Marathon 182

MARATHON

Internet: http://www.valencik.cz/marathon

Vydává:

Radim Valenčík

jménem Otevřené společnosti příznivců

časopisu MARATHON

Vychází od listopadu 1996

Registrační značka: MK ČR 7785

ISSN 1211-8591

Redigují:

Vladimír Prorok

e-mail: prorok@vse.cz

Pavel Syrůček

e-mail: sirucek@vse.cz

Radim Valenčík

e-mail: valencik@seznam.cz

Redakce a administrace:

Radim Valenčík, Ostrovní 16

110 00 Praha 1

MARATHON si a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 30 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

1. Úvodní poznámka

Letošní třetí číslo je plně sestaveno z materiálů, které vznikly při pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize. Tým pravidelných a příležitostných „pěstitelů“ se již stabilizoval a postupně se rozšiřuje. To umožňuje, aby každý den byl publikován nový příspěvek.

Protože ne každý dokáže sledovat vše (žijeme v bouřlivém světě a máme další starosti), uveřejňuji každý měsíc (každé 30. číslo pěstování vize) REPORT, ve kterém shrnuji to nejdůležitější a dávám přehled jednotlivých příspěvků s titulky. Nejnovější právě vychází jako 570. Všechny dosavadní příspěvky mohou zaslat uspořádané jako monografii (každý rok jedna), pokud mně pošlete svoji adresu na vlanecik@seznam.cz .

Propojení Marathonu a pěstování vize se ukazuje přínosné, protože jednotlivá čísla Marathonu lze koncipovat monotematicky a současně vybrat to nejvýznamnější, takže zájemce získá lepší přehled.

1. Jako první je uveřejněn příspěvek, který nejvíce zaujal. Je o tom, jakou má strukturu a jak funguje současná globální moc. Každý může porovnat model obsahující i grafické zobrazení s realitou, resp. s vlastními zkušenostmi a vlastním pozorování.

2. Nejvíce materiálů je věnováno teoretické podstatě dění v oblasti penzijního systému. Zde se totiž nejvíce zrcadlí to, o co jde v dnešní době. Vývoj v této oblasti lze poměrně snadno predikovat. Zde totiž vládní aktéři plně podléhají pokynům cizí moci a ztratili kontrolu nejen nad vlastním rozhodováním ale i nad sebou samými.

3. Jako přínosný a originální byl zařazen příspěvek Rostislava Čuby stručně, ale výstižně nazvaný REDUKCE.

Struktura současné globální moci

Velmi často se setkávám s otázkou typu: "Jak je možné, že se děje to, co se děje?"

Odpovědět není možná bez toho, abychom věděli, jak se zrodila, jak funguje a jak degeneruje současná globální moc. Před několika léty (7. dubna 2017) jsem to popsal v článku "Před Jihlavou: O (degeneraci) současné moci", viz:

Článek zaznamenal rekordní počet přečtení a stále je čten (např. za posledních 12 měsíců zaznamenal přes dva tisíce přečtení). Protože to, jak funguje současná globální moc, se neustále zviditelňuje, mohu s odstupem času dát vylepšený koncept. Začnu grafickým zobrazením, které následně podrobně popíšu:

- Poměrně malý počet lidí (necelá stovka), který se setkává osobně, prostřednictvím elektronického spojení a hlavně prostřednictvím prostředníků z bezprostředního okolí jádra současné globální moci.

- Jedná se o přestárlé osoby ovládané vlastními stereotypy, které na vývoj situace reagují bez perspektivní vize, bez snahy problémy řešit, přitom s jediným cílem – udržet představu o svém významu, své všemocnosti a správnosti stereotypů za každou cenu.

- Představují komplementární spojení finanční moci (ovládaní rozdělování nekrytých dolarových emisí), diverzifikovaného a vysoce koncentrovaného majetku, pozadí zpravodajských služeb (globálně špiclujících, dosazujících, vydírajících a v případě potřeby likvidující poskoky globální moci).

- V současné době prožívá toto jádro krizi svého fyzického odchodu, neschopnosti včlenit nové osobnosti, ztráty kontaktu s realitou, selhávání slupky relativně výkonných slouhů v důsledku permanentního eliminování pozice těch, které lze považovat za svým způsobem reformní a kteří patří mezi více kvalifikované.

- Několik tisíc hierarchicky vůči sobě postavených osob různé generace, jejichž postavení a vliv se odvíjí od možnosti bezprostředního kontaktu se členy jádra současné globální moci.

- Jedná se o sféru, která je nejvíce vystavena dilematu, zda opatrně, nenápadně, s podporou dalších hledat jiné východisko ze současné globální situace než prosazování silou moci a za každou cenu kurzu vedoucího do záhuby všech, či naopak získávat pozici demonstrováním servility vůči jádru současné globální moci.

- V této oblasti neustále dochází k decimování těch, kteří se snaží o nápravu a záchranu, takže zkušenější se snaží získat pozice předstíranou servilitou s nadějí, že pak budou moci změnit něco k lepšímu; zpravidla však mezi tím se změní oni sami a na podporu změny rezignují.

- Příslušníci této sféry mají rodinné či téměř rodinné dědičné vztahy na členy jádra současné globální moci.

- Objektivní a stále se zvyšující tlak na změnu daný reálným vývojem ve světě, kdy role jádra globální moci a prosazování jeho vlivu klesá, posiluje vnitřní reformní trendy ve sféře relativně výkonných slouhů a vyhrocuje problémy uvnitř této sféry.

- Pokud dojde k obratu v globálním dění, bude vývoj v této sféře podstatným způsobem rozhodovat o tom, s jakými "náklady" (útrapami, riziky apod.) bude svět kritickým obdobím procházet.

- V globálním měřítku se jedná o několik stovek tisíc hierarchicky vůči sobě postavených osob v průměru mladších než ve slupce relativně výkonných slouhů působících v nejrůznějších oblastech světa a v oblastech, prostřednictvím kterých se uplatňuje vliv (ekonomika, finanční sféra, zpravodajské služby, vlády, parlamenty, státní správa, soudnictví, mediální mainstream, špičky akademické sféry, kultury apod.).

- Intelektuální i morální úroveň této sféry neustále klesá a tendenci k poklesu bude možné zastavit, až se vytvoří situace pro obrat v globálním dění.

- V současné době tato sféra spíše nevědomě, ale v důsledku svých ambicí a vyprázdněnosti, vyvolává určitý tlak na podporu ortodoxie uvnitř slupky relativně výkonných slouhů (která je tak pod dvojím tlakem).

- Tato slupka je řízena pouhými pokyny "shora" (ze strany stínových struktur moci, kterou veřejnost nevidí), které (ty pokyny), pokud nejsou slepě dodržovány, okamžitě vedou k diskreditaci a eliminování toho, kdo by se chtěl svým rozumem či svou úctou k hodnotám, nad něčím pozastavit; zpravidla však stačí mírnější nástroje udržení poslušnosti.

- Ti, kteří jsou v této slupce, jsou na očích veřejnosti, která si je mylně ztotožňuje s nositeli reálné moci (žádnou nemají), a ve stylu antické tragédie připravují situaci, kdy drtivá většina normálních lidí, včetně těch, kteří si svých intelektuálních či morálních kvalit dostatečně nevážili, pochopí, že jak intelektuálně, tak i morálně jsou vysoko nad těmi, kteří byli nastrčení k tomu, aby jim vládli, aby je ovládali, aby je pokořovali a aby ohrožovali jejich důstojné i fyzické přežití; to je druhý vedlejší produkt této slupky.

- Vedlejším produktem této sféry je velký a stále dynamičtěji rostoucí počet osob, které byly z této slupky vypuzeny nebo z ním odešly na základě vlastního rozhodnutí; jedná se o významný potenciál budoucího obratu v globálním měřítku.

- Jedná se o sítě založené na cíleném poskytování inside informací, které jsou dle dlouhodobé strategie a v reakci na aktuální dění poskytovány do vstupních "terminálů" (kontaktních osob) přímo ze slupky relativně kvalifikovaných slouhů bezprostředně obklopujících jádro současné globální moci.

- Respektování těchto inside informací jako svého druhu "pokynů", které se vyplatí respektovat, je jedna z podmínek budoucího výběru vhodných osob do sféry ideově a morálně vyprázdněných slouhů, tj. právě z této "metastázované" sféry se tento typ slouhů vybírá.

- Metastázovaná struktura vlivových sítí slouží nejen k vyhledávání vhodných osob, s nimiž lze manipulovat, ale také jako multiplikátor prosazování moci, jsou do nich, zpravidla nevědomě, zapojeny na celém světě milióny osob.

- Pokud se to, co prostřednictvím těchto sítí globální moci nepodaří prosadit (a co přitom bylo avizováno jako pokyn či doporučení, jak se zachovat a co prosazovat), vede to k těžkým ztrátám, pokud jde o vliv těchto sítí (v lokálním i globálním měřítku), případně k jejich částečnému rozpadu; proto jsou klíčová rozhodnutí jádra globální moci prosazována silou moci a za každou cenu.

Jak lze vnitřní strukturu současné globální moci poznávat (metodologie)

Je to podobně jako s vnitřní strukturou naší planety. Dovnitř nevidíme, ale na povrch proniká řada údajů, z nichž lze složit představu o vnitřní struktuře.

- Sférou ideově i morálně vyprázdněných slouhů (kterou někteří mylně ztotožňují s reálnou mocí).

- Metastázovanou strukturu vlivových sítí (s jejich působením se z mnoha stran každodenně setkáváme, případně se jimi i v nějaké míře necháme ovlivňovat, aniž si to uvědomujeme).

Z tohoto dění "na povrchu" lze však poměrně dobře usuzovat na dění uvnitř, které občas v metamorfovaných podobách "probublá na povrch". Jde zejména o následující situace:

- Kdy se jádru současné moci nepodařilo prosadit původní deklarovaný záměr, kdy ani prosazování za každou a cenu i silou moci nevyšlo, kdy došlo k vnitřnímu otřesu ve sféře relativně kvalifikovaných slouhů, kdy jádro bylo přinuceno revidovat svůj původní záměr a odepsat část sféry ideově vyprázdněných slouhů, zatím vždy jen v lokálních měřítcích.

- Formou pečlivé retrospektivní analýzy postupů, kterými se určitý záměr či určitá akce k udržení či prosazení moci jádra v určité oblasti připravovaly, kdo a jak do nich byl zapojen, jak se postupně měnila deklarovaná stanoviska.

Brzy budeme svědky poměrně překotného dění ve světě i u nás, takže se připravme na to, že budeme moci z reality vyčíst poměrně hodně.

Prognostické úvahy

Tento příspěvek je volným pokračováním úvah z monografie Produkční funkce jako nástroj zobrazování ekonomické reality. Praha, Vysoké školy finanční a správní, 2021, Edice SCIENCEpress, ISBN 978-80-7408-223-8

Prognostické úvahy jsou kaleidoskopem různých prognostických vyjádření kvantitativní i kvalitativní povahy. Kvantitativní úvahy vychází z teorie publikované z uvedené monografii Produkční funkce jako nástroj zobrazování ekonomické reality. Časová produkční funkce je využita pro prognózování vývoje HDP ekonomik USA, Číny a Indie do roku 2030 respektive 2050. Prolongace absolutní výše HDP ukazuje, že se před USA kromě Číny, která již nyní je na prvním místě, dostane i Indie. Dále se predikuje, vzestup absolutního HDP Indonésie, stabilní pozice Ruska a ztráta elitního postavení Japonska a také Německa. Prognostické úvahy jsou doplněny dílčími tvrzeními z různých oblastí.

Aktuálním příkladem využití časové produkční funkce je prognóza vývoje třech největších^¹[1] světových ekonomik USA, Číny a Indie. Výstupní veličinou této produkční funkce je HDP ve stálých cenách v paritě kupní síly (mezinárodní $ 2011) a vstupní veličinou je čas. Prolongace vývoje za období 1992 až 2020 na dalších 10 případně 30 let ukazuje, že s velkou pravděpodobností dojde ke změnám v pořadí největších ekonomik podle HDP. Lze předpokládat, že v obrovských národních ekonomikách zákonitě převládají na desetileté i delší prognózované období především setrvačné tendence. Ty jsou doplněny některými očekávanými i neočekávanými poruchami jako jsou např. dopady plošných restrikcí a vypínání ekonomik (tzv. lockdownů) vyvolaných snahou ovlivnit vývoj epidemie Covid 19.

V tabulce 1 jsou uvedeny 3 největší ekonomiky v pořadí podle absolutní výše HDP za rok 2020. Ve srovnání s rokem 1992 došlo k určitým změnám: Čína se dostala na 1. místo z 5 místa.; USA kleslo na 2. místo; Indie se dostala na 3. místo z místa 8. Prognóza do roku 2030 byla vypočtena jako součin prolongovaných údajů počtu obyvatelL a produktivity živé práceHDP/L, pro které byla využita polynomická funkce prvního, druhého i třetího řádu nebo exponenciální funkce podle odpovídající těsnosti měřené souhrnným koeficientem determinace R². Tuto prognózu jsem zrealizoval také pro souhrnnou produktivitu faktorů místo pouhé produktivity živé práce. Vzhledem k tomu, že výsledné změny pořadí byly prakticky stejné, rozhodl jsem se publikovat pouze jednodušší a přehlednější. variantu.

Zdroj: vlastní provedení. Data za roky 1992 a 2020 jsou převzata z World Economic Outlook Database International Monetary Fund^²[2]. Jsou v paritě kupní síly, mezinárodních $.

Vysvětlující proměnnou je ve všech případech čas t uváděný v rocích prostřednictvím letopočtů, např. 1990 nebo 2030. Velký počet desetinných míst, na které jsou uváděny regresní parametry, je nezbytný. Snížení počtu desetinných míst přináší výrazné odchylky naměřených a odhadovaných hodnot. U každé rovnice je uveden rovněž souhrnný koeficient determinace R².

HDP/L = -0,22921711.t³ + 1 397,47724405.t² - 2 838 932,93517677.t + +1 921 697 385,47686000 (5)

Koeficienty determinace jsou vysoké, většinou vysvětlují danou souvislost z více než 99 %. Pouze lineární odhad vývoje produktivity práce HDP/L v USA vysvětluje rovněž vysokých 96 %. Lineární vývoj je zde přesvědčivý. Jedinou regresní rovnicí s relativně nižším, avšak dostatečně vysokým koeficientem determinace 73 % je kvadratická rovnice vyjadřující vývoj počtu obyvatel v závislosti na čase v Číně. Žádnou lepší rovnici z hlediska těsnosti se nepodařilo najít. Je to způsobeno tím, že vývoj není tak hladký jako ve všech ostatních případech, neboť dochází v údajích za období 2005 až 2020 ke zvlnění údajů o počtu obyvatel. Zvlnění spočívá v tom, že se postupné snižování tempa růstu počtu obyvatel zaznamenalo v posledních 5 až 10 letech, zvyšuje.

Vývoj počtu obyvatel je kromě tabulky 1 zachycen mimo jiné též na obrázku 1. Počet obyvatel USA je ve výchozím roce 1992 třetinový než v Indii a čtvrtinový než v Číně. Růst počtu obyvatel USA je přesvědčivě lineární, jeho růst o dalších 50 mil. obyvatel tak vychází cca na příštích 50 let. Pro Čínu a Indii se jeví jako nejvhodnější polynom II. stupně. Podstatný rozdíl je v tom, že se křivka Číny blíží své kulminaci, zatímco pro Indii stále významně roste. Je to zřejmí důsledek toho, že Čína již delší dobu usiluje o určitou regulaci vývoje počtu obyvatel, zatímco v Indii se nic takového, vzhledem k tradičním postojům k regulaci reprodukce a porodnosti, neděje a uvažovaném horizontu dít nebude.

Vývoj produktivity živé práce HDP/L, který je zobrazen v tabulce 1a na obrázku 4, přesvědčivě ukazuje výrazně vyšší úroveň technické vyspělosti USA, která má ve výchozím roce 1992 HDP/L cca 15 krát větší než Čína i Indie. Přes mírná zvlnění vývoje HDP/L zle přesvědčivě vyjádřit vývoj tohoto ukazatele lineární regresní funkcí. Vývoj produktivity živé práce HDP/L jakČíny, tak Indie je akcelerující. Stále rychleji rostoucí produktivitu Číny nejlépe vystihuje polynom třetího stupně, zatímco vývoj v Indii lze nejlépe vystihnout dokonce jako exponenciální. To ovšem znamená, že se bude HDP/L, při zachování těchto trendů v Číně a v Indii, zákonitě přibližovat k HDP/L v USA.

Obrázek 1: Prognóza HDP v paritě kupní síly třech největších ekonomik světa

V roce 2020 byla u prognostických propočtů zohledněna opatření související s epidemií Covid 19. Databáze MMF, z které byly čerpány všechny výchozí empirické údaje, uvádí pro rok 2020 následující tempa růstu: USA -4,27 %; Čína 1,85 % a Indie -10,29 %. Nejhlubší ekonomická recese nastala v roce 2020 v Indii. USA zaznamenaly recesy též, pouze v Číně došlo k pouhému zpomalení^³[1] tempa růstu HDP. Je to podobná situace jako při poslední celosvětové hypoteční krizi v roce 2009, která potvrdila, že zejména Čína, ale i Indie jsou přes svou rostoucí absolutní otevřenost stále ještě relativně uzavřené ekonomiky. Pokud v Číně dochází k restriktivním opatřením, prakticky se netýkají základních průmyslových odvětví. Z tabulky 1 plyne, že dochází ke změnám pořadí i v prognózovaném roce 2030: USA zde klesá na 3. místo, dostává se před něj ještě Indie. Postupné změny pořadí na prvních třech místech jsou dobře patrné z obrázku 1, kde jsou zakresleny hodnoty HDP tří největších ekonomik za všechna tři sledovaná období.

Tabulka 1 ukazuje s pomocí průměrných meziročních temp růstu dynamiku vývoje za obě období, tj. retrospektivu 2020/1992, prognózu 2030/2020 i za celé analyzované období 2030/1992.

V retrospektivě rostlo HDP nejrychleji v Číně, druhé největší tempo růstu pak bylo v Indii. V perspektivě je nejrychlejší růst HDP opět v Indii. V tabulce 1 lze sledovat ještě průměrná meziroční tempa růstu produktivity živé práce HDP/L a počtu obyvatel L. Počet obyvatel roste nejrychleji v Indii, kde bylo spočteno meziroční průměrné tempo růstu za celé sledované období 2030/1992 ve výši 1,4 %. V USA je obdobně jako v Číně prognostikováno tempo růstu asi poloviční, v USA 0,8 % a v Číně 0,6 %. Nejrychlejší růst počtu obyvatel Indie je důsledek toho, že v této zemi se na rozdíl od Číny prakticky neuvažuje o regulaci porodnosti. Oblast sexu je zde tradičně chápána neboť je to pro ně "posvátná dimenze", do které si nikdo netroufne anebo nechce zasahovat, protože pro Indy je to tabu.

Základní informaci o kvalitě růstu dává intenzita^⁴[2](i), která udává, jaký podíl mají na dosaženém vývoji intenzivní faktory, a tudíž do jaké míry je vývoj intenzivní nebo naopak extenzivní. Přesto, že takto pojatá intenzita vychází na vstupech jen z faktoru práce, má velmi dobrou vypovídací schopnost. Intenzita je podle pořadí dle HDP v roce 2020 uvedena v posledním sloupci tabulky 1. Ve všech třech sledovaných zemích za celé období 1992 až 2030 jsou všechny zde uvedené země převážně intenzivní. Obdivuhodných 92,6 % dosáhla Čína. Následuje Indie 81,7 %. Nejnižší intenzita 64,6 % byla vykázána pro USA. To dobře ilustruje kvalitativní vzedmutí technologického i vědeckého potenciálu Číny, který se projevuje též ve zvládnutí některých špičkových technologií. Příkladem jsou třeba úspěchy v jejich kosmickém programu, ale i jinde. Vysoká intenzita vývoje ekonomiky Indie je dána jak vlastním potenciálem, tak procesem konvergence ke světovému vývoji. Na intenzitu USA je potřeba pohlížet tak, že jejich technologie je sice stále na dobré úrovni, kterou si ale již "jen" udržují, což se zákonitě projeví nižší intenzitou. Dalším důvodem je skutečnost, že USA stále ještě patří mezi lídry rozvoje některých unikátních technologií, což rovněž přispívá k vykazování nižších temp růstu než u "napodobitelů". Současně je ale potřeba poznamenat, že USA vykazuje již od 70 let některé alarmující trendy např. v dalším růstu již tak astronomické zadluženosti^⁵[3], která je umožňována každoročním zvyšováním dluhového stropu.

Závažným procesem je sílící dedolarizace, masivní výprodej pozemků cizím státním příslušníkům, krize základního a středního školství, diferencovaný vývoj jednotlivých federálních států apod.

Vývoj HDP pro 3 uvedené nejsilnější ekonomiky světa byl prognózován rovněž až do roku 2050. Z obrázku 2 je zřejmé, že v tomto období pravděpodobně ještě Indie předběhne v absolutní výši HDP i Čínu. Prolongace vývoje absolutního vývoje HDP USA, Číny a Indie byla získána vynásobením počtu obyvatel L a produktivity práce představované HDP/L. Obě tyto výchozí veličiny byly prolongovány vhodnou regresní funkcí, jak je zobrazeno na obrázku 3 v případě počtu obyvatel L a na obrázku 4 v případě produktivity živé práce HDP/L. Jednorázový vliv plošných opatření v souvislosti s Covid 19 je v roce 2020 výrazný (zejména u Indie), avšak v rámci dlouhého období zatím tak významné nejsou. Na obrázku 2 jsou v průběhu vývoje HDP i vývoje HDP/L na obrázku 4 patrné v roce 2020 poklesy, které se v následujících letech opět vyrovnávají. Ovšem mohou se vyskytnout jiné celosvětové problémy, které je ale obtížné předpovídat, viz známá publikace Černá labuť část druhá Předpovídat, není možné (Taleb, 2011, s. 151). V této monografii se zabýváme především setrvačnými procesy, které jsou o to významnější, čím robustnějšími celky se zabýváme. Setrvačnost je mimořádně významný fenomén, který chrání přírodu a společnost před rizikem důsledků příliš náhlých změn. Pro prognostické úvahy jsou setrvačné procesy základní, teprve na ně je možno "navěsit" některé náhlé, neočekávané a těžko prognostikovatelné změny.

Na obrázku 3 je zakreslen současný demografický vývoj analyzovaných národních ekonomik a následná prognóza až do roku 2050. Jestliže podstatně menší počet obyvatel USA roste téměř přesně lineárně, tak rychleji rostoucí počet obyvatel Číny a ještě rychleji rostoucí počet obyvatel Indie vykazuje postupné zpomalení tempa růstu.

Růst produktivity práce na obrázku 4 ukazuje, že podstatně vyšší produktivita práce USA roste lineárně. Rovněž lineárně se k ní přibližuje Čína, neboť má poněkud vyšší tempo růstu. Nejnižší hodnoty produktivity živé práce HDP/L sice pro celé sledované období vykazuje Indie, avšak pro prolongaci se jeví jako nejvhodnější exponenciální funkce.

Na stejných principech lze pomocí časové produkční funkce rozšířit prognózu na deset největších ekonomik světa podle absolutní výše HDP v s.c. v paritě kupní síly, mezinárodní $. Údaje pocházení ze stejného zdroje databáze World Economic Outlook Database International Monetary Fund. Mezi deseti největšími národními ekonomikami jsou samo sebou již analyzované státy USA, Čína a Indie. Tabulka 2 má stejnou strukturu ukazatelů jako tabulka 1 v předchozí kapitole.

Jednotlivé národní ekonomiky jsou v tabulce 2 seřazeny sestupně podle absolutní výše HDP v roce 2020. Všechna zde uvedená meziroční tempa růstu jsou kladná ve všech sledovaných obdobích. V rámci celého analyzovaného a prognózovaného období roste diferencovaně též produktivita živé práce HDP/L; počet obyvatel L stagnuje v Japonsku a jen o desetinu procenta průměrně ročně roste v Rusku a v Německu, největší růst je prognózován v Indii a v Indonésii.

Časové prognostické rovnice byly odvozeny pomocí regresní a korelační analýzy na stejném principu jako v kapitole 1, tj. prolongovány byly počty obyvatel L a produktivita živé práce HDP/L. HDP bylo vypočteno jako součin těchto dvou veličin. Vědomě jsem nepoužil souhrnnou produktivitu práce, jejíž využití je komplikovanější, avšak v tomto případě dává velmi podobné analytické závěry. Na HDP byl v roce 2020 uplatněn koeficient vlivu poklesu HDP vlivem restriktivních opatření jednotlivých vlád jako reakce na epidemii Covid 19, který byl skutečně vykázán na sklonku roku 2020, tj. tempo růstu G(HDP): Čína 1,9 %; Indonésie -1,5 %; Rusko -4,1 %; USA -4,3 %; Japonsko -5,3 %; Brazílie -5,8 %; Německo -6,0 %; Francie -9,6 %; Anglie -9,8 % a Indie -10,3 %. Jediná Čína z uvedených zemí nezaznamenala pokles tempa růstu HDP. Ve všech ostatních uvedených zemích byla v loňském roce menší či větší recese.

Zdroj: vlastní provedení. Data za roky 1992 a 2020 jsou převzata z World Economic Outlook Database Internatioal Monetary Fund. Jsou v paritě kupní síly, mezinárodních dolarech.

Prolongační rovnice třech největších ekonomik světa byly uvedeny v kapitole 1. Pro prolongaci všech ostatních zemí byla shledána jako nejvhodnější kvadratická časová produkční funkce. Výjimkou je pouze Japonsko, kde byla použita lineární funkce s velmi nízkým regresním koeficientem b₁= -000870421. Regresní koeficienty kvadratických rovnic b₂ se pohybují mezi -0,00229772 a -0,028621. Prolongační funkce produktivity živé práce HDP/L jsou buď polynomy II. stupně, nebo jsou to polynomy I. stupně, tj. jsou lineární. Lineární jsou pro Brazílii, Kanadu, Francii, Německo a Rusko. Koeficient dopadu restriktivních opatření vyhlášených v důsledku epidemie Covid 19 byl diferencovaně uplatněn na rok 2020 podle prosincových odhadů. Tabulka 2 zohledňuje tyto dopady v absolutní výši HDP v roce 2020 a v indexu 2020/1992.

Prognóza respektuje také odhad poklesu globálního HDP v roce 2020, kde se odhaduje tempo růstu -4,4 %; ve vyspělých ekonomik -5,8 %; v Euro zóně -8,3%; v G7 6,0 %; v EU -7,6%; v ASEAN-5 -3,405 % a v Latinské Americe -8,1 %.

Analytické a prognostické výsledky jsou v této analýze charakterizovány změnou pořadí národních ekonomik podle vybraných doposud v této analýze používaných ukazatelů. Změny pořadí jsou uvedeny souhrnně v tabulce 3.

Tabulka 3: Pořadí deseti nejsilnějších ekonomik světa podle klíčových ukazatelů

První 3 řádky tabulky byly již komentovány v kapitole 1. Změny pořadí jednotlivých národnostních ekonomik mají dobrou vypovídací schopnost a jsou názorné, proto budou dále komentovány jen některé nejzajímavější poznatky a souvislosti.

Za první 3 již dříve podrobně analyzované národní ekonomiky USA, Čína a Indie se v prognózovaném roce 2030 zařadila Indonésie, která byla v roce 1992 ještě na 11 místě. Páté je v prognózovaném roce 2030 Japonsko, pro které to ale znamená významnou ztrátu pozice, neboť bylo v roce 1992 ještě na 2. místě a v roce 2020 je na 4. místě. Japonsko se muselo věnovat odstraňování několika přírodních katastrof a také ztratilo některé své významné vývozní pozice. U Japonska je zřejmá i ztráta pozice z hlediska tempa růstu HDP. Jestliže v roce 1992 bylo na 2. místě, tak v roce 2020 a prognózovaném roce 2030 je na 13. a 10. místě. Japonsko je na 10. místě i v tempu růstu obyvatel a tempu růstu produktivity živé práce HDP/L. O tom, že neztratilo svůj vnitřní potenciál, ale svědčí, že je na 2. místě v intenzitě. Uvedené skutečnosti jsou ovlivněny tím, že Japonsko mělo ve výchozím roce 1992 vysoké HDP, druhé největší na světě. Dá se říci, že Japonsko s předpokládanou stagnací počtu obyvatel žije z minulosti, avšak kvalitu vývoje si udržuje.

Následuje 6. Rusko, které si drží tuto pozici i v roce 2020. Rusko by mohlo zaregistrovat větší posun na vyšší pozice, avšak musí řešit následky četných sankcí, které ho nutí do významné restrukturalizace ekonomiky, neboť se nemůže spoléhat jen na vývoz surovin. O tom, že Rusko restrukturalizuje a zkvalitňuje svou trajektorii vývoje, svědčí 1. místo i v intenzitě (vstup je opět pouze L), která je 97 %. Přes 90 % má ještě Německo Japonsko a Čína.

Za Rusko se zařadilo Německo, které je 7., a ztrácí pozice podobně jako Japonsko, neboť v roce 1992 bylo ještě 3., v roce 2020 šlo o dvě místa níže na pozici 5. a do roku 2030 nejspíš ztratí další dvě pozice na místo 7. To je závažné. Je to způsobeno především řešením silné imigrantské vlny, výraznými ekonomickými restrikcemi i ztrátou konkurenceschopnosti v rámci Evropy i ztráty konkurenceschopnosti Evropy jako celku. Brazílie, Anglie a Francie si drží stabilně pozice na konci desítky. U Brazílie stojí za zmínku její tempo růstu počtu obyvatel v celém sledovaném období 2030/1992, které je 3. největší a představuje průměrný meziroční růst 1 %.

Obrázek 5 navazuje na obrázek 1, ilustruje totiž dosaženou výši HDP těch zemí první desítky, které nebyly na obrázku 1. Země jsou seřazeny podle prostředních sloupců, tj. podle roku 2020. Z obrázku je velmi dobře vidět, že 1. a 3. sloupce jdou proti sobě a tak dobře dokumentují změnu pořadí těchto zemí. Z obrázku je zřejmá dominance dynamiky asijských zemí Indonésie, Ruska i Japonska.

Za pozornost stojí změny pořadí národních ekonomik podle jednofaktorových intenzit (i) za celé období 2030/1992. Tyto intenzity jsou pro všech 10 národních ekonomik zobrazeny na obrázku 6. Intenzity jsou představovány dolní světlejší částí sloupců, zatímco extenzity jsou doplňkem do 100 %.

Intenzity jsou všude nad 50 %, tj. jde vždy o převážně intenzivní vývoj. Na 1. místě je transformující se Rusko posilující zpracovatelský průmysl s intenzitou 97 %, což je téměř čistě intenzivní vývoj. Rusko těží také z kvalitní vědeckovýzkumné základny. Následuje Japonsko, Čína a Německo, které mají intenzitu rovněž vyšší než 90 %. Šestá Indie má 82 %. Poslední z analyzovaných deseti zemí je Brazílie, která má intenzitu 56 %.

Obrázek 6: Intenzita a extenzita deseti největších ekonomik světa 2030/1992

Opět se ukazuje, že intenzita vývoje je citlivý dynamický parametr, který přesvědčivě vypovídá o kvalitě vývoje národních ekonomik.

BUSTA, David. Model ekonomického dopadu hypotetického zavedení garantovaného příjmu

v České republice na základě dat z roku 2015, Bakalářská práce VŠE, 2017, s. 10 a 11., ISBN

BUSTA, David. Základní příjem v Česku, Hospodářské noviny 9. 8. 2017, s. 10 a 11.

HÄNI, Daniel a Enno SCHMIDT. Filmová esej Základní příjem, přístupné on line na

MIHOLA, Jiří. Přehled českého školství, nakladatelství Občanské sdružení Melius, 1. vydání,

HumanRights, [online]. [cit. 2017-10-10], Dostupné z http://thomaspaine.org/paine-on-

VAN PARIJS, Philippe, Marek HRUBEC, Martin BRABEC a kol. Všeobecný základní příjem.

Boj o penze i přežití. Co dokáže teorie?

Už začala dramatická bitva o tom, jakým způsobem bude řešena penzijní problematika, která rozhoduje nikoli (jen) o důchodcích, ale zejména a především o budoucím směřování naší země. Tomu je věnována následující série, která bezprostředně souvisí s tím, zda se podaří (či naopak nepodaří) vyjít ze slepé uličky a otevřít cestu k naplnění perspektivní, realistické a přitažlivé vize.

Blíží se projednávání velké penzijní loupeže ve Sněmovně. Patrně v mimořádném režimu, aby současná moc prodemonstrovala:

2. Svoji ochotu zajít kamkoli (před těmi, kteří ji dosadili, zaúkolovali, drží u moci a ovládají).

Protiústavní snížení reálných starobních důchodů každý rok téměř o jednu desetinu po dobu několika následujících let není škodlivé ani tak tím, že přináší lidem, kteří po velkou část svého života poctivě odváděli velký díl svých výdělků do systému historicky vytvářeného na základě neporušitelné společenské smlouvy. Je škodlivé a nebezpečné tím, že podlamuje jak základ společenské soudržnosti, tak zejména ekonomiky. Jeho hlavním dopadem je totiž DEMOTIVACE. Aktuální demotivace těch, kteří zvažují, zda si nevylepšit důchod prodloužením doby výdělečného uplatnění. Především však zablokování perspektivních motivací všech subjektů, které se při vhodně nastavených podmínkách mohou podílet na prodloužení doby individuálního dobrovolného prodloužení doby výdělečného uplatnění podstatné části populace v souladu s individuální kondicí, tj. fyzickými i psychickými předpoklady. Jedná se o poskytovatele vzdělávacích služeb na všech úrovních, zdravotnických služeb zaměřených na to, aby byl člověk co nejdéle fyzicky a psychicky fit, i zprostředkovatele těchto služeb, tj. pojišťoven, které lze zainteresovat na tom, aby se snažily do svého pojistného kmene získat ty, kteří mají zájem o uchování předpokladů pro výdělečnou činnost i ve vyšším věku, a na tom, aby si tito pojištěnci tyto předpoklady uchovali co nejdéle v souladu s naplněním reálného bohatství svého života a smyslu svého žití.

Řešení, které se vláda rozhodla prosadit silou moci (a ptejme se čí, když v důsledku své nekompetentnosti žádnou vlastní nemá), odstartuje cestu k úpadku ekonomiky a rozvratu společnosti. K tomu má vláda připraveny další kroky. Místo toho, aby poměr mezi těmi, kteří do penzijního systému přispívají, a těmi, kteří z něj čerpají (v důsledku demografického vývoje bude tento problém aktuální v létech 2040 až 2060) formou motivací k dobrovolnému individuálnímu prodloužení doby výdělečného uplatnění, prosazuje podlomení motivací nuceným, administrativně modifikovaným paušálním prodloužením doby odchodu do důchodu. Místo lidsky vstřícného řešení prosazuje nikam nevedoucí cestu stresů a útrap. Místo otevření cesty k pozitivním hlubokým strukturálním proměnám ekonomiky směrem k posílení role produktivních služeb, tj. těch služeb, které přispívají k nabývání, uchování a uplatnění schopností člověka, služeb, jejichž rostoucí role bezprostředně souvisí s perspektivnou každé společnosti, vede společnost do slepé uličky.

Shodou okolností a nezávisle na tomto aktuálním dění připravuji k publikování odbornou stať v jednom zahraničním časopisu. Její podstatnou částí je rozlišení dvou typů reforem (resp. reforem a antireforem):

1. Reforem, které problém řeší posunutím společnosti do "vyššího levelu" dynamického, ekologicky šetrného a na člověka orientovaného ekonomického vývoje (kde rozvoj schopností člověka je tím nejvýraznějším faktorem ekonomického růstu), při kterém roste vzájemná důvěry mezi těmi, kteří zemi spravují, a těmi, kteří v dané zemi žijí.

2. Antireforem, které blokuji pozitivní změny ve vývoji společnosti, demotivují populaci, vyhrocují vztahy uvnitř společnosti a otevírají prostor pro poziční investování domácím i zahraničním lobby, tj. prostor pro přeměnu již nabytých majetkových a pozičních výhod v ještě větší přerozdělování vytvářeného bohatství v jejich prospěch.

Aktuální dění v naší zemí na konkrétním příkladu penzijní problematiky umožňuje předvést význam nástrojů popisu a analýzy pozičního investování (které je hlavní příčinou a nejvýznamnějším faktorem deformací společenského života) k přehlednému rozlišení reforem a antireforem.

Ještě před tím, než předvedu příslušné výsledky, několik metodických poznámek:

1. Mějme neustále před očima, že poziční investování je přeměna majetkové výhody ve výsadu, tj. v pozici, ze které lze diskriminovat oběť pozičního investování a zvyšovat svoji budoucí majetkovou výhodu a tím i míru diskriminace. Má mnoho podob, ale jejím nejvýznamnější formou je potlačování investičních příležitostí spojených s možnostmi rozvoje, uchování a uplatnění schopností těch, proti kterým poziční investování působí, tak, aby se prosadily investiční příležitosti závislé na dobytých pozicích.

2. Připravovaná odborná stať a i to, co z ní využiji, vyúsťuje do dvou obrázků, které významně přispívají k odlišení reforem od antireforem, umožňují nahlížet realitu prostřednictvím nich a identifikovat to, co se bude odehrávat. Pro orientaci v tom, co se bude dít, je to velmi důležité. A je to důležité i z hlediska poučení pro další země.

3. Penzijní problematika se sice týká jen jedné z mnoha oblastí a jednoho aspektu cesty zvýšení efektivnosti ekonomického systému (služeb souvisejících s uchováním schopností člověka, resp. jeho lidského kapitálu), ale právě v této oblasti se bude odehrávat to nejpodstatnější a hlavně to, co je nejvíce čitelné.

Poziční investování je přeměna majetkové výhody ve výsadu, tj. v pozici, ze které lze diskriminovat oběť pozičního investování a zvyšovat svoji budoucí majetkovou výhodu a tím i míru diskriminace. Má mnoho podob, ale jejím nejvýznamnější formou je potlačování investičních příležitostí spojených s možnostmi rozvoje, uchování a uplatnění schopností těch, proti kterým poziční investování působí, tak, aby se prosadily investiční příležitosti závislé na dobytých pozicích.

Jedná se v určitém smyslu o ekonomickou základnu, ze které vyrůstá to, co spustilo úpadkovou fázi vývoje naší civilizace. Poziční investování:

- Je přesnější název pro jevy, které jsou v tradici Marxova výkladu reality označovány za vykořisťování, nebo odcizení.

- Odpovídá na otázku, co je zdrojem toho, co intuitivně pociťujeme jako nespravedlnost či považujeme za nespravedlivé.

- Popisuje mechanismy, kterými dochází k segregaci společnosti, omezování vertikální prostupnosti, eliminování rovnosti příležitostí.

- Odhaluje to, co dalo podnět k hromadnému spuštění tvorby struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad a co zvyšuje efektivnost tohoto krytí.

- Je klíčem k pochopení toho, jak funguje srostlice struktur založených na pozičním investování a vzájemném krytí poručování obecně přijatých zásad.

- Umožňuje odpovědět na otázku, proč došlo k propojení moci vytvářené shora dosazováním manipulovatelných a vydíratelných osob se vzlínáním struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad zdola.

- Dává odpověď na otázku, proč v oblasti pozičního investování došlo k omezení konkurence a jak se omezení konkurence v této oblasti promítá i do potlačení konkurence v oblasti podnikání založeném na investicích do rozšíření výroby a inovacích.

- Poskytuje určitou oporu pro odhad toho, jak kompaktní je spontánně vzniklá srostlice struktur založených na pozičním investování a vzájemném krytí poručování obecně přijatých zásad (tj. v jakém smyslu a do jaké míry lze považovat současnou globální moc za subjekt ovlivňující dění).

- Je nástrojem k identifikování degenerativního procesu dosazování stále více vstřícně i vynuceně poslušných a současně stále více omezených do globální hierarchie institucionálního systému.

- Všechna mainstreamová media v celém našem civilizačním okruhu mají komentované zpravodajství jako přes kopírák.

- Nejen u nás je v každých volbách nabízené nechutné menu kandidátů, kterým je následně dávána historicky bezprecedentní institucionální podpora (média, soudy apod.).

Nyní budeme v přímém přenosu svědky toho, jak se nositelé pozičního investování zviditelní v plné nahotě při prosazování antireformy v oblasti penzijní problematiky. K tomu přispějeme grafickým vyjádřením toho, o co jde, formou dvojice obrázku odlišujících reformy od antireforem. Toto grafické vyjádření bylo zpracováno pro potřeby výše uvedené stati.

Tato část je trochu náročnější na přemýšlení. Musím alespoň krátce zmínit některé detaily. Čtenáře, který není dostatečně trpělivý, žádám alespoň o to, aby přečetl stručné shrnutí v závěru tohoto dílu. Zaměření této série článků na širší veřejnost neumožňuje podrobný výklad všech detailů, takže se soustředím jen na to nejdůležitější:

1. Hlavní nástroj analýzy pozičního investování – funkce, resp. linie neutrality pozičního investování – vychází z Nashova vyjednávacího problému, je jeho rozšířením a původním výsledkem našeho týmu, který se danou problematikou zabývá.

2. Nashův vyjednávací problém byl zformulován slavným matematikem, nositelem Nobelovy ceny Johnem Nashem na počátku 50. let (o jeho životě byl natočen oskarový film). Jedná se o velmi obecné vyjádření situace, kdy si dva subjekty (hráči) rozdělují výsledek společné akce. To, o jakou společnou akci může mít nejrůznější intepretace – od každého aktu směny, od každého úvěrového vztahu, uzavření smlouvy až po dělení výsledku podnikání či kořisti jakéhokoli typu. V našem případě budeme uvažovat dopady reforem v námi sledované oblasti. O co jde, vidíme na následujícím obrázku:

d výchozí situace, nazýváme ji bod nedohody tj. rozdělení výplat v případě, že by kespolečné akci nedošlo

3. Na následujícím obrázku vidíme Nashův vyjednávací problém doplněný o funkci neutrality pozičního investování, která je označena standardním vyjádřením funkce jako y=f(x):

Funkci neutrality pozičního investování tvoří body, ve kterých dochází k takovému rozdělení výplat, že se možnost využívat poziční investování oproti výchozí situaci nezmění, tj. pokud určité poziční investování již existuje, jeho role se ani nezvýší ani nesníží. V případě, že poziční investování neexistuje (což je zvláštní případ předcházejícího), pak jde o takové rozdělení výplat, které neumožňuje využít poziční investování žádnému z hráčů vůči druhému hráči v dalším kole, tj. při další společné akci.

Následující obrázek ukazuje zjednodušení, které spočívá v tom, že pro větší názornost funkci neutrality pozičního investování znázorňujeme jako linii neutrality pozičního investování.

Pro znalce dodávám: V ekonomii produktivní spotřeby hraje poziční investování obdobnou roli, jakou má indiferenční křivka v neoklasické ekonomii.

Pro ilustraci a lepší srozumitelnost uvedu paradox, který vzniká v ultimátních hrách. Jedná se o experimenty, v nichž kouzelný dědeček (experimentátor) nabízí hráčům určitou částku (například 100 korun), aby si ji v některé alternativě výplat v desetikorunách rozdělili. Jeden z hráčů dává nabídku, druhý buď souhlasí, nebo rozdělení odmítne. Když souhlasí, rozdělí se podle návrhu, když nesouhlasí, nikdo nedostane nic. Nabídky rozdělení 90 (nabízejícímu) : 10 (druhému hráč) jsou ve velké většině případů odmítnuty, i když odmítající hráč přijde o 10 či více korun. Statisticky se hráči většinou spokojí s rozdělením 60:40, ale někteří bezpodmínečně trvají na rozdělení 50:50. Je to jen záležitost psychologie, např. závisti či pocitu křivdy, nebo existuje hlubší příčina, kterou může odhalit model pozičního investování? Lze ukázat, že model pozičního investování dává nejlepší odpověď. Vyplývá z něj i to, že subjektivní pocity (pocit křivdy, závisti, nespravedlnosti) jsou odvozeny z individuální i přenesené společenské zkušenosti a jako takové jsou zakotveny v rozhodovacích psychických mechanismech člověka, aniž si to dostatečně uvědomujeme. Podobné situace mohou vznikat v již zmíněných případech dělení kořisti, výsledků společenského podnikání, ve vztahu zaměstnanec-zaměstnavatel apod.

V případě společenských reforem zaměřených na stimulování výkonnosti a rozdělení vytvořeného bohatství si vědomě či podvědomě lidé, kterých se reformy dotýkají, kladou otázku: Je daná reforma zaměřena na zlepšení fungování ekonomiky (případně na řešení určitého problému, který je nutné řešit), nebo se do ní prosadil zájem těch, kteří z titulu majetkové převahy mají možnost ovlivnit chování vlády (kdy případně uváděná nutnost řešení určitého problému je jen záminkou) a v dalším vývoji si ještě více upevnit své pozice na úkor těch, kterým formou antireformy (či, jak se někdy říká "lidožroutské" reformy) odnímají větší část prostředků k životu, než dříve? Zde již vidíme základní dilema, které většina lidí v souvislosti s vytvářením svého postoje k reformám řeší.

Při realizaci každé reformy většina lidí řeší dilema, zda je daná reforma skutečně ku prospěchu většiny, nebo zda je jen způsobem, kterým si lobby, jejichž vliv pochází z majetkové převahy, touto reformou neposilují své pozice. A to ať si to ten či onen člověk uvědomuje, nebo ne. Z tohoto hlediska stojí za to, aby si každý uvědomil, že ve společnosti existují různé možnosti, formy, cesty a mechanismy přeměny majetkové výhody ve zvýhodnění jedněch a znevýhodnění druhých. Pokud jsou tyto možnosti vyvažovány vytvářením více či méně rovných podmínek pro rozvoj, uchování a uplatňování schopností člověka, může se společnost zdárně rozvíjet. Pokud však dochází k systematickému posilování role pozičního investování a omezování rovnosti příležitostí, vydává se společnost na cestu k úpadku. Jak si ukážeme, teoretické nástroje vyvinuté k analýze pozičního investování umožňují velmi přesně odlišit reformy od antireforem (resp. "lidožroutských" reforem).

Začíná projednávání velké penzijní loupeže ve Sněmovně. Pro zahraniční časopis připravuji odbornou stať, která bezprostředně, i když v obecně teoretické rovině, souvisí s rozlišením reforem a antireforem. To, co z ní využiji, vyúsťuje do dvou obrázků, které významně přispívají k odlišení reforem od antireforem, umožňují nahlížet realitu prostřednictvím nich a identifikovat to, co se bude odehrávat. Pro orientaci v tom, co se bude dít, je to velmi důležité. A je to důležité i z hlediska poučení pro další země.

To nejdůležitější z tohoto dílu je zformulováno v závěru. Čtenáři doporučujeme, aby si s pochopením názorného vyjádření reálných situací přece jen určitou práci dal.

Nyní se budeme věnovat situaci, kdy hráči vidí odlišně to, kam až mohou ustoupit při rozdělení výplat. Názorné vyjádření této problematiky vidíme na následujícím obrázku:

d výchozí situace, nazýváme ji bod nedohody tj. rozdělení výplat v případě, že by ke

(Rozhoduje spodní index u koeficientu p, kterému odpovídá sklon linie neutrality pozičního investování.)

Pokud budeme uvažovat množinu, která splňuje předpoklad dosažitelnosti, individuální a kolektivní racionality, tak při splnění minimální záruky, kterou požaduje hráč X, má hráč Y větší výplatu, než při splnění jeho minimální záruky, a naopak. Tj. existuje prostor pro vyjednávání.

Pokud budeme uvažovat množinu, která splňuje předpoklad dosažitelnosti, individuální a kolektivní racionality, tak při splnění minimální záruky, kterou požaduje hráč Y, má hráč X menší výplatu, požaduje ke splnění jeho minimální záruky, a naopak. Tj. neexistuje prostor pro vyjednávání.

Z toho vyplývá první série obecných závěrů (které budeme konkretizovat, že přejdeme k problematice systému penzijního pojištění):

1. Pokud ve společnosti nemá docházet k vyhrocování problémů, je nutné reformy realizovat tak, aby se pěstovala atmosféra důvěry a prostor pro vyjednávání byl co nejširší.

2. Dobře připravené a ekonomicky efektivní reformy by měly posouvat hranici dosažitelných výplat směrem k vyšším výplatám, antireformy posouvají hranici opačným směrem.

Tyto závěry lze považovat za triviální, interpretace jejich názorného vyjádření na konkrétní problematice (v našem případě půjde o změny v penzijním systému v České republice) přinese důležité poznatky a umožní lépe pochopit, o co jde.

K tomu se dostaneme v dalším díle, ve kterém zformulujeme následující důležité tvrzení: Kroky současné vlády v oblasti penzijního systému vykazují všechny znaky antireforem, resp. "lidožroutských" reforem, a to přímo učebnicovým způsobem.

V této souvislosti stojí za zdůraznění i to, že odlišné vidění reality je projevem nedokonalé racionality a neúplné racionality hráčů (při dokonalé racionalitě a plné informovanosti by oba hráči viděli realitu shodně). V případě společenské reality a zejména při odhadování a oceňování budoucnosti je to zcela přirozené. Nikdo není vševědoucí. Nicméně i z uvědomění této skutečnosti vyplývá určitý závěr: Je důležité sledovat, kdo se snaží při ovlivňování pohledu účastníků (hráčů) o zvýšení jejich informovanosti a racionality, a kdo tomu brání. I to je důležitým indikátorem při odlišení reforem od antireforem .

Ať již se nejbližší vývoj bude ubírat jakýmikoli peripetiemi, jednou navždy zůstane teorie obohacena o tento konkrétní příklad. Aparát, který v této sérii článků nabízíme, umožňuje podstatu probíhajícího dění přesně zdokumentovat a uchovat to nejvíce poučné pro budoucnost. To bude důležité i při nápravě důsledků politiky této vlády.

Část 5: Obecné schéma reforem a antireforem – jak se realita stává čitelnou

V této části se budeme věnovat interpretaci dvojice obrázků, které názorně vystihují odlišnost (polaritu) skutečných reforem a antireforem ("lidožroutských" reforem). Vím, že někteří budou mít určitý problém s tím, jak to, co je na papíru (přesněji na obrazovce počítače či mobilu) převést do podoby "čtecího prizmatu", tj. nástroje, který v záplavě nejrůznějších dílčích jevů umožňuje identifikovat a sledovat to nejdůležitější, návazně pak (a o to jde) předvídat budoucí vývoj. Toho, komu se nepovede osvojení tohoto nástroje napoprvé, mohu uklidnit. Mnoho mých studentů má s podobnými grafy značné problémy. Kdo nemá zkušenosti s osvojováním abstraktních konstrukcí ke čtení reality, potřebuje trochu času a několikeré opakování použití abstraktní konstrukce, než si ji jako "čtecí prizma", které mu pak připadne jako zcela samozřejmé, osvojí.

Ukážeme, že v některých případech lze prostřednictvím teorie popsat realitu včetně směřování vývoje poměrně přesně. Základem je rozlišení dvou krajních případů:

1. Situaci, kdy je vláda schopna čelit tlaku domácích a zahraničních lobby, kdy je schopna dostát své zodpovědnosti za vývoj dané země, kdy se do její politiky účinným způsobem promítá vliv té podstatné části veřejnosti, na kterou by otevření prostoru pro poziční investování svými negativními důsledky nejvíce dopadlo. V daném případě pak vláda navrhuje takové reformy, které:

- Omezují roli pozičního investování a vytvářejí vyšší míru rovnosti pro nabývání, uchování a využití schopností člověka jako nejvýznamnějšího faktoru určujícího dynamiku i kvalitu ekonomického růstu.

Jedná se o případ skutečných reforem, které posouvají společnost v souladu s přirozenými vývojovými tendencemi.

2. Situaci, kdy vláda podlehne tlaku domácích a zahraničních lobby, rezignovala na svoji zodpovědnosti za vývoj dané země, snaží se eliminovat roli té podstatné části veřejnosti, na kterou by zneužití změn k otevření prostoru pro poziční investování svými negativními důsledky nejvíce dopadlo. V daném případě pak vláda navrhuje antireformy, které:

- Otevírají prostor pro poziční investování, jehož prostředníkem se stává i samotná vláda, potlačuje se tím možnost nabývat, uchovávat a uplatnit schopnosti člověka jako nejvýznamnější faktor určující dynamiku i kvalitu ekonomického růstu.

Jedná se o případ zneužití reforem, které odsuzují společnost k úpadku, strádaní a nevyhnutelným vnitřním konfliktům, které mohou znamenat i rozklad ekonomiky dané země.

Ponechejme ještě chvíli otevřenou otázku, kdo jsou v dané hře hráči. Není to tak triviální otázka, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ještě před tím dáme v návaznosti na výše řešené názorný koncept, který nám umožní realitu lépe číst.

Pokud uvažujeme body, které splňují podmínku dosažitelnosti, individuální a kolektivní racionality (tj. tučně zvýrazněnou a šipkami ohraničenou oblast hranice dosažitelných výplat), tak:

x_min je výplata odpovídající minimální záruce, kterou požaduje hráč X, aby se nestal obětí pozičního investování ze strany hráče Y

y_min je výplata odpovídající minimální záruce, kterou požaduje hráč Y, aby se nestal obětí pozičního investování ze strany hráče X

Vzhledem k tomu že x_min< x₀ a y_min< y₀ existuje v tomto případě prostor pro dohodu.

1. Hráč X (tj. ti, kterým jsou reformy určeny) v nich vidí perspektivu zvýšení efektivnosti ekonomického systému a následně i možnost zvýšení vlastních výplat.

2. Hráč X má důvěru v to, že hráč Y (vláda) dostatečně hájí zájem dané země jak před vnitřním, tak i v vnějším pozičním investováním.

3. V tomto případě, i když jsou reformy spojeny s určitou restrikcí, ale obsahují současně i perspektivu zlepšení, realizaci reforem podporuje.

4. Pokud se očekávání alespoň částečně naplňují, má to dva pozitivní důsledky:

- Roste efektivnost ekonomického systému (případně roste jeho odolnost vůči zátěži, které je vystaven vnějšími podmínkami, což lze vyjádřit posunem hranice dosažitelného rozdělení výplat. To je v obrázku vyjádřeno šipkami a přerušovanou křivkou odlišující novou hranicí dosažitelného rozdělení výplat od původní.

- Mění se sklon linií neutrality pozičního investování ve smyslu rozšiřování prostoru pro dohodou. To v obrázku nevyznačujeme, abychom jej dále nekomplikovali. Tento posun je snadné si představit.

Vzhledem k tomu že x_min> x₀ a y_min> y₀neexistuje v tomto případě prostor pro dohodu.

1. Hráč X (tj. ti, kterým jsou reformy určeny) v nich vidí nebezpečí otevření ještě většího prostoru pro poziční investování.

2. Hráč X nemá důvěru v to, že hráč Y (vláda) dostatečně hájí zájem dané země jak před vnitřním, tak i v vnějším pozičním investováním.

3. V tomto případě realizaci reforem nepodporuje, resp. projevuje odpor vůči nim.

4. Pokud se negativní očekávání naplňují, má to dva negativní důsledky:

- Klesá efektivnost ekonomického systému (případně klesá jeho odolnost vůči zátěži, které je vystaven vnějšími podmínkami, což lze vyjádřit posunem hranice dosažitelného rozdělení výplat. To je v obrázku vyjádřeno šipkami a přerušovanou křivkou odlišující novou hranicí dosažitelného rozdělení výplat od původní.

- Mění se sklon linií neutrality pozičního investování ve smyslu vzdalování se od prostoru pro dohodou.

To v obrázku nevyznačujeme, abychom jej dále nekomplikovali. Tento posun je snadné si představit.

Část 6: Dvě učebnicově odlišné alternativy: Skutečná reforma a "lidožroutská antireforma"

Dostáváme se k tomu nejzajímavějšímu. K porovnání abstraktního, "všudypřítomného" konceptu a konkrétní reálné situace. Z metodologického hlediska velmi významné. Pokud dokážeme najít dostatečně obecné vyjádření toho, co se v realitě odehrává, slouží nám toto vyjádření současně jako klíč k "rozklíčování" reality, jako nástroj "dešifrování" reality, jako "čtecí prizma" pochopení toho, co se odehrává. Připomeňme si z předcházejícího dílu následující polaritu skutečných reforem a "lidožroutských" antireforem (v daném případě navrhovaných změn v penzijním systému je slovo "lidožroutské" skutečně na místě):

V případě změn v oblasti penzijního systému se jedná o následující, vpravdě učebnicovou polaritu:

- Buď se cesta k dlouhodobé stabilitě průběžného penzijního bude ubírat směrem k dobrovolnému, individuálnímu, motivovanému prodloužení doby výdělečného uplatnění těch, kteří mohou a chtějí se seberealizovat ve své profesi.

- Nebo se vydáme cestou administrativního, demotivujícího, povinného, paušálního (či administrativně modifikovaného paušálního) prodloužení doby odchodu do důchodu.

Není pravda, že reforma penzijního systému musí bolet! Lze jít cestou, která prodlouží plnohodnotný život člověka a naplní jej smyslem, kdy byť i postupné rozvolňování profesních aktivit dává člověku pocit uspokojení, vědomí toho, že je prospěšný druhým, umožňuje mu uchovat společenské kontakty.

- Výchovy od nejrannějšího věku k pojetí dráhy profesního uplatnění jako běhu na dlouhou trať.

- Systému vzdělání zaměřeného na rozvíjení a uchování schopnosti neustále si doplňovat kvalifikaci a využívat možnost nezbytného upgrade kvalifikace.

- Zdravotní péče zaměřené na to, aby byl člověk co nejdéle a v co největší míře psychicky a fyzicky fit.

- Pěstování firemní kultury tak, aby vytvářela pozice pro uplatnění lidí ve vyšším věku a současně přínosné pro firmu.

- Podpoře opatření, která umožňují člověku ve vyšším věku postupně rozvolňovat jeho profesní aktivity.

- Budování tvůrčích mezigeneračních týmů, v nichž starší lidé mohou nalézt plnohodnotné a efektivní uplatnění.

Využití výše uvedených možností je závislé na vytvoření potřebných motivací zabudovaných do penzijního systému. Výkonnost penzijního systému = jeho motivační účinek pro všechny výše uvedené subjekty. Administrativní, nucené prodloužení doby odchodu do penze vede ke zničení těchto motivací a tím i zničení výkonnosti penzijního systému.

Ve sporu o reformu nejde ani tak o to, zda a jak budou důchodci trpět, ale hlavně a především o to, zda se vydáme cestou k nové kvalitě ekonomického růstu, který může být trvale udržitelný, dynamický a neomezený.

Nová kvalita ekonomického růstu je dána dvojím efektem produktivních služeb, tj. služeb zaměřených na rozvoj, uchování a uplatnění lidských schopností:

- První efekt je dán tím, že spotřeba, v niž hrají produktivní služby dominantní roli, je na rozdíl od okázalé, prestižní, konzumní spotřeby šetrná ze samotné své podstaty k přírodě.

- Druhý efekt je dán tím, že tato spotřeby vede k výraznému posílení inovačního potenciálu společnosti, který je základním a dostatečně vlivným faktorem odlehčení ekonomického růstu od všech aspektů zatěžování životního a zejména přírodního prostředí.

Připomeňme si polaritu skutečných reforem a "lidožroutských" antireforem. V případě změn v oblasti penzijního systému se jedná o následující, vpravdě učebnicovou polaritu:

- Nebo se vydáme cestou administrativního, demotivujícího, povinného, paušálního (či administrativně modifikovaného paušálního) prodloužení doby odchodu do důchodu.

- Buď se zvýší výkonnost penzijního systému ve smyslu jeho motivační role k prodloužení doby výdělečného uplatnění, omezí vliv pozičního investování a zvýší míra rovnosti příležitosti pro nabývání, uchování a uplatnění schopností člověka.

- Nebo se sníží výkonnost penzijního systému ve smyslu jeho motivační role k prodloužení doby výdělečného uplatnění, zvýší vliv pozičního investování a sníží míra rovnosti příležitosti pro nabývání, uchování a uplatnění schopností člověka.

Tato souvislosti není na první pohled zřejmá. Objeví se tehdy, když začneme analyzovat možnosti, které se k prodloužení doby produktivního uplatnění nabízejí, konkrétně v podmínkách České republiky:

- Podporují růst role odvětví produktivních služeb, tj. služeb přispívajících k nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu.

- Tím současně mění charakter ekonomického růstu směrem k dynamickému a přírodní prostředí nezatěžujícímu.

- Přispívají k vytváření rovnosti příležitostí pro nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností.

Právě proto, že se jedná o zásadní polaritu ve smyslu "buď, anebo", o řešení otázky, kterou cestou se příslušná země vydá, lze očekávat (a v České republice k tomu také došlo), že se při rozhodování o této alternativě ukáže, čí zájmy ten, kdo reformu prosazuje, hájí. Průzračně přímo učebnicově.

Obecně platí, že realitu si lze představit jako určitý konglomerát vzájemně propojených her, z nichž si každý člověk uvědomuje pouze část z nich. Často, či spíše většinou, nemá ani tušení, která z her je dominantní, resp. dominantní hru přehlíží.

Pokud chceme analyzovat jakoukoli hru, musíme v prvé řadě splnit následující:

1. Říci, o jakou hru se jedná (tj. zařadit reálné dění do určité oblasti teorie her).

2. Vymezit hráče (tj. definovat a podrobněji popsat, kdo s kým příslušnou hru hraje, jaké jsou preference hráčů).

Většinou se při přípravě, schvalování a realizaci reforem, které se dotýkají oblasti nabývání, uchování a uplatnění schopností člověka hrají dva vzájemně propojené typy her:

1. Mezi vládou a domácími i zahraničními lobby, která se snaží otevřít prostřednictvím změn cestu ke zvýšení role pozičního investování. V každé konkrétní situaci má každý z těchto hráčů dvě strategie:

2. Mezi vládou a veřejností (zpravidla reprezentovanou opozicí či částí opozice). V každé konkrétní situaci má každý z těchto hráčů dvě strategie:

- Veřejnost či opozice mohou tlak na vládu zvyšovat, nebo se situací smířit.

Vláda je tak vystavena dvojímu tlaku a prostřednictvím ní se střetají dvě protichůdné síly. Při každé konkrétní hře závisí na řadě faktorů, které lze identifikovat a jejichž vliv lze přibližně ocenit s využitím základního konceptu a v rámci tohoto konceptu. Na základě toho lze dát predikce dalšího vývoje, vymezit o popsat nejvýznamnější momenty střetů, které přípravu, přijetí a realizaci reforem námi sledovaného typu doprovázejí.

V České republice došlo v současné době k nestandardní a z hlediska teoretické analýzy velmi zajímavé situaci. Vláda zcela vyprázdnila svoji pozici prostředníka mezi dvěma typy tlaků a stala se pouhým nástrojem v rukou lobby, přičemž se jedná většinou o lobby zahraniční.

Tím je odstartována hra, kdy na jedné straně stojí zahraniční lobby používající k prosazování své strategie vládu, na druhé straně veřejnost a opozice. Přitom:

- Zahraniční lobby plně ovládla téměř celý institucionální systém české republiky (včetně zpravodajských služeb, mediálního mainstreamu a soudů), jsou si vědomé své síly a téměř nic neriskují.

- Veřejnosti i opozice si zcela nedostatečně uvědomují (v mnoha případech vůbec neuvědomují), o co jde, resp. jaká hra se hraje. (Ukážu v dalším pokračování.)

Českou republiku tak čeká velmi obtížná zkouška. V tuto chvíli lze jen stěží říci, kam až situace zajde, resp. kam až se tato země propadne.

Otázkou je, jako roli v této situaci může sehrát teorie, která je vybaveny teoretickými nástroji analýzy takovýchto situací. Jakákoli teorie může být z praktického hlediska úspěšná, pokud nachází svého realizátora, ale i naopak, pokud její realizátor najde tuto teorii.

Toto vzájemné propojení nebývá z řady důvodů jednoduché. Protože proti němu mohou působit:

- Administrativní zábrany ze strany té části institucionálního systému, který je pozičním investováním ovládán.

- Ovládnutí komunikačního prostoru subjekty napojenými na poziční investování.

- Dokonce i ovládnutí samotné oblasti vědy (akademické půdy) subjekty napojenými na poziční investování.

- Tendence významné části většinové veřejnosti k upřednostňování jednoduchých cest, což brání realistickému vyhodnocování reálného vývoje, sjednocování těch, kteří jsou největší obětí nepříznivého vývoje, zneužívání excesů k propojení pozičního investování a použití silových nástrojů držby moci.

Hlavním nástrojem teorie je v těchto nepříznivých podmínkách předvídání budoucí vývoje v podobě krátkodobých predikcí, nastínění alternativ a identifikování zlomových situací, v nichž se o tom, která alternativa převáží, rozhoduje.

Přitom je nutné si neustále uvědomovat, že nápravná změna může probíhat jedním ze dvou způsobů:

- Buď se prosadí reformní síly "shora", tj. z oblasti zneužívající poziční investování, těžících z pozičního investování a sloužících dominantní formě pozičního investování. K tomu ovšem potřebují spojence "zdola", tj. ze strany těch, kteří jsou obětí pozičního investování.

- Nebo se prosadí jako hegemon změn odpor "zdola", k čemuž ovšem potřebuje získat spojence "shora".

Z tohoto hlediska musí být teorie vnitřně konzistentní a současně se obracet k adresátům na obou stranách.

Další významná role teorie spočívá v analýze a kvalifikovaném dokumentování reálného vývoje tak, aby se do podobné situace nedostaly jiné země.

V předcházejícím, téměř závěrečném pokračování, jsem slíbil konkrétní příklad toho, jak výrazně se zpožďuje vývoj veřejného mínění (z hlediska toho, o co jde, jaká hra se hraje) za dramatickým vývojem reality.

V České republice byly vytvořeny velmi příznivé podmínky pro to, aby na snadno předvídatelný vývoj demografické situace reagovala komplexem aktivních opatření vedoucích k vytvořením vhodným podmínek a zvýšením motivací k dobrovolnému individuálnímu prodloužení doby produktivního, tj. výdělečného uplatnění člověka na profesních trzích. To by ekonomiku pozvedlo na vyšší kvalitu ekonomického růstu, umožnilo zvýšit jeho dynamiku i jeho "vstřícnost" jak k reálnému bohatství života člověka, tak i k životnému prostředí.

V téže době ovšem došlo k dosazení vlády (a obsazení institucionálního systému), která plně slouží zahraničním lobby. Ta z České republiky učinila prostor ovládaný pozičním investováním.

1. Z demografické projekce víme, že přibližně mezi léty 2030 až 2050 bude průběžný systém vystaven určitému přechodnému tlaku, kdy pro jeho trvalou udržitelnost bude nutné během 20 let dosáhnout zvýšení počtu výdělečně činných osob v důchodovém věku po přepočtu na plné úvazky téměř o 20 % oproti současnému stavu (při současném výrazném zvýšení výdělků). To i s velkou rezervou lze dosáhnout komplexem opatření, která podporují:

- Motivace k dobrovolnému individuální prodloužení doby výdělečného uplatnění při postupném rozvolňování pracovních aktivit v souladu s psychickou a fyzickou kondicí.

- Podpůrnými aktivitami v oblasti firemní kultury, zaměření výchovy, vzdělání, zdravotní péče apod.

- Posunutí ekonomiky na vyšší úroveň z hlediska obecného směřování vývoje společnosti k růstu role produktivních služeb, tj. služeb zaměřených na nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností.

- Posílení pozice ve světě a zvýšení nezávislosti na vnějších tlacích.

3. Toto cestu podporoval ještě v dubnu 2022 (tedy před rokem) ministr práce a sociálních věcí M. Jurečka. Zde je jeho tehdejší názor:

4. Už tehdy, před rokem, jsem v článku, kterým jsem na původní Jurečkovo stanovisko reagoval, napsal: "Kladu si otázku, zda je Jurečka schopen svoji nosnou vizi pojetí reformy penzijního systému ustát, zda nedostane za to, o co se pokouší, nedostane žlutou či dokonce červenou kartu. Rozhodně bychom mu však v rozumném snažení neměli podrážet nohy."

5. Ti, kteří se penzijní problematikou na MPSV zabývají, o přednostech cesty založené na individuálních motivacích k prodloužení doby produktivního uplatnění člověka a její neslučitelnosti s paušálním nuceným prodloužením doby odchodu do důchodu dobře vědí. A vědí, o co jde, mj. i proto, že jsme podrobný rozbor uveřejnili v časopisu Fórum sociální politiky vydávaném MPSV (vydávaném právě tímto ministerstvem), viz:

Jaroslav Šulc − Radim Valenčík: Jakou reformu penzí pro ČR a proč? (2/2020, s. 22-30)

Radim Valenčík − Pavel Sedláček: Čtvrtá průmyslová revoluce, nebo změna srovnatelná

6. Bezprostředně po zvolení P. Pavla prezidentem, okamžitě, začala být veřejnost masírována tím, že existuje jen jedno řešení – paušální (jen lehce administrativně modifikované) nucené prodloužené doby odchodu do penze, které je naprosto nevhodné. Do mediálního prostoru ovládaného mainstreamem existence druhé možnosti vůbec nepronikla. Takto to začalo a s přímou angažovaností P. Pavla:

7. Situace v oblasti názorů veřejnosti na paušální prodloužení doby odchodu do penze se pro vládu, resp. ty, kteří ji svými pokyny řídí, nevyvíjela příznivě. Zejména v lékařské odborné obci bylo sneseno dost argumentů, které převzal i mediální mainstream. Bylo jen otázkou času, kdy se otevře diskuse i o cestě individuálního, dobrovolného prodloužení doby produktivního uplatnění, a to v přímém kontextu dlouhodobé vývojové perspektivy naší země, A naše země má na to, aby posun do "levelu" vyšší kvality ekonomického růstu postoupila. Přitom jinou než nesmyslnou "greendealovskou" cestou. A tak byl narychlo spuštěn scénář přímé devastace penzijního systému. Manipulátoři předpokládají, že podlomení důvěry v penzijní systém formou "Velké penzijní loupeže" znemožní nejen aktuální, ale i budoucí úvahy o možnosti řešení, které nabízí perspektivu.

8. K tomu dlužno dodat, že vláda byla svou nekompetentností i vnějším působením dotlačena k obrovskému rozpočtovému propadu a současně jí je pod hrozbou defaultu bráněno řešit problematiku likvidity emitováním dluhopisů, a to v přímé návaznosti na předešlé.

Prakticky všechna mainstreamová media spekulují o tom, zda Petr Pavel do 22. března podepíše či nepodepíše zákona umožňující "Velkou penzijní loupež". Zákon totiž stanovuje, že se tak musí stát do 50 dnů od konce měsíce, kdy byly splněny podmínky pro mimořádnou valorizaci, což byl leden. Na Seznamu-Médium dokonce napsali, že Pavel má "skvělou příležitost ukázat, že bude prezidentem, který se bude rozhodovat na základě odborných informací, a nikoliv na základě emocí či osobních zájmů" a vypsali k dané otázce anketu. Zde jsou její výsledky:

Dobře se na výsledek podívejte: Dvě třetiny lidí si myslí, že Pavel zákon nepodepíše!

Mýlí se. Podepíše. Lidé si totiž neuvědomují, "která bije", resp. ještě nepochopili podstatu sviňské hry, která se s naší zemí hraje,

Dokonce si troufnu tipovat, jakým havlovským způsobem Pavel svou trapnou roli zdůvodní: "Jako občan jsem proti, ale jako prezident musím jednat v zájmu naší země a vzít na sebe odpovědnost za velmi nepopulární krok."

Hlavním důvodem "Velké penzijní loupeže" není snaha ušetřit, kde se dá, ani snaha zaplácnout obrovskou rozpočtovou díru, kterou vláda nadělala svou nekompetentností, ale něco úplně jiného. Mnohem závažnějšího. A hlavní obětí vůbec nejsou důchodci, ale zejména mladí lidé a budoucnost naší země. Proto ti, kteří nyní ovládají naši zemi, Pavlovi nedovolí to svinstvo, které je mnohem větší, než se většina lidí domnívá, nepodepsat. Hlavním důvodem je zabránit tomu, aby se naše země vydala cestou k lepší budoucnosti, kterou by bylo možné odstartovat právě komplexně pojatou reformou penzijního systému s využitím opatření podporujících, motivujících a umožňujících prodloužení doby produktivního uplatnění člověka na profesních trzích. Tak se nenechejme otrávit. Vše se stává mnohem čitelnější. Cestu k lepší budoucnosti si můžeme uhájit.

x_min je výplata odpovídající minimální záruce, kterou požaduje hráč X, aby se nestal obětí pozičního investování ze strany hráče Y

y_min je výplata odpovídající minimální záruce, kterou požaduje hráč Y, aby se nestal obětí pozičního investování ze strany hráče X

Vzhledem k tomu že x_min< x₀ a y_min< y₀ existuje v tomto případě prostor pro dohodu.

1. Hráč X (tj. ti, kterým jsou reformy určeny) v nich vidí perspektivu zvýšení efektivnosti ekonomického systému a následně i možnost zvýšení vlastních výplat.

2. Hráč X má důvěru v to, že hráč Y (vláda) dostatečně hájí zájem dané země jak před vnitřním, tak i v vnějším pozičním investováním.

3. V tomto případě, i když jsou reformy spojeny s určitou restrikcí, ale obsahují současně i perspektivu zlepšení, realizaci reforem podporuje.

4. Pokud se očekávání alespoň částečně naplňují, má to dva pozitivní důsledky:

- Roste efektivnost ekonomického systému (případně roste jeho odolnost vůči zátěži, které je vystaven vnějšími podmínkami, což lze vyjádřit posunem hranice dosažitelného rozdělení výplat. To je v obrázku vyjádřeno červeně šipkami a přerušovanou křivkou odlišující novou hranicí dosažitelného rozdělení výplat od původní.

- Mění se sklon linií neutrality pozičního investování ve smyslu rozšiřování prostoru pro dohodu. Dochází nejen zvětšení, ale i rozšíření oblasti, v níž lze vyjednávat. Vyznačeno rovněž červeně.

Vzhledem k tomu že x_min> x₀ a y_min> y₀neexistuje v tomto případě prostor pro dohodu.

1. Hráč X (tj. ti, kterým jsou reformy určeny) v nich vidí nebezpečí otevření ještě většího prostoru pro poziční investování.

2. Hráč X nemá důvěru v to, že hráč Y (vláda) dostatečně hájí zájem dané země jak před vnitřním, tak i vnějším pozičním investováním.

3. V tomto případě realizaci reforem nepodporuje, resp. projevuje odpor vůči nim.

4. Pokud se negativní očekávání naplňují, má to dva negativní důsledky:

- Mění se sklon linií neutrality pozičního investování ve smyslu vzdalování se od prostoru pro dohodu.

Na obrázku je vyznačen případ, kdy pokles efektivnosti systému je malý. Pokud však proces růstu role pozičního investování a tím i pokles efektivnosti sociálně ekonomického systému pokračuje, dochází ke zvratu, viz následující obrázek:

Linie neutrality pozičního investování, tak jak ji vidí hráč Y (který je v daném případě nositelem pozičního investování), aby udržel svou schopnost pozičního investování pří poklesu efektivnosti sociálně ekonomického a růstu odporu ze strany hráče X) musí zvýšit svou výplatu na y´_min, což ovšem pro hráče X představuje nepřijatelné snížení výplaty na x´₀.

Hráč X (který je souhrnem osob, na které dopadá poziční investování) to vidí jako "nenažranost" (zatímco jedni musí obětovat téměř vše, druzí si ještě posilují majetkovou převahu).

První reakcí na tuto situaci je zpravidla štěpení obětí pozičního investování na méně a více radikální, tak jak je uvedeno na obrázku.

Vývoj neodvratné směřuje ke společenským konfliktům. Ty mohou mít různou podobu, která závisí na dalších faktorech, o kterých pojednáme příště.

Pokusím se dát nikoli lakonickou odpověď. Vše nasvědčuje tomu, že jsme spadli do situace, kterou jsem včera vyjádřil tímto obrázkem:

Červeně (přerušovanou konvexní křivkou) je vyznačen posun hranice dosažitelných výplat v důsledku poklesu efektivnosti příslušného sociálně ekonomického systému.

x výplata hráče X (který je tvořen těmi, kdo jsou obětmi pozičního investování)

y výplata hráče Y (který je tvořen těmi, kdo jsou nositeli pozičního investování)

x_min je výplata odpovídající minimální záruce, kterou požaduje hráč X, aby se nestal obětí pozičního investování ze strany hráče Y

y_min je výplata odpovídající minimální záruce, kterou požaduje hráč Y, aby se nestal obětí pozičního investování ze strany hráče X

Do polohy vyznačené červené se posouvá linie neutrality pozičního investování, tak jak ji vidí hráč Y (který je v daném případě nositelem pozičního investování), aby udržel svou schopnost pozičního investování pří poklesu efektivnosti sociálně ekonomického a růstu odporu ze strany hráče X) musí zvýšit svou výplatu na y´_min, což ovšem pro hráče X představuje nepřijatelné snížení výplaty na x´₀.

První reakcí na tuto situaci je zpravidla štěpení obětí pozičního investování na méně a více radikální, tak jak je uvedeno na obrázku.

Červená plocha odpovídá oblasti, ve které bude štěpení obětí pozičního investování na radikály a umírněné probíhat. S tím je nutné počítat.

Radikálové, kteří nebudou schopni nabídnout pozitivní alternativu, budou hnát toho, kdo je zde označen jako hráč Y (nositele pozičního investování uplatňovaného vůči naší zemi jako celku ve spojenectví s vnitřními aktéry a jejich slouhy či poskoky) do houfu. Zoufalý odpor proti propadu, kterého budeme svědky, bude dokonce patrně ze strany těch, kteří tvoří hráče Y podporován.

To bude nejsložitější fáze vývoje, kterého začínáme být svědky. Velmi brzy však dojte k oslabování přerůstajícímu v propad autority vnější (globální) moci a vnitřnímu štěpení skupiny tvořící hráče Y:

- První pokusy o reformu "shora" (v rámci struktury hráče Y) nebudou úspěšné, ale podstatná část těch, kteří se na nich budou podílet a budou vyloučeni "z lepší společnosti", přejde na stranu kvalifikované obrany vůči přebujelému pozičnímu investování a stanou se nositeli alternativy, představa o které bude stále žít vlastním životem, šířit se jako memplex a bude vytvářet ideovou převahu těch, kteří budou nositeli změny.

- Současně s tím "zdola" začne růst váha kvalifikovaného odporu vůči přebujelému pozičnímu investování. Ti, kteří se na tomto odporu "zdola" budou podílet, se patrně stanou vůdčí silou změn a najdou si spojence "shora" díky jaké představě, jak problémy řešit, o jakou historickou změnu jde a jaká perspektiva nás čeká.

Role ideové a zejména teoretické opory je naprosto nezastupitelná a musí být dotažena do podoby konkrétní pozitivní alternativy v každé oblasti probíhajících změn, zejména pak v oblasti systémů sociálního investování a sociálního pojištění (vzdělání, péče o zdraví, penzijní pojištění). Právě zde jsme a budeme ještě více svědky snahy umlčovat, blokovat, dokonce i perzekuovat kvalifikované alternativní návrhy, resp. jejich nositele, byť budou podloženy jak teorií, tak empirií (daty, rozborem dat, zkušenostmi okolních zemí apod.). A právě v těchto sporech bude hnutí odporu postupně získávat ideovou převahu, a to i v těch oblastech, které se podařilo plně podřídit cizí moci (mediální mainstream, akademická půda).

Jedna z hlavních výhod spočívá v tom, že jsme sice s malým, ale dostatečným předstihem "vykolíkovali terén" nastávajících ideových střetů.

VIZE 2023 – důchody

V minulých dnech prošel Sněmovnou návrh zákona o omezení zákonné valorizace důchodů na základě překročení inflace o více než 5 % oproti době poslední valorizace. Toto omezení bylo zdůvodněno nutností udržení důchodového systému (Jurečka zde: https://www.irozhlas.cz/ekonomika/jurecka-cervnova-valorizace-duchody_2302201410_mik). Ministr (traktorista) Jurečka současně uvedl, že se rozevírají nůžky mezi zaměstnanci a důchodci a je nutno uplatnit mezigenerační solidaritu tak, aby poměr mezi výší průměrných důchodů a průměrných mezd se dále nenavyšoval. Toto podpořil následujícím grafem (Obr. 1).

Obr. 1 – Výše průměrného důchodu v Kč a jeho podílu vůči průměrné mzdě od roku 2010. (Převzato ze stránek KDU-ČSL:

V tomto tvrzení je ale spousta zavádějících vět a dokonce značná část demagogie, jak rozebereme dále. Tím základním demagogickým tvrzením je to, že tím, že kdyby důchodci dostali přidáno ke svému důchodu přesně částku, odpovídající inflaci, tím by ve státním rozpočtu nebylo na jiné výdaje, jako je například pomoc pracujícím rodinám s dětmi, které již dnes na tom jsou ekonomicky mnohem hůře, než důchodci (Jurečka zde: https://www.irozhlas.cz/ekonomika/jurecka-cervnova-valorizace-duchody_2302201410_mik). Zavádějící tvrzení spočívá v tom, že důchodový účet je zcela oddělen od státního rozpočtu a pouze průběžná salda je možno převádět z a do státního rozpočtu (po schválení ve Sněmovně). Tato salda byla většinou menší než 1 % rozpočtu (-60 až +17 mld. Kč). Navíc, na důchodový účet proudí průběžně prostředky ze zákonného spoření všech zaměstnanců, které jsou i při vyšší inflaci také vyšší. Takže je předpoklad, že v roce 2023 by se mělo vybrat do státního rozpočtu díky vysoké inflaci (meziročně o 17+ %) minimálně o 100 mld. Kč více než v roce 2022 a také průměrné mzdy v roce 2022 vzrostly oproti roku 2021 o 7,9 %, takže i zde je zajištěn přísun vyšších částek než v roce 2022 na důchodový účet (ČSÚ zde: https://www.czso.cz/csu/czso/cri/prumerne-mzdy-4-ctvrtleti-2022).

Inflační doložka v zákoně o důchodovém zabezpečení totiž jen zabezpečuje to, že každý důchodce po odchodu do důchodu bude mít zajištěn nárok na stejnou část spotřebního koše po celou dobu až do své smrti. Tím, že by nedošlo k navýšení důchodů o inflační složku valorizace, tak se jinými slovy říká (vláda), že důchodcům bude omezen zákonný nárok na čerpání stejné části spotřebního koše, na který si celou dobu vydělávali ve svém zaměstnání, tedy se budou muset omezit ve své spotřebě. Ta je, bohužel, v porovnání s libovolným státem "staré" EU už i tak nízká.

Jaký byl tedy růst mezd a důchodů od roku 1989 a jak jsou na tom nyní naši pracující a důchodci ve srovnání s posledním rokem socialismu a se světem?

Když se podíváme na vývoj ekonomiky ČR od roku 1989 (Data ČSÚ: https://www.czso.cz/csu/ ) prizmatem růstu HDP, tak ten vypadá relativně krásně s ročními přírůstky HDP nejčastěji mezi 2 – 3 % (Obr. 2).

Když ale očistíme růst HDP o inflaci (Obr. 3), výsledek už není tak krásný (Obr. 4).

Na obrázku č.4 je vidět, že reálný HDP v ČR překročil předlistopadový HDP až v roce 2003. Do této doby vykazovala ekonomika nižší výkonnost než ta předlistopadová (jiná už je ovšem otázka skladby reálné produkce). Nynější výkonnost ekonomiky je jen o 50 % vyšší, než byla ta předlistopadová a to k tomu naše ekonomika potřebovala celých 30 let transformace. Není divu, že náš "středoevropský tygr" ani nedohnal a ani nepředehnal své západní sousedy, kteří si udržují stálý minimálně 25 % náskok v přepočtu na paritu kupní síly na obyvatele (https://zpravy.aktualne.cz/ekonomika/zivotni-uroven-v-cr-se-loni-zvysila-na-94-procent-prumeru-eu/r 1b13638650fe11eca1070cc47ab5f122/). Když by se například výkonnost Německa dále nezvyšovala a ČR navyšovala svůj výkon dosavadním tempem, tak bychom dohnali Německo někdy okolo roku 2038. Výkonnost ekonomiky a její růst se také nutně odráží ve mzdách i důchodech (Obr. 5).

Obr. 5 – Nárůst reálné mzdy (modře) a důchodů (červeně) oproti roku 1989

Zatímco růst reálné ekonomiky oproti roku 1989 byl někde na úrovni 50 – 60 %, růst mezd byl v roce 2021 více než 80 % nad stavem v roce 1989. Na druhou stranu je vidět, že důchodci měli přibližně stejně velký nárok (v objemu) na část spotřebního koše, jaký vyprodukovala reálná ekonomika. Tento spotřební koš byl oproti roku 1989 vyšší o 50 – 60 %, tedy stejně, jako narostl HDP. Naproti tomu pracující z tohoto spotřebního koše čerpali o 20 – 30 % více než důchodci v porovnání s rokem 1989.

Obr. 6 – Kumulativní vývoj reálných mezd (modře) a důchodů (červeně) oproti roku 1989.

Ještě průkazněji je možno dokumentovat čerpání HDP zaměstnanci a důchodci kumulativně od roku 1989. Protože růst mezd po roce 1989 byl vyšší než inflace, zatímco nárůst důchodů byl navyšován zejména podle inflace, tak zaměstnanci dosáhli kumulované spotřeby jako před rokem 1989 v roce 2004 (Obr. 6), zatímco důchodci dorovnali čerpání spotřebního koše až v roce 2012, tedy o 8 let později. Je možno tak říci, že transformaci ekonomiky po roce 1989 zaplatili z větší částí důchodci tím, že jim nebylo umožněno čerpat odpovídající část spotřebního koše.

Když se podíváme na poměr reálných průměrných důchodů a průměrných mezd (Obr. 1 a 7), tak vidíme, že od roku 1991 tento poměr neustále klesal až do konce roku 2019, kdy došlo ke stagnaci reálných mezd a nadále jen mírně narůstal reálný důchod (Obr. 5). V letech 2020 a 2021 došlo k velkému propadu ekonomiky vlivem plándemie Covid-19 (Plánováno minimálně od roku 2018: https://www.reflex.cz/clanek/zpravy/86771/bill-gates-tvrdi-ze-do-deseti-let-prijde-svetova-pandemie-chripky-ktera-zabije-desitky-milionu-lidi.html ). Tento trend byl umocněn následným nárůstem inflace, vyplývajícím z kvalitativního rozpouštění nekrytých peněz (vrtulníkové peníze) v době Covidu. Proto došlo k návratu podílu důchodů a mezd na "předlistopadovou" úroveň, kdy důchody byly dlouhodobě ve výši cca 50 % průměrné mzdy. Přitom objem spotřebního koše důchodců se nijak nezměnil, zatímco se radikálně snížil objem spotřebního koše zaměstnanců (Obr. 5). Není tedy pravda, že by si důchodci "žili nad poměry" a měli by se podělit o své bohatství se zaměstnanci. Naopak, tím, že se nyní vláda chystá ke snížení valorizace důchodů, nutí zaměstnance, aby se podělili o svou bídu a propad užití svého spotřebního koše o cca 6,7 % ve 4. čtvrtletí 2022 oproti roku 2021.

Je nutno zmínit ještě jeden demagogický moment vládního nařízení, či chystaného zákona. Tím, že se důchodcům valorizuje důchod o inflaci ale jen z části důchodu (z té zásluhové), tak reálně propadají objemy možného užití spotřebního koše u důchodců. Toto je vždy nutno dorovnávat jednorázovými příspěvky pro všechny stejnými například tak, jak to dělala např. vláda A. Babiše.

Další moment, který usvědčuje vládu z demagogie, je ten, že spotřební koš důchodců se velice liší od spotřebního koše pracujícího a vůbec mladších lidí. Ve spotřebním koši důchodců se nalézají především základní potraviny, platby za bydlení a energie. Všechny tyto komodity vykázaly inflaci větší, než byla průměrná inflace, a tedy důchodci jako celek doplatili na vysokou míru inflace, kdy měli dostat v rámci valorizace i větší příspěvek než průměrný například na dopravu letadlem, zato nedostali odpovídající příspěvek například na základní potraviny, které stouply v ceně až o více než 50 % a bez nichž nemohou žít.

Poslední moment, který bych zde rád zmínil, je "důchodová reforma" pomocí Covidu-19. Podle ČSÚ (https://www.zdravezpravy.cz/2022/03/22/nadeje-doziti-je-741-let-pro-muze-a-805-let-pro-zeny/) cituji: "Naděje dožití při narození se loni dle předběžných výsledků ČSÚ snížila. A to na 74,1 let pro muže a 80,5 let pro ženy. Za uplynulé dva roky s pandemií covidu-19 tak klesla o 2,2, respektive 1,6 roku." V průměru tak naděje dožití klesla o 1,8 rok jen za poslední 2 roky. Nutnost vyplácet důchody tak za 2 roky poklesla přibližně v ročním objemu 20000 (průměrný důchod)*12 (měsíců)*40000 (vyšší počty zemřelých než obvykle) = 9,6 mld. Kč (https://www.novinky.cz/clanek/domaci-lonska-umrtnost-se-vratila-k-dobe-pred-pandemii-doba-doziti-vzrostla-40422471 ).

Průběžný systém důchodového zabezpečení je nejvíce stabilní ze všech systémů a to i při vysoké míře inflace, ale jen za předpokladu, že tato je plně promítnuta do důchodů. Část HDP, určená ke spotřebě důchodců, se až do roku 2019 zmenšovala. Mezigenerační solidarita se projevuje v tom, na jakém rozdělení HDP se shodnou zákonným postupem všechny složky společnosti. Dosud dostali důchodci, jako celek, v materiálním objemu na osobu mezi léty 1990 – 2023 přibližně stejnou velikost spotřebního koše jako za socialismu (+10 %), ale v poměru k pracujícím se jejich část užitého HDP neustále snižovala (Obr. 7). To, že v posledních letech začala velká ekonomická i společenská krize, není důvodem k tomu, aby vláda důchodce připravila o základní životní potřeby. Vláda má řídit cestu z krize a nikoli štvát jednu generaci proti druhé a ještě to dělat pomocí faulů a demagogie. A navíc protiústavními postupy (retroaktivně).

K Danielu Prokopovi: Jak na důchodovou reformu

Daniel Prokop napsal 14. března pro přílohu Práva Salon obsáhlé pojednání Jak na důchodovou reformu. Jedná se o mimořádně významný článek, protože je první svého druhu, který v mediálním mainstreamu, ale např. i Národní rozpočtové rady⁶^[1], prezentuje lidsky přijatelnou, ekonomicky efektivní a perspektivní cestu reformy systému průběžného penzijního pojištění. Vyvrací tak lež o tom, že "vláda nemohla postupovat jinak".

To bude významné i při projednávání dané problematiky u Ústavního soudu. Proto je velmi důležité, aby si nejdůležitější pasáže, které vybírám, přečetlo a promyslelo co nejvíce lidí.

Zde je velmi stručné shrnutí podstaty toho, oč tu běží: https://radimvalencik.pise.cz/10759-penze-o-co-jde-shrnuti.html . V příspěvku, který najdete pod tímto odkazem, je dána odpověď i na otázku, proč se existence rozumného řešení utajuje, proč Jurečka změnil svůj názor, který zastával před rokem, a jaké riziko naší zemi hrozí.

Nyní již výběr toho nejdůležitějšího z pojednání D. Prokopa, které od svého textu odlišuji barvou:

Když je řeč o důchodové reformě, začíná se většinou tématem zvyšování věku odchodu do penze. Samotné zvyšování bude asi nevyhnutelné, nejde ale o žádnou reformu, nýbrž nejbanálnější parametrickou úpravu reagující spíše na absenci reforem.

Skutečná reforma – která zabrání tomu, aby byl důchodový systém okolo roku 2050 v deficitu pěti procent HDP (v dnešních cenách 300 miliard ročně), jak ukazují současné projekce – musí zahrnovat tři složky. Úpravu třetího pilíře penzijních fondů, aby opravdu sloužil k zabezpečení na stáří. Změny parametrů v průběžném systému, aby se na jeho financování spravedlivě podílela celá společnost a systém valorizací nevytvářel nerovnosti mezi důchodci v čase. Ale také zásadní ekonomické změny: zvýšení zaměstnanosti žen, podporu zdravějšího života i porodnosti a transformaci ekonomiky.

Ať už ale půjde třetím pilířem v roce 2050 deset či dvacet procent výplat, hlavní roli bude hrát průběžný státní pilíř. Jeho udržitelnost závisí na třech faktorech – na výši důchodů, věku odchodu do důchodu a odvodech u pracujících. To ale neznamená, že u něj jde pouze o banální parametrické změny, kdy se posouvají roky nebo mění procenta.

Zvýšení věku odchodu do důchodu ve skutečnosti sleduje poměr mezi pracujícími a seniory, mezi odvádějícími a čerpajícími v důchodovém systému. Tento poměr se výrazně změní po roce 2040, až do důchodu začnou odcházet silné ročníky "Husákových dětí" a financování bude závislé na slabších ročnících z devadesátých a nultých let.

Počet odpracovaných let však lze navyšovat i jinak než zvyšováním odchodového věku.

Neefektivita českého pracovního trhu v tomto paradoxně začíná už někdy v šesti letech. Pětina českých dětí využívá odkladu školní docházky, který je ale ve velké většině zbytečný – v zahraničí odklad využívá nanejvýš pět procent dětí. České školství odklady stojí jednu až dvě miliardy korun ročně. Již zde začíná neefektivní protahování studia, které má svůj vrchol v rámci vysokého školství – vinou neexistence funkčních profesních bakalářských oborů a vysoké neúspěšnosti studentů a jejich častých změn studijních oborů. Tyto problémy jsou daní za to, že příliš specializované střední školy část studujících na univerzitu nepřipraví.

Ztráty pracovních let dále pokračují velmi nízkou zaměstnaností žen, která je dána dlouhými rodičovskými dovolenými, nedostupností předškolních služeb a vysokým zatížením částečných úvazků.

Část navýšení věku odchodu do důchodu můžeme ušetřit navýšením odpracovaných let před šedesátým pátým rokem věku. Pracovat do šedesáti osmi totiž v Česku nepůjde tak snadno jako v jiných zemích – máme velké zastoupení náročné práce v průmyslu, nejvyšší konzumaci alkoholu v EU, velké problémy s obezitou a spolu s tím vysoké zastoupení nemocí, jež zkracují dobu života ve zdraví a znemožňují práci ve vyšším věku.

Berme tuto pasáž jako "rozjezd" či "vykolíkování" terénu. Vynechal jsem obsáhlou pasáž o tzv. 3. pilíři, resp. penzijním připojištění. Je dobře zpracovaná, důležitá, ale netýká se bezprostředně podstaty problému. Důležité je naopak upozornění na význam vzdělání od nejrannějšího věku. Zde bych ještě dodal, že již od šesti let by děti měly být citlivě vedeny k tomu, aby si vytvářely představu o celoživotní dráze svého profesního, rodinného i společenského uplatnění. Role školy, ale i rodinných příslušníků včetně babiček a dědečků je zde velmi významná.

Důchodová reforma musí být ve skutečnosti zejména reformou zdravotní. Ta obsahuje i zvýšení spotřebních daní z tvrdého alkoholu, piva či cigaret včetně jejich škodlivých náhražek, danění tichého vína a případně i velmi škodlivých sladkých nápojů. A přeřazení všech těchto produktů do vyšší sazby DPH. Těmito opatřeními může stát vybrat přes deset miliard a jimi financovat dětský sport i další opatření k podpoře zdravějšího životního stylu.

Nutná je ale také vyšší motivace k sekundární prevenci – k chození na screeningy rakoviny, jejichž přeskakování stojí české zdravotnictví a trh práce vysoké miliardy ročně.

Česko dnes stojí na rozcestí, co se týká pojetí daňového mixu. Pokud bude pokračovat v politice danění nízkopříjmové zaměstnanecké práce a nezačne motivovat ke zdravému životu, je iluzí spoření chudších lidí na důchod a nepůjde výrazně zvyšovat důchodový věk.

Ale není to jediné "daňové rozcestí". Z 5,2 milionu pracujících dělá u nás 12,5 procenta na OSVČ hlavní a dalších asi osm procent na OSVČ vedlejší. Přesto jejich sociální a zdravotní odvody tvoří méně než šest procent (49 z 867 miliard ročně).

U zdravotních odvodů je situace úplně absurdní. OSVČ je platí jen z padesáti procent zisku. Tedy z poloviny zisku po odečtení výdajových paušálů, které jsou navíc u řady profesí jako IT, poradenství či právní služby masivně nadhodnoceny. Za poloviční odvody potom mají OSVČ ve zdravotnictví naprosto stejné plnění jako zaměstnanci, které vyčerpají zejména ve vyšším věku.

Aby toho nebylo dost, existuje i obrovská nespravedlnost v rámci samotných OSVČ. Kvůli vysokým minimům odvodů a paušální dani totiž platí stejné zdravotní odvody – 2722 korun měsíčně – živnostník na vesnici s nižšími příjmy a vysokými náklady i ajťák, využívající paušální daň, s příjmy 1,5 milionu ročně a zcela minimálními náklady.

Tento absurdní degresivní systém platí také v sociálních odvodech. Chudší živnostník s vyššími náklady posílá na důchody kvůli minimům až dvacet procent svého skutečného zisku, vysokopříjmový pracovník na IČO s malými náklady v paušální dani okolo tří až čtyř procent.

Rozdíl zatížení oproti zaměstnancům je masivní a také násobně vyšší, než je běžné v zahraničí. Což tvoří obrovskou motivaci ke švarcsystému. Ne nadarmo má Česko jeden z největších počtů pracujících na OSVČ, ačkoli kvůli průmyslové ekonomice by jich mělo mít spíše málo.

Co to znamená pro důchody? Medián důchodů přiznaných OSVČ je dnes jen dvanáct tisíc korun a bude klesat, protože paušální daň navýšila počet OSVČ, které platí takřka minimální odvody. Část lidí se samozřejmě zabezpečí, ale zbytek se propadne do chudoby a vznikne obrovský politický tlak na zvýšení minimálních důchodů.

I kdyby k němu nedošlo, systém je obrovsky nespravedlivý k zaměstnancům. Důchodový systém je nivelizující. Obsahuje základní složku důchodů – dnes čtyři tisíce pro všechny. Zásluhová složka se poté počítá z vašich odvodů, ale s takzvanými redukčními hranicemi. Odvody ze mzdy do 17 500 korun (44 procent průměrné mzdy) se započítají bez redukce. Z příjmů a odvodů nad tuto hranici se počítá jen 26 procent. Čím vyšší má zaměstnanec příjem a odvody, tím menší procento odvodů se mu započítává do důchodu.

Většina OSVČ má vyměřovací základy hluboko pod první redukční hranicí.

Středněpříjmoví a vysokopříjmoví zaměstnanci tedy dotují OSVČ základní složku důchodu i to, že mají možnost redukovat vyměřovací základ pod redukční hranici, a vyvázat se tím z poklesu zásluhové složky důchodu při zvyšování příjmu. Navíc zaměstnanci svými daněmi a odvody většinově financují i příspěvky na bydlení, které dorovnají nízké důchody, či náklady na rodičovské příspěvky, které čerpají i OSVČ.

V této části stojí za to, trochu se zamyslet nad čísly, která D. Prokop uvádí. Málokdo si je uvědomuje. Kromě toho je nutné upozornit na dva důležité momenty:

1. Pozitivním aspektem článku D. Prokopa je, že ukazuje na zásadní souvislost penzijní reformy s funkcí zdravotnictví. Ale ta nespočívá jen v tom, co by bylo možné nazvat restrikce. Velmi důležité je zainteresovat zdravotní pojišťovny na tom, aby měly zájem na prodloužení doby produktivního (výdělečného) uplatnění svých klientů. Nebojím se dokonce říci, aby si konkurovaly v získání co největšího počtu osob, které budou fyzicky a psychicky fit i ve vyšším věku a které budou mít zájem se uplatnit na profesních trzích. Tuto zainteresovanost pojišťoven lze vytvořit, pokud ovšem nepůjdeme cestou vynuceného prodloužení doby odchodu do důchodu.

2. Nutně vyvstává otázka: Proč vláda získala peníze tím, že destruuje důvěru v průběžný systém (za což budeme draze platit), když mohla problém řešit odstraněním šílených distorzí, pokud jde o odvody do zdravotního a penzijního systému? Možnosti, které se jí nabízely (a nabízejí) popisuje D. Prokop velmi přesně. Nebyl to záměr těch, kteří morálně i intelektuálně vyprázdněnou vládu "vodí" a přisoudily ji roli destruktora ekonomiky i sociální soudržnosti naší země?

Nepoměr mezi zatížením forem práce se musí změnit. Z uvedeného ale vyplývá, že nemůže jít (pouze) o navyšování minim odvodů OSVČ. Nízkopříjmový živnostník se skutečnými náklady dnes platí na zdravotních a sociálních odvodech docela velké procento svých zisků. Řešení je ve snížení paušálů u reálně nízkonákladových profesí, ve zrušení či změně systému takzvané paušální daně, v níž mohou minimalizované odvody platit lidé s příjmy do 1,5 milionu, a v mírném navýšení vyměřovacích základů (například z padesáti na sedmdesát procent zisků).

Obejít vysoké odvody ale stát umožňuje i jinými způsoby než švarcsystémem. V takzvaných podlimitních dohodách o provedení práce se ročně vyplácí okolo padesáti miliard korun. A nikdo neví, kolik z toho tvoří původní účel – tedy výplaty nárazových prací a menších úvazků zejména studentům, rodičům či důchodcům – a kolik jsou účelové kumulace dohod. Další obří únik je exekuční ekonomika prací načerno. Stát v ní podle odhadů přichází o pět až dvanáct miliard ročně.

Bez ucpání těchto děr a provedení výše popsaných změn důchodový systém zcela postrádá legitimitu a další a další zaměstnance i firmy motivuje se na něm nepodílet.

- Nebo je to dáno tím, že jedná tak, aby podlomila důvěru v průběžný penzijní systém?

- Či dokonce ani neví, co dělá, jen se nechá řídit pokyny, které sledují oba výše uvedené cíle?

Levicoví kritici důchodové reformy rádi zdůrazňují, že na důchody můžeme čerpat i z jiných typů daní. Česko má velmi nízké majetkové daně, mohlo by více vybírat i na korporátních a spotřebních daních. Z hlediska důchodového systému ale mohou tyto prostředky přispět maximálně k vykrytí největšího propadu kolem roku 2050, zvýšením zmíněných daní totiž musí stát spolu s redukcí některých výdajů ucpat už stávající díry v rozpočtu.

Třetím parametrem průběžného pilíře je výše důchodů. Přičemž nejvíce závisí na systému valorizací. Valorizace by měla krýt růst nákladů, ale být přiměřeně vysoká – jinak jdou současné vyšší důchody na úkor zaměstnanců a prodlužování jejich odchodového věku. Valorizace by též neměly vytvářet velké nerovnosti důchodů v čase, v době inflace by mohly více pomáhat chudým důchodcům a v konjunktuře a při růstu reálných mezd posilovat zásluhovost.

České valorizace nesplňují ani jedno. Valorizace o růst inflace na spotřebním koši důchodců, a navíc o polovinu růstu reálných mezd je do budoucna neudržitelná, pokud se nemají odchodový věk či odvody drasticky zvýšit.

Velká nespravedlnost vzniká mezi kohortami důchodců. Vysoké valorizace let 2021 až 2023 a výpočet nových důchodů podle růstu mezd vedou k tomu, že lidé, kteří půjdou do důchodu v roce 2024 či 2025, budou mít celoživotně o dva až tři tisíce menší důchody než ti, kteří vlnu vysokých valorizací stihli. Systém navíc v době inflace posiluje nerovnosti – protože základní složku valorizuje o růst mezd a zásluhovou o inflaci.

Je tedy třeba celková změna valorizací. Rámcově rozumný je návrh NERV valorizovat o inflaci a třetinu pohybu reálných mezd – ale i směrem dolů. V době patnáctiprocentní inflace a šestiprocentního růstu mezd (devítiprocentního poklesu reálných mezd) by proběhla valorizace o dvanáct procent. V následujících letech by ale byla naopak vyšší, protože by se do ní ihned propsal nárůst reálných mezd.

Současný systém bude řadu let čekat, až nárůst mezd dohoní inflaci. Nárůst reálných mezd se tedy v důchodech projeví až okolo roku 2027. Což právě vytváří obrovské nerovnosti podle toho, jakou vlnu valorizací člověk stihne.

Systém navrhovaný NERV by snížil náklady na důchody a seříznul tyto vlny nerovností mezi důchody. Tratili by v něm ale nízkopříjmoví důchodci, kterým by valorizace během vysoké inflace nestačila na pokrytí nákladů. To lze však zohlednit mimo jiné vyšší valorizací základní složky (například jejím navázáním na inflaci v případě, že převyšuje růst mezd).

S tímto postupem lze souhlasit a obnovilo by to důvěru v systém průběžného penzijního pojištění. Bude se tímto doporučením řídit vláda?

Náročné profese by reálně mohly být řešeny tzv. předdůchodem. Zaměstnavatel, který roky profituje ze zdravotního zatěžování svých zaměstnanců, by měl povinnost jim přispívat do penzijních fondů, které následně člověk může a nemusí využít k předčasnému odchodu do důchodu. Zároveň by důchodový systém měl výrazně více zohledňovat, zda někdo pracuje od osmnácti let, nebo začne až po vysoké škole.

Důchodová reforma ale není jen o důchodovém systému. Jak už bylo řečeno, velký deficit důchodového systému v letech 2040 až 2060 vychází z toho, že do důchodu půjde generace lidí narozených v sedmdesátých a osmdesátých letech a odvody budou závislé na populačně výrazně menších ročnících narozených v letech devadesátých a na začátku milénia. Jenže po roce 2050 budou ekonomicky aktivní i lidé narození dnes. Nejde proto podceňovat roli porodnosti.

Klíčová je i transformace ekonomiky. Důchodový systém je závislý na výši mezd, jež jsou v Česku stále relativně nízké. Pokud bude průměrný důchod v roce 2050 činit řekněme 35 až 38 procent průměrné mzdy, je klíčové, zda se reálná hodnota této průměrné mzdy udrží na dnešních čtyřiceti tisících, nebo vzroste na šedesát tisíc.

Transformace ekonomiky se neobejde bez posílení rozvoje chudších regionů, které poslední dekády v řadě oblastí stagnují, a bez reformy vzdělávání.

Jen vysoká neúspěšnost a nízká gramotnost dětí z nižších sociálních tříd budou podle modelů Daniela Münicha do roku 2070 stát českou ekonomiku 18 miliard ročně.

Letošní rok, kdy se populačně silné ročníky nevejdou na gymnázia, pak ukázal možná hlavní bolest českého vzdělávání. Česko předčasně třídí děti podle sociálního původu a schopnosti připravit se na nedokonalé zkoušky a provede je příliš specializovaným a často nekvalitním středním vzděláváním. Následně se děti opět setkávají na vysokých školách, které si ale i vinou nepřipravenosti části studentů nemohou tolik vybírat a tlačit na kvalitu. Předčasná selektivita a specializace nás udržuje v dobách, kdy stačilo mít deset až patnáct procent vzdělaných elit a zbytek se utopil v ekonomice bez velké přidané hodnoty. Tato ekonomika ale zabije i důchodový systém.

Pro doplnění pracovní síly bude nutná i imigrace. V rámci ní ale z hlediska odvodů do důchodového systému hraje roli hlavně legální práce v co nejvyšších kvalifikacích. Varovným signálem je, že například dvě třetiny ukrajinských uprchlíků u nás pracují pod svou kvalifikací v prekarizovaných pozicích s minimálními odvody. Pro udržitelné důchody potřebujeme i výrazně modernější systém jazykového vzdělávání a integrace cizinců.

V zahraniční existují také jiná řešení, než jsem popsal. Například skutečný opt-out (nikoli naše parodie na něj z roku 2010), který by část odvodů lidem ukládal do státního penzijního fondu, z něhož by mohli vystoupit do soukromých fondů či jen do průběžného financování. Nebo výraznější zapojení zaměstnavatelů. Tyto revolučnější nápady mají ale v Česku svá rizika.

Důchodovou reformu je každopádně třeba poskládat z výše zmíněných opatření, aby v letech 2040 až 2060 byl systém v přijatelném deficitu, který lze doplnit jinými příjmy či převisem příjmů v dalších obdobích. Pokud se spokojíme jen s jedním až dvěma opatřeními, jako je zvyšování odchodového věku a snížení valorizací, bude celá "reforma" postrádat v očích dnešních zaměstnanců legitimitu. A zvýší se riziko, že tyto změny další vláda zase zruší.

Obrovskou chybou vládních politiků jsou potom apokalyptické zkazky, že "dnešní čtyřicátníci nebudou mít žádné důchody". Neodpovídají realitě. I udržitelné verze vývoje státních důchodů počítají s tím, že průměrné důchody budou tvořit okolo 35 procent průměrné mzdy, což při zvyšování reálných mezd nemusí být tragédie. Vytváření mýtu, že důchody nebudou a celý důchodový systém je letadlo, motivuje mladší lidi maximálně se vyvázat z placení daní a odvodů, což nakonec k neudržitelnosti povede.

I tento závěr pojednání z pera D. Prokopa nastoluje otázku spojenou s obavou, zda se ideově a morálně vyprázdněná sestava vlády nenechá řídit pokyny zaměřenými na destrukci naší země. Uvidíme co na to Ústavní soud. Spokojí se se zdůvodněním, že "vláda nemohla postupovat jinak" a potvrdí tím nepříjemnou alternativu odpovědi na otázku, jakým způsobem je u nás generována mocenská reprezentace?

REDUKCE^⁷

Naše společnost se dostala do bodu, kdy přestáváme rozumět okolnímu světu. Jsme vystaveni událostem, při kterých se nám rozum zastavil. Různí ekonomové, ekologové, analytici a vojáci se nám z neznalosti souvislostí snaží vysvětlit logiku věcí. Bohužel, logika věcí se nazývá redukce. Lidstvo stojí před novou zkušeností, před novým nepřítelem...

V současnosti se blížíme k hranici 8 miliard lidí na planetě... Dnes víme, že populační růst roste až výbušně. V roce 1972 bylo toto téma popularizováno další "esejí" nebo chcete-li studií s názvem "The Limits to Growth" (Meze růstu) od Římského klubu. Tato studie se volně inspirovala pastorem Malthusem a upozorňuje na neudržitelný růst populace a jeho dopady na planetu Zemi a naše společenství. Studie říká, že pokud se nepřistoupí k ovládání porodnosti a úmrtnosti, tedy ke kontrole růstu populace a průmyslu, hrozí vyčerpání přírodních zdrojů a zhroucení hospodářství. Kvalita životního prostředí se zhorší a existuje reálné riziko ekologických katastrof, které by mohly ohrozit lidstvo. Radikální změny jsou nutné k předejíti hospodářskému a ekologickému kolapsu. Dokument " Meze růstu" tedy vyzývá k reformě hospodářského systému a ke změně životního stylu, které budou brát v úvahu omezené zdroje planety.

Na základě všech těchto teorií jsme se od amerického architekta a inženýra Fullera dozvěděli, že když máte dostatek energie k dispozici, tak jedna miliarda specializovaných pracovníků dokáže vytvořit téměř cokoli a zajistit potřeby celé lidské populace. Kdysi to byly teorie a v době kapitalistického rozkvětu bylo zajímavé o tom diskutovat při sklenici vína. Meze růstu se stal klíčovým dokumentem pro ekologické hnutí a stále slouží jako inspirace pro výzkum a řešení globálních problémů souvisejících se změnou klimatu, degradací přírodních zdrojů a udržitelným rozvojem.

Teorie o zlaté miliardě se ocitla znovu na stole. Génius rozpoznal problém a pokusil se najít řešení, fanatici se přidali a snaží se prosadit svůj vlastní postoj. A nakonec lůzři, kteří vlastní měny a dluhy, se snaží upevnit svou moc nad situací. Tato analogie starého francouzského hesla je možná vtipná, ale zároveň nám připomíná, jak pravdivé toto tvrzení může být. V roce 2008 jsme byli svědky hospodářské krize, kterou lze považovat za určitý milník. Jednoduše řečeno, ve zdravém kapitalistickém systému je vše založeno na růstu hodnot a zisku, a vše je tomu podřízeno. Neexistuje rovnovážný stav. Buď produkujete hodnoty nebo je spotřebováváte a vytváříte ztrátu. Po krizi v roce 2008 se stalo zjevným, že růst hodnot je pomalejší než růst dluhu. Zdravá kapitalistická společnost v tom okamžiku skončila. Majitelé peněz jako takových si to uvědomili, stejně jako i největší korporace. Věděli, že nějakou dobu mohou trh oklamat přívalem peněz do systému, a že nižší úrovně podniku budou generovat zisk na pozadí větších ztrát. Typicky ztráty ve státech. V roce 2014 se na papežské univerzitě v Římě setkaly vlivné osobnosti z podnikatelského, finančního a akademického světa, aby se poradily co dál. Toho dne byla založena Rada pro inkluzivní kapitalismus, jejíž členové jsou nejvýznamnější osobnosti z finančního světa, jako Jamie Dimon z JPMorgan Chase, Larry Fink z BlackRock, Mary Barra z General Motors nebo Mark Carney z Bank of England. Kromě toho se do aliance zapojilo i 48 bank, fondů a korporací. Za zakládající členku rady se považuje Lynn Forester de Rothschild, kterou podporují papež František a britský princ, nyní král Charles. Všechny spojuje strach – strach z toho, že přijdou o moc a o vše na čem stojí jejich hodnoty. Velmi dobře si uvědomili, že kapitalismus již neexistuje.

Co to ovšem znamená, že KAPITALISMUS již neexistuje? Znamená to, že musí být zformulována nová ideologie, nový politický systém a nové hodnoty života člověka, skupin a celé společnosti. Když se podíváme do historie, taková změna nastala při přechodu z feudalismu na kapitalismus. Změnil se politický systém, změnily se hodnoty člověka, skupin a celé společnosti. Ti, kdo na to doplatili byla feudální elita, která přišla o všechno, mnohdy i o svůj život.

Rada pro inkluzivní kapitalismus se zabývala přesně tímhle problémem, protože se jich osobně dotýká. Vědí, že mohou být vyměněni jako feudálové. Elita seděla v papežské univerzitě v Římě a rozjímala. Říkali si, co všechno mají. Vlastní dluh celého světa, který nejde splatit, přes akciový trh vlastní klíčovou výrobní kapacitu na planetě a najednou si uvědomí, že oni přece vlastní planetu. Říkali si, nejsme my vlastně Bůh? Velmi symbolicky se na stole objevila esej Římského klubu "The Limits to Growth” (Meze růstu). A právě z této eseje se začala rodit nová ideologie.

Klasický kapitalismus založený na růstu a expanzi již není udržitelný, protože dosáhl svých cílů a vyčerpal možnosti dalšího rozvoje. Elita, která z něj vzešla, si stále ještě drží svou moc. Nicméně poučena historií a reálnými hrozbami, které jí hrozí, musí být nekompromisní a bezohledná. Byly položeny základy INKLUZIVNĺHO KAPITALISMU.

Při formulování nové ideologie si položili jednoduchou otázku. Kdo dnes spotřebovává veškeré hodnoty, které kdysi přivedly elitu k moci? Jsou to lidé. Kdo spotřebovává veškeré nerostné a omezené bohatství země? Jsou to lidé. A kdo toto bohatství vlastní? Jsme to my, elita. Takže když už to všechno vlastníme a přes veškeré úsilí již netvoříme hodnoty, proč bychom to měli rozdávat? Novou kapitalistickou ideologii musíme změnit tak, aby ideologie sloužila pouze exkluzivní a vybrané elitní skupině, které bude sloužit udržitelná populace. Zbytek se stává pouze problémem, který musí být eliminován, aby nás exkluzivní elitu neohrožoval.

Odpověď na otázku, jak velká je exkluzivní elita, byla poskytnuta nevládní organizací Oxfam. Její zpráva uvádí, že bohatství 2 153 miliardářů představuje více než 60 procent celkového bohatství na světě. Lidstvo stojí před novou zkušeností, před novým nepřítelem. Lidstvo stojí před novou revolucí, která má svým významem srovnání snad jen s průmyslovou revolucí, jež se odehrála před téměř 300 lety.

Elita chápe člověka jako výrobní prostředek k vytváření jiných hodnot, které elitě přináší blahobyt a moc. Dnes se ovšem populace stala pro elitu hrozbou. Populace má dnes vysokou spotřebu, která se stala ekonomicky neúnosnou.

Jak již bylo konstatováno, k výrobě čehokoli na světě stačí jedna miliarda lidí. To podporuje robotika a umělá inteligence, která je schopna převzít velkou část lidské práce. Musíme si uvědomit, že lidé jsou pro elity pouze výrobní prostředek, který lze nahradit strojem, který pracuje neúnavně a bez zbytečných chyb. Lidé, kteří ztratí práci nebo nemohou z nějakého důvodu pracovat, jsou pro elity pouze nákladovou položkou.

Světové zásoby surovin jsou omezené a jejich vyčerpání se může stát kritickým faktorem v budoucím rozvoji. Nadměrné využívání fosilních paliv a dalších neobnovitelných zdrojů zvyšuje riziko jejich vyčerpání, generuje se tak určitá závislost a zranitelnost. Problémem je také to, že nerostné suroviny a především zdroj levné energie v podobě fosilních paliv jsou často koncentrovány na místech, která nejsou úplně pod kontrolou nejbohatších a nejvlivnějších jednotlivců a organizací. Proto je třeba vyvinout tlak všemi prostředky, aby se tyto zdroje podřídily elitě, která vyznává hodnoty inkluzivního kapitalismu.

Prostor pro náš život musí být znovu přeformulován. Nová ideologie nám má stanovit nové hranice toho, co a kolik je nám dovoleno spotřebovat. K této bezprecedentní redukci bude použita ochrana životního prostředí použita ochrana životního prostředí. Peníze jako symbol moci budou vyměněny za jiné a následně se propojí s uhlíkovou stopou, která bude lépe udržovat populaci poslušnou. Nové peníze jsou již široce diskutovány jako digitální měna. Tato digitální měna bude programovatelná a nabídne elitě za prvé, co, kdy a kdo si v čase bude moci koupit. Za druhé bude určeno geografické perimetrické rozdělení – stát, kraj, vesnice nebo konkrétní oblast. Za třetí bude určena doba použitelnosti, takzvaná tající měna. Pokud budete poslušní a uhlíkově odpovědní, měna bude tát pomaleji.

Rada pro inkluzivní kapitalismus vytvořila realizační strukturu, která má pomoci s dosažením stanovených cílů. Tato struktura zahrnuje Organizaci spojených národů (OSN), pod kterou spadá i Světová zdravotnická organizace (WHO), Světové ekonomické fórum (WEF) s nastrčeným ideologem Klausem Schwabem a neziskovou organizaci Aspen, která umí dokonale "zapojovat" své členy do vládních struktur.

Úplně prvním realizačním krokem byla organizace Klimatické konference v Paříži pod záštitou OSN v roce 2015, na které byla přijata takzvaná Pařížská dohoda. Tato dohoda stanovuje závazné cíle pro snižování emisí skleníkových plynů a opatření pro přizpůsobení se dopadům změny klimatu. Jedná se o zahájení a formulování nové ideologie, která zredukuje všechno.

Zároveň to byl velmi důležitý krok, na který navazovaly další události. Byl to velký úspěch, jelikož dohodu podepsalo 197 zemí světa. Od tohoto momentu se začala skládat nová stavebnice nové ideologie, která začala měnit životní prostředí, a která ovlivní životní úroveň na planetě každému z nás.

Začínáme velmi zřetelně vidět, jakou ideologii nám představují. Ideologie byla vždy silnější jak věda, která byla posunuta pod čáru. Média vygenerovala nové vědecké odborníky z řad dogmatiků.

Co vidíme pod čarou, co říká skutečná věda, o které se dnes nesmí mluvit? Základem života jsou prvky a uhlík je jedním z nejdůležitějších prvků pro naše bytí, jelikož umožňuje existenci živých organismů. Tento prvek hraje zásadní roli nejen v procesu formování vesmíru, ale také v životním prostředí na naší planetě. V lidském těle tvoří uhlík spolu s kyslíkem, vodíkem a dusíkem asi 96 % základních chemických prvků. Naše existence na planetě a v celém vesmíru je tedy založena právě na uhlíku. Takže vyhlášení války uhlíku znamená vyhlášení války samotnému životu. Při dýchání vylučujeme oxid uhličitý (CO2), který však musíme nyní redukovat. Oxid uhličitý (CO2) je ale jednou z klíčových látek potřebných k fotosyntéze rostlin. Díky fotosyntéze rostlin a sluneční energii dochází k uvolnění kyslíku do vzduchu z oxidu uhličitého, který pro změnu dýcháme my.

V Kanadě jsou lidé doslova povzbuzováni, aby se zabili, aby vypustili méně uhlíku. V roce 2022 byla podle odhadů provedena eutanazie o 30 % více než v předchozím roce. Pokud máš nějaké postižení nebo problémy, máme pro tebe řešení. Znovu opakuji, pro elitu nejsme lidé, ale výrobní prostředek, který se stal neefektivní a nákladný ve spotřebě přírodních zdrojů.

Budu ovšem také upřímný, pro mě je člověk nejvyšší hodnotou, který má svou důstojnost a je obdařen lidskými právy jako jednotlivec v rámci společnosti. Elita, která si myslí, že stojí nad člověkem a pohrdá jeho právy a vykonává svou činnost, která zasahuje do důstojnosti člověka, ztrácí v mých očích respekt a já osobně takovou elitou pohrdám.

Co z toho všechno vyplývá? Náš hospodářský systém nelze opravit pouze volbami. Nemůžeme doufat, že se někdo nebo nějaká skupina dostane do parlamentu, do vlády, nebo kdekoliv jinde a my jim to vysvětlíme, následně dojde k prozření a opraví se stávající systém. Nelze v to doufat ani z důvodu, že tyto struktury již byly infiltrovány.

Měli bychom se zamyslet nad tím, co víme. Od roku 2008 je růst hodnot pomalejší než růst dluhu. To znamená, že generování zisků je možné pouze na úkor jiných ztrát. My bankrotujeme!

Dám vám jednoduchý příklad: ČEZ je nejziskovější společností v České republice. Čím vyšší zisk vykáže, tím více ztrát budou mít ostatní. Nejedná se o situaci vytváření kumulativních zisků, kdy ČEZ vydělá na energii a někdo jiný na této levné energii vytvoří novou hodnotu a díky tomuto zušlechtěnému řetězci se tvoří další nové hodnoty. Toto bývalo možné, ale už to tak není, protože jsme převedli výrobní řetězec do Číny, Bangladéše a kdo ví, kam ještě.

V případě, že se stát vyčerpá natolik a přestane stimulovat ekonomiku dalšími penězi, tak značná část českých podniků bude v problémech. A jak dlouho to bude fungovat?

Někdo by mohl říci: Natiskneme si nové peníze. Vezmeme si tedy nové peníze a půjdeme do kavárny, objednáme si kávu a místo kávy dostaneme balíček peněz. Jistě nás ten balíček potěší, a proto se vydáme na oběd, ale místo oběda dostaneme dva balíčky peněz. A já se ptám, jak dlouho to vydržíte, než zemřete hlady?

Vždyť se nám smějí do obličeje, oni jsou řidiči a my jen pasažéři. Je nás skoro 8 miliard a máme vysokou spotřebu, proto se chystají velkou část z nás vysadit.

Řešením je pouze změna celého systému, pochopení lidských hodnot, pochopení lidských potřeb a zformulování nové ideologie, která nám zaručí snesitelné životní podmínky.

Jedná se o zcela jiné vidění světa které vidí skupina pod názvem inkluzivní kapitalismus. Dříve byla studie Meze růstu od Římského klubu diskutována mezi elitními skupinami, když si při tom vychutnávali sklenici vína. Dnes by měla sloužit k zamyšlení pro každého z nás, i když pijeme jen sklenici vody.

Je nutné uvědomit si, že vycházíme ze stejného základu, pochopit současné problémy a přemýšlet o závěrech sami. Osobně věřím, že závěry mohou být odlišné od těch, které jsou nám předkládány.

Je pravdou, že populace spojená s neúměrnou spotřebou problém je. Neúměrná spotřeba populace je problémem, ale nejde ho řešit globálně kvůli různým potřebám a hodnotám lidí v různých regionech. Místo toho se zaměřme na lokalizované hospodářství, které může být založeno na různých hodnotách v různých regionech a přesto zachovat jedinečnost. Každý region musí mít své vlastní řešení. Tyto regiony, státy nebo společenství států by se měly snažit na prvním místě o nezávislost a soběstačnost v oblastech potravinářství a energetiky, aby měl každý z nás přístup k dostatečnému množství bezpečných a výživných potravin a energie pro zdravý a aktivní život...

Je potřeba změnit a přizpůsobit hospodářství tak, aby se více zapojoval faktor sociální součinnosti. To zahrnuje vytvoření podmínek pro flexibilní pracovní místa s různými délkami pracovní doby, aby lidé mohli lépe reagovat na měnící se hospodářství a své potřeby. Je také důležité, aby lidé mohli snadno opustit svá pracovní místa a uvolnit je pro novou generaci pracovníků, aniž by ztratili základní sociální jistoty. To je velmi důležitý faktor pro začlenění mladé generace do sociální hierarchie.

Měli bychom se také připravit na to, že digitalizace a robotizace přebírají část pracovních míst. Proto bychom měli zvažovat, které pozice je vhodné nahradit technologiemi a které ne. Vytváření pracovních podmínek s kratší pracovní dobou a lokalizací hospodářství by mohlo vést k větší potřebě pracovních pozic. Je také důležité nasměrovat pracovní pozice ze státního aparátu zpět do průmyslu a služeb...

Je nutné si položit seriózní otázky ohledně toho, jakou výrobu jsme schopni vrátit do našeho lokálního hospodářství. Potřebujeme průmyslovou reformu, která se zaměří na potřeby lidí a společnosti, na součinnost člověka s člověkem citlivě zapojeného do průmyslové výroby a na to, aby mu byla dána možnost pocítit potřebnost a sociální zařazení v kolektivu. Je důležité si uvědomit hranice spotřeby a její negativní dopad na společnost. Nikdo z nás nechce, aby zisky a životní úroveň byly exportovány za naše hranice a abychom importovali dluh, ztrátu důstojnosti, nepotřebnost občanů a zoufalství, které dnes vidíme na ulicích ve Spojených státech.

Přelidnění a nadvláda konzumu s devastujícími účinky na přírodní prostředí jsou realitou. Je nejvyšší čas hledat cestu ven. Ale, jak bude dále doloženo, nikoli za cenu decimace lidstva (to by bylo obětování každého desátého), ale devíti z deseti obyvatel. Ti, kteří nabízejí řešení, při kterém si uchovají pozice a privilegia, "podrobnosti" toho, o co jde maskují různými klišé a devastací vědy. Ačkoli hlavní strůjci se skrývají, některé z hlavních účinkujících R. Čuba vyjmenovává. V příštím pokračování se podíváme na podrobnosti "řešení", které

Poučme se z průběhu průmyslové revoluce, protože změna, na prahu které stojíme, je srovnatelné s průmyslovou revolucí, dokonce je ještě výraznější. A jak to tak už bývá, každá revoluce začíná preventivní kontrarevolucí. Změny nazrály, ale to, co se přežilo, vládne a snaží si udržet své výsadní postavení. Je lépe informováno a drží mocenské nástroje. Toho jsme dnes svědky doslova v přímém přenosu. Celé lidstvo prochází zatěžkávací zkouškou. Tentokráte se hraje o přežití, protože má velmi nebezpečné "hračky". A spolu s privilegiemi přetrvávají i předsudky a setrvačné myšlení. Proto potřebujeme:

1. Demaskovat podstatu ideologie, kterou se snaží ovládnout masy ti, kteří přivedli svět do současné situace.

2. Mít k dispozici perspektivní, realistickou a přitažlivou vizi, která je z hlediska morálního étosu i racionální reflexe reality na mnohonásobně vyšší úrovni, než ta ideologie, kterou nám globální moc vnucuje.

V obou směrech, jak uvidíme zítra a v dalších třech dnech, udělal R. Čuba velký krok vpřed.

Program "VELKÉ REDUKCE" je popsán poměrně přesně. Pod hlavičkou "Green Dealu" a podobných scestnými ideologiemi je prosazován vší silou. V textu jsem zvýraznil pasáže, které ukazují na to, že je to program zastaralý, scestný a perverzní. Právě proto, že se ho jádro současné globální moci drží, konstatoval jsem v nedávno napsaném článku o struktuře současné globální moci toto (nejdůležitější je zvýrazněno červeně):

- Jedná se o přestárlé osoby ovládané vlastními stereotypy, které na vývoj situace reagují bez perspektivní vize, bez snahy problémy řešit, přitom s jediným cílem – udržet představu o svém významu, své všemocnosti a správnosti stereotypů za každou cenu.

Žádná násilná a příkazová redukce není nutná. Problémy lze řešit mnohem jednodušeji:

- Pokud jde o energie, globální situaci by vyřešila sériová výroba malých modulárních reaktorů s recyklovatelným palivem schopných zásobit cca 20 tisíc osob. Jsou bezpečné, bez uhlíkaté stopy, produkují elektrickou energii, odpadní teplo i vodík. Paliva je na několik tisíc let.

- Pokud jde o ostatní zdroje, zde svou roli může sehrát lokalizace výrob a nanotechnologie.

- A pokud jde o přelidnění, tam, kde mají ženy přístup ke kvalitnímu vysokoškolskému vzdělání a současně existuje funkční průběžný systém penzijního pojištění, klesá reprodukční číslo pod 2.

Místo toho je vnucováno genocidní řešení. Není nic horšího než zapšklost gerontů vynucujících si poslušnost slouhů.
Historie i aktéři jsou popsaní poměrně přesně. V současné době je celá euroreprezentace (parlamentní, vládní, institucionální, mediální) ovládána dosazenými vydíratelnými osobami. V článku o struktuře globální moci jsou označeni jako "ideově i morálně vyprázdnění poskoci". Důležité rovněž je, že si R. Čuba všímá toho, co se děje v oblasti vědy. Ta vždy v dějinách byla nositelem pravdy a odpůrcem lži. A tak v této oblasti dochází k systematické podpoře pseudovědců, kteří nikdy nepochopili, co je to věda, co je to tázat se po předpokladech, co je to rozvíjet určitou disciplínu jako postupné přesahy stávajícího poznání. Vědě byli vnuceni pseudoodborníci a pseudokritéria hodnocení výstupů. Když někdo disponuje kritickým myšlením a snaží se s využitím teorie řešit současné problémy, stává se štvancem ševčíkovského typu, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/10823-debakl-protisevcikovcu-fakticky-i-intelektualni.html
Nejostřejší Čubův distanc o "vize redukce". Má pravdu i v tom, že struktury i odporu jsou infikovány a musíme s tím počítat. Na co tedy můžeme spoléhat? Zde si myslím, že je potřeba R. Čubu trochu víc doplnit. Samozřejmě, že pro normálního člověka je ČLOVĚK NEJVYŠŠÍ HODNOTOU. Ale toto vyznání, které je i základním principem, ze kterého je nutné vycházet, nelze ponechat je v této abstraktní rovině a v podobě deklarace. Nejvyšší hodnotou je takový svobodný rozvoj osobnosti člověka, který je podmínkou svobodného rozvoje ostatních lidí a který současně působí jako nejvýznamnější produkční síla určující i kvalitu ekonomického růstu.

Pokud srovnáváme změnu, která nazrála, s průmyslovou revolucí, tak bychom měli říci, jaký nový sektor vzniká a prosazuje se jako dominantní. Tím je právě sektor produktivních služeb, služeb zaměřených na rozvoj, uchování a uplatnění schopností.

Nová kvalita ekonomického růstu je dána dvojím efektem produktivních služeb, tj. služeb zaměřených na rozvoj, uchování a uplatnění lidských schopností:

- První efekt je dán tím, že spotřeba, v niž hrají produktivní služby dominantní roli, je na rozdíl od okázalé, prestižní, konzumní spotřeby šetrná ze samotné své podstaty k přírodě.

- Druhý efekt je dán tím, že tato spotřeba vede k výraznému posílení inovačního potenciálu společnosti, který je základním a dostatečně vlivným faktorem odlehčení ekonomického růstu od všech aspektů zatěžování životního a zejména přírodního prostředí.

To, proč tuto cestu přirozeného řešení současných problémů nechce současná globální moc vidět, je důsledek kombinace zapšklosti elit a vyprázdněnosti poskoků. Ti, kteří si to uvědomují a jsou součástí globální moci, jsou vystavení tlaku obého.

Ano. Máme alternativu. Některé její prvky jsou v materiálu R. Čuby uvedeny: Lokalizace výrob. Vyrábět a pěstovat většinu toho, co je spotřebováváno, přímo na místě. O pokrytectví těch, kteří nám vnucují "greendealovské" řešení svědčí to, že o této cestě vůbec neuvažují. Proč? Protože by to znamenalo větší nezávislost lidských komunit a jim jde o uvržení lidí do stále větší závislosti na jejich perverzní alternativě. Takže "uhlíkatá stopa" kamionů brázdících kontinenty je nezajímá.

Místo toho, co píše R. Čuba, tj. "uvědomit hranice spotřeby a její negativní dopad na společnost", doporučuji něco jiného: Změnit charakter spotřeby tak, aby spotřeba naplňovala reálné bohatství života člověka, aby byla zaměřeně na plný rozvoj a uplatňování jeho schopností, současně s tím zvyšovala inovační potenciál společnosti. Tato změna je bezprostředně spojena s růstem odvětví produktivních služeb. Toto je nutné znovu a znovu připomínat, jinak neuskutečním ideový a následně i reálný průlom, který umožní zastavit devastaci.

2. Z nové literatury

Ke knize Nové čtení Radovana Richty

Vyšla mimořádně významná kniha prof. Ing. Pavla Sirůčka Ph.D. Nové čtení Radovana Richty. Zde je celá ke stažení:

Kniha má úctyhodných 500 stran. Je věnována životu a zejména dílu největšího českého vizionáře současné doby Radovanu Richtovi. Vychází v pravý čas.

Protože jsem byl poctěn napsáním její předmluvy, kterou jsem pojal právě z hlediska zásadního významu vize při překonávání obtíží vývoje civilizace, dovolím si společně s výzvou k nejen přečtení, ale i promyšlení této knihy, tuto předmluvu uveřejnit:

V pravou chvíli se objevuje obsáhlá práce věnovaná všestranné analýze odkazu Radovana Richty. Nejde jen o to, že je to v době stého výročí od narození velkého myslitele, ale počin Pavla Sirůčka přichází v situaci, kdy se naše globální civilizace dostává opět na rozcestí mezi alternativou úpadku ohrožující její přežití a cestou vzestupu na vyšší úroveň. Na úroveň, jejíž parametry velmi přesně s využitím Marxova pojetí vývoje společnosti jako přírodně historického procesu Richta tematizoval.

Cílem předmluvy bývá zaujmout čtenáře a poskytnout mu základní orientaci. Z tohoto hlediska považuji za nejvhodnější začít upozorněním na následující citát z díla Karla Marxe: "Skutečná ekonomie – úspornost – záleží v úspoře pracovní doby; (minimum – a redukce na minimum – výrobních nákladů); tato úspornost je však totožná s rozvojem produktivní síly. Úspora pracovní doby se rovná růstu volného času, tj. času pro plný rozvoj individua, který zase zpětně působí na produktivní sílu práce jako největší produktivní síla ..." (Marx, 1974b, s. 343).

V Sirůčkově práci je tento citát uveden a analyzován v různých kontextech a doplněn navazujícími pasážemi z Marxova i Richtova díla. Oprávněně. Jedná se klíč k pochopení Richtova díla i k pochopení toho, v čem navázal na Marxe a proč jsou jeho myšlenky dnes aktuální. Bylo by zbytečné opakovat to, co je v monografii o Richtovi podrobně popsáno. Považuji však za důležité upozornit na souvislost výše uvedeného citátu s Marxovým pojetím komunistické společnosti jako "sdružení, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech",¹ jak je uvedeno v Manifestu Komunistické strany z roku 1848 v části Proletáři a komunisté.

Mladý Richta se šťastnou shodou okolností z Terezínské pevnosti v posledních dnech 2. světové války, a na poslední chvíli před popravou, dostal do švýcarského sanatoria, kde měl možnosti prostudovat německé vydání Marxových Rukopisů "Grundrisse". V nich objevil klíč k pochopení směřování dějin.

Nejpřirozenějším naplněním lidského života je všestranný rozvoj a uplatňování schopností, přitom v podmínkách, ve kterých je rozvoj jednoho podmínkou rozvoje druhého a kdy současně využití všech možností individuálního rozvoje působí jako největší produktivní síla.

Bez pochopení této prosté skutečnosti se nikdo nedokázal zorientovat ve složitých peripetiích dějinného vývoje a nedokáže to ani dnes, ani zítra, ani pozítří. Bez toho, abychom vyšli z tohoto přirozeného pohledu na svět, se změní uvažování o současné době a jejích problémech v pusté tlachání, jakého jsme bohužel často svědky, zejména když se truchlí nad tím, že neznáme dostatečnou odpověď na otázku, co dělat a o co jde.

Jdeme do velmi turbulentní doby. Systematické a komplexní pojednání o Richtově díle z pera Pavla Sirůčka může být pro mnoho lidí oporou, orientací i povzbuzením. Z několika důvodů:

- Velmi dobře se čte a lze si vychutnávat část po části, kdy se základní motiv stává stále srozumitelnější a zřetelnější.

- Nikdy není pozdě spojit uvažování o době, ve které žijeme, s naplněním orientace na rozvoj a uplatňování vlastních schopností jako naplnění smyslu existence.

- Prožíváme hluboký historický zlom, resp. vymaňujeme se z velmi nebezpečného historického excesu, v důsledku kterého došlo k potlačení přirozené orientace vývoje směrem ke společnosti, v níž je svobodný rozvoj každého podmínkou rozvoje všech a současně se stává nejvýznamnější produktivní silou.

- Stojíme opět na křižovatce, ze které lze vykročit ke společnosti, ve které se dominantním sektorem stane to, co bude bezprostředně přispívat k plnému využití individuálního potenciálu, který je každému dán do vínku (prostřednictvím vzdělání, péče o zdraví, sociální práce, výchovy v rodině, výchovy prostřednictvím kultury atd.).

- Nutně vyvstává otázku, proč se tehdy, v době (bohužel nepříliš dlouhého) života naplněného intenzivní týmovou prací Radovanu Richtovi nepodařilo ovlivnit vývoj tak, abychom se vydali směrem k lepší budoucnosti, která se tehdy zdála být na dosah.

- Motivuje k hledání odpovědi, jak na Richtovo dílo navázat tak, abychom měli dostatečnou oporu při překonávání všech úskalí, mezi která nás současný historický exces přivedl.

Zaměřím se na poslední bod. Dobré teorie totiž nikdy není dost. Čím větší oporu v ní budeme mít, tím s menšími ztrátami, menšími riziky, dříve a v širší společenské shodě (která bude důležitá pro nápravu napáchaných škod) projdeme. Každý, koho Richtovo dílo zpřístupněné ve své úplnosti Pavlem Sirůčkem zaujme, vychutná si ho a využije jeho étos i pro naplnění reálného bohatství svého života, bude mít více než dostatek příležitostí přispět ke zrání a dozrávání společenského vědomí a sebevědomí. Nutné podmínce toho, aby se společnost vymanila z krize.

Pokud následující pasáž vyzní částečně kriticky, tak to není v neprospěch Richtova díla, ale naopak. Dobrá teorie není nedobytný hrad, ale trampolína, od které se lze odrazit k dalším teoretickým výbojům. V čem tedy jít dál? Protože Pavel Sirůček velmi podrobně a přesně uvádí a interpretuje mé kritické poznámky, uvedu jen to nejdůležitější: Pokud se dobrá teorie má stát "majetkem mas" a jako taková podstatným způsobem pozitivně ovlivnit společenský vývoj, musí mít schopnost zlidovět, stát se srozumitelnou širokému okruhu lidí, nacházet ty, kteří ji budou propagovat a šířit ze svých vlastních vnitřních ušlechtilých popudů. To neznamená, že musí být vhodně "marketingově upravena". Dát do pléna souhrn myšlenek, které jsou schopny se úspěšně replikovat v komunikační oblasti je umění. Pokud souhrn myšlenek začne žít a prosazovat se v komunikačním prostoru, není to nikdy jen zásluhou jednotlivce. Stojí za to si vzít ponaučení z toho, jak se začaly šířit ideje křesťanství, osvícenectví, socialismu. To se Radovanu Richtovi a jeho velmi silnému týmu i přes poctivou snahu a odvážnou politickou angažovanost (viz např. manifest Před rozhodnutím (Kolektiv, 1968a), o kterém je v monografii velmi fundovaně pojednáno), nepodařilo. Jednou z příčin byla nepřízeň doby, ale i v rovině tvorby idejí lze jít dál. Dobrá teorie by měla zaměřit pozornost i na to, jaké jsou v dané době a na daném místě předpoklady pro její šíření, koho osloví a kdo se stane jejím nositelem. Jsem přesvědčen, že právě pod tímto zorným úhlem je vhodné monografii věnovanou Radovanu Richtovi číst. Nezalekněte se toho, že je poměrně obsáhlá. Má v určitém smyslu strukturu obdobnou symfonické skladbě, kdy je hlavní motiv postupně rozvíjen a zaznívá v různých modifikacích tak, aby si jej každý mohl prožít naplno. Z tohoto hlediska i kniha, která se čtenáři dostává do rukou, si zaslouží více než přečtení, dokonce i více než pochopení. Je ji nutné nejen prostudovat, ale i procítit to, o čem hovoří.

Intelekt Radovana Richty a jeho schopnost vytvářet kolem sebe tým špičkových a vzájemně komplementárních odborníků ocení ten, kdo si přečte knihu, která se před necelými deseti léty pod stručným názvem Postkapitalismus (Mason, 2015) stala světovým bestsellerem. Její autor Paul Mason rovněž vychází z Marxových Rukopisů "Grundrisse" a interpretuje je obdobným způsobem jako Radovan Richta a jeho tým. Téměř o padesát let po vydání Civilizace na rozcestí. Masonova kniha stojí za přečtení, čtenář v ní najde spoustu postřehů, ale tak intelektuálně pronikavý náboj podněcující člověka k tomu, aby sám na sobě začal pracovat právě ve smyslu přeměny volného času v rozvoj vlastních schopností, nemá. V monografii Pavla Sirůčka jsou Masonovy podněty do kontextu interpretace Richtova odkazu na několika místech vhodně zařazeny.

Na závěr ještě jedna, trochu osobní poznámka. Autorem monografie jsem byl požádán, abych úvod napsal co nejvíce kriticky. Rád mu vyhovím tím, že upozorňuji na prekérní situaci, do které mě dostal. Původně jsem si totiž myslel, že k napsání předmluvy využiji některé své dříve napsané poznámky zveřejněné jen pro užší okruh lidí. Pavel Sirůček však pracoval se všemi dostupnými zdroji, a to i těmi, které jsem uvedl jen na svém blogu, a to tak důsledně, že mně úkol napsání úvodu velmi ztížil. Neopominul totiž žádnou z myšlenek, které jsem do zmíněných textů dal, a tak mě donutil si znovu promyslet, a hlavně procítit Richtovo dílo, které v kompletní podobě zpřístupnil. Výsledkem je tento pokus nasměrovat čtenáře (potenciální nositele Richtových myšlenek a pokračovatele jeho mise) k tomu, aby s Novým čtením Radovana Richty strávili příjemné chvíle, které jim umožní vnímat a chápat dnešek z potřebného nadhledu a orientovat se v turbulentním dění, které už začalo a kterému budeme v ještě větší intenzitě v nejbližších létech vystaveni. Pokud čtenář v Richtově díle vynikajícím způsobem zpřístupněném a aktualizovaném Pavlem Sirůčkem určitou oporu pocítí, neměl by si to nechat jen pro sebe, ale předat intelektuální podnět lidem ve svém okolí.

1. Úvodní poznámka

Struktura současné globální moci

Prognostické úvahy

Boj o penze i přežití. Co dokáže teorie?

VIZE 2023 – důchody

K Danielu Prokopovi: Jak na důchodovou reformu

REDUKCE7

2. Z nové literatury

Ke knize Nové čtení Radovana Richty

REDUKCE^⁷