Marathon 194

MARATHON

Internet: http://www.valencik.cz/marathon

Vydává:

Radim Valenčík

jménem Otevřené společnosti příznivců

časopisu MARATHON

Vychází od listopadu 1996

Registrační značka: MK ČR 7785

ISSN 1211-8591

Redigují:

Vladimír Prorok

e-mail: prorok@vse.cz

Pavel Sirůček

e-mail: sirucek@vse.cz

Radim Valenčík

e-mail: valencik@seznam.cz

Redakce a administrace:

Radim Valenčík, Ostrovní 16

110 00 Praha 1

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 30 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analysed in MARATHON.

1. Úvodní poznámka

- Článek Jana Zemana k pojetí politiky zaměstnanosti s poznámkou Radima Valenčík k současným i perspektivním proměním práce.

- Pracovní materiál Radim Valenčík k prezentaci dalších pokroků v teorii her, který má podobu komentovaného (za účelem srozumitelnosti pro širší okruh odborné i laické veřejnosti) příspěvku na mezinárodní akci s uvedením některých konkrétních aplikací.

Sociální pilíř udržitelného rozvoje – politika zaměstnanosti

Velmi důležitá a mnohými i velmi obávaná je politika zaměstnanosti v trvale udržitelné ekonomice a společnosti. Na jedné straně narůstá obava, že z hlediska pracovního procesu se brzy stane podstatná část obyvatelstva přebytečnou, na druhé straně se hledají cesty, jak část pracovníků udržet v pracovním procesu co nejdéle. Mám za to, že moderní udržitelná společnost bude muset zajistit práci všem, resp. usilovat o nulovou nezaměstnanost. Proč?

Bedřich Engels dokázal základní revolucionizující vliv lidské práce na rozvoj člověka, na přeměnu některých primátů na lidi, viz (Engels 1949). Dnes existuje dostatek studií, že nucená zahálka, obvykle v důsledku nedobrovolné nezaměstnanosti, lidi degraduje, někdy až zpátky na opice. Nezaměstnanost není přirozená, jak nám nalhávají různí apologeti kapitalismu. "Nezaměstnanost je dítětem kapitalismu," psal K. Marx v (Marx 1978) i jinde. Lze říci, že nezaměstnanost nebyla před kapitalismem (případně byla jen okrajovým jevem) a nebyla za reálného socialismu, byť někdy i za cenu nadměrného počtu metařů ad. Problém je ale podstatně složitější. Totiž, před kapitalismem existovalo dvojí přímé donucení k práci, zvané bič otrokáře či feudálova drába a potřeba získat aspoň něco málo k uspokojení základních hmotných potřeb, aby jedinec a jeho rodina přežili. Také za reálného socialismu existovala pracovní povinnost, viz zákon proti příživnictví, byť v nesrovnatelně civilizovanější podobě a s řadou výjimek (děti, studenti, nemocní, matky s malými dětmi, invalidé, důchodci). Zásada: "kdo je práceschopný a nepracuje, ať nejí," odsouzeníhodná určitě není za podmínky, že existuje dostatečná nabídka dostatečně placené práce. Klement Gottwald ji svého času razil ve zkrácené verzi: "Kdo nepracuje, ať nejí!" Obnovený kapitalismus v ČR i v SR ale rychle vytvořil masovou armádu nezaměstnaných, která přes různá statistická vylepšování narůstá. V roce 2013 dosahuje kruté úrovně – v ČR cca 750 000 osob. Podobně a často ještě hůř je tomu i v jiných bývalých socialistických státech i ve státech kapitalistických, které nepoznaly socialismus. Pokles na cca 230 499 osob evidovaných na úřadech práce k 1. 9. 2018 je pozitivní, ale jen přechodný jev současné vysoké konjuktury.

V ČR se vykazuje trojí nezaměstnanost. Podle metodiky ILO z USA (kdo odpracoval alespoň jednu hodinu za mzdu, není nezaměstnaný), podle metodiky Úřadů práce (jejich evidence počtu nezaměstnaných, z které jsou ale každý měsíc vyřazovány tisíce registrovaných nezaměstnaných pro tzv. nespolupráci s Úřadem práce) a čtvrtletní zjišťování ČSÚ počtu osob, shánějících práci. Tento třetí výpočet je nejpřesnější.

Jen ideové klišé je tvrzení, že nezaměstnaní většinou pracovat nechtějí. Vyvrátil to jak reálný socialismus, tak to denně vyvrací i značně děravé statistiky kapitalistických států. Evidují mnohem větší počet nezaměstnaných než volných pracovních míst. Existuje i vážný problém častého strukturálního nesouladu mezi požadovanou a nabízenou kvalifikací a místa bydliště a potenciálního pracoviště, jeho dopravní nedostupností za ekonomicky přijatelných podmínek a někdy i dopravní nedostupností fyzickou. Je ale pravdou též, že existují i nezaměstnaní, kteří pracovat opravdu nechtějí.

Produktivita práce od roku 1945 rychle roste a při rychlém rozvoji tzv průmyslu V4 (robotů, tzv. umělé inteligence AI ad.) hrozí, že při uspokojení základních potřeb a dokonce i při uspokojování množství falešných potřeb bude v dohledné době většina lidí bez práce. Pracovní síly dlouhodobě uvolňuje nejen zemědělství a lesnictví, ale přinejmenším od roku 1989 v ČR též průmysl (zčásti ale v důsledku deindustrializace) a začínají je uvolňovat ve značném počtu i mnohé služby. Situaci zhoršuje silně závislý charakter ekonomiky ČR, zejména na Německu, po roce 1989, dominantní pozice zahraničního kapitálu v ekonomice ČR a stupňující se rozvrat školství, a to jak nesouladem strukturu studijních oborů s poptávkou trhu po pracovnících, tak neustálým snižováním jeho úrovně. S tím se ČR stává nekonkurenceschopná ve světě se všemi tragickými důsledky takové politiky.

Tvorba nových pracovních míst vázne, tradiční lokomotivy zaměstnanosti nefungují, byť je nám nejednou nalháván opak. Na tuto hrozbu musí moderní socialismus nalézt přiměřený lék, má-li prokázat své přednosti.

Jak už to za kapitalismu bývá, hospodářské oživení ČR let 2014-18, spojené s poklesem nezaměstnanosti, bylo jen přechodnou záležitostí. Nový krizový vývoj do Česka vtrhnul nejprve s pandemií koronaviru a poté zejména s Fialovou pětidemoliční vládou a s válečnickou politikou veden EU i Fialovy vlády.

Postup cestou brzdění růstu produktivity práce je neperspektivní, byť se používal jak za reálného socialismu, tak ve vyspělém kapitalismu, aby byl ve společnosti relativně klid. Plně se ho nebude možné zřeknout i v moderním socialismu. Za nepřijatelné je nutné považovat snahy zvyšovat produktivitu práce její intenzifikací, což je klasická cesta zvyšování míry vykořisťování pracovníků zaměstnavateli.

Základní cesta zabezpečení práva na práci pro všechny je zkracování pracovní doby.

a) Prodlužování délky přípravy na povolání (při inflaci často nekvalitních vzdělávacích aktivit v ČR zde větší rezervy nejsou a v dohledné době nebudou).

b) Prodlužování dovolené za podmínky, že určitá regulace zajistí funkčnost klíčových sektorů společnosti i v dobách dovolených. Aktuální je prodloužení základní doby dovolené na pět týdnů v roce. Využití této cesty je i nadále aktuální. Vodítkem mohou být sezónní práce, kdy po určitou dobu v roce, například v létě, se pracuje více a po jinou dobu v roce, například v zimě, se pracuje méně.

c) Vlastní zkracování pracovní doby – zkracování pracovního dne a týdne. Nepoložilo ekonomiku v minulosti přes zásadní varování mnoha buržoazních ekonomů, nepoloží ji ani v budoucnu. Jde o základní cestu snižování nezaměstnanosti. Již dnes je v ČR i leckde jinde vysoce aktuální přechod na čtyřdenní pracovní týden, byť pravicové i sociálně demokratické vlády o něm neuvažují, a to ani při postupném zavádění. V dlouhodobém programu skutečné levice by tento požadavek neměl chybět. Tím spíš, že o jeho zavedení uvažuje i vedení EU. - Z hlediska praktické politiky socializace společnosti je třeba vidět, že v prvé řadě je nutné odbourat praxi dvou a více pracovních úvazků řady pracovníků a práci nejednou 6 dnů v týdnu po 12 hodinách, resp. zajistit stále platnou osmihodinovou pracovní dobu a v průměru pětidenní pracovní týden. Dnes je často jen na papíře, zatímco stát trpí značnou nezaměstnanost. Odkazy na státy s ještě vyšší nezaměstnaností jsou samozřejmě bezpředmětné. Je třeba vidět, že jsou sektory, kde je velmi těžké uzákoněnou délku pracovní doby prosazovat – živnostníci a jejich rodinné příslušníci, vědci, manažeři, vyšší úředníci apod. Nejvíc na prodlužování pracovní doby tlačí zahraniční pracovníci.

d) Snižování věku odchodu do starobního důchodu, nikoliv jeho prodlužování, jak je nejen v ČR po roce 1989 nemilosrdně prosazováno neoliberálními ekonomy, politiky a prodejnými novináři. Prodlužování věku odchodu do důchodu prohlubuje beztak masovou nezaměstnanost. I když by snižování věku odchodu do důchodu mělo být nejsnáze prosaditelné, zatím se v ČR děje pravý opak a za úspěch levice se označuje zastavení prodlužování věku odchodu do důchodu na pro některé profese zjevně neúnosné hranici 65 let. - Svého času úspěšná KSČM uzákonit 65 let jako horní hranici odchodu do starobního důchodu odráží zoufalství dané neutěšenou kapitalistickou praxí, resp. zákonem o neomezeném prodlužování věku odchodu do starobního důchodu. Za socialismu muži odcházeli v 60 letech, ženy v 57 letech a dřív podle zásady o 1 rok dřív za každé vychované dítě. Pracovníci rizikových provozů (horníci, hutníci, vojáci z povolání, policisté) odcházeli do starobního důchodu v 55 letech. Není důvod, aby tomu dnes bylo jinak. - Podivná je i praxe zavedená Nečasovou vládou, kdy pracující důchodci berou jak starobní důchod, tak mzdu v případě přesluhování, zřejmě s cílem kompromitovat zbytky sociálního státu. Tuto praxi je nutné zrušit.

e) Nepřipouštět zvyšování nabídky pracovní síly migrací, tj. migraci přísně regulovat. Je absolutně nepřijatelné a ostře protilidové, aby buržoazní vlády stlačovaly mzdy a platy neprivilegovaných vrstev obyvatel výrazným dovozem zahraniční pracovní síly a také aby sociální systémy rozvracely poskytováním rozsáhlé finanční i naturální podpory legálních i nelegálních migrantů. Je idiotstvím řady levicových politických stran, zvláště pak stran Socialistické internacionály, když s takovou praxí nemají problém a nejednou ji i aktivně podporují. Jde o zjevný pseudohumanismus. V tomto směru není rozdíl mezi migranty z muslimských zemí a Ukrajinci. V obou případech jde o převážně sociálně ekonomicky motivovanou migraci s cílem v lepším případě jen tunelovat v příjímacích státech sociální systémy, v horších občanům těchto států vnucovat svůj, zpravidla nekompatibilní životní způsob včetně zanášení teroru.

Pravicová Fialova vláda prosadila prodloužení věků odchodu do starobního důchodu z 65 na 67 let. Současně podstatně zpřísnila podmínky pro přiznávání starobních důchodů tak, aby podstatná část pracujících neměla šanci je splnit.

Choulostivou otázkou zůstane, jak náklady zkracování pracovní doby rozložit mezi zaměstnavatele a zaměstnance. Představy, že ji plně ponesou zaměstnavatelé (názor odborů) nebo naopak že ji plně ponesou zaměstnanci (názor podnikatelů) je antagonistický. Samozřejmě, čím nižší minimální mzda, tím menší manévrovací prostor při hledání šířeji přijatelného kompromisu. Po roce 2013 došlo k citelnému zvyšování minimální mzdy. Za Fialy se opět vzhledem k vysoké inflaci propadla.

Situaci zásadně ji komplikuje rozsáhlá práce přes čas (špatný zákoník práce) a rozsáhlá práce načerno. Bude narážet i na kvalifikační a územní nesoulad nabídky a poptávky po pracovní síle. Už v roce 2018 je zásadní problém nedostatku technických profesí mnoha směrů při vysokém nadbytku na trhu těžko uplatnitelných absolventů různých společenskovědních škol, nejednou hodně exotických.

Určitou roli při snižování nezaměstnanosti mohou sehrát podpůrná opatření. Jde zejména o:

a) kvalitní fungování úřadů práce. Jejich personální zdecimování za Nečasovy vlády je odstrašující. Musí provádět i aktivní politiku zaměstnanosti (organizovat různé rekvalifikační kurzy, veřejně prospěšné práce apod.), stát by měl uzákonit zpět povinnost hlásit volná pracovní místa na úřady práce,

b) lepší příprava mládeže na povolání. Svoboda volby druhu studia, vedoucí k situaci, kdy podstatná část absolventů míří ze škol rovnou na úřady práce, protože poptávka po jejich kvalifikaci není, je neúnosná. Nelze ji sice plně vyloučit, ale s výjimkou uměleckých škol, kde na větší regulaci pro obtížnou realizovatelnost rezignoval i reálný socialismus, by neměla být masová,

c) znevýhodňování přesčasů, tj. skrytého prodlužování pracovní doby. Mělo by být pro podnikatele výhodnější zaměstnávat další pracovníky než platit přesčasy. Zdvojnásobení povolených přesčasů v zákoníku práce za vlády P. Nečase je mimo jiné sabotáží politiky podpory zaměstnanosti. Je nutné zásadně snížit počet hodin povolených přesčasů,

d) zakázat větší řetězení krátkodobých pracovních úvazků, znamenající pro pracovníky vesměs prekérní postavení. Pravicová Fialova vláda šla ale opačným směrem,

e) potírání práce načerno, ve švarcsystému apod., neboť významně zhoršuje podmínky zaměstnávání zde a nepřímo i v ostatní ekonomice, o ničivých dopadech na důchodové zabezpečení příslušných pracovníků a zvyšování daňových úniků nemluvě. Úřady práce zde musí být mnohem aktivnější,

f) rozumná regulace tzv. sdílené ekonomiky. Systém v taxislužbě či ubytování na základě elektronické organizace ze zahraničí airbnb je odstrašující: neplatí v ČR daně, nemusí mít kvalifikaci, vykonavatelé se tak často ožebračují, resp. vydělané peníze jim nestačí ani na prostou reprodukci. Jde o jeden z řady projevů nekalé konkurence. V případě pronajímání bytů jsou tím jejich ceny dál šroubovány nahoru, o častém obtěžování sousedů nemluvě. Úsilí ČR o regulaci těchto aktivit k 1. 10. 2019 nepřešlo ještě do realizační fáze, pravicová Fialova vláda s takovými aktivitami problém nepřekvapivě nemá.

g) regulace migrace, omezování imigrace. Zde je nutné pečlivě zvažovat pro a proti, resp. stávající snahy neoliberálních ekonomů v západní Evropě i v ČR stlačovat mzdy, sociální zabezpečení a bezpečnost při práci pracujících pomocí ekonomických migrantů z Ukrajiny a dalších států, jsou cynické. Zatímco například ekonomičtí migranti z Ukrajiny obvykle pracují za nejednou i nelidských podmínek a nízké mzdy, většina migrantů z islámských států přišla "vyžírat" evropské systémy sociálního zabezpečení a islamizovat evropskou společnost. Jsou mezi nimi i bojovníci Islámského státu, potenciálních nositelů přímého masového teroru.

Nutné je změnit pohled na dosud neplacenou veřejně prospěšnou práci. Je třeba podstatně více cenit péči rodičů o své děti a dospělých o své staré nemocné rodiče, práci pro obec, pro ochranu přírody a životního prostředí ad. I dnes problémem není absence poptávky po práci, ale absence nabídky přiměřeně placené práce. Zásadním problém je, že stávající kapitalismus hodnotí lidi hlavně podle jakkoliv vydělaných peněz, resp. majetku, navíc často nezávisle na způsobu jeho nabytí. Systematické vtloukání občanům do hlavy, že za nic nestojí, protože si nedokázali vydělat, nahrabat či nakrást velký balík peněz, umožňující vysokou hmotnou i nehmotnou spotřebu, je mimořádně škodlivé, dehonestující.

Otázkou je, zda lze v moderním socialismu dosáhnout 100 % ní zaměstnanosti, tak jak jsme ji znali z reálného socialismu. Jisté je, že to nebude snadné, a to i s mobilizací tzv. neziskového sektoru, zejména v oblasti silně podvyživených sociálních služeb. Současně je nutné zabezpečovat podmínky pro smysluplnou existenci zaměstnaných i nezaměstnaných, pokud budou.

Garance vyplacení sjednané mzdy za vykonanou práci by měla být samozřejmostí. Za reálného socialismu tomu tak nejen v Československu bylo, za vlády lumpen buržoazie po roce 1989 tomu tak není vždy. Důvodů je více, druhotná platební neschopnost podniků, bankroty podniků, vydřidušské praktiky některých podnikatelů, špatný insolvenční zákon (neklade na první místo uspokojení pohledávek pracovníků krachující firmy před uspokojením ostatních věřitelů) ad.

Tristní je, že i řádně vyplácená mzda nemusí pracovníka a jeho rodinu uživit. Smrtící bývá zejména tržní nájemné a nízká výše minimální mzdy. Za tento neutěšený stav odpovídá stát, neboť reálně zrušil regulaci nájemného a léta udržoval minimální mzdu na velmi nízké výši. Z 8 000 Kč v letech 2008-13 ji od 1. 8. 2013 zvýšil na 8 500 Kč za měsíc, k 1. 1. 2016 na 9 900 Kč za měsíc, k 1. 1. 2017 na 11 000 Kč za měsíc a k 1. 1. 2018 na 12 200 Kč/měsíc. I přes citelný pokrok i nadále platí, že z takové mzdy se žít nedá, dokonce ani při relativně nízkém nájemném. Kolik tak stát ušetří, je otázkou. Mnozí špatně placení pracující musí za ponižujících podmínek žádat o sociální dávky, aby vyžili. Někteří se stydí o sociální dávky žádat a nedostávají je, jiní zase žádají o sociální dávky i neoprávněně. Někteří oficiálně vykazovaní špatně placení pracovníci dostávají část mzdy tzv. na ruku, tj. bez placení sociálního a zdravotního pojištění s negativním dopadem do příslušných účtů států a jejich pozdějších důchodů. Stát obvykle neušetří, zato narůstá byrokracie i možnost podvodů. Otázkou je, do jaké míry toto může omezit zavádění elektronické evidence tržeb v ČR.

Má-li se tento neutěšený stav změnit, musí stát významně zvýšit životní minimum, zvýšit minimální mzdu asi na 15 000 Kč/měsíc (v posledních letech došlo ke zrychlení růstu cen) a ve spolupráci s obcemi, městy a kraji umožnit chudým nebydlícím sociální bydlení. Ušetří si tak i nemalé úřadování, sociální kriminalitu a ponižování mnohých chudých.

Asi 30% inflace za léta 2022-24 způsobila, že ani minimální mzda v ČR v roce 2024 ve výši 18 900 Kč za měsíc není ani zdaleka dostatečná.

Zásadní komplikací pro uživení se vlastní prací se po roce 1989 u nízko příjmových pracovníků staly děti. Jisté je, že děti vždy byly pro své rodiče značně nákladné. Děti si zaslouží tudíž právem významnou společenskou podporu. Jsou budoucností rodičů a zpravidla i národa a společnosti. Stát musí obnovit za socialismu úspěšně praktikované zvýhodňování rodin s dětmi proti rodinám bezdětným. Jednak relativně vysokými přídavky na děti, jednak podstatně vyššími slevami na dani z příjmů fyzických osob pro rodiče pečující o děti. Stávající úleva na dani z příjmů fyzických osob je nízká a netýká se nejchudších, zejména nezaměstnaných a důchodců. Typicky dětské potřeby by měly být zatíženy sníženou sazbou DPH cca 5 %. Pravicí prosazená rovná daň z příjmu fyzických osob kromě jiného významně znevýhodňuje rodiny s dětmi, což je špatné.

Výsledkem ignorantství potřeby prorodinné politiky po roce 1989 v ČR je mimo jiné silně antipopulační klima, nízká porodnost a vymírání českého národa, které se vláda snaží kompenzovat státem podporovaným přistěhovalectvím, převážně ze slovanských států. Netýká se jen 90. let, ale i příznivějšího období let 1999-2008 a po roce 2013. Situace se dále zhoršila nejprve v důsledku epidemie coronaviru CoV19 v letech 2020-22 a zejména s nástupem Fialovy pravicové asociální vlády v prosinci 2021. Nepřijatelná je i po roce 1989 znovu zavedená praxe vysokých příjmů soudců, poslanců, vysokých státních úředníků, zlatých padáků, velkých výhod manažerů ad. K omezení nekompetentnosti, zneužívání moci a úplatkářství nevede.

Několik poznámek k článku Jana Zemana

1. Také souhlasím s tím, že "pracovat je normální", pokud ovšem práci chápeme v širším smyslu slova jako činnost vykonávanou v rámci lidské komunity a v její prospěch. Smířit se s pocitem vlastní zbytečnosti a neužitečnosti asi přirozené není. Otázka, jak umožnit všem práci v podmínkách dynamického nástupu technologií (včetně AI), které určité typy práce činí zbytečnými, si nepochybně zaslouží pozornost.

2. Tuto otázku patrně nelze řešit bez toho, aniž bychom měli představu o proměnách práce ve směru "všeobecné práce", jak ji s určitým nadhledem a obrovskou mírou předvídavosti popsal K. Marx ve svých Rukopisech "Grundrisse".

3. I člověk ve vyšším, případně i velmi vysokém věku by měl mít právo na aktivní činnost, která dává smysl jeho žití. Pokud takovou činnost nachází v práci, měla by být lidská komunita vstřícná (což je patrně otázka hlavně firemní či institucionální kultury).

4. (A hlavně): Když řekneme A (zkracování pracovní doby), měli bychom také říci B (jak využít volný čas k rozvoji vlastní osobnosti a tím i ke zvyšování společenských efektů produktivní činnosti). K. Marx zde spoléhal na určitý automatismus, spontánnost. Asi soudil podle sebe. Když měl čas, šel do Britského muzea v Londýně. Využití volného času k tomu, k čemu by měl z podstaty toho, co je člověk, volný čas sloužit, vyžaduje dnes patrně mnohem efektivnější a kompaktnější strukturu poskytovatelů produktivních služeb zaměřených na rozvoj, uchování a uplatnění schopností člověka. Na tom, jak aktuálně zabránit rozkladu této oblasti, a následně jak ji pozvednout na mnohem vyšší úroveň, bychom měli intenzivně pracovat.

5. Problém všech těchto návrhů (z nichž některé jsou rozumné, některé více či méně sporné) není jen v tom, že některé jsou příliš moralizující. Hlavním problémem je to, že podstatným způsobem přehlížejí proměny práce, tj. že nevycházejí z promyšlené představy o tom, k jakým výrazným proměnám práce (ve směru již výše změněné "všeobecné" práce) bude docházet. Bez toho pak jednotlivé návrhy působí spíše retardačně.

6. Pokud práci považujeme za přirozenost člověka a oblast jeho seberealizace, musím k tématu přistupovat s mnohem větší fantazií (resp. nesetrvačným myšlením – to setrvačné, stereotypní přenechejme Klausi Schwabovi). Připomenu z pěstování vize více než dva roky staré (díl 490.):

Ke "všeobecné práci" (ze Sirůčkovi monografie): "Lidská činnost ve výrobě "může nabýt této povahy jen tím, že 1. je dosažen její společenský charakter, 2. že je vědeckého charakteru, zároveň všeobecnou prací, nikoli vypětím člověka jako určitým způsobem drezurované naturální síly"" (Richta a kol., 1966, cit. dle III. rozšířeného vydání 1969, s. 124, cit. Marx, 1953a, s. 505). Upřesněme, že in Sešit VI – Kapitola o kapitálu (v rámci přemýšlení o teorii kapitálu a Smithově teorii práce) Marx ohledně skutečně svobodné práce "... jako je např. činnost hudebního skladatele ..." (Marx, 1974, s. 234) konstatuje: "Práce v materiální výrobě může nabýt této povahy jen tím, že 1. je dán její společenský charakter, 2. že je to práce vědeckého charakteru a současně všeobecná práce, že to není úsilí člověka jako určitým způsobem vycvičené přírodní síly, nýbrž jako subjektu, který se ve výrobním procesu nejeví v čistě přírodní, přirozeně vzniklé formě, nýbrž jako činnost řídící všechny přírodní síly ..." (tamtéž, s. 234-235, s redakčním odkazem na s. 157-160 tamtéž) (pozn. PS). "... tj. bude-li překonán protiklad prostředků a cílů, který stravoval průmyslovou práci. Stane-li se lidská činnost svými kvalitami pro člověka jakožto prostředek zároveň cílem a jakožto cíl zároveň prostředkem" (Richta a kol., 1966, cit. dle III. rozšířeného vydání 1969, s. 124).

Promyslet a domyslet. Měli bychom mít před očima naprosto jasnou představu práce v tvůrčích komplementárních mezigeneračních týmech napojených na absolventské sítě univerzit a horizontálně se propojujících. Tudy vede cesta, brání tomu jen nedostatek odhodlání a vytrvalosti. Velmi nedávnou jsem o tom psal v souvislosti s krizí univerzit a připomněl velmi konkrétní návod, jak změny odstartovat:

Pro začátek by stačilo, pokud bychom se více vzájemně poslouchali a vzájemně (jeden od druhého) učili.

3 x Z aneb knižní okénko 22.

Dnešní lidé, především zasíťovaní digitální domorodci, čtou – míněno opravdové, tedy tištěné knihy – zoufale málo. Přitom se na pultech povalují hromady titulů. Hodně proměnlivé kvality a za nemravný peníz. Mnohdy se nabízí otázka, kdo mohl něco takového vydat? A proč? Nezřídka je drzá neprofesionalita a tragikomická lidová tvořivost (zde v krajně pejorativním smyslu) až neuvěřitelná. Pachatel dílka však patří do správné partičky, která si přihrává granty, projekty. Na straně druhé jsou autoři nuceni shánět si těžce sponzory a uboze škemrat o milodary, aby mohli publikovat i bez nároků na honorář. Prostě liberalismus … Pravidelně nepravidelná rubrika 3 x Z^¹ telegraficky představuje pel-mel knížek, které z různých důvodů nejsou recenzovány samostatně. Nicméně pozornost, samozřejmě i kritickou, si snad zaslouží.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dvaadvacátý díl seriálu 3 x Z je útlejší, leč snad výživný. Láká na různorodé tituly:^²

Suchdol, k Praze připojený až LP 1968, zůstává naší srdeční záležitostí.^³ Obdobně jako blízký Sedlec (čili Selc) pod kopcem (který je součástí Prahy od roku 1922), byl Suchdol založen Přemyslovci v 10. století na cestě mezi Prahou a Levým Hradcem. Suchdol se rozkládá na kopci nad Vltavou. Nejstarší osídlení dokazují nálezy valounové industrie z období před 300 000 lety. Nálezy z doby bronzové, únětická kultura v Tichém údolí, bronzy knovízské kultury v Kozích hřbetech a náramek z keltského pohřebiště v Suchdole, svědčí o téměř nepřetržitém osídlení. Po staletí náležel Suchdol (a Sedlec) klášterům (Ostrovskému, svatojiřským benediktinkám, pražskému proboštství, strahovskému klášteru, správě kostela Panny Marie na Louži, Týnskému kostelu, opět pražskému probošství). Z řady majitelů Suchdola nejvíce obec pozvedl rod Sluzských, s českou historií je spjat taktéž rod Budovců. Na konci třicetileté války byl Suchdol i se statkem vypleněn a vypálen. Došlo tady k bitvě Švédů s císařskými rejtary na poli Na Rybářce.^⁴ V roce 1679 koupili Suchdol emauzští benediktini a podrželi jej až do roku 1930. Městská část Praha-Suchdol vzniká na základě zákona č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze po komunálních volbách 24. 11. 1990, kdy tuto tvořilo katastrální území Suchdol a celé katastrální území Sedlec. 1. ledna 2005 se Dolní Sedlec připojuje zpět k městské části Praha 6. Průvodcem po historii Suchdola je publikace Laštovka, V.: Kapitoly z minulosti Suchdola a Sedlce. Praha: Scriptorium 1999. 213 s. ISBN 80-86197-04-2.^⁵

Dodejme, že moderní podobě pojmenování Suchdol předcházela německá podoba Sukdol. Původ názvu bývá spojován s dolní částí Suchdola. Ves vznikla v údolí (dólu), jímž protékal potok, který v létě vysychal. Nejnižším místem je břeh Vltavy s výškou 177 m, kde Vltava opouští území hlavního města Prahy, je to tedy i nejnižší místo v Praze. Nejvyšším místem v Suchdole je vrchol Kozích hřbetů s nadmořskou výškou 301 m. Městská část Praha-Suchdol se skládá z pěti částí: Starý Suchdol, Nový Suchdol, Budovec, Výhledy a Horní Sedlec.

Křest anotované knihy Historie Suchdola ve fotografiích proběhl 19. 3. 2025. Představme ji blíže. Tuto zpracoval Spolek historie Suchdola, který vzešel z iniciativy místních v čele s J. Jánským. K zakladatelům náleží i H. Bínová a P. Wendelová. Spolek již řadu let shromažďuje informace a dokumenty z historie Suchdola na www.historiesuchdola.cz. Nejen shromažďuje, ale i prezentuje formou výstav na vybraná historická témata, cílená na všechny generace.

Modrobílý titul – na pohled relativně útlý – přináší černobílých fotografií dostatek. Publikaci otevírá dvoustranná Předmluva nazvaná Ruka podaná budoucím z klávesnice F. Cingera. Zřejmě jde o řeč pronesenou při křtu. Následuje autorský Úvod. Práce je členěna do patnácti kapitol, podle hlavních témat, k nimž se snímky vztahují (Lokality; Brandejsův statek; Kaple sv. Václava; Školy; Živnosti; Restaurace; Cihelny; Hasiči; Ochotnické divadlo; Sokol, Skaut; Sport; Společenské organizace; Pomníky; Události; Okolí Suchdola). Fotografie jsou opatřeny popiskami a ze všech dýchne řádná dávka nostalgie. Každou z nečíslovaných kapitol uvádí pár odstavců komentářů. Titul uzavírá Seznam fotografií a rubrika Literatura a informační zdroje. Knihu lze doporučit nejen coby vkusný, ale snad i pro mnohé hodnotný dárek.^⁶ P.t. zájemci, nejenom Suchdoláci, nechť kontaktují redakci na info@spolek-historiesuchdola.cz.

Bonus: Hlavně o Suchdole pojednává Bertíkova Pivní Hlídka LIII.: Možná přijde (konečně) i Suchdolský Jeník a Den prvního zrzka (cca z let 2009-10). Oživujeme v autentické podobě:^⁷

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé p.t. čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a jeho přilehlého okolí. Dnešní malé vyprávění konečně splácí převeliký dluh. Suchdolský …

Existence suchdolského pivovaru je písemně doložená roku 1648. Nacházel se tento v západním křídle obytné části dvora ve tvaru písmene U, který stával přibližně na místě dnešního - stále chátrajícího (ač od roku 1978 zapsaného coby památkově chráněná stavba) – Brandejsova statku. Ve Dvorské ulici č.p. 1. Ještě předtím zde mělo spočívat sídlo majitele Suchdola Jana Keruňka, alias Jednookého ze Suchdola. Štafetu suchdolských pánů přebírají Budovcové z Budova ve 20. letech 16. století. Za dalších majitelů, Tetaurů z Tetova, je doložen poplužní dvůr. Majetek Tetaurové postupují Ctiborovi Sluzskému z Chlumu a na Tuchoměřicích v roce 1557. Po smrti Adama Sluzského roku 1617 se o statek vedou spory, a ten se zadlužuje a pustne. A právě LP 1648 dvůr zakupuje Jakub Roden z Hyrcenova, kancléř knížete Lichtenštejna. Pronajímá dvůr Danielu Štěpánovi Oriesovi na Kolči, který statek mohutně zvelebuje. A pivovárek rozšiřuje do severního křídla, které i zvyšuje o patro.

Roku 1678 od Rodena prosperující dvůr zakupuje Jan Kašpar Proy z Kaiselbergu a Findensteinu a obratem ho prodává benediktinskému klášteru v Emauzích. Benediktini zde vládnu celých 250 roků. Sice zpočátku Suchdol pronajímají Václavu Vojtěchovi hraběti ze Štenberka, ale již za čtyři roky nájem vypovídají a hospodaří na statku sami. Tragický požár, s oběťmi, propuká roku 1822. V letech 1822-24 je statek obnoven do klasicistní podoby podle projektu Karla Pollaka a od roku 1834 je opětovně pronajímán. V období 1846-66 tady zase hospodaří benediktini a dochází tehdy ke zrušení pivovaru. K uzavření údajně došlo po onemocnění bratří v klášteře, kteří požili suchdolské pivko uvařené ze sanytrové vody ... Vrr.

Statek si na 30 roků pronajímají Brandejsovi a vytvářejí zde i kulturním centrum kraje. Pobývá tu M. Aleš, přijíždívá sem Ženíšek, Brožík, Myslbek aj. Následně se střídají nájemci a na konci 30. let 20. století se stává majitelkou dvora Občanská záložna v Poděbradech. Od roku 1968 je operativním správcem statku VŠZ, dnes ČZU (převyprávěno či skoro doslovně opsáno podle knihy Polák, M.: Pražské pivovárky a pivovary. Praha: Libri 2003, s. 52-53).

M. Aleš (po kterém je nazvána slavná ZDŠ s nejslavnějším absolventem - páníkem) na statku A. Brandejse žije v letech 1877-79 a rád chodívá na pivko třebas do Trojanova mlýna, kde fungoval výčep. V mlýně, a ostatně též na statku, se točil legendární pamětnický seriál „Byli jednou dva písaři“. Kolem Suchdola bývalo pivovárků několik: na Okoři, v Roztokách, Buštěhradu, Jenči, Hostouni. V údolí Únětického potoka stával pivovárek statenický, únětický a tuchoměřický. O nich píše BPH 42 (a AJPKD z 1. 5. 2010) představující též Encyklopedii pivovarů Čech, Moravy a Slezska. I. díl. Střední Čechy (Jákl, P., Praha: Libri 2004). Haf.

O veleslavné historii vypráví spis Vladimíra Laštůvky Kapitoly z minulosti Suchdola a Sedlce (Praha: Scriptorivm 1999). A na Suchdoláky pozor! Veliký! Vždy to byla klasa a velcí kofři i hrdí grandi. Což též dokládají i zatím úspěšné boje proti hrůznému přemostění Vltavy u Sedlce, které by Suchdol hrůzně rozpůlilo. Či new zpráva o prodloužení tram v Podbabě, leč k neexistující železniční zastávce! Haf. Kromě gigantické hnojárny tady dnes sídlí i malinkatý Pražský kulinářský institut (https://www.prakul.cz). V domku na Kamýcké ul. sprostě láteří a řádí samotný velký šéf Z. Pohlreich. A suchdolská pohostinství? Dneska již bída žalostná …

Coby již pamětníci nepamatujeme U Dudáků, ale zato ještě výhledský Chumberk čili U Urbanů (i něco hazardu jsme tam sehráli). Už neexistuje. U školy vždycky působil podnik V ráji. I děda tam svátečně docházíval. Na starouše a mariášek. Klasická vesnická putyka. Po plyšovém tyjátru se ještě pár let drží a občas jsme tam škádlívali (kauf)cvika či plátýnko. Léta zavřeno, chátrání, úpravy. Sice opět otevřeno, leč prapory s Géčkem odpuzují ... Po převratu bylo zdevastováno báječné místní kino U Šíchů. A přebudováno na restauraci. I s terasou. Zpočátku i navštěvovatelnou. Ovšem brzy nastupují Krušovice. Hnus. Dneska již zelená loga s „Plzní“. Ovšem vyjde to vlastně nastejno. Vrr. Na dohled, v dolní části Starého Suchdola, v budovatelských letech 90., zbudována Pizzerie Sklípek. Reklamy má všude dost. Prostředí bývalo překvapivě útulné, se slušnou nabídka i slušných jídel (kromě pseudoitalských) a též překvapivé kořaličky (ořechovka). Nicméně Plzeň tam bývala dosti leklá a hrozná i v časech, kdy nebyla odporná z podstaty a kdy jsme ji i my tuze rádi pívávali. Tudíž nenavštěvujeme.

Což platí i pro nehezký penzión JaS u akcízu či veleobludný hotel Wienna, zbudovaný reemigrantem jakýmsi naproti MNV. Na hnojárně toho nikdy moc nebývalo, mimo kolejních klubů (a studenstvo pochlastávalo v Dejvicích či Lysolajích). Takže zbývá Crepeterie Cafe Girafe (úděsný název) na Brandejsově nám. S Bernardem, grilem a dortíky (slušnými).

Hlavní - a vlastně zoufale jedinou - pivní atrakcí je Suchdolský Jeník. Pokusný školní minipivovar ČZU na Technické fakultě zřídila roku 2006 Katedra technologických zařízení staveb. První várky coby sládek řídil p. Ladislav Chládek. Vaří se 12 - 13º světlý nefiltrovaný a nepasterizovaný suchdolský ležák, uchovávaný v sudech či lahvích. Působí tmavěji, skoro jako polotmavé. Jde o kvasnicové pivo, který vaří v podstatě ti, kteří učí vařit pivo sládky.

A kam na Jeníka? Bohužel, slabota. Na ČZU, v restu Na farmě (alias U Bendy) je psaný sice pořád - bolestně s G, Plzní a tmavým Kozlem. Nicméně na čepu jen občas. Letos jsme zavítali čtyřikrát, vždy marně. Never more! Podnik je to podivný, i přes antilopu v menu ... Točíval se i v Klubu na koleji G. A lahvový mívali v suvenýrech v menze. Pak bývá někdy k mání už jen U Křenů čili ve Starosuchdolské (https://www.starosuchdolska.cz). Porevoluční podnik lákal na mnoho druhů pivka. „Kvality“ ovšem bídné. Nabídka jídel (i exotických) na pohled bohatá, ceny docela přátelské. Ovšem zázraky rozhodně nečekejte. A koncem srpna protivný, přidrzlý, nechutně upocený výrostek za pípou zhola netušil, co to Jeník vůbec je! Vrr. Nicméně 22. 9. tady konečně na čepu! Výtečný a překvapivě světlejší (odpouštíme i nechutné sklo s G). A terasa s výhledem na mini-military skanzen v zahradě celkem osvěží.

V blízkém Sedlci, v dávno již zlikvidované hospodě U báby (oficiálně U mrazíren), by páník mohl slavit svůj Den prvního zrzka. Každý by si měl svůj první pivní zážitek pečlivě zaznamenat do diáře a datum slavit coby svátek toho svého zrzka. Bylo to někdy v roce 1981 (nebo až 82?) a byl to starouš. Velký a nakyslý. Neodpustitelně trestuhodné, leč bližší info se nedochovaly. Možná úplně první pivko si sám koupil ještě o pár týdnů dříve v malé hospodě (dnes tzv. čínské bistro) na Leninově třídě, mezi Horoměřickou a Bořislavkou. Ucucávání ze džbánku, nošeného ze žižkovských putyk (Čechie, Vyšinka, U koleje) se nepočítá. Vrr. Haf.

Bondovský odbojář v akčních rekonstrukcích, bádáních a pátráních P. Černého

„Jak skutečně proběhl legendární útěk Morávka a Peltána po drátu vysílačky v ulici Pod Terebkou? Obětovali tam tito odbojáři snad svého druha Josefa Mašína? Co se přesně stalo během následné nejslavnější přestřelky škpt. Morávka v Karlovce? Kde skončily jeho pistole – a kde zbraně výsadkářů z operace Anthropoid, Gabčíka a Kubiše? A kam se vlastně poděla těla (a hlavy) všech těch národních hrdinů? Nejen tím se zaobírají Akta Morávek. Oproti předchozímu románovému ztvárnění Morávkova zpověď se však tato kniha zaměřuje především na pátrání, výzkumy a rekonstrukce ohledně té obrovské, doslova dechberoucí story. Velmi poutavým, místy až strhujícím způsobem jsou tu řešeny mnohé otazníky a záhady. Či dokonce mýty, které dosud přetrvávají. Autor však nehodlal vycházet pouze z archivních zdrojů. Zvolil kombinaci exaktních historických pramenů spojených s praktickou stránkou věci. Mnohé, a to nejen ohledně legendárních Morávkových úniků, jeho zbraní a střelby, si totiž hodlal bývalý policejní podplukovník a mezinárodní instruktor Pavel Černý vyzkoušet – a to doslova – na vlastní kůži. I vzhledem k původní profesi autora je vše pojímáno coby jakési policejní pátrání. S vyšetřovacími pokusy, rekonstrukcemi či ve spolupráci s renomovanými vyšetřovacími experty i kriminalistickým ohledáním míst, kde k událostem přímo došlo. Včetně následného pohledu soudních lékařů a dalších předních forenzních odborníků. Na knize, která obsahuje nemálo dosud neuveřejněných informací i velmi exkluzivních fotografií (těch je zde na 600!), opět spolupracovali ti nejpovolanější, tedy známý spisovatel a historik Jaroslav Čvančara a největší žijící odborník na příběh Tří králů Jiří Košař“ (zadní strana přebalu anot. publ.).

Jeden z loňských dílů 3 x Z aneb knižní okénko 16^⁸ blíže – v části Pobožný pistolník: Věřím v Boha a ve své pistole – představilo faktologicko-historický román s V. Morávkem v hlavní roli. Nevšední knihu Černý, P.: Morávkova zpověď aneb věřím v Boha a ve své pistole. Praha: Kalibr 2024. 416 s. ISBN 978-80-242-9683-8. Jejíž druhý podtitul zní: Historicko faktologický akční román s doslovem spisovatele Jaroslava Čvančary.^⁹ P.t. čtenáři, který není s touto prací obeznámen, lze doporučit začít se čtením anotace na knihu první. Titul z roku 2025 totiž vlastně neobsahuje nic jiného. Což zní jako varování před nákupem a čtením. Opak je přitom pravdu. Novou Černého^¹⁰ knihu jednoznačně doporučit lze. I sólo. Sílu samostatné publikace bezpochyby má. Akční literatura faktu par excelence. Nicméně s vědomím, že jde o doplnění (a upřesnění) románu z roku 2024. Kde jsou rekonstrukce, pokusy, pátrání i záhady a otevřené otázky – zde podrobně popsané – pouze avizovány a krátce rekapitulovány.

Anotovaná kniha startuje pasáží nazvanou Úvodem, následuje čtrnáct nečíslovaných kapitol a zakončení Závěrem. Kapitoly nesou výstižná pojmenování: Útěk z pasti, Gestapo za dveřmi, Po stopách přestřelky, Malá válka v Karlovce, Útěk po střechách, Morávkův arzenál, Zbraňové záhady, Svatý grál čs. odboje, Colt na Heydricha, Parašutistické superpistole, Hledání Morávkových zbraní, Osudný boj, Smrt hrdiny, Jak a kde skončil Morávek?

Pozvěme na pár „bonbónků“. Rekonstrukce sjezdu po laně z okna v ulici Pod Terebkou (dnes Čiklova), při kterém Morávek 13. 5. 1941^¹¹ přichází o dva články ukazováčku levé ruky. S hrdinským sebeobětováním J. Mašína, který útěk po laně od vysílačky umožnil a kryl. Byl raněn a lapen. Následně mučen a popraven. Další štací bádání se stala Karlova ulice,^¹² kde pobožný střelec Morávek prodělal největší střet s gestapem. Opět uniká ze situace, která na první pohled byla naprosto bezvýchodná. Černý testuje palbu obouruč. Jako údajně Morávek v ikonické přestřelce, kdy z obou stran přitom padlo ran jako o Božím těle. Až gestapákům došly náboje. Na základě zpráv Gestapa Černý rekonstruuje, že každou ze svých zbraní musel Morávek přebíjet 13x. Černý na místě objevuje artefakt v podobě jedné z kulek letících na Morávka. České kulky od Sellier & Bellot (náboje stejné firmy přitom používal i odbojář). Po přestřelce 20. 12. 1941 následuje Morávkův útěk po střechách ala J. P. Belmondo. Také tento čin je pečlivě zrekonstruován. Nechybí morávkovský humor na ostří nože, s připomenutím divokých kousků (a mnohdy i klukovin), které Tři králové Gestapu s gustem prováděli.

Na své si přijdou milovníci palných zbraní. Badatelsky rozpitváván je Morávkův arzenál. Pojmenovány jsou zbraňové záhady týkající se odboje, nejen V. Morávka. Zbraně samotného Morávka zmizely. Hledání zatím úspěšné nebylo. P. Černý však doufá, že se možná nějaká někdy ještě vynoří. S poukazem na „znovuobjevení“ americké zbraně střílející na Heydricha, se kterou atentátník J. Gabčík ukončuje následně svůj život v kryptě chrámu v Resslově ulici. Z této zbraně měl možnost si P. Černý vystřelit. Pozornosti Černého neunikají ani pistole J. Kubiše. Černý si přitom rád pohrává se vzrušující otázkou, zda by Morávek stál s parašutisty v kobyliské zatáčce? Morávka, Anthropoid a atentát nevnímá jako odříznuté příběhy, nýbrž coby „jednu obrovskou dechberoucí story“ (Bohata, J.: James Bond: Václav Morávek byl divočejší. Mladá fronta Dnes, 19. 5. 2025, s. 10. ISSN 1210-1168). Poslední kapitoly mapují osudný boj Morávka 21. 3. 1942, kdy padl.^¹³ Symbolicky. V hollywoodském duchu – jeden statečný proto sedmi bídákům. Se závěrem, že V. Morávek se určitě sám nezastřelil. Byl dostřelen rozzuřenými gestapáky. Diskutována zevrubně je i nezodpovězená otázka místa Morávkova posledního spočinutí na hřbitově vinohradském anebo snad krchově ďáblickém.

I o Černého knize z roku 2025 plně platí že je neotřelá a nápaditá. Taktéž při její tvorbě byla na čelném místě snaha o původnost.^¹⁴ Autoři pracovali výhradně s (pra)původními zdroji. Profesionálně Pátrali policejním způsobem, za pomoci expertů nejenom policejních. S puntičkářským důrazem na detail. Přičemž se objevilo mnoho nových souvislostí a faktů. V rámci badatelského nadšení – hraničícího s posedlostí – Černý i leccos otestoval. Působivě. Velmi působivě. Přímo na vlastní kůži. A o tom právě představovaný titul vypráví. Obdobně jako román z roku 2024 je na místě si i tuto publikaci rozumně dávkovat. Přitom vždy pečlivě prostudovat i promýšlet (a domýšlet) příslušné poznámky, resp. vysvětlivky a odkazy, resp. Černého rekonstrukce a hledání odpovědí. Ovšem – a to v neposlední řadě – i kladení dalších a dalších otázek. Okna pro pokračování bádání a pátrání zůstávají otevřena. Dodejme, že již pár let se P. Černý čile věnuje natáčení akčních dokumentů.^¹⁵ V knize samotné jsou umístěny QR kódy vedoucí k doplnění psaného textu filmovými ukázkami, testy a rekonstrukcemi.^¹⁶

Zakončeme stejně, jako jsme začali i ukončili anotaci na román z roku 2024. Morávek byl Frajer (s velkým F). Poklony opakovaně V. Morávkovi vysekává P. Černý, které si některé jeho kousky zopakoval. Ovšem v mírových podmínkách, s nesrovnatelným výcvikem a zčásti i s jiným vybavením (přes maximální snahu o autentičnost). Aktuálnost připomínání odbojáře V. Morávka umocňují trapné (ne)oslavy májového osvobození. Podle některých nestoudných (Anebo ultratupých, což není polehčující okolnost) obracečů historie jsme nebyli osvobozeni, ale okupováni! Vězni v koncentrácích údajně nebyli osvobozeni, nýbrž naopak! Wehrmacht prý bránil Střední Evropu! Odporný hnus – třikráte chucpe! Protiruská fóbie – obvykle v psychopaticky nenávistné podobě kombinované s válečnickým štvaním^¹⁷ – v řadě případů již hraničí s psychickým onemocněním, resp. vážným mentálním postižením.^¹⁸ Vidlák vtipně medikuje, že vyšinutý libtard „potřebuje měkkou postel, uklidňující nápoj a polstrované stěny“.^¹⁹ V souvislosti s řáděním demoliční vlády – včetně zneužití státu k praní peněz – je na místě oživení proslulého zvolání O. Cromwella, které emotivně při rozpouštění parlamentu LP 1653 pronesl: „Sedíte tu příliš dlouho a pro žádné dobro ... Ve jménu Božím, jděte!“.

11. máje 2025 trůníme, jako obvykle, na svém štamgastském místě v pivnici pod vysílačem. Úzký pohled z okna připomíná výhled z vlaku (Přičemž rádi sníme o transsibiřské magistrále, kterou jednou snad i projedeme. V tomto životě. Jiný totiž nebude). Vidíme část zahrádky a kulatého parčíku, který se proslavil estrádou koncem 80. let. V současnosti je parčík proslulý agresivními fetkami. Policie, státní i městská, sem přijíždí několikráte za den. Marně, marně, marně (Příslušníky samotné to vesměs netěší, leč zákony i libtardí aktivisté s mobily, kteří všechno natáčí, jim svazují ruce. A tak si musí nechat nadávat a nejen nadávat. Divná doba). Danke Bohu, notoricky známé fetky jsou rok od roku více zdevastované. Brzy možná bude klid. Jejich mládežníci-trosky jsou nižší level. Ve výhledu máme nejenom lavičky s peroucími se, provalujícími, močícími atp. kreaturami, ale i část malé knihovničky připomínající ptačí budky. Inkriminovaný den pod ní páreček zbohatlických hipsterů vleče bedničky. Jdeme se kouknout. Něco filozofie, včetně i Marxe (kterého máme), romány, cestopisy etc. I staré a omšelé tituly. Jeden odnášíme – Xenofontovy drobné spisy vydané LP 1904. Hezký kousek.

Jméno řeckého filozofa Xenofóna je – v našich kruzích – známé díky pojednání Oikonomikos. Tento spisek autor anotace vštěpoval studentům předmětů věnujícím se dějinám ekonomického myšlení, resp. ekonomických (šířeji sociálně-ekonomických) teorií či učení. Které rád vyučoval přes dvě dekády, nežli na jejich udržení víceméně rezignoval. Z důvodu nezájmu. Snad ani tak ne studentů, nýbrž managementu. Do současných vizí, misí, poslání, mezinárodních akreditací (a podobných pokrokářských novot, na kterých se především celé mafie mastně pakují) se jim tyto předměty nehodí. Nehodí se a byla cíleně zlikvidována i výuka hospodářských dějin. Tímto bolestná destrukce nekončí. Vadí totiž už i ekonomická teorie. Je údajně zbytečná, stačí přece data a aplikace. Přičemž pro mnohé mladé pušky data = dotazníky s redukcí metod na tragikomické regrese a korelace. Diskutovat o pomýlenosti se šibaly, vykuky a popletenci, kteří jsou o uvedeném – ve scientometrickém rauši (a grantové vyžírce) – fanaticky přesvědčeni, cenu nemá. Nutno vyčkat až se změní celý systém. Ryba smrdí od hlavy. Dnešní akademická sféra je tvrdě zideologizovaná podle notiček tzv. liberální demokracie s těsným propojením s demoliční vládou. Věřme, že podzim zavoní nadějí …

Dosti konzervativních nářků. O spisu Oikonomikos jsme učili (ba i cosi kdesi zmiňovali), leč – bez mučení – přiznáváme, že jsme tuto znali pouze zprostředkovaně a sami četli vlastně jen útržky. Tudíž splácíme dluh a konečně studujeme pečlivě nevelký útvar celý. Nelitujeme.

U počátků ekonomické analýzy ve starověké filozofii připomeňme, že jde o předvědeckou etapu ekonomického myšlení nikoli o ekonomii jako vědu. V našich podmínkách^²⁰ bývá obvykle poukazováno především na staré Řecko, kde již byly nastoleny základní ekonomické otázky (smyslu a organizace hospodářské činnosti, uspokojování potřeb, růstu bohatství atp.) a naznačeny základní ekonomické kategorie (trh, hodnota, peníze etc.).^²¹ S vrcholy v podobě úvah Xenofónta, Platóna a Aristotela. K nejstarším přitom náleží popisy řeckého hospodářství v době archaické. Základní hospodářskou jednotkou bylo oiko (dům, rodina, včetně sluhů a otroků – obvykle samostatná jednotka s cílem soběstačnosti, který byl později opouštěn).

Začněme okénkem etymologickým. Termín oikonomia měl v antickém Řecku odlišný význam nežli dnešní označení ekonomie (míněny ekonomické teorie). Jednalo se o praktickou správu domu, nikoli o jejich teoretickou reflexi. Pojem oikos znamená dům či domácnost.^²² Je třeba ale uvést, že pod tento nezahrnovali staří Řekové pouze dům samotný, ale také přilehlé pozemky a užitné prostory, a zejména lidi, kteří ke stavení patřili – rodinu, otroky. Jedná se tedy o pojem značně široký. Slovo nomos značilo zákon, nařízení. Slovesný kořen nem- má význam regulovat, spravovat, organizovat, uspořádat. Spojení oikonomia staří Řekové znali od dob Platónových, který jej ovšem užil ve smyslu řízení domácnosti. Slovo oikonomos je doloženo u Platóna a Xenofónta opět ve smyslu člověk, který řídí domácnost. Je doloženo taktéž přídavné jméno oikonomikos, a to u Platóna. Avšak poprvé vůbec je užito v názvu představované Xenofóntovy příručky Oikonomikos. Ve smyslu učení o domácím hospodářství a zemědělském podnikání. Autor spisu Oikonomikos (oikos – dům, nomos – pravidlo, zákon) předurčil název budoucí vědy. Tento spis-rozmluva přitom má – vedle rad praktických – v neposlední řadě i rozměr etický (včetně např. rozboru nutných osobních kvalit vlastníka).^²³

Latina následně složeniny výše zmíněných slov přejímá. Zná spojení oeconomia, které Quintilianus^²⁴ užívá pro označení rozvržení básně či řeči. Slovo rozšiřuje svůj význam a označuje postupně jakoukoli organizaci, plánování, management. Výjimečně se užívalo i pro záležitosti státní. V dnešním významu je slovo ekonomie užito až v roce 1736 francouzským fyziokratem F. Quesnayem.^²⁵ V roce 1742 skotský filozof F. Hutcheson třetí knihu v práci Short Introduction to Moral Philosophy nazývá The Principles of Oeconomics and Politics.^²⁶ Přičemž první tři kapitoly třetí knihy věnuje otázkám manželství, povinnostem rodičů a dětí, vztahům mezi pány a služebníky, hodnotě zboží a mincí a válečným zákonům. Jeho koncept ekonomie má stále blízko ke konceptu starověkému, zahrnujícímu pod pojem oikonomikos, resp. oeconomia, též etické aspekty. Tyto jsou vědeckými ekonomy pak obvykle opouštěny.^²⁷

První zmínky o ekonomických problémech jsou nacházeny ve spisech Homéra (který popisuje život bohatých)^²⁸ anebo Hésioda (popisujícího život chudých s obhajobou zájmů zemědělců). Podle Hésioda je bohatství vytvářeno a udržováno pouze prací s kritikou všech, kdož žijí z cizí práce. Právě jemu bývá připisován první evropský didaktický spis Práce a dny.^²⁹ Obvykle ovšem tyto zmínky, resp. práce ještě nejsou považovány za ekonomická díla.

Jako první pojednání ekonomické – přesněji coby nejstarší dochované zobecňující pojednání o ekonomických otázkách – často figuruje dílo Oikonomikos autora Xenofónta.^³⁰ Xenofón byl starořecký spisovatel, historik, filozof, vojevůdce, vojenský a politický teoretik. Zastával monarchistické názory a bývá interpretován jako typ athénského aristokrata. Pestrými osudy vojáka, statkáře i literáta slouží jako příklad starořeckého ideálu kalokagathie. Jako odhodlaný a disciplinovaný velitel přitom snášel útrapy se svým mužstvem. Jeho zášť k demokracii měla pramenit z rodinného prostředí a měla být umocněna tím, že athénská demokracie odsoudila k smrti jeho učitele Sókrata, který odmítl vyhnanství.^³¹ Sókratovi zůstává věrný celý život. V Sókratově duchu Xenofón klade důraz na rozumové poznání a odborné znalosti.

Politickými názory Xenofón obdivoval Spatrské zřízení, kdy důvěřoval autoritativní politice mocných vládců. Oddaně sloužil např. ve vojsku spartského krále Ágesiláa a bojoval i proti krajanům. Byl vypovězen z Athén, kam se mohl na konci života vrátit. Ohledně (nejen) data narození zdroje tápou a mlží: 428-354 př. n. l. či 444-1-354 př. n. l. anebo 430-355 p. n. l.

Xenofón navazuje – s menším úspěchem na historika Thúkýdia, a to dílem Hellénika.^³² Kritickému pohledu Thúkýdia mu mělo bránit např. tradicionalistické pojímání náboženství, včetně důvěry v moc věšteb a obětí. Kritizována bývá autenticita událostí, kdy Xenofón byl při psaní silně ovlivněn dobou a svými názory. Vyzdvihován ovšem byl způsob vyjádření děje a střídmý, prostý jazyk. Jeho díla jsou psána čtivě a autor je dobrým vypravěčem. Knihy Xenofónta čtivě a srozumitelně zprostředkovávaly poznatky čistě praktického rázu a současně přinášeli i etickou osvětu a výchovná poučení. Pro tuto vlastnost byl obdivován mnohými Římany. Jeho rozsáhlé dílo lze podle obsahu členit na čtyři okruhy: na spisy historické, spisy filosofické, spisy politické a odborná pojednání. U některých prací však bylo po provedení jazykových expertíz Xenofóntovo autorství zpochybněno anebo dokonce i zcela vyloučeno.

Xenofón proslul především díly praktickými, věnovanými jezdectví (O jezdectví,^³³ O výcviku jezdců velitelem^³⁴), resp. vojenství či líčení Kýrovy expedice.^³⁵ U vojenství čerpal z osobních letitých zkušeností. Byl ctitelem tuhé disciplíny, nicméně projevoval i porozumění nelehkému osudu vojáků. Filantropické (a humanistické) prvky jsou patrné taktéž v postoji k otrokům anebo náhledech na postavení žen ve společnosti. K praktičtěji orientovaným Xenofóntovým pracím náleží i pojednání o ekonomii (Oikonomikos) nebo státních příjmech.

K posledně jmenovanému spisu uveďme následující. Dílo O státních příjmech (sepsané roku 355 či 354 př. n. l.)^³⁶ pojednává o praktických možnostech Athénského státu, jak zvýšit příjmy do obecního rozpočtu. Xenofón se vyjadřuje k hospodářské situaci v Athénách, popisuje daně, cla a další státní příjmy a také výdaje. Volně navazuje na myšlenky Eubula, athénského odborníka v oblasti politiky a ekonomie.^³⁷ Xenofón navrhuje, jak zlepšit finanční situaci Athén po zhroucení druhého námořního spolku roku 355 př. n..l. Politika Athén založená na vykořisťování spojeneckých států přivedla Athény na mizinu, resp. na pokraj finanční katastrofy. Xenofón kritizuje athénskou vládu a navrhuje řadu opatření na zlepšení athénské ekonomiky. Jádrem oživení mělo být zvýšení těžby stříbra s nasazením otroků. Další cestu podpory podnikání Xenofón spojuje se zvýšením počtu metoiků.^³⁸ Xenofóntův plán obnovení blahobytu byl koncipován na 5-6 let. Vedle výnosu z otroků mělo ke zvýšení životní úrovně přispět i např. tržiště v blízkosti stříbrných dolů, příjmy ze státních domů tamtéž či zhodnocení pozemků v jejich sousedství. K realizaci projektu bylo potřeba mnoho otroků, na které chyběly peníze. Peníze měly půjčit bohatí Athéňané. K realizaci plánu nedošlo. I přes jeho detailní rozpracování byl Athéňany považován spíše za utopii. Spis O státních příjmech lze – s mírnou nadsázkou – považovat za první dochovanou makroekonomickou práci.

Spis Oikonomikos – datovaný cca 401-399 př. n. l.^³⁹ – má charakter spíše mikroekonomický. Může být interpretován jako jediné dílo starověku, které se zabývá (téměř) výhradně hospodářskou problematikou. Autor nečerpá z teoretických poznatků, nýbrž z praktických zkušeností statkáře a vojáka. Nejde tedy o teoretickou reflexi, nýbrž o praktickou správu, o řízení „oiku“. Xenofón jako první (první objevený) uvažuje o hospodaření (ekonomické činnosti) obecně. Stanovuje pravidla pro „rozumné“ řízení a vedení starořeckého domácího – hlavně zemědělského – otrokářského hospodářství. Pojednání bylo rozšířeno ve starém Řecku a Římě, bylo přeloženo do latiny a známé i ve feudální Západní Evropě. Vychází z potřeb a zájmů izolované ekonomické jednotky a převažují v něm praktické rady ohledně vedení a správy hospodářství, zacházení s otroky, volby pracovních prostředků, produkce komodit, technologií, žádoucích vlastností dozorců atp. Vytyčuje požadavek v podstatě soběstačnosti každé jednotlivého hospodářství, které si má vše potřebné obstarávat ze zemědělské činnosti.

Xenofón obhajuje naturální výrobu (typickou spíše pro Spartu, v demokratických Athénách silně bujely prvky zbožně-peněžních činností a vztahů, včetně obchodu), ale doceňuje i význam trhu.^⁴⁰ Zdůrazňuje klíčovou úlohu zemědělství jako „matky a živitelky“ ostatních činností.^⁴¹ Bude-li zemědělství vzkvétat, mají se úspěšně rozvíjet i ostatní odvětví. Nebude-li zemědělství prosperovat, brzy zanikne veškerá činnost na pevnině i moři. Blahobyt lidu je závislý na zemědělství, které Xenofón označuje za nejzdravější a nejpříjemnější odvětví ekonomiky. Řemesla a obchod nepovažuje za důstojné svobodného občana. Schvaluje pouze obchod se obilím pozemkové aristokracie a drobný obchod sloužící potřebám zemědělství. Mezi antickými autory však náleží vztah Xenofónta k obchodu (a šířeji ke zbožně-peněžním vztahům) spíše k liberálnějším, pro jisté obchody dokonce žádá i státní podporu a ochranu). Xenofón zastává názor, že stát by měl aktivně zasahovat do hospodářství daného státu.

Při obhajobě naturálního hospodářství a jeho rozšiřování Xenofón oceňuje peníze ve funkci oběživa (zprostředkovávají směnu) a pokladu, koncentrace bohatství (rezervního fondu pro případ války či neúrody). Odsuzuje oběh peněz ve smyslu obchodního a lichvářského kapitálu. K jeho dalším postřehům náleží vazby poptávky a nabídky na cenu zboží, kdy vyšší nabídka zboží se projeví v pádu ceny daného zboží a naopak. Tvrdí např. že pokud příliš mnoho lidí doluje v menší oblasti pouze jednu surovinu anebo pěstuje pouze jednu plodinu, tak se tato surovina, resp. plodina stane v této oblasti příliš levnou a přijde krach..

Vyzdvihuje význam dělby práce (fyzické a duševní, mezi otroky, mezi mužem a ženou atp.), což ale odůvodňuje pouze z hlediska užitných hodnot, nikoli z hlediska vlivu produktivity na velikost hodnoty.^⁴² Obyčejnou fyzickou práci mají vykonávat otroci. Fyzickou prací přitom Xenofón neopovrhuje, pokládá ji za nutnou pro pěstování i udržení tělesné zdatnosti. Za jedinou opravdovou produktivní však považuje práci svobodného občana, majitele (= otrokáře) ve funkci vrchního dozoru a kontroly nad všemi aktivitami. Ti, co dokáží přimět lidi k tomu, aby pracovali s vypětím a vytrvale, mají nejlépe přispívat k rozmnožení statků a vytvářet hojné přebytky. Dělbu práce váže na rozvoj trhu. Čím větší trh, tím vyšší může být stupeň dělby práce. Xenofón konstatuje, že ve městech bývá vyšší stupeň specializace a dělby práce, neboť je zde obchod a zbožní výroba.^⁴³ Ve velkých městech tudíž k obživě stačí ovládat jedno řemeslo, nebo i jen jeho část (např. specializaci na pánské či dámské boty).

Xenofón ekonomem v moderním smyslu nebyl, přesto – jako Xenofon z Athén^⁴⁴ (430 př. n. l.- 355 př. n. l.) figuruje např. ve slovníku Sojka, M.: Kdo byl kdo: Světoví a čeští ekonomové. Praha: Libri 2002. 327 s. ISBN 80-7277-055-1. Spis Oikonomikos je označen za první dochovanou práci o ekonomii v tehdejším pojetí – ve smyslu zásad a doporučení spravování otrokářské domácnosti a jejího hospodaření (s tím, že práce bývá připisována i Aristotelovi). V Xenofóntově e spisu o Kýrově vychování lze nalézat zmínky o vlivu dělby práce na kvalitu výrobků.^⁴⁵ Xenofón vystihuje dvojakou povahu zboží s rozlišením mezi užitnou a směnnou hodnotou. Pojem hodnoty váže k užitné hodnotě, má to být něco, z čehož lze vytěžit užitek. Tvrdí, že v ekonomickém smyslu jsou statkem pouze předměty, které uspokojují určité lidské potřeby. Všímá si, že co není užitečnou věcí pro jednoho člověka, může být užitečnou věcí (tj. statkem) pro jiného. Uvádí, že má-li být výrobek směněn, musí být užitečný a musí vytvářet předpoklady, aby mohl být směněn. Přináší tedy ideu, to co je směňováno (zboží) musí mít dvě vlastnosti, má-li být směněno: musí být užitečné (mít užitnou hodnotu) a musí mít i hodnotu směnnou (schopnost projít směnnou transakcí). Měl předznamenávat též pracovní teorii hodnoty – „bohové prodávají lidem vše jen za cenu práce“.^⁴⁶ (Sojka, 2002, s. 307).

Oikonomikos je filozofický spis, zpracovaný v podobě antického dialogu. Obdobně jako další Xenofóntova díla nese zřetelné rysy autobiografické. Formou rozmluvy^⁴⁷ – jejímž hlavním mluvčím je filozof Sókratés^⁴⁸ a později fiktivní dobrý hospodář Ischomachos – udílí praktické rady pro hospodaření venkovské (aristokratické) domácnosti.^⁴⁹ Dialog je poutavý a zaujme svou jednoduchostí a věcností. Přítomny jsou i mnohá poučení o roli ženy či úvahy ohledně důležitosti schopnosti statkáře^⁵⁰ řídit, spravovat a náležitě vést. Jedná se o antickou příručku pro vlastníky pozemků, která obsahuje – kromě ryze praktických rad pro péči o hospodářství domácí i polní – i rozbor nutných vlastností hospodáře, včetně např. gentlemantství. Některé interpretace zdůrazňují, že jde v prvé řadě o dílo etické a teprve až pak o praktické návody vedení hospodářství. Unikátní kombinaci rad praktických a etických týkajících se zemědělství a jiného hospodaření lze považovat za první (dochovanou) práci o podnikatelské etice. Zdůrazňována bývá dimenze výchovná, resp. pedagogická. Připomínána bývá taktéž přítomnost politického podtextu prezentovaných ekonomických názorů.

Anotovaná podoba díla překládá název Oikonomikos jako Kniha o hospodářství.^⁵¹ Překladatel K. Müller startuje Úvodem, včetně Obsahu rozmluvy. Představení rozmluvy otevírají slova: „Rozmluva Xenofontova Oikonomikos či O hospodářství obsahuje hovor, který měl Sokrates s Kritobulem o hospodářství, sadařství a správě domácnosti; v hovoru s Kritobulem uvádí Sokrates také rozmluvu, kterou měl s Ischomadem, řádným občanem athénským a zkušeným hospodářem“ (s. 3 anot. publ.).^⁵² Sókratés je vykreslován jako vážný učitel, „který v každém ohledu snaží se býti přátelům svým prospěšným“ (s. 7 anot. publ.). Spis Oikonomikos^⁵³ má podávat ponaučení technická, přičemž má oplývat chválou venkovského života, „… který je zdrojem mnohých rozkoší a zábav a základem ctnostní občanských“ (s. 3 anot. publ.).

Za zvlášť krásný, a pro starověk i současně za neobyčejně důležitý, označuje překladatel hovor o manželství. S originálním řešením otázky ženské emancipace.^⁵⁴ Kdy Xenofón ženskou otázku nazírá výlučně na půdě praktické a nevšímá si „politických idejí reformních“ (s. 4. anot. publ.).^⁵⁵ „Snaha Ischomachova … nesla se k tomu, aby ze své mladé choti si vypěstil řádnou družku života, aby povznesl její úroveň duševní a tak zušlechtil svazek manželský“ (s. 3 anot. publ.). Xenofón nesouhlasí s Platónovou myšlenkou o údajné přirozené rovnosti vloh obou pohlaví (s konsekvencemi pro stejnou výchovu mužů a žen i pro přibrání žen do služeb státních či vojenských). Xenofón moc dobře ví, že obě pohlaví jsou od přirozenosti různě organizována a tudíž ani úkoly pro tato pohlaví nemohou býti v rámci dělby práce stejné. Müller glosuje: „Čteme-li tyto přepisy Xenofontovy, vzpomeneme si zajisté na české pořekadlo: Hospodář má páchnout větrem, hospodyně dýmem“ (s. 4 anot. publ.).

Ohledně účelu celého spisku K. Müller píše, že „jest dvojí: Xenofon chce především odvrátiti spoluobčany od nečinnosti a přílišné horlivosti v zabývání se věcmi veřejnými, chce jim ukázati lepší prostředky k trávení života, a za druhé chce povznésti stav žen a zjednat jim postavení svobodnější a čestnější. A toto mínění o ženách a otrocích, které zřejmě se liší od mínění jiných vynikajících mužů tehdejších, rozvádí Xenofon svým originálním způsobem“ (s. 7 anot. publ.). S uvedou interpretací nemusí každý zcela souhlasit, nicméně důraz kladený překladatelem právě na ženskou otázku představuje zajímavým – a často přehlížený – aspekt.

Obsah rozmluvy v originále tvoří 21 kapitol bez názvu, s číslovanými paragrafy. K. Müller obsah dále rozděluje a upřesňuje. Pak tento sestává z Úvodu (kapitoly 1.-6.) a Pojednání. Přičemž druhá část zahrnuje dva oddíly: I. O domácím hospodaření (kapitoly 7.-14.) a II. O polním hospodaření (kapitoly 15.-21). Oddíly jsou ještě dále vnitřně Müllerem rozděleny.

Úvod přináší pasáže: „1. Určení pojmů hospodářství a domácnosti; theoretické a praktické hospodářství (kap. 1.), 2. Důležitost a nutnost jeho, i pro bohaté (kap. 2.), 3. Rozdělení látky, o níž má být jednáno: A. Domácí hospodářství (kap. 3.), B. Polní hospodářství: Odporučení orby jakožto α) nejušlechtilejšího a nejslušnějšího (kap. 4.), β) nejužitečnějšího a nejpříjemnějšího zaměstnání pro muže za doby míru (kap. 5.). 4. Opakování dosavadních základních vět a udání pramene následujícího poučení (kap. 6.)“ (s. 9-10 anot. publ.).

Kapitolu 1. tvoří 23 paragrafů – rad a poučení Sókrata adresovaná příteli Kritobulovi. Včetně Sókratova učení o totožnosti dobrého a užitečného či jeho přesným stanovením rozsahu každého pojmu. Vymezován je pojem hospodářství, s povinností dobrého hospodáře „dobře spravovati svou domácnost“ (s. 12 anot. publ.). „… hospodářství jest jméno nějaké vědy, věda pak tato jevila se vědou, kterou lidé dovedou zvelebovat své domácnosti, a domácností jevilo se nám to, co každému jest užitečno pro život, užitečným pak shledáno všechno, čeho kdo dovede užívati …“ (s. 30 anot. publ.). V kapitole 2. promlouvá Kritobulos, a projevuje své mínění i Sókrates, v 18 paragrafech. Rozmluva se dotýká významu správného hospodaření, a to i z hlediska majetného bohatce, který by měl usilovat státi se zběhlým hospodářem.

Sókrates vysvětluje i pojem majetku, kdy majetkem má být to, co je užitečné. Co není užitečné, není majetkem, ledaže by se užitečnost projevila v možnosti toto prodat (což svědčí o užitečnosti pro kupce). Termín bohatství má být nutno vztahovat k potřebám. Chudý Sókrates je tudíž bohatý s ohledem na své skromné potřeby. Majetný Kritobulos naopak má být vlastně chudým, neboť pociťuje potřeby neúměrné svému majetku. Sókrates argumentuje, že majetek člověka není majetkem, pokud se člověk nenaučí jej používat pilně a moudře.

16 paragrafů kapitoly 3. pokračuje v líčení úkolu hospodářství, s důrazem na hospodářství domácí. S poukazy na význam družky v domácnosti. „Neboť pracemi mužovými dostávají se většinou statky do domu, ale hospodařením ženy nejvíce výloh se činí; a děje-li se to dobře, zvelebuje se domácnosti, koná-li se to však špatně, domácnosti hynou“ (s. 22 anot. pub.).

Od hospodářství domácího rozmluva v kapitole 4. (s 25 paragrafy) a kapitole 5. (s 20 paragrafy) přechází k hospodářství polnímu. Za nejkrásnější a nejnutnější zaměstnání je označeno „rolnictví a umění válečné“ (s. 23 anot. publ.). Nejprestižnějším zaměstnáním zůstává služba v armádě, druhým pak je statkářské zemědělství. Řemesla naopak mají být opovrženíhodná, škodí tělu a zabraňují se věnovat přátelům a veřejnému životu. Proto řemeslníci jsou považováni za špatné ochránce vlasti. Chváleny jsou státy, které svobodným občanům zakazují provozování řemesel. Rolnictví doporučuje jako zaměstnání mužům v míru kapitola 6., se 17 paragrafy.^⁵⁶ Rolnictví povzbuzuje ku chrabrosti, lze se jemu snadno naučiti, je velmi příjemno jej konati, dodává tělům veliké krásy a síly a duše nejméně zaneprazdňuje. Toto živobytí se u obce těší veliké vážnosti. Na konci této kapitoly vchází na scénu Ischomachos, který je „ode všech … nazýván … řádným a dobrým“ (s. 32 anot. publ.). Kritobulos se ptá Sókrata na praktické rady ohledně hospodaření. Sókrates se hájí neznalostí, ale vypráví, co o tomto slyšel od athénského šlechtice-farmáře jménem Ischomachos.

Kapitoly 7.-14. precizují poučení o domácím hospodářství. K. Müller je uvádí, resp. člení v několika úrovních takto: „I. O domácím hospodářství. Povinnosti a zaměstnání paní a pána domu: 1. Všeobecně: Odvození jich z účelu manželství a z přirozenosti obou pohlaví. 2. Zvlášť: A) O paní domu: a) Obstarávání domácích prací, b) vláda v době (kap. 7.), c) pořádek ve správě domu: a´) Odporučení pořádku. b´) Poučení o tom, jak jej zavésti (kap. 8.) a udržeti α) s pomocí správkyně (hospodyně); β) působením samotné paní domu (kap. 9.). Takovouto činností ve své domácnosti může paní domu také svou krásu lépe zachovati a jest v očích svého muže půvabnější než nepravými ozdobami (kap. 10.). B. O pánu domu: a) Jeho činnost směřuje zevně: péče o zdraví, tělesnou sílu, válečnou zdatnost a rozmnožení majetku pracemi pod širým nebem, spojená se zbožnou myslí; jeho péče a obratnost v řečnění, aby mohl vystoupiti před lidem (kap. 11.). b) Obstarávání prací od správce pod dozorem pánovým; vlastnosti a vzdělání správcovo (kap. 12.-14.)“ (s. 10-11 anot. publ.).

43 paragrafů kapitoly 7. představuje vzorného hospodáře Ischomacha, který náležitě vychoval ženu a vedl ji ke správnému řízení chodu své domácnosti. Popisovány jsou metody výchovy ženy i výcviku otroků^⁵⁷ a následně také zemědělské technologie. Líčena je dělba práce mezi mužem a ženou plynoucí z účelu manželství i přirozenosti rozdílných pohlaví. Kapitola 8. (s 23 paragrafy) a kapitola 9. (obsahující 19 paragrafů) pokračují ve formulaci prací ženských – povinností paní domu ohledně domácích prací a udržování pořádku. Včetně i žádoucího profilu pomocnice v osobě hospodyně.^⁵⁸ Ctnosti a krásu ženy rozebírá v 13 paragrafech kapitola 10. Dobrá manželka poslouchá manžela a nechává se jím vychovávat tak, aby se z ní stala dobrá hospodářka v domácnosti. Musí být žena uctivá, půvabná, ale zároveň cudná. Ozdobami nepravými jsou překladatelem míněna líčidla (běloby či rudky neb rumělky), kdy „tyto škodlivé prostředky nebyly od rozumných mužů schvalovány“ (s. 46 anot. publ.).

Aristokrat správně vedoucí své hospodářství má dbát na pořádek a o příslušné funkce se má podělit se svou ženou. Vzorem organizace je vojenská disciplína. Aristokrat obchoduje pouze se zemědělskými produkty anebo pozemky. Vyzdvižen je význam úspor. Fyzická práce je vyhrazena otrokům na něž dohlížejí dozorci. Aristokrat se věnuje práci duševní, rozvíjí své rétorické dovednosti a připravuje se na boj, který je jeho základním posláním.

Na činnosti pána domu blíže cílí kapitola 11. (25 paragrafů), kapitola 12. (20 paragrafů),^⁵⁹ kapitola 13. (12 paragrafů)^⁶⁰ a kapitola 14. (s 10 paragrafy).^⁶¹ Ischomachos vypráví, co on sám ustavičně koná a Sókrates vše doplňuje či poupravuje.^⁶² Ischomachos dbá o své zdraví, o sílu tělesnou, zdatnost válečnou i o vydělávání peněz – což „všechno spolu souvisí“ (s. 49 anot. publ.). Taktéž se nepřestává cvičiti v řečnění. V neposlední řadě zvládá vést lidi, i za pomoci správce, který musí umět poroučet pracujícím a jehož počínání zodpovědný pán bedlivě sleduje. Rozebírány jsou vlastnosti dokonalého dozorce, který především nesmí krást.

Převážně techničtějšího rázu jsou kapitoly 15.-21. pojednávající o hospodářství polním. Překladatelem jsou rozčleněny a charakterizovány následovně: „II. O polním hospodářství. Odporučení orby jako umění, jemuž snadno lze se naučiti (kap. 15.): 1. Znalost podstaty půdy. 2. Znalost: a) pěstování obilí: α) Vzdělání pole (kap. 16.). β) Osívání pole (kap. 17.). γ) Sekání, mlácení a čištění obilí (kap. 18.). b) Pěstování vína a stromařství (kap. 19.). Avšak tyto vědomosti nestačí k rozmnožení majetku; dobrý hospodář potřebuje ještě: A) činnosti, péče a dozoru (kap. 20.), B) umění jiným poroučeti a je vésti (kap. 21.)“ (s. 11 anot. publ.).

Kapitola XV. zahrnuje 15 paragrafů vracejících se k lidumilnosti a ušlechtilosti rolnictví, které nemá být obtížné si osvojit.^⁶³ Kapitola XVI. (15 paragrafů), kapitola XVII. (15 paragrafů) a kapitola XVIII. (10 paragrafů) cílí na rady o úhoru, setbě, osívání a sklizni obilí. K umění rolnickému náleží i sázení stromů. O stromařství a pěstování vína pojednává 19 paragrafů kapitoly XIX. Další předpoklady úspěchu v rolnictví rekapituluje 29 paragrafů kapitoly XX. a dvanáct paragrafů finální kapitoly XXI. Ischomachos vyzdvihuje důležitost lásky k práci, kterou z Athéňanů měl největší mít jeho otec, od něhož se mnoho naučil. Včetně nároků na dozorce. Jako v každém díle, tak i v rolnictví, má být nejdůležitější správné vedení lidí. S dovedností „činiti lidi ochotnými a napjatými k práci a vytrvalými …“ (s. 74 anot. publ.).

Spis Oikonomikos nemá závěr. Překladatel K. Müller pasáže věnované tomuto pojednání uzavírá několika řádky nazvanými Dodatek k úvodu spisu Oikonomikos. Konstatuje, že zatímco „v Apomnemoneumatech chtěl podati Xenofon osobu Sokratovu věrně historicky“ (s. 75 anot. publ.), v pozdějších svých spisech „čím dále, tím více půdy skutečnosti a vylíčil Sokrata spíše jako nositele svých vlastních názorů“ (dtto). Xenofón ve spise Oikonomikos tudíž není pouhým zpravodajcem, nýbrž spíše umělcem, který ani neměl v úmyslu být historicky přesně věrným. V této rozmluvě máme mít „sloučenu „pravdu a báseň“, a Sokrates není tu osobou historickou, nýbrž hlasatelem ideí Xenofonta samého …“ (tamtéž). Forma zpracování nedovoluje odlišit skutečný přínos Sókrata a autorskou licenci Xenofónta. Pro pořádek doplňme, že pouze na pohled útlou knížečku Xenofontovy drobné spisy otevírá Předmluva.^⁶⁴ Následuje spis Oikonomikos, dále spisy Symposium,^⁶⁵ Hieron^⁶⁶ a Agesilaos.^⁶⁷ Všechny ve struktuře Úvod a Překlad. Knihu uzavírají pasáže Kritické poznámky a Opravy. Autor anotace si neodpustí pochvalu překrásné – a výstižné – dobové češtiny se smutným rýpnutím ohledně neutěšeného stavu i tragikomických podob prznění mateřského jazyka dnes.

P.S. Na https://www.youtube.com/watch?v=NGRfuXmu8O8 je dostupný pořad Xenofón: Rady hospodářům. Datovaný 4. 2. 2018, v délce 15:52 min. Z překladu Růženy Dostálové připravil Václav Cibula. Účinkuje Josef Somr. Režie Jan Tůma. Vysíláno v cyklu Etická knihovna dne 14. dubna 2012 na ČRO 3 Vltava. Čtení z posledních kapitol díla Oikonomikos, které je překládáno jako Rady hospodářům či Dialog o hospodářství. Přednes J. Somra je působivý. Např. ohledně významu pořádku (nejenom) při správě domácího hospodářství a vedení lidí k poslušnosti a kázni. Včetně adekvátní výchovy dozorců, významu lepších odměn pracovitějším atp. Pomocí půdy pak lze rozeznávat lidi dobré a špatné. Půda totiž splácí dobrým tomu, kdo s ní dobře nakládá. Zemědělství je tak neomylným žalobcem špatné povahy … Lidé se liší schopností vésti. Nejušlechtilejšími jsou velitelé, kteří dovedou vštípit svým vojínům, že je musí následovat do ohně a nebezpečí. Obdobně je tomu u správců či dozorců. Musí dovést činit lidi ochotnými, horlivými a vytrvalými v práci. Vést lidi ve shodě s jejich vůli je dar. Božský. Je dán těm, kteří dosáhli pravé moudrosti …

3. Pracovní materiály

Logika dějin a současnost

Při přípravě na jednu mezinárodní vědeckou akci (v září tohoto roku) se mně podařilo podstatným způsobem pokročit v rozpracování teorie produktivní spotřeby a pozičního investování. To má význam nejen pro pochopení současného dění a jeho alternativ, ale i zpětné vyhodnocení významných událostí v dosavadních dějinách. Velmi stručně (na úvod) lze to, o co jde charakterizovat asi takto:

1. Nejdříve ukážu příklady některých oblastí, kde došlo, mohlo dojít, nebo může dojít ke vzniku a expanzi systémů, které eliminují roli pozičního investování, vytvářejí podmínky pro vzájemnou kooperaci na bázi využívání investičních příležitostí podle míry jejich výnosnosti (v oblastech, kde tyto investiční příležitosti upadající systémy potlačují) a současně pro kaskádové generování nových investičních příležitostí, což dále zvyšuje efektivnost systému a dynamizuje jeho vývoj.

2. Vyberu z připraveného pojednání pro výše zmíněnou mezinárodní vědeckou akci ty pasáže, které jsou více či méně srozumitelné širší veřejnosti (vynechám zejména použití grafického a analytického popisu). Doplním komentářem.

3. Návazně na dva předešlé body přehledně zvýrazním to, co je z hlediska současného dění u nás nejaktuálnější.

Nyní ukážu příklady některých oblastí, kde došlo, mohlo dojít, nebo může dojít ke vzniku a expanzi systémů, které eliminují roli pozičního investování, vytvářejí podmínky pro vzájemnou kooperaci na bázi využívání investičních příležitostí podle míry jejich výnosnosti (v oblastech, kde tyto investiční příležitosti upadající systémy potlačují) a současně pro kaskádové generování nových investičních příležitostí, což dále zvyšuje efektivnost systému a dynamizuje jeho vývoj. Volím pořadí a rozsah prezentace tak, aby podstata toho, o co jde, co nejvíce vynikla (a také s přihlédnutím k mé omezené znalosti dějin):

Na úvod zařazuji jednak proto, že tento příklad je dobře zmapován a znám, rovněž tak toto, že je příkladem skutečné expanze. Nastartování souviselo s ambicemi nově vzniklé Československé republiky. Kooperujícími subjekty byl Baťův kapitál, stát a zaměstnanci. Za zdůraznění stojí to, že tyto tři "hráči" (v terminologii her) si vzájemně generovali investiční příležitosti a také disponovali nástroji, jak je využívat (např. zainteresovanost zaměstnanců, investování do jejich zdraví, vzdělání i úspor času v mimopracovní době atd.). Za zmínku stojí i diverzifikace programu ekonomické expanze, aby nedošlo k vyčerpání jednoho typu investičních příležitostí (zejména letecký průmysl pod národním heslem "Vzduch je naše moře"). Analýza prizmatem generování investičních příležitostí a vyvíjení nástrojů jejich využívání podle míry jejich výnosnosti je aktuální dodnes. Rovněž tak aspekt historického přenosu zkušeností do nových podmínek z hlediska dalšího příkladu expanze – Slušovického zázraku (o tom někdy později samostatně).

Husitská revoluce mohla zvítězit. Nedokázala to, protože její ideologové neměli schopnost (historickou zkušenost, teoretické nástroje) k analýze doby a konkrétních možností ekonomické expanze. Bylo by stačilo, pokud by místo vybírání výpalného od středověkých měst za úplatu budovali obchodní cesty (zpevněné silnice, mosty, průchody lesem...) a zajišťovali jejich ochranu (strážní hrady s menšími posádkami) na smluvní bázi k podpoře rozvoje obchodu, řemesel, ale i kulturní výměny. Umožnilo by to v tehdejší době velmi rychlé ovládnutí nejen českého, ale i uherského a pobaltského regionu s efektivně financovanou vojenskou, ale (a patrně zejména) informační převahou jak z hlediska získávání informací, tak i jejich bezkonkurenčně rychlého přenosu. Stálo by za to na toto téma zpracovat (kromě řádné analýzy prizmatem námi vyvíjených teoretických základů) populární výstup v podobě žánru "alternativní historie". Skutečná expanze se však nekonala a příklad je poučný mj. i odpovědí na otázku, proč se nekonala.

3. Stabilita systému průběžného penzijního pojištění na bázi součinnosti všech subjektů, které mohou přispět k dobrovolnému prodloužení doby produktivního uplatnění

K tomu jsem napsal v současné době tolik, že jen odkazy by byly na několik stránek. Pro případného zájemce, který stávající výstupy nesledoval, jen odkaz na úvodní díl nejnovější série (od dílu 1255 do 1258) k danému tématu: https://radimvalencik.pise.cz/12203-vize-jakou-potrebujeme-1255.html V případě této možnosti expanze je vše v našich rukou a cestu lze otevřít již v říjnových volbách. Jedním z výstupů pěstování vize je i snaha více zvýraznit význam této oblasti pro odstartování procesu nápravy jak směrem k těm, kteří jsou zodpovědní za volební kampaň opozičních subjektů, tak i směrem k voličům. Zúčastněnými subjekty, které k tomu lze motivovat a nastartovat zde hry, v nichž se vyplatí hráčům spolupracovat, jsou nejen klienti systému (pojištěnci), ale i poskytovatelé produktivních služeb (vzdělávacích, zdravotních, lázeňských, rekvalifikačních, služeb v rámci firemní kultury apod.) a zprostředkovatelé těchto služeb (např. zdravotní pojišťovny).

Na to, abychom v rámci naší země něco posunuli výrazně kupředu, přece jen potřebujeme trochu více opory v mezinárodním měřítku. Úpadek EU a vyhrocování vztahů mezi její euroatlantickou a středounijní částí (recidiva koloniálních ambicí atlantické části směrem ke středounijní části a zjevné potlačování investičních příležitostí Středounijního prostoru v oblasti ekonomické spolupráce a realizaci větších i velkých ekonomických projektů vytváří prostor pro expanzi toho typu, kterým se zabýváme (zejména formou kaskádového a diverzifikovaného generování investičních příležitostí, návazně i koncentraci investičních prostředků pro jejich realizaci). I v tomto případě se jedná o volební téma.

Nyní vyberu z připraveného pojednání pro výše zmíněnou mezinárodní vědeckou akci ty pasáže, které jsou více či méně srozumitelné širší veřejnosti (vynechám zejména použití grafického a analytického popisu). Doplním komentářem. Text pracovní verze článku odlišují barvou.

Příspěvek vychází ze srovnání dvou teoretických základů příbuzných modelů vycházejících z Nashova vyjednávacího problému. Ukazuje možnosti, které poskytuje dvousložkový model nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí obsahující teoretická východiska pocházející z ekonomie produktivní spotřeby jako přesahu neoklasické ekonomie. Na rozdíl od dříve publikovaných prací odvozuje fenomén pozičního investování nikoli z empirie, ale deduktivním postupem z konkretizace definice paretovského optima pro oblast trhu definovaného jako nabídka a poptávka investičních prostředků a investičních příležitostí. To umožňuje ukázat výraznou odlišnost efektivnosti ekonomických systémů, v nichž působí a v nichž nepůsobí fenomén pozičního investování. Ta spočívá zejména v tom, že převedením her, v nichž působí poziční investování, do normálního tvaru jakožto dvoumaticových her, získáme hru, ve které se Paretovo a Nashovo optimum odlišují, zatímco v hrách, kde poziční investování nehraje roli, obě optima splývají a pro hráče je výhodné kooperovat. V diskusi k příspěvku jsou uvedeny některé praktické aplikace získaných teoretických nástrojů při analýze reálných situací v dějinách i v současnosti.

Klíčové pojmy: Teorie her, teorie kooperativních her, Paretovo optimum, Nashovo optimum, ekonomie produktivní spotřeby, poziční investování

(Obrázek českého karikaturisty Vladimíra Renčína ukazuje na možnost zneužití majetkové převahy jednoho subjektu k omezování druhého subjektu. Jev, jehož existence je empiricky důležitá a významná. I když teorie patrně musí počítat s menší přízní laické veřejnosti, měla by prokázat svou přednost při analýze daného jevu a vyvození praktických aplikací souvisejících se jeho působením.)

Obrázek prezentovaný v motto příspěvku nastoluje teoretickou otázku značného významu: Mohou peníze (majetková převaha) jednoho člověka omezit svobodu druhého člověka či druhých osob? V odpovědi na tuto otázku nejde o to najít nějaké konkrétní příklady, ale identifikovat obecný teoretický základ jevů, které s tímto souvisejí. V našem přístupu využijeme k odpovědi na tuto otázku myšlenku ekonomie produktivní spotřeby, která se v rozvoji ekonomického myšlení několikrát objevila, a poskytneme nástroje analýzy fenoménu pozičního investování, tj. mechanismů, které umožňují přeměnu majetkové výhody jednoho subjektu v prostředek diskriminace druhého subjektu. Pro teorii by byla ne zcela přijatelnou situace, pokud by nedokázala vyjádřit dostatečně adekvátně svými teoretickými nástroji to, na co upozorňuje karikaturista.

Příspěvek ukazuje možnosti, které poskytuje dvousložkový model nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí obsahující teoretická východiska pocházející z ekonomie produktivní spotřeby jako přesahu neoklasické ekonomie. Na rozdíl od dříve publikovaných prací odvozuje fenomén pozičního investování nikoli z empirie, ale deduktivním postupem z konkretizace definice paretovského optima pro oblast trhu definovaného jako nabídka a poptávka investičních prostředků a investičních příležitostí. Využívá zejména následující metody a postupy:

- Mikroekonomický model nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí a jeho rozšíření z hlediska toho, jakým způsobem jsou generovány investiční příležitosti; konkretizace těchto modelů v několika směrech.

- Definování konkretizace paretovského optima pro oblast původního i rozšířeného modelu nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí.

- Vyjádření vztahu mezi kooperativními a nekooperativními strategiemi prostřednictvím dvoumaticových her; jejich rozlišení dle typu Nashovy rovnováhy.

- Interpretace dosažených výsledků z hlediska aktuálních otázek i vzdálenější perspektivy.

- K tomu poznamenáváme, že vzhledem k poměrné náročnosti dané problematiky budeme uvažovat pouze případ dvou hráčů, aniž bychom tím omezili platnost nejvýznamnějších závěrů, k nimž dospějeme.

Poznámka:Paretovské optimum je důležitý pojem. S určitým zjednodušením říká následující – pokud si všichni mohou polepšit, nemůže být systém v optimálním stavu (toho může dosáhnout až tehdy, když už si nikdo nemůže polepšit, aniž by si někdo druhý nepohoršil). Trochu složitější je s Nashovou rovnováhou, ale k tomu později.

3. Porovnání dvousložkových grafů vycházejících z neoklasické ekonomie

Bádání ve výše tematizované oblasti ukázalo, že nejvhodnější cestou k naplnění výše uvedeného záměru je porovnání dvou dvousložkových grafů:

- Body v protilehlých koncích obdélníka (vlevo dole a vpravo nahoře) jsou proti sobě obrácené počátky souřadnic odpovídajících množství statků, které získá jeden a druhý spotřebitel, v herní terminologii hráč (Binmore je pojmenovává „Adam“ a „Eva“, jejich výplaty jsou v celkových veličinách označeny jako x_A,x_B).

- Každý bod uvnitř obdélníka jedno-jednoznačně koresponduje s rozdělením statků mezi hráče.

- V obdélníku jsou zakresleny křivky lhostejnosti jednoho a druhého hráče, tj. body v nichž má každý hráč z různých kombinací dvou statků stejný užitek.

- Z grafu vyplývá (a je to vidět na první pohled), že pouze v bodech dotyku křivek lhostejnosti je splněn požadavek kolektivní racionality, tj. to, že si žádný z hráčů nemůže polepšit, aniž by si druhý hráč nepohoršil.

- V průsečíku křivek lhostejnosti je výchozí bod vyjednávání (bod nedohody, na Binmorově obrázku vlevo označen jako "e" vpravo jako „ξ“).

- V pravé části obrázku je totéž znázorněné jako Nashův (S, d) vyjednávací problém.

- Křivkami, které jsou oboustranně zakončené šipkami, je vyjádřena souvislost mezi levou a pravou částí obrázku.

Teorie nedává jednoznačnou odpověď, jak se o zlepšení svého užitku hráči rozdělí, jedním z možných řešení je Nashovo řešení, dalšími například Kalai-Smorodinského, Reiffovo sekvenční atd.

Za zmínku stojí, že K. Binmore právě v souvislosti s prezentací tohoto obrázku upozorňuje: "Jak bylo vysvětleno v kapitole 1.2.3, individuální racionalita je požadavek, aby žádný hráč nedostal méně, než je jeho úroveň zabezpečení." (Binmore 1994, s 91). Otázkou je, jak interpretovat výraz "úroveň jeho zabezpečení". Nepochybně zde existuje implicitní souvislost s námi analyzovaným fenoménem pozičního investování

Druhý: Nabídka a poptávka investičních prostředků a investičních příležitosti na finančním trhu v mezních a celkových veličinách

- Levá strana obrázku je mikroekonomický model finančního trhu v mezních veličinách z hlediska nabídky a poptávky investičních příležitostí a investičních prostředků (tvořených současným příjmem), šedou plochou je zvýrazněna oblast paretovských zlepšení daných tím, že investiční prostředky jednoho hráče jsou využívány k realizaci výnosnějších investičních příležitostí druhého hráče.

- Pravá straně je totéž vyjádřené v celkových veličinách. Tečkovaná linie ukazuje množinu bodů maximálního součtu výplat, oblast paretovských zlepšení je rovněž zvýrazněna šedou plochou.

- Tučně zvýrazněné úsečka s šipkami na koncích ukazuje množinu všech bodů, které odpovídají požadavku dosažitelnosti, individuální racionality a kolektivní racionality.

Obrázek nastoluje otázku, který z těchto bodů je při řešení konkrétních úloha (s uvážením možnosti dalších doplňujících podmínek) nejvhodnějším, tj. který lze považovat za řešení.

Pochopení vztahu mezi oběma modely má klíčový význam. Při prvním porovnání obou podvojných modelů si všimneme určité podobnosti, ale i podstatných odlišností. Rovněž tak se může zdát, že jejich předmětem jsou odlišné oblasti:

- První se vyskytuje všude tam, kde dochází k jakékoli směně, kterou může být například i vklad některého ze subjektů do společné akce.

- Druhý případy se vyskytuje jen tam, kde se vyskytuje vztah věřitele (toho, kdo nabízí investiční prostředky a poptává investiční příležitosti) a dlužníka (toho, kdo poptává investiční prostředky a nabízí investiční příležitosti).

Ve skutečnosti je tomu trochu jinak. Druhý podvojný model je rozvinutým případem prvního, resp. první případ je nerozvinutou formou obecnějšího případu, který popisuje druhý model. Již ve dvacátých létech si Pigue (1928, s. 29) povšimnul následujícího: "Existují investice do lidského kapitálu a investice do hmotného kapitálu. Jakmile si to uvědomíme, stírá se rozdíl mezi spotřebním a investičním hospodářstvím. Spotřeba je totiž do určité míry investicí do osobní produkční potence." Nebyl sám. Neumann (1945 – 1946) přechod k ekonomii produktivní spotřeby uskutečnil redukcí všech statků na "mezistatky". Friedman, M. (1957 Teorie spotřební funkce) konstatováním, že domácnosti využívají svůj současný příjem k tvorbě aktiv sestávajících se z lidského a nikoli lidského kapitálu tak, aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího příjmu (zde je inspirace Piguem zcela zřejmá). K tomu též řada současných prací v daném směru (Steger 2002; Soumyananda, 2014; Suen 1994; Černík, Valenčík, Wawrosz 2020).

- Na místo člověka pojatého jako "spotřebitele maximalizujícího svůj užitek" staví člověka, pro kterého je spotřeba produktivním procesem v tom smyslu, že mu umožňuje rozvoj schopností jakožto produktivní síly (pro působení v tvůrčích komplementárních týmech, pro možnost být součástí inovačního potenciálu společnosti). Jedná se o přesah hlavního proudu ekonomické teorie v hlavním směru jejího vývoje.

- Na rozdíl od předcházejícího důrazu ekonomické teorie na to, jak vznikají investičních prostředky (finanční zdroje), se zaměřuje na otázku, jak jsou generovány investiční příležitosti (tedy to, do čeho lze investovat), které rozhodují jak o dynamice, tak i kvalitě ekonomického růstu a které vyvěrají z těch nejvýznamnějších produktivních schopností člověka.

Jinak nahlíženo můžeme říci, že dvousložkový model založený na propojení Edgeworthova krabicového grafu a Nashova (S, d) vyjednávacího problému vzniká redukcí modelu založeného na nabídce a poptávce investičních prostředků a investičních příležitostí, konkrétně zanedbáním:

- příjmových efektů spotřeby (tj. toho, že spotřeba podobně jako investice má vliv na budoucí příjem);

- možnosti vzniku úvěrového vztahu, který umožňuje zvýšení efektivnosti systému tím, že výnosnější investiční příležitosti jednoho subjektu jsou realizovány prostřednictvím využití investičních prostředků druhého subjektu.

V souvislosti s prezentací obou dvousložkových grafů je na tomto místě vhodné poukázat na podstatnou odlišnost veličin, které se v nich vyskytují. V případě grafu, který obsahuje Nashův vyjednávací problém, se jedná o užitky odpovídající preferencím spotřebitelů.

Zapamatujme si (mělo by to patřit ke všeobecné kultuře): Současný hlavní proud mikroekonomické teorie považuje za cílovou stránku chování člověka pojatého jako spotřebitele orientaci namaximalizaci užitku. To je oprávněně kritizováno z různých aspektů. U nás jeden z možných směrů kritiky byl před poměrně nedávnou dobou, několika málo léty, prezentován v knížce Tomáše Sedláčka Ekonomie dobra a zla (2017). Stal se z ní bestseller. Nikoli z důvodu nových poznatků, ale líbivosti. Takový teoretický kýč podbízející se čtenáři. T. Sedláček v knížce apeluje na doplnění orientace na maximalizaci užitku (konzum) moralitou. Takové řešení nikam nevede. Přesah současné mikroekonomické teorie v hlavním směru spočívá – jak jsme naznačili již v předcházejících částech (a spojili s otázkou, proč k němu zatím ještě nedošlo, na kterou dáme odpověď) – v organickém a teoreticky konzistentním začleněním do mikroekonomické teorie efektů produktivní spotřeby (tak, jak o tom hovořil již Pigou v roce 1928 - Pigou, 1928, A Study in Public Finance, London: Macmillan).

Nash (1951) se ve své průkopnické práci při popisu svého pojetí kooperativních her explicitně vymezuje proti možnosti přenositelnosti či dokonce srovnatelnosti výplat pro různé hráče v oblasti mimoherní spolupráce. To bývá interpretováno tak, že neexistuje žádné interpersonální porovnávání výplat, které by se podílelo na určování dobrých strategií (srov. Trockel 2002). S tím souvisí i to, že jedním z předpokladů Nashova vyjednávacího problému je nezávislost řešení na lineárních transformacích (v axiomatizované podobě je pak jedním axiomů), což v případě námi uváděného modelu finančního trhu neplatí.

Nutno upozornit ještě na jednu, poněkud skrytou odlišnost. V modelu trhu spotřebních statků je každému ze spotřebitelů (hráčů) lhostejné, jaký užitek má druhý hráč. V případě finančního trhu je takový předpoklad příliš silný a omezující. To, že hráči při současném rozhodování berou v potaz i příjem druhého hráče (podstatně více než při směně spotřebních statků) je dáno dvojím:

- Mohou mezi sebou porovnávat rozdělení výplat (a například rozdělení 90:10, jak ukazují i empirické experimenty z ultimáních her) se jednomu z hráčů může stát natolik nespravedlivé, že jej pro něj nepřijatelné.

- Větší roli hraje rovněž uvažování hlediska času. Při směně spotřebních statků hráč uvažuje jen svůj očekávaný užitek, při rozhodování na finančním trhu uvažuje delší časový horizont, a tudíž i to, jaké důsledky pro něj může mít větší či menší výplata druhého hráče.

Výše uvedené si může čtenář porovnat s vlastní zkušeností. Když se bude s někým dělit o nějakou částku peněz. Například tisíc nebo sto tisíc korun. Bude ho zajímat jen to, kolik dostane on sám, nebo i to, kolik dostane ten druhý? Bude důvodem k ostražitosti při hodně nerovném dělení jen to, že se mu to bude zdát nespravedlivé, nebo i to, že nespravedlivým dělením získaná větší část příjmu druhým hráčem může být zneužita proti němu?

V případě, že za konečné efekty spotřeby považujeme užitky jako subjektivní prožitky, které jsou mezi lidmi vzájemně neporovnatelné, nás nějaký přebytek užitku druhého spotřebitele trápit nebude. V případě velkého rozdílu výplat ve srovnatelných částkách budeme ostražití, nedůvěřiví a důvodem nebude jen závist.

Trochu přeskočím dopředu: Jakmile přejdeme od definování (a modelování) orientace spotřebitele na "maximalizaci užitku" k orientaci na (koneckonců) maximalizaci budoucího příjmu (s uvážením toho, jak se peněžní výnosy mění v nepeněžní a nepeněžní v peněžní), okamžitě vzniká otázka spravedlivého a nespravedlivého rozdělení, za kterou se skrývá fenomén pozičního investování, tj. možnost přeměny majetkové výhody jednoho v nástroj diskriminace druhého. Jak to, že si ekonomická teorie tuto trivialitu neuvědomuje, resp. ji nezpracovává svými teoretickými nástroji?

Současně je vhodné zmínit ještě jeden důležitý aspekt dané problematiky, který implicitně vstupuje do dalšího výkladu. Mezi dvousložkovým modelem trhu spotřebních statků v provedení K. Binmore a dvousložkovým modelem finančního trhu v našem provedení není ostrá hranice. Jednak existuje řada přechodných situací, jednak jde i o to, z jakého zorného úhlu na určitý konkrétní problém nahlížíme: Zda při pohledu na určitou reálnou situaci převažuje hledisko profilu užitků v Neumann-Morgensternově smyslu, nebo hledisko budoucího příjmu; zda jsou výplaty ze hry hráčů čistě individuální a výplata jednoho hráče nemá na výplatu jiného hráče žádný vliv, či zda není nutné nějakým způsobem uvažovat i to, že hráči porovnávají svoji výplatu s výplatou druhého hráče z hlediska dopadu na jejich budoucí situaci, zda lze či nelze , byť i jen částečně, ocenit nepeněžní výnosy peněžními, apod. Proto lze nástroje analýzy pozičního investování, kterými se budeme dále zabývat, promítnout i do Nashova vyjednávacího problému.

Z hlediska výše řešeného neoklasická ekonomie nyní funguje jako "dosluhující základ" podstatné části teorie her, viz myšlenek z Trockelova článku (napsaného ve spoluautorství): O Maskinově monotónnosti pravidel sociální volby na základě řešení (Claus-Jochen Haake - Walter Trockel, Springer-Verlag 2008).

"Je zřejmé, že existuje několik možností, jak faktorizovat vektor výplatní funkce na funkci výsledku a vektor funkcí užitku. Dva krajní případy jsou vzít

(a) výsledkový prostor jako identický se strategickým prostorem, přičemž výsledkovou funkci zvolíme jako mapu identity a funkce užitku jako výplatní funkce;

(b) výsledkový prostor jako prostor výplatních vektorů, přičemž funkce užitku se zvolí jako projekce do výplat a výsledková funkce jako funkce výplatního vektoru."

Interpretace výše uvedeného: V neoklasické ekonomii je ústřední postavou člověk jako spotřebitel, který maximalizuje svůj užitek v souladu se svými preferencemi. (Preference se v této ekonomii vyjadřují většinou prostřednictvím indiferencí, resp. indiferenčních křivek, které můžeme v laické rovině chápat i jako ochotu směnit něco za něco v určitém poměru, obecněji se vychází z Neumann-Morgensternovy axiomatizace preferencí, která je přílohou "bible" teorie her, tj. jejich práce z roku 1944 Teorie her a ekonomické chování.) Pojem "užitek" je přitom chápán jako subjektivní prožitek (pocit). Ve většině her to, co se interpretuje jako výplaty (výplatní matice, resp. vektor výplatní funkce) není "užitek" (uvažovaný v tomto smyslu), ale jiná veličina. Často jsou to peníze, ale též např. (jak asi každý ví z jednoho nejčastěji uváděných příkladů her, tzv. "vězňova dilematu") čas strávený ve vězení, jindy třeba výhra či prohra v nějaké hře či válečném střetu apod. V rámci teoretického systému založeného na ekonomii produktivní spotřeby se vždy jedná o výnosy ze spojení investičních prostředků a investičních příležitostí, což na jedné straně vede k podstatnému zjednodušení formulování některých optimalizačních úlohy, na druhé straně umožňuje nastolit některé nové a velmi důležité otázky.

To, co jsme si právě řekli, má naprosto zásadní význam. Nalezli jsme obecnější teoretický základ pro řešení otázek rozdělení výnosů ze společné akce. To nastoluje mj. i otázku, proč již dávno nedošlo k "přesahu" tímto směrem? Proč nebyl objeven nový prostor úloh, pro řešení kterých by bylo nutné vytvořit nové pojmy, aparát, postupy a které by měly dostatečnou praktickou relevanci? Pokud je námi navrhovaný postup správný, musíme dát odpověď i na tuto otázku.

Zde pokračujeme v rozlišení pohledu na realitu prizmatem neoklasické ekonomie (tj. hlavního proudu) a prizmatem příjmový efektů spotřeby. Je to text trochu náročnější, ale při troše snahy srozumitelný i laikovi. Formulace "neoklasická ekonomie nyní funguje jako "dosluhující základ"" je sice hodně drzá, ale myslím ji naprosto vážně. Už dávno se mělo jít dál. Na čem to vázne? – Odpověď je na pořadu dne a také ji hned v příští části dám. A nejen to, je tam i další významný krok.

4. Paretovské optimum v modelu založeném na nabídce a poptávce investičních

K podstatě toho, o co jdeme, když budeme konkretizovat paretovské optimum (situaci, kdy si nikdo nemůže polepšit, aniž by si druhý nepohoršil) pro případ modelu založeného na nabídce a poptávce investičních prostředků a investičních příležitostí: Investiční příležitosti jsou využívány podle míry jejich výnosnosti a rozdělovány tak, aby si každý polepšil, a to bez ohledu na to, komu patří tyto investičních příležitosti a komu patří investiční prostředky.

To, že paretovské optimum nemůže nastat v případě, že investiční příležitosti nejsou využívány podle míry jejich výnosnosti bez ohledu na to, komu patří tyto investiční příležitostí a komu patří investiční prostředky lze snadno dokázat. Pokud tato podmínka není splněna, znamenalo by to, že existují méně výnosné investiční příležitostí, které byly realizovány z disponibilních investičních prostředků než ty, které realizovány nebyly. Pokud některé z méně výnosných nahradíme více výnosnými, celkový výnos se zvýší s o toto zvýšení se mohou oba subjekty (hráči) podělit, tj. výchozí situace nemohla být paretooptimální.

Směřováním k výše uvedenému optimu je určena základní přirozená tendence společenského vývoje, čímž vzniká otázka, co brání jejímu naplnění. V logice věci to musí být něco, co znemožňuje, aby investiční příležitosti byly využívány podle míry jejich výnosnosti. Přičemž to, co brání využití investičních příležitostí musí být pro jednoho z hráčů výhodné, musí mu přinášet větší výnos, než pokud by se dělil s druhým hráčem o výnos z využití investičních příležitostí podle míry jejich výnosnosti.

Tím je fenomén pozičního investování (námi zavedený pojem), který je definován jako přeměna majetkové výhody ve výsadu, tj. v nástroj jednoho (tím, kdo tuto výhodu má a zneužívá ji) k diskriminaci druhého. (Pojem pozičního investování odvozujeme od pojmu „poziční statek“, který je v mikroekonomii poměrně známý a který souvisí s jednou z forem pozičního investování. Nesouvisí s pojmem „pozice na finančním trhu“.)

Fenomén, který prosakuje celým ekonomickým systémem, má nejrůznější podoby, ale společný základ: Potlačování investičních příležitostí, kterými disponuje druhý subjekt, tím subjektem, který má majetkovou převahu a využívá ji k pozičnímu investování, přitom tak, aby tím zvýšil výnosnost svých investičních příležitostí (stávajících i generovaných) při celkovém poklesu efektivnosti systému. Bez pochopení role a mechanismu pozičního investování nikdo neuvidí to, co je příčinou současných problémů, definování a zviditelnění pozičního investování je samo o sobě jedním z důležitých přínosů teoretického posunu, o kterém hovoříme. Způsob, kterým dochází k poklesu efektivnosti systému ukážeme dále.

Nyní se dostáváme k odpovědi na otázku, proč se fenoménu pozičního investování ještě nedostalo dostatečné pozornosti. Vysvětlení je patrně nutné hledat v souběhu dvou faktorů:

- Metodologického, tj. posun v dané oblasti předpokládá propojení několika kroků učiněných oproti stávajícímu poznání, tj. nestačí jeden nový poznatek, ale více poznatků a navíc jejich uvedení do adekvátních vzájemných souvislostí (v daném případě je to vhodná interpretace ekonomie produktivní spotřeby, interpretace teorie kooperativních her na oblasti nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí, identifikování fenoménu pozičního investování a vyvinutí nástrojů jeho analýzy, odhalení nového badatelského prostoru, kterým je generování investičních příležitostí, na základě toho pak význam situací, ve kterých se vytvářejí podmínky pro hry, v nichž splývá paretovská a nashovská rovnováha).

- Ideologického, což se v daném případě týká zejména fenoménu pozičního investování (přeměny majetkové výhody ve výsadu, resp. nástroj diskriminace hráče, který nemá majetkovou výhodu, hráčem, který ji má a zneužívá ji). Obecnou formou pozičního investování je potlačení investičních příležitostí diskriminovaného hráče hráčem, který má majetkovou výhodu, čímž dochází ke zvýšení výnosnosti jeho investičních příležitostí při celkovém poklesu efektivnosti systému. Je zřejmé, že poukázání na tuto skutečnost a rozpracování nástrojů analýzy a tím i zviditelnění této problematiky nemusí být předmětem všeobecného konsensu. Mnohem „líbivější“ bude například názor, že když dáme těm, kteří dozorují dodržování pravidel hry (navržených mechanismů) dostatečnou odměnu, nebudou sami pravidla porušovat, protože se jim to nevyplatí. Teorie pozičního investování tento názor vyvrací.

Souvislost metodologických a ideologických příčin je významná a v některém z dalších příspěvků se k ní vrátíme. Bezprostředně totiž souvisí se situací na akademické půdě, o které jsme psali. Prolomit bariéru stereotypu, což si přechod k ekonomii produktivní spotřeby nutně vyžaduje, totiž neokáže každý. Chce to pochopit vzájemné propojení řady podstatných nových momentů, z nichž každý si vyžaduje značné úsilí. A pokud k tomu přistupuje ideologický moment („vytříďování“ nepohodlných názorů) formou současných nástrojů cenzury uplatňovaných vůči výstupům vědy v uvedené oblasti, obsazuje pozice v dané oblasti vědy šedý ambiciózní průměr až podprůměr. Ten se vyznačuje mj. chorobnou touhou po funkcích, vnějších oceněních, lísáním se k moci (ať je jakákoli, v tom navazuje na nedobrou situaci za minulého režimu). Výsledkem je sterilita v oblasti vědy, úpadek vzdělání a demoralizace, jejíž zápach je v současné době cítit daleko za hranicemi akademické půdy.

Pokud dochází k pozičnímu investování, dochází k celkovému poklesu výnosu z investičních příležitostí v důsledku dvou odlišných příčin:

- Výnosnější investiční příležitosti jednoho hráče jsou nahrazovány méně výnosným investičními příležitostmi hráče, který využívá možnost pozičního investování.

- Celkové množství investičních prostředků v daném systému zkráceno o tu část investičních prostředků hráče, který využívá možnost pozičního investování, k investování do pozice.

Doposud jsme uvažovali jen jeden aspekt toho, s čím přichází model nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí. To, že nové investiční prostředky vznikají spojením stávajících investičních prostředků a investičních příležitostí. Pokud uvažujeme o možnosti vzájemné kooperace, je důležité vzít v úvahu, že něco obdobného platí i pro nové investiční příležitosti. Ty vznikají při využívání stávajících investičních příležitostí. V systému, ve kterém nehraje významnou roli poziční investování a kdy tedy jsou investiční příležitosti využívány podle míry jejich výnosnosti, je generování investičních příležitostí nejvýznamnějším zdrojem příjmů hráčů. To vyžaduje i konkretizaci definice paretovského optima. Verze rozšířená o fenomén generování investičních příležitostí: Investiční příležitostí jsou využívány a generovány podle míry jejich výnosnosti, a to bez ohledu na to, komu patří stávající i generované investiční prostředky a investiční příležitosti.

Na základě výše řečeného můžeme provést porovnání efektivnosti ekonomického systému založeného na generování a využívání investičních příležitostí podle míry jejich výnosnosti nezávisle na tom, kdo je vlastníkem investičních prostředků a kdo investičních příležitostí (na obrázku 3 vlevo) s efektivností systému, ve kterém působí poziční investování, tj. přeměna majetkové výhody ve výsadu, v nástroj diskriminace druhého (v pravé části obrázku 3).

Obrázek 3: Odlišnost efektivnosti systémů bez pozičního investování a s pozičním investováním

K obrázkům: V obou případech je na horizontálních osách množství investičních prostředků a na vertikálních výnos ze spojení investičních prostředků a investičních příležitostí. Vertikální linie uprostřed ukazuje rozpočtové omezení subjektů (prvního zleva doprava, druhého zprava doleva). Původní situace (linie mezního výnosu z investičních příležitostí jednoho a druhého subjektu) je v obou případech vyznačená upozaděnou šedou linií, nová situace tučně zvýrazněnou linií. Je zřejmý významný rozdíl v efektivnosti obou systémů. Tento rozdíl lze ještě názorněji vyjádřit propojením obou obrázků a popisem toho, kde ztráty vznikají

Jedná se o sloučení dvou části obrázku viz major s vyznačením jednotlivých komponentů ztráty efektivnosti v důsledku pozičního investování (A, B, C, D).

- Tučnými liniemi situace odpovídající rozšířenému paretovskému optimu aplikovanému na oblast nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí.

A: Ztráta v důsledku pozičního investování vznikající tím, že nejsou využívány investiční příležitosti, které mohly být generovány hráči X.

B: Ztráta v důsledku pozičního investování vznikající tím, že jsou potlačovány investiční příležitosti hráče X.

C: Ztráta v důsledku pozičního investování vznikající tím, že investiční příležitosti hráče Y, které mohly být vygenerovány hráči Y v případě kooperativního chování obou hráčů, mají nižší výnos, než zvýšení výnosů hráče Y v důsledku potlačení investičních příležitostí hráče X pozičním investováním hráče Y.

D: Ztráta v důsledku obětování prostředků, které mohly být využity pro realizaci investičních příležitostí vygenerovaných hráči Y v případě kooperativního chování obou hráčů.

- Neproduktivním, resp. kontraproduktivním použitím části investičních prostředků k pozičnímu investování (plocha B).

- Žádným, nebo velmi omezeným generováním investičních příležitostí jednoho hráče ve prospěch druhého hráče, což platí vzájemně (plocha A, C).

- Potlačením investičních příležitostí hráče, který je obětí pozičního investování (plocha D).

Nezbytnost změny pohledu na ekonomický systém spojená s odchodem od „ekonomie pozic“ k „ekonomii příležitostí“ se bude poměrně rychle stávat samozřejmostí. Zastánců „staré“ ekonomie, těch, kteří nebudou schopni překročit setrvačné vidění, bude hodně, ale bude jich postupně ubývat. A současně bude přibývat těch, kteří v osvojení a prosazování nového pohledu jak v teorii, tak (velmi aktuálních) v praxi budou vidět svoji příležitost.

Odlišnost systémů v levé a pravé části obrázku 3 je nejen kvantitativní, ale i kvalitativní. Vyjádření her s pozičním investováním a bez pozičního investování můžeme převést do podoby dvoumaticových her v normálním tvaru:

Strategie plné kooperace (K), tj. žádný z hráčů nevyužívá poziční investování.

Strategie plné nekooperace (N), tj. ten hráč, který k tomu má příležitost, využívá poziční investování.

Ad K: Strategie plné kooperace se v jazyce nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí definuje velmi snadno a srozumitelně. Je to případ kdy hráči využívají stávající investiční příležitostí podle míry celkové výnosnosti generovaných investičních příležitostí, přitom bez ohledu na to, kterému z hráčů jsou tyto investiční příležitosti generovány a z prostředků kterého z hráčů byly generovány.

Ad N: Strategie plné nekooperace se v jazyce nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí rovněž definuje velmi snadno a srozumitelně. Hráč využívá investiční prostředky tak, aby maximalizoval svůj výnos prostřednictvím (s využitím možnosti) pozičního investování, a to s ohledem na to, jakou volbu strategie druhého hráče očekává.

To umožňuje rozlišit hry typu vězňovo dilema (NN), které odpovídají hrám, v nichž hraje významnou roli poziční investování, a hry, kdy největší výplaty mají hráči, pokud kooperují (KK). Na základě toho lze identifikovat situace KK, které se po určitou dobu vyskytly v různých etapách dějin, existují v současnosti či jsou pro ně vytvořeny předpoklady. Návazně lze odhalit příčiny, které vedly či mohou vést ke změně situace z KK na NN, což má důležité praktické aplikace, čemuž se budeme věnovat v diskusi, protože se jedná o samostatné téma.

Je snadnější zahnat Džina do láhve než nosnou myšlenku, na kterou je „nadržena“ doba, do zapomnění. Obecné a abstraktní formulace necháme srůst s konkrétními příklady. Některé jsme již stručně prezentovali. Z toho, co jsme uvedli v předcházejícím díle o ideologické podmíněnosti šíření tohoto přesahu současného vědeckého poznání mikroekonomické reality, je celkem pochopitelné, že v posunu vědy v dané oblasti musí sehrát dosti významnou roli i laická veřejnost měnící se v kvalifikovanou většinu veřejného vědomí.

Odlišnost systémů s pozičním investováním a bez pozičního investování je nejen kvantitativní, ale i kvalitativní. Lze do doložit převedením vyjádření příslušných her do normálního tvaru:

- Ve hrách s pozičním investováním vítězí strategie plné nekooperace, tj. obdoba her typu Vězňovo dilema (oběma hráčům se vyplatí nekooperovat).

- Ve hrách bez pozičního investováním vítězí strategie plné kooperace, tj. oběma hráčům se vyplatí kooperovat. Je to případ kdy hráči využívají stávající investiční příležitostí podle míry celkové výnosnosti stávajících i generovaných investičních příležitostí, přitom bez ohledu na to, kterému z hráčů jsou tyto investiční příležitosti generovány a z prostředků kterého z hráčů byly generovány.

Příspěvek se zabývá modely her, které jsou obdobou Nashova vyjednávacího problému, které však na rozdíl od Nashova vyjednávacího problému vycházejí ze vztahu nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí, návazně na to uplatňují teoretická východiska ekonomie produktivní spotřeby. Definování paretovského optima pro tuto oblast umožnilo identifikovat fenomén pozičního investování a vyvinout nástroje analýzy jeho role, a to zejména z hlediska dopadů pozičního investování na efektivnost příslušného ekonomického systému. Z praktického hlediska jsou relevantní následující otázky:

- Kde vznikají předpoklady pro hry, v nichž se vyplatí hráčům spolupracovat (kde splývá Nashova rovnováha s Paretovou). Do této skupiny otázek spadá i analýza případů, kdy v některých historických obdobích k takovým situacím došlo. (To je v současné době předmětem našeho intenzívního výzkumu.) Odpověď na tyto otázky je důležitá k vytvoření podmínek k iniciování těchto her, což je otázka, která do značné míry splývá s identifikováním předpokladů pro úspěšné reformy v oblastech, ve kterých hraje důležitou roli rozvoj a uplatňování schopností lidí.

- Jakým rizikům jsou vystaveny hry a jaké jsou hlavní příčiny ukončení her, v nichž se vyplatí hráčům kooperovat (omezení, příčiny ukončení, působení vnějšího okolí). Odpověď na tyto otázky je důležitá pro podporu těchto her, konkrétně například pro podporu reforem v oblastech, ve kterých hraje důležitou roli rozvoj a uplatňování schopností lidí.

- Jak modelovat vztah her, v nichž se vyplatí hráčům spolupracovat, a jejich prostředí. Jde zejména o to, jak zvýšit odolnost situací, v nichž se vyplatí hráčům kooperovat, vůči vnějšímu prostředí, ve kterém převládá poziční investování. Ukazuje se, že tento vztah lze poměrně dobře modelovat prostřednictvím dvoumaticových her v normálním tvaru.

Pro snazší představu o obsahu bádání ve výše tematizovaných oblastech lze jako konkrétní příklad uvést řešení problematiky stability průběžného systému penzijního pojištění na základě vytvoření motivací k prodloužení doby výdělečného uplatnění člověka na profesních trzích. Zúčastněnými subjekty, které k tomu lze motivovat a nastartovat zde hry, v nichž se vyplatí hráčům spolupracovat, jsou nejen klienti systému (pojištěnci), ale i poskytovatelé produktivních služeb (vzdělávacích, zdravotních, lázeňských, rekvalifikačních, služeb v rámci firemní kultury apod.) a zprostředkovatelé těchto služeb (např. zdravotní pojišťovny).

Problematiku, kterou se zabývá tento příspěvek, lze zahrnout do širšího kontextu současných změn, které – přes různé peripetie dějin – vedou k růstu role produktivních služeb zaměřených na využívání a generování investičních příležitostí spojených s rozvojem, uchování a uplatněním schopností člověka. Dle našeho názoru se jedná o změnu srovnatelnou svým rozsahem a významem s průmyslovou revolucí. Čím přesněji identifikujeme nejvýznamnější momenty této změny, tím více se vyhneme pasti setrvačného pohledu na realitu, který přehlíží roli pozičního investování a přichází s restriktivními návrhy, které současné problémy neřeší, ale prohlubují. V oblasti teoretických základů jde o posun od neoklasické ekonomie k ekonomii produktivní spotřeby.

Materiál pro mezinárodní odbornou akci byl napsán nezávisle na aplikaci, kterou pro ilustraci významu obecné teorie uvedeme hned v navazujícím pokračování a která se týká výše zmíněného sporu o změny v penzijním systému a zejména o pochopení podstaty tohoto sporu.

1. Binmore, K 1994, Game Theory and the Social Contract, vol. 2, Just Playing. MIT Press.

2. Friedman, M 1957, A theory of the consumption function, Princeton: Princeton University Press.

3. Černík, O., Valenčík, R., 2021, "Basic quescion of financial markets theory”, Financial Markets 2021 – Innovations and Sustainability, pp. 16-30.

4. Černík, O, Valenčík, R, Wawrosz, P 2020, "Economics of productive consumption and multipoint extension of Nash bargaining problem”, Journal of International Scientific Publications: Economy & Business, vol. 14(1), pp. 10-25.

5. Daitoh, I 2010, "Productive consumption and population dynamics in an endogenous growth model: Demographic trends and human development aid in developing economies”, Journal of Economic, Dynamics and Control, Amsterdam, vol. 34, no. 4, p. 696-707.

6. Daitoh I., Nishimura K. 2021, "Productive Consumption in a Two-Sector Model of Economic Development”, Creative Complex Systems, pp. 101–111.

7. Neumann, J 1945 – 1946, "A Model of General Economic Equilibrium”, The Review of Economic Studies, vol. 13(1), pp. 1-9.

8. Steger, M 2002, "Productive consumption, the intertemporal consumption trade-off and growth”, Journal of Economic Dynamics & Control. vol. 26 (6), pp. 1053-1068.

9. Soumyananda, D 2014, "Inclusive growth through creation of human and social Capital”, International Journal of Social Economics, vol. 41(10), pp. 878-895.

10. Suen, W 1994, "Simple analytics of productive consumption”, The Journal of Political Economy, vol. 102(2), pp. 372.

11. Veblen, T 1899. The Theory of the Leisure Class: An Economic Study of Institutions, New York: Macmillan.

Model s odpovědí diskriminovaného (nebezpečí přerůstání diskriminace v konflikt)

Tato část se zabývá jen malým krůčkem, interpretačně je však významná. Zasluhuje dvě úvodní poznámky:

1. Jakákoli podobnost s realitou není náhodná. To je dáno mj. i tím, že dobrá teorie nachází společný základ velkého počtu reálných jevů. A čím je lepší, tím více se to týká nejpodstatnějších jevů, které hýbou světem. Pokud by někdo měl problém s interpretací, která ho napadne, doporučuji neškodný příklad z minulosti. Bostonské pití čaje a zrod Spojených států.

2. Dobrý model se pozná i podle toho, že nabízí větší množství zobecnění v různých směrech, která mají čistě formální podobu (jsou snadno popsatelným matematickým zobecněním), současně však mají i silnou interpretaci. Umožňuje tak mj. rozlišit různé typy situací a současně je utřídit, ukázat přechody mezi nimi apod.

Nejdříve si připomeneme následující pasáž, která ukazuje propastný rozdíl v efektivnosti systémů, v nichž dochází a v nichž nedochází k pozičnímu investování:

- Neproduktivním, resp. kontraproduktivním použitím části investičních prostředků k pozičnímu investování.

- Žádným, nebo velmi omezeným generováním investičních příležitostí jednoho hráče ve prospěch druhého hráče, což platí vzájemně.

- Potlačením investičních příležitostí hráče, který je obětí pozičního investování.

V příslušné části není uvedeno grafické a analytické vyjádření modelu (čtenáři to nemají rádi), ale i tak je dostatečně zřejmé, že rozdíl v efektivnosti systémů je výrazný. Mj. nejvíce se rozdíl v efektivnosti systémů projevuje tím, že u systémů s nevýznamným vlivem pozičního investování dochází ke vzájemnému generováním investičních příležitostí. To je jedna z příčin agresivního chování systémů, v nichž působí poziční investování, vůči těm, kde nepůsobí.

Nyní si můžeme položit zobecňující otázku: Co když se bude diskriminovaný subjekt bránit? Tj. stále více pociťuje, že jeho investiční příležitosti jsou omezovány a potlačovány, proto se rozhodne pro odpor. Začne investovat (peněžní i nepeněžní prostředky, víme, že jedno přechází v druhé) do prosazení vlastních investičních příležitostí a omezení negativní role diskriminujícího subjektu. Další vývoj může proběhnout podle několika scénářů:

1. Náklady na ochranu před diskriminací jsou nižší než výnos z investičních příležitostí, které se daří prosazovat. Zvyšující se efektivnost diskriminovaného systému nutí diskriminující subjekt:

1.1. Buď k tomu, aby sám potlačil vliv pozičního investování ve své vnitřní struktuře a zvýšil svoji efektivnost.

1.2. Nebo k eskalování diskriminace potlačovaného subjektu, od čehož se odvíjejí následující alternativy:

1.2.1. Buď se diskriminujícímu subjektu podaří odpor diskriminovaného subjektu potlačit.

1.2.2. Nebo diskriminace přerůstá v konflikt s výraznými dopady na pokles efektivnosti obou systémů.

2. Ještě dříve, než se projeví pozitivní efekty investování do oblasti ochrany vlastních investičních příležitostí, dochází k eskalaci diskriminace ze strany diskriminujícího systému, od čehož se odvíjejí následující alternativy:

2.1. Buď se diskriminujícímu subjektu podaří odpor diskriminovaného subjektu potlačit.

2.2. Nebo diskriminace přerůstá v konflikt s výraznými dopady na pokles efektivnosti obou systémů.

Logika chodu dějin je neúprosná. Reálný vývoj je ovlivněn řadou faktorů, například mírou odhodlání diskriminovaného subjektu se bránit. Ta bývá zpravidla vysoká, protože reakcí na snahu prosadit oprávněné požadavky (umožnit realizaci výnosnějších investičních příležitostí, než jakými disponuje diskriminující subjekt) formou eskalace diskriminace vydává diskriminující subjekt svědectví o vlastních hlubokých vnitřních deformacích, které ho odsuzují k neodvratnému úpadku. Použitím brutálních prostředků lze sice potlačit odpor diskriminovaného subjektu, vlastní rozklad diskriminujícího subjektu v takovém případě však již zastavit nelze.

V této části se budeme věnovat tomu, co by se dalo nazvat teoretickou lahůdkou. Začnu tím, co jsem tak trochu očekával, ale co mě opravdu překvapilo. To, jak Renčínova karikatura přispěla k pochopení (přesněji částečnému pochopení) toho, co je to poziční investování. Přitom nejen v případě laické, ale i odborné veřejnosti. Proto ji také používám v některých odborný výstupech. „Pořád jsme nechápali, o co jde, teď už to víme“ – slyšel jsem i od lidí „z branže“.

Nejsem si však jist „jak moc to vědí“ ti, kteří „vědí, o co jde“. Jsou dvě cesty k poznání toho, o co v určité oblasti reality jde:

- Empirická, kdy porovnáváním jevů, hledáním společného, následným ověřováním empirickou indukcí objevujeme obecný základ toho, co se odehrává v realitě.

- Deduktivní, kdy z obecně platných předpokladů logickou úvahou odvozujeme obecně platný závěr.

Při konkrétní badatelské činnosti se obě cesty vzájemně doplňují. Jedním z nejnovějších významných výsledků bádání v oblasti pozičního investování je podstatné zvýšení míry deduktivního odvození fenoménu pozičního investování z předpokladu paretovské optimality v systému pojatém jako vztah nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí. Tomu jsme se věnovali v 7. části, viz:

K podstatě toho, o co jde, se dostaneme, když budeme konkretizovat paretovské optimum (situaci, kdy si nikdo nemůže polepšit, aniž by si druhý nepohoršil) pro případ modelu založeného na nabídce a poptávce investičních prostředků a investičních příležitostí: Investiční příležitosti jsou využívány podle míry jejich výnosnosti a rozdělovány tak, aby si každý polepšil, a to bez ohledu na to, komu patří tyto investičních příležitosti a komu patří investiční prostředky.

To má VŽDY podobu potlačení či omezení investičních příležitostí jednoho subjektu druhým. Ne „někdy“, ale „vždy“. To si ne každý, kdo si osvojil pojem „poziční investování“, uvědomuje. Přesné pojmenování obecné podstaty určitého fenoménu je vždy velmi důležité. V našem případě okamžitě nastoluje otázku: Jakým způsobem může jeden subjekt formou určité diskriminace druhého subjektu omezit či potlačit (způsobit nerealizaci) jeho investičních příležitostí? Zde je zase vhodné vrátit se k empirickému utřídění jevů a odhalit následující formy:

- Využití finančních nástrojů: Omezením přístupu k investičním prostředkům, které jsou nezbytné pro realizaci určitého typu investičních příležitostí.

- Využití administrativních nástrojů: Znemožněním realizace určitého typu investičních příležitostí administrativními omezením, zpravidla selektivními (tj. postihujícími diskriminovaný subjekt).

- Využití informačních nástrojů: Znepřístupnění (zpravidla selektivním) určitých informací diskriminovanému subjektu, které jsou nezbytné pro generování či realizaci určitého typu investičních příležitostí.

- Využití silových nástrojů: Destrukce prostředků nezbytných k realizaci určitého typu investičních příležitostí (k čemuž dochází zpravidla tehdy, když diskriminace formou pozičního investování přeroste v konflikt).

Současně můžeme rozlišit přímé a nepřímé formy pozičního investování:

- O přímé formy se jedná tehdy, když jeden subjekt bezprostředně působí na druhý (např. neposkytne finanční prostředky či použije silové nástroje).

- O nepřímé formy se jedná tehdy, když jeden ze subjektů investuje do deformací institucionálního systému.

Pokud bychom nedisponovali dostatečně přesnou (až deduktivně reflektovanou) definicí pozičního investování, tak bychom se z metodologického hlediska „utopili v moři rozmanitosti“. Z tohoto hlediska je nutné uvědomovat si rozdíl mezi tím, že „vím“ a „chápu“. Pochopení je vyšší úroveň poznání.

Dušan Mišík poslal tento zajímavý materiál (od svého textu odlišuji barvou a připojuji poznámku):

„Uvítal jsem, že opět zveřejňujete v kapitolách "Logika dějin a současnost" teorii ekonomie produktivní spotřeby a vize společenského vývoje. V některém vydání Vize, jakou potřebujeme, uvádíte větu – teorii máme, je potřeba ji dostat mezi lidi. Není to doslovná citace. Nemohu najít, ve kterém čísle to bylo. Poté následoval způsob osvojení si vize a jejího šíření ve společnosti. Dvanáct apoštolů vzdělávajících se na Veřejných online setkáních, kteří měli získat dalších dvanáct šiřitelů. Druhá mocnina je 144, třetí mocnina je 1728 a čtvrtá mocnina 20736 osob znalých teorie. Existuje i nepatrná možnost páté mocniny 248 832. Rozšíření křesťanství, islámu, marxismu, Green Dealu, LGBT ideologie nevylučuje ani šestou mocninu 2 985 984 sympatizantů. Včera byl u nás (Klub svobodné diskuse) Dr. Hampl. Vysvětloval rozdíl mezi politickou mocí a mocí představované určitým názorem ovlivněných lidových mas. Šestá mocnina by znamenala moc mas. Pak může levice něco dělat. Politika antiFiala, antiBabiš a antiKdokoli je politika, která málokoho osloví. Musí být nahrazena politikou s jasnými cíli, které uspokojí potřeby mas a technikou provedení změny. Použil bych slovo program, ale dnes je slovo program chápáno jako souhrn obecných frází, které nikdo nečte, které nemusí vítěz voleb plnit a které na konci volebního období lehce zdůvodní.

Podle mě je to proto, že neexistuje levicová teorie. Existuje pouze levicová kritika poměrů, která nemusí vždy přesně analyzovat současné poměry. Chápu, že naprostá většina populace se nebude angažovat v politickém vzdělávání a nebude se ani angažovat v praktické politice. Pokud však dozraje revoluční situace, vládnoucí třída není schopna vládnout po staru a masy nechtějí žít postaru, postaví se k situaci s rozvahou a průvodní revoluční situace nebudou mít velký negativní dopad. Posledně neprasklo sklo ani na jedné výloze obchodu.

To se zatím neděje. Nedělní večery se nesou do šíře rozvětvené diskuse na různá témata. Y. N. Harari píše, že jako živočišný druh jsme se na stromech a později pod nimi proplkali až k teorii relativity, kvantové fyzice, nanotechnologiím a ke genovému inženýrství a technologii CRISPR-Cas9.

Měli bychom se striktně držet osvojení si porozumění kategoriím jako poziční investování, paretovo optimum, Nashova rovnováha, různé varianty her, úskalí současné doby atd. Aktuální události vnitropolitického i mezinárodněpolitického dění bychom měli rozebírat z úhlu pohledu této teorie, ale až po zvládnutí kategorií a vzájemných vztahů mezi nimi. Posuzování událostí prizmatem této teorie umožní testovat její analytickou schopnost a schopnost predikce v obecné rovině.

Je pravděpodobné, že někteří účastníci nedělních online diskusí odpadnou, ale pokud budou mít diskuse cíl, řád a obsahovou úroveň, přidají se jiní diskutující.

S doktorem Hamplem budete mít kurz Metody analýzy společenských jevů. Bylo by dobré, aby si metody analýzy osvojili i diskutéři Veřejných online setkání.

Navrhuji rozdělit večer na tři části. První část by se věnovala metodologii vědy a vědecké polemice. Druhá část by zahrnovala některou kategorii z teorie nebo některou souvislost teorie, kterou máme. Třetí část by byla zaměřena na posuzování aktuálních událostí prizmatem osvojené metodologie a pochopené kategorie."

Podněty vítám. Velmi bych si přál posun k náročnějšímu pohledu na současnou dobu s využitím přesných kategorií, které jsou uvedeny ve zvýrazněném odstavci. Ale – podobně jako vše, co souvisí s pěstováním vize – je to běh na dlouhé trati. Pokusím se sestavit velmi stručný slovníček těch nejdůležitějších pojmů se zdůvodněním jejich významu. Jako jeden z výstupů pěstování vize. Snad to přispěje k lepšímu chápání toho, o co jde.

V této části se budeme věnovat další teoretické lahůdce. Začnu abstraktní úvahou na téma: Jakou hodnotu by měla určitá investiční příležitost v systému, ve kterém by nabídka a poptávka investičních prostředků a investičních příležitostí se střetávala v podmínkách paretovského optima, tj. v podmínkách, v nichž by investiční příležitosti byly využívány podle míry jejich výnosnosti bez ohledu na to, čí by to byly investičních příležitostí a z čích investičních prostředků by byly realizovány. Připomeňme si, že se jedná o situaci, ve které nepůsobí poziční investování.

Odpověď je právě tak překvapivá, jako triviální: Jejich současná hodnota by se rovnala současné hodnotě rozdílu mezi výnosem z této investiční příležitosti a velikostí prostředků na realizaci dané investiční příležitostí. Jinými slovy, v podmínkách dobře fungujícího ekonomického systému by investiční příležitosti měly značnou hodnotu, větší, než si běžně představujeme. Ta by byla odvozena bezprostředně od míry jejich výnosnosti. Na své by si při rozdělení této hodnoty přišel jak vlastník investičních prostředků, tak i vlastník investičních příležitostí, protože by toto rozdělení muselo vyhovovat požadavku neutrality pozičního investování, aby si systém uchoval vlastnost být ve stavu paretovského optima.

Tím a teprve nyní se dostáváme k tomu nejvýznamnějšímu. K tomu, jak je efektivnost jakéhokoli systému citlivá na poziční investování. Připomeňme si, že poziční investování má vždy formu potlačení či omezení investičních příležitostí jednoho subjektu (který využívá své majetkové převahy) druhým subjektem (který je obětí pozičního investování). V takovýchto podmínkách jsou obětí nejen omezené či potlačené investiční příležitosti diskriminovaného subjektu, ale i proces jejich generování. Proč se snažit o generování investičních příležitostí, když tyto nebudou „připuštěny“ k realizaci? A nejen to, v takových podmínkách dochází i k atrofii schopností generovat nejvýnosnější typy investičních příležitostí. Tím vznikají nejbrutálnější škody v ekonomickém systému. I zde platí, že jakákoli podobnost s realitou není čistě náhodná.

Jedním z nejtypičtějších příkladů je potlačení investičních příležitostí formou uvalení embarga na vývoz do určitých zemí. Obětí této administrativní formy pozičního investování jsou nejen a nikoli především země, na které je uvaleno embargo, ale země, které přicházejí o významné investiční příležitosti, a investoři v těchto zemích, kteréžto země a kteřížto investoři jsou nahrazeni těmi, kteří si z pozice síly uvalení embarga vynutily. Bezprostřední ekonomické ztráty jsou menší než následné, které vznikají v důsledku atrofie schopnosti generovat příslušné investiční příležitostí včetně dopadů na firmy, které jsou schopny produkovat exportní artikl.

Jedná se o jeden z nejvýznamnějších projevů diskriminace Středounijního prostoru, a tudíž i o oblast, ve které se emancipační hnutí může projevit vznikem právě té situace, kterou jsme vytěžili z teoretické analýzy reality: Situace, ve které se všem zúčastněným subjektům vyplatí kooperovat a ve které jsou generovány vysoce výnosné investiční příležitosti kaskádovým způsobem. Pro ty, kteří využívají poziční investování, je vznik takové situace nepřípustný. Budou dělat vše, aby zabránili výraznému zvýšení ekonomické efektivnosti zemí, které by se vydaly cestou vzájemné kooperace eliminující roli pozičního investování. Účast na exhibicích homosexuálů je tou nejmírnější a „nejetičtější“ formou skutečného boje o moc mezi těmi, kteří jsou nositeli pozičního investování a kdo jsou jeho oběti.

Ekonomie produktivní spotřeby je přesahem neoklasické ekonomie v hlavním směru jejího vývoje. Zatímco neoklasická ekonomie chápe člověka jako spotřebitele, který maximalizuje svůj užitek, ekonomie produktivní spotřeby chápe člověka jako subjekt, který v ekonomickém systému rozvíjí a uplatňuje své schopnosti tak, aby v dlouhodobém horizontu maximalizoval současnou hodnotu svého budoucího příjmu.

Význam a související pojmy: Ekonomie produktivní spotřeby umožňuje objasnit změnu, kterou prochází lidské pospolitost na současné úrovní svého vývoje srovnatelnou s průmyslovou revolucí, při které se dominantním sektorem ekonomiky stává odvětví produktivních služeb zaměřených na rozvoj, uchování a uplatnění schopností člověka. Současně s tím umožňuje identifikovat a zviditelnit fenomén pozičního investování.

Výchozí model ekonomie produktivní spotřeby: nabídka a poptávka investičních prostředků a investičních příležitostí

Podobnou roli, jakou v neoklasické ekonomii hraje model nabídky a poptávky na trhu statků (v kontextu modelů, z nichž tento model vychází a které na něj navazují), hraje v ekonomii produktivní spotřeby model nabídky a poptávky investičních příležitostí (to, do čeho lze investovat) a investičních prostředků (to, co lze investovat).

Význam a související pojmy: Model nabídky a poptávky investičních prostředků umožňuje konkretizovat definici paretovského optima pro oblast, v níž hraje významnou role využívání investičních příležitostí patřících jednomu ze subjektů (dlužníkovi) s využití investičních prostředků patřících jinému subjektu (věřiteli). Model nastoluje otázku rozdělení výnosů ze spojení investičních prostředků a investičních příležitostí mezi vlastníka investičních prostředků a investičních příležitostí, což se ukazuje být velmi významným problémem, při řešení kterého lze identifikovat a zviditelnit fenomén pozičního investování a vyvinout nástroje analýzy jeho role v ekonomie.

Paretovské optimum a jeho konkretizace na oblast nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí

Paretovské optimum je v obecné rovině definováno jako situace, ve které si již žádný subjekt nemůže polepšit (zvýšit svůj užitek), aniž by si jiný subjekt nepohoršil (došlo ke snížení jeho užitku). V případě situace, kterou modelujeme jako nabídku a poptávku investičních prostředků a investičních příležitostí je to situace, ve které jsou investiční příležitostí využívány podle míry jejich výnosnosti bez rozdílu toho, kdo je vlastníkem investičních prostředků a kdo vlastníkem investičních příležitostí (a komu jsou nové investiční příležitosti generovány). Dodatek uvedený v závorce je významný.

Význam a související pojmy: Tímto děláme další krok k identifikování a zviditelnění fenoménu pozičního investování, protože v logice věci vzniká otázka: Co brání tomu, aby investiční příležitosti byly využívány podle míry jejich výnosnosti? To mohou být různé nedokonalosti (dané nedostatečnou informovaností při ocenění výnosů z investičních příležitostí či neexistence mechanismů bezproblémového rozdělení výnosů ze spojení investičních prostředků a investičních příležitostí). Tyto nedokonalosti by se přirozeným vývojem daným směřováním k paretovskému optimu postupně odstraňovaly. Uvedené nedokonalosti (imperfekce) však mohou být též zneužívány a stát se hlavní bariérou změny, kterou prochází lidské pospolitost na současné úrovní svého vývoje srovnatelnou s průmyslovou revolucí, při které se dominantním sektorem ekonomiky stává odvětví produktivních služeb zaměřených na rozvoj, uchování a uplatnění schopností člověka.

K pozičnímu investování dochází v případě, kdy jeden subjekt využívá svou majetkovou převahu (dispozici větším množství investičních prostředků) k diskriminaci druhého subjektu formou omezení či potlačení (způsobení nerealizace) jeho (výnosnějších) investičních příležitostí s cílem zvýšit výnosnost vlastních investičních příležitostí při současném poklesu efektivnosti systému, a to následujícími formami:

- Využití finančních nástrojů: Omezením přístupu k investičním prostředkům, které jsou nezbytné pro realizaci určitého typu investičních příležitostí.

- Využití administrativních nástrojů: Znemožněním realizace určitého typu investičních příležitostí administrativními omezením, zpravidla selektivními (tj. postihujícími diskriminovaný subjekt).

- Využití informačních nástrojů: Znepřístupnění (zpravidla selektivním) určitých informací diskriminovanému subjektu, které jsou nezbytné pro generování či realizaci určitého typu investičních příležitostí.

- Využití silových nástrojů: Destrukce prostředků nezbytných k realizaci určitého typu investičních příležitostí (k čemuž dochází zpravidla tehdy, když diskriminace formou pozičního investování přeroste v konflikt).

Současně můžeme rozlišit přímé a nepřímé formy pozičního investování:

- O přímé formy se jedná tehdy, když jeden subjekt bezprostředně působí na druhý (např. neposkytne finanční prostředky či použije silové nástroje).

- O nepřímé formy se jedná tehdy, když jeden ze subjektů investuje do deformací institucionálního systému.

Pokud chceme projít osudovým úskalím, v němž se ocitla současná lidská pospolitost, a úspěšně uskutečnit změnu, kterou prochází lidské pospolitost na současné úrovní svého vývoje srovnatelnou s průmyslovou revolucí, při které se dominantním sektorem ekonomiky stává odvětví produktivních služeb zaměřených na rozvoj, uchování a uplatnění schopností člověka, musíme najít způsob, jak omezit roli pozičního investování v ekonomice, jak poziční investování překonat či jak jej vytlačit z ekonomického systému. To je hlavní současný cíl ekonomické teorie.

Modely, prostřednictvím kterých vyjadřujeme vliv pozičního investování, využívají dva nástroje:

- Předpoklad neutrality pozičního investování, tj. to, že rozdělení výplat přijatelné pro oba subjekty (hráče) nesmí umožnit diskriminaci jednoho hráče druhým, resp. zvýšení míry diskriminace. Z množiny možných výplat jsou přípustné jen ty, které vyhovují předpokladu neutrality pozičního investování. Tuto množinu můžeme modelovat jako funkci neutrality či ve zjednodušeném případě jako linii neutrality pozičního investování.

- Předpoklad nezápornosti kompozitní výplaty, která se sestává z ocenění vlastní výplaty a z ocenění dopadu výplaty druhého subjektu (hráče).

Tyto nástroje umožňují vytvářet modely s vysokou vypovídací hodnotou. Rovněž tak umožňují objasnit zdánlivé paradoxy v tzv. ultimátních hrách (hrách, v nichž si hráči dělí určitou částku, přitom jeden navrhuje rozdělení, druhý musí souhlasit, jinak nikdo nedostane nic). „Nespravedlivé“ rozdělení, které bývá důvodem nesouhlasu, není jen psychický fenomén, ale skrývá se za ním obava hráče s nižší výplatou z možnosti zneužití vyšší výplaty k jeho diskriminaci. Ukazuje se, že matematická struktura popisu množiny neutrality pozičního investování a matematická struktura popisu kompozitní výplaty v podmínkách existence pozičního investování je shodná.

Produktivní služby zaměřené na rozvoj, uchování a uplatnění schopností člověka

Jedná se o služby, které zvyšují, uchovávají a zprostředkují uplatnění inovačních schopností člověka, tj. schopností podmiňujících aktivní účast člověka v tvůrčím komplementárním týmu, který svou inovační aktivitou přináší významné ekonomické efekty. Jedná se zejména o služby vzdělávací, zdravotní péči, výchovu v rodině i výchovu prostřednictvím kulturních institucí, sociální práci eliminující roli znevýhodnění a vyloučení, lázeňské služby, služby v rámci podnikové kultury apod. Významné jsou jejich synergické efekty, a to mj. i na prodloužení doby produktivního uplatnění člověka na profesních trzích.

V produktivních službách se skrývá největší ekonomický potenciál společnosti. Tyto služby nejen násobí a umocňují ekonomickou roli ostatních výrobních zdrojů, ale mění i charakter ekonomického růstu, který se stává nejen trvale udržitelným, ale i neomezeným jak ve smyslu růstu, který je vysoce dynamický a současně nezatěžuje přírodní prostředí, resp. snižuje tuto zátěž, tak i ve smyslu přibližování lidské pospolitosti k rozšíření některých časoprostorových parametrů její existence. Především však umožňuje pochopit podstatu změny, o kterou jde, pokud má lidská pospolitost projít osudovým úskalím.

Změna, o kterou jde: Přechod ke společnosti, jejímž dominantním sektorem jsou produktivní služby zaměřené na rozvoj, uchování a uplatnění schopností člověka

Jde o změnu, kterou prochází lidské pospolitost na současné úrovní svého vývoje srovnatelnou s průmyslovou revolucí, při které se dominantním sektorem ekonomiky stává odvětví produktivních služeb zaměřených na rozvoj, uchování a uplatnění schopností člověka. Tj. jde nikoli o setrvačné pokračování ve smyslu „čtvrté průmyslové revoluce“ (Klause Schwaba a spol.), ale o výraznou proměnu společnosti. Výsledkem této změny bude návrat ekonomiky k člověku a člověka jakožto člověka (nikoli apendixu technologie) do ekonomiky.

Pochopení logiky změny, o kterou jde, je nezbytnou podmínkou orientace v současném dění. Vše, co se odehrává, souvisí se střetem mezi možnostmi nové kvality vývoje, přechodem k vyššímu levele fungování lidské pospolitosti, na kterém bude vytěsněno poziční investování a kdy budou investičních příležitostí (včetně a zejména těch, které jsou spojeny s rozvojem, uchování a uplatněním schopností) využívány podle míry jejich výnosnosti.

Dynamický technologický pokrok vytvořil „živnou půdu“ pro přemnožení endoparazitů a endopredátorů, což vedlo k selhání všech do té doby fungujících mechanismů evoluční stability lidské pospolitosti. Současně tento dynamický pokrok vytvořil podmínky umožňující sebezničení lidské pospolitosti. Současně s přechodem ke společnosti, jejíž ekonomika je založena na produktivních službách zaměřených na člověka, tak lidská pospolitost prochází i další zkouškou. S endoparazity a endopredátory se pojí vznik současné globální moci propojením struktur vzniklých pozičním investováním a struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad.

Význam tohoto pohledu bezprostředně souvisí s nutností překonat setrvačný pohled na to, co se dnes odehrává, s nutností pochopit, o co jde a co dělat, nezjednodušovat si chápání současnosti prostřednictvím sterilních a vyčpělých schémat. Tento pohled aktuálně nastoluje otázku, na čem je, resp. může být, v současné době, v době dynamického technologického pokroku, založena evolučně stabilní strategie lidské pospolitosti.

Autorem prvního textu, na kterém ukážme význam našeho přístupu je Kolektiv pro práci, kulturu a vědu.

Nyní již k materiálu, na kterém si Kolektiv pro práci, kulturu a vědu dal hodně záležet a který se bezprostředně týká jedné z nejvýznamnějších oblastí, v nichž lze nastartovat hry, ve kterých se všem zúčastněným vyplatí kooperovat. Odlišuji barvou od svého textu, doprovázím poznámkami:

Nejnovější důchodová “reforma”: Další krok v pokračujícím oslabování sociálního státu

Poslední vládní důchodová reforma, schválená pod zástěrkou „udržitelnosti“ a „demografické nutnosti“, je dalším krokem v systematickém rozkladu sociálního státu ve prospěch kapitálu. Zatímco buržoazní média a vládní ideologové oslavují reformu jako „nezbytnou v zájmu udržení stávajícího důchodového systému“, realita ukazuje, že jde o další útok na sociální práva (důstojné zabezpečení ve stáří) v rámci širší snahy politiků v žoldu kapitálových skupin o systematické rozvracení či omezování sociálních systémů, které se se staly základem “sociálního smíru” v rámci moderního západního modelu kapitalistického státu. Tato úprava důchodového systému není řešením krize, ale její přenesení na bedra těch, kdo ji nezpůsobili: především pracujících a všech, kdo žijí z vlastní práce. Je to další ze střípků na cestě plíživého rozkladu systému důchodového zabezpečení, ke kterému dochází již od 90. let. Důchodová reforma je rovněž doprovázena dalšími asociálními legislativními návrhy, zejména v oblasti sociálního zabezpečení a pracovního práva (o novele zákoníku práce jsme psali dříve).

Vzhledem k tomu, že jsem značnou část tohoto dílu věnoval seznámení čtenářů s autory tohoto materiálu, zbyl v rámci něj již jen prostor pro úvod materiálu a jeho komentování.

Jsem přesvědčen, že 90 % levicově či sociálně orientovaných čtenářů si řekne: „Perfektně napsáno. Takto by to mělo převzít STAČILO!“ (které se tak zatím právě v této oblasti tak trochu schovává za bukem). Proto budou asi mnozí překvapeni, že již tento úvod považuji za slabý odvar toho, co by v souvislosti s destrukcí penzijního systému mělo být řečeno na úvod. Slabý odvar, nebo spíše „mimo mísu“, protože jejich snaha „uchopit marxistickou dialekticko-materialistickou metodologii“ ještě nepřinesla kýžené ovoce, kterým je: POCHOPENÍ ŘEŠENÍ SOUČASNÉ HÁDANKY DĚJIN.

To jen na první pohled a nahlíženo setrvačným viděním reality se vláda snaží rozložit sociální stát, jednat ve prospěch kapitálu, přenést krizi na bedra těch, kdo ji nezpůsobili… - Kdepak! Pokud by tomu tak bylo, nepostavil by se M. Jurečka proti svému původnímu názoru, řešit rovnováhu penzijního systému nikoli povinným prodlužováním doby odchodu do penze (které problém neřeší, ale doložitelně prohlubuje), ale individuálním na základě motivací všech zúčastněných. Pokud by tomu tak bylo, nedošlo by k odstartování štvanice na V. Michalíka původně nejpravděpodobnějšího kandidáta na post ministra práce a sociálních věcí, který došel ke stejnému názoru, jako byl původní Jurečkův (a který štvanici nakonec podlehl). Pokud by tomu tak bylo, nedošlo by k takové zoufalé snaze zabránit za každou cenu kvalifikované veřejné i odborné diskusi na téma, které řešení je efektivnější a neomezeně udržitelné: Administrativní prodloužení doby odchodu do penze, nebo dobrovolné, kdy všechny zúčastněné subjekty, které mohou přispět k dobrovolnému prodloužení doby produktivního uplatnění člověka (klienti, poskytovatelé vzdělávacích, zdravotních, lázeňských služeb, v rámci firemní kultury atd.) jsou k tomu motivovány tím, že se mohou podílet na efektech tohoto prodloužení.

Absurdní divadlo, kterého jsme dnes v oblasti destrukce penzijního systému a mainstreamového mediálního masírování veřejnosti svědky má jiné vysvětlení: Současná moc, a to spíše ta nikoli lokální, ale globální, se za každou cenu snaží ve kterékoli oblasti zabránit tomu, aby v ní odstartovaly změny, které by vedly ke skutečné revoluční přeměně společnosti, a to přesně v souladu s metodologií historického materialismu:

"Na jistém stupni svého vývoje se materiální výrobní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními vztahy, nebo — co je jen právní výraz toho — s vlastnickými vztahy, v jejichž rámci se dosud pohybovaly. Z vývojových forem výrobních sil se tyto vztahy proměňují v jejich pouta. Nastává pak epocha sociální revoluce. Se změnou hospodářské základny převrací se pomaleji nebe rychleji celá ohromná nadstavba." (Celé viz https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1859/Ke_kritice/predmluva.htm ).

Vím, že části čtenářů se to bude zdát přehnané. Ale není. Doložíme rozborem dalších částí textu Kolektivu k důchodové reformě. A také odpovíme na otázku, jak je možné, že současná globální moc svým „třídním instinktem“ rozpoznala v tak nevinné věci, jakou je dobrovolné prodloužení doby produktivního uplatnění, hrozbu pro udržení své pozice.

Neustálé postupné zvyšování důchodového věku je jedním z nejmarkantnějších projevů plíživého zhoršování důchodové ochrany. Věk odchodu do důchodu je navázán na “střední délku dožití”, což v praxi znamená, že lidé nezřídka budou pracovat až do smrti – doslova. Tento mechanismus, prezentovaný jako „vědecky objektivní“, ignoruje realitu: fyzicky náročné profese (např. horníci, stavební dělníci, zdravotní sestry) již dnes nezvládají pracovat do současného důchodového věku. Reforma tak de facto legalizuje vykořisťování až do biologického vyčerpání. Oproti původnímu vládnímu návrhu byl sice nakonec zastropován postupně se zvyšující věk odchodu do důchodu na 67 let, nicméně beztak je každé zvýšení důchodového věku oproti současnému stavu velmi znatelné, a to nejen pro fyzicky náročné profese. Nemluvě o tom, že v budoucnu se jistě objeví nové tlaky na další posouvání této hranice. Oproti původnímu návrhu se navíc značně snížil původní rozsah tzv. rizikových profesí, které mají nárok na dřívější odchod do důchodu.

Je třeba přitom třeba vzít v úvahu, že zhoršování přístupu k důchodu nespočívá pouze ve zvyšování samotné důchodové hranice, ale v souvislosti s tím i s potřebou započitatelné doby pojištění 35 let, přičemž se zároveň do budoucna nebudou započítávat některé tzv. náhradní doby, či se rozsah jejich započítávání bude různě omezovat (např. studium, péče o děti apod.). Tzn. že nemálo lidí nebude moci odejít do důchodu v 67 letech, neboť nebude mít splněn příslušný počet odpracovaných let. To ostatně není úplně nový problém; za stávajícího stavu k tomu již dnes nezřídka dochází.

Zpřísnění podmínek pro předčasný důchod (nutnost 40 let pojištění, vyšší penalizace) fakticky znemožňuje předčasný odchod pracujícím s přerušovanou kariérou – ženám pečujícím o děti, lidem s chronickými nemocemi nebo těm, kdo byli obětí dlouhodobé nezaměstnanosti. “Předčasný” důchod si tak reálně budou moci dovolit hlavně vysoko příjmové skupiny s možností privátního spoření, či osoby žijící ze spekulativního kapitálu nebo renty.

Bohužel, i v těchto důležitých bodech jen „čajíček“ bez pochopení podstaty problému:

1. V této formulaci je velké množství nepřesností: „Věk odchodu do důchodu je navázán na “střední délku dožití”, což v praxi znamená, že lidé nezřídka budou pracovat až do smrti – doslova. Tento mechanismus, prezentovaný jako „vědecky objektivní“, ignoruje realitu: fyzicky náročné profese (např. horníci, stavební dělníci, zdravotní sestry) již dnes nezvládají pracovat do současného důchodového věku. Reforma tak de facto legalizuje vykořisťování až do biologického vyčerpání.“:

- Vždy bude platit, že část lidí „bude pracovat až do smrti“, tj. že umřou, aniž by so dožili penze.

- Vždy je nutné udržet určitou proporci mezi těmi, kteří budou z penzijního systému prostředky čerpat, a těmi, kteří do něj přispívají. Autoři textu se (patrně nechtěně) dostávají na stejnou pozici jako Jurečka a spol. Ten se za každou cenu se snaží zamlžit to nejdůležitější. Totiž to, že zásadní spor je v tom, zda prodlužovat dobu odchodu do penze administrativně a všem, nebo zda vytvořit účinný motivační systém, jehož výsledkem by bylo dobrovolné prodloužení doby odchodu do penze podle individuálních možností doplněný solidaritou mezi těmi, kteří mohou a chtějí být produktivně činní ve vyšším věku, a mezi těmi, kteří z řady důvodů schopnost produktivní činnosti ve vyšším věku ztrácejí. Autoři prostě nepochopili podstatu problému a ani nevidí cestu k řešení trvalé stability penzijního systému.

- Označení „legalizace vykořisťování až do biologického vyčerpání“ sice zní úderně, ale ve skutečnosti je to blbost. Úplně ignoruje to, že většina lidí má radost ze studia a následného uplatnění znalostí ve své profesi, spojují to s možností profesní seberealizace i ve vyšším věku, s pocitem vlastní významnosti, možnosti být užitečný pro druhé, seberealizace, možností být v kontaktu s lidmi apod.

2. Lumpárna s předčasnými odchody do důchodu (advokátů, ambulantních lékařů, různých poradců apod.) spočívá zejména v tom, že přestávají přispívat ze svých několika- i vícemilionových příjmů ročně do penzijního systému, ale nadále pokračují ve své výdělečné činnosti. Pochopitelně pak Kolektiv ani nevidí konkrétní možnost, jak vytvořit systém, ve kterém by bylo i pro tyto vyšší střední třídu výhodné (i oproti stavu, který tyto úniky umožňuje) být solidární s těmi, kteří mají nižší příjmy a kteří nemají možnost výt výdělečně činí ve vyšším věku. V našem přístupu máme popsáno, jak.

Zhoršování situace občanů ve starším věku nepředstavuje jen zvyšování věku odchodu do důchodu a počet odpracovaných let, ale i výrazné zpomalení valorizace důchodů oproti současnému stavu, které znamená, že důchody budou s narůstající inflací postupně stále více ztrácet hodnotu. Vláda tím otevřeně přiznává, že pracující mohou stěží očekávat důstojné stáří – mají být rádi, že vůbec něco dostanou, aniž by se zabývala tím, zda z důchodu budou moci v budoucnu vyžít.

Kromě toho budou důchody oproti stávajícímu stavu nižší (v reálných číslech) i s ohledem na úpravy výpočtových základů, kdy se bude snižovat rovněž např. výpočtový základ či procentní výměra důchodu na každý rok doby pojištění.

Zvýšení minimálního důchodu na celkem 20 % průměrné mzdy (od 2026) je sice zdánlivě krokem správným směrem, ale zároveň i cynickým gestem. I při tomto navýšení zůstane minimální penze hluboko pod hranicí chudoby. Stát tím v podstatě říká: „Můžete pracovat 40 let, ale na stáří si stejně budete muset přivydělávat mytím oken nebo sběrem kovů.“

To je samozřejmě lumpárna. Ale autoři nedávají a ani nenaznačují řešení. Průběžný penzijní systém – pokud není zprzněn (tj. je dobře nastaven) – je samonosný. Stačí, když každý po odvodu do solidární báze systému, fondu na vykrytí rizik a správu systému dostane v podobě doživotní renty podle pojistné matematiky dožití to, co do systému vložil. Pak bude systém dostatečně motivovat i k prodloužení doby dobrovolného produktivního uplatnění. Stávající praxi je nutné pojmenovat prostě jako KRÁDEŽ.

Mělo by být ústavním zákonem zakázáno použít prostředky odváděné do penzijního jiným způsobem než na výplatu penzí. Ústavní zákon by plnil roli společenské smlouvy. Přitom odhadem:

- 10 % odvodů je dostatečná částka k zabezpečení obou typů solidarity (pojistné, tj. že máme různé předpoklady k výkonu profesní činnosti ve vyšším věku, i příjmové, tj. že každý dosahujeme různého příjmu). Z ní by byla financována jednotná základní testovaná penzijní dávka.

- 3 % stačí na vykrytí rizik plynoucích z krátkodobého kolísání ekonomiky i demografických cyklů.

I při 15 % odvodech na tyto účely by doživotní renta mohla v reálné hodnotě tvořit 50 % celoživotní průměrné mzdy odváděné od věku 25 let pojištěnce do dovršení 65 let. Mj. dobře nastavený systém nemusí mít stanovenou hranici odchodu do penze, ale to nelze hned, vyladění a přechod vyžaduje několik let.

To, že dnes máme mnohem nižší tzv. náhradový poměr, je dáno tím, že z penzijního systému jsou odváděny prostředky (někdy je to skutečný bizár), se kterými penze nemají nic společného.

Důchodová reforma není odpovědí na údajné demografické stárnutí, ale důsledkem systematického vyvlastňování veřejných zdrojů. Miliardové dotace pro průmyslové magnáty, daňové úlevy pro korporace a militarizace ekonomiky vytvořily deficit, na který nyní mají doplatit pracující.

* Kapitalismus potřebuje levnou pracovní sílu: Prodlužování důchodového věku udržuje na trhu práce masu lidí bez jistoty příjmu, a tedy ochotných pracovat i za nízké mzdy, aby přežili. To navíc umocňuje i častá neochota zaměstnavatelů zaměstnávat lidi ve vyšším věku.

* Důchodci jako zátěž: Stát přebírá rétoriku korporací, které vidí v penzích „neefektivní náklady“. Cílem je přesvědčit společnost, že solidarita se starými je přežitek. Čím menší budou výdaje na důchodu, tím větší budou zisky kapitálu.

* Privatizace jako cíl: Oslabení veřejného důchodového systému otevírá dveře soukromým penzijním fondům – dalšímu nástroji finančního kapitálu k vysávání úspor pracujících.

Odbory (včetně těch “přizpůsobivých”, jako je ČMKOS) sice kritizují dílčí body reformy, ale jejich protesty postrádají systémovou analýzu. Jejich požadavky na „udržení současné výše penzí“ nebo „spravedlivější valorizaci“ ignorují skutečnost, že kapitalismus není reformovatelný. Dokud bude ekonomická moc v rukou oligarchie, budou sociální práva vždy pod útokem.

1. Vytvářet solidaritu pracujících: Místo snahy o „sociální dialog“ organizovat masové stávky a protesty, které jsou jedině schopny vytvářet efektivní tlak na vládu.

2. Vzdělávat se v třídním vědomí: “Reforma” je logickým důsledkem vlády kapitálu.

3. V budoucnu větší tlak na zespolečenštění a přerozdělování: Jedinou cestou k důstojným zabezpečení ve stáří je převzetí kontroly nad ekonomikou pracující většinou.

Vládní reforma není „nutným zlem“, ale zkouškou, kam až lze zajít v oslabování sociálního státu. Pokud pracující nevytvoří dostatečný solidární odpor, stáří se postupně pro miliony lidí promění v noční můru práce do úmoru a existenčního strachu. Důchodová otázka není jen o penězích – je to boj o to, zda lidský život a jeho důstojnost má větší hodnotu než kapitalistické zisky. Odpověď musí být jasná: Ani rok navíc, ani korunu méně!

- Na demografické trendy je nutné reagovat a na změny na profesních trzích též.

- Dnes současné moci nejde ani tak o „levnou pracovní sílu“, ale o to „neutralizovat“ přebytek populace, který je vývojem technologií včetně AI vyřazován zejména, ale nejen, z oblastí tradičně levné pracovní síly. Odsud schwabovská restriktivní (skrytě genocidní přerůstající v „plnohodnotnou“ genocidní) strategie „řešení“ současných problémů. Ten, kdo se pohybuje ve stereotypu uvažování, realizaci této strategie nahrává.

- Privatizace systému penzijního pojištění (= destrukce průběžného systému) je jen „vedlejší cíl“. Hlavní cíl: Nepřipustit, aby se pozitivní reforma systému průběžného pojištění stala jednou z oblastí nastartování nové ekonomiky, která se vrací k člověku a která vrací člověka (jakožto člověka, a ne přívěsek technologie) do ekonomiky.

- Původní kapitalistický systém rychle degeneruje a současně dochází ke koncentraci všech atributů moci (silové, finanční, legislativní, mediální, vzdělávací, zpravodajské, informační) do podoby současné globální moci, jádro této moci degeneruje s předstihem, což je hlavní problém, který dostává lidskou pospolitost do situace osudového úskalí. V této situaci jsou klíčové otázky: Role poznání, hegemona změny, spojenců hegemona změny.

- Co dělat? Šířit pochopení toho, o co jde a co dělat, vymanit se ze stereotypů, které nás nevyvedou ze setrvačného vidění reality. K tomu využít všechny pokroky skutečného vědeckého poznání, včetně těch nejnovějších, které je nutné sledovat, a dosáhnout toho, aby co nejširší veřejnost mohla sledovat rozvoj poznání (tj. vědy) zaměřeného na společenské dění.

- Bylo by dobré konkrétněji sdělit, co je to „převzetí kontroly nad ekonomikou pracující většinou“. Byť třeba s využitím Leninových prací zaměřených na otázku, „jak reorganizovat rabkrin“. Především ovšem tak, aby odlišná pozice v realizace vlastnických funkcí nevytvářela ekonomickou základnu pro vznik (djilasovské) „nové třídy“. Odpověď na tuto otázku těmi, kteří hauzírují s citovanou formulací, nelze „cudně“ obcházet.

2 Na májové výstavě Natura Viva 2025 dostáváme – vedle superluxusní meruňkovice – od Dr. Cába v šišáku knihy. Díky! První je brožura Může za to Babiš a jeho vláda. 2. vydání. Praha: ANO 2011. 120 s. ISBN 978-80-908565-0-9. Výkaz práce, co hnutí ANO v letech 2017-21 ve vládě dokázalo. Druhou pak bichlička Babiš, A.: Sdílejte, než to zakážou! Praha: ANO 2011 2021. 416 s. ISBN 978-80-11-00000-4. Do obrazové části vpisuje Dr. Cáb podpis na fotografii s A. Babišem (a slivovičkou) v Lysé 21. 8. 2020. Přidává historku o agilní svazačce, které kdysi nedělala cavyky ani se (zcenzurováno). I tato je zvěčněna na fotočce s A. Babišem. Když se stala kancléřkou, která smutně proslula heslem: „Wir schaffen das“. Svět je malý. Věříme, že Naturu Viva 26 opět otevře premiér AB. Vivat, motýle! (Legendární motýle zazněly právě tady a my jsme tehdy přímo u toho vlastně i byli). P.S. Knihy vystavujeme vedle brožury Kolektiv autorů: O Babišovi bez Babiše: 14 rozhovorů z roku 2014. Praha: Agrofert 2014. 96 s. ISBN 978-80-260-6639-2. Tady máme osobní věnování od samotného AB.

3 Autor anotace zůstává hrdým starosuchdolákem – absolventem osmi tříd suchdolské Základní devítileté školy Mikoláše Alše. Dříve zvána obecná škola Masarykova. Roku 1993 tu vzniká první česká bezbariérová základní škola (přezdívaná Dachau). Suchdol má i univerzitu. Hnojárnu, po novu Českou zemědělskou univerzitu. Která – paradoxně – zůstává jednou z mála pražských veřejných vysokých škol, na které nikdy nestudoval ani neučil autor těchto řádků (Označující se za suchdolského Žižkováka. Anebo spíše žižkovského Suchdoláka?). Nikdy však neříkej nikdy … (Dalším životním snem je zahrát si malou čurdu v legendárním seriálu Ulice …).

4 Kde poblíž 30. 10. LP 1975 spadlo jugoslávské dopravní letadlo. Necelých 9 kilometrů před prahem ranveje stroj DC-9 narazil do vrcholku Sedleckých skal, které u Suchdola vybíhají z údolí Vltavy. Což vcelku věrně zachycuje poslední díl těžce depresivně-tragického seriálu Sanitka (ČSSR, 1984, 11 dílů, režie: J. Adamec).

9 „Příběh známého odbojáře Václava Morávka, úhlavního nepřítele pražského Gestapa a jednoho z vůbec nehledanějších mužů Němci obsazené Evropy, je zde zachycený ve strhujícím vyprávění. Celá slavná story zde nekončí, jak by někdo čekal, smrtí hlavního hrdiny, ale pokračuje až do konce padesátých let. I když jde o značně čtivé a napínavé románové ztvárnění, děj je striktně okován exaktními historickými prameny a rozsáhlým poznámkovým aparátem. Nemálo z informací, poznatků a nálezů zde zaznívá vůbec poprvé. Na knize spolupracoval historik a spisovatel Jaroslav Čvančara a také největší současný odborník na Morávka Jiří Košař. Tuto opravdu neobyčejnou knihu dotváří rozsáhlá fotogalerie obsahující četná exkluzivní, dosud neuveřejněná fota. Románová část je doplněna ojedinělými ilustracemi Milana Fibingera, který svou technikou černobílého kvaše navazuje na odkaz Zdeňka Buriana“ (anotace např. na https://www.databazeknih.cz/novinky/cesky-bond-z-protektoratu-2114).

10 Pavel Černý je bezpečnostní expert, policejní podplukovník v záloze a mezinárodně uznávaný elitní policejní instruktor a metodik, který po celém světě realizoval řadu výcviků a kurzů speciálních policejních jednotek. Byl lektorem ministerstva vnitra pro speciální zbraně, instruktorem rizikových zákroků, působí jako komisař pro získání zbrojního průkazu. Doma i ve světě učil stovky policistů střelbě, sebeobraně a taktice. O čemž sepsal i knihu vyprávění neotřelou formou ve stylu novodobých mayovek. Titul Černý, P.: Černý mezi černými a jiné kapitoly z instruktorských cest kolem světa. Praha: Mladá fronta 2019. 310 s. ISBN 978-80-204-4856-9 byl představen in 3 x Z aneb knižní okénko 6. Marathon, 2020, roč. 24, č. 4, s 27-34, resp. Marathon, 2020, roč. 24, č. 5, s. 9-30. ISSN 1211-8591. Vedle instruktorské výuky se léta věnuje odborné publikační činnosti ve střelecký časopisech. Je spoluautorem Manuálu obranné střelby (Černý, P., Goetz, M.: Manuál obranné střelby: Defenzivní a taktické použití pistole. Praha: Grada 2004. 234 s. ISBN 978-80-247-0739-6, Černý, P., Dušek, O, Vinduška, V.: Manuál obranné střelby II: Defenzivní a taktické použití pušky a brokovnice. Praha: Grada 2013. 320 s. ISBN 978-80-247-4427-8) a jako prezident občanskoprávní bezpečností platformy LIGA LIBE (LIdskoprávní BEzpečnostní projekt) se angažuje v oblasti ochrany práv majitelů legálních soukromých zbraní.

17 V tomto kontextu, resp. čím dál třaskavější atmosféře soft občanské války oprašujeme „povinnou“ četbu – Fučík, J.: Reportáž psaná na oprátce. Praha: Československý spisovatel 1980. 128 s. ISBN nemá (Ke stažení na https://kominternet.cz/ke-stazeni-v-pdf). Motáky z vězení (uváděný počet 167) zůstávají stále silně emotivní a působivé, včetně finálního apelu: „I má hra se chýlí ke konci. Ten už jsem nenapsal. Ten už neznám. To už není hra. To je život. A v životě není diváků. Opona se zvedá. Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!“ (tamtéž, s. 122). O destrukci Fučíkova kultu se – upachtěně – snaží dnešní komunistobijci na https://www.ustrcr.cz/uvod/antologie-ideologickych-textu/julius-fucik-1903-1943-a-jeho-reportaz-psana-na-opratce/.

20 Přesněji ohledně počátků západní linie vývoje ekonomického myšlení. Šířeji lze dodat např., že Židé kanonizovaly texty Bible a Starý zákon se stal pravidlem náboženské víry a morálky. Obsahuje liturgické, právnické, historické a literární texty. Zobrazuje duchovní a politický život Palestiny od nejstarších počátků do dob křesťanských. Součástí Bible se stal i Nový zákon, jenž je však původu křesťanského. Zmínit lze i čínské Hovory Konfuciovy – filozofický spis, který klade důraz na lidské konání, které musí být vždy v souladu s řádem a vůlí Nebes. Z řádu vyplývají závazné etické příkazy a normy, kterými se člověk musí řídit. Jde zejména o ušlechtilost, spravedlnost vědění a dodržování lidskosti. Srov. Hovory Konfuciovy. Praha: Nová Akropolis 2010. 252 s. ISBN 978-80-86038-43-8 (autorem není sám Konfucius, jsou výtvorem tradice nedlouho po jeho smrti).

21 K charakteristikám ekonomického myšlení otrokářské společnosti (zúženého na názory vládnoucí třídy) náleží následující. Ekonomické názory řeckých (a římských) filosofů byly organickou součástí filozofie a etiky. A jsou podřízeny morálním soudům. Založeny ale jsou na racionální filozofii (nikoli na náboženských dogmatech jako za feudalismu) a přispěly tak k položení základů ekonomické analýzy. Obhajují stávající strukturu společnosti. Zdůrazňují ekonomický význam zemědělství. Za jediný adekvátní útvar považují naturální hospodářství založené na práci otroků. Fyzickou práci vnímají jako méněcennou, nevhodnou pro svobodné občany (Jisté uznání se dostává práci v zemědělství). Zaujímají odmítavý postoj ke kupeckému a lichvářskému kapitálu. Znepokojují je zbožně-peněžní vztahy mezi lidmi, které rozleptávaly naturální zemědělskou ekonomiku s jejími tradičními hodnotami. Za nejškodlivější bylo považováno půjčování peněz na úrok, odsuzován byl i obchod pro zisk. Srov. Petráček, J.: Dějiny ekonomických učení I. Od počátků do vzniku marxistické politické ekonomie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1974. 292 s. ISBN nemá anebo Sirůček, P. a kol.: Hospodářské dějiny a ekonomické teorie (vývoj-současnost-výhledy). Slaný: Melandrium 2007. 511 s. ISBN 978-80-86175-03-4.

22 Nikoli ovšem přesně ve smyslu terminologie moderní standardní (neoklasické) ekonomie s ekonomickým subjektem domácnost (na mikroúrovni), resp. sektorem domácnosti (na agregované makroúrovni). V současnosti se operuje se spotřebiteli, kteří se rozhodují za sebe a za členy své rodiny – odtud (neoklasická) domácnost.

23 V řečtině existuje i výraz oikodomé, označující budování domu, výstavbu. V jistém ohledu lze i tento ekonomicky použít, neboť národní i mezinárodní hospodářství můžeme připodobnit ke stavbě, ve které žijí různé sociální skupiny. Výrazy oikonomikos i oikodomé přitom zahrnují aspekt mikro- i makroekonomický.

24 Marcus Fabius Quintilianus, narozen mezi 35 a 45, zemřel před 100 n. l. Římský rétor, první učitel na státní škole řečnictví v Římě, autor spisů o řečnictví. Jeho učebnice byla hlavním pramenem středověkých rétorik. Srov. Quintilianus, M. F.: Základy rétoriky. Praha: Odeon 1985. 678 s. ISBN 01-064-85.

26 V originále Book I. The Elements of Ethicks, Book II. Elements of the Law of Nature, Book III. The Principles of Oeconomicks and Politicks. Ve třetí knize kapitola I. nese název Ohledně manželství, kapitola II. Povinnosti rodičů a dětí, kapitola III. Práva pána a služebníků. Následné kapitoly jsou věnované vládě a politice. Srov. Hutcheson, F.: Hutcheson, F.: A Short Introduction to Moral Philosophy, in Three Books: Containing the Elements of Ethicks and the Law of Nature. Glasgow: Robert Foulis 1747. 379 s. ISBN nemá.

27 Srov. Dušková, I., Džbánková, Z.: Etická dimenze institucionálních změn (vybrané problémy). Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze – Oeconomica 2005. 123 s. ISBN 80-245-0961-X a Etická dimenze institucionálních změn II (praktikum). Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze – Oeconomica 2006. 101 s. ISBN 80-245-1100-2.

28 V eposu Ilias a Odyssea jsou vyjádřeny názory na bohatství, které má naturální podobu. Jeho zdrojem je zemědělská produkce založená na koncentraci půdy ve vlastnictví rodové aristokracie. Líčen je život bohatých (hrdinů), obhajováno aristokratické uspořádání a zdroje bohatství spojovány i s válkami, daněmi od poražených či obchodem. Srov. Homér: 2x Homér (Ilias, Odysseia). Voznice: Leda 2021. 992 s. ISBN 978-80-7335-772-6.

29 Hésiodos byl antický řecký básník a filosof, patrně mladší současník Homérův, který působil na přelomu 8. a 7. století př. n. l. Naučná báseň Práce a dni vzniká ve sporu s bratrem Persem, se kterým prohrál spor majetek. S cílem vylíčit mu, jak má rolník žít a pracovat. Výklad je zasazen do širšího rámce světového řádu a mytologie. Startuje mýty o Prométheovi a Pandořině skříňce, který vysvětluje původ zla. Následuje rozdělení minulosti do pěti věků (věk zlatý, stříbrný, měděný, héroů (hrdinů) a železný, ve kterém autor se čtenáři žijí). Na železný věk a jeho mravy si Hésiodos trpce stěžuje, ví si však rady: „Nijak není práce k necti, zahálka však nese hanbu. Přiložíš-li ruce k dílu, lenoch závidět ti bude“ (Hésiodos: Práce a dni. Praha: Rovnost 1950. 97 s. ISBN nemá. Cit. s. 59). Následují praktické rady pro rolníky, uspořádané podle kalendáře, rady pro plavbu po moři i magická pravidla, čemu se má člověk vyhýbat. Hésiodos vytyčuje ideál etického chování ekonomických subjektů v podobě: Dané slovo je zákonem, proti němuž se nelze provinit. Lidská důstojnost a vážnost je trvalou a ctěnou hodnotou. Úcta k druhému člověku je nevyhnutelnou nutností, a ctností. Je třeba chránit slabé a bezbranné. Práce má zušlechťující moc. Být poctivý, spravedlivý a schopnost podat pomocnou ruku patří mezi základní lidské ctnosti. Nepoctivý zisk je ztrátou – nezůstane utajen božímu zraku. Cizí majetek je nedotknutelný, stejně jako cizí žena. Srov. Hésiodos: Zpěvy železného věku. Praha: Svoboda 1990. 132 s. ISBN 80-205-0127-4.

31 Sókratés (469 nebo 470 v Athénách-399 př. n. l. v Athénách) byl athénský filozof, učitel Platónův (psáno i Sókrates či Sokrates). Snesl filozofii z nebes na zem, tím že se věnoval otázkám člověka a společnosti (a nepátral po původu a příčinách světa). Nezanechal po sobě žádné spisy, hlavní zdrojem jsou knihy Xenofóna a Platóna či Aristotela. Srov. Platón: Obrana Sókratova. Kriton. Praha: I. L. Kober 1914. 49 s. ISBN nemá, Xenofón: Xenofontovy Paměti o Sokratovi. Praha: Edvard Grégr 1872. 173 s. ISBN nemá, resp. Xenofón: Vzpomínky na Sokrata. Praha: Společnost přátel antické kultury 1941. 161 s. ISBN nemá.

35 Srov. Xenofon: O Kýrově vychování. Praha: Melantrich 1940. 228 s. ISBN nemá. Biografický román pojednává o životě perského velkokrále Kýra II. Velikého. Nejde o klasický životopis, který by se přísně držel historické pravdy. Autor se snaží na příkladu velkého muže, za kterého Kýra považoval, čtenáře poučit a vzdělat.

Xenofón se v roce 401 př. n. l. zúčastnil výpravy řeckých žoldnéřů ve službách Kýra Mladšího do nástupnické války v Persii. O výpravě napsal dílo Anabáze, které bývá jmenováno i coby Xenofóntova práce nejznámější – srov. Xenofon: Anabaze. Praha: Odeon 1974. 266 s. ISBN nemá. Dílo líčí v sedmi knihách tažení Řeků ve službách Kýrových. Xenofón vydal knihu pod pseudonymem a podobně jako Caesar o sobě píše ve třetí osobě.

38 Metoikové byli svobodní lidé v klasickém období řeckých dějin. Pocházeli z jiných řeckých obcí, ale usazovali se v Athénách. Neměli podíl na politickém životě, ale v době války sloužili ve vojsku. Každý metoikos platil daň z hlavy (metoikion). Metoikové se věnovali řemeslné výrobě a obchodu a mnozí dosáhli značného majetku.

39 K. Müller uvádí, že vznik rozmluvy nelze s jistotou datovat. „Tolik jest jisto, že sepsána byla teprve po r. 401, a to nejspíše na statečku Skilluntě v Elidě, kde žil Xenofon klidný život, oddávaje se v tichém štěstí rodinném jednak pracím hospodářským, jednak svým studiím“ (s. 9 anot. publ.). Dodává: „Již předmět rozmluvy svědčí o tom, že nevěnoval se této látce brzy po návratu z Asie, nýbrž později, když právě poznal rozkoše a výhody venkovského života“ (tamtéž).

40 „Xenofón vnímal protiklady mezi naturálním a zbožně peněžním hospodářstvím a při jejich posuzování prokazoval značné chápání jevů charakteristických pro vývoj buržoazní ekonomiky. Proto o něm také K. Marx hovořil jako o starověkém mysliteli s „buržoazním instinktem““ (Sitárová, Z., Kliment, A. a kol.: Dějiny ekonomických teorií: Stručný nástin. Praha: Svoboda 1981. 537 s. ISBN nemá. Cit. s. 15 s odkazem na Marx, K. Engels, B.: Spisy. Svazek 13. Praha: Státní nakladatelství politické literatury 1963. 859 s. ISBN nemá. Cit. s. 143, kde se Marx zmiňuje o určenosti peněz u Xenofónta ve smyslu peněz určených k oběhu a jako pokladu).

41 Slova o zemědělství jako „matce živitelce“ si vypůjčuje fyziokrat F. Quesnay. V jeho modelu reprodukce (Ekonomická tabulka) je za produktivní činnost označována pouze práce v zemědělské velkovýrobě, těžbě a rybolovu, neboť tyto činnosti vytvářejí větší produkci, než sami spotřebovávají. Srov. Quesnay, F.: Ekonomická tabulka a jiné ekonomické spisy. Praha: Státní nakladatelství politické literatury 1958. 129 s. ISBN nemá.

43 Úvahy o dělbě práce jako významném faktoru růstu bohatství rozvíjí později klasický politický ekonom („otec kapitalismu“ i „otec ekonomie“) A. Smith, který připomíná, že bohaté národy si musí vytvořit velký trh. Srov. např. Smith, A.: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Praha: Liberální institut 2001. 986 s. 80-86389-15-4 Srov. též Sirůček, P.: Bohatství národů Adama Smitha. Acta Oeconomica Pragensia, 2001, roč. 9, č. 8, s. 185-193. ISSN 0572-3043.

50 Xenofón je (údajně) i autorem spisu O lovu se psi – o chovu psů a lovu, jakožto ideálním doplňku výchovy statkáře i vojáka. Lov je interpretován jako aktivita rozvíjející charakter a přispívající k fyzické kondici. Autor poukazuje na to, že lovci jsou často opatrní a trpěliví, což je pozitivně ovlivňuje i v jiných oblastech života. Srov. Xenofón, Flavios Arrianos: O lovu v době antické. Brno: Česká myslivecká jednota 1926. 62 s. ISBN nemá.

51 Resp. O hospodářství. Objevují se i překlady O prosperující domácnosti, Ekonomika, Dialog o hospodářství, Rady hospodářům či O hospodaření. Posledně uváděné znění figuruje v českém překladu kapitol či jejich částí (12.-15.), dostupném na https://is.muni.cz/el/1431/podzim2006/E5361/um/vet.pdf. Zdrojem je část knihy Xenofón: Vzpomínky na Sókrata a jiné spisy. Praha: Svoboda 1972. 452 s. ISBN 25-094-72).

53 K. Müller se vyjadřuje i k tomu, že pojednání Oikonomikos bývalo považováno „za V. knihu Xenofontových Apomnemoneumat“ (s. 7 anot. publ.). I tady je středem pozornosti poučující osoba Sókrata. Müller rekapituluje důvody odmítnutí zmíněného názoru. V Oikonomiku se jedná o jedinou rozmluvu, nejde o uzavřený celek (včetně úvodu a závěru) a nemluví zde Sókratés sám. Apomnemoneuma (paměti) je název pro Xenofóntova díla obsahující paměti, vzpomínky a dialogy, zejména na Sókrata a jeho učení. Müller spekuluje, že důkladná poučení o hospodářství mohl podávat již samotný Sókratés: „Vždyť oikonomika byla právě tak částí praktické filosofie řecké jako ethika a politika“ (s. 9 anot. publ.). Srov. Xenofón: Vzpomínky na Sokrata. Praha: Společnost přátel antické kultury 1941. 161 s. ISBN nemá.

54 „Xenofon rozvinul v Oikonomiku … zcela prostě, ale s neobyčejnou přesvědčivostí podstatu manželství, jako přirozeně nutného doplnění dvou přirozeností různých a proto odkázaných na obapolnou podporu“ (s. 5 anot. publ.). V čemž jej následuje Aristoteles. Ideje navýsost aktuální i dnes – v době (pseudo)liberálního protlačování úchylných zvráceností s cílem rozvrátit tradiční rodinu a tím i celou společnost, normálnost a normální život.

55 Přičemž však Xenofón má souhlasit s dobově reformní kritikou stávajících poměrů. „Všemi jeho vývody táhne se myšlenka, že antická žena jest bytost, které musí býti pomoženo, neboť v dům svého manžela vstupuje jako plachá, polodivoká dívka, ve stavu naprosté nevzdělanosti“ (s. 5 anot. publ.). Bez manželova poučení a vedení je absolutně bezradná ohledně vedení hospodářství i výchovy dítek. Z čehož však Xenofón moudře nevyvozuje kritiku vychování v domech otcovských, neboť „na základech života rodinného nemá býti vikláno“ (s. 6 anot. publ.). Teprve až se dívka stane chotí, „teprve v praxi života má se naučiti tomu, čeho jest třeba“ (dtto).

57 O Ischomachově domácnosti píše M. Foucault. Xenofóntovo zobrazení vztahu mezi Ischomachem a jeho ženou považoval za klasický výraz starořecké ideologie moci, podle níž se mužova kontrola emocí navenek odrážela v jeho kontrole nad ženou, otroky a politickými podřízenými. Srov. Foucault, M.: Dějiny sexuality II. + III.: Péče o sebe + Užívání slastí. Přibyslav: Herrman a synové 2003. 338 s. + 326 s. ISBN 80-239-1187-2, resp. 80-239-1186-4. Xenofóntův spis byl následně zkoumán a kritizován feministkami, s rozdílnými výsledky i interpretacemi. Srov. Pomeroyová, S. B.: Xenophon, Oeconomicus: A Social and Historical Commentary. Oxford: Clarendon Press; 1995. 400 s. ISBN 978-0198150251.

59 „Při výběru správce hledí Ischomachos na jeho znalosti, oddanost k pánovi a na dobré povahové vlastnosti,

stále ho také kontroluje“ (Xenofón: Vzpomínky na Sókrata a jiné spisy. Praha: Svoboda 1972. 452 s. ISBN 25-094-72. Cit. 291 překladu O hospodaření, dostupném též na https://is.muni.cz/el/1431/podzim2006/E5361/um/vet.pdf).

60 „Ischomachos vštěpuje svým správcům odborné znalosti i umění, jak poroučet druhým“ (Xenofón: Vzpomínky na Sókrata a jiné spisy. Praha: Svoboda 1972. 452 s. ISBN 25-094-72. Cit. 294 překladu O hospodaření, dostupném též na https://is.muni.cz/el/1431/podzim2006/E5361/um/vet.pdf).

61 „Trestáním špatných a odměňováním dobrých učí Ischomachos své správce spravedlivosti“ (Xenofón: Vzpomínky na Sókrata a jiné spisy. Praha: Svoboda 1972. 452 s. ISBN 25-094-72. Cit. 297 překladu O hospodaření, dostupném též na https://is.muni.cz/el/1431/podzim2006/E5361/um/vet.pdf).

62 Sókratés na několika místech připomíná výčitky, „které se mu činily“ (s. 52 anot. publ.). Nejenže byl tupen „jako pošetilý žvatlal, který mluví o věcech, přesahujících lidskou chápavost, nýbrž byl dokonce obviňován, že učí umění, věci špatné zjednati vítězství různými vtipy, chytrostmi a obraty řečnickými“ (tamtéž).

63 „Je lehké osvojit si správnou techniku zemědělské práce, neboť je snadná k naučení a dobří rolníci se ochotně dělí o své zkušenosti“ (Xenofón: Vzpomínky na Sókrata a jiné spisy. Praha: Svoboda 1972. 452 s. ISBN 25-094-72. Cit. 298 překladu O hospodaření, dostupném též na https://is.muni.cz/el/1431/podzim2006/E5361/um/vet.pdf).

64 Dr. Karel Müller je titulován „professor c. k. gymnasia v Jindřichově Hradci“ (tiráž anot. publ.). V Předmluvě píše o tom, že Xenofóntovy drobné spise do této doby do češtiny souborně přeloženy nebyly. Předkládá tedy překlad „čtyř spisků, které jsou pobsahem svým velmi zajímavy, ač snad po stránce formální nedosahují klassické krásy a lahody Xenofontových spisů větších“ (s. 1 anot. publ.). Podle Müllera nevěnoval Xenofón „vytříbení těchto spisů“ (dtto) takovou péči (např. někde nalézáme familiární tón), „ale tyto menší nedostatky formální vyváženy jsou v Oikonomiku kulturně historickou důležitostí otázek probíraných …“ (tamtéž).

65 Text ze žánru symposion, což je rozhovor či vyprávění během anebo po hostině. Ve Xenofóntově Symposiu se vypráví o hostině bohatého Athéňana Kallia, která je uspořádána na oslavu jeho milence Autolyka (a jeho otce). Xenofón líčí hostinu pořádanou na počest Autolykova vítězství v pankratiu. Jsou pozváni hosté jako Sókratés a jeho přátelé Kritobůlos, Hermogenes, Antisthenes a Charmides. Na hostině probíhá po sókratovsku rozprava. Srov. Xenofon: Hostina. Praha: Bohuslav Hendrich 1941. 128 s. ISBN nemá.

66 Neboli Kniha o Tyranidě z roku 377 př. n. l. Jedná se o vášnivou rozprava mezi tyranem Hierónem a básníkem Simónidém. Vyjadřují se k tomu, jaký je rozdíl mezi životem chuďase, prostého občana a vládce, coby vlivného muže. Hierón poukazuje zejména na lži, přetvářku a falešná přátelství a falešnou oddanost, kdy nemůže svévolně cestovat a využívat svobodu průměrných občanů. Simónides oponuje a tvrdí, že i vladař je schopen mravních zásad a může mít u sebe čestné lidi, kterým může věřit. Taktéž vladař má být schopen některé věci odložit či delegovat na jiného a získat tím volno. Xenofón výchovně sděluje, že šťastný není ten, kdo je bohatý, nýbrž ten kdo žije mravně správně. Dílo je rozděleno na jedenáct částí. Pokaždé má rozprava jiné téma a pokračuje dále.

67 V díle Agésiláos (377 př. n. l.) Xenofón vyzdvihuje skutky Spartského krále Agésiláa, v podstatě jde o jakýsi nekrolog. Slohem obdobným jako v díle Anabáze – slohem dobově i následně oceňovaným (např.. Cicerem) – popisuje úspěšné vojenské tažení proti Persii. Rekapituluje vlastnosti nutné pro krále i pro vojenského stratéga, taktika a vůdce. Píše o mravních zásadách a chování Agésiláa. S výchovným poučením, že i vládce může být čestný a čistý, tak jako obyčejný občan. Srov. Xenofon: Anabaze. Praha: Odeon 1974. 266 s. ISBN nemá.

		Hráč Y
		1. strategie	2. strategie
Hráč X	1. strategie	x₁₁: y₁₁	x₁₂: y₁₂
	2. strategie	x₂₁: y₂₁	x₂₂: y₂₂