Integrace (stejně jako postupující globalizace) jsou do jisté míry objektivní procesy a nelze se jim zcela vyhnout - ať se nám to líbí či nelíbí. Vždy však ale záleží na formě, připravenosti, vyjednaných podmínkách a také např. celkové geopolitické situaci či fázi vývoje, ve které se nacházíme. Procesy globalizace však nelze zjednodušeně pojímat mechanicky a zapomínat, že (obdobně jako v integračních procesech) se nejedná pouze o sjednocování a propojování, ale v neposlední řadě také např. o fragmentaci či prohlubování nerovnoměrností. Odkud se bere ona “jistota”, že integrace evropského regionu musí nevyhnutelně probíhat právě v duchu mediálně propagovaných schémat a prakticky pouze fakticky realizovanou “federalistickou” cestou? Je snad ČR již dnes uspokojivě na okamžité pohlcení ze strany EU připravena a jsou snad vyjednané podmínky minimálně přijatelné a alespoň rámcově rovnoprávné? Je skutečně tak nezbytné spěchat za každou cenu - nejde pouze o jeden z propagandistických triků a politické zadání především “eurofanatické” části ČSSD, která vše vsadila na jednu kartu (na co nejrychlejší vstup prakticky za jakýchkoli podmínek)? Opravdu nebylo reálné vyjednat více a postupovat jinak? Skutečně bychom na oddálení vstupu pouze ztratili? Opravdu neexistuje žádná relativně schůdná alternativa k tomu, co je nám fatalisticky prezentováno jako naprosto nevyhnutelné? Není spíše blíže pravdě, že jiné možnosti nejsou záměrně rozpracovávány? Neplatí, že jakékoli zmínky o alternativách jsou bagatelizovány a ironizovány s poukazem na to, že euroskeptici pouze kritizují a “nic nenabízejí místo EU”? Nestálo by za úvahu alespoň zlomek prostředků a úsilí, které jsou vynakládány na propagaci nevyhnutelnosti rychlého vstupu směřovat na důkladné rozpracování jiných scénářů vývoje a orientace ČR? Je snad k dispozici dostupná seriózní komplexnější studie např. ekonomických důsledků nevstupu ČR do EU v nejbližším termínu? Skutečně by došlo k nějakým dramatickým změnám ve srovnání s dnešním stavem? Není snad tedy minimálně alternativou nevstupovat - buď vůbec nebo vstup oddálit, sledovat vývoj, lépe se připravit a úspěšněji vyjednávat? Opravdu si nelze ani představit jiné možnosti (i když o reálnosti mnohých z nich lze v dané situaci oprávněně pochybovat)? Jsou skutečně z hlediska typického českého občana o tolik horší “americké scénáře” (evropského Portoriko, oblasti amerických základen nebo model skanzenu v kafkovsko-švejkovském stylu pro turisty) ve srovnání se scénářem “německé provincie”? Skutečně jsou i z hlediska střednědobějšího horizontu naprosto iluzorní a nereálné úvahy o postupných nadstandardních vztazích s východem (Rusko i Čína), úvahy o “mostech” Východ-Západ či idea moderního “Rakousko-Uherska” (v případě nikoli nepravděpodobného rozpadu EU apod.)? V kontextu výše naznačených možností je však poctivé upozornit, že nynější “irácká krize” může minimálně mnohé napovědět, ale také i přinést nové argumenty pro orientaci ČR (psáno 20.2.2003 - pozn.PS). Nebylo by však i přesto přesnější konstatovat, že: “Jiné alternativy vždy existují a je na nás, abychom komplexně posoudili jejich výhodnost a reálnost”?

Nezřídka je nám sdělovacími prostředky servírováno, že: “ČR vstupuje do Evropy a ne naopak” či “My Evropu potřebujeme”, “Pro nás je životně důležité být uvnitř a nestát strannou” apod. Proto bychom se také měli chovat náležitě pokorně, být rádi a smířit se s podmínkami, které nám Evropa prý velkoryse nabízí. Nelze však uvažovat také poněkud jinak a nikoli tak silně zjednodušujícím způsobem? Je opravdu zcestná teze, že plánované rozšíření EU není hlavně ekonomickou, ale v prvé řadě geopolitickou a strategickou záležitostí? Nelze také v tomto kontextu možné na EU nahlížet jako na mostrózního byrokratického “molocha” s nepříliš pevnými základy, který se pohybuje víceméně samospádem, není příliš řiditelný a z logiky věci se již nemůže ani zastavit ani zpomalit, aniž by došlo k jeho vnitřnímu rozvratu a rozpadu? Kdo tedy potřebuje pokračování integračních procesů více - jsme to skutečně pouze my a ostatní kandidátské země? Nelze se tedy ptát, zda bychom na oddálení vstupu nemohli spíše získat a své podmínky postupně poněkud “přitvrdit” a žádat pevné záruky? Skutečně bychom v hypotetickém případě ČR coby “ostrůvku” ze všech stran obklopeného členskými zeměmi pouze zaostávali, ztráceli a nemohli realizovat žádné výhody? Jsou opravdu jen dětsky naivní a úsměvné představy ultraliberálních ekonomů o “daňovém a liberálním ráji” uprostřed byrokratické, nepružné a stále více zaostávající sociálnědemokratické Evropy? Snění o jakémsi “českém Švýcarsku” je nepochybně silně utopické, a také zřejmě dlouhodoběji je nutné někam pevněji “patřit” - lze ale v krátkodobějších horizontech zcela zavrhovat vize ČR jako relativně samostatnějšího subjektu ve vztahu k EU (např. v kombinaci s naznačenými jinými variantami vývoje)? Nelze v neposlední řadě nacházet ještě další koncepce, resp. argumenty poněkud relativizující automatickou nezbytnost a životní důležitost našeho brzkého plného začlenění do EU? Je možné zcela opomíjet např. úvahy o tlaku USA na rozšiřování Evropy o velký počet méně rozvinutých zemí (včetně např. polského zemědělství) s cílem Evropu coby konkurenta ekonomicky oslabit a také politicky rozmělnit a rozdělit (např. dělením Evropy na protiamerickou “starou” a flexibilní proamerickou “novou”) atd.? Jsme opravdu nyní bezpečnější díky členství v NATO - jak jsme o tom byli před přijetím stále přesvědčováni - nebo je tomu právě naopak? Neopakuje se nyní tato situace i se vstupem do EU? Nebylo by tedy správnější stavět problematiku takto: “Bez prohlubování spolupráce se zeměmi EU se těžko zcela obejdeme, ale samotná Evropa je také na přijetí nových členů značně zainteresována”?

Není snad ale faktem, že zatím nikdy nepřistupovalo tolik nových zemí, a tolik zemí relativně chudších? Neplatí také, že dosavadní členové vždy přistupovali ve zcela jiných podmínkách (v odlišné fázi dlouhodobého technologického, resp. společenskoekonomického cyklu, v situaci jinak rozděleného světa s klíčovými protitlaky socialistického tábora a šlo zde o země kapitalistické s naprosto jiným politickým vývojem a tradicemi než např. u nás)? Jak by dnes asi dopadla hypotetická referenda o vstupu či setrvání v EU v celá řadě členských zemí? Kdo může s jistotou tvrdit, jaká by dnes byla celková situace v některých zemích, kdyby do EU nebyly přijati? Horší, stejná či dokonce lepší? Není zde příklad východního Německa (přes obrovské finanční injekce od “západního bratra”) minimálně relativizující automatickou výhodnost pro každého nového člena? Není líčení EU jako v podstatě charitativní instituce netoužící po ničem jiném než k nám směřovat své prostředky, aby se všem našim občanům žilo lépe výrazem značné naivity a prostoduchosti či cílené manipulace? Není snad EU institucí, ve které hrají prim zájmy především mezinárodního kapitálu a velkých zemí? Lze ve výše naznačeném kontextu také brát vážně přesvědčení, že “český Švejk” se svou improvizací, vypočítavostí i “ohebností” na členství “neprodělá” a “přitroublé eurokraty” stejně nějak ošidí? A v neposlední řadě - lze se vůbec spolehnout pouze na oficiálně prezentované údaje? Je skutečně statistika (se systémem národního účetnictví) zcela nestranná a objektivní či zde také záleží na politickém zadání, výběru dat, volbě metod nebo na prezentaci výsledků? Neukazují nedávné chyby našeho statistického úřadu (nejen při vykazování zahraničního obchodu, ale např. také i navyšování makroukazatelů díky zásobám) na značnou nevěrohodnost oficiálních statistik (nehledě na mnohá problematická místa v samotné podstatě západní statistiky, kde standardní makroekonomické ukazatele pouze velmi volně vypovídají o životních podmínkách většiny lidí a na celé řadě míst reálnou situaci spíše překrucují a zamlžují)? Nebylo by proto poctivější přiznat, že: “Pro řadu zemí přijatých dříve (ale v kvalitativně jiné situaci) se členství v EU jeví spíše výhodným, z čehož však nelze automaticky usuzovat o značných přínosech také pro nás”?

Mnohé realističtější pohledy nepodléhají “lakování EU na růžovo” a minimálně připouštějí možná rizika, nebezpečí a nevýhody pro ČR z členství v EU - obvykle však s nezbytným závěrem, že kalkul pozitiv a negativ vyznívá jednoznačně (či spíše) pro vstup. Na místě je však otázka - je prostá “hokynářská kalkulace” aktiv a pasív při takto strategickém rozhodování vůbec dostatečná? Nebyl by vhodnější spíše postoj, kdy existence nějaké důležitější oblasti pro kterou by vstup znamenal totální likvidaci (a takové s velkou pravděpodobností skutečně existují - např. český venkov) neguje možné případné výhody a přínosy v jiných oblastech a nutí ke stanovisku NE? Lze skutečně také všechno kvantifikovat a vyčíslovat penězi? Budou mít čeští občané k dispozici dostatečné a věrohodné informace pro zodpovědné zvážení všech výhod a nevýhod? Lze opravdu spoléhat na úplnost a nestrannost předkládaných údajů v údajně “informační” a nikoli manipulační a přesvědčovací kampani (mimo jiné placené námi všemi), kde však prostor a prostředky dostává pouze jedna strana? Když má jít výhradně o poskytování informací - proč tedy jsou i sebemenší pochybovači cejchováni nálepkami přinejmenším málo informovaných staromilců či intelektuálně méně vybavených jedinců, kteří si odmítají připustit nezbytnost objektivních vývojových trendů? Komu skutečně prospěje “být uvnitř” EU, a to i přes vyjednané podmínky, které mají k plnohodnotnému členství dosti daleko? Lze vůbec hovořit o reálnější rovnoprávnosti členů u instituce ve společenském řádu orientovaném v prvé řadě na maximalizaci zisku? Nepřináší toto nakonec výhody pouze malému počtu našich obyvatel - např. v podobě řady nových funkcí a lukrativnějších postů (a to včetně části naší byrokracie, ale i poslanců a dalších politiků)? Skutečně je natolik relevantní tvrzení, že již nyní v mnoha aspektech (především svými povinnostmi), členem EU fakticky jsme a tedy, že formální vstup nám již příliš neublíží a naopak umožní podílet se na všech výhodách i spolurozhodovat o dění v EU? Není třeba každý i sebemenší krok důkladně zvážit - a to z ohledem především na faktickou nevratnost řady procesů a rozhodnutí? Není představa, že svým významem, velikostí a silou budeme v EU schopni ovlivnit podstatnější záležitosti silně naivní? Nejsou demokratické mechanizmy rozhodování v EU velkou iluzí, když např. v systému většinového rozhodování těžko cokoli důležitějšího ovlivníme? Nevypovídá již dostatečně o “demokratické” podstatě EU neexistence možnosti vystoupení nebo časté opakování různých hlasování a referend (či jejich absence) - tak dlouho, dokud se nedosáhne žádoucího výsledku? Nespočívá podstata “demokracie” EU v tom, že lidé “svobodně” odsouhlasí, co eurokracie, reprezentující především zájmy mezinárodního kapitálu, potřebuje? Nebylo by proto na místě vždy připomínat, že: “Při takto strategickém rozhodování nelze pouze ryze ekonomicky porovnávat hypotetické efekty a náklady, a také ani, že nelze automaticky spoléhat na to, že ČR bude v rámci EU schopna reálně ovlivňovat významnější rozhodnutí”?

Často nám bývají předhazovány společné “evropské” (či dokonce přímo “civilizační”) hodnoty a také mechanizmy v EU jsou běžně prezentovány coby důkaz posilování a prohlubování demokracie, kde každý člen může svobodně uplatnit svou vůli a spolurozhodovat. Nelze však poukázat na to, že tyto “společné hodnoty” nebývají obvykle příliš specifikovány a konkretizovány? Neodehrávají se proklamace téměř výhradně v abstraktní rovině (s frázemi o individuální svobodě, nenahraditelnosti kapitalistické tržní ekonomiky či západní liberální parlamentní demokracie, kdy se ale záměrně příliš nehovoří např. o soukromovlastnické podstatě všech těchto kategorií)? Nesvědčí uvedené fráze o pevně zakořeněné víře v nadřazenost, vyvolenost a civilizační “poslání” euroamerického modelu? Jsou ale toto skutečně hodnoty, se kterými se vnitřně ztotožňuje většina našich obyvatel? Nejsou také spíše “šity na míru” těm bohatším, úspěšnějším, mladším a flexibilnějším (a to i přes neustále deklarovanou solidaritu, na kterou se však Evropě již jaksi delší dobu nedostává prostředků)? Kolik procent našich občanů např. skutečně chce a může dlouhodobě pobývat v jiných zemích, pracovat či podnikat tam, vlastnit v jiné zemi nemovitost nebo do EU vyvážet? Nepodceňují se poněkud v uvedeném kontextu odlišné kulturní, politické, geografické, ale např. i náboženské kořeny a tradice různých částí Evropy? Nehrají zde také důležitou roli národní specifika a jsou skutečně Němci, Francouzi, Poláci a Češi či Moravané v podstatě stejní - a chtějí vůbec být těmi “unifikovanými evropskými světoobčany”? Lze proto např. na snahy o připomínání “slovanské vzájemnosti” nahlížet pouze jako na folklór hrstky zpozdilých nacionalistů? Odkud se ostatně berou vize a praktické kroky k budování “univerzální” kosmopolitní odnárodněné Evropy či neustálé přesvědčování o pozitivní roli a “přirozenosti” multikulturalismu - komu toto vlastně slouží a prospívá? Nejedná se zde o jedno z největších tabu (např. z hlediska zkoumání společenských věd), které především s ohledem na tzv. politickou korektnost nesmí být ve “slušné” společnosti vůbec vzpomínáno? Nejsou tendence k postupnému snižování významu národních států záměrně zveličovány a jeho odumírání cíleně urychlováno? Není stálé ujišťování o posílení našeho sebevědomí a národní identity v rámci sjednocené Evropy pouhou “vějičkou”? Jsou ujišťování o tom, že ve sjednocené Evropě (včetně společné měny) si lze trvaleji udržet řadu národních kompetencí (např. suverénní politiku v oblasti daní či odlišný vývoj cenových relací) ještě vůbec pouhým mýtem nebo již jde o záměrné nepravdy? A není v neposlední řadě také silně varující skutečnost, že samotná EU není vůbec jednotná ve vizi, kam a jak má směřovat? Existuje vůbec taková vize a pokud ano, je široce diskutována? Jsou tyto procesy ještě řiditelné nebo se již Evropa řítí pouze samospádem? A kam? Jsou snad dostatečně rozpracovány a svobodně prodiskutovány výhody a nevýhody dvou základních modelů - “federalistického” a “konfederačního”? Není snad faktem, že přístup “federalistický” (či zjednodušeně komunitární apod.) směřující k jakémusi superstátu, společné vládě atd. dominuje a logika procesů v EU se dlouhodoběji ubírá (nebo je kýmsi směrována) právě tímto směrem? Proč je v podstatě každý, kdo vysloví sebemenší pochybnost o tom, že objektivní trend k integraci musí zákonitě probíhat právě touto cestou, ihned cejchován nálepkou “eurosabotéra”? Lze automaticky zavrhovat přístup “konfederační” (či mezivládní apod.) s důrazem na EU ve smyslu především ekonomického prostoru a seskupení a větší volností a manévrovacím prostorem národních států a vlád? Co by zde vlastně bylo pro nás výhodnější - z hlediska krátkodobého a dlouhodobějšího? Lze v tomto kontextu zcela odsuzovat či ignorovat eurorealistické postoje ODS pouze s poukazem na jejich pravicovost či na zájmy a vrstvy, které ODS reprezentuje? Jsou snad reálné kroky ČSSD o tolik přijatelnější - např. pouze proto, že údajně jde o levici? Nemění se již podstatně obsah a pojetí levicovosti a pravicovosti či neztratilo fakticky toto dělení již podstatnou část svého smyslu? Nebylo by z naznačených důvodů proto lepší uvádět, že: “Ke společným “hodnotám” je třeba přistupovat značně obezřetně, resp. nikdy nezapomínat na jejich podstatu, dále je nutno kriticky poukazovat na faktický stav a mechanizmy EU v oblasti prohlubování demokracie a nepodléhat iluzi o zachování si větší části národních pravomocí v rámci EU”?

Není však poněkud idealizován a přeceňován evropský model tzv. sociálního státu, který bývá často vychvalován s poukazy na to, že přijetí do EU bude znamenat v sociální oblasti výrazné zlepšení ve srovnání se současným stavem? Nelze snad v této souvislosti upozornit na kvalitativně zcela odlišnou situaci po II.SV oproti globálním podmínkám dnešním? Nebyla relativně přijatelná životní úroveň části západoevropských pracujících po II.SV výsledkem především - 1) příznivých, v podstatě však již neopakovatelných, růstových faktorů (včetně vzestupné fáze IV. dlouhé vlny apod.), 2) tlaku zemí socialistického společenství, 3) prohlubující se integrace, která však představuje poslední pokus, jak zabránit postupujícímu úpadku Evropy? Není to však pokus již předem objektivně odsouzený k neúspěchu, od kterého je potřeba se držet “co nejdále”? Nebylo tedy ono vychvalované “sociálno” západní Evropy z velké části výsledkem specifické situace po II.SV, kde klíčovou roli sehrával tlak socialistického tábora? Jak tomu bude dnes - prakticky bez jakékoli “konkurence” a protitlaků? A v neposlední řadě, kde by vůbec dnes Evropa měla brát prostředky při zcela jiné situaci (např. díky odlišné fázi dlouhodobého cyklu, kdy ještě nedošlo ke globálnímu nastartování V.dlouhé vlny) - pokud by ovšem nepřekročila své kapitalistické mantinely (což se však ani ve střednědobějším horizontu nejeví příliš reálné)? Není také již od 70.let 20.století patrný úpadek, krize a “demontáž” sociálního evropského státu? Lze vůbec ještě pokračovat ve starých sociálnědemokratických schématech? Jsou potom nadějí vize a praktická politika tzv. nové levice nebo je spíše na místě považovat tyto za přesvědčivý důkaz bezvýchodnosti a rozkladu reformistické sociálnědemokratické koncepce? Nelze dále poukázat na řadu specifických evropských faktorů působících zde spíše negativně (od nepružností mezd a cen, resp. malé flexibility Evropanů vůbec, přes nepříznivý demografický vývoj až po klíčové prohlubující se deficity v nových technologiích)? Není minimálně varující, že při debatách o nezaměstnanosti u nás vládní politici sice halasně deklarují nutnost řešení, ale také prakticky vždy neopomenou poukázat na to, že v řadě zemí EU je situace ještě horší? Co naše pracující, resp. současné a budoucí nezaměstnané v EU skutečně očekává? Nebylo by proto obezřetnější uvádět, že: “V EU existovala a ještě existuje řada sociálních opatření na vyšší úrovni ve srovnání s dnešním stavem u nás (především díky specifickým faktorům po II.SV), ale že záruky trvalejších přínosů pro naše občany nejsou příliš velké”

Mýtus sedmý - “V EU budeme patřit do zóny prosperitu a blahobytu”

Je však stále západní Evropa oním centrem a nositelem pokroku nebo se stala jistou “periférií” světového vývoje a představuje v podstatě již retardační činitel? Stane se Evropa opravdu do roku 2010 motorem světového hospodářství, jak nezřídka sebevědomě prohlašuje? Bude sjednocená Evropa “štikou” či “tygrem” nebo je realitě bližší spíše přirovnání ke astmatické nepříliš pohyblivé staré dámě údajně aristokratického původu, které se stále nechce smířit se svou nemohoucností a postupující senilitou? Je zcela mylný a zavádějící názor, že západní Evropa hrála progresivní úlohu pouze cca do I.SV (do vrcholu III.dlouhé vlny) a během 20. století již pouze ztrácela a relativně zaostávala? A i kdyby se Evropě podařilo díky postupující integraci v kombinaci s řadou příznivých okolností a faktorů (které se však zatím nerýsují příliš pravděpodobně) zvrátit nepříznivé trendy a zachytit nástup vzestupné fáze dalšího dlouhodobého cyklu (nastane-li tento však vůbec) - je na místě stále setrvávat na schématech stálého exponenciálního kvantitativního růstu? Jak to tedy vlastně je s často proklamovanou trvalou udržitelností rozvoje a trvalou udržitelností způsobu života? Je vůbec smysluplné a ještě reálné tradiční růstová industriální schémata, resp. “kvantitativní” a “prorůstový” způsob uvažovaní aplikovat na všechny nové země? O čem vlastně vypovídají standardní indikátory a ukazatele kvantitativního ekonomického růstu, když např. tento již dnes nezřídka nesnižuje nezaměstnanost (právě naopak) a jeho přínosy velká část obyvatel reálně příliš nepociťuje? Jsou také stále ještě dostatečně přesvědčivé výhody velkého volného trhu či lze opravdu ještě dnes vážně argumentovat koncepcí komparativních výhod D.Ricarda z roku 1817 - když i samotný Ricardo upozorňoval na omezení platnosti v případě mobility kapitálu? Neusilují v neposlední řadě také snad mnohé země EU o ekonomickou expanzi na východ a nehrozí zde vážné nebezpečí neokoloniální závislosti českých zemí (jako např. pouze méně významného subdodavatele), a to i přes formální členství v EU (nebo právě díky jemu)? Není velmi naivní představa, že vstupem do EU automaticky vzroste naše produktivita (v průmyslu či stavebnictví) a konkurenceschopnost naší ekonomiky? Nepůsobí poněkud tragikomicky úvahy na téma “silné české koruny”, která prý může eventuální negativa vstupu eliminovat? A čím je tato “silná” koruna vůbec podložena? Nejsou to v prvé řadě pouze spekulace? Neexistuje dále řada vážných pochybností a otazníků kolem EURO - je opravdu Evropa “ideální měnovou oblastí” nebo zde hrozí velké problémy či přímo krach celého projektu s gigantickými následky? Nebylo by proto poctivější připustit, že: “Existuje celá řada náznaků minimálně zpochybňující představu západní Evropy jako oblasti budoucí prosperity a blahobytu, a že být uvnitř přináší i značná rizika”?

Soustřeďuje se centrum globalizačních procesů skutečně do západní Evropy nebo se přesouvá (či se v Evropě nikdy nenacházelo)? A je opravdu jedinou reálnou možností adekvátně se zapojit do těchto procesů právě pomocí EU? Kde se dnes nalézají centra (či centrum) vědeckotechnického pokroku? Nebyla by z hlediska nových technologií přínosnější silnější transatlantická vazba než spoléhání se na zaostávající Evropu? Bude EU schopna zachytit nástup technologické V.dlouhé vlny (nastane-li vůbec tento v globálním měřítku) a kvalitativně nové technologie masově aplikovat? Kde na to vezme nezbytné zdroje? Jaké výdaje bude muset EU v této souvislosti redukovat? Nebude však potenciální vzestupná fáze V.dlouhé K - vlny doprovázena spíše poklesem zaměstnanosti (a nikoli růstem, jako u vln dřívějších)? Kdo tedy bude profitovat z možného růstu a k čemu toto povede? Lze však např. z hlediska vize systémové změny vše redukovat na vývoj techniky a technologií a podléhat iluzi (ale i “kouzlu”) technologického determinismu? Skutečně musí být nejlepší podmínky pro systémovou změnu v oblasti s nejvyspělejšími technologiemi? Je možná systémová změna “ne” revolučního charakteru, která “se provede” nerevolučním způsobem? Jak by tedy proběhla, a předně - kdo ji provede? Je např. dostatečným argumentem dovolávání se K.Marxe v představě, že socialismus musí zvítězit v hospodářsky vyspělých zemí západní Evropy, resp. že u nás nemůže existovat trvaleji bez vítězství v těchto zemích? Nebyly by adekvátnější spíše úvahy o “nejslabších článcích” globálního kapitalistického systému a zaměření pozornosti např. k velkým národům na Východě? Co však v minulosti představovalo onen “nejslabší článek” - šlo pouze o zaostalé Rusko v době kolem I.SV nebo např. i o vyspělou Anglii před několika staletími, kde se poprvé “provalil” kapitalismus? Co může být “neslabším článkem” globálního kapitalismu dnes - USA, Jižní Amerika, západní Evropa, Čína či Rusko nebo např. oblast mezinárodního spekulativního kapitálu? Lze také opomenout možnost, že kolaps kapitalismu (či jeho rozklad, rozpad nebo “samolikvidace”) nemusí automaticky znamenat nástup socialismu (zde ve smyslu progresivnějšího uspořádání)? Nehrozí snad již dnes nebezpečí globálního chaosu, nestability i možnost “refeudalizace” vývoje? Odkud se bere přesvědčení, že ohniska systémových změn a schopnost překonat kapitalistický rámec vznikají právě v EU? Lze zavírat oči před tím, že “zárodky” např. v podobě samosprávy zatím příliš nezapustily kořeny nikde, a v západní Evropě (až na drobné vyjímky) již prakticky vůbec ne? A v neposlední řadě: rýsuje se snad v EU adekvátní revoluční subjekt - či je spíše zde jeho absence patrná více než jinde? Lze např. za jisté známky subjektu považovat statisícové demostrace proti válce v Iráku? Není zde již na první pohled patrná jistá bezradnost a především stále chybějící “reálný základ”? Pokud se ale již tento konstituuje, koho zahrnuje a kdo bude představovat “předvoj”? Není však pravděpodobnější, že ohniska nového uspořádání budou vzniknout spíše někde jinde - a nebudou zde proto nevratné vazby s EU překážkou a brzdícím činitelem? Proč tedy přijímat ještě další “chomout”? Nejeví se proto vhodnějším konstatovat, že: “Není vůbec jasné, zda sjednocená Evropa bude schopna překročit kapitalistické mantinely a také, že ohniska nového systému se zde zatím jaksi příliš nerýsují”?