Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie
MARATHON
1/2004
číslo 51
_________________________________________
Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení
člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění
Obsah:
Inovace, dlouhé vlny a tzv. nová ekonomika (Pavel Sirůček)
Inovace v globalizované realitě (Tibor Vaško)
3. K diskusi ve Zvláštním čísle Marathonu
MARATHON Internet: http://www.valencik.cz/marathon Vydává: Radim Valenčík jménem Otevřené společnosti příznivců časopisu MARATHON Vychází od listopadu 1996 Registrační značka: MK ČR 7785 ISSN 1211-8591 |
Redigují: Vladimír Prorok e-mail: prorok@vse.cz Pavel Sirůček e-mail: sirucek@vse.cz Radim Valenčík (224933149) e-mail: valencik@cbox.cz Redakce a administrace: Radim Valenčík, Ostrovní 16 110 00 Praha 1 tel.: 224933149 e-mail: valencik@cbox.cz
|
MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.
About 100 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.
Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.
The magazine can be accessed at:
http://valencik.cz/marathon
http//misc.eunet.cz/marathon.
E-mail contact: valencik@cbox.cz
Do rukou se vám dostává časopis Marathon 6/2003. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:
- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik,cz/marathon).
- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (1/2004) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. ledna 2004. K 15. prosinci tohoto roku bychom ještě chtěli vydat zvláštní číslo.
- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám
Zahajujeme 9. ročník našeho časopisu. Obsahuje zejména standardní materiály. Potěšitelné je, že část z nich je již dílem další generace autorů. V diskusi zahájené Zvláštním číslem Marathonu 2003 chceme pokračovat a máme přislíbeny příspěvky, které budou na některé z uveřejněných názorů reagovat. V tomto čísle uveřejňujeme ještě tři vstupy do diskuse, které přišly později.
Inovace, dlouhé vlny a tzv. nová ekonomika v globalizované kapitalistické realitě
aneb od Schumpetera k Valentovi
Pavel Sirůček
(Text je rozšířenou verzí podkladového materiálu k vystoupení na kritické diskusi Klubu ekonomů pořádané dne 12.11.2003 na téma "Inovace v globalizované realitě - teoretický a praktický pohled" - aktuální program aktivit Klubu ekonomů na http://www.kscm.cz)
Příspěvek naznačuje některé aktuální (a snad i inspirativní) aspekty spojené s teoretickým a praktickým pohledem na inovace v podmínkách počátku 21.století - a to především ve světle instrumentária a logiky dlouhých vln, resp. debat o možném nástupu V.dlouhé vlny. Jde o přímé pokračování úvah rozvíjených také řadou kritických diskusí Klubu ekonomů věnovaných inovacím, dlouhým vlnám či tzv. nové ekonomice nebo problematice ultraimperialismu - srov. Zpravodaj Klubu ekonomů, 1997/10, 1998/6 (též viz Marathon, 1998, č.4 na http://www.valencik.cz/marathon), 1999/9 (též Marathon, 1999, č.6), 2001/4 (též Marathon, 2001, č.2), resp. 2001/6 (též Marathon, 2001, č.4). Základním cílem je připomenutí odkazu loni zesnulého prof.Ing.Františka Valenty, DrSc - osobnosti bezesporu přesahující české rozměry a kráčející ve šlépějích především J.A.Schumpetera, a to na základě představení jeho poslední knihy.
Nezřídka je dnes možné setkat se s materiály vyzdvihujícími klíčové místo inovací z hlediska globální konkurenceschopnosti ekonomik (a to samozřejmě včetně ekonomiky české - viz např. Sergi, B.S.: "Makroekonomika a la Schumpeter". Euro, 2002/47), resp. z pohledu "války" o práci, trhy i životní úroveň nás všech. Někteří experti totiž hovoří, pouze v mírné nadsázce, o "třetí světové válce" (či tzv. "tiché světové válce") - již probíhající válce v produktivitě a inovacích. "Vítězové budou dělat věci chytřeji a rychleji, přičemž rozhodující zbraní se stanou informace a znalosti. Ve společnosti znalostí nahradí tanky, letadla a bomby nové zbraně - inovace, produktivita, flexibilita, rychlost, nízké náklady, vysoká jakost ..." ("Jak dopadne "třetí světová válka?"". http://moderni rizeni.ihned.cz, 12.9.2003, s.1). V boji o konkurenční výhody z hlediska jednotlivých firem je zdůrazňována např. změna podniku směrem k dynamické učící se organizaci s aktivními a motivovanými pracovníky a v neposlední řadě právě podpora a rozvoj inovačních aktivit - "Zvyšování produktivity jako podmínka zvyšování konkurenceschopnosti, se proto musí integrovat s managementem znalostí ve firmě a se systematickým rozvojem inovací" (tamtéž, s.2).
Klasikem v oblasti teorie inovací je bezpochyby náš rodák, rakouský ekonom J.A.Schumpeter (1883 - 1950) - zrekapitulujme úvodem telegraficky základní pilíře jeho systému (podrobněji viz např. Marathon, 2000, č.4 či Politická ekonomie, 1999, č.5). Schumpeterovo dílo je značně rozsáhlé, interdisciplinárně přesahující rámec "čisté ekonomie" a zahrnuje tři základní oblasti zkoumání - historii a stav ekonomické teorie, teorii společenských a institucionálních změn a teorii ekonomického vývoje. Jeho teoretický systém je charakterizován především trilogií stěžejních prací: klíčovou "Theorie der wirtschaftlichen Entwicklung" (1912), rozpracovávanou v "Business Cycles" (1939) a logicky završenou knihou "Capitalism, Socialism and Demokracy" (1942). Schumpeterův celoživotní zájem a velké znalosti vývoje ekonomických doktrín pak ústí přes řadu prací do posmrtně vydané "History of Economic Analysis" (1952). Za těžiště Schumpeterova zájmu bývá považován okruh zkoumání zahrnující značný počet prací orientovaných na problematiku teorie ekonomického vývoje kapitalistických tržních ekonomik. Na základě originálních teoreticko-metodologických východisek a přístupů se Schumpeter soustředil na budování dynamické teorie - vývojový prvek systému spatřoval v inovacích, pomocí nichž vysvětluje hlavní ekonomické kategorie (zisk, konkurenci, úrok, monopoly atd.). Na inovacích jsou také založeny koncepce cyklického vývoje kapitalistických ekonomik i Schumpeterova ucelená vize dalších perspektiv kapitalismu v podobě jeho evoluční samolikvidace.
Pilíře koncepce ekonomického vývoje (všechny hlavní myšlenky jsou již naznačeny v práci z roku 1912) představují evoluční charakter a princip technicko-technologického determinismu v oblasti produktivních sil a inovací. Ekonomický vývoj je založený na inovacích a vychází zevnitř systému - má charakter evolučního procesu, v němž je rovnováha neznámá a jehož čas je historický, objektem změny jsou inovace a iniciátorem (subjektem) je osoba podnikatele. Klíčovou roli sehrávají inovace - široce pojímané ve smyslu každého tvůrčího činu v ekonomice, jako aplikace nové kombinace výrobních činitelů. Na těchto základech - včetně vymezení pěti případů inovací či odlišování invencí (objevu, vynálezu) a inovací (zavedení do ekonomického systému) - je vystavěna rozhodující část poválečných inovačních teorií.
Schumpeterův přístup k fungování ekonomiky operuje se stálým porušováním statické rovnováhy díky inovacím, jejichž mechanismus ji znovuobnovuje na kvalitativně vyšší úrovni. Základ cyklického vývoje tkví v nerovnoměrném rozložení spontánně vznikajících inovací, které mají tendence shlukovat se do určitých období a sektorů. Kumulativní realizace inovací přes řetězovité reakce vede k období rozmachu; deprese (sestupná fáze cyklu) pak představuje procesy adaptace systému na změny během konjunktury. Schumpeter pracuje s dvoufázovým modelem (rozmach a deprese) a čtyřfázovým schématem (oživení, prosperita, krize, deprese) každého ekonomického cyklu. V moderní teorii existují také další přístupy např. k fázování dlouhodobých cyklů (schémata deprese - oživení - vzestup - rozkvět - nestabilita apod.); dvoufázová schémata však převládají. Podle Schumpetera existují tři druhy příčin cyklických kolísání - příčiny k podnikatelskému prostředí externí (institucionáloní změny, revoluce, války), faktory ekonomického růstu (akumulace, demografické změny) a inovace - Schumpeterem jednoznačně preferované a považované za endogenní faktor (objasňuje tak ekonomické cykly pomocí endogenních faktorů plynoucích z podnikatelských aktivit). Různé dopady inovací, resp. jejich charakter vede k tomu, že existují cykly různé délky. Rozlišeny jsou cykly krátkodobé (které označil Kitchinovým jménem s délkou 3 - 5 let), střednědobé (Juglarovy, trvající 7 - 11 let) a dlouhodobé Kondratěvovy cykly (dlouhé K-vlny), spojené s bazickými inovacemi nejvyšších řádů délky 45 - 60 let.
Právě u dlouhodobých cyklů je nejpatrnější vazba na inovace, resp. těchto cyklů se nejvíce týká teze o nepravidelnostech vývoje ekonomik způsobovaných technickými a technologickými proměnami, jenž se koncentrují do určitých období. Značnou explicitní pozornost věnuje tedy Schumpeter dlouhým vlnám - první datuje do let 1787 - 1842 a spojuje ji s procesy první průmyslové revoluce; druhý "buržoazní" cyklus (1842 - 1897) představuje věk páry a oceli a třetí "neomerkantilistickou" vlnu (počínající 1898 a vrcholící kolem let 1924 - 1925) spojuje s využitím elektřiny, chemie či motorů. Moderní interpretace I.dlouhou vlnu datují např. léty 1780/1790 - 1844/1851 (s vrcholem 1810/1817), II.vlnu obdobím 1844/1851 - 1880/1896 (s vrcholem 1870/1875), III.vlnu 1880/1896 - 1939/1945 (s vrcholem 1914/1918) a IV.Kondratěvův dlouhodobý cyklus pak obdobím 1939/1945 - původně cca kolem 2000 (s bodem obratu cca 1965/1970). Dnes jsou vedeny spory o nástupu V.dlouhé vlny (např. v USA) - často se však řada autořů kloní spíše k názoru, že V.vlna ještě v globálním měřítku nastarována nebyla (a jsou také posunována i ukončení IV.vlny), resp. V.dlouhá vlna bývá taktéž vztahována k různě pojímané tzv. nové ekonomice (podrobněji viz níže, též srov. Zpravodaj, 2001/6, resp. Marathon, 2001, č.4).
Schumpeterovo dílo z roku 1939 (které však nelze oddělovat od výchozí knihy "Teorie ekonomického vývoje" (1912, slovensky Bratislava, Pravda 1987)) se stala jak předmětem kritických reakcí, tak i východiskem pro mnohé moderní koncepce ekonomických cyklů, resp. především dlouhých vln. Kritické výhrady se např. týkají přesné identifikace fází cyklu a objasnění bodů zvratu dlouhé vlny, vymezení inovací jako čistě endogenního faktoru nebo vysvětlení všech typů ekonomických cyklů pomocí jediného faktoru - příslušných inovací. Známou se stala především kritická recenze od S.A.Kuznetse (1940), který argumentoval neprůkazností příčin a důkazů ohledně shlukování inovací. Nicméně představa shlukování inovací (a v některých případech již i ve stádiu invencí) byla začleněna do mnohých různých poválečných teorií dlouhých vln a Schumpeterova koncepce se stala bohatým zdrojem inspirace. A to ve značné míře vlivem vzrůstající nespokojenosti se standardní - tedy neoklasickou - interpretací technických a technologických změn, danými zde mimoekonomicky, zvnějšku a pouze posunujícími produkční funkce (srov. Kadeřábková, A. et al.: "Hospodářský růst a strukturální změny". Praha, VŠE v Praze 2002). K významným pokračovatelům Schumpeterova přístupu náleží např. G.Mensch ("Stalemate in Technology: Innovations Overcome Depression". Cambridge, Balinger 1979 aj.), který hovoří o inovacích bázických (základních, vyvolávajích růst nových odvětví), zlepšujících (další rozvoj zavedených oblastí) a "pseudo"inovacích (které ve skutečnosti inovacemi nejsou). Pro vysvětlení dlouhých vln jsou klíčové bázické inovace - spojené také s největšími investičními náklady - přinášející radikální změny a mající dopad na celý společenskoekonomický systém (parní stroj, elektřina či jaderná energie). Ekonomové pracují i s odlišováním inovací výrobkových (ve smyslu prvního případu Schumpetera) a inovací technologických (nové výrobní procesy - tedy jako druhý případ u níže specifikovaných pěti případů inovací podle J.A.Schumpetera).
Jedno z netradičních, přitom ale nosných a dnes i aktuálních pokusů o vysvětlení cyklického charakteru moderního společenského vývoje v industriální éře kapitalismu tak může být spojováno právě s "inovační teorií" dlouhých vln, která předpokládá, že každých cca 40 - 60 let dochází k zásadnímu obnovení technik a technologií (bazickým inovacím nejvyšších řádů, materializujících se v investicích), což otevírá prostor také pro další významné společenské změny. Východisko představují kvalitativní změny reprodukčního procesu - inovace a jejich nerovnoměrný výskyt v čase; základní stavební kameny jak pro objasnění mechanismu dlouhodobých ekonomických cyklů, tak i pro moderní teorii inovací - v návaznosti na N.D.Kondratěva (podrobněji viz Politická ekonomie, 1998, č.4 či Marathon, 1998, č.2, 3, 4 a 5) - položil právě J.A.Schumpeter. Logika "inovačních" dlouhodobých cyklů (vždy ale interretovaných s nejvyšší mírou obezřetnosti) pak není v přímém rozporu se základními postuláty marxismu-lenismu, např. s dialektikou výrobních sil a výrobních vztahů, s vazbami základny a nadstavby či ekonomiky a politiky. Inovacím však nelze přikládat magickou moc a zcela abstrahovat od analýzy kapitalistických zisků nebo subjektivních faktorů vývoje. Před těmito zjednodušenými interpretacemi varuje belgický trockista E.Mandel (např. "Long Waves of Capitalist Development. A Marxist Interpretation". London, Verso, 1995 - blíže viz Marathon, 2000, č.1). Mandel uvažuje asymetrický koncept dlouhých vln, kdy přechod z růstové do sestupné fáze je charakteru endogenního (zejména díky logice kapitálové akumulace), ale zvrat opačný závisí na radikálních změnách historického a geografického prostředí kapitalismu, vedoucích k náhlému zvýšení míry zisku. Mandel také operuje s relativní nezávislostí dlouhodobých cyklů třídních bojů a vyzdvihuje rozhodující úlohu subjektivního faktoru - ten rozhodne, zda nevyhnutelná fáze zostřeného třídního boje (jako přímý důsledek dlouhodobé krize zhodnocování kapitálu) vyústí ve vítězství či porážku pracujících.
Kriticky dále konstatujme, že před "inovační" (či technologickou) koncepcí vysvětlení mechanismu dlouhodobějších cyklů však stále stojí řada dosud uspokojivě nezodpovězených problémů (adekvátní objasnění kauzality, precizace časování inovací, resp. analýza jejich všestranných dopadů či vysvětlení pravidelného opětovného výskytu bazických inovací, nerozpracováno prakticky zůstává i byť pouhé preciznější naznačení propojení jednotlivých sfér společenského systému, včetně zprostředkování). Z marxistického hlediska je podstatné, že mnoho "západních" přístupů se omezuje pouze na pohyb v rámci výrobně-silových charakteristik - problematika inovací je redukována převážně na aspekty technickoekonomického nebo organizačního charakteru. Z tradiční "schumpeterovské" interpretace mechanismu dlouhých vln mnohdy - při mechanicky interpretovaném technicko-technologickém determinismu - takto tedy velmi významně "uniká subjekt" (z čehož lze však samotného J.A.Schumpetera vinit jen z menší části).
Z teorie inovací vychází i Schumpeterova vize dalšího vývoje kapitalistického systému (1942) - evoluční koncepce samolikvidace založená na procesech dematerializace vlastnictví a desintegrace kapitalismu (se "zastaráváním" individuální podnikatelské funkce či stále více nepřátelskou atmosférou ke kapitalistickým hodnotám i morálce), a to včetně inspirativních úvah o možných cestách přechodu k socialismu. Logické vyústění Schumpeterova díla představuje koncepce, kdy na základě rozvoje vnitřních sil kapitalistického systému (resp. ekonomických i neekonomických faktorů) se nevyhnutelně blíží zánik soukromopodnikatelského charakteru ekonomických činností a tím i kapitalistického způsobu organizace výroby a společnosti - "kapitalismus vytváří kritický rámec mysli, který poté, kdy zničil morální autoritu tolika jiných institucí, obrací se nakonec sám proti sobě".
Připomeňme, že samotný J.A.Schumpeter formuluje vymezení inovace takto: "Vyrábět znamená kombinovat věci a síly, které se nacházejí v našem dosahu ... Jiné anebo jinak vyrábět věci znamená jinak kombinovat výrobní statky ... Forma a obsah vývoje v našem pojetí jsou potom dané pojmem: prosazování nových kombinací. Tento pojem zahrnuje pět případů: 1. výrobu nového statku, který není spotřebitelům ještě známý, nebo statku nové kvality; 2. zavedení nové výrobní metody, která je pro dané průmyslové odvětví prakticky neznámá. Základem nové výrobní metody však nemusí být nový vědecký objev a může spočívat také v novém způsobu komerčního využívání statku; 3. otevření nového trhu, tedy trhu, na kterém dosud nebylo zastoupené dané průmyslové odvětví příslušné země bez ohledu na to, zda tento trh již předtím existoval nebo neexistoval; 4. získání nového zdroje surovin nebo polotovarů bez ohledu na to, zda tento zdroj již předtím existoval - ale my jsme k němu nepřihlíželi a pokládali jsme ho za nepřístupný - nebo se musel nejdříve vybudovat; 5. uskutečnění nové organizace, jako je vytvoření monopolního postavení (např. pomocí trustu) nebo rozpad monopolu" ("Teoria hospodárského vývoja". Bratislava, Pravda 1987, s.196 - 197). Pro přesnost dodejme, že pojem inovace (etymologicky z latinského "innovare" - obnovovat) se původně vyskytoval v americké sociologii meziválečného období (zde ve smyslu vývojové změny sociálních struktur), resp. že Schumpeter o inovacích přímo hovoří až v práci z roku 1939 - v citovaném díle (1912) používá ještě označení "nové kombinace výrobních činitelů".
Inovace jsou Schumpeterem pojímány obecně a šířeji než vědeckotechnický pokrok; nezahrnují jen technické a technologické změny a zlepšení, ale zejména praktickou aplikaci. Inovace lze vymezovat ve smyslu kvalitativních změn zahrnujících každý nový způsob využívání zdrojů podnikateli ("úspěch nových kombinací") - jako každý tvůrčí čin v ekonomice, vyžadující podnikatelského ducha. Nové kombinace obvykle odčerpávají zdroje ze "starých" kombinací, což v podstatě znamená i jiné využití zdrojů celého ekonomického systému. Nutno poznamenat, že Schumpeterova teorie je však jen problematicky využitelná pro potřeby ekonomické praxe, resp. pro účely koncipování krátkodobější politiky. Inovace podle Schumpetera vznikají decentralizovaně, těžko je lze naplánovat, anticyklická politika je potom v rozporu s pojetím ekonomického cyklu jako zákonitého a vnitřně generovaného jevu dynamického vývoje apod. Schumpeterova nabídkově orientované koncepce a případná řešení se také příliš nehodila dobově - např. v 30.letech byly poptávkově orientované recepty J.M.Keynese aktuálnější a úspěšnější. V dnešní globalizované realitě, kdy o samotném přežití ekonomik rozhoduje právě především efektivnost klíčových inovací, lze pak koncepci J.A.Schumpetera pojímat jako jakýsi obecný dynamický vývojový rámec řady ekonomických úvah a nikoli ve smyslu konkrétních hospodářskopolitických doporučení. Schumpeterovo pojetí inovací se také stalo základem pro četná rozpracování a vznik moderních koncepcí v oblasti inovací - dnes ekonomové i mnozí další operují s rozlišováním inovací a invencí, mnohými klasifikacemi inovací, jejich různými řády, životním cyklem, frekvenční hladinou atd. K této problematice podrobněji např. Švejda, P. a kol.: "Základy inovačního podnikání". Praha, Asociace inovačního podnikání ČR 2002 (kde k spoluautorům patří také F.Valenta) či Hlásný, J. a kol.: "Technika a technologie". Praha, VŠE v Praze 1996. Nikoli okrajové a nevýznamné místo v rozpracování mnoha aspektů komplexní a interdisciplinární problematiky inovací v mikroekonomickém i makroekonomickém kontextu potom zaujímá právě František Valenta.
V souvislosti s odkazem F.Valenty lze připomenout jeho příspěvky: "Doplněk k ekonomice průmyslu" (Praha, VŠE v Praze 1966), "Ekonomika socialistického průmyslu" (Praha, SPN 1967), "Inovace" (Zvláštní příloha Hospodářských novin, 1967, č.3), "Invence a inovace" (Medzinárodné kolokvium o problémoch inovácie a tvorivej práce. Bratislava, ČSTV 1968), "Inovace" (In: "Inovační proces v průmyslu". Vědecké informace. VŠE FVE v Praze, 1973, č.4) nebo z poslední doby "Surfing podle Schumpetera: Zachyťme nástup páté Kondratěvovy vlny" (In: "Management a ekonomika firmy 99".. Sborník mezinárodní konference konané 25. - 26.5.1999. Praha, VŠE v Praze 1999), "Svět podle Schumpetera" (Ekonom, č.49, 1999) či "Přelom století podle J.A.Schumpetera" (poslední text F.Valenty - text pro konferenci v Jihlavě konané dne 10.5.2002, dostupný na adrese http://fph.vse.cz/fakulta/kpe - odkazy na Valentu).
Soustřeďme se dále na poslední knihu F.Valenty a představme tuto detailněji (též viz podrobnější recenzi již uveřejněnou v Marathonu, 2001, č.3, resp. 4). Valentův text s vysoce aktuálním a ambiciózním názvem "Inovace. Od Schumpetera k nové ekonomice" (verze určená pro zveřejnění na internetu dostupná na adrese http://fph.vse.cz/fakulta/katedry/kpe - dále odkazy na Valentu, upravené knižní vydání pravděpodobně ve Švýcarsku cca před 2 lety (?)) otevírá novou generaci výkladu o průmyslovém inovačním procesu. Práci Valenta připravil po 31 letech od své poslední knihy "Tvůrčí aktivita, inovace, efekty" (Praha, Svoboda 1969). K podstatnému přestavění a doplnění původních představ o inovacích přispěly především dvě inspirace - významná výročí spojená s J.A.Schumpeterem (60 let od prvního vydání "Business Cycles" v roce 1939, resp. padesát let od úmrtí Schumpetera v roce 2000 (též srov. Marathon, 2000, č.4) a související "... stále zřetelnější nástup a diverzifikace mikrotechnologií, přinášející pátou Kondratěvovu vlnu a s ní i "novou ekonomiku"" (stránky viz internetová verze citované publikace, zde s.2).
Dále podtrhněme celoživotní Valentovo zaujetí problematikou inovací, tedy také dílem Schumpetera. Jeho odkaz rozvíjí moderní teorie inovací - např. rozlišováním typů, identifikací fází procesu technických a technologických změn (od elementární vědy až po rozšíření inovace), využitím "S" křivek, analýzou časování různých typů inovací apod. V našich podmínkách teorii inovací rozpracovával v 60.letech (1966, 1968, 1969 aj.) především právě F.Valenta, který v kontextu pokusů o "pracovní teorii inovací" (též srov. Hábová, V.; Vaner, J.: "Příspěvek k pracovní teorii inovací". Praha, EÚ ČSAV 1975 (VPE č.108)) identifikoval různé inovační řády - obvykle uváděné v počtu sedmi. Inovace pátého řádu (vznik nové generace) se přitom mohou stát materiálním základem střednědobého ekonomického cyklu a inovace šestého (vznik nového druhu), resp. sedmého řádu (vznik nového rodu) mohou zase vytvářet materiální bázi pro dlouhodobý Kondratěvův ekonomický cyklus, protože jen masové rozšíření technik a technologií tak vysokého řádu v celé ekonomice může být trvalým východiskem systému z dlouhodobé deprese.
Schumpeterův odkaz ve smyslu inovačního základu ekonomických cyklů a mechanismů jejich vzniku a vývoje je ve Valentově poslední práci obsažen hlavně ve druhé a třetí kapitole. V rámci čtvrté kapitoly autor přistupuje k významné revizi původní představy o řádech inovací, zejména díky šíření mikrotechnologií. "Vedle klasického kmene makrotechnologií vzniká nový kmen mikrotechnologií inovacemi vyššího řádu, než jaké přinesla průmyslová revoluce. Jejich šíření poskytuje možnost minimalizovat kvantum přírodní látky vtahované do reprodukčního procesu a likvidovat další znečišťování půdy, vod a ovzduší" (s.2). Vznik a diverzifikace nových technologií pronikajících do vnitřní struktury živé i neživé hmoty s sebou nese "přerušení kontinuity s dosavadním inovačním procesem" (dtto) - ještě polovodičová elektronika (přinášející IV.dlouhou vlnu) mohla být považována za pokračování mechanizace a automatizace klasických výrobních zařízení s použitím elekronické regulace chodu. Mnohé závěry práce jsou odvozovány od empiricky získaných dat či jsou, jako hypotézy, empirickými poznatky inspirovány - empirické průzkumy autor a jeho pomocníci provádí již řadu desetiletí. Úvodní poznámky končí konstatováním, že "autora zvláště potěšilo, že mikroekonomické křivky vyjadřující šíření a ústup výrobků mají přímou vazbu na křivky, jimiž se projevují hospodářské cykly v makroekonomickém rozměru, jak je analyzoval Schumpeter v Business Cycles" (s.3).
První oddíl knihy ("Inovace a hospodářské cykly") zahrnuje pět stěžejních kapitol. V první ("Nový výrobek") jsou naznačeny výchozí kategorie v čele s průmyslovou inovací v návaznosti na "nové kombinace" Schumpetera a další kategorie jeho dynamiky; vymezeny jsou tři křivky šíření a ústupu výrobků ("S"křivky, "R" křivka blízká křivce Gaussova rozdělení četnosti a "DR" křivka blízká sinusoidě), včetně příkladů - naznačeny jsou i okolnosti střídání generací výrobků stejného určení apod. Kapitola druhá ("Hospodářské cykly") operuje s cykličností v obměnách výrobků a tzv. "delfíním skokem" (efekt, kdy dříve než předcházející generace zcela ustoupí z výroby, nastupuje další generace, přičemž před dalším růstem celkové výroby nastává přechodný pokles jejího objemu), na jehož bázi jsou definovány tři typické strategie firmy ("znovuzrození", "sanace" a "prosperita"), lišící se časováním nástupu po sobě jdoucích inovací stejného řádu. "Delfíní skok" platí nejen na úrovni podniku (tj. ve smyslu vlivu nových výrobků na objem výroby a tržeb podniku), ale i v měřítku celého národního hospodářství (zde pro nové výrobky zaujímající dominující roli v sortimentu). "Cyklický vývoj národního hospodářství, jaký je v zárodku patrný na křivkách "delfíního skoku", je generován inovačním procesem" (s.20).
Valenta na základě rozpracování grafů a propočtů Schumpetera uvádí, že "opakování "delfíních skoků" vyvolává hospodářské cykly" (s.21) a tvrzení dokumentuje údaji o ekonomických cyklech ve 20.století v podmínkách USA týkajících se výdajů domácností či vývoje investic. Identifikuje vlny Juglarovy (a uvádí, že: "Juglarovy cykly jsou ve dvacátém století znatelně kratší, než jím definovaná délka 9 až 10 let. Jsou vyvolávány po sobě jdoucími generacemi výrobních prostředků a jim odpovídajícími cykly investičních aktivit" (s.24)); tříleté či o něco delší cykly (které J.A.Schumpeter přisoudil J.Kitchinovi) potom spojuje s novými generacemi spotřebního zboží. Dále hovoří - o často zapomínaných (které z praktických důvodů neuvažoval ani samotný Schumpeter) - vlnách Wardwellových (resp. také Kuznetsových nebo Frischových) v délce 25, případně 15 či 22 let a především o dlouhých padesátiletých vlnách Kondratěvových (K-vlny). F.Valenta doplňuje "trojvlnné" Schumpeterovo schéma soustavy hospodářských cyklů různého řádu do složení 1 Kondratěv (zde 54 let) = 2 Wardwelly, 1 Wardwell = 3 Juglary, 1 Juglar = 3 Kitchinové (s.25), cykly kratší stejně jako Schumpeter neuvažuje.
Práce dále operuje se součtovými křivkami, dokumentujícími že vývoj cyklů modelovaný v sinusoidách, resp. jejich součet dává křivku velmi blízkou nepravidelnému kolísání hospodářských veličin - Valenta uznává, že Schumpeter výše uvedeným splnil metodický záměr, a to demonstrovat kolísání ekonomických veličin společným působením cyklů různého řádu. Upozorňuje však, že podle Schumpetera vlny vyššího řádu již ve svém původním tvaru jsou součtem vln o jeden stupeň nižšího řádu - proto tedy "sečteme-li vlny všech řádů, vyjádříme pohyby vyšších objemů příslušných veličin (např. objemů výroby), než je tomu ve skutečnosti" (s.26). Valenta dále uvádí, že sinusouidy Schumpeterova schématu jsou prvními diferencemi vývoje objemů výroby (resp. výdajů či investic), sinosoidy pak korespondují s podstatným rysem jeho systému - hospodářské cykly různého řádu jsou vyvolávány inovacemi různého typu. Dle Valenty "úspěšná nová skupina výrobků "vytahuje" celkový objem výroby po "S" křivce Kondratěvovy vlny" (s.27) - "S" křivky K-vln jsou nazírány jako druhé kumulace příslušných sinusoid. Stejně jako u Schumpetera je počátek dlouhé vlny přisuzován radikálním inovacím (ve smyslu aplikací) jako "tahounům" K-vln. Valenta naznačuje mechanismus dlouhé vlny (např. radikální inovace vztahuje k mimořádnému inovačnímu zisku) a dále zpřesňuje periodizaci vývoje světového hospodářství J.A.Schumpetera od dob průmyslové revoluce pomocí čtyř K-vln.
Valenta dospívá k naznačení konce IV. vlny i příznakům nástupu V. vlny (např. vývoj v USA v 90.letech) v podmínkách USA a později i ve Velké Británii - "Mikrotechnologie se stávají "tahounem - carrier" nové Kondratěvovy vlny" (s.36). Uvedené začleňuje do kontextu růstu významu inovací v ekonomické teorii i praxi, resp. do rámce aktuálních úvah o "informační, resp. znalostní společnosti", "digitální revoluci" a především módních zkoumání "nové ekonomiky". Uvádí různé příklady mikrotechnologií a produktů inspirovaných čipem (mikro - elektro - mechanické systémy jako pokračování mikroelektroniky v dalších oblastech), mikrotechnologických materiálů, mikroenergetiky, nanotechnologií apod. Nástup mikrotechnologií (počínaje již mikroelektronikou) F.Valenta považuje, za "technologickou změnu vyššího řádu, než jaké vyvolávaly předcházející Kondratěvovy vlny" (s.37) a stručně naznačuje i možný prostor vstupu Česka do jádra V.dlouhé vlny.
Kapitola třetí - "Mimořádný inovační zisk" - mapuje zdroje a mechanismus inovačního zisku. F.Valenta demonstruje, že úspěšná inovace je zdrojem mimořádného inovačního zisku, který s expanzí nového výrobku klesá a mizí; zkoumá také zdroje inovačního zisku u Schumpetera (1912, resp. 1939), jejich projevy (např. v cenovém vývoji, resp. cenových indexech) a formy. Ve schématu inovačních zisků rozlišuje primární inovační zisk (v první formě spojený se snížením nákladů, v druhé s novým výrobkem) a sekundární inovační zisk spojený s účastí na všeobecném růstu cen. Precizovány jsou mechanismy primárního i sekundárního zisku v kontextu vývoje různých ekonomických veličin v průběhu různých fází dlouhé vlny - statistická podpora je zaměřena především na vývoj cen v USA. "Nejen ze Schumpetera, nýbrž i z reálného vývoje inovačního procesu v průběhu čtvrté K-vlny ... plyne, že inovační zisk druhé formy, plynoucí z nové kvality, která se zpočátku jeví jako vzácnost, je výlučnou vlastností nových výrobků, vznikajících na základní kvalitativní bázi "tahouna", tedy ve čtvrté vlně na bázi mikroelektroniky a genového inženýrství" (s.48). Valenta přes zkoumání inovačního zisku na konci K-vlny dospívá k "primárnímu efektu první formy z titulu globalizace produkce a distribuce běžného zboží" (s.49) a k nástinu vývoje "koncentrace masy inovačního zisku ve vyspělých zemích" (tamtéž) - např. v Západní Evropě inovační zisk představoval základ sociálně tržní ekonomiky s mnoha problémy, které nastoupily v závěru IV.dlouhé vlny. Vyústění představuje závěr: "Vlastní jádro "nové ekonomiky", jinak řečeno nástup a šíření nových mikrotechnologií, přesahujích mikroelektrotechnické aplikace, však Evropa zatím nezvládla. Na tom však závisí obrat k nové vlně prosperity v Evropě" (s.52).
F.Valenta pojímá inovace jako změny v reálné struktuře průmyslové jednotky; řád inovace představuje stupeň, v němž je tato reálná struktura změněna. Kapitola čtvrtá "Řád inovace" se snaží o klasifikaci, resp. stupňování inovací a modifikuje, s ohledem na nové skutečnosti (a četná empirická zkoumání), původní Valentovo pojetí řádů inovací. Klasifikace inovační řádů vystupuje nyní v následující "inovované" podobě: řád minus n (degenerace), řád 0 (regenerace), racionalizační inovace (řád 1 - 4), kvalitativní inovace (řád 5 - 8) a technologický převrat - mikrotechnologie (řád 9). Řád 1 představuje změnu kvanta (např. další pracovní síly), řád 2 je označován jako intenzita (např. zvýšený posun pásu), řád 3 jako reorganizace (např. přesuny operací) a řád 4 jako kvalitativní adaptace (technologická konstrukce) - zejména s racionalizačními inovacemi jsou spojeny Schumpeterovy nové kombinace existujících výrobních faktorů, umožňující snížení nákladů na neměnné výrobky (1912). Kvalitativní inovace (jako kvalitativní změny výrobků) jsou u Valenty nyní představovány inovačním řádem 5 (varianta - např. rychlejší stroj), 6 (generace - např. stroj s elektronikou), 7 (druh - tryskový stav aj.) a řád 8 (rod - např. netkaná textilie). "Pokrok a štěpení mikroelektroniky a zejména nástup dalších mikro- a nanotechnologií poskytly důkaz pro odlišení původního makrotechnologického kmene od nově nastupujícího kmene mikro- a nanotechnologií" (s.59). V rámci technologického převratu - mikrotechnologií je uvažován řád 9 v podobě kmene (např. genová manipulace). Mikrotechnologický kmen se dnes nachází na počátku svého vývoje a pro jeho inovační vývoj platí totéž, co platí pro inovace na bázi makrotechnologií. "Tento nový kmen v podobě prvního sálového tranzistorového počítače byl zároveň jeho prvním rodem, prvním druhem, první generací a první variantou atd. ... schéma (viz výše uvedenou klasifikaci řádů inovací - pozn.PS) ... tedy platí také pro inovační proces mikrotechnologického kmene" (s.59). Kapitola je doplněna schématem inovačního stromu mikrotechnologií, které také naznačuje rozdílné četnosti nositelů inovací různých řádů.
V kontextu kapitoly páté ("Frekvence a intenzita inovačního toku") je vymezena frekvence inovačního toku jako "četnost inovací stejného řádu v určitém oboru výroby, nastupujících po sobě za jednotku času" (s.61), resp. "dobou, která uplyne mezi nástupy jednotlivých inovací, čili délkou vlny střídajících se inovací daného řádu ... Délka vlny, na níž závisí frekvence inovací, je obdobím mezi nástupy dvou po sobě jdoucích inovací stejného řádu, kterými se postupně vyvíjí inovace o řád vyšší" (tamtéž). Kapitola operuje s empirickými daty o frekvenci inovací (např. na základě analýzy inovačních impulsů), nerovnoměrném rozložení inovací v čase (díky soustředění racionalizačních inovací do kratších období nebo vlivem konkurence mezi nastupujícími a ustupujícím rodem či druhem výrobků, důležité pro první období Kondratěvových vln); uváděny jsou četné příklady proměn frekvence inovací (s využitím prvků teorie chaosu apod.), příklady osudu "tahounů" u K-vln - včetně konsekvencí pro strmost (počet řádů inovací) a rozpětí (počet inovací nižšího řádu na jednu inovaci řádu vyššího) inovačního procesu. Se změnami frekvence inovací se mění také intenzita inovačního procesu (ve smyslu součinu četnosti a řádu inovace během jednotky času, resp. jednodušeji jako "průměrný řád inovace v daném období" (s.67)). Důraz je kladen na naznačení proměn intenzity inovačního procesu v historickém vývoji makrotechnologií pomocí "dlouhé vlny makrotechnologií" od starého Egypta, přes evropský starověk a středověk, po industriální éru mapovanou K-vlnami. Valenta připomíná zkoumání P.Sorokina či okolnosti technologických převratů - vše s logickým vyústěním pojímání IV. a V.dlouhé K-vlny jako přechodu k plné mikrotechnologii. "Opravdová "tvořivá detrukce" nastane, až nové mikrotechnologie začnou zcela vytlačovat a zaměňovat tradiční odvětví výroby a až jejich inovační zisky začnou klesat vlivem toho, že se jejich produkty budou v ekonomické soutěži konfrontovat navzájem" (s.71).
Druhý oddíl (nazvaný "Vývoj výrobního organismu") sestává ze čtyř spíše již "podnikově" zaměřených" kapitol. Šestá kapitola "Vývojové schéma výrobního organismu" uvádí do problematiky inovací jakožto tvůrčích činů a klíčové role tvořivé aktivity; seznamuje s pojetím výrobního organismu, zřetězením aktivit, inovací a efektů, kontrolou inovačního procesu okolím a funkcí homeostatické zpětné vazby. Především řády tvořivosti jako míra schopnosti překonávat skutečnost se nacházejí v centru pozornosti kapitoly sedm ("Řád tvořivé aktivity"). Spektrum aktuálních inovačních řádů je produktem aktuálního spektra tvořivé aktivity. Rozložení četnosti lidských nositelů různých řádů tvořivosti se odráží v proporcích četnosti inovací různého řádu - v odvětvích, které jsou nositeli technologických převratů ("tahouni" K-vlny) bude strmost struktury inovací značně vyšší než v ustálených odvětvích. Valenta naznačuje rozložení populace mezi řády tvořivosti, rozložení řádů tvořivosti v ustálených, resp. nových výrobách, vymezuje řád tvořivosti u pracovníků podniku, včetně možného testování tvořivosti invenčních a řídících pracovníků. Kapitola osm "Inovační akce" mapuje vznik inovační akce (když se k podnětné inovaci připojují vyvolané inovace jiných faktorů) - inovační akce je pojímána jako "soubor vzájemně propojených elementárních inovací" (s.81). Vyšetřován je projekt inovační akce, důsledky realizace osamocené inovace, kompletizace inovační akce metodou pokusů a omylů, komplexní inovační akce; uváděna jsou různá schémata inovačních akcí otevírajících nerovnováhu, zaplňující již existující nerovnováhu, řetězce inovací apod. S motivy, stimuly a efekty inovační akce (včetně jejich postižení různými ukazateli) seznamuje relativně rozsáhlá devátá kapitola pod názvem "Efekt inovační akce". Logika se odvíjí především od zlepšení hospodářských výsledků (což však není produktem pouze dosud zkoumaných inovačních akcí ve výrobě, ale také výsledkem inovací nevýrobních, silný je vliv okolí apod.) - nicméně "efekty z inovací ve výrobě jsou základní podmínkou pozitivních hospodářských výsledků" (s.87). Naznačena je problematika různých ukazatelů - operační marže, vykazování zisků a ztrát (z tohoto finančního výkazu ale nelze určovat efekt inovací ve výrobě) a především výrobní marže - vyjádřením tohoto ukazatele lze totiž zjistit vliv úhrnu inovačních aktivit na hospodářské výsledky.
Tři kapitoly oddílu třetího (pojmenovaného "Inovace, organizace a řízení") pojednávají o otázkách organizačních bariér uvnitř podniku a uspořádání řídícího procesu - tyto mohou bránit úplnému zřetězení inovací v inovační akci a vzniku pozitivního efektu. Kapitola desátá "Akční rádius inovační akce" mapuje dosah inovační akce (jako zřetězení vzájemně podmíněných elementárních inovací různých výrobních faktorů), rozsah inovačního působení představuje akční rádius. Valenta uvádí, že řád podnětné inovace nemusí odpovídat velikosti akčního rádia příslušné inovační akce - klasifikace inovačních akcí ve smyslu jejich akčního rádia je odvozována od výrobních jednotek, v jejichž hranicích lze akce uskutečnit v úplné podobě a tím i efektivně. Inovace je chápána jako změna výrobní funkce - analyzovány jsou případy vnitřní i vnější diferenciace výrobní jednotky, vhodnost uspořádání (např. optikou teorie systémů) i nutné reorganizace; prezentována jsou různá schémata inovačního procesu (inovační akce s rádiem "dílna", "provoz", resp. "závod") a řada aspektů souvisejících s organizačním uspořádáním.
Kapitola jedenáctá ("Inovační funkce výrobních jednotek") je věnována aktivitě řídících útvarů v inovačním procesu průmyslových podniků a jejich souvislostech s akčním rádiem inovačních akcí, resp. zprostředkovaným vlivem těchto akcí na organizační uspořádání útvarů uvnitř podniku. Zmiňována je inovační autonomie výrobních jednotek, předpoklady úspěšného plnění inovační funkce na různých úrovních, schémata rozložení profesionálních inovačních pracovišť ve výrobních jednotkách podniku; pozornost je věnována i inovačnímu procesu v jiných než výrobních jednotkách, iniciování inovačních akcí z různých úrovní jednotek a řada dalších praktičtějších otázek, včetně námětů na strategické inovace apod. Dvanáctá kapitola, "Inovační funkce řídících orgánů", rozebírá úlohu vedoucích pracovníků, možné obavy z inovací ("vedoucí pracovníci výrobních jednotek zpravidla nejsou náruživí inovátoři ..." - s.126), různé aktivity vedoucích pracovníků, typické řídící činnosti při realizaci inovačních akcí (1) "provedení změny náležející do příslušné inovační akce", 2) "příprava projektu a koordinace při realizaci inovační akce", 3) "schválení realizace inovační akce"), typické inovační funkce jednoho řídícího orgánu, zainteresovanost na efektivnosti inovace, časový rozměr efektivnosti inovačního procesu aj. K verzi práce, určené pro zveřejnění na internetu, je jako příloha připojena kapitola třináctá představující výtah z cestovní zprávy z konference o řízení inovace v USA (mapující např. materiály a závěry výroční konferenci na téma "Jak řídit inovace" konané v srpnu 1967 v New Hampshire) a nezbytný seznam použité literatury.
Celkově lze další Valentův vklad do moderní teorii inovací v "schumpeterovském duchu" (který však poměrně pevně spočívá na materialistických, resp. marxistických teoreticko-metodologických a světonázorových základech) hodnotit více než kladně - nejen tato práce obsahuje řadu pozoruhodných námětů, v dnešní době nesmírně aktuálních. Kniha je velmi podnětná pro objasnění a další doplnění "inovační teorie" ekonomických cyklů, především dlouhých K-vln - v mnohém představuje její rozpracování a pokouší se o zaplnění řady dosud "bílých míst". Odkaz již zesnulého Františka Valenty (13.6.2002) nesporně přesahuje rozměry "malého českého rybníka" - Valentu lze označit za jednu z klíčových osobností moderního rozpracování problematiky inovací, a to nejen v kontextu mikroekonomickém a makroekonomickém, ale i z hlediska širších celospolečenských souvislostí a dopadů. F.Valenta v neposlední řadě náležel mezi spolupracovníky, a do jisté míry také následovníky Radovana Richty - stejně jako Richta však i Valenta zůstával za svého života, a bohužel stále zůstává, značně nedoceněn a mnohdy i nepochopen. Je příznačné, že Valentovy koncepce ze 60.let i z poslední doby (především klasifikace řádů inovací) v podstatě zaznamenaly větší ohlas v zahraničí než u nás. Završení díla nejen J.A.Schumpetera, ale i F.Valenty v éře kapitalistické globalizace je však stále velkou výzvou a zároveň také jednou z nadějí pro rozvoj ekonomické teorie i praxe adekvátní kvalitativně změněným podmínkám 21.století.
Příspěvky F.Valenty, nejen z nedávné doby, také představují jeden z méně tradičních pohledů na tzv. novou ekonomiku (srov. pohledy a přístupy k tzv. nové ekonomice zmapované ve Zpravodaji Klubu ekonomů, 2001/6 a Marathonu, 2001, č.4), resp. na přípravu a možný nástup V.dlouhé Kondratěvovy vlny. V kontextu těchto úvah se vynořují mnohé fundamentální otazníky stále čekající na důkladnější analýzy. Za všechny zmiňme otevřené problémy, zda již byla V.dlouhá vlna odstartována minimálně v USA (např. s "tahounem" v podobě zbrojních zakázek vojenskoprůmyslového komplexu), a kde na to USA vezmou potřebné obrovské zdroje (např. v souvislosti s "válkou proti terorismu" či dosud nesplasklých "finančních bublin", možných problémů dolaru ve srovnání s euro atd.)? Mnohé údaje a indicie však spíše vedou k domněnce, že V.dlouhá vlna - v dnes zřejmě již potřebném globálním měřítku - dosud nastartována nebyla, a že se tak v nejbližší době pravděpodobně ani nestane. Zde bývají mnohdy zdůrazňovány nutné podmínky a předpoklady (a to nejen ekonomické - tzv. čištění historického terénu) pro masovou aplikaci kvalitativně nových technik a technologií, pro jejichž alespoň rámcové naplnění budou zřejmě nutné významné změny např. institucionálního prostředí, které však stále více a více narážejí na soukromovlastnické mantinely ziskově orientovaného globálního kapitalistického uspořádání. Relativně optimistické předpovědi očekávají masových náběh nových technik a technologií cca až za 10 - 15 let, pesimističtější hlasy mnohdy zpochybňují, zda k fázi dlouhodobé expanze v blízkém horizontu vůbec dojde a kloní se spíše ke stále pravděpodobnějším scénářům nezvládnutého chaosu, nestability či "refeudalizace" vývoje (včetně řady katastrofických variant).
Na intenzitě v neposlední řadě postupně nabývají také pochybnosti o tom, zda logika a mechanizmus dlouhých vln "kondratěvovsko-schumpeterovského" typu (tedy dlouhodobých ekonomických a šířeji potom i společenskoekonomických cyklů založených především na bazických inovacích - podrobněji viz např. Marathon, 2001, č.1) jsou přenositelné i do nových podmínek 21.století. Mnozí připomínají, že tyto jsou atributem pouze industriální etapy vývoje kapitalistického systému (s odvolávkami na samotného J.A.Schumpetera či N.D.Kondratěva), a že tyto nelze mechanicky aplikovat na etapu postindustriální. A to obdobně jako je není možné vztahovat před období první průmyslové revoluce, kdy dlouhé vlny (resp. dlouhodobé cykly fluktuací různých veličin) lze mnohdy předpokládat a alespoň orientačně identifikovat také, ale kdy se již jedná o fenomén jiného typu (např. "zemědělské" vlny), který nelze bezprostředně vázat na inovace. Nikoli nepodstatným se také jeví nový aspekt případné V.dlouhé K-vlny v podobě očekávání, že nová fáze dlouhodobého vzestupu již pravděpodobně nebude (na rozdíl od předchozích čtyř "industriálních" dlouhých vln) doprovázena poklesem nezaměstnanosti (a možná právě naopak) - což opět generuje celou řadu velmi závažných otázek, problémů a konsekvencí.
Inovace v globalizované realitě – teoretický a praktický pohled
Tibor Vaško
(text představuje aktualizovanou a doplněnou verzi podkladového materiálu k vystoupení na diskuzi, která byla pořádána Klubem ekonomů dne 12.11.2003 na téma “Inovace v globalizované realitě – teoretický a praktický pohled”)
Než se budeme zabývat souhrou inovací a globalizace, nezaškodí pár slov o každé z nich samostatně. Pojem inovace slaví letos 91 let. Co se globalizace týká, existují vědci (J. Diamond, UCLA), kteří tvrdí, že první vlna globalizace vznikla kolem r. 8500 před našim letopočtem, kdy se podařilo na Středním východě a v Číně a v menší míře v Mexiku, Andách a Nigérii vytvořit geneticky modifikované potraviny. Jak se šířily světem tyto potraviny, šířila se také kultura, která je vytvořila. O globalizaci také již mluvili Marx a Engels v Manifestu, i když nepoužili tento výraz. Vždyť první transatlantický podmořský kabel byl např. položen již za jejich života (1866). Nicméně v současné době spojení inovace a globalizace vytváří důležitý rámec pro pochopení světové ekonomiky.
Již dvě staletí se ekonomové snaží přijít na to co způsobuje “tikání” ekonomiky a co v ní vyvolává různé fluktuace. Mezi nimi byli velikáni typu Marxe, Kondratieva, Schumpetera, apod. Většina z nich přikládala velký význam vlivu nové techniky tj. inovacím jako jistému motoru ekonomického života. Na tom se nic nezměnilo ani nyní.
Ti, kteří věří jistému determinismu v dlouhodobém vývoji ekonomiky, očekávají, že v současné době dojde, podobně jako v minulosti s objevem parního stroje, automobilu, elektrotechniky a elektroniky došlo k období několika desetiletí, kdy světové hospodářství rostlo na základě rozvoje nové skupiny oborů, vytvořených inovacemi (růstová fáze Kondratievovy vlny). Kandidátské obory v současné době pro tuto funkci jsou – informační technika, robotika, biotechnologie, genetika, nová fáze globálních telekomunikačních systémů apod.
V posledních létech se však optimistické názory poněkud “ochladily”, protože budoucnost se ukázala, že to není “to co to bývávalo”. Dle nejnovějších údajů např. firma Microsoft v r. 2002 i když její prodej stoupl, investovala do výzkumu a vývoje o 1,9% méně než rok předtím. Podobně i jiné softwareové firmy. Přitom mnozí očekávali, že podobné firmy budou “táhnout” za sebou celý průmysl. Jedničkou v investicích do výzkumu a vývoje je v současné době firma Ford. Na druhém místě je Daimler-Chrysler AG. A na třetím místě Siemens AG. Čtvrtý je General Motors. Pátá je Toyota.
Globálně pokračuje (až na výjimky) jistý krizový vývoj světového hospodářství. Je to dáno tím, že světové hospodářství se nachází stále v sestupné části Kondratievovy vlny, která způsobila pokles míry zisku a tím vyvolala tři vzájemně související jevy – vývoz zaměstnanosti (jako část procesu globalizace), útěk do finančních spekulací a tím související relativní pokles zájmu o reálnou ekonomiku a ideologické podhoubí těchto jevů – neo-liberalizmus. Vývoz zaměstnanosti bych ilustroval na dvou malých, ale typických případech. V Indii Raul Gupta, ředitel podniku na výrobu úsporných žárovek, zastavuje výrobu, protože Čínané prodávají podobné žárovky za cenu, které on dá za suroviny. Podobně na druhém konci světa ve Wisconsinu, USA, Cathy Schuldtová, vyrábějící nákupní vozíky ze svařovaných drátů, si stěžovala v Los Angeles Time 25. října t. r., že propouští zaměstnance, protože její zákazníci kupují čínské vozíky za cenu jejich surovin. Důsledkem je, že klesá počet pracovních míst ve výrobě v USA a jinde i když ekonomika roste. Toto tempo hrozivě roste. První pokles o 2,5 mil. pracovních míst v USA trval více než dvacet let, druhých 2,5 mil. nastal od doby co president Bush nastoupil úřad, tj. leden 2001. Politické důsledky můžeme hádat.
Nyní však dochází k poklesu důvěry v pilíře dosavadní pravicové ideologie rozvoje, které položil tzv. Washingtonský konsensus a návazná neo-liberální ofenzíva. Důvěru ve vládnoucí pravicové názory leckde otřáslo např. selhání spekulativního ekonomického vývoje, což se projevilo nafouknutím a posléze prasknutím “bubliny dot.com” a následným poklesem ceny akcií na světových burzách o 16 bilionů dolarů (z toho polovina v USA).
Další podobné bubliny rostou (např. trh nemovitostí) a čeká se jejich “prasknutí”. Existenci řady problémů ilustrují také události vyvolané důsledky deregulace v energetice (výpadky proudu) a v dopravě (řada privatizovaných železničních společností na prahu bankrotu). Vrcholem tohoto vývoje je nedávné selhání jednání WTO v Cankúnu (Mexiko), kde 21 rozvojových zemí, největší oběti neo-liberální politiky, již poprvé dokázaly odolat nátlaku vyspělých zemí, což přivedlo ke krachu jednání a vážnému ohrožení významu této světové organizace.
I. Wallerstein tvrdí, že dochází ke dvěma “geo-ekonomickým” bitvám. Jedna je mezi středisky akumulace kapitálu (USA, Evropa, Japonsko a vých. Asie) s cílem přesunout důsledky poklesu míry zisku jeden na druhého. Probíhá to již třicet let a vždy po určitou dobu, si některá ze středisek vede lépe než jiná. Evropa v 70tých létech, Japonsko v 80tých a USA v 90tých. Navíc prý vždy vznikne oblast, kam se soustřeďují obory, které jsou v poklesu.
Druhá bitva probíhá mezi centrem (Severem) a periferií (Jihem), kde centrum se snaží získat zpět jakýkoliv zisk periferie docílila v růstové fázi Kondratievova cyklu (v době 1945-1970).
Toto jsem uvedl jako nutné pozadí našich úvah, protože to vykresluje globální ekonomické prostředí, ve kterém se nachází současné potencionální inovace.
Několik základních faktů
Jasné Kondratievové dlouhé vlny (nezaměňovat s cykly) lze nalézt jen v industriální fázi rozvoje společnosti tj. asi posledních dvě stě let.
Samozřejmě, že v minulosti se tyto “dlouhé vlny” týkaly jen průmyslově rozvinutých zemí. Nyní díky globalizaci, zasahují také rozvojové země. Protože vlastně vznikla složitá globální ekonomika, s řadou růstových center, některé země se rozvíjejí (Čína), zatímco jiné stagnují (Japonsko).
Je nemálo těch výzkumníků, kteří si kladou otázku, zda vývoj industriální společnosti nebudou charakterizovat dlouhé vlny a po nich bude následovat post-industriální společnost, bez podobných periodických jevů. Tento názor je posílen tím, že za poslední desetiletí se nedaří jednoznačně identifikovat nosné obory, které by podobný růst nastartovaly. Jde o to, že v minulosti inovace v nosných oborech vytvářely také jistý “shluk” (G. Mensch), který se navzájem ovlivňoval, vykazoval silné meziodvětvové vazby. Tak např. automobil pomohl rozvinout nejen strojírenství, ale vyvolal potřebu rozvoje chemie (rafinérie, krakování atd.), ocelářského průmyslu (kyslíkové konvertory, kontilití, plechy), služeb (čerpací stanice, servis, opravny), výstavbu silnic apod..
Patrně nedoceněným faktem je vliv rostoucího rozměru průmyslové činnosti lidstva, kdy ekonomický vliv (jejich váha) jednotlivých izolovaných inovací je “vytlačován” (anglicky “crowded-out”) ohromným a stále rostoucím počtem paralelních ekonomických procesů v dalších oborech.
Možná že druhým nedoceněným faktem je skutečnost, že větší část aplikace informačních technologií vyvolává úspory nákladů výroby a služeb, které sice přispívají k růstu zisku, ale ne vždy k objemu výroby.
Nyní např. farmaceutický průmysl objeví nový lék proti krevnímu tlaku (nebo cholesterolu) a za rok ho vyrobí a prodá za desítky miliard dolarů. Dříve by to mělo velký ekonomický dopad. Nyní však to v celkovém obrovském objemu světového koloběhu zboží nevyvolá významný růst, nemluvě o silných meziodvětvových vazbách.
Inovace poněkud teoreticky
Přestože inovace v obecním smyslu slova jsou tak staré jako lidstvo samo, autorství moderního, zejména průmyslového pojetí inovací se připisuje americkému ekonomovi, rakouského původu, narozenému, jak jinak, na Moravě – Josefu A. Schumpeterovi. Ve své bravurní knize “Teorie ekonomického rozvoje” použil v r. 1912 poprvé pojem inovace. Schumpeter přisoudil inovacím téměř centrální roli v kapitalistické ekonomice. Byl to on kdo navrhl také první klasifikaci inovací a to rozlišováním inovací, na ty které zlepšují (mění):
- výrobek (product),
- výrobní postup (process),
- materiál,
- organizaci,
- trh.
Tato klasifikace byla dostatečně robustní, protože vydržela zkoušku času. Po 78 letech např. S.J. Kline přeformuloval inovaci takto:
- výrobek,
- technický proces výroby,
- sociální úprava v systému výroby,
- fiskální nebo právní,
- marketing (sociotechnické systémy distribuce a/nebo použití),
- systém jako celek.
Globalizace se dotkla každého z těchto šesti oblastí. Nejzřejmější výsledek inovací je neustálá záplava nových výrobků. Zde globalizace vytvořením světového trhu dovolila rychlejší návratnost neustále stoupajících nákladů na výzkum a vývoj. Jinak by např. ve spotřební elektronice se nevystřídaly tak rychle mechanický, magnetický a optický záznam zvuku a obrazu, jeho digitalizace, nemluvě o kolosálním poklesu ceny výpočetní techniky.
Již méně je zřejmý pokrok ve výrobě. Tento pokrok není jen v technologii, ale vznikly charakteristické styly řízení v USA – post Fordismus, styl japonský, evropský (např. u firmy Volvo ve Skovde a Malmo). Navíc jsou napsány tisíce prací a dizertací o řízení velkých firem. Ukázalo se, že každá firma má své specifické vlastnosti, je držitelem důležitých poznatků, řídících procedur a rutin a také metod učení se a přípravy rozhodování. Tyto vlastnosti bylo nutno analyzovat do detailů, aby se zabezpečila efektivnost firmy na globálním trhu. Tyto vlastnosti a poznatky nahromadily i naše firmy, žel během transformace mnohé z nich byly likvidované a tím jsme navždy ztratili to čemu prof. J. Stiglitz, laureát Nobelovy ceny, říká sociální kapitál firmy.
Dále se vytvořily nové vztahy výrobce a zákazníka, což vyžadovaly stále složitější výrobky, které potřebovaly servis a vyžadovaly jisté nové znalosti uživatele. To významně posílilo funkci marketingu v celé strategii podniku. Tyto otázky však by si vyžádaly více místa, než je možné jim věnovat zde.
Přitom asi nikdo neočekává, že ekonomický dopad každé inovace bude stejný. Někteří (u nás F. Valenta) mluvil o řádech inovací kdy nejvyšším řádem označil inovaci, která vede ke vzniku celých nových odvětví. Jiní označili takové inovace jako generické (generic innovations). Méně významné inovace (nižších řádů) někteří autoři označili za pseudo-inovace. Jako ilustraci lze uvést, že první digitální hodinky s budíkem vyrobila firma Texas Instruments. Budík budil pípáním. Jiná firma nahradila pípání melodií – a na trhu získala výhodu, to byla pseudo-inovace.
Inovace a ekonomika
Schumpeter správně odhadl význam inovací. Tak jak stoupal jejich počet, stoupal také jejích vliv na osud jednotlivých podniků a společností. Inovace, v souladu s názory Schumpetera, urychluje rozvoj (přitom nutno mít na paměti, že rozvoj není totéž co růst) podniků, jinými slovy, kdo více úspěšně inovuje (tj. mění nejen své výrobky, ale i sám sebe – to je základ evolučního modelu podniku), může předstihnout konkurenci a získá větší podíl trhu. Pro potvrzení těchto názorů existují zajímavé údaje. Populárním ukazatelem je 500 největších podniků, které pravidelně zveřejňuje americký časopis Fortune. V 50tých a 60tých létech trvalo 20 let než se vyměnila jedna třetina podniků v tomto seznamu. V 70tých letech to trvalo 10 let. V 80tých letech to trvalo jen 5 let. Způsobily to přitom firmy, které před 20 lety vůbec neexistovaly (Microsoft, Apple Computer, Intel, Compaq Computer, atd.,). Bez globalizace by to ztěží mohli docílit.
O inovacích vznikají tisíce vědeckých prací, ale revolučně nové v poslední době mezi nimi lze těžko najít. Z mnoha současných prací lze pro ilustraci citovat zajímavou výzkumnou zprávu Světové banky-“R and D and Development”– D. Ledermana a W.F. Maloneyho, World Bank Policy Research Paper No. 3024, Duben 2003. Zde autoři standardním způsobem pomocí produkčních funkcí se snaží zjistit národohospodářský dopad výzkumu a vývoje v zemích světa. Zjišťují, například, že země Latinské Ameriky jsou na tom hůře než průměr, ale země jako Finsko, Izrael, Tajwan a Korea, investují do inovací více, než odpovídá jejich úrovni HDP. Není těžké zjistit proč tomu tak je. Podrobnější pohled odhalí, že národní technická politika v období globalizace nehraje menší, ale větší roli. Role národního státu nadále zůstává významnou jako zdroj legitimity a místa politické moci.
Za pozornost stojí řada nových praktik ve světové ekonomice; za všechny vzpomenu relativně nový jev, kdy konkurující si koncerny se dohodnou na společném výzkumu a pak si opět konkurují výrobky, vzešlými ze společného výzkumu. Nazývají to někdy “před-tržní” spolupráce tj. ve výzkumu spolupráce, na trhu konkurence. Důvodem spolupráce konkurentů jsou vysoké náklady na vývoj nové technologie, které si ani největší společnosti nemohou dovolit. Zde pomáhá globalizace, tj. přístup ke světovému trhu, protože národní trh i velmocí, by nedokázal zajistit návratnost nákladů na výzkum a vývoj. Proto také mezi velkými koncerny existují stovky dohod o spolupráci, takže mají pravdu ti ekonomové, kteří říkají, že v mnoha oborech (automobilový, letectví apod.) prakticky vzniká jeden, nebo pár globálních podniků, které vyrábí prakticky globální výrobek.
Samozřejmě i v oblasti kapitálu je to podobné. Například francouzská vláda vlastní 54 % společnosti Air France a 27 % firmy Renault, tato firma zase vlastní 37 % japonské firmy Nissan a 70 % firmy Samung, atd.
Soudobá globální realita
Kondratievovy vlny ekonomického rozvoje umožňovaly těm národům, které byly jejich iniciátory, globální ekonomickou a i vojenskou nadvládu, tj. vznik tzv. “hegemona”. První průmyslová vlna byla vyvolána objevy parního stroje, železnic, výroby ocele (Thomas), tkacího stavu apod., všechny byly učiněny v druhé polovině 18. století a všechny v Anglii, což umožnilo postupně vytvořit mocnou Britskou říši.
Vloni v květnu proběhla v Kalifornii 27. konference o světových systémech věnovaná tentokrát hegemonickým cyklům, kde se účastníci dohadovali o tom jak probíhá “střídání” hegemonů světa a jak si vede současný hegemon – USA. Dle časopisu “The Economist” USA představují (v r. 2000) 4,7 % obyvatelstva zeměkoule, 31,2 % jejího HDP, 36,3 % výdajů na obranu, 40,6 % výdajů na výzkum a vývoj a mají 83,1 % příjmu světa z provozu kin. Přitom si ne každý všímá, že mnohé technické novinky již vznikají mimo USA. První kolejová doprava využívající magnetické levitace je v Číně, i když se podobné akce projektují i v USA a v Evropě, ale zaostávají v aplikaci za Čínou.
Je předloženo několik modelů dalšího vývoje. Někteří účastníci výše uvedené konference byli názoru, že současný světový hegemon je v mírném poklesu, který může trvat i dvě desetiletí a nelze ani vyloučit, že se znovu dostane do vedoucí pozice, tj. překlene případné dvě dlouhé technologické vlny (pokud vůbec budou).
Poslední dlouhá vlna byla vyvolána mikroelektronikou, její schopností růstu integrace planárních křemíkových transistorů dle Moorova zákona, který říká, že každých 18 měsíců se stupeň integrace zdvojnásobí. To je prapůvodem neustálého poklesu ceny elektronických výrobků a jejích bouřlivého rozšíření. Mluví se o miliardě transistorů na jednom čipu v budoucnu. V lednovém čísle prestižního časopisu elektrotechnických a elektronických inženýrů, IEEE Spectrum (2003), však zasloužilí členové této inženýrské organizace odhadují, že tento zákon bude platit jen max. 5 až 10 let a pak narazí na své fyzikální meze. Navíc se ukazuje, že telekomunikační průmysl je v současné době v největší krizi za celou svou existenci. Příčiny jsou složité, ale patrně alespoň částečně identifikovatelné pomocí modelů dlouhých vln, např. přeinvestováním (Jay Forrester to označil někde jako “self-ordering” tj. “samo-objednávání”). Telekomunikační společnosti si půjčily téměř bilion dolarů na vybudování optických sítí, které nyní jsou nerentabilní v důsledku podstatně menšího nárůstu provozu, než se očekávalo a investoři nejsou schopni splácet úvěry, což může zase ohrozit banky, které jim půjčily. Mnoho oborů se nevzpamatovalo z prasknutí bubliny “dot.com”, což vyvolalo krizi na kapitálových trzích. Navíc růst vyvolaný bublinou se odehrával většinou ve službách. Přitom vlády G-7 jako cíl vytýčily budování GIS – Globální informační společnosti. Nyní se již o ní mluví poněkud méně.
Senioři IEEE odhadovali, co by mohlo významně přispět k rozvoji oboru, ale návrhy nebyly příliš revoluční. Šlo o alternativní zdroje energie, bíle světlo emitující diody (LEDy) pro osvětlení, což by ušetřilo mnoho energie, levná zařízení umělé inteligence, a pod. Pomaly se rozjíždí dřívější kandidáti na bouřlivý rozvoj ekonomiky jako je televize s vysokou rozlišovací schopností (HDTV) a elektromobil. Zatím je elektromobil jen v prototypech a pro praxi velmi drahý, rozjíždí se hybridní automobil, asi 120.000 kusů ve světě, ale to je nepatrné množství v porovnání s počtem klasických automobilů. Jen v USA se letos počítá s prodejem 17 milionů normálních automobilů.
Zde budu jenom citovat další nejzajímavější nové a slibné obory. Je to nano-technologie, která se zabývá objekty o rozměrech několika molekul, nebo atomů. Slibné je využití spinu elektronu (vlastnost objevena kvantovou teorií) a mluví se o budoucí “spinotronice”. Je to dále biotechnologie, kde se očekává, že bude možno lidské orgány nejen transplantovat, ale případně, některé vyrobit. Britská prognóza předpokládá že v r. 2014 10 % operací bude provedeno využitím robotů. Do r. 2015 má až 30 % vážných nemocí být léčeno genovou terapií. Není náhoda, že je velký zájem o medicínu, protože obyvatelstvo centra na rozdíl od obyvatelstva periferie stárne a potřebuje více lékařské péče.
Přitom se nadále investuje silně do výzkumu a vývoje a neustále se objevují nové vynálezy. Obrovské sumy se nyní např. investují do vývoje levných plochých displejů pro počítače, ale také pro telefony a televizory. Je to boj mezi LEDy a LCD (tekuté krystaly).
Práce na dlouhých vlnách ve vývoji světové ekonomiky, které mají za cíl lépe pochopit současný vývoj, si všímají také dalších jevů, které stojí za zamyšlení. Jde o charakter společnosti v jednotlivých civilizacích. Původní zemědělská civilizace byla decentralizovaná a práce, vzdělávání a odpočinek se prolínala celým životem jedince. Přitom vzdělávání bylo převážně neformální- pomocí práce.
V průmyslové civilizaci vzdělávání, práce a odpočinek byly oddělené. Také tato společnost byla více centralizovaná a charakterizovaná úsporami z rozsahu, tj. čím větší stroj tím levnější jednotka produkce.
Informační společnost pokud vznikne, bude mít, zdá se, nové rysy. Levné zpracování informací umožňuje efektivnost malých výrobních jednotek, proto často ruší úspory z rozsahu (viz. například efektivnost mini-hutí). Prolínání učení, práce a rekreace je závislé na oborech, apod.
Zdá se, že teorie dlouhých vln ani jiné teorie, zatím nedostatečně zpracovaly kvalitativní změny současnosti a nemohou zatím nabídnout spolehlivé řešení aktuálních problémů, i když pomáhají pochopit ekonomické procesy a jejich důsledky. Minulé a nejčastěji analyzované dlouhé vlny ve vývoji světové ekonomiky se udaly v situaci, kdy hrozil světu nedostatek téměř všeho a neexistovaly zřejmé meze růstu, proto všeobecně více, znamenalo lépe. Nyní ani jedna z těchto podmínek neplatí. To je ohromná kvalitativní změna v situaci, která si žádá kvalitativně nové přístupy a řešení.
Ondřej Čapek
(Poznámka editora: Pojednání O. Čapka obsahuje ještě další dvě kapitoly a závěr. Jedna kapitola se věnuje problematice historického vývoje chudoby v Anglii v 19. století a další americkému pojetí chudoby. Obě kapitoly jsou zajímavé a obsahují cenný faktografický materiál. Uveřejníme je podle možnosti v dalších číslech.)
Úvod
Svoji práci jsem začal s chybným přesvědčením, že i v problematice chudoby existuje určité základní paradigma, které sice je spíše podepřeno argumenty sociologickými, než ekonomickými, ale v zásadě je možné jej konstatovat jako obecně známý fakt, který je sdílený v rámci ekonomie hlavního proudu, jen s malými variantami pro jednotlivé státy.
Problém diverzifikace příjmů a chudoby, lze chápat dvěma odlišnými extrémními způsoby: tzn. jak velké rozdíly jsou ještě přípustné aby lidé chápali společnost jako spravedlivou, či naopak: o jaké nejnižší míře rozdílů v příjmech existuje shoda o tom, že už tyto rozdíly odrážejí rozdíly v pracovním úsilí mezi lidmi.
Zatímco rovnost lze v rámci společnosti měřit objektivně, tzn. na základě vhodné vhodného matematického nástroje, chudoba je z definice termínem normativním. Předtím, než lze na základě zjištěných dat vybrat tu část obyvatel, kteří mají příjmy tak nízké, aby mohli být označeni za chudé je nutné stanovit nějaký vztah mezi objektivní velikostí příjmu a subjektivním soudem o tom, že právě tento hraniční příjem je dostatečně nízký pro vznik chudoby jako záporného fenoménu v lidské společnosti. Ve společnosti příliš “nerovné” lze chudé charakterizovat jako určité oběti systému. Lidé dávají přednost spíše takovým typům hospodářských politik, které kladou důraz na integraci chudých do systému. To je příklad některých morálních omezení volného trhu v rámci teorie praxe ordoliberalismu, směru který dominoval poválečné hospodářské politice Západního Německa. Ve společnosti, která je chápána jako příliš rovnostářská se naopak klade důraz na možnost vyniknutí. “Obětmi” jsou lidé, jejichž výkon je ohodnocen výše než plat či příjem a to především díky jejich úsilí (v podstatně menší míře díky talentu).
V prvním případě je chudoba chápána jako důsledek nespravedlnosti v přístupu ke zdrojům bohatství a nebo jako důsledek určitých diskriminační opatření. Takto obecně lze říci, že zdrojem bohatství můžeme myslet jak statky materiální (peníze, půda), tak nemateriální. Pro moderní společnost (společnost znalostí) je druhý typ statku typičtější, jedná se především o vzdělání.
V této práci se budu věnovat především angloamerickému přístupu k problematice, který chudobu chápe jako fenomén ekonomický, vznikající z řady příčin, které jsou vlastní společenskému systému. Chudobu je třeba definovat, pochopit a nalézt státní politiku vedoucí k jejímu odstranění.
Alternativou pro tento postoj je chápání chudoby jako selhání státu. To se týká zejména francouzských postojů Ve francouzském etatistickým kontextu se chudoba chápe jako selhání státu, protože ochrana proti ní je součástí občanských práv a stát ze své podstaty má povinnost se starat o své občany. Chudoba je předmětem zkoumání správní správy, případná kvantifikace byla primárně zaměřena pouze jako nástroj pro identifikaci příjemců státní pomoci. Naproti tomu ve více liberálním pojetí vztahu občan – stát v USA je zkoumána chudoba vždy jako výsledek řady faktorů různé povahy.
Jak uvedu v závěrečné části své práce, chudoba v rozvinutých zemích dnes již nemůže být pouze prezentována jako ekonomický problém. V současné debatě o odstranění chudoby se mají ekonomové pouze poradní hlas, kdy upozorňují na některé nezamýšlené náhledky státních intervencí. Podstata chudoby je daleko efektivněji přístupná jako předmět výzkumů sociologie, kulturní antropologie a její příčiny jsou často neekonomické: Jsou následkem “špatných preferencí” založených v nedostatku vzdělání, neschopnosti se adaptace, rasismu, či individuálních dispozic.
Přesto v klasickém období ekonomie byla brána chudoba širokých vrstev obyvatelstva jako jeden ze základních předpokladů vznikajících makroekonomickách modelů. Důvodům pro toto přesvědčení se věnují v kapitole V další části se věnuji zajímavému období boje proti chudobě, které spočívalo díky malthusiánským předpokladům o přelidnění ve snaze chudé koncentrovat na jednom místě. V konceptu chudobinců v Velké Británii se navzájem mísí dva principy boje proti chudobě: Za prvé udělat z nich tak nepříjemné místo, aby přinutilo chudé se starat sami o sebe. Za druhé se snažit o určité vštípení pracovních návyků, vzdělání (především dětí, pro Velkou Británii devatenáctého století není prakticky zaměřené vzdělání dospělých příliš typické a podporované).
Jak se zdá, v současnosti lze stanovit nějakou obecnou definici chudoby jen velice obtížně. V textech, které se věnují této problematice lze pouze konstatovat několik zcela odlišných pojetí:
- Chudoba založená na absolutní výši životně nutných výdajů, které se nemění.
- Chudoba založená na absolutní výši nutných výdajů, které jsou závislé na životní úrovni v ekonomice
- Chudoba založená na výši průměrného příjmu obyvatele či referenční skupiny
- Chudoba založená na kvalitě sociálních interakcí jednotlivce a schopnosti pokrytí určité společenské role.
První bod je typický pro období klasické ekonomie, která chápala populační růst jako závislý na ekonomických zdrojích a inovací V Malhusově konceptu je chudoba nutnou podmínkou ekonomické rovnováhy, protože ekonomický růst (v Malthusově době zejména představovaný růstem produktivity v zemědělství) se opožďuje za růstem populace Druhý bod budu prezentovat na sporech o minimální rozpočet v rámci diskuse o chudobě v USA v druhé polovině 19. stol až do šedesátých let dvacátého století. V zásadě jde o postoj, kdy se hranice chudoby pohybuje na subjektivních odhadech toho, co daný výzkumný tým chápe jako ještě přípustné podmínky pro život. Tyto podmínky nejsou určeny “natvrdo”, přesně podle (medicínské) definice prostředků objektivně nezbytných pro fyzické přežití a základní funkce rodiny, ale na základě osobních preferencí výzkumníků, nebo jako výsledek výzkumů veřejného mínění (otázky typu “Jaký příjem je podle vás ještě dostatečný?). Třetí bod úroveň chudoby nastavuje přímo podle příjmů ve státě. Subjektivní hodnocení je z konceptu vyloučeno, implicitně se předpokládá, že jednotlivec hodnotí svou životní úroveň nikoliv podle toho, kolik si může koupit, ale srovnáním s příjmu společnosti.
Omezení na historii definování chudoby jsem se rozhodl omezit pouze na USA na základě dvou faktorů: jde o industrializovanou zemi, po dvacáté století bez válečných konfliktů na svém území, což umožňuj problematiku mapovat jako kontinuální proud demokraticky soupeřících idejí.
Posledním samostatně zpracovaným tématem týkající se chudoby je problematika mzdové křivky, která se věnuje územní distribuci mezd a nezaměstnanosti. Jde o moderní empirická zjištění, které jsou založena na rozsáhlých souborech dat. V České republice se této problematice věnují výzkumné práce ČNB (rok 2002).
Tato práce se nevěnuje problematice srovnání současných evropských hranic chudoby a komparací metodologie v jednotlivých zemích. Na základě studia řady zdrojů VUPSV a zahraničních publikací jsem přesvědčen, že toto bylo v literatuře mnohokrát konstatováno a zpracováno. Naopak chybí hlubší metodologický základ pro posouzení podstaty a historického vývoje fenoménu chudoby. Má práce by snad mohla přispět k pochopení tohoto základu.
Obdobně zůstávají stranou současné americké studie, které se velice podrobně věnují porovnávání modelů chudoby založených na změnách definice rodiny a domácnosti, příjmů, kvalifikovaných odhadech šedé ekonomika. Tyto studie se mi zdají příliš spojené s dnešní americkou realitou, zejména se změnami životního stylu a funkce rodiny a často tvoří pouze jakýsi doprovod pro výzkumy z oblasti sociologie, sociální psychologie a kulturní antropologie.
Chudoba a ideologie
Za zlom a výchozí bod pro moderní ideologie, které si po různých proměnách uchovávají svoji pozici i dnes lze považovat období na jehož začátku existuje ještě feudální Evropa a na jeho konci vznikají moderní národní státy. V dějinách idejí lze počátek tohoto období popsat jako pozvolnou ztrátu dominance scholastické filosofie jejímž hlavním předmětem zkoumání byl celek světa.
Vztah k chudým byl určován náboženstvím. Vztah biblických textů k bohatství mělo jednoznačně více či méně negativní zabarvení. Podobně i lze snad opatrně konstatovat, že evropská společnost nikdy nevytvořila tak rigidní systém kast jako například Indie, či nikdy de iure neodejmula základní lidská práva v míře typické pro orientální despocie (i přes existenci otrokářství, které ostatně mizí až podstatně později). Scholastický kabát nebránil některým hluboce demokratickým prvkům v thomismu (lid má právo odvolat krále, …) a systém katolické církve zase vzniku radikálních sekt, přičemž lze nalézt i takové, které prosazují naprostou a bezpodmínečnou rovnost všech, včetně rovnosti v podílu na bohatství společnosti. Z tohoto úhlu pohledu nejsou latinskoamerické varianty současného katolicismu spojující marxismus a katolicismus není až takovou raritou.
S příchodem reformace dostává bohatství a s ním i společenská nerovnost zcela jiné morální hodnocení. Jak ukázal Max Weber (Weber 1998), hromadění zisku se stává samoúčelem, což chápe jako určitou morální maximu. Množství kapitálu má přímou vazbu na božskou milost. Chudoba je naopak trestem. Je třeba ještě tento model doplnit o vztah k luxusní spotřebě, rozmařilosti, což lze chápat jako tehdejší obdobu dnešního konsumerismu, který je naprosto odmítavý (s výjimkou některých autorů jako je Mandeville, který chápe rozhazovačnost jako zdroj pro práci jiných). Nejde tedy o touhu po bohatství jako zdroji osobního potěšení, jak tomu bylo do jisté míry v Benátské republice, ale o spojení rozmnožování majetku kapitalistickým způsobem investování s vystupňovanou askezí. J. S. Mill, který vyrůstal v prostředí silně ovlivněném luteránstvím například odmítal nejen okázalou spotřebu, ale i svou oblíbenou hru v šachu chápal pouze jako prostředek pro cvičení mysli, nikoliv jako zdroj samoúčelného potěšení. V další části tato tvrzení budu demonstrovat v postoji k chudobě v devatenáctém století, ve Velké Britanii, kde byla po určité významné období chápána jednoznačně jako stigma a chudí nebyli ani tak oběťmi systému jako spíše oběťmi vlastního individuálního selhání a neschopnosti.
Pokus o vypracování celkového modelu
Vzhledem k rozsáhlosti tématu a nutnosti pokrýt i ostatní ideologické směry vzhledem k chudobě budu zde prezentovat lepšího nástroje pro popis politických postojů než je tradiční rozvržení pravice – levice, které dnes již nestačí. Toto dělení je nahrazeno systémem dvou škál, díky kterým jsme schopni lépe chápat rozdíly mezi ideologiemi (definici tohoto pojmu se budu věnovat později).
Předpokládám, že platí, že jakákoliv skupina normativních výroků o společnosti by nutně v sobě měla nést možnost rozlišení ve vztahu mezi svobodou a kontrolou na straně jedné a jednotlivcem a společností na straně druhé. Jinak řečeno: každý smysluplný výrok týkající se společnosti by měl být umístitelný ve vektorovém prostoru tvořeném dvěma škálami a sám v sobě by měl být důkazem o absolutních mezích těchto škál. Mějme tyto dva výroky:
Život ve státě jest vyvrcholením mravnosti, pravdy, vzdělání, nezištnosti, krásy a božství. Všechno co jest v životě cenného, se uskutečňuje jediné skrze stát, který má být uctíván jako božstvo na zemi.
Liberální koncepce člověka není životaschopná, člověk ponechán sám sobě upadá do sobectví a společenské struktury jsou rozbity, což vede k pádu do totality.
Tyto výroky nejen, že se dají porovnat (tzn. říci, že tvrdí oba dva to samé), ale automaticky v sobě obsahují i možnosti před vytvářet svoji negaci. Jinak řečeno vypovídají o tom, že lze volit i postoje opačné – především potenciální možnost výroků opačných.
Před vlastní prezentací modelu musí být vysvětlena ještě jeden důležitý předpoklad. Jestliže model nijakým způsobem neaspiruje na konečné ontologické zdůvodnění podstaty politického procesu, je pouhou metodologickou pomůckou pro popis reality.
Osa Svoboda – Kontrola
Za svobodné lze považovat takové postoje, které nekladou důraz na spojení fungování společnosti s jasně definovanými pravidly. Existuje – li určitý objektivně špatný stav, který vznikl “samovolně”, tj. svobodně, nesmí být měněn pomocí pravidel, protože prosazení změny by mělo horší následky (mj. zpochybnění svobody, jako jedné ze základních hodnot) než strategie laisez-faire.
Kontrola předpokládá chování, při kterém je jednotlivec omezen určitými pravidly. Nerozhoduje původ těchto pravidel, ale jejich pozice vůči jednajícímu musí být exogenní, jednotlivec sám o sobě nemá moc je změnit.
Podle všeho tato osa není v přímé souvislosti s mírou redistribuce ve společnosti. Lze tvrdit, že společnosti postavené na vysoké míře (sebe) kontroly mohou chápat fakt příjmové diferenciace různým způsobem. Typický řešením fenoménu chudoby pro společnosti s vysokou mírou kontroly je snaha nikoliv o materiální povznesení chudých a jejich integraci do společnosti, ale spíše vystupňování dohledu nad nimi. Chudoba je jedním z chaotizujících a nebezpečných prvků, které ze své podstaty ohrožují stability celku. Výsledkem tohoto postoje je koncentrace chudých na jednom místě a jejich podrobení přísnému (někdy i doslova) vězeňskému řádu. Vzhledem k rozkladu reálných ideologií ne dvě nezávislé osy lze si tuto kontrolu představit jak v silně individualizované společnosti, kdy je chudoba chápána jako osobní individuální neúspěch, tak ve společnosti sdílívá přesně opačné stanovisko. Typickým příkladem puritánského přístup k chudobě je snaha o vybudování centralizovaného systému chudobinců ve kterých musí být podmínky v chudobinci musí být nevlídné, aby odrazovaly od čekání na podporu. Bylo praktikováno důsledné rozdělení rodin, každý musel pracovat, často to byly velice těžké a žádané práce s dlouhou pracovní dobou (muži jako lamači kamene, dřevorubci, ženy praly, drhly podlah a uklízely, děti často pracovaly v dolech a nebo továrnách a vedení chudobince od nich očekávalo práci v rámci budovy). Pokud k tomu připočteme sociální stigmatizaci, která byla podporována jednotnou uniformou a označení chudých našitým písmenem P a číslo farnosti.
Naopak ideologie založené na svobodě budou daleko více chápat chudobu jako důkaz o existenci pravidel, která zamezují rovnost lidí. V extrémním případě anarchismu jsou odmítána jakákoliv pravidla, včetně pravidel týkajících se vymezení majetkových práv. Adam Smith ostře kritizoval výsady šlechty, které jí umožňovaly zaměstnávat neproduktivní zaměstnance (jako byli například sluhové, a podobně). Vztah k redistribuci majetku je na první pohled nezřetelný. Lze argumentovat pro vysokou i nízkou míru redistribuce. Tento postoj závisí na přesvědčení, zda – li se společenská nerovnost opírá o diskriminační pravidla (kastovní rozvrstvení společnosti), či naopak je důsledkem svobodné hospodářské soutěže. Otázku vzdělání chápu ve shodě s postmoderním přístupem (Foucalt) jako formu kontroly.
Osa Jednotlivec – Společnost
Pól jednotlivce chápeme jako jedince. Pro pozici na ose není rozhodující, zda – li je jednotlivec svobodný, či podléhá pravidlům. Důležité je, že předmětem pravidel je právě jedinec, organizace jsou v tomto ohledu chápány jako “sítě” jednotlivců, kteří užívají určitá pravidla k interakcím mezi sebou. Pól společnosti předpokládá objektivní existenci celku. Vzhledem k problematice chudoby lze konstatovat, že ideologie blíže pólu společnosti budou daleko více nakloněny velké redistribuci majetku a v extrémních případech k jeho sdílení všemi.
Podle individualistického proudu má jednotlivec určité práva. Tyto mohou být zcela vrozená, uplatnitelná přímo a nebo naopak vnucená okolím, to záleží na poloze ideologie na ose svoboda – kontrola. Je otázkou jakou formou tato práva je schopen uplatnit navenek. Je velice pravděpodobné, že jakýkoliv zásah do práva disponovat s majetkem (především prostřednictvím daní, či konfiskace) budou brána jako zásah proti individuu ve prospěch státu. Je třeba poznamenat, že v utopickém projekt anarchismu, kde není chybí vymezení vlastnických práv se předpokládá jiný mechanismus založený na přesvědčení o tom, že veškerá společenská problematika plyne z existence pravidel, které vnášejí mezi lidi antagonistické zájmy. Souladu bude dosaženo v momentě “osvobození” od pravidel tvořících nesmyslné hierarchické struktury. Je zajímavé, že tento moment je přítomen i u řady liberálních autorů jako nutná podmínka uzavření korektní a nediskriminující společenské smlouvy (viz dále).
Segmenty
Pokud si rozdělíme graf následujícím způsobem, dostaneme následující čtyři segmenty.
A |
B |
C |
D |
Segment A by se dal popsat jako (sebe)kontrola jednotlivce. Ideologické postoje v oblasti vztahu k chudobě v tomto segmentu budou založenu na předpokladu, že se každý sám postará o sebe. Společnost nepřipouští výstřelky v chování kohokoliv, precizně rozlišuje sféru veřejnou, kde jsou konvence tvrdě vyžadovány od sféry soukromé, která je důsledně chráněna před okolím. Lze předpokládat, že lidé chudí budou chápáni jako vlastní vinou neúspěšní a budou nuceni akceptovat nabídnuté podmínky. Podpora z veřejných zdrojů je omezená, v rámci daných pravidel zpravidla neexistuje nějaké právo na (finanční) podporu od státu. Podpora často musí splňovat určité kritérium reciprocity plnění, de facto je podpora omezena na poskytnutí práce. Extrém by se dal popsat jako puritanismus.
Segment B by se dal označit jako “společenská kontrola”. V tomto konceptu je často fakt chudoby popřen, i když faktická příjmová pozice absolutně chudých se nemusí až zas tak lišit. Pro chudé jsou zpravidla určeny pouze veřejné prostředky, jsou “majetkem” společnosti, celku. Tento postoj zakládá nárok na byrokraticky určený příjem. Jde spíše o formu zákonného nároku (“právo na práci”). Problematika soukromí je složitá: na jedné straně je jednotlivec vyvázán ze závislosti na názorech bezprostředního okolí, které by zakládaly bezprostřední nátlak, na druhou stranu z podstaty věci soukromí neexistuje.
Segment C by se dal definovat jako “jednotlivec bez kontroly”. Nejsou vyžadována pravidla a to ani pravidla týkající se závazku vůči chudým. Extrémem je anarchie, jejíž teorie má překvapivě blízko k některým prvkům klasického liberalismu. Sám anarchista Kropotkin při svém tažení proti všem si neobyčejně cenil Adam Smitha pro jeho kritiku aristokracie. V dalším textu se budu věnovat určité podvojnosti liberalismu co do konceptu svobodného jednotlivce: na jedné straně se liberálové snaží omezit moc státu, na druhou stranu se často neshodnou ohledně míry redistribuce prostředků na šíření informací, či prostředků na zpřístupnění určitých možností jak realizovat svoji svobodu. Spor lze najít už u Adama Smitha, který navrhoval veřejné státem placené školství. Naproti tomu Mises neuznává státem podporované školství, protože toto by se automaticky stalo hlasatelem státních idejí. Stát by tak svou aktivitou narušuje sféru oproštěnou od státního vlivu, prolamuje meze “vrchnostenské vůle”, a likviduje prostor pro vznik jiných mocí, než je (státní) politická moc. Tento fakt je důležitější než nerovnost ve společnosti už proto, že libertariáni ho uznávají za vykazatelný. Rozdílná úroveň příjmů naproti tomu může být důsledkem odlišných preferencí jednotlivců (Rothard).
Pro segment D je naopak typické skupinové rozhodování v rámci shromáždění, které na jednu stranu není vázáno žádnými pravidly, kdy se nemoderovanou diskusí všech dojde k rozhodnutí, které se může týkat čehokoliv. Soukromí a vlastnické práva v tomto kontextu neexistují, de facto vlastně neexistuje ani jakákoliv forma nerovnosti. Asi nejblíže k tomuto ideálu byl jakobinismus francouzské revoluce, v teorii jde o komunismus, ovšem bez Leninovy korektury o straně jako předvoji dělnické třídy. Jak ukázal Burke, tento systém je nestabilní, utopický a přecházející do podoby (vojenské) diktatury.
Konzervativismus a [levicový] liberalismus
Pokud z důvodů obecné známosti ponecháme stranou novověké radikální směry založené na odmítání soukromého vlastnictví, zbývá neobyčejně zajímavý spor konzervativního myšlení s liberalismem. Jsem přesvědčen, že rozdíly mezi těmito myšlenkovými směry jsou zásadnějšího typu než mezi levicí a pravicí. Lze říci, že zatímco levicový či pravicový postoj je často nic neřešící nálepkou, rozdíl mezi konzervativním a liberálním uvažováním jsou fundamentálního rázu a zahrnují i problematiku chudoby. Tento rozpor se táhne jak červená nit západním politickým diskursem, tu méně či více zakrýván radikálními protidemokratickými silami. V současnosti je tento spor nejvíce viditelný jako spor o možnosti vzniku evropského občanství. Pro současné liberály lze evropské občanství budovat ex-post na základě dohodnuté celoevropské společenské smlouvy (ústavy). Občanem se tak člověk stává udělením občanských práv. Oproti tomu konzervativci namítají, že explicitně formulovaná práva jsou výsledkem (nikoliv příčinou) existence evropského národa, jakožto reálně prožívané společenské entity s určitými vzniklými pravidly a specifickou, “evropskou” kulturou. Bez těchto sdílených předpokladů nelze pravidla vyjádřit ve formě psaných zákonů.
Základním rozdílem je odlišné přesvědčení o lidské podstatě: pro konzervativce je lidské chování ve větší či menší míře otiskem konvencí a hodnot, které jsou sdílené v rámci odpovídající skupiny (rodina, stát, kultura). Liberál naproti tomu argumentuje, že tyto hodnoty jsou uloženy přímo v lidské přirozenosti.
Liberálové tedy budou vždy méně tolerantní ke společenským rozdílům, naproti tomu konservativci podporují hierarchické rozvrstvení společnosti, které považují za správné a žádoucí, stejně jako oprávněnost existence vládnoucí elity. Koncept elity je však poměrně nezřetelný. Na jednu stranu je odmítána příliš vysoká sociální mobilita, kdy se dostává k moci “bohatá lůza”. Tento postoj vrcholí až odmítáním pokroku obecně. Je obhajována tradiční cechovní výroba proti výrobě tovární. Nová buržoazie je podezírána z aplikace “pravidel továrny” 19. století, kde není příliš místa pro spontánní chování jednotlivce, na celou společnost. Stejně tak Tocqueville varuje před akceptací materiálnímu růstu jako hlavního společenského úkolu a za nositele této ideje považuje v USA střední třídy (Scruton 1994, str. 247). Podle Voegelina existuje řada hodnot vůči nimž se “obchod” chová v nejlepším případě lhostejně v horším nepřátelsky (Scruton 1994, str. 143).
Přesto však nelze klást přímé rovnítko mezi podporou nerovnosti a konservativismem, což se dá doložit právě na postoji k chudobě. Konzervativec bude tvrdit, že v hierarchicky společnosti sice existují objektivní rozdíly v majetku, přesto takto strukturovaná společnost zamezuje vzniku rozsáhlé třídy chudých. Samoregulující mechanismy jsou v zásadě dvojího typu.
Člověk žijící v tradiční, konzervativní společnosti je součástí řady institucí, které ho omezují co do možnosti pochopení “celku světa”. Pokud však přijmeme konzervativní úhel pohledu, nelze nic při tomuto namítat, protože podle něj jednoduše nelze rozumět dostatečně komplexitě světa. Tento pocit je ryze novověkým problémem, který tradiční společnosti neznaly a nebo se před ním bránily důsledným udržováním modelu uzavřené společnosti, tak jak je popisován Popperem (Popper 1994). Umírněný konservativismus se bude vždy snažit podřídit aspirace jednotlivce určitým pravidlům institucionálního rámce, přičemž fakt nutnosti podřízení plyne z prostého konstatování situace do které se daný člověk rodí. Změny se dějí evoluční cestou, jde o pozvolné změny v institucích, kdy konečným testem nového pravidla je slučitelnost nového typu chování lidí na jeho základě s chováním a očekáváním zbytku, jak tvrdí Burke (1997) chápe americkou Deklaraci práv jako potvrzení již existujícího zvykového práva (především “není zdanění bez zastoupení”), které byly napadeny snahou Jakuba III vybudovat absolutistickou monarchii (což se naopak povedlo Ludvíkům ve Francii). Období bezvládí bylo překonáno jen postupem regenerace vadné části konstituce pomocí částí, které nebyly poškozeny, což je názor víceméně totožný s Hayekovým tvrzením. Hayek, který se od konzervativismu explicitně distancoval tyto americké postoje chápe naopak jako společnou tradici, na které byla vybudována americká obec, které jsou však ve shodě s Evropským pojmem liberalismu, ve smyslu liberalismu opírající se o laisse-faire ekonomiku, odmítající komplex sociálních práv.
Druhým typem samoregulace (a spravedlnosti) je sama, často desinterpretovaná teorie elity, či aristokracie. John Adams přichází s teorií přirozené aristokracie (Russel 2000). Podle jeho definice je aristokratem každý, kdo dokáže získat hlasy dalších dvou lidí. Existence aristokracie je společenským faktem, který nelze ovlivnit. Za normální situace je aristokratická třída zčásti přirozená (daná schopnostmi), zčásti tradiční (daná dědictvím). Fakt “danosti” aristokratického pojetí společnosti vede k tomu, že rovnostářství vede jen k dočasné rovnosti. Výsledkem bude opětovný vznik aristokratické třídy “zbohatlíků”, která však ve svém chování už nebude omezována zvykem a svoji moc uplatňuje bezohledně proti zbytku.
Chudoba (či nepřiměřená nerovnost) v tomto pojetí je vyloučená díky tomu, že vazby ve strukturované občanské společnosti jsou dostatečně silné na to, aby se méně disponovaní jednotlivci integrovali na základě spontánně vzniklých společenských vazeb. Koexistence tříd, etnik a minorit je dána zvykem, Roger Scruton chápe vysokou míru individuální svobody v moderních fungujících společnostech jako výsledek pozvolného procesu dobývání privilegií jednotlivými jejími částmi, nikoliv jako výsledek inovace pomocí právního aktu, například přijetím psané ústavy. V případě ústavy USA se pouze jedná o lepší vyjádření nepsaného zvykového práva země, resp. explicitní vyjádření sdílených hodnot již existujícího národa.
Odpor proti redistribuci prostřednictvím státu plyne z obavy, že stát ze své postaty nemá dostatek informací na přesnou identifikaci příjemců a nutně dochází k plýtvání. Kromě toho, stát omezuje prostor pro soukromou dobročinnost. Redistribuce prostředků vázána na určité objektivně definované životní minimum, které je nárokováno ze samotného faktu státního občanství likviduje ekonomicky a společensky efektivní systém tradiční dobročinnosti a v dlouhém období rozbíjí tradiční struktury, protože narušuje zvykové, optimální, společenské vazby. Jak už jsem předběžně vymezil, zavedení určité redistribuce má multiplikační charakter: redistribuce sama o sobě způsobuje omezení dobročinnosti. Jednak proto, že se nutným vzrůstem daní i množství volných peněz. Kromě tohoto čistě ekonomického faktu klesá motivace donátorů a jsou podkopávány aktivity příjemců.
Konzervativec bude trvat na tom, že problémem není pouze neefektivní alokace prostředků plynoucí z již uvedeného nedostatku informací na úrovni centrální autority (státu), ale i ten fakt, že společnost se mění ve smyslu vyšší nezávislosti mezi lidmi. Protože tato nezávislost je chápána jako nebezpečí, je popisována jako vzájemné odcizení se v rámci komunity, případně oslabení a zánik tradičních komunit a zánik mezilidských vztahů založených na osobní známosti, důvěře a respektu. Na místo toho vznikají soupeřící navzájem anonymní a odcizení jednotlivci.
Liberálové naopak staví svůj postoj ke spravedlivé společnosti a rozdílné distribuci majetku v ní na základě dvou až tří příbuzných teorií: smluvní teorie státu (stát vzniká jako racionalisticky koncipovaná smlouva, ke které občané přistupují protože je to pro ně výhodné teorie morální psychologie (zejména Adam Smith a jeho Teorie mravních citů) a konečně teorie založené ryze racionalisticky. Příkladem je danost lidských práv u Johna Locka (i když často jsou tato práva zakotvena v určitém pojetí víry) nebo Kantova mravní maxima.
V tomto pojetí je chudoba chápána jako odstranitelné zlo, přičemž sama existence majetkové nerovnosti je chápána u jednolitých autorů různě. Zdrojem chudoby je určité institucionální uspořádání společnosti, které vychyluje státní zřízení z výše uvedených ideálů. Toto vychýlení se děje z řady důvodů, zpravidla jde o následek špatných kroků a situace v minulosti. Tradičně je uváděno neochota poválečná neochota státní sektoru se minimalizovat na původní předválečnou úroveň, nebo nedostatečná znalost fungování ekonomiky plynoucí ze špatného systému výchovy. Klasickým příkladem je Burkeho nedůvěra k “politickým spisovatelům” propagujícím v předrevoluční Francie zájmy a hodnoty určité zájmové skupiny. Prof. Salerno v textu Jak právníci ovládli ekonomii upozorňuje, že francouzský odklon od liberálních myslitelů jako byl Bastiat nastal díky intrikám právníků v rámci systému francouzských universit, kdy povinný základ ekonomie byl svěřen do kompetence specialistům ovlivněným německou historickou školou kladoucí důraz na dynamicky se vyvíjející institucionální řád, nikoliv na fundamentální danost apriorně definovaných ekonomických zákonitostí (např. nutnost svobody a konkurence pro ekonomický růst) propagovaný Bastitem, Turgotem a dalšími.
V příkrém rozporu s konservativními koncepty liberálové předpokládají, že společnosti řízené pouhými zvyky, bez teoretického základu a zdůvodnění, nejsou schopny se adaptovat na exogenní šoky. Zajímavým prvkem v liberálním paradigmatu je situace, kdy jsou v rozporu zvyky a racionalisticky založené (tzn. “čistým, neempirickým rozumem”) poznané zákonitosti. V zásadě lze v novověkých dějinách liberalismu (tento termín chápeme teď v nejširší možném smyslu) najít dva velké zdroje racionalistického popření primátu empirické reality. Prvním je zejména francouzské kartesiánství, tím druhým (nutno říci, že k empirickému poznání daleko vstřícnější) Kantovství a novokantovství. V obou případech jde v rovině filosofické o oddělení čistého rozumu od nahodilé empirie. Spravedlnost je v těchto konceptech založena právě na správném poznání pravidel čistého rozumu, protože jedině tak lze zajistit mezilidskou rovnost. Zatímco zkušenost je individuální a víceméně nesdělitelná, racionální pravidla lze poznat bez ohledu na kulturní rámec. Nástrojem tohoto poznání se stává vzdělání, které by nemělo být zaměřeno na poznání dané specifické společenské formace, ale na správném uchopení mimokulturně ukotvených hodnot, či spíše vrozených lidských schopností a jejich rozvinutí.
Liberalismus lze rozdělit na dva zcela odlišné tábory: klasický liberalismus je postaven na přesvědčení o přirozené povaze jednotlivce, který je implicitně vybaven fungovat ve svobodné společnosti založené na minimálním státu. Na rozdíl od Hobbese mezilidské interakce v této společnosti nedegenerují na boj všech proti všem, ale jsou racionálně kultivovány na vztahy obchodní výměny na základě dobrovolnosti. Popis tohoto stavu je postaven na určitých předpokladech o lidských právech (John Locke), která nelze odejmout. Z dnešního pohledu se jde o snahu vnutit určité náboženské představy (protestantský individualismu) zbytku světa. Později (u Humea a Smitha) je tento náboženský základ zaměněn za určitou teorii lidského chování.
V tento moment dochází i u liberálů k opuštění racionálně ukotveného postoje ve prospěch empirie. Zkušenostní moment lidského chování je stále chápán jako nutný pro realizaci spravedlivé společnosti, člověk se stále – ponechán sám sobě – chová správně, pokud se chová v souladu určitým konceptem “duševní hygieny” (podrobně se tomuto budu věnovat v následujících kapitolách). Protože nelze ukotvit normy chování v božském rozumu, je třeba nalézt jiné hodnotící hledisko. Tímto hlediskem je jednak míra svobody ve společnosti: tzn. míra s jakou je jednotlivec omezován ve svém běžném životě a potom především vymezení obecných sklonů lidské přirozenosti. U Adama Smitha je to zejména lidského snažení o zlepšení svého údělu, které je interpersonálně sdělitelné a které provází člověka od kolébky po hrob.
Výše uvažovaný postup vede k tomu, že předmětem studia se nestává ani tak jednotlivec, ale určitá pravidla té které společnosti. Na rozdíl od postojů u Johna Lockea již nejde pouze o to obhájit individualistické rozhodování proti tradičnímu pojetí celku státu (v rovině ideologické jde o polemiku s Filmerovým názorem na “božské právo králů”, které zůstává důležitým prvkem konzervativních myslitelů jako je De Maistre, v rovině ekonomické jde o polemiku s merkantilismemem). Jde o to, jak nalézt ty správné prvky společenského řádu, které způsobují, že určité společnost je liberálním hodnotám nakloněna více než jiná. Protože liberálové jsou přesvědčeni, že tyto hodnoty jsou objektivně správné, vědecky testovatelné, jejich dodržování zcela automaticky znamená i prosperitu a redukci jevů jako je chudoba a podobně . Je však třeba najít měřítko, které je možno aplikovat na jakoukoliv společnost. Adam Smith navrhuje srovnání ceny masa a obilí, porovnání produktivity (objemu vyrobené produkce) na jednoho dělníka a pod. Pro tento typ liberalismu je typické, že neodmítá státní aktivity ať je to budování trh podporujících institucí (např. veřejného školství), či veřejně prospěšných staveb (Smithovy majáky). Takto se liberalismus postupně vzdaluje svým klasickým základům postaveným na přísném odmítání státních intervencí.
Odlišný typ liberalismu naopak se více drží racionalistických individualistických konceptů. Výtkou těchto liberálů vůči výše uvedeným postojům je ontologické zpochybnění schopnosti posoudit prosperitu té které společenské formace a zejména určitých inovací vedených státem. Nelze tvrdit, že např. státem budované normy, či veřejné školství je prospěšné, čistě z toho důvodu, že zatímco společenské zisky z těchto akcí jsou zřetelně viditelné a explicitní, její náklady jsou rozptýlené, zjistitelné buď velice obtížně a nebo vůbec ne. Mnozí argumentují i tak, že je v zájmu vlády, aby nepříznivé dopady nebyly zjištěny.
Zajímavým dokladem provázanosti obou směrů je “manifest” organizace European Young Conservatives DEVĚT PILÍŘŮ KONSERVATIVISMU:
NÁRODNOST Zastupitelská demokracie může fungovat pouze když lidé dostatečně soucítí spolu aby byli schopni akceptovat společnou vládu a zákony. Každá národnost by měla být svobodná v rámci nezávislého a samosprávného státu. Hranice státu musí co možná nejlépe respektovat přání lidí na daném území. Založení nadnárodních institucí, které mají suverénní moc nad členskými státy je jak nedemokratické, tak nepraktické. Mezinárodní kooperace musí zůstat svobodnou spoluprací mezi nezávislými státu, nikoliv nadnárodními institucemi.
DEMOKRACIE Skutečně fungující demokracii se nejlépe daří v pluralistické občanské společnosti ve které jsou rozhodnutí přijímána co možná nejblíže těch, kterých se to týká. Moc musí být rozptýlena mezi rozdílné části vlády a řadu různorodých nevládních organizací. Tyto organizace hrají zásadní roli ve zdravé společnosti. Vláda musí rozumět důležité roli nevládních organizací a upustit od zasahování do oblastí, kde vládní intervence nejsou nutné.
SVOBODA Jednotlivci mají být svobodní, v zákonném rámci, kdy mohou usilovat o své cíle pokud neomezují svobodu nikoho okolo sebe. Garantované svobody musí zahrnovat: svoboda pohybu uvnitř jedné země a svobodu ji opustit a vrátit se, svobodu slova a jeho uveřejnění, svobodu sdružování, svobodu se zapojit nebo nezapojovat do odborů a zaměstnaneckých spolků, svobodu uzavřít jakýkoliv zákonný kontrakt nebo legální povolání bez omezení. Osobní svoboda zahrnuje právo vlastnit a převádět vlastnictví bez zbytečných nebo konfiskačních daní. Jednotlivci musí libovolně disponovat se svojí prací a vlastnictvím.
ÚLOHA PRÁVA Svoboda a spravedlnost v každé společnosti je hlavním úkolem práva. Rovnost k přístupu a rovnost před zákonem musí být dodržena a právo musí být vynucováno nezávislým soudnictvím. Nároky psaného práva nesmí být odsunuty ve prospěch národního zájmu nebo populistické volby.
VLASTNICTVÍ Tam kde nikdo nic nemá, nikdo se o nic nestará. Jednotlivci musí svobodně vlastnit či převádět majetek bez zasahování státu. Daně mohou být použity pouze pro zaopatření příjmu vlády k provádění jejích nezbytných funkcí; nesmí být užity na sociální inženýrství. Kde je možné, mělo by být upřednostněno soukromé vlastnictví před státním.
TRADICE Spravedlnost a řád v každé společnosti jsou založeny na sdílených hodnotách a zvycích. Žádná společnost nesmí přehlížet zděděnou moudrost předchozích pokolení. Země by měla přijmout a ochraňovat své tradice a ať jsou světského nebo náboženského původu. Každé pokolení si musí být vědoma závazků vůči předchozí a svých povinností vůči následující.
RODINA. Rodina je úhelný kámen společnosti. Je prvkem v jehož rámci jsou vyučovány základní hodnoty a morální standardy. Vláda si nesmí nárokovat funkce, které mohou být svěřeny rodině, stejně jako podporovat ty zásahy, která by vedly k narušení tradiční rodinné struktury.
SVOBODNÝM TRHEM bez přívlastků je míněn zcela volný obchod se statky, službami a kapitálem. Má být prosazován nikoliv pouze proto, že je to nejlepší cesta jak rozdělit zdroje společnosti, ale i proto, že je to jediný možný způsob ochrany svobody jednotlivce. Omezení práva na svobodu obchodování je špatné jak z praktických tak z morálních důvodů. Nejlepší cestou jak maximalizovat světový blahobyt je rozšířit volná obchod na celosvětovou úroveň.
MORÁLKA Politické struktury musí být založeny na dohodnutých standardech dobra a zla. V naprostých základech těchto standardů musí být obsažena úcta k životu, pravdě a vlastnictví. Toto je společné všem náboženstvím a morálním filosofiím na kterých stojí civilizace. Jsou to univerzální a neměnné základy bez kterých nemůže existovat společenský řád. Musí být zrcadleny ve všech právních a politických institucích státu, musí být podporovány mezi občany.
Podle mého soudu se jedná o snahu v jednom dokumentu podchytit všechny ve své podstatě nezávisle definované prospěšné hodnoty a instituce v harmonickém celku. Řada z nich je v jádru liberální. Jde zejména o předpoklad svobody jednotlivce omezené pouze svobodou jiného jednotlivce – kam se ztratily společně sdílené hodnoty? Stejně tak oddíl “morálka” ve své podstatě téměř obhajuje Lockovu pozici. Je pravda, že uvedená formulace je citlivější vůči specifickým formám realizace základních hodnot, přesto si myslím, že spolu s apelem na svobodný obchod může úcta k životu, pravdě a vlastnictví umožňovat Lockův kontrakt “mezi Indiánem a Švýcarem”.
Text obsahuje dva ryze konservativní odstavce: o národnosti a rodině. Z textu není jasné, jak by byly řešeny rozpory mezi hodnotami: Má lokální vláda podporovat instituce podporující volný trh, když ví, že importované technologie způsobí ústup (např.) tradiční rodinné struktury dané oblasti? Stejně tak méně rozvinutým zemím se může zdát pokrytecký nárok na svobodný pohyb kapitálu, který není vyvážen svobodným pohybem osob.
Závěrem lze říci, že oba tyto směry akceptují společenskou nerovnost. Konzervativci proto, že podporují společenskou hierarchii a respektují svobody, která je však uskutečnitelné pouze v rámci nerovné společnosti. Liberálové naopak chápou nerovnost jako důsledek svobody. U obou směrů jsou nerovnost a svoboda navzájem provázány, i když kauzalita a důležitost obou je prohozena. Daleko větší rozpory jsou v případě chudoby. Chudoba je v moderním konservativismu spojena s rozbitím tradiční společnosti.
Oslava tradičního způsobu života je často příčinou tvrdé kritiky. Dobrým příkladem jsou recenze na knihu England: An Elegy od Rogera Scrutona "Málokterá kniha je tak odporně samolibá jako tahle. Je to pošetilá kniha, nikoliv kniha pitomá. Některé její úvahy, například o anglickém právu, jsou pronikavé a zajímavé, a Scruton sám je jedním z nejlepších britských filozofů. Tato kniha buď ošklivou anglickou realitu potlačuje, anebo ji neupřímně omlouvá. Je to vulgárně sentimentální hymnus anglickému venkovu, zemi, která nikdy nebyla příliš příjemná k životu. Mlčí o tom, že lidé byli zbavováni majetku a vyháněni z půdy, takže tak vznikl první 'kapitalistický venkov' ve světové historii." (Terry Eagleton, Irish Times, překlad Britské Listy). “Deprimující je naprostá konvenčnost toho, co Scruton miluje - běduje, že už neexistují venkovská šlechtická sídla, že jsou likvidovány živé ploty mezi poli, že britští univerzitní učitelé kritizují britské impérium, že byly zrušeny elitní grammar schools, že anglikánská církev ztrácí vliv, že odumřela myšlenka anglického gentlemana i dědičný princip. Nejde o to, že by to, co Scruton píše, nebylo pravda, avšak jeho všeobecnosti jsou neverifikovatelné - to, co píše, jsou truismy, jsou to banality. Takže vzniká podivný paradox - kniha, která tolik chválí anglickou individualitu, sama žádnou individualitu nemá." (James Wood, London Evening Standard, , překlad Britské Listy).
Konzervativec bude vždy tvrdit, že je lepší rezignovat na zavedení všech práv pro všechny lidi právě z tohoto důvodu. Principiální trvání na vědecké nepoznatelnosti společenského procesu vede k multikulturalistické pozici (což je, vzhledem k ostře levicovým kořenům multikulturalismu poněkud paradoxní výsledek), kdy jsou všechny zvyky stejně hodnotné. Problém spočívá v neuznání určité “transcedence” technologického pokroku v rámci která mohou určité instituce zaostávat. Přesto si myslím, že takto pojatý konservativismus je lepší než opačný marxistický extrém podle kterého je kultura a zvyky pouhou “nadstavbou” nad výrobním procesem. Mělké pochopení Burkeho opovržení počtáři a politickými ekonomy může poskytnout určitou berličku pro naprosté odmítání společenských věd a trvání na překonaných morálních pravidlech.
Stejně tak je v konservativismu může chybět liberální apel na uplatnění individuálních schopností každého jednotlivce což se projevuje tolerancí vůči nedostatečné dostupnosti vzdělání určitým společenským skupinám a rozsáhlé neřešené chudobě. Konservativci mohou příliš rádi a příliš snadno “obětovat” možnost emancipace určité části společnosti či sociální mobilitu společenské stabilitě.
Konečně konservativismus není imunní proti nebezpečí podlehnutí metodologickému esencialismu, který – dle Poppera - prohlašuje instituce jako rodina, národ stát za reálné a individuum za odvozené (opět se zde dá nalézt řada paradoxních podobností s Lyotardovým postmodernismem ).
Liberálové naopak chápou chudobu jako výsledek nedostupnosti určitých práv, ale liší se v definici těchto práv. Libertariáni budou prosazovat pouze práva, která nezakládají nutnost redistribuce prostředků. Někteří radikálové dokonce z tohoto důvody odmítají i státní ochranu občanů policií. Naopak levicoví liberálové budou lidské práva rozšiřovat i na mnohé další jako je celoživotní vzdělání, ochrana některých pracovních míst a profesních skupin.
Historický vývoj chudoby v kontextu ekonomické teorie
V této části bych rád velice stručně zabýval vývojem ekonomické teorie hlavního proudu a jejím posuzováním chudoby. Pro vztah mezi ekonomickou teorií a chudobou je typické, že možným růstem životní úrovně se zabývali ekonomové především v osmnáctém až devatenáctém století. Pro toto období je zejména ve Velké Británii problematika růstu populace chápána jako ryze ekonomická otázka úzce spojená s formou distribuce bohatství.
Pro závěr devatenáctého století a století dvacáté ekonomie i v angloamerickém prostředí ztrácí monopol na vysvětlení fenoménu chudoby. Jak ukáži v kapitole věnované vývoji měření chudoby u USA, často šlo o empirické studie pracovníků humanitárních organizací.
Chudoba jako nutnost
Merkantilismus
Z dnešního pohledu zvláštní období předklasické ekonomie, které mělo silně negativní vliv na životní úroveň lidí pracujících v zemědělství (a tedy na úroveň většiny populace té doby) je merkantilismus. A. Skinner zdůrazňuje, že merkantilismus byl vysoce heterogenní proud reagující spíše na konkrétní podmínky ekonomiky země. Nevytváří tedy nějaký ucelené ekonomické koncepty, přesto lze říci, že existovaly určité styčné body: Základním cílem lem merkantilistů je usilování o maximální koncentraci zlata v zemi. Nízké mzdy a faktická chudoba pomáhala udržet nízké ceny zboží (především obilí). Cílem ekonomické politiky byl maximální míra exportu a naopak snaha potlačit výši importu prostřednictvím celních bariér. Restrikce se u některých merkantilistů týká i omezení v oblasti bankovnictví. Gerald de Marines [Staley] předpovídal. že neregulovaný trh s penězi by stanovil příliš vysokou cenu zahraniční měny. Přestože bychom očekávali, že toto vyvolá správné chování ekonomiky – totiž vysoká cena zahraniční měny povede k podpoře a růstu exportu a tedy k hromadění zlata v zemi. Podle Marinesova názoru je výsledkem přesvědčení zahraničních partnerů o tom, že měna je podhodnocená a odmítnou ji akceptovat. Na místo toho budou poptávat zlato a stříbro 1).
Merkantilismus chápe mezinárodní obchod jako hru s nulovým součtem, kdy dominance jedné země automaticky za podřízení jiné. Neplatí tedy teorie komparativních výhod, kterou jako první objevuje Robert Torrens a prostřednictvím Ricardových Principles se stává obecně známou. Primárním úkolem je vybudování státní struktury. Přesto někteří merkantilisté věřili (Thomas Mun), že zvyšování množství zlata “zrychluje obchod” (qiucken trade) [Staley]. Zajímavým momentem v dějinách ekonomických teorií je renesance merkantilistického pojetí v 19. století v rámci Německé historické školy (Roscher, Schmoller), kteří chápali merkantilismus jako racionální politiku v momentě, kdy je ekonomická samostatnost státu a budování jeho struktur akceptován jako primární cíl politiky. Důležitost merkantilismu je třeba chápat pro ocenění velkého kroku vpřed, který učinili klasičtí ekonomové zejména v posuzování chudoby.
I přes řadu archaických prvků v merkantilismu existuje Kyenesova obrana tohoto směru v jeho The General Theory. Podle Keynse snaha o čistý kapitálový příliv (ve formě přebytku čistého importu zlata) v sobě nese praktické a racionální jádro. V Keynesově původním konceptu je cyklická nezaměstnanost spojena s nedostatečnou investiční aktivitou podnikatelů, což je Keynesem označeno za dlouhodobou chronickou tendenci vlastní celé lidské historii. Příliv zlata do země snižuje cenu peněz (a tedy úrokové míry) a vytváří impuls ke podpoře investiční aktivity a obnově plné zaměstnanosti v ekonomice. Proti tomuto tvrzení Blaug uvádí důležitý fakt z hlediska našeho tématu. V předindustriální společnosti neexistuje Keynesova cyklická nezaměstnanost způsobovaná očekáváním na trhu. Nezaměstnanost vzniká pouze na základě přírodních podmínek (například slabá úroda a méně náročné žně), nejedná se o moderní ekonomické cykly způsobené chováním podnikatelů, či investorů a nelze ji tedy snižovat keynesiánskou anticyklickou politikou.
Adam Smith
Za ústřední postavu období klasické ekonomie je považován Adamem Smithem. Přesto, že jeho postava je z hlediska historie ekonomické vědy naprosto nepominutelná, řadu moderních hledisek a principů byla objevena už před ním. Kauder dokonce považuje Smithův vliv na teorii hodnoty za nešťastný, protože svým paradoxem hodnoty, ve na kterém na příkladu diamantu a vody demonstruje rozpor mezi užitečností a cenou, měl vliv na rozšíření pracovní teorie hodnoty, která tak dominuje na úkor subjektivní teorie hodnoty.
Sociální problematika je ve Smithově postojích přítomna neobyčejně zajímavým a pro pozdější diskuse inspirativním pojetím (který mj. dále rozpracovává Amarya Sen). Dá se zhruba říci, že zatímco Bohatství národů, Smithova ekonomické práce, se týká spíše vysvětlení, proč se lidé obejdou bez protekcionistické ochrany ekonomiky státem, jeho Teorie mravních citů vysvětluje pomocí specifické formy empirické filosofie, která byla ve Smithově době chápána jako prakticky orientované etika, proč a jakým způsobem lze kultivovat lidský sebezájem v souladu s fungováním společnosti. Zatímco tento sebezájem je v Bohatství národů chápána jako nezkoumaná exogenní motivace, Teorie mravních citů ho analyzuje podrobněji a dále rozkládá na složitě strukturovaný proces morálního souzení.
Základní nedokonalost, či neucelenost jeho systému je dána Smithovým empirismem, ve smyslu převahy dozorování a přesnosti popisu reality nad striktním systematickým přístupem 2), který daleko lépe uplatňuje Cantillon. Díky tomuto postoji je Smithův liberalismus daleko silnější v oblasti kritiky racionalistických konstrukcí ideální společnosti, které v sobě nesou nutnost nějakého centrálního regulátora – “moudrého vladaře”, či platónského “filosofa na trůně”, než v oblasti racionalistického vedení důkazu proti státním intervencím (silnic a lodní dopravy). Ty jsou naopak důležitým prvkem pomáhající rozšíření rozsahu trhu, který se tak blíží ideálním podmínkám dokonalé konkurence.
Ohledně výše mzdy Smith nikdy nezastával jasné a konzistentní stanovisko a nerozlišuje přesně krátké a dlouhé období. Přesto je užitečné rozdělit různé popisy kolísání mezd na dva druhy: dlouhodobé a krátkodobé. V dlouhém období je popisováno kolísání mzdy na základě ekonomického růstu. Ekonomický růst ve Smithově pojetí znamená zavádění nových technologií a zdokonalování dělby práce jako důsledek budování komunikační sítě (silnic a lodní dopravy). Krátkodobé kolísání mezd je způsobeno výkyvy na trhu, které se promítají do ceny jednotlivých komodit a (zprostředkovaně) do poptávky po pracovní síle.
Dlouhodobě je mzda “stálá”, což se projevuje konstantní životní úrovní. Ekonomický růst se projeví pouze růstem počtu obyvatel a při dosažení hospodářské úrovně odpovídající politickému uspořádání země mzdy klesnou na obvyklou úroveň (minimální úroveň slučitelnou s obecným pojetím humanity. Během růstu ekonomiky však mzdy (podle Smitha) mohou být poměrně dlouhou dobu nad svoji přirozenou úrovní. Růst produktu je rychlejší než schopnost lidí se rozmnožovat. Větší produkt je rozdělen mezi méně lidí, než ve statické ekonomice. Smith dokonce připouští, že zvyšující se životní úroveň má dobrý vliv na výkon dělníků: jsou zdraví a “radostní”. Myslím si však, že z toho nelze usuzovat, že je připuštěna možnost zvýšení mzdy jako motivačního faktoru. Smith předpokládá, že dělníci nebudou preferovat vyšší životní úroveň a méně dětí.
Jako příklad stabilizované rozvinuté země s minimálními mzdami je uváděna Čína. Smith rozeznává maximální rozvinutost země na základě jejího politického uspořádání a maximální rozvinutost vzhledem k nezměnitelným přírodním podmínkám. Výkonnost Číně ekonomiky je na hranici jejího společenského řádu, nikoliv vzhledem k přírodnímu omezení. Této míry rozvoje ve Smithově době žádná země.
Míra ekonomického vývoje je stanovena i poměrem mezi produktivní a neproduktivní prací, jedním z “podivných” výsledků Smithova přístupu, který v sobě koncentruje spíše morálně-politické postoje, než postoje ekonoma (především odsuzování zahálky plynoucí ze Smithových sympatií k luteránství a dobově podmíněné výhrady vůči roli šlechty). Neproduktivní práce je v práce ve službách která nevede ke vzniku obchodovatelného zboží. Produktivní práce je definována dvěma různými způsoby. Podle modernější definice je produktivní práce taková, které zvyšuje hodnotu zboží. Podle druhé definice produktivní práce zvyšuje množství skladovatelného (trvanlivého) zboží, kdežto výsledek neproduktivní práce je ihned konzumovaný. Zvýšení množství zboží na skladě působí multiplikativně na růst v budoucím roce, což jak bylo uvedeno výše vychyluje mzdy nad jejich minimální úroveň a lidé bohatnou.
Smith je v zásadě proti redistribuci finančních prostředků na soukromých trzích. Distributivní spravedlnost chápe Smith jako důsledek soukromého soucitu, což je jedna z ctností plynoucích z jeho morální filosofie. Příliš mnoho (státem) podporované distributivní spravedlnosti vede ke ztrátě svobody. Naopak lidé ponecháni sami sobě jsou schopni si zajistit dostatečnou životní úroveň (s určitými výjimkami, které zmíním později). Lidé dokonce nemohou být odškodněni ze strany státu kvůli špatným podmínkám, které nezavinili. Smith předpokládá, že trh s obilím se může adaptovat bez státních intervencí. Státní intervence dokonce poškozují správné ocenění vloh a potřeb každého z nás. Stát, který zasahuje do tohoto mechanismu se nakonec stává obětí parciálních zájmů. V oblasti daní by neměli bohatí více přispívat na veřejné výdaje než chudí. To se týká např. vysokého zdanění luxusních kočárů.
Všeobecnou spravedlnost (cummutative justice) Smith chápe jako rozšíření prefilosofické imaginativní sympatie. Spravedlnost je nástrojem jak ochránit jednotlivce před násilím. Nemá zajišťovat ani rovnost startovních podmínek ani rovnost ve výdělcích. Vzhledem k tomu, že morálně správným stanoviskem je stanovisko pozorovatele, nikoliv herce, každý má být souzen podle výsledků, nikoliv motivů.
Základním nebezpečím pro moderní společnost plyne z problematiky dělby práce, která je zároveň klíčovým bodem Smithovy ekonomické analýzy v oblasti chudoby. Smith si je dobře vědom, že zvýšená dělba práce vede k sociální izolaci, které chce předcházet veřejným školstvím.
Smithova teorie mravních citů
Veškeré výše uvedené ekonomické názory autora Bohatství národů však nevysvětlují onen přesah Smitha k dnešní situaci. Smitha v souvislosti s chudobou a bojem proti ní vyzdvihuje např. Amarya Sen. V Českém prostředí bohužel stále ještě dominují dvě zmatečná tvrzení v souvislosti s Adamem Smithem. Prvním je představa, že Smith prohlašuje člověk sobecky sledující vlastní zájem nakonec prostřednictvím neviditelné ruky trhu. O neviditelné ruce trhu přitom Smith mluví metaforicky pouze na jednom místě své knihy a pro pochopení jeho díla je to termín naprosto marginální, převzatý z oblasti náboženství. Sobectví v sobě naopak nese představu o naprosté vytrženosti individua od ostatních a případně jakýsi hobbesiánský konkurenční boj všech proti všem. V takto defektním chápaní lze poměrně úspěšně bojovat za intervence státu jako garanta proti sobeckým zájmům a náhradu neexistující neviditelné ruky. Smith pouze uvádí, že člověk situaci směny, či jiné sociální interakce posuzuje samostatně a svobodně. To ale neznamená, že rozhodnutí je řízeno nějakým tupým maximalizujícím homo oeconomicus a nebo pouhými zvířecími pudy. Rozhodnutí je subjektivní, ale uskutečněné na základě zajímavé kombinace zkušenosti, vrozených sklonů a morálních soudů.
Pro jakýkoliv morální soud je výchozí situace stav, kdy se snažíme pochopit něčí chování pomocí imaginace a to tak, že pomocí imaginace se umisťujeme na jeho místo do jeho situace. Tato imaginace však neznamená přesně totéž co soucítění. Jak jsem již uvedl, člověk je ve Smithově pojetí především bytostí, která cítí emoce a je obdařena tyto emoce nějak projevovat navenek. Zároveň jako "divák", který je nadán v principu těmiž emocemi, je člověk schopen sympatizovat s ostatními a tak posoudit oprávněnost jejich chování. To ovšem neznamená, že se člověk stává při posuzování někým jiným.
Smith zdůrazňuje, že jsme stále jakožto lidé od sebe odděleni. Existuje jasná hranice mezi samotným utrpením a představou o utrpení. Trpící (či radostní) lidé, kteří chtějí docílit souhlasu ostatních musí umět jim své pocity "zahrát", stejně tak lidé - diváci se musí naučit tyto pocity umět chápat a přijímat. Člověk nečlen určité společnosti toho není schopen a obojí je nutné se naučit. Velký problém je hranice této sympatie, často bychom měli soucítit se situací, kterou v jejím celku nejsme schopni zcela pochopit nebo která není v naší - ani nemůže být v naší zkušenosti. Jednou z těchto situací je něčí smrt. Pro Smitha to znamená, že v tomto případě jsme schopni pomocí "iluzivní" sympatie pochopit sebe sama jako součást lidstva. Přesto je tento mechanismus omezený a rozhodně nelze tvrdit, že lze nějakou metodou provést extenzi sympatie až k soucitu se vším živým, či světem jako celkem. Pro míru souhry mezi "hercem" a "divákem" je rozhodující míra jejich společných zkušeností.
Rozdíl mezi prostým soucítěním a imaginativním přenosem sebe sama do situace někoho jiného je důležitý pro konstrukci nestranného pozorovatele. Zkušenost s používáním imaginace nás vede k možnosti vytvoření obrazu sebe sama tento obraz se nazývá "nestranný pozorovatel", který vede k posuzování i sebe sama, jak bude zmíněno dále. Teprve tato zkušenost ustanovuje "lidskou bytost" jakožto plnohodnotného člověka. To ovšem znamená, že být člověkem je primárně určeno bytím s jinými lidmi a je vytvářeno na základě zkušeností s ostatními. Souhru divák - herec, v rámci které se jednotlivec naučí kontaktu s ostatními nelze nějak teoreticky vyložit. Učení se této souhry je tedy kontinuální stálý proces a nelze stanovit že by tato souhra byla kdy dokonalá. Naopak je stále ohrožována nebezpečím sebelásky a ješitnosti. Je to právě snaha o kooperaci, která vytváří jednak vytváří jazyk, jakožto nástroj popisu světa a jednak leží v základu motivace pro ekonomickou aktivitu.
Smith věnuje poměrně dost místa morální výchově. Člověk se s fungováním společnosti seznamuje postupně, v dětství nejdříve prostřednictvím rodiny, potom prostřednictvím přátel, sousedů, spoluobčanů. To znamená, že sympatie není vůči všem lidem stejná. Je nemožné sympatizovat s lidstvem jako celkem. Člověk kolem sebe vytváří “kruhy sympatie”, se svým nejbližším okolím vždy sympatizuje více. Smith vysoko hodnotí úlohu literatury a dramatu, která alespoň částečně tuto omezenost překonává.
Smithova pozice je důležitá z důvodů její naprosté odlišnosti od systému anglických chudobinců, které byly prosazovány v devatenáctém století. Zatímco Smith si poměrně jasně uvědomoval nutnost lokálních komunit, přesně tento faktor byl zaváděním moderních chudobinců porušován ve prospěch koncentrace lidí na jednom místě.
Klasičtí ekonomové obecně nenašli klíč k chápání školství jako produktivního faktoru, i když lze doložit, že Smith chápe vzdělanost lidí jako složku národního bohatství. Zajímavým autorem je J. S. Mill, který příklad školství uvedl jako příklad tržního selhání, protože nevzdělaní lidé nejsou schopni správně ocenit přínos vzdělání. Kupec vzdělání je tedy nekompetentní posoudit jeho kvalitu (tento argument lze nalézt i u Hayeka). Mill však odmítá vzdělání zajištěné státem, protože státní moc by lidi formovala podle svých záměrů. Místo toho preferuje vzdělání v rodině a nebo soukromé. Pokud by dítě neprošlo státními zkouškami, byly by rodiče zdaněni. Millův systém počítá i s chudými, kteří by na vzdělání dítěte měli dostat finanční podporu. Státní (veřejné) školy by byly přípustné pouze pro odlehlé oblasti.
Robert Malthus
V Malthusově systému výše mezd v dlouhém období je určena objektivně, je vyjmuta z volného rozhodování jednotlivce. Zvýšení produkce umožňuje automatický nárůst populace. Vzhledem k tomu, že zvyšování populace je rychlejší, než produkce, zůstává příjem rodiny na minimu vhodnému pro přežití.
Před tím, než se budeme zabývat podrobnostmi Malthusova pojetí, je třeba konstatovat, že jeho přesvědčení o tom, že v dlouhém období se budou mzdy stabilizovat na minimální úrovni sdílela řada ekonomů té doby. On sám svoje přesvědčení chápe jako pouhé rozpracování těchto dobových teorií. V Malthusově schématu platí, že růst lidské populace je podstatně vyšší než růst zdrojů (potravin) pro jejich obživu. Tento zákon je chápán jako všeobecný a nutně platící. Pro Malthusiánce platí, že velikost populace je endogenní. Podpora chudých v tomto systému nedává příliš smysl, de facto jde o nepřirozené napomáhání nestabilitě systému.
Malthus publikoval svoji Essay on Population v roce 1798. Census obyvatelstva o tři roky překvapivě ukázal větší než obecně předpokládaný růst populace a tak ve druhé edici z roku 1803 své zjištění považuje za empiricky prokázané. Malthusova práce se obsahuje i systém populačních brzd, který se dá odvykle dělit na bídu a morální omezení. Univerzálním, omezením pochopitelně zůstává nutnost minima prostředků pro přežití. Problém tohoto konceptu je podle Blauga v tom, že při nedostatečné definic co jsou ony morální omezení se celý malthusiánský koncept stává vše vysvětlující tautologií. Kritikové, kteří upozorňovali na to, že dělnická populace neroste dostatečně rychle, aby upadla do naprosté bídy, byli odkázáni na zdůvodnění, že jsou uplatněny morální omezení.
Malthus svým dílem spoluurčoval postoje k chudobě v devatenáctém století. Růst obyvatelstva byl brán jako nebezpečí, politika v sociální oblasti byla často vedena snahou snížit porodnost.
POZNÁMKY
Literatura
Arendtová, H.: Původ totalitarismu I, II, III, Oikoymenh, Praha 1996
Atkinson, A., B.: Poverty in Europe, Oxford, GB : Blackwell Publishers, 1998
Bauman K.: Shifting Family Definitions: The Effect of Cohabitation and Other Nonfamily Household Relationships on Measures of Poverty, U.S. Bureau of the Census, 1997
Betson D. M.: "Is Everything Relative?", The Role of Equivalence Scales in Poverty Measurement, University of Notre Dame, USA, 1996
Blanchflower, G., Oswald, A. J.: An Introduction to the Wage Curve, MIT Press, USA 1998
Blanchflower, G., Oswald, A. J.: International Wage Curves, 1992 NBER Conference on Wage Structures
Blanchflower, G., Oswald, A. J.: The Wage Curve, MIT Press, 1994
Blaug, M.: Economic theory in retrospect, Cambridge, GB : Cambridge University Press, 1992
Burke, E.: Úvahy o revoluci ve Francii, CDK, Brno 1997
Burtless. G.: Political Consequances of an Improved Poverty Measure, The Brookings Institution, 2000
Citro, C. F., and Robert T. M. (eds.), Measuring Poverty: A New Approach,Washington, D.C.: National Academy Press, 1995.
Collier, B.: The UK Wage Curve: New Evidence form British Houswehold Survey Panel, BHPS-2001 Conference
Dahl, R. A.: Demokracie a její kritici, Victoria Publishing, Praha 1995
Etzioni, A.: Morální dimenze ekonomiky, Victoria Publishing, Praha 1995
Fisher. G.M.: From Hunter to Orshansky: An Overview of (Unofficial) Poverty Lines in the United States from 1904 to 1965, US Census Bureau, prezentováno na Fifteenth Annual Research Conference of the Association for, Public Policy Analysis and Management in Washington, D.C., 1993, http://aspe.os.dhhs.gov/poverty/papers/htrssmiv.htm
Fisher. G.M.: Is There Such a Thing as an Absolute Poverty Line Over Time? Evidence from the United States, Britain, Canada, and Australia on the Income Elasticity of the Poverty Line, prezentováno na Sixteenth Annual Research Conference of the Association for Public Policy Analysis and Management in Chicago, Illinois, 1994, http://aspe.os.dhhs.gov/poverty/papers/elassmiv.htm
Floud, R. (ed.), McCloskey, D. N. (ed.): The economic history of Britain since 1700, Cambridge, GB : Cambridge University Press, 1994
Foucault, M.: Dějiny šílenství, NLN, Praha 1994
Friedman M.: Kapitalismus a svoboda, H&H, Jinočany 1994
Friedman M.: Metodologie pozitivní ekonomie, Grada Publishing, Praha 1997
Fromm E.: Strach ze svobody, Naše vojsko, Praha 1993
Gregg, P.: A social and economic history of Britain, 1760-1965, London, GB : George G. Harrap, 1965
Griswold, C. L. jr.: Adam Smith and the Virtues of Enlightenment, Cambridge Press
Hall . R.E.: Turnover on Labor Force, Bookings Papers On Economics Aktivity 3: 709 – 756
Hall . R.E.: “Why is the Unemployement Rate So High at Full Employement?, Bookings Papers On Economics Activity, 3:369-402, 1970
Harris J. R., Torado M. P.: Migration, Unemployement and Development: A Two-Sector Analysis, American Economics Rewiev, 60: 126 – 142
Hayek, A. F.: Kontrarevoluce vědy, Liberální institut, Praha 1995
Hayek, A. F.: Právo, zákonodárství a svoboda, Academia, Praha 1991
Hazlitt, H.: The Conquest of Poverty, The Foundation for Economic Education, USA, 1994
Hill, C. P.: British economic and social history, 1700-1939, London, GB : Edward Arnold, 1961
Holman, R.: Vývoj ekonomického myšlení, Liberální institut, Praha 1994
Hume, D: Zkoumání o lidském rozumu, Svoboda, Praha 1996
John Iceland J.:The "Family/Couple/Household" Unit of Analysis in Poverty Measurement ,U.S. Census Bureau, 2000
Kauder, E: A history of marginal ulitity theory. Princeton, N. J., Princeton University Press, 1965
Kirk, Russel: Konzervativní smýšlení, Občanský institut, Praha 2000
Kirk, Russel: Konzervativní smýšlení, Občanský institut, Praha 2000
Locke, J.: Druhé pojednání o vládě, Svoboda, Praha 1992
Lorenz, K.: Odumírání lidskosti, Mladá fronta, Praha 1997
Lorenz, K.: Takzvané zlo, Mladá fronta, Praha 1992
Macek, J.: Dědictví marxismu, Universita Karlova, Praha 1991
Marcuse, H.: Jednorozměrný člověk, Naše vojsko, Praha 1991
Mises, L.: Liberalismus, Liberální institut, Centrum liberálních studií, Ekopres, Praha 1998
Mises, L.: Liberalismus, Liberální institut, Centrum liberálních studií, Ekopres, Praha 1998
Nisbet, R.: Konzervativismus, Občanský institut, Praha 1993
Olsen K.: Application of Experimental Poverty Measures to the Aged Social Security Bulletin ï Vol. 62
No. 3 1999Popper, K.: Bída historicismu, II, Oikoymenh, Praha 1994B
Popper, K.: Otevřená společnost a její nepřátelé I, II, Oikoymenh, Praha 1994
Raphael, D. D.: Adam Smith, Odeon - Argo, Praha 1995
Raphael, D. D.: Adam Smith, Odeon - Argo, Praha 1995
Rawls J.: Teorie pravedlnosti, Victoria Publishing, Praha 1995
Reza, A., M.: Geographical Differences in Earnings and Unemployement Mates, Rewiev on Economics and Statistics, 60: 201 – 208, 1978
Ritzer, G.: Mcdonaldizace společnosti, Academia, Praha 1996
Salerno, J. T.: Jak právníci ovládli ekonomii, http://www.libinst.cz/etexts/salerno_bastiat.htm
Scruton, R. (editor): Konzervativní myslitelé, CDK, Brno 1994
Scruton, R.: Krátké dějiny novověké filosofie, Barrister&Principal, Brno 1999
Sen, A. K.: Moral codes, London school of economics, London 1993
Sen, A.: Inequality reexamined, New York, NY [US] : Russell Sage Foundation, 1992
Sen, A.: On economic inequality, Oxford, NY [US] : Clarendon Press, 1973
Sen, A.: On ethics and economics Oxford, GB : Basil Blackwell, 1991
Short, K., Garner, T.: A Decade of Experimental Poverty Thresholds 1990 to 2000, Meeting of the Western Economic Association Seattle, Washington 2002
Short, K.: Where We Live, Geographic Differences in Poverty Thresholds, U.S. Census Bureau, 2001
Smith, A.: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, Státní nakladatelství politické literatury, Praha1958
Sojka, M.: Milton Friedman, Epocha, Praha 1996
Staley, C.: A history of economic thought: from Aristotle to Arrow, Cambridge, GB : Blackwell Publishers, 1989
Topel, R. H. Local Labor Markets, Journal of Political Economy, Suplement, 94: 111 – 143, 1986
Weber, M.: Medodologie, sociologie a politika, Oikoymenh, Praha 1998
Weinberg D., H.: Measuring poverty - Issues and Approaches, U.S. Bureau of the Census, 1995
Weinberg, D., Short K., Hernandez D.: Housing and Household Economic Statistics Division, Census Advisory Committee of Professional Associations, 1998
Wood, D.: Medieval economic thought, Cambridge, GB : Cambridge University Press, 2002
Reforma penzijního systému v Chile
Oldřich Glötzer
(Poznámka editora: Jedná se o 2. kapitolu z obsáhlé a velmi přínosné bakalářské práce O. Glötzera zpracované na Vysoké škole finanční a správní o.p.s. v roce 2003. Podle možností zveřejníme postupně i některé její další přínosné části věnované mj. švédskému penzijnímu systému a připravované reformě u nás. Ponecháváme původní číslování kapitoly.)
Kapitola 2 je věnována chilské penzijní reformě a je volně zpracována zejména podle materiálu Schmidt-Hebbela “Chile: Die Revolution des Alterssicherungs-systems trägt Früchte” [21] a dále podle materiálů ”Pension Reform and Growth” [3], “Financing the Transition to Multipillar” [10], “Chile after 20 years” [11] a “Fiscal Adjustment and Successful Performance” [14].
Základním pracovním předpokladem této kapitoly je teze, že chilská penzijní reforma s orientací na třetí pilíř kladně ovlivnila celkové makroekonomické ukazatele a výrazně napomohla rozvoji chilského kapitálového trhu, trhu práce a zvýšení úspor.
2.1 Stručný vývoj penzijního systému
2.1.1 Vznik mandatorního penzijního systému
Dnes je chilskému penzijnímu systému 22 let, má tedy věk dospělosti. Jeho cesta je však přímo neuvěřitelná. Chile reformovalo systém PAYG do systému plně soukromých penzijních fondů a stalo se tak vzorem nejen pro země Latinské Ameriky.
Chile zavedlo v roce 1924 mandatorní penzijní systém, organizovaný soukromými a státem řízenými sociálně pojišťovacími institucemi (tzv. SSIs – social-security institutions) pro jednotlivé skupiny dělníků. Původně byl systém zamýšlen jako plně fondový, ale fondové rezervy byly v průběhu let vyprázdněny v důsledku restriktivní investiční politiky, nízké návratnosti a používání rezerv k financování jiných dávek, např. zdravotního pojištění, rodinných přídavků a poskytování hypotékových půjček některým přispěvatelům. Různorodost penzijních pásem, příspěvků a dávek, inter- a intrageneračního přerozdělování a efektivity systému SSIs byla velmi široká a zahrnovala jednotlivé vládnoucí zájmové skupiny. Tyto skupiny používaly k zajištění poskytování těchto dávek ad-hoc zákony nebo administrativně rozpočtová rozhodnutí přijatá vládou.
2.1.2 Reforma z roku 1952 a přechod na PAYG systém
V roce 1952 se uskutečnila významná penzijní reforma, nahrazující nominální fondový systém systémem PAYG a příspěvkově definovaným penzijním systémem, spravovaným existujícím systémem SSIs. Další důležité změny zahrnovaly oddělení zdravotních a penzijních programů, zejména zvýšení příspěvkové míry a výslovné zahrnutí příspěvkově definovaných vzorců, založených na vysoké náhradě mezd pobíraných v předdůchodovém věku. Neméně důležitým bylo zavedení odlišné povinné hranice pro odchod do důchodu pro muže a ženy. Při nedostatku tvrdých rozpočtových omezení uvalených na systém SSIs byl politický systém choulostivý vůči hlavnímu lobbystickému úsilí organizovaných dělníků s cílem zvýšení poskytovaných penzijních výplat nad hranici příspěvků do systému. Ke zvyšování penzijních výplat pak skutečně docházelo, když byly deficity systému SSIs financovány rozsáhlými vládními transfery.
Reforma z roku 1952 byla také neúspěšná ve snaze snížit nerovnost v penzijních příspěvcích a dávkách napříč systémem SSIs, napříč jednotlivými kohortami v rámci daného systému SSIs nebo mezi jednotlivci v rámci dané kohorty. Chilský PAYG systém byl špatný v tom, že důchodci postupně dosahovali nízkých důchodů. Velmi atraktivní byl pro první kohorty důchodců, kteří dosahovali vyšších dávek a pro ty, kteří profitovali z podpůrných úvěrových programů, financovaných penzijními přebytky v raných fázích systému. Většinou se to týkalo střední třídy přispěvatelů. Vysoká a proměnlivá inflace však způsobila, že časté změny v penzijních příspěvcích a dávkách přinesly pracovníkům nejistotu a obavy o jejich budoucí penzijní dávky. Do očí bijící neefektivita managementu systému SSIs, vyjádřená vysokými administrativními náklady a špatnými službami zákazníkům, se přidružila ke strukturálním problémům starého chilského PAYG systému.
Bezútěšný pohled na chilský PAYG systém, sužovaný velkou nespravedlností, neefektivitou a stoupajícími fiskálními a makroekonomickými náklady, vedl k různým návrhům reforem, zpracovaným v 60. a 70. letech, tj. během období demokratických vlád. Současná chilská penzijní reforma se uskutečnila jen v letech 1979 – 1980 a byla navržená a provedená skupinou ekonomů, vedených ministrem práce a sociálních věcí José Pinérou za militantní vlády generála Pinocheta. Reforma vycházela z předcházejících reformních návrhů, avšak odchýlila se od nich vytvořením systému obsahujícího plně fondový pilíř jako hlavní penzijní pilíř, plnou privatizaci penzijních služeb, plným oddělením mezi redistributivními a spořícími funkcemi. Opravdu, chilský nový penzijní systém dospěl k revoluční odchylce nejen v rámci země, ale také k odchylce od všech mandatorních penzijních systémů a schémat, existujících v roce 1980. Mimoto chilská penzijní reforma byla nejradikálnější ze všech penzijních reforem celosvětově uskutečněných od 80. let.
Reforma se uskutečnila ve dvou fázích. V první fázi, započaté v roce 1979, byl existující PAYG systém pro všechny penze zevrubně rozebrán jednotným indexovacím mechanismem. Důležitější však bylo nahrazení povinného minimálního věku odchodu do důchodu, který představoval věkovou hranici 60 let pro ženy a 65 pro muže nižší věkovou hranicí a velkorysými důchodovými pravidly založenými na odpracovaných letech. Hlavně tato poslední změna dramaticky snížila vládní dluh PAYG systému bez změny jeho základních rysů dramatickým snížením nákladů na následující systémovou reformu.
Druhá fáze začala v roce 1980 přijetím radikálně odlišného konceptu penzijního systému, který začal fungovat od května 1981. Nový penzijní zákon zahrnul postupný přechod od předcházejícího jednopilířového systému k novému třípilířovému penzijnímu systému. Rozdělení redistribuční a spořící funkce penzijního systému proběhlo spolu s celkovým rozdělením prvního a druhého penzijního pilíře.
První pilíř se skládá ze dvou vládních programů transferů cílených na nejstarší chudé osoby v důchodovém věku. Je chápán jako doplněk druhému pilíři. Za prvé, tyto postarší chudé osoby, které se neúčastnily žádného penzijního systému, mají právo na penzijní podporu, ve výši přibližně 56 USD měsíčně nebo 12 % průměrného měsíčního zdanitelného příjmu 1). Za druhé, účastníci druhého pilíře penzijního systému jsou motivováni a zajištěni minimální zárukou penze, což je vládou financovaná podpora k jejich penzijním úsporám. Cílem je dosáhnout úrovně minimální penze, která činí přibližně 126 USD měsíčně nebo 26 % průměrného měsíčního zdanitelného příjmu.
Celkové oddělení finanční stránky prvního penzijního pilíře od druhého penzijního pilíře je zajištěno tím, že oba vládní pomocné programy jsou financovány hlavně vládními daňovými příjmy, tedy nikoliv příspěvky pracovníků. Avšak minimální penzijní záruka v sobě zahrnuje potenciálně důležitý odrazující prvek - 100 % daň na výnosy z dobrovolných úspor překračujících mandatorní penzijní úspory. Prvek samozřejmě nejméně postihne příjmové skupiny, které se pohybují blízko penzijnímu minimu. 65letý muž a 60letá žena mají nárok na minimální penzijní podporu, pokud plynule přispívali do jakéhokoli penzijního systému nejméně 20 let a pokud nemají žádný další příjem, jímž by se ocitli v pásmu nad stanoveným penzijním minimem.
Avšak v Chile vládní kontrola nepenzijních příjmů přispěvatelů žádajících o minimální penzijní podporu v důchodu není příliš efektivní. Proto fiskální náklady na zajištění výplat minimálních penzí rapidně stoupají., a tak jsou minimální penzijní podpory předmětem širokých diskusí nejen na chilské politické scéně, ale diskutuje o nich i veřejnost.
Starý systém (1924-1981, po roce 1981 zaniklý) |
|
První pilíř |
PAYG systém spravovaný státními SSIs systémy s různorodými náklady a výplatami |
Nový systém (postupně zaváděný od roku 1981) |
|
Systém tří pilířů |
|
První pilíř |
- zajišťuje redistribuční funkci osobám v důchodovém věku a pojištění |
- zajišťuje podpůrné penze pro osoby v důchodovém věku neúčastnící se příspěvků do penzijních systémů a žijících na hranici chudoby |
|
- zaručuje minimální penze pro osoby v důchodovém věku účastnící se v jakémkoliv systému penzijního pojištění |
|
Druhý pilíř |
- zajišťuje možnost spoření a pojištění na důchodový věk |
- obsahuje systém definovaných příspěvků |
|
- obsahuje individuální důchodové účty |
|
- zahrnuje soukromý sektor penzijních fondů a pojišťovacích společností |
|
- je silně regulován vládou - vláda vykonává silný dohled |
|
- existují zde vládní záruky na aktiva penzijních fondů |
|
Třetí pilíř |
- zahrnuje dobrovolné spoření |
- obsahuje daňové stimuly jako doplněk k dobrovolnému spoření (vláda se snaží povzbudit daňovými stimuly účastníky systému k zapojení se do systému dobrovolného spoření) |
Zdroj: Schmidt-Hebbel (1999) [21, str. 3]
Tabulka 2.1: Srovnání chilského starého a nového penzijního systému
Nový a celkově dominantní druhý pilíř představuje radikální odchylku od přecházejícího jednopilířového systému. Nové příspěvkové schéma je založeno na účastnických příspěvcích do penzijních fondů, které investují do finančních aktiv. Účastnící druhého pilíře mají individuální penzijní účty registrující jejich příspěvky a penzijní fond vrací čisté poplatky za správu placené společnostem spravujícím penzijní fond. Společnosti spravující penzijní fondy se nazývají AFP, což znamená “Administradora de Fondos de Pensiones”, tedy společnost spravující penzijní fondy. AFP jsou soukromí poskytovatelé penzijních služeb během aktivního života účastníků penzijního systému. Jsou to specializované finanční společnosti, které jsou samostatnými právnickými osobami oddělenými od penzijních fondů, které spravují.
Účastníky systému AFP můžeme roztřídit do tří skupin: přispívající pracovníci, nepřispívající pracovníci a důchodci čerpající své penze. AFP poskytuje účastníkům následující služby: výběr příspěvků, investice penzijního fondu, vedení záznamů a poskytování informací. Účastníci jsou oprávněni a nuceni vybrat si jeden z AFP. Ani odbory ani zaměstnavatelé nejsou oprávněni vyjednávat zaměstnanecké účty nebo ovlivňovat volbu svých zaměstnanců. Účastníci systému AFP mají právo měnit AFP každých 5 měsíců. [11]
Důchodový věk je obecně 65 let pro muže a 60 let pro ženy, ovšem každý účastník může svůj odchod do důchodu posunout a jít do důchodu dříve. Samozřejmě za předpokladu, že si naspořil dostatečné množství finančních prostředků umožňujících vyplácení penze v dostatečné výši. Svůj odchod do důchodu však také může odložit, rozhodne-li se dále pracovat.
Při odchodu do důchodu má pracovník plný přístup ke svým úsporám a stojí tedy před volbou, jaký způsob vyplácení úspor si má zvolit. První možnost představuje fázová výplata penzijního kapitálu na předem určený počet let (výnosová míra je podrobněji upravena v zákoně). Pracovník si vybírá mezi AFP, které poskytují služby za úplatu. Druhá možnost zahrnuje koupi doživotní penzijní výplaty od pojišťovací společnosti. Risk přežití vyplacení důchodu stanoveného na předem pevně určené období v první variantě a možnost ocitnutí se zcela bez prostředků je ošetřen možností vstupu do vládního programu minimálních penzí jakmile je důchodový kapitál vyčerpán. Další možností je uzavření další dobrovolné smlouvy na kapitálovém trhu a postupný odvod spořící částky z vypláceného důchodu. Při dobrém naplánování nastoupí po ukončení bohaté výplaty ze systému AFP další vyplácení ze soukromého penzijního fondu na kapitálovém trhu.
Systém třetího pilíře je vyjádřen daňovými stimuly poskytovanými ve dvou typech dobrovolného spoření. První kategorií jsou dobrovolné dodatečné příspěvky ukládané na účet společně s mandatorními příspěvky. Dodatečné penzijní příspěvky stejně jako mandatorní příspěvky podléhají daňovému osvobození na výnosy, ale následně vyplácené penzijní výplaty podléhají zdanění jako kterákoliv jiná forma zdanitelného příjmu.
Druhou kategorií jsou dobrovolné dodatečné příspěvky do oddělených osobních účtů u systému AFP. Zde jistina nepodléhá daňovému osvobození, osvobozeny od daně jsou jen výnosy. Peníze z těchto druhotných účtů mohou být kdykoliv vybrány, což je hlavní spořící stimul, který není v přímém vztahu k důchodovým úsporám, přestože jsou spravovány systémem AFP. V Chile existují ještě dodatečné daňové stimuly na specifické spořící instrumenty, ale ty jsou ve vztahu k penzijnímu spoření naprosto marginální.
2.3 Regulace, vládní záruky a dohled
Penzijní fondy, sektor systému AFP a penzijní důchody placené pojišťovacími společnostmi jsou silně regulovány a podléhají velmi silnému státnímu dozoru, který provádějí specializované vládní agentury. Investování do penzijního fondu systémem AFP je silně regulováno maximálním portfoliovým stropem, který je uvalen na specifické třídy aktiv, specifické emitenty, společnosti spojené spoluvlastnictvím s určitým systémem AFP a investice jednotlivých systémů AFP do společností. Investování zdrojů na výplaty penzijních důchodů společnostmi zabývajícími se životním pojištěním je podobné [11].
AFP a společnosti zabývající se životním pojištěním jsou regulovány stanovením kapitálového minima a rezerv penzijních fondů. U systémů AFP je vyžadováno zřízení a udržování garančního fondu ve výši 1 % aktiv celého penzijního fondu. Slouží k financování jakýchkoliv rozdílů mezi fondovou roční reálnou výnosovou mírou a větší běžnou odvětvovou průměrnou nominální výnosovou mírou. Není-li garanční fond znovu naplněn v případě přílišných výběrových požadavků systému AFP do 15 dnů, licence systému AFP je zrušena a penzijní fond prodán dalšímu systému AFP nebo nově příchozímu na trh. Jestliže je garanční fond systému AFP vyčerpán, spustí se vládní záruka minimálního výnosu, která pokrývá nedostatek financí v garančním fondu z vládních výnosů.
Systém garančního fondu systému AFP byl v praxi použit systémem AFP pouze dvakrát, a to díky nedostatečným výnosům svého penzijních fondu. Vládní záruka nebyla od roku 1981 použita nikdy.
Další vládní záruka je na penzijní důchody spravované životními pojišťovnami. Vláda zaručuje 100 % důchodu do úrovně minimální penze a 75 % nad tuto úroveň. Tato záruka byla využita jen jednou, a to když zkrachovala jedna životní pojišťovna v roce 1984.
Silný dohled nad systémy AFP a oblastí životního pojištění vykonává Vrchní správa systémů AFP (Superintendency of AFPs) a Vrchní správa cenných papírů a pojištění (Superintendency of Securities and Insurances). Obě tyto instituce monitorují finanční scénu a dozorují plnění přísných regulačních opatření všemi firmami. Účastní se také aktivně administrativních a právních změn stávajícího regulačního práva v rámci celého sektoru.
Pravidlo účasti výše zmíněných institucí na všech změnách systému je velmi důležité, neboť zajišťuje, že se na změnách budou podílet zainteresovaní a zasvěcení lidé. A tyto změny nejsou výjimečné, protože regulace soukromě řízeného penzijního sektoru se významně vyvíjela od původního zákona z roku 1980, který vše inicioval. V zákonodárném sboru Chile se neustále projednává nejméně jeden návrh reformy penzijního systému.
2.4 Přechod ze systému PAYG na systém tří pilířů
2.4.1 Postupné ukončení systému PAYG
Místo jednotlivých přechodů všech aktivních přispěvatelů z existujícího státem provozovaného systému PAYG do nového systému soukromě řízených fondů, umožnila reforma dlouhý, postupný a částečně endogenní (tedy bez výrazných vnějších zásahů) přechod. Trval půl století a měl dvě hlavní výhody: je snazší změnit a zřídit administrativu a umožňuje rozložení fiskálních nákladů na reformu do více než 50 let. Radikální reforma penzijního systému neznamená tak prudký náraz na státní rozpočet a jeho dluhovou složku.
Důchodci systému PAYG v roce 1980 zůstali ve starém systému. Aktivní přispěvatelé do tohoto starého systému PAYG si mohli vybrat: buď ve starém jednopilířovém systému zůstat nebo se zapojit do nového třípilířového systému. Jejich přidružení k novému systému bylo silně povzbuzeno výrazným poklesem v penzijních příspěvcích, a to z průměrných 20 % zdanitelného příjmu v systému PAYG na necelých 10 % v systému soukromých fondů. 10 % rozdíl v míře penzijních příspěvků byl přidán k čisté mzdě, a to se stalo masovým stimulem pro naprostou většinu přispěvatelů. Posun směrem k novému systému byl též usnadněn vládní informační politikou a marketingovými kampaněmi systémů AFP. Ty kladly důraz na dodatečný zisk k čisté mzdě a na očekávané zvýšení výnosnosti penzijních fondů v porovnání se systémem PAYG [1].
Nově vstupující pracovníci na trh práce jsou nuceni se účastnit v novém fondovém systému, což je znak, který znamená, že starý PAYG systém bude definitivně zrušen poté, co ho poslední aktivní účastník opustí. K tomu by mělo dojít v horizontu roku 2025.
Nepřekvapí, že většina přispěvatelů mladého a středního věku opustila starý PAYG systém a připojila se k novému. V prosinci 1982, tedy jen 19 měsíců po zahájení reformy, se připojilo 36 % chilské pracovní síly k novému fondovému systému. Jen 19 % celkové zaměstnané pracovní síly zůstalo ve starém systému PAYG. Na konci roku 1997 se již stalo aktivními účastníky fondového systému 61 % zaměstnané pracovní síly a jen 5 % setrvávalo ve starém systému PAYG. Jednalo se většinou o pracovníky, kteří měli před odchodem do důchodu. Vidíme tedy, že reforma zaznamenala veliký ohlas mezi zaměstnanými pracovníky - významné zvýšení z 51 % v roce 1980 na 66 % v roce 1997.
2.4.2 Pokrytí penzijního systému, příspěvky a dávky
Pokrytí populace ve věku 55 let a více penzijním systémem PAYG v roce 1980 činilo před reformou 68 %. Procento pokrytí PAYG systémem neustále rostlo až do roku 1985, kdy činilo 75 %, pak klesalo postupně na 69 % v roce 1997. Pokrytí populace fondovým systémem pozvolně rostlo na 21 % v roce 1997. Přestože čísla pokrytí populace starým systémem oproti novému nejsou přímo porovnatelná, ukazují na jednoznačné zvýšení celkového penzijního pokrytí populace díky nastartování nového penzijního systému.
Celková výše příspěvků do nového systému dosáhla 3,3 % HDP v roce 1997. Celková výše příspěvků do starého systému v témže období dosáhla výše 0,5 % HDP. Díky pozvolnému přechodu rozloženému do pěti dekád je většina penzí stále vyplácena starým systémem (částka je ekvivalentní výši 2,6 % HDP). Nový systém vyplácí penze mnohem menšímu počtu lidí (ekvivalentní výše 0,9 % HDP). Osobní penze odpovídají v průměru 39 % běžného průměrného zdanitelného příjmu ve starém systému a 45 % běžného zdanitelného příjmu v novém systému v roce 1997. Za povšimnutí stojí, že penzijní důchody vyplácené novým systémem jsou váženým průměrem důchodů, které narostly namísto příspěvků do starého a nového penzijního systému.
2.5 Vztah penzijního systému ke zdravotnímu pojištění
a k podporám v nezaměstnanosti
Jak bylo zmíněno výše, o odchodu do předčasného důchodu svobodně rozhodují přispěvatelé, pokud dosáhnou minimálního penzijního kapitálu. To je odlišné od předčasného vstupu do osobního penzijního spoření kvůli pracovní neschopnosti nebo přežitím svého partnera jako vdova či vdovec nebo úmrtí samotného účastníka penzijního systému. Ve skutečnosti je nový penzijní systém úzce spojen se dvěma dalšími sociálními programy: invalidním pojištěním a pojištěním pro přežití (vyplácené po smrti pojištěnce jmenované osobě, např. vdově). Příspěvky do všech tří programů jsou pro účastníky penzijního systému mandatorní a jsou formou měsíčních příspěvků do svých vybraných AFP systémů. Příspěvkové míry na invalidní pojištění a pojištění pro přežití jsou tržně určené pro dávky předepsané zákonem a pohybují se okolo 0,5 % zdanitelného příjmu v roce 1997. Stejně jako v případě standardních penzí, vláda zaručuje minimální penzijní úroveň příjemcům invalidních důchodů a důchodů pro přežití. Tyto dva pojišťovací programy jsou odděleny od penzijního systému v rámci jejich správy systémy AFP. AFP systémy zajišťují invalidní pojištění a pojištění pro přežití spolu s pojišťovacími společnostmi [11].
Zdravotní pojištění je odděleno od penzijního systému ve všech oblastech - mandatorních příspěvcích, managementu a zajištění zdravotních dávek. 30,4 % pracovní síly (většinou bohatší příjmové skupiny) přispívá 7 % zdanitelného příjmu do soukromě řízených systémů soukromého zdravotního pojištění, zatímco 56,5 % pracovní síly přispívá 7 % zdanitelného příjmu do vládou řízeného systému veřejného zdravotního pojištění. Zbývajících 13,1 % pracovní síly jsou buď celkově nepokrytí (a proto smějí získat minimální sociální zdravotní služby poskytované veřejným systémem) nebo přispívají dobrovolně do soukromých zdravotních programů [3].
Příspěvky v nezaměstnanosti jsou také odděleny od penzijních důchodů. Běžný program příspěvků v nezaměstnanosti je cílený a poskytuje malé a přechodné podmíněné dávky malé části celkové pracovní síly. Navíc zaměstnanecké zákony požadují, aby zaměstnavatelé platili zvláštní odměnu jako kompenzaci zaměstnanci za ztrátu zaměstnání, musí-li zaměstnavatel zaměstnance propustit v důsledku zrušení jeho pracovního místa. Tuto částku platí zaměstnavatel jeden měsíc za každý odpracovaný rok (maximálně však do výše 11 let). Parlament běžně diskutuje vládou navržené programy pojištění proti nezaměstnanosti, které vyžadují, aby se zaměstnanci a zaměstnavatelé podíleli na příspěvcích na zvláštní “nezaměstnanecké spoření” ukládané na osobní účty v systémech AFP. Příspěvky by pak mohly být využity během období nezaměstnanosti nebo přidány k penzijním úsporám na důchod.
2.6 Mikroekonomické rysy druhého pilíře
2.6.1 AFP fondy a tržní koncentrace
Sektor penzijních fondů začal s 12 AFP v roce 1981. Tento počet se následně zvýšil na 21 společností v letech 1993-1994 a nakonec se ustálil díky fúzím, akvizicím a ukončením činností některých z nich na počtu 12 systémů AFP v roce 1998. Průměrná míra operací se ztrojnásobila z 88 000 aktivních přispěvatelů na jeden systém AFP v roce 1982 na 274 000 aktivních přispěvatelů na jeden systém AFP v roce 1998. Před několika lety se výnosy z rozsahu odhadovaly na 60 000 aktivních přispěvatelů, ale tržní účastníci je dnes odhadují na mnohem větší počet. Průměrná aktiva penzijního fondu spravovaného každým systémem AFP se zvýšila z 51 milionů USD v roce 1982 na 2,4 miliardy USD v roce 1998.
Průměrné sledované hodnoty mohou být zavádějící, protože sektor systémů AFP se neustále rozrůstá a sílí. V roce 1998 činil podíl tří největších systémů AFP na celém sektoru 70,3 % měřeno počtem poboček, avšak pouze 60,7 % měřeno aktivy spravovanými penzijními fondy. Míra výnosu vlastního kapitálu systému AFP (nesmí být zaměňována s mírou výnosu penzijních fondů spravovaných systémem AFP, ani s penzijními aktivy drženými na individuálních účtech) neustále roste. Během prvních tří let zavádění systému byly tyto míry ovšem záporné! Záporné hodnoty výnosové míry byly důsledkem nízkého rozsahu operací a vysokých marketingových nákladů na zavedení nového produktu na trh. Velmi vysoká výnosnost 39-48 % v reálné hodnotě vlastního kapitálu systému AFP urychlila v letech 1989-1991 masivní vstup do odvětví a nastalo značné snížení výnosové míry. Společně s konsolidací celého odvětví se tato míra ustálila na 11,1 % v reálné hodnotě v roce 1997.
2.6.2 Aktiva penzijních fondů a investiční portfolio
Celková aktiva penzijních fondů spravovaných systémy AFP rapidně rostla v počátcích 80. let spolu se zvyšováním počtu nových přispěvatelů a díky vysokým počátečním výnosovým mírám penzijních fondů. Celková aktiva dosáhla v roce 1997 30,5 miliardy USD. Vyjádřeno podílem na HDP činil tento podíl 43,8 % v roce 1997. Zatímco počet přispěvatelů neustále vzrůstá, průměrné míry bohatství penzijních fondů během posledních 3-4 let stagnují. Tato stagnace je způsobena nízkou mírou výnosnosti penzijního fondu v důsledku konsolidace celého AFP odvětví, jak bylo řečeno v kapitole 2.6.1 “AFP fondy a tržní koncentrace”.
Investiční portfolio fondů AFP je stále silně regulováno investičními instrumenty, ačkoliv regulace jsou v posledních 18 letech postupně odbourávány. Až do poloviny 80. let byly investice ve valné většině omezeny jen na vládní dluhopisy, bankovní depozita a hypotékové půjčky. Investice do cenných papírů jsou povoleny od roku 1986 a investice do zahraničí jsou povoleny až od roku 1993. Všechny investiční kategorie jsou omezeny portfoliovými podílovými stropy, které jsou však postupně přepracovávány a liberalizovány. Například v počátku roku 1999 byl zvýšen portfoliový strop na investice do zahraničí z 12 % na 16 %. Přesto zde lze zaznamenat silnou snahu investovat do vládních cenných papírů a investičních instrumentů. Průměrné investiční portfolio penzijního fondu je nejvíce orientováno na vládní cenné papíry (41,4 % nákupem u centrální banky), bankovní depozita (14,1 %) a hypotékové půjčky (16,3 %). Aktiva investovaná do zahraničí tvoří průměrně jen 3,9 % agregátních penzijních aktiv, ale tento podíl od konce roku 1997 podstatně vzrůstá. Je to důsledek poklesu ustáleného domácího trhu v porovnání s dynamickými výnosovými mírami mezinárodního kapitálového trhu [11].
2.6.3 Výnosnost penzijních fondů a osobních účtů
Výnosová míra penzijních fondů v reálných hodnotách byla vysoká, ale od roku 1981 velice nestálá, poněvadž odrážela chilské bohaté, ale nestabilní investiční příležitosti. Od roku 1995 byly průměrné výnosové míry penzijních fondů jen slabě pozitivní. Stagnující výnosy od poloviny 90. let jen odrážely stagnující domácí kapitálový trh. Vysoké krátkodobé úrokové míry a rychlé snížení růstu jako následek mezinárodní finanční krize v roce 1998 nepřispěly k ozdravení tohoto vývoje. V letech 1981-1995, při nastartování nového penzijního systému, fondy investovaly do rychle výnosných aktiv, nikoliv do dlouhodobých. A proto je dnes nepravděpodobné, že vysoké průměrné roční reálné výnosové míry penzijních fondů, které činily za období 1981-1994 13,8 % nebo 11,0 % za období 1981-1998, budou zachovány i v budoucnosti. I kdyby se nyní změnila skladba portfolia penzijních fondů směrem ke dlouhodobým výnosovým aktivům, můžeme očekávat celkový pokles těchto průměrných ročních reálných výnosových měr v chilských penzijních fondech.
Reálné výnosové míry osobních penzijních účtů zůstávají významně pod výnosovými mírami penzijních fondů jako důsledek relativně vysokých poplatků placených přispěvateli do systému AFP. Během zkoumaného období let 1991-1997 byla kvůli vysokým poplatkům výnosnost osobních účtů v průměru 8,3 %, tedy o 1,9 % nižší než výnosová míra penzijních fondů.
2.6.4 Struktura poplatků placených přispěvateli
AFP systémy jsou oprávněny ke změně vybírané částky fixních a variabilních poplatků. Fixní poplatky poklesly od roku 1981 zhruba o 80 %. Variabilní hrubé poplatky počítané jako procento ze mzdy zahrnují platby na invalidní pojištění a pojištění pro přežití a variabilní čisté poplatky placené systému AFP k pokrytí jeho nákladů a zisků. Částka placená na pojištění poklesla během posledního desetiletí z 1,9 % na 0,5 % zdanitelného příjmu. Avšak zbytkové čisté poplatky, tedy suma nákladů a výnosů systému AFP, se za stejné období zvýšila z 1,7% na 2,4 % zdanitelného příjmu. Celkové čisté poplatky placené systému AFP, tedy suma fixních a variabilních čistých příspěvků vzrostla ze 2,2 % zdanitelného příjmu v roce 1988 na 2,5 % v roce 1997.
2.6.5 Struktura nákladů v sektoru AFP fondů
Krátké zhodnocení struktury nákladů sektoru AFP fondů odhalí vysoký podíl marketingových nákladů v celkových nákladech systémů AFP. Marketingové náklady vzrostly z 10 % v roce 1988 na 34 % v roce 1997. Systémy AFP vyvinuly velké úsilí na zvýšení svého tržního podílu formou najímání prodavačů, kteří často lákali přispěvatele od jednoho systému AFP ke konkurenčnímu systému AFP. Používali k tomu různých praktik a někdy dokonce změnili příslušnost účastníka systému AFP bez jeho vědomí. Proto v roce 1997 vydala Vrchní správa systémů AFP (AFP Superintendency) administrativní opatření snažící se těmto neseriózním praktikám čelit. Opatření zahrnovalo významné omezení obchodních aktivit prodejců a marketingových nákladů systémů AFP během roku 1998, což se pozitivně projevilo u klientů v částečném snížení variabilních poplatků klientů [11].
2.7 Fiskální a makroekonomické přínosy penzijní reformy
2.7.1 Reforma penzijního systému a její účinky na veřejný dluh
Od chilské reformy penzijního systému mohly být očekávány významné makroekonomické efekty. Podkapitola se snaží osvětlit fiskální souvislosti reformy penzijního systému a zasadit je do celkového kontextu makroekonomického rámce a strukturální reformy. Srovnání makroekonomických ukazatelů umožní pochopit velmi obtížný úkol - přerod neefektivního státního redistribučního systému do tržního prostředí a jeho celkové pozitivní dopady na tržní efektivnost, růst produktivity, úspor, investic a celkový hospodářský růst.
Když aktivní přispěvatelé starého PAYG systému přešli do fondového systému, vláda utrpěla ztráty ve výpadku těchto přispěvatelů z PAYG systému. Musela financovat dva typy penzijních dávek: průběžné penzijní platby důchodcům systému PAYG a platby budoucím důchodcům místo bývalých přispěvatelů do systému PAYG, nyní účastníků fondového systému. Vláda měla na výběr ze dvou možností. Za prvé, okamžité vytvoření vysokého vnitřního dluhu PAYG systému a jeho okamžitou úhradu, financovanou například dlouhodobými vládními cennými papíry a za druhé, dlouhodobé rozložení fiskálních nákladů.
Z rozpočtových důvodů, resp. z obavy ministrů financí z vládních deficitů, přestože by pocházely z umoření vnitřního dluhu PAYG systému, chilští reformátoři zvolili druhou možnost (stejně jako následující reformátoři inspirující se v tomto modelu). Reformátoři se rozhodli rozložit fiskální náklady na přechod z jednoho systému na druhý přibližně v závislosti na dlouhodobých celkových systémových změnách PAYG systému směrem k fondovému systému, a to v horizontu 50 let.
2.7.1.2 Vliv penzijní reformy na průběžný penzijní dluh
Fiskální náklady na penzijní reformy jsou vyjádřeny ve dvou součástech penzijního dluhu. První je nazýván “operační deficit” a pochází z výplat penzí současným a budoucím penzistům systému PAYG. Druhý je nazýván “uznalý dluhopisový deficit” a slouží k výplatám bývalých účastníků systému PAYG, kteří se připojili k fondovému systému. Každý předešlý přispěvatel do PAYG systému dostal při připojení k fondovému systému od vlády záruku - dluhopis, splatný při jeho odchodu do důchodu. V tomto okamžiku vláda vydá šek nastupujícímu penzistovi, který přibližně odráží jeho příspěvkovou historickou účast na systému PAYG.
Operační deficit po zahájení reformy ostře rostl, odrážel masový přechod od systému PAYG do fondového systému a v roce 1984 dosáhl 3,8 % HDP. Následující pomalý pokles deficitu je důsledkem rostoucí průměrné délky života a věkového rozdělení důchodců PAYG systému. V roce 1997 deficit činil 1,6 % HDP a dle odhadů se do roku 2020 má snížit na nulu. Dluhopisový deficit začal na nule v květnu 1981 a postupně se zvyšoval - v roce 1997 dosáhl 0,8 % HDP. Jeho snížení na nulu se předpokládá do roku 2030, tedy deset let po vynulování dluhu průběžného systému PAYG. Celkový dluh penzijní reformy vztažený k HDP dosáhl maxima v roce 1984, tedy tři roky po zahájení reformy 4,1 % HDP. V roce 1997 činil tento celkový deficit 1,9 miliardy USD, tedy 2,5 % ročního HDP [3].
2.7.1.3 Vládní předreformní přebytky
V roce 1979, tedy dva roky před reformou z roku 1981, odstartovala vláda program ozdravení fiskální politiky dosahováním významných a systematických vládních přebytků. Kromě období recese v letech 1982-1986 činily v letech 1979-1997 celkové vládní přebytky průměrně 1,8 % HDP. Nepenzijní přebytek, tedy suma celkových přebytků plus deficit penzijní reformy, dosáhl od roku 1987 do roku 1997 vysoké hodnoty 5,4 % HDP. Deficit penzijní reformy je ekvivalentní vnitřnímu dluhu systému PAYG.
Jak velký je celkový vnitřní dluh systému PAYG vytvořený penzijní reformou? Např. Arrau [1] odhaduje, že v první fázi reformy systému PAYG zahájené v roce 1979 značně rostl věk pro odchod do důchodu ve starém PAYG systému. Vnitřní PAYG dluh se v tomto období zmenšil zhruba o polovinu. Odhady pro zbylý PAYG dluh v roce 1980 krátce před zahájením druhé fáze reformy hovoří o vnitřním dluhu ve výši 85 % HDP. Odhady současné hodnoty reformního dluhu jsou koncepčně odlišné a pohybují se na výši 126 % HDP [1]. Odhad hodnoty reformního dluhu v Chile je vyšší než v jiných rozvojových či tranzitivních ekonomikách, které reformovaly svůj PAYG penzijní systém, ale je výrazně nižší než podobné odhady v zemích OECD [14].
Základním problémem však není výše penzijního deficitu, nýbrž způsoby jeho financování. Někteří autoři věrohodně dokládají, že se chilská vláda na konci 70. let začala aktivně připravovat na přechod k jinému systému financování penzijního systému tím, že začala vykazovat vysoké přebytky. K tomu docházelo poprvé v moderní ekonomické historii.
Na počátku 80. let musely chilské veřejné finance vstřebat nejintenzivnější šoky, jejichž následky chilská ekonomika pociťovala ještě v posledním desetiletí. Reforma penzijního systému však byla jen jedním z nich, dalšími šoky byly např. hluboká recese, celkové rušení dobrovolného spoření, ztráty v termínovaných obchodech a rozsáhlá bankovní krize. Rovněž financování penzijní reformy vyžadovalo před i po roce 1981 kooperaci při financování nepenzijními přebytky. Změny ve všech ostatních nepenzijních výnosových a nákladových kategoriích, včetně nákladů na bankovní krizi v letech 1982-1985 odhadované v nárůstu na 41,1 % HDP [12], se přizpůsobily různorodým mixem daňových zdrojů, vytvořením dluhů a inflačním zdaněním. Na financování deficitu chilské penzijní reformy se nepodílel jen jeden zdroj, nýbrž zdroje byly navzájem kombinovány v jakémsi “koncertu”, tedy navzájem vyvážené kombinaci. Přestože chilská penzijní reforma byla ulehčena zlepšením fiskální pozice několik let před reformou, nelze význam vícezdrojového financování penzijní reformy opomenout.
2.7.2 Makroekonomická stabilizace a strukturální reformy
Více než dvě desetiletí systematické stabilizace a úsilí strukturální reformy jsou vyjádřeny ve zlepšení fiskální a monetární pozice země. Přebytky veřejného sektoru byly dosaženy poprvé na konci 70. let, následoval pokles na počátku 80. let kvůli finanční krizi a hluboké recesi a opětovné zlepšení uprostřed 80. let. Od roku 1975 zároveň Chile dodržovalo velmi mírný antiinflační program, který postupně srazil hyperinflaci 1000 % v roce 1973 na 4,7 % v roce 1998.
Chile zahájilo rozsáhlý program strukturální reformy od poloviny 70. let. Mezinárodní index pokroku strukturální reformy ukazuje, že Chile si zlepšilo svoji indexovou hodnotu z 8,4 na počátku 70. let na 62,0 v 90. letech. Jak mnoho přispěla penzijní reforma k tomuto 54 bodovému zlepšení? Schválení penzijních zákonů zlepšujících situaci na kapitálových trzích a trzích práce (jak bude popsáno dále) přispělo ke zlepšení dvou dílčích indexů tvořících část strukturálního indexu pokroku. Relativní příspěvek penzijní reformy ke zlepšení chilského strukturálního indexu pokroku se pohyboval přibližně v rozsahu od 5 % do 20 %.
Bankovní sektor a kapitálové trhy se silně vyvinuly a diverzifikovaly v celém Chile od zahájení domácí finanční liberalizace a reforem kapitálových trhů v letech 1974-1975. Rozvoj kapitálového trhu je vyjádřen jednoznačným růstem širokých finančních pasiv měřených měnovým agregátem M3 (měnové vklady u domácích bank nekonvertované do domácí měny), jejichž podíl na HDP vzrostl ze 16 % v letech 1961-1974 na 37 % v 90. letech. Celková kapitalizace burzovních obchodů vzrostla z 28 % v letech 1980-1981 na 92 % v 90. letech. Liberalizace kapitálového trhu pomohla rozvinout nové finanční instrumenty a odvětví, včetně pojišťovacích služeb, dluhopisových trhů, společných investičních fondů a ratingových agentur ohodnocujících finanční rizika operací. Rozvoj bankovnictví a kapitálového trhu se konal za podmínek zdravé regulace a efektivního dohledu vykonávaného specializovanými agenturami.
Aktiva soukromých penzijních fondů se zvýšila na 35 % HDP v 90. letech a penzijní fondy drží významné podíly chilského kapitálu, bankovních depozit a veřejného dluhu. Lze vyvozovat, že k tomuto rapidnímu rozvoji výrazně přispělo odvětví systémů AFP, avšak toto tvrzení vztahu rozvoje systémů AFP a chilského kapitálového trhu je velice obtížné. Úvahy o míře přispění systému AFP k rozvoji chilského kapitálového trhu by byly nepřesné, jelikož vyžadují sestavení vhodného modelu a rovnic závislosti. Problematika kapitálového trhu však stojí mimo rámec této práce a spolehlivé údaje k sestavení modelu vlivu reformy penzijního systému na rozvoj kapitálového trhu zatím nejsou k dispozici.
Penzijní reforma může přispět ke zlepšení stavu trhu práce snížením ryzího daňového zatížení penzijních přispěvatelů. Nižší zdanění zaměstnaneckého sektoru přispěje k nižší strukturální závislosti na odvětví, což povede k vyšší flexibilitě pracovní síly, např. cestou její vyšší mobility apod., ke snížení nelegálních prací v rámci šedé ekonomiky, k vyšším mzdám v informačním sektoru a k vyšší nabídce pracovní síly. Co z toho potvrzuje Chile?
Po dvou desetiletích vysoké nezaměstnanosti dosáhlo Chile úrovně blížící se plné zaměstnanosti na počátku 90. let, což umožňovalo vysoké roční růsty reálných mezd. Corsetti a Schmidt-Hebbel [3] demonstrují účinek penzijní reformy na zlepšení trhů pracovních sil v Chile. Autoři berou v úvahu extrémní případ, kdy příspěvky do systému PAYG představují ryzí pracovní daň. V tomto případě by reforma snížila strukturální nezaměstnanost v pásmu 2,0 % až 3,2 % a zvýšila reálné mzdy v sektoru informačních služeb v pásmu od 4,6 % do 7,7 %.
Pohlédneme-li na celkovou míru nelegální zaměstnanosti v rámci šedé ekonomiky, data ukazují, že od doby zahájení penzijní reformy se podíl nelegální zaměstnanosti snížil ze 43 % na počátku 80. let na 40 % na počátku 90. let. Tříprocentní pokles se může zdát malý. Při porovnání míry nelegální zaměstnanosti v Chile s každou z 12 latinskoamerických zemí, uplatňujících systém PAYG, lze však zjistit, že se ve všech zemích kromě Chile během stejného období průměrná míra nelegální zaměstnanosti naopak zvýšila, a to z 31 % na 42 %. Navíc se ukázalo, že na počátku 90. let mělo Chile nejnižší úroveň šedé ekonomiky v celé Latinské Americe, a to 18 % HDP. V porovnání s dalšími zeměmi, např. s Argentinou (22 % šedé ekonomiky) nebo Bolívií (66 % šedé ekonomiky) je to skutečně málo.
Pokud se týká celkové legální nabídky pracovní síly po zahájení penzijní reformy v Chile, zvýšila se celková legální zaměstnanost z původní výše 70,2 % na sklonku 70. let na 75,2 % v 90. letech.
1961-74 |
1975-81 |
1982-89 |
1990-97 |
|
Penzijní systém a veřejné finance: Míra penzijních příspěvků Podíl přispěvatelů / pracovní síla Deficit přechodu penz. systému / HDP Nepenzijní veřejný deficit / HDP |
N N 0 6,3 |
26,0 N 0 -2,8 |
10,0 57,6 3,0 -3,3 |
10,0 62,5 2,5 -5,1 |
Makroekonomické stabilizační a strukturálně reformní ukazatele: Celkový veřejný deficit / HDP Normalizovaná inflace (p /1+p ) Index pokroku strukturální politiky (1995 = 62,8) |
6,3 29,3 8,4 |
-2,8 43,0 40,5 |
0,9 16,3 54,5 |
-1,9 11,6 62,0 |
Kapitálové trhy: Podíl agregátu M3 / HDP Kapitalizace kapitálového trhu / HDP Podíl aktiv soukromých penzijních fondů /HDP |
15,9 N 0 |
18,4 0 |
28,4 24,8 9,9 |
36,8 91,7 34,9 |
Pracovní trhy: Míra nezaměstnanosti Růst reálné mzdy Míra šedé ekonomiky trhů práce (neformální zaměstnanost) Celková nabídka pracovní síly |
6,3 2,1 N N |
13,1 10,5 70,2 |
13,2 -0,7 72,2 |
7,2 4,1 75,9 |
Úspory, investice a růst: Podíl národních úspor / HDP Podíl zahraničních úspor / HDP Hrubé domácí investice / HDP Průměrná produktivita kapitálu Růst HDP |
12,5 2,6 19,2 33,7 3,3 |
11,4 5,6 17,8 34,7 4,4 |
12,1 6,2 19,2 35,7 2,6 |
24,8 2,4 29,2 41,8 6,7 |
Zdroj: Central Bank of Chile [49], Schmidt-Hebbel (1999) [21, str. 13]
Tabulka 2.2: Hlavní indikátory chilské ekonomiky v letech 1961-1997 (v %)
Poznámka: N - informace jsou nedostupné, resp. neznámé
2.7.5 Úspory
Po desetiletích nepříliš výrazného růstu ekonomiky se hlavní posun v této oblasti odehrál na sklonku 80. let. Chilský obrat je vyjádřen významným růstem úspor a investic. Národní úspory dosáhly úrovně 25 % HDP v 90. letech, což je dvojnásobná průměrná úroveň než úroveň zaznamenaná v předcházejících třech desetiletích. Hrubé domácí investice vyjádřené v běžných cenách dosáhly 29 % HDP během let 1990-1997, což jednoznačně přesahovalo historické hodnoty. Hrubé kapitálové investice vzrostly méně, na 26 % HDP během stejného období. Jako důsledek růstu investic vzrostl přírůstek HDP dvakrát - ze skromné historické úrovně 3,3 % na úroveň 6,7 % v 90. letech.
Velké obraty ve vztahu míry úspor centrální vlády k HDP odráží politické posuny a efekty hospodářského cyklu, které charakterizovaly poslední tři desetiletí. V průběhu 90. let se tyto vládní úspory ustálily na průměru 4,5 % HDP. Racionalizace státních podniků, směřující ke zlepšení jejich efektivnosti a zahájená v roce 1974 zvýšila úspory státních podniků na pozitivní úroveň, avšak následná privatizace vedla k poklesu úrovně těchto úspor. Chilská radikální penzijní reforma z roku 1981 pak vedla k postupnému zvýšení v oblasti mandatorního soukromého penzijního spoření a ustálila se na dnešních 3,8 % HDP. Avšak nejradikálnější změna v osobním spoření je pozorována v případě dobrovolného soukromého spoření. Soukromý sektor byl schopen rychle zvýšit úsporové míry ze 4,5 % v roce 1986 na průměrné 14,4 % v období 1990-1997. Je jasné, že většina tohoto zvýšení se odehrála v podnikovém sektoru, zatímco domácnosti spoří jen o málo více než před rokem 1987.
Analýzou zpětných výsledků dobrovolného soukromého spoření v Chile lze zjistit, že největší nárůst spoření může být vysvětlen růstem míry úspor neveřejného sektoru. Hlavní strukturální vzestup spoření se odehrál v letech 1961 - 1974, tedy v předreformním období, a v letech 1990-1997, tedy v postreformním období, kdy významná část reforem, včetně penzijní reformy, se již odehrála. Proto vzestup v úsporách byl spíše důsledkem těchto reforem, a to v důsledku snížení daňové zátěže obyvatelstva. Výsledky jasně dokazují, že zdvojnásobení míry národních úspor se odehrálo díky růstu úspor neveřejného sektoru (ze 4,9 % na 6,6 % HDP), mandatorních soukromých penzijních úspor (3,7 % HDP) a hlavně výraznému nárůstu dobrovolného soukromého spoření (ze 7,7 % na 14,4 % HDP).
Fiskální úprava veřejných financí jen odrážela výše zmíněné zvýšení v celkových úsporách veřejnosti. Kombinovaný efekt celkových daňových reforem a stimulů soukromého dobrovolného spoření byl vyjádřen zvýšením HDP zhruba o 3,5 %. Důležitější je však demografický efekt zvyšování závislosti starší generace na mladší., což vysvětluje zvýšení úspor soukromého sektoru o 2,1 %. Dalším dobrým důvodem vysvětlení zvýšení celkových úspor veřejnosti je trend postupného růstu HDP v období let 1960 a 1990.
Jaký přínos však měla penzijní reforma pro úspory a pro míru sklonu k úsporám? Na tuto otázku není jednoduchá odpověď. Za prvé, jak bylo zmíněno výše, neexistuje jediný přesný způsob financování reformy penzijního systému, jelikož se jedná vždy o “koncert” reforem navzájem se podporujících a doplňujících, a proto nelze přesně vyjádřit, nakolik byly úspory veřejnosti reformou ovlivněny. Za druhé, je těžké stanovit přímý příspěvek penzijní reformy bez reformy daňové. Tabulka 2.3 shrnuje tři alternativní odhady vlivu efektů penzijní reformy na růst národních úspor v letech 1961-1974 a 1990-1997.
Dva hlavní rysy určují vliv těchto efektů penzijní reformy na národní úspory. Za prvé, způsob financování přechodových deficitů a za druhé, reakce soukromého sektoru na mandatorní penzijní spoření. Jednak lze předpokládat fiskální kontrakce financující penzijní reformu ve výši 100 %, 75 % a 50 % ve sloupcích 1, 2 a 3. Dále lze uvažovat střední čistý výstup ve výši 50 %, 25 % a minus 27 % ( (2,7 – 3,7)/3,7 ) mandatorního penzijního spoření.
Výsledkem předchozí analýzy je závěr, že národní úspory se zvýšily díky penzijní reformě v pásmu 1,2 % až 5,5 % HDP. Není jistě bez zajímavosti, že střední bod tohoto hypotetického přispění chilské penzijní reformy k národním úsporám činí 3,8 % a odpovídá 31 % chilské míře národních úspor. Lze konstatovat, že zbylých 69 % připadá na ostatní složky chilských reforem, tj. fiskální úpravu, daňové reformy a rozličné strukturální reformy.
Velké efekty |
Střední efekty |
Malé efekty |
|
Růst celkového veřejného deficitu díky penzijnímu deficitu v hypotetickém vztahu 0 %, 25 % a 50 % penzijního deficitu |
0 |
-0,25*4,4=-1,1 |
-0,5*4,4=-2,2 |
Růst mandatorních úspor soukromého sektoru |
+3,7 |
+3,7 |
+3,7 |
Růst dobrovolných úspor soukromého sektoru způsobený |
+1,8 |
+1,2 |
-0,3 |
zahrnutím nižšího celkového veřejného deficitu v regresních koeficientech |
0 |
0,26*1,1=0,3 |
0,34*2,2=0,7 |
zahrnutím celkových daňových reforem 80. let v regresních koeficientech a hypotetické účasti penzijní reformy v souhrnu daňových reforem 80. let |
0,5*3,5=1,8 |
0,25*3,5=0,9 |
0,5*5,3=2,7 |
100 % vytěsnění mandatorními soukromými penzijními úsporami |
0 |
0 |
-1,0*3,7=-3,7 |
Růst národních úspor vyjádřený penzijní reformou |
+5,5 |
+3,8 |
+1,2 |
CELKOVÝ RŮST MÍRY NÁRODNÍCH ÚSPOR |
+12,2 |
+12,2 |
+12,2 |
Zdroj: Schmidt-Hebbel (1999) [21, str. 16]
Tabulka 2.3: Příspěvek chilské penzijní reformy k růstu míry národních úspor v letech 1961-1974 a 1990-1997 v procentuálním podílu na HDP
2.8 Shrnutí chilské penzijní reformy a vyvození závěrů
pro penzijní reformu České republiky
Jak bylo uvedeno výše, chilský třipilířový penzijní systém sám o sobě není všelékem na fundamentální fiskální, finanční a makroekonomické problémy. S plně fondovým a soukromě spravovaným penzijním systémem prošlo Chile demografickým přechodem mezigenerační závislosti. Zajímavé je, že podle zprávy Světové banky [46] bezprostředně nehrozí v blízké budoucnosti Chile žádná krize ze stárnutí populace. Krize stárnutí populace je očekávaná v příštích třech až pěti desetiletích. Nový třípilířový systém je schopen krizi stárnutí čelit. Chile tak efektivně zneškodnilo “tikající časovanou bombu penzijního systému”, která musí jednou nevyhnutelně přijít. V případě Chile má přechod k třípilířovému systému ještě jednu nezanedbatelnou výhodu – decentralizovaný systém kombinující soukromou správu a osobní penzijní účty – odolává mnohem lépe populistickým tlakům z oblasti politického systému, což je nejen v prostředí Latinské Ameriky velká výhoda. V případě Argentiny vedly politické tlaky nejen ke krachu veřejného penzijního pilíře z důvodu stoupající zadluženosti, ale díky státním zárukám soukromému sektoru penzijního pojištění i k pádu tohoto dosud stabilního soukromého sektoru. Případu Argentiny bude ještě věnován prostor v kapitole 5.11 “Argentinský model transformace”.
Základní pracovní předpoklad, že chilská penzijní reforma s orientací na třetí pilíř kladně ovlivnila celkové makroekonomické ukazatele a výrazně napomohla rozvoji chilského kapitálového trhu, trhu práce a zvýšení úspor, stanovený v úvodu kapitoly, zde byl potvrzen. Chilská penzijní reforma skutečně svojí měrou přispěla ke kladné změně chilských makroekonomických ukazatelů. Zároveň rozvojem třetího pilíře výrazně přispěla k rozvoji chilského kapitálového trhu, trhu práce a zvýšení úspor. Tyto doložené skutečnosti jsou nejlepší inspirací pro penzijní reformu České republiky.
Lze konstatovat, že radikální náhrada penzijního PAYG systému systémem založeným na dominantním plně fondovém a soukromě řízeném dalším pilíři – ve spolupráci s doplňujícím ohraničeně redistribučním prvním pilířem – spolehlivě funguje a vyplatí se. Kapitálové trhy a trhy práce jsou schopny následovat tuto reformu a trh se pružně přizpůsobí. Navíc trh je sám schopen dotvořit a stabilizovat započaté dílo v rámci přesné a přísné regulace, což dokládají hlavní makroekonomické ukazatele potvrzující tuto teorii.
Chile vyřešilo tradiční stěžejní problémy státně řízeného systému PAYG, ale nevyhnulo se podružným problémům. Chilský soukromý penzijní pilíř čelí stále problémům v mikroekonomické oblasti regulačních stimulů. Některé tyto podružné problémy se vyřešily rozličnými administrativními a zákonodárnými změnami přijatými po roce 1980. Zbylé problémy se staly doménou veřejnosti a jsou diskutovány napříč sociálně různorodou chilskou společností. Nerozhodují o nich samostatně vládní úředníci, nýbrž jsou diskutovány v průmyslovém odvětví, regulujících úřadech a agenturách, na akademické půdě, Vrchní správou systémů AFP (Superintendency of AFP) a samozřejmě i v médiích. Chilský parlament běžně projednává širokou škálu reformních návrhů vzešlých z uvedených zájmových kruhů. Následně jsou některé z těchto návrhů uzákoněny.
Svobodná debata o hlavních ekonomických a sociálních problémech, které je třeba řešit, je dalším výrazným přínosem velmi liberální chilské penzijní reformy, která začala za nepříliš demokratického režimu prezidenta Pinocheta. Debata by se neměla ani v České republice odehrávat jen v parlamentu a kruzích s ním spřízněných, nýbrž je třeba ji přenést do celé společnosti. V debatě o penzijní reformě by měly participovat podniky a podnikatelé, akademičtí pracovníci stejně jako odbory, poněvadž zásadní otázky nesmí být jen doménou politiků. Úspěšná chilská reforma penzijního systému by mohla být pro reformu penzijního systému České republiky světlým příkladem a vzorem.
POZNÁMKY
Literatura:
Odborné publikace
[1] Arrau, P. a Schmidt-Hebbel, K.: Pension Systems and Reforms: Country experiences of old-age social security arrangements, and 15 research and policy design issues not addressed in the literature. Policy Research Working Paper No. 1470. World Bank, Washington, D.C. (
www.worldbank.org), 1995.[2] Börsch-Supan, A., H. a Wilke, Ch., B.: The German Public Pension System: How it Was, How it Will Be. Manheim Research Institute for the Economics of Aging (MEA), Manheim (
www.mea.uni-manheim.de) 2003.[3] Corsetti, G., Schmidt-Hebbel, K.: Pension Reform and Growth. Policy Research Working Paper No. 1471, World Bank, Washington, D.C. (
www.worldbank.org), 1995.[4] Dang, T., Fiscal Implications of Ageing: Projections of Age-Related Spending. Economics department working paper No. 305, OECD, Paris 2001.
[5] Franco, D.: Italy: The Search for a Suistainable PAYG Pension System. Banca d´Italia Research Department, Roma 2001.
[6] Góra, M.: The New Polish Pension System: An Example of a Non-orthodox Approach to Pension Reform, PIE Discussion Paper Series No. 168, The Institute of Economic Research Hitotsubashi University, Tokyo, Japan (
www.ier.hit-u.ac.jp), 2001.[7] Góra, M. a Rutkowski M.: The Quest for Pension Reform: Poland´s Security through Diversity. World Bank Pension Primer, No. 9815 (
www.worldbank.org), 2001.[8] Havlíčková, K., Illich, M., Schneider, O., Valenčík, R.: Důchodová reforma metodou komplementární konverze, in Matějů, P., Schneider, O., Večerník, J.: Proč tak těžko? Institut pro sociální a ekonomické analýzy (ISEA), Praha 2003, kap. III.2, str. 43-68.
[9] Holman, R.: Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999, str. 476-478.
[10] Holzmann, R.: Financing the Transition to Multipillar, Social Protection Discussion Paper No. 9809, World Bank, Washington, D.C. (
www.worldbank.org) 1998.[11] Iglesias, A., Acuna, R.: Chile after 20 years. Social Protection Discussion Paper No. 0129, World Bank, Washington, D.C (
www.worldbank.org) 2001.[12] Jelínek, T. a Schneider, O.: An Analysis of the Voluntary Pension Fund System in the Czech Republic. In Müller, K., Ryll, A. a Wagner, H.: Transformation of Social Security: Pensions in Central-Eastern Europe. Physica-Verlag, New York 1999.
[13] Lasagabaster, E., Rocha, R., Wiese, P.: Czech Pension System: Challenges and Reform Options, Social Protection Discussion Paper No. 0217, World Bank, Washington, D.C (
www.worldbank.org) 2002.[14] Marshall, J., Schmidt-Hebbel, K.: Chile: Fiscal Adjustment and Successful Performance. In W. Easterly, Rodríguez, C., A. a Schmidt-Hebbel, K.: Public Sector Deficits and Macroekonomic Performance. Oxford University Press, Oxford 1994.
[15] Otto, W. a Wisniewski M., Annuitisation Problems: Polish Pension Reform Case. World Bank Institute course on Pension Reform: Second Generation and Implementation Issues, (
www.wne.uw.edu.pl), Warsaw 2002.[16] Palmer E.: The Swedish Pension Reform Model: Framework and Issues, Social Protection Discussion Paper No. 0012, Washington, D.C. (
www.worldbank.org) 2000.[17] Rocha, R., Gutierrez, J., Hinz, R., Improving the regulation and supervision of pension funds: Are there lessons from the banking sector? World bank Social Protection Discussion Paper No. 9929, Washington, D.C. (
www.worldbank.org) 1999.[18] Settergen O.: The Automatic Balance Mechanism of the Swedish Pension System. The National Social Insurance Board (
www.rfv.se) 2001.[19] Settergen, O.: Two Thousand Five Hundred Words on The Swedish Pension Reform. On behalf of The Urban Institute for the Workshop on Pension Reform at the German Embassy, Washington, D.C. (
www.rfv.se) 2001.[20] Scherman, K., G.: The Swedish pension reform, Social Security Department, International labour office Geneva, Issues in social protection, Discussion paper No. 7, (
www.ilo.org) 1999.[21] Schmidt-Hebbel, K.: Chile: Die Revolution des Alterssicherungssystems trägt Früchte. In Deutsches Institut für Altersvorsorge (editor): Gesetzliche Alterssicherung, Reformerfahrungen im Ausland: Ein systematischer Vergleich aus sechs Laendern. Deutsches Institut für Altersvorsorge, Cologne 1999.
[22] Tomaszewska, E.: Pension System Reform in Poland, International Construction Institute Pension Education, Research and Technical Assistance (PERTA), ILO Geneva (
www.internationalbuilders.org) 1999.[23] Wilke, B.: The Riester – Reform: An overview. Manheim Research Institute for The Economics of Aging, (
www.mea.uni-manheim.de) 2003.Odborné časopisy a články
[24] Blažek, P.: Plány krachující a zmrazované. Ekonom, 30. 10. 2003, č. 44, s. 26–27.
[25] Blažek, P.: Zlý pán může být i dobrý sluha. Ekonom, 23. 10. 2003, č. 44, s. 34.
[26] Brugaviani, A.: Italský důchodový systém a jeho reformy. Ekonom, 14.01.2002, č. 2, s. 26.
[27] Fiala, Z.: 7 modelů Světové banky. Ekonom, 4. 10. 2002, č. 14, s. 32-35.
[28] Fultz, E., Hagemejer, K., Ruck, M.: Politická ekonomie důchodového systému ve střední a východní Evropě z pohledu Mezinárodní organizace práce. Ekonom, 14. 01. 2002, č. 2, s. 29.
[29] Havlíčková, K.: Důchodová reforma – bezbolestné řešení. Euro, č. 50,16. 12. 2002 (převzato z
www.isea-cz.org ).[30] Havlíčková, K.: Hra na důchodovou reformu. Lidové noviny, 19. 12. 2002 (převzato z
www.isea-cz.org).[31] Havlíčková, K.: Penzijní reforma pružně, levně a s malými riziky.
www.měšec.cz[32] Havlíčková, K., Valenčík, R.: Důchodový systém je potřeba konečně změnit. Hospodářské noviny, 27.3.2003, (převzato z
www.isea-cz.org ).[33] Havlíčková, K., Schneider, O., Jelínek, T.: Jak změnit důchodový systém. Hospodářské noviny, 23.10.2002, (převzato z
www.isea-cz.org ).[34] Jílek, J.: Pět minut po dvanácté. Ekonom, č. 13, 28. 3. 2002, (převzato z
www.isea-cz.org).[35] Krueger A., Lindahl M., Education for growth: Why and for whom? Journal of Economic Literature 2001, Vol 34, No 4. (dostupné na
www.ideas.repec.org).[36] Mašek, F.: Přijde změna, či vystřízlivění, Ekonom, 11. 9. 2003, č. 37, s. 68.
[37] Oksanen, H.: Evropská unie. Ekonom, 14. 01. 2002, č. 2, s. 34.
[38] Rysková, S.: Bojují o druhý pilíř. Ekonom, 23. 10. 2003, č. 43, s. 37-39.
[39] Schneider, O.: Virtuální důchodová reforma. Mladá fronta DNES, 8. 2. 2003, (převzato z
www.isea-cz.org).[40] Schneider, O.: Důchodové systémy v Evropě a rozšíření Evropské unie. Finance a úvěr č. 11/2002, 25. 9. 2002 (převzato z
www.isea-cz.org).[41] Special report: State pensions in Europe: The crumbling pillars of old age. The Economist, 27. 9. 2003, Vol 368, No 8343, s. 71-74.
[42] Stiglitz, J.: Argentinské lekce. Ekonom, 20. 01. 2002, č. 3, s. 21.
[43] Valdés-Prieto, S.: The Financial Stability of Notional Accounts Pensions. The Scandinavian Journal of Economics 2000, Vol 102, No. 3, (materiál dostupný na
www.woldbank.org).Materiály hospodářské praxe
[44] Střednědobý výhled veřejných rozpočtů na období 2002-2005: autonomní scénář (dostupné na
www.mfcr.cz).Internetové stránky
[45]
http://www..czso.cz (Český statistický úřad)[46]
www.worldbank.org (Světová banka)[47]
www.mfcr.cz (Ministerstvo financí České republiky)[48]
www.mpsv.cz (Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky)[49]
www.bcentral.cl (Banco Central de Chile – Centrální banka Chile)
3. K diskusi ve Zvláštním čísle Marathonu
Jan Burian
Jaký je největší problém dneška? Západní civilizace se vyznačuje chápáním poznání a technologie jako nástroje, který slouží k dosažení výhody nad druhými. Tento přístup vede v konkurenčním prostředí k neustálé poptávce po novém poznání a technologiích. Tlak konkurence znamená nemožnost dlouhodobé kalkulace, tudíž rozvoj technologií není před uvedením do praxe bržděn dlouhodobým testováním možných negativních dopadů. Rozvoj technologií znamená neustálý růst složitosti světa. Složitost světa přesáhla v současnosti schopnost lidského společenství ji řídit. Rozvoj technologií znamená politické, hospodářské i sociální provázání světa, populační explozi, zbraně hromadného ničení, ekologický kolaps atd. Každý složitý systém vykazuje rysy samoorganizace, chová se způsobem, který není možno odvodit z prostého součtu jeho částí. Globální systém současného světa vykazuje chování jehož tendence nejsou shodné se zájmy žádných živých lidí či sociálních skupin. Globální systém směřuje k sebedestrukci popřípadě k destrukci větší části lidstva a živé přírody, ke globálnímu kolapsu. Tato hrozba nebere ohled na sociální rozdíly mezi lidmi. Problém současného světa je posun paradigmatu, nejde o sociální konfliktu, kdo s koho, ale o prostý fakt přežití, jestli vůbec někdo.
Jak ho řešit? Globální sytém je struktura příliš komplexní než aby bylo možno její změnu po inženýrském způsobu naplánovat. S globálním systémem je možno komunikovat, tj. můžeme ho zkoušet ovlivňovat a čekat a odhadovat jeho reakce. Takový přístup vyžaduje transdisciplinární spolupráci odborníků nejen na sociologii, ekonomiku, právo a politickou filosofii, ale i odborníků na technologie a média, kybernetiku, matematiku, psychologii, antropologii, ale i evoluční biologii, genetiku a další relevantní obory.
K tomu aby podobný přístup vůbec mohl začít existovat a působit, je nutná proměna lidského vědomí spočívající ve výše uvedeném posunu paradigmatu. Intelektuálové se poté přestanou uzavírat před zodpovědností za svou práci do svých specializací. Lidé se mohou pokusit najít ztracenou naději na to, že mohou běh světa osobně nějak zásadně ovlivnit. Mohou se pokusit překonat přirozené sklony k individualismu a touze po spotřebě a získat pocit osobní zainteresovanosti na kvalitě života ostatních lidí, byť jsou kulturně i geograficky daleko, v globalizovaném světě jsou všichni sousedé. A to bez rozdílu majetku, rasy či pohlaví. Stejně tak nemá smysl nějakou sociální skupinu obviňovat z toho že dovedli svět tam, kde je a rozdmychávat další nenávist. Proměna vědomí se týká všech, příslušníka mafiánské finanční oligarchie i žebráka z kanálu někde v Karáčí.
Naivita těchto úvah je zřejmá, domnívám se však, že bohužel jiné cesty skutečně není.
Daniel Kříž
Zasílám Vám inspirující úvahu pro Váš časopis. Nevím, kolik lidí si ji přečte, ale jedná se o téma, které mě opravdu znepokojuje, takže se o něj rád s někým podělím.
Jde o problém trvale udržitelného rozvoje – ale ne ekologického, ale ekonomického – a, upřímně řečeno o tomto jsem myslel, že bude jedna z úterních přednášek a zklamalo mě, že se jednalo o ekologii. Ekonomické prostředí je přece neméně citlivé na naše jednání, vždyť ho sami vytváříme, a jistě jsme jím také v jistém ohledu více ovlivněni než prostředím životním. Toto je otázka naší Západní civilizace, protože v jiných životních paradigmatech ekonomie takovou roli nehraje. Ale v naší kultuře je ekonomie zaimplantovaná přímo do základů. Je v našich hlavách, představuje způsob, jímž se vztahujeme ke světu a jímž nahlížíme na jevy, které se v tomto světě odehrávají. Je to jako přirozené všelidské ekonomické rozhodování, ale nekonečně zesílené metodami marketingu, využíváním médií a zinstitucionalizováním tohoto typu myšlení, které je tím posvěceno a povýšeno na základní kámen kultury (Západní civilizace). Napadá mě, že tam, kde má v židovské a muslimské tradici své místo náboženství, tedy úplně u kořene, tam má tradice západní Evropy a Ameriky pragmatismus ekonomického myšlení – a jak jsem již nastínil, nejedná se o pragmatismus ve stylu hledání Paretova optima – všichni ekonomové jsou idealisté, vážící své domněnky na předpoklady, kterých rálně nelze dosáhnout a následně je udržet. To je přístup ekonomické teorie. Kdybych se pohyboval v této rovině, nic by mě nemrzelo, protože na úrovni teorie neexistují rozpory – žádná entropie, která je zato všude kolem nás. A to je onen zmíněný problém. Ptám se: je možné dlouhodobě udržet, ne vývoj, nýbrž pouhou existenci společnosti zaměřené (a přímo specializované) na hromadnou produkci a spotřebu. Produkce a spotřeba, o kterých tu teď mluvím nejsou pouhou výrobou a spotřebováváním statků nutných k přežití při udržení určité stabilní sociální úrovně. Pak by totiž všechno bylo v pořádku. Nesnáze začínají s tím, že žádná stabilní sociální úroveň neexistuje – to je třeba si uvědomit. Místo toho máme co do činění s neustále se zrychlujícím vývojem představy o tom, co pro nás představuje vysněnou sociální úroveň. Západní společnost se nachytala na svůj způsob života, kterého se už nikdy nebude chtít vzdát a není ho ochotna ani na žádný způsob revidovat, což by snad stačilo. Propracováním a masivním využíváním marketingových postupů jsme dopustili, že kvalita statků v určitých oblastech reálně, nejenže neroste, ale může dokonce klesat, přičemž firmy stále vydělávají a vydělávat budou. A všech výrobních oblastí se pak týká fakt (moje spekulace?), že cena požadovaná za každou další generaci výrobku představuje vyšší navýšení, než technologický přínos - ke kterému pochopitelně dojde, to je neoddiskutovatelné. Navýšení, které platíme je cena za vyšší životní úroveň.
Napsal jsem, že v tomto systému musí všichni vydělávat; to je zásadní předpoklad a měřítko úspěšnosti výrobně-spotřební společnosti. Pokud je ale jediným kritériem a cílem firemního hospodaření výnosovost, ať již v jakýchkoli svých formách – od okamžité po dlouhodobě plánovanou, snadno se stane, že se cíle firmy ostře rozejdou s představou zákazníků o službě, kterou by jim měly poskytnout. Svědky tohoto jevu jsme na všech monopolních trzích. Tam, kde existuje jistá forma konkurence by tato měla být zárukou nezvyšující se tržní entropie. Existence konkurenčního prostředí se považuje za přínos pro zákazníka, neboť mají být respektovány jeho požadavky. Ale je obtížné představit si, že existuje způsob, jak v tomto konkurenčním prostředí mohou firmy přežívat, a přitom optimalizovat své výrobní aktivity takovým způsobem, aby žádné uspokojení zákazníkových požadavků netrvalo příliš dlouho? Rozvinutá marketingová strategie zaručuje jistý přísun zákazníků, požadujících po firmě uspokojování svých požadavků ( - potřeb, jak říká ekonomie), zatímco fakt, že tyto požadavky nebudou nikdy vyřešeny více, než se firmě vyplatí, zajišťuje stálou loajalitu zákaznictva. Trh tedy funguje, firma dostane zaplaceno a zákazník je na čas spokojen. Skutečnost, o které je tento článek je ta, že pro firmu, která je fakticky spolutvůrcem trhu, je krajně nežádoucí, aby byl zákazník spokojen napořád. Prvotním cílem je zde totiž generování zisku a ne a priori vytváření spokojených zákazníků (nebo dokonce ex-zákazníků). Zisk je cílem a spokojený zákazník prostředkem k jeho dosažení – tak to alespoň platilo do nedávné doby, kdy ještě vysoká organická vyvinutost trhu nepřivedla jednotlivé nabídkové subjekty k poznání, že nejdůležitější je udržet si zákazníka. Technologie v poslední krátké době učinily tak významný pokrok, že kdyby se dále pokračovalo v tradičním vývoji a výrobě zboží pro co nejlepší uspokojení zákaznických potřeb, hrozilo by zcela vážně, že tyto potřeby nejen naplníme, ale možná i předstihneme, což by samozřejmě znamenalo ránu pro samotný tržní mechanismus. Je snad dnes problém vytvořit osobní počítač desetkrát výkonnější než zrovna dnes vyrábíme? Technologicky to jistě problém není, ale co by jsme potom dělali se všemi těmi starými modely, které jsme ještě chtěli prodat za původní cenu? Tento krok představuje obchodní tabu a každý výrobce si dobře spočítá, že je daleko výhodnější pouštět inovace po kouskách. Tímto způsobem vzniká na trhu fenomén inflace inovací. Každý z výrobců přichází za tohoto stavu na trh s jistým druhem inovace (která sama firmě nepatří), ale nikdo to nechce příliš přehnat, aby mu zůstala zachována jistota, že má trhu co nabídnout i zítra. Určitý stálý příjem z produkce, která sestává z dobře namíchaného poměru mezi klasickou koncepcí, trochou progresivity – ne více, než nutně vyžaduje doba, a náklady, staženými na minimum, představuje lákavější variantu před bořením standartových mantinelů. Pokud zde teď hovořím o zvolané míře inovace, která se použije, mám samozřejmě na mysli vedoucí představitele trhu, kteří inovace zapříčiňují a ne řadové výrobce, kteří jen následují vývoj. Přitom stále platí zásada, že zákazník se musí vracet. Co například zabrání výrobci automobilů, na jejichž všechny díly dává záruku dva roky, aby vozy nevybavoval tlumiči výfuku, které odcházejí právě za dva a půl roku. Nebo třeba baterie do mobilních telefonů, jak dlouho vydrží ty? Nebo další příklad: vlastním posilovací stroj, který se skládá ze systému kladek a lanoví zdvíhajícího posuvné závaží. Plastová kolečka kladek se začala poroučet po dvou měsících provozu. Během něho z ložisek vylétávaly ocelové kuličky. Vyměnil jsem tedy plastová kolečka za litinová. Víceméně přesně za rok a měsíc od koupě prasklo ocelové lanko. Vsadím se, že takových strojů se ročně neprodá málo, pokud ale kupující chce, aby mu byl přístroj opravdu k užitku, musí počítat s tím, že malé jmění ho budou časem stát jenom náhradní díly.
Kam tedy směřuje globální vývoj? Vyrábět a spotřebovávat stále více, přičemž otázka užitečnosti je zde nepodstatná. V poválečných padesátých letech byla produkce poháněna k růstu snahou o rychlé opětovné nastartování hospodářství (mluvím o USA), v letech šedesátých a sedmdesátých tento trend víceméně přetrvával živený marketingovým přístupem, v letech osmdesátých přišly na scénu osobní počítače. S jejich příchodem dostaly světové ekonomiky po delší době opět důvod k významnému růstu. Toto zavádění výpočetní techniky příznivě ovlivnilo i celé následující desetiletí. A nyní? Na začátku jednadvacátého století? Nyní se zdá, že velmi přebujelé nadnárodní subjekty na trhu (trhu tady, trhu tam – víceméně globálním trhu)se s konečnou platností zaměřily už pouze na vysávání tohoto trhu. Nyní jsme si již všichni nacpali břicha, už nikdo z nás nehladoví, chceme pouze lepší zboží. Novou generaci, lepší, výkonnější vysavače, luxusnější auta. Jediná bilance, na které se generuje stále zápornější hodnota je příroda naší společné planety. To je však cena, která je v této chvíli stále ještě pro výrobce přijatelná. Zeptejte se například na životní prostředí Američanů! ,,Globální oteplování je největší nesmysl, který se kdy kdo Američanům snažil namluvit", prohlásil nedávno senátor zodpovědný za otázku životního prostředí.
Osobně si spíše myslím, že pokud se v našem způsobu života něco změní, bude to proto, že nás stávající způsob života přestane bavit, ne proto, že bychom se dusili (vlastně se dusíme už teď). Dalším faktorem, který se zde v poslední době objevuje je totiž klesající poptávka v určitých významných tržních segmentech (např. trh s osobními automobily). Široká veřejnost se také stává resistentní proti nejrůznějším marketingovým aktivitám. Tohle měl na mysli Egon Bondy, když světovým ekonomům vzkázal, aby se vzdali všech nadějí? Je otázkou, do jaké míry bude naše životní paradigma, které jsme tak úspěšně rozjeli, schopno masírovat naše smysly a ovlivňovat naše preference, v budoucnu.
Jistou nadějí, vlastně dalším logickým krokem v této situaci, je přesunout svou působnost se vší vážností do Asie a Afriky, to ovšem znamená tyto oblasti zpracovat řádným globalizačním tlakem. V omezeném měřítku se toto již děje – např. velké německé automobilky nyní vyvíjejí značné úsilí, aby infiltrovali trh v Číně. Tamější trh představuje pro evropské producenty bohatou pastvinu. Co pak ale bude s námi, s kolébkou Západního způsobu života? Co se stane s naším životním stylem, až se vyčerpá naše schopnost spotřebovávat? Pak rozhodně budeme potřebovat nové paradigma!
Štěpán Steiger
Jak k cíli?
Cílem je svržení kapitalismu jako celosvětového současného řádu a nastolení zásadně odlišného systému. (Ti, jimž svržení zní příliš revolučně, mohou uvažovat o nahrazení kapitalismu – i když tento zdánlivě jen slovní posun připouští pouhé vylepšení.). Zásadně odlišná soustava znamená, že v jejím středu je člověk jako lidská bytost, součást světa, jejž spoluvytváří, aniž mu vládne. Lidská bytost jako tvor společenský, individuum, jež nežije pouze pro sebe, ale je součástí společenského celku. Otázka, jak by zásadně odlišný systém měl vypadat, vyžaduje nejdřív odpověď na otázku jinou – jaký je systém současný. Protože teprve jeho poznáním – analýzou – můžeme dospět aspoň k dílčí odpovědi na otázku první, totiž co nový řád obsahovat nesmí. Výsledek rozboru, či lépe, už cesta k výsledku by měla přitom také pomoci najít společenské síly (třídy, skupiny), které usilují nebo - jak by asi analýza zjistila – by usilovat měly o svržení daného pořádku. I když jde o osvobození celé společnosti, a svržení kapitalismu je v jejím zájmu, ta jako celek nositelem myšlenky a úsilí o nový systém není. Rozbor i hledání nositele – revolučního subjektu – by mělo jít ruku v ruce. Obojí je stejně nesnadné, ale nutné už proto, že v rychle měnícím se světě by bylo poněkud donkichotské stát s rozborem v ruce a rozhlížet se, kdo jej uskuteční. Přitom je faktem, že ”dějiny” (minulost) poučení nenabízejí. Rozhodnou oporou analýzy kapitalismu je sice Marx (nikoli teorie zvaná marxismus!), ale ani on neposkytuje hotové odpovědi zvláště ne o cestách, kterými třeba jít. Jisté současně je, že žádná z dosavadních ”organizačních” forem – rozhodně ne dnešní forma politických stran – se nezdá vhodná pro realizaci jiného než kapitalistického řádu. Všechny jsou v něm totiž příliš zakotveny, jsou jeho neodmyslitelnou součástí a jak svědčí vývoj i stran tzv. levicových, každá jejich ”reforma” je pouhým vylepšením beze změny podstaty. Jistým náběhem k nutně novým formám je v tomto ohledu hnutí ”jiného světa” (altermondialismus, jenž už není pouze hnutím antiiglobalistickým ) – ale to – zatím – při mnoha dílčích odpovědích nemá koncepci, tj. souhrnnou analýzu. Tou je třeba začít – současně s hledáním ”tvořitele”.