. Kniha samotná tempo sice
neztrácí (a Spitzer řádně nakládá pod kotel), leč mnohý čtenář už ano …
Kapitola 6. Televize pro děti a DVD Baby Einstein konstatuje nárůst stařecké
cukrovky u dětí, jejich častou závislost „na
žraní“ (podmíněnou i digitální reklamou a audiovizuálními médií vůbec) a
přechází k další stařecké nemoci – demenci, které se může nastartovat však
již právě u dětí. Obdobně jako potrava by měla vyhovovat našemu trávení, tak i
potrava duševní by měla vyhovovat našemu duchu. Nejen americké televizní
vysílání pro nemluvňata však k vyhovující potravě nenáleží. Četní lékaři
rezolutně odmítají sledování audiovizuálních médií u dětí do dvou let a ve věku
do tří let doporučují maximálně hodinu denně. Nemálo rodičů přitom ale televizi
používá coby chůvu. Spitzer kriticky diskutuje i jazykové kurzy pro miminka
z obrazovky či sérii DVD Baby Einstein koncernu Disney, která má
z malých dětí učinit génie.[14] DVD přitom např. pravidelné
předčítání rodičů nikdy nenahradí a děti spíše poškozuje. V duchu závěru,
že „obrazovka škodí vzdělání“ text
opakovaně uvádí, že pozitivní účinky na malé děti v oblasti učení díky
televizním pořadům a DVD nikdy nikým prokázány nebyly. Naopak platí, že „malým dětem tento software v učení
aktivně překáží“ (s. 140 rec. publ.). „Digitální
média jsou pro učení, a tedy pro duševní vývoj nejmenších dětí škodlivá!“
(dtto). Obrazovka určitě není dobrá chůva, a už vůbec není dobrý učitel.
Mezinárodní firmy ovšem vynakládají značné prostředky na manipulativní kampaně,
neboť byznys je byznys.
V obdobném duchu se odvíjí i
relativně obsáhlá kapitola 7. Laptopy ve
školce? Autor opět varuje, že všichni tzv. experti na digitální média
v oblasti vzdělávání ignorují skutečnost, že mozek dospělého je zásadně
odlišný od mozku dítěte. Dítě se učí výrazně rychleji, neboť ještě nic neví a
musí si rychle osvojit svět. Pro učení dětí a dospělých tedy neplatí stejná
pravidla. I dospělí se mohou naučit novému, nicméně učí se jinak nežli malé
děti, „totiž tak, že nové přidávají
k již dříve naučenému“ (s. 145 rec. publ.). S odkazy na první
kapitoly M. Spitzer rekapituluje, že „…
dítě se učí nové obsahy tak, že utváří stopy a z nich vnitřní
struktury; naproti tomu dospělý se učí
tak, že se vrací k již hotovým strukturám …“ (s. 146 rec. publ.). Text
zeširoka rozebírá snižování rychlosti učení spojené s dospíváním (tj. mezi
desátým a dvacátým rokem), které není výsledkem demence, „nýbrž vychází z jistého v podstatě smysluplného procesu
přizpůsobování, a je tedy naprosto normální“ (s. 142 rec. publ.). Vedle
rychlosti učení se zabývá jeho přesností. Dítě si musí rychle osvojit svět a
současně musí být přesné. Obojí je možné pouze tehdy, když se zpočátku učí
rychle a později zpomaluje. Nejlepší investicí jsou, z toho pohledu,
investice do vzdělání dětí v mateřské školce. Následně Spitzer přechází
k seznámení s vývojem mozku u malých dětí v kontextu učení se
chápáním (včetně významu lidské ruky při učení, kdy její obratné prsty se hodí
i k počítání), významu čísel a matematiky i celkového vnímání světa.
Připomíná nutnost procvičování jemné motoriky v dětství, včetně
důležitosti her s prsty. Ruka hraje důležitou roli nejenom při učení se
jednotlivým konkrétním věcem, nýbrž i při učení se obecným vědomostem i abstraktním
pojmům, jako jsou čísla. „Kdo chce mít
z dítěte matematika nebo specialistu na informatiku, měl by se postarat o
to, aby si ve školce hrálo s prsty a nikoli s laptopem. A kdo bere
vážně psanou podobu jazyka, měl by obhajovat tužky před klávesnicemi“ (s.
167 rec. publ.).[15]
Velmi ostré kritice počítačových her
je zasvěcena kapitola 8. Digitální hry:
špatné známky. Spitzer digitální hry opravdu rád nemá. Vzpomíná na diskuze
ohledně účinků mediálního násilí v reálném světě s odkazem na svou
knihu Pozor, obrazovka![16] Nepopírá, že i výrobci
násilných videoher platí daně a vytvářejí pracovní místa. Nicméně klade
řečnickou otázku, zda mají být za toto počínání udělovány kulturní ceny?
Opakovaně apeluje, že nám nesmí být lhostejné, co děti a mladiství celý den
dělají, „neboť jim to v jejich
mozcích zanechává stopy. V případě počítačových her je to narůstající
násilnictví, otupělost vůči reálnému násilí, sociální osamělost … a snížená
šance na vzdělání“ (s. 184 rec. publ.). Ironicky doporučuje rodičům darovat
svému dítěti herní konzolu, pokud „…
skutečně chcete, aby vaše dítě podávalo ve škole horší výkony a do budoucna se
méně zajímalo o vás i o své přátele …“ (tamtéž). Současně tím rodiče
přispívají k nárůstu násilí v reálném světě. Spitzer se, ve světle reálií
a různých výzkumů, snaží rozcupovat na nejmenší kousky zažitý mýtus (ohledně
herních konzolí), že „mačkání knoflíků na
malé krabičce přece nemůže opravdu uškodit …“ (s. 168 rec. publ.).
Argumentuje průzkumy, a to i v dlouhodobém horizontu, poukazujícími na
souvislosti mezi počítačovými hrami a horšími školními výkony. Problémovou
skupinou jsou především chlapci, jejichž intelektuální schopnosti bývají
počítačovými hrami a videohrami ohroženy více, nežli u děvčat. Má přitom jít o
nebezpečí velmi reálné, kdy i v Německu se už hovoří přímo o „ztracené generaci mladých mužů“. Autor
těžce zpochybňuje údajnou intelektuální hodnotu popkultury světa počítačových
her i jejich obecné vnímání jako součásti kultury dnešní mládeže. Rodiče často
dětem opatřují potřebný hardware a software z obavy před jejich sociálním
vyloučením, ve skutečnosti však tímto sociální kontakty a vazby na přátele i
rodiče naopak oslabují. Kritizuje přitom nejenom aktivní hraní násilných her na
počítači nebo konzole, ale i pasivní sledování filmů a televize vedoucí
k pohodlné otupělosti.
„Digitální domorodce“, včetně jejich digitálního
postižení, výstižně představuje kapitola 9. pojmenovaná Digital natives: mýtus a realita. Tuto lze doporučit
k pečlivému pročtení i zapamatování. Termíny digital native a digital
immigrants zavádí pedagog a publicista M. Prensky.[17]
Dnes již vlastně běžně jako digitální domorodce označujeme lidi, kteří mají
přístup k příslušným technologiím a používají je již od dětství. Naproti
tomu generace starší bývají označovány za digitální imigranty, za lidi původně
zvyklé na jiné – nedigitální – prostředí.[18]
Digital native označuje generaci
lidí, narozených po roce 1980, kteří již vyrůstali s počítači a
internetem. V roce 2010 tato generace dospívá do věku mezi dvaceti a
třiceti roky, proto se o nich mluví i jako o „millenials“.[19] Nebo jako o generaci Y
(narozených po roce 1980), v narážce na generaci X (narození mezi léty
1965-80). Jiní zase hovoří o net generation. Obvykle se však přitom shodují, že
„mezi staršími lidmi a touto novou generací
došlo ke zlomu a že to změní životy nás všech“ (s. 185 rec. publ.). Ostrý
zlom mezi generacemi přímo souvisí s existencí prostředí se
všudypřítomnými digitálními technologiemi a internetem propojenými
technologiemi v kombinaci s aktivním využíváním těchto technologií.
Což má mít podstatné konsekvence např. i pro přeměnu vzdělání, včetně
transformace univerzit. Označení digital native je přitom odvozeno
z termínu native speaker – tedy rodilí mluvčí (kteří mateřský jazyk
zvládají jinak, nežli jazyk cizí a jsou přitom v neposlední řadě taktéž
součástí určité kultury a způsobu myšlení). „Analogicky
se o digital native usuzuje: digitální domorodec má svůj domov
v digitálním světě moderní informační techniky“ (s. 186 rec. publ).
Spitzer, s využitím Ch. Jonese,[20]
digitálního domorodce představuje následovně: „Typický jednadvacetiletý člověk v průměru za svůj život: odeslal,
respektive přijal 250 000 e-mailů nebo textových zpráv (SMS); strávil
10 000 hodin s mobilem; hrál 5 000 hodin videohry; strávil
3 500 hodin na sociálních sítích (např. Facebook)“ (s. 186 rec.
publ.).
Spitzer výstižně pokračuje[21]
v líčení charakteristik (přesněji postižení) digitálního domorodce a klade
fundamentální otázku, zda digitální revoluce je požehnáním, nebo prokletím? A
co tento způsob života pro lidi dlouhodobě vlastně znamená? Přidává ještě
termín Generation Google, což jsou mladší zástupci digitálních domorodců.
Narození po roce 1993, který vůbec nepamatují dobu bez počítačů, internetu a
vyhledavače Google, který se online objevuje v roce 1998. „Právě této generaci se dnes připisují
zvláštní schopnosti při užívání informační a komunikační techniky, které my
starší digitální imigranti nemáme“ (s. 189-190 rec. publ.). Průzkumy přitom
naznačují, že Generation Google nepoužívá internet jenom k vyhledávání in
formací či dokonce k učení. Především jej používá ke komunikaci
s přáteli, která dříve probíhala osobním kontaktem např. na školním dvoře.
Důležité je pro ně rovněž stahování hudby a her. Spitzer zcela správně zpochybňuje
mýty ohledně technologických dovedností této generace – „mnohonásobně vychvalované digitální schopnosti mladé generace se při
bližším ohledání rozplynou jako dým“ (s. 193 rec. publ.). A to i ve světle
předběžných znalostí, které fungují jako filtr. Kdo totiž o nějakém oboru neví
vůbec nic, ani pomocí Googlu nezmoudří. „Tyto
odborné znalosti člověku žádný řidičák na internet ani žádné mediální
kompetence nenahradí. Proto je nesmyslné tvrdit, že naši paměť pro věcné
vědomosti lze nahradit znalostí hyperlinků a URL. Ty netvoří žádné souvislé
odborné vědění a nehodí se ani jako filtr“ (s. 191 rec. publ.). „… Generation Google je vlastně generací
„Ctrl+C a Ctrl+V““ (s. 192 rec. publ.). O čemž svědčí narůstající množství
plagiátů. K povrchnosti nevede jen internet, ale i e-knihy nahrazující
tištěné učebnice. Učení z nich je přitom méně efektivní.[22] Žádná generace digitálně
zázračných dětí tedy rozhodně nevyrůstá.[23]
Spitzer z pozice neurobiologa konstatuje, že digitální média způsobují u
mladých úpadek vzdělání. Při jejich používání se vytváří málo senzomotorických
otisků a výrazných změn a omezení doznává i příslušné sociální prostředí. „Představa digital natives, kteří nasávají a
osvojují si počítač a internet spolu s mateřským mlékem, se … ukazuje jako
mýtus. Hloubku duševní práce, nezbytnou pro učení, nahrazuje digitální
povrchnost“ (s. 200 rec. publ.). Za zapamatování (a obrazně i za vytesání
do mramoru) stojí také následné Spitzerovo varování: „V této souvislosti představují digitální učebnice další názorný
příklad toho, že vzdělání následující generace rozhodně nesmíme přenechat jen
volné ruce trhu“ (tamtéž).
Život v digitálním věku se
vyznačuje tím, že děláme mnoho věcí najednou. Pro současné vyřizování mnoha
úkolů se prosadil novotvar multitasking.[24]
Především dopadům mediálního multitastingu je věnována kapitola 10. Multitasking: narušená pozornost.
Nicméně současné vykonávání mnoha činností nemusí být typické pouze pro
digitální média a někdy nabývá značně bizarních podob.[25]
Ohledně současného využívání více médií, a s tím spojeného současného
vyřizování více úkolů naráz, Spitzer předkládá závěry, že uvedené hraje
v duševním zdraví mladých značnou roli. Díky multitaskingu nejsou
chytřejší a ani efektivněji nekontrolují vlastní myšlení. Pokusy ukazují, že
lidé často současně užívající více médií, vykazují problémy s ovládáním
své psychiky. „Při všech duševních
schopnostech, které při multitaskingu potřebujeme, dopadají multitaskeři
výrazně hůř než nemultitaskeři. Dokonce i při střídání úloh, což je u
multitaskerů standard, jsou výrazně pomalejší než nemultitaskeři“ (s. 211
rec. publ.). Experimenty však neodpovídají na otázku, co tyto rozdíly
způsobuje. Spitzer se kloní k závěru, že multitaskeři aktivně trénují
povrchnost a neefektivnost. „Názor, že
člověk může klidně přeskakovat z jednoho úkolu na druhý a že je to
užitečné pro efektivní zpracování informací, se každopádně ukázal být
sebeklamem“ (s. 212 rec. publ.). A nežli vést mladé k multitaskingu
doporučuje – „Raději se plně soustřeďme
na to podstatné!“ (dtto).
Negativní dopady digitálních médií
na schopnost sebeovládání, čímž tyto vyvolávají stres, mapuje kapitola 11.
nesoucí název Sebeovládání versus stres.
Startuje odkazem na zkoumání „rozmanitě
zastřeného vlivu digitálních médií na naše sebeovládání“ D. Rushkoffa.[26] Spitzer se zeširoka snaží
čtenáře poučit o tom, co je sebeovládání, jak je provádíme a co se děje, když
lidé sebeovládání ztratí, čemuž digitální média napomáhají. Představuje pracovní paměť, inhibici a
flexibilitu coby tři aspekty sebeovládání. Zamýšlí se nad „učením se chtít“, kdy s naší vůlí „tomu tedy není jinak než s chůzí či mluvením. Také
k rozvinutí schopnosti sebeovládání potřebujeme příslušné četné
zkušenosti“ (s. 216 rec. publ.). Dospívá k fenoménu stresu, mnohdy až
chronickému, ve smyslu nedostatku sebekontroly (ztráty sebekontroly, resp.
nedostatku kontroly nad vlastním životem coby spouštěči stresu), přičemž
stresové hormony ovlivňují odumírání nervových buněk, což precizuje kapitola
následná. Dále představuje chronické vzdávání se sebeovládání a zpochybňuje
trénování pozornosti na počítači (kdy všeobecnou duševní výkonnost např.
střílecí hry nezlepšují, ač to jejich výrobci vehementně tvrdí). Text neopomíjí
poruchy pozornosti, které mohou digitální média způsobovat. Zopakujme, že jako
ve všech pasážích i tady s mnoha a mnoha odkazy, resp. představením
experimentů a nejrůznějších výzkumů. Které jsou sice prezentovány přehledně,
přístupně i zajímavě, ale je jich někdy skoro až příliš. Čtenář je zahlcen,
unaven a tuto knihu na jeden zátah lze zvládnout pouze velmi, velmi pracně (Což
není výtka, nýbrž pouhé konstatování. Snad je to naopak v něčem i
pozitivum). Tradiční shrnutí kapitoly podtrhuje negativní působení digitálních
médií na sebeovládání a stres, který tato média vyvolávají.
Včetně varovného připomenutí, že velké internetové firmy shromažďují
gigantická množství dat o každém uživateli.[27]
Zásluhou personalizace vyhledávaných výsledků (u firem jako Google nebo Yahoo) „budeme těmito firmami dlouhodobě stále více
ovládáni a obklopeni filtrovou bublinou[28] … Tato informačnětechnická rezignace na
sebeurčení nám všem může z dlouhodobého hlediska přinést jen více
stresu …“ (s. 231 rec. publ.).
Škodlivé následky digitalizace
našeho světa se netýkají různými způsoby pouze lidského ducha, nýbrž významně i
těla. A neboť duch sídlí v těle, negativní tělesné následky se pak
projevují též na duchu. Kapitola 12. Nespavost,
deprese, závislost a tělesné následky přidává další argumenty, podporující
hlavní tezi celé knihy, „totiž, že
digitální média našemu duchu dlouhodobě nadmíru škodí“ (s. 232 rec. publ.).
Přesvědčivě dokladuje, že právě nespavost, deprese a závislost jsou „nanejvýš nebezpečné následky užívání
digitálních médií …“ (s. 244 rec. publ.). Chronický deficit spánku přitom
vede nejen ke chronické únavě, ale i obezitě nebo cukrovce. I ve světle nových
výzkumů mozku bývá v poslední době obezita dávána do souvislosti se
závislostním chováním. Závislostní potenciál internetu je dnes prokázán řadou
studií, „sahajících od prosté statistiky
výskytu (epidemiologie) až po mechanismus působení (zkoumání mozku))“ (s.
238 rec. publ.).[29] Víme již, že digitální
média způsobují závislost, ale i to, proč tomu tak je. Ohledně závislosti
Spitzer uvádí mnohé informace, namátkou ohledně pozorované nápadně větší
internetové závislosti v asijských zemích, „což je dost možná způsobenou velkou náchylností mnoha zdejších lidí
k technickým novinkám v oblasti hraček a zábavy“ (s. 241 rec.
publ.).[30] Častými průvodními jevy, v
kontextu působení digitálních médií na mysl i tělo, bývají sociální regres a
úzkosti, čímž „vzniká sestupná spirála,
na jejímž konci čekají nejen deprese a sociální izolace, nýbrž také rozličná
tělesná onemocnění, například srdce a krevního oběhu, pohybového aparátu (nedostatek
pohybu, špatné sezení) až demenci“ (s. 244 rec. publ.). Spitzer u depresí
připomíná, že „u obrazovky málokdo působí
opravdu šťastně“ (s. 236 rec. publ.).[31]
Ve stáří pak depresivní stavy vyústí občas až do demenčních úpadkových procesů.
Nadváha a cukrovka dlouhodobě způsobují poruchy prokrvování, k nimž
dochází opět v mozku, což zase může přispívat a vést k demenci.
S odkazem na kapitolu 6. opakuje, že měřitelný podíl viny za nadváhu mají
audiovizuální média. „Tímto se utváří
hned několik mechanismů pro příznivé podmínky k rozvoji demence právě
zásluhou digitálních médií, jejichž účinky se přinejmenším sčítají“ (s.
244-245 rec. publ.). Starosti s dlouhodobě očekávanými duševními a
tělesnými škodami si je nutné dělat hlavně u dětí a mladistvých. Právě oni
digitální média užívají především a mají přitom před sebou ještě dlouhý život –
čili „mají i všechny tyto zdravotní
škody, způsobené digitálními médii, spoustu času se rozvinout a dlouhodobě
vyústit v mnohačetné komplikace“ (s. 245 rec. publ.).[32]
V kapitole 13., příznačně
pojmenované Hlavu do písku? – Proč se nic
neděje?, se M. Spitzer pokouší vystopovat důvody, proč pořád zavíráme oči
před negativními dopady digitálních médií. Úvodem stručně a výstižně tyto
rekapituluje, resp. shrnuje závěry předchozích částí knihy. Následně konstatuje
„lhostejnost napříč stranami“,
s reáliemi týkajícími se v celé kapitole Německa, resp. jeho
politické a veřejné scény. Spitzer, mimo jiné, smutně označuje za „skandální, že se veřejné peníze vynakládají
na oceňování software, který mladou generaci navádí k násilí, že politici
a pedagogové degenerují na hlásné trouby trhu a že – napříč všemi stranami –
přetrvává naprostá imunita vůči všem vědecky doloženým poznatkům“ (s. 253
rec. publ.). Připomíná nekritická přejímání „cílů
ekonomiky“ (tj. výrobců hardware a software) ministerstvy vědy a
vzdělávání, mlžení ministerstva zdravotnictví i cynismus politiků napříč
politickým spektrem. Ilustruje příklady chybného informování ze strany
politiků, církve (která si to nechce rozházet s mladou generací) a dalších
institucí (včetně tolerance v této oblasti taktéž ze strany, jinak obvykle
značně kritických, nevládních organizací) a v neposlední řadě si opakovaně
stýská ohledně pranýřování za své knihy. Vše v duchu konstatování, že
vlastně už „všichni trpíme digitální
demencí, ale nikdo si ničeho nevšimne!“. Právě proto. A tudíž proti tomu už
nikdo neprotestuje. Neboť nás digitální média balamutí od kolébky až po hrob, a
je „pro nás stále obtížnější jasně
rozpoznat, co s námi provádějí“ (s. 264 rec. publ.). Amen.
Poslední kapitola 14. Co dělat? vyznívá o něco optimističtěji.
M. Spitzer uznává, že digitální média se stala součástí naší kultury, zvyšují
produktivitu práce, ulehčují nám život a představují „velký zábavný faktor“. Moderní svět by se bez digitálního
zpracování informací zhroutil. Proto nám tedy nemůže jít „o to, abychom média porazili nebo dokonce odstranili“ (s. 266 rec.
publ.). Ale současně však víme, že digitální média mají vysoký závislostní
potenciál a dlouhodobě škodí tělu a především duchu. Digitální média vedou
k tomu, že mozek méně používáme a jeho výkonnost časem klesá. Mozek se
scvrkává a vzniká „začarovaný kruh
sestávající ze ztráty sebekontroly, postupného duševního i tělesného úpadku,
sociálního sestupu, osamění, stresu a deprese; snižuje kvalitu života a vede ke
smrti, která se dostaví o několik let předčasně“ (dtto). Předchozí kapitoly
popisují mechanizmy a souvislosti, v této knize souborně pojmenované
výrazem digitální demence.[33] Duševní úpadek a jeho
průběh přitom závisí na výchozí úrovni, tedy konkrétně na výchozí úrovni
formování mozku. Používání digitálních médií vede k tomu, že u mladých se
vývoj mozku opožďuje a jejich duševní výkonnost tedy již od počátku zůstává pod
úrovní svých možností. Což se týká nejenom myšlení, ale i vůle, emocí a hlavně
sociálního chování. Uvedené lze dokumentovat výzkumy mozku, což ostatně celá
představovaná kniha činí. Na utváření mozku se přitom nemalou rolí podílí také
dědičnost, kterou ovšem (zatím) nedokážeme ovládat. Tudíž nám (zatím) „zbývá jen jediná možnost: povzbuzovat
formování našeho mozku, a tedy i našeho ducha, a vyhýbat se všemu, co mu
v tom brání“ (s. 267 rec. publ.). Spitzer razí heslo „formováním mozku proti jeho úpadku“ a
radí vyhýbat se všem věcem, které našemu mozku neprospívají. „Už jenom čistě z hlediska času jsou
digitální média zdaleka nejdůležitějším negativně působícím faktorem“ (s.
269 rec. publ.). Mezi doporučeními zmiňuje i průzkumy poukazující na významu
dvojjazyčnosti z hlediska formování mozku i oddálení případného nástupu
demence. Doporučení, co můžeme s digitálními médii dělat, srovnává
s tím, co reálně funguje, ale i nefunguje u jiných závislostí (např. u
cigaret nefunguje osvěta ani dobré rady). Spitzer klade otázku potřebnosti „řidičáku na internet“, diskutuje
mediální kompetence, zabývá se „mozkovým
joggingem“, apeluje „nenechte se
jarmarečními vyvolávači okrást o rozum“, kritizuje bombardování dnešních
mladistvých násilím a sexem či oslavuje poslání medicíny. Tyto pasáže už
leckomu ovšem mohou zavánět nudně-otravným moralizováním.
Shrnutí poslední kapitoly je delší.
Silně připomíná letáčky o správném cvičení, správném držení těla, správném
dýchání, správném stravování, správném spaní etc., které si po tuctech odnášíme
od nejrůznějších lékařů, terapeutů či léčitelů (a které obvykle příliš
nerespektujeme, resp. mnohdy to vlastně ani nejde).[34]
Spitzer totiž závěrem přidává „pár zcela
praktických tipů“, jak můžete pro sebe ohledně digitální demence něco
udělat. Tyto představme pouze heslovitě a v parafrázované podobě:[35] Stravujte se zdravě!,
Alespoň půlhodinku denně se hýbejte!, Pokuste se být méně „zamyšlení“!, Pouštějte se pouze do věcí, které můžete uskutečnit!,
Pomáhejte druhým!, Peníze nám nepřinášejí štěstí ani zdraví!, Občas
poslouchejte při plném soustředění hudbu!, Zpívejte, protože je to velmi
zdravé!, Usmívejte se!, Buďte aktivní a překonávejte překážky!, Zjednodušte si
život!, Travte čas ve volné přírodě!, Dopřávejte si pocit naplněného života
s druhými lidmi!, Přestaňte hlavy příštích generaci zasypávat odpadky! „A last, but not least: vyhýbejte se
digitálním médiím. Opravdu způsobují … tloustnutí, ohlupují nás, činí nás
agresivními, osamělými, nemocnými a nešťastnými. Omezte dětem dávkování,
protože to je jediné opatření, které má prokazatelně pozitivní efekt. Každý
den, který vaše dítě stráví bez digitálních médií, je čas vyhraný“ (s. 292
rec. publ.).
(konec II. části recenze)
Klaus o Marxovi – bohužel ne jako vědec o vědci
Radim Valenčík
Václav Klaus mě svým pečlivě
připraveným vystoupením v Trevíru hodně zklamal. A mrzí mě to, protože mu
v dnešní době téměř ve všem (tedy, když zrovna neamnestuje) fandím.
Považuji ho za člověka, který si uchoval úctu ke vědě a který na sobě stále
tvrdě pracuje, aby se dobral pochopení podstaty současného dění. Řada věcí,
které v Trevíru řekl, jsou pravdivé a výstižné.
Bohužel v tom nejdůležitějším
se nejen mýlí, ale způsobem své kritiky se dostal na úroveň prznitelů Marxe.
Vztah mezi dílem a jeho možným zneužitím je složitý a diskuse k tomuto
vztahu budou existovat vždy, protože definitivní řešení asi neexistuje.
V určitém smyslu má Klaus pravdu, když říká, resp. parafrázuje: "Jeden
významný myslitel kdysi řekl, že se síla jakéhokoli učení nejlépe projeví v
jeho trivializaci." Jenže zrovna tak by bylo možné vyslovit další
moudra, jako třeba:
- Čím je myšlenkový odkaz
kohokoli významnější, tím je větší snaha různých parazitů si přisvojit jeho
výklad, odkaz zprznit a následně zneužít.
- Trivializace každého významného
díla, které obsahuje přesahy oproti stávajícímu poznání, znamená jeho podřízení
pohledu, který tyto přesahy nepochopil a zůstává na úrovní zastaralého poznání.
A tak dále a tak dále...
Problém Klause je v tom, že metoda
jeho hodnocení Marxe je v podstatě shodná s metodou, kterou, jeho
slovy "kulturní marxismus (nedaleko od Trevíru vzniklá frankfurtská
škola Adorna, Horkheimera a Habermase)" prznil Marxe:
- Ignoruje se metodologie, se
kterou Marx pracoval (a už vůbec se nevyužívá její přínos).
- Marxovo dílo se rozseká na
kousky.
- Z těchto kousků se vyberou
úryvky, které se zveličí (pro potřeby zneužití, viz např. Adorno,
nebo naopak kritiky, viz např. Klaus).
- Příslušné úryvky se účelově zařadí
do předem připraveného výkladu určité dějinné souvislosti (čím má být podpořen
význam této souvislosti, v jednom případě jako pozitivní příklad hodný
následování, ve druhém případě jako negativní zavrženíhodný případ).
Mimo jiné stejným způsobem,
s využitím stejného postupu a stejné metody, postupovala i většina těch, u
kterých Klaus dle vlastních slov "Marxe před téměř šedesáti lety
povinně studoval". Působil jsem 12 let v tomto prostředí, ve
kterém nám např. bylo vyhrožováno vyhozením z práce, když budeme číst
Marxovy "Rukopisy ´Grundrisse´" (pochopitelně jsme je četli tím
pozorněji).
Ale takto by vědec neměl postupovat.
Nalézání pravdy předpokládá vytváření určitého provázaného systému poznatků,
každé dílčí tvrzení má smysl jen v určitém kontextu, součástí vědeckého
poznání je i umění komunikovat se znalostí kontextů.
K některým prvkům
metodologického odkazu Marxe:
1. Marx je především jedním
z nejlepších mistrů práce s pojmy, tj. ve využití
vzájemného vymezení pojmů, aby v realitě identifikoval, resp. rozpoznal
podstatu toho, o co jde, a začlenil příslušný podstatný fenomén do systému
poznání. Jedná se o jeden z nejdůležitějších kroků v rozvoji
poznání, který v dnešní postmoderní době dost vymizel. A proto se stále
jen opakují sterilní konstrukce setrvačného vidění reality bez schopnosti těch,
co takto provozují imitování vědy, vidět podstatné přesahy. (Tato
kritika se samotného Klause netýká, ten umí pracovat s pojmy a umí
pojmenovat to, co druzí nevidí.)
2. Společenský vývoj můžeme nahlížet
různě, metodologicky významné však je vidět a chápat společenský vývoj jako
přírodně historický proces, jako proces, ve kterém člověk (společnost) přetváří
přírodu, a od tohoto procesu přetváření přírody se odvíjí sebeutváření člověka
(společnosti). To neoklasická ekonomie neumí a je to jedno z jejích
nejvýznamnějších omezení. (Jakkoli počínaje E. v. Böhm-Bawerkem vnesla do
vývoje ekonomického myšlení nové prvky a odhalila řadu jednostranností
v Marxově díle, resp. závěrů, které neplatily tak obecně, jak Marx
předpokládal – v upozornění na tuto skutečnost má Klaus pravdu, část
odkazu Marxe v oblasti ekonomické teorie zastarala, ale to je u vyvíjející
se teorie přirozené.) Marxův monismus na základě přírodně historického pojetí
vývoje společnosti je dnes rovněž velmi významný jako protiváha relativizující
postmoderny.
3. Rovněž tak Marxovy poznatky
v oblasti zájmové podmíněnosti jak rozvoje poznání, tak i při jeho
aplikaci nejsou úplně nevýznamné. Povinností dobré teorie (včetně
ekonomické) je zkoumat zájmovou podmíněnost rozvoje a uplatnění teorie v praxi,
včetně identifikování příslušných mezičlánků. (Některé prvky jsou
v Marxově díle překonané, to, že zájmová podmíněnost existuje, že
ekonomická věda by měla přispět k jejímu identifikování, že problém vztahu
teorie a praxe je rovněž předmětem teorie však platí; Klaus se spousty problémů
ve svém úsilí prosadit liberální myšlení mohl vyvarovat, pokud by si něco
z této části Marxova metodologického odkazu zcela pragmaticky osvojil
v kontextu s prosazením orientace na svobodného a zodpovědného
jednotlivce.)
Pro úplnost uveřejňuji celé Klausovo
vystoupení v Trevíru, do kterého vkládám své, jen stručné, poznámky (proložením
odlišeny):
Václav Klaus: Dvě stě let od
narození Karla Marxe a jeho nová obří socha v Trevíru
Děkuji za pozvání na dnešní setkání,
které, alespoň doufám, je akcí protestní. Že tedy není ani oslavou, ale ani
pouhým pasivním připomenutím Karla Marxe. Přišli jsme sem proto, abychom
varovali před bagatelizováním vlivu, který Marx po celých uplynulých dvě stě
let ve světě měl, a stále ještě má.
Nehodlám zde teď rozebírat jeho dílo
a polemizovat s jeho hlavními, už tisíckrát rozebíranými a kritizovanými
tezemi, na to jsou akce jiné. Nejsem ale ani pro lacinou trivializaci Marxe.
Nezjednodušujme si to. Marx byl – ať se nám to líbí nebo nelíbí – významným
reprezentantem společenských věd a jedním z největších a
nejúspěšnějších ideologů v dějinách, i když v mém oboru, tj.
v ekonomii, měl a má druhořadý význam. Půl století si pamatuji výrok
jednoho z největších ekonomů druhé poloviny dvacátého století Paula Samuelsona,
že Marx sice byl významný "social scientist", ale v ekonomii byl
"postricardiáncem menšího významu". Vyslovil to v roce 1968,
v okamžiku stopadesátého výročí Marxova narození, kdy Marxova hvězda pořád
ještě stála hodně vysoko (ač jsme mnozí její falešný svit už tehdy dobře
viděli).
K tomu: Očima P. Samuelsona, pokud bychom
jeho pojetí ekonomie brali jako univerzální, by se to takto jevit mohlo.
Z hlediska vývoje ekonomie jako vědy, z hlediska dalších otázek,
které pod ekonomickou teorii spadají, je to hodně zjednodušující.
Dnešní den je třeba využít jako
výzvu k přemýšlení o tom, k čemu mohou zdánlivě nevinné, na první
pohled scientistně a akademicky vyslovované myšlenky ambiciózního,
nesmírně pracovitého a cílevědomého intelektuála ve světě, který čeká na své
radikální věrozvěsty, vést. To říkám jako někdo, kdo prožil více než čtyři
desetiletí svého života v politickém, ekonomickém a sociálním systému,
který Marx svým dílem předurčil, propagoval a svou předstíranou vědeckostí
v očích mnoha lidí legitimizoval. A jako někdo, kdo Marxe před téměř
šedesáti lety povinně studoval.
K tomu: Marx rozhodně neadresuje své dílo
jen "radikálním věrozvěstům", resp. ani ne především jim. Marx si
velmi dobře uvědomuje, že rozhodující je akceptování poznatků vědeckou obcí, a
proto se obrací především k ní. A zůstává důsledně na půdě vědy, kdy svá
tvrzení formuluje jako zdůvodněnou alternativu vůči korektně reprodukovanému
stávajícímu poznání. Pokud ho někdo kritizuje, měl by být v argumentaci
alespoň tak korektní, jako on.
Často se dostáváme do konfliktu
s názorem Marxových věrných stoupenců, kteří jsou i dnes přesvědčeni, že
Marx světu odevzdal skvělé myšlenky, ale že ty nebyly správně pochopeny,
interpretovány a realizovány. Že bylo jeho učení zneužito, zjednodušeno,
ztrivializováno. S tím zásadně nesouhlasím. Jeden významný myslitel
kdysi řekl, že se síla jakéhokoli učení nejlépe projeví v jeho
trivializaci. Přesně to se – oprávněně – stalo Marxovi. Marx se stal ikonou
socialismu a komunismu.
K tomu: O tom jsem již hovořil.
Jeho útok na kapitalismus a tržní
ekonomiku předznamenal celé dvacáté století se všemi jeho ničivými
ideologiemi a praktikami. A hrozí s překvapivě narůstající silou i ve
století dvacátém prvním. Marx kapitalismus a tržní ekonomiku odstranit chtěl a
navíc dobře věděl (a říkal to výslovně), že uskutečnění komunistického ideálu
vyžaduje diktaturu proletariátu. Diktatura, byť ne proletariátu, byla po roce
1917 v Rusku a později v dalších zemích světa – s desítkami,
ne-li stovkami miliónů obětí – zavedena. Marx k tomu přispěl výrazně.
Je známá jeho aktivistická a
intelektuály burcující teze, že myslitelé nesmějí svět pouze vykládat, ale že
ho musí i měnit. To se mu skutečně podařilo. Komunistické diktatury dvacátého
století od Marxe oddělit nelze, jakkoli by si to jeho dnešní stoupenci tolik
přáli.
K tomu: Pokud někdo zná Marxovo dílo, pak
si nemůže nepovšimnout toho, že Marx velmi podrobně hovoří o pozitivní roli
trhu i kapitálu, teprve pak následně o historické omezenosti těchto fenoménů.
Dobu této omezenosti však posouvá hodně daleko. Například zdůrazňuje význam
trhu za socialismu (Kritika Gotthajského programu). Pravda je, že jeho učení o
úloze dělnické třídy (diktatuře proletariátu) je dnes nutné podrobit výraznému
kritickému přehodnocení. Ale toto přehodnocení včetně oprávněné kritiky a
včetně praktických důsledků původní koncepce nelze dělat zkratkovitě.
Postavení obřího Marxova pomníku,
navíc financovaného stále ještě převážně komunistickou, Marxem inspirovanou
Čínou, považují mnozí lidé nejen v jeho rodném Německu, ale i u nás
za výsměch. Za výsměch dějinám, za výsměch obětem režimů, které vznikly na bázi
Marxova učení, za výsměch dnešku. Tento pomník je totiž produktem dneška,
dneška, který svobodnou společnost a tržní ekonomiku opět odsouvá do pozadí. Je
to i dnes prováděno v duchu Marxova učení, tentokráte převedeného do formy kulturního
marxismu (nedaleko od Trevíru vzniklé frankfurtské školy Adorna, Horkheimera a
Habermase).
K tomu: Čína není komunistická, takové
zjednodušení bych opravdu nečekal. A míchat sem Frankfurtskou školu?
Znovu se nám vrací – byť
v nových podobách a pod novými prapory, tentokráte méně rudými, o to více
zelenými a duhovými – revoluční utopismus, který kapitalismus dnešní doby
považuje za stejné selhání, za jaké ho před sto padesáti lety, kdy dokončoval svůj Das Kapital,
považoval Marx. Tento revoluční marxismus je i v současnosti naším zásadním
nepřítelem.
K tomu: Plně souhlasím. Jen tak trochu
nechápu, kdo reprezentuje Klausův "kapitalismus
dnešní doby". Klaus ano a v tom mu fandím, pokud budu moci mu
i pomůžu. AfD? To si nejsem tak jist, určitě ne celá. Juncker asi ne, toho
Klaus zavrhl. Co Merkel nebo Macron? Nebo Trump za Velkou louží?
Co zrodilo Marxe a tisíce či spíše
miliony jeho následovníků? Byla to především nepokora před člověkem a
lidskými dějinami. Tváří v tvář nespravedlnostem a nedokonalostem,
kterých je v každé lidské společnosti dostatek, Marx a marxisté
prosadili názor, že je nutné starý svět zbourat a začít jakoby od nuly,
jinak, nově, bez respektu k dosud vytvořenému, bez respektu k obřímu
společenskému dědictví, které je produktem minulých generací, bez pokusu
navázat na minulost a spokojit se s dílčími, my ekonomové bychom řekli
marginálními změnami. Marxismus vznikl jako plod nepochopení a/nebo
nerespektování společenských zákonitostí a samotné lidské podstaty. Vznikl na
bázi předpokladu, že jsou lidé v zásadě stejní, že jsou pouhou
součástí celku, který může a musí být řízen shora, nikoli být evolučně utvářen
na základě svobody a svobodného jednání každého jednotlivce.
K tomu: Ale to ne. Tady Klaus jen
dokumentuje to, jak špatně ho před 60 léty marxisté Marxe učili. K tomu
snad jen toto, kdo ví, bude vědět, o co jde: SVOBODNÝ ROZVOJ KAŽDÉHO JE
PODMĺNKOU SVOBODNÉHO ROZVOJE VŠECH. (Marx je bytostně spjat s pojetím
člověka jako svébytné individuality, jako toho, jehož základní náplní života je
svobodný rozvoj.)
Marxismus je třeba znát i dnes.
Nepřetržitě vznikají nové, pro svobodu člověka nesmírně nebezpečné ideologie,
které sice na první pohled nemají s původním marxismem nic společného, ale
ve skutečnosti jsou budovány na stejném základě. Proto nesmí být dnešní výročí
oslavou Marxe a marxismu, ale varováním před ním. Musí být výzvou
k zamyšlení a k otevření očí. A k "prokouknutí" těch
ideologií, které – ač si to leckdy nepřiznávají – z marxismu přímo či nepřímo,
vědomě či nevědomě, vycházejí.
K tomu: V tom se s Klausem
shodnu. Jen bych ho doplnil, že by to chtělo taky trochu znát skutečného Marxe,
tedy to, co napsal přímo on, a nikoli jen toho ukradeného, toho ze seconhandu,
toho ze sekundárních zdrojů upravených marxisty.
Je mimo veškeré chápání, že se
dnešního odhalování Marxova pomníku účastní nejvyšší představitel Evropské
unie. Pro řadu lidí je to překvapení a zklamání. Pro mne nikoliv. Pro mne je to
přiznání vlivu, který Marx na náš dnešek a na progresivistický, téměř
marxiánský projekt evropské integrace v jeho dnešní podobě Evropské unie
má.
K tomu: Tak nějak to taky cítím. Raději než
stavět pomníky poctivě si něco od Marxe přečíst. Stavění pomníků vždy vede
k té již diskutované trivializaci odkazu bez znalosti původního textu.
Václav
Klaus, podklad pro vystoupení na akci "AfD gegen Marx-Kult", Best
Western Hotel, Trevír, 4. května 2018. Publikováno
v deníku Právo dne 5. května 2018.
Zdařilý seminář ve Sněmovně: Ekonomická filosofie pro 21. století
Radim Valenčík
Měl jsem příležitost zúčastnit se
semináře "Ekonomická filosofie pro 21. století", který se koná
pod záštitou poslance Jiřího Kobzy,
který se zabývá (dle pozvánky) "teoretickou
reflexí výrazných proměn světové i domácí ekonomiky a hospodářské politiky
v posledním, zejména v souvislosti s expanzí globalizačních a
integračních trendů".
Kdy a kde: Od 13. června od 9 do 13 hodin,
Poslanecká sněmovna, sál J 205, budova Sněmovní 1, Praha 1.
Plánované diskusní příspěvky a
vystoupení:
Zahájení semináře: 9:00
Mgr. Jiří Kobza – poslanec
Parlamentu ČR za hnutí SPD
Sociologické kontexty ekonomických proměn moderní společnosti
PhDr. Petr Hampl, PhD. - sociolog
Změna ekonomických paradigmat v postdemokratické a postmoderní
společnosti v procesu plíživé socializace
Doc. Ing. Miroslav Ševčík – děkan
Národohospodářské fakulty VŠE
Ekonomika globalizace
Doc. Ing. Marek Loužek, PhD. -
ekonom, VŠE
Ekonomický konzervatismus
PhDr. Jiří Hejlek – filosof, manažer
Dopady proměn světové ekonomiky na problematiku mezinárodní bezpečnosti
Ing. Martin Koller – vojenský a
bezpečnostní analytik
Ing. Et Ing. Jan Skopeček – poslanec
PS PČR, ekonom
Národní ekonomické a sociální
priority pohledem zleva
PhDr. Josef Skála – filosof
Od parního stroje k virtuální realitě: čeká nás blackout nebo
Společnost 4.0?
Ing. Hynek Beran - energetický
expert, CIIRC ČVUT
Ekonomická kolonizace českých zemí v historickém kontextu
Ing. Karel Kříž- ekonom, předseda
představenstva poradenské společnosti Value Added a.s.
Stále hlubší integrace na cestě k desintegraci
Ing. Hana Lipovská – ekonomka,
Masarykova univerzita, Institut Václava Klause
Geopolitické souvislosti současných
ekonomických změn
Prof. PhDr. Oskar Krejčí, CSc.
– politolog, ředitel Institutu globálních studií UJAK
Diskuse
Moje stručná charakteristika a úvodní poznámka k dalšímu
Doposud nejreprezentativnější
setkání tří složek: Akademické obce,
politické reprezentace, aktivní odborně kvalifikované veřejnosti.
Monitoroval jsem průběh, přitom tak, abych vystihnul jen to nejdůležitější a
aby podání bylo srozumitelné, zajímavé, dávalo ucelený přehled. (Toto píšu po
prvních třech vystoupeních a zatím je to velmi zajímavé).
Monitorování průběhu
Okamura (zahájení): Lokalizace výrob a další technologické proměny = ekonomický základ
decentralizace. Kritika vize centrálních zdrojů, centrálních norem, centrální
kontroly, centrálního omezování jednotlivce. Proti tomu více demokracie, více
svobody pro jednotlivce. Odvolal se na ekonoma Milana Zeleného.
Hampl: V době
růstu ekonomický systém generuje chudobu. Ekonomové problém nevidí. Jak je to
možné? Kritika akademické vědy. Rozpad základních hodnot. Absurdity, např.:
Máme kapitalismus a většina lidí žije ze státních peněz. Problém zadlužení je
převážně problém zneužití lidí s nižším IQ. Minulý režim skončil na zaostávání.
Model korporátního socialismu se neosvědčil, hledáme zcela nový model
ekonomiky. Problémy, se kterými je nutné se vyrovnat: 1. Zdrojem největších
příjmů je dobývání renty. 2. Vláda nadnárodních monopolů. 3. Neúměrné
potlačování šedého trhu. 4. Stále větší potlačování běžného podnikání
regulacemi. 5. Statisícům lidí je bráněno vstupu na pracovní trh (korumpování
dávkami, demotivací exekucemi). 6. Akademická věda ignoruje reálné problémy.
Ševčík: Žijeme
v postmoderní a postdemokratické společnosti pod nadvládou mediokracie.
Doprovázeno pokusy o zvrácení výsledků voleb organizovanými nátlakovými akcemi.
Problémem nejsou selhání trhu, ale selhání byrokracie a selhání politiků, kdy
systematicky dochází ke zneužívání tzv. "veřejného zájmu". Jsou
porušována základní ekonomická paradigmata, i to, co považoval za samozřejmé i
Keynes: 1. V období růstu se nevyrovnávají deficity. 2. Vše se řeší
naléváním peněz do ekonomiky. 3. Neúměrně se rozšiřuje veřejný sektor. 4. Staré
členské země ve velké většině neplní svá vlastní dluhová kritéria. Proti
monetizaci dluhu. (Moje poznámka: Ještě
horší je, když globální bankovní systém umožňuje monetizaci cizích veřejných
deficitů.) Řešení? Návrat k osvědčeným původním paradigmatům ekonomie
a chápání ekonomiky. (Moje poznámka:
Významné, ale samo ještě nestačí.)
Skopeček: Název měl
být raději: "Jak zbourat socialistický ekonomický systém?" Bude SPD
zbabělá a přihlásí se k některé verzi socialismu, nebo se přihlásí
k individuálním svobodám a trhu? (Moje
poznámka: Když se na libovolný tržní akt podíváme jako na řešení kooperativní
hry, na první pohled uvidíme, že problém s trhem není tak jednoduchý, viz:
http://radimvalencik.pise.cz/5783-vize-218-analyza-trhu-1.html a další dvě pokračování.) První krok: Vrátit do veřejnosti diskusi o základních
ekonomických otázkách, která probíhala na začátku 90. let. Návazně bude nutné
dramaticky reformovat EU.
Hejlek:
Z hlediska historického nadhledu (jako třeba dnes pro nás středověká
filozofie) jsou liberalismus a socialismus jednovaječná dvojčata. Není mezi
nimi tak dramatický rozdíl, jak se zdá účastníkům sporu mezi příznivci jednoho
či druhého. Můj pohled je z pozice tradičních pospolitostí. Trh není tak
nevinný, závisí, kdo se ho zmocní. Musí být udržen v mezích, do kterých
patří, a vykázán z oblastí, do kterých nepatří. Světu vládne globální
plutokracie, tj. téměř neviditelná neuvěřitelně uzoučká vláda lidí s neuvěřitelně velkou
mocí, která živí armády politiků, novinářů, akademických pracovníků,
příslušníků showbyznysu a ne nevýznamné pracovníků reklamy. Problém rovnosti
nelze plně řešit, diskriminaci lze odstranit jen částečně. Proti monopolům,
podpora komunitního vlastnictví, kontrola měny, význam menšího podnikání.
Skála: Napříč
stále větším spektrem sílí poznání, že stávající rámec vývoje ekonomiky se
vyčerpal a je nutná poměrně zásadní změna. Jedna z příčin – výrazná záměna
práce technikou. Rovněž tak může přijít mnohem větší krize než v roce
2008. Jen na dividendách odchází z české ekonomiky 8-9 %. K tomu
marže z reexportů (např. přes Německo 60 % exportu z ČR do Číny apod.),
transfer přes vnitropodnikové ceny, atd. Pak dochází na základní životní
podmínky – např. bydlení. Tři možnosti: 1. Vyřeší to ruka trhu proti vůli
jakýchsi socialistických spiklenců. 2. Přes tzv. "sociální podporu"
(bydlení apod.) se budou z veřejných rozpočtů do soukromých kapes těžit
stále větší a větší prostředky. 3. Solidaritu uvnitř ČR a svéprávnost navenek,
abychom nebyli dojnou krávou – potřebujeme základní, tj. vskutku gründerské
průlomy podnikatelského veřejného sektoru. Lze ufinancovat z mrtvých aktiv
ČNB.
Beran: Nutno vidět
prizmatem energetické udržitelnosti ekonomiky. Velká rizika
z technologických důvodů už od roku 2022.
Loužek: Je
globalizace nevyhnutelná? Globalizace je mnohorozměrná a vrstevnatá. Statistiky
za uplynulých 100 let na nějaké zásadní změny v integraci neukazují. (Moje poznámka: Pokud chápeme globalizaci
jako prostředí, které vyvolává radikální zesílení globální konkurence, tak se o
podstatnou změnu jedná.) Z trojúhelníku "globalizace-národní
stát-demokracie" jsou dosažitelné vždy jen dva vrcholy. Aktuálnost této
otázky z hlediska současných referend o vystoupení z většího celku.
Optimální velikost států – porovnat náklady se zisky pro udržování většího
celku. Velké státy se chovají jako sloni v porcelánu. Zkušenost ukázuje,
že státy se mohou rozdělit demokraticky.
Lipovská: Vznik a
vývoj EU jako postupné vaření žáby. (Moje
poznámka: Velmi pěkně ilustrováno na faktech.) Zneužití krizí
k postupným krokům integrace. Evropská centrální banka porušila smlouvy
týkající se měnové integrace, tudíž ani my těmito smlouvami nejsme vázáni. Euro
může vést k dezintegraci EU. Srovnání tvorby společných jmen (jako jazyka
ekonomie) s umělými jazyky. Popis praktik účelového falšování
maastrichtských kritérií v době vzniku EU. Z hlediska mnoha zásadních
ekonomických parametrů v současné době eurozóna diverguje, což je přímo
proti logice měnové unie. Existuje "severní" a "jižní"
křídlo EU, ale v úplně jiné podobě a podle jiných principů, než se říká.
Krejčí:
Připomenutí: Spengler – "Zánik Západu". Naše západní civilizace je
příliš sebestředná. "Vyprahlost evropského ducha." Hlavní problémy:
1. Zadluženost nejvýznamnějších zemí (i té nejvýznamnější). 2. Pokračující a
nezadržitelná divergence bohatství v rozvinutém světě. Průmysl 4.0 – jak
zaměstnat zbytečné lidi? 3. Přírodní procesy typu oteplení. 4. Nárůst populace.
Předběžné shrnutí: Seminář se velmi podařil, a to přes
velmi odlišné pohledy (nebo právě proto?). Všichni asi cítí, že nás čekají
složité doby. Ze vzájemných reakcí vystupujících i v diskusi, kterého se
účastnilo publikum, bylo cítit určitou sounáležitost přítomných.
Řečníky spojovalo několik obecných myšlenek, které se pokusím shrnout
takto:
1. Ať se nám to líbí či nikoli,
problémy se hromadí a gradují, a to nejen v naší zemi, čekají nás poměrně
výrazné společenské turbulence.
2. Jedním z problémů je, že pro
orientaci v současné složité a patrně i přelomové době nemáme dostatečnou
oporu ve společenských vědách; ty selhávají přinejmenším v tom smyslu, že
mainstream společenských věd se snaží problémy nevidět, ignoruje je a uzavírá
se do "svých" schémat hodnocení svých výstupů.
3. Tváří
v tvář narůstajícím problémům nelze nevidět, že selhává i současné vedení
EU, které se již dříve dopustilo řady zásadních chyb, nepoučilo se z nich
a pokračování stávajících trendů vyšší administrativní centralizace EU bez
pochopení současných problémů se stává jedním z největších rizik.
Ať už
vystupující zdůrazňovali význam národních zájmů, liberálních principů,
konzervativních hodnot včetně křesťanství, globální rizika, myšlenku pokroku
apod. shodli se přinejmenším v chuti vzájemně komunikovat,
"tomografovat" z pozice různých názorů současnou realitu a
hledat společně přijatelnou rámcovou vizi orientovanou na strategické chování
naší země v širším kontextu.
Byl jsem
již na mnoha akcích podobného typu, ale tato se nejvíce vyznačovala snahou o
spolupráci při současném respektování velmi odlišných východisek. Ta ovšem při
bližším zkoumání nemusejí být tak odlišná, jak by se mohlo zdát na první
pohled. Patrně je tomu tak i proto, že všichni vystupující patří ke kriticky a
nezávisle přemýšlejícím lidem, kteří si uvědomují, jak obtížné a dramatické
situace budeme muset zvládnout.
Návazně na to si dovolím několik
svých poznámek k tomu, co bylo v jednotlivých vystoupeních a
v navazující diskusi řečeno:
1. Pokud
chceme propojit jednotlivé pohledy, musíme vycházet z pochopení širších
rámců toho, v čem se odehrává současný vývoj a které odpoví na otázku příčin
současných problémů. Za příčinu můžeme považovat (přebírám z toho, co bylo
řešeno v diskusi) vyčerpávání současného systému, jeho zásadní deformace
v důsledku byrokratizace a postátnění, neomezenou vládu plutokratických
struktur v důsledku v historii nevídané majetkové divergence, nezvládnutou
sílící globální konkurenci, která drtí slabší, atd. Podle mého názoru je hlavní
příčinou to, že jsme účastníky změn srovnatelných s průmyslovou
revolucí, změn, které souvisí se zrodem nového dominantního sektoru založeného
na produktivních službách, jejichž plné využití předpokládá postupné
eliminování bariér pro nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností
člověka a pro jeho společenský vzestup. Protože jsme účastníky tohoto
procesu, nevidíme ho dostatečně z nadhledu, zejména v případě, kdy
nejsme schopni překročit práh setrvačného vidění reality.
2.
Z hlediska předcházejícího platí, že převážná část změn probíhá spontánně,
zejména ty, které jsou spojeny se snahou toho, co se již přežilo, udržet své
pozice. Na podporu nového základu ekonomiky tvořeného službami, které člověku
umožní mimo jiné využívat volný čas k rozvoji jeho schopností, je nutné
realizovat komplexní reformy podporující vývoj ve směru takových individuálních
a svobodně uzavíraných kontraktů (směnných aktů), při kterých se ekonomické
efekty uplatnění lidských schopností stanou zdrojem financování těch, kteří
tyto schopností získali, a těch, kteří se poskytováním produktivních služeb o
rozvoj těchto schopností zasloužili. Na tomto základě bude sílit to, co
někdy označujeme pojmem "nová ekonomika" a o čemž někdy nemáme
dostatečnou konkrétní představu.
3. Jednou
z polarit v nastávajících diskusích, které nás čekají, bude otázka
role trhu a státu (související s otázkou vlastnických vztahů i jejich
změn). Podle mého názoru tyto diskuse mohou být podstatně obsažnější a
věcnější, pokud si uvědomíme, že každý, i ten nejjednodušší, akt směny lze
chápat jako určité řešení určité kooperativní hry (konkrétně (S, d) Nashova
vyjednávacího problému), které není většinou (v obecném případě) jednoznačně
určeno, které vždy závisí na vícero kontextech, v nichž se příslušná hra
hraje v realitě. To umožní vidět problematiku role a vlastnických vztahů
z více úhlů, z nichž lze pak následně v každém konkrétním
případě skládat ucelený obraz toho, o co jde, a také se vyvarovat nedorozumění
typu staré indické bajky o třech slepicích, které potkají slona, a každá vydává
za jedinou pravdu to, co ze svého omezeného pohledu vidí. K tomu viz můj
příspěvek v pracovní části tohoto čísla.
Potud
stručně několik mých postřehů a myšlenek. Ze semináře vzejde sborník, který
budou mít možnost mít případní zájemci k dispozici alespoň
v elektronické podobě.
Závěrem
jedno přání z pozice člověka oddaného vědě, který současně vědu
považuje za naprosto nezastupitelnou oporu při řešení problémů praxe, a to
zejména v dobách, kdy se tyto problémy hromadí a gradují, aniž bychom měli
společně sdílenou představu o cestě jejich řešení: Hledejme způsob, jak
kvalifikovaně komunikovat ve snaze hledat řešení současných problémů,
neobviňujme se navzájem, ale respektujme pravidla vědy, vytlačme
z veřejného prostoru poctivých diskusí ty, kteří se ji snaží narušit
nálepkováním, pomluvami, kádrováním, udavačství a jinými projevy zla (možná je
dobře, že s touto podnětnou diskusí přišla právě SPD, která sama je jednou
z obětí nahrazování argumentace nálepkováním, pomluvami, kádrováním,
udavačstvím apod.)
K pozici základního příjmu v českém sociálním systému
Jan Mertl
Diskuse o zavedení základního příjmu
jsou často zaměřeny na země, které nemají dostatečně vyvinutý systém sociálního
zabezpečení nebo usilují o jeho reformu, případně mají dostatek peněz a
vymýšlejí, jak si vylepšit sociální politiku. Hlavním lákadlem je zjednodušení
vyplácení dávek, přičemž se má na mysli jejich neekvivalentní vyplácení ze
státního rozpočtu. V zemích s propracovanějším systémem sociálního
zabezpečení zahrnujícím sociální pojištění se případné zavedení základního
příjmu dostává do konfliktu s principem ekvivalence, který sociální
pojištění ve značné míře obsahuje. Podíváme-li se na český systém, pak, i když
sociální pojištění je v některých parametrech deformováno, pro nemoc,
invaliditu, stáří a nezaměstnanost, existuje a je žádoucí posilovat jeho
systémovou roli. Současně při podrobnějším pohledu na konfiguraci řady
existujících dávek a sociálních subsystémů si lze povšimnout, že určité prvky
základního příjmu máme v Česku již nyní, pouze jim tak neříkáme a jsou
vázané na jednotlivé sociální situace.
Pokud si probereme sociální situace
postupně, dostaneme následující členění.
Zaměstnání – roli
základního příjmu hraje – avšak nikoli nepodmíněně a bez vazby na ekonomickou
aktivitu - minimální mzda, která je stanovena arbitrárním rozhodnutím na
základě kolektivního vyjednávání (podmínkou jejího vyplácení však je zaměstnání)
Nezaměstnanost, nemoc – roli základního příjmu hraje svým způsobem charakter výpočtu dávek
pojištění v nezaměstnanosti a nemocenského pojištění, které jsou
s redukčními hranicemi, zastropované a časově omezené
Rodičovství – roli
základního příjmu hraje rodičovský příspěvek pro pečujícího rodiče
Důchod – roli
základního příjmu hraje základní výměra starobního, resp. invalidního důchodu
Nezaopatřené děti – roli
základního příjmu hraje přídavek na dítě (pro chudé domácnosti do 2,4 násobku
životního minima)
Osoby bez zdanitelných příjmů – roli
základního příjmu hraje životní, případně existenční minimum
Z toho vyplývá, že velkou
většinu sociálních situací v průběhu života stávající systém sociálního
zabezpečení už určitou formou základního příjmu pokrývá, tj. myšlenka, že i bez
přímé zásluhovosti nemůže daný občan zůstat v ekonomice bez prostředků, je
do určité míry naplňována. Rozdíl oproti návrhům na univerzální základní příjem
je ve dvou hlavních bodech: jednak výše těchto dávek není (ani zdaleka) jednotná
a způsob jejich výpočtu se významně liší - často se jedná o skokově měněné
veličiny na základě veřejné volby a politického cyklu, jednak kritériem pro
jejich přiznání je uznaná sociální situace, určitým způsobem extrémní pojetí
v tomto směru ukazuje koncept existenčního minima, které postačuje pouze
k holému přežití a je svým způsobem trestem za nedostatečnou aktivitu na
trhu práce, nemá-li občan jinou sociální okolnost, kterou je mu možno
"uznat". Stávající prvky základního příjmu tedy nejsou nepodmíněné –
naopak přímo závisí na sociální situaci, v níž se občan nachází.
Z hlediska koncepce sociálního
zabezpečení a úlohy základního příjmu v něm lze tedy uvažovat o dvou
způsobech, jakým by mohl být koncept základního příjmu využit. Prvním,
realističtějším, je sjednocení dosavadních neekvivalentních dávek sociálního
zabezpečení do jedné, nazvané např. základní státní podpora, která by byla
např. ve výši 30 procent mediánové (či průměrné) mzdy. Na tuto dávku by měl
nárok každý občan, který není nezaopatřeným dítětem a je bez pracovního či
jiného příjmu do určité hranice. V případně nezaopatřených dětí by tato dávka
byla adekvátně nižší, odpovídající v zásadě univerzálně pojatým přídavkům
na děti, jak jsou známy např. z německého sociálního systému. Pokud bychom
nechtěli zavádět novou jednotnou dávku, nabízí se též možnost sjednotit
vyplácení rodičovského příspěvku, životního minima, podpory
v nezaměstnanosti a základní výměry důchodu pod jeden výpočtový systém
s výše uvedenou logikou, a tyto výdaje hradit přímo ze státního rozpočtu
(z daní), čemuž jejich neekvivalentní charakter nahrává.
Druhým způsobem je ten, který se
testoval např. ve Finsku a proběhlo o něm neúspěšné referendum ve Švýcarsku,
tedy že by základní příjem byl vyplácen v určité výši zcela bez ohledu na
sociální situaci. V českém sociálním systému by toto vedlo
k výraznému omezení smyslu sociálního pojištění, a pokud by se přistoupilo
i k výplatě základního příjmu těm, kteří pracují či mají příjmy nad
určitou hranicí, bylo by to buď fiskálně velmi náročné, anebo by to vedlo
k nízké výši takto univerzálně vypláceného příjmu, čímž by se jeho smysl
poměrně významně omezil. Lze tedy shrnout, že nepodmíněné vyplácení
základního příjmu vzhledem ke stávající konstrukci a fiskálním možnostem
českého systému sociálního zabezpečení není za dané situace perspektivním
řešením.
Pokud tedy zůstaneme u první
varianty, tedy náhrady a sjednocení základních neekvivalentně vyplácených dávek
při zachování podmíněností příslušnou sociální situací, mohlo by to přinést
paradoxně i posílení principů sociálního pojištění – pokud by se základní
státní podpora hradila z daní, mohly by se zrušit nebo významně omezit
stávající redukční hranice v nemocenském a důchodovém pojištění a
pojištění v nezaměstnanosti. Jejich stávajícím smyslem totiž je zvýšit
míru solidarity s nízkopříjmovými osobami, která by však byla nově
zajištěna právě základní státní podpora. V jednotlivých sociálních
situacích by to pak vypadalo takto:
Zaměstnání – situace
se nemění (pro zaměstnance zůstává garancí příjmů minimální mzda)
Nezaměstnanost, nemoc – základní příjem poskytuje základní sociální ochranu, sociální pojištění
je plně ekvivalentní, povinné, ale dávka i pojistné jsou doplňkem úrovně
základního příjmu ve vazbě na životní úroveň občana danou jeho příjmem ze
zaměstnání
Rodičovství – roli
základního příjmu hraje rodičovský příspěvek pro pečujícího rodiče, doplněno
univerzálním přídavkem na děti jako formou základního příjmu na dítě.
Důchod – roli
základního příjmu hraje základní výměra starobního (invalidního) důchodu –
podstatně zvýšená oproti stávajícímu stavu, ekvivalentní část důchodu je
poskytována ze systému NDC (sociální pojištění), případně též penzijní
nadstavby
Nezaopatřené děti – roli
základního příjmu hraje univerzální přídavek na dítě poskytovaný na žádost
Osoby bez zdanitelných příjmů – roli základního příjmu hraje životní minimum,
koncept existenčního minima je zrušen a nahrazen aktivní politikou
zaměstnanosti a prací s nezaměstnanými (s respektováním toho, že pokud pro
někoho nelze ani aktivní snahou vhodnou práci nalézt, např. z důvodu
poklesu ekonomického cyklu, tak je prostě nezaměstnán), je zrušen poměrně
komplikovaný mechanismus výpočtu životního minima podle členů domácnosti a
nahrazen prostým procentem z mediánové (průměrné) mzdy
Tato konstrukce se jeví jako
výhodnější z několika důvodů. Za prvé tím, že zachovává konstrukční prvky
českého sociálního systému a je kompatibilní se stávajícím stavem, umožňuje
jeho evoluci. Radikální revoluční reformy ve stylu "vše nahradíme základním
příjmem, případně negativní daní" jsou sice lákavé, ale musí k nim
být koncepční důvod a zásadní politický konsensus – ani jedno není v Česku
splněno. Za druhé posiluje význam sociálního pojištění, protože vazba mezi
zaplaceným pojistným a navýšením životní úrovně bude vyšší než je dnes, kdy
solidarita v sociálním pojištění do určité míry supluje daňové výdaje
státního rozpočtu. Za třetí zachovává možnost diferenciace mezi jednotlivými
sociálními situacemi – to samozřejmě nemusí být žádoucí, ale na druhé straně
pokud konsensus bude např. takový, že osoby bez zdanitelných příjmů mají mít
přece jen nižší základní příjem než např. pečující rodič, lze to
v konstrukci dávky základního příjmu zohlednit např. odlišným nižším
procentem z mediánových (nebo průměrných) mezd – např. 25 procent. Stejně
tak, pokud by byla vůle nastavit např. minimální mzdu jako vyšší procento
mediánu (nebo průměru) – např. 45 procent, pak by byla automaticky nastavena
relace mezi základním příjmem a minimálním výdělkem pro ty, kteří pracují.
Jak už bylo zmíněno, ideálem
zastánců základního příjmu je nepodmíněné vyplácení takové částky, která
poskytuje určitou konsensuálně uznanou životní úroveň každému členu
společnosti. I když koncept flexibilních peněz, který je dnes základem centrálního
bankovnictví, možná časem povede i k takovým řešením, nelze pominout i
další funkce sociálního zabezpečení a fiskální rozměr těchto úvah. Zejména
v českém sociálním prostředí je významnou hodnotou též motivace
k práci a nepodmíněné vyplácení dávek nelze bez dalšího zhodnocení
sociální situace příjemců doporučit. Na druhé straně určité zjednodušení
systému a vyřešení tlaku na univerzalitu v jednotlivých sociálních
situacích je žádoucí. Jako kompromisní řešení se tak jeví z daní hrazená dávka
(dávky), které budou stanoveny procentem z mediánové (nebo průměrné) mzdy,
takto by mohla být stanovena i minimální mzda. Tím by byla zajištěna vazba na
národohospodářský vývoj a omezil by se vliv politického cyklu na stanovení výše
těchto dávek a tím i na rozpočtové výdaje. V případě, že by bylo žádoucí
omezit vliv kolísání ekonomického cyklu a tedy i mzdové úrovně na výši dávek,
lze použít i sofistikovanější schémata na stanovení základu pro výpočet
základní státní podpory, např. průměry z mediánových nebo průměrných mezd
za 4 roky, což je typická délka ekonomického cyklu, případně ponechat určitý
prostor pro zásahy vlády, ale tak, aby základní mechanismus automatické
valorizace zůstal zachován.
Aplikace teorie kooperativních her k analýze trhu
Radim Valenčík
Úvod
Diskuse o tom, zda trh je tím, co
umožňuje efektivní kooperaci lidí a vytváření pozitivních mezilidských vztahů,
nebo zda naopak je příčinou deformace vztahů mezi lidmi, budou patrně ještě
dlouho doprovázet vývoj naší civilizace. Ve zideologizované podobě se pak budou
promítat do politických diskusí o tom, jak řešit společenské problémy.
Zde se nabízí určitý prostor pro
teorii, která může přistoupit k analýze trhu s využitím jí vlastních
prostředků, a přenést jej z roviny, kdy "každý má svou pravdu"
do roviny poctivé vědecké analýzy. Ta někdy umožňuje spor rozřešit, pokud se
k tomu vybaví potřebnými teoretickými nástroji.
Příkladem, kdy teorie takovou roli
sehrála, mohou být výzkumy provedené na Komorní hůrce (prokopání štol
v celkové délce přibližně 300 metrů), které významně přispěly především k
vyřešení sporů mezi neptunisty a plutonisty na přelomu 18. a 19. století.
Neptunisté (Neptun byl římský bůh moří) byli přesvědčeny, že návrší Komorní
hůrky vzniklo usazením ve vodě, zatímco plutonisté (Pluto - bůh podsvětí) byli
přesvědčeny, že vznik Komorní hůrky souvisí s "vnitrozemským ohněm",
zdrojem sopečných erupcí. V tzv. Trpasličí díře se prokázalo, když zde narazili
na sopouch, že se skutečně jedná o sopku, viz např.:
Tento příklad je sice z jiné
oblasti, ale ukazuje to nejpodstatnější. Pokud má věda k dispozici vhodné
teoretické prostředky, může spor vyřešit. Pokud je k dispozici nemá, může
spor pokračovat a mohou se do něj promítat nejrůznější zájmy.
Ukážeme, že vhodným nástrojem
k řešení problematiky role trhu (a tím i k odideologizování sporu o
roli trhu) může být aparát teorie kooperativních her. Ten k tomuto účelu
ovšem musíme nejdříve určitým způsobem zdokonalit a současně připravit půdu pro
jeho aplikaci několika důležitými teoretickými kroky.
Význam role směny se nejlépe vyjádří
prostřednictvím tzv. krabicového grafu. Jedná se o plochu ve tvaru obdélníku,
která obsahuje všechny možné kombinace rozdělení statků mezi dva subjekty
(spotřebitele):
Posun z jednoho bodu od druhého
uvnitř dané plochy vyjadřuje nějaký akt směny. Pokud do dané plochy promítneme
indiferenční křivky jednoho a druhého subjektu, snadno (na první pohled
vidíme), že body optima mohou být jen v bodech, kde se indiferenční křivky
dotýkají. Množina všech těchto bodů tvoří smluvní křivku.
Obrázek 1:
Přechod z výchozího bodu (kde se
indiferenční křivky protínají) do bodu na některý z bodů smluvní křivky
není jednoznačně určen. Uvedenou situaci si můžeme představit též jako jeden
z konkrétních a typických příkladů (S, d) Nashova vyjednávacího problému:
Obrázek 2:
Teorie zná několik či přesněji mnoho
řešení (S, d) Nashova vyjednávacího problému, které můžeme rozlišit a
prezentovat např. takto:
- Čtyři triviální řešení (dvě
diktátorská, rovnostářské, maximální suma výplat):
- Historicky významná (Nashovo
řešení, Kali-Smorodinského řešení, Raiffovo sekvenční řešení)
- Skupiny řešení odvíjejících se od
maximální sumy výplat, ale uvažující kompenzace jednomu za subjektů
- Sekvenční řešení různého typu, ke
kterým vede mj. i problém kompenzací v řešeních založených na maximalizaci
sumy výplat
Velká část uvedených řešení je
v současné době axiomatizována a je to spíše otázka techniky najít vhodnou
axiomatizaci pro některé z řešení, která doposud axiomatizována nejsou či
která jsou modifikací stávajících řešení.
První důležitý poznatek získaný na základě aplikace teorie kooperativních
her
Představme si nyní ten nejjednodušší
akt trhu: Dva směňující subjekty, kteří si mezi sebou směňují jeden statek za
druhý.
Můžeme předpokládat, že změna bude
vyhovovat následujícím předpokladů:
- Postavení mezi subjekty je
symetrické (žádný ze subjektů nemá větší či menší vyjednávací sílu apod.).
- Řešení musí být dosažitelné.
- Řešení musí vyhovovat požadavku
individuální racionality (tj. každý ze subjektů dá přednost tomu řešení, které
je pro něj lepší).
- Řešení musí vyhovovat požadavku
kolektivní racionality (tj. pokud si oproti určité situaci může alespoň jeden
ze subjektů polepšit, aniž by si druhý pohoršil, nemůže být daná situace
optimální z hlediska kolektivní racionality).
Ukazuje se, že i v případě, kdy
omezíme řešení těmito požadavky, není jednoznačně určeno, jak směna proběhne.
Jinými slovy – nabízí se nekonečné množství řešení, určitá množina řešení,
z nichž každé vyhovuje zadaným podmínkám.
V realitě ovšem směna proběhne
a má zcela konkrétní parametry. Přitom o výsledku směny nerozhodoval pouze
náhodný výběr.
Co z toho vyplývá? Vyplývá
z toho to, že pokud má být výsledek směny i v té nejjednodušší
situaci určen jednoznačně, musí jej ovlivnit ještě další podmínky.
To se zdá být tvrzením zcela
triviálním, vyplývají z něj ovšem ještě další otázky:
- Jakou podobu mají tyto dodatečné
podmínky?
- V jaké podobě tyto dodatečné
podmínky existují v realitě?
- Jak tyto podmínky zadat, resp.
identifikovat?
Všimněme si, že jakmile na tyto
otázky narazíme, jakmile si uvědomíme jejich existenci, začínám se nám i ten
nejjednodušší tržní akt jevit úplně v jiné podobě, než jak jsme jej
chápali dosud. Přesněji – velká většina lidí, kteří se doposud podrobněji
anatomií prostého aktu směny nezabývali, si začne uvědomovat, že problém je
podstatně složitější, než se na první pohled zdálo. Popisujeme tím sice jen
subjektivní pocit člověka, nicméně i jeho zaznamenání je důležitý jev, se
kterým může teorie pracovat.
Nyní vyslovíme důležitou hypotézu,
které se budeme držet v dalších úvahách. Tím naše úvahy získají určitý
směr, který bude čtenář moci sledovat.
Hypotéza: Každý akt směny se
v realitě odehrává v určitých podmínkách, a pokud jej chceme vyjádřit
prostřednictvím aparátku kooperativních her tak, abychom mohli jednoznačně
určit řešení příslušné kooperativní hry, musíme znát kontextuální hry
podmiňující danou kooperativní hru, tj. hry, které s původní hrou určitým
způsobem souvisejí.
K tomu podrobněji:
V realitě není žádná hra zcela izolována od dalších her:
- Od těch her, které ji předcházely
a zadaly její parametry.
- Od těch her, které budou
následovat a které budou ovlivněny výplatami původní hry.
- Od her, které probíhají paralelně
a určují některé parametry původní hry.
Doporučení: Vždy, když hovoříme o
trhu, neměli bychom si při posuzování jeho role všímat jen prosté abstrakce
jednoduchého tržního aktu, směny mezi dvěma subjekty bez další konkretizace
toho, v jakých kontext daná hra probíhá.
Poznámka: Teorie her v této
souvislosti hovoří o tzv. metahrách, což je propojení dvou či více základních,
resp. původních her. Podle nás se o metahru jedná tehdy, když si hráči přesně
uvědomují to, jak jsou hry propojeny. V realitě však spíše vnímají
související hry jen jako určitý kontext.
Význam předpokladu produktivního charakteru spotřeby
Jednou z komplikací, na které
teorie popisující trh naráží, je pojem užitku, resp. pojem preferencí,
prostřednictvím jejichž vyjádření orientaci na maximalizaci užitku
v neoklasické teorii vyjadřujeme.
V našem přístupu předpokládáme
převoditelnost zvýšení užitku do příjmových efektů, resp. to, že subjektům jde
o zvyšování současného hodnoty budoucího příjmu, a to i v případě, kdy
směňované statky slouží ke spotřebě. Prožitkový mechanismus nechápeme jako
cílotvorný, ale rozhodovací. Orientuje člověka ve složitém světě tak, aby
maximalizoval současnou hodnotu budoucího příjmu.
Model se tím stává podstatně
jednodušší. Odchylky od reality pak vysvětlujeme nedokonalostmi prožitkového
mechanismu, které jsme schopni poměrně přesně popsat a typické selhání lidského
rozhodování identifikovat i s jejich příčinami, na základě toho je pak
utřídit.
Důležité je, že i když budeme
modelovat prostý akt směny za předpokladu prožitkového mechanismu dokonale
orientujícího na maximalizaci současné hodnoty budoucího příjmu, není řešení
prostého aktu směny jednoznačně určeno.
Poznámka: Klasická ekonomie
příslušný poměr určuje jednoznačně. Je to poměr vycházející z množství práce
(měřené časem), který je ve směňovaných statcích obsažen. Takový pohled má
ovšem dva problémy:
- Aby takto směnný akt proběhl, musí
být splněno velké množství předpokladů v takové podobě, v jaké je to
prakticky nereálné.
- V případě, že by směnný akt
proběhl v poměru určeném množstvím práce ve směňovaných statcích, lišily
by se příjmové efekty směny získané jednotlivými subjekty.
Využití investičních příležitostí
Velmi významná část kontraktů má
podobu vztahu mezi tím, kdo poskytuje investiční prostředky (věřitel) a
investiční příležitosti (dlužník). Čím více jsou využívány investiční
příležitosti podle míry jejich výnosnosti, a to bez ohledu, kdo je jejich
vlastníkem, tím je ekonomický systém společnosti efektivnější.
Výše uvedené platí ovšem jen
v prvním přiblížení. Tedy potud, pokud neuvažujeme skutečnost, že
investiční příležitosti nejsou na sobě nezávislé. Obecně platí, že jakékoli dvě
investiční příležitosti se mohou vzájemně podporovat či naopak vzájemně
potlačovat. Uvedeme dva nejjednodušší případy:
- Případ podpory (indukované
investiční příležitosti): Někdo si v malé obci vhodné k rekreaci
pořídil hotel. Tím vytvořil investiční příležitost pro rozšíření prodejem
v místní prodejně.
- Případ omezování (eliminující
investiční příležitosti): V obci, kde bylo několik menších krámků, si
někdo zřídil supermarket. Většina krámků musela být zavřena, protože nebyly
schopny sortimentem, cenou ani otevírací dobou konkurovat v důsledku
výnosů z rozsahu.
Některé investice jsou přímo a
záměrně zaměřené na to, aby podporovaly vznik a možnost realizace vlastních
investičních příležitostí, současně pak omezovaly či zcela vylučovaly možnost
toho, aby někdo druhý využil své investiční příležitosti, které by jeho
investičním příležitostem konkurovaly. Jsou to zejména investice, kterými se
subjekty disponujícími většími investičním prostředky oddělují od těch, kteří
takovými prostředky nedisponují, tj. investice do omezování vertikální mobility
(možnosti společenského vzestupu) a ekonomické, následně i sociální segregace.
Existence těchto investic má
zajímavý důsledek: Ve všech kontraktech, které jsou kontextuálně těmito
investicemi podmíněny, tedy v kontraktech, kdy se rozdělení příjmů
z kooperativní hry promítá do navazující poziční hry výše uvedeného typu,
existuje (a to zcela logicky) silná tendence k rovnostářskému rozdělení
těchto příjmů. Při jiném rozdělení, resp. rozdělení totiž v navazující hře
ten, kdo získá méně, ztrácí.
Vzájemná podmíněnost vzniku a
podpory či omezování investičních příležitostí v důsledku určité
kooperativní hry je jednou z nejvýznamnějších forem kontextuálních her.
Vzájemná podmíněnost investičních
příležitostí má významný behaviorální aspekt. Neexistuje subjekt, který by
dohlédl celou vzájemnou podmíněnost realizace investičních příležitostí, resp.
který by si dokázal představit to, jak na sebe výsledky kooperativních her
navazují tím, že podporují či naopak omezují využívání dalších investičních
příležitostí v dalších, tedy navazujících hrách. Nicméně většina subjektů
si tuto podmíněnost v různých podobách uvědomuje, přitom v té míře,
v jaké jsou toho schopni, tj. s nejrůznějšími omezeními. Omezení, při
vytváření představ o vzájemné podmíněnosti realizace investičních příležitostí
a tedy i představ o povaze a důsledcích jednotlivých her, jsou typickou
behaviorální problematikou. Existenci těchto omezení a jejich významnou roli
behaviorální aspekt přístupu k dané problematice chápe jako výchozí
parametr badatelské situace, následně pak identifikuje a třídí jednotlivé
standardní situace, hledá jejich příčiny, využívá evoluční přístup či některá
již dříve odhalená specifika lidské psychiky.
Odsud vyplývá důležitý pohled na to,
jak chápat roli kontextuálních her při konkretizaci podmínek, které determinují
jednoznačné řešení každé z kooperativních her.
Ten lze formulovat jako oponenturu
následujícího názoru: To, že každý směnný akt lze modelovat jako kooperativní
hru a že tato hra zpravidla (téměř nikdy) nemá jednoznačné řešení, je fakt,
který je nutné brát jako takový. Teorie her vymezí jen oblast řešení, konkrétní
řešení v každém reálném případě je věc čiré náhody.
Tomu může úspěšně oponovat
následující názor: Dodatečné parametry každé původní hry mají podobu různě
uvědomovaného (různě představovaného) ze strany jednotlivých hráč§ kontextu
příslušné hry. Přitom platí:
- Žádný z hráčů nedohlédne
"konce" vší podmíněnosti kooperativních her.
- Každý z hráčů pracuje
s jinou představou o kontextu her.
- Ani při dobré vůli se formou
komunikace hráči nedokážou shodnou na parametrech dané kooperativní hry, které
vyplývají z jejího kontextu.
- Pokud se součástí vyjednávání
stává odhad parametrů dané hry, hráči mohou licitovat a zpravidla také
licitují, tj. prezentují svůj odhad tak, aby ovlivnili rozhodování druhého
hráče ve svůj prospěch.
- Ten, kdo se snaží danou situaci
teoreticky rekonstruovat (jako badatel) rovněž nedohlédne všechny kontexty a o
tom, s jakou představou pracují jednotliví účastníci hry má také velmi
omezenou představu.
Nicméně – a to je podstatné –
znalost kooperativních her, standardních situací, metod analýzy vlivu
kooperativních her, behaviorálního aspektu fungování lidské psychiky apod.
umožňuje z čiré nahodilosti možných řešení ukrojit podstatný kus
racionálního výkladu reálných situací, a to včetně racionálního výkladu
zdánlivých iracionalit, kterých se účastníci hry dopouštějí.
Pro praxi je zejména důležité
rozlišit a obnažit dva odlišné přístupy:
- Poziční investování zaměřené na
potlačení investičních příležitostí druhých hráčů.
- Investování do vlastního rozvoje,
které zpravidla otevírá prostor pro realizaci investičních příležitostí druhých
hráčů.
Jinými slovy jde o vytváření
podmínek pro to, aby možnosti vlastního rozvoje a společenského vzestupu nebyly
nejen limitovány nedostatkem investičních prostředků, ale hlavně nebyly
potlačovány pozičním investováním.
Konkrétní příklad: Zavedení toho, co nazýváme
postgraduální nadstavbou současného průběžného systému penzijního pojištění,
není důležité jen svými bezprostředními důsledky (motivací zúčastněných
k tomu, aby byli déle fit a déle produktivní, aby byl penzijní systém
stabilní), ale především tím, že generuje velké množství investičních
příležitostí, kterými mohou disponovat další subjekty (zdaleka nejen lidé
v penzijním věku), a to aniž by docházelo k omezování možnosti
realizace investičních příležitostí, kterými mohou aktuálně ne potenciálně (v důsledku
indukování) disponovat druzí. Při řešení konkrétních otázek reformy společnosti
je proto nutné vždy vycházet z následujícího:
- Jaký typ kontraktů (typu HCC)
umožňujeme, jakou podobu mají tyto kontrakty z hlediska teorie her.
- Jaký je kontext těchto kontraktů
z hlediska polarity omezování či naopak podpory vzniku dalších
investičních příležitostí druhých subjektů.
- Jak s přihlédnutím
k obojímu nastavit parametry příslušné kooperativní hry (tj. reformy
založené na kontraktech určitého typu).
Model výpalného
Prostřednictvím aparátu teorie
kooperativních her můžeme dát i model výpalného či s touto hrou
související hry typu "Peníze, nebo život". U her tohoto typu jsou
významné následující aspekty:
- nerovné postavení hráčů
- existence záporných výplat
- jedná se o skupinu her,
z nichž při analýze identifikujeme pouze některé z nich
Typ kooperativní hry
"Výpalné":
x1 – vzájemný nezájem (výchozí
situace, se kterou porovnáváme, co se bude dít dál).
x2 – agresivní akt (jeden ztrácí
agresivním aktem, druhý se vystavuje riziku)
x3 – výběr výpalného (oba si
zlepšují oproti situaci vzniklé agresivním aktem, ale oběť agresora ztrácí
oproti výchozí situaci)
Typ kooperativní hry "Peníze,
nebo život":
Záporné výplaty hráčů mohou mít
velmi vysokou zápornou hodnotu.
Interpretace jednotlivých parametrů
hry je vždy spojena s analýzou kontextu, ve kterém se hra hraje. To platí
například i pro vymezení oblasti kladných i záporných výplat.
Při modelování reality
prostřednictvím těchto her se můžeme setkat s podstatnými odchylkami
výsledků, které dává model, od reality. To zpravidla ukazuje na to, že se hraje
ještě některá další či některé další hry, které jsme do modelu nezahrnuli.
Rovněž tak zdánlivě iracionální
chování některého hráče v uvedených hrách nemusí ještě znamenat, že
omezenou racionalitu na straně hráče. Právě naopak. V některých případech
může signalizovat skutečnost, že hráč si uvědomuje některý kontext dané
konkrétní hry lépe než ten, kdo hru modeluje.
[1] Zasíťovaní dementi
doby digitální I. Marathon, 150,
2018, roč. 22, č. 2, s. 8-16. ISSN 1211-8591. http://www.valencik.cz
[2] Heidelberg:
Spektrum Akademischer Verlag 2002. 512 s. ISBN 9783827413963.
[3] Stuttgart: Klett
2005. 288 s. ISBN 3120101702. Zde M. Spitzer také ostře kritizuje média.
Mimo jiné líčí, kterak vysoká míra násilí na obrazovkách (a v médiích
obecně) prokazatelně činí mladé lidi více násilnickými.
[4] München:
Droemersche Verlagsanstalt 2012. 368 stran. ISBN 9783426276037.
[5] Nejenom duchu, ale
i lidskému tělu. Rekapitulaci negativních dopadů digitálních médií nalézá
čtenář v úvodu kapitoly 13. (s. 246-247 rec. publ.). „Digitální média způsobují závislost a okrádají nás o spánek. Poškozují
paměť, berou nám duševní práci, a proto jsou pro potřeby učení v oblasti
vzdělávání naprosto nevhodná. Ohledně našeho ducha a našich vzájemných styků
nemají žádné pozitivní účinky … Kdo si klikáním myší otevírá virtuální svět,
dokáže o něm přemýšlet mnohem hůř (neboť výrazně pomaleji) než ti, kteří chápou
(tedy uchopují) reálný svět … Sociální online sítě narušují sociální chování a
podněcují úzkosti a deprese. Navzdory … tvrzením o schopnostech digital natives
užívání internetu zpravidla narušuje cílené vyhledávání informací a
sebekontrolu. Nedostatečné formování mozku, především v jeho předních
oblastech, odpovídajících za pozornost a sociální funkce, vede k poruchám
pozornosti a narůstající depresivnosti. A užívání digitálních médií
v mateřské škole nebo na nižším stupni základní školy je vzhledem
k velké tvárnosti mozku v dětské věku v podstatě totéž jako
navykání mladých lidí na nebezpečnou návykovou drogu … K tomu se přidávají
ještě zcela jednoduché účinky způsobené permanentním „kropením“ jistými tématy:
sex v médiích vede k častějšímu sexu u mladistvých …, akční hry
svádějí k riskantní jízdě autem …, alkoholické scény ve filmech mají vliv
na větší spotřebu alkoholu a ve filmu zobrazená sebevražda přispívá
k nárůstu skutečných sebevražd …“ (s. 246 rec. publ.). Schematické
znázornění faktorů pozitivních (chápání se světa rukama, hudba, sport, divadlo,
vztahy, rodina, práce apod.) a negativních (TV, DVD, videa, herní konzole,
počítačové hry, stálé online připojení, stres a multitasking) na formování
mozku v průběhu života, na jeho vzestup a úpadek přináší, v poslední
kapitole (s. 267 rec. publ.) Kapitola 14. současně rekapituluje mechanizmy a
souvislosti souhrnně nazývané digitální demencí.
[6] Práce Carra a
Spitzera se v mnohém překrývají a doplňují. Spitzer přitom na Carra a jeho
práce na několika místech knihy Digitální
demence odkazuje. V titulu Kybernemoc!
již nikoli. V recenzované knize N. G. Carra (originál z roku 2011)
jméno M. Spitzera nefiguruje. Ani v odkazech pod čarou, ani
v doporučené další četbě.
[7] Možná jde o
přirovnání silně přitažené za vlasy. Spitzer straší (v mnohém přitom zcela
oprávněně) digitálními médii tak zaujatě, že to připomíná strašení ohledně
závislostí u mediálně známého psychiatra K. Nešpora. Jeho výroky jsou často
spíše kontraproduktivní, a on sám působí hodně fanaticky, komicky a především
hodně, hodně nenormálně. Mnozí nemají v lásce umanutě fanatické dobroděje,
kteří věří ve své poslání, spočívající v tom, že musí ostatní – neosvícené
– za každou cenu spasit před nimi samými. Příliš mnoho dobra totiž strašlivě
ubližuje.
Přehání však M. Spitzer příliš?
V hlavních závěrech pravděpodobně nikoli, nicméně někde (namátkou ohledně
počítačových her) jeho nemalá averze z textů čouhá až příliš okatě. Což
může být správné věci na škodu.
[8] Opět je zde možné
připomenutí závěrů N. G. Carra, rekapitulovaných první částí této hromadné
recenze.
[9] Namátkou „taky“. Možná to podle jakýchsi pravidel
spisovné je, nicméně také či taktéž zní i vypadá daleko lépe. Nebo výraz „tys“ … K českému vydání lze ještě
dodat, že překladatel se možná úplně přesně neorientuje ve slovech jako
technika nebo technologie a v některých dalších. Kdysi bývávalo dobrým
zvykem překlad vždy konzultovat s profesionály. Je tomu tak i dnes?
Neumětelství či šetření na nepravém místě? Pohled do tiráže říká, že odborná
revize textu byla provedena doktorem medicíny. Snad alespoň lékařská
terminologie je tedy O.K.
[10] V Předmluvě
M. Spitzer uvádí, že se snažil vyhovět vědeckým požadavkům přesnosti, včetně
důsledného uvádění pramenů. Což však nemělo přitom být na úkor čitelnosti
výsledného textu – proto se „vyhnul
udávání signifikancí (p-hodnot)“. Čtenáře však ujišťuje, že se v knize
zabýval „jen rozdíly statisticky
signifikantními“ (s. 10 rec. publ.) a odkazuje případné zájemce o ověření
jednotlivostí na originální prameny.
[11] Z této
trojjediné recenze vychází o trochu lépe text N. G. Carra, především ve
srovnání s Digitální demencí (U Kybernemoci je to už fifty fifty). Což je však hodnocení naprosto
subjektivní. Přiznejme, že to může být
zčásti způsobeno i pořadím čtení knih. Recenzent zvolil pořadí abecední a začal
knihou Carra. A při následném čtení titulů Spitzera se už trochu nudil a měl
místy pocit, že napsané už opakovaně přece někde četl (K tomu ještě
umíněně listoval dalšími tituly 4.0, resp. o „robotech na konci tunelu“ a „robotech,
kteří nastupují“ a měl už všeho digitálního a kybernetického občas plné
zuby. Míněny tituly Šichtařová, M. & Pikora, V.: Robot na konci tunelu aneb Zpráva o podivném stavu světa a co
s tím. Praha: NF Distribuce 2017. 300 s. ISBN 9788088200048, resp. Ford, M.: Roboti nastupují: Automatizace, umělá inteligence
a hrozba budoucnosti bez práce. Praha: Rybka Publishers 2017. 384 s. ISBN
9788087950463.
O nich podrobněji až příště). Možná, že kdyby nejdříve četl a studoval knihy
Spitzera, tak by kritické připomínky a postesky směřovaly naopak více
k Carrovi ...
[12] Pro pořádek
zopakujme – Carr, N. G.: Is Google Making
Us Stupid? What the Internet is Doing
to our Brains. Dostupné na https://www.theatlantic.com/magazine/archive/2008/07/is-google-making-us-stupid/306868/. Psáno pro časopis
Atlantic Monthly (ISSN 1012-7825) a
publikováno v roce 2008 (July/August).
[13] Srov. kritiku
nekritického zavádění digitálních technologií v kontextu tzv. vzdělávání
4.0 in text Pokrokářské mýty vzdělání 4.0 (Marathon, 149, 2018, roč. 22, č.
1, s. 2-11. ISSN 1211-8591. http://www.valencik.cz).
[14] Firma Baby
Einstein vzniká roku 1997 a produkuje hračky, videa, knížky a předměty
s různými zvuky určenými pro děti mladší dvou let. Cílem hraček a pomůcek
je údajně stimulovat činnost mozku a vytvářet nesmírně nadané superděti.
Ohledně klamavých očekávání už však proběhly i soudní spory (se závěrem, že
videa na schopnosti dětí nevykazují pozorovatelný efekt). Což, včetně závěru,
že děti pod dva roky by neměly sledovat obrazovku, připomíná též práce
Aikenová, M.: The Cyber Effect: A
Pioneering Cyberpsychologist Explains How Human Behavior Changes Online.
New York: Spiegel & Grau 2016. 400 s. ISBN 9780812997859.
[15] Spitzer má i tady
asi pravdu, nicméně jeho závěry a doporučení působí mnohdy poněkud
jednostranně. Ono samozřejmě každému nestačí si ve školce pouze poctivě hrát
s prsty na zvířátka či čísla, aby se stal matematikem … (aneb jak praví
lidová moudrost, debil mívá zase obvykle debily). Nicméně laptop do školky opravdu
nepatří.
[16] Spitzer, M.: Vorsicht
Bildschirm! Elektronische Medien, Gehirnentwicklung, Gesundheit und
Gesellschaft. Stuttgart: Klett 2005. 288 s. ISBN 3120101702.
[17] Prensky, M.:
Digital Natives, Digital Immigrants. On
the Horizon, 2001, roč. 9, č. 5, s. 1-6. ISSN 1074-8121. Dodejme, že
Prensky navazuje na materiál Tapscott, D.: Growing
Up Digital: The Rise of the Net Generation. New York: McGraw Hill 1998. 338
s. ISSN 0070633614. Představu přirozené využívání ICT nejmladšími generacemi
zakládá Tapscott na následujících argumentech. Mnozí na vlastní oči vidí, jak
jejich děti (dospívající i malé) používají myš a klávesnici se zarážející
samozřejmostí. Dále přidává statistiky užívání ICT podle věku, ukazující, že na
rozdíl od starších generací využívají skoro všichni dospívající internet a
mobilní telefon.
[18] Digitální
domorodci a imigranti se odlišují též např. nákupním chováním. Narození před
rokem 1980 jsou zvyklí nakupovat především v reálném světě, což se odráží i v
chování na internetu. Digitální domorodci (coby mileniálové) už neznají spojení
jako „jít na internet“, neboť být
on-line má pro ně být stejně přirozené jako dýchání. Od nakupování mají úplně
jiná očekávání, nevidí rozdíl mezi off-line a on-line. I sex přes Skype je pro
ně stejný, jako sex skutečný. Někteří místo generace Y navrhují používat pro
digitální domorodce výstižnější označení generation me („generace Já“). Oni totiž očekávají, že vždy dostanou
personalizovanou nabídku šitou na míru. Oni jsou středobodem všeho, kteří
chtějí všechno hned. Značný vliv na jejich chování má i fakt, že dospívali ve
věku AG („After Google“). Nástup
vyhledávače změnil používání internetu, všechny informace jsou na dosah ruky,
stačí jen sáhnout po chytrém telefonu. V oblasti e-commerce má, kromě
wi-fi, velký dopad právě přechod z desktopů na smartphony. Digitální domorodci
přitom bývají hyperkonektivní 24 hodin denně.
[19] V rec. publ.
na s. 185 libozvučně (a obrozenecky) přeloženo jako „tisíciletníci“. Obvykle se však i v českém jazyce hovoří o
mileniálech. Jejich vymezení – coby lidí, kteří dospělosti dosáhli na počátku
21. století – přitom nebývá zcela totožné. Někteří za přesný rok začátku
mileniálů označují 1978, resp. za tyto pak všechny narozené v období
1978-99. Podle https://it-slovnik.cz/pojem/milenial: „Generace
mileniálů vyrostla v obklopení moderních technologií a mohla sledovat jejich
rozvoj. Tato generace je mnohem tolerantnější k rozdílům, nebojí se následovat
svoje sny a mívá mnohem větší ambice než předchozí generace. Typický je pro ně
větší optimismus a komunikace s lidmi z ostatních koutů světa přes sociální
sítě“.
Frekventovanou kategorií se stává i generace Z, jejichž příslušníci se narodili
v rozmezí od poloviny 90. let 20. století až do současnosti. Vyrůstali na síti
World Wide Web, která začala být po roce 1991 dostupnější. Rodiči této generace
jsou typicky zástupci generace X.
[20] Má jít o článek
z roku 2008 s názvem Understanding
the Digital Natives. Tento však v seznamech literatury přímo
nefiguruje. Pouze prostřednictvím odkazu na Jones, Ch.: Students, the Net
Generation, and Digital Natives. In Thomas, M. (ed.): Deconstructing Digital Natives: Young People, Technology, and the New
Literacies. New York: Routledge
2011, s. 30-45. 220 s. ISBN 9780415889933.
[21] „Typický digitální domorodec je buď trvale,
nebo alespoň většinou online; permanentně je ve spojení s přáteli a
příbuznými prostřednictvím e-mailu, textových zpráv, jakož i přes sociální
sítě, několik hodin denně poslouchá hudbu a dělá to i tehdy, když například
večer sedí u televize nebo hraje videohru. Nechává se budit mobilem, ráno jako
první věc kontroluje doručené zprávy, celý den zůstává online, v jedenáct
v noci odesílá poslední esemesku a nechává se uspat hudbou z iPodu
nebo mobilu“ (s. 186-187 rec. publ.). Autor této recenze (coby úplně
nejstarší součást generace X) žádnou z těchto charakteristik digitálního
prokletí nesplňuje. Naštěstí …
[22] Zde lze odkázat na
sofistikovanou obhajobu tištěné knihy u N. G. Carra in první část této
trojjediné recenze.
[23] Dnešní děti s
digitálními technologiemi vyrůstají a berou je jako samozřejmost. Sledují
videa, píší si s kamarády, hrají hry. Přirozeně navigují telefony a
tablety, které předtím nikdy nedrželi v ruce a rodiče žasnou. Rodiče tak snadno
získají dojem, že s technologiemi umí děti přirozeně zacházet a hodinami
strávenými před obrazovkami se z nich stávají zběhlí počítačoví experti. Ovšem
děti obvykle pouze překlikávají a dotýkají se. Většina moderních zařízení je
naprogramována ke snadnému a intuitivnímu ovládání. Pasivní užívání z nikoho
experta neudělá. Děti a mládež jsou často technologiemi ovládány a nejsou
schopny vyhodnotit příslušná rizika.
[24] Z latinského
multi (mnoho) a anglického task (úkol).
[25] Spitzer cituje
jistou americkou herečku, chlubící se popisem svého všedního dne: „Při sexu si ráda čtu nějakou knihu a
telefonuji. Tak se dá naráz vyřídit spousta věcí“ (s. 201 rec. publ.).
V kontextu multitaskingu Spitzer nezmiňuje rozdíly mezi ženami a muži.
Muž, jak se obecně traduje, nedokáže dělat více věcí najednou.
[26] Rushkoff, D.: Program or Be Programmed: Ten Commands for a
Digital Age. Berkeley: Soft Skull Press 2010. 152 s. ISBN 9781593764265.
[27] Nepříliš
optimistickou vizi světa ovládaného informačními korporacemi předkládá
publikace Komu patří budoucnost?
S podtitulem: Nejste zákazníkem
internetových firem: jste jejich produktem (Lanier, J., Praha: Dokořán/Argo
2016. 328 s. ISBN 9788073636982). Kniha zpochybňuje sny o „krásném novém světě“ digitálního věku, ve kterém prostřednictvím
sítí volně plynou informace a všechno je dostupné všem a prakticky zdarma.
Predikuje spíše trvalý hospodářský sestup a sociální degradaci většiny
obyvatel. A na straně opačné koncentraci peněz a moci v rukou těch, kdo
vlastní a ovládají nejvýkonnější počítačové servery a největší sítě.
[28] Spitzer zde
varovně upozorňuje pouze na jednu ze současných sociálních „bublin“ – nikoli tedy ve smyslu bubliny např. cen nemovitostí,
nýbrž jakési klece, ve které především dnešní mladí žijí. I prasknutí těchto
bublin přitom může vést k hlubokým krizím … V. Vondruška se v textu
Bubliny odcizených generací (Mladá fronta
Dnes, 6. 1. 2018, s. 13. ISSN 1210-1168) kriticky zamýšlí nad virtuálními
sociálními bublinami, ve kterých současní mladí žijí. Informace na síti jim
nahrazují běžný život. Podléhají přitom nebezpečnému bludu, že celý svět je
přesně takový, jako lidé, kteří s nimi bublinu sdílejí. O to fatálnější
potom bývá konfrontace s realitou … Vondruška připomíná, že způsob
komunikace ovlivňuje naše myšlení a nazírání na svět a naopak „normy a životní étos společnosti“
zpětně ovlivňují obsah komunikace. Lidé se odjakživa museli učit, jak pracovat
s komunikačními novinkami. „Ale
současně si museli zachovat zdravý rozum, protože prioritní bylo postarat se o
své přežití“ (s. 6 odkaz. textu). Víceméně stále však přitom lidé žili
v reálném světě. Dnes ovšem informace běžný život nahrazují. „Obecně platí, že na uvažování evropské
civilizace má stále menší vliv realita. Podléháme virtuálnímu světu“
(dtto). Nová média své uživatele vychovávají „jako zoologické zahrady zvířata v klecích. Pokud je pustíme do
přírody, obvykle zahynou, protože se o sebe neumějí postarat …“
(tamtéž). Vondruška trefně připomíná
např. dívky, „které vyrazily ve svatém
přesvědčení o své rovnosti do afgánských hor“, a jak tragicky dopadly. Nebo
i to, jak se dnešní kluci mezi sebou perou – na internetu vzkáží druhému, že je
pitomec … Mladí se přitom vždy
sdružovali ve společenstvích sobě rovných. Všechna sdružení či spolky (typu
např. trampů) však své virtuální představy žily pouze občas, cestou na srazy se
jejich příslušníci pohybovali v reálném světě. „Dnešní počítačový virtuální svět nic takového nevyžaduje“ (tamtéž)
– cesta za přáteli spočívá v kliknutí počítačovým myšákem. Mladí zcela
přehlížejí, že technologie bývají sice dobrým slouhou, leč zlým pánem. P.S. Umělou bublinu, ve které žije i pražská
kavárna (= netáhla, vzájemně se ujišťující o svém elitářství a morálním
imperialismu), trefně vystihl kreslíř Kemel in Právo, 3. 2. 2018 (s. 6, ISSN
1211-2119). V souvislosti s kvílením kavárníků ohledně neúspěchu
jejich zoufale prázdného kontejneru na antizemanovské hlasy Kemel načrtl
dvojici tzv. intelektuálů v honosném kavárenském prostředí. Kavárník se
šálkem v ruce praví kavárnici: „Samozřejmě, že i dalších pět let dokážeme
žít s tímto prezidentem. Ale musíme si najít nějakou non-stop kavárnu …“.
[29] Včetně např.
rozlišování patologického užívání internetu a počítačové závislosti (blíže viz
s. 238 aj. rec. publ.). Spitzer čtenáři nabízí i standardní otázky
k indikování internetové závislosti – pro odhad „vlastního ohrožení“. P.S.
Autor recenze poctivě odpověděl a získal 13 bodů (přičemž hranice
z hlediska zřetelné indicie pro výskyt internetové závislosti je stanovena
od hodnoty 28 bodů výše). Počínající demenci přitom ovšem nepopírá …
[30] Spitzer v Digitální demenci ani v titulu Kybernemoc! nezdůrazňuje, že se
závislostí na počítačích mívají problémy obvykle chlapci. Nebezpečnou iluzí je,
že z toho „vyrostou“, na to je
byznys např. počítačových her příliš mocný. Kluci, ve srovnání s děvčaty,
se tak mnohdy více ztrácejí ve virtuálním světě a mívají daleko větší problémy
s reálným životem. Kluky škola často vůbec nebaví, častěji hledají ocenění
na síti, mnozí se raději nezkouší ani zamilovat a záměrně zůstávají dlouho
dětmi. Stávají se závislými na pornu (banalizujícím city) a na počítačových hrách,
kam neustále utíkají a odcizují se svému okolí. Pobytem v idealizovaném
virtuálním světě muži nezískávají adekvátní podněty pro rozvoj sociálních
schopností, které degenerují. Což vede k neschopnosti najít si partnerku,
zaměstnání, přátele. Tristní krizi mužnosti (včetně „syndromu odpojeného muže“) se zoufalou neschopností současných
mladíků dospět a odolat nástrahám virtuální reality varovně dokládá kniha Odpojený muž: Jak technologie připravuje
muže o mužství a co s tím (Zimbardo, P., Coulombová, N. D., Praha:
Grada 2017. 280 s. ISBN 9788024757971), založená na důkladném psychosociálním
výzkumu. Muži dnes upadají a na vzestupu mají být dívky a ženy. Autoři navrhují
též praktická řešení, jak bránit úpadku mužů a otců – v podobě rad a
podnětů vládám, školám, rodičům, samotným mužům, ženám v životech těchto
mužů i médiím.
[31] S čímž
pravověrný počítačový pařan souhlasit asi nebude.
[32] „Řečeno zjednodušeně: kdyby World of
Warcraft hrál jen dědeček s babičkou, nebylo by tak zlé, protože ti už se
dlouhodobých zdravotních důsledků svého počínání beztak nedožijí“ (s. 245
rec. publ.). Leč největší část svého bdělého času u médií – tady a teď denně –
netráví obvykle dědeček s babičkou, nýbrž vnuk a vnučka …
[33] „Digitální demence se vyznačuje především
narůstající neschopností využívat duševní výkony v plném rozsahu a ovládat
je, tzn. myslet, chtít, jednat – při vědomí, co se právě děje, kde jsme a v
posledku také kdo jsme“ (s. 266 rec. publ.).
[34] Autor těchto řádků
mluví z vlastní zkušenosti. Má předepsáno několikero diet + řadu
doporučení, které se však v nemálo ohledech naprosto vylučují. Jedna dieta
cosi striktně zakazuje, druhá naopak to samé striktně vyžaduje. Průnik často
chybí. Tudíž je nutné zachovat si zdravý selský rozum a normální úsudek a na tyto
letáčky nahlížet shovívavě. Stejně jako na knížecí rady např. ohledně
vyvarování se stresu. V dnešní době, ve velkoměstě … Jak? Obdobně jako
rady vyhýbat se digitálním médiím. Ano, chtěl bych, leč svoboda volby je tady
sakra omezená.
[35] Pro odlehčení (a
porovnání) přidejme 10 pravidel úspěchu podle DJT: 1. Nedělejte to jen kvůli
penězům, 2. Nikdy se nevzdávejte, 3. Dejte si záležet na detailech, 4. Buďte
100% soustředění, 5. Najděte si ty nejlepší zaměstnance, 6. Tvrdě pracujte, 7.
Dbejte na své instinkty, 8. Věřte v sama sebe, 9. Nepořádek na stole
nevadí, 10. Milujte to, co děláte. Budete-li zásady poctivě dodržovat,
dotáhnete to prý tak daleko jako prezident Trump.