Pracovní teorie hodnoty zapomínala na skutečnost, že proces výroby zboží produkuje zároveň emise a odpady, které také mají hodnotu a cenu. Platí-li pro "normální" zboží, že za společensky žádoucí se pokládá kladný hospodářský růst, pak se u škodlivých zplodin výrobního procesu pokládá za společensky žádoucí hospodářský růst co nejmenší, směřující v perspektivě k nule.

Mezi objemem "běžné" výroby a objemem výroby škodlivých zplodin není jednoduchý vztah přímé úměrnosti. Sníží-li se objem škodlivých zplodin na jednotku výroby, zvýší se tím zároveň objem výroby na jednotku škodlivých zplodin. Objem škodlivých zplodin na jednotku výroby lze regulovat pomocí ekologických norem. Odpovídá-li určitému objemu "běžné" výroby určitý, ekologickou normou určený objem škodlivých zplodin a snížíme-li dále tento objem, pak lze zvyšovat objem "běžné" výroby. Objem škodlivých zplodin, který povoluje ekologická norma, pak bude odpovídat zvětšenému objemu "běžné" výroby.

Škodlivé zplodiny jsou na rozdíl od "normálního" zboží zbožím "zvláštním". Hodnota zplodin jako "zvláštního" zboží se rovná práci společensky nutné k jejich likvidaci : c_e + v_e + m_e. (Index "v" znamená výrobní, index "e" znamená ekologické, sloužící k likvidaci emisí). (Dialektickomaterialistická filosofie praví, že ve světě není nic než pohybující se hmota, jejíž formy se neustále vzájemně přeměňují. Zaváděním ekologicky stále méně náročných výrobních technologií se lidská výrobní, předmětně přetvářecí praxe přibližuje úrovni samopohybu přírodní, hmotné substance, takže v zásadě lze všechny odpady výrobních procesů odstranit a zpětně využít.Obecně však zřejmě platí, že likvidace škodlivých zplodin procesu výroby určitého zboží je mnohem náročnější společenský úkol než zajištění tohoto výrobního procesu samotného).

Pod ekologickým konstantním kapitálem (c_e) rozumíme především náklady na zavádění ekologických zařízení - odlučovačů emisí, čističek vody atd. Ekologický variabilní kapitál (v_e) zahrnuje náklady na živou práci spojenou s provozem ekologických zařízení a uskutečňování ekologických opatření - odvoz odpadků, recyklace, instalace čističek, dekontaminace a rekultivace půdy a vody atd. Ekologická nadhodnota (m_e) je nadhodnota, při které se likvidace škodlivých zplodin výrobního procesu stává ekonomicky atraktivní. (Stejnou roli jako pojem ekologická nadhodnota hraje pojem ekologický zisk - z_e). Práci, která likviduje škodlivé zplodiny, určuje hodnotu zplodin jako "zvláštního" zboží a produkuje i ekologickou nadhodnotu, můžeme vymezit jako práci ekologizační.

Každý "běžný" výrobní proces je zároveň procesem výroby škodlivých zplodin, a proto je i přírodní a životní prostředí vlastně produktem lidské práce. Z toho plyne, že má užitnou hodnotu, hodnotu i cenu, což se projevuje zvláště při obnovování "kusů" přírodního a životního prostředí zničeného odpadem, které mohou být jako produkt ekologizační práce na trhu zcela běžným zbožím.

Existují tři možnosti likvidace škodlivých zplodin výrobního procesu : 1)snižovat užitnou hodnotu přírodního a životního prostředí porušováním ekologických norem, vyvoláváním ekologických havárií; 2)ponechávat užitnou hodnotu přírodního a životního prostředí na nezměněné úrovni - což znamená, že příslušný výrobní proces má minimální, v ideálním případě nulový dopad na okolní přírodní a životní prostředí; 3)zlepšovat užitnou hodnotu přírodního a životního prostředí - což znamená, že příslušný výrobní proces zahrnuje i zlepšování okolního přírodního a životního prostředí. V prvním případě vede ekologizační práce k zúžené reprodukci přírodního a životního prostředí, ve druhém případě se jedná o prostou reprodukci, ve třetím případě jde o rozšířenou reprodukci užitné hodnoty přírodního a životního prostředí.

Hodnotová stránka přírodního a životního prostředí je relativně nezávislá na stránce užitné hodnoty. Mějme určitý objem "běžné" výroby, na který se váže určitý objem škodlivých zplodin. Povede-li ekologizační práce ke snížení vázaného objemu emisí, hodnota životního prostředí vzroste, a to jak v případě, že se jeho užitná hodnota zlepší, tak i v případě, že zůstane stejná. Nedošli bychom ke stejnému výsledku, kdybychom absolutně snížili uvažovaný objem "běžné" výroby? Nikoli. Hodnota příslušného "kusu" životního prostředí je přímo úměrná hodnotě škodlivých zplodin, kterou zase určuje množství ekologizační práce. Pokud by se zmenšil objem "běžné" výroby, klesla by i hodnota "kusu" okolního přírodního a životního prostředí. V jakém případě by zůstala hodnota životního prostředí stejná - alespoň relativně? Zdá se, že by to bylo v případě, pokud by se neměnil námi uvažovaný objem "běžné" výroby a stejný by zůstal i příslušný objem škodlivých zplodin, a to jak ve variantě prosté reprodukce, tak i ve variantě rozšířené reprodukce užitné hodnoty přírodního a životního prostředí, nikoli ovšem ve variantě zhoršení jeho užitné hodnoty.

Ekologickou problematiku neboli problém devastace přírodního a životního prostředí nelze řešit zavedením nulového či záporného hospodářského růstu, což by vedlo mimo jiné ke skokovému růstu nezaměstnanosti. Lidská společnost nemůže přestat vyrábět, odvrátit se od orientace na kladný hospodářský růst k orientaci na "duchovní hodnoty", jak to navrhuje tak zvaná "hlubinná" ekologie. Příčiny ekologických problémů neleží v samotném rozvoji výrobních procesů, v hospodářském růstu jako takovém, nýbrž ve výrobně vztahovém, sociálně ekonomickém (=vlastnicko - třídním) rámci, v němž probíhá jak proces "běžné" výroby, tak i proces výroby a likvidace škodlivých zplodin. (To samozřejmě neznamená, že bychom zcela odmítali rušení ekologicky náročných výrobních procesů. Musí se tak však dít v souladu s logikou přechodu k intenzivnímu typu hospodářského růstu. Intenzivní výrobní technologie představují vlastně "vyšší typ ekologizační práce", - jak o tom pojednáme dále).

Jednotlivé části přírody - pole, louky, lesy, vodní zdroje atd. - mohou být v soukromém vlastnictví, avšak přírodní a životní prostředí jako celek může být přivlastňováno pouze celospolečensky; je vlastnictvím všech a každého, které musí být zosobněno v aktivním a činném vlastnickém působení orgánu hospodářské demokracie, vyjadřujícímu celospolečenský zájem : může to být stát nebo jiná struktura vlastnického spolurozhodování na celospolečensky integrující úrovni. (Skutečnost, že příroda jako celek je soukromě nepřivlastnitelná, ilustruje jedinečným poetickým způsobem nádherná pohádka Jiřího Wolkera "O milionáři, který ukradl slunce"). Způsobí-li americký chemický koncern ekologickou katastrofu v Indii, poškozuje tím přírodu i ve Spojených státech. Z toho plyne, že práce produkující škodlivé zplodiny výrobního procesu má přímo a bezprostředně společenský charakter, a to v každém společenském zřízení. Společenský charakter práce, jež škodlivé zplodiny odstraňuje, se prosazuje zprostředkované. (V této souvislosti by se dokonce mohla použít fráze o "univerzálním zprostředkování"). Hodnotu a cenu emisí a odpadů může určovat spojení plánovitého řízení (třebas v podobě státní, příkazově administrativní regulace) s fungováním trhu. Instituce zosobňující celospolečensky integrující vlastnickou subjektivitu může pro každý typ výrobního procesu stanovit nejvyšší přípustnou míru emisí a odpadů, čímž je dáno společensky nutné množství práce na jejich likvidaci. Tato norma je právně závazná pro všechny jednotlivé podnikatelské subjekty, je vynutitelná aktivním společenským vlastnickým jednáním a je východiskem i pro spolupůsobení celospolečenského vlastnictví při odstraňování ekologických havárií.

Ekologizační práce vytváří společenský zisk, který má stránku užitnou a hodnotovou. Hodnotová stránka (hodnotový potenciál) spočívá v možnosti rozvíjet "běžnou" výrobu v případě, že produktem ekologizační práce je prostá reprodukce či zlepšení přírodního a životního prostředí (= pokles objemu škodlivých zplodin pod úroveň danou příslušnou ekologickou normou).

Ekologizační práce, při níž dochází k zúžené reprodukci užitného hodnoty a snižování hodnoty a ceny přírodního a životního prostředí, plodí záporný společenský zisk. Při prosté reprodukci užitné hodnoty přírodního a životního prostředí plodí ekologizační práce po stránce užitné hodnoty nulový společenský zisk, hodnota a cena přírodního a životního prostředí ovšem i v tomto případě roste. A nakonec : ekologizační práce plodí kladný společenský zisk jak v rovině užitné hodnoty, tak i v rovině hodnoty, je-li jejím výsledkem rozšířená reprodukce užitné hodnoty a ceny přírodního a životního prostředí.

Opakuji ještě jednou : musíme rozlišovat pojem "společenský zisk" od pojmu "ekonomický zisk" - tedy zisk, jak je chápán v běžné ekonomické teorii. Spojením společenského zisku s ekonomickým ziskem vzniká kritérium sociální efektivnosti hospodářského rozvoje. Sociálně efektivním je hospodářský rozvoj založený na ochraně a tvorbě přírodního a životního prostředí, v němž růst společenského zisku vede i k růstu ekonomického zisku v běžném pojetí.

Dále budeme zkoumat pouze ty varianty procesu likvidace škodlivých zplodin výrobního procesu, které přinášejí nulový či kladný společenský zisk. Proces likvidace škodlivých zplodin určitého výrobního procesu tak, aby měl tento výrobní proces minimální (v ideálním případě nulové) dopady na užitnou hodnotu přírodního a životního prostředí, zahrnuje minimální ekologické výrobní náklady. Hodnotovou strukturu tohoto druhu ekologizační práce (můžeme ji nazvat minimálně společensky nutnou ekologizační prací) tvoří c_e + v_e + m_e (=z_e), neboli minimální (minimálně nutné) ekologické výrobní náklady + ekologická nadhodnota (ekologický zisk).

Mějme určitý objem výroby o₁, na který se váže určitý objem škodlivých zplodin r₁. Snížíme-li objem škodlivých zplodin z r₁ na r₂, vznikne možnost - založená na růstu poptávky - zvýšit objem výroby z o₁ na o₂, na nějž se pak bude vázat původní objem škodlivých zplodin r₁. Investováním ekologického konstantního a variabilního kapitálu vzniklá hodnota zlikvidovaného množství škodlivých zplodin se rovná objemu dodatečné výroby, což je zároveň hodnotovým ekvivalentem růstu hodnoty příslušného "kusu" přírodního a životního prostředí. Vyjádřeme to ještě jinak : investováním ekologického konstantního a variabilního kapitálu vzniká hodnotový potenciál pro rozvoj dodatečné výroby. Přeměna této možnosti investování do budoucích zisků ve skutečnost závisí na celé řadě dalších faktorů, především na růstu tržní poptávky.

Původní objem výroby bude mít hodnotovou skladbu c_v + v_v + m_v (z_v). Hodnotová skladba dodatečného objemu výroby bude c_vd + v_vd + m_vd (z_vd). Proces likvidace příslušného objemu škodlivých zplodin má hodnotovou skladbu c_e + v_e + m_e (z_e). Platí tedy, že c_e + v_e + m_e (z_e) = c_vd + v_vd + m_vd (z_vd). Můžeme předpokládat, že investovaný dodatečný výrobní kapitál má stejné organické složení jako investovaný původní výrobní kapitál a že disponuje stejnou mírou nadhodnoty, takže platí m_vd/(c_vd + v_vd) = m_v/(c_v + v_v). Investovaný ekologický kapitál má zřejmě jiné organické složení než kapitál výrobní a disponuje také odlišnou mírou nadhodnoty. Zdá se ovšem zřejmé, že investování ekologického kapitálu bude efektivní tehdy, pokud se bude míra zisku ekologického kapitálu alespoň rovnat míře zisku investovaného původního a dodatečného výrobního kapitálu. Tedy m_e/( c_e + v_e) = m_v/(c_v + v_v) = m_vd/(c_vd + v_vd).

Splnit tuto podmínku efektivního investování ekologického kapitálu je možné pouze v rámci monopolní výrobní ceny zboží. Ekologický zisk obsažený v hodnotové struktuře monopolní výrobní ceny zboží je přeměněnou formou dodatečného výrobního zisku, a proto může být pramenem ekologické renty. (S neustálým poklesem objemu škodlivých zplodin, který se váže na objem "běžné" výroby zboží, by investováním ekologického konstantního a variabilního kapitálu mohl dodatečný výrobní zisk = ekologickému zisku růst - abstraktně vzato - vlastně do nekonečna. Zde si však musíme znovu uvědomit to, co jsem uvedl již na začátku : totiž, že likvidace škodlivých zplodin určitého výrobního procesu je mnohem složitější úkol než zajištění tohoto výrobního procesu samotného, a to jak technicky, tak především ekonomicky, společensky).

Měli bychom si uvědomit ještě jednu skutečnost : vlastnický a podnikatelský subjekt, který investuje ekologický kapitál, vytváří možnost zvláštního a mimořádného zisku nejenom pro sebe, ale i pro ty vlastnické subjekty, které ekologický kapitál do svých budoucích výnosů neinvestují. (Tak je tomu v situaci, kdy ještě nejsou globálně uplatňovány jednotné ekologické normy výrobních procesů). Civilizovaně jednající kapitálové subjekty mají proto spravedlivý nárok na zvýhodnění oproti kapitálovým subjektům, které se civilizovaně chovat nedokáží. (Hodnotový potenciál pro rozvoj dodatečné výroby lze prodat a může sloužit i jako záruka pro získání bankovního úvěru).

Minimální ekologické výrobní náklady vyžadují monopolní výrobní cenu zboží. V období kapitalismu volné soutěže proto nemohla výrobní cena zboží odrážet ekologické parametry výroby, logika procesu vznikání výrobní ceny zboží nutila kapitalistické vlastníky likvidovat škodlivé zplodiny výrobního procesu cestou devastace životního prostředí. Monopol nízkých výrobních nákladů umožňuje zabudovat c_e + v_e do hodnotové skladby monopolní výrobní ceny zboží. Tu tvoří běžné výrobní náklady + minimální ekologické výrobní náklady + zisk, tedy c_v + v_v + c_e + v_e + z_e + z_v. Monopolní výrobní cenu zboží se tedy tvoří práce společensky nutná k výrobě tohoto zboží + minimálně společensky nutná ekologizační práce.

Z pojmového zobecnění těchto skutečností vyrůstá zárodek marxistické teorie negativní diferenciální (ekologické) renty v systému ekonomických vztahů kapitalistického způsobu výroby. Výrobní proces produkuje spolu se škodlivými zplodinami i negativní zisk, který je součástí výrobní ceny produkovaného zboží. Jde o společenskou výrobní cenu, v níž se stírá rozdíl mezi tím, co stojí výrobní proces kapitalistu, a tím, co stojí společnost. V období kapitalismu volné soutěže odrážela výrobní cena většinou pouze náklady kapitalistovy, což kapitalistům umožňovalo obohacovat se vlastně na úkor budoucnosti. (Kapitalistický majitel vodního spádu má nižší výdaje na konstantní kapitál, což mu při dané výrobní ceně zboží umožňuje shrabovat zvláštní a mimořádný zisk ve srovnání s konkurujícími kapitalisty - nevlastníky vodního spádu. Pokud si majitel vodní spád poškodí, omezuje tím vlastně budoucím majitelům vodního spádu možnosti přivlastňovat si zvláštní a mimořádný zisk).

Slovní výraz "negativní zisk", je samozřejmě dosti vyumělkovaný. Vyjadřuje ovšem skutečnost, že pro kapitalistického vlastníka jsou minimálně nutné ekologické náklady dodatečnými výrobními náklady. Negativní zisk je formou zprostředkování ekologizační práce jako společensky nutné v rámci kapitalistického výrobního způsobu a

ekonomickým výrazem civilizovaného chování kapitalistických vlastníků. To ovšem předpokládá vznik nadnárodního, celosvětově působícího, demokratického státu, který bude vyžadovat plnění jednotných ekologických norem i od nadnárodních monopolů. (Není například možné, aby nadnárodní koncerny měly při investování v rozvojových zemích pouze vlastnická práva a žádné vlastnické povinnosti, ponechávaly starost o likvidaci ekologických dopadů svého podnikání na národních vládách, jak to předpokládá tak zvaná "Mnohostranná dohoda o investicích").

Zisk obsažený ve výrobní ceně zboží se dělí na dvě části : zisk disponibilní (z_d) a zisk negativní (z_n). Hodnotovou skladbu negativního zisku tvoří c_e + v_e. Hodnotovou skladbu disponibilního zisku tvoří m_e (z_e) + z_v. Míra zisku zohledňující ekologické náklady výrobního procesu bude z´ = z_d/( c_v + v_v + z_n). (Znaménko "/" vždy značí "děleno", "lomeno"). Disponibilní zisk zahrnující ekologickou nadhodnotu (ekologický zisk) je pramenem negativní diferenciální (ekologické) renty, která se platí orgánu hospodářské demokracie, jenž může mít nadnárodní a nadstátní působnost. V rukou aktivně jednajícího vlastnického subjektu vyjadřujícího společenský zájem se negativní diferenciální renta stává daní a zároveň i subvencí - na recyklaci odpadů, rekultivaci půdy, vyčištění řeky atd.

Pokusme se nyní prozkoumat proces utváření monopolní výrobní ceny zboží, aby odrážel civilizované společenské jednání kapitálových vlastníků. Zdá se mi, že můžeme vyslovit tento předpoklad : monopolní výrobní cena zboží v určitém výrobním odvětví vychází z nejhorších výrobních a ekologických podmínek výrobního procesu. Víme zároveň, že podmínkou vzniku monopolní výrobní ceny je monopol nízkých výrobních nákladů. Myslím si tedy, že můžeme hovořit i monopolu na nejnižší úroveň minimálních ekologických nákladů. Monopol nízkých výrobních nákladů a monopol ekologických podmínek výrobního procesu se mohou vzájemně násobit, zároveň však může jít i o faktory působící v opačném směru.

Uvažujme výrobní odvětví, ve kterém působí vlastnické subjekty s monopolem nízkých výrobních nákladů, které si přivlastňují monopolní zisk. Dále zde pracují středně velké a malé podniky, jež dosahují minimálního zisku, nebo různé výše průměrného zisku. Ekologický hodnotový potenciál daného odvětví vytvářejí tyto velké monopolní podnikatelské subjekty -, a to jak v případě, že se monopol nízkých výrobních nákladů a monopol ekologických podmínek výrobního procesu vzájemně násobí, tak i v případě, že tyto faktory působí vzájemně v protisměru. Monopolní výrobní cena zboží - neboli množství práce společensky nutné - se v daném výrobním oboru rovná : nejvyšší výrobní náklady + nejvyšší minimální ekologické náklady + minimální výrobní zisk + minimální ekologický zisk. Vlastnické subjekty s nejvyššími výrobními náklady se mohou lišit úrovní minimálních ekologických nákladů. V tom případě pak i podniky střední a malé velikosti spoluvytvářejí ekologický hodnotový potenciál daného oboru.

Mějme tedy monopolní výrobní cenu zboží c_v + v_v + c_e + v_e + z_e + z_v. Víme, že c_v + v_v jsou nejvyšší výrobní náklady, c_e + v_e představují nejvyšší úroveň minimálních ekologických nákladů, z_e + z_v tvoří minimální disponibilní zisk - z_{d min} . Nejvyšší výrobní náklady bychom také mohli označit za nejvyšší úroveň investovaného výrobního kapitálu - K_{v max}, nejvyšší minimální ekologické náklady za nejvyšší úroveň investovaného ekologického kapitálu - K_{e max} . Víme dále, že z_e je minimální ekologický zisk a z_v je minimální výrobní zisk. (Jde tedy vlastně o z_{e min} a z_{v min}). V hodnotové skladbě monopolní výrobní ceny zboží je dána míra minimálního výrobního zisku - z_{v min} /K_{v max}. Podle jakých zákonitostí se utváří míra minimálního ekologického zisku - z_{e min}/ K_{e max} ? (Minimální ekologický zisk můžeme také označit za přirážku k investovanému ekologickému kapitálu na nejvyšší úrovni). Dovolím si vyslovit předpoklad, že z_{e min}/ K_{e max} = z_{v min}/K_{v max}, z čehož plyne, že z_{e min}/z_{v min} = K_{e max}/K_{v max}. Vyjádřeno slovy : míra minimálního ekologického zisku nemůže být v rámci monopolní výrobní ceny zboží vyšší, než je míra minimálního výrobního zisku - před tím jsem se pokusil ukázat, že nemůže být ani nižší -, proto je možné vyslovit předpoklad, že se tyto míry rovnají. V rámci minimálního disponibilního zisku se pak minimální ekologický zisk a minimální výrobní zisk dělí ve stejném poměru, v jakém se dělí celkový investovaný kapitál na maximální výrobní kapitál a maximální ekologický kapitál.

Pokračujme v úvaze. Tak jako v našem výrobním odvětví existuje maximální investovaný výrobní kapitál, který produkuje minimální výrobní zisk a maximální investovaný ekologický kapitál, který vyrábí minimální ekologický zisk, tak v něm také určitě existuje minimální výrobní kapitál, který produkuje maximální výrobní zisk a minimální ekologický kapitál, který vyrábí maximální ekologický zisk. (Vyjádřeno symbolicky : K_{v min} a K_{e min}, z_{v max} a z_{e max}). V námi uvažovaném výrobním odvětví pak budou zcela jistě působit i výrobní a ekologické kapitály, které budou plodit výrobní a ekologický zisk v rozpětí mezi maximální a minimální výší. Tyto investované výrobní a ekologické kapitály můžeme označit jako libovolné - K_{v lib} a K_{e lib} .

Libovolné investované výrobní a ekologické kapitály vytvářejí pak v různých kombinacích ekologický hodnotový potenciál (rezervoár) výrobního odvětví, z něhož vzniká negativní diferenciální (ekologická) renta. Na jakém základě se ekologická renta tvoří? Výši ekologické renty určují kapitálové vlastnické subjekty, v jejichž podnikání se spojují nejhorší výrobní podmínky s nejhoršími ekologickými podmínkami a které proto dosahují v hodnotové struktuře monopolní výrobní ceny zboží minimálního ekologického zisku a minimálního výrobního zisku. Míru ekologické renty daného výrobního odvětví dostaneme, když vydělíme minimální ekologický zisk maximálním ekologickým kapitálem. Masu ekologické renty u libovolného investovaného ekologického kapitálu v daném výrobním odvětví získáme tak, že masu tohoto libovolného investovaného ekologického kapitálu vynásobíme mírou ekologické renty daného výrobního odvětví. Ekologickou rentu označme jako e_r, míra ekologické renty výrobního odvětví bude e´_r = z_{e min}/K_{e max} , z čehož plyne e_{r lib} = K_{e lib} . e´_r.

Vlastnické subjekty, které podnikají v námi uvažovaném výrobním odvětví, disponují různým objemem investovaného výrobního a ekologického kapitálu. Masa ekologické renty bude proto u různě velkých kapitálů různá, ovšem díky tomu, že míra ekologické renty závisí na velikosti minimálního ekologického zisku, dovoluje konstrukce monopolní výrobní ceny zboží především velkým monopolním kapitálům dosahovat zvláštního ekologického zisku. Kapitál se strukturou K_{v max} + K_{e max} + z_{v min} + z_{e min} musí celou masu minimálního ekologického zisku odevzdávat jako ekologickou rentu a jako disponibilní zisk mu zůstává pouze minimální výrobní zisk. (Jde převážně o kapitál malých a středních podniků). Kapitál se strukturou K_{v min} + K_{e min} + z_{v max} + z_{e max} bude odevzdávat pouze část maximálního ekologického zisku jako ekologickou rentu a jako disponibilní zisk mu spolu s masou maximálního výrobního zisku zbude i část masy maximálního ekologického zisku. (Zde jde převážně o kapitál velkých podniků s monopolem nízkých výrobních nákladů; masa ekologické renty zde bude mnohem větší než u podniků malých a středních, i když bude zahrnovat pouze část maximálního ekologického zisku). Ekologická renta bude diferenciální jak v rámci daného výrobního odvětví, tak i mezi různými výrobními odvětvími. Znovu opakuji, že ekologickou diferenciální rentu odvádějí kapitálové soukromovlastnické subjekty orgánům hospodářské demokracie, jež regulují hospodářský růst z hlediska obecného zájmu a sociální efektivnosti. Globálně aktivně působící společenské vlastnictví akumuluje ekologickou rentu ve fondu ekologického bohatství společnosti (chcete-li "ekologického kapitálu planety").

Fungování monopolní výrobní ceny zboží nevylučuje volnou konkurenci mezi vlastnickými subjekty, které podnikají v našem výrobním odvětví. Mějme tři stejně velké investované výrobní kapitály, které disponují monopolem nejnižších výrobních nákladů a monopolem nejnižších ekologických nákladů - k₁, k₂, k₃. S nimi se pojí odpovídajícím způsobem tři stejně velké masy negativního zisku (neboli minimálních ekologických nákladů) - z_n1, z_n2, z_n3. Tyto investované kapitály dosahují stejně velkých mas maximálního výrobního zisku a maximálního ekologického zisku - z_d1, z_d2, z_d3. A nyní si představme, že na trhu vzroste poptávka po zboží, které naše výrobní odvětví produkuje. Růst výroby by ovšem vedl k růstu objemu škodlivých zplodin výroby, který by překročil platnou ekologickou normu, což by pro podnikatelský subjekt, který by se rozhodl výrobu zvýšit, znamenalo zvýšení úrovně minimálních ekologických nákladů a pokles masy ekologického zisku. Chce-li některý z investovaných kapitálů zvýšit výrobu, musí se zaměřit na vyšší typ ekologizační práce, než jsme dosud zkoumali.

Mějme určitý objem výroby o_v1, na který se váže určitý objem škodlivých zplodin výroby o_šz1. Je tomu tak proto, že na jednotku tohoto objemu výroby se váže určitý, na technologickém výrobním postupu založený, objem škodlivých zplodin r₁. To znamená, že výši minimálních ekologických nákladů, neboli z_n1, odvozujeme právě od r₁. Nyní si představme, že se zásahem do technologického výrobního postupu podaří snížit objem škodlivých zplodin, který se váže na jednotku objemu výroby, z r₁ na r₂. Z toho plyne, že lze zvýšit objem výroby tak, že původní objem škodlivých zplodin o_šz1 - a tedy i původní objem minimálních ekologických nákladů, neboli z_n1 - se bude vázat na vyšší objem výroby o_v2.

Ekologizační práce používající minimálních ekologických nákladů nemění objem škodlivých zplodin, který je vázán na určitý objem výroby. Ekologizační práce používající dodatečné ekologické náklady, které spočívají v technické a technologické aplikaci vědeckých objevů, v inovaci a modernizaci technologických výrobních postupů, vede ke snížení objemu škodlivých zplodin na jednotku výroby, což umožňuje zvýšení výroby. Vyšší typ ekologizační práce plodí kladný společenský zisk.

Rozdíl mezi minimálními ekologickými náklady a dodatečnými ekologickými náklady můžeme vyjádřit takto : minimální ekologické náklady působí na "výstup" výrobního procesu v podobě škodlivých zplodin, jsou výrazem "povrchové" ekologie, dodatečné ekologické náklady jsou zaměřeny na logiku technologického postupu ve výrobním procesu, jsou výrazem "hlubinné" ekologie. Podaří-li se aplikací dodatečných ekologických nákladů absolutně snížit objem škodlivých zplodin, který se váže na uvažovaný původní objem výrobního procesu, odrazí se to v poklesu minimálních ekologických nákladů -, takže může objem "běžné" výroby růst až po hranici, kdy zvětšenému objemu "běžné" výroby odpovídá původní výše minimálních ekologických nákladů. (Zase musím ovšem připomenout to, co jsem uvedl již na začátku : dodatečné ekologické náklady, které spočívají v technické a technologické aplikaci vědeckých objevů, představují mnohem větší společenský problém než minimální ekologické náklady, a to jak po stránce technické, tak především po stránce ekonomické).

Dejme tomu, že aplikovat dodatečné ekologické náklady se rozhodne investovaný kapitál k₁, který tím získá dodatečný disponibilní zisk - z_dd. Předpokládejme dále pro jednoduchost, že původní masa investovaného výrobního kapitálu bude stačit jak pro objem základní výroby, tak i pro objem dodatečné výroby, což znamená, že dodatečný konstantní a variabilní kapitál se budou rovnat nule. (Negativní zisk zůstane, jak víme, na původní úrovni z_n1; tento předpoklad je ovšem zjednodušený až příliš). Hodnotová struktura kapitálu takto podnikajícího vlastnického subjektu pak bude c_{v min} + v_{v min} + c_{e min} + v_{e min} + z_{v max} + z_{e max} + z_dd. Možnost dosáhnout dodatečného disponibilního zisku bude i ostatní kapitály v našem výrobním odvětví podněcovat k investování do vyššího typu ekologizační práce.

Činnost podnikatelských subjektů, zabývajících se ekologizační prací vyššího typu, může být hrazena z fondu ekologického bohatství společnosti, v němž se akumuluje globalizovaná ekologická renta. Produkt dodatečné společensky nutné ekologizační práce jako zboží bude mít monopolní výrobní cenu o hodnotové struktuře : dodatečné ekologické náklady (dodatečný konstantní ekologický kapitál + dodatečný variabilní ekologický kapitál) + minimální ekologický zisk, tedy c_ed + v_ed + z_{e min}. Fond "ekologického kapitálu" uhradí podnikatelskému subjektu ekologizační práce vyššího typu celý objem dodatečně společensky nutné ekologizační práce. Subjekt ekologizační práce, přinášející kladný společenský zisk, se bude moci podílet i na dodatečném zisku, který vzniká růstem objemu výroby. Námi uvažovaný kapitál s monopolem nízkých výrobních nákladů se může o dodatečný disponibilní zisk s podnikatelským subjektem ekologizační práce vyššího typu rozdělit. (Proto říkám, že růst společenského zisku podporuje růst ekonomického zisku v běžném chápání. Z toho důvodu by ekologické podnikání mohlo být ekonomicky výhodné pro podniky založené na samosprávném vlastnictví).

Ekologizační práce vyššího typu vychází z dodatečných ekologických nákladů. Od minimálních ekologických nákladů se liší tím, že a)přinášejí zisk subjektu, kterému jsou poskytovány služby ekologizační práce -, neboť vedou ke snížení jeho minimálních ekologických nákladů; b)přinášejí zisk subjektu, který poskytuje ekologizační práci; c)přinášejí zisk celé společnosti ve sféře užitné hodnoty a ceny přírodního a životního prostředí tím, že se díky ekologizační práci tohoto vyššího typu absolutně snižuje množství škodlivých zplodin výrobního procesu.

V jaké situaci se námi uvažovaný monopolní kapitalistický výrobce ocitá nyní, kdy dosud žádná globálně rozšířená ekologická renta nepůsobí, kdy však již dnes platí v průmyslově nejvyspělejších zemích (například ve Spojených státech) velmi tvrdé ekologické normy? Modelová výchozí situace zůstává stejná : růst poptávky na trhu umožňuje růst výroby, ten je ovšem třeba zajistit při zachování dosavadního objemu škodlivých zplodin výrobního procesu. Náš investiční kapitál s monopolem nízkých výrobních nákladů se může do ekologizační práce vyššího typu pustit sám, nebo přenechat realizaci ekologizačního projektu jinému podnikatelskému subjektu.

V prvním případě musí uhradit dodatečné ekologické náklady : c_ed + v_ed, které jsou beze sporu vyšší než minimální ekologické náklady. (A to ještě opět předpokládáme, že náš kapitál má zároveň i monopol nízkých ekologických nákladů, takže i dodatečné ekologické náklady budou na nejnižší úrovni). Než se mu podaří dosáhnout růstu výroby při uchování dosavadních minimálních ekologických nákladů, bude jeho hodnotová skladba c_v + v_v + c_{ed min} + v_{ed min} + z_d. Tento disponibilní zisk bude rozhodně nižší než v případě, kdyby se dodatečné ekologické náklady hradily z fondu globálně akumulované ekologické renty.

Ve druhém případě musí námi uvažovaný kapitál jinému podnikatelskému subjektu uhradit celý objem dodatečné společensky nutné ekologizační práce, přičemž musí ještě počítat s tím, že si tento subjekt naúčtuje nejvyšší úroveň dodatečných ekologických nákladů. Náklady našeho kapitálu na realizaci ekologizačního projektu tedy budou : c_{ed max} + v_{ed max} + z_{e min}. Vlastnický subjekt realizující uvedený ekologizační projet bude určitě dále požadovat i podíl na dodatečném disponibilním zisku, takže se tyto náklady ještě zvýší. I v tomto případě bude disponibilní zisk námi uvažovaného kapitálu nižší než v případě, kdyby fungovala globálně akumulovaná ekologická renta. Ekologická renta by měla být efektivní i pro monopolní kapitálové vlastníky.

Můžeme tedy shrnout, že fungování negativní diferenciální (ekologické) renty vyžaduje aktivní vlastnické působení subjektu, vyjadřujícího veřejný, celospolečenský zájem. Tento subjekt organizuje ekologické podnikání, kdy monopolní cenu ekologické práce pokrývá globálně rozšířená renta, která - jak jsem již uvedl - působí jako ekologická daň a subvence zároveň. Ekologická renta není v žádném případě výrazem jakési "totalitní diktatury" společenského vlastnictví, ale ekonomickým nástrojem řešení rozporu mezi lidskou společností a přírodou, výrazem faktu, že hospodářský rozvoj nemá perspektivu, nestane-li se jeho organickou součástí řešení ekologické problematiky. Zdrojem ekologické renty je zvláštní a mimořádný zisk vznikající investováním ekologického kapitálu do budoucích výnosů. Ekologická renta vzniká jako důsledek přirozených ekologických výrobních nákladů podnikatelských subjektů, respektujících ekologické normy výrobního procesu. (Hodnotovou skladbu výroby zboží tvoří, znovu opakuji, c_v + v_v + m_v + c_e + v_e + m_e; civilizovaně se chovající kapitalistický vlastník musí respektovat rozdíl mezi tím, co stojí výroba zboží kapitalistu, a tím, co stojí výroba zboží společnost). Ekologická renta vyžaduje monopolní výrobní cenu zboží, která je plně v souladu se zákonem hodnoty; zavedení ekologické renty nevyvolává růst výrobní ceny zboží, pouze mírný pokles disponibilního zisku. Skutečného uplatnění pak ekologická renta dosahuje v procesu likvidace emisí cestou zlepšování užitné hodnoty a ceny přírodního a životního prostředí. Přenášením vědeckotechnického a technologického pokroku do logiky technologických výrobních postupů, čímž se lidská, smyslově předmětná, přetvářecí praxe bude přibližovat úrovni hmotného samopohybu přírodní, kosmické substance, by se mělo absolutně snižovat množství škodlivých zplodin výrobních procesů, a proto by měla i masa diferenciální ekologické renty v historické perspektivě společenského vývoje klesat -, což je ovšem předpoklad, jak uznávám, velice diskutabilní.

Orgány zosobňující společenské přivlastňování celku přírodního a životního prostředí jsou ekonomicky zainteresovány na růstu negativní diferenciální renty. Jednají jako sociálně nutné zlo, jako svého druhu "sociálně ekologický četník", neboť ani revolučně demokratický nadnárodní stát se bez "četníka" tohoto druhu neobejde. Podněty k sociálně ekologickému dobru - snižování objemu škodlivých zplodin výrobních procesů - vycházejí od jednotlivých podnikatelských subjektů s přesně vymezenými právy a povinnostmi.

Diferenciální ekologickou rentu by bylo možné uplatnit nejen v případě poškozování hmotného přírodního a životního prostředí, ale i tam, kde se devastuje lidská duše, kupříkladu na činnost vydavatelství bulvárních deníků a pornografických časopisů, majitelů bulvárních soukromých rozhlasových a televizních stanic. Nevím jenom, jakou metodou by se měla realizovat ekologizační práce u takové TV NOVA, s jejími stupidními americkými seriály.

Cílem této studie nebylo nic víc než pokus formulovat některá elementární východiska aplikace marxistické filosoficko-ekonomické pracovní teorie hodnoty na ekologickou problematiku. Dalším krokem v rozvoji teorie musí být především konfrontace s reálnými empirickými fakty.

Mějme určitý objem "běžné" výroby o₁, na nějž se váže určitý objem škodlivých zplodin r₁. Snížíme-li objem škodlivých zplodin z r₁ na r₂, vznikne možnost - založená na růstu poptávky - zvýšit objem "běžné" výroby z o₁ na o₂, na nějž se pak bude vázat původní objem škodlivých zplodin r₁. Investováním ekologického konstantního a variabilního kapitálu vzniklá hodnota zlikvidovaného množství škodlivých zplodin se rovná objemu dodatečné výroby, což je zároveň hodnotovým ekvivalentem růstu hodnoty příslušného "kusu" přírodního a životního prostředí. Zdůrazňuji ještě jednou : jde o hodnotový potenciál růstu dodatečné výroby, o možnost investovat do budoucích zisků. Přeměna této možnosti ve skutečnost závisí především na růstu tržní poptávky.

Původní objem výroby bude mít hodnotovou skladbu c_v + v_v + m_v (z_v). Hodnotová skladba dodatečného objemu výroby bude c_vd + v_vd + m_vd (z_vd). Proces likvidace příslušného objemu škodlivých zplodin má hodnotovou skladbu c_e + v_e + m_e (z_e). Platí tedy, že c_e + v_e + m_e (z_e) = c_vd + v_vd + m_vd (z_vd). Můžeme předpokládat, že investovaný dodatečný výrobní kapitál má stejné organické složení jako investovaný původní výrobní kapitál a že disponuje stejnou mírou nadhodnoty, takže platí m_vd/(c_vd + v_vd) = m_v/(c_v + v_v). Investovaný ekologický kapitál má zřejmě jiné organické složení než kapitál výrobní a disponuje také odlišnou mírou nadhodnoty. Zdá se ovšem zřejmé, že investování ekologického kapitálu bude efektivní tehdy, pokud se bude míra zisku ekologického kapitálu alespoň rovnat míře zisku investovaného původního a dodatečného výrobního kapitálu. Tedy m_e/( c_e + v_e) = m_v/(c_v + v_v) = m_vd/(c_vd + v_vd).

Uvažujme fungování tržního mechanismu v běžných současných podmínkách, tedy na sociálně ekonomické základně zmonopolizovaného soukromokapitalistického vlastnictví. Splnit uvedenou podmínku efektivního investování ekologického kapitálu je totiž možné pouze v rámci monopolní výrobní ceny zboží, do níž by se promítl ekologický zisk v obvyklé minimální výši jako přirážka k investovanému ekologickému kapitálu. Ekologický zisk obsažený v hodnotové struktuře monopolní výrobní ceny zboží je přeměněnou formou dodatečného výrobního zisku. (S neustálým poklesem objemu škodlivých zplodin, který se váže na objem "běžné" výroby zboží, by investováním ekologického konstantního a variabilního kapitálu mohl dodatečný výrobní zisk = ekologickému zisku růst - abstraktně vzato - vlastně do nekonečna. Zde si však musíme uvědomit, že likvidace škodlivých zplodin určitého výrobního procesu je mnohem složitější úkol než zajištění tohoto výrobního procesu samotného, a to jak technicky, tak především ekonomicky, společensky).

Investování ekologického konstantního a variabilního kapitálu je hodnotově ekvivalentní zkvalitňování investovaného výrobního kapitálu - cestou růstu produktivity živé a bezprostřední práce a zároveň i modernizace konstantního výrobního kapitálu. Původní výrobní konstantní a variabilní kapitál si jakoby uchová svůj původní hodnotový objem c_v + v_v , zároveň je však schopen vyprodukovat spolu s původním výrobním ziskem (z_v) i dodatečný výrobní zisk (z_vd), - který je přeměněnou formou ekologického zisku (z_e). Z toho plyne, že růst dodatečné "běžné" výroby, k němuž vytvořila hodnotový potenciál investice ekologického kapitálu, může být zabezpečen nikoli prostým růstem objemu námezdní pracovní síly, nýbrž zvyšováním její kvalifikace.

Uvažujme tedy podnikatelský subjekt působící v rámci tržní "volné" konkurence. Investováním ekologického kapitálu vznikl hodnotový potenciál pro rozvoj výroby, a to společensky žádoucím způsobem. Vytvořená hodnota "kusu" přírodního a životního prostředí se zlepšenou užitnou hodnotou se rovná objemu dodatečné výroby, tedy c_vd + v_vd + m_vd (z_vd). Splnit podmínku efektivnosti investování ekologického kapitálu je v podmínkách, kdy je stále ekonomicky výhodné ušetřit na ekologických nákladech, velmi obtížné. Náš kapitalistický podnikatel má dvě možnosti, jak naložit se vzniklým rozvojovým hodnotovým výrobním potenciálem. Může především prodat "kus" přírodního a životního prostředí, který vyrobil investováním ekologického kapitálu jako zboží, jinému kapitalistickému podnikateli, čímž získá hodnotový ekvivalent c_e + v_e + m_e (z_e). Hodnota "kusu" zlepšeného přírodního a životního prostředí může ovšem zároveň vystupovat jako bankovní záruka pro získání úvěru na investování dodatečného výrobního konstantního a variabilního kapitálu - c_vd + v_vd. Náš kapitalistický podnikatel tedy může sám investovat do budoucích výnosů, rozšiřovat výrobu a přispívat i k růstu zaměstnanosti v daném hospodářském regionu. (Hypotetický jiný kapitalistický podnikatel může s koupeným "kusem" přírodního a životního prostředí se zlepšenou užitnou hodnotou, jehož hodnota se rovná hodnotě zlikvidovaného objemu škodlivých zplodin, zacházet analogickým způsobem).

Na první pohled se tedy zdá, že "neviditelná ruka trhu" je velice účinným a efektivním nástrojem řešení ekologické problematiky, že trh má nejen stimulační funkci pro hospodářský rozvoj společensky žádoucím způsobem, ale že funguje i zároveň jako přirozeně vznikající systém koordinace a kooperace mezi vlastnickými a podnikatelskými subjekty. Je tomu však skutečně tak? Podívejme se na příklady "obchodování s emisemi" ve Spojených státech.

"Obchody kalifornského výrobce van s hydromasážním zařízením jen kvetou. Aby uspokojil poptávku, rád by rozšířil výrobu. Naneštěstí však při výrobě skleněných vláken unikají do ovzduší nežádoucí zplodiny. Jelikož v oblasti Los Angeles je kvalita vzduchu velice špatná, správní orgány přísně zakázaly jeho jakékoli další znečišťování. Co dělat? Náš výrobce hydromasážních van již vybavil továrnu těmi nejlepšími odlučovači. Prostě už nemůže více omezit emise škodlivých zplodin. Měl by tedy rezignovat, vzdát se rozšíření svého podniku, udělat škrt přes nová pracovní místa, která mohl vytvořit, smířit se s tím, že se nebude podílet na dalším rozvoji svého města? Teoreticky ano. V praxi však ne. Protože ve Spojených státech si může koupit "úvěr na znečišťování ovzduší". Jak? Tak, že ve svém okolí najde podnik produkující stejné škodlivé zplodiny, přesvědčí ho, aby si dal instalovat výkonné odlučovače a odkoupí od něj většinu rozdílu mezi bývalým a nynějším znečišťováním. Tímto způsobem náš výrobce hydromasážních van získá u svého souseda právo vypouštět do ovzduší 120 kilogramů nebezpečných plynů denně. A může si tedy postavit novou továrnu. Zároveň druhý podnik touto transakcí získá, vlastně zadarmo, perfektní čistící zařízení". (Cituji podle článku "Čistý vzduch na prodej", časopis 100 + 1 zahraniční zajímavost, číslo 13/1990, str. 41).

Tolik příklad z praxe "burzy nákupu a prodeje práv na znečišťování ovzduší", což je způsob, kterým si trh osvojuje ekologickou problematiku. Pokusme se tento příklad podrobněji a hlouběji rozebrat. Za 365 dnů v roce vypustí náš výrobce hydromasážních van do ovzduší 43 800 kilogramů emisí. Předpokládejme, že tento objem nebezpečných plynů je právě rozdíl mezi bývalým a nynějším znečišťováním (mezi oním r₁ a r₂, o němž se zmiňuji na začátku). Kolik stojí tento objem "čistého vzduchu", který vznikl tím, že náš výrobce hydromasážních van přesvědčil jiného kapitalistického podnikatele, aby si také nainstaloval odlučovače emisí (= investoval ekologický konstantní a variabilní kapitál)? "Tohle zboží je v některých oblastech velice drahé. Například v Los Angeles se kilogram ušetřeného vzduchu kupuje za 500 až 2000 dolarů denně, zatímco jinde, kde je vzduch čistší, přijde tuna téhož "produktu" na méně než 1 500 dolarů ročně"(Tamtéž).

Kdyby se obchod s emisemi uskutečnil mimo Los Angeles, zaplatil by náš výrobce hydromasážních van za právo znečišťovat ovzduší po období jednoho roku onomu druhému kapitalistickému podnikateli 65 700 dolarů. V Los Angeles by však zaplatil za totéž právo od 21 900 000 dolarů až po 87 600 000 dolarů. Hodnota za rok zlikvidovaného objemu škodlivých zplodin, která je hodnotovým ekvivalentem objemu dodatečné výroby a hodnoty "čistého vzduchu" jako zboží by na území Spojených států kolísala od šedesáti pěti tisíc dolarů až po osmdesát sedm miliónů dolarů - respektive jedenadvacet miliónů dolarů. Co vlastně odrážejí tyto cenové relace? A jak porozumět tvrzení, že onen další kapitalistický podnikatel získá uvedenou transakcí "vlastně zadarmo perfektní čistící zařízení"? Je obchodování emisemi skutečně tak výhodné pro oba zainteresované podnikatelské subjekty? Nejde spíše o neekvivalentní směnu, která je jednostranně výhodná pro našeho mazaného výrobce hydromasážních van, jenž si zadarmo přivlastní část ekologické nadhodnoty vyprodukované obchodním partnerem? Anebo je to úplně naopak : obchodní partner lstivého výrobce hydromasážních van přelstí a přivlastní si část nadhodnoty "hydromasážníkem" vyprodukované? Jaká je vlastně pořizovací cena oněch "perfektních odlučovačů"? Nedosáhl by náš výrobce hydromasážních van stejného efektu, kdyby přesvědčil onoho jiného kapitalistického podnikatele, aby svůj podnik raději zavřel? Nespokojil by se onen druhý kapitalistický podnikatel s jistou finanční kompenzací za ušlý roční zisk, což by jej zároveň zbavilo starostí? A neprojevil by právě onen druhý kapitalistický podnikatel sám iniciativu a nezavřel by svůj podnik -, neboť by pochopil, že by jej při obchodu s emisemi náš mazaný výrobce hydromasážních van stejně napálil - a nezaložil by si raději u banky ekologický úvěr na téměř 44 tun ušetřeného čistého vzduchu ročně, z jehož prodeje by mohl pohodlně žít?

Nazvěme souseda našeho výrobce hydromasážních van podnikatelem "XY" a pokusme se na celou věc pohlédnout jeho očima. Z článku je zřejmé, že firma pana "XY" se na trhu nesetkává s růstem poptávky, a proto nemůže rozšiřovat výrobu. Vzniká však otázka : proč pan "XY" přesto nevytvoří investováním ekologického kapitálu hodnotový potenciál pro rozvoj dodatečné výroby a nenabídne jej sám "hydromasážníkovi" ke koupi? Mohl by přece žádat celý hodnotový objem c_e + v_e + m_e (=z_e)! Je možné odpovědět, že by v tom případě "hydromasážník" obchod neuzavřel, neboť by pro něj byl nevýhodný. Proč však nakonec pan "XY" přece jen obchod uzavře, a to až na základě "hydromasážníkovy" nabídky? A proč vůbec mohou takové obchody systémově vznikat?

Výrobce hydromasážních van nezaplatí podnikateli "XY" hodnotový ekvivalent roční "bubliny" zlepšeného ovzduší, nýbrž pouze ekvivalent investovaného ročního ekologického konstantního kapitálu. Vzniklý hodnotový potenciál růstu dodatečné výroby bude chtít náš výrobce hydromasážních van určitě realizovat využitím stávajících výrobních kapacit : tedy dosavadním objemem výrobního konstantního kapitálu a vyšší intenzitou vykořisťování pracovní síly svých zaměstnanců. Celý objem dodatečné výroby se tak bude rovnat mase dodatečného zvláštního a mimořádného výrobního zisku. Při koupi a prodeji "čistého vzduchu" mezi výrobcem hydromasážních van a jeho sousedem tak jde vlastně o rozdělení tohoto dodatečného výrobního zisku. Pan "XY" také zajisté nepřijde zkrátka, ovšem "hydromasážník" si ukrojí z koláče určitě větší díl. (A není ani divu : vždyť je to právě výrobce hydromasážních van, který zůstává nepřímo a obchodní směnou zprostředkovaně investorem ekologického kapitálu). Náš "hydromasážník" se chová jako pravý yankee : shrábne zisk a ještě vypadá jako filantrop, který prosazuje veřejný zájem ve věci zlepšování čistoty ovzduší. A pan "XY" nejenom že přijde při dělení dodatečného zisku zkrátka, ale ještě vypadá jako ten, kdo prosazování celospolečenského zájmu na zlepšování čistoty ovzduší svou podnikatelskou nehybností brání. (Američtí Indiáni svého času také nechápali, proč "bledé tváře" tak šíleně dychtí po blýskavém zlatě, které má přece jako kov jen nepatrný praktický užitek).

Vezměme další příklad. "Všechny tepelné elektrárny mají právo vypouštět do ovzduší jen určité množství oxidu siřičitého na každou tunu spáleného uhlí. Představme si, že v jednom místě jsou dvě elektrárny patřící stejné společnosti, které budou vypouštět do ovzduší každá dejme tomu 100 tun škodlivých látek ročně. Představme si, že stát rozhodl snížit normu na 75 tun ročně, tedy o 25 procent. Představme si dále, že zdokonalení každého odlučovacího zařízení bude stát 10 miliónů dolarů (to všechno jsou jen fiktivní sumy), to znamená 20 miliónů dolarů celkem. A teď si představme, že nějaký inženýr navrhne odlučovač, který sníží emise oxidu siřičitého v jedné elektrárně ne o 25 procent, ale o 50 procent, a to za cenu 12 miliónů dolarů. A druhá elektrárna zůstane tak, jak byla. V globálu bude výsledek naprosto stejný. A podnik získá 8 miliónů dolarů. Taková je tedy podstata "bubliny", podle níž elektrárny nejsou brány jako jednotlivá zařízení, ale jako kdyby byly společně uzavřeny pod jedním neviditelným poklopem". (Tamtéž, str. 41 - 42).

V prvním případě by produktem celoroční ekologizační práce byla likvidace 50 tun kysličníku siřičitého o hodnotě 20 miliónů dolarů, hodnota jedné tuny kysličníku siřičitého by tedy byla 400 tisíc dolarů. Ve druhém případě by produktem celoroční ekologizační práce byla likvidace 100 tun kysličníku siřičitého o hodnotě 24 miliónů dolarů, hodnota jedné tuny kysličníku siřičitého by tedy byla 240 tisíc dolarů. (Tato úvaha je založena na předpokladu, že by jak zdokonalené odlučovače, tak odlučovače špičkové technické úrovně byly instalovány na obou dvou elektrárnách). V prvém případě by naše elektrárenská společnost mohla dostat bankovní "úvěr na znečišťování ovzduší" ve výši 20 miliónů dolarů, ve druhém případě by šlo o 24 miliónů dolarů. Za těchto 24 miliónů dolarů by si naše elektrárenská společnost mohla pořídit technicky nejpokročilejší odlučovače kysličníku siřičitého do dalších dvou elektráren, čímž by vyrobila dalších 100 tun "čistého vzduchu". Naše elektrárenská společnost by také mohla, pokud by se zvýšila poptávka po elektrické energii, uvést do provozu další elektrárnu s původními, již technicky zastaralými odlučovači, které umožňují produkovat 100 tun škodlivých látek ročně. Lze se oprávněně domnívat, že čistý zisk naší elektrárenské společnosti by byl v tomto případě rozhodně vyšší, než je oněch harpagonských 8 miliónů dolarů.

Představme si nyní, že by se naše elektrárenská společnost rozhodla produkty celoroční ekologizační práce prodat na trhu s emisemi. V prvním případě by prodala 50 tun kysličníku siřičitého v ceně 20 miliónů dolarů, ve druhém případě 100 tun kysličníku siřičitého v ceně 24 miliónů dolarů. A představme si, že by tato práva na znečišťování ovzduší koupil výrobce, který spolu s "běžnou" výrobou produkuje také kysličník siřičitý, a to se stejnou "produktivitou" jako naše elektrárna. V prvním případě by si tento výrobce zakoupil práva na produkci 50 tun kysličníku siřičitého, ve druhém případě práva na produkci 100 tun kysličníku siřičitého za rok. To znamená, že by tento výrobce mohl za 24 miliónů dolarů vyprodukovat za rok dvakrát větší objem "běžné" výroby než za 20 miliónů dolarů. Cena produktu tohoto dvojnásobného objemu "běžné" výroby by se zajisté neredukovala na 24 miliónů hodnoty, ale byla by nad touto hodnotou, rovnala by se 40 miliónům dolarů. A to by námi uvažovaný výrobce nemusel investovat ani dolar ekologického kapitálu. Zdá se, že i v tomto případě by obchodování s emisemi vedlo k sociálně nespravedlivému přerozdělování ekologické nadhodnoty.

Je trochu zvláštní, že citovaný článek pokládá za pozitivní důsledek vzniku "bubliny" čistého vzduchu nad oběma elektrárnami pouze úsporu 8 miliónů dolarů, přičemž obchod s právy na znečišťování ovzduší zde vlastně působí jako překážka vědeckotechnického a technologického pokroku v oblasti odlučovačů emisí, čili inovace a modernizace ekologického konstantního kapitálu. A i zde si musíme položit otázku, zda by pro naši elektrárenskou společnost nebylo ekonomicky výhodnější vůbec si nelámat hlavu s technickým zdokonalováním odlučovačů emisí, ale jednu elektrárnu prostě uzavřít. Výroba elektrické energie by klesla na polovinu, pokud by však zároveň nemohla klesnout na polovinu i spotřeba, museli by se spotřebitelé smířit s dvojnásobnou cenou elektrické energie. Naše elektrárenská společnost by tak vyinkasovala stejný zisk jako při provozu dvou elektráren, ušetřila by na investicích do zdokonalování odlučovacích zařízení a ještě by si mohla u banky otevřít ekologický úvěr na 100 tun ušetřeného čistého vzduchu.

Vezměme však příklad třetí a poslední. "V údolí San Joaquin, kde jsou stovky hektarů ovocných sadů, jsme museli vyřešit zvláštní problém … Každým rokem tam zemědělci prořezávali statisíce ovocných stromů. Od nepaměti pálili větve a znečišťovali tak okolní prostředí. Jedna místní společnost měla nápad, že od nich vykoupí větve na výrobu speciálních briket. Už by tu neplály sezónní ohně, zmizel by i škodlivý dým … Výsledkem bylo, že společnost si nechala připsat k dobru snížení lokálního znečištění. Společnost tento úvěr na ušetřený čistý vzduch prodá hned, jak to bude možné, a navíc pomůže i ekonomickému rozvoji oblasti".

Je možné, že právě tímto příkladem jsme měli začít. Nevyvolává totiž, alespoň nemáme-li k dispozici přesnější a podrobnější informace, žádné námitky. Ukazuje, že trh dokáže řešit otázky zlepšování přírodního a životního prostředí pružněji, než by toho bylo schopno pouhé direktivně administrativní hospodaření.

Z uvedených příkladů je patrné, že "svobodná" tržní konkurence ve Spojených státech se aktivně chápe řešení ekologické problematiky, které dokáže využít ke stimulaci hospodářského růstu. Příklady ukazují, že tržního mechanismu lze využít pro "bublinovitou" koordinaci a kooperaci ekonomických zájmů jednotlivých vlastnických a podnikatelských subjektů, - což je vůbec nejzajímavější moment uvedených reálií. Zároveň se však ukazuje, že si "volný" trh osvojuje ekologickou problematiku podivným způsobem, při němž dochází k pokřivování hodnotových relací. Při "obchodování s emisemi" se cenové relace zcela rozcházejí s relacemi hodnotovými. "Burza nákupu a prodeje práv na znečišťování ovzduší" vůbec nemusí fungovat jako systém "obecného blaha", nýbrž může působit jako mechanismus sociálně nespravedlivého přerozdělování ekologické nadhodnoty od těch, kdo investují ekologický kapitál, k těm, kdo si vyrobenou ekologickou nadhodnotu - přesněji řečeno, její určitou část - zadarmo přivlastňují. Můžeme dokonce vyslovit předpoklad, že toto "ekologické vykořisťování" bude novou formou vykořisťovatelské praxe, kterou budou ve stále větší míře uplatňovat vůči rozvojovým zemím jak nadnárodní koncerny, tak i průmyslově nejvyspělejší státy. Z uvedených příkladů je také patrné, že "neviditelná ruka volného trhu" vůbec nemusí podporovat kladný hospodářský růst a s ním spojený růst zaměstnanosti, ale že může podněcovat snižování množství škodlivých zplodin výrobních procesů cestou záměrné likvidace průmyslových a výrobních kapacit se spekulativními ziskovými cíli.

Základní příčina velmi rozporného účinkování tržního mechanismu, pokřivování hodnotových relací při osvojování ekologické problematiky tkví v tom, že "volný" trh je ve Spojených státech založen na soukromokapitalistickém vlastnictví výrobních prostředků, které se promítá i do soukromokapitalistického přivlastňování životního prostředí. Přírodní a životní prostředí je vlastnictvím všech a každého, jako celek může být přivlastňováno nikoli "bublinovitě", nýbrž pouze celospolečensky, což vyžaduje aktivní působení celospolečenského vlastnického subjektu, který vyjadřuje veřejný zájem. Aktivně jednající celospolečenské vlastnictví musí používat příkazové metody : především v podobě ekologických norem, jež budou globálně platné, závazné a právně vynutitelné. Tyto příkazové metody však musí celospolečenský subjekt umně spojovat s využíváním sil tržního mechanismu. Budou-li všechny vlastnické a podnikatelské subjekty realizovat ekologické normy investováním ekologického kapitálu, budou si zároveň vzájemně vytvářet hodnotový potenciál pro růst výroby společensky žádoucím způsobem, aby "ekologické" bylo organickou součástí "ekonomického", což dále otevírá historickou perspektivu jak růstu produktivity živé, bezprostřední práce a kvalifikace námezdní pracovní síly, tak kvality konstantního kapitálu při uchování jeho hodnoty a ceny, tak i absolutního růstu objemu společenského volného času. Pro celospolečenské přivlastňování přírodního a životního prostředí pak lze využít jak "ekologických úvěrů", tak i "obchodování s právy na znečišťování"; ve fungování tržního mechanismu, který bude realizovat aktivní chování celospolečenského vlastnického subjektu, se budou cenové relace shodovat s relacemi hodnotovými. Stane-li se tvorba a ochrana přírodního a životního prostředí opravdu přirozenou součástí hospodářského rozvoje, přiblíží se tím k praktickému naplnění Marxova vize o překonání odcizení práce: tím, že se vlastnické a podnikatelské subjekty stanou navzájem "prostředníkem mezi sebou a rodem, … doplňkem své vlastní bytosti". (Viz J.Pešek : Marxova cesta k revolučnímu materialismu a komunismu. Jde o doslov ke knize K.Marx : Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844, Svoboda, Praha 1978, str. 163).

Další zkoumání této problematiky vyžaduje jednak větší množství konkrétních empirických údajů, jednak konfrontaci s pojmově kategoriální stavbou již utvořené teorie - pokud nějaká existuje.