Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie

MARATHON

 

4/2018

číslo 152

_________________________________________

Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení

člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění

 

 

Obsah

1. Úvodní poznámka. 2

2. Hlavní materiály. 3

Ekonomie produktivní spotřeby – hlavní směr přesahu (Radim Valenčík a kol.) 3

3. Ohlasy. 17

Zasíťovaní dementi doby digitální II. (Pavel Sirůček) 17

Klaus o Marxovi – bohužel ne jako vědec o vědci (Radim Valenčík) 27

Zdařilý seminář ve Sněmovně: Ekonomická filosofie pro 21. století (Radim Valenčík) 30

4. Pracovní materiály. 33

K pozici základního příjmu v českém sociálním systému (Radim Valenčík) 33

Aplikace teorie kooperativních her k analýze trhu (Jan Červenka, Radim Valenčík) 35

                                      


 

MARATHON

Internet: http://www.valencik.cz/marathon

 

Vydává:

Radim Valenčík

jménem Otevřené společnosti příznivců

časopisu MARATHON

Vychází od listopadu 1996

Registrační značka: MK ČR 7785

ISSN 1211-8591

 

 

 

 

 

 

 

 

Redigují:

Vladimír Prorok

e-mail: prorok@vse.cz

Jiří Řezník

e-mail: reznik.jiri@seznam.cz

Pavel Sirůček

e-mail: sirucek@vse.cz

Radim Valenčík (224933149)

e-mail: valencik@seznam.cz

 

Redakce a administrace:

Radim Valenčík, Ostrovní 16

110 00 Praha 1


 

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 30 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth) , etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

The magazine can be accessed at www.valencik.cz

E-mail contact: valencik@seznam.cz

 

Do rukou se vám dostává 4. číslo časopisu Marathonu za rok 2018. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Časopis je dostupný prostřednictvím sítě INTERNET na www.valencik.cz

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (05/2018) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. září 2018.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@seznam.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR

 

 

 

 

 

 

 

1. Úvodní poznámka

 

Hlavním materiálem čtvrtého letošního čísla je první ucelený materiál prezentující ekonomii produktivní spotřeby, kterou tým na VŠFS rozvíjí již od roku 2003, jako přesah hlavního proudu ekonomické teorie v hlavním směru jejího vývoje.

Na něj navazuje velmi podnětné pokračování rozšířené souhrnné recenze (či spíše pojednání) Pavla Sirůčka na téma digitálního myšlení. Následují další ohlasy – na Klausovo vystoupení v Trevíru o Marxovi, informace o zdařilém semináři na téma ekonomické filozofie pro 21. století a Poslanecké sněmovně.

Číslo uzavírají pracovní materiály Jana Mertla o tzv. základním příjmu a Radima Valenčíka o možnostech, které se otevírají použitím teorie kooperativních her k objasnění role trhu (jeho možností a omezení).

 

 

 

 


 

 

2. Hlavní materiály

 

 

Ekonomie produktivní spotřeby – hlavní směr přesahu

 

Radim Valenčík a kol.

 

Úvodní poznámka

Začali jsme připravovat monografii na téma ekonomie produktivní spotřeby jako hlavní směr přesahu současného hlavního proudu teoretické ekonomie. Jako hlavní materiál tohoto čísla Marathonu uvádíme výchozí přípravný text, který dává dostatečnou představu o tom, kam směřujeme. Prezentovaná verze je nekorigována, neúplná a nejsou v ní odstraněny některé technické nedostatky.

 

 

Proč ekonomie produktivní spotřeby a co je ekonomie produktivní spotřeby

 

Pokud se chceme vyznat v současné přelomové době, potřebujeme oporu v nové ekonomii. Tu nazýváme ekonomií produktivní spotřeby. Ekonomie produktivní spotřeby je logickým pokračováním hlavního proudu vývoje ekonomické teorie, přesahem základního paradigma, které se vyvinulo v rámci neoklasické ekonomie, teoretickou oporou predikce a analýzy konstituování odvětví produktivních služeb orientovaných na rozvoj a uchování lidského kapitálu jako dominantního ekonomického sektoru.

Podobně jako v dřívějších etapách vývoje ekonomické teorie, vzniká ekonomie produktivní spotřeby spojením podnětů z oblasti vývoje teorie (v tomto smyslu hovoříme o logickém pokračování vývoje stávajícího poznání) a současně podnětů z oblasti praxe (v tomto smyslu hovoříme o historické podmíněnosti stávajícího poznání).

Podíváme-li se na dějiny ekonomické vědy, vždy když dochází k významnějším změnám paradigmatu, které je spojeno s hlavními i dílčími směry rozvoje ekonomického poznání, můžeme rozlišit horizontální a vertikální linii:

- Přesah stávajícího poznání ve směru plynutí času, který má podobu logicky popsatelného posunu poznání.

- Reakci na změnu společenských podmínek, kdy se teorie stává oporou praktického konání zaměřeného na provedení změn, pro které nazrála doba, tj. kdy teorie odpovídá na otázky, které začínají být pociťovány a chápány jako významné z hlediska reálného dění, z hlediska praxe těch subjektů, které mohou reálné dění ovlivnit.

 

K tomu několik poznámek:

- Z hlediska rozlišení hlavního proudu rozvoje teorie je nutné rozlišit hlavní a dílčí přesahy. Hlavní přesah se pozná podle toho, že propojuje překonání problémů, na které narazily dílčí přesahy. Umožňuje vidět z nadhledu, proč vývoj teorie probíhal tak, jak probíhal.

- K překonání starého paradigmatu dochází vždy, když k tomu nazrají společenské podmínky, když se začne různými formami projevovat to, že existuje společenská poptávka po teorii vycházející z nového paradigmatu, když je tato poptávka postupně rozpoznávána, přičemž současně z pozic nově se rodícího paradigmatu jsou rozpoznávána omezení stávající teorie vycházejícího ze starého paradigmatu a je nacházena interpretace přesahu umožňujícího jejich překonání.

 

Jak budeme postupovat:

Nejdříve si připomeneme přechod od klasické k neoklasické ekonomii, návazně budeme charakterizovat hlavní dílčí přesahy neoklasické teorie. Vše účelově zjednodušeně tak, abychom co nejpřesněji a nejsrozumitelněji vystihli podstatu ekonomie produktivní spotřeby jako základního přesahu neoklasické ekonomie v návaznosti na vývoj ekonomické teorie a její současné výboje.

 

 

Stručné připomenutí historie

 

Klasická ekonomie

Klasická ekonomie (spojená především se jmény A. Smitha a D. Ricarda) byla teoretickou a návazně i ideovou oporou změn spojených s dovršením průmyslové revoluce. Odhaluje význam dělby práce a trhu, definuje model směnného vztahu založeného na pracovní teorii hodnoty, současně si všímá i určitých problémů, které jsou s tímto modelem spojeny. Prostřednictvím teorie tříd odvozené od vlastnictví jednotlivých výrobních faktorů hledá i svého adresáta – třídu vlastníků kapitálu. Ta reprezentuje ekonomický sektor, který se v dané době prosazuje jako dominantní. Spotřebu chápe v případě vlastníků práce jako reprodukci jejich pracovní síly, v případě kapitalistů pak jako investování do rozšíření výroby, přičemž si začíná uvědomovat i význam technického pokroku. Výrobu chápe jako proces opakované reprodukce, jako proces rozšiřování a technického zlepšování.

Marxův koncept politické ekonomie přejímá základní paradigma klasické ekonomie a snaží se jej využít ve dvou směrech: K popisu příčin společenské nerovnosti a k hledání historického kontextu změny, která by tehdejší formu nerovnosti odstranila:

- Pokud jde o první dílčí směr rozvoje ekonomické teorie dlužno poznamenat, že jakkoli byla jeho teorie nadhodnoty v jeho době fascinující, neobstála v dalším vývoji teorie ani logicky ani empiricky. Ukázalo se, že obsahuje určité rozpory, především však, jak se vyjevilo později, neodpovídá dynamice změn, které do ekonomiky vnášejí inovace. Proto i praktická využitelnost teorie nadhodnoty k pokusu o vytvoření ekonomického systému založeného na společenském vlastnictví nepřinesla očekávaný (z hlediska teoretických předpokladů Marxovy koncepce) pozitivní historický vzestup.

- Pokud jde o druhý dílčí směr, zde zůstal Marxův odkaz významným podnětem pro další rozvoj společenských věd, umožnil formulovat důležité pojmy pojetí vývoje společnosti jako přírodně historického procesu (procesu přeměny přírody společností, od kterého se odvíjí proces sebeutváření společnosti), ukázal význam ekonomické teorie při analýze těch vztahů ve společnosti, které jsou na jedné straně podmíněny úrovní rozvoje výrobních sil, na druhé straně vytvářejí společenskou základnu podstatně ovlivňující ostatní společenské vztahy i ideovou oblast.

Malthus upozorňuje z pozice klasické ekonomie na přírodní omezení ekonomického procesu. Jeho myšlenky pak ožívaly a ožívají dodnes v různých podobách, ovšem spíše jen proto, aby zvýraznily význam technického pokroku a zejména pak inovací spojených s tendencí postupného osvobozování ekonomického procesu od jeho závislosti na množství přírodních zdrojů (surovin a energií).

 

Neoklasická ekonomie

Neoklasická ekonomie vyvíjející se v několika fázích od počátečního (ale zlomového) období reprezentovaného zejména E. Böhm-Bawerkem přes vypracování teorie firmy, rozlišení dokonale a nedokonale konkurenčního prostředí, formulování a úpravy do uživatelsky vhodné podoby modelu všeobecné rovnováhy až po teorii rozdělování a teorii úroku založených na využití mezních veličin.

 

Základními charakteristikami neoklasické ekonomie je:

- Pojetí spotřebitele jako racionálního subjektu, který maximalizuje svůj užitek (odvozený od jeho preferencí).

- Pojetí ekonomického procesu jako jednorázového aktu, který začíná výrobou a končí spotřebou (opouští se reprodukční pohled).

- Důraz na objasnění lidského chování z hlediska výběru alternativ.

- Odmítnutí klasického modelu směny, pojetí směny v její dvojí určenosti jako výsledku vyrovnání mezních nákladů (v podobě mezní míry transformace produktu) při výrobě jednotlivých statků s mezním užitkem (mezní míry substituce ve spotřebě) při spotřebě statků.

Hlavním podnětem pro neoklasický převrat byla skutečnost, že došlo k výraznému zvýšení množství prostředků, které měli vlastníci pracovní síly, tedy spotřebitelé k dispozici. Spotřeba již přestala být pouhou reprodukcí pracovní síly, ale stává se oblastí, kde dochází k výběru z různých alternativ spotřeby podle individuálních preferencí spotřebitelů a v souladu s jejich příjmovými možnostmi. Klasická ekonomie se touto problematikou zabývat nemusela, protože v době redukce příjmů na základ prosté reprodukce vlastníka práce jako spotřebitele byl význam rozhodování o alternativách spotřeby okrajový.

 

 

Současný stav

 

Směry, které se snaží překročit základní paradigma neoklasické ekonomie

Neoklasická ekonomie dodnes zůstává hlavní teoretickou bází ekonomické teorie, i když po celou dobu jejího vývoje a i v současné době existuje řada pokusů o přesah jejího paradigmatu. Podívejme se na některé z dílčích (byť v řadě případů i velmi významných) přesahů neoklasického paradigmatu:

 

Schumpeterova teorie inovací

Schumpeterova teorie inovací vyrostla z půdy neoklasické ekonomie. Je dynamickou teorií, tj. teorií, která popisuje změny, dynamiku změn, typy změn v ekonomickém systému. Ústředním pojmem je "inovace", který vychází z Böm-Baverkova pojmu "oklika" (resp. zprostředkování). Ekonomiku popisuje J. Schumpeter jako oblast šíření inovací, resp. inovačních vln, jejichž nejvýznamnějším zdrojem je technický pokrok. Dává poměrně komplexní typologii inovací a ukazuje jejich souvislost se vznikem a rozdělením přebytku nad náklady. Rozlišuje pozici inovátora (podnikatele) a finančníka (kapitalisty). Zdůrazňuje pozitivní význam "dočasného" monopolu založeného na inovací oproti ostatním formám monopolů. I když jeho koncept nepoužívá konzistentní matematický aparát, přispěl k objasnění dynamiky průmyslové revoluce (využil ho mj. F. Braudel v díle Dynamika kapitalismu), zlepšení ekonomického postavení vlastníků pracovní síly (šíření inovačních vln jako faktor působící na zvyšování ceny práce v konkurenčním prostředí), překonání představ "chmurných ekonomů" (Malthuse a spol., později ekonomů sdružených v Římském klubu) o nemožnosti neomezeného růstu s rostoucí dynamikou.

 

Institucionální ekonomie

Institucionální ekonomie je považována za jeden z nejperspektivnějších směrů překonávajících neoklasickou ekonomii. Ústředním pojmem jsou "transakční náklady", v nichž teorie nachází příčinu vzniku firmy a institucí, prostřednictvím kterých se realizuje veřejná volba. Existence transakčních nákladů (náklady na každý akt směny či veřejné volby) objasňují řadu ekonomických a sociálních jevů.

 

Teorie her

Teorie her vychází z rámců neoklasické ekonomie, i když její důraz na důsledné použití matematických prostředků podstatným způsobem posouvá vymezení některých jejích základních pojmů, včetně pojmu "preference", který je s neoklasickou ekonomií bytostně spjat. Teorie her poukazuje na problémy jeho vymezení. Pozornost nejdříve (v rámci nekooperativních her) zaměřuje na popis lidského chování, který nelze vtěsnat do rámců optimalizace chování jednotlivce, ale je nutné uvažovat existenci dalších subjektů, kteří se chovají v souladu se svými preferencemi. K tomu nabízí velmi propracovaný matematický aparát. Návazně pak v rámci teorie kooperativních her nastoluje otázku toho, čím je podmíněno či určeno rozdělení přebytku, který vzniká kooperací (směnou, veřejnou volbou, rolí arbitra, kterého uznávají kooperující strany apod.), aby následně odhalila nesmírnou složitost této problematiky a využitelnost matematických prostředků při jejím řešení. Teorie her nejenže podstatně zpřesňuje původní neoklasický aparát, ale s využitím matematického aparátku odhaluje filozofickou povahu pojetí různých alternativ matematického vymezení základních pojmů.

 

Keynesiánská makroekonomie

Keynesiánská makroekonomie se snaží najít nástroje regulace a povzbuzení ekonomického růstu tak, aby byly zmírněny cykly, resp. aby nedocházelo k devastujícím krizím založených na řetězové reakci útlumu ekonomiky (v důsledku "samopříčiného" snižování příjmů s tím spjatých negativních očekávání vedoucích ke zvýšení úspor). Klíčovým pojmem je "výdajový multiplikátor", který lze využít k vyvolání opačné řetězové reakce založené na opakované přeměně příjmů ve výdaje a výdajů v příjmy (tzv. stimulaci poptávky). Všímá si vlivů, které omezují účinnost výdajového multiplikátoru, a snaží se vytvořit komplexní modely, které by byly oporou pro prognózu vývoje ekonomiky a pro její regulování nástroji, které má k dispozici vláda a centrální banka. V rozlišení spotřeby domácností a investic firem zůstává plně v rámci neoklasické ekonomie.

 

Teorie strany nabídky (jako alternativa keynesiánské ekonomie)

Teorie strany nabídky (jako alternativa keynesiánské ekonomie upozorňuje na problémy, které vznikají nadužíváním poptávkové stimulace ekonomiky, a to zejména v souvislosti s podporou setrvačných trendů na úkor inovační adaptace ekonomiky na změny koneckonců přírodních omezení jejího růstu. V návaznosti na to si všímá role technického pokroku, vzdělání, role institucí, apeluje na význam nízké daňové zátěže.

 

Teorie blahobytu

Teorie blahobytu, dnes již opuštěná, byla jedním z nejvíce bizarních útvarů, jaký se vyvinul a byl široce sdílen ekonomickou teorií. Pokusila se reagovat na dobovou poválečnou objednávku nalezení teoretických nástrojů, které by dokázaly optimalizovat míru sociálně zaměřeného přerozdělení. Vycházela z některých chybných předpokladů – například, že trh nutně vede k divergenci bohatství, nebo že je nutné řešit dilema rovnosti a efektivnosti (tj. že mezi rovností a efektivností je nutně substituční vztah a nemůže mezi nimi být vztah komplementární). Ilustruje význam použití exaktních prostředků v ekonomické teorii. V tomto smyslu ovlivnila rozvoj teorie veřejné volby a zejména teorii kooperativních her. Její neoklasický základ (zejména konstrukce křivky dosažitelného užitku inspirovaný konstrukcí hranice produkčních možností) však zůstal nedotknut, přitom právě v něm tkví "úkrok stranou", který tato teorie předvedla.

 

Teorie veřejné volby

Teorie veřejné volby vzniká sice již před 2. světovou válkou, plný rozkvět však dosahuje až v obdobích socializujících tendencí v ekonomické teorii. Poukazuje na řadu selhání veřejné volby, tj. na omezené možnosti nahrazovat nerozvinutost trhu nástroji veřejné volby, odhaluje celou škálu vládních selhání a poskytuje určité nástroje jejich identifikování. Přispěla k rozpracování a využití exaktních nástrojů v ekonomické teorii, rozvoji teorie kooperativních her a k dynamičtějšímu pohledu na trh, resp. k pochopení toho, že v řadě případů tzv. "tržních selhání" se jedná o nevyvinutost trhu.

 

Behaviorální ekonomie

Behaviorální ekonomie zpochybňuje předpoklad dokonalé, resp. dostatečné racionality spotřebitele. Tím podstatným způsobem narušuje celkový koncept a celkové paradigma, se kterými neoklasická ekonomie přichází. Všímá si role jednotlivých složek lidské psychiky, empiricky identifikuje a teoreticky analyzuje celou řadu typických selhání lidské psychiky. Výrazně se zasloužila o rozšíření experimentálních metod v ekonomii. I když je kritická k některým zásadním předpokladům neoklasické ekonomie, v pojetí užitku, resp. preferencí zůstává v jejím lůně.

 

Neoricardiánství a reprodukční ekonomie

Neoricardiánství a reprodukční ekonomie se v několika modifikacích a několika vlnách pokoušely vrátit do ekonomické teorie reprodukční pohled (pohled založený na neustálém opakování výroby a užití výsledku výroby v dalším výrobním aktu, např. Sraffova "výroba zboží pomocí zboží"), který neoklasická ekonomie opouští, resp. obětovává tomu, v čem spočívá podstata jejího přístupu. Lze zmínit i dva články F. Neumanna, v nichž formuluje představu teoretického konceptu, ve kterém jsou všechny statky redukovány na mezistatky. Některé z prací, které na půdě reprodukční ekonomie vznikly, se pokusily eliminovat nedostatky v Marxově teorii nadhodnoty. Reprodukční schémata se do hlavního proudu ekonomické teorie nepodařilo vrátit zejména proto, že se žádnému směru do nich nepodařilo zabudovat Schumpeterovu teorii inovací.

 

Teorie lidského kapitálu

Teorie lidského kapitálu se snaží o překonání zastaralého konceptu tří výrobních faktorů (práce, půda, kapitál), který vznikl ještě v dávných dobách klasické ekonomie. Všímá si, že lidský kapitál vzniká investicemi "do člověka", do jeho schopností, podobně jako kapitál vzniká investicemi do půdy, do jejího přetváření, do její přeměny v nástroje a technologie. Teorie lidského kapitálu vznikla na půdě neoklasické ekonomie a nedokázala se vyrovnat s jejím zásadním předpokladem (a omezením), totiž tím, že spotřeba končí užitkem. Pouze dílčím způsobem věnovala pozornost zpětnému vlivu některých forem spotřeby (resp. toho, co se neoklasické ekonomii jeví jako spotřeba) na výrobu.

 

 

Ekonomie produktivní spotřeby (proč a v čem je hlavním přesahem)

 

Ekonomie produktivní spotřeby ve vztahu k neoklasické ekonomii a jejím dílčím přesahům:

1. Překonává hlavní paradigma neoklasické ekonomie, podle které spotřebitel maximuje svůj užitek v souladu se svými preferencemi. Mechanismus preferencí založený na subjektivně pociťovaném prožitku považuje nikoli za cílotvorný, ale rozhodovací, a to z hlediska orientace na dlouhodobou strategii využití současného příjmu do pořizování a využívání aktiv umožňujících zvyšovat současnou hodnotu budoucího příjmu.

2. Z tohoto hlediska přebírá některé inspirace a poznatky behaviorální ekonomie, které poukazují na to, že lidská psychika se rodila v určitém prostředí, její fungování má určitou setrvačnost a existují výrazně odchylky faktického rozhodování jednotlivců a skupin jednotlivců od optimálního rozhodnutí. Všímá si takových jevů, jakými jsou například přenos prožitků z finálního uspokojení potřeby na podmínky, prostředky a činnosti, kterými může k uspokojení potřeby dojít. Fenomén přenosu prožitků na jedné straně zvyšuje intenzitu motivací vedoucích k naplnění dlouhodobé strategie, zefektivňuje volbu, může však současně vést k několika typům selhání lidské psychiky. Podobných propojení mezi behaviorální ekonomií a ekonomií produktivní spotřeby, které jsou výrazným přesahem neoklasické ekonomie, je více.

3. Zásadním způsobem přehodnocuje a přepracovává koncept ekonomie blahobytu tím, že hranici dosažitelného užitku nahrazuje hranicí dosažitelného budoucího příjmu (resp. současné hodnoty dosažitelného budoucího příjmu). Ukazuje a dokazuje, že za určitých podmínek může být dosaženo optima, kdy rovnost (interpretována jako rovnost možností využívat investiční příležitosti dle míry jejich výnosnosti) je současně pareto-efektivní. Předpokladem je ovšem zdokonalování kapitálového trhu, a to zejména v oblasti investování do rozvoje a uchování lidského kapitálu. Na základě toho navrhuje komplex reforem v oblasti sociálního investování a sociálního pojištění, které jsou nezbytné pro to, aby odvětví produktivních služeb mělo reálnou ekonomickou základnu pro svou expanzi jako dominantního odvětví.

4. Nabízí rozsáhlé uplatnění pro teorii kooperativních her v oblasti HCC (kontraktů týkajících se lidského kapitálu), které jsou nezbytné pro zdokonalování kapitálového trhu příslušným směrem. K tomu nabízí i příslušný model kapitálového trhu, který podstatným způsobem překonává nedostatky neoklasického modelu zaměřeného na objasnění úroku.

5. Konkretizuje tak představu teorie veřejné volby o hlavních směrech vývoje a zdokonalování trhu.

6. Využívá koncept Schumpeterovy teorie inovací k popisu změny související s konstituováním odvětví produktivních služeb jako dominantního ekonomického odvětví, tj. změny srovnatelné svým významem, obsahem a převratností s průmyslovou revolucí. Dává na tomto základě model růstu ekonomiky, který vychází z podstatného zvyšování intenzity i převratnosti inovací, který umožňuje růst neomezený s rostoucí dynamikou.

7. V této souvislosti se vrací k reprodukčnímu pojetí ekonomiky, kdy spotřeba (včetně spotřeby jednotlivců a domácností investičního charakteru) je chápána jako akumulace a uchování lidského kapitálu, který zpětně působí na ekonomiku jako nejvíce dynamický a nejvíce dynamizující výrobní faktor. Zde navazuje i na inspirace Marxova pojetí zákona ekonomie času a přírodně historického charakteru společenského vývoje.

8. Překonává některá omezení keynesiánského rozlišení spotřeby domácností a investic firem, ukazuje reálné trendy ve vývoji spotřeby a investování domácností jak ve směru produktivní spotřeby (v případě příjmově středních vrstev), tak ovšem i ve směru investování do společenské pozice (v případě příjmově vyšších vrstev). Ukazuje na rizika setrvačného růstu v důsledku nadužívání efektu multiplikátoru ke stimulaci ekonomického růstu, který je setrvačný v tom smyslu, že neotevírá prostor pro mnohem plnější uplatnění lidského faktoru jako výrobního faktoru zvyšujícího intenzitu a převratnost inovací.

9. Využívá inspirace institucionální ekonomie k identifikování role státu při snižování transakčních nákladů na HCC a při omezování vlivu investování do společenské pozice, kdy dochází k tomu, že jedni (ti, co investují do společenské pozice) omezují možnost využívání investičních příležitostí, kterými disponují druzí (ti, co jsou investováním do společenské pozice diskriminováni)

 

Historický kontext vzniku ekonomie produktivní spotřeby

Podobně jako objektivní poptávka po vzniku neoklasické ekonomie vznikla v období, kdy vlastníci práce (zaměstnanecký stav) měli k dispozici tak velké příjmy, že rozhodování o jejich užití při pořizování spotřebních statků se stalo jedním z nejvýznamnějších jevů v ekonomie, má i vznik ekonomie produktivní spotřeby dobové, resp. historické souvislosti. Objektivní poptávka po ní vzniká v období, kdy:

1. Procesy šíření inovačních vln a technologická vyspělost ekonomiky schopná realizovat  inovace jsou na takovém stupni, že se nabízejí v podstatě neomezené možností pro absorbování akumulovaného lidského kapitálu (rozvoje lidských schopností) jako výrobního faktoru, který nejvíce dynamizuje ekonomický růst a současně určuje i jeho podobu.

2. Vývoj institucionálního systému dospěl do etapy, kdy je stát schopen technicky i technologicky zvládnout podporu vývoje trhu tak, aby bylo zabezpečeno fungování HCC (kontraktů založených na smlouvách o rozdělení výnosů z produkce, uchování i uplatnění lidského kapitálu) nezbytných pro využití efektů vznikajících produkcí, uchováním a následně uplatněním lidského kapitálu jako zdroje financování odvětví produktivních služeb.

3. Dochází k nárůstu rozporu mezi setrvačným trendem vývoje ekonomiky, který směřuje ke stále větší ekonomické nerovnosti a následně sociální segregaci (včetně vzniku vyloučených enkláv), důsledkem čehož je omezení rovnosti příležitostí pro uplatnění schopností majetkovými a příjmovými bariérami na jedné straně, na straně druhé pak možností otevření cesty k ekonomice využívající plně investiční příležitosti v oblasti nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu, ke společnosti, ve které je svobodný rozvoj každého podmínkou rozvoje všech.

4. Domácnosti mají možnost orientovat se na dlouhodobou strategii celoživotního rozvoje a uplatňování schopností svých členů jako základního a nejdůležitějšího zdroje budoucích příjmů, maximalizaci současné hodnoty budoucích příjmů, na strategii spojenou s posílením mezigenerační soudržnosti, na strategii spojenou s přednostním využíváním produktivních služeb.

Z tohoto hlediska poslání ekonomie produktivní spotřeby (její využití v praxi, při podpoře nezbytných přeměn a při orientaci v těchto přeměnách) spočívá v následujícím:

1. Umožňuje vytvořit názornou představu o obsahu historické změny spočívající v nastartování odvětví produktivních služeb jako dominantního ekonomického sektoru, tedy o změně, která je svou hloubkou a převratností srovnatelná s průmyslovou revolucí.

2. Ukazuje konkrétní cesty realizace komplexu reforem, které jsou podmínkou toho, aby se odvětví produktivních služeb mohlo rozvíjet na vlastním ekonomickém základě, aby si toto odvětví (jeho jednotlivé složky) zajistily zdroje vycházející z jejich efektů na základě fungování tržních mechanismů tak, aby i v těchto oblastech mohla působit konkurence vedoucí ke zvyšování efektivnosti.

3. Poskytuje názornou představu o podobě a obsahu ekonomického růstu založeného na plném využívání možností rozvoje, uchování a uplatňování lidského kapitálu, který není omezen přírodními bariérami a současně může probíhat s trvale rostoucí dynamikou.

4. Je příležitostí k vytvoření ideového nadhledu nad současným děním, k pochopení toho, k čemu došlo, proč k tomu došlo, a jak se vymanit z pasti setrvačných tendencí.

 

 

Vstup do problematiky: Fisherův graf a jeho kontexty

 

Výklad toho, o co v ekonomii produktivní spotřeby jde a čím se liší od neoklasické ekonomie lze začít různým způsobem. Ověřili jsme si, že jednou z nejvhodnějších možností je kritická intepretace Fisherova grafu, který objasňuje neoklasický přístup k mezičasové volbě, na kterou navazuje spotřeba, a objasnění podstaty úroku.

Nejdříve se podívejme, jak lze úrok vysvětlit prostřednictvím pojmů. Pro jednoduchost použijeme autentický text z učebnice Dějiny ekonomického myšlení R. Holmana.

"Böhm-Bawerk se domníval, že kapitál se zvětšuje převážně právě prodlužováním výrobní periody. Ona vyjadřovala oklikovost (kapitálovou náročnost) produkce... Nyní k otázce, proč se platí úrok z kapitálu? Böhm-Bawerk viděl vysvětlení úroku v tom, že lidé preferují přítomné statky před budoucími statky. Tuto preferenci přítomných statků lze vysvětlit následujícími důvody:

- v rostoucím hospodářství se důchody stále zvyšují; vlivem toho mají pro člověka budoucí statky menší mezní užitek než přítomné statky, protože bude budoucími statky uspokojovat méně naléhavé potřeby,

- lidé většinou nepociťují budoucí potřeby tak naléhavě jako přítomné potřeby, protože budoucnost je pro ně mlhavá; člověk přisuzuje automobilu, který by mohl mít dnes, vyšší subjektivní hodnotu než automobilu, který by mohl mít za rok,

- podnikatelé oceňují přítomné statky více než statky budoucí, protože mohou přítomné statky hned investovat do výroby a vyrábět "oklikověji" (a tedy produktivněji); přítomné statky tak přinesou větší budoucí produkci než budoucí statky.

Z toho vyplývá, že budoucí statky mají menší hodnotu než přítomné statky. Z tohoto pohledu je tedy úrok ážio: je to rozdíl mezi hodnotou přítomných statků a hodnotou budoucích statků.

První dva důvody úroku mají psychologickou povahu, zatímco třetí má technickou povahu. Böhm-Bawerk (překvapivě) trval na tom, že třetí důvod může být samostatnou příčinou úroku, bez ohledu na první dvě příčiny. To kritizoval Irwing Fisher (viz američtí marginalisté), který poukázal na to, že Böhm-Bawerkův třetí důvod vysvětluje pouze poptávku po kapitálu, zatímco první dva důvody vysvětlují jeho nabídku. Fisher ukázal, že úrok vzniká jen díky spolupůsobení technického a psychologického důvodu. Skutečně - kdyby existoval jen třetí, technický důvod úroku, rostlo by investování přítomných statků a oklikovost výroby do takové míry, kdy by již klesající výnosy z kapitálu (z oklikovosti) snížily úrok na nulu. Ale první dva (psychologické) důvody "drží" investování přítomných statků a oklikovost výroby v jistých mezích, takže úrok je pozitivní." (R. Holman, Dějiny ekonomického myšlení 1997, s. 260-261)

Vidíme, že text, kterým je popsán původ úroku, je velmi obtížný. Zkušenost z pedagogického procesu říká, že jen velmi málo studentů je schopno správně a přesně interpretovat to, co je proloženým textem napsáno. A tak si můžeme ověřit, že grafické vyjádření téhož podstatným způsobem přispívá k pochopení toho, o co jde:

 

Graf 1.: Fischerovo schéma objasnění úroku

          

- Poloha bodu Y1 odpovídá velikosti současného příjmu, kterým spotřebitel disponuje.

- Vzdálenost mezi body 0 a YC je ta část současného příjmu, který spotřebitel spotřebuje, aniž by z něj měl budoucí výnos.

- Vzdálenost mezi body YC Y1 je ta část současného příjmu, který spotřebitel investuje, aniž by z něj měl užitky ve smyslu subjektivně pociťovaných požitků či prožitků.

- Vzdálenost mezi body Y1 a Yi odpovídá velikosti první investované jednotky současného příjmu, ze které má spotřebitel největší výnos.

- Velikost tohoto výnosu z první investované jednotky současného příjmu odpovídá vzdálenosti mezi body Yi a Y1.

- Průběh křivky Y11 je dán mezním výnosem z investičních příležitostí, kterými spotřebitel disponuje. Pokud by tato křivka stoupala rychleji, disponoval by spotřebitel výnosnějšími investičními příležitostmi. Pokud by tato křivka stoupala pomaleji a bod Ymax byl tedy blíže bodu 0, disponoval by spotřebitel méně výnosnými investičními příležitostmi.

- Průběh křivky Y11 popisuje všechny dosažitelné kombinace mezi velikostí té části současného příjmu, která slouží ke spotřebě, a velikostí budoucího příjmu, který vznikl investováním příslušné části současného příjmu.

- Indiferenční křivky IC vyjadřují indiference (lhostejnost) z hlediska efektu té části současného příjmu, která byla určena ke spotřebě a jejímž konečným cílem bylo vyvolání požitků, a budoucího příjmu, který vznikl investováním a který slouží k dosažení budoucích užitků. ICe je ta indiferenční křivka, která se dotýká křivky Y11 a která určuje optimum z hlediska vztahu mezi současnou a budoucí spotřebou.

- Pokud by spotřebitel více upřednostňoval současnou spotřebu (byl více poživačný), byly by jeho křivky posunuty, resp. pootočeny tak, že by se dotýkaly křivky Y11 pod bodem E. Pokud by spotřebitel více upřednostňoval budoucí příjem (byl více spořivý a "myslel na zadní kolečka"), byly by jeho křivky posunuty, resp. pootočeny tak, že by se dotýkaly křivky Y11 nad bodem E.

- Vzdálenost mezi body 0 a 1 odpovídá velikosti budoucího příjmu spotřebitele.

- To nejdůležitější, tj. úrokovou míru, pak vidíme v podobě sklonu tečny te, resp. v podobě poměru mezi stranami pravoúhlého trojúhelníčku v okolí bodu E. Obojí totiž odpovídá velikosti výnosu z té poslední jednotky současného příjmu investovaného do budoucího příjmu, kterou je spotřebitel ochoten obětovat na úkor současné spotřeby.

Všimněme si několika drobností:

1. Fenomén "snížení užitku v důsledku odkladu spotřeby" a "těšení se na něco":

Předpokládá se, že budoucí spotřeba téhož statku nám přináší menší užitek. Sebepozorováním však zjistíme, že v naší psychice kromě jiného existuje fenomén těšení se na něco, který každý z nás chápe jako požitek příjemný. Někdy dokonce tak příjemný, že aktuální spotřebu odkládáme, abychom si prožitek těšení se na něco prodloužili. Selhává naše psychika, nebo bychom měli posunout teorii o něco dále?

Pokud přejdeme na pozice ekonomie produktivní spotřeby, výše uvedený problém nevzniká. Prožitkový mechanismus není cílotvorný, ale rozhodovací, tj. orientuje naše strategické chování směrem na dosahování maximální hodnoty současného příjmu. Pokud je spotřeba produktivní v tom smyslu, že nám akt spotřeby umožňuje dosáhnout přímo či nepřímo vyššího příjmu, pak je logické, že takový akt spotřeby upřednostníme před aktem spotřeby, který nám příslušný efekt přinese později. Peněžní či nepeněžní výnos totiž můžeme investovat dříve a tím dosahujeme celkového zvýšení současné hodnoty budoucího příjmu.

Příklad: Když si koupíme auto (ze kterého máme potěšení) za účelem úspor času (investujeme do úspor času), tak čím dříve tak učiníme, tím dříve můžeme ekonomicky relevantních efektů v podobě úspor času dosahovat. Z auta máme potěšení, na nákup auta se netěšíme. Jinak je tomu, když se těším na to, že sním něco dobrého, co mám schované, na zhlédnutí výstavy, na kterou se chystám jít. – Naše psychika je zkrátka poměrně "moudrá" a většinou nás orientuje správně.

2. Fenomén porovnávání budoucích užitků v různých časových horizontech

Konstrukce Fisherova grafu implicitně předpokládá, že máme schopnost porovnávat mezi sebou užitky, které dosahujeme v různých časových horizontech. Ano. Máme tuto schopnost. Ale jak to děláme?

Sebepozorováním zjistíme, že naprosto nebytnou podmínkou je, že si příslušné situace dokážeme představit. A nejen představit, ale musíme je umět i prožít, jako kdyby probíhaly aktuálně. Tohoto momentu si již před delší dobou všimnul G. Becker a nazval jej "představivostním kapitálem". Hodnotou, kterou si vytváříme postupně a která nám umožňuje zefektivnit naše rozhodování, především strategické rozhodování.

Příklad: To, že představivostní kapitál skutečně funguje, si může ověřit každý sám na sobě. Stačí, když si v situaci, kdy bude pociťovat hled jen mírně, představí dobré jídlo. V tu chvíli jeho pocit hladu začne nabývat na intenzitě a stane se téměř nesnesitelným (a to i v důsledku decinormální HCl, která se mu začne vylučovat do žaludku pod vlivem představ). Méně nepříjemným případem téhož je, když si vybavíme vzpomínku na nějaký příjemný sexuální prožitek, který jsme – třeba i před hodně dlouhou dobou – prožili. Určitě (alespoň do určitého věku) to vyvolá velmi intenzivně pociťované efekty v intimních partiích, u mužů pak zpravidla i vizuálně identifikovatelné.

Nepochybně máme tedy schopnost uchovávat si prožitky v návaznosti na to, co jsme prožili, a na základě vytváření představ zpřítomňovat prožité. To je důležité při porovnání představ o tom, jaký užitek má pro nás stav, kterého můžeme dosáhnout v různých časových horizontech.

3. Fenomén vztahování se k budoucímu:

Kromě zpřítomňování minulého máme též schopnost vztahovat se svými prožitky k budoucímu. Vytvořit si představu toho, co nás čeká, a "prožitkově ji ocenit". Pozitivně (v případě, že chceme nějakého stavu dosáhnout), negativně, když se chceme příslušnému stavu vyhnout, resp. při porovnání nákladů obětované příležitosti, zda – lidově řečeno – nám to stojí za to. Vytváření prožitkově oceněné představy budoucího je rovněž důležité při oceňování rizika.

4. Fenomén přenosu prožitků z budoucnosti na aktuální dění:

Na mnoha příkladech lze ukázat, že naše psychika má jedinečnou schopnost přenášet prožitky z budoucích představovaných situací:

- na současné situace, které k budoucím vedou;

- na činnosti, které vykonáváme s cílem dosáhnout budoucí situace;

- na prostředky, prostřednictvím kterých tyto činnosti vykonáváme.

Protože na tutéž situaci, na tutéž činnost, na tentýž prostředek se současně přenáší více prožitků vyvolaných představami budoucího, dochází k jejich interakci, vzájemnému ovlivňování, "podbarvování" jedněch prožitků druhými (např. pocit obavy se v určitých situacích  mění v pocit statečnosti). Následně mohou jak z hlediska vývoje lidského rodu, tak i jednotlivce vzniknout nové typy silných a dlouhotrvajících prožitků, které se odpoutaly od původních (hladu, strachu, sytosti, sexu apod.) a fixují nové typy potřeb (lovu, vlastenectví apod.).

 

Úkoly pro teorii odsud vyplývající

Již z tohoto úvodního příkladu přesahu neoklasické ekonomie směrem k ekonomii produktivní spotřeby vyplývá několik směrů teoretické práce:

1. Klasifikovat prožitky z hlediska jejich trvání v čase (okamžité, trvalé, z hlediska průběhu prožitku apod.).

2. Na základě toho pak popsat "algebru prožitků", tj. to, jak prožitky vzájemně interagují (zesilují se, vylučují se, jeden "podbarvuje" druhý, jeden "překrývá" druhý apod.).

3. Popsat fenomén přenosu prožitku na zprostředkování (činnosti, prostředky činností, situace) dosažení stavu, při kterém tento prožitek vzniká.

4. Navrhnout model kapitálového trhu, na kterém oproti sobě vystupují vlastníci investičních prostředků a investičních příležitostí, který by objasňoval úrok jen na základě výnosu investičních příležitostí.

5. Definovat předpoklady takového modelu ve vztahu k realitě.

6. Upřesnit popis doposud známých selhání psychiky v rámci behaviorální ekonomie a identifikovat některá další s využitím poznatků fungování mechanismu prožitků a jeho orientace na dlouhodobou strategii zvyšování příjmů.


Model kapitálového trhu

Již dříve byl navržen tento model kapitálového trhu, na kterém se střetá nabídka investičních prostředků s poptávkou po investičních příležitostech a současně s tím i nabídka investičních příležitostí a poptávkou po investičních prostředcích:

 

Graf 2: Základní model kapitálového trhu

V tomto grafu:

Y     = současný příjem.

MY´ = budoucí příjem vyjádřený v mezních veličinách

Y1    = rozpočtové omezení prvního subjektu.

Y2    = rozpočtové omezení druhého subjektu.

D1       = mezní výnos z realizace investičních příležitostí prvního subjektu

S2     = mezní výnos z realizace investičních příležitostí druhého subjektu 

i =    míra výnosu z vlastních investičních prostředků poskytnutých k realizaci cizích investičních příležitostí (úroková míra)

Trojúhelník ABE představuje paretovské zlepšení prvního subjektu.

Trojúhelník BCE představuje paretovské zlepšení druhého subjektu.

Průběh křivek D1a S2 je dán tím, jakými investičním příležitostmi disponuje jeden a druhýsubjekt.

 

O tom, kdo bude dlužníkem a kdo bude věřitelem, rozhoduje kolika investičními prostředky a kolika investičními příležitostmi jednotlivé osoby disponují. Na grafu 2 disponuje první subjekt (s křivkou D1) po vyčerpání svých investičních prostředků výnosnějšími investičními příležitostmi, než jaké má druhý subjekt po vyčerpání svých investičních příležitostí. Bude tedy dlužníkem – k tomu, aby mohl zrealizovat výnosné investiční příležitosti, kterými disponuje, musí si půjčit investiční prostředky dané současným příjmem. Druhá osoba bude ze stejných důvodů věřitelem, část investičních prostředků může půjčit. Na grafu 2 jsme proto:

- první osobě vědomě přiřadili křivku D1, protože poptává investiční prostředky.

- druhé osobě vědomě přiřadili křivku S2, protože nabízí investiční prostředky.

V tomto modelu, který má velmi dobré využití pro objasnění řady důležitých otázek. Například možno příjmové a majetkové konvergence v podmínkách působení kapitálového trhu.

K tomu použijeme zjednodušený graf odvozený od předcházejícího grafu 2:

 

 

Vlevo je příjem dlužníka, vpravo příjem věřitele.

Příjem každého se sestává z příjmu z vlastnictví investičních prostředků (světlejší část ohraničené plochy) a z příjmu z vlastnictví investičních příležitostí (tmavší část nahoře).

V uvedeném grafu předpokládáme, že oba subjekty mají stejné investiční příležitosti, ale druhý subjekt (věřitel) má třikrát větší množství investičních příležitostí.

V daném případě se působením kapitálového trhu původní poměr současného příjmu 1:3 (který odpovídal poměru vlastnictví, kterým subjekty disponovaly) změnil v poměr 3:5. Oba subjekty si polepšily v maximálně možné míře, ale procentuální rozdíl jejich majetků se zmenšil. V tomto případě opakované působení kapitálového trhu vede k poměrnému snižování majetkových rozdílů.

Otázka tedy zní tako: Jak je možné, že reálně působící kapitálový trh majetkové rozdíly subjektů působících na kapitálovém trhu zvyšuje, jaký faktor zde působí?

Na ni pak navazuje otázka: Bylo by možné zdokonalováním kapitálového trhu, případně odstraněním jeho dysfunkcí, umožnit, aby působil ve směru růstu role vlastnictví investičních příležitostí spojených s možnostmi nabývání a využití lidského kapitálu zúčastněných subjektů?

V dříve zpracovaných výstupech k této problematice nebyl explicitně identifikován jeden důležitý předpoklad konvergence příjmů v důsledku opakovaného působení kapitálového trhu, který je do modelu vtělen. Totiž to, že výnosy z investičních příležitostí zúčastněných subjektů jsou na sobě navzájem nezávislé.

Na základě zjednodušeného modelu, který jsme v předcházejícím pokračování prezentovali formou grafů 2 a 3, můžeme identifikovat různé typy příčin toho, proč fungování kapitálového trhu působí v realitě opačným způsobem, tedy tak, že zvyšuje příjmovou a majetkovou divergenci.

Touto příčinou je fenomén, který nazýváme pozičním investováním, resp. investováním do společenské pozice. Cílem tohoto investování je upřednostnit investiční příležitosti různého, ale nikoli pozičního typu, kterými disponuje poziční investor, před různými, ale nikoli pozičními investičními příležitostmi ostatních potenciálních investorů.

Jde tedy zejména o problém uplatnění lidského kapitálu.

Uplatnění lidských schopností je problémem každé společnosti. Ve společnosti, jejíž dynamika je závislá na rozšířené reprodukci soukromě vlastněných kapitálů v konkurenčních podmínkách, hraje poziční investování několikanásobnou negativní roli:

- Omezuje využívání investičních příležitostí a tím i dynamiku růstu. Zvlášť citlivé je to u investičních příležitostí, které jsou spojeny s nabýváním lidského kapitálu a následnou možností společenského vzestupu.

- V návaznosti na to deformuje charakter ekonomického růstu. Podstatná část spotřeby je nejen neproduktivní, ale přímo kontraproduktivní, působí ve směru zpomalení ekonomického růstu. Přitom se mnohdy jedná o spotřebu, která podstatným způsobem zatěžuje přírodní prostředí, vyžaduje si využití většího množství materiálů a energií.

- Prohlubuje ekonomickou nerovnost a je zdrojem potenciálních konfliktů, které permanentně přerůstají v konflikty aktuální, dlouhodobě přežívající a vzájemně se mezi sebou propojující.

 

Graf 4: Vliv pozičního investování na posun křivek mezního výnosu

 

Z drobných úspor vynucených věřitelů (kterým byly omezeny investiční příležitosti) mohou poziční investoři realizovat své investiční příležitosti s vyšším výnosem, to vše při celkové ztrátě společenské efektivnosti.

Problém pozičního investování nelze řešit represí, ale jen tím, že jeho vliv eliminuje zdokonalováním tržního mechanismu tak, aby byly podpořeny ty investiční příležitosti, které se investování do společenské pozice snaží potlačit. Proto jedním ze směrů rozvíjení ekonomie produktivní spotřeby je:

1. Identifikování, popis a analýza forem pozičního investování zaměřeného na omezování investičních příležitostí spojených s nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu.

2. Nalezení těch forem vzájemně výhodných HCC (smluv týkajících se lidského kapitálu), které mohou eliminovat negativní vliv těch forem pozičního investování, které nejvíce omezují ekonomický růst a deformují jeho charakter.

3. Řešení problematiky vytvoření podmínek pro fungování těchto HCC v rámci komplexních reforem podporujících přechod k ekonomickému systému založenému na produktivních službách, a to v rámci ucelené, realistické a pozitivní vize, která přispívá k prosazení výše uvedené i svým étosem.

Každý typ společnosti měl vždy v historii jako svůj největší problém nerovný přístup svých členů k využívání investičních příležitostí, kterými disponovali "od přírody", tedy primárních investičních příležitostí, a následně těch, které si postupně vytvářeli na základě využívání primárních investičních příležitostí.

Výše uvedené lze rovně přeformulovat tak, že v jazyce na jedné straně možností, na druhé straně bariér využívání investičních příležitostí podle míry jejich výnosnosti se nejzřetelněji zrcadlí neduhy (nedostatky, příčiny problémů) každého typu společnosti v každém stádiu jejího vývoje, v každé konkrétně historické situaci, ve které se nachází. Koncept ekonomie produktivní spotřeby je z tohoto hlediska velmi vhodný k tomu, aby na příčinu problémů poukázal.

 

Rozšíření pojetí efektivnosti

 

Standardní pojetí efektivnosti rozlišuje mezi hospodárností (poměr mezi náklady a produkcí) a účelnosti (vztah mezi produkcí a užitkem spotřebitelů), resp. efektivnost lze zvyšovat dvojím způsobem:

- snížit náklady, např. inovacemi přinášejícími úsporu;

- zvýšit výnosy, např. inovacemi přinášejícími zvýšení užitku, tj. ochoty spotřebitele zaplati za daný statek více.

Tento neoklasický koncept převzalo i pojetí efektivnosti v podmínkách socialistické ekonomiky, o které se podstatným způsobem zasloužil M. Toms. O tom, že ekonomie produktivní spotřeby je překonáním i této modifikace neoklasické ekonomie svědčí následující článek staršího data (Valenčík, 1986):

 


 

 

Obrázek 1: Článek k rozšířenému pojetí efektivnosti v Politické ekonomii

Zdroj: Vlastní zpracování

 

Poznámka k dobovému kontextu vzniku článku o rozšířeném pojetí efektivnosti

K tomu vlastní výpověď od R. Valenčíka: V diskusi o tom, zda vystačíme se standardním pojetím efektivnosti, tj. dvěma komponenty – hospodárností a účelnosti, nebo zda je nutné na tehdejší ekonomickou realitu použít rozšíření pojetí, které obsahuje ještě další dvě komponenty – dynamičnost (problematiku přechodu od uspokojování potřeb k rozvoji schopností člověka) a produktivnost (problematiku přechodu od schopností člověka k jejich uplatnění), šlo o to, jak budeme chápat základní atributy tehdejší společnosti. Můj přítel a nesmírně talentovaný vědec Miroslav Toms, který v té době teprve dovršil 40 let svého života, ale již působil ve funkci ředitele Ekonomického ústavu ČSAV, namítal, že prezentovat takto rozšíření pojetí efektivnosti by bylo velmi obtížné. Namítnul jsem, že základní a současně i operacionalizovatelný koncept rozšířeného (nestandardního) pojetí efektivnosti napíšu na jednu jedinou stránku do časopisu Politická ekonomie (tehdy a dodnes nejvýznamnější český ekonomický teoretický časopis). M. Toms tvrdil, že je to nereálné a vsadil se se mnou o láhev whisky. Po té, co článek vyšel (jak jste se v předcházejícím pokračování mohli přesvědčit na vlastní oči, byl v časopisu skutečně na jednu jedinou stránku, ve skutečnosti měl tehdejších normovaných 2,5 stránky, ale v časopisu byl vysázen petitem), mě M. Toms láhev dobré whisky dal. Vypili jsme ji společně s našimi přáteli. O rok později M. Toms onemocněl rakovinou mozku a v roce 1988 zemřel. Dnes by to byl pořád ještě poměrně mladý člověk schopný tvůrčí práce.

 

Využití rozšířeného konceptu k analýze příčin neefektivnosti tehdejšího ekonomického a návazně i společenského systému

Rozšířený koncept efektivnosti obsahuje jeden z pohledů na ekonomii produktivní spotřeby. Tehdy pohled tímto prizmatem umožnil velmi přesně identifikovat příčiny nefunkčnosti tehdejšího ekonomického systému, a to i společně s dopady na deformování dalších sfér společenského života. Zde je jeden z příkladů toho, jak jej bylo možné aplikovat:

 

Obrázek 2: Využití rozšířeného pojetí efektivnosti k identifikování příčin selhávání ekonomického systému založeného na společenském vlastnictví výrobních prostředků

 (vlastní zpracování)

 

Aplikace rozšířeného pojetí efektivnosti k analýze současného ekonomického systému

Vzniká otázka, zda koncept rozšířené efektivnosti lze aplikovat v současné době na zcela jiný ekonomický systém. Připomeňme:

Rozšířený koncept efektivnosti rozlišuje čtyři komponenty:

Hospodárnost: Vztah mezi zdroji a produkcí

Jedná se o problematiku úspor nákladů, v dnešní době zejména formou inovací, na které tlačí konkurence.

Účelnost: Vztah mezi produkcí a uspokojováním potřeb

V systému omezeného fungování trhu (kdy se plánovité řízení zcela zjevně ukazovalo jako nedostatečná náhražka trhu) se zdál být tento moment naprosto klíčový. Na jedné straně výrobky, o které nikdo neměl zájem, na druhé straně velmi často se objevující nedostatek toho či onoho druhu zboží. Hlavní příčinou nebyl ani tak trh spotřebních statků, který jakž takž fungoval, ale trh investičních statků, který téměř nefungoval. Alokace investičních statků probíhala přídělovým způsobem, což podlamovalo efektivnost v samotných základech ekonomického systému. Proto upozornění na problém účelnosti a zaměření teorie tímto směrem bylo v tehdejších podmínkách významným krokem vpřed, ale k pochopení příčin ekonomického selhávání celého systému (a k orientaci při nápravě nedostatků) nestačilo. V podmínkách dnešního systému trh funguje natolik dostatečně, že problém vztahu mezi produkcí a potřebami nehraje významnější roli.

Dynamičnost: Vztah mezi spotřebou (uspokojováním potřeb) a rozvojem schopností (nabýváním lidského kapitálu)

Zde už existuje i v současném společenském systému velký problém. Empiricky lze snadno doložit, že z hlediska našeho uplatnění na profesních trzích existuje řada různých forem nesouladu mezi spotřebou statků a nabýváním uplatnitelného lidského kapitálu. Veblenův problém okázalé spotřeby, ekology zmiňovaný problém plýtvání a nadměrného zatěžování přírodního prostředí... Někdy se v návaznosti na tyto formy a projevy neefektivnosti uvažuje o různých formách regulace či omezování spotřeby. Významnou součástí této problematiky je rovný přístup ke kvalitnímu vzdělání (z hlediska nabývání lidského kapitálu) či zdravotní péči (z hlediska uchování lidského kapitálu). Příčinu problémů této třetí složky efektivnosti je však patrně nutné hledat jinde. V problémech, na které ukazuje čtvrtá složka efektivnosti.

Produktivnost: Vztah mezi rozvojem schopností (nabýváním lidského kapitálu) a uplatněním schopností (na profesních trzích)

V současné době bychom mohli tuto problematiku formulovat jako existenci nejrůznějších zádrhelů v oblasti rovnosti příležitostí pro společenský vzestup na základě nabývání a uplatňování lidského kapitálu, resp. rozvoje a uplatňování schopností z hlediska celoživotní profesní dráhy. Právě v této oblasti existují jak formy pozičního investování, které vytvářejí nerovné podmínky pro nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu. Rovněž se zde projevuje nevyvinutost tržních vztahů, které by umožnily na základě HCC plněji využívat investiční příležitosti spojené s nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu.


 

 

Makroekonomický aspekt: Jsou výdaje domácností produktivní?

 

Úvodní poznámka

Keynesiánská makroekonomie přebírá neoklasické rozdělení výdajů na investice a spotřebu, přičemž dominantním subjektem spotřebních výdajů jsou domácnosti a dominantním subjektem výdajů jsou firmy. Jedná se o poměrně velké zjednodušení. Domácnosti investují a k tomu na trhu peněz poptávají peníze. Jde zejména o hypoteční úvěry a půjčky na vzdělání, které v některých zemích tvoří velmi významnou makroekonomickou veličinu.

To je ovšem jen jeden aspekt. Mnohem významnější je, že řada výdajů domácností má investiční charakter, resp. jsou výdaji produktivními ve smyslu nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu a domácnosti jsou při jejich vynakládání bezprostředně motivovány zvýšením budoucího příjmu.

V nedávno zpracované studii byl podniknut pokus o analýzu, která by umožnila odpovědět na otázku, zda se podíl výdajů domácností, které lze označit za produktivní (v tom smyslu že prostřednictvím jejich bezprostředního vlivu na nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu), zvyšuje. V následujících několika dílech naší série využijeme poznatky studie, doplníme je a na závěr podrobíme rozboru z hlediska našeho přístupu k budování ekonomie produktivní spotřeby jako základního směru překonání neoklasické ekonomie a většiny jejích modifikací.

 

Výdaje domácností

Výdaje domácností jsou oblastí, která má významný dopad na zajištění ekonomického fungování domácnosti, tedy z hlediska mikroekonomického, ale i na fungování ekonomického a finančního systému státu, tedy z hlediska makroekonomického. Z pohledu domácnosti, ať již jde o domácnost jednotlivce nebo vícečlenné rodiny,

jsou výdaje součástí jejího rozpočtu, který je obvykle označován jako rozpočet domácnosti nebo rodinný rozpočet. Základním pravidlem u rodinného rozpočtu je, že výdaje nesmí v dlouhodobém časovém horizontu překročit příjmy. Domácnost jako ekonomický subjekt tedy musí počítat, které výdaje jsou běžné, každý měsíc se pravidelně opakující, a které jsou mimořádné, či které výdaje jsou určeny na krátkodobé užití a které na dlouhodobé užití. Domácnosti si musí vytvářet rezervy na výdaje mimořádné, resp. na výdaje související s většími položkami přesahujícími rozsah jejich měsíčních příjmů.

Rozumná příprava rozpočtu domácnosti a nakládání s výdaji má dopad na to, jak se lidé cítí, jak jsou spokojeni se svou finanční situací a které potřeby a na jaké úrovni se jim daří zajišťovat. Příjmy a výdaje domácnosti jsou klasickými ekonomickými tokovými veličinami, proto se posuzují vždy za určité časové období. Typicky jde o měsíční časové období nebo roční časové období.

Z makroekonomického hlediska jsou výdaje domácností důležitým faktorem bezprostředně ovlivňujícím agregátní poptávku. Jejich souhrnná analýza proto má význam z pohledu státu. Analýza výdajů domácností a struktury jejich spotřeby může odhalit různé vývojové tendence, které stát může ovlivnit svými průřezovými politikami (např. fiskální politikou, politikou zaměstnanosti, sociální politikou) a dosáhnout žádoucích změn. Tyto analýzy mohou být různě členěny a zaměřeny např. na výdaje různých sociálních skupin - z hlediska druhu hlavních příjmů (např. zaměstnanců, důchodců, osob samostatně výdělečně činných), z hlediska sídla (osoby žijící ve městě, osoby žijící na vesnici), z hlediska věkových skupin nebo z hlediska geografického. Podobně jako pro stát mohou výsledky analýz výdajů domácností sloužit pro rozhodování na nižších úrovních, jako jsou kraje, obce a města.

Analýza výdajů domácností může být důležitá i z pohledu firem, které se snaží na trhu uplatnit své produkty, tedy výrobky nebo služby, nebo nabídnout domácnostem investování. Informace o disponibilních prostředcích domácností či vývojových tendencích ve spotřebě tedy může sloužit jako významná vstupní informace o tom, na jaké trhy (tj. pro koho a kde) se zaměřit.

Údaje o příjmech a výdajích domácností shromažďuje v České republice Český statistický úřad (ČSÚ), jehož posláním je obecně sbírat, zpracovávat a poskytovat informace o sociálním, ekonomickém, demografickém a ekologickém vývoji ČR a jejích částí. Data ČSÚ jsou k dispozici ve statistických ročenkách, resp. dnes již ke stažení na internetu. ČSÚ sám také zpracovává některé analýzy dat.

Zaměříme se na analýzu výdajů domácností ve vztahu k tzv. produktivní spotřebě. Produktivní spotřeba je ta část výdajů domácností, která souvisí s nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu. Produktivní spotřeba se podle názorů některých současných ekonomů, jak je v této práci dále popsáno, jeví jako perspektivní směr pro řešení řady potíží v současných ekonomických systémech, které mají přesah i do dalších systémů lidské činnosti.

Mezi produktivní služby zařazuje Valenčík a kol. (2014) odvětví spojená s nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu, především:

- vzdělání,

- péči o zdraví,

- výchovu v rodině,

- kulturu,

- bydlení pro mladé lidi,

- rekreační a relaxační aktivity,

- lázeňství či

- pracovní poradenství.

Ekonomické efekty produktivních služeb se projevují v urychlení pracovního uplatnění, dosažení lepšího pracovního uplatnění, prodloužení zenitu i horizontu produktivního uplatnění.

V kontextu výše uvedeného vymezení by měl být do rekreačních a relaxačních aktivit specificky zahrnut také sport s výjimkou vrcholového, resp. profesionálního sportu. Sport má bezpochyby řadu produktivních účinků. Je totiž nejen vhodnou náplní volného času, ale pomáhá také k relaxaci, obnově sil a k celkovému upevnění zdraví.

Pojem ekonomika produktivních služeb má podle Valenčíka (2014) širší záběr než pojem vzdělanostní neboli znalostní společnost či společnost vědění (knowledge society, learning society), se kterým se lze v odborné literatuře často setkat (viz dále Hurtová, 2015; Matula, 2011; Svatoš, 2005; Keller, Tvrdý, 2008). Ekonomika produktivních služeb totiž zahrnuje více charakteristik lidského kapitálu, tj. nikoliv jen jeho nabývání, ale i uchování a uplatnění.

Hurtová (2015) vychází z prací Kellera a pojmem vzdělanostní společnost označuje stav společnosti, kdy vědění vstupuje do tržního procesu zhodnocování jako prvek, který přináší vyšší zisk než klasická průmyslová výroba. Podle názoru Matuly (2011) jsou pojmy jako "informační", "znalostní", "postindustriální" či "technokratická" společnost v zásadě synonyma. Matula (2011) dále uvádí: "Změnou preferencí směrem k lidskému kapitálu pravděpodobně dochází i k postupnému splynutí termínů "informační společnost" a

"znalostní společnost" bez ohledu na skutečnost, že informační ekonomika (či informační průmysl) je jasně vymezitelnou (tudíž i měřitelnou) složkou národního hospodářství, zatímco termín "znalostní ekonomika" je velmi široký pojem, na jehož vymezení se odborná veřejnost ne zcela shodne." Svatoš (2005) píše: "Výchozí základnou nové (znalostní, digitální, síťové apod.) ekonomiky je ekonomika tradiční, která je významným způsobem transformována efekty moderních informačních a komunikačních technologií, jakož i hospodářskou politikou státu v podmínkách globalizace. Hlavní a rozhodující formou kapitálu v nové ekonomice jsou informace a znalosti."

Keller, Tvrdý (2008) v souvislosti se vzdělanostní společností konstatují, že výše vzdělání nemusí souviset s vyšší ekonomickou výkonností, s mírou podnikatelské aktivity, ani s mírou nezaměstnanosti. Zatímco v období až do cca 30 let po druhé světové válce vzdělání sloužilo jako výtah do vyšších vrstev společností, nyní podle autorů vzestup nezajišťuje. Spíše má význam jako ochrana před riziky sestupu do nižších vrstev.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

3. Ohlasy

 

 

Zasíťovaní dementi doby digitální II.

 

Pavel Sirůček

 

Motto: Získají počítače někdy zdravý selský rozum? Už brzy má v době digitální vše řídit umělá inteligence. A co umělá hloupost, také se cíleně vyvíjí? Nebude vždycky o krok napřed?  

Carr, N.: Nebezpečná mělčina: Jak internet mění náš mozek. Podlesí: Dauphin 2017. 320 s. ISBN 978-80-7272-780-3 (v části I. uveřejněné v předminulém čísle Marathonu)[1]

Spitzer, M.: Digitální demence: Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum. Brno: Host 2014. 343 s. ISBN 978-80-7294-872-7 (v části II.)

Spitzer, M.: Kybernemoc! Jak nám digitalizovaný život ničí zdraví. Brno: Host 2016. 391 s. ISBN 978-80-7493-792-9 (v části III., která bude uveřejněna v příštím čísle Marathonu)            

 

Němec M. Spitzer studoval medicínu, psychologii a filozofii ve Freiburgu a zakotvil hlavně u psychiatrie, ve které se roku 1989 habilitoval. Působí na psychiatrické klinice v Ulmu (jako její ředitel od roku 1998) a Transferzentrums für Neurowissenschaften und Lernen (od roku 2004). Dvakrát byl hostujícím profesorem na Harvard University, spolupracoval taktéž s Institute for Cognitive and Decision Sciences na University of Oregon. Patří k předním německým badatelům v oblasti neurovědy a dokáže přitom vědecké poznatky názorně, zábavně i přístupně prezentovat širší veřejnosti. Spitzer moderuje vlastní pořad na televizní stanici a publikoval řadu komerčně i čtenářsky úspěšných knižních titulů. K německým bestselerům náleží knihy Lernen: Gehirnforschung und die Schule des Lebens[2] či Vorsicht Bildschirm! Elektronische Medien, Gehirnentwicklung, Gesundheit und Gesellschaft.[3]

 

Text Digitale Demenz: Wie wir uns und unsere Kinder um den Verstand bringen[4] vyšel v české mutaci jako Digitální demence s podtitulem Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum. Ústředním poselstvím je varování před digitálními médii, jejichž užívání dlouhodobě silně škodí duchu.[5] V Německu i v anglosaském světě se kniha stala bestsellerem a vzbudila značný ohlas mezi rodiči, pedagogy a odbornou, ale i laickou veřejností. Reakce jsou však silně rozporuplné a Spitzer bývá kritizován – a umanutými pokrokáři i ostrakizován – coby zvěstovatel digitální apokalypsy. Představovaná kniha totiž důrazně varuje před tím, kterak nám digitální média (počítače, smartphony, herní konzole, organizéry nebo navigace a v neposlední řadě i televize) proměňují životy. Z alarmujících výsledků různých průzkumů vyplývá, že např. mladiství v USA se věnují digitálním médiím denně více času, nežli spánku. Další šetření naznačují, že v průměru nejhorší školní výsledky mají ti náctiletí, kteří nejvíce ve škole využívají osobní počítač. Digitální technologie vedou k informačnímu překlikávání, což představuje klíčový faktor pro ztrátu schopnosti dlouhodobého soustředění. Uvedené zdůrazňuje také N. G. Carr, jehož text představuje první část této trojjediné recenze.[6] Carr je o drtínek méně tzv. apokalyptický (a méně moralizuje i poučuje) a některým čtenářům může jeho styl a argumentace připadat i o něco vyváženější a méně jednostranná. Leckdo totiž může v knihách M. Spitzera (především v titulu Digitální demence) postrádat potřebný nadhled.[7]  

Neurovědec M. Spitzer opakovaně varovně připomíná: „Přeneseme-li intelektuální práci na digitální média, pak už ji nevykonává náš mozek. Když používáte auto, atrofují vám svaly. Když používáte GPS, atrofuje vám mozek“ (s. 4 přebalu rec. publ.). Digitální média nás zbavují nutnosti vykonávat duševní práci, což s sebou nese nezměrná nebezpečí, včetně např. ochabování paměti.[8] Na digitálních médiích vzniká závislost a v dlouhodobém horizontu poškozují jak tělo, tak především mysl. Vinou právě digitálních médií u dětí a mladistvých „dramaticky klesá schopnost učení a výsledkem jsou poruchy pozornosti a čtení, úzkost a otupělost, poruchy spánku a deprese, nadváha, sklony k násilí a úpadek společnosti. Spitzer ukazuje obavy, jež tento vývoj vzbuzuje, a vybízí k omezení konzumního způsobu života, především u dětí, abychom zabránili digitální demenci“ (s. 2 přebalu rec. publ.).

Kniha Digitální demence sestává z pasáží Předmluva, Úvod, ze čtrnácti kapitol a na konci z Poděkování, Poznámek (k jednotlivým kapitolám), Literatury (plných dvacet šest stran hustě pokrytých doporučovanými prameny), Seznamu vyobrazení a Rejstříku. Už na letmý pohled ultrakonzervativního recenzenta vytáčejí čísla stránek „originálně“ umístěná nahoře. Tam zkrátka nepatří. K tomu působí rušivě a krajně nevzhledně. Český překlad je někde kostrbatě-amatérský, místy nedávající dobrý smysl a k tomu „vyšperkovaný“ občas až familiárně nespisovnými výrazy[9] i chybějícími písmeny. Leč přežít (a přečíst) se kniha dá a upřímně přiznejme, že známe překlady ještě horší. Publikace obsahuje veliké množství fotografií, tabulek, schémat či grafů, které mají text zatraktivnit i náležitě zvědečtit. Možná je těchto občas až příliš, nehledě na to, že řada grafů a schémat je triviálně-banálních. Což je ale věcí vkusu a názoru. K názornosti, přehlednosti i k dobré orientaci však tyto nesporně přispívají.

Ve srovnání s textem Nebezpečná mělčina N. G. Carra působí Spitzerova Digitální demence možná sice o něco „vědečtěji“ (a vědečtější i reálně bude),[10] nicméně o něco nudněji a možná překvapivě i méně čtivě a živě. I přes zmíněné fotky, vyobrazení, grafy, tabulky. A zdá se strašlivě, strašlivě dlouhá … (I když má ve skutečnosti pouze o 23 stránek více nežli práce Carra). Nicméně prokousat se Spitzerovým textem nakonec až tak nesnadné (a ani nepříjemné) není a výsledek stojí i za mírné přemáhání a úsilí. Kacířsky však přiznejme, že Spitzer v podstatě opakuje pořád to samé.[11] A mnohde čtenáře napadá, že mohl zvolit úspornější formu podání. Což plně platí taktéž o jeho další knize Kybernemoc! Výše uvedené recenzent – se skřípěním zubů – přiznává navzdory tomu, že sdílí závěry o nebezpečnosti digitálních médií (a nemá tyto osobně vůbec, ale vůbec rád) a pro všechny zvěstovatele digitální apokalypsy si pěstuje nemalou slabost. Nezbytné je dodat, že kritické postesky nic nemění na důležitosti představovaných prací. Jejich varovné poselství je tuze, tuze potřebné.

Předmluva startuje připomenutím jednoho z povzbuzujících e-mailů, který autor obdržel – „Pane Spitzere, vy bojujete s větrnými mlýny – ne s celými větrnými farmami. Pokračujte v tom, prosím!“ (s. 9 rec. publ.). Dostává také spoustu e-mailů daleko méně přátelských, namátkou typu „Pane Spitzere, právě tady pálím z virtuálního kalašnikova. Kdybych měl opravdový, vás bych odbouchnul jako prvního. P.S.: To, co vykládáte o souvislosti mezi virtuálním násilím a reálným násilím, je naprostý nesmysl“ (tamtéž). Hlavně mladí nezřídka Spitzera přímo nenávidí –„I pro patnáctileté je pravda občas nepohodlná!“ (dtto). Čím míní např. německé údaje vypovídající o závislosti na internetu. Nijak neskrývá, že představovaná kniha bude pro mnohé nepříjemná, „velmi nepříjemná“ (s. 14 rec. publ.). Leč jako psychiatr a badatel v oblasti mozku nemůže jinak. Má děti a nechtěl by se dožít toho, kterak mu za dvacet let vyčtou: „Tati, tys to všechno věděl – proč jsi tedy nic neudělal?“ (dtto). Cílem knihy je tudíž vylíčit velmi znepokojivé tendence, které byly nazvány digitální demencí. Mnohým pacientům v Německu či Jižní Koreji (zemi, která se v oblasti ICT nalézá na špičce) digitální média zcela zničila život. Poruchy paměti, poruchy pozornosti a soustředění, emociální zploštění a celková otupělost jsou symptomy právě digitální demence. Spitzer přitom využívá vlastních bohatých zkušeností např. ohledně péče o závislé na internetu a počítačových hrách na psychiatrii v Ulmu, přičemž navazuje na své starší texty, které obohacuje o nové poznatky a zkušenosti. Připomíná, že mu mnohdy bývá vyčítáno, že nemá tušení, o čem píše. Fascinaci a účinky na psychiku má prý dokázat posoudit pouze ten, kdo je sám vášnivým hráčem násilných her. Spitzer však argumentuje, že i v případě digitálních médií jde o chorobnou závislost a duševní poruchu jako např. u alkoholu. A alkoholik přece dokáže účinky alkoholu na své tělo a duch také obvykle posoudit mnohem, mnohem hůře, nežli ten, kdo jej léčí.

Úvod, nazvaný Ohlupuje nás Google?, fakticky plní roli první, resp. nulté kapitoly. Stejně jako kapitoly následné je dále vnitřně členěn na kratší subkapitoly, obvykle trefně a výstižně pojmenované, ale již nečíslované. Použité členění přispívá k lepší orientaci v textu a k jeho přehlednosti. Pochvalu zaslouží krátká shrnutí, uzavírající kapitoly 1. až 14. (Pro leckterého pohodlného čtenáře může být nemalým pokušením při hledání způsobu, kterak se s knihou co nejméně pracně popasovat, číst právě jenom shrnutí. Doporučit ovšem lze alespoň občas se vrátit a opravdu poctivě přelouskat vlastní obsah jednotlivých pasáží). Pojmenování úvodu odkazuje na kritický esej o médiích z pera N. G. Carra, který je podrobněji přiblížen v první části této recenze.[12] Připomeňme, že právě na jeho základě je koncipován recenzovaný Carrův knižní text Nebezpečná mělčina: Jak internet mění náš mozek. Spitzer podotýká, že zájemci o digitální média a o jejich nebezpečnost by se přitom neměli zaměřovat pouze na Google. Dodává, že přitom „… jistě taky nejde jen o ohlupování“ (s. 13 rec. publ.). Moderní výzkumy mozku mají naznačovat, že užívání digitálních technologií vyvolává obavy zcela oprávněně. Každodenní styk s digitálními médii nás nemůže neovlivňovat a neměnit. Což ilustruje odkazy na výzkumy ohledně užívání médií v USA. Odvoláními na renomované vědecké studie se celá kniha ostatně přímo hemží – k čemuž M. Spitzer optimisticky praví, že „… věda je to nejlepší, co máme! Je to kolektivní hledání pravdivých, spolehlivých poznatků o světě, včetně o nás samých“ (s. 15 rec. publ.). Realista podotýká, kéž by tomu vždy tak bylo.

Spitzer zmiňuje sny Edisona ohledně budoucí školní výuky pomocí filmů a po padesáti letech obdobné snění spojené s počítači. Kdy se školy měly opět revolučně proměnit a nic již nemělo být, jako předtím. Přičemž jsme přitom už „byli svědky vzestupu a pádu e-learningu, stejně jako jsme v sedmdesátých letech na vlastní kůži zažili ztroskotání jazykových laboratoří a programovaného učení. Učení jenom na počítači nefunguje – na tom se mezitím shodli i ti největší zastánci počítačů“ (s. 15 rec. publ.).[13] Klade fundamentální otázku, proč tomu tak je? „A co to znamená pro ty, kdo neustále používají počítač a internet?“ (s. 15 rec. publ.). Znovu odkazuje na Carra, resp. na jeho vlastní negativní zkušenosti s digitálními médii, a připomíná jeden z klíčových poznatků poznatek neurobiologie o tom, že mozek se používáním neustále mění a neustále učí. Digitální média tak na lidském mozku zanechávají stopy, včetně digitální demence, což je více nežli pouhá zapomětlivost. Uvedené přibližuje pasáží Kdo za sebe nechává myslet jiné, nikdy se odborníkem nestane, s kritickým náhledem na digitální pomocníky. Spitzer popírá svou údajnou staromódnost i to, že má být nepřítelem médií či nepřítelem technického pokroku. Ohrazuje se opakovaně též proti nařčením, že přehání. Nicméně nezamlčuje, že „počítače vzdělání mladých lidí nenapomáhají, nýbrž jim v něm dokonce překážejí nebo v nejmenším případě na něj nemají žádný vliv“ (s. 24 rec. publ.) – což podrobně dokumentuje následnými kapitolami. Nezakrývá, že průmysl a lobbing velkých firem je silný a mocný (i lživý), přičemž jde o obrovský kšeft. Tržní humbuk kolem počítačů na školách (včetně tržních strategií výrobců) přitom vede k pravému opaku toho, o co rodiče usilují, totiž o šance na lepší vzdělání pro své děti. Argumentuje např. poruchami pozornosti při používání počítače v raném dětství a v předškolním věku následně poruchami čtení.

Kapitola 1. Taxi v Londýně startuje zkušeností Spitzera s taxikáři v Americe, kteří nejenže neumí anglicky, ale neznají ani město, po kterém jezdí. Což se prý v Londýně stát nemůže. Text pokračuje dopady digitálních navigačních systémů typu GPS na mozek. Následně přechází k obecnější problematice učení v mozku, názorně ilustrované schematicky i graficky. Na různých příkladech ukazuje, že využívání mozku vede „k nárůstu oněch schopností mozku, jichž je zapotřebí ke speciálním schopnostem“ (s. 35 rec. publ.). Obdobně jako u svalů, není-li mozek využíván – zakrňuje. Již neplatí dlouho tradovaný názor, že se mozek nemění při duševní práci. Díky nejnovějším poznatkům víme, že mozek se svým používáním mění. „Není-li používán, pak se neuronální hardware rozkládá“ (s. 36 rec. publ.).

Na co se lidský mozek rozkládá, a co to vůbec znamená, naznačuje kapitola 2. Kde jsem? Spitzer se zamýšlí nad tím, proč sám zaznamenal problém se najednou zorientovat, když mu byl navigační přístroj – coby zázrak informační techniky – z automobilu ukraden. S odkazy na neuropatologa A. Alzheimera a jím popsaný první případ demence, který dnes nese jeho jméno. Schopnost orientace časem, místem i osobou přitom náleží k základním lidským kognitivním funkcím a „u pacientů s demencí tato schopnost mizí přesně v tomto pořadí – čas, místo, osoba“ (s. 40 rec. publ.). Pozornost Spitzer věnuje orientaci v prostoru, náhledu na neurony jako na svaly svého druhu, včetně potřebnosti jejich trénování i stručnému představení zakončení nervových buněk v podobě synapsí. Opět s řadou obrázků i fotografií. Přes paměťové stopy se propracovává k demenci, tedy k duševnímu poklesu. Spitzer přesvědčivě dokumentuje, že kdo se nechává navigovat a netrénuje si znalost místa, často neví, kde se nachází. A proto občas vykazuje symptom choroby, která se obvykle dostavuje až v pokročilém stáří, a sice chybí mu prostorová orientace. Slovo demence je přitom odvozeno z latinského de – dolů a mens – duch. I ona, jako každý pokles, trvá déle, klesáme-li z větší výšky. Výškou je zde duševní výkonnost, která obdobně jako výkonnost svalová, závisí na tréninku. Duševním tréninkem je učení, probíhající automaticky při duševní a fyzické námaze. „Duševně se namáháme, pokud se aktivně vypořádáváme se světem“ (s. 57 rec. publ.). Naše duševní výkonnost je přitom závislá na tom, jaké množství duševních výkonů provádíme. Další kapitoly proto pojednávají o mladých lidech a jejich vzdělání. Vzdělání totiž představuje velmi důležitý faktor pro zdraví člověka, pro zdraví duševní i zdraví fyzické. A dobré vzdělávání v dětství a mládí pokládá i potřebné základy ke vzdělání celoživotnímu.

Kapitola 3. nese výstižné pojmenování Škola: Ctrl+C a Ctrl+V namísto čtení a psaní? a je věnována používání počítačů coby údajného vhodného nástroje učení ve školách. Domněnka, že počítače jsou ideálními učebními pomůckami, je, podle Spitzera (a samozřejmě zdaleka nejenom podle něho), zcela mylná. Kvalitu vzdělání laptopy či interaktivní tabule nezvyšují, nýbrž právě naopak. Což dokládají četné studie: „Učení předpokládá samostatnou duševní práci: čím více a především čím hlouběji nějaký věcný obsah zpracováváme, tím lépe si jej osvojíme“ (s. 88 rec. publ.). Digitální média přitom vedou k povrchnosti, protože zmenšují hloubku zpracování. Tudíž výzvy typu „Laptop pro každého školáka“ nejsou až tak dobrým nápadem, jak na první pohled mnohým připadají (Dodejme, že k problematice laptopů pro malé a menší děti se detailně vyjadřuje kapitola 7.). Vedle laptopů se autor blíže věnuje také realitě interaktivních tabulí, které s velikou pompou mnohde nahrazují tabule obyčejné. Dokládá a rekapituluje nevýhody elektronických pomůcek, ke kterým náleží především to, že žákům šetří duševní práci jako například opisování. Zmiňuje i další problémy a komplikace, jako jejich poruchovost aj. „Neexistuje dostatečný důkaz pro tvrzení, že moderní informační technika výuku ve škole zlepšuje. Naopak vede k povrchnějšímu myšlení, rozptyluje pozornost a navíc má různé nežádoucí vedlejší účinky, sahající od pouhé poruchovosti až po dětskou pornografii a násilí. To vše vyplývá z toho, jak na náš mozek působí duševní práce, a z důsledků nahrazení duševní práce počítačem“ (tamtéž). Ve prospěch počítačů a internetu ve školách přitom, podle M. Spitzera, nesvědčí ani jejich účinek, ani důsledky jejich zavádění. 

Ukládat do mozku, nebo přesouvat do mraku? je název kapitoly 4. Experimenty dokazují, že pokud mozek nepoužíváme, netvoří se v něm stopy a ničemu se tedy neučí. Přičemž, „kdo neví, myslí na Google“. Kdo přesouvá duševní práci na „digitální nosiče dat do mraků“ (s. 99 rec. publ.), má kromě menšího bezprostředního vytížení mozku ještě další problém. „Stav motivace ke vštípení si nových věcných obsahů se mění. Když víme, že je něco někde uchováno, tak si s tím „nelámeme hlavu““ (dtto). Text zmiňuje starší psychologické výzkumy ohledně působení nevyřízeného úkolu, jejichž závěry konfrontuje se soudobými experimenty a poznatky. Již dávno bylo zjištěno, že nevyřízený úkol se v paměti uchovává v průměru cca dvakrát lépe nežli vyřízený (aneb „Co je vyřízeno, to se zapomíná“). Tento efekt se týká např. i údajů napsaných na lísteček, které si tak už nemusíme ukládat do paměti. Na síti se přitom zapomíná víc než v realitě – „Novější experimenty ovšem ukazují, jak výrazně se tento efekt projevuje právě při používání digitálních médií. Vedou nás k bezstarostnosti vůči vštěpování si vědomostí, protože přece můžeme vše (znovu) najít na síti“ (s. 100 rec. publ.). Tímto se v dlouhodobém horizontu vytrácejí odborné znalosti (které ke smysluplné práci s internetem však potřebujeme), redukují se budoucí možnosti duševní práce nejenom na síti i možnosti využívání vlastní paměti. Návykem na práci na síti navíc ztrácíme kontrolu nad sebou samými a nad svou vědomou duševní činností.  Další dlouhodobé následky precizují kapitoly 11. a 12.

Mnozí si dnes již nedokáží představit život bez sociálních sítí. Sociální online sítě uspokojují naší základní potřebu kontaktu s bližními. Nové možnosti kontaktu však nemají zdaleka pouze pozitivní účinky, jak přesvědčivě a varovně ukazuje kapitola 5. Sociální sítě: Facebook namísto face to face. Anonymita internetu působí nemalé problémy v akademickém prostředí, kde jsou vyžadovány duševní výkony v podobě sepsané práce. Dnes je již zcela běžné celé práce stahovat, kupovat, objednávat. „Internet … umožňuje předstírat duševní výkony v akademické oblasti …“ (s. 102 rec. publ.). Software pro potírání plagiátů bývají úspěšné přitom pouze částečně. Anonymita, umožněná teprve digitálními médii, vede i k menšímu ovládání a menší snaze o přiměřené sociální chování. Především mladiství se na sítích snadno nechávají strhnout k takovým druhům chování, které by jim jinak jejich sociální kontrola nedovolila. Sílí a bují kyberšikana, digitální média vykazují nepříznivé dopady na sociální vztahy (aneb „Velký na Facebooku, malý v mozku?“). Proč právě mladiství? Sociální sítě škodí jen málo tomu, kdo své sociální kompetence získal obvyklými způsoby (offline, tváří v tvář). Používá tyto obdobně jako telefon, fax či e-mail – „jen poněkud snadněji a uživatelsky povrchněji“ (s. 117 rec. publ.). U toho, kdo však dosud měl málo příležitostí rozvíjet své sociální chování, a již v dětství nebo mládí si značnou část sociálních kontaktů vytvořil na internetu, „a tudíž sociálně žije na síti, je velká pravděpodobnost, že jeho sociální chování bude značně zaostávat za žádoucím stavem …“ (dtto). „… nové studie naznačují, že části mozku zodpovídající za sociální chování se u těchto osob nevyvíjejí normálně. Důsledky lze dnes jen těžko předvídat …“ (tamtéž). Spitzer nepřehlíží, že dnešní mladí bývají značně dezorientovaní a „vědí stále méně, jak to ve vztazích chodí, co si mohou vůči druhým dovolit a co požadovat“ (s. 117 rec. publ.). Mají příliš málo příležitostí poznávat toto prostřednictvím reálných setkání v reálném světě. A když už k takovému setkání dojde, tak na „schůzce sedí v kavárně proti sobě, ale nehledí si navzájem do očí, nýbrž každý do svého smartphonu – zřejmě proto, aby mohli přátelům rychle tweetovat, jak je rande skvělé“ (s. 101 rec. publ.).  

Spitzer v naznačeném kontextu se blíže věnuje problematice sociálního myšlení, resp. sociálních sítí u mužů a u žen a připomíná studie, uvádějící komplexní sociální jednání do souvislosti s velikostí nebo aktivovatelností jednotlivých mozkových modulů. Následně diskutuje souvislosti „mezi velikostí sociálního mozku a velikostí sociální sítě …“ (s. 112 rec. publ.), kdy „mozek roste se skupinou“. Dokladuje, že intenzivní „využívání online sítí nejenže zmenšuje počet reálných přátelství, nýbrž omezuje také sociální kompetence; oblasti mozku, které jsou za to zodpovědné, pak zakrňují. To má za následek větší stres a narůstající ztrátu sebeovládání. Vzniká sestupná spirála, která brání naplněnému životu ve společenství“ (s. 115 rec. publ.). Internet je přitom plný negativních sociálních kontaktů a sociální sítě především u mladších uživatelů způsobují a prohlubují osamělost a depresi. „Nedostatek sebeovládání, osamělost a deprese jsou v naší moderní společnosti nejvýznamnějšími stresory. Způsobují odumírání nervových buněk, a dlouhodobě tak napomáhají rozvoji demence. Nahrazení ryzích mezilidských setkání digitálními online sítěmi může u našich dětí dlouhodobě vést ke zmenšování jejich sociálního mozku. Vyvstává nebezpečí, že Facebook  & Co. do budoucna způsobí scvrknutí celého našeho sociálního mozku“ (s. 118 rec. publ.).

V dalších kapitolách je ústřední pozornost zaměřena na formování mozku, a to „… v dvojím smyslu, neboť jde o utváření ve smyslu výstavby mentálních schopností i o utváření ve smyslu vzniku dospělého mozku …“ (s. 119 rec. publ.). Spitzer zohledňuje, že lidský mozek se v průběhu života vyvíjí. Mozek dítěte ještě není „hotový“ a lze ho obzvláště snadno formovat. I deformovat. K těmto pasážím a dalším kapitolám rýpavě dodejme, že jsou sice zajímavé a užitečné, nicméně dokola opakují a dokladují pořád to samé, co už bylo vyřčeno. Kniha samotná tempo sice neztrácí (a Spitzer řádně nakládá pod kotel), leč mnohý čtenář už ano …

 Kapitola 6. Televize pro děti a DVD Baby Einstein konstatuje nárůst stařecké cukrovky u dětí, jejich častou závislost „na žraní“ (podmíněnou i digitální reklamou a audiovizuálními médií vůbec) a přechází k další stařecké nemoci – demenci, které se může nastartovat však již právě u dětí. Obdobně jako potrava by měla vyhovovat našemu trávení, tak i potrava duševní by měla vyhovovat našemu duchu. Nejen americké televizní vysílání pro nemluvňata však k vyhovující potravě nenáleží. Četní lékaři rezolutně odmítají sledování audiovizuálních médií u dětí do dvou let a ve věku do tří let doporučují maximálně hodinu denně. Nemálo rodičů přitom ale televizi používá coby chůvu. Spitzer kriticky diskutuje i jazykové kurzy pro miminka z obrazovky či sérii DVD Baby Einstein koncernu Disney, která má z malých dětí učinit génie.[14] DVD přitom např. pravidelné předčítání rodičů nikdy nenahradí a děti spíše poškozuje. V duchu závěru, že „obrazovka škodí vzdělání“ text opakovaně uvádí, že pozitivní účinky na malé děti v oblasti učení díky televizním pořadům a DVD nikdy nikým prokázány nebyly. Naopak platí, že „malým dětem tento software v učení aktivně překáží“ (s. 140 rec. publ.). „Digitální média jsou pro učení, a tedy pro duševní vývoj nejmenších dětí škodlivá!“ (dtto). Obrazovka určitě není dobrá chůva, a už vůbec není dobrý učitel. Mezinárodní firmy ovšem vynakládají značné prostředky na manipulativní kampaně, neboť byznys je byznys.

V obdobném duchu se odvíjí i relativně obsáhlá kapitola 7. Laptopy ve školce? Autor opět varuje, že všichni tzv. experti na digitální média v oblasti vzdělávání ignorují skutečnost, že mozek dospělého je zásadně odlišný od mozku dítěte. Dítě se učí výrazně rychleji, neboť ještě nic neví a musí si rychle osvojit svět. Pro učení dětí a dospělých tedy neplatí stejná pravidla. I dospělí se mohou naučit novému, nicméně učí se jinak nežli malé děti, „totiž tak, že nové přidávají k již dříve naučenému“ (s. 145 rec. publ.). S odkazy na první kapitoly M. Spitzer rekapituluje, že „… dítě se učí nové obsahy tak, že utváří stopy a z nich vnitřní struktury;  naproti tomu dospělý se učí tak, že se vrací k již hotovým strukturám …“ (s. 146 rec. publ.). Text zeširoka rozebírá snižování rychlosti učení spojené s dospíváním (tj. mezi desátým a dvacátým rokem), které není výsledkem demence, „nýbrž vychází z jistého v podstatě smysluplného procesu přizpůsobování, a je tedy naprosto normální“ (s. 142 rec. publ.). Vedle rychlosti učení se zabývá jeho přesností. Dítě si musí rychle osvojit svět a současně musí být přesné. Obojí je možné pouze tehdy, když se zpočátku učí rychle a později zpomaluje. Nejlepší investicí jsou, z toho pohledu, investice do vzdělání dětí v mateřské školce. Následně Spitzer přechází k seznámení s vývojem mozku u malých dětí v kontextu učení se chápáním (včetně významu lidské ruky při učení, kdy její obratné prsty se hodí i k počítání), významu čísel a matematiky i celkového vnímání světa. Připomíná nutnost procvičování jemné motoriky v dětství, včetně důležitosti her s prsty. Ruka hraje důležitou roli nejenom při učení se jednotlivým konkrétním věcem, nýbrž i při učení se obecným vědomostem i abstraktním pojmům, jako jsou čísla. „Kdo chce mít z dítěte matematika nebo specialistu na informatiku, měl by se postarat o to, aby si ve školce hrálo s prsty a nikoli s laptopem. A kdo bere vážně psanou podobu jazyka, měl by obhajovat tužky před klávesnicemi“ (s. 167 rec. publ.).[15]

Velmi ostré kritice počítačových her je zasvěcena kapitola 8. Digitální hry: špatné známky. Spitzer digitální hry opravdu rád nemá. Vzpomíná na diskuze ohledně účinků mediálního násilí v reálném světě s odkazem na svou knihu Pozor, obrazovka![16] Nepopírá, že i výrobci násilných videoher platí daně a vytvářejí pracovní místa. Nicméně klade řečnickou otázku, zda mají být za toto počínání udělovány kulturní ceny? Opakovaně apeluje, že nám nesmí být lhostejné, co děti a mladiství celý den dělají, „neboť jim to v jejich mozcích zanechává stopy. V případě počítačových her je to narůstající násilnictví, otupělost vůči reálnému násilí, sociální osamělost … a snížená šance na vzdělání“ (s. 184 rec. publ.). Ironicky doporučuje rodičům darovat svému dítěti herní konzolu, pokud „… skutečně chcete, aby vaše dítě podávalo ve škole horší výkony a do budoucna se méně zajímalo o vás i o své přátele …“ (tamtéž). Současně tím rodiče přispívají k nárůstu násilí v reálném světě. Spitzer se, ve světle reálií a různých výzkumů, snaží rozcupovat na nejmenší kousky zažitý mýtus (ohledně herních konzolí), že „mačkání knoflíků na malé krabičce přece nemůže opravdu uškodit …“ (s. 168 rec. publ.). Argumentuje průzkumy, a to i v dlouhodobém horizontu, poukazujícími na souvislosti mezi počítačovými hrami a horšími školními výkony. Problémovou skupinou jsou především chlapci, jejichž intelektuální schopnosti bývají počítačovými hrami a videohrami ohroženy více, nežli u děvčat. Má přitom jít o nebezpečí velmi reálné, kdy i v Německu se už hovoří přímo o „ztracené generaci mladých mužů“. Autor těžce zpochybňuje údajnou intelektuální hodnotu popkultury světa počítačových her i jejich obecné vnímání jako součásti kultury dnešní mládeže. Rodiče často dětem opatřují potřebný hardware a software z obavy před jejich sociálním vyloučením, ve skutečnosti však tímto sociální kontakty a vazby na přátele i rodiče naopak oslabují. Kritizuje přitom nejenom aktivní hraní násilných her na počítači nebo konzole, ale i pasivní sledování filmů a televize vedoucí k pohodlné otupělosti.

„Digitální domorodce“, včetně jejich digitálního postižení, výstižně představuje kapitola 9. pojmenovaná Digital natives: mýtus a realita. Tuto lze doporučit k pečlivému pročtení i zapamatování. Termíny digital native a digital immigrants zavádí pedagog a publicista M. Prensky.[17] Dnes již vlastně běžně jako digitální domorodce označujeme lidi, kteří mají přístup k příslušným technologiím a používají je již od dětství. Naproti tomu generace starší bývají označovány za digitální imigranty, za lidi původně zvyklé na jiné – nedigitální – prostředí.[18]

Digital native označuje generaci lidí, narozených po roce 1980, kteří již vyrůstali s počítači a internetem. V roce 2010 tato generace dospívá do věku mezi dvaceti a třiceti roky, proto se o nich mluví i jako o „millenials“.[19] Nebo jako o generaci Y (narozených po roce 1980), v narážce na generaci X (narození mezi léty 1965-80). Jiní zase hovoří o net generation. Obvykle se však přitom shodují, že „mezi staršími lidmi a touto novou generací došlo ke zlomu a že to změní životy nás všech“ (s. 185 rec. publ.). Ostrý zlom mezi generacemi přímo souvisí s existencí prostředí se všudypřítomnými digitálními technologiemi a internetem propojenými technologiemi v kombinaci s aktivním využíváním těchto technologií. Což má mít podstatné konsekvence např. i pro přeměnu vzdělání, včetně transformace univerzit. Označení digital native je přitom odvozeno z termínu native speaker – tedy rodilí mluvčí (kteří mateřský jazyk zvládají jinak, nežli jazyk cizí a jsou přitom v neposlední řadě taktéž součástí určité kultury a způsobu myšlení). „Analogicky se o digital native usuzuje: digitální domorodec má svůj domov v digitálním světě moderní informační techniky“ (s. 186 rec. publ). Spitzer, s využitím Ch. Jonese,[20] digitálního domorodce představuje následovně: „Typický jednadvacetiletý člověk v průměru za svůj život: odeslal, respektive přijal 250 000 e-mailů nebo textových zpráv (SMS); strávil 10 000 hodin s mobilem; hrál 5 000 hodin videohry; strávil 3 500 hodin na sociálních sítích (např. Facebook)“ (s. 186 rec. publ.).

 Spitzer výstižně pokračuje[21] v líčení charakteristik (přesněji postižení) digitálního domorodce a klade fundamentální otázku, zda digitální revoluce je požehnáním, nebo prokletím? A co tento způsob života pro lidi dlouhodobě vlastně znamená? Přidává ještě termín Generation Google, což jsou mladší zástupci digitálních domorodců. Narození po roce 1993, který vůbec nepamatují dobu bez počítačů, internetu a vyhledavače Google, který se online objevuje v roce 1998. „Právě této generaci se dnes připisují zvláštní schopnosti při užívání informační a komunikační techniky, které my starší digitální imigranti nemáme“ (s. 189-190 rec. publ.). Průzkumy přitom naznačují, že Generation Google nepoužívá internet jenom k vyhledávání in formací či dokonce k učení. Především jej používá ke komunikaci s přáteli, která dříve probíhala osobním kontaktem např. na školním dvoře. Důležité je pro ně rovněž stahování hudby a her. Spitzer zcela správně zpochybňuje mýty ohledně technologických dovedností této generace – „mnohonásobně vychvalované digitální schopnosti mladé generace se při bližším ohledání rozplynou jako dým“ (s. 193 rec. publ.). A to i ve světle předběžných znalostí, které fungují jako filtr. Kdo totiž o nějakém oboru neví vůbec nic, ani pomocí Googlu nezmoudří. „Tyto odborné znalosti člověku žádný řidičák na internet ani žádné mediální kompetence nenahradí. Proto je nesmyslné tvrdit, že naši paměť pro věcné vědomosti lze nahradit znalostí hyperlinků a URL. Ty netvoří žádné souvislé odborné vědění a nehodí se ani jako filtr“ (s. 191 rec. publ.). „… Generation Google je vlastně generací „Ctrl+C a Ctrl+V““ (s. 192 rec. publ.). O čemž svědčí narůstající množství plagiátů. K povrchnosti nevede jen internet, ale i e-knihy nahrazující tištěné učebnice. Učení z nich je přitom méně efektivní.[22] Žádná generace digitálně zázračných dětí tedy rozhodně nevyrůstá.[23] Spitzer z pozice neurobiologa konstatuje, že digitální média způsobují u mladých úpadek vzdělání. Při jejich používání se vytváří málo senzomotorických otisků a výrazných změn a omezení doznává i příslušné sociální prostředí. „Představa digital natives, kteří nasávají a osvojují si počítač a internet spolu s mateřským mlékem, se … ukazuje jako mýtus. Hloubku duševní práce, nezbytnou pro učení, nahrazuje digitální povrchnost“ (s. 200 rec. publ.). Za zapamatování (a obrazně i za vytesání do mramoru) stojí také následné Spitzerovo varování: „V této souvislosti představují digitální učebnice další názorný příklad toho, že vzdělání následující generace rozhodně nesmíme přenechat jen volné ruce trhu“ (tamtéž).

Život v digitálním věku se vyznačuje tím, že děláme mnoho věcí najednou. Pro současné vyřizování mnoha úkolů se prosadil novotvar multitasking.[24] Především dopadům mediálního multitastingu je věnována kapitola 10. Multitasking: narušená pozornost. Nicméně současné vykonávání mnoha činností nemusí být typické pouze pro digitální média a někdy nabývá značně bizarních podob.[25] Ohledně současného využívání více médií, a s tím spojeného současného vyřizování více úkolů naráz, Spitzer předkládá závěry, že uvedené hraje v duševním zdraví mladých značnou roli. Díky multitaskingu nejsou chytřejší a ani efektivněji nekontrolují vlastní myšlení. Pokusy ukazují, že lidé často současně užívající více médií, vykazují problémy s ovládáním své psychiky. „Při všech duševních schopnostech, které při multitaskingu potřebujeme, dopadají multitaskeři výrazně hůř než nemultitaskeři. Dokonce i při střídání úloh, což je u multitaskerů standard, jsou výrazně pomalejší než nemultitaskeři“ (s. 211 rec. publ.). Experimenty však neodpovídají na otázku, co tyto rozdíly způsobuje. Spitzer se kloní k závěru, že multitaskeři aktivně trénují povrchnost a neefektivnost. „Názor, že člověk může klidně přeskakovat z jednoho úkolu na druhý a že je to užitečné pro efektivní zpracování informací, se každopádně ukázal být sebeklamem“ (s. 212 rec. publ.). A nežli vést mladé k multitaskingu doporučuje – „Raději se plně soustřeďme na to podstatné!“ (dtto).

Negativní dopady digitálních médií na schopnost sebeovládání, čímž tyto vyvolávají stres, mapuje kapitola 11. nesoucí název Sebeovládání versus stres. Startuje odkazem na zkoumání „rozmanitě zastřeného vlivu digitálních médií na naše sebeovládání“ D. Rushkoffa.[26] Spitzer se zeširoka snaží čtenáře poučit o tom, co je sebeovládání, jak je provádíme a co se děje, když lidé sebeovládání ztratí, čemuž digitální média napomáhají.  Představuje pracovní paměť, inhibici a flexibilitu coby tři aspekty sebeovládání. Zamýšlí se nad „učením se chtít“, kdy s naší vůlí „tomu tedy není jinak než s chůzí či mluvením. Také k rozvinutí schopnosti sebeovládání potřebujeme příslušné četné zkušenosti“ (s. 216 rec. publ.). Dospívá k fenoménu stresu, mnohdy až chronickému, ve smyslu nedostatku sebekontroly (ztráty sebekontroly, resp. nedostatku kontroly nad vlastním životem coby spouštěči stresu), přičemž stresové hormony ovlivňují odumírání nervových buněk, což precizuje kapitola následná. Dále představuje chronické vzdávání se sebeovládání a zpochybňuje trénování pozornosti na počítači (kdy všeobecnou duševní výkonnost např. střílecí hry nezlepšují, ač to jejich výrobci vehementně tvrdí). Text neopomíjí poruchy pozornosti, které mohou digitální média způsobovat. Zopakujme, že jako ve všech pasážích i tady s mnoha a mnoha odkazy, resp. představením experimentů a nejrůznějších výzkumů. Které jsou sice prezentovány přehledně, přístupně i zajímavě, ale je jich někdy skoro až příliš. Čtenář je zahlcen, unaven a tuto knihu na jeden zátah lze zvládnout pouze velmi, velmi pracně (Což není výtka, nýbrž pouhé konstatování. Snad je to naopak v něčem i pozitivum). Tradiční shrnutí kapitoly podtrhuje negativní působení digitálních médií na sebeovládání a stres, který tato média vyvolávají. Včetně varovného připomenutí, že velké internetové firmy shromažďují gigantická množství dat o každém uživateli.[27] Zásluhou personalizace vyhledávaných výsledků (u firem jako Google nebo Yahoo) „budeme těmito firmami dlouhodobě stále více ovládáni a obklopeni filtrovou bublinou[28] … Tato informačnětechnická rezignace na sebeurčení nám všem může z dlouhodobého hlediska přinést jen více stresu  …“ (s. 231 rec. publ.).

Škodlivé následky digitalizace našeho světa se netýkají různými způsoby pouze lidského ducha, nýbrž významně i těla. A neboť duch sídlí v těle, negativní tělesné následky se pak projevují též na duchu. Kapitola 12. Nespavost, deprese, závislost a tělesné následky přidává další argumenty, podporující hlavní tezi celé knihy, „totiž, že digitální média našemu duchu dlouhodobě nadmíru škodí“ (s. 232 rec. publ.). Přesvědčivě dokladuje, že právě nespavost, deprese a závislost jsou „nanejvýš nebezpečné následky užívání digitálních médií …“ (s. 244 rec. publ.). Chronický deficit spánku přitom vede nejen ke chronické únavě, ale i obezitě nebo cukrovce. I ve světle nových výzkumů mozku bývá v poslední době obezita dávána do souvislosti se závislostním chováním. Závislostní potenciál internetu je dnes prokázán řadou studií, „sahajících od prosté statistiky výskytu (epidemiologie) až po mechanismus působení (zkoumání mozku))“ (s. 238 rec. publ.).[29] Víme již, že digitální média způsobují závislost, ale i to, proč tomu tak je. Ohledně závislosti Spitzer uvádí mnohé informace, namátkou ohledně pozorované nápadně větší internetové závislosti v asijských zemích, „což je dost možná způsobenou velkou náchylností mnoha zdejších lidí k technickým novinkám v oblasti hraček a zábavy“ (s. 241 rec. publ.).[30] Častými průvodními jevy, v kontextu působení digitálních médií na mysl i tělo, bývají sociální regres a úzkosti, čímž „vzniká sestupná spirála, na jejímž konci čekají nejen deprese a sociální izolace, nýbrž také rozličná tělesná onemocnění, například srdce a krevního oběhu, pohybového aparátu (nedostatek pohybu, špatné sezení) až demenci“ (s. 244 rec. publ.). Spitzer u depresí připomíná, že „u obrazovky málokdo působí opravdu šťastně“ (s. 236 rec. publ.).[31] Ve stáří pak depresivní stavy vyústí občas až do demenčních úpadkových procesů. Nadváha a cukrovka dlouhodobě způsobují poruchy prokrvování, k nimž dochází opět v mozku, což zase může přispívat a vést k demenci. S odkazem na kapitolu 6. opakuje, že měřitelný podíl viny za nadváhu mají audiovizuální média. „Tímto se utváří hned několik mechanismů pro příznivé podmínky k rozvoji demence právě zásluhou digitálních médií, jejichž účinky se přinejmenším sčítají“ (s. 244-245 rec. publ.). Starosti s dlouhodobě očekávanými duševními a tělesnými škodami si je nutné dělat hlavně u dětí a mladistvých. Právě oni digitální média užívají především a mají přitom před sebou ještě dlouhý život – čili „mají i všechny tyto zdravotní škody, způsobené digitálními médii, spoustu času se rozvinout a dlouhodobě vyústit v mnohačetné komplikace“ (s. 245 rec. publ.).[32]

V kapitole 13., příznačně pojmenované Hlavu do písku? – Proč se nic neděje?, se M. Spitzer pokouší vystopovat důvody, proč pořád zavíráme oči před negativními dopady digitálních médií. Úvodem stručně a výstižně tyto rekapituluje, resp. shrnuje závěry předchozích částí knihy. Následně konstatuje „lhostejnost napříč stranami“, s reáliemi týkajícími se v celé kapitole Německa, resp. jeho politické a veřejné scény. Spitzer, mimo jiné, smutně označuje za „skandální, že se veřejné peníze vynakládají na oceňování software, který mladou generaci navádí k násilí, že politici a pedagogové degenerují na hlásné trouby trhu a že – napříč všemi stranami – přetrvává naprostá imunita vůči všem vědecky doloženým poznatkům“ (s. 253 rec. publ.). Připomíná nekritická přejímání „cílů ekonomiky“ (tj. výrobců hardware a software) ministerstvy vědy a vzdělávání, mlžení ministerstva zdravotnictví i cynismus politiků napříč politickým spektrem. Ilustruje příklady chybného informování ze strany politiků, církve (která si to nechce rozházet s mladou generací) a dalších institucí (včetně tolerance v této oblasti taktéž ze strany, jinak obvykle značně kritických, nevládních organizací) a v neposlední řadě si opakovaně stýská ohledně pranýřování za své knihy. Vše v duchu konstatování, že vlastně už „všichni trpíme digitální demencí, ale nikdo si ničeho nevšimne!“. Právě proto. A tudíž proti tomu už nikdo neprotestuje. Neboť nás digitální média balamutí od kolébky až po hrob, a je „pro nás stále obtížnější jasně rozpoznat, co s námi provádějí“ (s. 264 rec. publ.). Amen.

Poslední kapitola 14. Co dělat? vyznívá o něco optimističtěji. M. Spitzer uznává, že digitální média se stala součástí naší kultury, zvyšují produktivitu práce, ulehčují nám život a představují „velký zábavný faktor“. Moderní svět by se bez digitálního zpracování informací zhroutil. Proto nám tedy nemůže jít „o to, abychom média porazili nebo dokonce odstranili“ (s. 266 rec. publ.). Ale současně však víme, že digitální média mají vysoký závislostní potenciál a dlouhodobě škodí tělu a především duchu. Digitální média vedou k tomu, že mozek méně používáme a jeho výkonnost časem klesá. Mozek se scvrkává a vzniká „začarovaný kruh sestávající ze ztráty sebekontroly, postupného duševního i tělesného úpadku, sociálního sestupu, osamění, stresu a deprese; snižuje kvalitu života a vede ke smrti, která se dostaví o několik let předčasně“ (dtto). Předchozí kapitoly popisují mechanizmy a souvislosti, v této knize souborně pojmenované výrazem digitální demence.[33] Duševní úpadek a jeho průběh přitom závisí na výchozí úrovni, tedy konkrétně na výchozí úrovni formování mozku. Používání digitálních médií vede k tomu, že u mladých se vývoj mozku opožďuje a jejich duševní výkonnost tedy již od počátku zůstává pod úrovní svých možností. Což se týká nejenom myšlení, ale i vůle, emocí a hlavně sociálního chování. Uvedené lze dokumentovat výzkumy mozku, což ostatně celá představovaná kniha činí. Na utváření mozku se přitom nemalou rolí podílí také dědičnost, kterou ovšem (zatím) nedokážeme ovládat. Tudíž nám (zatím) „zbývá jen jediná možnost: povzbuzovat formování našeho mozku, a tedy i našeho ducha, a vyhýbat se všemu, co mu v tom brání“ (s. 267 rec. publ.). Spitzer razí heslo „formováním mozku proti jeho úpadku“ a radí vyhýbat se všem věcem, které našemu mozku neprospívají. „Už jenom čistě z hlediska času jsou digitální média zdaleka nejdůležitějším negativně působícím faktorem“ (s. 269 rec. publ.). Mezi doporučeními zmiňuje i průzkumy poukazující na významu dvojjazyčnosti z hlediska formování mozku i oddálení případného nástupu demence. Doporučení, co můžeme s digitálními médii dělat, srovnává s tím, co reálně funguje, ale i nefunguje u jiných závislostí (např. u cigaret nefunguje osvěta ani dobré rady). Spitzer klade otázku potřebnosti „řidičáku na internet“, diskutuje mediální kompetence, zabývá se „mozkovým joggingem“, apeluje „nenechte se jarmarečními vyvolávači okrást o rozum“, kritizuje bombardování dnešních mladistvých násilím a sexem či oslavuje poslání medicíny. Tyto pasáže už leckomu ovšem mohou zavánět nudně-otravným moralizováním.

Shrnutí poslední kapitoly je delší. Silně připomíná letáčky o správném cvičení, správném držení těla, správném dýchání, správném stravování, správném spaní etc., které si po tuctech odnášíme od nejrůznějších lékařů, terapeutů či léčitelů (a které obvykle příliš nerespektujeme, resp. mnohdy to vlastně ani nejde).[34] Spitzer totiž závěrem přidává „pár zcela praktických tipů“, jak můžete pro sebe ohledně digitální demence něco udělat. Tyto představme pouze heslovitě a v parafrázované podobě:[35] Stravujte se zdravě!, Alespoň půlhodinku denně se hýbejte!, Pokuste se být méně „zamyšlení“!, Pouštějte se pouze do věcí, které můžete uskutečnit!, Pomáhejte druhým!, Peníze nám nepřinášejí štěstí ani zdraví!, Občas poslouchejte při plném soustředění hudbu!, Zpívejte, protože je to velmi zdravé!, Usmívejte se!, Buďte aktivní a překonávejte překážky!, Zjednodušte si život!, Travte čas ve volné přírodě!, Dopřávejte si pocit naplněného života s druhými lidmi!, Přestaňte hlavy příštích generaci zasypávat odpadky! „A last, but not least: vyhýbejte se digitálním médiím. Opravdu způsobují … tloustnutí, ohlupují nás, činí nás agresivními, osamělými, nemocnými a nešťastnými. Omezte dětem dávkování, protože to je jediné opatření, které má prokazatelně pozitivní efekt. Každý den, který vaše dítě stráví bez digitálních médií, je čas vyhraný“ (s. 292 rec. publ.). 

(konec II. části recenze)

     

 

 

 

Klaus o Marxovi – bohužel ne jako vědec o vědci

 

Radim Valenčík

 

Václav Klaus mě svým pečlivě připraveným vystoupením v Trevíru hodně zklamal. A mrzí mě to, protože mu v dnešní době téměř ve všem (tedy, když zrovna neamnestuje) fandím. Považuji ho za člověka, který si uchoval úctu ke vědě a který na sobě stále tvrdě pracuje, aby se dobral pochopení podstaty současného dění. Řada věcí, které v Trevíru řekl, jsou pravdivé a výstižné.

Bohužel v tom nejdůležitějším se nejen mýlí, ale způsobem své kritiky se dostal na úroveň prznitelů Marxe. Vztah mezi dílem a jeho možným zneužitím je složitý a diskuse k tomuto vztahu budou existovat vždy, protože definitivní řešení asi neexistuje. V určitém smyslu má Klaus pravdu, když říká, resp. parafrázuje: "Jeden významný myslitel kdysi řekl, že se síla jakéhokoli učení nejlépe projeví v jeho trivializaci." Jenže zrovna tak by bylo možné vyslovit další moudra, jako třeba:

- Čím je myšlenkový odkaz kohokoli významnější, tím je větší snaha různých parazitů si přisvojit jeho výklad, odkaz zprznit a následně zneužít.

- Trivializace každého významného díla, které obsahuje přesahy oproti stávajícímu poznání, znamená jeho podřízení pohledu, který tyto přesahy nepochopil a zůstává na úrovní zastaralého poznání.

A tak dále a tak dále...

Problém Klause je v tom, že metoda jeho hodnocení Marxe je v podstatě shodná s metodou, kterou, jeho slovy "kulturní marxismus (nedaleko od Trevíru vzniklá frankfurtská škola Adorna, Horkheimera a Habermase)" prznil Marxe:

- Ignoruje se metodologie, se kterou Marx pracoval (a už vůbec se nevyužívá její přínos).

- Marxovo dílo se rozseká na kousky.

- Z těchto kousků se vyberou úryvky, které se zveličí (pro potřeby zneužití, viz např. Adorno, nebo naopak kritiky, viz např. Klaus).

- Příslušné úryvky se účelově zařadí do předem připraveného výkladu určité dějinné souvislosti (čím má být podpořen význam této souvislosti, v jednom případě jako pozitivní příklad hodný následování, ve druhém případě jako negativní zavrženíhodný případ).

Mimo jiné stejným způsobem, s využitím stejného postupu a stejné metody, postupovala i většina těch, u kterých Klaus dle vlastních slov "Marxe před téměř šedesáti lety povinně studoval". Působil jsem 12 let v tomto prostředí, ve kterém nám např. bylo vyhrožováno vyhozením z práce, když budeme číst Marxovy "Rukopisy ´Grundrisse´" (pochopitelně jsme je četli tím pozorněji).

Ale takto by vědec neměl postupovat. Nalézání pravdy předpokládá vytváření určitého provázaného systému poznatků, každé dílčí tvrzení má smysl jen v určitém kontextu, součástí vědeckého poznání je i umění komunikovat se znalostí kontextů.

 

K některým prvkům metodologického odkazu Marxe:

1. Marx je především jedním z nejlepších mistrů práce s pojmy, tj. ve využití vzájemného vymezení pojmů, aby v realitě identifikoval, resp. rozpoznal podstatu toho, o co jde, a začlenil příslušný podstatný fenomén do systému poznání. Jedná se o jeden z nejdůležitějších kroků v rozvoji poznání, který v dnešní postmoderní době dost vymizel. A proto se stále jen opakují sterilní konstrukce setrvačného vidění reality bez schopnosti těch, co takto provozují imitování vědy, vidět podstatné přesahy. (Tato kritika se samotného Klause netýká, ten umí pracovat s pojmy a umí pojmenovat to, co druzí nevidí.)

2. Společenský vývoj můžeme nahlížet různě, metodologicky významné však je vidět a chápat společenský vývoj jako přírodně historický proces, jako proces, ve kterém člověk (společnost) přetváří přírodu, a od tohoto procesu přetváření přírody se odvíjí sebeutváření člověka (společnosti). To neoklasická ekonomie neumí a je to jedno z jejích nejvýznamnějších omezení. (Jakkoli počínaje E. v. Böhm-Bawerkem vnesla do vývoje ekonomického myšlení nové prvky a odhalila řadu jednostranností v Marxově díle, resp. závěrů, které neplatily tak obecně, jak Marx předpokládal – v upozornění na tuto skutečnost má Klaus pravdu, část odkazu Marxe v oblasti ekonomické teorie zastarala, ale to je u vyvíjející se teorie přirozené.) Marxův monismus na základě přírodně historického pojetí vývoje společnosti je dnes rovněž velmi významný jako protiváha relativizující postmoderny.

3. Rovněž tak Marxovy poznatky v oblasti zájmové podmíněnosti jak rozvoje poznání, tak i při jeho aplikaci nejsou úplně nevýznamné. Povinností dobré teorie (včetně ekonomické) je zkoumat zájmovou podmíněnost rozvoje a uplatnění teorie v praxi, včetně identifikování příslušných mezičlánků. (Některé prvky jsou v Marxově díle překonané, to, že zájmová podmíněnost existuje, že ekonomická věda by měla přispět k jejímu identifikování, že problém vztahu teorie a praxe je rovněž předmětem teorie však platí; Klaus se spousty problémů ve svém úsilí prosadit liberální myšlení mohl vyvarovat, pokud by si něco z této části Marxova metodologického odkazu zcela pragmaticky osvojil v kontextu s prosazením orientace na svobodného a zodpovědného jednotlivce.)

 

Pro úplnost uveřejňuji celé Klausovo vystoupení v Trevíru, do kterého vkládám své, jen stručné, poznámky (proložením odlišeny):

 

Václav Klaus: Dvě stě let od narození Karla Marxe a jeho nová obří socha v Trevíru

 

Děkuji za pozvání na dnešní setkání, které, alespoň doufám, je akcí protestní. Že tedy není ani oslavou, ale ani pouhým pasivním připomenutím Karla Marxe. Přišli jsme sem proto, abychom varovali před bagatelizováním vlivu, který Marx po celých uplynulých dvě stě let ve světě měl, a stále ještě má.

Nehodlám zde teď rozebírat jeho dílo a polemizovat s jeho hlavními, už tisíckrát rozebíranými a kritizovanými tezemi, na to jsou akce jiné. Nejsem ale ani pro lacinou trivializaci Marxe. Nezjednodušujme si to. Marx byl – ať se nám to líbí nebo nelíbí – významným reprezentantem společenských věd a jedním z největších a nejúspěšnějších ideologů v dějinách, i když v mém oboru, tj. v ekonomii, měl a má druhořadý význam. Půl století si pamatuji výrok jednoho z největších ekonomů druhé poloviny dvacátého století Paula Samuelsona, že Marx sice byl významný "social scientist", ale v ekonomii byl "postricardiáncem menšího významu". Vyslovil to v roce 1968, v okamžiku stopadesátého výročí Marxova narození, kdy Marxova hvězda pořád ještě stála hodně vysoko (ač jsme mnozí její falešný svit už tehdy dobře viděli).

K tomu: Očima P. Samuelsona, pokud bychom jeho pojetí ekonomie brali jako univerzální, by se to takto jevit mohlo. Z hlediska vývoje ekonomie jako vědy, z hlediska dalších otázek, které pod ekonomickou teorii spadají, je to hodně zjednodušující.

Dnešní den je třeba využít jako výzvu k přemýšlení o tom, k čemu mohou zdánlivě nevinné, na první pohled scientistně a akademicky vyslovované myšlenky ambiciózního, nesmírně pracovitého a cílevědomého intelektuála ve světě, který čeká na své radikální věrozvěsty, vést. To říkám jako někdo, kdo prožil více než čtyři desetiletí svého života v politickém, ekonomickém a sociálním systému, který Marx svým dílem předurčil, propagoval a svou předstíranou vědeckostí v očích mnoha lidí legitimizoval. A jako někdo, kdo Marxe před téměř šedesáti lety povinně studoval.

K tomu: Marx rozhodně neadresuje své dílo jen "radikálním věrozvěstům", resp. ani ne především jim. Marx si velmi dobře uvědomuje, že rozhodující je akceptování poznatků vědeckou obcí, a proto se obrací především k ní. A zůstává důsledně na půdě vědy, kdy svá tvrzení formuluje jako zdůvodněnou alternativu vůči korektně reprodukovanému stávajícímu poznání. Pokud ho někdo kritizuje, měl by být v argumentaci alespoň tak korektní, jako on.

Často se dostáváme do konfliktu s názorem Marxových věrných stoupenců, kteří jsou i dnes přesvědčeni, že Marx světu odevzdal skvělé myšlenky, ale že ty nebyly správně pochopeny, interpretovány a realizovány. Že bylo jeho učení zneužito, zjednodušeno, ztrivializováno. S tím zásadně nesouhlasím. Jeden významný myslitel kdysi řekl, že se síla jakéhokoli učení nejlépe projeví v jeho trivializaci. Přesně to se – oprávněně – stalo Marxovi. Marx se stal ikonou socialismu a komunismu.

K tomu: O tom jsem již hovořil.

Jeho útok na kapitalismus a tržní ekonomiku předznamenal celé dvacáté století se všemi jeho ničivými ideologiemi a praktikami. A hrozí s překvapivě narůstající silou i ve století dvacátém prvním. Marx kapitalismus a tržní ekonomiku odstranit chtěl a navíc dobře věděl (a říkal to výslovně), že uskutečnění komunistického ideálu vyžaduje diktaturu proletariátu. Diktatura, byť ne proletariátu, byla po roce 1917 v Rusku a později v dalších zemích světa – s desítkami, ne-li stovkami miliónů obětí – zavedena. Marx k tomu přispěl výrazně.

Je známá jeho aktivistická a intelektuály burcující teze, že myslitelé nesmějí svět pouze vykládat, ale že ho musí i měnit. To se mu skutečně podařilo. Komunistické diktatury dvacátého století od Marxe oddělit nelze, jakkoli by si to jeho dnešní stoupenci tolik přáli.

K tomu: Pokud někdo zná Marxovo dílo, pak si nemůže nepovšimnout toho, že Marx velmi podrobně hovoří o pozitivní roli trhu i kapitálu, teprve pak následně o historické omezenosti těchto fenoménů. Dobu této omezenosti však posouvá hodně daleko. Například zdůrazňuje význam trhu za socialismu (Kritika Gotthajského programu). Pravda je, že jeho učení o úloze dělnické třídy (diktatuře proletariátu) je dnes nutné podrobit výraznému kritickému přehodnocení. Ale toto přehodnocení včetně oprávněné kritiky a včetně praktických důsledků původní koncepce nelze dělat zkratkovitě.

Postavení obřího Marxova pomníku, navíc financovaného stále ještě převážně komunistickou, Marxem inspirovanou Čínou, považují mnozí lidé nejen v jeho rodném Německu, ale i u nás za výsměch. Za výsměch dějinám, za výsměch obětem režimů, které vznikly na bázi Marxova učení, za výsměch dnešku. Tento pomník je totiž produktem dneška, dneška, který svobodnou společnost a tržní ekonomiku opět odsouvá do pozadí. Je to i dnes prováděno v duchu Marxova učení, tentokráte převedeného do formy kulturního marxismu (nedaleko od Trevíru vzniklé frankfurtské školy Adorna, Horkheimera a Habermase).

K tomu: Čína není komunistická, takové zjednodušení bych opravdu nečekal. A míchat sem Frankfurtskou školu?

Znovu se nám vrací – byť v nových podobách a pod novými prapory, tentokráte méně rudými, o to více zelenými a duhovými – revoluční utopismus, který kapitalismus dnešní doby považuje za stejné selhání, za jaké ho před sto padesáti lety, kdy dokončoval svůj Das Kapital, považoval Marx. Tento revoluční marxismus je i v současnosti naším zásadním nepřítelem.

K tomu: Plně souhlasím. Jen tak trochu nechápu, kdo reprezentuje Klausův "kapitalismus dnešní doby". Klaus ano a v tom mu fandím, pokud budu moci mu i pomůžu. AfD? To si nejsem tak jist, určitě ne celá. Juncker asi ne, toho Klaus zavrhl. Co Merkel nebo Macron? Nebo Trump za Velkou louží?

Co zrodilo Marxe a tisíce či spíše miliony jeho následovníků? Byla to především nepokora před člověkem a lidskými dějinami. Tváří v tvář nespravedlnostem a nedokonalostem, kterých je v každé lidské společnosti dostatek, Marx a marxisté prosadili názor, že je nutné starý svět zbourat a začít jakoby od nuly, jinak, nově, bez respektu k dosud vytvořenému, bez respektu k obřímu společenskému dědictví, které je produktem minulých generací, bez pokusu navázat na minulost a spokojit se s dílčími, my ekonomové bychom řekli marginálními změnami. Marxismus vznikl jako plod nepochopení a/nebo nerespektování společenských zákonitostí a samotné lidské podstaty. Vznikl na bázi předpokladu, že jsou lidé v zásadě stejní, že jsou pouhou součástí celku, který může a musí být řízen shora, nikoli být evolučně utvářen na základě svobody a svobodného jednání každého jednotlivce.

K tomu: Ale to ne. Tady Klaus jen dokumentuje to, jak špatně ho před 60 léty marxisté Marxe učili. K tomu snad jen toto, kdo ví, bude vědět, o co jde: SVOBODNÝ ROZVOJ KAŽDÉHO JE PODMĺNKOU SVOBODNÉHO ROZVOJE VŠECH. (Marx je bytostně spjat s pojetím člověka jako svébytné individuality, jako toho, jehož základní náplní života je svobodný rozvoj.)

Marxismus je třeba znát i dnes. Nepřetržitě vznikají nové, pro svobodu člověka nesmírně nebezpečné ideologie, které sice na první pohled nemají s původním marxismem nic společného, ale ve skutečnosti jsou budovány na stejném základě. Proto nesmí být dnešní výročí oslavou Marxe a marxismu, ale varováním před ním. Musí být výzvou k zamyšlení a k otevření očí. A k "prokouknutí" těch ideologií, které – ač si to leckdy nepřiznávají – z marxismu přímo či nepřímo, vědomě či nevědomě, vycházejí.

K tomu: V tom se s Klausem shodnu. Jen bych ho doplnil, že by to chtělo taky trochu znát skutečného Marxe, tedy to, co napsal přímo on, a nikoli jen toho ukradeného, toho ze seconhandu, toho ze sekundárních zdrojů upravených marxisty.

Je mimo veškeré chápání, že se dnešního odhalování Marxova pomníku účastní nejvyšší představitel Evropské unie. Pro řadu lidí je to překvapení a zklamání. Pro mne nikoliv. Pro mne je to přiznání vlivu, který Marx na náš dnešek a na progresivistický, téměř marxiánský projekt evropské integrace v jeho dnešní podobě Evropské unie má.

K tomu: Tak nějak to taky cítím. Raději než stavět pomníky poctivě si něco od Marxe přečíst. Stavění pomníků vždy vede k té již diskutované trivializaci odkazu bez znalosti původního textu.

Václav Klaus, podklad pro vystoupení na akci "AfD gegen Marx-Kult", Best Western Hotel, Trevír, 4. května 2018. Publikováno v deníku Právo dne 5. května 2018.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zdařilý seminář ve Sněmovně: Ekonomická filosofie pro 21. století

 

Radim Valenčík

 

Měl jsem příležitost zúčastnit se semináře "Ekonomická filosofie pro 21. století", který se koná pod záštitou poslance Jiřího Kobzy, který se zabývá (dle pozvánky) "teoretickou reflexí výrazných proměn světové i domácí ekonomiky a hospodářské politiky v posledním, zejména v souvislosti s expanzí globalizačních a integračních trendů".

Kdy a kde: Od 13. června od 9 do 13 hodin, Poslanecká sněmovna, sál J 205, budova Sněmovní 1, Praha 1.

Plánované diskusní příspěvky a vystoupení:

Zahájení semináře: 9:00

Mgr. Jiří Kobza – poslanec Parlamentu ČR za hnutí SPD

Sociologické kontexty ekonomických proměn moderní společnosti

PhDr. Petr Hampl, PhD. - sociolog

Změna ekonomických paradigmat v postdemokratické a postmoderní společnosti v procesu plíživé socializace

Doc. Ing. Miroslav Ševčík – děkan Národohospodářské fakulty VŠE

Ekonomika globalizace

Doc. Ing. Marek Loužek, PhD. - ekonom, VŠE

Ekonomický konzervatismus

PhDr. Jiří Hejlek – filosof, manažer

Dopady proměn světové ekonomiky na problematiku mezinárodní bezpečnosti

Ing. Martin Koller – vojenský a bezpečnostní analytik

Ing. Et Ing. Jan Skopeček – poslanec PS PČR, ekonom

Národní ekonomické a sociální priority pohledem zleva

PhDr. Josef Skála – filosof

Od parního stroje k virtuální realitě: čeká nás blackout nebo Společnost 4.0?

Ing. Hynek Beran - energetický expert, CIIRC ČVUT

Ekonomická kolonizace českých zemí v historickém kontextu

Ing. Karel Kříž- ekonom, předseda představenstva poradenské společnosti Value Added a.s.

Stále hlubší integrace na cestě k desintegraci

Ing. Hana Lipovská – ekonomka, Masarykova univerzita, Institut Václava Klause

Geopolitické souvislosti současných ekonomických změn

Prof. PhDr. Oskar Krejčí, CSc.  – politolog, ředitel Institutu globálních studií UJAK

Diskuse

 

Moje stručná charakteristika a úvodní poznámka k dalšímu

Doposud nejreprezentativnější setkání tří složek: Akademické obce, politické reprezentace, aktivní odborně kvalifikované veřejnosti. Monitoroval jsem průběh, přitom tak, abych vystihnul jen to nejdůležitější a aby podání bylo srozumitelné, zajímavé, dávalo ucelený přehled. (Toto píšu po prvních třech vystoupeních a zatím je to velmi zajímavé).

 

Monitorování průběhu

Okamura (zahájení): Lokalizace výrob a další technologické proměny = ekonomický základ decentralizace. Kritika vize centrálních zdrojů, centrálních norem, centrální kontroly, centrálního omezování jednotlivce. Proti tomu více demokracie, více svobody pro jednotlivce. Odvolal se na ekonoma Milana Zeleného.

Hampl: V době růstu ekonomický systém generuje chudobu. Ekonomové problém nevidí. Jak je to možné? Kritika akademické vědy. Rozpad základních hodnot. Absurdity, např.: Máme kapitalismus a většina lidí žije ze státních peněz. Problém zadlužení je převážně problém zneužití lidí s nižším IQ. Minulý režim skončil na zaostávání. Model korporátního socialismu se neosvědčil, hledáme zcela nový model ekonomiky. Problémy, se kterými je nutné se vyrovnat: 1. Zdrojem největších příjmů je dobývání renty. 2. Vláda nadnárodních monopolů. 3. Neúměrné potlačování šedého trhu. 4. Stále větší potlačování běžného podnikání regulacemi. 5. Statisícům lidí je bráněno vstupu na pracovní trh (korumpování dávkami, demotivací exekucemi). 6. Akademická věda ignoruje reálné problémy.

Ševčík: Žijeme v postmoderní a postdemokratické společnosti pod nadvládou mediokracie. Doprovázeno pokusy o zvrácení výsledků voleb organizovanými nátlakovými akcemi. Problémem nejsou selhání trhu, ale selhání byrokracie a selhání politiků, kdy systematicky dochází ke zneužívání tzv. "veřejného zájmu". Jsou porušována základní ekonomická paradigmata, i to, co považoval za samozřejmé i Keynes: 1. V období růstu se nevyrovnávají deficity. 2. Vše se řeší naléváním peněz do ekonomiky. 3. Neúměrně se rozšiřuje veřejný sektor. 4. Staré členské země ve velké většině neplní svá vlastní dluhová kritéria. Proti monetizaci dluhu. (Moje poznámka: Ještě horší je, když globální bankovní systém umožňuje monetizaci cizích veřejných deficitů.) Řešení? Návrat k osvědčeným původním paradigmatům ekonomie a chápání ekonomiky. (Moje poznámka: Významné, ale samo ještě nestačí.)

Skopeček: Název měl být raději: "Jak zbourat socialistický ekonomický systém?" Bude SPD zbabělá a přihlásí se k některé verzi socialismu, nebo se přihlásí k individuálním svobodám a trhu? (Moje poznámka: Když se na libovolný tržní akt podíváme jako na řešení kooperativní hry, na první pohled uvidíme, že problém s trhem není tak jednoduchý, viz: http://radimvalencik.pise.cz/5783-vize-218-analyza-trhu-1.html a další dvě pokračování.) První krok: Vrátit do veřejnosti diskusi o základních ekonomických otázkách, která probíhala na začátku 90. let. Návazně bude nutné dramaticky reformovat EU.

Hejlek: Z hlediska historického nadhledu (jako třeba dnes pro nás středověká filozofie) jsou liberalismus a socialismus jednovaječná dvojčata. Není mezi nimi tak dramatický rozdíl, jak se zdá účastníkům sporu mezi příznivci jednoho či druhého. Můj pohled je z pozice tradičních pospolitostí. Trh není tak nevinný, závisí, kdo se ho zmocní. Musí být udržen v mezích, do kterých patří, a vykázán z oblastí, do kterých nepatří. Světu vládne globální plutokracie, tj. téměř neviditelná neuvěřitelně uzoučká vláda lidí s neuvěřitelně velkou mocí, která živí armády politiků, novinářů, akademických pracovníků, příslušníků showbyznysu a ne nevýznamné pracovníků reklamy. Problém rovnosti nelze plně řešit, diskriminaci lze odstranit jen částečně. Proti monopolům, podpora komunitního vlastnictví, kontrola měny, význam menšího podnikání.

Skála: Napříč stále větším spektrem sílí poznání, že stávající rámec vývoje ekonomiky se vyčerpal a je nutná poměrně zásadní změna. Jedna z příčin – výrazná záměna práce technikou. Rovněž tak může přijít mnohem větší krize než v roce 2008. Jen na dividendách odchází z české ekonomiky 8-9 %. K tomu marže z reexportů (např. přes Německo 60 % exportu z ČR do Číny apod.), transfer přes vnitropodnikové ceny, atd. Pak dochází na základní životní podmínky – např. bydlení. Tři možnosti: 1. Vyřeší to ruka trhu proti vůli jakýchsi socialistických spiklenců. 2. Přes tzv. "sociální podporu" (bydlení apod.) se budou z veřejných rozpočtů do soukromých kapes těžit stále větší a větší prostředky. 3. Solidaritu uvnitř ČR a svéprávnost navenek, abychom nebyli dojnou krávou – potřebujeme základní, tj. vskutku gründerské průlomy podnikatelského veřejného sektoru. Lze ufinancovat z mrtvých aktiv ČNB.

Beran: Nutno vidět prizmatem energetické udržitelnosti ekonomiky. Velká rizika z technologických důvodů už od roku 2022.

Loužek: Je globalizace nevyhnutelná? Globalizace je mnohorozměrná a vrstevnatá. Statistiky za uplynulých 100 let na nějaké zásadní změny v integraci neukazují. (Moje poznámka: Pokud chápeme globalizaci jako prostředí, které vyvolává radikální zesílení globální konkurence, tak se o podstatnou změnu jedná.) Z trojúhelníku "globalizace-národní stát-demokracie" jsou dosažitelné vždy jen dva vrcholy. Aktuálnost této otázky z hlediska současných referend o vystoupení z většího celku. Optimální velikost států – porovnat náklady se zisky pro udržování většího celku. Velké státy se chovají jako sloni v porcelánu. Zkušenost ukázuje, že státy se mohou rozdělit demokraticky.

Lipovská: Vznik a vývoj EU jako postupné vaření žáby. (Moje poznámka: Velmi pěkně ilustrováno na faktech.) Zneužití krizí k postupným krokům integrace. Evropská centrální banka porušila smlouvy týkající se měnové integrace, tudíž ani my těmito smlouvami nejsme vázáni. Euro může vést k dezintegraci EU. Srovnání tvorby společných jmen (jako jazyka ekonomie) s umělými jazyky. Popis praktik účelového falšování maastrichtských kritérií v době vzniku EU. Z hlediska mnoha zásadních ekonomických parametrů v současné době eurozóna diverguje, což je přímo proti logice měnové unie. Existuje "severní" a "jižní" křídlo EU, ale v úplně jiné podobě a podle jiných principů, než se říká.

Krejčí: Připomenutí: Spengler – "Zánik Západu". Naše západní civilizace je příliš sebestředná. "Vyprahlost evropského ducha." Hlavní problémy: 1. Zadluženost nejvýznamnějších zemí (i té nejvýznamnější). 2. Pokračující a nezadržitelná divergence bohatství v rozvinutém světě. Průmysl 4.0 – jak zaměstnat zbytečné lidi? 3. Přírodní procesy typu oteplení. 4. Nárůst populace.

Předběžné shrnutí: Seminář se velmi podařil, a to přes velmi odlišné pohledy (nebo právě proto?). Všichni asi cítí, že nás čekají složité doby. Ze vzájemných reakcí vystupujících i v diskusi, kterého se účastnilo publikum, bylo cítit určitou sounáležitost přítomných.

 

Řečníky spojovalo několik obecných myšlenek, které se pokusím shrnout takto:

1. Ať se nám to líbí či nikoli, problémy se hromadí a gradují, a to nejen v naší zemi, čekají nás poměrně výrazné společenské turbulence.

2. Jedním z problémů je, že pro orientaci v současné složité a patrně i přelomové době nemáme dostatečnou oporu ve společenských vědách; ty selhávají přinejmenším v tom smyslu, že mainstream společenských věd se snaží problémy nevidět, ignoruje je a uzavírá se do "svých" schémat hodnocení svých výstupů.

3. Tváří v tvář narůstajícím problémům nelze nevidět, že selhává i současné vedení EU, které se již dříve dopustilo řady zásadních chyb, nepoučilo se z nich a pokračování stávajících trendů vyšší administrativní centralizace EU bez pochopení současných problémů se stává jedním z největších rizik.

Ať už vystupující zdůrazňovali význam národních zájmů, liberálních principů, konzervativních hodnot včetně křesťanství, globální rizika, myšlenku pokroku apod. shodli se přinejmenším v chuti vzájemně komunikovat, "tomografovat" z pozice různých názorů současnou realitu a hledat společně přijatelnou rámcovou vizi orientovanou na strategické chování naší země v širším kontextu.

Byl jsem již na mnoha akcích podobného typu, ale tato se nejvíce vyznačovala snahou o spolupráci při současném respektování velmi odlišných východisek. Ta ovšem při bližším zkoumání nemusejí být tak odlišná, jak by se mohlo zdát na první pohled. Patrně je tomu tak i proto, že všichni vystupující patří ke kriticky a nezávisle přemýšlejícím lidem, kteří si uvědomují, jak obtížné a dramatické situace budeme muset zvládnout.

 

Návazně na to si dovolím několik svých poznámek k tomu, co bylo v jednotlivých vystoupeních a v navazující diskusi řečeno:

1. Pokud chceme propojit jednotlivé pohledy, musíme vycházet z pochopení širších rámců toho, v čem se odehrává současný vývoj a které odpoví na otázku příčin současných problémů. Za příčinu můžeme považovat (přebírám z toho, co bylo řešeno v diskusi) vyčerpávání současného systému, jeho zásadní deformace v důsledku byrokratizace a postátnění, neomezenou vládu plutokratických struktur v důsledku v historii nevídané majetkové divergence, nezvládnutou sílící globální konkurenci, která drtí slabší, atd. Podle mého názoru je hlavní příčinou to, že jsme účastníky změn srovnatelných s průmyslovou revolucí, změn, které souvisí se zrodem nového dominantního sektoru založeného na produktivních službách, jejichž plné využití předpokládá postupné eliminování bariér pro nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností člověka a pro jeho společenský vzestup. Protože jsme účastníky tohoto procesu, nevidíme ho dostatečně z nadhledu, zejména v případě, kdy nejsme schopni překročit práh setrvačného vidění reality.

2. Z hlediska předcházejícího platí, že převážná část změn probíhá spontánně, zejména ty, které jsou spojeny se snahou toho, co se již přežilo, udržet své pozice. Na podporu nového základu ekonomiky tvořeného službami, které člověku umožní mimo jiné využívat volný čas k rozvoji jeho schopností, je nutné realizovat komplexní reformy podporující vývoj ve směru takových individuálních a svobodně uzavíraných kontraktů (směnných aktů), při kterých se ekonomické efekty uplatnění lidských schopností stanou zdrojem financování těch, kteří tyto schopností získali, a těch, kteří se poskytováním produktivních služeb o rozvoj těchto schopností zasloužili. Na tomto základě bude sílit to, co někdy označujeme pojmem "nová ekonomika" a o čemž někdy nemáme dostatečnou konkrétní představu.

3. Jednou z polarit v nastávajících diskusích, které nás čekají, bude otázka role trhu a státu (související s otázkou vlastnických vztahů i jejich změn). Podle mého názoru tyto diskuse mohou být podstatně obsažnější a věcnější, pokud si uvědomíme, že každý, i ten nejjednodušší, akt směny lze chápat jako určité řešení určité kooperativní hry (konkrétně (S, d) Nashova vyjednávacího problému), které není většinou (v obecném případě) jednoznačně určeno, které vždy závisí na vícero kontextech, v nichž se příslušná hra hraje v realitě. To umožní vidět problematiku role a vlastnických vztahů z více úhlů, z nichž lze pak následně v každém konkrétním případě skládat ucelený obraz toho, o co jde, a také se vyvarovat nedorozumění typu staré indické bajky o třech slepicích, které potkají slona, a každá vydává za jedinou pravdu to, co ze svého omezeného pohledu vidí. K tomu viz můj příspěvek v pracovní části tohoto čísla.

 

Potud stručně několik mých postřehů a myšlenek. Ze semináře vzejde sborník, který budou mít možnost mít případní zájemci k dispozici alespoň v elektronické podobě.

Závěrem jedno přání z pozice člověka oddaného vědě, který současně vědu považuje za naprosto nezastupitelnou oporu při řešení problémů praxe, a to zejména v dobách, kdy se tyto problémy hromadí a gradují, aniž bychom měli společně sdílenou představu o cestě jejich řešení: Hledejme způsob, jak kvalifikovaně komunikovat ve snaze hledat řešení současných problémů, neobviňujme se navzájem, ale respektujme pravidla vědy, vytlačme z veřejného prostoru poctivých diskusí ty, kteří se ji snaží narušit nálepkováním, pomluvami, kádrováním, udavačství a jinými projevy zla (možná je dobře, že s touto podnětnou diskusí přišla právě SPD, která sama je jednou z obětí nahrazování argumentace nálepkováním, pomluvami, kádrováním, udavačstvím apod.)



 

 

 

 

 

4. Pracovní materiály

 

 

K pozici základního příjmu v českém sociálním systému

 

Jan Mertl

 

Diskuse o zavedení základního příjmu jsou často zaměřeny na země, které nemají dostatečně vyvinutý systém sociálního zabezpečení nebo usilují o jeho reformu, případně mají dostatek peněz a vymýšlejí, jak si vylepšit sociální politiku. Hlavním lákadlem je zjednodušení vyplácení dávek, přičemž se má na mysli jejich neekvivalentní vyplácení ze státního rozpočtu. V zemích s propracovanějším systémem sociálního zabezpečení zahrnujícím sociální pojištění se případné zavedení základního příjmu dostává do konfliktu s principem ekvivalence, který sociální pojištění ve značné míře obsahuje. Podíváme-li se na český systém, pak, i když sociální pojištění je v některých parametrech deformováno, pro nemoc, invaliditu, stáří a nezaměstnanost, existuje a je žádoucí posilovat jeho systémovou roli. Současně při podrobnějším pohledu na konfiguraci řady existujících dávek a sociálních subsystémů si lze povšimnout, že určité prvky základního příjmu máme v Česku již nyní, pouze jim tak neříkáme a jsou vázané na jednotlivé sociální situace.

Pokud si probereme sociální situace postupně, dostaneme následující členění.

Zaměstnání – roli základního příjmu hraje – avšak nikoli nepodmíněně a bez vazby na ekonomickou aktivitu - minimální mzda, která je stanovena arbitrárním rozhodnutím na základě kolektivního vyjednávání (podmínkou jejího vyplácení však je zaměstnání)

Nezaměstnanost, nemoc – roli základního příjmu hraje svým způsobem charakter výpočtu dávek pojištění v nezaměstnanosti a nemocenského pojištění, které jsou s redukčními hranicemi, zastropované a časově omezené

Rodičovství – roli základního příjmu hraje rodičovský příspěvek pro pečujícího rodiče

Důchod – roli základního příjmu hraje základní výměra starobního, resp. invalidního důchodu

Nezaopatřené děti – roli základního příjmu hraje přídavek na dítě (pro chudé domácnosti do 2,4 násobku životního minima)

Osoby bez zdanitelných příjmů – roli základního příjmu hraje životní, případně existenční minimum

Z toho vyplývá, že velkou většinu sociálních situací v průběhu života stávající systém sociálního zabezpečení už určitou formou základního příjmu pokrývá, tj. myšlenka, že i bez přímé zásluhovosti nemůže daný občan zůstat v ekonomice bez prostředků, je do určité míry naplňována. Rozdíl oproti návrhům na univerzální základní příjem je ve dvou hlavních bodech: jednak výše těchto dávek není (ani zdaleka) jednotná a způsob jejich výpočtu se významně liší - často se jedná o skokově měněné veličiny na základě veřejné volby a politického cyklu, jednak kritériem pro jejich přiznání je uznaná sociální situace, určitým způsobem extrémní pojetí v tomto směru ukazuje koncept existenčního minima, které postačuje pouze k holému přežití a je svým způsobem trestem za nedostatečnou aktivitu na trhu práce, nemá-li občan jinou sociální okolnost, kterou je mu možno "uznat". Stávající prvky základního příjmu tedy nejsou nepodmíněné – naopak přímo závisí na sociální situaci, v níž se občan nachází.

Z hlediska koncepce sociálního zabezpečení a úlohy základního příjmu v něm lze tedy uvažovat o dvou způsobech, jakým by mohl být koncept základního příjmu využit. Prvním, realističtějším, je sjednocení dosavadních neekvivalentních dávek sociálního zabezpečení do jedné, nazvané např. základní státní podpora, která by byla např. ve výši 30 procent mediánové (či průměrné) mzdy. Na tuto dávku by měl nárok každý občan, který není nezaopatřeným dítětem a je bez pracovního či jiného příjmu do určité hranice. V případně nezaopatřených dětí by tato dávka byla adekvátně nižší, odpovídající v zásadě univerzálně pojatým přídavkům na děti, jak jsou známy např. z německého sociálního systému. Pokud bychom nechtěli zavádět novou jednotnou dávku, nabízí se též možnost sjednotit vyplácení rodičovského příspěvku, životního minima, podpory v nezaměstnanosti a základní výměry důchodu pod jeden výpočtový systém s výše uvedenou logikou, a tyto výdaje hradit přímo ze státního rozpočtu (z daní), čemuž jejich neekvivalentní charakter nahrává.

Druhým způsobem je ten, který se testoval např. ve Finsku a proběhlo o něm neúspěšné referendum ve Švýcarsku, tedy že by základní příjem byl vyplácen v určité výši zcela bez ohledu na sociální situaci. V českém sociálním systému by toto vedlo k výraznému omezení smyslu sociálního pojištění, a pokud by se přistoupilo i k výplatě základního příjmu těm, kteří pracují či mají příjmy nad určitou hranicí, bylo by to buď fiskálně velmi náročné, anebo by to vedlo k nízké výši takto univerzálně vypláceného příjmu, čímž by se jeho smysl poměrně významně omezil.  Lze tedy shrnout, že nepodmíněné vyplácení základního příjmu vzhledem ke stávající konstrukci a fiskálním možnostem českého systému sociálního zabezpečení není za dané situace perspektivním řešením.

Pokud tedy zůstaneme u první varianty, tedy náhrady a sjednocení základních neekvivalentně vyplácených dávek při zachování podmíněností příslušnou sociální situací, mohlo by to přinést paradoxně i posílení principů sociálního pojištění – pokud by se základní státní podpora hradila z daní, mohly by se zrušit nebo významně omezit stávající redukční hranice v nemocenském a důchodovém pojištění a pojištění v nezaměstnanosti. Jejich stávajícím smyslem totiž je zvýšit míru solidarity s nízkopříjmovými osobami, která by však byla nově zajištěna právě základní státní podpora.  V jednotlivých sociálních situacích by to pak vypadalo takto:

Zaměstnání – situace se nemění (pro zaměstnance zůstává garancí příjmů minimální mzda)

Nezaměstnanost, nemoc – základní příjem poskytuje základní sociální ochranu, sociální pojištění je plně ekvivalentní, povinné, ale dávka i pojistné jsou doplňkem úrovně základního příjmu ve vazbě na životní úroveň občana danou jeho příjmem ze zaměstnání

Rodičovství – roli základního příjmu hraje rodičovský příspěvek pro pečujícího rodiče, doplněno univerzálním přídavkem na děti jako formou základního příjmu na dítě.

Důchod – roli základního příjmu hraje základní výměra starobního (invalidního) důchodu – podstatně zvýšená oproti stávajícímu stavu, ekvivalentní část důchodu je poskytována ze systému NDC (sociální pojištění), případně též penzijní nadstavby 

Nezaopatřené děti – roli základního příjmu hraje univerzální přídavek na dítě poskytovaný na žádost

Osoby bez zdanitelných příjmů – roli základního příjmu hraje životní minimum, koncept existenčního minima je zrušen a nahrazen aktivní politikou zaměstnanosti a prací s nezaměstnanými (s respektováním toho, že pokud pro někoho nelze ani aktivní snahou vhodnou práci nalézt, např. z důvodu poklesu ekonomického cyklu, tak je prostě nezaměstnán), je zrušen poměrně komplikovaný mechanismus výpočtu životního minima podle členů domácnosti a nahrazen prostým procentem z mediánové (průměrné) mzdy

Tato konstrukce se jeví jako výhodnější z několika důvodů. Za prvé tím, že zachovává konstrukční prvky českého sociálního systému a je kompatibilní se stávajícím stavem, umožňuje jeho evoluci. Radikální revoluční reformy ve stylu "vše nahradíme základním příjmem, případně negativní daní" jsou sice lákavé, ale musí k nim být koncepční důvod a zásadní politický konsensus – ani jedno není v Česku splněno. Za druhé posiluje význam sociálního pojištění, protože vazba mezi zaplaceným pojistným a navýšením životní úrovně bude vyšší než je dnes, kdy solidarita v sociálním pojištění do určité míry supluje daňové výdaje státního rozpočtu. Za třetí zachovává možnost diferenciace mezi jednotlivými sociálními situacemi – to samozřejmě nemusí být žádoucí, ale na druhé straně pokud konsensus bude např. takový, že osoby bez zdanitelných příjmů mají mít přece jen nižší základní příjem než např. pečující rodič, lze to v konstrukci dávky základního příjmu zohlednit např. odlišným nižším procentem z mediánových (nebo průměrných) mezd – např. 25 procent. Stejně tak, pokud by byla vůle nastavit např. minimální mzdu jako vyšší procento mediánu (nebo průměru) – např. 45 procent, pak by byla automaticky nastavena relace mezi základním příjmem a minimálním výdělkem pro ty, kteří pracují.

Jak už bylo zmíněno, ideálem zastánců základního příjmu je nepodmíněné vyplácení takové částky, která poskytuje určitou konsensuálně uznanou životní úroveň každému členu společnosti. I když koncept flexibilních peněz, který je dnes základem centrálního bankovnictví, možná časem povede i k takovým řešením, nelze pominout i další funkce sociálního zabezpečení a fiskální rozměr těchto úvah. Zejména v českém sociálním prostředí je významnou hodnotou též motivace k práci a nepodmíněné vyplácení dávek nelze bez dalšího zhodnocení sociální situace příjemců doporučit. Na druhé straně určité zjednodušení systému a vyřešení tlaku na univerzalitu v jednotlivých sociálních situacích je žádoucí. Jako kompromisní řešení se tak jeví z daní hrazená dávka (dávky), které budou stanoveny procentem z mediánové (nebo průměrné) mzdy, takto by mohla být stanovena i minimální mzda. Tím by byla zajištěna vazba na národohospodářský vývoj a omezil by se vliv politického cyklu na stanovení výše těchto dávek a tím i na rozpočtové výdaje. V případě, že by bylo žádoucí omezit vliv kolísání ekonomického cyklu a tedy i mzdové úrovně na výši dávek, lze použít i sofistikovanější schémata na stanovení základu pro výpočet základní státní podpory, např. průměry z mediánových nebo průměrných mezd za 4 roky, což je typická délka ekonomického cyklu, případně ponechat určitý prostor pro zásahy vlády, ale tak, aby základní mechanismus automatické valorizace zůstal zachován.



 

 

 

 

 

 

Aplikace teorie kooperativních her k analýze trhu

 

Radim Valenčík

 

Úvod

Diskuse o tom, zda trh je tím, co umožňuje efektivní kooperaci lidí a vytváření pozitivních mezilidských vztahů, nebo zda naopak je příčinou deformace vztahů mezi lidmi, budou patrně ještě dlouho doprovázet vývoj naší civilizace. Ve zideologizované podobě se pak budou promítat do politických diskusí o tom, jak řešit společenské problémy.

Zde se nabízí určitý prostor pro teorii, která může přistoupit k analýze trhu s využitím jí vlastních prostředků, a přenést jej z roviny, kdy "každý má svou pravdu" do roviny poctivé vědecké analýzy. Ta někdy umožňuje spor rozřešit, pokud se k tomu vybaví potřebnými teoretickými nástroji.

Příkladem, kdy teorie takovou roli sehrála, mohou být výzkumy provedené na Komorní hůrce (prokopání štol v celkové délce přibližně 300 metrů), které významně přispěly především k vyřešení sporů mezi neptunisty a plutonisty na přelomu 18. a 19. století. Neptunisté (Neptun byl římský bůh moří) byli přesvědčeny, že návrší Komorní hůrky vzniklo usazením ve vodě, zatímco plutonisté (Pluto - bůh podsvětí) byli přesvědčeny, že vznik Komorní hůrky souvisí s "vnitrozemským ohněm", zdrojem sopečných erupcí. V tzv. Trpasličí díře se prokázalo, když zde narazili na sopouch, že se skutečně jedná o sopku, viz např.:

http://cestovani.kr-karlovarsky.cz/cz/pronavstevniky/Priroda/Prirodnizajimavosti/Stranky/Komornihurka.aspx

Tento příklad je sice z jiné oblasti, ale ukazuje to nejpodstatnější. Pokud má věda k dispozici vhodné teoretické prostředky, může spor vyřešit. Pokud je k dispozici nemá, může spor pokračovat a mohou se do něj promítat nejrůznější zájmy.

Ukážeme, že vhodným nástrojem k řešení problematiky role trhu (a tím i k odideologizování sporu o roli trhu) může být aparát teorie kooperativních her. Ten k tomuto účelu ovšem musíme nejdříve určitým způsobem zdokonalit a současně připravit půdu pro jeho aplikaci několika důležitými teoretickými kroky.

Význam role směny se nejlépe vyjádří prostřednictvím tzv. krabicového grafu. Jedná se o plochu ve tvaru obdélníku, která obsahuje všechny možné kombinace rozdělení statků mezi dva subjekty (spotřebitele):

Posun z jednoho bodu od druhého uvnitř dané plochy vyjadřuje nějaký akt směny. Pokud do dané plochy promítneme indiferenční křivky jednoho a druhého subjektu, snadno (na první pohled vidíme), že body optima mohou být jen v bodech, kde se indiferenční křivky dotýkají. Množina všech těchto bodů tvoří smluvní křivku.

 

Obrázek 1:

Přechod z výchozího bodu (kde se indiferenční křivky protínají) do bodu na některý z bodů smluvní křivky není jednoznačně určen. Uvedenou situaci si můžeme představit též jako jeden z konkrétních a typických příkladů (S, d) Nashova vyjednávacího problému:

 

Obrázek 2:

 

Teorie zná několik či přesněji mnoho řešení (S, d) Nashova vyjednávacího problému, které můžeme rozlišit a prezentovat např. takto:

- Čtyři triviální řešení (dvě diktátorská, rovnostářské, maximální suma výplat):

- Historicky významná (Nashovo řešení, Kali-Smorodinského řešení, Raiffovo sekvenční řešení)

- Skupiny řešení odvíjejících se od maximální sumy výplat, ale uvažující kompenzace jednomu za subjektů

- Sekvenční řešení různého typu, ke kterým vede mj. i problém kompenzací v řešeních založených na maximalizaci sumy výplat

Velká část uvedených řešení je v současné době axiomatizována a je to spíše otázka techniky najít vhodnou axiomatizaci pro některé z řešení, která doposud axiomatizována nejsou či která jsou modifikací stávajících řešení.

 

První důležitý poznatek získaný na základě aplikace teorie kooperativních her

Představme si nyní ten nejjednodušší akt trhu: Dva směňující subjekty, kteří si mezi sebou směňují jeden statek za druhý.

Můžeme předpokládat, že změna bude vyhovovat následujícím předpokladů:

- Postavení mezi subjekty je symetrické (žádný ze subjektů nemá větší či menší vyjednávací sílu apod.).

- Řešení musí být dosažitelné.

- Řešení musí vyhovovat požadavku individuální racionality (tj. každý ze subjektů dá přednost tomu řešení, které je pro něj lepší).

- Řešení musí vyhovovat požadavku kolektivní racionality (tj. pokud si oproti určité situaci může alespoň jeden ze subjektů polepšit, aniž by si druhý pohoršil, nemůže být daná situace optimální z hlediska kolektivní racionality).

Ukazuje se, že i v případě, kdy omezíme řešení těmito požadavky, není jednoznačně určeno, jak směna proběhne. Jinými slovy – nabízí se nekonečné množství řešení, určitá množina řešení, z nichž každé vyhovuje zadaným podmínkám.

V realitě ovšem směna proběhne a má zcela konkrétní parametry. Přitom o výsledku směny nerozhodoval pouze náhodný výběr.

Co z toho vyplývá? Vyplývá z toho to, že pokud má být výsledek směny i v té nejjednodušší situaci určen jednoznačně, musí jej ovlivnit ještě další podmínky.

To se zdá být tvrzením zcela triviálním, vyplývají z něj ovšem ještě další otázky:

- Jakou podobu mají tyto dodatečné podmínky?

- V jaké podobě tyto dodatečné podmínky existují v realitě?

- Jak tyto podmínky zadat, resp. identifikovat?

Všimněme si, že jakmile na tyto otázky narazíme, jakmile si uvědomíme jejich existenci, začínám se nám i ten nejjednodušší tržní akt jevit úplně v jiné podobě, než jak jsme jej chápali dosud. Přesněji – velká většina lidí, kteří se doposud podrobněji anatomií prostého aktu směny nezabývali, si začne uvědomovat, že problém je podstatně složitější, než se na první pohled zdálo. Popisujeme tím sice jen subjektivní pocit člověka, nicméně i jeho zaznamenání je důležitý jev, se kterým může teorie pracovat.

Nyní vyslovíme důležitou hypotézu, které se budeme držet v dalších úvahách. Tím naše úvahy získají určitý směr, který bude čtenář moci sledovat.

Hypotéza: Každý akt směny se v realitě odehrává v určitých podmínkách, a pokud jej chceme vyjádřit prostřednictvím aparátku kooperativních her tak, abychom mohli jednoznačně určit řešení příslušné kooperativní hry, musíme znát kontextuální hry podmiňující danou kooperativní hru, tj. hry, které s původní hrou určitým způsobem souvisejí.

K tomu podrobněji: V realitě není žádná hra zcela izolována od dalších her:

- Od těch her, které ji předcházely a zadaly její parametry.

- Od těch her, které budou následovat a které budou ovlivněny výplatami původní hry.

- Od her, které probíhají paralelně a určují některé parametry původní hry.

Doporučení: Vždy, když hovoříme o trhu, neměli bychom si při posuzování jeho role všímat jen prosté abstrakce jednoduchého tržního aktu, směny mezi dvěma subjekty bez další konkretizace toho, v jakých kontext daná hra probíhá.

Poznámka: Teorie her v této souvislosti hovoří o tzv. metahrách, což je propojení dvou či více základních, resp. původních her. Podle nás se o metahru jedná tehdy, když si hráči přesně uvědomují to, jak jsou hry propojeny. V realitě však spíše vnímají související hry jen jako určitý kontext.

 

Význam předpokladu produktivního charakteru spotřeby

Jednou z komplikací, na které teorie popisující trh naráží, je pojem užitku, resp. pojem preferencí, prostřednictvím jejichž vyjádření orientaci na maximalizaci užitku v neoklasické teorii vyjadřujeme.

V našem přístupu předpokládáme převoditelnost zvýšení užitku do příjmových efektů, resp. to, že subjektům jde o zvyšování současného hodnoty budoucího příjmu, a to i v případě, kdy směňované statky slouží ke spotřebě. Prožitkový mechanismus nechápeme jako cílotvorný, ale rozhodovací. Orientuje člověka ve složitém světě tak, aby maximalizoval současnou hodnotu budoucího příjmu.

Model se tím stává podstatně jednodušší. Odchylky od reality pak vysvětlujeme nedokonalostmi prožitkového mechanismu, které jsme schopni poměrně přesně popsat a typické selhání lidského rozhodování identifikovat i s jejich příčinami, na základě toho je pak utřídit.

Důležité je, že i když budeme modelovat prostý akt směny za předpokladu prožitkového mechanismu dokonale orientujícího na maximalizaci současné hodnoty budoucího příjmu, není řešení prostého aktu směny jednoznačně určeno.

Poznámka: Klasická ekonomie příslušný poměr určuje jednoznačně. Je to poměr vycházející z množství práce (měřené časem), který je ve směňovaných statcích obsažen. Takový pohled má ovšem dva problémy:

- Aby takto směnný akt proběhl, musí být splněno velké množství předpokladů v takové podobě, v jaké je to prakticky nereálné.

- V případě, že by směnný akt proběhl v poměru určeném množstvím práce ve směňovaných statcích, lišily by se příjmové efekty směny získané jednotlivými subjekty.

 

Využití investičních příležitostí

Velmi významná část kontraktů má podobu vztahu mezi tím, kdo poskytuje investiční prostředky (věřitel) a investiční příležitosti (dlužník). Čím více jsou využívány investiční příležitosti podle míry jejich výnosnosti, a to bez ohledu, kdo je jejich vlastníkem, tím je ekonomický systém společnosti efektivnější.

Výše uvedené platí ovšem jen v prvním přiblížení. Tedy potud, pokud neuvažujeme skutečnost, že investiční příležitosti nejsou na sobě nezávislé. Obecně platí, že jakékoli dvě investiční příležitosti se mohou vzájemně podporovat či naopak vzájemně potlačovat. Uvedeme dva nejjednodušší případy:

- Případ podpory (indukované investiční příležitosti): Někdo si v malé obci vhodné k rekreaci pořídil hotel. Tím vytvořil investiční příležitost pro rozšíření prodejem v místní prodejně.

- Případ omezování (eliminující investiční příležitosti): V obci, kde bylo několik menších krámků, si někdo zřídil supermarket. Většina krámků musela být zavřena, protože nebyly schopny sortimentem, cenou ani otevírací dobou konkurovat v důsledku výnosů z rozsahu.

Některé investice jsou přímo a záměrně zaměřené na to, aby podporovaly vznik a možnost realizace vlastních investičních příležitostí, současně pak omezovaly či zcela vylučovaly možnost toho, aby někdo druhý využil své investiční příležitosti, které by jeho investičním příležitostem konkurovaly. Jsou to zejména investice, kterými se subjekty disponujícími většími investičním prostředky oddělují od těch, kteří takovými prostředky nedisponují, tj. investice do omezování vertikální mobility (možnosti společenského vzestupu) a ekonomické, následně i sociální segregace.

Existence těchto investic má zajímavý důsledek: Ve všech kontraktech, které jsou kontextuálně těmito investicemi podmíněny, tedy v kontraktech, kdy se rozdělení příjmů z kooperativní hry promítá do navazující poziční hry výše uvedeného typu, existuje (a to zcela logicky) silná tendence k rovnostářskému rozdělení těchto příjmů. Při jiném rozdělení, resp. rozdělení totiž v navazující hře ten, kdo získá méně, ztrácí.

Vzájemná podmíněnost vzniku a podpory či omezování investičních příležitostí v důsledku určité kooperativní hry je jednou z nejvýznamnějších forem kontextuálních her.

Vzájemná podmíněnost investičních příležitostí má významný behaviorální aspekt. Neexistuje subjekt, který by dohlédl celou vzájemnou podmíněnost realizace investičních příležitostí, resp. který by si dokázal představit to, jak na sebe výsledky kooperativních her navazují tím, že podporují či naopak omezují využívání dalších investičních příležitostí v dalších, tedy navazujících hrách. Nicméně většina subjektů si tuto podmíněnost v různých podobách uvědomuje, přitom v té míře, v jaké jsou toho schopni, tj. s nejrůznějšími omezeními. Omezení, při vytváření představ o vzájemné podmíněnosti realizace investičních příležitostí a tedy i představ o povaze a důsledcích jednotlivých her, jsou typickou behaviorální problematikou. Existenci těchto omezení a jejich významnou roli behaviorální aspekt přístupu k dané problematice chápe jako výchozí parametr badatelské situace, následně pak identifikuje a třídí jednotlivé standardní situace, hledá jejich příčiny, využívá evoluční přístup či některá již dříve odhalená specifika lidské psychiky.

Odsud vyplývá důležitý pohled na to, jak chápat roli kontextuálních her při konkretizaci podmínek, které determinují jednoznačné řešení každé z kooperativních her.

Ten lze formulovat jako oponenturu následujícího názoru: To, že každý směnný akt lze modelovat jako kooperativní hru a že tato hra zpravidla (téměř nikdy) nemá jednoznačné řešení, je fakt, který je nutné brát jako takový. Teorie her vymezí jen oblast řešení, konkrétní řešení v každém reálném případě je věc čiré náhody.

Tomu může úspěšně oponovat následující názor: Dodatečné parametry každé původní hry mají podobu různě uvědomovaného (různě představovaného) ze strany jednotlivých hráč§ kontextu příslušné hry. Přitom platí:

- Žádný z hráčů nedohlédne "konce" vší podmíněnosti kooperativních her.

- Každý z hráčů pracuje s jinou představou o kontextu her.

- Ani při dobré vůli se formou komunikace hráči nedokážou shodnou na parametrech dané kooperativní hry, které vyplývají z jejího kontextu.

- Pokud se součástí vyjednávání stává odhad parametrů dané hry, hráči mohou licitovat a zpravidla také licitují, tj. prezentují svůj odhad tak, aby ovlivnili rozhodování druhého hráče ve svůj prospěch.

- Ten, kdo se snaží danou situaci teoreticky rekonstruovat (jako badatel) rovněž nedohlédne všechny kontexty a o tom, s jakou představou pracují jednotliví účastníci hry má také velmi omezenou představu.

Nicméně – a to je podstatné – znalost kooperativních her, standardních situací, metod analýzy vlivu kooperativních her, behaviorálního aspektu fungování lidské psychiky apod. umožňuje z čiré nahodilosti možných řešení ukrojit podstatný kus racionálního výkladu reálných situací, a to včetně racionálního výkladu zdánlivých iracionalit, kterých se účastníci hry dopouštějí.

Pro praxi je zejména důležité rozlišit a obnažit dva odlišné přístupy:

- Poziční investování zaměřené na potlačení investičních příležitostí druhých hráčů.

- Investování do vlastního rozvoje, které zpravidla otevírá prostor pro realizaci investičních příležitostí druhých hráčů.

Jinými slovy jde o vytváření podmínek pro to, aby možnosti vlastního rozvoje a společenského vzestupu nebyly nejen limitovány nedostatkem investičních prostředků, ale hlavně nebyly potlačovány pozičním investováním.

Konkrétní příklad: Zavedení toho, co nazýváme postgraduální nadstavbou současného průběžného systému penzijního pojištění, není důležité jen svými bezprostředními důsledky (motivací zúčastněných k tomu, aby byli déle fit a déle produktivní, aby byl penzijní systém stabilní), ale především tím, že generuje velké množství investičních příležitostí, kterými mohou disponovat další subjekty (zdaleka nejen lidé v penzijním věku), a to aniž by docházelo k omezování možnosti realizace investičních příležitostí, kterými mohou aktuálně ne potenciálně (v důsledku indukování) disponovat druzí. Při řešení konkrétních otázek reformy společnosti je proto nutné vždy vycházet z následujícího:

- Jaký typ kontraktů (typu HCC) umožňujeme, jakou podobu mají tyto kontrakty z hlediska teorie her.

- Jaký je kontext těchto kontraktů z hlediska polarity omezování či naopak podpory vzniku dalších investičních příležitostí druhých subjektů.

- Jak s přihlédnutím k obojímu nastavit parametry příslušné kooperativní hry (tj. reformy založené na kontraktech určitého typu).

 

Model výpalného

Prostřednictvím aparátu teorie kooperativních her můžeme dát i model výpalného či s touto hrou související hry typu "Peníze, nebo život". U her tohoto typu jsou významné následující aspekty:

- nerovné postavení hráčů

- existence záporných výplat

- jedná se o skupinu her, z nichž při analýze identifikujeme pouze některé z nich


 

Typ kooperativní hry "Výpalné":

 

x1 – vzájemný nezájem (výchozí situace, se kterou porovnáváme, co se bude dít dál).

x2 – agresivní akt (jeden ztrácí agresivním aktem, druhý se vystavuje riziku)

x3 – výběr výpalného (oba si zlepšují oproti situaci vzniklé agresivním aktem, ale oběť agresora ztrácí oproti výchozí situaci)

 

Typ kooperativní hry "Peníze, nebo život":

Záporné výplaty hráčů mohou mít velmi vysokou zápornou hodnotu.

Interpretace jednotlivých parametrů hry je vždy spojena s analýzou kontextu, ve kterém se hra hraje. To platí například i pro vymezení oblasti kladných i záporných výplat.

Při modelování reality prostřednictvím těchto her se můžeme setkat s podstatnými odchylkami výsledků, které dává model, od reality. To zpravidla ukazuje na to, že se hraje ještě některá další či některé další hry, které jsme do modelu nezahrnuli.

Rovněž tak zdánlivě iracionální chování některého hráče v uvedených hrách nemusí ještě znamenat, že omezenou racionalitu na straně hráče. Právě naopak. V některých případech může signalizovat skutečnost, že hráč si uvědomuje některý kontext dané konkrétní hry lépe než ten, kdo hru modeluje.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



[1] Zasíťovaní dementi doby digitální I. Marathon, 150, 2018, roč. 22, č. 2, s. 8-16. ISSN 1211-8591. http://www.valencik.cz

[2] Heidelberg: Spektrum Akademischer Verlag 2002. 512 s. ISBN 9783827413963.                                     

[3] Stuttgart: Klett 2005. 288 s. ISBN 3120101702. Zde M. Spitzer také ostře kritizuje média. Mimo jiné líčí, kterak vysoká míra násilí na obrazovkách (a v médiích obecně) prokazatelně činí mladé lidi více násilnickými. 

[4] München: Droemersche Verlagsanstalt 2012. 368 stran. ISBN 9783426276037.

[5] Nejenom duchu, ale i lidskému tělu. Rekapitulaci negativních dopadů digitálních médií nalézá čtenář v úvodu kapitoly 13. (s. 246-247 rec. publ.). „Digitální média způsobují závislost a okrádají nás o spánek. Poškozují paměť, berou nám duševní práci, a proto jsou pro potřeby učení v oblasti vzdělávání naprosto nevhodná. Ohledně našeho ducha a našich vzájemných styků nemají žádné pozitivní účinky … Kdo si klikáním myší otevírá virtuální svět, dokáže o něm přemýšlet mnohem hůř (neboť výrazně pomaleji) než ti, kteří chápou (tedy uchopují) reálný svět … Sociální online sítě narušují sociální chování a podněcují úzkosti a deprese. Navzdory … tvrzením o schopnostech digital natives užívání internetu zpravidla narušuje cílené vyhledávání informací a sebekontrolu. Nedostatečné formování mozku, především v jeho předních oblastech, odpovídajících za pozornost a sociální funkce, vede k poruchám pozornosti a narůstající depresivnosti. A užívání digitálních médií v mateřské škole nebo na nižším stupni základní školy je vzhledem k velké tvárnosti mozku v dětské věku v podstatě totéž jako navykání mladých lidí na nebezpečnou návykovou drogu … K tomu se přidávají ještě zcela jednoduché účinky způsobené permanentním „kropením“ jistými tématy: sex v médiích vede k častějšímu sexu u mladistvých …, akční hry svádějí k riskantní jízdě autem …, alkoholické scény ve filmech mají vliv na větší spotřebu alkoholu a ve filmu zobrazená sebevražda přispívá k nárůstu skutečných sebevražd …“ (s. 246 rec. publ.). Schematické znázornění faktorů pozitivních (chápání se světa rukama, hudba, sport, divadlo, vztahy, rodina, práce apod.) a negativních (TV, DVD, videa, herní konzole, počítačové hry, stálé online připojení, stres a multitasking) na formování mozku v průběhu života, na jeho vzestup a úpadek přináší, v poslední kapitole (s. 267 rec. publ.) Kapitola 14. současně rekapituluje mechanizmy a souvislosti souhrnně nazývané digitální demencí.  

[6] Práce Carra a Spitzera se v mnohém překrývají a doplňují. Spitzer přitom na Carra a jeho práce na několika místech knihy Digitální demence odkazuje. V titulu Kybernemoc! již nikoli. V recenzované knize N. G. Carra (originál z roku 2011) jméno M. Spitzera nefiguruje. Ani v odkazech pod čarou, ani v doporučené další četbě.  

[7] Možná jde o přirovnání silně přitažené za vlasy. Spitzer straší (v mnohém přitom zcela oprávněně) digitálními médii tak zaujatě, že to připomíná strašení ohledně závislostí u mediálně známého psychiatra K. Nešpora. Jeho výroky jsou často spíše kontraproduktivní, a on sám působí hodně fanaticky, komicky a především hodně, hodně nenormálně. Mnozí nemají v lásce umanutě fanatické dobroděje, kteří věří ve své poslání, spočívající v tom, že musí ostatní – neosvícené – za každou cenu spasit před nimi samými. Příliš mnoho dobra totiž strašlivě ubližuje.

Přehání však M. Spitzer příliš? V hlavních závěrech pravděpodobně nikoli, nicméně někde (namátkou ohledně počítačových her) jeho nemalá averze z textů čouhá až příliš okatě. Což může být správné věci na škodu.  

[8] Opět je zde možné připomenutí závěrů N. G. Carra, rekapitulovaných první částí této hromadné recenze.

[9] Namátkou „taky“. Možná to podle jakýchsi pravidel spisovné je, nicméně také či taktéž zní i vypadá daleko lépe. Nebo výraz „tys“ … K českému vydání lze ještě dodat, že překladatel se možná úplně přesně neorientuje ve slovech jako technika nebo technologie a v některých dalších. Kdysi bývávalo dobrým zvykem překlad vždy konzultovat s profesionály. Je tomu tak i dnes? Neumětelství či šetření na nepravém místě? Pohled do tiráže říká, že odborná revize textu byla provedena doktorem medicíny. Snad alespoň lékařská terminologie je tedy O.K.

[10] V Předmluvě M. Spitzer uvádí, že se snažil vyhovět vědeckým požadavkům přesnosti, včetně důsledného uvádění pramenů. Což však nemělo přitom být na úkor čitelnosti výsledného textu – proto se „vyhnul udávání signifikancí (p-hodnot)“. Čtenáře však ujišťuje, že se v knize zabýval „jen rozdíly statisticky signifikantními“ (s. 10 rec. publ.) a odkazuje případné zájemce o ověření jednotlivostí na originální prameny. 

[11] Z této trojjediné recenze vychází o trochu lépe text N. G. Carra, především ve srovnání s Digitální demencí (U Kybernemoci je to už fifty fifty).  Což je však hodnocení naprosto subjektivní.  Přiznejme, že to může být zčásti způsobeno i pořadím čtení knih. Recenzent zvolil pořadí abecední a začal knihou Carra. A při následném čtení titulů Spitzera se už trochu nudil a měl místy pocit, že napsané už opakovaně přece někde četl (K tomu ještě umíněně listoval dalšími tituly 4.0, resp. o „robotech na konci tunelu“ a „robotech, kteří nastupují“ a měl už všeho digitálního a kybernetického občas plné zuby. Míněny tituly Šichtařová, M. & Pikora, V.: Robot na konci tunelu aneb Zpráva o podivném stavu světa a co s tím. Praha: NF Distribuce 2017. 300 s. ISBN 9788088200048, resp. Ford, M.: Roboti nastupují: Automatizace, umělá inteligence a hrozba budoucnosti bez práce. Praha: Rybka Publishers 2017. 384 s. ISBN 9788087950463. O nich podrobněji až příště). Možná, že kdyby nejdříve četl a studoval knihy Spitzera, tak by kritické připomínky a postesky směřovaly naopak více k Carrovi ...       

[12] Pro pořádek zopakujme – Carr, N. G.: Is Google Making Us Stupid? What the Internet is Doing to our Brains. Dostupné na https://www.theatlantic.com/magazine/archive/2008/07/is-google-making-us-stupid/306868/. Psáno pro časopis Atlantic Monthly (ISSN 1012-7825) a publikováno v roce 2008 (July/August). 

[13] Srov. kritiku nekritického zavádění digitálních technologií v kontextu tzv. vzdělávání 4.0 in text Pokrokářské mýty vzdělání 4.0 (Marathon, 149, 2018, roč. 22, č. 1, s. 2-11. ISSN 1211-8591. http://www.valencik.cz).

[14] Firma Baby Einstein vzniká roku 1997 a produkuje hračky, videa, knížky a předměty s různými zvuky určenými pro děti mladší dvou let. Cílem hraček a pomůcek je údajně stimulovat činnost mozku a vytvářet nesmírně nadané superděti. Ohledně klamavých očekávání už však proběhly i soudní spory (se závěrem, že videa na schopnosti dětí nevykazují pozorovatelný efekt). Což, včetně závěru, že děti pod dva roky by neměly sledovat obrazovku, připomíná též práce Aikenová, M.: The Cyber Effect: A Pioneering Cyberpsychologist Explains How Human Behavior Changes Online. New York: Spiegel & Grau 2016. 400 s. ISBN 9780812997859.  

[15] Spitzer má i tady asi pravdu, nicméně jeho závěry a doporučení působí mnohdy poněkud jednostranně. Ono samozřejmě každému nestačí si ve školce pouze poctivě hrát s prsty na zvířátka či čísla, aby se stal matematikem … (aneb jak praví lidová moudrost, debil mívá zase obvykle debily). Nicméně laptop do školky opravdu nepatří.

[16] Spitzer, M.: Vorsicht Bildschirm! Elektronische Medien, Gehirnentwicklung, Gesundheit und Gesellschaft. Stuttgart: Klett 2005. 288 s. ISBN 3120101702.

[17] Prensky, M.: Digital Natives, Digital Immigrants. On the Horizon, 2001, roč. 9, č. 5, s. 1-6. ISSN 1074-8121. Dodejme, že Prensky navazuje na materiál Tapscott, D.: Growing Up Digital: The Rise of the Net Generation. New York: McGraw Hill 1998. 338 s. ISSN 0070633614. Představu přirozené využívání ICT nejmladšími generacemi zakládá Tapscott na následujících argumentech. Mnozí na vlastní oči vidí, jak jejich děti (dospívající i malé) používají myš a klávesnici se zarážející samozřejmostí. Dále přidává statistiky užívání ICT podle věku, ukazující, že na rozdíl od starších generací využívají skoro všichni dospívající internet a mobilní telefon.

[18] Digitální domorodci a imigranti se odlišují též např. nákupním chováním. Narození před rokem 1980 jsou zvyklí nakupovat především v reálném světě, což se odráží i v chování na internetu. Digitální domorodci (coby mileniálové) už neznají spojení jako „jít na internet“, neboť být on-line má pro ně být stejně přirozené jako dýchání. Od nakupování mají úplně jiná očekávání, nevidí rozdíl mezi off-line a on-line. I sex přes Skype je pro ně stejný, jako sex skutečný. Někteří místo generace Y navrhují používat pro digitální domorodce výstižnější označení generation me („generace Já“). Oni totiž očekávají, že vždy dostanou personalizovanou nabídku šitou na míru. Oni jsou středobodem všeho, kteří chtějí všechno hned. Značný vliv na jejich chování má i fakt, že dospívali ve věku AG („After Google“). Nástup vyhledávače změnil používání internetu, všechny informace jsou na dosah ruky, stačí jen sáhnout po chytrém telefonu. V oblasti e-commerce má, kromě wi-fi, velký dopad právě přechod z desktopů na smartphony. Digitální domorodci přitom bývají hyperkonektivní 24 hodin denně.

[19] V rec. publ. na s. 185 libozvučně (a obrozenecky) přeloženo jako „tisíciletníci“. Obvykle se však i v českém jazyce hovoří o mileniálech. Jejich vymezení – coby lidí, kteří dospělosti dosáhli na počátku 21. století – přitom nebývá zcela totožné. Někteří za přesný rok začátku mileniálů označují 1978, resp. za tyto pak všechny narozené v období 1978-99. Podle https://it-slovnik.cz/pojem/milenial: Generace mileniálů vyrostla v obklopení moderních technologií a mohla sledovat jejich rozvoj. Tato generace je mnohem tolerantnější k rozdílům, nebojí se následovat svoje sny a mívá mnohem větší ambice než předchozí generace. Typický je pro ně větší optimismus a komunikace s lidmi z ostatních koutů světa přes sociální sítě“. Frekventovanou kategorií se stává i generace Z, jejichž příslušníci se narodili v rozmezí od poloviny 90. let 20. století až do současnosti. Vyrůstali na síti World Wide Web, která začala být po roce 1991 dostupnější. Rodiči této generace jsou typicky zástupci generace X.

[20] Má jít o článek z roku 2008 s názvem Understanding the Digital Natives. Tento však v seznamech literatury přímo nefiguruje. Pouze prostřednictvím odkazu na Jones, Ch.: Students, the Net Generation, and Digital Natives. In Thomas, M. (ed.): Deconstructing Digital Natives: Young People, Technology, and the New Literacies.  New York: Routledge 2011, s. 30-45. 220 s. ISBN 9780415889933.  

[21] „Typický digitální domorodec je buď trvale, nebo alespoň většinou online; permanentně je ve spojení s přáteli a příbuznými prostřednictvím e-mailu, textových zpráv, jakož i přes sociální sítě, několik hodin denně poslouchá hudbu a dělá to i tehdy, když například večer sedí u televize nebo hraje videohru. Nechává se budit mobilem, ráno jako první věc kontroluje doručené zprávy, celý den zůstává online, v jedenáct v noci odesílá poslední esemesku a nechává se uspat hudbou z iPodu nebo mobilu“ (s. 186-187 rec. publ.). Autor této recenze (coby úplně nejstarší součást generace X) žádnou z těchto charakteristik digitálního prokletí nesplňuje. Naštěstí …

[22] Zde lze odkázat na sofistikovanou obhajobu tištěné knihy u N. G. Carra in první část této trojjediné recenze.

[23] Dnešní děti s digitálními technologiemi vyrůstají a berou je jako samozřejmost. Sledují videa, píší si s kamarády, hrají hry. Přirozeně navigují telefony a tablety, které předtím nikdy nedrželi v ruce a rodiče žasnou. Rodiče tak snadno získají dojem, že s technologiemi umí děti přirozeně zacházet a hodinami strávenými před obrazovkami se z nich stávají zběhlí počítačoví experti. Ovšem děti obvykle pouze překlikávají a dotýkají se. Většina moderních zařízení je naprogramována ke snadnému a intuitivnímu ovládání. Pasivní užívání z nikoho experta neudělá. Děti a mládež jsou často technologiemi ovládány a nejsou schopny vyhodnotit příslušná rizika.

[24] Z latinského multi (mnoho) a anglického task (úkol). 

[25] Spitzer cituje jistou americkou herečku, chlubící se popisem svého všedního dne: „Při sexu si ráda čtu nějakou knihu a telefonuji. Tak se dá naráz vyřídit spousta věcí“ (s. 201 rec. publ.). V kontextu multitaskingu Spitzer nezmiňuje rozdíly mezi ženami a muži. Muž, jak se obecně traduje, nedokáže dělat více věcí najednou. 

[26] Rushkoff, D.: Program or Be Programmed: Ten Commands for a Digital Age. Berkeley: Soft Skull Press 2010. 152 s. ISBN 9781593764265.  

[27] Nepříliš optimistickou vizi světa ovládaného informačními korporacemi předkládá publikace Komu patří budoucnost? S podtitulem: Nejste zákazníkem internetových firem: jste jejich produktem (Lanier, J., Praha: Dokořán/Argo 2016. 328 s. ISBN 9788073636982). Kniha zpochybňuje sny o „krásném novém světě“ digitálního věku, ve kterém prostřednictvím sítí volně plynou informace a všechno je dostupné všem a prakticky zdarma. Predikuje spíše trvalý hospodářský sestup a sociální degradaci většiny obyvatel. A na straně opačné koncentraci peněz a moci v rukou těch, kdo vlastní a ovládají nejvýkonnější počítačové servery a největší sítě.

[28] Spitzer zde varovně upozorňuje pouze na jednu ze současných sociálních „bublin“ – nikoli tedy ve smyslu bubliny např. cen nemovitostí, nýbrž jakési klece, ve které především dnešní mladí žijí. I prasknutí těchto bublin přitom může vést k hlubokým krizím … V. Vondruška se v textu Bubliny odcizených generací (Mladá fronta Dnes, 6. 1. 2018, s. 13. ISSN 1210-1168) kriticky zamýšlí nad virtuálními sociálními bublinami, ve kterých současní mladí žijí. Informace na síti jim nahrazují běžný život. Podléhají přitom nebezpečnému bludu, že celý svět je přesně takový, jako lidé, kteří s nimi bublinu sdílejí. O to fatálnější potom bývá konfrontace s realitou … Vondruška připomíná, že způsob komunikace ovlivňuje naše myšlení a nazírání na svět a naopak „normy a životní étos společnosti“ zpětně ovlivňují obsah komunikace. Lidé se odjakživa museli učit, jak pracovat s komunikačními novinkami. „Ale současně si museli zachovat zdravý rozum, protože prioritní bylo postarat se o své přežití“ (s. 6 odkaz. textu). Víceméně stále však přitom lidé žili v reálném světě. Dnes ovšem informace běžný život nahrazují. „Obecně platí, že na uvažování evropské civilizace má stále menší vliv realita. Podléháme virtuálnímu světu“ (dtto). Nová média své uživatele vychovávají „jako zoologické zahrady zvířata v klecích. Pokud je pustíme do přírody, obvykle zahynou, protože se o sebe neumějí postarat …“ (tamtéž).  Vondruška trefně připomíná např. dívky, „které vyrazily ve svatém přesvědčení o své rovnosti do afgánských hor“, a jak tragicky dopadly. Nebo i to, jak se dnešní kluci mezi sebou perou – na internetu vzkáží druhému, že je pitomec …  Mladí se přitom vždy sdružovali ve společenstvích sobě rovných. Všechna sdružení či spolky (typu např. trampů) však své virtuální představy žily pouze občas, cestou na srazy se jejich příslušníci pohybovali v reálném světě. „Dnešní počítačový virtuální svět nic takového nevyžaduje“ (tamtéž) – cesta za přáteli spočívá v kliknutí počítačovým myšákem. Mladí zcela přehlížejí, že technologie bývají sice dobrým slouhou, leč zlým pánem. P.S. Umělou bublinu, ve které žije i pražská kavárna (= netáhla, vzájemně se ujišťující o svém elitářství a morálním imperialismu), trefně vystihl kreslíř Kemel in Právo, 3. 2. 2018 (s. 6, ISSN 1211-2119). V souvislosti s kvílením kavárníků ohledně neúspěchu jejich zoufale prázdného kontejneru na antizemanovské hlasy Kemel načrtl dvojici tzv. intelektuálů v honosném kavárenském prostředí. Kavárník se šálkem v ruce praví kavárnici: „Samozřejmě, že i dalších pět let dokážeme žít s tímto prezidentem. Ale musíme si najít nějakou non-stop kavárnu …“.

[29] Včetně např. rozlišování patologického užívání internetu a počítačové závislosti (blíže viz s. 238 aj. rec. publ.). Spitzer čtenáři nabízí i standardní otázky k indikování internetové závislosti – pro odhad „vlastního ohrožení“. P.S. Autor recenze poctivě odpověděl a získal 13 bodů (přičemž hranice z hlediska zřetelné indicie pro výskyt internetové závislosti je stanovena od hodnoty 28 bodů výše). Počínající demenci přitom ovšem nepopírá … 

[30] Spitzer v Digitální demenci ani v titulu Kybernemoc! nezdůrazňuje, že se závislostí na počítačích mívají problémy obvykle chlapci. Nebezpečnou iluzí je, že z toho „vyrostou“, na to je byznys např. počítačových her příliš mocný. Kluci, ve srovnání s děvčaty, se tak mnohdy více ztrácejí ve virtuálním světě a mívají daleko větší problémy s reálným životem. Kluky škola často vůbec nebaví, častěji hledají ocenění na síti, mnozí se raději nezkouší ani zamilovat a záměrně zůstávají dlouho dětmi. Stávají se závislými na pornu (banalizujícím city) a na počítačových hrách, kam neustále utíkají a odcizují se svému okolí. Pobytem v idealizovaném virtuálním světě muži nezískávají adekvátní podněty pro rozvoj sociálních schopností, které degenerují. Což vede k neschopnosti najít si partnerku, zaměstnání, přátele. Tristní krizi mužnosti (včetně „syndromu odpojeného muže“) se zoufalou neschopností současných mladíků dospět a odolat nástrahám virtuální reality varovně dokládá kniha Odpojený muž: Jak technologie připravuje muže o mužství a co s tím (Zimbardo, P., Coulombová, N. D., Praha: Grada 2017. 280 s. ISBN 9788024757971), založená na důkladném psychosociálním výzkumu. Muži dnes upadají a na vzestupu mají být dívky a ženy. Autoři navrhují též praktická řešení, jak bránit úpadku mužů a otců – v podobě rad a podnětů vládám, školám, rodičům, samotným mužům, ženám v životech těchto mužů i médiím. 

[31] S čímž pravověrný počítačový pařan souhlasit asi nebude.

[32] „Řečeno zjednodušeně: kdyby World of Warcraft hrál jen dědeček s babičkou, nebylo by tak zlé, protože ti už se dlouhodobých zdravotních důsledků svého počínání beztak nedožijí“ (s. 245 rec. publ.). Leč největší část svého bdělého času u médií – tady a teď denně – netráví obvykle dědeček s babičkou, nýbrž vnuk a vnučka …

[33] „Digitální demence se vyznačuje především narůstající neschopností využívat duševní výkony v plném rozsahu a ovládat je, tzn. myslet, chtít, jednat – při vědomí, co se právě děje, kde jsme a v posledku také kdo jsme“ (s. 266 rec. publ.).  

[34] Autor těchto řádků mluví z vlastní zkušenosti. Má předepsáno několikero diet + řadu doporučení, které se však v nemálo ohledech naprosto vylučují. Jedna dieta cosi striktně zakazuje, druhá naopak to samé striktně vyžaduje. Průnik často chybí. Tudíž je nutné zachovat si zdravý selský rozum a normální úsudek a na tyto letáčky nahlížet shovívavě. Stejně jako na knížecí rady např. ohledně vyvarování se stresu. V dnešní době, ve velkoměstě … Jak? Obdobně jako rady vyhýbat se digitálním médiím. Ano, chtěl bych, leč svoboda volby je tady sakra omezená.

[35] Pro odlehčení (a porovnání) přidejme 10 pravidel úspěchu podle DJT: 1. Nedělejte to jen kvůli penězům, 2. Nikdy se nevzdávejte, 3. Dejte si záležet na detailech, 4. Buďte 100% soustředění, 5. Najděte si ty nejlepší zaměstnance, 6. Tvrdě pracujte, 7. Dbejte na své instinkty, 8. Věřte v sama sebe, 9. Nepořádek na stole nevadí, 10. Milujte to, co děláte. Budete-li zásady poctivě dodržovat, dotáhnete to prý tak daleko jako prezident Trump.