Při zamyšlení na marxistickou metodologií a především nad odkazem samotného Marxe ve světle reálií počátku 21. století se neodbytně vynořuje celá řada otázek - od těch méně podstatných až po otazníky zcela fundamentálního charakteru. Málokdo zřejmě popírá důležitý vliv marxismu na lidské dějiny během posledních dvou století, a to např. včetně vítězství Karla Marxe v anketě rozhlasové stanice BBC o myslitele druhého tisíciletí (což však netřeba nikterak přeceňovat - Marx by jistě zůstal velikánem i bez těchto poněkud snobských ocenění). Mnozí ale připomínají především praxi a nedávnou porážku "reálného socialismu", který se marxismem zaštiťoval a považoval za jeho dědice a jediného pokračovatele. Znamenal tento zánik (či porážka, rozklad nebo zrada atd.) také i obrovskou porážku marxistického světonázoru a metodologie či zde spíše docházelo ke značnému odchýlení a překroucení mnoha postulátů Marxova, Engelsova, ale později např. i Leninova učení? Nebo snad sehrálo klíčovou roli to, že soupeření dvou světových soustav se nevedlo "férovým způsobem" (v soukromovlastnickém ziskově orientovaném globálním prostředí ostatně ani nemohlo), resp. že výchozí startovní podmínky nebyly ani v nejmenším srovnatelné, a že toto soupeření probíhalo prakticky výhradně podle kapitalistických pravidel, které si "světový socialismus" bohužel nechal vnutit? Cílem příspěvku však není podat vyčerpávají odpovědi na výše uvedené, ale ani na žádné jiné otázky zásadnějšího charakteru - ale pouze stručně naznačit (někdy záměrně až poněkud "kacířsky") některé aspekty související s moderními pohledy na marxismus (které ale mnohdy bývají záměrně či nevědomky přehlíženy) a v neposlední řadě orientovat pozornost k vybraným námětům, které by možná stály za hlubší rozpracování.

Socialismus bývá obvykle slovníkově definován ve smyslu teorie a praxe, resp. pokusů o sociálně spravedlivější společnost v zájmu optimální seberealizace jedinců. Směry socialistického společenského a politického hnutí (ale i politickoideologického systému) však nikdy nebyly homogenní a vždy šlo o celou řadu různých koncepcí a proudů velmi často teoreticky i politicky nesmiřitelných a vzájemně soupeřících. K obecnějším rysům (nikoli ale naprosto všech směrů takto se označujících) lze zjednodušeně řadit představu, že kapitalismus není definitivním uspořádáním lidské společnosti (a je žádoucí ho překonat např. na základě projektu společnosti nové a lepší), tezi označující soukromé vlastnictví za hlavní příčinu rozporů (a následné snahy o zespolečenštění - dnes např. v podobě přechodu k samosprávě), klíčovou roli ekonomického rozměru společenského života (kdy náprava ekonomických poměrů je předpokladem změn ostatních sfér) a existenci rozporů ve společenském vývoji, resp. aktivní podíl na příslušné změně (včetně polarizace společnosti či třídního boje apod.). Mezi základní hodnoty socialistické ideologie náleží především kolektivismus (v opozici s liberálním individualismem), princip komuny, tvárná podstata lidské povahy s klíčovým významem sociálního prostředí (s důrazem na změnu životních podmínek, ale i disciplinovanost individua), princip kooperace (rozvíjení kooperativních potencí člověka jako nástroj překonání odcizení) a nejrůzněji interpretovaná sociální, resp. ekonomická rovnost (s revoluční nebo evoluční - reformní cestou k jejímu dosažení). Hodnotové paradigma socialismu je však třeba pojímat jako celek, kdy jednotlivé hodnoty (byť různě chápané) se vzájemně podmiňují - při násilném vydělování hodnot a idejí lze povrchně dospět k častému (a obvykle ryze účelovému) ztotožňování socialismu a fašismu atd. Rozhodující je právě systémový charakter - zejména u socialismu vědeckého, tedy marxismu (přesněji ale i engelsismu, leninismu apod.) spočívajícím na principech dialektického a materialistického pojetí dějin. Existuje však celá řada konkrétních podob "socialismů" a jejich velmi četné modifikace a např. ani kategorie marxismu nebývá stejně chápána, vymezována a interpretována - vždy je tedy užitečné a nezbytné upřesnit základní pojmy a ujasnit si jaký socialismus máme vůbec na mysli.

Koncem 80. a počátkem 90. let se především na tehdy již dohasínající "vlně" Nové pravice ještě celosvětově nesly přeideologizované a poněkud naivní proklamace o definitivním konci socialismu, resp. vítězství liberálního kapitalismu, ale již brzy na to např. samotný F. Fukuyama své optimistické vize o "konci dějin" sám modifikuje a přibližuje realitě. Mnozí však již tehdy pochopili, že zřejmě nešlo o likvidaci a definitivní konec socialismu, nýbrž že vystupuje a dále stále naléhavěji bude vystupovat do popředí otázka jeho nových podob - adekvátních kvalitativně změněným podmínkám konce 20. a nastupujícího 21. století. Politologové již delší dobu upozorňují na vyprázdněnost ba dokonce chronickou krizi velkých nenáboženských politických ideologií (především "svaté trojice" - tj. liberalismu, konzervatismu a socialismu) v souvislosti se změnami a vývojem v podstatě již od 60. let 20. století. Nezřídka zde zaznívá, že v největších problémech se ocitá, resp. ocitla ideologie v podstatě dominantní v celé éře industriálního kapitalismu - tedy liberalismus. Vážnou přítěží se stává např. překonaná a stále pokrytečtější koncepce tzv. přirozených lidských práv (ostatně již dávno jiným liberálem J. Benthamem příznačně nazvaná "nesmyslem na chůdách") či stále zběsilejší fanatický boj proti jakékoli různosti pod magickým zaklínadlem údajné diskriminace (a ve svých důsledcích stávající rozpory ještě prohlubující) - bohužel často za vydatné asistence a pomoci mnohých socialistů. Výše připomenutý koncept všeobecných "přirozených" práv úzce souvisel s novověkým individualismem a bojem západoevropských městských vrstev proti absolutistickému hierarchickému uspořádání společnosti; osvícenská formulace univerzality lidských práv je však od počátku vnitřně rozporná a dosti problematická (srov. úvahy o občanské společnosti, Marathon, 2002, č. 1). A není snad alespoň v určitých ohledech dřívější představa o společnosti jako stabilním a organickém celku s poměrně stabilní hierarchií pro mnohé dnes vizí přitažlivější ve srovnání s ničím neukotveným a neustále se vařícím liberálním "kotlem"? Nestálo by proto i některým socialistům za úvahu orientovat se na propagaci spíše práv např. občanských a nikoli jen tzv. přirozeně-lidských bez všech povinností k sobě i ke společenství na různých úrovních?

Nutno však poctivě přiznat, že ani ideologie socialistická v posledních desetiletích nikterak (či spíše vůbec) "nezáří" - k její pokračující diskreditaci značně přispěla politika různých odrůd sociální demokracie a příslušných politických stran. Sociální demokracie sice nemůže nikdy překročit svůj stín a vždy pouze "obsluhovala" kapitalismus (a to často ještě dosti špatně), ale právě během 90. let a na počátku nového tisíciletí její geneticky zakódovaná bezpáteřnost již překonala všechny meze a uškodila nejen celé levici, ale v konečné instanci naprosto všem. Zoufalá bezvýchodnost, tragická bezkoncepčnost, bezbřehý oportunismus a pragmatismus ústící v praktickou realizaci mnoha opatření z oblasti "černé práce" pro mezinárodní kapitál (kterými by se strany deklarující se jako levicové či středolevé skutečně za normálních okolností diskreditovat opravdu neměly) je patrná, ať již své zraky upřeme na Británii, Německo, Francii či v podstatě kamkoli v Evropě, ale i jinde. Ale nejen zde lze argumentovat přílišným pronikáním liberálních idejí do socialismu - např. tím, že údajně levicové "socialistické" vlády stále častěji hledají spásu v příklonu k, v podstatě již zcela, neoliberálním řešením mnoha ekonomických problémů (která však realizují tradičně také pouze oportunisticky, polovičatě a špatně a tak obvykle negují i jejich potenciální pozitiva). Otázkou však zůstává nakolik je výše uvedené výsledkem nesporného a sílícího tlaku mezinárodního kapitálu, již zcela "utrženého z řetězu" a vymykajícího se kontrole národních vlád (a to nejen díky objektivním procesům globalizace, ale v neposlední řadě vlivem opět právě především sociálnědemokratického inženýrství v podobě projektu "jediné možné" cesty k europeizaci starého kontinentu - srov. článek V. Klause "Evropské ekonomické problémy a jejich neřešení". Právo, 31.1.2004, s. 1, 5) a nakolik je zde příčinu prohlubující se marasmus celé reformní levice, včetně absence vize, programu i osobností. Ve "švejkovsko-kafkovském" rybníku navíc ještě špidlovská sociální demokracie vše tragikomicky umocňuje neuvěřitelným amatérstvím, kdy se stala skutečně důstojnou pokračovatelkou "havlovsko-komediantských" tradic českého Absurdistánu. Vážným problémům na levici se ale zákonitě nemohla vyhnout ani její radikálnější či revoluční část - opět především jakákoli vize zde také často (či přesněji ve většině případů) zcela chybí. Tato část levice se mnohdy a mnohde (jako u nás) často spokojuje pouze s tradičními rituálními obřady a "revoluční" rétorikou či se utápí v salónním "intelektuálním" blábolení (včetně aktuálního vyvolávání duchů eurokomunismu) nebo např. "státotvorném" pragmatismu. Celkově se tak obvykle potácí ve starých a již dávno nefunkčních industriálních schématech a přístupech, resp. v neposlední řadě hledá záchranu v ještě větší náklonnosti k ničím neřízenému liberalismu (včetně orientace na "lumpen" vrstvy a menšiny a jejich pořád větší práva, ale bez jakýchkoli povinností a odpovědnosti za sebe i celek), k co nejrychlejšímu kosmopolitnímu odnárodnění a stále viditelněji zapomíná na tradiční hodnotové ukotvení, tolik potřebné právě v často záměrně podporovaných zmatcích postmoderního relativismu. Připomeňme, že vědecký socialismus - marxismus spočívá na filosofických východiscích v podobě materialismu (radikálním a důsledném dovedení materialistického řešení základní filosofické otázky do všech důsledků), realismu a ateismu a také bývá označován za odnož západní liberální tradice a optimistického evolucionismu. Vývoj přírody i společnosti chápe marxismus dialekticky; za jistý derivát dialektiky pak lze označit např. teorii systémů a její součást v podobě úvah o chaosu, jeho strukturaci apod. - tedy dnes poměrně populární a módní oblasti zkoumání, ke kterým se západní věda v podstatě teprve až nyní postupně a těžce propracovává, a jejíž soudnější představitelé si s úžasem uvědomují, že základní principy zde byly položeny již před více než 100 lety (srov. Marathon, 2003, č. 4 nebo 1998, č. 4). Ostatně také moderní procesy globalizace a jejich dialektickou rozpornost lze uchopit na základě metodologie naznačené již v Komunistickém manifestu, kdy však Marx s Engelsem samozřejmě nepoužívali tento pojem a načrtly pouze obecný rámec vývoje společnosti. Dějinný vývoj marxismus pojímá v duchu historického materialismu jako důsledek vývoje materiálních podmínek lidstva s hnací silou v podobě pohybu výrobních sil, resp. dialektikou působení výrobních sil a výrobních (především vlastnických) vztahů. Jde o dynamickou analýzu dějin, kdy v duchu víry v mechanismus nutného pokroku se dějiny neustále pohybují vpřed - právě v interpretaci kategorie pokroku je však mnohdy velmi cítit působení liberalismu, resp. vliv humanistické a osvícenské bezmezné víry v člověka a jeho neomezené možnosti (včetně exploatace Země či kultu stálého ekonomického růstu) s hlubšími kořeny již v křesťanství (podrobněji viz Marathon, 1997, č. 3; 2000, č. 5; 2003, č. 3). Zapomínat přitom nelze ani na všudypřítomný a objektivně existující (a tedy i marně a naivně paragrafy trestního řádu sankcionizovaný) třídní přístup - je např. naprosto nezbytné pečlivě analyzovat, co a kdo vlastně dnes reprezentuje dělnickou třídu či jaké jsou moderní podoby třídního boje (který ale není možné ztotožňovat pouze s násilnými akcemi, stávkami nebo znárodňováním). V celé řadě aspektů a aplikací může být značně přínosná moderní interpretace dialektiky pohybu výrobněsilových a výrobněvztahových charakteristik společenského systému pomocí instrumentária dlouhých vln (dlouhodobých Kondratěvových ekonomických, šířeji pak společenskoekonomických cyklů) vztahovaných především k "schumpeterovským" inovacím (srov. Marathon, 1997, č. 2; 1998, č. 1, č. 2 - 5; 1999, č. 6; 2001, č. 1, č. 2) a v neposlední řadě k, v podstatě marxistickému, rozpracování teorie inovací zejména F. Valentou (blíže viz Marathon, 2004, č. 1). Ostatně některé koncepce dlouhých vln přímo vyrůstaly z marxistických kořenů (srov. Marathon, 1997, č. 5 či 2000, č. 1); nicméně je třeba uvědomit si, že ani N. D. Kondratěva ani J. A. Schumpetera (ač tento si K. Marxe cenil - jako "sociologa, proroka, ekonoma a profesora" - a byl jím v mnohém ovlivněn) mezi marxisty řadit nelze. S aparátem "inovačních" (i jiných) dlouhých vln je však třeba zacházet velmi obezřetně, vyvarovat se především sklouzávání do pasti technickotechnologického determinismu (kdy při "zbožštění" inovací se např. zcela vytrácí role subjektu) a mít na paměti nesporná omezení, nedostatky, ale i dosavadní "bílá místa" této užitečné - ale nikoli vševysvětlující - teoretické koncepce.

Pokud jde přímo o marxistickou politickou ekonomii - klíčová je zde především analýza společenského a ekonomického rozvoje kapitalismu s důrazem na dlouhodobější aspekty vývoje (jako je problematika akumulace kapitálu, rozdělování nadhodnoty či vztahů společenských tříd). Vyzdvihnout nutno také systémový přístup a dnes tolik žádanou interdisciplinaritu - u marxistů nedochází k jednostrannému vyvyšování ekonomie nad ostatní disciplíny (jako v případě "ekonomické imperiality" standardní západní ekonomie), i když klíč k pochopení společenských rozporů tkví právě v analýze ekonomických poměrů. Jedná se o společenskovědní normativní substancionální přístup analyzující reálnou dynamiku v historickém čase, budovaný nikoli axiomatickým, ale tzv. babylónským způsobem (s důrazem na fungování celého systému, různými přístupy a např. i absencí poněkud násilného členění standardní ekonomické problematiky na oblast mikroekonomickou a makroekonomickou) s pojetím člověka nikoli jako izolovaného soběstačného Robinsona, nýbrž bytosti kolektivní a společensky determinované. Také racionalita celého systému zde nevychází z racionality izolovaných individuí a překonává tak přístupy metodologického individualismu - nicméně otázky kolem pojetí racionality a zejména ohledně nového typu společenské "nemanipulativní" racionality, a šířeji pak hledání příslušného nového paradigmatického zakotvení, náleží k těm dosud otevřeným a stále více aktuálním (srov. Marathon, 2002, č. 3). S ohledem na nové podmínky společenského vývoje by dále bylo zřejmě více než užitečné tvůrčím způsobem rozvíjet řadu oblastí marxistické politekonomie, sociologie, politologie, filosofie či futurologie. Namátkou (zde ale bez jakékoli bližší specifikace a strukturace) lze připomenout: pracovní teorii hodnoty a ceny (koncepci produktivní práce, souhrnného pracovníka, ale např. i tradiční "slabinu" politekonomie kapitalismu při objasňování monopolních cen atd.), moderní podoby vykořisťování a zbídačování (např. tzv. externalizaci nákladů), dále nové formy vlastnictví (především v kontextu společenské, resp. ekonomické samosprávy, koncepci plurality vlastnictví - včetně dominance v pluralitě v kontrastu s nikdy nedosažitelnou liberální abstraktní pluralitou apod.), antiglobální a především ekologické aspekty marxismu (srov. Marathon, 2003, č. 5) nebo již výše naznačené aplikace dialektiky např. v teorii systémů, koncepci dlouhých vln založených na inovacích (včetně úvah o nástupu V. vlny, precizaci propojení jednotlivých sfér společenskoekonomického systému, propracování příslušného mechanismu změn, souvislostí a vazeb ekonomických aj. cyklů různých délek atd.). Jako do jisté míry sjednocující a zastřešující prvek pro "masovou antiglobální frontu" (zde ve smyslu soudobé převážně neoliberální podoby procesů globalizace se všemi převážně negativními dopady) by možná mohly posloužit různé koncepce a z nich vycházející postupně (moderními formami třídního boje) protlačované konkrétní návrhy na kontrolu a zdanění mezinárodního spekulativního (resp. neproduktivního) kapitálu inspirované např. tzv. Tobinovou daní. Zapomínat by se přitom ale nemělo ani na citelné postihy (např. pomocí daní či výrazným krácením příslušných dávek a podpor) za neproduktivní využívání i dalších výrobních zdrojů a faktorů - tedy také práce; samozřejmostí pro odpovědnou levici by měla být snaha o zavedení neobejitelné povinnosti vykonávat veřejně prospěšné práce pro každého evidovaného (a státem placeného) nezaměstnaného - na straně jedné tedy stálé úsilí o právo všech na práci (v kapitalismu ale nikdy zcela nezajistitelné), a na straně druhé nedělitelně s povinností pracovat. V kontextu marxistické ekonomické vědy však nutno připomenout existenci ještě daleko více a tradičně zanedbávané oblasti v podobě politické ekonomie socialismu. Nezřídka se lze setkat s fundovanými názory, že tato v podstatě jako věda nikdy neexistovala a stále čeká na své adekvátní konstituování (chybí zde např. jakési základní ideové a teoretickometodologické východisko či vodítko, které marxistická politekonomie kapitalismu obvykle odvíjí od Marxova Kapitálu - jakýsi "Sociál" stále napsán nebyl). Toto mělo a trvale má také závažné hospodářskopolitické implikace - vzpomeňme obvykle nepříliš úspěšné a nedotažené ekonomické reformy v éře "reálného socialismu", kdy za jeden z hlavních (a dosud stále otevřených) problémů je možné označit nedořešený vztah mezi plánem a trhem, se všemi příslušnými konsekvencemi.

Stoupenci marxismu jsou přesvědčeni, že tento nelze vyvrátit, ale lze ho pouze rozvíjet - je v podstatě jedinou metodologií, která opravdu "funguje". Tím však jistě nemá být řečeno, že "klasikové" marxismu vyřešili naprosto všechno, ani, že se v jednotlivostech nemohli mýlit - nehledě na dobovou podmíněnost řady jejich názorů a teoretických koncepcí. Absence adekvátní metodologie je zřetelně patrná v celé řadě západních společenskovědních disciplín a má samozřejmě také velmi závažné praktické, dnes někdy i globální, dopady (připomeňme např. idealismus a jistou naivnost, ale o to větší nebezpečnost a nevypočitatelnost americké zahraniční politiky). Marxistickou metodologii přitom nelze ztotožňovat s výsledky - stejná metoda v různých historických podmínkách může vést k naprosto rozdílným výsledkům a závěrům. Samotný Marx by v žádném případě neměl být uctíván jako svatá ikona, i když se právě marxismus (či později marxismus-leninismus-stalinismus) stal pro mnohé jakousi věroukou a náboženstvím, ke kterému nelze již nic dodat a ani k němu nelze uvádět naprosto nic kritického - mnohé z marxistické metodologie tak postupně zdegenerovalo, nehledě na zjednodušené interpretace, "lidová vylepšení", opakující se revize hlavních principů, nejrůznější deformace a malformace učení Marxe, Engelse či Lenina. Tvůrčí rozvoj marxismu by měl spočívat v aplikaci příslušné metodologie v měnících se historických podmínkách a nikoli např. v nemístně eklektickém spojování koncepcí vycházejících z naprosto odlišných teoretickometodologických i světonázorových a ideologických východisek. Jako názorná ukázka mohou posloužit snahy o přílišnou matematizaci, a tím i výrazné "zploštění" a redukci (např. "rozpracování" marxismu pomocí mezních veličin majících sice své určité opodstatnění, ale i nesporné meze, dalším příkladem může nakonec být tzv. transformační problém - tedy v podstatě nepochopení kvalitativní analýzy uplatněné v Kapitálu, ústící v údajný rozpor mezi prvním a třetím dílem Kapitálu s celou řadou matematických "řešení"). Marxistická politekonomie by měla být skutečnou "hard science", a to nikoli pouhou snahou redukovat předmět zkoumání společenských věd pomocí aplikací metod věd přírodních, ale právě tvůrčím uplatnění fungujících (a společenskou praxí ověřených) teoretickometodologických východisek, principů, postupů a metod.

Někteří autoři hlásící se k odkazu Karla Marxe zdůrazňují důležitou roli - obvykle nepříliš čtených a mnohdy i nedoceněných - "přípravných" spisů Grundrisse. Zde lze nalézt řadu zajímavých podnětů k zamyšlení např. nad Marxovým pojetí svobody či nad, dnes vysoce aktuální, problematikou dlouhodobého ekonomického růstu (včetně jeho udržitelnosti) a dynamiky vývoje vůbec. Vyzdvihováno např. bývá Marxovo pojetí univerzality rozvoje člověka, a to zejména v kontextu dynamiky formulované jako zákon ekonomie času. Volný čas zde pak figuruje - zjednodušeně parafrázováno - jako čas pro všestranný rozvoj schopností člověka. Lze však položit otázku, zda onen univerzální rozvoj člověka nebyl samotným Marxem zredukován pouze na výrobněsilovou dimenzi a, zda sociální rozměr univerzality zde poněkud neabsentuje. Je skutečně stálá dynamika (dnes v podobě exponenciálního samoudržujícího se, a v podstatě již v mnohém samoúčelného, kvantitativního ekonomického růstu plynoucího ze samotné podstaty tržní koordinace ekonomických aktivit) tou jedinou cestou k osvobození člověka a rozvoji univerzálních schopností? A co pak, až toho bude dosaženo - nastoupí snad ona stacionární společnost, kterou predikoval J. S. Mill, kde honba za ziskem přestane být hlavní silou pokroku a bude vytvořen větší prostor vztahům solidarity a kultivaci člověka (ke které se ale kapitalismus postupně dostane pouze na své růstové trajektorii)? Není tedy na místě připustit si a explicitně konstatovat, že Marx dynamický kapitalismus v podstatě velmi obdivoval (a tedy, že interpretace kladoucí samotnému Marxovi za vinu nedocenění možností kapitalistického systému rozvíjet se a adaptovat jsou přinejmenším zjednodušením) a, že byl v neposlední řadě velmi silně prosycen liberálními postuláty, včetně (možná až poněkud přehnaně) optimistické humanistické a osvícenecké ideje stálého pokroku a neomezených možností člověka?

Jiné interpretace formulují Marxův problém a některé rozpory jeho díla následovně. Vychází z toho, že K. Marx pohlíží na ekonomickou problematiku jinou "optikou" než běžní ekonomové (stojí za připomenutí, proč a jakým způsobem se Marx vůbec dostal ke studiu ekonomie) a, že skutečným základem dlouhodobého růstu je pro něho lidská svoboda (ke které je člověk v podstatě "odsouzen"). Je nutné ale odlišovat svobodu jako seberealizaci člověka a svobodu v poměrech, do nichž je člověk uvržen a s nimiž se musí vyrovnat. Úvahy o svobodě odvozené od postavení na trhu či o tom, že formální rovnost je ve směně prakticky nedosažitelná apod. vedou až ke klíčové kategorii odcizení, především odcizení práce - základ "technologického" odcizení práce se nachází již v povaze zemědělských činností, kdy člověk již není subjektem, ale objektem ("trpnou stránkou" výrobního procesu) a práci koná pouze pro výsledek a nikoli pro ni samu. A právě odtud se logicky odvíjí i uvědomění si "útrpnosti práce" a její měření, význam hodnoty a ceny zboží, času atd. (resp. i související úvahy o racionalitě a maximalizaci či minimalizaci apod.). Práce je tak sice každodenním životem, je to pokrok, ale zároveň i prostředí, kde je lidská individualita devastována (a vede k vytváření abstraktní individuality) - svoboda a práce se tak v podstatě vylučují a pokrok odcizení práce stále prohlubuje. Marx zdůrazňuje, že záleží na materiálních prostředcích se kterými se pracuje (prací je ale devastován např. i vykořisťovatel) a zkoumání povahy práce je tak postupně zaváděno i do ekonomie. Soukromé vlastnictví (zde ve smyslu přirozené vlastnosti lidí) pak může být nazíráno jako přímý důsledek odcizení práce, jako kodifikace odcizené práce i vztahů k ostatním - odcizení práce plodí uzavření člověka do abstraktního egoistického individua a je vytvářeno materiálními prostředky. Marx důkladně zkoumá techniky práce, technologie, resp. povahu výrobních sil - ostatně kapitola "Stroje a velký průmysl" (kap. 13, čtvrtý oddíl - "Produkce relativní nadhodnoty", viz např. K. Marx, B. Engels: Spisy svazek 23. Praha, Svoboda 1986) je v prvním díle Kapitálu vůbec nejrozsáhlejší (ale přesto tradičně bývá obvykle poněkud přehlížena a považována jen za určitou ilustraci). S nástupem strojové velkovýroby je potom vytvořena imanentní základna kapitalismu, kdy teprve nyní nabývá podřízení člověka věci technické hmatatelnosti - dochází k "připojení" člověka ke stroji jako jeho živé součásti. Některé činnosti sice mohou být částečně "svobodné" (kdy je člověk skutečně jejich subjektem), ale jsou začleněny do celospolečenské struktury založené na práci odcizené - což v konečné instanci opět znamená "nesvobodu" a odcizenost. Je-li cílem práce zvětšování bohatství, je tato nesvobodná a zhoubná (ve smyslu nepřirozenosti - zvířeckosti) vždy a oblast svobody (jako lidské přirozenosti) tedy leží mimo oblast materiální výroby - přitom však k osvobození jednotlivce, podle Marxova systému, může dojít pouze v materiální sféře. Marx pak následně upadá do maximalizačních schémat "tradiční" ekonomie, nehovoří již o zrušení odcizení práce, ale o únicích z práce a predikuje nutnost překonání zbožní výroby jako nutného předpokladu překonání soukromého vlastnictví. Další rozpory pak lze nacházet např. při výkladu zbožního fetišismu či Marxových představách o polarizaci společnosti (srov. např. příspěvek J. Vraného "Vznik Marxovy politické ekonomie". Politická ekonomie, 1970, č. 3, 4). Nutno však upozornit, že jiné interpretace svádí k domněnce, že u Marxe je práce nesvobodná pouze za určitých podmínek a nikoli naprosto vždy. Diskutovat v tomto kontextu lze mnohé nové skutečnosti - např. důsledky postupného přechodu na automatizovanou velkovýrobu či zavádění domácí práce atd. na odcizení práce, resp. její možnou přeměnu na práci svobodnou, ale právě zde marxistická teorie také čeká na svá dopracování.

Jedním z aspektů děl Marxe a Engelse je silná kritičnost a odmítání prakticky všeho, co souvisí s feudálním uspořádáním společnost a evropským feudalismem vůbec - což je samozřejmě podmíněno dobově a úzce koresponduje právě s neoddiskutovatelnými liberálními aspekty jejich díla. Také např. britský časopis Prospect (říjen 2003) ve fiktivním interview s Karlem Marxem (kde se snaží, s větším či menším úspěchem, Marxův radikalismus a provokativní vyjadřování aplikovat na současné podmínky) píše, mimo jiné, toto: "... Vždycky se mi líbili Američani. Není tam feudalismus, nejsou tam žádné svaté tradice ... Amerika je typicky dělnická země ..." (cit. podle Britských listů, 31.10.2003). V tomto kontextu je patrný naprosto odlišný přístup i mnohých dnešních liberálů, jednoznačně odmítajících "přežilou a špatnou" feudální společnost a konzervativců, často "se slzou v oku" vzpomínajících na "starý dobrý středověk" s řadou mnohdy stále inspirativních a podnětných prvků. Marxismus je metodologií vyznačující se, v neposlední řadě, historickým přístupem - např. pro poznání podstaty ekonomických jevů je nezastupitelná historická analýza, resp. ekonomické jevy, instituce i teorie jsou vždy historicky podmíněné a relativní, což však samozřejmě v Marxově pojetí nebrání formulování obecněji platných ekonomických zákonů. Jedním z inspiračních zdrojů se v tomto ohledu stala i pro Karla Marxe německá historická škola, kde však absolutizace historismu (včetně jednostranné orientace na empiricko-induktivní metody zkoumání) fakticky vedla k likvidaci teoretického charakteru ekonomické vědy a k její záměně dějinami národního hospodářství. Představitelé německé historické školy filosoficky vycházeli, stejně jako Marx, z německé klasické filosofie, ale jejich historický přístup často přímo vyústil do idealizace minulosti a ostře konzervativních postojů. Např. G. Schmoller považoval liberalismus a zavedení demokracie za přehmat neodpovídající reálným podmínkám a za porušení kontinuity plynulého vývoje - středověké stavovské a cechovní uspořádání, podle něj, např. nevytvářelo takové podmínky pro sociální konflikty jako demokracie, která zavedla formální politickou rovnost a svedla nemajetné k iluzi i o rovnosti majetkové, nehledě na další pozitivní aspekty fungování cechů apod. Při úvahách o odkazu K. Marxe i dalším rozvoji a praktických využití marxistické metodologie je proto dobré vždy mít na pamětí dobovou podmíněnost (ale i podmíněnost původem a osobnostními rysy samotného Marxe i Engelse - vzpomeňme např. jejich náhledy na Slovany) řady aspektů jeho díla a v neposlední řadě to, že Marx byl možná liberalismem ovlivněn daleko více než může být řadě marxistů či marxologů vůbec myslitelné a také i příjemné. Klíčovou otázkou zůstává, zda ve kvalitativně nových podmínkách 21. století má liberální ideologie zůstat dominantní, tak jak tomu v podstatě bylo v celé éře industriálního kapitalismu, nebo zda je již vyčerpána (jako relikt 19. století) a stala se smrtelně nebezpečnou pro samotné přežití lidstva - což v řadě ohledů již přesvědčivě ukázalo uplynulé 20. století. Nebylo by proto užitečné alespoň částečně znovunalézat význam a váhu tradiční hodnot a postojů spíše konzervativních, a to i v případě nových podob socialismu 21. století. Tedy i zde by možná "méně sociál-liberalismu a více sociál-(neo)konzervatismu" něčemu prospělo. A byly vlastně vůbec "francouzská rebélie" a následný liberální kapitalismus nějakým výrazným pokrokem a posunem vpřed?