MARATHON číslo 58 ( 2/2005 )
Tibor Vaško
Motto:
Všechny teorie závisí na předpokladech, které nejsou zcela pravdivé. To je to, co je dělá teorií.
Robert M. Solow, laureát Nobelovy ceny
Když problém, přes veškeré výzkumné úsilí nám odolává, musíme zpochybnit výchozí předpoklady. Potom představivost je důležitější než znalosti.
Albert Einstein
Kapitalistický individualismus je velmi zfalšovaný individualismus. Nepřináší moc tomu, kdo má nadání, píli a energii, ale tomu, kdo má peníze.
Ferdinand Peroutka v článku"Liberálové a zlaté tele" (1926)
Nadpis příspěvku, který byl dán, je více než ambiciózní. O tomto tématu byly napsány nejen knihy, ale celé knihovny. Proto půjde v mém případě o práci omezenou nejen co do rozsahu, ale i co do hloubky. Protože se necítím být v tomto oboru autoritou budu se spoléhat, kde to jen bude možné, na autority. Podobně to udělali ekonomové v Rusku, když ustavili internetovou stránku (http://rusref.nm.ru) kde soustředili kritické hlasy laureátů Nobelovy ceny na transformaci ruské ekonomiky.
Posledních necelých třista let se v interakci s reálným vývojem společnosti, vystřídala řada ideologií, něco podobného jako např. v atomové fyzice se vystřídaly modely atomu N. Bohra, A. Sommerfelda, A. Einsteina apod. Když teorie se nevyvíjela v interakci s okolím a začala si nárokovat neomylnost a ignorovat realitu, skončilo to neslavně.
Světové hospodářství jako celek, ale také většina národních ekonomik, neposkytuje mnoho příležitostí k jásání. Vzniká dojem, že znepochybnitelné poučky a dogmata nemají na růžích ustláno. Po implozi "jediného vědeckého plánovitého způsobu řízení společnosti a hospodářství" se rozšířil jako mor jeho protipól, liberální laissez-faire (tj. liberální tržní hospodářství, budu používat tento "anglo-francouzský" termín,), jako opět "jediná možná cesta".
Důkazem toho, že teorie odcházejí, je vznik mnoha směrů s předponou „post“, což dokazuje současně, že autoři neví přesně kam následné teorie směřují, proto se pohodlně schovávají za minulé teorie. Tak vzniklo post-keynesiánství, post-marxismus, post-fordismus, post-modernismus, atd. James Petras[29] dokonce napsal marxistickou kritiku post-marxismu.
Klasická a neo-klasická ekonomická teorie
Tato teorie vznikla pod vlivem deterministické Newtonovy teorie a z ní vyplývajícího redukcionizmu. Je založena na čtyřech ideách a to:
Hybnou silou ekonomického systému je zištnost, která ale nakonec způsobuje sledování společného zájmu společnosti v důsledku působení „neviditelné ruky“. Soudobí studenti A. Smithe, autora pojmu neviditelná ruka říkají, že nyní kapitalistická společnost je řízena dvěma neviditelnýma rukama, které se navzájem potírají. Jedna je neviditelná ruka morálního cítění občanské společnosti a druhá ruka řídí sobeckost komerční společnosti. Centrálním problémem soudobého kapitalismu je jak přivést morálku do působení trhu (M. E. Sharpe)
Ekonomický systém je regulován soutěží mnoha firem, která ustanovuje ceny na trhu. Nikdo nesmí ovlivňovat ceny, protože by to byla „regulace regulátoru“(trhu).
V důsledku regulační moci soutěže, stát má regulovat málo, jen pro zajištění zákona, pořádku a obrany. Narozdíl od mnoha ekonomů a politiků, A. Smith nikdy nezpochybňoval úlohu státu. Doporučoval mu úlohu v ustavení disciplíny, zabránění zlu a nevhodnému jednání, předepsání pravidel zakazujících "způsobení vzájemné újmy", atd.
Protože soutěž a trh přináší nejlepší možné výsledky, je dobré usilovat o maximum z obou.
Neo-klasici doplnili, že podnik bude zvyšovat výrobu do té doby, než náklady na dodatečnou jednotku výroby nebudou rovny důchodu z této jednotky produkce tj. do tzv. meze (marginální náklady). Za přítomnosti konkurence to bude rovné ceně této jednotky výroby.
V roce 1873 Francouz Léon Walras (1834-1910) ve švýcarském Lausanne přišel s principem obecné rovnováhy ekonomiky, která se vytvoří tak, že výrobce ohmatá trh (francouzsky „tâtonment“) a postupně se dopracuje k rovnovážné ceně. Posledního do neoklasického mariáše nutno vzpomenout Francouze J. B. Saye (1767-1832), který ve Francii propagoval teorii A. Smithe. Jeho idea byla, že když se něco vyrobí a prodá, někdo musel dostat mzdu, zisk nebo rentu, za kterou si ten výrobek koupil. Důsledkem byl názor, že výroba si nějak vytváří poptávku. Tento princip byl velmi populární. J. K. Galbraith řekl, že do poloviny 30tých let na Harvardu nikdo nemohl dostat doktorát pokud nevěřil v Sayův zákon. Po polovině 30tých let nikdo nedostal doktorát, kdo v něj věřil. Tento zvrat způsobil brilantní ekonom, který se narodil tentýž rok co Marx zemřel - J. M. Keynes (1883-1946).
Bylo to poté co neviditelná ruka A. Smithe dala americké ekonomice takovou facku, že burzovní makléři padali z oken mrakodrapů. Jak se totiž ukázalo, ekonomika dovede docílit rovnováhu nejen při plné zaměstnanosti, jak ekonomové předpokládali, ale i při podstatně nižší. Keynes vysvětlil co to může způsobit a navrhl, že ten rozdíl v zaměstnanosti by se měl vyplnit pomocí státních zásahů. Keynes totiž ukázal, že rovnováhu lze docílit nejen snižováním cen, ale i snižováním výroby a rostoucí nezaměstnaností, proto doporučil, aby se centrálně upravoval vztah mezi náklonností spotřebovávat a pohnutkami investovat. Hned však dodal, že to nezvyšuje důvod pro socializaci výroby.
Mnoho pozitivního se připisuje Keynesovi, od Rooseveltova Nového údělu, po dvě desetiletí poválečného růstu. Aby se zabránilo opakování krize, byl koncem druhé světové války navržen finanční systém známý podle místa jeho schválení v červenci 1944 - Bretton Wood. Velkou zásluhu má na tom sám Keynes, který je nyní kritizován jak zprava, tak zleva. Přitom se zapomíná na jeho heslo "omezovat nadvládu spekulace nad podnikáním".
Inflace a „stagflace“, která dle jeho teorie vůbec nemohla nastat, však žel, počátkem 70 let nastala a byla zdrojem pochyb o všemohoucnosti keynesiánství a také koncem Bretton Woodského systému.
To přivedlo na scénu monetaristy vedené M. Friedmanem (Nobelova cena). Jeho teorie se dá shrnout populárně asi takto:
- stát je nepřítel hospodářství,
- za nezaměstnanost mohou odbory,
- úrokovou míru a kurz měny má určovat trh,
- jediný legitimní cíl hospodářské politiky je stabilita měny.
Uskutečnil se tak sen M. Friedmana již z r. 1953 o pružných kurzech měn ("The Case for Flexible Exchange Rates" (publikováno v Essays in Positive Economics). Konečný výsledek však byl přesně opačný, než navrhovatelé předpovídali. Říkali totiž, že flexibilní kurzy měn budou plnit funkci "tlumiče" (buffer), který ochrání domácí hospodářství před vnějšími šoky. Nyní ani spojené národní banky nedokážou odvrátit útok spekulantů. Léky proti tomu jsou známy, např. Tobinova daň navržena v r. 1978 laureátem Nobelovy ceny Jamesem Tobinem ve výši asi 0,5 % za mezinárodní převod peněz. Přes rozsáhlou diskusi se zatím o jejím zavedení neuvažuje.
Nicméně sám Friedman řekl již v roce 1986, že jeho politika se zdá být „skličujícím selháním v praxi“, zejména že vývoj ve světě praxe se výrazně liší od vývoje ve světě ideí. Od publikování jeho knihy Kapitalizmus a svoboda v r. 1962 se prý USA vzdálilo od pravé liberální společnosti, protože v r. 1986 výdaje vlády byly 43,8 % národního důchodu, zatímco v r 1962 to bylo 34,7 % a v r. 1930, před programem New Deal, jen 15 %.
Politika M. Friedmana se slila s dřívějším proudem liberalizmu a vzniklo to, co je známo pod různými jmény jako neo-liberalizmus, neo-konservatismus s místními odstíny ve významu.
Hlavním guru neo-liberálů byl F. Von Hayek, který organizoval světové hnutí této ideologie a od 1 do 10 dubna 1947 svolal liberály (celkem 39) do Hotel du Parc na hoře Mont Pelerin nad městem Vevey ve Švýcarsku. Tak vznikla Mont Pelerin Society ve které v r 1990 přednášel i V. Klaus.
Vzniklo období, kdy v ekonomice se moci ujali opět finančníci, jak tomu bylo do druhé světové války (G. Duménil a D. Lévy).
Ekonomika která aplikací těchto principů vznikla, docílila v rozvinutých zemích ohromný růst výroby a produktivity, uspokojila miliony lidí, dovolila podstatně zvýšit počet milionářů a miliardářů, ale dovolila také zvýšit rozdíly ve společnosti, postupně prakticky eliminovat tzv. střední vrstvu, vytvořit stamilióny nezaměstnaných a 800 miliónů ve světě, kteří dle odcházejícího Presidenta Světové banky Jamese D. Wolfensohna uléhají večer hladoví. Navíc zatížila globální životní prostředí. Aikido aktivizmus, hnutí údajně navazující na budhizmus (Tribe_net.htm), lapidárně argumentuje, že žijeme v období dospělého kapitalizmu, který ač dosáhl ohromných úspěchů, trpí třemi neduhy a to:
- zvyšuje schopnosti a pravomoci, zatímco minimalizuje zodpovědnost,
- privatizuje zisk, ale zespolečenšťuje nebo často ignoruje vyvolané náklady,
- otupuje vědomí a znehybňuje společnost usměrňováním vlády, médií a veřejného mínění na užší samo-rozvíjející se pohled, který hlásá, že je v zájmu společnosti, ale často zahaluje vyvolané tragické důsledky pro společnost. Dospělý kapitalizmus podporuje nevědomost společnosti, činíc jí tím efektivnější.
A co na to emeritní profesoři?
Samozřejmě, že se situace nelíbí také prestižním ekonomickým autoritám. V projevu k životnímu jubileu (80 let) Prof. R. Heilbronera (USA), zazněly vtipné postřehy od laureáta Nobelovy ceny P. Samuelsona, učitele celé generace ekonomů. Ten řekl k současnosti, že když boha marxistického socialismu, který selhal, nahradíme obstarožním bohem liberalismu a laissez-faire, musíme být na pozoru. V současnosti pro globální ekonomický chaos je relevantní bůh liberálního kapitalismu a vysvětluje dál: Hodně lidi se dívá na studenou válku jako částečně řízený laboratorní experiment. Liberální hrdina bojoval s divochy a zasadil jim konečný knock-out, nyní se můžeme obrátit k výrobě energie zadarmo, ovládnutím řízené jaderné fúze. To je dle Samuelsona, pěkná naivita. Hospodářský zázrak Japonska v létech 1945-90 nebyla nikdy obstarožní laissez-faire utopií Frederika von Hayeka.
Brutální fakt hrubých ekonomických dějin je, že smíšené tržní ekonomiky předstihly v rychlosti vývoje socialistické země. Jak Keynes řekl o kapitalismu v době jeho nejhorší patologie v třicátých létech:"Není estetický a nedodává co slíbí" by bylo možno říci i o bývalých socialistických zemích.
V roce 1990, dvojité akcie a prasknutí bubliny cen nemovitostí v Japonsku vyvolalo desetiletou stagnaci. V polovině 1997, většina zbytku Asie se náhle dostala z výsluní do hluboké noci mocnou ukázkou makro-neefektivních organizovaných trhů. Pohyby mezinárodního kapitálu jaksi nebyly vedeny neviditelnou rukou trhu do definovatelného Pareto optima. Potud Samuelson.
Heilbroner sám ukázal, že signálním přínosem Marxe bylo odhalení, že tržní síly používají moc se stejnou účinností jako instituce nevolnictví, i přes svobodu sociálních vztahů, které tak hrdě hlásají. Rozdíl je v tom, že tato moc byla ve feudalismu otevřeně aplikovaná, zatímco v kapitalismu je to maskované "tržní volbou". Na oslavách svých 80 narozenin pokračoval: „ekonomické texty trpí nedostatkem jednoho slova - a to slovo je kapitalismus. Zato jsou plné slov jako "model, systém, tržní systém, atd". John K. Galbraith ihned dodal, že je to „nevinný podvod, nevinný proto, že ti kteří jej používají nemají pocit viny. Záměnou pojmu kapitalismus za "tržní systém" se minimalizuje, ve skutečnosti vynechává, role peněz a bohatství v usměrňování ekonomického a sociálního systému. Místo řídící role vlastníků kapitálu, nebo jimi pověřených, dostáváme obdivuhodně neosobní roli tržních sil“. Galbraith pokračoval, že těžko by bylo možné vymyslet změnu terminologie, která by byla více v zájmu těch, kterým peníze poskytují moc. Nyní požívají funkční anonymity.
Stojí za to uvést doslovný popis liberálního kapitalizmu od zesnulého ekonomického génia W. Leontieva (Nobelova cena), jak jej představil americkému Kongresu v r 1982. Leontiev řekl ekonomicky méně vzdělaným kongresmanům: "Kapitán propustí velkou část své posádky a nařídí natáhnout plachty tak, aby plátno zachytilo plnou sílu větru, tj. pro sledování největšího možného zisku. Nařídí také kormidelníkovi, aby pustil kormidlo, čímž loď nebude zpomalována snahou jí řídit, loď popluje ve směru, kterým jej vítr požene. Většina cestujících, zdá se, vychutnává jízdu, ovšem kromě chudých, starých a nemocných, kteří jsou spuštěni v děravých člunech přes palubu. Tohle kapitán vysvětluje tím, že je to nutné, aby loď byla lehčí.
Ovšem nálada se změní a myslím celkem brzy, když každý pocítí a uslyší jak skály škrábou dno lodě. Nouzová opatření jsou sice přijata, ale po té co loď bude odvlečena do hlubších vod, máme obnovit experimentování se stejným druhem ekonomické politiky, založené na stejném druhu teorií, které dovolily Americkému hospodářství dosáhnout dnešního stavu? Doufejme že ne. Vody do kterých vstupujeme jsou mnohem zrádnější, než kterými jsme proplouvali dosud."
Podobně argumentuje publikace rakouské sociální demokracie (2003). V ní, ministerský rada, Dr. Andreas Hoeferl píše:“Neoliberalizmus je politickou ideologií.“ Dále pak:“Tento tržní fundamentalizmus se stal svého druhu světovým náboženstvím-které se však nehlásá v kostelích, ale na univerzitách a vysokých školách. Je obhajován s horlivostí náboženství. Milující Bůh však byl vyměněn za Boha trhu a ten neodpouští svým dlužníkům“. Hoeferl také říká, že by bylo vhodnější tuto ideologii nazývat ne neoliberalizmem, ale neo-samolibostí a neo-nelítostí, protože tyto dvě vlastnosti převedl do principů lidské činnosti.
Prezidenti z Latinské Ameriky na poradě v Monterrey v Mexiku, za přítomnosti amerického prezidenta, 12-13 ledna 2004 řekli (Luíz Inacio Lula de Silva) „jménem obětí loupeživých volno-tržních politik, které byly vnuceny lživými argumenty, že privatizace a tržní reformy přináší prosperitu. Není to pravda“, řekl Lula. „Devadesátá léta byla desetiletím beznaděje. Byl to perverzní model, který chybně oddělil ekonomické od sociálního, postavil stabilitu proti růstu a oddělil zodpovědnost od spravedlnosti“.
Závěrem
Výše uvedené názory a citace jsou jen jistou „momentkou“ situace a mnoho otázek zůstává nezodpovězených. Jde například o to, jakou vinu na negativním ekonomickém vývoji má sama teorie a jakou ti, co jí zavádějí v život. Nedávno jsem četl rozsáhlou práci, která prokazovala, že mnozí, ač se často oháněli A. Smithem nebo Keynesem jej pořádně a hlavně celého, nečetli. Pak jim mohlo ujít varování Solowa, který uvádím v mottu. Na levici to nebylo o nic lepší. Je známo jak díla mladého Marxe nejen nebyla doporučována, ale ani překládána. Jaké problémy měl R. Richta když propagoval vědu a techniku, atd.
Jedna práce z Latinské Ameriky mne přivedla na myšlenku zda překonané ideologie nezkoumáme překonanými metodami. Do očí bijící je, slušně řečeno, asymetrie v přístupu. Když selže vládní program doporučí se tržní mechanizmus, ne lepší vládní program. Když selže trh, doporučí se více trhu. Jihoameričané upozorňují na to, že mnoho levicově orientovaných vlád bylo poraženo vojensky, ne jako výsledek jejich levicové politiky, přesto se to zneužívá k propagaci názorů o neschopnosti levicových politik. Uvádí například porážku demokracie ve Francii Hitlerem za 38 dní v červnu 1940, což nikdo dosud nevyužil k propagandě proti nemohoucnosti demokracie a její politiky, která navíc byla nám za první Republiky vzorem.