Hovoříme-li o německé filosofii na našem území, musíme přiznat fakt, že má v tomto odvětví svoje nezastupitelné místo. Tato skutečnost vychází hlavně z určité politické nadvlády v době rakouského mocnářství, kdy celé školství a hlavně univerzita měly jako svůj hlavní vyučovací jazyk němčinu. I když v roce 1848 se na této půdě ozývaly hlasy žádající zrovnoprávnění němčiny s češtinou a revoluce v 1848 nedopadla pro český národ tak jak si on sám představoval, přesto došlo na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě k zásadním změnám. Jednak v tom, že filosofická fakulta přestala být jakousi přípravnou pro univerzitní studia a dosáhla svého statutu jako ostatní fakulty. Filosofické disciplíny se začaly vedle němčiny přednášet i česky. Tento pokrok si vydobyl svoje postavení i na ostatních fakultách, kde začaly probíhat přednášky jak v němčině, tak i v češtině. Tento stav trval až do 28.2. 1882, kdy se Karlo-Ferdinandova univerzita rozdělila na německou a českou.

O samotné německé filosofii v Čechách, lze ovšem hovořit až od dob osvícenství, kdy se stává jejím hlavním představitelem Christian Heinrich Seibt (1735-1806), který sice vystudoval filosofii v Čechách, ale práva, která byla jeho druhou disciplinou, v Lipsku, což byla část Německa, která byla zcela pod vlivem protestantismu a osvícenství. Není proto divu, že Seibtovy přednášky byly značně prodchnuty těmito myšlenkami, které ovlivnily jeho žáky, mezi něž patřily i tak významné osobnosti jako J. Dobrovský a B. Bolzano. Musíme mít pořád na paměti, že v této době sehrávala velkou roli katolická církevní správa, která potvrzovala učitele do všech stupňů školství. Není proto divu, že Seibt se za svojí dlouhou 44 let trvající učitelskou dráhu dostal nejednou do sporu s představenými. Vedle Seibta měl také značnou zásluhu na šíření osvícenské filosofie v Čechách německy mluvící August Gottlieb Meissner (1753-1807). Vzhledem k tomu, že oba filosofové měli vliv i na rodilé Čechy, nebylo proto divu, že v létech 1802-1820 začal přednášet filosofii rodilý Čech František Xaver Němeček, který byl předtím gymnasiální profesor v Plzni.V létech 1806-1811 působil na pražské univerzitě velmi dobrý profesor dějin filosofie a estetiky Němec Johanes Mathias Dambeck, který se narodil v roce 1774 v Brně a zemřel v roce 1820. Mezi německými profesory, kteří působili na pražské univerzitě je nutno upozornit také na znalce řecké filosofie Aloise Klara (1763 – 1833). Nelze ovšem opomenout historika filosofie a rodáka z Osečné u Českého Dubu, Antona Müllera (1792–1843), který byl ale spíše odborník na estetiku a klasickou filosofii.

Největšího významu a ohlasu a to jak u německých, tak i u českých filosofů dosáhl Bernard Bolzano (1781 – 1848). Bolzanova badatelská činnost se především soustřeďovala na matematiku, logiku a filosofii. I když byl Bolzano římskokatolický kněz a zprvu vyučoval náboženství, je až pozoruhodné do jaké hloubky dokázal zasáhnout tehdejší přírodní a společenské vědy. Bolzano se sice řadí mezi pražské Němce, protože pocházel z německo-italského manželství a v Praze se také narodil, ale nelze mu upřít hluboký cit k českým studentům, i když svá díla psal výhradně německy. Za nonkonformismus a osvícenský teologický racionalismus byl sesazen, ale jeho výzkum v pokrokových kruzích vzbuzovaly nemalou pozornost. Hlavně pak ve zkoumání pravidel myšlení se stal předchůdcem moderní logiky. Dílo Paradoxy nekonečna obsahuje základní teorie množin, zejména úvahy o ekvivalentních množinách. Přispěl k základům matematické analýzy, upřesnil důležité pojmy z teorie funkcí a reálných čísel. Svým učením ovlivnil hlavně Georga Cantora1). V ontologii byl inspirován G. W. Leibnizem: spolu s Bohem existuje nekonečné množství věčných, vývojově odstupňovaných duchovních substancí-monád, nadaných představivostí a schopností vytvářet různé celky, duše je jméno pro vládnoucí substanci v lidském těle. V utopii O nejlepším státě vylíčil společnost, v níž vládne volnost a rovnost a jako nejvyšší mravní princip platí zájem obecného blaha. Proti německému i českému nacionalismu kladl spolupráci všech na obecně lidských úkolech. Svými myšlenkami silně ovlivnil Brentanův empirismus a Husserlovu fenomenologii.

Později proniká do našich zemí další filosofický směr z Německa, a to herbartismus2). Hlavním iniciátorem myšlenky herbartismu byl v Praze profesor František Exner (1802 – 1853). Konktétní Exnerova univerzitní pedagogická činnost v Praze spadá do let 1832–1848. Ovšem nelze opomenout ani Exnerovy zásluhy v oblasti středního školství, neboť byl jeho hlavním organizátorem v tehdejším Rakousku. Exnerova badatelská činnost ovšem má hlavní těžiště ve filosofii a v psychologii, kde se soustřeďuje na kritiku Hegela a idealismu jako celku. Tak vznikaly situace, že pod nekompromisním herbartovským přístupem byla znemožněna profesura a docentura českým stoupencům Heglovy filosofie, jako byli např. Augustin Smetana a Ignác Hanuš. Takto Exner připravoval půdu pro herbartismus na pražské univerzitě, kde se tento směr stal na další léta ústředním znakem vědy a to především ve filosofii a v historii. Tento směr pak zasáhl jak německou, tak i českou část univerzity v Praze. Nejvýznamnější žáci Exnerova herbartismu jsou dva pražští rodáci Robert Zimmermann (1824 – 1898), který byl zároveň i žákem Bernarda Bolzana a Wilhelm Fridolin Volkmann (1822–1877), docent estetiky a profesor filosofie. Zimmermann a Volkmann prosluli hlavně svými učebnicemi sepsanými zcela v duchu herbartismu. Mezi žáky Františka Exnera lze považovat i v Praze narozeného Čecha Josefa Viléma Nahlowského (1812 – 1885), který se sám považoval spíše za Němce. Nahlowsky zprvu studoval katolickou teologii, kterou nedokončil, později byl úspěšný na právnické fakultě, ale po jejím absolutoriu se zcela věnoval pod Exnerovým vedením herbartovské filosofii. Známý byl také autor gymnasiálních učebnic logiky a psychologie3) Matěj Amos Drbal (1829-1885), který se během svojí pedagogické činnosti zcela poněmčil. V roce 1856 vydal pak Drbal v Praze ještě studii Über die Ursachen des Verfalls der Philosophie in Deutschland4). Matěj A. Drbal nikdy nevyučoval na pražské univerzitě, byl činný ve školské správě jako inspektor a jako středoškolský profesor v Linci a v Jihlavě. V ritu herbartismu, ale bez větších úspěchů se pokoušel o filosofii práva Augustin Geyer (1831-1885). Geyer byl německé národnosti, narodil se v Aši, ale o jeho dalším pohybu nejsou žádné věrohodné zprávy.

I když se Herbartova filosofie stala v této době oficiální doktrínou pražské univerzity, je nutné zmínit se i o jiných směrech, které kritizovaly hlavně Hegelovu filosofii, aniž by využívaly herbartismus. Na pražské univerzitě působil Antonín Günther (1783-1863), který ve studentských létech navštěvoval přednášky Bernarda Bolzana a proti Heglovi argumentoval hlavně Descartovým dualismem a ne zcela korektní katolickou dogmatikou. Ke Güntrovi se pak přidali další němečtí filosofové působící v Čechách a to J.H: Löwe a jeho žák W. Kaulich, který se později stal profesorem ve Štýrském Hradci. Do skupiny filosofů, kteří nepřijali herbartismus, ale přesto kritizovali Hegelovy myšlenky musíme zařadit i K. Leonhardima, který byl zastáncem panteismu.

Je nutné konstatovat, že Hegelova filosofie nenašla mnoho stoupenců mezi českými Němci. Ovšem tím nelze vyloučit Hegela z tehdejšího filosofického života. Z těch, kteří hájili heglianismums je třeba upozornit na na Gustava Biedermanna (1815-1890), který sice pracoval jako lékař, ale přesto se pilně věnoval filosofii, což je patrné i z jeho publikační činnosti5), která byla nejplodnější v Praze a to v létech 1849-1890.

Poněkud svéráznou filosofii pěstoval na německé pražské univerzitě profesor pedagogiky Otto Willmann (1839-1920). O. Willmann se pokusil o jakousi eklektickou filosofii tomismu a herbartismu. Z jeho působení na pražské univerzitě v létech 1872-1910 pocházejí i zajímavá díla z nichž některá vyšla až v době jeho pensionování6). Filosofie O. Willmanna našla svého nástupce v osobě profesora Wendelina Toischera (1855-1922), který proslul hlavně svými učebnicemi pedagogiky, které se opíraly o herbartovsko-tomistickou metodologii7).

Jednou z nejvýraznějších postav na pražské univerzitě byl v době jejího rozdělení 28.2. 1882 na českou a německou rodák z Třeště u Brna Ernst Mach (1838-1916). Mach se zabýval fyzikou a filosofií. Ve filosofii byl stoupencem tzv. empiriokriticismu8). Ve svých filosofických dílech9) tvrdil, že poznání spočívá jedině na zkušenosti a úkolem filosofie je sjednotit jednotlivé vědy. Svojí vědeckou dráhu ukončil Ernst Mach ve Vídni jako profesor fyziky a filosofie, kde také v roce 1916 umírá.

Po rozdělení pražské univerzity přichází na její německou část stoupenec Millova positivismu a Feuerbachova naturalismu Friedrich Jodl (1849-1914). Do Jodlovy hlavní badatelské a pedagogické činnosti na Karlo-Ferdinandské univerzitě v Praze (1882-1889) spadá jeho spis Geschichte der Ethik, který charakterizuje jeho filosofický směr.

Velmi silný vliv na pražskou německou univerzitu měl rakouský filosof a teolog Franz Brentano (1838 – 1917); který působil jako profesor na univerzitě ve Würzburgu a ve Vídni. Brentano bývá označován také jako zakladatel deskriptivní psychologie. Známe jsou jeho ostré kritiky na filosofii I. Kanta a novokantovců. Brentano se ve filosofickém myšlení zcela přiklání k Aristotelovi, čímž si získává i nemalou část studentů.. Duši chápal jako spirituální substanci, zdroj všech psychických aktů. Každý takový akt se vyznačuje intencionálním zaměřením na objekt. Pravdu zakládal na zážitku evidence. Svým pojetím intencionality a logicko-psychologickými analýzami měl velký význam pro další vývoj filosofie. Mezi jeho žáky patřili i výrazné osobnosti, jako např. E. Husserl a T. G. Masaryk. Na pražské německé univerzitě navázal na Brentana katolický kněz původem ze Švýcarska a docent na univerzitě ve Vídni Anton Marty (1847-1914). Ve svých dílech se zabýval především logikou a psychologií10). Současně s Martym působil v Praze profesor filosofie Alois Höfler (1853-1922). Höfler byl hlavně stoupencem Brentanovy psychologie a zastával učení o vzájemném působení těla a duše. Jeho význam ovšem spočíval v pedagogické činnosti, nebotˇ velmi známé byl jeho učebnice logiky a 11). Po Jodlovi působil na pražské univerzitě jako profesor docent z univerzity ve Vídni Christian von Ehrenfels (1859-1932), který se ve svém učení silně přibližuje k Meinongovi, ale při hlubším zkoumání jeho děl nelze popřít jeho orientace na Brentana. Christian von Ehrenfels byl jmenován profesorem na pražské univerzitě v roce 1896 a to na základě jeho výzkumů o problémech etických a teoretických 12). Christian von Ehrenfels se řadí mezi zakladatele tzv. moderní filosofie hodnot. Ve svojí psychologii vychází z tzv. "Gestaltsqualität", což je v českém překladu tvarová kvalita, v etice se pak zcela přiklání k evolucionismu13). Christian von Ehrenfels připravil půdu tvarové psychologii, kterou pak dále rozpracoval rodák z Prahy a jeden z vůdčích psychologů berlínské strukturální psychologické školy Max Wertheimer (1880 –1943).

K dané problematice jsou nejzávaznější Wetrheimerova díla jako např. Untersuchung zur Lehre von der Gestalt (1921 a 1924), Über Gestalttheorie (1927). Brentanovského ražení byl také filosof, noetik a psycholog Carl Stumpf (1848-1936), který působil na pražské univerzitě v létech 1879-1884. Profesor Stumpf byl přímým svědkem rozdělení pražské univerzity na německou a českou. Pro období 1883-1884 byl Carl Stumpf zvolen děkanem německé filosofické fakulty v Praze. Nejpozoruhodnější je Stumpfova etika, která již přináší určité znaky fenomenologického 14). Jako nejvýznamnějšího žáka F. Brentana lze považovat prostějovského rodáka Edmunda Husserla (1859-1938), který se později stal profesorem na univerzitě v německém Freiburce.

Brentanovým učením se dále na pražské univerzitě zabývali nejen jeho frekventanti, ale také generace, která bezprostředně následovala. Tato druhá generace Brentanovců se také nazývá "Žáci-vnuci", za něž se i oni sami vydávali. Jednalo se zpravidla o žáky žáků B. Brentana. Jako byli např. Anton Marthy (1847-1914), Oskar Kraus (1874-1942), správce Brentanova archivu, který se mu v osudových chvílích Československa v roce 1938 podařilo přenést do Manchesteru ve Velké Británii, Do této skupiny lze ještě počítat A. Kastila, J. Eisenmeyera, E. Utitze, S. H. Bermanema a G. Katkova. Ale to je již jiná kapitola německé filosofie působící v Čechách.

Němci pěstovali filosofii v Čechách většinou na univerzitní půdě (až na malé výjimky). A to nejen před jejím rozdělením 28. 2. 1882 na českou a německou univerzitu, ale i na samostatné německé pražské univerzitě, která měla svoje trvání až do roku 1945. Ovšem to je již jiná doba, která byla později ovlivněna vznikem samostatné Československé republiky v roce 1918. Tomuto tématu budou věnovány další analýzy a také připravovaná monografie "O německé filosofii v českých zemích".