MARATHON 195

MARATHON

Internet: http://www.valencik.cz/marathon

Vydává:

Radim Valenčík

jménem Otevřené společnosti příznivců

časopisu MARATHON

Vychází od listopadu 1996

Registrační značka: MK ČR 7785

ISSN 1211-8591

Redigují:

Vladimír Prorok

e-mail: prorok@vse.cz

Pavel Sirůček

e-mail: sirucek@vse.cz

Radim Valenčík

e-mail: valencik@seznam.cz

Redakce a administrace:

Radim Valenčík, Ostrovní 16

110 00 Praha 1

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 30 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analysed in MARATHON.

1. Úvodní poznámka

- Dva významné články z dílny Radima Valenčíka a jeho týmu. O jejich významu podrobněji v části Hlavní matetiály.

Místo: Vysoká škola finanční a správní, a.s., Estonská 500, vchod z ulice Kodaňské,
možnost účasti v on-line prostoru Microsoft Teams

Podmínka účasti: Přihlášení do 14. listopadu 2025, účast je bez účastnického poplatku

Zvýšení role lidského kapitálu a zefektivnění investic do vzdělání jsou nepochybně významnými předpoklady pozitivních změn. Nejsou však předpokladem jediným. Letošní ročník konference se proto zaměří zejména na synergické efekty vzdělání a dalších faktorů, které mohou společně přispět k nastartování a realizaci toho, co lze označit jako změny k lepšímu.

Otázka „Kdy se konečně začnou měnit věci k lepšímu?“ natolik zaměstnává mysl téměř každého obyvatele naší planety, že by neměla zůstat mimo pozornost vědy o společnosti i mimo pozornost praxe. Každému, kdo uvažuje racionálně a realisticky, je jasné, že využitelnou odpověď nelze nabídnout ani formou jednoduchého řešení, ani spoléháním se na spasitele, diktátora či zázrak. Hledání odpovědi vyžaduje poctivou práci a spolupráci napříč obory, týmy i generacemi, vyžaduje sdílení znalostí a výsledků. Konference proto vytváří prostor, kde se mohou setkat akademici, studenti, odborníci z praxe i zástupci veřejné správy. Jejím cílem je společně hledat cesty k praktickým změnám, které přinesou reálný posun ve vzdělávání, ekonomice, podnikání, veřejném životě, v bezpečnosti atd.

Diskuse se zaměří nejen na obecné předpoklady pozitivních změn, ale také na konkrétní příklady „od–k“, které navrhnou, ukáží, jak lze věci posouvat k lepšímu, např. v oblasti:

Vzdělávání a digitální gramotnosti – od školství zaměřeného na memorování teorií → ke školství rozvíjejícímu tvořivost, kritické myšlení a schopnost aplikovat znalosti v praxi.

Trhu práce a očekávaných dovedností budoucnosti – od pasivního přijímání změn → k aktivnímu celoživotnímu učení a rekvalifikacím.

Ekonomie (makro, mikro, hospodářská politika) – od krátkodobého růstu a přehlížení nerovností → k dlouhodobě udržitelnému rozvoji založenému na inovacích, efektivní alokaci zdrojů a podpoře sociální soudržnosti.

Financí – od složitého a nepřehledného daňového systému → k transparentnímu, předvídatelnému a spravedlivému zdanění; od krátkodobých spekulací → k odpovědnému investování se společenským a environmentálním dopadem.

Informatiky a technologií – od izolovaných IT řešení → k integrovaným, uživatelsky přívětivým a bezpečným digitálním službám.

Marketingové komunikace – od manipulativní reklamy → k autentické a etické komunikaci založené na důvěře.

Kriminalistiky a bezpečnosti – od přístupu „potrestat viníka“ → k prevenci kriminality a mezioborové spolupráci.

Práva v podnikání – od složitých a nejasných předpisů → k jednoduchému, srozumitelnému a předvídatelnému právnímu prostředí podporujícímu inovace.

Bezpečnostně-právní – od chápání bezpečnosti jen jako ochrany před hrozbou → k budování kultury důvěry, resilience a mezinárodní spolupráce.

Tento přístup umožní propojit teoretická východiska s praktickými doporučeními a inspirovat účastníky k hledání konkrétních kroků, které mohou ve svých oborech nebo institucích sami iniciovat. Lze nabídnout i jinak strukturovaný pohled na danou problematiku, který bude vhodnější. I to může být výsledkem přípravy konference a jejího průběhu. Výše uvedené proto berme jako startovní podnět k otevřené diskusi, sdílení zkušeností a společnému hledání cest, jak reálně posouvat věci k lepšímu.

Proč tato témata a proč zrovna na první soukromé univerzitě, na Vysoké škole finanční a správní, a.s.? Právě díky své dlouhé tradici je půda první soukromé ekonomické univerzity v České republice pro toto téma více než vhodná. Osmadvacet let kontinuity vytváří předpoklad „dospělosti“, která vybízí k otevření takto závažné agendy. Letošní ročník má proto za cíl nejen rozvinout teoretická východiska, ale také formulovat praktická doporučení, která mohou přispět k reálným změnám k lepšímu a stát se základem pro pokračující odbornou i společenskou diskusi. Opíráme se přitom o dostatečně rozvinutý teoretický základ (viz Vize, jakou potřebujeme – radimvalencik.pise.cz), o poznatky z předchozích ročníků konference (viz Jak budoucnost ovlivňuje současnost, aneb jak současnost ovlivňuje budoucnost) a otevíráme téma, které dosud nebylo v akademickém prostředí komplexně uchopeno. Je nejvyšší čas začít – a jedním z výsledků konference může být vytvoření podmínek pro pokračování, rozběhnutí pomyslné štafety, která posune vědecké poznání i reálnou praxi směrem k pozitivním změnám.

Jedná se o otázku velmi praktickou. Proto i odpověď posouváme do praktické roviny. Představte si, že jste byli vybráni do expertní skupiny, která má v omezeném čase připravit návrh, jak změnit současný stav k lepšímu:

Cílem konference je společně připravit „manuál pozitivních změn“ – odbornou monografii, která bude shrnovat myšlenky a doporučení účastníků, doplněná o konkrétní příklady a scénáře. Každý příspěvek se tak stane součástí společného díla, které má ambici ovlivnit nejen akademickou debatu, ale i reálnou praxi.

Pozvání do takové expertní skupiny se neodmítá. Využijte proto konferenci jako příležitost ukázat, co ve vás je – ať už formou vědeckého článku, studentského projektu, odborného komentáře, nebo sdílením praktické zkušenosti z praxe.

Od 18. září 2025: přihlášení se a možnost vstupu do předkonferenční diskuse. Lze zaslat anotaci, teze, pracovní verzi příspěvku; tyto materiály budou zpřístupněny členům vědeckého výboru a dalším přihlášeným účastníkům a diskuse bude probíhat na blogu https://radimvalencik.pise.cz/

Následující dvě pojednání jsou velmi významné, i když se jedná jen o pracovní materiály (se statutem „paper“). Představují komplexně pojaté výstupy výzkumu zaměřeného na rozpracování základů ekonomie produktivní spotřeby a teorie pozičního investování. Budou upraveny a dotaženy do podoby, ve které budou nabídnuty vhodně zaměřeným časopisům s vyšším impaktovým číslem a anglickém jazyce.

První materiál by zpracován záměrně jako velmi stručné shrnutí všeho, co bylo doposud vykonáno, a k tomu byly připojeny nejnovější významné původní výsledky. Ty by měl prokázat perspektivnost navrhovaného přístupu; mj. i to, že ekonomie produktivní spotřeby je přesahem neoklasické ekonomie v hlavním směru jejího vývoje a jako taková je základem aktuálně relevantních aplikací teorie her (zejména teorie designu a implementace mechanismů jako její součásti), a to, že nepřehlédnutelným a významným fenoménem nepříznivě ovlivňující ekonomický i sociální vývoj je poziční investování (investování d společenské pozice), který nejen vytváří bariéry pro pozitivní změny, ale vede i k nárůstu civilizačních rizik.

Druhý materiál vznikl zajímavým způsobem. Nechali jsme AI porovnat výsledky bádání v oblasti pozičního investování s Marxovým pojetím vykořisťování (teorií nadhodnoty). Na základě výměny informací s ní AI navrhla, abychom námi prezentované pojetí pozičního investování zpracovali do podoby pojednání určeného pro některý impaktovaný časopis, který se zabývá kriticky (ve smyslu vyvracení jejích základů i pokusů o její aplikace) či pozitivně (ve smyslu snahy překonání jejích nedostatků a aktuálních aplikací) Marxovou teorií. AI nabídla několik možností s tím, že rozhodnutí, do kterého konkrétního časopisu (existuje několik možností) jej zařadíme, učiníme až po úpravě pojednání (ze stavu „paper“ do definitivní podoby.

Obě pojednání se určitým způsobem vzájemně doplňují. Část odborné obce totiž přehlíží problémy, a hlavně příčiny problémů, s nimiž se v současné fázi dějinného vývoje lidské pospolitosti potýkáme, část odborné obce se snaží hledat příčiny problémů tam, kde nejsou (v intencích Marxova pohledu, resp. některých setrvačně interpretovaných a umrtvených prvků jeho teorie). Obojí oslabuje roli vědy o společnosti a podlamuje její autoritu.

- V obou materiálech je využita shodná grafická prezentace základních modelů: (Obrázek 1: Porovnání dvousložkového modelu trhu statků s dvousložkovým modelem nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí; Obrázek 2: Model porovnání efektivnosti systémů kontaminovaných pozičním investováním se systémem založeným na spolupráci a generování nových investičních příležitostí). Proto ve druhém pojednání se na dvojici obrázků a popis veličin, které se v nich vyskytují, jen odvoláváme. To, že ve dvou různých pojednáních se budou obrázky a jejich popis opakovat, považujeme z metodického hlediska za nezbytné, protože bez znalosti modelu nelze porozumět textu a ke znalosti modelu je potřeba mít jej (doslova) před očima.

- Použité teoretické zdroje obou pojednání jsme sloučili a zařadili na závěr, rovněž z důvodů krácení této kapitoly Marathonu.

- Do finální verze obou pojednání budou zařazeny ještě další zdroje, dále pak citované Marxovy pasáže s odkazem na jeho původní texty v němčině a na původní anglický překlad.

Teorie pozičního investování a předpoklady pozitivních změn

Pojednání vychází z metodologického základu ekonomie produktivní spotřeby. Zaměřuje se na problematiku tematizovanou modelem nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí, který porovnává s neoklasickým základem některých aplikací teorie her, zejména v oblasti designu a implementace mechanismů. Na základě shrnutí a zejména dalšího posunu teorie v dané oblasti upřesňuje definici pozičního investování. Odvozuje tento fenomén od vymezení paretovského optima v modelu nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí, ukazuje, proč právě z hlediska teoretických východisek ekonomie produktivní spotřeby vystupuje do popředí význam tohoto fenoménu, zvýrazňuje význam problematiky generování nových investičních příležitostí při využívání stávajících. Propojení těchto nových posunů v dané oblasti bádání umožňuje prezentovat výrazný rozdíl v efektivnosti těch ekonomických systémů, které jsou kontaminovány pozičním investováním a které pozičním investováním kontaminovány nejsou, současně i rozlišit jednotlivé oblasti, v nichž ke ztrátě efektivnosti dochází. Na tomto metodologickém základě řeší Hurviczův problém samovynucujících se Nashových rovnováh a odvozuje odsud doporučení k realizaci pozitivních změn zvyšujících efektivnost ekonomických systémů.

Klíčová slova: ekonomie produktivní spotřeby, poziční investování, nabídka a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí, design a implementace mechanismů, samovynucující se Nashovy rovnováhy.

Otázku, kdy konečně nastanou změny k lepšímu, si klade stále větší množství lidí bez ohledu na to, jak mají blízko či naopak daleko k odborné analýze společenského dění, a bez ohledu na oblast, která je předmětem jejich pracovních aktivit či odborného zájmu.

Ukážeme, že na tuto otázku lze dát poměrně konkrétní a teorií podloženou odpověď. Předznamenáme, že k tomu, abychom na ni odpověděli, je nutné použít původní teoretický aparát a že odpověď se může odlišovat od intuitivních představ, které si každý vědomě či nevědomě vytváří.

Stručná rekapitulace cesty k odpovědi na otázku předpokladů pozitivních změn

Pokud chceme plně vytěžit metodologický a aplikační potenciál nových poznatků obsažených v tomto pojednání, je vhodné připomenout stručně postup bádání v oblasti našeho pojetí ekonomie produktivní spotřeby a s ní bezprostředně spojené analýzy fenoménu pozičního investování. Pojem „poziční investování“ odvozujeme od pojmu „poziční statek“ (Hirsch, 1976; Hylland, Zeckhauser 1979; Walasek, Bhatia, Brown 2018), nikoli od pojmu „pozice na finančním trhu“, přesnou definici tohoto pojmu dáme v návaznosti ne prezentaci teoretických východisek analýzy tohoto fenoménu.

První významný výstup byl publikován před více než 20 léty (Valenčík 2004). Již v něm je obsažen model nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí, který se postupně stále více osvědčoval jako vhodné teoretické prizma pohledu na ekonomickou realitu, jako základ širokého spektra modelů rozvíjených v několika směrech, rovněž tak jako teoretické východisko, které vedlo k identifikování fenoménu pozičního investování.

V této souvislosti stojí za to připomenout, že již ve dvacátých létech významný ekonom Pigou (1928, s. 29) píše: „Existují investice do lidského kapitálu a investice do hmotného kapitálu. Jakmile si to uvědomíme, stírá se rozdíl mezi spotřebním a investičním hospodářstvím. Spotřeba je totiž do určité míry investicí do osobní produkční potence.“ Odsud se nabízí možnost zobecnění modelu nabídky a poptávky do modelu nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí.

V následujících létech byla teoretická východiska obsažená ve výše uvedeném článku ověřována ve výuce a organicky zapracována do standardního výkladu mikroekonomie na úrovni základního a středního kurz (Heissler, Valenčík, Wawrosz 2010a; Heissler, Valenčík, Wawrosz 2010b). V učebnici pro střední kurz bylo rozlišeno investování do rozvoje schopností a investování do společenské pozice. Vynutila si to logika výkladu. Zkušenost z výuky ukázala, že studenti nemají problém s chápáním dané problematiky.

- Formování ekonomie produktivních služeb jako teoretického základu umožňujícího ukázat rostoucí roli produktivních služeb (služeb, které přispívají k nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu – vzdělávání, péče o zdraví, sociální práce apod.), současně i identifikovat a definovat fenomén pozičního investování.

- Propojení takto rozvíjeného přesahu hlavního proudu mikroekonomické teorie s teorií her (zejména Nashovým vyjednávacím problémem a Hurwiczovou teorií designu a implementace mechanismů).

Postup prací v létech 2014 až 2024 lze sledovat v článcích publikovaných pravidelně každý rok v časopisu Economy & Business. Upozorníme jen na nejdůležitější posuny.

První (Mihola, Valenčík 2014) a druhý (Valenčík, Wawrosz 2015) se zabývaly rolí produktivních služeb a odsud se odvíjejícími parametry nového typu ekonomického růstu. Třetí článek (Valenčík, Wawrosz 2016) identifikoval některé problémy neoklasické ekonomie založené na maximalizaci užitku a navrhl některé cesty, jak tyto problémy překonat zahrnutím produktivních efektů spotřeby statků do cílové orientace spotřebitelů. Čtvrtý článek (Jurásek, Valenčík 2017) ukázal možnost aplikovat dříve vyvinutá teoretická východiska na oblast reformy systému průběžného penzijního pojištění, k jehož stabilitě může podstatně přispět role produktivních služeb orientovaných na prodloužení doby dobrovolného produktivního uplatnění člověka na profesních trzích. Sledování této aplikační oblasti se ukázalo být velmi vhodným podnětem pro rozvoj teorie.

Pátý článek (Valenčík, Wawrosz 2018) se zabýval problematikou uplatnění stávajících teoretických výsledků v oblasti budování teoretických základů ekonomie produktivní spotřeby v praxi. V této souvislosti je nutné zmínit důležitý základ dalších publikací (Valenčík, Wawrosz 2019), které využívaly a rozvíjeli teoretická východiska ekonomie produktivní spotřeby.

Sedmý článek (Mertl, Valenčík 2019) se v návaznosti na problematiku praktické realizace dosažených poznatků vrátil k problematice reformy penzijního systému jako nejvhodnější aktuální oblasti uplatnění teoretických výsledků.

Velmi významný posun představuje osmý článek (Černík, Valenčík, Wawrosz 2020), ve kterém byla poprvé ukázána souvislost mezi Nashovým vyjednávacím problémem a problematikou rozdělení výnosů v modelu založeném na nabídce a poptávce investičních prostředků a investičních příležitostí, který se tímto dostal i do centra pozornosti dalšího rozpracování teorie. Hned v dalším roce byl uveřejněn devátý článek (Černík, Valenčík 2021), který ukázal přímou vzájemnou souvislost mezi modelem nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí na jedné straně a na straně druhé obdobou Nashova vyjednávacího problému formulovaného na bázi tohoto modelu (k významu tohoto posunu se ještě vrátíme).

Další významný posun představoval desátý článek (Valenčík, Frank, Schulz 2022) zpracovaný v mezinárodní spolupráci, který poprvé – jako podmínku, které musí vyhovovat řešení obdoby Nashova vyjednávacího problému pro případ nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí – formuluje neutralitu pozičního investování, tj. že rozdělení výnosů nemůže ovlivnit možnost jednoho hráče zvýšit míru diskriminace ve vztahu ke druhému hráči. Současně ukázal i na problém, který vzniká tím, že hráči mohou vidět tuto podmínku (modelovanou prostřednictvím množiny, funkce či zjednodušeně linie neutrality) pozičního investování odlišně.

Následující rok v jedenáctém navazujícím článku (Mach, Pokorný, Valenčík 2023) bylo předvedeno a doloženo, že teoretické vyjádření fenoménu pozičního investování umožňuje objasnit zdánlivé paradoxy v oblasti ultimátních her. Za povšimnutí stojí to, že se zde projevuje i významná odlišnost mezi Nashovým vyjednávacím problémem a problémem rozdělení výnosů v modelu založeném na nabídce a poptávce investičních prostředků a investičních příležitostí. V Nashově vyjednávacím problému dochází přechodem z bodu nedohody k některému z možných řešení ke zvýšení užitků obou hráčů, což vzhledem k subjektivní povaze užitků a jejich nesouměřitelnosti zpravidla nevede k projevům nepřijatelnosti řešení. V obdobě Nashova vyjednávacího problému odvozeného od modelu nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí, kde řešením je vzájemně porovnatelné rozdělení výnosů, v důsledku možné přítomnosti pozičního investování to však k nepřijatelnosti řešení může vést. Resp. právě proto, že se jedná o určitou obdobu ultimátní hry, je zde nutné respektovat podmínku neutrality pozičního investování. Dosud poslední publikovaný, dvanáctý článek (Valenčík, Vassilyev) se s využitím teoretických nástrojů analýzy pozičního investování na bázi ekonomie produktivní spotřeby zabývá aktuální problematikou vzniku a řešení konfliktů.

Systém teoretických východisek budeme prezentovat formou porovnání a komentování dvou dvousložkových modelů v jejich původní podobě (Binmore 1994, p. 74, figure 14), (Černík, Valenčík 2021, p. 223, figure 1). Uvádíme je v rámci jednoho obrázku, aby více vynikla jak jejich příbuznost a návaznost, tak i podstatné odlišnosti. Komentář, kterým oba modely porovnáme, je původní, podstatným způsobem rozvíjí komentáře v dříve publikovaných výstupech. Původní jsou i závěry v podobě formulování teoreticko-metodologických východisek našeho přístupu.

Obrázek 1: Porovnání dvousložkového modelu trhu statků s dvousložkovým modelem nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí

Nabídka a poptávka investičních prostředků a investičních příležitostí

Horní část obrázku, která se sestává z Edgeworthova krabicového grafu a grafického znázornění Nashovy vyjednávacího problému v podání K. Binmore (1994), je stále významným orientujícím podnětem určitého směru bádání v oblasti teorie her, zejména teorie designu a implementace mechanismů. Zkoumání v této oblasti inicioval L. Hurwicz a našel řadu pokračovatelů. Soubor prací L. Hurwicze (včetně jeho přednášky při příležitosti udělené Nobelovy ceny za ekonomii) a jeho následovníků uspořádal Benerjee (2022). Právě teorie mechanismů ukázala význam pochopení vztahů mezi problematikou dosahování paretovského optima na trhu formou směny (horní část obrázku vlevo) a řešením Nashova vyjednávacího problému (horní část obrázku vpravo). Jedná se o podvojný graf založený na neoklasickém přístupu, tj. maximalizaci užitku (i když může mít i další interpretace, resp. lze jej různé modifikovat).

Edgeworthova „krabice“ obsahuje všechna možná rozdělení statků mezi dva spotřebitele. Jejími souřadnicemi, kterými je omezena, jsou množství jednoho a množství druhého statku, které připadnou jednomu spotřebiteli (ten má v levém dolním rohu nulové množství jednoho i druhého statku, zatímco v pravém horním rohu má k dispozici všechny statky), či druhému spotřebiteli (ten má v pravém horním rohu nulové množství jednoho i druhého statku, zatímco v levém dolním rohu má k dispozici všechny statky), tj. „krabice“ vznikla otočením proti sobě souřadnic popisujících množství statků, které připadne jednomu a druhému spotřebiteli. Uvnitř krabice jsou indiferenční křivky (z jejich nekonečného množství jsou vybrány dvě patřící každá jednomu ze spotřebitelů). Šedé ploše vymezené indiferenčními křivkami v levé části obrázku odpovídá šedá plocha v pravé části obrázku.

Souřadnicemi pravé části obrázku (X_E, X_A) – odvozeno od pojmenování spotřebitelů „Adam“ a „Eva“ – je velikost užitku, který spotřebitelé dosahují spotřebou toho množství jednoho a druhého statku, která jim připadne.

Důležité jsou bod e v levé části horního obrázku a bod ξ v pravé části. Jsou to body výchozího rozdělení statků, resp. body nedohody. Od nich se odvíjí proces směny, resp. vyjednávání.

Bod (w, f) vlevo a x vpravo jsou dva body, které představují paretovské zlepšení oproti výchozí situaci, resp. bodu nedohody.

V levé části horního obrázku jsou body paretovského optima na smluvní křivce (její část mezi indiferenčními křivkami je vyznačena tučnou křivkou) určeny rovností mezní míry substituce obou spotřebitelů, tj. v grafickém vyjádření body dotyku indiferenčních křivek vztahujících se k různým spotřebitelům.

Tučně zvýrazněné části křivek v levé i pravé části horního obrázku jsou množiny bodů splňující požadavek dosažitelnosti a paretooptimality (individuální a skupinové racionality). Jedním z nich je např. bod B v pravé části horního obrázku.

Z obrázku je zřejmé, že tento bod výše uvedenými požadavky není jednoznačně určen. Nashův vyjednávací problém lze pro naše účely zformulovat takto: Hledáme další požadavky, které určí jednoznačně nejvhodnější řešení (přitom pojem „nejvhodnější“ chápeme prvotně jako intuitivní, abychom v procesu zkoumání došli k odhalení a přesnému, nejlépe axiomatickému formulování těch předpokladů, které odpovídají povaze problému). Ukázalo se, že axiomatických systémů je velké (neomezené) množství, vedou k různým řešením, a ne vždy máme dostatek podkladů, abychom rozhodli, který je při řešení prakticky relevantní úlohy ten pravý, resp. nejvhodnější.

Zde je vhodné zmínit, že explicitní vyjádření trhu formou horní dvojice grafů umožnilo (zejména zásluhou L. Hurwicze) interpretovat řadu důležitých poznatků a námětů, které vznikly v průběhu jedné z nejzajímavějších diskusí ve vývoji ekonomické teorie. Inicioval ji L. Mieses a O. Lange ve třicátých létech a následně do ní vstoupil A. Hayek či A. Lerner a další. Například odhalení skutečnosti, že dosahování paretovského optima není bez problémů ani v dokonale konkurenčním prostředí, či role informací o preferencích spotřebitelů apod. To vše stimulovalo propojení té části teorie her zaměřené na navržení, ale také prosazení jak při realizaci, tak i při fungování nejhodnějších mechanismů, přičemž jeden z nejdůležitějších problémů, ke kterému se dostaneme, byl obsažen v názvu nobelovské přednášky L. Hurwicze: „But Who Will Guard the Guardians?“

Nyní přejdeme k dolní části dvojice podvojných obrázků. Nabízejí pohled na ekonomickou realitu prizmatem ekonomie produktivní spotřeby. Jakýkoli akt spotřeby se chápe jako využití určité investiční příležitosti, tj. jeho výsledkem je zvýšení budoucího příjmu. Racionální výrobce i racionální spotřebitel využívají své investiční příležitosti podle míry jejich výnosnosti. „Užitky“ (subjektivní prožitky) spotřebitele nejsou cílotvorné, ale považujeme je za rozhodovací mechanismus.

Levá část dolního obrázku je obdobou levé části horního obrázku. Subjekty (mohou to být spotřebitelé i výrobci apod.) na něm mají obrácenou horizontální souřadnici, která popisuje množství investičních prostředků, kterými disponují. Na vertikální ose je mezní výnos ze spojení investičních prostředků a investičních příležitostí.

Křivky MY_x´ a MY_y´ jsou křivkami mezního výnosu z investičních příležitostí, kterými každý z obou subjektů disponuje. Plocha pod křivkami je celkový příjem jednoho (zleva doprava) či druhého subjektu (zprava doleva) ze spojení investičních příležitostí s investičními příležitostmi.

Y_x1 a Y_x1 je velikost investičních prostředků jednoho a druhého subjektu ve výchozí situaci.

Pokud by každý ze subjektů využíval jen své investiční příležitosti a své investiční prostředky, byl by jejich celkový příjem omezen vertikální linií vycházející z bodu Y_x1 na ose popisující množství investičních prostředků. Tuto situaci můžeme považovat za stav nedohody, z pravé části obrázku bude patrné proč.

Pokud poskytne jeden ze subjektů (v tomto případě subjekt Y) své investiční prostředky k realizaci výnosnějších investičních příležitostí druhého subjektu (X), dojde ke zvýšení efektivnosti systému a vzniká oblast paretovských zlepšení (v levé části obrázku se jedná o šedou oblast), a to obdobně, jako je touto oblastí v levé části horního obrázku šedá oblast vymezená indiferenčními křivkami.

Křivky mezního výnosu z investičních příležitostí můžeme v podmínkách, kdy může jeden ze subjektů poskytnou své investiční prostředky k realizaci investičních příležitostí druhého subjektu, též jako křivky nabídky investičních prostředků či poptávky po investičních prostředcích, rovněž tak jako křivky nabídky investičních příležitostí či poptávky po investičních příležitostech. V případě prezentovaném na obrázku subjekt X (potenciální dlužník) nabízí investiční příležitosti a poptává investiční prostředky, subjekt Y (potenciální věřitel) nabízí investiční prostředky a poptává investiční příležitosti.

Paretooptimální situace odpovídá bodu E, kdy se poslední mezní výnos ze spojení investičních prostředků a investičních příležitostí obou subjektů rovná.

To, co není na první pohled vidět v levé části dolního obrázku, vyčteme z pravé části dolního obrázku, který je obdobou pravé části horního obrázku. Podobně tomu bylo i při intepretaci horního obrázku.

V pravé části dolního obrázku jsou souřadnicemi x, y označeny celkové příjmy subjektů X a Y. Vzhledem k tomu, že se jedná o obdobu Nashova vyjednávacího problému, můžeme pro příslušné subjekty použít i pojem hráči X a Y.

Konkávní tučnou křivkou je vyznačena hranice dosažitelného příjmu při různých rozloženích množství současných příjmů mezi hráči (vznikla by např. posunem bodu Y_x1po horizontální ose levé části dolního obrázku od bodu 0 do bodu Y_x1+y1).

Pokud může dojít k paretovskému zlepšení (jeden z hráčů poskytne své investiční příležitosti k realizaci výnosnějších investičních příležitostí druhému hráči), pak i v pravé části dolního obrázku musí být splněn požadavek rovnosti posledního mezního výnosu ze spojení investičních prostředků a investičních příležitostí obou hráčů. Tomuto požadavku odpovídá tučná tečkovaná linie jdoucí pod úhlem 45° zleva doprava a dotýkající se konkávní tučné křivky popisující hranici dosažitelného přijmu hráčů v podmínkách, kdy se mění jejich výchozí situace a každý realizuje pouze své vlastní investiční příležitosti z vlastních investičních prostředků.

Šedé oblasti (paretovských zlepšení) v levé části obrázku odpovídá šedá oblasti paretovských zlepšení v pravé části obrázku. Tučná úsečka ohraničená oboustranně šipkami je množina bodů, které představují paretovské zlepšení oproti situaci nedohody, tj. oproti bodu nedohody, který leží na hranici dosažitelného příjmu hráčů v podmínkách, kdy se mění jejich výchozí situace a každý realizuje pouze své vlastní investiční příležitosti z vlastních investičních prostředků, od kterého se odvíjejí paretovská zlepšení založená na vztahu věřitel-dlužník.

Tak, jako z horního podvojného grafu vycházejícího z neoklasických základu významných oblastí teorie her, jakými je teorie kooperativních her, řešení Nashova vyjednávacího problému, teorie designu a implementace mechanismů, lze vyčíst velmi důležité, a především původní závěry pro tyto oblasti teorie her z dolního grafu, který vychází z ekonomie produktivní spotřeby jako přesahu neoklasické ekonomie (Valenčík, Wawrosz 2019). Ta na místo člověka pojatého jako „spotřebitele maximalizujícího svůj užitek“ staví člověka, pro kterého je spotřeba produktivním procesem v tom smyslu, že mu umožňuje rozvoj schopností jakožto produktivní síly (pro působení v tvůrčích komplementárních týmech, pro možnost být součástí inovačního potenciálu společnosti) a současně identifikuje významný fenomén, který brání naplnění přirozených tendencí vývoje ekonomického systému – poziční investování. Na rozdíl od předcházejícího důrazu ekonomické teorie na to, jak vznikají investičních prostředky (finanční zdroje), se zaměřuje na otázku, jak jsou generovány investiční příležitosti (tedy to, do čeho lze investovat), které rozhodují jak o dynamice, tak i kvalitě ekonomického růstu a které vyvěrají z těch nejvýznamnějších produktivních schopností člověka.

Explicitní vyjádření některých teoretických východisek obsažených v modelu

nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí

Všimněmě si, že dvousložkový model založený na propojení Edgeworthova krabicového grafu a Nashova (S, d) vyjednávacího problému vzniká redukcí modelu založeného na nabídce a poptávce investičních prostředků a investičních příležitostí. Konkrétně zanedbáním příjmových efektů spotřeby (tj. toho, že spotřeba podobně jako investice má vliv na budoucí příjem) a možnosti vzniku úvěrového vztahu, který umožňuje zvýšení efektivnosti systému tím, že výnosnější investiční příležitosti jednoho subjektu jsou realizovány prostřednictvím využití investičních prostředků druhého subjektu. Z tohoto hlediska je spodní podvojný graf doložitelným rozšířením a zobecněním horního podvojného grafu. Toto tvrzení je nutné doložit aplikacemi teoretických východisek, které jsou implicitně v modelu vyjádřeném graficky ve spodní části obrázku 1. Pro potřeby např. testování hypotéz odvozených od tohoto modelu jej lze vyjádřit i analyticky (např. Černík, Valenčík 2021)

Protože se budeme pohybovat převážně na půdě teorie her, budeme pro subjekty v dalším textu používat pojmenování „hráči“.

Oproti dříve publikovaným výstupům jsou v této části dosud neprezentované teoretické posuny:

- Zdůvodnění toho, proč na rozdíl o výplat v podobě užitku hráčů (což vychází z neoklasického základu) se při výplatách v podobě finančních částech objevuje požadavek neutrality pozičního investování.

- Definování paretovského optima pro oblast nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí, přitom tak, aby z problematiky dosahování tohoto optima vyplynula existence fenoménu pozičního investování.

- Otevření problematiky generování investičních příležitostí, která umožňuje ukázat velmi výraznou odlišnost mezi efektivností ekonomických systémů v nichž působí poziční investování a v nichž poziční investování nepůsobí, návazně pak přesně identifikovat, ve kterých oblastech a jak vzniká ztráta efektivnosti.

Spojení všech těchto tří posunů umožňuje přesněji popsat kontexty pozičního investování a následně (v další kapitole) ukázat význam rozlišení ekonomických systémů, v nichž se vyplatí spolupracovat, a ekonomických systémů, v nichž se nevyplatí spolupracovat, identifikovat to, čím je tato odlišnost dána a jak se projevuje, návazně (a především) ukázat význam zkoumání vztahů mezi těmito systémy.

b) Problém rozdělení výnosů z možnosti jednoho z hráčů poskytnout vlastní investiční prostředky k využití výnosnějších investičních příležitostí druhého hráče

V grafickém vyjádření modelu nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí se jedná o otázku, který z bodů na tučně zvýrazněné úsečce AB ohraničení z obou stran šipkami je řešením příslušného vyjednávacího problému. V obecném případě, když uvážíme různě silnou vyjednávací pozici hráčů, to nemusí být bod dotyku šedé plochy s touto úsečkou (Černík, Valenčík 2016). Připomeňme, že všechny body této úsečky splňují předpoklad paretooptimality (oba hráči si v každém bodě polepší oproti výchozí situaci, tj. mají vyšší příjem, kromě krajních bodů, kde si příslušný hráč nepohorší). Stojíme před výběrem výběru „nejvhodnějšího“ rozdělení podobně jako v případně Nashova vyjednávacího problému. Jak přistoupit k jeho řešení? Podívejme se na jeden z významných aspektů tohoto problému, který v případě původního Nashova vyjednávacího problému nevzniká.

Pokud by vznikla situace, že jeden z hráčů by mohl navrhnout jakékoli rozdělení a druhý hráč musel s tímto rozdělením souhlasit, aby k paretooptimálnímu využití investičních prostředků a investičních příležitostí došlo, měli bychom před sebou standardní ultimátní hru. Z empirických výzkumů víme, že v reálném světě ne každé rozdělení výnosů odpovídající úsečce AB je pro oba hráče přijatelné. Jedná se jen o psychologický fenomén, nebo to má i reálný ekonomický základ? Uvidíme dále. Zde jen zmíníme to, že v Nashově vyjednávacím problému většinou tato otázka nevzniká, protože výplaty v příslušné hře mají podobu vzájemně neporovnatelných subjektivních užitků hráčů, zatímco zde mají podobu výplat, které jsou nejen porovnatelné, ale jejich rozdílná výše může výrazně ovlivnit vzájemné postavení hráčů. V reálném světě to může hrát podstatnou roli, což je v zorném poli našeho modelu, zatímco v případě Nashova vyjednávacího problému je za jeho hranicí.

c) Paretovské optimum v modelu nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí

Z modelu, který jsme prezentovali formou dolního podvojného obrázku vyplývá, že systém je v paretooptimálním stavu tehdy a právě tehdy, když jsou investiční příležitosti využívány podle míry jejich výnosnosti, a to bez ohledu na to, kdo je vlastníkem investičních prostředků a kdo vlastníkem investičních příležitostí, což předpokládá existenci příslušného úvěrového vztahu (věřitel nabízí investičních prostředky a poptává investiční příležitosti, dlužním poptává investiční prostředky a nabízí investiční příležitosti).

Odsud vyplývá otázka: Co brání tomu, aby investiční příležitostí, kterými disponují hráči, byly využívány podle míry jejich výnosnosti?

V prvním přiblížení lze říci, že je to nerozvinutost příslušného ekonomického systému, např. nedokonalá informovanost hráčů o míře výnosnosti investičních příležitostí, neexistence mechanismů vzájemně přijatelného rozdělení výnosů apod.

Pokud bychom vystačili s touto odpovědí, měli bychom v reálném světě pozorovat tendence, které by nerozvinutost ekonomického systému jeho vývojem postupně překonávaly. A také bychom měli pozorovat roli ekonomické teorie, která by na překonávání této nerozvinutosti orientovala.

Existuje možnost doplnění prvotního pohledu: Existuje nějaký aktivní prvek (fenomén) ekonomického systému, který vychází z využití jeho nerozvinutosti a který aktivně brání využívání investičních příležitostí podle míry jejich výnosnosti, protože si tím jeden z hráčů může zvýšit svůj výnos oproti paretooptimální situaci.

Existence takového prvku (fenoménu) by mohla vysvětlit i to, že ne každé paretooptimální rozdělení výnosů z úvěrového vztahu je přijatelné pro oba hráče. Je zřejmé, že kandidátem na tento fenomén je poziční investování.

d) Význam generování investičních příležitostí při spojení stávajících investičních příležitostí se stávajícími investičními prostředky

Ekonomie produktivní spotřeby, ze které vychází model nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí otevírá, jako jeden z nejvýznamnějších teoretických problémů, otázku generování investičních příležitostí. Hlavní proud se spokojuje s tím, že nové investiční prostředky vznikají při využívání stávajících investičních příležitostí, a to konkrétně spojením stávajících investičních prostředků se stávajícími investičními příležitostmi. V ekonomii produktivní spotřeby se stává velmi významnou problematika generování nových investičních příležitostí při využívání stávajících. Pokud by se totiž situace v určitém ekonomickém systému blížila paretovskému optimu, pak by hodnota nově generovaných příležitostí odpovídala míře jejich výnosu. Názorněji řečeno, hráče by zajímalo nejen to, jaké investiční prostředky získají v situaci, kterou lze modelovat prostřednictvím nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí, ale také (a v některých případech zejména) to, jaké investiční příležitosti jsou jim generovány, protože v navazující hře (v dalším kole hry) by o velikosti jejich příjmů rozhodovala právě výnosnost těchto investičních příležitostí. V situaci blízké paretovskému optimu by se generováním výnosných investičních příležitostí jednomu hráči zvýšil i výnos druhého hráče, protože by se tím zvyšoval výnos z jeho investičních prostředků.

V případě pozičního investování je proces generování investičních příležitostí potlačen (proč generovat něco, co stejně nebude možné využít) a do značné míry deformován (např. tím, že hráč, který se stal obětí pozičního investování, si začíná vytvářet investiční příležitosti, kterými se brání proti investičnímu investování ze strany druhého hráče). Tuto problematiku v tomto pojednání nebudeme otevírat, protože bychom přesáhli rámce, které jsme si stanovili.

Předcházejí tři body (b, c, d) můžeme chápat též jako teoretická východiska k definování fenoménu pozičního investování. Ten chápeme jako možnost přeměny majetkové výhody jednoho hráče ve výsadu, ve zlepšení jeho pozice v tom smyslu, že může zvýšit výnosnost svých vlastních investičních příležitostí potlačením či omezením možnosti realizace investičních příležitostí druhého hráče. Jedná se o jeden z nejvýznamnější ekonomických fenoménů, který má řadu podob, které se vzájemně doplňují a způsobují největší deformace současných ekonomických systémů na nejrůznější úrovni, včetně globální.

Většina lidí tento fenomén vnímá spíše intuitivně, bez vytvoření dostatečného teoretického předpolí (o jehož vytváření jsme se pokoušíme) zůstává v teoretických analýzách ekonomických systémů přehlížen, což mj. vede ke ztrátě dostatečné vypovídací schopnosti různých prakticky orientovaných ekonomických analýz a následně i ke ztrátě jejich společenské autority:

- Je to právě poziční investování, které vede ke zdánlivým paradoxům v ultimátních hrách a v reálných situacích, kde je obdoba těchto her hrána. Některá rozdělení výplat mohou být pro jednoho či druhého hráče nepřijatelná právě proto, že výhoda výrazně vyšší výplaty druhého hráče může umožnit poziční investování a přeměnu této výhody v nástroj diskriminace. Proto musí být podmínkou řešení neutralita pozičního investování. Totéž lze modelovat tak, že výplata druhého hráče má nenulový dopad na výplatu prvního hráče, a tudíž kompozitní výplata sestávající se z ocenění výplaty vlastní i výplaty druhého hráče nesmí být záporná.

- Přibližování se k paretovskému optimu odstraňováním nedokonalostí na trhu nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí, případně implementací mechanismů, které umožňují využívat investiční příležitosti podle míry jejich výnosnosti brání právě fenomén pozičního investování. Logicky tak vyvstává jako ústřední otázka: Co a jak umožňuje roli tohoto fenoménu eliminovat? (Náš příspěvek vyúsťuje do odpovědi na tuto otázku.)

- Existence pozičního investování se mj. projevuje v nepřehlédnutelném rozdílu mezi ekonomickými systémy na nejrůznějších úrovních, kde fenomén pozičního investování působí, a systémy, kde nikoli (je eliminován, potlačen či vytlačen ze systému). To je dáno zejména schopností ekonomických systémů, v nichž je situace blízká paretooptimální, tj. je v nich potlačen či je z nich vytlačen fenomén pozičního investování, generovat stále výnosnější investiční příležitosti, a to kaskádovým způsobem. Následně se pak projevuje i vznikem konfliktů mezi ekonomickými systémy, v nichž se vyplatí kooperovat, a ekonomickými systémy, v nichž převládá působení pozičního investování. Přitom tyto konflikty mohou vznikat mezi ekonomickými systémy stejné úrovně (z hlediska vztahu části a celku), tak i mezi úrovněmi.

K pozičnímu investování dochází v případě, kdy jeden subjekt využívá svou majetkovou převahu (dispozici větším množství investičních prostředků) k diskriminaci druhého subjektu formou omezení či potlačení (způsobení nerealizace) jeho (výnosnějších) investičních příležitostí s cílem zvýšit výnosnost vlastních investičních příležitostí při současném poklesu efektivnosti systému, a to následujícími formami:

- Využití finančních nástrojů: Omezením přístupu k investičním prostředkům, které jsou nezbytné pro realizaci určitého typu investičních příležitostí.

- Využití administrativních nástrojů: Znemožněním realizace určitého typu investičních příležitostí administrativními omezením, zpravidla selektivními (tj. postihujícími diskriminovaný subjekt).

- Využití informačních nástrojů: Znepřístupnění (zpravidla selektivním) určitých informací diskriminovanému subjektu, které jsou nezbytné pro generování či realizaci určitého typu investičních příležitostí.

- Využití silových nástrojů: Destrukce prostředků nezbytných k realizaci určitého typu investičních příležitostí (k čemuž dochází zpravidla tehdy, když diskriminace formou pozičního investování přeroste v konflikt).

Současně můžeme rozlišit přímé a nepřímé formy pozičního investování:

- O přímé formy se jedná tehdy, když jeden subjekt bezprostředně působí na druhý (např. neposkytne finanční prostředky či použije silové nástroje).

- O nepřímé formy se jedná tehdy, když jeden ze subjektů investuje do deformací institucionálního systému.

Jakmile uvažujeme výsledky ekonomických aktivit v rámci ekonomie produktivní spotřeby jako finančně ocenitelné výnosy, objevuje se nám poziční investování jako nepřehlédnutelný ekonomický fenomén, který má negativní dopad na efektivnost ekonomického systému, resp. jako faktor, který brání dosažení paretooptimálního stavu. Nejvíce se dopady pozičního investování projevují v oblasti generování a nevyužívání nových investičních příležitostí, což je také důvod, proč se efektivnost ekonomických systémů, v nichž je vliv pozičního investování zanedbatelný, od efektivnosti ekonomických systémů kontaminovaných pozičním investováním výrazně odlišuje.

Teorii mechanismů, jejíž základy položil L. Hurwicz, se podařilo formulovat řadu významných doporučení, v nichž využil poznatky teorie her. V již zmíněné přednášce při příležitosti udělení Nobelovy ceny shrnul podstatnou část svého celoživotního díla a upozornil na nejdůležitější neřešené problémy v oblasti teorie designu a implementace mechanismů.

Zdůrazňoval význam problematiky „vyšší autority“, která by uhlídala dodržování pravidel jako jeden z elementárních předpokladů fungování mechanismů, které mají zabezpečit efektivnost systému.

L. Hurwicz upozorňuje na to, jak je implicitně obsaženo již v samotném názvu jeho přednášky, že hledat řešení problému dodržování pravidel strážců prostřednictvím strážců vyššího řádu není dostatečným řešením. Návazně vyslovuje hypotézu, že řešením by mohlo být vytvoření takových podmínek, v nichž by se nikomu (nebo alespoň dostatečné většině hráčů) nevyplatilo porušovat pravidla. Tj. v takových hrách by Nashova rovnováha spočívala v dodržování pravidel a byla by samovynucující se. Tak tomu ovšem často nebývá. L. Hruwicz proto rozlišuje „legální hry“ (v nichž se dodržují pravidla) a „skutečné hry“ (v nichž hráči mohou pravidla porušovat), do nichž jsou legální hry zasazeny. Následně zavádí pojem „úspěšného prosazování (successful enforcement)“. Pravidla legální hry jsou podle něj úspěšně prosazována, když výsledky skutečné hry zajišťují, že nelegální strategie jsou méně atraktivní než legální strategie. Silná formulace úspěšného prosazování může vyžadovat, aby pro každého hráče byla ke každé nelegální strategii dominantní nějaká legální strategie. Slabá dominance vyžaduje pouze to, aby si hráč nepohoršil, když zůstane v souladu se zákonem. To však může být příliš silný požadavek: pokud všichni ostatní jednají nezákonně, nemusí být pro hráče výhodné zůstat v souladu se zákonem. Zdá je proto rozumnější přijmout poněkud slabší koncept úspěšného prosazování pravidel daného mechanismu. Mj. podobně je definována i "evolučně stabilní strategie" v případě lidských pospolitostí. Žádná se "úspěšně neprosazuje" na věky věků, protože vždy může dojít ke změně podmínek, v nichž se "legální hra" odehrává.

Jako jednu z možností úspěšného prosazení hry se samovynucujícími se Nashovými rovnováhami vidí v tom, že někde na konečném konci řetězce strážců mohou existovat strážci (individuální nebo kolektivní), kteří sympatizují s pravidlem (formou hry), jež činí určité chování nezákonným, např. jejichž etické normy vylučují korupční chování, a kteří mají možnost (díky moci, finančnímu majetku, osobnímu charismatu nebo postavení v kombinaci s respektem obyvatelstva k němu), jakož i sklonu jednat tak, aby odradili od nevhodného chování strážce nižšího řádu. V takové situaci je pravděpodobné, že se pravidlo podaří prosadit. Z toho vyplývají určitá praktická doporučení, ale v současné době bychom se s tímto „řešením“ patrně nespokojili.

R. Myerson, který je žákem L. Hurwicze a dostal Nobelovu společně s ním, se pokusil konkretizovat představu o „strážcích, kteří uhlídají strážce“. Hovoří o nich jako o „malé skupině speciálně určených osob (tzv. úředníků prosazujících právo), jejichž strategie omezující množiny stanoví, že potrestají každého, kdo se odchýlí od ústavních omezení“. Aniž by konkretizoval, kdo tuto malou skupinu osob „určí“, navrhuje, aby se zneužití moci zabránilo tím, že každý úředník z této skupiny musí očekávat, že se mu bude dařit lépe, když bude pravidla správně prosazovat, tj. když bude moci očekávat dostatečně velkou odměnu za správné chování: „Za předpokladu neutrality rizika musí být velikost těchto odměn rovna alespoň potenciálnímu zisku, který by úředník mohl získat ze zneužití pravomoci, děleno pravděpodobností, že by takové zneužití pravomoci bylo odhaleno. Pokud je tedy pokušení velké a pravděpodobnost odhalení malá, mohou být mocní úředníci třeba velmi dobře odměňováni. Měli bychom tedy očekávat, že vedoucí představitelé základních politických institucí budou velmi dobře odměňovanou elitou, vysoce motivovanou potřebou zachovat si svá privilegia".

V podmínkách, kdy je globální společnost významně kontaminována pozičním investováním, a to i na (či zejména) vyšších úrovních, lze patrně takovéto řešení považovat za ne zcela reálné. Nebude patrně příliš velkým zjednodušením, když řekneme, že pro jakoukoli úroveň „strážců hlídajících strážce“ platí, že se v ní mohou najít osoby, které zvýšení odměny nejenže neodradí od zneužití svého postavení, ale naopak, bude pro ně vítaným „dodatečným příspěvkem“ k tomu, aby mohli zneužívat své pravomoci jako „hlavní zdroj výdělků“. Dlužno dodat, že v době, kdy R. Myerson dával svá doporučení, jednak ještě nebyla teorie pozičního investování k dispozici a jednak globální společnost a její lokální průměty nedorostly stávající „dokonalosti“.

Teorii designu a implementace mechanismů, jednu z nejkomplexnějších a reálné praxi nejbližších oblastí teorie her, jsme uvedli ve výše uvedených kontextech nikoli jen proto, abychom zdůraznili význam teorie her. To nejcennější, s čím přichází, je upozornění na to, že na cestě k efektivně fungujícím mechanismům přibližujících ekonomický systém (námi nahlížen prizmatem nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí) může být využito vytvoření podmínek pro to, aby došlo k samovynutitelnosti Nashových rovnováh založených na spolupráci, důvěře a dodržování pravidel, a to i v podmínkách, kdy v systému a jeho okolí, přičemž na různých úrovních, významně působí fenomén pozičního investování.

b) Jaké řešení nabízí teorie vycházející z ekonomie produktivní spotřeby

Z následujícího modelu, který je derivátem modelu uvedeného v obrázku č. 1, a v návaznosti na výše uvedený požadavek samovynutitelných Nashových rovnováh, lze nalézt východisko cesty k řešení jednoho z nejvýznamnější problémů současné doby, ale i dlouhodobějšího historického vývoje lidské pospolitosti. Obrázek je záměrně sestaven ze tří částí:

- Vlevo nahoře je popsán ekonomický systém, ve kterém působí poziční investování.

- Vpravo nahoře je popsán ekonomický systém, ve kterém nepůsobí poziční investování.

- Dole uprostřed jsou zvýrazněny jednotlivé složky rozdílu v efektivnosti obou systémů.

(Model lze prezentovat i formou analytického vyjádření, grafické vyjádření je srozumitelnější a přispívá lépe k pochopení podstaty problému.)

Obrázek 2: Model porovnání efektivnosti systémů kontaminovaných pozičním investováním se systémem založeným na spolupráci a generování nových investičních příležitostí

x⁽⁰⁾→ zleva doprava souřadnice množství investičních prostředků hráče X

←y⁽⁰⁾ zprava doleva souřadnice množství investičních prostředků hráče Y

x⁽⁰⁾₀, y⁽⁰⁾₀výchozí množství investičních prostředků hráče X a X

x´, y´ souřadnice mezního výnosu ze spojení investičních prostředků a investičních příležitostí

Šedou barvou je upozaděna výchozí situace daná funkcemi mezního výnosu z výchozích investičních příležitostí hráče X a Y:

f₀(x´), f₀(y´) funkce mezního výnosu ze spojení investičních prostředků a investičních příležitostí hráče X a Y

(1), (2) šipky ukazující posun funkcí mezního výnosu z nově generovaných investičních příležitostí hráče X a Y při realizaci původních investičních příležitostí

f₁(x´), f₁(y´) funkce mezního výnosu posunuté v důsledku pozičního investování (vlevo) a v důsledku generování nových investičních příležitostí (vpravo).

- Tučnými liniemi situace odpovídající rozšířenému paretovskému optimu aplikovanému na oblast nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí.

A: Ztráta v důsledku pozičního investování vznikající tím, že nejsou využívány investiční příležitosti, které mohly být generovány hráči X.

B: Ztráta v důsledku pozičního investování vznikající tím, že jsou potlačovány investiční příležitosti hráče X.

C: Ztráta v důsledku pozičního investování vznikající tím, že investiční příležitosti hráče Y, které mohly být vygenerovány hráči Y v případě kooperativního chování obou hráčů, mají nižší výnos, než zvýšení výnosů hráče Y v důsledku potlačení investičních příležitostí hráče X pozičním investováním hráče Y.

D: Ztráta v důsledku obětování prostředků, které mohly být využity pro realizaci investičních příležitostí vygenerovaných hráči Y v případě kooperativního chování obou hráčů.

- Neproduktivním, resp. kontraproduktivním použitím části investičních prostředků k pozičnímu investování (plocha B).

- Žádným, nebo velmi omezeným generováním investičních příležitostí jednoho hráče ve prospěch druhého hráče, což platí vzájemně (plocha A, C).

- Potlačením investičních příležitostí hráče, který je obětí pozičního investování (plocha D).

Pozorný pohled na trojčlenný obrázek vnucuje otázku: Proč systémy, v nichž se buď nerozvinulo, nebo z nichž bylo vytlačeno poziční investování, systémy, které jsou blízko paretooptimálnímu stavu, v nichž splývá paretovské optimum a Nashova rovnováha, systémy, v nichž se hráčům vyplatí kooperovat, systémy, v nichž jsou Nashovy rovnováhy samovynutitelné, se neprosazují silou své výrazně vyšší a zvyšující se ekonomické efektivnosti?

Odpověď nemůžeme hledat v ekonomických systémech tohoto typu samotných, ale v jejich prostředí, a to na všech úrovních. Nelze též přehlédnout, že expandující ekonomické systémy založené na vzájemné kooperaci a ekonomické systémy, v nichž převládá poziční investování, si nejsou navzájem lhostejné. „Úspěch se neopouští“ a každý z nás má nepochybně povícero zkušeností s tím, jakému tlaku byly vystaveny systémy, které měly parametry blízké těm, které – nahlíženo prizmatem nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí – byly blízké paretovské rovnováze, resp. těm, které znázorňuje pravá část obrázku.

Pro konkrétnější představu lze jako příklady takových systémů uvést podnikatelský projekt Tomáše Bati (kooperace firmy, zaměstnanců, regionu a státu s výrazným investováním do schopností zaměstnanců a diverzifikací aktivit za účelem generování nových investičních příležitostí) či JZD později Agrokombinát Slušovice Františka Čuby (s obdobnými parametry s tím rozdílem, že vztah se státem byl nejdříve problematický a po změnách v roce 1989 se stát začal chovat nepřátelsky).

Jakmile se kdekoli a na jakékoli úrovni vytváří situace, ve které se zúčastněným vyplatí kooperovat, situace, ve které je z příslušného systému vytlačeno poziční investování, případně který jako nově vzniklý není pozičním investováním kontaminován, který se začíná dynamicky rozvíjet a zvyšovat svou efektivnost kaskádovým generováním investičních příležitostí, je generována další hra (případně další hry), kdy vůči ekonomickému systéme, ve kterém se vyplatí spolupracovat, jsou indukovány subjekty nepřátelské. Je to dáno tím, že ti, kteří reprezentují systém kontaminovaný pozičním investováním, se z pochopitelných důvodů cítí ohroženi. Jako dominantní hra v širším systému se tak rodí konflikt mezi dynamickým úspěšným systémem, který se dostal do pozice hráče, vůči kterému jakožto hráč či koalice hráčů stojí systémy kontaminované pozičním investováním a disponující nástroji pozičního investování ve vztahu ke svému okolí. Praktickým závěrům, které z toho vyplývají, se budeme věnovat v další kapitole.

Některá doporučení na podporu ekonomických subjektů, v nichž se hrají hry,

Právě tak, jako v našem vesmíru neexistuje „pevný bod“, tak patně i v našem současném sociálním, byť i globálním, mikrosvětě neexistuje nějaká vnější nezávislá autorita, která by nebyla zranitelná či již kontaminovaná pozičním investováním. Z toho vyplývají přinejmenším následující závěry:

- Pokud se má cokoli úspěšného prosadit, pokud má dojít k jakékoli perspektivní pozitivní změně, je nutné využít jako společenského nositele této změny ekonomické systémy, v nichž se vyplatí spolupracovat. To, že by to šlo jinak, je marné snění.

- Analýze her indukovaných dynamickým vývojem ekonomických subjektů, v nichž se vyplatí spolupracovat, her, kde jedním z hráčů je úspěšný subjekt, a druhým hráčem či koalicí hráčů subjekty kontaminované pozičním investováním, je nutné věnovat patřičnou (hlavní) pozornost, a to právě z důvodů uvedených v předcházejícím bodu.

- Kdokoli chce podpořit pozitivní proměny, měl by vyhledávat ekonomické subjekty na úrovni adekvátní svému začlenění do společnosti, rozpoznávat ty, v nichž vznikají nebo jsou již využívány předpoklady pro to, aby se staly ekonomickými systémy, v nichž se vyplatí spolupracovat, podporovat je a zprostředkovat spolupráci mezi nimi.

Některá doporučení podporující vznik a expanzi systémů, v nichž se vyplatí spolupracovat, lze dát již na současné úrovni poznání. Každý subjekt, který využívá podmínky vzájemné spolupráce by měl:

- mít program kaskádového generování investičních příležitostí (tj. jak využití stávajících investičních příležitostí generuje další, ještě výnosnější investiční příležitosti, a to s konkrétní představou několika vln, resp. dostatečně velké perspektivy);

- dostatečně přesně předvídat, kde dojde ke střetům takto herně vzniklého nového hráče s okolím, tj. v jaké podobě se může objevit protihráč v konfliktní hře;

- vědět, že jakmile vznikne dynamicky se rozvíjející subjekt s výrazně vyšší efektivností, indukuje to hry směřující k jeho likvidaci; ty mohou mít různou podobu (z pozice paralelně existujících hráčů, nadřazené autority či vyššího levelu i z vnitřního prostředí);

- předpokládat, že dojde ke spolupráci hráčů spojujících se v jeho protivníka coby dynamicky se rozvíjejícího se systému; pokud má svoji pozici ustát, musí mít připravenou účinnou protihru;

- mít dostatečnou představu o svých spojencích a o tom, jak je získat, a to ve všech oblastech, kde jsou generováni jeho protivníci,

- volit postupné kroky, z nichž každý je završen propojením s vhodně vytipovaným komplementárním subjektem působícím v rámci ekonomického systému, ve kterém se vyplatí spolupracovat (z důvodů snížení rizika je vhodné mít určité portfolio vytipovaných subjektů).

Lidská pospolitost, která dosáhla na všech úrovních (od lokální až po globální) vysokého stupně kontaminace pozičním investováním, prochází složitým obdobím (osudovým úskalím). Rozdělení výnosů z ekonomické činnosti je mnohem více ovlivňováno pozičním investováním, než ekonomickou efektivností ekonomických systémů a ekonomických subjektů v konkurenčním prostředím. Pokud se má na kterékoli úrovni v těchto podmínkách prosadit dílčí změna k lepšímu, musí se opřít o sílu ekonomických systémů, v nichž se vyplatí kooperovat a z nichž je poziční investování vytlačeno, nebo se tam nevyvinulo. K tomu, jak iniciovat vznik systémů, v nichž se vyplatí spolupracovat, jak podpořit jejich expanzi a odolnost vůči pozičnímu investování ze strany hráčů kontaminovaných pozičním investováním, existuji celá řada doporučení vyplývajících ze základního modelu založeného na nabídce a poptávce investičních prostředků a investičních příležitostí. Rozvoj teorie vycházející z ekonomie produktivní spotřeby bude výše tematizovanou problematiku stále více zviditelňovat, nabízet stále přesnější a účinnější doporučení, což povede k tomu, že nejdříve v některých příznivých lokálních podmínkách a postupně horizontálním propojováním ekonomických systémů, v nichž se vyplatí kooperovat, na stále vyšší a ve vrcholné fázi i na globální úrovni převládne expanze ekonomických systémů založených na vzájemné kooperaci, ekonomický systém se posune na vyšší úroveň, na které budou hrát dominantní roli odvětí produktivních služeb zaměřených na rozvíjení specificky lidských schopností, jejich uchování a uplatnění jako nejvýznamnějšího faktoru určujícího dynamiku a kvalitu ekonomického růstu.

U pojednání tohoto typu se diskuse k jejich adekvátnosti a využitelnosti pro další rozvoj teorie i v praxi vztahují k následujícím otázkám, které uvádíme i s odpovědí na ně:

- Není záběr prezentované tématiky příliš široký, nebo naopak příliš úzký? – Vzhledem k tomu, že toto pojednání je první, které se pokouší o určitý souhrn výsledků dosavadního bádá a současně prezentuje původní, dříve nepublikované poznatky, je oprávněné požadovat takový záběr, který neponechává mimo zorné pole ty problémy, jejichž teoretické a následně i praktické neřešení by vedlo k nevyužitelnosti těch poznatků, které jsou v daném výstupu obsaženy. Současně platí, že nemůže převládnout ani to, že „vše souvisí se vším“ a teoretické těžiště problematiky se rozplyne tak, že z výstupu nevyplývají poznatky využitelné pro rozvoj teorie s výhledem na uplatnění v praxi. Z tohoto hlediska je sice závěr příspěvku trochu širší, ale protože nemůže navázat na dostatečně konzistentní obecně uznávaný systém stávajících poznatků, přiměřený stavu teorie i potřebám praxe.

- Najdou si prezentované poznatky adresáta, který je schopen je dále rozvíjet a uplatňovat v praxi? – Prezentované poznatky vzešly z dlouholeté týmové práce a jsou formulovány tak, aby měly formu teoretických východisek řešení problémů. Nabízejí řadu atraktivních aplikací, jak pokud jde o rozvíjení modelu a s ním spojených teoretických nástrojů, tak i při analýze významných dějinných i současných událostí. Z hlediska praktického uplatnění se orientují na odborníky, kteří mají určitý inovační potenciál a jsou schopni týmové práce.

- Ve které praktické oblasti mohou prezentované poznatky najít dostatečně přesvědčivé a přínosné uplatnění (které se bez teoretického zázemí neobjede)? – V přehledu dosavadních výstupů je zmíněna problematika změn v penzijním systému, kterému z hlediska praktických aplikací byla věnována největší pozornost. Pozornost si zaslouží zejména pozoruhodná událost, ke které došlo v České republice kolem roku 2020 a která se vyhrocuje dodnes. Do určité doby výše přibližně datované se považovala orientace na prodloužení doby produktivního uplatnění člověka na profesních trzích za nejpřirozenější cestu zabezpečení trvalé udržitelnosti systému průběžného penzijního pojištění i zvýšení výkonnosti celého ekonomického systému. Pak se situace začala měnit a z odborných diskusí bylo toto téma vytlačeno nikoli odbornou argumentací, ale administrativními restrikcemi nejrůznějšího typu. Přitom právě v oblasti součinnosti vzdělávacích aktivit na různých úrovních, cílené zdravotní a lázeňské péče, firemní kultury by bylo možné dosáhnout výrazných ekonomických efektů a současně nastartovat ekonomické systémy, v nichž se vyplatí spolupracovat. Není to jediná oblast. Jako příklad další lze uvést výchovu a vzdělání k týmové práci, zejména na univerzitní úrovni vzdělávacího systému, organizovanou a koncepčně vedenou tak, aby produktem univerzit byly absolventské sítě vyúsťující v tvůrčí komplementární mezigenerační týmy, průběžně doplňované čerstvými absolventy a využívající nejnovější poznatky původního výzkumu realizovaného na univerzitách. Nepochybně vyvstává otázka, proč se vývoj akademické půdy neubírá tímto směrem, ale převládají spíše jevy, které svědčí o vývoji jdoucím směrem opačným.

Přestože doba a situace, v niž se nacházejí vědy zabývající se společností, je ne zcela příznivá pro teoretické bádání zabývající se komplexně nejtíživějšími problémy společnosti, zejména těmi problémy, které se týkají i oblasti badatelské práce, má smysl vyvíjet úsilí i v této oblasti. Vědy zabývající společností by neměly ztratit svůj kredit a „přehlížet“ takový fenomén, jakým je například poziční investování. Tím spíše, že když na něj upozorňuje například i společenská satira (viz příloha), může to vést až k oslabení pozice těchto věd ve společnosti s dopadem na úroveň vzdělanosti a kultury. Z tohoto hlediska považujeme naše pojednání za podnět k diskusím, které přispějí k překonání některých nedostatků jak v teoretické oblasti, kterou se zabýváme, tak zejména v oblasti, ke které se vztahuje svými aplikacemi.

Marxova teorie nadhodnoty, nebo teorie pozičního investování?

Marxovo dílo lze považovat za historicky první významný intenzivní a komplexní kontakt rozvíjejícího se teoretického systému se společenskou praxí. Významnou roli a v jistém smyslu slova i vyvrcholením tohoto díla je identifikování podstaty a mechanismů vykořisťování prostřednictvím dobového modelu založeného na teorii nadhodnoty a z něj odvozených závěrů. Tento model je svým způsobem fascinující, čemuž – což je v pojednání doloženo – podlehl i K. Marx. Metodologické problémy a zneužití Marxova díla jako ideologie vzniku Djilasovy „nové třídy“ vedly k přehlížení a umrtvení podstatných prvků základu teoretického systému, který odkázal svým následníkům. Hlavním cílem pojednání je prezentovat teorii pozičního investování vyrůstající z ekonomie produktivní spotřeby, a to v kontextu dodnes významných Marxových teoretických východisek zaměřených na odhalení peripetií a trendů dějinného vývoje. Přitom tak, aby odsud vyplývala konkrétní doporučení pro další rozvíjení teoretického systému s ambicí obnovit jeho intenzivní a komplexní kontakt se současnou společenskou praxí. K tomu je využit nejen rozbor některých pasáží Marxova díla, ale i některé teoretické výboje v oblasti teorie her a teorie designu a implementace mechanismů jako její součásti, zejména původní, dříve vyvinutý model nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí.

Teorie nadhodnoty, ekonomie produktivní spotřeby, poziční investování, model nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí, teorie implementace a designu mechanismů.

Marxova teorie nadhodnoty je podle tohoto velkého ekonoma a jeho příznivců téměř půldruhého století teoretickým východiskem analýzy podstaty vykořisťování a historických limitů kapitalistické společnosti (společnosti založené na reprodukci kapitálů v konkurenčním prostředí, ve kterém se prosazují monopolní struktury různého typu). Některé prvky teorie nadhodnoty se staly předmětem lítých, současně i kvalifikovaných diskusí, které zaměstnávaly učené hlavy po celá desetiletí. V některých z těchto diskusích obstál teoretický základ lépe, v některých se projevila jeho určitá omezení, což iniciovalo teoretické výboje různými směry. Jedná se nepochybně o velmi bohatý a rozsáhlý materiál, jehož zpracování poskytuje, a ještě dlouho bude poskytovat, velké množství příležitostí pro práce v oboru ekonomické historiografie.

V našem pojednání se budeme ubírat směrem řešení některých fundamentálních otázek spadajících zčásti do oblasti mikroekonomie, zčásti do oblasti teorie her. Protože obě tyto oblasti jsou velmi rozsáhlé, předesíláme, že se jedná jednak o mikroekonomickou analýzu nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí, jednak o oblast teorie her navazující na Nashův (S, d) vyjednávací problém a Hurwiczem iniciovaná bádání v oblasti designu a implementace mechanismů. Teoretickým základem je pro nás ekonomie produktivní spotřeby, kterou považujeme za významný přesah neoklasické ekonomie v hlavním směru jejího vývoje. K jejímu vzniku dal (patně nejen shodou okolností) K. Marx zásadní podnět v Rukopisech „Grundrisse“, konkrétně pojetím volného času jako času pro rozvoj schopností člověka, který se (tento rozvoj schopností) mění v nejvýznamnější produktivní sílu.

Ústředním pojmem, který jsme zavedli a využili v řadě prací, je poziční investování pojaté jako přeměna majetkové výhody ve výsadu, respektive v nástroj diskriminace majetkově silnějšího ekonomického subjektu (kterým nemusí být jen jednotlivec, ale může to být např. i firma či celá země). Pojem „poziční investování“ (investování do společenské pozice, nikoli jen do pozice na trhu finančních aktiv) odvozujeme od pojmu „poziční statek“ (Hirsch, 1976; Hylland, Zeckhauser 1979; Walasek, Bhatia, Brown 2018). Přesnou definici tohoto pojmu dáme v návaznosti na prezentaci teoretických východisek analýzy tohoto fenoménu. Nyní se spokojíme s definicí předběžnou: Jedná se o přeměnu majetkové výhody ve výsadu, která funguje jako nástroj diskriminace jednoho ekonomického subjektu druhým ekonomickým subjektem a tím výrazně ovlivňuje rozdělování výnosů ze společných ekonomických aktivit.

Nepovažujeme za přínosné v této fázi rozvoje teorie a stávajících možností prezentace nových poznatků řešit otázku, zda je (Marxova) teorie nadhodnoty zvláštním (konkrétním) případem teorie pozičního investování, nebo naopak, zda je teorie nadhodnoty zvláštním (konkrétním) případem teorie pozičního investování. Patrně by bylo možné ukázat, že mezi oběma teoretickými systémy existují určité přechody podmíněné zobecněním či rozšířenou interpretací některých základních pojmů či souvislostí mezi prvky těchto teorií. Náš pohled (to, co je předmětem tohoto pojednání) zúžíme na následující dva na sebe navazující problémové okruhy:

První: Doložení skutečnosti, že K. Marx v podkladech zpracovaných při přípravě druhého dílu Kapitálu doložitelně přehlédl problematiku pozičního investování při analýze spotřeby kapitalisty, což mu samotnému způsobilo řadu teoretický obtíží. Ty patrně sehrály roli i v tom, že tento druhý díl nedokončil.

Druhý: Při analýze vývoje fungování mechanismů reprodukce kapitálu se není možné obejít bez teoretického modelu a teoretických nástrojů analýzy pozičního investování, a to i z hlediska Marxových představ a dlouhodobých trendech vývoje společnosti, etapách tohoto vývoje a kvalitativních změnách, kterými prochází a bude procházet lidská pospolitost.

1. Dáme přehled všech relevantních pasáží z Marxova díla vydaného po Engelsově dopracování pod názvem Kapitál II, které se týkají Marxova pohledu na spotřební chování kapitalisty, a provedeme jejich analýzu prizmatem toho, zda se v nich objevuje prvek investování do zvýšení budoucího příjmu posílením pozice v systému fungování ekonomiky, nebo zda v nich naopak, z hlediska logiky fungování systému, tento prvek doložitelně chybí.

2. Budeme prezentovat Marxovu teorii nadhodnoty v širším kontextu jeho díla, konkrétněji na jeho představu změny, kterou prochází lidská pospolitost, a to prizmatem námi sledované role pozičního investování.

3. Odvodíme fenomén pozičního z našeho původního modelu nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí. Ukážeme, že neoklasický základ (na rozdíl od ekonomie produktivní spotřeby) není schopen identifikovat teoretickou podstatu fenoménu pozičního investování, což má nejen metodologické, ale i ideologické souvislosti.

4. Výběrovou formou s ambicí na určitou reprezentativnost ukážeme některé aplikace teoretických východisek, které takto získáme. (Vzhledem k rozsahu dané problematiky a posunu v několika směrech nelze na současné úrovni dosáhnout plné reprezentativnosti.)

V době, ve které tvořil K. Marx své dílo, bylo poziční investováním spíše okrajovým fenoménem. Převládala konkurence zaměřená na snižování nákladů a postupně i na inovace zvyšující produktivitu práce. Formy pozičního investování, které se vyvinuly v předcházejících ekonomických systémech, byly dynamikou rozšířené reprodukce individuální kapitálu z ekonomického systému v podmínkách prosazující se průmyslové revoluce vytlačeny. Proto zcela logicky K. Marx věnoval hlavní pozornost otázce rozdělování výnosů mezi vlastníky práce a vlastníky kapitálu. Tak se zrodila jeho teorie nadhodnoty, podle které si vlastník kapitálu přivlastňuje nadprodukt v peněžní podobě vytvořený rozdílem mezi hodnotou práce a hodnou pracovní síly. Tento model umožnil objasnit podstatné aspekty tehdejší forem vykořisťování, některé aspekty fungování kapitálu a podchytit některé vývojové tendence systému založeného na konkurenci kapitálů v tržním prostředí. Zde je na místě několik poznámek:

- Přínos Marxova díla je mnohem rozsáhlejší a podstatným způsobem spadá do oblasti metodologie: pojetí poznání jako rozvíjejícího se systému; pojetí společenského vývoje jako přírodně historického procesu přeměny přírody a od něho se odvíjejícího se procesu sebeutváření společnosti a člověka v rámci procesu přeměny přírody; koncept výrobních sil – výrobních vztahů a společenské nadstavy; identifikování podstatných aspektů dynamiky změn společenskoekonomických formací; požadavek, aby teorie nacházela adresáta uskutečnění vzestupných vývojových tendencí, resp. aby identifikovala všechny podstatné mezičlánky mezi rozvojem sebe sama jako teorie a rolí subjektu, který ideově vyzbrojuje; odhalení významných postupů při popisu reality prostřednictvím vzájemného se vymezování pojmů, tj. při invenční práci s pojmy atd.

- Šíři a metodologický rozměr Marxova díla zdůrazňujeme zejména vzhledem k tom, že podle nás není dostatečně objasněno, proč se nenašlo dost pokračovatelů v jeho díle, kteří by poprvé v dějinách navázaný přímý kontakt mezi vývojem společenské reality a rozvojem teorie udrželi. Odpověď na tuto otázku je významná, není však triviální a přesahuje předmět, kterým se zabývá toto pojednání. Dlužné však upozornit na to, že nekritická, resp. ustrnulá intepretace Marxovy teorie nadhodnoty (místo rozvíjení modelu, který ji popisoval) byla jednou z příčin neschopnosti využít Marxovo dílo při interpretaci nových jevů. Jak ukážeme v této části, byl i K. Marx příliš zahleděn do posunu v poznání společenské reality, který jeho teorie nadhodnoty přinesla, a nedokázal jej rozšířit a „vdechnout mu život“ tak, aby rozšířením tohoto modelu v různých směrech byl schopen nejen popsat, ale i identifikovat a předpovědět peripetie vývoje ekonomického systému. Například to, že podobně jako v každém předcházejícím ekonomickém systému, tak i v kapitalistickém majetková divergence vedla k postupnému prosazování pozičního investování. To potlačovalo produktivní prvky dřívějších systémů a nezadržitelná ztráta efektivnosti vedla k jejich zásadním proměnám a vzniku ekonomicky efektivnějších systémů. Touto vývojovou fází prochází i současný ekonomický systém.

- Částečně to souvisí i s tím, že „kanonizovaná“ forma výkladu Marxova díla se po převratech v Rusku a dalších zemích z ideologie třídy utlačované stala ideologií vznikající (Djilasovy) „nové třídy“, která byla s formami pozičního investování propojena v ranných stádiích svého zrodu a které vyhovovalo vystavovat jako svého nepřítele systém založený na Marxem popisované formě vykořisťování, zastírat tak mnohem nebezpečnější formu a hlavně podstatu mnohem nebezpečnější a k mnohem větší neefektivnosti systému vedoucí formy vykořisťování založené na pozičním investování. To byla mj. jedna z hlavních příčin prohry v boji o ekonomickou efektivnost při pokusu o vytvoření výkonnějšího a současně spravedlivějšího ekonomického systému.

Návazně na uvedené předešleme, co se následujícím rozborem vybraných pasáží z Marxova (rukopisu upraveného Engelsem do podoby) druhého dílu Kapitálu (teorie oběhu): Doložit, že K. Marx považoval veškerou individuální spotřebu kapitalisty za neproduktivní (snad jen s rozdílem prostředků nezbytných k jeho vlastní reprodukci v podobně nutných nákladů, pokud se kapitalista jako osoba bezprostředně účastnil výrobních procesu v roli organizátora či toho, kdo na něj dohlíží). A to na rozdíl od spotřeby dělníků, která (redukovaná na reprodukční náklady) byla plně produktivní. Při tomto pohledu nejen přehlédl některé podstatné jevy, které se v zárodečné podobě vyvinuly již v jeho době, ale postavilo ho to i před některé obtížně řešitelné teoretické problémy, takže si nutně i on sám uvědomoval určité problémy svého modelu.

Základní rozvrh, ze kterého v návaznosti na Kapitál I. K. Marx vychází, dává zde: „Poněvadž P‘, realisovaný peněžní kapitál, je jako výsledek Z‘ — P‘, doplňující a závěrečné fáze P — Z, absolutně v téže formě, v níž zahájil svůj první koloběh, může, jakmile z něho vyjde, zahájit znovu týž koloběh jako zvětšený (akumulovaný) peněžní kapitál: P‘ = P + p; forma P...P‘ alespoň nevyjadřuje, že opakuje-li se koloběh, odděluje se oběh p od oběhu P. Pozorován ve své jednorázové podobě, formálně, vyjadřuje tudíž koloběh peněžního kapitálu pouze zhodnocovací a akumulační proces. Spotřeba je v něm vyjádřena prostřednictvím P — , jen jako produktivní spotřeba, jen ona je zahrnuta v tomto koloběhu individuálního kapitálu. P — S je S — P čili Z — P z hlediska dělníka; je tedy první fází oběhu, která zprostředkuje jeho osobní spotřebu: S — P — Z (životní prostředky). Druhá fáze, P— Z, nevchází už do koloběhu individuálního kapitálu; ale tento koloběh k ní vede a předpokládá ji, protože má-li dělník být stále na trhu jako materiál k vykořisťování pro kapitalistu, musí především žít, musí se tedy udržovat osobní spotřebou. Avšak tato spotřeba sama se tu předpokládá jen jako podmínka produktivní spotřeby pracovní síly kapitálem, tedy jen potud, pokud se dělník svou osobní spotřebou udržuje a reprodukuje jako pracovní síla. Pokud jde o Vp, vlastní zboží, která vcházejí do koloběhu, jsou jen potravou pro produktivní spotřebu. Akt S — P zprostředkovává osobní spotřebu dělníka, přeměnu životních prostředků v jeho maso a krev. Ovšem i kapitalista tu musí také být, musí tedy také žít a spotřebovávat, aby mohl hrát úlohu kapitalisty. K tomu však v podstatě potřebuje jen takovou spotřebu jako dělník — více tato forma procesu oběhu nepředpokládá. A to tu není vyjádřeno ani formálně, neboť vzorec končí P‘, tedy výsledkem, který může ihned znovu fungovat jako zvětšený peněžní kapitál.“

V prvním dílu Marx používá jen schémata Z-P-Z (přeměna zboží v peníze peněž ve zboží) a návazně pak P-Z-P´, kde P´je větší než P, protože obsahuje nadhodnotu. Nadhodnota se projevuje teprve v peněžní formě. Ve druhém dílu kromě symbolu pro peníze P a symbolu pro zboží Z dodává symbol S pro osobní spotřebu dělníka. Tuto spotřebu, právě tak jako výrobní spotřebu považuje za produktivní, protože ač jako prostá reprodukce (a právě proto, že se jedná o prostou reprodukci) přispívá k tvorbě nadhodnoty (rozdílu mezi hodnotou práce, která je daná jejím trváním v čase, a hodnotou pracovní síly, která je dána množstvím práce obsaženým ve statcích, prostřednictvím kterých dělník reprodukuje svou schopnost fungovat jako dělník). Významná je tato pasáž: „kapitalista tu musí také být, musí tedy také žít a spotřebovávat, aby mohl hrát úlohu kapitalisty. K tomu však v podstatě potřebuje jen takovou spotřebu jako dělník — více tato forma procesu oběhu nepředpokládá“. Tj. v prvním přiblížení by kapitalista v logice fungování kapitálu neměl spotřebovávat víc než dělník. Tak to i někdy bylo či je dodnes. Jak je možné, nahlíženo empiricky, že část představitelů kapitálu si žije v přepychu? Jak to souvisí s reprodukcí a logikou fungování kapitálu? Uvidíme, že s touto otázkou se bude Marx hodně trápit.

Je to zřejmé již z této pasáže: „Poměr mezi koloběhem kapitálu, pokud je částí všeobecného oběhu, a koloběhem, pokud tvoří články samostatného koloběhu, před námi opět vystupuje, prozkoumáme-li oběh P‘ = P+ p. P, jako peněžní kapitál, pokračuje v koloběhu kapitálu; p, jako vydání důchodu (p — z), vchází do všeobecného oběhu, vypadává však z koloběhu kapitálu. Do koloběhu kapitálu vchází jen ta část p, která funguje jako dodatečný peněžní kapitál. V z — p — z fungují peníze jen jako mince; účelem tohoto oběhu je osobní spotřeba kapitalisty. Pro kretenismus vulgární ekonomie je typické, že tento oběh, který nevchází do koloběhu kapitálu — oběh té části nově vytvořené hodnoty, která se spotřebovává jako důchod — vydává za koloběh charakteristický pro kapitál.

Ve druhé fázi, P — Z, se před námi opět objevuje kapitálová hodnota P = Pr (hodnotě produktivního kapitálu, kterým se tu zahajuje koloběh průmyslového kapitálu), zbavená nadhodnoty, tedy s touž velikostí hodnoty jako v prvním stadiu koloběhu peněžního kapitálu P — Z. Přes rozdíl v místě je funkce onoho peněžního kapitálu, ve který se nyní přeměnil zbožní kapitál, táž: jeho přeměna ve Vp a S, ve výrobní prostředky a pracovní sílu...

Z' vystupuje od počátku jako zbožní kapitál, a účel celého procesu, obohacení (zhodnocení), nejen nevylučuje osobní spotřebu kapitalisty, která vzrůstá s velikostí nadhodnoty (tedy i kapitálu), nýbrž ji přímo předpokládá...“

Zde se K. Marx dostává přímo k otázce velikosti osobní spotřeby kapitalisty. Po úvodním rozvrhu dané problematiky, kde se nově objevuje „z — p — z“ (osobní spotřeba kapitalisty jako součást celého oběhu) příslušnou pasáž uzavírá „účel celého procesu, obohacení (zhodnocení), nejen nevylučuje osobní spotřebu kapitalisty, která vzrůstá s velikostí nadhodnoty (tedy i kapitálu), nýbrž ji přímo předpokládá...“

Toto vysvětlení má ovšem určité problémy, na které, jak uvidíme, Marx jako důsledný myslitel, sám narazí. K. Marx se zde dostává do určitého rozporu s dříve námi citovanou pasáží. Podle této pasáže se totiž velikost osobní spotřeby kapitalisty neredukuje na nutné náklady podobně jako v případě dělníka, ale čím je větší nadhodnota, tím větší část z ní může kapitalista věnovat na svou neproduktivní osobní spotřebu. Neřeší tím ovšem problém, jaká je velikost proporce a čím je daná, i když ho tato otázka evidentně trápí. Bez pochopení existence a role pozičního investování na ni ovšem odpověď nelze dát. To je to, co K. Marx přehlédl. Svědčí o tom následující pasáž: „Přejděme nyní k reprodukci. Dejme tomu, že kapitalista osobně spotřebuje celou nadhodnotu p a přemění znovu v produktivní kapitál jen tak velký kapitál, jako je původní kapitál K. Pak je kapitalistova poptávka co do hodnoty rovna jeho nabídce. Ale ne pokud jde o pohyb jeho kapitálu; jeho poptávka jako kapitalisty činí jen ⁴/₅ jeho nabídky (co do velikosti hodnoty); ¹/₅ spotřebovává jako nekapitalista, nikoli ve své funkci kapitalisty, nýbrž pro své osobní potřeby nebo požitky.

Tento předpoklad se rovná předpokladu, že kapitalistická výroba neexistuje, že tedy neexistuje ani sám průmyslový kapitalista. Předpoklad, že hybným motivem je osobní spotřeba, a ne samo obohacení, boří přímo základ kapitalismu.“

Zde je explicitně, a dokonce dvojím způsobem, vyjádřen případ, kdy produktivní spotřeba kapitalisty (náklady na produktivní kapitál) tvoří 4/5, neproduktivní náklady na osobní potřeby a požitky 1/4. Proč 1/4 a ne více či méně? A mění se tato proporce ve vývoji celého systému? Mj. patří do této 1/4 nutná spotřeby kapitalisty?

K tomu viz například později (kapitola 17): „V tomto případě jsme předpokládali, že peněžní suma, kterou kapitalista vrhá do oběhu na krytí své osobní spotřeby až do prvního návratu svého kapitálu, rovná se přesně nadhodnotě, kterou vyrobí a kterou je tedy třeba přeměnit v peníze. Je zřejmé, že vzhledem k jednotlivému kapitalistovi je takovýto předpoklad libovolný. Ale musí být správný pro celou třídu kapitalistů, předpokládáme-li prostou reprodukci. Vyjadřuje jen to, co je zahrnuto v tomto předpokladu, že se totiž neproduktivně spotřebovává celá nadhodnota, ale také jen nadhodnota; že se tedy neproduktivně nespotřebovává ani zlomek původního kapitálu.“

Pro úplnost uvedeme ještě obsáhlou pasáž z kapitoly 20: „II. kategorie roční výroby zboží se skládá z nejrozmanitějších průmyslových odvětví, která však mohou být — vzhledem ke svým výrobkům — rozdělena na dva velké pododdíly:

a) Spotřební předměty, které vcházejí do spotřeby dělnické třídy a tvoří, pokud jsou to nutné životní prostředky, také část spotřeby třídy kapitalistů, třebaže se v tomto případě často kvalitou a hodnotou liší od životních prostředků dělníků. Celý tento pododdíl můžeme pro náš účel shrnout pod rubrikou: nutné spotřební předměty, při čemž je zcela lhostejné, zda je příslušný výrobek, na př. tabák, spotřebním předmětem nutným z fysiologického hlediska nebo ne; stačí, že je jím podle zvyku.

b) Přepychové předměty, které vcházejí jen do spotřeby třídy kapitalistů, tedy mohou být směněny jen za vydávanou nadhodnotu, která nikdy nepřipadne dělníkovi. U první rubriky je jasné, že se variabilní kapitál zálohovaný na výrobu druhů zboží, jež patří do této rubriky, musí přímo vracet v peněžní formě k té části kapitalistů II (tedy ke kapitalistům IIa), která tyto nutné životní prostředky vyrábí. Tito kapitalisté je prodávají svým vlastním dělníkům za sumu variabilního kapitálu, jejž jim vyplatili jako mzdu. Vzhledem k celému tomuto pododdílu a kapitalistů II. skupiny je tento návrat přímým návratem, nechť jsou transakce mezi kapitalisty různých zúčastněných průmyslových odvětví, jimiž se tento vracející se variabilní kapitál pro rata [poměrně] rozděluje, sebečetnější. Jsou to procesy oběhu, pro něž poskytují oběživo přímo dělníci tím, že vydávají peníze, které dostali. Jinak je tomu s pododdílem II b. Celá část nově vyrobené hodnoty, s níž tu máme co činit, II b(v + m), existuje v naturální formě přepychových předmětů, tj. předmětů, které si dělnická třída nemůže koupit, stejně jako nemůže koupit zbožní hodnotu Iv existující ve formě výrobních prostředků, třebaže jsou ony přepychové předměty i tyto výrobní prostředky výrobky těchto dělníků. Tento zpětný přítok, jímž se variabilní kapitál, zálohovaný v tomto pododdílu, vrací ke kapitalistickému výrobci v peněžní formě, nemůže být přímý, nýbrž musí být zprostředkován, stejně jako v případě Iv.“

Pod II. kategorií chápe K. Marx výrobu spotřebních statků. Všimněme si, že zde explicitně hovoří o tom, že část spotřeby kapitalisty je nutná, a tudíž v jeho smyslu produktivní, byť se třeba „hodnotou a kvalitou“ liší od spotřebních statků nutných k reprodukci dělníků. A pak je tu kategorie „přepychových předmětů“. K. Marx nepředpokládá, že by tento typ statků měl nějakou ekonomickou funkci. Od dob vydání a úspěchu Veblenovy knihy Teorie zahálčivé třídy bychom patrně takový názor považovali za nedostatečný.

Protože jsme ještě nepředstavili obecný mechanismus pozičního investování, nástroje analýzy tohoto fenoménu a jeho dopady na efektivnost ekonomického systému, ve kterém působí, zmíníme v kontextu výše citovaných pasáží jen jeden z mnoha aspektů této problematiky. Pokud existuje možnost přeměny majetkové výhody jednoho v nástroj diskriminace druhého (český karikaturista vkládá v jedné své kresbě postavičce do úst slova „svoboda jednoho končí tam, kde začínají peníze druhého“), pak musíme předpokládat i konkurenci v oblasti pozičního investování. Tj. konkurenci v oblasti zhodnocení prostředků formou získání výhod formou pozičního investování. Tato konkurence bude „vysávat“ z oblasti produktivní rozšířené reprodukce kapitálu stále větší prostředky a bude snižovat inovační potenciál ekonomického systému.

Při popisu a analýze pozičního investování bychom se mohli odvolat na dříve publikované výstupy (např…), předpokládat, že se s nimi čtenář tohoto příspěvku obeznámí a pokračovat formulováním závěrů, které přesahují to, kam K. Marx dospěl. Z metodického hlediska by to patrně nebyl nejvhodnější postup. Jednak je třeba vzít v úvahu některé další přínosy v oblasti K. Marxe, zejména ty, které se týkají perspektiv vývoje společnosti (tomu se budeme věnovat v následující kapitole), jednak si výklad problematiky pozičního investování zaslouží samostatnou kapitolu (která naváže na následující, jejíž obsah jsme právě avizovali), která sice uvede některé dříve publikované poznatky, ale tak, aby plně zapadly do tématu tohoto pojednání a reagovaly na příslušné kontexty.

Na závěr této kapitoly je vhodné zdůraznit, že pozornost věnovaná Marxově teorie nadhodnoty, tak jak je prezentovaná v jeho prvním dílu Kapitálu, byla do značné míry ovlivněna srozumitelností a zřejmostí nejdůležitějšího sdělení: V důsledku toho, že dělník vlastní jen svou pracovní sílu, zatímco kapitalista kapitál, probíhá mezi nimi směna, kdy kapitalista získává určitý počet hodin práce, dělníkovi však platí jen to množství práce, které je nutné k tomu, aby mohl příslušný počet hodin pracovat. Rozdíl v počtu hodin, které získává, a počtu hodin, které platí, tvoří nadhodnotu, kterou takto získává. Srozumitelný a jasný byl i závěr, který odsud K. Marx odvodil: Pokud dojde k vyvlastnění kapitálu, bude možné produkt vytvořený navíc, tedy nadprodukt (naturální formu nadhodnoty) rozdělit mnohem efektivněji a spravedlivěji. Takto koncipovaný teoretický model nalezl značnou oporu v empirii, ustál řadu zideologizovaných kritických výpadů a působil i svou sugestivní silou. Místo toho, aby se stal odrazovým můstkem pro rozšiřování, resp. zobecňování v několika směrech v souladu s vývojem reality samotné, byl kanonizován, ustrnul a stal se bariérou poznání určité části odborné veřejnosti. Podle našeho názoru i v oblasti analýzy velmi významného jevu, kterým je poziční investování. Z pochopitelných důvodů tomu jevu nevěnuje dostatečnou pozornost i část odborné veřejnosti, která se k metodologickému odkazu K. Marxe nehlásí.

Marxovo pojetí změny ekonomického systému z hlediska pozičního investování

Názory a více či méně teoreticky podložené pohledy na to, o jaké změny ve společnosti jde a jak proběhnout, představují významnou část Marxova díla. Z hlediska zaměření našeho příspěvku se této problematice budeme věnovat selektivně, zaměříme se jen na aspekt, který souvisí s rolí pozičního investování, resp. z hlediska problematiky, v níž se ukáže pohled prizmatem pozičního investování jako funkční a nezbytný.

Začneme rozborem jedné z nejznámějších pasáží, která byla zpracována v době, kdy měl K. Marx k dispozici většinu teoretických nástrojů vycházejících z přírodně historického pojetí dějin. Tato doba spadá do období intenzivních příprav na první díl Kapitálu. V Předmluvě ke kritice politické ekonomie (1859) uvádí: "Na jistém stupni svého vývoje se materiální výrobní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními vztahy, nebo — co je jen právní výraz toho — s vlastnickými vztahy, v jejichž rámci se dosud pohybovaly. Z vývojových forem výrobních sil se tyto vztahy proměňují v jejich pouta. Nastává pak epocha sociální revoluce. Se změnou hospodářské základny převrací se pomaleji nebe rychleji celá ohromná nadstavba." (Celé viz https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1859/Ke_kritice/predmluva.htm ). (Významný je i širší, asi třístránkový, kontext.) K. Marx zde nikde, ani v širších souvislostech, neupozorňuje na to, že by logika přechodu ke komunistické společnosti měla být odlišná. Současně dlužno upozornit na to, že v jeho díle převažuje odlišný pohled – napřed dojde k dobytí politické moci (zásadní změně v oblasti nadstavby) a teprve v takto vytvořených podmínkách bude možné realizovat změny vlastnických vztahů vyúsťující v reálné zespolečenštění, přičemž bude převzata technologická základna, kterou vytvořil předcházející dějinný převrat – průmyslová revoluce, která v jeho interpretaci splývá s revolucí průmyslovou (viz zejména část 7. XXIV kapitoly Kapitálu I).

V Předmluvě ke kritice politické ekonomie je cesta k nové společnosti v Marxově pojetí spíše obdobná průmyslové revoluci.

To, že K. Marx dával přednost pohledu považujícímu za rozhodující moment dobytí politické moci a následné zespolečenštění výrobních prostředků není dáno jen „revoluční netrpělivostí“, ale i tím, že i při výjimečné invenčnosti svého myšlení si v té době mohl stěží představit další ekonomický sektor, který by na bází průmyslu mohl vrůst do ekonomiky podobně jako sektor průmyslu vrostl do ekonomiky založené na zemědělství, radikálním způsobem přispěl nejen ke zvýšení produktivity práce v oblasti zemědělství jakožto výrobního faktoru, ale i ke zvýšení produktivity půdy. Ostatně – dodnes převažuje setrvačné vidění společenského vývoje a většina těch, kteří uvažují o perspektivně a směřování globální lidské pospolitosti si možnost vzniku takového sektoru nedovede představit. Od P. Massona a jeho Postkapitalismu, který z připomenutí Marxových Rukopisů „Grundrisse“ vyrobil bestseller obsahující silné a kvalifikované odborné poselství, až po K. Schwaba, který v důsledku setrvačného vidění reality nabídl perspektivu restrikcí se skrytě genocidními prvky. V této souvislosti je nutné připomenout i fenomenální týmové dílo R. Richty a jeho kolektivu, které rovněž vychází z Marxových Rukopisů „Grundrisse“, vydané pod názvem Civilizace na rozcestí (1965). To obsahem přesahuje i P. Massona. Bylo přeloženo do mnoha jazyků, zaujalo např. i Galbreitha.

Nyní je vhodná chvíle položit si otázku: Pokud by skutečně byla změna, kterou bude muset projít lidské pospolitost v lokálním i globálním měřítku, aby se dostala na vyšší úroveň, úroveň, na které budou vyřešeny nejtíživější problémy současného stádia vývoje lidské pospolitosti, jakou podobu bude mít nový dominantní sektor, který se vyvine na bázi moderního průmyslu spojeného s dynamickým technologickým pokrokem?

Jakkoli se to může zdát překvapivé a jakkoli by to nečekali ani dobří znalci Marxova díla, jeden z hlavních představitelů posunutí lidského poznání až na úroveň „řešení hádanky dějin“ (tj. rozvoje teorie zabývající se komplexně společností až na úroveň poznání toho, o co jde a co dělat) měl určitou představu i o pozitivní odpovědi na tuto otázku, tj. představu toho, jak by mohl příslušný sektor vypadat. K. Marx byl krůček od pochopení toho, jaké "materiální výrobní síly" budou základem nové společnosti. Velmi dobře totiž pochopil roli růstu volného času v ekonomice, ale nedokázal z toho vyvodit představu o podobě nové ekonomiky a jejího dominantního sektoru: "[Skutečná ekonomie — úspornost — záleží v úspoře pracovní doby; (minimum — a redukce na minimum — výrobních nákladů); tato úspornost je však totožná s rozvojem produktivní síly. Nejde tedy vůbec o to zříkat se požitku, nýbrž rozvíjet produktivní sílu a schopnosti k výrobě, a tedy i schopnosti a prostředky požitku. Schopnost požitku je podmínkou požitku, tedy jeho prvním prostředkem, a tato schopnost znamená rozvoj nějaké individuální vlohy, produktivní síly. Úspora pracovní doby se rovná růstu volného času, tj. času pro plný rozvoj individua, který zase působí zpětně na produktivní sílu práce jako největší produktivní síla. Z hlediska bezprostředního výrobního procesu může být pokládána za produkci fixního kapitálu, přičemž: tento fixní kapitál je sám člověk. Rozumí se ostatně samo sebou, že sama bezprostřední pracovní doba nemůže zůstat v abstraktním protikladu k volnému času — jak se jeví z hlediska buržoazní ekonomie." (Marx, K. 1974, Rukopisy "Grundrisse" II, Svoboda, s. 157; v širším kontextu online zde: https://valencik.cz/marathon/15/Mar15z.htm )

Nic na tom nemění skutečnost, že si K. Marx neuvědomil, že tímto novým dominantním sektorem je sektor, který přemění volný čas v nejproduktivnější ekonomickou sílu, současně s tím přemění práci ve "všeobecnou práci". Pro K. Marxe přeměna volného času v rozvoj jeho vlastních (nepochybně) produktivních schopností byla samozřejmostí. Téměř každý den chodil do Reading Room Britského muzea (British Museum Reading Room) v Londýně, životosprávu dost nedoceňoval. Dnes, v podmínkách několikasměrné segregace společnosti a v době dlouhodobého utváření systematického odborně podloženého vztahu ke společenské realitě si lze velmi dobře představit taková odvětví, jako je vzdělání, péče o zdraví, výchova v rodině i výchova společenskou kulturou, sociální práce zaměřené na překonávaní znevýhodnění a vyloučení, to vše ve vzájemné propojenosti, jako svébytný ekonomický sektor, jehož role nejen roste, ale který je schopen se svými výnosy za určitých podmínek sám ufinancovat, stát se dominantním a expandujícím, sektorem, do kterého se může přesouvat většina aktivit přispívajících k ekonomickému růstu a současně tím měnit i kvalitu ekonomického růstu, při kterém se „čas pro plný rozvoj individua… působí zpětně na produktivní sílu práce jako největší produktivní síla“. Jak K. Marx navazuje v kapitole XIII Stroje a velký průmysl (nejbližší jeho Rukopisům „Grundrisse“) „…budou-li střídání práce, a tedy co největší mnohostrannost dělníků uznány za všeobecný zákon společenské výroby, jehož normálnímu uskutečňování musí být přizpůsobeny společenské poměry, …dílčí dělník, pouhý nositel určité dílčí společenské funkce, bude nahrazen všestranně vyvinutým individuem, pro něhož jsou různé společenské funkce střídavými způsoby životní činnosti. Jedním momentem tohoto převratného procesu, vyvíjejícím se živelně na základě velkého průmyslu, jsou polytechnické a zemědělské školy, jinými jsou „écoles d´ensignement professionel“ [odborné školy], kde se děti dělníků trochu učí technologii a praktickému zacházení s různými výrobními nástroje. Jestliže tovární zákonodárství jako první skrovný ústupek, těžce vybojovaný na kapitálu, spojuje s tovární prací jen základní vyučování, není pochyb o tom, že nevyhnutelné dobytí moci dělnickou třídou vydobude náležité místo v dělnických školách také teoretickému a praktickému technologickému vyučování. Není rovněž pochyb o tom, že kapitalistická forma výroby a jí odpovídající ekonomické poměry dělníků jsou v naprostém rozporu s takovými převratnými fermenty a jejich cílem – zrušení staré dělby práce.“ (S. 518).

Odvětví produktivních služeb zaměřených na rozvoj a uchování schopností člověka se vyvinulo mnohem dál, než si K. Marx dovedl představit. A to dokonce v rámci společnosti, ve které nedošlo k „nevyhnutelnému dobytí moci dělnickou třídou“. Logika dějin jde přece jen trochu odlišnou cestou, než si K. Marx představoval, a je nutné dát (mj. i v intencích využití teoretických východisek, o jejich vyvinutí se zasloužil) odpověď, jak obnovit a posílit spojení rozvíjejícího se poznání zákonitostí společenského vývoje se společenskou praxí. Patrně není třeba uzavírat tuto kapitolu dovětkem, že příčinu toho, proč se i bez dobytí politické moci dělnickou třídou a bez vyvlastnění na jedné straně došlo dál, než si představoval K. Marx, na druhé straně lidská pospolitost zabředla do mnohem větších problémů, než tušil, budeme hledat v analýze fenoménu pozičního investování.

V dosud publikovaných výstupech jsme vyvinuli model pozičního investování rozšířený v několika směrech a současně i s tím nástroje analýzy pozičního investování. Považujeme za vhodné na uvedený model nikoli jen odkázat (přestože příslušné publikace jsou online přístupné), ale uveřejnit jej i v této části výkladu problematiky, kterou se zabýváme, aby jej měl ten, kdo se s obsahem tohoto pojednání seznamuje, před očima. Z tohoto důvodu jej také předkládáme v grafické podobě (která je srozumitelnější než analytické vyjádření) a doplňujeme komentářem, který odpovídá tématu tohoto pojednání a v tomto smyslu je původní. Dřívější prezentace našich výsledků ukázaly, že je dobré dílčí složky modelu v jejich grafické podobě sloučit tak, aby byly co nejzřetelněji zachyceny příslušné návaznosti při vzniku a konkretizaci modelu. To umožňuje, abychom to nejdůležitější vyjádřili formou pouhých dvou vícesložkových obrázků.

Obrázek 1: Porovnání dvousložkového modelu trhu statků s dvousložkovým modelem nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí

Nyní přejdeme k dolní části dvojice podvojných obrázků. Nabízejí pohled na ekonomickou realitu prizmatem ekonomie produktivní spotřeby. Zde je vhodné zmínit dva důležité momenty:

- Pro neoklasickou ekonomii končí ekonomický proces spotřebou, resp. dosažením užitku jednotlivých spotřebitelů.

- Ekonomie produktivní spotřeby považuje mechanismus prožitků za rozhodovací mechanismus, který umožňuje online orientaci spotřebitele v konkrétních životních podmínkách z hlediska jeho dlouhodobé strategie (Valenčík, Wawrosz 2019). Významným podnětem pro takový pohled na ekonomickou realitu je pasáž o „růstu volného času, tj. času pro plný rozvoj individua, který zase působí zpětně na produktivní sílu práce jako největší produktivní síla“ citovaná celá v přecházející kapitole, která v logice vývoje jako návratu překonaného, ovšem na vyšší úrovni orientuje na přesah neoklasické ekonomie v hlavním směru jejího vývoje.

Jakýkoli akt spotřeby se tedy chápe jako využití určité investiční příležitosti, tj. jeho výsledkem je zvýšení budoucího příjmu. Racionální výrobce i racionální spotřebitel využívají své investiční příležitosti podle míry jejich výnosnosti. „Užitky“ (subjektivní prožitky) spotřebitele nejsou cílotvorné, ale považujeme je za rozhodovací mechanismus.

Y_x1 a Y_x1 je velikost investičních prostředků jednoho a druhého subjektu ve výchozí situaci.

Paretooptimální situace odpovídá bodu E, kdy se poslední mezní výnos ze spojení investičních prostředků a investičních příležitostí obou subjektů rovná.

Všimněme si, že ekonomie produktivní spotřeby na místo člověka pojatého jako „spotřebitele maximalizujícího svůj užitek“ staví člověka, pro kterého je spotřeba produktivním procesem v tom smyslu, že mu umožňuje rozvoj schopností jakožto produktivní síly (pro působení v tvůrčích komplementárních týmech, pro možnost být součástí inovačního potenciálu společnosti) a současně identifikuje významný fenomén, který brání naplnění přirozených tendencí vývoje ekonomického systému – poziční investování. Na rozdíl od předcházejícího důrazu ekonomické teorie na to, jak vznikají investičních prostředky (finanční zdroje), se zaměřuje na otázku, jak jsou generovány investiční příležitosti (tedy to, do čeho lze investovat), které rozhodují jak o dynamice, tak i kvalitě ekonomického růstu a které vyvěrají z těch nejvýznamnějších produktivních schopností člověka.

Nelze též přehlédnout, že požadavek paretooptimality systému nahlíženého prizmatem modelu nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí, tj. aby vývoj systému směřoval k využívání investičních příležitostí (zejména těch, které jsou spojeny s rozvojem produktivních sil člověka) podle míry jejich výnosnosti, je v podstatě totožný s tím, aby společenský vývoj směřoval ke „sdružení, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech“. (https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1848/manifest/ch02.htm citovaná pasáž je ze závěru II. kapitoly Proletáři a komunisté.) Tato souvislost bude ještě zřejmější z rozšířeného modelu, ve kterém uvažujeme generování nových investičních příležitostí při realizaci stávajících a potlačování investičních příležitostí formou pozičního investování. Tomu je věnována následující kapitola.

Základní schéma dáváme v nejjednodušší podobě tak, aby dopady pozičního investování na efektivnost ekonomického systému byly co nejzřetelnější.