Ve své monografii Ekonomie veřejného sektoru J. Stiglitz poznamenává, že existují různé názory na to, jak souvisí užitek jednoho člena společnosti s užitkem jiného člena společnosti. Rozdíly prezentuje formou různého tvaru společenských indiferenčních křivek (obrázek na s. 142):

K tomu dává následující vysvětlení: “Panel A: Bentham (představitel utilitarismu - pozn. R. V.) je ochoten vzdávat se části Robinsonova užitku tak dlouho, dokud tím Pátek získává alespoň stejný užitek. Společenská indiferenční křivka je proto tvořena přímkou. Panel B: V tomto pojetí je ke snížení užitku Pátka U¹ nutné vyšší zvýšení užitku U² Robinsona. Panel C: Podle Rawlse žádné zvýšení užitku Robinsona neospravedlňuje sebemenší snížení Pátkova užitku. Proto je indiferenční křivka ve tvaru písmene L.” (S. 142.)

J. Stiglitz upozorňuje na kontroverznost pojetí tvaru společenské indiferenční křivky a zdá se mu, že realitě nejvíce odpovídá případ zachycený v panelu B. Již proto, že se na první pohled zdá být “kompromisem” mezi dvěma krajnostmi. A také proto, že zdánlivě odpovídá i realitě - společnost (ať již formou charity nebo sociálně orientovaného přerozdělování realizovaného státem) se snaží kompenzovat přírůstek blahobytu nejbohatších společenských vrstev převedením části jejich prostředků ve prospěch nejchudších vrstev.

Zajímavé je, že se neuvažuje ještě jeden možný (a realitě rovněž odpovídající) případ, totiž rivalitní společnosti, kdy přírůstek užitku (v podobě přírůstku příjmů) bohatších společenských vrstev může být investován (formou investování do společenské pozice) k jejich oddělování se (k segregování) od chudších společenských vrstev a tudíž k omezování jejich šancí na společenský vzestup, ale i k obraně před jejich spontánním či organizovaným odporem. Tomuto případu by odpovídal následující obrázek:

V tomto případě zvýšení Robinsonova užitku vede ke stejné situaci jedině v případě, že se zvýší rovněž Pátkův užitek.

Vzhledem k tomu, že každá reálná společnost je současně zčásti (ať již spontánně či organizovaně) solidární a zčásti rivalitní (fakt investování do společenské pozice je nepřehlédnutelný a doložitelný), patrně něco jako “společenská indiferenční křivka”, kterou by bylo možné nějakým způsobem vyjádřit, vůbec neexistuje. Reálné jsou jen protichůdné tendence, které mají užitý ekonomický základ a zájmové projevy, působící ve společnosti.

(Rivalitní spotřebu můžeme ilustrovat rovněž na příkladu zbrojení či výdajů na právní služby dvou stran v podmínkách komplikovaného právního systému. Zde všude se jedná o tzv. hry s nulovým či dokonce záporným součtem.)

Příklad letu člověka do Vesmíru, který nám umožnil provést určitou analogii mezi rolí fyziky a ekonomie jako vědy při řešení praktických úloh, přímo vybízí ke srovnání významu s tím, oč jde v oblasti změny financování investic do vzdělání. Co je (z hlediska historického vývoje) významnější?

Ovládnutí nejbližšího prostoru kolem naší planety je nepochybně spojeno s významnou vlnou nových technologií v oblasti přenosu dat, monitorování povrchu naší Země, zkoumáním vlastností blízkého i vzdáleného Vesmíru, využíváním vlastností mikrogravitace atd. I při velmi střízlivém hodnocení významu řešení otázky vymanění se z gravitačního pole Země lze hovořit o jejím revolučním dopadu na rozvoj technologií.

Přesto lze považovat změny, pro které se otevírá prostor zdokonalením tržního mechanismu tak, aby byly využívány možnosti rozvoje a uplatnění lidí bez rozpočtového omezení daného jejich majetkovou situací za mnohem a mnohem významnější. Jde totiž o to, že se zásadním způsobem mění charakter ekonomického vývoje i ekonomického růstu. Nejde již jen o více či méně významné (radikální, revoluční) změny technologií, ale o přesun těžiště ekonomického rozvoje do oblasti produkce lidských schopností. Sektor produkce (nabývání a uchování lidských schopností) se stává dominantním ekonomickým sektorem. Samotná produkce lidských schopností se pak stává polem, v němž budou probíhat nejvýznamnější inovační procesy. Jedná se o vznik nové, vzdělanostní ekonomiky a vzdělanostní společnosti. Přitom možnosti rozvoje lidských schopností jsou nevyčerpatelné právě tak jako jsou nevyčerpatelné vlastnosti oné “nikoli-lidské” části reality, kterou využíváme pro vytváření nejrůznějších technologií.

Jde o změnu srovnatelnou s průmyslovou revolucí, kdy z řemeslnických dílen vznikly manufaktury a posléze továrny, kdy “nad” sektorem do té doby dominujícího zemědělství vznikl nový a dynamický sektor průmyslu, který se stal novým polem a těžištěm inovačních procesů zvyšujících produktivitu ekonomického systému do té doby netušeným způsobem. Zásadním způsobem se rozšířilo i spektrum lidských potřeb.

Dlužno poznamenat, že zásadní změna charakteru ekonomického vývoje, jejíž první primitivní prvky se již začínají prosazovat (a z tohoto hlediska patrně není nadsazené srovnání předních amerických univerzit s prvními manufakturami), přichází “jak na zavolanou”. Setrvačný ekonomický vývoj vyúsťující v konzumní (nikoli produktivní) spotřebu naráží na bariéry. Ani ne tak na straně přírodních omezení (daných zásobami vstupů do ekonomiky), ale zejména na straně fatálně chybějící perspektivní poptávky, která by táhla a směrovala růst. A tak “stará” (setrvačná) ekonomika nenachází jiné řešení pro generování poptávky po svém typu produkce, než ničení a následné obnovování. Je ve slepé uličce. Vytrácejí se z ní perspektivy i její smysl. Do značné míry umělé vytváření poptávky, která by táhla setrvačný ekonomický růst, je draze placeno globální demoralizací a prohlubováním krize stalého ekonomického systému.

Starý a již přežitý ekonomický systém, který má své vnitřní rozložení pozic a vlivů, navíc pociťuje narůstající konkurenci ze strany čile se prosazujících prvků nové ekonomiky. A tak současně s generováním poptávky po produkci starého ekonomického systému investováním do geopolitické pozice, která umožňuje odbyt nejsilnějším a nejvlivnějším producentům starého ekonomického systému, se snaží působit na změnu vnitřních poměrů společnosti tak, aby nově se rodící bylo potlačováno a podřizováno starému, jemu vyprodukovanému rozložení pozic a vlivů.

Z určitého hlediska lze říci, že to, co se dnes odehrává v globálním ekonomickém systému, je “standardní situace” příznačná pro stav, kdy staré je již za zenitem, prožívá krizi, ale nové ještě není natolik silné, aby převzalo svou vůdčí roli. Svět mohou čekat ještě velké problémy. Postupně však bude docházet nejen k tomu, že nové bude sílit a prosazovat se v nejrůznějších podobách, ale začne si uvědomovat samo sebe, svoji vizi, svůj smysl. A samotná teorie v tomto spontánním sebeuvědomovacím procesu bude hrát klíčovou roli. Tentokrát zvlášť intenzívně, protože to nové je s ní spojeno tak přímo a bezprostředně, jako dosud nikdy v historii.

“Na to musel přijít Rus” - řekl mi kdosi, kdo se seznámil s textem studie - “myšlenka do sebe vložených děl totiž zřejmě vychází z principu matrošky.” Patrně to tak skutečně bylo. Jenže pouze ten, kdo zná fyziku, ví (dovede si představit a okamžitě ho to vede k dalším závěrům), že při výstřelu dalšího děla z již letícího děla je důležitá především rychlost děla, od kterého se to, které chceme dostat do Vesmíru, “odráží”. A pouze ten, kdo zná fyziku, dokáže pochopit a představit si, že není důležité, aby dělo, které chceme dostat do Vesmíru, vystřelovalo nějaké dělo zpět. Stačí proud plynu. Zkrátka původní nápad s děly uspořádanými obdobně jako matroška fyzika pouze inspiruje, pak je nutné uvažování “obrátit” - a tím dospět k myšlence reaktivního pohybu a rakety.

Když náš tým pracoval na zákonu o změně financování vysokých škol, který byl v únoru 2002 projednáván v Poslanecké sněmovně, také jsme nejdříve vycházeli z osvědčeného principu půjček a pokoušeli se jej vylepšit. Protože v týmu tehdy byli kvalifikovaní ekonomové (D. Münich, J. Vorlíček), podařilo se v diskusích dojít k závěru, že způsob uvažování je nutné rovněž “obrátit”. Tj. že je nutné položit si otázku, jaký způsob podílu studenta/absolventa na financování vzdělání bude plnit všechny klíčové funkce ceny (motivační, informační a alokační). A tak se ukázalo, že nejde jen o to, aby studium bylo “zálohováno” (a tudíž přístupné bez majetkových omezení), ale aby bylo hrazeno podle ocenění toho, co vysoká škola poskytuje (“prodává”) studentovi, tj. přímým přenosem z příjmu navýšeného v důsledku “spotřeby vzdělávacích služeb” ve prospěch “mateřské” vysoké školy. Tím se změnil pohled na podstatu problému - nešlo již o “vylepšenou půjčku”, ale o “přenesenou cenu”. Stačilo si pak ujasnit, čím se přenesená cena liší od normální a jaké má parametry.

Ten, kdo má smysl pro konzistenci teorie dokáže “vychutnat” eleganci řešení, které vychází z předpokladu produktivní spotřeby a role kapitálového trhu při využívání investičních příležitostí spojených s rozvojem schopností člověka. Pokud totiž budeme stát na pozici teorie užitku, budeme se trápit a trápit, ale nedokážeme učinit teorii dostatečně symetrickou z hlediska optimalizace ve výrobě a ve spotřebě. Křivka dosažitelného užitku odvozená z optimalizace ve směně, která by měla být symetrická s hranicí produkčních možností, totiž bude “trčet” jako něco, co se nedá dále optimalizovat. Bude se nám jevit jako něco, co nepatří do jinak konzistentní teorie. Přitom teorie by měla mít vnitřní konzistenci. Jakmile místo ní vezmeme hranici dosažitelného příjmu, situace se mění. Ta je organickou součástí teorie, “netrčí” z ní, doplňuje situaci do elegantní symetrie.

“Ten, kdo nemá žádné prostředky, nikdy nebude v situaci rovných příležitostí s tím, kdo má miliardu!” - naservíroval jako fakt za všeobecného souhlasu při jedné diskusi V. D. a nenechal si to vymluvit. Na první pohled to skutečně vypadá tak, jako by se jednalo o něco, o čem nelze pochybovat.

Podívejme se na to z pohledu toho, kdo tu miliardu skutečně má. Co s ní bude dělat? Pokud nejdříve využije prostředky k tomu, aby si pro sebe zajistil kvalitní vzdělání, materiální podmínky pro využití svého času i kvalitní zdravotní péči (aby plně využil vlastní investiční příležitosti, kterými disponuje), zůstane mu ještě hodně peněz, které může investovat.

Představme si nyní, že tržní mechanismus funguje tak, jak jsme ukázali. Pak by i poté, co své prostředky miliardář investoval do podmínek pro využití a uplatnění svých schopností, mu zbylo dost (dejme tomu 900 milionů), aby je investoval do vzdělání a možnosti zajistit si životní podmínky (bydlení apod.) nejméně pro dalších 300 lidí (na každého připadnou 3 milióny). Pokud bude fungovat náš tržní mechanismus, zajistí mu tyto investice největší výnos, který pak může reinvestovat obdobným způsobem. V čem je vlastně jeho výhoda oproti ostatním, tj. těm, kterým pomáhá svými prostředky?

Proč by to ovšem dělal? Protože v dostatečně konkurenčním prostředí mu nic jiného nezbude. Háček je pouze v tom, že za současného stavu může “přebytek” investičních prostředků investovat do své společenské pozice, tj. do toho, aby z konkurence v oblasti nabývání a uplatnění schopností vyloučil ostatní, místo (aby jim podmínky pro nabývání a uplatnění schopností vytvářel). V tom je jádro pudla. Majetková výhoda se mění ve výsadu jen za určitých podmínek, dojde-li ke změně podmínek (právě výše uvedenou formou), nelze ji měnit v privilegium.

V této souvislostí stojí za připomenutí, jak bylo překonáno jedno z úskalí při vývoji rakety. Ve spalovací komoře bylo potřeba dosáhnout co největší teploty, tento požadavek se však dostával do rozporu s možnostmi materiálu, z něhož je tryska vyrobena. W. Braun našel řešení - zavádět palivo do spalovací komory tak, aby nejdříve trysku zevnitř ochladilo a pak teprve začalo hořet. K tomu je potřeba nejen nápad, ale i znalost fyziky a jejích aplikací.

V našem případě jde o něco podobného. Investování do společenské pozice (tj. ono investování “přebytku” z miliardy do omezování vstupu do odvětví nabývání a uplatnění schopností) je jednou z největších překážek toho, aby se rozvinulo investování do schopností s využitím zdokonaleného kapitálového trhu. Proto je nutné najít takovou vhodnou oblast, kde je investování do schopností s využitím kapitálového trhu průchodné, přitom tak, aby došlo ke dvojímu:

1/ V dané oblasti nacházejí investiční prostředky, které přebývají jedněm, výnosné (a to “bezkonkurenčně” výnosné) uplatnění k využití investičních příležitostí, kterými disponují druzí.

2/ Tím, že v dané oblasti začíná fungovat mechanismus tohoto typu investování do schopností (které nabývání a posléze i uplatnění schopností činí nezávislým na výchozích majetkových, resp. příjmových poměrech), je současně vytvářeno prostředí, které eliminuje samotný smysl investování do společenské pozice (činí jej zbytečným).

(Tj. zabíjí se dvě mouchy jednou ranou a je nutné, aby došlo současně k jednomu i druhému.)

Takovou vhodnou oblastí je právě investování do vysokoškolského vzdělání. Univerzity, které se nacházejí v konkurenčním prostředí, jsou totiž nejvíce zainteresovány na tom, aby získaly co nejkvalitnější studenty. To je nutní (v důsledku vzájemné konkurence o to, jak silné absolventské lobby vytvoří) zajistit možnost studia těm, co disponují příslušnými investičními příležitostmi, bez ohledu na jejich výchozí majetkovou situaci (a vyhledávat takové studenty po celém světě, jak to dnes dělají přední univerzity v USA). Vytvářením absolventských sítí pak zvyšují svoji váhu a současně vytvářejí podmínky pro uplatnění čerstvých absolventů. Dochází k prudké expanzi jejich vlivu.

Je otázkou, zda jedním ze spontánních motivů neomaleného prosazování silového “řešení” problémů současného světa (slovo “řešení je v uvozovkách záměrně, protože problém při takovém přístupu spíše narůstá), není reakcí na výše uvedenou expanzi vlivu špičkových univerzit USA. Tj. zda nejde o projev toho, že poté, co zde v zárodcích začal fungovat mechanismus, kterým se zabýváme, a v důsledku toho začalo vytlačování pozičního investování (celkem úspěšně), nenarazil rozšiřující se vliv univerzit na sílu investování do geopolitické pozice (kterou disponují velké koncerny propojené s velkými finančními skupinami a statní administrativou). Tj. zda dnes nejsme svědkem střetu, který je již “o řád výš”., ale jehož logika spočívá koneckonců v proti sobě stojících tendencí investování do společenské pozice a investování do schopností člověka.

Při řešení problematiky financování investic do vzdělání se prodíráme houštinou nejrůznějších obecně oblíbených omylů, paradoxů, předsudků a nedorozumění. Tak například probíhá rozsáhlá odborná diskuse o tom, zda jsme u zrodu něčeho, co se dá nazvat “novou ekonomikou” či nikoli, zda existuje něco jako “ekonomika založená na vzdělání” či “ekonomika tažená vzděláním”, nebo se jedná jen o naše přání vidět něco takového. Přitom si ne vždy uvědomujeme, že chceme-li spatřit “na vlastní oči” zrod nové ekonomiky (jako toho, co reálně existuje), musíme se dívat očima nové ekonomie (vědy, která to, co reálně existuje, popisuje). Očima staré ekonomie nelze uvidět nové, tj. novou ekonomiku, byť bychom se snažili sebevíc.

Konkrétně: Ekonomiku založenou na vzdělání či taženou vzděláním nelze zachytit v rámci systému ekonomické vědy, která proces optimalizace vztahuje k tomu, co se již více než 150 let nazývá “užitkem”. Potřebujeme ekonomii produktivní spotřeby, ekonomickou vědu, která vychází z toho, že roste význam produktivních složek spotřeby, že roste význam spotřebních aktivit, prostřednictvím kterých dochází k nabývání a uchovávání lidského kapitálu a které jsou jako takové zdrojem budoucího příjmu.