Než se budeme zabývat souhrou inovací a globalizace, nezaškodí pár slov o každé z nich samostatně. Pojem inovace slaví letos 91 let. Co se globalizace týká, existují vědci (J. Diamond, UCLA), kteří tvrdí, že první vlna globalizace vznikla kolem r. 8500 před našim letopočtem, kdy se podařilo na Středním východě a v Číně a v menší míře v Mexiku, Andách a Nigérii vytvořit geneticky modifikované potraviny. Jak se šířily světem tyto potraviny, šířila se také kultura, která je vytvořila. O globalizaci také již mluvili Marx a Engels v Manifestu, i když nepoužili tento výraz. Vždyť první transatlantický podmořský kabel byl např. položen již za jejich života (1866). Nicméně v současné době spojení inovace a globalizace vytváří důležitý rámec pro pochopení světové ekonomiky.

Již dvě staletí se ekonomové snaží přijít na to co způsobuje “tikání” ekonomiky a co v ní vyvolává různé fluktuace. Mezi nimi byli velikáni typu Marxe, Kondratieva, Schumpetera, apod. Většina z nich přikládala velký význam vlivu nové techniky tj. inovacím jako jistému motoru ekonomického života. Na tom se nic nezměnilo ani nyní.

Ti, kteří věří jistému determinismu v dlouhodobém vývoji ekonomiky, očekávají, že v současné době dojde, podobně jako v minulosti s objevem parního stroje, automobilu, elektrotechniky a elektroniky došlo k období několika desetiletí, kdy světové hospodářství rostlo na základě rozvoje nové skupiny oborů, vytvořených inovacemi (růstová fáze Kondratievovy vlny). Kandidátské obory v současné době pro tuto funkci jsou – informační technika, robotika, biotechnologie, genetika, nová fáze globálních telekomunikačních systémů apod.

V posledních létech se však optimistické názory poněkud “ochladily”, protože budoucnost se ukázala, že to není “to co to bývávalo”. Dle nejnovějších údajů např. firma Microsoft v r. 2002 i když její prodej stoupl, investovala do výzkumu a vývoje o 1,9% méně než rok předtím. Podobně i jiné softwareové firmy. Přitom mnozí očekávali, že podobné firmy budou “táhnout” za sebou celý průmysl. Jedničkou v investicích do výzkumu a vývoje je v současné době firma Ford. Na druhém místě je Daimler-Chrysler AG. A na třetím místě Siemens AG. Čtvrtý je General Motors. Pátá je Toyota.

Globálně pokračuje (až na výjimky) jistý krizový vývoj světového hospodářství. Je to dáno tím, že světové hospodářství se nachází stále v sestupné části Kondratievovy vlny, která způsobila pokles míry zisku a tím vyvolala tři vzájemně související jevy – vývoz zaměstnanosti (jako část procesu globalizace), útěk do finančních spekulací a tím související relativní pokles zájmu o reálnou ekonomiku a ideologické podhoubí těchto jevů – neo-liberalizmus. Vývoz zaměstnanosti bych ilustroval na dvou malých, ale typických případech. V Indii Raul Gupta, ředitel podniku na výrobu úsporných žárovek, zastavuje výrobu, protože Čínané prodávají podobné žárovky za cenu, které on dá za suroviny. Podobně na druhém konci světa ve Wisconsinu, USA, Cathy Schuldtová, vyrábějící nákupní vozíky ze svařovaných drátů, si stěžovala v Los Angeles Time 25. října t. r., že propouští zaměstnance, protože její zákazníci kupují čínské vozíky za cenu jejich surovin. Důsledkem je, že klesá počet pracovních míst ve výrobě v USA a jinde i když ekonomika roste. Toto tempo hrozivě roste. První pokles o 2,5 mil. pracovních míst v USA trval více než dvacet let, druhých 2,5 mil. nastal od doby co president Bush nastoupil úřad, tj. leden 2001. Politické důsledky můžeme hádat.

Nyní však dochází k poklesu důvěry v pilíře dosavadní pravicové ideologie rozvoje, které položil tzv. Washingtonský konsensus a návazná neo-liberální ofenzíva. Důvěru ve vládnoucí pravicové názory leckde otřáslo např. selhání spekulativního ekonomického vývoje, což se projevilo nafouknutím a posléze prasknutím “bubliny dot.com” a následným poklesem ceny akcií na světových burzách o 16 bilionů dolarů (z toho polovina v USA).

Další podobné bubliny rostou (např. trh nemovitostí) a čeká se jejich “prasknutí”. Existenci řady problémů ilustrují také události vyvolané důsledky deregulace v energetice (výpadky proudu) a v dopravě (řada privatizovaných železničních společností na prahu bankrotu). Vrcholem tohoto vývoje je nedávné selhání jednání WTO v Cankúnu (Mexiko), kde 21 rozvojových zemí, největší oběti neo-liberální politiky, již poprvé dokázaly odolat nátlaku vyspělých zemí, což přivedlo ke krachu jednání a vážnému ohrožení významu této světové organizace.

I. Wallerstein tvrdí, že dochází ke dvěma “geo-ekonomickým” bitvám. Jedna je mezi středisky akumulace kapitálu (USA, Evropa, Japonsko a vých. Asie) s cílem přesunout důsledky poklesu míry zisku jeden na druhého. Probíhá to již třicet let a vždy po určitou dobu, si některá ze středisek vede lépe než jiná. Evropa v 70tých létech, Japonsko v 80tých a USA v 90tých. Navíc prý vždy vznikne oblast, kam se soustřeďují obory, které jsou v poklesu.

Druhá bitva probíhá mezi centrem (Severem) a periferií (Jihem), kde centrum se snaží získat zpět jakýkoliv zisk periferie docílila v růstové fázi Kondratievova cyklu (v době 1945-1970).

Toto jsem uvedl jako nutné pozadí našich úvah, protože to vykresluje globální ekonomické prostředí, ve kterém se nachází současné potencionální inovace.

Jasné Kondratievové dlouhé vlny (nezaměňovat s cykly) lze nalézt jen v industriální fázi rozvoje společnosti tj. asi posledních dvě stě let.

Samozřejmě, že v minulosti se tyto “dlouhé vlny” týkaly jen průmyslově rozvinutých zemí. Nyní díky globalizaci, zasahují také rozvojové země. Protože vlastně vznikla složitá globální ekonomika, s řadou růstových center, některé země se rozvíjejí (Čína), zatímco jiné stagnují (Japonsko).

Je nemálo těch výzkumníků, kteří si kladou otázku, zda vývoj industriální společnosti nebudou charakterizovat dlouhé vlny a po nich bude následovat post-industriální společnost, bez podobných periodických jevů. Tento názor je posílen tím, že za poslední desetiletí se nedaří jednoznačně identifikovat nosné obory, které by podobný růst nastartovaly. Jde o to, že v minulosti inovace v nosných oborech vytvářely také jistý “shluk” (G. Mensch), který se navzájem ovlivňoval, vykazoval silné meziodvětvové vazby. Tak např. automobil pomohl rozvinout nejen strojírenství, ale vyvolal potřebu rozvoje chemie (rafinérie, krakování atd.), ocelářského průmyslu (kyslíkové konvertory, kontilití, plechy), služeb (čerpací stanice, servis, opravny), výstavbu silnic apod..

Patrně nedoceněným faktem je vliv rostoucího rozměru průmyslové činnosti lidstva, kdy ekonomický vliv (jejich váha) jednotlivých izolovaných inovací je “vytlačován” (anglicky “crowded-out”) ohromným a stále rostoucím počtem paralelních ekonomických procesů v dalších oborech.

Možná že druhým nedoceněným faktem je skutečnost, že větší část aplikace informačních technologií vyvolává úspory nákladů výroby a služeb, které sice přispívají k růstu zisku, ale ne vždy k objemu výroby.

Nyní např. farmaceutický průmysl objeví nový lék proti krevnímu tlaku (nebo cholesterolu) a za rok ho vyrobí a prodá za desítky miliard dolarů. Dříve by to mělo velký ekonomický dopad. Nyní však to v celkovém obrovském objemu světového koloběhu zboží nevyvolá významný růst, nemluvě o silných meziodvětvových vazbách.

Přestože inovace v obecním smyslu slova jsou tak staré jako lidstvo samo, autorství moderního, zejména průmyslového pojetí inovací se připisuje americkému ekonomovi, rakouského původu, narozenému, jak jinak, na Moravě – Josefu A. Schumpeterovi. Ve své bravurní knize “Teorie ekonomického rozvoje” použil v r. 1912 poprvé pojem inovace. Schumpeter přisoudil inovacím téměř centrální roli v kapitalistické ekonomice. Byl to on kdo navrhl také první klasifikaci inovací a to rozlišováním inovací, na ty které zlepšují (mění):

- výrobek (product),

- výrobní postup (process),

- materiál,

- organizaci,

- trh.

Tato klasifikace byla dostatečně robustní, protože vydržela zkoušku času. Po 78 letech např. S.J. Kline přeformuloval inovaci takto:

- výrobek,

- technický proces výroby,

- sociální úprava v systému výroby,

- fiskální nebo právní,

- marketing (sociotechnické systémy distribuce a/nebo použití),

- systém jako celek.

Globalizace se dotkla každého z těchto šesti oblastí. Nejzřejmější výsledek inovací je neustálá záplava nových výrobků. Zde globalizace vytvořením světového trhu dovolila rychlejší návratnost neustále stoupajících nákladů na výzkum a vývoj. Jinak by např. ve spotřební elektronice se nevystřídaly tak rychle mechanický, magnetický a optický záznam zvuku a obrazu, jeho digitalizace, nemluvě o kolosálním poklesu ceny výpočetní techniky.

Již méně je zřejmý pokrok ve výrobě. Tento pokrok není jen v technologii, ale vznikly charakteristické styly řízení v USA – post Fordismus, styl japonský, evropský (např. u firmy Volvo ve Skovde a Malmo). Navíc jsou napsány tisíce prací a dizertací o řízení velkých firem. Ukázalo se, že každá firma má své specifické vlastnosti, je držitelem důležitých poznatků, řídících procedur a rutin a také metod učení se a přípravy rozhodování. Tyto vlastnosti bylo nutno analyzovat do detailů, aby se zabezpečila efektivnost firmy na globálním trhu. Tyto vlastnosti a poznatky nahromadily i naše firmy, žel během transformace mnohé z nich byly likvidované a tím jsme navždy ztratili to čemu prof. J. Stiglitz, laureát Nobelovy ceny, říká sociální kapitál firmy.

Dále se vytvořily nové vztahy výrobce a zákazníka, což vyžadovaly stále složitější výrobky, které potřebovaly servis a vyžadovaly jisté nové znalosti uživatele. To významně posílilo funkci marketingu v celé strategii podniku. Tyto otázky však by si vyžádaly více místa, než je možné jim věnovat zde.

Přitom asi nikdo neočekává, že ekonomický dopad každé inovace bude stejný. Někteří (u nás F. Valenta) mluvil o řádech inovací kdy nejvyšším řádem označil inovaci, která vede ke vzniku celých nových odvětví. Jiní označili takové inovace jako generické (generic innovations). Méně významné inovace (nižších řádů) někteří autoři označili za pseudo-inovace. Jako ilustraci lze uvést, že první digitální hodinky s budíkem vyrobila firma Texas Instruments. Budík budil pípáním. Jiná firma nahradila pípání melodií – a na trhu získala výhodu, to byla pseudo-inovace.

Schumpeter správně odhadl význam inovací. Tak jak stoupal jejich počet, stoupal také jejích vliv na osud jednotlivých podniků a společností. Inovace, v souladu s názory Schumpetera, urychluje rozvoj (přitom nutno mít na paměti, že rozvoj není totéž co růst) podniků, jinými slovy, kdo více úspěšně inovuje (tj. mění nejen své výrobky, ale i sám sebe – to je základ evolučního modelu podniku), může předstihnout konkurenci a získá větší podíl trhu. Pro potvrzení těchto názorů existují zajímavé údaje. Populárním ukazatelem je 500 největších podniků, které pravidelně zveřejňuje americký časopis Fortune. V 50tých a 60tých létech trvalo 20 let než se vyměnila jedna třetina podniků v tomto seznamu. V 70tých letech to trvalo 10 let. V 80tých letech to trvalo jen 5 let. Způsobily to přitom firmy, které před 20 lety vůbec neexistovaly (Microsoft, Apple Computer, Intel, Compaq Computer, atd.,). Bez globalizace by to ztěží mohli docílit.

O inovacích vznikají tisíce vědeckých prací, ale revolučně nové v poslední době mezi nimi lze těžko najít. Z mnoha současných prací lze pro ilustraci citovat zajímavou výzkumnou zprávu Světové banky-“R and D and Development”– D. Ledermana a W.F. Maloneyho, World Bank Policy Research Paper No. 3024, Duben 2003. Zde autoři standardním způsobem pomocí produkčních funkcí se snaží zjistit národohospodářský dopad výzkumu a vývoje v zemích světa. Zjišťují, například, že země Latinské Ameriky jsou na tom hůře než průměr, ale země jako Finsko, Izrael, Tajwan a Korea, investují do inovací více, než odpovídá jejich úrovni HDP. Není těžké zjistit proč tomu tak je. Podrobnější pohled odhalí, že národní technická politika v období globalizace nehraje menší, ale větší roli. Role národního státu nadále zůstává významnou jako zdroj legitimity a místa politické moci.

Za pozornost stojí řada nových praktik ve světové ekonomice; za všechny vzpomenu relativně nový jev, kdy konkurující si koncerny se dohodnou na společném výzkumu a pak si opět konkurují výrobky, vzešlými ze společného výzkumu. Nazývají to někdy “před-tržní” spolupráce tj. ve výzkumu spolupráce, na trhu konkurence. Důvodem spolupráce konkurentů jsou vysoké náklady na vývoj nové technologie, které si ani největší společnosti nemohou dovolit. Zde pomáhá globalizace, tj. přístup ke světovému trhu, protože národní trh i velmocí, by nedokázal zajistit návratnost nákladů na výzkum a vývoj. Proto také mezi velkými koncerny existují stovky dohod o spolupráci, takže mají pravdu ti ekonomové, kteří říkají, že v mnoha oborech (automobilový, letectví apod.) prakticky vzniká jeden, nebo pár globálních podniků, které vyrábí prakticky globální výrobek.

Samozřejmě i v oblasti kapitálu je to podobné. Například francouzská vláda vlastní 54 % společnosti Air France a 27 % firmy Renault, tato firma zase vlastní 37 % japonské firmy Nissan a 70 % firmy Samung, atd.

Kondratievovy vlny ekonomického rozvoje umožňovaly těm národům, které byly jejich iniciátory, globální ekonomickou a i vojenskou nadvládu, tj. vznik tzv. “hegemona”. První průmyslová vlna byla vyvolána objevy parního stroje, železnic, výroby ocele (Thomas), tkacího stavu apod., všechny byly učiněny v druhé polovině 18. století a všechny v Anglii, což umožnilo postupně vytvořit mocnou Britskou říši.

Vloni v květnu proběhla v Kalifornii 27. konference o světových systémech věnovaná tentokrát hegemonickým cyklům, kde se účastníci dohadovali o tom jak probíhá “střídání” hegemonů světa a jak si vede současný hegemon – USA. Dle časopisu “The Economist” USA představují (v r. 2000) 4,7 % obyvatelstva zeměkoule, 31,2 % jejího HDP, 36,3 % výdajů na obranu, 40,6 % výdajů na výzkum a vývoj a mají 83,1 % příjmu světa z provozu kin. Přitom si ne každý všímá, že mnohé technické novinky již vznikají mimo USA. První kolejová doprava využívající magnetické levitace je v Číně, i když se podobné akce projektují i v USA a v Evropě, ale zaostávají v aplikaci za Čínou.

Je předloženo několik modelů dalšího vývoje. Někteří účastníci výše uvedené konference byli názoru, že současný světový hegemon je v mírném poklesu, který může trvat i dvě desetiletí a nelze ani vyloučit, že se znovu dostane do vedoucí pozice, tj. překlene případné dvě dlouhé technologické vlny (pokud vůbec budou).

Poslední dlouhá vlna byla vyvolána mikroelektronikou, její schopností růstu integrace planárních křemíkových transistorů dle Moorova zákona, který říká, že každých 18 měsíců se stupeň integrace zdvojnásobí. To je prapůvodem neustálého poklesu ceny elektronických výrobků a jejích bouřlivého rozšíření. Mluví se o miliardě transistorů na jednom čipu v budoucnu. V lednovém čísle prestižního časopisu elektrotechnických a elektronických inženýrů, IEEE Spectrum (2003), však zasloužilí členové této inženýrské organizace odhadují, že tento zákon bude platit jen max. 5 až 10 let a pak narazí na své fyzikální meze. Navíc se ukazuje, že telekomunikační průmysl je v současné době v největší krizi za celou svou existenci. Příčiny jsou složité, ale patrně alespoň částečně identifikovatelné pomocí modelů dlouhých vln, např. přeinvestováním (Jay Forrester to označil někde jako “self-ordering” tj. “samo-objednávání”). Telekomunikační společnosti si půjčily téměř bilion dolarů na vybudování optických sítí, které nyní jsou nerentabilní v důsledku podstatně menšího nárůstu provozu, než se očekávalo a investoři nejsou schopni splácet úvěry, což může zase ohrozit banky, které jim půjčily. Mnoho oborů se nevzpamatovalo z prasknutí bubliny “dot.com”, což vyvolalo krizi na kapitálových trzích. Navíc růst vyvolaný bublinou se odehrával většinou ve službách. Přitom vlády G-7 jako cíl vytýčily budování GIS – Globální informační společnosti. Nyní se již o ní mluví poněkud méně.

Senioři IEEE odhadovali, co by mohlo významně přispět k rozvoji oboru, ale návrhy nebyly příliš revoluční. Šlo o alternativní zdroje energie, bíle světlo emitující diody (LEDy) pro osvětlení, což by ušetřilo mnoho energie, levná zařízení umělé inteligence, a pod. Pomaly se rozjíždí dřívější kandidáti na bouřlivý rozvoj ekonomiky jako je televize s vysokou rozlišovací schopností (HDTV) a elektromobil. Zatím je elektromobil jen v prototypech a pro praxi velmi drahý, rozjíždí se hybridní automobil, asi 120.000 kusů ve světě, ale to je nepatrné množství v porovnání s počtem klasických automobilů. Jen v USA se letos počítá s prodejem 17 milionů normálních automobilů.

Zde budu jenom citovat další nejzajímavější nové a slibné obory. Je to nano-technologie, která se zabývá objekty o rozměrech několika molekul, nebo atomů. Slibné je využití spinu elektronu (vlastnost objevena kvantovou teorií) a mluví se o budoucí “spinotronice”. Je to dále biotechnologie, kde se očekává, že bude možno lidské orgány nejen transplantovat, ale případně, některé vyrobit. Britská prognóza předpokládá že v r. 2014 10 % operací bude provedeno využitím robotů. Do r. 2015 má až 30 % vážných nemocí být léčeno genovou terapií. Není náhoda, že je velký zájem o medicínu, protože obyvatelstvo centra na rozdíl od obyvatelstva periferie stárne a potřebuje více lékařské péče.

Přitom se nadále investuje silně do výzkumu a vývoje a neustále se objevují nové vynálezy. Obrovské sumy se nyní např. investují do vývoje levných plochých displejů pro počítače, ale také pro telefony a televizory. Je to boj mezi LEDy a LCD (tekuté krystaly).

Práce na dlouhých vlnách ve vývoji světové ekonomiky, které mají za cíl lépe pochopit současný vývoj, si všímají také dalších jevů, které stojí za zamyšlení. Jde o charakter společnosti v jednotlivých civilizacích. Původní zemědělská civilizace byla decentralizovaná a práce, vzdělávání a odpočinek se prolínala celým životem jedince. Přitom vzdělávání bylo převážně neformální- pomocí práce.

V průmyslové civilizaci vzdělávání, práce a odpočinek byly oddělené. Také tato společnost byla více centralizovaná a charakterizovaná úsporami z rozsahu, tj. čím větší stroj tím levnější jednotka produkce.

Informační společnost pokud vznikne, bude mít, zdá se, nové rysy. Levné zpracování informací umožňuje efektivnost malých výrobních jednotek, proto často ruší úspory z rozsahu (viz. například efektivnost mini-hutí). Prolínání učení, práce a rekreace je závislé na oborech, apod.

Zdá se, že teorie dlouhých vln ani jiné teorie, zatím nedostatečně zpracovaly kvalitativní změny současnosti a nemohou zatím nabídnout spolehlivé řešení aktuálních problémů, i když pomáhají pochopit ekonomické procesy a jejich důsledky. Minulé a nejčastěji analyzované dlouhé vlny ve vývoji světové ekonomiky se udaly v situaci, kdy hrozil světu nedostatek téměř všeho a neexistovaly zřejmé meze růstu, proto všeobecně více, znamenalo lépe. Nyní ani jedna z těchto podmínek neplatí. To je ohromná kvalitativní změna v situaci, která si žádá kvalitativně nové přístupy a řešení.