Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie

MARATHON

1/2026

číslo 197

_________________________________________

Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení

člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 30 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analysed in MARATHON.

The magazine can be accessed at www.valencik.cz

E-mail contact: valencik@seznam.cz

1. Úvodní poznámka

První letošní číslo již tradičně Knižní okénko Pavla Sirůčka a soubor materiálů prezentujících (již potřetí) přesah hlavního proudu ekonomie v hlavním směru vývoje (tj. základů ekonomie produktivní spotřeby). Tentokráte bezprostředně po vydání standardního čísla následuje i vydání zvláštního čísla Maratonu. Proč? Důvody najdete přímo ve Zvláštním čísle.

2. Z nové literatury

3 x Z aneb knižní okénko 24.

Pavel Sirůček

Dnešní lidé, především zasíťovaní digitální domorodci, čtou – míněno opravdové, tedy tištěné knihy – zoufale málo. Přitom se na pultech povalují hromady titulů. Hodně proměnlivé kvality a za nemravný peníz. Mnohdy se nabízí otázka, kdo mohl něco takového vydat? A proč? Nezřídka je drzá neprofesionalita a tragikomická lidová tvořivost (zde v krajně pejorativním smyslu) až neuvěřitelná. Pachatel dílka však patří do správné partičky, která si přihrává granty, projekty. Na straně druhé jsou autoři nuceni shánět si těžce sponzory a uboze škemrat o milodary, aby mohli publikovat i bez nároků na honorář. Prostě liberalismus … Pravidelně nepravidelná rubrika 3 x Z¹ telegraficky představuje pel-mel knížek, které z různých důvodů nejsou recenzovány samostatně. Nicméně pozornost, samozřejmě i kritickou, si snad zaslouží.

Pokračování dvacáté čtvrté (koncipované symbolicky i 24. prosince) seznamuje s tituly:

• Dejdar, M., Fikotová, J.: Ozzákova kuchařka. Praha: Nastole 2025. 168 s. ISBN 978-80-7448-494-0.

• Rašín, A.: Národní hospodářství. Praha: Pražská akciová tiskárna 1922. xxiii + 371 s. ISBN nemá.

• Xenofón: Hieron. In Xenofón: Xenofontovy drobné spisy. Přeložil K. Müller. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění – tisk A. Wiesner 1904. 209 s. ISBN nemá. Cit. s. 124-156.

Vařme jako Ozzák! (Aneb pivo není jen nápoj, ale životní styl)

„Nazdar, žrouti! Tahle kuchařka je pro všechny, co vědí, že vařit se má s půllitrem v ruce a muzikou na plný kule. Žádný dietky, žádný chia semínka – jen poctivý žrádlo, co vás postaví na nohy i po kalbě století. Najdete tu desítky mejch oblíbenejch receptů jako sýrovej výbuch, majonézovej masakr, Satanův houbovej poklad nebo legendární segedín, co rozpláče nejednoho vegana. Tak si pusťte Motörhead, otevřete pivko a pojďte do toho, protože se mnou je vaření nářez! A to vám podepíšu i na štangli salámu“ (zadní strana přebalu anot. publ.).

Herec Martin Dejdar a manažerka & reportérka & redaktorka etc. Jana Fikotová zrealizovali dlouholetý nápad na Ozzákovu kuchařku. Povedla se. Kniha si na nic nehraje, nezachraňuje planetu ani neobsahuje civilizační poselství. I když ... Řada Ozzákových mouder moudrá je. Moudřejších i užitečnějších než např. údajná poselství z knih, které se berou přehnaně vážně.

Je to sice příslovečné nošení sov do Athén, nicméně připomeňme, že Ozzákem je František Pacovský z kultovního seriálu Comeback.² Ozzák, taktéž titulován jako Metalovej bůh, stár 50 let,³ je „velmi vášnivým příznivcem rocku a tvrdého metalu. Považuje se za nejlepšího kamaráda Ozzyho Osbourna jen kvůli tomu, že ho má na tričku. Dokonce ho uctívá jako svého boha.⁴ Má silnou vůli, což se projevilo ve více dílech. Pevně si stojí za svým názorem a pro věc, která je dle jeho názoru správná je schopen vydržet věci, při kterých trpí. To dokazuje fakt, že vydržel tři dny bez piva jen proto, aby mohl darovat spermie kvůli potomkům, kteří by sdíleli lásku k metalu“ (https://www.postavy.cz/frantisek-pacovsky/).

Ozzák byl štamgastem Hospody U jezevce, ze které se stal fastfood, čemuž nezabránil ani drsný protest s připoutáním aneb „moč bezmocných …“. V seriálu Ozzák vařil sulc (Díl 45. Sulc), čehož se všichni okolo velice obávali anebo cosi pověstného vytvářel na bratrovy narozeniny (Díl 23. Narozeniny). Prakticky ovšem v seriálu Ozzák nevařil. Proč tedy vydává kuchařku? Na křtu Ozzák objasňuje: „„Brácha říkal, že cédéčka už moc nefrčej, ale jíst musí každej,“ vysvětlil nám Ozzák, kterého jsme se zeptali i na to, které jídlo bylo jeho nejoblíbenější v dětství. „Párky a klobásy. To jsem měl nejradši už jako miminko!“ prohlásil a dodal, že kdyby měl vybrat, které z jídel mu vždycky zvedne náladu, tak by to bylo pivo!““ (https://www.toprecepty.cz/clanky/9560-ozzakova-kucharka-aneb-majonezovej-masakr-pivni-palivec-rozsmelcovanej-vepr-a-dalsi-recepty-co-vas-dostanou-do-kolen/).  V dubnu 2025 Ozzák pokřtil svoje pivko Husťan. Světlý ležák (alc 4 %) z produkce Pivovarů Lobkowicz. Pivní speciál lze zakoupit v obchůdku U dvou akordů, Vodičkova 20, Praha 1.

Ozzákovy recepty Vás vystřelí z trenek. Nechybí pivo, rum,⁵ prase ani pořádná snídaně pro drsňáky. Ozzák „spojuje to nejlepší z jeho života: rock, pivo a žrádlo. Kultovní postava seriálu Comeback ožívá v nové podobě a přichází s vlastní kuchařkou, která servíruje pořádnou porci receptů, které zvládne každý rocker. Ozzák vaří stejně, jako žije: naplno, s humorem, a hlavně s pivem po ruce“ (https://www.apetitonline.cz/lide-jidlo/ozzakova-kucharka-recepty-vejce-comeback). Každý recept navíc doplňuje krátké „ozzákovské moudro“, rockový tip či vzpomínka z natáčení seriálu Comeback. Ozzákova kuchařka tak není jenom sbírka receptů – je to pocta rocku, přátelství, pivu a jednoduchým radostem života. Je směřována ke všem, kteří chtějí uvařit něco, co chutná stejně dobře, jako když hraje metal.

Publikaci otevírají Ozzákova upřímná slova: „Bejku, vítej v chrámu poctivýho žrádla … Držíš v rukou moji kuchařku. Jo, fakt. Jestli čekáš nějaký hoch nóbl orgie, tak si tuhle knížku rovnou zavři a dej si raw řapíkovej celer s humusem. Tady je něco opravdovýho. Poctivý žrádlo, co tě postaví na nohy, nebo tě aspoň důstojně složí na gauč. Jestli máš rád jídlo, co voní po mámě, babičce nebo po tom, co si hodíš do mikrovlnky ve čtyři ráno s promile v krvi a slzou v oku – tak seš tady správně. Hele, podle těch názvů jídel ti to možná hned nedojde. Ale najdeš tady klasiky, jak je mám rád. Poctivý, jednoduchý, mastný, vopečený, prostě přesně to, co rozproudí krev každýmu rockerovi. Žádný šmakulády, co se nedají vyslovit bez jazykový zkoušky z francouzštiny. Touhle kuchařkou můžeš i ohromit. Tchyně se bude olizovat až za ušima, a jestli žádnou nemáš, dá se na dobrý žraso ulovit i nějaká ta kost. Protože co voní z kuchyně, to dělá dojem. Tak se pohodlně rozval, otevři pivo a jdem na to. Jestli umíš otočit pivo, naučíš se i tohle… Rock’n’roll i na talíři, vole!“ (s. 11 anot. publ.).

Kuchařka je rozdělena podle nálady a chutí. Obsah tvoří oddíly nazvané Snídaně, Oběd, Večeře, Druhá večeře, Přílohy, Sladké přílohy.⁶ Receptů je obsaženo celkem sedmdesát tři. Ke všem pokrmům se samozřejmě připíjí pivo, u většiny je pivko (především Husťan) využito i coby ingredience v přípravě. Některé z pivních receptů si dovolíme p.t. čtenářstvu přiblížit v pravidelné rubrice Zrzavé novosti ročník 2026 na https://bertikovapivnihlidka.webnode.cz/.⁷

Ozzák předkládá dlabanec, co Tě postaví na nohy. Nic nóbl, nýbrž samé echt dobroty a vyprošťováky. Jídlo poctivé, mastné, jednoduché, co rozproudí krev nejen rockerům. Malá ochutnávka – vejce ala Ozzák aneb „Kolik vajec znáš, tolikrát seš člověkem … Oko z pekla servírovaný na pánvi: Tohle oko podle mě nevidí budoucnost, ale slaninu. Co potřebuju: vejce, sůl. Někdo má rád volský voko propečený jak podrážku, někdo skoro syrový. Ideální je proto dělat volský voka na co největší pánvi v co největším počtu pro co nejvíc kamarádů. Každej si pak najde volský voko tak akorát pro sebe. Dá se s tím na mejdanech provozovat i docela dobrá seznamovačka. Nebo chlastací hra … Vaječnej jam session se špekem: Nejlepší míchaný vajíčka musíš dělat tak pomalu, že je nikdy nedoděláš. Co potřebuju? Vejce, špek, mlíko, sůl. Špek orestuju, vajíčka rozklepnu do hrnku, osolím, přidám špetičku mlíka a teď pozor: pánev sundám z plamene a nechám chvilku zchladnout. Protože když šoupnete vajíčka na rozpálenou pánev, srazí se jak nervy před daňovým přiznáním. A rozhodně nebudou tak krémový, jak je mám nejradši. No a potom už jenom míchám, míchám a míchám míchám opravdu dlouho, minimálně na jednu Stairway to Heaven v celý její majestátní dýlce.  Ztracený duše: Pro drsňáky, co se nebojej vířit vodu. Co potřebuju: vodu, 1 polívkovou lžíci octa, vejce dle počtu strávníků. Tohle byly nejlepší vajíčka, co mi dělávala babička. Buďto jenom tak k snídani samotný, nebo na sváču položený na topince – a úplnej vrchol nastal, když je hodila do křenový omáčky. Příprava chce špetku praxe, ale klídek – i když o tobě říkaj, že máš obě ruce levý, zvládneš to. Jestli se bojíš, že to pokazíš, mám pro tebe jednu radu: to nejhorší, co se ti může stát, je vajíčko natvrdo uvařený bez skořápky. A to je pořád lepší než rozvod, písek v motoru nebo nepovedená svíčková. Tudíž směle do toho. Takže, jak udělat správný ztracený vejce: Do nízkýho hrnce naleju vodu se lžící octa a nechám ji vařit. Pak tu vodu roztočím vařechou, až se uprostřed udělá vír, vajíčko si rozklepnu do hrnku a opatrně ho pošlu do toho víru. Jemně, jako bys tam pouštěl tichej prd. Vejce tam nechám čtyři minuty, takže bílek krásně ztuhne, ale žloutek bude pořád libově tekutej a celej svět na chvíli bude dávat smysl“ (s využitím s. 19-22 anot. publ.).

Dalším z TOP receptů je: „Fazolovo-zázvorovej budíček (jak praví Ozzák – postaví tě na nohy, i když se probudíš na skládce jadernýho odpadu). Potřebuješ: 250 g bílejch fazolí, 4 lžíce sádla, 1 cibule, 4 stroužky česneku, 1 lžička pálivý papriky, 1 lžička uzený papriky, 3 lžíce hladký mouky, 1,5 litru vývaru, kus čerstvýho zázvoru, 4 brambory, 2 klobásy, 2 lžičky soli, špetka pepře, zakysaná smetana na dochucení. „Vezmu pořádnej hrnec, rozpustím v něm sádlo a pak dozlatova osmahnu cibuli a česnek, co jsem si nasekal na malý kousky. Přidám papriku a hladkou mouku, nechám to chvíli orestovat a pak to celý zaleju vývarem a rozmixuju, aby tam nezůstaly hrudky. Ty patří na pole, ale pokud je máš rád, rozhodně je nemixuj. Do polívky vrazím fazole, zázvor, brambory a klobásu a všechno to vařím, dokud brambory a fazole nejsou měkký. Pak to leju do talířů, přidám vždycky lžíci zakysaný smetany a zakusuju to pořádně počesnekovanou topinkou,“ doporučuje Ozzák“ (https://www.denik.cz/literatura/ozzakova-kucharka-ozzak-comeback-rozhovor-martin-dejdar-recept.html?utm_source=rss&utm_medium=feed&utm_campaign=www.denik.cz&utm_content=zpravy).

Nepublikovaný bonus: „Lužický zázrak – olomoucký tvarůžky naložený v octu zrající 3 měsíce pod UV lampou”. „Marcelko, ke kytkám ho nepouštějte. Buď se z nich snaží něco ubalit, nebo je sní. Posledně mi takhle spořádal čtyři truhlíky tulipánů. Uvařil z nich cibulačku”.

Rozbor politické ekonomie podle A. Rašína

Pro zopakování: Český politik, advokát, národohospodář, novinář, politický vězeň a právník Alois Rašín (1867 – 1923) se narodil 18. 10. 1867 v Nechanicích. V Hradci Králové složil v roce 1886 maturitu a začal studovat v Praze na Lékařské fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity, odkud ze zdravotních důvodů přestoupil na Právnickou fakultu. Studia ukončuje v roce 1891.⁸ Pracoval jako advokátní koncipient a působil v radikálním studentském hnutí. Již v době studií se A. Rašín začal politicky angažovat, což mu posléze vyneslo ztrátu titulu a dva roky žaláře, ke kterým byl 14. 2. 1894 odsouzen v procesu s tzv. Omladinou. Vězněn byl ve věznici Plzeň-Bory, v listopadu 1895 byl amnestován a poprvé dostal zpět titul doktora práv.

Rašín sympatizoval s mladočechy, se kterými se posléze rozešel a podílel se na založení Radikálně státoprávní strany a přeměně Radikálních listů v deník. Roku 1900 se z aktivní politiky stahuje, zakládá vlastní advokátní kancelář a politické dění příležitostně komentuje v deníku Slovo. V roce 1907 vstupuje díky změnám vedení do strany mladočeské, kde se věnuje psaní do Národních listů. Roku 1911 se stává poslancem Říšské rady a usedá do poslanecké frakce Český klub. Působil ve finančním a rozpočtovém výboru. Mandát ztrácí 30. 5. 1917 na základě rozsudku z 20. 11. 1916. Během I. světové války působí v odbojové organizaci Maffie. 12. 7. 1915 je zatčen a odsouzen (s K. Kramářem, V. Červinkou a J. Zamazalem) k trestu smrti pro velezradu a vyzvědačství. Popravě uniká díky nástupu císaře Karla I. na rakousko-uherský trůn. Trest si odpykával ve věznici v rakouském Möllendorfu, kde sdílel celu s K. Kramářem. Trest mu byl nejprve zmírněn na 10 let a v červenci 1917 je s dalšími odsouzenými amnestován v rámci snah o dialog s opozicí, ačkoliv císaře o milost nepožádal.

Po návratu z vězení se aktivně zapojuje do politického života. 22. 9. 1917 je opět promován doktorem práv, protože rozsudkem z července 1916 již podruhé titul JUDr. ztratil. Podílel se na vzniku České státoprávní demokracie a stal se členem předsednictva Národního výboru. Náleží k mužům 28. října. Spolu s A. Švehlou, J. Stříbrným, F. Soukupem a V. Šrobárem vyhlašují samostatný stát. A. Rašín byl autorem textu prvního zákona o zřízení samostatného státu. V Kramářově vládě se stává prvním československým ministrem financí (původně měl být ministrem vnitra a finance vést bankéř J. Preiss, který však raději zůstal v komerční sféře).

Právník A. Rašín neměl ekonomické vzdělání a akademickým národohospodářem nebyl. Ekonomické problémy začal studovat až ve vězení od roku 1915. Ve funkci ministra setrval od 14. 11. 1918 do 8. 7. 1919. Působil na vládním postu, který slučoval pozici ministra financí a guvernéra státní banky (řídil bankovní výbor). Mohl tak dohlížet na příjmovou i výdajovou stránku rozpočtu a na řízení měny. Z této pozice A. Rašín kritizoval politicky motivované sociální transfery peněz, kdy poslanci schvalovali další výdaje bez toho, aby k nim zajistili adekvátní výběr daní. Od roku 1921 se nebál mluvit nahlas o problémech a kritizoval, „jak všichni natahují ruku, aby stát zaplatil, ale nejsou ochotni k tomu státu přispět“. Rašín byl tvůrcem mezinárodně oceňované měnové odluky v rámci Československé měnové reformy v roce 1919. Na základě zvláštních pravomocí, nechal od 26. 2. do 9. 3. 1919 uzavřít hranice a okolkovat veškeré oběživo, které se na území nacházelo. Část finančních prostředků nechal zadržet ve formě nucené státní půjčky. V novém státě vznikla samostatná česká měna, která byla velmi stabilní v době, kdy okolní státy zažívaly hyperinflaci. Jistou cenou za deflační politiku byla rostoucí nezaměstnanost, pokles exportu a prohloubení recese počátku 20. let.⁹

Rašín v období 1918-20 působil v Revolučním národním shromáždění za Českou státoprávní demokracii, resp. za z této vzniklou Československou národní demokracii, ve které byl funkcionářem. V parlamentních volbách získal v roce 1920 poslanecké křeslo za národní demokraty v Národním shromáždění. Náležel k tzv. Pětce, uskupení složené z šéfů velkých prvorepublikových politických stran.¹⁰ Ministrem financí se stává znovu v první vládě A. Švehly. Jako sedmý ministr financí úřadoval od 7. 10. 1922 do 18. 2. 1923. Na tomto postu nahradil stranického kolegu, politického soka a odborného oponenta K. Engliše.¹¹ Nepoddajný A. Rašín nadále podporoval politiku rozpočtových úspor a deflace. Dostával se přitom do sporu s např. legionáři, když prezentoval výrok, že „práce pro národ se neplatí“.

Rašín získal na straně jedné pověst uznávaného budovatele státu a následně stabilizátora rozvrácených poválečných státních financí, nicméně na straně druhé byl za svou politiku silné koruny a úspor nenáviděn. A to nejenom politickou levicí.¹² K čemuž měly přispívat i osobnostní vlastnosti v podobě vznětlivosti, ctižádostivosti, neústupnosti či odporu ke kompromisům. Silná měna pro A. Rašína představovala nutnou podmínku pro úspěšnou a stabilní existenci nového státu. Rašín byl pedanticky pečlivý, materiálně skromný a pracoval s vysokým nasazením. Jeho ekonomickým krédem bylo: „Pracovat a šetřit“. Což oproti známému Masarykovu sloganu: „Nebát se a nekrást“ mohlo znít poněkud přízemně. Fungující stát však nepotřebuje pouze idealisty a filozofy, nýbrž i praktiky a pragmatisty.

5. 1. 1923 byl A. Rašín postřelen anarchistou J. Šoupalem. Zraněním podlehl Rašín 18. 2. 1923.¹³ I během své hospitalizace vyzýval občany – prostřednictvím novin – k příspěvku na Zlatý poklad republiky. Jednou z interpretací Rašínova konce může být, že šlapal jako slon v porcelánu, mnohým lidem a celým jistým kruhům překážel a tudíž byl deaktivován.¹⁴ Přitom jiné kapitálové kruhy vzniklého státu Rašínova deflační politika zvýhodňovala.¹⁵

„Historie nám ukazuje různé cesty, jak správně a efektivně postupovat vpřed při hledání nových řešení. I současné ekonomické problémy jsou v mnohém velmi podobné problémům z minulosti, lze se z nich poučit. Již několik let evropské země a jejich ekonomiky čelí vážným výzvám, které lze označit za bezprecedentní a vyžadující skutečně funkční a dlouhodobě udržitelná hospodářská řešení. Československé ekonomické myšlení a v něm vyčnívající národohospodář Alois Rašín nabízí celou škálu doporučení, jež jsou aktuální i dnes. Není pochyb o tom, že přístupy Aloise Rašína jsou inspirativní, nadčasové a poskytují cenné podněty při řešení současných hospodářských problémů, jako jsou zadlužení, stagnace produktivity či konkurence na globálních trzích. Naslouchejme historii, studujme myšlenky našich velikánů, poučme se z toho a vyvarujme se opakování historických chyb“ (z úvodního slova guvernéra České národní banky A. Michla podle https://www.alescenek.cz/zbozi/236383/narodni-hospodarstvi/)

26. 5. 2025 proběhl v Návštěvnickém centru České národní banky křest titulu Národní hospodářství. Nové vydání doprovází úvodní slovo guvernéra, který knihu pokřtil spolu s pravnučkou A. Rašína, K. Breitenmoser-Stransky, a hercem O. Vetchým, jenž ztvárnil postavu Rašína ve filmu Rašín.¹⁶ Práce byla označena za jedno ze stěžejních děl české ekonomické literatury, přičemž nové vydání má nabízet původní text i aktuální úvodní slovo reflektující ekonomické výzvy. Má přinášet nejen pohled do historie českého ekonomického myšlení, ale také důležité impulzy pro národohospodářské úvahy – včetně témat, jako rozpočtová odpovědnost, udržitelnost mezd či smysluplné investice veřejných prostředků.¹⁷

Pokřtěn byl titul Rašín, A.: Národní hospodářství. Praha: Aleš Čeněk 2025. 416 s. ISBN 978-80-7380-967-6. Zmíněná kniha nefigurovala v předvánoční nabídce distributorů Kosmas ani Megaknihy. Objednat šla jen přes vydavatelství. K čemuž přičteme nikoli úplně přátelskou cenu a výsledek? Objednáváme vydání z roku 1922 z jistého pražského antikvariátu. Za pětinu ceny. Toto vydání je předmětem telegrafické anotace, koncipované ve stylu upoutávky.

Původní Rašínův text má být totožný v obou vydáních, přičemž ke stažení je i přes https://knihovna.vse.cz/zlatyfond/html/zf0011.htm. Připomeňme další práce. Rašín, A.: O přechodném hospodářství. Praha: Pražská akciová tiskárna 1918. 33 s. ISBN nemá.¹⁸ Rašín, A.: Pracovat a šetřit! Praha: Tiskový odbor Československé národní demokracie 1919. 24 s. ISBN nemá.¹⁹ Rašín, A.: Můj finanční plán. Praha: Pražská akciová tiskárna 1920. 208 s. ISBN nemá.²⁰ Rašín, A.: Finanční a hospodářská politika Československa do konce roku 1921. Praha: Pražská akciová tiskárna 1921. 147 s. ISBN nemá.²¹ Rašín, A.: Inflace a deflace. Praha: Česká společnost národohospodářská 1922. 23 s. ISBN nemá.²² Rašín, A., Rašín, L. (ed.): Listy z vězení. Praha: Československý čtenář 1937. 393 s. ISBN nemá.²³ Rašín, A., Rašín, L. (ed.): Paměti dr. Aloise Rašína. 2. vydání. Brno: Bonus A 1994. 229 s. ISBN 9788090169340.²⁴ Za pozornost stojí i celá řada Rašínových výroků.²⁵

Kniha Národní hospodářství vychází v roce 1922 a lze z ní dovozovat, že Rašínovy teoretické ekonomické názory vznikají cca v letech 1915-16). Plánována byla jako populární učebnice. Prezentována je coby: „Systematický populární spis o národním hospodářství … Napsáno v době války, kdy byl autor držen v přísné samovazbě ve věznici …“. A. Rašín byl pragmatickým eklektikem a sám žádný originální teoretický koncept nevytváří. Patrný je vliv rakouské školy, zprostředkovaný Rašínovým učitelem A. Bráfem.²⁶ A. Rašín se s Rakušany shoduje ve výkladu hodnoty i úroku. Pracovní teorii hodnoty zavrhuje.²⁷ Vysledovat lze také vliv německé historické školy, ale i Rašínovu znalost levicových ekonomických názorů.

Ve výkladu A. Rašína je patrná idea zespolečenštění, interpretovaná např. zdůrazňováním skutečnosti, že „… hospodářství jsou součástkou společenského (sociálního) ústrojí …“ (s. 1 anot. publ.), se vzájemnými souvislostmi a v kontextu příslušného vývoje. Individualistické fundamenty základních ekonomických kategorií jsou mírně korigovány a Rašín nepředkládá ani jejich univerzální výklad, nýbrž odlišuje proměny v různých typech hospodářství.

Největší pozornost A. Rašín věnoval peněžní teorii. Původně byl přesvědčeným metalistou. S penězi bez vlastní hodnoty, podloženými pouze důvěrou obyvatelstva, spojoval příčiny značného kolísání jejich hodnoty a tímto i pohybů cen. Později již připouštěl, že pro bonitu bankovek není směnitelnost za zlato bezprostředně důležitá. Leč spojení s měnovým kovem stále označoval za významné z důvodů psychologických pro obnovení důvěry v peníze.

Obsah představované publikace Národní hospodářství tvoří Předmluva, Úvod, vstupní pasáž Národní hospodářství čili politická ekonomie, pět výkladových částí a Rejstřík jmenný a věcný. Co čtenář bolestně postrádá je obsah. Orientace v knize snadná ani rychlá není.

V Předmluvě se píše, že spis vznikl v době věznění ve Vídni. V samovazbě musel mozkovou činnost napřít určitým směrem – a to na psaní systematické populární knížky o národním hospodářství. Která měla být podáno co nejpřístupněji. Dokončena byla 1. září 1916. Po propuštění s vydáním dlouho otálel, ale roku 1921 se rozhoduje o publikování v nezměněné podobě. Na úpravy a precizaci nikdy nedošlo, neboť byl zavalen jinými naléhavými úkoly. „Kniha si nečiní nároků na nějaké objevy vědecké“ (s. IV anot. publ.). Dále A. Rašín uvádí: „Chtěl jsem na podkladě názorů sociálně-politické školy rakouské napsati systematický populární spis o národním hospodářství. Nemáme ho u nás … “ (dtto).²⁸ Cílem je „přispěti k rozšíření vzdělání národohospodářského mezi lidem …“ (s. V anot. publ.). Rašínovy šlo o všeobecnou srozumitelnost s příklady pomáhajícími pochopit teoretické výklady.

Vlastní text otevírá Úvod. Autor objasňuje pojem hospodářství, resp. hospodářské činnosti odvíjené od lidských potřeb. Za důležité znaky hospodářské činnosti označuje „počítání s budoucností²⁹ … a z veškeré práce a činnosti … míti co největší zisk³⁰“ (s. VIII anot. publ.). „Všecka hospodářská činnost směřuje tedy k okamžitému nebo budoucímu zisku co největšímu“ (dtto). V tom má spočívat i hospodářský pokrok. Postupy vyžadující menší náklady na docílení stejných výsledků zatlačují postupy méně výhodné. Za první stupeň v dějinném vývoji jsou označena uzavřená hospodářství rodinná, následují uzavřená hospodářství městská a posléze se formují uzavřená hospodářství národní,³¹ směřující k volnému světovému hospodářství. Uvedené vývojové stupně³² jsou důležité pro další rozdělení. „Vzájemné styky různých hospodářství, které vznikají směnami hmotných statků, výkonů a jinými přechody (např. úvěrními). Nazýváme obchodem, na rozdíl od živností směny sposředkující, které nazýváme tržbou“ (s. XI anot. publ.). Uzavřené hospodářství domácností nemá obchod, ostatní typy jsou „hospodářství obchodová a to stále více, postupujeme-li od uzavřeného hospodářství k hospodářství světovému“ (dtto). Při hospodářství neobchodovém máme dvě stadia – výrobu a spotřebu. Při hospodářství obchodovém pak „výrobu, oběh statků (od výrobce k spotřebiteli buď přímo, nebo prostřednictvím tržby; směnou, úvěrem atd.), rozdělení důchodu (t. j. výsledku výroby) na účastníky a konečně spotřebu“ (tamtéž).

A. Rašín následně přistupuje k základním kategoriím hospodářským. Nejprve ukazuje jejich podstatu v hospodářství izolovaném (tj. domácnostním, neobchodovém) a následně jejich proměny – pod vlivem styků s hospodářstvími jinými – na kategorie sociální. Základní kategorie zde tvoří potřeby,³³ statky,³⁴ hodnota,³⁵ výroba a spotřeba,³⁶ výnos a důchod.³⁷ Podány jsou Rašínem tímto „základní skutečnosti hospodářské“ (s. 1 anot. publ.) a ukázány jejich změnu „pod vlivem společensky prováděného hospodaření s oběhem statků mezi jednotlivými hospodářstvími“ (dtto). S důrazem „na skutečnost, že hospodářství jsou součástkou společenského (sociálního) ústrojí a může dostoupiti dokonalosti, když také jiná ústrojí společenská nalézají se na vyšším stupni vývoje“ (dtto).

Ve vstupní kapitole Národní hospodářství čili politická ekonomie A. Rašín dovršuje vymezení národního hospodářství. Se vznikem právního státu začíná vedle soukromých hospodářství fungovat i hospodářství veřejné. „Národní hospodářství je tedy onen stupeň hospodářství společenského, v němž vznikly státy jako trvale utvářené svazky právní a politické a v němž soukromá i veřejná hospodářství vstupují mezi sebou navzájem v hospodářské styky“ (s. 2 anot. publ.). Formulovány jsou cíle vědy národohospodářské a vytyčeny směry rozboru.

Národohospodářská věda není poučením, jak má jednotlivec v určitém hospodářství hospodařit, k tomu slouží rozličné praktické nauky (např. o zemědělství, stavbě železnic atp.). „Národní hospodářství neboli politická ekonomie patří mezi vědy společenské, obmezujíc se jen na hospodářské jevy společenské, takže všechny hospodářské zkušenosti, jevy, souvislosti a vývoje hospodářské jsou jejím předmětem a to nejenom v určitém státě, nýbrž vůbec, všeobecně. (Při tomto ovšem vliv státu vždy musí býti zkoumán)“ (s. 2 anot. publ.).

Za cíle vědy národohospodářské lze považovat: „1. Popsání jistých jevů a jich souvislostí (např. vývoj průmyslu, vývoj dělnické mzdy atd.) mezi sebou a s minulostí. Takové odvětví bude tedy popisné a dějepisné stejně jako v přírodních vědách přírodopis“ (s. 2 anot. publ.).

„2. Vyzkoumati z nejrozmanitějších skutečností jejich působení a souvislosti, co na nich jest pravidelného, vždy důsledně se objevujícího, druhového, typického (nabídka, poptávka, zavedení peněz a vznik ceny a rozvoj úvěru, clo a jeho působení atd.). Hledání pravidel, zákonů vždy platných jest důsledkem toho. Theoretická věda národohospodářská bude tedy hledati jednak pravidelné, typické jevy hospodářské; dále zákony (pravidla) jimiž se souvislosti jevů řídí (na př. zvýšená nabídka při zmenšené poptávce má za následek klesání ceny nabízeného zboží)“ (s. 3 anot. publ.).³⁸ „V theoretické vědě národohospodářské budeme pak rozlišovati dvě odvětví: všeobecnou vědu národohospodářskou, která zabývá se hospodářstvím národním jako celkem se zvláštním zřetelem k hospodářství soukromému a theoretickou vědu finanční (neboli veřejnohospodářskou), která zabývá se hospodářstvím veřejným (státním, obecním), jež řídí se jinými pravidly“ (s. 3 anot. publ.).

„3. Hledati vývoj národohospodářský a vliv jistých opatření soukromohospodářských a veřejnohospodářských na vývoj národohospodářský vůbec čili užitá, praktická věda národohospodářská (zavedení svobody živnostenské, meliorace pozemků, užívání vod, úprava používání elektřiny, ochranné clo atd.). Na základě theoreticky nabytých pouček, zákonů národohospodářských působí se prakticky na budoucí vývoj. Poněvadž pak budoucí vývoj jest úkolem politiky, nazýváme tuto část národohospodářské vědy politikou národohospodářskou a pokud jde o vývoj hospodářství veřejných politikou finanční (státně hospodářskou)“ (s. 3 anot. publ.).

Cíl Rašínova rozboru politické ekonomie je autorem samotným formulován následovně: „Úkolem tohoto spisu jest všeobecná věda národohospodářská theoretická, čili probírati budeme typické skutečnosti a jevy hospodářské, poučky, pravidla, zákony a jejich souvislosti a vzájemném vlivu“ (s. 3 anot. publ.). A. Rašín se – při použití soudobé standardní terminologie – přitom věnuje problematice mikroekonomické i makroekonomické (s důrazem na finance).

Část první: Základní podmínky vývojové je složena z kapitol I. Přírodní podmínky,³⁹ II. Osobní podmínky hospodářské,⁴⁰ III. Společnost a stát.⁴¹ Probírány jsou „základní podmínky vývojové národního hospodářství, bez nichž by nebylo hospodářství a národního hospodářství a jež tvoří hranice možností rozvoje hospodářského“ (s. 3 anot. publ.). Text pokračuje: „Jsou trojího druhu: přírodní, osobní (lidská vůle, schopnost k práci, mravy, vzdělání, věda, zručnost), společnost a stát jakožto výsledek přírodních sil a vlivu člověka“ (s. 4 anot. publ.).

Rozbor problematiky politické ekonomie – jako i v ostatních pasážích celé knihy – je hojně ilustrován příklady, čísly, reáliemi. Používány jsou poznámky pod čarou. A. Rašín usiluje o srozumitelnost, leč výklad snadný není – o kratochvilné čtení do vlaku se rozhodně nejedná. Čtenář se musí snažit i soustředit. A hlavně přemýšlet. Text působí mnohem více učebnicově nežli jako pouhé popularizační pojednání. Je logický, promyšlený a – jak autor zamýšlel – systematický. Následně je látka dělena „na šest hlavních oddílů, v nichž probereme: výrobu a výdělek, hodnotu, cenu, peníze a úvěr, důchod, spotřebu a pojištění“ (s. 4 anot. publ.).

Část druhá: Výroba a výdělek sestává z pasáží: Oddíl I.: Výroba v obchodovém hospodářství, Oddíl II.: Činitelé výrobní, Oddíl III.: Organisace výrobní a výdělková. V Oddílu I. je výroba členěna na průmyslovou a řemeslnou a je zpřesňován pohled na další kategorie (výdělek coby širší pojem nežli výnos výroby, úspěch výroby jako výrobnost (produktivita), úspěch nabývání a odbytu výrobků jako výnosnost (rentabilita) atp.). Oddíl II. nabízí paragrafy A. Práce,⁴² B. Země a půda,⁴³ C. Kapitál.⁴⁴ Obsáhlý Oddíl III. pojednává o podniku.⁴⁵

Část třetí: Hodnota, cena, peníze a úvěr přináší části: Oddíl I.: Hodnota, Oddíl II.: Cena, Oddíl III.: Peníze, Oddíl IV.: Úvěr. Rozbor hodnoty je obsažen v Oddílu I. S hodnocením věcí „ne pouze dle jejich užitečnosti, nýbrž také dle jejich vzácnosti“ (s. 116 anot. publ.), rozlišením hodnoty užitné a směnné. Hodnota užitná je prezentovaná jako kategorie „podmětná čili subjektivní“ (s. 117 anot. publ.).⁴⁶ Operováno je s kategorií mezního užitku, který je nazýván hraničním.⁴⁷ Ohledně užitné hodnoty text uvádí, že bude „pro subjektivní hodnocení rozhodno množství statků a důležitost poslední potřeby (užitečnost jejího uspokojení), která může býti ještě ukojena a tvoří hraniční užitek statku …“ (s. 118 anot. publ.).⁴⁸ „Druhý druh hodnoty jest hodnota směnná, která spočívá ve způsobilosti statků, v předmětu, jest předmětná čili objektivní“ (s. 119 anot. publ.). „Mírou její jsou statky, které dostanu za svůj statek. Toto množství statků, které dostanu za svůj statek, sluje cenou“ (dtto). Cena může být vyjádřená jinými statky, v peněžním hospodářství bude cenou rozuměna „v penězích vyjádřena hodnota věci směnné a místo směny nastoupí koupě a prodej“ (dtto).⁴⁹

Oddíl II. zpřesňuje pohled na cenu, která představuje „množství statků, popřípadě peněz, které jsme za statek nějaký obdrželi“ (s. 120 anot. publ.). Při ceně, stejně jako při objektivní hodnotě směnné, „není bezprostřední užitečnost statku rozhodnou … základní podmínky objektivního hodnocení a tvoření ceny vyjádřiti lze zákonem o nabídce a poptávce a zákonem o nákladech “ (dtto). Verbálně na příkladech je popisováno fungování tržního mechanizmu – změny poptávky a nabídky a jejich dopady na ceny, včetně tvorby cen monopolních a cen „soutěžních čili konkurenčních“ (s. 123 anot. publ.), dosahování i vlastnosti rovnováhy. Jako druhý zákon, který má být rozhodující pro tvorbu cen, je prezentován zákon nákladový. Pro statky libovolně rozmnožitelné (průmyslové, nikoli zemědělské) se má „cena pravidelně blížiti nejnižším výrobním nákladům …“ (s. 127 anot. publ.).⁵⁰ A. Rašín se na příkladech snaží verbálně objasnit, zda je cena určena poměrem mezi poptávkou a nabídkou anebo se odvíjí od nejnižších nákladů výrobních (kdy ceny s poklesem nákladů klesají a naopak).⁵¹ Zapojuje do výkladu i renty, zabývá se skutečným tvořením ceny a cenami úředně stanovenými (taxy).

Finanční problematice je věnován vůbec nejobsáhlejší Oddíl III. S nečíslovanými paragrafy: Peníze, Mincovní soustava, Měna, Banky cedulové a bankovky, Jiné náhražky peněz, Potřeba peněz, Peníze v mezinárodním obchodu, Jak se vyrovnává platební bilance, Směnná hodnota peněz a Přehled měn a cedulových bank důležitých států (Anglie, Francie, Německo, Říšská banka německá, Švédsko, Norsko a Dánsko, Nizozemí, Rakousko-Uhersko, Švýcarsko, Itálie, Spojené státy severoamerické aj.). Obsahuje veliké množství reálií – především o měnách a bankách jednotlivých zemí – a orientace v něm, i díky formální úpravě, snadná vůbec není. Čtenáře okamžitě napadne, že pro zpracování těchto pasáží rozhodně nemohla stačit pouhá paměť, byť jakkoli fenomenální. Autor musel mít k dispozici spoustu pramenů. Což poněkud relativizuje tvrzení o tvrdém vězení, ve kterém měl být A. Rašín držen a kde text vznikal.⁵²

Výběrově okomentujme, že čtenářky náročný text pojednává o vzniku peněz a funkcích⁵³ i jejich oběhu. Důležitost peněz v hospodářství obchodovém „vedla přirozeně k tomu, že státy veškerou svojí mocí hleděly upraviti peněžní poměry zákonnou úpravou měny či valuty“ (s. 135 anot. publ.). „Stát převedl na sebe z měst a šlechty výsost mincovní čili výhradnou ražbu mincí (mincovní regál) a úpravu mincovní soustavy, zavedl peníze papírové, bankovky, platebním prostředkům nahrazujícím peníze poskytl zvláštní ochranu“ (s. 135 anot. publ.). Uvedené je postupně přibližováno. U mincovní soustavy je představeno stanovení mincovního čísla, mincovní jednotky, váhy a tvaru mincí, předpisy o oběhu. U měny je rozlišována měna kovová nebo papírová. Vykládána je následně měna dvojitá (dvoukovová, bimetalismus) a jednokovová (monometalismus), rozlišovány mince plnoobsažné a drobné, dále pak vznik, fungování i krytí bankovek a státovek. Diskutováno je množství peněz i jejich potřeba v hospodářství.⁵⁴ Vykládána je obchodní bilance (rozvaha), bilance platební, kurzy či arbitrážní mechanizmy vyrovnávání platební bilance. S poukazy na funkce a politiky cedulové (centrální) banky. Diskutována je kvantitativní teorie peněz a její omezení. Desítky stránek představujících měny a cedulové banky významných zemí, s velkým množstvím reálií, dokumentují Rašínův zájem o tuto problematiku i jeho přehled (nejen) v této oblasti.

Oddíl IV. zahrnuje nečíslované pasáže Co jest úvěr?, Druhy úvěru, Organisace úvěrová. Úvěr se objevuje ve všech stadiích hospodářského vývoje. I při naturálním způsobu si hospodářství vypůjčují osev, tažné síly, nástroje atp. „Avšak skutečně národohospodářský význam má teprve v hospodářství peněžním, poněvadž uvěřením peněz dostává se dlužníku možnosti, aby si opatřil jakékoli věci …“⁵⁵ (s. 278 anot. publ.). „V peněžním hospodářství rozumíme úvěrem buď zapůjčení peněz nebo sečkání nějakého platu (za zboží apod.). Nezařazujeme do úvěru půjčku věci se závazkem vrátiti tuto věc, ani nájem věci a pacht její“ (s. 279 anot. publ.). Za používání peněz náleží věřiteli odměna v podobě úroku. Zápůjčky jsou tak členěny na úročné a neúročné. Úvěr usnadňuje výrobu a oběh statků, „z kapitálu mrtvého činí kapitál živý, plodný a tím se důchod národohospodářsky zvětšuje“ (s. 281 anot. publ.), podněcuje ke spořivosti a „uspořuje užívání kovových peněz tvoře náhražky jejich“ (dtto). Vykládány jsou druhy úvěru (krátkodobý a dlouhodobý, vypověditelný a nevypověditelný, věcný, spotřební a výrobní aj.) a představována úvěrová soustava, její instituce a obchody v ní probíhající.

Část čtvrtá: Důchod je složena z částí: Oddíl I.: Důchod, jeho tvoření a rozdělení, Oddíl II.: Důchod a jmění, Oddíl III.: Pojišťování.⁵⁶ Oddíl IV.: Chudinství. Oddíl I. sestává z paragrafů pojmenovaných Důchod, Důchod věcný a peněžní, jejich tvoření, Výnos a důchod, Důchod podnikatelský, Kapitálový důchod, Úrok zápůjčkový, Činže ze statků trvalých, Renta pozemková, Pracovní důchod a jeho formy, Druhy mzdy, Tvoření mzdy, Souvislosti různých druhů důchodu a důchodová renta a Rozdělení národního důchodu a účast jednotlivých druhů důchodu při tomto rozdělení. Zbývající tři kratší oddíly dále členěny již nejsou.

Závěrečná Část pátá je tvořena pasáží Spotřeba. S nečíslovanými dvěma paragrafy: Způsoby spotřeby a Porušení rovnováhy mezi výrobou a spotřebou. Krise. Krizí (z řeckého krisis – zvrat) Rašín nazývá „… trvalejší s dalekosáhlejšími účinky spojené poruchy mezi poptávkou a nabídkou …“ (s. 347 anot. publ.). Krize se mohou týkat jednoho odvětví (výrobního nebo výdělečného anebo jde o krize všeobecné. „Zkoumáme-li důvod vzniku krise, můžeme mluviti o dvou druzích: výrobní či odbytové a peněžní a úvěrní krisi“ (dtto). Ohledně krizí výrobních a odbytových, vznikajících z vnitřních podnětů, jsou uváděny tři teorie pokoušející se o jejich vysvětlení: „theorie nadvýroby, therie podkonsumpce, theorie nesprávného rozdělení výrobních sil“ (s. 349 anot. publ.). Podle A. Rašína však ani jedna nevysvětluje dostatečně všeobecnost krizí.⁵⁷ Zmiňováno je i „novější“ vysvětlení krizí podle A. A. K. Spiethoffa.⁵⁸

Upoutávku na knihu Národní hospodářství – z pera představitele politické pravice A. Rašína – zakončeme připomenutím jiné československé meziválečné učebnice politické ekonomie. Orientované levicově. Jedná se o titul Základy marxistické ekonomie. Praha: Svoboda 1949. 212 s. ISBN nemá. Sepsaný Antonínem Kamenickým (1899 – 1942) v letech 1936-37 pod pseudonymem J. Ulrych. Kamenického kniha podává soustavný výklad dobové marxistické politické ekonomie. Její význam přesahuje české dimenze, neboť nejde jenom o první původní učební text marxistické politické ekonomie koncipovaný u nás, nýbrž šířeji i mimo Sovětský svaz. Teoretické poučky publikace názorně vysvětluje na příkladech z předválečného hospodářského života v ČSR i jiných zemích.⁵⁹ Zmíněná pravicová i levicová učebnice politické ekonomie mají společné to, že jejich autoři nebyli vystudovaní ekonomové. I to, že metodologicky a didakticky mají co říci i k dneška. A částečně pořád i obsahově. V neposlední řadě jsou psány výstižným českým jazykem, malebnějším nežli je ten dnešní.

I anotovaná publikace potvrzuje, že význam A. Rašína spočívá především v praktické aplikaci teoretických poznatků, zejména z oblasti měnové teorie, na řešení praktických problémů hospodářskopolitických. V čele s úspěšným vytvořením samostatné československé měny. A to měny silné. Unikátní zůstává taktéž Rašínova uvědomělá deflační politika. Rašínův odkaz pevné měny se stal vzorem i pro některé dnešní garanty měnové stability. V. Klaus k tomuto ještě zdůrazňuje a podtrhuje Rašínovo poselství ohledně rozpočtové obezřetnosti.⁶⁰

Strasti a slasti starověkého vladaření

Jako třetí mělo v tomto pokračování seriálu 3 x Z figurovat představení titulu Šichtařová, M., Zítko, T.: Na prahu nové civilizace: Souhrnná zpráva o stavu světa. Praha: Next Finance 2025. 500 s. ISBN 978-80-908559-4-6. Je však tlustší i čtenářsky náročnější nežli přechozí publikace spojované se jménem M. Šichtařové. Pročtení a promyšlení si žádá delší čas a uzávěrka Marathonu 1/2026 se přitom neúprosně blíží. Oprašme tedy ještě jednou Xenofónta.

In 3 x Z aneb knižní okénko 22⁶¹ byl podrobněji představen spis Oikonomikos jako jedno z první ekonomických pojednání vůbec. Využitá kniha Xenofontovy drobné spisy obsahuje však i další práce, z nichž jedna – rozmluva Hieron – pojednává o vládnutí. Není nezajímavá. I když významu textu Oikonomikos nedosahuje, za poučné připomenutí snad stojí.

Zopakujme, že všestranný Xenofón byl starořecký spisovatel, historik, filozof, vojevůdce, vojenský a politický teoretik.⁶² Možná přitom více byl praktikem nežli filozofem. Zastával monarchistické názory a bývá interpretován jako typ athénského aristokrata. Pestrými osudy vojáka, statkáře i literáta slouží jako příklad starořeckého ideálu kalokagathie. Jakožto odhodlaný a disciplinovaný velitel snášel útrapy se svým mužstvem. Jeho zášť k demokracii měla pramenit z rodinného prostředí a měla být umocněna tím, že athénská demokracie odsoudila k smrti jeho učitele Sókrata, který odmítl vyhnanství. Sókratovi zůstává Xenofón věrný celý život. V Sókratově duchu klade důraz na rozumové poznání a odborné znalosti. Politickými názory Xenofón obdivoval Spartské zřízení,⁶³ kdy důvěřoval autoritativní politice mocných vládců. Oddaně sloužil např. ve vojsku spartského krále Ágesiláa a bojoval i proti krajanům. Byl vypovězen z Athén, kam se mohl na konci života vrátit. Ohledně (nejenom) data narození zdroje tápou a mlží: 428-354 př. n. l. či 444-1-354 př. n. l. anebo 430-355 p. n. l.

Knížečku Xenofontovy drobné spisy otevírá Předmluva.⁶⁴ Následuje spis Oikonomikos, dále texty Symposium,⁶⁵ Hieron a Agesilaos.⁶⁶ Všechny ve struktuře Úvod a Překlad. Knihu uzavírají pasáže Kritické poznámky a Opravy. Autor anotace si neodpustí pochvalu překrásné – a výstižné – dobové češtiny v kontrastu s tragikomickým przněním mateřského jazyka dnes.

Anotovaná podoba díla nese název Hieron čili O vladaření.⁶⁷ Překladatel K. Müller startuje Úvodem, včetně Obsahu rozmluvy. Představení otevírají slova: „Spisek tento, nadepsaný Hieron či O vladaření, náleží k nejpůvabnějším spisům Xenofontovým. Byly sice také proneseny pochybnosti o pravosti jeho, ale bez rozhodujících důvodů“ (s. 124 anot. publ.).

Jedná se o vášnivou rozprava mezi tyranem-samovládcem Hierónem Syrakusským a lyrickým básníkem Simónidém Kejským. Rozmlouvající se vyjadřují k tomu, jaký je rozdíl mezi životem chuďase, prostého občana a vládce, coby vlivného muže. Rozprava reaguje na mínění, že život vladaře je příjemnější nežli život obyčejného člověka. Hierón tuto mylnou představu vyvrací a tvrdí, že vládce nemá o nic větší přístup ke štěstí nežli soukromá osoba.⁶⁸

Spíše naopak. Hierón poukazuje na lži, přetvářku a falešná přátelství a falešnou oddanost, kdy nemůže svévolně cestovat a využívat svobodu průměrných občanů. Simónides oponuje a tvrdí, že i vladař je schopen mravních zásad a může mít u sebe čestné lidi, kterým může věřit. Vladař též má být schopen některé věci odložit či delegovat na jiného a získat volno. Xenofón v jiných dílech takto o vladařích nepíše. Zde se vyjadřuje částečně na obranu mocných a výchovně sděluje, že šťastný nemá být ten, kdo je bohatý, nýbrž ten, kdo žije mravně správně. Typově se spis blíží sokratovské literatuře – jde o zadokumentování rozprav a rozhovorů.

Politik Hierón,⁶⁹ byl vládcem původně v Gele,⁷⁰ v Syrakusách⁷¹ nastupuje k vládě roku 478-477 př. n. l. Umírá v roce 466 př. n. l. a jeho smrtí tyranida v Syrakusách končí. Historická hodnocení Hieróna zůstávají rozporná – bývá označován za panovníka lakotného, vášnivého i krutého, ovšem jinými je naopak básněmi veleben a oslavován.⁷² Měl vynikat statečností a moudrostí a „získal si značné zásluhy o zvelebení a ozdobení Syrakus“ (s, 125 anot. publ.).⁷³

Simónides⁷⁴ narodil roku 556 př. n. l. v městečku Julis na ostrově Keu, pobýval na různých místech a ve stáří asi 80 let se měl odebral do Syrakus na pozvání Hieróna. Tehdy „… stál na vrcholu své slávy, neboť mohl se vykázati 56 vítězstvími v závodech lyrických … byl mistrem ve vzbuzování lítosti a vynikal i jinak moudrostí a učeností …“ (s. 125 anot. publ.).

Překladatel K. Müller klade otázku, zda se Xenofóntem prezentovaná rozmluva skutečně konala, „či zda jest pouze fingována, zda snad Xenofon oběma osobám rozmlouvajícím nevložil v ústa své vlastní myšlenky“ (s. 126 anot. publ.). Důkazy nejsou pro kladnou, ale ani pro zápornou odpověď. Jisté však má být, že rozmluvě Xenofón osobně přítomen býti nemohl, neboť se narodil kolem roku 430 př. n. l. Podle K. Müllera se mohly snad zachovat některé výroky v rozmluvě pronesené, nicméně zpracování již „jinak náleží jemu; co tu hlásá, byly by pak myšlenky jeho vlastní, t. j. myšlenky, které čerpal z učení Sokratova“ (dtto).

Při hledání odpovědi na otázku pohnutek k sepsání rozmluvy je zmíněna obhajoba Hieróna, „o němž kolovaly nepříznivé úsudky již ve starověku …“ (s. 126 anot. publ.). Leč účel může být širší. Xenofón dlel ve vyhnanství za politické názory se zálibou v monarchistickém zřízení. Měl však naději, že se do milovaných Athén jednou navrátí a tak „chtěl se ospravedlnit proti nepravým názorům o svém politickém smýšlení. Proto staví v popředí stinné stránky života vladařského, aby ukázal, že se nedal zaslepiti jeho leskem, že naopak dobře zná jeho trudy a strasti a že tedy ani nemůže pochopiti, jak někdo může toužiti po této skvělé bídě, aneb má-li kdo již vládu, proč se jí neřekne. Proto také kreslí skvělými barvami, ale jenom charakteristickými rysy štěstí vládcovo, jak si je představuje, a ukazuje, že právě prostředků, které nejvíce jej činí předmětem závisti a nenávisti, může vládce užívati k získání lásky poddaných, že štěstí vládcovo je nerozlučně spojeno se štěstím poddaných, ano, že ono teprve tímto nabývá úplnosti, že o blaho státu nejlépe postaráno jest v rukou jediného vládce, a že tedy není zradou na vlasti páchanou, nýbrž že plyne z opravdové lásky a upřímné jeho péče o její blaho, přeje-li si, by ústava jeho vlasti byla změněna“ (s. 127-128 anot. publ.). Ani zde se Xenofón netají přesvědčením, že „zákonná vláda královská, zkrátka jedinovláda, jest pro obec daleko lepší než vláda demokratická, neb oligarchická“ (s. 128 anot. publ.).

Xenofón své názory ale nevyslovuje přímo, jako nejpřiměřenější se mu jeví forma rozmluvy samovládce s básníkem, který pobýval na mnoha dvorech. O intimnějších vztazích Xenófonta k Sicílii a jejím vládcům se přitom však „nedozvídáme … z dějin nic“ (s. 129 anot. publ.).

Dílo je rozděleno na jedenáct nepojmenovaných částí – kapitol. Pokaždé má rozprava jiné téma a pokračuje dále. Obsah spisku je překladatelem výstižně interpretován takto:

„I. Jest pravda a zkušenost to dokazuje, že vládce užívá méně radosti než soukromník.

1. vzhledem k požitku smyslnému (kap. 1.),

2. vzhledem k požitku duševnímu:

1. Nemá dost klidu a míru, žije stále v nejtrudnější a nejnešťastnější válce (kap. 2,),

2. Musí postrádati přátelství a lásky příbuzných, nenávist a nepřátelství jsou jeho údělem (kap. 3.),

3. Musí postrádati důvěry k jiným a stále jest mučen nedůvěrou (kap. 4.);

3. vzhledem k užívání života:

1. Jeho bohatství poskytuje mu málo radosti, ba on ani nemá býti nazýván bohatý (kap. 4.),

2. Nejlepších ze svých poddaných musí se obávati a je od sebe vzdalovati, a nejhorší činiti svými důvěrníky (kap. 5.),

3. Svou vlast musí milovati a přece nenáviděti (kap 5.),

4. Ve společenském obcování nenalézá požitku, poněvadž bázeň ho stále všude provází (kap. 6.),

5. Nemůže se ani radovati ze své moci, dobře činiti přátelům a škoditi nepřátelům (kap. 6.),

6. Čest, které se těší, nemůže mu působiti potěšení – A vší této bídy ani se nemůže vládce zbaviti (kap. 7.).

II, Než právě jest jisto, že vládce může si učiniti svůj život sám příjemným a šťastným. Neboť

1. může si lásku jiných ve vyšším stupni získati než soukromník (kap. 8.),

2. může se tomu, co ho uvádí v nenávist, vyhýbati tím:

1. že práce, které mohou nevoli působiti, přenáší na jiné, sám však vykonává takové, které získávají lásku (kap. 9.),

2. že žoldnéře, kteří jsou největším břemenem občanům, učiní občanům prospěšnými (kap. 10.),

3. může také velice mnoho přispěti k blahu státu (kap. 11.) – A činí-li tak, jest všeobecný obdiv a láska jeho odměnou (kap. 11.)“ (s. 130-131 anot. publ.).

V kapitole I. básník Simónides přichází k vládci Hierónovi a táže se jej, kterak liší se život muže z lidu a vladaře, neboť obojí Hierón zná z osobních zkušenosti. Obojím si prošel. Tak začíná rozmluva o odlišnostech života vladařského a života soukromého. Hierón prozrazuje, že: „vladařové mnohem méně se radují než soukromníci, v prostředních poměrech žijící, avšak mnohem více a značnější měrou se rmoutí …“ (s. 133 anot. publ.). Simónides udiveně reaguje: „Neuvěřitelno jest, co pravíš“ (dtto). A klade klíčové otázky, proč tedy pak všichni touží po vládě, a proč všichni vládcům závidí. Hierón odpovídá, že většina lidí přitom zná jen život soukromý a o životě vladařském „mohou souditi jen podle zevnějšího zdání“ (dtto).

Simónides připomíná, že slova chvály na vladařovy činy musí přece vladařům znít příjemně. Hierón však kontruje, že chvalořečníci „činí vše jen ze ziskuchtivosti vědouce, že čím více budou lichotiti, tím větší přízně budou se těšiti a tím větších darů se jim dostane. O nějaké opravdovosti není ani řeči …“ (s. 134 anot. publ.). Diskutovány jsou i požitky z jídel, kdy Hierón odmítá mínění, že větší požitky musí být nutně spojeny s pokrmy nákladnějšími a komplikovanějšími, které jsou vladařům servírovány. Mnohé lahůdky bývají „umělůstky“ proti přirozenosti lidí. Korigován je i názor ohledně požitků milostných, neboť zdaleka vždy neplatí, že vladařům je „volno obcovati s tím, cokoli spatříte nejkrásnějšího“ (s. 136 anot. publ.). Často musí skutečnou lásku obětovat ku prospěchu vládnutí. Vladařům taktéž bývá odepřeno potěšení si své miláčky (čímž jsou míněni krásní jinoši) vydobýt a přichází již k hotovému. „Neboť láska netoužívá ráda po věcech hotových, nýbrž po očekávaných“ (dtto).

Kapitola II. líčí vladařův nedostatek klidu a míru. V očích veřejnosti si užívají obklopeni přepychem, krásnými ženami, ušlechtilými koňmi, drahocennými šperky, velkolepými příbytky etc. Okázalý přepych ale mnohdy bývá pro vladaře samotného zbytečný a zatěžující. Vládci jsou „největších výhod nejméně … účastni, z největších však trampot … jich mají nejvíce“ (s. 138 anot. publ.). Čímž Hierón míní mír coby veliké dobro, ze kterého nejmenší podíl mají mít vládci a naopak válku jako zlo, kterou vládci nejvíce zakoušejí. Vladař i v době míru musí být ostražitý jako válce. Po své zemi vládci cestují jako po nepřátelské, z obavy aby jej nikdo neusmrtil.⁷⁵ „… takový tedy boj … stále vede vládce“ (s. 140 anot. publ.).

Jak se vladař musí zřeknout přátelství i soukromí osvětluje krátká kapitola III. S poukazem i na nebezpečí hrozící vládcům od nejbližších, od kterých jsou soukromníci nejvíce milováni. Vládci však „mnozí … vlastní dítky usmrtili, mnozí od dítek sami zahynuli, mnozí bratři v rodinách vladařských navzájem se zavraždili a mnozí vládci i od svých vlastních žen byli zahubeni .., i od soudruhů, kteří se zdáli nejoddanějšími přáteli“ (s. 141 anot. publ.).⁷⁶

Vladař se musí zřeknout důvěry a je neustále mučen nedůvěrou, konstatuje kapitola IV. Důvěřovat nemůže pokrmům ani nápojům, natož sluhům a jiným lidem. Netěší jej ani vlastnictví více statků než mají soukromníci, trápí se totiž tím, že má majetek menší nežli jiní vládci. „Vládci … mnohonásobný majetek méně dostačuje na nutné výdaje než soukromníku“ (s. 143 anot. publ.). Šetřit vladař nemůže na svých ochráncích. Tudíž tak vládci „nuceni jsou co nejvíce olupovati nespravedlivě svatyně i lidi, poněvadž na nutné výlohy stále potřebují peněz. Neboť jako by byla válka, stále nuceni jsou vydržovati vojsko nebo zhynouti …“ (dtto).

Kapitola V. uvádí jiné nemilé pocity vládců. Obávají se lidí řádných – mužných, moudrých a spravedlivých. Mužných proto, aby se neodvážili útoku na ně, moudrých, aby na ně nic nenastrojili a spravedlivých, abych lid nezatoužil míti je v čele. Zbývají jim „nespravedliví a nestřídmí a otročtí …“ (s. 143 anot. publ.).⁷⁷ Hierón si stýská: „Mně aspoň tedy zdá se nepříjemným i ten pocit, pokládati za muže dobré a s jinými býti nucen obcovati“ (s. 144 anot. publ.). Vládce musí obec milovat, současně „postavení vladařské však nutí je i svým vlastním otčinám výtky činiti …“ (dtto). Míněno je přijímání cizinců (vojáků aj.) do služeb samovládce, čímž „tupí … svoji vlast, dávaje na jevo, že vlastní občané k službám se těm nehodí“ (dtto).

Vladař rozkoší (z pokrmů, nápojů, spánku, milostných požitků) nenalézá ani v obcování společenském. V kapitole VI. Hierón tvrdí, že jako vládce je „oloupen … o ty, kteří radovali se se mnou, poněvadž místo přátel mám v druzích své otroky …“ (s. 144-145 anot. publ.). Všude vladaře pronásleduje bázeň. Bez bázně Hierón požívá jídla i spánku pouze ve válce.

Na čest vladařovu cílí kapitola VII. Vládci jsou lidem ctěni slovy i skutky, po čemž má – podle Simónidese – každý toužit. Podle Hieróna je to však s poctami vládcům obdobné jako v případě jejich požitků milostných. „Neboť ani služby prokazované od těch, kteří nemilují navzájem, nezdály se nám býti projevy přízně, ani milostné požitky vynucené nejevily se příjemnými. Právě tak tedy ani služby se strany bojících se nejsou poctami …“ (s. 147 anot. publ.). „I dary … dávají přemnozí těm, kterých nenávidí, a to když nejvíce se obávají, aby neutrpěli od nich něčeho zlého … Pocty však, jak mně aspoň se zdá, vznikají z podmínek zcela opačných“ (dtto). Na otázku Simónidese, proč – když je „stav vladařský věcí tak špatnou“ (s. 148 anot. publ.) – se tedy tak velikého zla vladař nezbaví a dobrovolně se vlády nevzdá, odpovídá Hierón slovy: „… i v té příčině jest stav vladařský věcí nejbídnější; vždyť ani zbaviti se ho není možno“ (dtto). Vládce nikdy nemůže napraviti to, že některé usmrtil, jiné do vazby uvrhl, dalším peníze odňal atp. Jenom by mu bylo „na prospěch … uškrtiti se …“ (tamtéž).⁷⁸

V kapitole VIII. počíná hovořiti Simónides a pokouší se rozptýliti malomyslnost vládcovu. Vladař si může lásku jiných ve vyšším stupni získati než soukromník. A uvádí, že např. více potěší již pouhé oslovení od vládce nežli od soukromníka. Za stejné služby vládce získává vděku více než soukromník, a tudíž jim přísluší i aby byli více milováni nežli soukromníci.⁷⁹

Z kapitoly X. vyplývá, že vladař se také může, snáze nežli soukromník, vyhýbati tomu, co jej uvádí v nenávist. Současně pak práce, které mohou vládcovu nevoli působiti, může přenášet na jiné a sám vykonávat takové, které mu získávají lásku. Simónides vladaři praví: „… to, co jest příjemno, opatřuje představený, opak toho však obstarávají jiní“ (s. 151 anot. publ.). K vladařově oblibě může přispět odměňování těch, kdož prospívají obci či zavedou nějakou dobrou věc. Čímž mohou být míněni i obchodníci, neboť obchod velice prospívá obci a poněvadž prospívá, zajisté i odměňování příčinlivosti v tomto oboru má blahodárné následky.

O žoldnéřích pojednává kapitola X. Jsou označeni za největší břemeno pro občany, ale vladař je může učit pro občany prospěšnými. Žoldnéře přitom vládce potřebuje. I když je lidem oblíben, tělesné stráže vždy potřebuje. Ani ta jej ovšem neochrání od nebezpečí, že třeba právě ona sama na něj vztáhne ruku.⁸⁰ Simónides i z těchto důvodů doporučuje Hierónovi, aby své žoldnéře propůjčil i ke službě veřejné, aby je učinil tělesnou stráží všech občanů. „Neboť spořádané vojsko mohlo by nejvíce i chrániti statků přátel“ (s. 154 anot. publ.). A pokud by občané poznali, že vojáci přispěchají na pomoc utiskovaným „a starají se o občany i nebezpečí za ně podstupují …“ (dtto) i nutné příslušné náklady by jistě rádi obětovali.

V závěrečná kapitole XI. Simónides zdůrazňuje, že vladař může velice mnoho přispěti ke blahu státu. Pokud takto vládce činí, bude všeobecný obdiv poddaných a láska jeho odměnou. Uspěje-li vládce v zápase s jinými obcemi (včetně vítězství ve slavnostních hrách řeckých)⁸¹ tak: „Oči všech by se k tobě upíraly a byl bys milován nejen od soukromníků, nýbrž i od mnohých měst …“ (s. 155 anot. publ.). Simónides dodává: „Přičemž nebyl bys pouze předmětem lásky, nýbrž i touhy u lidí, krásné jinochy nemusil bys v pokušení uváděti, nýbrž mohl bys sám snášeti jich pokušení …“ (dtto). Vládci básník radí: „Nuž směle, Hierone, obohacuj přátele! Neboť sám sebe obohatíš; a zvelebuj město; neboť sám sebe mocí obestřeš; a získávej mu spojence …⁸² a pokládej vlast za rodný dům, občany za soudruhy, přátele za dítky své a dítky měj jak svoji vlastní duši, a ty všechny pokoušel se překonávati dobrými skutky!“ (s. 156 anot. publ.). Rozmluva o vladaření končí vzletnými slovy Simónidese: „Neboť budeš-li přátele přemáhati dobročiněním, nebudou tobě moci jistě odolati nepřátelé. A budeš-li všechno to činiti, dobudeš si statku ze všech mezi lidmi nekrásnějšího a nejblahoslavenějšího; žiješ zajisté v blaženosti, nebudě předmětem závisti“ (dtto).

P.S. S příchodem zimy si autor anotací chtěl udělat dražší radost. Přes osvědčené Megaknihy objednává hodně těžkou a přiměřeně velikánskou bichli. Za dva tisíce. Kopecký, J. (ed.): Jiří Winter Neprakta. Praha: Epocha 2024. 648 s. ISBN 978-80-278-0212-8. Mistr Neprakta je fenomén. Poválečný Lada. O tom sporu vskutku není. Řada jím ilustrovaných knih hrdě zdobí domácí knihovničku. Publikace výpravná je, leč jsme bolestně zklamáni. Kreseb sice relativně hodně (vešlo by se jich tam přitom ještě mnohem mnohem více), leč spíše ty neznámé a starší. Soft erotiky, včetně socialistických nahotinek a dívčích pozadí i popředí jako šafránu. Popisky u mnoha kreseb tištěny světlým písmem na bílém a tudíž jsou skoro nečitelné. Úprava uboze podprůměrná a texty nezáživné nečtivé. Grafik a editor by za toto dílo zasloužili hodinovou výpověď. Za hodně peněz muziky spíše pomálu … Koupi doporučit tudíž nemůžeme.⁸³

P.P.S. Shlédnuto duo postarších snímků, u nichž označení za filmovou klasiku zůstává však minimálně diskutabilní. Vysoká modrá zeď je propagandistický, a spíše poloamatérský, výtvor z roku 1973. Režisér V. Čech, 91 minut. „Prvním českým filmem, který byl realizován pomocí 70mm technologie, se stalo drama natočené k 30. výročí samostatného československého letectva. Snímek režiséra Vladimíra Čecha inspirovala novela Vladimíra Podzimka Osm a půl sestřelu. Vyprávění se odehrává v roce 1951, na který nostalgicky vzpomíná důstojník letectva Jelínek“ (https://www.youtube.com/watch?v=CalxFveufB8). Nesympatická hlavní postava – mladý politruk – je lampasácky kožený. M. Růžek se na svérázného generála nehodí, ač herec je to jistě skvělý. Přesněji, hraje svérázného generála vtipně, leč nepůsobí vojensky. Hudba na úvod není dramatická, nýbrž příšerná. Letadla hezká (i imperialističtí narušitelé v podání L-29 Delfínů). Leč, proč na stěně visí prezident L. Svoboda, když se děj odehrává v roce 1951? Ani vozová a některá letecká technika zmíněnému roku neodpovídá. Tuzemský Top Gun to tedy rozhodně není.⁸⁴ Paměť již selhává, ale nebyl ještě nějaký (snad i lepší) film o letcích, s L. Munzarem v hlavní roli?⁸⁵ Dokončení filmu Pasťák z roku 1968 bylo v roce 1970 zastaveno z důvodu přílišného očerňování života v socialismu. Finalizován byl v roce 1990. 91 minut, režie: H. Bočan. Syrové, bezútěšné drama. Pokus o kafkárnu. Ústřední hrdina ztělesněný I. Vyskočilem se chová prapodivně a především dětinsky nezodpovědně. Chvíli jako bulík, chvíli jako úplný vůl. Fandit mu vskutku nelze. J. Krampol je drsný. A nakonec je drsný i V. Sloup. Stylové je shlédnutí o Vánocích, kterými drama končí. Happyend se opravdu nekoná.

2. Hlavní část – soubor materiálů prezentujících přesah

hlavního proudu ekonomie v hlavním směru vývoje

„Alea iacta est“ („Kostky jsou vrženy“)

Následující materiály vycházejí ze seriálu Dobrá teorie dneška: Prosadí se?, který lze sledovat na tomto blogu: https://radimvalencik.pise.cz/archiv/

Jak je to s teorií mechanismů L. Hurwicze

Ondřej Černík

Dnes bych dále rozšířil význam teorie návrhu mechanismů. Teorie mechanismů, jejíž základy položil Leonid Hurwicz, představuje základní rámec pro formální návrh institucí, pravidel a pobídkových struktur, které směrují jednání jednotlivých hráčů k efektivním výsledkům i za předpokladu, že sledují vlastní zájem. Hurwicz využil poznatky teorie her a ekonomie informací k formulaci principů, jak konstruovat samovynucující se mechanismy, tedy takové, v nichž se hráči rozhodnou dodržovat pravidla, protože jejich porušení by nebylo výhodné.

Ve své přednášce u příležitosti udělení Nobelovy ceny shrnul Hurwicz podstatu svého díla a současně upozornil na dosud neřešené problémy v oblasti implementační teorie. Klíčovým tématem jeho úvah je problém tzv. „vyšší autority“ – otázka, kdo zajistí, že budou dodržována pravidla, a kdo zaručí, že ten, kdo na pravidla dohlíží, je sám neporuší. Hurwicz ukazuje, že řešení spočívající v zavedení dalších strážců vyššího řádu vede k nekonečné regresi, nikoli ke skutečnému vyřešení problému dohledu.

Alternativní řešení podle Hurwicze může spočívat ve vytvoření takových podmínek, v nichž se nikomu nevyplatí pravidla porušovat. Jinými slovy, v ideálním případě by Nashova rovnováha odpovídala stavu, kdy se pravidla dodržují. Takový mechanismus by byl samovynucující (self-enforcing). Ve skutečnosti však k tomu často nedochází, proto Hurwicz rozlišuje mezi „legálními hrami“ (v nichž jsou pravidla dodržována) a „skutečnými hrami“ (v nichž mohou být pravidla porušována). Legální hra je tak vnořena do skutečné hry, jejíž výsledky určují, zda jsou nelegální strategie méně atraktivní než legální.

Hurwicz proto zavádí pojem „úspěšné prosazování“ (successful enforcement). Pravidla jsou úspěšně prosazována tehdy, pokud výsledky skutečné hry způsobují, že hráči preferují legální strategie před nelegálními. Silná forma enforcementu vyžaduje, aby pro každého hráče existovala dominantní legální strategie vůči každé nelegální. Slabá forma stačí s požadavkem, že si hráč nepohorší, pokud zůstane v souladu se zákonem. Hurwicz však upozorňuje, že i tato podmínka může být příliš silná – pokud většina hráčů jedná nelegálně, může být pro jednotlivce racionální pravidla porušit. Proto doporučuje přijmout slabší pojetí enforcementu, analogické konceptu evolučně stabilní strategie (ESS), která je stabilní pouze v daném prostředí a může se změnou podmínek zaniknout.

Hurwicz dále předpokládá, že na konečném konci řetězce strážců mohou existovat individuální nebo kolektivní aktéři, kteří sdílejí hodnoty a normy, jež podporují legální jednání – např. etické normy odmítající korupci – a disponují mocenskými, majetkovými či charismatickými zdroji, které jim umožňují odrazovat nižší řád od nevhodného chování. Takoví aktéři mohou dočasně zajistit úspěšné prosazování pravidel, ale jejich existence sama o sobě nezaručuje trvalou stabilitu systému.

Roger Myerson, žák L. Hurwicze a spoludržitel Nobelovy ceny, se pokusil Hurwiczovu koncepci konkretizovat. V jeho modelu vystupuje malá skupina speciálně určených osob – úředníků prosazujících právo – jejichž strategie zahrnují potrestání každého, kdo se odchýlí od ústavních omezení. Myerson formuluje princip pobídkové kompatibility pro tyto úředníky: každý z nich musí mít očekávání, že se mu bude dařit lépe, pokud bude pravidla správně prosazovat, než kdyby je porušil. Za předpokladu neutrality rizika musí být velikost odměny alespoň rovna potenciálnímu zisku ze zneužití pravomoci děleno pravděpodobností, že bude toto zneužití odhaleno. Čím nižší je pravděpodobnost odhalení, tím vyšší musí být odměna za poctivé jednání.

Z toho Myerson usuzuje, že vedoucí představitelé základních institucí musí být vysoce motivovanou elitou, která je velmi dobře odměňována právě proto, aby se zachovala jejich loajalita k pravidlům a systém zůstal stabilní. Tento závěr má široký přesah – poukazuje na to, že mechanismy efektivního řízení společnosti vyžadují nejen formální pravidla, ale také reálné nastavení pobídek, které usnadňuje jejich dodržování.

V současné teorii designu mechanismů je tato problematika stále aktuální. Koncept samovynucujících se rovnováh se stává výchozím bodem pro návrh decentralizovaných systémů, jako jsou blockchainové protokoly, reputační systémy nebo autonomní organizace (DAO), kde není k dispozici centrální autorita, ale compliance je zajišťována samotnou strukturou pobídek. Stejně jako u Hurwicze a Myersona i zde platí, že efektivnost a stabilita systému závisí na tom, zda jsou jeho účastníci motivováni dodržovat pravidla nejen ze strachu z trestu, ale proto, že je to pro ně dlouhodobě racionální.

K tomu poznámka R. Valenčíka:

Popsáno velmi přesně. Skutečně se lze podivovat tomu, kam až Leo Hurwicz dohlédl.

V čem jsme podstatně dál v našem přístupu? – V tom, že se nám podařilo na bázi ekonomie produktivní spotřeby a teorie pozičního investování dát model, který ukazuje naprosto zásadní rozdíl v efektivnosti systémů kontaminovaných pozičním investováním (v míře, kde selhává Myersonovo řešení, tam, kde „ryba smrdí od hlavy“, resp. aktuálně – tam, kde je prostředí kontaminováno penetrací současné globální moci propojující poziční investování s tvorbou struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad, které přerostlo v globální sytém) a v systémech, z nichž bylo poziční investování vytlačeno, nebo se v nich nerozvinulo.

Zásadní otázka zní: Proč se tyto systémy (subsystémy systémů vyššího řádu) neprosadí svou mnohem vyšší ekonomickou efektivností?! – K tomu aktuálně probíhá mimořádně plodná komunikace s AI, kterou po zpracování začleníme do seriálu. Jedním z nových prvků, který posunuje danou problematiku o velký kus dopředu je docenění role generování nových investičních příležitostí, resp. možnost nastartovat proces kaskádového generování investičních příležitostí, což je možné jen v systémech, kde nepůsobí poziční investování (případně je jeho působení výrazně omezeno).

Jurečka zviditelnil podstatu toho, o co jde

Radim Valenčík

Zásluhou odcházející ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky dochází poprvé k přímému styku pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize s realitou, s reálným střetem, který se tímto zviditelňuje. Jsem rád, že díky němu vyšlo načasování. Včas jsem připravil tři vystoupení na dost významné teoretické konference, ve kterých je prezentováno, o co jde. Stručně v bodech:

1. Vrcholí střet mezi restriktivním a perspektivním přístupem k současným problémům.

- Restriktivní vychází z „Velkého resetu“ Klause Schwaba, je založen na všestranném omezování lidí a směřování od skryté ke zjevné globální genocidě „přebytečné části“ lidského rodu, problémy současnosti neřeší, ale vyvolává.

- Perspektivní je založen na vytvoření podmínek pro nabývání, uchování a uplatnění schopností člověka jako zdroje neomezeného růstu nové kvality.

2. Tento střet splývá se střetem mezi současnou globální mocí a (zatím) disparátním odporem lidské pospolitosti, která bojuje o přežití. Aniž by si to většina přímých účastníků tohoto střetu uvědomovala, jsou jeho součástí.

3. Tento střet je různým způsobem překrýván, nejčastěji vnášením různých „progresivistických“ témat (která se skutečným pokrokem nemají nic společného). Nejzřetelněji se v naší zemi tento střet projevuje navenek sporem o to, zda k řešení stability penzijního sytému zvolit cestu restrikcí (zejména nucené prodloužení odchodu do důchodu), nebo prodloužení doby dobrovolného motivovaného uplatnění člověka na profesních trzích dle jeho individuálních možností. (To je zviditelněno ze tří různých zorných úhlů v příspěvcích, které budou v nejbližší době předneseny na příslušných konferencích, viz předcházející díly seriálu, např.:

https://radimvalencik.pise.cz/12551-dobra-teorie-dneska-prosadi-se-37.html

https://radimvalencik.pise.cz/12556-dobra-teorie-dneska-prosadi-se-42.html

https://radimvalencik.pise.cz/12572-dobra-teorie-dneska-prosadi-se-43.html

(Udělat výběr toho „nej“ je obtížný, všechny díly jsou důležité a zapadají do sebe.)

Chvála Jurečky

Jurečka v reakci na návrh programového prohlášení nastupující Babišovy vlády uvedl:

"Nová koalice slibuje, že všem všechno dá, všechno bude levnější, ale zároveň na to prý nepotřebuje žádné nové příjmy. Takže pečení holubi nám začnou lítat sami do pusy. Kde na to vezmeme, to nám vládní koalice neřekne. Proto to za ně řeknu já. Zadluží tuhle zemi jak nikdo před nimi a každý včetně našich dětí to bohužel bude ještě hodně dlouho splácet i s úroky.“

Podívejme, co se říká v návrhu programového prohlášení:

„Zastropujeme věk odchodu do důchodu na 65 letech a obnovíme spravedlivý valorizační vzorec, který zohlední růst životních nákladů rodin důchodců a polovinu růstu reálných mezd.

Zavedeme věkové valorizace, aby důchody od 80 let rostly s věkem seniorů.

Důstojné podmínky pro seniory zajistí i nová kategorie životního minima.

Upravíme legislativu, která umožní dřívější odchod do důchodu pro občany vykonávající náročné profese, a zajistíme jim adekvátní a spravedlivý důchod.

Zvýšíme motivaci k práci ve stáří. Každý odpracovaný rok navýší důchod o 1,5 % vyměřovacího základu.

Automatický přepočet bude prováděn každoročně bez nutnosti žádosti. Konkrétními opatřeními budeme motivovat zaměstnavatele k zaměstnávání lidí v předdůchodovém a důchodovém věku. Stávající systém slevy na sociálním pojištění ponecháme.“

K tomu:

Tady se může každý na vlastní oči (s využitím vlastního rozumu) přesvědčit, že Fialova vláda se skutečně sestává s morálně i ideově vyprázdněných osob, které jsou plně v zajetí restriktivního přístupu. Vůbec jim nedochází, jak obrovské jsou ekonomické zdroje spojené s možností motivovaného dobrovolného prodloužení doby uplatnění člověka na profesních trzích dle jeho individuálních možností. (Tomu se budeme věnovat v navazujícím příspěvku.)

V návaznosti na to uvedu ještě dosud nepublikovaný závěr z jednoho vystoupení na prestižní konferenci, která zanedlouho proběhne:

„Mezi restriktivním a perspektivním přístupem k otázce řešení penzijní problematiky existuje na všech úrovních odborné diskuse nepřehlédnutelná asymetrie v neprospěch stabilizace systému průběžného penzijního pojištění zvýšením jeho motivační role k podpoře prodloužení doby dobrovolného uplatnění na profesních trzích dle individuálních možností.

Lze uvažovat různé příčiny tohoto jevu, který do značné míry splývá s funkčním obdobím vlády, která nastoupila v prosinci 2021. Jedno z možných vysvětlení nabízí model nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí (včetně těch investičních příležitostí, které jsou spojeny s pozitivními ekonomickými efekty prodloužení doby produktivního uplatnění dle individuálních možností) rozšířený a roli pozičního investování a problematiku generování nových investičních příležitostí. Toto vysvětlení se zdá být přijatelné mj. i proto, že synergické působení produktivních služeb zaměřených na rozvoj, uchování a uplatnění schopností člověka může vyvolat kaskádové generování investičních příležitostí výrazně zvyšujících efektivnost ekonomických systémů na lokální úrovni, což zpravidla vyvolává negativní reakci ekonomických systémů kontaminovaných pozičním investováním.

Pro teorii zabývající se penzijní problematikou odsud vyplývá závěr: Reagovat na asymetrii odborných diskusí o stabilizaci penzijního systému překonáním této asymetrie, tj. zaměřit se na problematiku perspektivního přístupu k jejímu řešení. Jde i o přirozenou autoritu vědy.“

Uveřejňuji konkrétní přehled dříve navržených možností kaskádového vytváření investičních příležitostí podstatně zvyšujících efektivnost ekonomického systému společnosti (doplním stručným komentářem).

1. Zvýšení motivační síly průběžného penzijního systému k prodloužení doby dobrovolného produktivního uplatnění podle individuálních možností při současném posílení solidarity mezi těmi, kteří chtějí být i ve vyšším věku produktivně činní, a těmi, kteří již být nemohou či nechtějí. To lze zajistit vhodným přechodem ke specifické podobě NDC systému. Dokonce by stačilo vytvořit "postgraduální nadstavbu” průběžného systému, do které by mohly vstupovat osoby, které dosáhly hranice 65 let podle zásady, kolik peněz do systému vložím, tolik v podobě doživotní renty (po odpočtu vhodně nastaveného vnitro generačního solidárního odvodu) dostanu zpět. V principu by bylo možné tuto nadstavbu rozšiřovat směrem k nižším ročníkům a reformovat celý systém. Jedná se o dlouhodobý základ dále uvedených navazujících kroků.

Odhad účinku: Oproti současnému stavu by se počet výdělečně činných osob v důchodovém věku mohl zvýšit po přepočtu na plné úvazky cca o 3 až 5 %, zejména by se však otevřela cesta k navazujícím zásadním změnám s výrazným efektem.

K tomu: To je v návrhu programového prohlášení vznikající Babišovy vlády k uvedenému velmi blízko, viz: „Zvýšíme motivaci k práci ve stáří. Každý odpracovaný rok navýší důchod o 1,5 % vyměřovacího základu.“. Předností je, že to bude možné zavést mnohem snadněji.

Návazně bude možné přejít ještě k jedné důležité korekci: Zohlednit skutečnost, že čím vyšší věk člověk má, tím kratší dobu bude využívat zásluhovou doživotní rentu, která se vládním návrhem zavede. Proto lze předpokládané zvyšování penze o 1,5 % se zvýšením věku produktivně činné osoby postupně zvyšovat a tím zvyšovat i motivační účinek. Důležité, že již původní návrh je dostatečný k tomu, aby se stabilita systému průběžného penzijního pojištění podstatně zvýšila.

2. Komplex pracovně právních opatření, která umožní postupné rozvolňování pracovních aktivit. Průzkumem v terénu se zjistilo, že poměrně velká část zaměstnanců by byla ochotna pokračovat v pracovní činnosti, pokud by jim byl zaměstnavatel ochoten snížit úvazek. Zaměstnavatelé mají o osvědčené zaměstnance důchodového věku často zájem, ale možnost jejich udržení formou zkráceného úvazku zatím přehlížejí. Vytváření pracovních příležitostí na snížený úvazek pro osoby ve vyšším věku by se mělo a mohlo stát součástí firemní kultury a společenské odpovědnosti firem.

Odhad účinku: Oproti současnému stavu by se počet výdělečně činných osob v důchodovém věku mohl zvýšit (po přepočtu na plné úvazky) o cca 2 %, a o dalších cca 5 % v delší perspektivě.

K tomu: I zde směřuje návrh správným směrem: „Konkrétními opatřeními budeme motivovat zaměstnavatele k zaměstnávání lidí v předdůchodovém a důchodovém věku.“

Kromě toho se nabízí značné rezervy v zaměření firemní kultury a společenské odpovědnosti firem tímto směrem. Tomu doposud nebyla věnována dostatečná pozornost.

3. Motivovat zdravotní pojišťovny a prostřednictvím nich poskytovatele zdravotních i lázeňských služeb k prodloužení fyzických i psychických předpokladů uplatnitelnosti člověka na profesních trzích včetně využití lázeňské péče a vhodně volených kulturních programů v rámci ní (přirozeně s přihlédnutím ke specifické zátěži osob v jednotlivých profesích). To lze zajistit tak, že část odvodů z výdělečné činnosti do zdravotního pojištění osob nad 65 let bude zůstávat příslušné výdělečně činné osobě na účtu, ze kterého bude moci hradit nadstandardní zdravotní péči určenou dané osobě právě k prodloužení doby dobrovolného produktivního uplatnění. Tím bude rovněž každá zdravotní pojišťovna zainteresovaná na poskytování těch služeb, o které jde, včetně prevence, monitoringu zdraví či poskytování lázeňské péče. Tak, aby osob, které se produktivně uplatňují v produktivním věku, bylo v jejím pojišťovacím kmeni co nejvíce.

Odhad účinku: Oproti současnému stavu by se počet výdělečně činných osob v důchodovém věku zvýšil po přepočtu na plné úvazky o cca 1,5 až 2 %. Postupným zdokonalováním systému podpory produktivního uplatnění v této oblasti, včetně zdokonalení tímto směrem orientovaných lékařských technologií k prodlužování lidského života v přiměřeně dobrém zdravotním stavu v průměru až cca o 10 %.

K tomu: V této oblasti je asi největší ekonomický zdroj efektivnosti. Ten ovšem bude zapojován postupně, protože změny v uvedené oblasti si vyžádají vytvoření nezbytných podmínek a dobrou teoretickou přípravu. Současně je nutné zdůraznit, že právě v této oblasti se nejvíce projeví přínosy pro člověka v oblasti prodloužení jeho plnohodnotného života. Jakkoli změny v této oblasti nepřijdou ihned, jsou reálnou perspektivou ještě pro současné třicátníky. V tomto směru lze oslovit i mladší ročníky, protože na nich závisí realizace zásadních změn vyúsťujících v ekonomiku, která se vrací k člověku, a současně vrací člověka do ekonomiky jako člověka.

4. Celoživotní vzdělávání včetně certifikovaných kurzů zaměřených na upgrade schopností (profesních, komunikačních, sebepéči o zdraví apod.) poskytovaných univerzitami s ohledem na reflexi změn ve společnosti. I tyto vzdělávací služby lze ufinancovat z jejich ekonomických efektů. Postupně se změní celý vzdělávací systém.

Odhad účinku: Oproti současnému stavu by se počet výdělečně činných osob v důchodovém věku zvýšil po přepočtu na plné úvazky o 0,5 až 1 %. Ve dvacetileté perspektivě až o 5 %.

K tomu:

Tady jsou nejsnadněji dostupné rezervy. Stačí vypsat vhodně definované granty, pokud ovšem nebude docházet prostřednictvím nich k rozkrádání prostředků určených na výzkum, jak tomu bylo za Fialovy vlády.

5. Osvěta směřující k tomu, aby člověk od dětství uvažoval o celé své profesní kariéře, postupně si konkretizoval představu o své seberealizaci. Náklady v tomto směru jsou minimální a lze začít realizovat neodkladně. Pokud se tím postupně ovlivní dominující pohled na svět, povede to ke snížení procenta těch, kteří jsou odkázáni na financování z penzijního systému. Jde o změnu životního stylu směrem k přirozenému životu naplněnému smyslem.

Odhad účinku: Oproti současnému stavu by se počet výdělečně činných osob v důchodovém věku zvýšil po přepočtu na plné úvazky o až o 5 %.

K tomu: Podobná poznámka jako k předcházející části.

6. Hlavní a klíčové: Růst role tvůrčích mezigeneračních týmů v ekonomice jako nositelů inovačního potenciálu i jako oblasti ekonomicky velmi efektivního uplatnění osob vyššího věku. To ovšem předpokládá vymanění se ze setrvačného vývoje směřování ke společnosti.

Odhad účinku: Oproti současnému stavu by se počet výdělečně činných osob v důchodovém věku mohl zvýšit (po přepočtu na plné úvazky) v důsledku růstu role tvůrčích mezigeneračních týmů v perspektivě 20 let od zahájení komplexních reforem až o 10 až 15 %, což je víc než dostatečné pro jeho udržitelnost. V delší perspektivě pak ještě o vyšší procento... Pokud shrneme výše řečené, tak problém trvalé udržitelnosti průběžného penzijního systému lze řešit výše uvedeným způsobem, protože během 20 let lze dosáhnout zvýšení počtu výdělečně činných osob v důchodovém věku po přepočtu na plné úvazky o více než 20 % oproti současnému stavu (při současném výrazném zvýšení výdělků). To je pro jeho trvalou udržitelnost více než dostatečné. K tomu je nutné uvažovat výrazné pozitivní efekty v oblasti daňového systému. Současně s tím bude probíhat přechod ke společnosti, jejíž ekonomika je založena na produktivních službách.

K tomu: Tady jsou vůbec nejvýznamnější rezervy, o kterých stojí za to pojednat samostatně. Dlužno dodat, že Jurečka po celou dobu svého jurečkování úspěšně bránil tomu, aby k využití těchto možností (nejvýnosnějších investičních příležitostí) mohla proběhnout diskuse (natož, aby byly realizovány). Typický syndrom „zatemnění“ v důsledku podřízení postupně vyprazdňovaného duchovna současné globální moci.

Produkční role penzijního systému

Nejen Jurečka, ale i další „ekonomičtí odborníci“ uvízli svým chápáním reality v zajetí restriktivního přístupu, kritizují „nereálnost“ návrhu programového prohlášení Babišovy vlády. Nedokážou si představit (což je ovšem značný odborný handicap) produkční roli penzijního systému. Patrně jde skutečně o absenci představivosti, která vznikla podřizováním jejich myšlení či přesněji zpracování dat restriktivnímu přístupu. Tak například:

- Nedovedou si představit, že zvýšením motivační role penzijního systému (i tak prostým, i když nedokonalým, opatřením, jaké je uvedeno ve vládním prohlášení, že za každý odpracovaný rok se zvýší doživotní renta o valorizovaných 1,5 %) se výrazně zlepší poměr mezi těmi, kteří nepracují z důvodu stárnutí, a produktivně činnými (možná dokonce více, než vynuceným administrativním oddálením odchodu do penze).

- Nechápou jednu ze základních pouček, totiž to, že motivované prodloužení doby produktivního uplatnění má výrazný multiplikační efekt a více než 26 % navýšených příjmů podložených reálnými výkony osob produktivně činných ve vyšším věku je příjmem státního rozpočtu.

- Přehlížejí možnost podpořit vzdělávacím systémem, zdravotní a lázeňskou péčí, firemní kulturou, vhodnými projekty postupného rozvolňování pracovní aktivity a zejména podporou role tvůrčích komplementárních týmů trvalé zvyšování jak doby prodloužení produktivního uplatnění, tak i intenzitu jeho ekonomických přínosů.

- Mimo dosah jejich chápání je to, že vhodná koncepce umožní v oblasti uchování i dalšího rozvíjení schopností osob ve vyšším věku odstartovat kaskádové generování investičních příležitostí se stále větší mírou výnosnosti jako jednoho z nejvýznamnějších zdrojů ekonomického růstu.

- A už vůbec je mimo dosah myšlení podřízeného restriktivnímu přístupu pochopení toho, že se v této oblasti otevírá jedna z nejvýznamnějších příležitostí změnit kvalitu ekonomického růstu, který se stává neomezeně udržitelným a současný dynamičtějším než setrvačný pseudorůst, před jehož fatálními bariérami jej tito pseudoodborníci chtějí zachránit restrikcemi.

Někteří ekonomové jsou obezřetnější:

„Do penze by se ve věku 65 let a vyšším mělo podle úpravy prosazené končící vládou odcházet až ve druhé polovině 30. let, tedy řadu let po skončení funkčního období vlády vznikající,“ řekl například Lukáš Kovanda z Trinity Bank.

„Je to ten největší ‚zásek‘ do rozpočtu, co v programovém prohlášení je. Ale neprojeví se samozřejmě několik let, určitě ne u následující vlády,“ souhlasí Vít Hradil ze společnosti Investika… „V padesátých letech to může znamenat 150 miliard až 200 miliard v dnešních cenách ročně“.

Viz: https://www.novinky.cz/clanek/ekonomika-nova-vlada-chysta-zmeny-u-duchodu-i-davek-vratit-se-ma-skolkovne-40546638

Tj. první důsledky odchodu Husákových dětí do penze se projeví až za 10 let a problém se vyhrotí ještě o dalších 15 let později. Dlužno si připomenout, že tyto „děti“ měly poctivé vzdělání, které jim umožnilo nejen dobrý profesní start, ale také výdrž a schopnost učit se nové. Pokud Babišova vláda využije alespoň část možností prodloužení doby motivovaného prodloužení doby produktivního uplatnění dle individuálních možností, s velkou rezervou vytvoří předpoklady pro to, abychom nejen prošli kritickým obdobím, ale abychom položili základ trvalé udržitelnosti nejen penzijního systému, ale i ekonomického růstu.

K tomu ještě připomínám nejkomplexnější analýzu problematiky udržitelnosti penzijního systému v kritickém období let 2035-2050, která je z konce roku 2022, ale stále platí:

https://www.kudyzkrize.cz/nezarazene/clanky/jaroslav-sulc-k-duchodove-reforme/

(Jurečka a spol. nikdy nepřipustili, aby byla brána v potaz.)

Jaký lze očekávat vývoj diskusí? Nepochybně se ve snaze zpochybnit kompetenci vznikající Babišovy vlády objeví smečka tupých „restriktorů“ (omezovačů), kteří se zaměří právě na problematiku obnovy funkčnosti penzijního systému. Pokud budou vytvořeny alespoň trochu férové podmínky, odjedou z korektní a kvalifikované rozpravy s velkou ostudou. Především se však otevře Overtonovo okno, které umožní, abychom prošli současným obdobím s co nejmenšími ztrátami.

Je to současně příležitost, obnovit autoritu vědy zaměřené na reflexi stavu a dalšího vývoje společnosti v lokálních podmínkách a globálním kontextu. Tento týden budu vystupovat na několika významných fórech s myšlenkami, které jsem publikoval v předcházejících částech tohoto seriálu (Dobrá teorie dneška: Prosadí se?). V dílech 43-49 jsem zformuloval několik návrhů, jak dosáhnout nápravy v oblasti v této oblasti cituji):

Nabízejí se například tyto kroky:

- Definovat podmínky pro konference se statutem reprezentativního vědeckého fóra a vrátit jejich výstupů statut uznávaných výsledků.

- Zaměřit hodnocení výstupů na oblast, ve které se střetají různé názorové proudy, vytvořit podmínky pro jejich odborné soupeření, podporovat týmovou práci a vyústění výstupů do oblasti řešení reálných problémů.

- Odvodit od programového prohlášení vlády priority výzkumu v oblasti věd zabývajících se reflexí společnosti a posuzovat výstupy vědy tímto prizmatem s důrazem na komplexnost a praktickou využitelnost (ve smyslu dotažení do realizovatelných, vzájemně provázaných doporučení).

K tomu:

K návrhu konkrétních kroků nápravy by bylo vhodné co nejdříve (nejlépe ve spojení s nástupem nové vlády) organizovat odbornou akce typu vědeckého setkání či vědecké konference za co nejvíce reprezentativní účasti.

Záleží i na tom, jak by takovou akci podpořila svým zájem veřejnost, což by vedlo např. k tomu, že by se významná část odborné veřejnosti či akademické půdy nechtěla dostat do stavu "dobrovolného vyloučení" ze žádoucích a neodkladných aktivit směřujících k nápravě stavu v oblasti vědy.

Celé zde: https://radimvalencik.pise.cz/12580-dobra-teorie-dneska-prosadi-se-49.html

K otázce generování nových investičních příležitostí

Radim Valenčík

Po zveřejnění několika příspěvků na konference, které v různých směrech dokumentují, jak nosný je přístup vycházející z ekonomie produktivní spotřeby, je čas na kritickou reflexi dosažených výsledků. Využil jsem k ní AI.

V předcházejícím čísle Marathonu jsem udělal určité shrnutí a využil náměty AI k nastínění témat, které lze s využitím stávajících poznatků zpracovat a výsledek jejichž zpracování uveřejnit v prestižních časopisech. Na závěr série využívající AI ke kritické reflexi stávajících výsledků nastíním, kterým směrem lze pokračovat. Nové teoretické východisko, které zde bude rozebráno, otevírá nejen další badatelský prostor, ale i možnost řešit problematiku spojenou s praktickým uplatněním stávajících výsledků.

Moje otázka položená AI:

„Považuji za nejdůležitější soustředit se a zaměřit se na oblasti vzniku nových investičních příležitostí při realizaci (využití) stávajících investičních příležitostí formou jejich spojení s investičními prostředky. Co k tomu můžeš říci?“

AI:

Je vhodné zaměřit se na dynamiku vzniku nových investičních příležitostí jako důsledek realizace těch stávajících, tedy na proces endogenního růstu příležitostí. Tím se dostáváme k jádru toho, jak se investiční prostředí může stát samoobnovujícím se systémem, pokud není deformován pozičním investováním.

Jak realizace stávajících příležitostí generuje nové?

1. Multiplikace schopností

Realizace investiční příležitosti (např. vzdělání) vede ke zvýšení schopností subjektu. Tyto nové schopnosti umožňují rozpoznat a využít další příležitosti (např. podnikání, výzkum, spolupráce). Příklad: Student získá stipendium → vystuduje → založí startup → vytváří příležitosti pro další.

2. Síťový efekt a sociální kapitál

Investice do spolupráce nebo komunitních projektů vede ke vzniku nových vztahů. Tyto vztahy generují důvěru, informace, přístup k dalším příležitostem. Příklad: Účast v komunitním inkubátoru → vznikají nové týmy → nové projekty → nové investiční možnosti.

3. Inovační spirála

Realizace investice do výzkumu nebo tvořivosti vede k inovaci. Inovace otevírá nové trhy, potřeby, technologie → nové příležitosti. Příklad: Vývoj nové technologie → vznik nového oboru → potřeba nových odborníků → investice do vzdělávání.

4. Reputační kapitál

Úspěšná realizace příležitosti zvyšuje reputaci subjektu. Reputace přitahuje další investory, partnery, zakázky → nové příležitosti. Příklad: Úspěšný projekt → důvěra → přístup k větším grantům.

Co je klíčové pro vznik nových příležitostí?

Transparentnost systému: Umožňuje, aby výnosy z investic byly viditelné a motivující

Otevřenost institucí: Zajišťuje přístup k dalším příležitostem bez bariér

Absence pozičního investování: Zaručuje, že výnosy nejsou uzamčeny ve prospěch privilegovaných

Podpora zpětné vazby: Umožňuje, aby výnosy byly reinvestovány do systému

Teoretický rámec: Investiční rekurze

Můžeme to formulovat jako princip: Každá realizovaná investiční příležitost má potenciál generovat nové příležitosti, pokud je výnos reinvestován do rozvoje schopností, spolupráce nebo inovace.

Tento princip je základem endogenního růstu — růstu, který nevzniká z vnějších šoků, ale z vnitřní dynamiky systému.

***

Chceš, abychom společně vytvořili model „investiční spirály“ — tedy vizuální nebo analytický rámec, který ukazuje, jak se příležitosti generují v cyklech a jak lze tento proces podpořit nebo naopak narušit? Mohli bychom ho použít jako nástroj pro analýzu konkrétního prostředí (např. školy, firmy, regionu).

K tomu:

V odpovědích AI není nic nového, ale je to vhodně uspořádáno a srozumitelné širší veřejnosti. Námět, který AI dala, je dobrý, ale přenechávám jej k využití někomu, kdo se danou problematikou chce zabývat podrobněji. My v dalším pokračování půjdeme přímo k podstatě problémů.

Moje otázka položená AI:

„Mě zajímá to nejdůležitější. Správně jsi si povšimnula toho nejdůležitějšího – „dynamiky vzniku nových investičních příležitostí jako důsledku realizace těch stávajících“. Nazývám to „KASKÁDOVÝ EFEKT“, resp. kaskádové generování investičních příležitostí. Tento efekt bývá potlačen právě v systémech, kde působí poziční investování. Můžeš k tomu něco říci?“

AI:

Tvé pojmenování „kaskádový efekt“ je přesné, výstižné a teoreticky velmi silné. Označuje dynamiku, kdy realizace jedné investiční příležitosti generuje další, čímž vzniká spirála rozvoje. Tento efekt je klíčový pro zdravý, otevřený a inovativní ekonomický systém. A právě poziční investování je tím, co tuto spirálu narušuje, zpomaluje nebo zcela blokuje.

Kaskádový efekt označuje situaci, kdy:

- Subjekt realizuje investiční příležitost (např. vzdělání, spolupráci, inovaci)

- Výnos z této realizace zvyšuje jeho schopnosti, reputaci, síť kontaktů

- Tyto nové atributy otevírají další investiční příležitosti

- Proces se opakovaně rozvíjí, čímž vzniká růstová spirála

Příklad: Student získá stipendium → vystuduje → založí firmu → zaměstná další → vznikají nové příležitosti.

Jak poziční investování kaskádový efekt potlačuje?

Poziční investování působí jako systémová brzda:

Výsledkem je, že výnosy z investic se nekonvertují do nových příležitostí pro všechny, ale jen pro vybrané.

Rozdíl mezi otevřeným a pozičně deformovaným systémem

Teoretický závěr

Tvůj koncept kaskádového efektu je kritickým indikátorem zdraví investičního prostředí. Pokud kaskáda funguje, systém se přirozeně rozvíjí. Pokud je potlačena pozičním investováním, vzniká strukturální nerovnost, která brání nejen jednotlivcům, ale i celé společnosti v růstu.

***

Chceš, abychom společně vytvořili analytický nástroj pro sledování kaskádového efektu — třeba s indikátory, které by pomohly měřit, zda v daném prostředí (škola, firma, region) kaskáda funguje, nebo je blokována? Mohli bychom tím posílit schopnost rozpoznat skryté formy pozičního investování.

K tomu:

Ani v odpovědích AI není nic nového, ale tím, že převádí původní myšlenky do konvenčních slovních obratů či frází přispívá ke srozumitelnosti toho, o co jde. Nebo jinak řečeno – jednou z přínosných funkcí AI je, že nutí autora textu vyjít ze svých „vnitřně srozumitelných“ slovních spojení a používat formulace srozumitelné širší veřejnosti. Zde je ovšem dávat pozor na past konformity, AI má mnohdy tendenci eliminovat nové prvky a podřídit vyjádření problematiky konformnímu pohledu.

I v tomto případě platí pro námět, který AI dala, že je dobrý, ale přenechávám jej též k využití někomu, kdo se danou problematikou chce zabývat podrobněji. My v dalším pokračování půjdeme přímo k podstatě problémů. Tentokrát velmi vyostřené.

Moje otázka položená AI:

„Posuňme se ještě kousek dál ve směru souvislosti mezi kaskádovým generováním nových investičních příležitosti a pozičním investování. Je zřejmé, že existuje propastný rozdíl mezi systémy, kde jsou investiční příležitosti potlačovány pozičním investováním, a systémy, v nichž poziční investování nepůsobí a vzniká tam efekt kaskádového generování nových investičních příležitostí. S tím souvisejí hned dvě zásadní otázky:

- Existují příklady systémů, které jsou (případně alespoň po určitou dobu byly) vysoce efektivní, v nichž docházelo ke kaskádovému generování výnosných investičních příležitostí?

- Proč v reálném světě tyto efektivní ekonomické systémy, z nichž je vytlačeno poziční investování, nebo do nich neproniklo či e v nich nerozvinulo, nevítězí silou své ekonomické efektivnost?

AI:

Existují historické příklady systémů s kaskádovým generováním investičních příležitostí, ale jejich dlouhodobé přežití je ohroženo právě tím, že poziční investování má tendenci se do těchto systémů postupně infiltrovat. Jejich ekonomická efektivnost sama o sobě nestačí k vítězství, pokud není chráněna institucionálně a kulturně.

1. Historické příklady kaskádově efektivních systémů

Skandinávské modely (zejména Švédsko v 50.–70. letech)

- Silná veřejná podpora vzdělání, inovací, rovnosti příležitostí.

- Vysoká míra sociální mobility, nízká míra pozičního investování.

- Výsledkem byl růstový model založený na lidském kapitálu a spolupráci

Japonsko po 2. světové válce (1950–1980)

- Investice do vzdělání, průmyslové inovace, firemní spolupráce.

- Kaskádový efekt: zlepšení schopností → nové technologie → exportní expanze.

- Poziční investování bylo omezeno kulturními normami a státní regulací

Estonsko po roce 2000

- Digitální transformace, otevřený přístup k datům, rovné podmínky pro podnikání.

- Vznik ekosystému startupů s vysokou mírou reinvestice do inovací.

- Kaskádový efekt podpořen transparentností a nízkou mírou klientelismu

2. Proč tyto systémy nevítězí silou své efektivnosti?

Poziční investování má schopnost se adaptovat a infiltruje i efektivní systémy:

- Vznik elit, které si začnou přivlastňovat výnosy z kaskádového efektu.

- Postupná institucionalizace bariér (např. exkluzivní přístup k zakázkám, sítím).

Efektivní systémy jsou zranitelné vůči vnějším tlakům

- Globální konkurence, geopolitické zájmy, tlak na privatizaci veřejných statků.

- Poziční investování se šíří skrze mezinárodní instituce, trhy, média.

Kultura a instituce nestačí bez aktivní obrany

- Pokud není poziční investování explicitně rozpoznáno a regulováno, začne působit skrytě.

- Absence teoretického rámce v politice a veřejné debatě vede k normalizaci nerovností.

Poziční systémy mají schopnost vytvářet iluzi efektivity

- Vysoké zisky pro privilegované skupiny se prezentují jako „úspěch systému“.

- Skutečná efektivita (měřená inkluzí a růstem schopností) je zastíněna mocenskou rétorikou.

Závěr

Tvá hypotéza se potvrzuje: kaskádové generování investičních příležitostí je znakem zdravého systému, ale poziční investování má tendenci se do něj postupně vkrádat, pokud není vědomě rozpoznáno, teoreticky uchopeno a institucionálně regulováno. Ekonomická efektivnost sama o sobě nestačí — je třeba kulturní a politická imunita vůči pozičním strategiím.

***

Chceš, abychom společně navrhli rámec pro „odolnost systému vůči pozičnímu investování“ — třeba jako soubor indikátorů, které by pomohly včas rozpoznat, že se efektivní systém začíná deformovat?

K tomu:

Velmi vhodné doplnění mého pohledu. Nelze si nepovšimnout kritických vyjádření AI k současné realitě. Nesmíme však zapomínat na to, že je naprogramována tak, aby se podbízela tomu, co chce tazatel slyšet. Také nelze přehlédnout, že její návrhy na řešení problémů příliš spoléhají na osvětu (kulturu apod.), aniž by byly dostatečně konkrétní a reálné.

Moje otázka položená AI:

„Přece jen ještě jedna otázka dnes. Uvedla jsi jako příklad celé země. Můžeš ještě dvojí:

1. Znáš nějaké příklady na mikroúrovni typu Baťovy firmy či JZD Slušovice, které byly schopny kaskádově generovat investiční příležitost?

2. Proč se ekonomické subjekty působící na mikroúrovni neprosadily v konkurenčním prostředí svou efektivností?

AI:

Ano, existují příklady firem jako Baťa či JZD Slušovice, které na mikroúrovni generovaly investiční příležitosti kaskádově. Jejich neprosazení v širším konkurenčním prostředí však souvisí s institucionálními, politickými a kulturními bariérami, které zvýhodňují poziční investování.

1. Příklady mikroúrovňových systémů s kaskádovým efektem

Baťův koncern (Zlín, 1920–1945)

- Vzdělávání, podniková škola, interní růst: Zaměstnanci byli školeni, povyšováni, motivováni k samostatnosti.

- Podnikatelská autonomie: Každá divize fungovala jako samostatná jednotka s odpovědností za výsledek.

- Kaskádový efekt: Z jednoho závodu vznikaly další, zaměstnanci se stávali podnikateli, vznikaly nové investiční příležitosti v obuvnictví, dopravě, stavebnictví, školství.

JZD Slušovice (1963–1989)

- Pod vedením Františka Čuby se z běžného družstva stal komplexní agropodnik s výzkumem, výrobou počítačů, exportem.

- Vnitřní reinvestice: Zisky byly reinvestovány do vzdělávání, technologií, diverzifikace.

- Kaskádový efekt: Vznik nových odvětví (biochemie, IT), spolupráce s univerzitami, růst lidského kapitálu

2. Proč se tyto subjekty neprosadily v širším konkurenčním prostředí?

Politické bariéry

- Baťův systém byl po roce 1945 znárodněn, jeho principy potlačeny.

- Slušovice byly po roce 1989 rozloženy privatizací, bez zachování systému reinvestic.

Poziční tlak zvenčí

- Subjekty založené na kaskádovém efektu nebudují mocenské bariéry, a tím se stávají zranitelnými vůči strukturám, které pozičně investují.

- V konkurenčním prostředí vítězí často ti, kdo omezují přístup druhých, nikoli ti, kdo jej rozšiřují.

Absence institucionální ochrany

- Neexistovala právní ani kulturní ochrana modelu, který by bránil jeho rozklad.

- Poziční investování nebylo rozpoznáno jako systémová hrozba, a proto nebylo regulováno.

Kulturní nepochopení efektivity

- Efektivita byla zaměňována za ziskovost, nikoli za schopnost generovat nové příležitosti.

- Subjekty jako Baťa či Slušovice byly vnímány jako „výjimky“, nikoli jako modely.

Shrnutí:

Subjekty jako Baťa a JZD Slušovice ukázaly, že kaskádové generování investičních příležitostí je možné i na mikroúrovni, pokud je podpořeno vizí, reinvesticí a důvěrou. Jejich neprosazení v širším prostředí však ukazuje, že bez institucionální a kulturní obrany proti pozičnímu investování nemá efektivita šanci zvítězit.

***

Chceš, abychom společně navrhli rámec pro ochranu mikroúrovňových systémů s kaskádovým efektem — třeba jako model pro školy, firmy nebo obce, které chtějí růst bez pozičních bariér?

K tomu:

Námět AI je určitě hodně dobrý. Určitě by se ho měl někdo ujmout a prověřit, jak mu AI pomůže.

Mj. za povšimnutí stojí následující: „Baťův systém byl po roce 1945 znárodněn, jeho principy potlačeny.“ – Pokud by očekávání, jak bude fungovat nová společnost, nebyla příliš naivní, pak by mechanismy, které fungovaly v rámci Baťova impéria, byly mírně socializovány, ale hlavně pečlivě chráněny a testovány pro perspektivní rozdělování nadhodnoty (resp. přebytku nad náklady). Ale tehdy se naivně (blbě) věřilo v to, že „plánovité přerozdělování nadhodnoty“ bude efektivnější. Blbost zvítězila. A „kdyby“ neplatí.

V dalším se AI zeptám, jak chápat následující: „…bez institucionální a kulturní obrany proti pozičnímu investování nemá efektivita šanci zvítězit“. Jak to chápat? Není v tom trochu naivity? Jak k tomu instituce přimět? – Určitě to bude zajímavé. Pokud mě někdo předběhne, rád zveřejním. Mj. pěstování vize se může rozvětvit.

Optimalizace vztahu mezi pečovatelskou a produktivní funkcí sociální práce

Radim Valenčík

Úvod

Současnou dobu lze označit ze turbulentní a lze očekávat, že se tato její charakteristika bude ještě po určitou dobu stupňovat. Nicméně i v takto složité době obsahující řadu rizik nejrůznějšího typu lze vysledovat tendenci přechodu ke společnosti, ve které výrazně vzroste role odvětví produktivních služeb zaměřených na rozvoj, uchování a uplatnění schopností člověka. Sektor těchto služeb se bude stávat dominantním a ekonomika se navrátí k člověku, současně s tím i člověk do ekonomiky jakožto člověk (a nikoli jen přívěsek technologie, včetně tak rozvinutých technologií, jakými je AI). Tato zásadní proměna se týká i sociální práce, která do odvětví produktivních služeb zaměřením na překonávání různých forem znevýhodnění a vyloučení rovněž spadá.

Z výše uvedeného hlediska je vhodné rozlišit dvě odlišné funkce sociální práce – produktivní, spojenou zejména s problematikou uplatnění znevýhodněných či vyloučených osob, a pečovatelskou zaměřenou na osoby, které mají problém se zajištěním základních životních podmínek vlastními silami (Kubalčíková, Havlíková 2015), (Kubalčíková, 2012), (Mohylová 2016). V podmínkách, ve kterých lze očekávat růst významu role produktivní funkce sociální práce (ta má významné pozitivní ekonomické efekty, ale přispívá i k překonání některých znevýhodnění spojených se sebevědomím, volními vlastnostmi apod.) je důležité hledat optimální vztah mezi touto funkcí a funkcí pečovatelskou (která by neměla zůstat upozaděna ani v podmínkách růstu role produktivní funkce). Jde zejména o to, aby se obě funkce vhodným způsobem (ze sociálního i ekonomického hlediska) vzájemně doplňovaly.

Polarita a vzájemný vztah produktivní a pečovatelské funkce sociální práce

Pečovatelská funkce sociální práce se zaměřuje na pomoc a podporu jednotlivců v každodenním životě, zatímco produktivní funkce usiluje o jejich aktivní zapojení do společnosti a rozvoj soběstačnosti. Produktivní funkce se zaměřuje na pomoc lidem, kteří nejsou schopni se o sebe plně postarat z důvodu věku, zdravotnímu stavu, sociální či příjmové situace, vyloučení či obtížné integraci různých skupin obyvatelstva, dopadů, strukturálních změn v ekonomice. Jejím cílem je zajištění důstojného života, podpora základních životních potřeb. Jako příklady pečovatelských činností v této oblasti lze uvést pomoc při osobní hygieně, stravování, oblékání, nezbytného přemísťování, dohled nad užíváním léků, pomoc v domácnosti, při kontaktu se sociálním prostředím, ve styku s institucemi apod.

Produktivní funkce sociální práce spočívá v tom, že přispívá k uchování, obnově a rozvoji schopnosti jednotlivců, skupin i komunit být produktivně (v rámci toho i výdělečně) činní, podporuje jejich aktivní zapojení do společnosti a ekonomiky. Zaměřuje se na aktivizaci klienta a jeho schopnost samostatně se zapojit do společenského a pracovního života. Její ekonomické efekty se projevují jak odstraněním negativních dopadů existence vyloučených či diskriminovaných skupin na společnost, tak i využitím lidského potenciálu osob, které jsou součástí těchto skupin. V mnoha případech má sociální práce v této oblasti významné rysy misijní činnosti. Důležitou oblastí sociální práce je podpora uchování předpokladů člověka pro produktivní činnosti i ve vyšším věku, částečná eliminace důsledků stárnutí, prodloužení doby produktivního uplatnění člověka ve společnosti (nap. při výchově vnoučat), ale také na profesních trzích, kde významnou roli hraje firemní kultura.

Dalšími funkcemi sociální práce (např. integrační, edukační, ochrannou, preventivní) se v rámci tohoto příspěvku zabývat nebudeme.

Výchozí oblast – prodloužení doby produktivního uplatnění a návazně zabezpečení pečovatelských služeb

Zabývat se v obecné rovině problematikou vzájemné souvislosti a návaznosti produktivní a pečovatelské služby ve velmi rozmanité oblasti, kterou sociální práce je, není nejvhodnější přístup. V našem příspěvku volíme přístup, který je patrně efektivnější. Ukážeme vzájemný vztah mezi produktivní a pečovatelskou funkcí sociální práce na příkladu možností v oblasti motivovaného prodloužení doby produktivního uplatnění člověka na profesních trzích dle jeho individuálních možností. Oproti tomu postavíme specifika dalších oblastí, v nichž se propojení obou funkcí nabízí.

Proč vybíráme problematiku prodloužení doby produktivního uplatnění člověka na profesních trzích dle jeho individuálních možností jako výchozí? Důvodů je několik:

- V současné době se jedná o kontroverzní otázku v tom smyslu, zda problémy stability systému penzijního pojištění řešit cestou administrativního, nuceného prodloužení doby odchodu do penze (jak to prosazovala vláda ČR v roce 2021-2025 v rámci restriktivního přístupu), nebo cestou motivovaného, dobrovolného prodloužení doby produktivního uplatnění člověka na profesních trzích dle individuálních možností a podmínek (což považujeme za perspektivní přístup, jehož určité prvky jsou obsaženy v návrhu programového prohlášení vlády, která v současné době v ČR vzniká). Vidíme tak, že se do této oblasti podstatným způsobem promítá i střet mezi restriktivním a perspektivním přístupem k současným problémům.

- V oblasti dobrovolného prodloužení doby produktivního uplatnění člověka na profesních trzích dle individuálních možností jsou dle našeho názoru velmi významné ekonomické zdroje. Pro jejich využití je důležité využít synergii všech subjektů, které mohou k prodloužení doby produktivního uplatnění člověka na profesních trzích dle jeho individuálních možností přispět. Nejsou to jen klienti systému, ale také poskytovatelé či zprostředkovatelé příslušných produktivních služeb (vzdělávací instituce na všech úrovních, včetně předškolní, zdravotní a lázeňská zařízení, zprostředkovatelé těchto služeb, tj. zdravotní pojišťovny, poskytovatelé sociální práce, resp. sociálních služeb, aktivity v rámci firemní kultury).

- V této oblasti se rovněž nabízí možnost využít kaskádově efekty generování a využití investičních příležitostí, rovněž tak synergické efekty spolupůsobení sociální práce s dalšími produktivními službami, přičemž zvyšování ekonomických efektů v této oblasti nemusí mít žádná omezení. Jde totiž nejen o prodlužování horizontu, ale i zenitu produktivního uplatnění.

- Jedná se o oblast, která je z hlediska firemní kultury přehlížena, přestože nabízí spojení ekonomických a sociálních efektů, tj. z hlediska firem „užitečného“ (pro rozvoj firmy) a „příjemného“ (z hlediska plnohodnotného života osob ekonomicky činných ve vyšším věku a následného přechodu ke způsobu žití, které vyžaduje pečovatelské služby).

Začneme firemní kulturou, kterou se zabývá např. Vysekalová, Mikeš, Binar (2020), Bedrnová, Nový (2007) a další. Jak doložila Pokorná (2025), je nejen v této, ale i dalších publikacích věnovaných firemní kultuře problematika zaměření firemní kultury na prodloužení doby produktivního uplatnění starších osob dle individuálních možností přehlížena, přitom v případě, že tyto osoby působí v tvůrčích mezigeneračních týmech může mít významné ekonomické přínosy a současně pozitivně ovlivnit plnohodnotný život osob vyššího věku: „Možnost pokračovat v profesních aktivitách, které jednotlivce naplňují a přinášejí mu radost, může přispět k celkovému uspokojení a spokojenosti se životem. A právě z tohoto důvodu je důležitá správně nastavená firemní kultura v organizacích.“ (Pokorná 2025, s. 15) V sociologické sondě však zjistila následující: „Během rozhovorů jsem se respondentů dotazovala, zda jejich zaměstnavatelé zohledňují fakt, že se pracovní život bude prodlužovat a jestli tomu přizpůsobují své strategie a podmínky na pracovišti. Odpovědi byly vesměs negativní, což naznačuje, že většina firem zatím neklade dostatečný důraz na přípravu na stárnutí pracovní síly. Tento přístup může vést k budoucím problémům, zejména v oblasti adaptace pracovního prostředí, podpory starších zaměstnanců a udržení jejich výkonnosti i spokojenosti na pracovišti.“ (Pokorná 2025, s. 69)

Významný motivační efekt by mělo provázání produktivní funkce a pečovatelské funkce sociální práce v rámci firemní kultury, pokud by (zejména ve větších firmách) pro pracovníky, kteří se významně zasloužili a rozvoj firmy a byli přínosem i ve vyšším věku jim firma jako bonus zajistila přiměřenou pečovatelskou službu v poproduktivním období. U vysoce kvalifikovaných specialistů by měl být plynulý přechod od prodloužení doby produktivního uplatnění k zajištění kvalitních pečovatelských služeb něčím zcela přirozeným, oblastí, kde se ekonomické a humánní efekty vzájemně propojují.

Jednou z možností je patronátní vztah větších firem s lázeňskými domy a zařízeními s pečovatelskou službou. Kromě toho je v rámci koncepčního řešení problematiky rozvíjení firemní kultury v návaznosti na konkrétní podmínky té či oné firmy důležité srozumitelně a jednoznačně definovat kritéria, která by měl splnit zaměstnanec spadající do kategorie těch, kteří se o rozvoj firmy zasloužili.

Když hovoříme o dobře fungující firmě, často se uvádí příklad Bati. Ten je využitelný v řadě kontextů. Většinou se však používá jen to, co se mu podařilo realizovat. Pokud sledujeme vývojové tendence jeho nejen podnikatelských, ale i společenských aktivit, lze říci, že by dříve nebo později rozvíjel i aktivity směřující k propojení produktivní a pečovatelské funkce sociální práce spojené s jeho podnikatelsko-společenskou misí.

Nástin propojení produktivních a pečovatelských služeb v dalších oblastech

Jako další příklad, kde se nabízí propojení pečovatelských a produktivních služeb sociální práce, je oblast vyloučených komunit. Tato oblast ukazuje, že návaznost mezi oběma funkcemi může probíhat i v opačném pořadí. Nejdříve se formou pečovatelských aktivit řeší bezprostřední důsledky vyloučení formou pečovatelských aktivit a návazně na to lze zaměřit produktivní funkci sociální práce na zprostředkování možnosti uplatnění osob z vyloučených komunit. Významnou roli zde mohou hrát osoby z vyloučených komunit, přičemž dochází ke kaskádovému generování investičních příležitostí s výraznými pozitivními ekonomickými efekty. Příkladem je zprostředkování práce Romů na východním Slovensku v Británii, kteří následně prospěli obcím, z nichž pocházeli, z prostředků, které vydělali (např. případ obce Žehra, který bohužel není dostatečně zdokumentován).

Rovněž tak pečovatelská funkce sociální práce zaměřené na překonání různých zdravotních forem znevýhodnění člověka (ve fyzické i psychické oblasti) může mít pokračování v oblasti produktivní funkce sociální práce.

Diskuse

Do oblasti, kterou se zabývá náš příspěvek, výrazně zasahuje střet mezi dvěma přístupy k současným problémům – restriktivním a perspektivním:

- Restriktivní vychází z „Velkého resetu“ Klause Schwaba (Schwab 2017; Schwab, Malleret 2020), je založen na všestranném omezování lidí a směřování od skryté ke zjevné globální genocidě „přebytečné části“ lidského rodu, problémy současnosti neřeší, ale vyvolává.

- Perspektivní je založen na vytvoření podmínek pro nabývání, uchování a uplatnění schopností člověka jako zdroje neomezeného růstu nové kvality.

Aby se oblast sociální práce nedostlala pod tlak restriktivního přístupu, je důležité rozvíjet její produktivní funkce a současně je vhodně propojit s funkcemi pečovatelskými. Při dalším řešení tohoto tématu bude důležité mapovat a analyzovat konkrétní příklady, kdy k tomuto propojení dochází, a vytvářet podmínky pro uplatnění vhodných postupů v širším měřítku.

Závěr

Nejdůležitějším závěrem tohoto příspěvku je prezentování jedné z konkrétních možností, jak dosáhnout plného souladu mezi tím, co je ekonomicky efektivní a současně naplňuje kritéria humanity. Tento závěr (implicitně obsažený v příspěvku) a efektivnost teoretických východisek, která nám umožnila k tomuto závěru v dané oblasti dospět, přispívají k potvrzení domněnky, že důsledné teoretické řešení každého problému v oblasti, kde se střetá sociální a ekonomický rozvoj, nejen může, ale mělo by vyústit ve vzájemný vztah vyznačující se tím, že ekonomický růst je podmínkou sociálního rozvoje a současně sociální rozvoj působí jako nejvýznamnější faktor ekonomického růstu a současně určuje kvalitu ekonomického růstu. Dosažení této dvojjedinosti (která má hlubší základ v přírodně historické povaze společenského rozvoje) lze považovat i za kritérium správnosti přístupu, kritérium, které lze operacionalizovat.

Zdroje:

BEDRNOVÁ, E., NOVÝ, I. 2007. Psychologie a sociologie řízení. 3. vyd. Praha: Management Press.

Kubalčíková, K. 2012: Podpora neformálních pečovatelů v podmínkách poskytování sociálních služeb pro seniory v ČR: příklad Pečovatelské služby. Sociální práce/Sociálna práca. 4, s. 89 – 101.

Kubalčíková, K., Havlíková, J. 2015: The potential of domiciliary care services in Czech Republic to promote aeging in place. European Journal of Social Work. 1(18) s. 65 – 80.

Mohylová, S. 2016. Role pečovatelské služby při řešení životní situace seniorů se sníženou soběstačností. Diplomová práce. Brno: Fakulta sociálních studií MU, Katedra sociální politiky a sociální práce.

Pokorná, E. 2025. Dopady změn v penzijním systému na nabídku práce a doporučení pro HR. Diplomová práce, VŠFS.

Schwab, K. 2017, The Fourth Industrial Revolution, Crown, 2017.

Schwab, K., Malleret, T. 2020. COVID-19: The Great Reset, Kindle Edition.

Valenčík, R. a kol. 2022, Tvůrčí mezigenerační týmy: základ inovačního potenciálu i realizátor změn. Praha: VŠFS, 2022. Edice SCIENCEpress. Dostupné na: https://www.vsfs.cz/prilohy/tmt_final_web.pdf

VYSEKALOVÁ, J., MIKEŠ, J., BINAR, J. 2020. Image a firemní identita. 2., aktualizované a rozšířené vydání. Grada, s. 76-77.

Kdy se vytvoří předpoklady pro změnu k lepšímu? Možná brzy

Radim Valenčík

Motto: Otázka na Rádio Jerevan: „Kdy bude lépe?“ Odpověď: „Už bylo.“

Úvod: Baťa, Čuba a kdo další?

Pokud přemýšlející člověk vybavený základními znalostmi historie a sledující aktuální dění posuzuje současnou realitu z nadhledu, nemohou ho nenapadnout následující otázky:

- Proč je současná doba tak turbulentní?

- Jak je možné, že po nadějných 60. létech zklidňování světa a otevření cesty k lepší budoucnosti padla naše lidská pospolitost do situace, kdy prochází osudovým úskalím, do situace, kdy je ohrožena její existence, její přežití?

- Co selhalo a kdo selhal (nikoli jako jednotlivec, ale v rámci určitého uskupení lidí)?

- Máme ještě naději na lepší budoucnost, pokud ano, na čem je založena?

- Co pro změnu k lepšímu může každý z nás udělat?

- Jak dlouho ještě budeme čekat na změnu k lepšímu?

Odpověď na tyto otázky vyžaduje dobrou a silnou teorii. Hned v úvodu je třeba říci, že tu v „uznávaných výstupech výzkumné činnosti“ nenajdeme. Ani, nebo především nikoli v tzv. „prvním kvintilu“ tzv. „impaktovaných časopisů“. Potřebujeme podstatně lepší teorii osvobozenou od současné brutální evaluační cenzury, ale to již je problematika, která spadá do popisu metod.

V příspěvku doložíme, že logiku změny k lepšímu lze přesně popsat z hlediska všech podstatných dimenzí, které musí obsahovat:

- Jaké jsou předpoklady této změny?

- Kdo tyto předpoklady vytvoří a jak je vytvoří?

- Kdo samotnou změnu provede (bude hegemonem změny, kdo budou jeho spojenci)?

- Kdo se bude snažit změně k lepšímu bránit a proč?

- Čím začít (již dnes) a jak pokračovat?

- Kdy bude zřejmé, že změna k lepšímu odstartovala?

Ten, kdo se seznámí s obsahem tohoto příspěvku a pochopí podstatu sdělení, které obsahuje, ke svému překvapení zjistí, že změna k lepšímu může nastat poměrně brzy. Nečekaně brzy. (Ale také se jí nemusíme dočkat, vše záleží jen na nás – zde a nyní.)

Pokud si chceme udělat konkrétnější představu o tom, jak mohou být odstartovány změny k lepšímu, můžeme tuto otázku přeformulovat i takto: Kdy se po Baťovi a Čubovi objeví někdo další, resp. kdy a jak budou vznikat v hojnějším počtu ekonomické subjekty, typu těch, které jsou spojovány se jménem Baťa nebo Čuba, které budou schopné se vzájemně propojovat a společně odolávat vnějšímu tlaku? A co je potřeba znát, aby byly schopné vzdorovat „nepřízni osudu“ či přesněji těm, kteří si jejich úspěch nepřejí?

Odpověď na tyto otázky není triviální, a pokud se o ni pokusíme, musíme disponovat dobrou teorií.

Metody

Podstatnou část popisu metod budeme věnovat stručné charakteristice těch, které jsme vyvinuli v rámci ekonomie produktivní spotřeby, kterou považujeme za přesah neoklasické ekonomie (základu současné mikroekonomie a některých bádání v různých směrech).

Z hlediska širšího rámce, ve kterém může změna proběhnout, považujeme za dobrou průpravu ve své době průkopnickou Richtovu Civilizaci na rozcestí (1966), která měla i značný mezinárodní ohlas, a o mnoho let po ní Massonův PostKapitalismus (2015), který se stal bestsellerem.

Největší oporu při aplikaci teoretických východisek vyvinutých v rámci budování ekonomie produktivní spotřeby jsme našli v teorii designu (návrhu) a implementace (prosazení) mechanismů (stručně teorii mechanismů), u jejíhož zrodu stál a jejíž základy vytvořil nobelista Leo Hurwicz. Jedná se o oblast teorie her, která má nejblíže k praktickému uplatnění (návrhu ekonomických reforem), vychází z půdorysu neoklasické ekonomie, navazuje na slavnou diskusi Mises-Lange ve 30. létech, na jejím rozpracování se podíleli i jeho žáci – nobelista R. Myerson, W. Trockel a další. Zájemce o tuto velmi významnou oblast vědecké reflexe společenského dění má oporu v obsáhlé systematizaci celoživotního díla L. Hurwicze a jeho pokračovatelů editované S. Benerjee (2022). Najde zde slavnou Hurwiczovu řeč při příležitosti udělení Nobelovy ceny (2007) nazvanou Ale kdo uhlídá strážce?, souhrn všech jeho článků, včetně těch, které byly uveřejněny v impaktovaných časopisech v době, kdy tam ještě mohly proniknout přínosné myšlenky, ohlasy na jeho dílo z pera jeho pokračovatelů a nejdůležitější publikace jeho pokračovatelů. Ti, kteří se na této systematizaci podíleli, věděli, jak záslužnou práci dělají, změna poměrů ve vědě však vedla k tomu, že ani to nejlepší, co současná vědecké reflexe společenského dění nabízí, nenašlo dostatečný ohlas a v našich podmínkách je téměř neznámé.

V souvislosti se stručnou charakteristikou teoretického fundamentu obsaženého v současném bádání zaměřeném na vědeckou reflexi společenského vývoje v dílech L. Hurwicze a jeho pokračovatelů považujeme za důležité zdůraznit i to, v čem vidíme jeho zásadní omezení: Staví na neoklasické ekonomii, která se ve svých metodologických možnostech tváří v tvář současnému dění i imanentnímu rozvoji vědy samotné již vyčerpala. Proto ani u L. Hurwicze, ani u jeho pokračovatelů odpověď na slavnou otázku (kdo zaručí dodržování pravidel) nenajdeme. Nejdále v odpovědi na ni došel sám Hurwicz geniální anticipací řešení problému, ale ve své době neměl a nemohl mít po ruce teoretické nástroje, aby v intencích své představy o řešení odpověď dal. Této problematice se budeme věnovat samostatně.

V našem přístupu vycházíme z ekonomie produktivní spotřeby, jejíž vznik anticipoval již jeden z dovršitelů neoklasické ekonomie A. Pigou (1928) v souvislosti s teorií přebytku spotřebitele, jako samozřejmou ji prezentoval ve svém výjimečném pojednání J. Neumann, jako samozřejmý teoretický základ ji při výkladu makroekonomického pojetí spotřební funkce využil M. Friedman¹, některé podstatné aspekty doplnil G. Becker atd. I v současné době se najde několik teoretiků, kteří se o posun obecné ekonomické teorie tímto směrem snaží. Ve stručnosti lze posud od neoklasické ekonomie k ekonomii produktivní spotřeby charakterizovat takto: Neoklasická ekonomie vychází z toho, že spotřebitel maximalizuje svůj užitek, ekonomie produktivní spotřeby z toho, že ekonomické subjekty maximalizují současnou hodnotu svého budoucího příjmu; z tohoto hlediska mechanismus fungování prožitků není cílotvorný (jak to vidí neoklasická ekonomie), ale hraje pouze roli rozhodovací (rozhodování v online čase).

V rámci systematického bádání při budování teoretických základů ekonomie produktivní spotřeby a využití základního modelu nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí jsme vyvinuli tato teoretická východiska, která při odpovědi na otázky položené v úvodu využijeme:

- Definování paretovkého optima na trhu nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí.

- Identifikování fenoménu pozičního investování (investování do společenské pozice) odvozeného od teorie pozičních statků a vyvinutí nástrojů analýzy pozičního investování.

- Popis mechanismů generování investičních příležitostí jako významné dimenze ekonomických procesů.

- Nástroje analýzy vztahu mezi ekonomickými subjekty, které jsou kontaminovány pozičním investováním, a které pozičním investováním kontaminovány nejsou, vysvětlení paradoxu neprosazení ekonomické převahy dané výrazně vyšší ekonomickou efektivností ekonomických subjektů, které nejsou kontaminovány pozičním investování.

- Doložení existence a predikce potenciální role kaskádového generování investičních příležitostí ekonomickým subjekty, které nejsou kontaminovány pozičním investováním.

Poznámka:

Abychom nenarušili plynutí hlavního proudu výkladu uvádíme poznámku, která upozorňuje na jeden z důležitých aspektů problematiky, kterou se zabýváme. M. Friedman myšlenku, že domácnosti využívají svůj současný příjem k tvorbě a provozování aktiv sestávajících se z lidského a nikoli lidského majetku použil v polemice s keynesiánci k tomu, aby ukázal, že domácnosti (v USA) mění úroveň spotřeby pouze tehdy, když očekávají trvalejší změnu svých příjmů (ať již směrem nahoru nebo dolů), ale nereagují na krátkodobé změny svých příjmů. Jedním z vysvětlení tohoto fenoménu, který statisticky doložil, je že posun společenského statutu v USA vyžaduje trvalou změnu výdajů a podstatná část spotřeby slouží k získání či udržení tohoto statutu. Zde byl blízko odhalení fenoménu pozičního investování (investování do společenské pozice). Krok tímto směrem neudělal patrně proto, že by musel přehodnotit některé své představy o vztahu majetku a liberálních principů (tj. že fungování liberálních principů je nezávislé na rozložení majetku).

Rozšířená verze základního modelu

Nejdříve uveřejníme komplex modelů prezentujících rozdíl neoklasické ekonomie a ekonomie produktivní spotřeby, základní model nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí, roli pozičního investování a roli generování nových investičních příležitostí s následnými zvýrazněnými dopady na efektivnost.

Vše dohromady v jednom obrázku. Z hlediska výkladu zaměřeného nikoli na rozvíjení tohoto modelu v dalších směrech, ale na jeho aplikaci, se to ukazuje jako nejvhodnější postup. Čtenář získá základní představu a v případě potřeby hlubšího pochopení toho, o co jde, se k tomuto komplexů může kdykoli vrátit. A také se na něj můžeme v průběhu dalšího výkladu odkázat.

K tomu dodejme ještě poznámku, že uvedený komplex modelů lze prezentovat i analyticky, ale to je pro porozumění toho, o co jde, náročnější.

Grafická prezentace komplex modelů

I.

První dvojice obrázků pocházející od K. Binmore je základem neoklasického přístupu a ukazuje vztah mezi Edgeworthovým krabicovým grafem a Nahovým vyjednávacím problém (jak se dostat od bodu nedohody do některého z bodů splňujících předpoklad dosažitelnosti, individuální racionality a skupinové racionality). Tato dvojice je základem a důležitým východiskem teorie mechanismů. Odhalila totiž problémy dosahování paretovského optima v neoklasickém pojetí trhu. L. Hurwicz a jeho následníci se zaměřili na navržení takových mechanismů, které by tyto nedostatky eliminovaly či alespoň omezily jejich důsledky.

II.

Následující dvojice obrázků ukazuje základní model nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí v mezních (levá část) a celkových (pravá část) veličinách. Na základě tohoto modelu lze ukázat roli finančního trhu z hlediska paretovských zlepšení (šedé plochy v pravé i levé části obrázku).

V levé části obrázku jsou plochy pod křivkami celkové výnosy ze spojení investičních prostředků a investičních příležitostí.

V pravé části obrázku je totéž v celkových veličinách (jako příjmy subjektů X a Y).

Tato dvojice obrázků umožnila nastolit zásadní otázku: Co brání tomu, aby investiční příležitosti byly využívány podle míry jejich výnosnosti?

Lze snadno ukázat, že systém popsaný touto dvojící obrázků je ve stavu paretovského optima tehdy a právě tehdy, když jsou investiční příležitosti využívány podle míry jejich výnosnosti bez ohledu na to, komu patří investiční příležitosti a investiční prostředky; v rozšířeném pojetí pak bez ohledu na to, komu jsou nové investiční příležitosti generovány při realizaci stávajících investičních příležitostí.

Za poznámku stojí, že postavení počátku souřadnic popisujících množství investičních prostředků (horizontální osa) jednotlivých subjektů proti sobě (subjektu X zleva doprava a subjektu X zprava doleva), které je inspirované konstrukcí Edgeworthova krabicového grafu, umožňuje interpretovat křivky mezního výnosu z investičních příležitostí jako křivky nabídky investičních prostředků a investičních přích příležitosti, současně i jako křivky poptávky po investičních příležitostech a po investičních prostředcích.

III.

Další dvojice obrázků ukazuje dopady pozičního investování (vlevo) a možnost generování nových investičních příležitostí (vpravo). Množství investičních prostředků je na horizontální ose (zleva doprava jednoho subjektu, zprava doleva druhého subjektu). Šikmé linie jsou zjednodušeným tvarem klesajících křivek míry výnosu z investičních příležitostí. Plochy do nimi odpovídají budoucímu příjmu, resp. příjmu ze spojení investičních prostředků a investičních příležitostí.

Zde je důležité zdůraznit, že poziční investování má vždy formu potlačení investičních příležitostí jednoho ze subjektů druhým subjektem tak, aby se zvýšila tímto eliminováním investičních příležitostí výnosnost investičních příležitostí toho, kdo poziční investování využívá, přičemž dochází k poklesu efektivnosti systému.

IV.

Nejspodnější obrázek ukazuje ztráty efektivnosti systémů, v nichž působí poziční investování oproti systémům, ve kterých je eliminována jeho role a jsou generovány nové investičních. Na první pohled je zřejmý propastný rozdíl mezi ekonomickými systémy, které jsou a které nejsou kontaminovány pozičním investováním.

To nastoluje další otázku: Proč se ekonomické systémy, které nejsou kontaminovány pozičním investováním, neprosazují silou své mnohem vyšší ekonomické efektivnost?

Poznámka: Vybrali jsme jen některé závěry, které z prezentovaných obrázků (komplexu modelů) vyplývají. Ty, které potřebujeme k tomu, abychom odpověděli na otázky položené v úvodu.

Dodržování pravidel a předpoklady změn k lepšímu

Skutečně se lze podivovat tomu, kam až Leo Hurwicz dohlédl (viz příspěvek O. Černíka v této části). V čem jsme podstatně dál v našem přístupu? – V tom, že se nám podařilo na bázi ekonomie produktivní spotřeby a teorie pozičního investování dát model, který ukazuje naprosto zásadní rozdíl v efektivnosti systémů kontaminovaných pozičním investováním (v míře, kde selhává Myersonovo řešení, tam, kde „ryba smrdí od hlavy“, resp. aktuálně – tam, kde je prostředí kontaminováno penetrací moci propojující poziční investování s tvorbou struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad, které přerostlo v globální sytém) a v systémech, z nichž bylo poziční investování vytlačeno, nebo se v nich nerozvinulo. Bohužel právě v této situaci se nyní nacházíme.

Připomeňme si obrázek v části III. vlevo, který popisuje situaci, kdy jsou využívány investiční příležitosti podle míry jejich výnosnosti, současně jsou generovány další investiční příležitosti a ty jsou také využívány podle míry jejich výnosnosti bez ohledu na to, komu patří investiční prostředky a původní i nově generované investiční příležitosti. Z ekonomických systémů je poziční investování buď vytlačeno, nebo se v nich nerozvinulo. Je zřejmé, že v takových systémech za určitých podmínek platí, že pravidla, kterými se řídí, se úspěšně prosazují (v Hurwiczově) smyslu zdola. Pro každého hráče platí, že dodržováním pravidel v tomto dynamicky se rozvíjejícím systému, získá více, než pokud by pravidla nedodržel. Dokonce se jedná o silnou formu prosazení: „Silná forma enforcementu vyžaduje, aby pro každého hráče existovala dominantní legální strategie vůči každé nelegální.“

K tomu musí být splněny tyto podmínky:

- V systémech nepůsobí poziční investování, a pokud jsou kaskádově generovány nové, výnosné, realizovatelné investiční příležitosti, vyplatí se spolupracovat.

- Zásadní podmínkou je tedy kaskádové generování nových, dostatečně výnosných investičních příležitostí; představu možností které se tím otevírají jako společnou perspektivu, v níž je obsažena i perspektiva každého účastníka takového systému, mají všichni (je sdílena).

- Rozdělení výnosů podléhá neutralitě pozičního investování (nikdo nezískává o tolik více, aby mohl diskriminovat ostatní), je založena na spontánně uznávaných principech a pravidlech, které vycházejí z komplementarity účastníků systémů (každý něčím přínosný a specifické schopnosti každého jsou obecně uznávány).

- Systém má určitou autonomii, v daném prostředí je schopen generovat a udržet zdroje, které vznikají spojením investičních prostředků a investičních příležitostí, kterými disponuje. Současně má i dostatečnou odolnost vůči prostředí, které se sestává z ekonomických subjektů stejné, ale i vyšší úrovně, tj. je odolný i vůči těm, kteří reprezentují ekonomický systém vyšší úrovně, jehož součástí je systém, ve kterém je dominantní „legální hra“.

Jedním z nových prvků, který posunuje danou problematiku o velký kus dopředu, je docenění role generování nových investičních příležitostí, resp. možnost nastartovat proces kaskádového generování investičních příležitostí, což je možné jen v systémech, kde nepůsobí poziční investování (případně je jeho působení výrazně omezeno)¹.

Pro konkrétnější představu lze jako příklady takových systémů uvést podnikatelský projekt Tomáše Bati (kooperace firmy, zaměstnanců, regionu a státu s výrazným investováním do schopností zaměstnanců a diverzifikací aktivit za účelem generování nových investičních příležitostí) či JZD později Agrokombinát Slušovice Františka Čuby (s obdobnými parametry s tím rozdílem, že vztah se státem byl nejdříve problematický a po změnách v roce 1989 se stát začal chovat nepřátelsky).

Poznámka 1: Roli kaskádového generování investičních příležitostí jako ekonomického základu samovynucujících se Nashových rovnováh nelze dostatečně plně identifikovat a docenit v rámci neoklasického základu teorie mechanismů, zde je nutné využít teoretická východiska ekonomie produktivní spotřeby.

Zásadní otázka zní: Proč se tyto systémy (subsystémy systémů vyššího řádu) neprosadí svou mnohem vyšší ekonomickou efektivností?

Odpověď nemůžeme hledat v ekonomických systémech tohoto typu samotných, ale v jejich prostředí, a to na všech úrovních. Nelze též přehlédnout, že expandující ekonomické systémy založené na vzájemné kooperaci a ekonomické systémy, v nichž převládá poziční investování, si nejsou navzájem lhostejné. „Úspěch se neopouští“ a každý z nás má nepochybně povícero zkušeností s tím, jakému tlaku byly vystaveny systémy, které měly parametry blízké těm, které – nahlíženo prizmatem nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí – byly blízké paretovské rovnováze, resp. těm, které znázorňuje obrázek v části III. vlevo (68. díl).

Jakmile se kdekoli a na jakékoli úrovni vytváří situace, ve které se zúčastněným vyplatí kooperovat, situace, ve které je z příslušného systému vytlačeno poziční investování, případně který jako nově vzniklý není pozičním investováním kontaminován, který se začíná dynamicky rozvíjet a zvyšovat svou efektivnost kaskádovým generováním investičních příležitostí, je generována další hra (případně další hry), kdy vůči ekonomickému systéme, ve kterém se vyplatí spolupracovat, jsou indukovány subjekty nepřátelské. Je to dáno tím, že ti, kteří reprezentují systém kontaminovaný pozičním investováním, se z pochopitelných důvodů cítí ohroženi. Jako dominantní hra v širším systému se tak rodí konflikt mezi dynamickým úspěšným systémem, který se dostal do pozice hráče, vůči kterému jakožto hráč či koalice hráčů stojí systémy kontaminované pozičním investováním a disponující nástroji pozičního investování ve vztahu ke svému okolí.

Mnohdy se setkáváme i s preventivními aktivitami zaměřenými na to, aby nevznikly ani předpoklady pro generování mikroekonomických systémů, které by mohly využívat efekty kaskádového generování investičních příležitostí. Tak je tomu například v případě možnosti vytvoření podmínek pro stabilizaci systému průběžného penzijního pojištění formou motivační systému zaměřeného na prodloužení doby produktivního uplatnění člověka na profesních trzích dle jeho individuálních možností a podmínek.

Právě tak, jako v našem vesmíru neexistuje "pevný bod", tak patně i v našem současném sociálním, byť i globálním, mikrosvětě neexistuje nějaká vnější nezávislá autorita, která by nebyla zranitelná či již kontaminovaná pozičním investováním. Z toho vyplývají přinejmenším následující závěry:

- Pokud se má cokoli úspěšného prosadit, pokud má dojít k jakékoli perspektivní pozitivní změně, je nutné využít jako společenského nositele této změny mikroekonomické systémy, v nichž se vyplatí spolupracovat. To, že by to šlo jinak, je marné snění.

- Analýze her indukovaných dynamickým vývojem ekonomických subjektů, v nichž se vyplatí spolupracovat, her, kde jedním z hráčů je úspěšný subjekt, a druhým hráčem či koalicí hráčů subjekty kontaminované pozičním investováním, je nutné věnovat patřičnou (hlavní) pozornost, a to právě z důvodů uvedených v předcházejícím bodu.

- Kdokoli chce podpořit pozitivní proměny, měl by vyhledávat ekonomické subjekty na úrovni adekvátní svému začlenění do společnosti, rozpoznávat ty, v nichž vznikají nebo jsou již využívány předpoklady pro to, aby se staly mikroekonomickými systémy, v nichž se vyplatí spolupracovat, podporovat je a zprostředkovat spolupráci mezi nimi.

Některá doporučení podporující vznik a expanzi systémů, v nichž se vyplatí spolupracovat, lze dát již na současné úrovni poznání. Každý subjekt, který využívá podmínky vzájemné spolupráce by měl:

- mít program kaskádového generování investičních příležitostí (tj. jak využití stávajících investičních příležitostí generuje další, ještě výnosnější investiční příležitosti, a to s konkrétní představou několika vln, resp. dostatečně velké perspektivy);

- dostatečně přesně předvídat, kde dojde ke střetům takto herně vzniklého nového hráče s okolím, tj. v jaké podobě se může objevit protihráč v konfliktní hře;

- vědět, že jakmile vznikne dynamicky se rozvíjející subjekt s výrazně vyšší efektivností, indukuje to hry směřující k jeho likvidaci; ty mohou mít různou podobu (z pozice paralelně existujících hráčů, nadřazené autority či vyššího levelu i z vnitřního prostředí);

- předpokládat, že dojde ke spolupráci hráčů spojujících se v jeho protivníka coby dynamicky se rozvíjejícího se systému; pokud má svoji pozici ustát, musí mít připravenou účinnou protihru;

- mít dostatečnou představu o svých spojencích a o tom, jak je získat, a to ve všech oblastech, kde jsou generováni jeho protivníci,

- volit postupné kroky, z nichž každý je završen propojením s vhodně vytipovaným komplementárním subjektem působícím v rámci ekonomického systému, ve kterém se vyplatí spolupracovat (z důvodů snížení rizika je vhodné mít určité portfolio vytipovaných subjektů).

Podstata současných střetů, který se různě modifikované odehrávají v různých lokálních podmínkách

Lidská pospolitost, která dosáhla na všech úrovních (od lokální až po globální) vysokého stupně kontaminace pozičním investováním, prochází složitým obdobím (osudovým úskalím). Rozdělení výnosů z ekonomické činnosti je mnohem více ovlivňováno pozičním investováním, než ekonomickou efektivností ekonomických systémů a ekonomických subjektů v konkurenčním prostředím. Pokud se má na kterékoli úrovni v těchto podmínkách prosadit dílčí změna k lepšímu, musí se opřít o sílu ekonomických systémů, v nichž se vyplatí kooperovat a z nichž je poziční investování vytlačeno, nebo se tam nevyvinulo. K tomu, jak iniciovat vznik systémů, v nichž se vyplatí spolupracovat, jak podpořit jejich expanzi a odolnost vůči pozičnímu investování ze strany hráčů kontaminovaných pozičním investováním, existuji celá řada doporučení vyplývajících ze základního modelu založeného na nabídce a poptávce investičních prostředků a investičních příležitostí. Rozvoj teorie vycházející z ekonomie produktivní spotřeby bude výše tematizovanou problematiku stále více zviditelňovat, nabízet stále přesnější a účinnější doporučení, což povede k tomu, že nejdříve v některých příznivých lokálních podmínkách a postupně horizontálním propojováním ekonomických systémů, v nichž se vyplatí kooperovat, na stále vyšší a ve vrcholné fázi i na globální úrovni převládne expanze ekonomických systémů založených na vzájemné kooperaci, ekonomický systém se posune na vyšší úroveň, na které budou hrát dominantní roli odvětí produktivních služeb zaměřených na rozvíjení specificky lidských schopností, jejich uchování a uplatnění jako nejvýznamnějšího faktoru určujícího dynamiku a kvalitu ekonomického růstu.

Konkurence v podmínkách zrozených průmyslovou revolucí vytlačila přežité formy pozičního investování a učinila ústřední postavou podnikatele-inovátora. Postupně i do takto „pročištěného“ společenského systému začaly pronikat různé formy pozičního investování. Podnikatelé si začali konkurovat i v oblasti pozičního investování. To je mnohem nenasytnější na disponibilní prostředky. Aby se k nim dostali, museli je získat tím nejdravějším způsobem, tj. i porušováním obecně přijatých zásad (od běžných zlodějin až po nejperverznější formy). Tím ovšem nejen "demoralizovali" kapitalistické podnikání, ale začali vytvářet struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad, které prorostlo s nejvíce zločinnými formami pozičního investování, v některých částech světa ovládlo institucionální systémy na národní i nadnárodní úrovni. Největší lumpárny v dějinách se překrývají vyvoláváním konfliktů a manipulací veřejností s využitím dvojíme metru, viz: https://radimvalencik.pise.cz/12606-vize-jakou-potrebujeme-1430.html

Z hlediska hlavního tématu, kterým se zabýváme, je při vytipování oblastí, v nichž může dojít ke kaskádovému generování investičních příležitostí, a formulování doporučení na podporu mikroekonomických subjektů, v nichž se vyplatí spolupracovat, vyhodnocení celospolečenských podmínek podle toho, jak institucionální systémy a státní reprezentace mohou napomáhat či naopak bránit růstu jejich vlivu, případně zda jsou neutrální. Bezprostředně to souvisí, do jaké míry jsou tyto institucionální systémy a státní reprezentace příslušných zemí kontaminovány propojením struktur generovaných pozičním investováním se strukturami založenými na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad.

Tam, kde je míra kontaminace vyšší, případně má oporu v nadnárodních institucionálních systémech a reprezentacích, není možné aplikovat Myersonovo řešení problematiky dodržování pravidel. R. Myerson, který je žákem L. Hurwicze a dostal Nobelovu společně s ním, se pokusil konkretizovat představu o "strážcích, kteří uhlídají strážce". Hovoří o nich jako o "malé skupině speciálně určených osob (tzv. úředníků prosazujících právo), jejichž strategie omezující množiny stanoví, že potrestají každého, kdo se odchýlí od ústavních omezení". Aniž by konkretizoval, kdo tuto malou skupinu osob "určí", navrhuje, aby se zneužití moci zabránilo tím, že, tj. když bude moci očekávat dostatečně velkou odměnu za správné chování: "Za předpokladu neutrality rizika musí být velikost těchto odměn rovna alespoň potenciálnímu zisku, který by úředník mohl získat ze zneužití pravomoci, děleno pravděpodobností, že by takové zneužití pravomoci bylo odhaleno. Pokud je tedy pokušení velké a pravděpodobnost odhalení malá, mohou být mocní úředníci třeba velmi dobře odměňováni. Měli bychom tedy očekávat, že vedoucí představitelé základních politických institucí budou velmi dobře odměňovanou elitou, vysoce motivovanou potřebou zachovat si svá privilegia". – Použít toto řešení v takových podmínkách je jako hasit požár benzínem.

Jak odstartovat pozitivní změny (zde a nyní)?

Pro odstartování pozitivních změn se v různých místech světa a v různých oblastech, v nichž setkává ekonomický a sociální rozvoj, nabízejí příznivé podmínky. Jako nejdůležitější lze na současné úrovni identifikovat následující:

1. V dané oblasti lze navrhnout a prosadit mechanismy slaďující zájmy (tj. mechanismy, jejich spuštěním si mohou všichni polepšit). [Hurwiczova podmínka]

2. Tato oblast je součástí hlavní společenské proměny – přechodu ke společnosti, ve které jsou dominantním sektorem produktivní služby zaměřené na člověka (rozvoj, uchování a uplatnění jeho schopností). [Podmínka vyplývající z řešení „hádanky dějin“, tj. odpovědi na otázku, odkud kam jdeme]

3. V této oblasti existuje možnost kaskádového generování investičních příležitostí (využití jedněch otevírá cestu k využití dalších, které mají ještě větší ekonomické efekty), a to v dlouhodobé a představitelné perspektivně [Podmínka vyplývající z odpovědi na Hurwiczovu otázku „Ale kdo uhlídá strážce?“ spojená s předpokladem, že všem se musí vyplatit dodržovat pravidla].

4. V několika podoblastech či souvisejících oblastech se nabízení synergické efekty, které umožňují vytváření horizontálních síťových vazeb mezi mikroekonomickými subjekty, v nichž se vyplatí kooperovat. [Podmínka odolnosti vůči prostředí, ve kterém dochází k iniciování nepřátelských her]

V naší zemi je několik oblastí, v nichž jsou tyto podmínky vytvořeny a v nichž lze s odstartováním pozitivních změn počítat. Nejpříhodnější je stabilizace systému průběžného penzijního pojištění perspektivní formou, tj. zvýšením motivace všech zúčastněných subjektů k dobrovolnému prodloužení doby produktivního uplatnění člověka dle jeho individuálních možností a podmínek.

Lze diskutovat o tom, jaký efekt to může přinést, jak může fungovat synergie celoživotního vzdělání (včetně přípravy na povolání, profesní kariéru počínaje předškolním vzděláním a různými formami postgraduálního vzdělání reagujícího na potřebu upgrade schopností člověka v důsledku technologických a návazně strukturálních změn), zdravotní a lázeňské péče zaměřené na prodloužení horizontu i zenitu produktivního uplatnění, firemní kultury zaměřené na vytváření tvůrčích, komplementárních, mezigeneračních týmů apod. Lze diskutovat o tom, zda na této bázi může dojít i ke změně produkce univerzit tak, aby připravovaly absolventy na působení v tvůrčích komplementárních mezigeneračních týmech, aby jejich absloventi byli schopni vznik takových týmů iniciovat, aby je s těmito týmy spojovaly absolventské sítě atd.

Nejlepší odpovědí na otázky, o kterých lze diskutovat, je řešit projekt komplexních změn vyúsťujících ve využití možností spojených s designem a implementací mechanismů v realitě, v dnešní době v naší zemi. Vhodným „zastřešením“ může být propojení projektu GA ČR (řešení projektu v obecně teoretické rovině na bázi teorie mechanismů, ekonomie produktivní spotřeby apod.) a TA ČR (vyúsťujícího do návrhu příslušných zákonů).

Lze namítnout, že příslušné projekty nemusí být přijaty. Pokud by se jednalo o akci několika málo jednotlivců, bylo by tomu asi tak. Ale pokud se dá dohromady cca 30 špičkových oborníků z oblasti demografů, ekonomů, sociologů, statistiků, odborníků z příslušných oblastí lékařství, psychologie, zkušených managerů, ale např. i odborníků zabývajících se metodologickými problémy interdisciplinární spolupráce apod. (okruh spolupracujících se může libovolně rozšířit), bude propracovaný návrh vzájemně propojených projektů obsahující dílčí řešení těžko možné odmítnout.

Lze rovněž počítat s následujícím:

- Vhodnou publicitou lze získat veřejnou i politickou podporu pro realizaci projektů (naše země bude hodně potřebovat to, co posílí její vnitřní konzistenci včetně mezigenerační, i to co posílí její sebevědomí a současně přinese významné ekonomické zdroje).

- Ke zvýšení efektivnosti interdisciplinární a interinstitucionální spolupráce může přispět vhodný systém vnitřní vzájemné edukace řešitelského týmu.

Mj. příslušný tým bude fungovat přesně jako mikroekonomický systém, ve kterém se vyplatí spolupracovat, protože i on bude kaskádovým způsobem generovat investiční příležitostí, které bude možné průběžně realizovat.

Podstata současných konfliktů

Současná doba je prosycena střety a konflikty nejrůznější druhu a na nejrůznějších úrovních. Z metodologického hlediska je při zkoumání takových situací vhodné držet se zásady, že je nutné „přes stromy vidět les“. Tj. společný základ všech konfliktů, resp. dominantní konflikt současné doby. Ten lze formulovat takto:

Současná globální moc vznikla propojením struktur založených na pozičním investování a struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad (mravních i právních norem). Postupně se propojily nejbohatší rodiny, které zvládly řešení dynastické stability, emitování nekrytých peněz s exportem emisně inflační daně, enklávy zpravodajských služeb, které si podřídily centrály a postupně i politické reprezentace dosazující šéfy těchto služeb. Vznikl tak historicky bezprecedentně silný koncentrát globální moci. Podrobně o její struktuře zde:

(https://radimvalencik.pise.cz/10793-struktura-soucasne-globalni-moci.html )

Obešel jsem to následujícími formulacemi:

„Konkurence v podmínkách zrozených průmyslovou revolucí vytlačila přežité formy pozičního investování a učinila ústřední postavou podnikatele-inovátora. Postupně i do takto „pročištěného“ společenského systému začaly pronikat různé formy pozičního investování. Podnikatelé si začali konkurovat i v oblasti pozičního investování. To je mnohem nenasytnější na disponibilní prostředky. Aby se k nim dostali, museli je získat tím nejdravějším způsobem, tj. i porušováním obecně přijatých zásad (od běžných zlodějin až po nejperverznější formy). Tím ovšem nejen "demoralizovali" kapitalistické podnikání, ale začali vytvářet struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad, které prorostlo s nejvíce zločinnými formami pozičního investování, v některých částech světa ovládlo institucionální systémy na národní i nadnárodní úrovni.“

S následujícím dodatkem, že důležité je „do jaké míry jsou tyto institucionální systémy a státní reprezentace příslušných zemí kontaminovány propojením struktur generovaných pozičním investováním se strukturami založenými na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. - Tam, kde je míra kontaminace vyšší, případně má oporu v nadnárodních institucionálních systémech a reprezentacích, není možné aplikovat Myersonovo řešení problematiky dodržování pravidel.“

Sice opakuji, ale je to důležité. To, že jsem volil mírnější charakteristiku a nehovořil o „dominantním konfliktu současné doby“, bylo dáno následujícím:

- Formulace výše uvedená v rámečku je stále ještě ve stádiu hypotézy a její zařazení do vystoupení na konferenci by si vyžádalo uvedení v širším kontextu, pro což nebyl dostatečný prostor.

- S využitím teoretického základu, který jsem prezentoval ve svém vystoupení na konferenci, připravuji článek do časopisu (zařazeného do významné databáze), který vychází v zemi, která není ovládaná současnou globální mocí a ve které možná lze uplatnit jako součást komplexního přístupu (bez využití role mikroekonomických subjektů, v nichž se vyplatí kooperovat to nepůjde) i Myersonovo řešení.

Tento postup má z metodologického hlediska ještě jednu výhodu. Umožnil mně s pomocí AI testovat hypotézu uvedenou v rámečku (tj. že dnes se jedná se o konflikt mezi současnou globální mocí ve stádiu její degenerace a disparátním hnutím odporu vůči ní).

Požádal jsem AI, aby uvedla subjekty odporu proti současné globální moci a dala jejich charakteristiku. Výsledek (o kterém budu referovat v dalších pokračováních) byl velmi zajímavý. Schopnost AI vyhledat a systematizovat informace v zadaném kontextu je až překvapující. Musel jsem však na ni několikrát argumentačně „přitlačit“, aby zohlednila vše, co je nutné zohlednit, než jsme se společným úsilím dopracovali k uspokojivé podobě finální tabulky. O tom budou příští pokračování.

Moje otázka:

Můžeš uvést přehled subjektů, které jsou součástí disparátního odporu vůči současné globální moci?

AI:

Nástin struktury subjektů odporu proti současné globální moci, jejich charakteristika a typologie

Subjekty odporu vůči současné globální moci tvoří velmi různorodé skupiny – od států usilujících o multipolární svět, přes alternativní ekonomické a finanční bloky, až po občanská hnutí, nezávislé intelektuály a vyřazené či odpadlé elity zevnitř samotné mocenské struktury

1. Státy a geopolitické bloky:

- Rusko, Čína, Írán a další země BRICS – usilují o omezení dominance dolaru a vytvářejí alternativní finanční infrastruktury (např. platební systémy mimo SWIFT).

- Globální Jih – mnoho států Afriky, Latinské Ameriky a Asie se snaží emancipovat od závislosti na západních finančních institucích (MMF, Světová banka).

- Regionální aliance – např. Šanghajská organizace spolupráce, která posiluje bezpečnostní a ekonomickou spolupráci mimo rámec západních struktur.

2. Ekonomické a finanční alternativy

- Kryptoměnové komunity – decentralizované technologie představují odpor vůči centralizovanému řízení měny.

- Lokální ekonomické iniciativy – družstva, komunitní banky, barterové systémy, které oslabují závislost na globálním finančním kapitálu.

3. Občanská a společenská hnutí

- Protiglobalizační hnutí – od protestů proti WTO a G7 po současné iniciativy proti nadnárodním korporacím.

- Ekologické a klimatické iniciativy – část z nich kritizuje „zelený kapitalismus“ jako nástroj moci a prosazuje radikálnější změny.

- Nezávislá média a investigativní novináři – snaží se odhalovat praktiky zpravodajských služeb a finančních elit.

4. Intelektuální a kulturní opozice

- Nezávislí akademici, filozofové, publicisté – kritizují ideovou prázdnotu mainstreamu a hledají nové koncepty spravedlivějšího uspořádání.

- Umělci a kulturní scény – prostřednictvím tvorby reflektují degeneraci současné moci a inspirují alternativní pohledy.

5. Odpadlíci zevnitř systému

- Bývalí politici, diplomaté, zpravodajci – kteří byli „vypuzeni“ nebo sami odešli ze struktur moci a stali se jejími kritiky.

- Technologické elity – část inovátorů odmítá spolupracovat s centralizovanými strukturami a podporuje otevřené technologie.

Klíčová charakteristika odporu

- Disparátnost – odpor není jednotný, ale fragmentovaný, často bez centrální koordinace.

- Potenciál růstu –významným zdrojem odporu je právě „vedlejší produkt“ degenerace moci: rostoucí počet lidí, kteří byli ze systému vyřazeni

- Nejednoznačnost – některé subjekty mohou být zároveň součástí systému i jeho kritikem (např. reformní proudy uvnitř elit).

Mapa subjektů odporu

1. Státní aktéři

- Příklady: Rusko, Čína, Írán, Venezuela, část států BRICS.

Znaky:

* Úroveň: geopolitická, globální.

* Typ: státy a aliance.

* Nástroje: alternativní finanční systémy, vojenská síla, diplomacie, energetické zdroje.

* Koordinace: střední až vysoká (BRICS, ŠOS).

2. Ekonomické a technologické alternativy

Příklady: Kryptoměnové komunity, lokální družstva, decentralizované technologie (blockchain, open-source).

Znaky:

Úroveň: transnacionální i lokální.

* Typ: ekonomické iniciativy, technologické komunity.

* Nástroje: digitální měny, sdílené technologie, alternativní obchodní modely.

* Koordinace: nízká až střední (většinou decentralizované).

3. Občanská hnutí a nezávislá média

Příklady: Protiglobalizační protesty, ekologické radikální skupiny, investigativní novináři.

Znaky:

* Úroveň: lokální až mezinárodní.

* Typ: grassroots hnutí, neziskové organizace, nezávislá média.

* Nástroje: demonstrace, kampaně, odhalování informací.

* Koordinace: nízká (fragmentovaná, často krátkodobá).

4. Intelektuální a kulturní opozice

Příklady: Nezávislí akademici, filozofové, umělci, alternativní think-tanky.

Znaky:

* Úroveň: kulturní, ideová.

* Typ: jednotlivci, malé skupiny.

* Nástroje: kritické texty, umělecká tvorba, alternativní ideologie.

* Koordinace: nízká (spíše inspirační než organizační).

5. Odpadlíci zevnitř systému

Příklady: Bývalí politici, diplomaté, whistlebloweři (Snowden, Assange), technologičtí inovátoři odmítající spolupráci s elitami.

Znaky:

* Úroveň: individuální, někdy globální dopad.

* Typ: ex-elity, whistlebloweři.

* Nástroje: únik informací, insider knowledge, mediální vliv.

* Koordinace: nízká (většinou osamělí aktéři).

Moje otázka (formou připomínky k předcházející odpovědi AI):

Připomínka k uvedení dvou složek odporu:

3. Občanská hnutí a nezávislá média

4. Intelektuální a kulturní opozice

Tyto dvě složky jsou nejvíce penetrovány a ovládány vlivovými sítěmi odvíjejícími se od jádra současné globální moci a jsou jedním z nejúčinnějších nástrojů současné globální moci při dezorientaci, manipulaci a tříštění hnutí odporu.

AI:

Dodatek k uvedení dvou složek odporu:

Ad 3. Občanská hnutí a nezávislá média

Zranitelnost:

* Potřebují financování → často závisí na grantech, nadacích či sponzorech napojených na globální moc.

* Jsou mediálně exponovaná → snadno se stávají cílem dezinformačních kampaní.

Mechanismy ovládání:

* Vytváření „pseudo-opozice“ – hnutí, která vypadají radikálně, ale ve skutečnosti odvádějí energii od skutečných problémů.

* Informační zahlcení – šíření protichůdných narativů, aby se odpor tříštil.

* Personální infiltrace – dosazování lidí, kteří hnutí vedou k neškodným cílům.

Ad 4. Intelektuální a kulturní opozice

Zranitelnost:

* Silná závislost na publikačních platformách, univerzitách, kulturních institucích – ty jsou často pod kontrolou mocenských sítí.

* Potřeba uznání a viditelnosti → snadno se kooptují do „mainstreamu“.

Mechanismy ovládání:

* Grantová politika a akademické kariéry – podporují jen „bezpečná“ témata.

* Kulturní průmysl – alternativní umění se často neutralizuje tím, že se stane módním trendem bez skutečného dopadu.

* Diskreditace – nezávislí myslitelé jsou označováni za konspirátory či extremisty.

Dvojí role těchto složek

- Potenciál odporu: Mohou inspirovat, mobilizovat, formulovat nové ideje.

- Potenciál manipulace: Mohou být využity jako nástroje k dezorientaci, rozdělování a neutralizaci skutečné opozice.

Analytický závěr

Občanská hnutí a intelektuální opozice jsou nejvíce ambivalentní složkou odporu:

- Jsou klíčové pro formování alternativních vizí.

- Ale zároveň jsou nejvíce penetrovány vlivovými sítěmi, což z nich dělá „bojové pole uvnitř odporu“.

(Pokračování v příštím čísle Marathonu)