Příspěvek naznačuje některé aktuální (a snad i inspirativní) aspekty spojené s teoretickým a praktickým pohledem na inovace v podmínkách počátku 21.století - a to především ve světle instrumentária a logiky dlouhých vln, resp. debat o možném nástupu V.dlouhé vlny. Jde o přímé pokračování úvah rozvíjených také řadou kritických diskusí Klubu ekonomů věnovaných inovacím, dlouhým vlnám či tzv. nové ekonomice nebo problematice ultraimperialismu - srov. Zpravodaj Klubu ekonomů, 1997/10, 1998/6 (též viz Marathon, 1998, č.4 na http://www.valencik.cz/marathon), 1999/9 (též Marathon, 1999, č.6), 2001/4 (též Marathon, 2001, č.2), resp. 2001/6 (též Marathon, 2001, č.4). Základním cílem je připomenutí odkazu loni zesnulého prof.Ing.Františka Valenty, DrSc - osobnosti bezesporu přesahující české rozměry a kráčející ve šlépějích především J.A.Schumpetera, a to na základě představení jeho poslední knihy.

Nezřídka je dnes možné setkat se s materiály vyzdvihujícími klíčové místo inovací z hlediska globální konkurenceschopnosti ekonomik (a to samozřejmě včetně ekonomiky české - viz např. Sergi, B.S.: "Makroekonomika a la Schumpeter". Euro, 2002/47), resp. z pohledu "války" o práci, trhy i životní úroveň nás všech. Někteří experti totiž hovoří, pouze v mírné nadsázce, o "třetí světové válce" (či tzv. "tiché světové válce") - již probíhající válce v produktivitě a inovacích. "Vítězové budou dělat věci chytřeji a rychleji, přičemž rozhodující zbraní se stanou informace a znalosti. Ve společnosti znalostí nahradí tanky, letadla a bomby nové zbraně - inovace, produktivita, flexibilita, rychlost, nízké náklady, vysoká jakost ..." ("Jak dopadne "třetí světová válka?"". http://moderni rizeni.ihned.cz, 12.9.2003, s.1). V boji o konkurenční výhody z hlediska jednotlivých firem je zdůrazňována např. změna podniku směrem k dynamické učící se organizaci s aktivními a motivovanými pracovníky a v neposlední řadě právě podpora a rozvoj inovačních aktivit - "Zvyšování produktivity jako podmínka zvyšování konkurenceschopnosti, se proto musí integrovat s managementem znalostí ve firmě a se systematickým rozvojem inovací" (tamtéž, s.2).

Klasikem v oblasti teorie inovací je bezpochyby náš rodák, rakouský ekonom J.A.Schumpeter (1883 - 1950) - zrekapitulujme úvodem telegraficky základní pilíře jeho systému (podrobněji viz např. Marathon, 2000, č.4 či Politická ekonomie, 1999, č.5). Schumpeterovo dílo je značně rozsáhlé, interdisciplinárně přesahující rámec "čisté ekonomie" a zahrnuje tři základní oblasti zkoumání - historii a stav ekonomické teorie, teorii společenských a institucionálních změn a teorii ekonomického vývoje. Jeho teoretický systém je charakterizován především trilogií stěžejních prací: klíčovou "Theorie der wirtschaftlichen Entwicklung" (1912), rozpracovávanou v "Business Cycles" (1939) a logicky završenou knihou "Capitalism, Socialism and Demokracy" (1942). Schumpeterův celoživotní zájem a velké znalosti vývoje ekonomických doktrín pak ústí přes řadu prací do posmrtně vydané "History of Economic Analysis" (1952). Za těžiště Schumpeterova zájmu bývá považován okruh zkoumání zahrnující značný počet prací orientovaných na problematiku teorie ekonomického vývoje kapitalistických tržních ekonomik. Na základě originálních teoreticko-metodologických východisek a přístupů se Schumpeter soustředil na budování dynamické teorie - vývojový prvek systému spatřoval v inovacích, pomocí nichž vysvětluje hlavní ekonomické kategorie (zisk, konkurenci, úrok, monopoly atd.). Na inovacích jsou také založeny koncepce cyklického vývoje kapitalistických ekonomik i Schumpeterova ucelená vize dalších perspektiv kapitalismu v podobě jeho evoluční samolikvidace.

Pilíře koncepce ekonomického vývoje (všechny hlavní myšlenky jsou již naznačeny v práci z roku 1912) představují evoluční charakter a princip technicko-technologického determinismu v oblasti produktivních sil a inovací. Ekonomický vývoj je založený na inovacích a vychází zevnitř systému - má charakter evolučního procesu, v němž je rovnováha neznámá a jehož čas je historický, objektem změny jsou inovace a iniciátorem (subjektem) je osoba podnikatele. Klíčovou roli sehrávají inovace - široce pojímané ve smyslu každého tvůrčího činu v ekonomice, jako aplikace nové kombinace výrobních činitelů. Na těchto základech - včetně vymezení pěti případů inovací či odlišování invencí (objevu, vynálezu) a inovací (zavedení do ekonomického systému) - je vystavěna rozhodující část poválečných inovačních teorií.

Schumpeterův přístup k fungování ekonomiky operuje se stálým porušováním statické rovnováhy díky inovacím, jejichž mechanismus ji znovuobnovuje na kvalitativně vyšší úrovni. Základ cyklického vývoje tkví v nerovnoměrném rozložení spontánně vznikajících inovací, které mají tendence shlukovat se do určitých období a sektorů. Kumulativní realizace inovací přes řetězovité reakce vede k období rozmachu; deprese (sestupná fáze cyklu) pak představuje procesy adaptace systému na změny během konjunktury. Schumpeter pracuje s dvoufázovým modelem (rozmach a deprese) a čtyřfázovým schématem (oživení, prosperita, krize, deprese) každého ekonomického cyklu. V moderní teorii existují také další přístupy např. k fázování dlouhodobých cyklů (schémata deprese - oživení - vzestup - rozkvět - nestabilita apod.); dvoufázová schémata však převládají. Podle Schumpetera existují tři druhy příčin cyklických kolísání - příčiny k podnikatelskému prostředí externí (institucionáloní změny, revoluce, války), faktory ekonomického růstu (akumulace, demografické změny) a inovace - Schumpeterem jednoznačně preferované a považované za endogenní faktor (objasňuje tak ekonomické cykly pomocí endogenních faktorů plynoucích z podnikatelských aktivit). Různé dopady inovací, resp. jejich charakter vede k tomu, že existují cykly různé délky. Rozlišeny jsou cykly krátkodobé (které označil Kitchinovým jménem s délkou 3 - 5 let), střednědobé (Juglarovy, trvající 7 - 11 let) a dlouhodobé Kondratěvovy cykly (dlouhé K-vlny), spojené s bazickými inovacemi nejvyšších řádů délky 45 - 60 let.

Právě u dlouhodobých cyklů je nejpatrnější vazba na inovace, resp. těchto cyklů se nejvíce týká teze o nepravidelnostech vývoje ekonomik způsobovaných technickými a technologickými proměnami, jenž se koncentrují do určitých období. Značnou explicitní pozornost věnuje tedy Schumpeter dlouhým vlnám - první datuje do let 1787 - 1842 a spojuje ji s procesy první průmyslové revoluce; druhý "buržoazní" cyklus (1842 - 1897) představuje věk páry a oceli a třetí "neomerkantilistickou" vlnu (počínající 1898 a vrcholící kolem let 1924 - 1925) spojuje s využitím elektřiny, chemie či motorů. Moderní interpretace I.dlouhou vlnu datují např. léty 1780/1790 - 1844/1851 (s vrcholem 1810/1817), II.vlnu obdobím 1844/1851 - 1880/1896 (s vrcholem 1870/1875), III.vlnu 1880/1896 - 1939/1945 (s vrcholem 1914/1918) a IV.Kondratěvův dlouhodobý cyklus pak obdobím 1939/1945 - původně cca kolem 2000 (s bodem obratu cca 1965/1970). Dnes jsou vedeny spory o nástupu V.dlouhé vlny (např. v USA) - často se však řada autořů kloní spíše k názoru, že V.vlna ještě v globálním měřítku nastarována nebyla (a jsou také posunována i ukončení IV.vlny), resp. V.dlouhá vlna bývá taktéž vztahována k různě pojímané tzv. nové ekonomice (podrobněji viz níže, též srov. Zpravodaj, 2001/6, resp. Marathon, 2001, č.4).

Schumpeterovo dílo z roku 1939 (které však nelze oddělovat od výchozí knihy "Teorie ekonomického vývoje" (1912, slovensky Bratislava, Pravda 1987)) se stala jak předmětem kritických reakcí, tak i východiskem pro mnohé moderní koncepce ekonomických cyklů, resp. především dlouhých vln. Kritické výhrady se např. týkají přesné identifikace fází cyklu a objasnění bodů zvratu dlouhé vlny, vymezení inovací jako čistě endogenního faktoru nebo vysvětlení všech typů ekonomických cyklů pomocí jediného faktoru - příslušných inovací. Známou se stala především kritická recenze od S.A.Kuznetse (1940), který argumentoval neprůkazností příčin a důkazů ohledně shlukování inovací. Nicméně představa shlukování inovací (a v některých případech již i ve stádiu invencí) byla začleněna do mnohých různých poválečných teorií dlouhých vln a Schumpeterova koncepce se stala bohatým zdrojem inspirace. A to ve značné míře vlivem vzrůstající nespokojenosti se standardní - tedy neoklasickou - interpretací technických a technologických změn, danými zde mimoekonomicky, zvnějšku a pouze posunujícími produkční funkce (srov. Kadeřábková, A. et al.: "Hospodářský růst a strukturální změny". Praha, VŠE v Praze 2002). K významným pokračovatelům Schumpeterova přístupu náleží např. G.Mensch ("Stalemate in Technology: Innovations Overcome Depression". Cambridge, Balinger 1979 aj.), který hovoří o inovacích bázických (základních, vyvolávajích růst nových odvětví), zlepšujících (další rozvoj zavedených oblastí) a "pseudo"inovacích (které ve skutečnosti inovacemi nejsou). Pro vysvětlení dlouhých vln jsou klíčové bázické inovace - spojené také s největšími investičními náklady - přinášející radikální změny a mající dopad na celý společenskoekonomický systém (parní stroj, elektřina či jaderná energie). Ekonomové pracují i s odlišováním inovací výrobkových (ve smyslu prvního případu Schumpetera) a inovací technologických (nové výrobní procesy - tedy jako druhý případ u níže specifikovaných pěti případů inovací podle J.A.Schumpetera).

Jedno z netradičních, přitom ale nosných a dnes i aktuálních pokusů o vysvětlení cyklického charakteru moderního společenského vývoje v industriální éře kapitalismu tak může být spojováno právě s "inovační teorií" dlouhých vln, která předpokládá, že každých cca 40 - 60 let dochází k zásadnímu obnovení technik a technologií (bazickým inovacím nejvyšších řádů, materializujících se v investicích), což otevírá prostor také pro další významné společenské změny. Východisko představují kvalitativní změny reprodukčního procesu - inovace a jejich nerovnoměrný výskyt v čase; základní stavební kameny jak pro objasnění mechanismu dlouhodobých ekonomických cyklů, tak i pro moderní teorii inovací - v návaznosti na N.D.Kondratěva (podrobněji viz Politická ekonomie, 1998, č.4 či Marathon, 1998, č.2, 3, 4 a 5) - položil právě J.A.Schumpeter. Logika "inovačních" dlouhodobých cyklů (vždy ale interretovaných s nejvyšší mírou obezřetnosti) pak není v přímém rozporu se základními postuláty marxismu-lenismu, např. s dialektikou výrobních sil a výrobních vztahů, s vazbami základny a nadstavby či ekonomiky a politiky. Inovacím však nelze přikládat magickou moc a zcela abstrahovat od analýzy kapitalistických zisků nebo subjektivních faktorů vývoje. Před těmito zjednodušenými interpretacemi varuje belgický trockista E.Mandel (např. "Long Waves of Capitalist Development. A Marxist Interpretation". London, Verso, 1995 - blíže viz Marathon, 2000, č.1). Mandel uvažuje asymetrický koncept dlouhých vln, kdy přechod z růstové do sestupné fáze je charakteru endogenního (zejména díky logice kapitálové akumulace), ale zvrat opačný závisí na radikálních změnách historického a geografického prostředí kapitalismu, vedoucích k náhlému zvýšení míry zisku. Mandel také operuje s relativní nezávislostí dlouhodobých cyklů třídních bojů a vyzdvihuje rozhodující úlohu subjektivního faktoru - ten rozhodne, zda nevyhnutelná fáze zostřeného třídního boje (jako přímý důsledek dlouhodobé krize zhodnocování kapitálu) vyústí ve vítězství či porážku pracujících.

Kriticky dále konstatujme, že před "inovační" (či technologickou) koncepcí vysvětlení mechanismu dlouhodobějších cyklů však stále stojí řada dosud uspokojivě nezodpovězených problémů (adekvátní objasnění kauzality, precizace časování inovací, resp. analýza jejich všestranných dopadů či vysvětlení pravidelného opětovného výskytu bazických inovací, nerozpracováno prakticky zůstává i byť pouhé preciznější naznačení propojení jednotlivých sfér společenského systému, včetně zprostředkování). Z marxistického hlediska je podstatné, že mnoho "západních" přístupů se omezuje pouze na pohyb v rámci výrobně-silových charakteristik - problematika inovací je redukována převážně na aspekty technickoekonomického nebo organizačního charakteru. Z tradiční "schumpeterovské" interpretace mechanismu dlouhých vln mnohdy - při mechanicky interpretovaném technicko-technologickém determinismu - takto tedy velmi významně "uniká subjekt" (z čehož lze však samotného J.A.Schumpetera vinit jen z menší části).

Z teorie inovací vychází i Schumpeterova vize dalšího vývoje kapitalistického systému (1942) - evoluční koncepce samolikvidace založená na procesech dematerializace vlastnictví a desintegrace kapitalismu (se "zastaráváním" individuální podnikatelské funkce či stále více nepřátelskou atmosférou ke kapitalistickým hodnotám i morálce), a to včetně inspirativních úvah o možných cestách přechodu k socialismu. Logické vyústění Schumpeterova díla představuje koncepce, kdy na základě rozvoje vnitřních sil kapitalistického systému (resp. ekonomických i neekonomických faktorů) se nevyhnutelně blíží zánik soukromopodnikatelského charakteru ekonomických činností a tím i kapitalistického způsobu organizace výroby a společnosti - "kapitalismus vytváří kritický rámec mysli, který poté, kdy zničil morální autoritu tolika jiných institucí, obrací se nakonec sám proti sobě".

Připomeňme, že samotný J.A.Schumpeter formuluje vymezení inovace takto: "Vyrábět znamená kombinovat věci a síly, které se nacházejí v našem dosahu ... Jiné anebo jinak vyrábět věci znamená jinak kombinovat výrobní statky ... Forma a obsah vývoje v našem pojetí jsou potom dané pojmem: prosazování nových kombinací. Tento pojem zahrnuje pět případů: 1. výrobu nového statku, který není spotřebitelům ještě známý, nebo statku nové kvality; 2. zavedení nové výrobní metody, která je pro dané průmyslové odvětví prakticky neznámá. Základem nové výrobní metody však nemusí být nový vědecký objev a může spočívat také v novém způsobu komerčního využívání statku; 3. otevření nového trhu, tedy trhu, na kterém dosud nebylo zastoupené dané průmyslové odvětví příslušné země bez ohledu na to, zda tento trh již předtím existoval nebo neexistoval; 4. získání nového zdroje surovin nebo polotovarů bez ohledu na to, zda tento zdroj již předtím existoval - ale my jsme k němu nepřihlíželi a pokládali jsme ho za nepřístupný - nebo se musel nejdříve vybudovat; 5. uskutečnění nové organizace, jako je vytvoření monopolního postavení (např. pomocí trustu) nebo rozpad monopolu" ("Teoria hospodárského vývoja". Bratislava, Pravda 1987, s.196 - 197). Pro přesnost dodejme, že pojem inovace (etymologicky z latinského "innovare" - obnovovat) se původně vyskytoval v americké sociologii meziválečného období (zde ve smyslu vývojové změny sociálních struktur), resp. že Schumpeter o inovacích přímo hovoří až v práci z roku 1939 - v citovaném díle (1912) používá ještě označení "nové kombinace výrobních činitelů".

Inovace jsou Schumpeterem pojímány obecně a šířeji než vědeckotechnický pokrok; nezahrnují jen technické a technologické změny a zlepšení, ale zejména praktickou aplikaci. Inovace lze vymezovat ve smyslu kvalitativních změn zahrnujících každý nový způsob využívání zdrojů podnikateli ("úspěch nových kombinací") - jako každý tvůrčí čin v ekonomice, vyžadující podnikatelského ducha. Nové kombinace obvykle odčerpávají zdroje ze "starých" kombinací, což v podstatě znamená i jiné využití zdrojů celého ekonomického systému. Nutno poznamenat, že Schumpeterova teorie je však jen problematicky využitelná pro potřeby ekonomické praxe, resp. pro účely koncipování krátkodobější politiky. Inovace podle Schumpetera vznikají decentralizovaně, těžko je lze naplánovat, anticyklická politika je potom v rozporu s pojetím ekonomického cyklu jako zákonitého a vnitřně generovaného jevu dynamického vývoje apod. Schumpeterova nabídkově orientované koncepce a případná řešení se také příliš nehodila dobově - např. v 30.letech byly poptávkově orientované recepty J.M.Keynese aktuálnější a úspěšnější. V dnešní globalizované realitě, kdy o samotném přežití ekonomik rozhoduje právě především efektivnost klíčových inovací, lze pak koncepci J.A.Schumpetera pojímat jako jakýsi obecný dynamický vývojový rámec řady ekonomických úvah a nikoli ve smyslu konkrétních hospodářskopolitických doporučení. Schumpeterovo pojetí inovací se také stalo základem pro četná rozpracování a vznik moderních koncepcí v oblasti inovací - dnes ekonomové i mnozí další operují s rozlišováním inovací a invencí, mnohými klasifikacemi inovací, jejich různými řády, životním cyklem, frekvenční hladinou atd. K této problematice podrobněji např. Švejda, P. a kol.: "Základy inovačního podnikání". Praha, Asociace inovačního podnikání ČR 2002 (kde k spoluautorům patří také F.Valenta) či Hlásný, J. a kol.: "Technika a technologie". Praha, VŠE v Praze 1996. Nikoli okrajové a nevýznamné místo v rozpracování mnoha aspektů komplexní a interdisciplinární problematiky inovací v mikroekonomickém i makroekonomickém kontextu potom zaujímá právě František Valenta.

V souvislosti s odkazem F.Valenty lze připomenout jeho příspěvky: "Doplněk k ekonomice průmyslu" (Praha, VŠE v Praze 1966), "Ekonomika socialistického průmyslu" (Praha, SPN 1967), "Inovace" (Zvláštní příloha Hospodářských novin, 1967, č.3), "Invence a inovace" (Medzinárodné kolokvium o problémoch inovácie a tvorivej práce. Bratislava, ČSTV 1968), "Inovace" (In: "Inovační proces v průmyslu". Vědecké informace. VŠE FVE v Praze, 1973, č.4) nebo z poslední doby "Surfing podle Schumpetera: Zachyťme nástup páté Kondratěvovy vlny" (In: "Management a ekonomika firmy 99".. Sborník mezinárodní konference konané 25. - 26.5.1999. Praha, VŠE v Praze 1999), "Svět podle Schumpetera" (Ekonom, č.49, 1999) či "Přelom století podle J.A.Schumpetera" (poslední text F.Valenty - text pro konferenci v Jihlavě konané dne 10.5.2002, dostupný na adrese http://fph.vse.cz/fakulta/kpe - odkazy na Valentu).

Soustřeďme se dále na poslední knihu F.Valenty a představme tuto detailněji (též viz podrobnější recenzi již uveřejněnou v Marathonu, 2001, č.3, resp. 4). Valentův text s vysoce aktuálním a ambiciózním názvem "Inovace. Od Schumpetera k nové ekonomice" (verze určená pro zveřejnění na internetu dostupná na adrese http://fph.vse.cz/fakulta/katedry/kpe - dále odkazy na Valentu, upravené knižní vydání pravděpodobně ve Švýcarsku cca před 2 lety (?)) otevírá novou generaci výkladu o průmyslovém inovačním procesu. Práci Valenta připravil po 31 letech od své poslední knihy "Tvůrčí aktivita, inovace, efekty" (Praha, Svoboda 1969). K podstatnému přestavění a doplnění původních představ o inovacích přispěly především dvě inspirace - významná výročí spojená s J.A.Schumpeterem (60 let od prvního vydání "Business Cycles" v roce 1939, resp. padesát let od úmrtí Schumpetera v roce 2000 (též srov. Marathon, 2000, č.4) a související "... stále zřetelnější nástup a diverzifikace mikrotechnologií, přinášející pátou Kondratěvovu vlnu a s ní i "novou ekonomiku"" (stránky viz internetová verze citované publikace, zde s.2).

Dále podtrhněme celoživotní Valentovo zaujetí problematikou inovací, tedy také dílem Schumpetera. Jeho odkaz rozvíjí moderní teorie inovací - např. rozlišováním typů, identifikací fází procesu technických a technologických změn (od elementární vědy až po rozšíření inovace), využitím "S" křivek, analýzou časování různých typů inovací apod. V našich podmínkách teorii inovací rozpracovával v 60.letech (1966, 1968, 1969 aj.) především právě F.Valenta, který v kontextu pokusů o "pracovní teorii inovací" (též srov. Hábová, V.; Vaner, J.: "Příspěvek k pracovní teorii inovací". Praha, EÚ ČSAV 1975 (VPE č.108)) identifikoval různé inovační řády - obvykle uváděné v počtu sedmi. Inovace pátého řádu (vznik nové generace) se přitom mohou stát materiálním základem střednědobého ekonomického cyklu a inovace šestého (vznik nového druhu), resp. sedmého řádu (vznik nového rodu) mohou zase vytvářet materiální bázi pro dlouhodobý Kondratěvův ekonomický cyklus, protože jen masové rozšíření technik a technologií tak vysokého řádu v celé ekonomice může být trvalým východiskem systému z dlouhodobé deprese.

Schumpeterův odkaz ve smyslu inovačního základu ekonomických cyklů a mechanismů jejich vzniku a vývoje je ve Valentově poslední práci obsažen hlavně ve druhé a třetí kapitole. V rámci čtvrté kapitoly autor přistupuje k významné revizi původní představy o řádech inovací, zejména díky šíření mikrotechnologií. "Vedle klasického kmene makrotechnologií vzniká nový kmen mikrotechnologií inovacemi vyššího řádu, než jaké přinesla průmyslová revoluce. Jejich šíření poskytuje možnost minimalizovat kvantum přírodní látky vtahované do reprodukčního procesu a likvidovat další znečišťování půdy, vod a ovzduší" (s.2). Vznik a diverzifikace nových technologií pronikajících do vnitřní struktury živé i neživé hmoty s sebou nese "přerušení kontinuity s dosavadním inovačním procesem" (dtto) - ještě polovodičová elektronika (přinášející IV.dlouhou vlnu) mohla být považována za pokračování mechanizace a automatizace klasických výrobních zařízení s použitím elekronické regulace chodu. Mnohé závěry práce jsou odvozovány od empiricky získaných dat či jsou, jako hypotézy, empirickými poznatky inspirovány - empirické průzkumy autor a jeho pomocníci provádí již řadu desetiletí. Úvodní poznámky končí konstatováním, že "autora zvláště potěšilo, že mikroekonomické křivky vyjadřující šíření a ústup výrobků mají přímou vazbu na křivky, jimiž se projevují hospodářské cykly v makroekonomickém rozměru, jak je analyzoval Schumpeter v Business Cycles" (s.3).

První oddíl knihy ("Inovace a hospodářské cykly") zahrnuje pět stěžejních kapitol. V první ("Nový výrobek") jsou naznačeny výchozí kategorie v čele s průmyslovou inovací v návaznosti na "nové kombinace" Schumpetera a další kategorie jeho dynamiky; vymezeny jsou tři křivky šíření a ústupu výrobků ("S"křivky, "R" křivka blízká křivce Gaussova rozdělení četnosti a "DR" křivka blízká sinusoidě), včetně příkladů - naznačeny jsou i okolnosti střídání generací výrobků stejného určení apod. Kapitola druhá ("Hospodářské cykly") operuje s cykličností v obměnách výrobků a tzv. "delfíním skokem" (efekt, kdy dříve než předcházející generace zcela ustoupí z výroby, nastupuje další generace, přičemž před dalším růstem celkové výroby nastává přechodný pokles jejího objemu), na jehož bázi jsou definovány tři typické strategie firmy ("znovuzrození", "sanace" a "prosperita"), lišící se časováním nástupu po sobě jdoucích inovací stejného řádu. "Delfíní skok" platí nejen na úrovni podniku (tj. ve smyslu vlivu nových výrobků na objem výroby a tržeb podniku), ale i v měřítku celého národního hospodářství (zde pro nové výrobky zaujímající dominující roli v sortimentu). "Cyklický vývoj národního hospodářství, jaký je v zárodku patrný na křivkách "delfíního skoku", je generován inovačním procesem" (s.20).

Valenta na základě rozpracování grafů a propočtů Schumpetera uvádí, že "opakování "delfíních skoků" vyvolává hospodářské cykly" (s.21) a tvrzení dokumentuje údaji o ekonomických cyklech ve 20.století v podmínkách USA týkajících se výdajů domácností či vývoje investic. Identifikuje vlny Juglarovy (a uvádí, že: "Juglarovy cykly jsou ve dvacátém století znatelně kratší, než jím definovaná délka 9 až 10 let. Jsou vyvolávány po sobě jdoucími generacemi výrobních prostředků a jim odpovídajícími cykly investičních aktivit" (s.24)); tříleté či o něco delší cykly (které J.A.Schumpeter přisoudil J.Kitchinovi) potom spojuje s novými generacemi spotřebního zboží. Dále hovoří - o často zapomínaných (které z praktických důvodů neuvažoval ani samotný Schumpeter) - vlnách Wardwellových (resp. také Kuznetsových nebo Frischových) v délce 25, případně 15 či 22 let a především o dlouhých padesátiletých vlnách Kondratěvových (K-vlny). F.Valenta doplňuje "trojvlnné" Schumpeterovo schéma soustavy hospodářských cyklů různého řádu do složení 1 Kondratěv (zde 54 let) = 2 Wardwelly, 1 Wardwell = 3 Juglary, 1 Juglar = 3 Kitchinové (s.25), cykly kratší stejně jako Schumpeter neuvažuje.

Práce dále operuje se součtovými křivkami, dokumentujícími že vývoj cyklů modelovaný v sinusoidách, resp. jejich součet dává křivku velmi blízkou nepravidelnému kolísání hospodářských veličin - Valenta uznává, že Schumpeter výše uvedeným splnil metodický záměr, a to demonstrovat kolísání ekonomických veličin společným působením cyklů různého řádu. Upozorňuje však, že podle Schumpetera vlny vyššího řádu již ve svém původním tvaru jsou součtem vln o jeden stupeň nižšího řádu - proto tedy "sečteme-li vlny všech řádů, vyjádříme pohyby vyšších objemů příslušných veličin (např. objemů výroby), než je tomu ve skutečnosti" (s.26). Valenta dále uvádí, že sinusouidy Schumpeterova schématu jsou prvními diferencemi vývoje objemů výroby (resp. výdajů či investic), sinosoidy pak korespondují s podstatným rysem jeho systému - hospodářské cykly různého řádu jsou vyvolávány inovacemi různého typu. Dle Valenty "úspěšná nová skupina výrobků "vytahuje" celkový objem výroby po "S" křivce Kondratěvovy vlny" (s.27) - "S" křivky K-vln jsou nazírány jako druhé kumulace příslušných sinusoid. Stejně jako u Schumpetera je počátek dlouhé vlny přisuzován radikálním inovacím (ve smyslu aplikací) jako "tahounům" K-vln. Valenta naznačuje mechanismus dlouhé vlny (např. radikální inovace vztahuje k mimořádnému inovačnímu zisku) a dále zpřesňuje periodizaci vývoje světového hospodářství J.A.Schumpetera od dob průmyslové revoluce pomocí čtyř K-vln.

Valenta dospívá k naznačení konce IV. vlny i příznakům nástupu V. vlny (např. vývoj v USA v 90.letech) v podmínkách USA a později i ve Velké Británii - "Mikrotechnologie se stávají "tahounem - carrier" nové Kondratěvovy vlny" (s.36). Uvedené začleňuje do kontextu růstu významu inovací v ekonomické teorii i praxi, resp. do rámce aktuálních úvah o "informační, resp. znalostní společnosti", "digitální revoluci" a především módních zkoumání "nové ekonomiky". Uvádí různé příklady mikrotechnologií a produktů inspirovaných čipem (mikro - elektro - mechanické systémy jako pokračování mikroelektroniky v dalších oblastech), mikrotechnologických materiálů, mikroenergetiky, nanotechnologií apod. Nástup mikrotechnologií (počínaje již mikroelektronikou) F.Valenta považuje, za "technologickou změnu vyššího řádu, než jaké vyvolávaly předcházející Kondratěvovy vlny" (s.37) a stručně naznačuje i možný prostor vstupu Česka do jádra V.dlouhé vlny.

Kapitola třetí - "Mimořádný inovační zisk" - mapuje zdroje a mechanismus inovačního zisku. F.Valenta demonstruje, že úspěšná inovace je zdrojem mimořádného inovačního zisku, který s expanzí nového výrobku klesá a mizí; zkoumá také zdroje inovačního zisku u Schumpetera (1912, resp. 1939), jejich projevy (např. v cenovém vývoji, resp. cenových indexech) a formy. Ve schématu inovačních zisků rozlišuje primární inovační zisk (v první formě spojený se snížením nákladů, v druhé s novým výrobkem) a sekundární inovační zisk spojený s účastí na všeobecném růstu cen. Precizovány jsou mechanismy primárního i sekundárního zisku v kontextu vývoje různých ekonomických veličin v průběhu různých fází dlouhé vlny - statistická podpora je zaměřena především na vývoj cen v USA. "Nejen ze Schumpetera, nýbrž i z reálného vývoje inovačního procesu v průběhu čtvrté K-vlny ... plyne, že inovační zisk druhé formy, plynoucí z nové kvality, která se zpočátku jeví jako vzácnost, je výlučnou vlastností nových výrobků, vznikajících na základní kvalitativní bázi "tahouna", tedy ve čtvrté vlně na bázi mikroelektroniky a genového inženýrství" (s.48). Valenta přes zkoumání inovačního zisku na konci K-vlny dospívá k "primárnímu efektu první formy z titulu globalizace produkce a distribuce běžného zboží" (s.49) a k nástinu vývoje "koncentrace masy inovačního zisku ve vyspělých zemích" (tamtéž) - např. v Západní Evropě inovační zisk představoval základ sociálně tržní ekonomiky s mnoha problémy, které nastoupily v závěru IV.dlouhé vlny. Vyústění představuje závěr: "Vlastní jádro "nové ekonomiky", jinak řečeno nástup a šíření nových mikrotechnologií, přesahujích mikroelektrotechnické aplikace, však Evropa zatím nezvládla. Na tom však závisí obrat k nové vlně prosperity v Evropě" (s.52).

F.Valenta pojímá inovace jako změny v reálné struktuře průmyslové jednotky; řád inovace představuje stupeň, v němž je tato reálná struktura změněna. Kapitola čtvrtá "Řád inovace" se snaží o klasifikaci, resp. stupňování inovací a modifikuje, s ohledem na nové skutečnosti (a četná empirická zkoumání), původní Valentovo pojetí řádů inovací. Klasifikace inovační řádů vystupuje nyní v následující "inovované" podobě: řád minus n (degenerace), řád 0 (regenerace), racionalizační inovace (řád 1 - 4), kvalitativní inovace (řád 5 - 8) a technologický převrat - mikrotechnologie (řád 9). Řád 1 představuje změnu kvanta (např. další pracovní síly), řád 2 je označován jako intenzita (např. zvýšený posun pásu), řád 3 jako reorganizace (např. přesuny operací) a řád 4 jako kvalitativní adaptace (technologická konstrukce) - zejména s racionalizačními inovacemi jsou spojeny Schumpeterovy nové kombinace existujících výrobních faktorů, umožňující snížení nákladů na neměnné výrobky (1912). Kvalitativní inovace (jako kvalitativní změny výrobků) jsou u Valenty nyní představovány inovačním řádem 5 (varianta - např. rychlejší stroj), 6 (generace - např. stroj s elektronikou), 7 (druh - tryskový stav aj.) a řád 8 (rod - např. netkaná textilie). "Pokrok a štěpení mikroelektroniky a zejména nástup dalších mikro- a nanotechnologií poskytly důkaz pro odlišení původního makrotechnologického kmene od nově nastupujícího kmene mikro- a nanotechnologií" (s.59). V rámci technologického převratu - mikrotechnologií je uvažován řád 9 v podobě kmene (např. genová manipulace). Mikrotechnologický kmen se dnes nachází na počátku svého vývoje a pro jeho inovační vývoj platí totéž, co platí pro inovace na bázi makrotechnologií. "Tento nový kmen v podobě prvního sálového tranzistorového počítače byl zároveň jeho prvním rodem, prvním druhem, první generací a první variantou atd. ... schéma (viz výše uvedenou klasifikaci řádů inovací - pozn.PS) ... tedy platí také pro inovační proces mikrotechnologického kmene" (s.59). Kapitola je doplněna schématem inovačního stromu mikrotechnologií, které také naznačuje rozdílné četnosti nositelů inovací různých řádů.

V kontextu kapitoly páté ("Frekvence a intenzita inovačního toku") je vymezena frekvence inovačního toku jako "četnost inovací stejného řádu v určitém oboru výroby, nastupujících po sobě za jednotku času" (s.61), resp. "dobou, která uplyne mezi nástupy jednotlivých inovací, čili délkou vlny střídajících se inovací daného řádu ... Délka vlny, na níž závisí frekvence inovací, je obdobím mezi nástupy dvou po sobě jdoucích inovací stejného řádu, kterými se postupně vyvíjí inovace o řád vyšší" (tamtéž). Kapitola operuje s empirickými daty o frekvenci inovací (např. na základě analýzy inovačních impulsů), nerovnoměrném rozložení inovací v čase (díky soustředění racionalizačních inovací do kratších období nebo vlivem konkurence mezi nastupujícími a ustupujícím rodem či druhem výrobků, důležité pro první období Kondratěvových vln); uváděny jsou četné příklady proměn frekvence inovací (s využitím prvků teorie chaosu apod.), příklady osudu "tahounů" u K-vln - včetně konsekvencí pro strmost (počet řádů inovací) a rozpětí (počet inovací nižšího řádu na jednu inovaci řádu vyššího) inovačního procesu. Se změnami frekvence inovací se mění také intenzita inovačního procesu (ve smyslu součinu četnosti a řádu inovace během jednotky času, resp. jednodušeji jako "průměrný řád inovace v daném období" (s.67)). Důraz je kladen na naznačení proměn intenzity inovačního procesu v historickém vývoji makrotechnologií pomocí "dlouhé vlny makrotechnologií" od starého Egypta, přes evropský starověk a středověk, po industriální éru mapovanou K-vlnami. Valenta připomíná zkoumání P.Sorokina či okolnosti technologických převratů - vše s logickým vyústěním pojímání IV. a V.dlouhé K-vlny jako přechodu k plné mikrotechnologii. "Opravdová "tvořivá detrukce" nastane, až nové mikrotechnologie začnou zcela vytlačovat a zaměňovat tradiční odvětví výroby a až jejich inovační zisky začnou klesat vlivem toho, že se jejich produkty budou v ekonomické soutěži konfrontovat navzájem" (s.71).

Druhý oddíl (nazvaný "Vývoj výrobního organismu") sestává ze čtyř spíše již "podnikově" zaměřených" kapitol. Šestá kapitola "Vývojové schéma výrobního organismu" uvádí do problematiky inovací jakožto tvůrčích činů a klíčové role tvořivé aktivity; seznamuje s pojetím výrobního organismu, zřetězením aktivit, inovací a efektů, kontrolou inovačního procesu okolím a funkcí homeostatické zpětné vazby. Především řády tvořivosti jako míra schopnosti překonávat skutečnost se nacházejí v centru pozornosti kapitoly sedm ("Řád tvořivé aktivity"). Spektrum aktuálních inovačních řádů je produktem aktuálního spektra tvořivé aktivity. Rozložení četnosti lidských nositelů různých řádů tvořivosti se odráží v proporcích četnosti inovací různého řádu - v odvětvích, které jsou nositeli technologických převratů ("tahouni" K-vlny) bude strmost struktury inovací značně vyšší než v ustálených odvětvích. Valenta naznačuje rozložení populace mezi řády tvořivosti, rozložení řádů tvořivosti v ustálených, resp. nových výrobách, vymezuje řád tvořivosti u pracovníků podniku, včetně možného testování tvořivosti invenčních a řídících pracovníků. Kapitola osm "Inovační akce" mapuje vznik inovační akce (když se k podnětné inovaci připojují vyvolané inovace jiných faktorů) - inovační akce je pojímána jako "soubor vzájemně propojených elementárních inovací" (s.81). Vyšetřován je projekt inovační akce, důsledky realizace osamocené inovace, kompletizace inovační akce metodou pokusů a omylů, komplexní inovační akce; uváděna jsou různá schémata inovačních akcí otevírajících nerovnováhu, zaplňující již existující nerovnováhu, řetězce inovací apod. S motivy, stimuly a efekty inovační akce (včetně jejich postižení různými ukazateli) seznamuje relativně rozsáhlá devátá kapitola pod názvem "Efekt inovační akce". Logika se odvíjí především od zlepšení hospodářských výsledků (což však není produktem pouze dosud zkoumaných inovačních akcí ve výrobě, ale také výsledkem inovací nevýrobních, silný je vliv okolí apod.) - nicméně "efekty z inovací ve výrobě jsou základní podmínkou pozitivních hospodářských výsledků" (s.87). Naznačena je problematika různých ukazatelů - operační marže, vykazování zisků a ztrát (z tohoto finančního výkazu ale nelze určovat efekt inovací ve výrobě) a především výrobní marže - vyjádřením tohoto ukazatele lze totiž zjistit vliv úhrnu inovačních aktivit na hospodářské výsledky.

Tři kapitoly oddílu třetího (pojmenovaného "Inovace, organizace a řízení") pojednávají o otázkách organizačních bariér uvnitř podniku a uspořádání řídícího procesu - tyto mohou bránit úplnému zřetězení inovací v inovační akci a vzniku pozitivního efektu. Kapitola desátá "Akční rádius inovační akce" mapuje dosah inovační akce (jako zřetězení vzájemně podmíněných elementárních inovací různých výrobních faktorů), rozsah inovačního působení představuje akční rádius. Valenta uvádí, že řád podnětné inovace nemusí odpovídat velikosti akčního rádia příslušné inovační akce - klasifikace inovačních akcí ve smyslu jejich akčního rádia je odvozována od výrobních jednotek, v jejichž hranicích lze akce uskutečnit v úplné podobě a tím i efektivně. Inovace je chápána jako změna výrobní funkce - analyzovány jsou případy vnitřní i vnější diferenciace výrobní jednotky, vhodnost uspořádání (např. optikou teorie systémů) i nutné reorganizace; prezentována jsou různá schémata inovačního procesu (inovační akce s rádiem "dílna", "provoz", resp. "závod") a řada aspektů souvisejících s organizačním uspořádáním.

Kapitola jedenáctá ("Inovační funkce výrobních jednotek") je věnována aktivitě řídících útvarů v inovačním procesu průmyslových podniků a jejich souvislostech s akčním rádiem inovačních akcí, resp. zprostředkovaným vlivem těchto akcí na organizační uspořádání útvarů uvnitř podniku. Zmiňována je inovační autonomie výrobních jednotek, předpoklady úspěšného plnění inovační funkce na různých úrovních, schémata rozložení profesionálních inovačních pracovišť ve výrobních jednotkách podniku; pozornost je věnována i inovačnímu procesu v jiných než výrobních jednotkách, iniciování inovačních akcí z různých úrovní jednotek a řada dalších praktičtějších otázek, včetně námětů na strategické inovace apod. Dvanáctá kapitola, "Inovační funkce řídících orgánů", rozebírá úlohu vedoucích pracovníků, možné obavy z inovací ("vedoucí pracovníci výrobních jednotek zpravidla nejsou náruživí inovátoři ..." - s.126), různé aktivity vedoucích pracovníků, typické řídící činnosti při realizaci inovačních akcí (1) "provedení změny náležející do příslušné inovační akce", 2) "příprava projektu a koordinace při realizaci inovační akce", 3) "schválení realizace inovační akce"), typické inovační funkce jednoho řídícího orgánu, zainteresovanost na efektivnosti inovace, časový rozměr efektivnosti inovačního procesu aj. K verzi práce, určené pro zveřejnění na internetu, je jako příloha připojena kapitola třináctá představující výtah z cestovní zprávy z konference o řízení inovace v USA (mapující např. materiály a závěry výroční konferenci na téma "Jak řídit inovace" konané v srpnu 1967 v New Hampshire) a nezbytný seznam použité literatury.

Celkově lze další Valentův vklad do moderní teorii inovací v "schumpeterovském duchu" (který však poměrně pevně spočívá na materialistických, resp. marxistických teoreticko-metodologických a světonázorových základech) hodnotit více než kladně - nejen tato práce obsahuje řadu pozoruhodných námětů, v dnešní době nesmírně aktuálních. Kniha je velmi podnětná pro objasnění a další doplnění "inovační teorie" ekonomických cyklů, především dlouhých K-vln - v mnohém představuje její rozpracování a pokouší se o zaplnění řady dosud "bílých míst". Odkaz již zesnulého Františka Valenty (13.6.2002) nesporně přesahuje rozměry "malého českého rybníka" - Valentu lze označit za jednu z klíčových osobností moderního rozpracování problematiky inovací, a to nejen v kontextu mikroekonomickém a makroekonomickém, ale i z hlediska širších celospolečenských souvislostí a dopadů. F.Valenta v neposlední řadě náležel mezi spolupracovníky, a do jisté míry také následovníky Radovana Richty - stejně jako Richta však i Valenta zůstával za svého života, a bohužel stále zůstává, značně nedoceněn a mnohdy i nepochopen. Je příznačné, že Valentovy koncepce ze 60.let i z poslední doby (především klasifikace řádů inovací) v podstatě zaznamenaly větší ohlas v zahraničí než u nás. Završení díla nejen J.A.Schumpetera, ale i F.Valenty v éře kapitalistické globalizace je však stále velkou výzvou a zároveň také jednou z nadějí pro rozvoj ekonomické teorie i praxe adekvátní kvalitativně změněným podmínkám 21.století.

Příspěvky F.Valenty, nejen z nedávné doby, také představují jeden z méně tradičních pohledů na tzv. novou ekonomiku (srov. pohledy a přístupy k tzv. nové ekonomice zmapované ve Zpravodaji Klubu ekonomů, 2001/6 a Marathonu, 2001, č.4), resp. na přípravu a možný nástup V.dlouhé Kondratěvovy vlny. V kontextu těchto úvah se vynořují mnohé fundamentální otazníky stále čekající na důkladnější analýzy. Za všechny zmiňme otevřené problémy, zda již byla V.dlouhá vlna odstartována minimálně v USA (např. s "tahounem" v podobě zbrojních zakázek vojenskoprůmyslového komplexu), a kde na to USA vezmou potřebné obrovské zdroje (např. v souvislosti s "válkou proti terorismu" či dosud nesplasklých "finančních bublin", možných problémů dolaru ve srovnání s euro atd.)? Mnohé údaje a indicie však spíše vedou k domněnce, že V.dlouhá vlna - v dnes zřejmě již potřebném globálním měřítku - dosud nastartována nebyla, a že se tak v nejbližší době pravděpodobně ani nestane. Zde bývají mnohdy zdůrazňovány nutné podmínky a předpoklady (a to nejen ekonomické - tzv. čištění historického terénu) pro masovou aplikaci kvalitativně nových technik a technologií, pro jejichž alespoň rámcové naplnění budou zřejmě nutné významné změny např. institucionálního prostředí, které však stále více a více narážejí na soukromovlastnické mantinely ziskově orientovaného globálního kapitalistického uspořádání. Relativně optimistické předpovědi očekávají masových náběh nových technik a technologií cca až za 10 - 15 let, pesimističtější hlasy mnohdy zpochybňují, zda k fázi dlouhodobé expanze v blízkém horizontu vůbec dojde a kloní se spíše ke stále pravděpodobnějším scénářům nezvládnutého chaosu, nestability či "refeudalizace" vývoje (včetně řady katastrofických variant).

Na intenzitě v neposlední řadě postupně nabývají také pochybnosti o tom, zda logika a mechanizmus dlouhých vln "kondratěvovsko-schumpeterovského" typu (tedy dlouhodobých ekonomických a šířeji potom i společenskoekonomických cyklů založených především na bazických inovacích - podrobněji viz např. Marathon, 2001, č.1) jsou přenositelné i do nových podmínek 21.století. Mnozí připomínají, že tyto jsou atributem pouze industriální etapy vývoje kapitalistického systému (s odvolávkami na samotného J.A.Schumpetera či N.D.Kondratěva), a že tyto nelze mechanicky aplikovat na etapu postindustriální. A to obdobně jako je není možné vztahovat před období první průmyslové revoluce, kdy dlouhé vlny (resp. dlouhodobé cykly fluktuací různých veličin) lze mnohdy předpokládat a alespoň orientačně identifikovat také, ale kdy se již jedná o fenomén jiného typu (např. "zemědělské" vlny), který nelze bezprostředně vázat na inovace. Nikoli nepodstatným se také jeví nový aspekt případné V.dlouhé K-vlny v podobě očekávání, že nová fáze dlouhodobého vzestupu již pravděpodobně nebude (na rozdíl od předchozích čtyř "industriálních" dlouhých vln) doprovázena poklesem nezaměstnanosti (a možná právě naopak) - což opět generuje celou řadu velmi závažných otázek, problémů a konsekvencí.