(2. část)

V poslední kapitole první části článku jsem vyslovil hypotézu spirocykličnosti mocenských systémů (centralizace - decentralizace - recentralizace = CDR). V této kapitole se budu zabývat územními aspekty této spirocykličnosti - územní integrací a dezintegrací. Nedialektické pojetí zdůrazňuje pouze protikladnost těchto procesů. Oproti tomu zde vyslovuji následující "hypotézu souvztažnosti" územní integrace a dezintegrace, jejichž procesy jsou sice na jedné straně protikladné, na druhé straně se však spirocyklickým mechanismem vztahu přírodních, společenských a správních regionů vzájemně podmiňují jak chronologicky, tak koexistenčně.

Z této hypotézy pak lze vyabstrahovat tři hypotézy dílčí, jimž jsou věnovány následující tři subkapitoly, které ukazují, jak složitě se ve skutečnosti prosazují obecné tendence výše uvedených schémat vývoje.

Čistě technokratické pojetí společenského vývoje by vedlo k závěru, že s rozvojem techniky, ekonomiky a kultury by měly mocenské systémy od nejstarších dob do současnosti územně pouze narůstat - a to rychleji v homogenních prostorech než tam, kde jsou nějaké přírodní či společenské předěly.

Ve skutečnosti se však v každém z dosavadních společenských řádů - od těch nejzaostalejších až po nejmodernější - střídaly mocenské systémy v celé škále územního rozsahu: od tříště nepatrných území až po obrovská území některých kmenových svazů, otrokářských velkoříší a feudálních velkostátů. Ty se svým (často kontinentálním) rozsahem plně vyrovnaly kapitalistickým koloniálním mocnostem a socialistickým kolosům SSSR a ČLR. A to bez ohledu na - z hlediska dřívější techniky - zdánlivě nepřekonatelné přírodní a společenské překážky.

Je tedy jasné, že takovéto územní změny nelze vysvětlit nějakým lineárním rozvojem techniky či relativně neměnnými přírodními podmínkami. Ve skutečnosti jde o územní projevy výše popsaného spirocyklu "centralizace - decentralizace - recentralizace" (CDR).

V této souvislosti pak první subhypotéza, "spirointegrační", předpokládá, že procesy územní integrace a dezintegrace mocenských systémů jsou sice na jedné straně protikladné, na druhé straně se však (v rámci každé společenské formace) vzájemně spirocyklicky podmiňují ve fázích "integrace - dezintegrace - reintegrace" (IDR).

Ten, kdo by chtěl podle spirocyklických subschémat CDR a IDR opět přesně "narýsovat" vývoj jednotlivých zemí, bude asi zklamán. Tato subschémata májí totiž svou platnost pouze jako rámcové zobecnění konkrétního historického procesu, jehož obecné tendence se zákonitě formují a prosazují jen interferencí nezměrného množství konkrétních a často nahodilých odchylek.

Ale právě díky růstu této odlišnosti a její provázanosti se zmnožují a vzájemně obohacují různé vnitřní zdroje globálního vývoje, který se tím nesmírně urychluje. Je to především různost geografických podmínek (přírodních, společenských i politických), která prvotně vyvolává prostorovou nerovnoměrnost jinak zákonitého vývoje. Díky tomu pak jednotlivé země procházejí jednotlivými řády a jejich fázemi různými cestami a v různou dobu. Proto v tutéž dobu vedle sebe často koexistují země, nacházející se v různých fázích nejen téhož, ale i odlišných společenských řádů. V globálu je však asynchronnost vývoje těchto zemí zase nestále vyrovnávána jejich zákonitou interakcí.

Mezinárodní kontext totiž stále výrazněji modifikuje, brzdí či urychluje konkrétní prosazování pro danou zemi a dobu specifického komplexu obecných vývojových tendencí. Každá z těchto tendencí se přitom rozvíjí v interakci jak se staršími, rozvinutějšími tendencemi, tak s tendencemi mladšími, méně rozvinutými. Každá taková tendence se totiž až dosud začínala rozvíjet na relativně nejnižší hierarchické úrovni a postupně se rozvíjela a stávala určující na hierarchické úrovni stále vyšší (dnes až celosvětové).

Z toho plyne, že posuzování tendencí IDR (integrace, dezintegrace, reintegrace) není ve skutečnosti o nic jednoduchší, než posuzování tendencí CDR (centralizace, decentralizace, recentralizace). Nesmíme se nechat ošidit mnohem zřetelnějším a proto zdánlivě přesněji vyhodnotitelným zvětšováním či zmenšování územních jednotek a jejich hierarchie. Jde totiž jen o vnější projevy určitých hlubších prolínajících se tendencí.

(Např. rozdrobenost určitého území sama o sobě ještě nestačí k tomu, abychom jeho státy mechanicky přiřadili k dezintegrační tendeci - jako naschvál by mohlo jít o státy v centralizační fázi, ale ležící v nárazníkovém pásmu soupeřících velmocí). Možných kombinací je tu nepřeberně. Proto izolované nesystémové dokladování jednotlivými příklady může mít vždy jen ilustrativní charakter. Ve skutečnosti musíme vždy znovu podrobovat každý konkrétní mocenský systém dobové komplexní analýze v rámci souběžné syntézy regionálního a světového historického procesu na všech hierarchických úrovní daného problému.

Dík rozvoji výrobních sil přitom každý vývojový spirocyklus tendencí každého společenského řádu začíná, resp. končí vždy na o něco vyšší regionální úrovni než začínal, resp. končil vývojový cyklus tendencí řádu předešlého.

Nejvyrazněji se uvedená interakce zemí v různých řádech a fázích vývoje projevuje v teritoriálních změnách mocenských systémů. Různé hierarchické úrovně těchto regionů (nadstátní, státní, vnitrostátní ap.) jsou vývojově spjaty a ve spirocyklu "integrace - dezintegrace - reintegrace (IDR)" přecházejí jedna v druhou jako územní výraz spirocyklu mocenských systémů "centralizace - decentralizace - recentralizace (CDR)". Viz obr. 5:

Z dřívějšího výkladu jednotlivých fází subschématu CDR (viz kap. V) plynou i jejich nejpodstatnější (nížeji rozebírané) vazby na jednotlivé fáze schématu IDR:

a) Postupné vyčerpávání extenzivních možností centralizační fáze se danému řádu do určitého stupně daří kompenzovat teritoriální expanzí a růstem extenzivní územní integrace.

b) Krizový přechod k intenzivnímu využívání autoregulačních mechanismů (a tedy i vnitřních zdrojů) daného řádu v jeho decentralizační fázi naopak posiluje územní dezintegraci.

c) Recentralizační fáze je však už opět nucena kompenzovat postupné vyčerpávání všech vnitřních rezerv daného řádu novou teritoriální expanzí a intezivní územní reintegrací.

Tento mechanismus se v jednotlivých společenských formacích projevuje obdobným způsobem.

(Zájemce o to, jak se projevoval konkrétně v jednotlivých řádech, však musím bohužel opět odkázat na text původní monografie.)

Výše uvedené jednorázové teritoriální změny politických regionů však představují pouze jednu z mnoha vzájemně provázaných rovin (ekonomická, kulturní, ideologická, politická, vojenská atd.), v nichž s různou intenzitou probíhá dlouhodobý proces komplexní interakce zemí na různém stupni společenského vývoje. Ve shodě se zákonem korelačního růstu pak tato interakce vyrovnává jejich vývojovou asynchronnost a zrovnovážňuje globální vývoj lidstva ve dvou směrech:

1) V jednom směru nutí tato interakce nejzaostalejší země urychleně dohánět dobu, někdy dokonce i "přeskakováním" jednoho či více společenských řádů. (Obdobná nízká úroveň výrobních sil např. umožnila v určitých geografických podmínkách relativně vysoký nadprodukt a tím i přechod od prvobytného k otrokářskému řádu, zatímco v jiných geografických podmínkách na to ještě nestačila. Otrokářský řád pak rozvinul výrobní síly na takovou úroveň, že ani v okolním prvobytném světě, který je stále rychleji a zprostředkovaně přejímal, už k svému dalšímu rozvoji nepotřebovaly otrokářství, ale přímo feudalismus (který se naopak ve vyvinutějších zemích musel prosazovat proti setrvačnosti dřívějších vztahů otrokářských).

2) V druhém směru však tato interakce v některých zemích naopak koriguje jejich zákonité nadstavbové předbíhání dosaženého stupně celkového vývoje výrobních sil lidstva. Jako vnější faktor se tudíž tato interakce podílí i na definitivním krachu centralizační fáze nového řádu v jeho prvních zemích:

a) Na jedné straně je totiž starý řád nucen přebírat od koexistujícího nového řádu některé nové a v podstatě už cizorodé prvky, umožňující starému řádu aktivizovat jeho dosud nevyužité rezervy a dosáhnout tak kultivovanějšího přechodu k novému řádu na mnohem vyšší úrovni výrobních sil, než měly země, které k němu přešly první. (Z tohoto hlediska má dnes oproti donedávna socialistickým zemím - ale přitom i díky jim - Západní Evropa mnohem blíže nejen k socialismu jako společenskému řádu, ale rovnou i k jeho druhé, tj. decentralizační fázi. Koexistence a interakce totiž vedou k "přeskakování" nejen celých společenských řádů, ale i jejich jednotlivých, jinde "odzkoušených" fází.)

b) To vše zároveň na druhé straně nutí nový řád v prvních zemí korigovat (s krachem své centralizační fáze až krizově) prvotní odmítání těch prvků starého řádu, které lze využít k urychlení dalšího kvalitativního rozvoje řádu nového. Tento příklad vyspělejších zemí starého řádu působí o to silněji, že k novému řádu přecházejí nejprve méně vyspělé země, které mají co dohánět. V těchto zemích se totiž starý řád vyvíjel sice později, zato však vlivem interakce s jeho původními ohnisky o to rychleji. Proto tu v něm na jedné straně zůstaly četné přežitky řádu ještě staršího, na druhé straně tu starý řád ještě nemůže působit tak setrvačně jako v zemích, v nichž se pozvolna vyvíjel nejdříve a kde je tudíž nejrozvinutější.

a) Jsou to právě méně vyspělé země starého řádu, kde - a v tom měl pravdu Lenin - nutně dochází k jeho nejhlubším krizím a prvním přechodům k řádu novému (např. Anglie ke kapitalismu či Ruska k socialismu). A to i přesto, že "startovní" zaostalostí těchto zemí je tento nový řád právě v nich předem odsouzen prodělat relativně osamocené budování své centralizační fáze a tím i její zákonité stagnování a zhroucení až formou dočasné! restaurace starého řádu (např. stuartovská restaurace v Anglii, jelcinovská v Rusku...).

b) Mezitím však už interakce se zeměmi nového řádu donutila starý řád v jeho nejvyspělejších zemích inovovat a dále zvýšit úroveň svých výrobních sil. Proto právě některé z těchto zemí při svém pozdějším přechodu k novému řádu mohou jeho centralizační fázi už buď přímo "přeskočit" nebo ji příslušně zkrátit. Při svém krizovém přechodu k jeho decentralizační fázi se už dokonce některé z těch nejpozdějších mohou obejít i bez zmíněné restaurace starého řádu.

c) Takže teprve po tomto vítězství nového řádu v nejvyspělejších zemích světa - a v tom měl pravdu zase Marx - lze hovořit nejen o jeho vzniku, ale už i o jeho definitivním, globálním vítězství. Taprve pak k němu totiž relativně rychle začínají přecházet i všechny ostatní země, které se dříve zmítaly v geopolitickém zápolení dvou různých řádů.

Jak je vidět, z tohoto hlediska je zbytečné stavět Lenina uměle proti Marxovi - ve skutečnosti se doplňují.

Různorodost geografického prostředí tedy způsobuje prvotní asynchronizaci vývoje jednotlivých zemí. Jejich interakcí je však tato asynchronitace s nástupem každého nového řádu vyrovnávána stále rychleji. O to rychleji, oč účinnějšími výrobními silami a efektivnějšími výrobními vztahy tento řád s větším prostorovým dopadem disponuje. Společenský život jako vyšší forma pohybu hmoty je tak v globálu stále více usměrňován vlastními zákony, aniž by se tím vymaňoval z existenční závislosti na přírodě, jejíž je součástí. Je to dáno i vnitřní logikou vývoje každého řádu, který na základě výsledků dřívějších formací řádově urychluje svůj vývojový cyklus, jehož jednotlivé fáze se tím enormně zkracují.

Každý globální přechod lidstva od jednoho řádu k druhému a tím i interakce zemí různých fází a řádů se tedy odehrává stále intenzivněji a na stále vyšší regionální úrovni. To ovšem výrazně ovlivňuje i charakter celé epochy tohoto přechodu. Oproti přechodům mezi předchozími řády je tudíž možnost globálního přechodu od kapitalismu k postkapitalismu relativizována právě tím, že jemu předcházející nynější "interfáze deformace" postkapitalismu se odehrává už na celoplanetárně provázané úrovni.

Bývalé socialistické země jsou přitom drasticky začleňovány do celosvětového ekonomického systému kapitalismu. Na rozdíl od minulých přechodů formací (charakteristických mnohem izolovanějším vývojem jednotlivých zemí) jim už nikdo nedá šanci ani čas přejít samostatně k decentralizační fázi postkapitalismu a předběhnout ekonomickým vývojem nejvyspělejší země kapitalismu. Přitom globální přechod k novému řádu může být dovršen teprve poté, co k němu patří ekonomicky nejvyspělejší a nejmocnější země. Přechod bývalých zemí socialismu k decentralizační fázi postkapitalismu se tedy bude nejspíš odehrávat už jen jako součást jednotného, přinejmenším celoevropského procesu. V jeho průběhu mohou nejvýznamnější západoevropské země přejít přímo do decentralizační fáze postkapitalismu, jehož centralizační fázi mohou přeskočit nejen díky vyšší úrovní svých výrobních sil, ale i díky své minulé koexistenci s "reálným" socialismem".

Během interakce s ním se totiž stále zřetelněji ukazovala nová kvalita vzájemné závislosti různých světových systémů. Na jedné straně by jejich válečná srážka neohrozila už pouze existenci jedné třídy, ale celého světa. Na druhé straně se stále naléhavěji ukazovala potřeba podřizovat své soupeření spolupráci na odvrácení ekologické katastrofy lidstva, před níž poprvé v dějinách nemůže ani majetná vrstva natrvalo uprchnout někam jinam. Do budoucna to povede k tomu, že si většina lidí uvědomí, že je ve vlastním zájmu každé třídy - ať už si to je či není ochotna přiznat - aby se podílela maximem svých prostředků na záchraně svého světa. Takové pozvolné orientování energie třídního boje stále více do řešení všelidských problémů by pak mělo postupně vést k odstranění třídních rozdílů. I přes maximální využití osobní iniciativy si totiž komplexnost řešení ekologických problémů na celosvětové úrovni bude vynucovat stále důraznější preferenci dlouhodobých celospolečenských zájmů a jejich preventivní ochranu před soukromovlastnickým egoismem pomocí stále demokratičtější regulace.

Zárodky těchto tendencí už stále více sílily v obou systémech právě díky jejich interakci. Objektivně stále více se prolínající progresivní prvky obou řádů (a ne konvergence řádů samotných) tak směřují k postupnému splynutí, které vyústí ve vysoce efektivní a přitom humánní beztřídní společnost. Tato společnost pak bude neustálým rozvojem decentralizace přerůstat v sice mnohonárodnostní, ale přitom internacionální, už prvními křesťany vysněnou společnost komunistickou. Tím bude zároveň posilována všestranná nepolitická jednota světa, uchovávajícího si přitom svou diferencovanost díky prohlubování samosprávy. Ta bude sahat až na takovou regionální úroveň, která při stále se zlepšující vědě a technice zaručí svými lokálními zdroji maximálně efektivní relativní soběstačnost skutečně humánního uvědomělého soužití člověka s přírodou a jejich nové splynutí na kvalitativně vyšší úrovni. Tak bude dovršen proces, ve kterém civilizace svou třídní diferenciací prvotně netřídní homogenity prvobytné chudoby (za cenu nesmírného utrpení pracujících mas) zkoncentrovala a během tisíciletí zmnožila bohatství společnosti na takovou úroveň, která prostřednictvím budoucí netřídní homogenizace blahobytu umožní uvolnit a pro další rozvoj lidstva využít mnohonásobně větší a třídním postavením jedince už neomezovaný potenciál, ukrytý v nesmírné diferenciaci přirozených schopností všech členů společnosti.

Už v předchozím výkladu jsem se dotkl skutečnosti, že do spirocykličnosti územní integrace, dezintegrace a reintegrace (IDR) se promítá i koexistence různých společenských řádů a jejich fází (CDR). V této souvislosti zde formuluji

druhou subhypotézu, "koexintegrační", která předpokládá, že procesy územní integrace a dezintegrace mocenských systémů jsou sice na jedné straně protikladné, na druhé straně se však vzájemně podmiňují koexistenční souvztažností jak v chorickém, tak v hierarchickém smyslu.

Z diferencujícího vlivu geografického prostředí plyne mj. i souvztažná koexistence zemí, nacházejících se v různých společenských řádech, resp. v jejich různých fázích centralizace, decentralizace a recentralizace. V územním průmětu této skutečnosti pak samozřejmě ve stejném období nacházíme mj. i souvztažnou koexistenci regionů v různých fázích integrace, dezintegrace a reintegrace. To vše je nesmírně komplikovaně zprostředkováno hierarchičností mechanismu vývojového vztahu přírodních, socioekonomických a politických regionů (viz. subkapitola VI.3.)

Koexistenční souvztažnost územní integrace a dezintegrace politické moci si zde přiblížíme na příkladě Evropy a SNS, a to jen v jejím nejmarkantnějším vnějším projevu - tj. na úrovni států. Faktem je, že nejfrekventovanější informace na přelomu tisíciletí se tu týkají dvou zcela protikladných procesů - integrace a dezintegrace. Problémy se slaďováním a civilizováním obou těchto procesů pak tkví nejen v převaze skupinových zájmů, ale i v jimi podmíněném izolovaném a černobílém hodnocení těchto procesů.

Integrace a dezintegrace jsou vždy jen dvě protikladně se podmiňující stránky jednoho vývoje. Jejich vzájemný poměr však stále kolísá mezi dynamickou rovnováhou a výraznou převahou jedné z nich. Přitom se i v jedné etapě může tento poměr výrazně lišit v hierarchizovaném rámci různých regionů a sfér života.

Z této složité synergetické skutečnosti pak lze pro zjednodušení výkladu Evropy a SNS vyabstrahovat:

a) tři různé dimenze pohledu: chorickou, hierarchickou a komplexní.

b) tři vývojově provázané oblasti s různým celkovým poměrem integrace a dezintegrace:

oblast postsovětských zemí, oblast ostatních postsocialistických zemí a oblast ostatních zemí.

Evropa a SNS se koncem 2. tisíciletí zpočátku rozpadla na dvě velké skupiny zemí s převahou zcela opačných tendencí: integrující se Západní Evropa a dezintegrující se oblast postsocialistická a postsovětská. Toto členění je nutno zpřesnit i o existenci zemí přechodných.

Pouhé konstatování souběžné existence oblastí s opačnou tendencí vývoje by však mohlo vést k zjednodušenému zdůraznění pouze vnitřních kořenů tohoto vývoje. V dnešním stále více provázaném světě však pro plné pochopení podstaty musíme poukázat i na vnější souvislosti - především na to, že integrační a dezintegrační procesy v jedné oblasti probíhají i ve vzájemné podmíněnosti s obdobnými procesy v druhé oblasti.

Protikladné procesy integrace a dezintegrace se mohou v tutéž dobu podmiňovat nejen v různých územích, ale i na různých hierarchických úrovních v rámci jednoho území, bez ohledu na jeho dimenzi.

Budeme-li brát celý povrch planety jako jedno území, kde převažují procesy integrační, pak na některých nižších hierarchických úrovních převládají procesy dezintegrační.

Obdobně lze analyzovat i menší územní jednotky. Jestliže např. na makroúrovni území celého bývalého SSSR sílí integrační tendence SNS, zároveň zde na mezoúrovni stále ještě převažují a někde dokonce dále sílí tendence dezintegrační, a to i v rámci čistě ruských území Ruska.

Jiným příkladem je postsocialistická střední a jihovýchodní Evropa, charakteristická výraznou provázaností dezintegračních procesů mezoúrovně (zvláště rozpad bývalého Československa a Jugoslávie) a na Západní Evropu směřovaných integračních procesů makroúrovně. (Při detailnější hierarchizaci bychom viděli další střídání převážně "integračních" a "dezintegračních" hladin. A to až na nejnižší úroveň, kdy se například dezintegrační procesy mikroúrovně nejdrastičtěji projevily v jihovýchodní Evropě, zatímco ve střední Evropě se vnějškově ventilují spíše v územněsprávních reformách).

Přesvědčivost výše uvedených příkladů by ovšem mohla být oslabena tím, že se týkají právě oblastí, procházejících rychlými převratnými změnami. Pro příkladový rozbor hierarchizované souvztažnosti procesů integrace a dezintegrace proto mnohem lépe poslouží stabilizovanější vývoj Západní Evropy.

Typický západoevropský stát vznikal integrací menších, často dodnes značně rozdílných regionů. Vždy existující větší či menší odstředivé tendence těchto regionů byly v úzadí tak dlouho, dokud tento stát více méně efektivně zabezpečoval i pro ně převážně přínosnou integrující roli. Jakmile však tento stát začal postupně předávat stále více prvků své integrační role na hierarchicky vyšší politickou úroveň Evropské unie, začíná se svým regionům tento stát jevit z tohoto hlediska jako nadbytečná či dokonce omezující struktura. Souběžně s tím, jak se Evropa stále více integruje v hierarchicky vyšší státní útvar (fakticky ve smyslu churchilovských "Spojených států Evropských"), pak vidíme, že v rámci jím integrovaných dosavadních států stále více sílí dezintegrační tendence.

Nejde zde jenom o tzv. proklamovanou "Evropu regionů" (chápanou jako posilování bezprostřední vazby řídících struktur Evropské unie na stále více samosprávné regiony v jednotlivých státech), ale často o přímo autonomistické a separatistické tendence. Vnější projev výše uvedených procesů a jejich příkladů má dnes většinou etnický charakter. Zde je však nutno upozornit, že ve své podstatě jde o poblémy regionální identity v širším společenském rámci. Tato identita se formuje především specifickými (většinou ekonomickými) regionálními zájmy, které si většinou jen dodatečně hledají svůj zjednodušený vnější ideologický výraz v národní, rasové či náboženské odlišnosti obyvatel daného regionu (např. Baskicko). Pokud taková vnější odlišnost chybí, dezintegrační tlak se může separatismem regionů projevovat i mimo ni (např. Padánie).

Na druhé straně se však mohou (v případě prostorového promíchání odlišného obyvatelstva) obejít etnické, rasové či náboženské konflikty bez nějakého ztotožnění s určitým regionem daného státu (náboženský konflikt v Severním Irsku, diskriminace Rusů v Estonsku a Lotyšsku, rasové konflikty v České republice i v zemích Evropské unie ap.). Zde pak už ovšem nejde o problém integrace a dezintegrace v prostorovém smyslu.

Navíc je při výčtu výše uvedených příkladů dezintegračních tendencí třeba varovat i před jednostranným výkladem. Nejde zde o dezintegraci Evropy, ale jen jedné z hierarchických úrovní její politické sféry, zatímco na některých dalších úrovních souběžně převládají tendence integrační.

Účelem vyabstrahování předchozích 2 dimenzí z reality bylo názorněji ukázat souběžnost vzájemně podmíněných evropských procesů integrace a dezintegrace. Stalo se tak ovšem za cenu značného zjednodušení celkového evropského vývoje - chorický i hierarchický prvek se tu ve skutečnosti neustále regionálně prolínají. Proto je toto zjednodušení vždy nutno vyvážit zpětnou syntézou obou prvních dimenzí do realitě adekvátnější dimenze komplexní. Výhodou takovéhoto postupu je, že přesvědčivěji čelí apriornímu ztotožňování evropského vývoje pouze s integrační nebo pouze dezintegrační tendencí.

Hodnotíme-li pak tyto procesy z hlediska jedné země, musíme se zaměřit na kořeny a na složité souvislosti vývoje, na konkrétní poměr a charakter kladů a záporů integračních a dezintegračních tendencí vcelku i v jednotlivých sférách, úrovních a regionech, na pozici dané země v poměru evropských sil, vůči Evropské unii jako celku i vůči jejím jednotlivým členům s často protikladnými zájmy.

V žádném případě zde nelze ignorovat zákonitou jednotu obou vzájemně se podmiňujících protikladných procesů - jinak půjdeme zde vždy jen po povrchu jednotlivých procesů bez pochopení jejich podstatné jednoty. O to hůře se pak bude vývoj obou sledovaných procesů v praxi slaďovat a civilizovat v zájmu těch, jichž se nejvíc dotýká.

Ve shodě se zákonem negace negace se člověk z původní živočišné neuvědomělé jednoty s přírodou postupně vydělil jako její konquiskádorský protiklad1). Celý vývoj dosavadního kořistnického vztahu člověka k přírodě byl pak jen rozporuplným sbíráním sil k tomu, aby v budoucnu s přírodou opět postupně splynul na vyšší úrovni jako její tentokrát už uvědomělá součást. (Viz kap. IV.)

Tento proces má ovšem i svůj regionální aspekt, který s vývojem společnosti může být stále více lidským subjektem optimalizován v její prospěch. K tomu ovšem musí poznat objektivní zákonitosti vývoje tohoto aspektu. Jedním z jeho dílčích projevů je i vztah regionů přírody, společenské základny a společenské nadstavby. Na základě toho, co bylo řečeno v předchozích kapitolách, lze pak v rámci společenského vývoje zobecnit i základní vývojové tendence tohoto vztahu. Velmi obtížně zachytitelný regionální vývoj celé nesmírně složité společenské nadstavby byl v monografii substituován jen vývojem její regionálně nejmarkantnější částí, tj. územní správy, jejíž diskontinuální změny jsou nejsnáze sledovatelné.

V této souvislosti zde pak vyslovuji třetí subhypotézu, "spiroregionální", která předpokládá,

že se spirocykličnost společenského vývoje promítá i do hierarchické spirocykličnosti vývojového vztahu přírodních, společenských a administrativních regionů. Zároveň tím chci vystihnout existenci dílčího mechanismu, jímž se tento průmět odráží i do spirocyklické (viz VI.1.) a koexistenční (VI.2.) souvztažnosti územní integrace a dezintegrace politických systémů, které byly podány už v předešlých kapitolách.

Tato hypotéza byla v příslušné subkapitole monografie obsáhle vyložena ve třech oddílech: 1. Spirocykličnost hierarchizovaného vztahu přírodních regionů a regionů společenské základny; 2. Regionální interference parciálních spirocyklů společenské základny, 3. Spirocykličnost hierarchizovaného vztahu regionů společenské základny a regionů územní správy. V tomto informativním příspěvku však tyto pasáže vynechávám, vzhledem k obsáhlosti výkladu tohoto speciálního geografického problému.

V dosavadních kapitolách bylo obecně podáno spirocyklické schéma vývoje, schéma spirocykličnosti mocenských systémů a schéma souvztažnosti územní integrace a dezintegrace politické moci. V monografii byla tato další kapitola věnována už i aplikaci těchto schémat na vývoj společnosti na území ČR a SR (a to od nejstarších dob až po jejich současnou reintegraci do západoevropských struktur).

Vzhledem k obsáhlosti této kapitoly ji sem však nezařazuji a jen o ní informuji případné zájemce. Pro jejich představu uvádím, že se skládala z následujících subkapitol: Základní projevy spirocyklického schématu ve vývoji slovanské společnosti na území ČR a SR; Projevy dosažené interfáze spirocyklického vývoje na území ČR; Současná koexistence územní integrace a dezintegrace politické moci na území ČR; Geopolitická relativizace působení vnější reintegrační tendence na začleňování ČR do základních zápaoevropských struktur.

Každý konkrétní mocenský systém má samozřejmou tendenci vydávat se oproti těm ostatním za ten nejlepší a už věčný. Proto i současná ideologie kapitalismu nelibě nese jakékoli snahy najít ve vývoji společnosti nějaké objektivní zákonitosti, protože by to nutně nastolilo otázku, co by mělo přijít po něm. Kupodivu mu k tomu, i když z jiných důvodů, nejvíc přizvukuje právě prosocialistická levice. Jestliže "reálný socialismus" také fakticky odmítl svou dočasnost tím, že fakticky vyloučil zákon negace negace ze svého vývoje, čekali bychom, že dnes tato levice bude chápat globální krizi socialismu jen jako praktický důkaz mylnosti právě této nedialektické deformace marxismu. Místo toho však většinou slyšíme jen dílčí "ufňukaná" dílčí zjednodušující vysvětlení. Socialismus se prý zhroutil, protože "dělal chyby", "znárodnil i holiče", "uzbrojil ho Západ", "podminovali ho disidenti", "byl zrazen vlastním vedením" ap. Všechny tyto nepochybné vlivy však na socialismus působily přece už v jeho ubohých začátcích, a přesto mu nedokázaly zabránit v postupném rozvoji ani v dobách, kdy byl mnohem slabší. Proč si tedy jeho rádoby "obhájci" nepoloží otázku, jak je možné, že evropský socialismus odolal všemu, dokud byl slabý, a proč se tento socialismu zhroutil a demontoval sám sebe i bez přímé vnitřní či vnější vojenské konfrontace právě v době, kdy byl mocensky tak silný, jako nikdy předtím.

Přihlédneme-li přitom k sedmdesátiletému globálnímu vývoji socialismu vidíme, že nahodilý může být jen konkrétní průběh jeho vzniku resp. zhroucení, ale ne k nim směřující objektivní tendence. Příčiny nedávného krachu socialismu pak musíme hledat v objektivních zákonitostech jeho vlastního vývoje, a ne je popírat hledáním nějaké subjetivní nahodilosti. Tu bychom jinak mohli plným právem analogicky vztáhnout i k jeho vzniku a nakonec i k němu samému jako k nějakému nahodilému omylu dějin, což je právě to, co tvrdí ideologové kapitalismu. A chtít se vracet znovu do "jen omylem" poraženého "reálného socialismu" znamená ignorovat jeho zákonitosti a koledovat si o novou a ještě horší zákonitou negaci jeho centralizační fáze. Navíc v podmínkách globalizace je to zřejmě už i téměř nemožné - pro nejvyspělejší země by byla tato fáze socialismu už přežitkem, méně vyspělým ji nedovolí nastoupit imperialismus nejvyspělejších zemí do té doby, dokud v nich nebude kapitalismus nahrazen právě vyšší, decentralizační fází socialismu.

Toto nedialektické pojetí socialismu jako výjimečného systému, který je už v podstatě bezrozporný a v němž tudíž neplatí zákon negace negace, pak dnes vede mnohé k alibistickému závěru - "tzv. reálný socialismus dělal obrovské chyby a zhroutil se, takže to obojí lze považovat za jasný důkaz, že to nebyl skutečný socialismus". Oproti jiným řádům takto upírají socialismu "právo na dětství", a to i ve snaze setřít z ideje sociální rovnosti zločiny, které na ní ulpěly při prvním praktickém pokusu o její realizaci. Tato snaha je stejně zbytečná, jako snaha setřít krev inkvizice, náboženských válek a pogromů z právě tak ušlechtilé ideje křesťanské - historie nakonec stejně odsoudí jen konkrétní nositele těchto zločinů a ne jimi dočasně zneužitou ideu.

Tato konjunkturalisticky podmíněná a přitom zcela nevěrohodná snaha je však svým historickým zatemňováním zákonitých tendencí vývoje velmi nebezpečná do budoucna. Bude-li se totiž výjimečnost socialismu mezi ostatními společenskými řády znovu vidět v jeho okamžité dokonalosti bez nedostatků a chyb, zopakuje se tím opět zásadní, ale nyní už ničím neomluvitelná chyba, která už jednou pod "marxistickým" patentem na rozum a stranickým monopolem na rozhodování vedla k jeho "nastolení", "budování" a "konečnému vítězství", završenému jeho zdegenerováním a krachem.

Přechod k decentralizační fázi kteréhokoliv řádu - a tedy i socialismu - se totiž už nedeklaruje a tato fáze se "nebuduje" - pouze se vyvíjí tak, jak se adekvátně dobovým podmínkám a potřebám postupně přijímají a osvědčují celospolečensky prospěšná opatření. V tomto procesu se případná decentralizační fáze socialismu bude postupně a někdy až krizově zbavovat svých nezbytně vždy! existujících nedostatků a chyb demokratickým, byť rozporuplným neustálým hledáním občanů. Ti se, po svém opětném ekonomickém zrovnoprávnění, budou vždy podle dané situace samosprávně rozhodovat chvíli pro tu, chvíli pro onu cestu, reprezentovanou určitými osobnostmi, idejemi a teoriemi. Žádná z nich se přitom nesmí stát celospolečenskou direktivou, jinak zdegeneruje, zkostnatí a stane se "dokonalou" a nebezpečnou. Dokonalý socialismus je utopie - a kdo ji slibuje, slibuje zklamání, které se nakonec reakčně obrátí i proti socialismu samému, i kdyby byl nejlepším z dosavadních systémů.

Obdobně se dnes k objektivním zákonitostem vývoje obrací zády i ti, kteří se ve svém zoufalství nad nedostatky a krachem "reálného socialismu" začali navzdory tisíciletým zkušenostem domnívat, že "skutečný" socialismus se dá jen "vymodlit". Naštěstí je mnoho věřících různých náboženství, kteří vědí, že víra v boha vůbec nemusí vylučovat víru v zákonitosti společenského vývoje. Ti si doufám všimli, že spirocyklické schéma dějin označuji jen jako dialektické. To proto, že sice nepotřebuje žádného prvotního hýbatele, ale ani ho nevylučuje. Jako materialistické se tedy dá označit jen potud, že v něm úlohu bezprostředních parametrů negace negace hrají materiální podmínky výroby, ale nikde není řečeno, zda to takto "zařídila" příroda či nějaký bůh. Z tohoto hlediska je toto schéma zákonitého! vývoje společnosti plně přijatelné jak pro materialisty věřící v Marxe, tak pro idealisty věřící v Boha. Socialismus chápaný z tohoto hlediska není ani náboženský, ani ateistický - je to společenský systém vyvíjející se ve shodě s objektivními dialektickými zákonitostmi vývoje společnosti.

Právě tak naivní se prozatím jeví představa, že mimo tyto zákonitosti dojde k subjetivnímu "prozření" kapitalistů, kteří ve snaze předejít globální ekologické krizi (ohrožující poprvé v dějinách všechny třídy objektivně skutečně stejně) sami využijí své rozhodující postavení ve společnosti a "předělají" kapitalismus na společnost bez soukromovlastnického egoismu. Jenže kapitalismus - to je odosobněný systém, držící se své účetní uzávěrky, která zlikviduje i ty kapitalisty, kteří se obětavě postaví na odpor logice zisku. Pro tuto skutečnost však zas jiní nechtějí pochopit, že zde jde o závod s časem a navrhují zabývat se ekologickými problémy až v demokratickém socialismu, který by však už taky nemusel být našim potomkům v dohola vydrancované Zemi nic platný. Ve skutečnosti v etapě zglobalizovaných rizik musí být průběžný boj za beztřídní společnost totožný s průběžným bojem za všelidské zájmy ekologické - jinak se zalkneme všichni, napravo nalevo.

Skutečný dialektický socialismus nezpochybňuje existenci objektivních zákonů vývoje společnosti. Nebylo však cílem této práce dokazovat, zda právě on formuluje tyto zákonitosti správně. Základním cílem bylo konfrontovat tyto jeho formulace pomocí jeho vlastní dialektické metody s fakty neustálého dějinného střídání mocenských systémů a s tím související současnou globální krizí socialismu. Důsledná aplikace zákona negace negace přitom na jedné straně zřetelně ukázala místa metafyzické "reálněsocialistické" deformace dialektického pojetí dějin, na druhé straně se zároveň stala dílčí cestou k odstranění této deformace. Na základě této dílčí konfrontace pak musím prozatím konstatovat, že výše uvedená fakta vůbec nejsou v logickém rozporu s podstatou důsledně dialektizovaného schématu, takže další případné diskuse o objektivní platnosti tohoto spirocyklického pojetí dějin je třeba vést v jiné rovině.

Z tohoto hlediska by bylo prozatím zbytečné nebo přinejmenším předčasné vyřazovat toto marxistické pojetí dějin z arzenálu konstruktivního společenského myšlení, (a to navíc v době, která bez ohledu na zglobalizovaná rizika většinou odmítá nějaké orientující zákonitosti společenského vývoje hledat).

Nejdůležitějším dílčím závěrem je, že pokud v rámci "dialektického" schématu dějin aplikujeme zákon negace negace důsledně i na socialismus, můžeme z analogie s předchozími společenskými řády konstatovat, že současná globální krize socialismu není vyvrácením tohoto schématu, ale naopak jeho dalším dílčím potvrzením. Podle tohoto schématu jde totiž jen o nezbytný konec první, tj. centralizační fáze postkapitalismu, jehož zákonitá tendence přechodu k další, decentralizační fázi má nutně krizový charakter deformační interfáze, projevující se dočasnou restaurací kapitalismu v rámci jeho dozrávající globální recentralizační fáze.

Definitivně vyvráceno bylo touto krizí pouze arogantní komolení tohoto schématu strnulou "oficiální" filozofií socialistického státu. Tolik teoretizovala o základním rozporu předchozích formací a přitom si nikdy neopovážila položit otázku, co je základním dialektickým rozporem socialismu. Musela by totiž na ni dát rebelantskou, vládnoucím špičkám nepřijatelnou následující odpověď:

Základním dialektickým rozporem socialistické společenské formace, jehož nutně revoluční! řešení v oscilacích podmiňuje její další vývoj, je rozpor mezi formálním zespolečenštěním výrobních prostředků a jejich faktickou držbou úzkou řídící vrstvou. Ta o nich totiž rozhodovala stále více jen ve svůj prospěch a proto objektivně brzdila růst efektivity jejich využití záměrným omezováním souvztažného růstu zainteresovanosti pracujících a míry jejich účasti na řízení výroby i všech ostatních sfér života společnosti. Je pak opět jen zákonité!, že to byla nakonec právě tato řídící vrstva, která v zájmu zlegalizování a rozšíření svých pozic nakonec sama provedla demontáž socialismu, pro jistotu pod ochrannými, ale výprodejem národní eknomiky a suverenity draze zaplacenými křídly recentralizujícího se kapitalismu.

Spirocyklické schéma vývoje přitom v žádném případě nemůže omluvit, resp. glorifikovat, ale pouze vysvětlit záporné, resp. kladné jevy, které se dály v každé společenské formaci, aniž by tím byl smazán, resp. přeceněn její historický přínos a tedy i dobová oprávněnost její existence. Toto schéma pouze ukazuje, že určitá forma moci (demokracie či diktatura) není apriori spjata s žádným typem vlastnictví - ať už společenským v prvobytné a socialistické společnosti, či se soukromým ve společnosti otrokářské, feudální a kapitalistické. Diktatury a demokracie se přeci střídaly či existovaly a dodnes existují vedle sebe ve všech těchto formacích - jde jen o to, že na začátku a konci každé této formace převažují diktátorské, zatímco uprostřed spíše demokratické formy moci. Všechny společenské řády prostě procházejí určitými obdobnými fázemi vývoje, takže je zcela nevědecká snaha hodnotit celý jeden řád jen podle jedné z jeho fází či podle srovnání jedné z jeho fází se zcela odlišnou fází jiného řádu. Je to stejně nesmyslné, jako chtít předčasně odsoudit nějakého člověka za to, že v dětství či krizové pubertě prozatím není stejně schopný jako jiný člověk ve své dospělosti, která však už směřuje pouze ke stáří.

Několik desetiletí centralizační fáze socialismu přes mnohá negativa např. jednoznačně prokázalo její přednosti ve srovnání s několik století dlouhou a mnohem krutější centralizační fází kapitalismu, vyznačující se nelidským vykořisťováním a násilím akumulace kapitálu, svištěním seker a gilotin buržoazních revolucí, kontrarevolucí a osobních diktatur, otrokářstvím, imperiálními a koloniálními válkami a zrůdným vyústěním do fašismu. Ze srovnání neschopnosti zdegenerované centralizační fáze socialismu s odlidštěnou efektivitou právě kulminující decentralizační a nastupující recentralizační fáze kapitalismu v jeho nejrozvinutějších zemích přitom plyne zásadní poučení - návrat do centralizační fáze socialismu by byl stejně reakční jako současný návrat k soukromovlastnickému egoismu. Lidstvo jako celek má nyní v sobě převažující, i když nikoli jednoznačně zaručenou tendenci kooperativního směřování k humánní jednotě s přírodou. Ne jako k nějakému konečnému stavu "bez chyb", ale jako ke stále sílícímu procesu efektivní humanizace světa.

Znovu přitom připomínám, že jde jen o dílčí závěry, plynoucí z rozboru spirocyklického vývojového vztahu přírodních, společenských a politických regionů. Na druhé straně jsem se přesvědčil, že toto zdůraznění některých podstatných geografických aspektů zákona negace negace ukazuje nezbytnost účasti geografie i na interdisciplinárním řešení obecných problémů filozofie dějin (která je zas nezbytným rámcem pro řešení speciálních problémů geografických). Proto velice nelibě nesu snahy, vypreparovat z mé původní monografie jen absolutizaci abstraktního spirocyklického schématu, a zapomínat na to, že její většina je právě naopak věnována jeho geografické relativizaci, osvětlující nesmírnou složitost reálného prosazování jeho tendencí.

A jsou to zase geografické aspekty dosaženého stupně globalizace, které mě nutí neustále připomínat, že (oproti předchozím systémům) je definitivní přechod k decentralizační fázi socialismu už jen objektivní tendencí, která se vůbec nemusí zrealizovat. Je to tendence vyplývající z logiky spirocyklického schématu pouze jako zobecnění dosavadního! vývoje lidské společnosti v určité rovině. Proto už nelze vyloučit ani jinou a na tomto stupni vývoje již vysoce pravděpodobnou možnost, že (dříve než se objektivní tendence k moderní beztřídní společnosti stačí zrealizovat), nakonec převáží zneužitím nejmodernějších prostředků jiné tendence, např. tendence sebezničení lidstva dík zglobalizovanému soukromovlastnickému egoismu (přičemž nemusí jít nutně o sebezničení ve fyzickém slova smyslu). Že se nějaký systém až do určitého okamžiku vnitřně vyvíjel podle nějakého zákonitého schématu totiž jen zvyšuje pravděpodobnost, že se tak bude vyvíjet i nadále, ale nikdy nevylučuje možnost, že právě tímto okamžikem dosáhl úrovně, kdy změnil své globální prostředí natolik, že se najednou sám začne vyvíjet podle jiného schématu.

V rámci změněných podmínek zglobalizovaného světa tedy platí: Socialismus má stejnou vnitřní zákonitou tendenci přejít do své decentralizační fáze jako kterýkoli z předchozích společenských systémů. Na rozdíl od nich to však v jeho případě už není nevyhnutelná nutnost, ale jen objektivní možnost. Socialismus má tedy ještě oprávněnou šanci - ale už jen šanci.

Skutečně dialektické marxistické pojetí dějin tedy ani "nefňuká", ani neslibuje nějakou dokonalou společnost. Nedává dokonce ani žádnou 100% víru v budoucí vývoj. Mluví jen o určité objektivní tendenci, která může být pro někoho nadějí, pro jiného noční můrou - takže je jen na nich, zda se tuto tendenci vynasnaží posílit či potlačit. V tendenci k dialektickému socialismu nelze hledat automatickou spásu či zkázu - jen úkoly. Toto pojetí navíc nepředstírá, že by realizací této tendence měl vývoj dle zákona negace negace skončit nebo že by vědělo, jak a podle jakých parametrů se bude dále prosazovat - svým současným pohledem zabírá jen určitou část vývojové spirály. Na druhé straně kdo skutečně chce posunout vývoj o něco výš, musí si nejprve jasně definovat, kde se v rámci této části spirály nachází, co je konkrétně společensky žádoucí dosáhnout, jak o tom může přesvědčit ostatní a jakými cestami to lze realizovat. Jinak z toho zbude jen další z fakticky systémových stran kapitalismu, lišící se od ostatních jen trochou socialistických frází v samoúčelné honičce za hlasy voličů.

Mečiar, J.; 2002: Spirocykličnost mocenských systémů a souvztažnost jejich územní integrace a dezintegrace.

(Spisy Pedagogické fakulty, 84). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita. ISBN 80-210-2938-2

(Původní monografie argumentuje 840 geopolitickými situacemi a v textu konkrétními stránkami odkazuje 263 citacemi na seznam literatury, v němž je uvedeno přes 400 vybraných titulů.)

Nejvýznamnějším faktem konce 20. století je zřejmě globální krize socialismu, jejímž nejmarkantnějším projevem byl rozpad mocenských systémů sovětského bloku. Tato krize je dnes nejčastěji vykládána jako definitivní prokázání nesprávnosti tzv. dialekticko-materialistického schématu dějin (dále jen DMSD), z něhož socialismus teoreticky vycházel. Děje se tak většinou bez hlubšího rozboru, protože o něčem tak samozřejmém se prý přece mohl každý "přesvědčit na vlastní oči". Stejně tak se ovšem můžeme "přesvědčit" na vlastní oči i o tom, že "Slunce obíhá kolem Země". Jediným skutečně vědeckým důkazem zde může být pouze v hluboké konfrontaci zjištěný zásadní logický rozpor této krize s tímto schématem. Aplikací jeho vlastní dialektické metody se o tuto konfrontaci v dílčím geografickém směru snaží tento příspěvek analogií dosavadního vývoje socialismu s vývojem všech dosavadních společenských řádů.

Hlubší hierarchizací spirocykličnosti původního DMSD dospěl autor v průběhu této konfrontace k vytvoření a dokladování modifikovaného schématu M-DMSD, tvořeného 4 hierarchicky provázanými spirocyklickými subschématy. Z hlediska tohoto příspěvku je nejdůležitější autorem podle parametru "koncentrace moci" vytvořené 4. subschéma spirocyklu forem mocenské nadstavby: Přestože se základní vnitřní rozpory společenské základny jednotlivých společenských formací navzájem liší, v globálu se ve shodě se zákonem negace negace dle parametru koncentrace moci vyvíjejí obdobně, a to ve 3 fázích (centralizační, decentralizační a recentralizační - dále jen CDR), ohraničených 4 kratšími interfázemi (formace, deformace, reformace a anaformace).

Z toho pak plyne, že pokud v rámci schématu DMSD důsledně aplikujeme dialektickou metodu i na socialismus modifikovaným schématem M-DMSD, můžeme z analogie s předchozími společenskými řády konstatovat, že současná globální krize socialismu není v logickém rozporu s tímto schématem. Podle tohoto schématu jde totiž jen o nezbytný konec první, tj. "centralizační fáze" socialismu, jehož zákonitý přechod k další, "decentralizační fázi" má nutně krizový charakter "deformační interfáze", projevující se dočasnou restaurací kapitalismu.

V další hypotéze autor předpokládá, že tato spirocyklická tendence společenského vývoje se promítá i do hierarchické spirocykličnosti vývojového vztahu přírodních, společenských a administrativních regionů.

Na základě těchto dvou hypotéz pak autor vyslovuje další hypotézu, podle níž procesy územní integrace a dezintegrace mocenských systémů jsou sice na jedné straně protikladné, na druhé straně že se však spirocyklickým mechanismem vztahu přírodních, společenských a správních regionů vzájemně podmiňují jak ve své posloupnosti, tak ve své koexistenci. Tuto souvztažnost územní integrace a dezintegrace pak autor konkretizuje 2 dílčími hypotézami:

a) Fáze CDR se adekvátně promítají i do územního vývoje mocenských systémů spirocyklem "integrace - dezintegrace - reintegrace" (dále jen IDR).

b) Geograficky diferencovaný vývoj vedoucí ke koexistenci a interferenci zemí v různých fázích CDR různých společenských řádů, tak vede i ke koexistenci a interferenci různých fází IDR. To je pak příčinou toho, že se protikladné procesy územní integrace a dezintegrace mocenských systémů vzájemně podmiňují koexistenční souvztažností v chorickém i v hierarchickém smyslu.

V práci je nakonec provedena i rámcová aplikace schématu M-DMSD a souvisejících hypotéz na historický vývoj území ČR a na jeho dnešní tendence a perspektivy. V tomto rámci se pak zabývá souvztažností procesů územní integrace a dezintegrace mocenské nadstavby a geopolitickými souvislostmi začleňování ČR do NATO a EU.

Obviously, the most important phenomenon at the end of the twentieth century is the global crisis of socialism, the most prominent manifestation of which was the disintegration of the Soviet bloc. This crisis is usually interpreted as the final proof of the wrongfulness of the dialectic-materialistic model of history (hereinafter DMMH), on which the theory of socialism was based. This is usually stated without any in-depth analysis because, "everybody can see it himself". However, we can see with our own eyes even the "fact" that the "Sun orbits the Earth". A scientific proof can only be based on a fundamental logical discrepancy between this crisis and the partial model, established in a profound confrontation. By applying its own dialectic method, the author attempts this confrontation in the field of geography by looking for an analogy between the present development of socialism and the development of all social orders known before.

By applying a deeper hierarchisation on the spirocyclicity of the original DMMH in this confrontation, the author has created and documented a modified model, the M-DMMH, consisting of four hierarchically interconnected spirocyclic submodels. In relation to this dissertation, the most important element is the fourth submodel of the spirocycle, concerned with the forms of the power superstructure and created by the author with respect to the "concentration of power" parameter. Although the fundamental internal contradictions of social bases of individual social formations differ in their aggregate and in accordance with the law of "negation of negation" with respect to the parameter of powerconcentration, they develop similarly, i. e. in three STAGES (centralisation, decentralisation, and recentralisation - hereinafter only CDR), marked off by four shorter INTERSTAGES (formation, deformation, reformation, and anaformation).

It follows from this that if the dialectic method, in the form of the modified M-DMMH model, is consequently applied to socialism within the framework of the DMMH model, we can imply, by analogy to earlier social orders, that the present global crisis of socialism is not logically at variance with this model. This is so because, according to this model, the present crisis is only the inevitable end of the first stage, the "centralisation stage" of socialism, whose regular transition to the next stage, the "decentralisation stage", inevitably gives rise to a crisis during the "deformation interstage", manifested as the temporary restoration of capitalism.

In the next hypothesis, the author assumes that this spirocyclic tendency of social development is also projected into the hierarchic spirocyclicity of the developmental relationship between natural, social and administrative regions.

On the basis of these two hypotheses, the author formulates another hypothesis: according to this, the processes of regional integration and disintegration of power systems may be contradictory on the one hand, but, on the other hand, the natural, social, and administrative regions condition each other, both in their chronological order and in their coexistence. This interrelationship of territorial integration and disintegration is then made concrete by two partial hypotheses:

a) The CDR stages are projected into the territorial development of power systems in the "integration - disintegration - reintegration" spirocycle (hereinafter only IDR).

b) Geographically differentiated development, leading to the coexistence and interference of counties in various CDR stages of their social systems, thus also leads to the coexistence and interference of various IDR stages. This is the cause of the fact that contradictory processes of territorial integration and disintegration of power systems mutually condition the coexistence of correlations both in the choric and hierarchic sens.

In the dissertation, the M-DMMH model and related hypotheses are finally applied to the historical development of the territory of the Czech Republic and to its present trends and perspectives. Within this framework, the author deals with the correlation between the processes of territorial integration and disintegration of the power superstructure, and the geopolitical aspects of the Czech Republic's integration into NATO and the EU.

RNDr. Jozef Mečiar

Katedra geografie

Pedagogické fakulty

Masarykovy univerzity

Poříčí 9

639 00 Brno

tel.: 543 129 273, 543 129 220

e-mail: 2039@mail.muni.cz