Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie

MARATHON

4/2026

číslo 201

_________________________________________

Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení

člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 30 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analysed in MARATHON.

The magazine can be accessed at www.valencik.cz

E-mail contact: valencik@seznam.cz

1. Úvodní poznámka

Čtvrté letošní číslo obsahuje:

- Obsáhlé pojednání Dušana Mišíka věnované atraktivní problematice smyslu života.

-Tradiční oblíbené Knižní okénko Pavla Sirůčka obsahuje kromě jiného pozoruhodný materiál o AI, ale např. i málo známé poznatky o našich legionářích, které byly překryty řadou účelových legend.

- Do části Pracovní materiály jsme zařadili text Radim Valenčíkem věnovaný tématu, které se objevilo zcela nečekaně a které se může stát mimořádně zajímavé.

2. Hlavní materiály – tentokráte o smyslu žití

Definice smyslu lidského života a různé přístupy k definování smyslu

The Definition of the Meaning of Human Life and Various Approaches to Defining M0eaning

Dušan Mišík, plus nebiologické intelekty DeepSeek, Copilot a Gemini

Abstrakt:

Předložená esej se zabývá otázkou smyslu lidského života – jednou z nejstarších a zároveň nejpalčivějších filozofických výzev. Text následně podává přehled šestnácti filozofických přístupů ke smyslu – od antiky (Aristotelés, Epikúros) přes novověk (Kant, Hegel, Schopenhauer) a 19. století (Marx, Nietzsche) až po 20. století (Frankl, Camus, Sartre, Heidegger, Adler, Lenin) a současné kritické teorie (Han, Bauman, Rosa). Každý přístup je stručně představen a podroben kritickému zhodnocení s důrazem na jeho slabiny a omezení; jednotlivé koncepce jsou zatříděny do skupin podle toho, zda smysl chápou jako objektivní cíl, mravní povinnost, subjektivní prožitek, absurdní výzvu, iluzi, anebo jako fenomén ohrožený zrychlením, vyhořením a tekutou modernitou. Na základě tohoto přehledu a kritiky autor formuluje vlastní definici smyslu jako imanentní tendence člověka k pravdivému poznání, k sebezdokonalování, k odpovědné péči o vnější prostředí (přírodu, kulturu, civilizaci) a k vytváření a udržování vztahů, které přesahují jeho vlastní zájmy. Závěr eseje zdůrazňuje, že smysl není dán, ale je úkolem; není soukromý, ale společný; a není samozřejmostí, ale výsledkem odporu a odpovědnosti. Text uzavírá výzvou k aktivnímu hledání smyslu jako nezbytného předpokladu lidského bytí v 21. století.

Klíčová slova: smysl života, eudaimonie, existencialismus, logoterapie, tekutá modernita, rezonance, vyhoření, pravdivé poznání, odpovědnost, vztahy.

Abstract:

This essay addresses the question of the meaning of human life – one of the oldest and most pressing philosophical challenges. The text then provides an overview of sixteen philosophical approaches to meaning – from antiquity (Aristotle, Epicurus) through the modern period (Kant, Hegel, Schopenhauer) and the 19th century (Marx, Nietzsche) to the 20th century (Frankl, Camus, Sartre, Heidegger, Adler, Lenin) and contemporary critical theories (Han, Bauman, Rosa). Each approach is briefly introduced and subjected to critical evaluation, with emphasis on its weaknesses and limitations; the various conceptions are classified into groups according to whether they understand meaning as an objective goal, moral duty, subjective experience, an absurd challenge, an illusion, or as a phenomenon threatened by acceleration, burnout, and liquid modernity. Drawing on this overview and critique, the author formulates his own definition of meaning as an immanent tendency of the human being toward truthful knowledge, self-improvement, responsible care for the external environment (nature, culture, civilization), and toward creating and maintaining relationships that transcend his or her own interests. The essay concludes by emphasizing that meaning is not given but is a task; it is not private but shared; and it is not a given but the result of resistance and responsibility. The text ends with a call for an active search for meaning as a necessary precondition of human existence in the 21st century.

Keywords: meaning of life, eudaimonia, existentialism, logotherapy, liquid modernity, resonance, burnout, truthful knowledge, responsibility, relationships.

Podnět z beletrie

Zeptal jsem se mladších ročníků, co je smyslem jejich života. Ihned jsem dostal odpověď: "Je to 42." ¹

Ačkoli jde o beletrii, příběh obsahuje hlubokou pravdu: počítač Hlubina Myšlení byl stvořen pro hledání odpovědí, ale otázku musí zformulovat člověk. To je úkol, který lidstvo zatím nezvládá. Místo toho se často uchyluje ke konzumu, psychotropním látkám nebo i k válkám. Pracujícím lidem válka smysl nedává, ale dává smysl zbrojařům i jejich lokajům v politicky významných funkcích. Pojďme se tedy podívat na to, jak se k otázce smyslu stavěli myslitelé napříč dějinami a zda existuje cesta, jak ji zodpovědět smysluplněji.

Přehled vybraných pojetí smyslu života

Chápání smyslu života jako čísla 42 podporuje představu, že smyslem života se nemá cenu zabývat, že život je třeba žít. Existuje tautologický výrok „smyslem života je sám život“. Proto se lidé vrhají na vydělávání peněz, hromadění věcí, přejídání se, nakupování zážitků od letu balonem přes skok z mostu nebo let proudovou stíhačkou. Kdo má stovky milionů, může letět do nejbližšího kosmu. Opakem tohoto pojímání smyslu života je askeze směřující k dlouhověkosti. Internet je plný návodů na zdravý život.

1. Normativně-ontologický přístup Aristotela (384–322 př. n. l.) - Eudaimonia (Rozkvět)²

Aristoteles položil základ celému západnímu uvažování o smyslu. Nejvyšší dobro, ke kterému vše směřuje, nazval eudaimonia . Tento řecký výraz se často nepřesně překládá jako "štěstí", ale přesnější je "rozkvétání" nebo "žití v souladu s ctností". Nejde o pouhý pocit, ale o stav, kdy člověk skutečně žije a jedná dobře.

Podle Aristotela je smyslem života realizovat svůj lidský potenciál prostřednictvím ctnostného jednání v souladu s rozumem. Člověk je bytost rozumová a společenská, a proto svého "smyslu" dosahuje tehdy, když rozvíjí své ctnosti (jako je odvaha, moudrost, spravedlnost) a aktivně se zapojuje do života obce. Eudaimonia není stav, ale celoživotní aktivita duše v souladu s ctností.

2. Epikurejci a jejich pojetí štěstí jako součásti smyslu. (Epikúros³ 341–270 př. n. l.)⁴

Smysl určitým způsobem souvisí s pocitem přežívání okamžiků štěstí. Podle epikurejců spočívá šťastný život v rozumném hledání slasti. Klíčové je slovo „rozumné“, jež nahrazuje kategorii „míra“. Šťastný život se neskrývá v luxusu, ale ve třech základních aspektech: přátelství, svobodě a sebereflexi. Stanovili tři hlavní pilíře, které tvoří základ epikurejského štěstí:

1. Přátelství – Epikurejci považovali hluboká a stálá přátelství za největší zdroj životní radosti a jistoty. Vzájemná podpora a blízkost s lidmi stejného smýšlení přinášejí pocit bezpečí, který nelze koupit za peníze.

2. Svoboda (skromný život) – Touha po moci, bohatství a společenském statusu přináší jen zbytečný stres a obavy. Skutečná svoboda pramení z toho, že se vymaníme z veřejného života a omezíme své potřeby na to nejnutnější. Podmínkou svobody je přiměřený příjem zajišťující fyzickou a intelektuální existenci. Zbavení se neustálého strachu z nedostatku.

3. Sebepoznání a klid mysli – Štěstí dosáhneme tehdy, když zbavíme svou mysl úzkosti, zejména strachu ze smrti a z bohů. Epikurejci usilovali o stav zvaný ataraxia (naprostý klid a vyrovnanost mysli) a aponia (nepřítomnost tělesné bolesti). Toho docílíme střídmostí, rozvahou a filozofickým uvažováním.

3. Smysl života jako mravní imperativ Immanuela Kanta⁵ (1724–1804)

Podle Immanuela Kanta⁶ nespočívá smysl života v hledání vnějšího štěstí nebo požitků, ale v mravním jednání a rozvoji lidské svobody. Smyslem je žít tak, aby naše jednání vycházelo z rozumu, řídilo se univerzálními morálními zákony, a přispívalo tak k morálnímu pokroku lidstva. Kantova etika a pohled na účel lidské existence stojí na několika klíčových pilířích:

1. Kategorický imperativ: Základní pravidlo morálky. Znamená to jednat jen podle takových zásad, o kterých byste chtěl(a), aby se staly obecným zákonem pro všechny lidi.

2. Člověk jako účel sám o sobě: Kant tvrdil, že lidstvo nesmí být nikdy používáno pouze jako pouhý "prostředek" k dosažení našich cílů. Každý člověk má absolutní důstojnost a respekt je základním smyslem mezilidských vztahů.

3. Důraz na povinnost: Mravní život vyžaduje překonávání vlastních sobeckých sklonů. Skutečný smysl života odhalujeme tehdy, když konáme dobro z čisté povinnosti a úcty k mravnímu zákonu.

4. Kultivace rozumu a vzdělání: Kant věřil, že lidstvo a společnost kráčí kupředu. Smyslem naší existence je vymanit se z nesvéprávnosti, používat vlastní rozum bez cizího vedení a přispívat k rozvoji kultury a civilizace.

4. Smysl podle G. W. F. Hegela⁷ (1770–1831)

Smysl života podle G. W. F. Hegela⁸ nespočívá v osobním štěstí jednotlivce, ale ve vývoji „Světového ducha“ (Geist). Cílem lidstva je sebeuvědomění a dosažení absolutní svobody. V dějinách, kultuře, umění a filozofii se Duch poznává, překonává své vlastní rozpory, a nakonec dospívá k plnému pochopení sebe sama. Hegelův pohled na smysl lidské existence lze shrnout do několika klíčových bodů:

1. Dialektický vývoj: Dějiny nejsou náhodné, ale probíhají formou vývoje. Konflikty (rozpory) jsou motorem pokroku. Každá myšlenka či stav (teze) vyvolá protiklad (antiteze) a následně se spojí ve vyšší celek (syntéza).

2. Práce a sebeuvědomění: Člověk se nestává svobodným pouhým přemýšlením. Svého „já“ si plně uvědomuje až skrze praktickou činnost, práci a tvorbu, kdy přetváří svět k obrazu svému a zanechává v něm svou stopu.

3. Svoboda jako cíl: Smyslem lidských dějin je postupné osvobozování. Duch se vymaňuje ze závislosti na pouhé přírodě, aby porozuměl tomu, že je strůjcem vlastního osudu.

4. Role jednotlivce: Jednotlivci (tzv. světodějné osobnosti) jsou často jen nástroji v rukou dějin, které plní "lsti rozumu" – slouží vyšším cílům Ducha, aniž by si to plně uvědomovali. Opravdový smysl však člověk nachází tehdy, když se jeho osobní vůle sladí s celkem (např. skrze stát, právo a společnost).

Lidský život je tedy podle Hegela aktivním a často těžkým procesem překonávání překážek. Jeho smyslem je získat poznání, kultivovat se a dospět k racionalitě a svobodě.

5. Popírání existence smyslu života u Arthur Schopenhauera⁹ (1788–1860)

Arthur Schopenhauer tvrdil, že objektivní smysl života neexistuje – smysl je pouze subjektivní konstrukt, kterým se snažíme čelit utrpení. V říši života je nejsilnějším a nejzákladnějším projevem vůle k životu pud sebezáchovy a rozmnožování – tedy biologický cíl přežít a předat geny. Tento cíl má svou funkci, ale sám o sobě podle Schopenhauera smysl nedává; právě naopak, je zdrojem neustálého utrpení. Život je podle něj poháněn slepou, iracionální „vůlí k životu“, která neustále plodí touhy. Jelikož každé naplnění touhy vede jen k nudě a dalšímu chtění, je lidská existence vnímána jako věčný koloběh utrpení. Přestože Schopenhauer je známý jako významný německý pesimista, jeho filozofie nabízí cesty, jak život učinit snesitelným a naplněným.

1. Únik skrze estetiku (Umění): Nejvyšším způsobem, jak se alespoň dočasně vymanit z utrpení a neustálého koloběhu tužeb, je estetické rozjímání. Při prožívání umění (zejména hudby) zapomínáme na své vlastní egoistické zájmy. Člověk se stává „čistým subjektem poznání“ a vůle na chvíli ztrácí svou moc.

2. Altruismus a soucit: Schopenhauerova etika je založena na soucitu. Vzhledem k tomu, že všichni lidé sdílejí stejnou podstatu (trpící vůli k životu), jsou si rovni. Skutečné morální jednání vychází z překonání vlastního sobectví a vcítění se do bolesti druhého. Pomocí druhým zmírňujeme utrpení celého světa.

3. Askeze a popření vůle: Jsou konečným řešením a jakousi „spásou“ je úplné popření vůle k životu. Prostřednictvím dobrovolné askeze a oproštěním se od všech světských tužeb člověk potlačí nutkání neustále za něčím hnát, čímž dosáhne stavu vnitřního klidu.

4. Umění žít (Eudaimonologie): Ve svém díle Aforismy k životní moudrosti radí, jak dosáhnout štěstí v praktickém životě:

1. Vnitřní bohatství: Nejvíce závisí na tom, „co člověk je sám v sobě“. Kdo má bohatý vnitřní život a intelekt, je nejméně závislý na vnějších okolnostech.

2. Zdraví a vyrovnanost: Schopenhauer vyzdvihoval zdraví jako předpoklad štěstí a doporučoval vyhýbat se zbytečným ambicím, které vedou k závislosti a zklamání.

Zatímco konečným cílem (nikoli smyslem ve smyslu naplnění, ale spíše vykoupením) je podle Schopenhauera popření vůle a překonání iluze oddělenosti, v praktické rovině lze život učinit snesitelnějším a částečně naplněným skrze umění, vnitřní nezávislost a soucit s ostatními.

6. Smysl jako proces seberealizace a emancipace u K. Marxe¹⁰ (1818–1883) a B. Engelse (1820–1895)

Marx¹¹ a Engels nepovažovali smysl života za abstraktní duchovní otázku, nýbrž za praktický proces seberealizace a emancipace. Podle nich je smyslem lidského bytí svobodná, tvořivá práce, překonání vykořisťování a aktivní přetváření světa. Základní pilíře jejich pojetí:

1. Tvořivá práce (praxe): Člověk se odlišuje od zvířat tím, že přetváří přírodu a společnost vědomou prací. Smyslem života je rozvíjet své tvůrčí schopnosti, žít v harmonii s ostatními a nebýt prací zotročován.

2. Odstranění odcizení: V kapitalismu je člověk odcizen produktům své práce, samotnému pracovnímu procesu i ostatním lidem. Smyslem života v lidštější společnosti je vymanit se z tohoto útlaku a získat kontrolu nad svým osudem.

3. Revoluční praxe: V historicko-materialistickém pojetí dějin spočívá smysl života aktivních jedinců v boji proti nespravedlivým třídním poměrům a v nastolení beztřídní společnosti (komunismu), kde se „svobodný rozvoj každého stane podmínkou svobodného rozvoje všech¹².

7. Smysl života jako revoluční praxe u V.I. Lenina¹³ (1870–1924)

U V. I. Lenina můžeme mluvit o „smyslu života“ kdy kromě prosazování humanismu v delším horizontu klade důraz na revoluční praxi, to je vybudování beztřídní komunistické společnosti. Jeho filozofie se opírala o několik hlavních pilířů:

1. Třídní boj a užitečnost: Smysl života člověk nenalézá v abstraktním štěstí nebo individualismu, ale v tom, jak přispívá k dějinnému pokroku a vítězství proletariátu. Podle Lenina "nelze žít ve společnosti a být na ní nezávislý".

2. Revoluce jako poslání: Lenin zasvětil veškerou svou energii organizování revolučního hnutí. Věřil, že lidské konání má hodnotu jen tehdy, pokud slouží jasně stanovenému politickému cíli.

3. Odstranění útlaku: Konečným smyslem této gigantické politické a společenské transformace bylo podle něj úplné osvobození lidstva od vykořisťování, které mělo v budoucnu vést až k zániku státu a nahrazení státu společenskou samosprávou. V této souvislosti věřil, že dojde k růstu uvědomělosti člověka, jeho rozvoji. Uváděl vizi, že když se sníží pracovní doba na čtyři hodiny, protože produktivita práce zajistí reprodukci populace, pak každá kuchařka bude mít čas učit se vládnout. To zajistí potřebnou kvalifikaci pro samosprávné řízení společnosti.

8. Viktor E. Frankl¹⁴ (1905–1997) - Vůle ke smyslu

Rakouský psychiatr a neurolog, zakladatel logoterapie (léčby smyslem), je pravděpodobně nejcitovanější autoritou na toto téma. Jeho myšlení bylo zásadně formováno osobní zkušeností přežití v koncentračních táborech.

Frankl tvrdí, že primární lidskou motivací není "vůle k moci" (Adler) ani "vůle ke slasti" (Freud), ale "vůle ke smyslu" . Smysl není subjektivní pocit, ale je objektivní a nachází se vně člověka – je třeba ho objevit, nikoli vymyslet. Člověk ho může naplnit třemi cestami :

1. Tvorbou a prací (vykonáním díla, činu).

2. Prožitkem (setkáním s krásou přírody, umění, nebo s druhým člověkem v lásce).

3. Postojem (zaujetím hodnotného postoje k nevyhnutelnému utrpení a osudu).

Klíčová je lidská odpovědnost – svoboda najít smysl v každé situaci, i té zdánlivě bezvýchodné. "Být člověkem znamená být vědomý a být odpovědný," říká Frankl .

9. Albert Camus¹⁵ (1913–1960) - Smysl jako vzdor

Francouzský filozof a spisovatel, představitel existencialismu, vychází z radikálně odlišné pozice. Podle něj je svět absurdní, protože se v něm lidská touha po smyslu a řádu střetává s chladnou, lhostejnou a chaotickou realitou. Na otázku po smyslu života neexistuje uspokojivá odpověď.

Camus odmítá útěchu do náboženství, ideologií nebo sebevraždy. Místo toho nabízí řešení: vzdor. Život nemá předem daný smysl, ale to neznamená, že nestojí za to ho žít. Právě naopak – tato absurdita nás osvobozuje a umožňuje nám plně prožívat přítomný okamžik a užívat si prostých radostí, jako je slunce, moře, přátelství či fotbal. Pravým hrdinou je pro něj Sisyfos, který i přes marnost svého úkolu nachází sílu a radost v samotném jednání. "Musíme si představit Sisyfa šťastného," uzavírá svou esej.

10. Alfred Adler ¹⁶ (1870–1937) - Smysl jako společenský cit

Adler, další z velkých vídeňských psychiatrů a původně Freudův žák, chápe smysl života prizmatem individuální psychologie. Podle něj má smysl dvě neoddělitelné roviny:

1. Subjektivní smysl – to, co si jako smysl svého života představuje jednotlivec.

2. Objektivní smysl – ten se odvíjí od reálné schopnosti spolužití s druhými lidmi, tedy od tzv. "společenského citu".

Člověk, který postrádá tento objektivní rozměr a jehož život není orientován na druhé a na spolupráci, se stává neurotickým, kriminálním nebo jinak sociálně selhávajícím. Smysl života je tedy dán naším začleněním do společnosti a přínosem pro ni.

11. Jean-Paul Sartre¹⁷ (1905–1980) - Existence předchází esenci

Sartre, klíčová postava francouzského existencialismu, přináší radikálně individualistický pohled. Jeho slavný výrok "existence předchází esenci" znamená, že člověk není stvořen s nějakým předem daným účelem (jako např. nůžky, které jsou stvořeny ke stříhání) . Nejprve se narodí, existuje ve světě, a teprve poté, skrze své svobodné volby a činy, sám sebe vytváří a definuje, co je jeho smyslem.

Člověk je "odsouzen ke svobodě"¹⁸, protože si musí neustále vybírat. Smysl není něco, co najdeme; je to něco, co sami tvoříme svým projektem, svým angažmá a svými rozhodnutími. Tato tíha odpovědnosti a naprosté svobody může vést k úzkosti, ale je zároveň základem lidské důstojnosti.

12. Martin Heidegger¹⁹ (1889–1976) popírá smysl lidské existence

Podle Martina Heideggera neexistuje žádný předem daný, univerzální smysl života. Smysl nevzniká naplňováním abstraktních cílů. Místo toho spočívá v tom, že si uvědomíme vlastní konečnost (smrtelnost), což nás osvobodí od povrchního žití a umožní nám převzít plnou odpovědnost za svébytnou existenci. Základní stavební kameny Heideggerova pojetí smyslu:

1. Pobyt (Dasein): Člověk není pouhý objekt či věc (jako kámen nebo stůl), ale bytost, které v jejím bytí o toto bytí samotné běží. Jsme vždy vrženi do konkrétního světa a situace, které jsme si nevybrali.

2. Autenticita (vlastní bytí): Většinu času žijeme neautenticky – ztrácíme se v „žvanění“, konformitě a děláme věci jen proto, že se to „dělá“, či jak velí společnost (Heidegger to nazývá vládou „On/Das Man“). Smysl života je vymaněním se z tohoto průměrného davu.

3. Bytí k smrti: Smrt není jen biologický konec, ale to, co dává našemu životu jedinečnost a celistvost. Teprve když si naplno připustíme a přijmeme vlastní konečnost, přestaneme plýtvat časem na malichernosti a začneme žít opravdu naplno a svobodně.

4. Časovost a projektování: Lidský život je neustálé vrhání se do budoucnosti formou našich možností a projektů. Smysl nevytváříme dosažením konečného cíle, ale samotným autentickým způsobem, jakým své možnosti uskutečňujeme tady a teď.

13. Skeptický pohled Friedricha Nietzscheho²⁰ (1844–1900) na smysl života

Podle Friedricha Nietzscheho neexistuje žádný univerzální ani předem daný smysl života. Odmítl tradiční náboženství a metafyziku. Tvrdil, že smysl života si musí každý člověk vytvořit sám. Hlavním cílem je sebezdokonalování a aktivní utváření vlastního charakteru. Nietzscheho pojetí smyslu života se opírá o několik klíčových myšlenek:

1. Vůle k moci: Základní lidskou hnací silou není jen přežití, ale touha po růstu, tvořivosti, překonávání překážek a rozvíjení vlastního potenciálu.

2. Věčný návrat: Myšlenkový experiment, ve kterém si představíte, že byste museli celý svůj život prožít znovu a znovu, včetně všech bolestí a radostí, naprosto stejně. Pokud byste to dokázali přijmout s nadšením, žijete svůj život naplno.

3. Amor fati²¹ (Láska k osudu): Smyslem je aktivně přijmout a milovat život ve všech jeho aspektech – včetně bolesti a utrpení, které Nietzsche považoval za nutný katalyzátor osobního růstu.

4. Nadčlověk (Übermensch): Ideál člověka, který se vymanil z tradiční morálky „stáda“, překonal sám sebe a dokázal si vytvořit vlastní hodnoty.

14. Byung-Chul Han²² (*1959) – Společnost výkonu a vyhoření

Jihokorejsko-německý filosof Byung-Chul Han je jedním z nejostřejších kritiků současného neoliberalismu a digitální společnosti. Jeho myšlení se točí kolem jedné zásadní teze: současný člověk není utiskován vnější autoritou, ale sám sebe vykořisťuje jako „výkonný subjekt“.

Hlavní teze o smyslu

1. Konec negativity: Podle Hana v dnešní „společnosti výkonu“ vymizela negativita (zákazy, příkazy, hranice). Namísto ní vládne přemíra pozitivity – nekonečné možnosti a „ano, to zvládneš“. Člověk už není nucen k výkonu zvenčí, ale zevnitř – stává se sám sobě vykořisťovatelem. To vede k vyhoření a depresi.

2. Rozpad smyslu na výkon: Smysl života se v tomto rámci redukuje na „být úspěšný“, „být vidět“, „být produktivní“.

3. Digitální roj a ztráta „jiného“: V digitální společnosti se člověk pohybuje mezi „stejnými“ – potkává jen ozvěny sebe sama, ztrácí schopnost naslouchat druhému. Skutečný smysl podle Hana vyžaduje setkání s „jiným“, které narušuje naše zažité představy. V digitální bublině však toto setkání mizí.

4. Čas bez smyslu: Han popisuje, že čas se v moderní společnosti atomizoval – ztratil směr, soudržnost a smysl.

Smysl se v Hanově pojetí stává obětí nekonečného výkonu a digitální samoty. Nenacházíme ho tím, že bychom se více snažili, ale spíše tím, že bychom se dokázali zastavit, naslouchat a otevřít se „jinému“. Jeho knihy Vyhořelá společnost, Společnost únavy a Vymizení jiného jsou klíčovými díly pro pochopení dnešní krize smyslu.

15. Zygmunt Bauman²³ (1925–2017) – Umění života v tekuté modernitě

Polsko-britský sociolog Zygmunt Bauman se proslavil pojmem „tekutá modernita“ – metaforou pro svět, ve kterém se vše neustále mění, tradiční jistoty, hodnoty a vztahy se rozpouštějí a nic netrvá dost dlouho na to, aby se stalo pevným bodem.

Hlavní teze o smyslu

1. Smysl jako „umění života“: Bauman píše, že v tekuté modernitě se život stává uměním – každý si ho musí tvořit sám, bez pevných návodů a trvalých vzorců. Životní plán už není dán tradicí, ale musí být neustále konstruován a rekonstruován.

2. Tekutost hodnot: Smysl nemůže spočívat v dosažení pevného cíle, protože všechny cíle se mění. Tradiční hodnoty a vztahy ustupují neustálé změně.

3. Individualizace a nejistota: V tekuté modernitě je člověk individualizován – nese plnou odpovědnost za svůj život, ale zároveň postrádá pevné opory. To vytváří narůstající pocit nejistoty a úzkosti, který smysl života znejišťuje.

4. Svoboda a úzkost: Člověk je svobodný – ale tato svoboda je tíživá, protože neexistují pevné mantinely, které by mu říkaly, co má dělat.

Smysl života v tekuté modernitě je podle Baumana úkolem, nikoli darem. Je to neustálé hledání v moři možností, kde se každá kotva může druhý den uvolnit. Člověk musí být „umělcem svého života“ – ale toto umění je obtížné, osamělé a nikdy definitivní. Klíčová díla: Tekutá modernita, Tekutá láska, Umění života.

16. Hartmut Rosa²⁴ (*1965) – Zrychlení a rezonance jako zdroj smyslu

Německý sociolog a filosof Hartmut Rosa, představitel nové kritické teorie, analyzuje současnou společnost prizmatem sociálního zrychlení a rezonance.

Hlavní teze o smyslu

1. Dynamická stabilizace: Rosa ukazuje, že náš společenský systém se udržuje pouze skrze neustálý růst, zrychlování a inovace – „logiku neustálé eskalace“. Aby si systém udržel stabilitu, musí neustále posouvat své vlastní hranice.

2. Ztráta rezonance: Rosa tvrdí, že v důsledku zrychlení ztrácíme schopnost rezonovat se světem. Rezonance je kvalita vztahu ke světu, kdy jsme jím „zasaženi“ a zároveň na něj můžeme odpovídat – cítíme spojení, živost a smysl.

3. Problém s odpovědí: Podle Rosy si lidé, kteří jsou neustále vystaveni požadavkům na výkon, ani nestačí odpovídat na to, co je ve světě oslovuje.

4. Dobrý život jako rezonance: Dobrý život – a tedy smysluplný život – není o dosažení cíle nebo hromadění majetku, ale o schopnosti rezonovat: být otevřený světu, nechat se jím ovlivnit a zároveň na něj aktivně odpovídat.

Smysl podle Rosy vzniká tam, kde nacházíme rezonanci – vztah, který nás nejen ovlivňuje, ale v němž můžeme i my sami aktivně odpovídat a utvářet svět. Zrychlení a neustálý tlak na výkon tuto rezonanci ničí. Smysl není v cíli, ale v kvalitě našeho bytí ve světě. Klíčová díla: Zrychlení, Rezonance.

Kritické zhodnocení a zatřídění přístupů autorů ke smyslu života

Přehled filozofů ukazuje, že na otázku smyslu života neexistuje jediná odpověď a žádný přístup není zcela uspokojivý. Každý z nich nese svá vlastní úskalí, která plynou z jeho výchozích předpokladů. Abychom se v této spleti vyznali, je užitečné přístupy roztřídit podle jejich základního vztahu ke smyslu – tedy podle toho, kde smysl hledají a jaké povahy podle nich je. Podle jejich přístupu jsme zařadili jednotlivé autory do skupin.

První skupina: Smysl jako objektivní cíl (metafyzický / teologický)

Představitelé: Aristoteles, Hegel
Společný znakem jejich pojetí smyslu, že smysl podle nich existuje nezávisle na jednotlivci – je dán strukturou reality, rozumu nebo dějin. Úkolem člověka je tento smysl objevit a naplnit (nikoli ho vytvořit).

• Aristoteles: Smysl = eudaimonia, dosažitelná skrze ctnost a rozum.

• Hegel: Smysl = sebeuvědomění světového ducha v dějinách, jednotlivec je nástrojem tohoto procesu.

Oba přístupy dávají člověku pevný rámec, ale za cenu popření individuální svobody. Hegelův systém redukuje jednotlivce na prostředek dějin; Aristotelova eudaimonie předpokládá společenské a intelektuální podmínky, které nejsou dostupné všem. Oba přístupy selhávají tváří v tvář tragédii – co když je dějinný vývoj zvrácen? Co když ctnostný člověk trpí? Smysl se tu stává abstraktní povinností, nikoli žitou zkušeností.

Druhá skupina: Smysl jako mravní povinnost a svoboda (deontologická / etická)

Představitelé: Kant, Marx, Lenin (v širším pojetí revoluční praxe)
Smysl se dle těchto filozofů naplňuje skrze naplnění mravního zákona, společenské odpovědnosti nebo revolučního poslání. Smysl je spojen s povinností.

• Kant: Smysl = plnění kategorického imperativu, jednání z úcty k mravnímu zákonu.

• Marx/Engels: Smysl = svobodná tvořivá práce, překonání odcizení a třídní společnosti.

• Lenin: Smysl = revoluční praxe, služba dějinnému pokroku a vítězství proletariátu.

Tyto přístupy zdůrazňují odpovědnost a aktivitu, ale hrozí u nich instrumentalizace člověka. Leninovská praxe je toho nejlepším příkladem – účel (revoluce) světí prostředky, čímž se člověk v krátkodobém horizontu stává pouhým nástrojem. Až v delším horizontu bude dovršena emancipace člověka v pojetí K. Marxe. Kantova etika je vznešená, ale v konkrétních situacích často nepoužitelná – co když dvě povinnosti stojí proti sobě? Marxova představa „svobodné práce“ se ukázala v praxi jako iluzorní, protože po revoluci nastoupila nová forma odcizení. Smysl se tu stává dočasným diktátem, nikoli vnitřním přesvědčením. Až v delším horizontu a v dokonalejším poznání sociálních zákonitostí i psychiky člověka, může dojít k naplnění smyslu. Musí dojít ke stavu, kdy bohatství poteče plným proudem a lidé se naučí dodržovat elementární zásady lidského soužití, budou si vážit jeden druhého, mít úctu k přírodě a životu vůbec

Třetí skupina: Smysl jako subjektivní prožitek a hledání (psychologický / existenciální)

Představitelé: Epikuros, Frankl, Adler
Společný znak: Smysl je vázán na subjektivní zkušenost jednotlivce – na jeho emoce, vztahy, schopnost najít smysl i v utrpení.

• Epikuros: Smysl = rozumná slast, přátelství, klid mysli (ataraxie).

• Frankl: Smysl = vůle ke smyslu, nalézání smyslu i v extrémních situacích skrze tvorbu, prožitek nebo postoj.

• Adler: Smysl = společenský cit, začlenění do komunity, přínos pro druhé.

Tyto přístupy jsou blízké každodenní zkušenosti a psychologicky fundované. Franklův koncept je nesmírně silný – ukazuje, že smysl je možný i v koncentračním táboře. Má však dvě slabiny: za prvé, předpokládá určitou odolnost jedince, kterou nemá každý. Za druhé, smysl se stává subjektivním – pokud si ho někdo nenajde, je to jeho selhání. Adlerův společenský cit zase ignoruje, že existují lidé, kteří smysl nalézají v samotě nebo v kontemplaci, nikoli ve společenském přínosu.

Čtvrtá skupina: Smysl jako absurdní výzva (existenciální / skeptická)

Představitelé: Camus, Sartre, Heidegger, Nietzsche (částečně)
Smysl není dán – je buď iluzorní (Camus), nebo musí být stvořen zcela svobodně (Sartre), nebo je vázán na autentické bytí k smrti (Heidegger), nebo je výzvou k sebe-překonání (Nietzsche).

• Camus: Smysl = vzdor tváří v tvář absurditě.

• Sartre: Smysl = svobodná volba a tvorba sebe sama, existence předchází esenci.

• Heidegger: Smysl = autentické bytí k smrti, vymanění se z "davu".

• Nietzsche: Smysl = sebe-překonání, vůle k moci, amor fati.

Tyto přístupy jsou radikálně svobodné a osvobozující, ale nesou těžké břemeno. Sartre říká, že člověk je „odsouzen ke svobodě“ – to vede k existenciální úzkosti, která je pro většinu lidí nesnesitelná. Camusův Sisyfos je hrdina, ale žít jako Sisyfos každý den vyžaduje nadlidskou odvahu. Heideggerovo bytí k smrti je fascinující, ale jeho politická angažovanost (sympatie k nacismu) ukazuje, že i autenticita může být zneužita. Nietzscheho „nadčlověk“ se snadno mění v aristokratický elitářský ideál. Smysl se stává individuálním výkonem, který může selhat.

Pátá skupina: Smysl jako iluze nebo překonání iluze (pessimistická / nihilistická)

Představitelé: Schopenhauer
Společný znak: Smysl neexistuje, nebo je pouze dočasným únikem z utrpení.

• Schopenhauer: Smysl = popření vůle k životu, askeze, umění, soucit; ve skutečnosti je život utrpením bez smyslu.

Schopenhauer je filosoficky konzistentní a upřímný. Jeho pesimismus však vede k fatalismu a pasivitě. Pokud je život jen utrpení, proč ho žít? Jeho rady (umění, soucit) jsou sice krásné, ale zůstávají jen únikovými cestami, nikoli naplněním smyslu. Schopenhauer se ocitá v paradoxu: popírá smysl, a přesto radí, jak žít smysluplněji.

Šestá skupina: Smysl v éře zrychlení, vyhoření a krize (současná kritická teorie)

Představitelé: Byung-Chul Han, Zygmunt Bauman, Hartmut Rosa
Společný znak: Reagují na stav, který klasici nemohli znát – digitální přetlak, zrychlení, krizi autorit, tekuté vztahy.

• Han: Smysl mizí v důsledku nekonečného výkonu a ztráty „jiného“ – člověk se stává sám sobě vykořisťovatelem.

• Bauman: Smysl je tekutý, musí být neustále tvořen, ale každá kotva se může uvolnit.

• Rosa: Smysl = rezonance – schopnost být „zasažen“ světem a odpovídat na něj; zrychlení rezonanci ničí.

Tito autoři jsou nesmírně cenní, protože diagnostikují současnou krizi smyslu. Jejich slabinou je, že spíše popisují, než nabízejí řešení. Han je občas až pesimistický, Bauman příliš abstraktní, Rosa zatím nenabízí konkrétní návod, jak rezonanci v praxi pěstovat. Přesto dávají dnešnímu čtenáři jazyk, jak pojmenovat vlastní zkušenost.

Všeobecně abstraktní a konkrétně jednotlivé při definování smyslu

Než uvedu konkrétní příklady je třeba si ujasnit vztah všeobecně abstraktního a konkrétně jednotlivého. Bez toho nepochopíme, proč jednotlivci vykládají smysl vlastní existence a jejich činnosti různě a proč existuje obecný smysl všech jedinců společnosti jako organizačního celku. Přitom smysl jednotlivce a celého lidského společenství existuje v protikladu a zároveň i v jednotě.

Uveďme si příklad. Kuchaři používají nože a preferují, když jsou ostré. Tupý nůž ztrácí svou kvalitu, ztrácí podstatnou vlastnost nože. Ostří je jeho podstatná kvalita, která je základem pro jeho funkci, tj. řezání, krájení, dělení potravin. Nástroje pro obnovu kvality ostří jsou ocílka a brousek. Každý plní vůči ostří jinou funkci, ale spolu obnovují schopnost nože krájet, řezat, oddělovat.

Nůž a brousek, spolu s ocílkou jsou dva protiklady, které jsou rozdílné a navzájem se doplňují. Bez brousku, nebo ocílky nelze udržovat ostří nože trvale. Tupý nůž, ztrácí schopnost řezat. Ztrácí tak kvalitu nože. Ale bez existence nože ztrácí funkční význam i brousek s ocílkou. Bez nože se stanou neužitečnou věcí, která nemá určenou kvalitu zvenčí i když její kvalita určena zevnitř je zachována. Zůstane jim schopnost ostřit, ale nemají co, pokud nebudou existovat nože. Kvality nože a kvalita brousku existují skrze toho druhého. Navzájem se podmiňují zprostředkovávají a reprodukují.

Všeobecně abstraktně libovolný nůž může být nabroušen libovolným brouskem na světě. A libovolný brousek může nabrousit libovolný nůž, ať se nacházejí na stejné adrese, nebo jeden bude v Sydney a druhý bude ležet v šuplíku v Brně. Všeobecně abstraktní abstrahuje od konkrétního nože a konkrétního brousku. Všeobecně abstraktní existuje pouze jako možnost. Ale tato možnost může existovat, pokud konkrétní nůž z Brna nabrousí konkrétní brousek z Brna, nebo když náhoda dovolí, tak konkrétní nůž z Brna bude nabroušen konkrétním brouskem z Prostějova. Konkrétně jednotlivý nůž nabroušený konkrétně jednotlivým brouskem a všechny konkrétně jednotlivé nože jsou broušeny konkrétně jednotlivými brousky je možné jednak zobecnit a pak abstrahovat od jejich konkrétnosti. Pak dostaneme všeobecně abstraktní vztah, kdy kterýkoliv nůž, teda nůž obecně bude broušen, kterýmkoliv brouskem, teda brouskem obecně.

I tady existuje všeobecně abstraktní skrze konkrétně jednotlivé a tyto dva protiklady se zprostředkovávají, podmiňují a vzájemně reprodukují. Konkrétně jednotlivé vztahy umožňují jejich zobecnění, kdy je odhlíženo od konkrétního nože i brousku, ve smyslu, komu patří, kde se momentálně nachází a jestli jsou ve způsobilém stavu být broušen nebo být schopen brousit. Obecně vztah nože a brousku je možné uplatnit při určení kvality zvenku jak u konkrétního brousku, a tak i konkrétního nože. Konkrétní nůž může být nabroušen libovolným brouskem. Každý konkrétní brousek existuje jenom proto, že existuje množství nožů, které potřebují nabrousit a on disponuje způsobilostí tyto nože brousit.

Mezi všeobecně abstraktním a konkrétně jednotlivým existuje vztah v rámci jednoty a boje protikladů, kdy se všeobecně abstraktní podmiňuje, reprodukuje a zprostředkovává konkrétně jednotlivé. Platí to i opačně, kdy konkrétně jednotlivé podmiňuje, reprodukuje a zprostředkovává všeobecně abstraktní.

Pokud pochopíme vztah všeobecně abstraktního a konkrétně jednotlivého obecně, můžeme je použít na analýzu konkrétně jednotlivých smyslů různých jednotlivých lidí a pro provedení analýzy všeobecně abstraktního smyslu celého lidstva.

Definice smyslu života – konkrétně jednotlivé příklady

Jednotliví lidé mají různé životní zkušenosti, mentální dispozice vnímat realitu, které se promítají v jejich prožitcích a v postojích k životu. Mají různé profese, různé postavení ve stratifikaci společnosti. Vyznávají různé hodnoty, různé náboženské ideje (včetně ateismu). Podmínky, v kterých prožívají své životy jim navozují různé problémy, které se snaží uspokojit. Jejich subjektivita reaguje na problémy, které přináší život. Některé ignorují, na některé se zaměřují. Vznikají u nich různé zájmy stanovují si různé cíle a volí různé prostředky k dosažení cílů. K cílům a jejich dosažení přiřazují různý smysl.

Pro jednoho je smyslem života štěstí jejich dětí. Pro jiného je úspěšný rozvoj kariéry. Pro dalšího vytvoření díla, které ocení jiní lidé a s tím spojena popularita, sláva, prestiž. Pro zamilovaného mladíka nebo dívky je smyslem života být s tím druhým partnerem. Pro někoho je smyslem života získání poznatků a doplňků po travin, včetně bylinek, které udržují zdraví a prodlouží délku života. Pro někoho dalšího je smyslem života zdolávání rizik a uznání odvahy okolím. Smyslem života influencera je počet sledujících a počet lajků. A konečně smyslem Harpagonů je hromadění peněz, od kterých se odvíjí moc a ta zpětně přispívá k dalším penězům. Některým lidem postačí, když si prací zaopatří pěkné bydlení, finance pro vzdělání dětí, hezký a spolehlivý automobil, prostředky pro své koníčky a děti, pravidelnou dovolenou a něco odloženo na stáří. Jiní mají za smysl života první milion, pak první miliardu a pak obsazení předních příček ve Forbesu.

Každý jednotlivec může přikládat smysl více cílům, které se mohou navzájem doplňovat, nebo být v rozporu. Někdo vidí smysl v získání vysoké pozice, značné moci, prestiže. Osobně chce být čestný, spravedlivý, pomáhat společnosti a moc chce uplatnit právě pro to, aby se stal svět lepší. Avšak při sledování těchto cílů naráží na lidi s odlišnými cíli, kteří požívají k dosažení svých cílů prostředky, s nimiž osobně nesouhlasí. Smysl pro fair play se dostává do rozporu se smyslem pro získání moci, která umožní udělat svět lepší.

Definice smyslu života – všeobecně abstraktní pojetí

Smysl života lze vymezit jako imanentní tendenci člověka k pravdivému poznání, k sebezdokonalování, k odpovědné péči o přírodu, kulturu a civilizaci a k vytváření a udržování vztahů k bytostem, věcem, místům a společenstvím, která přesahují jeho individuální zájmy a v nichž se uskutečňuje jeho jedinečná nezastupitelnost. Vše, co ohrožuje sebezdokonalování člověka jako jednotlivce i jako druhu, nebo co poškozuje jeho vnější prostředí, je nesmyslné, nerozumné a pro existenci lidstva ohrožující.

Nebo populárnější znění

Smysl života můžeme chápat jako přirozenou snahu člověka poznávat svět pravdivě, rozvíjet sám sebe, pečovat o přírodu, kulturu i civilizaci a vytvářet a udržovat vztahy k lidem, místům i věcem. Právě v těchto vztazích, které přesahují jeho vlastní zájmy, nachází svou jedinečnou a nenahraditelnou roli. Vše, co ohrožuje sebezdokonalování člověka jako jednotlivce i jako druhu, nebo co poškozuje jeho vnější prostředí, je nesmyslné, nerozumné a pro existenci lidstva ohrožující.

a) Pravdivé poznání

Není to hromadění informací, ale porozumění souvislostem. Pravdivé poznání znamená vidět svět takový, jaký je – ne takový, jaký bychom si ho přáli mít. Zahrnuje i poznání sebe sama, svých limitů, svých silných stránek i svých stínů. Poznání je zdrojem uvědomění si skutečnosti, ve které se člověk nachází. V paměti uchované předešlé prožitky poskytují zkušenost, která hodnotí, které postupy a které nástroje vedly k uspokojení potřeby a které naopak situaci jednotlivce zhoršily. Osvojování si teoretických poznatků a vytváření zásoby osobních prožitků v paměti umožní působení dvou základních kognitivních mechanismů: asociativního myšlení a analogického porovnávání. Tyto dva mechanizmy řeší aktuální problém, hodnotí současnou potřebu, stanovují cíle i navrhují prostředky pro vyřešení nerovnovážného stavu a uspokojení potřeby.

Lidé podléhají omylům a lžím. Pravda není samozřejmá. Vzniká postupně z omylů, lží i jejich překonávání. Negativní nebo naopak pozitivní prožitek skutečné události umožňuje lidem přiřazovat jednotlivým věcem smysl. V opakovaném prožívání úspěch/neúspěch zvyšuje úroveň porozumění aktuální skutečnosti. Poznání směřuje k přežití a rozvoji lidstva. Samozřejmě, že dílčí zájmy jednotlivých lidí, které jim dávají smysl se dostávají do rozporu s přežitím lidstva jako takového. Například zbrojení a válka z pohledu celého lidstva je nesmyslná, ale pro moci chtivé lidi a zbrojaře má smysl. Roste jejich bohatství a moc. Jejich moc je taková, že dokážou si koupit mínění utvářející síly (politici, umělci, neziskové organizace, a hlavně média). A jejich prostřednictvím ovlivňovat názory a postoje veřejnosti. Odolávat manipulaci a lžím, nebo proti nim postavit pravdivé poznání se stává aktem odvahy.

b) Sebezdokonalování

Člověk není dokončenou, hotovou bytostí. Jeho smyslem je růst – ne nutně kariérně či majetkově, ale lidsky. Rozvíjet své schopnosti, prohlubovat moudrost, kultivovat charakter. Epikurejci, a ne jenom oni zdůrazňovali sebepoznání jako jeden pilířů cesty ke štěstí. Je to první krok k určení toho, jak jsem připraven reagovat na současnou situaci a úspěšněji změnit pro zkvalitnění vlastního života svého a celého lidstva. Nemusí jít pouze o zlepšování, může jít i o nezhoršování současného stavu. Rozumět rizikům a snažit se nevytvářet rizikům vhodné podmínky pro jejich proměnu v nehody, v havárie, katastrofy a škody. Pokud člověk a lidstvo jako takové dospěje k sebepoznání, může je porovnat s úkoly a hrozbami stávající situace. Určitě zjistí rozdíl, který je příležitostí pro vlastní zdokonalení. Nemusí se jednat pouze o kognitivní dovednosti, může jít i o zdokonalení technických a technologických prostředků pro efektivní ovládání skutečnosti a její proměny v něco lépe vyhovující člověku.

Přitom musí si být vědom toho, že zamýšlené důsledky vždy doprovází důsledky nezamýšlené, které mohou svým negativním dopadem převýšit původně zamýšlené cíle. Existuje rčení: Dejte si pozor na přání, mohly by se vám splnit“. Bohulibé cíle levicových a progresivních eurokratů zachránit planetu nejspíše dopadnou tak, že přivedou Evropu do bezvýznamnosti, nebo dokonce evropská kultura, evropská civilizace a evropské hodnoty budou vystřídány jinou civilizací. Marxisté by řekli, že Evropa, teda její civilizace zanikne na dialektiku vlastního vývoje. Evropská populace se ve své pýše a dosavadní výsledky historického vývoje zapomněla sebezdokonalovat a okolní svět ji nejenom dobíhá, ale i předbíhá. Některým státům začíná Evropa koukat na vzdalující se záda pokroku.

c) Ochrana prostředí jako podmínky existence

Člověk nemůže žít bez prostředí, které formovalo jeho prožitky, názory a identitu. Příroda, kultura, civilizace – to vše jsou nezbytné předpoklady jeho bytí. Kdo ničí své prostředí, ničí sám sebe. Tato složka není ekologickým módním heslem, ale existenciální nutností. Zahrnuje ochranu přírodních zdrojů, ale i kulturního dědictví, mezilidských vztahů a společenských institucí.

Ochrana přírody není samoúčelem a izolovanou záležitostí. Musí existovat v harmonii, v rovnováze s dalšími činnostmi. Souvisí s poznáním i sebezdokonalováním. Cíl likvidace kysličníku uhličitého je toho názorným příkladem. Jeho zastoupení v atmosféře je nepatrné. Vliv na klimatické změny je rovněž nízký. Naopak jeho důležitost pro existenci flóry a tím i fauny je vysoká. Odstranění CO₂ z atmosféry je energeticky nesmírně náročné a vzhledem k důležitosti pro faunu i kontraproduktivní. Přesto určité síly o to usilují. Má takové počínání smysl?

Ochrana přírody je významná, ale ne jediná. Je součástí celostního systému přežití lidstva a jeho rozvoje. Navíc zaměření na dílčí cíle ochrany životního prostředí mohou být různé. Je možné bojovat proti životodárnému kysličníku uhličitému, nebo bránit zamořování prostředí toxickými látkami. CO₂ vadí, miliony a miliony vybuchlých bojových náloží ve vojenských konfliktech nevadí. Vystupuje někdo proti hrozbě zamoření Evropy jaderným spadem? Evropské elity horují pro válku. Postavil se někdo proti používání střel s obohaceným uranem v bývalé Jugoslávii, nebo na Ukrajině? Ne tyto věci nevadí, vadí kysličník uhličitý. Jaký smysl má takovéto uvažování, takovýto přístup k realitě a budoucnosti?

d) Vytváření a udržování vztahů – k bytostem, věcem, místům a společenstvím, které přesahují jeho vlastní zájmy a v nichž nachází svou jedinečnou nezastupitelnost.

Člověk, až na výjimky, světoběžníky a dobrodruhy, nemůže žít šťastně mimo svůj kontext ve kterém vznikaly jeho prožitky, ve kterém se formovala jeho osobnost, jeho postoje ke světu, názory, kladné i záporné emoce. Jeho prožitky, které vznikaly v konkrétním sociálním, přírodním a kulturním prostředí formují identitu konkrétního člověka. I když tyto vztahy jsou v konkrétní jednotlivosti individuální mají všeobecnou platnost, která abstrahuje od konkrétně jednotlivého. Jinak řečeno obecně platí pro všechny jednotlivce v jejich konkrétních vztazích.

Bez existence vztahů k lidem nejbližšího rodinného kruhu, širšího rodinného kruhu, přátel z dětství, školy, zaměstnání, zájmových kruhů (technické kroužky, sportovní kluby, rybáři, zahrádkáři, myslivci, ochránci přírody, mimoškolské vzdělávací organizace atd.), dnes i skupiny na sociální síti, dochází k sociálnímu a kulturnímu vykořenění, sociálnímu a kulturnímu odcizení.

Bylo by naivní myslet si, že všichni lidé, s kterými jednotlivci přichází do styku jsou pouze přátelští. Nutně vznikají protichůdní zájmy a konflikty. Přesto v této určité skupině dochází k reprodukci jednotlivce, k jeho pocitu bezpečnosti a určitých jistot. Tento vztah vzniká jako jednota přijímání výhod existence ve skupině a současně závazek činnosti ve prospěch skupiny, včetně činnosti obrany zájmů skupiny, jejího přežití a rozvoje.

Přehled vztahu chápání smyslu jednotlivými filosofy k naší definici

1. Aristoteles (Eudaimonia – rozkvět)

Hodnocení: Částečně slučitelné – náš koncept je aristotelský v důrazu na ctnost a rozum, ale je mnohem širší (globální, univerzální, ekologický).

2. Epikuros (Rozumná slast, přátelství, klid mysli)

Hodnocení: Částečně slučitelné – přátelství a sebepoznání jsou blízké, ale chybí aktivní odpovědnost a péče o svět.

3. Kant (Mravní imperativ, důstojnost, povinnost)

Hodnocení: Částečně slučitelné – silný důraz na důstojnost a povinnost je blízký, ale chybí ekologický a civilizační přesah.

4. Hegel (Světový duch, dialektika, svoboda)

Hodnocení: Částečně slučitelné – blízký je důraz na práci, sebeuvědomění a přesah, ale Hegel je příliš kolektivistický a historický.

5. Schopenhauer (Popření vůle, askeze, soucit)

Hodnocení: Spíše neslučitelné – Schopenhauerův pesimismus, důraz na askezi a pasivní únik ze světa jsou v rozporu s naším aktivním, odpovědným a tvořivým pojetím smyslu. Jeho filozofie je cenná jako diagnóza utrpení, ale ne jako návod k naplněnému životu v našem smyslu.

6. Marx a Engels (Tvořivá práce, emancipace, beztřídní společnost)

Hodnocení: Částečně slučitelné – blízký je důraz na práci, svobodu a společenský přesah; chybí ekologický a kulturní rozměr.

7. Lenin (Revoluční praxe, třídní boj, vůdcovství)

Leninovo pojetí smyslu je s naší definicí vysoce slučitelné na úrovni principů, ale výrazně se liší v důrazu a zaměření.

• Společné jádro: Oba přístupy odmítají pasivní konzumaci, izolovaný individualismus a abstraktní moralizování. Obě zdůrazňují aktivní poznání, neustálý rozvoj, odpovědnost za druhé a propojení osobního života s vyšším cílem. Leninův životní příklad – jeho naprosté nasazení pro věc, schopnost učit se od druhých a pečovat o ně, a jeho boj proti malichernosti a sobectví – je v mnoha ohledech učebnicovým naplněním naší definice.

• Klíčový rozdíl: Zatímco naše definice usiluje o univerzální, humanistický a ekologický rámec, Leninův přístup je historicky specifický, třídně podmíněný a revolučně-politický. Jeho „odpovědná péče“ je zaměřena především na osvobození vykořisťovaných, jeho „pravdivé poznání“ je poznáním zákonitostí třídního boje, a jeho „vztahy“ jsou budovány na základě společného revolučního cíle.

8. Frankl (Vůle ke smyslu, logoterapie)

Hodnocení: Vysoce slučitelné – náš koncept čerpá z Frankla v důrazu na odpovědnost, objevování smyslu a vztahy.

9. Camus (Absurdita, vzdor, Sisyfos)

Hodnocení: Spíše neslučitelné – chybí aktivní péče a odpovědnost; smysl je spíše postoj než činnost.

10. Adler (Společenský cit, spolupráce)

Hodnocení: Částečně slučitelné – blízký je důraz na socialitu, ale chybí ekologický a kognitivní rozměr.

11. Sartre (Existence předchází esenci, svoboda, tvorba)

Hodnocení: Částečně slučitelné – blízký je důraz na svobodu a tvorbu sebe, ale chybí objektivní rozměr a péče.

12. Heidegger (Bytí k smrti, autenticita, Dasein)

Hodnocení: Částečně slučitelné – blízký je důraz na autenticitu a konečnost, ale chybí odpovědnost a vztahovost.

13. Nietzsche (Vůle k moci, věčný návrat, nadčlověk)

Hodnocení: Spíše neslučitelné – elitářství a relativizace pravdy jsou v rozporu s naší definicí.

14. Han (Vyhoření, ztráta jiného, výkon)

Hodnocení: Částečně slučitelné – diagnostikuje problémy, ale nenabízí ucelenou pozitivní definici smyslu.

15. Bauman (Tekutá modernita, umění života)

Hodnocení: Částečně slučitelné – blízký je důraz na vztahy, ale chybí pevný rámec.

16. Rosa (Zrychlení, rezonance)

Hodnocení: Vysoce slučitelné – Rosa je našemu konceptu nejblíže, zejména v důrazu na rezonanci (vztah přesahující zájmy) a na péči o svět.

Celkové shrnutí (tabulka)

Test definice smyslu života na praktických příkladech

(podle principu falzifikace K. R. Poppera)

Nejprve si připomeňme zkrácenou verzi definice:

Smysl = pravdivé poznání + sebezdokonalování + ochrana prostředí (jako podmínky existence) + vztahy k lidem a k místu přesahující zájmy jednotlivce.

Pokud nějaká činnost či postoj nesplňuje alespoň jednu z těchto podmínek, je nesmyslný, nerozumný a pro lidstvo ohrožující.

________________________________________

Příklad číslo 1. Křeček v kolečku

Případ: Křeček běží v kolotoči, spaluje energii, ale nikam se neposouvá.

Pravdivé poznání? - Ne. Jeho běh není spojen s učením, objevováním, ani reflexí.

Sebezdokonalování? - Ne. Fyzická aktivita bez cíle nevede k rozvoji osobnosti ani schopností.

Ochrana prostředí? - Nevadí, ale ani nepřispívá. Jeho činnost je neutrální, ale z hlediska smyslu prázdná.

Vztahy ke svému druhu a k místu přesahující zájmy jednotlivce? – Minimální, téměř neexistující, omezené pouze na mláďata, než dospějí.

Verdikt: Křečkův běh je ukázkovým příkladem činnosti bez smyslu. Definice ho správně řadí do kategorie „nesmyslné“.

________________________________________

Příklad číslo 2. Josef (Film „Muž z prvního století“)

Případ: Josef (ve film ztvárnil Miloš Kopecký) hromadí věci v utopické společnosti, kde je všeho dostatek.

Pravdivé poznání? - Ne. Nerozumí podstatě světa, ve kterém žije. Jeho jednání je založeno na starých návycích, nikoli na pochopení nové reality.

Sebezdokonalování? - Ne. Naopak – utvrzuje se v sobeckých vzorcích, degeneruje.

Ochrana prostředí? - Porušuje harmonii společnosti. Jeho postoj ohrožuje kulturu a civilizaci (důvěru, spolupráci). Jeho křečkování hmotných statků zatěžuje přírodu. Jednak zbytečně spotřebovává zdroje a pak vytváří zbytečný odpad.

Vztahy k lidem a k místu přesahující zájmy jednotlivce? – Egoistický, individualistický. Lidé jsou pouze příležitost pro získání osobních výhod.

Verdikt: Josef je ztělesněním nesmyslného jednání. Definice ho odhaluje jako člověka, který selhává ve všech bodech.

________________________________________

Příklad číslo 3. Adam, mimozemšťan (Film „Muž z prvního století“)

Případ: Adam (ve film ztvárnil Adam Radovan Lukavský) je čistá racionalita bez emocí, postupně objevuje lidské city.

Pravdivé poznání? - Zpočátku jen matematické, omezené. Postupně však poznává emoce, lásku, bolest – to je rozšiřování obzoru.

Sebezdokonalování? - Ano. Učí se, co je lidskost, stává se „plnějším“.

Ochrana prostředí? - Jeho motivace je nakonec ochránit to, co na lidech objevil („vy máte něco, co jsme nikde nenašli“).

Vztahy k lidem a k místu přesahující zájmy jednotlivce? – Od začátku se snaží pomáhat Josefovi a po přistání i lidem na Zemi. Svých znalostí nezneužívá pro získání moci nad lidmi.

Verdikt: Adam naplňuje definici smyslu – jeho cesta je cestou poznání a růstu. Na konci filmu je symbolem smysluplné existence.

________________________________________

Příklad číslo 4. Politika EU (Green Deal, válka na Ukrajině, ekonomické důsledky)

a) Green Deal

Záměr: Ochrana přírody – to odpovídá třetí podmínce.

Realita: Pokud je prosazován bez pravdivého poznání (ignorování ekonomických dopadů, ideologicky, bez korekcí), pak:

Pravdivé poznání? - Ne, pokud se zakrývají data nebo se nerespektují reálné důsledky.

Sebezdokonalování a rozvoj? - Ne, za světem zaostávající Evropa není schopna rozvíjet její obyvatele, pokud vede k chudobě a ztrátě perspektiv (lidé se nevyvíjejí, ale strádají).

Ochrana prostředí? - Paradoxně může být ohrožena, když ekonomický pokles vede k sociálním nepokojům a následné destrukci (např. návrat k uhlí, možná i bez odsíření, protože pro udržování filtrů nebudou finance).

Vztahy k lidem a k místu přesahující zájmy jednotlivce? – Ne, způsobuje rozdělení společnosti, z Evropy dělá bezvýznamné místo, skanzen bývalého úspěchu.

Verdikt: Green Deal může být smysluplný, pokud je založen na faktech a respektuje všechny tři složky. Pokud ne, stává se nesmyslným – ohrožuje totiž civilizaci, kterou měl chránit.

b) Válka na Ukrajině (postoj EU)

Podpora Ukrajiny: Může být chápána jako ochrana prostředí (suverenita, demokracie, evropské hodnoty).

Dopady: Ekonomické sankce, inflace, ochuzení občanů – to ohrožuje podmínky existence (civilizaci).

Pravdivé poznání? Zde je klíčové, zda EU jedná na základě reálných informací, nebo jen ideologicky.

Sebezdokonalování? – Ne, orientace rozvoje na zbrojení a rozvoje způsobů války, omezuje rozvoj mírové vědy, vzdělávání a funkčnost sociálno státu.

Ochrana přírody? – Ne, válka devastuje nejen kulturu (druhou přírodu), ale i samotnou přírodu, zamořuje ovzduší, znečišťuje vodu a půdu, jaderná válka způsobí jaderný spad.

Vztahy k lidem a k místu přesahující zájmy jednotlivce? – Ne, zabíjí lidi a ničí krajinu ve které lidé vyrůstali.

Verdikt: Definice ukazuje na rozpor – ochrana hodnot na jedné straně, ale poškozování vlastních občanů na straně druhé. Přitom hodnoty mohou být falešné a mohou mít význam pouze pro úzkou skupinu zbrojařů. Smysluplné řešení by muselo hledat rovnováhu, nikoli jednostranné zatížení.

c) Ekonomické problémy EU

Pokud politika vede k poklesu životní úrovně, stagnaci, zadlužování – pak:

Pravdivé poznání? - Chybí, pokud se chyby nevyhodnocují.

Sebezdokonalování? - Ne, lidé ztrácejí perspektivu.

Ochrana prostředí? - Ohrožena, protože chudnoucí společnost má menší kapacitu chránit přírodu i kulturu.

Vztahy k lidem a k místu přesahující zájmy jednotlivce? – Ne, neumožňuje rozvoj míst, ke kterému mají lidé pozitivní vztah, nárůst pauperizace části společnosti vztahy mezi lidmi nezlepší, ale zhorší.

Verdikt: Taková politika je nesmyslná – definice ji odhaluje jako sebedestruktivní.

________________________________________

Příklad číslo 5. Česká republika a politika Fialovy vlády

Případ: „Eurohujerství“, přijímání eura, orientace na válku v Ukrajině, plnění unijních podmínek bez ohledu na domácí dopady, stagnace, hrozba poklesu.

Pravdivé poznání? - Pokud vláda ignoruje varování ekonomů, reálná data, a řídí se jen ideologií, pak selhává v poznání.

Sebezdokonalování? – Ne, inflace a růst dluhu způsobí, že lidé budou chudnout, firmy budou krachovat, mladí budou odcházet – místo rozvoje nastane úpadek.

Ochrana prostředí? – Ne, je ohrožena nejen příroda (úsporné programy), ale i kultura a sociální soudržnost.

Vztahy k lidem a k místu přesahující zájmy jednotlivce? – Ne, neumožňuje rozvoj míst, ke kterému mají lidé pozitivní vztah, nárůst pauperizace části společnosti vztahy mezi lidmi nezlepší, ale zhorší.

Verdikt: Politika, která vede k oslabování národa, zadlužování a ztrátě suverenity, je podle definice nesmyslná. Ohrožuje samotné podmínky existence Čechů jako svébytného společenství.

________________________________________

Závěr testu

Definice obstála – na všech příkladech dokázala rozlišit smysluplné od nesmyslného. Křeček, Josef, špatná politika – všichni selhávají v některém (nebo všech) bodech. Adam a vyvážená politika naopak definici naplňují.

Falzifikace se nekonala – naopak, definice prokázala svou užitečnost jako nástroj kritického myšlení.

Závěr

Přehled filozofických přístupů ke smyslu života připomíná spíše bludiště než přímou cestu. Potkali jsme Aristotela s jeho eudaimonií, Epikura s přátelstvím, Kanta s povinností, Hegela s duchem dějin, Schopenhauera s pesimismem, Marxe s emancipací, Lenina s revoluční praxí, Frankla s vůlí ke smyslu, Camuse se vzdorem, Adlera se společenským citem, Sartra se svobodou, Heideggera s autenticitou, Nietzscheho s vůlí k moci – a nakonec i současné kritiky tekuté modernity, zrychlení a vyhoření (Baumana, Rosu, Hana). Každý z nich má co říci, ale žádný nemá slovo poslední.

Co z tohoto přehledu vyplývá pro dnešního člověka, který se potýká s informačním přetlakem, s krizí autorit, s pocitem, že „stejně nic nezmění“, s vyhořením a s digitální samotou?

Za prvé: smysl není dán, ale je úkolem. Není to vlastnost, kterou buď máme, nebo nemáme. Je to úkol, k němuž se lze přibližovat nebo od něj vzdalovat. Tuto myšlenku sdílejí všichni myslitelé od Aristotela po Rosu – i když každý jinak. Smysl není pasivní dar, ale aktivní tendence.

Za druhé: smysl má dvě roviny – subjektivní a objektivní. Subjektivní rovina zahrnuje osobní prožitek, vášně, sny, vztahy, radost i bolest. Objektivní rovina přesahuje jedince – zahrnuje pravdu, odpovědnost, podmínky existence lidstva a péči o svět. Každý přístup, který upřednostňuje jen jednu z těchto rovin, selhává: čistý subjektivismus (Sartre, Nietzsche) vede k relativismu a osamění; čistý objektivismus (Hegel, Lenin) vede k instrumentalizaci člověka. Smysl vzniká teprve v jejich jednotě.

Za třetí: smysl je vždy vztažen k druhým a k celku. Žádný z myslitelů, kteří smysl redukují na individuální výkon (Nietzsche, Heidegger) nebo na vnitřní pocit (Epikuros, Schopenhauer), neposkytuje dostatečnou odpověď na otázku, proč žít, když svět hoří. Smysl se rodí ve vztahu – k lidem, k místům, k přírodě, k budoucím generacím, k civilizaci. Tento přesah je klíčovým rysem, který spojuje Frankla, Adlera, Marxe a současné autory jako Rosa, a je také jádrem definice, k níž jsme dospěli.

Za čtvrté: smysl je ohrožen moderními podmínkami, ale není ztracen. Han, Bauman a Rosa ukazují, že současná společnost – výkonová, tekutá, zrychlená – smysl systematicky eroduje. Vyhoření, nejistota, ztráta rezonance a neschopnost naslouchat „jinému“ jsou reálnými hrozbami. Ale jejich diagnóza není ortel. Je výzvou: vytvořit podmínky, v nichž smysl může znovu vyrůst – pomalejší čas, pevnější vztahy, větší odvaha k autenticitě a odpovědnosti.

A právě zde přichází ke slovu definice, kterou jsem formuloval v této úvaze. Smysl chápeme jako imanentní tendenci člověka k pravdivému poznání, k sebezdokonalování, k odpovědné péči o přírodu, kulturu a civilizaci a k vytváření a udržování vztahů k bytostem, věcem, místům a společenstvím, která přesahují jeho individuální zájmy a v nichž se uskutečňuje jeho jedinečná nezastupitelnost. Vše, co ohrožuje sebezdokonalování člověka jako jednotlivce i jako druhu, nebo co poškozuje jeho vnější prostředí, je nesmyslné, nerozumné a pro existenci lidstva ohrožující. Tato definice není pouhou akademickou formulí. Je pokusem o syntézu toho nejsilnějšího z jednotlivých přístupů: od Aristotela přebírá důraz na ctnost a rozum; od Kanta odpovědnost a důstojnost; od Frankla vůli ke smyslu a odvahu k postoji; od Rosy rezonanci a péči o svět; od Adlera a Marxe společenský přesah; a od Hegela a Sartra důraz na sebeutváření a svobodu. Zároveň se vymezuje vůči pesimismu (Schopenhauer), elitářství (Nietzsche), časově omezené instrumentalizaci (Lenin) a subjektivismu (Sartre, Camus) tím, že klade objektivní kritéria – pravdu, péči, odpovědnost – jako neoddělitelnou součást smyslu.

Tato definice zároveň respektuje dialektický vztah mezi všeobecně abstraktním a konkrétně jednotlivým, který jsme ilustrovali na příkladu nože a brousku. Smysl lidstva jako celku existuje jen skrze konkrétní smysly jednotlivých lidí – a naopak individuální smysl nabývá plnosti teprve tehdy, když je v souladu s obecným zájmem na přežití a rozvoji lidstva. Není to mechanický vztah, ale živá jednota protikladů.

Z této definice vyplývají tři praktické závěry:

1. Smysl nelze konzumovat – lze ho pouze pěstovat. Není to zboží, které si koupíme v podobě zážitků, majetku nebo společenského uznání. Je to kvalita našeho bytí, která vyžaduje čas, pozornost, úsilí a vztahy. V éře sociálních sítí, nekonečného scrollování a instantního uspokojení je to varování i naděje zároveň.

2. Smysl není samozřejmostí – je výsledkem odporu. Odporu vůči manipulaci, vůči lhostejnosti, vůči konformitě, vůči vlastnímu pohodlí. Odporu, který je zároveň aktem tvorby – vytváříme smysl tím, že se stavíme proti nesmyslu. To je moment, v němž se naše definice dotýká Camusova Sisyfa i Frankova vězně v koncentračním táboře. Smysl je často nejjasnější tam, kde je nejvíce ohrožen.

3. Smysl je společný, nikoli soukromý. I když ho každý musí naplnit po svém, jeho podmínky jsou sdílené. Nemůžeme najít smysl v prostředí, které systematicky ničí přírodu, kulturu, civilizaci a mezilidské vztahy. Proto je otázka po smyslu vždy také otázkou politickou a společenskou.

A právě proto si myslím, že hledání smyslu není luxus, ale nutnost. Není to únik z reality, ale naopak – je to nejhlubší vstup do reality. Kdo se ptá po smyslu, ten už přestal být pouhým konzumentem, obětí nebo svědkem. Stává se architektem – nejen svého vlastního života, ale i světa, v němž žije.

Možná je odpověď 42. Možná, až se naučíme klást správné otázky, pochopíme, co znamená. Ale do té doby platí: smysl je to, co děláme, když si uvědomíme, že naše činy mají dosah za horizont našeho života. Je to odpovědnost, kterou na sebe bereme – ne proto, že musíme, ale proto, že jedině tak můžeme být skutečně lidmi.

A poznámka na konec

Ke smyslu existence lidstva připívají různí lidé různou mírou. Není dáno, aby každý jeden obyvatel planety vyvinul svůj TOKAMAK, z teorií relativity a kvantové teorie vyvinul teorii všeho, nebo objevil přírodní zákon, který si zaslouží udělení Nobelovy ceny. Tisíce a miliony lidí však přispívají k tomu, aby jednotlivci k takovým objevům mohli dospět. Dějiny filozofie si pamatují Sokrata, ale položme si otázku, přežil by bez Xantipy? Smysl jejího života je, že pečovala o Sokrata a ten mohl vést svoji školu. Xantipa k smyslu lidského života přispěla svým dílem, svou měrou. Zaslouží si úctu právě tak, jako miliony lidí, kteří vstávají brzy ráno a jdou do práce. Nevyjímaje těch, co jdou na noční směnu.

Přehled literatury:

1. Aristotelés (384–322 př. n. l.)

• Etika Níkomachova (přel. Antonín Kříž). Praha: Rezek, 1996. ISBN 978-80-86027-48-7.

  • Základní dílo pro pochopení eudaimonie (rozkvětu) a ctnostného života. Aristotelés zde rozvíjí svou etiku, jejímž cílem je nejvyšší dobro – šťastný a ctnostný život v obci.

2. Epikúros (341–270 př. n. l.)

• List Menoikeovi – dochovaný v Diogenu Laertském Životy, názory a výroky proslulých filozofů.

  • Souhrn epikurejské etiky, v němž Epikúros vysvětluje, že štěstí spočívá v rozumném hledání slasti, přátelství a v oproštění se od strachu ze smrti a z bohů.

• Hlavní myšlenky (Kyriai doxai) – stručné výroky shrnující epikurejskou etiku a fyziku.

3. Immanuel Kant (1724–1804)

• Základy metafyziky mravů (přel. Milan Znoj). Praha: OIKOYMENH, 2015. (původně 1785).

  • Stěžejní dílo etiky, v němž Kant formuluje kategorický imperativ a dokazuje, že mravní jednání pramení z čistého rozumu.

• Kritika praktického rozumu (přel. Jaromír Loužil). Praha: Svoboda, 1996. (původně 1788).

  • Kant v tomto díle rozvíjí své učení o svobodě a mravním zákonu, který je pro člověka závazný.

4. Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770–1831)

• Fenomenologie ducha (přel. Jan Kuneš a Milan Sobotka). Praha: OIKOYMENH, 2020. (původně 1807).

  • Hegelovo stěžejní dílo, jež popisuje dialektický postup ducha k absolutnímu vědění. Zde nacházíme známý oddíl o vztahu pána a raba a o sebeuvědomování.

• Základy filosofie práva (přel. Karel Kosík a Jaromír Loužil). Praha: Academia, 1992. (původně 1821).

  • Politicko-filosofické dílo, v němž Hegel ukazuje, jak se svoboda uskutečňuje v právu, morálce a v občanské společnosti.

5. Arthur Schopenhauer (1788–1860)

• Svět jako vůle a představa I., II. (přel. Milan Váňa). Praha: Nakladatelství Svoboda, 1999. (původně 1819).

  • Hlavní Schopenhauerovo dílo, v němž rozvíjí svůj pesimistický systém: svět je jev (představa), jehož podstatou je slepá, iracionální vůle k životu. Utrpení je základní zkušeností; únikem je umění, soucit a askeze.

• Aforismy k životní moudrosti (přel. Milan Váňa). Praha: Nakladatelství Svoboda, 1996.

  • Praktická „eudaimonologie“ – rady, jak co nejlépe prožít život v pesimistickém rámci, s důrazem na vnitřní bohatství a duševní klid.

6. Karl Marx (1818–1883) a Friedrich Engels (1820–1895)

• Komunistický manifest (přel. Václav Dvořák). Praha: Svoboda, 1970. (původně 1848).

  • Programový text komunismu, jenž končí výzvou: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Zdůrazňuje třídní boj a nutnost společenské přeměny.

• Německá ideologie (přel. kolektiv). Praha: SNPL, 1961. (psáno 1845–1846).

  • Zde Marx a Engels formulují svůj materialistický koncept dějin a kritizují mladohegelovskou filosofii. Významné pro pojetí práce a odcizení.

• Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844 (přel. Milada Bártová). Praha: Svoboda, 1961.

  • Rané Marxovo dílo, kde rozvíjí koncept odcizené práce a ukazuje, že v kapitalismu se člověk odcizuje produktu své práce, pracovní činnosti, svému druhu i jiným lidem.

7. Vladimir Iljič Lenin (1870–1924)

• Stát a revoluce (přel. kol.). Praha: Svoboda, 1949. (původně 1917).

  • Leninův výklad marxistické teorie státu a úkolu proletariátu v revoluci. Zde Lenin rozvíjí myšlenku, že stát je nástrojem třídního útlaku, který bude po revoluci nahrazen komunistickou samosprávou.

8. Viktor Emil Frankl (1905–1997)

• Člověk hledá smysl / A přesto říci životu ano (přel. kolektiv). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1994. ISBN 80-901601-4-X.

  • Franklovo nejznámější dílo, v němž spojuje autobiografii z koncentračního tábora s výkladem logoterapie. Dokazuje, že i v nejtěžších situacích lze najít smysl, a to třemi cestami: tvorbou, prožitkem a postojem.

• Vůle ke smyslu: Vybrané přednášky o logoterapii (přel. kolektiv). Brno: Cesta, 1994.

  • Další soubor Frankelových textů, které rozvádějí jeho koncept „vůle ke smyslu“ (Will to Meaning).

9. Albert Camus (1913–1960)

• Mýtus o Sisyfovi (přel. Dagmar Steinová). Praha: Svoboda, 1995. ISBN 80-86955-08-7. (původně 1942).

  • Základní existencialistická esej, v níž Camus rozvíjí pojem absurdity. Hledá odpověď na otázku, zda má život smysl, když svět je lhostejný. Řešením je vzdor – Sisyfos, který se i přes marnost svého úkolu vrací ke svému kameni, je pro Camuse hrdinou.

10. Alfred Adler (1870–1937)

• Smysl života (přel. Zbyněk Vybíral). Praha: Portál, 2020. ISBN 978-80-262-1721-5. (původně 1933, Der Sinn des Lebens).

  • V tomto díle Adler na základě své dlouholeté praxe ukazuje, že smysl života spočívá ve společenském citu, v začlenění do komunity a v přínosu pro druhé.

11. Jean-Paul Sartre (1905–1980)

• Existencialismus je humanismus (přel. Petr Horák). Praha: Vyšehrad, 2004. ISBN 80-7021-661-1. (původně 1946).

  • Sartre zde podává přístupný výklad svého existencialismu: „existence předchází esenci“, člověk je svobodný a sám si volí svůj smysl; tato svoboda je však doprovázena úzkostí a odpovědností.

• Bytí a nicota (přel. Oldřich Kuba). Praha: OIKOYMENH, 2006. (původně 1943).

  • Sartrovo vrcholné filosofické dílo, v němž rozebírá fenomenologii, svobodu, špatnou víru a vztah k druhému.

12. Martin Heidegger (1889–1976)

• Bytí a čas (přel. Ivan Chvatík, Pavel Kouba, Miroslav Petříček, Jiří Němec). Praha: OIKOYMENH, 2008. (původně 1927).

  • Nejvýznamnější Heideggerovo dílo, které zavádí pojem „pobyt“ (Dasein) a analyzuje lidskou existenci jako „bytí k smrti“. Autentický život spočívá v odpoutání se od průměrnosti „davu“ a v přijetí vlastní konečnosti.

13. Friedrich Nietzsche (1844–1900)

• Tak pravil Zarathustra (přel. Otokar Fischer). Praha: Rybka, 2008. ISBN 978-80-87067-54-5. (původně 1883–1885).

  • Nietzscheho klíčové dílo, v němž formou básnicko-filosofické prózy hlásá smrt Boha, věčný návrat, vůli k moci a ideál nadčlověka. Člověk je „něco, co má být překročeno“.

• Radostná věda (přel. Jiří Horák). Praha: Naše vojsko, 1991. (původně 1882/1887).

  • Zde Nietzsche poprvé výslovně formuluje myšlenku „Bůh je mrtev“ a rozvíjí koncept amor fati – lásky k osudu.

• Zrození tragédie (přel. Tomáš Koblížek). Praha: Gryf, 1993. (původně 1872).

  • Rané estetické dílo, v němž Nietzsche rozlišuje apollonský a dionýský princip a ukazuje, že umění je nejvyšším vyjádřením životní síly.

Současní myslitelé (doplnění)

14. Byung-Chul Han (*1959)

• Společnost únavy (přel. Miroslav Petříček). Praha: Rybka Publishers, 2015. ISBN 978-80-87950-05-8. (původně 2010, Müdigkeitsgesellschaft).

  • Han v této eseji analyzuje přechod od disciplinární společnosti ke společnosti výkonu. Člověk se stává sám sobě vykořisťovatelem, což vede k vyhoření, depresím a ztrátě smyslu.

• Vyhořelá společnost (přel. Miroslav Petříček). Praha: Rybka Publishers, 2016. (původně 2012, Burnout-Gesellschaft).

  • Volné pokračování Společnosti únavy, v němž Han ukazuje, že současná společnost je sužována pozitivním přetlakem, který ničí schopnost naslouchat a vytvářet hluboké vztahy.

• Vymizení jiného (přel. Zuzana Adamová). Praha: Rybka Publishers, 2024. (původně 2021, Undinge). – česky vyšlo v překladu Zuzany Adamové.

15. Zygmunt Bauman (1925–2017)

• Tekutá modernita (přel. S. M. Blumfeld). Praha: Mladá fronta, 2002. ISBN 80-204-0966-1. (původně 2000, Liquid Modernity).

  • Bauman zde zavádí svůj klíčový koncept tekuté modernity – světa, v němž tradiční autority, hodnoty a vztahy ztrácejí pevnost a vše se stává proměnlivým a nestálým.

• Tekutá láska: O křehkosti lidských pout (přel. Petruška Šustrová). Praha: Mladá fronta, 2013. ISBN 978-80-204-2949-3. (původně 2003, Liquid Love).

  • Bauman zkoumá, jak tekutá modernita proměňuje mezilidské vztahy – stávají se povrchními, nestabilními a snadno nahraditelnými.

• Umění života (přel. Petruška Šustrová). Praha: Academia, 2013. (původně 2008, The Art of Life).

  • Bauman zde rozvíjí svou představu, že v tekuté modernitě se život stává uměním – každý si ho musí vytvořit sám, bez návodu a bez pevných jistot.

16. Hartmut Rosa (*1965)

• Rezonance: Sociologie vztahu ke světu (přel. Jana Štěpánková). Praha: Filosofia, 2021. ISBN 978-80-7007-690-1. (původně 2016, Resonanz).

  • Rosa zde rozvíjí svůj klíčový koncept rezonance – způsobu, jakým člověk navazuje vztah ke světu. Rezonance je kvalita vztahu, kdy jsme světem „zasaženi“ a zároveň na něj odpovídáme. Zrychlení a výkonová logika rezonanci ničí, a tím i smysl.

• Zrychlení: Proměna časových struktur v moderně (přel. Tomáš J. Dvořák). Praha: Filosofia, 2021. (původně 2005, Beschleunigung).

  • Rosa v tomto díle analyzuje sociální zrychlení ve třech dimenzích (technické, sociální změny, tempo života) a ukazuje, že moderní společnost stojí na principu „dynamické stabilizace“ – musí neustále růst a zrychlovat, aby si udržela stabilitu.

3. Z nové literatury

3 x Z aneb knižní okénko 27.

Pavel Sirůček

Dnešní lidé, především zasíťovaní digitální domorodci, čtou – míněno opravdové, tedy tištěné knihy – zoufale málo. Přitom se na pultech povalují hromady titulů. Hodně proměnlivé kvality a za nemravný peníz. Mnohdy se nabízí otázka, kdo mohl něco takového vydat? A proč? Nezřídka je drzá neprofesionalita a tragikomická lidová tvořivost (zde v krajně pejorativním smyslu) až neuvěřitelná. Pachatel dílka však patří do správné partičky, která si přihrává granty, projekty. Na straně druhé jsou autoři nuceni shánět si těžce sponzory a uboze škemrat o milodary, aby mohli publikovat i bez nároků na honorář. Prostě liberalismus … Pravidelně nepravidelná rubrika 3 x Z²⁵ telegraficky představuje pel-mel knížek, které z různých důvodů nejsou recenzovány samostatně. Nicméně pozornost, samozřejmě i kritickou, si snad zaslouží.

Dvacáté sedmé pokračování je krátké a místy i rozverné. Přináší seznámení s tituly:

• Liška, V., Svítek, M., Štědroň, B., Žák, L.: Svět 2030: Systémové aspekty nových technologických trendů. Praha: Fakulta stavební České vysoké učení technické 2026. 128 s. ISBN 978-80-01-07531-9.

• Kaplický, V.: Gornostaj. Praha: Naše vojsko 1982. 208 s. ISBN nemá.

• Nickels, J.: Jak pěstovat chilli: Průvodce domácím pěstováním chilli papriček. Plzeň: Josef Krejčík 2015. 112 s. ISBN 978-80-905353-4-3.

& prázdninové bonusy.

Generátor slůvek o AI (aneb svým způsobem zážitkově-zábavné čtení)

Útlá brožura sestává z devíti kapitol, z nichž první je i úvodem. Coby autoři jsou uváděni M. Svítek a L Žák a celé se to jmenuje Úvod: technologie mění lidské charaktery. Obsah i forma jsou v podstatě nezařaditelné a připomínají Pravdy a apely z brožurek rozdávaných oddanými členy nejrůznějších sekt. Komicky probleskuje mysticko-náboženský charakter havlovsko-sedláčkovského typu (pro leckoho ovšem haškovsko²⁶-cimrmanovského). Některá poučení jsou vskutku půvabné perly – možná z dílny AI. Namátkou třebas, že s AI se „každý Neználek cítí Všeználkem a Otcem vlasti zároveň. Někteří se cítí rovnou Bohem“ (s. 15 anot. publ.).²⁷

Kázání má pojednávat „o světě a jeho rizicích spojených s nejrůznějšími technologiemi …“ (s. 5 anot. publ.). Technologie měly přinášet „souhrnný pokrok“ (dtto). Následují úvahy o „lepším příštím“ či o tom, že: „Živáčkové všeho druhu …“ (s. 6 anot. publ.) pro komunikaci s prostředím používají nejrůznější technologie a techniky. Prim hráti má technologie v podobě dovedností, přičemž: „Opakování je nejen matkou moudrosti, ale rovněž matkou zdokonalování či optimalizace technologií“ (s. 7 anot. publ.). Nechybí židovská moudrost ani dětinsky působící výtvory AI. Text zdůrazňuje vazbu technologií a odpovědnosti, nicméně přitom však pozor – „Nejde jenom o odpovědnost“ (s. 10 anot. publ.). Mezi změny, které nám technologie přináší náleží: „Posun od ctnosti k hříchům …“ (s. 11 anot. publ.). Přes parafráze N. Bohra anebo F. Kafky směřujeme k fragmentaci mysli, kde je zdůrazňováno – na základě tvrzení F. S. Fitzgeralda – že: „Je třeba věnovat pozornost číslu dvě“ (s. 13 anot. publ.). Snad míněno ve smyslu udržení v mysli dvou protichůdných myšlenek.²⁸ Pro uskutečnění kolektivní akce má být klíčovým předpokladem společenská koheze. Tuto ovšem mají narušovat sociální sítě. Masové infantilizaci a debilizaci pak novou kvantitu i kvalitu přináší AI. V pasáži Kudy z toho ven je opětovně – a to dialekticky – vzpomenut F. Kafka, že správné i nesprávné pochopení téže věci se vzájemně nevylučují. Tudíž je nabízeno řešení podle I. Kanta: „… jedna z nejpříjemnějších věcí je nikdy nedospět“ (s. 17 anot. publ.). Objevují se i hesla „Miluj bližního svého“ (s. 18 anot. pubů.) či „… nechť zhyne starý podlý svět“ (s. 19 anot. publ.). Přemýšlet o světě se totiž musí umět a důležité je: „Přijetí světa jako dovednost“ (s. 20 anot. publ.). Zase okořeněno několika citáty a příslovími, včetně Occamovy břitvy či mnoha psy přinášejícími ušákovu smrt … V závěru je zopakováno, že technologie mění naše vlastnosti, a že jsme vůči technologiím takřka bezmocní. Ovšem moc bezmocných má spočívat v tom, že nám pomůže „jenom obnovení sedmera lidských vlastností …“ (s. 24 anot. publ.). Amen.

B. Štědroň je autorem mnohem střízlivěji pojatých kapitolek Jazykové modely v umělé inteligenci, Systémové aspekty technologických trendů, Kvantové počítače – základní pojmy a trendy, Zdravotnictví a biotechnologie, Svět 2040: Prognostika a nové trendy, Uhlíková stopa dominantních technologických nástrojů a Nevyřešené problémy a umělá inteligence. Jmenovaná sedmice tvoří těžiště i drtivou většinu publikace. Nelze si nepoložit otázku, zda opravdu musela být „vyšperkována“ kapitolou první a kapitolou poslední. Z pasáží B. Štědroně se čtenář i něco dozvídá a nechybí ani odkazy na prameny.²⁹ Text neurazí, leč ani …

Naznačen je základní princip jazykových modelů, různé druhy propojení, rozdíly mezi inteligenci přirozenou a umělou, rizika či etika spojená s AI. Vysvětlovány a modelovány jsou přínosy novodobých technologických procesů s využitím logistické křivky. S rekapitulací historie vybraných technologických trendů. Škoda, že nejsou využity ani elementární základy instrumentária teorie inovací, resp. cyklického vývoje v duchu J. A. Schumpetera (a našeho jeho významného pokračovatele F. Valenty)³⁰ … Uváděna jsou zajímavá fakta a poznatky o kvantových počítačích. Za pravděpodobně nejdůležitější segmenty pro aplikaci AI jsou označeny oblasti zdravotnictví a biotechnologie. Představena stručně je prognostika, její metody (delfská, analogie, extrapolace, brainstormingu, síťových grafů, metoda input-output, metoda scénářů) a nové trendy na příští blízké dekády s důrazem na vývoj AI. Diskutována je též uhlíková stopa AI, bitcoinu atp., resp. sumarizovány nevyřešené problémy spojené s AI.

Nastává finále. Defilé buzzwords, kdy z těch nejfrekventovanějších jich tady moc nechybí. V. Liška a jeho Kritické myšlení a adaptace na technologické výzvy do roku 2030. Přes logistické křivky technologického vývoje k „cool“ kategorii instituce (pod které lze zahrnout všechno). Nástrojem adaptace má být kritické myšlení. Nové technologie v čele s AI představují společenskou výzvu. Nové horizonty pod lupou přinášejí technologie kvantové. Ve věku disruptivních inovací roste význam edukace a rozhodování. Dobře se míti budeme, jen pokud „společnost disponuje odpovídající institucionální a kognitivní kapacitou“ (s. 119 anot. publ.). Jinak se nemusí naplnit scénář optimistický („Technologie jako motor prosperity a lidského rozvoje“ (s. 110 anot. publ.) ani scénář realistický („Křehká rovnováha a neúplná adaptace“ (s. 113 anot. publ.)), nýbrž vážně hrozí scénář pesimistický („Nezvládnuté riziko a rozdělená společnost“ (s. 116 anot. publ.)). Knížku příznačně uzavírají slova: „Technologický svět roku 2030 … bude zrcadlem naší kolektivní moudrosti …“ (s. 121 anot. publ.).

P.S. Autor anotace ušetřil. Furiantsky zamýšlel brožurku koupit. Na stránkách nakladatelství³¹ ji neobjevil. Poprosil o výpůjčku kolegu. V zázraky nevěřil (i vzhledem k jistému jménu v autorském kolektivu, se kterým má nepříliš blahé zkušenosti) a také se jich nedočkal. Spravedlivé je uznat, že u některých pasáží očekával ještě větší sr… (autozcenzurujme a napišme lidovou tvořivost). Cena činí kolem nehorázných CZK 400, což vzhledem k obsahu i formální úpravě přiměřené není. Ohledně stránky formální lze zkritizovat nepochopitelnou a rušivě působící kurzívu v textech, nejednotné odkazy etc. Autor anotace nechce působit přehnaně namyšleně, a tudíž se již nebude rozepisovat na téma banalit & plytkých plků okořených citáty. Nechť si každý trpělivý p.t. čtenář učiní názor laskavě sám. Čím to ale bude, že se při čtení neodbytně znovu a znovu vybavují postavičky Brouka Pytlíka či Forresta Gumpa? Aneb ševče drž se svého kopyta. Co ovšem dělat, když kopyto (coby grunt) schází …

Protiválečná koláž jednoho z Gornostajských

Navažme na díl minulý³² i předminulý³³ a zakončeme mapování vybraných – přesněji při repasi jedné cimry domácí nory znovunalezených – titulů národního umělce V. Kaplického. Dnešní knížka je útlejší, spíše novela nežli velký román, a hlavně překvapivá. Nejen tím, že nemá ústřední postavu. Ani hrdinu. Vlastně nemá postavy, resp. hrdiny žádné. Pár jmen se sice míhá, ale přítomen není vypravěč ani nositel děje. Publikace čítá třicet sedm kapitolek, členěných na krátké výjevy. Jde o mozaiku, ve svém celku velmi, velmi působivou. Žádné hlubokomyslné úvahy, pouze realistický popis pohledem řadového vojáčka. Ostatně autor zprvu dílo „koncipuje spíše jako politický spis než jako literární dílo“ (s. 200 anot. publ.).

Silné vyprávění se točí kolem českého vojska, které se v rakouské uniformě za Velké války ocitá na východní frontě. Kdesi na území dnešní Ukrajiny. Legrace jako v Haškově Švejkovi to ale není. Ani v duchu humoru nejčernějšího z černých. Jen holá syrovost, bezútěšnost a válečné běsnění i hrůzy, popisované bez patosu a jaksi mimoděk. Pouze místy problesknou náznaky vojenského kamarádství. Kterého přehnaně není. Každý se snaží hlavně přežít. Na hrdinu si hraje jen blázen, který většinou brzy končí mrtvý. Přežít za každou cenu usilují i důstojníci či posléze legionářští bratři.³⁴ Nejdříve přitom všichni přísahají c. k. Rakousko-Uhersku. Brzy jsou zajati Rusy. V chudičké zemi na růžích ani zajatci ustláno nemají. Diplomaticky řečeno. Nediplomaticky chcípají po tuctech v zavšivených lágrech na hlad a nemoci. Mnozí tak vítají možnost coby dobrovolníci vstoupit do ruské armády bojovat proti Němcům a Rakušanům, včetně českých krajanů. I Rusku tak přísahali. Další přísahu přináší dramatický vývoj, vrcholící bolševickou revolucí a všeobecným chaosem přecházejícím do krvavé občanské řežby. Dobrovolníci přísahají prof. Masarykovi, který je přijíždí povzbudit.

Československá armáda se stává součástí armády francouzské a má odjet do Francie. Což nařizuje sám Masaryk. V armádě však působí výbory a předsjezdové porady, což se mnohým důstojníkům nepozdává. Část Čechů se – jako rudogvardějci – přidává ke komunistům a Rusko opustit nehodlají. Stávají se bojovníky proti imperialismu, podporujícími ruskou sociální revoluci. Realisticky a bez příkras je očima neprivilegovaného (ne)dobrovolníka naznačeno i následně opěvované vítězství u Zborova. Vojáci se konečně ocitají ve vagónech, leč cesta bude těžká a nekonečně dlouhá. Červené vagóny se jim domovem stávají na celé těžké měsíce. Po stanicích žebrají či přímo kradou. Krádeže a žebrotu organizují rotní výbory, které vysílají do vesnic žebrací komise. Mužici ovšem již nemají dávat z čeho a mnohde není ani co ukrást či zašmelit. S bolševiky je uzavřena dohoda o odevzdání většiny zbraní sovětům. Stává se tak cca z poloviny. Vojáci odjíždějí směr Sibiř a v myslích mnoha se čím dál více bolševici stávají nepřáteli, přes které je nutno si cestu tvrdě proklestit. K nepřátelům náleží již i zpočátku přátelští a pohostinní Ukrajinci, kteří v nacionalistickém rauši na ně začínají útočit.

Československá armáda je roztažena po celé Sibiři. „Deset tisíc kilometrů činila vzdálenost mezi prvním a posledním vlakem … Deset tisíc kilometrů a padesát tisíc frontových vojáků“ (s. 69 anot. publ.). Šíří se zpráva, že se do Francii nepojede přes Vladivostok, nýbrž přes Archangelsk. Napětí roste. Přituhuje. Bolševické návrhy jsou odmítnuty a má se jet vlastní cestou a vlastním pořádkem. Čechoslováci dobývají v boji proti rudým Penzu. Vítězství znamená i kořist a lup. Nenávist se obrací především proti zajatým českým rudým gardistům. Po veřejném lynčováni jsou pověšeni. Dobyta je Samara a zajatci nemilosrdně pokoseni kulomety. Část obyvatel Čechoslováky vítá jako osvoboditele. Někteří si však pod vousiska mrmlají, že nejdříve poroučel car, potom Kerenskij, pak bolševici a teď zase Čechoslováci … Bílí a rudí se nesmírně krutě vybíjejí navzájem a červené těplušky se pozvolna sunou na Východ. Náleží k protibolševické frontě. Čechoslováci vpadají do Simbirska, kde se z krátké svobody nejvíce radují kurvy. Prodávají se za cukr, kterého je po vagonech ještě dost. Řada vojáků si na památku odváží syfilis. Do rukou Čechoslováků padá Kazaň. A v Kazani bylo zlato. Zmizelo … Postupně bolševici utahují sevření a protivníci ustupují a často i panicky prchají. Včetně tisíců uprchlíků-civilistů. Útěk střídá úprk. Uvažuje se o nové frontě. Všichni jsou již na smrt unaveni. Jeden z praporů odmítá uposlechnout rozkaz vystoupit z vagonů a odejít na frontu. Nepomůže ani řeč udatného plukovníka J. J. Švece, který je zhnusen. „V noci nato se plukovník Švec ve svém vagónu v Aksakově zastřelil … všichni si již počínali uvědomovat nesmyslnost celého tažení proti bolševické revoluci…“ (s. 123 anot. publ.).

V Omsku je proveden převrat a nastolena diktatura admirála Kolčaka. Vládne nad Sibiří osvobozenou Čechoslováky. Důstojníkům Kolčak vesměs nevadil. I toho však Čechoslováci zradí … Pluk se schází v Čeljabinsku. Vojáci se čím dál více chovají jako žoldnéřská soldateska. Se vším všudy … Štefánikův rozkaz č. 588 ruší všechny revoluční a demokratické instituce (sněm, rada, zastupitelstva, rotní důvěrníci, komisaři „… prostě všechno, co odlišovalo dobrovolnickou armádu od pravidelné“ (s. 147 anot. publ.)). Velitelé se snaží odvést pozornost vojáků od politiky. Je však uskutečněn zakázaný sjezd. Dochází i ke vzpourám. Odpovědí je částečná demobilizace a zatýkání delegátů sjezdu. Co je Gornostaj odhaluje až kapitola 34. „Sjezdoví delegáti byli internováni za Vladivostokem na mysu zvaném Gornostaj“ (s. 172 anot. publ.). Poslanci sněmu československé revoluce byli posláni domů jako trestanci. Spor měly vyřídit nové vojenské soudy se starými rakouskými soudci … Text končí odplutím z Vladivostoku slovy: „Prosčaj, Rossija! Odpusť!“ (s. 187 anot. publ.).

Představované vydání titulu je na konci doplněno materiálem V. Vávry Československé vojenské hnutí v Rusku za první světové války a doslovem J. Nejedlé Jeden z Gornostajských. Z redakční poznámky se čtenář dozvídá, že první vydání vyšlo až v roce 1936, ačkoli jej V. Kaplický sepsal již na počátku 20. let. Bezprostředně po návratu do vlasti. Nebyl však zájem o demýtizaci legionářské legendy. V. Kaplický byl – spolu s dalšími delegáty legionářské levice na II. sjezdu československého vojska na Rusi – vězněn roku 1919 v kasárnách ve skalách mysu Gornostaj, které byly součástí vladivostecké pevnosti. Vydával tam časopis a vedl si podrobný deník. V. Kaplický je poté odvezen lodí do Evropy a doma postaven před soud. Do průkazu legionáře dostává zápis, že zběhl k nepříteli a proto mu nebylo dostupné místo ve státní službě. V díle Gornostaj si autor vytkl za cíl podat co nejvěrnější svědectví o úloze československých legií v Rusku. Přitom termín legie či legionář se v textu samotném vůbec neobjevuje. V. Kaplický důsledně používá označení Čechoslováci anebo dobrovolníci.

Další stupeň chillifilství

Chilli je způsob života & posedlost. Prvním stupněm je prostá konzumace. Vyšší levely představuje vaření s chilli. Následuje pěstování. Metou nejvyšší může být vyšlechtění vlastní odrůdy. Napomoci může sympatická brožurka ve stylových barvách, s podtitulem Průvodce domácím pěstováním chilli papriček. „Tato kniha vysvětluje všechno, co potřebuje pěstitel chilli vědět bez ohledu na to, zda má předchozí zkušenosti s pěstováním rostlin, či nikoli …“ (zadní strana přebalu anot. publ.). Přičemž nezáleží, zda máte jeden keříček na parapetu anebo velký záhon či přímo plantáž papriček ve skleníku. Obsaženy jsou rady ohledně toho kde a jak pěstovat, výběru odrůd a setí semen, péče o sazenice a větší rostliny i škůdců a chorob.

Návodný titul obsahuje jedenáct kapitol a je zakončen rubrikami Zdroje, Rejstřík, Poděkování a O autorovi. Autor je Brit, který se s chilli potýkal od malička. Vykonal též i pouť do Jižní Ameriky, kde prohloubil znalosti o chilli papričkách. Poté tyto komerčně pěstoval v Devonu.

Knížka je přehledná, stručná, srozumitelná. Téměř na každé straně je opatřena lákavými barevnými fotografiemi. Kapitola první Úvod krátce uvádí do chilli světa i chilli problematiky a obsahuje paragraf Životní prostředí a používání rašeliny. Kapitola druhá O chilli přináší paragrafy Původ, Pálivost chilli: Scovilleova stupnice (se subparagrafy Kapsaicin, Měření pálivosti) a Druhy a odrůdy chilli.³⁵ Kapitola třetí Pěstební podmínky sestává z částí Mohu pěstovat chilli v místě, kde bydlím?, Je můj dům nebo zahrada vhodným prostředím?, Teploty, Světlo, A co skleník?, Skleněné skleníky, Fóliovníky, Domácí a balkónové skleníky, Samozavlažovací systémy, Hydroponie a umělé osvětlení. Kapitola čtvrtá Výběr správné odrůdy seznamuje s paragrafy Názvy odrůd, Plánování roku, Doporučené odrůdy.

Jaké základní věci potřebují?, Zemina, Květináče, Propagátory, Kdy zasít semena, Kolik semen zasít, Jak zasít, Teplo, Zalévání, Klíčení, Proudění vzduchu, Ajajaj! Nic se nestalo, Pěstitelské soupravy jsou názvy částí kapitoly – je to Kapitola pátá Setí semen. Kapitola šestá Péče o sazenice operuje s paragrafy Květináče a zemina, Přesazování, Světlo, Hnojení, Zalévání (se subparagrafem Postřik nebo zalévání při intenzívním slunci) a Ajajaj! Vypadá to, že všechny umírají (se subparagrafy Uhnívání, Poškození sluncem a aklimatizace rostlin).

Nás zaujala především Kapitola sedmá Větší rostliny. Autor anotace je v oblasti pěstitelství chilli jen velmi, velmi mírně poučeným laikem, který přitom již nadělal řadu chyb plynoucích z nezkušenosti i přílišného nadšení. Přehnané zalévání opravdu není vždycky to nejlepší řešení. Ani postřik listů na přímém slunci (kapky fungují jako minilupy a mohou listy rostlinek spálit) atp. Užitečné informace čerpáme z paragrafů Jaké základní věci potřebují?, Květináče a zemina, Pěstování na záhonu, A zase to světlo …, Hnojení (se subparagrafy Proč jsou některá hnojiva pro chilli lepší než jiná?, Hnojené a nehnojené rostliny), Zaštipování a prořezávání, Květy (se subparagrafy Opylování, Opadávání květů), Vývoj plodu (se subparagrafy Množství kapsaicinu: Mohu ovlivnit pálivost svých chilli?, Barva a pálivost), Co je normální a co ne? (se subparagrafy Moje chilli papričky černají!, Žíhané rostliny, Žilkování) a Čas sklizně (se subparagrafy Kdy sklízet, Jak sklízet, Neoddalujte sklizeň).

Kapitola osmá³⁶ Škůdci, nemoci a jiné problémy sestává z paragrafů Čím se řídím já,³⁷ Biologické hubení škůdců (se subparagrafem Kombinované pěstování), Nadměrné zalévání, Slimáci a hlemýždi, Mšice, Molice, Housenky a larvy, Sviluška chmelová, Smutnice, Virové, bakteriální a plísňové infekce (se subparagrafy Bakteriální listová skvrnitost, Vrcholová hniloba plodů, Verticiliové vadnutí, Virus tabákové mozaiky, Fytoftorová hniloba papriky), Sluneční spála, Myši. Kapitola devátá Přechovávání rostlin přes zimu nabízí paragrafy U některých odrůd je to snazší než u jiných, Teplota, Hnojení a zalévání, Přesazování, Prořezávání, Odstraňování plodů. Kapitola desátá Co dělat s úrodou chilli papriček přináší tipy nazvané Zmrazení, Sušení, Uzení, Nakládání, Chilli olej, Pálivá omáčka. Finální Kapitola jedenáctá – určená spíše již pro „starší a pokročilé“ – se jmenuje A co dál?, přičemž předkládá paragrafy Obtížnější odrůdy, Sklizeň a uskladnění semen, Šlechtění a křížení.