Jaký je největší problém dneška? Západní civilizace se vyznačuje chápáním poznání a technologie jako nástroje, který slouží k dosažení výhody nad druhými. Tento přístup vede v konkurenčním prostředí k neustálé poptávce po novém poznání a technologiích. Tlak konkurence znamená nemožnost dlouhodobé kalkulace, tudíž rozvoj technologií není před uvedením do praxe bržděn dlouhodobým testováním možných negativních dopadů. Rozvoj technologií znamená neustálý růst složitosti světa. Složitost světa přesáhla v současnosti schopnost lidského společenství ji řídit. Rozvoj technologií znamená politické, hospodářské i sociální provázání světa, populační explozi, zbraně hromadného ničení, ekologický kolaps atd. Každý složitý systém vykazuje rysy samoorganizace, chová se způsobem, který není možno odvodit z prostého součtu jeho částí. Globální systém současného světa vykazuje chování jehož tendence nejsou shodné se zájmy žádných živých lidí či sociálních skupin. Globální systém směřuje k sebedestrukci popřípadě k destrukci větší části lidstva a živé přírody, ke globálnímu kolapsu. Tato hrozba nebere ohled na sociální rozdíly mezi lidmi. Problém současného světa je posun paradigmatu, nejde o sociální konfliktu, kdo s koho, ale o prostý fakt přežití, jestli vůbec někdo.

Jak ho řešit? Globální sytém je struktura příliš komplexní než aby bylo možno její změnu po inženýrském způsobu naplánovat. S globálním systémem je možno komunikovat, tj. můžeme ho zkoušet ovlivňovat a čekat a odhadovat jeho reakce. Takový přístup vyžaduje transdisciplinární spolupráci odborníků nejen na sociologii, ekonomiku, právo a politickou filosofii, ale i odborníků na technologie a média, kybernetiku, matematiku, psychologii, antropologii, ale i evoluční biologii, genetiku a další relevantní obory.

K tomu aby podobný přístup vůbec mohl začít existovat a působit, je nutná proměna lidského vědomí spočívající ve výše uvedeném posunu paradigmatu. Intelektuálové se poté přestanou uzavírat před zodpovědností za svou práci do svých specializací. Lidé se mohou pokusit najít ztracenou naději na to, že mohou běh světa osobně nějak zásadně ovlivnit. Mohou se pokusit překonat přirozené sklony k individualismu a touze po spotřebě a získat pocit osobní zainteresovanosti na kvalitě života ostatních lidí, byť jsou kulturně i geograficky daleko, v globalizovaném světě jsou všichni sousedé. A to bez rozdílu majetku, rasy či pohlaví. Stejně tak nemá smysl nějakou sociální skupinu obviňovat z toho že dovedli svět tam, kde je a rozdmychávat další nenávist. Proměna vědomí se týká všech, příslušníka mafiánské finanční oligarchie i žebráka z kanálu někde v Karáčí.

Naivita těchto úvah je zřejmá, domnívám se však, že bohužel jiné cesty skutečně není.

Zasílám Vám inspirující úvahu pro Váš časopis. Nevím, kolik lidí si ji přečte, ale jedná se o téma, které mě opravdu znepokojuje, takže se o něj rád s někým podělím.

Jde o problém trvale udržitelného rozvoje – ale ne ekologického, ale ekonomického – a, upřímně řečeno o tomto jsem myslel, že bude jedna z úterních přednášek a zklamalo mě, že se jednalo o ekologii. Ekonomické prostředí je přece neméně citlivé na naše jednání, vždyť ho sami vytváříme, a jistě jsme jím také v jistém ohledu více ovlivněni než prostředím životním. Toto je otázka naší Západní civilizace, protože v jiných životních paradigmatech ekonomie takovou roli nehraje. Ale v naší kultuře je ekonomie zaimplantovaná přímo do základů. Je v našich hlavách, představuje způsob, jímž se vztahujeme ke světu a jímž nahlížíme na jevy, které se v tomto světě odehrávají. Je to jako přirozené všelidské ekonomické rozhodování, ale nekonečně zesílené metodami marketingu, využíváním médií a zinstitucionalizováním tohoto typu myšlení, které je tím posvěceno a povýšeno na základní kámen kultury (Západní civilizace). Napadá mě, že tam, kde má v židovské a muslimské tradici své místo náboženství, tedy úplně u kořene, tam má tradice západní Evropy a Ameriky pragmatismus ekonomického myšlení – a jak jsem již nastínil, nejedná se o pragmatismus ve stylu hledání Paretova optima – všichni ekonomové jsou idealisté, vážící své domněnky na předpoklady, kterých rálně nelze dosáhnout a následně je udržet. To je přístup ekonomické teorie. Kdybych se pohyboval v této rovině, nic by mě nemrzelo, protože na úrovni teorie neexistují rozpory – žádná entropie, která je zato všude kolem nás. A to je onen zmíněný problém. Ptám se: je možné dlouhodobě udržet, ne vývoj, nýbrž pouhou existenci společnosti zaměřené (a přímo specializované) na hromadnou produkci a spotřebu. Produkce a spotřeba, o kterých tu teď mluvím nejsou pouhou výrobou a spotřebováváním statků nutných k přežití při udržení určité stabilní sociální úrovně. Pak by totiž všechno bylo v pořádku. Nesnáze začínají s tím, že žádná stabilní sociální úroveň neexistuje – to je třeba si uvědomit. Místo toho máme co do činění s neustále se zrychlujícím vývojem představy o tom, co pro nás představuje vysněnou sociální úroveň. Západní společnost se nachytala na svůj způsob života, kterého se už nikdy nebude chtít vzdát a není ho ochotna ani na žádný způsob revidovat, což by snad stačilo. Propracováním a masivním využíváním marketingových postupů jsme dopustili, že kvalita statků v určitých oblastech reálně, nejenže neroste, ale může dokonce klesat, přičemž firmy stále vydělávají a vydělávat budou. A všech výrobních oblastí se pak týká fakt (moje spekulace?), že cena požadovaná za každou další generaci výrobku představuje vyšší navýšení, než technologický přínos - ke kterému pochopitelně dojde, to je neoddiskutovatelné. Navýšení, které platíme je cena za vyšší životní úroveň.

Napsal jsem, že v tomto systému musí všichni vydělávat; to je zásadní předpoklad a měřítko úspěšnosti výrobně-spotřební společnosti. Pokud je ale jediným kritériem a cílem firemního hospodaření výnosovost, ať již v jakýchkoli svých formách – od okamžité po dlouhodobě plánovanou, snadno se stane, že se cíle firmy ostře rozejdou s představou zákazníků o službě, kterou by jim měly poskytnout. Svědky tohoto jevu jsme na všech monopolních trzích. Tam, kde existuje jistá forma konkurence by tato měla být zárukou nezvyšující se tržní entropie. Existence konkurenčního prostředí se považuje za přínos pro zákazníka, neboť mají být respektovány jeho požadavky. Ale je obtížné představit si, že existuje způsob, jak v tomto konkurenčním prostředí mohou firmy přežívat, a přitom optimalizovat své výrobní aktivity takovým způsobem, aby žádné uspokojení zákazníkových požadavků netrvalo příliš dlouho? Rozvinutá marketingová strategie zaručuje jistý přísun zákazníků, požadujících po firmě uspokojování svých požadavků ( - potřeb, jak říká ekonomie), zatímco fakt, že tyto požadavky nebudou nikdy vyřešeny více, než se firmě vyplatí, zajišťuje stálou loajalitu zákaznictva. Trh tedy funguje, firma dostane zaplaceno a zákazník je na čas spokojen. Skutečnost, o které je tento článek je ta, že pro firmu, která je fakticky spolutvůrcem trhu, je krajně nežádoucí, aby byl zákazník spokojen napořád. Prvotním cílem je zde totiž generování zisku a ne a priori vytváření spokojených zákazníků (nebo dokonce ex-zákazníků). Zisk je cílem a spokojený zákazník prostředkem k jeho dosažení – tak to alespoň platilo do nedávné doby, kdy ještě vysoká organická vyvinutost trhu nepřivedla jednotlivé nabídkové subjekty k poznání, že nejdůležitější je udržet si zákazníka. Technologie v poslední krátké době učinily tak významný pokrok, že kdyby se dále pokračovalo v tradičním vývoji a výrobě zboží pro co nejlepší uspokojení zákaznických potřeb, hrozilo by zcela vážně, že tyto potřeby nejen naplníme, ale možná i předstihneme, což by samozřejmě znamenalo ránu pro samotný tržní mechanismus. Je snad dnes problém vytvořit osobní počítač desetkrát výkonnější než zrovna dnes vyrábíme? Technologicky to jistě problém není, ale co by jsme potom dělali se všemi těmi starými modely, které jsme ještě chtěli prodat za původní cenu? Tento krok představuje obchodní tabu a každý výrobce si dobře spočítá, že je daleko výhodnější pouštět inovace po kouskách. Tímto způsobem vzniká na trhu fenomén inflace inovací. Každý z výrobců přichází za tohoto stavu na trh s jistým druhem inovace (která sama firmě nepatří), ale nikdo to nechce příliš přehnat, aby mu zůstala zachována jistota, že má trhu co nabídnout i zítra. Určitý stálý příjem z produkce, která sestává z dobře namíchaného poměru mezi klasickou koncepcí, trochou progresivity – ne více, než nutně vyžaduje doba, a náklady, staženými na minimum, představuje lákavější variantu před bořením standartových mantinelů. Pokud zde teď hovořím o zvolané míře inovace, která se použije, mám samozřejmě na mysli vedoucí představitele trhu, kteří inovace zapříčiňují a ne řadové výrobce, kteří jen následují vývoj. Přitom stále platí zásada, že zákazník se musí vracet. Co například zabrání výrobci automobilů, na jejichž všechny díly dává záruku dva roky, aby vozy nevybavoval tlumiči výfuku, které odcházejí právě za dva a půl roku. Nebo třeba baterie do mobilních telefonů, jak dlouho vydrží ty? Nebo další příklad: vlastním posilovací stroj, který se skládá ze systému kladek a lanoví zdvíhajícího posuvné závaží. Plastová kolečka kladek se začala poroučet po dvou měsících provozu. Během něho z ložisek vylétávaly ocelové kuličky. Vyměnil jsem tedy plastová kolečka za litinová. Víceméně přesně za rok a měsíc od koupě prasklo ocelové lanko. Vsadím se, že takových strojů se ročně neprodá málo, pokud ale kupující chce, aby mu byl přístroj opravdu k užitku, musí počítat s tím, že malé jmění ho budou časem stát jenom náhradní díly.

Kam tedy směřuje globální vývoj? Vyrábět a spotřebovávat stále více, přičemž otázka užitečnosti je zde nepodstatná. V poválečných padesátých letech byla produkce poháněna k růstu snahou o rychlé opětovné nastartování hospodářství (mluvím o USA), v letech šedesátých a sedmdesátých tento trend víceméně přetrvával živený marketingovým přístupem, v letech osmdesátých přišly na scénu osobní počítače. S jejich příchodem dostaly světové ekonomiky po delší době opět důvod k významnému růstu. Toto zavádění výpočetní techniky příznivě ovlivnilo i celé následující desetiletí. A nyní? Na začátku jednadvacátého století? Nyní se zdá, že velmi přebujelé nadnárodní subjekty na trhu (trhu tady, trhu tam – víceméně globálním trhu)se s konečnou platností zaměřily už pouze na vysávání tohoto trhu. Nyní jsme si již všichni nacpali břicha, už nikdo z nás nehladoví, chceme pouze lepší zboží. Novou generaci, lepší, výkonnější vysavače, luxusnější auta. Jediná bilance, na které se generuje stále zápornější hodnota je příroda naší společné planety. To je však cena, která je v této chvíli stále ještě pro výrobce přijatelná. Zeptejte se například na životní prostředí Američanů! ,,Globální oteplování je největší nesmysl, který se kdy kdo Američanům snažil namluvit", prohlásil nedávno senátor zodpovědný za otázku životního prostředí.

Osobně si spíše myslím, že pokud se v našem způsobu života něco změní, bude to proto, že nás stávající způsob života přestane bavit, ne proto, že bychom se dusili (vlastně se dusíme už teď). Dalším faktorem, který se zde v poslední době objevuje je totiž klesající poptávka v určitých významných tržních segmentech (např. trh s osobními automobily). Široká veřejnost se také stává resistentní proti nejrůznějším marketingovým aktivitám. Tohle měl na mysli Egon Bondy, když světovým ekonomům vzkázal, aby se vzdali všech nadějí? Je otázkou, do jaké míry bude naše životní paradigma, které jsme tak úspěšně rozjeli, schopno masírovat naše smysly a ovlivňovat naše preference, v budoucnu.

Jistou nadějí, vlastně dalším logickým krokem v této situaci, je přesunout svou působnost se vší vážností do Asie a Afriky, to ovšem znamená tyto oblasti zpracovat řádným globalizačním tlakem. V omezeném měřítku se toto již děje – např. velké německé automobilky nyní vyvíjejí značné úsilí, aby infiltrovali trh v Číně. Tamější trh představuje pro evropské producenty bohatou pastvinu. Co pak ale bude s námi, s kolébkou Západního způsobu života? Co se stane s naším životním stylem, až se vyčerpá naše schopnost spotřebovávat? Pak rozhodně budeme potřebovat nové paradigma!