MARATHON si a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 30 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

The magazine can be accessed at www.valencik.cz

E-mail contact: valencik@seznam.cz

Do rukou se vám dostává 2. číslo časopisu Marathonu za rok 2024. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Časopis je dostupný prostřednictvím sítě INTERNET na www.valencik.cz

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (03/2024) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. května 2024.

- Rozsah časopisu je zpravidla 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@seznam.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR

1. Úvodní poznámka

Druhé letošní číslo tradičně začíná vydáním knižního okénka z pera prof. Pavla Sirůčka. Ve vtipných obsáhlých úvahách a komentářích k novým knihám věnovaným nejrůznějším tématům najdeme nejen zajímavé a někdy i nečekané informace, ale i hlubší myšlenky, které nás povznášejí až do výšin filozofického nadhledu.

Druhá část tohoto čísla je věnována problematice pozičního investování, kterou jsme se zabývali již vícekrát. Tentokrát obsahuje výrazné rozšíření, a to zejména ve směru obecnosti tvrzení a rozšíření nástrojů, kterými teorie pozičního investování disponuje, k analýze vzniku a řešení konfliktů nejrůznějšího druhu. Jedná se o pracovní materiál, který ke průběžně doplňován v návaznosti na pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize, viz: https://radimvalencik.pise.cz/archiv/ (zde lze sledovat nejnovější kroky v rozpracování vize i teorie pozičního investování). Předpokládáme, že na základě zde uveřejněného a dále rozšířeného materiálu bude zpracována odborní monografie.

2. Hlavní materiál – tentokrát též ke zdrojům

3 x Z aneb knižní okénko 14.

Pavel Sirůček

Dnešní lidé, především zasíťovaní digitální domorodci, čtou – míněno opravdové, tedy tištěné knihy – zoufale málo. Přitom se na pultech povalují hromady titulů. Hodně proměnlivé kvality a za nemravný peníz. Mnohdy se nabízí otázka, kdo mohl něco takového vydat? A proč? Nezřídka je drzá neprofesionalita a tragikomická lidová tvořivost (zde v krajně pejorativním smyslu) až neuvěřitelná. Pachatel dílka však patří do správné partičky, která si přihrává granty, projekty. Na straně druhé jsou autoři nuceni shánět si těžce sponzory a uboze škemrat o milodary, aby mohli publikovat i bez nároků na honorář. Prostě liberalismus … Pravidelně nepravidelná rubrika 3 x Z[1] telegraficky představuje pel-mel knížek, které z různých důvodů nejsou recenzovány samostatně. Nicméně pozornost, samozřejmě i kritickou, si snad zaslouží.

Čtrnáctý díl seriálu 3 x Z představuje následující publikace,[2] včetně stručných bonusů:

· Chang, H.-J.: Stravitelná ekonomie: Hladový ekonom vysvětluje svět. Brno: Host 2023. 263 s. ISBN 978-80-275-1795-4.

· Kyša, L.: Sudetenland. Praha: Vendeta 2023. 288 s. ISBN 978-80-277-2437-6.

· Szabłowski, W.: Rusko pohledem z kuchyně: Jak budovat impérium nožem, naběračkou a vidličkou. Praha: Dokořán 2023. 400 s. ISBN 978-80-7675-074-6.

+ Beer with Travel: Transsibiřská magistrála aneb s pivem v ruce od Finského zálivu k Japonskému moři. Praha: BWT Books 2019. 281 s. ISBN 978-80-270-7513-3 + TV, resp. filmový bonus

Povrchní ani kuchařka ani ekonomie (stravitelnosti diskutabilní)

Na přelomu roku 2023 a 2024 objednáváme novější titul věnovaný Pražskému jaru, včetně objevování a opěvování jeho „duší“.[3] K fanouškům roku 1968 (či 1969) nepatříme, ba přímo naopak (Velmi neblahé dědictví právě těchto let neblaze sklízíme právě dnes). Potřebujeme ovšem prověřit, zda ve sborníku není obsažena nějaké nová informace o Radovanu Richtovi[4] (Není). Furiantsky připojujeme objednávku na recenzovanou knihu Stravitelná ekonomie.

Začněme od konce. Finální resumé zní, že bychom se bez této četby obešli. Vyhozené peníze? Úplně ne. Poctivé je uznat, že kniha si nějaké čtenáře pravděpodobně najde i nás. Zajímavé postřehy i inspirace v relativně čtivém textu vyzobávat určitě lze. Upřímně však – tyto se týkají vesměs spíše sféry potravinové (včetně historických exkurzů), nežli ekonomické či hospodářsko-politické. Text promyšlený přitom je a kniha je sepsána chytře. I s jistým nadhledem a profesionalitou. Snaha propojit svět jídla a politické ekonomie může působit zábavně a atraktivně. Ale … Zmíněná snaha je mnohde umělá a nezřídka je očividná její toporně těžkotonážní úpornost. Ještě více nám nesedí až nemístné zjednodušování, povrchnost (místy skoro až zoufalá) a fádní banálnost řady sdělovaných poučení. Obdobných populárních či popularizačních spisků o ekonomii (a ekonomice) existují desítky, stovky.[5] Buďme fér a připusťme, že představovaný titul náleží k té lepší části. Nicméně nás zajímala především jeho stránka potravinově-kulinářská. Povrchnost panuje taktéž zde. Téměř nikde v této zvláštní knize nefiguruje kompletní recept. Jen náznaky a nedotaženosti. Chang pouze dělá chutě ...[6]

Práce má srozumitelně vysvětlovat „ty nejzákladnější ekonomické koncepty na příkladu něčeho, co je blízké každému – na jídle a jeho příběhu“ (zadní přebal anot. publ.). Vyzdvihováno je, že přemýšlení o ekonomii a ekonomice otevírá i laikům vynecháním expertního jazyka. H.-J. Chang má zábavně bořit „mnohé ekonomické mýty, aniž zabředává do odborné hantýrky“ (dtto). „Chang má jedinečný dar srozumitelně vysvětlit komplexní myšlenky. Ať už pojednává o jídle, nebo o ekonomii. Vždy píše opravdu s chutí“ (tamtéž, s blíže nespecifikovaným uvedením The Sunday Times). Souhlasit plně lze s poslední větou.

Dodejme, že ony „nejzákladnější ekonomické koncepty“ obvykle bývají právě ty nejsložitější. Což ale mnohým nebrání neustále předkládat (staronová) „moudra“ o tom, kterak funguje ekonomika, ekonomie a celý svět.[7] Na místě by v drtivé většině bylo více pokory …[8] Nechť korektně pokrokářský čtenář nelaskavě promine, ale nikoli každý je schopen „nejzákladnější ekonomické koncepty“ pochopit (Každý také nemá schopnosti zkomponovat např. operetu). A ještě mnohem, mnohem méně lidí je schopno tyto adekvátně zformulovat a opravdu „vysvětlovat svět“ – při vší úctě, Ha-Joon Chang k těmto skutečně velkým postavám nepatří.

H.-J. Chang bývá jmenován jako rozvojový či institucionální apod. ekonom, jihokorejského původu, působící např. na britských univerzitách či na pozici konzultanta světových institucí.[9] Napsal několik komerčně úspěšných titulů. V češtině vyšla kniha Chang, H.-J.: 23 věcí, které vám neřeknou o kapitalismu. Praha: Argo a Dokořán 2013. 296 s. ISBN 978-80-257-0980-1.[10]

Grafika žluté publikace Stravitelná ekonomie nás neoslnila. Nelíbí se nám příliš humpolácké podtrhávání názvů pasáží a ještě méně nepřehledné – přičemž nelze nepoužít slovo ichtilní[11] – označování stránek. Překlad místy skřípe. Korekce ze strany profesionála by textu prospěla.[12] Publikace sestává z pěti částí a sedmnáctky kapitol. Plus Úvod, Závěr a na konci Poděkování, Poznámky a užitečný Rejstřík. Poděkování je rozsáhlejší a líčí spletitě dlouhou historii práce. Poznámky (i s literaturou) v počtu 143 neurazí, ale ani nenadchnou. Právě tady by mohly (a samozřejmě i měly) figurovat recepty na pokrmy, které jsou v textu jen letmo nakousnuty.

Úvod: Česnek je dlouhý. Na úvod. Charakter úvodu přitom ani příliš nemá, spíše působí jako nultá kapitola. Což nemusí vyznívat pouze jako kritika. My jsme si jej ponechali až na úplný konec, neboť je čtenářsky suverénně nejnáročnější. Knihu startuje vzletná báje z korejské historie s pyšným konstatováním, že národ Korejců „doslova vzešel z česneku“ (s. 14 anot. publ.).[13] Okořeněno vše je poukazy na – bohužel – nijak podrobněji nepopsaná korejská jídla a na mamutí spotřebu česneku tamtéž. Následují upřímné stesky ohledně britské kuchyně, se kterou se „česnekožrout“ Chang střetává coby student v 80. letech minulého století. V typické tradiční britské kuchyni česnek zrovna nefrčel. Nicméně Británie se tehdy měla nacházet na „pokraji kulinářské revoluce“ (s. 20 anot. publ.). Nakonec všechno dobře dopadlo. Chang se naučil vařit (třebas italskou kuchyni s česnekem), přijíždí za ním korejská manželka (samozřejmě také „česnekožroutka“) a samotní Britové mají být dneska neskonale šťastni a navýsost obohaceni různými světovými kuchyněmi, které na ostrovy pronikly. Včetně obohacení česnekem. Jásavý verdikt zní: „Z kulinářského hlediska se Británie stala skvělým místem“ (s. 22 anot. publ.). Má jít o důsledek nárůstu mezinárodního obchodu, mezinárodní migrace a mezinárodního cestování.[14] Tento nárůst má údajně být jen a jen skvělý a přínosný pro úplně všechny, a to zdaleka nejenom ve sféře cizokrajně-exotických pokrmů a surovin.

Vedle rozpínání Changova vesmíru gastronomického je letmo (a částečně v poznámkách pod čarou), a poněkud neuspořádaně a hlavně značně zjednodušeně, zmíněno rozpínaní jeho vesmíru ekonomického. Vypreparovat lze následující. Do 70. let 20. věku měla být ekonomie – míněna teoretická ekonomie jako věda, tedy ekonomické teorie – zabydlena celou řadou rozličných škol s různými vizemi i badatelskými postupy. „Nejenže existovaly vedle sebe, ale vzájemně spolu integrovaly“ (s. 23 anot. publ.). Přednosti a slabiny různých škol má porovnávat Changova kniha Economics: The User's Guide (London: Pelican 2014. 203 s. ISBN 978-0718197032).[15] Ekonomie se tak měla podobat dnešní britské gastroscéně: „o pozornost soupeřilo mnoho rozlišných škol …“ (s. 24 anot. publ.).[16] „Od osmdesátých let se však z ekonomie stala obdoba britské gastronomické scény před rokem devadesát“ (dtto). Na jídelním lístku má být možnost nalézt pouze jedinou položku, „a to neoklasickou ekonomii“ (dtto). Vzestup neoklasiky Chang spojuje se širším pozadím,[17] který již přesahuje rámec této práce. Neoklasika měla ve většině zemí, „… s výjimkou Japonska a Brazílie a v menší míře také Itálie a Turecka …“ (s. 25 anot. publ.) získat postavení natolik výsadní, že mnohým měly začít pojmy ekonomie a neoklasická ekonomie splývat jako synonyma. Podle H.-J. Changa tato „intelektuální „monokulturalizace“ zúžila myšlenkový geofond celého oboru“ (dtto).

Což s sebou nese nesčetné dopady nejen akademické, nýbrž i mnohé praktické. Neboť ekonomie má mít „bezprostřední a zásadní dopad na náš život“ (dtto). „Ekonomie mění, kým jsme“ (s. 26 anot. publ.), když různými způsoby má měnit naše sebepojetí (ekonomie má vytvářet ideje, včetně ovlivňování toho, co lidé považují za normální, dále pak ovlivňováním hospodářského směřování, životních a pracovních podmínek apod.). „… ekonomie ovlivňuje naše společenské uspořádání“ (s. 27 anot. publ.). Různé ekonomické teorie mají odlišně utvářet jedince a projektovat tak odlišné společnosti. Různé ekonomické teorie se mají odlišně stavět k otázkám, které by měly ležet za hranicemi ekonomické sféry (s příklady privatizace služeb a tržního rozhodování na úkor principů demokratických atp.). Různé ekonomické teorie mají mít různé dopady na hospodářské proměnné (typu nerovností či hospodářských práv). A rozdíly v těchto proměnných mají ovlivňovat sílu a četnost sociálních konfliktů.

Chang se hlavně laického čtenáře snaží navnadit ohledně zájmu o ekonomii. Ekonomii hodlá v představované knize dodat na stravitelnosti tím, že ji naservíruje společně s příběhy o jídle. Která povětšinou přitom ale „nemají co do činění s ekonomií potravin …“ (s. 28-29 anot. publ.). Předkládané příběhy se mají podobat zákuskům nabízeným matkami jako úplatek, aby mlsné potomstvo dojedlo celý oběd, včetně zeleniny (Což ovšem nemá platit všude, neboť v mnoha kuchyních má být zelenina odměnou sama o sobě). Chang se rád dělí s přáteli o jídlo v restauracích, obdobně se chce se čtenáři – coby duchovními přáteli – podělit o ekonomii.

Telegraficky doplňme několik postřehů. Ocenit bezesporu nutno, že H.-J. Chang neopomíjí ideologičnost ekonomie a tuto neredukuje pouze na neoklasiku. Která dominantní (ve standardní linii ekonomie) opravdu stále zůstává. Changovy nářky nad „monokulturalizací“ ekonomické vědy by ale přesněji měly být vztahovány cca k 70.-90. létům,[18] resp. hlavně ke třetí etapě vývoje neoklasiky v podobě neokonzervativní ekonomie (a krize neokeynesiánské teorie i politiky). Cca od počátku 21. století (možná i o něco dříve) jsou silně patrné snahy o eklektičnost. Především v makroekonomii (v podobě syntéz neoklasických a různě keynesiánských např. ohledně peněz a monetární politiky založené na praxi centrálních bank v podobě cílování inflace). Již cca od 80. let (samozřejmě i tady – jak kde) sílí různé směry nové keynesiánské ekonomie.[19] Dominantnost neoklasiky je očividná v mikroekonomii, nicméně o „čistou“ neoklasiku se ani zde již nejedná (s průniky prvků institucionálních, teorie her aj.). „Cool“ má být údajná proměna mikroekonomie díky tzv. revoluci behaviorální (a experimentální) ekonomie. Zůstává však otevřené, zda jde a) skutečně o změnu revoluční, nebo, za b) o jisté zrealističtění neoklasiky především méně striktním přístupem k racionalitě, se zohledněním psychologických apod. aspektů lidského chování (b) je správně).

Jistá relativizace Changovy „monokulturalizace“ ekonomie však rozhodně neznamená, že by žhavě aktuální ekonomická věda na tom byla dnes nějak lépe. Právě naopak. Varovně připomeňme nebezpečnou mánii „těžby dat“, která zaplevelila ekonomii posledních dekád. Teorie již údajně není potřeba, data prý „sama hovoří“ …[20] Naprosto trefné je Changovo varování: „Ne nadarmo se říká, že z lejna bič neupleteš“ (s. 230 anot. publ.). Tady nutno překladatele pochválit. S nostalgickou slzou v oku lze vzpomínat na časy, kdy se ekonomové hrdě prsili nálepkami ekonom neoklasický či keynesiánský (anebo i jiný). V současnosti bývá maximálně kejklířsky žonglováno s označením behaviorální ekonom. Vedle výše zmíněného (přehnaného) eklektismu a pragmatického přejímání různorodých konceptů náleží k důvodům v neposlední řadě i to, že mnozí ekonomové (a že jich málo není) ani netuší, co neoklasika či keynesiánství jsou. Takovéto lze označit jen visačkou „scientometricko-grantová vyžírka“.[21]

H.-J. Chang se v knize explicitně nehlásí k žádné ekonomické škole, přičemž opakovaně argumentuje přínosností pestrosti a rozmanitosti. Která však má své hranice (Na což se dosti a často rádo zapomíná). V kuchyni i v ekonomii. Očividně Chang není věřícím stoupencem dogmat neoklasické ekonomie (a snad asi ani keynesiánské), přičemž probleskuje jeho orientace institucionální. Ovšem označení institucionální ekonomie a institucionální ekonom je v současnosti až neúměrně široké a silně mnohoznačné. Povšimnout se lze opakované lítosti nad tím, že se dominantní stala neoklasika i se svým pojetím (sobeckého) člověka a jeho racionality. „Fňukání“ nad tím, že by mnohé (v teorii i praxi) mohlo být jinak, kdyby „měla podobné výsadní postavení behaviorální nebo institucionální ekonomie …“ (s. 26 anot. publ.) není u nestandardních přístupů zdaleka ojedinělé.[22] Připomíná jadrné lidové rčení „Kdyby byly ryby …“. Jednak zmíněné směry žádnou skutečnou alternativu nepředstavují ani nepřinášejí. Za druhé, a to hlavně a především, neoklasika je pupečními šňůrami spojena (a je přímo produktem) systému jménem kapitalismus, resp. ideologie jménem liberalismus.

Představme Changovo dílo. Trojkapitolová část prvá nese název Jak skoncovat s předsudky. Kapitola 01. Žaludy ústí v poučení, že „kultura ovlivňuje lidské chování a hodnoty, a tedy i hospodářské uspořádání a ekonomický rozvoj“ (s. 44 anot. publ.). Vzájemné souvislosti ovšem přitom mají být složitější a soustavně se vyvíjející. A oproti politickým opatřením má především mít „kultura mnohem menší moc určovat hospodářská chování jednotlivců a ekonomickou výkonnost států …“ (dtto). Příběh jídla (včetně inkvizice či Židů) je zarámován žaludy, Changem milovaným česnekem a šunkami. Žaludy (dubové oříšky)[23] a česnek milují Korejci, zato muslimové by nikdy ani za nic nepozřeli ani žaludy vykrmeného vepříka.

Kapitola 02. Okra ústí v poučení, že „vztah mezi kapitalismem a svobodou je složitý, rozporuplný, a někdy dokonce protikladný“ (s. 55 anot. publ.). Kdo této složitosti porozumí, může se snažit vtiskovat kapitalismu lidštější podobu. Jde o příběh okry[24] rámující povídání o ekonomické svobodě a nesvobodě i ostatních svobodách a nesvobodách za kapitalismu. S černošskými otroky, Indiány na straně jedné a evropskými plantážníky a osadníky na druhé. Mihnou se tu Hayek, Friedman, Chicago boys, Pinochet, Allende i luze o ryzí svobodě.

Příběh kokosu a všelijaké exotické historky (nejen) o kokosech vypráví kapitola 03. Kokos.[25] Pomýlené představy o kokosech mají souviset s pomýleným nepochopením příčin chudoby v chudých zemích. Vina za bídu v chudých zemích tak měla být elitami zemí bohatých i chudých sváděna na chudé v chudých zemích (kteří prý nechtějí pilně pracovat). Zmíněné elity by se však měly chytit za elitářské nosy a zamyslet se nad složitými otázkami historických křivd, asymetričnosti mezinárodní moci a hospodářských a politických reforem.

Druhá část Jak se stát produktivnějším předkládá kapitoly čtyři. Rybí kapitola 04. Ančovičky pluje k poučení o tom, že „udržitelné vysoké životní úrovně lze docílit industrializací, tj. rozvojem výrobního sektoru, který je hlavním zdrojem inovací a technologických kapacit …“ (s. 76 anot. publ.). Příběh malých rybek ančoviček neboli sardelí[26] a hovínek (peruánského guána) z ptáků, kteří se ančovičkami živili varuje, že přírodní neobnovitelné nerostné bohatství bývá zákonitě nadužíváno a následně vyčerpáno. Zato obnovitelné zdroje nikoli.

Kapitola 05. Krevety – anebo garnáti? objevuje, že krevety a garnáti mají rozdílný počet klepítek. Servírován je příběh obliby v kuchyni různých národů.[27] Kde má někde být oblíben i hmyz. Najednou se z krevetek stává bourec morušový a čínské hedvábí. A japonské. Kde nevznikla teorie nedospělých odvětví, ale i tam byla aplikována. Vzniknout měla v USA. Poučením je, že ochrana nedospělých odvětví přinášet úspěch může. A také v historii přinášela (ekonomické krevety jakými bývala Anglie, USA, Německo či Švédsko, později pak Japonsko, Finsko, Korea se dokázaly proměnit ve velké ryby světové ekonomiky). Ovšem chráněným odvětvím se (obdobně jako dětem) „nemusí podařit „dospět“, pokud je vedete špatně“ (s. 84 anot. publ.). Ochrana by měla být snižována a vyžadováno více odpovědnosti.

Na nudlové story cílí kapitola 06. Nudle.[28] Se závěry, že dnes (vlastně již od 19. věku) má o firemním úspěchu a úspěchu v podnikání rozhodovat spíše úsilí kolektivní nežli individuální. Příběh o dvojici zemí posedlých nudlemi (Koreje a Itálie) má dokumentovat, že „v současné ekonomice už není podnikání dílem jednotlivce. Je kolektivním počinem“ (s. 97 anot. publ.).

Mrkvový dort[29] uvozuje kapitolu 07. Mrkev. Příběh mrkvový upozorňuje na patenty, resp. instituce patentového systému v kontextu rozšiřování vědomostí. I patentový systém, obdobně jako všechny instituce přitom máme využívat „proto, že jeho přínos převyšuje náklady. Pokud se však poměr nákladů a přínosů obrátí, měli bychom tuto instituci pozměnit, třebaže provedené změny mohou zprvu působit nehorázně“ (s. 105-106 anot. publ.). Bez těchto – zprvu i absurdních – nápadů a změn by dnes nebyla mrkev oranžová. Původně bývávala bílá.

Jak se celosvětově polepšit je pojmenování třetí části představující tři kapitoly. Delší kapitola 08. Hovězí[30] líčí Uruguay jakožto zemi s nejvyšším počtem skotu na lidskou hlavu. Následuje příběh výtažku z hovězího anebo hovězího nasoleného etc. Poučením je, že rámec mezinárodního obchodu vymezují mocenské nerovnosti. Přičemž se nemáme nechávat „zaslepit přítomností slova „svobodný“ …“ (s. 122 anot. publ.). Tudíž bychom neměli ani býti překvapeni, že „mezi státy dochází k tolika sporům a rozbrojům kvůli něčemu, jako je svobodný obchod, který by přeci měl být jednoznačně dobrý pro všechny“ (s. 123 anot. publ.).

Proslulý sendvič Elvis otevírá kapitolu 09. Banány.[31] Sendvič miloval král rokenrolu a miluje jej i Changova manželka. Příběh banánů, včetně banánovníku coby nejplodivějšího ovocnému stromu celého globu i fenoménu banánových republik, ústí ve varování ohledně nadnárodních společností. „Stejně jako banánovníky i mnohé z nich jsou velice produktivní. Pokud se k nim však přistupuje nesprávně, skončí hostitelská země jako „enklávová ekonomika“, ne-li přímo „banánová republika“. Hostitelské ekonomiky budou mít z přítomnosti nadnárodních společností skutečný užitek jedině tehdy, zavedou-li politická opatření, která zajistí přenos technologií, pracovní kvalifikace a manažerských postupů“ (136 anot. publ.).

Kapitolu 10. Coca-Cola rámuje všeříkající vstupní motto: „Coca-Cola (USA). Tady není co vysvětlovat“ (s. 138 anot. publ.). V příběhu ikonické Coca-Coly je zmíněn i sovětský maršál Žukov, opomenut není kokainovník, listy koky a především drogoví velkomagnáti Latinské Ameriky (ztotožnění zde s levicově orientovanými prezidenty). V mezích (neo)liberálního zákona je mírně kritizována neoliberální politika a opatrně (čti neškodně) neoliberální věrouka. Neoliberální opatření neměla dobře fungovat ani v zemích bohatých. Katastrofální důsledky pak měla mít pro země rozvojové. Jak s tím vším má souviset firma Coca-Cola? „Setrvalý úspěch Coca-Coly ukazuje, že úspěšný výrobek potřebuje spokojené zákazníky … Soubor opatření Washingtonského konsensu … své zákazníky uspokojit nedokáže, a tak se zdá, že má nakročeno k tomu, aby se odebral na smetiště dějin“ (s. 147 anot. publ.).

Čtvrtá část Jak společně žít čítá opět tři kapitolky, ve kterých text (ne)mírně pozbývá dechu. Kapitola 11. Žito[32] se k převelebené obilnině propracovává přes autorovy vzpomínky na ekonomická studia v Anglii (kde „disidentsky“ hodlal studovat něco více, nežli omezenou „technicistní neoklasiku“) a jeho seznamování s anglickými detektivkami. Přes A. Christie se dostal k žitným sucharům a žitným chlebům. V příběhu žita figuruje Bismarck s ochranou žita z polí pruských velkostatkářů. A s důležitou rolí při vzniku sociálního státu. Kde přitom nemá nic být „zdarma“. S poučením, že dobře koncipovaný sociální stát má posilovat dynamiku kapitalistických ekonomik, „neboť snižuje odpor lidí vůči novým technologiím a novým pracovním postupům …“ (s. 159 anot. publ.). A odkazem na úspěchy zemí severu Evropy.

Kapitola 12. Kuře lituje kuřata,[33] že nejsou žádnou kulturou uctívána. Přes úvahy o dietním (a především levném) kuřecím mase oblíbeném aerolinkami Chang krkolomně spěje k pohledům ekonomů volného trhu na socialismus. Zmiňovány jsou i diskriminace etc. Se směřováním k soupeření mezi lidmi a nerovnostem. O nichž se má dlouho diskutovat zavádějícím způsobem, neboť „lidé berou v úvahu pouze výsledky a příležitosti, a opomíjejí potřeby a schopnosti“ (s. 169 anot. publ.). Levice má přehlížet rozdílné potřeby a vlohy jednotlivců, pravice se má domnívat, že stačí rovnost příležitostí. Skutečně spravedlivá soutěž mezi lidmi by přitom měla vyžadovat určitou rovnost schopností jednotlivců, kterou nelze zaručit „bez značné míry rovnosti výsledků v generaci jejich rodičů, již by se dosáhlo přerozdělováním příjmů, garancí přístupu ke kvalitním základním službám a regulací trhů“ (dtto).

Autor recenze náleží k chillifilům,[34] tudíž se na kapitolu 13. Chilli těšil. Uspokojen nebyl. Naopak. Kapitola náleží k nejslabším a odfláknutým. Pokud jde o jídlo. Příběh chilli chybí.[35] Představen je pouze telegraficky kapsaicin a Scovilleho stupnice na měření pálivosti. Dále už nic. Hlavním tématem je neplacená práce, kterou lidé odvádějí doma anebo v rámci místní komunity. Jaký je vztah k chilli? Chang se od chilli k neplacené práci dostává skrze oslí můstek vskutku obří. Píše o s kolegovi, který se chilli bál. Chang ho vylákal do sečuánské restaurace s ostrou kuchyní. Pokrmy byly podle pálivosti označeny symbolem jedná až pěti papriček. Kolega si objednal pokrm bez papriček a byl zděšen i pohoršen, že na přineseném talíři chilli papričky přesto nalezl. Obsluha vysvětlila, že nepřítomnost papričky v jídelníčku neznamená, že pokrm žádné chilli neobsahuje, jedná se pouze o symbol pálivosti v porovnání s ostatními jídly. Chang právě tady nalézá onen spojovací můstek: „Je-li něco všudypřítomné, pokládá se to za samozřejmost“ (s. 173 anot. publ.). Dále již Chang tepe do ukazatele HDP za podceňování neplacené pečovatelské práce. Činí tak více méně dnes již standardním, a hlavně pokrokářsky korektním, způsobem.[36] S využitím emocí (chudinky všemožně diskriminované ženušky, zvláště z etnických menšin), ale zcela neškodně. Ve finále se vrací k chilli: Obdobně jako má pro miliardy lidí být jídlo bez chilli nemyslitelné, tak život „bez pečovatelské práce, ať placené, nebo neplacené, je nemyslitelný pro celé lidstvo“ (s. 179 anot. publ.). Pro vyváženější a lepší svět má být nutno proměnit zavedené instituce a postupy i naši mysl.

„Futurologická“ pátá část se jmenuje Jak uvažovat o budoucnosti. Přináší čtyři závěrečné kapitoly. Ostře přituhovat začíná v kapitole 14. Limety, která zprvu připomíná slávu britského námořnictva a problémy s vitamínem C způsobující kurděje. Útrapy mořských vlků zmizely po zavedení přídělů citronové a posléze limetkové šťávy. Limeta má tudíž symbolizovat národní identitu Anglie. Také i Brazílie.[37] Najednou se Chang ocitá u biopaliv, tání ledovců, oteplování a současně ochlazování, sodovkového plynu a svatého boje s počasím. „V prvé řadě potřebujeme nové technologie. A potřebujeme jich spoustu“ (s. 189 anot. publ.). Hlavně alternativní energetické zdroje. Samotné technologie ale nestačí. Musíme změnit způsob života. Hlavně (chudí) v bohatých zemích a bohatí v chudých zemích. Naprosto nezbytná má být změna jídelníčku. Konzumace masa má vést k emisím. Tudíž nežrat maso a zeleninu a ovoce pouze z místních skleníků. Nikoli dovážené. Proměny života lidí musí být podepřeny vládními programy. Čímž jsou míněny restrikce a nařízení. Limetky by také na britských korábech nepomohly, kdyby to britské královské námořnictvo ponechalo na – společensky nezodpovědných a náležitě neinformovaných – jednotlivých námořnících a jejich konzumaci zkrátka nenařídilo. Což má platit i pro dnešní změny klimatu. Moudří a osvícení (Odkud? Z Davosu? Aspenu?) plány na spasení nás všech před počasím – i proti naší vůli – už mají. A hodlají nařizovat, zakazovat a velet (pod fanglemi klimatickými, pandemickými atp.). Což se dá opsat kulantně takto: „Nejúčinnější společenské změny nastávají tehdy, propojí-li se změna chování jednotlivců s cílevědomými a rozsáhlými veřejnými opatřeními“ (s. 194 anot. publ.).

Kapitola 15. Koření[38] demaskuje Changovu závislost na indických pokrmech z jižní Asie. K níž však musel trpělivě dospět, poprvé mu tato jídla nechutnala. Chang se postupně nadchl pro jihoasijská koření (v čele s hřebíčkem a semínky koriandru). Počíná líčit příběh obchodu s kořením. Dospívá brzy k institutu omezeného ručení, kde semele i „postrach kapitalismu“ Marxe, který měl na kapitalismus nahlížet jako na společnost s ručením omezeným. Se závěrem, že hlavním prostředkem kapitalistického rozvoje se od konce 19. století staly „společnosti s ručením omezeným (či korporace) …“ (s. 201 anot. publ.). Leč tento mocný nástroj hospodářského pokroku se má dnes stávat „jeho překážkou“ (dtto). Nastal prý čas na reformy. Úpravou omezeného ručení má být dosaženo motivací k dlouhodobému držení akcií. Moc akcionářů by měla být omezena i tím, že v řízení podniku dostanou větší prostor další zainteresované strany (pracovníci, subdodavatelé či představitelé obcí aj.). Omezené ručení je závěrem přirovnáváno ke koření, které pokrmu může dodat šmrnc, ovšem tento i zkazit.

Na automatizovaně-jahodovou kapitolu 16. Jahody je v předchozích částech knihy opakovaně odkazováno. Ha-Joon Chang vyzrazuje recept paní Hee-Jeong Changové na jahodové mléko.[39] Zdůrazňuje, že z vědeckého hlediska jahody nejsou bobulemi. Trocha botaniky je vystřídána trochou sladkých dobrot a džemů z jahod. Který mají vyžadovat, zejména v době sklizně, mnoho práce. Pracovní místa sběračů jahod jsou ale ohrožována automatizací. Ovšem jinak je automatizace O.K. Co O.K, je úplně skvělá! Přičemž ztráta zaměstnání kvůli automatizaci nedílně patří ke kapitalismu. Nepodléhejme však panice. Automatizace místa nejenom bere, ale přece také vytváří. Následuje řádná nálož technooptimismu. A zase jahody: „Automatizace je pokládána za ničitele pracovních míst par excellence, třebaže jím není, zrovna jako je jahoda považována za prototyp bobule, byť mezi bobuloviny nepatří“ (s. 213 anot. publ.). Dívejme se na automatizaci touto správnou optikou a překonejme technofobii!

Poslední kapitola 17. Čokoláda[40] odhaluje další z Changových těžkých závislostí. Původně na lentilkách M&M´s. Později na prvotřídních čokoládových produktech. V Koreji to v době Changova dětství mělo být s čokoládami slabší. Fungoval však černý trh. Následuje exkurz do historie čokolády, kde nechybí Švýcarsko. Ale ani Čína a hlavně úvahy o postindustriálním věku. Včetně procesů deindustrializace. S kritikou mýtů, resp. zastánců postindustrialismu, kteří „vůbec nepochopili podstatu nedávných hospodářských změn. Deindustrializaci pohánění kupředu především změny v produktivitě, nikoli změny v poptávce“ (s. 222 anot. publ.). S poučením, že nejdůležitějším faktorem určujícím životní úroveň dané země zůstává „schopnost konkurenceschopně produkovat průmyslové zboží …“ (s. 223 anot. publ.). S příkladem Švýcarska, které zdaleka není jen zemí čokolády, bankovnictví a turismu. Tuto kapitolu lze z politickoekonomické stránky (nikoli gastronomické) řadit k nejpovedenějším.

Závěr Jak se (ekonomií) lépe stravovat rekapituluje ekonomické cíle gastronomických toulek. Chang doufá, že si čtenáři „během pouti po křivolakých stezkách vytvořili vlastní představu o tom, jak se ekonomií do budoucna lépe „stravovat““ (s. 228 anot. publ.). Jako člověk, který se ekonomickou teorií i praxí zabývá čtyřicet let nabízí H.-J. Chang několik stravovacích doporučení. Poctivě uznejme, že na formulovaných radách něco i je. Za zopakování stojí.

„Za prvé, dbejte o pestrou stravu“ (s. 229 anot. publ.). Čímž je míněna ochutnávka různých potravin, ale i ekonomických přístupů. „Za druhé, buďte otevření novým zkušenostem“ (dtto). S tím, že máme překonávat předsudky zdaleka nejenom v jídle.[41] Nýbrž i v ekonomii a seznamovat se i s odlišnými teoriemi a přístupy (minimálně proto, abychom tyto byli schopni fundovaně kritizovat). „Za třetí, ověřte si původ „přísad“, z nichž „vaříte“, podobně jako to mnozí děláme při přípravě jídla“ (dtto). Ekonomické analýzy se totiž často nezakládají na faktech, ale na mýtech. Přitom i ona „fakta“ mohou být značně mýtická … Podle Changa je nutno fakta nejenom svědomitě ověřovat, „ale především zjišťovat, na jakých teoretických základech stojí“ (s. 230 anot. publ.). Připomeňme mánii „těžby dat“, kdy teorie již údajně není potřeba, neboť data prý „sama hovoří“… Svatá prostoto! Scientometrická zvláště …! Zopakujme trefné Changovo varování: „Ne nadarmo se říká, že z lejna bič neupleteš“ (s. 230 anot. publ.). „Za čtvrté, zapojte představivost“ (dtto). Nejlepší kuchaři se mají vyznačovat nevšední nápaditostí. Díky nápaditosti boří gastronomické konvence a propojují odlišné kulinářské tradice (Což ovšem nemusí vždy automaticky být jen pozitivní). Obdobně dobří ekonomové (a to nejen akademičtí) „jsou ti, kteří dokážou provozovat ekonomickou obdobu „nápaditého“ vaření“ (s. 231 anot. publ.). Nápaditě a neotřele kombinovat jednotlivé přísady, některých se částečně či i úplně zříci, jiné zase znovuobjevit a vdechnout jim nový život. Abychom moudra nepřechválili, v kuchyni i v ekonomii přehnaný eklektismus spíše škodí. Vzpomeňme na dort pejska a kočičky, do kterého – v naivní víře – dávali jenom dobré věci …

Nijak nepřekvapuje, že mezi nejzákladnějšími ekonomickými koncepty nefiguruje kategorie vlastnictví. Nikde.[42] Jakoby nebylo důležité. Přesněji o blahodárnosti soukromého vlastnictví výrobních prostředků žádný ekonom nepochybuje. Pokud ano, není prý ekonom … Changův hodný kapitalismus pro hodné lidi, s hodnými a moudrými kapitalisty. Hezká pohádka …[43]

Vypsaná a zvážnělá Kyšovština bez akčně-brakové Kotletovštiny

Kniha je jiná nežli jaká byla naše (vybičovaná) očekávání. Asi nikoli horší, ale prostě jiná. Čekali jsme Kotletu a on přišel Kyša (I když jde o jednoho a téhož spisovatele). L. Kyša bezpochyby vypsaný, profesionální a zvážnělý. Detektivka z alternativní historie promyšlená je. Ovšem taková … normální (a kavárenská). Spad je Spad[44] … (nebo Poutník Mohameda).[45]

Text čtivý vesměs je, ovšem místy rytmus i dech malinko ztrácí. Občas je překvapivě nudně rozvleklý, často i dosti předvídatelný a zavánějící celou řadou klišé.[46] Především bez otravných, rádoby filozofujících, pravdoláskářských poselství a kavárenských pseudomouder bychom se tuze rádi obešli. Nutno rychločtením přeskakovat. Čtenář postupně vlastně ani už moc nedychtí po tom, jak příběh dopadne (S peprným čekáním na „Havlova papaláše“[47]). Přežitelně překombinovaný konec[48] sluníčkářský happyend, Danke Bohu, nenabídne. Žádná Kotletovská (super)jízda se tentokráte přitom však nekoná. Kyša (až moc) zvážněl i zpomalil.

Staré dobré Kotletovské reminiscence vystopovat místy lze. Třebas: „Ze dveří po levé straně vyřvávala televize Příteli chvátej SOS … a … Jaromír Hanzlík určitě zrovna vyrazil s pohledem umírajícího štěňátka zachraňovat dalšího člověka, aby byl i zítra, čím je dnes …“ (s. 76 anot. publ.). Těžce profláknutý je i motiv, kterak se Klára s Danielem na balvanech v přehradě pomilovali, „jako by to bylo naposled. A taky, že bylo“ (s. 215 anot. publ.). Nicméně uznejme, že Kyša potřebu vykrádat Kotletu nemá (Čehož ovšem nemálo litujeme).

Žánrově je dílo řazeno mezi detektivky a historické (možná snad i společenské) romány. Děj se odehrává krátce po sametové revoluci v alternativní realitě, v níž po II. světové válce neproběhl kompletní odsun sudetských Němců. Na Bruntálsku je zavražděn bývalý inspektor Gestapa, přičemž jeho smrt otevírá staré křivdy, neutuchající bolesti i dávná tajemství. Detektivní linie, snažící se čtenáře udržovat ve stálém napětí, tím hlavním ovšem není. Tímto mají být napjaté vztahy a (nikdy) nekončící třenice mezi Čechy a Němci. „Blíží se první svobodné volby v Československu po pádu komunistického režimu a v pohraničí to vře. Více než milion Němců, kteří zůstali v česko-polském pohraničí po zastaveném odsunu, se hlásí o svá politická práva. V Praze se obávají návratu komunismu a v Bratislavě začínají snít o silné autonomii. Jak by vypadal příběh Československa po Sametové revoluci, kdyby neproběhl kompletní odsun sudetských Němců? V této knize najdete jedinečný pohled na historii, která se sice nestala, ale přesto před vámi ožívá. Příběh je inspirován skutečnými místy a osudy“ (anotace např. na https://www.databazeknih.cz/knihy/sudetenland-518323).

Právě autenticitu lze na knize vyzdvihnout. Sychravá atmosféra děje i specifického Bruntálska vystižena je.[49] Což platí i o zachycení atmosféry hekticky-naivních časů po listopadu 89. Autor očividně ví, o čem píše. Recenzenti spekulují o celé řadě autentických prvků i osobních prožitcích a zážitcích autora,[50] promítajících se do příběhu pátrajícího novináře Daniela Lichkeho. Ve kterém figurují reálná místa i reálné postavy. Včetně A. Vondry, který krizi spasitelsky (ne)zažehne. Vše je umocňováno a podtrženo dobovými úryvky z denního tisku (mnohé jsou možná dokonce i pravé). Odsun Němců zůstává historickým faktem. Ostatní jsou čiré spekulace. Kdyby odsun neproběhl, k vážným problémům by velmi pravděpodobně docházelo i před rokem 1989, který by taktéž možná probíhal úplně, ale úplně jinak …

Recenze glorifikují místy i romantický nádech, včetně toho, že v závěru Sudetenlandu se prý lze upřímně dojmout. Což je věcí názoru a vkusu. Někdo se pořád více a upřímněji dojímá na konci 3. dílu série Spad, kdy se samurajsky za celý zkurvený postapo svět obětovává ústřední geroj: „Jsem zasranej zkurvenej vyjebanej hrdina z Istanbulu. Je to moje práce …“ (s. 297 3. dílu).[51] „Bylo 9:14 a já zmáčkl to zatracené červené tlačítko“ (s. 299 3. dílu).[52] Slzy jako hrachy se koulejí i velikým tvrďákům … (Zvlášť, když postapo svět za oběť snad ani nestál).

Za přečtení Sudenteland stojí. I za zamyšlení. Nenávist opravdu věčná je (Přičemž normální lidé zkrátka chtějí žít mezi svými). Obdivné wow ale proneseno nebude. Úplný název anotace má totiž znít: Vypsaná a zvážnělá Kyšovština (bohužel) bez akčně-brakové Kotletovštiny. Dodejme náš ryze subjektivní dojem: I když se Kyšova kniha daleko více nežli Kotletovštiny věnuje vykreslení postav a jejich zázemí, někdo, komu by se dalo fandit, tady zoufale chybí. Všichni v knize se berou smrtelně vážně a postrádají alespoň minimální drtínek nadhledu.[53]

Velká země – pohledy z kuchyně

Polského spisovatele, režiséra, novináře a politického reportéra W. Szabłowského, a hlavně jeho bestseller Jak nakrmit diktátora, představilo jedno z okének seriálu 3 x Z aneb knižní okénko 12 in Marathon, 184, 2023, roč. 27, č. 6, s. 3-15. ISSN 1211-8591. Jedná se o anotaci pojmenovanou Nevšední (ne)kuchařka aneb chutě a choutky neliberálních vůdců. Mnohé z uvedeného v této platí i pro níže představované pokračování. Na které jsme se sice vcelku i dost těšili, nicméně otevírali jej s jistými obavami. Naplnily se? Pochválit již úvodem nutno přítomnost cca čtyřicítky různorodých receptů, povětšinou překvapivě snad i realizovatelných.

„Proč s posledním ruským carem zastřelili i jeho kuchaře? Kdo se staral o Stalinův jídelníček v jeho tajné dače nedaleko Moskvy? Co dostávali k jídlu první likvidátoři černobylské katastrofy? Nová kniha Witolda Szabłowského tematicky navazuje na bestseller Jak nakrmit diktátora, tentokrát se však autor vydává po stopách kuchařů, před jejichž očima a nad jejichž pokrmy se utvářely dějiny Ruska a Sovětského svazu. V osmnácti příbězích vypráví osudy lidí, kteří vařili vůdcům země od Mikuláše II. až po Putina, ale také sovětským vojákům v Afghánistánu. Setkává se s pamětníky hladomoru na Ukrajině a blokády Leningradu, zavede nás „do kuchyně“ v obležené mariupolské továrně Azovstal. Prozradí, co jedli první kosmonauti, ale také se snaží přijít na to, kolik pravdy je na Putinově historce, že jeho dědeček vařil pro Lenina a Stalina. Především je ale tato kniha o tom, jak může být zdánlivě nevinné kuchařské umění zneužito k politickým cílům a jak ruské impérium po celé věky zdatně krmí své obyvatele propagandou. Když nahlédneme pod pokličku ruského režimu, naskytne se nám unikátní pohled na osud země od posledních záchvěvů carismu až po dnešní dobu. Ten je navíc doplněný řadou receptů různorodé kulinářské kultury Ruska a dalších národů SSSR“ (anotace např. na https://www.databazeknih.cz/knihy/rusko-pohledem-z-kuchyne-jak-budovat-imperium-nozem-naberackou-a-vidlickou-524593).

Na rozdíl od citované anotace se následné řádky soustřeďují na gastronomické aspekty publikace Szabłowského. Nikoli na to, kterak kuchařská vynalézavost (a podlézavost) měla údajně zasahovat do historie Ruska, SSSR, Běloruska, Gruzie či Ukrajiny. Letmé nahlédnutí do ruské a sovětské (ne)kuchařky vyprovokovalo náročné (po fyzické stránce) přehrabování ve velikánské skříni napěchované ročníky časopisů a desítkami knih, z části nepřečtených. Mělo by tam ležet několikero tlustospisů o dějinách Ruska, Běloruska, Ukrajiny či Polska. Až dospodu se nám opravdu však nechce. Alibisticky se spokojujeme s (relativně) útlejší prací Ocelové století: Sociální historie sovětské společnosti (Damier, V., Praha a Dvůr Králové: Nakladatelství Anarchistické federace a Barbora Machová 2018. 421 s. ISBN 978-80-906439-3-2). Plus na nás odkudsi neočekávaně vypadává tenčí titul Fitzpatricková, S.: Stručné dějiny Sovětského svazu. Praha: Academia 2023. 243 s. ISBN 978-80-200-3425-0 (O kterém jsme vůbec netušili, že jej vlastníme). O nich možná až někdy výhledově-příště … Cíleně ovšem resuscitujeme jeden z dílů série Xenofobův národnostní průvodce, vycházející v 90. letech. Dnes by to asi neprošlo. Brožurku Robertsová, E.: Xenofobův národnostní průvodce: Rusové. Praha: Sagitta 1995. 65 s. ISBN 80-901561-8-5. Listujeme a – po několika letech – se opět vzápětí i ponořujeme. Hned první odstavec leccos napoví: „Pohled Rusů na sebe samotné se dá shrnout do jednoho z jejich jadrných přízemních přísloví: „Možná, že moje země je smrdutá kupa hnoje – ale pro mě je to ta nejvoňavější kupička na světě““ (tamtéž, s. 5).

Zmiňme ještě jeden z Vánočních dárků. Koncem roku 23 jsme získali dvě útlé knížečky. Děkujeme Ježíškovi. S vtipy na politiky, resp. na soudruhy. U modré není uváděn autor – Anekdoty 1: Politici. Brno: CPress 2018. 105 s. ISBN 978-80-264-2153-5. U červené ano – Nejedlý, J.: Anekdoty 2: Soudruzi. Brno: CPress 2018. 105 s. ISBN 978-80-264-2154-2. Drtivá většina prezentovaných džouků je notoricky známa a dlouhá léta koluje v nejrůznějších mutacích. Pro odlehčení si dovolíme některé pasáže Szabłowského knihy ilustrovat právě vtípky z obou zmíněných brožurek. Humor z našich životů se dnes totiž začíná povážlivě vytrácet. Nastává soumrak vtipálků? Opět citelně přituhuje. Ideologie politické korektnosti zakazuje žertovat téměř už skoro o všem. Hrozí i postihy. Drsná lidová moudrost přitom však velí: „Sranda musí bejt, i kdyby fotra věšeli, barák hořel a stará utekla s komediantama“.

Koupě Szabłowského publikace ani času na pročtení rozhodně nelitujeme. Zajímavé a čtivé to obvykle je. Pouze v superlativech – jako mnohé recenze – hovořit, resp. psát ale nebudeme. Minulá jeho kniha byla … o drtínek exotičtější. Především ale méně politická, přesněji zpolitizovaná. Ohledně vyznění knihy se zde přímo nabízí slůvko tendenční. Nicméně autor recenze jej nepoužije. Nelze si totiž nevzpomenout – pro někoho na fakt, pro jiného na předsudek, pro další na historickou apod. zkušenost etc. – a sice na to, že Poláci se mají již prý rodit se značně kritickým pohledem na veškeré Rusko a všechny Rusy. Diplomaticky a korektně řečeno.[54] Szabłowski se nezaujatost na mnoha a mnoha místech nesnaží již ani předstírat. Což není kritika, nýbrž konstatování faktu, se kterým se musí čtenář vypořádat.

Naprosto očekávatelná tudíž je autorova Předmluva k českému vydání. Končící srdečným přáním otrávit současného vládce Kremlu i celé Rusi.[55] Nepřekvapí ani start vstupní pasáže Úvodem, značně dotčeně a ublíženecky líčící zásah policie „samozvané“ Republiky Abcházie v pokoji Szabłowského. Který přitom ihned dodává, že do pokoje se dostal v noci pokoutně, bez vědomí správce příslušného rekreačního střediska. Vše se ale rychle vyřešilo, všichni si společně zažertovali, „vzali si … pár … rublů na čaj a odešli“ (s. 13 anot. publ.). Se správcem popili (nejenom čaj) a tento následně umožnil prohlídku celého čarokrásného panství. Tehdy zakázaného. V majetku prezidenta Abcházie. Někdejší Stalinovy letní dači.

Těžiště, možná až příliš rozsáhlé publikace, je rozčleněno do osmnácti – více či méně jedlých – černobíle koncipovaných talířů-kapitol, ve kterých figurují krátké recepty. Některé z kapitol jsou nekuchařské a z tohoto pohledu představují postradatelnou vatu. K uváděným receptům dodejme, že jsou doplněné černobílými fotografiemi, které ke konzumaci – upřímně – příliš nelákají. Úmyslně? Recepty pro Szabłowského hlavní přitom nejsou. Jsou pouze okořeněním příběhů z kuchyně. Červenou nití všech pasáží je ukázat, „jak může jídlo sloužit propagandě. V zemi, jako byl Sovětský svaz, jí sloužil každý smažený řízek podávaný v každé jídelně a restauraci od Kaliningradu po polární kraje, od Kišiněva po Vladivostok … A protože je Rusko důstojným nástupcem SSSR, stále lidi krmí propagandou, jako to dělalo dřív. Není náhoda, že tam vládne Vladimír Putin, vnuk kuchaře Spiridona Putina …“ (s. 17 anot. publ.).

Recenze poukazují na čtivý (ba přímo i strhující), literárně reportážní styl knihy, kdy se autor rozhodně neskrývá skromně v pozadí. Mnohdy se vysloveně dere na výsluní (přičemž fikaně žongluje s postavami (i skutečnostmi)) více, nežli může být leckomu příjemné. Uznejme, že prezentované drby a klípky – o ověřené informace se v drtivé většině případů rozhodně, opravdu rozhodně nejedná – jsou vesměs zajímavé a atraktivní. Chválou opomenuta tak nebývá ani pikantnost a kurióznost mnohých líčených situací (dodejme často v tragikomickém duchu ústícím obvykle do tragična).[56] Především se však recenze znechuceně pozastavují nad tím, že téměř od žádného z protagonistů nezazní kritika tehdejšího sovětského či současného ruského režimu. Na dobu SSSR naopak drtivou většinou všichni nostalgicky vzpomínají.

Talíř I Ivan Charitonov – kuchař posledního cara je ukuchtěn ze vzpomínek pravnučky jistého Fjodora Zalivského, který měl pracovat v kuchyni posledního cara Mikuláše II. Současně prý vnučky muže, který měl znát posledního carova kuchaře Ivana Michajloviče Charitonova. Paní je zprvu k Polákovi ostražitě nedůvěřivá. Vodka Moskovskaja však ledy rychle prolamuje, a tak „Witoldovi Miroslavičovi“ s gustem povídá, povídá a povídá. I o Romanovcích a jejich kuchyni[57] a kuchařích. Francouzských i ruských. Oddaný Charitonov byl povražděn spolu s carskou rodinou. K receptům carské kuchyně náleží štrasburská paštika, salát Olivier (verze s tetřívkem či jeřábky), kotlety Požarského po carsku anebo račí polévka. Kulinářským top stropem je rekonstrukce oblíbeného receptu Mikuláše II. na hrdličky s nudlemi. Hrdličky pro cara se nestřílely, aby v nich vládce nenacházel broky. Najatí mužici na ptáky házeli sítě (na slunečnicových polích) a poté je ručně dusili. Ptáky je třeba ponechat přes noc v octovém nálevu, následně scedit a pokrájet na menší plátky. Prošpikovat tenkými plátky slaniny a smažit půldruhé hodiny na pánvi. „Car si k takto připravovaným ptákům dával domácí nudle z bílé mouky a brambor“ (s. 41 anot. publ.).[58]

Lenina a jeho kulinářské (zlo)zvyky si bere na paškál Talíř II Šura Vorobjovová – Leninova kuchařka. První části kapitoly (Předkrm, Hlavní jídlo, Aperitiv) tvoří fiktivní vyprávění průvodkyně po Gorkách Leninských,[59] po místě, kde Vladimír Iljič Uljanov vydechl naposledy.[60] Szabłowski si nepokrytě užívá řadu (nejenom) polských rýpnutí do Lenina[61] a jeho blízkých. Následuje převelice chudinké meníčko s dvojicí skromných receptů. Na míchaná vajíčka, která míchaná přitom vůbec nejsou. To čemu měli Lenin s Krupskou říkat míchaná vejce, jsou volská oka (v Polsku sázená vejce). Lenin také měl věřit magickým a léčivým schopnostem grečky. Pohankové kaše zvané ruská viagra. Druhý recept tvoří právě pohanková kaše se zeleninou.[62] Konec to ale není. Autor musí znovu všechno uvádět „na pravou míru“ v pasáži nazvané Kuchyňskými dveřmi. Se zdůrazňováním zločinů V. I. Lenina a ještě zločinnějších jeho následovníků. „Přes všechno zlo, kterého se dopustil, měl Lenin ze všech vládců Ruska a Sovětského svazu nejblíže k lidem a nejvíce se o ně zajímal“ (s. 62 anot. publ.). Szabłowski spekuluje, že významným okamžikem, „kdy se revoluce přestává ohlížet na lidi, pro které vznikla“ (dtto) má být okamžik, kdy si vůdce revoluce Lenin najal kuchařku.

Telegraficky shrňme: V. I. Lenin měl citelně zdravotně doplatit na své stravování, o které po většinu života hrubě nedbal. Nejlépe měl jíst za vyhnanství na Sibiři. Leninova rodina namísto tmavého chleba vesničanů (se spoustou vitamínů a minerálů) jedla chléb bílý. Chtěla tímto patřit k elitě. Nicméně na doplnění vitamínů a minerálů odjinud již neměla, a „Lenin to, co nedostal v dětství v chlebu, už nikdy nedohnal“ (s. 45 anot. publ.). Taktéž mu měl chybět větší přísun pohankové kaše. Z domova si osvojil nechuť ke sladkému, coby jídlu nemužnému. Za studií přestal s pravidelností stravy a začal být soužen celoživotními žaludečními problémy. Jeho žena Naděžda Konstantinovna Krupská měla zvládat přípravu pouze míchaných vajíček. Lenin měl být léta odkázán pouze na vejce, které ještě k tomu splachoval čerstvým syrovým mlékem. Vodku nesnášel, toleroval jen pivo. V Gorkách mu vařila Šura Vorobjovová, prý původně zlodějka (sekla koberec), které velkorysý Lenin[63] odpustil. Za což jej zbožňovala.

Talíř III Hanna Bassaraba – hladomor cílí na hladomory na Ukrajině. Na přelomu let 1920 a 1921, v letech 1932-33 a 1946-47. Profesionální kuchaři tu nevystupují.[64] Jde o neveselá silná vyprávění sestřenic Hanny Bassaraby a Very Mortko a ještě Mariky Koreňukové. Ze vsi Velika Rostivka, ve Vinnycké oblasti – jedné „z částí Ukrajiny, které tehdy utrpěly nejvíce“ (s. 66 anot. publ.). Menu tvoří polévka z borového jehličí, kůry a šišek, chleba z pečené kůry, placky ze slámy (travjaniky) a tolčeniky (masové kuličky z malých rybek rozemletých v soli).

Talíř IV Setkání v horách – Stalinova kuchyně je první z kapitol věnovaných J. V. Stalinovi. Jedná se o jednu z kapitol bez receptů. Autor si pouze kypří na Stalina půdu. O Stalinovi se z druhé (či kolikáté) ruky čtenář dozvídá, že ve vyhnanství nechtěl umývat nádobí (což museli dělat ss. Sverdlov a Kameněv). K jeho kulinářským extravagancím měla prý náležet vana plná okurek. Obdobně jako Lenin ani Stalin neměl po značnou část života jídlu přikládat větší váhu. Uměl však připravit šašlik. Stalin i jako vládce zpočátku jedl prostě a nenáročně. „V zimě se vždy podával masový vývar s kyselým zelím, v létě zelňačka z čerstvého zelí. Jako druhý chod byla pohanková kaše s máslem a kouskem hovězího masa. Jako dezert, pokud byl, brusinkové želé nebo kompot ze sušeného ovoce. „Všechno jako na běžné sovětské rekreaci, jenže po celý rok““ (s. 95 anot. publ.). Kapitolka líčí setkání autora v gruzínském Gori. Se čtveřicí prý vojáků, vrahů i knížat, kteří tvrdili, že jejich dědeček z matčiny strany byl Stalinův bratr. Setkává se s nimi při pátrání po vinařství, které mělo dodávat víno do Kremlu. Což však tvrdil úplně každý z oslovených vinařů. Další z dědů čtveřice měl být Stalinovým kuchařem a ochutnávačem v Kremlu. Ten (snad) měl opravdu existovat. Příznačné přitom zůstává autorovo konstatování: „… Nevěřil jsem jim jediné slovo“ (s. 94 anot. publ.).

Druhá stalinská kapitola Talíř V s titulem Kráska a Berja – Stalinův kuchař a jeho žena servíruje nevšední příběh Alexandra Jakovleviče Egnatašviliho. Zápasníka a siláka z cirkusu, poté podnikavého restauratéra[65] a majitele hampejzu, který si vzal ovdovělou Němku Lilianu. Zbohatli, leč idylická selanka končí s koncem NEPu. Novou státní politiku charakterizovala věta: „Když prase vyroste, je třeba ho porazit“ (s. 102 anot. publ.). Rodina nebyla schopna splácet uvalené daně a Egnatašvili se ocitá ve vězení. Díky Lilianě a především gruzínským kontaktům (včetně samotného Stalina, který měl dokonce snad být i jeho nevlastním bratrem) je zproštěn obvinění. Z vězení ho musí pustit L. Berija, který si toto moc dobře zapamatuje. Saša Egnatašvili získává post vedoucího prvního prázdninového sídla ústředního výboru strany v letovisku Foros na Krymu. Stává se funkcionářem NKVD (a posléze generálem KGB) a proniká až do Stalinova užšího okruhu. Začíná stále více a více vadit obávanému Berijovi.[66] Egnatašvili tak musí každý den u Stalina brát jako boj o přežití. Je povolán do Moskvy a přebírá dohled nad nově postavenou Stalinovou dačou a statkem v podmoskevském Kuncevu. Stalin v Kuncevu rád pracoval na zahradě, přičemž pečoval o stromy i melouny.

Saša Egnatašvili se stává Stalinovým kuchařem a vytrvale připomíná Stalinovi gruzínskou kuchyni. Vyvolává tím skutečnou revoluci „nejdříve ve Stalinově kuchyni a později v kuchyni celého Sovětského svazu. Stalin si připomněl – a ocenil gruzínské tradice a kulinární obřady. Začal je přesazovat na sovětskou půdu“ (s. 108 anot. publ.). U Stalinova stolu se objevuje tamada. Gruzínský ceremoniář, pronášející přípitky, udělující slovo a řídící průběh tradiční gruzínské hostiny – supry. Role se zpočátku ujímal některý z druhořadých politiků, časem začíná Stalin zvát profesionální herce. „Začal si také uvědomovat něco, co Gruzínci vědí už po staletí: kuchyně a gruzínská supra jsou okamžiky, kdy se hostitel může pochlubit svým bohatstvím a mocí. Chvíle, kdy bohatí mohou chudé přivést do rozpaků a jsou schopni si je ještě více podmanit“ (s. 109 anot. publ.). Kremelský stůl přestává být skromný, Bude již trvale překypovat bohatstvím. Krásná Liliana se věnuje chovu krůt, neboť roku 1937 má Stalin nařízenou dietu, jejíž hlavní součástí byla krůtí játra. Před vypuknutím II. světové války se Stalin začíná čím dál více obávat o život. Egnatašvili začíná ručit za bezpečnost jídla, které sám ochutnává. „Dostal proto přezdívku Králík“ (s. 111 anot. publ.). Houstne však dusno kolem ruských Němců a Egnatašvili se obává o milovanou Lilianu. Přemlouvá ji k odjezdu do Německa. Liliana píše Stalinovi, že chce zůstat. Stalin neodpovídá, Liliana zůstává. Berijova nenávist k rodině sílí. Po vypuknutí války končí Liliana ve vězení. Egnatašvili pracuje za dva a doufá, že svou oddaností Stalinovi zachrání sebe i Lilianu. Závěrečné menu tvoří gruzínská zelňačka, ořechový džem a jehněčí na grilu,[67] které pro nejbližší připravoval sám J. V. Stalin.

Opět méně kuchařský je Talíř VI Tamara Andrejevna – pekařka z obleženého Leningradu. Dojemné osobní vyprávění o blokádě.[68] Se zaměřením na ingredience dobového chleba. Jeden z receptů tehdejších leningradských pekáren tvoří i závěrečné menu. Laskominy se nesbíhají ani na recepty zakončující Talíř VII Exhumace – válečná kuchyně. Szabłowski vykopává pozůstatky vojáků a jejich vybavení v Estonsku a rekapituluje válečnou kuchyni rudoarmějců. „Nejběžnějším jídlem byl takzvaný kuleš: polévka z jáhel s kouskem masa nebo sádla. Pak také boršč, zelňačka a někdy i guláš: pohanková kaše, obvykle rozvařená, s masem. Ale základem stravy byl chleba, který se pekl z toho, co zrovna vojenský kuchař nafasoval. Obyčejně to byla žitná mouka …“ (s. 147 anot. publ.). V praxi ovšem příděly pro mužstvo, ale i důstojníky (kromě generálů) často předpisům a stanoveným normám neodpovídaly. Vojenští kuchtíci museli nemálo improvizovat a vystačit si s dostupnými místními zdroji. Válečné meníčko zve na salát z bršlice kozí nohy, polévku z kopřiv a na trpký čaj z mrkve a čagy.[69]

Talíř VIII Hostina v Jaltě je poslední stalinskou kapitolou. Saša Egnatašvili – „kremelský specialista na nemožné“ (s. 158 anot. publ.) – organizuje hostiny pro stovky osob. Zajišťuje jaltskou konferenci po kulinární stránce a přitom stále bojuje o život své Liliany. Roosevelt dostává darem velikého krocana, z původně jejího chovu. „Na stolech se objevil mimo jiné krocan na pomerančích a kdoulích, smažený sleď z Kerče u Azovského moře podávaný s bramborem, vepřová krkovice s lesními houbami, zvěřina, aspik z jesetera a samozřejmě obrovská vědra plná kaviáru“ (dtto). Zvěřinou byla např. kýta z kamzíka. Jedli se také pečení tetřevi a koroptve nebo steaky z mléčného selátka v omáčce z mladých ředkviček. Dezertem byla zmrzlina a petits fours (zdobené francouzské zákusky z piškotů a marcipánu). Egnatašvili si vysloužil metál. Krátce po konferenci se však dozvídá, že jeho žena nežije. Berija Lilianu nechal zastřelit již na samém počátku války. Vůči Gruzínci ovšem Berija zášť pociťoval dále a tato byla prohloubena jeho úspěchem při jaltské konferenci. „Pomstychtivý šéf NKVD mu utahoval smyčku kolem krku stále silněji“ (s. 160 anot. publ.). Generálporučík Egnatašvili chřadl a třásl se o vlastní život. Na podzim roku 1948 přestává jíst a umírá poslední den roku.

Po válce Stalinovi přestala stačit krůtí játra a „jedl jako nezavřený“ (s. 162 anot. publ.). Konzumuje ohromná kvanta jídel. Dříve asketický Gruzínec se změnil. Jídla se zvrhávala v nevázané pitky, kdy po gruzínsku nařizoval spolustolovníkům pít do němoty. Po Stalinově smrti otěže přebírá Berija. Brzy je obviněn a zabit spiklenci, mezi nimiž figuruje Chruščov. Jeho ličnikem (osobním kuchařem) se stává podplukovník KGB Alexej Alexejevič Salnikov, který vzpomíná na to, co jedl. K obědu nejraději ukrajinský boršč s kynutými knedlíky. Mezi chody N. S. Chruščov přikusoval podle ukrajinského zvyku suchary ze sušeného chleba.[70] Měl rád alkohol, ale čím byl starší, tím se snažil pít méně. Menu je jaltské: krocan s kdoulemi (který se stal v Jaltě trhákem),[71] jeseter v aspiku a mořský okoun v omáčce ze šampaňským.

Kuchyni v zákulisí sovětské kosmonautiky[72] odhaluje atraktivní Talíř IX Fejna Kazetská – Gagarinova kuchařka. Běloruska Fejna Gavrilovna Kazetská se stala vojenskou kuchařkou za války. Dále vařila na centrále sovětského vojenského letectví. V roce 1960 přechází na tajnou lokalitu „41. kilometr“, do elitní vojenské jednotky. „Tak se Fejna stala kuchařkou teprve vznikajícího oddílu prvních sovětských kosmonautů“ (s. 172 anot. publ.). Gagarin měl rád čerstvé mléko, které je však pro letce nebezpečné. Při cvičení v přetlakové komoře dostávali kandidáti na kosmonauty více zeleninových jídel.[73] Do kosmu ovšem Fejnina jídla letět nemohla, a tak kosmonauté dostávali „potravu ve zvláštních tubách – rozemletou na kaši, aby v kabinách nelétaly žádné drobečky nebo cucky“ (s. 179 anot. publ.). Kosmonautům jídlo v tubách moc nejelo. Gagarin však do rakety nepronesl ani několik cibulí, které mu podstrčila jiná kuchařka z Bajkonuru Marie Kritinina. Po letu se J. A. Gagarin stává idolem a globální celebritou. Původně vesnický kluk s láskou k létání se zlaté kleci snažil uniknout pomocí alkoholu a milostných pletek.[74] Marně … Následně letěl G. Titov. Gagarin i Titov v kosmu jedli. Gagarin proto, že k tomu dostal rozkaz, Titov pak proto, že skutečně pociťoval hlad.

„Titov je … prvním člověkem, který v kosmu snědl skutečný oběd“ (s. 187 anot. publ.).[75] A také prvním, který se v kosmu šel vyčurat. Kolují drby, že mohl i více, ovšem nehodlal být prvním, kdo se ve vesmíru vys…[76] „A tak to vydržel až do přistání“ (dtto). Fejna vzpomíná na Gagarinovu stále poněkud záhadnou smrt, přičemž si před letem (s instruktorem V. Sjeroginem) měl Gagarin přihnout studeného čerstvého mléka z lednice, které Fejna měla letcům zakázáno podávat. Za nehodou tak může stát i hrnek na jeden zátah vypitého studeného mléka …[77] Prostor je věnován vývoji kosmické stravy v dalších dekádách. Namísto tub dostávají kosmonauté kontejnery s jídlem. Téměř všem v kosmu šmakuje cibule. Pracuje se proto na cibuli, která nepáchne. „Oblíbeným jídlem kosmonautů je stroganov … A ryba, candát po polsku. S vajíčkem, máslem a citronem … kosmonauti mají také rádi hrachovou kaši, soljanku, rajskou omáčku, kaviár, šči z kysaného zelí, rassolnik, charčo, boršč …“ (s. 193 anot. publ.). Menu reprezentuje unikátní recept z Bajkonuru, na boršč pro kosmonauty.[78]

Chruščova vystřídal Brežněv. „Za Brežněvovy vlády … vrcholilo kremelské obžerství. Nikdy později se nejedlo v Kremlu tak pompézně a tak bohatě. Hostiny připomínaly ty z carských dob“ (s. 198 anot. publ.).[79] Samotný hostitel přitom pokrmy podávané na skvělých hostinách příliš nemiloval. Což vysvětluje jeho kuchař, který vařil i pro Gorbačova, Jelcina a Putina. Talíř X se jmenuje Viktor Beljajev – kremelský kuchař. Vyučil se kuchařem v Moskvě, na rozkaz dědy. Praxi získával v moskevském nóbl podniku Praha. Začal si ho půjčovat Kreml pro recepce. Vojnu kroutil u pohraničníků na severu. Pohraničníci, spadající po KGB, fasovali větší příděly. Dostává za úkol naučit kuchaře ze všech stanovišť dobře vařit. Po vojně se vrací do restaurace Praha. Brzy je povolán do Kremlu. Vaří pro recepce, učí se kuchařské triky. Mohl být ličnikem. „Ličnyj povar je osobní kuchař některého z nejdůležitějších lidí v zemi“ (s. 213 anot. publ.). Šlo o vysokou poctu, leč s omezeními. Vše co ličnik dělal, zůstávalo provždy tajné, do konce života nesměl vycestovat ze země a také byl v zaměstnání pouze po dobu, kdy byl jeho šéf u moci. Pak již nemohl pracovat v Kremlu, dostával jiné úkoly. Mazaný Beljajev se ličnikem nestal, i když vařil pro Brežněva. V Kremlu i na soukromé dače.

L. I. Brežněv a jeho žena sami jedli skromně a neměli žádné neobvyklé vrtochy. Byli to milí a skromní lidé, kteří s personálem žertovali. Specialitou Viktorie Petrovny Brežněvové byl rybízový likér a vareniky s nádivkou z vlašských ořechů. Takové vareniky by ani Beljajev nesvedl. Recepce v Kremlu ovšem bývaly velkolepé. Brežněv často ze servírovaných lahůdek ale nejedl nic a po recepci zvonil na kuchaře, aby mu upekli brambory. S klobáskou anebo se smetanou. Rád měl i pečené brambory s kyselým mlékem. Případně sledě či kysané zelí. Jediným jeho kulinářským rozmarem byla speciální příprava kysaného mléka. „Zapékali ho v hliněných hrnkách při teplotě šedesáti, sedmdesáti stupňů. Udělala se mu nahoře taková hnědá kůrka. Brežněvův ličnik kvůli tomu musel jezdit speciálně na Ukrajinu, aby se to naučil o tamních stařenek“ (s. 216 anot. publ.). Vášní Brežněva byl lov.[80] Ze zvěřiny miloval kančí guláš s pečenými bramborami. Přímo na honech se připravoval též guláš ze srnce. „Když chtěl Brežněv někomu dát najevo, že si ho váží, osobně mu uvařil lovecký kuleš: polévku z jáhel a zvěřiny“ (s. 217 anot. publ.). Závěrečné menu této kapitoly je vůbec nejrozsáhlejší: ucha z mořských ryb, ořechová polévka, králík na víně, polévka z úhoře, baklažánový kaviár se sýrem feta, salát z mandarinek a krevet, ořechová zmrzlina, jehněčí karbanátky se sýrem, kuře na višních a dort Mořský vánek, který za (nejenom) zaznamenání opravdu stojí.[81] Byl by to hezký konec, leč Szabłowski si nedokáže odpustit pasáž Za kuchyňskými dveřmi. Dumá, že opulentní Kremelské hostiny si stagnující[82] SSSR už nemohl (a ani prý nesměl) dovolovat a zdůrazňuje další operaci, která začala v kuchyni. Otrávení afgánského Amína agenty KGB.

Afgánské „bratrské“ angažmá kritizuje mírně rozvleklý Talíř XI Máma Nina – kuchařka z Afgánistánu. Nina byla ševcová. Její muž dostal nabídku na práci v Afgánistánu, jako civilní zaměstnanec opravny letadel. Odlétá s Ninou Karpovnou, která se ocitá na legendární základě Bagrám. Na žádost velitele začíná vařit v kantýně. Ze surovin přivážených z SSSR. Ve válce se naučila rychle schovávat, nikomu nedůvěřovat a s nikým se nepřátelit. Vzpomíná na lstivé dušmany, ale i na tvrdou šikanu (dědovščtinu) v sovětské armádě. Vařit pro armádu se naučila rychle. Každý den musela být jedna pikantní, zahřívací polévka (rassolnik, šči nebo boršč). Zájem veliký býval o čerstvé saláty a zeleninu. Máma Nina vojákům nahrazovala matku. Snažila se přitom i o symbolická gesta. Rusové např. věřili, že komu bude v polévce plavat bobkový list, dostane dopis z domova. Nina proto těm, kteří na tom byli psychicky nejhůře, listy vavřínu tajně házela do talířů záměrně. Bagrámské válečné menu tvoří recepty na šči, telecí maso na houbách, ukrajinský boršč s chlebovým kvasem a na zrazy po rusku.[83]

Talíř XII První návrat Viktora Beljajeva otevírá úmrtí L. I. Brežněva. Spolu s ním upadají do zapomnění bohatýrské časy jeseterů a kaviáru. Záhy umírá Andropov, krátce na to i Černěnko.[84] Nastupuje Gorbačov a perestrojka ústící v rozpad Sovětského svazu (čehož Beljajev upřímně lituje). Předtím ovšem zažívá perestrojku v kremelské kuchyni. Celý Kreml musel přejít na dietu. S drahými hostinami byl konec. Na Gorbačovovu dietu přísně dohlížela jeho pyšně sebestředná žena Raisa Maximovna (jejíž roli při globálním tsunami vyvolané samodestrukcí SSSR historie možná jednou i prozradí). Gorbačov dostával hlavně ovesnou kaši a musel si neustále hlídat kalorie. Beljajev přiznává: „… s Raisou Maximovnou to kuchaři neměli lehké …“ (s. 265 anot. publ.). Proto také odmítl další nabídku stát se ličnikem. Glosuje, že jedinou slabost měl Gorbačov pro šampaňské, které však musel pít s limonádou.

Beljajev se za éry Gorbačova seznámil s jistým Vitalijem Alexejevičem, který vaříval i pro Stalina. Coby jeho ličnik. Stařík se stává Beljajevovým přítelem a mistrem. Vyzrazuje mu, že Stalin miloval slanečky. Naučil ho, že špatně kynoucímu těstu je nutno zazpívat: „… droždí jsou živé organismy a ty dokonale vycítí tvou náladu. Když budeš nervózní, vytuší to a nevzejdou. Existuje jen jediný způsob, jak droždí obelstít. Musíš mu zpívat“ (s. 269 anot. publ.). Což od té doby Beljajev praktikuje a zatím se mu nestalo, že by těsto nevykynulo. Vitalij Alexejevič vzpomíná, kterak vařil zahraničním delegacím. Rybáři Nixonovi vařil ruské polévky, včetně rybí. Puritánská Thatcherová si dokonce vyžádala nášup s jeho palačinkami (bliny). Vzpomíná ovšem i na drsný kartáč od Kosygina kvůli prý nehoráznému plýtvání. Asketa Kosygin si sám úplně vystačil s tvarohovým koláčem, pudinkem a pohankovou kaší. Jednou však kuchaře pověřil přípravou kulinářské zajímavosti pro americké kongresmany. Vitalij Alexejevič stvořil umělecké dílo. Předkrm jednohubky v podobě kostek domina. Přesně nakrájený sušený chléb, s vrstvou másla a přesným počtem teček z kaviáru. Kosygin zuřil. Kapitola neobsahuje (bohužel) žádné recepty a končí pasáží Za kuchyňskými dveřmi. Přičemž s tvrzením, že „Michal Gorbačov dělal, co mohl, aby SSSR zachránil …“ (s. 280 anot. publ.) každý souhlasit nemusí. Podle Szabłowského měl Gorbačov všechno myslet jen a jen dobře. Narážel však všude na odpůrce. Na tvrdé jádro komunistů, ovšem i na velikou část občanů SSSR, „kteří jeho kroky nechápali“ (s. 280 anot. publ.).[85] K jeho protivníkům měl náležet i Jelcin, kterého si „bezmocný“ Gorbačov sám vychoval.[86] K tomu dochází k havárii v Černobylu, o které měl být zlými spolupracovníky hodný Gorbačov mylně informován …[87]

Černobylu se věnuje dlouhatánský Talíř XIII Pohádkový les – kuchyně v Černobylu. Szabłowski zpovídá soucitné kuchařky z volyňského Varaše, které v radioaktivním Černobylu po havárii vařily. Byly povolány coby dobrovolnice postarat se o likvidátory. Z první skupiny kuchařek už mnohé nežijí a další jsou nemocné. Což je dáváno do souvislosti s havárií. Zpovídané vzpomínají na své začátky i na zpočátku utajovanou havárii. Nepřekvapivá točklika. O jídle se čtenář nedozvídá téměř nic. Až na závěrečné vitaminové meníčko: gruzínská polévka charčo, exotický salát, pařížský salát, jarní salát, a slovanská polévka.[88]

Talíř XIV Druhý návrat Viktora Beljajeva líčí návrat kremelského kuchaře se Sýrie (kde se baví i na archeologických vykopávkách). Odjíždí za éry Gorbačova a vrací se po dvou letech. Stává se ředitelem Kunceva, kde měl daču Stalin a Gorbačov tam postavil vilu. Dača zůstala v originálním zatuchlém stavu a stařičký bývalý Stalinův ochránce ondyno vystrašeně potkává Stalinova ducha. Svaz se rozpadá a začíná řádit Jelcin. O jídle ani slůvko. Menu absentuje.

Talíř XV Polina Ivanovna – guláš z divočáka neboli poslední večeře SSSR se již pokrmům, přesněji především pokrmu jednomu nevyhýbá. Ústředním je ovšem rozpad SSSR, u kterého kulinářsky asistovala jedna z nejživotnějších postav celé knihy, Polina Ivanovna. Rezolutně tvrdí: „Měla jsem je jednoho po druhém otrávit. Dát jim do guláše arzenik. Nebo jed do klobásy nebo do čehokoliv. Nikdo odtamtud neměl vyváznout živý“ (s. 323 anot. publ.). Pokračuje: „Všechno špatné, co se přihodilo v mém životě, a vůbec ve světě, začalo toho dne, 8. prosince 1991 … Začal to opilec Jelcin. A ti dva lotři, kteří s ním podepsali tu hanebnou smlouvu. Jak mohli zmasakrovat Sovětský svaz, naši matku, naši vlast, naši živitelku? … Jaký ďábel do nich vstoupil?“ (dtto). Rázná Polina Ivanovna rekapituluje stranickou i kuchařskou kariéru. Včetně působení v sídle běloruského premiéra. Hlavně ale text líčí prostředí tajných stranických honů v Bělověžském pralese. Ohledně kterých kolují bujaré legendy (postřelený Chruščov či naopak kdosi postřelený Chruščovem, z auta vypadlý R. Castro, mizerná muška Ceauşesca, pokus o zastřelení lovem posedlého Brežněva vojáčkem opuštěným svou dívkou atp.). Jelcin prý jedl skromně, kaviár si nenabíral lžící, ale mazal si jen tenoulinkou vrstvu na chlebíčky. Dochází opět i na tragického Gorbačova, „který si uměl nanejvýš poplakat“ (s. 341 anot. publ.). Během poslední večeře SSSR byly servírovány uzeniny, saláty, sýry, trocha kaviáru, ryby, řízky a jako vrchol guláš z divočáka, uloveného ukrajinským premiérem.[89] „A oni nám příští den rozporcovali zemi jako toho kance. A to bylo vše“ (s. 343 anot. publ.).[90]

Antiputinovský Talíř XVI je pojmenován Spiridon Putin – kuchař ze sanatoria. K rodinným legendám V. V. Putina má náležet i ta, věnovaná vzteklému dědečku-kuchaři. Vzteklost jej měla provázet po celý život. Jeho vnuk Vladimír Vladimírovič se s ním měl setkat sice pouze párkrát v životě, „ale zapamatoval si, že to byl mistr svého oboru“ (s. 345 anot. publ.). Rád vaříval maso a ryby. Jiná legenda praví, že za carských dob měl v petrohradské Astorii kuchař Spiridon vařit i Rasputinovi. Kterému zachutnalo tak, že kuchaři věnoval zlatou minci. O Spiridonovi se měli Rusové dozvědět z jednoho rozhovoru, když Putin poprvé kandidoval v prezidentských volbách. Dědeček měl vařit u Lenina v Gorkách a poté na jedné Stalinově dače. Vůdcové SSSR mu měli plně důvěřovat. Na stará kolena měl kuchtit v sanatoriu moskevského stranického výboru v Iljinském. Rodina Spiridona byla krutě zdecimována Leningradskou blokádou. Szabłowski se kuchaře Spiridona Putina snažil vypátrat v Gorkém či Astorii. Neuspěl. Dospívá k závěru, že vyprávění je minimálně zčásti dezinformační ruskou propagandou. Spiridon měl po celý život asi vařit po sanatoriích, a to možná i pro vysoce postavené členy strany. Možná měl vypomáhat při recepcích anebo i na nějaké dače. „Příběh Spiridona Putina je asi nejlepší příklad toho, jak – skrze kuchyni – funguje ruská propaganda. Není důležité, jestli je příběh pravdivý, nebo ne. Důležité je, že mu lidi věří“ (s. 351 anot. publ.). Recepty v kapitole absentují. Pouze v závěru jsou letmo zmiňovány pokrmy, kterými měl Putin hostit např. Lukašenka. Kremelský kuchař Beljajev přitom připomíná, že vůdci často nejedí to, co je naservírováno na stole, „skutečné jídlo konzumují až po skončení oficiálních schůzek …“ (s. 352 anot. publ.). Beljajev prozrazuje, že Putin má být posedlý zmrzlinou – „ke každému dezertu na jeho stole se podává alespoň jeden kopeček“ (dtto).

Poněkud dlouhý a monotónně fádní Talíř XVII Čebureky – kuchyně krymských Tatarů zavádí mezi krymské Tatary, k jejichž typickým pokrmům náleží čebureky. Tatarské pirohy z mouky, soli a vody. S různými náplněmi. Jídlo je pro Tatary kvintesencí národní identity a stává se i nositelem kolektivní paměti. Rekapitulovány jsou deportace krymských Tatarů v historii, kdy si tito mohli sebou vzít často pouze korán a právě kulinářské recepty. Krymští Tataři tak na časy Ruska a SSSR vzpomínají daleko méně nostalgicky nežli jiní aktéři knihy. Ani čebureky se tehdy nesměly označovat jako čebureky, nýbrž se staly jižními pirožkami. Kapitolu završuje několik tatarských receptů: na čebureky, šorbu,[91] jantyk a na pokrm kobete.

Knihu finalizuje stručný Talíř XVIII Třetí návrat Viktora Beljajeva. Beljajev vzpomíná na práci v Kuncevu a návštěvu Jelcina, který jej přiměl po pěti letech k návratu do kremelské kuchyně. Stává se jejím šéfem. Podléhalo mu všechno a všichni, kromě ličniků (kteří spadali pod KGB). Vařil, přesněji šéfoval vaření i recepcím, pro Jelcina a následně pro Putina. Práce byla náročná a Viktor zkolaboval. Odešel z Kremlu a založil cateringovou firmu. Menu chybí.

Na konci Szabłowského netuctové knihy figuruje obsáhlá Bibliografie, rekapitulující prameny podle jednotlivých kapitol-talířů. Následována Poděkováním a Seznamem fotografií.[92]

P.S. (1) Bonus z Velké země reprezentuje text Transsibiřská magistrála aneb s pivem v ruce od Finského zálivu k Japonskému moři. Beer with Travel (BWT) jest značka pánů Jana Šamla a Vladimíra. Marouška. Pivních a punkrockových nadšenců a milců kolejové dopravy. Což jsou moc pěkné koníčky. V neposlední řadě pak hipsterských cestovatelů v kšiltovkách. Spolu vyrazili na pivko za polární kruh či stopem po Náhorním Karabachu a Arménii, do Černobylu i leckam jinam. Rozhodli se také projet trať nejlegendárnější z legendárních. Transsibiřskou magistrálu z Moskvy do Vladivostoku. S poznávacími zastávkami a startem v Petrohradu.

Zdaleka nejenom pivní zážitky BWT líčí stručně, v krátkých kapitolkách pojmenovaných: Vlaky, kšiltovky a lahváče, Tuhle cestu nemůžeme přežít, Správná cesta začíná na nádraží, Slané pivo, Švejk a selfíčka, Největší hajzlové této cesty, Rudé náměstíčko, nealko KHL a Sedm sester, S Kájou se kouřit nechodí, Tataři na skok mezi Tatary, Bejby agent, zombie a oškubanej vekslák, Všude šeď a zloděj lahváčů, Konečně ta pravá Transsibiřská, Je to Nekonečný, Jak jsme se v knihovně poctivě (v)zdělali, Zelený boršč, zběsilý maršrutky a nekonečný Bajkal, Cigára pro Sašu, Rozmlouváme s Leninem, Seznamka po Rusku, boxeři a říznutej líh, Vítá nás Vladivostok. Ruské San Francisco, Poslední ruská kocovina, Účet prosím. Závěr sympatického titulu, opatřeného i užitečnou červenou záložkou, telegraficky představuje Beer with Travel a přináší upoutávky na knihu, resp. portréty Machra & Manyho (přezdívky Vládi a Honzy) zformulované tuplovanou slavicí E. Farnou (se kterou Honza spolupracoval na dokumentu), dále Kazmou, Hanou Machalovou a Janem Vegy Táborským.

BWT píší čtivě, vtipně, bez všeho balastu a kudrlinek. Knížka svižně odsýpá a nenudí, tudíž vůbec nevadí, že na magickou Transsibiřskou magistrálu dochází až od (s. 99 anot. publ.), resp. puntičkářsky přesněji dokonce až od (s. 151 anot. publ.). Styl psaní v něčem připomene dalšího hustého cestovatele a blogera Ládika Větvičku. Do (geo)politických apod. úvah se však BWT pouštějí daleko méně. Což je jen a jen dobře. Snaží se přitom oprostit od předsudků, které nezatajují a zmiňují např. na (s. 17 anot. publ.). Nakonec s obyčejnými Rusy problémy BWT neměli nikde žádné. Potkali nemálo svérázných figurek. Nebyli vystaveni nikde žádné negativní ani nebezpečné situaci. Lidé byli přátelští a vlaky přesné. Pivko drahé (a všude Kozel a Krušovice), vodka a jídlo levné. Vcelku příznačné je, že prachmizernou a hysterickou obsluhu v restauraci naposledy zaznamenali v krušovické Šalandě na pražském hlavním nádraží těsně před odjezdem na letiště. Po celou cestu v Rusku následně již nikde.

Líčení příhod a dojmů z předlouhé pivní anabáze je doprovázeno vláčkařskými vsuvkami (Vláďovo nerdské okénko), věnovanými metru v Petrohradě, Moskvě, Kazani, Jekatěrinburgu. A řadou fotografií. O podrobný pivní deník (ani účet) ale nejde. Vypitá pivka nejsou často nikterak konkretizována ani hodnocena. Škoda. Uvedené platí i o pokrmech (i když o ně BWŤákům obvykle moc nešlo). Textu by rozhodně slušelo vyšperkování recepty (třebas na boršč) a hlavně podrobnějším hodnocením a charakteristikou vyžahnutých piv. O pivech se totiž čtenář mnoho nedozvídá. Vlastně nic. Maximálně je letmo zmíněna cena v přepočtu na CZK. BWT se snažili poznávat piva místní. Vytrvale je ovšem pronásledoval Kozel, podle mnoha Rusů naprosto typické ruské pivo. Nejvíce asi probíhal Žigulík (žigulovské), což má být druh piva, produkovaný několika pivovary. Vedle toho Baltika 7 či 9. BWT se neomezují na čepované, chlastají i spousty lahváčů a plechovek. Kořalka samozřejmě v Rusku chybět nemohla. Ani samozřejmě nechyběla. Vždyť přece: „Není ošklivých žen, je jen málo vodky“.

Darovaná publikace vdechnuta, nikoli pouhým rychločtením, na dva zátahy. Za Štědrovečerní odpoledne, resp. děsivě kosmopolitně rušný podvečer v domovské pivnici pod žižkovským vysílačem. Dotažena v již poklidnější podvečer tamtéž na Hod boží. Kniha přišla v pravý čas. Na denní tisk totiž síla a veškerá chuť již totálně chybí. Morální majáci jakožto sluníčkářští generálové (vylézající vždy až po bitvě) jsou samozvaní odborníci na všechno a hystericky útočí na zbraně. Emoce vyděračsky gradují. Prý je naprosto nutné odzbrojit všechny naše občany a zakázat veškeré zbraně. Pak prý bude bezpečněji … (Nepřekvapí, že nejzuřivěji na kvéry útočí kavárenští chciválkové). Zakážete nakonec i vidličky a jídelní nože? Batohy, krosny, tašky? Naprosto všude prý musí být přísné kontroly, tělesné prohlídky, kamery, detektory a rámy. Raději no comment! Brzy dochází i na rituální očišťování od negativní aury, obřadné vyhánění zla, šamanské bubínky, magická zaříkávání, povinné dekontaminace, věčné plameny, odlévání & vylévání čehosi … Raději no comment! Vyšinutá doba (A především vyšinutí lidé). Opravdu raději se zanořit do pivního cestopisu. Těžce nostalgicky vzpomínáme na pobyt v Leningradu a Moskvě. Stejně jako BWT i nám Leningrad připadal daleko hezčí a lidštější nežli obludná a odcizená gigantická Moskva. Zážitků jsme si tehdy přivezli hafo (na celý život). I pivních (Snad výhledově též humorně sepíšeme). A projet si Transsibiřskou magistrálu zůstává pořád naším skoro jediným cestovatelským velikým snem.

P.S. (2) Při referování o knihách, které jsme potkali samotným závěrem roku 2023 – roku, který jistý také básník JS smutně charakterizoval jako rok „úpadku hvězdné pěchoty u koryt“ – by neměly zůstat být opomenuty práce týkající se K. Konrada. Jedno (a možná nikoli jediné) nakladatelství – konkrétně míněno Orego M. Havlíčka – ukončilo činnost. Definitivně. K rozebrání zdarma byly desítky hodně pestře různorodých publikací. Několik (upřímně, ponejvíce z knižní piety) odnášíme. Zaujala především tenoulinká brožurka polyglota a chodící encyklopedie Míly Ransdorfa.[93] Ransdorf, M.: Čechem volbou. Říčany: Orego 1997. 63 s. ISBN 80-86117-00-6. S podtitulem Militantní racionalista Kurt Konrad. Ransdorfovským stylem s obrovským množstvím poznámek a odkazů pod čarou (jak máme i my tuze, tuze rádi) přibližuje nepříliš známou osobu a dílo K. Konrada. Levicového myslitele, novináře, literárního a divadelního kritika etc. Letmé zalistování vyprovokovalo obstarání titulu Konrad, K.: Svoboda a zbraně. Kapitoly z revolučních válek: Z literární pozůstalosti popraveného historika a publicisty. Praha: Naše vojsko 1949. 363 s. ISBN nemá. Nepříliš přehledný sborníček obsahuje nedatované práce z 30. let. Jednu z ústředních myšlenek tvoří teze: „Žádná moc na světě nemůže porazit lid, který bojuje za svou skutečnou svobodu a vzal věc této obrany plně do vlastních rukou: Žižkův Tábor a Želivského Praha, jakobínská Paříž a rudý Petrohrad“ (s. 64 anot. publ.). Možná se ke K. Konradovi někdy vrátíme podrobněji.

P.P.S. (1) Televizní působivě zemitá sága Kamenný řád z roku 1975 (režie A. Müller) podle románů V. Martínka, čítající šest epizod (Maryča, Karolína, Blažena, Tonek, Jotidom, Cyril), za prožití stále stojí. Silné a prosté příběhy, připomínající hodnoty selského stavu – tradice, autorita, pořádek, půda, práce a povinnosti. „Staré pořádky jsou dobré pořádky“, jak pevně věřila tvrdá a rázná vládkyně rodu paní Poštulková. Nevadí ani skromný rozpočet, kulisy a černobílý formát. Právě naopak. Ostravská televize dokázala, že šlo udělat i za málo peněz hodně muziky. Předlohu představuje románová trilogie Martínek, V.: Kamenný řád: Kniha první. Ostrava: Profil 1977. 291 s. ISBN nemá, Kamenný řád: Kniha druhá – Meze. Ostrava: Profil 1977. 270 s. ISBN 48-025-77 a Kamenný řád: Kniha třetí – Ožehlé žaluzie. Ostrava: Profil 1977. 321 s. ISBN nemá. Zmíněné romány Martínka vznikaly ve 40. letech 20. věku.

P.P.S. (2) Nemalou porci nostalgie naordinuje již kultovní filmový snímek z roku 1977 (Či 1978?). Patřící ke kinderstube. Napínavý thriller Kozoroh 1 (USA, 110-124 min., režie P. Hyams) o zfalšovaném přistání na Marsu. Pokud by autor těchto řádků pamětnicky vzpomínal na filmy, které v kině shlédl nejvícekrát, vyhrál by přesvědčivě muzikál Pomáda. Kozoroh 1 by asi bral stříbro nebo bronz (spolu s tehdy krutě mrazivými Kandidáty života a smrti: „Vezu maso, pro doktora Jacksona“). Celá řada filmů, která v mládí diváka silně zaujala, ba někdy i těžce poznamenala, po novém shlédnutí s odstupem několika dekád působí hodně zastarale a v mnohém tragikomicky směšně. Kozoroh 1 k nim ovšem nepatří. Vidět se dá i dnes a právě i dnes otevírá stále nové a nové otázky. Možná dnes ještě aktuálnější. V digitálním věku AI a všudypřítomných dezinformací & manipulací nejde věřit už ničemu (Byli tam anebo nebyli?)

P.P.S. (3) Autor recenzí vždy elitářsky povýšeně přehlížel přechvalované zahraniční seriálové megahity (I proto, že odmítá – z důvodů zcela zásadních – platit za další a další TV kanály). Snad s výjimkou Star Wars (leč samozřejmě bez korektně pokrokářsky zrůdně zprzněných posledních dílů). Po kouskách, postupně a za mnoho let, se únavně prokousal snad i všemi částmi Harryho Pottera a oslněn nikterak nebyl. Shlédnuto čistě ze studijních důvodů. Naše stará dobrá Dívka na koštěti byla dříve, byla původnější, laskavější i vtipnější. Ještě daleko, daleko horší hodnocení vystavuje sérii Pán prstenů. K uzoufání pořád a pořád fádně stejné a především nedívatelně nudné. Vydržet lze maximálně půlhodinku, z kina by bylo nutno odejít nejlépe hned na začátku. Tudíž i epizody ze všech stran vychvalované megasérie Hra o trůny kolem nás pouze letmo přelétávaly. Vyvolávaly ironický úšklebek – nějací draci, chodci … Očekávána byla analogie Války růží v kombinaci se zombíky a pohádkou Za humny je drak. Vše okořeněné brutalitou, tvrdým sexem a nebývale štědrým rozpočtem. Kolem Vánoc 2023 cvičně sjíždíme několik prvních epizod první série. Jsme lapeni. Nutno uznat, že atraktivita, profesionálnost, napětí ani překvapivé momenty nechybí. Skalní ultras Game of Thrones z nás možná nebudou, ovšem shlédnout všechny díly všech epizod (snad 78) se stává povinností.[94]

3. Pracovní materiál – tentokrát k tomu nejdůležitějšímu

Analýza pozičního investování – klíč k pochopení současné reality

Radim Valenčík

Úvodní poznámka – jak vznikl tento materiál

Ke konci roku 2023 se mně nabídla mimořádně příležitost zpracovat několik výstupů (článků či příspěvků na konferenci) na významná teoretická fóra k problematice pozičního investování. Rozhodl jsem se tuto příležitost využít a paralelně pracovat na pěti výstupech, z nichž čtyři jsou prestižní a je nutné je dodat v náležité kvalitě do konce února. V současné době jsou v pokročilém stádiu přípravy. Pomáhají mně kolegové, takže se patrně podaří vše zvládnout včas.

Jako nejobtížnější se ukázalo splnit dva následující požadavky:

- Vysvětlit, co je v našem přístupu nové a jak to souvisí s dosavadním vývojem teorie v dané oblasti (mikroekonomická analýza finančních trhů a teorie kooperativních her).

- Spojit začlenění do každého příspěvku výklad teoretického jádra dané problematiky, přitom původním způsobem, s prezentováním obsahově odlišných přesahů stávající teorie (tj. každý příspěvek musí obsahovat to, co je pro danou problematiku společným východiskem, ale musí to být vyloženo tak, aby se to obecné neopakovalo a aby to bylo podřízené hlavnímu vyústění, které je v každém příspěvku odlišné).

To mělo tři efekty, které jsem původně neočekával:

- V poznání dané problematiky jsme „poskočili“ o větší kus, došlo skutečně k výraznému a z hlediska praktické aplikace významnému posunu, a to zejména z hlediska propojení dílčích témat dané problematiky a obecnosti závěrů.

- Ukázalo se, že danou problematiku lze vyložit tak, aby byla srozumitelná každému, kdo umí trochu přemýšlet, a umožnila mu pochopit současnou dobu, tedy to, o co jde a co dělat. A nejen to. Zjistili jsme, že snaha srozumitelně a pro širší vyložit, o co jde, určitým způsobem „popohání“ rozpracování samotných teoretických fundamentů teoretických základů analýzy pozičního investování jako významného společenského fenoménu. Možnost popularizace tak není jen nějakým „vedlejším“ produktem rozvoje teorie, ale přináší i důležité podněty a koriguje směr bádání.

- V neposlední řadě se se podařilo identifikovat a lokalizovat – a to s velkou přesností – přesně ten moment, který při svém vývoji teorie kooperativních her „přehlédla“ a který vede k tomu, že nedokáže plně využívat potenciál sestávající se ze spojení stávajících teoretických nástrojů a kvalifikace odborníků, kteří se danou problematikou zabývají. (Uvědomuji si, že formulace tohoto třetího bodu popisujícího třetí efekt je poněkud „drzá“, ale postupně, v několika etapách návazně na postup výkladu, si ukážeme, že tomu tak skutečně je.)

Můj původní záměr, pokud jde o publikování některých výsledků v rámci seriálu k pěstování vize, byl vybrat ze zpracovaných příspěvků to nejdůležitější a nejsrozumitelnější, následně uveřejnit jako součást pěstování vize, tak jak jsem to dělal již dříve, viz např. díly seriálu k vizi 731-741 a 743. Pod vlivem výše uvedených tří efektů jsem se rozhodl postupovat jiným způsobem. Paralelně s dokončování příspěvků určených pro odborná fóra srozumitelně vyložit, o co jde. Jak jsem si již ověřil, má to i zpětný efekt – vede k odlehčení textů psaných pro odborná fóra a srozumitelnějšímu výkladu klíčových myšlenek, aniž by došlo k narušení standardní formy výkladu a zvyklostí v dané oblasti.

Konkrétní příklad: Velmi zjednodušeně, o co jde a co stávající teorie přehlíží

Ještě než stručně popíšu, co stávající teorie přehlíží, musím učinit úvodní poznámku:

Pohybujeme se v rovině značného zjednodušení. I ve stávající teorii lze nalézt přesahy směřující k tomu, co je nové v našem přístupu. Ale tyto přesahy nejsou „samonosné“, nestaly se systematicky rozpracovaným tématem.

Nyní již k tomu, co stávající teorie přehlíží:

Představme si, že máme dva subjekty (například dvě osoby, budeme je nazývat „hráči“), kteří mohou nějakou společnou akcí (vzájemnou kooperací) vytvořit něco navíc. Po odpočtu nákladů si pak mohou rozdělit nějaký čistý přebytek. Stávající teorie považuje všechny možnosti takové rozdělení, při kterém každý získá o něco víc, než měl, za přijatelné pro oba hráče. Následně pak hledá rozdělení, které by bylo co nejvíce přirození, co nejvíce spravedlivé, co nejvíce vyhovovalo některým dodatečným požadavkům. – Oproti tomu v našem přístupu upozorňujeme, že právě v důsledku fenoménu pozičního investování není každé rozdělení pro každého z hráčů (jedno z nich či oba) přijatelné.

Stávající teorie o tomto jevu ví. Byly napsány desítky významných pojednání publikovaných v nejprestižnějších časopisech od nejrenomovanějších teoretiků podložené rozsáhlým empirickým zkoumáním na téma ultimátních her, tj. her, kdy si hráči mohou rozdělit určitou peněžní sumu, jeden hráč rozdělení navrhuje, druhý buď souhlasí (a pak se podle návrhu prvního hráče o danou částku podělí), nebo nesouhlasí (a pak nikdo nedostane nic). Racionální hráč by měl, jak by se mohlo zdát, odsouhlasit i rozdělení 10:90 v jeho neprospěch (tj. navrhovatel by dostal 90 % dělené částky, ten, kdo musí rozdělení odsouhlasit, jen 10 %). Experimenty jednoznačně prokazují, že s takovým rozdělením ve velké většině případů druhý hráč nesouhlasí a dá přednost vlastní ztrátě před nepřiměřenou výhodou druhého. Toho si je zpravidla vědom i ten, kdo rozdělení navrhuje, a proto takové dělení většinou ani nenavrhne. Proč tomu tak je? – Pokuste se nejdříve, dříve než budete číst další text, dát odpověď sami.

Teorie to zpravidla vysvětluje nedostatečnou racionalitou hráčů, tak jako i v případě jakékoli společné akce, při které si hráči dělí čistý přebytek. Někdy se tento výsledek experimentů dokonce považuje za příklad „lidské iracionality“.

V našem přístupu ukazujeme a dokazujeme, že se nejedná o „nedokonalou racionalitu“, ale o plnou racionalitu hráčů reagující na fenomén pozičního investování, který stávající teorie dostatečně teoreticky neuchopila. Zapamatujme si tento moment.

Kde ustrnul Karel Marx

Ať je ten či onen myslitel jakkoli geniální, vždy má určité meze, které již nedokáže překročit. To platí i pro Karla Marxe, který geniální byl. A hodně. Došel v pochopení toho, jak se vyvíjí společnost, hodně daleko. Ale i on měl své meze. V několika směrech. Týká se to i toho, že přímo „programově“ a „učebnicově“ přehlédnul fenomén pozičního investování. Na tom by ještě nebylo nic špatného, od toho jsou další, kteří navázali na jeho dílo, aby tento fenomén odhalili. Jenže tento zásadní fenomén přehlédli i oni. Uvízli v pasti floskule zvané „vykořisťování“, jejíž obsah vycházející z Marxem kvalitně na svou dobu propracované teorie nadhodnoty, se postupně vypařil. Kdo nevěří, ať se zeptá kohokoli, kdo se hlásí k Marxovu teoretickému odkazu: „Co je to v současné době vykořisťování?“ (A ať požaduje nikoli jen uvedení nesourodých příkladů, ale přesnou definici; ostatně může ji dát i čtenář tohoto příspěvku a ukázat, že se mýlím…, pokud se mu ovšem takovou definici podaří dát.)

Ten, kdo zná Marxovo dílo, mě určitě dá zapravdu v následujícím tvrzení: Marx nepředpokládal, že vývoj zemí, v nichž je kapitalismus jako společenský systém nejrozvinutější, dospěje k tak hlubokému ekonomickému a institucionálnímu ÚPADKU (o ideovém či mravním nemluvě), k jakému došlo.

A pozor: Není to tím, že kapitalismus nebyl včas nahrazen pokrokovějším společenským systémem. Je to v důsledku logiky vývoje samotného kapitalismu. Dokonce ani Leninova teorie „zahnívajícího“ kapitalismu s takovým úpadkem, takovou degenerací, takovou morální a ideovou bídou nepočítala. – Co se to tedy stalo?

Moje odpověď:

Původní kapitalistický systém je založen na konkurenci rozšířeně se reprodukujících kapitálů v tržních podmínkách, kde hlavním trumfem těch, kteří vítězí, jsou inovace. Je to systém dynamický a bezohledný, současně však ekonomicky poměrně efektivní. K. Marx přepokládal, že vývoj tohoto systému si vynutí organizaci výroby založenou na zespolečenštění, mj. i proto, že volný čas přeměněný v rozvoj schopností člověka jako produktivní síly se stane dominantním výrobním faktorem.

Jenže po nastartování ekonomického rozvoje ve výše uvedeném směru vstoupilo do tohoto systému poziční investování, přeměna majetkové či příjmové výhody v pozici, ze které bylo možné diskriminovat druhé a získávat tím ještě větší majetkovou výhodu. Systém začal ztrácet efektivnost a začal zahnívat. Poziční investování spustilo další procesy, které zahnívání ještě více urychlují a dostávají vývoj civilizace do stavu osudového úskalí.

Pro názornost si můžeme nástup pozičního investování představit na příkladu popsaném v Neffových Sňatcích rozumu. Kapitalista Nedobyl (kterého skvěle zahrál komunista Vala) se snaží vítězit na trhu tak, že škudlí, jak se dá, nejen na svých produktech (domech) a dělnících, ale i na sobě. Následkem toho mu jeden z domů spadne, ale jeho konkurent Herzog se ho zastane. O něco později však právě Herzog, který již aktivně vstoupil do konkurence v oblasti pozičního investování (před podnikatelskou konkurencí dává přednost pěstování svého lobby na radnici), porazí v této konkurenci Nedobyla tím, že zařídí, aby radní odhlasovali přeměnu Bezovky z místa určeného k výstavbě (které patří Nedobylovi) na městský park, čímž Nedobylovi způsobí těžkou ekonomickou ztrátu.

Co Marx přehlédnul

V dílech 367-370 pěstování vize nazvaných Co Marx neznal a věděl, že nezná jsem vybral z jeho Kapitálu II (teorie oběhu) pasáže, ze kterých jednoznačně vyplývá, že Marx veškerou osobní spotřebu kapitalisty považoval za neproduktivní v tom smyslu, že nemá žádný vliv na jeho zisk. V jednom svém rukopisu Marx dokonce napsal: Pokud bychom považovali veškerou práci, kterou kapitalista platí, za produktivní, museli bychom za produktivní považovat i činnost toho zaměstnance, kterého si kapitalista najímá, aby mu tento za úhradu třel určitý delikátní úd na jeho těle. Marx se v tomto mýlil – veblenovská okázalá či demonstrativní spotřeba (včetně členství ve finančně obtížně dostupných klubech), oddělování se od většinové společnosti rezidenčním bydlením, růstem cen právních služeb tak, aby se v dostatečně kvalitě staly nedostupné většině obyvatelstva, ovládnutí medií selektivním financováním prostřednictvím reklam, podřízení akademické půdy selektivním sponzorováním, uzurpace inovací formou nepřekonatelné finanční bariéry při ochraně patentů apod. odstartovalo degeneraci systému, který se začal plně podřizovat strukturám založeným na pozičním investování a které v logice věci vyvolaly v život struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. Marx jako teoretik neselhal. V jeho době se fenomén pozičního investování ještě neprojevil tak, aby se mohl stát předmětem teoretického poznání. Selhali ti, kteří měli pokračovat v jeho díle.

Nejdůležitější posuny v rozpracování základů teorie pozičního investování

Problematice pozičního investování se věnuji již delší dobu. Při psaní několika výstupů (příspěvků na konference a článků do oborného tisku) se ve spolupráci s kolegy podařilo postoupit ve dvou následujících směrech:

1. U třech podstatných momentů teorie pozičního investování se ukázalo, že nejsou „jedním z možných případů“, ale případem, který nastává vždy. Navíc uvedené tří případy vytvářejí posloupnost reálných společenských dějů.

2. Je nejvyšší čas, aby teorie her obrátila pozornost na to, jak spolu jednotlivé hry souvisejí, a vytvořila nástroje, které ji umožňují analyzovat konglomeráty her odvíjejících se od výchozí situace, podobně jako současná fyzika (teorie elementárních částic) musí mít teoretickou oporu (v podobně standardní teorie) při analýze několikastupňové sekvence rozpadů a interakcí částic.

Základní pojmy teorie pozičního investování

Dříve, než se pustíme do další práce, dáme definici základních pojmů, které používáme a na nichž jsou založeny nástroje analýzy pozičního investování:

Poziční investování (investování do společenské pozice) je fenoménem, kdy jeden subjekt (pokud se na danou problematiku budeme dívat prizmatem teorie her – hráč) přeměňuje svoji majetkovou či příjmovou převahu v nástroje, podmínky či prostředky diskriminace druhého subjektu (hráče), přičemž tato diskriminace se týká možností nabývání, uchování a uplatnění jeho lidského kapitálu. Pojem „pozice“ zde chápeme v obecnějším smyslu, než v oblasti investování na finančních trzích při využívání efektů rozdílu mezi současnou a budoucí hodnotou aktiv.

Ekonomie produktivní spotřeby vychází z toho, že i osobní spotřeba či spotřeba domácností je určitou formou investování (do společenského či lidského kapitálu), tj. že spotřebitelé či domácnosti (případně i jinak sdružené větší či menší skupiny osob) mění svůj současný příjem v tvorbu a provozování velmi širokého spektra aktiv sestávajících se mj. i z lidského či společenského kapitálu, přitom tak, aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího příjmu. Mechanismus orientace ekonomických subjektů prostřednictvím užitku (maximalizace užitku) v daném případě plní jen rozhodovací, nikoli cílotvornou funkci. Při tomto pohledu na ekonomickou realitu dochází k neustálé přeměně některých peněžních výnosů v nepeněžní a naopak nepeněžních v peněžní. Tento přístup současně nabízí pohled na ekonomickou realitu jako na dlouhodobý reprodukční proces. Při použití i zdokonalování nástrojů teorie her pak výše uvedený pohled umožňuje považovat všechny kooperativní hry za hry s přenosným užitkem, resp. přenosnou výhrou.

Základní hra (z hlediska ekonomie produktivní spotřeby v podmínkách existence pozičního investování redukovaná pro jednoduchost na dva hráče) je založena na vztahu mezi dvěma subjekty (jednotlivci či různě velkými a různým způsobem spojenými skupinami osob), kteří jsou vlastníky investičních prostředků a investičních příležitostí (toho, co lze v peněžní i nepeněžní formě investovat, a toho, do čeho lze s určitým výnosem v podobě budoucích investičních prostředků investovat), kdy věřitel nabízí investiční prostředky a poptává investiční příležitosti, dlužník poptává investiční prostředky a nabízí investiční příležitosti. Za předpokladu individuální racionality hráčů je optimum v paretovském smyslu dosaženo, resp. předpoklad kolektivní racionality naplněn tehdy a právě tehdy, když se mezní výnos z poslední realizované investiční příležitosti obou hráčů rovná (věřitel svou poslední investiční příležitost realizuje z vlastních investičních prostředků, dlužník z prostředků věřitele).

Základní otázka (takto pojatého mikroekonomického modelu finančního trhu) zní, proč nejsou investiční příležitosti realizovány podle míry jejich výnosnosti bez ohledu na to, kdo je jejich vlastníkem, resp. co v daném případě brání dosažení paretovského optima, tj. jaké jsou dodatečné předpoklady toho, aby byl naplněn předpoklad kolektivní racionality.

Množina, funkce a linie neutrality pozičního investování vyjadřují skutečnost, že ne všechna rozdělení výplat jsou v podmínkách existence pozičního investování přijatelná pro oba hráče. V obecném případě tvoří přijatelná rozdělení množinu, pokud uvažujeme to, že každému přírůstku výplaty jednoho hráče musí odpovídat přírůstek výplaty druhého hráče, tak lze tuto množinu chápat jako funkci, případně z důvodu jednoduchosti výkladu linii. Jedná se o základní nástroj využitelný při analýze role pozičního investování.

Obecnost mikroekonomického modelu nabídky a poptávky

investičních prostředků a investičních příležitostí

Metodická poznámka:

Vzhledem k tomu, že grafické zobrazení situací, které budeme analyzovat, se některým zdá příliš složité (ačkoli by mělo sloužit k opaku, k lepšímu pochopení toho, o co jde), zařazuji ho až za článek, a to ještě s poznámkou, že příslušnou situaci lze velmi přesně popsat i analyticky, jak to v článku na konferenci děláme. Ale to už raději vůbec nedávám do této popularizace. Tím jsem přinucen vysvětlit podstatu problému co nejbanálněji. Snad se mně to podaří.

Podstata toho, o co jde:

Představme si situaci, že někdo má nějakou příležitost vydělat (poctivě) slušnou částku peněz, protože disponuje nějakou výnosnou investiční příležitostí. Ta může mít nejrůznější podobu:

- Získat vzdělání, mj. naučit se potřebný počet znaků, a stát se mandarínem.

- Prodělat úspěšnou operaci kolene a pokračovat v kariéře špičkového fotbalisty.

- Začít vyrábět zcela nový technologický prvek širokého užití, který vyvinul v garáži, ale který lze masově a s nízkými náklady vyrábět sériově.

- Začít těžit vzácný a drahý prvek z ložiska, které objevil.

A mohli bychom pokračovat... Všechny příklady jsou z toho, co se skutečně událo, v některých případech i opakovaně a v různých modifikacích.

U každého z příkladů je problém v tom, že ten, kdo má příslušnou vysoce výnosnou investiční příležitost, nemusí mít investiční prostředky k její realizaci. – Tak si je půjčí, okamžitě napadne každého z vás. Tím se dostáváme k podstatě problému. Jak rozpoznat situaci, ve které si oba takto mohou zvýšit svůj příjem a jak se o výsledek společné akce podělí?

K tomu jsme vyvinuli jednoduchý model, který ukazuje:

1. Podmínku optimálního využití investičních prostředků. – Tou je to, že výnos z poslední jednotky investované do poslední investiční příležitosti každého z hráčů musí být stejný.

2. To, o kolik se zvýší společný příjem hráčů. – To je suma rozdílů (s kladným znaménkem) mezi tím, co by každý z hráčů získal, pokud by realizoval jen ty investiční příležitosti, ke kterým má investiční prostředky (nemohl by si půjčit), a tím, kolik získá navíc, pokud si od hráče, který nemá dostatečně výnosné vlastní investiční příležitosti, půjčí z jeho investičních prostředků. Tj. od toho, co vynese investiční příležitost, na kterou si hráč půjčí, odečteme to, kolik by získal druhý hráč, pokud by peníze nepůjčil a realizoval vlastní, byť i méně výnosnou investiční příležitost.

Obrázek 1 Nabídka a poptávka investičních prostředků a investičních příležitostí

Na horizontální ose je současný příjem jednoho a druhého hráče.

Na vertikální ose budoucí příjem (v jednotkách mezního příjmu, resp. přírůstku příjmu).

Křivky (plná čára) znázorňují mezní budoucí příjem jednoho a druhého hráče z využití jeho investičních příležitostí.

Obrázek 2: Paretovské zlepšení (tj. oba hráči si mohou polepšit)

Šedá plocha je paretovské zlepšení (zvýšení společného příjmu) obou hráčů, o které se mohou podělit).

Ale jak se hráči podělí? To není tak jednoduchá záležitost a k tomu je nutný o něco složitější model, kterým se nyní nebudeme zatěžovat. Obecně to závisí na tom, jaká je cena investičních prostředků. Ta nemusí být dána výnosem z poslední jednotky investičních příležitostí v bodě optima, protože jeden z hráčů může mít silnější pozici. A už jsme u toho. Do této problematiky se promítá fenomén pozičního investování. To ale není to nejdůležitější, co v této části chceme říci. Otázka zní takto: Je to jen jeden z případů pozičního investování, nebo je to všeobecný případ, který je obsažen v každé situaci tohoto typu?

Tj. všude tam, kde jde o nabídku a poptávku investičních prostředků a investičních příležitostí, může vstoupit poziční investování, a všude tam, kam vstupuje poziční investování, jde o nabídku a poptávku investičních prostředků a investičních příležitostí.

Této otázce věnujeme samostatnou úvahu:

Existují dvě možnosti, jak interpretovat výše uvedený model z hlediska obecnosti:

1. Alternativa: Jedná se o jeden z možných případů vztahu, ve kterém se nacházejí dva hráči (potenciální účastníci společné akce), který předpokládá existenci finančního trhu a s tím spojených nástrojů investování jednoho z hráčů do využití investičních příležitostí druhého hráče. (Na první pohled se zdá, že je to přirozené stanovisko, kterému nelze nic vytknout, autoři ho také po delší dobu brali jako samozřejmé.)

2. Alternativa: Jedná se o všeobecný případ vztahu, ve kterém se nacházejí dva hráči (potenciální účastníci společné akce), přičemž neexistence finančního trhu a s tím spojených nástrojů investování jednoho z hráčů do využití investičních příležitostí druhého hráče je projevem je projevem nejen nevyvinutosti finančního trhu a jeho nástrojů v dané oblasti, ale také přítomnosti fenoménu pozičního investování, které brání rozvoji finančního trhu a jeho nástrojů v těch směrech, ve kterých by se tímto mohla zvýšit rovnosti při využití investičních příležitostí, kterými hráči disponují.

Ve prospěch první alternativy zdánlivě mluví to, že mezi hráči mohou existovat konflikty nejrůznějšího druhu, které s fungováním finančního trhu zprostředkujícího vzájemnou nabídku a poptávku investičních prostředků a investičních příležitostí nemá nic společného. Může se jednat o konflikty přerůstají až do podoby teroristických aktů či válečných aktů v celém jejich hybridním spektru.

Pokud se však podíváme na zdroje konfliktů, jsme schopni prakticky v každém konkrétním případě najít u jejich zrodu a následné eskalace nerovnost v přístupu k využívání investičních příležitostí, kterými hráči disponují, která je pozičním investováním vyvolána, uchována a zpravidla i vyhrocována. Ta má často původ nejen ve výchozích majetkových rozdílech (které hrají zásadní roli), ale i v rozdílech národních, etnických, náboženských apod. "Nedokonalosti" finančního trhu pak slouží nejen jako faktor, který brání plnému využití investičních příležitostí hráčů, kteří jsou obětí diskriminace vzniklé pozičním investování, podle míry jejich výnosnosti, ale také jako oblast, ve které poziční investování přináší zvyšující se výhody tomu, kdo má možnost specifické formy fenoménu pozičního investování využít. Averze, nenávist, konflikty apod. jsou následkem toho, že vztah nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí nefunguje přirozeně a že není omezován jen přirozenou a překonatelnou nevyvinutostí finančního trhu v dané oblasti, ale právě a konkrétně pozičním investováním.[95][1]

Poznámka na závěr:

Vůbec nejde o to ronit slzy nad tím, kam jsme se to dostali, ale jde o to dát konkrétní odpověď na otázku, jak se ze současné neradostné a nebezpečné situace dostat s co nejmenšími ztrátami. To podstatným způsobem závisí i na tom, jak přesně a kvalifikovaně pochopíme, o co jde, a především, kdo všechno to pochopí, jak ti, kteří to pochopí, to budou schopni sdělit tě, kteří to ještě nechápou. To je to, oč tu běží.

K tomu následující obrázek:

Obrázek 3

Na horizontální ose je současný příjem jednoho a druhého hráče.

Na vertikální ose budoucí příjem (v jednotkách mezního příjmu, resp. přírůstku příjmu).

Křivky (plná čára) znázorňují mezní budoucí příjem jednoho a druhého hráče z využití jeho investičních příležitostí.

Křivky (přerušovaná čára) znázorňují mezní budoucí příjem jednoho a druhého hráče z využití jeho investičních příležitostí posunuté pod vlivem pozičního investování.

Šipky znázorňují posun křivek.

Na obrázku je mj. vidět, jak se z věřitele stává dlužník a naopak.

K tomu podrobněji a názorně:

Pokud by každý hráč investoval jen do využití těch svých vlastních investičních příležitostí, které neovlivňují výnosnost investičních příležitostí druhého hráče, měly by tržní vztahy ve finanční oblasti tendenci vyvíjet se směrem k tomu, aby investiční příležitosti každého jednotlivce, každé firmy, každé skupiny osob, každé země apod. byly využívány podle míry jejich výhodnosti. Bylo by to totiž výhodné pro všechny, proto by se hledaly co nejvhodnější nástroje k identifikování investičních příležitostí hráčů, k jejich co nejpřesnějšímu ocenění, k vyvíjení úvěrových nástrojů apod. A to, i pokud jde o nástroje spojené s rozvojem, uchováním a uplatněním schopností člověka či využitím lidského, přírodního či již existujícího potenciálu zemí.

Bohužel tomu tak není. Lze investovat do silnější pozice jednoho z hráčů, kdy výsledkem je to, že jeden z hráčů nemá přístup k využití svých vlastních investičních příležitostí, resp. je mu bráněno ve využití jeho vlastních investičních příležitostí, a roste výnosnost investičních příležitostí druhého hráče, ovšem za cenu ztráty efektivnosti systému:

Kdysi:

- Nedobylovi zabránil Herzog investovat na jeho Bezovce tím, že využil své pozice na žižkovské radnici a přeměnil ji v park.

Dnes:

- Česká republika nemůže vyvážet investiční celky jako dřív (rafinerie, pivovary), ale ani zařízení pro jaderné elektrárny či obyčejné traktory, protože firmy, které by to mohly realizovat, nedostanou nezbytné úvěry. Dokonce ani nemůže vyrábět či pěstovat to, co by dokázala, ale musí dovážet to, co nepotřebuje či dokonce je škodlivé.

- Od začátku milénia dochází v EU (a samozřejmě i u nás) k rychlému úpadku vzdělání, aby v oblasti společenského uplatnění (v oblasti firem i institucí) nerozhodovalo, kdo co umí, ale to, kdo je kam dosazen a kdo je připuštěn k inside informacím.

Výsledky toho, kam až to došlo, nás dokážou překvapit každý den.

Quod licet Iovi, non licet bovi (Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi)

Otázka, na kterou je nutné odpovědět:

Je poziční investování jedním z hráčů do potlačení investičních příležitostí druhého hráče všeobecným mechanismem pozičního investování? (Nebo jen jedním z více či mnoha mechanismů, které mohou tuto roli sehrát?)

Odpověď na tuto otázku není samozřejmá. Proto nejdříve uvedu odpověď, kterou jsme dali poměrně nedávno:

Nejdříve se budeme věnovat jednomu z dílčích problémů: Je investování do potlačení či omezení investičních příležitostí jednoho hráče druhým s cílem zvýšit výnosnost vlastních příležitostí jen jeden z možných nebo jediný možný případ pozičního investování?

Odpověď na tuto otázku není triviální, protože většinou lze určitým způsobem reálné situace interpretovat jako omezení investičních příležitostí druhého za účelem zvýšit výnosnost vlastních investičních příležitostí. Tento efekt mají například všechny formy segregace založené přímo či nepřímo na majetkových rozdílech. Pokud by se jednalo jen o jednu z forem, mohly by nastat dva případy:

- Výše uvedená forma může mít různé dílčí alternativy.

- Vůči výše uvedené formě stojí doplňující alternativa a na formy pozičního investování lze nahlížet z pozice polarity dvou alternativ.

K odpovědi na výše položenou otázku je nutné provést ještě celou řadu vyhodnocení porovnání konceptů a modelů s empirickými údaji. Určitou významnou alternativou by mohly být situace související s konflikty ve společnosti, zejména těmi, v nichž každá strana dočasné zklidnění konfliktu považuje za vytvoření lepších výchozích pozic pro konflikt následující.

V předcházející části jsme dospěli k otázce:

Odpověď – zatím jen na úrovni, kterou je nutné ještě „doladit“:

Zatím, podle všech případů, které jsme prizmatem uveřejněným v předcházející části analyzovali, jsme zjistili následující:

1. Pokud se díváme na konkrétní alternativy vývoje velmi obecných situací na úrovni od osudu jednotlivce, tak i celých zemí, lze vždy rozeznat:

- Buď jsou vytvářeny podmínky pro to, aby byly využívány investiční příležitosti, kterými disponují jednotlivci, skupiny osob, firmy či země, podle míry jejich výnosnosti. Tj. pokud tyto subjekty nabízejí výnosnější investiční příležitosti, než ty, které jsou dosud využívány, hledají se finanční nástroje, jak je vyžít. Systém se vyvíjí dynamicky a roste v něm důvěra i solidarita. Vytváření rovných podmínek pro využití investičních příležitostí podle míry jejich výnosnosti znemožňuje poziční investování, snižuje jeho roli, vytlačuje jej z ekonomického systému.

- Nebo systém z hlediska rozšiřování možností pro využívání investičních příležitostí podle míry jejich výnosnosti stagnuje. Pak se oblast finančních vztahů stává primárním terčem pozičního investování (investuje se do asymetrie informací, segregace styků mezi lidmi v oblasti běžného života, selekce osob, které posuzují investiční příležitostí a rozhodují o jejich využívání), systém ztrácí ekonomickou efektivnost. Na primární poziční investování se napojují systematické formy diskriminace, které zpravidla „oživují duchy minulosti“, tj. to, co kdysi rozdělovalo společnost a umožňovalo výrazně diskriminace na bázi etnické, náboženské, jazykové, územní apod.

2. Z hlediska dlouhodobějšího vývoje:

- První případ otevírá prostor pro dynamický ekonomický růst a směřování k podmínkám, kdy plné využití investičních příležitostí daných od přírody ve specifické a neopakovatelné podobě každému jednotlivci je podmínkou plného využívání investičních příležitostí všech ostatních. Dochází k propojování ekonomické efektivnosti s kvalitou mezilidských vztahů.

- Ve druhém případě systém nutně spěje ke konfliktům, protože nejenže dochází ke stále větším ztrátám efektivnosti (které jsou patrné, zejména pokud existují pozorovatelné případy prvního typu), ale současně roste i odpor těch, kteří jsou pozičním investováním diskriminováni. Proto jsou ti, kteří možnosti pozičního investování využívají, nuceni stále více prostředků investovat do udržení pozic, což nadále prohlubuje vnitřní konflikty a snižuje efektivnost systému. Čím déle tato situace trvá, tím k větším deformacím v oblasti ekonomické efektivnosti, mezilidských vztahů i institucionální nadstavy dochází a tím se zvyšují ekonomické i lidské náklady na řešení konfliktu.

3. Jedním z největších ohrožení těch, kteří jsou ve druhém případě nositeli pozičního investování:

- Jsou systémy (na nejrůznější úrovni, tj. od vztahu mezi jednotlivci přes skupiny osob, firmy, instituce, země či dokonce skupiny zemí), které se přiblížily či mají možnost přiblížení se k situaci uvedené v prvním případu. Proto upadající systémy charakterizované ve druhém případě jsou expanzivní a agresivní, snaží se o jejich likvidaci.

- Jsou ti, kteří patří mezi nositele pozičního investování (nejen jako rozhodující subjekty, ale i jako vykonavatelé příslušných funkcí či služeb), ale uvědomují si, že systém směřuje k tragédii a snaží se o reformu. Proto jsou potenciální reformátoři (jakkoli spojení s upadajícím systémem) další obětí likvidační politiky.

K výše uvedenému:

Výše uvedené vyložíme přesněji a podrobněji po té, co předvedeme některé původní nástroje analýzy pozičního investování, jakými je funkce neutrality pozičního investování, modifikovaný koncept Nashova vyjednávacího problému apod. Kdo se chce něco dozvědět dřív, může se podívat zde (plné texty některých dosud uveřejněných článků):

Radim Valenčík, Petr Mach: LIDSKÝ KAPITÁL A POZIČNÍ INVESTOVÁNÍ, celé zde:

https://relik.vse.cz/2023/sbornik/cz/toc.html

Radim Valenčík: Positional investing and reforms in the socio-economic sphere on the example of the pension system in the Czech Republic, celé zde:

https://economics.cifra.science/en/archive/3-3-2023-november/10.23670/ECNMS.2023.3.3

Petr Mach, Jan Pokorný, Radim Valenčík: ANALYSIS TOOLS OF POSITIONAL INVESTMENTS AND THE ULTIMATUM GAME, celé zde:

https://www.scientific-publications.net/en/article/1002611/

(Ve vhodném místě série uveřejním rešerši všech dosud uveřejněných článků i dalších materiálů, včetně ohlasů na ně.)

Průběžný závěr:

Poziční investování působící v oblasti vztahu nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí je primární a všeobecnou formou odstartování vývoje, který nemá pokračování a který nutně končí konfliktem, kde nástroje pozičního investování přerůstají v silové prostředky:

1. Můžeme se utěšovat, že to tak nemusí být vždy, ale to nám nebude nic platné. Mnohem lepší je pochopit logiku vývoje a najít řešení, které je spojeno s nejmenšími náklady, resp. ztrátami.

2. V každé konkrétní situaci (kdykoli, všude a na jakékoli úrovni) lze s využitím stávajících nástrojů identifikovat:

- Zda jde (či do jaké míry jde) o první či druhý případ.

- Jak podpořit žádoucí tendence.

- Jaké jsou předpoklady (včetně subjektu a jeho spojenců) řešení problémů.

Stručná historie ideových reflexí průmyslové revoluce dle Ivo Budila a poziční investování

Úvodní poznámka:

Používám myšlenky Ivo Budila, které přednesl na našem online setkání k pěstování vize. Vzhledem k tomu, že se mohu dopouštět nepřesností při jeho interpretaci, doporučuji záznam jeho vystoupení, které lze celé shlédnout zde:

https://www.youtube.com/watch?v=gK89b4GpZgw&t=8s

(Stojí za to.)

A ještě něco. Původně jsem se chtěl vměstnat do jednoho dílu, ale v průběhu zpracování jsem narazil na další podstatný moment toho, o co jde, takže z toho tématu budou díly dva.

Podle I. Budila prodělalo lidstvo dvě tak velmi výrazné změny v oblasti technologií, že to otřáslo vnitřním uspořádáním společnosti a vedlo k proměnám celého společenského života. Byla to neolitická revoluce a průmyslová revoluce.

Vsuvka:

Tento pohled má své opodstatněný a přispívá k tomu, abychom pochopili podstatu změny, o kterou jde dnes, kdy se těžiště ekonomiky, podobně jako v době průmyslové revoluce, přesouvá do nově vznikajícího sektoru, který tvoří odvětví produktivních služeb (služeb zaměřených na nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu). Podobně jako průmysl vyrostl z řemesel (hutě, kovářství, tkalcovství apod.) spoutaných cechovními omezeními, tak i současná perspektiva předpokládá zásadní proměnu odvětví, jakými je vzdělání či péče o zdraví. Budoucí odvětví v této oblasti mají právě tak daleko (nebo ještě dál) k současné podobě, ze které vyrostou, jako kovářství ke strojírenství či hutnictví, jako tkalcovství k textilní výrobě. Jsou spoutána ještě většími pouty, než byla řemesla v rámci cechovní výroby, a nejsou podobně jako řemesla provázána v technologicky propojený komplex. Bez uvažování proměny, o kterou jde, jsme ve vleku setrvačných pohledů a nenacházíme východisko ze současných setrvačných trendů směřujících do slepé uličky.

Reflexe zásadní historické změny dle I. Budila s doplňky:

I. Budil říká, že jakmile byly odstartovány dynamické změny související s tím, že se průmyslová revoluce rozjela, objevily se i různé ideové reflexe této změny, které vytvořily základ ideových proudů, s nimiž se setkáváme v rozvinuté a aktualizované podobě v současnosti. Tyto reflexe lze rozlišit na reflexe „shora“ a „zdola“ podle toho, kdo je považován za subjekt, který je schopen na změny, které přináší průmyslová revoluce reagovat tak, aby se jejím důsledkům přizpůsobily společenské poměry.

V případě ideových reflexí „shora“ rozlišuje dva typy, které vytvářejí určitou polaritu:

- Ideovou reflexi, jejíž základ dal T. Malthus, která, byť zahalena do liberálního hávu, je orientována na prosazení tvrdého rozkastování společnosti a diktát rozhodující o osudech lidí i velkých skupin lidí (včetně národů) z pozice „elit“. Podle I. Budila má tato ideová reflexe pokračování až k W. Churchillovi. Z hlediska současného vývoje bych její dnešní vyústění viděl do Velkého resetu K. Schwaba.

- Ideovou reflexi, jejíž základ dal F. List, která je svým vyústěním přímo opačná, předpokládá zmírňování konfliktů mezi společenskými vrstvami odlišujícími se množstvím majetku, rovněž tak i konfliktů mezi státy či národy. Základem uspořádání světa mají být nezávislé a spolupracující národní státy a silná sociální politika v rámci nich orientovaná na rozvoj vzdělání a kultury. Tato reflexe našla pozitivní ohlas v USA u osobností jako byl B. Franklin či A. Hamilton, která umožnila vznik amerického ekonomického systému jako produktivního a meritokratického pojetí modernity a která vyústila v New Deal F. Roosvelta. K tomu bych dodal, že našla skvělé pokračování v díle W. Euckena, reformách L. Erharda v poválečném Německu, dnes již opuštěné koncepci sociálního státu ve druhé polovině 20. století v zemích západní a střední Evropy, teoretickou reflexi v díle J. Stiglitze a dalších.

V případě ideových reflexí „zdola“ uvádí I. Budil K. Marxe, který podle něj nenašel pokračovatele. Ten měl mnohem shovívavější vztah k F. Listovi než T. Malthusovi. K. Marx podle I. Budila vsadil na změnu společnosti „zdola“ prostřednictvím historické role proletariátu a vytvoření nových společenských vztahů na základě společenského vlastnictví. K národním státům měl nejen přezíravý vztah, ale předpokládal, že proletářskou revolucí vznikne internacionální systém propojený technologicky i institucionálně.

Za sebe bych dodal, že i pokud jde o pohled „zdola“, existoval (částečně, i když v defenzivě a hluboké ideové krizi existuje dodnes) alternativa vůči K. Marxovi v podobě reformního hnutí umírněného sociálně demokratického typu (za jednoho z jehož zakladatelů lze považovat K. Kautského), která předpokládá uchopení moci parlamentní cestou a provedení reforem v intencích F. Lista, ovšem dotažených až do podmínek plného zespolečenštění, pokud jde o vlastnictví hlavních výrobních prostředků.

Pohled prizmatem teorie pozičního investování:

Prizmatem teorie pozičního investování se na otázky nastolené v této části podívám v příštím pokračování. Zde upozorním jen na některé podstatné momenty:

- Všimněte si, že do alternativ a polarit (změna „zdola“ – „shora“, národní stát – globální celek, zmírňování rozdílů mezi vrstvami – rozkastování společnosti, liberální rétorika zastírající možnosti dané majetkovými poměry – důraz na solidaritu a sociální politiku, atd.) tematizovaných ve výše uvedeném pohledu nevstupuje identifikování role fenoménu pozičního investování.

- Přitom, a to je jeden z velmi důležitých výsledků stávajícího rozpracování této teorie, se jedná nejen o fenomén významný a dokonce všudypřítomný, ale hlavně: Všude tam, kde se nevytváří podmínky pro využívání investičních příležitostí, kterými disponují jednotlivé subjekty, podle míry jejich výnosnosti (tj. pro rovnost příležitostí pro rozvoj a uplatnění schopností každého člověka nezávisle na jeho majetkových poměrech), tam se otevírá prostor pro vstup pozičního investování, tam nutně vznikají diskriminace různého druhu (které mají původ v majetkových rozdílech, ale skrývají se pod pláštěm nejrůznějších „duchů minulosti“), které mají tendenci přerůstat v dramatické, tragické a obtížně řešitelné konflikty.

Stručná historie ideových reflexí průmyslové revoluce: Kde se stala chyba?

To nejdůležitější hned na začátku:

K eliminování důsledků majetkových nerovností, což je bezprostředně spojeno s omezením role pozičního investování, lze přistoupit (nebo zdálo by se, že lze přistoupit) dvěma cestami:

- Buď prostřednictvím přerozdělení (v rámci fiskálního systému nebo zestátněním některých firem).

- Nebo zpřístupněním finančních prostředků prostřednictvím vhodných, tržně konformních mechanismů, které vytvářejí rovnost příležitostí pro nabývání, uchování a uplatnění schopností (lidského kapitálu), nebo využití přírodního, lidského i technologického potenciálu země nezávisle na výchozích majetkových poměrech člověka, ekonomické síle země (či jiných startovních podmínkách, jako je např. míra začlenění do společenského či nadnárodního systému apod.).

Jedná se o cesty výrazně odlišné a v jistém smyslu (právě z hlediska role pozičního investování) i protichůdné.

Z hlediska toho, s čím přichází teorie pozičního investování, platí (ať se nám to líbí, nebo ne):

- Za prvé: Forma přerozdělování jen nejen omezena rozpočtovými možnostmi, ale i tím, že se stává snadnou obětí pozičního investování (o dotační politice snad ani nemusíme mluvit, současný antimotivační způsob financování vysokého školství spojený se státním financováním tzv. „neziskovek“, aby uplatnění našla i neuplatnitelná produkce některých fakult; státní firmy, které se mění v nástroje tunelování státu a zbídačování obyvatelstva – to jsou ty smutné konce spoléhání na tuto cestu).

- Za druhé a především: Pokud nejsou v oblasti finančních trhů aktivně, formou koncepční státní politiky, vytvářeny podmínky pro rozvoj a uplatnění člověka, stávají se tyto finanční trhy poměrně snadnou obětí pozičního investování, které následně zesiluje svoji roli v dané oblasti. Poziční investování postupně obrůstá takovými vazbami na segregaci a diskriminaci, že to následně fatálně vede ke konfliktům, cesta k jejichž řešení je velmi složitá.

Z toho ovšem vyplývá otázka jednak zásadního charakteru, jednak zajímavá, pokud jde o nalezení odpovědi na ni: Jak je možné, že všechny ideové reflexe průmyslové revoluce (která poprvé v dějinách vytvořila materiální podmínky pro plný rozvoj každého individua) jak fenomén pozičního investování, tak cestu vytváření rovných příležitostí pro individuální i společenský vzestup každého PŘEHLÉDLY?

Odpověď na otázku „přehlédnutí“ toho nejpodstatnějšího:

To přehlédnutí nebylo zase tak úplné. K. Marx a B. Engels považovali za hlavní orientaci směřování společnosti k tomu, aby byly vytvořeny podmínky, za kterých se svobodný rozvoj každého jednotlivce stává podmínkou svobodného rozvoje všech. Odpusťme jim to, že v tehdejší době nedokázali konkrétněji popsat, jak by to mohlo fungovat a jak se k této metě dostat.

Za to v tradici ideové reflexe T. Malthuse jsme svědky snahy zastírat podstatu toho, o co jde. Proto u něj a jeho pokračovatelů najdeme deklarování „svobody“ i obav o to, aby se společnost nedostala do konfliktu s možnostmi přírodního prostředí. Proč? Prostě proto, aby bylo „přehlédnuto“ to, že formální svobody lze velmi snadno omezit či úplně likvidovat i velmi primitivními formami pozičního investování. Teorie se ve velmi podstatné míře dostala pod pokličku kamuflování pozičního investování v jeho nejrůznějších formách a „rozostření“ pohledu na jeho všudypřítomnou existenci.

Hlavní problém – podle mého (mohou na to být různé názory) – spočívá v tom, že v tradici ideové reflexe založené F. Listem převládl pohled, který považoval přerozdělování v rámci fiskálního systému a dílčí znárodnění za všelék. Zcela atrofovalo vyvíjení konkrétní představy toho, jak vytvářet rovnost příležitostí nezávislou na výchozích poměrech (majetkových či konkrétně působících formách vyloučení) pro nabývání, uchování a uplatnění schopností a s tím související společenský vzestup nezávislý na dopadech pozičního investování.

Důsledky:

- Poziční investování ovládlo jak fiskální systém, tak i plně či částečně postátněné firmy, obojí se stalo z nástroje, který měl zmírňovat majetkovou nerovnost a její dopady, pravým opakem – přeměnilo se v nástroj eskalace majetkové nerovnosti a ovládání společnosti pozičním investováním.

- Ideová reflexe dynamického technologického vývoje v intencích F. Lista naprosto selhala, nebyla schopna zformulovat alternativu a udržet či oživit ideu sociálního státu spojenou s perspektivní vizí vývoje společnosti.[96]

Proč do toho pozitivně nevstoupila ideová reflexe v intencích K. Marxe?:

Přerozdělovací moc spojená s pozičním investováním se stala oporou mocných (papalášů) i v systémech založených na plném postátnění (zemích tzv. „socialistického tábora“) a reálnou ekonomickou základnou vzniku tzv. nové třídy. Tomu se přizpůsobil i hlavní proud oficiálního výkladu Marxovy a Leninovy ideové reflexe reality, takže v tom hlavním v jejich dílech se nejen nepokročilo, ale na to nejdůležitější (přírodně historické pojetí společenského vývoje a analýza reálně existujících výrobních vztahů i v postátněném systému) se zapomnělo. (Snahy E. Iljenkova, M. Djilase, G. Lukacse, R. Richty, V. Bosenka a několika dalších neměly šanci se v daných podmínkách prosadit.)

Východisko:

Místo přerozdělování rovnost příležitostí. Chce to však pochopit, o co jde. Vytváření předpokladů pro reálnou rovnost příležitostí k nabývání, uchování a uplatnění schopností každého a následně pro jeho společenský vzestup (říká se tomu též vertikální mobilita) je cestou, která umožňuje omezit dopad nejvíce excesivních forem pozičního investování a je cestou k tomu, aby se globální společnost dostala z krize tím nejméně bolestivým a nejméně nákladným způsobem.

Jak analyzovat obtížně řešitelné konflikty (příčiny vzniku, možnost řešení)?

Nejdříve trochu metodologie a analogie:

Když vyvíjíme příslušné nástroje, je vhodné odlišit model a koncept:

- Model lze chápat jako cíl, ke kterému spějeme. Zpravidla jej vyjadřujeme jednak nějakým algebraickým výrazem, resp. soustavou matematických výrazů (funkcí, rovnicí, soustavou rovnic, případně i matematickým popisem nějaké hry ve smyslu teorie her apod.) a současně i geometricky, přičemž geometrické vztahy (průběh funkcí, jejich dotyky či průsečíky, plochy apod. odpovídají algebraicky vyjádřeným vztahům). Obojí za definovaných podmínek odpovídá realitě. Vytvořit dobrý model je nesmírně náročné.

- Koncept je zobrazení reality na cestě k vytvoření modelu. Zpravidla nabývá některé parametry modelu postupně. Vyvíjí se na základě interakce s realitou. Koncept obsahuje názorné (grafické) zobrazení určitých vztahů či vlastností objektu, které nelze dostatečným způsobem kvantifikovat a ověřovat jejich algebraické parametry (či parametry z jiných matematických disciplín). Slouží k vytvoření určité představy, kterou lze konfrontovat s realitou, tj. reálným či duševním experimentem ověřit, zda realitě odpovídá či nikoli. Reálné a duševní experimenty mohou být i méně náročně a poskytují podněty pro zdokonalování modelu, případně i jeho zavržení.

Cesta od modelu ke konceptu bývá zpravidla vícestupňová. Některé vztahy se při zkoumání dané oblasti již dají vyjádřit matematicky, některé ještě ne.

Příkladem může být původní Thompsonův (pudingový) model (přesněji, dle naší terminologie koncept) atomu (sestávající se z „promíchaných“ protonů a elektronů v určitém prostoru se stejnou hustotou). Šlo o koncept, jehož adekvátnost bylo možné testovat. Ruthefordem byl vyvrácen a nahrazen „planetárním“ modelem, přesněji konceptem, z něhož se již rodil model, (tj. existuje jádro atomu, které je malé a je v něm koncentrována téměř veškerá hmota, kolem kladně nabitého jádra krouží elektrony podobně jako planety kolem Slunce). Už Bohr ukázal, že fyzikálně a matematicky není tento model v pořádku, mj. proto, že obíhající elektrony by musely permanentně vyzařovat elektromagnetické vlnění a ztrácet energii. Byl nutný vznik nové oblasti fyziky, kvantové fyziky, založené na výrazně nových teoretických principech. Na základě toho vznikl Schrödingerův model popisují nejen atom, ale obecně chování každé elementární částice prostřednictví vlnové funkce. Vývoj pak pokračoval směrem ke standardní teorii elementárních části, jejíž osudy jsou velmi vhodnou inspirací pro teorii her v její současné podobě, ale o tom někdy příště.

Teoretická a praktická východiska konceptu obtížně řešitelných konfliktů:

Připomeňme si a trochu doplňme:

1. Každý obtížně řešitelný konflikt primárně vzniká potlačováním investičních příležitostí toho, kdo je diskriminován prostřednictvím pozičního investování.

2. Potlačování investičních příležitostí formou pozičního investování má vždy dva dopady:

- Snižuje efektivnost systému (to lze vyjádřit posunem hranice dosažitelných výplat hráčů směrem k počátku souřadnic).

- Zvyšuje vzájemnou nedůvěru mezi hráči (to lze vyjádřit změnou sklonu linie neutrality pozičního investování).

3. Pokud včas nedojde ke korekcím (nejsou vytvořeny podmínky pro nabývání, uchování a uplatnění schopností těch, kteří jsou obětí pozičního investování), ale naopak dojde k tomu, že nositelé pozičního investování vytvoření těchto podmínek brání a ty, které již byly vytvořeny, likvidují (k tomu nemusí vždy dojít, ale dnes jsme toho u nás svědky v přímém přenosu), je odstartována eskalace konfliktu, kterou lze obtížně zastavit a prohlubující se konflikt lze obtížně řešit:

- Potlačení odporu si vyžaduje stále větší investice do pozičního investování, které se stává stále zřetelnějším a tudíž stále obtížněji udržitelné.

- Stále výrazněji klesá efektivnost systému.

- Stále více se prohlubuje nedůvěra a averze mezi těmi, kteří jsou nositeli pozičního investování, a těmi, kteří jsou jeho obětí.

Průběžná poznámka:

Mj. součástí tohoto důsledku jsou až tragikomické projevy „nenažranosti“ slouhů pozičního investování. Ti se domnívají, že se zvyšováním svých platů, odměn a podobnými trapnostmi kontrastujícími se snahou vyždímat z těch, kteří jsou postiženi pozičním investováním, jakýmikoli dostupnými prostředky co nejvíce, se sami uchrání před důsledky jak pozičního investování, tak i odporu „zdola“ proti němu. Má to dva pozitivní důsledky: Jednak tím fenomén pozičního investování zviditelňují, aby každému došlo, o co jde, jednak uvnitř vrstvy slouhů pozičního investování vyvolávají štěpení, iniciují a podporují nárůst počtu těch, kteří se dávají na reformní cestu a stávají se součástí hnutí odporu „zdola“.

4. Komplex her, který se hraje v situaci, která dosáhla bodu 3., se rozrůstá v několika směrech:

- „Oživování duchů minulosti“, buď ve snaze se na konfliktu přiživit, nebo jej překrýt.

- Zapojování vnějších účastníků na podporu některé ze zúčastněných stran.

- Apod.

Ještě jedna analogie na závěr:

Zde se nabízí ještě jedna analogie se současnou fyzikou. Srážka vysokoenergetických částic např. v CERN vyvolá výtrysky, ve kterých dochází k řetězci rozpadů a interakcí elementárních částic, z nich některé mají jepičí život. Podobně kooperativní hry přerůstající v konflikt spouštějí další hry. Pak je i z praktického hlediska nutné analyzovat celý tento „jet“ (výtrysk).

Výchozí model vzniku a řešení obtížně řešitelných konfliktů

Začneme tím nejjednodušším:

Prostřednictvím hranice dostupných možností rozdělení výplat a linie neutrality pozičního investování znázorníme (konceptem) obecný případě toho, co se odehrává.

Posud hranice dostupných možností rozdělení výplat:

Pojmový popis této situace je jednoduchý:

- Každému rozdělení výplat v případě řešení konfliktu odpovídá neprázdná množina výplat, ve které má každý z hráčů větší výplatu, než dříve, před tím, než se konflikt začal řešit(obrázek a1).

- Každému rozdělení výplat v případě neřešení konfliktu odpovídá neprázdná množina výplat, ve které má každý z hráčů větší výplatu, než došlo k pokračování konfliktu (obrázek a1).

Tady už se bez obrázků neobejdeme, tak budeme postupovat po malých krůčcích, které jsou srozumitelné každému:

Obrázek 4

x, y výplaty hráčů X,Y

Tučnou nepřerušovanou čarou je vyznačena původní hranice dostupných možností rozdělení výplat.

Tučnou přerušovanou čarou je vyznačena hranice dostupných možností rozdělení výplat po (dočasném či trvalém) řešení konfliktu.

x₀, y₀jedno z rozdělení výplat v původní situaci

x₁, y₀případ, kdy veškerý přínos z řešení konfliktu získal hráč X

x₀, y₁případ, kdy veškerý přínos z řešení konfliktu získal hráč Y

Tučnou nepřerušovanou čarou ohraničenou šipkami je vyznačena množiny výplat vztahující se k rozdělení (x₀, y₀), která vyhovuje předpokladu individuální racionality, kolektivní racionality a dosažitelnosti.

Stručně řečeno: V případě dočasného či trvalého řešení konfliktu si hráči mohou rozdělit více než ve výchozí situaci; k tomu dodejme:

- Jednak proto, že si vzájemně neškodí.

- Jednak proto, že může (ale nemusí) dojít k tomu, že jeden z hráčů využívá investiční prostředky druhého hráče k realizaci vlastních investičních příležitostí, z čehož mají oba hráči prospěch. (To je důležité zejména při přechodu od dočasného k trvalému řešení konfliktu.)

Obrázek 5

Platí to, co k předcházejícímu obrázku, s malými rozdíly:

Tučnou přerušovanou čarou je vyznačena hranice dostupných možností rozdělení výplat při pokračování (stupňování) konfliktu.

x₀, y₀jedno z rozdělení výplat v situaci pokračujícího konfliktu

x₁, y₀případ, kdy veškerý přínos při pokračování konfliktu získá hráč X

x₀, y₁případ, kdy veškerý přínos při pokračování konfliktu získal hráč Y

Tučnou nepřerušovanou čarou ohraničenou šipkami je vyznačena množina výplat vztahující se k rozdělení (x₀, y₀) v situaci pokračujícího se konfliktu, která vyhovuje předpokladu individuální racionality, kolektivní racionality a dosažitelnosti.

Stručně řečeno: V případě pokračování (stupňování) konfliktu si hráči mohou rozdělit méně než ve výchozí situaci; k tomu dodejme:

- Jednak proto, že si vzájemně škodí.

- Jednak proto, že se dále omezuje možnost jednoho z hráčů využívat investiční prostředky druhého hráče k realizaci vlastních investičních příležitostí, z čehož by měli oba hráči prospěch. (To je důležité, protože se jedná o půdu, ze které konflikt vyrůstá.)

Přicházíme k tomu nejdůležitějšímu: NEUTRALITA POZIČNÍHO INVESTOVÁNÍ:

Připomeňme si případ s dělením určité částky (ultimátní hru), kdy jeden navrhuje rozdělení, druhý buď souhlasí, nebo ne, v případě souhlasu se o částku rozdělí, v případě nesouhlasu nedostane nikdo nic. V určitém smyslu slova je tato hra obsažena při rozhodování hráčů v KAŽDÉ společné akci, jejímž výsledkem je přebytek nad náklady, který si mezi sebou mohou rozdělit. Dokonce je obsažena i v každé možnosti řešení konfliktu, protože tímto řešením také vzniká přebytek nad náklady, který si hráči mohou mezi sebou rozdělit.

Jakkoli výše uvedené tvrzení zní banálně, není teorií dostatečně respektováno. Stále se objevují recidivy vysvětlování „čisté“ ultimátní hry nedostatkem racionality hráčů, přitom odmítnutí hry (neochota jít do společné akce či neochota dohodnout se na řešení či zmírnění konfliktu) je obecným základem, který se následně obléká do konkrétních situaci. A původ této neochoty není v nedostatečné racionalitě hráčů, ale ve vyšší míře racionality, resp. v identifikování fenoménu pozičního investování (byť většinou jen podvědomém), který je rovněž všudypřítomný.

Z toho vyplývá následující: V množině výplat, které znamenají zlepšení oproti výchozímu stavu, pokud dojde ke kolektivní akci a následnému rozdělení výplat, rozlišíme ty prvky množiny, které jsou pro oba hráče přijatelné a které jsou pro některého z hráčů či oba hráče nepřijatelné. Tuto množinu výplat nazveme množinou neutrality pozičního investování, tj. množinou, jejímiž prvky jsou taková rozdělení, která neumožňují žádnému z hráčů zlepšit svoji pozici oproti výchozímu stavu. Pokud má tato množina podobu takového vztahu mezi výplatami dvou hráčů, při kterém přírůstek výplaty jednoho z hráčů musí být kompenzován jednoznačně daným přírůstkem výplaty druhého hráče, můžeme hovořit o funkci neutrality pozičního investování (y=N(x)) a jejím průběhu, viz následující obrázek:

Obrázek 6:

x, y výplaty hráčů

S množina dostupných výplat

y=N(x) funkce neutrality pozičního investování

E bod rovnováhy, resp. bod, který splňuje podmínku individuální racionality, kolektivní racionality, dosažitelnosti a neutrality pozičního investování

Ve zjednodušením případě (který je vhodný pro grafické vyjádření i při slovním popisu různých situací) lze hovořit o linii neutrality pozičního investování a jejím sklonu.

Vysvětlení vcházející z neutrality pozičního investování vychází z toho, že subjektivní ocenění výplaty jednotlivými hráči zahrnuje i uvážení možnosti využití výplaty k posílení jejich pozice (pozice vlastní i pozice druhého hráče).

Obrázek 7:

Dále budeme pracovat s tímto zjednodušeným tvarem.

Řešení kooperativní hry tohoto typu pak musí splňovat předpoklady dosažitelnosti, individuální racionality, kolektivní racionality a neutrality pozičního investování.

Poznámka:

Funkce, resp. linie neutrality pozičního investování se ukáže být podobně „silným“ nástrojem analýzy pozičního investování, jakým jsou indiferenční křivky při vyjádření preferencí spotřebitele. Umožňuje zviditelnit to, co bylo skryto, a obohacuje uvažování v dané oblasti o důležitý rozměr.

Problém odlišného vidění reality a jak jej vyjádřit

Jak jsme si uvedli, shodné vidění množiny, funkce či linie neutrality pozičního investování oběma hráči je příliš silný předpoklad. Souvisí totiž s tím, jak hráči vidí budoucnost, resp. další hry, a s tím, jak vnímají kontext her. Při řešení většiny praktických úloh nemůžeme spoléhat ani na to, že se najde nezávislý arbitr, který by byl schopen oběma hráčům prezentovat předpoklad neutrality pozičního investování v podobě přijatelné pro oba hráče. Teorie má však řadu možností, jak se s tímto problémem vypořádat.

Ukážeme si to na nejjednodušším případě, kdy si hráči dělí nějaký přírůstek příjmu (Δx, Δy) a hranice dosažitelných výplat je linií (na našem obrázku vyznačena tučnou linií se šipkami na obou koncích:

Obrázek 8:

y = N_x.x linie neutrality, jak ji vidí první hráč

y = N_y.x linie neutrality, jak ji vidí druhý hráč

Čtenář se může pokusit vyčíst z obrázku, zda je jedná o případ, který umožňuje dohodu, nebo o případ, kdy dohoda není možná a ke společné akci (případně – jak si ukážeme v jedné z interpretací – k řešení konfliktu) nedojde.

x_Nx < x_Nya současně y_Ny < x_Nx, tj. oba hráči požadují z hlediska toho, jak vidí linii neutrality, pro sebe menší výplatu, než je ochoten nabídnout druhý hráč. V daném případě existuje prostor pro dohodu.

Co je příčinou toho, že hráči vidí realitu odlišně?:

Z hlediska fenoménu pozičního investování vidí hráči realitu zpravidla odlišně. Důležité je co nejpřesněji identifikovat příčiny odlišného vidění reality. Obecně se může jednat o dva případy či jejich souběh:

- Příčinou odlišného vidění (vyhodnocení) je omezená (nedokonalá) racionalita hráčů.

- Příčinou odlišného vidění (vyhodnocení) je omezená (nedokonalá) informovanost hráčů.

Z několika důvodů je při rozpracování modelu vhodně začít jednodušším případem, kdy předpokládáme plnou (dokonalou) racionalitu hráčů, ale jejich omezenou (nedokonalou) informovanost:

- Vždy je metodologicky vhodnější předpokládat dokonalou racionalitu (což je jednodušší případ) a pak porovnáním s realitou identifikovat „biasy“ (tj. prvky jejího selhání).

- Zatímco dokonalé zpracování dostupných dat je nejen hypoteticky, ale i prakticky možné, plná znalost všeho (včetně budoucího vývoje) není ani hypoteticky představitelná (a je logicky rozporná).

- Různá informovanost je bezprostředně spojena s asymetrií informací, náklady na jejich získávání a s tím, že právě investování do vzniku asymetrie informací je jednou z významných forem pozičního investování (kterému dokáže racionální hráč za určitých podmínek čelit).

Výchozí koncept vzniku a řešení obtížně řešitelných konfliktů

Úvodní metodologická poznámka:

Tento díl v určitém smyslu slova jen opakuje to, co bylo řečeno v díle předcházejícím, ale:

- Za prvé: Dává velmi názornou představu o dvou odlišných situacích, tj. o situaci, kdy existuje prostor pro dohodu, a o situaci, kdy neexistuje prostor pro dohodu.

- Za druhé: Umožní nám na základě toho udělat významnou metodologickou poznámku.

Nepodceňujme význam role konceptů a modelů při tvorbě představ. Jedná se o jedno z nejvýznamnějších vyústění teorie her. Např. T. Schelling se orientoval jen na tato vyústění – a ta ve své době sehrála velmi významnou roli. Proto kultivace představ není jen něčím "vedlejším", ale spíše tím nejdůležitější.

Schémata odlišující dvě situace:

Body přijatelné pro hráče X (šedě vyznačená oblast AX):

Body přijatelné pro hráče Y (šedě vyznačená oblast AY):

Případ, kdy existuje oblast bodů přijatelná pro oba hráče (výše uvedené oblasti se přerývají): Existuje prostor pro dohodu:

Případ, kdy neexistuje oblast bodů přijatelná pro oba hráče (výše uvedené oblasti se nepřerývají): Neexistuje prostor pro dohodu, bíle vyznačená oblast je oblastí vznikající konfrontace:

Důležitá metodologická poznámka:

V realitě nejsou hranice mezi přijatelnými a nepřijatelnými body ostré, a to z několika důvodů:

- Každý z účastníků má jen přibližnou představu o tom, co je pro něj přijatelné a co ne, co musí odmítnout či proti čemu se musí vzbouřit, co ještě může připustit a co ne.

- Ve většině situací je hráč tvořen velkou skupinou osob, které mají zpravidla odlišný názor na to, co je ještě přijatelné a co již nikoli.

Obecně platí, že postupná procentuální změna výplat ve prospěch druhého hráče snižuje důvěru na straně hráče prvního, může vést k plné nedůvěře, animozitě a postupně až nenávisti, včetně nenávisti, která je tak intenzivně zakotvena, že se přenáší i mezigeneračně.

Technická úprava obrázků vyjadřujících množiny přijatelných a nepřijatelných rozdělení:

Aby bylo možné spojit koncept dopadu pozičního investování na efektivnost systému a koncept dopadu pozičního investování na důvěru, resp. animozitu mezi hráči upravíme koncepty z předcházejících dvou částí tak, aby korespondovaly s vyjádřením dopadů pozičního investování na efektivnost a současně i posuny, pokud se hráči dohodnou.

Případ existence prostoru pro dohodu a důsledků dohody hráčů:

Tmavší šedí je vyznačena původní oblasti přijatelných bodů, světlejší šedí její rozšíření. Šipky naznačují rozšíření původní oblasti.

Případ neexistence prostoru pro dohodu a důsledků dohody hráčů:

Tmavší šedí je vyznačeno rozšíření původní oblasti nepřijatelných bodů, bílá výseč je původní oblast oboustranně nepřijatelných bodů. Šipky naznačují rozšíření původní oblasti oboustranně nepřijatelných bodů.

Propojení konceptu dopadu pozičního investování na efektivnost systému a koncept dopadu pozičního investování na důvěru, resp. nedůvěru mezi hráči na příkladu ekonomických reforem dotýkajících se sociální oblasti:

Uvádíme tento konkrétnější případ, protože – jak si ukážeme – má interpretace obecného konceptu na případ obtížně řešitelných konfliktů určité odlišnosti. Tento případ byl již publikován ve vědeckém časopisu ekonomicko-matematického změření, který je online dostupný zde[97]:

https://economics.cifra.science/en/archive/3-3-2023-november/10.23670/ECNMS.2023.3.3

a) Případ spolupráce hráčů a růstu ochoty spolupracovat – produktivní reformy

- Pod hráčem X s výplatami x rozumíme ty, kteří nemají možnost pozičního investování a na které důsledky pozičního investování dopadají; pod hráčem Y s výplatami y rozumíme ty, kteří mají možnost pozičního investování a kteří důsledky pozičního investování využívají.

- Mezi těmi, kteří tvoří tyto dvě skupiny, není ostrá hranice, v některých případech mohou přecházet z jedné skupiny do druhé, což se projeví i změnou sklonu linií neutrality pozičního investování, tak jak ji vidí jednotliví účastníci hry.

Výchozí situace: x_Nx < x_Ny a současně y_Ny < x_Nx, tj. oba hráči požadují z hlediska toho, jak vidí linii neutrality, pro sebe menší výplatu, než je ochoten nabídnout druhý hráč. V daném případě existuje prostor pro dohodu:

1. Hráč X v nich vidí perspektivu zvýšení efektivnosti ekonomického systému a následně i možnost zvýšení vlastních výplat.

2. V tomto případě, i pokud jsou reformy spojeny s určitou restrikcí (což nemusí být vždy), ale obsahují současně i perspektivu zlepšení, realizaci reforem podporuje.

3. Pokud se očekávání alespoň částečně naplňují, má to dva pozitivní důsledky:

- Roste efektivnost ekonomického systému (případně roste jeho odolnost vůči zátěži, které je vystaven vnějšími podmínkami, což lze vyjádřit posunem hranice dosažitelného rozdělení výplat. To je v obrázku vyjádřeno šipkami a přerušovanou křivkou odlišující novou hranicí dosažitelného rozdělení výplat od původní.

- Mění se sklon linií neutrality pozičního investování ve smyslu rozšiřování prostoru pro dohodu.

b) Případ nespolupráce hráčů a růstu neochoty spolupracovat – neproduktivní reformy

Výchozí situace: x_Nx > x_Ny a současně y_Ny > x_Nx opačný případ než v situaci znázorněné obrázkem 5, tj. oba hráči požadují z hlediska toho, jak vidí linii neutrality, pro sebe větší výplatu, než je ochoten nabídnout druhý hráč. V daném případě neexistuje prostor pro dohodu:

1. Hráč X (tj. ti, kterým jsou reformy určeny) v nich vidí nebezpečí otevření ještě většího prostoru pro poziční investování.

2. V tomto případě realizaci reforem nepodporuje, resp. projevuje odpor vůči nim.

3. Pokud se negativní očekávání naplňují, má to dva negativní důsledky:

- Klesá efektivnost ekonomického systému (případně klesá jeho odolnost vůči zátěži, které je vystaven vnějšími podmínkami), což lze vyjádřit posunem hranice dosažitelného rozdělení výplat. To je v obrázku vyznačeno šipkami a přerušovanou křivkou odlišující novou hranicí dosažitelného rozdělení výplat od původní.

- Mění se sklon linií neutrality pozičního investování ve smyslu vzdalování se od prostoru pro dohodu.

Metodologická poznámka – setrvačnost konfliktů:

V přírodě i ve společnosti se setkáváme s procesy, které mají zajímavou vlastnost: Jsou setrvačné. Zpravidla mají i značný význam. Setrvačným společenským fenoménem je například inflace. Odhalení mechanismů, které fenoménu inflace propůjčují atribut setrvačnosti, je velmi důležité a proces jejich odhalování byl spojen s řadou významných objevů.

Koncept, který jsme uvedli, nejen umožňuje odlišit produktivní a neproduktivní reformy, ale rovně identifikovat velmi podstatné součásti mechanismů setrvačnosti vzniku a prohlubování konfliktů jak v dané oblasti, tak obecně. Později se této problematice budeme věnovat systematicky.

(Pokračování v dalším čísle)

[1] Zalistujme – Začtěme se – Zapřemýšlejme.

[2] V původní verzi měl namísto prvního titulu figurovat zcela jiný. Diskutabilní kniha Katasonov, V. J.: Stalinova ekonomika. Praha: Jan Buzek – Zakázané vzdělání 2022. 295 s. ISBN 978-80-907351-5-6. Její představení jsme (pro)zatím odložili. Jednak proto, že Katasonovova práce vyprovokovala k návratu k jedné z klasických knih, a to Stalin, J. V.: Ekonomické problémy socialismu v SSSR (česky např. Praha: Svoboda 1952. 92 s. ISBN nemá). Jejíž „nové čtení“ také vyžaduje jistý čas. Druhak? (Poctivě přiznejme, že možná především): 14. pokračování 3 x Z v původní verzi přinášelo seznámení s tituly v drtivé většině týkajícími se Ruska, resp. SSSR. Což je dnes pohyb na tenčím ledě. Nechceme zbytečně provokovat. Dodejme, že jistá obezřetnost byla na místě i v případě (neruského) titulu druhého, který se též nevyhýbá tématům značně citlivým, místy ba přímo tabuizovaným.

[3] Hauser, M. (ed.): Pražské jaro. Logika nového světa: Od reforem k revoluci. Praha: Filosofia 2022. 314 s. ISBN 978-80-7007-727-6.

[4] Pro finalizaci monografie Nové čtení Radovana Richty. S předmluvou R. Valenčíka. 1. elektronické vydání (pdf), resp. 2. upravené vydání. Praha: Institut české levice 2024. Cca 555 s. ISBN 978-80-908974-0-3 (pdf). Publikována bude do 6. 6. 2024, kdy si připomeneme 100 let narození velkého českého marxistického vizionáře.

[5] Namátku lze odkázat na Marathonovské recenze ještě před koncipováním rubriky 3 x Z. Třebas na kritickou rekapitulaci Několik titulů o ekonomii in Marathon, 143, 2017, roč. 21, č. 2, s. 9-21.

[6] V čemž nám – bohužel – připomíná TV dokument S kuchařem kolem světa. Který je snad občas ještě i dívatelný. Smířili jsme se s protivně potrhlým francouzským šéfkuchtíkem (prý sympaticky „krásný člověk plný lidskosti“), leč vytáčela nás totální absence jakéhokoli použitelného receptu. Vždy se jednalo pouze o klipové upoutávky na více či méně exotické pokrmy. F. Chesneau vždycky všechno v supernadšených superlativech vychválil, ale přesnou přípravu, ani všechny ingredience nikdy nesděloval. Možná něco bude v knižním vydání?

[7] „Pestrý jídelníček prospívá každému – lidem i ekonomikám. Chod státu, společnosti i našich životů do velké míry určuje ekonomika: hladina inflace, úrokové sazby, měnová politika a tak dále. Čím se však řídí samotné hospodářství a všechny jeho dimenze? Obyčejný člověk se často může cítit zavalen koncepty, čísly a ukazateli a někdy mu nezbývá než důvěřovat expertům. Odborníci jsou však také jenom lidé. A tak v návaznosti na politický vývoj posledních desetiletí možná došlo k nevyhnutelnému – světové ekonomiky se v současnosti převážně řídí dominantní ekonomickou doktrínou volného a neregulovaného trhu. Ale stejně jako člověku, i hospodářství jednotvárnost škodí“ (zadní přebal anot. publ.).

[8] Připomenout lze v těchto souvislostech knihu Klaus, V.: Velcí ekonomové jsou mou inspirací. Publikace č. 22/2015. Praha: Institut Václava Klause 2015. 184 s. ISBN 978-80-7542-005-3 (představenou in Marathon, 136, 2016, roč. 20, č. 2, s. 19-28).

[9] Srov. https://hajoonchang.net/.

[10] Neklame-li nás již notně ojetá paměť, tuto jsme před lety nedokázali dočíst. Snad zastrčeně čeká v některé z knihovniček. Liberální kritika kapitalismu volné hry tržních sil v mezích (neo)liberálního zákona … Recenze Changa označují jako „levicového“ ekonoma. Bez komentáře. Knihu, na které je nejzajímavější titulní obrázek, nenalézáme. Nepátráme však usilovně. Zmiňme ještě titul Chang, H.-J.: Kicking Away the Ladder: Development Strategy in Historical Perspective. London: Anthem Press, 2002. 196 s. ISBN 9781843310273.

[11] Mnohdy (a údajně jedině správně) psáno jako ichtylní. Termín je např. součástí zmrdozpytu.

[12] P.t. čtenáři omluva za neodolatelné puzení připsat poznámečku, že ve městě vydavatele možná ani žádného odborníka už nemají. Neboť všichni z onoho města jsou dnes v městě jiném. Z čehož všichni máme jen radost …

[13] Ve znamení česneku je formulováno i vstupní motto-návod: „Manul ččhangačchi (nakládaný česnek, Korea, recept mé matky). Paličky česneku naložené v sojové omáčce, rýžovém octu a cukru“ (s. 13 anot. publ.).

[14] Zajímavé je, že v celé knize nefiguruje termín globalizace. Této se věnuje titul Chang, H.-J.: Globalisation, Economic Development & the Role of the State. London: Zed Books 2002. 344 s. ISBN‎ 978-1842771433.

[15] V recenzované knize je uváděno vydání „London: Penguin Books 2015“ (s. 23 anot. publ.).

[16] Chang nezatajuje ani ekonomii marxistickou, která se měla utkávat „v boji na život a na smrt“ (s. 23-24 anot. publ.) s rakouskou školou ve 20. a 30. letech. Ke zmíněným sporům srov. Hospodářské dějiny a ekonomické teorie (vývoj-současnost-výhledy). Slaný: Melandrium 2007. 511 s. ISBN 978-80-86175-03-4 či Svébytní polští ekonomové M. Kalecki a O. R. Lange. Alternativy (časopis CSTS), 2021, roč. 5, č. 9, s. 99-158. ISSN nemá.

[17] Zmíněna je i „falešná“ tzv. Nobelova cena za ekonomii (s drtivou převahou amerických laureátů), nemající pranic společného s původním testamentem A. B. Nobela – srov. úvahu Quo vadis, „nobelovské“ ocenění za ekonomické vědy? Politická ekonomie, 2021, roč. 69, č. 4, s. 479-504. ISSN 0032-3233.

[18] V inkriminovaném brněnském překladu knihy je uváděn Changův © s rokem 2022 a na předposlední straně přebalu u originálu práce Stravitelná ekonomie též figuruje rok 2022. Vývoj hospodářsko-politický ani nové trendy ekonomie v 21. století však recenzovaný titul (příliš či dokonce vůbec) nereflektuje. Až na boj s počasím v kapitole 14 ... Nové trendy ekonomické vědy (a jejich odraz v učebnicové literatuře) lze nalézt v podkladech dostupných např. v rubrice Prezentace ke kurzu Management výzkumu a vývoje na https://nb.vse.cz/~sirucek/.

[19] Argumentovat je ovšem možné, že keynesiánství je pouze speciálním případem obecnější neoklasiky. Což konec konců nepopírají ani mnozí významní (neo)keynesiánci hlavních proudů ekonomické vědy.

[20] V těchto souvislostech je možné připomenout dobovou kritiku trendů tzv. alternativní sociologie, včetně orientace na empirická šetření a „mikroanalýzu“ in Rychtařík, K.: Nečisté tóny na staré téma: Tenký led takzvané alternativní sociologie. Rudé právo, roč. 64, č. 29 (3. 2. 1983), s. 4. ISSN 0032-6569 (resp. zkrácená verze in Sociologický časopis, 2004, roč. 40, č. 5, s. 759-762. ISSN 0038-0288). Mnohé postřehy zůstávají platné i pro ekonomii 21. století s metodologií „těžby dat“, kdy teorie již údajně nemá být potřebná. K. Rychtařík píše, že „… druhá polovina šedesátých let ukázala, jak významné jsou teoretickometodologické předpoklady, z nichž sociologické poznání vyrůstá, a kam je možno dojít s koncepcí „čisté sociologie“ zbavené „ideologických předsudků““ (Rychtařík, 1983, s. 4, resp. 2004, s. 759). Pokračuje: „Pro mnohé z těch, kteří se v padesátých letech svou „revolučností“ nevešli do programu strany, se sociologie stala „lokálem vědeckého poznání“, kde empirickým výzkumem se každý oháněl jako tuplákem piva“ (dtto, resp. 2004, s. 759-760). „Z určitého hlediska bylo pro další vývoj marxisticko-leninské sociologie v posledním desetiletí asi nejdůležitější ukázat, jakým klamem a nesmyslem jsou ujištění toho typu, že „sběr empirického materiálu je veden bez předpojatých teoretických údajů“, že „fakty jsou zkoumány jako takové“, že „výzkum pracuje jen s nespornými materiály“, že „šetření bude realizováno v čisté podobě“, že „autoři nejsou zatíženi dříve získanými poznatky“ atd. ... Tak jako v žádném stadiu společenského poznání neexistuje „čistý tvar“ smyslového a logického, tak ani žádný empirický výzkum se neuskutečňuje „jen tak“, „naslepo“, „zcela objektivně“. Každý empirický výzkum pracuje s určitým pojmovým aparátem a je přímo nebo zprostředkovaně spojen s potřebami života společnosti. Proto je vždy svým způsobem ideologicky determinován, je nutně součástí určité „makroanalytické orientace“. My marxisté na tuto skutečnost upozorňujeme stále a zcela otevřeně. A nejen to. Uvědomujeme si, že máme-li získat hodnověrné, pravdivé údaje, musí každému výzkumu předcházet programově orientované teoretickometodologické uchopení zkoumaných otázek“ (dtto, resp. 2004, s. 760). Pro úplnost dodejme, že zmíněný Rychtaříkův článek reprezentuje kritiku sborníku Flek, M. (ed.): Metodologické problémy společenskovědního výzkumu budoucnosti: Sborník statí. Praha: OKM Sportpropag 1983. 234 s. ISBN nemá. Publikace tohoto článku měla vést „k likvidaci Oddělení komplexního modelovaní Sportpropag Praha, kde v 70. a 80. letech působili Pavel Machonin, Miloš Zeman, Martin Potůček a řada dalších sociologů“ (Rychtařík, 2004, s. 759).

[21] Propojeni jsou mafiemi citačními, redakčními, grantovými apod. Inkasujícími nehorázně nemravné sumy za scientometricky vysoce ohodnocené výstupy, často přitom bezobsažné bláboly a neuvěřitelné banality, které ovšem naprosto přesně vyhovují pokynům, jak má vypadat údajně vědecký text. Sociolog P. Hampl ohledně takovýchto – v kontextu „selhání ekonomie jako disciplíny“ – trefně glosuje, že je „nečtou … ani maminky autorů“: „Ostatně to samé je vidět i na sociologii. Dokud dostává otázky od lidí zvenku a dokud se na ně pokouší najít takové odpovědi, které jsou použitelné a zároveň důvěryhodné, je to bádání zajímavé, vzrušující a snad i důležité, protože lidem umožňuje dívat se na svět jinak, všímat si jiných souvislostí a přijímat kompetentnější rozhodnutí. Jakmile tyto „zakázky“ zvenčí zmizí, disciplína se dostane do stavu, v němž sama generuje výzkumné otázky, sama si na ně odpovídá a jediným výstupem jsou publikace, které nečtou dokonce ani maminky autorů. Pokud nepočítáme záplavu citací, v nichž se uzavřená parta lidí cituje navzájem, aby mohla vykazovat body a přidělovat si granty. Obor se stává dokonale zbytečným …“ (Hampl, P.: Kreativita a poctivost: Kapitoly z buranské sociologie a volné úvahy. Olomouc: Naštvané matky 2019. 320 s. ISBN 978-80-906573-5-9, zde cit. s. 194-195).

[22] Srov. plačtivé stesky nad tím, že standardní ekonomie nevznikla na buddhistických základech in Schumacher, E. F.: Malé je milé, aneb jak by vypadala ekonomie, které by záleželo na lidech. Praha: Kořeny 2021. 231 s. ISBN 978-80-907974-1-3. Srov. též recenzi Lesk a bída kapitalistické udržitelnosti aneb Spasí svět snění o tom, že malé má být milé? Alternativy (časopis CSTS), 2022, roč. 6, č. 11, s. 85-117. ISSN nemá.

[23] Se žaludy se pojí motto žaludové kapitoly: „Totchori Muk (Korea). Korejský žaludový sulc s listovým salátem, okurkou a mrkví, podávaný s pikantním sojovým dresinkem“ (s. 35 anot. publ.).

[24] Okra jsou tobolky ibiškovce jedlého. Motto okrové kapitoly zní: „Kreolský Succotash (Severní Amerika; převzato z kuchařky Treme). Ragú na kreolský způsob s okrou, kukuřicí, fazolemi, rajčaty, pikantní klobásou a krevetami (anebo raky)“ (s. 46 anot. publ.).

[25] Motto: „Piňa Colada (Portorico). Rum, kokosové mléko a ananasová šťáva“ (s. 57 anot. publ.).

[26] Mottem je Changův návod na toust s ančovičkami a vejci. Vlastně téměř jediný s uvedením všech ingrediencí: „Toust s majonézou, míchanými vejci a solenými filety z ančoviček, posypaný mletým chilli“ (s. 69 anot. publ.).

[27] Motto: Gambas al Ajillo (Španělsko). Krevety s česnekem osmahnuté na rozpáleném oleji“ (s. 78 anot. publ.).

[28] Motto reprezentuje inspirace ohledně zapečených těstovin s lilkem (Itálie + Changova vlastní modifikace receptu na Timballo alle Melantane podle C. Rodenové): „Těstoviny penne, lilek a rajčatová omáčka (z rajčat, bazalky a česneku), zapečené se třemi druhy sýra (mozzarellou, ricottou a parmezánem)“ (s. 87 anot. publ.).

[29] „Dort s mrkví, kořením a ořechy“ (s. 99 anot. publ.).

[30] S hovězím mottem: „Chilli noc Carne (Mexiko). Dušené hovězí maso (nebo krůtí maso či masové náhražky) s rajčaty, chilli, fazolemi a čokoládou“ (s. 111 anot. publ.).

[31] Včetně motta: „Sendvič Elvis v podání rodiny Changových (USA). Opečený chléb s arašídovým máslem a plátky banánu, pokropený medem“ (s. 125 anot. publ.). Chang dodává, že může obsahovat i slaninu anebo želé.

[32] Žitné motto: „Makrela s rajčatovou salsou na žitném sucharu (vlastní recept). Žitný suchar s rajčatovou salsou (z nasekané petrželové natě, rajčat, oliv, chilli a s kapkou fermentované omáčky z ančoviček) obložený kousky grilovaných filetů z makrely“ (s. 151 anot. publ.).

[33] S mottem kuřecím – Changovým popisem grilovaného kuře na harise se zeleninou: „Kousky kuřecího masa, lilku, cukety a cibuli marinované v harise, olivovém oleji a soli a následně ogrilované“ (s. 161 anot. publ.).

[34] Srov. např. recenzi v minulém díle 3 x Z in Marathon, 185, 2024, roč. 28, č. 1, s. 2-23.

[35] Mottem je návod Changovy tchýně na korejské kimčchi z chilli: „Zelené chilli papričky naložené v mletém chilli, nasekaném česneku a mjolčchi čut (korejské fermentované omáčce z ančoviček)“ (s. 171 anot. publ.).

[36] Poněkud dále ohledně pečovatelských aktivit zachází filozof M. Hauser (in Manifest socialistického hnutí. Praha: Neklid 2023. 127 s. ISBN 978-80-908807-2-6). Sepsal pro 21. věk nový Manifest (Komunistický však nikoli) údajně „svou imaginací a emancipačním potenciálem“ přesahující Marxe & Engelse. S ústředním poselstvím a závěrečným heslem: „Pracující a pečující všech zemí, spojte se!“. Krizi levice má vyřešit spojení pracujících s novým prekariátem. Na práci a pracující (a na tvorbu skutečných hodnot) důraz kladen přitom není, nová „nepracující“ tzv. levice by měla reflektovat nová hlavní témata jako otázky feminismu, ekologické krize anebo vztah socialistického hnutí k národním a etnickým kulturám. Nechybí návrhy na přijetí „zcela otevřeného chápání ženské a mužské identity“. V duchu např. https://echo24.cz/a/H3gML/zpravy-svet-v-berline-stovky-psich-lidi-vylo-na-mesic? Děkuji, nechci! Vábná idea s vůdčím postavením imperativu péče? Všichni budeme pečovat, a kdo bude pracovat? Roboti, AI? (Vlastnění kým?). Anebo dezoláti? P.S. P.t. čtenářstvo nechť promine (ne)mírně znevažující tón, ale takovéto tzv. antikapitalistické spektákly musí opravdu světovému kapitálu, kapitalistům a kapitalismu nahánět hrůzu přímo panickou … (Anebo se chechtají, až se za panděra popadají?). Vybavuje se nám scéna z Černých baronů (Či Tankového praporu?). Lampasák přijde v noci na přepadovou kontrolu. V pořádku není nic, všichni ožralí, v šatlavě se šu… Smutně prohodí: „Imperialista by měl radost …“.

[37] Proto i brazilské vstupní limetkové motto: „Caipirinha / Caipiroska (Brazílie). Cachaça / vodka s limetkovou šťávou a cukrem“ (s. 185 anot. publ.).

[38] S mottem: „Ďas mořský ve vývaru ze škeblí s karí (vlastní recept). Ďas mořský (nebo jakákoli jiná ryba s tužším bílým masem) podávaný ve vývaru ze škeblí s karí“ (s. 196 anot. publ.).

[39] V podobě motta-receptu: „Jahody rozmačkané v mléce doslazené kondenzovaným mlékem“ (s. 208 anot. publ.). Přislazené jahody s mlékem konzumuje autor recenze od dětství. Nikdy přitom netušil, že jde o recept …

[40] Čokoládové motto: „Ferdinandiny brownies (od mé norské známé Fernandy Reinertové), Vůbec nejvláčnější brownies z cukru, mouky, vajec, prášku do pečiva a ze spousty kakaa“ (s. 216 anot. publ.). Jak tyto udělat se ani tady nedozvídáme. Jakoby někdo napsal: „Nejlepší guláš Vency Vocáska. Z masa, papriky a spousty cibule …“.

[41] Odevšad slýcháváme, že trpíme předsudky namátkou vůči cizincům a obecně vůči jinakým. A to prý jen proto, že je blíže neznáme. Až je prý blíže poznáme, budeme všichni šťastni a nesmírně obohaceni jinakostí. Hezká (hyper)liberální pokrokářská mytologie. Co si ale počít s tím, že čím dál blíže cizí a jinaké opravdu poznáváme, tím více zjišťujeme, že nás opravdu, ale opravdu vůbec ničím neobohacují? Naopak nás ohrožují. Ohrožují nás i náš způsob života. Proč se mají přizpůsobovat jen ti normální, slušní a pracující? Co je vydáváno za předsudek, bývá často zkušenost. A racionální sebeobrana. Jen iracionální sluníčkář sáhne podruhé na rozpálená kamna …

[42] Vlastnických otázek se v kontextu korporací dotkne kapitola 15. Včetně návrhů cudně kosmetických úprav a jistého omezení moci (drobných) akcionářů. Samotný termín vlastnictví však ani tady použit není.

[43] Na kterou dneska věří kdo? Ale ano. Mnozí věří i v daleko, daleko větší hlouposti a mnohem nebezpečnější nesmysly (v čele s libtardím náboženstvím boje s počasím, které ovšem s kapitalismem a jeho všeobecnou krizí neoddělitelně souvisí). Lidská hloupost je totiž nekonečnější nežli nekonečný vesmír. Když někdo nadává na aktuální poměry (včetně opravdu pouze namátkou na zlodějské láce v krámech i hospodách), stačí se jej optat, zda vůbec volil. Případně, koho. V naprosto drtivé většině případů lze glosovat: „Tak se nediv, resp. máš co si chtěl!“. I když je nám cíleně vtloukáno do hlavy, že pravo-levé politické spektrum už údajně dávno neexistuje, stále platí stará pravda: „Když bohatec volí levici, je výstředník. Pokud chuďas volí pravici, je idiot“. Howgh!

[44] Kotleta, F.: Série Spad – Spad. Praha: Epocha 2016. 320 s. ISBN 978-80-7557-035-2, Poločas rozpadu. Praha: Epocha 2017. 304 s. ISBN 978-80-7557-067-3, Rázová vlna. Praha: Epocha 2017. 304 s. ISBN 978-80-7557-096-3, Řetězová reakce. Praha: Epocha 2018. 304 s. ISB 978-80-7557-167-0. Oslavně představena in 3 x Z aneb knižní okénko 5. Marathon, 163, 2020, roč. 24, č. 3, s. 18-37. ISSN 1211-8591. Vivat plk. David Michálek!

[45] Kotleta, F.: Poutník z Mohameda – Alláhův hněv. Praha: Epocha 2019. 544 s. ISBN 978-80-7557-181-6. Zmíněn a chválen in 3 x Z aneb knižní okénko 7. Marathon, 172, 2021, roč. 25, č. 6, s. 21-40. ISSN 1211-8591.

[46] Včetně rýpání do namachrovaného redakčního fotografa, připomínajícího hrdinu seriálu Volha. Třesu, třesu …

[47] „Dopravák si odplivl ... „Jo jasný, Havlův papaláš to tak vyřeší“, odplivl si znovu“ (s. 218-219 anot. publ.).

[48] Hledání souřadnic nacistického pokladu (či zbraní) trošinku připomene 27. a 28. díl legendy o mjr. Zemanovi.

[49] K atmosféře mají přispívat čísla stránek vytištěná něčím, co má (post)moderně evokovat švabach.

[50] Srov. povídání (i o Sudetech) se spisovatelem L. Kyšou nazvané Asi jsem nikdy nevyrostl in Magazín Dnes + TV (týdenní barevná příloha Mladá fronta Dnes), 25. 1. 2024, roč. 31, č. 4, s. 28-33. ISSN 1210-1168.

[51] Kotleta, F.: Rázová vlna. Praha: Epocha 2017. 304 s. ISBN 978-80-7557-096-3.

[52] Dtto.

[53] I když u ústřední – zpočátku vesměs nehrdinské – postavy neárijce DL probleskují náznaky (černo)černého humoru, který by si ovšem každý dovolit nemohl … Snad jen Herr Oberst, ve skutečnosti Standartenführer …

[54] Což má ovšem platit i v obráceném gardu: „Protože Polák je pro Rusa vždycky trochu hádanka: jsme zdánlivě podobní, a přesto stejné věci nazýváme a chápeme úplně jinak“ (s. 19 anot. publ.). Poláci mají být Rusy „považováni za lstivé a nespolehlivé – dokonce až za proradné a schopné prodat i vlastní babičku. Nevraživost je v tomto případě vzájemná, Polky jsou na druhé straně považovány za krásné“ (Robertsová, E.: Xenofobův národnostní průvodce: Rusové. Praha: Sagitta 1995. 65 s. ISBN 80-901561-8-5, cit. s. 8).

[55] „Třeba už dnes v Kremlu pracuje kuchař, který mu do polévky přidává pár kapek jedu. Doufám, že jednou budu mít příležitost zeptat se ho na recept na takovou polévku“ (s. 11-12 anot. publ.).

[56] „… typicky ruským žánrem je tzv. „smích skrze slzy“ …“ (Robertsová, E.: Xenofobův národnostní průvodce: Rusové. Praha: Sagitta 1995. 65 s. ISBN 80-901561-8-5, cit. s. 30).

[57] Předkládaná meníčka překvapivě nejsou nijak přepychově opulentní. Třebas 9. září 1907 carská rodina mohla posnídat kroupovou polévku, bramborové placky, pomazánku z lososa, rostbíf, řízky z kuřecích prsou, hrušky v sherry a koláč s brusinkami. 28. května 1915 měla mít na oběd rybí polévku, candáta, pečínku, zeleninový salát a vanilkový krém. Při večeři hrály hlavní roli moučníky. Upřesněme, že car Mikuláš II. snídával v jednu odpoledne, v pět odpoledne se rodina scházela na čaj, oběd byl podáván kolem dvacáté hodiny a večeře často hluboko po půlnoci. Car i carevna byli posedlí váhou a často z bohaté tabule uzobli jen vejce a trošinku zeleniny.

[58] Maso hrdliččí lze v případě nedostatku hrdliček eventuálně nahradit masem křepelčím.

[59] Bibliografie přiznává, že má jít o účelově-kompilační mix „vyprávění tří osob …“ (s. 387 anot. publ.).

[60] O neděli 21. 1. 2024 od smrti Lenina uplynulo 100 let (tehdy to bylo pondělí). Sdělovadla si smlsla. Urážky a házení exkrementů „Dobra“ překvapivé nikterak není, zaráží však upocená neprofesionalita. Až trapně zoufalá. Namátkou u prý levicového (liberálního) autora … (Jmenovat nebudeme, ani negativní reklamu si nezaslouží). Nepřekvapil ani Reflex, 2024, č. 4. Přesněji ano, v negativním smyslu. Do očí doslova tluče řada věcných i faktografických chyb – AI by Lenina zpracovala mnohem lépe a bez těchto chyb (A zadarmo). Tomuto číslu (kdysi relativně zajímavého časopisu) vévodí rozhovor s Panem prezidentem. Nelze se nepodělit o trefný šleh M. Macka: „Nejčerstvější číslo časopisu Reflex mne opět vrátilo do mladých let, kdy se silně používala bolševická taktika „doplnění“. Některé filmy v televizi byly doprovázeny úvodem, který měl uvést na pravou bolševickou míru důvod jejich uvedení („nastavování zrcadla“ nešvarům prohnilé západní civilizace se tomu říkalo), většina knih pak byla doplněna často dlouhými doslovy, které vysvětlovaly čtenáři v rámci stranické linie, co tím či oním autor myslel, potažmo, co si o přečteném má myslet čtenář … V tom posledním čísle je dlouhý rozhovor … s Václavem Klausem, za nímž ihned následuje komentář Bohumila Pečinky s rudě vypíchnutými slovy „KLAUS SE POKOUŠÍ SMÍŘIT SVOU REFORMNÍ MINULOST A TAKTIZUJÍCÍ SOUČASNOST, ALE VYCHÁZÍ Z TOHO JAKO UŽITEČNÝ IDIOT, POTÁPĚJÍCÍ SVŮJ ODKAZ“. Zřejmě proto, aby si nechápavý čtenář odněkud z Karviné či odjinud nevyložil Klausova slova jinak, nesprávně, špatně. Takže, tentokrát z toho jako užitečný idiot vychází někdo úplně, ale úplně jiný …“ (https://viditelny-macek.cz/public/kapitola.phtml?kapitola=141716).

[61] Snad by Szabłowski ocenil rudý džouk: „Dotaz na rádio Jerevan: „Může být komunista paralytik?“. Odpověď rádia Jerevan: „Ano, ale musí být progresivní!““ (Nejedlý, J.: Anekdoty 2: Soudruzi. Brno: CPress 2018, s. 96. ISBN 978-80-264-2154-2).

[62] 1 sklenici pohanky nasyp do hrnce. Zalij dvěma sklenicemi vody. Přidej zeleninu (hrášek, mrkev, celer – i mražené) a vař do změknutí pohanky.

[63] „V Moskvě měl premiéru první sovětský pornografický film. Jak se jmenuje? Lenin bez čepice“ (Nejedlý, J.: Anekdoty 2: Soudruzi. Brno: CPress 2018, s. 46. ISBN 978-80-264-2154-2). V červené brožuře s vtipy o soudruzích v sekci Lenin & spol. ovšem chybí naprostá klasika – Lenin ve Finsku (Znalci znají, s kupkou sena a Trockým. Oblíbená to anekdota jednoho z již, bohužel, nežijících kmenových Pátečníků – neopakovatelného MH). P.S. Polskou variaci ovšem záhy objevujeme v modré brožuře, v sekci Komunismus: V Moskvě se měla uskutečnit slavnostní výstava sorel děl na téma Lenin. Komise exponáty prověřuje: „Všechna díla splnila náročná kritéria, jen nad jedním zůstala komise v rozpacích. Na velikém plátně se rozprostírala stará veliká postel se silnou duchnou, ze které vyčuhovaly dvoje nohy. Ženské a mužské. Obraz se jmenoval Lenin v Polsku. Komise si zavolala malíře a zahrnula ho zvídavými otázkami. Až nakonec se dostala k jádru věci. „Čí jsou ty ženské nohy?“ zahřměl předseda komise. „Naděždy Krupské“, odvětil malíř. „Čí jsou ty mužské?“. „Felixe Dzeržinského“. „A kde je Lenin?“ zeptal se překvapený předseda. „No přece v Polsku!“ odpověděl malíř“ (Anekdoty 1: Politici. Brno: CPress 2018, s. 84-85. ISBN 978-80-264-2153-5).

[64] Ačkoliv vlastně ano. Zpovídané sestřenice hladomor třicátých let přežily díky tomu, že jejich matky se staly kolchozními kuchařkami. Přežily na řepové polévce. Taktéž na lopuchu, březové kůře a všelijakých koříncích.

[65] Jeden z jeho podniků vedl jakási svérázný šprýmař Stepko, přírodou dole notně obdařený. Rád novým hostům servíroval specialitu podniku – „… položil na talíř svůj penis a zakryl ho zeleninou …“ (s. 99 anot. publ.).

[66] Vtip z modré brožury: „Stalin postrádá fajfku. Berija zatýká. Za chvíli volá Stalin, že fajfku už nalezl. Berija: „To je škoda, zatkli jsme už dvě stě lidí a všichni kromě jednoho se už ke krádeži přiznali“. „Kromě jednoho? Pokračujte ve výslechu!““ (Anekdoty 1: Politici. Brno: CPress 2018, s. 71. ISBN 978-80-264-2153-5).

[67] Ingredience: 1 kg jehněčího, suché bílé gruzínské víno, 2-3 cibule, kefír (1/2 litru na kilo masa) + koření. „Maso nakrájej na kousky, smíchej s nadrobno posekanou cibulí. Poté přilej víno tak, aby zakrylo maso. Nech několik hodin marinovat. Hodinu před pečením nalej na maso kefír a po půl hodině přidej, pepř, sůl a přísady podle chuti“ (s. 119 anot. publ.).

[68] Nejasná zůstává věta, resp. úvodní pramen v závěrečné Bibliografii této kapitoly: „Příběh Putinovy rodiny z období války a blokády reprodukuji podle vyprávění Vladimíra Putina (věřil jsem mu to na slovo), zveřejněného v jedněch ruských novinách …“ (s. 389 anot. publ.) v roce 2015. V kapitole však o V. V. Putinovi ani jeho rodině není ani slůvko. Uvedené se má pravděpodobně týkat až putinovského talíře (kapitoly) XVI.

[69] „Nastrouhej mrkev a vysuš ji na pánvi bez oleje. Spař ji jako normální čaj. Můžeš přidat špetku prášku z čagy, houby, která parazituje na břízách. V Polsku je považována za jedovatou, ale vojáci Rudé armády věřili, že dodává energii a pomáhá v boji proti parazitům. Mrkvovému čaji dodá lehce trpkou chuť. Nezapomeň však, že ho piješ na vlastní nebezpečí“ (s. 155 anot. publ.).

[70] Anekdota: „„Jak se máte, kolchozníci, lesní ptáci?“ zažertoval Nikita Sergejevič. „Dobře, dobře“, zažertovali kolchozníci“ (Nejedlý, J.: Anekdoty 2: Soudruzi. Brno: CPress 2018, s. 52. ISBN 978-80-264-2154-2).

[71] Suroviny: 250 g krocaního masa (mohou se vzít jen játra, jako pro Stalina), ½ kg kdoulí, sůl, kari, 100 ml pomerančové šťávy a 2 vlašské ořechy. Technologie: „Kdoule nakrájej na plátky, osmaž z obou stran na oleji, vyndej z pánve. Na stejném tuku osmaž krocaní maso, posol, posyp kari. Po 5 minutách přidej k masu kdoule, vše zalej pomerančovou šťávou, zamíchej a vař na středním plameni 6-7 minut. Před podáváním posyp nasekanými vlašskými ořechy“ (s. 165 anot. publ.).

[72] Odstartujme úvodní anekdotou sekce Ke hvězdám: „Krátce potom, co vypustili Sověti první raketu se psem do kosmu, začali v Albánii horečně připravovat vlastní vesmírný program. Zanedlouho poslali do Moskvy telegram: „Pošlete raketu, psa už máme““ (Nejedlý, J.: Anekdoty 2: Soudruzi. Brno: CPress 2018, s. 81. ISBN 978-80-264-2154-2).

[73] „Mrkev, zelné karbanátky, omelety. Zeleninové polévky: boršč, soljanku, zelňačku. A hodně nakládané zeleniny“ (s. 178 anot. publ.).

[74] Szabłowski vytahuje bulvární klípek (který však nemusí být ani moc zveličovaný): „Během pobytu na Krymu navštívil jistou mladou lékařku. Náhle se ozvalo klepání na dveře. Byla to jeho žena, které někdo přející donesl, kde najde svého muže. Gagarin vyskočil z druhého patra a rozbil si hlavu. Příští den přinesly sovětské noviny zprávu, že se hrdinný kosmonaut zranil, když zachraňoval tonoucí dítě“ (s. 186 anot. publ.).

[75] „Snědl tři obědy: zeleninovou polévku, paštiku a džus u černého rybízu. Další den si dal tradiční ruský boršč …“ (s. 187 anot. publ.).

[76] „Ta čest pak připadla Valeriji Bykovskému …“ (s. 187 anot. publ.). První osobou, která na oběžné dráze zvracela se stává Těreškovová. Bylo jí špatně z chleba. Po návratu na Zem se neukázněně nacpala nabízenými bramborami s cibulí ještě před vyšetřením lékaři. Čímž znehodnotila výsledky letu po lékařské stránce.

[77] Různé domněnky a nesrovnalosti (včetně legend, že Gagarin do kosmu nikdy neletěl) předkládá dvoustrana Kuchyňskými dveřmi, která avizuje nástup Brežněva a kapitolu uzavírá. Resp. uvozuje kapitolu další (Talíř X).

[78] Na echt kosmonautický boršč si přichystáme: 300-400 g vepřového anebo telecího, 3-4 brambory, 300-400 g zelí, 1 mrkev, 2 papriky, 2 cibule, 2 lžíce rajčatového protlaku, 2 bobkové listy, česnek, kopr, snítku petržele, černý pepř, sůl, máslo, cukr. „Na pánvi rozehřej máslo. V hrnci uvař maso, brambory, cibuli, mrkev, bobkový list a jednu papriku. Vař na mírném ohni, dokud se bujon nezakalí. Mezitím na pánvi osmahni cibuli, mrkev, druhou papriku, bobkový list, protlak. Přidej k tomu lžičku cukru. Nejdřív vlož do vývaru usmaženou směs (brambory a mrkev), pak zelí, kopr a snítku petržele. Přiveď k varu a vypni. Pokličkou přikryj, až když boršč vystydne, protože kapky, které se na ní tvoří, kazí chuť jídla“ (s. 196 anot. publ.). Opisujeme v autentické podobě, nějak nám však nesedí přidání brambor. Ty přece vaříme už od začátku? Překlad skřípe nejenom tady.

[79] Klasika: „Jede Brežněv po Rusi a vidí kolchozníka: jedna noha obutá, druhá bosá. „Ztratil, ztratil?“. „Ne, ne, našel, našel““ (Nejedlý, J.: Anekdoty 2: Soudruzi. Brno: CPress 2018, s. 52. ISBN 978-80-264-2154-2).

[80] A vyznamenání. „Když Brežněv zesnul, pochovali ho ve třech rakvích. V jedné byl on, ve druhé jeho metály a ve třetí jeho obočí“ (Nejedlý, J.: Anekdoty 2: Soudruzi. Brno: CPress 2018, s. 52. ISBN 978-80-264-2154-2).

[81] Vyžaduje: 1 plechovku mořských řas, 1 kg tresky, 500 g cibule, 4 vejce, 250 g majonézy, 1 svazek petrželky, sůl, pepř, olej. „Cibuli nakrájej na velká kolečka, usmaž na oleji dozlatova a následně ji, aniž bys ji vyndal z pánve, přelij olejem a nech nejméně 2 hodiny odpočinout. Pak na pánev polož filé z tresky a čtvrthodinku ho dus na oleji, soli a pepři. Když změkne, promíchej ho s cibulí a přendej do mísy. Povrch potři majonézou. Teď se postarej o řasy. Důkladně je promíchej s posekaným vejcem natvrdo a polož nahoru jako další vrstvu. A znovu všechno potři majonézou. Tahle na sebe ulož šest vrstev. Pak nasekej petrželku, smíchej ji s majonézou a směsí ozdob vršek dortu. Dej na 3 hodiny do ledničky, aby se chuť prolnula“ (s. 224-225 anot. publ.).

[82] L. I. Brežněv bývá nazýván „Král stagnace“. Což nemusí být interpretováno pouze v pejorativním smyslu. Autor recenze nepopírá zájem o dva monarchy, kteří jsou svým způsobem i sobě dosti podobní. O Císaře Pána Františka Josefa I. a právě Leonida Iljiče Brežněva. Dlouhodobě pracuje na jejich komparativních životopisech.

[83] Zrazy si žádají: 600-700 g vepřového, 200 g kuřecích vnitřností, 2 cibule, 100 g másla (nebo margarínu), 600 g smažených brambor, pikantní rajský protlak, sůl, pepř. „Vepřové nakrájej na tenké plátky, posol, opepři a lehce osmahni. Vnitřnosti uvař v osolené vodě a umel s játry v mlýnku na maso. Přidej smaženou cibuli, sůl a dobře promíchej. Z letého masa vytvaruj koule, přidej k nim trochu horkého vývaru nebo vody a dus je přikryté do změknutí. Pak je zabal do plátků vepřového a smaž ještě 5-7 minut. Podávej se smaženými bramborami a pikantní rajskou nebo cibulovou omáčkou“ (s. 260-261 anot. publ.).

[84] „Brežněv a Andropov jsou v nebi. Brežněv navrhuje, že si zahrají mariáš a třetím do hry bude Černěnko. Andropov: „Ale vždyť Černěnko ještě neumřel!“. Brežněv: „Prosím tě, než zamíchám karty …““ (Nejedlý, J.: Anekdoty 2: Soudruzi. Brno: CPress 2018, s. 54. ISBN 978-80-264-2154-2).

[85] K nepopularitě přispívá i neúspěšné tažení proti alkoholu. Přitom: „„Životní radostí Rusů je pití. Bez tohoto potěšení bychom nemohli vůbec žít“, řekl velkovévoda Kyjevské Rusi Vladimír už v roce 980 n.l.“ (Robertsová, E.: Xenofobův národnostní průvodce: Rusové. Praha: Sagitta 1995. 65 s. ISBN 80-901561-8-5, cit. s. 24).

[86]„Rusové si nad jiné cení kvality „duše“ (duša). Když však někdo nebo něco duši má, je potom tato duše bez ohledu na pohlaví doma a je střízlivá. Jelcin prý má horu duší a Gorbačov žádnou. „Lidé, kteří mají duši, mají sklony k nadměrnému pití, pláči, snadno někomu padnou do oka nebo také přes zábradlí z mostu do řeky, když se vracejí domů noční krajinou po pitce s kamarády“ (Robertsová, E.: Xenofobův národnostní průvodce: Rusové. Praha: Sagitta 1995. 65 s. ISBN 80-901561-8-5, cit. zadní přebal).

[87] Na Gorbačova v modré i červené brožuře hledáme vtipy marně. O něm je žertovat zakázáno? Dtto o Jelcinovi.

Takže se obracíme na AI. Tentokráte se Bing zrovna nevytáhl. Posuďte: „Dobrý den, to je Bing. Rád bych vám pomohl. 😊 Zde je jeden vtip, který jsem vymyslel na téma Boris Jelcin a alkohol: Jak se řekne Boris Jelcin po anglicky? Boris Yeltsin. A jak se řekne Boris Jelcin po rusky? Boris Pijan“ (Microsoft Bing, 30. 1. 2024).

[88] Potřebujeme: ½ l piva, 2 lžíce smetany anebo kefíru, 2 žloutky, 2 lžíce nastrouhaného sýra, kůrku z tmavého chleba, topinky z černého chleba, 1 lžičku cukru. „Smetanu utři s cukrem a žloutky, přidej 1 lžíci piva a vyšlehej. Zbytek piva svař s nadrobno nakrájenou chlebovou kůrkou, po kapkách vlej do smetany, ohřívej na mírném ohni (nepřiveď k varu!). Na talíře nasyp strouhaný sýr a krutony a zalej polévkou“ (s. 318 anot. publ.).

[89] Nachystáme si: 700 g zvěřinové kýty, 50 ml olivového oleje, 50 g másla, 4 natě z šalotky, 250 g žampionů, 200 ml suchého bílého vína, 200 ml 15% smetany, 5 lžic hořčice, sůl a pepř podle chuti. Recept zní: „Zvěřinu nakrájej na nudličky. Cibuli nakrájej šikmo na 8-10 cm dlouhé plátky a velké stonky podélně rozkroj. Žampiony nakrájej na větší kousky. Dobře rozehřej pánev, nalej do ní olivový olej, přidej máslo a osmaž nudličky divočáka dozlatova. Pak přidej žampiony a cibuli, promíchej, stáhni plamen, přilej víno a vše 4-5 minut vař. Poté přidej smetanu, sůl, pepř, všechno promíchej a sundej z ohně, přidej hořčici a znovu promíchej. Šalotku můžeš nahradit pórkem. Nejlepší hořčice je dijonská nebo jiná jemná“ (s. 344 anot. publ.).

[90] Porcování SSSR básnicky zpodobnil ekonom & ekolog & básník Honza Z. v kousku Kousek od polské hranice: „V bělověžské rezidenci, žranice. Tři prezidenti, se tam setkali. Dosti se ožrali. Boris Jelcin, ruský car, opilců král. Ukrajinský Kravčuk, s alkoholem se sčuk. Běloruský Šuškevič, zjevil se jim cizí kvíz. Ožrali se na mol, posadili se na kanon. Mamon moci. Občané jsou prý otroci. Proti vůli sovětského lidu, naordinovali bídu. Naškrábali podivnou listinu. Velký Sovětský svaz přemění v mršinu … Sovětský prezident Gorbačov k tomu mlčí. Vystavuje sovětské zemi lebku umrlčí“ (Lípa, 2023, roč. 28, č. 4, s. 40-41. ISSN 2788-0974).

[91] Příprava nejpopulárnější tatarské polévky s tureckými kořeny si žádá: 700 g skopového anebo telecího, 350 g paprik, 400 g rajčat, 2 mrkve, 2 cibule, 5 brambor střední velikosti, stroužek česneku, rajský protlak, pepř, sůl. „Nasekej cibuli, maso a brambory nakrájej na kostky. Všechno to zalej vroucí vodou. Přidej papriku a mrkev. Vař půl hodiny. Pak přidej rajčata. Nakonec vhoď rozetřený česnek a vař ještě 10-15 minut“ (s. 377 anot. publ.).

[92] Symbolicky zakončeme naším oblíbeným vtipem ze sféry těžkotonážní dialektiky, který ve výše citovaných anekdotických brožurkách trestuhodně absentuje: V gulagu při kácení stromů pracuje řadu roků trojice muklů. Jednou se konečně odhodlají k rozhovoru, o tom, proč jsou arestováni. První říká: „V roce 1931 jsem veřejně kritizoval soudruha Syčova a dostal jsem 15 let“. Druhý se svěřuje: „Já jsem v roce 1933 veřejně pochválil soudruha Syčova. Vyfasoval jsem 20 let“. Obrátí se ke třetímu: „Co ty?“. „Já mám doživotí, já jsem Syčov“.

[93] Srov. článek Poslední český polyhistor. Naše Pravda, 25. 1. - 31. 1. 2024, roč. 3, č. 4, s. 14. ISSN 2788-0982.

[94] První série nám sedla mírně více nežli druhá a vlastně už i třetí a čtvrtá. Bylo v ní méně pohádkové magie a o jediného sympaťáka více. Vlastně ještě polomuž … Oblíbili jsme si i mentála Hodora. Nakecá jen jediné slůvko.

[95][1] Pokud čteme realitu tímto prizmatem, pochopíme čím bylo iniciováno národní obrození v českých zemích, jak se postupně vyhrocoval problém mezi židovských a palestinským obyvatelstvem, proč došlo ke vzniku Spojených států v roce 1976, jaké jsou příčiny napětí uvnitř EU, v neposlední řadě pak porozumíme i tomu, co a proč se děje právě teď u nás v přímém přenosu atd. Problematice konfliktů, která je jednou z oblastí aplikace teorie pozičního investování, věnujeme pozornost v několika dalších pokračováních.

[96] Nejlépe je to vidět na úpadku osob, které reprezentují politické spektrum kdysi sociálních či levicových sil – amerických demokratů, britských labouristů, eurounijních sociálních demokratů. Absence vize a plné penetrování těchto politických sil pozičním investováním vedlo nejen k tomu, že jsou reprezentovány směšnými a zprofanovanými figurkami, ale tyto síly se staly nejmilitantnějšími představiteli stupňování konfliktů v různých částech světa, konfliktů, které byly „vypěstovány“ na bázi pozičního investování.

[97] VALENČÍK, Radim. Positional investing and reforms in the socio-economic sphere on the example of the pension system in the Czech Republic. Cifra. Rusko, Jekatěrinburg: Cifra LLC, 2023, č. 3, 12 s. doi:10.23670/ECNMS.2023.3.3.