About 100 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

Do rukou se vám dostává časopis Marathon 1/2005. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik,cz/marathon).

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (2/2005) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. března 2005.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.

- Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.

1. Úvodní poznámka

Úvodní poznámku k tomuto číslu budu ladit trochu osobně. Když jsem ho redigoval, měl jsem velmi usnadněnou pozici, protože velkou většinu materiálů mi poskytl Pavel Sirůček, takže na mě zbyla jen rutinní práce. Měl jsem z toho radost, protože jsem se ocitl ve "stavu nouze" - tedy časové nouze. Musím v nejbližší době zpracovat několik materiálů pro různé účely. Nestíhám ani to, co považuji za důležité. Už delší dobu se chystám pro Britské listy napsat článek "Obhajoba levicového liberalismu", ale nepodařilo se mi na něj vyšetřit ani tři hodiny. Tak jsem se bál, že toto číslo bude muset trochu "odfláknout".

Naštěstí to zásluhou Pavla Sirůčka dopadlo jinak. Myslím si, že toto číslo se podařilo, že je vyvážené a má potřebné vnitřní napětí. Když jsem dával dohromady jednotlivé materiály, uvědomil jsem si, že již delší dobu na stránkách našeho časopisu probíhá více či méně skrytá polemika mezi konzervativně levicovým a liberálně levicovým přístupem. (V jednom ze svých článků se Pavel Sirůček k levicovému konzervativismu přímo hlásí, já se zase netajím pozicí levicového liberalismu, ale i někteří další autoři se blíží některému z uvedených stanovisek.) Výměna názorů probíhá "ve vší počestnosti" - v některých případech dochází k tomu, že na sebe autoři obou stran reagují explicitně, někdy jde jen o výběr materiálů, které jsou prezentovány. Tato diskuse je pak vhodně doplňována autory, kteří názorově stojí mimo tuto diskusní osu. Domnívám se, že spontánně vykrystalizovaná názorová polarita tohoto typu je přínosem. Možná, že by stálo zato, aby uveřejněné materiály přece jen více na sebe reagovaly. A třeba by se ani jejich autoři nemuseli obávat více kritického ostnu a osobní polemiky.

2. Hlavní materiály

O apriorismu ve společenských vědách

“Ten kdo oslovuje druhé, kdo je chce informovat a přesvědčit, kdo jim klade otázky, uspěje tak pouze proto, že může apelovat na něco, co je společné všem lidem – totiž na logickou strukturu lidského rozumu.”

Apriorismus jakožto metoda společenských věd stojí spíše na okraji zájmu. Podle našeho názoru může být důvodem z velké části neporozumění tomuto přístupu případně jeho dezinterpretace. Prakticky jediným faktem, který je o apriorismu všeobecně znám, je, že formuluje tvrzení, která nejsou empiricky falzifikovatelná (neboli jsou evidentně pravdivá). Toto poznání většině ekonomů (a nutno říci zpočátku i autorovi těchto řádků) stačí k tomu, aby tuto metodu zavrhli jako nevědeckou. Zdá se totiž, že se jedná o typickou „imunizaci“, kterou používají ideologové k ochraně svých doktrín. Tento pocit je navíc výrazně podpořen tím, že ti, kdo se k aprioristické metodě hlásí (tj. ekonomové rakouské školy), jsou přesvědčenými liberály. Liberalismus je tradičně chápán jako jedna z ideologií a ideologie bývá často stavěna jako protipól vědy. V následujících částech se pokusíme ukázat, že apriorismus je vědeckým přístupem, který si zaslouží více pozornosti než je mu obvykle věnováno. Budeme charakterizovat aprioristickou metodologii a zejména formulovat její vztah k popperovskému falzificionismu. Dále uvedeme několik implikací této metodologické pozice, které snad přispějí k jejímu vysvětlení.

Stanovisko, které zde zastáváme je, že lze formulovat tzv. syntetické soudy a priori – soudy, které jsou neempirické (nepocházejí z naší zkušenosti) a současně nejsou tautologiemi, a jsou evidentně pravdivé. Ve prospěch tohoto stanoviska však zde nebudeme podrobně argumentovat, bylo tak již učiněno jinde[1], uvedeme pouze skutečnosti, které jsou podstatné pro účel tohoto článku.

Možnost syntetických soudů a priori vyplývá ze samotného fungování naší mysli[2]. Vezměme si výrok: „Vše, co se děje, má svoji příčinu.“ Pravdivost onoho výroku je evidentní, nikoli tedy pouze hypotetická. Na čem však zakládáme toto naše přesvědčení? Je důsledkem toho, že jsme empiricky analyzovali všechny existující děje a u každého identifikovali jeho příčinu? Nebo je tento výrok pouhou tautologií – pojem „příčiny“ je již skrytě obsažen v samotném pojmu „děje“? Nebo je snad bezobsažným výrokem proto, že se nevztahuje k realitě a jeho pravdivost je dána pouze na základě „jazykových konvencí“? Kant a jeho následovníci podávají toto vysvětlení: to, o co se naše rozvažování v tomto případě opírá, je nevědomý mentální akt, který dává do vzájemné souvislosti „děj“ a „příčinu“. V lidské mysli tedy dochází k vytváření vztahů mezi jejími konkrétními empirickými obsahy – jinými slovy vztahy, které vnímáme mezi jednotlivými smyslovými počitky, nejsou dány v realitě samotné, ale vyplývají z fungování naší mysli. Jak píše Hayek:

„Skutečnost, že svět, který známe, se zdá být ve svém celku uspořádaným světem, může tedy být pouhým výsledkem metody, jíž jej vnímáme“ [3]

Struktury fungování lidské mysli objevujeme jako to, co nutně provází každou naši zkušenost. Jedná se tedy o určitou neměnnou „formu“, která je vždy vyplňována novými empirickými obsahy. Základní principy fungování mysli jsou společné všem lidem ve všech dobách. Proto můžeme s ostatními lidmi vůbec komunikovat, dokážeme pochopit jejich chování, rozumíme tomu co nám chtějí sdělit. My sami jsme lidé, proto je činnost ostatních lidí pro nás pochopitelná – jak kdysi řekl Démokritos: „člověk je to, co všichni znají“. Podobnost mezi lidmi je vždy otázkou stupně; člověk nemusí být např. válkychtivý, aby pochopil chování Napoleona. To, co se zde snažíme zdůraznit, je porozumění ostatním na nejvyšším stupni obecnosti – všichni lidé vědí co je např. „zlost“, „mít rád“ nebo „být zahanben“. Samozřejmě znalost charakteru, preferencí či motivací daného člověka umožňuje pochopení jeho chování lépe.[4] Fakt, že mysl všech lidí funguje na stejných principech, ospravedlňuje metodu společenských věd, která je od dob Maxe Webera označována termínem „verstehen“ – introspekcí v sobě nacházíme principy, podle kterých vysvětlujeme či rekonstruujeme chování druhých.

Za zmínku stojí jeden problém spojený s evoluční teorií – a sice jak je možné, že se formální struktury naší mysli v průběhu vývoje nemění? Pokud je evoluční teorie pravdivá, je toto skutečnou výzvou názoru, který zde obhajujeme. Vysvětlení, které se nabízí (pomineme-li možné náboženské výklady) je, že kulturní evoluce nahrazuje (alespoň do jisté míry) evoluci biologickou. Člověk skutečně díky účelovému myšlení aktivně přetváří svět, „odstraňuje nepohodlí“ (remove uneasiness) jak říká Mises. Živočišný druh vystavený tlaku vnějšího prostředí buď vyhyne nebo se přizpůsobí, lidé však prostě změní okolí k obrazu svému. Předpokládejme, že se u nějakého jedince vyskytne mutace, která mění fungování jeho mysli. Lze se domnívat, že tento jedinec bude ostatními spíše diskriminován (např. považován za blázna) protože pro ostatní nebude jeho logika pochopitelná. Takováto mutace nebude představovat pro jedince komparativní výhodu, která by měla šanci se prosadit. Člověk tedy od vzniku teleologické struktury mysli zřejmě podléhá biologické evoluci pouze omezeně.

Vraťme se nyní zpět k možnosti syntetických soudů. Výrok: „vše, co se děje má svoji příčinu“, který jsme uvedli v úvodu jako příklad, nemusí znamenat pro metodologii společenských věd nic významného (i když uznáme jeho charakter syntetického soudu a priori). Skutečně, pokud existují pouze určité izolované výroky, které mají výše popsaný charakter, nemusí to být příliš důležité. Podstatné je, že tyto syntetické soudy a priori tvoří vzájemně propojený systém – filozof Carl Stumpf nazýval tyto apriorní systémy „protovědami“ (pre-science, Vorwissensvchaft).[5] Tvrdíme, že každá empirická věda stojí na apriorních předpokladech. Ve společenských vědách představuje tuto „protovědu“ Misesova praxeologie.

Jak již bylo uvedeno, hlavní námitkou metodologů proti praxeologii je nemožnost falzifikovatelnosti jejích postulátů. Apriorní „protověda“ však zkoumá podmínky naší empirické zkušenosti. Je zřejmé, že to co naši zkušenost umožňuje, nemůže být samo empiricky testovatelné, tím by vznikl logický rozpor.[6] Praxeologie tedy představuje jakýsi rámec, ve kterém se může uskutečňovat „popperovská“ věda založená na tvorbě hypotéz a jejich empirické falzifikaci.[7] Toto rozlišení odpovídá Misesovu dělení zkoumání společenských věd na „teorii“ a „historii“ – teorie je oblastí apriorní, kdežto historie oblastí empirickou.

Samotný falzificionismus bez dalšího aplikovaný ve společenských vědách naráží na závažné problémy. Společenská realita je výsledkem obrovského množství faktorů což způsobuje, že empirickým datům může odpovídat velmi mnoho různých teorií a hypotéz. Z toho vyplývá, že není možné rozhodnout mezi soupeřícími hypotézami pouze na základě empirického testování. Mnoho ekonomů a metodologů se snažilo překlenout tento problém, nejčastějším způsobem bylo zavedení dodatečných kriterií.[8] Avšak toto řešení není uspokojivé, protože jestliže uznáme, že věda směřuje k poznání objektivní pravdy, jsou kriteria jako jednoduchost, elegance nebo pedagogická hodnota irelevantní. Někteří ekonomové možná částečně pod vlivem problému empirického testování dokonce dospěli k relativismu – tvrdí, že každý má svoji „pravdu“ a prosazení teorie závisí pouze na „rétorických schopnostech“ jejích zastánců. Tento názor je však značně rozporuplný a není ani při nejlepší vůli obhajitelný.[9]

Apriorismus představuje tedy mimo jiné také způsob řešení problému jak rozhodnout mezi soupeřícími hypotézami: hypotéza nesmí být v rozporu s apriorními předpoklady. Tento druh řešení v různých variantách nalézáme v dílech N. Seniora, J. S. Milla, J. E. Cairnese, či L. Robbinse (ač někteří z nich explicitně pojem „a priori“ vůbec nepoužívají).[10] Vidíme tedy, že Mises nereprezentoval žádnou „metodologickou kuriozitu“ jak se někteří domnívají[11], nýbrž podal propracovanější a filosoficky ukotvenější systém toho, co se již běžně používalo. Jak je z výše uvedeného zřejmé, přístup, který zde zastáváme se nepokouší o nahrazení falzificionismu apriorismem, pouze o jeho doplnění. Popperovská metodologie je v principu správná, bylo by chybou se jí úplně vzdávat ve světle neúspěchů, jejichž příčina spočívá ve složitosti společenských jevů.

Podstatnou skutečností je, že apriorní postuláty praxeologie nejsou stanoveny arbitrárně. V opačném případě je totiž plně oprávněná kritika deduktivních systémů jako pouhých od reality odtržených logických cvičení, nebo též jak je zvykem po vzoru Schumpetera říkat „ricardiánské neřesti“. Tzv. „irelevance reálnosti předpokladů“ je rysem převládající instrumentalistické metodologie navazující na „Metodologii pozitivní ekonomie“ M. Friedmana.[12]

Instrumentalismus je značně problematická koncepce, založená na dezinterpretaci Popperovy metodologie. Friedman tvrdí, že:

„Hlavním úkolem pozitivní vědy je vyvinout „teorie“ či „hypotézy“, které poskytují hodnotné a smysluplné (tj. nesamozřejmé) předpovědi ohledně dosud nezkoumaného jevu.[13] […] Hypotéza je zamítnuta, jestliže jsou její předpovědi popírány („často“ nebo častěji než předpovědi z alternativní hypotézy); je přijata, jestliže její předpovědi popírány nejsou; je jí připisována velká důvěryhodnost, pokud přežila mnoho příležitostí k popření.“[14]

Friedman zřejmě vychází z Popperova tvrzení, že vysvětlení a předpověď jsou dvě strany téže mince (tzv. teze o symetrii). Pokud je tedy teorie úspěšná ve svých předpovědích, vysvětluje dobře i realitu – jedná se pouze o časovou aplikaci teorie: buď na minulost či přítomnost nebo na budoucnost. Toto je pravda pouze v případě jednoduchých jevů. V případě, kdy máme co dočinění se složitými jevy (společenské vědy), je tento princip nepoužitelný. Může se totiž často stát, že předpovědi se budou shodovat s realitou ne proto, že by daná teorie vysvětlovala zkoumaný jev, ale pouze díky náhodnému (na teorii nezávislému) faktoru, který v určité době převládne. Shoda předpovědi s realitou je tedy pouze nutnou, nikoli však postačující podmínkou pravdivosti teorie. Friedman dokonce říká:

„Opravdu důležité a významné hypotézy budou mít „předpoklady", které jsou velice nepřesnými opisnými zástupci skutečnosti a obecně, čím smysluplnější je teorie, tím nereálnější jsou (v tomto smyslu) předpoklady.“[15]

Avšak toto je hluboký omyl. Jak by mohla být teorie smysluplná (ať již tento termín znamená cokoli), pokud je postavena na nereálných předpokladech? Friedman uvádí jako příklad volný pád – vzorec s = 1/2gt² platí pouze ve vakuu: ale tento předpoklad není v realitě prakticky nikdy splněn. Je tedy výše uvedený vzorec z našeho pohledu chybný? Ovšem že není, představuje ale pouze obecné vysvětlení principu v ideálních podmínkách, kde nepůsobí jiné síly. Tento princip se uplatňuje v realitě, i když ne plně, protože zde působí množství jiných faktorů. Podle Friedmana je takovýmto obecným vysvětlením za ideálních podmínek i neoklasická ekonomie. Avšak s tímto tvrzením nelze než nesouhlasit, protože „ideální podmínky“, které neoklasická teorie předpokládá spíše zastírají skutečné ekonomické procesy – výstižně řečeno slovy J. A. Schumpetera, je to jako „Hamlet bez dánského prince“.

Abychom pochopili rozdíl mezi naším přístupem a přístupem Friedmana a jeho následovníků, je nutné si všimnout, že existují dva druhy abstrakce.[16] První přístup, který by se snad dal nazvat „Platónským“[17], chápe abstrakci jakožto vytvoření ideálu, který v realitě neexistuje. Realita je tedy jakousi „špatnou kopií“ této „podstaty“. Např. skutečná konkurence na trhu je „špatnou kopií“ nedostižného ideálu dokonalé konkurence. Na druhé straně stojí přístup, který chápe abstrakci jakožto vyšší míru obecnosti. V rámci tohoto přístupu, nelze hovořit o stupních „realističnosti“, pouze o stupních obecnosti. Model je stejně realistický jako skutečnost.

Pro ilustraci si vezměme příklad proces tvorby cen: z hlediska praxeologie (tedy na nejvyšším stupni obecnosti) lze určit pouze interval, v jakém se cena určitého zboží bude nacházet a to na základě principu, že obě strany si cení více toho, co očekávají, že při směně získají, než toho, za co směňují. Tento princip je univerzálně platný. Když nyní postoupíme na nižší úroveň obecnosti, vidíme, že praktický problém tvorby cen je daný historicky – hrají zde roli dobové instituce. Můžeme například tvrdit, že „v současnosti většina firem tvoří ceny přirážkou k průměrným nákladům“. To je falzifikovatelná hypotéza a i když je potvrzena (resp. není vyvrácena) nepopírá praxeologický princip: firma si cení více utržených peněz než zboží, které prodává, protože sama cenu stanovuje. Na druhou stranu spotřebitel přistoupí k nákupu daného zboží pouze tehdy, když očekává, že mu přinese větší užitek než určitá částka peněz.

Praxeologie tedy nemá představovat onen Platónský ideál, který hledal Friedman, ale principiální popis mechanismů, tak jak nutně v realitě probíhají, ač však mohou nabývat všemožných forem. Přesto se domníváme, že určitá idealizace může být v jistých případech (na nižších úrovních obecnosti) užitečná. Pokud by se ukázal tento metodologický přístup jako správný, jaké by to mělo důsledky pro ekonomickou teorii? Přestože apriorismus je významným rysem metodologie rakouské školy, nemyslíme si, že by legitimizoval závěry pouze tohoto myšlenkového směru. Zdá se, že řada závěrů ostatních směrů ekonomie buď přímo neodporuje tomu, co bylo nazváno apriorní „protovědou“ nebo jsou alespoň v tomto smyslu reinterpretovatelné. To proto, že tyto apriorní skutečnosti (které – poté co jsou objeveny – se zdají být často velmi triviální) bývají v ekonomických teoriích implicitně předpokládány. Proto je také podle názoru autora této práce přehnanou ambicí snažit se na základě apriorismu budovat paradigma, které by se snažilo popřít veškeré poznatky ostatních ekonomických škol. Naopak, mělo by spíše docházet k sbližování jednotlivých myšlenkových proudů. Pravdu má Mark Blaug když říká, že „každá kontroverze v ekonomii v sobě obsahuje otázku metodologie“[18] Nutno dodat, že sám Mises nebyl žádným revolucionářem v ekonomické vědě ve smyslu, že by odmítal teorie všech ostatních ekonomů; spíše systematizoval a reformuloval dosažené znalosti a domyslel je do důsledků.

Zaměřme se dále na několik implikací toho, co bylo zatím uvedeno. První se týká otázky časové platnosti teorií ve společenských vědách. Jestliže struktury fungování lidské mysli jsou historicky nepodmíněné (nepodléhají evoluci) a jestliže praxeologické zákony jsou přímo odvozeny z principů fungování mysli, je možná věda o společnosti (měli bychom však říci „protověda“, abychom byli terminologicky důslední), která je nadčasová a všeobecně platná. Možnost takovéto společenské vědy byla někdy zpochybňována – zejména ze strany německé historické školy a institucionalistů. Tyto směry zastávají názor, že neexistují exaktní zákony, pouze zákony empirické. Společenské vědy by měly tak být pouze vědami popisnými – ideografickými, abychom použili pojem Wilhelma Windelbanda. Vyvrácením těchto názorů nelze popřít užitečnost zkoumání konkrétních historických institucí a shromažďování empirických dat. Význam však spočívá jinde než jak byl chápán Schmollerem a dalšími – na základě dat nelze formulovat zákony, které jsou platné pouze pro danou dobu, či konkrétní situaci. Naše znalost historických poměrů nám umožňuje vysvětlit společenskou realitu v tom smyslu, že popíšeme jak se exaktní praxeologické zákony projeví v konkrétní situaci. Neboli, jak jsme se snažili ukázat výše, představují zkoumání na nižší úrovni obecnosti. Praxeologie je tedy jakýmsi „vodítkem“ nebo „mapou“ v nashromážděné mase empirických dat.

Apriorní principy fungování lidské mysli jsou též argumentem ve prospěch metodologického individualismu. Kolem tohoto pojmu vzniklo podle našeho názoru mnoho nedorozumění, je tedy nutné přiblížit, co se jím míní v tomto kontextu. Podstatou metodologického individualismu je tvrzení, že to, co je nám při zkoumání společenských jevů známo, je člověk jako jedinec. Společenské celky samy o sobě neexistují – „nežijí vlastním životem“, jsou vždy tvořeny lidmi tudíž nemohou mít vlastní, nezávislé cíle, ani nemohou samostatně jednat. To, že chápeme určitou skupinu jedinců jako např. vládu České republiky, školní třídu nebo členy golfového klubu, je dáno pouze logickou konstrukcí naší mysli, v realitě neexistuje žádný konkrétní objekt, který by těmto pojmům odpovídal. Protože tedy jakákoliv skupina není ničím, co by existovalo samo o sobě, všechno co často pro zjednodušení nazýváme skupinovými zájmy, vychází ze zájmů jednotlivců. Proto nemůžeme naše zkoumání společenských věd začínat studiem společenských celků, nýbrž od člověka jako individua a k společenským celkům dospíváme na základě postupu, který Hayek nazval kompozitivní (skladebnou) metodou.[19]

Častou námitkou proti metodologickému individualismu bývá tvrzení, že člověk žije ve společnosti a je ovlivňován jejími institucemi. Avšak tato námitka ve skutečnosti proti metodologickému individualismu nesměřuje. Dochází zde totiž k záměně otázek ontologie a metodologie. Ontologický problém spočívá v tom, jestli člověk je „atomizovanou“, izolovanou bytostí nebo jestli je bytostí společenskou. A tady nelze jinak než přiznat, že člověk je charakterizován svojí existencí ve společnosti. Jak napsal John Donne, „člověk není ostrov sám pro sebe“. Jedinec je skutečně ovlivňován společností, jejími zvyky a tradicemi. S tímto můžeme souhlasit, i když zastáváme metodologický individualismus tak, jak byl nastíněn výše.

Věc se má tak, že samy instituce jsou výsledky lidského jednání (ať již záměrnými či nezáměrnými) a ty potom zpětně na člověka působí. Vznik konkrétních institucí můžeme tedy v principu popsat na základě rekonstrukce konání lidí v určité době. K tomu nám dopomůžou jednak apriorní znalosti o chování lidí (které máme protože sami jsme lidmi), jakož i konkrétní vědomosti o dané době, kterou se zabýváme. Tento postup nazýván teoreticko-historická metoda používal i Adam Smith ve svém „Bohatství národů“.[20]

Jak ale zachytíme vliv institucí na individuální jednání? Zde si pomůžeme teorií lidského kapitálu, která je významným přínosem ekonomů Chicagské školy. Lidský kapitál ztělesňuje zkušenosti, vzdělání, vliv prostředí, zvyky a další faktory, které ovlivňují lidské jednání. Gary Becker[21] rozšířil užitkovou funkci o osobní kapitál, který zahrnuje relevantní spotřebu v minulosti spolu s vlastními (osobními) zkušenostmi a dále o společenský kapitál, který zahrnuje vliv činů ostatních lidí. Tímto dostáváme analytický rámec pro zkoumání společenských vlivů na chování jedince. Postupujeme tak, že formulujeme hypotézy ohledně lidského kapitálu (například vliv určitých ideologií v dané době), které jsou falzifikovatelné. Je to tedy další příklad výše uvedeného spojení apriorismu a popperovského falzificionismu: lidské jednání v rámci rozšířené užitkové funkce představuje apriorní princip, který tvoří rámec pro empirickou vědu.

Důležitá implikace tohoto přístupu je následující: zatímco některé institucionální směry považují za důležitou pro lidské jednání existenci různých pravidel a zákonů, náš přístup tvrdí, že samotná existence těchto pravidel není rozhodující. Podstatná je internalizace těchto pravidel lidmi. Člověk, aby podle nich jednal, musí je přijmout (vědomě či nevědomě) za své.

Dalším poznatkem, vyplývajícím z výše uvedeného je fakt, že se lidské jednání v různých oblastech v principu neliší. Jednáme formálně stejně při nakupování v obchodě, při rozhodování jak naložit s volným časem nebo při činnosti v politických orgánech. Proto můžeme sjednotit společenské vědy na jednom základě. Tento poznatek ospravedlňuje beckerovsko-stiglerovský imperialismus, teorii veřejné volby a další přístupy. Gary Becker si správně všiml, že „to, co ekonomii jako disciplínu nejvíce odlišuje od ostatních společenských věd, není její předmět, nýbrž její přístup.“[22] Troufáme si tvrdit, že neexistuje definice žádné společenské vědy, která by jednoznačně vymezila její předmět vůči ostatním. Dělení společenských věd je arbitrární a dáno spíše tradicí. Z toho ovšem vyplývá, že selže-li ekonomický přístup (neboli praxeologické axiomy) v jedné oblasti zkoumání je zřejmě nutné ho opustit ve všech ostatních.

Praxeologie tak poskytuje jednotný analytický rámec pro všechny společenskovědní disciplíny. Nejedná se však o to, že by ekonomie „ovládla všechny disciplíny společenských věd“ jak se někdy uvádí. Jednotlivé odnože společenských věd by neměly přestat existovat. Úlohou těchto disciplín je však spíše „dělba práce“ mezi jednotlivými oblastmi lidského jednání. Například poznatky politologie týkající se různých ideologií či politických institucí mají význam proto, že umožňují určit jak se praxeologické zákony projeví v konkrétní době při konkrétním institucionálním uspořádání.

Zaměřme nyní naši pozornost od metodologických otázek trochu jiným směrem. Existují-li nadčasové apriorní principy lidského jednání, existuje i společenské uspořádání, které by těmto principům odpovídalo a představovalo by tak určitý ideální stav? Jinými slovy řečeno, existuje nějaké „apriorní společenské uspořádání“? Než se dostaneme k samotné odpovědi, uchopme problém poněkud obšírněji. Podle Marxe je člověk průsečíkem společenských vztahů, jeho podstata je tedy určena historicky. Z toho vyplývá, že každá historická etapa „připravuje“ člověka na novou etapu. Vývoj tak jde pořád dál a uspořádání společnosti se neustále mění. Proto měl i kapitalismus z Marxova pohledu důležitou funkci – formoval lidskou podstatu k nástupu komunismu. Vezmeme-li tuto logiku do důsledků, potom nemůže existovat žádné konečné stadium, každé společenské uspořádání je pouze dalším stupněm k uspořádání novému.[23] Pokud však uznáme, že lidské jednání nabývá v jakékoli době vždy stejných forem, podléhá stále stejným zákonům (snad by se dalo říci, že existuje jakási neměnná lidská podstata), lze se domnívat, že vývoj se musí někde zastavit. Nebo přesněji, vývoj je hledáním nejlepšího možného společenského uspořádání. Mluvíme-li o „nejlepším“ uspořádání, dostáváme se již na normativní půdu a musíme si položit otázku: „nejlepší ve vztahu k jakým cílům?“

Mises a Hayek – v souladu s weberovským principem hodnotové neutrality – ve své kritice socialismu ukázali, že systém založený na soukromém vlastnictví je nejlepším prostředkem k dosažení míru, a prosperity. Na druhou stranu socialismus, který usiloval o tytéž cíle, je prostředkem neadekvátním. Navíc je socialismus neslučitelný se svobodou jednotlivce. Netroufáme si nic říci o universalitě těchto (nebo jiných) hodnot, je však zřejmé, že civilizace, která uctívá konflikt a válku spěje ke svému zániku. Za druhé, pokud by byly hodnoty relativní, neboli žádná hodnota by nebyla nadřazena ostatním, vznikl by k rozpor: každý by sledoval vlastní hodnoty (které by tak byly pouze záležitostí osobního vkusu), avšak mohl by tak činit pouze tehdy, pokud by byl svobodný. Svoboda by tak musela být hodnotou, nadřazenou všem ostatním, nemohla by sama být předmětem hodnotového relativismu. Jestliže tedy nějaké univerzální hodnoty existují, potom se skutečně můžeme dočkat „konce dějin“ řečeno s Francisem Fukuyamou a možná, že tímto koncem dějin je právě systém liberální demokracie. To samozřejmě neznamená, že by se zastavilo plynutí času, ale pouze že dějiny lidstva by probíhali v rámci liberální demokracie, která by se již nevyvíjela v jiný podstatně odlišný systém. Tato otázka je však stále otevřená a jistě si zaslouží další hlubší zkoumání.

V této práci jsme se snažili ukázat, že apriorismus není metodologickou kuriozitou a záležitostí skupiny ideologů. Troufáme si říci, že tento přístup může v budoucnu aspirovat na dominantní metodologii nejen ekonomie, ale společenských věd obecně. Předkládá řešení dilematu abstraktně-deduktivního vs. historického přístupu. Zároveň nevolá po vybudování ekonomie znovu od počátků, ale může navazovat na teorie vyvinuté nejen ekonomy rakouské tradice, ale i těmi, kteří se ve svém zkoumání drželi zdravého rozumu více než metodologické módy. Pro přehlednost ještě shrňme naše závěry:

1. Existence apriorních struktur naší mysli zdůvodňuje použití metody „verstehen“ ve společenských vědách. Díky introspekcí jsme schopni pochopit chování druhých.

2. Pokusili jsme se smířit apriorismus s falzificionismem: apriorismus tvoří „protovědu“, v rámci které probíhá „popperovská věda“.

3. Protože jsou apriorní principy našeho jednání historicky nepodmíněné, je možná nadčasově platná věda o společnosti.

4. Fakt, že jednají lidé a nikoli společenské celky, je argumentem ve prospěch metodologického individualismu. Je to slučitelný postoj s tvrzením, že člověk je společenskou bytostí a je ovlivňován institucemi.

5. Lidské jednání se principiálně neliší ve všech sférách lidské činnosti – proto je možné společenské vědy sjednotit na jednom základě.

6. Z apriorních principů je snad odvoditelný společenský řád (v obecných rysech), který je přiměřený lidské podstatě. Avšak předpokladem existence tohoto „apriorního společenského uspořádání“ je existence universálních a nadčasových hodnot.

Becker, Gary: „Teorie preferencí“, Liberální institut, Grada, Praha, 1997

Becker, Gary S.: „Ekonomický přístup k lidskému chování“ in Ježek, Tomáš (ed.): „Zásady liberálního řádu“, Academia, Praha, 2001

Fukuyama, Francis: „Konec historie a poslední člověk“, Rybka, Praha, 2002

Hayek, Friedrich August von: „Pravidla, vnímání a srozumitelnost“, in Ježek, Tomáš (ed.): „Zásady liberálního řádu“, Academia, Praha, 2001

Hayek, Friedrich August von: „Kontrarevoluce vědy“, Liberální institut, Praha, 1995

Hayek, Friedrich August von: „Teorie složitých jevů“ in Ježek, Tomáš (ed.): „Zásady liberálního řádu“, Academia, Praha, 2001

Hoppe, Hans Hermann: „In Defence of Extreme Rationalism: Thoughts on Donald McCloskey’s The Rhetorics of Economics”, Review of Austrian Economics, 1989, 3, pp. 179-214, dostupné na http://www.qjae.org/journals/rae/pdf/R3_16.pdf

Hoppe, Hans Hermann: „Economic Science and the Austrian Method“, Ludwig von Mises Institute, Auburn, 1995; dostupné na http://www.mises.org/esandtam.asp

Huussen, G. M.: “Mises and the Praxeological Point of View” Journal of Economic Studies, 1989, Vol. 16 Issue 2, p121

Long, Rodering T.: “Realism and Abstraction in Economics: Aristotle and Mises versus Friedman“; dostupné na http://www.mises.org/asc/2004/long.pdf

Mises, Ludwig von: “Epistemological Problems of Economics”, New York University Press, New York, 1976, dostupné na: http://www.mises.org/epofe.asp

Mises, Ludwig von: “Human Action”, dostupné na: http://www.mises.org/humanaction.asp

Mises, Ludwig von: “The Ultimate Foundation of Economic Science” dostupné na: http://www.mises.org/humanaction.asp

Mises, Ludwig von: “Theory and History”, dostupné na: http://www.mises.org/th.asp

Pavlík, Ján: „Na obranu (nikoliv příliš) extrémního apriorismu“, in: Pavlík, Ján (ed.): „Filosofické základy metodologie ekonomických věd“ Oeconomica, Praha, 2002, s. 11 - 81

Pavlík, Ján: „Hayekův Sensory Order: jednota svobody a řádu událostí v neuronové síti“, Acta oeconomica pragensia: Filozofie: myšlení, umění, život (mimořádné vydání), 2000

Pavlík, Ján; Kunca, Tomáš: „Prague University of Economics Inquires into Methodology of Economics Philosophical Foundation“, Acta oeconomica pragensia: Filozofie a metodologie ekonomických věd; 7/2001, s.13

Pavlík, Ján: „Adam Smith a teorie spontánního řádu”, in: Smith, Adam: „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“, Liberální institut, Praha, 2001, s. 873–976

Robbins, Lionel: „An Essay on the Nature and Significance of Economic Science“, Macmillan, London, 1945

Smith, Barry: „The Question of Apriorism“, Austrian Economics Newsletter, Fall 1990; dostupné na http://www.mises.org/apriorism.asp

Smith, Barry: „In Defence of Extreme (Fallibilistic) Apriorism“, Journal Of Libertarian Studies 12, Spring 1996, s. 185; dostupné na http://www.mises.org/journals/jls/12_1/12_1_9.pdf

3. Diskuse čísla: Krize tradičních politických ideologií

Ideologie evropanství, její kořeny a úloha v dějinném procesu

Ideologie[24] evropanství[25],její kořeny a úloha v dějinném procesu: Politické ideologie³ existovaly v každé době. Byly buď pákou udržující daný pořádek, nebo vznikaly jako nástroj nastolení pořádků nových. V tomto materiálu bych se chtěl pokusit osvětlit proces vznikání a rozvíjení myšlenky evropanství, jako ideologie napomáhající vytváření a upevňování Evropské unie⁴ a dotknout se úlohy tohoto procesu do dalších desetiletích 21. století. Ideologie evropanství vznikala pod vlivem měnících se objektivních podmínek a jejich zobrazení v myslích lidí. Její slovní vyjádření je určitým kompromisem proevropského a, řekněme, národního pohledu.

- Stav uvědomění lidského faktoru (změny v chápání vlastenectví, změnu v žebříčku hodnot, národ klesá níže).

Náš pokus roztřídit faktory, které vedly a vedou k rozvoji Evropské unii je omezen tím, že se prolínají a zesilují. Dále tím, že je různé subjektivní chápání objektivních faktorů.

Máme-li si utřídit objektivní stránky vzniku a rozvoje tohoto společenství, je nutno si nejdříve uvědomit, že první i druhá světová válka byly pro Evropu sebevražedné. Evropa nedokázala správně zhodnotit zkušenost z první světové války a pokračovala ve vývoji, který končil druhou válkou. Důsledkem je, že Evropa od první světové války ustupuje stále ze slávy a ztrácí postavení.[26] ve světě.

Evropa začala sestupovat z první místa světového žebříčku a dnes je zřejmě již na místě třetím a vůbec není jisté, že se na tomto místě udrží. Přitom nejde jen o ekonomicko-politické aspekty, ale i o to, do jaké míry bude schopna hrát roli mozku světa, do jaké míry bude schopná přinášet nové myšlenky, které by adekvátně reagovaly na probíhající změny podmínek ve vývoji světa.

Ničivé důsledky světových válek a uvědomení toho, že nevedou k řešení, si ujasnili nejdříve Francouzi a Němci. Projevilo se to ve vzniku Evropského společenství uhlí a oceli.

Díky překotnému rozvoji výrobních sil, který probíhá přibližně od sedmdesátých let dvacátého století dochází ke stále hlubším změnám ve společnosti. Mění se fungování výroby, obchodu, mění se ekonomické a mocenské uspořádání světa, mění se celý život společnosti. Dnešní sociální struktura obyvatelstva se výrazně odlišuje od schémat, které zde byly před 15 lety, a to jak ve svém objektivním vyjádření, tak v chápání postavení jednotlivce ve společnosti atd.

Inovační procesy nastolily a nastolují jinou techniku, jinou technologii, jinou komunikaci informační i dopravní. Všechna odvětví se rychle mění a tento proces akceleruje. To ve svém celku vytváří široké, vzájemně propojené vazby, které prostupují myšlení, politiku, ekonomiku, kulturu, vzdělání, vzdálenosti. Kapitál se stal mezinárodním a pro svou existenci nepotřebuje zabírat území, odnárodňovat, jak to probíhalo ještě v první půlce dvacátého století. Tyto nové podmínky spolu se zkušenostmi dvacátého století na půdě Evropy nejvíce ukázaly, že imperiální myšlení a z něho vyplývající sebevražedné konflikty, které proběhly v tomto století, vedou do slepé uličky a konec konců ke ztrátě ekonomických, politických i intelektuálních pozic.

Rozvoj výrobních sil, tak jak se vyvíjí v posledních 30 - 40 letech, akceleruje, mění významně společnost a tyto změny se kumulují. Tak se zrodila globalizace (přesnějším názvem by byla transnacionalizace , ale těžko zvrátit vžité slovo).

Pokud jde o Evropu[27], spojuje se zde vliv nové etapy v rozvoji výrobních sil s obavou, že Evropa v budoucnu nedokáže čelit tlaku změn v politickém, ekonomickém a mocenském uspořádání světa. Řešení se vidělo a vidí ve sjednocení Evropy.

V tomto procesu se proto stávají národní hranice zcela objektivně brzdou rozvoje ekonomiky. Jejich postupné odbourávání probíhá v zájmu rozvoje výrobních sil, efektivnosti ekonomiky i správy, tedy v logice upevňování Evropy jako celku. Velikost Evropské unie je dostatečným prostorem pro rozvoj globalizačních tendencí, ale i pro jejich určité zvládání

Pokud jde o Evropskou unii nelze pochybovat o tom, že vytváření její ekonomické a politické jednoty je dlouhodobý proces, který nemůže na jedné straně nereagovat na změny v zemích, z nichž se skládá a na druhé straně bude muset přicházet i s novinkami, které dnes v politickém repertoáru nejsou. Pokud vyrůstá vnitřně provázaný ekonomický a politický prostor Unie, je oslabování států, z nichž se skládá, logickým procesem, který postupně probíhá a nelze jej považovat za negativní. Vyrůstá zde neznatelně nová kvalita. To samozřejmě neznamená, že se Evropská unie vyvíjí bez chyb a bez rozporů. Tato stránka v dějinách vždy existovala a nelze si představit, že nebude existovat.

Tato skutečnost ovšem neznamená, že evropský integrační proces již není konfrontován se stále živými silami industrialismu a že nemá stále určitou objektivní podporu v konzervativním myšlení. [28] Proto je též tak obtížný dialog o federalizaci Evropské unie. Mnozí aktéři této diskuse si neuvědomují, že budoucnost se připravuje právě teď, že faktory, které budou určovat v příštích desetiletích úroveň Evropy, jsou vytvářeny v současnosti a pokud nevzniknou, bude osud Evropy ohrožen Euroskeptici stojí na myšlenkové bázi kapitalismu poloviny 20. století. Proto je jejich slovník propleten výrazy národní integrita, státní suverenita apod. Tak se sráží dvě ideologie: národní a evropská. Přitom ta národní hájí staré, odžívající poměry národního kapitalismu a je v dlouhodobém pohledu protinárodní a konec konců protisociální.

Velmi markantně to vyplývá z postojů Václava Klause, presidenta České republiky.

V současnosti se zvláště ti, kteří by nejraději pokračovali v zajetých kolejích průmyslového včerejška, vůbec nezabývají tím, jaké problémy bude muset Evropská unie řešit např. v letech 2030 – 2040. Přitom je dosti jasné, že by je Evropská unie, pokud by zůstala v dnešní podobě, nemohla za 30 let vyřešit. V cílové podobě bude muset odpovídat podmínkám, které vytvoří rozvoj výrobních sil a změny v ekonomické, politické a sociální struktuře budoucího světa. To bez podoby silné federace se všemi atributy, které k tomu patří, nemůže dokázat.

Do světových událostí zasáhnou noví hráči (Čína, Indie, a řada dalších zemí), kteří postupně vyrostou. Přitom je třeba vidět, že se tam rozvíjí kapitalistický systém, který by mohl bránit slabé Evropě opustit kapitalismus. Bude to dvojí střet, a to jak v rámci kapitalismu, tak společenských systémů.

Specifickým problémem – daným historickým vývojem - budou vztahy Spojených států amerických a ostatního světa a Evropské unie a USA. Nejde jen o to, že nadnárodní korporace v USA ovládají 90% zahraničního obchodu této země, ale o to, že existuje přerozdělování zdrojů z celého světa do USA.

USA jako supermocnost se zcela objektivně budou snažit o rozšířenou reprodukci svého postavení ve světě (a systémová teorie takovýto závěr potvrzuje). Budou mít tedy v řadě případů jiné zájmy než Evropa a budou chtít, aby Evropa jim byla podřízena. Tato skutečnost může být pro Evropu velmi nebezpečná a může zpozdit společenské přeměny, pro které Evropa zraje.

Dá se předpokládat, že koncem čtyřicátých let 21. století dojde k zauzlení v ekonomickém vývoji Evropy i světa.V té době se budou blížit svému konci zásoby ropy, svět bude v kleštích energetických problémů, na mnoha místech světa se stane problémem pitná voda, mnohé suroviny se stanou nedostatkovými a budou muset být hledány jejich náhražky. Budou vyhrocena ekologická nebezpečí a mohou iniciovat boj o přežití jedněch proti druhým.Vztahy ekonomicky rozvinutého světa a rozvojových zemí budou touto situací nesporně poznamenány. A Evropa zde bude hrát pouze takovou roli, která bude odpovídat její síle. Jak ovšem tento střet civilizací bude probíhat je těžké předpovědět

V souvislosti s analýzou problémů globalizace nelze pominout národnostní otázku jako hodnotový faktor. V předcházející průmyslové epoše byla vnímána velmi ostře, v epoše evropské integrace a globalizace však sestupuje na nižší místa hodnotového žebříčku. A to nejen protože není třeba vytvářet překážky pohybu kapitálu, ale proto, že bez toho není možný rozvoj výrobních sil a sjednocovací proces dnes v rámci Evropské unie. Z toho plyne, že obavy ze ztráty integrity, které se dost často objevují, vycházejí z přežívajících zkušeností a nikoliv z nových podmínek, které 21. století nastoluje.

Nakonec bych chtěl poznamenat, že rozvoj výrobních sil je nastartován k trvalému běhu. Je tedy třeba do budoucna počítat s dalšími výraznými změnami směrem na postkapitalistickou společnost. Tento vývoj může velmi ovlivnit to, zda Evropa stane ve světě v 21. století ousiderem nebo se pokusí takovému vývoji zabránit.

Prohlubování krize "industriálních" politických ideologií

Problematice politických ideologií a jejich soudobé krize (především příslušným ekonomickým aspektům) se, přímo či nepřímo, věnovala již řada kritických diskuzí pořádaných Klubem ekonomů v kontextu několika dlouhodobě koncipovaných tématických cyklů (podrobný přehled aktivit Klubu, včetně témat všech diskuzí, od počátku jeho existence je dostupný na http://www.kscm.cz - dále Naši lidé - Odborné zázemí - Klub ekonomů). Namátkou připomeňme Zpravodaj Klubu ekonomů, 1996, č. 2 nebo 1998, č. 10 (též Marathon, 1999, č. 1). Příspěvek již nebude šířeji rozvádět dříve precizované závěry a bude zaměřen na několik kritických postřehů, resp. námětů - a to především v kontextu realizace usnesení VI. sjezdu KSČM ohledně prací na projektu socialistické společnosti jako strategického cíle KSČM a nástinu cest jejího uskutečnění.

Ideologie náleží k nejkontroverznějším pojmům - a to nejen při analýze politiky -, který byl poprvé použit v roce 1796 francouzským filosofem D. de Tracym k označení "vědy o idejích". S různými pohledy na kategorii politická ideologie (míněnou zejména ve smyslu velkých nenáboženských politických ideologií) se v českém jazyce lze seznámit např. v práci "Politické ideologie" (Heywood, A., Praha, Victoria Publishing 1994) nebo "Politické ideologie a teorie v dějinách" (Prorok, V., Lupták, M., Praha, VŠE v Praze 1998). Uveďme, že politické ideologie zde nebudou chápány v častém "negativním" (a pejorativním) smyslu - tedy jako falešné vědomí či uzavřené systémy -, ale především jako souhrny idejí a hodnot (které se však neustále vyvíjejí a modifikují, mohou být pravdivé či nepravdivé, vědecké i nevědecké apod.), tvořících základ příslušných politických akcí. Tedy přibližně jako určité představy, názory či teorie, které si určitá společenská skupina (resp. třída) utváří o sobě, o svém místě ve společnosti, svých cílech a prostředcích k jejich dosažení - bez ohledu na to, zda chce těmito akcemi zachovat, změnit či svrhnout dané společenskoekonomické uspořádání.

Dále konstatujme, že ideologie (zjevné i ty skryté, tudíž obvykle rafinovanější) stále zůstávají věčným nástrojem (jistými "brýlemi"), kterým lidstvo vnímá svět - právě před zaklínáním se údajnou "neideologičností" je třeba mít se nejvíce na pozoru. Připomeňme např. pozitivistické přístupy v ekonomii, které za "vědecké" označují pouze výroky pozitivní (údajně ekonomickou realitu pouze popisující a nikterak nehodnotící - např. modely ekonomické rovnováhy) a veškeré výroky normativní (které nejenom popisují, ale také hodnotí, resp. dokonce chtějí realitu měnit) odkazují do sféry ideologie, tedy "ne-vědy". Obvykle však zcela záměrně přehlížejí, že např. i samotný výběr předpokladů, metod a příslušných kritérií není nikdy zcela "ne-ideologický" a odráží (přímo či nepřímo) něčí konkrétní zájmy, a tím často i předjímá výsledek. Ekonomické teorie ze své podstaty vždy explicitně či implicitně obsahují sympatie s jistým společenskoekonomickým (tedy, a zejména, i vlastnickým) uspořádáním; samozřejmě, že také standardní pozitivní economics (ať o sobě tvrdí cokoli) je silně ideologická - nehledě na její obvykle cudně skryté "axiomy", o kterých prý žádný skutečný "ekonom" nepochybuje (všeobecná blahodárnost tržního systému založeného na soukromém vlastnictví, přinášejícím prosperitu všem, tedy i nevlastníkům, a spočívajícím na oné démonické "neviditelné ruce", individualistické liberální zakotvení, růstový imperativ atd.). V neposlední řadě také všechna tvrzení o "konci politiky a ideologií" (D. Bell, R. Aron aj. v 50. - 60. letech) či "konci dějin" (F. Fukuyama v roce 1989) jsou silně ideologickými soudy vyjadřujícími víru v nadřazenost jedné (a to obvykle liberální) ideologie, které se dovolávají dějin s cílem konečného potvrzení platnosti té "jedině správné" ideologie a definitivní diskreditace ostatních.

Industriální historii lidstva (tj. od první průmyslové revoluce přibližně do dnešní přelomové doby) lze také pojímat jako střet různých podob především tří velkých nenáboženských politickoideologických systémů - dominantního liberalismu, konzervatismu a socialismu. A to přesto, že většina liberálů, mnozí konzervativci, ale i někteří socialisté se obvykle označení ideologie tvrdošíjně brání; připomenout nutno také, že zejména konzervatismus vykazuje spíše pragmatický charakter, kdy obvykle o propracovaném "vědeckém systému" zatím nelze příliš hovořit - jistá myšlenková "chudoba" konzervatismu však nemusí být vždy pouze nevýhodou, ba právě naopak. Mnohé prameny považují za ideologii (či dominující ideologii) průmyslově vyspělého Západu především liberalismus (občas nepřesně dokonce ztotožňovaný přímo s kapitalismem), který bývá také označován jako "metaideologie", která v sobě zahrnuje širokou škálu různých hodnot a často i konkurujících si názorů (sr. Heywood, A., "Politologie", Praha, Eurolex Bohemia 2004). Úvodem dále zopakujme tezi o jisté vyprázdněnosti uvedených velkých ideologií či přímo jejich soudobé krizi (podrobněji viz např. Keller, J., "Šok z prosperity aneb politické systémy v rozpacích", Praha, Český spisovatel 1996) prohlubující se již cca od konce 60. let minulého století a stále umocňované postupujícími procesy globalizace, odehrávajícími se v její dosavadní jediné - neoliberální - podobě (též sr. Sirůček, P., "Nové aspekty globalizace aneb megatrendy 2000 - 2010", Marathon, 2004, č. 5).

Svár i krizi ideologií (a to nejen výše zmíněných) je možné zasadit do kontextu instrumentária dlouhých K-vln, které v obezřetných interpretacích představuje konkretizaci dialektiky výrobních sil a vztahů - připomeňme stručně jejich základní charakteristiky. Toto netradiční, přitom ale nosné a dnes i mimořádně aktuální vysvětlení cyklického charakteru moderního vývoje je spojeno s inovační teorií dlouhých vln, která předpokládá, že každých cca 40 - 60 let dochází k zásadnímu obnovení technik a technologií (bazickým inovacím nejvyšších řádů, materializujících se v příslušných investicích), což otevírá prostor pro významné společenské změny. Východisko představují kvalitativní změny - inovace a jejich nerovnoměrný výskyt v čase; inovacím však nelze přikládat magickou moc a zcela abstrahovat od analýzy např. vývoje zisků či subjektivních faktorů. Dlouhé K-vlny (zde = Kondratěvovy dlouhodobé cykly) však nepojímáme pouze tradičně kvantitativně a čistě ekonomicky (jako kolísání temp ekonomického růstu či časových cenových řad), ale šířeji jako kvalitativní společenskoekonomický fenomén. Dlouhé vlny považujeme za relativně pravidelné, opakovatelné, periodické výkyvy či kolísání společenskoekonomické aktivity cyklického charakteru - odvíjené především od cyklického pohybu ekonomiky s materiálnětechnickým základem periodicity v podobě inovací nejvyšších řádů (blíže např. Sirůček, P., Marathon, 2004, č. 1 a 5). Inovační vysvětlení mechanizmu těchto vln (zejména "kondratěvovsko-schumpeterovského typu" - podrobněji viz Sirůček, P., Politická ekonomie, 1998, č. 4, 1999, č. 5 a 2001, č. 1) vyzdvihují (nicméně ale obvykle neabsolutizují) význam převratných změn techniky a technologií, kdy změny výrobněsilových charakteristik vytvářejí určitý koridor vývoje - na jejich pozadí lze potom objasňovat války, revoluční události, monetární jevy atd., nikoli ale ve smyslu automatické a mechanické interpretace. Existuje zde však řada značně sporných míst a dosud uspokojivě nezodpovězených otázek - např. ohledně empirické podpory dlouhých vln, načasování inovací, vysvětlení kauzality či pravidelného opětovného výskytu bazických inovací nebo alespoň rámcového naznačení propojení relativně autonomních sfér společenkoekonomického systému, včetně zprostředkování apod.

Inovační (či také technologický) přístup k dlouhým vlnám ilustruje vývoj kapitalistických industriálních společností sledem čtyř dlouhodobých Kondratěvových cyklů přibližně padesátileté délky. Na základě údajů řady autorů lze dlouhé vlny ve dvoufázovém schématu (s fází dlouhodobé expanze, resp. deprese zhruba stejných délek) datovat přibližně takto: I. vlna 1780/90 - 1844/51 (s horním bodem obratu 1810/17, založená na procesech první průmyslové revoluce); II. vlna 1844/51 - 1880/96 (s obratem 1870/76 - "věk železnic"); III. vlna 1880/96 - 1939/45 (s obratem 1914/17, spojená s procesy technickovědecké revoluce); IV. vlna 1939/45 - původně kolem 2000 (s horním obratem 1965/70, spojená s vědeckotechnickou revolucí). Již delší dobu jsou aktuální úvahy o možném nástupu V. dlouhé vlny spojované především s informační revolucí (a s původně predikovaným vrcholem cca 2020/30), která však může vykazovat řadu specifik oproti "industriálním" cyklům (vzestup již zřejmě nebude doprovázen poklesem nezaměstnanosti, zdroje musí být naakumulovány již v globálních rozměrech apod. - podrobněji viz např. Sirůček, P., Marathon, 2004, č. 1 a 5).

Uvedené lze použít ke zpřesnění pohledu na kategorii epochy, kdy v moderní marxistické interpretaci jejich logika a základní periodizace koresponduje s konceptem "inovačních" dlouhých vln. J. Heller ("Epochy včera, dnes a zítra", Praha, TAP ÚV KSČM 2000, http://www.kscm.cz) rozpracovává logiku vývoje a strukturu rozporů jednotlivých epoch i hegemonních, hybných či reakčních sil, které tyto rozpory zrodily. Jeho přehled moderních epoch má následující podobu: 1789 - 1871 epocha přechodu od feudalismu ke kapitalismu; 1871 - 1917 epocha imperialismu; 1917 - 1989 epocha soutěžení "protosocialismu" a kapitalismu - v jejím kontextu jsou vyčleňovány etapy: 1917 - 1945, 1945 - 1968 a 1968 - 1989; 1989 - ? epocha kapitalistické globalizace; predikována je epocha přechodu od kapitalismu k socialismu (? - ?). Epocha přechodu ke kapitalismu relativně přesně koresponduje s I. dlouhou vlnou a vzestupem II. vlny, epocha imperialismu se sestupem II. vlny a vzestupem III. vlny (obě epochy pak reprezentují celkový progres kapitalismu), epocha "soutěžení" se sestupem III. vlny a pravděpodobně celou IV. dlouhou Kondratěvovou vlnou. Operovat lze i s hypotézou jakýchsi "dvojcyklů" (kdy technologie ovlivňují vývoj politiky, politického systému a ideologií apod.): počátek industriální éry představuje vznik strojové velkovýroby, etapa cca 1790 - cca 1872 představuje kapitalismus volné soutěže (celá I. dlouhá vlna a vzestup II. vlny); na sestupu II. vlny vznikají monopoly a etapa cca 1890 - cca 1968 tvoří imperialismus (III. vlna a vzestup IV. cyklu); na sestupu IV. vlny vzniká globální kapitalismus a nový typ společnosti (?) by mohl zahrnovat V. K-vlnu a vzestup VI. dlouhé vlny (cca 2010 - cca 2080/2090).

Při úvahách o budoucích podobách socialismu neustále narážíme na stálé iluze o promyšlených a nadějných konceptech západních, levicově orientovaných, myslitelů (podrobněji "Socialismus mezi minulostí a budoucností - poučení, inspirace, perspektivy (několik kacířských poznámek)", Sirůček, P., Marathon, 2005, č. 1). Mnozí z nich však často a většinou záměrně minimálně koketují s ideologií tzv. třetích cest - tedy s vytrvalými iluzemi o stálé ekonomické reálnosti a mnohdy přímo všespasitelnosti všech těch "hodných" a transformovaných kapitalismů "pro lidi", "přírodních kapitalismů", ale i tržních socialismů "s lidskou tváří" a podobných pochybných kočkopsů. Nalijme si čistého vína a konečně si přiznejme, že západní společenská věda (zde míněna zejména ta více či méně levicovější orientace, včetně nejrůznějších "rádoby"marxistů, marxologů a obdobných obvykle silně oportunistických apologetů) nikdy neporozuměla vlastnické podstatě ani kapitalismu ani reálného socialismu (či hellerovského protosocialismu), a že značná část jejich výstupů na tato témata jsou, bohužel, pouhé plytké bláboly. Samozřejmě, že je nezbytné klíčové názory nepřetržitě a důkladně studovat, resp. není vůbec myslitelné šmahem odmítat a zavrhovat úplně vše - i zde lze bezesporu stále nacházet nespočet důležitých podnětů, inspirací a dílčích rozpracování, resp. posunů poznání. Nicméně západní společenské vědy, konfrontovány s globalizovanou realitou a hrozivě se prohlubujícími celoplanetárními rozpory, jsou dnes stále více a více bezradnější z důvodu absence adekvátní, fungující (a tedy skutečně vědecké) metodologie. V tomto smyslu jsou nesporně (na pár výjimek potvrzujících pravidlo) - vědomě či nevědomě - úpornými apologety kapitalismu, včetně jeho tzv. "zjevných pravd" (nezpochybnitelnost tržních soukromovlastnických principů, paradigma stálého růstu, ale většinou také liberální konstrukce typu údajné přirozenosti lidských práv, kosmopolitní orientace, obludné soudobé politické "hyper"korektnosti, včetně protěžování menšin a propagace nejrůznějších úchylek apod.). Neschopnost orientace ve stále složitější globalizované realitě, resp. nemožnost proniknutí do podstaty rozporů dnešní doby, ale v neposlední řadě i pokryteckost a strach pojmenovávat věci pravými jmény vede k roztříštěnosti poznatků, "objevování" již dávno známého (uveďme módní koncepce teorie chaosu představující derivát dávno známých principů dialektiky či bojácné přešlapování řady západních sociologů či politologů před objektivním faktem existence společenských tříd a třídního boje), častým únikům k iracionalitě a idealistickým vizím nebo k neustálému omílání starých a přežilých industriálních schémat a stereotypů.

Právě k takovýmto "trvalkám" z oblasti především sociáldemokratické mytologie náleží přesvědčení o užitečnosti tzv. třetích cest, kdy v podstatě mají být na kapitalistických tržně-konkurenčních základech při zachování liberální demokracie zkombinovány zejména ekonomické výhody kapitalismu (jako např. dynamika, efektivnost či vysoká životní úroveň - čti konzum) a přednosti socialismu (sociální spravedlnost, solidarita nebo menší nerovnosti v rozdělování příjmů i majetku). Ruku v ruce s tímto kráčejí mýty o transformaci kapitalismu v podobě desítek nejrůznějších koncepcí či úvahy o tzv. středních cestách, vyhýbajících se krajnostem neřízeného kapitalismu i centrálního plánování. Samotné označení "třetí cesta" bývá používáno v různých souvislostech a obvykle není jednotně chápáno a vymezováno - zde bude (a to značně zjednodušeně) používáno k označení dominující ideologie, resp. teorie i praxe západních zemí (včetně tzv. sociálního státu, ekonomicky spočívajícího zejména na keynesovských principech) po II. SV přibližně do nástupu neokonzervativní pravice v 70. - 80. letech a v neposlední řadě k označení jejích moderních podob (B. Clinton, T. Blair aj.). Nebude tedy vztahováno např. ke specifickému (a do Evropy prakticky nepřenositelnému) aktuálnímu dění v Číně a ani nebude přesně používáno ve smyslu V. Klause, považujícího všechny "třetí cesty" za skrytá označení pro cestu "druhou" - pro socialismus.

Znovu zdůrazněme, že termín "třetí cesta" je značně nepřesný a lze ho různě vykládat a interpretovat, také politika tzv. třetích cest čerpá z různých ideových zdrojů (viz např. americké "nové demokraty" či "nové labouristy" v Británii). A. Heywood ("Politologie", Praha, Eurolex Bohemia 2004) témata příznačná pro moderní tzv. třetí cesty charakterizuje takto: Za prvé, přesvědčení, že "socialismus, přinejmenším v podobě spojované se státními zásahy "shora", je mrtev ..." (tamtéž, s. 78) - s čímž jde ruku v ruce celkové přijetí globalizace (tedy i akceptování jejího neoliberálního rámce) a názor, že kapitalismus se defintivně transformoval ve "znalostní ekonomiku" apod. Za druhé je příznačné, že na rozdíl od "tradičního" neoliberalismu je uznávána důležitá role státu - ekonomická i sociální (nebo je alespoň halasně deklarována). Nejenom v tomto smyslu se jedná o odrůdy liberálního komunitarismu s aspekty v podobě tzv. nového individualismu (volajícím po rovnováze mezi právy a podnikavostí na straně jedné a povinnostmi a odpovědností vůči společnosti na straně druhé). Důležitým rysem politiky soudobých tzv. třetích cest je také to, že bylo opuštěno socialistické rovnostářství, včetně osvojení si liberálních idejí rovnosti příležitostí a meritokracie. Uvedená politika přesvědčivě dokumentuje čím dál větší zpochybňování socialistického charakteru moderních sociálních demokracií a jejich stále těsnější příklon k liberalismu, resp. neoliberalismu.

Připomeňme dále, že i samotný čelný ideolog "moderní třetí cesty" A. Giddens již dává spíše přednost termínu "nový egalitarismus" (mající zajistit sociální spravedlnost na globální úrovni). V určitých objektivních a subjektivních historických podmínkách mohou výše vymezené koncepce do určité míry i úspěšně fungovat (nehledě na fakt, že např. ekonomiky existují vždy jako smíšené a nikoli tedy v teoreticky čistých učebnicových podobách), ale nejedná se však o univerzální recept použitelný dnes. O spojování nespojitelného trefně vypráví čapkovská pohádka o pejskovi, kočičce a jejich dortu (i o bolení břicha toho, kdo se nechal ošálit a tento pozřel). Skutečně tedy platí, že kompromisy, eklektické slepence a nejrůznější zpatlaniny eliminují negativa základních "surovin" a vedou k prosazení toho pozitivního? Není dnes spíše na místě pohled, že přehnané snahy o socializaci kapitalismu či kapitalizaci socialismu (ať již tyto pojmenujeme jakkoli) po překročení určité míry spíše negují původní přednosti obou systémů a vedou k prosazení spíše toho méně pozitivního a přínosného? Cílem moderní levice 21. století by jistě neměl být návrat k neregulovanému divokému kapitalismu a odbourání všeho již vybojovaného, ale nejsou dnes přece jenom v určitých aspektech inspirativnější např. krajně liberální (resp. neoliberální) vize společenského uspořádání a konzistentní kritika byrokratických (a to i evropských) struktur ve srovnání se špidlovským plácáním o zachování starého sociálního státu v nových kulisách či mnohdy až tragikomická bezradnost tzv. nové či "modernizované" (čti zmódněné) údajně stále ještě levice?

V Evropě tato v zoufalé snaze udržet se u moci za každou cenu naprosto vše vsadila na jedinou kartu spočívající v iluzích o všespasitelnosti stále těsnější evropské integrace vydatně živenou na každém kroku propagovanou a mediálně opěvovanou ideologií tzv. evropanství. Touto umělou konstrukcí "europeismu" se snaží zaplnit prostor uvolněný krizí velkých ideologií, včetně totálního kolapsu tradičních sociálně demokratických pilířů (a v podstatě i její samotné myšlenky), resp. přístupů, nabízejících dnes v podstatě jedinou víru v podobě spoléhání na "budoucnost jménem Evropa". Je tedy tolik zcestná teze V. Klause, že právě "europeismus" je náhražkovou ideologií po diskreditaci tradičních kolektivismů, která se však snaží tvářit neideologicky a sama sebe stylizuje do pouhého politicky korektního uvažování?

I u nás jsou za "bránu" do této mýtické Evropy (která se podle představ mávnutím jakéhosi kouzelného proutku zbaví všech tradičních neduhů, stane se pružnější, konkurenceschopnější a výkonnější, ale samozřejmě přitom (!) i solidárnější a sociálně spravedlivější) považována především maastrichtská rozpočtová kritéria a co nejrychlejší přijetí eura - a to za každou cenu. Vůbec však nevadí, že se tak děje na základě nikoli pouhých polopravd, ale nezřídka naprostých lží, podvodů a zfalšovaných údajů (viz nedávný příklad Řecka, o kouzlech české statistiky - vydávající např. růst zásob za doklad mnohdy přímo "tygřích" temp a výkonnosti ekonomiky - ani nemluvě); vždyť přece dnes více než kdy jindy platí ono jezuitské "účel světí prostředky". Kdo tuto "jedinou" perspektivu radostně nepřijímá je okamžitě ocejchováván - když ne přímo jako úhlavní nepřítel (či kacíř), tak minimálně jako neinformovaný bloud nechápající údajné "objektivní nevyhnutelnosti". Proč ale např. nikde nejsou dostupné souhrnné údaje o tom, zda ČR není náhodou již dnes vůči EU v pozici čistého plátce - opravdu toto nelze vyčíslit nebo se to stávajícímu establishementu jenom nehodí? Jak jsme skutečně na tom s připraveností institucí, úředníků i podnikatelských subjektů na čerpání prostředků z evropských fondů? A čí je to především vina? Proč naše údajně nezávislá a svobodná média nepřipomínají nepřeberné polopravdy a různé naivní fantasmagorie, kterými jsme byli krmeni při propagandistické masáží ohledně správného výsledku referenda o vstupu? Formálním dnem vstupu do EU sice samozřejmě přes noc dramatické proměny nenastaly, ale postupné změny (často záměrně prováděné tzv. salámovou metodou) jsou mnohdy nevratné - na první pohled se sice nic tak závažného neděje, ale v jistém okamžiku zjistíme, že po překročení určitých mezí již není úniku a teprve potom (ale bohužel již pozdě) mnozí naivní eurooptimisté možná prozřou.

Prubířským kamenem nejbližší budoucnosti bude tvrdý boj o přijetí dalšího pasvilu (zřejmě i záměrně zpracovaného co možná nejméně srozumitelně a cíleně bagatelizovaného jako jakýsi pouhý technický nástroj) - tzv. euroústavy. Neměli bychom být minimálně ostražití již z toho, že tuto tak urputně prosazuje (a to i bez referenda - najednou jsou naši občané hloupí a textu neporozumí) např. V. Havel? Brousí si snad zuby na to, že by se ještě znovu "obětoval" a přijal funkci evropského presidenta, když už na něj nevděčný svět tolikrát zapomněl s Nobelovou cenou, třeba míru (!) nebo snad i "literatury"? Proč neproběhla v podstatě žádná politická debata o tomto dokumentu, resp. dalším směřování integrace? Diskuze o tzv. euroústavě totiž významně přesahují např. tradiční spory mezi tzv. suverenisty na jedné a tzv. federalisty na straně druhé - zde se vede nepřiznaný boj samotnou podstatu další integrace. Jaké další obludné manipulace a hrátky nás v této souvislosti očekávají? Hon zřízenců na poslance s antiústavními transparenty uvnitř Evropského parlamentu a mnohé jiné praktiky leccos vypovídají o demokratickém deficitu dnešní EU a nenaplňují nás přílišným optimismem ohledně korektnosti při schvalování v jednotlivých členských zemích.

U nás lze očekávat tradiční sociálnědemokratickou "hru na referendum", kdy tato sice navenek referendum jakoby skálopevně prosazuje, ve skutečnosti však činí vše pro jeho zmaření - právě ona se totiž referend (a dalších prvků přímé demokracie) obává ze všech stran snad nejvíce. V souvislosti s ratifikacemi tzv. Smlouvy o ústavě pro Evropu však půjde o jeden z posledních pokusů, jak zabránit stávajícímu směřování Evropy, resp. o možnost rozvolnění často již samospádných a neřiditelných procesů - tedy alespoň o získání trochy času na zvážení, jak dál. Všem by měly být trpělivě objasňovány všechny souvislosti a v neposlední řadě i neustále připomínáno (či spíše uváděno na pravou míru), že nepřijetí v jedné (nebo více) zemích rozhodně neznamená konec projektu evropské integrace ani degradaci těchto zemí na pouhé periférie, ale naopak zakládá šance na lepší text, na důkladné promýšlení a přípravu dalších strategií a postupů. A to nehledě na možné výhody, které mohou tyto země realizovat či být jimi "motivovány"; ostatně odkud se bere (a hlavně komu slouží?) víra, že již nyní fakticky existující "vícerychlostní" Evropa je pouze špatná, resp. že je výhodné za každou cenu vždy bezpodmínečně náležet k tzv. "evropskému hlavnímu proudu"? V našich podmínkách půjde především o zabránění souběhu příslušného referenda s volbami, a to skutečně za každou cenu (jinak by totiž o přijetí v podstatě čehokoli bylo již rozhodnuto předem - vzpomeňme na rozdělení Československa), a samozřejmě o naprosto neústupné trvání na samostatném referendu - klíč k tomu drží právě KSČM, která by zde (v zájmu věci) měla odhlédnout od ideologické předpojatosti vůči ODS, byť by tzv. euroústavu odmítala z odlišných důvodů. Další osvědčenou cestou k rozvolnění integračních procesů, resp. jejich žádoucího usměrnění je taktika rozumné podpory rychlého připojování dalších (často i dosti kuriózních zemí) typu Turecka, Ukrajiny (copak si asi tradičně rusofóbní EU se "svobodnou" Ukrajinou dnes počne - kdopak ji bude financovat?), Maroka či Kazachstánu, a nezapomínejme na Izrael.

Bohužel i v řadách KSČM lze stále zaznamenávat mnohé případy fanatického "huráevropanství", kdy je bez jakéhokoli opodstatnění prezentováno, že soudobé podoba integračních procesů je ta jedině možná (a správná), a že těmito automaticky vzniká jakási "socialistická Evropa". Obdobně jako u globalizace je i v případě kategorie integrace pod pláštíkem údajných nevyhnutelností směšován skutečně objektivní základ těchto procesů s jeho konkrétními podobami - většinou však stále schématicky vnímanými v duchu industriálních stereotypů. Vše je umocňováno pudovou kosmopolitní nenávistí ke všemu národnímu, tedy i národním státům, jejichž rozpad je nadsazován a uměle urychlován; tradiční scénář spočívá v tom, že s jásotem je činěno vše, aby tento byl co nejslabší a následně je argumentováno jeho nefunkčností. Zcela záměrně jsou v neposlední řadě přehlíženy všechny protiproudy globalizačních, resp. integračních procesů (regionalizace, decentralizace, lokalizace apod.), a to např. v kontextu úvah o kvalitativně nových technologiích, kdy někteří poněkud bezradně předpokládají, že právě jejich aplikace zcela automaticky přinese i kýženou samosprávu (a nikoli např. technokratickou fašizaci).

Dále bývá obvykle předpokládáno, že stále těsnější ekonomickou integraci (nejedná se však zde o uvažování, že v podstatě tedy vzniká jediný evropský monopol - nevysmál se této logice náhodou již někdo?) samozřejmě bude následovat (resp. jí připravovat půdu) také sjednocování politické - obvykle však chápané jako naprostá politická unifikace, kdy se evropská federace bude marně snažit napodobovat Spojené státy americké. Nakonec i v USA, kde jediný stát vznikal v nepoměrně příznivějších podmínkách (homogennější a jednodušší společnost, společný jazyk, blízké kultura i zájmy apod.) muselo být "konečné" řešení spojeno s občanskou válkou mezi federalisty a konfederalisty. Ostatně odkud pramení iluze, že stále těsnější integrace a unifikace snižuje nebezpečí ozbrojených a válečných konfliktů - nemůže tomu být právě naopak? A co vlastně dnes v Evropě vzniká? Jak nás tento nepřirozený útvar přiblíží ideálu sociálně spravedlivějšího uspořádání? Kde se bere ona jistota, že takto sjednocená Evropa bude sociálnější (či socialističtější) než dnes, že nadnárodní společnosti budou zkroceny, a že tato nebude logicky realizovat imperiální politiku - jak o tom mnozí sní? Bude to snad výsledkem soustavného tlaku dnes neexistujícího socialistického tábora či nových forem třídního boje zformovaného evropského levicového subjektu (který se však dosud skrývá tak rafinovaně, že mnozí vůbec nevěří v jeho existenci a brzké zformování)? Není na místě spíše varování, že právě my (a další noví členové) jsme předobrazem budoucí Evropy, a tedy že sociální práva, jistoty a vymoženosti "starých" budou rychle odbourávány a nikoli tedy přenášeny a dále rozvíjeny? Proč by to kapitál (vzpomeňme např. obchodní řetězce u nás) dělal? A co vlastně jiného dnes chystají "modernizované" (ale z podstaty stále bezzásadovější) sociální demokracie, kterým vůbec nevadí, že tuto "černou práci" provádějí za jiné a urputně pokračují v diskreditaci všech levicových ideálů, myšlenek a přístupů. Kdo např. nejvíce vsadil na co nejštědřejší investiční pobídky velkým cizím firmám a získává peníze zejména na těch, kteří se nemohou bránit? A kdopak se, nejen u nás, nyní snaží přilákat co nejvíce levicově orientovaných voličů na co nejméně levicový program?

Zpět k tzv. třetím cestám - tyto v sociáldemokratické režii byly relativně úspěšné v mimořádně příznivých podmínkách po II. SV, které můžeme modelovat vzestupnou částí IV. dlouhé K-vlny. Tehdy systém vykazoval relativní dostatek zdrojů pro realizaci politiky státu všeobecného blahobytu spojenou v ekonomické oblasti především s eklektickými a kompromisními neokeynesovskými recepty. Tyto se však často dosti odlišovaly od původních Keynesových myšlenek, formulovaných v jiném historickém kontextu (i když musíme rozlišovat jeho různé tvůrčí etapy, včetně mnoha problémů, nejasností a "bílých míst" - nehledě na to, že prvním "desinterpretátorem" jeho učení byl vlastně již on sám); J. M. Keynese také nenásledoval (jako u Marxe a Engelse) pokračovatel typu Lenina, ale pouze různí Hicksové, Samuelsonové či Hansenové. Neokeynesovství ve své hlubinné podstatě bylo neoklasické - viz tzv. velkou neoklasickou syntézu, která se vlastně stala pro neokeynesovství jakýmsi synonymem. Řada vysoce problematických míst těchto koncepcí (jednostranná preference poptávkové strany, dokonale konkurenční základy, uzavřenost ekonomik či tradičně pouze "vnější", tedy neekonomický, technologický pokrok apod.) zůstávala v příznivých růstových podmínkách skryta (kdy tedy tradiční poptávková stimulace ústila do růstu nabídkové stránky bez výraznějších inflačních tlaků), ale změny spojené s horním bodem obratu IV. dlouhé vlny (a to včetně zesílení globalizačních procesů) situaci diametrálně mění. Teorie a praxe neokeynesovství se v 70. - 80. letech ocitá v hluboké krizi, ze které se dodnes nevzpamatovalo, a je otázkou, zda např. koncepce nové keynesovské ekonomie mohou naplnit všechna očekávání, která jsou s nimi mnohdy spojována. Tradiční keynesovské "industriální" recepty se však definitivně přežily a spoléhání na neurčité globální keynesovství (s paralelou 30. let, resp. hledáním východisek z Velké deprese v podobě jakéhosi "globálního New Dealu") se stále obvykle pohybuje v rovině pouhých iluzorních přání.

Od přelomu 60. a 70. let totiž zdroje najednou "chybí" a nebylo již ani, v daném kapitalistickém rámci, možné financovat štědré sociální projekty - sestupná část IV. K-vlny je spojována s krizí a demontáží starého sociálního státu (eufemisticky dodnes maskovanou jeho modernizací), kterému již definitivně "zvoní hrana"; v 90. letech také zcela mizí protitlak socialistického společenství končícího rozvalem SSSR. Jinými slovy (např. J. Kellera) tradiční sociáldemokratické recepty fungovaly, pokud existovala určitá globální rovnováha práce a kapitálu, na kterou měl (vedle dostatku zdrojů) zcela zásadní vliv neustálý tlak zemí socialistického tábora. Existence socialistického společenství tak paradoxně více přispěla ke zlepšení životní úrovně pracujících na Západě než na Východě; nehledě na strategii zemí reálného socialismu typu "dohnat a předehnat", kdy ale nové technologie (spojené s vojenskou oblastí či kosmickým průmyslem) již nebyly masověji aplikovány a nepromítaly se výrazněji do spotřeby (ostatně bezhlavý úprk za ekonomickými ukazateli dnes předvádí i sjednocovaná Evropa, která přece také chce "dohnat a předehnat" především Ameriku - a to bez ohledu na to, že část nejen našich sociálnědemokratických elit dnes cosi mumlá o orientaci na střední vrstvy s akcentem na "evropské sociální jistoty"). Z logiky zhodnocovacího procesu (resp. ekonomické racionality) však vyplývá, že sociální stát (a celé "sociálno") je pro kapitál v prvé řadě nákladem, který nese pouze pokud je k tomu dotlačen, resp. dokud mu to přináší nějaké zisky - kapitál tak rozhodně nečiní z altruistických pohnutek (bez ohledu na to, jak je kapitalista ušlechtilý či jak velké milodary rozdává).

V současnosti je situace však značně odlišná od podmínek 40. - 60. let minulého století: zdroje nutné k náběhu, finančně nesmírně náročných, nových technologií vzestupné části V. dlouhé K-vlny zatím v globálním měřítku zřejmě ještě naakumulovány nebyly. Není tedy vůbec náhodné, že nejvíce na nedostatek zdrojů "naříkají" nikoli stále více pauperizovaní lidé práce, ale právě vlastníci kapitálu - někteří autoři (jako I. Wallerstein) dokonce hovoří o "globálním nedostatku zisků, ohrožujícím schopnost kapitalistů akumulovat". Nemohou být narůstající spekulace na finančních trzích, obrovská spojování velkých firem, ale i jejich podvodná účetnictví, již splasklá bublina tzv. nové ekonomiky či privatizace součástí sociálního státu určitými snahami o překlenutí relativní "nedostatkovosti" kapitálu (samozřejmě v globálním kapitalistickém rámci)? V neposlední řadě odlišnosti spočívají v tom, že globální rovnováha mezi prací a kapitálem je již dlouhodoběji podstatně vychýlena směrem k dominanci kapitálu. Poněkud naivní vize nutnosti postavit proti globální síle kapitálu globální (nebo alespoň evropský) sociální stát mnohým sice znějí libě, realita je však daleko tvrdší (a slovy klasika "začíná tam, kde se rozplynou iluze"). Neoliberální (a přiznejme si, že zatím jediná) podoba soudobé globalizace sociální stát ničí ze své podstaty stále urputněji, a proto je na místě začít minimálně registrovat skutečné dopady těchto procesů namísto jalového filosofování, resp. žvanění o jejich objektivní nevyhnutelnosti, nutnosti a správnosti. Globalizaci je totiž nezbytné dostat pod kontrolu, ba ji přímo zkrotit - počínaje regulací kapitálových toků, finančních spekulací či omezováním moci nadnárodních společností. Jak nám ale pomohou iluze a pověry o sociálním státu z dílny rekonstruovaných sociálních demokracií stále bližších neoliberálním krajnostem? A co jiného jsou např. snahy nejen naší sociální demokracie nalákat voliče na nižší daně (včetně nižší progrese) či větší flexibilitu práce (rozuměj menší ochranu a jistoty většiny lidí)? A s čímpak ještě vyrukuje karikatura "českého Tonyho Blaira" - ať již bude na tuto pasován B. Sobotka či ještě nevzdělanější a ještě prázdnější Standa G.? Nebo snad má česká sociální demokracie v záloze někoho, kdo by se pokusil znevážit post premiéra země ještě důkladněji než se to tragikomicky podařilo posledním dvěma postavičkám v tomto úřadě?

Jde v případě modernizovaných sociálních demokracií (a obdobných více či spíše méně "socialistických" stran) o logické vyústění, ba přímo hypertrofii, jejich vnitřně zakódovaného bezzásadového kompromisnictví, oportunismu a přímo zrady nebo o výraz nutnosti moderních "socialistů" přizpůsobit se novým historickým podmínkám? Ale jak, a za jakou cenu? A je skutečně nevyhnutelné při těchto rekonstrukčních proměnách sahat k idejím sice různorodých, ale takřka vždy liberálních autorů a směrů? Změny třídní struktury (kdy mizí "tradiční" dělnická třída), prohlubování globalizace (s konsekvencemi např. pro narůstání problémů národních forem keynesovského řízení ekonomiky), chronické ekonomické obtíže západních zemí (ruku v ruce se stále nepřekonanou krizí neokeynesovské teorie i praxe) a v neposlední řadě i konec reálného socialismu vedly k posilování iluze o moderních tzv. třetích cestách, kdy však již nejde o politiku středolevicovou, nýbrž - v tradičně interpretované politické škále - o faktický posun doprava.

Výše naznačené neúprosné logice se nemohou vyhnout ani evropské integrační procesy - naopak právě Evropa (pokud brzy nedojde k předefinování priorit a výrazné změně nejenom kursu, ale i samotných pilířů procesů sjednocování - což však příliš pravděpodobné není) bude pod nemilosrdnými konkurenčními tlaky ztrácet stále více, a ve snaze tyto propady alespoň brzdit bude stále asociálnější a stále více spoléhat na neoliberální ekonomické recepty, které však příslušné krize budou ještě dále prohlubovat. Ostatně naivnost a naprostou nereálnost např. tzv. Lisabonské strategie (s deklarovaným cílem udělat do roku 2010 z EU nejvýkonnější ekonomiku na světě) uznávají i mnozí čelní představitelé, jejichž vystřízlivění přišlo již po pěti letech. Postupně, ale neodvratně se také zmenšuje počet oblastí, ve kterých by se mohl ostatní svět od Evropy ještě učit - a nic na tom nemění ani humbuk kolem evropského megaletadla A-380, jehož jsme nedávno byli svědky. Ostře eskalující sociální problémy, exkluze i bída, ruku v ruce s prohlubováním nerovností i dalším narůstáním deficitu skutečné demokracie jsou velmi pravděpodobným scénářem EU blízké budoucnosti, který se zdaleka nebude týkat pouze zemí s vytunelovanými ekonomikami. Zdroje sociálního státu sice samozřejmě nevyschly úplně, ale každá vládnoucí garnitura pohybující se ve starých "industriálních" mantinelech je již dnes postavena před nutnost dalšího osekávání tradičních sociálních práv a jistot, resp. stále větší redukci ještě ufinancovatelných oblastí. Industriální éra vývoje totiž nenávratně končí a nelze již vycházet ze starých pouček, schémat a stereotypů - nejen ekonomických, hospodářsko-politických, sociálních, ale i politickoideologických, a to především liberálních (zde míněno nejen ve smyslu liberalismu klasického, ale zejména západoevropského moderního liberalismu 20. století, často levicové kamufláže). K těmto velkým mýtům náleží např. hluboko zakořeněná představa o nutnosti a blahodárnosti stálého kvantitativního ekonomického růstu (v duchu logiky více = lépe), resp. maximalizace konzumu (pro maximální zisky), kterému nakonec v podstatě podlehl i reálný socialismus či mýtus o přínosnosti volného mezinárodního obchodu pro všechny zúčastněné strany.

Nebylo by proto užitečnější již dále neztrácet čas, smířit se s (pro někoho možná trpkými) fakty a prioritně se soustředit na přípravu a trpělivou propagaci vlastních, možná na první pohled i zdánlivě utopických, projektů? Jakými nosnými tématy by šlo oslovovat širší veřejnost a postupně i sjednocovat levici, resp. aktivně napomáhat (spolu se sociální zkušeností) postupnému formování a sebeuvědomování, resp. dozrávání zatím v podstatě absentujícího subjektu možné budoucí systémové změny?

Jádrem stále zůstává zkoumání vlastnictví prizmatem dialektiky výrobních sil a vztahů, resp. stále rozvíjené pracovní teorie hodnoty odkud je pouze malý krůček k jednomu z hlavních "trháků" v podobě různých koncepcí ekonomické a politické samosprávy, participace či zaměstnaneckých podniků. Jsou opravdu až tak "utopické" modely skutečné (tedy i ekonomické) demokracie, kdy si již kapitál nebude najímat práci (přesněji vykořisťovat pracovní sílu), ale naopak práce si bude pronajímat potřebný kapitál - a to např. v kontextu kvalitativně nových technologií? Nestálo by také minimálně za pokus oslovit širší spektrum občanů důkladně připravenými (ale i když zatím spíše nepříliš reálnými) projekty typu tzv. Tobinovy daně na zdanění především mezinárodního spekulativního kapitálu? A co další návrhy na citelné zdanění ("milionářskými dávkami" či jinou penalizaci) nejen neproduktivního kapitálu a spotřeby (čti plýtvání), ale i práce? V rámci hledání trvalé udržitelnosti by všestranná podpora měla být poskytována také mnoha rozumným "zeleným" (ještě lépe pak "rudozeleným") projektům a subjektům - u nás však samozřejmě nikoli typu Strany zelených otevřeně fungující jako jedna z tzv. "havlostran" (ke které se dnes začíná lísat další z těchto stran - totiž současná česká sociální demokracie).

Přínosným by dále mohlo být i jisté oprášení a rozpracování některých koncepcí stacionární (nerůstové) ekonomiky a společnosti, včetně možných inspirací z předkapitalistických formací či z počátků kapitalismu (cechy, občiny, družstva, komuny, regionální samozásobitelské komunity, ale i kampeličky, záložny, půjčování peněz bez úroku či podpora netržních "sousedských" aktivit a vztahů). A to nikoli pouze v duchu ekonomických romantiků tesknících po "starých dobrých zašlých časech", ale při ryze aktuálních úvahách o překonávání rostoucí manipulace a odcizení v moderní době, o alternativních ekonomických systémech, o znovubudování složitého přediva ekonomické infrastruktury narušeného soudobou globalizací či v kontextu analýzy "protiproudů" globalizačních procesů někdy označovaných souhrnným termínem glokalizace. Nestálo by dále také alespoň v našich podmínkách za zamyšlení, zda by antisystémová levice neměla pomoci překonávat pokračující krizi odborů, ze své podstaty sice spíše sociáldemokratických (ale stále plnících nezastupitelné funkce), a to v situaci, kdy se rekonstruovaná sociální demokracie od tradičních odborářských cílů (ale i od svého vlastního volebního programu) stále nenávratněji vzdaluje?

Neměl v jistém smyslu v roce 1989 nakonec pravdu F. Fukuyma se svým krajně ideologickým soudem o "konci velkých dějin", resp. nezvratném vítězství liberálního kapitalismu? Tento sice během 90. let minulého století zdánlivě celosvětově triumfuje, ale tímto "pyrrhovým vítězstvím" si pod sebou zřejmě již definitivně podlamuje větev a ve svých starých podobách sám také končí. Ostatně i samotný Fukuyama později hovoří o větších výzvách a problémech ve srovnání s porážkou světového socialismu (jako je problematika životního prostředí, terorismu či přílišného egoismu apod.) a v podstatě se připojuje ke kritice neoliberalismu - diktatura proletariátu a údajná totalita totiž byla vystřídána "diktaturou trhů a totalitou globalizace v duchu celosvětové liberalizace". Pokud jde o ideologii socialismu - stará revoluční strategie nezvratně skončila rozpadem reálně socialistické světové soustavy a oportunistický západní evoluční socialismus se také v podstatě totálně vyčerpal a zdiskreditoval. Definitivně již zřejmě skončila éra industriálního "liberálního socialismu" a budoucnost lze oprávněně spojovat především se socialismem méně liberálním či přímo ne-liberálním. Ústředním heslem dneška a blízké budoucnosti nejen v kontextu socialistické ideologie se proto stává - "méně liberalismu a více konzervatismu".

Zbavme se konečně častého (a mnohdy naprosto záměrného) matení pojmů a přestaňme již přívlastek liberální automaticky ztotožňovat s pokrokovým, humánním, ba někdy dokonce i s levicovým (!); konzervativní také rozhodně neznamená pouze zpátečnický, reakční, natož výhradně pravicový. Liberalismus v žádném případě není synonymem pokroku - ostatně vždy je nezbytné přesně vymezit, co pokrokem vůbec rozumíme (a hlavně komu tento vlastně slouží a prospívá), resp. v zájmu koho jsou všechny oprávněné kritiky odbývány poukazováním na údajnou objektivní nevyhnutelnost jakéhosi abstraktního pokroku. Liberalismus je však, někdy více, někdy méně, ale z podstaty věci vždy individualistický (a to stále více a více agresivně-individualistický) - na rozdíl od konzervatismu snáze spojitelného s kolektivistickými východisky a ideály.

Vzpomeňme zde především tradice paternalistického konzervatismu, včetně zásad povinnosti a sociální závaznosti - ostatně nejsou úvahy o povinnostech a odpovědnosti (vůči sobě i celku), spíše organickém chápání společnosti či představa jisté nedokonalosti člověka (kdy adekvátní sociální podmínky vždy nemusí všechny geneticky zakódované vklady usměrňovat žádoucím směrem) přece jenom inspirativnější ve srovnání se stále zhoubnějšími liberálními konstrukcemi typu nezodpovědného individualismu, slepé víry v "dobro" individua i sílu pokroku či konstrukce údajné přirozenosti lidských práv (již dávno trefně označené jako "nesmysl na chůdách")? Dále dodejme, že na jisté konzervativní implikace díla K. Marxe (které je ovšem velmi silně poznamenáno především právě liberalismem) upozorňuje např. J. A. Schumpeter ve své kritické oslavě Marxova odkazu, tvořící první oddíl knihy "Kapitalismus, socialismus a demokracie" (Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2004 - viz s. 76, 80 aj.). V neposlední řadě nezapomínejme na zdravý tradicionalismus nejen velké části členské základny i sympatizantů KSČM. Je tedy skutečně modernizovaný kolektivistický konzervatismus 21. století tak nemyslitelný, nepravděpodobný a moderním člověkem nechtěný?

Samozřejmě, že také zde (a především zde) je nutno pečlivě vymezovat používané pojmy a zabránit častým (a mnohdy i cíleným) zmatkům a různým mlžením - např. u liberalismu je minimálně nutné rozlišovat liberalismus klasický s reminiscencí v podobě neoliberalismu a liberalismus moderní ve 20. století, opět v různých podobách a kamuflážích (v řadě aspektů překrývající se s některými podobami socialismu). Také u konzervatismu rozlišme tento jako stav (resp. způsob) mysli či povahovou inklinaci a politické, resp. společenské hnutí reagující např. na přílišné změny narušující civilizační tradice - nehledě na různé podoby (paternalistický, autoritářský či populistický aj.); jeho klíčový problém spočívá především ve spojení minulosti s přítomností, resp. budoucností - tedy v nalezení způsobu, jak tradiční stavy zasadit do nových historických podmínek; konzervatismus se však samozřejmě nemůže spokojit pouze s vychvalováním minulosti. Větší důraz na tradiční hodnoty a jistoty, tradiční instituce (počínaje již rodinou), daleko pevnější řád, pořádek, disciplínu a respekt k přirozeným autoritám či na povinnosti a odpovědnost (jako obvykle opomíjené druhé stránky všech těch "přirozených" práv dnes tak jednostranně vyzdvihovaných popletenými pseudohumanisty - a to i práv sebevětší zrůdy, která se svým jednáním sama vyřadila z lidského společenství) stále citelněji absentuje právě v době záměrně vykořeněného postmoderního relativismu - uvedené by však nemuselo být v zásadnějším rozporu ani např. s naznačeným ideálem samosprávného tvůrčího socialismu pro 21. století. Ostatně kdo konečně vyslyší volání po politickém subjektu majícím ve vínku ochranu práv normálních občanů dodržujících zákony, ale nepatřících k nějaké protěžované menšině? V neposlední řadě pak právě tradiční konzervativní hodnoty a mechanismy, včetně úcty k národním tradicím i osvědčeným institucím představují jednu z rozhodujících bariér nejen proti globalizaci a naprosté ztrátě identity, která je ve skutečnosti i nepřiznaným cílem současného směřování Evropské unie. Daleko větší příklon (či návrat) ke konzervativním kořenům by také mohl alespoň přibrzdit propad, resp. stále se prohlubující nejen ekonomické zaostávání Evropy.

V kontextu potřeby předefinování některých hlavních priorit, resp. skutečně modernizovaného pojetí levice a pravice je nezbytné zbavení se řady předsudků a nemilosrdné postupné boření mnoha tradičních (a především liberálních) tabu. Je skutečně z hlediska dlouhodobější strategie prozíravé přenechávat veškerý prostor a iniciativu "staré" i "nové" pravici v oblasti témat sice značně ožehavých a nepopulárních, před kterými však již dnes není možné strkat hlavu do písku? Není např. minimálně zrnko pravdy na různých názorech hovořících o stále větších problémech způsobených nekontrolovaným nárůstem počtu obyvatel Země, jejíž kapacita ani v této oblasti samozřejmě není zcela neomezená? A je opravdu tak nemorální dotazovat se po kvalitě populace? Lze se tolik podivovat tvrzením, že sama příroda stále častějšími katastrofami obnovuje určitou rovnováhu (tj. v podstatě se pokouší regulovat počet lidí, aby tito nemohli tolik škodit, když samotné lidstvo stále ještě nezměnilo své chování)? Skutečně zde všechno vyřeší nové techniky a technologie, resp. další výdobytky vědeckého poznání nebo se T. R. Malthus zase až tolik nemýlil?

Proč je tedy neustálý růst populace stále pokládán za jednoznačně prospěšný - nebyl by např. v městských aglomeracích (či mnohde jinde) absolutní pokles spíše pozitivním jevem? Proč je stavěno na dávno překonané merkantilistické logice více obyvatel = více bohatství (více výrobců, plátců daní i vojáků apod.), resp. keynesovském uvažování typu více obyvatel = větší poptávka (a větší stimuly výroby - ovšem za jistých předpokladů) i v době, kdy pro globální kapitalistický zhodnocovací systém jsou již tisíce a tisíce lidí zbytečných nikoli pouze relativně, ale i absolutně? Dnešní systém je totiž nepotřebuje ani jako výrobce ani jako spotřebitele - na kvalitu této populace či např. na škody páchané na přírodě ani nehledě. Nestála by proto Mathusova "Esej o principu populace" (Praha, Zvláštní vydání, 2004) přeci jenom za kritické přečtení, a to jakkoli je T. R. Malthus oprávněně považován za jednoho z "nejvulgárnějších" buržoazních ekonomů a jakkoli v této práci podléhá řadě zjevných omylů? A co s uvedeným úzce související, aktuální a zřejmě již neodvratné dosti zásadní reformy důchodových systémů, zdravotnictví a řady dalších oblastí? Jsme na to vůbec myšlenkově připraveni a máme k dispozici alespoň náznaky promyšlených projektů, včetně jejich strategické a taktické, resp. propagandistické dimenze? Nestály by alespoň za malé (třeba i značně kritické) zamyšlení návrhy diferencovat sociální dávky podle vzdělání příslušné osoby, resp. rodičů či pokusy o reformu stávající liberální parlamentní demokracie, včetně již v podstatě nefunkčních volebních systémů (s citelnou penalizací volební neúčasti či zvážením rovnosti všech hlasů)? A co umožnit účast ve volbách pouze členům politických stran - neřešilo by to něco?

Synonymem skutečné modernity levice (především té antisystémové se socialistickou orientací) tedy rozhodně není její další sociáldemokratizace ani přehnané rozkročení více k tzv. politickému středu. Proč se tedy stále snažit být za každou cenu stranou skutečně pro každého, tedy např. i pro zástupce moderních podob lumpenburžoazie a lumpenproletariátu? Konec konců bezpáteřní středové strany zaměřené na údajně "slušného" a nevyhraněného (a dnes prý i bezprizorního) voliče (rozuměj ale voliče bez jasného či ještě lépe jakéhokoli názoru a tedy mnohem snáze manipulovatelného) by mohly být převálcovány moderní konzervativní levicí a pravicí již v nepříliš vzdáleném horizontu. Cesta vede především přes tradiční, pevné a jasné názory (včetně pojmenovávání věcí pravými jmény bez přehnané politické korektnosti), vždy transparentní a jednotné postoje, neustálé poukazování na nekompetentnost vládnoucích liberálních elit (včetně konfrontace předvolebních slibů a následných "zrad" svých programů), resp. bezpodmínečné distancování od pokrytecké "salónní přijatelnosti", falešné tzv. "státotvornosti", ale v neposlední řadě i celého evropského mainstreamového kaliště.

Stávající, stále převážně liberální, západní společnost je totiž svázána předpoklady (jakýmsi "elitářským konsensem systému globální monetokracie"), o kterých se prý nediskutuje, které ale silně omezují možnost radikálních řešení. Mezi tyto (kromě již výše zmíněných) náleží stále vyhrocenější a agresivnější individualismus, který je v této logice ze strany jednotlivců, firem i vlád akceptovatelný a v podstatě žádoucí. Modernizovaný socialismus pro 21. století by však měl být osvobozen od přílišných individualistických liberálních reliktů - neo (i jiné) liberální "myšlenkové tanky" (spolu se svými mecenáši), a jim na míru šitý svět, dnes dojíždějí ke konci svých vlastních dějin; věřme, že nepůjde i o konec dějin veškerých. Naopak "myšlenkové tanky" antisystémové levice by v žádném případě neměly ustrnout na přežilých schématech tržně-kapitalistické racionality (resp. efektivnosti), ale napřít svou pozornost zcela jiným směrem - od kvantity ke kvalitě, od striktně ekonomických ke komplexnějším sociálně-ekonomickým ukazatelům, tedy od individuálních zisků k celospolečenským (a dnes již i celoplanetárním) zájmům a od individualistických k celostním systémovým pohledům a přístupům - a to s daleko větším důrazem na tradiční hodnoty, mechanismy i instituce.

V neposlední řadě je tedy s poměrně vysokou pravděpodobností možno predikovat jisté "neo" konzervativní socialistické obrození - nejdříve postupně v oblasti teorie a posléze i společenské praxe, což by také mohlo představovat skutečně adekvátní odpověď na stále častěji připomínané "výzvy modernizace". Objektivní podmínky možné systémové změny modelované instrumentáriem dlouhých Kondratěvových vln založených na inovacích nejvyšších řádů (pokud však jejich logika, ale také spíše industriální, bude alespoň rámcově platná i nadále) v případě globálního nástupu vzestupné části V. dlouhodobého K-cyklu kolem roku 2010 lze očekávat na jeho horním bodu obratu přibližně v období 2025 - 2035. Bude však připraven adekvátní subjekt?

Krize tradičních politických ideologií-ekonomické aspekty

Všechny teorie závisí na předpokladech, které nejsou zcela pravdivé. To je to, co je dělá teorií.

Když problém, přes veškeré výzkumné úsilí nám odolává, musíme zpochybnit výchozí předpoklady. Potom představivost je důležitější než znalosti.

Kapitalistický individualismus je velmi zfalšovaný individualismus. Nepřináší moc tomu, kdo má nadání, píli a energii, ale tomu, kdo má peníze.

Nadpis příspěvku, který byl dán, je více než ambiciózní. O tomto tématu byly napsány nejen knihy, ale celé knihovny. Proto půjde v mém případě o práci omezenou nejen co do rozsahu, ale i co do hloubky. Protože se necítím být v tomto oboru autoritou budu se spoléhat, kde to jen bude možné, na autority. Podobně to udělali ekonomové v Rusku, když ustavili internetovou stránku (http://rusref.nm.ru) kde soustředili kritické hlasy laureátů Nobelovy ceny na transformaci ruské ekonomiky.

Posledních necelých třista let se v interakci s reálným vývojem společnosti, vystřídala řada ideologií, něco podobného jako např. v atomové fyzice se vystřídaly modely atomu N. Bohra, A. Sommerfelda, A. Einsteina apod. Když teorie se nevyvíjela v interakci s okolím a začala si nárokovat neomylnost a ignorovat realitu, skončilo to neslavně.

Světové hospodářství jako celek, ale také většina národních ekonomik, neposkytuje mnoho příležitostí k jásání. Vzniká dojem, že znepochybnitelné poučky a dogmata nemají na růžích ustláno. Po implozi "jediného vědeckého plánovitého způsobu řízení společnosti a hospodářství" se rozšířil jako mor jeho protipól, liberální laissez-faire (tj. liberální tržní hospodářství, budu používat tento "anglo-francouzský" termín,), jako opět "jediná možná cesta".

Důkazem toho, že teorie odcházejí, je vznik mnoha směrů s předponou „post“, což dokazuje současně, že autoři neví přesně kam následné teorie směřují, proto se pohodlně schovávají za minulé teorie. Tak vzniklo post-keynesiánství, post-marxismus, post-fordismus, post-modernismus, atd. James Petras[29] dokonce napsal marxistickou kritiku post-marxismu.

Tato teorie vznikla pod vlivem deterministické Newtonovy teorie a z ní vyplývajícího redukcionizmu. Je založena na čtyřech ideách a to:

Hybnou silou ekonomického systému je zištnost, která ale nakonec způsobuje sledování společného zájmu společnosti v důsledku působení „neviditelné ruky“. Soudobí studenti A. Smithe, autora pojmu neviditelná ruka říkají, že nyní kapitalistická společnost je řízena dvěma neviditelnýma rukama, které se navzájem potírají. Jedna je neviditelná ruka morálního cítění občanské společnosti a druhá ruka řídí sobeckost komerční společnosti. Centrálním problémem soudobého kapitalismu je jak přivést morálku do působení trhu (M. E. Sharpe)

Ekonomický systém je regulován soutěží mnoha firem, která ustanovuje ceny na trhu. Nikdo nesmí ovlivňovat ceny, protože by to byla „regulace regulátoru“(trhu).

V důsledku regulační moci soutěže, stát má regulovat málo, jen pro zajištění zákona, pořádku a obrany. Narozdíl od mnoha ekonomů a politiků, A. Smith nikdy nezpochybňoval úlohu státu. Doporučoval mu úlohu v ustavení disciplíny, zabránění zlu a nevhodnému jednání, předepsání pravidel zakazujících "způsobení vzájemné újmy", atd.

Protože soutěž a trh přináší nejlepší možné výsledky, je dobré usilovat o maximum z obou.

Neo-klasici doplnili, že podnik bude zvyšovat výrobu do té doby, než náklady na dodatečnou jednotku výroby nebudou rovny důchodu z této jednotky produkce tj. do tzv. meze (marginální náklady). Za přítomnosti konkurence to bude rovné ceně této jednotky výroby.

V roce 1873 Francouz Léon Walras (1834-1910) ve švýcarském Lausanne přišel s principem obecné rovnováhy ekonomiky, která se vytvoří tak, že výrobce ohmatá trh (francouzsky „tâtonment“) a postupně se dopracuje k rovnovážné ceně. Posledního do neoklasického mariáše nutno vzpomenout Francouze J. B. Saye (1767-1832), který ve Francii propagoval teorii A. Smithe. Jeho idea byla, že když se něco vyrobí a prodá, někdo musel dostat mzdu, zisk nebo rentu, za kterou si ten výrobek koupil. Důsledkem byl názor, že výroba si nějak vytváří poptávku. Tento princip byl velmi populární. J. K. Galbraith řekl, že do poloviny 30tých let na Harvardu nikdo nemohl dostat doktorát pokud nevěřil v Sayův zákon. Po polovině 30tých let nikdo nedostal doktorát, kdo v něj věřil. Tento zvrat způsobil brilantní ekonom, který se narodil tentýž rok co Marx zemřel - J. M. Keynes (1883-1946).

Bylo to poté co neviditelná ruka A. Smithe dala americké ekonomice takovou facku, že burzovní makléři padali z oken mrakodrapů. Jak se totiž ukázalo, ekonomika dovede docílit rovnováhu nejen při plné zaměstnanosti, jak ekonomové předpokládali, ale i při podstatně nižší. Keynes vysvětlil co to může způsobit a navrhl, že ten rozdíl v zaměstnanosti by se měl vyplnit pomocí státních zásahů. Keynes totiž ukázal, že rovnováhu lze docílit nejen snižováním cen, ale i snižováním výroby a rostoucí nezaměstnaností, proto doporučil, aby se centrálně upravoval vztah mezi náklonností spotřebovávat a pohnutkami investovat. Hned však dodal, že to nezvyšuje důvod pro socializaci výroby.

Mnoho pozitivního se připisuje Keynesovi, od Rooseveltova Nového údělu, po dvě desetiletí poválečného růstu. Aby se zabránilo opakování krize, byl koncem druhé světové války navržen finanční systém známý podle místa jeho schválení v červenci 1944 - Bretton Wood. Velkou zásluhu má na tom sám Keynes, který je nyní kritizován jak zprava, tak zleva. Přitom se zapomíná na jeho heslo "omezovat nadvládu spekulace nad podnikáním".

Inflace a „stagflace“, která dle jeho teorie vůbec nemohla nastat, však žel, počátkem 70 let nastala a byla zdrojem pochyb o všemohoucnosti keynesiánství a také koncem Bretton Woodského systému.

To přivedlo na scénu monetaristy vedené M. Friedmanem (Nobelova cena). Jeho teorie se dá shrnout populárně asi takto:

Uskutečnil se tak sen M. Friedmana již z r. 1953 o pružných kurzech měn ("The Case for Flexible Exchange Rates" (publikováno v Essays in Positive Economics). Konečný výsledek však byl přesně opačný, než navrhovatelé předpovídali. Říkali totiž, že flexibilní kurzy měn budou plnit funkci "tlumiče" (buffer), který ochrání domácí hospodářství před vnějšími šoky. Nyní ani spojené národní banky nedokážou odvrátit útok spekulantů. Léky proti tomu jsou známy, např. Tobinova daň navržena v r. 1978 laureátem Nobelovy ceny Jamesem Tobinem ve výši asi 0,5 % za mezinárodní převod peněz. Přes rozsáhlou diskusi se zatím o jejím zavedení neuvažuje.

Nicméně sám Friedman řekl již v roce 1986, že jeho politika se zdá být „skličujícím selháním v praxi“, zejména že vývoj ve světě praxe se výrazně liší od vývoje ve světě ideí. Od publikování jeho knihy Kapitalizmus a svoboda v r. 1962 se prý USA vzdálilo od pravé liberální společnosti, protože v r. 1986 výdaje vlády byly 43,8 % národního důchodu, zatímco v r 1962 to bylo 34,7 % a v r. 1930, před programem New Deal, jen 15 %.

Politika M. Friedmana se slila s dřívějším proudem liberalizmu a vzniklo to, co je známo pod různými jmény jako neo-liberalizmus, neo-konservatismus s místními odstíny ve významu.

Hlavním guru neo-liberálů byl F. Von Hayek, který organizoval světové hnutí této ideologie a od 1 do 10 dubna 1947 svolal liberály (celkem 39) do Hotel du Parc na hoře Mont Pelerin nad městem Vevey ve Švýcarsku. Tak vznikla Mont Pelerin Society ve které v r 1990 přednášel i V. Klaus.

Vzniklo období, kdy v ekonomice se moci ujali opět finančníci, jak tomu bylo do druhé světové války (G. Duménil a D. Lévy).

Ekonomika která aplikací těchto principů vznikla, docílila v rozvinutých zemích ohromný růst výroby a produktivity, uspokojila miliony lidí, dovolila podstatně zvýšit počet milionářů a miliardářů, ale dovolila také zvýšit rozdíly ve společnosti, postupně prakticky eliminovat tzv. střední vrstvu, vytvořit stamilióny nezaměstnaných a 800 miliónů ve světě, kteří dle odcházejícího Presidenta Světové banky Jamese D. Wolfensohna uléhají večer hladoví. Navíc zatížila globální životní prostředí. Aikido aktivizmus, hnutí údajně navazující na budhizmus (Tribe_net.htm), lapidárně argumentuje, že žijeme v období dospělého kapitalizmu, který ač dosáhl ohromných úspěchů, trpí třemi neduhy a to:

- privatizuje zisk, ale zespolečenšťuje nebo často ignoruje vyvolané náklady,

- otupuje vědomí a znehybňuje společnost usměrňováním vlády, médií a veřejného mínění na užší samo-rozvíjející se pohled, který hlásá, že je v zájmu společnosti, ale často zahaluje vyvolané tragické důsledky pro společnost. Dospělý kapitalizmus podporuje nevědomost společnosti, činíc jí tím efektivnější.

Samozřejmě, že se situace nelíbí také prestižním ekonomickým autoritám. V projevu k životnímu jubileu (80 let) Prof. R. Heilbronera (USA), zazněly vtipné postřehy od laureáta Nobelovy ceny P. Samuelsona, učitele celé generace ekonomů. Ten řekl k současnosti, že když boha marxistického socialismu, který selhal, nahradíme obstarožním bohem liberalismu a laissez-faire, musíme být na pozoru. V současnosti pro globální ekonomický chaos je relevantní bůh liberálního kapitalismu a vysvětluje dál: Hodně lidi se dívá na studenou válku jako částečně řízený laboratorní experiment. Liberální hrdina bojoval s divochy a zasadil jim konečný knock-out, nyní se můžeme obrátit k výrobě energie zadarmo, ovládnutím řízené jaderné fúze. To je dle Samuelsona, pěkná naivita. Hospodářský zázrak Japonska v létech 1945-90 nebyla nikdy obstarožní laissez-faire utopií Frederika von Hayeka.

Brutální fakt hrubých ekonomických dějin je, že smíšené tržní ekonomiky předstihly v rychlosti vývoje socialistické země. Jak Keynes řekl o kapitalismu v době jeho nejhorší patologie v třicátých létech:"Není estetický a nedodává co slíbí" by bylo možno říci i o bývalých socialistických zemích.

V roce 1990, dvojité akcie a prasknutí bubliny cen nemovitostí v Japonsku vyvolalo desetiletou stagnaci. V polovině 1997, většina zbytku Asie se náhle dostala z výsluní do hluboké noci mocnou ukázkou makro-neefektivních organizovaných trhů. Pohyby mezinárodního kapitálu jaksi nebyly vedeny neviditelnou rukou trhu do definovatelného Pareto optima. Potud Samuelson.

Heilbroner sám ukázal, že signálním přínosem Marxe bylo odhalení, že tržní síly používají moc se stejnou účinností jako instituce nevolnictví, i přes svobodu sociálních vztahů, které tak hrdě hlásají. Rozdíl je v tom, že tato moc byla ve feudalismu otevřeně aplikovaná, zatímco v kapitalismu je to maskované "tržní volbou". Na oslavách svých 80 narozenin pokračoval: „ekonomické texty trpí nedostatkem jednoho slova - a to slovo je kapitalismus. Zato jsou plné slov jako "model, systém, tržní systém, atd". John K. Galbraith ihned dodal, že je to „nevinný podvod, nevinný proto, že ti kteří jej používají nemají pocit viny. Záměnou pojmu kapitalismus za "tržní systém" se minimalizuje, ve skutečnosti vynechává, role peněz a bohatství v usměrňování ekonomického a sociálního systému. Místo řídící role vlastníků kapitálu, nebo jimi pověřených, dostáváme obdivuhodně neosobní roli tržních sil“. Galbraith pokračoval, že těžko by bylo možné vymyslet změnu terminologie, která by byla více v zájmu těch, kterým peníze poskytují moc. Nyní požívají funkční anonymity.

Stojí za to uvést doslovný popis liberálního kapitalizmu od zesnulého ekonomického génia W. Leontieva (Nobelova cena), jak jej představil americkému Kongresu v r 1982. Leontiev řekl ekonomicky méně vzdělaným kongresmanům: "Kapitán propustí velkou část své posádky a nařídí natáhnout plachty tak, aby plátno zachytilo plnou sílu větru, tj. pro sledování největšího možného zisku. Nařídí také kormidelníkovi, aby pustil kormidlo, čímž loď nebude zpomalována snahou jí řídit, loď popluje ve směru, kterým jej vítr požene. Většina cestujících, zdá se, vychutnává jízdu, ovšem kromě chudých, starých a nemocných, kteří jsou spuštěni v děravých člunech přes palubu. Tohle kapitán vysvětluje tím, že je to nutné, aby loď byla lehčí.

Ovšem nálada se změní a myslím celkem brzy, když každý pocítí a uslyší jak skály škrábou dno lodě. Nouzová opatření jsou sice přijata, ale po té co loď bude odvlečena do hlubších vod, máme obnovit experimentování se stejným druhem ekonomické politiky, založené na stejném druhu teorií, které dovolily Americkému hospodářství dosáhnout dnešního stavu? Doufejme že ne. Vody do kterých vstupujeme jsou mnohem zrádnější, než kterými jsme proplouvali dosud."

Podobně argumentuje publikace rakouské sociální demokracie (2003). V ní, ministerský rada, Dr. Andreas Hoeferl píše:“Neoliberalizmus je politickou ideologií.“ Dále pak:“Tento tržní fundamentalizmus se stal svého druhu světovým náboženstvím-které se však nehlásá v kostelích, ale na univerzitách a vysokých školách. Je obhajován s horlivostí náboženství. Milující Bůh však byl vyměněn za Boha trhu a ten neodpouští svým dlužníkům“. Hoeferl také říká, že by bylo vhodnější tuto ideologii nazývat ne neoliberalizmem, ale neo-samolibostí a neo-nelítostí, protože tyto dvě vlastnosti převedl do principů lidské činnosti.

Prezidenti z Latinské Ameriky na poradě v Monterrey v Mexiku, za přítomnosti amerického prezidenta, 12-13 ledna 2004 řekli (Luíz Inacio Lula de Silva) „jménem obětí loupeživých volno-tržních politik, které byly vnuceny lživými argumenty, že privatizace a tržní reformy přináší prosperitu. Není to pravda“, řekl Lula. „Devadesátá léta byla desetiletím beznaděje. Byl to perverzní model, který chybně oddělil ekonomické od sociálního, postavil stabilitu proti růstu a oddělil zodpovědnost od spravedlnosti“.

Výše uvedené názory a citace jsou jen jistou „momentkou“ situace a mnoho otázek zůstává nezodpovězených. Jde například o to, jakou vinu na negativním ekonomickém vývoji má sama teorie a jakou ti, co jí zavádějí v život. Nedávno jsem četl rozsáhlou práci, která prokazovala, že mnozí, ač se často oháněli A. Smithem nebo Keynesem jej pořádně a hlavně celého, nečetli. Pak jim mohlo ujít varování Solowa, který uvádím v mottu. Na levici to nebylo o nic lepší. Je známo jak díla mladého Marxe nejen nebyla doporučována, ale ani překládána. Jaké problémy měl R. Richta když propagoval vědu a techniku, atd.

Jedna práce z Latinské Ameriky mne přivedla na myšlenku zda překonané ideologie nezkoumáme překonanými metodami. Do očí bijící je, slušně řečeno, asymetrie v přístupu. Když selže vládní program doporučí se tržní mechanizmus, ne lepší vládní program. Když selže trh, doporučí se více trhu. Jihoameričané upozorňují na to, že mnoho levicově orientovaných vlád bylo poraženo vojensky, ne jako výsledek jejich levicové politiky, přesto se to zneužívá k propagaci názorů o neschopnosti levicových politik. Uvádí například porážku demokracie ve Francii Hitlerem za 38 dní v červnu 1940, což nikdo dosud nevyužil k propagandě proti nemohoucnosti demokracie a její politiky, která navíc byla nám za první Republiky vzorem.

Krize nových politických ideologií a obrana tradičních

- Pod novými politickými ideologiemi chápu přerozdělovací ideologie vypracované na bázi metodologického apriorismu v linii od J. Hickse po J. Stiglitze, z nichž vzešla koncepce tzv. sociálního státu.

- Pod tradičními politickými ideologiemi chápu koncepce založené na přírodně historickém pojetí společenského vývoje vypracované na bázi kritiky kantovského apriorismu.

- Vývoj společnosti je přírodně historickým procesem, tj. proces utváření společnosti se odvíjí od procesu přetváření přírody společností.

- Základní tendencí, která se v rámci historického vývoje prosazuje, je vytváření podmínek, za nichž svobodný rozvoj každého jednotlivce je podmínkou rozvoje všech, a naopak, přičemž právě všestranný a svobodný rozvoj jednotlivce je nejvýznamnějším faktorem ekonomického růstu.

- Politický a duchovní život společnosti se odvíjejí od způsobu přetváření přírody společností, bezprostředně je pak určován vzájemným postavením lidí ve vztazích, které se vytvářejí na základě historicky daného výrobního způsobu.

- Výrobní způsob se mění tím, že se plně rozvinou všechny produktivní síly předcházejícího výrobního způsobu a teprve na tomto základě může dojít k nahrazení historicky překonaného novým, ekonomický produktivnějším.

Praxe pokusu o vybudování nové společnosti byla od počátku poznamenána revolučním nadšením vedoucím až k sebeobětování, které mělo za základ nadřazování apriorního přesvědčení racionální reflexi reality. K výše uvedeným tradičním politickým ideologiím se vracela praxe budování socialistické společnosti teprve tehdy, když došlo k vystřízlivění v důsledku tíživé ekonomické situace. A tak:

- Již krátce po bolševické revoluci v roce 1918 se považuje za klíčový úkol obnovení funkce peněz a trhu, mj. provádí se v obrovském rozsahu ražba a emise zlatých mincí (desetirublových "červonců") v rozsahu, v jakém již nikdy potom v žádné zemi k něčemu podobnému nedošlo.

- V této době se také V. Lenin jednoznačně vyjadřuje, že nová společnost musí zvítězit mnohem vyšší ekonomickou produktivitou a nikoli nějakými "vedlejšími" kritérii.

- Později se hledaly ekonomické ukazatele a mechanismy, které by co nejlépe plnily funkce zisku a trhu (zavedení chozraščotu, uplatňování principu "kontroly korunou", "očišťování" ukazatelů hrubé výroby atd. atd.).

(Snad nejdále a nejdůsledněji se v tomto směru došlo v současné Čínské lidové republice.)

K tradiční politické ideologii se u nás v plném a dokonce ani dostatečném rozsahu praxe budování socialismu nikdy nenavrátila. Nejblíže k tomu jsme měli koncem šedesátých let, kdy vyvrcholilo i vypracování konceptu tradiční politické ideologie v podobě Civilizace na rozcestí týmem R. Richty. Přírodně historická ("anti-aprioristická") koncepce vývoje společnosti je jejím základem.

Po rozpadu sovětského impéria tradiční politické ekonomie ustupují zcela do pozadí:

- Na jedné straně jsou nahrazovány aprioristickým revolučně-reakčním romantismem těch, co kriticky vidí současný svět a předpokládají velký krach, z něhož (možná) vzejde svět lepší (jedná se o typický příklad revolučního snění a zoufalství současně, které se tak dobře čte i dnes v některých článcích oblíbených autorů...).

- Na druhé straně se levice tam, kde je vládnoucí, zmocňuje nové politické ideologie založené na myšlence maximalizace přerozdělování v rámci tzv. sociálního státu.

Aprioristický novotvar přerozdělovací ideologie se stává nesmírně přitažlivý pro ty, co v sobě ztělesňují spojení průměru, ambicí a slouhovství - stačí věřit, že přerozdělování je to pravé ořechové, stačí se věrně šplhat po žebříku partajní administrativy a přerozdělovací post je přidělen. Ten dává člověku pocit důležitosti, moci a dokonce i toho, že on je tím pravým, protože to vidí z toho správného "sociálního" hlediska. Hlavně mu však dává možnost přerozdělovat tak, aby sám z toho měl největší prospěch. Nelze se pak divit, že "trh", který znamená přinejmenším určitou kontrolu, omezení libovůle přerozdělení a kritérium efektivnosti, je ten největší nepřítel. (Jak dlouho by asi vydržel bolševický experiment, pokud by při budování socialismu bylo přerozdělování nekriticky uctíváno tak, jako je tomu v koncepci tzv. sociálního státu?)

To, jak se tento ideologický novotvar rychle šíří, vidíme na vlastní oči. A vidíme i důsledky. Potvrzují platnost poučky tradiční politické ideologie, že ekonomická základna určuje procesy probíhající v oblasti politické a duchovní nadstavby. Je-li ekonomickou základnou bezkriteriální a tudíž neefektivní přerozdělování, nemůže být politickou nadstavbou nic jiného než zuřivý a nenávistný boj o to, kdo bude přerozdělovat, kdo koho podrazí a zlikviduje pod heslem solidarity, duchovní nadstavbou pak naprostá demoralizace, zkorumpovatelnost, pokrytectví a rostoucí neschopnost. (Ne náhodou a nejen u nás...)

Levice může být silná jen tehdy, když za svou hlavní oprou bude považovat rozum - tj. poctivě dělanou vědu, která navazuje na to nejlepší v dějinách vývoje lidského myšlení, která to nejlepší přebírá a rozvíjí. Stojí to velkou námahu, ale nejde to jinak. Jakákoli povrchnost, nedovzdělanost, neúcta k tomu, co bylo v tradici rozvoje lidského myšlení poctivě vydřeno, otevírá cestu těm, co levici pohřbí. Sebelepší úmysly i sebesilnější přesvědčení o správnosti nestačí.

4. Recenze a ohlasy

Analýza Schumpeterova Kapitalismu, socialismu a demokracie

Schumpeter, J. A.: Kapitalismus, socialismus a demokracie. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2004. ISBN 80-7325-044-6. 470 stran.

S podporou programu Culture 2000 Evropské unie přináší brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury v akceptovatelném českém překladu snad nejznámější knihu "enfanta terrible" nejen světové ekonomické vědy, rodáka z Třešti na Moravě - Josepha Aloise Schumpetera (2. 8. 1883 - 8. 1. 1950). Našemu čtenáři se konečně dostává do rukou jedna z klíčových (a již klasických) prací společenských věd nejen 20. století, poprvé vydaná roku 1942; tato si bezesporu zaslouží podrobnější představení, včetně zamyšlení nad Schumpeterovým odkazem, který se v dnešní přelomové globalizované realitě mnohým jeví aktuálnější než za jeho života, resp. krátce po smrti. Inspirace plynoucí z knihy Kapitalismus, socialismus a demokracie však dodnes nebyly plně doceněny, což se ostatně týká celého Schumpeterova díla. K tomu, že J. A. Schumpeter vždy stál poněkud "opodál" a v podstatě osamocen (dodnes např. nevznikla skutečná "schumpeterova škola") přispěla celá řada různorodých faktorů: počínaje jeho teoreticko-metodologickými východisky a principy, resp. neslučitelností s neoklasickou ekonomií, přes nepopulární anticipaci zániku kapitalismu nebo problematičtější využitelnost pro hospodářskou politiku a jeho značně originální osobností či dobově poněkud nešťastným "načasováním" klíčových knih konče.

Schumpeter, díky své osobitosti a všestrannosti, však významně ovlivnil mnohé autory i směry a bezesporu náleží k největším společenskovědním myslitelům 20. století se zájmem nejen o středobod svého myšlení v podobě ekonomie (včetně velkého důrazu na znalost historie ekonomických doktrín), nýbrž také o sociologii, politologii, historii či právo. Důraz na nabídku inovací a flexibilitu jako klíče ke kapitalistickému úspěchu v kontextu vnitřně generovaného technologického pokroku (a ekonomických cyklů různých délek), ale i interdisciplinární přístup a metodologická tolerantnost či důsledné prolnutí "ekonomického" a "společenského" se ukazuje navýsost aktuální právě dnes - v době stále globálnějších společností (blíže viz Sirůček, P.: J. A. Schumpeter - ekonom pro 21. století? Marathon, 2000, č. 4, s. 8 - 17, resp. Inovace, dlouhé vlny a tzv. nová ekonomika v globalizované kapitalistické realitě aneb od Schumpetera k Valentovi. Marathon, 2004/1, s. 2 - 9).

Úvod knihy pochází z pera Richarda Swedberga ze Stockholmské univerzity, který hned druhou větou oslavně vyzdvihuje zejména Schumpeterův nový pohled na demokracii, heretickou analýzu fungování kapitalistické ekonomiky a provokativní tvrzení o odsouzení kapitalismu k zániku, nikoli kvůli neúspěchům, nýbrž své úspěšnosti. Zdůrazňuje také, že díky Schumpeterovu stylu je radost tuto knihu číst - nicméně dodejme, že prakticky žádné jeho dílo není snadným a odpočinkovým čtením ani jasnou a přehlednou učebnicí. První část Swedbergova úvodu je připomenutím některých mezníků Schumpeterova života, resp. zajímavých okolností vzniku recenzované práce; druhá je velmi stručným průvodcem po knize (a doporučuje spěchajícímu čtenáři soustředit se především na kapitoly XI - XIV, XV - XVI, XX - XXIII, resp. VII a VIII) a třetí část se, ale značně diskutabilně a povrchně, pokouší nastínit dnešní význam Schumpeterovy knihy. Swedberg kriticky nahlíží na řadu tvrzení ohledně hrozeb pro kapitalismus, kterým prý realita nedala za pravdu (např. se, podle něj, "nerozpadá smysl pro vlastnictví" - viz s. 15); dokazuje, že příliš neporozuměl fungování socialistické ekonomiky ani Schumpeterově vizi socialismu, natož pak marxismu a konečně jásavě vyzdvihuje aktuálnost především části knihy věnované demokracii. Úvod sice obsahuje řadu faktů i zajímavostí, nicméně avizované místo této práce v Schumpeterově díle jako celku příliš neosvětluje a mnohé zcela ignoruje - je to škoda, takto významná kniha by si zasloužila propracovanější a fundovanější představení.

Připomeňme proto, že Schumpeterův teoreticko-metodologický systém - ve kterém jsou objektem inovace, subjektem podnikatel a čas vývoje je historický - obsahuje především tři stěžejní díla v jejich logické posloupnosti a návaznosti. Zásadní Theorie der wirtschaftlichen Entwicklung (1911, resp. 1912), knihu Business Cycles (1939) a konečně z těchto tří "nejméně ekonomickou" práci Capitalism, Socialism and Demokracy, koncipovanou v letech 1938 - 1942 (kde Schumpeterova ústřední ekonomická témata v podobě inovací, resp. cyklického vývoje jsou jakoby upozaděna); opomenout nelze ani monumentální History of Economic Analysis (1954). Značně rozsáhlé Schumpeterovo dílo bývá přitom pracovně členěno do tří hlavních, ale vzájemně se prolínajících, oblastí. První skupina zahrnuje kritickou diskuzi ekonomické teorie - její historie a aktuálního stavu; začíná prací Das Wesen und Hauptinhalt der theoretischen Nationalökonomie (1908) a vrcholí posmrtně vydanou History of Economic Analysis. Druhá oblast, týkající se teorie společenských a institucionálních změn, je reprezentována pracemi od Die Krise des Steuerstaates (1918) až k snad nejpopulárnějšímu dílu J. A. Schumpetera - právě knize Capitalism, Socialism and Demokracy (včetně pozdějšího tradičního rozšíření o esej The March into Socialism z roku 1949).

Za těžiště obvykle bývá považován třetí okruh - zahrnující práce orientované na teorii ekonomického vývoje kapitalistických tržních ekonomik; hlavní dílo z roku 1912 a kniha Business Cycles. A Theoretical, Historical and Statistical Analysis of the Capitalist Process (přesněji však "podnikatelské" či "ekonomické" cykly místo v recenzovaném překladu uváděných cyklů "obchodních") - opět již klasické dílo z oblasti zkoumání ekonomických cyklů, znamenající zlom v teoretické analýze např. dlouhovlnné problematiky (podrobněji viz Sirůček, P.: Koncepce dlouhých vln J. A. Schumpetera. Politická ekonomie, 1999, č. 5, s. 643 - 667). Prim však hraje Teorie ekonomického vývoje (slovensky Teória hospodárského vývoja. Analýza podnikatelského zisku, kapitálu, úveru, úroku a kapitalistického cyklu. Bratislava, Pravda 1987) - právě zde je totiž formulována většina stěžejních myšlenek, které později Schumpeter pouze modifikuje a precizuje. Tento nazírá důležité kategorie prizmatem inovací - tedy dynamicky (konkurenci coby tvořivou destrukci, zisk, úrok, cykly, monopoly apod.) -, ostatně i podstatu kapitalismu spojuje s neustálou tvůrčí inovační činností soukromých individuálních podnikatelů v honbě za ziskem (sr. s. 185 rec. publ.). Bez důkladné znalosti výše zmíněné výchozí práce přitom nelze plně pochopit a docenit ani recenzovanou knihu Kapitalismus, socialismus a demokracie, představující završení "schumpeterovské trilogie" - jakýsi epilog jeho teorie ekonomického vývoje. Tato práce se však stala jeho nejznámějším dílem, i když on samotný ji považoval spíše za "populární" záležitost a mínil ji napsat za několik měsíců - trvalo mu to déle a kniha poprvé vyšla roku 1942. V době vzniku této práce Schumpeter procházel bouřlivým obdobím svého života - prameny hovoří o jeho osobní krizi, ale také o vyšetřování ze strany FBI pro podezření ze špionáže; o Schumpeterovi prý také kolovalo, že byl příznivcem nacismu.

Vyústěním Schumpeterových myšlenek o dynamice vývoje, s inovacemi jako centrální kategorií, je ucelená evoluční teorie samolikvidace (sebedestrukce) kapitalismu, kdy na základě rozvoje vnitřních sil se nevyhnutelně blíží zánik soukromopodnikatelského charakteru ekonomických činností a tím i kapitalistického způsobu organizace výroby a společnosti. Kapitalismus sám ničí základy své existence - především ekonomické úspěchy kapitalismu postupně podemelou potřebnou společenskou, resp. institucionální strukturu i způsob myšlení. V tomto smyslu jeho koncepce předchází četným teoriím transformace kapitalismu - v podstatě jako bezmála jediný však souhlasí s Marxem v konstatování o nevyhnutelnosti zániku kapitalismu a jeho vystřídání vyšším stadiem, socialismem. Celé Schumpeterovo dílo je však obhajobou kapitalistického systému, zejména konkurenčního kapitalismu, kdy je oslavována inovační aktivita individuálních soukromých podnikatelů. Schumpeter, ač skeptický nesocialista, s určitou lítostí vyvozuje nevyhnutelnost rozkladu kapitalistického systému a predikuje nevyhnutelný (ale nikoli zcela automatický) dlouhodobý přechod k socialistickému uspořádání společnosti. Podstatu kapitalismu přitom spatřuje v neustálé tvůrčí činnosti velkých "tvůrců nových kombinací" - inovátorů s cílem zajištění zisku; společenské instituce soukromého vlastnictví, smluvní svobody či procesy akumulace nebo existence úvěrové soustavy představují příslušné podmínky fungování. V předkapitalistických formacích neexistovali velcí tvůrci nových kombinací a v predikovaném socialismu již tito iniciátoři vývoje přestávají existovat jako autonomní osobnosti. Schumpeter nemá velké obavy o osud kapitalismu díky vědomému omezování výroby v moderním kapitalismu (kdy např. jde o rozumnou reakci na obavy ze ztráty zisků), narůstání monopolních prvků, které často pojímá jako přirozené a označuje je i za zdroj pokroku či pro údajnou "ekonomickou zralost" systému. Zde kritizuje "stagnacionistické" přístupy a odmítá i koncepce zániku investičních příležitostí (jakkoli tento aspekt v jeho přístupu také figuruje) - což byly dobově velmi rozšířené argumenty. Podle Schumpetera kapitalismus musí zahynout proto, že dosáhl velkých úspěchů - likvidujících potřebné instituce i typ myšlení.

Základní stavební kameny teorie samolikvidace kapitalismu jsou spojovány s jeho desintegrací (dekompozicí čili rozkladem), s jádrem v přenášení inovačně-podnikatelské funkce na kolektivní orgány (ale s řadou souvisejících ekonomických i mimoekonomických projevů v podobě kontroly podnikání malým počtem byrokratických jednotek, zvolnění tempa pokroku, resp. jeho plánováním a "mechanizací", vytrácení investičních příležitostí či klíčového narůstání nepřátelské atmosféry vůči sociálně-ekonomické struktuře, hodnotám i kapitalistické morálce), úzce propojené s procesy dematerializace (tj. odosobnění) vlastnictví (kdy mizí reálný obsah vlastnictví a sami vlastníci pozbývají víry ve své poslání, ztrácejí podnikatelského ducha a přestávají být schopni "hrdinských činů" pro udržení soukromého vlastnictví, resp. kapitalismu). Tyto procesy sice probíhají již v kapitalismu "velkého podnikání", tedy "monopolním" (či "trustifikovaném") - přechod od konkurenčního kapitalismu k tomuto však, podle Schumpetera, není spojen s významnějším poklesem intenzity ekonomického rozvoje ani jeho kvality; Schumpeter dokonce hovoří o jisté objektivní nadřazenosti "monopolního" kapitalismu nad konkurenčním (sr. s. 208 aj. rec. publ.). Pesimistická vize se týká dalšího osudu kapitalismu v podobě jeho nevyhnutelné sebedestrukce, resp. nástupu socialistického režimu.

Desintegrace kapitalismu je spojována především s postupným přenášením podnikatelské (tj. inovační) funkce na kolektivní orgány - inovace, resp. vědeckotechnický pokrok stále více přestávají být záležitostí intuice či odvahy jednotlivců (individuálních podnikatelů typu izolovaného Edisona "plujícího proti proudu" a udělujícího dynamiku kapitalistickému systému); podnikatel jako autonomní nezávislá osobnost je stále ve větší míře nahrazován skupinami specialistů či jinými institucemi (a ekonomický vývoj tak získává neosobní - rutinní charakter, odosobňuje se a automatizuje), posléze podnikatelskou funkci převezme celospolečenský orgán. "Technologický pokrok se stále více stává záležitostí týmů vyškolených specialistů, kteří dodávají, co je požadováno ... Ekonomický pokrok je tak stále odosobnější a automatizovanější. Individuální jednání nahrazují kancelář a výbory" (s. 151 - 152 rec. publ.). Materiální pokrok je nezvratně spojen se zastaráváním, resp. "mechanizací" individuálních podnikatelských funkcí - uskutečňování inovací přechází do rukou často byrokratických administrativních orgánů, které se začínají podobat dobře organizovanému socialismu. Kapitalismus se přirozenou evoluční cestou postupně transformuje na socialismus - "Opravdovými dirigenty socialismu nebyli intelektuálové a agitátoři, kteří ho ohlašovali, ale Vanderbiltové, Carnegiové a Rockefellerové" (s. 153 tamtéž), neboť právě oni předali uskutečňování inovací do rukou administrativních orgánů, podobně jako tomu bude za socialismu. Rozklad kapitalismu má však celou řadu dalších ekonomických i mimoekonomických projevů a konsekvencí, resp. je provázán s procesy dematerializace vlastnictví, jak bude dále upřesněno. V prosinci 1949 samotný J. A. Schumpeter shrnuje hlavní důvody sebedestrukce kapitalismu, resp. nástupu socialismu do čtyř bodů:

"Za prvé, právě úspěch podnikatelské třídy v rozvíjení produktivních sil této země (zde míněny USA - pozn. PS) a fakt, že její úspěch umožnil všem třídám dosáhnout nebývalé životní úrovně, paradoxně vedl k podkopání sociálního a politického postavení podnikatelské třídy samotné. Její hospodářská funkce sice doposud překonána není, postupně však přestává být prvořadá a stále více podléhá byrokratizaci. Za druhé, kapitalistická aktivita je sama zpravidla "racionální", takže má sklon šířit racionální způsoby myšlení a ničit vztahy loajality a zvykové podřízenosti a nadřízenosti, které jsou však pro efektivní fungování institucionalizovaného vedení výrobního podniku i přesto nezbytné. Žádný sociální systém nemůže fungovat, pokud se opírá výhradně o soustavu svobodně uzavřených smluv mezi (právně vzato) sobě rovnými smluvními stranami, přičemž se ode všech očekává, že se budou řídit výhradně svými (krátkodobými) utilitářskými zájmy. Za třetí, skutečnost, že se podnikatelská třída zaměřila na otázky továren a kanceláří, napomohla vzniku politického systému a také intelektuální třídy, jejichž struktura a zájmy podporují stanoviska zdůrazňující nezávislost na zájmech velkého obchodu a vposledku i nepřátelství k nim. Podnikatelská třída tak začíná být čím dál neschopnější bránit se proti útokům, které z krátkodobého hlediska přinášejí ostatním třídám značný prospěch. Za čtvrté, v důsledku toho všeho ztrácí hodnotové schéma kapitalistické společnosti - třebaže s hospodářským úspěchem příčinně souvisí - svou pozici, a to jak ve veřejné rozpravě, tak i mezi příslušníky "kapitalistické" vrstvy" (s. 457 - 458 rec. publ.).

Vedle podrobného rozboru objektivního a nevyhnutelného směřování kapitalistického systému ke svému zániku (uvozeného otázkou, resp. odpovědí "Může kapitalismus přežít? Nikoli ..." - s. 79) je nutné upozornit na analýzu socialismu, kdy předesílá: "Je možné, aby socialismus fungoval? Samozřejmě, že ano. O tom nelze pochybovat ..." (s. 185). Socialismus podle Schumpetera představuje značně neurčitý pojem (jakýsi "ideál" slučitelný i s demokracií, často ale stojící v kontrastu s metodami jeho nastolování), který také v žádném případě není totožný s praxí tzv. reálného socialismu nastoleného předčasně revoluční cestou v nezralých objektivních i subjektivních podmínkách. Zato v podmínkách zralých a po vyřešení těžkostí přechodného období socialistický systém může, podle Schumpetera, vykazovat také určité, nejen ekonomické, přednosti v porovnání s kapitalismem (např. viz "... jednou z velkých zásluh socialistického zřízení je, že ukazuje charakter ekonomiky v jasném světle, zatímco v kapitalismu je její pravá tvář skryta pod maskou zisku" - s. 230). Aktuálnost a inspirativnost úvah o "vyzrálé" a "předčasné" socializaci (viz kapitolu XIX aj.) nebo o tom, jak kapitalistický proces "utváří věci a lidi pro socialismus" (s. 239) atd. pak byla umocněna vývojem nejen ve druhé polovině 20. století.

V recenzovaném vydání obsahuje kniha Kapitalismus, socialismus a demokracie pět částí (s dvaceti osmi kapitolami) a přílohu. Jednotlivé části jsou relativně samostatné a jsou jen volně propojeny, i když spojení a můstky jsou důležité pro zabezpečení systematické jednoty výkladu; v předmluvě k prvnímu vydání Schumpeter hovoří o různorodém materiálu uspořádaném do pěti ústředních témat, kdy označuje oddíly jako téměř samostatné, ale nikoli nezávislé analytické eseje (sr. s. 443). Celou práci uvozuje jako "výsledek snahy shrnout ve srozumitelné podobě množství výsledků téměř čtyřiceti let uvažování, pozorování a bádání zaměřených na otázku socialismu" (s. 443), včetně nezastupitelnosti problému demokracie, který si "místo, jež nyní v tomto pojednání zaujímá, vynutil sám ..." (tamtéž).

Část I "Marxova doktrína", s prologem a čtyřmi kapitolami ("Marx prorok", "Marx sociolog", "Marx ekonom" a "Marx učitel"), reprezentuje kritickou analýzu poselství K. Marxe, včetně oživení marxismu v době koncipování knihy - a to nejen v Sovětském svazu. Schumpeter jeho dílo dobře zná, v mnohém si ho cení (nazývá ho géniem a prorokem - viz s. 24 či 39), na řadě míst se na něj odvolává a je jím i významně ovlivněn. Obdivuje Marxe jako tvůrce mýtu či přímo jistého "náboženství", které dává svým stoupencům jistotu, že věc revoluce zvítězí, oceňuje nejen jeho poselství, ale i teoretický systém, který vytvořil (jakkoli ho považuje za sporný). Rozděluje přitom Marxovo myšlení na "sociologii" (včetně "ekonomické interpretace dějin", již však odmítá označovat jako "materialistickou" (viz s. 29), resp. kritiky koncepce třídního boje či marxistického pojetí státu), kterou v mnohém obdivuje a na "ekonomii", ke které je již mnohem skeptičtější. Neupírá sice Marxovi vzdělanost v oblasti teoretické ekonomie, poukazuje na jeho horlivost, neúnavnost i neutuchající snahu zvládnout vše a připomíná jeho "mistra" D. Ricarda (ale také i F. Quesnaye aj.) - nicméně odmítá především konstrukce pracovní teorie hodnoty a z ní vycházející teorii nadhodnoty, objasňující v marxistické ideologii podstatu vykořisťování za kapitalismu.

Schumpeter si však cení Marxovy analýzy kapitalismu, jeho "kritických i pozitivních příspěvků k jednotlivým problémům" (viz s. 61) - včetně pokusů o zohlednění dynamiky (koncepcí akumulace či zmínkami Marxe a Engelse o ekonomických cyklech). Marx také objasnil vznik, fungování a nevyhnutelný zánik kapitalistického systému; ke zhroucení kapitalismu však, v pojetí Schumpetera, nedojde z hospodářských důvodů, ale právě jeho ekonomické úspěchy postupně podemílají společenské instituce a nutně plodí podmínky nástupu socialismu. Podle něj především nedostatečné pozorování faktů (považoval přitom Marxe za příliš "knižního vědce") vedlo k chybné tezi o konci kapitalismu z důvodů krizí a logiky akumulace kapitálu. J. A. Schumpeter naopak předpokládá, že kapitalismus zvítězil, krize se otupí a systém zanikne ze svých úspěchů a bude vystřídán socialismem, který však nevznikne zcela automaticky. První část knihy zakončuje větou: "Říkáme-li, že Marx očištěný od frází, připouští interpretaci v konzervativním smyslu, chceme jen říci, že je možno brát ho vážně" (s. 76).

Schumpeter opakovaně připomíná sektářské uctívání Marxe jako božstva (kdy řada ekonomů jsou však marxisty pouze v podmíněném smyslu - "uctívají božstvo, ale když provádějí své výzkumy, obracejí se k němu zády" - poznámka na s. 63) a odmítá následnou koncepci imperialismu. Pokud jde o revoluční nebo evoluční vznik socialismu - o problém, dodnes rozdělující Marxovy pokračovatele -, o samotném Marxovi konstatuje: "Evoluce pro něj byla matkou socialismu. Byl příliš silně proniknut pocitem vnitřní logiky sociálních záležitostí, než aby uvěřil, že revoluce může nahradit evoluci v nějaké části jejího úkolu. Revoluce přesto přichází. Přichází však proto, aby dopsala závěr pod plným seznamem premis. Marxovská revoluce se proto svou povahou a funkcí zcela liší od revoluce buržoazních radikálů i od revoluce socialistických konspirátorů" (s. 76). Také časté výtky na adresu K. Marxe ohledně nedocenění dynamiky kapitalismu, resp. evolučních možností jeho transformací lze směřovat spíše k mechanickým interpretacím a jeho pokračovatelům - nehledě na to, že i samotný Marx v mnohém kapitalismus obdivuje. Další Schumpeterovy postřehy ohledně osobnosti K. Marxe i jeho díla čtenář nalezne v posledním oddíle knihy, v kapitole XXV - a to v kontextu historického nástinu socialistického hnutí, resp. socialistických stran.

Jádro recenzované knihy tvoří následující tři oddíly - druhý objasňuje, proč musí kapitalismus zahynout, třetí mapuje překážky, na které socialismus narazí a čtvrtá část se zabývá koncepcí demokracie, představující Schumpeterův společenský ideál (ve vztahu ke kapitalismu a především k socialismu). Částí II začíná hlavní argumentace knihy - její první kapitoly analyzují způsob fungování soudobého kapitalismu (včetně známých kapitol VII a VIII s rozbory "tvořivé destrukce" a "monopolistických praktik"), obsažena je zde však také kritika standardní ekonomie ohledně nedynamičnosti a absence realistického pojetí konkurence. Následující pasáže argumentují, proč kapitalismus nemůže přežít. V kontextu Časti III Schumpeter analyzuje fungování socialismu, kdy dospívá k názoru o socialistické ekonomice coby realistickém projektu (kapitola XVI) i k tezi o možných výhodách ve srovnání s kapitalismem (kapitola XVII), dále se zabývá problémy přechodu od kapitalismu k socialismu (zejména viz kapitolu XIX). V Části IV jsou obvykle vyzdvihovány především kapitoly XXI a XXII se srovnáním různých typů demokracie, oddíl přináší také nástin socialistické demokracie (kapitola XXIII) - socialismus a demokracie se tedy v pojetí J. A. Schumpetera nevylučují.

Zcela zásadní otázka "Může kapitalismus přežít?" pojmenovává Část II, sestávající z prologu a deseti kapitol. Výchozí myšlenku tohoto oddílu je vyřčena hned úvodem - "Může kapitalismus přežít? Nikoli. Nemyslím si to" (s. 79); dále konstatuje: "Budu se snažit dokázat, že faktické projevy i předjímaný vývoj kapitalistického systému nepotvrzují myšlenku jeho zhroucení pod váhou ekonomického selhání, ale že právě úspěchy kapitalismu podrývají sociální instituce, které ho chrání, a "nevyhnutelně" vytvářejí podmínky, v nichž se nebude moci udržet a které nápadně ukazují na socialismus jako na jeho zřejmého dědice" (tamtéž). A pokračuje: "Můj konečný závěr se proto neliší, jakkoli se může odlišovat má argumentace, od závěrů většiny socialistických autorů, a zejména od závěrů všech marxistů. Aby bylo možno tento závěr přijmout, však netřeba být socialistou" (s. 79 - 80).

Atmosféru nepřátelství ke kapitalismu, resp. rozladění z kapitalismu, které se, podle Schumpetera, již "ve veřejném mínění uchytilo ... důkladně" (s. 81) počíná osvětlovat kapitola V ("Míra růstu celkové produkce") mapující především vývoj celkové produkce kapitalistické mašinérie ve smyslu prvního potvrzení jeho ekonomických výkonů, s řadou různých implikací. Název "Pravděpodobný kapitalismus" nese kapitola VI, která v "duchu zdravého rozumu", s odkazy na mnohé velké ekonomy, přináší další argumenty ohledně relativně úspěšného fungování kapitalismu - nejen v "konkurenčním" stádiu, ale i nedokonale konkurenčních struktur stádia "trustifikovaného". Připomeňme, že v Schumpeterově dynamickém systému nepředstavují oligopoly či monopoly (a to i trvalejšího charakteru) pouze neefektivní (a objektivně nutné) zlo, nýbrž jsou spojeny také s řadou předností a výhod; mnohé aspekty a příklady z této oblasti nastiňuje kapitola VIII, pojmenovaná "Monopolistické praktiky". Většina faktů a argumentů obsažených v této vůbec nejdelší kapitole směřuje k tomu, aby "sňala aureolu obklopující dokonalou konkurenci, a to do té míry, že nabízí příznivější pohled na její alternativu" (s. 121) - "... dokonalá konkurence je v podmínkách moderního průmyslu nemožná ..." (s. 125), resp. "... velké jednotky se staly nejsilnějším motorem ... pokroku ..." (dtto). Další klíčovou kategorií, nahlíženou dynamicky (tj. prizmatem inovací) je konkurence ve smyslu procesů tvořivé destrukce, jejíž význam a dopady stojí v centru pozornosti kapitoly VII ("Proces tvořivé destrukce"). Právě kapitoly VII a VIII, ukazující fungování moderního kapitalismu, se staly značně populárními.

Kapitola IX pojmenovaná "Období hájení" se pokouší odpovědět na otázku, zda pozorované hospodářské výkony kapitalismu nejsou výsledkem nějakých výjimečných okolností, které by "mohly nastat v jakékoli institucionální struktuře" (s. 126). J. A. Schumpeter osvětluje v historickém kontextu působení různorodých činitelů (politická opatření, zlato, růst počtu obyvatel, příležitosti plynoucí z nových zemí a technický pokrok) a dospívá k závěru, že "pozorované chování celkové produkce na jednoho obyvatele v období plně rozvinutého kapitalismu nebylo náhodné a že může být zhruba spojováno s výkonem kapitalistické ekonomiky" (s. 129). Těžiště zájmu přenáší k dalšímu osudu kapitalismu - k otázce, zda kapitalismus bude tak úspěšný i nadále. Kapitola X ("Úbytek investičních příležitostí"), s odkazem na kapitolu V, je spojena s interpretací ekonomických depresí (především pak v meziválečném období) - Schumpeter však tyto nepovažuje za příznak nevyhnutelného přelomu v kapitalistickém vývoji. Dále jsou zde podrobně, a kriticky, analyzovány faktory, kterými bývá ospravedlňována teze, že minulé výsledky kapitalismu se nemohou opakovat (faktory prostředí, samotný "kapitalistický motor" a "materiál" z "něhož kapitalistický motor čerpá svou sílu, tj. příležitosti k novému podnikání a investicím" - s. 132) - Schumpeter však zánik kapitalismu nespojuje ani s vyčerpáním investičních příležitosti (a ani s ekonomickou "přezrálosti" či růstem monopolních tendencí, jak již bylo konstatováno výše).

V kapitole XI ("Kapitalistická civilizace") J. A. Schumpeter opouští čistě ekonomické úvahy a přechází k nadstavbové rovině - analyzuje racionalistické postoje v lidském myšlení ústící v moderní vědu v neodmyslitelném kontextu vzestupu kapitalismu, se kterým jsou spojeny "... prakticky všechny rysy a úspěchy moderní civilizace" (s. 145). Při charakteristice racionalistické kapitalistické civilizace připomíná např. kapitalistické umění či životní styl; i když stále odmítá zpochybňování pozorovatelných úspěchů kapitalismu a zjednodušené katastrofické scénáře jeho konce - přistupuje k nástinu klíčové teze o nevyhnutelném zániku. Jádro argumentace, proč kapitalismus nemůže přežít, je obsaženo na stránkách kapitol XI - XV, s ústředním místem zejména kapitoly XII "Hroutící se zdi" s částmi: "Zastarávání funkce podnikatele", "Zničení ochranné vrstvy" a "Zničení institucionálního rámce kapitalistické společnosti". Výklad začíná zmínkou o hypotetickém stacionárním stavu, kdy výrobní metody dosáhly již dokonalosti a kapitalismus, který "je ze své podstaty evolučním procesem, postihla atrofie.." (s. 150) a kdy se téměř automaticky "začne prosazovat umírněný socialismus" (tamtéž).

Dále Schumpeter odvíjí argumentaci od postupného mizení podnikatele-inovátora jako samostatné osobnosti, kdy konstatuje ztrátu významu jeho společenské funkce spočívající "v reformování nebo revolučním proměňování vzorce výroby pomocí inovací ..." (s. 151), resp. "... je totiž dnes mnohem snadnější než v minulosti dělat věci, které se vymykají běžné rutině - rutina se stává ze samotné inovace. Technologický pokrok se stále více stává záležitostí týmů vyškolených specialistů ... Romantika dřívějšího podnikatelského dobrodružství se rychle vytrácí, protože spoustu věcí, které se kdysi mohly zjevit jen v záblesku geniální myšlenky, lze dnes přesně propočítat" (dtto). Pokračuje: "Ekonomický pokrok je tak stále odosobnější a automatizovanější. Individuální jednání nahrazují kancelář a výbory" (s. 152), kdy konstatuje analogii s vojenstvím. Uvedené sociální procesy stále zřetelněji podrývají roli i společenské postavení (a prestiž) kapitalistického podnikatele, což se ale týká celé buržoazní vrstvy. Zbyrokratizované obří průmyslové jednotky vytlačují malé a střední, dochází k "vyvlastnění" jejich vlastníků a nakonec k vytlačení podnikatelů a vyvlastnění buržoazie jako třídy, která v tomto procesu "ztrácí nejen své příjmy, ale co je nekonečně důležitější, i svou funkci" (s. 153).

Účinky kapitalistické evoluce (tj. pokroku) jsou však širší a týkají se celého "institucionálního rámce" (zahrnujícího zde právní instituce, ale i postoje, veřejné mínění či politická opatření), který vyšší vrstvy racionalistické kapitalistické společnosti chrání. Došlo však ke zničení všech institucí feudálního světa a úplné emancipaci buržoazie, kdy ale toto nakonec pro buržoazii nemusí být pouze dobré ("Okovy, které ji svazovaly, ji totiž také chránily" - s. 154, resp. "Buržoazní pevnost se tak stává politicky bezbrannou" - s. 162). Ve třetí části kapitoly XII se Schumpeter vrací "s nákladem zlověstných faktů" a argumentaci završuje: "... kapitalistický proces velmi podobným způsobem, jakým zničil institucionální rámec feudální společnosti, podkopává také svoji vlastní institucionální základnu" (s. 158 - 159). Mnohé skupiny (např. drobní akcionáři) zaujímají nepřátelský postoj ke "svým" korporacím, velkému podnikání a kapitalistickému řádu vůbec - "Kapitalistický proces tak zatlačuje do pozadí všechny instituce - a zejména instituce vlastnictví a svobodného uzavírání smluv -, které vyjadřovaly potřeby a podoby skutečně "soukromé" ekonomické aktivity" (s. 161). Podle Schumpetera především přechodem k akciové formě podnikání "vyprchává materiální podstata vlastnictví", což ovlivňuje nejen postoje vlastníků, ale i dělníků a veřejnosti obecně. "Dematerializované funkce a přítomnosti majitele zbavené vlastnictví na rozdíl od někdejší vitální formy vlastnictví nevštěpuje a nevyžaduje morální oddanost" (tamtéž). V dalším oddíle knihy konstatuje: "Průmyslové vlastnictví a jeho vedení jsou odosobněny. Vlastnictví je vyjádřeno držbou balíku akcií a obligací, výkonní ředitelé si osvojují návyky podobné návykům úředníků státní správy" (s. 238). Třída vlastníků kapitálu se dlouhodobě postupně rozkládá a tito ztrácejí víru ve své poslání, víru v soukromé vlastnictví i odhodlání za něj bojovat - "Nakonec nezbyde nikdo, kdo by se za ně chtěl postavit - ať již uvnitř velkých koncernů či mimo ně" (s. 161).

Stěžejním projevem rozkladu v podobě narůstání atmosféry "téměř všeobecného nepřátelství vůči svému sociálnímu řádu ..." (s. 162) se detailněji zabývá kapitola XIII, příznačně nazvaná "Rostoucí nepřátelství". Subkapitoly ("Společenská atmosféra kapitalismu" a "Sociologie intelektuála") popisují pěstování a prohlubování sociální nespokojenost, resp. aktivní nepřátelství vůči kapitalistické struktuře, hodnotám i morálce - především ze strany intelektuálů. Uvedené ilustruje "exkurzem do sociologie intelektuála" se závěrem "o neochotě a neschopnosti kapitalistického řádu účinně kontrolovat svůj intelektuální sektor" (s. 170). Přehlížet však nelze ani, kapitalistickou evolucí vyvolané, dělnické hnutí, resp. procesy jdoucí ruku v ruce s různými typy nezaměstnanosti (týkající se přitom nejen manuálních dělníků), kdy houfy intelektuálů dále rostou a jsou do nich vnášeny postoje hluboké nespokojenosti, resp. rostoucího nepřátelství - rovnajícího se "morálnímu odsouzení kapitalistického řádu" (s. 172). Společenské atmosféra tak vysvětluje, "proč je veřejná politika vůči kapitalistickým zájmům stále více nepřátelská, nakonec až na tolik, že z principu odmítá vzít na vědomí požadavky kapitalistického stroje a stává se vážnou brzdou jeho fungování" (s. 173).

Kapitola XIV "Rozklad" dokončuje argumentaci ohledně desintegrace kapitalismu, resp. procesů dematerializace vlastnictví. J. A. Schumpeter připomíná vnitřní příčiny v podobě "vyprchávání podstaty vlastnictví" (sr. s. 175) a detailně zkoumá "dezintegraci buržoazní rodiny" (viz s. 176). Konstatuje závažné konsekvence pro "účinnost kapitalistického výrobního motoru ... rodina a rodinný dům byly vždy hlavní pružinou typicky buržoazního druhu ziskového motivu" (s. 179), resp. "... kapitalistický řád svěřuje dlouhodobé zájmy společnosti do péče vyšších vrstev buržoazie. V podstatě jsou však svěřeny rodinnému motivu působícímu v těchto vrstvách ... S úpadkem hnací síly v podobě rodinného motivu se časový horizont podnikatele krátí zhruba na předpokládanou délku jeho života" (s. 179 - 180). Dekompozice systému je umocňována rozklad samotných vnitřních hnacích sil kapitalismu; Schumpeter dospívá ke klíčovému závěru (který byl již dříve několikrát vyvozen z jiných východisek a odlišným způsobem - srovnejme např. s Marxem), že "v samotném kapitalistickém systému tkví tendence k sebedestrukci, která se ve svých ranějších stádiích může jevit jako tendence ke zpomalování pokroku" (s. 181) - k tomuto výsledku přispívají "... subjektivní a objektivní, ekonomické a mimoekonomické, překrývající se a navzájem se posilující faktory ..." (tamtéž).

Odpověď na otázku osudu kapitalismu však nastoluje "mnohem více problémů než rozřešila" (s. 181) - připomenut je zatím nespecifikovaný "typ socialismu, rýsující se již na obzoru", dosavadní absence znalosti způsobu, "jak konkrétně by se měl socialismus objevit" (viz s. 181 - 182) a neujasněnost časového horizontu, kdy řada analyzovaných procesů se zatím ještě plně neprojevila. Část III "Může socialismus fungovat?" obsahuje pět kapitol; první z nich, kapitola XV nese název "Příprava cesty" a hned na počátku deklaruje: "Je možné, aby socialismus fungoval? Samozřejmě, že ano. O tom nelze pochybovat, musí být ale splněny dva předpoklady - průmyslový rozvoj dosáhne nezbytného stupně a podaří se vyřešit problémy s přechodnou fází" (s. 185).

J. A. Schumpeter se úvodem pokouší o přesnější vymezení některých pojmů a rozlišuje dva typy společnosti - "komerční" (resp. kapitalistickou) a socialistickou. "Komerční společnost lze definovat na základě institucionálního modelu, z něhož stačí uvést dva jeho prvky - soukromé vlastnictví výrobních prostředků a usměrňování výrobního procesu soukromou smlouvou (nebo řízením či iniciativou) ... Komerční společnost není ani totožná se společností kapitalistickou, která je sice její specifickou formou, ale vyskytuje se v ní doplňkový jev - úvěrování ... Ale vzhledem k tomu, že komerční společnost jako alternativa k socialismu v praxi vždy existuje ve specifické kapitalistické formě, nic se nestane, bude-li se čtenář držet tradičního protikladu kapitalismu a socialismu" (s. 185). Tento vymezuje: "Za socialistickou společnost budeme pokládat takový institucionální model, v němž je kontrola nad výrobními prostředky a výrobou samotnou svěřena do rukou ústředního orgánu, neboli takovou společnost, v níž jsou ekonomické záležitosti v zásadě věcí veřejnou, nikoli soukromou" (s. 186, sr. s. 455); dále pozornost soustřeďuje na socialismus "centralistický", který "vylučuje pluralitu jednotek kontroly, které by hájily výhradně jen vlastní zájem, a nepřipouští pluralitu autonomních územních celků, která by se blížila antagonismům kapitalistické společnosti" (tamtéž). Schumpeter analyzuje další pojmy jako např. stát (včetně souhlasu s tezí Marxe a Lenina, že "stát ustavením socialismu odumírá" - s. 187); následně konstatuje, že ve vztahu k socialismu "není ekonomické hledisko tím jediným, nebo dokonce tím nejdůležitějším" (s. 188) a pozornost obrací na "kulturní neurčitost" socialismu, který opakovaně častuje označením kulturní či intelektuální "Próteus" (viz s. 186 a 190).

Kapitola XVI ("Socialistický projekt") zkoumá, "zda není něco v nepořádku s čistou logikou socialistického hospodářství" (s. 191). J. A. Schumpeter dospívá (na rozdíl od explicitně připomínaného L. von Misese operujícího s neracionalitou, resp. neefektivností socialistického systému především díky nemožnosti racionální kalkulace) k závěru, že: "Na základě čisté logiky nelze socialismu nic vytknout" (s. 191) a za rigorózní důkazový materiál doporučuje především práce E. Baroneho, který "tuto otázku vyřešil s konečnou platností ..." (s. 192). S řadou odkazů na významné autority Schumpeter detailně a relativně podrobně argumentuje ve prospěch životaschopnosti, racionality i efektivnosti socialistického systému, který také "... přece jen využívá mechanismy a kategorie kapitalismu" (s. 201). V kapitole XVII (pojmenované "Srovnání projektů" a obsahující části "Úvodní poznámka", "Rozbor komparativní efektivity" a "Obhajoba nadřazenosti socialistického projektu") se pouští do srovnávacího hodnocení socialistického projektu, ale hned úvodem připomíná řadu vážných komplikací plynoucích např. z "kulturní neurčitosti" socialismu. Ve sféře ekonomické (která však zde má význam až druhořadý) dále snáší argumenty o větší ekonomické efektivitě socialismu - ovšem až po vyřešení těžkostí přechodného období.

Protože "socialismus převezme dědictví "monopolního", a nikoli konkurenčního kapitalismu ..." (s. 208) zaměřuje hlavní pozornost na moderní kapitalismus "velkého podnikání", kdy např. otázku, jak by tento "fungoval v podmínkách dokonalé konkurence" (dtto) považuje za zbytečnou. Připomeňme, že J. A. Schumpeter (stejně jako představitelé, žáci, resp. pokračovatelé rakouské školy) neodvíjí úvahy od konstrukce dokonalé konkurence, kterou označuje za "bezkrvný pojem" (sr. s. 202). Schumpeter je žákem rakouské ekonomické školy (ovšem nejen této), je jí v mnohém ovlivněn (důrazem na chování individua, především inovační "psychologii" podnikatele-inovátora, nematematickými přístupy, dynamickými aspekty, odmítáním statické rovnováhy jako priority zkoumání aj.) a někdy to této bývá - ale dosti zjednodušeně - řazen. Schumpeter je však přístupný i jiným inspiračním zdrojům (včetně Marxe), vykazuje podstatné teoreticko-metodologické odlišnosti a, ač celoživotně (a dodnes) marně po uznání "rakušanů" touží, rakouskou ekonomii v řadě aspektů také silně kritizuje; nehledě na další "Schumpeterovská "ale"" (odmítání příbuznosti ekonomie a psychologie, propagování matematických a ekonometrických postupů apod.). Především však, na rozdíl od ostatních postav řazených k rakouské tradici, není tak nesmiřitelně odmítavý k socialismu. Zejména Schumpeterova pozice v diskuzích o efektivnosti a racionalitě socialistické (centrálně plánované) ekonomiky a závěr o, v podstatě nevyhnutelném, nástupu socialismu, který může ve srovnání s kapitalismem realizovat řadu předností (např. právě díky plánování) neopravňuje k jeho řazení mezi typické představitele krajně individualistické liberální rakouské (či neorakouské) myšlenkové nejen ekonomické školy.

Schumpeter rozebírá možné ekonomické důvody, proč socialismus může vykazovat jisté přednosti vlivem socialistického plánování rozvoje, resp. "proč srovnatelné úrovně výrobní efektivity mohou vést k různým úrovním blahobytu" (s. 211) - hospodárnosti by např. téměř "každá socialistická společnost... dosáhla jinak - likvidací zahálčivé třídy, "nepracujících bohatých"" (s. 211), což však může být rychle redukováno pomocí moderního zdanění příjmů a dědictví, které je "možná předzvěstí úplného odstranění typicky kapitalistických příjmových skupin" (dtto). Kritérium nadřazenosti socialistického projektu je však ještě širší, pokud vezmeme v úvahu "jaké podmínky pro podnikání vytváří rychle postupující pokrok" (s. 213) - J. A. Schumpeter přitom nepovažuje argumenty o společensky neracionální alokaci zdrojů či plýtvání (a nevyužití kapacit) za socialismu za příliš relevantní, ba přímo naopak. Poukazuje na "přesné určení problémů spojených s výrobou" (viz s. 214) - cen či objemů výroby - za socialismu nesoucí s sebou redukci nejistoty s konsekvencemi pro mechanismus hospodářských cyklů či výhodami v kontextu nezaměstnanosti; opakovaně dokonce hovoří o "vyšší racionalitě socialistického plánu" (sr. s. 216 aj.), resp. ilustruje "marnotratnost, která je důsledkem strukturálních zásad společnosti ..." (s. 218) - tedy kapitalismu, spočívajícím na principu zisku.

Rozsáhlá kapitola XVIII nese název "Lidský faktor" a začíná krátkou pasáží "Upozornění" s připomenutím nebezpečí srovnávání reality s určitým ideálem, i toho, že "... nelze socialismus obhajovat obecně, ale jen ve vztahu k daným společenským podmínkám a dějinným etapám ..." (s. 219 - 220). Další subkapitoly "Historická podmíněnost argumentace", "O polobozích a archandělech", "Problém byrokratického řízení", "Úspory a disciplína", resp. "Autoritářská disciplína v socialismu; ruská lekce" dokladují historický přístup Schumpetera a prohlubují, zpřesňují a dokumentují dříve vyslovené teze o projektu socialismu, resp. jeho fungování - a to např. v kontextu různých společenských skupin a tříd. Schumpeter analyzuje problematiku racionálního využití buržoazních struktur, která se "pro socialismus může stát tím nejsložitějším ..." (s. 224), včetně nutnosti "rozumného zacházení" (viz s. 226) s představiteli někdejší buržoazie; snaží se o naznačení hlavních bodů tohoto "rozumného zacházení" s cílem dosažení nejlepšího výkonu např. v manažerských funkcích (pomocí motivačních pobídek v podobě peněžních provizí, prestiže, ale i naturálních požitků). Pozornost je zaměřena v neposlední řadě na stálé prohlubování "všeobjímajícího byrokratického aparátu" (sr. s. 225) v podmínkách moderní společnosti nejen se socialistickým zřízením, kdy J. A. Schumpeter ale avizuje, že "byrokracie není překážkou demokracie, ale jejím nezbytným doplňkem. Podobně je nezbytným doplňkem rozvoje moderního hospodářství a ještě nepostradatelnější je pro socialistickou společnost" (tamtéž).

V kontextu základních prvků svého teoreticko-metodologického systému (s důrazem na aktivitu jedince - podnikatele či tvůrčí charakter inovací) Schumpeter konstatuje některé problémy spojené s postupující byrokratizací. Uznání nezbytnosti široké byrokratizace samozřejmě neřeší mnohé problémy z tohoto plynoucí - za zásadní bod přitom nepovažuje často zdůrazňované "odstranění motivace, spojené se ziskem a ztrátou" (s. 226), ale za daleko důležitější je označována byrokratická metoda "... uzavírání obchodních transakcí a morální atmosféra, která se při ní vytvoří" (tamtéž), a která "působí často i na ty nejaktivnější jedince skličujícím dojmem. Je to způsobeno tím, že byrokratická mašinérie musí řešit problém, jak sladit iniciativu jednotlivce s celým byrokratickým soukolím. Toto soukolí iniciativě často ponechává jen málo prostoru ..." (tamtéž). Pokud jde o funkce svěřené "momentálně buržoazii, které jí socialistický režim bude muset odňat" (s. 229) - Schumpeter připomíná tvorbu úspor a disciplínu a naznačuje, jak se socialismus může s těmito problémy vyrovnat (vysokým stupněm rozvoje, resp. větší morální poslušností, sebekontrolou, sebekázní či skupinovou disciplínou). J. A. Schumpeter zde socialismus oceňuje - "... jednou z velkých zásluh socialistického zřízení je, že ukazuje charakter ekonomiky v jasném světle, zatímco v kapitalismu je její pravá tvář skryta pod maskou zisku" (s. 230). Argumentuje však, že socialistická společnost se nebude schopná obejít bez autoritativně vynucené kázně - s připomenutím především zkušeností sovětského Ruska. Kapitola je zakončena připomenutím silných a slabých míst obou "projektů" (nespoutaného kapitalismu a socialismu), resp. možností pravděpodobných odchylek od "projektu a pravidel fungování" (s. 237); naznačené argumenty proti socialistickému projektu však spíše považuje "za námitky nikoli proti socialismu jako takovému, nýbrž proti rysům, které se v některých typech socialismu mohou objevovat" (s. 237). Dále Schumpeter konstatuje nutnost přesnější specifikace typu socialismu, který bude fungovat a nastoluje otázku jeho slučitelnosti s demokracií.

Třetí oddíl zakončuje kapitola XIX "Přechod" s částmi "Rozlišení dvou problémů", "Socializace ve stavu zralosti", "Socializace ve stavu nezralosti" a "Socialistická politika před socializací; příklad Anglie" a naznačením řady problémů spojených s přechodem k socialismu. Schumpeter vychází z marxistické teze, že: "... ekonomický proces vlastně zespolečenšťuje sám sebe - a také lidskou duši. Mám tím na mysli, že jsou stále více naplňovány technologické, organizační, obchodní, administrativní a psychologické předpoklady socialismu" (s. 238); ostatně, opět podle vyjádření samotného autora, lze do uvedené teze shrnout většinu "argumentů Části II ..." (tamtéž). Shrnuje: "Podívejme se ještě jednou na to, jak se věci do budoucnosti rýsují, pokud se tento trend udrží. Podnikání, s výjimkou zemědělství, je pod kontrolou malého počtu byrokratických korporací. Tempo pokroku se zvolnilo a on sám podléhá plánování a mechanizaci. Úroková míra se blíží nule - nejen dočasně nebo pod tlakem vládní politiky, ale trvale. Je to důsledek vytrácejících se investičních příležitostí. Průmyslové vlastnictví a jeho vedení jsou odosobněny. Vlastnictví je vyjádřeno držbou balíku akcií a obligací, výkonní ředitelé si osvojili myšlenkové návyky podobné návykům úředníků státní správy. Motivace a zásady charakteristické pro kapitalismus uvadají. Je evidentní, že dozrál čas k přechodu k socialistickému režimu" (s. 238).

Především podle odpovědi na provázané otázky "Kdy" a "Jak" jsou rozlišovány případy socializace "vyzrálé" a "předčasné". Schumpeter úvodem připomíná odlišné názory ohledně stupně stavu věcí (tj. ohledně dozrání podmínek pro socialismus), který by různé socialisty uspokojoval i to, že přechodné období bude vyžadovat přesně daný postup a bude spojeno s řadou problémů. "Kapitalistický proces utváří věci a lidi pro socialismus" (s. 239), ale kapitalismus se sám v socialismus nepřemění - konečný krok, v krajním případě dokonale připravených podmínek, může být spojen např. se změnou ústavy ve smyslu oficiálního přijetí socialismu "jako zákona společenského života" (dtto). Schumpeter však predikuje, že na uvedený krajní případ lidé ve skutečnosti zřejmě čekat nebudou a upozorňuje na dlouhodobost socializační politiky ("... pokrývající každopádně desítky let" - s. 240), která se objektivně člení na politiku přípravnou (před aktem přijetí socialistického režimu) a ustavující (po tomto aktu). V případě "vyzrálé socializace" by nastálé problémy neměly být nepřekonatelné - případný "... odpor bude slabý a většina všech tříd bude spolupracovat ... Nikoho to nevyvede z míry, nikdo nebude mít pocit, že se mu hroutí svět před očima" (s. 240). Ani tehdy však zcela nevylučuje možnost revoluce, ale toto nebezpečí považuje za malé. Dále J. A. Schumpeter stručně naznačuje postupy ústředního vedení vůči znárodněným institucím (např. z bank se stanou pobočky jedné centrální banky), zemědělcům, malovýrobcům i bývalým kapitalistům - při pomalém a postupném přebírání moci bez otřesů se "ekonomickému systému podaří zorientovat ... a menší problémy doprovázející přechodnou fázi budou krok za krokem vyřešeny" (s. 242), resp. vše bude zabezpečeno "... rázně, bezpečně a nenásilně, s vynaložením minimální energie s minimálními kulturními a ekonomickými ztrátami" (s. 241).

Situaci, dojde-li k přijetí socialistické doktríny předčasně, Schumpeter odmítá detailněji prognózovat, opakovaně však varuje před mnoha problémy spojenými se "socializací ve stavu nezralosti" - nicméně netvrdí, že tato vždy musí nutně skončit fiaskem a brzkým zhroucením např. pučem nastoleného režimu. Hovoří o přechodu "od řádu kapitalistického k socialistickému v období, v němž socialisté mohou ovládnout centrální orgány kapitalistického státu, nicméně věci a lidé k tomuto kroku ještě nedozráli ..." (s. 242). Na dobových údajích J. A. Schumpeter dokumentuje dosavadní nezralost v organizaci průmyslu či obchodu ("nepřipravenost věcí"), resp. ještě daleko menší připravenost lidí - opět s řadou historických ilustrací ("... pokusy o zavedení socialismu ještě dnes by pro malé i velké země znamenaly koledovat si o neúspěch (možná i fiasko socialismu jako takového ...)" - s. 247); úplný závěr třetího oddílu obstarává pasáž zabývající se konkrétními podobami "socializační politiky před socializací" na příkladu Anglie v době vzniku knihy, kde Schumpeter sice varuje před nezralostí struktur (kdy např. ještě nedošlo k dostatečnému soustředění kontroly na úrovni firem pro samotný "akt" socialismu), ale umí si představit "politiku socializace, která by realizovala rozsáhlý program zestátnění..." (s. 248) coby výrazný krok směrem k socialismu.

Část IV nese název "Socialismus a demokracie" a je složena ze čtyř kapitol. Kapitola XX ("Postavení problému" s oddíly "Diktatura proletariátu", "Bilance socialistických stran", "Myšlenkový experiment", resp. "Hledání definice") začíná krátkým naznačením problematiky teorie i praxe diktatury proletariátu, a to v kontrastu s připomenutím, že sami socialisté se obvykle "snažili umocnit hodnotu socialismu tím, že ho spojovali s hodnotami demokratickými" (s. 253). Pro účely definování objektivně existujícího vztahu mezi "socialismem a způsobem fungování demokratické vlády" (sr. s. 254) se J. A. Schumpeter nejprve zabývá podstatou demokracie. Úvodem hned vyjasňuje: "Socialismus, který známe, by mohl být ideálním ztělesněním demokracie. Ale socialisté si ne vždy lámou hlavu s tím, jakým způsobem má být socialismus nastolen. Slova jako "revoluce" a "diktatura" ... jen dosvědčují, že nemají námitek, bude-li k prolomení brány do socialistického ráje použito násilí a teroru - nástrojů, které jen napomohou demokratičtějším metodám konverze" (s. 254). Schumpeter však apeluje na dodržování demokratických pravidel, jejichž "respektování by mělo být nejpřísněji střeženo právě tehdy, když se jedná o zásadní společenské změny" (s. 255) a dále pokračuje: "V každém případě je zřejmé, že obcházení demokracie v přechodném období je jen snahou vyhnout se odpovědnosti" (dtto). V kontextu bilancování socialistických stran v sovětském Rusku i na Západě upozorňuje na oprávněné pochybnosti o jejich jednohlasně deklarovaném demokratickém přesvědčení (s odkazy na praktiky spojené se Stalinem, pokusy o socialismus v Maďarsku či Bavorsku, ale i fungováním německé sociální demokracie). Při charakteristice demokracie jsou zmíněny poučení z historických perzekucí odlišných náboženských názorů (včetně antisemitismu), kdy demokracie je pracovně vymezována jako "politické metoda, tedy jistá forma institucionálního uspořádání, pomocí něhož lze dospět k politickým ... rozhodnutím" (s. 260) se zdůrazněním určitých ideálů a zájmů, mezi které náleží "svoboda svědomí a projevu, spravedlnost, spořádaná vláda a tak dále" (tamtéž). Nejrozsáhlejší subkapitola je věnována kritickému pohledu na hledání definice demokracie s naznačením problémů spojených již s koncepcí Aristotela, dalšími teoriemi demokracie, úvahami o svrchovanosti lidu, delegování a zastupování či teoriemi státu.

Diskuze "o něčem, co bychom mohli nazvat "klasickou doktrínou demokracie"" (s. 267) je předmětem kapitoly XXI ("Klasická doktrína demokracie") s částmi "Obecné dobro a vůle lidu", "Vůle lidu a vůle jednotlivce", "Lidská přirozenost a politika", resp. "Proč klasická doktrína přežívá". Schumpeter analyzuje filosofii demokracie 18. století, kdy demokratická metoda představuje "institucionální zřízení, které umožňuje provádět politická rozhodnutí a konat obecné dobro prostřednictvím volených jedinců, jež se shromažďují, aby naplňovali vůli lidu, který si je zvolil" (s. 268) a vyvrací pilíře "klasické doktríny" (teoreticky založené na utilitárním racionalismu) zpochybněním možnosti definování obecného dobra (např. v podobě utilitářského maxima ekonomické spokojenosti), resp. vymezení "vůle lidu". Usiluje o realističtější pojetí "vůle lidu" a s použitím historických reálií, resp. z různých pohledů diskutuje aspekty "vůle jednotlivce" se závěrem v podobě preferování spíše "vlády pro lidi" před "vládou lidu" podle klasické doktríny. S využitím poznatků sociální psychologie (pod "hlavičkou lidská přirozenost v politice" - viz s. 274) se snaží zodpovědět otázky týkající se jednoznačnosti a nezávislost vůle voliče, schopnosti pozorovat a vyhodnocovat fakta a činit příslušné závěry - s řadou ilustrací (ohledně psychologie davu, politické reklamy či omezení, resp. argumentů proti hypotéze vždy racionálního a jednoznačného názoru lidí na každý problém). Závěrem shrnuje, proč "doktrína tak evidentně popírající skutečnosti přežila a stále má své místo v lidských srdcích ..." (s. 283). I když tuto např. empirické analýzy nepotvrzují, opírá se o náboženské cítění (v duchu "Obecného Dobra" a "Nejvyšších Hodnot" či hlasu lidu, který je "hlasem božím" - sr. tamtéž) a takto zdůvodněná demokracie "přestává být pouhou metodou, o které lze racionálně diskutovat" (s. 284) a stává se "... ideálem nebo spíše součástí ideálního stavu věcí" (dtto). Dále připomíná formu, výroky a fráze spojené s klasickou demokracií, jež jsou pro mnohé národy spjaty s historickým vývojem a jsou většinou obyvatel tradičně hodnoceny velmi kladně (s odkazem na význam Deklarace nezávislosti a Ústavy pro USA); za třetí uvádí existenci společenských modelů "v nichž je klasická doktrína demokracie fakticky uplatnitelná s dosti velkou přesností" (s. 285) - s odvolávkami na Švýcarsko či opět USA; konečně, za čtvrté "politici mají samozřejmě v oblibě fráze, které lichotí masám a které jim dávají jedinečnou příležitost nejen k tomu, aby se mohli vyhnout odpovědnosti, ale také aby jménem lidu rozdrtili své protivníky" (s. 286).

Odlišný pohled se zdůrazněním prvořadosti výběru zástupců, kteří rozhodují (a tedy nikoli prvořadosti rozhodování voličů) ústí v novou - a podle Schumpetera lepší - definici demokracie. "Naše definice zní: demokratická metoda je takové institucionální zřízení, které umožňuje činit politická rozhodnutí a v němž jednotlivci získávají rozhodovací moc v konkurenčním zápase o voličův hlas" (s. 287). Tímto je otevřena kapitola XXII, pojmenovaná "Další teorie demokracie" a obsahující subkapitoly "Konkurenční boj a politické vedení", resp. "Použití principu". Schumpeter zde argumentuje ve prospěch nové definice, pokud jde ".. o věrohodnost jak předpokladů, tak o udržitelnost tvrzení" (s. 287). Uvádí existenci účinného kritéria pro odlišení demokratických vlád od jiných; prostor pro zohlednění životně důležité role vůdce; nezanedbání skupinového aktu vůle (např. vůle nezaměstnaných získat podporu); zohlednění reálně existující konkurence o hlasy voličů v různých podobách i síle; objasnění vztahu mezi demokracií a svobodou jedince ("Svoboda jednotlivce je v podstatě sféra, v níž si člověk vládne sám a jejíž hranice jsou historicky proměnlivé - žádná společnost netoleruje absolutní svobodu, a to ani svědomí a vyjadřování, a žádná společnost také neredukuje tuto sféru na nulu - , a je tedy otázkou stupně" - s. 289 - 290); akceptování možnosti voličstva vládu nejen vytvořit, ale i odvolat a jasnější odlišení "vůle většiny" od "vůle lidu" v porovnání s klasickou teorií demokracie (i když Schumpeter naznačuje také úskalí většinového systému). Nastíněnou teorii testuje "na několika nejdůležitějších rysech struktury a fungování politiky v demokratických zemích" (s. 291) s řadou především amerických a anglických historických reálií (ohledně výběru premiéra, fungování vlády či parlamentu), resp. postřehů (o chování voličů i praktikách politických stran).

Pro objasňování vztahu mezi demokracií a socialismem je použita teorie konkurenčního boje o moc, poskytující "uspokojivou interpretaci demokratického procesu" (s. 302), včetně připomínky, že mnozí socialisté přitom skutečnou demokracii spojují pouze se socialismem. Schumpeter však shrnuje analýzu v kontextu kapitoly XXIII (nazvané "Závěrem", s částmi "Několik důsledků předchozí analýzy", "Podmínky pro úspěch demokratické metody" a "Demokracie v socialistickém zřízení") takto: "Mezi socialismem a demokracií tak, jak jsme je definovali, nemusí být nutně nějaký vztah. Jedno může existovat bez druhého. Zároveň jsou ale slučitelné - určité vývojové stupně společnosti umožňují, aby socialismus fungoval na demokratických principech" (s. 302). J. A. Schumpeter, v kontextu analýzy kompatibility demokracie a socialismu, nejprve nastiňuje některé důsledky předchozí analýzy demokratického procesu (ohledně ambicí a profesionální kariéry politiků, administrativní efektivity demokracie ve velkých a složitých společnostech, kvality osob vybíraných demokratickými mechanismy za vůdce atd.); druhá část kapitoly popisuje, za jakých podmínek bude demokracie uspokojivě fungovat - tedy také "zda by demokracie mohla fungovat v socialismu stejně efektivně jako v kapitalismu" (s. 302).

Podmínky "úspěchu demokratické metody" člení na čtyři skupiny a omezuje se na velké průmyslové státy doby vzniku knihy (přičemž "úspěchem" míní "jen tolik, že se demokratický proces neustále obnovuje, aniž by bylo nutné uchýlit se k nedemokratickým metodám, a že se řeší běžné problémy v zájmu dlouhodobých politických cílů" - poznámka na s. 308). První podmínku spatřuje v tom "aby lidé, kteří vstupují do politiky ... byli dostatečně na výši" (s. 308) a shrnuje způsoby zajištění "vhodnosti" lidského materiálu z hlediska úspěšnosti demokratické vlády. Druhou podmínkou fungování demokracie je "aby rozpětí politického rozhodování nebylo příliš široké ..." (s. 309) - šíře je omezena obecnými možnostmi demokratické metody i konkrétními souvislostmi, rozpětí je limitováno také kvalitou lidí ve vládě, závisí na "struktuře politického soukolí" i veřejném mínění. Třetí podmínka vyžaduje, aby demokratická vláda "měla pro všechny účely veřejné sféry ... k dispozici dobře fungující, zkušený a loajální byrokratický aparát na vysoké úrovni a se silně vyvinutým smyslem pro povinnost" (s. 311) - také zde je nesmírně důležitá otázka kvality "lidského materiálu". "Byrokratický aparát nelze vytvořit ve spěchu. Není si jej možné "najmou" za peníze. Ale roste všude, nezávisle na politické metodě dané země. Jeho expanze je jedna z mála jistot budoucnosti" (tamtéž). Čtvrtý soubor podmínek shrnuje pod hlavičkou "demokratická sebekontrola" nespočívající pouze v ochotě přijímat zákony a nařízení, ale také ve vysoké intelektuální a morální úrovni voličů i parlamentu ("aby odolali svodům šejdířů a šílenců ..." - s. 312), v respektování dělby práce mezi voliči a politiky, v existenci notné dávky tolerance k jiným názorům (jako nezbytné podmínce efektivního konkurenčního boje o vedoucí pozice) či v tom, že politici i parlament musí odolat pokušení komplikovat situaci vládě "kdykoli se jim k tomu naskytne příležitost". Schumpeter připomíná, že každý systém unese jisté odchylky od pravidel svého fungování, nicméně určité minimum "demokratického sebeovládání" v kontextu např. národních specifik je nenahraditelné; upozorňuje také, že "demokracie je nevýhodná v bouřlivých a pohnutých dobách" (s. 313), kdy tato sama obvykle uznává v určitých situacích rozumnost příklonu k "moci monopolní" (mocenský model však musí být omezen právně či časově - jinak demokracie zaniká a je nastolena diktatura v moderním slova smyslu - sr. s. 314).

Poslední subkapitola čtvrtého oddílu rekapituluje a rozvádí poznatky o demokracii v socialistickém zřízení. J. A. Schumpeter vyjasňování odvíjí od vztahu mezi demokracií a kapitalismem, kdy především demokratická ideologie vycházející z klasické doktríny často operuje s buržoazními kořeny demokracie. Dodejme zde, že Schumpeter pojem ideologie nepoužívá - na rozdíl od řady liberálů spojených např. s rakouskou ekonomickou tradicí - pouze v "negativním", resp. pejorativním smyslu (sr. Sirůček, P., Marathon, 2005 č. 1 a 2). Moderní demokracie je, podle Schumpetera, produktem kapitalismu, ale "... demokratická metoda funguje, a to velmi dobře, také v nekapitalistických a předkapitalistických společnostech" (s. 314). Kapitalismus vytváří pro uplatnění této metody dobrý základ v řadě aspektů (podporou volného trhu či častými pacifistickými, resp. antimilitaristickými tendencemi či větší tolerantností majetkově nezávislých kapitalistů k odlišným názorům a politickým odlišnostem ve srovnání s jinými vrstvami). Za přehnané je také označeno tvrzení, že "v kapitalismu skutečná demokracie nemůže fungovat ..." (s. 316), nicméně Schumpeter připomíná, že v řadě ohledů kapitalismus již "... rychle ztrácí své výhody" (dtto) s odkazem na již vyslovené pesimistické prognózy budoucnosti kapitalismu i tohoto typu demokracie. Ideologie klasického socialismu je potom "potomkem ideologie buržoazní" (s. 316), se kterou "plně sdílí racionalistický a utilitaristický pohled na svět a ideály, které jsou základem klasické doktríny demokracie" (tamtéž) - a to se všemi výhodami i omezeními. J. A. Schumpeter neanalyzuje nedemokratický socialismus, který jistě existovat může a věnuje hlavní pozornost tomu, "do jaké míry je socialismus schopen přijmout a použít demokratickou metodu" (dtto). Varuje před důsledky rozšiřování demokratické metody (tedy sféry "politiky") na všechny ekonomické záležitosti, kdy "rozšíření sféry veřejného nutně neznamená rozšíření sféry politického" (s. 317) a predikuje vážné problémy socialistické společnosti, kdy veškerá ekonomika bude pod veřejnou správou, ale politika se bude i nadále odehrávat v rámci demokratické metody. "Socialistická společnost totiž postrádá automatické restrikce, které politické sféře vnucuje buržoazní zřízení. Navíc se zde nelze utěšovat tím, že neschopnost a neúčinnost politického postupu je vlastně zárukou svobody. Neschopné vedení totiž znamená nedostatek chleba..." (s. 317). Problémy organizací řídících hospodářský mechanismus (ústředního vedení a jemu podřízených orgánů odpovědných za řízení jednotlivých podniků a koncernů) jsou však řešitelné a lze je omezit např. správným delegováním odpovědnosti na jednotlivce, systémem odměn a trestů (v čele se jmenováním do funkce a povýšením). Vzpomenuty jsou zde také názory socialistů a dalších, kteří si uvedené uvědomovali - např. na dělnictvem volené dělnické rady či "socialistické manažery". Demokratický princip a příslušné instituce sice jsou "přirozeným důsledkem vývoje struktury a problémů buržoazního světa" (s. 318), ale není "ovšem důvod, proč by měly zmizet spolu s kapitalismem" (tamtéž).

Opětovně je však zdůrazňováno, že "fungování socialistické demokracie bude beznadějným úkolem, pokud společnost nebude splňovat všechny požadavky "zralosti", o nichž byla řeč v Části III" (s. 318). "Zdůraznil jsem již, že demokracie uspokojivě funguje, jen pokud je většina obyvatel všech společenských tříd rozhodnuta setrvat u demokratických pravidel hry, což znamená, že se v podstatě všichni shodnou na základních rysech institucionální struktury společnosti" (s. 319) - v případě většího nesouhlasu a odporu pak samozřejmě existují četné třecí plochy. Schumpeter konstatuje: "Socialismus nenabízí žádné řešení problému, který je v jiných společenských formách řešen existencí politické společenské třídy s jasnými tradicemi. Řekli jsme už, že i nadále bude existovat profese politika ..." (tamtéž). Připomíná, že možným odchylkám od ideálu socialismu i demokracie bude zřejmě možné do jisté míry zabránit ekonomickou vyspělostí (kdy např. efektivní vedení "konec konců v socialistické ekonomii neznamená diktaturu proletariátu, ale diktát nad proletariátem v továrnách" - s. 320). Třetí oddíl knihy zakončuje varováním: "A z praktické nutnosti se tedy ze socialistické demokracie může stát ještě větší podvod, než jakým kdy byla demokracie kapitalistická" (s. 320), resp. "V žádném případě tento typ demokracie nepřinese větší osobní svobodu, ani demokracii nepřiblíží ideálu klasické doktríny" (tamtéž).

Recenzovanou práci uzavírá spíše ilustrativní a dokreslující Část V pojmenovaná "Historický nástin socialistických stran" (sestávající zde z krátkého úvodu a pěti kapitol), kdy cílem nebylo "sepsat dějiny socialistických stran" (s. 323) - ostatně "... čas k tomuto pokusu dosud nedozrál ..." (dtto). Schumpeter však považuje za účelné zmínit některé postřehy a skutečnosti, které "doplní a umístí do náležité souvislosti podstatnou část toho, čím se zabývaly předchozí oddíly této knihy" (tamtéž). Sám uvádí, že jde o pouhé zlomky shromážděných materiálů, které však "mohou naznačit obrysy celku" (sr. s. 323); ústřední postavení v nástinu socialistického hnutí připisuje marxismu a Marxovi (kterými, jak opětovně přiznává je do jisté míry fascinován) - všechny "nemarxistické socialistické skupiny připomínají však více či méně ostatní skupiny a strany; jen pevně přesvědčení marxisté kráčejí ve světle doktríny, jež pro ně obsahuje všechny odpovědi na všechny otázky" (s. 324). Kapitola XXIV ("Věk nezletilosti") zmiňuje kořeny socialistických doktrín (T. More), socialismus - Marxem označený jako - utopický (R. Owen či de Saint-Simon), anarchismus P. J. Proudhona atd. J. A. Schumpeter "socialistická schémata předchozích století" (viz s. 327) označuje a považuje sice za sny ("... většinou však šlo o sny racionalizované ... sny nevládnoucích tříd ... " - s. 327), které však poskytly mnohé později užitečné "stavební bloky a nástroje" (sr. s. 328); konstatuje též, že utopisté postrádali spojení s masovými hnutími. Schumpeter připomíná orientaci Marxe a jeho pokračovatelů na dělnictvo (socialismus "pro ně znamenal především osvobození práce od vykořisťování, přičemž "emancipace dělníků musí být úkolem pracující třídy samotné"" - s. 329), a v uvedeném kontextu poněkud poopravuje tradiční názor na "socialisty věku nezletilosti", na které je však "třeba hledět v příznivějším světle právě proto, že nezdůrazňovali výlučně proletářskou stránku věci" (s. 330), resp. shrnuje, že v myšlení utopistů "byl větší podíl realismu, zatímco u Marxe více nerealistického snění, než se obvykle připouští" (tamtéž).

"Situace, jíž čelil Marx" je název následující kapitoly XXV, kde Schumpeter Marxe pojímá jako "vykořeněného intelektuála", který svým cítěním začal být "přirozeně internacionalistický" (sr. s. 332) a v neposlední řadě, který "coby vykořeněný příslušník buržoazie měl v krvi demokracii" (s. 333). V kontextu konkrétní měnící se historické, resp. politické situace Schumpeter analyzuje Marxovo (a Engelsovo) politické přesvědčení a názory nejen na dělnictvo a organizaci, principy i taktiku socialistických stran, ale také na odborové hnutí apod. Připomíná, že Marx přitom "věřil v proletářskou revoluci" (s. 340) a věřil "rovněž - ačkoli jeho vlastní doktrína mu měla poskytnout důvody k pochybnostem -, že příhodný okamžik revoluce není příliš vzdálen ..." (tamtéž). Z Marxovy politické metody, podle Schumpetera založené na "chybné diagnóze", vyplývá, že K. Marx za zcela zásadní úkol (kdy vše ostatní bylo nepodstatné) považoval "založit homogenní stranu, která by se opírala o organizovaný proletariát všech zemí a kráčela za svým cílem, aniž by přitom ztratila revoluční víru a aniž by jí po cestě zvlhl prach ..." (s. 340). Rozsáhlá kapitola XXVI "Období 1875-1914" je složena ze šesti subkapitol a dokládá specifičnost vývoje socialistického hnutí v jednotlivých klíčových zemích. Obsah subkapitol vystihují jejich názvy "Vývoj v Anglii a duch fabianismu" (s řadou reálií a konsekvencí), "Švédsko na straně jedné a Rusko na druhé" (zaměřené na, mnohdy nepřenositelná, specifika švédského a ruského socialismu), "Socialistické skupiny ve Spojených státech" (opět s připomenutím amerických odlišností, ohledně sociální struktury či jiné intelektuální tradice, ve srovnání s Ruskem aj.), "Případ Francie: syndikalismus a jeho rozbor" (s detailnějším rozborem socialismu francouzského, resp. syndikalistického hnutí), "Sociálně demokratická strana v Německu a revizionismus; rakouští socialisté" (s podrobným naznačením taktiky a postupů německé, resp. rakouské sociální demokracie - včetně silné tradice "intelektuálních revizionistů") a "Druhá internacionála" (coby nová mezinárodní organizace místo zaniklé První internacionály, včetně jejích přínosů i "selhání" v předvečer I. SV, kdy Schumpeter však hovoří spíše "o selhání jednotlivých národních stran na domácích frontách" - s. 377).

Meziválečné období je zachyceno předposlední kapitolou XXVII nesoucí pojmenování "Od první světové války ke druhé". Tato obsahuje části ""Gran ritfiuto"" (naznačující postoje a postupy stran v kontextu I. SV), "Dopad první světové války na možnosti socialistických stran v Evropě" (pro země poražené i vítězné s mnoha historickými reáliemi), "Komunismus a ruský prvek" (v kontextu přípravy a vítězství bolševické revoluce v Rusku, resp. etapizace dalšího vývoje v pozdějším Sovětském svazu), "Správa kapitalismu?" (s řadou odkazů na vize Marxe v konfrontaci se Schumpeterovými názory obsaženými v předchozích částech knihy, a to ve světle meziválečné situace nejen socialistických stran), "Současná válka a budoucnost socialistických stran" (kde jsou naznačeny možné dopady probíhající II. SV na postavení a vyhlídky různých socialistických skupin i sociální strukturu - včetně predikce, že již v roce 1942 "mnozí pozorovatelé zřejmě očekávají, že Rusko po válce získá obrovské zdroje moci a prestiže - vlastně je tak za budoucího skutečného vítěze války prohlašován Stalin" - s. 402). Kapitolu Schumpeter zakončuje připomenutím předvídatelnosti pouze socialismu "v tom smyslu, jak jsme ho definovali v této knize" (s. 404) a uzavírá: "Nic dalšího už předvídatelného není. Zejména neexistuje žádný dobrý důvod domnívat se, že socialismus bude znamenat nástup civilizace, o níž sní ortodoxní socialisté (toto označení je v knize vyhrazeno především pro socialisty nemarxistické - pozn. PS). Je mnohem pravděpodobnější, že bude vykazovat i jisté fašistické rysy. To by byla podivná odpověď na Marxovu modlitbu, historie však čas od času vykazuje smysl pro humor, o jehož úrovni by se dalo diskutovat" (tamtéž).

Poslední kapitola XXVIII "Důsledky druhé světové války" byla ke knize přidána až počínaje druhým vydáním z roku 1946. "Jediným cílem přidané kapitoly je ve světle ... nových skutečností ještě dále rozvinout některé z postřehů uvedených v předcházejícím textu - především ve čtvrtém oddíle kapitoly XIX a v pátém oddíle kapitoly XXVII - a ukázat, jak současná situace odpovídá filozofii dějin, která je v knize nastíněna" (s. 445 rec. publ.), jak Schumpeter uvádí v předmluvě ke druhému vydání. V předchozím textu upozornil, že budoucnost různých socialistických skupin bude závislá na délce války a jejím výsledku, především na tom, "zda bude za pravého vítěze považován Stalin, anebo bude tato čest připisována spíše Anglii a Spojeným státům ..." (s. 405) - ve druhém případě "ortodoxní socialismus německého sociálně demokratického typu, případně labourismus typu anglického, by měl slušné vyhlídky na to, že si své postavení na evropském kontinentě vylepší" (tamtéž). V roce 1946 dále upřesňuje: "Vypadá to tak, že Stalin ovládá východní Evropu, Anglie a Spojené státy se ze všech sil snaží zachovat si ve střední a západní Evropě alespoň nějaký vliv, a možnosti socialistických stran jsou určeny touto situací" (dtto). Kapitola se proto nejprve zabývá situací "ortodoxního socialismu a labourismu" (oddíl "Anglie a ortodoxní socialismus"), dále možnými důsledky úspěšného průmyslového rozvoje USA (subkapitola "Hospodářské možnosti Spojených států", kde si Schumpeter však v řadě ohledů vývoj v USA poněkud idealizuje) a nakonec možnými dopady "politického úspěchu Ruska" (viz k sovětskému Rusku silně kritická subkapitola "Ruský imperialismus a komunismus"). Úvodem Schumpeter konstatuje, že již v červenci 1942 mu bylo jasné, že "... svět v každém případě učiní další dlouhý krok k socialistickému řádu, a že stejný krok učiní tentokrát i Spojené státy" (s. 405). Zdůrazňuje význam "ruského prvku", bez kterého by se v Evropě důsledky II. SV pro sociální situaci podobaly důsledkům I. SV a byly ještě silnější. Připomíná nikterak překvapivý poválečný úspěch Labouristické strany v Anglii a charakterizuje některé aspekty této nové "správy kapitalismu" (bezmála ideální soulad mezi politickou akcí a sociální, resp. ekonomickou situací, vyvlastnění buržoazních struktur nerevolučními metodami neničícími právní rámec kapitalismu pomocí daňové či mzdové politiky), resp. upozorňuje i na úskalí pokračující "socializace" Anglie (ohledně dalšího znárodňování, politického vývoje v Evropě apod.).

Při relativně podrobném rozboru situace v USA Schumpeter analyzuje v první části této subkapitoly "Redistribuce příjmu zdaněním" (jako formy "socializace", resp. vyvlastňování kapitalistů již od doby New Dealu); v části "Velká příležitost" rekapituluje "ohromný úspěch amerického průmyslu" a predikuje, že tento "přinejmenším v krátkodobé perspektivě zhruba padesát let ovlivní náš odhad možností systému založeného na soukromém podnikání" (s. 413). Pasáž "Podmínky jejího uskutečnění" připomíná předpoklady uskutečnění americké "velké příležitosti" (v kontextu dobově aktuálního vývoje sféry veřejných financí a státní správy, nároků kladených na byrokracii i politiku - s celou řadou historických reálií i odkazů např. na nastupující keynesovské praktiky); "Problémy přechodu" stručně mapují další možné obtíže (v souvislosti s vývojem cen, situací v zemědělství atd.); na dobově aktuální stagnacionistické koncepce (mezi které Schumpeter řadí také důležité teorie, které rozvinul "nedávno zesnulý lord Keynes" - s. 425) kriticky reaguje oddíl "Stanovisko stagnacionistů" zabývající se problematikou spotřeby, resp. poptávky, deficitními vládními výdaji apod. (připomeňme zde, že Schumpeterova ekonomická koncepce byla zaměřena nabídkově, na rozdíl od poptávkově orientovaného tradičního keynesovství); krátký "Závěr" přináší úvahu o možnosti, že v budoucnu "se deficitní vládní výdaje prosadí samy ..." (s. 431), resp. možnosti nadměrných úspor a váhání při uskutečňování investic - což může, podle Schumpetera, významně ovlivnit vývoj (a to nejen v USA) v dalším přibližně půlstoletí, ovšem "... dlouhodobá diagnóza rozpracovaná v této knize tím ovlivněna nebude" (s. 431).

Třetí část kapitoly XXVIII mapuje situaci Ruska, včetně analýzy jeho startovní pozice, meziválečného vývoje i zatím nedovršeného politického úspěchu pramenícího z vítězství ve II. SV. Schumpeter zde např. srovnává zahraniční politiku USA tehdy ještě stále uskutečňovanou především v duchu tradice, která je "ve své podstatě izolacionistická" (s. 435) a zahraniční politiku ve stalinském Rusku, kde tato "... zůstává ... zahraniční politikou, jak ji známe z časů, kdy Rusku vládli carové" (tamtéž). Znovu varuje před faktem ruského imperialismu (kdy v poznámce politiku za imperialistickou pracovně označuje tehdy "pokud je jejím cílem rozšířit moc vlády i na skupiny jiné národnosti, než je národnost dotyčné vlády, a to proti vůli jejich příslušníků ... Charakteristickým rysem takové politiky je především její neschopnost připustit, že by existovaly nějaké přirozené hranice ..." - s. 439), "který - pokud odhlížíme od otázek páté kolony - nemá se socialismem vůbec nic společného" (s. 439). Pokračuje: "Proto také nespočívá problém Ruska v tom, že je socialistické, nýbrž že je to Rusko" (tamtéž). Malé Schumpeterovo nadšení z vývoje v SSSR dokumentují také poslední pasáže celé knihy - "Plést si problém Ruska a věc socialismu (pokud se nejedná o úmyslné zmatení v zájmu Ruska) tudíž znamená nepochopit skutečnou situaci dnešního světa" (s. 440), kdy "ruský problém" ovlivňuje "věc socialismu" díky přítomnosti většinou silně radikálních komunistických stran a prokomunistických skupin v různých zemích (s cílem "dezorganizovat" kapitalistické země - sr. tamtéž) a možností války se všemi závažnými dopady moderní války - a to bez ohledu na to, že by se jednalo o válku mezi zemí "údajně socialistickou" a "údajně kapitalistickou". Příloha recenzované publikace nese název "Předmluvy a poznámky k pozdějším vydání". Obsahuje nejprve stručnou Schumpeterovu předmluvu k prvnímu vydání ("Předmluva k prvnímu vydání (1942)") a dále jeho předmluvu ke druhému vydání ("Předmluva ke druhému vydání (1946)") - se zdůrazněním nové kapitoly XXVIII a několika poznámkami "profesionální povahy". První se týká kritiky teze o dlouhodobém sklonu k "mizení" obchodních zisků, kdy Schumpeter však vysvětluje, že slovo zisky nepoužívá v tradičním smyslu a zohledňuje také mzdy vedoucích pracovníků, prémie oceňující v kapitalismu zavádění nových druhů zboží atd. v kontextu "mechanizace průmyslového pokroku" a dalších procesů samolikvidace kapitalismu. V další poznámce uvádí na pravou míru kritiky namířené proti tomu, co někteří čtenáři "považovali za obhajobu monopolistického postupu" (s. 446), připomíná výchozí teze k "otázce monopolů" (kdy však opětovně překonává "černobílé" vidění tradiční economics ohledně "špatných" monopolů, resp. "efektivního" ideálu dokonalé konkurence) a znovu opakuje, že jeho kniha "není žádné politické pojednání a mým cílem není cokoli obhajovat" (s. 447) - a to ani monopoly ani "cizí kolektivismus" (jak mu bylo často podsouváno). Konečně odmítá i nařčení z defétismu - "Zpráva, že se nějaká loď potápí, přece sama není defétistická - defétistický může být jen duch, v němž je přijímána. Posádka se může sesednout a pustit do pití, ale může se také rozeběhnout k pumpám ..." (s. 447 - 448). Schumpeterova předmluva tak reaguje na, nikoli ojediněle, značně kritické dobové přijetí knihy, jak bude níže upřesněno.

V předmluvě ke třetímu vydání ("Předmluva ke třetímu vydání (1949)") vyslovuje několik poznámek o vývoji v Anglii od roku 1946 - a to aniž by Schumpeter měl v úmyslu kritizovat politiku cizí země či jakkoli někomu radit (sr. s. 448). V kontextu tezí vyslovených zejména v kapitole XIX a XXVIII analyzuje probíhající procesy sociální transformace v Anglii, včetně jejich nového charakteru (dobově aktuální "proces readaptace v podmínkách potlačené inflace", včetně dočasných přídělů a dalších omezení chování spotřebitelů i výrobců - viz s. 449, 453 aj.); konfrontuje závěry knihy s politikou labouristů pohybující se "bezpečně v mezích programu znárodňování" (viz s. 449); připomíná "plánování", ke kterému se nejen v Anglii přistoupilo, na němž ale "opravdu nic socialistického není" (s. 449); naznačuje dobové problémy britské platební bilance i libry atd. Schumpetera nicméně překvapila "slabost odporu, s nímž se kroky socialistickým směrem střetávaly" (s. 450), což považuje za jistý důkaz toho, že "... kapitalistický étos je ten tam" (dtto) a osobně vyvozuje, že svobodné podnikání k principům, ke kterým silný národ přilnul, a které obhajuje "už zkrátka nepatří" (viz s. 450). V kontextu udržení parlamentní demokracie a svobody znovuobhajuje především cestu postupné socializace a ani zde nespatřuje větší rozpory mezi dobově aktuální situací v Anglii a svými závěry ohledně dlouhodobé perspektivy kapitalismu. Součástí přílohy je již tradičně text "Pochod k socialismu" vycházející z poznámek k přednášce (The March into Socialism) proslovené 30. 12. 1949 na newyorském setkání Americké ekonomické asociace. Schumpeter své poznámky rozšiřoval, aby mohly vyjít v Záznamech z jednání (Papers and Proceedings) a večer před jeho smrtí byl celý esej bezmála hotov - práci však zcela nedokončil, protože následující den (8. 1. 1950) umírá. Drobné korektury a stručné závěrečné odstavce byly na základě vzpomínek a poznámek doplněny paní Schumpeterovou - jeho druhou ženou (E. B. Schumpeter), která má značné zásluhy na posmrtném vydání i dalších Schumpeterových prací. První část vyjasňuje několik předběžných bodů - Schumpeter nejprve definuje centralistický socialismus jako "společenský řád, v němž jsou výrobní prostředky ovládány, a rozhodnutí o tom, co a jak vyrábět, jakož i kdo co dostane, přijímána státní autoritou, nikoli tedy společnostmi, které jsou vlastněny a spravovány soukromě" (s. 455, sr. s. 185). "Pochod k socialismu" zde "tudíž neznamená nic více než prostý přesun ekonomických záležitostí ze soukromé sféry do sféry veřejné" (dtto). resp. tento "lze tedy ztotožnit s dobytím soukromého průmyslu a obchodu státem" (tamtéž).

Schumpeter zřejmě cítí potřebu obhajovat se, proto explicitně deklaruje: "Nejsem obhájcem socialismu" (s. 455), odmítá i, že socialismus "prorokuje a předpovídá" - pouze prý uvádí "diagnózu pozorovatelných směřování", včetně výsledků "k nimž vývoj dospěje za předpokladu, že tato směřování dostanou možnost plně se projevit v souladu se svou vnitřní logikou ..." (s. 455). S odkazy na sovětské Rusko připomíná možné odchylky, kdy "ani ta nejzřejmější směřování jakéhokoli typu nikdy nedosáhnou úplného naplnění svého příslibu" (s. 456), resp. konstatuje další komplikace (možnost vývoje k jakémusi "cechovnímu socialismu" a nikoli tedy nutně "centralistickému", oslabení motivací přesunů ekonomických starostí do veřejné sféry díky ekonomickým úspěchům atd.). Dále shrnuje do čtyř bodů hlavní důvody, proč se domnívat, že "kapitalistický řád má sklon sebe sama zničit, a že jeho právoplatným dědicem se pravděpodobně stane centralistický socialismus" (s. 457 - též viz výše) - stručně tedy rekapituluje hlavní závěry recenzované knihy (především její druhé části).

Dále připomíná akceptování mnoha aspektů rozpadu kapitalismu mnohými ekonomy (např. v kontextu nastupujících keynesoských politik) či liniemi politických stran a odmítá vše označovat pouze za socialistické, protože k řadě bodů se již dávno hlásili i např. mnozí konzervativci. "Mým cílem není zdůraznit nic jiného než skutečnost, že od principů kapitalismu stylu laissez-faire stojíme již dnes na míle daleko, a dále, že je možné rozvíjet a usměrňovat kapitalistické instituce tak, aby bylo fungování svobodného podnikání ovlivňováno způsobem, který se od skutečného socialistického plánování nijak zásadněji neodlišuje" (s. 459). Poukazuje na problematičnost extrapolace dobového "úžasného rozvoje výrobních sil společnosti" (viz tamtéž), kdy by mohly stagnacionistické koncepce dojít naplnění a socialistické řešení by se mohlo prosadit "jakoby samo", a jako menší zlo by jej mohli přijmout i ti, "kdo se k socialismu staví nepřátelsky" (s. 460). Druhá část textu upozorňuje na pomalost a dlouhodobost proměn jednoho sociálního řádu ve druhý, kdy např. ve středně dlouhých "tichých" obdobích se může zdát, že sociální rámec se vůbec nemění. Existují také zvraty vývoje, ale i období jeho urychlení, kdy "jednou z nejsamozřejmějších příčin... jsou velké války" (s. 460) - Schumpeter uvádí řadu reálií v kontextu I. a II. SV, resp. s "ohledem na směřování k socialistickému cíli" (sr. tamtéž). Připomíná však: "... ani na okamžik netvrdím, že by v tom, jakým směrem se postup sociální historie dlouhodobě vyvíjí, hrály dominantní roli pouhé "události" - takový význam nemají ani události tak zásadní, jako jsou "totální války", ani politické situace, které jejich vlivem vznikají ... Zde působí mnohem hlubší síly. Domnívám se však, že události a situace, které v jejich důsledku nastávají, mohou za určitých okolností odstranit překážky ležící těmto zásadnějším směřováním v cestě, přičemž takovéto překážky by byly mohly tempo sociální evoluce zpomalit" (s. 461). Z hlediska "odpovědného socialisty" však "není nutně důvod, proč podobné události vítat. Pokud by k nim nedošlo, evoluce směrem k socialismu by totiž mohla být sice pozvolnější, zato však trvalejší ..." (tamtéž). Zmíněn je i další z faktorů urychlujících sociální změny - totiž inflace, a to v kontextu dobové situace a několika keynesovských postulátů.

Poznámkami o inflaci začíná třetí část textu, kdy Schumpeter upozorňuje, že stav "trvalého inflačního tlaku bude mít z kvalitativního hlediska stejné následky" (s. 463) jako když "vypukne skutečně efektní inflace - dojde k oslabení sociální struktury společnosti a k posílení podvratných směřování (ať už budou jakkoli pečlivě zahalena do "liberálních" frází)" - tamtéž. Následně stručně naznačuje komplikace a potíže při postupech s cílem dostat inflaci pod kontrolu (a to snížením objemu půjček pomocí kontroly úrokových sazeb či úvěrových přídělů, pomocí vyššího zdanění, resp. pomocí přímé kontroly - stanovování cen, priorit, přidělováním dotací apod.). Dále již J. A. Schumpeter své poznámky nestihl blíže rozepsat - pamětníci jeho přednášky uvádějí, že v jejím závěru opětovně zdůraznil význam momentálně působících inflačních tlaků pro hospodářskou budoucnost USA - což byl ostatně hlavní předmět celého vystoupení (některé z bodů jsou rozvedeny např. v článku There is Still Time to Stop Inflation uveřejněném v červenci 1948 časopisem Nation°s Business). Poslední odstavec eseje (doplněný ale až E. B. Schumpeter) zní: "Marx se mýlil ve své diagnóze způsobu, jak se kapitalistická společnost zhroutí, avšak jeho předpověď, že se nakonec zhroutí, byla správná. Stagnacionisté se mýlí ve své diagnóze důvodů, proč by měl kapitalistický systém stagnovat, ale dostane-li se jim náležité pomocí ze strany státního sektoru, jejich předpověď stagnace se ještě pořád může ukázat jako správná" (s. 466).

Schumpeterova koncepce zániku kapitalismu jako celek vyznívá ve smyslu varování před předčasným přechodem k socialistické společnosti. Schumpeter preferuje dlouhotrvající evoluční přechod ve "zralých" objektivních i subjektivních podmínkách - nástup socialismu bude pouze logickým vyvrcholením procesu vývoje a přechod mezi oběma systémy se uskuteční bez porušení legální kontinuity při zachování demokratických forem. Na řadě míst varuje před uspěchaným přechodem k socialismu v "nezralých" podmínkách - revoluční nastolení socialismu znamená porušení legální kontinuity vývoje, je spojeno s potlačením demokracie v podobě diktatury proletariátu a vede ke značným ekonomickým, sociálním aj. ztrátám a obětem. E. James (Dějiny ekonomického myšlení. Praha, Academia 1968, 1968, s. 467 - 468) Schumpeterovu koncepci shrnuje takto:

"1. Stejně jako K. Marx, ale z jiných příčin (nevycházel ani tak z technických a ekonomických faktorů jako z psychologie sociálních vrstev) věřil v nastoupení socialismu.

2. Byl toho názoru, že centralizovaný socialismus, který si vypůjčí určitá pravidla z tržní ekonomiky, může být efektivnější než současný spoutaný kapitalismus.

3. Přesto nebyl socialista; obával se, že předčasný nástup socialismu povede k vážným poruchám. Především je zde nebezpečí, že socialistická vláda obětuje uskutečňování programu teoretického socialismu a některá přirozená práva lidské osobnosti demagogickým tendencím"

Kniha Kapitalismus, socialismus a demokracie ve všech třech vydáních (1942, 1947 a 1950), které stihl J. A. Schumpeter sám přehlédnout, bezesporu vyvolala značný zájem. R. Swedberg v úvodu k recenzovanému vydání opakovaně připomíná její "velmi dobré přijetí", jak v Anglii, tak USA, a to nejen v ekonomických kruzích (viz s. 6 a 13). Nicméně je na místě připomenout, že ohlasy a reakce zdaleka nebyly pouze pozitivní - jak ostatně napovídá i výše citovaná Schumpeterova předmluva ke druhému vydání. "Schumpeterova kniha vyvolala širokou odezvu. Bezpochyby nepodlomila přesvědčení amerických liberálních konformistů. Teoretikové, kteří se zabývají analýzou krátkodobých jevů, prohlásili, že se tato kniha zabývá spíše sociologií než politickou ekonomií ve vlastním slova smyslu. Také ze sovětské strany nebyla tato abstraktní teorie socialismu, která nesloužila a nelahodila marxistické ortodoxii Moskvy, nijak oceněna ..." (James, E., výše cit. práce, s. 468).

Ze strany mnoha standardních aj. západních společenskovědních teoretiků byl Schumpeterův koncept považován za příliš velký ústupek socialistickým idejím a odmítán; teprve postupem času se Schumpeter stal v západní Evropě jistou inspirací pro některé sociálnědemokratické a socialistické proudy, resp. strany (ze strany oficiálního marxismu obvykle označovaných jako pravicový revizionismus). Bývá také uváděn přímý vliv na francouzského ekonoma a sociologa jménem J. Fourastie, který přišel s vlastní variantou samolikvidace kapitalismu (stavící na snižování role soukromého vlastnictví především díky postupujícímu pokroku promítajícímu se do nivelizace nákladů a snižování zisků) v duchu dobově populárních konvergenčních přístupů. Oficiálním marxismem-leninismem byl J. A. Schumpeter dosti zjednodušeně automaticky pasován na rafinovaného buržoazního apologetika, jehož např. "demokraticko-dynamická" teorie je především zaměřena proti Marxově představě společenského vývoje. Marxistická společenská věda nevěnovala větší pozornost kritické analýze jeho ucelené koncepce sociálněekonomického vývoje obecně - mechanicky kritizována byla nejen teorie samolikvidace kapitalismu, ale byly přehlíženy také Schumpeterovy zásluhy např. o vznik moderní teorie inovací, resp. na inovacích založené vysvětlení mechanismu ekonomických cyklů v čele s dlouhými vlnami. Ač Schumpetera rozhodně nelze považovat za marxistu (ba ani za socialistu) lze v jeho úvahách nalézt s marxismem překvapivě mnoho společného - např. právě v kontextu dlouhodobých, nejen ekonomických, cyklů. Tradiční marxisté poválečné doby (např. v SSSR) z oblasti západní ekonomické teorie kladli aktuální důraz především na keynesovství (dominující ve standardní ekonomii a hospodářsko-politické praxi minimálně během poválečného dvacetiletí) - za jednu z mála výjimek je zde považována vstupní studie A. G. Milevského a V. I. Bomkina k ruskému překladu práce Theorie der wirtschaftlichen Entwicklung (Moskva, 1982). V neposlední řadě nutno zmínit, v našich podmínkách bohužel stále přehlížený, odkaz F. Valenty, v mnohém kráčejícího "ve šlépějích" J. A. Schumpetera a především jeho významné rozpracování teorie inovací (blíže např. Sirůček, P., Marathon, 2004, č. 1).

Kterýsi z recenzentů Kapitalismu, socialismu a demokracie kdysi prohlásil, že "i když se nám na některých místech nemusí líbit, co Schumpeter říká, bude se nám líbit, jak to říká" (viz s. 5 rec. publ.). I když s mnohým jistě nesouhlasíme, a v mnohém se J. A. Schumpeter zřejmě mýlil (i když, kdo ví) - četba knihy nesporně obohatí jak liberály či konzervativce, tak i socialisty různého ražení. O tom, že vyburcuje čtenáře, přinutí ho myslet a vždy inspiruje k diskuzi netřeba ani zevrubněji hovořit. I když je recenzovaná kniha z velké "schumpeterovské trilogie" na první pohled ta nejvíce populární, resp. "nejméně" ekonomická, lze ji více než doporučit především ekonomům podléhajícím iluzi o imperialitě čisté ekonomické vědy, kteří často povýšeně a "skrz prsty" (resp. přes sice elegantní, ale mnohdy naprosto neúčelné a nesmyslné např. matematické či "hydraulické" modely) hledí na všechny tzv. "soft" disciplíny typu sociologie či politologie.

K polemice o socialismu

Poznnámka redakce: V čísle 6/2004 jsme uveřejnili pojednání Stanislava Holubce "Teorie pádu socialismu", na které reagoval podrobným polemickým rozborem Pavel Sirůček s názvem "Socialismus mezi minulostí a budoucností - poučení, inspirace, perspektivy (několik kacířských poznámek)". Obdrželi jsme další reakci, kterou nyní uveřejňujeme. Pokud se vyvine diskuse na toto téma, budeme vděční za každý příspěvek.

Dva mladí autoři se ujali nesmírně závažné, z mého pohledu té úplně hlavní společenské otázky. Z Holubce zejména vidím, že západní věda bude se všemi svými neotřelostmi nadlouho v bludném kruhu, který zde nebudu rozebírat, ale jehož podstatu snad připomene dále uvedené. U Sirůčka si cením hlavně výzvy k naprosto netradičnímu pohledu na danou problematiku. Ten můj se mně nezdá být příliš tradičním, svým skepticismem ovšem má daleko k jakémukoliv agitoptimismu. U terminologie si každý může reálný socialismus změnit na Holubcův státní socialismus. Reálný socialismus byl někým vyhlášen a těmi „někými“ pros(p)án.

Pád reálného socialismu lze pochopit jedině vhledem do polis a teprve následně posuzováním dalšího vývoje. V polis skutečně platila zásada veřejné záležitosti spravovat veřejně. Současně s tou skvělou praxí však rozhodující roli hrálo náboženství, až na malé výjimky lidé věřili v bohy určenou osudovost každého z nich. Polis patří k původním základům euroamerické civilizace, ale skutečná veřejná správa spojená s náboženskou dominancí existovala a v přežitcích existuje i jinde.

Helenismus, římské impérium, pak římskokatolictví a s ním spojené státní moci byly naprostým popřením autentické veřejné správy. Naopak, bylo to násilí spojené s tím, co vyhovovalo náboženství. Přeskočíme-li až k počátku 19. století, vidíme že ani předchozí revoluce ve svém výsledku daný trend nezměnily a dnes je euroamerická civilizace rájem tajných služeb, organizované kriminality, naprosto nepřehledné a nevypočitatelné diplomacie. O skutečné vládě lidu se hlavně žvaní a co hůř, masy lze opoměrně snadno zmanipulovat, aby spolu s vykřikováním hesel o lidovládě nechaly vládnout manipulanty. Bezvěrectví a skutečně svobodné přemýšlení o podstatách jevů jsou nežádoucí. Věci se pohybují samospádem, ne jako správa lidských záležitostí. Je to mašinérie, schopná si živou hmotu včetně lidí přivlastnit a využít (vykořistit) pro své vlastní, mašinerijní potřeby.

Vzhledem k tomu, že tváří v tvář možnosti takového vývoje jiné civilizace na to reagovaly jen zakonzervováváním náboženských tradic (včetně jejich vzájemného potírání), je obrovskou zásluhou naší civilizace vznik socialismu jakožto pokusu o dvě hlavní věci. Na jedné straně o skutečně veřejnou správu lidských záležitostí včetně hospodářského života, což nejdřív mohlo být realizováno jen v poměrně malých komunitách při jejich postupném spojování v demokratické větší celky a na druhé straně, jedině současně s tím, svobodný rozvoj jednotlivce. Jeho na vědě založené vzdělávání a kulturní vyžití. Vědeckotechnický rozvoj pro lidi, žijící v přirozených reprodukčních cyklech, kde náboženství nehraje jinou než psychologickou roli pro ty, kterým jako osobní, soukromá záležitost náboženství vyhovuje.

Opět musíme přeskočit dlouhá léta i otázku, zda marxismus svým odmítnutím (tak marxismem nazvaného) utopického socialismu byl či nebyl omylem, když ve sféře SSSR skončil reálný socialismus naprostým krachem. Vyhnout se však nelze otázce, jak dlouho mohl přežívat a hlavně, jak jiné soustavy založené na marxistických východiscích mohou ovlivnit perspektivu světového dění. Odpověď na první část té otázky mám ze zažité praxe a úporného přemítání nezatíženého žádnou stranickou příslušností. Ta odpověď není bohužel nijak potěšující.

Už nevyužitím obrovského vítězství reálného socialismu - tehdy samozřejmě tak nenazývaného - ve druhé světové válce k důslednému prosazování skutečných veřejných správ se svobodným rozvojem jednotlivce při alespoň postupném snižování stupně utajování byla 1945-47 v reálném světě zcela ztracena možnost udržení reálného socialismu pozdějšími demokratizačními reformami a jeho změnění v socilismus bez přívlastků. Poznání hodně bolestné, o to víc, že jsme se mu v osmašedesátém chtě nechtě vzpříčili.

Odpověď na druhou část té otázky dává současné světové dění a jen zaslepení fanatici jeho trendy nechtějí vidět. Protože toto povídání už nebudu natahovat a slíbil jsem skeptický konec, připomínám i fanatiky marxistického zaměření a že fandím Sirůčkově požadavku, také o reálném socialismu přemýšlet netradičně.

[1] viz Kant, Immanuel: „Kritika čistého rozumu“, Oikoymenh, Praha, 2001; Pavlík, Ján: „Na obranu (nikoliv příliš) extrémního apriorismu“, In: Pavlík, Ján (ed.): „Filosofické základy metodologie ekonomických věd“ Oeconomica, Praha, 2002, s. 11 - 81; Hoppe, Hans Hermann: „Economic Science and the Austrian Method“, Ludwig von Mises Institute, Auburn, 1995; dostupné na http://www.mises.org/esandtam.asp

[2] V rámci apriorismu lze odlišit dvě základní linie: první lze nazvat reflekcionistickou, která tvrdí, že apriorní struktury existují ve vnějším světě a jsou tedy nezávislé na myslící bytosti. Tento postoj navazuje na aristotelskou realistickou ontologii a jejími zastánci jsou např. M. Rothbard či B. Smith. Druhou skupinou jsou impozicionisté – podle ní jsou apriorní struktury jsou „vtisknuté“ světu myslící bytostí, jinými slovy, apriorní struktury nejsou charakteristikou vnější reality, nýbrž zákony fungování naší mysli. Její představitelé – např. L. von Mises či H. H. Hoppe – navazují na Kantovo dílo. V tomto textu zastáváme impozicionistickou interpretaci. Toto rozlišení viz Smith, Barry: „The Question of Apriorism“, Austrian Economics Newsletter, Fall 1990; dostupné na http://www.mises.org/apriorism.asp

[3] Hayek, Friedrich August von: „Sensory Order“, cit. in Pavlík, Ján: „Hayekův Sensory Order: jednota svobody a řádu událostí v neuronové síti“, Acta oeconomica pragensia: Filozofie: myšlení, umění, život (mimořádné vydání), 2000, s. 116; Hayek sám aprioristickou metodologii explicitně nezastával, jeho dílo však lze interpretovat jako argument v její prospěch.

[4] viz Hayek, Friedrich August von: „Pravidla, vnímání a srozumitelnost“ in Ježek, Tomáš (ed.): „Zásady liberálního řádu“, Academia, Praha, 2001, s. 51-53

[5] viz Smith, Barry: „In Defence of Extreme (Fallibilistic) Apriorism“, Journal Of Libertarian Studies 12, Spring 1996, s. 185; dostupné na http://www.mises.org/journals/jls/12_1/12_1_9.pdf

[6] Lze z čistě pragmatických důvodů učinit ústupek a říci, že tvrzení, které formuluje praxeologie jsou falzifikovatelná. Pro praktikujícího ekonoma skutečně nemusí být příliš podstatné, jestli staví na principech, které jsou jednou pro vždy pravdivé nebo představují pouze „dobře zavedené empirické zkušenosti“. Na jeho zkoumání se tím nic nemění. Toto učinil např. L. Robbins (viz Robbins, Lionel: „An Essay on the Nature and Significance of Economic Science“, Macmillan, London, 1945

[7] Otázkou je, kterou z obou oblastí nazvat „vědou”: univerzálně platnou praxeologii či její historickou (tedy relativně platnou) aplikaci? Ač by bylo logické přiznat status vědy praxeologii (jak činí Mises), z praktických důvodů tak nečiníme. Důvod je ten, že poté, co jsou principy praxeologie definitivně objeveny, nebylo by již „společenských vědců” v pravém smyslu, což ve světě, kde status „vědce” má v očích společnosti vysokou hodnotu není pro velkou většinu teoretiků přijatelné. Domnívám se, že podobné řešení se stalo praxí i v přírodních vědách, kde jsou za vědce považováni i ti, co vědu „pouze“ aplikují.

[8] K tomuto řešení se přiklání např. Mark Blaug

[9] Kritika relativismu viz Hoppe, Hans Hermann: „In Defence of Extreme Rationalism: Thoughts on Donald McCloskey’s The Rhetorics of Economics”, Review of Austrian Economics, 1989, 3, pp. 179-214, dostupné na http://www.qjae.org/journals/rae/pdf/R3_16.pdf

[10] Mises, Ludwig von: “Epistemological Problems of Economics”, New York University Press, New York, 1976, dostupné na: http://www.mises.org/epofe.asp

[11] Huussen, G. M.: “Mises and the Praxeological Point of View” Journal of Economic Studies, 1989, Vol. 16 Issue 2, p121

[12] Friedman, Milton: „Metodologie pozitivní ekonomie“, Grada, Praha, 1997

[13] Ibid., s. 22

[14] Ibid., s. 24

[15] Ibid., s. 27

[16] Viz Long, Rodering T.: “Realism and Abstraction in Economics: Aristotle and Mises versus Friedman“; dostupné na http://www.mises.org/asc/2004/long.pdf

[17] Autorem pojmu “Platónská konkurence” (Platonic Competition) ve vztahu k modelu dokonalé konkurence je George Rieseman. Viz ibid., s. 9

[18] cit. in Pavlík, Ján; Kunca, Tomáš: „Prague University of Economics Inquires into Methodology of Economics Philosophical Foundation“, Acta oeconomica pragensia: Filozofie a metodologie ekonomických věd; 7/2001, s.13

[19] Hayek, Friedrich August von: „Kontrarevoluce vědy“, Liberální institut, Praha, 1995

[20] K teoreticko-historické metodě viz Pavlík, Ján: „Adam Smith a teorie spontánního řádu”, in: Smith, Adam: „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“, Liberální institut, Praha, 2001, s. 873–976

[21] Becker, Gary: „Teorie preferencí“, Liberální institut, Grada, Praha, 1997

[22] Becker, Gary S.: „Ekonomický přístup k lidskému chování“ in Ježek, Tomáš (ed.): „Zásady liberálního řádu“, Academia, Praha, 2001, s. 193

[23] U Marxe však komunismus byl koncem dějin, neboť dějiny lidstva chápe jako dějiny třídních bojů. Komunistická společnost je však společností beztřídní proto se již dále vyvíjet nebude.

[24] Komplexní a relativně konzistentní soubor názorů a idejí politických, právních, mravních, estetických, náboženských, filozofických, morálních postojů i logických úvah, vyjadřující zásadní životní postoje i cíle určité sociální skupiny obyvatelstva. Ideologie tedy vytváří takový světový názor, který mobilizuje, řídí a organizuje určité sociální skupiny k určitému jednání a k cílům, které považuje za ospravedlněné, zatímco jednání a cíle protikladné zatracuje a odmítá. Někdy se ideologii podsouvá pejorativní význam odtrženého, falešného vědomí (představ) o reálném světě.

[25] EU25 má 455 mil. obyvatel a vytváří na obyvatele v paritě kupní síly 20828 USD HDP. Z 25 zemí EU je 19 malých a z toho 8, jejichž HDP na obyvatele činí méně než 60 % EU15. V EU25 malé země mají 25,9 %. obyvatelstva a vytvářejí 26,0 % HDP. Malých zemí s nízkou tvorbou HDP na obyvatele je 8 a mají 8,4 % obyvatel a vytvářejí 4,4 % HDP Evropské unie 25. HDP na obyvatele činí 52,9 % EU25. Velké státy EU25 mají 74,1 % obyvatel a vytvářejí 76,2 % HDP. Malé státy mají 25,9 % obyvatel a 23,8 % HDP. Na obyvatele vytvářejí malé státy 89,4 % HDP států velkých.

[26] Už v době velké hospodářské krize se zpívalo v jedné písni, že „Evropa mocná, je moc nemocná“

[27] 1952 vzniká Evropské společenství uhlí a oceli. To se v roce 1957 mění na Evropské hospodářské společenství a Euroatom. 1967 vzniká Evropské společenství. 1993 snaha o větší ekonomickou a politickou jednotu vede k vytvoření Evropské unie. 1973 do ES přijato Dánsko, Irsko a Velká Britanie, 1981 je přijímáno Řecko, 1986 Portugalsko a Španělsko, 1990 se EU rozrůstá o NDR. V roce 1957 měla dnešní Unie 6 členů, v roce 1973 9 členů, 1981 10 členů, v roce 1982 12 členů, v roce 2003 15 členů a v roce 2004 25 členů.

[28]„ Dnes mají všechny země, které dosáhly high-tech (rozvinuté, vrcholné technologie), zamotanou hlavu ze střetu mezi třetí vlnou a zastaralými, zatuhlými ekonomikami a institucemi vlny druhé.“ Alvin Toffler, Heidi Tofflerová, Nová civilizace, Třetí vlna a její následky, nakladatelství Dokořán 2001, str. 19.

[29] www.marxiste.com/index.htm