Marathon 183

MARATHON

Internet: http://www.valencik.cz/marathon

Vydává:

Radim Valenčík

jménem Otevřené společnosti příznivců

časopisu MARATHON

Vychází od listopadu 1996

Registrační značka: MK ČR 7785

ISSN 1211-8591

Redigují:

Vladimír Prorok

e-mail: prorok@vse.cz

Pavel Syrůček

e-mail: sirucek@vse.cz

Radim Valenčík

e-mail: valencik@seznam.cz

Redakce a administrace:

Radim Valenčík, Ostrovní 16

110 00 Praha 1

MARATHON si a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 30 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

1. Úvodní poznámka

Páté letošní číslo navazuje na třetí, které bylo věnováno pojednání Jaroslava Šulce „K výchozím příčinám dnešní krize a možným východiskům“ (https://valencik.cz/marathon/23/Mar2303.htm ). Jednalo se o první komplexní reflexi současné doby s vymezením cesty řešení problémů, které vzniklo při pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize. Pohled J. Šulce, který si podrobně všímá dění, nevyužitých možnosti i problémů v oblasti těch složek ekonomického systému, o které jde především. V nich se totiž střetá tendence k posilování role pozičního investování s tendencí vytváření podmínek pro to, aby investiční příležitosti spojené s nabýváním (vzdělání, výchova), uchováním (péče o zdraví, celoživotní vzdělání, sociální práce) a uplatněním (sociální práce, rekvalifikace, absolventské sítě) schopností člověka byly využívány podle míry jejich výnosnosti a humanistický aspekt tak nacházel své plné využití v oblasti poskytující bezkonkurenční ekonomickou výhodu. (Možná, že změny tímto směrem mohou být odstartovány i v menší zemi či skupině menších zemí.)

- Pohled Rostislava Čuby velmi přesně postihuje demonopolizaci světa od vzájemně propojeného globálně emitovaného nekrytého dolaru, za který lze koupit vše, včetně lidských duší, a s tím spojeným systémem globální moci udržované komplexem opatření. Vzpoura v podobě vzniku a rozšiřování BRICS je významná, ale je to jen cesta ze slepé uličky do „výchozího bodu“ perspektivních změn. Zde mohou být pohledy na realitu velmi komplementární.

- Pohled Ladislava Zelinky, který se věnuje analýze příčin toho, proč se nepodařilo realizovat Marxem zdůvodněné historické tendence, a navrhuje, jakým způsobem v úsilí o lepší společnost pokračovat, přičemž těžištěm jeho úvah je, jak chápat změnu společensko-ekonomické formace a subjekty jejího prosazení.

- Pohled Jana Zemana, který velmi správně kritizuje greendealovskou doktrínu nejen z důvodu nekompetentnosti jejích nositelů či inspirátorů, ale zejména proto, že vede do antihumánní klece restrikcí; přitom zásadní pozitivní změna v oblasti šetrného vztahu k přírodnímu prostředí je podmíněna jednak změnou charakteru spotřeby (od devastujícího konzumu k produktivní spotřebě vedoucí k rozvoji lidských schopností, tj. navyšování inovačního potenciálu společnosti), jednak rolí inovačního potenciálu při radikálním odlehčování výroby od závislosti na přírodním prostředí (lokalizace výrob, nanotechnologie, šití všeho na míru s využitím umělé inteligence apod.).

Těmto třem pohledům je věnováno toto číslo. Texty uvedených autorů odlišuji barvou a doplňuji svými poznámkami. Byly publikovány na mém blogu, viz: https://radimvalencik.pise.cz/ Zde zájemce najde i diskusi, které k nim bude probíhat s cílem sjednocení pohledů. Prostřednictvím komentářů k jednotlivým příspěvkům do ní může vstoupit.

2. Hlavní materiály

Hodnoty

Ve Spojených státech se začínají projevovat důsledky neuváženého tisku peněz. Uvnitř samotných Spojených států se objevují hlasité obavy z rostoucího "impéria lží a dluhů", které by mohlo ohrozit společenský a hodnotový základ a negativně ovlivnit stabilitu dolaru, který Spojené státy dlouhodobě prosazovaly ve světě. Vše nasvědčuje tomu, že Spojené státy čekají velké změny a osud země se již nemusí nacházet v rukou jejích elit a obyvatel. Tento hroutící se hodnotový řetězec bude mít vliv na nás všechny.

V minulosti bylo mnohokrát popsáno, jak se dolar stal rezervní měnou a jak FED jako soukromá organizace ovládl dolar. Zaměřme se proto na to co následovalo mnohem později a jakou výhodu to přineslo anglosaské kultuře, která bezesporu ovládla světové hospodářské dění.

FED začal tisknout peníze v podstatě od svého založení roku 1913. Svět prošel od té doby různými krizemi, které FED vždy jen posílil. Zlomový okamžik nastává v roce 2008. Od tohoto okamžiku začíná konec kapitalistického systému, kdy růst hodnot je pomalejší jak růst dluhu.

Při vytváření hodnot v ekonomice je klíčové udržovat peněžní zásobu v rovnováze s těmito hodnotami. Na grafu je zobrazeno množství peněz v kategorii M1, což jsou peníze, které jsou okamžitě dostupné a reálně v oběhu. Pro názornější představu jsem do grafu přidal červenou čáru, která symbolizuje vytvářené hodnoty.

Sledujeme-li obě tyto čáry, pak vidíme v roce 2008 zlom, kdy růst peněžní zásoby začíná převyšovat růst vytvářených hodnot, a to až do roku 2020, kdy dojde k výbušnému nárůstu peněžní zásoby. Červená čára nám naznačuje, kde by měla peněžní zásoba ideálně být. Ano, velmi jsem to zobecnil, především pro srozumitelnost každého z nás.

Zdroj: Rada guvernérů Federálního rezervního systému (USA) fred.stlouisfed.org

Považuji za velmi přínosné, že pohled na současné dění, příčiny problémů, očekávaný vývoj a cestu k překonání problémů je odstartován právě touto problematikou. Z "kupování světa" nekrytými (vytištěnými) penězi plyne obrovská moc, tatáž moc je pak využívána k tomu, aby mohly být nekryté peníze vnucovány celému světu (což je v podstatě export inflace, resp. rozptýlení inflace do celého globálního prostoru). Vstupujeme do období, kdy nastává "game over", tato hra končí...

Základní myšlenka kapitalistické ideologie je založena na zisku a růstu hodnot. V kapitalismu je ekonomický systém organizován kolem vlastnictví soukromého majetku, svobodného a konkurenčního trhu. Jaká je realita? Jak je možné, že trh je konkurenční, když někdo získává peníze tím, že si je tiskne a pak na trhu nakupuje vše, co vidí, zatímco ostatní peníze získávají prací?Jak lze hovořit o soukromém vlastnictví ve společnosti, když je zjevné, že nejbohatší 1 % populace za poslední dva roky téměř zdvojnásobilo své bohatství ve srovnání se zbytkem světa dohromady?

Tento fakt naznačuje, že toto 1 % nejbohatších jedinců získalo téměř dvě třetiny veškerého nově vytvořeného bohatství, jak uvádí organizace Oxfam. Tento trend ukazuje na extrémní nerovnost a koncentraci majetku ve prospěch malé části populace. Kapitalistická společnost je založena na principu soukromého vlastnictví, tak jak to bylo kdysi konceptualizováno v římském právu, což umožňuje jednotlivcům vlastnit a spravovat výrobní prostředky a majetek. Naproti tomu, marxistické pojetí vlastnictví podporuje společné vlastnictví veřejného majetku a výrobních prostředků, idealizovaně ovládané všemi členy společnosti. Praktická implementace těchto marxistických ideálů se ve společnosti často prezentuje tak, že majetek a výrobní prostředky kontroluje stát. Jak ale můžeme vidět, tyto prostředky mohou rovněž kontrolovat úzké skupiny lidí.

V dnešní době, v rámci kapitalismu, je většina bohatství soustředěna v rukou malého procenta populace. To vede k nerovnoměrnému rozdělení bohatství, které nebylo získáno prací a vytvářením nových hodnot, ale především prostřednictvím tisku nových peněz, které nebyly podloženy reálnými hodnotami.

Nemůžete tvrdit, že ideologie je založena na soukromém vlastnictví, když se to prosté většiny netýká, naopak jsou vytvářená nová pravidla a podmínky, aby prostá většina nic nevlastnila, aby nevlastnila ani základní prostředky pro svůj život. To dokládá i Světové ekonomické fórum, které tvrdí, cituji: "You will own nothing. And you will be happy”. (Nebudete vlastnit nic. A budete šťastní.)

Základní Marxova myšlenka předpokládá, že výrobní prostředky budou kolektivně vlastněny, zatímco jednotlivci budou mít v osobním vlastnictví základní prostředky potřebné pro svůj život. Naproti tomu, některé současné společenské trendy naznačují, že bychom neměli vlastnit vůbec nic, což by mohlo vést k situaci, kdy se stáváme jakýmisi "bezvlastníky" žijící v cizích ohradách. Tato filozofie jde daleko za hranice Marxistického vidění světa.

Aniž bychom si toho možná byli vědomi, současný svět funguje na základě Marxova pojetí dělby práce. Zjednodušeně lze říci, že práce je rozdělena na specializované a oddělené činnosti, což vede k atomizaci a ztrátě autonomie jednotlivých pracovníků. Anglosaský systém tento model ještě vylepšuje a zneužívá ho k distribuci finančních prostředků za vykonanou práci. Tato distribuce finančních prostředků jim zaručuje tok nadhodnoty do jednoho centrálního bodu.

Majitele peněz vytvořili sofistikovaný systém rozdělení trhu do regionů a zařazení zemí do pěti kategorií. Součástí tohoto systému je skrytá dělba práce podle následujícího klíče:

Pro lepší pochopení si představme, jak taková dělba práce probíhá v řetězci výroby konkrétního produktu. Tento řetězec lze aplikovat na většinu výrobků. Abychom mohli vyrobit například automobil, musíme nejprve identifikovat pět kategorií zemí podle toho, jakým způsobem se podílejí na výrobě.

V první kategorii se obvykle nacházejí rozvojové země, bohaté na nerostné suroviny. Tyto země se převážně živí zemědělstvím a mají nízký stupeň zpracování. Zahraniční investoři jim "pomůžou" a výsledek této pomoci je, že tato země dostane za svou surovinu 1 USD za jednotku práce. V našem případě můžeme začít těžit železnou rudu.

Druhá kategorie zahrnuje země, které zpracovávají různé suroviny na jednoduché výrobky, které jsou pak odesílány k finální produkci do zemí třetí kategorie. Země druhé kategorie získává za jednotku práce 10 USD. V našem případě výroby automobilu, kupujeme rudu, zušlechtíme ji tak, že oddělíme hlušinu od minerálu, a prodáváme minerál do zemí o kategorii výše.

Ve třetí kategorii probíhá výroba finálních výrobků nebo dílů, jejichž prodej se organizuje přes mezinárodní obchodní síť sídlící v zemi čtvrté kategorie. V našem případě kupujeme čistou železnou rudu za 10 USD, zušlechtíme ji na železo a plech, vlastně vyrábíme celé auto a prodáváme tento výrobek za 100 USD za jednotku práce.

Ve čtvrté kategorii se nacházejí sídla "mateřských" komerčních bank (které mají dceřiné banky v zemích nižší kategorie) a nadnárodní korporace, které realizují a řídí investice a kontrolují obchod v zemích 1 až 4. Za tuto službu si země nárokuje 1 000 USD za jednotku práce.

V páté a poslední kategorii se nacházejí majitelé peněz, kteří spravují měny a určují měnovou politiku. Financují celý řetězec událostí, vlastní a ovládají banky a instituce v řetězci od 1 do 4. Ovlivňují trh tím, že regulují investice v zemích 1 až 4. Za tuto službu si země nárokuje 10 000 USD za jednotku práce.

Nebo jinak řečeno, podívejme se na plat člověka, který má napříč světem stejnou funkci a provádí srovnatelnou službu. Pokud chceme ukončit jeden systém, musíme nejprve vymyslet a představit jiný.

Jeden z nejlepších popisů současného (či spíše ještě donedávna současného) stavu věcí, který upozorňuje na roli a důsledky globálního emitování jediné měny. Takovýto ekonomický základ světové ekonomiky se dříve nebo později musel nutně dostat do hluboké krize. Ta se dnes projevuje rozpadem projektu výše prezentované kategorizace světa. Začal přechod od skryté kolonizace světa (včetně kolonizace EU ze strany Spojených států ovládaných vetřelcem jádra současné globální moci v jejich těle) ke zjevné devastaci nejbližších "spojenců". Proč? Protože právě tím, že byly vysávány mechanismem založeným na monopolu emitování světové měny, jsou (či spíše donedávna byly) na turbulence, kterými bude procházet světová finanční soustava (a na ni navázaná ekonomika), lépe připraveny. Po zhroucení autonomní politiky (ke kterému došlo již za vydíratelné Merkel) se EU dostává do tragické pozice (což lze ilustrovat například ostudným chováním EU-reprezentace v kauze Nordstream 2).

Ukončení starého systému bez představení nového řešení nutně směřuje k anarchii. Sestavme si proto časovou linku, abychom pochopili, kde se nyní nacházíme a jaké úkoly před námi stojí. V roce 2008 čelily Spojené státy pádu finančního systému a burz. Od té doby začal růst dluh rychleji než hodnoty. Jinými slovy, zisky v západní společnosti jsou nyní vytvářeny na úkor jiných ztrát.

Pokud by západní svět nedotoval své ekonomiky, došlo by k totálním bankrotům. Který stát ze západního světa nemá deficitní rozpočet?

Ještě během finanční krize v roce 2008 Rusko provedlo hloubkovou analýzu s cílem zjistit "co se stalo". Výsledek naznačoval, že se západ z této krize nevzpamatuje, a tak Rusko provedlo další analýzu "CO UDĚLAT, ABY SE STALO". V roce 2009, dne 16. června organizovalo Rusko v Jekatěrinburgu summit, na který pozvali zástupce zemí Brazílie, Indie a Číny. Velmi podrobně je seznámili s výsledky svých analýz. Tento summit vešel do historie jako první zasedání BRIC. V roce 2010 přivítalo společenství BRIC nového člena – Jižní Afriku, jako zástupce afrického kontinentu. Od této chvíle je společenství známé jako BRICS. V roce 2010 se veškerý mezinárodní obchod, včetně obchodu s energetickými komoditami vyrovnával v dolarech, ale zároveň je to rok, kdy se poměry začaly měnit.

Podívejme se, jak se situace začala měnit v Číně a jak yuan začal nahrazovat dolar. Nyní se podíváme na konkrétní dopady tohoto setkání – graf níže zobrazuje, jak se Čína adaptovala po setkání v Jekatěrinburgu.

Graf zobrazuje změnu v dominanci měn v čínských přeshraničních transakcích

Abychom lépe pochopili takzvané trendy, uveďme si druhý příklad, kdy pomyslný pohár přeteče. Představte si, že máte sklenici, kterou začnete plnit vodou po kapkách. V první minutě přidáte kapku, stejně jak v grafu každý měsíc malý díl. Další minutu dvě kapky, ve třetí minutě 4 kapky. Otázka zní, kdy bude sklenice plná při tomto exponenciálním růstu... Jestliže bude sklenice plná po 60 minutách, pak polovina sklenice bude plná za 59 minut. Na začátku jsou to jen kapky a zdálo by se, že se nic neděje. Zamyslete se sami, kolik času zbývá dolaru, když si prohlédnete graf a vidíte, že rok 2023 je časem, kdy je sklenice naplněna z poloviny.

V roce 2014, společnost Deagel přišla se svou vlastní analýzou vývoje ve světě (jak bude vypadat svět v roce 2025). Korporace Deagel je menší pobočkou americké vojenské rozvědky, jednou z jejích tajných analytických organizací, která shromažďuje data pro účely rozhodování na vysoké úrovni a připravuje důvěrné informační dokumenty pro agentury, jako jsou Národní bezpečnostní agentura (NSA), CIA, Organizace spojených národů (OSN) a Světová banka. Deagel je považován za legitimního hráče ve zpravodajské komunitě. Většina jeho analýz zůstává skryta před našima očima a nikdy nezveřejňuje, jak k těmto analýzám dospěl. Stejně tak, jak se tato analýza objevila na jejich stránkách, tak v březnu 2021 byla tato analýza z webu stažena. Je doslova záhadou, s jakou přesností Deagel předpověděl současné krize.

Zatímco v roce 2014 tato analýza u civilní obce sklidila úsměvy a označení jako nesmysly, vlivné osobnosti ze západního světa, z podnikatelského, finančního a akademického prostředí se samostatně sešly na Papežské univerzitě v Římě, aby se poradily co dál. Byl založen klub pod názvem Inkluzivní KAPITALISMUS.

1. Je dobré vnímat, že v diskusi o "velké redukci" uvnitř současné globální moci se uvažují dvě varianty – "brutální" (genocidní – vojenskými konflikty, epidemiemi apod.) a "humánní" (vnucení spotřeby uzavírající člověka ve virtuálním světě apod.).

2. Je to slepá ulička vývoje civilizace, a proto, ti, kteří s ní spojují svůj osud, sami sebe vyřazují z přirozeného vývojového vzestupu se všemi dopadu pro jejich existenci (včetně jejich přítomného bytí). A je to i plné dovršení procesu pozičního investování (terminální stádium pozičního investování). Mj. Green Deal je ušit na míru pozičnímu investování – otevírá pro něj prostor a to až do jeho terminální fáze. K tomu viz:

3. Křečovitá a antihumánní řešení, se kterými přichází K. Schwab či Green Deal, jsou naprosto zbytečná:

- Pokud jde o udržitelný (naší planetě přiměřený) počet obyvatelstva, stačí ve všech zemích zajistit dobře fungující systém průběžného penzijního pojištění a ženám přístup ke kvalitnímu vysokoškolskému vzdělání. Počet obyvatelstva se dostane na optimální úroveň.

- Pokud jde o odlehčení zátěže přírodního prostředí nadměrným cestováním, stačí přejít od cest za účelem "užít si" (včetně přežírání se) k cestování s cílem "plně prožít" místní podmínky středně dobým (od několika měsíců do několika let) produktivním pobytem s využitím jak místních (např. neomisijního typu v oblasti produktivních služeb), tak i online výstupů práce. (Svým vlastním příkladem ukázal cestu Arthur Clarke, který přeměnil fantazii v realitu svého života.) Ovšem to také potřebuje klidný svět, který nebude nikdo – slušně řečeno – "rozesírat".

Toto uskupení (Inkluzivní KAPITALISMUS) vychází z teorie, že si díky toku dělby práce a natisknutých peněz koupili a vlastní celou planetu. Klaus Schwab ve své úvodní řeči na Světovém ekonomickém fóru v Davosu (mezi 5. a 6. minutou) řekl: "Budoucnost se právě děje, budoucnost je budována námi pomocí mocné komunity, vámi v této místnosti, my máme prostředky posunout svět dopředu.”.

Jak vypadá naše úžasná budoucnost? Program Světové zdravotnické organizace (WHO) nazvaný "One Health", neboli "Jedno zdraví", který je financován západem, bych zařadil na jedno z předních míst. Tento program se zaměřuje na propojení zdraví lidí, zvířat a životního prostředí. Generální tajemník WHO je členem politické strany, která je uvedena v databázi terorismu. (Těžko byste našli lépe vydíratelnou osobu na planetě.) Podle konceptu "One Health" mají zvířata a životní prostředí stejnou hodnotu jako lidé. WHO plánuje řídit globální politiku pandemií, což v souladu s navrhovanou Pandemickou smlouvou může omezit pravomoci suverénních vlád.

S novými pravomocemi by generální tajemník WHO, se svou vynikající pověstí a bezchybnou minulostí, mohl v případě hrozby pandemie uzavřít celý svět. V této situaci se ptám, jak budou tyto koncepty skutečně implementovány, zvláště vzhledem k neobvyklému financování WHO ze západních soukromých zdrojů. Připomeňme si například pasporty zdraví, které připomínají systém sociálního skóre. Také stojí za zmínku vynucování očkovacích látek, jako jsou ty od Pfizer a Moderna, které dosud nezískaly plné regulérní schválení, a o nichž doposud máme omezené informace. Nepřehlížejme také potenciální porušování ústavy a základních lidských práv. Otázka zní, chce WHO povýšit zvířata na lidský status nebo chce snížit lidi na úroveň zvířat?

Celé mi to tak nějak připadá, že chtějí lidi povýšit na zvířata uzavřené v ohradách. Západní elity se již bojí lidí, nedivme se jim, oni vědí, že se jejich hodnoty hroutí, oni vědí, že vypovězená dělba práce je neuživí, oni tuší, že obyvatelstvo se může postavit proti nim. Proto ty ohrady, proto ty zdravotní obojky.

Rovnost mezi národy: Členové se zavázali k principu rovnosti a vzájemného respektu (včetně dělby práce), dále hájení principu nezasahování do vnitřních záležitostí jiných zemí.

Spolupráce: Členové se zavázali k vzájemné spolupráci v oblastech obchodu, investic, rozvoje infrastruktury, vědy a technologie, a také v oblasti bezpečnosti.

Otevřenost: Členové se zavázali k otevřenosti ve vzájemných vztazích, otevřenosti mezi národy, otevřenosti vůči novým členům a rovnocennému zapojení rozvíjejících se a rozvojových zemí do rozhodovacích procesů, a to vše s přidruženou transparentností.

Používání svých národních měn: Členové BRICS se zavázali k postupnému zapojení a zúčtování ve svých národních měnách, aby snížili závislost na americkém dolaru. Jako součást tohoto úsilí se také zavázali k vytvoření nových finančních institucí, jako je Nová rozvojová banka (NDB), která má v budoucnosti nahradit Mezinárodní měnový fond (MMF).

Velký Reset (The Great Reset) je iniciativa, kterou představilo západní seskupení elit pod názvem Inkluzivní Kapitalismus prostřednictvím Světového ekonomického fóra (WEF). Cílem je restrukturalizace světové ekonomiky. Iniciativa Velký Reset klade důraz na nutnost eliminovat fosilní paliva, investovat do zelené ekonomiky a více se zapojit do digitální technologické ekonomiky, včetně robotiky, s cílem snížit závislost na lidské práci a lidech obecně. Tato iniciativa byla motivována potřebou reagovat na ztrátu vlivu v segmentu fosilních paliv. S tím souvisí i takzvaný Green Deal (Zelená dohoda), jehož cílem je dosáhnout uhlíkové neutrality, neboli zbavení se závislosti na uhlí, ropě a plynu.

CBDC (Central Bank Digital Currency) – digitální měna centrální banky) je koncept měnové reformy západního světa. Digitální měna centrální banky by umožnila v tichosti se připravit a provést měnovou reformu "Fiat" měn po kolapsu předlužených západních měn. Tento scénář by měl významné dopady na finanční systém. Jak v jednom ze svých projevů uvedl Jamie Dimon, dlouholetý předseda a generální ředitel největší americké banky JP Morgan Chase, "Připravte se, blíží se k nám ekonomický a finanční hurikán, nepřeháním připravte se." Univerzální základní příjem (Universal Basic Income, UBI) tento koncept navrhuje poskytnutí základního příjmu všem občanům bez ohledu na jejich pracovní status. Předpokládá se, že v blízké budoucnosti nebude člověk hlavní pracovní silou. V tomto kontextu nelze předpokládat, že lidé budou získávat svůj příjem primárně prostřednictvím práce. Tato politika by mohla udržovat lidi v závislosti, která by byla propojena se sociálním skóre. Tento koncept příjmu není koncipován jako nepodmíněný základní příjem (který má jinou funkci).

Srovnání hodnot, které hlásá západní svět, a seskupení BRICS z pera R. Čuby je perfektní. A srovnání výše uvedených projektů s "povýšením" lidí na zvířata uzavřená v ohradách prostě skvělé (včetně toho obrázku). Je to pokračování VELKÉ REDUKCE, viz:

Posledním datem naší časové linky je 22.8.2023. Na tento den je svoláno zasedání společenství BRICS, kde jedním z hlavních bodů programu bude rozhodování o přijetí nových členů do tohoto bloku. Dosud oficiálně 19 zemí podalo přihlášku a dalších 10 se zajímá o podmínky členství. Úplný seznam zemí, které projevily zájem o přistoupení k BRICS, zatím nebyl zveřejněn. Pokud dojde k přijetí nových členů, očekává se, že se název skupiny změní na BRICS+. Tento krok by mohl způsobit doslova zemětřesení v mezinárodním obchodě, jelikož se předpokládá, že BRICS+ by mohlo získat kontrolu nad obchodním sektorem, který doposud ovládalo západní společenství, jak ukazuje následující tabulka.

Jak se burzy zachovají, až na konci srpna uvidí tuto tabulku? Už chápete, že západní analytici naprosto pochopili, co a jak Rusko organizuje. Už chápete ten brutální tlak na Green deal, i když je podpořen zfalšovanými údaji o CO₂ a oteplování planety? Už chápete, kdo je největší nepřítel západu? Už chápete, že se západní elita musí pokusit o zvrat jakýmikoli prostředky, a když říkám jakýmikoli, myslím tím opravdu všechny – elitě jde o život a jejich hodnoty. Rusko je jediné, které je schopno vytvořit konkurenční novou ideologii. Probíhající válka je válkou o hodnoty, které ovládnou budoucí světovou ideologii.

Vše začalo v roce 2008, což se nyní zdá být téměř neuvěřitelné. Pro lepší pochopení situace, dovolte mi představit malý osobní příběh. Na konci roku 2012 se k mému otci, Františku Čubovi, obrátili zástupci ruské banky Sberbank z Moskvy. Přijeli dva ruští zástupci s jediným dotazem: Co by mělo Rusko udělat pro to, aby se stalo v zemědělství soběstačné během deseti let? Jejich vysvětlení bylo následující: Rusko si vypočítalo, jaká by měla být cena ropy, aby státní rozpočet nebyl nijak narušen. Jakékoliv příjmy přesahující tuto hranici byly přesměrovány do speciálního fondu, který byl následně rozdělen na dvě části. První část, rezervní fond, byla určena pro případ sankcí nebo cíleného snížení cen ropy ze strany Západu pod hranici, kterou Rusko potřebuje pro svůj rozpočet. Plán byl udržet se v takovém stavu po několik let. Druhá část fondu byla přidělena Sberbank a tyto prostředky mohly být použity výhradně na financování soběstačnosti Ruska v zemědělství. Zástupci banky hledali odpovědi, aby lépe porozuměli situaci a mohli jako financující instituce lépe přistupovat k danému problému. Odpověď samozřejmě dostali.

Je pravděpodobné, že navštívili i jiné experty, ale fascinující je, že se jim úkol splnit podařilo během deseti let. Dnes jsou světovými exportéry zemědělských komodit. Zajímavý je také jejich komentář, že musí tento úkol zvládnout do deseti let, jinak se Rusko dostane do problémů. Západní svět se potýkal se stejným problémem, který se ovšem nazývá energetická soběstačnost. V roce 2015 byla podepsána Pařížská klimatická dohoda, která se zaměřuje na snižování závislosti na fosilních palivech a podporu obnovitelných zdrojů energie, které by zabezpečily energetickou nezávislost západního světa. Nicméně, nebudu se zabývat výsledky a implementací této dohody.

Vraťme se ale k problému, co se nyní děje. Spojené státy donedávna tiskly peníze, ale tyto nově natištěné peníze neumisťovaly na svůj vlastní trh. Místo toho byly tyto peníze umístěny v zahraničí a za tyto "peníze ze vzduchu" bylo dovezeno zboží, tedy hodnota. To umožnilo udržet rovnováhu na americkém trhu mezi hodnotou a množstvím peněz.

Tato rovnováha fungovala za předpokladu, že globální dělba práce fungovala jako dobře namazaný stroj. Díky tomuto toku hodnot ze zahraničí do USA se udržovala nízká inflace a dostatek levného zboží.

Rusko se rozhodlo vystoupit ze systému dělby práce, který byl ideologicky formován takzvanými majiteli peněz. Místo toho, aby své příjmy investovalo do spotřeby, jako například Saúdská Arábie, vytvořilo fond a začalo se připravovat na budoucí časy bez amerického dolaru. Tímto krokem defacto vystoupilo z dělby práce. Následně začalo postupně prodávat americké dluhopisy. Dnes, pokud nějaké vlastní, je to jen zanedbatelné množství.

Rusko vložilo první kapku do sklenice, a bylo následováno Čínou, která od roku 2010 realizuje své obchody i v jiných měnách než jsou americké dolary. Tím se snižuje globální potřeba těchto dolarů. Pro Spojené státy to znamená, že se zhoršuje situace s umisťováním peněz v zahraničí, tok hodnoty za "peníze ze vzduchu" se zastavuje a na americkém trhu se objevuje méně zboží, což způsobuje tlak na potřebu peněz. Spojené státy začaly tuto situaci řešit tiskem peněz, které ovšem začaly umisťovat na svém vlastním trhu. Začala vznikat nerovnováha a růst cen začal ničit příjmy.

Plně lze souhlasit s tím, že probíhající dění je bojem proti "penězům ze vzduchu" a s tím spojenou mocí. I s tím, že Rusko a další země byly k tomuto boji či vzpouře dotlačeny. I s tím, že se na to Rusko dlouhodobě připravovalo. V neposlední řadě pak i s tím, že vznik BRICS a jeho předpokládané rozšíření je součástí tohoto boje.

"Probíhající válka je válkou o hodnoty, které ovládnou budoucí světovou ideologii."

1. Ne zcela se tím vysvětluje to, proč se první velkou obětí v geopolitické hře rozehrané Spojenými státy s vetřelcem globální moci v těle stala EU. Prvoplánová odpověď, že EU je obětována, aby bylo co nejvíce oslabeno Rusko, neobstojí. EU je vedena z nějakého důvodu ke zkáze, nikoli k tomu, aby byla co nejvíce silná a svou silou co nejvíce poškodila Rusko.

2. Válka (přesněji: celý komplex hybridních i reálných válek) je válkou mezi ekonomikami "starého typu". Není vedena jako boj starého (toho, co se přežilo) s novým (historicky perspektivním, s tím, co je "na forhontě"), ale starého se starým. Historicky se totiž řeší změna svým rozsahem a hloubkou přesahující někdejší průmyslovou revoluci, změna, jejímž obsahem je přechod k ekonomice, jejímž dominantním sektorem jsou produktivní služby (služby zaměřené na nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností), tj. k "Richtově ekonomice".

Pochopení toho druhého má zásadní a stále nedoceňovaný význam. Z pozice "velkých zemí", které disponují dostatečnou silou, aby bránily své zájmy, lze příslušnou změnu stěží spatřit. Myšlení stratégů se pohybuje ve starých paradigmatech. Právě zde má obrovskou příležitost naše země, která může přinést rozřešení současné hádanky dějin. To se ovšem může podařit jen tehdy, když se tato myšlenka prosadí v procesu srovnatelném s národním obrozením, když se stane masovou, když s ní spojí dostatečné množství lidí smysl svého žití a bytí. Je to reálné. Mj. patrně ne náhodou právě v této době, právě včas, vyšlo pětisetstránkové Sirůčkovo "Nové čtení Radovana Richty", které si může každý stáhnout z internetu, viz:

Podívejme se na problém z jiné strany. V rámci ideálních podmínek by mělo dojít k rozdělení příjmů a výdajů podle následujícího klíče – 50/30/20

50% na stálé platby: Tato kategorie zahrnuje náklady jako nájem, potraviny, dopravu, zdravotní péči, pojištění a další pravidelné a nezbytné výdaje.

30% na zážitky a nestálé platby: Tyto výdaje pokrývají oblasti jako zábava, koníčky, cestování, stravování venku a další "nepovinné" položky, které přispívají ke zlepšení kvality života.

20% na úspory: Tato část příjmů by měla směřovat do spoření na důchod, investic, splácení dluhů nad rámec minimálních plateb a vytváření nouzového fondu.

Toto pravidlo by mělo být napsáno nad stolem premiéra republiky, aby si každý den uvědomil, proč chodí do práce a proč dostal důvěru ve volbách od občanů svého státu. Tohle je klíč pro budování životní úrovně obyvatel vlastní země. Je třeba poznamenat, že každý stát má tento poměr trochu jiný, ale důležité je, aby byl tento poměr stabilní a obyvateli akceptovaný. Jiné pravidlo říká, že když překročíte hranici 40 % výdajů na potraviny z vašich příjmů, začne ve společnosti napětí, které ne zřídka končí revolucí. Růst cen začíná destabilizovat zavedené poměry.

Obyvatelé, adaptovaní na svou stávající životní úroveň, začnou nejprve redukovat položku úspor ve snaze udržet své sociální postavení a kvalitu života. V současnosti je velmi aktuální téma takzvaného "run na banky". Kladenou otázkou je, kdy tento fenomén skutečně propukne. Odpovědí je však, že to již dávno začalo! Lidé mají své úspory uložené v bankách a namísto toho, aby tato aktiva rostla, jsou postupně a nenápadně spotřebovávány.

Jamie Dimon, předseda představenstva, generální ředitel a spoluvlastník největší americké banky JPMorgan Chase, na jaře roku 2022 prohlásil: "Současné úspory amerických spotřebitelů vystačí na šest, maximálně devět měsíců."

Tato prognóza Jamieho Dimona vycházela ze sledování statistických trendů, přesto nás na začátku roku 2023 zaskočil krach bank v USA. V současné době jsou banky zatíženy obrovským množstvím státních dluhopisů, které byly emitovány za účelem financování deficitů státního rozpočtu. Tyto čísla jsou monumentální; například federální dluh USA nyní dosahuje 31,7 bilionu dolarů a to ještě před zvýšením dluhového limitu.

Jak jsem již zmínil, existuje historicky potvrzené pravidlo, že pokud společnost vynakládá 40 % svých příjmů na potraviny, má tendenci propuknout revoluce, protože většinová populace není schopna přežít ze dne na den.

Převedeme-li tuto analogii na náš případ, vidíme, že stát USA má příjmy ve výši 4,9 bilionu dolarů, úroková sazba FED byla v tuto chvíli nastavena na 5,25%, a pokud máme nakrmit tento dluh za současných podmínek, budeme potřebovat 33% těchto příjmů jen na úroky a to nepoužijí ani jeden dolar na reálné splácení dluhu. Za takových podmínek je dluh nesplatitelný. Důležité je také si uvědomit, že pokud se dolar přestane používat pro vyrovnávání obchodů s energetickými surovinami, budou reálné příjmy USA klesat. Banky již nyní čelí tlaku v důsledku postupného vybírání úspor a dolar je pod nevídaným tlakem, který by mohl vést k jeho zhroucení. V takové situaci budou banky neochotné nakupovat další dluhopisy z obav z vlastního bankrotu a budou čekat na další vývoj, zda nezkrachují i další státy, které jsou předlužené. Důsledkem toho bude, že ministr financí nebude schopen prodat žádné dluhopisy a bude nucen oznámit premiérovi, že stát není schopen naplnit svůj deficitní rozpočet. Premiér pak bude muset oznámit, že důchodci obdrží pouze 20 % svých důchodů, státní zaměstnanci dostanou jen 30 % svých platů a za návštěvu u lékaře bude nutné platit v hotovosti. Tak se nám to pravidlo o výdaji 40 % příjmů na potraviny vrátí jako bumerang.

Budeme si muset udělat vlastní analýzu, abychom určili směr naší budoucnosti a způsob formování našeho hospodářství. Musíme se zamyslet, jak bude vypadat svět, ve kterém se nacházíme a který je založen na dolaru, a jak bude probíhat dělba práce v nově se formujícím světě.

Americký ekonom a finančník Peter Schiff tvrdí, že pokud by se dolar stal méně používanou rezervní měnou ve světě, mohl by ztratit až 50 % své hodnoty. Jiný ekonom, John Williams, jde ještě dál, když tvrdí, že existuje možnost, že dolar by mohl ztratit až 2/3 své hodnoty. Petr Blahynka ve svých nezávislých výpočtech dospěl k velmi podobnému výsledku, a to že dolar by po svém kolapsu spadl na 1/3 své stávající hodnoty.

Rád bych vás vyzval k diskuzi, protože diskuze generuje myšlenky, a my budeme potřebovat myšlenky jako sůl. Jak bychom měli formovat naše hospodářství a náš prostor pro život? Pokusím se tedy i já velmi stručně říci pár slov na toto téma.

Pominu nyní politický rozměr a otázku politického řízení státu, protože jsem se již vyjádřil k tomuto tématu v jiných textech a nemá cenu se opakovat. Nicméně podle mého názoru musíme začít právě u politické otázky a tam musí proběhnout náležité změny. Kolaps finančního systému založeného na dolaru způsobí rozpad Evropské unie, a vytvoří tak prostor pro rozsáhlé změny. Pokud budeme připraveni, jsme schopni tyto změny zvládnout. Pokud však nebudeme, existuje riziko, že někdo jiný za nás převezme kontrolu a podrobí nás nové koloniální dělbě práce.

V této části jsou dva relativně odlišné problémy. Budu se jim věnovat samostatně:

1. Procentuální rozložení výdajů z hlediska toho, co lidé ještě snesou a proč dojde ke změně: Jako základní koncept je to přijatelné, ale nelze s tím vystačit. Právě v oblasti charakteru spotřeby bude docházet k zásadním změnám. Protože jsem tomu věnoval pozornost v 5. části kritiky Grean Dealu jen připomenu: "Nepochopení obrovské proměny (ze strany Green Dealu), kterou prochází způsob vztahování se člověka ke světu, jejíž významnou součástí je i změna způsobu spotřeby. Spotřeby, kdy se z konzumu (mnohdy spojeného s okázalou či prestižní spotřebou a pokusy o její imitaci) mění ve spotřebu produktivní, která je nenáročná na zátěž přírodního prostředí, ale vysoce efektivní z hlediska zvyšování inovačního potenciálu, který odpoutává ekonomický růst od zátěže přírodního prostředí. Jedná se o spotřebu založenou na prožívání současného formou vztahování se k budoucímu (včetně nalézání smyslu žití a bytí) na základě zpřítomňování minulého (vlastní i převzaté prožité zkušenosti)." Celé viz: https://radimvalencik.pise.cz/10974-green-deal-zneuzitelna-slepa-ulicka-5.html To souvisí i s přitažlivostí vize, s tím, aby ji lidé vzali za svou z hlediska nalézání smyslu své společenské aktivity v době, kdy celá globální společnost bude procházet jedním z největších úskalí od svého vzniku a kdy je v sázce její přežití.

2. Krize dolaru (částečně, ale související s předešlým, ale nejen s tím): Turbulence na finančních trzích související s krizí dolaru nás s největší pravděpodobností skutečně čekají. Jestli dolar spadne na jednu či dvě třetiny své současné hodnoty (nikoli oproti ostatním měnám, ale oproti své reálné kupní síle) lze stěží odhadnout. Ani dynamiku tohoto procesu nelze předvídat. Je nutné uvážit, že většina současného globálního finančního systému je stále ještě dirigována z FEDu. Problémy dolaru budou ještě nějakou dobu "úspěšně" přenášeny na jiné měny, zejména Euro. Evropskou unii čeká velmi těžké období a nejen v této oblasti.

Hospodářské prostředí bychom měli rozdělit na šest samostatných programů:

Toto je základní rámec ekonomiky. Musíme si uvědomit, že mnoho výrobků jsme v minulosti dokázali vyrobit sami, a musíme vytvořit souhrn opatření, abychom vrátili výrobu a rozmanitost produkce zpět do naší země.

Dělba práce, formulovaná západním světem, se rozpadá, což bude mít za následek přerušení dodavatelských řetězců a musíme si uvědomit, že dovoz z třetích zemí zanechává prosperitu za našimi hranicemi. Trh musíme chápat komplexněji, ne jen jako cenu konkrétního výrobku, ale také jako příležitost vytváření nových hodnot, na kterých se budou naši lidé podílet. Tím zůstane prosperita rozložena úměrně mezi lidmi a nebude exportována za naše hranice. Cílem je budování životních podmínek lidí žijících v našem regionu, a ne dotování jiných států.

Každá prosperující společnost je založena na dostupnosti levné energie. Pokud chceme podpořit naše hospodářství, musíme se postarat, aby různé formy průmyslu měly dostupnou levnou energii a abychom byli v produkci levné energie nezávislí. Tento úkol je zatím vyřešen pouze z poloviny. Jsme sice soběstační ve výrobě elektrické energie, ale mnohé technologie se nacházejí na konci svého životního cyklu a podmínky pro levnou energii nejsou splněny vůbec.

Druhou zásadní podmínkou je vytvářet pravidla, která nám pomohou dosáhnout potravinové soběstačnosti a s tím spojené potravinové bezpečnosti, kdy každý člověk musí mít fyzicky a ekonomicky dostupný přístup k bezpečným a výživným potravinám pro zdravý život. Zároveň musíme podpořit pracovní trh, abychom našli uplatnění pro lidi. Pokud v budoucnosti bude něčeho nedostatek, pak to bude práce. Digitalizace a robotizace v blízké budoucnosti zvládnou obrovské množství práce. Musíme pochopit nové hospodářské trendy, například že přeprava lidí se dramaticky změní a to bude mít obrovský dopad na výrobu automobilů. Automobily podle statistik stojí na místě 95 % svého času, nové přístupy a technologie způsobí, že auta budeme nutit jezdit autonomně, tudíž efektivněji, přeprava lidí bude pro člověka přístupnější, ale aut bude potřeba méně. Výrobci se víceméně stanou operátory vlastních aut a my k nim budeme přistupovat jako k mobilnímu operátorovi, platícímu paušál, který zprostředkovává spojení.

Města budou sloužit lidem a NE jako parkovací sklad. Vše se změní. Potřeba tohoto segmentu průmyslu se omezí.

Musíme velmi pečlivě vybírat obory, které budou živit a dávat pracovní příležitost člověku, nemůžeme dovolit převzetí veškeré práce roboty, i když to bude na první pohled z dnešního chápání ekonomicky méně výhodné. Musíme zapojit lidskou spolupráci, musíme dát lidem pocit, že jsou nám potřební, že jsou součástí naší společnosti.

Historie nám čas od času připomíná, že každý člověk má své jméno a tudíž ho nemůžeme redukovat na pouhé číslo. V historii se objevily pokusy tento fakt ignorovat, a v současnosti se tyto pokusy bohužel znovu objevují v různých nových formách. Nejsme jen ekonomické a statistické číslo nebo nějaký QR KÓD . Jsme lidé s jmény, s právem se podílet na společné prosperitě a obohacovat ji svou prací, inteligencí a dovednostmi. Musíme respektovat jedinečnou lidskou hodnotu a individualitu, a ne redukovat lidi na pouhé číslo v systému. To je náš základní úkol pro udržitelnou a prosperující budoucnost.

Nová vláda by měla založit takzvanou Radu pro vědecko-technický rozvoj a pravidelně se scházet. Tato rada by měla předkládat návrhy perspektivních programů, které by nám měly zajistit živobytí v budoucnosti. Ve světě existuje mnoho nových patentů a vynálezů, a i v České republice máme velmi schopné vědce. Avšak často se stává, že výsledky jejich práce prodávají do zahraničí a my je poté často kupujeme zpět ve formě hotových výrobků. Musíme si udržet intelektuální kontakt s rychle se rozvíjejícím světem. Jako příklad mohu uvést takzvané vertikální farmy, které představují revoluci v zemědělství.

V současnosti nejsme soběstační ve výrobě zeleniny, a přitom nový přístup by mohl změnit tuto situaci. U tohoto způsobu pěstování se ruší omezení ročního období, šetří se voda a zákazníci mají možnost mít čerstvou zeleninu po celý rok. V Dubaji na poušti již byla tato technologie uplatněna a po roce provozu dospěli k závěru, že měli postavit hned tři až čtyři farmy. Existuje mnoho podobných programů, kterými by se někdo měl zabývat. Naše vláda se bohužel soustředí jen na denní operativu bez vize.

Tady již přecházíme k resortní rovině vize. Rostislav Čuba zde přináší řadu rozumných námětů, ke kterým lze připojit další. Například:

- Lokalizace výrob a tudíž soběstačnost (= nezávislost) regionů je směr, který odpovídá logice vývoje i šetrnému vztahu k přírodnímu prostředí. Nanotechnologie a multitechnologie schopné vyrobit vše potřebné na místě a v době, kdy je to třeba – to je skutečná cesta snižování "uhlíkové stopy", resp. k ekonomice plně šetrné k přírodnímu prostředí. V greendealovském pojetí ovšem (nikoli náhodou) nic takového nenajdete.

- K technologickým aspektům bych dodal ještě sériově vyráběné malé modulární reaktory jako bezpečný, ekologicky limitně šetrný a ekonomicky nejlevnější trvalý zdroj tepla, elektrické energie i vodíku.

- Rada "moudrých" (tj. pro vědecko-technický pokrok), tedy těch, kteří něco dokázali a ne dosazených diletantů, naprosto nutná. I jako záruka toho, že se nebude opakovat taková ubohost, jakou prezentuje současná vláda.

Sociální struktura obyvatelstva je velmi složitá a obsahuje mnoho různých skupin. Pojďme se na ni podívat podrobněji,

Pracující populace: Jedná se o skupinu lidí, kteří jsou aktivně zaměstnáni. Tito lidé přispívají k ekonomice a společnosti svým pracovním výkonem a svými dovednostmi.

Lidé s handicapem: Tato skupina zahrnuje jedince s fyzickými nebo duševními omezeními, kteří mohou mít omezenou schopnost pracovat nebo úplně pracovat. Je důležité podporovat tyto lidi, aby se mohli plně zapojit do společnosti a vést pokud možno co nejvíce plnohodnotný život.

Důchodci: Jedná se o skupinu lidí, kteří ukončili svou pracovní kariéru. Mnoho důchodců se stále aktivně zapojuje do společnosti, ať už dobrovolnictvím, péčí o rodinu nebo jinými způsoby.

Děti, mládež a studenti: Tato skupina zahrnuje jedince, kteří jsou ještě příliš mladí na to, aby mohli pracovat. Jejich hlavním zaměřením je vzdělávání a růst.

Matky: Matky hrají klíčovou roli v péči o rodinu a domácnost. Mnoho matek také pracuje mimo domov, kombinuje rodičovství a kariéru.

Samoživitelky: Tyto matky samy zajišťují základní potřeby své rodiny. Mohou čelit jedinečným výzvám, jako je vyšší finanční tlak a větší zátěž.

Jinými slovy, naše společnost není tvořena pouze úzkou skupinou lidí; jsme společenstvím, které jako celek ovlivňuje a vytváří životní úroveň všech. Nemůžeme upřednostňovat nebo zneužívat jednu skupinu na úkor druhé.

"Fiat” měny se nacházejí na pokraji kolapsu a mnozí z nás nesouhlasí s konceptem takzvaných digitálních měn. Vlastně ani já nesouhlasím s diskutovanými částmi týkajícími se možnosti zneužití jejich funkcionality. Je třeba otevřít diskuzi o tom, jak by měly vypadat měny, které nahradí ty současné, a jaké vlastnosti by měly mít.

Jsem přesvědčen, že měnu by měl vlastnit a spravovat stát a nikdo jiný. Měna je totiž technologie, která umožňuje výběr daní. Bez efektivního systému pro výběr daní nemůžeme zajistit základní funkce státu, jako je zdravotnictví, bezpečnost, školství a další. Podnikání v daném regionu by nemělo být umožněno pro společnosti, které jsou registrovány v daňových rájích. Je-li obchodní společnost neochotna platit daně, neměla by zabírat místo na trhu pro subjekty, které jsou ochotny a připraveny se podílet na daňové povinnosti ve vlastní zemi. Ústava by nám měla garantovat základní principy měny, mezi které patří funkce výměny zboží a služeb s garantovanou platností na celém území, měření hodnoty a její uchování. Tím by bylo vyloučeno stanovování úroků. Pokud by jakákoli omezení byla stanovena, měla by platit rovnocenně pro všechny, od nejvyšších představitelů státu až po jakéhokoli občana země.

Jakékoli omezení zaměřené na jednotlivce nebo pokusy o regulaci či omezení skupiny obyvatel jakýmkoli způsobem, by mělo být považováno nejen jako protiústavní, ale také jako trestný čin s vysokou mírou nebezpečnosti. Trest by v takovém případě měl být okamžitě vyměřen a aplikován, například ve formě odnětí svobody na dobu deseti let. Finančním institucím by nemělo být umožněno účtovat úroky, neboť úrok nevytváří skutečnou hodnotu a pouze devalvuje měnu. Místo toho by měly mít finanční instituce možnost zapojit se do financování projektů formou podílu na zisku, a to až do doby jejich splacení. Při chybném posouzení by také měly nést podíl na případné ztrátě. Pokud jde o nekomerční financování nebo financování projektů v národním zájmu, stát by mohl poskytnout záruku, ale jen za přísně stanovených podmínek, které by nepřekročily hranici považovanou za lichvářskou.

Každý sektor ekonomiky má programy, které jsou vysoce ziskové, a ty které jsou méně ziskové. Existují však služby, bez nichž by žádná fungující společnost neměla existovat, a tyto služby často nepatří mezi ty, které jsou "ziskové”. Neměli bychom je opomíjet, protože mnohé z těchto služeb mohou vytvářet řadu pracovních míst s různou délkou pracovní doby. Tyto práce a služby jsou někdy mnohem důležitější než generovaný zisk, zejména kvůli vzájemné spolupráci lidí. Musíme využít každou pracovní příležitost a mít také škálu prací, které umožní důchodcům cítit se potřebnými ve společnosti. Právě různorodost těchto služeb představuje velkou příležitost, a to nejen pro důchodce, ale také pro studenty, občany s handicapem nebo maminky, které mohou pracovat pouze omezený počet hodin. V různých ročních obdobích je možné vytvářet různé služby pro různé skupiny obyvatel. I když to nejsou živitelské programy, mají vysoký společenský význam a dnes jsou často opomíjené. Jako příklad můžeme uvést vytvoření organizace, která by poskytovala služby občanům, kteří se věnují zahradničení, pěstování plodin nebo chovu zvířat na malé úrovni. Sami nemohou pokrýt celý komplex potřebných činností.

Například někdo má rybíz, jiný má chuť a dovednosti vyrábět z rybízu marmeládu, ale nemá ji kde vyrobit a další zajistí, aby se tato marmeláda dostala do obchodní sítě. Odborný zástupce by dohlížel na dodržování legislativy atd. Na trh se tak dostane produkt, který by se tam jinak nedostal, a řada lidí bude mít radost z vykonané práce. I když to je malá věc a nikdo na tom závratně nezbohatne, takový produkt má vysokou společenskou hodnotu. Věřte mi, existuje tisíce takových příkladů. V JZD Slušovice byl tento program organizován pod názvem MIKROAGRA a všichni byli překvapeni, jaký byl o takovou činnost zájem.

I zde je řada podnětů, které by bylo možné v tvůrčím týmu rozšířit, konkretizovat, doplnit. Upozorním jen na jeden důležitý moment. Kromě výčtu oblastí je důležité odhalovat hlubší souvislosti mezi nimi. Vize, kterou pěstujeme, klade důraz na produktivní služby, tj. služby, které napomáhají nabývat, uchovávat a uplatňovat specificky lidské schopnosti, tj. lidský kapitál. Tento sektor se stane dominantním, najde v něm uplatnění nejvíce lidí, mj. bude hrát důležitou roli při dobrovolném prodloužení doby produktivního uplatnění člověka dle individuálních předpokladů.

Velmi důležitou roli bude hrát též v oblasti sociálního programu (dle vymezení R. Čuby), kde sociální práce bude muset odstranit neblahé dědictví po stávajícím režimu, který vede k vyloučení stále většího počtu obyvatelstva z přirozeného začlenění do společnosti, přičemž toto vyloučení je spojeno i se ztrátou smyslu žití a dezintegrací společnosti.

Jsme lidé, jsme společenství jedinců, kteří utváří svět k obrazu svému, a právě my máme v rukou rozhodnutí, jak bude náš životní prostor vypadat. Musíme pochopit měnící se svět a jeho vliv na naše životní prostředí, na náš prostor pro život. Když se ohlédneme do minulosti, v době kdy hlavní pracovní silou byl člověk, byla myšlenka na volnočasovou aktivitu nepředstavitelná. Lidé byli tak vyčerpáni z práce, že by nikoho ani nenapadlo jít si zaběhat, zacvičit, vyrazit jen tak na kole do přírody. Avšak s nástupem strojů, které nahradily mnoho těžké manuální práce, si lidé našli čas na odpočinek, jako byla například návštěva kina. Následně se začaly otevírat restaurace a kavárny pro širokou veřejnost, čímž se objevil nový trend volnočasových aktivit.

S příchodem robotizace, která odebere člověku další část práce, se otevře ještě více prostoru pro volnočasové aktivity. My se tomuto trendu budeme muset přizpůsobit.

Další velkou změnou bude revoluce v dopravě, která bude z větší části autonomní a opět ovlivní práci a společnost. Autonomní automobily nebudou muset být skladovány na parkovištích ve městech, protože se samy dokážou uklidit mimo město. Jak již jsem zmínil, auta stojí na místě 95% svého času, tak proč by měly zabírat prostor pro lidi. Životní prostředí pro lidi se bude muset přizpůsobit novým aktivitám člověka.

Existuje však teorie, která říká, že bychom měli být označeni novými čísly nebo QR kódy a měli bychom žít v nádherných elektrických ohradách. Něco takového musíme radikálně odmítnout. Naopak musíme podporovat změny, které povedou k větší spolupráci lidí v oblasti volnočasových aktivit a nikoli k izolaci a menším ohradám.

Budeme vystaveni velkému tlaku ve struktuře práce a musíme se na takové podmínky připravit. Pro mnoho našich občanů to může být velký problém. Zde bych se s dovolením nechal inspirovat Izraelem. V Izraeli budují tzv. kibuce. Kibuc je označení pro zemědělskou, ale také průmyslovou osadu, která hospodaří formou kolektivního vlastnictví. Osada zajišťuje základní životní potřeby členů, jako je strava, oblečení, ubytování, vzdělání, zdravotní a sociální péče. Kibuc také poskytuje svým členům volnočasovou aktivitu, jako je kultura, sportovní vyžití atd.

V národu, o kterém se traduje, že je založen na penězích, funguje dnes nepeněžní systém vedle peněžního. Tento systém se příkladně stará o obyvatelstvo, které se dostane do jakýchkoli sociálních problémů. Pokud se člověk dostane do nesnáze, má kam jít. Většina bezdomovců na začátku své cesty bojuje s nelehkým osudem, ale bohužel v nich následně zemře duch naděje a 80 % z nich zůstává navždy bez domova.

Komunitní osady by měly být vytvořeny nejen pro lidi, kterým hrozí, že zůstanou bez domova, ale také pro lidi, kteří vyznávají hodnoty spolupráce a chtějí se cítit součástí komunity, chtějí někam patřit. Tento koncept by mohl být prospěšný i pro mnohé matky samoživitelky a další lidi, kteří čelí různým výzvám a ocitli se sami z různých důvodů, potřebují pomocnou ruku, aby mohli zvládnout svou životní situaci a překonat osamělost. Tyto osady by měly být vybudovány v každém kraji jako místa, kde každý má právo přijít a sdílet společné hodnoty. Pokud někdo v této komunitě dostane pomocnou ruku, zvládne a vyřeší své problémy, měl by mít svobodnou možnost kdykoli odejít.

Tyto osady by mohly převzít úkol poskytování služeb takzvané MIKROAGRY, které by přinášely prospěch nejen komunitě v osadě, ale i širšímu okolí.

Nyní bych se rád obrátil na všechny čtenáře s výzvou: zamysleme se nad směrem, kterým by mělo naše hospodářství kráčet. Moje myšlenky zde prezentované, slouží pouze jako inspirace pro otevření diskuze. Jsem pevně přesvědčený, že mezi námi jsou lidé, kteří dokáží lépe formulovat novou ideologii, novou strukturu hospodářství než já. Proto vyzývám k otevření diskuse na tyto témata, abychom společně našli cestu kupředu.

Narazila západní civilizace skutečně na limity, jak naznačuje tento text? Ekonomická historie Západu se nese v rytmu různých fází - období růstu se střídají s obdobími poklesu. Avšak tyto takzvané ekonomické cykly se postupně proměnily v dlouhodobý trend, který lze nazvat jako "růst řízený dluhem”.

V minulosti jsme byli svědky úsilí našich předků, jak budovali a vytvářeli nové hodnoty. Nyní jsme však ve fázi, kde se majetek stále více koncentruje v rukou úzké skupiny lidí, kteří si často mylně myslí, že jim patří vše: příroda se svými zdroji, svoboda lidí a jejich názory, dokonce i život samotný.

Společenství známé jako BRICS se rozhodlo jít svou vlastní cestou, odmítlo podřízeně pokleknout a začalo formulovat pravidla pro nové hodnoty. Stojíme na rozcestí. Jsme řízeni hlupáky, kteří nás neustále zadlužují a hovoří o hodnotách, aniž by byli schopni je smysluplně definovat. Jejich vizí budoucnosti je podrobení.

Čas na splacení dluhu se nezadržitelně blíží a my si mezitím dalším dluhem kupujeme kousek budoucnosti, abychom si mohli užít ještě trochu současnosti. Otevřeme tedy diskuzi, hovořte o tom, co vidíte, co chceme a nebuďte lhostejní.

Dovolte mi v mém textu opětovně citovat Mariana Turského, který přežil Osvětim. Dne 27. ledna 2020 prohlásil: "Osvětim nespadl z nebe. Začalo to malými formami pronásledování. Stalo se, to znamená, že se to může stát kdekoli znovu. Proto je třeba bránit lidská práva a demokratickou ústavu. Důležité je jedenácté přikázání: Nebuďte lhostejní. Nebuďte lhostejní, když vidíte historické lži, nebuďte lhostejní, když je jakákoliv menšina diskriminována, nebuďte lhostejní, když moc porušuje společenskou smlouvu." Konec citace.

Jako závěr bych chtěl dodat následující: Náš cyklus hodnot končí a my se musíme sami rozhodnout, jaké jsou naše hodnoty, jaké hodnoty chceme vytvářet, jaké hodnoty chceme žít, kam a jak směřovat naši budoucnost. Jsem přesvědčen, že v naší zemi žijí lidé, kteří jsou schopni porozumět a vytvořit unikátní a efektivní model prosperity, který zajistí důstojný život pro každého občana našeho regionu, aniž bychom museli nutně vstoupit do nějakého spolku. Základem je spolupráce, tolerance vůči ostatním a touha znovu budovat životní úroveň naší země.

Potud text R. Čuby HODNOTY. Jeden z nejkomplexnějších pokusů o pochopení současnosti a cesty vpřed na národní úrovni v globálním kontextu. Podobných textů u nás neexistuje mnoho. Je mnohem lepší než různé greandealovské odvary.

Ti, kteří jsou nespokojeni se současným stavem věcí, by si pojednání tohoto typu (podobně jako nedávno zveřejněného pojednání z pera J. Šulce) měli vážit a snažit se o jejich propojování i doplňování.

K závěru textu přece jen jedna kritická připomínka z mé strany. Nestačí, aby součástí komplexního pojednání o současnosti byl rozbor příčin problémů, příčin příčin problémů, vymezení cesty vpřed a nastínění budoucnosti. Jako nedílnou součást je nutné zařadit i neustálé konkretizování představy toho, jak to, co je žádoucí, prosadit. Nejen si připustit následující otázku, ale nechat se touto otázkou i trápit: Na čem to vázne? Tj. proč se různé vize nepropojují v komplexnější pohled, proč nejsou součástí běžné komunikace, proč se neoceňuje každý krůček vpřed, proč nedochází k dostatečně dynamickému duchovnímu obrození, které by smetlo vyprázdněné darebáky, kteří devastují naši zem a vedou nás do zkázy? Proč nepozorujeme dostatečné probuzení národních sil?

Z Posmutnělého manifestu

Evropou obchází strašidlo. Strašidlo nefunkčního kapitalismu. Strachu z toho, že po slavném triumfu západu nad východem a po konečném řešení problémů s komunisty, se nám kapitalistická formace sama rozpadne pod rukama. Protože všechno na světě má svůj konec, jen jitrnice má dva. Každá formace nejprve vznikne, rozvíjí se, vyspívá, dosáhne svého vrcholu a pak postupně degeneruje, stává se přežilou a směřuje ke svému zániku. Dnes si už jen málo jednotlivců myslí, že žijeme v nejlepším z možných světů a že stávající model tu již zůstane navěky věkův. Hlavní proud lidského myšlení je naopak znejistěn a znepokojen varovnými signály, jež předznamenávají další hluboké degenerativní změny.

Samozřejmě to primárně ohrožuje ty, kteří jsou s danou formací bezprostředně spjati. Nejde jen o samotné kapitalisty, ale i o jejich podpůrný aparát, který jim umožňuje kapitalistický výrobní způsob reprodukovat - pravicově orientované teoretiky, již tento výrobní způsob apologetizují, pravicové politiky, již jej prodávají na politických trzích, ohromný odborný aparát kvalifikovaný k řízení a rozhodování v podmínkách ziskově orientované ekonomiky (a neschopný si ani představit, že by mohly existovat a fungovat i jiné modely), silové složky (armády, policie, tajné služby), bez nichž by se tento model už sám zhroutil atd.

Vedle toho jsou ohroženy všechny tzv. reformní levicové proudy, jejichž koncept počítá s funkčním kapitalismem, kterému pouze postačí v etapě "rozdělování" odebrat část vytvořeného produktu a distribuovat jej sociálně spravedlivěji, než by to kdy dokázal trh. Obdobně na tom je celé odborové hnutí, počítající s tím, že cestou vyjednávání, kolektivních smluv nebo i nátlakových akcí (zejména stávek) lze ve prospěch svých členů uloupnout větší díl krajíce. Ale aby toho mohli odboráři dosáhnout, musí být ten krajíc nejprve vyprodukován. Nebude-li fungovat kapitalismus – nebude krajíc.

V prekérní situaci jsou ovšem i nereformní (revoluční) levicové proudy, kterým se jejich třídní nepřítel rozpadá před očima, a ony stále nemají pohromadě žádný konkrétní projekt nového uspořádání, jež by mělo nastat po té, co zhyne onen starý, podlý svět. Protože kde zatím zkusili vybudovat socialismus, skončilo to vždy jen neúspěchem, ostudou/katastrofou a zprofanováním levicových myšlenek.

Poznámka pod čarou: rozumíme si snad v tom, že v Číně a ve Vietnamu se žádný socialismus nebuduje?

Posláním tohoto textu je tedy nabídnout určitou pomoc tím, že (ten text) nejprve velmi stručně rekapituluje "jak to vlastně ten Marx myslel" a po té, na základě popsaných definic a zafixovaných pojmů, navrhne možný konstrukt dalšího postupu.

Ve společenských vědách, na rozdíl od věd exaktních, dochází jen výjimečně k tomu, že jeden autor dovede svou koncepci do takového konečného tvaru, že již na ní není co měnit, je zralá k realizaci a lze na ni jen navazovat. Většinou se naopak taková koncepce rodí jako výsledek střetávání alternativ, vyvracení jedněch myšlenek a vytváření jiných atd., takže výsledná idea je nakonec dílem kolektivním, jež se nachází v prostoru "mezi" jednotlivými autory, kteří k jejímu vzniku postupně přispěli. Nejinak tomu bude i s tímto textem, který není založen na představě, že jeho autor má "patent na rozum" – je toliko příspěvkem do diskuse, která se (doufejme) znovu nad otázkou levicového konceptu kolektivistické formace rozproudí, či jednou z cihel (stavebních kamenů) pro výslednou stavbu socialistického a později snad i komunistického uspořádání světa.

1. Diskusi na dané téma potřebujeme a snad z této diskuse vzejde i duchovní obrození. Porovnání odlišných, ale slučitelných přístupů Šulc-Čuba-Zelinka (v kontextu naší snahy o trpělivé pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize), k tomu může být určitým podnětem.

2. Obracím se tímto na autory, které jsem jmenoval v prvním bodu, aby se vzájemně seznámili se svými koncepcemi a pokusili se vzájemně upozornit na to hlavní, co ti druzí opomíjejí. Nejlépe formou cca třístránkových tezí. Snad tím diskusi, po které volají, odstartují.

3. Rovněž tak se obracím na každého, kdo bude číst tyto řádky, aby do této diskuse přispěl formou, kterou bude považovat za vhodnou.

4. Samostatné pojednání by si zasloužila otázka, proč jsou v "prekérní situaci... i nereformní (revoluční) levicové proudy"? V této fázi dám jen velmi stručnou odpověď: Je to důsledek pohrdání teorií. Ti, které revoluce vynesla k moci postupně, zaparátštěli a postupně opustili to, co je k úspěchu přivedlo, totiž to, že "bez revoluční teorie není revoluční hnutí". A začali se obklopovat poslušnými hlupáky. Setrvačnost tohoto procesu je obrovská. Ve všech postsocialistických zemích, včetně (a příkladně!) to pokračovalo i u nás dokonce i po pádu socialismu (u nás Filipova éra, za kterou nyní KSČM draze platí).

Všem modelům bez výjimky, ať už světským nebo božským, ať už marxistickým nebo nemarxistickým, je však společné to, že jsou velmi (ale velmi velmi) velkým zjednodušením. Proto postupy/závěry/postuláty atd., k nimž se na jejich úrovni dospěje, nelze jen tak prostě převzít a přenést do nezjednodušené, živoucí reality. Dokonce si troufám tvrdit, že právě ono umění přenosu poznání, získaného studiem modelu, do reality je v rámci společenských věd tou nejobtížnější disciplínou.

Ve "tvrdých" vědách (jako kupř. ve fyzice či chemii) lze správnost či nesprávnost, pravdivost či nepravdivost atd. ověřit experimentem. "Měkké" (společenské) vědy takovouto možnost zpravidla nemají a proto v nich vedle sebe pravidelně existuje více alternativních modelů, které jejich zastánci oproti ostatním vyzdvihují, zatím co ty ostatní označují za nedokonalé, chybné či dokonce nepravdivé. Ale objektivního rozlišovacího kritéria je zde jako šafránu, opravdová lučavka královská tu prostě chybí. Proto tolik teoretických disputací, tolik zcela protichůdných doporučení, co dělat do budoucna, a tolik zcela rozdílných hodnocení událostí, jež se odehrály v minulosti.

Nedostatek možností verifikovat jednotlivé alternativy objektivními postupy mnohdy vede ke snaze používat pro tuto verifikaci nástrojů vyzkoušených v exaktních vědách, zejména pak v matematice. Modely jsou testovány tak, že jsou do nich dosazovány různé mezní veličiny a zkoumá se, zda na modelové úrovni není porušena nějaká formálně logicko-matematická zákonitost. A pokud ano, je tendence poznačovat takový model za vyvrácený, což je ovšem závěr exaktně-vědní, nikoli společensko-vědní. Ze společenskovědního hlediska výsledky takovéhoto testování většinou neznamenají důkaz úplné špatnosti/nesprávnosti/nepravdivosti zkoumaného modelu, nýbrž jen jeho relativizaci. Pomáhají vymezit úsek či pole, kde je v zásadě použitelný od úseku či pole, kde platnost ztrácí. Proto není důvodu, aby některé modely neexistovaly souběžně vedle sebe.

Byl bych nerad, kdyby vše vyznělo tak, že ve společenských vědách vůbec není možno odlišit pravdu od nepravdy. Je to možné. Jen to odlišování je – na rozdíl od exaktních věd – daleko komplikovanější. Protože společenské vědy jsou o lidech a pro lidi, měly by se nakonec ze svých teoretických výletů do abstrakce větším či menším obloukem vracet do reality a nabízet oněm obmyšleným lidem něco pro ně použitelného - nějaké rady, doporučení, návody, způsoby a kritéria, podle kterých rozhodovat, jednat atd.

Aplikací/implementací/zavedením a použitím těchto návrhů v praxi se (bohužel většinou na živých lidech) zároveň testuje i správnost abstraktních modelů, ze kterých byly ony návrhy čerpány. Nechci nikoho dráždit, ale pokud vím, výsledné poznatky většinou mívají Gaussovské rozdělení – jen málokteré výsledky jsou tak rukolapně skvělé, že by se rovnou měla stavět slavobrána a daný postulát rovnou tesat do kamene. Stejně tak jasných a nezpochybnitelných katastrof, rezultujících z realizace oněch teoretických návrhů v praxi, bývá také poskrovnu. Drtivá většina výsledných efektů se nachází někde mezi těmito krajními body, v šedé zóně, kde výsledkem je jakýsi mix úspěchů a neúspěchů, zdarů a nezdarů.

To ale není hlavní problém vyhodnocování správnosti nebo nesprávnosti navrhovaných postupů. Daleko větší a zuřivější spory se vždy (hlavně není-li výsledek příliš zářný) vedou o to, zda onen "výsledek" lze přičíst na vrub samotnému teoretickému modelu, nebo až jeho přenosu z abstrakce do reality. A protože – jak již bylo řečeno výše – je umění onoho přenosu opravdovým uměním s velkým "U", dochází se spíše/častěji k závěru, že nikoli model, ale až realizace je zdrojem neúspěchu. Takže tím se kruhem vracíme k tomu, proč vedle sebe existuje a může existovat tolik alternativních modelů. Nejen, že každý může platit/být použitelný v jiné části reality (za jiných podmínek), ale ani při aplikaci se nijak jednoduše a průkazně nedá hned tak ověřit, který, kdy, kde (a zda vůbec) je lepší.

Teprve pokud se při praktické aplikaci náhodou opravdu zjistí, že úsek či pole platnosti/použitelnosti zkoumaného modelu je roven/rovno nule, lze jej (alespoň z hlediska v tu chvíli dosažených poznatků) zařadit mezi modely neplatné – nebo chcete-li zatím nepoužitelné. A jestli se to "zatím" někdy přetaví v "nikdy", nás v tuto chvíli nemusí zajímat, protože jak znovu opakuji, pracujeme v relativně krátkém období, v čase poměřovaném člověkem. Nikoli v dlouhém a delším.

Sečteno a podtrženo – to, že marxistický model pracuje s ekonomickými/výrobními vztahy mezi lidmi jako s dominantními/určujícími asi není nic špatného nebo nesprávného. V použitém měřítku tomu tak je, zatímco v jiných měřítcích nikoli. Vztahy dvou rozhádaných manželů v psychologické poradně budeme těžko redukovat jen na vztahy výrobní/ekonomické. A pokoušet se řešit světové konflikty tím, že jednou za rok pozveme své sousedy jiné rasy, barvy pleti, jiného světového názoru či náboženství, na společnou večeři asi také nebude tím pravým úderem na hlavičku hřebíku.

Ani to, že model je zjednodušen subsumováním jiných statisticky významných vztahů pod vztahy ekonomické, není žádnou chybou – spíše naopak. Protože – ruku na srdce – kolik náboženských nebo etnicko-národních válek bylo jen o čistou ideu (rasu) a kolik o peníze, majetek, ekonomické zájmy?

Vybral jsem jen malý vzorek z podnětných metodologických úvah L. Zelinky. Čtenář jistě pochopil, že třemi tečkami, tj. "..." označuji místa, kde je text, který jsem vynechal z výše uvedených důvodů.

K metodologickým úvahám jen jednu malou obsahovou poznámku. Vždy je potřeba důsledně rozlišovat mezi tvrzením a jeho předpoklady. Pokud zvládneme umění vyjasnit si pojmy tak, abychom pod nimi rozuměli to stejné, následuje etapa vyjasňování předpokladů. Právě zde hraje důležitou roli kvalifikovaná diskuse mezi těmi, kteří umí rozvíjet teorii, a tudíž zvládají umění vzájemného myšlenkového obohacení. To je to, co nám dnes chybí.

Proti tomu stojí snaha relativizovat pravdu (kterou nemůže být nic jiného, než rozvíjející se systém poznání v hlavě každého z účastníků) jejím podlým převedením na "narativy". Účel podřízení skutečné pravdy a jejího hledání "narativům" je jednoduchý: Potlačit snahu lidí po vzájemném dorozumění, uzavřít je do bublin, zapouzdřit je ve svých "narativech", manipulovat s nimi a postavit je proti sobě. (Ať teče krev, vždyť, jak říkal poručík Hamáček v Černých baronech, "lidí je na světě jako sraček".)

Mj., jen tak na okraj či na závěr této části: To, zda zvládneme umění diskuse, je otázkou našeho přežití, pokud to ještě někomu nedošlo.

Objev kategorie společensko-ekonomické formace, který Marx učinil společně s Engelsem, je dodnes řadou autorů považován za epochální událost, jež způsobila revoluci ve společenských vědách a poprvé umožnila důsledné uplatnění materialistického monistického pohledu na dějiny. Podstatou objevu je zjištění, že lidé při procesu výroby (osvojování si přírody, při reprodukci antroposféry) vstupují mezi sebou do specifických společenských a politických vztahů, jejichž charakter je právě dán formou oné "výroby". Typy společensko-ekonomických formací se pak vyvíjejí v souladu s dialektickým zákonem "negace negace". Prvotní formou jsou formace beztřídní, resp. předtřídní (kupř. společnost prvobytně pospolná). Její negací jsou formace třídní (antagonistické – kupř. otrokářská, feudální nebo buržoazní/kapitalistická). Negací této negace jsou formace opět beztřídní (kolektivistické – socialismus a komunismus).

Vývoj od formace k formaci (od bloku formací k bloku formací) je tažen vývojem prostředků, jež lidé v procesu výroby (osvojování si přírody, při reprodukci antroposféry) používají. Nejde zde jen o pouhé nahrazování zastaralejších, méně účinných prostředků (výrobních prostředků) novými, efektivnějšími. Tlak na změnu stávajících společenských a politických vztahů mezi lidmi (výrobních vztahů) nastává pouze tehdy, pokud tyto "nové technologie" nelze za dosavadních poměrů využít (buď vůbec, nebo jen málo a neefektivně). Pak "staré" výrobní vztahy začnou překážet, společenský pohyb způsobí jejich odstranění a nahrazení novými.

Poznámka: oproti Marxovu očekávání, že kapitalistický výrobní způsob již bude jen stále více a více překážet nově vznikajícím výrobním silám, se v reálné situaci vyvíjí jinak. V rámci kapitalistické formace se podařilo vygenerovat množství nových výrobních sil, jimž zatím stávající uspořádání vztahů mezi lidmi nepřekáží. Jde však jen o úhel pohledu – tato teze platí jen v rámci tzv. rozvinutých zemí. V zemích "druhé kategorie", k nimž se systém chová jako k "podlidem" to tak nevypadá. Tam z nových technologií sklízejí jen stále větší bídu, toxické životní prostředí a plodem této sklizně (skrze všudypřítomné sdílení informací a obrázků) je Wolkerova stále se stupňující nenávist.

Z tohoto poznání pak vyplývá závěr, že každá doposud známá formace zanikla a je pravděpodobné, že i formace doposud existující jednou zaniknou také. Dále pak, že po zániku poslední formace z bloku třídních/antagonistických formací nastoupí podle zákona negace blok formací opačné povahy – beztřídních a kolektivistických.

S touto interpretací vymezení pojmu společensko-ekonomická formace a logiky jejich střídání mám problém. Vznikla až v době, kdy došlo účelovému zprimitivnění výkladu učení "otců zakladatelů".

Zde je autentické pojetí toho, jak se to se společensko-ekonomickými formacemi má z pera samotného Marxe v jeho Předmluvě ke kritice politické ekonomie:

"Na jistém stupni svého vývoje se materiální výrobní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními vztahy, nebo — co je jen právní výraz toho — s vlastnickými vztahy, v jejichž rámci se dosud pohybovaly. Z vývojových forem výrobních sil se tyto vztahy proměňují v jejich pouta. Nastává pak epocha sociální revoluce. Se změnou hospodářské základny převrací se pomaleji nebe rychleji celá ohromná nadstavba. Zkoumáme-li takový proces převratů, musíme vždy rozlišovat mezi materiálním převratem v hospodářských výrobních podmínkách, jejž lze přírodovědecky přesně zjistit, a mezi právními, politickými, náboženskými, uměleckými nebo filosofickými, zkrátka ideologickými formami, v nichž si lidé tento konflikt uvědomují a jej vybojovávají. Jako neposuzujeme jednotlivce podle toho, co si sám o sobě myslí, právě tak nemůžeme takovou převratovou epochu posuzovat podle jejího vědomí, nýbrž naopak toto vědomi musíme vysvětlovat z rozporů materiálního života, z existujícího konfliktu mezi společenskými výrobními silami a výrobními vztahy. Společenská formace nikdy nezaniká dříve, dokud se nerozvinuly všechny výrobní síly, pro které je zralá, a nové, vyšší výrobní vztahy nikdy nenastupují na její místo, dokud materiální podmínky jejich existence nedozrály v lůně staré společností samé."

Celá Předmluva ke kritice politické ekonomie (a je hodně dobrá, stojí za přečtení) je zde:

Revoluce je poměrně dlouhý společenský proces naplněný řadou zvratů. Nutno odlišovat zásadní (revoluční) proměnu společnosti od revolučního povstání, vzpoury, převratu, puče, konfliktu mezi státy apod., tj. akcí, při kterých se mění držba moci, zpravidla jen dočasně. Současná zásadní změna je podle mě spojena s postupným prosazováním sektoru produktivních služeb (tedy služeb, které dělají člověka člověkem, které umožňují plné využití jeho potenciálu daného mu do vínku přírodou, které přispívají k nabývání, uchování a realizaci jeho schopností) jako dominantního sektoru. Jedním z důležitých prvků postupných přeměn (které patrně nebudou zcela bezbolestné, nebudou probíhat bez různých zvratů, ale také velmi úspěšných období naplněných étosem), bude realizace komplexních reforem systémů sociálního investování a sociálního pojištění. Vize se musí odvíjet od pochopení obsahu této změny.

K této otázce jsme již s L. Zelinkou vyměnili názory, když (a jsem mu za to velmi vděčný) napsal kritické poznámky k jednostránkové verzi naší vize. Zde je jeho kritika příslušné pasáže v jednostránkové verzi:

II.) Základem této vize je uvědomění si skutečnosti, že žijeme na prahu změny srovnatelné s průmyslovou revolucí, změny ještě výraznější, při které se dominantním ekonomickým sektorem stávají odvětví přispívající k nabývání, uchování a uplatnění schopností. Jakkoli je tato změna bolestivá a přináší značná civilizační rizika, bude jejím výsledkem pozvednutí společnosti na úroveň, kdy lidstvo pochopí své místo ve vývoji přírody a každý člověk své místo ve vývoji společnosti.

V tomto odstavci lze souhlasit snad toliko s výrokem, že lidstvo se nachází na prahu změny výraznější, než byla průmyslová revoluce. Vše dál je už jen pouhý dohad, kde přání je prevalujícím otcem myšlénky.

Není pravdou, že dominantními odvětvími se teprve stávají (nebo se někdy v budoucnu stanou) ta, jež spočívají na nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností. Toto tvrzení je zcela mimo mísu historického materialismu. V dějinách moderního člověka vždy v prvé řadě šlo o využití lidských znalostí, dovedností a zkušeností (lidského potenciálu) – samozřejmě nejen "živých", ale i tzv. "zmrtvělé" lidské práce (kulturní krajina, vybudovaná infrastruktura atp.). Etapizace těchto dějin byla vždy dominantně závislá na míře/stupni možnosti toho všeho využít. Každá nová etapa se od té předešlé lišila tím, že skokově zvýšila míru/efektivitu využívání uvedených faktorů, dosáhla svého rozkvětu, po té započala degenerovat (míra/efektivita zapojení uvedených faktorů upadala), až nastoupila etapa další, odhraničená právě skokovým navýšením zapojení/efektivním využitím těchto faktorů (lidského potenciálu).

K dané problematice se ještě vrátím, protože je zcela zásadní. V této fázi čtenáře poprosím, aby se pokusil nad danou problematikou (a alternativou z ní vyplývající) zamyslet a dále ji pozorně sledoval.

Takže proč přeskakovat z formace do formace, z bloku formací do bloku formací? Stojí to vůbec za to? A já s tím souhlasím. Samozřejmě si myslím, že individualistické formace jsou méně spravedlivé a v budoucnu budou stále méně a méně efektivní než kolektivistické, ale jak stárnu, lenivím a lezou mi na nervy změny a za chvíli stejně umřu, za sebe bych už to tak nechal být. Lidé se s tím již jakž takž naučili žít, vytvořila se spousta různých kompenzačních mechanizmů, které ty nejhorší excesy individualistických formací zmírňují atd. atd. Jenže ono to tak, bohužel, nebude/nemůže fungovat.

Lidé se totiž nerozhodují o tom, že chtějí nové, lepší uspořádání vzájemných vztahů proto, že je předvedla nějaké modelka na přehlídkovém molu nebo o nich nějaký frajírek napsal tweet. Dokonce ani proto, že o tom nějaký vousatý dědek sepsal knihu. A už vůbec ne proto, že si to nějaký politický eskamotér dá do programu. Lidé jsou k té změně donuceni, protože jim jde o život - o holý život a o nic menšího!

Copak si opravdu myslíte, že někoho baví zničit si posledních pár mizerných jistot a místo toho vyrazit do ulic, plných hořících trosek, kde se střílí a mnohdy i zabíjí? Obětovat pak bůhvíkolik let života pro budování něčeho nového, nevyzkoušeného, na doutnajících troskách toho starého? To že by člověk dělal dobrovolně nebo jen tak, z plezíru? Tedy - když se teď dívám na záběry z pařížských ulic, kde každý víkend probíhá zatím bezcílná revolta tzv. "žlutých vest", musím uznat, že někteří se v tom asi vyžívají. Ale kolik jich je? Jaký tvoří podíl v celkové společnosti? Pořád jsem přesvědčen, že majoritní část lidské society nic takového nechce.

Podívejme se touto optikou na časový úsek zániku Západořímské říše. Z národohospodářského hlediska se jednalo o státní útvar s nesmírně rozvinutou infrastrukturou. Desítky a desítky generací investovaly do vybudování pošty, sítě silnic, mostů, akvaduktů, zavlažovacích systémů. Zainvestováno bylo i v rámci městského osídlení – vodovody, kanalizace, lázně. K dispozici byly nejpokročilejší technologie – vyspělé řezání kamene, používání betonu, Hérón Alexandrijský už dokonce vynalezl parní turbínu a programovatelné loutkoherné stroje, existovaly i počítací stroje na zjišťování dnů narození podle data pro potřeby horoskopů. I dělba práce předbíhala dobu - napadá mne útržek dopisu římského vojáka, sloužícího v Británii, který žádal rodinu, aby mu objednala a poslala ponožky z nějaké severoitalské manufaktury, jejíž výrobky byly pro chladné britské podmínky jako dělané. Antický internet-shopping.

I kvalita života obyvatelstva byla na vysoké úrovni – zdravotní stav, díky tehdejší medicíně a úrovni komunální hygieny, byl nesrovnatelně lepší než před "urbe conditá", existovala poměrně rozšířená vzdělanost/gramotnost, povědomí o právu atd. Jak je tedy možné, že se takovýto dobře založený a zainvestovaný systém zhroutil sám do sebe?

Ony totiž nepřestaly fungovat věci, přestali fungovat lidé (resp. vztahy mezi nimi). Státní útvar (což je nám asi nejznámější jevová forma antroposféry) je stroj, jehož součástkami jsou převážně lidské bytosti. Jeho funkčnost či nefunkčnost odvisí od toho, zda tito lidé jsou schopni konat ve správný čas to, co konat mají.

Nejdříve osobní a technická poznámka současně: Protože musím krátit text, aby se mohl i s komentářem stát součástí seriálu k pěstování vize, vynechávám některé pasáže, které jsou brilantním pohledem do historie (rve mně to srdce). Takže výše uvedené berte i jako návnadu k tomu, abyste rozklikli odkaz na celý Posmutnělý manifest a to, co jsem vynechal, si přečetli. Stojí to za to.

Výše uvedené pasáže jsou důležité, abychom si udělali představu o tom, jak L. Zelinka chápe motivaci lidí k prosazení změny a jak se v této souvislosti bude formovat subjekt změny, kdo bude jeho součástí apod. To jsou klíčové otázky, které musí obsahovat každá komplexní koncepce či vize změny.

Je trochu škoda, že se zde nenechal inspirovat egyptologem Bártou, protože některé jeho myšlenky s tím, co Bárta píše, dobře souzní.

"Technologický pokrok, kterým musí projít každá civilizace, pokud má překročit bariéry časoprostorového omezení, v nichž vývojově vznikla, vystavuje civilizaci dvěma obrovským rizikům, uvědomovanému i méně uvědomovanému:

- Uvědomované: Technologický pokrok poskytuje civilizaci prostředky, kterými se může zničit sama, a to buď válkou, nebo zničením prostředí, na kterém je závislá (obojí je celkem dobře známo).

- Méně uvědomované: Technologický pokrok vymaňuje civilizaci z konkurenčního tlaku přírodního výběru, poskytuje ji polštář blahobytu (možnost "užívat si nad poměry"), ale tím likviduje stávající mechanismy evoluční stability a poskytuje obrovský prostor pro endoparazity; tito endoparazité, právě tím, že jsou endoparazité (tj. parazité z vlastního kmene) ztrácejí schopnost "přesahu přesahů", jejich agresivita a tupost současně jim umožňuje dosažení poziční převahy a návazně nasměrování civilizace ke zhoubě (raději zánik než ztráta pozic). – V současné době řádění endoparazitů můžeme sledovat doslova v přímém přenosu."

Ještě upřesním, co mám na mysli pod endoparazity, ať nevznikne nedorozumění. Jde o propojení struktur zplozených pozičním investováním se strukturami založenými na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad v globálním měřítku a invaze globální moci takto vzniklé do lokálních podmínek jednotlivých zemí.

Ke struktuře a mechanismu fungování současné globální moci včetně grafického znázornění podrobně zde:

Dnešním jazykem by se situace v době zániku Západořímské říše dala popsat tak, že se zhoršovalo fungování veřejné infrastruktury, mizely právní jistoty, klesala životní úroveň, stoupala kriminalita a radikálně rostlo vnější ohrožení.

Samozřejmě, že normální lidé to nesli těžce a zkoušeli všechno, co je jen napadlo, aby ten stav a trend zvrátili. Z hlediska marxistického modelu se ovšem (chybně) pokoušeli najít řešení v patrech podrobnějšího rozlišení (nenahlíželi tedy na společnost z obecné rozlišovací úrovně tříd a jejich ekonomických vztahů, ale z rozlišovací úrovně detailnější). Nemohlo je tedy napadnout, že řešení není v detailu, nýbrž v systému. Někteří zkoušeli mikroekonomicky zvýšit intenzitu své práce. Ale ono to nešlo – jednou netekla voda, podruhé nefungovala doprava, potřetí snaživého Schumpeterovského podnikatele okradla místní mafie.

Jiní se upnuli k různým náboženským sektám nebo k nenávisti mezirasové. Řím byl tehdy plný přistěhovalců z provincií, kteří se sem původně stáhli, aby unikli před "před-antickým" barbarstvím, ale když uviděli, že tenhle svět "už to má za sebou", přestali přemýšlet o integraci a snažili se na poslední chvíli urvat něco pro sebe. Takže pogrom jako cesta k lepším zítřkům. Proč ne? Lidé už byli tak zoufalí, že věřili i takovéhle pitomosti. Jednoho společného jmenovatele to ale mělo – ať se kdokoli snažil jakkoli, nikam to nevedlo. Nedalo se tu žít a nebylo kam zmizet – "Extra Romam no vitae (est)".

V dnešní době by to vedlo nejprve k pádu několika vlád a několika mimořádným volbám, ale když by onen předsmrtný chaos sílil, došlo by i na mimo-volební předávání moci (kdo by se zdržoval nějakými procedurami, když jde o kejhák). Samozřejmě by nakonec zvítězilo volání po silné ruce, jež tomu všeobecnému "bordelu" učiní přítrž. Vzájemné vraždění mezi mimo-volebními uchazeči o "silnou ruku" by pak bylo posledním dějstvím.

Pokud jde o přechod z jednoho bloku formací do kvalitativně jiného bloku, není to bohužel možné (praxe nepotvrdila Leninovu tezi o možnosti vybudovat socialismus jen v jedné zemi).

Druhá, také stále se vracející úvaha, připouští morální i fyzické opotřebování staré formace, ale přemýšlí o možnosti nepokoušet se ji opravovat starými metodami, nýbrž prostředky "vypůjčenými" z formace nové/potencionální, číhající za bukem. Tak by se škodlivé účinky rozpadu starého řádu zmírňovaly a vlivem postupného flikování by nakonec vznikla ona nová formace – ale bez revolucí, ohňů a šibenic na ulicích.

Za sebe nemohu jinak, než přitakat. Samozřejmě, že by to bylo skvělé. Vždyť – ruku na srdce – každá revoluce toho tolik zničí, rozmlátí a zkazí. Kdyby to šlo bez té vší škody, hned by bylo na světě lépe. Ale obávám se, že ani tato alternativní cesta nebude průchodnou.

Zatímco při prostém přechodu z formace do formace měli exponenti té staré určitou (někdy pro ně více, jindy méně atraktivní) možnost uchytit se dobře i v nových poměrech, při přechodu do kvalitativně jiného bloku formací to je jinak. Otrokářský velkostatkář se v průběhu rozpadu otrokářského řádu stal feudálem, aniž si toho možná i všiml. Feudál, který v době zániku feudalismu vizionářsky přezbrojil a stal se velkopodnikatelem, sice ztratil některé své aristokratické výsady, ale stále zůstal bohatým "lepším" člověkem.

V kolektivistickém modelu se bývalý kapitálový vlastník (má-li k tomu schopnosti) zajisté může stát významným řídícím pracovníkem, ale jeho pozice vůči ostatním lidem se již nebude odvíjet od jeho vlastnictví, nýbrž jen od jeho individuálních schopností. A to je kvalitativně jiná úroveň vztahů k ostatním lidem – tak jiná, že si ji v určitých myšlenkových modelech nejde ani představit.

Řekl bych, že tady je jeden z nejsilnějších duševních bloků – mysl řady lidí má s takovou změnou problémy nejen proto, že si ji nepřeje, ale hlavně proto, že si ji vůbec nedokáže představit. Je pro ně natolik nemyslitelnou/absurdní, že s ní nejsou vůbec schopni pracovat jako s alternativou, testovat její proveditelnost/neproveditelnost, její společensko-ekonomickou efektivitu atd. Ale v žádném případě to není tak, že by tato "nemyslitelnost" postihovala jen ty, kterým v tom brání jejich bohatství/majetkové poměry. Neumějí si to představit ani miliony zcela chudých/nemajetných, ba dokonce i vysloveně pauperizovaných lidí. A to je jen ukázkou, jaké ohromné síly (v tomto případě nadstavbové – ideologické) mají na své straně exponenti umírající formace. To je tím důvodem, proč otcové zakladatelé věštili, že překonání umírající formace nebude žádnou procházkou růžovým sadem, neboť veškeré tyto síly bude nutno překonat.

To všechno byly důvody vysvětlující, proč se v marxistickém modelu příliš nepočítá s tím, že by dobrovolná konverze bývalých vlastníků do postavení odborných pracovníků byla masovou. Předpokládá se opak – že tato konverze bude spíše nedobrovolná, založená na mocenském donucení. Jestli v tomto vynuceném kroku (někteří tomu budou bránit a proto bude třeba jim v tom "bránění" zabránit) někdo spatřuje nějakou krvelačnost nebo samolibou touhu po násilí, pak mu nepomohu.

Ale přitom je zapotřebí poznamenat, že i při kvalitativním skoku z bloku formací do jiného bloku formací může dojít k jevu, který je běžný jen při změnách formací uvnitř bloku formací – tedy že již "v lůně" staré formace probíhají procesy, svědčící formaci nové. Jako příklady mohu uvést vyhánění rolníků z půdy v Anglii (proto Britové neměli žádné problémy se "združstevňováním"), nebo likvidaci pachtýřů v Oklahomě (viz. John Steinbeck "Hrozny hněvu"). Konec konců, i "vyvlastnění" kapitalistů finančními monopolisty jde vlastně světové socialistické revoluci naproti.

Vybral jsem několik pasáží, v nichž L. Zelinka uvažuje, jak by mohla změna k lepší společnosti proběhnout. Tato část patří k nejméně logicky konzistentní v jeho pojednání, a to ze dvou důvodů, které spolu částečně souvisejí:

2. U změny, o kterou jde, nelze předvídat konkrétní průběh, ale lze ukázat jen alternativy průběhu, celkový výsledek a klíčové momenty, případně – a to je důležité – identifikovat invarianty procesu.

Ad 1. Nejdříve k tomu prvnímu: Nejen v jedné ve zde vybrané pasáži, ale na mnoha místech L. Zelinka používá k označení budoucí společnosti mj. pojem "kolektivistický model". Takto by to K. Marx nikdy neformuloval. Podle něj je budoucí společnost "řešením hádanky vztahu jednotlivce a rodu", je to "společnost, v níž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech". Jde tedy o vyvážený vztah individuality a kolektivity. Odstranění soukromého vlastnictví chápal K. Marx jen jako odstranění překážky naplnění výše formulovaného ideálu, tj. odstranění toho, aby někdo z titulu vlastnictví něčeho mohl diskriminovat druhého, aby se vytvořily vztahy vzájemně výhodně prospěšnosti neopakovatelných lidských individualit. Proto je změnu lépe chápat jako proces srovnatelný s průmyslovou revolucí, kdy rozhodující je, jaký ekonomický sektor se prosadí jako dominantní. A z Marxových Rukopisů "Grundrisse" lze dovodit, že to podle něj je sektor, který umožní využít volný čas (uvolňovaných technologickým pokrokem) k "plnému a svobodnému rozvoji každého jednotlivce a takto působit jako nejvíce dynamizující produktivní síla" (necituji, jen parafrázuji dle toho, jak K. Marx chápal "všeobecnou práci"). Mj. chybná představa podstaty historické změny, o kterou jde, vede L. Zelinku k tomu, že svůj manifest v konfrontaci s realitou nazývá "posmutnělým".

Ad 2. Nyní k tomu druhému: Jak chceme předvídat jednotlivé kroky změny, když dnes nevíme, zda v nejbližších několika měsících se vydáme cestou zvratů a oklik, nebo postoupíme o kousek vpřed. Konkrétně: Přinesou nové volby trochu rozumnější vládu, která bude alespoň trochu hájit zájmy naší země, bude mít prvky národohospodářského chování a uskuteční dílčí reformy (které např. posílí důvěru v penzijní systém a zvýší motivace zajišťujícího jeho stabilitu)? Nebo budou volby zrušeny pod záminkou vyhroceného konfliktu s Ruskem, nastoupí okupační správa, která požene mladé lidi na jatka, z naší země udělá cílovou plochu a bude nejen majetkově, ale i fyzicky likvidovat samostatně myslící občany? – Protože nevíme ani takto zásadní věci, je lépe věnovat se z hlediska analýzy přechodu tomu důležitějšímu, což bychom v analogii s přírodními vědami mohli nazvat "hledáním invariant".

- Kdo a za jakých podmínek může být hegemonem procesu změn ("shora" či "zdola")? Průmyslové revoluce probíhaly v různých zemích z tohoto hlediska odlišně.

- Co je základem změny ekonomických vztahů? – Podle mě jsou nezbytné reformy, které umožní, aby se jednotlivá odvětví produktivních služeb byla schopna "postavit na vlastní nohy" financování odvozeného a přímo závislého na ekonomických efektech, které jednotliví poskytovatelé těchto služeb přinášejí. (To je nejobtížnější vysvětlit, jednak je to náročné, jednak stále přetrvává "přerozdělovací snění".)

- Budou iniciátorem změn velké, nebo malé země? – Nelze nevidět, že velké země a jejich ideologové nejsou nuceni k nesetrvačnému vidění reality, stále vidí globální realitu jako boj o teritoria, suroviny a vliv.

Objev kategorie společenských tříd je do značné míry propojen s objevem společensko-ekonomických formací. Oboje stojí na pochopení významu "výrobních prostředků" a jejich vlivu na "výrobní vztahy". U společensko-ekonomických formací je to rozvoj výrobních prostředků, který tlačí na přizpůsobení výrobních vztahů; u tříd je to vztah jednotlivých lidí k výrobním prostředkům, jenž je rozřazuje do tříd. Ve dvousložkovém modelu jde o rozdělení velmi prosté – jednu třídu tvoří ti, kteří žádné výrobní prostředky nemají a druhou třídu pak tvoří ti, kteří výrobní prostředky mají.

Řada různých společensko-vědních disciplín zjistila a potvrdila, že určité typy skupin lidí jsou více než jen mechanickým součtem svých částí, že naopak mají ještě něco navíc, své společné zájmy, svou skupinovou inteligenci (intelektuální potenciál mas). Věděli to již klasikové, ale potvrzuje se to znovu a znovu – kupř. M. Ransdorf ve svém "Novém čtení Marxe" k tomu odkazuje na moderní tituly "The wisdom of the Crowds. Why the Many Are Smarter Than the Few" (J. Surowiecki) a "The Spirit Level. Why Equality is Better for Everyone" (R. Wilkinson a K. Pickett). Proto se s takovými skupinami dá v určitých modelech pracovat jako s homogenními prvky bez nutnosti zkoumat je "zevnitř".

Výzkumem vzájemných vztahů mezi těmito třídami dospěl navíc Marx s Engelsem k závěru, že na ně lze uplatnit model vzájemné jednoty a boje protikladů. Jednota je zprostředkována tím, že jedna třída vytváří druhou a bez sebe navzájem nemají smysl. Boj je dán tím, že jejich zájmy jsou antagonistické, tedy zcela protilehlé/opačné. Jejich dialektický "boj" je pak v reálném světě zprostředkován tzv. "třídním bojem" – konkrétními aktivitami těchto skupin na poli ekonomiky, práva, ideologie atd. s cílem prosadit co nevyšších část svých zájmů.

Pokusme se opět tuto suchou teorii oživit otázkami, které jsou v této souvislosti nejčastěji kladeny. Prvá z nich se týká použité míry "zaostření". Není zpochybňováno to, že při určité míře rozlišení jednotliví lidé splynou ve skupiny a v modelu, který tuto míru rozlišení používá, se pak logicky pracuje jen se vztahy mezi těmito skupinami. Je ale kladena otázka, zda je to ono pravé/správné zaostření/rozlišení. Zda právě použitím této rozlišovací úrovně se marxismus nedopouští nějaké chyby.

V teoretické rovině lze posunovat páčkou/jezdcem zaostření nahoru i dolů a spatřovat tak realitu s větším či menším odstupem. Směrem k vzhůru (k menšímu a menšímu rozlišení) nám nejprve ekonomicky spjaté skupiny lidí splynou ve větší (patrně velké národy či rasy), další posun již vede ke splynutí lidstva do jedné homogenní grupy a další již neodliší lidské bytosti od jiných živočichů. Ještě dále nám už zbude jen živá a neživá příroda, dále pak jen planeta Země jako celek, pak celá naše sluneční soustava, pak celá galaxie atd.

Opačným pohybem páčky/jezdce směrem dolů se nám naopak bude rozlišovací úroveň zvětšovat, ekonomicky spjaté skupiny lidí se rozpadnou na velmi různorodé množství jinak spjatých menších skupin (s takovýmto rozlišením kupř. pracuje politologie), při dalším zvětšení už se ocitneme na úrovni rozlišení, jež používá sociologie, při ještě dalším budeme v rozlišovací úrovni psychologie/skupinové psychologie, ještě níže na úrovni klasické klinické medicíny atd. atd.

Ale v žádné z těchto možných úrovních rozlišení se zatím nikomu nepodařilo vytvořit ucelený politicko-ekonomický model, který by byl použitelný pro systémový výklad minulosti a přítomnosti a pro přípravu a plánování budoucnosti. Takže třídy zatím nadále zůstávají jediným použitelným klíčem k odemknutí pokladnice lidských dějin a jejich výkladu.

Druhou otázkou, na kterou lze také poměrně často narazit, je to, zda zájmy obou tříd jsou opravdu tak absolutně antagonistické, nebo zda to platí jen uvnitř nějakého definovatelného intervalu a za jeho hranicemi pak již ne. Chtělo by se to odbýt poměrně jednoduchým odkazem na to, že základní vlastností dialektických protikladů je jejich rozpor a tím je ten antagonismus dán, ale neodbude se to – alespoň v tomto textu ne.

Šedá je každá teorie a věčně zelený života zlatý strom. Vždyť to, čím se zde zabýváme, není jen abstraktní hegelovsko-marxistická dialektika, nýbrž reálný svět a život, v rámci nějž uvažujeme o jiném způsobu přechodu od zanikající kapitalisticko-imperialistické formace k prvnímu stádiu beztřídní kolektivistické formace, k socialismu. A v rámci reálného světa se přece může stát, že pod vlivem určitých okolností se antagonismus obou tříd relativizuje, že v nějakých oblastech a na nějaký čas mohou "zakopat válečnou sekeru" a najít nějaký společný, dílčí cíl.

Jako příklad lze, dejme tomu, uvést útočnou válku vyhlazovacího typu, kdy se u napadeného státu/aliance dá očekávat jeho skoro-vyhubení cestou genocidy. Je-li taková hrozba dostatečně silná a je-li vnímána jako reálná, může dojít k tomu, že v napadeném státě/alianci se rozpor mezi třídami stane rozporem vedlejším a téměř se ztratí vedle náhle vyvstavšího rozporu hlavního – rozporu mezi oběma stranami konfliktu, útočníkem a napadeným. A právě touto cestou, že se z hlavního rozporu, který již ze své podstaty musí být antagonistický až na půdu, stane rozpor vedlejší, resp. dočasně relativně nevýznamný, může být onen původní antagonismus upozaděn (nikoli odstraněn nebo překonán – on stále existuje, ale v tuto chvíli je jeho váha nepatrná) a obě třídy spolu budou, ruku v ruce a bok po boku, bojovat proti společnému nepříteli o holé přežití.

Jako druhý příklad mohu případným zájemcům nabídnout koncepci ruského profesora V. Koškina (viz V. Koškin a S. Kretov – "Solidarism – the New Mainstream of the Future"). Jde o pokus trvale zařadit rozpor mezi třídami na vedlejší kolej tím, že do centra bude postaven jiný, významnější rozpor. V tomto případě jím bude nesmiřitelný rozpor mezi zájmy "velkých národů". V takovémto schématu je tedy člověk kupř. nejprve Rusem a teprve až po té, s daleko menší vahou, i příslušníkem nějaké třídy. Za současných podmínek, panujících v Evropě, si aplikaci něčeho podobného u nás moc neumím představit, dokonce ani v USA ne – i když tam už si nejsem úplně jist. Ale je možné, že daný model více méně již jen odráží situaci, jež se vyvinula kupř. v Číně (možná Vietnamu) a nelze vyloučit, že osloví i některé části muslimského světa – zde by pořadí bylo: nejprve muslim (nejspíš šiíta) a teprve pak příslušník nějaké třídy.

Ale nenechme se mýlit, v té knize není o nacionalismu nebo náboženství ani slovo, to tam po jejím přečtení mezi řádky vidím já. Naopak jde o dílo spíše technokratické, které tyto "skryté" myšlenky rozpracovává v jejich jevových – dalo by se říci, až v praktických-formách. Myšlenkou solidarismu je rozdělení národní ekonomiky na sektor, který musí být ze své povahy vždy vlastněn a kontrolován celospolečensky a na sektor, který je možno ponechat volné hře tržních sil. Zatímco onen zespolečenštěný sektor využívá svých zdrojů (v podmínkách Ruska hlavně přírodních) k rozdělování mezi obyvatelstvo na principech vzájemné solidarity, druhý sektor distribuuje bohatství a prospěch z něj nerovnoměrně (nesolidárně) podle tržních pravidel.

Třetí příklad relativizace hlavního antagonického rozporu na vedlejší jsem si ponechal do dalšího textu, kde jej čtenář nalezne ve "Čtvrtém okruhu" (dvou a půl složkový model).

Tuto část jsem uveřejnil celou. Jednak to umožnila svým rozsahem, jednak je poměrně konzistentní. Budu však k ní mít dost zásadní připomínky. Marx se problematikou tříd a hlavně role dělnické třídy zabýval proto, aby našel subjekt změn vyúsťujících ve "společnost plné emancipace" (kterou později nazval "společností v níž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech"). A ještě konkrétněji, aby našel adresáta své teorie. Proto už v roce 1843 v Kritice Hegelovy filozofie práva píše: "Tak, jako nachází proletariát svoji duchovní zbraň ve filozofii (té Marxově, pochopitelně – pozn. RV), tak filozofie nachází svoji materiální zbraň ve filozofii." To bylo Marxovi 25 let. To první nás ani tak nepřekvapí. Pokud chce být nějaký společenský subjekt (třída) úspěšný, musí mít ideovou převahu, která mu přinese odpovědi na otázky strategie a taktiky, umožní mu sjednocovat se, získat spojence, průběžně vyhodnocovat situaci a správně nacházet hlavní články postupu vpřed, atd. Ale poměrně mladý Marx si uvědomil něco, co je ještě důležitější. Pokud má být nějaká teorie komplexně vystihující realitu úspěšná ve smyslu toho, že ovlivní reálný vývoj, musí najít svého nositele, subjekt, který si ji osvojí a změny prosadí. Proto – jak píše – jde o takovou teorii (dobově "filozofii", což bylo synonymum komplexní teorie v Hegelově smyslu), která nachází toho, kdo ji uskuteční, tj. provede změny, které jsou z historického hlediska a pohledu teorie nezbytné, pokud se má lidstvo posunout vpřed.

Z tohoto, především a hlavně z tohoto hlediska si je třeba dnes klást otázky, jakou roli hraje pojem společenských tříd v současné době. Jinými slovy – teorie musí zaměřit svou pozornost na problematiku vztahu mezi ní samotnou a vytvářením subjektu změny. To je mnohem důležitější než otázky typu "Jak velké rozlišení potřebujeme?" apod.

A ještě malá poznámka ke Kokoškinovi. To je typický tvůrce idejí velmocenské politiky. Paradoxem současné doby, ke kterému se ještě dostanu, je, že z pohledu "velkých zemí" cestu vpřed neuvidíme. Ať již jsou v US-zóně, nebo BRICS-zóně. (Tím neříkám, že se v těchto zemích nemůže objevit někdo, kdo se na současnost podívá z nadhledu a uvidí, o co jde.)

Já vím, že v dnešní době není slovo "výroba" příliš populární. Mladé generaci to asociuje směrem k poškozování životního prostředí, plenění přírodních zdrojů, zaostalému mlácení kladivem do železa v zaostalém devatenáctém století atd. Protože teď už je vyrábění čehokoli přežitkem, vše se levně doveze z Číny nebo se to vytiskne na 3D tiskárně.

Krásně to ilustruje referendum o jaderné energii v Německu, kde lid dospěl k závěru, že elektřinu není třeba vyrábět v elektrárnách, jež jsou nějakou civilní obdobou atomové bomby, mohly by vybuchnout a zničit celý Vaterland. Protože i malé dítě ví, že elektřiny je dost v každé elektrické zásuvce a odborník tuší, že je tam rozváděna od elektrických hodin.

Starší generaci zase při slově "výroba" naskakuje představa vstávání ráno před pátou, stres před píchačkami, dílenské výbory strany, odborové schůze atd. Prostě takové samé negativní konotace. Zvláště dnes, kdy už je třeba užívat si zaslouženého důchodu, na který nám vydělá mladá generace, jež má skoro celá vysokoškolské vzdělání v oblasti managementu čehokoli a věnuje se výhradně řízení. Tak kam dnes s výrobou?

Patrně lze souhlasit s tím, že na počátku své existence byl člověk (jako živočišný druh) součástí okolního přírodního světa, s nímž a v rámci kterého existoval. Během svého vývoje se však postupně z tohoto prostředí začal vydělovat tím, že využíval v přírodě dobře známou metodu, a to vytváření vlastního prostředí. Zjednodušené mechanické modely vývoje pracují s tím, že se vnější prostředí/příroda mění jako nezávislá proměnná a konkrétní životní formy se na tyto změny více či méně úspěšně adaptují coby závislá proměnná.

Některé druhy (kupř. termiti) však záhy odhalily, že pokud se nebudou vnějšímu prostředí pouze pasivně přizpůsobovat, nýbrž se od něj izolují a vytvoří si prostředí vlastní (stabilnější a pro jejich potřeby vhodnější), získají oproti ostatním životním formám konkurenční výhodu. Podobnou, avšak méně razantní, cestou se vydal i lidský druh a vedle toho, že se změnám svého životního prostředí pasivně přizpůsoboval (jako ostatní druhy), postupně si vedle toho vytvářel prvky svého vlastního prostředí, které jej od mnohdy nehostinného "nevlastního" prostředí odcloňovaly. Příkladem budiž používání oděvů, přístřešků a příbytků, využívání ohně, později konverze od lovu-sběru k prvotnímu zemědělství atd. Takto postupně vznikalo člověku vlastní a z evolučně-konkurenčního hlediska pro člověka příznivější prostředí, dnes běžně označované jako "antroposféra".

Lze vést naprosto nekonečné spory o tom, kdy se člověk z vnější přírody vydělil natolik, že se pro jeho bytí a pro jeho osud stala antroposféra významnější než ostatní zbytek vnějšího prostředí, kdy se pak stala antroposféra pro člověka dominantní a kdy (zda vůbec) se nakonec stala prakticky jediným prostředím, kde je dnešní člověk schopen žít a úspěšně se rozmnožovat. Současný civilizovaný člověk je na svou antroposféru již natolik vázán, že mimo ni nejen není schopen dlouhodobě žít a reprodukovat se, ale dokonce mimo ni velmi rychle hyne.

Marxistický model přisuzuje autonomní antroposféře ve vztahu ke člověku dominantní roli, a proto téměř výhradně zkoumá vztahy lidí uvnitř ní (tedy té antroposféry). Ostatní vztahy nijak nepopírá, ale přisuzuje jim nižší váhu a proto od nich většinou abstrahuje. Resp. antroposféru jakoby účelově roztahuje/rozšiřuje i za její přirozené hranice a na některé zdánlivě ryze přírodní jevy nahlíží skrze lidské vztahy.

Ta (postaru) "výroba" vlastně není ničím jiným, než budováním antroposféry. Lidé tím, že v antroposféře žijí, ji neustále spotřebovávají, opotřebovávají (někdy i poškozují a ničí) a proto je nutno ji neustále reprodukovat. A protože to "vyrobení" podmínek lidské existence, lidské reprodukce a lidského rozvoje, je fází klíčovou (oproti zbylým třem, jejichž role je zprostředkující), jsou klíčovými právě i vztahy mezi lidmi v této fázi (výrobní vztahy) a vlastnické vztahy lidí k prostředkům této výroby (vlastnictví výrobních prostředků).

Opět jsem vybral jen několik pasáží, z obsáhlejšího textu. Obsahují jak podnětné postřehy, tak (zejména ty tučně zvýrazněné) pasáže, které jsou dle mého názoru "nestráveným Marxem" (jak by řekl můj učitel profesor Jindřich Zelený). Není pravda, že z hlediska Marxe ""výroba" vlastně není ničím jiným, než budováním antroposféry", tj. toho, "v čem" může žít člověk. Tady jsme u jednoho ze základních momentů, které pokud nejsou pochopeny, tak není pochopen ani Marxův přístup jako takový (resp. je pochopen trestuhodně povrchně). Marx byl podstatně ovlivněn Hegelovým pojetím vývoje přírody a dějin jako procesu "samovývoje Absolutní ideje", resp. "sebepoznání Absolutního ducha", který vytváří své "jinobytí", aby v jeho omezenosti prostřednictvím lidských dějin a lidského poznání odhalil svou všemocnost a neomezenost. Marx pak Hegela, jak se ví, ale málo chápe, o co jde, "obrátil z hlavy na nohy". Tj. interpretuje lidské dějiny jako přírodně historický proces, proces, který je pokračováním vývoje přírody a jehož podstata spočívá v tom, že člověk (společnost) mění přírodu a od tohoto procesu se odvíjí proces sebeutváření člověka samotného (společnosti samotné). Tento pohled spojuje Richtu s Fukuyamou či s Massonem apod. Bez pojetí vývoje společnosti jako přírodně historického procesu nelze hovořit o převzetí ideového odkazu Karla Marxe.

Marx v této oblasti udělal ještě jeden mimořádně významný krok. Pochopil a docenil Hegelovu pojetí práce jako "lsti rozumu" (rozum je dle Hegela "stejně tak lstivý, jako mocný; jeho moc spočívá ve lstivosti, totiž v tom, že místo toho, aby na každou věc působil samostatně, nechá působit předměty samy na sebe navzájem, aby si pak přisvojoval celou hru přírodních sil"). Proto má podle Marxe práce "všeobecně zprostředkující charakter, kdy člověk používá přírodní předměty či přírodní procesy (mechanické, chemické, biologické, informační) jako nástroje, které na sebe v podobě technologií působí samy navzájem, vzájemně se opracovávají, a úměrně rozšiřování těchto zprostředkování se rozvíjí i intelektuální síly člověka či lidstva)". ///Pro lepší srozumitelnost jsem nepoužil autentické citace, ale parafráze, které ovšem z hlediska současného způsobu uvažování a mluvy vyjadřují to, o co jde, lépe.///

Tento moment je mimořádně významný, pokud chceme pochopit, co má Marx na mysli pod plným a svobodným rozvojem schopností člověka jako základu a předpokladu "všeobecné práce", která je vysoce produktivní, rozšiřuje oblast volného času, právě pro onen svobodný a plný rozvoj individua.

Marxovo pojetí všeobecně zprostředkujícího charakteru práce využil Evald Iljenkov ke svému skvělému experimentu s výchovou slepochluchých, kdy jim doslova "vdechl život" a udělal z nich plnohodnotné osobnosti. V současném období cílené genocidy lidského ducha jsou tyto objevy "efektivně zapomenuty". Mj. k mimořádně intenzivní likvidaci Iljenkovovy školy výchovy a vzdělání slepochluhých v Zagorsku došlo za Gorbačova.

Pochopení toho, že lidské myšlení vzniká právě na bází všeobecně zprostředkujícího charakteru lidské práce je důležité i pro pochopení logiky shlukování vláken everettovské mnohosvětovosti na "mezoúrovni". Pro toho, kdo pochopí, o co jde, bude i nejlepším východiskem na cestě vzniku skutečné umělé inteligence.

Chtěl bych se dozvěděl něco o Iljenkovovi (plné jméno Evald Vasiljevič Iljenkov), jeho škole slepochluchých v Zagorsku a filmu Dotyk (anglicky The Touch).

Na rozdíl od marxistických levicových proudů spatřují levicoví reformisté klíč ke všemu až zde. Tedy nikoli v etapě výroby, nýbrž až v etapě rozdělení "výrobou" získaného prospěchu. Takový koncept předpokládá, že kapitalistický výrobní způsob nemá a nebude mít problémy se zajištěním dostatečné produkce (s reprodukcí antroposféry), neboť stále inovuje výrobní prostředky a jeho výrobní vztahy jsou natolik skvělé, že exploataci oněch výrobních prostředků nejen že nebrzdí, ale stále více stimulují. Tak proč likvidovat něco, co na vstupu tak skvěle funguje?

Problémy se hledají až na výstupu, kde kapitalistický výrobní způsob (byl-li by ponechán sám sobě) distribuuje získaný prospěch nesolidárně, resp. sociálně nespravedlivě. Ale zde stačí buržujům ty jejich prebendy sebrat a moudře přerozdělit podle nejlepších socialistických, sociálně demokratických, ne-li přímo křesťanských tradic.

Marx tyto domněnky vždy vyvracel s tím, že ignorují vývojové cykly společensko-ekonomických formací (jejich nutnou degeneraci a zánik) a dále s tím, že v podmínkách pokřivených vztahů mezi lidmi (výrobních vztahů ve třídní společnosti) nutně vzniká pokřivená morálka, z ní vyrůstající pokřivené právo a tím vším pokřivená společenská praxe.

Přitom proti sobě stojí dvě tendence – automatické rozdělování podle tržních/kapitalistických pravidel, jež je spontánní a nikdo se o ně nemusí nějak uměle snažit. A pak mimosystémové, umělé přerozdělování, jehož každý akt si musí "přerozdělovatel" prosadit a vydřít. Který z obou mechanismů je na tom asi lépe a který tahá za kratší konec?

Takže ani sebelepší reformista nedokáže ony pokřivenosti napravit změnou vzorce rozdělování. Může nanejvýš zmírnit nejkřiklavější excesy. Což se zase nelíbilo Leninovi, neb to otupovalo ostří třídního konfliktu a oddalovalo revoluci.

Uvedené myšlení je však zdrojem i dalších negativních jevů, s nimiž se denně střetáváme. Odtud vyvěrají ony věčné pokusy budovat spravedlivější společnost tím, že některé jevy prohibitivně zdaním a některé jiné budu podporovat a stimulovat prostřednictvím dotací a subvencí. Takovýto stav, který se asi nejflagrantněji projevuje ve fungování EU, už vadí skoro všem, takže se zde postupně vytváří velmi široká (a přitom heterogenní) opoziční fronta. Za daných podmínek už se na jedné straně opravdu příliš nedá efektivně podnikat a na druhé straně přitom účinnost všech těch přerozdělovacích procesů spíše klesá. Takže reformisté na jedné straně hubí kapitalismus, z jehož výdobytků chtějí žít a přerozdělovat, a na druhé straně jejich přerozdělování spíše vede ke zvyšování společenského napětí a nespokojenosti, než k jejich zmírňování.

Lenin by mohl být spokojen – jen tak dál, holoubci, a revoluce bude na spadnutí.

Poměrně vtipná a přesná kritika naivních představ reformistů. Přece jen však budu mít dvě zásadní poznámky:

1. Je nutné vyrovnat se s Marxovou teorií nadhodnoty jako teoretického modelu umožňujícího objasnit podstatu vykořisťování. Ti, kteří tento model neznají, stále podléhají dojmu, že vysvětluje realitu. Nevysvětluje. Je zavádějící. S tím souvisí následující.

2. Ignoruje se velmi podstatný fenomén pozičního investování, tj. přeměny majetkové výhody ve výsadu, v pozici, ze které lze diskriminovat oběť pozičního investování a zvyšovat svoji budoucí majetkovou výhodu a tím i míru diskriminace. Má mnoho podob, ale jejím nejvýznamnější formou je potlačování investičních příležitostí spojených s možnostmi rozvoje, uchování a uplatnění schopností těch, proti kterým poziční investování působí, tak, aby se prosadily investiční příležitosti závislé na dobytých pozicích. Nejvýznamnější prevencí či obranou proti negativní roli pozičního investování je vytváření podmínek pro rovnost příležitosti k nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu.

Učebnicový příklad pozičního investování předvedl Jiří Bartoška na Karlovarském filmovém festivalu, když reagoval na mnohonásobě předražené ceny občerstvení: Kdo na to nemá, ať sem nechodí. Tady začíná společenská segregace dělící společnost na "lepší" a "horší" lidi. To je ovšem ta ještě nejméně škodlivá forma pozičního investování, která se bere jako samozřejmost. Horší formou je podmiňování personální politiky veřejných institucí sponzorskými dary. A pak to graduje.

Doporučuji těm, kteří si chtějí trochu zapřemýšlet, aby si přečetli následující článek:

V návaznosti Na L. Zelinku: Poziční investování působí i na oblast výroby a je tím, co snižuje efektivnost reprodukce kapitálu a postupně vede k úpadku systému založeného na reprodukci kapitálu.

Mám pocit, že až do merkantilistů včetně, se všeobecně za zdroj bohatství považoval obchod. Nevyvěralo to z žádných abstraktních teorií, nýbrž ze zcela reálných, hmatatelných poznatků. Města, jež hrála roli západních terminálů Hedvábné stezky (Damašek a Cařihrad a na ně navázané Benátky), a později zase města sdružená v rámci Hanzy (hanzovní města) se topila v bohatství a přepychu, zatímco města žijící ze zemědělství a řemesel hrála roli chudých příbuzných.

Samozřejmě, že zdrojem toho bohatství nebyla ekvivalentní směna (fair trade), nýbrž směna neekvivalentní, zejména daná nízkou kapacitou/propustností obchodních cest, nízkým stupněm informovanosti účastníků obchodu a dalšími faktory, které v tehdejším "mezinárodním" obchodu udržovaly neekvivalentní směnu jako hlavní formu. S postupným rozvojem všech forem obchodu se ovšem tento efekt "mimořádné prémie" pomalu vytrácel a třeba již ve světě podle K. Marxe byl obchod jen jedním ze standardních podnikatelských odvětví, přinášejících standardní zisk.

Ale směna tehdy ještě neřekla své poslední slovo. Ano – v období kolonialismu bylo bohatnutí na základě neekvivalentní směny vystřídáno prostým rabováním kolonií. Ale po postupném rozpadu světové koloniální soustavy došlo u bývalých koloniálních mocností k objevu daleko efektivnější cesty k transferu bohatství. V zásadě šlo o figuru, která už se v dějinách individualistických/třídních/antagonistických formací v minulosti objevila a byla tedy jen na vyšší úrovni zopakována.

V období zániku otrokářské formace se počalo ukazovat, že udržovat otroctví cestou právně-mocenského donucení je neefektivní. Otroka musíte nejprve buď ukořistit, nebo koupit. Po té jej musíte hlídat a nutit k práci, takže je potřeba živit pohůnky a dráby a kupovat jim stále nové biče a karabáče. Kdežto pokud přejdete na kolonát (tedy formu, kdy otrok bude na svěřeném pozemku pracovat, odvádět z něj určitý fixní tribut a vše, co získá nad něj, bude jeho), náhle můžete propustit všechny dozorce otroků a ještě ušetříte za biče. Kolón bude pracovat sám, bez donucení – a na rozdíl od otroka se bude snažit, dokonce inovovat.

Když do propadliště dějin odcházel feudalismus, počalo se ukazovat, že mít nevolníky je neefektivní. Musíte mít rozsáhlý aparát, který je právně-mocensky udrží připoutané k půdě a donutí je robotovat na panském. Takže zase šafáři a drábové, zase biče a karabáče. Kdežto když nevolníky vyženete z půdy (perverzně jim dáte svobodu), přilezou za chvíli sami a dobrovolně ke křížku, aby nezašli hlady. Takže místo robotování pro vás začnou dělat za mrzkou mzdu anebo – ještě lépe – odejdou dřít do vaší továrny ve městě.

Když se započala drolit světová koloniální soustava, ukázalo se, že mít kolonie je neefektivní. V kolonii musíte udržovat plukovníka Colonela¹[1], jeho ozbrojené síly, úřednictvo a vůbec aparát k vysávání koloniálního bohatství. A tím musíte také zajišťovat své kolonii obranu proti jiným a pořád se zodpovídat za to, jak tam lid hyne hlady, trpí a úpí. Ale když perverzně dáte takto vysáté a vyždímané kolonii svobodu, (a ona se nikdy nezmůže na svou emancipaci, industrializaci atp., nýbrž stále zůstane závislá na svém bývalém kolonizátorovi, který ji nadále bude rabovat, avšak nikoli napřímo, ale oklikou přes zmrtvýchvstalou neekvivalentní směnu), vytvoříte nový, efektivnější kanál "odcucu".

Oslňující efektivnost americké či velkobritské ekonomiky tak nestojí na píli a pracovitosti jejího lidu, nýbrž na tom, že tyto ekonomiky parazitují cestou neekvivalentní směny na rozvojovém světě a pokud by o tento kanál byly připraveny, je tam přes noc taková sociální revoluce, o které se Leninovi ani nesnilo.

Řada dobrých postřehů, ale chybí zde "vykořisťování nekrytým dolarem", o kterém skvěle píše Rostislav Čuba. Právě snaha osvobodit se od "dolarového neokolonialismu" je ekonomickou hnací silou i ekonomickou základnou "BRICSové" národně osvobozenecké revoluce, která probíhá v přímém přenosu. Uvidíme, jak bude úspěšná.

Mj. v této souvislosti určitě každého napadne otázka: Proč koncepční pohledy a tudíž i materiály, které tyto pohledy obsahují (Šulc, Čuba, Zelinka, náš pohled, brzy přidám Jana Zemana) nepropojit dohromady a nepřijít s tím, co bude skutečně silnou ideovou a vyváženou oporou? – Pokusím se o to. Možná se to podaří a pěstování vize se posune o kus dál.

Mj. – obětí dolarového neokolonialismu je i EU, která se asi z pasti, do které se dostala, tak brzy nevymaní. A nechá si i svou kritickou infrastrukturu likvidovat státním terorismem, aby byla ještě poslušnější. My si důsledky toho asi "vychutnáme" nejvíce.

Tato poslední zprostředkující fáze reprodukčního cyklu je všeobecně docela podceňována. Jen v některých myšlenkových proudech, pracujících více či méně s nějakými formami asketizmu, se občas objevují myšlenky o tom, jak vytvořit lepší a spravedlivější svět cestou všeobecného uskrovňování, zříkání se touhy po majetku, bohatství a luxusu. To rozhodně není "mimo mísu", takové myšlení je v zásadě správné. Omezení lidské nadspotřeby na nějakou rozumnou úroveň by neuvěřitelně pomohlo hlavně naší planetě, ale i těm miliónům lidí, kteří v důsledku nadspotřeby strádají (buď z přežrání anebo naopak z hladu, protože na ně nezbylo).

Kupř. prof. V. Koškin ve své publikaci (V. Koškin a S. Kretov "Solidarism – the New Mainstream of the Future") uvádí tabulky s údaji o základních životních potřebách (potraviny, nepotravinářské produkty, služby) a ukazuje, jak velmi malý podíl tvoří tyto základní životní potřeby v celkové spotřebě tzv. vyspělého světa. Jinými slovy, jen trocha racionalizace ve fázi spotřeby by se pákově promítla zpátky do fáze "výroby" a pomohla by výrazně proměnit stávající paradigma – kdy ve jménu neracionální nadspotřeby jsme ochotni pár miliard lidí nechat umírat na hlad a nemoci a zároveň vyplundrovat naši planetu tak, že už to možná ani nepůjde napravit.

V ziskově orientované ekonomice však takováto zásadní (nikoli jen symbolická) racionalizace není možná. Honba za nadhodnotou v jevové formě zisku (jež má charakter systémového, automatického, stále se obnovujícího trendu) vždy bude prevalovat nad mimosystémovou vědomou snahou o nějaké mimosystémové zásahy, jež si jejich nositel musí vymyslet, zpopularizovat, prosadit a pak i reálně uskutečnit.

Samostatnou kapitolu pak tvoří takzvaná "umělá spotřeba" – spotřeba založená na uspokojování uměle vytvořené poptávky (jež vůbec nepramení z přirozených lidských potřeb). "Normální" ziskový model c + v + m počítá s tím, že kapitalista spojí konstantní náklady (nejčastěji odpisy/amortizaci výrobního zařízení) s variabilními náklady (energie, materiál, mzdy) a realizuje pak svůj produkt za cenu vyšší, než je součet c + v. Rozdílem je pak "m" (Mehrwert neboli nadhodnota). V případě "umělé spotřeby" ale tvoří největší část onoho "v" náklady na vytváření umělé poptávky (mzdové a materiální náklady jsou zcela zanedbatelné, stejně tak jako celé "c"). Odbourání takovéto umělé spotřeby je jedním ze zdrojů pro skokové navýšení efektivnosti ekonomiky – věnuji se tomu v závěru, kde vypočítávám zdroje nutné pro splnění Marxovy podmínky.

Spotřeba člověka se skládá ze dvou částí – individuální a kolektivní (společenské). Onou kolektivní formou je kupř. spotřeba ve formě užívání veřejné infrastruktury. Dálnic, železnic, komunikací obecně, konzumace ochrany, kterou nám poskytují bezpečnostní složky (strážníci, policisté, vojáci, hasiči atd.). Ale i řady dalších zařízení, jež mohou být užívána jak kolektivně, tak individuálně. Jako dítě padesátých let 20. století jsem zažil období, kdy se oproti trendům vybavovat individuální domácnosti, propagovalo užívání kolektivních zařízení pod heslem "osvobozené domácnosti". Namísto pračky v každém bytě se vybavovala sídliště tzv. "blokovými prádelnami", kde byly nejen kolektivně využívané pračky, ale i sušárny a mandly. Namísto individuálního užívání domácích kuchyňských robotů byla upřednostňována profesionální výroba polotovarů atd.

Z obecně ekonomického hlediska většinou platí, že spotřeba uskutečňovaná kolektivními/společenskými formami bývá efektivnější, než spotřeba uskutečňovaná individuálně (pračka v domácnosti běží pár hodin týdně – pračka v blokové prádelně je využívána cca 12 hodin denně po 7 dní v týdnu). Aplikace tohoto teoretického závěru do praxe ale mnohdy naráží na zažité kulturní stereotypy, většinou regionální povahy. To, co je v určité oblasti považováno za zcela běžné, může být jinde považováno za flagrantní omezování lidské svobody. Zatímco v Čechách si necháváme přepálit ovoce v pěstitelských pálenicích, na jižní Moravě patří k hrdosti a pýše hospodáře, pálit si sám (byť je to zakázáno). Zatímco na Valašsku mají v každé vesnici obecní (tedy kolektivní) varnu švestkových povidel, v Čechách lidé nevědí o čem je řeč.

V současnosti ve světě – nejenom v ČR – probíhá kupř. pozvolná změna paradigmatu v oblasti osobní dopravy. Mít své auto je stále ještě jedním ze znaků společenského postavení a jedním z prostředků, jimiž si jedinec může užít stále se tenčících zbytků své osobní svobody. Ale vzhledem ke pořád ucpanějším komunikacím a praktické nemožnosti kdekoli zaparkovat, stále se zvětšující řada jedinců (bez toho, aby se tím nějak chlubila) užívá dobrodiní hromadné dopravy. Jinými slovy – postupně přechází od méně efektivní individualistické formy spotřeby k formě společenské.

To, co popisuje L. Zelinka v závěru této části je nazýváno "sdílenou ekonomikou" a nepochybně přispívá ke zvýšení efektivnosti spotřeby (snižují se jednotkové náklady na užitek).

Hlavní cesta proměny spotřeby jde ovšem jiným směrem. Směrem, na který upozornil již K. Marx a ze kterého vycházel R. Richta. Asi bude nutné znovu a znovu připomínat Marxovo:

"Skutečná ekonomie - úspornost - záleží v úspoře pracovní doby: (minimum - a redukce na minimum - výrobních nákladů), tato úspornost je však totožná s rozvojem produktivní síly. Nejde tedy vůbec o to zříkat se požitku, nýbrž rozvíjet produktivní sílu a schopnosti k výrobě a tedy i schopnosti a prostředky požitku. Schopnost požitku je podmínkou požitku, tedy jeho prvním prostředkem, a tato schopnost znamená rozvoj nějaké individuální vlohy, produktivní síly. Úspora pracovní doby se rovná růstu volného času, tj. času pro plný rozvoj individua, který zase působí zpětně na produktivní sílu práce jako největší produktivní síla."

Přečíst a promyslet. Raději 3x! Tady je podstata toho, o co jde, Právě z tohoto vycházel Radovan Richta.

- Nový typ spotřeby se musí vyznačovat vyšší mírou prožitkového bohatství člověka, prožitkového bohatství, které je založeno na rozvoji a uplatňování schopností jako na přirozeném a nejvýznamnějším zdroji prožitků.

- Společnost, která dokáže uvolňovat čas pro rozvoj schopností, bude současně ekonomicky nejdynamičtější, protože rozvoj schopností se mění v tu nejvýznamnější ekonomickou produkční sílu

To je právě ten nový typ růstu, o který jde. (Toto nejsou schopni pochopit ti, kteří adorují zrůdnost Green Dealu.)

Řekl bych (a patrně tím nesdělím nic nového ani překvapivého), že vytvoření životaschopného modelu uspořádání vztahů mezi lidmi v přechodové etapě socialismu (nedostatková ekonomika, vytváření nových vztahových uspořádání) a v etapě komunismu (přebytková ekonomika, kultivace těchto nových vztahů) je doposud největší slabinou marxistického modelu.

Prvním významným pokusem provést kritiku"sovětského" modelu z marxistických pozic byla kniha Milovana Djilase "Nová třída", z roku 1957. Z přemluvy k této knize velmi volně cituji v před-před-předchozím odstavci. Djilas (jako bývalý vysoký představitel Komunistické strany Jugoslávie) zkoumá příčiny neúspěchu pokusů o vybudování kolektivistické společensko-ekonomické formace se znalostí vnitřních mechanismů – do svého odchodu do emigrace byl blízkým spolupracovníkem J. B. Tita.

Jeho závěr je poměrně prostý a obsahuje jej již název knihy. Namísto beztřídní společnosti, kolektivně spravující společenské vlastnictví, se reálného výkonu vlastnických práv ujímá nově se etablovavší třída, stvořená z mixu politiků (stranické hierarchie), silových složek moci (generalita, policie, tajné služby) a technokratů (odborníků s kvalifikací pro řízení ekonomiky). V důsledku toho namísto nové (kolektivistické) společensko-ekonomické formace vzniká na troskách rozbitého starého systému jen specifický druh státně-monopolní třídní (individualistické) formace. Ta sice může přinést oproti předešlému uspořádání určité výhody v podobě tempa cílené (nikoli nahodilé a živelné) industrializace a v případě války i rychlé konverze na válečnou ekonomiku. Pak už jsou ale další přínosy postupně negovány tím, že společenské vztahy zůstaly na úrovni třídní/individualistické. Neukotvenost nové třídy a snahy o její stabilizaci, fixaci ("zabetonování na dosažených pozicích") vedou k nesvobodě a potlačování lidských práv. Z dané situace Djilas nevidí východisko a tak již cca 30 let dopředu předpovídá krach sovětského modelu a rozpad východního bloku.

Stejně tak již tehdy diagnostikuje, že revoluce v Rusku a v Číně byly zpočátku taženy národními zájmy – industrializovat se a nebýt kolonizován. Komunistické ideje v té době byly pro dosažení popsaného cíle nejpoužitelnější. Bez jejich nasazení by dnes Rusko a Čína nejspíše skončili stejně vyplundrované a zbídačené, jako Africký kontinent – rozbité na menší, stále mezi sebou válčící státy. Anebo – pokud by se nějakým zázrakem udrželi pohromadě, byli by podobným zuboženým "pytlem blech", jako nynější Indie. Tedy toto tam přesně Djilas nepíše – ty poslední dvě věty dodávám já. Zato ale píše, že ona naléhavá, životně důležitá nutnost industrializovat se a uniknout kolonizaci, je důvodem, proč revoluce propukly a zvítězily ve zcela jiných zemích, než předvídal K. Marx.

O dvanáct let později (1969) se o marxistickou kritiku sovětského modelu pokusil Zbyněk Fišer, známější pod pseudonymem Egon Bondy^². Ačkoli nenavazoval na M. Djilase (o jeho knize patrně nevěděl), vlastními cestami dospěl k obdobným závěrům, ale mnohem dále. Záběr jeho díla je širší – ke studiu neměl jen "východní blok" a Jugoslávii, ale i Čínu s její maoistickou verzí aplikace Marxových myšlenek. Doba byla dál, řada věcí, jež Djilas mohl jen tušit, již reálně nastala. K jeho knize s názvem "Pracovní analýza a jiné texty" se budu opakovaně vracet. Proto na tomto místě pouze zmíním, že Bondy – na rozdíl od Djilase – nevidí pokusy o aplikaci marxismu v budoucnu beznadějně, ale v souladu s ním vidí jako klíčové, aby správu společenského vlastnictví vykonávali opravdu výrobci/pracující organizovaní ve velmi plochých řídících strukturách. Inspirací mu byly zkušenosti z Číny, které ovšem vyvěraly z "asijského výrobního způsobu" (pojem zavedený Marxem a Engelsem pro odlišení od otrokářského, feudálního a kapitalistického výrobního způsobu), založeného na občinovém vlastnictví (zejména půdy), občinovém hospodaření a občinovému myšlení, jež by do našich podmínek patrně bylo jen velmi obtížně přenositelné.

Tímto jen letmým výčtem chci toliko demonstrovat, že při vytváření jednoduchého, srozumitelného a životaschopného modelu fungování "beztřídní společnosti" marxistickým autorům dochází dech. Ano, je zapotřebí ukončit blok individualistických formací a přejít do bloku kolektivistických. Až sem je to jasné. To, že přechod asi bude muset být spíše revoluční, než evoluční, tam se také ještě najde shoda, i když si k tomu dovolím přihodit své "granum salis". Pak je asi poslední bod shody v tom, jak nepostupovat – tj. nezopakovat sovětsko/stalinský model. Ale tím pevná půda pod nohama končí. Ani takový člověk, jako M. Ransdorf^³, nebyl ve svém "Novém čtení Marxe" (2010) schopen jasně a čtivě načrtnout možnou podobu budoucího uspořádání. Jeho konstatování, že budoucí společnost musí být založena na ničím neochuzeném univerzálním zprostředkování (myšleno filosoficky, nikoli obchodně) je sice určitě správná, ale nic neříká o tom, jakými konkrétními realizačními kroky toho dosáhnout.

Považuji za velmi důležité upozornit na problém vzniku "nové třídy" v Djilasově pojetí, jak to L. Zelinka udělal. Bez toho není možné konkretizovat představu o pospolitosti, v níž "svobodný rozvoj každého je podmínkou rozvoje všech". Upozornění na souvislost s tím, co k podobné problematice napsal E. Bondy je původní a důležité, již z tohoto hlediska je Posmutnělý manifest přínosný. K obému jen dvě doplnění:

1. Djilas možnost (a vlastně i zákonitou nutnost) vzniku nové třídy v důsledku postátnění vlastnictví odvozuje od problematiky realizace vlastnických vztahů (které vždy obsahuji držbu, dispozici a užívání, resp. v rozvinutější podobě dle Leninovy definice tříd "vztah k vlastnictví vytčený v zákonech" a realizovaný či zabezpečovaný prostřednictvím státního aparátu, "podíle na organizaci výroby" a "užívání", toho, co se každému dostává prostřednictvím rozdělování). Právě realizace vlastnictví, spojení vlastnictví s úlohou v organizaci výroby a s rozdělováním výsledků výroby, tj. realizace vlastnických vztahů v jejich souhrnu umožňuje zneužívání postavení ve velké společenské dělbě práce a je živnou půdou pro již zmíněný vznik "nové třídy", jak tomu učebnicovým způsobem došlo zejména v Rusku i na Ukrajině.

2. Jak vzniku nové třídy zabránit či jak se mohou vlastnické vztahy vyvíjet směrem k tomu aby "svobodný rozvoj každého byl podmínkou svobodného rozvoje všech"? Zde nestačí ani postátnění, ani pouhá výchova, ani zabezpečení všeobecného dostatku. Bude nutné prosadit takové reformy, které umožní využívat investiční příležitostí spojené s rozvojem, uchováním a uplatněním schopností člověka podle míry jejich výnosnosti a nezávisle na jeho majetkové pozici, resp. které postupně vytlačí ty formy pozičního investování, které snižují efektivnost ekonomického systému. Důležitou roli bude hrát též růst role a propojování tvůrčích mezigeneračních týmů.

Začneme tedy tím jednodušším, co už bylo uvedeno výše. Socialismus je možno započnout budovat až po té, co revoluční přeměna (zatím neřešíme, zda musí být nutně násilná, nebo jak moc násilná) zvítězí v rozhodujících ekonomikách světa. Tuto vstupní podmínku objevili Marx s Engelsem a publikoval ji v "Německé ideologii".

Volná citace: nutným předpokladem vytvoření a udržení komunistické formace je veliké zvýšení výrobní síly, jež musí nastat ve "světodějném" a nikoli jen v lokálním měřítku. Bez toho by se všeobecně rozšířil jen nedostatek, musel by tedy s nouzí zase začít boj o to, co je nevyhnutelně zapotřebí k životu, a celé to staré svinstvo by muselo začít znovu (alternativně: "znovu se sem natáhne všechno to staré svinstvo"). Dalším důvodem je to, že jen na tomto univerzálním rozvoji výrobních sil jsou založeny (taktéž) univerzální styky/vztahy mezi lidmi. Bez toho by komunismus mohl existovat jen jako lokální jev, síly styků/vztahů by se nemohly vyvinout v síly univerzální a v důsledku toho by každé rozšíření styků/vztahů onen lokální komunismus smetlo. Komunismus je proto empiricky možný jen jako čin vládnoucích národů, provedený naráz a současně.

Tato myšlenka vychází z pochopení stupně rozvoje lidstva, zejména jeho ekonomiky. Již v polovině 19. století K. Marx viděl, že vyloučení (nebo naopak závislost na nevyloučení) nějakého jednotlivého státu (byť by byl tak ohromný jako Rusko anebo ještě ohromnější, jako SSSR či celý východní blok) z mezinárodní dělby práce, znamená pro takový stát či blok fatální handicap.

Egon Bondy to ve své "Pracovní analýze" popisuje jako "stržení silným gravitačním polem" – chce-li izolovaná země alespoň v nejzákladnějších ukazatelích dosáhnout vyrovnání s imperialistickým světem, musí všechnu svou pozornost věnovat této ekonomické soutěži, která je v praxi otázkou života a smrti. To ji vede volky nevolky k tomu, že zprvu jen aplikuje řídící metody a ekonomicko-společenský model imperialistických zemí, tím však zruší svůj koncipovaný socialistický charakter, vytvoří novou třídní strukturu a s ní novou vládnoucí třídu, která ovšem od určitého momentu skutečný zápas vzdá a snaží se jen najít způsob, jak se integrovat (s celou svou zemí) do ekonomické struktury mezinárodního imperialismu... A to jej vede k závěru, který v textu zdůrazňuje: "že socialistická revoluce musí být v současné historické epoše probojována důsledně jen jako revoluce světová".

Pokud státy/ekonomiky, směřující k socialismu, nebudou dominantními majoritáři z hlediska globální ekonomiky, čekají je nejméně dva typy ekonomických kanálů, "jimiž se do nich natáhne to staré svinstvo" (a to vůbec nemluvím o kanálech politicko-ideologických, jež mnohdy napáchají ještě větší škody).

Tento vývoj jednak vede ke zničení světa (minimálně ke zničení světa lidí) a jednak opravňuje k ignoraci oné Marx-Engelsovy podmínky. Jinými slovy, odstranění kapitalismu už není záležitostí optimalizační (navedení ekonomiky na svůj potenciál), nýbrž záležitostí prostého přežití. Kdyby na to zde byl prostor, dala by se snaha V. I. Lenina vyložit jako (kupodivu) racionální pokus. Realita jej ale zatím nepotvrdila. Takže je to na čtenářích tohoto textu, aby se myšlenkově dostali dále, než vymírající dinosauři.

V současnosti jsme ale svědky velmi podivné situace. Situace, jež nikdy v minulosti technicky nemohla nastat a v blízké budoucnosti se vlivem společensko-vědních/makroekonomických zákonitostí opět uzavře. Máme otevřeno "dějinné okno", jež se otevřelo jen a jenom ve sféře nadstavby, a které se vlivem dlouhodobé a osudové prevalence podstaty nad nadstavbou, opět v blízké budoucnosti uzavře.

Nikdy se zatím nestalo, aby lidé v různých kulturách, v různých světech (z hlediska výrobních sil i vztahů), mohli (a nejen mohli) on-line sdílet své každodenní zážitky a pocity, včetně obrázkového doprovodu. Stalo se to, co ani božský Karel, ani teta Róza, nemohli předpokládat. Že se nám krátkodobě nadstavba v jedné ze svých jevových forem natolik "odfázuje" od základny, že lidé z různých "světů" budou schopni souznění a koordinace. A jestli se tato naprosto unikátní situace nevyužije ke světové revoluci (v podobě volebního vítězství protestních hnutí), pak patrně lidstvu ujede poslední vlak. Pak už jen dojde k naplnění prognózy R. Luxemburgové a K. Liebknechta, že další světová válka ukončí všechny naše akademické spory prostým zničením.

Z této části Zelinkova pojednání jsem vybral jen menší část pasáží, které navíc vynecháním dalších spolu ne zcela souvisejí. Jednak musím krátit původní text, aby se dostalo na další autory, kteří jsou v pořadí, jednak podle mého názoru se zde autor dostal trochu mimo realitu. Zájemce o celý Zelinkův text se k němu snadno dostane přes odkaz v úvodu k této části. Pokusím se v bodech ukázat, proč jsem přesvědčen, že vývoj půjde jinou cestou, než jak L. Zelinka píše:

1. Velmi výrazným trendem se stane lokalizace výrob prostřednictvím nejnovějších technologií. Prakticky vše bude možné vyrobit (prostřednictvím nanotechnologií včetně nanorobotů provázaných s umělou inteligencí) "tu a nyní". Mezinárodní obchod se zásadním způsobem promění. Pokud jde o energetiku (teplo, elektřinu, vodík), tak lze počítat s tím, že velmi brzy začne masová sériová výroba SMR (malých modulárních reaktorů), pro které je recyklovatelné palivo na několik tisíc let.

2. Globální vývoj bude určován více či méně dramatickým osvobozováním se zemí od moci založené na vnucování nekrytého dolaru a kupování si všeho (včetně lidských duší, resp. myslí) za nic. Rozšíření BRICS je jen začátek procesu. Dojde i k úpadku degenerujícího jádra současné globální moci a s tím spojeným geopolitických otřesů. (Velmi dobře to popisuje R. Čuba.)

3. Naše země patrně uvízne v sutinách tohoto úpadku jak z finančního, tak mocenského hlediska, ale útrapy, které to bude znamenat, mohou být i silným impulzem pro průběžné vzkříšení, které v určitém smyslu začíná už dnes. Právě nyní se začínají na více místech rodit ideje, které otevírají cestu k budoucnosti.

4. Je málo pravděpodobné, že ve velkých zemích vzniknou velké ideje, které by se mohly šířit (replikovat v podobě memplexů) jako křesťanství. Velké země budou ještě dlouho vidět globální střet nikoli jako střet starého, setrvačně přežívajícího a přežitého s novým, rodícím, představujícím budoucnost, ale jako střet mocných s mocnými, starého se starým, jako rvačku o prostor a suroviny, podle toho se budou chovat k těm méně mocným. To bude platit i pro ideology těchto zemí, kteří v nich budou mít ještě dlouho navrch a jiné vidění nepřipustí.

4. V návaznosti na poslední odstavec citované části Zelinkova pojednání (který je nepřínosnější): Současné situace, která přivede malé země přifázované k rozkládajícímu se mocenskému centru do situace krajní nouze, ze které se nedostanou, pokud slabost své pozice nebudou kompenzovat "stoprocentní převahou" v oblasti idejí. Tedy přesněji převahou v pochopení všeho, co souvisí s osudovým úskalím současné doby a cestou ze současných problémů v podobě komplexu odborně a kulturně fundované nadstavby typu národního obrození. V oblasti ideové se nové bude rodit zde, nikoli v zemích, kde vládnou ideologové pozice, pozičního investování, geopolitické síly, nadutosti, přehlíživého vztahu ke slabším, srostlí s mocí a jejími výsadami. Tyto nové myšlenky budou prostřednictvím toho, o čem píše L. Zelinka, pronikat i do ideové sféry mocných, jako kdysi křesťanství do naduté úpadkové ideologie Říma.

Vraťme se jen o pár řádků zpět a zopakujme si zdánlivě nevýznamnou část uvozovací věty, citované z "Německé ideologie":

"Nutným předpokladem vytvoření a udržení komunistické formace je veliké zvýšení výrobní síly".

Přemýšlejme, jak by to mělo být možné – to snad v pauzách mezi boji na barikádách náhle osvícení inovátoři vynaleznou nějaké nové, mnohokrát efektivnější výrobní postupy, zdroje energie, netradiční materiály a poznamenají si je na pytlík od svačiny? Nebo snad stroje v rozmlácených továrnách najednou samy od sebe zdvojnásobí svůj výkon? Či snad do znárodněných továren vstoupí géniové řízení a managementu a namísto vyhnaných, nekompetentních kapitalistů roztočí kola výroby dvakrát rychleji? Ani jedno, ani druhé, ani třetí.

Pro první dílek skládanky odpovědi si tentokrát musíme zajít k V. I. Leninovi do jeho spisu "Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu". V kostce řečeno, Lenin zde objevil nový rys, který Marx ještě nemohl zřetelně vidět. Že totiž v imperialistickém stádiu kapitalismu už přestává záležet na tom, kdo výrobní prostředky nominálně vlastní, ale záleží na tom, kdo jimi skutečně disponuje.

Volně citováno – ačkoli původním úkolem bank bylo pouhé zprostředkování plateb, tím jak se bankovnictví rozvíjí a soustřeďuje se jen v několika málo ústavech, přestávají být banky skromnými prostředníky a přeměňují se na všeobecné monopolisty, disponující téměř celým peněžním kapitálem všech kapitalistů a drobných podnikatelů, jakož i většinou výrobních prostředků a zdrojů surovin v příslušné zemi i v několika zemích ... skrze banky se hrstka monopolistů zmocňuje řízení obchodních a průmyslových transakcí celé kapitalistické společnosti. Tím nabývá možnosti zprvu přesně poznat stav obchodů jednotlivých kapitalistů, potom je kontrolovat, vykonávat na ně vliv rozšířením nebo zúžením, usnadněním či ztížením úvěrových možností, a posléze úplně rozhodovat o jejich osudu, určovat výnosnost jejich podnikání, zbavovat je kapitálu nebo jim umožňovat, aby rychle a ve velkém rozsahu zvětšili svůj kapitál atd....

Ano, zatím to jasnou odpověď na otázku, kde se má urodit ono předpokládané "veliké zvýšení výrobní síly" nedává. Resp. dává, ale je zapotřebí s tím pracovat. Charakteristickým rysem každé zanikající společensko-ekonomické formace je totiž to, že její výrobní síly už jsou vývojově dál, ale brzdí je (brzdí jejich využití) přežilé výrobní vztahy. Jinými slovy, ekonomika pracuje významně pod svým potenciálem – což vyvolává napětí, jež se uvolní teprve odstraněním staré formace a nastolením nových výrobních vztahů, které umožní skokové navýšení výkonu ekonomiky (zvětšení výrobní síly). V rámci nových výrobních vztahů se ekonomika vrátí ke svému potenciálu.

Imperialistické stádium kapitalismu je dušeno tím, že už to nejsou sami kapitalisté, kdo by byl lídrem a tahounem ekonomiky, nýbrž oproti nim daleko užší skupina monopolistů, ovládajících ekonomiku skrze finanční sektor. A protože zde už dochází k určité míře prorůstání této skupiny monopolistů se státem, je ono finanční ovládání doplňováno nástroji mocenskými.

- Marxem a Engelsem požadované/předpokládané "veliké zvýšení výrobní síly" je zcela reálné a je založeno na předpokladu, že po změně výrobních vztahů se ekonomika rychle vrátí ke svému potenciálu. A protože klíčovým úkolem je odclonit deprivující vliv monopolistů z oblasti finančního kapitálu, musí k "revoluci" dojít právě v zemích, kde je tento finanční kapitál koncentrován,

- změna výrobních vztahů cestou zespolečenštění výrobních prostředků (vyvlastnění, znárodnění) musí proběhnout na zcela jiné bázi, než se doposud předpokládalo. Ale protože je to na delší vysvětlování, zaslouží si tento druhý závěr další samostatný oddíl.

Přece stačí znárodnit pár bank, investičních fondů atp. a transformace může začít. Do teď je držely pod krkem banky a kapitálové fondy, vlastněné monopolisty. Teď je budou pod krkem držet banky a kapitálové fondy, vlastněné nějakou zespolečenštěnou formou.

Akcent na konkretizaci představy toho, jak dosáhnout "velké zvýšení výrobní síly" v důsledku změny, o kterou jde, je oprávněný. Bez toho nemůže existovat žádná rozumná a dostatečně komplexní koncepce či vize. Podle mého však dostatečně prakticky využitelná a dostatečně konkrétní odpověď musí vycházet z pochopení toho, jak funguje systém pozičního investování, tj. přeměny majetkové výhody ve výsadu, která umožňuje jedněm znemožnit využití investičních příležitostí, které mají druzí, a to zejména v oblasti rozvoje jejich schopností. Recept "stačí znárodnit pár bank, investičních fondů atp. a transformace může začít" není zcela reálný. Vytlačit nejbrutálnější formy pozičního investování, kterými je ekonomicky segregována společnost, je mnohem větší problém.

Dovolím si v této souvislosti připomenout jeden z učebnicových příkladů pozičního investování, který byl předveden na Karlovarském filmovém festivalu a který dost trapně obhajoval Jiří Bartoška:

Mj. analýza pozičního investování je logickým pokračováním Marxovy teorie nadhodnoty, viz:

A také dává velmi konkrétní odpověď na to, v čem jsou zdroje "velkého zvýšení výrobní síly" v důsledku změny, o kterou jde.

Žádná z dosud publikovaných marxistických prací (ale prosím o shovívavost, možná mi něco uniklo) se neobejde bez předvoje dělnické třídy, bez revoluční marxistické strany. Kdo, resp. kým mají být oni "nadlidé", již vidí dále, než ostatní a moudře směrují hněv mas tak, aby se nevyplýtval v planých/neproduktivních revoltách, ale aby naopak spěl ke kvalitativní změně společenských poměrů? K tomu, že už staré, přežilé výrobní vztahy, nebudou brzdit rozvoj výrobních sil, které mají našlápnuto na úplně jiný, zářný "level" vývoje.

Objevuje se ale daleko významnější rozpor, a to mezi kapitalisty a finančními monopolisty. Nejde však zdaleka jen o vzájemné přetahování o to, kdo si z vytěžené nadhodnoty ukořistí větší díl (to tu bylo vždycky).

Takže situace, kdy kapitalisté (kteří se většinou ještě nacházejí v pásmu reality – jejich podniky a jejich dělníci jsou reální, stejně jako většina jejich produkce) zjišťují, že kontroly nad nimi se zmocnili (vlastní je) vlastníci ničeho – fiktivních peněz, jejichž reálná hodnota je mizivá a jejichž nominální hodnota je udržována mocensko-vojensky, už sami seznávají, že v takovémhle světě také nechtějí žít.

Jde o prohlubování stavu fatální nerovnosti mezi chudými a bohatými regiony, a z toho rezultující hrozby válečných konfliktů (ať již se formálně ponesou pod vlajkami válek rasových, náboženských atd.) spojenými s nezvládnutelnými humanitárními katastrofami a masovou migrací v měřítcích z dnešního pohledu nepředstavitelných.

Jde o militarizaci, která je tažena "dobýváním" naprosto nadstandardního zisku a slouží jen jako "vysavač" prostředků z veřejné sféry do soukromých kapes – a jejím hrozícím vedlejším produktem je rozpoutání (možná i nechtěného) válečného konfliktu se zničujícími globálními dopady.

Všechny tyto faktory vyostřují nespokojenost příslušníků lidského druhu se stavem, v němž se náš svět (a v rámci něj svět lidí) nachází. Je paradoxem, že již i kapitalisté si začínají uvědomovat, co se stalo. Že jim jejich formace vlastně byla ukradena finančními monopolisty, kteří je odsoudili k tomu, aby ve "svých" podnicích už byli spíše jen velmi dobře placenými manažery než suverénními vlastníky (a perspektiva je mizerná, protože staré výrobní vztahy stále více tlačí ekonomiku pod její potenciál a tím i komparativně klesá masa ukořistěné nadhodnoty).

Zatímco v rámci starého paradigmatu se předpokládalo, že "nenažranost" kapitalistů vžene proletáře (v zásadě proti jejich vůli) do výbuchu revolty, jež celou kapitalistickou formaci smete, nyní se spíše ukazuje jiný pravděpodobnější scénář. Že totiž na základě všeobecného znechucení z rozkládající se formace dojde k poměrně širokému konsenzu – právě v těch ekonomicky nejvýznamnějších zemích světa – že takhle už to dál nejde. Že v takovémhle světě už lidé nechtějí žít.

Lidé napříč společností budou vyjadřovat svou vůli k tomu, aby už ty staré pořádky skončily a začalo se budovat něco lepšího. Pro takovouto situaci je ale neúčelné budovat polovojenskou partajní organizaci uzavřeného typu, ale naopak co nejšíře rozkročené a otevřené volební hnutí, netvořící žádnou avantgardu či předvoj, ale naopak poskytující organizační a ideové zázemí jednotlivým avantgardním proudům, jež teprve vzniknou a jež ani neumím předpovědět. Toto hnutí by mělo mít v zásadě jen poměrně jednoduchý program – spojit všechny nespokojené, jimž se nechce umřít ve jménu (a pro zájmy) nadnárodního finančního kapitálu. Uchovávat základní marxistické myšlenky a poznatky a vychovávat nové lidi po novou dobu.

A tím se ale také mění obraz "revolucionáře". Namísto zaníceného bojovníka typu Che Guevary, připraveného se k úspěchu revoluce třeba i prostřílet, by se mělo jednat o osobnosti schopné sjednocovat všechny nespokojené, bez ohledu na to, z jaké části politického spektra přicházejí, a nabízet jim jako společný úkol transformovat nefunkční individualistickou formaci ve formaci kolektivistickou.

Bude poměrně obtížné dát dohromady tento druhý vývojový proud uvnitř marxismu, který snad naposledy ještě zkoušeli rozpracovat Karl Liebknecht a Rosa Luxembourgová (a pak již se rozptýlil do útržků v pracích Sartreho, Lukácse atd.).

Vybral jsem několik odstavců, v nichž L. Zelinka řeší jednu z klíčových otázek: Jak bude vypadat a jak se bude utvářet subjekt změny?

2. Identifikování nespokojených jako VŠECH obětí důsledků ovládáni světa emitováním nekrytých peněz.

3. Pochopení toho, že se musí jednat o co nejširší spektrum nespokojených (aniž by se ovšem pokusil rozlišit mezi hegemonem a jeho spojenci).

Realita některé jeho úvahy již předběhla: Vzpoura proti moci založené na emitování nekrytého dolaru již začala a probíhá poměrně dramaticky (BRICS a jeho rozšíření), přitom trochu jiným způsobem, než popisuje. Některé anticipace, včetně těch, které jsem nevybral, ale čtenář jej najde v původním textu, na který odkazuji, jsou naopak prorocké.

První krok "revoluční" přeměny by teoreticky mohl proběhnout nenásilnou formou, kombinací masových protestů obyvatel ve všech ekonomicky významnějších zemích a volebního úspěchu jejich hnutí v parlamentních volbách. Ale bohužel tuším, že to tak klidně nepůjde, protože finanční monopolisté drží v ruce všechny mocenské nástroje a asi je použijí. Samozřejmě nejprve preventivně, aby vše rozeštvali a onen proces (o němž je jasné, že jej nelze zastavit), alespoň rozložili a zdrželi.

Ale pokud jim to nevyjde, mají pořád ještě v ruce veškeré páky/nástroje moci. Spektrum toho, co mohou udělat (a asi udělají) pro to, aby onen obrodný proces zastavili, je obdivuhodně široké – mohou nechat vypuknout nějakou nesmyslnou válku, vyhlásit stanné právo, všechny muže povolat do armády atd. Mohou nechat svrhnout civilní vládu (klidně i tu dosluhující, ne tu novou) a vyhlásit vojenskou diktaturu. Mohou využít "toho starého svinstva" v podobě práva, šitého jim na míru, a nechat vítězné hnutí rozpustit, zakázat, jeho členy kriminalizovat. Mohou naopak předstírat "sametové" předání moci, aby hned vzápětí paralyzovali fungování základních společenských funkcí (může se zhroutit měna, mohou přestat fungovat dodávky energií a vody atp.). Nebo mohou individuálně diskreditovat, vydírat či fyzicky zlikvidovat reprezentanty onoho obrodného hnutí s cílem ho roztříštit a zbavit ho vlivu. Je milión technik, jimiž se dá škodit. Proto možná bude na počátku zapotřebí trochu použít nějaké silové prostředky – nevím jaké a mám z toho strach.

Druhý krok by se měl realizovat formou několika "dekretů", jež by ovšem byly řádnou součástí právního systému. Jejich cílem by mělo být zespolečenštění (patrně ve formě znárodnění) všech významných finančních institucí, zejména bank a investičních fondů a stanovení nového systému jejich řízení (viz dále).

Dalším klíčovým krokem by muselo být "přepólování" ekonomiky ze ziskově orientované na ekonomiku sledující produkci užitných hodnot a uspokojování reálných životních potřeb. Myslím tím úpravu práva v tom smyslu, že pokud vedení podniků, koncernů a korporací pod tlakem zespolečenštěného finančního sektoru reorientuje řízení ze ziskového kriteria na produkci užitných hodnot, nemůže být žalováno pro "mismanagement" ani podle práva občanského, obchodního, trestního ani mezinárodního.

Navazujícím opatřením, jež ale nemusí být provedeno hned v samém počátku, je vyřešení problému drobných střadatelů v zemích, jež neznají veřejné důchodové pojištění a kde si obyvatelstvo akumuluje prostředky na "důchody/penze" investicemi do právě znárodněného/zespolečenštěného finančního sektoru. Cestou je "slití" znárodněných akcií/obchodních podílů na finančních institucích do nějakého (do nějakých) Government Pension Fund /Fund for Future Generations/ Heritage Savings Trust Fund apod. Ty názvy jsem si nevymyslel – tak se opravdu jmenují již nyní existující státní fondy v Norsku, Kuvajtu a v Albertě. A podotýkám, že prosperující – takže pořád žádný skok do tmy, žádné nevyzkoušené revoluční fantazie.

Dalším opatřením (jež je oproti tomu předešlému akutní hned na počátku) by patrně muselo být určité – časově omezené – zavedení kontroly nad hromadnými sdělovacími prostředky... Mělo by jít jen o ochranu proti poplašným zprávám (česky "fake news"), které v citlivém přechodném období mohou nadělat větší škodu, než výbuch bomby.

Po té ovšem přijde na řadu velmi obtížná etapa, a to personální obsazování klíčových funkcí ve státní správě a ekonomice – zejména ve znárodněných bankách a investičních/kapitálových fondech. Zde hrozí ona "Djilasova past" v podobě vzniku nové třídy.

Po provedených personálních změnách už by bylo možno pomocí existujících nástrojů řízení (není nutno nic rozbíjet ani tvořit žádné paralelní struktury) provést poměrně klidný manévr přesměrování ekonomiky tak, aby se opět vrátila k potenciálu.

Jedním z dalších vysavačů prostředků z veřejné sféry do soukromých kapes je financování zdravotnictví, jež naprosto stejně jako zbrojení nemá žádnou přirozenou horní limitu... Poměrně jednoduchým přehozením výhybky na tzv. "čínský model", kdy pacient platí svému lékaři za to, že je (míněno ten pacient) zdravý a naopak, že pacient ničehož nic neplatí, onemocní-li, by došlo k masivnímu transferu prostředků z kurativních/následných oborů do oborů preventivních.

A tak by se dalo pokračovat dál a dál. Prosté přepólování z Mandevilla (ziskově orientované ekonomiky) na ekonomiku primárně zaměřenou na reprodukci antroposféry (na to, co člověk opravdu potřebuje) a nikoli na jakési pseudopotřeby, jejichž produkce může být ve svých sekundárních, terciálních (a já nevím jakých) důsledcích až smrtící, opravdu může naplnit onu vstupní podmínku skokového navýšení účinnosti/efektivity ekonomiky – její navrácení na úroveň potenciálu.

A pak nastane dlouhá a trnitá cesta postupného budování socialistické společnosti, obtížný balanc mezi Skyllou a Charybdou. Aby na jedné straně nedošlo k restauraci starých pořádků tím, že se zpátky k moci dostanou jejich exponenti, a na druhé straně tím, aby se z nových elit nevytvořila Djilasova nová třída. Šanci má takovýto pokus jen tehdy, pokud lidé sami na sobě pocítí, že se jim žije lépe a že svět zase pomalu začíná dostávat smysl. Bude téměř nekonečno věcí, jež budou muset realizátoři tohoto projektu řešit za pochodu a nebudou mít mnoho prostoru pro chybování – více "životů" máte přiděleno jen v počítačových hrách, v realitě to tak většinou nefunguje. V tomto se patrně shodnu s Egonem Bondym, který odhadoval, že půjde o období nejméně tří generací, než se nové uspořádání stane ukotveným.

Na závěr prezentace Zelinkova pojednání jsem vybral pasáže ze závěru toho, co napsal, přitom tak, aby dávaly představu o tom, jak si představuje jednotlivé kroky změny. Je zde řada podnětů. Podle mě však popisuje spíše koncept jedné z možných alternativ lokálního vývoje, nikoli proces skutečné změny, o kterou jde. (Mj. L. Zelinka si je vědom řady podmínek, které musejí být splněny, aby se proces nastartoval a proběhl.)

Za vhodnější považuji koncept, který vychází z paralely změny, kterou bude lidstvo muset projít, pokud má přežít, s historickým obdobím, které se zove průmyslová revoluce. Ta probíhala diferencovaně v různých modifikacích, kdy se sektor průmyslu postupně prosazoval jako nový a dominantní sektor. A nové, progresivnější vyhrávalo svou ekonomickou silou.

Proto "přepólování ekonomiky" směrem ke člověku, jeho skutečným potřebám, je podle mne vhodnější si představit jako proces postupného prosazování nově vznikajícího sektoru PRODUKTIVNĺCH SLUŽEB, které se stávají dominantním ekonomickým sektorem rozhodujícím o dynamice i kvalitě ekonomického růstu.

Tento sektor se bude lišit od stávajících produktivních služeb, které lze nalézt v oblasti vzdělání, výchovy, péče o zdraví, kultuře, sociální práci, tak výrazně, jako se lišila tovární výroba od řemesel spoutaných cechovní rigiditou.

K patnáctidílnému seriálu se ještě vrátím s menším odstupem času a pokusím se napsat shrnutí v podobě tří bodů:

1. V čem lze jít dál s využitím myšlenek obsažených v Zelinkově pojednání.

2. Jak může být "rozfázován" proces přechodu, pokud jej budeme uvažovat v rámci konceptu změny srovnatelné s průmyslovou revolucí.

3. Jak propojit stávající komplexní koncepce (Šulc-Čuba-Zelinka) a další, které k nim přibydou, ve funkční celek, který může obsahovat různé modifikace, ale je v něm zřejmé, v čem se shodujeme a co je předmětem další diskuse.

Cesta k udržitelnému vývoji lidstva zůstává ve slepé uličce

Planeta Země je omezená kvantitativně i kvalitativně, lidstvo za ní nemá náhradu a přesto s ní zachází jako s předmětem na jedno použití. Pokud nenapravitelně naruší její globální životodárné ekosystémy (a dělá pro to opravdu hodně), při své vysoké zhýčkanosti nemusí přežít. Lidi se vzájemně pobijí o mizející přírodní a ekonomické zdroje a o možnosti dalšího kořistění na přírodě i druhých lidech. Ano, kromě stále akutnější hrozby zničení lidstva ve třetí světové jaderné válce hrozí i světová ekologická (environmentální) katastrofa, kterou lidstvo nemusí přežít. Jejím největším úderným čelem má být katastrofa klimatická, zjednodušeně zvaná oteplování klimatu v důsledku masivních antropogenních emisí skleníkových plynů oxidu uhličitého CO₂, metanu CH₄, oxidu dusného N₂O ad.

Prý nemáme věřit sýčkům. Ve jménu svobody a demokracie máme usilovat o blíže nedefinovanou tržní prosperitu a bojovat s blíže nedefinovaným totalitarismem (snad je totalistou každý, kdo neprosazuje kořistnické velmocenské zájmy USA na úkor druhých), alespoň podle jedněch, zjednodušeně řečeno technokratů. Však on rozvoj vědy a techniky stávající environmentální a jiné problémy dříve či později vyřeší k všeobecné spokojenosti.

Druzí, nejčastěji radikální ekologové (nejsou myšleni ti, kteří se starají o jednu či dvě přírodní rezervace a dozvíme se o nich zpravidla jen v souvislosti s nějakým drastickým investičním záměrem či úřední zvůlí) či environmentalisté (dál environmentalisté, byť to není přesné), volají po důsledné ochraně přírody, krajiny, životního prostředí, udržitelném rozvoji a udržitelném životu. S těmi prvními se nepřekvapivě nemohou shodnout. To samo o sobě nepřekvapuje. Problém je, že na obou stranách věci nejsou ani černé, ani bílé. Těžkých chyb se dopouštějí obě strany sporu. Environmentalisté mají pravdu, že cesta k udržitelnému rozvoji a životu lidstva nemá alternativu. Problém je, že cesta, kterou prosazují environmentalisté, k udržitelnosti nevede. environmentalisté se dopouští řady i hrubých chyb a odmítají si je přiznat. V řadě směrů pokračují po slepé koleji a nahání tím vodu na mlýn technokratům všech odrůd.

Je pravda, že bohaté západní země, nelítostně vykořisťující země třetího světa, předstíraje úsilí o veřejné blaho, měly v 80. letech 20. století v běžné ochraně životního prostředí proti někdejším socialistickým státům na svém území určitý náskok. Škody způsobené Západem a jeho nadnárodními firmami v rozvojových státech se nepočítaly, podobně některé zjevné environmentální výhody socialistických států sovětského bloku, viz vysoký podíl kolejové dopravy a nízký podíl náročné a hrubě závadné dopravy silniční a letecké.

Na základě středních vrstev se na Západě zformovalo v některých zemích časem silné environmentální hnutí, reprezentované nejen stranami zelených. To však nebylo a není s to formulovat základní cesty k dosažení udržitelnosti, natož je prosazovat.

Nejmarkantněji je to vidět na otázkách války a míru. Zatímco němečtí zelení v 80. letech vyrostli na boji proti militarismu a válce, viz kampaň proti umístění amerických raket středního doletu Pershing 2 s jadernými hlavicemi s rychlým doletem do Moskvy ve Spolkové republice Německo v roce 1983, po sjednocení Německa v roce 1990 německou politiku rozbíjení Jugoslávie, vyzbrojování Chorvatska, vojenské zničení Srbské Krajiny a bombardování srbské části Bosny letectvem států NATO včetně německým v létě 1995, spojené s následnou genocidu krajinských a bosenských Srbů, podporovali. Zločinné letecké bombardování srbsko černohorské Jugoslávie na jaře 1999 dokonce aktivně podpořili i z ministerských lavic.

České environmentální hnutí se tehdy prakticky rozštěpilo na menšinovou protiválečnou environmentální levici a převažující válku tolerující pravici, která si ale činila a činí nároky na vedení boje za udržitelnost. Tento rozkol zůstává špičkou ledovce dodnes a citelně oslabuje české environmentální hnutí.

Přepadení Afghanistánu na podzim 2001 a Iráku na jaře 2003 vojsky USA, Velké Británie a Polska pod smyšlenými záminkami se sice obešlo bez německé účasti, ale Německo se zapojilo později pod hlavičkou "mírové mise". V okupovaném Afghanistanu tak znovu vyrostl Talibán, který po dvaceti letech vyhnal západní okupanty a jejich loutky ze země. Samozřejmě se u Kábulu nebojovalo za Prahu, ale za americké kořistnické zájmy. V Iráku a v Sýrii západní válečné angažmá a masový teror okupantů vytvořily příznivé podmínky pro vznik tzv. Islámského státu a ještě hrůznější teror islamistický, jehož obětí se ve velkém stávali nejen homosexuálové, křesťané, Kurdové a šíitští muslimové. Na podpoře islamistů v Sýrii a v Libyi se Německo přímo vojensky podílelo. Původně francouzský útok na Libyi vzápětí podpořily další státy NATO. V roce 2011 nedošlo k větším protestům, protože se podařilo západním elitám v Evropě mírové hnutí zásadně rozložit. Environmentalisté mlčeli. Asi si nepřipouští, že k šíření evropských hodnot patří také genocida, války, drancování dobitých států, a od jisté doby také nelegální migrace převážně mladých muslimských mužů do Evropy a její sílící tichá i násilná islamizace ad.

Samozřejmě, kde se válčí, posílají teroristé či organizují tzv. barevné revoluce k rozvrácení příslušných zemí, jdou stranou všechny humánní hodnoty včetně úvah o udržitelnosti. Naopak tam kvete bída a terorismus, který se může přenášet a také přenáší i do Evropy.

Hrubě chybné bylo rozšiřování vojenského paktu NATO na východ, v rozporu se zárukami o nerozšiřování, které dali západní mocnostmi v letech 1990-91 Sovětskému svazu a Rusku. Chybné bylo rychlé zvyšování vojenských výdajů po roce 2001. Ani 2 000 miliard USD vynaložených ve světě na zbrojení a války v roce 2020, z toho téměř 40 % připadalo na USA, environmentalistům nestálo za výraznější nesouhlas, ač bylo v příkrém rozporu s úsilím o ochranu životního prostředí a udržitelnost, a to i v případě neprodukování válek. Hypoteticky, kdyby se mělo přerozdělit 50 % rozpočtu ministerstva obrany, v každé rozumné zemi byla by o ty peníze mezi civilními resorty pořádná rvačka. Podobně by tomu bylo, kdyby ty peníze měla získat ochrana životního prostředí. I zde je dluhů a potřeb hodně. Ano, je mnoho rozumných objektivních potřeb občanů, jež zůstávají neuspokojené, ale výdaje na zbrojení a války letí vzhůru a environmentalisté mlčí! To není levicová politika ani politika k udržitelnému rozvoji a žití!

Environmentalisté mlčeli i k sílící západní politice rusofobie, k násilnému státnímu převratu na Ukrajině, do kterého USA "investovaly" pět miliard dolarů, k nelegálnímu nastolení brutálního neobanderovského režimu masového teroru, krutého národnostního útisku neukrajinců (asi poloviny obyvatel Ukrajiny) a k rozpoutání války banderovci proti vlastnímu obyvatelstvu, odmítajícího nové pořádky. Idiotská byla snaha začlenit Ukrajinu do Severoatlantické aliance jako jeho úderné pěsti proti Rusku musela vyvolat vojenský střet s Ruskem. Nyní environmentalisté skřípou zuby a většinou potichu doufají, že (banderovská rusofóbní) Ukrajina Rusko vojensky porazí a to jako velmoc skončí.

Jistě, nejen v ČR vládne hysterie a strach. 25. února 2022 byla obnovena cenzura, za údajnou podporu Ruska jsou v Česku trestně stíhány stovky lidí, o řád se zvýšil i počet politických vězňů, takže podmínky pro dialog jsou tristní. Ani proti obnovované cenzuře environmentalisté neprotestují. Prý i proto, že protestující proti vládě pětidemolice Petra Fialy (ODS, TOP-09, KDU-ČSL, STAN, piráti) odmítají také Zelenou dohodu pro Evropu.

1. Ještě k tomu, co píšu v úvodu k článku, tj. proč dávám přednost pojmu "neomezený vývoj" před pojmem "udržitelný vývoj":

- Jednak proto, že, jak už jsem napsal, pojem "trvale udržitelný" v sobě obsahuje predeterminaci restriktivního řešení, tj. řešení v podobě nějakého omezování někoho něčím – to je nebezpečné a zneužitelné, viz vysávání slabších zemí pomocí kupčení s odpustky, pardon, "povolenkami".

- Jednak proto, že jde nejen o neomezený vývoj, ale o kvalitativně neomezený vývoj, kdy proměna kvality (nasměrování vývoje bezprostředněji k takovému svobodnému rozvoji člověka, který je podmínkou rozvoje všech a současně nejvíce dynamizující silou ekonomického růstu), odlehčuje ekonomiku od závislosti na přírodním prostředí. Podrobněji v dalších částech.

2. Nutno ocenit, že J. Zeman míří přímo do černého. Největší zátěž pro přírodní prostředí (včetně "uhlíkové stopy") představuje zbrojení a války. Z tohoto tématu "greendealisté" vycouvali tak zjevně a zřetelně (viz např. obrat Jožky Fišera a dalších ze zeleného mírotvorce ve válečného štváče), že si člověk nemůže nepoložit otázku: Je to jen náhoda, nebo projev síly nekontrolovatelné moci v podmínkách monopolárního světa? Mj. – tato otázka se nám vynoří ještě vícekrát.

3. A ještě jedno konstatování, které se netýká ekologické problematiky, ale souvisí s politikou války: Snaha zvyšovat vlastní bezpečnostní záruky nikoli vyjednáváním rovnováhy, ale snižováním bezpečnostních záruk druhého je zločin proti lidstvu v pravém smyslu tohoto slova. A pokud se přitom porušují již vyjednané bezpečnostní záruky (např. s odvoláním, že byly dány jen ústně nikoli písemně), tak je to nejen podlost, ale ztráta chlapství.

Základní příčinou rostoucího společenského rozvratu Západu po roce 1989 je přezrálý pozdní kapitalismus, hledající svou záchranu ve stále zvrácenějších ideologiích. Kromě ekonomického neoliberalismu (Klausův trh bez přívlastků, který mimo jiné zplodil velkou ekonomickou krizi 1929-33, německý nacismus a druhou světovou válku), militarizace (osvědčuje se prý hlavně USA a Velké Británii, byť fakta mluví o něčem jiném), vojenské, ekonomické i kulturní války, které vede Západ proti nezápadnímu světu. Nově jde zejména o ideologie multikulturalismu (tj. snaha zničit evropské národy organizováním masové migrace převážně kulturně nekompatibilních muslimů do Evropy a "rozředění" domorodé evropské populace pod rouškou humanity, což vede mimo jiné k četným No Go Zonám, kam se již neodvažuje chodit ani policie, k sílícímu islamistickému teroru vůči domorodým Evropanům a jejich kultuře, nevyjímaje hořící kostely a nedávno i hořící předměstí větších francouzských měst), a genderismu, tj. frontálnímu útoku na heterosexuální rodinu, základ společnosti, pod rouškou pseudohumánní ochrany malé menšiny homosexuálů (LGBT). Kult nejrůznějších úchylek i zvrhlostí včetně vydávání poruchy sexuálního chování za normální věc hodnou obdivu a šikany heterosexuální většiny obyvatel za normální chování patří k předním zvrácenostem současného západního světa.

Zavádění LGBT výchovy již do základních škol je zločin na mladé generaci. Přitom jsou to radikální muslimové, kteří mají rodinu za posvátnou a v souladu s Koránem homosexuály vraždí, nově i v Evropě. Levice i bojovníci za udržitelnost by měly rozhodně vystupovat proti těmto zrůdným ideologiím, ale buď je brání (klasicky v někdejší EU 15), nebo mlčí, čímž je v ČR tiše podporuje. Někteří na české levici je podporují i otevřeně. V Polsku tzv. proevropské strany včetně tamní Levice a zelených dokonce pořádají demonstrace s vlajkami LGBT proti stávající pravicově konzervativní vládě PiS, která mimo jiné brání heterosexuální rodinu. Duhové průvody ale nejsou znakem svobody a rovnoprávnosti, ale totálního mravního rozvalu společnosti, kde se normální heterosexuální rodina dostala na pranýř. Jako kdysi v rozpadající se Západořímské říši.

Malé je zpravidla krásné, ale existují i výjimky. Vlak je velký a šetrný, zatímco auto je malé a nešetrné, přitom je nutno zvažovat také počty, které jsou zde nesrovnatelné.

Slovo rozkulačit (původně v Sovětském svazu 30. let v rámci kolektivizace zemědělství, která se nevedla v rukavičkách) zní asi příšerně. Požadavek environmentalistů na rozdělení velkého podniku a.s. České energetické závody (ČEZ) ale nelze nazvat jinak než jako požadavek na jeho rozkulačení. Jeho motivem bylo a je zásadní oslabení firmy a v rámci boje za zastavení rozvoje a postupného odstranění české jaderné energetiky.

V rámci transformace ČEZ v první polovině 90. let ztratil elektrorozvodnou soustavu (přenosovou i distribuční) a teplárny, které byly od něj odděleny a privatizovány samostatně. Současně byla privatizována asi třetina a.s. ČEZ. Dnes stát vlastní ČEZ asi ze 70 %, což citelně komplikuje jeho řízení a rozvoj. Tedy, k určitému rozkulačení ČEZu došlo. Nebylo to sice v rozsahu, požadovaném environmentalisty, přesto ale napáchalo obrovské ekonomické, energetické, klimatické a environmentální škody. Jak? Samostatné teplárny až na výjimky odmítly projekty využití tepla kondenzačních elektráren k vytápění svých okrsků s tím, že jsou nenahraditelné, a s nimi i rozsáhlé úspory paliv, energie a emisí, které tyto za socialismu plánované a někdy i realizované investice nabízely. Ještě zhoubnější bylo ochromení výstavby jaderných elektráren v Československu a také spaloven. Dopady uvedu v emisích skleníkových plynů, viz tabulka č. 1:

Tabulka č. 1 - Jaderné elektrárny a snižování (či naopak zvýšení – poznámka RV, viz též komentář JZ) emisí CO₂ v ČR v letech 1990-2018.

Zdroj – vlastní výpočty, viz ¹⁾. 1/3 emisí CO₂v předposledním řádku tabulky je z celkových emisí silniční dopravy, vykazovaných českou statistikou. Údaje přibližné.

Jaderné elektrárny za léta 1990-2018 odvrátily 612 miliónů tun emisí CO₂. Zpožďování výstavby jaderných elektráren po roce 1989 nad dva roky za spoluúčasti environmentalistů vedlo k emisím CO₂ ve výši asi 869 miliónů tun. Nevyužití tepla jaderné elektrárny Dukovany k vytápění Brna v letech 1993-2018 obnáší dalších 172 miliónů tun CO₂ navíc. Nevyužití tepla jaderné elektrárny Temelín k vytápění Českých Budějovic, Tábora, Písku a Strakonic za léta 1995-2018 obnáší navíc 21,5 miliónů tun CO₂. Čtyřleté zpoždění dostavby horkovodu z Elektrárny Mělník do Prahy, způsobené zejména environmentalisty (ano, při povrchovém vedení hyzdí krajinu), obnáší 4,2 miliónů tun CO₂ navíc. Dopadlo to ale poměrně dobře, v říjnu 1995 byla stavba zahájená v roce 1987 zprovozněna. Spalovna Praha Malešice, stavěná od roku 1987, byla zprovozněna v roce 1997 se zpožděním 6 let, z něhož tři přičítám úsilí o lepší ochranu životního prostředí, zejména ovzduší, a tři roky obstrukcím environmentalistů, kteří v Česku zásadně odmítají spalovny odpadů. Obnáší to asi 737 000 tun emisí CO₂ navíc. Ponechání rozestavěného parovodu z Elektrárny Chvaletice do Kolína osudu přineslo navíc 2,64 miliónů tun emisí CO₂. Zuřivá prosilniční politika, bez podpory environmentalistů, si přičítá asi 145 miliónů tun emisí CO₂.

Ano, svatá válka environmentalistů proti šetrným jaderným elektrárnám, spalovnám odpadu, snaha rozkulačit a.s. ČEZ, přehlížení předností centralizovaného vytápění (jedné obci zablokovaly dotace dva miliony korun na připojení se k mělnickému horkovodu a ve prospěch dotací pět miliónů korun účelově vázaných na připojení se obce na zemní plyn) a špatná opravní politika (prosazovaná zpravidla proti vůli environmentalistů) přinesla v Česku za léta 1990-2018 úhrnem 1 682 miliónů tun emisí CO₂ navíc, o množství jiných škod a ztrát nemluvě! Jaká je to pomoc obyvatelům korálových ostrovů, zatápěných stoupající hladinou moře, není třeba vysvětlovat.

1. Upozornil jsem na drobnou chybu v tabulce, nejde vždy o snížení, ale buď o zvýšení, nebo snížení; jinak je tabulka vynikající.

2. Zařazení "společenského rozvalu" hned na druhé místo ekologické problematiky, podobně jako snahy likvidovat ČEZ, považuji za vhodné. Ale opět to nastoluje otázku: Je to projev pouhé nekompetentnosti, nebo se jedná o záměr? A pokud je to záměr, tak co se těmito destrukčními kroky sleduje? Víme, jaké hry jsme účastni, tj. jaká hra se s námi či spíše proti nám hraje? A můžeme se účinně bránit, když nedáme odpověď, jaká hra se proti nám hraje, kdo ji hraje a proč ji hraje? – Tady nestačí říci jen to, že se jedná o "projev pozdního kapitalismu" či "důsledek neoliberálních koncepcí". To je zastírání toho, o co jde.

Ekologisté jsou přesvědčeni, že bojují za sociální spravedlnost. Mají-li na mysli případy typu "snížení úrovně znečištění zmenšuje poškozování lidského zdraví", mají jistě pravdu. Škodliviny více či méně poškozují lidské zdraví, byť u mnohých trvají spory o míře tohoto poškozování. Jinak je tomu s tradičními problémy sociální spravedlnosti.

ČR má dnes třetí strategii udržitelnosti. První (Libora Ambrozka z KDU-ČSL) mírně osekávala nedostatečný sociální pilíř udržitelného rozvoje, druhá (Jana Dusíka ze SZ) zásadně osekávala tento pilíř, třetí současná (Richarda Brabce z ANO 2011) ho mírně posilovala. Environmentalisté na hrocení četných sociálních problémů a u druhé strategie udržitelnosti ČR na rozbíjení beztak nedostatečného sociálního pilíře udržitelnosti neviděli nic špatného, resp. prakticky nereagovali. Zřejmě měli za to, že jsou v souladu s udržitelností. Přitom ožebračování chudých zostřuje celou řadu sociálních problémů a zhoršuje i klasické problémy ekologické, klasicky zvyšuje znečišťování ovzduší stimulací domácího spalování odpadů včetně tvorby karcinogenních dioxinů, aby chudí na venkově se chtějí ve svých domovech ohřát). Největším nepřítelem životního prostředí byla, je a bude bída, která má zejména u bezdomovců absolutní rozměry, ale nejen u nich. Samozřejmě se těžko s bídou bojuje, když environmentalisté vědomě či nevědomě vyznávají neoliberální ekonomie, místo aby ji považovali za zásadní překážku úsilí o ekologizaci.

Také asociální řešení řady praktických environmentálních problémů, prosazované EU, ČR a nevládními environmentalisty, říká, že je jim sociální spravedlnost a dokonce i reálná udržitelnost lhostejná. Jádro nevládních environmentalistů podpořilo i hrubě asociální "Topolánkův batoh", protože v něm bylo několik zanedbatelných, ale také několik hrubě chybných opatření k "ekologizaci."

Zdá se, že hloupé heslo environmentalistů z 90. let 20. století: "Co je ekologické, musí být i ekonomické!" se mnoha nevládním environmentalistům vrylo hluboko pod kůži. Je to vidět zvláště v nesmyslném boji proti jaderným elektrárnám. Tento boj těžce poškozuje ochranu čistoty ovzduší, ochranu stability klimatu i sociálně ekonomický rozvoj, což ale protijaderným environmentalistům zjevně nevadí, přitom kupodivu ignorují i kardiální problém jaderných zbraní, a v bezhlavé podpoře obnovitelných zdrojů paliv a energie (zejména energie proudící vody, větru, Slunce a biomasy), ať to stojí, co to stojí. Takže prý v nejúspěšnější fotovoltaice je z veřejných rozpočtů ve velkém dotována instalace fotovoltaických elektráren, ceny jimi vyráběné elektřiny a v létě se dnes leckde platí i za to, že někdo elektřinu z nich odebere. Ale podle bojovníků za obnovitelné zdroje je i tato elektřina ekonomicky rentabilní! Jistě, příznivější přírodní podmínky mají ve Středomoří, na Sahaře, v subtropech a v tropech. Ale problém nepravidelné výroby elektřiny z fotovoltaických elektráren mají i tam, byť asi méně vyhrocený.

Chápu, že ekonomy a skutečné energetiky jímají mdloby, ač většinou nevědí o nemalých kontroverzích obnovitelných zdrojů energie v rámci ochrany životního prostředí, které ale environmentalisté energetici ignorují. Klasicky, pálení biopaliv, vypěstovaných na zemědělské půdě, prohlubuje ve světě hlad a bídu. Pálení dřeva poškozuje dřevozpracující průmysl a navazující obory a sem tam i existenci lesů, základu ekologické stability na souši. Evropská unie i ČR ale tak dál úspěšně "řeší" klimatický problém a reálně ho prohlubují. Že na jihu mnozí občané mřou hladem a bídou je prý jen malá vada na kráse. Nevládní environmentalisté dlouhá léta podporovali i ničení tropických deštných pralesů nejen v Indonésií v zájmu pěstování palmy olejné co by biopaliva, přitom v úhrnu emise skleníkových plynů, hlavně oxidu uhličitého CO₂a metanu CH₄, které přispívají ke zhoubnému oteplování, se tak zvýšily asi 6x!

Václav Klaus a spol k 1. lednu 1992 prosadili do obchodního a občanského zákoníku zlou zásadu, že "škody způsobené řádně povolenými a provozovanými technologiemi nese poškozený, nikoliv jejich původce." S hořkostí musím konstatovat, že v boji proti tomuto zlořádu jsem po celou dobu osamocený, resp. nejen ekonomům, ale také environmentalistům to příliš nevadí! Hlavně že razí zásadu: "Znečišťovatel platí!" Pokud už platí, pak velmi nízký poplatek. Slovenština má pro to slovo jazykově shodné s úplatkem, kterému se hodně podobá.

Environmentalisté si osvojili i spekulační nástroj stimulace snižování emisí oxidu uhličitého – obchod s povolenkami na emise CO₂ z velkých zdrojů. Spekulace prý nevadí, hlavně že rozvrací velké emitenty CO₂, byť to může znamenat jen jejich náhradu větším počtem emitentů menších. Takže kromě jiného tak financujeme důchodové fondy v USA.

Snaha rozkulačit ČEZ přinesla hořký plod v tom smyslu, že EU donutila ČEZ prodat Elektrárnu Chvaletice, kterou se chystala za rok zavřít. Koupil ji uhlobaron a provozuje jí dál již asi osm let, a to na základě výjimky na dva druhy emisí, které mu vydal krajský úřad Pardubického kraje a nedávno zrušil soud. Chápu, že jsou nejen environmentalisté rozhořčeni. Ale nepožadovali od začátku rozkulačení a.s. ČEZ? Nevědí environmentalisté, že 20. století je stoletím monopolního kapitalismu a že určující je "ne fair play" chování, resp. monopolní zvůle? To ale již popsal jistý Vladimír Iljič Lenin v Imperialismu jako nejvyšší stadium kapitalismu v roce 1917!

Sociální aspekt skvěle zařazen a na adekvátním místě, ale souvislost s ekonomickou problematikou jde trochu mimo. Bude nutné znovu a znovu připomínat Marxovo:

"Skutečná ekonomie - úspornost - záleží v úspoře pracovní doby: (minimum - a redukce na minimum - výrobních nákladů), tato úspornost je však totožná s rozvojem produktivní síly. Nejde tedy vůbec o to zříkat se požitku, nýbrž rozvíjet produktivní sílu a schopnosti k výrobě a tedy i schopnosti a prostředky požitku. Schopnost požitku je podmínkou požitku, tedy jeho prvním prostředkem, a tato schopnost znamená rozvoj nějaké individuální vlohy, produktivní síly. Úspora pracovní doby se rovná růstu volného času, tj. času pro plný rozvoj individua, který zase působí zpětně na produktivní sílu práce jako největší produktivní síla."

Přečíst a promyslet. Raději 3x! Tady je podstata toho, o co jde. Uvědomme si, že "úspornost", tj. "minimum - a redukce na minimum - výrobních nákladů" je právě onen šetrný vztah k přírodě. Minimalizace surovinových a energetických vstupů, minimalizace zátěže přírodního prostředí vedlejšími produkty výrobní i spotřební aktivity. A současně s tím i změna charakteru spotřeby směrem k produktivní spotřebě, k rozvoji schopností člověka, které inovační aktivitu zaměřenou na výše uvedené snižování nákladů umožňují (prostřednictvím nanotechnologií, lokalizace výrob apod.).

(Právě o tom ti, kteří byli vtažení do greendealovského mlýnku inteligence na fašírku plytkých názorů, prostřednictvím kterých lze manipulovat s lidmi, kteří nemají ucelený pohled na svět, nemají ani potuchy.)

Velké environmentální, energetické a další problémy přináší neúměrný rozvoj dopravy. Má 2 řešení – minimalizaci dopravních potřeb (za socialismu úspěšně se rozvíjející komplexní bytová výstavba včetně občanského vybavení byla bez větších protestů environmentalistů po roce 1989 zavržena, takže se staví byty, bytové domy, minisídliště a satelitní města vesměs bez občanského vybavení, často plně závislých na autech) a přesun části přepravních toků z environmentálně i jinak škodlivé silniční, dále letecké dopravy na dopravu kolejovou. Tyto priority v reálné politice nevládních environmentalistů bývají uváděny, v praxi ale prosazují šetrnější silniční dopravu ve smyslu zásadního snížení její emisní a hlukové zátěže jejím dalším ekonomickým zvýhodňováním a tím i posilováním na úkor reálně šetrné kolejové dopravy. Přitom je známo, že nová auta musí splňovat platné přísné emisní normy a že ani vysoké snížení uživatelských poplatků prakticky neovlivňuje jejich pořizování. Čest výjimkám, jako je Český a slovenská dopravní klub, vedený RNDr. Miroslavem Patrikem!...

Za celosvětovou debilitu je nutno označit zachovávání mezinárodních mnohostranných smluv o osvobození mezinárodní veřejné dopravy od placení daně z přidané hodnoty včetně jí spotřebovaných paliv a energie a mezinárodní námořní, námořně letecké, vnitrozemské vodní a mezinárodní letecké dopravy od placení spotřební daně za pohonné hmoty, zavedené kdysi na podporu mezinárodního obchodu a později i na podporu cestovního ruchu. Jen ČR tak v letech 2015-20 mezinárodní dopravu českých podniků podporovala částkou 35-50 mld. Kč za rok, z toho na paliva připadalo 12-20 mld. Kč/rok. Na žádné z 27 světových klimatických konferencí žádný stát nenavrhnul zrušení těchto archaických perverzních daňových osvobození, resp. smluv o jejich poskytování charakteru zvykového práva. Ani státečky, kterým hrozí zatopení stoupajícím mořem. Přitom jde o tržně konformní opatření na ochranu klimatu. Nerozumím tomu.

Problémem je i zběsilá snaha environmentalistů prosazovat cyklistickou dopravu jako alternativu k nežádoucí dopravě silniční. Problém je, že nejzdravější pěší chůzi pak sráží nejen neukáznění řidiči aut (podobně cyklisty), ale také neukáznění cyklisté včetně nově elektrokol a elektrokoloběžek. Za debilitu považuji naštěstí neúspěšný pokus zrušit lokální železniční trať za účelem přeměny jejího tělesa na cyklostezku. Pro pěší chůzi se v ČR nedělá prakticky nic a environmentalisté s tím nemají problém!

Přesné údaje a odhady. Výborné postřehy. Chybí dvě vzájemně propojené věci:

1. Výraznou tendencí kvalitativně nového typu ekonomického růstu je lokalizace výrob prostřednictvím nejmodernějších technologií (nanotechnologie, malé modulární reaktory, šití statků na míru "tu a teď" prostřednictvím umělé inteligence). To vše odbourá potřebu kamionového šílenství.

2. A proč to kamionové šílenství bují a greandealisté jej přehlížejí? – Jednoduchá odpověď. Vytváří přece závislost všech na globální mocí určovaném přidělování toho, kdo co může. Kamionové šílenství je velmi účinný nástroj potlačování lokalizace výrob a vynucování poslušnosti, ekonomickou základnou likvidace předpokladů pro rozhodování na té úrovni, které se problémy týkají a na které je lze řešit.

Snad ještě maličkost týkající se problémů dopravy z hlediska cestování. Osobně mám rád zahraniční zájezdy, ale vyměnil bych je za možnost působit po delší dobu – půl roku až dvou – v různých částech světa, někoho něco naučit a sám se naučit, přenést know-how, vnímat jiné kultury a obohatit se jimi. K takovému světu lze dospět a je to určitě lepší, příjemnější a produktivnější, než cestování, jehož cílem je válet se u moře a přežírat se na švédských stolech.

Zelená dohoda pro Evropu (Green Deal), tj. rozhodnutí snížit antropogenní emise skleníkových plynů členských států Evropské unie na polovinu do roku 2030 a do roku 2050 na nulu, tj. dosažení klimatické neutrality, obnáší obrovský avanturismus vedení Evropské unie a až neuvěřitelné diletantství. Samotný cíl Zelené dohody - dosáhnout do roku 2050 klimatické neutrality, tj. státy Evropské unie by měly v přepočtu na CO_2ekv. emitovat jen tolik antropogenních skleníkových plynů, kolik jich jsou s to na svém území zachytit a odbourat nebo bezpečně uložit – je správný. Prosazovaný způsob jeho naplňování je ale hrubě chybný, dost možná přímo sebevražedný.

Evropská unie v roce vzniku Zelené dohody (2019) emitovala asi 9 % světových antropogenních emisí skleníkových plynů. Dnes je to prý jen 8 nebo 7 %. Podstatné je, že pokud se nezvolí celosvětově realistický postup přechodu ke klimatické neutralitě, mnoho se nezmění. Energeticky náročné činnosti budou z Evropské unie do zahraničí vyhnány (těší se v USA, v Číně, v Indii, v Rusku...), Evropská unie ještě více klesne v sociálně ekonomické sféře a z hlediska ochrany stability klimatu v úhrnu nula od nuly pojde.

Situace je o to horší, že autoři Zelené dohody (faktickými autory jsou zřejmě němečtí zelení) se neobtěžovali ani spočítat komplexní energetickou a emisní náročnost celého reprodukčního řetězce získávání a spotřebovávání jednotlivých druhů paliv a energie a základních výrobků. Takže nejen tzv. ekologické vytápění elektřinou, ale také vodíková energetika zvyšuje celkovou energetickou a zřejmě i celkovou emisní náročnost ekonomiky.

Ujištění, že levné a šetrné solární a větrné energie bude dost, klade otázku, a co když nebude? Jak věřit lidem, kteří nerozumí ani bilancím paliv a energie nebo si s nimi nelámou hlavu? V případě větrných elektráren a hlučně prosazované elektromobility je tolik otazníků s efektivností i z hlediska cíle přispět k ochraně stability klimatu, že za takto kvalitní práci se za mých mladých let na Vysoké škole ekonomické Praha (1976-80) vyhazovalo od zkoušky. Ale to prý byl socialismus. O nepřátelství k jaderným elektrárnám škoda mluvit, podobně o plundrování půdy v důsledku zběsilé politiky výroby biopaliv, budování dalších vodních elektráren, resp. je podmiňujících přehradních jezer. Hyzdění krajiny větrnými elektrárnami je prý drobnost, na rozdíl od drancování tropických deštných pralesů za účelem získání dřeva pro výrobu jejich turbín, které navíc neumíme recyklovat. Také u výroby fotovoltaických článků řada věcí není známa.

Připomínám jen, že prý spásonosné fotovoltaické elektrárny v ČR v letech 2009-10 vytvořily nejen obří, převážně fotovoltaický tunel v úhrnné výši 400-1000 miliard korun, který dodnes kompromituje podporu obnovitelným zdrojům energie v ČR, ale také nevytvořil slibovaná pracovní místa v Česku (vytvořil je v Číně), a vzhledem k vysokým emisím nejsilnějšího skleníkového plynu SF6 ("1 SF₆ = 26 087 CO_2ekv.") vytvořily vyšší celkové emise skleníkových plynů, než kdyby se ona elektřina vyráběla v uhelných elektrárnách.

Zelená dohoda nebyla podrobena analýze dopadů. Prý by dopadly zle. Nebyla podložena ani analýzou měrné náročnosti jednotlivých druhů paliv a energie na emise skleníkových plynů. Za největšího škůdce stability klimatu označila uhlí. Vycházíme-li z emisí z vlastního spálení paliva, je to pravda. Započítáme-li též emise metanu uniklého při těžbě fosilních paliv (asi 0,5 % energetického ekvivalentu u uhlí a 2-6 % u ropy a zemního plynu), vychází nejhůře zemní plyn přepravovaný tankery (jeho zkapalňování a zpětná konverze na plyn spotřebuje asi třetinu energie, kterou osahuje), pak ropa, pak zemní plyn přepravovaný plynovody a nejméně špatně černé uhlí. Započítáme-li hrůznou bilance četných válek o ropu (z velkých válek po roce 1900 ropa nehrála větší roli snad jen v Afghanistánu a na Ukrajině), vychází zdaleka nejhorší ropa. Ta má ale dosud největší podíl na palivoenergetické bilanci států Evropské unie, byť to neplatí pro ČR. Ale kdo by dělal základní výpočty energetické a emisní náročnosti získávání paliv a energií a základních výrobků! Ještě by nám mohly položit Zelenou dohodu!

Podotýkám, že výpočty celkové energetické a emisní náročnosti nejsou jednoduché. Když jsem spočítal náročnost přepravních výkonů základních oborů nákladní a osobní dopravy v Česku na energii a na emise, počítal jsem jen vlastní dopravu a emise provázející získávání příslušných paliv a energie jí spotřebovaných. Průměrně 6x úspornější v hrubých a 5x v čistých přepravních výkonech mě vyšla železniční doprava ve srovnání se silniční dopravou.

Argumentace J. Zemana je myslím dost průkazná. Doložitelně se opomíjí celková energetická a emisní náročnost jednotlivých opatření ke snížení emisí tzv. skleníkových plynů. Člověk, který je schopen uvažovat s určitým nadhledem, si nutně musí položit otázky:

1. Jde v greendealovské doktríně skutečně o ochranu naší planety, nebo o odstavení EU na "vedlejší kolej" globální ekonomiky tak, aby mohly být likvidovány skutečné evropské hodnoty, které po několik více desítek let vedly k růstu vzdělanosti, pokroku v oblasti řešení sociálních otázek i k udržení a posilování míru na základě vzájemné důvěry?

2. Slouží kupčení s povolenkami, které je produktem této doktríny, k ochraně ovzduší, nebo ke zbídačování těch, kteří mají omezenou možnost bránit se vůči svévoli globální moci?

Ano, vedení EU přijímá podivná opatření, která vedou zjevně k úpadku EU, byť mnohé podstatné parametry nejsou známé, takže nejistoty jsou tu citelné. Koronavirová pandemie let 2020-21 srazila spotřebu paliv a energie ve světě i v EU, zejména v roce 2020. Vzhledem k obřím ztrátám na životech i na ekonomice to ale nelze rozhodně považovat v Evropě a v Amerikách za úspěch.

24. února 2022 přišel ruský vojenský útok na Ukrajinu. Ten samotný by byl jen tragédií Ukrajiny a Ruska. Zběsilá podpora Ukrajiny Západem s netajeným cílem zničit Rusko z toho udělalo také tragédii EU, která se jednak odzbrojila, jednak těžce zadlužila (sedmiletý rozpočet utratila za 2,5 roku, o rozsáhlých úvěrech nemluvě) a stala se vazalem USA a sama sebe ničí. Sebevražedné embargování dovozu fosilních paliv z Ruska vyhnalo ceny fosilních paliv na světových trzích do závratné výše. EU to loni stálo na 800 miliard eur navíc. Malá část této částky pomohla paradoxně vyspravit ruský vojenský rozpočet. Rubl je dnes silnější než byl před 24. únorem 2022, EU jde do kytek. Rusofobní EU tak sama sobě zasadila těžkou ránu, byť to hází na Rusko.

Emise skleníkových plynů v EU prý v roce 2022 klesly. Rád bych ty výpočty viděl, neboť je zde tolik neznámých, že je odvaha něco takového již na jaře 2023 tvrdit. Jisté je, že jen náhrada dovozu zemního plynu ruskými plynovody za dovoz zkapalněného zemního plynu tankery znamená zvýšení příslušné spotřeby zemního plynu a tím i emisí asi o jednu třetinu. Takže věřte, že se emise skleníkových plynů snížily (možná v EU, u producentů LNG se zásadně zvýšily) a že to pomohlo ochraně stability klimatu. Více prý pomohla extrémně mírná zima 2022/23. Přímé emise GHG za první rok války na Ukrajině byly odhadnuty na 120 miliónů tun CO_2ekv. Nejde zdaleka o všechny emise skleníkových plynů této války. Stavba rozsáhlých systémů bunkrů v letech 2014-21 na západním Donbase ukrajinskou vládou s podporou Západu jistě spolykala množství energeticky náročného cementu a železa, o nedávno zničené přehradě Kachovka nemluvě. Zastavení provozu jaderných elektráren na Ukrajině též jistě zhoršilo bilanci skleníkových plynů nejen na Ukrajině, byť je to podle protijaderných environmentalistů vlastně pozitivní. Rozval ukrajinské ekonomiky ale tyto emise citelně snížil.

Podle každého významného náboženství ekonomika musí v první řadě dát obyvatelstvu obživu. Základem obživy obyvatel bývá zemědělství. Československo bylo v 80. letech i při značné rozežranosti a nejednou i otylosti značné části obyvatel mírně přebytkové v potravinách našeho klimatického pásma, leč zle prováděná transformace ekonomiky obecně a zemědělství obzvlášť po roce 1989 za podpory environmentalistů potravinovou soběstačnost ČR vzala. Redukce zemědělství v ČR pokračovala i po jeho vstupu do Evropské unie za hrubě diskriminačních podmínek pro české zemědělce a slabé zemědělské politiky českých vlád. Rostoucí potravinová nesoběstačnost ČR zatěžuje ekonomiku a hrozí být vážným problémem politickým (dovoz můžou ohrozit sílící změny klimatu, idiotská politika embarg ad.), ekonomickým (potraviny na světovém trhu můžou zásadně zdražit) a zdravotním (mimo Evropskou unii si s hygienickými normami těžkou hlavu nedělají). Pokles zemědělské výroby se v ČR uskutečnil vesměs v živočišné výrobě, byť vážně klesla i za socialismu nedostatečná výroba ovoce a zeleniny. Prudce se zvýšilo pěstování řepky (třetina pro výrobu bionafty), třetina nejerozivnější kukuřice slouží výrobě bioplynu a malá část obilí se používá na výrobu biolihu. Hluboký deficit má dnes ČR v pěstování zeleniny a ovoce, ve výrobě vepřového a drůbežího masa. Soběstačnost v hovězím mase zajišťuje jen prudký pokles jeho spotřeby, soběstačnost v mléce zásadní zvýšení dojivosti krav při drastickém snížení jejich počtu. Představa environmentalistů, že problém vyřeší jimi hodně propagované vegetariánství, je mimo realitu, nejen vzhledem k nedostatečné sklizni ovoce a zeleniny v ČR. Zásadním problémem je redukce stavu skotu a prasat asi na 40 % stavu 80. let v roce 2020, neboť se tím zásadně zostřil problém ani za socialismu ne příliš hojných zdrojů statkových hnojiv. Bez hnojení statkovými hnojivy úrodnost půdy bere za své, půda ztrácí humus a degraduje, klesá její schopnost zadržovat vodu (čím větší sucho, tím ožehavější), je více zranitelná větrnou i vodní erozí atd. Ekologická katastrofa zemědělství na Pálavě má více příčin, ale nedostatečné hnojení statkovými hnojivy ani zde nelze opominout.

Fialova vláda přišla kromě jiného s programem "Antibabiš", s poškozováním produkčních zemědělců vyrábějících potraviny ve prospěch málo produkujících ekologických zemědělců v žoldu zahraniční konkurence s netajeným cílem zničit největší zemědělský podnik v ČR – Babišem vybudovaný Agrofert. Zlí jazykové vcelku realisticky shledávají, že taková politika zničí všechny produkční zemědělce v Česku s výjimkou největšího Babišova Agrofertu a dál zhorší stav beztak značně narušené zemědělské krajiny. Zdá se, že tento perverzní program má tichou podporu většiny environmentalistů.

Zelená dohoda pro Evropu byla rozvinuta o rozhodnutí vybít podstatnou část dobytka, neboť, tak jako jiná zvířata a lidé, prdí kromě jiného i poměrně silný skleníkový plyn metan. Navíc tak učinila podle zásady, že všechny členské státy mají snížit stavy dobytka o stejné procento. Potravinově nesoběstačné Česko, stejně jako Nizozemí s desetinásobnou intenzitou živočišné výroby na hektar zemědělské, resp. orné půdy, dosahovaný v Nizozemí díky masivnímu dovozu krmiv z rozvojových států. Ani zde nemají environmentalisté problém.

1. Bylo by zajímavé spočítat celkovou "uhlíkovou stopu", kterou zanechává válka na Ukrajině. A ještě přínosnější by bylo spočítat, o kolik tato stopa vzroste s každým konkrétním překročením "červené čáry" pod taktovkou US.

2. Rovněž je dobré si uvědomit, že snaha učinit země typu naší co nejvíce závislé (např. i potravinově) na globálním rozhodování, je v přímém rozporu s tím, co deklaruje greendealovská doktrína. J. Zeman přesně vystihuje nejdůležitější momenty této perverzity.

Jádrem teorie klimatických změn je fyzikální jev – skleníkový efekt. Způsobuje ho vodní pára, oxid uhličitý, metan, ozón, oxid dusný, freóny, halony a některé další. S růstem koncentrace skleníkových plynů v ovzduší se zvyšují průměrné teploty na Zemi (dlouhodobě zvýšení průměrných teplot na povrchu Země v důsledku existence skleníkového efektu činí asi 33 stupňů Celsia, takže díky němu je život na Zemi možný), s poklesem koncentrace skleníkových plynů na povrchu Země se naopak snižují. S růstem teplot tají ledovce a hladina moří stoupá, s poklesem teplot ledovce rostou a hladina moří klesá.

Z hlediska dopadů na oteplování se účinnost skleníkových plynů přepočítává na tzv. radiační potenciál v CO_2ekv., tj. v přepočtu na účinek oxidu uhličitého. Aktuálně CO₂ = 1, CH₄ = 25, N₂O = 298 CO_2ekv. Donedávna se mělo za to, že vodní pára se na skleníkovém efektu na Zemi podílí 36-72 %, CO₂ 9-26 %, metan4-9 %, ozón 3-7 %... Horní hranice odpovídá skleníkovému plynu samotnému, dolní jeho působení ve směsi skleníkových plynů.

Rozpětí jsou to značná, navíc nejvýznamnější vodní pára, dále ozón, nemají primární antropogenní emise. Obsah vodních par v ovzduší měl být na Zemi v průměru dlouhodobě stabilní. Při průměrné životnosti vodních par v ovzduší 9 dní a jejich vysoké variabilnosti se jejich koncentrace za celé ovzduší Země obtížně měří. V srpnu 2021 tzv. 6. zpráva velkého klimatického panelu na základě dlouhodobých družicových měření zjistila, že koncentrace vodních par v ovzduší Země se v letech 1990-2020 zvýšila v průměru asi o 8 %. To je dost. Klimatologové nám dluží odpověď, co to dělá s koncepcí klimatických změn.

Emise a koncentrace skleníkových plynů v ovzduší Země solidně měříme až od roku 1990, tj. něco přes 30 let. Starší čísla jsou měkká, a čím víc do minulosti, tím jsou "měkčí". Zhruba před 800 000ci lety končí zdroj koncentrací CO₂ zvaný "bublinky v ledovcích". Podobně je tomu se zprávami o vývoji teplot, srážek atd. v minulosti i o přírodně ekologických katastrofách – tj. velkých povodních, vichřicích (tajfunech), suchu atp.

Dlouhodobé dějiny Země ukazují na zásadní vliv dopadu větších kosmických těles (víme, že dopad planetky o průměru 10-11 km u mexického Jukatánu dorazil před 65 miliony let severoamerické dinosaury a ukončil druhohory, že dopady kosmických těles o průměru něco přes 1 kilometr do moře mají na svědomí dvě potopy světa v posledních 15 000 letech atd. Ukazují i na závažné dopady velkých sopečných výbuchu včetně téměř vyhubení lidí při výbuchu sopky Tambora před 70-71 tisíci lety, což je třetí nejsilnější prokázaný výbuch sopky. Víme také, že velké výbuchy sopek vyvržením množství popela vysoko do ovzduší způsobily v minulosti vícekrát léta neúrody a hladomorů. V tomto směru byly socialistické rezervy potravin na jeden rok spotřeby nedostatečné, leč proti současným třídenním zásobám v Česku vypadaly královsky.

Zhruba před šesti tisíci lety změna větrů s vláhou způsobila vysychání dosud zelené Sahary. Dnešní největší poušť světa má na svědomí tato změna asi z jedné poloviny. Druhou polovinu Sahary vytvořil svou neodpovědnou kořistnickou činností člověk.

Ptáme-li se, jak dosáhnout udržitelného rozvoje, musíme začít vytvořením systému míru, kolektivní bezpečnosti a skoncování s bídou a nejrůznějším brutálním útiskem. Pokud si budeme myslet, že my, Západ, jsme pupkem světa a můžeme si vůči "barbarům" na Jihu dovolit prakticky cokoliv, se zlou se potážeme. Až válka na Ukrajině skončí (doufám, že už brzy), zjistíme, že Západ ztratil nadvládu nad světem, že válku vyhrála Čína, Indie a další státy "Jihu", které si v ní ani nevystřelily. Spolu s Ukrajinou bude těžce poražena také Evropská unie, vlastně je už teď, protože se ke své škodě stala vazalem Spojených států a ty ji nemilosrdně drtí. Že je v této válce poražen také zjevně nedostatečný potenciál udržitelného rozvoje, není snad třeba zdůrazňovat. Že máme své perverzní evropské hodnoty, bude pro Evropu spíše přitěžující okolností.

Zeman,J.: Analýza vybraných problémů udržitelného rozvoje – pohled do budoucnosti a do minulosti, 2. 12. 2014, KSV – Fórum společenských věd, vyvěšeno 4. 1. 2015, ISSN 2336-7679,

Závěrečné shrnutí není třeba a závěr, který napsal J. Zeman je velmi výstižný. Pouze k otázce "jak dosáhnout udržitelného rozvoje?" malé upřesnění a doplnění:

1. Přesnější je ptát se, kudy vede cesta kvalitativně neomezeného rozvoje (včetně ekonomického růstu).

2. Jde o pochopení toho, že jde o změnu srovnatelnou svým rozsahem a převratností s průmyslovou revolucí, kdy tahounem ekonomiky, dominantním ekonomickým sektorem se stanou produktivní služby, životní styl bude bezprostředně spjat s produktivní spotřebou a takto produkovaný inovační potenciál společnosti bude sloužit k výraznému a zásadnímu snížení ekonomického růstu na zatěžování přírodního prostředí vedlejšími důsledky ekonomické činnosti.