e-mail: prorok@vse.cz

e-mail: sirucek@vse.cz

e-mail: valencik@cbox.cz

e-mail: valencik@cbox.cz

Do rukou se vám dostává časopis Marathon 5/2003. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik.cz/marathon).

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší číslo (6/2003) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. listopadu 2003.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.

- Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.

Podobně jako v předcházejících číslech upozorňujeme, že se Marathon stěhuje na novou adresu: http://valencik.cz/marathon.

Podstatnou část obsahu tohoto čísla tvoří příloha věnovaná problematice financování vysokého školství. V této oblasti lze očekávat zajímavý vývoj, mj. z hlediska úlohy rozvoje teorie v praxi. Přesněji - ukáže se, zda teoreticky podložená pravda může ovlivnit praxi.

Letošní zvláštní číslo našeho časopisu bude 50. v pořadí. Chtěli bychom jej připravit za co nejširší účasti našich čtenářů, a to formou příspěvků do jedné strany našeho formátu (tři normostrany), které budou mít dvě části:

Prosíme všechny o účast na realizaci tohoto projektu.

Připomínáme, že ve dnech 23. a 24. září 2003 v Kongresovém centru České národní banky se bude konat již 6. ročník mezinárodní konference s názvem Lidský kapitál a investice do vzdělání

Konferenci pořádá:

Učenie o spoločenskom živote tvorí vo vedeckom dedičstve Al-Fárábího popredné miesto. Teórii spoločenského zriadenia venoval Al-Fárábí rad špeciálnych prác: “Traktát o názoroch obyvateľov cnostného mesta”, “Kniha o dosiahnutí šťastia”, “Občianska politika”, “Aforizmy štátneho činiteľa” a ďalšie.

To, že Fárábí vypracoval v období stredoveku ucelené učenie o vzorovej spoločnosti, je všeobecne priznaným faktom. Vychádzal pritom z odkazu gréckej filozofie, predovšetkým z politických a etických ideí veľkého Aristotela a Platóna, pričom využil aj sociálne myšlienky starovekého Východu. História sociálno-politických učení sa rozhodne nemôže zaobísť bez stredovekých mysliteľov arabsko-moslimského Východu, zvlášť Fárábího.

Pri skúmaní problémov spoločenského života sa Al-Fárábí zameral na široký okruh otázok. Najdôležitejšie z nich sú: definovanie predmetu a úlohy vedy o spoločenskom živote; vznik, zloženie, štruktúra a typy spoločenských združení a kritika podľa Fárábího nesprávnych teórii; mesto-štát, zvláštnosti a život mestského (štátneho) združenia, štát a jeho formy vládnutia; miesto a povinnosti človeka v spoločnosti, otázky pracovnej činnosti, mravnosti a výchovy; konečný cieľ štátneho zoskupenia, cesty a spôsoby ako dosiahnuť šťastie.

Vedy, ktoré sa zaoberajú problémami spoločenského života sú podľa neho nasledovné: veda o mestskom alebo štátnom združení, t.j. občianska veda, právna veda a teológia. Hlavnú pozornosť venuje Fárábí občianskej vede. Podľa Fárábího filozofia ako celok, teda teoretická a praktická, slúži k dosiahnutiu dobra a šľachetnosti. Teoretická filozofia poskytuje človeku teoretické znalosti, všeobecné vedy a praktická filozofia – poznanie a prostriedky k uskutočneniu ušľachtilého, je teda bezprostredne spätá s konaním, s praktickou činnosťou človeka. “Umenie, cieľom ktorého je len dosiahnuť šľachetnosť, sa nazýva filozofiou alebo v absolútnom zmysle, múdrosťou...” (Al-Farabi, 1973, 34). Medzi úlohy občianskej vedy podľa Fárábího patrí aj popis toho, ako morálne činy a cnostné činnosti vedú ku skutočnému šťastiu, ktoré sa uskutočňuje prostredníctvom určitej politickej (štátnej) organizácii.

Základnou funkciou vládcu je uskutočnenie morálnych činov a činností, ktoré vedú ku skutočnému šťastiu. Splnenie tejto funkcie si vyžaduje od hlavy štátu naučiť sa umeniu vládnuť a mať znalosti o umení vládnutia (o vedení štátu). Vedenie štátu je dvoch typov: 1.orientované na nastolenie takých spôsobov života, činností, morálnych noriem a činov, ktoré smerujú ku skutočnému šťastiu, potom štáty takto orientované sú cnostné, ako i mestá a národy; 2. vládnutie, ktoré nastoluje také spôsoby života a činností a morálne normy, ktoré sa len zdajú, že smerujú ku šťastiu, ale v skutočnosti sa od neho vzďaľujú, potom ide o štát nerozumný, mestá a národy takého štátu sú tiež (nevzdelanými) nerozumnými.

Umenie vládnuť obsahuje dve základné časti: teoretické poznanie všeobecných zákonov vedenia a praktickú činnosť vládnutia štátom. Človek to dosiahne prostredníctvom dlhotrvajúcej politickej praxe, pozorovania a pokusov. Spojenie všeobecných teoretických znalostí s praxou umožňuje určiť metódu činnosti pri tomu zodpovedajúcich udalostiach.

V traktáte “Kniha o dosiahnutí šťastia” Fárábí, dotýkajúc sa vedy o človeku, t.j. spoločenskej vedy, ukazuje, že po vedách o nebesách, fyzikálnych javoch, rastlinách a zvieratách začína štúdium človeka - objasnenie jeho podstaty. Podľa Fárábího uskutočňuje sa to pomocou analýzy konečného cieľa ľudstva, ktorý sa dosiahne prostredníctvom cnostného konania a s lepšími ľudskými hodnotami.

Pri štúdiu konečných cieľov je nutné nájsť metódy a spôsoby ich dosiahnutia, je nevyhnutné skúmať aj protikladné morálne hodnoty – negatívne city a iné morálne normy, zvyky a mravy s cieľom objavenia a stanovenia ich príčin, aby sa odstránili prekážky ako dosiahnuť dokonalosť. V objasnení všetkých týchto otázok spočíva podľa Fárábího – úloha občianskej vedy. Úlohou tejto vedy je definovať skutočné šťastie a odlíšiť ho od zdanlivého, ilúzorného šťastia, odlíšiť cnostné hodnoty od nerozumných, definovať jednotlivé druhy umení-remesiel, ktoré majú miesto v týchto dvoch typoch miest.

Z horeuvedeného vyplýva, že predmet občianskej vedy alebo občianskej filozofie Fárábí chápe príliš široko. Zahrňuje do neho problémy štátovedy, etiky a pedagogiky, ktoré sa podriaďujú úlohe politickej organizácie štátu, ktorý je najlepším prostriedkom pre dosiahnutie skutočného šťastia medzi ľuďmi. Štátoveda, etika a veda o výchove, z ktorých sa skladá umenie vedenia, má rovnaký cieľ – definovať cesty budovania šťastia pre ľudí, hoci k plneniu tejto úlohy prichádzajú z rôznych strán.

V závislosti od problému a objektu štúdia občiansku vedu Fárábí delí na dve samostatné časti. Jedna časť obsahuje vysvetlenie, čo je to šťastie, obsahuje rozdiel medzi skutočným a zdanlivým šťastím. Vymenúva v nej činnosti, správanie, mravy a všeobecné vôľové vlastnosti, vlastné mestám a národom. Nakoniec ich delí na cnostné a necnostné. Druhá časť obsahuje spôsob organizácie cnostných vlastností a správanie v mestách a národoch a vysvetľuje autoritatívne činnosti, vďaka ktorým sa upevňuje cnostné správanie a konanie.

Vo svojom učení o vzniku a usporiadaní ľudskej spoločnosti Fárábí kritizuje tie teórie, ktoré podľa neho nezodpovedajú skutočnému stavu vecí a javia sa “nemorálnymi názormi”. Jedna z “nemorálnych” teórií spočíva v prirovnávaní ľudskej spoločnosti ku spoločenstvu zvierat, pre ktoré je charakteristický neustály a krutý boj za existenciu medzi rôznymi skupinami a druhmi, vládne tu večné nepriateľstvo, sebalikvidácia, úplne chýba poriadok, systém, morálka atď. (pozri Chajrullajev, M.M., 1982, 227).

Fárábí predkladá svoju vlastnú koncepciu vzniku spoločnosti. “Človek, vychádzajúc zo svojej podstaty”, píše Fárábí, “je založený tak, že k vlastnej existencii a dosiahnutiu najvyššej dokonalosti, potrebuje mnohé veci, ktoré nemôže získať pre seba sám, pre ich dosiahnutie potrebuje určité spoločenstvo ľudí, ktoré mu zabezpečí to, čo potrebuje. Pritom každý človek vo vzťahu k inému sa nachádza presne v takej istej situácii. A preto len cez združenie mnohých vzájomne si pomáhajúcich ľudí, kde každý získava pre iného nejakú malú časť toho, čo je nevyhnutné pre jeho existenciu, len tak človek môže dosiahnuť dokonalosť, ktorá mu je z jeho ľudskej podstaty predurčená. Činnosť všetkých členov takejto spoločnosti vcelku prináša každému z nich všetko to, čo on potrebuje k existencii a k dosiahnutiu dokonalosti” (Chajrullajev, M.M., 1982, 228).

Fárábí sa domnieva, že len vo vzájomnom spojení ľudí navzájom, len v sociálnej skupine môže človek existovať, žiť a dosiahnuť morálnu dokonalosť. Príčinou, ktorá ľudí privádza k združovaniu, je potreba uspokojovať svoje materiálne a duchovné potreby. Celú spoločnosť Fárábí delí na veľkú, strednú a malú. Veľká spoločnosť – to je združenie všetkých ľudí, všetkých národov, ktoré obývajú Zem; stredná – to je spoločnosť nejakého jednotlivého národa alebo národností, malá – to je spoločnosť zastúpená mestom. Mesto je prvým stupňom dokonalej spoločnosti a nachádza sa v určitej časti tohto územia, ktoré obýva ten alebo iný národ. Národ sa delí na štátne zoskupenia, a celá ľudská spoločnosť na národy.

Precíznu pozorovaciu schopnosť Fárábí prejavuje aj v otázke charakteristických príznakoch národa. Podľa neho, národy sa odlišujú tromi znakmi: prirodzenými mravmi, prirodzenými črtami charakteru a po tretie, jazykom, rečou, ktorá je prostriedkom vyjadrovania (mysle) (pozri Al-Farabi, 1973, 109).

Zaujímavé je tiež vysvetlenie príčin vzniku prirodzených mravov a charakterov, ktoré odlišujú jeden národ od druhého. Osobitosť národa vysvetľuje Fárábí zvláštnosťami geografického prostredia, v ktorom žije ten alebo onen národ, a taktiež vodou, vzduchom, rastlinami a ďalšími prirodzenými vecami, ktoré používajú. Teda podľa Fárábího geografické prostredie je dôležitým faktorom v organizácii spoločnosti, vplýva na spoločnosť cez psychiku ľudí – ich mravy a charaktery. Psychológiu ľudí spojuje s nebeskými sférami a s hviezdnym svetom.

Ako sme uvádzali, prvou formou dokonalej spoločnosti podľa Farabího je mesto, nižšou formou je napríklad spoločnosť obyvateľov dediny, obytných štvrtí, ulíc – to sú neúplné spoločnosti. Osada alebo dedina patria k mestu, lebo ho obsluhujú. Za čias Fárábího v spoločnosti zvlášť rástla úloha mesta ako centra obchodu, kultúry, štátneho zriadenia.

Fárábí delí mestá – štáty na cnostné alebo ideálne a nerozumné. Mestá, v ktorých má miesto zlo, sú nerozumné. “Mesto, v ktorých združenie ľudí si za cieľ kladie vzájomnú pomoc v činnostiach, prostredníctvom ktorých sa dosahuje skutočné šťastie, je cnostným mestom. Takýmto spôsobom sa celá zem stane cnostnou za predpokladu, že národy si budú navzájom pomáhať pri dosiahnutí šťastia” (pozri Chajrullajev, M.M., 1982, 231). Vyjadrenie Fárábího o možnosti jednotnej cnostnej spoločnosti a vzájomnej pomoci všetkých národov, hovorí o túžbe po mieri na Zemi.

Cnostné mesto – štát Fárábí prirovnáva k zdravému ľudskému organizmu, kde všetky jeho orgány sú vzájomne spojené a pomáhajú jeden druhému s tým, aby uchovali život živej bytosti a urobili ho ešte hodnotnejším. Avšak orgány tela – to sú prirodzené orgány, zatiaľ čo členovia ľudskej asociácie, hoci sú tiež prirodzenými javmi, pôsobia prostredníctvom želania a vôle. Podobne ako v ľudskom organizme, tak aj všetci členovia mesta – štátu závisia jeden od druhého bez ohľadu na to, že každý z nich zaujíma rôzne postavenie a plní rôzne funkcie.

Na čele cnostného mesta je cnostná a všetkými vážená hlava mesta, ktorej cieľom je dosiahnuť skutočné šťastie pre všetkých členov spoločnosti. V tomto meste vládne dobro a spravodlivosť, nespravodlivosť a zlo sa odsudzujú. “Mesto, kde si ľudia navzájom pomáhajú a dosahujú skutočné šťastie, to je cnostné mesto. Všetky mestá, národy, ktoré si navzájom pomáhajú, aby dosiahli šťastie, sú cnostnými národmi. Podobne celá planéta sa stane cnostnou, ak si národy budú navzájom pomáhať s cieľom dosiahnuť šťastie (Al-Farabi 1970, 305).

Nerozumnými sú také mestá, kde neexistuje predstava o skutočnom šťastí, ani sa nesnažia k nemu smerovať, ale sa starajú len o telesné zdravie, bohatstvo a rozkoše. V meste “klamstva” základným cieľom života je dosiahnuť blahobyt a bohatstvo; v meste “podlosti a nešťastia” – len telesnú rozkoš (telesné pôžitky). V “ctižiadostivom” meste sa snažia získať len vážnosť (úctu), vznešenosť; vo “mocichtivom” meste len pokoru iných. V “pôžitkárskom” meste si obyvatelia nepripúšťajú žiadnu moc nad sebou, tu vládne úplná anarchia. Pre “nestále” mesto sú typické názory a činy ako v cnostnom meste, ale do neho prenikli nerozumné myšlienky a názory, následkom čoho sa stáva nerozumným. “Zblúdilé” mesto – to je také mesto, obyvatelia ktorého majú skreslenú predstavu o dokonalosti a šťastí (pozri Chajrullajev, M.M., 1982, 232).

Vo svojej klasifikácii a charakteristike rôznych typov “cnostných” a “nerozumných” miest, Fárábí reaguje na sociálnu štruktúru vtedajšej spoločnosti, zovšeobecňuje v abstraktných kategóriách jej ideály a nedostatky, slabosti. Dáva taktiež podrobnú charakteristiku spoločenského života miest – štátov.

Fárábí považuje v organizačnej štruktúre ideálneho mesta za prirodzený princíp riadenia a podriadenia sa a vydeľuje niekoľko kategórií podrobených a podrobujúcich. Podľa neho v meste je určitý človek – vladárom, ostatní ľudia sa blížia k vladárovi v závislosti od toho, na akom stupni sa nachádzajú, podľa vlastných pomerov (majetku) a schopností a realizuje tú činnosť, ktorú si vyžaduje hlavný cieľ (pozri Chajrullajev, M.M., 1982, 233).

Celkove Fárábí nerovnoprávny stav v spoločnosti považuje za prirodzený jav, o čom svedčí ním daná gradácia spoločnosti na rôzne vrstvy vzhľadom na nerovnaký sociálny stav jeho členov, uznanie bohatstva ako nevyhnutného príznaku pre hlavu štátu, podmienky jeho autority a moci, uznanie princípu dedenia majetku a moci. Pri charakteristike vlastností (prirodzených a získaných) – hlavy mesta-štátu, Fárábí zdôrazňuje predovšetkým nevyhnutnosť existencie vzdelanosti u vladára a rad intelektuálnych a morálnych kvalít, a až potom si všíma jeho pôvod a materiálne blaho.

V ideálnom štáte Al-Fárábího sa ľudia nedelia len podľa materiálnych bláh, ale tiež podľa profesií, podľa toho, akými umeniami-remeslami sa zaoberajú. Určujúci význam pripisuje prirodzeným vlastnostiam – schopnostiam, predovšetkým rozumovým a znalostiam, získaným v procese skúsenosti a štúdia vied.

Vo svojom učení o štáte Fárábí presne definuje jeho vonkajšiu a vnútornú úlohu. Vonkajšia úloha spočíva v ochrane obyvateľov cnostného mesta alebo krajiny pred útokmi vonkajších nepriateľov, t.j. v organizácii pevnej obrany. Pre nerozumné mesto-štát sú charakteristické neustále vojny s inými mestami, nájazdy na iné krajiny, zmocnenie sa ich majetku, zobratie ich do zajatia; zatiaľ čo cnostný štát vedie len obranné vojny, aby uchránil blahobyt svojich občanov. Vzájomné zničenie, podľa Fárábího je hlavným princípom sveta zvierat, a ten, kto ho propaguje, znesväcuje ľudstvo. “Vo vzťahu k ľuďom, konštatuje Farabí, zjednocujúcim počiatkom vystupuje ľudskosť, a ľuďom pretože patria k ľudskému rodu, prislúcha udržiavať medzi sebou mier” (Chajrullajev, M.M., 1982, 234).

Vojny Fárábí delí na spravodlivé a nespravodlivé. Spravodlivé vojny sa vedú kvôli dosiahnutiu ušľachtilých cieľov, musia slúžiť spravodlivej veci a k potrestaniu tých, ktorí sa dopustili zločinov proti cnostnému mestu, zmocnili sa majetku jeho obyvateľov. Nespravodlivé vojny sú také, ktoré smerujú proti záujmom obyvateľov cnostného mesta a sledujú ziskuchtivé ciele jednotlivých vládcov. “Keď vládca vedie vojnu s nejakými ľuďmi len preto, aby ich pokoril a podriadil sebe” – píše Fárábí “chce aby si vážili jeho zákony, aby vládol nad nimi tak, ako sám zachcel, aby súhlasili so všetkými jeho nariadeniami, ktoré si len zaželá, to je – nespravodlivá vojna. Ak vedie vojnu s jediným cieľom vyhrať nad niekým – to je tiež nespravodlivá vojna. Ak vedie vojnu alebo zabíja len preto, aby utíšil svoj hnev alebo len pre potešenie, ktoré získava víťazstvom, to je tiež nespravodlivosť” (Al-Farabi, 1973, 11). Teda Fárábí kritizuje politiku vojny a vystupuje za mier a dobré susedské vzťahy medzi štátmi a národmi.

Mestá, ktoré smerujú ku šťastiu, musia si pomáhať medzi sebou – taká je predstava Fárábího. Vnútorná úloha štátu spočíva v realizácii nevyhnutných opatrení, vďaka ktorým sa dosahuje skutočné šťastie jeho obyvateľov: nastolenie spravodlivosti, vzdelanie ľudu – štúdium základných vied o bytí, jeho morálna a intelektuálna výchova, rozšírenie dobra a lepších mravov, zvykov a morálnych noriem napomáhajúcich šťastiu. Všetky ostatné problémy – ekonomické a politické sú podriadené základnej úlohe – duchovnému zdokonaľovaniu ľudí s cieľom dosiahnuť šťastie. Štát, ktorý sa sústreďuje len na ekonomické problémy, a politiku chápe ako hlavný cieľ, považuje Fárábí za nevzdelaný.

Fárábí predkladá panovníkovi ideálneho štátu rôzneho charakteru požiadavky: múdrosť, znalosť zákonov a pravidiel vládnutia štátu, znalosť vojenského umenia, spravodlivosť, lásku k pravde a ďalšie. Miesto a úloha panovníka je podmienená tým, nakoľko on stelesňuje horeuvedené kvality. Preto v závislosti od charakteru a možností ich stelesnenia hlavou štátu, môže byť jeden človek alebo dvaja, alebo aj skupina ľudí alebo ľudom vybraná osobnosť.

Keď sa Fárábí zaoberá otázkou foriem vládnutia, vychádza pritom zo skúseností obdobia, v ktorom žil, keď najrozšírenejšou formou vládnutia bola monarchia. Preto hovoril hlavne o vláde jednej osoby, ktorá by mala niektoré z horeuvedených kvalít. Opisujúc ideálneho panovníka cnostného mesta, súčasne poukazoval na to, že spojenie týchto všetkých kvalít v jednom človeku – je vec ťažká, lebo ľudí, ktorí by boli obdarovaní podobnými vlastnosťami, je veľmi málo a tvoria len menšinu. Fárábí predpokladá za panovníka mestského štátu nie jedného, ale dvoch alebo niekoľkých rovnoprávnych ľudí, ktorí majú horeuvedené vlastnosti a v súhrne zodpovedajú predloženým požiadavkám. Ale predsa len za najvhodnejší variant považuje moc jedného človeka – silnej osobnosti, vládu viacerých uznáva len pri nevyhnutnosti.

Nezávisle od toho, aké je kvantitatívne zoskupenie vládnucej skupiny, Fárábí považuje za nevyhnutný príznak možnosti kandidatúry do tejto sociálnej skupiny spolu s intelektuálnymi a morálnymi kvalitami taktiež bohatstvo. Jedine ak bude panovník bohatým, bude môcť platiť nevyhnutné výdavky, ktoré sú spojené s vládnutím v štáte a s odmeňovaním podriadených. O príčinách ako získali títo ľudia bohatstvo Fárábí nehovorí. Teda, funkciu panovníka a kolektívneho vodcu získajú podľa Fárábího vzdelaní feudáli alebo najviac dôstojné osobnosti z prostredia poprednej inteligencie. Ak by sa niekedy stalo, že u panovníka bude chýbať múdrosť – píše Fárábí, potom mestu samotnému hrozí skaza.

V traktátoch Fárábího ohľadom spoločensko-politických otázok nachádzame taktiež myšlienky o vláde ľudu a demokracii. Zo všetkých druhov nevzdelaných, nerozumných miest najbližším k cnostnému (ideálnemu) mestu je kolektívne alebo pôžitkárske mesto. Obyvatelia tohto mesta sú si absolútne rovnoprávni a slobodní vo svojich činnostiach, tu nie je podriadených ani podrobených, niet moci jedných nad druhými. Váženými panovníkmi miest sú tí, ktorí požívajú úctu. Pôžitkárske mesto – je najrozšírenejšie mesto medzi nerozumnými mestami, pretože do neho prúdia ľudia zo všetkých strán, následkom čoho v ňom sa nachádza veľké množstvo ako záporných, tak i cnostných morálnych kvalít a noriem. Vzhľadom k tomu je možné, že časom v ňom vyrastú sami dôstojní ľudia. Z takého mesta môže vzniknúť postupne cnostné mesto (pozri Al-Farabi, 1973, 69-71).

Demokratickú formu vlády Fárábí považuje za neprijateľnú v nezrelých “nerozumných” spoločnostiach – mestách, v krajinách, ktoré sú na nízkej úrovni kultúrneho vývoja. To je ale Fárábího časť odpovede. Z jednej strany sa Fárábí so sympatiou díva na slobodu a rovnoprávnosť, ale súčasne za nemožné považuje dosiahnuť všeobecné šťastie bez tvrdej a usmerňujúcej ruky panovníka, bez jeho moci tam, kde vládne anarchia, kde je pôda k rozvoju cnostných, ale aj nečestných morálnych kvalít. Na druhej strane medzi “nerozumnými” mestami, práve kolektívne mesto Fárábí považuje za najviac sa blížiace k ideálnemu mestu.

Podľa Fárábího v kultúrnych mestách a spoločnostiach, ktoré dostihli najväčšieho rozvoja, existuje možnosť slobodnej voľby profesie, vládne skutočná sloboda a rovnoprávnosť všetkých obyvateľov. V týchto spoločnostiach vládne vysoká morálka a najlepšie zvyky, obyvatelia si volia vládcu, ktorý nemá právo na absolútnu moc nad nimi. Na funkciu vládcu si vyberajú najdôstojnejších a vysoko morálnych ľudí, ktorí ich ochraňujú pred vonkajším nepriateľom a zabezpečujú im plnú slobodu. Vládcovia podobných miest vo svojej činnosti vychádzajú zo záujmov všetkých členov spoločnosti. Spoločenský záujem pre nich je vyššie osobného, neľutujú svojich síl a bohatstva pre dosiahnutie blahobytu a šťastia.

Demokraciou (demokratickou formou vlády) sa Fárábí zaoberá veľmi skúpo, preto nie je celkom jasné, v akom zmysle chápe demokraciu. Môžeme len predpokladať, že pri výbere vládcu demokratickým spôsobom, bohatstvo, ako sme už spomínali, považuje za jeden z dôležitých predpokladov dôstojnosti, a taktiež nevyhnutným prostriedkom k pokrytiu materiálnych nákladov štátu.

Ak zoberieme do úvahy, že pri analýze možných foriem vládnutia, Fárábí vychádzal v podstate z historickej skúsenosti vtedajšej spoločnosti feudálneho typu a svoj ideálny štát abstrahoval od konkrétnych čŕt spoločensko-politického života, v podstate uvádzal tri formy vládnutia: monarchiu, aristokraciu (kolektívna vláda najdôstojnejších), demokraciu. Pritom je nevyhnutné zobrať do úvahy, že Fárábí nevyjadruje svoj konečný vzťah v prospech ktorejkoľvek formy vládnutia. Hlavné pre neho je – vzdelanie ľudu, nastolenie pre ľud všeobecného blahobytu a šťastného života. Preto z troch spomínaných foriem vlády musí byť využitá tá, ktorá najviac napomáha uskutočneniu tohto cieľa.

Musíme zdôrazniť, že v dobe Fárábího všade prevládala monarchia, charakterizovaná tvrdým útlakom ľudu, nespočetnými lúpežnými vojnami a nesvármi. Preto idey Fárábího o kolektívnej, skupinovej forme vlády, o to viac demokratickej, o spravodlivom, múdrom a šľachetnom vládcovi boli len čírou utópiou.

Súčasťou problému “ideálneho mesta” Fárábího je otázka rôznych morálnych kategórií a výchovy. Dosiahnutie spoločenskej dokonalosti sa uskutočňuje v procese neustálej realizácie vysokých intelektuálnych a morálnych noriem do spoločenského života (vznikajú za prispenia vedy). Za najvyššie morálne kvality Fárábí považuje vzdelanosť, rozumnosť v činoch a v konaní, rozvážnosť, vzájomnú úctu členov spoločnosti, spravodlivosť, čestnosť, skromnosť, dobro, preferenciu záujmov ľudí pred osobnými záujmami, lásku k pravde, hrdosť, snahu k dokonalosti atď.

Stelesňujúc všetky kladné intelektuálne a morálne vlastnosti v panovníkovi mesta, Fárábí v ňom vidí ideál, za ktorým musia ísť všetci obyvatelia mesta. Preto je zaujímavé pre charakteristiku etických názorov Fárábího rozobrať jednotlivé požiadavky, ktoré smeruje k panovníkovi ideálneho štátu. Vládca spolu s intelektuálnymi vlastnosťami musí milovať pravdu, bojovať proti klamstvu, nenávidieť nespravodlivosť a tyraniu, byť spravodlivým, ale nie tvrdohlavým.

Al-Farabi. Filosofskije traktaty. Alma-Ata, 1970.

Al-Farabi. Istoriko-filosofskije traktaty. Alma-Ata, 1985.

Al-Farabi. Socialno-etičeskije traktaty. Alma-Ata, 1973.

Dějiny filosofie, Praha 1976.

http://dent.ii.fmph.uniba.sk/~filit/fil/fil.html

http://www.ulib.sk/pmsv/ms05.html

Chajrullajev, M. M. Abu Nasr Al-Farabi. Moskva 1982.

Kasymžanov, A. Ch. Abu-Nasr Al-Farabi. Moskva 1982.

In Al-Farabi`s scientific heritage, the teaching about social life is of great significance. He dealt with the theory of social order in a number of books and essays: ”The Ideas of the Citizens of the Virtuous City”, ”A Book About Becoming Happy”, ”Civil Policy”, ”Aphorisms of the Statesman”. Al-Farabi sketches the structure and types of human society, division of city-states and talks about the role of a ruler in an ideal state. The intention of an virtuous city-state is to achieve education, universal prosperity and happy living without wars and violence.

Pracovní teorie hodnoty zapomínala na skutečnost, že proces výroby zboží produkuje zároveň emise a odpady, které také mají hodnotu a cenu. Platí-li pro “normální” zboží, že za společensky žádoucí se pokládá kladný hospodářský růst, pak se u škodlivých zplodin výrobního procesu pokládá za společensky žádoucí hospodářský růst co nejmenší, směřující v perspektivě k nule.

Mezi objemem “běžné” výroby a objemem výroby škodlivých zplodin není jednoduchý vztah přímé úměrnosti. Sníží-li se objem škodlivých zplodin na jednotku výroby, zvýší se tím zároveň objem výroby na jednotku škodlivých zplodin. Objem škodlivých zplodin na jednotku výroby lze regulovat pomocí ekologických norem. Odpovídá-li určitému objemu “běžné” výroby určitý, ekologickou normou určený objem škodlivých zplodin a snížíme-li dále tento objem, pak lze zvyšovat objem “běžné” výroby. Objem škodlivých zplodin, který povoluje ekologická norma, pak bude odpovídat zvětšenému objemu “běžné” výroby.

Škodlivé zplodiny jsou na rozdíl od “normálního” zboží zbožím “zvláštním”. Hodnota zplodin jako “zvláštního” zboží se rovná práci společensky nutné k jejich likvidaci : c_e + v_e + m_e. (Index “v” znamená výrobní, index “e” znamená ekologické, sloužící k likvidaci emisí). (Dialektickomaterialistická filosofie praví, že ve světě není nic než pohybující se hmota, jejíž formy se neustále vzájemně přeměňují. Zaváděním ekologicky stále méně náročných výrobních technologií se lidská výrobní, předmětně přetvářecí praxe přibližuje úrovni samopohybu přírodní, hmotné substance, takže v zásadě lze všechny odpady výrobních procesů odstranit a zpětně využít.Obecně však zřejmě platí, že likvidace škodlivých zplodin procesu výroby určitého zboží je mnohem náročnější společenský úkol než zajištění tohoto výrobního procesu samotného).

Pod ekologickým konstantním kapitálem (c_e) rozumíme především náklady na zavádění ekologických zařízení – odlučovačů emisí, čističek vody atd. Ekologický variabilní kapitál (v_e) zahrnuje náklady na živou práci spojenou s provozem ekologických zařízení a uskutečňování ekologických opatření – odvoz odpadků, recyklace, instalace čističek, dekontaminace a rekultivace půdy a vody atd. Ekologická nadhodnota (m_e) je nadhodnota, při které se likvidace škodlivých zplodin výrobního procesu stává ekonomicky atraktivní. (Stejnou roli jako pojem ekologická nadhodnota hraje pojem ekologický zisk – z_e). Práci, která likviduje škodlivé zplodiny, určuje hodnotu zplodin jako “zvláštního” zboží a produkuje i ekologickou nadhodnotu, můžeme vymezit jako práci ekologizační.

Každý “běžný” výrobní proces je zároveň procesem výroby škodlivých zplodin, a proto je i přírodní a životní prostředí vlastně produktem lidské práce. Z toho plyne, že má užitnou hodnotu, hodnotu i cenu, což se projevuje zvláště při obnovování “kusů” přírodního a životního prostředí zničeného odpadem, které mohou být jako produkt ekologizační práce na trhu zcela běžným zbožím.

Existují tři možnosti likvidace škodlivých zplodin výrobního procesu : 1)snižovat užitnou hodnotu přírodního a životního prostředí porušováním ekologických norem, vyvoláváním ekologických havárií; 2)ponechávat užitnou hodnotu přírodního a životního prostředí na nezměněné úrovni – což znamená, že příslušný výrobní proces má minimální, v ideálním případě nulový dopad na okolní přírodní a životní prostředí; 3)zlepšovat užitnou hodnotu přírodního a životního prostředí – což znamená, že příslušný výrobní proces zahrnuje i zlepšování okolního přírodního a životního prostředí. V prvním případě vede ekologizační práce k zúžené reprodukci přírodního a životního prostředí, ve druhém případě se jedná o prostou reprodukci, ve třetím případě jde o rozšířenou reprodukci užitné hodnoty přírodního a životního prostředí.

Hodnotová stránka přírodního a životního prostředí je relativně nezávislá na stránce užitné hodnoty. Mějme určitý objem “běžné” výroby, na který se váže určitý objem škodlivých zplodin. Povede-li ekologizační práce ke snížení vázaného objemu emisí, hodnota životního prostředí vzroste, a to jak v případě, že se jeho užitná hodnota zlepší, tak i v případě, že zůstane stejná. Nedošli bychom ke stejnému výsledku, kdybychom absolutně snížili uvažovaný objem “běžné” výroby? Nikoli. Hodnota příslušného “kusu” životního prostředí je přímo úměrná hodnotě škodlivých zplodin, kterou zase určuje množství ekologizační práce. Pokud by se zmenšil objem “běžné” výroby, klesla by i hodnota “kusu” okolního přírodního a životního prostředí. V jakém případě by zůstala hodnota životního prostředí stejná – alespoň relativně? Zdá se, že by to bylo v případě, pokud by se neměnil námi uvažovaný objem “běžné” výroby a stejný by zůstal i příslušný objem škodlivých zplodin, a to jak ve variantě prosté reprodukce, tak i ve variantě rozšířené reprodukce užitné hodnoty přírodního a životního prostředí, nikoli ovšem ve variantě zhoršení jeho užitné hodnoty.

Ekologickou problematiku neboli problém devastace přírodního a životního prostředí nelze řešit zavedením nulového či záporného hospodářského růstu, což by vedlo mimo jiné ke skokovému růstu nezaměstnanosti. Lidská společnost nemůže přestat vyrábět, odvrátit se od orientace na kladný hospodářský růst k orientaci na “duchovní hodnoty”, jak to navrhuje tak zvaná “hlubinná” ekologie. Příčiny ekologických problémů neleží v samotném rozvoji výrobních procesů, v hospodářském růstu jako takovém, nýbrž ve výrobně vztahovém, sociálně ekonomickém (=vlastnicko – třídním) rámci, v němž probíhá jak proces “běžné” výroby, tak i proces výroby a likvidace škodlivých zplodin. (To samozřejmě neznamená, že bychom zcela odmítali rušení ekologicky náročných výrobních procesů. Musí se tak však dít v souladu s logikou přechodu k intenzivnímu typu hospodářského růstu. Intenzivní výrobní technologie představují vlastně “vyšší typ ekologizační práce”, - jak o tom pojednáme dále).

Jednotlivé části přírody – pole, louky, lesy, vodní zdroje atd. – mohou být v soukromém vlastnictví, avšak přírodní a životní prostředí jako celek může být přivlastňováno pouze celospolečensky; je vlastnictvím všech a každého, které musí být zosobněno v aktivním a činném vlastnickém působení orgánu hospodářské demokracie, vyjadřujícímu celospolečenský zájem : může to být stát nebo jiná struktura vlastnického spolurozhodování na celospolečensky integrující úrovni. (Skutečnost, že příroda jako celek je soukromě nepřivlastnitelná, ilustruje jedinečným poetickým způsobem nádherná pohádka Jiřího Wolkera “O milionáři, který ukradl slunce”). Způsobí-li americký chemický koncern ekologickou katastrofu v Indii, poškozuje tím přírodu i ve Spojených státech. Z toho plyne, že práce produkující škodlivé zplodiny výrobního procesu má přímo a bezprostředně společenský charakter, a to v každém společenském zřízení. Společenský charakter práce, jež škodlivé zplodiny odstraňuje, se prosazuje zprostředkované. (V této souvislosti by se dokonce mohla použít fráze o “univerzálním zprostředkování”). Hodnotu a cenu emisí a odpadů může určovat spojení plánovitého řízení (třebas v podobě státní, příkazově administrativní regulace) s fungováním trhu. Instituce zosobňující celospolečensky integrující vlastnickou subjektivitu může pro každý typ výrobního procesu stanovit nejvyšší přípustnou míru emisí a odpadů, čímž je dáno společensky nutné množství práce na jejich likvidaci. Tato norma je právně závazná pro všechny jednotlivé podnikatelské subjekty, je vynutitelná aktivním společenským vlastnickým jednáním a je východiskem i pro spolupůsobení celospolečenského vlastnictví při odstraňování ekologických havárií.

Ekologizační práce vytváří společenský zisk, který má stránku užitnou a hodnotovou. Hodnotová stránka (hodnotový potenciál) spočívá v možnosti rozvíjet “běžnou” výrobu v případě, že produktem ekologizační práce je prostá reprodukce či zlepšení přírodního a životního prostředí (= pokles objemu škodlivých zplodin pod úroveň danou příslušnou ekologickou normou).

Ekologizační práce, při níž dochází k zúžené reprodukci užitného hodnoty a snižování hodnoty a ceny přírodního a životního prostředí, plodí záporný společenský zisk. Při prosté reprodukci užitné hodnoty přírodního a životního prostředí plodí ekologizační práce po stránce užitné hodnoty nulový společenský zisk, hodnota a cena přírodního a životního prostředí ovšem i v tomto případě roste. A nakonec : ekologizační práce plodí kladný společenský zisk jak v rovině užitné hodnoty, tak i v rovině hodnoty, je-li jejím výsledkem rozšířená reprodukce užitné hodnoty a ceny přírodního a životního prostředí.

Opakuji ještě jednou : musíme rozlišovat pojem “společenský zisk” od pojmu “ekonomický zisk” – tedy zisk, jak je chápán v běžné ekonomické teorii. Spojením společenského zisku s ekonomickým ziskem vzniká kritérium sociální efektivnosti hospodářského rozvoje. Sociálně efektivním je hospodářský rozvoj založený na ochraně a tvorbě přírodního a životního prostředí, v němž růst společenského zisku vede i k růstu ekonomického zisku v běžném pojetí.

Dále budeme zkoumat pouze ty varianty procesu likvidace škodlivých zplodin výrobního procesu, které přinášejí nulový či kladný společenský zisk. Proces likvidace škodlivých zplodin určitého výrobního procesu tak, aby měl tento výrobní proces minimální (v ideálním případě nulové) dopady na užitnou hodnotu přírodního a životního prostředí, zahrnuje minimální ekologické výrobní náklady. Hodnotovou strukturu tohoto druhu ekologizační práce (můžeme ji nazvat minimálně společensky nutnou ekologizační prací) tvoří c_e + v_e + m_e (=z_e), neboli minimální (minimálně nutné) ekologické výrobní náklady + ekologická nadhodnota (ekologický zisk).

Mějme určitý objem výroby o₁, na který se váže určitý objem škodlivých zplodin r₁. Snížíme-li objem škodlivých zplodin z r₁ na r₂, vznikne možnost – založená na růstu poptávky – zvýšit objem výroby z o₁ na o₂, na nějž se pak bude vázat původní objem škodlivých zplodin r₁. Investováním ekologického konstantního a variabilního kapitálu vzniklá hodnota zlikvidovaného množství škodlivých zplodin se rovná objemu dodatečné výroby, což je zároveň hodnotovým ekvivalentem růstu hodnoty příslušného “kusu” přírodního a životního prostředí. Vyjádřeme to ještě jinak : investováním ekologického konstantního a variabilního kapitálu vzniká hodnotový potenciál pro rozvoj dodatečné výroby. Přeměna této možnosti investování do budoucích zisků ve skutečnost závisí na celé řadě dalších faktorů, především na růstu tržní poptávky.

Původní objem výroby bude mít hodnotovou skladbu c_v + v_v + m_v (z_v). Hodnotová skladba dodatečného objemu výroby bude c_vd + v_vd + m_vd (z_vd). Proces likvidace příslušného objemu škodlivých zplodin má hodnotovou skladbu c_e + v_e + m_e (z_e). Platí tedy, že c_e + v_e + m_e (z_e) = c_vd + v_vd + m_vd (z_vd). Můžeme předpokládat, že investovaný dodatečný výrobní kapitál má stejné organické složení jako investovaný původní výrobní kapitál a že disponuje stejnou mírou nadhodnoty, takže platí m_vd/(c_vd + v_vd) = m_v/(c_v + v_v). Investovaný ekologický kapitál má zřejmě jiné organické složení než kapitál výrobní a disponuje také odlišnou mírou nadhodnoty. Zdá se ovšem zřejmé, že investování ekologického kapitálu bude efektivní tehdy, pokud se bude míra zisku ekologického kapitálu alespoň rovnat míře zisku investovaného původního a dodatečného výrobního kapitálu. Tedy m_e/( c_e + v_e) = m_v/(c_v + v_v) = m_vd/(c_vd + v_vd).

Splnit tuto podmínku efektivního investování ekologického kapitálu je možné pouze v rámci monopolní výrobní ceny zboží. Ekologický zisk obsažený v hodnotové struktuře monopolní výrobní ceny zboží je přeměněnou formou dodatečného výrobního zisku, a proto může být pramenem ekologické renty. (S neustálým poklesem objemu škodlivých zplodin, který se váže na objem “běžné” výroby zboží, by investováním ekologického konstantního a variabilního kapitálu mohl dodatečný výrobní zisk = ekologickému zisku růst – abstraktně vzato – vlastně do nekonečna. Zde si však musíme znovu uvědomit to, co jsem uvedl již na začátku : totiž, že likvidace škodlivých zplodin určitého výrobního procesu je mnohem složitější úkol než zajištění tohoto výrobního procesu samotného, a to jak technicky, tak především ekonomicky, společensky).

Měli bychom si uvědomit ještě jednu skutečnost : vlastnický a podnikatelský subjekt, který investuje ekologický kapitál, vytváří možnost zvláštního a mimořádného zisku nejenom pro sebe, ale i pro ty vlastnické subjekty, které ekologický kapitál do svých budoucích výnosů neinvestují. (Tak je tomu v situaci, kdy ještě nejsou globálně uplatňovány jednotné ekologické normy výrobních procesů). Civilizovaně jednající kapitálové subjekty mají proto spravedlivý nárok na zvýhodnění oproti kapitálovým subjektům, které se civilizovaně chovat nedokáží. (Hodnotový potenciál pro rozvoj dodatečné výroby lze prodat a může sloužit i jako záruka pro získání bankovního úvěru).

Minimální ekologické výrobní náklady vyžadují monopolní výrobní cenu zboží. V období kapitalismu volné soutěže proto nemohla výrobní cena zboží odrážet ekologické parametry výroby, logika procesu vznikání výrobní ceny zboží nutila kapitalistické vlastníky likvidovat škodlivé zplodiny výrobního procesu cestou devastace životního prostředí. Monopol nízkých výrobních nákladů umožňuje zabudovat c_e + v_e do hodnotové skladby monopolní výrobní ceny zboží. Tu tvoří běžné výrobní náklady + minimální ekologické výrobní náklady + zisk, tedy c_v + v_v + c_e + v_e + z_e + z_v. Monopolní výrobní cenu zboží se tedy tvoří práce společensky nutná k výrobě tohoto zboží + minimálně společensky nutná ekologizační práce.

Z pojmového zobecnění těchto skutečností vyrůstá zárodek marxistické teorie negativní diferenciální (ekologické) renty v systému ekonomických vztahů kapitalistického způsobu výroby. Výrobní proces produkuje spolu se škodlivými zplodinami i negativní zisk, který je součástí výrobní ceny produkovaného zboží. Jde o společenskou výrobní cenu, v níž se stírá rozdíl mezi tím, co stojí výrobní proces kapitalistu, a tím, co stojí společnost. V období kapitalismu volné soutěže odrážela výrobní cena většinou pouze náklady kapitalistovy, což kapitalistům umožňovalo obohacovat se vlastně na úkor budoucnosti. (Kapitalistický majitel vodního spádu má nižší výdaje na konstantní kapitál, což mu při dané výrobní ceně zboží umožňuje shrabovat zvláštní a mimořádný zisk ve srovnání s konkurujícími kapitalisty – nevlastníky vodního spádu. Pokud si majitel vodní spád poškodí, omezuje tím vlastně budoucím majitelům vodního spádu možnosti přivlastňovat si zvláštní a mimořádný zisk).

Slovní výraz “negativní zisk”, je samozřejmě dosti vyumělkovaný. Vyjadřuje ovšem skutečnost, že pro kapitalistického vlastníka jsou minimálně nutné ekologické náklady dodatečnými výrobními náklady. Negativní zisk je formou zprostředkování ekologizační práce jako společensky nutné v rámci kapitalistického výrobního způsobu a

ekonomickým výrazem civilizovaného chování kapitalistických vlastníků. To ovšem předpokládá vznik nadnárodního, celosvětově působícího, demokratického státu, který bude vyžadovat plnění jednotných ekologických norem i od nadnárodních monopolů. (Není například možné, aby nadnárodní koncerny měly při investování v rozvojových zemích pouze vlastnická práva a žádné vlastnické povinnosti, ponechávaly starost o likvidaci ekologických dopadů svého podnikání na národních vládách, jak to předpokládá tak zvaná “Mnohostranná dohoda o investicích”).

Zisk obsažený ve výrobní ceně zboží se dělí na dvě části : zisk disponibilní (z_d) a zisk negativní (z_n). Hodnotovou skladbu negativního zisku tvoří c_e + v_e. Hodnotovou skladbu disponibilního zisku tvoří m_e (z_e) + z_v. Míra zisku zohledňující ekologické náklady výrobního procesu bude z´ = z_d/( c_v + v_v + z_n). (Znaménko “/” vždy značí “děleno”, “lomeno”). Disponibilní zisk zahrnující ekologickou nadhodnotu (ekologický zisk) je pramenem negativní diferenciální (ekologické) renty, která se platí orgánu hospodářské demokracie, jenž může mít nadnárodní a nadstátní působnost. V rukou aktivně jednajícího vlastnického subjektu vyjadřujícího společenský zájem se negativní diferenciální renta stává daní a zároveň i subvencí – na recyklaci odpadů, rekultivaci půdy, vyčištění řeky atd.

Pokusme se nyní prozkoumat proces utváření monopolní výrobní ceny zboží, aby odrážel civilizované společenské jednání kapitálových vlastníků. Zdá se mi, že můžeme vyslovit tento předpoklad : monopolní výrobní cena zboží v určitém výrobním odvětví vychází z nejhorších výrobních a ekologických podmínek výrobního procesu. Víme zároveň, že podmínkou vzniku monopolní výrobní ceny je monopol nízkých výrobních nákladů. Myslím si tedy, že můžeme hovořit i monopolu na nejnižší úroveň minimálních ekologických nákladů. Monopol nízkých výrobních nákladů a monopol ekologických podmínek výrobního procesu se mohou vzájemně násobit, zároveň však může jít i o faktory působící v opačném směru.

Uvažujme výrobní odvětví, ve kterém působí vlastnické subjekty s monopolem nízkých výrobních nákladů, které si přivlastňují monopolní zisk. Dále zde pracují středně velké a malé podniky, jež dosahují minimálního zisku, nebo různé výše průměrného zisku. Ekologický hodnotový potenciál daného odvětví vytvářejí tyto velké monopolní podnikatelské subjekty -, a to jak v případě, že se monopol nízkých výrobních nákladů a monopol ekologických podmínek výrobního procesu vzájemně násobí, tak i v případě, že tyto faktory působí vzájemně v protisměru. Monopolní výrobní cena zboží – neboli množství práce společensky nutné – se v daném výrobním oboru rovná : nejvyšší výrobní náklady + nejvyšší minimální ekologické náklady + minimální výrobní zisk + minimální ekologický zisk. Vlastnické subjekty s nejvyššími výrobními náklady se mohou lišit úrovní minimálních ekologických nákladů. V tom případě pak i podniky střední a malé velikosti spoluvytvářejí ekologický hodnotový potenciál daného oboru.

Mějme tedy monopolní výrobní cenu zboží c_v + v_v + c_e + v_e + z_e + z_v. Víme, že c_v + v_v jsou nejvyšší výrobní náklady, c_e + v_e představují nejvyšší úroveň minimálních ekologických nákladů, z_e + z_v tvoří minimální disponibilní zisk – z_{d min} . Nejvyšší výrobní náklady bychom také mohli označit za nejvyšší úroveň investovaného výrobního kapitálu – K_{v max}, nejvyšší minimální ekologické náklady za nejvyšší úroveň investovaného ekologického kapitálu – K_{e max} . Víme dále, že z_e je minimální ekologický zisk a z_v je minimální výrobní zisk. (Jde tedy vlastně o z_{e min} a z_{v min}). V hodnotové skladbě monopolní výrobní ceny zboží je dána míra minimálního výrobního zisku – z_{v min} /K_{v max}. Podle jakých zákonitostí se utváří míra minimálního ekologického zisku – z_{e min}/ K_{e max} ? (Minimální ekologický zisk můžeme také označit za přirážku k investovanému ekologickému kapitálu na nejvyšší úrovni). Dovolím si vyslovit předpoklad, že z_{e min}/ K_{e max} = z_{v min}/K_{v max}, z čehož plyne, že z_{e min}/z_{v min} = K_{e max}/K_{v max}. Vyjádřeno slovy : míra minimálního ekologického zisku nemůže být v rámci monopolní výrobní ceny zboží vyšší, než je míra minimálního výrobního zisku – před tím jsem se pokusil ukázat, že nemůže být ani nižší -, proto je možné vyslovit předpoklad, že se tyto míry rovnají. V rámci minimálního disponibilního zisku se pak minimální ekologický zisk a minimální výrobní zisk dělí ve stejném poměru, v jakém se dělí celkový investovaný kapitál na maximální výrobní kapitál a maximální ekologický kapitál.

Pokračujme v úvaze. Tak jako v našem výrobním odvětví existuje maximální investovaný výrobní kapitál, který produkuje minimální výrobní zisk a maximální investovaný ekologický kapitál, který vyrábí minimální ekologický zisk, tak v něm také určitě existuje minimální výrobní kapitál, který produkuje maximální výrobní zisk a minimální ekologický kapitál, který vyrábí maximální ekologický zisk. (Vyjádřeno symbolicky : K_{v min} a K_{e min}, z_{v max} a z_{e max}). V námi uvažovaném výrobním odvětví pak budou zcela jistě působit i výrobní a ekologické kapitály, které budou plodit výrobní a ekologický zisk v rozpětí mezi maximální a minimální výší. Tyto investované výrobní a ekologické kapitály můžeme označit jako libovolné – K_{v lib} a K_{e lib} .

Libovolné investované výrobní a ekologické kapitály vytvářejí pak v různých kombinacích ekologický hodnotový potenciál (rezervoár) výrobního odvětví, z něhož vzniká negativní diferenciální (ekologická) renta. Na jakém základě se ekologická renta tvoří? Výši ekologické renty určují kapitálové vlastnické subjekty, v jejichž podnikání se spojují nejhorší výrobní podmínky s nejhoršími ekologickými podmínkami a které proto dosahují v hodnotové struktuře monopolní výrobní ceny zboží minimálního ekologického zisku a minimálního výrobního zisku. Míru ekologické renty daného výrobního odvětví dostaneme, když vydělíme minimální ekologický zisk maximálním ekologickým kapitálem. Masu ekologické renty u libovolného investovaného ekologického kapitálu v daném výrobním odvětví získáme tak, že masu tohoto libovolného investovaného ekologického kapitálu vynásobíme mírou ekologické renty daného výrobního odvětví. Ekologickou rentu označme jako e_r, míra ekologické renty výrobního odvětví bude e´_r = z_{e min}/K_{e max} , z čehož plyne e_{r lib} = K_{e lib} . e´_r.

Vlastnické subjekty, které podnikají v námi uvažovaném výrobním odvětví, disponují různým objemem investovaného výrobního a ekologického kapitálu. Masa ekologické renty bude proto u různě velkých kapitálů různá, ovšem díky tomu, že míra ekologické renty závisí na velikosti minimálního ekologického zisku, dovoluje konstrukce monopolní výrobní ceny zboží především velkým monopolním kapitálům dosahovat zvláštního ekologického zisku. Kapitál se strukturou K_{v max} + K_{e max} + z_{v min} + z_{e min} musí celou masu minimálního ekologického zisku odevzdávat jako ekologickou rentu a jako disponibilní zisk mu zůstává pouze minimální výrobní zisk. (Jde převážně o kapitál malých a středních podniků). Kapitál se strukturou K_{v min} + K_{e min} + z_{v max} + z_{e max} bude odevzdávat pouze část maximálního ekologického zisku jako ekologickou rentu a jako disponibilní zisk mu spolu s masou maximálního výrobního zisku zbude i část masy maximálního ekologického zisku. (Zde jde převážně o kapitál velkých podniků s monopolem nízkých výrobních nákladů; masa ekologické renty zde bude mnohem větší než u podniků malých a středních, i když bude zahrnovat pouze část maximálního ekologického zisku). Ekologická renta bude diferenciální jak v rámci daného výrobního odvětví, tak i mezi různými výrobními odvětvími. Znovu opakuji, že ekologickou diferenciální rentu odvádějí kapitálové soukromovlastnické subjekty orgánům hospodářské demokracie, jež regulují hospodářský růst z hlediska obecného zájmu a sociální efektivnosti. Globálně aktivně působící společenské vlastnictví akumuluje ekologickou rentu ve fondu ekologického bohatství společnosti (chcete-li “ekologického kapitálu planety”).

Fungování monopolní výrobní ceny zboží nevylučuje volnou konkurenci mezi vlastnickými subjekty, které podnikají v našem výrobním odvětví. Mějme tři stejně velké investované výrobní kapitály, které disponují monopolem nejnižších výrobních nákladů a monopolem nejnižších ekologických nákladů – k₁, k₂, k₃. S nimi se pojí odpovídajícím způsobem tři stejně velké masy negativního zisku (neboli minimálních ekologických nákladů) – z_n1, z_n2, z_n3. Tyto investované kapitály dosahují stejně velkých mas maximálního výrobního zisku a maximálního ekologického zisku – z_d1, z_d2, z_d3. A nyní si představme, že na trhu vzroste poptávka po zboží, které naše výrobní odvětví produkuje. Růst výroby by ovšem vedl k růstu objemu škodlivých zplodin výroby, který by překročil platnou ekologickou normu, což by pro podnikatelský subjekt, který by se rozhodl výrobu zvýšit, znamenalo zvýšení úrovně minimálních ekologických nákladů a pokles masy ekologického zisku. Chce-li některý z investovaných kapitálů zvýšit výrobu, musí se zaměřit na vyšší typ ekologizační práce, než jsme dosud zkoumali.

Mějme určitý objem výroby o_v1, na který se váže určitý objem škodlivých zplodin výroby o_šz1. Je tomu tak proto, že na jednotku tohoto objemu výroby se váže určitý, na technologickém výrobním postupu založený, objem škodlivých zplodin r₁. To znamená, že výši minimálních ekologických nákladů, neboli z_n1, odvozujeme právě od r₁. Nyní si představme, že se zásahem do technologického výrobního postupu podaří snížit objem škodlivých zplodin, který se váže na jednotku objemu výroby, z r₁ na r₂. Z toho plyne, že lze zvýšit objem výroby tak, že původní objem škodlivých zplodin o_šz1 – a tedy i původní objem minimálních ekologických nákladů, neboli z_n1 - se bude vázat na vyšší objem výroby o_v2.

Ekologizační práce používající minimálních ekologických nákladů nemění objem škodlivých zplodin, který je vázán na určitý objem výroby. Ekologizační práce používající dodatečné ekologické náklady, které spočívají v technické a technologické aplikaci vědeckých objevů, v inovaci a modernizaci technologických výrobních postupů, vede ke snížení objemu škodlivých zplodin na jednotku výroby, což umožňuje zvýšení výroby. Vyšší typ ekologizační práce plodí kladný společenský zisk.

Rozdíl mezi minimálními ekologickými náklady a dodatečnými ekologickými náklady můžeme vyjádřit takto : minimální ekologické náklady působí na “výstup” výrobního procesu v podobě škodlivých zplodin, jsou výrazem “povrchové” ekologie, dodatečné ekologické náklady jsou zaměřeny na logiku technologického postupu ve výrobním procesu, jsou výrazem “hlubinné” ekologie. Podaří-li se aplikací dodatečných ekologických nákladů absolutně snížit objem škodlivých zplodin, který se váže na uvažovaný původní objem výrobního procesu, odrazí se to v poklesu minimálních ekologických nákladů -, takže může objem “běžné” výroby růst až po hranici, kdy zvětšenému objemu “běžné” výroby odpovídá původní výše minimálních ekologických nákladů. (Zase musím ovšem připomenout to, co jsem uvedl již na začátku : dodatečné ekologické náklady, které spočívají v technické a technologické aplikaci vědeckých objevů, představují mnohem větší společenský problém než minimální ekologické náklady, a to jak po stránce technické, tak především po stránce ekonomické).

Dejme tomu, že aplikovat dodatečné ekologické náklady se rozhodne investovaný kapitál k₁, který tím získá dodatečný disponibilní zisk – z_dd. Předpokládejme dále pro jednoduchost, že původní masa investovaného výrobního kapitálu bude stačit jak pro objem základní výroby, tak i pro objem dodatečné výroby, což znamená, že dodatečný konstantní a variabilní kapitál se budou rovnat nule. (Negativní zisk zůstane, jak víme, na původní úrovni z_n1; tento předpoklad je ovšem zjednodušený až příliš). Hodnotová struktura kapitálu takto podnikajícího vlastnického subjektu pak bude c_{v min} + v_{v min} + c_{e min} + v_{e min} + z_{v max} + z_{e max} + z_dd. Možnost dosáhnout dodatečného disponibilního zisku bude i ostatní kapitály v našem výrobním odvětví podněcovat k investování do vyššího typu ekologizační práce.

Činnost podnikatelských subjektů, zabývajících se ekologizační prací vyššího typu, může být hrazena z fondu ekologického bohatství společnosti, v němž se akumuluje globalizovaná ekologická renta. Produkt dodatečné společensky nutné ekologizační práce jako zboží bude mít monopolní výrobní cenu o hodnotové struktuře : dodatečné ekologické náklady (dodatečný konstantní ekologický kapitál + dodatečný variabilní ekologický kapitál) + minimální ekologický zisk, tedy c_ed + v_ed + z_{e min}. Fond “ekologického kapitálu” uhradí podnikatelskému subjektu ekologizační práce vyššího typu celý objem dodatečně společensky nutné ekologizační práce. Subjekt ekologizační práce, přinášející kladný společenský zisk, se bude moci podílet i na dodatečném zisku, který vzniká růstem objemu výroby. Námi uvažovaný kapitál s monopolem nízkých výrobních nákladů se může o dodatečný disponibilní zisk s podnikatelským subjektem ekologizační práce vyššího typu rozdělit. (Proto říkám, že růst společenského zisku podporuje růst ekonomického zisku v běžném chápání. Z toho důvodu by ekologické podnikání mohlo být ekonomicky výhodné pro podniky založené na samosprávném vlastnictví).

Ekologizační práce vyššího typu vychází z dodatečných ekologických nákladů. Od minimálních ekologických nákladů se liší tím, že a)přinášejí zisk subjektu, kterému jsou poskytovány služby ekologizační práce -, neboť vedou ke snížení jeho minimálních ekologických nákladů; b)přinášejí zisk subjektu, který poskytuje ekologizační práci; c)přinášejí zisk celé společnosti ve sféře užitné hodnoty a ceny přírodního a životního prostředí tím, že se díky ekologizační práci tohoto vyššího typu absolutně snižuje množství škodlivých zplodin výrobního procesu.

V jaké situaci se námi uvažovaný monopolní kapitalistický výrobce ocitá nyní, kdy dosud žádná globálně rozšířená ekologická renta nepůsobí, kdy však již dnes platí v průmyslově nejvyspělejších zemích (například ve Spojených státech) velmi tvrdé ekologické normy? Modelová výchozí situace zůstává stejná : růst poptávky na trhu umožňuje růst výroby, ten je ovšem třeba zajistit při zachování dosavadního objemu škodlivých zplodin výrobního procesu. Náš investiční kapitál s monopolem nízkých výrobních nákladů se může do ekologizační práce vyššího typu pustit sám, nebo přenechat realizaci ekologizačního projektu jinému podnikatelskému subjektu.

V prvním případě musí uhradit dodatečné ekologické náklady : c_ed + v_ed, které jsou beze sporu vyšší než minimální ekologické náklady. (A to ještě opět předpokládáme, že náš kapitál má zároveň i monopol nízkých ekologických nákladů, takže i dodatečné ekologické náklady budou na nejnižší úrovni). Než se mu podaří dosáhnout růstu výroby při uchování dosavadních minimálních ekologických nákladů, bude jeho hodnotová skladba c_v + v_v + c_{ed min} + v_{ed min} + z_d. Tento disponibilní zisk bude rozhodně nižší než v případě, kdyby se dodatečné ekologické náklady hradily z fondu globálně akumulované ekologické renty.

Ve druhém případě musí námi uvažovaný kapitál jinému podnikatelskému subjektu uhradit celý objem dodatečné společensky nutné ekologizační práce, přičemž musí ještě počítat s tím, že si tento subjekt naúčtuje nejvyšší úroveň dodatečných ekologických nákladů. Náklady našeho kapitálu na realizaci ekologizačního projektu tedy budou : c_{ed max} + v_{ed max} + z_{e min}. Vlastnický subjekt realizující uvedený ekologizační projet bude určitě dále požadovat i podíl na dodatečném disponibilním zisku, takže se tyto náklady ještě zvýší. I v tomto případě bude disponibilní zisk námi uvažovaného kapitálu nižší než v případě, kdyby fungovala globálně akumulovaná ekologická renta. Ekologická renta by měla být efektivní i pro monopolní kapitálové vlastníky.

Můžeme tedy shrnout, že fungování negativní diferenciální (ekologické) renty vyžaduje aktivní vlastnické působení subjektu, vyjadřujícího veřejný, celospolečenský zájem. Tento subjekt organizuje ekologické podnikání, kdy monopolní cenu ekologické práce pokrývá globálně rozšířená renta, která – jak jsem již uvedl – působí jako ekologická daň a subvence zároveň. Ekologická renta není v žádném případě výrazem jakési “totalitní diktatury” společenského vlastnictví, ale ekonomickým nástrojem řešení rozporu mezi lidskou společností a přírodou, výrazem faktu, že hospodářský rozvoj nemá perspektivu, nestane-li se jeho organickou součástí řešení ekologické problematiky. Zdrojem ekologické renty je zvláštní a mimořádný zisk vznikající investováním ekologického kapitálu do budoucích výnosů. Ekologická renta vzniká jako důsledek přirozených ekologických výrobních nákladů podnikatelských subjektů, respektujících ekologické normy výrobního procesu. (Hodnotovou skladbu výroby zboží tvoří, znovu opakuji, c_v + v_v + m_v + c_e + v_e + m_e; civilizovaně se chovající kapitalistický vlastník musí respektovat rozdíl mezi tím, co stojí výroba zboží kapitalistu, a tím, co stojí výroba zboží společnost). Ekologická renta vyžaduje monopolní výrobní cenu zboží, která je plně v souladu se zákonem hodnoty; zavedení ekologické renty nevyvolává růst výrobní ceny zboží, pouze mírný pokles disponibilního zisku. Skutečného uplatnění pak ekologická renta dosahuje v procesu likvidace emisí cestou zlepšování užitné hodnoty a ceny přírodního a životního prostředí. Přenášením vědeckotechnického a technologického pokroku do logiky technologických výrobních postupů, čímž se lidská, smyslově předmětná, přetvářecí praxe bude přibližovat úrovni hmotného samopohybu přírodní, kosmické substance, by se mělo absolutně snižovat množství škodlivých zplodin výrobních procesů, a proto by měla i masa diferenciální ekologické renty v historické perspektivě společenského vývoje klesat -, což je ovšem předpoklad, jak uznávám, velice diskutabilní.

Orgány zosobňující společenské přivlastňování celku přírodního a životního prostředí jsou ekonomicky zainteresovány na růstu negativní diferenciální renty. Jednají jako sociálně nutné zlo, jako svého druhu “sociálně ekologický četník”, neboť ani revolučně demokratický nadnárodní stát se bez “četníka” tohoto druhu neobejde. Podněty k sociálně ekologickému dobru – snižování objemu škodlivých zplodin výrobních procesů – vycházejí od jednotlivých podnikatelských subjektů s přesně vymezenými právy a povinnostmi.

Diferenciální ekologickou rentu by bylo možné uplatnit nejen v případě poškozování hmotného přírodního a životního prostředí, ale i tam, kde se devastuje lidská duše, kupříkladu na činnost vydavatelství bulvárních deníků a pornografických časopisů, majitelů bulvárních soukromých rozhlasových a televizních stanic. Nevím jenom, jakou metodou by se měla realizovat ekologizační práce u takové TV NOVA, s jejími stupidními americkými seriály.

Cílem této studie nebylo nic víc než pokus formulovat některá elementární východiska aplikace marxistické filosoficko-ekonomické pracovní teorie hodnoty na ekologickou problematiku. Dalším krokem v rozvoji teorie musí být především konfrontace s reálnými empirickými fakty.

Mějme určitý objem “běžné” výroby o₁, na nějž se váže určitý objem škodlivých zplodin r₁. Snížíme-li objem škodlivých zplodin z r₁ na r₂, vznikne možnost – založená na růstu poptávky – zvýšit objem “běžné” výroby z o₁ na o₂, na nějž se pak bude vázat původní objem škodlivých zplodin r₁. Investováním ekologického konstantního a variabilního kapitálu vzniklá hodnota zlikvidovaného množství škodlivých zplodin se rovná objemu dodatečné výroby, což je zároveň hodnotovým ekvivalentem růstu hodnoty příslušného “kusu” přírodního a životního prostředí. Zdůrazňuji ještě jednou : jde o hodnotový potenciál růstu dodatečné výroby, o možnost investovat do budoucích zisků. Přeměna této možnosti ve skutečnost závisí především na růstu tržní poptávky.

Původní objem výroby bude mít hodnotovou skladbu c_v + v_v + m_v (z_v). Hodnotová skladba dodatečného objemu výroby bude c_vd + v_vd + m_vd (z_vd). Proces likvidace příslušného objemu škodlivých zplodin má hodnotovou skladbu c_e + v_e + m_e (z_e). Platí tedy, že c_e + v_e + m_e (z_e) = c_vd + v_vd + m_vd (z_vd). Můžeme předpokládat, že investovaný dodatečný výrobní kapitál má stejné organické složení jako investovaný původní výrobní kapitál a že disponuje stejnou mírou nadhodnoty, takže platí m_vd/(c_vd + v_vd) = m_v/(c_v + v_v). Investovaný ekologický kapitál má zřejmě jiné organické složení než kapitál výrobní a disponuje také odlišnou mírou nadhodnoty. Zdá se ovšem zřejmé, že investování ekologického kapitálu bude efektivní tehdy, pokud se bude míra zisku ekologického kapitálu alespoň rovnat míře zisku investovaného původního a dodatečného výrobního kapitálu. Tedy m_e/( c_e + v_e) = m_v/(c_v + v_v) = m_vd/(c_vd + v_vd).

Uvažujme fungování tržního mechanismu v běžných současných podmínkách, tedy na sociálně ekonomické základně zmonopolizovaného soukromokapitalistického vlastnictví. Splnit uvedenou podmínku efektivního investování ekologického kapitálu je totiž možné pouze v rámci monopolní výrobní ceny zboží, do níž by se promítl ekologický zisk v obvyklé minimální výši jako přirážka k investovanému ekologickému kapitálu. Ekologický zisk obsažený v hodnotové struktuře monopolní výrobní ceny zboží je přeměněnou formou dodatečného výrobního zisku. (S neustálým poklesem objemu škodlivých zplodin, který se váže na objem “běžné” výroby zboží, by investováním ekologického konstantního a variabilního kapitálu mohl dodatečný výrobní zisk = ekologickému zisku růst – abstraktně vzato – vlastně do nekonečna. Zde si však musíme uvědomit, že likvidace škodlivých zplodin určitého výrobního procesu je mnohem složitější úkol než zajištění tohoto výrobního procesu samotného, a to jak technicky, tak především ekonomicky, společensky).

Investování ekologického konstantního a variabilního kapitálu je hodnotově ekvivalentní zkvalitňování investovaného výrobního kapitálu – cestou růstu produktivity živé a bezprostřední práce a zároveň i modernizace konstantního výrobního kapitálu. Původní výrobní konstantní a variabilní kapitál si jakoby uchová svůj původní hodnotový objem c_v + v_v , zároveň je však schopen vyprodukovat spolu s původním výrobním ziskem (z_v) i dodatečný výrobní zisk (z_vd), - který je přeměněnou formou ekologického zisku (z_e). Z toho plyne, že růst dodatečné “běžné” výroby, k němuž vytvořila hodnotový potenciál investice ekologického kapitálu, může být zabezpečen nikoli prostým růstem objemu námezdní pracovní síly, nýbrž zvyšováním její kvalifikace.

Uvažujme tedy podnikatelský subjekt působící v rámci tržní “volné” konkurence. Investováním ekologického kapitálu vznikl hodnotový potenciál pro rozvoj výroby, a to společensky žádoucím způsobem. Vytvořená hodnota “kusu” přírodního a životního prostředí se zlepšenou užitnou hodnotou se rovná objemu dodatečné výroby, tedy c_vd + v_vd + m_vd (z_vd). Splnit podmínku efektivnosti investování ekologického kapitálu je v podmínkách, kdy je stále ekonomicky výhodné ušetřit na ekologických nákladech, velmi obtížné. Náš kapitalistický podnikatel má dvě možnosti, jak naložit se vzniklým rozvojovým hodnotovým výrobním potenciálem. Může především prodat “kus” přírodního a životního prostředí, který vyrobil investováním ekologického kapitálu jako zboží, jinému kapitalistickému podnikateli, čímž získá hodnotový ekvivalent c_e + v_e + m_e (z_e). Hodnota “kusu” zlepšeného přírodního a životního prostředí může ovšem zároveň vystupovat jako bankovní záruka pro získání úvěru na investování dodatečného výrobního konstantního a variabilního kapitálu - c_vd + v_vd. Náš kapitalistický podnikatel tedy může sám investovat do budoucích výnosů, rozšiřovat výrobu a přispívat i k růstu zaměstnanosti v daném hospodářském regionu. (Hypotetický jiný kapitalistický podnikatel může s koupeným “kusem” přírodního a životního prostředí se zlepšenou užitnou hodnotou, jehož hodnota se rovná hodnotě zlikvidovaného objemu škodlivých zplodin, zacházet analogickým způsobem).

Na první pohled se tedy zdá, že “neviditelná ruka trhu” je velice účinným a efektivním nástrojem řešení ekologické problematiky, že trh má nejen stimulační funkci pro hospodářský rozvoj společensky žádoucím způsobem, ale že funguje i zároveň jako přirozeně vznikající systém koordinace a kooperace mezi vlastnickými a podnikatelskými subjekty. Je tomu však skutečně tak? Podívejme se na příklady “obchodování s emisemi” ve Spojených státech.

“Obchody kalifornského výrobce van s hydromasážním zařízením jen kvetou. Aby uspokojil poptávku, rád by rozšířil výrobu. Naneštěstí však při výrobě skleněných vláken unikají do ovzduší nežádoucí zplodiny. Jelikož v oblasti Los Angeles je kvalita vzduchu velice špatná, správní orgány přísně zakázaly jeho jakékoli další znečišťování. Co dělat? Náš výrobce hydromasážních van již vybavil továrnu těmi nejlepšími odlučovači. Prostě už nemůže více omezit emise škodlivých zplodin. Měl by tedy rezignovat, vzdát se rozšíření svého podniku, udělat škrt přes nová pracovní místa, která mohl vytvořit, smířit se s tím, že se nebude podílet na dalším rozvoji svého města? Teoreticky ano. V praxi však ne. Protože ve Spojených státech si může koupit “úvěr na znečišťování ovzduší”. Jak? Tak, že ve svém okolí najde podnik produkující stejné škodlivé zplodiny, přesvědčí ho, aby si dal instalovat výkonné odlučovače a odkoupí od něj většinu rozdílu mezi bývalým a nynějším znečišťováním. Tímto způsobem náš výrobce hydromasážních van získá u svého souseda právo vypouštět do ovzduší 120 kilogramů nebezpečných plynů denně. A může si tedy postavit novou továrnu. Zároveň druhý podnik touto transakcí získá, vlastně zadarmo, perfektní čistící zařízení”. (Cituji podle článku “Čistý vzduch na prodej”, časopis 100 + 1 zahraniční zajímavost, číslo 13/1990, str. 41).

Tolik příklad z praxe “burzy nákupu a prodeje práv na znečišťování ovzduší”, což je způsob, kterým si trh osvojuje ekologickou problematiku. Pokusme se tento příklad podrobněji a hlouběji rozebrat. Za 365 dnů v roce vypustí náš výrobce hydromasážních van do ovzduší 43 800 kilogramů emisí. Předpokládejme, že tento objem nebezpečných plynů je právě rozdíl mezi bývalým a nynějším znečišťováním (mezi oním r₁ a r₂, o němž se zmiňuji na začátku). Kolik stojí tento objem “čistého vzduchu”, který vznikl tím, že náš výrobce hydromasážních van přesvědčil jiného kapitalistického podnikatele, aby si také nainstaloval odlučovače emisí (= investoval ekologický konstantní a variabilní kapitál)? “Tohle zboží je v některých oblastech velice drahé. Například v Los Angeles se kilogram ušetřeného vzduchu kupuje za 500 až 2000 dolarů denně, zatímco jinde, kde je vzduch čistší, přijde tuna téhož “produktu” na méně než 1 500 dolarů ročně”(Tamtéž).

Kdyby se obchod s emisemi uskutečnil mimo Los Angeles, zaplatil by náš výrobce hydromasážních van za právo znečišťovat ovzduší po období jednoho roku onomu druhému kapitalistickému podnikateli 65 700 dolarů. V Los Angeles by však zaplatil za totéž právo od 21 900 000 dolarů až po 87 600 000 dolarů. Hodnota za rok zlikvidovaného objemu škodlivých zplodin, která je hodnotovým ekvivalentem objemu dodatečné výroby a hodnoty “čistého vzduchu” jako zboží by na území Spojených států kolísala od šedesáti pěti tisíc dolarů až po osmdesát sedm miliónů dolarů – respektive jedenadvacet miliónů dolarů. Co vlastně odrážejí tyto cenové relace? A jak porozumět tvrzení, že onen další kapitalistický podnikatel získá uvedenou transakcí “vlastně zadarmo perfektní čistící zařízení”? Je obchodování emisemi skutečně tak výhodné pro oba zainteresované podnikatelské subjekty? Nejde spíše o neekvivalentní směnu, která je jednostranně výhodná pro našeho mazaného výrobce hydromasážních van, jenž si zadarmo přivlastní část ekologické nadhodnoty vyprodukované obchodním partnerem? Anebo je to úplně naopak : obchodní partner lstivého výrobce hydromasážních van přelstí a přivlastní si část nadhodnoty “hydromasážníkem” vyprodukované? Jaká je vlastně pořizovací cena oněch “perfektních odlučovačů”? Nedosáhl by náš výrobce hydromasážních van stejného efektu, kdyby přesvědčil onoho jiného kapitalistického podnikatele, aby svůj podnik raději zavřel? Nespokojil by se onen druhý kapitalistický podnikatel s jistou finanční kompenzací za ušlý roční zisk, což by jej zároveň zbavilo starostí? A neprojevil by právě onen druhý kapitalistický podnikatel sám iniciativu a nezavřel by svůj podnik -, neboť by pochopil, že by jej při obchodu s emisemi náš mazaný výrobce hydromasážních van stejně napálil – a nezaložil by si raději u banky ekologický úvěr na téměř 44 tun ušetřeného čistého vzduchu ročně, z jehož prodeje by mohl pohodlně žít?

Nazvěme souseda našeho výrobce hydromasážních van podnikatelem “XY” a pokusme se na celou věc pohlédnout jeho očima. Z článku je zřejmé, že firma pana “XY” se na trhu nesetkává s růstem poptávky, a proto nemůže rozšiřovat výrobu. Vzniká však otázka : proč pan “XY” přesto nevytvoří investováním ekologického kapitálu hodnotový potenciál pro rozvoj dodatečné výroby a nenabídne jej sám “hydromasážníkovi” ke koupi? Mohl by přece žádat celý hodnotový objem c_e + v_e + m_e (=z_e)! Je možné odpovědět, že by v tom případě “hydromasážník” obchod neuzavřel, neboť by pro něj byl nevýhodný. Proč však nakonec pan “XY” přece jen obchod uzavře, a to až na základě “hydromasážníkovy” nabídky? A proč vůbec mohou takové obchody systémově vznikat?

Výrobce hydromasážních van nezaplatí podnikateli “XY” hodnotový ekvivalent roční “bubliny” zlepšeného ovzduší, nýbrž pouze ekvivalent investovaného ročního ekologického konstantního kapitálu. Vzniklý hodnotový potenciál růstu dodatečné výroby bude chtít náš výrobce hydromasážních van určitě realizovat využitím stávajících výrobních kapacit : tedy dosavadním objemem výrobního konstantního kapitálu a vyšší intenzitou vykořisťování pracovní síly svých zaměstnanců. Celý objem dodatečné výroby se tak bude rovnat mase dodatečného zvláštního a mimořádného výrobního zisku. Při koupi a prodeji “čistého vzduchu” mezi výrobcem hydromasážních van a jeho sousedem tak jde vlastně o rozdělení tohoto dodatečného výrobního zisku. Pan “XY” také zajisté nepřijde zkrátka, ovšem “hydromasážník” si ukrojí z koláče určitě větší díl. (A není ani divu : vždyť je to právě výrobce hydromasážních van, který zůstává nepřímo a obchodní směnou zprostředkovaně investorem ekologického kapitálu). Náš “hydromasážník” se chová jako pravý yankee : shrábne zisk a ještě vypadá jako filantrop, který prosazuje veřejný zájem ve věci zlepšování čistoty ovzduší. A pan “XY” nejenom že přijde při dělení dodatečného zisku zkrátka, ale ještě vypadá jako ten, kdo prosazování celospolečenského zájmu na zlepšování čistoty ovzduší svou podnikatelskou nehybností brání. (Američtí Indiáni svého času také nechápali, proč “bledé tváře” tak šíleně dychtí po blýskavém zlatě, které má přece jako kov jen nepatrný praktický užitek).

Vezměme další příklad. “Všechny tepelné elektrárny mají právo vypouštět do ovzduší jen určité množství oxidu siřičitého na každou tunu spáleného uhlí. Představme si, že v jednom místě jsou dvě elektrárny patřící stejné společnosti, které budou vypouštět do ovzduší každá dejme tomu 100 tun škodlivých látek ročně. Představme si, že stát rozhodl snížit normu na 75 tun ročně, tedy o 25 procent. Představme si dále, že zdokonalení každého odlučovacího zařízení bude stát 10 miliónů dolarů (to všechno jsou jen fiktivní sumy), to znamená 20 miliónů dolarů celkem. A teď si představme, že nějaký inženýr navrhne odlučovač, který sníží emise oxidu siřičitého v jedné elektrárně ne o 25 procent, ale o 50 procent, a to za cenu 12 miliónů dolarů. A druhá elektrárna zůstane tak, jak byla. V globálu bude výsledek naprosto stejný. A podnik získá 8 miliónů dolarů. Taková je tedy podstata “bubliny”, podle níž elektrárny nejsou brány jako jednotlivá zařízení, ale jako kdyby byly společně uzavřeny pod jedním neviditelným poklopem”. (Tamtéž, str. 41 – 42).

V prvním případě by produktem celoroční ekologizační práce byla likvidace 50 tun kysličníku siřičitého o hodnotě 20 miliónů dolarů, hodnota jedné tuny kysličníku siřičitého by tedy byla 400 tisíc dolarů. Ve druhém případě by produktem celoroční ekologizační práce byla likvidace 100 tun kysličníku siřičitého o hodnotě 24 miliónů dolarů, hodnota jedné tuny kysličníku siřičitého by tedy byla 240 tisíc dolarů. (Tato úvaha je založena na předpokladu, že by jak zdokonalené odlučovače, tak odlučovače špičkové technické úrovně byly instalovány na obou dvou elektrárnách). V prvém případě by naše elektrárenská společnost mohla dostat bankovní “úvěr na znečišťování ovzduší” ve výši 20 miliónů dolarů, ve druhém případě by šlo o 24 miliónů dolarů. Za těchto 24 miliónů dolarů by si naše elektrárenská společnost mohla pořídit technicky nejpokročilejší odlučovače kysličníku siřičitého do dalších dvou elektráren, čímž by vyrobila dalších 100 tun “čistého vzduchu”. Naše elektrárenská společnost by také mohla, pokud by se zvýšila poptávka po elektrické energii, uvést do provozu další elektrárnu s původními, již technicky zastaralými odlučovači, které umožňují produkovat 100 tun škodlivých látek ročně. Lze se oprávněně domnívat, že čistý zisk naší elektrárenské společnosti by byl v tomto případě rozhodně vyšší, než je oněch harpagonských 8 miliónů dolarů.

Představme si nyní, že by se naše elektrárenská společnost rozhodla produkty celoroční ekologizační práce prodat na trhu s emisemi. V prvním případě by prodala 50 tun kysličníku siřičitého v ceně 20 miliónů dolarů, ve druhém případě 100 tun kysličníku siřičitého v ceně 24 miliónů dolarů. A představme si, že by tato práva na znečišťování ovzduší koupil výrobce, který spolu s “běžnou” výrobou produkuje také kysličník siřičitý, a to se stejnou “produktivitou” jako naše elektrárna. V prvním případě by si tento výrobce zakoupil práva na produkci 50 tun kysličníku siřičitého, ve druhém případě práva na produkci 100 tun kysličníku siřičitého za rok. To znamená, že by tento výrobce mohl za 24 miliónů dolarů vyprodukovat za rok dvakrát větší objem “běžné” výroby než za 20 miliónů dolarů. Cena produktu tohoto dvojnásobného objemu “běžné” výroby by se zajisté neredukovala na 24 miliónů hodnoty, ale byla by nad touto hodnotou, rovnala by se 40 miliónům dolarů. A to by námi uvažovaný výrobce nemusel investovat ani dolar ekologického kapitálu. Zdá se, že i v tomto případě by obchodování s emisemi vedlo k sociálně nespravedlivému přerozdělování ekologické nadhodnoty.

Je trochu zvláštní, že citovaný článek pokládá za pozitivní důsledek vzniku “bubliny” čistého vzduchu nad oběma elektrárnami pouze úsporu 8 miliónů dolarů, přičemž obchod s právy na znečišťování ovzduší zde vlastně působí jako překážka vědeckotechnického a technologického pokroku v oblasti odlučovačů emisí, čili inovace a modernizace ekologického konstantního kapitálu. A i zde si musíme položit otázku, zda by pro naši elektrárenskou společnost nebylo ekonomicky výhodnější vůbec si nelámat hlavu s technickým zdokonalováním odlučovačů emisí, ale jednu elektrárnu prostě uzavřít. Výroba elektrické energie by klesla na polovinu, pokud by však zároveň nemohla klesnout na polovinu i spotřeba, museli by se spotřebitelé smířit s dvojnásobnou cenou elektrické energie. Naše elektrárenská společnost by tak vyinkasovala stejný zisk jako při provozu dvou elektráren, ušetřila by na investicích do zdokonalování odlučovacích zařízení a ještě by si mohla u banky otevřít ekologický úvěr na 100 tun ušetřeného čistého vzduchu.

Vezměme však příklad třetí a poslední. “V údolí San Joaquin, kde jsou stovky hektarů ovocných sadů, jsme museli vyřešit zvláštní problém … Každým rokem tam zemědělci prořezávali statisíce ovocných stromů. Od nepaměti pálili větve a znečišťovali tak okolní prostředí. Jedna místní společnost měla nápad, že od nich vykoupí větve na výrobu speciálních briket. Už by tu neplály sezónní ohně, zmizel by i škodlivý dým … Výsledkem bylo, že společnost si nechala připsat k dobru snížení lokálního znečištění. Společnost tento úvěr na ušetřený čistý vzduch prodá hned, jak to bude možné, a navíc pomůže i ekonomickému rozvoji oblasti”.

Je možné, že právě tímto příkladem jsme měli začít. Nevyvolává totiž, alespoň nemáme-li k dispozici přesnější a podrobnější informace, žádné námitky. Ukazuje, že trh dokáže řešit otázky zlepšování přírodního a životního prostředí pružněji, než by toho bylo schopno pouhé direktivně administrativní hospodaření.

Z uvedených příkladů je patrné, že “svobodná” tržní konkurence ve Spojených státech se aktivně chápe řešení ekologické problematiky, které dokáže využít ke stimulaci hospodářského růstu. Příklady ukazují, že tržního mechanismu lze využít pro “bublinovitou” koordinaci a kooperaci ekonomických zájmů jednotlivých vlastnických a podnikatelských subjektů, - což je vůbec nejzajímavější moment uvedených reálií. Zároveň se však ukazuje, že si “volný” trh osvojuje ekologickou problematiku podivným způsobem, při němž dochází k pokřivování hodnotových relací. Při “obchodování s emisemi” se cenové relace zcela rozcházejí s relacemi hodnotovými. “Burza nákupu a prodeje práv na znečišťování ovzduší” vůbec nemusí fungovat jako systém “obecného blaha”, nýbrž může působit jako mechanismus sociálně nespravedlivého přerozdělování ekologické nadhodnoty od těch, kdo investují ekologický kapitál, k těm, kdo si vyrobenou ekologickou nadhodnotu – přesněji řečeno, její určitou část - zadarmo přivlastňují. Můžeme dokonce vyslovit předpoklad, že toto “ekologické vykořisťování” bude novou formou vykořisťovatelské praxe, kterou budou ve stále větší míře uplatňovat vůči rozvojovým zemím jak nadnárodní koncerny, tak i průmyslově nejvyspělejší státy. Z uvedených příkladů je také patrné, že “neviditelná ruka volného trhu” vůbec nemusí podporovat kladný hospodářský růst a s ním spojený růst zaměstnanosti, ale že může podněcovat snižování množství škodlivých zplodin výrobních procesů cestou záměrné likvidace průmyslových a výrobních kapacit se spekulativními ziskovými cíli.

Základní příčina velmi rozporného účinkování tržního mechanismu, pokřivování hodnotových relací při osvojování ekologické problematiky tkví v tom, že “volný” trh je ve Spojených státech založen na soukromokapitalistickém vlastnictví výrobních prostředků, které se promítá i do soukromokapitalistického přivlastňování životního prostředí. Přírodní a životní prostředí je vlastnictvím všech a každého, jako celek může být přivlastňováno nikoli “bublinovitě”, nýbrž pouze celospolečensky, což vyžaduje aktivní působení celospolečenského vlastnického subjektu, který vyjadřuje veřejný zájem. Aktivně jednající celospolečenské vlastnictví musí používat příkazové metody : především v podobě ekologických norem, jež budou globálně platné, závazné a právně vynutitelné. Tyto příkazové metody však musí celospolečenský subjekt umně spojovat s využíváním sil tržního mechanismu. Budou-li všechny vlastnické a podnikatelské subjekty realizovat ekologické normy investováním ekologického kapitálu, budou si zároveň vzájemně vytvářet hodnotový potenciál pro růst výroby společensky žádoucím způsobem, aby “ekologické” bylo organickou součástí “ekonomického”, což dále otevírá historickou perspektivu jak růstu produktivity živé, bezprostřední práce a kvalifikace námezdní pracovní síly, tak kvality konstantního kapitálu při uchování jeho hodnoty a ceny, tak i absolutního růstu objemu společenského volného času. Pro celospolečenské přivlastňování přírodního a životního prostředí pak lze využít jak “ekologických úvěrů”, tak i “obchodování s právy na znečišťování”; ve fungování tržního mechanismu, který bude realizovat aktivní chování celospolečenského vlastnického subjektu, se budou cenové relace shodovat s relacemi hodnotovými. Stane-li se tvorba a ochrana přírodního a životního prostředí opravdu přirozenou součástí hospodářského rozvoje, přiblíží se tím k praktickému naplnění Marxova vize o překonání odcizení práce: tím, že se vlastnické a podnikatelské subjekty stanou navzájem “prostředníkem mezi sebou a rodem, … doplňkem své vlastní bytosti”. (Viz J.Pešek : Marxova cesta k revolučnímu materialismu a komunismu. Jde o doslov ke knize K.Marx : Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844, Svoboda, Praha 1978, str. 163).

Další zkoumání této problematiky vyžaduje jednak větší množství konkrétních empirických údajů, jednak konfrontaci s pojmově kategoriální stavbou již utvořené teorie – pokud nějaká existuje.

Francis Fukuyama, profesor mezinárodní politické ekonomie na Univerzitě Johna Hopkinse v USA, dosáhl světové proslulosti v roce 1989 esejí "The End of History?" (Konec dějin?). Myšlenka, že se lidstvo ocitlo na konci svých dějin, protože neexistují životaschopné alternativy vůči tržní ekonomice a liberální demokracii, vyvolala bouřlivé diskuse. Proto Fukuyama vydal v roce 1993 knihu "The End of History and Last Man" (Konec dějin a poslední člověk), kde svoji argumentaci značně prohloubil. V roce 2002 tato kniha vychází česky v nakladatelství Rybka Publishers (viz lit. 1). Toto nakladatelství již rok předtím zaujalo české čtenáře vydáním knihy Samuela Huntingtona "Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu" (viz lit. 4). Jelikož Fukyamova kniha bývá označována za protipól Huntingtonova díla, jistě nebude na škodu se s ní blíže seznámit. Zvlášť když Fukuyama i po tragédii z 11. září 2001 stále tvrdí, že přece jenom "jsme na konci dějin, nikoli ve Střetu civilizací" (Francis Fukuyama, Guardian, 11. 10. 2001).

Svoji argumentaci opírá F. Fukuyama o Hegelovu filosofii dějin, interpretovanou ovšem v duchu moderních výkladů francouzsko-ruského filosofa Alexandre Kojéve (1902 - 1968). Kojéve se hlavně věnoval rozborům filosofie G. W. F. Hegela ve vztahu k marxismu a filosofickým aspektům problémů moderního člověka (zde byl ovlivněn filosofií M. Heideggera). Jeho nejznámějším dílem je "Introduction á la lecture de Hegel" z roku 1947 (viz lit. 2, str. 220 - 221). V pozdějším období života Kojéve přestal učit na pařížské École Pratique des Hautes Études a pracoval jako zaměstnanec Evropského společenství, neboť Evropské společenství považoval za institucionální vyjádření konce dějin a konce filosofie (viz lit. 3, str. 82). Fukuyamově pozornosti neujdou ani jiní filosofové - např. John Locke, David Hume, Alexis de Tocqueville, Immanuel Kant, Karel Marx či Friedrich Nietzsche. S nimi pak Fukuyama někdy souhlasí a někdy zase polemizuje.

Podle Fukuyamovy nematerialistické dialektiky je historický proces hnán dvěma silami: rozvojem moderní přírodovědy a bojem o uznání (viz např. lit. 3, str. 202). Moderní přírodověda jako jeden ze dvou regulátorů historického vývoje totiž podmiňuje proces industrializace a celkovou dynamiku moderní ekonomiky. Moderní ekonomika si následně vynucuje homogenizaci lidstva, a to v podobě globálního rozšíření kapitalistické tržní ekonomky čili principů ekonomického liberalismu (viz např. lit. 3, str. 118). Druhý regulátor - boj o uznání - pak zaručuje spjatost procesu ekonomické homogenizace lidstva s globálním rozšířením liberální demokracie. Fukuyama důrazně připomíná (viz např. lit. 3, str. 133), že liberální demokracie je sice v souladu s kapitalistickým průmyslovým rozvojem (kapitalismem), nicméně mezi těmito dvěma fenomény neexistuje nevyhnutelná souvislost. Ekonomické výklady dějin a teorie modernizace jsou podle něj nedostatečné - je třeba zohlednit i další aspekty lidské motivace (náboženské, ideologické, politické, psychologické atd.). A právě tyto motivy jsou těsně spjaté s bojem o uznání, který po vzoru Hegelově považuje Fukuyama za základní hybatel lidských dějin a vysvětlující faktor diskontinuit (ve formě válek a výbuchů iracionality) ve střízlivém ekonomickém rozvoji (viz lit. 3, str. 142).

Boj o uznání má plynout z čistě lidské touhy po uznání. Tato "přirozená" touha má mít svůj zdroj v té části lidské duše, která se označuje řeckým slovem thymos. Toto slovo se původně používalo ve významu duše, životní síly, mysli, přání, žádosti; později (např. v Novém zákoně) představuje slovo thymos vášeň a zejména hněv, rozhněvání, výbuch či projev hněvu (viz lit. 6, str. 124). Lze ho však pojmout jako vznětlivost, touhu po slávě, pýchu, domýšlivost, sebelásku, lásku k věhlasu, ctižádost či touhu po uznání. Tato složka osobnosti je zdrojem emocí hrdosti, hněvu a hanby a nelze ji redukovat ani na žádost, ani na rozum (čili ji nechat rozplynout mezi tyto dvě další složky trojdílné lidské duše). Z thymu konečně plyne vědomí vlastní hodnoty a důstojnosti lidského individua. Toto vědomí ovšem může být zdrojem jak lidské špatnosti, tak lidských ctností. Thymos totiž může vést jednak k touze po uznání za rovného ostatním lidem čili k isothymii, která pak motivuje člověka k zápasu za lidskou důstojnost, sociální spravedlnost a rovnost. Na druhé straně thymos může vyústit do touhy po uznání za nadřazeného druhým lidem čili vést k megalothymii. A v lidských dějinách se nejprve uplatní právě megalothymie.

Hegelův "první člověk" touží být uznán jinými lidmi, a to hlavně jako člověk čili jako bytost schopná morální volby, včetně možnosti popření své živočišné přirozenosti (např. pudu sebezáchovy). Tato touha ho pak vede k riskování života v násilných konfliktech s jinými lidmi na život a na smrt kvůli pouhé prestiži (na úsvitu dějin tedy nacházíme tzv. nespolečenskou společenskost). Vyústěním krvavých bitev je ustanovení panství a rabství. Z vítězů se stávají Páni (aristokraté) a z poražených Rabové (otroci či nevolníci). Takto originálně vysvětluje Hegel ve své "Fenomenologii ducha" rozdělení na vládce a ovládané (blíže viz např. lit. 5, str. 78 - 81). Tím však podle Hegela a Fukuyamy vývoj nekončí, nýbrž začíná.

Pán je sice uznán za nadřazeného, ovšem rabem, jehož lidství je nedokonalé. Pán tak nenalézá uspokojení, navíc se časem nijak podstatně nevyvíjí (spíše trpí zahálkou). Rab je rovněž nespokojen, jelikož je považován spíš za věc, nástroj než za člověka. Nedostatek uznání ovšem vyvolává u raba touhu po změně. Získat zpět své lidství, ztracené v důsledku strachu z násilné smrti, pak rab může prostřednictvím práce. Rabovo ovládnutí přírody se stává rovněž klíčem k jeho pochopení procesu ovládnutí sebe sama. Rab prochází dlouhodobým a náročným procesem sebevzdělávání, když se učí překonávat strach ze smrti a hlásit se o svou legitimní svobodu. V jeho hlavě vzniká řada konceptů svobody (např. stoicismus či skepticismus). Poslední velkou rabskou ideologií, "nešťastným vědomím" (čili nedokonalým konceptem svobody) je podle Hegela i Marxe křesťanství jakožto absolutní náboženství. Křesťanství sice poskytlo rabovi představu, jak by měla vypadat lidská svoboda, neukázalo mu však cestu z jeho podřízení. Proto k završení historického procesu je podle Hegela nutná sekularizace křesťanství, tedy převedení křesťanského pojetí svobody do tohoto světa. Právě moderní liberálně-demokratický stát se stal uskutečněním křesťanského pojetí svobody a všeobecné lidské rovnosti na tomto světě (viz lit. 3, str. 198). Základní rozlišení mezi pány a raby zmizelo a z bývalých rabů se stali páni - nikoliv jiných rabů, ale sebe sama. Univerzální a homogenní stát (čili celosvětový liberální stát) se pak podle Alexandra Kojéve stane posledním stádiem lidských dějin, protože člověku přinese plné uspokojení lidské touhy po uznání. Nástup univerzálního a homogenního státu přinese i konec imperialismu a snížení pravděpodobnosti válek, které kvůli němu vznikají (viz lit. 3, str. 238).

Určitou hrozbou pro vyspělé liberální demokracie posthistorického světa mohou být ovšem střety s historickým světem čili se světem, jež dosud vězí v dějinách (sem patří země, které zatím nedospěly k fungující tržní ekonomice a liberální demokracii). Tyto střety by se mohly týkat ropy, přistěhovalectví či uspořádání "světového řádu" v oblasti životního prostředí či vývozu technologií (viz lit. 3, str. 266 - 267). K minimalizaci rizik ovšem zde přispěje zájem liberálních demokracií jak na společné obraně před vnějšími hrozbami, tak na společné podpoře demokracie v zemích, kde dosud neexistuje.

Vážnější hrozbou pro liberální demokracii jsou proto podle Fukuyamy dvě nebezpečí vnitřní povahy, a to přemíra touhy po nadvládě (megalothymie) či přemíra isothymie v podobě fanatické touhy po rovném uznání (viz lit. 3, str. 298). Liberální demokracie totiž podle něj potřebuje megalothymii jako protipól měšťáckému egoismu a hédonismu moderního posledního člověka, jenž povýšil touhu po pohodlné sebezáchově nad ochotu riskovat život v boji o prestiž (zde se Fukuyama již rozchází s A. Kojéve, nikoliv však se samotným Hegelem). Měla by ji však patřičně usměrňovat do podnikaní, demokratické vnitřní politiky, zahraniční politiky, sportu, snobství atd., a to se jí zatím daří.

Fanatická touha po rovnosti potom znamená nereálnou snahu po odstranění přirozených či nezbytných reziduálních forem nerovností (spjatých s přirozenou rozdílností nadání, ekonomicky nezbytnou dělbou práce a kulturou). Zápas za větší rovnost se může dostat do rozporu s principem svobody a navíc vést ke zpochybňování kvalitativní odlišnosti člověka a zvířat (přírody). I obecně (nejen v tomto speciálním případě) je kulturní relativismus hrozbou stability demokracie, neboť ta vyžaduje zčásti iracionální demokratickou kulturu a spontánní občanskou společnost, jež vyrůstá z preliberálních tradic - např. z náboženských tradic či z oddanosti národu nebo rase (viz lit. 3, str. 314 - 315). Současný vývoj událostí, kdy stále více společností s různými kulturami a dějinami vykazuje z dlouhodobého hlediska podobné rysy vývoje, však dává naději, že potíže s myšlenkovým ustrnutím moderního myšlení se v podstatě vyřeší samy a idea relativismu bude časem méně samozřejmá, než je tomu dnes.

Liberální demokracie podle Fukuyamy nejlépe ze všech dosud vyzkoušených socioekonomických systémů uspokojuje lidskou touhu, lidský rozum a lidskou touhu po uznání. Proto pode něj představuje "nejspravedlivější režim ve skutečnosti" (viz lit. 3, str. 317). A tak by byla škoda, kdyby znuděný poslední člověk podlehl touze hledat nové thymotické boje a výzvy a tím by zapříčinil návrat "prvního" člověka. To by opět roztočilo kolo dějin, které by se pak mohly opakovat v nekonečném koloběhu, a tak dát zapravdu cyklickému pojetí dějin. Naštěstí to podle Fukuyamy až tak příliš nehrozí, protože by to muselo znamenat rozchod s dnes velmi silným a dynamickým ekonomickým světem a dále narušení logiky technického vývoje. Současná liberální demokracie má sice řadu problémů (bezdomovectví, drogy, organizovaný zločin, poškozování životního prostředí, konzumerismus atd.), nicméně ty jsou podle Fukuyamy v zásadě řešitelné v rámci liberálně demokracie, která navíc netrpí žádnými elementárními vnitřními rozpory. Jestli tomu tak skutečně je, ukáže však podle mne teprve budoucnost, kdy lidstvo čeká přechod ke společnosti Tofflerovy 3. vlny (viz např. lit. 7, str. 81 - 87) a nástup Caprova slunečního věku (viz blíže lit. 1, str. 432 - 463). Znamená to mimo jiné zvládnout přechod k trvale udržitelnému rozvoji a v dlouhodobější perspektivě ke stacionární ekonomice a společnosti. To může pro liberální demokracie představovat nelehký úkol, jelikož její stabilita je v mnohém podmíněna ekonomickým růstem.

1) Capra, F.: Bod obratu, Věda, společnost a nová kultura, DharmaGaia a Maťa, Praha 2002, ISBN 80-85905-42-6, ISBN 80-7287-024

2) Filosofický slovník, FIN, Olomouc 1995, ISBN 80-7182-014-8

3) Fukuyama, F.: Konec dějin a poslední člověk, Rybka Publishers, Praha 2002, ISBN 80-86182-27-4

4) Huntington, S. P.: Střet civilizací, Boj kultur a proměna světového řádu, Rybka Publishers, Praha 2001, ISBN 80-86182-49-5

5) Singer, P.: Hegel, Odeon-Argo, Praha 1995, ISBN 80-85794-46-2

6) Souček, J. B.: Řecko-český slovník k Novému zákonu, Čtvrté vydání, Kalich, Praha 1994, ISBN 80-7017-372-6

7) Toffler, A, Tofflerová, H.: Nová civilizace, Třetí vlna a její důsledky, nakladatelství Dokořán, s. r. o., Praha 2001, ISBN 80-86569-00-4

Reformu financování vysokého školství ve smyslu uplatnění investičního přístupu považuji za klíč k tomu, aby se naše země začala vyvíjet směrem ke vzdělanostní společnosti. Právě u nás jsou pro takový vývoj velmi příznivé podmínky. Zarážející ovšem je, jak zarputile se tomu ti, kteří za danou oblast zodpovídají, brání. P. Máše z Lidových novin to vystihl velmi přesně:

"To, že levicová politička odmítá rozetnout bludnou provázanost rozvoje zejména vysokého školství se státním rozpočtem, by se ještě dalo pochopit. Ministryně by ale nesměla odbýt úvahy o potřebnosti školného blíže nezdůvodněným tvrzením, že by "nevyneslo dost". - Už vůbec není přijatelná lehkost, s níž Buzková přechází návrhy na tzv. sdílení nákladů úspěšnými absolventy. Tento model podporují jak pravicoví politici (Petr Matějů), tak i komunisté (Jiří Dolejš). I bez toho ostatně socialisté dokážou udělat i "pravicové" kroky. Pokud jim teče do bot a mají k tomu dost rozumu." (P. Máša, Roztomilá Buzková, Lidové noviny 20.8.03.)

Doufejme, že zvítězí zdraví rozum. Do následující přílohy jsem zařadil několik materiálů, které dokumentují vývoj v dané oblasti.

Radim Valenčík

Vážená přítelkyně,

Vážený příteli,

obracím se na Vás s informací týkající se zásadní otázky, návazně pak se žádostí o to, abyste si správnost tvrzení obsažených v této informaci ověřili. Bezprostředním podnětem pro napsání tohoto dopisu byla odpověď ministra financí B. Sobotky na otázku redaktora Práva v rozhovoru otištěném 16.7. (citováno proloženě):

Tato odpověď B. Sobotky obsahuje hned několik velmi závažných nepravdivých tvrzení:

1/ V ČR nikdo nikdy nenavrhoval zavedení školného, které by znamenalo bariéru v přístupu ke vzdělání pro nižší příjmové kategorie. To se týká např. návrhu, který projednávala Poslanecká sněmovna v únoru 20021). V současné době je Institutem pro sociální a ekonomické analýzy2) připraven návrh reformy financování vysokých škol, který oproti současnému stavu podstatným způsobem zaručuje nezávislost přístupu k vysokoškolskému vzdělání na příjmových poměrech domácností uchazečů a který z tohoto hlediska prošel oponenturou ze strany předních světových odborníků3). (Podrobněji viz příloha 1.) Podstatou návrhu je časově omezený podíl vysoké školy na příjmech jejích absolventů (např. 3 % z příjmu po dosažení 1,5 násobku průměrného příjmu po dobu 10 let). (Podrobněji viz příloha 2.)

2/ Jak je zřejmé i z výše uvedeného, dostávaly by vysoké školy touto cestou během několika málo let podstatně vyšší finanční částky ze soukromých zdrojů, než jsou dnes licitované 2 nebo 5,2 miliardy. A podíl soukromých zdrojů by se neustále zvyšoval. Především však by šel přímo ve prospěch těch vysokých škol, které zajišťují svým absolventům nejlepší uplatnění.

3/ Existují nezvratné důkazy o tom, že nerovnosti v šancích na dosažení vysokoškolského vzdělání jsou u nás mnohem vyšší než ve vyspělých zemích, včetně těch, kde existuje spoluúčast studentů na krytí nákladů spojených se studiem (školné). Stejně tak lze snadno na spolehlivých datech ukázat, že čím lukrativnější či atraktivnější obor studia, tím větší je na dané škole podíl studentů z bohatých rodin. Sociální exkluze je u nás obrovská převážně díky omezené nabídce příležitostí studovat.

4/ Logickým důsledkem tohoto stavu je, že na soukromých vysokých školách, kde studenti hradí náklady na své vzdělání v plné míře, studují převážně děti z chudších rodin. Ty si pak musí během studia přivydělávat a tak ze svých daní přispívají těm šťastnějším bohatším, kteří studují za státní peníze. Ani zahraničním expertům neuniká, že náš současný systém je asociální a vede k přerozdělování, kdy chudí platí studium bohatým.

5/ Především pak z hlediska reformy financování vysokých škol nejde jen o peníze, ale o to, aby vysoké školy byly zainteresovány na uplatnění svých absolventů. Dnes prakticky žádná zainteresovanost tohoto typu neexistuje. Výsledkem je, že zatímco ještě v roce 1996 bylo rok po ukončení studia nezaměstnaných jen 1,5 % absolventů, tak počet nezaměstnaných absolventů vysokých škol ještě rok po ukončení studia je dnes již 10 %, tj. více než je průměrná míra nezaměstnanosti!4) To mj. znamená, že stávající systém vysokoškolského vzdělání nejenže není faktorem působícím proti nezaměstnanosti, ale naopak - rozmnožuje ji.

"Zásadní politické stanovisko" nemůže být založeno na celé kaskádě nepravd, přitom zastírat neudržitelnost a asociálnost současného systému financování vysokých škol. Přiznám se, že nedovedu pochopit, proč kompetentní osoby odmítají přijmout nesporná fakta. (Pokud se např. týká B. Sobotky, již v lednu jsem jej dopisem informoval o nutnosti spojit reformu veřejných rozpočtů s reformou financování vzdělání, dostal jsem od něj pozitivní odpověď; návazně B. Sobotka obdržel publikaci "Proč tak těžko...?", ve které jsou fakta o tom, jak současný systém působí asociálně a je podrobně popsána navrhovaná reforma financování vysokoškolského vzdělání.)

A nechápu ještě jedno. Sociálně demokratičtí ministři předkládají bez uzardění návrhy, které jsou z hlediska veřejného mínění skutečně píchnutím do vosího hnízda (prodloužení odchodu do důchodu, podíl na hrazení zdravotní péče do 2000,- Kč ročně apod.). Tímto budou pochopitelně nejvíce postiženi ti, co jsou na tom nejhůře. Ve světle toho se jeví obavy z jakýchsi negativních sociálních dopadů toho, že by se vysoké školy mohly podílet na budoucích příjmech svých absolventů jako čiré pokrytectví. Zejména v době, kdy je veřejnost o možnosti tohoto způsobu dofinancování vysokého školství lépe informována než příslušní ministři a kdy podle výzkumů veřejného mínění má tento systém již většinovou podporu.

Jak je možné, že místo seriózního projednání návrhu na reformu financování vysokého školství přichází MŠMT s "reformou" nazvanou "Konkurenceschopnost českých veřejných vysokých škol - reforma financování", kde se v části "Principy nové struktury pravidel financování veřejných vysokých škol" říká např. doslova (cituji): "Zavedení selektivní podpory výzkumu a vývoje na VŠ podle výkonu. Vyšší finanční podpora specifického výzkumu bude směřovat do škol/fakult, které mají dlouhodobě (např. za posledních 5 let) vyšší poměr mezi prostředky získanými na vědeckou/tvůrčí činnost a prostředky získanými na vzdělávací činnost." (Podobných nesmyslů které přímo deklarují "uchování starých pořádků" a protivýkonnostní orientaci je v materiálu více.)

Čím si vysvětlit tyto paradoxy? Není snad za tím vším snaha neumožnit naší zemi postavit se na vlastní pevné nohy kvalitního systému vysokoškolského vzdělání?

V návaznosti na výše sdělené informace Vás žádám o ověření následujícího:

1/ Systém financování vysokých škol navržený ISEA (Institutem pro sociální a ekonomické analýzy) uveřejněný v publikaci "Proč tak těžko...?" nevytváří žádné "bariéry v přístupu ke vzdělání pro nižší příjmové kategorie".5)

Praha, 15. -17. června, 2003

• The Center for Comparative and Global Studies in Education, (State University of New York at Buffalo, USA)
• Institut pro sociální a ekonomické analýzy (ISEA), Praha
• Sociologický ústav AVČR, Praha
• Parlament České republiky
• Nadace CEVRO
• Nadace Open Society Fund Praha
• Škoda-Auto

Hlavním cílem konference bylo podpořit společný výzkum terciárního vzdělávání v zemích střední a východní Evropy a vytváření společné strategie v přípravě a implementaci nezbytných reforem terciárního vzdělávání.

Konference přizvala ke společnému diskusnímu stolu přední odborníky z oblasti vzdělávání (bývalé i současné rektory vysokých škol, poslance, vědecké experty) z České republiky, Maďarska, Polska, Slovinska a Ruska na jedné straně a přední mezinárodní odborníky z oblasti financování vysokého školství ze Světové banky, UNESCO, z OECD a ze zemí OECD včetně Velké Británie, Německa, Nizozemí, USA, Kanady, Austrálie, Izraele a Egypta na straně druhé. Mezi nejvýznamnější zahraniční účastníky patřili například Nicholas Barr (London School of Economics, Spojené Království), Bruce Johnston (State University of New York at Bufalo, USA), Alexey Kluyev (Urals State University, Rusko), Peter Illes (University of Debrecen, Maďarsko), Barry McGaw (ředitel, Directorate for Education, OECD, Francie), Milena Bevc, (Institute for Economic Researchi, Slovinsko), Andrzej Pelczar (bývalý předseda Polské konference rektorů), Wendy Piatt (Institute for Public Policy Research, Spojené Království), András Semjén (Eötvös Loránd University Budapest, Maďarsko), Jan Sadlak (ředitel UNESCO-CEPES), Rimma Shamsudtinova (Urals State University, Rusko), Alexander Ian Usher (Canada Millennium Scholarship Foundation, Kanada), Hans Vossensteyn (University of Twente, Nizozemí), Adrian Ziderman (Bar-Ilan University, Izrael), Thomas John Alexander (Open Society Institute, Spojené Království), Hossam Badrawi (Předseda školského výboru Parlamentu Egypta), Watsen Scott Swail (Educational Policy Institute, USA), Viktória Tóth (Ministerstvo školství, Maďarsko), Maureen Woodhall (Světová banka, Spojené Království), Alan Wagner (OECD a State University of New York at Albany, USA), Frank Ziegele (CHE Center for Higher Education Development, Německo a další. Domácí scénu reprezentovali např. Josef Jařab (senátor), Walter Bartoš (předseda Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, Parlament ČR), Petr Matějů (ISEA, Praha a Sociologický ústav AVČR), Radim Valenčík (ISEA, Praha a Vysoká škola finanční správní), Jiří Zlatuška (rektor Masarykovy univerzity v Brně a senátor) a další. Úplný seznam účastníků konference bude součástí CD se všemi materiály z konference. Program konference je součástí této zprávy.

Úvodní seminář konference se věnoval aktuálnímu stavu vysokoškolského vzdělávání ve světě (jak v zemích střední a východní Evropy, tak i v zemích OECD), zejména pak jeho finanční krizi, která je již nyní v mnoha zemích značná a neustále se prohlubuje. Tato krize je zvláště patrná v kandidátských zemích střední Evropy vzhledem ke značnému státnímu deficitu a omezeným finančním prostředkům vkládaným do vysokoškolského systému. Konference se proto soustředila zejména na zlepšení kontroly nákladů na studium a na hledání dalších zdrojů financování vysokoškolského studia, které by umožnily zvýšit kapacity – tedy přístup k vysokoškolskému vzdělání – univerzit bez rizika snížení úrovně studia.

Země, které již implementovaly některý z modelů sdílení nákladů (školné, graduační daň, půjčky), se na konferenci podělili o své zkušenosti se zaváděním reformy i s důsledky těchto reforem na rovný přístup k vyššímu vzdělávání. Odborníci ze zemí, kde byl zaveden takzvaný “duální” systém (platící vs. neplatící studenti) jako alternativa ke standardnímu školnému informovali o tom, jak toto řešení finanční krize univerzit přispělo k nárůstu studijních možností a za jakou cenu (kvalita, nerovnosti).

Přední odborníci z oblasti vzdělávání informovali o stavu terciárního vzdělávání v jednotlivých zemích, o jeho historii, vývoji a probíhajících reformách. V závěru konference proběhla na základě diskusí ve třech oddělených skupinách strukturovaná diskuse, jejímž cílem bylo na základě prezentovaných studií odpovědět na deset otázek směřujících k optimálnímu řešení finanční krize vysokoškolských systémů střední a východní Evropy a nalezení základních parametrů reformy vysokoškolského systému, jež by vedla ke zvyšování přístupu k vysokoškolskému vzdělání.

Konference dospěla k závěrům, které je možno shrnout do několika hlavních bodů:

1. Význam terciárního vzdělávání neustále vzrůstá po celém světě a tento trend je patrný zejména v kandidátských zemí střední a východní Evropy. Vysokoškolské vzdělávání významně ovlivňuje nejen ekonomickou prosperitu zemí, ale i politické, sociální ovzduší a v neposlední řadě zlepšuje kulturní život země.
2. Možnosti univerzit a jiných vzdělávacích institucí, včetně ministerstev a vlád uspokojit neustále se zvyšující poptávku po vysokoškolském vzdělání jsou vzhledem k prohlubující se finanční krizi v této oblasti velmi omezené. Tato finanční krize výrazně omezuje kvalitu předávaného vzdělávání, školství a zejména pak znemožňuje přístup velkému počtu mladých lidí toužících po vysokoškolském vzdělání.
3. Tato omezení jsou nejvíce patrná v zemích střední a východní Evropy. Jelikož Česká republika byla jednou ze zemí, na kterou se konference nejvíce soustředila, podívejme se blíže na některá data zveřejněná OECD. Podle těchto statistik se Česká republika umístila na 5. místě ze 30 zemí OECD co se týče ukončeného středoškolského vzdělávání, ale v oblasti ukončeného terciárního vzdělávání se umístila na předposledním místě, ve výši poskytování finančních prostředků z HDP na vzdělávání je na třetím místě od konce a v oblasti relativní výše příjmů absolventů vysokých škol na třetím místě. Česká republika je proto skutečně unikátním příkladem důsledků limitovaných veřejných rozpočtů, jež vedou k omezování přístupu k vysokoškolskému vzdělání.
4. Je nutné dále stimulovat univerzity ke zvýšení efektivnosti vynakládání prostředků. Univerzity se musí naučit převzít část odpovědnosti za nedostatek finančních prostředků a samy se pokoušet tuto situaci zlepšit. Úsporná opatření se týkají zejména post-komunistických zemí, kde jsou v některých oblastech ještě značné rezervy. Univerzity musí postupně v souladu s Boloňskou deklarací přecházet na tzv. strukturované studium (t.j. tzv. binární studijních programy). Tradičnímu evropský “unitární” model je nejen ekonomicky méně efektivní, ale přestává vyhovovat i hlavním vývojovým trendům na trhu práce.
5. Univerzity se musí oprostit od zastaralého tzv. ”Sovětského modelu” studia, který je založen zejména na předávání vědomostí od učitele k žáku a jen minimálně nutí studenty k samostudiu a k aktivnímu přístupu ke čtení.
6. Další nevyhnutelnou změnou ve fungování univerzit je vyhledávání dodatečných zdrojů financování vysokoškolského studia. Jedním z takových přídavných zdrojů je tzv. systém sdílení nákladů, to jest systém ve kterém se rodiče a studenti podílí na krytí nákladů na studium.
7. Sdílení nákladů (podíl studentů na financování nákladů na studiu na vysoké škole) se stává čím dál rozšířenější. Některé postkomunistické země, ve snaze vyhovět ústavám a zákonům, které neumožňují zavést školné, prosazují model takzvaného dvojího statutu studentů (“dual track system”), který veřejným vysokým školám umožňuje přijímat studenty nad státem stanovenou kvótu (tj. nad počet studentů, jejichž studium je financováno z veřejných prostředků) a od těchto studentů vybírá školné, které s blíží skutečným nákladům na studium, aniž by jim byla nabídnuta jakákoli pomoc (půjčky, granty, stipendia, atd.).
8. Většina účastníků konference se shodla na tom, že politika dvojího statutu není z dlouhodobého hlediska vhodnou metodou spolu-financování vysokoškolského vzdělávání. Představuje totiž značnou bariéru v přístupu k vysokoškolskému vzdělání u sociálně slabších studentů, zejména chybí-li doplňující programy, jako například studentské půjčky a podobně. Tato politika rovněž osvobozuje od placení školného ty studenty, jejichž rodiče by mohli a jsou ochotni platit rozumné školné. Většina účastníků se rovněž shodla na tom, že politika dvojího statutu nevede k rozšiřování přístupu ke vzdělání a ke zmenšování nerovnosti v přístupu ve vzdělání.
9. Efektivní a spravedlivý systém sdílení nákladů vyžaduje vybírání rozumného školného, které může být buď odložené a splácené zpětně z budoucích příjmů absolventů škol, nebo u solventnějších může být placeno přímo studenty, nebo jejich rodiči. Účastníci konference se shodli na tom, že nejefektivnější systém sdílení nákladů je ten, který rozšiřuje přístup a příležitosti ke vzdělání. Systém spočívající ve splácení závazku vůči vysoké škole až z budoucích příjmů (odložené školné) byl z tohoto hlediska považován za vhodný a perspektivní zejména pro země s vysokými nerovnostmi v přístupu ke vzdělání, neboť umožňuje navyšovat rozpočty vysokých škol ze soukromých zdrojů, přitom však nesvazuje rozhodování o studiu s ekonomickou situací výchozí rodiny.
10. Jedním z důležitých cílů zavedení spoluúčasti studentů na financování nákladů studia je posílit odpovědnost vysokých škol vůči studentům, podpořit tak zvyšování kvality poskytovaného vzdělání a posílit jejich citlivost na měnící se podmínky na trhu práce. Proto by závazek studenta vůči škole, bez ohledu na to, jakou bude mít formu (přímá či odložená platba, absolventská daň, atd.), měl být diferencovaný a o jeho výši by měla rozhodovat škola.
11. S ohledem na to, že nerovnosti v přístupu k vysokoškolskému vzdělání v zemích východní a střední Evropy jsou vysoké a dále rostou, je nezbytné, aby byly zavedeny silné a konzistentní programy finanční podpory studentů pocházející z rodin s nízkými příjmy a to bez ohledu na zvolený systém spolufinancování studia. Bez těchto programů není zavádění finanční spoluúčasti studentů myslitelné.

Navrhovaný systém financování vysokoškolského vzdělání je koncipován tak, aby vyhovoval následujícím požadavkům:

1. Přístup ke vzdělání nesmí být omezen příjmovou situací domácnosti studenta, ale naopak - situace studentů z rodin s nižšími příjmy se oproti současnému stavu zlepšuje.
2. Nesmí vytvářet sociální rizika pro absolventy vysokých škol a musí jim umožnit si zajistit dostatečné materiální podmínky pro společenský vzestup.
3. Vysoká škola musí být zainteresována na uplatnění svých absolventů, na růstu jejich příjmu a společenském vzestupu, tudíž i na zvyšování efektivnosti vzdělávacího procesu.
4. Je dostatečně motivující již v období startu a současně umožňuje realizovat dlouhodobou strategii přesunu těžiště zdrojů financování do oblasti podílu na budoucích příjmech absolventů.
5. Respektuje specifika jednotlivých oborů a vliv jejich absolvování na vývoj budoucího příjmu.
6. Generuje informace o uplatnění absolventů jednotlivých vysokých škol a jednotlivých oborů, které jsou využitelné při investičním rozhodování nabyvatelů vzdělání, finančních institucí i zaměstnavatelů.
7. Mohou do něj být zapojeny soukromé zdroje, aniž by se vytvářela majetková bariéra přístupu ke vzdělání.
8. Jeho změna je postupná, přitom spojená zejména s tím, jak bude generovat informace o kvalitě vzdělávacího servisu z hlediska uplatnění absolventů té či oné vysoké školy, toho či onoho oboru.
9. Postupně bude působit na zkvalitnění studia i na nižších vzdělávacích stupních.

Současný (daňově dotační) systém uplatňovaný v oblasti veřejného vysokého školství funguje následujícím způsobem:

1. Každý občan odvádí prostředky bez ohledu na to zda, mu bylo vysokoškolské vzdělání poskytnuto nebo ne, a bez ohledu na to, zda mu byla poskytnuta kvalitní nebo nekvalitní vzdělávací služba.
2. Poskytovatel služby (vysoká škola) dostává prostředky bez ohledu na to, jakou službu poskytl.

Navrhovaný systém (založený na platbě za studium formou přenesené ceny, tj. časově omezeném odvodu z budoucího příjmu absolventa ve prospěch příslušné vysoké školy) funguje následujícím způsobem:

1. Platí jen ten, komu byla poskytnuta vzdělávací služba, a to podle kvality služby, přesněji pak podle toho, jaký osobní prospěch měřený jeho příjmem na profesních trzích mu přinesla.
2. Prostředky, které se takto vytvářejí, jsou poskytovány přímo tomu, kdo mu vzdělání poskytl (tj. příslušné vysoké škole) a podle toho, kolik mu ex post (po poskytnutí vzdělávací služby) schopnosti nabyté vzděláním vynesly.
3. Vzhledem k tomu, že vzdělání je současně pozitivní externalitou, je systém doplněn financováním, které nezohledňuje individuální výnos ze vzdělání, ale charakter externalit a roli jednotlivých vzdělávacích zařízení při jejich poskytování.

1. Je uchováno stávající normativní financování vysokých škol, nejlépe formou valorizované výchozí základny stávajícího financování k určitému datu.
2. Vysokým školám se umožňuje na jimi zvolených oborech a podle jimi předem stanovených a veřejně regulovaných pravidel požadovat časově omezený odvod (např. na 12 let) přímo ve prospěch příslušné vysoké školy. Tato povinnost vzniká po překročení určité hranice příjmu (např. 1,5 násobku průměrné mzdy nebo násobku průměrné mzdy) a nesmí zásadně ovlivnit příjmovou situaci mladých domácností (ve prospěch "mateřské" vysoké školy by se odvádělo okolo 3 % z příjmu).
3. Odvody z budoucího příjmu jsou prováděny přes centrální systém jednak z důvodu redukce transakčních nákladů na minimum (v přímé návaznosti na odvod daně z příjmu), jednak z důvodu generování informací o uplatnění absolventů, které jsou ve vhodně agregované podobě poskytnuté zainteresovaným subjektům.
4. Vysoká škola může povolit přímé vyrovnání závazku formou úhrady stanovené částky a získat tak prostředky ihned. Tím se současně vytvoří podmínky pro vstup soukromých finančních institucí do systému a vývoj vhodných produktů sekundárního kapitálového trhu.
5. Takto pojatý systém konkretizuje a rozvíjí způsob uplatnění investičního principu financování vysokého školství, jehož základní prvky byly obsaženy již v Návrhu zákona o změně ve financování studia na vysokých školách, který Poslanecká sněmovna projednávala a zamítla v únoru 2002. Tím došlo ke zbytečnému zpoždění v prosazování nezbytných a současně perspektivních změn systému financování vysokého školství v ČR.

Legislativní podoba navrhovaného systému by měla vycházet z následujících zásad:

Zásada 1: Stávající způsob financování studia na vysokých školách je součástí navrhovaného systému.

Zásada 2: Veřejné vysoké školy mají možnost na vybraných oborech uplatnit princip podílu vysoké školy na budoucích příjmech absolventů za následujících podmínek:

1. Podmínky podílu vysoké školy na budoucím příjmu absolventa jsou touto vysokou školou závazně stanoveny a veřejně oznámeny před zahájením přijímacího řízení.
2. Podmínky podílu vysoké školy na budoucím příjmu absolventa odpovídají požadavkům tohoto zákona.

Zásada 3: Podmínky podílu vysoké školy na budoucím příjmu absolventa musí odpovídat následujícím požadavkům:

1. Absolvent, případně ten, kdo školu neukončil, je povinen ve prospěch vysoké školy odvádět maximálně 3 % ze svého příjmu z výdělečné činnosti v případě bakalářského programu a 5 % v případě magisterského programu, resp. částku odpovídající době studia v případě že studium neukončí.
2. Absolvent, případně ten, kdo školu neukončil, odvádí tuto částku za období, kdy jeho příjem z výdělečné činnosti přesáhl 1,5 násobek statisticky vyčíslené průměrné mzdy v daném období.
3. Celková délka období, ze kterého je odváděna stanovená část příjmu absolventa ve prospěch vysoké školy, nesmí přesáhnout 12 let.

Zásada 4: Vysoké školy mají možnost určit podmínky pro přímé vyrovnání takto stanoveného závazku.

Zásada 5: Odvod prostředků ze strany absolventů, případně těch, co školu neukončili, a to jak v případě postupného vyrovnávání závazku, tak i v případě přímé úhrady, je realizován přes centrální evidenční systém, přičemž data o podmínkách úhrady i výsledcích úhrady jsou veřejně přístupná. Při odvodu těchto prostředků platí stejné zásady jako při odvodu daně z příjmu fyzických osob.

Zásada 6: Finanční instituce získává právo na zabezpečení stejných podmínek jako vysoké školy ohledně vymáhání splátek z půjček poskytnutých studentům na přímou úhradu závazku, pokud splní následující podmínky:

1. K vyrovnání závazku vůči finanční instituci ze strany absolventa vysoké školy, případně toho, kdo ji neukončil, dochází formou předem stanoveného podílu na budoucím příjmu z výdělečné činnosti a pouze v případě, že tento příjem přesahuje 1,5 násobek průměrné mzdy v daném období.
2. Platby absolventa, případně toho, kdo vysokou školu neukončil, jsou realizovány prostřednictvím centrálního evidenčního systému.

Děsivé mi připadá, že to, co popisuješ, začíná být patrné i o stupeň níž, tedy už i na středních školách; jak mi dítko zraje, nestačím se občas divit, kdo bývá "připuštěn" ke studiu - a poněvadž jsem matka-samoživitelka-navíc blbá skoro-intelektuálka - smířila jsem se již v podstatě s faktem, že začnu odkládat peníze na financování soukromé střední školy. Tohle je snad ještě větší průser, než ve vysokém školství, i když je mi jasné, že Tebe to vysokoškolské musí logicky pálit víc. Ale nakonec - VŠ povinná není, bez vysoké školy se v životě vegetovat dá, i když časem snad i vysokoškolské studium bude 100% nutné; maturita je však už dnes POVINNÝM ODRAZOVÝM můstkem do života a o to je to horší. Třeba hodnocení "úspěšnosti" střední školy, tedy hodnocení míry dalšího pracovního či studijního uplatnění absolventa: tam se pořád jede ve vyjetých kolejích a nenavazuje na aktuální potřeby, každá škola si jede "po svém", jen výjimečně reflektují zvýšený, či naopak snížený zájem z praxe... --- ale to Ty jistě víš taky. A. S.

"Principy nové struktury pravidel financování veřejných vysokých škol" říká např. doslova (cituji): "Zavedení selektivní podpory výzkumu a vývoje na VŠ podle výkonu. Vyšší finanční podpora specifického výzkumu bude směřovat do škol/fakult, které mají dlouhodobě (např. za posledních 5 let) vyšší poměr mezi prostředky získanými na vědeckou/tvůrčí činnost a prostředky získanými na vzdělávací činnost." (Podobných nesmyslů které přímo deklarují "uchování starých pořádků" a protivýkonnostní orientaci je v materiálu více.)

Co se ti na tom zdá protivýkonnostní - jestli vysoká škola v minulosti získala na svou vědeckou činnost více grantů a byla úspěšnější ve vědecké práci - tak tam asi je vyšší vědecký výkon.

J. K.

K tomu: Mail R. Valenčíka:

Ještě jednou a podrobněji:

1/ Citace "Zavedení selektivní podpory výzkumu a vývoje na VŠ podle výkonu. ...." je z materiálu, který se nazývá reformou, tj. jde mu o zlepšení situace oproti dřívějšímu stavu. Prostě původní stav byl nevyhovující (pokud se týká selektivní podpory výzkumy a vědy na VŠ podle výkonu) a tak ho měníme.

2/ A jak ho měníme? Tím, že vezmeme za kritérium minulý stav.

Jestli Ti ještě v tuto chvíli nedošlo, že je to úplná magořina, tak opravdu sorry. (Mj. zájmový podtext toho, proč to tam někteří páni rektoři - zejména ten Váš - prosadili, je zřejmý: Jde o to, že karty už jsou rozdány a je snaha nepřipustit další k rozdělování koláče podle toho, jak se pozice jednotlivých lobby prosadily - mj. opravdu skvělá "reforma"!.) Současná sociálně demokratická levice se stala krajně nebezpečným společenským fenoménem, protože s oporou blbosti v zádech se militantně postavila proti racionalitě. Srdečně Radim

Díky za informaci. Nevím, jestli to těm hlavám s poněkud omezeným vnímáním něco dá - na to je to asi příliš dlouhé, ale i tak to považuji za užitečný krok. Některé věci je třeba opakovat donekonečna. Jen bych měl malou poznámku k těm našim (tj. českým) návrhům: Proč se usilovně vymýšlí něco, co už jinde funguje? Anebo spíše, proč se to amatérsky upravuje? Proč jsou tam například ty 3 % po 12 let? Vždyť to povede jen k fixlování (jako ostatně všechny socialistické dodatky a výjimky)! Proč by se to nemělo zaplatit celé? Předpokládám, že znáš australský systém, takže ten informativní článeček, co jsem psal pro náš školní plátek, pro Tebe nebude žádná zásadní informace. Přesto si ho dovoluji poslat. Zdraví F. K.

Díky za přeposlání sdělení od J. K. Jistě úspěšnost lze měřit počtem grantů. Ale, jsou však obory, které momentálně nemají dynamiku, např. proto, že by pro jejich další rozvoj byly potřebné velké prostředky, o jejich sponzorování není zájem, jejich učitelé nemají kontakty. Avšak tyto obory jsou základem výuky pro jiné discipliny, které jsou žádané, namátkou jmenuji např. fonetika v jazykové výuce, krystalografie ve výuce chemie, starověké civilizace ve výuce historie atd. Ale o tom asi J. K. nehovořil. Dále jsem obdržel Tvůj Dopis poslancům ČSSD (na vědomí i dalším členům ČSSD). Zde bych se mohl obrátit zpět k mé noticce o ufinancování života ze 27. 6. t.r. . I M. Grebeníček ve Šponě z 17. 7. t.r. se kladně vyslovil k část. úhradě u absolventů VŠ s nadprůměrným příjmem. Snad jen drobnou poznámku, sdílené náklady by měl také nést budoucí zaměstnavatel, tak jak je to u důchodového pojištění. Bohužel skutečnou reformu veřejného sektoru nelze dělat bez reformy soukromého sektoru, neboť soukromý sektor z veřejného odčerpává vysokou část prostředků. Značný krajíc si soukromý sektor utrhne a již utrhl např. na sanaci bank, prostě chybí veřejná kontrola a kontrola zdola. Srdečně zdravím V. Č.

Jasně, sociálně demokratická levice propadá sociálnímu fundamentalismu, zcela ignoruje ekonomické souvislosti sociálních zásahů a je schopna v důsledku zcela ekonomicky demotivovat. Zdravím, R. H.

Z nějakého důvodu mi pod názvem "dopis poslancům" dorazila část Tvé korespondenční diskuse s informatickým J. K.. Mám pocit, že se naše partaj a) buď zcela zbláznila a vážně diskutuje o tom, jak provést něco, co nikdy nemůže fungovat b) její funkcionáři, kteří určují jak mají vypadat konkrétní kroky realizované státní správou, nemají základní znalosti fungování ekonomiky a zdá se že dokonce ani účetnictví c) rezignovali na to, že ekonomické zákonitosti prostě platí a nelze je obcházet - nebo nějakou dobu lze ale pak to končí velmi špatně a důsledky se odstraňují velmi draho, a pod dojmem neustálého vysvětlování úředníků ministerstev přistoupili na jejich debilní argumentaci, že to tak bylo zavedeno a tak to musí být. Vždy přece ministři i poslanci mohou iniciovat změnu. V každém případě mi některé části o nichž diskutujete, a které se mi dostaly do schránky nepřipadají ani tak z jiného světa - vlastně nevím jak to vypadá v jiném světě - ale bohužel z typicky českého světa. podobnou pitomost by si v členských zemích EU, kam tvrdíme že směřujeme, nikdo ani nedovolil navrhnout, protože by byl a) za vola b) za porušovatele zákona c) za svého druhu mafiána v každém případě by byl nucen odstoupit z funkce!!! Nevím jestli jste to náhodou nediskutovali v jiné části rozhovoru, která se mi nedostala do rukou, ale k financování vysokých škol bych chtěl říci asi toto: v prvé řadě je třeba si uvědomit, že je nutné zajistit, aby školy měly dostatečné provozní prostředky. Zdůrazňuji slova provozní prostředky. Tedy aby peníze, které dostávají na provoz skutečně pokryly provozní výdaje škol, a ne aby je školy musely dofinancovávat z jiných zdrojů - třeba z grantů na vědeckou činnost. Jak už sám název napovídá z peněz z grantů by měla být placena skutečně vědecká činnost, a ne dorovnávány třeba platy učitelů, aby nechcípali hladem. mezi náklady na provoz je samozřejmě nutné počítat vedle osvětlení, otopu, vodného a stočného účetní odpisy, které jsou zdrojem obnovy majetku a platy učitelů. Kantor by z platu za výuku měl být schopen uživit sebe a rodinu, včetně výdajů na bydlení a opatřování věcí jako vybavení domácnosti. Řekněme že plat vysokoškolsky vzdělaného zaměstnance VŠ (nepočítám v to údržbáře a vrátné atd.), by měl být minimálně 20 tisíc korun. To je minimum, které by měl dostat asák, který právě nastoupil. Docent by za výuku měl dostat při plném úvazku minimálně 30 tisíc. Profesor - nefunkcionář nejméně 40 tis. Šéfové fakult a funkcionáři školy by měli mít ještě manažerské příplatky. Platy na této úrovni by měly být takto stanoveny minimálně vyhláškou, a ne aby si rektor s odkazem na zákon 111/97 navrhl 70 tisíc - když mu jej ministryně podepíše a asákům dal jen 12 tis. To je totální zvůle, kterou bohužel náš právní řád umožňuje a ČSSD nedělá nic proto, aby se to změnilo. Žádný návrh zákona není ani připravován. rozpočtová politika kapitoly 333 je konstruována jako u zbytkového resortu. Místo výpočtu, kolik je potřeba a následného přidělení peněz, se na školství dává jen to, co zbude. A to je katastrofa, z niž by se Buzková a Sobotka měli zodpovídat. Napřed by MŠMT mělo udělat analýzu poptávky po vzdělání. Její výsledky by měly být porovnány s kapacitami škol a podle toho by pak měl být stanoven cíl na práci se sítí. K dosažení cílového stavuje je třeba peníze - lze spočítat kolik, jen by vláda musela opustit filosofii zbytkového resortu a musela by přijmout ekonomickou logiku. tedy že všechny náklady musí být uhrazeny, jinak vzniká skrytý deficit, který je horší než deficit státního rozpočtu. Do celkových nákladů by měly být plně započítány uvedené platy, tak aby se kantor mohl věnovat vzdělávání a nemusel ještě pracovat pro tři další firmy na vedlejšák, což vede k zanedbávání práce se studenty. A samozřejmě odpisy, aby školy mohly pravidelně dělat opravy a nakupovat nové vybavení místo toho zastaralého. respektive, aby nemusely spoléhat na to, jestli se jim na nákup vybavení podaří získat dotaci z parlamentu. To by mělo být jen ve výjimečných případech nějakého super přístroje. Vědecká činnost by ve financování měl být oddělena, pokud ji škola provozuje, je to super. Jenže dnes je stejně většina výzkumu zprivatizována. provádí si ji profesoři na své jméno a škola z peněz nic nevidí. to je také problém. v rozdělování grantů funguje absolutní jánabráchismus a zcela mafiánské vztahy. Návrh na zachování současného stavu, nebo na jeho akceptace jako referenční kritérium je legalizace tohoto bordelu. O granty by měla být normální soutěž v níž by rozhodovaly parametry kvality a schopnosti zkoumat to, co zadavatel požaduje. Ne rozdělovat peníze podle toho, kdo již něco zkoumal, tak mu dáme nejvíc. To je v podstatě rozdávání peněz k volnému utracení - nalévání do černé díry. Na kvótu si vždycky každý něco napíše. Přitom se nemusí dostat peníze na zajímavý výzkum, o nějž fabriky nebo stát může mít zájem. To je absurdní. Podle mého by stát jako zadavatel grantu měl napřed vědět, co chce zkoumat, a na to by měl na granty vypsat normální řízení, v němž by se posuzovala schopnost řešitelů problémem se zabývat. ne ale tak že už někdo dělal předtím 10 grantů tak je asi dobrej, ale koho má v týmu, jaké má vybavení a vědecké kapacity, jak chce k problému přistoupit. Peníze můžou být pak rozděleny i mezi více týmů s rozdílným přístupem, aby se vyloučila předpojatost. Ale systém kvót opsaný ze společné zemědělské politiky EU ve vědě nikdy fungovat nebude! Takto by Američané nikdy atomovou bombu nesestrojili. Tyto peníze by ale neměly být součástí běžného rozpočtu školy, ani by neměly být započítány do platu kantora. V účetnictví by měly být vedeny odděleně. Z výnosů by mělo být placeno potřebné vybavení na výzkum, odměny účastníkům řešitelům a to jak studentům, tak i kantorům. V jejich případě by to ale měla být vedlejší část platu nad částky uvedená nahoře. Samozřejmě že taková vědecká činnost oživí výuku, ale jsou to dvě věci a kantor by tak měl mít dva platy. Oba na slušné úrovni. Přitom by se nemělo zapomínat, že i kvalitní učitel, který se nezabývá vědou, je strašně cenný poklad. Bez něj by vědci postupně vymřeli, protože by je neměl kdo naučit to základní. Stejně tak platí, že špičkový vědec, který umí vyřešit složitý problém, ještě nemusí být dobrý kantor. Příkladem je Einstein, který byl vynikající vědec, ale prý se s ním obtížně komunikovalo, což není dobrý předpoklad pro vyučujícího. Čisté vědce ale také potřebujeme jinak budeme nadále rozvojovou zemí. Ostatně vláda, pokud jde o financování vědy, dělá všechno proto, abychom se v budoucnu mohli být počítání mezi členy organizace africké jednoty - nikoli EU. Oba - jak čistý kantor, tak čistý vědec - by měli být slušně zaplaceni. U těch, kteří okáží spojit obojí, aniž by ani jedno šidili, lze uvažovat i o dvou platech. Proč ne. Vždyť to je nesmírně cenné. Možná, že se Ti zdá to, co píšu zcela banální, a že to řeší jiné části materiálu, který ke mně nedorazil . V tom případě promiň že otravuji. Z pohledu na rozpočet mám pocit, že vláda tyto základní ekonomické zákonitosti nechápe, takže to ber jako příspěvek do diskuse. Měj se M. K.

Viděl jsem stránky Vašeho institutu a měl bych dotaz, zda je možné u vás zadat komerční analýzu některých připravovaných zákonů v ekonomické oblasti. Kontaktovala mě asociace malých podnikatelů, na které reforma veřejných financí dopadne velmi těžce a rádi by si to nechali zpracovat odborně. Prosím, pokud byste měl zájem o více informací, ozvěte se. M. P.

Milý Radime, děkuji Ti za dopis poslancům. Vypadá to při prvém čtení velmi slibně a jsem celkem ochoten tomu věřit, i když:

1) To nebude tak jednoznačné, jak tvrdíš.

2) Zvláště zavedení a akceptace veřejností dá fušku .Mimochodem odkud máš ten výzkum veřejného mínění, které údajně většinově již Tvůj systém podporuje. To se mi nezdá přesvědčivé. Uváděj prosím Tě pořádně zdroj.

3) Podobně tvrzení, že na soukromých VŠ studují "převážně děti z chudších rodin" ve mně nevzbuzuje důvěru - je to tam ještě jednou v závěrech, ale není uveden pramen Zdá se mi to neprokazatelné a odporuje to celkové praxi. Můžeš-li to dokázat , tím líp pro Tvé teze, ale udělej to!

4) Podobně se mi nezdá i tvrzení o 10% nezaměstnanosti vysoko školáků-absolventů za rok po absolvování. Pro který ročník to má platit?

Argument, že neexistuje zainteresovanost VŠ bych ještě doplnil, že to vede k nezájmu o výuku a k prudkému snížení její úrovně v posledních letech, Především z kapacitních důvodů, ale také proto, že systém stimulace zájmu o výuku není nastaven, působí zde spíše destimulační faktory (kdo by zkoušel aktivní metody výuky, když jsou z kapacitních důvodů u řady předmětů pouze přednášky - viz Tvůj "sovětský model").

Přesto bych doporučoval ještě jedno opatření, které údajně užívají německé univerzity - na jedné katedře jednoho učiliště může být jen určitý omezený počet profesorů a docentů. Tak je vytvářen tlak na "difúzi" kvalifikovaných vysokoškolských učitelů i na regionální univerzity. Posílení intelektuálního přetlaku touto cestou by mohlo pomoci v celkovém zvedání laťky v celé zemi.

Při argumentaci bych se vyhýbal extrémnímu tvrzení o likvidaci nerovného přístupu ke vzdělání, poněvadž ten není likvidován, ale jsou zvyšovány šance přístupu a to maximálně "výkonovou cestou". Hovořil bych spíše o omezení nerovnostních handicapů.

Poněvadž jsem četl i ten další internetový materiál, tak bych řekl, že zvláště závažné pokládám argumenty zde uvedené ad 5,8,11. Argument uvedený ad 2, se kterým všichni hauzírují, bych uváděl jako vážený poměr bak. a mag. Studia To už ale přesahuje rozsah poznámky.

PS: 1) Je to "Těžko " ještě k sehnání?

2) Velmi mne zajímá ten druhý výzkum o "Kvalifikovaných místech"

Zdraví I. P.

Výrok pana ministra je přímo zrůdný! Dopis je skvělý a Tvé úsilí úctyhodné. Abych jen nemluvil nabízím zdarma prezentace v knihách nakladatelství..... P. J.

Vazeny pane Valenciku,

Vase iniciativa mne velice zaujala, ma vska - jako vse - sve ale...

Mate jiste pravdu se sououcasnym existujicim omezenim pristupu ke vzdelani, a to vzdor tomu, ze neexistuje skolne. S tim, ze studuje vrstva ze socialne silnejsich rodin, to jiz zcela pravde neodpovida: Vyznamna cast studentu si privydelava, nekteri maji prijmy vyssi nez pedagogove (lze dolozit, mam zkusenosti z dvou ceskych fakult, pricemz IMS FSV UK patri nepochybne mezi velice atraktivni a z univesrity v Pasove, kde jsem pusobila jako pedagog a z university v Duesseldorfu, kterou znam ze studijnich pobytu). Domnivam se, ze fakulty obecne nemaji povinnost starat se o sve absolventy ve smyslu uplatneni - to se vzdy a vsude tykalo a tyka tech nejepsich, kteri se dostanou pod "ochranna kridla" sveho profesora, protoze jsou i jeho vizitkou. Jak vite, existuji jista smerna cisla, ktera fakulty dostavaji "shora" a podle jejich plneni (ci neplneni) jsou hodnoceny.

To, ze se na skoly dostanou deti z "bohatsich rodin" neni pravdou jeste z jednoho duvodu: na vysokou skolu se snaze dostanou deti z rodin, kde existuje prostredi, ktere zjednodusuje pripravu k dalsimu vzdelavani (coz neni zdaleka jen otazka financni) - je zajistena zakladni vzdelanost, tzv. obecny prehled, ktery jinym chybi a stredni skola jej zcela nezarucuje. Otazkou je, do jake miry je to chyba, do jake miry se sazi na rodinu. Osobne se domnivam, ze je nutne vytvorit "zachytnou sit" pro socialne slabe nadane studenty, a to predevsim z venkova, kteri si vetsinou nemohou uvedomit moznosti privydelku. Jista forma plateb by na druhou stranu rozhodne nebyla na skodu, z meho hlediska predevsim placeni soubornych nebo statnich zkousek (takova tradice tady n.b. byla). To by nepochybne pusobilo i motivacne, odpadlo by ono nechvalne "zkusim to, treba to vyjde", jez bere cas vsem zucastnenym a je prikladem jiste (byt z vekoveho hledika i pochopitelne) arogance. Prace se studenty i reseni jejich problemu mi bylo vzdy blizke. Problem, jehoz jste se dotkl pokladam za nesmirne dulezity i velice citlivy. S pozdravem A. M.

Vážený pane kolego, díky za zaslání materiálu, ke kterému se v důsledku mé pracovní nepřítomnosti v ČR dostávám až nyní. K témuž jen ve stručnosti:

a. chytré + moudré jako vše, co jsem doposud z Vaší ruky viděl, jen:

b. mne pohříchu napadá něco o "perlách".

Každopádně příjemný den i víkend, I. K.