Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie

MARATHON

2/2020

číslo 163

_________________________________________

Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení

člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 30 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

The magazine can be accessed at www.valencik.cz

E-mail contact: valencik@seznam.cz

1. Úvodní poznámka

Rovněž třetí letošní číslo obsahuje (v tomtopřípadě druhou) část obsáhlé studie Jiřího Řezníka prezentující logiku historie časopisu Obzor národohospodářský. Jedná se o pečlivě zpracovaný a poutavý vhled do vývoje ekonomického myšlení v praktických dobových kontextech. Na ni navazuje další trojice recenzí dotažených do podoby pojednání zpracovaná Pavlem Sirůčkem, kterou z obsahových důvodů nešlo dát na pokračování. Číslo jsem doplnil konzultací k výuce makroekonomie reagující na aktuální požadavek zvládnutí výuky přes internet tak, aby se studenti co nejvíce naučili teorii a její využití při orientaci v reálném dění.

Radim Valenčík

2. Hlavní materiály

Historie časopisu Obzor národohospodářský 1895-1925

Druhá část

Jiří Řezník

Když Bráf hovoří o urychlování populačního růstu v 19. století, doplní svůj postřeh v knižním vydání o větičku Mohou preventivní činitelé nabýti i velmi povážlivého vlivu (Francie nynější) (1913/73) Je-li zkoumán význam populace jako činitele výroby, tak text je jenom aktualizován.

Co se týče významu státu, změny textu jsou výraznější. Jestliže podle merkantilistů stát, kterému ukládali nejobsáhlejší působnost ve věcech hospodářských, se měl starat v knižním vydání toliko o četnou, výrobně zaměstnaneckou populaci (1913/77), ale podle litografie o četnou populaci (1903/127). Podle litografie učení, zasazující se o svobodnou hospodářskou politiku, fyziokraté vyvinuli na sociální theorii, dle které společnost lidská podobně jako hmotná příroda má své „přirozené zákony“, jejichž působnost jedině zabezpečuje prospěchy obecné (které jsou dle toho učení vždy v souhlasu se soukromými), (1903/128) a liberální nauku francouzských ekonomistů přijal pak Ad. Smith, jenž vymanil při tom z jednostrannosti fysiokratických (1903/129), kdežto v knižním vydání jde toliko o učení vyvinuté od nejčelnějších fyziokratů na sociální teorie individualistické.(1913/77) a liberální nauku francouzských ekonomistů přijal pak Adam Smith, jenž vymanil při tom theorii z jednostrannosti fysiokratických a přihladil doktrinářské tuhosti individualismu (1913/78).

Bráf za větu liberalismus sám pošed z boje proti privilegovaným stavům někdejším a získav si odstraněním historických nerovností právních neocenitelné kulturní zásluhy, sám zase mocí svého základního principu pomohl vzniku nových nerovností sociálních, zvláště faktického panství tříd hospodářsky silnějších, z něhož zrodila se novověká otázka sociální.(1903/135) v litografii, vkládá v knižním vydání novou větu Oceňující toto nebezpečí, povstali již v ovzduší individualismu XIII. stol. a na půdě jeho mužové, kteří majíce na zřeteli i rovnost hmotnou, neuznávali vlastnictví individuálné.za „právo přirozené“, za jaké je uznávali individualisté jiní, zvláště fysiokraté. Hlavní reprezentant tohoto rovnostního individualismu byl Rousseau.(1913/81, k tomu výrazně srovnej Bráf, 1923, s. 30)¹

Do následující věty v knižním vydání je vloženo slůvko abstraktně: Naprosto (abstraktně) ovšem nelze stanovit meze působnosti moci veřejné v oboru hospodářském způsobem absolutním, t.j. pro všechny doby a poměr platným; není to možno. (1913/81).¨

Jestliže podle litografie (knižního vydání) Wagnerův zákon o rostoucích úkolech státu v jistých směrech dá se označiti (byl označen)… jako poměrný vzrůst kollektivismu proti individualismu v naší době … Tato tendence ve vývoji přítomnosti byla podporována nemálo skutečností, že stát se zdemokratisoval, tj. nabyly vlivu vrstvy obyvatelstva jeho více méně široké na zákonodárství a správu veřejnou (už není „stát jsem já“ – ale „stát jsme my“), což zlomilo liberální odpor proti státním integerencím, ano tu a tam vypěstovalo až chorobné spolehání na stát. …Výše dotčená působnost státu může se uskutečniti jen přiměřenou úpravou právních řádů, to pak platí zejména též o oboru práv majetkových, neboť všeliké nabývání práv a statků výrobou a směnou, všeliké rozdělení důchodů atd. děje se na onom podkladě, který dán jest platným majetkovým právem. Každá obsáhlejší (základní) změna hospodářských řádů může se provésti jen změnou předpisů řádu soukromoprávního. Přivésti k platnosti socialismus, předpokládalo by především radikální změny občanských zákoníků. Čím více se zostřila protiva mezi naukami individualistickými a značnou měrou jich nynějšího uskutečnění s jedné a socialismem s druhé strany, tím důležitější stala se i pro studium národohospodářské otázka práv majetkových.

Vlastnictví jest z hlediště hospodářského povahy podstatně rozdílné podle toho, dopouští-li právní řád jednotlivcům na všech druzích statků nebo na jistých (na př. na pozemcích) pouze určitá práva požívací, kdežto samo vlastnictví na nich jest vyhrazeno jistým kolektivním svazkům povahy veřejné (obec, mir), po případě též rodové (zádruha), nebo jsou-li dotčené statky uznány za způsobilé, aby byly ve výhradné právní moci jednotlivců. Na tom se základá sociálně závažný rozdíl vlastnictví pospolitého (kollektivního) a vlastnictví soukromého (indiviudálního, [v nejužším slova smyslu] Majíce na zřeteli hlavně římskoprávní podobu vlastnictví (kdež právě individuální vlastnictví i co do objemu i co do obsahu až na skromný obor výjimek jest neobmezeně uznáno) i starší národohospodářští theoretikové a právní filosofové, pokud se zabývali otázkami vlastnictví, snažili se vysvětliti je jako přirozenoprávní instituci a vznik její jako přirozenou nutnost (nahrazeno textem tedy jako přirozenou nezbytnost na poměrech místa doby nezávislou).

Při tom nejčastěji vycházeli z jediného základního principu, a tak jedni dovozovali vznik vlastnictví individuálního z přirozené povahy a individuality lidské vůbec (Kant, Fichte, Krause, Stahl), neb aspoň z hospodářské povahy člověka, vedeného přirozeným pudem zištnosti (individualističtí národní hospodářové). Jiní vysvětlovali původ vlastnictví buď z prvotní okupace (Grotius) nebo jako výsledek práce (Locke, Thiers). Jiní konečně hledí na vlastnictví jako (nahrazeno textem Naproti všem takovým přirozenoprávním výkladům stojí názor historický, jemuž jest vlastnictví prostě ) instituci positivního práva (obyčejového nebo zákonného) a posuzuje se oprávněnost jeho forem se stanoviska doby a poměrů právě platných (Hobbes, Montesquieu, Bentham).

Předem sluší se podotknouti k těmto theoriím, výjmouc poslední (nahrazeno slůvkem přirozenoprávním), že jsou již v zásadě pochybny, pokud odvozují vznik a přirozenou nezbytnost vlastnictví individuálního na předmětech nejrůznější povahy, sloužících nejrozmanitějším hospodářským účelům z jediného všeobecného principu, nepřihlížejíce při tom dále k různosti potřeb a poměrů. Tak například lze jako požadavek nutný z povahy člověka odvoditi toliko vlastnictví na předmětech bezprostřední osobní spotřeby (šat, nábytek), ale ani ne na všech.

Tak např. na domech obytných není „přirozené“, tj. povahou věcí vlastnictví individuální nezbytno, přemnoho lidí ho vůbec nemá a dá se zcela dobře mysliti výhradní vlastnictví kollektivní (obecní, státní) na obytných budovách, v nichž by byli jednotlivci pouhými nájemci. Stav hospodářský, v kterém prostředky výrobní, zejména aspoň jisté jejich druhy, např. pozemky, nejsou v soukromém vlastnictví, jest možný, ano u jednotlivých druhů byl takový stav i historickým, tak v celých starších fázích, v naší době u mnohých statků, jež tvoří předmět tzv. regálů státních (nahrazeno textem v příčině pozemků polních, lesních a pastvinných).

Teorie, která odvozuje základní původ vlastnictví z okupace, jest právě tak nehistorickým generalisováním určitého nabývacího způsobu, jako ta, která jej odvozuje z práce. Když pro účely národohospodářské vědy zkoumá se právní instituce vlastnictví, nesluší předem utkvěti na tom pojmu vlastnictví co do obsahu a objemu, která v platném právu panuje, ovládán jsa názory římskoprávními, neboť i tento pojem jest něco pouze historického, co nebývalo vždy takové a mohlo by být zase jiné. Právní historie totiž ukazuje, že obsah i objem individuálního vlastnictví a zejména též hranice vlastnictví toho a kollektivního positivním právem rozdílně byly stanoveny. Každá z těchto forem je oprávněna. …

Obsah vlastnictví sám, tj. subjektivní oprávnění v něm ležicí, v rozmanitých dobách vývoje a ve právech různých národů velmi rozdílným způsobem byl obmezovaném. Škola národohospodářská, jež hlásala hospodářskou svobodu, zasazovala se též o neomezenou svobodu vlastnictví individuálního, tj. bojovala proti obmezení jeho obsahu, která ve starších právních řádech byla obsažena např. při vlastnictví pozemkovém (selském i jiném). Z toho tudíž plyne úkol pro nauku národohospodářskou, aby uznávajíc relativní (nahrazeno historicko relativní) oprávněnost obou základních forem vlastnictví, zkoumala a dovodila nebo zavrhovala tu, kterou se stanoviska hospodářských a kulturních důležitostí doby a poměrů, přihlížejíc při tom k jednotlivým druhům hospodářských statků (pozemků, dolů, lesů, domů a ostatních kapitálů (1903/141-142,143-146; 1913/83-86).

Na rozdíl od litografie na závěr této úvodní části jsou v knižním vydání vypuštěny věty V těsné pojmové souvislosti s těmito zde dotčenými otázkami individuálního vlastnictví jest zejména též otázka oprávněnosti práva dědického. Podle toho, jak oprávněnost dědického práva sama se dovodí, vypadnou i další důsledky v příčině mezí jeho a jiných modalit (srv. čl. „Dědické právo s hlediště sociálního ve Slovníku Naučném“). (1903/148), které jsou nahrazeny dvěma stránkami textu:

Právo dědické. Přitom běží jednak o otázku zásadní oprávněnosti individuálních práv dědických, neboť pokud byly jisté statky vyhraženy pospolitému vlastnictví, nebylo při nich o individuálních právech dědických řeči. Kromě zásadní otázky jsou pak sociálně důležitý při uznání individuálního práva dědického Ještě otázky podrobné úpravy, zejména míra disposiční volnosti zůstavitelovy a tendence, kterým právo hoví v příčině předpisů o mezích posloupnosti zákonné a rozdělení pozůstalosti při ní, konečně i zásady daňové vzhledem k pozůstalostem. Pokud jde o zásadní stanovisko vzhledem k připouštění individuálního práva dědického, budou důvody pro ně vždy souviseti s tím, do jaké míry individuální vlastnictví s hlediska obecně společenského (kulturního, hospodářského) bude oprávněno. Neboť svědčí-li jisté důležité důvody pro vlastnictví individuální, aby totiž lidé měli dosti podnětu k námahám, spořivosti, pokrokům technickým, lepšímu vzdělávání půdy, šetrnému nakládání jměním nemovitým i movitým, tedy bývá právě možnost uchovati jmění rodině mezi všemi podněty těmi nejsilnějším a rozhodujícím.

Odstranění práva dědického tedy zároveň i maří řečené podněty. Kdyby lidé věděli, že nepřipadne, co zanechají, rodině nebo jistým účelům, které jim zvláště jsou cennými, nenamáhali by se zachovat a tvořit prostředky výrobní, nýbrž raději by své důchody spotřebovali. Nevěnovali by nic na meliorace, správy, na lepší stroje a zařízení dílen, nepropůjčovali by kapitály jiným atd. Co pak se týče podrobností úpravy individuálního práva dědického, jsou myslitelná a existovala historicky závažná obmezení její na př. v selském právu dědickém, pokud šlo o to, zabezpečiti celistvost usedlostí (směla jen celá přejíti na jednoho dědice). Co se týče zákonného práva dědického, tu především jest celkem správné, že motivy tvořiti a zachovávati jmění jsou tím slabší, čím vzdálenější jest příbuzenský stupeň dědice zákonného vzhledem k zůstaviteli. Není tudíž důvodu pro neobmezené právo zákonné beze všeho ohledu na vzdálenost dědicova stupně příbuzenského, obmezení na jisté bližší stupně jest odůvodněno, Ale právní řády doby nové působily namnoze i k tomu, aby vůbec nastala posloupnost jak nejvíc možno rovnodílná; obmezily tudíž volnost pořizovací vyhrazením značných podílů pozůstalosti pro stejnoměrné rozdělení mezi dědice povinné, a také vzhledem k pozemkům trvaly na dokonalé rovnodílnosti pozůstalosti při větším počtu dědiců stejného stupně příbuzenského. Všechny tyto skutečnosti dlužno posuzovati a o jejich změny po případě usilovati s hlediště obecného společenského prospěchu. Neníť ani zde žádného práva přirozeného).

Smluvní právo. Tu běží hlavně o smlouvy trhové, námezdní, úrokové, pachtovní a nájemní. Na jejich úpravě závisí velikou měrou, pokud bude možno jednotlivcům úpravou těchto smluv pro sebe i své tvoření jmění těžiti i třeba na újmu jiných a spolu na újmu obecných důležitostí. Neboť tyto smlouvy rozhodují o tom, jakého rázu nabude tak řečené rozdělení důchodů. Tu tedy záleží na tom, jakou měrou právní řád v oboru každého z řečených druhů smluv dopustí volnost smluv (upravení a vymezení tak zv. accideníalia negotii naproti essentialiím), novověké zákonníky občanské spočívají v duchu římsko-právním na rozsáhlé volnosti. V některých oborech platívala obmezení již odedávna (sazby úrokové, stíhání lichvy). V jiných pak spatřujeme teprve v novější době postupující měrou právní omezování (na př. při smlouvě námezdní s dělníky průmyslovými, báňskými apod.), kteráž se formulují v zákonech přináležejících právu veřejnému (na př. v živnostenských řádech), a podobný duch proniká i do oboru smluv pachtovních a nájemních (bytových), nebo se aspoň o to usiluje. Jsou to samá omezení zásady „laissez faire", diktovaná sociálními potřebami (1913/87-88).

Obsahové změny v první kapitole první části O činitelích výrobní techniky

Daná kapitola se původně nazývala O činitelích hospodářské výroby. Nicméně nadále se hovoří o Práci hospodářské. Obsahové změny začínají až v podkapitolce II. Kapitál. 1. Kapitál jako kategorie ekonomická („Kapitál výrobní“), kde hned v prvním odstavci jsou věty Máme-li na zřeteli pouze technické určení různých hospodářských statků, budeme na rozdíl od tzv. spotřebního neboli úkojného jmění, tj. oněch statků, které jsou určeny k bezprostřednímu ukojování potřeb (byt,šat, nábytek, potraviny a.t.d., vyrozumívati kapitálovým jměním neb kapitálem všechny takové hmotné statky hospodářské, které slouží jako prostředek (nástroj, pomůcka) výroby nebo oběhu (1903/155) nahrazeny v knižním vydání textem Všeliké hmotné statky hospodářské jsou buď určeny k přímé bezprostřední spotřebě (statky přímo úkojné), nebo k tomu, aby sloužily za prostředky výrobní neb oběhové. Do prvé skupiny budou náležeti na př. byt, šat, potraviny, nábytek, kočáry pro pohodlí a zábavu atd. a mohou tyto statky úkojné býti lišeny na sužitné (Verbrauchsgíiter), které se jedním dějem nebo skutkem spotřebním stráví (nápoj, pokrm), aneb užitné či uživatelné (Gebrauchsgůter), jež mohou sloužiti jisté potřebě více méně trvale (šat, nábytek, obytný dům). Pro skupinu výrobních a oběhových prostředků odedávna se užívalo názvu kapitál.(1913/92).

O něco dále pak autor v knižním vydání vypouští větu a následující odstavec: Této nepřístojnosti ještě sám Adam Smith nedopustil. Pojem kapitálu jako nahromaděné práce stal se vedle některých jiných pojmů vyvinutých v anglické škole possmithovské (zejména tzv. železného zákona) východištěm agitačně nejúčinnějších theoremat socialistických (1903/157-158), které předchází tento odstavec Za tj. naprosto neúčelno dávati pojmu kapitálu obsah ještě širší, a to zejména počítati tam tzv. nehmotné kapitály, buďtéž to již pouze tzv. statky poměrové (známost firmy, privilegia) nebo dokonce i tak zvané osobní kapitály (vlastnosti,nadání). Stávať se pak přesné užívání pojmu kapitál pro vědecké účely velmi obtížným (na př. pro konstrukci důchodu kapitálového (v litografii důchodového kapitálu, srovnej 1903/157, 1913/93).

Rovněž v posledním odstavci této subkapitolky namísto původního textu² je vložen výrazně pozměněný text Pojem kapitál, jak byl zde z předu definován, jest pouhou ekonomickou kategorii (t. j. pojem je utvořen pouze ze znaků hospodářských), a proto jest kategorii absolutní, totiž najde se v každém společenském zřízení a zůstal by i v sebe úplnější soustavě socialistické, v níž by ovšem prostředky výrobní buď všechny nebe Jisté jich druhy (např. pozemky) byly společný, kdežto by předměty spotřebního jmění (nábytek, šat, ozdoby, potraviny atd,) mohly i pak zůstati předmětem osobního vlastnictví. Obhájci socialismu doufají, že budou výrobní prostředky (kapitály výrobní) dále zdokonalovány, že budou stále vydatnější.

Z další kapitolky 2.Kapitál jako kategorie hospodářsko-právní („Kapitál těžební“ se stává 2.Kapitál jako kategorie sociální („Kapitál těžební“) a celý text kapitoly je přepracován a místo původního textu³ jsou vloženy následující téze.

Již ve starší literatuře národohospodářské (fysiokratické, smithovské i posmithovské) potkáváme se vsak - a to bez jasného uvědomění nějaké dvojakosti - ještě s jiným užíváním slova kapitál, podle jehož smyslu jest kapitálem vůbec jistá zásoba statků, která svému vlastníkovi slouží vůbec za prostředek k nabývání statků jiných. To pochází odtud, že dotčení spisovatelé měli na zřeteli poměry své doby a svého hospodářsky vyspělého okolí.

Čím více se rozvijí hospodářství obchodové, tím více zobecňuje podnikatelské upotřebování prostředků výrobních (tedy nikoli pouze k výrobě statků, pro vlastní potřebu výrobcovy domácnosti určených), tu stává se také teprve možným propůjčování výrobních prostředků za úplatu osobám jiným a mohou dokonce i hmotné hospodářské statky, jež o sobě (svým hospodářským resp. technickým určením) jsou statky spotřebními, státi se a hojné se stávají pro vlastníky prostředkem k nabývání zisku, buď že je vlastníci jejich jiným k užívání úplatně propůjčují (byt, povoz nájemný, kniha v půjčovně, židle ve veřejném parku) nebo že je, ať vlastní výrobou či koupí od jiných opatřené chovají pro prodej na sklad? (potraviny, nápoje, nábytek, oděvy, obuv a všeliké jiné zboží).

Tedy krátce: za vlády právního řádu, který uznává osobní vlastnictví, mohou v poměrech obchodového hospodářství vlastníci hmotných statků (výrobního i spotřebního jmění) svých užívati k tomu, aby si pomocí jich zjednali zvláštní důchod (podnikatelský, úrokový, nájemní), aby jimi výdělečně těžili, A tak povstal dvojí způsob a smysl užívání pojmu „kapitál". Jednak ve smyslu hmotného prostředku výrobního po rozumu výše uvedeném, a abychom se uvarovali nedorozuměním, užíváme pro kapitál v tomto smyslu názvu kapitál výrobní. Jednak ve smyslu prostředku těžebního, při čemž vycházíme z platných řádů nynéjších a účtujeme s podobou, v jaké na půdě těchto řádů kapitál výrobní svou funkci ekonomickou vykonává. Protože však podobným způsobem i statky o sobě spotřebními může býti těženo, zahrnujeme výrobní i spotřební statky naznačeným způsobem těžebně upotřebované názvem kapitál těžebný (Erwerbskapital).

Všechny hmotné statky hospodářské, jež slouží vlastníku za prostředek těžebný, nazýváme kapitálem těžebným. Rozumí se tudíž také, že zase s druhé sírany hmotný prostředek výrobní, který v ruce vlastníkově za prostředek výdělečného těžení neslouží, není arci kapitálem těžebným. (Na př. rozdíl lithografíckého lisu k úředním potřebám a v podniku tiskařském. Sekery, kladiva atd. pro domácí potřebu a v dílně řemeslníkově.) Bylo by tudíž podle toho, co pověděno, nesprávno říci, že dělíme nebo lišíme kapitál výrobní a těžební. Protivou kapitálu výrobního jest všechno jmění spotřební, ať ho užívá vlastník sám, či ať jím jako pronajímatel nebo obchodník těží.

Protivou kapitálu těžebního není jmění spotřební, nýbrž jen jmění spotřební ve vlastníkově přímém užívání, ale spolu i všecko takové jmění výrobní, jehož se užívá netěžebně (tedy po způsobu uzavřeného hospodářství domácnostního). Správně sluší tedy říci; Všeliké hmotné statky hospodářské dělí se jednak na výrobní (kapitál výrobní) a spotřební, jednak na jmění těžební (kapitál těžební) a jmění netěžební. Se stanoviska důchodového, o němž může býti řeči až ve výkladech dalších, dalo by se říci také, že těžebným kapitálem jsou všechny hmotné statky hospodářské, kterých se užívá k docílení podnikatelského zisku nebo smluveného důchodu kapitálového (úroků, nájemného, pachtovného). Ovšem není hranice mezi kapitálem výrobním a jměním spotřebním v každém konkrétním případě již povahou věci samé dána; můžeť týž druh statků, nebo in concrcto určitý jediný statek státi se buď výrobním kapitálem nebo jměním spotřebním dle toho, jaké určení se mu dá (uhlí k vytápění světnice nebo k vytápění parního kotle; pivo, jež sládek sám vypije nebo které prodá).

Vlastnost kapitálová není tedy inhaerentní vlastností předmětů samých, nýbrž závisí na určení lidském. Vzhledem k tomu, že jev, jemuž říkáme kapitál těžebný, povstává teprve za určitého společenského stavu, ve formách hospodářství obchodového, lze říci o kapitálu tězebném (a c. výrobního), že není absolutní kategorií, nýbrž jen historickou. V jistých formách společenských ho nebylo (v uzavřeném hospodářství domácnostním) a jsou myslitelný jiné (plánům socialismu hovící), kde by ho nebylo zase.

V poslední čtvrté subkapitolce Vznik kapitálu je vypuštěn původní text⁴ a je nahrazen textem

Process tento bude však míti průběh různý podle toho, jaké jsou společensko-hospodářské (tedy spolu právní) útvary, v nichž se provádí

I. V uzavřeném hospodářství domácnostním a všude, kde na pozdějších stupních vývoje zbytky jeho ještě jsou uchovány, není myslitelný jiný postup než ten, že členové domácnosti buď totiž střídavě věnují se práci spojené s opatřením prostředků úživy, i práci spojené s výrobou prostředků výrobních, a to ovšem tak, že vyrobí oněch pokaždé tolik, aby stačily i k výživě po čas práce věnované výrobě prostředků výrobních, anebo že z příslušníků domácnosti jedni zaměstnáni jsou výrobou kapitálů (výrobních) a druzí výrobou prostředků úkojných a zejména výživných pro sebe i pro soudruhy domácnosti, výrobou kapitálů právě řečených zaměstnané. Myslitelný jest při tom i takový poměr, který hojnou měrou býval historickým, že vykonavateli řečených pravé výrobních úkolů byly osoby nesvobodné (na př. příslušníci porobeného kmene, chovaní jako otroci), kterým se za výkony výrobní obojího druhu dostávalo z prostředků výživných přídělu skrovnějšího, nežli se v obdobném případě dostávalo svobodným členům příslušné domácnosti. Tedy tvoření kapitálu vykořisťováním těch, jejichž prací vznikl.

II. V hospodářství obchodovém stávají se způsoby ad I. dotčené tím řidčími, Čím ono jest pokročilejším, neboť znakem pokrokových stupňů hospodářství obchodového jest m. j. rozvětvenost zaměstnání, následkem které vyrábí každý statky pro potřebu jiných hospodářství za náhradu, zejména peněžní, takže se pomocí peněz sprostředkuje přechod vyrobených kapitálů od výrobce k těm, kteří jich potřebují. Pravidlem tedy jest, že jedna hospodářství vyrábějí prostředky úkojné, druhá prostředky výrobní; obojí své výrobky prodávají. Aby tedy prostředky výrobní mohly povstati, musí ti, kteří jich potřebují, zaplatiti je penězi, kteréž stávají se pro ten účel volnými jen tím, že jednotlivci nespotřebují svých důchodů výhradně jen na okupování prostředků úkojných, tedy nespotřebují své důchody, nýbrž část zachovají (ušetří) na zaplacení nových výrobních prostředků, ať už tito spořitelé dotčené výrobní prostředky kupují sami pro své vlastní závody jako podnikatelé, resp. vyráběti dávají, nebo ať úspory své jiným ku zjednání výrobních prostředků propůjčují. Výrobci prostředků výrobních zjednávají si pak za peníze takto stržené potřebné prostředky výživné i jiné spotřební. Technicky vzniká i tu výrobní kapitál prací, ale sociální forma, jakou se to umožňuje, jest úspora soukromá. Není tedy mezi větou, že kapitál vzniká prací, a větou, že vzniká úsporou, žádného rozporu, jsou jen vysloveny s dvojího různého hlediska. Rovněž tu není zásadního rozdílu od postupu tvoření kapitálů výrobních v uzavřeném hospodářství domácnostním.

V každém případě jedna část určitého společenského kruhu opatřuje různé prostředky výrobní, druhá různé úkojné prostředky, jenomže v neobchodovém hospodářství jest to vše řízeno jednotnými disposicemi vnitřními, v obchodovém s hojně rozvětvenými zaměstnáními postupuje každé jednotlivé hospodářství o své újmě a přechody potřebné sprostředkují se pomocí peněz, kteréž tu samy vystupují jako kapitál těžebný. Také zde jest možno a naskytuje se vykořisťování, pokud se právě k výrobě všeliké (i výrobních i úkojných prostředků) používá námezdních sil, neplatí-lí se jim mzda s ethických i hospodářských hledišť náležitá, a když pak z úspor podnikatelů takto obohacených nové kapitály vznikají.

Je poněkud oslabena dikce posledního odstavce této kapitolky, neboť původní text od věty Pokud pak běží o kapitalisaci umožněnou vykořisťováním, jest oprávněným požadavkem, aby jí bylo čeleno vydatným zákonodárstvím sociálněpolitickým, rovněž jako sociálněpolitické zákonodárství působíti může a má k tomu, aby materiální možnot kapitalisace v širokých nemajetných vrstvách byla posilována (k tomu na př. slouží i progressivní zdanění). Kapitalisace vykořisťovatelů není zajisté výhradním způsobem kapitalissace v naší době. (1903/167-168) byl přeformulován do podoby Pokud pak běží o kapitalisaci umožněnou vykořisťováním námezdných osob svobodných,lze jí čelit vydatným zákonodárstvím sociálně politickým, rovněž jako sociálně politické zákonodárství působíti může a má k tomu, aby materiální možnot kapitalisace v širokých nemajetných vrstvách byla posilována (úlevami daňovými pro nižší důchody a j.) (1913/100).

Historie časopisu Obzor národohospodářský (část I: 1896-1900)

Organizační předpoklady

Redakce a vydavatelstvo na první straně nového časopisu zveřejnily prohlášení, v němž se psalo: V posledním roce se vzácnou jednomyslností a nebývalým v té příčině důrazem touženo u nás po lepší organisaci naší národní práce hospodářské. Není to jen okolnost, že povšechné veliké otázky národohospodářské a sociálněpolitické, krise rolnická, úpadek maloživností, otázka dělnická atd. v nynější době vůbec zvláštní ostrosti a významu nabyly, nýbrž i specificky národní důležitost jejich pro nás, která hlasy po národohospodářské organisaci naší vyvolala a o provedení této organisace sjezdem národohospodářským a zřízením české společnosti národo­hospodářské se pokouší. Do služby tohoto proudu, toužícího přispěli k nápravě toho, co u nás v boji za práva národní a politická ve směru hospodářském bylo zameškáno, vstupujeme i my svým Obzorem národohospodářským. Nechtějíce vázati se ani na určité směry národohospodářské, aniž chtějíce sloužiti výhradnému hájení zájmu kterékoliv třídy hospodářské neb společenské, máme za jediný účel pěstovati národohospodářské vědění v českém národě, šířiti znalost hospodářských poměrů jeho a přispívati všemožně k hospodářskému jeho povzneseni buzením podnikavosti, svépomoci a smyslu pro spolčování, předváděním skvělých vzorů domácích i cizích, soustavným sledováním výrobní a obchodní čin­nosti vlastní i jiných národů, s námi v úzkém spojení jsoucích a pod. Jsouce ke všem oprávněným směrům co možná tolerantní a liberální, ne­vyhneme se žádné otázce pro nás v jakémkoli směru důležité a připustíme vždy věcnou polemiku s názory od nás hájenými. Za těmito cíli jsme hotovi k obětem osobním i hmotným. Je-li pravdou, že nastala u nás skutečně doba soustavnější péče o otázky, národohospodářské, že uznává a pociťuje se všeobecně potřeba hlubšího vědění národohospodářského a důkladnější znalosti vlastních našich poměrů hospodářských i sociálních, nepochybu­jeme, že dostane se nám co nejusilovnější podpory se strany odběratelstva i přispěvatelstva. A abychom si podpory té zasloužili, o to chceme se poctivě přičiniti.

Odpovědnou redakci Obzoru národohospodářského převzal koncipista obchodní a živnostenské komory pražské JUDr. Josef Gruber (napsal pak pro časopis cca 100 článků, dále ještě větší počet zpráv a recenzí, některé z nich pod pseudonymy, například, G., R.S., Rs., poslední v r.1925).

Spolupráci přislíbili universitní profesor JUDr. Albín Bráf (napsal pak pro časopis 12 článků, poslední v r. 1910); se­kretář obchodní komory pražské a poslanec Dr. Josef Fořt⁵ (1 článek); náměstek sekretáře obchodní a živno­stenské komory pražské JUDr. František Čuhel (2 články); profesor Československé obchodní akademie v Praze JUDr. L. Dvořák⁶ (1 článek v r. 1912); c. k. soudní auskultant JUDr. Vladimír Fáček⁷ (5 článků, poslední v r.1912); sekretář zemského vý­boru království Českého JUDr. Frant. Fiedler⁸ (13 článků, poslední v r.1906); koncipista zemského výboru a profesor Českoslovanské obchodní akademie JUDr. Jaroslav Hans; sekretář městské spořitelny v Praze JUDr. Cyril Horá­ček⁹ (32 článků, poslední v r.1929); advokátní koncipient JUDr. Václav Choc¹⁰; profesor Českoslovanské obchodní akademie a ředitel obchodních škol odborných v Praze; Jan Koloušek¹¹ (15 článků, poslední v r.1911); profesor Vyšší hospodářské školy v Táboře JUDr. Jan Kožaný¹²; advokát JUDr. Eduard Körner¹³ (1 článek v r. 1923); advokátní koncipista JUDr. P. C. Nesý; koncipista zemského výboru JUDr. Rudolf Pilbauer¹⁴ (13 článků, poslední v r. 1907); ad­junkt městské statistické kanceláře a místopředseda Vý­vozního spolku JUDr. Jan Srb¹⁵; advokát JUDr. Václav Šílený v Tišnově; sekretář českého od­boru zemědělské rady král. Čes. JUDr. Karel Viškovský¹⁶ (12 článků, poslední v r.1938) aj.

Naprostá většina z osobností (celkem 11, například Bráf, Čuhel, Koloušek, Pilbauer, Viškovský), které přislíbily svou spolupráci při založení časopisu, přinejmenším autorsky se také podílela na utváření jeho konečné podoby. Teprve ve druhém ročníku se lze setkat s článkem od Fr. Fiedlera a ve čtvrtém ročníku lze se setkat s článkem od C. Horáčka.

Kromě těchto byli pro trvalejší spolupráci získáni také další autoři, kteří publikovali také v dalších ročnících časopisu (Josef Schneider¹⁷, Antonín Stiller¹⁸). Svými články se rovněž podílet na utváření podoby časopisu výrazně také jeho redaktor Gruber. Ve třetím ročníku podpisuje podrubriku Hospodářské zprávy značka M.P. , podrubriku Sociální zprávy značka K., respektive K.H. Rubriku Menší zprávy František Kretz.^19/20 V pátém ročníku byla ohlášena výrazná změna ve vedení časopisu. Vedení jednotlivých rubrik bylo svěřeno P.S.(Hospodářské rozhledy), P. T. (Sociální) a (Vývozní). F.H. [František Hlaváček²¹]

Pro časopis začali psát dále F.A. Borovský²², Karel Čermák, František Fiedler, Josef Fořt, Antonín Hajn²³, Vladimír Hanačík²⁴, Jan Herben²⁵, František Hlaváček, Boh. Holman²⁶, Vojtěch Hořínek²⁷, Rudolf Hotowetz²⁸, Karel Chytil²⁹, Karel Jamník, Jan Jakubec³⁰, F.X. Jiřík³¹, J. Kaizl³², Karel Kalal³³, F. Klásek, Bohd. Klineberger³⁴, F. Koráb³⁵, Frant. Koželuha³⁶, Frant. Kretz, J. Lošták³⁷, Josef Lukáš³⁸, František Macek, Ladislav Martinů, Fr. Modráček³⁹, Ant. Mokrý, Quidam (pseudonym Františka Xavera Šaldy)⁴⁰, Štěpán Radič⁴¹, František Rössler⁴², K. Rychlík, Josef Řivnáč⁴³, Vaclav Schuster⁴⁴, G. Schmoranz⁴⁵, Eugen Schwiedland⁴⁶, O. Sýkora⁴⁷, E.B. Šimek (pseudonym Fr. Čuhla), Jan Třeštík⁴⁸, Josef Vrba⁴⁹, Rudolf Vrba⁵⁰, L.M. Zeithammer⁵¹, Karel Zdráhal⁵². Tedy na 54 autorů se podílelo na sepsání 177 článků.

Tematické zaměření

Podle oznámení Nakladatelství a knihtiskárny J. Otta v Praze, uveřejněného v prvním čísle prvního ročníku časopisu Obzor národohospodářský nový čtrnáctideník měl pěstovati veškeré obory národního hospodářství (zemědělství, malý i velký průmysl, obchod, dopravnictví i úvěrnictví), dále hospodářskou statistiku a sociální politiku.

V prvních pěti ročnících byla především věnována pozornost finančnímu hospodářství, průmyslu, zahraničnímu obchodu, čtvrtý a pátý ročník časopisu v souvislosti se snižujícím počtem článků se zaměřil ještě na české hospodářství a mapování situace v zahraničí. Nejenom v tomto, ale i v dalších pětiletích se lze setkat s články, věnované otázkám sociálně ekonomického rozvoje regionů.

V prvním ročníku redaktora i autory zaujali nejvíce průmysl (domácí, textilní, postavení maloživnostníků), peněžnictví (úrok, bimetalismus, hypotéky, pojišťovnictví) a zahraniční otázky hospodářské (výstavy v zahraničí). V druhém ročníku se časopis zaměřil na finanční hospodářství (české zemské finance, přímé daně, kartely, finance samospráv), průmysl (organizace a podpora živnostníků, truhlářský průmysl), peněžnictví, (měna, meliorační úvěr) a zahraniční otázky hospodářské (výstavy, vývoz). V třetím ročníku se rozšířil výrazně tematický záběr časopisu. Po odborné stránce zaměřil na průmysl (živnostenské hnutí, výroba dýmek, domácí průmysl tkalcovský, soukenictví), finanční hospodářství (podpora učednické výchovy a živností), peněžnictví (banky, bimetalismus), na obchod (obchodní školství), ale také na obecné hospodářské otázky (české národohospodářské snahy). Čtvrtému ročníku časopisu vévodí články, věnující se zemědělství (obilní skladiště, zemědělská velkovýroba), zahraničním (vývoz do Ruska) a obecným hospodářským otázkám (katedrový socialismus, teorie hodnoty, Bernstein) a průmyslu (domácký průmysl, výchova živnostenstva). V pátém ročníku je rozebírán Pátý především průmysl (čtvrtina všech článků, témata klesání cen řemeslných výrobků, organizace maloživnostníků), v menší míře pak hospodářství Československa, zemědělství a zahraničně politické otázky. Méně se tedy dařilo pěstovat dopravnictví a statistiku. Nejrovnoměrněji byl rozčleněn třetí ročník časopisu. Čtvrtý a pátý ročník se výrazně specializoval toliko na vybraná témata, jiné zase zcela opomenul.

Struktura článků v ON podle oborů za období 1896-1900 v porovnání

se strukturou přednášek ČSNH podle oborů za období 1921-1940

Z celkového počtu 177 článků byly věnovány v tomto období dopravnictví 4 články, finančnímu hospodářství 19 článků, hospodářství Československa 16 článků, obecným otázkám hospodářským 13 článků, obchodu 8 článků, peněžnictví 16 článků, průmyslu 34 článků, různým otázkám 14 článků, sociálním otázkám 14 článků, statistice 1 článek, zahraničním otázkám hospodářským 22 článků a zemědělství 15 článků. Dohromady se jednalo o 176 článků.

Podle programového článku Několik slov o národním hospodářství od Františka Čuhela, který publikoval tehdy nejenom v tomto časopise, ale také v časopisu Osvěta (ne vždy) pod jménem Dr. E.B. Šimek, tak v českých podmínkách termín národní hospodářství jako soubor hospodářských aktivit politicky samostatného národa je třeba rozšířit, což je úkol ve vztahu Česka k EU aktuální obzvlášť dnes: Hospodářství národa, jež nemá politické samostatnosti, předmětem vědeckého bádání dosud nebylo. Pro naše české poměry jest tedy výsledkem, že věda národohospodářská může nás sice poučit o tom, jak nabývají blahobytu jednotlivci, a jaká musí býti politika rakouská, aby došli největšího blahobytu rakouští občané, resp. ve skutečnosti ti, kdož mají vliv na vládní moc, avšak nikoliv o tom, jak dlužno uspořádati naše hospodaření, aby co nejvíce povznesen byl blahobyt českého národa. A tento nedostatek ztenčuje pro nás velmi podstatně hodnotu vědění národohospodářského, jak je ostatní národové civilisovaní dosud vzdělali. Neboť co nám pomůže sebe lepší znalost toho, jak by vláda rakouská měla ve prospěch povznesení blahobytu příslušníků českého národa působiti, když nemáme toho vlivu, abychom ji ku provádění příslušných opatření přiměli, a když naopak příslušníci jiných národů, majíce politickou moc v ruce, ji v náš neprospěch využitkují, tak že národ náš buď čím dále tím více chudne, nebo bohatne-li, bohatne tempem zůstávajícím daleko pozadu za ostatními národy.

Zahraniční obchod s Dálným východem jako ambiciózní téma

Hned v prvním ročníku Obzoru národohospodářského v r. 1896 se začaly na jeho stránkách objevovat informace ve vztahu k zemím Dálného východu (dobově označovaném jako východní Asie, nebo daleký Východ.⁵³ Poznámka, učiněná ve třetím čísle tohoto ročníku, naznačuje, že šlo o záměrnou redakční politiku: O důležitosti trhů východoasijských a o zájmu, jaký studiu a získání jich věnují moderní státy v poslední době, promluvili jsme v čís. l. a 2. tohoto listu v rubrice „Vývozních zpráv“, nač tímto znovu důtklivě upozorňujeme.⁵⁴

Objevení a průzkum vzdáleného zahraničního trhu

V prvním čísle jako první zpráva rubriky Menší zprávy pod titulkem Obchodní snahy ve východní Asii byla publikována následující informace: Švý­carský konsul v Yokohamě sděluje: Angličané počali zde před nějakým časem vydávati v japanské řeči levný časopis, který měl za účel, šířiti známost o anglickém zboží. Zdá se, že Německo nabylo přesvědčení o ren­tabilitě tohoto podniku, neboť vláda učinila u vy­slanectví a konsulátů dotaz, jak by bylo lze podobný časopis pro účely německého vývozu nejlépe vydávati. Podobný pokus učiněn v Číně. Pokud vím, je věc již hotovou události. Časo­pis bude vydáván v Německu, bude ústa­vem pro orientálské řeči v Berlíně redi­gován, tištěn, sem zasílán a v Japanu zdarma mezi lid rozdáván. Podnik má býti zaplacen anoncemi německých obchodníků. Prv­ním výsledkem tohoto podniku bude pokus o přímé obchodní spojení se zdejšími kupci s obejitím etablovaných zde domů sprostředkovatelských, a právem jsme zvědavi na výsledek, poněvadž znalci poměrů japanských, dokud ne­bude řádné upravených poměrů právních, varují před přímým zámořským obchodem s nezná­mými japanskými kupci. V Číně, zdá se, kráčíme vstříc velikým změnám na poli hospodářském. Mírem v Shimonoseki otevřeny jsou cizincům nové přístavy a jsou již také nová osídlení jich vymezena. Jeden japanský úředník dlí právě v Šanghaji, aby prohlédl potřebná zařízení k upravení pří­stavišť, mostů, silnic atd. Povstaly nové společ­nosti, založené jak cizinci, tak Japanci, a nové budou zřizovány za účelem zpracování zdejších surovin. Podnikavost je všude veliká. Obchodní komorou Lyonskou s velikým nákladem vypravená expedice k studování obchod­ních poměrů východoasijských přibyla dle zprávy Východoasijského Lloydu již do Číny. Polovina její (40 mužů) pronikla již Tonkinem do vnitra země, druhá béře se proti řece se proti řece Janktse, aby se s první v Sečuanu setkala. Expedice skládá se ze samých odborníků, kteří si položili za úkol studium a obchodní ovládnutí těchto provincií a otevření jejich nesmírného bohatství tržbě své země. Expedice vstupuje každým způsobem na půdu panenskou, v kraje, které dosud ani Angličané ani Němci nenavštívili. Anglie se rozhodla uspořádati ihned podob­nou expedici do západních a jižních provincii (Sečuan a Junan). Podnikem tímto zabývá se obchodní komora v Blackburnu. A my? Počkáme hezky, až ti druzí to všecko pracně a důkladné prostudují, a uvidíme pak, zdali také pro nás něco zbude.⁵⁵

V téže rubrice si čtenáři mohli přečíst jako třetí zprávu, že Mnichovská „Allgemeine Zeitung" sděluje následující: Od září tohoto roku dochází německý cukr řepový ve vět­ším množství do Japanu. Dle zpráv konsulárních dovezeno bylo již několik tisíc tun a další zásilky jsou na cestě. Cukr tento nakládá se v dvojitých pytlech po jednom centu váhy. Tento přívoz cukru závisí ovšem na dočasné konjunktuře a bude asi stoupati, poněvadž spo­třeba jeho v Japanu roste. Ještě před ně­kolika měsíci krylo Japansko svou potřebu cukru z Formosy, Jávy a jiných ostrovů.⁵⁶

Opět pod titulkem Obchodní snahy ve východní Asii, ale v rubrice Vývozní zprávy byla umístěna informace o tom, že příklad Anglie a Lyonské obchodní komory dochází nyní ohlasu v Německu. Crefeldská obchodní komora obrátila se na sousední komory se žádostí, aby společně vyslaly expedici ke studiu východoasijských poměrů obchodních. Dotyčné komory projevily sice sympatie tomuto projektu, ale finanční podporu této akci prozatím odepřely. Crefeldská komora vstoupila po té ve vyjednávání s ministrem obchodu a doufá, že projekt svůj uskuteční s pomocí státu. Tamtéž bylo oznámeno, že ve dvou posledních schůzích obchodní komory ve Vídni udělena byla čtyři stipendia na cesty obchodních elévů do ciziny. Jeden z elévů, pan Hugo Houben, odebere se již tento měsíc do Shanghaíe, kde prostřednictvím našeho generálního konsula obdrží místo v jednom z předních evropských domů ob­chodních. Pan Houben jest ochoten zprostředko­vati převzetí zastupitelství zdejších fírem domy shanghaiskými. Čína, rakouskými obchodníky dosud málo vyhledávaná, jest vděčným odbytištěm zejména pro zboží železné (jídelní příbory, jehly k šití), svítilny, kartouny, prýmkářské výrobky, ohýbaný nábytek, barvy anilinové a cement. Dovážeti lze odtamtud kožešiny, kůže, lůj, vosk, rostlinné látky, čaj, surové hedvábí a zvláště laciné odpadky hedváb⁵⁷.

Nepříjemná konkurence

O pár týdnů později, tedy 15. února 1896 se čtenáři dozvěděli, jak japonské zboží razantně dobývá evropský trh v poslední zprávě v rubrice Vývozní zprávy: Konkurence japonských sirkáren zasazuje příslušnému průmyslu norskému stále citelnější rány. Četné norské sirkárny, nejsouce s to, aby na domácích trzích soutěžily s firmami japanskými, které dodávají zboží v každém ohledu vý­tečné jakosti a při tom levněji, musily výrobu zastaviti nebo omeziti a jest obava, že toto od­větví průmyslové v nedlouhé době bude tam úplně ochromeno.⁵⁸

Tato teze byla rozvinuta v následujícím ročníku Obzoru národohospodářského v článku přeloženém z německého časopisu Das Leben v rubrice menší zprávy pod titulkem Japan: Před staletími obávala se Evropa kořistichtivých tlup, jimiž co do svých národů a svých ideí nevyčerpatelná Asie zaplavovala Evropu a hro­zila zničiti kulturu evropskou. Dnes nehrozí nám fanatický vojín a smělý jezdec asijský, nýbrž rol­ník, průmyslník a kupec, který zejména v Japanu hotoví se odníti evropskému západu staré odbytiště a podstoupiti s bývalými průmyslovými učiteli svými přímo soutěž na vlastní půdě jejich.⁵⁹

O rok později byl tento obrázek korigován příspěvkem [(V. W.): Boj o trhy východoasijské], který se mezi velikými exportními státy moderními nyní tak přiostřuje, zdál se míti tím menších nadějí na pro­nikavější úspěch. Čím přehnanější byly představy o rozkvětu japonského průmyslu jakožto soupeře na tomto poli ovsem velice nebezpečného. O nějakém zatlačení evropského průmyslu z východní Asie průmyslem japonským nemůže tedy býti řeči. Naopak přichází ku platnosti stará pravda, že roz­květ jednoho národa nevylučuje rozkvět druhého, nýbrž naopak podporuje jej. Pokroky Německa, jak výkaz svědčí, jsou i tu úžasný a cifry roku 1897 budou mu jistě opět značně příznivější. Zajímavé je, že ani obavy co do hospodářského podrobení Číny Japanem po jeho úspěších válečných se nesplnily. Má sice japanský průmysl ve srovnání s evropským průmyslem výhodu podstatně levnějších nákladů výrobních, zejména co se týče mzdy. Ale i tato výhoda se dále menší s rostoucí mírou životní japanského obyvatelstva následkem lepších výdělků. Kromě toho stůně ja­panský průmysl také již moderními nemocemi našeho průmyslu, zejména stávkami. Dále se objevilo, že, třebas Japonci vynikají technickou vyspělostí, nemohou se přece měřiti s mnoholetou vyškoleností evropských dělníků; z toho důvodu zejména čínské trhy v mnohých artiklech Japonskem ovlád­nutých zpět dobyla Evropa, poněvadž jakost zboží japonského nevyhovovala. Nebezpečnou zůstává tedy konkurence japonská podstatně jen v málo druzích zboží, jako ku př. bavlněné přízí, bavlněných tka­ninách, skle a deštnících.⁶⁰

Již předtím publikovaný příspěvek v rubrice Vývozní zprávy vyčítal rakousko-uherské monarchii, že se neúčastní dělení Číny: U nás subvencujeme Lloyd, který poskytuje vývozu německému snížené sazby, a abychom cestu z Německa do Terstu učinili ještě snažší, projektujeme druhou železnici do Terstu jen k tomuto účelu sloužící, zavrhujíce projekt jiný, Čechám a Moravě příznivý. U nás se hašteříme politickými a národnostními hádkami až na krev, dáváme se vysávati chytřejšími sousedy, a zapomínáme na podporu průmyslu, jejž pokud možno ještě ubíjíme. U nás pořádáme vývozní ankety, abychom se dohodli o rozdělení 40000 zlatých státní podpory, ale přijde-li k tomu, abychom vývoz skutečně pěstovali, bojíme se ztrát, poněvadž vývozu vůbec nerozumíme. A tak i zde, při dělení Číny úspěchy cizích států, pouze na vědomí béřeme, aniž bychom se odhodlali, také pro sebe něco ukořistiti. A náš průmysl, trpící již delší dobu nedostatkem odbytu v tuzemsku, věru by osvěžení vývozem potřeboval jako sůl⁶¹.

Dopady na hospodářskou politiku Rakouska-Uherska

Jak zaznamenal Obzor národohospodářský v rubrice Menší zprávy, souboj o asijské trhy vedl k určitému důrazu na modernizaci hospodářské politiky monarchie, takže si autor vybral jako záležitost hodnou zaznamenání právě následující výňatky z řeči ministra pro vnější záležitosti Goluchowského⁶² v květnu 1898: Některé listy průmyslnické mluví přímo o jakémsi obratu celé ho­spodářské politiky naší monarchie. Ministr uznal, že je potřebí jinak upravili výchovu a výcvik našich úředníků konsulárních, a dosavadní přežilá orientální akademie ustoupí nově organisované mo­derní akademii konsulární. Ministr prohlásil za povinnost státu podporovati zdravou podnikavost a neničiti ji byrokratickou úzkoprsostí ani nepodtínati životní sílu podniků přepjatým tlakem šroubu berního (k němuž však naopak právě „nejisté“ vnější poměry a náklady vojenské s tím spojené nejvíce přispívají); také však soukromá podnikavost musí prý se ujati svých povinností se vší energií zřizováním co možná četných faktorií a velkých syndikátů exportních, zvelebením obchod­ního loďstva apod. Nejvíce ujal se ministr ovšem námořnictví válečného a bojíme se, že všechny ty krásné exkurse hospodářsko politické mají jen osladiiti trpký oříšek požadavků námořnických.⁶³

(Pokračování)

3. Z nové literatury

3 x Z aneb knižní okénko 5.

Pavel Sirůček

Dnešní lidé, především zasíťovaní digitální domorodci, čtou – míněno opravdové, tedy tištěné knihy – zoufale málo. Přitom se na pultech povalují hromady titulů. Hodně proměnlivé kvality a za nemravný peníz. Mnohdy se nabízí otázka, kdo mohl něco takového vydat? A proč? Nezřídka je drzá neprofesionalita a tragikomická lidová tvořivost (zde v krajně pejorativním smyslu) až neuvěřitelná. Pachatel dílka však patří do správné partičky, která si přihrává granty, projekty. Na straně druhé jsou autoři nuceni shánět si těžce sponzory a uboze škemrat o milodary, aby mohli publikovat i bez nároků na honorář. Prostě liberalismus … Pravidelně nepravidelná rubrika 3 x Z⁶⁴ telegraficky představuje pel-mel knížek, které z různých důvodů nejsou recenzovány samostatně. Nicméně pozornost, samozřejmě i kritickou, si snad zaslouží.

Původně byl tento díl koncipován jako prázdninový (a spíše odpočinkový), leč ve světle globálního běsnění COVID-19 se stal nečekaně a nepříjemně aktuálním.⁶⁵ Páté pokračování totiž přináší anotace titulů především nářezově apokalyptických, resp. temně dystopických:

• Havlíková, M., Wittenberg Gašparová, D.: Chilli: Průvodce světem pálivého jídla. Praha: Kniha Zlín/Albatros Media 2019. 304 s. ISBN 978-80-7473-906-4.

• Kotleta, F.: Série Spad – Spad. Praha: Epocha 2016. 320 s. ISBN 978-80-7557-035-2, Poločas rozpadu. Praha: Epocha 2017. 304 s. ISBN 978-80-7557-067-3, Rázová vlna. Praha: Epocha 2017. 304 s. ISBN 978-80-7557-096-3, Řetězová reakce. Praha: Epocha 2018. 304 s. ISB 978-80-7557-167-0.

• Vondruška, V.: Kronika zániku Evropy 1984-2054. Brno: MOBA 2019. 785 s. ISBN 978-80-243-8898-4.

Pálivá kuchařka s obrázky a příběhy

Oficiální anotace láká na to, že jde o dosud nejkomplexnější publikaci věnované fenoménu chilli v českém jazyce. S mottem: „Vše, co jste kdy chtěli vědět o chilli, ale báli jste se kousnout“ (zadní strana desek anot. publ.). Recepty se sedmi regionů světa, včetně řady historek z cest za chilli papričkami, ovšem i cest samotných chilli papriček „napříč dějinami i kontinenty“ (dtto) předkládají dvě cestovatelky a vášnivé chillifilky.⁶⁶ Výpravný titul doplňují fotografie, celobarevné ilustrace, mapy nebo postřehy ohledně kulturních zajímavostí, mytologických příběhů i různých legend. Hlavní jsou originální recepty, včetně surovin i tipů a vždy s celostránkovou barevnou a lákavou fotografií inkriminovaného pokrmu s chilli. Napsáno svižně, srozumitelně, populárně i popularizačně, s určením pro téměř každého.

Úvod líčí zrod záliby autorek ve fenomenální zelenině, která je vlastně ovocem – v pálivých papričkách. Následují krátké kapitolky Proč papričky pálí a Jak se měří pálivost papriček. A kapitola rozsáhlejší Chilli a zdraví s telegrafickými pasážemi Chilli v lidové medicíně, Vliv na krevní oběh, Chilli a zažívání, Dýchací cesty, Léčba bolesti, Zabiják mikroorganismů, Výživová hodnota chilli, Může chilli ublížit, Jak jíst chilli a přežít to bez úhony. Blahodárné účinky rostlinného alkaloidu kapsaicinu (zodpovědného za pálivou chuť papriček) může autor anotace potvrdit dle osobních zkušeností a zážitků.⁶⁷ Zdravá návykovost aneb čest pálivosti!

Nalistovat v úvodních pasážích lze taktéž kapitoly Další využití chilli a trocha čísel, Pět základních podob papriček (Capsicum anuum, Capsinum chinense, Capsinum frutescens, Capsicum pubescens, Capsicum baccatum), Něco málo o pěstování chilli (Klíčení, Květináče, skleníky, záhonky, Květy a plody, Hnojení, Škůdci, Smutnice,⁶⁸ Svilušky, Mšice, A co teď s ním?). S moc hezkými obrázky, připomínajícími botanickou část kultovního Voynichova rukopisu. Další kapitola Stručné dějiny chilli přináší poutavé pasáže Rodiště chilli (což je Jižní nebo Střední Amerika), Kryštof Kolumbus, Taínové a chilli v Karibiku, Inkové a chilli, Chilli v mayské kultuře, Chilli v aztécké kultuře, Cesty chilli do světa. Kapitolka Pálivky, super pálivky a šílení vědci mapuje vůbec to nejpálivější ze světa papriček, včetně nového a nového šlechtění. Některé známě světové pálivé omáčky představuje kapitola Chilli omáčky.⁶⁹

Pasáž Vaření s chilli otevírá nejrozsáhlejší – kulinární – část anotované publikace. S oddíly Jižní Amerika, Severní Amerika (samozřejmě nechybí Jambalaya, starý dobrý Jih je holt starý dobrý Jih), Střední Amerika a Karibik (taková trinidadská dušená hovězí oháňka či kubánské „staré prádlo“ ropa vieja …), Jihovýchodní Asie, dále Čína, Korea, Indie, poté Afrika, Blízký Východ a konečně Evropa. Vždy nejen se samotnými recepty a zasvěcenými tipy, nýbrž i zajímavými komentáři. Geografickými, kulinárními. Problémem jsou však suroviny. Místní jsou samozřejmě nejlepší a připravovat si leccos s náhražkami (ala Tricatel)⁷⁰ z Lidlu silně připomíná neblaze proslulé Babicovo „Nemáte-li …, vražte tam …“. Celou knihu zakončuje představení autorek, přesněji jejich oblíbených papriček, omáček, kuchyně, místa a toho, co okoštovaly nejpálivějšího. Nechybí ani seznam, kde se u nás sežene chilli⁷¹ a rejstřík receptů.

Následující dosti rozsáhlé anotace jsou určeny hlavně p.t. čtenářům, kteří představované knihy četli a znají je. Anotace totiž prozrazují i leccos důležitého z děje, což se dělat nemá.

Postapokalyptický nářez aneb kdo nečetl Kotletu, není Čech

U mnoha lidí bývá leden či únor ve znamení pokusů (v drtivé většině neúspěšných a obvykle i silně kontraproduktivních) o plnění masochistických předsevzetí. Někdo chvílí nedýmá, jiný bolestně nechlastá nebo pár dní žere zrní. Zatímco naši moudří předkové v zimních měsících rozumně konzumovali zabíjačky a tučná jídla, nemoudří a nerozumní lidé dneška především v lednu hystericky atakují tělocvičny a metrosexuální posilovny … Autor anotace fóbiemi z předsevzetí dávno již netrpí, a tak namísto ledna suchého či bezmasého mazaně zvolil leden apokalyptický. Přesněji postapo – postapokalyptický. Vlastně i únor. Leden ve znamení Kotlety, únor Vondrušky. Přesto, že sci-fi ani fantasy příběhy moc nemusí a má v této oblasti zásadní mezery a tragické nedostatky. Vlastně nikdy ani žádnou tradiční sci-fi nečetl, resp. nedočetl. Ufony nemusí (a ze série Akta X sledoval zásadně jenom díly bez nich), ani draky, elfy, hobity, mudly či jinou havěť. Vlastně zná jen pár starých komiksů.⁷² Plus opakovaná shlédnutí Star Wars, včetně krajně nesympaticky pokrokářských posledních dílů. Díl úplně poslední ale klidně oželí. Liberální pošuci zkurvili Bonda, Star Wars a vlastně skoro všechno.

Před cca 15 lety však čirou náhodou autor anotace sáhl po titulu Tma⁷³ a byl unesen a téměř i nadšen. Zpočátku i posléze krutě realistické líčení české země „den poté“. Místy nádherně a úlevně nekorektní, nicméně i kavárensky uvědomělý pravdoláskař bude orgasticky vzrušen umučením premiéra Klause nebo čipernými skutky uzdraveného prezidenta Havla. V poučné epizodce se tam mihne třebas i politolog Pehe. Nutno ovšem opatřit si druhé přepracované vydání z roku 2003.⁷⁴ Neff v knize vykresluje svět, ve kterém dojde elektřina a brzy přestávají platit všechna dosavadní pravidla, až dojde k úplnému rozvratu. A dojde k němu bolestně brzy. Postmoderní civilizace je totiž nebezpečně křehká a již po pár dnech či dokonce již i hodinách může civilizační slupka zmizet a propuknout teror a děsivá krutovláda, pokud selže vláda, vedení země, armáda, policie, úřady. Kdo se vzpamatuje první? Normální a slušní lidé to nebudou. Obchody vyrabované, zdroje vody obsazené, zabíjí se třebas i kvůli bicyklu …⁷⁵

Neffova katastrofická vize až nečekaně hrůzně nabývá na aktuálnosti v současné době, kdy jsou odstavovány jaderné a uhelné elektrárny a zeleně zmagořené Evropě vnucovány šílené větrníky, slunečníky, měsíčníky a další předražené a zbytečné fofrníky. Tragicky aktuální je v neposlední řadě postava holčičky s Downovým syndromem, která působila natolik démonicky a zároveň byla pohodlně ovladatelná, že z ní nakonec v Neffově knize udělali královnu. Nám dnes cpou Sv. Gretu Posedlou ... O. Neff k současné šílené době⁷⁶ říká: „Prostě, tady se prezidenti, papežové a politici koří evidentně pomatené mladé ženě …“ (https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Pomatena-Greta-Skoncime-katastrofou-Ondrej-Neff-vytahl-20-let-starou-predpoved-Mrazi-z-toho-610845).⁷⁷

Minulé knižní okénko končilo konstatováním převeliké, a stále narůstající, obliby dystopií v současnosti. V duchu glosy S. Žižeka o tom, že „je snazší představit si konec světa, než konec kapitalismu“⁷⁸ i v neposlední řadě narůstajících frustrací a rezignace na řešení skutečných palčivých problémů. Takové úniky do postapokalytického, zlého a krutého světa. Hyperglobalizátorům přitom naprosto vyhovuje rezignace na pochopení doby, otevírající cestu k ještě větší manipulaci. Naši naivní předkové utopicky snili o ideálních společnostech, my se předháníme v dystopickém líčení hrůz, teroru, anarchie a katastrof. Že by již lidstvo bylo tak zdegenerované, a natolik blahobytem unuděné, že podvědomě touží po opravdovém globálním maléru, aby se sebemrskačsky očistilo, a především konečně zase vzpamatovalo?

O tom, že dnes máme žít v období „negativní utopie“ filozofuje M. Hauser v rozhovoru na http://casopisargument.cz/2020/01/15/utopia-ako-filozoficky-argument-v-meniacom-sa-svete-rozhovor-s-ceskym-filozofom-michaelom-hauserom/. Hauser připomíná přirozenou tendenci člověka spočívající v hledání lepšího světa. V současnosti se však slovo utopie stalo mnohdy nadávkou a slouží jako pohodlný nástroj diskreditace nepohodlných názorů. Což má vypovídat především o nás samotných, kdy nejenže nevěříme ve stávající uspořádání, ale již ani v existenci alternativy. Hauser odlišuje negativní utopii od dystopie. „Negativní utopií je představa, jaký by svět být neměl. Neměl by ničit přírodu, neměl by vytvářet extrémní sociální nerovnosti, neměl by omezovat práva a svobody jiných apod.“ (tamtéž). Problém spatřuje v tom, „že se neshodneme na pozitivní utopii, tedy na konkrétním modelu budoucí společnosti“ (dtto). Uvedené ilustruje na tom, že ani na levici neexistuje shoda např. ohledně nepodmíněného základního příjmu. Hauser hovoří o utopiích fragmentárních⁷⁹ a komplexních.⁸⁰ A dospívá k populární tezi o tom, že současné „období lze nejlépe vyjádřit pojmem „interregnum“, kde starý systém odchází a nový se nemůže zrodit“ (tamtéž).⁸¹

Následně Hauser přemýšlí o inspiracích z „křesťanského socialismu v jezuitských redukcích“⁸² či díla Rousseaua, Rawlse nebo Platóna a v neposlední řadě o revoluční transformaci, resp. evoluční cestě přechodu k nekapitalistické společnosti. Ocenit je nutné, že přitom neopomíjí klíčovou roli vlastnictví.⁸³ Závěrem je za inspirativní model projektování „vyššího modelu civilizace“ označen Cokshottův a Cottrelův kybersocialismus.⁸⁴

Na konec teoretičtější části anotace zdůrazněme, že dystopie,⁸⁵ negativní utopie apod. především úzce souvisí s liberální utopií, ve které musíme dnes z donucení žít. A která je sama o sobě gigantickou dystopií. Zdegenerovaný a hypertrofovaný (hyper)liberalismus může přivodit zkázu nejenom civilizace naší, nýbrž i veškerého lidstva a planety. Jedinou nadějí zůstává důsledné odliberalizování a globální konzervativní přestavba. Tento svět není jen pro kavárenské liberály! Pravda a zdravý rozum zvítězí nad lží a nenávistí ke všemu normálnímu!

Nyní k samotné sérii Spad. Obsahem (nejen) 1. dílu s názvem Spad je „soudný den s příchutí kanibalismu“. Nesmírně čtivý, návykově poutavý, těžce dojemný, westernový rodokaps. S postapo atmosférou. Leč rozhodně nejde o počtení pro každého. Buď se po pár stránkách neodolatelně zakousnete a musíte to prostě hrnout pořád dál a dál anebo knihu zhnuseně brzy odhodíte jako bezduchý škár a ubohý kýč psaný primitivním jazykem, přeplněný násilím a nekorektními sprosťárnami. Telegrafické věty, neustálý spád a permanentní akce. Kotleta-Kyša⁸⁶ umí vtáhnout do děje. Krev, vnitřnosti, chlapská čest, nádherná láska ke zbraním, český a brněnský patriotismus. Klaďasové a odporní záporáci. Žádné intošské kecy, vlastně vůbec žádné kecy, jen beng, beng! Colty Pythony českého J. Wayna & J. J. Ramba & Old Shatterhanda (i T. G. Masaryka)⁸⁷ v jednom – plukovníka Michálka a vrhací nože zabijácké servírky-průzkumnice-pilotky Alice mají posvícení pořád. Průměrně tři zastřelení a podřezaní na stránku. Kniha si na nic nehraje. Braková literatura par excellence. Černočerný humor.

Cynický nadhled ala stará dobrá drsná škola Philla Marlowa, těžce mixnutá Casablankou. Bizarní postapokalyptická story, zábava, ovšem i varování. Zahraj to znovu, Same⁸⁸ aneb, co se v mládí naučíš, v jaderné apokalypse jako když najdeš! Geniální postava Otce Josefa, které lze jen tiše závidět. Působivě a uvěřitelně vykreslená Praha (a nejen Praha), žijící z kšeftování s otroky po jaderných válkách, a ještě horší válce občanské. Husté přestřelky v Praze (škoda převeliká útulné Michálkovy Americké kavárny)⁸⁹ a ještě hustší indiánské putování přes drsnou Planinu (mnohem drsnější nežli ve filmu Drsná planina alias Král Šumavy II.) cestou do mýtického Brna. Kniha nikde nenudí, originálně překvapuje a kultovní repliky typu „Nečekal jsem, že to kdy řeknu, ale jsem rád, že jsme … v Brně“ (s. 248 1. dílu)⁹⁰ bytostného pragocentristu nefalšovaně potěší. Nejlepší zůstává Michálkova osvědčená taktika, který sice plány vymýšlí, leč nakonec se obvykle přikloní k tomu, že „Prostě je všechny zabijeme“.⁹¹

Za zamyšlení stojí fiktivní scénář, jak to začalo. Tedy třetí světová. Na Ukrajině, s přispěním Polska a Turecka s velmocenskými ambicemi. Původními nepřáteli byli samozřejmě Rusové v koalici s Číňany, ovšem brzy to již bylo všem úplně fuk. Nikdo totiž nevyhrál a ani vyhrát nemohl. A v závěru 1. dílu rozpínavé Japončíky těžící lithium u Brna na kusy rozmašírují Michálkovi Češi (a Moraváci), bok po boku s Rusy (a tanky) knížete Volodi. Leč, kdo zabil guvernéra alias pianistu Sama? A co přesně udělali Němci s genetikou Hany na ostrově Spiekeroog, že je „poškozená“, resp. vyvolená? Což se však nedozvíme ani z dalších dílů. Absentuje především rozluštění zápletky právě kolem Hany – falešné dcery Michálka, který ji kdysi prohrál v kartách. I sympatická postava Crashe, původně mladého pražského četníka, který se vypracovává na brněnského vojevůdce a přivádí přitom Michálkovu dceru-nedceru do jiného stavu, by si zasloužila více prostoru. Schovává si to Kotleta na další pokračování?

1. díl série Spad je nejlepším dílem, je to brak (nicméně brak v tom nejlepším smyslu) přímo až dokonalý. Neotřelý postapo western mocně připomínající střílečku na PC. Báječná i poučná oddychovka a vlastně, proč jen „pouhá“ oddychovka … Kotleta prostě umí, nebere se smrtelně vážně, a hlavně si na nic nehraje. A zachovává si nadhled, a má přitom i přehled. Kvaziintelektuální pseudoumění pro samozvané lepšolidi kaváren to – danke bohu – opravdu není. Něco takového jako Spad by autor anotace chtěl sám napsat, ovšem kdyby to uměl ... Jednička s naprostým přehledem obstojí jako samostatná kniha. Což se o dalších dílech série Spad již říci nedá, snad s výjimkou specifického čtvrtého, který též vypráví uzavřený příběh.

2. díl nese pojmenování Poločas rozpadu. Čte se dobře, také vlastně jedním dechem. Postrádá však sílu, překvapivost i přesvědčivost první knihy. Nudná slátanina to přitom ale není. Přibylo sexu a snad i brutálností a zvrácených nechuťáren, které ale již zdaleka tolik nešokují. Místy působí dokonce až komicky. Jde sice o apokalyptickou sci-fi či přesněji fantasy, nicméně Spad mnohé líčí jakž-takž uvěřitelně. Což nelze tvrdit o zkarikované postavě Žolíka, který se z vcelku přesvědčivě zmagořeného vládce pražských sídlištních krys ze Zóny stává ve 2. dílu bizarně nepřesvědčivým mistrem kultu východních měnitelů. Autorovi anotace Žolík do knihy moc nezapadá. Ovšem ocenění bezesporu zaslouží, že tato jedna z největších zrůd celé série je bývalý parazitní youtuber. A tato úlisná stvůra po zásluze v bolestech chcípá v lesním táboře ukrajinských divoženek náležitě opracovaná katanou kapitánky Nacumi.

Tento díl je typicky překlenovací, nezačíná ani nekončí. Působí jako vata, resp. natahování příběhu. A číst jej bez znalosti Spadu cenu nemá. I když akce je ještě více než v dílu prvním, děj ztrácí šťávu i tempo. Michálek a jeho boys, přesněji zde především girls jsou neustále na své misijní cestě. Jako hobiti. Neustálý spád to má, ale přitom pořád vlastně to samé. Hlášky již místy nejsou až tak nenucené a čtenář se v nich, a v dalších klišé, někde skoro až topí. V tomto díle začíná vadit, že hlavní postavy jsou velmi ploché. Je tu Michálek – hrdina od Istanbulu, věčně nasraná Alice,⁹² píchač Ryan a dějem (i celým světem) zásadně zamíchává samurajka s malýma kozama. Nicméně chovají se pořád k uzoufání stejně a předvídatelně.

Labužník černočerného, a těžkotonážně nekorektního, humoru si však své jistě nalezne i zde. Půvabná jsou konstatování, že po jaderných válkách zůstalo na Ukrajině nejméně zamořeno okolí Černobylu. Anebo Michálkův koňský frk o tom, že k výhodám jaderných válek patří, že už nejsou žádní ochránci zvířat. Nesporným oživením je čubčí pohár na krakovském stadionu vyšperkovaném raketou s jadernou hlavicí. A přehlédnuto by rozhodně nemělo zůstat poselství ohledně vztahu k mužům u partyzánek-divokých. Dotažení feminismu ad absurdum. Divoké muže využijí jako oplodňovatele a pak je pozabíjejí. Postapokalyptickou Vlastou je tady starší seržantka Nataša Bogdanovna, vystřídaná silnou Ivanou a posléze terminátorskou Alicí. Bojovnou Šárkou je mladinká Jitřenka s „výrazem dychtivého štěňátka“.⁹³ Divoženky ovšem bez mužů přehnaně šťastné nejsou a obdobně jako ve filmové Sexmisi i tady se velekněžka-vrchní feministka Nataša mohutně přetvařuje a o samotě Michálkovi ráda řízně zasalutuje. Nelíčené je nadšení z Ryanova i Michálkova penisu u věčně nadržené Jitřenky.

Přesná je Michálkova degustace: „Pivo chutnalo asi nejhůř, co jsem v životě pil. Husté bylo tak, že po něm mohla chodit myš, a kyselé, že by se v něm nejspíš daly rozpouštět mrtvoly" (s. 124 2. dílu).⁹⁴ Že by narážka na Starobrno?⁹⁵ Ovšem v celé sérii je Nové Brno líčeno jako jediná naděje pro celou Evropu i vlastně i pro celý svět, na rozdíl od proradné Prahy. Přitom ani novobrňáci nikterak nestojí o žádnou demokracii ani samosprávu.⁹⁶ Vědí o nich totiž své.

Rázová vlna je pojmenování třetího pokračování, které opět nelze doporučit ke čtení bez znalosti předchozích. Autor anotace považuje tento díl za výrazně lepší nežli dvojku. Díly druhý a třetí by přitom klidně šlo spojit. Již ve dvojce se z Japonců stávají spojenci Armády České republiky v uniformách brněnských aktivních záloh se znakem draka a ke konci trojky druhý kamikaze plukovník Isokuru Akijima formálně podepisuje s Michálkem mírovou smlouvu. V trojce se dimenze hlavních hrdinů nečekaně rozšiřují. Závěr je silný, patetický, epický, zkrátka monumentální. A pro někoho i překvapivý. Nepříjemně překvapivý. Svět je sice (na chvíli) zachráněn, ale za jakou cenu? Samurajsky se totiž obětoval ústřední hrdina. „Jsem zasranej zkurvenej vyjebanej hrdina z Istanbulu. Je to moje práce …“ (s. 297 3. dílu). „Bylo 9:14 a já zmáčkl to zatracené červené tlačítko“ (s. 299 3. dílu). Zaujatý čtenář si položí otázku, zda svět za takovou oběť vůbec stál. A bral by to právě naopak. Aby svět byl zničen, leč bratr plukovník David Michálek „samozvaný velitel Armády České republiky a stejně tak samozvaný vládce města Brna“ žil dál. Bez něho to totiž nemá cenu. Nic už nemá cenu.

Vyústění je působivě dojemné a náramně připomene smrt Vinnetoua. Který se v předvečer osudné bitvy loučil s bratrem Old Shatterhandem a pochmurně filozofoval o zvonech ze Santa Fé.⁹⁷ Michálek zásadně nefilozofuje, ale když se čtenář na s. 211 (3. dílu) dozvídá, že: „Tu noc jsme se s Nacumi milovali ještě jednou, a to bylo naposledy v životě“ začíná devadesát stránek před koncem tušit. Ale obětovat se zavázala Nacumi, to přece Kotleta nemůže …

Telegrafický závěr má sice být optimistický (kdy Nacumi Šinozaki se stává ministryní obrany Japonska a kráčí se synkem Davídkem okolo Michálkovy sochy), leč vyznívá chmurněji, než kdyby to velmistr měnitelských kultistů pod Moskvou všechno fakt odpálil. Smutek přebíjí i vlasteneckou hrdost nad nejsilnějším vojenským uskupením Evropy v podobě Armády České republiky, která žene a kosí nepřátele jako husité. Našim pomáhá kdekdo – polepšené čubky, ukrajinské lesní divoženky, Japonci i starý francouzský legionář.⁹⁸ Věčné i vděčné zůstávají Michálkovy hlášky „Takže zpívat ... A střílet a zabíjet. A kdo mi ještě umře, to je debil a nachčiju mu na hrob, jasný?“ (s. 228 3. dílu) či „… já a moji spojenci jsme vám přišli narvat dynamit do prdele a odpálit ho za zpěvu Kde domov můj a Ach synku, synku, protože obě písničky měl rád tatíček Masaryk“ (s. 220 3. dílu.). Anebo „Richard měl vážně štěstí, že časy politické korektnosti se vypařily s první atomovkou“ (s. 253 3. dílu). I kultovní hlášky světa Spadu z dílů předchozích,⁹⁹ včetně bojového hesla Jen pro ten dnešní den.¹⁰⁰ Se závěrečným finále v podobě patetické bitvy o Prahu – „Jen pro ten dnešní den, zmrdi! …“ (s. 311 4. dílu).

4. díl Řetězová reakce je svatokrádežným vykrádáním sama sebe. Bez Michálka to prostě není ono a nikdy samozřejmě být ani nemůže. Přečíst i přežít se však přitom čtvrté pokračování, kupodivu, dá. Plukovník nechybí jenom čtenářům, nýbrž bolestně i všem hlavním hrdinům.¹⁰¹ Vrchní velitelkou Armády České republiky se stává kapitánka Alice Krejčířová, současně vrchní náčelnice ukrajinských divokých, s vytetovanou černou vránou na obličeji. Která příběh vypráví. Celá série je psáno „ich“ formou – tří díly pohledem Michálka, čtvrtý Alice.

Hlášky a celé pasáže opět neliberálního nekavárníka upřímně pobaví a tuze potěší.¹⁰² Nejvíce asi otrocká značka vypalovaná v Praze na krk otrokům – „Typické euro s přidaným symbolem majitele“ (s. 48 4. dílu). Špatné není sluníčko ve znaku sluníčkářských otrokářů v Hamburku. Nakonec se překousnout dá i ústřední hrdinka, která již není věčně nasraná, leč varováními typu „Poslední dobou mám pocit, že mám permanentní krámy, takže nepokoušej mou trpělivost“ (s. 147 4. dílu) pořád nešetří. Drsně glosuje „Potřebovala bych si zapálit, nebo dát loka pálenky, nebo alespoň někoho zabít“ (s. 65 4. dílu) aneb „Hasta la vista, zmrdi“ (s. 57 4. dílu). Nevyhnutelný je souboj mačetami džedájky Alice vs. Abdul Rychlík ala světelné meče Star Wars. V duchu Inglourious Basterds vyrývá Alice na čelo proradného zmrda svůj podpis.

Teta Alice se stala nezničitelným terminátorem. Neublíží jí bičování, průstřely, omrzliny ani pobodání a nevyčerpatelnou energii dobíjí sexem. A to převážně lesbickým. Vedle divokých potkává sektu vesmírné lásky (postapokalyptičtí Hare Krišna) a pomocí irské whisky a echt coly parádně rozrajcuje i irskou vůdkyni říčních pirátů na Labi, která nostalgicky teskní po své babičce – člence IRA. Lesbických čuňačinek je tady hafo. Až to nudí. Z knihy vyplývá, že v Evropě je prakticky každá ženská lesba. Zmutovaly následkem jaderné války? Lesbickou orientaci ostatně signalizují i titulní strany posledních tří dílů série. A vlastně snad i té první.

Alice nekompromisně ohněm & mečem prosazuje Michálkovu pravdoláskařskou doktrínu (včetně rušení fungujícího otroctví),¹⁰³ a to nejdříve v Hamburgu, kde uspořádá revoluční mejdan s ohňostrojem. Hamburg osvobozuje s pomocí německých spiklenců a Irů na bojové ponorce třídy Los Angeles vybavené Tomahawky s konvenční hlavicí. Se stejnou artilérii po Labi a Vltavě Alice – spolu s brněnským invazním sborem – konečně dobývá proradnou Prahu. Nakonec se nad Prahou zatřepetá česká vlajka. Trefně je zachycen pražský magistrát jako panoptikum lumpů a kariéristů. Kotletovi lze velkoryse odpustit občasné pravdoláskařské mžitky, zastřeně havloidní a nezastřeně masarykovské. Především ovšem hrdě legionářské.

Nefalšované tesknění po vojáku Michálkovi přitom rozhodně neznamená, že by autor anotace choval sympatie a vkládal sebemenší naděje do jednoho z kavárenských adeptů na příštího prezidenta. To opravdu, ale opravdu není plk. D. Michálek. Ten kabáty rozhodně nepřevlékal a nesloužil komukoli. I když ani on možná úplně vždy nestál na té správné straně. C'est la vie,

P.S. (1) Známá přelouskává sérii Spad na jeden zátah, vytváří si těžkou závislost a okamžitě zakupuje další hustou Kotletovinu. Hned koncem februáru je tudíž nutné plán (na chvíli si od sci-fi a postapo fantazií oddychnout) zrevidovat. Odloženo je i psaní příspěvku na jakousi konferenci kdesi v Asii (A ani není jasné, zda sborník někdy vyjde a naskočí tak body ve sciometrickém kafemlýnku. Jiný účel příspěvek nemá). Další klasickou Kotletovinou jsou Lovci.¹⁰⁴ První český superhrdinský román. I tady je zřetelná náklonost k Vránám i vránám a krásná láska ke zbraním. Praha LP 2050. Story vypráví lovec – starší inspektor Petr Mlejnek, tak trochu pražský Terminátor. Lovci jsou federální policisté z OBVT (Organizace pro boj s vylepšenými teroristy), též mírně vylepšení implantáty. Vybraní padouši jsou totiž geneticky zmutovaní do podoby superpadouchů Spidera, Krvavé Máří, Dikobraza, Fénixe či Vrhače, Bouchače nebo Centuriona. Genetické manipulace se fušují na Ukrajině a precizně provádějí v Rusku a nejlépe v Českém Brodě. Padouchem největším je česká premiérka (alias Bílá královna), krvežíznivě toužící po postu první české prezidentky – „budiž ji peklo těžké“ (s. 232 cit. publ.). Zápletka něco na způsob Brutální Nikity poloviny 21. století. V Lovcích jsou hrdinové méně charismatičtí a ani tolik nepřirostou k srdci – Michálek (ani Alice K.) to není, leč i tak sci-fi rodokaps nižšího levelu pobaví. Spad připomínal PC střílečku, Lovci komiks. Hlodů je tu dost (i když méně nežli ve Spadu), některé slabší, jiné potěší a pásnou jako pr… na hrnec¹⁰⁵ a hlavně jsou hezky situovány do pražských reálií. Do kavárny Slavie, na Havlův most spojující sunnitskou čtvrť s čínskou, na Třídu porozumění procházející Žižkovem (kde zuří permanentní pouliční válka na pomezí sunnitské a šíitské čtvrti) anebo do Radotína. Ze kterého se stal díky nevydařenému sociálnímu experimentu Romotín. Zcela ovládaný uprchlíky z východu Slovenska, když magoři z Islámského státu si nedopatřením odpálili atomovku pod vlastním zadkem v Košicích a Mukačevu.¹⁰⁶ Opomenuto není Brno, které konečně přestěhovalo nádraží a má i metro! Multi-kulti kyberpunková euroPraha LP 2050 je zde místem mnohem, mnohem děsivějším nežli zbytky postapo Prahy ve Spadu. Kotleta s nadhledem ukazuje, kam vede multi-kulti sebevražedná posedlost a zběsilé míchání ras. A varuje i před biotechnologiemi. K tomu ichtilní zákazy kouření (nehodno euroobčana, na což přitom zvysoka kašlou i poldové), povinné kvóty pro všechna pohlaví, náboženství, etnika i rasy (přísně kontrolované etnickou policií), příděl drog na měsíc, závislosti na holografickém internetovém připojení etc. Mlejnkovi v atentátech ala Stauffenberg pomáhá geniální zběhlý student rabínského řemesla (cudně šukající Mlejnkovu adoptivní arabskou dceru Vránu, a tudíž hustě drsnou a posléze i náležitě vylepšenou), asijští ajťáci s flotilou dronů či radotínský romský vajda.¹⁰⁷ Už dost. Nechť laskavý i nelaskavý p.t. čtenář zalistuje laskavě sám.

P.S. (2) Březen a skoroapokalypsa je tu ... Na karanténu doráží od Kosmase další kotletoviny. Kotleta, F.: Příliš dlouhá swingers party. Praha: Epocha 2014. 288 s. ISBN 978-80-7425-233-4, resp. Poslední tango v Havaně. Praha: Epocha 2018. 328 s. ISBN 978-80-7557-133-5.

Hutná sága rodu Wagnerů s varovným scénářem „ruleoutu“

Vondruškův monumentální román o osudech rodiny Wagnerů, která prožívá postupný úpadek evropské civilizace, je tlustá bichle typu Marxova Kapitálu. Vypadá impozantně, ale je těžce nepraktická. Těžká a špatně se s ní manipuluje nejenom při čtení v pelechu. Autor anotace by preferoval menší písmena (a tedy ztenčení knihy) či ještě lépe rozdělení na dvě samostatné části. Z důvodů ryze praktických. Ostatně i dílo samotné je přitom na dvě části rozčleněné. První Jak to celé začalo líčí období 1984–2019 a vychází z reálného vývoje Čech a Evropy. Část druhá Jak by to celé mohlo skončit modeluje formou dystopie jeden z možných scénářů vývoje společnosti po roce 2020, který by mohl vést až k zániku evropské civilizace.

Román se špatně nečte, ale chvílemi je značně rozvleklý a místy i trochu (dost) monotónní. Přečíst knihu na jeden zátah je úkol nadlidský a fakticky nemožný. A překvapivě není úplně snadné dočíst to celé do konce ani na etapy. Vondruška znalosti i rozhled bezesporu má a psát bezesporu umí, o tom žádná.¹⁰⁸ Ovšem, že by se autor anotace nemohl od stránek odtrhnout – jako v případě výše anotovaných Kotletových postapo rodokapsů –, obvykle nenastávalo a ani moc nehrozilo. Upřímně přiznáno: Autor anotace objemnou knihu dočetl o drtínek více z povinnosti, pod tlakem „kapitalistického“ závazku, který si sám uložil nežli díky tomu, že by nemohl dále žít, aniž by věděl, jak to celé dopadlo. Závazek zněl: Kdo tahle tlustý román za vlastní peníz zakoupil, musí to přečíst až do úplného konce. Kvůli profesionální cti a v neposlední řadě kvůli srovnání se sci-fi dystopiemi typu Tmy nebo Spadu.¹⁰⁹ Nicméně po pár stránkách románu je jasné, že srovnávat moc nepůjde. Je to prostě docela něco jiného. I když … A nakonec to ztráta času vůbec nebyla. Hodně dobrý i varovný utopicko-sociální román.

A u Vondrušky jako již tradičně jde o červený hadr báječně dráždící všechny uvědomělé kavárníky, eurohujery a pravdoláskařská sluníčka.¹¹⁰ Jednomu z nich se mělo udělat fyzicky nevolno z díla, kterému říká „odporná okamurovsko-zemanovská propaganda s komoušským, estebáckým a kolaborantským zázemím“. Zvlášť půvabné je označení českých vlastenců a slovanských patriotů jako kolaborantů z úst liberálních novoevropanů a hatefree vítačů.

I. část Jak to celé začalo zahrnuje bloky I. Prolog, II. Klid před bouří a III. Sype se to. II. část pak oddíly IV. Galská předehra, V. Klopýtání, VI. Pád na dno, VII. Boj o přežití a VIII. Reconquista. Jednotlivé bloky sestávají z kratších kapitol vždy pojmenovaných jménem hrdiny, o kterém tato vypráví a příslušnými roky. Kapitoly tvoří střípky celkové mozaiky, která se skládá pomalu a postupně. Již od úplného začátku je však charakter i orientace postav zřejmá a tyto, především v I. části, svým jednáním čtenáře obvykle příliš nepřekvapí. Což není výtka, nýbrž konstatování. Některé čtenářské reakce hovoří o slibném začátku románu a následném poklesu kvality. Autor anotace to vidí spíše opačně. Rozjíždí se to celé velmi pomalu a zvolna. A vlastně namísto celé obsáhlé I. části by možná stačilo pár odstavců či kapitol, představujících hlavní postavy a rekapitulující jejich minulost. Opravdu neotřelé to totiž začíná být až v části II. Tedy od roku 2019, po nekonečných 350ti stránkách. Především proces „ruleoutu“, se svými symptomy a fázemi, je následně načrtnut až mrazivě realisticky.

Nutno však uznat, že „ducha“ jednotlivých fází vývoje po roce 1989 Vondruška zachycuje citlivě, přesvědčivě, a především výstižně a věrně. Včetně disentu, „tolerance“ věčných kazatelů pravdy & lásky, kteří jsou přeplněni žlučovitou nenávisti, „demokratičnosti“ tzv. liberálních demokratů i skutečných motivů a pozadí aktivistické soldatesky a nátlakových neziskovek. Předmětem otevřených diskuzí ovšem zůstává, zda byl slibný potenciál tématu i rozehraných příběhů dostatečně a adekvátně využit. Možná je lepší zůstat u Vondruškových románů historických, které nezřídka bývají hodnoceny lépe. Někdy dokonce mnohem lépe.

Děj startuje vynuceným (ale nikoli až tak moc) vstupem Adama Wagnera do strany LP 1984. Přičemž tento zakladatel rodu, sociolog a odborník na Orwellovo dílo, prorocky předvídá nejprve pád reálného socialismu a posléze i budoucí rozklad a rozpad západoevropské demokracie. A proto s členy rodiny a přáteli budují chráněné sídlo, za jehož hradbami se hodlají bránit, až dojde k sociálnímu rozvratu, hospodářským krizím a bojům o holé přežití. Všichni hrdinové jsou nemilosrdně vtaženi do konfliktů a násilností, rozdělujících Evropu.

První stovky stran vcelku realisticky navozují atmosféru let 90. i prvních dekád 21. století. Poutavé to místy je, nicméně jde „pouze“ o přípravu na jádro knihy samotné. O přípravu strašlivě dlouhatánskou. Ovšem řada pasáží i postřehů a glos za připomenutí i pozornost stojí. Namátkou vyhození A. Wagnera ze Sociologického ústavu po sametovém převratu, neboť byl členem strany. A zvolení do čela ústavu toho, kdo na něj dlouhá léta státní bezpečnosti pilně donášel, leč i tento je vyhozen díky Cibulkovým seznamům. Wagner predikuje nejenom pád komunistů, ale i neúspěch Občanského hnutí ve volbách. „Měl teorii, že vývoj je neustálým opakováním totality“ (s. 52 anot. publ.). Pracuje jako prodavač vstupenek cizincům, manažer politické strany a poté jako jeden ze společníků investiční a následně lesnické firmy. Velmi rychle hodně zbohatl. Prostě chytře využil toho, že se v devadesátých na chvíli „zhaslo“. A měl kontakty, resp. v počátcích spíše kontakty měly a využívaly jeho. Což vyšlo nastejno.

Ocenit je možné trefné postřehy očima sociologa Wagnera o společnosti před rokem 89 a po něm. Namátkou o chybách stranických příruček ohledně motivací a lidí samotných. „Lidé … se chovali individualisticky, vlastně naprosto sobecky, ale přitom velice prakticky … Každý sám za sebe“ (s. 47 anot. publ.). Uvedené cele obnažují divoká léta devadesátá. Výstižná je charakteristika tzv. nepolitický politiky V. Havla¹¹¹ zahalené frázemi o občanské společnosti, slogany o pravdě & lásce, ve skutečnosti vykradená popperovská vize otevřené společnosti. „Co je ve skutečnosti občanská společnost? Pár samozvanců, kteří se v revoluci postavili do čela a hlásají nikoli to, co si myslí většina, ale co se hodí a líbí jim …“ (s. 52 anot. publ.).

Text si ovšem neodpouští notoricky profláknutá klišé např. ohledně údajně nesrovnatelně lepších chlebíčků za kapitalismu.¹¹² Varovné je líčení lidskoprávního a genderového vymývání mozků na liberální americké univerzitě, včetně popletených studentů, a ještě popletenějších studentek, u kterých se liberální fantasmagorie střetávají s jejich přirozeností i tradicemi.¹¹³ V USA nejstarší syn Wagnera Robert studuje za prachy „dobrodějného“ maďarského miliardáře, který mu zafinancuje i misi za pácháním dobra na Balkáně. Kde pomáhá hodným muslimům¹¹⁴ proti zlým Srbům. Stává se zaměstnancem OSN a pečuje o nebohé Kosovo, poté jako pozorovatel organizuje pomoc Palestincům v Gaze. Sluníčkářský světonázor mu nenaruší ani útok na jeho italskou ženu (profesorku gender studies a „pohlavní modernistku“) v Saint-Denis, kde jim imigranti předvedou „obohacování“ multi-kulti v praxi. Giannině vyhrožují Alláhovým zatracením, neboť je oblečena v minisukni jako děvka. A jeho přitom pobodají.¹¹⁵

Tragicky trefné jsou Wagnerovy glosy o tom, že „kapitalismus degeneroval v celé Evropě“ (s. 95 anot. publ.) nebo o to, že „kdyby Češi dříve, kdy se to ještě smělo, ba muselo, pečlivěji studovali Marxův Kapitál a Leninovu teorii monopolního kapitalismu, nebyli by tak naivní …“ (dtto). Adam se – opět trochu vynuceně – žení s Miladou a dostává se poprvé na její lovecký zámeček Klumpenštejn, též Hroudov či Hroudovštejn. Opomenut není boj klausovců a havlovců, kteří se mesiášsky rozhodli spasit celý svět.¹¹⁶ Wagner již koncem 90. let varovně prognózuje plíživou islamizaci Evropy, a tudíž proto s Miladou zakupují železárnu na výrobu ostnatého drátu. Přichází září 2001 a svět se opravdu ocitá ve válce. Svaté válce Džihád.

Pasáže z éry 90. let a počátku 21. století doplňují a oživují zprávy z dobového tisku, ilustrující hlavní změny a posuny společnosti. Výsledky voleb, založení Facebooku, vstup do EU, teroristické útoky, množící se řádění migrantů … Wagnerův mladší syn Václav, studující historii, odlétá pomáhat obětem tsunami v Thajsku. Se spolužákem Igorem¹¹⁷ a jeho otcem – dříve sovětským veteránem z Afganistánu a Kavkazu, aktuálně středním oligarchou z Donbasu. Z Thajska si do Prahy přiváží malého sirotka Čanga, kterého zázračně vyhrabává z ruin a jako chůvu pokornou Li-jao, kterou vykupuje z nevěstince. No, tady Vondruška krapet ujíždí. To by snad nedal ani Kotleta ve Spadu … I naivní Václav ovšem brzy zjišťuje, že: „Multikulturalismus se dá opěvovat na divadelních a hudebních festivalech, ale v běžném lidském životě nefunguje. Zděděné společenské a rodinné normy byly jako počítačová matrice. Neumožňovaly překročit jistý rámec operačního systému“ (s. 155 anot. publ.). Ovšem pravda & láska protentokráte vítězí a zatím vše končí happyendem, dvojitou svatbou, celorodinnou idylkou a po pár měsících narozenou Naďou, jejíž jméno mělo být odvozeno od slova naděje.

Již na svatbě v roce 2005 padají slova o nestabilitě Ukrajiny, kde hodlá „vládnou EU v žoldu Ameriky“ prostřednictvím oligarchů podporujících obě strany konfliktu. O hroucení civilizace¹¹⁸ se zatím pouze žertuje, a to se závěrem: „Systém, který dává přednost lásce před zákonem, půjde k čertu“ (s. 168 anot. publ.). Adamova praktická dcera Barborka vybudovala síť kadeřnických salonů, její nepraktický manžel herec je v divadle aktivistickými kozami šikanován za to, že nepodepsal petici proti Klausovi, který údajně zemi dělá ostudu v celé Evropě, neboť nechce parafovat osudovou Lisabonskou smlouvu. Pravdoláskaři si začínají „otírat bagančata“ o každého, kdo nejde s nimi. Tchán i otec varují, že tito samozvaní lepšolidé „nikdy neodpouštějí …“. Mají úplnou pravdu a ocejchovaný Kamil je z divadla odejit. A nezískává ani další angažmá, neboť etické komisi divadla jiného se hrubě nelíbí, že v jednom rozhovoru nekorektně říká, že „existuje přirozený řád světa“ (s. 284 anot. publ.).¹¹⁹

Čanga-Jeníka adoptuje a vychová na Klumpenštejně Milada, Václav si ke stáži na Harvardu a dvěma doktorátům z Prahy a Liberce pořizuje vedle dcery Nadi i synky Michala a Rafaela. A stává se politikem hnutí ANO. Ovšem celkově se to od startu druhé dekády 21. století (která je ve skutečnosti asi sice první, leč nikdo to tak nevnímá ani nebere) „začíná sypat“. Obama, smrt Kaddáfího, průšvihy v Severní Africe, pak na Předním Východě, majdanizace a válka na Ukrajině. Sociolog-prognostik Wagner začíná větřit průšvih. Velikánský. Varovně připomíná Čapkovu Válku s mloky,¹²⁰ uveřejňuje první úvahu o nemocné demokracii na Parlamentních listech a preppersky jmenuje Miladu „ředitelkou programu pro přežití naší rodiny“ (s. 208 anot. publ.). Odehrávají se první střety rodiny s tzv. zelenými aktivisty (kreaturami, kterým snad nemůže fandit nikdo), pražská kavárna elitářsky protestuje proti lidmi řádně zvolenému prezidentu Zemanovi a Wagner se zhnuseně přesvědčuje, jaké dárečky a nedouky produkuje filozofická fakulta v posthavlovském období. Robert umanutě pomáhá trpícím celého globu a dobrovolnicky se zaplétá – pod velením, i v posteli, fanaticky protibělošské, panovačné Bombaty (nigerijské lidskoprávní spolužačky z USA) – do nepřehledných bojů v Sýrii, kde bojující strany humanitární pomoc pilně prodávají nepřátelům. Václavův kamarád Igor zase odchází jako dobrovolník hájit Rusko na Ukrajinu. Alkoholička Marta v Bruselu své frustrace ventiluje předkládáním účelových zpráv o „porušování přirozených lidských práv běženců“ na španělských hranicích, neboť ona je přece v Bruselu „za Evropskou unii a nikoli za Českou republiku“ (s. 261 anot. publ.), což by jí jistě odsouhlasil samotný Václav Havel.¹²¹ Za přístup „srdcem“ k migrantům se stává ředitelkou Odboru analýz humanitárních problémů migrace.

Všechny migranty přece do Evropy pozvala německá kancléřka – tudíž politické neziskovky a tzv. humanitární organizace začínají s masovým pašováním lidí. S pašováním do Řecka vytrvale pomáhá i Martin syn Robert. Marta rozděluje dotace neziskovkám a kontroluje přijímání tisíců migrantů na ostrově Lesbos. Nemůže uvěřit tomu, že sobečtí místní nesdílejí sluníčkové nadšení nad agresivními běženci. Proto náležitě korektně cenzuruje a upravuje zprávy a výpovědi migrantů tak, aby nenahrávaly evropským protiimigračním xenofobům a rasistům. Trpí stále větším a větším pocitem marnosti, neb nemůže pomoci všem. A proto mocně chlastá, ostatně ani samotný předseda Evropské komise nebývá vždy úplně střízlivý.¹²²

Barborka vedle salonů pro ženy zakládá i „salonky pro metrouše“ (s. 277 anot. publ.). Hledá si i nového provozního – muže, a to nejlépe gaye. Je však nařčena z diskriminace a sexismu a vystavena perzekucím ze strany genderově postižených pracovnic Kanceláře veřejného ochránce práv a odboru rovných příležitostí za to, že při výběru vyřadila ženu. Pod heslem „na hrubý pytel patří hrubá záplata“ Barborce pomohou právníci z rodiny. Prahou prochází další průvod Prague Pride, smrt zfetovaného Roma, napadajícího hosty pizzerie, pokrokáři hystericky označují za vraždu, je zrušena anketa Český slavík, neboť normální lidé hlasují pro nekorektní interprety … Kamil má chvíli angažmá, ale je brzy vyhozen a v Praze definitivně odepsán¹²³ za to, že se odmítá ztrapňovat v roli progresivistického investigativního novináře v satirické férii zesměšňující mluvčího prezidenta.¹²⁴ Kdo hatefree nevítá běžence a dovoluje si upozornit na nebezpečí, je označen za fašistu. Sílí kampaň kavárny proti prezidentu Zemanovi za to, že „chtěl udržet dobré vztahy s Ruskem a Čínou. Pražská umělecká fronta šílela hnusem“ (dtto). Kamil zakládá – s finanční podporou rodiny – vlastní divadelní společnost Barborka a ze šílící Prahy odchází. Usazují se na starém zámečku, který pojmenovávají Zýkovec, na Vysočině, poblíž Klumpenštejna a rychle si budují přátelské vazby s místními.

Richardův nejstarší syn Richard začíná realisticky nahlížet na pomoc imigrantům, kterou provádí jeho mesiášský otec. Na výletě po Francii se svou dívkou bezelstně podává bagetu žebrající snědé ženě s hloučkem dětí, ale ta agresivně vyžaduje eura a děti po nich začnou házet blátem a kamením. Dívka Marion, rodilá Pařížanka s osobními zkušenostmi s muslimy, mu vysvětluje: „Muslimové jsou vyvolení a my jenom nevěřící psi, proto bychom jim měli sloužit. S nimi žít v míru nejde!“ (s. 306 anot. publ.). Richard studuje etologii a Marion otěhotní. Moc se oba těší na svatbu a navštěvují v roce 2015 koncert v klubu Bataclan. Kam vtrhnou islámští teroristé, střílejí a odpalují výbušninu. Richard hrdinsky Marion chrání, leč přežívá jen on. Nad hrobem rituálně provádí bojovnou haku, odhodlaně slibuje pomstu a vstupuje k Le Penové do Front National. Aktivistický tatík mezi tím pořád páchá liberální pokrokářské dobro v ruinách Libye – tím, že pašuje lidi do mezinárodních vod – přičemž nešťastnému synovi soustavně doporučuje „neházet všechny do jednoho pytle a otevřít své srdce“. I jeho manželka naléhá ohledně ukončení podpory běženců a hodlá se s ním rozvést. Samotnému Richardovi konečně začíná být podezřelé, že běženci jsou převážně černí mladíci, dobře stavění i dobře živení, v texaskách a s drahými mobily.¹²⁵ Sluníčkářská kariéra Roberta vrcholí tím, že zastřelí Bombatu, která jej hodlá popravit ranou do týlu, když odmítá dále pro ni pašovat lidi. Vrací se do Paříže, usmiřuje se ženou a stává se tichým mužem v domácnosti.

Zámožní společníci Wagner, Hrouda i advokát Zýka bilancují a uvažují o svých nástupcích. Predikují budoucnost patřící Číně a asijskému bloku a začínají budovat kontakty na východ. Zakládají nadaci, která disidentsky podporuje východní kulturu. Adam Wagner dodává ostnatý drát na výstavbu plotu proti nekontrolovatelnému přívalu běženců v orbánovském Maďarsku – „Tahle část Evropy si mohla alespoň na chvíli oddechnout“ (s. 323 anot. publ.). Prozíravý Wagner začíná s opevňováním Klumpenštejna, resp. výstavbou celého chráněného území a hromaděním rozlišných zásob. Obává se, že může nastat nejen blackout, nýbrž i „ruleout“ – „Zhroucení mocenských struktur. Neschopnost vládnout …“ (s. 326 anot. publ.).¹²⁶ „Pokud chceme něco udělat, musíme se stejně jako starověcí Římané pokusit postavit proti barbarům svůj limes Romanus se silnou posádkou a tím prodloužit život vlastní civilizace. I když jí už asi nezachráníme, oddálíme zánik a ochráníme alespoň své děti a vnuky“ (s. 326-327 anot. publ.). Začíná s budováním malého nezávislého feudálního panství.¹²⁷ V roce 2016 se Wagnerova přednáška o neštěstí Arabského jara stává předmětem šetření Úřadu pro boj s nacionalismem a xenofobií, neboť má šířit xenofobii a hájit totalitní modely myšlení. Wagner seznamuje společníky se svými obavami¹²⁸ i projektem opevněného území, ke kterému se připojují a hodlají tento využít i komerčně. Místní politik ANO Václav trpí pocitem „naprostého myšlenkového vyprázdnění“.¹²⁹ Akademické teorie i iluze v realitě politického hnojiště vyprchaly a Václav vystřízlivěl. Chce politiku opustit, ale otec mu radí dívat se na ni pragmaticky, jako nikoli na hračku, nýbrž „nástroj přežití“. Ve feudálním panství se totiž musí každý na něco specializovat a univerzitní teorie brzy nebudou k ničemu. Adam prosí Václava, aby poslouchal Miladu a koncem roku 2018 umírá. 1. část uzavírá zpráva z tisku, že volby do Evropského parlamentu v květnu 2019 nic zásadního nezměnily.

Karty jsou rozdány a začíná část věnovaná alternativní historii. Nebo fiktivní? Ona to přitom ani žádná příliš odvážná fikce není. Bohužel. I v této části jsou kapitoly prokládány zprávami z tisku, oproti části předchozí fiktivními. Zakladatel rodu a ústřední, a přiznejme, že i vcelku sympatická, a především zdravý rozum používající, postava 1. části Adam Wagner již nežije. Hlavní roli i klanové otěže přebírá – obdobně jako ve 4. dílu série Spad – silná žena. Tady Milada Wagnerová, bývalá reprezentantkou v karate a drsná pracovnice vězeňské služby. Příbuzná Františka Hroudy, Adamova společníka a později i přítele, se kterým se Adam seznamuje na úplném začátku celé ságy. František je oním estébákem, který Adama přiměje ke vstupu do partaje a posléze důrazně popostrčí i ke svatbě s Miladou. Skrze děti je spřízněna příbuzensky rodina Wagnerova i se třetí částí klanu, s famílií fikaného právníka Zýky.

Václav kandiduje do Evropského parlamentu, přičemž jde v prvé řadě o naplnění poslední vůle otce. Politika již nevnímá jako spasitele, nýbrž jako toho, kdo řemeslně zručně prosazuje své vlastní zájmy. Václav inklinuje k národnímu pojetí politiky a striktně odmítá uzavřený pakt mezi Německem a Francií ohledně centralizace Evropy a pomoci uprchlíkům. Vystupuje z ANO a stává se členem České vlastenecké ligy. Ve volbách se orientuje na lidi a je zvolen. Ve Štrasburku potkává svou matku Martu, která ho obviní z „komunistických“ manýrů, neboť usiluje o omezení migrace do Evropy. Brzy je těžce rozladěn z liberální frakce i toho, že eurokomisařem pro migraci se stává muslim. Boží mlýny semelou Martu, kterou eurokomisař Abduláh rychle vypakuje, když se odmítne chovat jako muslimka. Marta za to syna nazve „komunistickým póvlem“ a za tři roky se v Bruselu uchlastává.¹³⁰ Robert st. je vedoucím oddělení vnitřní migrace na francouzském ministerstvu vnitra, kde výsledky jeho práce ohledně integrace jsou menší nežli nulové. Jako přeřazen na nižší post, neboť místo musí zaujímat muslim. Robert ml. vystudoval etologii a stává se nadějným akademikem, mladší syn Marcel studuje medicínu. Proti Robertovi se staví černý studentský spolek, který označuje práci o sociálních konfliktech střevlíků za rasistickou a jeho samotného za „arogantního bílého muže“. Je ocejchován jako fašista a islamofob, ze Sorbonny vyštván a končí jako pařížský deratizátor. Jeho šéfem je kulturní antropolog vyhozený za kritiku multikulturalismu.

V Paříži se situace přiostřuje. „Starou Paříž odvál čas“ (s. 375 anot. publ.). Hlídky muslimů na mnoha místech kontrolují dodržování koránu a fakticky město začínají bezostyšně ovládat. Islámští fanatici ukamenují dva deratizátory a úřady věc zametají pod koberec. Robert ml. organizuje obranné křesťanské hlídky Pařížští Galové. Je zatčen a v zinscenovaném procesu odsouzen na 15 let za protistátní spiknutí a pokus o převrat. Robertovi st. přitom pořád mnohem více vadí dávní komunisté nežli dnešní muslimové a imigrantům neustále fandí. Nakonec se však po letech usmiřuje s bratrem Václavem – europoslancem. Ve Francii je zvolen prezident rekrutující se ze Žlutých vest s trumpovským heslem „Francouzská Francie na první místě“ a programem sekularizace a návratu k tradičním hodnotám Francie. Odmítá potvrdit v čele Sorbonny muslimku, Sorbonna bouří, vypukají stávky a prezident kapituluje. Proti jeho politice protestuje human-rights industry i studenti,¹³¹ zelení, levičáci, mediální a kulturní fronta. Itálie podává a zase stahuje návrh na vystoupení z eurozóny. Muslimové řádí v ulicích. Robert ml. je amnestován a stává se ikonou, uctívanou i nenáviděnou. Islamisté jdou po něm i po jeho děvčeti Michelle. Vrací se k deratizátorům a žení se s Michelle. Ve Francii je zmařen pokus o převrat, když islamisté obsadí a zmasakrují ministerstvo vnitra. Robert st. vyvázne díky znalosti arabštiny i tomu, že kdysi vůdce teroristů arabsky pozdravil. OSN pařížskou policejní akci proti vraždícím islamistům odsuzuje jako genocidu muslimů. Muslimské země zastavují úvěry Francii, němečtí Zelení hystericky kvílejí¹³² a temný mrak zániku se začíná vznášet nejenom nad Francií. Václav radí Robertovi přesídlit do Čech.

Robert ml. s Michelle tráví líbánky v Praze roku 2023, kde jsou nadšeni pivnicí U Fleků. I když jsou překvapeni, že je v centru dráž nežli v Paříži. Kde pokračují atentáty a masakry. Muslimové běsní, vraždí a bezostyšně provokují i v jiných městech. Zasahuje armáda a propuká občanská válka. Muslimy podporuje „pokrokový“ svět, francouzského prezidenta – coby pravicového extremistu – prakticky nikdo. Údajný náboženský apartheid odsuzuje papež, OSN, EU a NATO Francii hrozí humanitární intervencí. Politicky Francii vyjadřují podporu jen ČR, Polsko, Maďarsko, Rakousko a Itálie. Nejzuřivěji na Francii štěká Německo a Anglie. USA váhají, neboť jsou na penězích od arabských šejků závislé. „To je strašné, jak všichni lžou …“ (s. 403 anot. publ.), muslimové jsou totiž povinně prezentováni vždy pouze jako mírumilovné oběti. Pařížská radnice přeměňuje desítky kostelů na mešity, muslimský starosta Marseille otevírá přístav pro uprchlíky z Afriky. Francii nikdo nechce půjčovat a dochází ke státnímu bankrotu. Runy na banky, zoufalé fronty před bankomaty. Robertova rodina je vděčná za Václavovu radu mít hotovost doma a mít i nějaké zásoby. Jídla a střeliva.

Drancování, potyčky a vraždění lidí i nečistých domácích mazlíčků – psů po celé Francii. Muslimové vítězí. Přesněji jejich fanatismus, víra a frontové zkušenosti bojovníků Islámského státu. Evropské instituce odmítají francouzskému prezidentovi pomoci a zuřivě žádají změnu politického stylu, kdy pokrokářští šílenci tlačí na vytvoření autonomního chalífátu ve Francii. Francie se z posledních sil brání díky půjčce od Ruska a Číny. Evropská komise na Francii uvaluje sankce a jedná se o mezinárodním zatykači na francouzského prezidenta. Muslimské jednotky dobývají vládní budovy v Paříži, drží se jen Elysejský palác. Prezident odmítá předat zemi islamistům a v emotivním projevu skládá funkci. Prosí všechny Francouze, aby v časech poroby vydrželi. Nakonec projevu se v přímém televizním přenosu střílí revolverem do hlavy.

Osada v podhradí pod Klumpenštejnem je dokončena LP 2024. Západní Evropa se hroutí před očima, ale Střední a Východní Evropa je na tom lépe. Zaplňovat se Dolní Hroudovštejn tak začíná až LP 2026. Z Francie přijíždí kolona aut s uprchlíky – s rodinami Roberta a jeho dětí i rodinou známého z Paříže. Francii srazily na kolena podmínky věřitelů, muslimové získávají samosprávu i daleko větší počet ministerských křesel, než odpovídá výsledkům voleb. Jejich agresivita však neklesá a na řadě míst zavádějí právo šaría. Z Paříže lidé houfně prchají na venkov.¹³³ Islamizace sílí a tradiční mocenské struktury se rozpadají. Zpovykaní velkoměstští cizinci v kasárensky organizované vysočinské osadě však brblají, odmítají přijmout novou životní filozofii a váhají se zapojit do společné práce. Po poradě Milady s Barborkou je herec Kamil jmenován „armádním kulturpropem“ a má začít pečovat i o duchovní stránku obyvatel osady, včetně výuky češtiny. Přesto Giannina s dcerou Ginou,¹³⁴ syny a dalšími chce odjet za příbuznými do Kalábrie. Nakonec odjíždí samotná Giannina, ostatní se rozhodli integrovat a zapojit v roli venkovské lékařky či automechanika. V rodném domě Giannina pochopí, že překáží. Hledá si místo na univerzitách v oblasti genderu a lidských práv, které však italská pravicová nacionalistická vláda přestává financovat. Uchytí se až na lyceu ve Veroně, kde je ostře kritizována za to, že křesťanským dětem káže pokrokářské bludy o lesbách a genderu.¹³⁵ Z Francie muslimské bojůvky a jejich teror pronikají do Itálie. Díky útokům celý sever Itálie zůstává týdny bez elektřiny. Mrzne, neteče voda, dochází jídlo, voda, léky. Rabovat začínají zahraniční dělníci, brzy za kousek žvance zabíjejí i Italové. Gianninu zachraňuje syn Richard a odváží zpět domů – do vysočinského bezpečí. Situace se začíná vyhrocovat ve Španělsku.

Po rozpadu hnutí ANO vítězí Česká vlastenecká liga. Václav je po druhé i po třetí opět europoslancem a pragmaticky vnímá nepříznivé prognózy. Rozklad Francie je jen „galskou předehrou“. Dochází i na progresivistické Německo. Zprvu ve volbách posilují Němečtí muslimové a jinde Alternativa pro Německo. Volby končívají patem. Většina zmagořených europoslanců přitom neustále řeší zpřísnění emisních limitů pro spalovací motory, podporu elektromobilů, sankce proti Rusku, výhledové přijetí Ukrajiny do EU a další a další dodatky k zákonu o ochraně osobních dat. Ukrajina žádá o pomoc NATO při své válce s Ruskem. Čína uznává připojení Doněcké republiky k Rusku a 18. září 2029 Ukrajina vyhlašuje státní bankrot. Postupně se v celé EU začíná měnit klima, chytřejší politici oprašují národní zájmy a začínají opět myslet na většinu, přičemž aktivisti a stoupenci menšin šílejí zděšením. Nenávist k odlišným názorům se vyhrocuje a facka se stává nejlepším politickým argumentem. Pošahané směrnice z Bruselu přestávají respektovat již nejenom muslimské komunity, žijící si plně po svém. Bruselských byrokratů přitom neubývá a pořád jsou tištěny nové a nové peníze.

Čang-Jeník vroucně miluje svou nevlastní sestru Naďu s hudebním nadáním. Tato bezelstně věří na boží milosrdenství a odmítá násilí, a tedy i bojové sporty, kterým se Jeník – kromě východní filozofie – věnuje. Leč o panenství se Jeníkem Naďa připravit dá. Počet obyvatel osady pod Klumpenštejnem – pseudofeudálních poddaných velkorysé babičky Milady¹³⁶ – se rozrůstá ke stovce, včetně stavařů, techniků, vojáků, chemiků, řezníků nebo pekařů. Vznikla kavárnička (kde je povoleno kouřit, neboť nejde o oficiální podnik, nýbrž o klubové zařízení pro obyvatele osady), kadeřnictví, ordinace i malá nemocnice. Divadlo se hraje v sále na blízkém Zýkovci, kde koncertuje i klavíristka Naďa. Jeník bojové umění vyučuje členy Sázavské domobrany vzniklé na obranu před nepřizpůsobivými, přičemž mládence formuje i názorově. Rozchází se s rozmazlenou Naďou, která dává přednost koncertním turné a stává se v Thajsku znovu asijským mistrem v bojových sportech. Doma ho Milada jmenuje vojenským velitelem jejich pevnosti. Na scénu vstupuje staromládenecký ajťák Tomáš, Hroudův odložený a znovu přijatý syn. Absolvuje stáž v Silicon Valley, kde studuje i psychologii nové počítačové generace Homo computeriensis a nezavírá oči před zhoubností „nadnárodního globalizovaného počítačového moru“. Proto v domovské osadě prosadí zablokování sociálních sítí, aby tu za „dvě generace nechodili samí debilové“. Spolu s Václavovým synem Rafeaelem Tomáš vypátrává, že jedna z nových obyvatelek osady Marcela posílá zašifrovaná hlášení¹³⁷ a mapy panství neziskovce Ochrana demokracie. V níž figurují novináři, politologové a bývalí politici posedlí „proevropským jesuitismem“. A za nimi stojí americká Langley, a především arabské peníze. Mstiví muslimové se dozvídají, že tu žije pařížský vlastenec Robert ml. Rodinná rada rozhoduje o poslání zrádné Marcely do Ruska, za Igorem, na převýchovu. Pomocí lsti. A do Langley podstrčí fingovanou zprávu o smrti Robertů. USA a většina Evropy vede nevyhlášenou válku proti Rusku a Číně. Islámské země bojují proti americkému Satanovi a islamisté postupně ovládají západ Evropy. Katastrofální africká sucha, obklíčení Izraele, několikadenní výpadek elektřiny v Čechách. Pražské letiště se vrací k názvu Ruzyně, atentát v Chebu, rabování na Kladně, neklid, nejistota, přibývá demonstrací.

Život i lidé se začínají měnit. Nikoli k lepšímu. Činorodá Barborka otevírá a dotuje hospodu ve vsi Kochánov u Zýkovce, kde ji lidé oslovují jako „hraběnku“ ze zámku. Obnovuje produkci brambor ve vykradeném JZD, přičemž se pokouší donutit k užitečné práci kulacké lenochy žijící z dotací. V létě LP 2030 nastávají v Čechách problémy se zásobováním. Sucha, neúrody, migrantské hordy valící se do islamizované Evropy, strašák hladomoru. K tomu ekologická politika na úkor zemědělské výroby se zvyšováním ploch řepky. Vláda na příkaz EU podporuje dovozy potravin a dále zhoršuje již dávno zlikvidovanou českou potravinovou soběstačnost z časů reálného socialismu. Pěstované brambory je tudíž nutné tvrdě bránit, což je úkol pro Jeníka. Kolem katastru vzniká elektrický plot z pletiva a ostnatého drátu. Budují se strážní věže, chlapi fasují automaty s nočním viděním a v záloze jsou i kulomety. Elektřinu do plotu dodávají malé solární elektrárny, před plotem jsou rozházeni oceloví ježci. Přípravy na občanskou válku pokračují též na stále více opevněném Klumpenštejně. Je totiž naplněn již i čtvrtý symptom postupného zániku systému predikovaného Adamem Wagnerem.¹³⁸ Proto navrhoval vybudovat vlastní malý stát na způsob knížectví. V duchu donquijotského projektu, „jak zachránit alespoň zbytky staré a dobré evropské civilizace“ (s. 504 anot. publ.).¹³⁹

Adamův vnuk Michal studuje v Praze sociologii a žije v domě s kancelářemi firmy Wagner, Zýka, Hrouda a spol. a galerií Liany. Sčuchne se s pokladní hypermarketu, kterou zachrání při pouličním přepadení opálenými agresory. Love story se ale nekoná. Normální lidé se houfně ozbrojují. Z Karlovy univerzity jsou vyštípáni prozemanovští učitelé i studenti. Na jediného arbitra správných postojů se samozvaně pasuje Klub korektních Evropanů a Evropanek. Který – ve spolupráci s „demokratickou“ opozicí¹⁴⁰ a pražskou kulturní frontou – organizuje provokační akci na 28. října, kdy hodlají opakovat sametový převrat z roku 1989. I díky Michalovi je provokace zmařena, propuká však okupační stávka univerzity. Eurohujeři běsní, na univerzitu doráží další šílenství v podobě me too,¹⁴¹ vznikají petice, antipetice, učitelé jsou kádrováni a vyhazováni. Michalovy výzkumy postojů studentů jsou aktivistickými fanatiky ideologicky napadány, a tak raději dostudovává v Tübingenu. V domovské osadě řeší problémy s narůstající ponorkovou nemocí a navrhuje osadníky dočasně rozptýlit po okolí a adekvátně zaměstnat. Pod ochranu opevněné osady se mají uchýlit až při akutním ohrožení.

Nedostatek potravin, pekelná drahota, zoufalé obavy umocňuje masový a nekontrolovatelný příliv lidí z východu. Romů a Ukrajinců, u nichž vypukává krutý hladomor. Ve městech sílí řadění zločineckých band a gangů. Na Vysočině je zatím relativní klid. Zlověstné ticho před bouří. Muslimští migranti ze sběrného tábora přepadávají a brutálně vyvražďují českou osadu. Proevropští poslanci žádají exemplární potrestání autora informace o události jako pachatele rasistického hoaxu. Na Velikonoce LP 2031 téměř stoletý papež František vyhlašuje nové dogma o spáse s přijmutím koránu. Umírá František Hrouda, a i české země „padají na dno“.

Barborčino bramborové království zahrnuje dvacet vesnic. Pokračuje však postupný rozklad systému dle scénáře Adama Wagnera, ke kterému se přidává destrukce bezpečnostních systémů. Rodina musí začít podplácet policisty¹⁴² a bránit se přitom sama. Sucho, poté lijáky, další neúroda. Evropská komise se radí o souboru opatření. Začíná docházet voda. Barborka má v podzemních nádržích vody dost. Sázavská milice již sama nestačí na hlídání brambor. Zlodějů přibývá a jde o dobře organizované a ozbrojené gangy, prodávající kradené brambory za astronomické ceny v Praze. Technika patří hlavám gangů, které si na krádeže najímají bezdomovce, Romy, Slováky, Poláky a taktéž ukrajinské vojáky. Celé vesnice se ozbrojují a pomáhají s hlídáním. Dochází k bitkám, domobrana fasuje ostré střelivo a jsou první mrtví na obou stranách. Rodina buduje zátarasy a kontrolní stanoviště na příjezdových komunikacích. Pokrokářská Česká televize a čím dál nenávistnější sekta pohrobků Václava Havla se chystá z Barborky udělat bestiální šlechtičnu z estébáckého klanu. Rodina se ale o pozůstalé postará a za pomoci peněz, médií i komerčních televizí útok obrací ve svůj prospěch. Teror, loupeže, přepadání, únosy, rabování začínají být každodenní smutnou realitou v Čechách i na Moravě.

Vládě České vlastenecké ligy se nedaří zvládnout ekonomickou krizi. Stoupá zločinnost, což policejní statistiky zamlžují. Nedostatek potravin, fronty, nepokoje. Jiskrou k povstání se stává směrnice EU nařizující, aby každý stát povinně daroval 2 % HDP Africe, zasažené hladomorem. Nejdříve povstává Praha, po generální stávce i zbytek země. Lidé požadují referendum o vystoupení z EU. Ulice již nechce slyšet výmluvy (na světovou krizi, klima nebo sankce ze strany Ruska), chce nápravu. Opozice, kavárna, liberální média a komedianti se staví do čela „Druhého sametu“. Země povstává, což se nepovedlo studentům před třemi roky. Vláda v listopadu LP 2034 podává demisi, neboť se bojí politických procesů. Chaos se stupňuje, zmatky politické, i na úřadech, nepokoje a rabování na ulicích. Vysychá státní kasa.

Jeník se jako velitel Sázavské domobrany ocitá v ruzyňské věznici. Na cele sedí s historikem vyšetřovaným za zpochybňování represí romského etnika za komunismu. Čehož se měl dopustit články o tom, kterak komunisté učili Romy pracovat. Díky vlivu rodiny je Jeník propuštěn. Vrací se Naďa, které musela ukončit kariéru virtuosky. Při koncertu za svobodu Katalánska je zatčena, mučena a policista jí rozdupává tři prsty. Je to však již úplně jiná Naďa, která se ve Španělsku připojila k partyzánům a naučila střílet i zabíjet. Což Jeníkovi brzy předvede při gangsterském přepadení na dálnici, jehož jsou svědky i oběti. Ve Španělsku Katalánci získávají vlastní stát, ovšem jen díky tomu, že se proti Madridu spojují s muslimy. Neboť Katalánce odepsal Brusel. Z části Španělska se stává Cordobský chalífát. Při letecké havárii umírá ruský prezident Putin. Spekuluje se, že jde o akci ruských vojenských kruhů. Novým prezidentem je s drtivou převahou hlasů zvolen vojenský veterán a hrdina z bojů proti Ukrajině S. Komarov. Volby uznávají nakonec i USA, ovšem nikoli Británie a Ukrajina.

Václav již nekandiduje na europoslance a působí jako poradce prezidenta. Prezidenta uznával za jeho působení v dobách prosperity 20. let, ovšem v dobách krize 30. let jej kritizuje za to, že nedokáže pořádně „kopat za svůj tým“. „Demokratickou“ opozicí je soustavně kritizován za nedostatečné lokajství vůči Bruselu, lidmi naopak za nedostatečné hájení národních zájmů. Vládnoucí Česká vlastenecká liga se rozpadá a štěpí. Krysy opouštějí loď. Václav přijímá místo na kandidátce zdecimované České vlastenecké ligy a stává se za Vysočinu poslancem nového parlamentu. Ze subjektů s protichůdnými zájmy je splácána „vláda naděje“. Vzniká občanské hnutí, žádající vyšetřování údajných zločinů České vlastenecké ligy. Kolují petice požadující postavit stranu mimo zákon. Václav požaduje jasné ideologické vymezení strany – zda má podporovat evropskou centralizaci anebo hájit národní zájmy. Vlastenecká strana totiž nemůže stát „uprostřed“. LP 2035 je konečně dobrá úroda, ale vadí nedostatek pohonných hmot. Propuká kratší pohraniční válka mezi Ukrajinou a Ruskem, které již nehodlá snášet ukrajinské provokace. EU tradičně vyhlašuje proti Rusku další a další sankce. Moskva uvaluje recipročně sankce na země EU. Tentokráte nikoli symbolické, ale zastavuje dodávky zemního plynu a ropy. „Evropská komise vydala prohlášení, že demokracie má větší cenu než vydírání ruského samoděržaví“ (s. 573 anot. publ.) a umíněně odmítá plošné odvolání svých sankcí.

Rezervy pohonných hmot nestačí a blíží se sklizeň. Rodina se obrací na přítele Igora, který se stal gubernátorem v Doněcku. Jeho neteř Olga je manželkou Václavova syna Rafaela. Již před časem Igor Malyško rodinu důrazně varoval, že se Evropa musí připravit na hospodářské potíže, neboť „s Rusy si nikdo zadek vytírat nebude“ (s. 574 anot. publ.). Sankce, které EU na Rusko uvaluje od roku 2014 jeho zemi naopak pomohly, kdežto Evropa se potácí nad propastí. V čele Ruska přitom již nestojí diplomat Putin (jehož smrt „demokratická“ Evropa hyenisticky oslavovala), nýbrž přímý voják Komarov, který hodlá nepoučitelné Evropě udělit lekci. Igor však rodině pomáhá a spolu s prezidentem naftu rodině – coby nepřátelům Bruselu – darují. Nicméně očekávají v budoucnu protislužbu. Piráti a aktivisté z portálu Korektní.eu cejchují Václava jako Komarovova agenta a „prodlouženou ruku Kremlu“. Propuká mediální štvanice a lynč. Obviněna je celá Václavova strana. Hrdý Václav je ze strany vyloučen¹⁴³ a odchází z politiky. EU uznává Krym jako součást Ruska. V Kyjevě probíhá vojenský převrat, jeden generál je zavražděn a moc přebírá jiný. Situace zůstává krajně nepřehledná. Ve Vídni je potlačeno proturecké povstání. Španělé potápějí lodě chalífátu s migranty, v Rumunsku se bouří armáda. Fanaticky pokrokářští europoslanci stávkují za větší vstřícnost k migrantům.

Sociolog Michal působí na univerzitě v Tübingenu, kde se zprvu tolerovalo všechno kromě fašismu a sexismu. Ovšem i tady, obdobně jako v celém Německu, se situace brzy mění. Pod vlivem narůstajícího počtu muslimských studentů, obvykle z řad uprchlíků. Mění se i život ve městech, kde postupuje islamizace. Z Tübingenu se stává Malý Damašek. Alternativu pro Německo mnozí považují již za příliš smířlivou a přidávají se ke Straně německého pořádku. Varovně poukazují na osud Švédska, které se díky sebevražedné politice stalo muslimskou zemí a proudí odtud masy zoufalých uprchlíků. Zbylí Švédové se stěhují výše na sever, kde je na muslimy zima. Organizovaní muslimové zabíjejí účastníky demonstrace Strany německého pořádku, jejíž příznivci oprašují pozdrav „Sieg heil!“ (s. 587 anot. publ.) a připomínají pořádek za Hitlera. Strana sjednocených německých muslimů prosazuje vyloučení německých studentů z univerzity. Z islamizovaných německých zemí Němci utíkají, a to i na území bývalé NDR. Politici bijí na poplach před nástupem fašismu. Michal konvertuje k islámu a odůvodňuje si to tím, že je sociolog, který je fascinován děním kolem. Které si nechce nechat ujít, a proto se z Tübingenu s rodinou nestěhuje. A začíná s modelováním asimilačních procesů, financovaných „ze zemského grantu, vypsaného na islamizaci německé společnosti“ (s. 591 anot. publ.). Jeho nadřízený – liberální egyptský muslim – zdůrazňuje význam německé psychologie z hlediska ekonomické výkonnosti a připomíná, že: „Přistěhovalci musí přijmout za své touhu pracovat“ (s. 595 anot, publ.). K čemuž však nedochází. Právě naopak.

Michal si v laptopu zakládá speciální složku nazvanou Kronika zániku Evropy. Zaznamenává tady i postupný pokles nedůvěry rodilých Němců k muslimské zemské bádenské vládě a pozitivně přijímané ukamenování zlodějů a veřejné popravy vrahů. Ochránci lidských práv mnoha lidem nechybějí. Méně sympatií již vyvolává nařízení v Porýní zrušit vinice a zákaz pěstování vinné révy. Dávky pro nezaměstnané pobírají přednostně muslimové, neboť na všechny rozpočet nestačí. Zaměstnaní muslimové proto opouštějí místa a pobírají raději dávky. Na volná místa nastupují nezaměstnaní Němci, což sociální situaci na čas paradoxně uklidňuje. Nemuslimové však nechtějí muslimům sloužit věčně. Před volbami celostátními se stupňuje násilí. Muslimové útočí na židovské obchody, kterých moc nezbylo. Většina Židů z Německa utekla. Přibývá brutality na muslimské i druhé straně. K muslimským vrahům patří i lidé z Michalovy rodiny. Policie zastřelí též dalšího člena rodiny, který ale sympatizuje s fašistickými bojůvkami. Volby končí patem a menšinovou vládu sestavuje Strana sjednocených německých muslimů, s podporou zelených, socialistů a postkomunistů, kterým muslimové vadí méně než fašisté. V čele Německa stanul muslim. Původně hlásá multi-kulti liberální kydy, když se však ujme vlády začíná s nekompromisní islamizací země. Prosazuje muslimy do vedení armády. Sasko a Bavorsko se bouří, policie a vojsko se tam zmocňují vlády s pomocí Strany německého pořádku. Obě země získávají autonomii a jsou z nich vyháněni uprchlíci a muslimové narození mimo Německo. Startuje exodus milionů Němců z Německé islámské republiky. V muslimském Baden-Bádensku propukají první konflikty mezi vládnoucími šíity a sunity ze Severní Afriky, ovládajícími sousední Alsasko a Lotrinsko. Číňané přestávají na Marsu a pomáhají zavlažovat část Afriky, na torzu pokrokářského Západu vrcholí soutěže o nejkrásnější bytost třetího pohlaví a jsou zakazovány hamburgery. Přibývá evropských zemí, kde je přísně zakázán prodej vepřového masa. Začíná papežské schizma, kdy část církve uznává nového polského papeže, část stojí za přestárlým Františkem.

Roku 2038 opět neúroda, kterou pociťují především Čechy a hlavně Praha. Masivní protesty vedou ke vzniku úřednické vlády. Ceny nafty omezují dopravu. Ohledně plánu na konfiskaci potravin držených sedláky se bouří Morava. Tato „naturální solidární daň“ má dopadnout i na klumpenštejnské a zýkovecké panství. Morava již ale nechce doplácet na šílenosti Prahy, která se „prostě už lásky a pravdy asi nezbaví“ (s. 608 anot. publ.). Je ustaveno moravské direktorium, jehož členem se stává i Václav. Pražská vláda odmítá vyjednávat. Vzdorní Moraváci začínají platit a odvádět daně na moravské účty a proti separatistům odmítá zasahovat moravská policie. Na stranu vzpoury se přidávají také vojenské útvary. Češi jsou nebývale naivní a nepočítají s žádným odporem. Morava se stává autonomní a Praha se zmůže pouze na uvalení formálních sankcí a tragikomické žaloby u soudů. EU se potápí a úředníci začínají z Bruselu utíkat. Proti Moravě nic nepodnikají. Praha je nucena s Moravou uzavřít smír. Michal rodině přiznává, že přestoupil k islámu. Robert ml. ho za zradu odsuzuje, ale Robert st. nabádá, že rodina musí stůj, co stůj držet pohromadě. Ráno pak vyrovnaně umírá.

V Sasku lidé demonstrují za návrat Sudet. Německá hrozba na čas otupuje spory mezi Čechy a Moravou. Europoslanci jednají o nařízení otevřít Sudety německým uprchlíkům a dočasně tyto svěřit pod správu Saska a Bavorska. Moravané se hodlají bránit a začínají na východě shánět tanky. Němečtí muslimové vyžadují za politickou podporu zrovnoprávnění islámu v Čechách. Pražská vláda je svržena, Sasko neuspělo v europarlamentu a dává ČR ultimátum ohledně odstoupení pohraničí. Země se během pár dnů propadá do neuvěřitelného chaosu. 25. 2. 2039 vstupují do Severních Čech saská vojska. Začínají vyhánět Čechy a obsazená území osidlují soukmenovci prchajícími před muslimy. Pomoc nabízí jedině Rusko, tu však odmítají všechny české vlády. Exilová i tři samozvané domácí, o kterých se ani neví, koho zastupují. Po Velikonocích vstupují na Šumavu vojska bavorská. Bavorsko získává část území. ČR vyhlašuje bankrot, přichází epidemie chřipky zmutované mezi africkými běženci. Nejprve se osamostatňuje Plzeň, poté další města a vesnice, rozpadá se i Praha. Nastává „boj o přežití“.

Je zaveden přídělový lístkový systém, často neteče voda, množí se výpadky elektřiny. ČEZ byly totiž na nátlak Evropy i domácí zelené páté kolony donuceny odstavit bloky jaderných elektráren. A slunečníky to nevytrhly. Vázne zásobování. Dochází k drancování, množí se přestřelky a krveprolití. Úřady nefungují a propouštět začínají dokonce i parazitní neziskovky, kterým vyschl penězovod. Politická a hospodářská krize dopadá i na Slovenko, Maďarsko a Polsko. Rakousko válčí s Bavorskem. Ani jedna země nechce přijmout statisíce muslimů, kteří se rozlézají po jejich území. Klumpenštejnští kdysi prodávali akcie, nyní se pomocí těchto „ochraněnek“ dožadují přijetí na panství jejich držitelé. Musí ovšem dodržovat přísná pravidla pro válečný stav. Není místo pro city ani slabost, když je nutné zajistit přežití. Což si nejlépe uvědomuje Jeník v konfliktech se stárnoucí a sentimentální Miladou. Ta odchází do důchodu, rozděluje podíly a předává na jaře LP 2040 vojenskou vládu Jeníkovi. Což zařizuje Barborka, přesvědčená, že ve válce nemohou vládnout emocemi zmítané ženy. Pobočníkem je Robert ml., zatrpklý a nenávidící muslimy. Tomáš je zpravodajcem. Václav zase diplomatem. Milada prosazuje sociologa Michala coby duchovního vůdce, který má převzít roli Adama.

Pod Klumpenštejn patří Zýkovec, šestadvacet vesnic na sever od Sázavy a městečko Zruč nad Sázavou. Celé panství je pečlivě střeženo a vládne na něm pořádek, pevný řád a klid. Pro nemakačenky a rebely ani sebevražedně naivní demokraty to ovšem není. A není tu ani hlad. Množí se pokusy o vniknutí, ze stran hladových lidí a lupičských band. Nájezdníků i mrtvých přibývá. Rodina vyzbrojuje kulomety i pramice na Sázavě. Kritická situace nastává při nájezdu stovek ukrajinských frontových zabijáků u Mitrova. Pomáhá stará kaťuše, raketomet, propašovaný s Igorovou pomocí. Pěchota pro panství dobývá i hrad v Ratajích a osvobozuje obyvatele města, kteří byli donuceni Ukrajincům otročit. Pracovně i sexuálně. Jeník přitom musí nechat zastřelit i zbabělce, kteří zradili a opustili stanoviště. Politik Václav cosi blekotá o nezávislé justici, ale většina rodinné rady velitele Jeníka podporuje. V Německu pokračuje válka mezi islámskou a neislámskou částí, Ukrajina je definitivně poražena Ruskem. Evropa těžce hladoví. Jediný dostupný trh s obilím a masem je trh ruský, leč Brusel pořád vyhlašuje nové a nové sankce kvůli Ukrajině. A tak Rusko vyváží do celého světa, s výjimkou Evropy.

Nově sestavená vláda oprašuje plán na brutální konfiskaci potravin. Sedláci i vesnice se bouří, mrtvých při bojích s rekvírovacími komisemi jsou stovky. Dlouho se brání Jihočeský selský stav, na jehož straně bojuje i bechyňská brigáda. Jsou poražení v řeži u Zálší a Komárova. Posledními nepoddanými zůstávají Olomoucké spříseženstvo se silnou přáslavickou brigádou a Klumpenštejnské panství. Olomoucký generál však lavíruje a odmítá spolupráci při obraně. Spoléhá na podporu NATO, které přislíbil v Olomouci základnu. Boží soud pomocí kostek na rodinné radě rozhoduje o tom nepoddat se, vydržet a tvrdě bojovat i s vládním vojskem. Válka začíná, včetně partyzánské, kdy Naďa vede záškodnice Amazonky. Likvidují dělostřelecký oddíl. Jeníkovo komando likviduje vrtulníky na letišti v Čáslavi. Obráncům pomáhá zima a sníh jako u Stalingradu. Klumpenštejn se drží, fronta se na několik měsíců stabilizuje. Pražská vláda je totiž nucena své omezené vojenské síly nasazovat i mnohde jinde a není schopna proti Klumpenštejnu zajistit posily. Vládní vojsko přitom hladoví, a rozhodně ne všichni jeho příslušníci jsou nadšeni vidinou hrdinské smrti v boji proti vlastním lidem. Nepokoje znovu propukají v Jižních Čechách či Mladoboleslavsku. Slezsko se odtrhává od Moravy a s polskou podporou útočí na Olomouc. Václav coby vyslanec odvážně jedná v Praze s předsedou vlády. Dohadují se na „švejkovském“ neoficiálním příměří. Pro novináře budou vždy v úterý na sebe chvíli střílet, vládní vojsko přestane útočit a na oplátku mu obránci budou dodávat potraviny.

Richard chce na vládní vojsko zaútočit, a dohodu odmítá. Smiřuje se s ní až po Václavově informaci o islámském nebezpečí, o kterém píše Václav z Malého Damašku. Na Rýnu se shromažďují fanatici Maurského chalífátu a hodlají zahájit svatou válku proti nevěřícím na východě. Jedna část má zaútočit na Sasko, druhá na Bavorsko a třetí na Čechy. Proto je nutné v Čechách táhnout za jeden provaz, ne jako ve Francii, která se hádala, zda „je lepší Brusel nebo Le Penová“ (s. 698 anot, publ.). A proto i prohrála. Václav diplomaticky smiřuje Prahu s Olomouckem a Jihočeským selským stavem. Dochází k jednání v parlamentu. I novináři pomalu přestávají na klumpenštejnské nenávistně útočit. Sasko nařizuje vydání Slavkovského lesa. Václav obnovuje kontakty s moskevskou exilovou vládou. Na oslavu jeho šedesátin přijíždí na Klumpenštejn nejen představitelé pražské vlády, ale i Igor se svými dárky ve třech kamionech. V prvním má být vodka, v druhém kaviár a ve třetím nejkrásnější moskevské děvky. Jak kdysi slíbil. Vybaluje ovšem desítky raket středního doletu, protiletadlové rakety a rakety operačně-taktické. K dárku však přidává zprávu, že Moskva celé Evropě nepomůže.

Sasko a Bavorsko se spojují a nabízejí Klumpenštejnu i zbytkům Čech účast na společném boji za vyhlazení méněcenného plemena muslimů. Richard spí s ambiciózní a bezohlednou političkou Evou, která se chce stát první premiérkou v Čechách. Proněmecký puč se v Praze však nezdaří a Klumpenštejn se rozhoduje bránit vlast před fašisty. Hysterická Eva přísahá pomstu. Německo vyhlašuje Česku válku a Bundeswehr zaútočí. Brzy je dobyta Praha a pod patronací německých vojsk vzniká nová vláda v čele s Evou Kopeckou. Ta žádá Luftwaffe o vybombardování Klumpenštejna. Ke slovu přicházejí ruské rakety sestřelující bombardéry již nad Táborem. Islámské země zmrazují účty a úvěry Sasku a Bavorsku a Němci se z Čech stahují, s cílem dobýt islámský Berlín. Začíná válka mezi islámským a nacionalistickým Německem. V Čechách propuká vlastenecké povstání a kolaboranti jsou na ulicích lynčováni. Na francouzském venkově se množí protimuslimské rebelie. V Praze dochází k dalšímu převratu, a to protimuslimskému. Vládu vede vlastenecká Česká protiislámská strana, kdysi odtržená od hnutí T. Okamury. Barborka Richardovi dohazuje Amazonku Rozárku. Rozárka pomáhá k útěku z vězení k smrti odsouzené Evě a tráví noc s Richardem. LP 2043 doráží hlad i na klumpenštejnské panství, zdecimované válkou. Před hladovějícími zoufalci se musí bránit střelbou. Naďa to nerozdýchává a vzdává se velení Amazonek. Panství snižuje příděly jako v obleženém Leningradu, a uvažuje o rekvírování jídla po okolí. Od nejhoršího jej zachraňují ruské dodávky jídla. Hlad a krutá zima po Čechách. Rusko zemní plyn dodává pouze do Maďarska a Řecka. Sasko kapituluje před muslimy. EU existuje pouze na papíře a Brusel se stává hlavním městem Nové Nigerie. Je realizována ideologie islámu ovládnout celý svět.

Zesláblá Milada LP 2044 umírá a odkazuje panství především Jeníkovi, přičemž naléhá, aby se dal znovu dohromady s Naďou. O hospodářství se stará Barborka. Čechy zaplavují chudé muslimské rodiny. Jde o první vlnu přicházející invaze. Území vyjedí a jako sarančata táhnou dál. Rozhádané velení panství sluníčkářsky odmítá do muslimů střílet, dokud nebude země oficiálně napadena Německou islámskou republikou. Nicméně obnovuje opevnění. Islámští teroristé vraždí českého premiéra, na jehož funkci nastupuje voják Jan Raška. Nastoluje vládu vojenské junty a začíná zemi připravovat na válku. Vše podřizuje militarizaci. Protestují notně prořídlé šiky profesionálních aktivistů, popletení studenti a samozřejmě opět komedianti. Armáda ČR však tvrdě zasahuje proti všem, „kteří chtějí vydat Českou republiku cizákům“ (s. 758 anot. publ.). Stovky tisíc mužů i žen nastupují na vojenský výcvik. Sasko svrhává okupační islámskou vládu, přijímá název Německá demokratická republika. Tato je uznána Ruskem. Drážďany se stávají spojencem Čechů proti Berlínu. Střetů s fanatickými muslimskými hrdlořezy přibývá. V březnu LP 2045 je expedičním sborem Evropského džihádu napaden Klumpenštejn. Ubrání se jen díky raketě SCUD.¹⁴⁴ Richard přitom oprávněně – v duchu zákonů a pravidel panství – nařizuje popravu Nadi, která z naivního útlocitu vpouští dovnitř teroristku, jež se sebevražedně odpaluje. Jeník ji zachraňuje, ovšem za cenu toho, že Naďa i on musí panství navždy opustit. S podílem z majetku odjíždějí do Thajska.

Prezidenta Rašku podporuje Richard i Václav. Mimoň Jeník, který brblal ohledně spojenectví s asociály a fašisty již nepřekáží. Je uzavřeno české spojenectví s Prahou. Jsou dobudovány tankové divize a dohodnuta podpora velitele vzdušných sil Německé demokratické republiky W. Ulbrichta. Klumpenštejští mají tvořit druhosledové zálohy. Útvary Německé islámské republiky vstupují na naše území bez vyhlášení války na sklonku léta LP 2045. Současně muslimové útočí na Mnichov a Bavorsko kapituluje. Češi se přesile brání a připojují se k nim pluky Německé demokratické republiky. Proti Čechům vstupuje do války muslimská Francie a Švédsko. Berlínu pomáhají arabské banky. České armádní rezervy jsou vyčerpány a Raška povolává klumpenštejnské legie. Praha nesmí padnout! Agresoři ale Prahu dobývají a Raška je zabit. Původní vzděláním entomolog Richard se staví do čela odporu a u Senohrab vymaže z povrchu zemského tankovou divizi Abú Bakr. Muslimové však dobývají i Drážďany. Generál W. Ulbricht prchá do Hřenska. Poslední bitva před dalším tažením na východ se odehrává na Sázavě. Tisíce mrtvých, útoky na bodák, tanky, vrtulníky, ruské rakety opět excelují. Dochází k historickému zlomu. „Muslimáci“ jsou odraženi. Hrdina Richard umírá a vstupuje do učebnic jak ten, který „dokázal zastavit expanzi islámu“ (s. 770 anot. publ.).

Generál Ulbricht je Václavem povolán na Klumpenštejn a zadává souřadnice do zbylých ruských raket. Odpaluje je na muslimská města Berlín, Mnichov, Kolín a Štrasburk. Vydává „rusky povel: „Ogoň!““ (s. 773 anot. publ.) a ráno „15. srpna přestala podstatná část pozemní armády Německé islámské republiky existovat“ (dtto). Bohatým arabským zemím vznikají gigantické finanční ztráty díky podpoře islamizace Evropy. Je tudíž podepsána mírová smlouva mezi Českým chalífátem s centrem v Praze a Moravským markrabstvím se sídlem v Olomouci, ke kterému se připojuje kraj Klumpenštejn. Mezi oběma předělovými státy je zákonem zakázána migrace. Václav je jmenován ministrem zahraničí moravské vlády.

Poslední, osmý oddíl Reconquista tvoří necelé tři stránky z roku 2054. Marcelův syn Robert s vnučkou pratety Barborky jménem Sofie se v listopadu LP 2054 vracejí na Klumpenštejn. Jsou spokojeni, neboť ráno na území Českého chalífátu zastřelili v Táboře imáma, který haněl Jana Husa a posmíval se českým dějinám. Jsou členy bratrstva Řádu svatého Jana, který kdysi založili. Dnes jsou johanitů tisíce a Robert je řádovým velmistrem sídlícím na Klumpenštejně. LP 2052 na českém okupovaném území proběhlo neúspěšné povstání. Václavovi, nyní v důchodu, se povedlo obnovit normální obchodní kontakty Moravy s Ruskem. Prabába Barborka dožívá na Zýkovci. Václav závěrem uvažuje o rychlých proměnách společenské atmosféry i životní filozofie: „Podle nedávného výzkumu se za nejprestižnější povolání považuje voják a většina žen touží mít hodně dětí, aby tím bojovaly proti islámu“ (s. 778 anot. publ.). „Slovo gender se podle tohoto výzkumu považuje za sprosté slovo a většina mladých vůbec netuší, co to je“ (dtto). „Zato se nebojí stisknout ve správnou chvíli spoušť pistole“ (s. 779 anot. publ.), dodává Barborka. Oběma veteránům rodu však připadá komické, že heslem mladých se stalo obnovení Evropské unie, ale bez muslimů. Tedy, že si mladí udělali „svatý grál právě z Bruselu“ (tamtéž).¹⁴⁵ Václav kacířsky odpovídá, že je to proto: „Protože ho nezažili … Přitom Evropu jsme zničili my, co jsme v něj věřili“ (s. 779 anot. publ.). KONEC.

Fundamentální poučení z F. Kotlety a V. Vondrušky je zřetelné. Zásadní je poctivý vztah k rodině, domovu i vlasti. Kdo si svého domova neváží a nebrání jej, tak ho i ztratí. Tragicky přesná zůstává replika: „Někdy mám dojem, že v Praze žijí samí šílenci“ (s. 291 anot. publ.).¹⁴⁶ Je nutné bojovat, aby stará dobrá Evropa nezmizela v moři bezbřehého lidskoprávního aktivismu a obludné ideologie evropanství likvidačně zaměřené silně protievropsky. Co jsou ony (post)moderní evropské hodnoty? Vondruška říká: „Je to likvidace národních států, neustálé omezování individuální svobody lidí, přezírání zásad demokracie upřednostňování menšin, prosazování různých anarchistických výstřelků, dehonestace „bílého muže“ a já nevím, co ještě … Ať se na mě nikdo nezlobí, ale evropskou hodnotou není odmítání vlastenectví“ (https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/EU-a-islam-Co-se-stane-do-roku-2054-Uznavany-historik-a-spisovatel-Vondruska-nabizi-mrazivou-vizi-582537). Podle samotného Vondrušky přitom „Kronika zániku Evropy není o zmaru, ale o tom, jak prohlubující se krize vede k zápasu o nápravu“ (tamtéž). Vondruška se totiž optimisticky domnívá, že naše civilizace pud sebezáchovy ještě zcela neztratila. Historická reconquista se uzavřela po roce 1918. Po sto letech se celý problém vytlačení islámu z Evropy opět vrací.

Z českých a moravských zemí by se mohl stát ostrov normálnosti v šílící Evropě, taková Wagnerova vysočinská pevnost či Michálkovo Nové Brno. Ostrůvek naděje, Noemova archa, na kterou budou prchat i normální lidé ze Západu. Ti, kteří mají plné zuby „obohacování“ islámem, Afričany, genderem, menšinami, Sorosem, Gretou, zelenými inkvizitory, vegany a dalšími pokrokářskými „Dobry“. Počítat je však nutné s tím, že zdegenerovaná a umírající hyperliberální civilizace je velice křehká (hlavně ta velkoměstská) a civilizační slupka může rychle zmizet. „Ruleout“ vůbec není nepravděpodobný. Tedy být vždy připraven, vybaven, vystrojen i ozbrojen a vždy mít i nějaký plán B. V neposlední řadě disponovat kontakty, resp. sociálním kapitálem (a mít samozřejmě i co sám nabídnout) a mít představu, kam se vrtnout, a co dělat, až to začne. A může to být nečekaně a zatraceně brzy …¹⁴⁷ Tudíž znovu doporučme povinnou četbu Přežít nebo zemřít: Manuál pro přežití ve zlých časech. (Přichystal, A., Praha: Česká citadela 2019. 264 s. ISBN 978-80-907399-5-6) představenou in Marathon, 2019/č. 6.

P.S. Dalším mementem je, že stačí pouhých pár dnů a všechno může být úplně jinak … Naše civilizace je opravdu křehká a opravdu až neuvěřitelně zranitelná. A lidé těžce zpovykaní a zoufale nepřipravení. Ukazuje se, že tzv. digitální společnost 4.0,¹⁴⁸ resp. dnešní přeinformovaná společnost (přitom nežli společnost informační spíše dezinformační) zdaleka nemá všechno pod kontrolou. Těžce pykáme za fantasmagorické projekty typu rušení hranic, přesunů výrob, likvidace potravinové a další soběstačnosti. Bude doba pokoronavirová dobou deglobalizační? Anebo koronavirová krize svět přeformátovává směrem k New Brave World? Sílí hlasy, že na vině jsou hotové peníze, které umožňují přenos nemocí. Budou zakázány?

3. Konzultace k výuce makroekonomie

Makroekonomie v kostce – filozoficky i graficky

Radim Valenčík

Úvodní poznámka

Úkol zněl jasně: V důsledku nouzového stavu přejít o on-line výuce přes internet.

Za dlouhá léta pedagogických zkušeností jsem zjistit, že pro studenty při samostatném studiu je tím nejsložitějším nejsložitějším najít to nejjednodušší (tedy přesněji – základní, elementární).

Výsledkem úporné práce byly dva jednostránkové (!) texty, které mně daly skoro tolik práce, jako napsání celé učebnice. Jejich cílem bylo:

1. (V případě tohot prvního): Ukázat, o co v makroekonomii (jako ekonomické teorie zaměřené na praxi) jde, a to s cílem orientovat studujícího na to nejdůležitější. Je pro moje studenty, ale myslím, že text může být užitečný i pro studenty jiných vysokých škol, případně pro ty, kteří si chtějí osvojit či zdokonalit prizma vidění ekonomické reality. Ta dnes dává mimořádně příznivé podněty pro "akční" studium základní ekonomické teorie.

2. (V případě toho druhého): Dát studentům co nejlepší oporu, kterou by měli doslova před očima. Podařilo se mi vyvinout graf, který je podstatnou částí magisterské makroekonomie "v kostce". Je to první verze, předpokládám, že na základě zkušeností z toho typu výuky, do kterého nás dotlačil osud.

První text: Filozofie makroekonomie pro „akční“ studium

Na každý reálný problém prizmatem makroekonomie jako jedné z teoretických ekonomických disciplín nahlížíme:

1. Prostřednictvím ekonomických ukazatelů, z nichž hlavními jsou:

- Hrubý domácí produkt (Y), cenová hodnota všech finálních statků daných výdajovou strukturou definovanou jako Y=C+I+G+NX vytvořených v určité zemi během roku (spotřeba domácností, investice firem, vládní nákupy, čisté exporty).

- Inflace (π), procentuální změna cenové hladiny (zpravidla měřené prostřednictvím indexu spotřebitelských cen).

- Nezaměstnanost (U), procentuální podíl nezaměstnaných ke všem práceschopným osobám.

2. Jako na ekonomický koloběh neustále přeměny příjmů ve výdaje a výdajů v příjmy mezi domácnostmi a firmami, do kterého vstupuje stát a zahraničí, čemž odpovídají čtyři ekonomické sektory, na základě kterých definujeme finální statky.

3. Při rozlišení:

- krátkodobého kolísání (↑ nebo ↓Y), na které z důvodu stabilizace ekonomiky reagují více uvedené politiky

- dlouhodobého ekonomického růstu Y (který má exponenciální charakter)

4. Z hlediska role subjektů zastupujících stát v makroekonomické politice:

- Vlády, která dělá:

- expanzivní, tj. prorůstovou fiskální politiku: ↑G, ↓TA, ↑TR

- restriktivní, tj. protiinflační fiskální politiku: ↓G, ↑TA, ↓TR

(zvyšování či snižování – podle šipek – vládních nákupů, daní, transferů)

- Centrální banky, která dělá:

- expanzivní, tj. prorůstovou monetární politiku: ↑M

- restriktivní, tj. protiinflační monetární politiku: ↓M

(zvyšování či snižování – podle šipek – množství peněz v oběhu)

5. Při respektování možností a významu:

- stimulace (agregátní) poptávky (AD)

- podpory dlouhodobého ekonomického růstu (podporou agregátní nabídy, tj. AS)

6. Na základě pochopení a analýzy role výdajového multiplikátoru (1/(1-c(1-t)+m)), včetně toho, co snižuje jeho účinnost (s, t, m; vytěsňovací efekt – domácí i zahraniční, konzervování setrvačného vývoje Y)

Jinak řečeno: Na společenskou realitu se z makroekonomického hlediska díváme prostřednictvím základních ukazatelů jako na permanentní přeměnu příjmů ve výdaje, kdy výdaje za statky se stávají příjmem dalších subjektů (jde o koloběh mezi sektorem domácnosti a sektorem firmy, do kterého svými daňovými příjmy a nákupy vstupuje sektor vláda, vývozy a dovozy sektor zahraničí). V rámci dlouhodobého ekonomického růstu dochází ke krátkodobému kolísání, v důsledku poptávkových a nabídkových šoků (tyto šoky graficky posouvají křivky AD a AS, zjednodušeně při růstu produktu tedy pozitivně vpravo, při poklesu produkt tedy negativně vlevo). Zejména poptávkové šoky jsou ovlivněny výdajovým multiplikátorem (= prvotní šok se násobí a je ve výsledku tudíž větší) jak z hlediska poklesu, tak i růstu v míře, která si vyžaduje určitou stabilizační roli ze strany subjektů zastupujících stát, konkrétně vlády provádějící fiskální politiku a centrální banky provádějící monetární politiku s využitím nástrojů, kterými tyto subjekty disponují. Jedná se zejména o stimulaci (případně i tlumení) agregátní poptávky (protože v makroekonomickém systému nejsou zabudovány spontánní mechanismy obnovy makroekonomické rovnováhy) a podpory dlouhodobého ekonomického růstu, který je atributem civilizačního vývoje (daným kvantitativně, tj. růstem měřeným hrubým domácím produktem) a kvalitativně (charakterem ekonomického růstu, který se mění v důsledku technického pokroku a změnou produkční role člověka v ekonomice).

K pochopení, modelování a analýze možností, omezení a vedlejších důsledků působení výdajového multiplikátoru nám slouží zejména:

- Model příjmy-výdaje (bakalářské studium, podrobněji magisterské studium)

- Model trhu peněz (bakalářské studium, podrobněji magisterské studium)

- IS-LM model (jen magisterské studium)

- Mundell-Flemingův model (jen magisterské studium)

- Model agregátní nabídky a poptávky (bakalářské studium podrobněji magisterské studium)

- Model trhu práce (bakalářské studium, podrobněji magisterské studium)

- Phillipsova křivka (bakalářské studium, podrobněji magisterské studium)

K analýze dlouhodobého ekonomického růstu Solowův model (bakalářské studium, podrobněji magisterské studium).

Druhý text: Makro v kostce pro moje studenty

Y produkt (HDP) YD disponibilní produkt Y^* potenciální produkt

A autonomní výdaje ∆A změna autonomních výdajů α výdajový multiplikátor

C spotřeba domácností Ca autonomní spotřební výdaje C_aYi autonomní spotřební

c sklon ke spotřebě s sklon k úsporám c+s=1

I investice firem I_a autonomní složka investic (nezávislá na úrokové míře) i úroková míra

G vládní nákupy GBS hrubé úspory firem t sklon ke zdanění

TA daně TR transfery NT čisté daně T_a autonomní složka NT

NX čisté exporty X exporty M importy M_a autonomní složka M m sklon k dovozům

M množství peněz MD poptávka po penězách MS nabídka peněz

b citlivost C a I na úrokovou míru b_CaY citlivost autonomní spotřeby na i b_I citlivost I na i

h citlivost poptávky po penězích na i k citlivost poptávky po penězích na HDP

Odvození IS: Z horního grafu, velká modrá šipka. Mění se úroková míra i (proměnná) a sledujeme změny produktu Y (jako funkční hodnoty)

Odvození LM: Z grafu vlevo, velká červená šipka. Mění se produktY (proměnná) a funkční hodnotou

je úroková míra i(rovnovážná při daném M)

Dolní indexy určují výchozí a následnou situaci, čárkou u i´ a Y´ odlišeny změny při odvození křivky LM

Vše vyjadřujeme lineárními funkcemi, tj. liniemi. Vždy nutno rozlišit proměnnou a funkční hodnotu,

které jsou současně veličinami souřadnic, viz např.:

Linie IS: Y=α.(A+b.i)

Linie LM: i=1/h.(k.Y-M)

Barvou a tučně jsou zvýrazněny proměnná a funkční hodnota.

Vždy pozorně sledujte, které veličiny (v roli konstant lineárních funkcí) určují posuny linií

a které jako koeficienty u proměnné sklon linií.

Posuny a sklony linií, právě tak, jako to, co je vyvolává, má vždy důležitou interpretaci v realitě,

kterou je nutné pochopit.