Kapitola 2 je věnována chilské penzijní reformě a je volně zpracována zejména podle materiálu Schmidt-Hebbela “Chile: Die Revolution des Alterssicherungs-systems trägt Früchte” [21] a dále podle materiálů ”Pension Reform and Growth” [3], “Financing the Transition to Multipillar” [10], “Chile after 20 years” [11] a “Fiscal Adjustment and Successful Performance” [14].

Základním pracovním předpokladem této kapitoly je teze, že chilská penzijní reforma s orientací na třetí pilíř kladně ovlivnila celkové makroekonomické ukazatele a výrazně napomohla rozvoji chilského kapitálového trhu, trhu práce a zvýšení úspor.

Dnes je chilskému penzijnímu systému 22 let, má tedy věk dospělosti. Jeho cesta je však přímo neuvěřitelná. Chile reformovalo systém PAYG do systému plně soukromých penzijních fondů a stalo se tak vzorem nejen pro země Latinské Ameriky.

Chile zavedlo v roce 1924 mandatorní penzijní systém, organizovaný soukromými a státem řízenými sociálně pojišťovacími institucemi (tzv. SSIs – social-security institutions) pro jednotlivé skupiny dělníků. Původně byl systém zamýšlen jako plně fondový, ale fondové rezervy byly v průběhu let vyprázdněny v důsledku restriktivní investiční politiky, nízké návratnosti a používání rezerv k financování jiných dávek, např. zdravotního pojištění, rodinných přídavků a poskytování hypotékových půjček některým přispěvatelům. Různorodost penzijních pásem, příspěvků a dávek, inter- a intrageneračního přerozdělování a efektivity systému SSIs byla velmi široká a zahrnovala jednotlivé vládnoucí zájmové skupiny. Tyto skupiny používaly k zajištění poskytování těchto dávek ad-hoc zákony nebo administrativně rozpočtová rozhodnutí přijatá vládou.

V roce 1952 se uskutečnila významná penzijní reforma, nahrazující nominální fondový systém systémem PAYG a příspěvkově definovaným penzijním systémem, spravovaným existujícím systémem SSIs. Další důležité změny zahrnovaly oddělení zdravotních a penzijních programů, zejména zvýšení příspěvkové míry a výslovné zahrnutí příspěvkově definovaných vzorců, založených na vysoké náhradě mezd pobíraných v předdůchodovém věku. Neméně důležitým bylo zavedení odlišné povinné hranice pro odchod do důchodu pro muže a ženy. Při nedostatku tvrdých rozpočtových omezení uvalených na systém SSIs byl politický systém choulostivý vůči hlavnímu lobbystickému úsilí organizovaných dělníků s cílem zvýšení poskytovaných penzijních výplat nad hranici příspěvků do systému. Ke zvyšování penzijních výplat pak skutečně docházelo, když byly deficity systému SSIs financovány rozsáhlými vládními transfery.

Reforma z roku 1952 byla také neúspěšná ve snaze snížit nerovnost v penzijních příspěvcích a dávkách napříč systémem SSIs, napříč jednotlivými kohortami v rámci daného systému SSIs nebo mezi jednotlivci v rámci dané kohorty. Chilský PAYG systém byl špatný v tom, že důchodci postupně dosahovali nízkých důchodů. Velmi atraktivní byl pro první kohorty důchodců, kteří dosahovali vyšších dávek a pro ty, kteří profitovali z podpůrných úvěrových programů, financovaných penzijními přebytky v raných fázích systému. Většinou se to týkalo střední třídy přispěvatelů. Vysoká a proměnlivá inflace však způsobila, že časté změny v penzijních příspěvcích a dávkách přinesly pracovníkům nejistotu a obavy o jejich budoucí penzijní dávky. Do očí bijící neefektivita managementu systému SSIs, vyjádřená vysokými administrativními náklady a špatnými službami zákazníkům, se přidružila ke strukturálním problémům starého chilského PAYG systému.

Bezútěšný pohled na chilský PAYG systém, sužovaný velkou nespravedlností, neefektivitou a stoupajícími fiskálními a makroekonomickými náklady, vedl k různým návrhům reforem, zpracovaným v 60. a 70. letech, tj. během období demokratických vlád. Současná chilská penzijní reforma se uskutečnila jen v letech 1979 – 1980 a byla navržená a provedená skupinou ekonomů, vedených ministrem práce a sociálních věcí José Pinérou za militantní vlády generála Pinocheta. Reforma vycházela z předcházejících reformních návrhů, avšak odchýlila se od nich vytvořením systému obsahujícího plně fondový pilíř jako hlavní penzijní pilíř, plnou privatizaci penzijních služeb, plným oddělením mezi redistributivními a spořícími funkcemi. Opravdu, chilský nový penzijní systém dospěl k revoluční odchylce nejen v rámci země, ale také k odchylce od všech mandatorních penzijních systémů a schémat, existujících v roce 1980. Mimoto chilská penzijní reforma byla nejradikálnější ze všech penzijních reforem celosvětově uskutečněných od 80. let.

Reforma se uskutečnila ve dvou fázích. V první fázi, započaté v roce 1979, byl existující PAYG systém pro všechny penze zevrubně rozebrán jednotným indexovacím mechanismem. Důležitější však bylo nahrazení povinného minimálního věku odchodu do důchodu, který představoval věkovou hranici 60 let pro ženy a 65 pro muže nižší věkovou hranicí a velkorysými důchodovými pravidly založenými na odpracovaných letech. Hlavně tato poslední změna dramaticky snížila vládní dluh PAYG systému bez změny jeho základních rysů dramatickým snížením nákladů na následující systémovou reformu.

Druhá fáze začala v roce 1980 přijetím radikálně odlišného konceptu penzijního systému, který začal fungovat od května 1981. Nový penzijní zákon zahrnul postupný přechod od předcházejícího jednopilířového systému k novému třípilířovému penzijnímu systému. Rozdělení redistribuční a spořící funkce penzijního systému proběhlo spolu s celkovým rozdělením prvního a druhého penzijního pilíře.

První pilíř se skládá ze dvou vládních programů transferů cílených na nejstarší chudé osoby v důchodovém věku. Je chápán jako doplněk druhému pilíři. Za prvé, tyto postarší chudé osoby, které se neúčastnily žádného penzijního systému, mají právo na penzijní podporu, ve výši přibližně 56 USD měsíčně nebo 12 % průměrného měsíčního zdanitelného příjmu 1). Za druhé, účastníci druhého pilíře penzijního systému jsou motivováni a zajištěni minimální zárukou penze, což je vládou financovaná podpora k jejich penzijním úsporám. Cílem je dosáhnout úrovně minimální penze, která činí přibližně 126 USD měsíčně nebo 26 % průměrného měsíčního zdanitelného příjmu.

Celkové oddělení finanční stránky prvního penzijního pilíře od druhého penzijního pilíře je zajištěno tím, že oba vládní pomocné programy jsou financovány hlavně vládními daňovými příjmy, tedy nikoliv příspěvky pracovníků. Avšak minimální penzijní záruka v sobě zahrnuje potenciálně důležitý odrazující prvek - 100 % daň na výnosy z dobrovolných úspor překračujících mandatorní penzijní úspory. Prvek samozřejmě nejméně postihne příjmové skupiny, které se pohybují blízko penzijnímu minimu. 65letý muž a 60letá žena mají nárok na minimální penzijní podporu, pokud plynule přispívali do jakéhokoli penzijního systému nejméně 20 let a pokud nemají žádný další příjem, jímž by se ocitli v pásmu nad stanoveným penzijním minimem.

Avšak v Chile vládní kontrola nepenzijních příjmů přispěvatelů žádajících o minimální penzijní podporu v důchodu není příliš efektivní. Proto fiskální náklady na zajištění výplat minimálních penzí rapidně stoupají., a tak jsou minimální penzijní podpory předmětem širokých diskusí nejen na chilské politické scéně, ale diskutuje o nich i veřejnost.

Tabulka 2.1: Srovnání chilského starého a nového penzijního systému

Nový a celkově dominantní druhý pilíř představuje radikální odchylku od přecházejícího jednopilířového systému. Nové příspěvkové schéma je založeno na účastnických příspěvcích do penzijních fondů, které investují do finančních aktiv. Účastnící druhého pilíře mají individuální penzijní účty registrující jejich příspěvky a penzijní fond vrací čisté poplatky za správu placené společnostem spravujícím penzijní fond. Společnosti spravující penzijní fondy se nazývají AFP, což znamená “Administradora de Fondos de Pensiones”, tedy společnost spravující penzijní fondy. AFP jsou soukromí poskytovatelé penzijních služeb během aktivního života účastníků penzijního systému. Jsou to specializované finanční společnosti, které jsou samostatnými právnickými osobami oddělenými od penzijních fondů, které spravují.

Účastníky systému AFP můžeme roztřídit do tří skupin: přispívající pracovníci, nepřispívající pracovníci a důchodci čerpající své penze. AFP poskytuje účastníkům následující služby: výběr příspěvků, investice penzijního fondu, vedení záznamů a poskytování informací. Účastníci jsou oprávněni a nuceni vybrat si jeden z AFP. Ani odbory ani zaměstnavatelé nejsou oprávněni vyjednávat zaměstnanecké účty nebo ovlivňovat volbu svých zaměstnanců. Účastníci systému AFP mají právo měnit AFP každých 5 měsíců. [11]

Důchodový věk je obecně 65 let pro muže a 60 let pro ženy, ovšem každý účastník může svůj odchod do důchodu posunout a jít do důchodu dříve. Samozřejmě za předpokladu, že si naspořil dostatečné množství finančních prostředků umožňujících vyplácení penze v dostatečné výši. Svůj odchod do důchodu však také může odložit, rozhodne-li se dále pracovat.

Při odchodu do důchodu má pracovník plný přístup ke svým úsporám a stojí tedy před volbou, jaký způsob vyplácení úspor si má zvolit. První možnost představuje fázová výplata penzijního kapitálu na předem určený počet let (výnosová míra je podrobněji upravena v zákoně). Pracovník si vybírá mezi AFP, které poskytují služby za úplatu. Druhá možnost zahrnuje koupi doživotní penzijní výplaty od pojišťovací společnosti. Risk přežití vyplacení důchodu stanoveného na předem pevně určené období v první variantě a možnost ocitnutí se zcela bez prostředků je ošetřen možností vstupu do vládního programu minimálních penzí jakmile je důchodový kapitál vyčerpán. Další možností je uzavření další dobrovolné smlouvy na kapitálovém trhu a postupný odvod spořící částky z vypláceného důchodu. Při dobrém naplánování nastoupí po ukončení bohaté výplaty ze systému AFP další vyplácení ze soukromého penzijního fondu na kapitálovém trhu.

Systém třetího pilíře je vyjádřen daňovými stimuly poskytovanými ve dvou typech dobrovolného spoření. První kategorií jsou dobrovolné dodatečné příspěvky ukládané na účet společně s mandatorními příspěvky. Dodatečné penzijní příspěvky stejně jako mandatorní příspěvky podléhají daňovému osvobození na výnosy, ale následně vyplácené penzijní výplaty podléhají zdanění jako kterákoliv jiná forma zdanitelného příjmu.

Druhou kategorií jsou dobrovolné dodatečné příspěvky do oddělených osobních účtů u systému AFP. Zde jistina nepodléhá daňovému osvobození, osvobozeny od daně jsou jen výnosy. Peníze z těchto druhotných účtů mohou být kdykoliv vybrány, což je hlavní spořící stimul, který není v přímém vztahu k důchodovým úsporám, přestože jsou spravovány systémem AFP. V Chile existují ještě dodatečné daňové stimuly na specifické spořící instrumenty, ale ty jsou ve vztahu k penzijnímu spoření naprosto marginální.

Penzijní fondy, sektor systému AFP a penzijní důchody placené pojišťovacími společnostmi jsou silně regulovány a podléhají velmi silnému státnímu dozoru, který provádějí specializované vládní agentury. Investování do penzijního fondu systémem AFP je silně regulováno maximálním portfoliovým stropem, který je uvalen na specifické třídy aktiv, specifické emitenty, společnosti spojené spoluvlastnictvím s určitým systémem AFP a investice jednotlivých systémů AFP do společností. Investování zdrojů na výplaty penzijních důchodů společnostmi zabývajícími se životním pojištěním je podobné [11].

AFP a společnosti zabývající se životním pojištěním jsou regulovány stanovením kapitálového minima a rezerv penzijních fondů. U systémů AFP je vyžadováno zřízení a udržování garančního fondu ve výši 1 % aktiv celého penzijního fondu. Slouží k financování jakýchkoliv rozdílů mezi fondovou roční reálnou výnosovou mírou a větší běžnou odvětvovou průměrnou nominální výnosovou mírou. Není-li garanční fond znovu naplněn v případě přílišných výběrových požadavků systému AFP do 15 dnů, licence systému AFP je zrušena a penzijní fond prodán dalšímu systému AFP nebo nově příchozímu na trh. Jestliže je garanční fond systému AFP vyčerpán, spustí se vládní záruka minimálního výnosu, která pokrývá nedostatek financí v garančním fondu z vládních výnosů.

Systém garančního fondu systému AFP byl v praxi použit systémem AFP pouze dvakrát, a to díky nedostatečným výnosům svého penzijních fondu. Vládní záruka nebyla od roku 1981 použita nikdy.

Další vládní záruka je na penzijní důchody spravované životními pojišťovnami. Vláda zaručuje 100 % důchodu do úrovně minimální penze a 75 % nad tuto úroveň. Tato záruka byla využita jen jednou, a to když zkrachovala jedna životní pojišťovna v roce 1984.

Silný dohled nad systémy AFP a oblastí životního pojištění vykonává Vrchní správa systémů AFP (Superintendency of AFPs) a Vrchní správa cenných papírů a pojištění (Superintendency of Securities and Insurances). Obě tyto instituce monitorují finanční scénu a dozorují plnění přísných regulačních opatření všemi firmami. Účastní se také aktivně administrativních a právních změn stávajícího regulačního práva v rámci celého sektoru.

Pravidlo účasti výše zmíněných institucí na všech změnách systému je velmi důležité, neboť zajišťuje, že se na změnách budou podílet zainteresovaní a zasvěcení lidé. A tyto změny nejsou výjimečné, protože regulace soukromě řízeného penzijního sektoru se významně vyvíjela od původního zákona z roku 1980, který vše inicioval. V zákonodárném sboru Chile se neustále projednává nejméně jeden návrh reformy penzijního systému.

Místo jednotlivých přechodů všech aktivních přispěvatelů z existujícího státem provozovaného systému PAYG do nového systému soukromě řízených fondů, umožnila reforma dlouhý, postupný a částečně endogenní (tedy bez výrazných vnějších zásahů) přechod. Trval půl století a měl dvě hlavní výhody: je snazší změnit a zřídit administrativu a umožňuje rozložení fiskálních nákladů na reformu do více než 50 let. Radikální reforma penzijního systému neznamená tak prudký náraz na státní rozpočet a jeho dluhovou složku.

Důchodci systému PAYG v roce 1980 zůstali ve starém systému. Aktivní přispěvatelé do tohoto starého systému PAYG si mohli vybrat: buď ve starém jednopilířovém systému zůstat nebo se zapojit do nového třípilířového systému. Jejich přidružení k novému systému bylo silně povzbuzeno výrazným poklesem v penzijních příspěvcích, a to z průměrných 20 % zdanitelného příjmu v systému PAYG na necelých 10 % v systému soukromých fondů. 10 % rozdíl v míře penzijních příspěvků byl přidán k čisté mzdě, a to se stalo masovým stimulem pro naprostou většinu přispěvatelů. Posun směrem k novému systému byl též usnadněn vládní informační politikou a marketingovými kampaněmi systémů AFP. Ty kladly důraz na dodatečný zisk k čisté mzdě a na očekávané zvýšení výnosnosti penzijních fondů v porovnání se systémem PAYG [1].

Nově vstupující pracovníci na trh práce jsou nuceni se účastnit v novém fondovém systému, což je znak, který znamená, že starý PAYG systém bude definitivně zrušen poté, co ho poslední aktivní účastník opustí. K tomu by mělo dojít v horizontu roku 2025.

Nepřekvapí, že většina přispěvatelů mladého a středního věku opustila starý PAYG systém a připojila se k novému. V prosinci 1982, tedy jen 19 měsíců po zahájení reformy, se připojilo 36 % chilské pracovní síly k novému fondovému systému. Jen 19 % celkové zaměstnané pracovní síly zůstalo ve starém systému PAYG. Na konci roku 1997 se již stalo aktivními účastníky fondového systému 61 % zaměstnané pracovní síly a jen 5 % setrvávalo ve starém systému PAYG. Jednalo se většinou o pracovníky, kteří měli před odchodem do důchodu. Vidíme tedy, že reforma zaznamenala veliký ohlas mezi zaměstnanými pracovníky - významné zvýšení z 51 % v roce 1980 na 66 % v roce 1997.

Pokrytí populace ve věku 55 let a více penzijním systémem PAYG v roce 1980 činilo před reformou 68 %. Procento pokrytí PAYG systémem neustále rostlo až do roku 1985, kdy činilo 75 %, pak klesalo postupně na 69 % v roce 1997. Pokrytí populace fondovým systémem pozvolně rostlo na 21 % v roce 1997. Přestože čísla pokrytí populace starým systémem oproti novému nejsou přímo porovnatelná, ukazují na jednoznačné zvýšení celkového penzijního pokrytí populace díky nastartování nového penzijního systému.

Celková výše příspěvků do nového systému dosáhla 3,3 % HDP v roce 1997. Celková výše příspěvků do starého systému v témže období dosáhla výše 0,5 % HDP. Díky pozvolnému přechodu rozloženému do pěti dekád je většina penzí stále vyplácena starým systémem (částka je ekvivalentní výši 2,6 % HDP). Nový systém vyplácí penze mnohem menšímu počtu lidí (ekvivalentní výše 0,9 % HDP). Osobní penze odpovídají v průměru 39 % běžného průměrného zdanitelného příjmu ve starém systému a 45 % běžného zdanitelného příjmu v novém systému v roce 1997. Za povšimnutí stojí, že penzijní důchody vyplácené novým systémem jsou váženým průměrem důchodů, které narostly namísto příspěvků do starého a nového penzijního systému.

Jak bylo zmíněno výše, o odchodu do předčasného důchodu svobodně rozhodují přispěvatelé, pokud dosáhnou minimálního penzijního kapitálu. To je odlišné od předčasného vstupu do osobního penzijního spoření kvůli pracovní neschopnosti nebo přežitím svého partnera jako vdova či vdovec nebo úmrtí samotného účastníka penzijního systému. Ve skutečnosti je nový penzijní systém úzce spojen se dvěma dalšími sociálními programy: invalidním pojištěním a pojištěním pro přežití (vyplácené po smrti pojištěnce jmenované osobě, např. vdově). Příspěvky do všech tří programů jsou pro účastníky penzijního systému mandatorní a jsou formou měsíčních příspěvků do svých vybraných AFP systémů. Příspěvkové míry na invalidní pojištění a pojištění pro přežití jsou tržně určené pro dávky předepsané zákonem a pohybují se okolo 0,5 % zdanitelného příjmu v roce 1997. Stejně jako v případě standardních penzí, vláda zaručuje minimální penzijní úroveň příjemcům invalidních důchodů a důchodů pro přežití. Tyto dva pojišťovací programy jsou odděleny od penzijního systému v rámci jejich správy systémy AFP. AFP systémy zajišťují invalidní pojištění a pojištění pro přežití spolu s pojišťovacími společnostmi [11].

Zdravotní pojištění je odděleno od penzijního systému ve všech oblastech - mandatorních příspěvcích, managementu a zajištění zdravotních dávek. 30,4 % pracovní síly (většinou bohatší příjmové skupiny) přispívá 7 % zdanitelného příjmu do soukromě řízených systémů soukromého zdravotního pojištění, zatímco 56,5 % pracovní síly přispívá 7 % zdanitelného příjmu do vládou řízeného systému veřejného zdravotního pojištění. Zbývajících 13,1 % pracovní síly jsou buď celkově nepokrytí (a proto smějí získat minimální sociální zdravotní služby poskytované veřejným systémem) nebo přispívají dobrovolně do soukromých zdravotních programů [3].

Příspěvky v nezaměstnanosti jsou také odděleny od penzijních důchodů. Běžný program příspěvků v nezaměstnanosti je cílený a poskytuje malé a přechodné podmíněné dávky malé části celkové pracovní síly. Navíc zaměstnanecké zákony požadují, aby zaměstnavatelé platili zvláštní odměnu jako kompenzaci zaměstnanci za ztrátu zaměstnání, musí-li zaměstnavatel zaměstnance propustit v důsledku zrušení jeho pracovního místa. Tuto částku platí zaměstnavatel jeden měsíc za každý odpracovaný rok (maximálně však do výše 11 let). Parlament běžně diskutuje vládou navržené programy pojištění proti nezaměstnanosti, které vyžadují, aby se zaměstnanci a zaměstnavatelé podíleli na příspěvcích na zvláštní “nezaměstnanecké spoření” ukládané na osobní účty v systémech AFP. Příspěvky by pak mohly být využity během období nezaměstnanosti nebo přidány k penzijním úsporám na důchod.

Sektor penzijních fondů začal s 12 AFP v roce 1981. Tento počet se následně zvýšil na 21 společností v letech 1993-1994 a nakonec se ustálil díky fúzím, akvizicím a ukončením činností některých z nich na počtu 12 systémů AFP v roce 1998. Průměrná míra operací se ztrojnásobila z 88 000 aktivních přispěvatelů na jeden systém AFP v roce 1982 na 274 000 aktivních přispěvatelů na jeden systém AFP v roce 1998. Před několika lety se výnosy z rozsahu odhadovaly na 60 000 aktivních přispěvatelů, ale tržní účastníci je dnes odhadují na mnohem větší počet. Průměrná aktiva penzijního fondu spravovaného každým systémem AFP se zvýšila z 51 milionů USD v roce 1982 na 2,4 miliardy USD v roce 1998.

Průměrné sledované hodnoty mohou být zavádějící, protože sektor systémů AFP se neustále rozrůstá a sílí. V roce 1998 činil podíl tří největších systémů AFP na celém sektoru 70,3 % měřeno počtem poboček, avšak pouze 60,7 % měřeno aktivy spravovanými penzijními fondy. Míra výnosu vlastního kapitálu systému AFP (nesmí být zaměňována s mírou výnosu penzijních fondů spravovaných systémem AFP, ani s penzijními aktivy drženými na individuálních účtech) neustále roste. Během prvních tří let zavádění systému byly tyto míry ovšem záporné! Záporné hodnoty výnosové míry byly důsledkem nízkého rozsahu operací a vysokých marketingových nákladů na zavedení nového produktu na trh. Velmi vysoká výnosnost 39-48 % v reálné hodnotě vlastního kapitálu systému AFP urychlila v letech 1989-1991 masivní vstup do odvětví a nastalo značné snížení výnosové míry. Společně s konsolidací celého odvětví se tato míra ustálila na 11,1 % v reálné hodnotě v roce 1997.

Celková aktiva penzijních fondů spravovaných systémy AFP rapidně rostla v počátcích 80. let spolu se zvyšováním počtu nových přispěvatelů a díky vysokým počátečním výnosovým mírám penzijních fondů. Celková aktiva dosáhla v roce 1997 30,5 miliardy USD. Vyjádřeno podílem na HDP činil tento podíl 43,8 % v roce 1997. Zatímco počet přispěvatelů neustále vzrůstá, průměrné míry bohatství penzijních fondů během posledních 3-4 let stagnují. Tato stagnace je způsobena nízkou mírou výnosnosti penzijního fondu v důsledku konsolidace celého AFP odvětví, jak bylo řečeno v kapitole 2.6.1 “AFP fondy a tržní koncentrace”.

Investiční portfolio fondů AFP je stále silně regulováno investičními instrumenty, ačkoliv regulace jsou v posledních 18 letech postupně odbourávány. Až do poloviny 80. let byly investice ve valné většině omezeny jen na vládní dluhopisy, bankovní depozita a hypotékové půjčky. Investice do cenných papírů jsou povoleny od roku 1986 a investice do zahraničí jsou povoleny až od roku 1993. Všechny investiční kategorie jsou omezeny portfoliovými podílovými stropy, které jsou však postupně přepracovávány a liberalizovány. Například v počátku roku 1999 byl zvýšen portfoliový strop na investice do zahraničí z 12 % na 16 %. Přesto zde lze zaznamenat silnou snahu investovat do vládních cenných papírů a investičních instrumentů. Průměrné investiční portfolio penzijního fondu je nejvíce orientováno na vládní cenné papíry (41,4 % nákupem u centrální banky), bankovní depozita (14,1 %) a hypotékové půjčky (16,3 %). Aktiva investovaná do zahraničí tvoří průměrně jen 3,9 % agregátních penzijních aktiv, ale tento podíl od konce roku 1997 podstatně vzrůstá. Je to důsledek poklesu ustáleného domácího trhu v porovnání s dynamickými výnosovými mírami mezinárodního kapitálového trhu [11].

Výnosová míra penzijních fondů v reálných hodnotách byla vysoká, ale od roku 1981 velice nestálá, poněvadž odrážela chilské bohaté, ale nestabilní investiční příležitosti. Od roku 1995 byly průměrné výnosové míry penzijních fondů jen slabě pozitivní. Stagnující výnosy od poloviny 90. let jen odrážely stagnující domácí kapitálový trh. Vysoké krátkodobé úrokové míry a rychlé snížení růstu jako následek mezinárodní finanční krize v roce 1998 nepřispěly k ozdravení tohoto vývoje. V letech 1981-1995, při nastartování nového penzijního systému, fondy investovaly do rychle výnosných aktiv, nikoliv do dlouhodobých. A proto je dnes nepravděpodobné, že vysoké průměrné roční reálné výnosové míry penzijních fondů, které činily za období 1981-1994 13,8 % nebo 11,0 % za období 1981-1998, budou zachovány i v budoucnosti. I kdyby se nyní změnila skladba portfolia penzijních fondů směrem ke dlouhodobým výnosovým aktivům, můžeme očekávat celkový pokles těchto průměrných ročních reálných výnosových měr v chilských penzijních fondech.

Reálné výnosové míry osobních penzijních účtů zůstávají významně pod výnosovými mírami penzijních fondů jako důsledek relativně vysokých poplatků placených přispěvateli do systému AFP. Během zkoumaného období let 1991-1997 byla kvůli vysokým poplatkům výnosnost osobních účtů v průměru 8,3 %, tedy o 1,9 % nižší než výnosová míra penzijních fondů.

AFP systémy jsou oprávněny ke změně vybírané částky fixních a variabilních poplatků. Fixní poplatky poklesly od roku 1981 zhruba o 80 %. Variabilní hrubé poplatky počítané jako procento ze mzdy zahrnují platby na invalidní pojištění a pojištění pro přežití a variabilní čisté poplatky placené systému AFP k pokrytí jeho nákladů a zisků. Částka placená na pojištění poklesla během posledního desetiletí z 1,9 % na 0,5 % zdanitelného příjmu. Avšak zbytkové čisté poplatky, tedy suma nákladů a výnosů systému AFP, se za stejné období zvýšila z 1,7% na 2,4 % zdanitelného příjmu. Celkové čisté poplatky placené systému AFP, tedy suma fixních a variabilních čistých příspěvků vzrostla ze 2,2 % zdanitelného příjmu v roce 1988 na 2,5 % v roce 1997.

Krátké zhodnocení struktury nákladů sektoru AFP fondů odhalí vysoký podíl marketingových nákladů v celkových nákladech systémů AFP. Marketingové náklady vzrostly z 10 % v roce 1988 na 34 % v roce 1997. Systémy AFP vyvinuly velké úsilí na zvýšení svého tržního podílu formou najímání prodavačů, kteří často lákali přispěvatele od jednoho systému AFP ke konkurenčnímu systému AFP. Používali k tomu různých praktik a někdy dokonce změnili příslušnost účastníka systému AFP bez jeho vědomí. Proto v roce 1997 vydala Vrchní správa systémů AFP (AFP Superintendency) administrativní opatření snažící se těmto neseriózním praktikám čelit. Opatření zahrnovalo významné omezení obchodních aktivit prodejců a marketingových nákladů systémů AFP během roku 1998, což se pozitivně projevilo u klientů v částečném snížení variabilních poplatků klientů [11].

Od chilské reformy penzijního systému mohly být očekávány významné makroekonomické efekty. Podkapitola se snaží osvětlit fiskální souvislosti reformy penzijního systému a zasadit je do celkového kontextu makroekonomického rámce a strukturální reformy. Srovnání makroekonomických ukazatelů umožní pochopit velmi obtížný úkol - přerod neefektivního státního redistribučního systému do tržního prostředí a jeho celkové pozitivní dopady na tržní efektivnost, růst produktivity, úspor, investic a celkový hospodářský růst.

Když aktivní přispěvatelé starého PAYG systému přešli do fondového systému, vláda utrpěla ztráty ve výpadku těchto přispěvatelů z PAYG systému. Musela financovat dva typy penzijních dávek: průběžné penzijní platby důchodcům systému PAYG a platby budoucím důchodcům místo bývalých přispěvatelů do systému PAYG, nyní účastníků fondového systému. Vláda měla na výběr ze dvou možností. Za prvé, okamžité vytvoření vysokého vnitřního dluhu PAYG systému a jeho okamžitou úhradu, financovanou například dlouhodobými vládními cennými papíry a za druhé, dlouhodobé rozložení fiskálních nákladů.

Z rozpočtových důvodů, resp. z obavy ministrů financí z vládních deficitů, přestože by pocházely z umoření vnitřního dluhu PAYG systému, chilští reformátoři zvolili druhou možnost (stejně jako následující reformátoři inspirující se v tomto modelu). Reformátoři se rozhodli rozložit fiskální náklady na přechod z jednoho systému na druhý přibližně v závislosti na dlouhodobých celkových systémových změnách PAYG systému směrem k fondovému systému, a to v horizontu 50 let.

Fiskální náklady na penzijní reformy jsou vyjádřeny ve dvou součástech penzijního dluhu. První je nazýván “operační deficit” a pochází z výplat penzí současným a budoucím penzistům systému PAYG. Druhý je nazýván “uznalý dluhopisový deficit” a slouží k výplatám bývalých účastníků systému PAYG, kteří se připojili k fondovému systému. Každý předešlý přispěvatel do PAYG systému dostal při připojení k fondovému systému od vlády záruku - dluhopis, splatný při jeho odchodu do důchodu. V tomto okamžiku vláda vydá šek nastupujícímu penzistovi, který přibližně odráží jeho příspěvkovou historickou účast na systému PAYG.

Operační deficit po zahájení reformy ostře rostl, odrážel masový přechod od systému PAYG do fondového systému a v roce 1984 dosáhl 3,8 % HDP. Následující pomalý pokles deficitu je důsledkem rostoucí průměrné délky života a věkového rozdělení důchodců PAYG systému. V roce 1997 deficit činil 1,6 % HDP a dle odhadů se do roku 2020 má snížit na nulu. Dluhopisový deficit začal na nule v květnu 1981 a postupně se zvyšoval - v roce 1997 dosáhl 0,8 % HDP. Jeho snížení na nulu se předpokládá do roku 2030, tedy deset let po vynulování dluhu průběžného systému PAYG. Celkový dluh penzijní reformy vztažený k HDP dosáhl maxima v roce 1984, tedy tři roky po zahájení reformy 4,1 % HDP. V roce 1997 činil tento celkový deficit 1,9 miliardy USD, tedy 2,5 % ročního HDP [3].

V roce 1979, tedy dva roky před reformou z roku 1981, odstartovala vláda program ozdravení fiskální politiky dosahováním významných a systematických vládních přebytků. Kromě období recese v letech 1982-1986 činily v letech 1979-1997 celkové vládní přebytky průměrně 1,8 % HDP. Nepenzijní přebytek, tedy suma celkových přebytků plus deficit penzijní reformy, dosáhl od roku 1987 do roku 1997 vysoké hodnoty 5,4 % HDP. Deficit penzijní reformy je ekvivalentní vnitřnímu dluhu systému PAYG.

Jak velký je celkový vnitřní dluh systému PAYG vytvořený penzijní reformou? Např. Arrau [1] odhaduje, že v první fázi reformy systému PAYG zahájené v roce 1979 značně rostl věk pro odchod do důchodu ve starém PAYG systému. Vnitřní PAYG dluh se v tomto období zmenšil zhruba o polovinu. Odhady pro zbylý PAYG dluh v roce 1980 krátce před zahájením druhé fáze reformy hovoří o vnitřním dluhu ve výši 85 % HDP. Odhady současné hodnoty reformního dluhu jsou koncepčně odlišné a pohybují se na výši 126 % HDP [1]. Odhad hodnoty reformního dluhu v Chile je vyšší než v jiných rozvojových či tranzitivních ekonomikách, které reformovaly svůj PAYG penzijní systém, ale je výrazně nižší než podobné odhady v zemích OECD [14].

Základním problémem však není výše penzijního deficitu, nýbrž způsoby jeho financování. Někteří autoři věrohodně dokládají, že se chilská vláda na konci 70. let začala aktivně připravovat na přechod k jinému systému financování penzijního systému tím, že začala vykazovat vysoké přebytky. K tomu docházelo poprvé v moderní ekonomické historii.

Na počátku 80. let musely chilské veřejné finance vstřebat nejintenzivnější šoky, jejichž následky chilská ekonomika pociťovala ještě v posledním desetiletí. Reforma penzijního systému však byla jen jedním z nich, dalšími šoky byly např. hluboká recese, celkové rušení dobrovolného spoření, ztráty v termínovaných obchodech a rozsáhlá bankovní krize. Rovněž financování penzijní reformy vyžadovalo před i po roce 1981 kooperaci při financování nepenzijními přebytky. Změny ve všech ostatních nepenzijních výnosových a nákladových kategoriích, včetně nákladů na bankovní krizi v letech 1982-1985 odhadované v nárůstu na 41,1 % HDP [12], se přizpůsobily různorodým mixem daňových zdrojů, vytvořením dluhů a inflačním zdaněním. Na financování deficitu chilské penzijní reformy se nepodílel jen jeden zdroj, nýbrž zdroje byly navzájem kombinovány v jakémsi “koncertu”, tedy navzájem vyvážené kombinaci. Přestože chilská penzijní reforma byla ulehčena zlepšením fiskální pozice několik let před reformou, nelze význam vícezdrojového financování penzijní reformy opomenout.

Více než dvě desetiletí systematické stabilizace a úsilí strukturální reformy jsou vyjádřeny ve zlepšení fiskální a monetární pozice země. Přebytky veřejného sektoru byly dosaženy poprvé na konci 70. let, následoval pokles na počátku 80. let kvůli finanční krizi a hluboké recesi a opětovné zlepšení uprostřed 80. let. Od roku 1975 zároveň Chile dodržovalo velmi mírný antiinflační program, který postupně srazil hyperinflaci 1000 % v roce 1973 na 4,7 % v roce 1998.

Chile zahájilo rozsáhlý program strukturální reformy od poloviny 70. let. Mezinárodní index pokroku strukturální reformy ukazuje, že Chile si zlepšilo svoji indexovou hodnotu z 8,4 na počátku 70. let na 62,0 v 90. letech. Jak mnoho přispěla penzijní reforma k tomuto 54 bodovému zlepšení? Schválení penzijních zákonů zlepšujících situaci na kapitálových trzích a trzích práce (jak bude popsáno dále) přispělo ke zlepšení dvou dílčích indexů tvořících část strukturálního indexu pokroku. Relativní příspěvek penzijní reformy ke zlepšení chilského strukturálního indexu pokroku se pohyboval přibližně v rozsahu od 5 % do 20 %.

Bankovní sektor a kapitálové trhy se silně vyvinuly a diverzifikovaly v celém Chile od zahájení domácí finanční liberalizace a reforem kapitálových trhů v letech 1974-1975. Rozvoj kapitálového trhu je vyjádřen jednoznačným růstem širokých finančních pasiv měřených měnovým agregátem M3 (měnové vklady u domácích bank nekonvertované do domácí měny), jejichž podíl na HDP vzrostl ze 16 % v letech 1961-1974 na 37 % v 90. letech. Celková kapitalizace burzovních obchodů vzrostla z 28 % v letech 1980-1981 na 92 % v 90. letech. Liberalizace kapitálového trhu pomohla rozvinout nové finanční instrumenty a odvětví, včetně pojišťovacích služeb, dluhopisových trhů, společných investičních fondů a ratingových agentur ohodnocujících finanční rizika operací. Rozvoj bankovnictví a kapitálového trhu se konal za podmínek zdravé regulace a efektivního dohledu vykonávaného specializovanými agenturami.

Aktiva soukromých penzijních fondů se zvýšila na 35 % HDP v 90. letech a penzijní fondy drží významné podíly chilského kapitálu, bankovních depozit a veřejného dluhu. Lze vyvozovat, že k tomuto rapidnímu rozvoji výrazně přispělo odvětví systémů AFP, avšak toto tvrzení vztahu rozvoje systémů AFP a chilského kapitálového trhu je velice obtížné. Úvahy o míře přispění systému AFP k rozvoji chilského kapitálového trhu by byly nepřesné, jelikož vyžadují sestavení vhodného modelu a rovnic závislosti. Problematika kapitálového trhu však stojí mimo rámec této práce a spolehlivé údaje k sestavení modelu vlivu reformy penzijního systému na rozvoj kapitálového trhu zatím nejsou k dispozici.

Penzijní reforma může přispět ke zlepšení stavu trhu práce snížením ryzího daňového zatížení penzijních přispěvatelů. Nižší zdanění zaměstnaneckého sektoru přispěje k nižší strukturální závislosti na odvětví, což povede k vyšší flexibilitě pracovní síly, např. cestou její vyšší mobility apod., ke snížení nelegálních prací v rámci šedé ekonomiky, k vyšším mzdám v informačním sektoru a k vyšší nabídce pracovní síly. Co z toho potvrzuje Chile?

Po dvou desetiletích vysoké nezaměstnanosti dosáhlo Chile úrovně blížící se plné zaměstnanosti na počátku 90. let, což umožňovalo vysoké roční růsty reálných mezd. Corsetti a Schmidt-Hebbel [3] demonstrují účinek penzijní reformy na zlepšení trhů pracovních sil v Chile. Autoři berou v úvahu extrémní případ, kdy příspěvky do systému PAYG představují ryzí pracovní daň. V tomto případě by reforma snížila strukturální nezaměstnanost v pásmu 2,0 % až 3,2 % a zvýšila reálné mzdy v sektoru informačních služeb v pásmu od 4,6 % do 7,7 %.

Pohlédneme-li na celkovou míru nelegální zaměstnanosti v rámci šedé ekonomiky, data ukazují, že od doby zahájení penzijní reformy se podíl nelegální zaměstnanosti snížil ze 43 % na počátku 80. let na 40 % na počátku 90. let. Tříprocentní pokles se může zdát malý. Při porovnání míry nelegální zaměstnanosti v Chile s každou z 12 latinskoamerických zemí, uplatňujících systém PAYG, lze však zjistit, že se ve všech zemích kromě Chile během stejného období průměrná míra nelegální zaměstnanosti naopak zvýšila, a to z 31 % na 42 %. Navíc se ukázalo, že na počátku 90. let mělo Chile nejnižší úroveň šedé ekonomiky v celé Latinské Americe, a to 18 % HDP. V porovnání s dalšími zeměmi, např. s Argentinou (22 % šedé ekonomiky) nebo Bolívií (66 % šedé ekonomiky) je to skutečně málo.

Pokud se týká celkové legální nabídky pracovní síly po zahájení penzijní reformy v Chile, zvýšila se celková legální zaměstnanost z původní výše 70,2 % na sklonku 70. let na 75,2 % v 90. letech.

Tabulka 2.2: Hlavní indikátory chilské ekonomiky v letech 1961-1997 (v %)

Poznámka: N - informace jsou nedostupné, resp. neznámé

Po desetiletích nepříliš výrazného růstu ekonomiky se hlavní posun v této oblasti odehrál na sklonku 80. let. Chilský obrat je vyjádřen významným růstem úspor a investic. Národní úspory dosáhly úrovně 25 % HDP v 90. letech, což je dvojnásobná průměrná úroveň než úroveň zaznamenaná v předcházejících třech desetiletích. Hrubé domácí investice vyjádřené v běžných cenách dosáhly 29 % HDP během let 1990-1997, což jednoznačně přesahovalo historické hodnoty. Hrubé kapitálové investice vzrostly méně, na 26 % HDP během stejného období. Jako důsledek růstu investic vzrostl přírůstek HDP dvakrát - ze skromné historické úrovně 3,3 % na úroveň 6,7 % v 90. letech.

Velké obraty ve vztahu míry úspor centrální vlády k HDP odráží politické posuny a efekty hospodářského cyklu, které charakterizovaly poslední tři desetiletí. V průběhu 90. let se tyto vládní úspory ustálily na průměru 4,5 % HDP. Racionalizace státních podniků, směřující ke zlepšení jejich efektivnosti a zahájená v roce 1974 zvýšila úspory státních podniků na pozitivní úroveň, avšak následná privatizace vedla k poklesu úrovně těchto úspor. Chilská radikální penzijní reforma z roku 1981 pak vedla k postupnému zvýšení v oblasti mandatorního soukromého penzijního spoření a ustálila se na dnešních 3,8 % HDP. Avšak nejradikálnější změna v osobním spoření je pozorována v případě dobrovolného soukromého spoření. Soukromý sektor byl schopen rychle zvýšit úsporové míry ze 4,5 % v roce 1986 na průměrné 14,4 % v období 1990-1997. Je jasné, že většina tohoto zvýšení se odehrála v podnikovém sektoru, zatímco domácnosti spoří jen o málo více než před rokem 1987.

Analýzou zpětných výsledků dobrovolného soukromého spoření v Chile lze zjistit, že největší nárůst spoření může být vysvětlen růstem míry úspor neveřejného sektoru. Hlavní strukturální vzestup spoření se odehrál v letech 1961 - 1974, tedy v předreformním období, a v letech 1990-1997, tedy v postreformním období, kdy významná část reforem, včetně penzijní reformy, se již odehrála. Proto vzestup v úsporách byl spíše důsledkem těchto reforem, a to v důsledku snížení daňové zátěže obyvatelstva. Výsledky jasně dokazují, že zdvojnásobení míry národních úspor se odehrálo díky růstu úspor neveřejného sektoru (ze 4,9 % na 6,6 % HDP), mandatorních soukromých penzijních úspor (3,7 % HDP) a hlavně výraznému nárůstu dobrovolného soukromého spoření (ze 7,7 % na 14,4 % HDP).

Fiskální úprava veřejných financí jen odrážela výše zmíněné zvýšení v celkových úsporách veřejnosti. Kombinovaný efekt celkových daňových reforem a stimulů soukromého dobrovolného spoření byl vyjádřen zvýšením HDP zhruba o 3,5 %. Důležitější je však demografický efekt zvyšování závislosti starší generace na mladší., což vysvětluje zvýšení úspor soukromého sektoru o 2,1 %. Dalším dobrým důvodem vysvětlení zvýšení celkových úspor veřejnosti je trend postupného růstu HDP v období let 1960 a 1990.

Jaký přínos však měla penzijní reforma pro úspory a pro míru sklonu k úsporám? Na tuto otázku není jednoduchá odpověď. Za prvé, jak bylo zmíněno výše, neexistuje jediný přesný způsob financování reformy penzijního systému, jelikož se jedná vždy o “koncert” reforem navzájem se podporujících a doplňujících, a proto nelze přesně vyjádřit, nakolik byly úspory veřejnosti reformou ovlivněny. Za druhé, je těžké stanovit přímý příspěvek penzijní reformy bez reformy daňové. Tabulka 2.3 shrnuje tři alternativní odhady vlivu efektů penzijní reformy na růst národních úspor v letech 1961-1974 a 1990-1997.

Dva hlavní rysy určují vliv těchto efektů penzijní reformy na národní úspory. Za prvé, způsob financování přechodových deficitů a za druhé, reakce soukromého sektoru na mandatorní penzijní spoření. Jednak lze předpokládat fiskální kontrakce financující penzijní reformu ve výši 100 %, 75 % a 50 % ve sloupcích 1, 2 a 3. Dále lze uvažovat střední čistý výstup ve výši 50 %, 25 % a minus 27 % ( (2,7 – 3,7)/3,7 ) mandatorního penzijního spoření.

Výsledkem předchozí analýzy je závěr, že národní úspory se zvýšily díky penzijní reformě v pásmu 1,2 % až 5,5 % HDP. Není jistě bez zajímavosti, že střední bod tohoto hypotetického přispění chilské penzijní reformy k národním úsporám činí 3,8 % a odpovídá 31 % chilské míře národních úspor. Lze konstatovat, že zbylých 69 % připadá na ostatní složky chilských reforem, tj. fiskální úpravu, daňové reformy a rozličné strukturální reformy.

Zdroj: Schmidt-Hebbel (1999) [21, str. 16]

Tabulka 2.3: Příspěvek chilské penzijní reformy k růstu míry národních úspor v letech 1961-1974 a 1990-1997 v procentuálním podílu na HDP

Jak bylo uvedeno výše, chilský třipilířový penzijní systém sám o sobě není všelékem na fundamentální fiskální, finanční a makroekonomické problémy. S plně fondovým a soukromě spravovaným penzijním systémem prošlo Chile demografickým přechodem mezigenerační závislosti. Zajímavé je, že podle zprávy Světové banky [46] bezprostředně nehrozí v blízké budoucnosti Chile žádná krize ze stárnutí populace. Krize stárnutí populace je očekávaná v příštích třech až pěti desetiletích. Nový třípilířový systém je schopen krizi stárnutí čelit. Chile tak efektivně zneškodnilo “tikající časovanou bombu penzijního systému”, která musí jednou nevyhnutelně přijít. V případě Chile má přechod k třípilířovému systému ještě jednu nezanedbatelnou výhodu – decentralizovaný systém kombinující soukromou správu a osobní penzijní účty – odolává mnohem lépe populistickým tlakům z oblasti politického systému, což je nejen v prostředí Latinské Ameriky velká výhoda. V případě Argentiny vedly politické tlaky nejen ke krachu veřejného penzijního pilíře z důvodu stoupající zadluženosti, ale díky státním zárukám soukromému sektoru penzijního pojištění i k pádu tohoto dosud stabilního soukromého sektoru. Případu Argentiny bude ještě věnován prostor v kapitole 5.11 “Argentinský model transformace”.

Základní pracovní předpoklad, že chilská penzijní reforma s orientací na třetí pilíř kladně ovlivnila celkové makroekonomické ukazatele a výrazně napomohla rozvoji chilského kapitálového trhu, trhu práce a zvýšení úspor, stanovený v úvodu kapitoly, zde byl potvrzen. Chilská penzijní reforma skutečně svojí měrou přispěla ke kladné změně chilských makroekonomických ukazatelů. Zároveň rozvojem třetího pilíře výrazně přispěla k rozvoji chilského kapitálového trhu, trhu práce a zvýšení úspor. Tyto doložené skutečnosti jsou nejlepší inspirací pro penzijní reformu České republiky.

Lze konstatovat, že radikální náhrada penzijního PAYG systému systémem založeným na dominantním plně fondovém a soukromě řízeném dalším pilíři – ve spolupráci s doplňujícím ohraničeně redistribučním prvním pilířem – spolehlivě funguje a vyplatí se. Kapitálové trhy a trhy práce jsou schopny následovat tuto reformu a trh se pružně přizpůsobí. Navíc trh je sám schopen dotvořit a stabilizovat započaté dílo v rámci přesné a přísné regulace, což dokládají hlavní makroekonomické ukazatele potvrzující tuto teorii.

Chile vyřešilo tradiční stěžejní problémy státně řízeného systému PAYG, ale nevyhnulo se podružným problémům. Chilský soukromý penzijní pilíř čelí stále problémům v mikroekonomické oblasti regulačních stimulů. Některé tyto podružné problémy se vyřešily rozličnými administrativními a zákonodárnými změnami přijatými po roce 1980. Zbylé problémy se staly doménou veřejnosti a jsou diskutovány napříč sociálně různorodou chilskou společností. Nerozhodují o nich samostatně vládní úředníci, nýbrž jsou diskutovány v průmyslovém odvětví, regulujících úřadech a agenturách, na akademické půdě, Vrchní správou systémů AFP (Superintendency of AFP) a samozřejmě i v médiích. Chilský parlament běžně projednává širokou škálu reformních návrhů vzešlých z uvedených zájmových kruhů. Následně jsou některé z těchto návrhů uzákoněny.

Svobodná debata o hlavních ekonomických a sociálních problémech, které je třeba řešit, je dalším výrazným přínosem velmi liberální chilské penzijní reformy, která začala za nepříliš demokratického režimu prezidenta Pinocheta. Debata by se neměla ani v České republice odehrávat jen v parlamentu a kruzích s ním spřízněných, nýbrž je třeba ji přenést do celé společnosti. V debatě o penzijní reformě by měly participovat podniky a podnikatelé, akademičtí pracovníci stejně jako odbory, poněvadž zásadní otázky nesmí být jen doménou politiků. Úspěšná chilská reforma penzijního systému by mohla být pro reformu penzijního systému České republiky světlým příkladem a vzorem.

1. Údaje jsou vztažené k roku 1998    zpět
2. Údaj vztažený k letům 1981-82    zpět
3. Údaj vztažený k roku 1981    zpět
4. Údaj vztažený k roku 1985    zpět
5. Údaj vztažený k letům 1990-94    zpět

[4] Dang, T., Fiscal Implications of Ageing: Projections of Age-Related Spending. Economics department working paper No. 305, OECD, Paris 2001.

[5] Franco, D.: Italy: The Search for a Suistainable PAYG Pension System. Banca d´Italia Research Department, Roma 2001.

[8] Havlíčková, K., Illich, M., Schneider, O., Valenčík, R.: Důchodová reforma metodou komplementární konverze, in Matějů, P., Schneider, O., Večerník, J.: Proč tak těžko? Institut pro sociální a ekonomické analýzy (ISEA), Praha 2003, kap. III.2, str. 43-68.

[9] Holman, R.: Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999, str. 476-478.

[12] Jelínek, T. a Schneider, O.: An Analysis of the Voluntary Pension Fund System in the Czech Republic. In Müller, K., Ryll, A. a Wagner, H.: Transformation of Social Security: Pensions in Central-Eastern Europe. Physica-Verlag, New York 1999.

[14] Marshall, J., Schmidt-Hebbel, K.: Chile: Fiscal Adjustment and Successful Performance. In W. Easterly, Rodríguez, C., A. a Schmidt-Hebbel, K.: Public Sector Deficits and Macroekonomic Performance. Oxford University Press, Oxford 1994.

[21] Schmidt-Hebbel, K.: Chile: Die Revolution des Alterssicherungssystems trägt Früchte. In Deutsches Institut für Altersvorsorge (editor): Gesetzliche Alterssicherung, Reformerfahrungen im Ausland: Ein systematischer Vergleich aus sechs Laendern. Deutsches Institut für Altersvorsorge, Cologne 1999.

[24] Blažek, P.: Plány krachující a zmrazované. Ekonom, 30. 10. 2003, č. 44, s. 26–27.

[25] Blažek, P.: Zlý pán může být i dobrý sluha. Ekonom, 23. 10. 2003, č. 44, s. 34.

[26] Brugaviani, A.: Italský důchodový systém a jeho reformy. Ekonom, 14.01.2002, č. 2, s. 26.

[27] Fiala, Z.: 7 modelů Světové banky. Ekonom, 4. 10. 2002, č. 14, s. 32-35.

[28] Fultz, E., Hagemejer, K., Ruck, M.: Politická ekonomie důchodového systému ve střední a východní Evropě z pohledu Mezinárodní organizace práce. Ekonom, 14. 01. 2002, č. 2, s. 29.

[36] Mašek, F.: Přijde změna, či vystřízlivění, Ekonom, 11. 9. 2003, č. 37, s. 68.

[37] Oksanen, H.: Evropská unie. Ekonom, 14. 01. 2002, č. 2, s. 34.

[38] Rysková, S.: Bojují o druhý pilíř. Ekonom, 23. 10. 2003, č. 43, s. 37-39.

[41] Special report: State pensions in Europe: The crumbling pillars of old age. The Economist, 27. 9. 2003, Vol 368, No 8343, s. 71-74.

[42] Stiglitz, J.: Argentinské lekce. Ekonom, 20. 01. 2002, č. 3, s. 21.