Marathon 134

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 30 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth) , etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

The magazine can be accessed at www.valencik.cz

E-mail contact: valencik@seznam.cz

Do rukou se vám dostává časopis Marathon Zvláštní číslo/2015. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Časopis je dostupný prostřednictvím sítě INTERNET na www.valencik.cz

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (1/2016) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. ledna 2016.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu (s výjímkou zvláštních čísel), což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@seznam.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR

1. Úvodní poznámka

Do letošního zvláštního čísla zařazujeme pracovní verzi (v raném stádiu zpracování) odborné monografie (ročenky) za rok 2015 na téma Perspektivy a financování odvětví rozvoje člověka, která bude v průběhu příštího měsíce za účasti všech zájemců dopracována. V ní je prezentován komplexní pohled na příčiny současných problémů a jejich řešení z hlediska hypotézy, podle které prochází náš civilizační okruh změnou srovnatelnou s průmyslovou revolucí, která vyústí ve společnost, jejíž ekonomika bude založena na produktivních službách přispívajících k nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu. K tomu několik poznámek:

1. Na těchto www stránkách lze najít plný text monografie (ročenky) za rok 2014, která vyšla knižně:

http://radimvalencik.pise.cz/2316-reformy-99-odkaz-na-monografii.html

2. Uvítáme každého zájemce o účast na zpracování monografie.

3. Monografie je zatím předkládána jen ve velmi ranné podobě zpracování. Proto (modře a proloženě, jak v úvodu k celé monografii, tak i k některým jednotlivým částem) uveřejňujeme poznámky k tomu, co ještě zbývá udělat, abychom co nejvíce překročili horizont loňské ročenky.

4. Při zpracovní monografie byly využity texty těchto autorů: O. Černík, A. Drahokoupil, P. Grebeníček, P. Kajzar, J. Kotěšovcová, P. Makovec, J. Mertl, J. Mihola, R. Wawrosz.

5. Monografie prezentuje výsledky řešení SVV na VŠFS „Perspektivy a financování produktivních služeb“.

Radim Valenčík, 30. listopad 2015

2. Pracovní text monografie

Vědecká monografie

Perspektivy a financování odvětví produktivních služeb – 2015

(Ročenka)

Radim Valenčík a kol.

Vysoká škola finanční a správní, z.ú. 2015

1. Strukturovaný úvod

Několik poznámek ke stávajícímu stupni rozpracování:

1. Původně jsem předpokládal, že první narychlo „sešitou verzi“ dám až po konferenci. Podařilo se to dřív. Jedná se ovšem jen o první nástřel, první slepení toho, co bylo k dispozici. Přesto, alespoň se tak domnívám, stávající text už dává určitou představu o tom, odkud kam jsme během roku došli a kam ještě dojdeme.

2. Nyní nastává práce, která má celou řadu parametrů:

- Především uvítám doplňující a na pojetí ročenky navazující kratší i rozsáhlejší vstupy, které by stávající verzi doplnily a rozšířily. Doufám, že k tomu je stávající podoba inspirující. Lze dodat i celou kapitolu, nebo na druhé straně i jediný odstavec. Ale tak, aby bylo možné zařadit přímo do textu.

- V redigování finálního textu budu postupovat pragmaticky: Nechám to nejlepší (k čemuž využiji i názory dalších členů týmů). Vše ostatní bude dotaženo do podoby odborného textu a dáno do přílohy v elektronické podobě monografie, která bude zpřístupněna i touto formou. V knižně vydané podobě jsme omezeni limitem 100 stran včetně titulní apod.

- Pochopitelně uvítám jakékoli připomínky, kritiku, náměty, doporučení apod.

- Jednotlivé části mají odlišnou úroveň, některé je třeba zkrátit, některé stáhnout z více podkladových textů do jednoho (to se týká zejména HCC), některé dodělat (text o vývoji finančních trhů) atd.

- Velmi významnou součástí práce, na kterou se zvlášť těším, je zvýraznění souvislostí mezi jednotlivými problémy. Nejde totiž jen o to poznávat věci v souvislostech, ale to nejdůležitější se objevuje, projevuje a je i pojmově uchopitelné pouze jako projev souvislostí mezi jinými jevy. Tj. odhalení toho nejdůležitějšího lže očekávat právě v této fázi práce.

- Do úplného závěru bych chtěl dát nějako jako odpověď na otázku, čím začít v 10 krocích, kdo a co může udělat již nyní, tj. takový akční závěr. Doufám, že k tomu dostanu nějaké náměty.

1.1. Aktuálně v době odevzdání do tisku

Předpokládalo se rok 2015, že bude dramatický, dramatičnost však předčila očekávání, i když nezaskočila. Tým byl připraven průběžně analyzovat a předvídat vývoj v souvislosti s řeckou a ukrajinskou, na kterou navázala v průběhu roku i krize uprchlická a dramatický vývoj v Sýrii a kolem Sýrie, ve kterém se střetá naděje na mezinárodní spolupráci s akutní hrozbou globálního konfliktu.

K tomu, jak jsme byli schopni již na začátku roku (koncem února) předpovědět, co se odehraje v roce 2015, podrobně body 6. a 7. v části 2.2. Hlavní problémové okruhy.

Zde bude dodána aktuální reflexe situace u nás v globálním kontextu.

1.2. Návaznost na seriál odborných setkání na téma

Lidský kapitál a investice do vzdělání

(projekt čtyř navazujících konferencí a monografie-ročenky)

Monografie vychází z poznatků získaných v rámci seriálu čtyř navazujících konferencí, které vyvrcholí v roce 2017 v pořadí 20. ročníkem naší konference. Ten bude organizován a načasován tak, aby na něm byly zhodnoceny formou veřejné prezentace, mediálních ohlasů i vydáním 4. ročenky na téma „Perspektivy a financování produktivních služeb“ výsledky práce za celé čtyřleté období. A to tak, aby se jednalo o realistický a na míru dané doby ušitý komplexní program toho, jak vyvést naši společnost v rámci globálního kontextu z hrozeb, které dramaticky narůstají a budou narůstat.

Budou narůst právě do té doby, než dojde k širokému odbornému a veřejnému prodiskutování propracovaného konceptu komplexních a dobře připravených reforem pracujících s dlouhodobou, pozitivní a realistickou vizí.

Jedním z cílů, které si klademe, je dát na stůl alternativu programům politických stran, což se stane aktuální právě vzhledem k podzimním volbám v roce 2017. Předpokládáme, že deklarováním tohoto záměru, prezentováním průběžných výsledků i osobními kontakty na ty, kteří ovlivňují přípravu volebních programů některých stran, ovlivníme jak obsahovou stránku voleb, tak i povolební vývoj.

V rámci výše uvedeného seriálu sehraje klíčovou roli příští ročník konference, kdy budeme klást zásadní důraz na její vědeckou dimenzi a mezinárodní spolupráci. Všechny hlavní výstupy budou prezentovány v angličtině a budou mít standardizovanou formu. Budou podrobeny náročnému a objektivnímu recenznímu řízení tak, aby sborník mohl být zařazen do mezinárodně uznávané databáze.

Jednání bude probíhat jak v plénu, tak i v tematicky zaměřených sekcích. Kromě toho příspěvky budou roztříděny do tří kategorií, což je naše původní know-how:

1. Příspěvky obsahující řešení dílčího problému, jejich struktura se bude sestávat z:

- úvodu,

- vymezení problému a popisu metod jeho řešení,

- reflexe významu řešení daného problému z hlediska tématu konference a výsledků dosažených v hlavních výstupech předcházejících ročníků,

- vlastního zpracování tématu,

- diskuse k hlavním poznatkům (mj. z hlediska možnosti dalšího výzkumu a přínosu výsledků),

- shrnutí a závěru.

2. Příspěvky zaměřené na komplexní řešení určitého problému, jejichž struktura se bude sestávat z

- úvodu,

- vymezení reálného problému a zdůvodnění jeho aktuálnosti,

- přehledu postupů, metod i teoretických disciplín, které jsou k řešení probléu relevantní,

- reflexe významu řešení daného problému z hlediska tématu konference a výsledků dosažených v hlavních výstupech předcházejících ročníků,

- vlastního zpracování tématu,

- rozboru předpokladů praktické aplikace dosažených výsledků (včetně nastínění realizačních bariér a možností jejich překonání),

- diskuse k hlavním poznatkům (mj. z hlediska možnosti dalšího výzkumu a přínosu výsledků),

- shrnutí a závěru.

3. Příspěvky prezentující pokrok dosažený v určitém odborně uznaném směru, jejichž struktura se bude sestávat z:

- úvodu,

- vymezení daného směru bádání a stručného prezentaci dosažených, již publikovaných výsledků uznaných odbornou veřejností,

- přesného vymezení toho, v čem příspěvek posouvá hranici poznání,

- reflexe významu řešení daného problému z hlediska tématu konference a výsledků dosažených v hlavních výstupech předcházejících ročníků,

- vlastního zpracování tématu,

- diskuse k hlavním poznatkům (mj. z hlediska možnosti dalšího výzkumu a přínosu výsledků),

- případného rozboru problematiky praktické realizace, shrnutí a závěru. Příspěvky, které jejich autor zařadí do této kategorie, nebudou posuzovány anonymně. Předpokládají však to, že vycházejí z toho, co splňuje náročná kritéria uznání dosavadních výsledků bádání v daném směru odbornou veřejností (nejen domácí).

K tomu budou připraveny i příslušné podrobné šablony pro zpracování příspěvků.

Naším hlavním cílem je přispět tímto postupem k větší kontinuitě vědecké práce, větší týmovosti a odborné spolupráci nejen v rámci jednoho pracoviště či několika pracovišť spolupracujících na společném projektu, ale i v rámci dosud nevyužívaných možností spolupráce, k účinnější orientaci na praktický dosah a praktickou využitelnost poznatků. Vycházíme přitom jak z téměř dvacetiletého seriálu našich konferencí, tak i negativních dopadů přebírání některý stereotypů formální organizace odborných akcí, které nahrazují skutečnou vědeckou práci a spolupráci vykazováním splnění publikačních povinností, aniž by takto získané poznatky měly jakoukoli využitelnost jak pro další rozvoj teorie, tak zejména pro praxi; pro tu praxi vycházející z reálného společenského vývoje, která se bez kvalitních výstupů vědecké práce neobejde.

Bude zkráceno.

1.3. Posun od roku 2014 (co je v monografii nového)

Bude dopracováno.

2. Výchozí teze a rozbor poznatků získaných při jejich rozpracování

2.1. Výchozí teze pro rok 2015^{^[1]}

1. Nejobecnější příčinou současných problémů je to, že doposud nedošlo k přeorientaci stávajícího setrvačného vývoje směrem ke společnosti produktivních služeb, tj. společnosti, v níž těžištěm ekonomiky jsou produktivní služby bezprostředně spojené a nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu.

2. Ekonomický růst může být současně exponenciálně dynamický a trvale udržitelný, resp. musí být exponenciálně dynamický, aby byl trvale udržitelný.

Plnější využívání investičních příležitostí spojených s rozvoje, uchování a uplatněním lidských schopností může dokonce exponenciální dynamiku růstu (ve smyslu procentuálních přírůstků ze zvyšujícího se základu) oproti té, kterou přinesla průmyslová revoluce, zvýšit.

3. Rozhodující podmínkou přechodu k ekonomice založené na produktivních službách je zainteresovanost subjektů působících v odvětví produktivních služeb formou vytvoření zpětných vazeb (nezprostředkovaných institucionálním rozhodováním) mezi efekty produktivních služeb a financováním těchto subjektů. Vytvoření této zpětné vazby formou human capital contracts může podstatným způsobem přispět k vyšší dynamice ekonomického růstu, pozitivním změnám jeho charakteru a zvýšení kvality života lidí. Jedná se o změnu srovnatelnou s průmyslovou revolucí (patrně ještě výraznější).

4. K prosazení nové ekonomiky, tj. ekonomiky produktivních služeb, je nutný komplex vzájemně provázaných reforem v odvětvích sociálního investování a sociálního pojištění (zejména vzdělání, péče o zdraví a penzijního pojištění). Jedná se o reformy předpokládající plné využití investičních příležitostí v oblasti nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu. Jejich realizace je tudíž spojena s orientací společnosti na podstatně vyšší míru rovnosti při využívání těchto investičních příležitostí (ve smyslu nezávislosti na výchozích majetkových či příjmových poměrech nositele investičních příležitostí).

5. Neschopnost vytvořit si realistickou představu o možnosti exponenciálně dynamického trvale udržitelného růstu je gnoseologickou příčinou vzniku a šíření představ o katastrofickém či silovém řešení problémů spojených s existencí nepřekonatelných bariér růstu (formou reglementace spotřeby, omezení počtu obyvatelstva apod.). Tyto představy následně zvyšují intenzitu pozičního investování, jehož důsledkem je ekonomická segregace společnosti a oslabování institucionálního systému působením struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. Návazně pak dochází k deformování reforem v oblastech systémů sociálního investování a sociálního pojištění, zneužívání jejich objektivní nezbytnosti k aktivitám poškozujícím společnost.

6. Hrozby a příležitosti, které vytváří současná doba v jednotlivých zemích, umožňují spolu s využitím teorie otevřít cestu k prosazení koncepčních komplexních reforem v oblastech sociálního investování a sociálního pojištění. Reforem, které jsou orientovány na plné využívání investičních příležitostí souvisejících se svobodným rozvojem člověka a které předpokládají zdokonalování trhu v dané oblasti na bázi přenesené ceny a zprostředkovaného uplatnění přenesené ceny.

7. K analýze bariér, které vznikají mezi teoretickým řešením a jejich uplatněním v praxi, je možné i nutné využít teorii her, zejména při analýze pozičního investování, při analýze působení struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad a při zkoumání možností pozitivního vývoje finančních trhů.

8. Vzhledem k tomu, že snaha zastřít působení struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad přerostla v systematické stupňování konfliktů a zvyšování jejich intenzity, je nutné věnovat značnou pozornost analýze aktuálního vývoje a jeho predikcím s cílem co nejpřesněji vymezit podmínky (včetně odhadu toho, kdy nastanou), které umožní v reakci na širší povědomí toho, že se nacházíme v historickém excesu, zahájit proces odborného a zejména veřejného prokomunikování nezbytných reforem a jejich lokálního i globálního kontextu.

2.2. Hlavní problémové okruhy

V návaznosti na výše uvedené teze a zkušenosti z diskusí k nim byly vytipovány následující problémové okruhy^{^[2]}:

1. Změna charakteru ekonomického růstu, přechod k ekonomice založené na produktivních službách srovnatelný svým významem a rozsahem s průmyslovou revolucí

Analýza historie vývoje ekonomického růstu ukazuje, že do počátku průmyslové revoluce byl založen pouze na extenzivních faktorech.

Během průmyslové revoluce začala růst role extenzivních faktorů, která se postupně stabilizovala na úrovni 1,4 % G(HDP/L), tj. přírůstku HDP a jednoho obyvatele. Úměrně tomu se zvýšily i roční přírůstky hrubého domácího produktu na jednoho obyvatele. Od té doby HDP roste exponenciálně na tomto základě.

Předpokládáme, že proces přechodu k ekonomice založené na produktivních službách (který považujeme za proces svým významem a přelomovým charakterem srovnatelný s průmyslovou revolucí) dojde jak k dalšímu zvýšení podílu intenzivních faktorů, tak i k postupnému zvyšování dynamiky růstu exponenciálního typu. V tom smyslu, že se budou procentuální přírůstky zvyšovat ze současných přibližně 50 % (na které se zvýšil a postupně stabilizoval v souvislosti s průmyslovou revolucí) zhruba na 75 %.

Intenzivní faktory růstu bezprostředně souvisejí s působením lidských schopností, resp. lidského kapitálu na přeměnu okolního světa. Navýšení lidského kapitálu (zvýšení potenciálu lidských schopností) lze identifikovat a vyjádřit jako superintenzivní faktor (faktor, který zvyšuje intenzitu intenzivních faktorů růstu).

Představa o růstovém prostoru, který se otevírá přesunem těžiště ekonomického růstu do oblasti produktivních služeb, tj. služeb bezprostředně působících na nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu je nezbytným základem pozitivní vize. Cílem konkretizace této vize je pak ukázat:

- Jaké reformy mohou přeorientovat ekonomický růst ve směru odpovídajícímu ekonomice založené na produktivních službách.

- Jaké bariéry bude nutné při přípravě, prokomunikování a realizaci příslušných reforem překonat.

- Jak se budou vyvíjet konkrétní společenské podmínky a za jakých podmínek bude možné prokomunikování a reforem odstartovat.

Pro konkrétnější představu možnosti zvýšení exponenciální dynamiky ekonomického růstu v podmínkách ekonomiky založené na produktivních službách je nutné brát v úvahu následující:

1.1. Souhrn všech poskytnutých produktivních služeb v jejich cenovém může dosáhnout minimálně 80 % toho, co tvoří ekonomický růst (až do tohoto podílu budou náklady na jednotku produktivních služeb nižší než ekonomický efekt produktivních služeb).

1.2. V ekonomice založené na produktivních službách charakter ekonomického růstu (založený především na rozvoji a uplatňování lidských schopností) splyne s naplňováním reálného bohatství lidského života (které je rovněž založeno na rozvoji a uplatňování lidských schopností).

1.3. Využívání investičních příležitostí spojených s nabýváním uchováním a uplatněním lidského kapitálu je přímo a bezprostředně spojeno s intenzitou využívání investičních příležitostí, které "odpoutávají" ekonomický proces od negativního vlivu na přírodní prostředí:

- Jednak tím, že část inovací je zaměřena na snižování spotřeby přírodních zdrojů či nahrazování stávajících přírodních zdrojů těmi, jejichž zásoby jsou obnovitelné či v dlouhodobém horizontu neomezené.

- Jednak tím, že část inovací poskytuje statky (mj. i v podobě produktivních služeb či podmínek pro efektivnější poskytování produktivních služeb), které jsou schopny nahradit ty statky ve spotřebě, jejichž produkce negativně působí na přírodní prostředí.

1.4. Zvýšení role produktivních služeb podstatným způsobem zvýší produktivní efekty ze spotřeby všech ostatních statků, resp. těch statků, které jsou komplementy produktivních služeb.

2. Základní předpoklad vzniku skutečné nové ekonomiky – přenesená cena

Základním předpokladem odstartování přechodu k ekonomice založené na produktivních službách je vytvoření přímé zpětné vazby mezi ekonomickými efekty, které poskytováním produktivních služeb vznikají, a ekonomickými zdroji (financováním) subjektů poskytujících tyto produktivní služby. A to přímé zpětné vazby založené na finančních tržních mechanismech, nikoli na institucionálním rozhodování o přidělování zdrojů. Je to podmínka zásadní, bez které k historicky nezbytné změně charakteru ekonomického růstu a fungování ekonomického systému nedojde.

Konkrétní formou směnných aktů budou kontrakty (smlouvy) týkající se lidského kapitálu (tzv. human capital contracts - HCC), na základě kterých budou (svobodným rozhodnutím příslušných smluvních stran) rozděleny ekonomické efekty vznikající nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu. Společným jmenovatelem reforem, které podmiňují přechod k ekonomice založené na produktivních službách je vytvoření podmínek pro tento typ kontraktů. Mezi tyto podmínky patří i vytvoření příslušného institucionálního rámce.

Základem uvedených kontraktů jsou mechanismy založené na přímém a zprostředkovaném uplatnění přenesené ceny. Přenesená cena je cena přenesená z trhu, na kterém jsou oceňovány efekty vznikající nabýváním, uchováním či uplatněním lidského kapitálu, do HCC. Zprostředkované uplatnění přenesené ceny je přenesení ceny z trhu, na kterém jsou oceňovány efekty vznikající nabýváním, uchováním či uplatněním lidského kapitálu, do smlouvy, která pojišťuje vlastníka lidského kapitálu před ztrátou tohoto lidského kapitálu či ztrátou možnosti jeho uplatnění.

Poměrně jednoduché by bylo uplatnění přenesené ceny při financování vysokého školství v návaznosti na stávající systém financování vysokého školství u nás:

2.1. Harmonizovala by se báze veřejného financování vysokého školství a stabilizoval systém normativního financování.

2.2. Jako motivující nadstavba tohoto systému by se vysokým školám umožnilo uzavírat regulované HCC na bázi přenesené ceny - každý platí až z toho, co mu vzdělání vynese, podle toho, co mu vynese, a přímo tomu, kdo mu vzdělání poskytuje.

2.3. Postupně, jak by systém generoval informace a motivace (všechny zpětné platby by byly realizovány elektronicky a šly přes jednotný evidenční systém, v agregované formy by byly veřejně přístupné), docházelo by k deregulaci systému.

Druhým směrem reforem je postupný přechod k plně zásluhovému systému penzijního pojištění doplněného základní jednotnou důchodovou dávkou. Přitom:

- Každý rok by se mezi klienty v systému penzijního pojištění rozdělilo jen to, co by se do systému vybralo.

- Souhrn všech výplat každého ze systému by odpovídal přesně tomu, co za svůj život do systému odvedl.

- Roční výplata by se počítala z poměrného podílu odvedeného klientem do systému (v průběhu celého jeho produktivního života) a byla rozdělena na jednotlivé roky podle statisticky vyčíslené doby průměrného dožití.

- Zohledňovala by se změna hodnoty peněz v čase.

- Základní jednotná dávka by se vyplácela všem, kteří splní zákonný nárok, a to ze zdanění výplat v systému penzijního pojištění a podle toho, kolik by v běžném roce na každého připadlo.

Ještě před úplnou transformací současného konfuzního průběžného systému penzijního zabezpečení v plně zásluhový doplněný základní jednotnou dávkou by se postupně zaváděl systém nadstandardního zdravotního pojištění motivující k prodloužení doby produktivního uplatnění člověka jak jeho samotného, tak zdravotní pojišťovnu a poskytovatele zdravotní péče. Na obdobném základě by se uzavíraly kontrakty s poskytovateli lázeňských a dalších služeb (včetně různých forem celoživotního vzdělání), které by přispívaly k prodloužení horizontu produktivního uplatnění člověka.

Financování na základě přenesené ceny lze využít i v dalších oblastech, např. při poskytování startovních bytů mladým rodinám či imigrantům. Nájemné by platili stanoveným procentem z příjmu. Jakmile by jejich příjem vzrostl, měli by sami zájem ze startovního bytu odejít.

3. Poznámky k systému financování produktivních služeb na bázi přenesené ceny a zprostředkovaného uplatnění přenesené ceny

Ke stručnému nástinu hlavního směru reforem formou zavádění HCC kontraktů na bázi přenesené ceny a zprostředkovaného uplatnění přenesené ceny:

3.1. Je zřejmé, že reformy jdoucí tímto směrem vytvářejí rovnost příležitostí pro rozvoj, uchování a uplatnění schopností nezávisle na výchozích majetkových či příjmových poměrech člověka. (To je jejich pozitivní přínos, ale - jak si ukážeme - je to i příčinou řady bariér, na které v důsledku toho a v důsledku působení některých současných trendů budou narážet.)

3.2. Tyto reformy pracují s vlastními zdroji, tj. jsou financovány z efektů, které přinášejí. Nejsou "škrtícími", ani "nárokovými".

3.3. Lze je zavádět i postupně. Např. motivující plně zásluhovou nadstavbu systému penzijního pojištění by bylo možné zavést pro ty, kteří mají nárok na odchod do důchodu, již nyní - a to prakticky okamžitě. A měla by i okamžitý efekt na stabilizaci penzijního systému a výrazné zlepšení kvality života i posílení životních jistot velkého množství lidí. (Mj. - předpokládáme, že konkrétní návrh tohoto kroku bude jedním z letošních výstupů.)

3.4. Jedním z nejvýznamnějších efektů motivovaného vysokého školství (tj. systému, ve kterém má poskytovatel vysokoškolských vzdělávacích služeb zájem na co nejlepším dlouhodobém uplatnění svých absolventů) by byl vznik kooperujících sociálních sítí. Sítí, prostřednictvím kterých by produkce vysokých škol (absolventi, ale i výstupy vědecké a výzkumné činnosti) nacházela mnohem efektivnější uplatnění než dnes. Základním způsobem by se změnil charakter produkce - nebyl by to již jen lidský kapitál, ale sociální kapitál. A to sociální kapitál zcela protikladného typu, než ten, který je generován strukturami založenými na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad (o kterých bude řeč a které jsou hlavním zdrojem současných problémů).

3.5. Podstatným atributem reforem je důraz na dlouhodobost, a to:

- Ve smyslu uvažování celoživotní dráhy profesního uplatnění každým, kdo bude chtít nových možností aktivně využít. (Podpora schopnosti aktivního projektování vlastní celoživotní dráhy počínající výchovou v rodině, v rámci základního a vyšších forem vzdělání, činností profesních organizací apod.)

- Mezigenerační návaznosti. (Např. v oblasti uplatnění HCC na bázi přenesené ceny k motivacím v oblasti základních populačních a výchovných funkcí rodiny.)

- Nutnosti zavádět reformy postupně, protože jednak je nutné počítat s případnými korekcemi, především však je třeba respektovat podmíněnost těchto reforem generováním informací, k čemuž bude v různých oblastech docházet s určitým časovým odstupem.

3.6. Uvedený atribut dlouhodobosti nelze chápat jako omezující či limitující, ale jako motivující. Reformy v uvedeném směru mohou být úspěšné pouze tehdy, když budou probíhat souběžně se změnou paradigmatu vnímání, chápání i prožívání života. Tj. v případě, kdy právě dlouhodobost a aktivní chování člověka z hlediska této dlouhodobosti bude standardním způsobem přirozeně lidského vztahování se k realitě. Přirozené naplnění reálného bohatství života je založené na zpřítomňování prožitého a vztahování se k budoucímu. Z toho mj. vyplývá, že koncepce a koncept reforem budou muset vycházet z přesahu neoklasické ekonomie, jejíž model (založený na "maximalizaci užitku" ve smyslu individuální i kolektivní racionality je příliš zjednodušený, než aby postihl ty motivace, o které jde). Formulování základního abstraktního modelu ekonomie produktivní spotřeby jako přesně definovaného přesahu neoklasické ekonomie bude též jedním z cílů zkoumání v roce 2015.

4. Lidské prožitky, lidské štěstí, resp. reálné bohatství života, teoretická východiska ekonomie produktivní spotřeby

Lidská psychika má schopnost přenést prožitek z finálního uspokojení potřeby na to, co k uspokojení potřeby vede (činnost, kterou k tomu vykonáváme, prostředky, které používáme, situace, v nichž se ocitáme). Aktuálně tedy prožíváme realitu (ve smyslu souhrnu či propojení strastí a slatí) mnohem víc či mnohem plněji, než jak to chápe neoklasický koncept maximalizace užitku (maximalizace slastí a minimalizace strastí). Pokud chceme řešit otázku "lidského štěstí" či přesněji reálného bohatství lidského života, musíme vycházet z toho, že naše přítomné bytí je založeno na zpřítomňování minulého (prožitého) a vztahování se k budoucímu (očekávaní budoucího).

"Maximalizace užitku" (což v případě ekonomie produktivní spotřeby není nejvhodnější vyjádření, ale s určitou výhradou ho lze použít) tedy předpokládá permanentní vytváření představy o budoucím vývoji, hledání smyslu a vztažení aktuálního jednání (i rozhodování) k budoucímu, k přesahu stávajícího (chápanému jako to, od čeho se odvozuje smysl, co je naplněním vize, perspektivy apod.).

Z tohoto hlediska "sankcí" za porušení obecně přijatých zásad (za porušení toho, co je z výše uvedeného hlediska např. porušením úsilí směřujícího k dosažení společně sdílené vize) není trest, který je udělován v případě přistižení člověka při tomto porušení. Skutečnou sankcí je vyprázdnění smyslu, ztráta toho, k čemu má smysl vztáhnout aktuální konání a rozhodování.

Individuální reflexi fenoménu "vyprázdnění smyslu" pociťuje člověk zpravidla velmi bolestivě. Reaguje na to hledáním nějaké alternativy, ke které by mohl vztáhnout své konání a na základě které by mohl zpřítomňovat minulost jako předpoklad svého prožitkového bohatství. Vzhledem k tomu, že součástí vztažení je vždy i určité přesah k nějaké kolektivitě či pospolitosti, identifikuje se s nějako skupinou lidí. Omezená možnost vztahování se k budoucímu, ke které došlo porušením obecně přijatých zásad, ho pak vede ke sdílení toho, čím se psychika skupiny zapouzdřuje, uzavírá do vlastního světa, dostává do pasti skupinové konformity. (Porozumění tomuto fenoménu je mimořádně významné při zkoumání toho, jak se chovají struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad a jádra vyjednávání vlivu, která se přitom vytvářejí.)
Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/2085-reformy-24-shrnuti-pro-2015-4-cast.html

5. Bariéry, příčiny krize, struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad

Přibližně na počátku tohoto století dochází v důsledku souběhu několika příčin k tomu, že se sociálně sítě vznikající na bázi investování do společenské pozice (přeměny majetkové výhody ve výsadu a návaznou skupinovou ekonomickou segregaci) propojují se strukturami založenými na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad.^{^[3]}

Porušení obecně přijatých zásad se stává nejen prostředkem k dosažení majetkové výhody, ale současně i podmínkou toho, aby byl člověk do takto vzniklých struktur přijat. Struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad vytvářejí globální systém, působící jak plošně, tak i na lokální úrovni. Postupně začal ovládat celý institucionální systém včetně finančních a zpravodajských institucí. "Shora", s využitím aktivní role vrcholové reprezentace zemí a uskupení zemí začínají být vyváděny veřejné i soukromé prostředky do vlastnictví jednotlivců a skupin. Prudce narůstá majetková divergence společnosti na globální i lokální úrovni.

Čím více institucionální systém působí destruktivně a vede ke snižování ekonomické efektivnosti v jednotlivých zemích i v rámci jejich sdružení či uskupení, tím více se stává vyvádění prostředků ze systému ve prospěch lobby reprezentujících propojení pozičního investování se strukturami založenými na vzájemném krytí nutnou podmínkou obrany takto deformovaného společenského systému.

K tomu, aby v podmínkách, kdy se parazitní systém rozvinul do své vyzrálé podoby, byla nadále zastírána, kamuflována a překrývána podstata jeho fungování, iniciuje konflikty na náboženské, etnické či národnostní bázi (s využitím prvků historického revanše apod.). Dochází k rozšiřování konfliktů a stupňování jejich intenzity.

K zablokování možnosti pro nezbytné reformy dochází dvěma způsoby:

- Diskreditací reforem: Za reformy se totiž vydává tunelování společnosti "shora" formou tzv. úsporných opatření, jejichž smyslem je na jedné straně vyvádět prostředky ve prospěch výše popsaných lobby, jednak snaha uvrhnout velkou většinu společnosti do stavu existenční závislosti na státu a vydíratelnosti.

- Omezováním rovnosti příležitosti: Tj. místo orientace na vytváření rovnosti příležitostí, která byla typická pro celou druhou polovinu 20. století, dochází na přelomu milénia ke zvratu. Bohatnutí bohatých a zejména pak dopady tohoto procesu ne ekonomickou segregaci společnosti začíná být považováno za přirozený stav společnosti.

6. Jádra vyjednávání vlivu a základní ideové paradigma

Je téměř tautologické říci, že hlavní a nezbytnou podmínkou fungování struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad (které zvyšují moc formou pozičního investování a penetrují institucionální systém společnosti) je zastírání, kamuflování či překrývání masového a intenzivního porušování obecně přijatých zásad. Pokud by docházelo k soupeření těchto struktur o vliv formou indiskrecí (vzájemné obnažování, tj. udávání toho, jak ti, co jsou zapojení do jednotlivých konkurujících si struktur, obecně přijaté zásady porušují), celý systém těchto struktur by se zhroutil. Jak pod tlakem veřejného mínění a veřejného odporu, tak v důsledku obnovy částí institucionálního systému v oblastech, které chrání společnost před porušování obecně přijatých zásad. Jinak řečeno (nahlíženo z opačné strany), pokud má tento systém fungovat, musí si vytvořit funkční mechanismy, které umožňují koordinovat činnost jednotlivých struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad, zamezit střetům mezi nimi a zejména pak vzájemnému používání indiskrece. Struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad si musí vytvořit systém účinné ochrany vůči indiskreci.

Tuto roli plní v systému těchto na globální i lokální úrovni spontánně se utvářející jádra vyjednávání vlivu uplatňovaného prostřednictvím struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. Tato jádra vyjednávání vlivu si k rozpoznání toho, s kým kdo může spolupracovat a kdo musí být vytlačen mimo hru si jako svoji ideovou nadstavu (rovněž spontánně) vytvářejí základní globálně i lokálně sdílené ideové paradigma. Kromě rozpoznávací role plní toto paradigma funkční roli při orientování na efektivní způsoby krytí porušování obecně přijatých zásad. Základní ideové paradigma v posledních létech vykrystalizoval do následující podoby:

- Prosazování silových řešení doslova "za každou cenu" (mj. s cílem ovládat hráče typu figurek formou poskytování in-side informací).

- Pěstování nekritické víry v technologickou a ekonomickou převahu, která vždy a všude k vítězství silového řešení vede.

- Pěstování obrazu nepřítele a výroba reálného nepřítele (právě uplatňováním silových řešení).

- Používání dvojího metru k demonstrování moci a možnosti využívat in-side informace při ovlivňování chování osob.

- Pěstování nekritické představy o výlučnosti a bezchybnosti naší západní civilizace.

- Kontrola chování osob v oblasti politické reprezentace vlastní země i ostatních zemí (jejich monitorování, výroba kompromitujících materiálů, vydírání, protěžování i "měkké" řízení formou poskytování in-side informací, přičemž to poslední je bezprostředně spojeno s prosazením silového řešení za každou cenu).

- Sugerování představy o tom, že je naprosto normální to, co ve skutečnosti normální není - tj. to, že celý institucionální systém je penetrován strukturami založenými na vzájemném krytí (včetně mocenských, zpravodajských a finančních složek) a že prostřednictvím něj dochází "shora" k masívnímu přerozdělování bohatství a ekonomické segregaci společnosti.

Působení základního ideového paradigma navázaného na fungování difúzní struktury jader vyjednávání vlivu je bezprostředně spojeno s generováním současné moci, tj. s rozhodováním o tom, co se stane, jaká alternativa dalšího vývoje bude přijata a prosazena.

Přibližně od poloviny roku 2013 začíná krize moci generované na tomto základě. Ta se rychle prohlubuje setrvačnou snahou řešit krizi neudržitelného základního ideového paradigmatu prostřednictvím postupů, na které toto paradigma orientuje. Již v průběhu rolu 2014 se ukazuje, že dojde ke střetu o podobu modifikace a proměny základního ideového paradigmatu:

- Na jedné straně se bude zjevně projevovat tendence k překrývání příčin jednoho účelově vyvolaného konfliktu ještě větším konfliktem, tendence k rozšiřování a vyostřování konfliktů.

- Na straně druhé se bude projevovat tendence k odmítnutí vyhrocování konfliktů, ke hledání řešení jiným způsobem, k reflexi toho, o co vlastně v současné době jde.

V průběhu roku 2015 budeme svědky různých podob několikanásobného vyhrocování střetů mezi těmito dvěma tendenci modifikace základního ideového paradigmatu, které se budou odehrávat ve sféře generování současné moci. Při jejich vyhodnocení je nutné si uvědomovat, že na jedné straně znamená tendence k větší agresivitě moci, která je generována současným způsobem, nejen přímé ohrožením celé naší civilizace z hlediska jejího přežití, ale patrně je i z různých důvodů neudržitelná. Na druhé straně jakákoli pozitivní modifikace (ve smyslu vyvedení ze slepé uličky zničující globální konfrontace, odhalení příčin současných problémů a cesty jejich řešení) stávajícího základního ideového paradigmatu se nutně bude dostávat do střetů s ekonomickou a mocenskou základnou, na které toto ideové paradigma vyrostlo jako jeho nadstavba. Tj. přestane plnit funkci fíkového listu působení struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad a dostane se do přímého konfliktu s těmito strukturami, které jsou pevně usazeny ve sféře politické reprezentace, výkonné moci, zpravodajských složek, finančních institucí (jak těch, které jsou složkami státu, tak soukromých), mediální sféře apod.

7. "Otvírání startovních oken" pro prokomunikování nezbytných a perspektivních reforem

Z hlediska, co jsme psali v předcházející části o krizi základního ideového paradigmatu, na bázi kterého je generována současná moc, je konkrétní vývoj v roce 2015 obtížně predikovatelný, pokud jde posloupnost jednotlivých událostí a míru vyhrocení situace. Nepochybně však bude docházet alespoň k dílčímu přehodnocování extrémně agresivních přístupů zaměřených na vyhrocování situace s cílem překrýt podstatu toho, proč je současný systém v krizi.

Lze předpokládat, že dílčí uklidnění budou dočasná. Ti, co jsou dosazeni mechanismy současné moci, budou konfrontování s tím, že svou snahou vyvést vývoj ze slepé uličky (změnit stávající základní ideové paradigma, které se samovolně modifikuje v autodestrukční mechanismu vyhrocování konfrontací, protože již nemá k dispozici jiný způsob překrytí masívního porušování obecně přijatelných zásad) ohrožují samotný systém založený na masívním krytí porušování obecně přijatých zásad. Budeme moci sledovat nejen dramatické dění, ale i dramatické osudy těch, co plní roli určité figury a jsou změnou podmínek vystavení tlaku, v reakci na který se budou muset vyrovnávat i s existenciálními problémy.

Především však bude důležité (a k tomu se během roku 2015 několikrát nabídne příležitost) využít "startovní okno" dané relativním uklidněním situace v důsledku odmítnutí řešení konfliktů jejich vyhrocováním k "prokomunikování" toho, o co jde. Tj. prokomunikování jak toho, co v širším povědomí umožní odhalit podstatu současných problémů, podstatu toho, co se odehrává, tak i způsobu řešení současných problémů, tj. jaké reformy, jak a proč realizovat v co nejvíce srozumitelné a konkretizované podobě. Tak, aby bylo tomu, kdo přemýšlí, zřejmé, že příslušné reformy jsou reálné, že bez nich to nejde a hlavně že nejsou "proti člověku", ale "pro člověka".

V roce 2015 tak bude možné nejen identifikovat střety v oblasti dvou tendencí proměn současného základního ideového paradigma, ale i získat první zkušenosti z rozšíření možností "prokomunikování" koncepčního řešení "zdola", tj. v interakci s tou částí veřejností, která nepodléhá manipulaci založené na skupinové konformitě, která cítí reálné ohrožení a která hledá cestu ze současné krize, ze současného historického excesu. Na rozdíl od roku 2014 umožní rok 2015 mnohem bezprostřednější interakci koncepčního řešení s veřejným míněním, a to právě proto, že k tomu budou otevírána či alespoň pootevírána startovní okna "shora", střety dvou základních tendencí, ke kterým bude docházet uvnitř jader vyjednávání vlivu uplatňovaného prostřednictvím struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad.

Zde je nutné přihlédnout k tomu, že výše uvedené jádra vyjednávání vlivu se svým paradigmatem nemohou zcela izolovat od vývoje veřejného mínění. Proto, ti, co v těchto jádrech vyjednávání vlivu působí, jsou vystavení nejen tlaku struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad (kterým slouží), ale také vývoje veřejného mínění, které v důsledku výše uvedeného bude hrát podstatně větší roli než dnes.

Mj. již dnes lze téměř v učebnicové podobě sledovat úpadek vlivu figurek podstrkovaných mediální sférou, které mají být "uznávanými autoritami" a vytvářet veřejné mínění. Tento mechanismus veřejné manipulace v současné době zcela selhává.

Do izolace se budou dostávat i dřívější "laičtí" nositelé základního ideového paradigmatu. Ocitají se v zajetí skupinové konformity a místo svého původního vlivu na veřejnost budou stále více nabývat podobu sekt. Bude též možné sledovat jejich snahu uzavírat se a izolovat od běžné veřejné komunikace, což na jedné straně povede k eliminování jejich vlivu, na druhé straně přestanou plnit svou roli "převodní páky" či "hlásné trouby" z hlediska dominování základního ideového paradigmatu (resp. jeho podob upravených pro masové použití a konkretizovaných na jednotlivé kauzy). Fenomén tohoto uzavírání se skupin, které ovlivňovaly veřejné mínění, a následná ztráta jejich vlivu bude dalším faktorem, který otevře prostor pro prokomunikování nutných a perspektivních reforem.^{^[4]}

3. Hledání nové podoby ekonomického růstu a přehmaty v této oblasti

3.1. Čím se letos budeme zabývat v této části

V tomto roce rozšíříme pojetí nové podoby ekonomického růstu oproti loňskému o následující inovace:

- Používáme mnohem pregantnější vymezení s využitím klíčového pojmu – intenzita využití investičních příležitostí.

- Prodlužujeme horizont úvah ve směru cesty k ekonomice, ve které lze „z něčeho vyrobit“ cokoli a následně k možnému přesahu vůči stávajícímu typu civilizace.

- Upozorňujme na velmi přesný a významný pohled jednoho z nejzasvěcenějších odborníků na problematiku nanotechnologii a v návaznosti na to i na problematiku charakteru budoucího růstu J. Kůse.

- Ukazujeme, jak nový typ růstu souvisí s všeobecným charakterem práce.

- S využitím výše uvedného provádíme kritickou analýzu koncepce, která se označuje za vizi 4. průmyslové revoluce.

3.2. Základní charakteristika nového typu ekonomického růstu

Ekonomický růst může být současně výrazně dynamický a trvale udržitelný, resp. dokonce musí být výrazně dynamický, aby byl trvale udržitelný, pokud se ovšem změní jeho charakter.

Trvalá udržitelnost růstu je dána výrazným zvýšením intenzity inovačních procesů, a to právě na základě plnějšího využívání investičních příležitostí, kterými člověk disponuje. Produktivní služby plní při zvyšování dynamiky ekonomického růstu a současně ochraně jeho udržitelnosti dvojí roli:

- Jednak samy jsou součástí ekonomického růstu (včetně toho, jak je vyjadřován prostřednictvím ukazatele HDP).

- Jednak tím, že působí na využívání investičních příležitostí spojených s rozvojem lidských schopností (nabýváním, uchování a uplatněním lidského kapitálu), umožňují zvyšovat užitečné efekty prakticky všech produktů při současném výrazném snižování nákladů na jejich produkci (a to i nákladů v jejich vyjádření prostřednictvím naturálních jednotek).

Pokud budeme cílovou stránku ekonomických procesů chápat v její dvojjedinosti jako naplňování prožitkového bohatství lidského života člověka při současném zvyšování jeho produktivních schopností, které se stávají nejdynamičtějším faktorem růstu a současně ekonomickému růstu vtiskují novou kvalitu (danou vyšší mírou naplnění lidského štěstí), pak platí, že ke každému naturálnímu omezení naplnění této cílové stránky existuje takový souhrn inovací, který umožňuje tuto cílovou stránku i přes přírodou daná omezení naplnit. Možnost realizovat příslušné inovace je pak podmíněna využíváním investičních příležitostí spojených s rozvojem lidských schopností. V případě, že se ekonomický systém vyvíjí setrvačně, tj. pokud pro využívání investičních příležitostí spojených s rozvojem proinovačně orientovaných lidských schopností nejsou v ekonomickém systému vytvořeny podmínky, pak možnosti ekonomického růstu narážejí na přírodní a návazně pak i nejrůznější sociální bariéry. To se následně může projevit v podobě nejrůznějších krizových jevů a konfliktů. Současné recidivy finanční krize mají svůj původ právě v tom, že setrvačné pokračování ekonomického růstu v současné jeho podobě, s nízkými efekty spotřeby na rozvoj proinovačně orientovaných lidských schopností, narazilo na přirozená omezení. Tradiční způsoby poptávkové stimulace ekonomického růstu ztrácejí v těchto podmínkách účinnost.

Rozhodující podmínkou přechodu k ekonomice produktivních služeb je zainteresovanost subjektů působících v oblasti produktivních služeb spojených s nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu; vytvoření zpětných vazeb mezi efekty produktivních služeb a financováním těchto subjektů, může podstatným způsobem přispět k vyšší dynamice ekonomického růstu, pozitivním změnám jeho charakteru a zvýšení kvality života lidí. Teprve vytvoření těchto zpětných vazeb (formou zdokonalování trhu) umožňuje vytvoření konkurenčního prostředí, ve kterém vznikne dostatečný tlak na podstatné zvýšení inovační aktivity zaměřené na nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu - a tudíž i na postupné vyrovnávání rovnosti příležitostí ve smyslu jejich nezávislosti na výchozí majetkové pozici.

3.3. S trochou fantazie a dobrá zpráva J. Kůse

Svět, ve kterém žijeme (to, co je příroda a co tvoří přírodu), umožňuje prakticky cokoli vytvořit téměř z ničeho.

Jakmile se zrodí typ ekonomiky, který bude mnohem plněněji využívat investiční příležitosti v oblasti nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu a který se tudíž budo vyznačovat řádově vyšší intenzitou inovačních procesů, zrodí, může trvat pouhých dvě stě let, než v důsledku rychle narůstající inovačního potenciálu společnosti dojde k plnému a definitivnímu "odlehčení" (osvobození se) společnosti od materiálních podmínek její existence, tj. od závislosti na zdrojích surovin či energií. Všechno, co člověk bude potřebovat pro mnohem bohatší život než má nyní, bude vytvářeno s minimální zátěží našeho přírodního prostředí. A to i při podstatně vyšším počtu obyvatelstva.

Kdo nevěří, tak ať si představí, kolik surovin a energií se dnes používá k tomu, abychom přetahovali suroviny z jednoho konce světa na druhý. Ve svém souhrnu je to 95 % či 19/20 surovin, které k extenzivnímu přepravování jako jednomu z dominantních atributů současné ekonomiky slouží.

Zde je třeba zdůraznit, že jen malý zlomek lidí bude profesně působit jako ten, kdo se dnes označuje pojmem "vědec", tj. jako ten, kdo profesně inovace v oblasti technologií vymýšlí. Velká většina lidí bude působit v oblasti produktivních služeb a ještě dlouho poté, co budou odvětví produktivních služeb stát na svém vlastním ekonomickém základě a expandovat, bude třeba skutečně dobrých ortopedů nedostatek.

Jakmile společnost vyřeší historickou úlohu osvobození se od materiálních podmínek své existence, bude následně řešit ještě významnější úlohu osvobození se od fyzikálních podmínek, své existence, tj. časoprostorových omezení. Ale to již přenechejme dalším generacím. Přechod ke společnosti, jejíž ekonomika bude založena na produktivních službách, dává zcela dostatečný prostor pro budoucí vývoj.

O tom, že je to reálné, vysílá poselství článek J. Kůse (2015)^{^[5]}. Vybíráme z něj nejdůležitější pasáže:

„Rozvoj elektroniky, digitálních technologií a chytrých materiálů ignoruje plány a analýzy úředníků vlád i fundované studie vědců, a běží po exponenciále do neznáma. To, co se zdálo na počátku předpověditelné, se dostalo za hranice lidské zkušenosti… Paralelu v našem věku můžeme hledat v empirickém zákonu Gordona Moora, který v roce 1965 předpověděl, že se každých 18 měsíců při zachování výkonu a ceny zmenší elektronický obvod na polovinu. Také exponenciála a stále funguje… Exponenciála se dostala do fáze zrychleného růstu, který už je mimo naši zkušenost a představivost. Zúčastnil jsem se nedávno panelové diskuze o digitální ekonomice. Vzduchem poletovaly otázky, jestli stroje lidem nevezmou práci a která pracovní místa zůstanou, co by měl stát podporovat, jaké předměty by se měly učit ve školách, abychom se připravili atd. – bude potřeba především kreativita a ne znalost vzorečků nebo základů kybernetiky… Možná všechny ty proměny probíhající po exponenciále mají hlubší význam, který nám zatím zůstává skrytý. - Evidentně jsme na prahu velkých změn. Souvisejí s technologiemi, můžeme jim dát tedy nálepku nové průmyslové revoluce, jedná se ale současně o změnu, která se zásadně dotkne i sociální oblasti, politiky, doslova každého aspektu života lidí na naší planetě…, kde je energie (skoro) zadarmo. Cena solárních panelů klesá po exponenciále, v Austrálii už mají technologii průmyslového tisku solárních článků na ohebnou fólii… Každá věc bude mít vedle fyzické i svoji digitální podobu. Zároveň bude život i více lokální ve smyslu lokálního 3D nebo 4D tisku věcí denní potřeby, lokální výroby potravin, lokální výroby energie… své životy nebo velkou část z nich prožijeme v období transformace. Neměli bychom se bát, ale spíš se radovat z přicházejících nadějí ekonomického růstu… Změna energetiky na decentralizovanou výrobu z obnovitelných zdrojů doslova v každém domě a bytě bude znamenat boom pro stavební a elektroinstalační firmy… Mají se lidé obávat, že jim práci vezmou stroje? Spíše se zdá, že v tomto přechodném období bude práce až nad hlavu.“

Jak si ukážeme, je vize, se kterou přichází J. Kůs, je zcela odlišná o toho, s čím přicházejí zastánci tzv. "4. průmyslové revoluce" (jejich vize je projevem setrvačného myšlení v přelomové době a kterou podrobíme kritice). J. Kůs pokračuje v tradicích toho nejlepšího, co se zrodila na naší půdě, čímž máme na mysli zejména Richtovo pojetí práce a role vědy ve slavné Civilizaci na rozcestí (Richta a kol. 1966). Všimněme si důležitého momentu ve vizi, se kterou J. Kůs přichází – potřeba práce poroste, bude jí "nad hlavu", jak velmi výstižně říká J. Kůs. Předpokladem je ovšem přeměna práce v práci tvůrčí. V práci, která bezprostředně splývá s naplněním specificky lidského života, v práci, kterou K. Marx nazval „všeobecnou prací“. Této problematice se nyní budeme věnovat v souvislosti s kritickým rozborem tzv. „4. Průmyslové revoluce“.

3.4. Tzv. „4. průmyslová revoluce“ – bída setrvačného myšlení v přelomové době

Jedním se současných hitů, které mají vysvětlit, o co jde v současné době, je myšlenka tzv. "4. průmyslové revoluce". Jejím zastánce je např. současný německý ministr financí Wolfgang Schäuble, němečtí sociální demokraté ji vložili do svého Hamburského programu, čeští sociální demokraté zahájili programovou diskusi k přípravě voleb v roce 2016, 2017 a chystají se německé kolegy následovat. Ve stručnosti lze myšlenku "4. průmyslové revoluce" charakterizovat takto:

"První průmyslová revoluce propukla koncem 18. století a odehrávala se ve znamení manufaktur, které využívaly energii vodních toků a páry. Druhá proběhla na počátku 20. století. Charakterizovaly ji pásová výroba, využívání elektřiny a spalovací motory. Třetí revoluce odstartovala v 70. letech minulého století s příchodem mikroprocesorů, využitím počítačů a auto matizací jednotlivých výrobních linek. Čtvrtou průmyslovou revoluci představují kyberneticko-fyzikální systémy, díky kterým vzniknou "chytré továrny". Inteligentní zařízení převezmou některé činnosti, které dosud vykonávali lidé. – Počítá se s metodami strojového vnímání, autokonfigurace a autodiagnostiky, a s počítačovým spojením strojů a dílů." (Korbel 2015)

Otázce tzv. "4. průmyslové revoluce" se nyní budeme věnovat. V nich se pokusíme doložit následující tvrzení:

1. Koncept tzv. "Čtvrté průmyslové revoluce" je projevem setrvačného myšlení v přelomové době.

2. Je plytký a nekomplexní. Všímá si jen některých vnějších a nepodstatných jevů, nesnaží se uchopit všechny podstatné aspekty současné doby a ani k tomu není vybaven.

3. V současné době probíhá mnohem zásadnější zlom, který je srovnatelný s původní průmyslovou revolucí, patrně jde však o změnu mnohem zásadnější. Připomeňme si, že průmyslová revoluce zrodila průmysl jako zcela nový fenomén, naprosto zásadním způsobem přeměnila celou společnost za dramatických a někdy i drastických společenských převratů, kdy staré, to co se přežilo, snažilo uhájit svá privilegia proti novému, nastupujícímu.

4. Nejde o vylepšování staré ekonomické základny, ale o zrod nové ekonomické základny společnosti. A to mimo oblast průmyslu, tak jako průmysl vznikl mimo oblast zemědělství.

5. Teoretickým jádrem a hlavním úskalím pochopení toho, o co jde, všemi "udržovateli setrvačného myšlení" je otázka úlohy volného času, což bezprostředně souvisí s pochopením toho, co jsou lidské schopnosti. (Zdá se to být triviální, ale není – ten, kdo si osvojil návyky místo skutečných schopností, velmi obtížně chápe, co to skutečné lidské schopnosti jsou.)

6. V důsledku svých zásadních "konstrukčních" nedostatků bude koncept "4. čtvrté průmyslové revoluce" spíš zneužit k matení, ke kamuflování reálných problémů a jejich příčin, k ideovému sterilizování politických sil a politických subjektů, ke zvýšení míry dezorientace lidí.

Začneme pasáží, kterou se jeden z teoretiků „4. průmyslové revoluce“ P. Mason pokouší s odvoláním na K. Marxe zdůvodnit teoretické základy této koncepce:

"Na Marxe je v Německu vydán zatykač a v Londýně tvrdě pracuje, zapisuje si poznámky a myšlenkové experimenty. Když si nakonec prostudovali, co Marx té noci psal, levicoví intelektuálové z šedesátých let dvacátého století přiznali, že to "zpochybňuje všechny dosavadní vážné interpretace Marxe". Jmenuje se to "Fragment o strojích". - V tomto "Fragmentu" si Marx představuje ekonomiku, v niž je hlavní rolí strojů vyrábět a hlavní rolí lidí je na ně dohlížet. Bylo mu jasné, že v takové ekonomice by hlavní produktivní síla byly informace. Výrobní síla takových strojů, jako je automatický tkalcovský stroj, telegraf a parní lokomotiva nezávisela na množství fyzické práce, jíž je zapotřebí k jejich výrobě, ale na stavu společenských znalostí. Organizace a znalosti, jinými slovy, jsou důležitějším faktorem výrobní síly než výroba strojů a jejich řízení. - Vzhledem k tomu, co se z marxismu stalo - teorie vykořisťování založená na krádeži pracovního času - je to revoluční výrok. Ukazuje, že jakmile se znalosti stanou samostatnou výrobní silou, která překoná práci potřebnou k výrobě stroje, velkou otázkou přestane být otázka "mzdy kontra zisky", ale kdo ovládá to, co Marx nazval "silou vědomostí". - V ekonomice, kde stroje dělají většinu práce, musí být podstata znalostí, uzavřených do strojů, být "společensky vlastněná". Ve svém konečném nočním myšlenkovém experimentu si Marx představoval konečný bod této trajektorie - vytvoření "ideálního stroje", který trvá navždycky a nestojí nic. Stroj, který by se dal sestrojit zadarmo, by výrobnímu procesu nepřidal žádnou hodnotu a rychle by, během několika účetních období, omezil cenu, profit i pracovní náklady všeho, čeho by se ten stroj dotkl. - Jakmile si uvědomíte, že informace jsou hmotné a že software je stroj a že cena úložného prostoru, šířky pásma a zpracování informací klesá exponenciální rychlostí, začne být jasná hodnota Marxova uvažování. Jsme obklopeni stroji, které nestojí nic, a mohly by, kdybychom chtěli, trvat navždycky. - V těchto úvahách, které vyšly tiskem až v polovině dvacátého století, si Marx představoval, že budou informace ukládány a sdíleny v něčem, co se bude jmenovat "všeobecný intelekt" - bude to mozek všech lidí na Zemi propojený sociálními znalostmi, kdy mají všichni lidé prospěch z každého upgradu. Krátce řečeno, představoval si něco velmi podobného informační ekonomice, v níž dnes žijeme. A, jak napsal, existence této informační ekonomiky "vyhodí kapitalismus vysoko do povětří". (Mason 2015)

Citovaná pasáž obsahuje základní nedostatek přístupu, na kterém je koncept "4. průmyslové revoluce" založen. Na první pohled to tak nevypadá. Některé čtenáře možná příslušná pasáž zaujme či dokonce nadchne. Právě proto se jí budeme věnovat podrobně a v přímé konfrontaci s tím, co K. Marx skutečně řekl v práci, o kterou jde, tj. Rukopisy „Grundrisse“ z roku 1857-1859.^{^[6]}

Nyní k autentickému textu Rukopisů "Grundrisse" K. Marxe. Vybíráme přesně ty pasáže, které (poměrně volně) interpretuje (či spíše dezinterpretuje) P. Mason. To nejdůležitější zvýrazňujeme tučně:

„Směna živé práce za práci zpředmětněnou, tj. kladení společenské práce ve formě protikladu mezi kapitálem a námezdní prací - je poslední stupeň vývoje hodnotového vztahu a výroby založené na hodnotě. Jeho předpokladem je a zůstává — velké množství bezprostřední pracovní doby, množství vynaložené práce jako rozhodující činitel produkce bohatství. Ale tou měrou, jak se rozvíjí velký průmysl, se vytváření skutečného bohatství stává méně závislým na pracovní době a na množství vynaložené práce než na síle činitelů, kteří se v průběhu pracovní doby uvádějí do pohybu a kteří sami zase — jejich síla a působivost — nemají žádný vztah k bezprostřední pracovní době, kterou stojí jejich výroba, nýbrž závisejí spíše na všeobecném stavu vědy a na pokroku techniky, čili na aplikaci této vědy ve výrobě. (Rozvoj této vědy, zvláště přírodovědy a s ní i všech ostatních, sám opět odpovídá rozvoji materiální výroby.) Zemědělství např. se stává pouhou aplikací vědy o materiální látkové výměně, o tom, jak ji regulovat co nejvýhodněji pro celý společenský organismus. Skutečné bohatství se naopak projevuje — a to ukazuje velký průmysl — jednak v obrovském nepoměru mezi vynaloženou pracovní dobou a jejím produktem, jednak v kvalitativním nepoměru mezi prací redukovanou na čirou abstrakci a mohutností výrobního procesu, na nějž dozírá. Práce se už tolik nejeví jako uzavřená do výrobního procesu, nýbrž člověk je ve vztahu k výrobnímu procesu samému spíše dozorcem a regulátorem. (To, co platí o strojích, platí rovněž o kombinaci lidských činností a rozvoji lidských styků.) Teď už nevsouvá dělník mezi sebe a objekt jako mezičlánek modifikovaný přírodní předmět; nyní jako prostředníka mezi sebe a neorganickou přírodu, jíž se zmocňuje, vkládá přírodní proces, který přeměňuje v průmyslový. Ocitá se vedle výrobního procesu, místo aby byl jeho hlavním činitelem. V této proměně se jako hlavní pilíř výroby a bohatství nejeví ani bezprostřední práce, kterou vykonává sám Člověk, ani doba, po kterou pracuje, nýbrž osvojování jeho vlastní všeobecné produktivní síly, jeho pochopení přírody a její ovládnutí díky jeho jsoucnu jako společenského organismu — jedním slovem rozvoj společenského individua. Krádež cizí pracovní doby, na níž je založeno dnešní bohatství, se jeví jako ubohá základna proti této nově rozvinuté základně, kterou vytvořil sám velký průmysl. Jakmile práce ve své bezprostřední formě přestala být velkým, zdrojem bohatství, pracovní doba už není a nemůže být mírou bohatství, a tedy i směnná hodnota přestává být mírou užitné hodnoty. Nadpráce masy <lidí> už není podmínkou rozvoje všeobecného bohatství, právě tak jako ne - práce nemnoha <lidí> přestala být podmínkou rozvoj e všeobecných sil lidské hlavy. Tím se hroutí výroba založená na směnné hodnotě a sám bez prostřední materiální výrobní proces se zbavuje nuznosti a protikladnosti. Svobodný rozvoj individualit, a tedy nikoli redukce nutné pracovní doby za účelem kladení nadpráce, ale vůbec redukce nutné práce společnosti na minimum, a tomu pak odpovídá umělecké, vědecké atd. vzdělávání individuí díky času, který se pro všechny uvolnil, a díky prostředkům, které byly vytvořeny. Sám kapitál je rozpor procházející procesem, a to proto, že usiluje o zkrácení pracovní doby na minimum, zatímco na druhé straně klade pracovní dobu jako jedinou míru a zdroj bohatství). Proto zkracuje pracovní dobu ve formě nutné pracovní doby a prodlužuje ji ve formě nadbytečné pracovní doby: klade tedy rostoucí měrou nadbytečnou pracovní dobu jako podmínku — jako otázku života a smrti — pro nutnou pracovní dobu. Na jedné straně tedy vyvolává v život všechny síly vědy a přírody, jakož i síly společenské kombinace a společenského styku, aby vytváření bohatství učinil nezávislým (relativně) na pracovní době, která je na ně vynaložena. Na druhé straně chce takto vytvořené obrovské společenské síly měřit pracovní dobou a spoutat je v mezích, které jsou potřebné k tomu, aby se už vytvořená hodnota uchovala jako hodnota. Výrobní síly a společenské vztahy — ty i ony jsou různými stránkami rozvoje společenského individua — se kapitálu jeví jen jako prostředky, a jsou pro něj jen prostředky k tomu, aby mohl vyrábět na své omezené základně. Fakticky jsou však materiálními podmínkami pro to, aby tato základna byla vyhozena do povětří. Národ je opravdu bohatý, jestliže se místo 12 hodin pracuje jen 6. Bohatství není velení nad dobou nadpráce (reálné bohatství), "nýbrž volný čas pro každé individuum a celou společnost vedle času vynaloženého v bezprostřední výrobě". ("The Source and Remedy", atd., 1821, str. 6.)“

(Marx 1974, s. 153-154)

„V potu tváře pracovati budeš! — tak znělo Jehovovo prokletí, kterým stihl Adama. A tak A. Smith chápe práci jako prokletí. "Klid" vystupuje u něho jako adekvátní stav, totožný se "svobodou" a "štěstím". Zdá se, že A. Smith je dalek poznání, že individuum má "za normálního stavu svého zdraví, síly, výkonnosti, obratnosti, zručnosti" i potřebu normálního dílu práce a překonání klidu. Sama míra práce se tu samozřejmě jeví jako daná zvnějska totiž cílem, jehož má být dosaženo a překážkami, které musí být prací překonány, aby se ho dosáhlo. Stejně tak nemá A. Smith ani tušení o tom, že právě toto překonávání překážek samo o sobě je uskutečňováním svobody — a že dále vnější cíle ztrácejí zdání pouze vnější přírodní nutnosti a stávají se cíli, které si individuum teprve samo klade — tedy jsou kladeny jako sebeuskutečnění, zpředmětnění subjektu, a proto jako reálná svoboda, jejímž projevem je právě práce. Smith má samozřejmě pravdu v tom, že v historických formách práce, jako práce otrocká, nevolnická a námezdní, se práce vždy jeví jako něco odporného, jako práce vnucená zvnějška, a že se naproti ní pracovní nečinnost jeví jako "svoboda a štěstí". Dá se mluvit o dvou aspektech: o této protikladné práci — a, což s tím souvisí, o práci, která si ještě nevytvořila subjektivní a objektivní podmínky (nebo také, ve srovnání s pastýřským atd. stavem, která je ztratila) proto, aby se práce stala přitažlivou, aby byla sebeuskutečněním individua, což vůbec ne znamená, že by byla pouhým povyražením, pouhou zábavou, jak to opravdu s naivností hodnou grizetky chápe Fourier. Skutečně svobodná práce, jako např. činnost hudebního skladatele, je současně zatraceně vážná záležitost nejintenzívnější vypětí. Práce v materiální výrobě může nabýt této povahy jen tím, že 1. je dán její společenský charakter, 2. že je to práce vědeckého charakteru a současně všeobecná práce, že to není úsilí člověka jako určitým způsobem vycvičené přírodní síly, nýbrž jako subjektu, který se ve výrobním procesu nejeví v čistě přírodní, přirozeně vzniklé formě, nýbrž jako činnost řídící všechny přírodní síly.

(Marx 1974, s. 106-107)

„[Skutečná ekonomie — úspornost — záleží v úspoře pracovní doby; (minimum — a redukce na minimum — výrobních nákladů); tato úspornost je však totožná s rozvojem produktivní síly. Nejde tedy vůbec o to zříkat se požitku, nýbrž rozvíjet produktivní sílu a schopnosti k výrobě a tedy i schopnosti a prostředky požitku. Schopnost požitku je podmínkou požitku, tedy jeho prvním prostředkem, a tato schopnost znamená rozvoj nějaké individuální vlohy, produktivní síly. Úspora pracovní doby se rovná růstu volného času, tj. času pro plný rozvoj individua, který zase působí zpětně na produktivní sílu práce jako největší produktivní síla. Z hlediska bezprostředního výrobního procesu může být pokládána za produkci fixního kapitálu, přičemž: tento fixní kapitál je sám člověk. Rozumí se ostatně samo sebou, že sama bezprostřední pracovní doba nemůže zůstat v abstraktním protikladu k volnému času — jak se jeví z hlediska buržoazní ekonomie.“

(Marx 1974, s. 157)

V čem je rozdíl mezi tím, co píše K. Marx, a tím, jak jej interpretuje P. Mason? Předběžně a velmi stručně: Marx klade důraz na vyjádření toho, jakou podobu mají skutečné lidské schopnosti a co znamená rozvoj lidských schopností. Schopnost člověka vykonávat "všeobecnou práci", tj. vzájemně zprostředkovat a uvádět do vzájemné podmíněnosti procesy v oblasti svého působení. Tato specificky lidská schopnost se může neomezeně rozvíjet, protože je bezprostředně spojena s rozvojem vědeckého poznání. A vědecké poznání je proces, který probíhá neomezeně. Proto úspora pracovní doby znamená nárůst "času pro plný rozvoj individua, který zase působí zpětně na produktivní sílu práce jako největší produktivní síla". Tady je základ podstatně vyšší úrovně nové ekonomiky. Ekonomiky, která se bude vyvíjet podstatným způsobem mimo průmysl.

Hlavní rozdíl je v tom, že podle vize „4. průmyslové revoluce“ se bude potřeba práce snižovat, zatímco podle Marxovy (později Richtovy a dnes Kůsovy, pochopitelně i naší) koncepce bude práce „až nad hlavu“. Pochopitelně všeobecné práce. A k tomu, aby produktivní služby spojené s nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu mohly povznést každého člověka (nebo aspoň většinu lidí) na úroveň schopnosti vykonávat všeobecnou práci, bude potřeba velmi mnoho všeobecné práce uplatňované právě v oblasti produktivních služeb.

Porovnejme hlavní body vize „4. průmyslové revoluce“ s tím, co říká K. Marx.

Vize „4. průmyslové revoluce“^{^[7]}:
- rozhoduje stav společenských znalostí, organizace a znalosti

- znalosti jsou samostatnou výrobní silou

- informace jsou hmotné, software je stroj, cena úložného prostoru, šířky pásma, zpracování informací klesá exponenciální rychlostí,

- informace ukládány a sdíleny v něčem, co se bude jmenovat "všeobecný intelekt" - bude to mozek všech lidí na Zemi propojený sociálními znalostmi, kdy mají všichni lidé prospěch z každého upgradu,

- informační ekonomika je ta ekonomika, v níž dnes žijeme.

Původní Marxovo pojetí:

- rozhodující je všeobecný stav vědy a pokrok techniky, čili na aplikaci této vědy ve výrobě

- člověk je ve vztahu k výrobnímu procesu samému spíše dozorcem a regulátorem

- to, co platí o strojích, platí rovněž o kombinaci lidských činností a rozvoji lidských styků

- dělník už nevsouvá mezi sebe a objekt jako mezičlánek modifikovaný přírodní předmět; nyní jako prostředníka mezi sebe a neorganickou přírodu, jíž se zmocňuje, vkládá přírodní proces, který přeměňuje v průmyslový

- osvojování jeho vlastní všeobecné produktivní síly, jeho pochopení přírody a její ovládnutí díky jeho jsoucnu jako společenského organismu

- jde svobodný rozvoj individualit

- umělecké, vědecké atd. vzdělávání individuí díky času, který se pro všechny uvolnil, a díky prostředkům, které byly vytvořeny

- překonávání překážek samo o sobě je uskutečňováním svobody

- skutečně svobodná práce, jako např. činnost hudebního skladatele, je současně zatraceně vážná záležitost, která si vyžaduje nejintenzívnější vypětí

- je to práce vědeckého charakteru a současně všeobecná práce, není to úsilí člověka jako určitým způsobem vycvičené přírodní síly, nýbrž jako subjektu, který se ve výrobním procesu nejeví v čistě přírodní, přirozeně vzniklé formě, nýbrž jako činnost řídící všechny přírodní síly

- úspora pracovní doby je totožná s rozvojem produktivní síly

- jde rozvíjení produktivní síly a schopnosti k výrobě; a tedy i schopnosti a prostředky požitku, tato schopnost znamená rozvoj nějaké individuální vlohy, produktivní síly

- úspora pracovní doby se rovná růstu volného času, tj. času pro plný rozvoj individua, který zase působí zpětně na produktivní sílu práce jako největší produktivní síla.

Text interpretující Marxe vidí to, o co dnes jde, velmi povrchně. Proto říká, že "ke konci kapitalismu" v podstatě už dochází, a to přirozeným technologickým vývojem, přechodem k informační společnosti, "čtvrtou průmyslovou revolucí".

Marxův text velmi konkrétně ukazuje neomezené možnosti rozvoje lidských schopností, jejichž základem je schopnost vykonávat "všeobecnou práci", tj. schopnost vzájemně zprostředkovat, uvádět do vzájemné podmíněnosti přírodní (i společenské) procesy na základě poznání a pochopení jejích zákonitostí. Za určitých společenských poměrů je úspora pracovní doby toho typu práce, která má podobu jen vycvičené přírodní síly, cestou k tomu, aby člověk mohl svobodně rozvíjet svoji schopnost všeobecné práce, kterou pak zpětně působí na ekonomiku jako největší produktivní síly.

O jaké společenské poměry jde? O poměry, ve kterých svobodný rozvoj každého jednotlivce je podmínkou svobodného rozvoje každého jiného jednotlivce, vzájemně se podporující svobodný rozvoj individualit.

K tomu máme ještě hodně daleko. Jedním z hlavních problémů společenských poměrů [které dosud znemožňují efektivní fungování ekonomiky ve smyslu Marxem předvídané možnosti přeměnit úspory pracovní doby (ve smyslu "starého typu práce") v rozvoj schopností člověka jako základu všeobecné práce ("nového typu práce"), která se stává největší produktivní silou] je investování do společenské pozice. Smyslem tohoto investování je omezit možnost využití investičních příležitostí, kterými disponují jiné ekonomické subjekty, a tím zvýšit výnos z vlastních investičních příležitostí. Této problematice budeme věnovat samostatnou pozornost.

Koncept "4. průmyslové revoluce" vidí jen to, že informační technologie umožňují podstatným způsobem (ba přímo radikálně) zvýšit substituci práce technologiemi, tj. nahradit práci a vytvářet volný čas. Systémově však selhává v následujícím:

- V pochopení obsahu toho, čím se liší ty (staré) formy práce, které lze nahradit, od těch (nových) forem práce, které jsou "nenahraditelné", které jsou specificky lidské.

- V odpovědi na otázku, jakou formou se mohou specificky lidské, nenahraditelné formy práce (to, co Marx nazývá všeobecnou prací) rozvíjet, jakou roli v tom hraje volný čas, jak volný čas působí zpětně na ekonomiku jako největší produktivní síla.

- V identifikování bariér, které za současného stavu brání využití možností přeměny volného času (času pro plný, svobodný rozvoj schopností) v nejproduktivnější faktor ekonomického růstu.

Pokusme se co nejnázorněji a nejsrozumitelněji vyjádřit, o co v současné době jde. K tomu využijeme pojem "investiční příležitosti" interpretovaný v oblasti rozvoje schopností člověka.

Pod investiční příležitostí chápeme to, do čeho se dá investovat (nemusí to být jen finanční prostředky, může se jednat např. i o náklady obětované příležitosti, tj. volný čas apod.) a co něco vynese (budoucí příjem v peněžní i nepeněžní podobě).

Člověk se rodí s určitými přírodou danými dispozicemi, resp. předpoklady. Předpoklady, které mohou či nemusí být využity.

Od svého narození člověk nabízí svou existencí určité investiční příležitosti (pro investory nejrůznějšího typu – rodinné příslušníky, stát, později další subjekty) spojené s rozvojem jeho schopností. Přesněji rozvojem, uchováním a uplatněním jeho schopností.

Ve společnosti, ve které by byla vytvořena rovností příležitostí pro svobodný rozvoj každého, by byly investiční příležitosti, kterými každý z nás disponuje, využívány nezávisle na vnějších omezeních, kterými může být majetková pozice, začlenění do sociálních struktur (které mohou člověka zvýhodňovat či naopak diskriminovat) apod.

Společnost nikdy nebude dokonalá ve výše uvedeném smyslu. Může však být nedokonalá jen ve smyslu dílčích nedokonalostí, ale též systémových nedokonalostí, kdy určitá část společnosti diskriminuje jinou část společnosti ve smyslu omezení možnosti využití investičních příležitostí spojených s rozvojem (uchováním a uplatněním) jejich schopností, těch schopností, které zpětně působí jako největší produktivní síla společnosti.

V současné době došlo k historickému excesu, který má podobu vzájemného propojení struktur založených na pozičním investování se strukturami založenými na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad, které společně penetrovaly institucionální systém naší společnosti (máme na mysli EU) a místo toho, aby se vytvořily podmínky pro změny, pro které již nazrály předpoklady, dochází k velmi nebezpečnému zvratu ve vývoji společnosti.

Koncept "4. průmyslové revoluce" zastírá podstatu toho, o co jde, zejména v následujícím:

- Nezáměrně, ale možná i záměrně, přehlíží fakt pozičního investování, jeho fatální dopad na možnost přeměny volného času v nejvýznamnější produktivní sílu, návazně pak i důsledky pro možnost růstu ekonomické role produktivních služeb spojených s rozvojem (uchováním a uplatněním) schopností člověka.

- Nabízí představu "mírného vylepšení" společnosti technologiemi šetřícími práci, aniž by odpovědělo (alespoň na úrovni Marxe) na otázku, co s volným časem, který takto vznikne, tím fakticky zastírá, že společnost je před mnohem hlubší proměnou.

- Je poplatný setrvačnému vidění reality v době historického přelomu, tj. v době, kdy nejde o nějakou další fázi průmyslové revoluce, ale změnu svým rozsahem, výrazností, hloubkou a komplexností srovnatelnou s průmyslovou revolucí jako takovou. O změnu, kdy vzniká zcela nový ekonomický sektor. Tak, jako se ve své době z řemesel rodil průmysl, tak dnes ze služeb spojených s péčí o schopnosti člověka se rodí nový sektor produktivních služeb bezprostředně zaměřených na nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností, který se stane základem nové ekonomiky. Té ekonomiky, ve které bude člověk plně zaměstnán technologicky "nenahraditelnými" formami (všeobecné) práce, kdy dojde k překonání historického rozdílu mezi pracovní dobou a volným časem.

Literatura k této části:

Kůs, J. (2015) Lidská práce možná nebude důležitá. Open Source E-Learning. On-line http://www.osel.cz/8446-lidska-prace-mozna-nebude-dulezita.html

Korbel, P. Průmyslová revoluce 4.0: Za 10 let se továrny budou řídit samy a produktivita vzroste o třetinu. 17. 5. 2015

Kapitalismus končí http://blisty.cz/art/78195.html

http://blisty.cz/art/78195.html#sthash.ppLbTEZ4.dpuf

Mason, P (2015) Postkapitalismus. Allen Lane. ISBN: 9781846147388

http://www.penguin.co.uk/books/postcapitalism/9781846147388/

Marx, K.: Rukopisy "Grundrisse II", Ekonomické rukopisy z let 1857-1859), viz:

http://www.kmbe.cz/Rukopisy_Grundrisse_2.pdf

K. Marx: Rukopisy "Grundrisse II", Praha, Svoboda 1974.

3.5. Bariéry ekonomického růstu a bariéry změny charakteru ekonomického růstu:

Poziční investování a následná ekonomická i sociální segregace

přerůstající ve hru typu Titanic

Ekonomická a následná sociální segregace jako problém

Je tomu více než deset let, co V. Klusoň na stránkách Politické ekonomie říká: „Velký růst bohatství, majetku, vede k velké moci, která by měla být podložena velkou odpovědností. Je-li však majetek mezi obyvatelstvem rozdělován nerovnoměrně – často je toto rozdělení důsledkem porušení morálního zákona – je i moc rozdělena nerovnoměrně, a tato nerovnoměrnost se při růstu obyvatelstva dále zvyšuje. Pokud by se počet obyvatelstva příliš neměnil, bylo by snad možno rozdělení bohatství ve prospěch chudších vrstev alespoň poněkud upravit a při dosažení přijatelného stupně rovnoměrného rozdělení růst ekonomiky přibrzdit nebo dokonce zastavit a tím čelit ničení přírodního a životního prostředí. Při růstu obyvatelstva to však není možné, protože právě chudí musejí důrazně požadovat stále rychlejší a rychlejší hospodářský růst, aby se jejich situace mohla alespoň poněkud zlepšit. Bohatství a moc bohatých pak roste nade všechny meze a tento růst nelze zastavit. – Moc bohatých se zvrhává do bezmoci a jejich odpovědnost degeneruje do neodpovědnosti. Čelíme pak paradoxu, který bychom mohli vyjádřit jako „bezmoc mocných a neodpovědnost odpovědných“.“ (Klusoň 2005, s. 443) Problém, který V. Klusoň poměrně přesně popsal, je nepochybně závažný. Popis problému je korektní z hlediska pravidel práce s pojmy. Uplynulo deset let od jeho odhalení a poměrně přesného empiricko-teoretického popisu v časopisu, který by měl sloužit k intenzivní výměně vědeckých poznatků a jejich dalšímu rozvíjení. Od té doby se na jedné straně uvedený problém vyostřil a nabyl dalších parametrů, na druhé straně v teoretické literatuře na úrovni „bodovaných výstupů“ nenajdeme pokus o jeho upřesnění či redefinování, a samozřejmě už vůbec nic o tom, jak by mohla teorie přistoupit k jeho řešení.^{^[8]}

Jiným příkladem je problém, který rovněž na stránkách Politické ekonomie a rovněž před delší dobou prezentuje jiný renomovaný ekonom L. Mlčoch v souvislosti s problematikou tzv. „pozičních statků“: „Koncept positional goods … souvisí s konkurencí lidí, pokud jde o jejich positional competition. Tak např. vzdělání je všude v té či oné míře veřejným statkem a produkuje pozitivní externality. Poptávka po něm roste právě z těchto důvodů, ale s rozšiřováním jeho obecné hladiny klesá zákonitě jeho „utility“. To jen posiluje roli a moc symbolů dosaženého výjimečného statusu vzdělání (Oxford, Harvard...)… S. Zamagni poukazuje na to, že právě soutěž o „poziční statky“ nakonec zhoršuje jak individuální, tak společenský blahobyt a s ním i subjektivně vnímané štěstí… soutěž o poziční statky a poziční statky samotné napomáhají k celkovému růstu HDP (pozitivní efekt na goods) a současně – jako svůj „nezamýšlený byproduct“ – poškozují „sociální ekologii“ společnosti (negativní efekt na relationalgoods).“ (Mločoch 2007, s. 156) Návazně (a to je jeden z velmi mála příkladů u nás) P. Štika ve svém pojednání, ve kterém se na L. Mlčocha explicitně odvolává, přichází s některými formulacemi, které jeho příspěvek k hledání odpovědi na příčiny současných problémů a jejich řešení dílčím způsobem upřesňují či rozvíjejí, viz např.: „Výlučná konzumace pozičního statku obvykle subjektivní štěstí zvyšuje, s rozšířením spotřeby takového statku i mezi ostatní se však efekt ztrácí. Negativní externalita uvalená na člověka spotřebou ostatních členů společenství vede pak k situacím podobným závodům ve zbrojení z dob studené války. Snaha odlišit se od srovnatelných a přiblížit se k těm, ke kterým člověk vzhlíží, vede k neustálému zvyšování spotřeby. To má ale stejný efekt jako pověstný pokus jednoho diváka sportovního klání o zlepšení výhledu tím, že se postaví. Ve výsledku nikdo lépe nevidí a všichni si pohorší tím, že stojí.“ (Štika 2009, p. 253)

Ani takto přesně a gradujícím způsobem nastolená problematika nenašla během dalších téměř deseti let dostatečnou teoretickou rezonanci. Přitom jsme svědky toho, že právě v daném směru se situace poměrně dramaticky vyvíjí (což se pokusíme ukázat v bodech navazujících na výše zmíněné citace):

- Proces „bohatých a chudnutí chudých“ nejen pokračuje, ale akceleruje.

- Poziční investování a s ním spjatá poziční konkurence vedou k tomu, že dochází k výrazným ztrátám společenské efektivnosti. Omezuje se možnost využívání investičních příležitostí spojených s rozvíjením, uchováním a uplatňováním schopností (lidského kapitálu) stále větší části obyvatelstva. (Např. většině obyvatelstva se nabízí se stále méně kvalitní vzdělání, přičemž v oblasti uplatnění rozhoduje sociální kapitál založený právě na pozičním investování.)

- Poziční konkurence vede k tlaku na porušování obecně přijatých zásad (psaných i nepsaných, zakotvených morálně, zvykově či právně), návazně pak ke vzniku struktur založených na vzájemném krytí, vydírání a protěžování těch, co získávají informace o tomto porušování obecně přijatých zásad.

- Dochází k propojení sociálních sítí, které vznikají na bázi pozičního investování a na bázi vzájemného krytí porušování obecně přijatých zásad; takto vzniklé struktury penetrují institucionální systém a podřizují si jej.

Pokud se ještě na konci 20. století objevila řada pokusů o zvrat tendence „bohatnutí bohatých a chudnutí chudých“ právě na základě vytváření rovných příležitostí pro společenský vzestup nezávislý na výchozích majetkových poměrech, pak ve 21. století již takovou snahu nelze zaznamenat. Proces „bohatnutí bohatých a chudnutí chudých“, proces omezování rovnosti příležitostí pro společenský vzestup nejen pokračuje, ale i akceleruje. A jako naléhavé téma se dokonce postupně vytrácí z hledáčku společenských věd. Tato situace může vést až k odstartování tendencí, které v našem přístupu pro názornost označujeme hrou typu Titanic.

Teorie her rozlišuje a pojmenovává nejrůznější typy her. V širším povědomí jsou hry typu "Vězňovo dilema", "Manželský spor", "Tragédie společné pastviny"...

Dominantní hrou, která se hraje dnes u nás (máme na mysli EU v širším globálním kontextu, nikoli jen ČR) je hra typu "Titanik". V současnosti se nejen tato hra začíná hrát, ale jedná se i o hru, které jsou podřízovány všechny ostatní hry.

Pojmenování hry vychází z toho, k čemu došlo na Titaniku při jeho potopení. Když mocní a informovaní na této lodi zjistili, že dojde k jejímu potopení a že je nedostatek záchranných člunů, nesnažili se maximalizovat počet zachráněných, ale zvýšit svoji šanci na přežití. Jednoduše. Prostě zamkli třetí třídu (ty, kteří tam právě byli) v podpalubí.

Podstatou hry typu "Titanik" je (v případě, kdy vznikne situace, za které nemohou přežít všichni) dilema těch, kteří mají informace a kompetence: Maximalizovat počet zachráněných (ve smyslu jak počtu, tak i kategorizace, např.

ženy, děti), nebo maximalizovat počet těch, které zbavíme šance na přežití, abychom zvýšili šanci na vlastní přežití?

Model hry závisí na dvou faktorech:

- Preferencích hráčů.

- Míře zvýšení šance na vlastní přežití na jedné straně, riziku, že se prozradí to, že se tato hra hraje a že se ti, co mají být obětováni, budou bránit.

Pro hru typu "Titanik" platí:

- Čím větší je pravděpodobnost, že se podaří utajit, že se hra typu "Titanik" hraje, tím větší je pravděpodobnost, že převládne strategie OBĚTOVAT, resp. NEDAT ŠANCI těm, kteří netuší, že se daná hra hraje.

- Čím menší je pravděpodobnost, že se podaří utajit, že se hra typu "Titanik" hraje, tím menší je pravděpodobnost, že převládne strategie OBĚTOVAT, resp. NEDAT ŠANCI těm, kteří netuší, že se daná hra hraje.

To, že se hraje hra typu "Titanik" a že stala hrou dominantní, umožňuje objasnit to, proč všude kolem sebe vidíme paradox "Nenažranosti". Totiž to, že ti, co mají hodně (majetku), usilují o získání ještě více (majetku) mnohem intenzivněji, mnohem horlivěji a mnohem bezohledněji než ti, co mají málo (majetku), a jejich "nenažranost" se zvyšuje tím více, čím více (majetku) mají.

Z hlediska zákona klesající užitku se jedná skutečně o paradox. Ten lze vysvětlit dvojím způsobem. Částečně by ho bylo možné vysvětlit tím, že se jedná o záměnu příčiny a následku. Ti, kteří usilují o získání majetku intenzívněji, horlivěji a bezohledněji, ho prostě mají více.

To ovšem nevysvětluje druhý jev. Totiž to, že čím více majetku již mají, tím se intenzita, horlivost a bezohlednost (zkrátka "nenasytnost") v získávání ještě více (majetku) zvyšuje.

Fakt, že se hraje hra typu "Titanik" a že se jedná o hru dominantní, vysvětluje i druhou část paradoxu. Čím více člověk (ten, kdo se porušováním obecně přijatých zásad, podílem na tunelování společnosti shora dostal mezi "vyvolené") má, tím více si uvědomuje, že to ve stávající hře typu "Titanik" nestačí, protože druzí již mají mnohem více a on sám by mohl být zavřen v podpalubí. A tak ztrácí jakékoli zábrany, považuje jakkoli perverzní porušování toho, co je z lidského hlediska nepřijatelné, za normální, spolu s dalšími jemu podobnými se v tom utvrzuje a bez jakýchkoli skrupulí se podílí na tunelování společnosti shora (z pozice současné euroreprezentace a těch, co ji dosadili) i následného kamuflování důsledků formou vyvolání nejrůznějších konfliktů a překrývání jejich příčin vyvoláváním konfliktů ještě větších.
Každá pospolitost v dějinách lidstva se potýkala s problémem, který lze s velkým zjednodušením označit jako „bohatnutí bohatých a chudnutí chudých“, tj. prohlubování ekonomických a následně i sociálních rozdílů mezi svými členy. A vždy se objevovaly různé pokusy, jak proti tomu postavit procesy vytváření základních startovních podmínek pro všechny, posilování vertikální mobility, orientací na větší míru rovnosti příležitostí apod. Tak, abych zůstala zachována soudržnost pospolitosti, aby rozdíly v postavení lidí nepřerostly v diskriminaci a následně i v konflikty.

V rámci hospodářské a sociální politiky jsou těmito nástroji především zdanění příjmů, parametrizace sociálních systémů ve smyslu nastavení poměru ekvivalence a solidarity, univerzalita základních sociálních konstruktů typu zdravotnický a vzdělávací systém a také makroekonomické stabilizátory fiskálního a monetárního typu. Je zřejmé, že při jejich použití jde jak o solidaritu, tedy redistribuci zdrojů tak aby dostal šanci každý, tak i o ekvivalenci, tedy aby vůbec sociálně-ekonomický systém fungoval a rozvíjel se. Toto fungování a rozvoj jsou v rámci systémové analýzy měřeny standardními makroekonomickými agregáty – jakkoli se o jejich kvalitě může vést diskuse (viz např. HDP, GPI, NEW atd.)

V současné době jsme svědky toho, že procesy zvyšování majetkových rozdílů probíhají v globálním a lokálním měřítku s nebývalou intenzitou, aniž by byly kompenzovány vytvářením podmínek pro vyšší míru rovnosti příležitostí pro společenský vzestup. Zcela zřetelně se rýsuje tendence k ekonomické a sociální segregaci.

To nastává zejména v tom ohledu, že distribuce zdrojů již prakticky nekopíruje žádné racionální odůvodnění ve smyslu produktivity práce, zásluh, ale ani nefunguje solidarita ve smyslu spravedlivé distribuce zdrojů všem potřebným.

Pokud by tento vývoj pokračoval, mohlo by to mít pro uchování současného typu pospolitosti (právní stát, ochrana lidských práv, demokratický systém, efektivní sociální politika, přístup ke kvalitnímu vzdělání apod.), na který jsme zvyklí například v našem eurounijním prostoru, fatální důsledky.

Klíčovým problémem v této oblasti je především to, že dané entity typické pro současný typ pospolitosti jsou založeny na určitých předpokladech, bez nichž se hroutí a dokonce jejich existence začíná být vysoce nákladná. To platí například pro efektivní sociální politiku: ta má z definice určité cíle v oblasti kvality života apod., nicméně v situaci rostoucí příjmové diferenciace, případně i sociální segregace je stále obtížnější a nákladnější takových cílů dosahovat. Může docházet i k tomu, že dané cíle jsou uchopeny spekulanty jako podnikatelský záměr a následně slouží pak veřejný sektor především jako zdroj financování nežádoucích sociálních jevů – bez faktických pobídek pro jejich omezení. Příkladem mohou být dávky na bydlení v ohrožených lokalitách, kdy snaha přispět na důstojné bydlení občanů se mění na přímý tok peněz privátním majitelům domů, kdy dochází obchodu s chudobou, který spočívá v pronajímání předražených ubytoven hrazených ze sociálních dávek na bydlení (MPSV, 2014).

Podobně ale funguje i řada dotačních programů na finanční produkty, zejména v oblasti penzijního připojištění, kdy se tyto dotace stávají dominantním faktorem výhodnosti produktů, a to i pro středně a vysokopříjmové klienty (Vostatek, 2014).

Existuje ovšem i riziko opačné: že selhávání podpůrných mechanismů povede buď k jejich úplnému zrušení a tím i ztrátě potřebných efektů, případně vymýšlení stále nových a sofistikovanějších – a znovu selhávajících – forem podpory. To může být následně interpretováno jako definitivní důkaz selhání veřejného sektoru, ale je to velmi nebezpečná teze, protože zde neselhává teorie, ale především implementace a vyhodnocení reformních opatření.

A pokud by nevyhnutelnost konfliktů byla částí společnosti a v různých společenských vrstvách diferencovaně anticipována, mohlo by to spustit vývoj, který by mohl nabýt hrozivých parametrů. Za nejnebezpečnějí alternativu takového vývoje považujeme to, že by mohla být odstartována hra typu Titanic.

Ve výsledku mají tyto hry za cíl boj o sporé zdroje spíše než jejich tvorbu. Jde tedy o to nikoli vytvořit nové hodnoty, ale přerozdělit nebo ještě lépe řečeno si přivlastnit ty, které už vytvořeny jsou. Tyto hodnoty samozřejmě nemusí být pouze hmotné, ale mohou být právě charakteru kultivace lidského kapitálu a tudíž mít i nehmotný, silně abstraktní charakter. Popis těchto her (Valenčík, 2011) ukazuje, že ve výsledku jsou tyto hry výhodné pro silnější hráče, disponující informacemi a zdroji – tedy fakticky pro ty, kteří už ve výhodném postavení jsou a v podstatě by měli pomáhat těm, kteří to potřebují, anebo - a to je podstatnější - jsou teprve ve startovní či kvalifikační části své životní dráhy a jsou tedy vázáni na interakci s ostatními z podstaty. Pokud tyto procesy selhávají, selhává i přenos nehmotných aktiv a kultivace lidského kapitálu jako celku. Je sice pravda, že jedinec se vzdělává sám a pečuje o své zdraví také sám, ale k těmto činnostem musí mít partnery (učitele, lékaře), kteří mu příslušné služby/činnosti poskytují. V tomto směru je metodologický individualismus omezený proto, že pomíjí nutnost nastavení sociálně-ekonomických systémů tak, aby tyto interakce podporovaly, umožňovaly a prohlubovaly, ideálně na dlouhodobé bázi (kurikula, absolventské sítě, dispenzární a preventivní péče a podobně). Pokud to selhává, dochází k fragmentaci systémů, selhávání dlouhodobých interakcí a celkově suboptimálním výsledkům systému.

Koncept hry typu Titanic

V realitě existují dvě alternativy. Buď se může zachránit velká většina, pokud existuje cesta ke společné záchraně a pokud bude většina kooperovat, nebo taková cesta neexistuje. Naděje na to, že převládne kooperativní přístup, je tím větší, čím větší je efekt z kooperace oproti situaci, která vznikne převládnutím snahy zachránit se na úkor druhých.

Poznámka: Na Titanicu kooperativní přístup moc velký efekt přinést nemohl, a to proto, že zde nebyly reálně žádné způsoby, jak pomocí kooperace se zachránit – spolupráce byla neproduktivní. V naší dnešní realitě může přinést významný efekt, protože pomocí kooperativní strategie lze mobilizovat zdroje a mechanismy, které nejsou využity a mohou pomoci k lepšímu fungování socioekonomického systému jako celku. Existuje možnost řešit současné problémy s minimálními ztrátami.

Strategie "dostat se nahoru":

- Budu "nahoře", až se bude rozhodovat, kdo se zachrání a kdo ne.

- Nebudu "nahoře", až se bude rozhodovat, kdo se zachrání a kdo ne, proto se mi vyplatí podpořit kooperativní řešení.

Pokud člověk neví, že se hraje hra typu Titanic, uvedená alternativa před ním nestojí. Může to však tušit, a pak se částečně pod vlivem uvedené alternativy rozhoduje. Pokud ví, může se pokusit buď podpořit snahu kooperovat, nebo se může snažit dostat mezi vyvolené. Záleží na výchozích podmínkách a použitých prostředcích, zda se člověk může dostat mezi ty, kteří si zvýší na záchranu.

Poznámka: Na Titanicu bylo věcí náhody, kdo z pasažérů třetí třídy byl zrovna v podpalubí a kdo ne, když došlo k jejímu uzamčení. V současné realitě se jedná o dost významnou otázku. Téměř každého, kdo se vydá cestou "získat dost na to, abych byl nahoře, mezi vyvolenými, a to jakýmikoli prostředky", čeká zjištění, že ať dělá, co dělá, bude mít stejně málo.

Otázka odporu a vzpoury:

Pokud převládne orientace na nekooperativní řešení umožňující záchranu pouze těch "nahoře", může dojít ke vzpouře. Výsledkem vzpoury může být buď jen nahrazení jedněch, těch co byli "nahoře", druhými, nebo otevření cesty ke kooperativnímu řešení.

Poznámka: Na Titaniku byla možnost vzpoury velmi malá. O těch zamčených v podpalubí téměř nikdo nevěděl a sami neměli šanci. Naopak - nahoře se celkem dařilo udržet kooperativní řešení spočívající v minimalizaci ztrát. Současná realita naopak otázku vzpoury dělá zásadní a zejména povahy vzpoury, tj. zda výsledkem bude otevření cesty ke kooperativnímu řešení či nikoli.

Na jakých faktorech závisí řešení hry:

- Jaká je pravděpodobnost, že existuje cesta záchrany a jak se možnost povědomí o pozitivním kooperativním řešení rozšíří.

- Jak se rozdělí komunita na ty, co hledají společnou cestu, a ty, kteří se snaží zachránit na úkor druhých snahou dostat se "nahoru".

- Čím je dána (jak velká je mez) umožňující dostat se "nahoru".

- Jak je reflektována možnost překonání této meze (jak rychle dojde části těch, co se snaží tuto mez překonat, že nemají šanci).

- Jaká je možnost vzpoury proti nekooperativnímu řešení jako takovému.

- Jaká je možnost vzpoury proti principu selekce (tj. jedni budou zachráněni na úkor druhých, jen se změní princip selekce).

- Jaké má ten či onen hráč výchozí podmínky.

- Jak se s časem mění parametry hry.

Zavedeme následující označení:

Hráč hodnotí situaci:

↑ hráč vyhodnocuje situaci tak, že se dostane „nahoru“ (mezi vyvolené, mezi ty, co přežijí)

↓ hráč vyhodnocuje situaci tak, že se nedostane „nahoru“ (mezi vyvolené, mezi ty, co přežijí)

Hráč vybírá strategii:

↑ dostat se „nahoru“ (mezi vyvolené, mezi ty, co přežijí)

o změnit hru na kooperativní (zachrání se všichni či maximum, najde se a prosadí řešení, které nevyžaduje hru typu „Titanic“.

× vyvolat vzpouru, která by změnila rozdělení na ty „nahoře“ a „dole“

Realita (jak to dopadlo)

o hra se změnila na kooperativní

/↑ hráje se hra typu „Titanic“, hráč je „nahoře“

/↓ hráje se hra typu „Titanic“, hráč je „dole“

×↑ došlo ke vzpouře, hráč je „nahoře“

×↓ došlo ke vzpouře, hráč je „dole“

Ocenění výsledku

+++ hráč přežil v rámci kooperativní hry, kterou pomáhal prosadit

++ hráč přežil v nekooperativní hře (buď v původní hře typu „Titanic“, nebo její změně vzpourou)

+– hráč přežil, ale je sankcionován na základě toho, že se pokoušel prosadit jinou hru

–– hráč nepřežil

++? hráč přežil, je „nahoře“, ale mohl utrpět existenciální ztrátu v důsledku toho, že se nepodařilo přeměnit hru na kooperativní

Koncept hry typu Titanic (v explicitním tvaru)

Hráč hodnotí		Hráč vybírá		Realita		Ocenění
situaci		strategii		(jak to dopadlo)		výsledku
	↑		↑		o		+–
	↑		↑		/↑		++
	↑		↑		/↓		––
	↑		↑		×↑		++
	↑		↑		×↓		––
	↑		o		o		+++
	↑		o		/↑		++?
	↑		o		/↓		––
	↑		o		×↑		++?
	↑		o		×↓		––
	↑		×		o		+–
	↑		×		/↑		++
	↑		×		/↓		––
	↑		×		×↑		++
	↑		×		×↓		––
	↓		↑		o		+–
	↓		↑		/↑		++
	↓		↑		/↓		––
	↓		↑		×↑		++
	↓		↑		×↓		––
	↓		o		o		+++
	↓		o		/↑		++?
	↓		o		/↓		––
	↓		o		×↑		++?
	↓		o		×↓		––
	↓		×		o		+–
	↓		×		/↑		++
	↓		×		/↓		––
	↓		×		×↑		++
	↓		×		×↓		––

Vlastní výtvor

K tomu několik poznámek:

1. Je velmi málo pravděpodobné, že nastane některá ze situací popsaných modrými políčky. Není např. důvod, proč by se měl hráč pokusit o vzpouru, když oceňuje svoji situace jako „nahoře“, nebo naopak, proč by se měl pokusit udržet hru typu „Titanic“, když je v ní odsouzen zůstat „dole“.

2. Hra je popsána konceptem, který je blízký vyjádření hry v explicitním tvaru.

3. Hru lze dále „zjemnit“ (vyjádřit rozšířeným konceptem), např. na základě toho, jak hráč oceňuje možnost dostat se „nahoru“ v případě vzpoury. Nebo uvážením možnosti, že se po vzpouře bude volit mezi kooperativní hrou, udržením hry typu Titanic při jiném rozdělení na ty „nahoře“ a „dole“, novou vzpourou.

4. Jedná se o hru, kde je nutné počítat s tím, že to, co odhaduje hráč, i to, co nastane, má pravděpodobnostní charakter. Pokud bychom chtěli situaci kvantifikovat, bylo by možné využít model Bayesovských her.

5. Jedním ze „zjemnění“ hry je rozlišení těch, co se dostanou nahoru, na „vyvolené“ a jejich „slouhy“. Hráč pak může oceňovat, zda se dostane nahoru mezi „vyvolené“ či „slouhy“.

Prezentace výše uvedeného, byť i značně zjednodušeného, modelu nám umožňuje vymezit několik tendencí:

1. Bude docházet k tomu, že si stále více lidí bude uvědomovat, že se hraje hra typu „Titanic“, resp., že někteří lidé se podle této hry chovají a že se stali jejich hráči. Ti, co si to uvědomují, se sami stanou hráči této hry.

2. Z řad těch, kteří si uvědomují či budou uvědomovat, že se hraje hra typu „Titanic“, bude přibývat těch, co dojdou k poznání, že nemají šanci dostat se „nahoru“.

3. Ti, co se rozhodli hrát hru typu „Titanic“ bez vzpoury (při stávajícím rozložení na ty, co budou „nahoře“ a co zůstanou „dole“), se budou snažit čelit tendencím uvedeným v předcházejících dvou bodech tím, že se záměrně pokusí vytvořit fikci různých možností vzpoury a tím eliminovat jednotný odpor proti výchozí nekooperativní hře typu „Titanic“.

Z hlediska sociálně-ekonomické reality lze hru Titanic reinterpretovat následovně:

Hráč je „nahoře“ – občan zvýšil svůj příjem

Hráč je „dole“ – občan svůj příjem snížil

Kooperativní hra – nastavení sociálně-ekonomických systémů v souladu se zájmy většiny: tedy směrem ke stabilní a motivační příjmové diferenciaci, sociální soudržnosti a rovným šancím, příjmy jednotlivců kopírují jejich užitečnost a produktivní uplatnění

Nekooperativní hra – preference individuálních užitků bez ohledu na funkčnost celku, snaha o dosažení pasivního příjmu, sociální segregace je faktorem izolace mocných a jejich ochranou před druhými

Pokus o prosazení jiné hry – snaha jednotlivce o změnu sociálně-ekonomického systému prostřednictvím svého chování a prostřednictvím působení na formulaci pravidel; tedy jiná (dodatečná) aktivita než pouze optimalizace individuálního užitku ve smyslu nekooperativní hry

Vzpoura – sociální nestabilita, ohrožení sociálního smíru, stávky, sociální deprivace a její projevy

Experimentální ověření role hry typu Titanic ve veřejném sektoru

Existují dva typy experimentu z hlediska vztahu badatele a reality:

- V jednom případě badatel na základě teorie vytvoří určité podmínky v oblasti svého pozorování (provede experiment) a na základě dříve učiněných předpovědí jej vyhodnotí. K tomu vytváří experimentální zařízení nebo navrhuje procedury, kterými je testováno chování osob.

- Ve druhém případě badatel na základě teorie předvídá, co se odehrává a realitě, a vybírá vhodnou oblast (též s využitím teorie), kde mu sama příroda (jejíž součástí je i společenský vývoj) sama vytvořila podmínky pro ověření předpovědí.

Typickým příkladem experimentů prvního druhu je zkoumání toho, co se odehrává ve Willsonově mlžné komoře či dnes v CERNu. Podobnými experimenty bylo i Mendlovo křížení hrachoru či králíků v brněnském klášteře. Stejný základ mají i experimenty prováděné se studenty (kteří jsou levným, snadno dostupným a dobrým experimentálním materiálem, podobně jako v genetice např. drozofily) či jinými osobami k porovnání předpovědí daných teorií her se skutečným chováním lidí.

Odlišným typem experimentu je vyhledávání podmínek, které vytváří samotná příroda (či společenský vývoj jako součást přírodního vývoje v širším smyslu slova, resp. jako součást přírodně historického vývoje). Takovými experimenty je ověření obecné teorie relativity na základě Stáčení perihelia Merkuru, pozorování výbuchu supernovy na základě předem připraveného teoretického konceptu. Takovým experimentem může být i vhodně zvolená oblast společenského dění, na kterou zaměříme pozornost.

V obou případech je vždy důležité podložení experimentu dobrým teoretickým konceptem, který umožní ukázat, že příslušný pozorovaný jev je skutečně ověřením hypotézy, nikoli důsledkem něčeho jiného, co zůstalo mimo pozornost teorie.

Například to, že Měsíc obíhá kolem Země (jako výchozí pozorovatelný jen), lze vysvětlit různými způsoby. Následnými experimenty (včetně rozboru měsíční horniny) pak lze dokázat, že platí jen jedno z vícera možných vysvětlení.

V našem ukážeme, že teorie (jejíž podstatnou součástí je teorie veřejného sektoru) je schopna experimentálně ověřit, zda se hraje či nehraje v současné době a v současné společnosti hra typu Titanic.

Cílené pozorování, které – pokud jsou přesně formulovány hypotézy – se mění v experiment (experimentálního ověření hypotéz) je nutné zaměřit především do oblasti reforem ve veřejném sektoru. Proč? Protože právě zde se rozhoduje o tom:

1. Zda navrhované a prosazované reformy směřují ke zvýšení rovnosti příležitostí pro nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu jako hlavního faktoru ekonomického růstu (čím se současně pozitivním směrem mění charakter ekonomického růstu). Přitom využívání investičních příležitostí v oblasti nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu podle míry výnosnosti těchto investičních příležitostí je totéž, čím vytváření podmínek pro společenské uplatnění a společenský vzestup člověka nezávisle na jeho výchozích majetkových a příjmových poměrech (přesněji jeho či domácnosti, jejíž je součástí). Tj. zda se jedná o skutečné reformy zvyšující efektivnost ekonomického systému a přizpůsobující ekonomických systém podmínkám trvale udržitelného a současně dynamického růstu.

2. Nebo zda se jedná o pseudoreformy prohlubující společenskou segregaci tím, že posilují roli pozičního investování (omezování možností pro nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu těch, kteří mají horší výchozí majetkovou či příjmovou pozici ze strany těch, kteří mají majetkovou výhodu). Návazně pak, zda jsou příslušné reformy zaměřené na řešení reálných problémů, nebo zda prostřednictvím toho, co je za ně označováno, nedochází k vyvádění velkých prostředků z ekonomického systému (veřejného sektoru, ale i privátních zdrojů, které do tohoto sektoru vstupují) ve prospěch těch, kteří mají možnosti ovládat finanční systém.

Dalším pokračováním tohoto je operacinalizace podmínek provedené příslušných cíleně zaměřených pozorování s formulovanými hypotézami.

Lze dovozovat, že klíčovým problémem funkčnosti sociálních systémů je především rostoucí sociální (příjmová, majetková, zdravotní …) diferenciace, protože technicky jsou sociální systémy nastaveny – v rámci dostupných variant – poměrně dobře, respektive lze odhadnout, že změny jejich nastavení mohou přinést dílčí efekty, ale nikoli zásadní zlepšení jejich fungování. To se ukazuje například na zavádění a následném rušení regulačních poplatků ve zdravotnictví, kdy všechny použité varianty mají své výhody i nevýhody. Všechny modely mají ale jedno společné: předpokládají soudržnou společnost s rozumnou mírou vertikálních i horizontálních nerovností a takové občany potom jsou schopny integrovat z hlediska poskytovaných efektů. V případě, že se začne hrát hra typu „Titanik“, tak sofistikované sociální systémy selhávají stejně, jako se potápěl skutečný Titanik, tedy jedna z nejkvalitnějších lodí své doby.

Nejslabším článkem současné ekonomiky je právě nabývání, uchovávání a rozvíjení lidského kapitálu ve všech jeho podobách (zdraví, vzdělání, reprodukce, kultura). Přes verbální proklamace a řadu reformních kroků dochází k tomu, že příslušné procesy jsou blokovány nebo dokonce hodnoceny jako neefektivní. Možná řešení jsou popsána v existujících studiích a netřeba je opakovat – jak nastavit penzijní, vzdělávací či zdravotnický systém víme, stačí si vybrat, které nevýhody budou únosné (ideální systém neexistuje). Nesporně je pak potřebné řešit příjmovou diferenciaci formou zdanění subjektů, které si mohou dovolit daně platit a mají významná aktiva (princip adekvátnosti zdanění). Dojde tak ke změně peněžních toků ve prospěch reálné ekonomiky a konkrétních transakcí. A konečně je klíčová jasná preference financování pozitivních činností a aktivit – je nutno omezit princip, že čím je něco užitečnější, tím méně peněz na to je (sport, kultura atd.). Podstatné jsou výsledky systému, nikoli ideologická klišé. Pak se i hry typu Titanik nebudou hrát, protože se loď přestane potápět.

V rámci prováděné analýzy je však možno spatřovat také riziko, že rozbor výše uvedeného typu oslabí zcela motivaci pro efektivní využití mechanismů veřejného sektoru ve smyslu liberálního přístupu k věci: když to selhává, tak to nebudeme používat a necháme to být, ono si to poradí samo. Problémem je fakt, že ani to možné není, bez konkrétních nástrojů s cílem univerzality, solidarity a dalších typických efektů působení státu se fakticky obejít nelze; v řadě případů může být správně prováděná veřejná správa daných sektorů ekonomiky i výrazně efektivnější než její privatizace – příkladem může být sociální bydlení či veřejná governance v penzijním sektoru. Zde se samozřejmě rýsuje potenciální ideologický konflikt a výsledný stav vždy předmětem veřejné volby. Hra typu Titanik se začne hrát především tehdy, pokud se tento konflikt projeví v opakované oscilaci mezi jednotlivými variantami a následném suboptimálním hospodářském vývoji. V situaci omezených zdrojů jednotlivé zájmové skupiny začnou sledovat svůj parciální zájem, navíc přechod mezi jednotlivými variantami často znamená existenční ohrožení jednotlivých aktérů, protože v jiné variantě nemusí být pro jejich činnost již místo (např. finanční zprostředkovatelé prodeje penzí apod.). V rámci analýz je tak vhodné především:

- Odlišovat vliv reforem na jednotlivé aktéry, který může být různý (i negativní a silně medializovaný), ale neměl by být významnější než celkové zhodnocení a implementace konkrétní varianty reforem

- Brát ohled na produktivní uplatnění jedinců – je nutno vycházet z toho, že v současné době je zaměstnanost a její dostatečné ohodnocení klíčovým faktorem stability sociálních systémů. Lze nahrazovat lidi technikou, reformovat sociální systémy, ale musíme se současně zabývat tím, zda bude následně efektivní a produktivní uplatnění pro danou populaci. Spontánní vývoj v tomto směru bohužel selhává.

- Sledovat, zda přijímaná opatření mají skutečně efekt v univerzalitě, solidaritě a zlepšení možností kultivace lidského kapitálu. Pokud ne, zabývat se příčinami tohoto stavu – zda jimi jsou nevhodná technika podpory, nebo její patologické využití v rámci sociálních interakcí. V tomto směru může pomoci četnost chyb: pokud dané opatření selhává plošně, je nutno se tím zabývat; dílčí či výjimečné, jakkoli křiklavé selhání není nutno koncepčně zohlednit

- I když to zakládá prostor pro označení za sociální inženýrství, neopustit představu, že v zásadě víme, jaké podmínky, pravidla a mechanismy by v současné společnosti měly fungovat a jaké horizonty a mantinely pro životní dráhy jednotlivců by měly existovat. V rámci veřejné a sociální politiky pak systematicky vytvářet nástroje a konkrétní politiky, které budou přinášet příslušné efekty.

- V případě symptomů „hry Titanik“ tyto převádět na úroveň veřejné politiky a veřejné volby: ukazovat, že z daného vývoje bude profitovat menšina, případně že daný vývoj povede k vymazání šancí řady jednotlivců na vývoj ve smyslu popsaném v předchozím bodě. Analyticky uchopit fakt, že pokud se začne hrát hra typu Titanik, pak produktivní schopnosti jednotlivce mu nemusí být vůbec nic platné (jako lidem na Titaniku v podpalubí).

Některé závěry

1. Současná situace je mnohem složitější, než se velká většina lidí domnívá. A přesto, že mnozí vidí jen pověstnou špičku ledovce, mají tendenci to vzdávat. Jenže právě to je to nejhorší, co by nás mohlo potkat. Řešení? Vidět smysl v poznávání reality, toho, o co jde. Se vším všudy. A nenechat se odradit, že všechno je složitější, dramatičtější i nebezpečnější, než se zdálo. Doba potřebuje takové lidi, kteří to dokážou. A každému, kdo má v sobě zárodek dosáhnout takového vztahování ke světu, je nutno maximálně pomáhat. A bojovat za každého, kdo by ztrácel chuť či orientaci.

2. To, že se rozehrávají a dokonce již hrají hry typu "Titanic" v různých oblastech, považuji za logický důsledek výše uvedeného. To, že těchto her je více, je svým způsobem dobře. Zatím se nedaří jednotná koordinace. V některých z těchto her jsou jedni "nahoře", v jiných jsou titíž "dole". A to nám dává čas bránit se. Bránit se zejména tím, že ukážeme alternativu, která se bez hry typu "Titanic" obejde. Tj. tu, která je založena na prosazení ekonomické role odvětví produktivních služeb.

3. Je nutno důsledně odlišovat tři roviny:

- Základní změnu, o kterou jde: Přesun těžiště ekonomiky do oblasti produktivních služeb. Je to změna spíše "technologická". Týká se změny v podílu různých sektorů v ekonomice, kdy dochází i k proměnám samotných sektorů. Tj. v daném případě bude sektor produktivních služeb nejen expandovat, ale bude měnit i svoji podobu. (Podobně jako se kdysi řemesla změnila v průmysl.)

- Základní podmíněnost této společenské změny: Tou není společenské vlastnictví či zestátnění, ale postupné vytváření podmínek pro vyšší míru rovnosti příležitostí k nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu. Tak, aby ekonomika založená na využití investičních příležitostí spojených s rozvojem schopností člověka měla svůj reálný základ a umožnila překonat bariéry spojené s pozičním investováním či ekonomickou segregací.

- Aktuálně působící dobovou překážku: Bujení struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad, které prorostly s pozičním investováním a výrazně zvyšují rizika přežití v důsledku toho, že se na této živné půdě rozehrávají hry typu "Titanic".

4. Problematika HCC (znovu aktuální?)

Tuto část bude nutné zásadním způsobem přepracovat. Je velmi pozitivní, že letos (na rozdíl od loňska) se jedna z klíčových otázek dostala znovu o popředí. Následující text obsahuje dva nesourodé podklady a před konáním konference byl získán ještě další a výrazně kvalitnější.

4.1. Klíčový význam HCC (smluv o investování do lidského kapitálu)

Jak jsme již zmínila v úvodu a v úvodních tezích, pro „odstartování“ přechodu k ekonomice založené na produktivních službách umožňujících nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu stačí „málo“: Totiž to, aby se vytvořila přímá (vstupem institucí nezprostředkovaná) vazba mezi ekonomickými efekty odvětví produktivních služeb, které vznikají na profesních trzích, a zdroji financování těch, kteří produktivní služby poskytují. Tj. aby se ekonomické subjekty poskytující produktivní služby bez přerozdělovacích zásahů ze strany různých institucí podílely na příjmech z efektů, které působením produktivních služeb na nabývání, uchování a uplatnění schopností toho či onoho člověka vznikají na profesních trzích.

Problém je v tom, že k tomu je potřebný určitý vývoj finančních trhů (na současném stupni jejich rozvoje nejsou rozvinuty příslušné produkty finančních trhů) a vytvoření určité míry rovností příležitostí pro společenský vzestup nezávislý na výchozích majetkových poměrech člověka.

Klíčovou roli v obojím hrají smlouvy o investování do lidského kapitálu (Human Capital Contract nebo také „HCC“), jejich nejvýznamnějším případem je přenesená cena a zprostředkované uplatnění přenesené ceny.

4.2. Z historie HCC

Smlouvu o investování do lidského kapitálu (Human Capital Contract nebo také „HCC“) jako první zmínil Adam Smith ve své knize Bohatství národů, kde zmínil způsob jak chápat člověka jako obchodovatelná aktiva. V jeho stopách tuto myšlenku dále rozvíjeli významní ekonomové jako je Milton Friedman, Rober Merton, Gary Becker a další.

HCC vychází z principů běžného cenného papíru, kde investor vloží svůj kapitál do cenného papíru a následně je mu vyplácena dividenda. V případě HCC se ovšem nejedná o cenný papír, ale o člověka, jehož se investor nestává vlastníkem, na rozdíl od cenného papíru, avšak podobně jako u investice do cenného papíru, vloží svůj kapitál do služby, která rozvíjí schopnosti daného člověka, který následně ze svého budoucího příjmu bude vyplácet procentuální částku, kterou lze přirovnat k dividendě.

HCC bylo již několikrát uvedeno do praxe, jako alternativní způsob financování vysokoškolského studia. Avšak ve většině případů skončilo neúspěchem. Jedním z důvodů, které by se daly označit za důvod tohoto selhání, by mohl být fakt, že forma financování HCC byla volitelnou formou. Studenti, kteří předpokládali nižší příjmy, si zvolili tuto formu financování vysokoškolského studia. Tito studenti opravdu dosahovali menších příjmů a nebyli nakonec schopni svůj dluh splatit a financování formou HCC bylo ukončeno pro neúspěch.

Financování vysokoškolského studia formou HCC obnáší mnoho úskalí, především ve stanovení ideální procentuální sazby. Tato procentuální sazba se mnohdy spojuje s problematikou daně z příjmu, u které je známo, že odrazuje od maximalizace příjmů a naopak vede ke snaze zajistit si nepeněžní příjmy, které nejsou zdanitelné, získat práci, která poskytuje nezdanitelné benefity a nebo má zkrácenou pracovní dobu. Nelze popřít souvislosti mezi daní z příjmů fyzických osob a financováním vysokoškolského studia formou HCC.

Financování vysokoškolského studia formou HCC bych proto pracovně nazval „Univerzitní daní“. U této Univerzitní daně by byly řešeny otázky, které jsou řešeny v daňové teorii, aby bylo zamezeno odrazování od maximalizace zisku.

Vyvstává zde několik situací, které je nezbytně nutné řešit. V praxi je běžné, že studenti vysokoškolského studia v průběhu studií změní školu, ať už je k tomu vede jakýkoliv důvod. Zde je potřebné vzít v potaz počet absolvovaných semestrů a proporcionálně je rozdělit do sazby Univerzitní daně. Dále zde máme studenty, kteří absolvovali pouze bakalářský stupeň. Dále zde máme studenty, kteří absolvovali bakalářské studium na jedné vysoké škole a magisterské studium absolvovali na jiné vysoké škole. Poté tu máme studenty, kteří absolvovali bakalářský a magisterský stupeň na jedné vysoké škole a nakonec zde máme studenty, kteří studia přerušili. Už z výše zmíněného vyplívá, že je problematika globálního zavedení HCC pro financování vysokoškolských studií poměrně složitá, neboť u soukromých vysokých škol se dají předpokládat rozdílné sazby, bude-li se jednat o smluvní vztah. Avšak já jsem zastánce rovné sazby, neboť by opět mohla kvalitu výuky ovlivnit finanční situace. Každý vysokoškolský studijní program zahrnuje specifické zaměření, avšak je všeobecně známé, že ne všichni studenti pracují přímo v zaměření absolvovaného studijního směru. Zde vyvstává otázka, zda má být tento fakt brán v potaz a jakým způsobem, nebo má-li být ignorován, neboť všichni absolventi absolvovali výuku na stejné kvalitativní úrovni a měli tedy rovné příležitosti, kterých pouze nevyužili. V daňové teorii se prosazuje princip progresivní stupnice, který ovšem trestá ty, kteří jsou úspěšnější. Z hlediska motivace absolventů vysokých škol, by zde měla býti spíše aplikována degresivní stupnice, která by je motivovala k dosahování vyšších příjmů, neboť by nebyli trestáni za svoji úspěšnost, k čemuž je přeci vysoká škola především určená. Dále zde vyvstává otázka, zda by mělo financování formou HCC býti volitelné, nebo by mělo býti aplikováno pro všechny studenty dané školy, což by vedlo k pravděpodobnému zvýšení úspěšnosti systému financování vysokoškolské studia formou HCC, neboť by si jej nevolili pouze studenti, kteří předpokládají menší budoucí příjmy. A také zde vyvstává otázka, zda by tento systém měl být aplikován selektivně na základě rozhodnutí každé vysoké školy, nebo zda by měl být zaveden globálně. V případě zavedení globálního financování formou HCC se dá předpokládat, že se bude kvalita studií přímo odrážet ve stanovené sazbě a době po kterou bude HCC splácen.

Je bez pochyb, že správné nastavení systému financování vysokoškolských studií formou HCC, je komplikovanější, než by se na první pohled mohlo zdát, avšak při správně nastavených podmínkách bude výhodnější pro studenty vysoký škol, neboť se v době kdy dosahují malých nebo žádných příjmů nemusejí nadměrně zadlužit tradičními bankovními úvěry a také by zde byl navýšen zájem vysokých škol o zajištění pracovního uplatnění studentů, kteří absolvovali svá studia. A lze předpokládat, že by tento systém mohl být výhodnější i pro vysoké školy, neboť zde existuje potenciál velmi vysokého cash-flow, který by mohl snadno převýšit semestrální paušální platby.

Alternativně

Teorie smluv o investování do lidského kapitálu (Human Capital Contract, HCC) se poprvé objevila schovaná jako poznámka pod čarou Miltona Friedmana v knize Příjem z nezávislé odborné praxe (Income from Independent Professional Practice) v roce 1945. Freidman, který je považovaný za svatého patrona volného obchodu, si představoval svět, ve kterém by se jednotlivici mohli transformovat do žijících a dýchajících cenných papírů prodávaných jako kterýkoliv jiný finanční nástroj. "Pokud by jednotlivci mohli prodat "akcie" uvnitř sebe sama", napsal Friedman, "investoři by mohli diversifikovat svoje jmění a vyrovnat tak ztráty." Další ekonom Chicagské školy Gary S. Becker, který se podílel na vytvoření konceptu lidského kapitálu na začátku šedesátých let minulého století, nebyl tak pozitivní ohledně aplikace HCC. Koncept přímého investování do lidí místo investování do nápadů a firem zavrhl jako v praxi neuskutečnitelný. Becker se obával že HCC by nebyly u amerických soudů vymahatelné a nespokojení "sluhové" (příjemci půjčky) by teoreticky mohli být méně produktivní po dobu trvání smlouvy (Becker, 1975).

HCC jsou nejčastěji používány ve financování vysokého školství, proto se tento článek zaměří převážně na uplatnění HCC v této sféře. HCC se používají ve snaze udělat financování státního školství spravedlivějším a efektivnějším, nebo může jít také o snahu přitáhnout soukromé investice. Ve své podstatě HCC je půjčka, která je splácena podle výše budoucího příjmu na rozdíl od klasické půjčky, kde je výše splátky víceméně dána předem. Efektivita trhu s vysoký školství může být zvýšena tím, že se zvýší transparentnost relativní ekonomické hodnoty určitých studijních oborů nebo hodnoty vysokoškolských titulů z různých univerzit.

Na základě HCC studenti získají finance výměnou za odvod určitého procenta jejich příjmů po vymezenou dobu po konci studia. V tomto se HCC podobají akciovému trhu, kde zisk záleží na příjmu studenta a ne na předem určené úrokové míře. HCC jsou pro studenty méně rizikové než tradiční půjčky, protože přenášejí riziko na investora, který je schopný ho zvládnout lépe.

Aby se mohly HCC dále rozvíjet je nutné změnit legislativu tak aby HCC byly vymahatelné a aby jim byla dána stejná zákonná ochrana jako tradičnímu systému půjčování peněz. HCC by měly být uzákoněny jako klasické cenné papíry, aby je mohly spravovat investiční fondy. HCC by také měly dostat stejné daňové zvýhodnění, jako mají tradiční možnosti financování studia.

První pokus ve velkém implementovat HCC proběhl až v roce 2001 projektem MyRichUncle.com. Tato nešťastně pojmenovaná a nyní již nefunkční společnost vznikla v době, kdy se věřilo, že každý problém může být vyřešen jednoduše tím, že se přesune do online prostředí. Tento projekt však trval pouze několik let. Podle zakladatelel Raze Khana projekt předběhl dobu.^{^[9]}

Další projekty nabízející HCC se jmenovaly Pave and Upstart. Vznikly v roce 2012 a také fungovaly pouze dva roky. Přesně podle konceptu HCC tyto společnosti nabízely půjčky bez nutnosti splacení jistiny nebo úroku. Místo toho, příjemce půjčky, eufimisticky nazývaný "talent", se zavázal splácet investorům část budoucího příjmu (3 – 10 % po dobu až deseti let). Většina půjček byla zaměřena na financování vzdělávání, podnikatelského záměru, ale také na různé umělecké a kulturní projekty. Investor se na podpoře příjemce půjčky mohl podílet také tím, že mu nabídl určitou formu mentoringu.

Zakladatel projektu Pave Oren Bass udává jako hlavní důvod krachu již zmiňovaný problém neexistenci legislativního rámce, který by zlepšil vymahatelnost HCC. Další problém byl americký zákon, který povoluje investování do podobných projektů pouze velkým institucím a velmi bohatým lidem.

HCC je revoluční v tom že obrací standardní systém půjčování peněz. Tradiční půjčky jsou udělovány na základě finanční historie příjemce půjčky a ziskovosti podobných investic. Finanční historie je méně podstatná, pokud úvěr závisí na tom, co bude v budoucnosti. HCC sází na latentní potenciál jednotlivců a budoucnost příjemců půjčky spíše než na jejich minulost. Většina risku je proto nesena věřitelem a ne příjemcem půjčky. Výhodou je také to že nesplacení půjčky nemá vliv na finanční historii příjemce půjčky.

4.3. Modely financování vysokoškolského studia na bázi HCC

Důležitým nástrojem společností jako jsou Upstart a Pave je použití prediktivních algoritmů které určují na základě mnoha proměnných potencionální úspěšnost jednotlivých kandidátů a velikost jejich budoucího příjmu. Modely berou v potaz množiny dat, které zahrnují například vzdělání, standardizované výsledky testů, výpis z úvěrového registru a pracovní nabídky uchazečům. Na základě tohoto algoritmu se také určí procentuální výše splátek.

Spoléhání se na tyto algoritmy však zvýrazňuje inherentní ironii v samotném srdci tohoto přístupu. Čím efektivnější tyto společnosti jsou v předpovídání budoucího úspěchu, tím lepší je perpektiva jejich podnikání. Ale spíše než srovnání podmínek a podpoření mladých lidí, kteří si to zaslouží, tyto modely přirozeně nahrávají uchazečům, kteří mají jasné výhody. Nejlevnější kapitál nepůjde těm, kteří ho nejvíc potřebují, ale spíše nejvíce pravděpodobným vítězům. Jinými slovy hlavně těm, kteří by pravděpodobně uspěli bez ohledu na tuto pomoc. Tito vynikající talenti jsou již pravděpodobně dávno před svými kolegy. Jejich cesta k prosperitě je již zaručená. Může to být dobrý obchod, ale je otázka jestli takový přístup zmenší rozdíly v příležitostech které, jsou zabudované v systému, nebo jestli je budou spíše zvětšovat.

Podle společnosti Upstart, HCC neboli smlouvy o sdílení příjmu (Income share agreements, ISAs) poskytují lepší návratnost (8 %) vzhledem k riziku (5 %) než jiná aktiva a jsou skvělým způsobem jak diverzifikovat investiční portfolio. Tento odhadovaný zisk je vyšší a stabilnější než kterýkoliv jiný druh aktiv. Jinými slovy, lidé jsou lepší investicí než akcie a dluhopisy.

Upstart nabízel také možnost investici diversifikovat do více jednotlivců a tím ještě zvýšit její bezpečnost. Ještě větší bezpečnosti by se dalo dosáhnout investováním do podílových fondů specializujících se na HCC, protože by se tím mohl rozšířit počet potenciálních investorů.

Bariéry financování studentských půjček pocházejí z nejistoty a nehmotnosti lidského kapitálu. Někteří studenti nemusí dostudovat, některé znalosti a obory mohou zestárnout a stát se nepoužitelnými, někteří si vyberou kariéry s nízkým ziskovým potenciálem. Fluktuace mezd a zaměstnanosti může být vysoká. Investice logicky závisí na studentovi a ten bude vždy lépe informován o svých záměrech a potenciálu než investor. Nízká likvidita a nemožnost zástavy majetku jak je tomu například u hypoték také hraje v neprospěch HCC.

HCC motivují studenty skrývat a odkládat výdělky během splátkového období. Je proto nezbytné, aby investoři vyvinuli metody, které by získávaly přesné informace o příjmech příjemců půjčky. Nejlepší by pravděpodobně byl přístup do daňových výpisů. Stále by ale existovaly možnosti, jak by si příjemci půjčky mohli odložit příjem do doby po skončení smlouvy. Zaměstnanci například mohou dostat zaplaceno v akciích firmy a peníze si tak vybrat až po skončení HCC. Investoři proto budou chtít také vidět zaměstnanecké smlouvy. HCC by také pravděpodobně měly zahrnovat do příjmu příjemců půjčky také zisky, které nejsou v penězích.

Zavedení HCC by zvýšilo konkurenci a proto by se jim pravděpodobně bránily instituce, které se schovávají v současném prostředí, které není moc tržní. Na druhou stranu instituce, které jsou v poskytování vzdělávání efektivnější, HCC uvítají. Proto z pohledu poskytovatelů vzdělávání, HCC mohou být vnímány jako hrozba i jako příležitost. Ačkoli HCC poskytují příležitost jak zvýšit financování, HCC také odkrývají skutečné náklady a ekonomické výhody jednotlivých škol.

Například v Americe, kde je soukromé vysoké školství velmi rozvinuté, je vysoké zadlužení studentů velký problém. Není bez zajímavosti, že dluh amerických studentů 1,2 bilionů dolarů je vyšší než HDP Austrálie, Nového Zélandu a Irska dohromady (Jaffe, 2015). Náklady amerických studentů neustále rostou a státní podpora se zmenšuje. 45 000 dolarů je průměrný dluh dvacetiletých Američanů.

Vzít si tradiční půjčku na financování studia pro mladé může na první pohled dávat smysl, protože příjem obvykle roste s věkem. Problém je, že většina američanů má fixní dluhové platby bez ohledu na to jak se jim zrovna daří. To vede k vysokému tlaku na lidi přijmout jakoukoliv prác,i která je zrovna k mání a odrazuje je to od dalšího vzdělávání. Podle amerického úřadu na podporu spotřebitelů, tento stav může vést k vyhýbání se riskování, konformitě a omezenému zavádění inovací.

HCC nabízejí více flexibility. Pokud máte dobrý rok, platíte víc, pokud máte problémy či studujete, platíte méně. Pokud vyděláváte méně, než na kolik jste se domluvili, neplatíte nic a o tento čas se prodlužuje doba smlouvy. HCC nemusí být nutně levnější než tradiční forma financování, je u něho ale méně pravděpodobné že člověk skončí s úvěrem, který nemůže splatit.

Kritici tvrdí že HCC jsou ve své podstatě chybné, jelikož příjemci půjčky budou svůj příjem skrývat, anebo se s penězi vytratí. Někomu zase tento koncept připadá jako nevolnictví, ale podíl z výdělku není podíl sebe sama.

Přirovnávání HCC k částečnému otroctví je neopodstatněné, pokud se studenti mohou po celou dobu svobodně rozhodnout ohledně jejich kariéry a výběru zaměstnání. Lidé se tohoto konceptu bojí, protože s ním nemají zkušenosti. Každopádně mladí lidé jsou již teď často svázáni studentskými pujčkami a dluhy na kreditních kartách. Projekty podobné HCC existovaly už v minulosti. Začátek boxerské kariéry Muhammada Aliho byl financován sdružením podporovatelů, kteří mu zaplatili trénink výměnou za podíl na výhrách. Hráči pokeru jsou běžně financováni investory. Kreativní práce je často financována podobnou cestou. Nakladatelství dávají autorům zálohu předem a poté si ji vezmou zpět ze zisku z prodeje.

HCC není nic převratného, jedná se vlastně o jeden z typů půjčky, která je odvislá od budoucího příjmu (income-contingent loan) a je splácena podle výše budoucího výdělku (Chapman, 2005). V Austrálii je vysoké školství financováno speciální daní, kterou platí absolventi podle toho, kolik vydělávají. Ve Velké Británii je také splácení studentského dluho odvislé od výše příjmu. Pokud abolventi nedosáhnou určité hranice příjmu, neplatí nic a trvá-li to delší dobu, dluh se jim smaže úplně. Splátky závislé na příjmu ulehčují studentům jejich splácení, ale také upevňují myšlenku, že financování vzdělání je zodpovědností jednotlivce spíše než státu. Z hlediska financování produktivních služeb je to krok vpřed. Starý systém půjčování peněz byl založen na předpokladu světa, ve kterém byl pracovní trh stabilní a každý měl stálý příjem. Tento svět se mění. Způsob financování se proto musí změnit také.

4.4. Možnost využití HCC v podmínkách současné ČR

k financování vysokoškolského studia

Jelikož není možné předpokládat budoucí vývoj daňového systému, vycházím z aktuální daňové úpravy. Budoucí ekonomický vývoj je taktéž nepředvídatelný, mzdy a náklady ve výpočtech budou statické, neboť zvýšení nákladů by mělo být závislé na pouze na inflaci a mzdy by taktéž měly být upraveny o inflaci. Ve výpočtech není využito daňových slev a bonusů, vyjma slevy na poplatníka, jejíž využití se dá předpokládat u všech osob, bez výjimky.

Vycházíme ze mzdových údajů získaných z Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „MPSV“) a z výročních zpráv vybraných vysokých škol.

Nástup do zaměstnání je u každého absolventa individuální a taktéž i ukončení pracovního poměru z důvodu nástupu do starobního důchodu. Z tohoto důvodu jsem pro zjednodušení využil průměrných věkových hranic. Tedy absolvent bakalářského studia nastupuje do práce v 24 letech. Absolvent magisterského studia nastupuje do práce v 26 letech. Absolvent doktorského studia nastupuje do práce v 28 letech. Příjmy předcházející danému věku nebudou brány v potaz, neboť jsou dosaženy v průběhu studia, kdy se nejedná o absolventa. Nástup do starobního důchodu se pro osoby z mé generace pohybuje přibližně mezi 68 až 72 lety, tedy průměrně 70 let. Tedy předpokládaný produktivní věk bude v rozsahu 46 let v případě bakalářského studia, 44 let v případě magisterského studia a 42 let v případě doktorského studia.

Absolutně nepředvídatelným faktorem, který bude mít zásadní dopad na výpočty, ale nelze jej nijak objektivně podchytit je ukončení pracovní schopnosti z důvodu invalidity, nebo úmrtí. Pro zajištění objektivity výpočtů bude využito odchylek.

Není-li uvedeno jinak, jedná se o období roku a částky jsou v Kč.

Jak již bylo zmíněno výše, budou zde uvažováni pouze absolventi, nikoli studenti. K tomuto mě vede hned několik důvodů. Nedokončené studium sice poskytne dané osobě službu ve formě vzdělání, avšak, pouze v omezené míře a těžko prokazatelné. Osoba, která nedokončila vysokoškolské vzdělání, se pravděpodobně nebude chlubit tím, že byla několikrát „vyhozena“ od státních závěrečných zkoušek. Neboť se dá předpokládat, že by to bylo pro tuto osobu spíše „přitěžující okolností“. Dále to vypovídá o špatně nastaveném studijním systému školy, která nedokáže v průběhu studií připravit své studenty na dostatečné úrovni ke splnění požadavků státních závěrečných zkoušek.

Financování formou HCC bude zkoumáno pouze z hlediska dlouhodobé udržitelnosti a to v rozsahu 46-letého cyklu. Přechod ze standartního systému školného placeného za každý akademický rok na financování vysokoškolského studia formou HCC není objektem tohoto projektu.

Statistické údaje Ministerstva práce a sociálních věcí

Tab. 2.1: Statistické údaje MPSV
Rok	Absolvent bakalářského studia			Absolvent magisterského studia			Absolvent doktorského studia
Rok	do 30 let	30-49 let	50 a více let	do 30 let	30-49 let	50 a více let	do 30 let	30-49 let	50 a více let
2012	26 732	36 713	35 845	30 000	45 806	43 478	33 422	50 349	53 084
2013	27 204	36 157	35 602	29 924	45 719	43 506	36 590	53 123	55 590
2014	27 000	36 574	35 950	29 843	46 507	44 436	36 453	53 551	57 021

Vzhledem k nepravidelným poklesům a nárůstům ve mzdách za roky 2012, 2013 a 2014, budu vycházet z roku 2014, neboť nelze exaktně odhadnou budoucí vývoj.

Tab. 2.2: Upravené statistické údaje MPSV
Příjmy	Absolvent bakalářského studia			Absolvent magisterského studia			Absolvent doktorského studia
Příjmy	do 30 let	30-49 let	50 a více let	do 30 let	30-49 let	50 a více let	do 30 let	30-49 let	50 a více let
měsíc. hrubé	27 000	36 574	35 950	29 843	46 507	44 436	36 453	53 551	57 021
roční hrubé	324 000	438 888	431 400	358 116	558 084	533 232	437 436	642 612	684 252
roční čisté	248 085	327 225	322 080	271 590	409 362	392 229	326 229	467 595	496 281

Univerzitní daň

Při přechodu mezi školami by bylo ideálním nástrojem rozpočítání absolvovaných předmětů podle kreditů a to pouze do maximálního počtu 30 kreditů za semestr. V případě neuznání předmětů, které by vedlo k navýšení kreditů nad rámec běžného studia, by bylo na dohodě obou zúčastněných škol, aby se dohodly na řešení této situace. Tímto by bylo zamezeno nadměrnému zvyšování univerzitní daně. Toto pravidlo by mohlo být aplikováno i pro studenty, kteří studium nedokončili, avšak již nyní jsem odpůrcem takovéhoto přístupu.

a) Návrh statické sazby univerzitní daně

Univerzitní daň bych navrhoval vypočítávat netradičně z čistého příjmu. Bude sice náchylnější ke změnám daňových sazeb z příjmů, avšak bude mít nižší dopad na příjmy vysokoškolských absolventů, než kdyby byla počítána z hrubých příjmů. A navrhovanou sazbu bych stanovil maximálně do 5 % z čistých příjmů.

Pro porovnání dopadu výpočtu z čistých příjmů a hrubých příjmů sražených za rok při sazbě 5 %, bez degresivní sazby, poslouží následující tabulka:

Tab. 3.1: Dopad metodiky výpočtu z čistých a hrubých příjmů na roční bázi
Univer- zitní daň 5% z	Absolvent bakalářského studia			Absolvent magisterského studia			Absolvent doktorského studia
Univer- zitní daň 5% z	do 30 let	30-49 let	50 a více let	do 30 let	30-49 let	50 a více let	do 30 let	30-49 let	50 a více let
hrubých příjmů	16 200	21 944	21 570	17 906	27 904	26 662	21 872	32 131	34 213
čistých příjmů	12 404	16 361	16 104	13 580	20 468	19 611	16 311	23 380	24 814
roční rozdíl	3 796	5 583	5 466	4 326	7 436	7 050	5 560	8 751	9 399

Pro porovnání dopadu výpočtu z čistých příjmů a hrubých příjmů sražených za celoživotní období při sazbě 5 %, bez degresivní sazby, poslouží následující tabulka:

Tab. 3.2: Dopad metodiky výpočtu z čistých a hrubých příjmů na celoživotní bázi
Univer- zitní daň 5% z	Absolvent bakalářského studia	Absolvent magisterského studia	Absolvent doktorského studia
hrubých příjmů celoživotní	967 488	1 162 939	1 370 608
čistých příjmů celoživotní	723 731	855 909	996 499
celoživotní rozdíl	243 758	307 030	374 109

b) Návrh degresivní sazby univerzitní daně

I nyní navrhujeme vypočítávání univerzitní daně z čistého příjmu. Sazby stanovujeme následovně:

5% při příjmech nižších než je 1,25 násobek průměrného příjmu stanoveného dle MPSV. V minimální výši 0,75 násobku průměrného příjmu stanoveného dle MPSV.

3% při 1,25 násobku až do 2 násobku průměrného příjmů stanoveného dle MPSV.

1,5% při 2 násobku a více průměrného příjmů stanoveného dle MPSV. V maximální výši 2 násobku průměrného příjmu stanoveného dle MPSV.

Důvodem pro stanovení takovéto degresivní sazby je snaha o to, aby nedocházelo k trestání za úspěch. A motivace absolventů k dosažení co nejvyšších možných příjmů.

Minimální výše na úrovni 0,75 násobku průměrného příjmu stanoveného dle MPSV, vypočtená z údajů v (Tab. 2.2: Upravené statistické údaje MPSV):

Tab. 4.1: Minimální výše univerzitní daně
Absolvent bakalářského studia			Absolvent magisterského studia			Absolvent doktorského studia
do 30 let	30-49 let	50 a více let	do 30 let	30-49 let	50 a více let	do 30 let	30-49 let	50 a více let
9 303	12 271	12 078	10 185	15 351	14 709	12 234	17 535	18 611

Sazba 5 % na úrovni průměrného příjmu stanoveného dle MPSV, vypočtená z údajů v (Tab. 2.2: Upravené statistické údaje MPSV):

Tab. 4.2: Univerzitní daň na úrovni průměrného příjmu
Absolvent bakalářského studia			Absolvent magisterského studia			Absolvent doktorského studia
do 30 let	30-49 let	50 a více let	do 30 let	30-49 let	50 a více let	do 30 let	30-49 let	50 a více let
12 404	16 361	16 104	13 580	20 468	19 611	16 311	23 380	24 814

Pokles sazby na 3 % při dosažení 1,25 násobku průměrného příjmu stanoveného dle MPSV, vypočtená z údajů v (Tab. 2.2: Upravené statistické údaje MPSV):

Tab. 4.3: Univerzitní daň na úrovni 1,25 násobku průměrného příjmu
Absolvent bakalářského studia			Absolvent magisterského studia			Absolvent doktorského studia
do 30 let	30-49 let	50 a více let	do 30 let	30-49 let	50 a více let	do 30 let	30-49 let	50 a více let
9 303	12 271	12 078	10 185	15 351	14 709	12 234	17 535	18 611

Pokles sazby na 1, 5 % při dosažení 2 násobku průměrného příjmu stanoveného dle MPSV a zároveň maximální výše univerzitní daně, vypočtená z údajů v (Tab. 2.2: Upravené statistické údaje MPSV):

Tab. 4.4: Univerzitní daň na úrovni 2 násobku průměrného příjmu
Absolvent bakalářského studia			Absolvent magisterského studia			Absolvent doktorského studia
do 30 let	30-49 let	50 a více let	do 30 let	30-49 let	50 a více let	do 30 let	30-49 let	50 a více let
7 443	9 817	9 662	8 148	12 281	11 767	9 787	14 028	14 888

Výše uvedené tabulky 4.1, 4.2, 4.3, 4.4 se mohou měnit v závislosti na aplikovaných daňových slevách a bonusech. Ty nebyly brány v potaz.

Případová studie VŠE

Vysoká škola ekonomická v Praze dělí své náklady a výnosy na hlavní činnost a doplňkovou (hospodářskou činnost). A to ve výkazu zisku a ztrát za celý subjekt, tak i rozdělené na pod subjekty, kterými jsou Vysoká škola a Koleje a menzy, budu využívat pouze výkaz zisku a ztrát za celý subjekt.

Tab. 6.1: Výkaz zisku a ztrát – celkové náklady a výnosy
	Hlavní činnost	Hospodářská činnost	Celkem
Náklady celkem	1 091 807 000	182 263 000	1 274 070 000
Výnosy celkem	1 091 860 000	182 315 000	1 274 175 000
Výsledek hospodaření před zdaněním	53 000	52 000	105 000
Výsledek hospodaření po zdanění	53 000	52 000	105 000

„V roce 2014 na VŠE úspěšně zakončilo studium 2 339 studentů bakalářských programů, 2 259 studentů magisterských programů a 70 studentů doktorských programů. Pro srovnání: v roce 2013 absolvovalo 2 393 studentů bakalářských programů, 2 517 studentů magisterských programů a 82 studentů doktorských programů.“^{^[10]}

Stanovili jsme minimální hranici studentů bakalářského studia na 2 200, magisterského studia na 2 000 a doktorského studia na 60. Na konci 46-letého cyklu po zavedení univerzitní daně, bude roční výnos ze statické univerzitní daně při daném počtu studentů z bakalářského studia 1 592 207 100, z magisterského studia 1 711 818 000, z doktorského studia 59 789 934.

Odchylka bude zvyšovat náklady a snižovat výnosy.

Tab. 6.2: Předpokládané roční náklady a výnosy statické univerzitní daně
Odchylka	0 %	10 %	25 %
Náklady na pokrytí	1 274 070 000	1 401 477 000	1 592 587 500
Výnosy z univerzitní daně	3 363 815 034	3 027 433 531	2 522 861 276
VH před zdaněním	2 089 745 034	1 625 956 531	930 273 775
Rozdíl výsledků hospodaření	2 089 640 034	1 625 851 531	930 168 775

Pro znázornění degresivní sazby univerzitní daně jsem rozdělil příjmy na podprůměrný příjem, průměrný příjem, nadprůměrný příjem a dvojnásobný příjem.

Tab. 6.3: Rozdělení dle příjmů
	Změna příjmů	Z počtu studentů	Počet studentů
Podprůměrný příjem	75 %	25 %	550 osob
Průměrný příjem	100 %	60 %	1 320 osob
Nadprůměrný příjem	125 %	10 %	220 osob
Dvojnásobný příjem	200 %	5 %	110 osob

Příjmy vypočtené na základě (Tab. 6.3: Rozdělení dle příjmů) podle typu absolvovaného studia:

Tab. 6.4: Předpokládané roční náklady a výnosy degresivní univerzitní daně podle příjmů
	Absolvent bakalářského studia	Absolvent magisterského studia	Absolvent doktorského studia
Podprůměrný příjem	542 798	641 932	747 374
Průměrný příjem	723 731	855 909	996 499
Nadprůměrný příjem	542 798	641 932	747 374
Dvojnásobný příjem	434 238	513 545	597 899

Odchylka bude zvyšovat náklady a snižovat výnosy.

Tab. 6.5: Předpokládané roční náklady a výnosy degresivní univerzitní daně
Odchylka	0 %	10 %	25 %
Náklady na pokrytí	1 274 070 000	1 401 477 000	1 592 587 500
Výnosy z univerzitní daně	3 002 204 918	2 701 984 426	2 251 653 688
VH před zdaněním	1 728 134 918	1 300 507 426	659 066 188
Rozdíl výsledků hospodaření	1 728 029 918	1 300 402 426	658 961 188

Jak v případě statické, tak v případě degresivní univerzitní sazby daně je zajištěn mnohonásobně vyšší výsledek hospodaření. V případě degresivní univerzitní sazby daně je výsledek hospodaření podle očekávání nižší, avšak pouze proto, že netrestá úspěch.

4.4. K problému sociální dostupnosti HCC (Human Capital Contracts)

Racionalita modelů financování vysokého školství založených na HCC je významně lepší než komerčně orientované modely financování založené na konkurenci a zisku jako nástroje motivace pro poskytování těchto produktů – ve své podstatě jsou neziskového charakteru a z tohoto hlediska skýtají vyšší šanci na uplatnění a dlouhodobou udržitelnost, neboť každé podnikání v sobě nese koncept zisku a ztráty a to je v oblasti lidského kapitálu problematické – případné krachy či selhání daných modelů nelze sanovat tak snadno jako v běžných komerčních a obchodních aktivitách.

Model HCC nicméně neobsahuje jeden podstatný komponent, jímž je příjmová diferenciace. Je zřejmé, že daná schémata financování v sobě obsahují vždy prvek přenesené ceny a to znamená, že tato cena bude diferencovaná v rámci jednotlivých sociálních skupin. V tomto kontextu platí, že univerzálně spotřebovávané statky jsou problematické z toho hlediska, že nelze jejich spotřebu pominout z hlediska sociálně-politického.

Tam, kde bude dostupnost HCC financovaných statků kritická ve smyslu sociální dostupnosti, se nabízí řešení, které umožní v rámci produktů HCC provádět též redistribuci. To může být problémem, pokud současně bude v systému dostupné též konkurence mezi jednotlivými poskytovateli HCC, protože ti, kteří budou chtít přerozdělovat, budou následně v nevýhodě, neboť jejich produkty budou nákladnější (aby měl zdroje na přerozdělení). Nicméně nemusí tomu tak být nutně zcela; lze toto omezení obejít pomocí tvorby paralelních fondů, z nichž se bude redistribuce financovat a které budou v rámci jednotlivých institucí dostupné a případně i vynutitelné k existenci.

Lze tak dosáhnout stavu, kdy cena HCC kontraktů nebude vždy odrážet skutečné náklady, ale bude možné tyto náklady snížit a to i selektivně podle jednotlivých sociálních skupin. Pokud se toto podaří realizovat, bude možné HCC produkty nabízet širšímu spektru účastníků; případně bude možné tyto HCC produkty i dotovat ze státního rozpočtu na principu daňovém a to z toho pohledu, že státní rozpočet může být brán jako největší zdroj solidárních úhrad. V tomto směru stačí, pokud by HCC produkty mohly aspirovat na subvenci za daných kritérií; neměnila by se tak jejich ekonomická racionalita a jejich sociální únosnost by v tomto směru byla volitelná.

Základním rizikem soukromě financovaných produktů je nevyrovnanost životního cyklu jejich účastníků. V tomto směru je zřejmé, že konstrukce financování sociálně citlivých sektorů jako je zdravotnictví či školství z daňových příjmů toto riziko odstiňuje; současně ale neumožnuje řadu věcí, které umožňují HCC kontrakty jakožto sociálně-ekonomický konstrukt. Jak již bylo naznačeno, určitým mezistupněm v tomto směru mohou být právě subvenční modely – protože rizikovost HCC kontraktů stoupá i např. s podílem jejich financování na příjmu dané domácnosti nebo člověka. Nechceme – li tedy volit daňové financování jako nástroj plně eliminující dopad na konkrétního jednotlivce, je možné zvolit právě snížení nákladovosti HCC pomocí různých fondových systémů.

Je zřejmé, že v kontraktech typu HCC není možné odhadnout, jaká bude vazba mezi bonitou klienta a jeho budoucími příjmy – na jeho příjmech v době studia to nezávisí. Pokud tedy budeme nákladovost HCC kontraktů posuzovat z pohledu individuální bonity jednotlivce, může se ukázat, že projektovat náklady do fáze snížených sociálních příjmů a jejich podpora v tomto kontextu je skutečně vysoce rentabilní. Může se tedy ukázat, že některé produkty typu HCC jsou pro určité klienty vlastně příliš "levné" a příliš "drahé" vzhledem k očekávaným a následně i skutečným přínosům.

To vše mluví pro to, aby HCC kontrakty v sobě obsahoval možnost modifikace přenesené ceny, a to ať už přímo poskytovatelem příslušného produktu a tvorbou příslušných fondů, nebo zprostředkovaně státem, který může do této oblasti alokovat prostředky ze všeobecných daní. Touto cestou lze dosáhnout zlepšení fungování HCC produktů ceteris paribus, vzhledem k tomu, že struktura jejich účastníků je jak příjmově, tak i schopnostně značně diferencovaná, zatímco "funkčnost" HCC produktů by měla být jednotná, anebo alespoň předvídatelná v rámci celé struktury populace. Konec konců to řeší i problém zvýšených úrokových a dalších rizik, neboť touto cestou mohou být omezena rizika už při vzniku daného HCC kontraktu.

Literatura ktéto části

Human Capital Contract. Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, last modified 4 June 2015 [cit. 2015-07-04]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Human_Capital_Contract

Ministerstvo práce a sociálních věcí: MPSV.CZ : Analýza vývoje příjmů a výdajů domácností ČR v roce 2012 a predikce na další období. Ministerstvo práce a sociálních věcí [online]. 2013 [cit. 2015-11-02]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/15241

Ministerstvo práce a sociálních věcí: MPSV.CZ : Analýza vývoje příjmů a výdajů domácností ČR v roce 2013 a predikce na další období. Ministerstvo práce a sociálních věcí [online]. 2014 [cit. 2015-11-02]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/18031

Ministerstvo práce a sociálních věcí: MPSV.CZ : Analýza vývoje příjmů a výdajů domácností ČR v roce 2014 a predikce na další období. Ministerstvo práce a sociálních věcí [online]. 2015 [cit. 2015-11-02]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/21068

Výroční zpráva o činnosti Vysoké školy ekonomické v Praze za rok .. a Výroční zpráva o hospodaření Vysoké školy ekonomické v Praze za rok .. Praha: Vysoká škola ekonomická, [200-]-, ^^^svazků. 1x ročně.

Becker, S., G. (1975). Investment in Human Capital: Effects on Earnings. Human Capital: A Theoretical and Empirical Analysis, with Special Reference to Education, Second Edition. (p. 13 - 44). Retrieved May 1, 2015 from: http://www.nber.org/chapters/c3733.pdf

Chapman, B. (2005). Income contingent loans for higher education: International reform. Centre for economic policy research, Research school of social sciences, the Australian National University

Jaffe, S. (February 23, 2015). 'We won't pay': students in debt take on for-profit college institution. From The Guardian Website accessed April 30, 2015 from: http://www.theguardian.com/education/2015/feb/23/student-debt-for-profit-collegesPalacios, M. (2002).

4.5. Analýza shrnutí možností uplatnění HCC při financování vysokého školství

Podstata navrhovaného systému

1. Prvotním a základním věřitelem je samotný poskytovatel vzdělávacích služeb, tj. sama vysoká škola. Během studia vzniká závazek studentovi za každý rok, resp. semestr, který pak splácí coby absolvent.

Je zachován veřejný systém financování vysokého školství, možnost uzavírat HCC přináší peníze navíc. Do systému lze následně zabudovat i vstup finančních institucí, ale až sekundárně. Protože splácení závazků bude "vizitkou" každé vysoké školy (k tomu viz dále), odpadne honba vysokých škol na studenty za účelem maximalizace kapitační platby.

2. Závazek studenta/absolventa vůči "mateřské" vysoké škole není úročen, tj. student/absolvent, resp. nabyvatel vzdělávacích služeb splácí nominální konstantní výši závazku.

To je podmínka naprosto zásadní k tomu, aby systém fungoval. Jednak je to jediný způsob, jak nabyvatele vzdělávacích služeb vymanit z rizika nesplatitelnosti závazku. A jednak právě tím je vysoká škola (poskytovatel vzdělávacích služeb) motivována k tomu, aby vyvíjela know-how, které umožní zvýšit střednědobou i dlouhodobou uplatnitelnost jejích studentů/absolventů (tj. nabyvatelů vzdělávacích služeb).

3. Závazek splácí nabyvatel vzdělávacích služeb odvodem ze svého budoucího příjmu stejnou "transakční finanční dálnicí", jakou platí zdravotní či sociální pojištění (srážkou ze mzdy či zálohově).

Tím se jednak podstatným způsobem řeší problém vymahatelnosti závazků a stanovení výše splátek, jednak se tím zásadním způsobem redukují transakční náklady. Vysokou školu zabezpečení zpětných toků financí nic nestojí. (Ani problém uplatnění absolventů v zahraničí není zásadní, ale tomu by bylo nutno věnovat samostatnou pozornost.) Splácení závazků touto formou má však ještě jeden zcela zásadní význam. Umožňuje generovat informace o tom, jak se v průběhu času absolventi té či ono vysoké školy, toho či onoho oboru uplatňují z hlediska vývoje jejich příjmu. Jinými slovy - tímto se podstatně zvýší konkurence mezi vysokými školami ve srovnatelných oborech. Konkurence, která povede k zásadnímu zvýšení kvality výuky z hlediska uplatnitelnosti absolventů. A to je to, oč tu běží zejména. Právě z tohoto důvodu si nebudou moci veřejné vysoké školy dovolit, aby získávaly peníze maximalizací počtu studentů a navyšováním kapitační platby. Vystavily by se tím riziku ztráty důvěryhodnosti. S menší obdobou totéž platí i pro soukromé školy.

O co jde zejména

Hlavním cílem HCC. A tím je zejména a především zvýšit zainteresovanost vysokých škol na kvalitě vzdělání z hlediska střednědobé a dlouhodobé uplatnitelnosti jejích absolventů. Vytvořit podmínky, za kterých si vysoké školy budou právě v dosažení tohoto cíle konkurovat.

Existuje řada odlišností HCC od akciového trhu. Výše uvedené totiž může existovat v řadě konkrétních podob. Např. jako doživotní či časově limitovaný závazek odvádět určité procento z příjmu. Nebo jako splácení určitým procentem z příjmu do doby vyrovnání úročeného či neúročeného závazku. A pak jde o to, kdo je vlastníkem aktiva (pohledávky) vůči nabyvateli vzdělávacích služeb. Není jednoduché si z řady možností vybrat tu, která bude v daných konkrétních společenských podmínkách fungovat. Uvidíme, že některé negativní zkušenosti z fungování systému, či výhrady k možnosti fungování systému platí jen pro určité typy HCC. A neplatí pro ten, který navrhujeme.

V řadě případů hraje stát nezastupitelnou roli při umožnění určitých tržních kontraktů, které by jinak nebyly možné. Např. při vytváření a ochraně obchodních stezek (kdysi dávno). U nás strážní hrady, na Hedvábné stezce třeba Karavansaraje byly stavěny k umožnění transakcí a snížení transakčních nákladů při obchodování na velkou dálku. Podobně transakce typu HCC potřebují určitou legislativní ochranu. Ovšem nejen tu. Pokud jsou rozvíjeny primárně na bázi kontraktu mezi poskytovatelem a uživatelem vzdělávacích služeb, tj. vysokou školou a studentem/absolventem, může stát zcela zásadním způsobem přispět k redukci transakčních nákladů, aniž by do svobodně vytvářených kontraktů jakkoli zasahoval.

Co lze očekávat

Pro nejbližší léta (desítky let) se bude nutno vzdát myšlenky, že by HCC mohly odstartovat přímo na bázi produktů finančního trhu. Cesta vedoucí přes primární svobodné kontrakty mezi poskytovatelem a uživatelem vzdělávacích služeb, tj. vysokou školou a studentem/absolventem, je zatím průchodná.

Klíčové bude know-how vysoké školy, která bude mít rozhodující roli při uzavírání kontraktů a která bude sama ve svém zájmu (pod tlakem konkurence ze strany jiných škol) HCC na bázi přenesené ceny uzavírat.

Pokusy o zavedení HCC mohly ještě v 80. létech minulého století počítat se vstřícnou reakcí ze strany státu i veřejnosti a propracovat se k funkčnosti. Dnes je naopak třeba počítat s tím, že budou potlačovány. Tam, kde se odhodlají jít tímto směrem, tam budou muset počítat s podporou státu, který vytvoří podmínky, aby základem byly kontrakty poskytovatelem a uživatelem vzdělávacích služeb, tj. vysokou školou a studentem/absolventem. (Dnes lze stěží odhadnout, která země to bude.) Mj. jak už kdysi dávno říkal M. Friedman (velmi podrobně v Teorii spotřební funkce z roku 1957 a populárně i důrazně v Kapitalismu a svoboda z roku 1961) - to že při existenci vhodných finančních nástrojů se nabízí vyšší výnos z investování do lidského kapitálu, svědčí o tom, že pro toto investování nejsou vytvořeny vhodné podmínky a nástroje, jinak by se míra výnosu postupně vyrovnala.

Někdy se jako bariéra aplikování HCC uvádí: "Bariéry financování studentských půjček pocházejí z nejistoty a nehmotnosti lidského kapitálu. Někteří studenti nemusí dostudovat, některé znalosti a obory mohou zestárnout a stát se nepoužitelnými, někteří si vyberou kariéry s nízkým ziskovým potenciálem. Fluktuace mezd a zaměstnanosti může být vysoká. Investice logicky závisí na studentovi a ten bude vždy lépe informován o svých záměrech a potenciálu než investor. Nízká likvidita a nemožnost zástavy majetku jak je tomu například u hypoték také hraje v neprospěch HCC." (Viz část o modelu.)

Ve skutečnosti toto není problém. Zejména ne v modelu, který navrhujeme, tj. v modelu, kdy se jedná o vztah mezi poskytovatelem a uživatelem vzdělávacích služeb, tj. vysokou školou a studentem/absolventem na bázi přenesené ceny. Jedná se totiž o portfoliové investování v takovém rozsahu, že fluktuace mezd nehrají žádnou roli. A pokud jde o obory i jejich náplň - to je právě přednost systému. Kdo jiný může lépe znát, jak se bude ve střednědobém a dlouhodobém období vyvíjet situace na profesních trzích z hlediska uplatnitelnosti absolventů (včetně průběžného poskytování "upgrade" absolventům) než právě zainteresovaná vysoká škola?
Rovněž tak není v náminavrhovaném modelu problémem následující:

"HCC motivují studenty skrývat a odkládat výdělky během splátkového období. Je proto nezbytné, aby investoři vyvinuli metody, které by získávaly přesné informace o příjmech příjemců půjčky. Nejlepší by pravděpodobně byl přístup do daňových výpisů. Stále by ale existovaly možnosti, jak by si příjemci půjčky mohli odložit příjem do doby po skončení smlouvy. Zaměstnanci například mohou dostat zaplaceno v akciích firmy a peníze si tak vybrat až po skončení HCC. Investoři proto budou chtít také vidět zaměstnanecké smlouvy. HCC by také pravděpodobně měly zahrnovat do příjmu příjemců půjčky také zisky, které nejsou v penězích." (Viz část o modelu.)

Tyto problémy z velké části odpadají, pokud bude systém napojen na "transakční dálnice na finančních trzích", tj. pokud budou splátky probíhat přes stejný systém, jakým se odvádí zdravotní či sociální pojištění. Zde dokonce vznikne jeden pozitivní fenomén navíc: Samotné vysoké školy budou mít zájem tento systém zdokonalovat, což zásadním způsobem přispěje k efektivnosti výběru daní.

Toto je jeden z nejdůležitějších momentů: "Zavedení HCC by zvýšilo konkurenci a proto by se jim pravděpodobně bránily instituce, které se schovávají v současném prostředí, které není moc tržní. Na druhou stranu instituce, které jsou v poskytování vzdělávání efektivnější, HCC uvítají. Proto z pohledu poskytovatelů vzdělávání, HCC mohou být vnímány jako hrozba i jako příležitost. Ačkoli HCC poskytují příležitost jak zvýšit financování, HCC také odkrývají skutečné náklady a ekonomické výhody jednotlivých škol." (Viz část o modelu.)

Bariéry zájmové v akademické sféře vyplývají z upřednostnění získávání prostředků v podobě bezzásluhové renty od státu (jak je tomu nyní) před nastartováním motoru konkurence. Motoru, který by z oblasti vysokého školství udělal samonosné a dominantní odvětví ekonomiky, které by samo bylo oblastí významných inovací zvyšujících efektivnost a tím násobilo celkový tok inovací. Země, které půjdou touto cestou, přeskočí ostatní o několik koňských délek. Toto je největší příležitost, kterou nabízí současná doba.

Zdůraznit je nutné ještě následující: "Vzít si tradiční půjčku na financování studia pro mladé může na první pohled dávat smysl, protože příjem obvykle roste s věkem. Problém je, že většina Američanů má fixní dluhové platby bez ohledu na to jak se jim zrovna daří. To vede k vysokému tlaku na lidi přijmout jakoukoliv práci, která je zrovna k mání a odrazuje je to od dalšího vzdělávání. Podle amerického úřadu na podporu spotřebitelů, tento stav může vést k vyhýbání se riskování, konformitě a omezenému zavádění inovací." (Viz část o modelu.)

To je to nejhorší, k čemu vede používání normálních půjček. Právě ty dělají z lidí otroky, kteří jsou nuceni k maximální konformitě, k tomu, aby dělali pod tlakem i nemravné věci a zvykli si, že je to normální. U nás k tomu slouží i běžné hypoteční půjčky. Jedná se o jeden ze syndromů doby, kdy se vyspělé země vydaly cestou omezování rovnosti příležitosti pro společenský vzestup (nezávislých na výchozí majetkové pozici), kdy se stupňuje proces "bohatnutí bohatých a chudnutí chudých" a kdy je snaha přeměnit celé nastupující generace ve slouhy nemající vlastní názor. Pokud mladý člověk splácí normální půjčku, nutí ho to ke slouhovství. U kontraktů na bázi HCC toto riziko není. Člověk zůstává skutečně svobodný. Zvlášť v případě, že splácí nominální (konstantní, neúročenou)výši závazku. Ti, kdo hovoří o "nevolnictví" jsou buď mimo a neví, o čem mluví, nebo záměrně podporují skutečné otroctví, ke kterému vede systém úročených půjček přes finanční instituce.

Patrně bude nutné ještě hodně osvěty, aby každému došlo, že je to právě naopak. Že systém HCC osvobozuje, zatímco stávající systém zotročuje.

Srovnání s modelem zavedeným ve Velké Británii

Ve Velké Británii to udělali tím nejhorším způsobem, jakým mohli - přes finanční instituce a formou nízkoúročených dotovaných půjček. Místo přímého neúročeného závazku vůči příslušné univerzitě byly nahrazeny mechanismem půjčování přes banky se státem dotovaným úročením a státem garantovaným splácením. Z mechanismu, který měl působit proti ekonomické segregaci, se stal nástroj segregace, a to dokonce několika formami současně:

- Ze systému, do kterého velkými prostředky přispívá stát, jsou finančními skupinami vytahovány velké prostředky (to by bylo to ještě nejméně škodlivé).

- Univerzity nejsou zainteresovány na vyhledávání nejtalentovanějších uchazečů (to už je horší, ale ani to by ještě nebylo to nejhorší).

- Systém výrazně omezuje přístup chudším na kvalitní univerzity. Tam je totiž velmi vysoké školné a pro chudší představuje i s dotovaným úrokem obrovské riziko. Bohatým problém nedělá a hojně dotovaný úrok využívají. V důsledku pozičního investování a ekonomické segregace též bohatí snadněji získávají uplatnění, zatímco chudí mnohem obtížněji. (To už je typický příklad, jak to, co mělo sloužit zvýšení rovnosti, slouží přímo opaku, ale ani to ještě není nejhorší.)

- Chudší absolventi mají závazek vůči bance, který mohu splácet jen tehdy, když budou "úspěšní", přesněji – vydíratelní zaměstnavatelem. A zaměstnavatel často chce právě takové zaměstnance např. ve státní správě, aby je mohl využít při rozkrádání veřejných prostředků jako bílé koně.

4.6. Postgraduální plně zásluhový penzijní systém

Pokud přistupujeme k řešení problematiky penzijního systému (jeho společenské funkce, zabezpečení jeho udržitelnosti, motivacím, ale i demotivacím, které jsou s jeho působením spojené, je nutné co nejpřesněji odpovědět na otázky: Co je to systém penzijního pojištění? Proti jakému riziku pojišťuje, resp. co je pojistnou událostí v tomto systému? Odpovědi se mohou různit a podle toho jsou také navrhovány různé koncepty.

V našem přístupu vycházíme z toho, že pojistnou událostí je případ, kdy člověk v důsledku procesu narůstajícího věku ztrácí (z různých příčin) schopnost získat prostředky k zabezpečení svého důstojného života formou produktivní (výdělečné) činnosti.

Z toho pak vyplývá, že hlavní typ solidarity, o který v systému jde, je solidarita mezi těmi, kteří chtějí a mohou být produktivně činní i ve vyšším věku (u kterých pojistná událost nenastala) a těmi, kteří nemohou či nechtějí (nemohou, protože jsou již psychicky vyčerpáni v daném oboru zaměstnání) získat prostředky formou produktivní činnosti.

Z tohoto pak vyplývá, že čím silnější motivace do systému dáme (a to pro všechny zúčastněné) k prodloužení horizontu i zenitu produktivního uplatnění, tj. čím více bude systém zásluhový, tím bude i solidárnější, pokud jde o tento hlavní typ solidarity. (Solidaritu mezi těmi, kteří si dostatečnými příjmy v plně zásluhovém systému vytvořili dostatek prostředků na tento hlavní typ pojištění, a těmi, kteří nikoli, je třeba řešit mimo pojistný systém a z jiných zdrojů, např. formou jednotné dávky vyplácené po splnění určitých podmínek.)

Hlavním cílem našeho příspěvku je ukázat, že existuje reálná možnost již nyní, bez rizik a společensky nekontroverzním způsobem doplnit současný systém penzijního pojištění postgraduální nadstavbou na plně zásluhové bázi, která by:

- Přinášela potřebné motivace k prodloužení období produktivního uplatnění člověka, a to nejen pro něj samotného, ale i pro další subjekty, které poskytováním vzdělávacích, zdravotních, ale například i lázeňských služeb mohou k prodloužení horizontu produktivního uplatnění člověka přispět.

- Ukázala přednosti plně zásluhového systému (mj. i z hlediska jeho solidární funkce), umožnila ověřit jeho realizovatelnost, identifikovat předpoklady i případné problémy, které by přinesl, návazně pak připravit zásadní reformu penzijního systému směřující k jeho plné uzavřenosti a zásluhovosti.

Pod plně zásluhovým penzijním systémem chápeme v prvním přiblížení takový, ve kterém – zjednodušeně řečeno – každý dostane přesně tolik, kolik do systému odvedl, při respektování role času ve změně hodnoty peněz.

Pod plně uzavřeným penzijním systémem chápeme takový, ve kterém ze systému nejsou žádné prostředky vyváděny ani nejsou do něj přiváděny. Všechny prostředky, které do systému vstupují, jsou zohledněny v rámci plné zásluhovosti výplat či financování jednotné základní dávky.

Pod postgraduálním penzijním systémem chápeme systém penzijního pojištění těch, kteří zůstávají produktivně činní i poté, co mají zákonný nárok na odchod do důchodu.

Vzhledem k tomu, že v současné době může prosazování tohoto systému v čisté podobě narazit na nejrůznější zájmové bariéry i nedostatečnou připravenost chápat význam takto koncipovaného systému. Považujeme za rozumné nejdříve zavést postgraduální nadstavbu penzijního systému. Především o ní pojednává tato část.

Fungování plně zásluhového a plně uzavřeného penzijního systému či plně zásluhové a plně uzavřené postgraduální nadstavby penzijního systému si vyžaduje splnění řady předpokladů. Velmi důležité bude racionální projektování celoživotní dráhy profesního uplatnění, a to z hlediska toho:

- jakou roli zde má vzdělání na všech stupních,

- jakou roli mají profesní organizace,

- jaké možnosti nadstandardních forem zdravotního pojištění takové motivaci odpovídají,

- jaké jsou možnosti přechodů mezi profesemi apod.

Perspektivně jde o to, aby průběžný systém představoval nejspolehlivější formu úspor pro financování poproduktivního období života člověka.

Reformování systému tímto směrem je dlouhodobou záležitostí, přesahuje jedno volební období a předpokládá důsledné "prokomunikování" dané problematiky s odbornou sférou i veřejností tak, aby se vědělo, o co jde, a jaké jsou záruky trvalé stability systému.

Pojistná událost v zásluhovém penzijním systému tedy nastává ve dvou případech:

- Když někdo v důsledku zvyšování věku ztrácí schopnost vykonávat produktivní činnost, kterou by jinak vykonával i nadále a která mu zajišťovala dostatek prostředků pro důstojný život.

- Když si někdo zvolil profesní dráhu, která mu nepřináší dostatečné uspokojení, a současně si v systému vytvoří dostatek prostředků, aby se mohl věnovat nevýdělečné či méně výdělečné činnosti, po které touží.

Oba případy mohou být a zpravidla též bývají kombinovány, resp. žádný z nich zpravidla nevystupuje v čisté podobě, a to jak z hlediska životních prožitků, tak i příjmu: Člověk odchází vykonávat činnost, která ho více baví, méně zatěžuje a současně může mít i doplňkový příjem.

Tím významnější bude racionální projektování dráhy celoživotního uplatnění, výchova k tomuto umění, nalezené cest spojení "příjemného s užitečným", kde jsou velké rezervy. A jsem přesvědčen, že právě ekonomika založená na produktivních službách nabídne obrovské množství pracovních příležitostí, které bude možné moci ve vyšším věku vykonávat s potěšením. Využívat k tomu např. životní zkušenosti a mezigenerační nadhled.

Doposud jsme byli svědky několika více či méně úspěšných pokusů o oslabení prvního pilíře penzijního systému (daňovými úpravami, nevhodně nastavenou možností předčasného odchodu do důchodu, především pak vyvedením prostředků do tzv. druhého pilíře). Bylo by možné spekulovat, komu a proč vadí dlouhodobá stabilita prvního pilíře, co tím sleduje apod. Domníváme se, že vhodnější je udělat rázný a účinný krok k jeho stabilitě, který by neměl nikomu vadit a všem prospět.

Každý měsíc, co člověk funguje v rámci postgraduálního penzijního systému (průběžného, plně zásluhového), se mu (podle zásady – co tam kdo dá, to dostane zpátky) zvyšuje k tomu, co dostane jako "normální penzi", dodatečná penze:

- O prostředky, které dal do systému navíc.

- O statisticky vyčíslené zkrácení doby průměrného dožití.

Tímto způsobem (při vhodném nastavení parametrů):

- by byl první pilíř významně stabilizován,

- je dost těch, co do postgraduálního prvního pilíře vstoupí,

- výhodu z toho budou mít i ti, kteří do něj nevstoupí ze zdravotních důvodů, z důvodu takové profesní dráhy, která to neumožňuje, apod.,

- již v takto redukované podobě bude systém poskytovat dostatečné stimuly pro zvýšení role těch, co poskytují či zprostředkují poskytování produktivních služeb umožňujících, aby byl člověk dlouhodobě psychicky a fyzicky fit,

- poskytne zkušenosti pro kvalifikovaně vedenou dlouhodobější společenskou diskusi o plné transformaci prvního pilíře v plně zásluhový.

Nejprve musíme přibližně vymezit, kolik peněz člověk, který pracuje, odvádí do penzijního systému. Zde narazíme na první obtíž. Pokud je člověk v zaměstnaneckém poměru, tak peníze jsou do penzijního systému dvěma cestami – 6,5 % odvádí člověk ze své hrubé mzdy, 24 % odvádí za zaměstnance firma (tj. 25 % na sociální pojištění minus 1 % na aktivní politiku zaměstnanosti), která si ovšem tuto částku dává do svých nákladů. Pokud uvážíme, že zdanění firmy je 19 %, lze říci, že fakticky se ve srovnatelných jednotkách odvede o necelou pětinu méně, tj. přibližně 20 %. Ve výpočtu toho, kolik přibude do penzijního systému po odpočtu toho, co odvodem přes firmu stát ztrácí na dani z příjmu právnických osob, tak můžeme uvažovat o částce 26,5 % z hrubé mzdy zaměstnance. Protože ve výpočtu jsou ještě některé další detaily, budeme počítat s částkou 26 %, abychom měli jistotu, že jsme částku, která se do penzijního systému dostává, nenadhodnotili.

Udělejme nyní zjednodušený výpočet toho, jak by se vyvíjela výše postgraduálního důchodu v případě, že tento systém bude plně zásluhový a uzavřený. K tomu:

- Budeme uvažovat to, kolik člověk do systému odvedl osobně i prostřednictvím firmy, tj. oněch výše odhadnutých 26 % z jeho hrubé mzdy.

- Budeme uvažovat změnu doby dožití (což je velmi významná veličina).

- Nebudeme uvažovat vliv inflace ani změnu hodnoty odvedených finančních prostředků v čase (tento aspekt lze zohlednit jinými nástroji).

- Nebudeme uvažovat možnou změnu hrubé mzdy.

K odhadu očekávané průměrné doby dožití využijeme následující tabulku:

Zdroj: https://www.czso.cz/csu/xe/nadeje-doziti-obyvatel-pardubickeho-kraje-v-obdobi-2013-2014

Poznámka: Pardubický kraj bereme jako průměrného reprezentanta ČR.

Ilustrativní příklad

Člověk má hrubý plat 50 000 Kč.

Měl odejít do důchodu v 63 letech.

O kolik se v plně zásluhovém a uzavřeném systémů zvýší jeho roční (doživotní) důchod v závislosti na počtu let, po které bude činný.

Pracuje do 64 let (o 1 rok více):

Do systému každý měsíc odvedl 26 % z 50 000 Kč, což se rovná 13 000 Kč.

Podle úmrtnostních tabulek bude čerpat důchod 16,87 let.

Měsíčně se mu tedy navýší důchod o 13 000 : 16,87 = 770,60 Kč

Pracuje do 65 let (o 2 roky více):

Do systému každý rok každý měsíc odvedl 26 % z 50 000 Kč, což se rovná 2 x 13 = 26 000 Kč.

Podle úmrtnostních tabulek bude čerpat důchod 16,87 let.

Měsíčně se mu tedy navýší důchod o 26 000 : 16,18 = 1606,90 Kč

Přírůstek za rok o 836,30 Kč.

Pracuje do 66 let (o 3 roky více):

Do systému každý rok každý měsíc odvedl 26 % z 50 000 Kč, což se rovná 3 x 13 = 39 000 Kč.

Podle úmrtnostních tabulek bude čerpat důchod 15,51 let.

Měsíčně se mu tedy navýší důchod o 39 000 : 15,51 = 2514,50 Kč

Přírůstek za rok o 907,60 Kč.

Na vlastní oči vidíme jak dramaticky (či z našeho hlediska výrazně motivujícím) způsobem narůstá částka, o kterou se člověku navýší jeho důchod. Jedna ze složek navyšování příjmu je dána tím, co člověk každý rok odvede, druhá (jejíž význam stále roste) je snižování průměrné očekávané doby jeho dožití.

Pro zajímavost i ilustraci toho, o co nám jde, si ukažme, o kolik by důchod člověka v našem systému vzrostl, pokud by pracoval o 10 let déle.

Pracuje do 73 let (o 10 let více):

Do systému každý rok každý měsíc odvedl 26 % z 50 000 Kč, což se rovná 10 x 13 = 130 000 Kč.

Podle úmrtnostních tabulek bude čerpat důchod let.

Měsíčně se mu tedy navýší důchod o 130 000 : 11,18 = 11 627,90 Kč, tj. jeho důchod se téměř zdvojnásobí.

Podívejme se nyní, jaké částky by měl pojištěnec v současném systému. Předpokládáme-li, že zaměstnanec měl 50 000 Kč hrubou mzdu, tak se jeho důchod pohybuje mezi 14 000 až 15 000 Kč. Pro jednoduchost budeme v logice věci brát horní hranici. Při přiznání důchodu po dosažení důchodového věku a splnění podmínky potřebné doby pojištění má zaměstnanec dvě možnosti:

1. Nechat si přiznat důchod od pozdějšího data než je datum dosažení důchodového věku a doba si nechat započítat jako dobu po vzniku nároku na starobní důchod. V tomto případě pojištěnci, který vykonává výdělečnou činnost i poté, co splní podmínky nároku na starobní důchod, se zvyšuje procentní výměra jeho starobního důchodu za každých 90 kalendářních dnů této činnosti o 1,5 % výpočtového základu. Doba kratší 90 kalendářních dnů, která nebyla zhodnocena, se přičte k době pojištění získané do vzniku nároku na důchod, a to pokud se tak získá celý rok pojištění, a to v rozsahu potřebném pro toto přičtení.

2. Požádat o přiznání důchodu od dosažení důchodového věku a o zápočet další doby výdělečné činnosti souběžné s pobíráním důchodu (po dosažení 360 dnů výdělečné činnosti). V tomto případě zákon stanoví možnost požádat o úpravu (zvýšení) procentní výměry starobního důchodu v případech, kdy pojištěnec po přiznání starobního důchodu a čerpání výplaty této dávky vykonává výdělečnou činnost. Zvýšení starobního důchodu se provede na žádost od data, od něhož jsou splněny podmínky pro toto zvýšení a náleží ve výši 0,4 % výpočtového základu za každých 360 kalendářních dnů výkonu výdělečné činnosti, je-li starobní důchod vyplácen v plné výši.

Podívejme se, co to znamená v našem ilustrativním příkladu. Pro jednoduchost budeme počítat, že ročně se v prvním případě se ročně navýší důchod o 4 x 1,5 % = 6 % (rozdíl mezi 360 a 365,25 dny je zanedbatelný). Ve druhém případě pak o 0,4 % (i zde zanedbáváme rozdíl mezi 360 a 365,25 dny).

V prvním případě se tak bude navyšovat každý rok důchod o 6 % z 15 000 Kč, což je o 900 Kč.

Ve druhém případu je zvyšování penze zanedbatelné (0,4 % ročně, což je 60 Kč). Na druhé straně získá člověk za rok 180 000 korun (ze kterých mj. může očekávat větší výnos, než 0,4 %). Již z toho je zřejmé distorzní působení současného systému. Ještě větší nelogičnost spočívá v tom, za jak dlouho mu bude kompenzován ušlý důchod v případě, že zvolí druhou možnost. Pro ilustraci:

- Pokud půjde do důchodu podle první možnosti (zvolí nikoli souběžnou výplatu a penzi, ale navýšení penze) a zůstane v tomto režimu dva roky, přinese mu zvýšení penze o 900 Kč obětovaných 180 000 Kč, za 16,7 let (což v podstatě odpovídá průměrné době očekávaného dožití).

- Pokud půjde do důchodu podle první možnosti (zvolí nikoli souběžnou výplatu a penzi, ale navýšení penze) a zůstane v tomto režimu dva roky, přinese mu zvýšení penze o 900 Kč obětovaných 360 000 Kč, za 33,3 let (takže by se musel dožít téměř sta let).

Literatura k této části:

VOSTATEK, Jaroslav a Yvona LEGIERSKÁ. Financial services: Low Taxation and High Subsidization. In Finance and Risk 2014. Bratislava: University of Economics in Bratislava, 2014. s. 298-306, 9 s. ISBN 978-80-225-3991-3.

5. Cestovní ruch jako jedno z odvětví produktivních služeb

5.1. Úvod

Hnací sílou rozvoje cestovního ruchu je pokračující globalizace, která se projevuje všech hospodářských odvětvích spojených především se vzrůstajícím využívání moderních informačních technologií, které ulehčují obousměrnou komunikaci a šetří náklady při překonávání velkých vzdáleností. Cestovní ruch již nepatří mezi potřeby zbytné, ale stává se již nedílnou součástí života každého člověka. Cestovní ruch působí na rozvoj celého národního hospodářství, resp. na rozvoj světových ekonomik, kde pomáhá zvyšovat zaměstnanost místních obyvatel, kteří žijí v chudších oblastech světa a tím pádem se stávají důležitou součástí rozvoje daných oblastí.

Cestovní ruch se vyskytuje v oblastech, v nichž má pro svůj rozvoj nejlepší předpoklady, tzn. na pobřeží teplých moří a vnitrozemských vodních nádrží, v údolích přitažlivých pohoří nebo v kulturně a historicky zajímavých místech. Zpočátku se výzkum rozvoje cestovního ruchu soustředil právě na tyto oblasti. Jejich výzkum umožnil sledovat chování účastníků cestovního ruchu v turistických centrech a jejich vliv na přírodní prostředí navštívených oblastí.

Ekonomický přínos jednotlivých regionů při rozvoji cestovního ruch spočívá hlavně v přidané obchodní marži, jednak zakoupeného zboží turisty (např. suvenýry, pohonné hmoty, zboží denní potřeby), tak i přidanou hodnotou, která byla vytvořená poskytnutím jednotlivých základních služeb za použití výrobních faktorů, mezi které patří práce, půda jako součást přírody, kapitál a podnikatelské schopnosti, bez kterých se oblast cestovního ruchu neobejde. Mezi základní služby cestovního ruchu patří zejména služby dopravní, ubytovací, stravovací a průvodcovské služby. Neoddělitelnou součástí těchto služeb jsou také další navazující služby, které mají důležitý význam pro způsob trávení volného času turistů v jednotlivých destinacích - jedná se o doplňková zařízení cestovního ruchu s rekreační funkcí (např. hřiště, bazény, sauny, tělocvičny, kuželny, sjezdovky, lyžařské běžecké tratě, lyžařské vleky, vodní tobogany, apod.)

Pro rozvoj cestovního ruchu je zapotřebí, aby každý člověk měl dostatek volného času a patřičné finanční prostředky, aby si lidé mohli dovolit jednotlivé služby v cestovním ruchu pořídit. Důležitým předpokladem cestovního ruchu a jeho rozvoje, je také podmínka bezpečnosti dané destinace. Pokud se zvyšuje podíl obyvatelstva na cestovním ruchu, pak také dochází ke zlepšování životní úrovně místního obyvatelstva. Rozvoj cestovního ruchu souvisí jednak s objevováním nevšedních zážitků a míst, touhou poznat něco nového, se zlepšováním zdravotního stavu obyvatelstva a neustálým celoživotním vzděláváním se obyvatel, díky kterému dochází k překonávání komunikačních bariér, tak i k zlepšující se jazykové vybavenosti obyvatel. Prostřednictvím cestovního ruchu také dochází k poznávání nových kultur, které pomáhají vytvářet nový životní styl – přenosem zvyků a návyků z jiných zemí nebo oblastí, slouží jako faktor kulturní výchovy člověka, přispívá k vzájemnému poznání a porozumění mezi lidmi. Cestovní ruch se podílí na všestranném rozvoji osobnosti, umožňuje obnovu duševních a fyzických sil, kdy odpočinek je nástrojem preventivně léčebného působení. Cestovní ruch také slouží k účelnému využití volného času.

Dle Linderové (2013, s. 63, s. 85) služby spotřebovávané v cestovním ruchu můžeme rozdělit na služby osobní a z části společenské, tržní i netržní a exportovatelné. Služby cestovního ruchu představují heterogenní soubor užitečných efektů, které uspokojují potřeby návštěvníků. Mají průřezový charakter, tj. produkují je nejen podniky cestovního ruchu, ale i další subjekty soukromého a veřejného sektoru. Jedná se o služby spojené s městskou hromadnou dopravou, taxi služby, nákupy v obchodech apod. Na druhé straně služby podniků cestovního ruchu využívá i místní obyvatelstvo, které se neúčastní cestovního ruchu, např. obědové menu v restauraci. Není tedy zcela možné oddělit výlučně příjmy z cestovního ruchu např. od příjmů z veřejné osobní dopravy.

Pro služby poskytované v cestovním ruchu jsou charakteristické speciální znaky, jakýmí jsou např.:

- že jsou nehmatatelné,

- rostou nároky na jejich jedinečnost,

- důležitost zprostředkovatelů prodeje,

- časový nesoulad mezi koupí a spotřebou služeb,

- nepodléhají zkáze, jsou trvanlivé,

- poptávka po nich je lehce ovlivnitelná externími faktory,

- důraz je kladen na komunikační dovednosti poskytovatelů služeb,

- jsou zastupitelné, mohou být nahrazeny podobným typem destinace apod.

V následující části budou blíže představeny vybrané funkce cestovního ruchu jako jedno z odvětví produktivních služeb, které také souvisí s investováním do lidského kapitálu, zejména formou vzdělávání, udržení si zdraví do pozdního věku a poznávání prostřednictvím cestování. Mezi funkce cestovního ruchu zmíněné v této části bude patřit:

- rekreačně zdravotní,

- kulturně poznávací,

- výchovně vzdělávací

- vědecko informační funkce.

Nezapomeneme zmínit ani vliv sociálního kapitálu na oblast cestovního ruchu, a také intenzifikaci prožitků (a tím kultivaci i vyvážení celého rozhodovacího prožitkového mechanismu), což je organickou součástí rozvoje produktivních schopností člověka.

Cestovní ruch si plní funkce produktivních služeb i v oblasti nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu a role těchto funkcí poroste.

Předpokládám, že bude možné zařadit dopracovaný text o cestovním ruchu jako příkladu jednoho z odvětví produktivních služeb do letošní monografie – jako konkrétní ukázku toho, kde všude se bude rodit ekonomika, která otevře nový prostor pro ekonomický růst.

V souvislosti s tím bude nutné podrobněji rozpracovat otázku, z jakých zdrojů jsou jednotlivé produktivní funkce cestovního ruchu financovány a kde se nabízejí možnosti rozšířit oblast využívání investičních příležitostí v dané oblasti zdokonalováním finančních trhů.

5.2. Rekreačně zdravotní funkce

Rekreace pochází z latinského složení slov re-creare, tedy re jako navrácení a creare jako tvořivost. Pojem tedy definuje jakousi obnovu lidských tvořivých sil. Jinými slovy můžeme rekreaci definovat jako činnosti, které jsou zaměřeny na obnovování vyčerpaných sil a kompenzaci deformativních vlivů, vyplývajících z běžných socioprofesních rolí člověka, z jednostraností práce, nesprávných životních návyků apod., na tvorbu zdraví rozvoj a zdokonalování ve smyslu fyzickém, psychickém i sociálním a s tím spojenou kultivaci. (Hodaň a Dohnal, 2008)

Rekreační cestovní ruch se uskutečňuje v přírodním prostředí s cílem obnovy duševních a fyzických sil. Zde se jedná o nejširší účast obyvatel na tom cestovním ruchu. Může se jednat např. o krátkodobou rekreaci v chatách, chalupách a zahrádkách, příměstskou rekreaci, případně i lázeňský cestovní ruch.

Lázeňský cestovní ruch spadá pod zdravotní cestovní ruch, který můžeme charakterizovat jako určitou formu cestovního ruchu, který směřuje především do lázní nebo rekreačních center, u níž hlavní motivací účasti je zlepšování zdravotního stavu návštěvníků, a to nejčastěji pomocí kombinace zdravotní terapie a zdravotních služeb, pobytu v prostředí s léčebnými účinky (podnebí, moře, koupele, léčivé prameny aj.), změny životosprávy, tělesného cvičení, diety a relaxačních programů aj. Realizuje se obvykle v oblasti přírodního léčivého zdroje (voda, plyny, bahno, slatina, klima). Wellness představuje v dnešní době velmi moderní způsob relaxace, regenerace či odpočinku. Jedná se o péči o člověka - jeho fyzické i duševní blaho. (Kajzar, 2015)

Balneoterapie nabízí širokou škálu procedur, které pacientům vždy doporučí lékař s ohledem na jejich aktuální zdravotní stav.

Léčebné procedury jsou také součástí relaxačních a wellness pobytů. Léčebné procedury lze rozdělit do dvou skupin: (Cinkanová, 2013)

- unikátní procedury využívající místní přírodní léčivý zdroj - koupele, zábaly, inhalace či pitné kúry,

- doplňující procedury poskytované ve všech lázních - vodoléčba, masáže, elektroléčba, magnetoterapie, kinezioterapie apod.

Mezi dynamicky se rozvíjející produkty cestovního ruchu můžeme zařadit jak lázeňské pobyty, zdravotní cestovní ruch, wellness, beauty, různé fitness programy a programy zaměřené na regeneraci, relaxaci, rekondiční pobyty, které ve spojení s širokou nabídkou ubytovacích, stravovacích, kulturních, přírodních, sportovních a dalších volnočasových aktivit vyjadřují nejvíce žádané oblasti, o které má zájem řada turistů, cestovních kanceláří atd. Pro cestovní ruch je důležité prodlužování průměrné délky života. Demografický trendem v cestovním ruchu, který se již projevuje, je stárnutí obyvatelstva, které bude mít stále větší zájem o prohloubení kvality života a nákup takový služeb, které povedou ke zlepšení jejich života pomocí různých metod regenerace s využitím prostředků, které jsou co nejbližších přírodě, tedy i za pomocí přírodních léčivých zdrojů v lázeňských místech na celém světě. (Knop, 2006)

5.3. Kulturně poznávací funkce

Podle dokumentu Světové organizace cestovního ruchu, UNWTO " Vize cestovního ruchu pro rok 2020", kulturní cestovní ruch patří k nejoblíbenějším formám cestovního ruchu a zájem o něj roste rychleji než u jiných forem cestovního ruchu. Jeho tempo růstu je ještě rychlejší, než růst světového cestovního ruchu. Kulturní cestovní ruch se často prolíná s dalšími formami cestovního ruchu, a to zejména s lázeňským, zdravotním, rekreačním a kongresovým cestovním ruchem, který hraje důležitou roli při nabývání sociálního kapitálu v oblasti odborné a vědecké činnosti. Kulturní cestovní ruch je často spojován s návštěvou kulturních destinací, což je taková destinace, která je cílem kulturního cestovního ruchu a kultura výrazně nebo převážně uplatňuje ve své nabídce. (Kajzar, 2014)

Kulturně poznávací cestovní ruch poskytuje návštěvníkům možnost pochopit a ocenit podstatné charakteristiky místa a jeho kulturu jako celek, včetně poznání jeho: (Kajzar, 2013)

• historie a archeologie,

• místního obyvatelstva a jejího životního stylu (včetně způsobu, jakým si vydělávají na živobytí a využívají volný čas),

• kulturní rozmanitosti, umění a architektury,

• gastronomie a místních regionálních produktů výroby,

• sociální, hospodářské a politické situace,

• krajiny a přírody.

Dle Linderové (2013, s. 99) kulturně poznávací cestovní ruch má bezprostřední vliv na kultivaci duševních hodnot člověka a obohacuje jeho vnitřní život. Pomáhá utvářet kulturní zájmy, resp. napomáhá jejich realizaci, učí rozpoznávat a vážit si kulturní dědictví vlastního národa a jiných národů. Kulturně-poznávací funkce má i ekonomický aspekt. Rozšiřování vzdělanosti, poznání a duševního obzoru prostřednictvím cestovního ruchu přispívá k šíření vědeckých poznatků a všeobecné vzdělanosti obyvatelstva, a tím snižuje finanční nároky na vzdělávání ve školách.

Podle Gúčika (2000, s. 107 – 108) rozvoj cestovního ruchu se neobejde bez míru a zároveň ho trvale posiluje. Cestovní ruch přispívá ke světovému míru a porozumění mezi národy, k poznání jejich života, národních tradic a kultur. Návštěvníci cestovního ruchu přitom musí nést odpovědnost za taktní a vhodné chování vůči místnímu obyvatelstvu za ochranu přírodního prostředí a kulturního dědictví. V této souvislosti můžeme konstatovat, že cestovní ruch je iniciátorem mezinárodních, kulturních a hospodářských styků.

Za typické kulturní turisty se považují lidé ve věku 45 - 60. Většina z nich jsou lidé s vyššími příjmy a vzdělání a jsou ochotni utratit více finančních prostředků na svých cestách. Jedná se o sofistikované lidi, kteří hledají nové zkušenosti a nové destinace. Předpokládá se, že počet lidí, kteří budou mít zájem o kulturní cestovní ruch, poroste s tím, jak generace baby-boomu zraje. To vše bude mít vliv na další rozvoj klasických kulturních destinací, ale také na rozvojové země, jejichž kulturní produkty, se stanou lákavé pro kulturní turisty, na základě čeho poroste jejich zisk z prodeje těchto produktů. Kulturní destinace by se měly snažit nabízet svým návštěvníkům takové kulturní produkty, které mají v sobě určitý příběh. Dochází-li k rozvoji kulturního dědictví v rámci cestovního ruchu správným směrem, pak to také pomáhá chránit přírodní a kulturní bohatství našeho národa a zlepšovat kvalitu života místního obyvatelstva, tak i jejich návštěvníků. (Kajzar, 2014)

5.4. Výchovně vzdělávací funkce

Mezi výchovně vzdělávací aktivity patří zejména poznávání odlišných kultur a seznamování se s jejich historií a tradicemi jiných národů, překonávaní předsudků o jiných národech, vnitřní obohacování se. Snaha porozumět jazykům jiných národů vede k interkulturnímu vzdělávání, ke kterému nepřispívá pouze samotný pobyt v zahraničí (či jiná interakce s cizí kulturou), ale i to, jak si zážitek vyložíme, co pro nás znamená, jak mu rozumíme a s jakými emocemi ho prožíváme. Zjednodušeně můžeme interkulturní vzdělávání vyjádřit následující rovnicí: (Pojerová, 2009).

Interkulturní vzdělávání = zážitek + vzdělání/výchova + emoce

S interkulturním vzděláváním je také spojena kulturní inteligence, kterou můžeme charakterizovat jako schopnost člověka efektivně přizpůsobit se novým kulturním zvykům. Kulturní inteligence se skládá z několika částí, mezi které patří např.: (Kajzar, 2011)

Znalostí - kulturní inteligence představuje znalosti o jiné kultuře, ale také znalosti o své vlastní kultuře a pochopení toho, co a jak to ovlivňuje individuální chování. Člověk s kulturní inteligencí může tyto znalosti identifikovat a přizpůsobit své chování a postoje jiné kultuře,

Motivace - kulturní inteligence se skládá také z motivace k učení se o jiné kultuře, jakož i ochotu a schopnost změnit své vlastní mentální procesy a postoje k jiné kultuře.

Dovednosti - kulturní inteligence se skládá z řady dovedností, které napomáhají pochopit a prostředky k dorozumívání se mezi jednotlivými kulturami. To zahrnuje jak prostředky komunikační, interpersonální, empatie a vztahu k budování schopností, z nichž všechny jsou považovány za klíčové faktory pro úspěšnou interakci mezi lidmi z jiné kultury.

Chování - chování je neodmyslitelnou součástí kulturního inteligence, které je však často hluboce zakořeněné v charakteru člověka, je to jedna z nejtěžších věcí ji změnit. Být schopen interpretovat situaci a použít vhodné chování, má zásadní význam pro úspěšnou mezikulturní interakcí.

Součástí interkulturního vzdělávání je také osvojení si jazyka místních obyvatel. Investování do lidského kapitálu formou získání nových jazykových znalostí, patří mezi důležité výzvy cestovního ruchu. V této souvislosti mluvíme zejména např. o studiu v zahraničí, avšak v poslední době taktéž o mobilitě mladých dobrovolníků. Ve vyspělých zemích se mobilita všeobecně podporuje díky jejímu přínosu jednotlivcům i celé společnosti. (Pojerová, 2009) Jazyk se nejlépe učí v místě pobytu, proto se doporučuje cestování za účelem osvojení si jazyka a komunikačních dovednosti. V místě pobytu je důležitá komunikace v každodenním životě. Cizí jazyky jsou důležité nejen pro zaměstnance pracujících v oblasti cestovního ruchu (delegáty, animátory, průvodce cestovního ruchu apod.), ale také pro turisty. Proto by mělo být hlavní motivací turistů také osvojit si jazyk obyvatelstva v místě pobytu ve vybrané destinaci.

Interkulturní komunikace je pravděpodobně důležitější dnes, než v jakémkoli jiném období lidských dějin. Jedním z hlavních důsledků tohoto trendu je, že budoucí úspěch v navazování kontaktů s místním obyvatelstvem, bude stále více záviset na schopnosti jedince efektivně a vhodně komunikovat a přizpůsobit se místní kultuře.

5.5. Vědecko-informační funkce

S vědecko-informační funkcí cestovního ruchu jsou spjaty zejména informační a komunikační technologie a kongresový cestovní ruch. Informační technologie se staly velice využívaným nástrojem strategického a operačního managementu, tj. řízení organizace cestovního ruchu. Své uplatnění mají informační a komunikační technologie také z marketingového hlediska, kdy řada subjektů cestovního ruchu využívá těchto technologií k propagaci svých služeb (produktů). Informace představují konkurenční výhodu na trhu, a proto je pro subjekty cestovního ruchu nezbytné využít potenciálu informačních a komunikačních technologií, které jim tuto výhodu na trhu mohou zajistit. Rozvoj technologií však neovlivňuje pouze nabídku cestovního ruchu, ale i poptávku, která je stimulována díky rychlému šíření informací pomocí informačních a komunikačních technologií, resp. Internetu. (Šrot a Kříž, 2006)

V kongresovém cestovním ruchu je hlavním předmětem zejména organizování kongresů, konferencí, sympozií, seminářů, výstav a veletrhů. Pro výraz kongresový cestovní ruch se také používá oznaĉení M.I.C.E. (meetings, incentives, congresses, conventions, events, expositions). Tato forma cestovního ruchu se vyznaĉuje zejména tím, že úĉastníci cestují do kongresových míst za úĉelem výměny vědeckých a odborných poznatků, informací a zkušeností. (Starostová, 2012) Pro kongresový cestovní ruch je zapotřebí disponovat speciální materiálně technickou základnou, mezi které patří např. přednáškové sály i menší jednací místnosti, včetně místností pro organizační zajištění a pro večerní slavností setkání. Důležité je mít také zajištěné technické vybavení pro jednání na kongresech, jedná se např. flip-chart, televizor, video, počítač, dataprojektor, internet, WiFi i eventuálně tlumočnické zařízení. S organizací kongresového cestovního ruchu je spojena řada služeb. Jedná se např.:

o přepravu účastníků kongresu, ubytování, stravování,

dále se jedná např. o směnárenské služby, vyplnění volného programu prohlídkou místa pobytu, kulturních, přírodních památek,

večer se konají společenské akce formou recepce, rauty, banketu apod.

Kongresový cestovní ruch má mimořádně významnou roli při nabývání sociálního kapitálu, a to i z hlediska prolamování různých komunikačních bariér mezi příslušníky různých kultur.

5.6. Cestovní ruch a sociální kapitál

Sociální kapitál získal zvýšenou pozornost v odborné literatuře již více než před 20 lety a byl studován na několika úrovních: a to na úrovni individuální, organizační, a společenské. Důraz na individuální úrovni je v tomto případě kladen na skutečné nebo potenciální výhody, které vznikají prostřednictvím formálních a neformálních vazeb s ostatními, pomocí budování sociální sítě kontaktů. Na organizační úrovni, sociální kapitál byl definován jako hodnota pro organizaci z hlediska vztahů vytvořených jejími členy za účelem jejich zapojení do kolektivního jednání. Role sociálního kapitálu byla rovněž prozkoumána na makro úrovni z hlediska jeho dopadu na blahobytu regionů nebo společností. Ve svých výzkumech sociálního kapitálu se řada odborníků shodla na tvrzení, že sociální kapitál má při tvorbě lidského kapitálunezastupitelnou roli. (Kajzar a Kozubková, 2007) Dle Kůsové (2007, 373) se cestování neobejde bez volného času a právě ve volném čase vznikají vazby a kontakty utvářející sociální sítě, v nichž se během společné aktivity formují normy a hodnoty, jež mohou být přenášeny i do jiných kontextů mimo volný čas. Jednotlivé volnočasové aktivity mají ale pro vytváření sociálního kapitálu různý potenciál. Za přínosnější jsou považovány aktivní (produktivní) formy trávení volného času, v rámci kterých dochází ve větší míře ke vzniku nových kontaktů a předávání znalostí. Významná je také kooperace a snaha o dosažení společného cíle vedoucí k sounáležitosti s dalšími členy sítě.

Úroveň některých forem sociálního kapitálu hraje jednu z nejdůležitějších rolí v rámci rozvoje vybraných forem cestovního ruchu v destinacích, regionech. Sociální kapitál působí uvnitř regionu prostřednictvím zdrojů, informací a znalostí, a to vše vede k rozvoji sociálního kapitálu. Důležitou roli v oblasti cestovního ruchu hraje jak kolektivní sociální kapitál (někdy nazýván také sociálním kapitálem jako veřejným statkem), který v sobě zahrnuje veřejné instituce a je důležitým faktorem pro ekonomický či hospodářský růst vybraného regionu. Další důležitou formou sociálního kapitálu, která může výrazně ovlivňovat cestovní ruch, je svazující sociální kapitál, kam zahrnujeme rodinu, přátelství, sousedství a pro území. Prostřednictvím loajality a důvěry uvnitř těchto skupin dochází k obraně skupin vůči negativním vlivům a vnějším externalitám. Obyvatelé vybraného regionu si tak mohou prostřednictvím této formy sociálního kapitálu chránit vlastní tradice, kulturu, místní folklór před vlivem současného moderního světa. Dalším druhem sociálního kapitálu, který ovlivňuje cestovní ruch je tzv. spojující sociální kapitál, která napomáhá k lokálnímu a regionálnímu rozvoji této oblasti prostřednictvím interakcí mezi různými sociálními skupinami na jedné straně a klíčovými aktéry (regionální a centrální instituce) na straně druhé. Prostřednictvím tohoto kapitálu může dojít k získání finančních prostředků a informací, které povedou k prosperitě místního obyvatelstva. Této formy lobbingu lze tedy využít k rozvoji vybraných forem cestovního ruchu v regionech, prostřednictvím finanční podpory regionálních, ale i centrálních institucí. Nesmíme zapomenout ani na korporační sociální kapitál, jenž zahrnuje různá dobrovolnická sdružení a dobrovolnické organizace v rámci místních tradic a folkloru, které pozitivně ovlivňují celkovou důvěru, ale i profesní sdružení, odbory a politické strany, které finálně vedou ke snížení sociální koheze na daném území. Další formou sociálního kapitálu, která může ovlivnit či ovlivňuje úroveň a rozvoj cestovního ruch vybrané oblasti, je kognitivní sociální kapitál, který cíleně vede místní aktéry ke vzájemné spolupráci prostřednictvím kognitivních (myšlenkových) procesů, norem, přesvědčení, postojů a hodnot. (Opička, 2012)

5.7. Intenzifikace prožitků

Prožitek můžeme definovat jako přítomnost prožívané činnosti, aktivity duševní nebo tělesné, kterou je pro její komplexnost těžké popsat slovy, zážitek jako obraz vybavovaný si později jako otisk prožitku a zkušenost jako příležitost využít těchto otisků k řešení reálných životních situací. Přitom stopy v paměti zanechané zážitkem jsou mnohem hlubší a významnější než stopy vytvořené prostým sdělením. Dalo by se říci, že pomocí zážitků dochází ke změně způsobu myšlení a chování. (Ametyst, 2015)

Princip transformace produktu cestovního ruchu do zážitkového cestovního ruchu by měl splňovat následující podmínky: (Kolektiv autorů, 2008, s. 34)

a) propaguje skutečnou atraktivitu,

b) musí obsahovat prvek, který jsou zákazníci ochotni vyzkoušet – zažít,

c) turisté jsou ochotni za tento zážitek zaplatit,

d) zážitek musí být přenositelný (propagovat),

e) zážitek musí mít určitou míru variantního řešení dle individuálních přání zákazníka,

f) příprava produktu zážitkového cestovního ruchu musí mít k dispozici varianty pro různě zdatné zákazníky,

g) tradice (atraktivita) v zážitkovém cestovním ruchu musí být uvěřitelná – autentická,

h) do projektu musí být zapojen člověk, který danou tradici ovládá (je v dané tradici odborníkem,

i) nezbytnost dovednosti poutavého přiblížení tradice.

Následující obrázek představuje model, který je ideálním příkladem toho, jak vytvářet dokonalé produkty, které budou obsahovat všechny elementy zážitkového cestovního ruchu. Tento model nám může pomoci s rozdělením produktu na elementární části a nalézt způsoby jeho dalšího rozvoje. Čím lepší produkt cestovního ruchu, tím také vyšší jeho konkurenční výhoda pro firmu, která ho vytvořila a provozuje jej. Ve spodní části obrázku je znázorněn faktor vlivu, který má na zážitky klienta.

Obrázek č. 1: Trojúhelník přístupu k turistice cíleného zážitku

Zdroj: Webové stránky Spolku přátel tradic, 2015. Zážitková turistika [Online]. [cit. 2015-10-28]. Dostupné z http://www.ahscb.net/soubory/ZT.html

Zážitkový cestovní ruch se snaží působit na všechny úrovně, včetně té nejvyšší mentální. Základem je vybudovat pod dohledem expertů bezpečný uživatelsky přístupný a pochopitelný produkt CR, kde se návštěvník seznámí s prezentovanou atraktivitou a zapojí přitom první tři úrovně vnímání. Poté je mu umožněno na vlastní kůži si odzkoušet (cílený) zážitek, včetně hlubšího (populárně-vědeckého) vysvětlení, jak se dnes díváme na to, co si právě odzkoušel a zažil. Kombinace osobního prožitku a profesionálně prezentovaná analýza podstaty onoho prožitku (atraktivity) často vyvolá takovou reakci, že dojde k osobní mentální proměně, ke změně vnímání pohledu na prezentovanou problematiku (atraktivitu). Takovýto prožitek současně s analyzovanou podstatou a širším kontextem mnohdy v účastnících vyvolá zvýšení loajality k prezentované atraktivitě, vybuduje v nich dlouhodobější zájem o danou problematiku až po osobní angažovanost (hobby) či změnu životního stylu. (Kolektiv autorů, 2008, s. 34)

Výchova prožitkem (dobrodružstvím, skrze fyzicky náročné programy) si klade za cíl zvýšit připravenost a odolnost jednotlivých osob na každodenní životní stresy (např. ztráta dokladů, klíčů, ztráta cesty) a traumatizující životní události. Umožňuje rozvoj sebepojetí, sociálních vztahů a vztahů k životnímu prostředí. K tomuto rozvoji je velmi důležitá sebereflexe a reflexe sociální interakce. Typickými aktivitami jsou výpravy do obtížně přístupného terénu, trénink přežívání v přírodě, náročné vodácké akce, simulovaná slepota, simulace živelných katastrof apod. (Sdružení renesance krajiny, 2015.)

5.7. Závěr

Cestovní ruch je také stále velmi specifické odvětví, které využívá specifickou pracovní sílu a jejích znalosti. Cestovní ruch zahrnuje nejrůznější služby (např. ubytovací, stravovací, dopravní apod.) a je napojeno na řadu dalších odvětví (služby místní infrastruktury a specializované služby). Díky jejich činnosti tak rostou příjmy i v těchto navazujících odvětvích. Jedná se jednak o přímé vlivy, spojených s ubytovacími, stravovacími zařízeními, dopravci, cestovními kancelářemi apod. a také nepřímý vliv, který je spojen zejména s výstavbou těchto zařízení i zařízení pro volný čas, a dále také s výrobou nápojů, potravin a pohonných hmot.

V oblasti cestovního ruchu je také důležité investovat do lidského kapitálu formou vzdělávání s cílem získat speciální znalosti a kompetence. Na úrovni managementu důležitou roli hrají spíše průřezové dovednosti, kdy manažeři působící v cestovním ruchu často mají vzdělání v oblasti účetnictví, marketingu, práva, ekonomie, atd. Nicméně, od manažerů se očekává, že mají také následující dovedností a kompetence, mezi které patří znalosti informačních technologií, znalosti o obchodních dovednostech a strategickém plánování, strategických aliancích, manažerských dovednostech spočívající v řízení prostřednictvím vizí a hodnot, komunikační dovednosti v několika jazycích apod.

Cestovní ruch plní několik významných nezastupitelných funkcí, kterou je jednak rekreačně zdravotní funkce, která je spojená s poskytnutím služeb zaměřených na lázeňské pobyty se širokou škálou lázeňských procedur, zdravotní cestovní ruch, wellness, beauty, různé fitness programy a programy zaměřené na regeneraci, relaxaci, rekondiční pobyty apod. Další funkcí je kulturně poznávací funkce cestovní ruchu, která je důležitá pro kultivaci duševních hodnot člověka a obohacení jeho vnitřního života. Pomáhá jednak utvářet kulturní zájmy, resp. napomáhá jejich realizaci, učí rozpoznávat a vážit si kulturní dědictví vlastního národa a jiných národů. Výchovně vzdělávací funkce cestovního ruchu má pomoci k porozumění jazykům jiných národů a je spojená k interkulturnímu vzdělávání, ke kterému nepřispívá pouze samotný pobyt v zahraničí (či jiná interakce s cizí kulturou), ale i to, jak si zážitek vyložíme, co pro nás znamená, jak mu rozumíme a s jakými emocemi ho prožíváme. Interkulturní komunikace je pravděpodobně důležitější dnes, než v jakémkoli jiném období lidských dějin. Jedním z hlavních důsledků tohoto trendu je, že budoucí úspěch v navazování kontaktů s místním obyvatelstvem, bude stále více záviset na schopnosti jedince efektivně a vhodně komunikovat a přizpůsobit se místní kultuře. Vědecko-informační funkce je jednak spojená s pořádáním kongresů, konferencí, sympozií, apod. a vyznačuje se zejména tím, že účastníci cestují do kongresových míst za účelem výměny vědeckých a odborných poznatků, informací a zkušeností. Ve výměně informací a poznatků mají zásadní roli informační a komunikační technologie, kdy informace představují konkurenční výhodu na trhu. Proto je pro subjekty cestovního ruchu nezbytné využívat potenciál informačních a komunikačních technologií, které jim tuto výhodu na trhu mohou zajistit.

Sociální kapitál má při tvorbě lidského kapitálu nezastupitelnou roli. Cestování je spojeno s volným časem, ve které vznikají vazby a kontakty utvářející sociální sítě, v nichž se během společné aktivity formují normy a hodnoty, jež mohou být přenášeny i do jiných kontextů mimo volný čas. Součástí cestování by měl být také nějaký prožitek, který představuje právě probíhající aktivitu, ať už se jedná o tělesnou nebo mentální, je spojenou s aktivitou prožívání. Pokud po určité době si vzpomeneme na prožitek, který jsme prožili, pak jej označujeme jako zážitek. A právě na prožití nevšedních zážitků se bude oblast cestovního ruchu čím dál více zaměřovat i do budoucna.

V dalším rozpracování problematiky cestovního ruchu jako jednoho z velmi významných ekonomických odvětví a jako odvětví, která má i důležité produktivní funkce při nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu bude nutné podrobněji prozkoumat vztah mezi vývojem finančních trhů a financováním využívání investičních příležitostí v tomto odvětví. Jde o následující:

- Rozlišit zdroje financování (individuální, soukromé institucionální, veřejné).

- Jaké finanční produkty se uplatňují při rozvoji různých oblastí cestovního ruchu a při různých akcích v rámci cestovního ruchu.

- Identifikovat oblasti, kde v důsledku nevyvinutosti finančních trhů dochází k výraznému nevyužívání investičních příležitostí spojených s nabýváním, uchováním a využíváním investičních příležitostí.

- Rovněž tak ukázat a utřídit případy pozičního investování v oblasti cestovního ruchu, tj. případy, kdy investování ze soukromých zdrojů slouží k omezení možnosti využívání investičních příležitostí jinými subjekty a ve svých důsledcích vede k ekonomické, sociální a informační segregaci.

Seznam použité literatury k této části:

[1] CINKANOVA, Ľ., 2013. Lázeňský cestovní ruch [online]. [2015-10-10]. Dostupné z: http://multiedu.tul.cz/ lubica.cinkanova/multiedu/KMG/6_prednaska_FCR-_lazensky.pptx