Čím méně poznání, znalostí, tím více názorů a představ. Na gravitační zákon I. Newtona, v podmínkách zeměkoule, je jen jeden názor, a to Newtonův. Na vstup nebo nevstup do Evropské unie a problémy okolo této otázky je názorů tři habaděje. Značná část negativních názorů na vstup ČR do Unie, zvláště u starších členů KSČM vyplývá z ideologických postojů , které vysvítají z toho, že hybné politická síly společnosti si dlouho před rokem 1989 vytvořily pomocí propagandy jistý virtuální svět a pak tomu začaly samy věřit a pokládat ho za totožný s realitou.

Další negativní názory na vstup do EU vyplývají z nedostatečných znalostí základních faktorů, které určují vývoj Evropské unie a Evropy v příštích desetiletích.

Doba studené války na západě i na východě Evropy vytvořila zjednodušené představy o progresivním a reakčním. A tento obraz tkví u nás v myslích řady lidí přes to, že se podstatně změnily poměry, že dnešní situace je kvalitativně jiná.

KSČM mluví o socialismu jako o vzdáleném cíli. Z referátu Hassana Charfo “Proč chci hlasovat proti vstupu ČR v roce 2004 do EU” předneseného 27.3.2003 na Klubu ekonomů a z jeho závěrečného slova vysvítá představa, že v ČR by bylo možné obnovit socialismu izolovaně od Evropy. To je ovšem zásadně mylná představa. Nová společnost, která přijde po kapitalismu, nemůže nastoupit v osamocené malé zemi 1), nýbrž pouze jako celek, který má k tomu sílu 2).

Česká republika se svými 10 miliony obyvatel tedy nemá samotná naději na změnu společenského zřízení. Té může dosáhnout jen v rámci alespoň evropského prostoru, jakmile pro to dozrají objektivní podmínky (výrobní síly) a bude připraven subjektivní faktor.

Při analýze vzniku, vývoje a perspektiv Evropské unie není rozhodující ani aktuální politická situace, ani to, že Evropa je kapitalistická. Vždyť vždycky podmínky pro zrod nového vznikaly a rozvíjely se v předchozí etapě. (Konečně to formuloval geniálně Karel Marx a je nesporné, že tyto jeho závěry dodnes platí). Pro příští vývoj Evropy a Evropské unie je rozhodující daný stav a směr dalšího vývoje výrobních sil. Jde o rozvoj vědy, techniky, technologií, informatiky.dopravy atd. atd. Konečně, již denně vidíme, jak se náš život, díky informační revoluci a materializaci vědeckých poznatků, stále více mění jak ve své struktuře, tak ve svých tempech a jak ovlivňuje samu podstatu našeho života. Zvláště od sedmdesátých let akceleruje vědecko-technický rozvoj, ve všech oborech, nastává kvalitativně nová situace v jejich vybavení, stroji, zařízeními, spojením, informacemi. Počítače, internet mění strukturu výroby a ekonomické činnosti, mění zdravotnictví, školství, zvyšují radikálně význam poznání, znalostí. V mnoha evropských podnicích se změnila pravidla řízení a organizace. Vertikální uspořádání se mění na horizontální, jsou jiné metody v řízení lidí atd.

Analyzujeme-li vývojové tendence příštích desetiletí, jakkoliv musíme pracovat s pravděpodobnostními jevy, nemůžeme nevidět, že hybné síly rozvoje svůj pohyb akcelerují a že podle míry rychlosti adaptace všech článků společnosti na tento vývoj, se bude vývoj těchto hybných sil podporovat, nebo brzdit. Chtějí komunisté být touto brzdou?

Za druhé, navíc je postavení Evropy určováno důsledky první, druhé a studené světové války, které vedly k tomu, že musela ustoupit ze svého prvního místa ve světě a dominantními se staly Spojené státy americké, které se snaží využít Evropu v rámci svých světových hospodářských a mocenských cílů. Pohlížíme-li do příštích desetiletí, tak ve světě není protiváha proti USA. Jedinou nadějí je upevňování a rozvoj EU.

Za třetí, ekologické problémy jsou skutečně světové a řešit je mohou jen velké celky jako je EU. A spíše než USA! 3)

Námitky proti vstupu do EU se ozývají také zprava. Těm se zatím nebudu věnovat.

Pavel Sirůček se věnoval ve své studii “Několik rozšířených mýtů a desítky otazníků kolem vstupu do EU” boji proti vstupu do Evropské unie. Ale bez analýzy názorů zaměřených pro vstupu do EU nejde, podle mého mínění, dojít k relativně objektivnímu obrazu o tomto problému. V dalším se pokusím na některé mýty o nevstupu stručně poukázat.

Názor, že Česká republika není ještě na vstup do Evropské unie připravena, s kterým se občas setkáváme, obchází rozhodující fakta. Po roce 1990 Česká republika dokázala během velmi krátké doby změnit teritoriální orientaci zahraničního ochodu z východu na západ (stejně jako po roce 1948 v opačném směru), uskutečnila se zde odvětvová, oborová a výrobková restrukturalizace, došlo k zásadní vlastnické přeměně. To vše byly velmi složité, obtížné a nákladné operace přinejmenším stejného řádu jako adaptace na integrační podmínky, která, jak všichni víme, již probíhá řadu let. Konečně výše uvedené změny po roce 1990 byly významným faktorem vplouvání České republiky do integračního seskupení Evropské unie.

Zastánci názoru, že Česká republika není na vstup připravena, se pochopitelně vyhýbají mezinárodnímu porovnání. Většina kandidátských zemí má nižší ekonomickou úroveň než Česká republika. Jak to, že ony jsou připraveny na vstup a Češi nikoliv?

“Česká republika nemůže vstoupit do Evropské unie, protože její vláda vyjednala pro vstup nerovné podmínky”. Česká republika, stejně jako ostatní adepti vstupu a dosavadní země patnáctky, se nacházejí na odlišném stupni vývoje a proto logicky nemohou pro tuto desítku vzniknout stejné podmínky. Šlo přece o to, aby se začátek integračního procesu nastavil tak, aby mohl pokračovat – to přece byl a je oboustranným zájmem. Evropská unie se rozšiřuje protože jí stav světa nutí k tomu, aby sílila. Toho však nemůže dosáhnout oslabováním nových členů. Rozšiřování EU se neděje proto, že to někoho napadlo nebo aby se patnáctka napakovala, ale proto, že to odpovídá objektivní situaci i délce času, kterou dozrávání integrace potřebuje. Spíše by bylo vhodné poukazovat na to, že času je málo na to, aby EU byla včas připravena na nové situace vývoje světa!

Vyjednané podmínky jsou výsledkem dlouhého a úporného dvoustranného dohadování. Některé z nich budou pro Českou republiku lepší, některé horší, avšak rozhodně nepovedou ke krachu ekonomiky v České republice, nýbrž k postupnému vzájemnému přizpůsobování ekonomik a jejich rozvoji. Stačí srovnávací analýza ekonomické úrovně, analýza vlastnických poměrů, skutečnost, že podniky vlastněné zahraničním kapitálem zabezpečují 70 % zahraničního obchodu České republiky, že více než dvě třetiny českého zahraničního obchodu jsou orientovány na Evropskou unii apod. Ani zkušenosti zemí, které do EU vstupovaly před námi nelze jen tak zahodit.

Představa, že oddálením vstupu do EU si vytvoříme lepší podmínky pro vstup za 7 či 8 let, která se také hojně vyskytuje, nepočítá s tím, že se vyvíjí celá Evropa, že ostatní kandidátské země se za takové období nové integrované Evropě adaptují, obsadí naše pozice a ČR, pokud by byla přijata, bude jediným nováčkem.

Při nevstupu do Evropské unie by došlo k paradoxní situaci, že by se prakticky přijaté unijní právo muselo, pod tlakem nových podmínek, přizpůsobovat této nové situaci, tj. opět se měnit.

S představami, které např. zazněly od s. Charfo a dalších, že nevstoupením do EU si vytvoříme rovné podmínky a rovné šance (viz Zpravodaj z 27. března 2003, str. 6 a 7) asi není třeba diskutovat.

Chce-li tedy Evropa dlouhodobě obstát, musí bojovat za obnovu nebo aspoň udržení svého postavení ve světě. Aby to mohla dělat, musí upevňovat svou ekonomickou sílu. To však - v nové situaci vývoje výrobních sil - nejde starými imperialistickými cestami. Proto se postupně v Evropské unii, ve vztazích mezi evropskými státy a národy, zavádí a bude zavádět do života řada nových forem. Základ těchto nových forem spočívá v principu soudržnosti (cohesion). Pokud Evropská unie tento princip soudržnosti opustí, povede to k její přeměně na outsidera. Bude-li fungovat, objektivně povede k překračování hranic kapitalismu. Vývoj kapitalismu není – z dlouhodobějšího hlediska – určován přáním “globalizátorů” o jeho upevnění, ale objektivními silami, které již buší na dveře.

Tento princip soudržnosti objektivně musí vytvářet předpoklady pro zachování identity národů, a to protože evropská diversita (oproti stavu v USA) je důležitým věcným předpokladem intelektuálního a inovačního potenciálu Evropy a jeho využití.

Značnou váhu v odmítání vstupu do Evropské unie mají obavy před návraty imperiálního myšlení velkých zemí, zvláště Německa (viz např. názor poslance za ODS Martina Římana). K tomu je třeba především říci, že žádná velká evropská země není schopná v dnešních podmínkách vnutit Evropě svou vůli. Chce-li se rozvíjet, může to tedy být jen ve společenství, kde platí princip soudržnosti. Země, která by tento princip podkopala, by podryla postavení nejen Evropy, ale i postavení své. Geopolitická situace Evropy resp. evropských států ve světě ukazuje, že žádná evropská země není schopna konkurovat sama Spojeným státům americkým.

Odpůrci Evropské unie a jejího rozšiřování nevidí resp. nechtějí vidět, že se tato organizace evropských států výrazně svým vývojem a svými cíli liší od NATO, nehledě na to. že státy, z kterých se Unie skládá, jsou i členy NATO. NATO je organizace, ve které hrají rozhodující úlohu Spojené státy americké a americké zájmy jsou tedy na prvním místě. Tisícihlavá demonstrace proti NATO v Praze tuto organizaci neohrozí. Orientace na Evropskou Unii, která ze své podstaty je protiváhou NATO, americké geomocenské zájmy omezovat může. Zvýraznění tohoto aspektu proběhlo s vypuknutím války proti Iráku.

Z analýzy současného a příštího vývoje Evropy a světa vyplývá, že názory, že EU je nástroj upevňování kapitalismu, že povede ke ztrátě identity českého národa, že znamená konec demokracie apod. jsou výrazem neznalosti nebo ideologické zaujatosti.

Někteří tvrdí, že do EU nemůžeme vstoupit, protože z této organizace nelze odejít. Zamyslel se někdo proč tomu tak jinak nemůže být? Domnívám se, že tato studie odpověď dává. Tedy není nutné zvláštní slohové cvičení.

Neznalost příštího vývoje EU nemůže být argumentem proti vstupu do Unie. Základní směry vývoje jsou známé (soudržnost, růst produktivity práce, růst konkurenceschopnosti ve světovém měřítku, odvrácení dalšího ústupu Evropy). Detaily se měnily a budou měnit podle vývojové etapy, v níž se EU bude nacházet. Dánsko, Irsko, Velká Britanie, Řecko, Portugalsko a Španělsko neodmítly vstup do EU ač věděly, že se unie bude měnit a musí měnit. Proč by to mělo vadit České republice? Může být někomu divné, že se o budoucnosti EU diskutuje a že je to složitá záležitost? (viz Konvent!).

Odpůrci vstupu mluví o tom, že se bude zvětšovat rozdíl mezi ekonomickou úrovní EU a ČR, že vstupem do unie se zvýší nezaměstnanost, že vzrostou ceny, že se prohloubí chudoba apod.

Jaká je však skutečnost. V devadesátých letech probíhala v ČR nákladná transformace na kapitalistický systém. Od roku 2000 jsou však tempa růstu HDP v ČR vyšší než v EU a stav a příliv zvláště přímých zahraničních investic vytváří předpoklady pro pokračování tohoto trendu. Jestliže v roce 2000 činil HDP na obyvatele v České republice 59 % Evropské unie, pak v roce 2006 dosáhne přibližně 65% 4).Srovnáme-li vývoj mezd v ČR a EU v letech 1990 – 2002, pak se rozdíl mezi jejich úrovní zmenšuje.

Problém nezaměstnanost má řadu aspektů. Lze však těžko předpokládat, že vyšší tempa růstu HDP v ČR než v EU povedou v ČR k vyššímu růstu nezaměstnanosti.

Integrace je proces vzájemného přizpůsobování v relativně dlouhém čase a má řadu stupňů. Je nesporné, že se budou postupně sbližovat ceny a mzdy, úroveň produktivity apod. Ceny obchodovatelného zboží 5) se mezinárodně příliš neliší a při vstupu do EU budou tedy neutrální. Ceny neobchodovatelného zboží se budou měnit podle vývoje poptávky. Prognózy vývoje cen a mezd do roku 2005 a 2008 ukazují, že jejich tempa růstu budou v EU a ČR přibližně stejná (v roce 2002 stoupla průměrná mzda v ČR o více než 1000 Kč).

Lze si velmi těžko představit, že přistoupením do Evropské unie se dostaneme jen do potíží nebo naopak jen do příznivého prostředí. Každá změna podmínek v ekonomice, jako velmi složitém systému, zcela objektivně musí vytvářet pro některé jednotky či subsystémy výhody a pro některé nevýhody, které se v integračním procesu budou vzájemně vyrovnávat. Z naznačeného lze stěží vyvozovat, že by přibližování v oblasti cen a příjmů obyvatelstva přineslo nezvládnutelné šoky. Konečně ČR jde do EU proto, aby si zajistila dlouhodobě budoucnost, a to bez přizpůsobení integrovanému celku není možné (tento proces samozřejmě nebude pouze jednostranný).

Představy, že v Evropské unie se ztratíme, že zde nenajdeme spřízněné levicové síly se odvíjejí od momentální situace a ignorují časový rozměr integračního procesu. Historie velice přesně ukazuje, že rozvoj výrobních sil za sebou táhne změny v myšlení, jednání a chování lidí. Nelze si představit, že by narůstající rozpory kapitalismu v Evropě neovlivnily subjektivní faktor, že by neposilovaly rozvoj evropské levice jak kvantitativně, tak kvalitativně, že by nevytvořily předpoklady pro její sjednocení a její akceschopnost. Chceme se tomuto proudu vyhnout?

Je třeba si uvědomit, že historicky jsme ve fázi konce kapitalismu a že po něm musí vzniknout nová společnost, odpovídající novým podmínkám XXI. století.

Kdybychom se přenesli o nějaké století zpátky do Francie, kdy Voltaire (Francois-Marie Arouet), C. A. Helvétius, D. Diderot, d’ Alembert a další kritizovali rozpory tehdejší společnosti, našel by klima, které se podobá dnešnímu, tj. klima nadcházející historické změny. Je ovšem třeba vidět, že složitost přechodu kapitalismu na novou společnost bude obtížnější než přeměna feudalismu na kapitalismus. (Tehdy např. nebyl problém životního prostředí, neobnovitelných surovin apod.)