MARATHON číslo 58 ( 2/2005 )
Pavel Sirůček
Schumpeter, J. A.: Kapitalismus, socialismus a demokracie. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2004. ISBN 80-7325-044-6. 470 stran.
S podporou programu Culture 2000 Evropské unie přináší brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury v akceptovatelném českém překladu snad nejznámější knihu "enfanta terrible" nejen světové ekonomické vědy, rodáka z Třešti na Moravě - Josepha Aloise Schumpetera (2. 8. 1883 - 8. 1. 1950). Našemu čtenáři se konečně dostává do rukou jedna z klíčových (a již klasických) prací společenských věd nejen 20. století, poprvé vydaná roku 1942; tato si bezesporu zaslouží podrobnější představení, včetně zamyšlení nad Schumpeterovým odkazem, který se v dnešní přelomové globalizované realitě mnohým jeví aktuálnější než za jeho života, resp. krátce po smrti. Inspirace plynoucí z knihy Kapitalismus, socialismus a demokracie však dodnes nebyly plně doceněny, což se ostatně týká celého Schumpeterova díla. K tomu, že J. A. Schumpeter vždy stál poněkud "opodál" a v podstatě osamocen (dodnes např. nevznikla skutečná "schumpeterova škola") přispěla celá řada různorodých faktorů: počínaje jeho teoreticko-metodologickými východisky a principy, resp. neslučitelností s neoklasickou ekonomií, přes nepopulární anticipaci zániku kapitalismu nebo problematičtější využitelnost pro hospodářskou politiku a jeho značně originální osobností či dobově poněkud nešťastným "načasováním" klíčových knih konče.
Schumpeter, díky své osobitosti a všestrannosti, však významně ovlivnil mnohé autory i směry a bezesporu náleží k největším společenskovědním myslitelům 20. století se zájmem nejen o středobod svého myšlení v podobě ekonomie (včetně velkého důrazu na znalost historie ekonomických doktrín), nýbrž také o sociologii, politologii, historii či právo. Důraz na nabídku inovací a flexibilitu jako klíče ke kapitalistickému úspěchu v kontextu vnitřně generovaného technologického pokroku (a ekonomických cyklů různých délek), ale i interdisciplinární přístup a metodologická tolerantnost či důsledné prolnutí "ekonomického" a "společenského" se ukazuje navýsost aktuální právě dnes - v době stále globálnějších společností (blíže viz Sirůček, P.: J. A. Schumpeter - ekonom pro 21. století? Marathon, 2000, č. 4, s. 8 - 17, resp. Inovace, dlouhé vlny a tzv. nová ekonomika v globalizované kapitalistické realitě aneb od Schumpetera k Valentovi. Marathon, 2004/1, s. 2 - 9).
Úvod knihy pochází z pera Richarda Swedberga ze Stockholmské univerzity, který hned druhou větou oslavně vyzdvihuje zejména Schumpeterův nový pohled na demokracii, heretickou analýzu fungování kapitalistické ekonomiky a provokativní tvrzení o odsouzení kapitalismu k zániku, nikoli kvůli neúspěchům, nýbrž své úspěšnosti. Zdůrazňuje také, že díky Schumpeterovu stylu je radost tuto knihu číst - nicméně dodejme, že prakticky žádné jeho dílo není snadným a odpočinkovým čtením ani jasnou a přehlednou učebnicí. První část Swedbergova úvodu je připomenutím některých mezníků Schumpeterova života, resp. zajímavých okolností vzniku recenzované práce; druhá je velmi stručným průvodcem po knize (a doporučuje spěchajícímu čtenáři soustředit se především na kapitoly XI - XIV, XV - XVI, XX - XXIII, resp. VII a VIII) a třetí část se, ale značně diskutabilně a povrchně, pokouší nastínit dnešní význam Schumpeterovy knihy. Swedberg kriticky nahlíží na řadu tvrzení ohledně hrozeb pro kapitalismus, kterým prý realita nedala za pravdu (např. se, podle něj, "nerozpadá smysl pro vlastnictví" - viz s. 15); dokazuje, že příliš neporozuměl fungování socialistické ekonomiky ani Schumpeterově vizi socialismu, natož pak marxismu a konečně jásavě vyzdvihuje aktuálnost především části knihy věnované demokracii. Úvod sice obsahuje řadu faktů i zajímavostí, nicméně avizované místo této práce v Schumpeterově díle jako celku příliš neosvětluje a mnohé zcela ignoruje - je to škoda, takto významná kniha by si zasloužila propracovanější a fundovanější představení.
Připomeňme proto, že Schumpeterův teoreticko-metodologický systém - ve kterém jsou objektem inovace, subjektem podnikatel a čas vývoje je historický - obsahuje především tři stěžejní díla v jejich logické posloupnosti a návaznosti. Zásadní Theorie der wirtschaftlichen Entwicklung (1911, resp. 1912), knihu Business Cycles (1939) a konečně z těchto tří "nejméně ekonomickou" práci Capitalism, Socialism and Demokracy, koncipovanou v letech 1938 - 1942 (kde Schumpeterova ústřední ekonomická témata v podobě inovací, resp. cyklického vývoje jsou jakoby upozaděna); opomenout nelze ani monumentální History of Economic Analysis (1954). Značně rozsáhlé Schumpeterovo dílo bývá přitom pracovně členěno do tří hlavních, ale vzájemně se prolínajících, oblastí. První skupina zahrnuje kritickou diskuzi ekonomické teorie - její historie a aktuálního stavu; začíná prací Das Wesen und Hauptinhalt der theoretischen Nationalökonomie (1908) a vrcholí posmrtně vydanou History of Economic Analysis. Druhá oblast, týkající se teorie společenských a institucionálních změn, je reprezentována pracemi od Die Krise des Steuerstaates (1918) až k snad nejpopulárnějšímu dílu J. A. Schumpetera - právě knize Capitalism, Socialism and Demokracy (včetně pozdějšího tradičního rozšíření o esej The March into Socialism z roku 1949).
Za těžiště obvykle bývá považován třetí okruh - zahrnující práce orientované na teorii ekonomického vývoje kapitalistických tržních ekonomik; hlavní dílo z roku 1912 a kniha Business Cycles. A Theoretical, Historical and Statistical Analysis of the Capitalist Process (přesněji však "podnikatelské" či "ekonomické" cykly místo v recenzovaném překladu uváděných cyklů "obchodních") - opět již klasické dílo z oblasti zkoumání ekonomických cyklů, znamenající zlom v teoretické analýze např. dlouhovlnné problematiky (podrobněji viz Sirůček, P.: Koncepce dlouhých vln J. A. Schumpetera. Politická ekonomie, 1999, č. 5, s. 643 - 667). Prim však hraje Teorie ekonomického vývoje (slovensky Teória hospodárského vývoja. Analýza podnikatelského zisku, kapitálu, úveru, úroku a kapitalistického cyklu. Bratislava, Pravda 1987) - právě zde je totiž formulována většina stěžejních myšlenek, které později Schumpeter pouze modifikuje a precizuje. Tento nazírá důležité kategorie prizmatem inovací - tedy dynamicky (konkurenci coby tvořivou destrukci, zisk, úrok, cykly, monopoly apod.) -, ostatně i podstatu kapitalismu spojuje s neustálou tvůrčí inovační činností soukromých individuálních podnikatelů v honbě za ziskem (sr. s. 185 rec. publ.). Bez důkladné znalosti výše zmíněné výchozí práce přitom nelze plně pochopit a docenit ani recenzovanou knihu Kapitalismus, socialismus a demokracie, představující završení "schumpeterovské trilogie" - jakýsi epilog jeho teorie ekonomického vývoje. Tato práce se však stala jeho nejznámějším dílem, i když on samotný ji považoval spíše za "populární" záležitost a mínil ji napsat za několik měsíců - trvalo mu to déle a kniha poprvé vyšla roku 1942. V době vzniku této práce Schumpeter procházel bouřlivým obdobím svého života - prameny hovoří o jeho osobní krizi, ale také o vyšetřování ze strany FBI pro podezření ze špionáže; o Schumpeterovi prý také kolovalo, že byl příznivcem nacismu.
Vyústěním Schumpeterových myšlenek o dynamice vývoje, s inovacemi jako centrální kategorií, je ucelená evoluční teorie samolikvidace (sebedestrukce) kapitalismu, kdy na základě rozvoje vnitřních sil se nevyhnutelně blíží zánik soukromopodnikatelského charakteru ekonomických činností a tím i kapitalistického způsobu organizace výroby a společnosti. Kapitalismus sám ničí základy své existence - především ekonomické úspěchy kapitalismu postupně podemelou potřebnou společenskou, resp. institucionální strukturu i způsob myšlení. V tomto smyslu jeho koncepce předchází četným teoriím transformace kapitalismu - v podstatě jako bezmála jediný však souhlasí s Marxem v konstatování o nevyhnutelnosti zániku kapitalismu a jeho vystřídání vyšším stadiem, socialismem. Celé Schumpeterovo dílo je však obhajobou kapitalistického systému, zejména konkurenčního kapitalismu, kdy je oslavována inovační aktivita individuálních soukromých podnikatelů. Schumpeter, ač skeptický nesocialista, s určitou lítostí vyvozuje nevyhnutelnost rozkladu kapitalistického systému a predikuje nevyhnutelný (ale nikoli zcela automatický) dlouhodobý přechod k socialistickému uspořádání společnosti. Podstatu kapitalismu přitom spatřuje v neustálé tvůrčí činnosti velkých "tvůrců nových kombinací" - inovátorů s cílem zajištění zisku; společenské instituce soukromého vlastnictví, smluvní svobody či procesy akumulace nebo existence úvěrové soustavy představují příslušné podmínky fungování. V předkapitalistických formacích neexistovali velcí tvůrci nových kombinací a v predikovaném socialismu již tito iniciátoři vývoje přestávají existovat jako autonomní osobnosti. Schumpeter nemá velké obavy o osud kapitalismu díky vědomému omezování výroby v moderním kapitalismu (kdy např. jde o rozumnou reakci na obavy ze ztráty zisků), narůstání monopolních prvků, které často pojímá jako přirozené a označuje je i za zdroj pokroku či pro údajnou "ekonomickou zralost" systému. Zde kritizuje "stagnacionistické" přístupy a odmítá i koncepce zániku investičních příležitostí (jakkoli tento aspekt v jeho přístupu také figuruje) - což byly dobově velmi rozšířené argumenty. Podle Schumpetera kapitalismus musí zahynout proto, že dosáhl velkých úspěchů - likvidujících potřebné instituce i typ myšlení.
Základní stavební kameny teorie samolikvidace kapitalismu jsou spojovány s jeho desintegrací (dekompozicí čili rozkladem), s jádrem v přenášení inovačně-podnikatelské funkce na kolektivní orgány (ale s řadou souvisejících ekonomických i mimoekonomických projevů v podobě kontroly podnikání malým počtem byrokratických jednotek, zvolnění tempa pokroku, resp. jeho plánováním a "mechanizací", vytrácení investičních příležitostí či klíčového narůstání nepřátelské atmosféry vůči sociálně-ekonomické struktuře, hodnotám i kapitalistické morálce), úzce propojené s procesy dematerializace (tj. odosobnění) vlastnictví (kdy mizí reálný obsah vlastnictví a sami vlastníci pozbývají víry ve své poslání, ztrácejí podnikatelského ducha a přestávají být schopni "hrdinských činů" pro udržení soukromého vlastnictví, resp. kapitalismu). Tyto procesy sice probíhají již v kapitalismu "velkého podnikání", tedy "monopolním" (či "trustifikovaném") - přechod od konkurenčního kapitalismu k tomuto však, podle Schumpetera, není spojen s významnějším poklesem intenzity ekonomického rozvoje ani jeho kvality; Schumpeter dokonce hovoří o jisté objektivní nadřazenosti "monopolního" kapitalismu nad konkurenčním (sr. s. 208 aj. rec. publ.). Pesimistická vize se týká dalšího osudu kapitalismu v podobě jeho nevyhnutelné sebedestrukce, resp. nástupu socialistického režimu.
Desintegrace kapitalismu je spojována především s postupným přenášením podnikatelské (tj. inovační) funkce na kolektivní orgány - inovace, resp. vědeckotechnický pokrok stále více přestávají být záležitostí intuice či odvahy jednotlivců (individuálních podnikatelů typu izolovaného Edisona "plujícího proti proudu" a udělujícího dynamiku kapitalistickému systému); podnikatel jako autonomní nezávislá osobnost je stále ve větší míře nahrazován skupinami specialistů či jinými institucemi (a ekonomický vývoj tak získává neosobní - rutinní charakter, odosobňuje se a automatizuje), posléze podnikatelskou funkci převezme celospolečenský orgán. "Technologický pokrok se stále více stává záležitostí týmů vyškolených specialistů, kteří dodávají, co je požadováno ... Ekonomický pokrok je tak stále odosobnější a automatizovanější. Individuální jednání nahrazují kancelář a výbory" (s. 151 - 152 rec. publ.). Materiální pokrok je nezvratně spojen se zastaráváním, resp. "mechanizací" individuálních podnikatelských funkcí - uskutečňování inovací přechází do rukou často byrokratických administrativních orgánů, které se začínají podobat dobře organizovanému socialismu. Kapitalismus se přirozenou evoluční cestou postupně transformuje na socialismus - "Opravdovými dirigenty socialismu nebyli intelektuálové a agitátoři, kteří ho ohlašovali, ale Vanderbiltové, Carnegiové a Rockefellerové" (s. 153 tamtéž), neboť právě oni předali uskutečňování inovací do rukou administrativních orgánů, podobně jako tomu bude za socialismu. Rozklad kapitalismu má však celou řadu dalších ekonomických i mimoekonomických projevů a konsekvencí, resp. je provázán s procesy dematerializace vlastnictví, jak bude dále upřesněno. V prosinci 1949 samotný J. A. Schumpeter shrnuje hlavní důvody sebedestrukce kapitalismu, resp. nástupu socialismu do čtyř bodů:
"Za prvé, právě úspěch podnikatelské třídy v rozvíjení produktivních sil této země (zde míněny USA - pozn. PS) a fakt, že její úspěch umožnil všem třídám dosáhnout nebývalé životní úrovně, paradoxně vedl k podkopání sociálního a politického postavení podnikatelské třídy samotné. Její hospodářská funkce sice doposud překonána není, postupně však přestává být prvořadá a stále více podléhá byrokratizaci. Za druhé, kapitalistická aktivita je sama zpravidla "racionální", takže má sklon šířit racionální způsoby myšlení a ničit vztahy loajality a zvykové podřízenosti a nadřízenosti, které jsou však pro efektivní fungování institucionalizovaného vedení výrobního podniku i přesto nezbytné. Žádný sociální systém nemůže fungovat, pokud se opírá výhradně o soustavu svobodně uzavřených smluv mezi (právně vzato) sobě rovnými smluvními stranami, přičemž se ode všech očekává, že se budou řídit výhradně svými (krátkodobými) utilitářskými zájmy. Za třetí, skutečnost, že se podnikatelská třída zaměřila na otázky továren a kanceláří, napomohla vzniku politického systému a také intelektuální třídy, jejichž struktura a zájmy podporují stanoviska zdůrazňující nezávislost na zájmech velkého obchodu a vposledku i nepřátelství k nim. Podnikatelská třída tak začíná být čím dál neschopnější bránit se proti útokům, které z krátkodobého hlediska přinášejí ostatním třídám značný prospěch. Za čtvrté, v důsledku toho všeho ztrácí hodnotové schéma kapitalistické společnosti - třebaže s hospodářským úspěchem příčinně souvisí - svou pozici, a to jak ve veřejné rozpravě, tak i mezi příslušníky "kapitalistické" vrstvy" (s. 457 - 458 rec. publ.).
Vedle podrobného rozboru objektivního a nevyhnutelného směřování kapitalistického systému ke svému zániku (uvozeného otázkou, resp. odpovědí "Může kapitalismus přežít? Nikoli ..." - s. 79) je nutné upozornit na analýzu socialismu, kdy předesílá: "Je možné, aby socialismus fungoval? Samozřejmě, že ano. O tom nelze pochybovat ..." (s. 185). Socialismus podle Schumpetera představuje značně neurčitý pojem (jakýsi "ideál" slučitelný i s demokracií, často ale stojící v kontrastu s metodami jeho nastolování), který také v žádném případě není totožný s praxí tzv. reálného socialismu nastoleného předčasně revoluční cestou v nezralých objektivních i subjektivních podmínkách. Zato v podmínkách zralých a po vyřešení těžkostí přechodného období socialistický systém může, podle Schumpetera, vykazovat také určité, nejen ekonomické, přednosti v porovnání s kapitalismem (např. viz "... jednou z velkých zásluh socialistického zřízení je, že ukazuje charakter ekonomiky v jasném světle, zatímco v kapitalismu je její pravá tvář skryta pod maskou zisku" - s. 230). Aktuálnost a inspirativnost úvah o "vyzrálé" a "předčasné" socializaci (viz kapitolu XIX aj.) nebo o tom, jak kapitalistický proces "utváří věci a lidi pro socialismus" (s. 239) atd. pak byla umocněna vývojem nejen ve druhé polovině 20. století.
V recenzovaném vydání obsahuje kniha Kapitalismus, socialismus a demokracie pět částí (s dvaceti osmi kapitolami) a přílohu. Jednotlivé části jsou relativně samostatné a jsou jen volně propojeny, i když spojení a můstky jsou důležité pro zabezpečení systematické jednoty výkladu; v předmluvě k prvnímu vydání Schumpeter hovoří o různorodém materiálu uspořádaném do pěti ústředních témat, kdy označuje oddíly jako téměř samostatné, ale nikoli nezávislé analytické eseje (sr. s. 443). Celou práci uvozuje jako "výsledek snahy shrnout ve srozumitelné podobě množství výsledků téměř čtyřiceti let uvažování, pozorování a bádání zaměřených na otázku socialismu" (s. 443), včetně nezastupitelnosti problému demokracie, který si "místo, jež nyní v tomto pojednání zaujímá, vynutil sám ..." (tamtéž).
Část I "Marxova doktrína", s prologem a čtyřmi kapitolami ("Marx prorok", "Marx sociolog", "Marx ekonom" a "Marx učitel"), reprezentuje kritickou analýzu poselství K. Marxe, včetně oživení marxismu v době koncipování knihy - a to nejen v Sovětském svazu. Schumpeter jeho dílo dobře zná, v mnohém si ho cení (nazývá ho géniem a prorokem - viz s. 24 či 39), na řadě míst se na něj odvolává a je jím i významně ovlivněn. Obdivuje Marxe jako tvůrce mýtu či přímo jistého "náboženství", které dává svým stoupencům jistotu, že věc revoluce zvítězí, oceňuje nejen jeho poselství, ale i teoretický systém, který vytvořil (jakkoli ho považuje za sporný). Rozděluje přitom Marxovo myšlení na "sociologii" (včetně "ekonomické interpretace dějin", již však odmítá označovat jako "materialistickou" (viz s. 29), resp. kritiky koncepce třídního boje či marxistického pojetí státu), kterou v mnohém obdivuje a na "ekonomii", ke které je již mnohem skeptičtější. Neupírá sice Marxovi vzdělanost v oblasti teoretické ekonomie, poukazuje na jeho horlivost, neúnavnost i neutuchající snahu zvládnout vše a připomíná jeho "mistra" D. Ricarda (ale také i F. Quesnaye aj.) - nicméně odmítá především konstrukce pracovní teorie hodnoty a z ní vycházející teorii nadhodnoty, objasňující v marxistické ideologii podstatu vykořisťování za kapitalismu.
Schumpeter si však cení Marxovy analýzy kapitalismu, jeho "kritických i pozitivních příspěvků k jednotlivým problémům" (viz s. 61) - včetně pokusů o zohlednění dynamiky (koncepcí akumulace či zmínkami Marxe a Engelse o ekonomických cyklech). Marx také objasnil vznik, fungování a nevyhnutelný zánik kapitalistického systému; ke zhroucení kapitalismu však, v pojetí Schumpetera, nedojde z hospodářských důvodů, ale právě jeho ekonomické úspěchy postupně podemílají společenské instituce a nutně plodí podmínky nástupu socialismu. Podle něj především nedostatečné pozorování faktů (považoval přitom Marxe za příliš "knižního vědce") vedlo k chybné tezi o konci kapitalismu z důvodů krizí a logiky akumulace kapitálu. J. A. Schumpeter naopak předpokládá, že kapitalismus zvítězil, krize se otupí a systém zanikne ze svých úspěchů a bude vystřídán socialismem, který však nevznikne zcela automaticky. První část knihy zakončuje větou: "Říkáme-li, že Marx očištěný od frází, připouští interpretaci v konzervativním smyslu, chceme jen říci, že je možno brát ho vážně" (s. 76).
Schumpeter opakovaně připomíná sektářské uctívání Marxe jako božstva (kdy řada ekonomů jsou však marxisty pouze v podmíněném smyslu - "uctívají božstvo, ale když provádějí své výzkumy, obracejí se k němu zády" - poznámka na s. 63) a odmítá následnou koncepci imperialismu. Pokud jde o revoluční nebo evoluční vznik socialismu - o problém, dodnes rozdělující Marxovy pokračovatele -, o samotném Marxovi konstatuje: "Evoluce pro něj byla matkou socialismu. Byl příliš silně proniknut pocitem vnitřní logiky sociálních záležitostí, než aby uvěřil, že revoluce může nahradit evoluci v nějaké části jejího úkolu. Revoluce přesto přichází. Přichází však proto, aby dopsala závěr pod plným seznamem premis. Marxovská revoluce se proto svou povahou a funkcí zcela liší od revoluce buržoazních radikálů i od revoluce socialistických konspirátorů" (s. 76). Také časté výtky na adresu K. Marxe ohledně nedocenění dynamiky kapitalismu, resp. evolučních možností jeho transformací lze směřovat spíše k mechanickým interpretacím a jeho pokračovatelům - nehledě na to, že i samotný Marx v mnohém kapitalismus obdivuje. Další Schumpeterovy postřehy ohledně osobnosti K. Marxe i jeho díla čtenář nalezne v posledním oddíle knihy, v kapitole XXV - a to v kontextu historického nástinu socialistického hnutí, resp. socialistických stran.
Jádro recenzované knihy tvoří následující tři oddíly - druhý objasňuje, proč musí kapitalismus zahynout, třetí mapuje překážky, na které socialismus narazí a čtvrtá část se zabývá koncepcí demokracie, představující Schumpeterův společenský ideál (ve vztahu ke kapitalismu a především k socialismu). Částí II začíná hlavní argumentace knihy - její první kapitoly analyzují způsob fungování soudobého kapitalismu (včetně známých kapitol VII a VIII s rozbory "tvořivé destrukce" a "monopolistických praktik"), obsažena je zde však také kritika standardní ekonomie ohledně nedynamičnosti a absence realistického pojetí konkurence. Následující pasáže argumentují, proč kapitalismus nemůže přežít. V kontextu Časti III Schumpeter analyzuje fungování socialismu, kdy dospívá k názoru o socialistické ekonomice coby realistickém projektu (kapitola XVI) i k tezi o možných výhodách ve srovnání s kapitalismem (kapitola XVII), dále se zabývá problémy přechodu od kapitalismu k socialismu (zejména viz kapitolu XIX). V Části IV jsou obvykle vyzdvihovány především kapitoly XXI a XXII se srovnáním různých typů demokracie, oddíl přináší také nástin socialistické demokracie (kapitola XXIII) - socialismus a demokracie se tedy v pojetí J. A. Schumpetera nevylučují.
Zcela zásadní otázka "Může kapitalismus přežít?" pojmenovává Část II, sestávající z prologu a deseti kapitol. Výchozí myšlenku tohoto oddílu je vyřčena hned úvodem - "Může kapitalismus přežít? Nikoli. Nemyslím si to" (s. 79); dále konstatuje: "Budu se snažit dokázat, že faktické projevy i předjímaný vývoj kapitalistického systému nepotvrzují myšlenku jeho zhroucení pod váhou ekonomického selhání, ale že právě úspěchy kapitalismu podrývají sociální instituce, které ho chrání, a "nevyhnutelně" vytvářejí podmínky, v nichž se nebude moci udržet a které nápadně ukazují na socialismus jako na jeho zřejmého dědice" (tamtéž). A pokračuje: "Můj konečný závěr se proto neliší, jakkoli se může odlišovat má argumentace, od závěrů většiny socialistických autorů, a zejména od závěrů všech marxistů. Aby bylo možno tento závěr přijmout, však netřeba být socialistou" (s. 79 - 80).
Atmosféru nepřátelství ke kapitalismu, resp. rozladění z kapitalismu, které se, podle Schumpetera, již "ve veřejném mínění uchytilo ... důkladně" (s. 81) počíná osvětlovat kapitola V ("Míra růstu celkové produkce") mapující především vývoj celkové produkce kapitalistické mašinérie ve smyslu prvního potvrzení jeho ekonomických výkonů, s řadou různých implikací. Název "Pravděpodobný kapitalismus" nese kapitola VI, která v "duchu zdravého rozumu", s odkazy na mnohé velké ekonomy, přináší další argumenty ohledně relativně úspěšného fungování kapitalismu - nejen v "konkurenčním" stádiu, ale i nedokonale konkurenčních struktur stádia "trustifikovaného". Připomeňme, že v Schumpeterově dynamickém systému nepředstavují oligopoly či monopoly (a to i trvalejšího charakteru) pouze neefektivní (a objektivně nutné) zlo, nýbrž jsou spojeny také s řadou předností a výhod; mnohé aspekty a příklady z této oblasti nastiňuje kapitola VIII, pojmenovaná "Monopolistické praktiky". Většina faktů a argumentů obsažených v této vůbec nejdelší kapitole směřuje k tomu, aby "sňala aureolu obklopující dokonalou konkurenci, a to do té míry, že nabízí příznivější pohled na její alternativu" (s. 121) - "... dokonalá konkurence je v podmínkách moderního průmyslu nemožná ..." (s. 125), resp. "... velké jednotky se staly nejsilnějším motorem ... pokroku ..." (dtto). Další klíčovou kategorií, nahlíženou dynamicky (tj. prizmatem inovací) je konkurence ve smyslu procesů tvořivé destrukce, jejíž význam a dopady stojí v centru pozornosti kapitoly VII ("Proces tvořivé destrukce"). Právě kapitoly VII a VIII, ukazující fungování moderního kapitalismu, se staly značně populárními.
Kapitola IX pojmenovaná "Období hájení" se pokouší odpovědět na otázku, zda pozorované hospodářské výkony kapitalismu nejsou výsledkem nějakých výjimečných okolností, které by "mohly nastat v jakékoli institucionální struktuře" (s. 126). J. A. Schumpeter osvětluje v historickém kontextu působení různorodých činitelů (politická opatření, zlato, růst počtu obyvatel, příležitosti plynoucí z nových zemí a technický pokrok) a dospívá k závěru, že "pozorované chování celkové produkce na jednoho obyvatele v období plně rozvinutého kapitalismu nebylo náhodné a že může být zhruba spojováno s výkonem kapitalistické ekonomiky" (s. 129). Těžiště zájmu přenáší k dalšímu osudu kapitalismu - k otázce, zda kapitalismus bude tak úspěšný i nadále. Kapitola X ("Úbytek investičních příležitostí"), s odkazem na kapitolu V, je spojena s interpretací ekonomických depresí (především pak v meziválečném období) - Schumpeter však tyto nepovažuje za příznak nevyhnutelného přelomu v kapitalistickém vývoji. Dále jsou zde podrobně, a kriticky, analyzovány faktory, kterými bývá ospravedlňována teze, že minulé výsledky kapitalismu se nemohou opakovat (faktory prostředí, samotný "kapitalistický motor" a "materiál" z "něhož kapitalistický motor čerpá svou sílu, tj. příležitosti k novému podnikání a investicím" - s. 132) - Schumpeter však zánik kapitalismu nespojuje ani s vyčerpáním investičních příležitosti (a ani s ekonomickou "přezrálosti" či růstem monopolních tendencí, jak již bylo konstatováno výše).
V kapitole XI ("Kapitalistická civilizace") J. A. Schumpeter opouští čistě ekonomické úvahy a přechází k nadstavbové rovině - analyzuje racionalistické postoje v lidském myšlení ústící v moderní vědu v neodmyslitelném kontextu vzestupu kapitalismu, se kterým jsou spojeny "... prakticky všechny rysy a úspěchy moderní civilizace" (s. 145). Při charakteristice racionalistické kapitalistické civilizace připomíná např. kapitalistické umění či životní styl; i když stále odmítá zpochybňování pozorovatelných úspěchů kapitalismu a zjednodušené katastrofické scénáře jeho konce - přistupuje k nástinu klíčové teze o nevyhnutelném zániku. Jádro argumentace, proč kapitalismus nemůže přežít, je obsaženo na stránkách kapitol XI - XV, s ústředním místem zejména kapitoly XII "Hroutící se zdi" s částmi: "Zastarávání funkce podnikatele", "Zničení ochranné vrstvy" a "Zničení institucionálního rámce kapitalistické společnosti". Výklad začíná zmínkou o hypotetickém stacionárním stavu, kdy výrobní metody dosáhly již dokonalosti a kapitalismus, který "je ze své podstaty evolučním procesem, postihla atrofie.." (s. 150) a kdy se téměř automaticky "začne prosazovat umírněný socialismus" (tamtéž).
Dále Schumpeter odvíjí argumentaci od postupného mizení podnikatele-inovátora jako samostatné osobnosti, kdy konstatuje ztrátu významu jeho společenské funkce spočívající "v reformování nebo revolučním proměňování vzorce výroby pomocí inovací ..." (s. 151), resp. "... je totiž dnes mnohem snadnější než v minulosti dělat věci, které se vymykají běžné rutině - rutina se stává ze samotné inovace. Technologický pokrok se stále více stává záležitostí týmů vyškolených specialistů ... Romantika dřívějšího podnikatelského dobrodružství se rychle vytrácí, protože spoustu věcí, které se kdysi mohly zjevit jen v záblesku geniální myšlenky, lze dnes přesně propočítat" (dtto). Pokračuje: "Ekonomický pokrok je tak stále odosobnější a automatizovanější. Individuální jednání nahrazují kancelář a výbory" (s. 152), kdy konstatuje analogii s vojenstvím. Uvedené sociální procesy stále zřetelněji podrývají roli i společenské postavení (a prestiž) kapitalistického podnikatele, což se ale týká celé buržoazní vrstvy. Zbyrokratizované obří průmyslové jednotky vytlačují malé a střední, dochází k "vyvlastnění" jejich vlastníků a nakonec k vytlačení podnikatelů a vyvlastnění buržoazie jako třídy, která v tomto procesu "ztrácí nejen své příjmy, ale co je nekonečně důležitější, i svou funkci" (s. 153).
Účinky kapitalistické evoluce (tj. pokroku) jsou však širší a týkají se celého "institucionálního rámce" (zahrnujícího zde právní instituce, ale i postoje, veřejné mínění či politická opatření), který vyšší vrstvy racionalistické kapitalistické společnosti chrání. Došlo však ke zničení všech institucí feudálního světa a úplné emancipaci buržoazie, kdy ale toto nakonec pro buržoazii nemusí být pouze dobré ("Okovy, které ji svazovaly, ji totiž také chránily" - s. 154, resp. "Buržoazní pevnost se tak stává politicky bezbrannou" - s. 162). Ve třetí části kapitoly XII se Schumpeter vrací "s nákladem zlověstných faktů" a argumentaci završuje: "... kapitalistický proces velmi podobným způsobem, jakým zničil institucionální rámec feudální společnosti, podkopává také svoji vlastní institucionální základnu" (s. 158 - 159). Mnohé skupiny (např. drobní akcionáři) zaujímají nepřátelský postoj ke "svým" korporacím, velkému podnikání a kapitalistickému řádu vůbec - "Kapitalistický proces tak zatlačuje do pozadí všechny instituce - a zejména instituce vlastnictví a svobodného uzavírání smluv -, které vyjadřovaly potřeby a podoby skutečně "soukromé" ekonomické aktivity" (s. 161). Podle Schumpetera především přechodem k akciové formě podnikání "vyprchává materiální podstata vlastnictví", což ovlivňuje nejen postoje vlastníků, ale i dělníků a veřejnosti obecně. "Dematerializované funkce a přítomnosti majitele zbavené vlastnictví na rozdíl od někdejší vitální formy vlastnictví nevštěpuje a nevyžaduje morální oddanost" (tamtéž). V dalším oddíle knihy konstatuje: "Průmyslové vlastnictví a jeho vedení jsou odosobněny. Vlastnictví je vyjádřeno držbou balíku akcií a obligací, výkonní ředitelé si osvojují návyky podobné návykům úředníků státní správy" (s. 238). Třída vlastníků kapitálu se dlouhodobě postupně rozkládá a tito ztrácejí víru ve své poslání, víru v soukromé vlastnictví i odhodlání za něj bojovat - "Nakonec nezbyde nikdo, kdo by se za ně chtěl postavit - ať již uvnitř velkých koncernů či mimo ně" (s. 161).
Stěžejním projevem rozkladu v podobě narůstání atmosféry "téměř všeobecného nepřátelství vůči svému sociálnímu řádu ..." (s. 162) se detailněji zabývá kapitola XIII, příznačně nazvaná "Rostoucí nepřátelství". Subkapitoly ("Společenská atmosféra kapitalismu" a "Sociologie intelektuála") popisují pěstování a prohlubování sociální nespokojenost, resp. aktivní nepřátelství vůči kapitalistické struktuře, hodnotám i morálce - především ze strany intelektuálů. Uvedené ilustruje "exkurzem do sociologie intelektuála" se závěrem "o neochotě a neschopnosti kapitalistického řádu účinně kontrolovat svůj intelektuální sektor" (s. 170). Přehlížet však nelze ani, kapitalistickou evolucí vyvolané, dělnické hnutí, resp. procesy jdoucí ruku v ruce s různými typy nezaměstnanosti (týkající se přitom nejen manuálních dělníků), kdy houfy intelektuálů dále rostou a jsou do nich vnášeny postoje hluboké nespokojenosti, resp. rostoucího nepřátelství - rovnajícího se "morálnímu odsouzení kapitalistického řádu" (s. 172). Společenské atmosféra tak vysvětluje, "proč je veřejná politika vůči kapitalistickým zájmům stále více nepřátelská, nakonec až na tolik, že z principu odmítá vzít na vědomí požadavky kapitalistického stroje a stává se vážnou brzdou jeho fungování" (s. 173).
Kapitola XIV "Rozklad" dokončuje argumentaci ohledně desintegrace kapitalismu, resp. procesů dematerializace vlastnictví. J. A. Schumpeter připomíná vnitřní příčiny v podobě "vyprchávání podstaty vlastnictví" (sr. s. 175) a detailně zkoumá "dezintegraci buržoazní rodiny" (viz s. 176). Konstatuje závažné konsekvence pro "účinnost kapitalistického výrobního motoru ... rodina a rodinný dům byly vždy hlavní pružinou typicky buržoazního druhu ziskového motivu" (s. 179), resp. "... kapitalistický řád svěřuje dlouhodobé zájmy společnosti do péče vyšších vrstev buržoazie. V podstatě jsou však svěřeny rodinnému motivu působícímu v těchto vrstvách ... S úpadkem hnací síly v podobě rodinného motivu se časový horizont podnikatele krátí zhruba na předpokládanou délku jeho života" (s. 179 - 180). Dekompozice systému je umocňována rozklad samotných vnitřních hnacích sil kapitalismu; Schumpeter dospívá ke klíčovému závěru (který byl již dříve několikrát vyvozen z jiných východisek a odlišným způsobem - srovnejme např. s Marxem), že "v samotném kapitalistickém systému tkví tendence k sebedestrukci, která se ve svých ranějších stádiích může jevit jako tendence ke zpomalování pokroku" (s. 181) - k tomuto výsledku přispívají "... subjektivní a objektivní, ekonomické a mimoekonomické, překrývající se a navzájem se posilující faktory ..." (tamtéž).
Odpověď na otázku osudu kapitalismu však nastoluje "mnohem více problémů než rozřešila" (s. 181) - připomenut je zatím nespecifikovaný "typ socialismu, rýsující se již na obzoru", dosavadní absence znalosti způsobu, "jak konkrétně by se měl socialismus objevit" (viz s. 181 - 182) a neujasněnost časového horizontu, kdy řada analyzovaných procesů se zatím ještě plně neprojevila. Část III "Může socialismus fungovat?" obsahuje pět kapitol; první z nich, kapitola XV nese název "Příprava cesty" a hned na počátku deklaruje: "Je možné, aby socialismus fungoval? Samozřejmě, že ano. O tom nelze pochybovat, musí být ale splněny dva předpoklady - průmyslový rozvoj dosáhne nezbytného stupně a podaří se vyřešit problémy s přechodnou fází" (s. 185).
J. A. Schumpeter se úvodem pokouší o přesnější vymezení některých pojmů a rozlišuje dva typy společnosti - "komerční" (resp. kapitalistickou) a socialistickou. "Komerční společnost lze definovat na základě institucionálního modelu, z něhož stačí uvést dva jeho prvky - soukromé vlastnictví výrobních prostředků a usměrňování výrobního procesu soukromou smlouvou (nebo řízením či iniciativou) ... Komerční společnost není ani totožná se společností kapitalistickou, která je sice její specifickou formou, ale vyskytuje se v ní doplňkový jev - úvěrování ... Ale vzhledem k tomu, že komerční společnost jako alternativa k socialismu v praxi vždy existuje ve specifické kapitalistické formě, nic se nestane, bude-li se čtenář držet tradičního protikladu kapitalismu a socialismu" (s. 185). Tento vymezuje: "Za socialistickou společnost budeme pokládat takový institucionální model, v němž je kontrola nad výrobními prostředky a výrobou samotnou svěřena do rukou ústředního orgánu, neboli takovou společnost, v níž jsou ekonomické záležitosti v zásadě věcí veřejnou, nikoli soukromou" (s. 186, sr. s. 455); dále pozornost soustřeďuje na socialismus "centralistický", který "vylučuje pluralitu jednotek kontroly, které by hájily výhradně jen vlastní zájem, a nepřipouští pluralitu autonomních územních celků, která by se blížila antagonismům kapitalistické společnosti" (tamtéž). Schumpeter analyzuje další pojmy jako např. stát (včetně souhlasu s tezí Marxe a Lenina, že "stát ustavením socialismu odumírá" - s. 187); následně konstatuje, že ve vztahu k socialismu "není ekonomické hledisko tím jediným, nebo dokonce tím nejdůležitějším" (s. 188) a pozornost obrací na "kulturní neurčitost" socialismu, který opakovaně častuje označením kulturní či intelektuální "Próteus" (viz s. 186 a 190).
Kapitola XVI ("Socialistický projekt") zkoumá, "zda není něco v nepořádku s čistou logikou socialistického hospodářství" (s. 191). J. A. Schumpeter dospívá (na rozdíl od explicitně připomínaného L. von Misese operujícího s neracionalitou, resp. neefektivností socialistického systému především díky nemožnosti racionální kalkulace) k závěru, že: "Na základě čisté logiky nelze socialismu nic vytknout" (s. 191) a za rigorózní důkazový materiál doporučuje především práce E. Baroneho, který "tuto otázku vyřešil s konečnou platností ..." (s. 192). S řadou odkazů na významné autority Schumpeter detailně a relativně podrobně argumentuje ve prospěch životaschopnosti, racionality i efektivnosti socialistického systému, který také "... přece jen využívá mechanismy a kategorie kapitalismu" (s. 201). V kapitole XVII (pojmenované "Srovnání projektů" a obsahující části "Úvodní poznámka", "Rozbor komparativní efektivity" a "Obhajoba nadřazenosti socialistického projektu") se pouští do srovnávacího hodnocení socialistického projektu, ale hned úvodem připomíná řadu vážných komplikací plynoucích např. z "kulturní neurčitosti" socialismu. Ve sféře ekonomické (která však zde má význam až druhořadý) dále snáší argumenty o větší ekonomické efektivitě socialismu - ovšem až po vyřešení těžkostí přechodného období.
Protože "socialismus převezme dědictví "monopolního", a nikoli konkurenčního kapitalismu ..." (s. 208) zaměřuje hlavní pozornost na moderní kapitalismus "velkého podnikání", kdy např. otázku, jak by tento "fungoval v podmínkách dokonalé konkurence" (dtto) považuje za zbytečnou. Připomeňme, že J. A. Schumpeter (stejně jako představitelé, žáci, resp. pokračovatelé rakouské školy) neodvíjí úvahy od konstrukce dokonalé konkurence, kterou označuje za "bezkrvný pojem" (sr. s. 202). Schumpeter je žákem rakouské ekonomické školy (ovšem nejen této), je jí v mnohém ovlivněn (důrazem na chování individua, především inovační "psychologii" podnikatele-inovátora, nematematickými přístupy, dynamickými aspekty, odmítáním statické rovnováhy jako priority zkoumání aj.) a někdy to této bývá - ale dosti zjednodušeně - řazen. Schumpeter je však přístupný i jiným inspiračním zdrojům (včetně Marxe), vykazuje podstatné teoreticko-metodologické odlišnosti a, ač celoživotně (a dodnes) marně po uznání "rakušanů" touží, rakouskou ekonomii v řadě aspektů také silně kritizuje; nehledě na další "Schumpeterovská "ale"" (odmítání příbuznosti ekonomie a psychologie, propagování matematických a ekonometrických postupů apod.). Především však, na rozdíl od ostatních postav řazených k rakouské tradici, není tak nesmiřitelně odmítavý k socialismu. Zejména Schumpeterova pozice v diskuzích o efektivnosti a racionalitě socialistické (centrálně plánované) ekonomiky a závěr o, v podstatě nevyhnutelném, nástupu socialismu, který může ve srovnání s kapitalismem realizovat řadu předností (např. právě díky plánování) neopravňuje k jeho řazení mezi typické představitele krajně individualistické liberální rakouské (či neorakouské) myšlenkové nejen ekonomické školy.
Schumpeter rozebírá možné ekonomické důvody, proč socialismus může vykazovat jisté přednosti vlivem socialistického plánování rozvoje, resp. "proč srovnatelné úrovně výrobní efektivity mohou vést k různým úrovním blahobytu" (s. 211) - hospodárnosti by např. téměř "každá socialistická společnost... dosáhla jinak - likvidací zahálčivé třídy, "nepracujících bohatých"" (s. 211), což však může být rychle redukováno pomocí moderního zdanění příjmů a dědictví, které je "možná předzvěstí úplného odstranění typicky kapitalistických příjmových skupin" (dtto). Kritérium nadřazenosti socialistického projektu je však ještě širší, pokud vezmeme v úvahu "jaké podmínky pro podnikání vytváří rychle postupující pokrok" (s. 213) - J. A. Schumpeter přitom nepovažuje argumenty o společensky neracionální alokaci zdrojů či plýtvání (a nevyužití kapacit) za socialismu za příliš relevantní, ba přímo naopak. Poukazuje na "přesné určení problémů spojených s výrobou" (viz s. 214) - cen či objemů výroby - za socialismu nesoucí s sebou redukci nejistoty s konsekvencemi pro mechanismus hospodářských cyklů či výhodami v kontextu nezaměstnanosti; opakovaně dokonce hovoří o "vyšší racionalitě socialistického plánu" (sr. s. 216 aj.), resp. ilustruje "marnotratnost, která je důsledkem strukturálních zásad společnosti ..." (s. 218) - tedy kapitalismu, spočívajícím na principu zisku.
Rozsáhlá kapitola XVIII nese název "Lidský faktor" a začíná krátkou pasáží "Upozornění" s připomenutím nebezpečí srovnávání reality s určitým ideálem, i toho, že "... nelze socialismus obhajovat obecně, ale jen ve vztahu k daným společenským podmínkám a dějinným etapám ..." (s. 219 - 220). Další subkapitoly "Historická podmíněnost argumentace", "O polobozích a archandělech", "Problém byrokratického řízení", "Úspory a disciplína", resp. "Autoritářská disciplína v socialismu; ruská lekce" dokladují historický přístup Schumpetera a prohlubují, zpřesňují a dokumentují dříve vyslovené teze o projektu socialismu, resp. jeho fungování - a to např. v kontextu různých společenských skupin a tříd. Schumpeter analyzuje problematiku racionálního využití buržoazních struktur, která se "pro socialismus může stát tím nejsložitějším ..." (s. 224), včetně nutnosti "rozumného zacházení" (viz s. 226) s představiteli někdejší buržoazie; snaží se o naznačení hlavních bodů tohoto "rozumného zacházení" s cílem dosažení nejlepšího výkonu např. v manažerských funkcích (pomocí motivačních pobídek v podobě peněžních provizí, prestiže, ale i naturálních požitků). Pozornost je zaměřena v neposlední řadě na stálé prohlubování "všeobjímajícího byrokratického aparátu" (sr. s. 225) v podmínkách moderní společnosti nejen se socialistickým zřízením, kdy J. A. Schumpeter ale avizuje, že "byrokracie není překážkou demokracie, ale jejím nezbytným doplňkem. Podobně je nezbytným doplňkem rozvoje moderního hospodářství a ještě nepostradatelnější je pro socialistickou společnost" (tamtéž).
V kontextu základních prvků svého teoreticko-metodologického systému (s důrazem na aktivitu jedince - podnikatele či tvůrčí charakter inovací) Schumpeter konstatuje některé problémy spojené s postupující byrokratizací. Uznání nezbytnosti široké byrokratizace samozřejmě neřeší mnohé problémy z tohoto plynoucí - za zásadní bod přitom nepovažuje často zdůrazňované "odstranění motivace, spojené se ziskem a ztrátou" (s. 226), ale za daleko důležitější je označována byrokratická metoda "... uzavírání obchodních transakcí a morální atmosféra, která se při ní vytvoří" (tamtéž), a která "působí často i na ty nejaktivnější jedince skličujícím dojmem. Je to způsobeno tím, že byrokratická mašinérie musí řešit problém, jak sladit iniciativu jednotlivce s celým byrokratickým soukolím. Toto soukolí iniciativě často ponechává jen málo prostoru ..." (tamtéž). Pokud jde o funkce svěřené "momentálně buržoazii, které jí socialistický režim bude muset odňat" (s. 229) - Schumpeter připomíná tvorbu úspor a disciplínu a naznačuje, jak se socialismus může s těmito problémy vyrovnat (vysokým stupněm rozvoje, resp. větší morální poslušností, sebekontrolou, sebekázní či skupinovou disciplínou). J. A. Schumpeter zde socialismus oceňuje - "... jednou z velkých zásluh socialistického zřízení je, že ukazuje charakter ekonomiky v jasném světle, zatímco v kapitalismu je její pravá tvář skryta pod maskou zisku" (s. 230). Argumentuje však, že socialistická společnost se nebude schopná obejít bez autoritativně vynucené kázně - s připomenutím především zkušeností sovětského Ruska. Kapitola je zakončena připomenutím silných a slabých míst obou "projektů" (nespoutaného kapitalismu a socialismu), resp. možností pravděpodobných odchylek od "projektu a pravidel fungování" (s. 237); naznačené argumenty proti socialistickému projektu však spíše považuje "za námitky nikoli proti socialismu jako takovému, nýbrž proti rysům, které se v některých typech socialismu mohou objevovat" (s. 237). Dále Schumpeter konstatuje nutnost přesnější specifikace typu socialismu, který bude fungovat a nastoluje otázku jeho slučitelnosti s demokracií.
Třetí oddíl zakončuje kapitola XIX "Přechod" s částmi "Rozlišení dvou problémů", "Socializace ve stavu zralosti", "Socializace ve stavu nezralosti" a "Socialistická politika před socializací; příklad Anglie" a naznačením řady problémů spojených s přechodem k socialismu. Schumpeter vychází z marxistické teze, že: "... ekonomický proces vlastně zespolečenšťuje sám sebe - a také lidskou duši. Mám tím na mysli, že jsou stále více naplňovány technologické, organizační, obchodní, administrativní a psychologické předpoklady socialismu" (s. 238); ostatně, opět podle vyjádření samotného autora, lze do uvedené teze shrnout většinu "argumentů Části II ..." (tamtéž). Shrnuje: "Podívejme se ještě jednou na to, jak se věci do budoucnosti rýsují, pokud se tento trend udrží. Podnikání, s výjimkou zemědělství, je pod kontrolou malého počtu byrokratických korporací. Tempo pokroku se zvolnilo a on sám podléhá plánování a mechanizaci. Úroková míra se blíží nule - nejen dočasně nebo pod tlakem vládní politiky, ale trvale. Je to důsledek vytrácejících se investičních příležitostí. Průmyslové vlastnictví a jeho vedení jsou odosobněny. Vlastnictví je vyjádřeno držbou balíku akcií a obligací, výkonní ředitelé si osvojili myšlenkové návyky podobné návykům úředníků státní správy. Motivace a zásady charakteristické pro kapitalismus uvadají. Je evidentní, že dozrál čas k přechodu k socialistickému režimu" (s. 238).
Především podle odpovědi na provázané otázky "Kdy" a "Jak" jsou rozlišovány případy socializace "vyzrálé" a "předčasné". Schumpeter úvodem připomíná odlišné názory ohledně stupně stavu věcí (tj. ohledně dozrání podmínek pro socialismus), který by různé socialisty uspokojoval i to, že přechodné období bude vyžadovat přesně daný postup a bude spojeno s řadou problémů. "Kapitalistický proces utváří věci a lidi pro socialismus" (s. 239), ale kapitalismus se sám v socialismus nepřemění - konečný krok, v krajním případě dokonale připravených podmínek, může být spojen např. se změnou ústavy ve smyslu oficiálního přijetí socialismu "jako zákona společenského života" (dtto). Schumpeter však predikuje, že na uvedený krajní případ lidé ve skutečnosti zřejmě čekat nebudou a upozorňuje na dlouhodobost socializační politiky ("... pokrývající každopádně desítky let" - s. 240), která se objektivně člení na politiku přípravnou (před aktem přijetí socialistického režimu) a ustavující (po tomto aktu). V případě "vyzrálé socializace" by nastálé problémy neměly být nepřekonatelné - případný "... odpor bude slabý a většina všech tříd bude spolupracovat ... Nikoho to nevyvede z míry, nikdo nebude mít pocit, že se mu hroutí svět před očima" (s. 240). Ani tehdy však zcela nevylučuje možnost revoluce, ale toto nebezpečí považuje za malé. Dále J. A. Schumpeter stručně naznačuje postupy ústředního vedení vůči znárodněným institucím (např. z bank se stanou pobočky jedné centrální banky), zemědělcům, malovýrobcům i bývalým kapitalistům - při pomalém a postupném přebírání moci bez otřesů se "ekonomickému systému podaří zorientovat ... a menší problémy doprovázející přechodnou fázi budou krok za krokem vyřešeny" (s. 242), resp. vše bude zabezpečeno "... rázně, bezpečně a nenásilně, s vynaložením minimální energie s minimálními kulturními a ekonomickými ztrátami" (s. 241).
Situaci, dojde-li k přijetí socialistické doktríny předčasně, Schumpeter odmítá detailněji prognózovat, opakovaně však varuje před mnoha problémy spojenými se "socializací ve stavu nezralosti" - nicméně netvrdí, že tato vždy musí nutně skončit fiaskem a brzkým zhroucením např. pučem nastoleného režimu. Hovoří o přechodu "od řádu kapitalistického k socialistickému v období, v němž socialisté mohou ovládnout centrální orgány kapitalistického státu, nicméně věci a lidé k tomuto kroku ještě nedozráli ..." (s. 242). Na dobových údajích J. A. Schumpeter dokumentuje dosavadní nezralost v organizaci průmyslu či obchodu ("nepřipravenost věcí"), resp. ještě daleko menší připravenost lidí - opět s řadou historických ilustrací ("... pokusy o zavedení socialismu ještě dnes by pro malé i velké země znamenaly koledovat si o neúspěch (možná i fiasko socialismu jako takového ...)" - s. 247); úplný závěr třetího oddílu obstarává pasáž zabývající se konkrétními podobami "socializační politiky před socializací" na příkladu Anglie v době vzniku knihy, kde Schumpeter sice varuje před nezralostí struktur (kdy např. ještě nedošlo k dostatečnému soustředění kontroly na úrovni firem pro samotný "akt" socialismu), ale umí si představit "politiku socializace, která by realizovala rozsáhlý program zestátnění..." (s. 248) coby výrazný krok směrem k socialismu.
Část IV nese název "Socialismus a demokracie" a je složena ze čtyř kapitol. Kapitola XX ("Postavení problému" s oddíly "Diktatura proletariátu", "Bilance socialistických stran", "Myšlenkový experiment", resp. "Hledání definice") začíná krátkým naznačením problematiky teorie i praxe diktatury proletariátu, a to v kontrastu s připomenutím, že sami socialisté se obvykle "snažili umocnit hodnotu socialismu tím, že ho spojovali s hodnotami demokratickými" (s. 253). Pro účely definování objektivně existujícího vztahu mezi "socialismem a způsobem fungování demokratické vlády" (sr. s. 254) se J. A. Schumpeter nejprve zabývá podstatou demokracie. Úvodem hned vyjasňuje: "Socialismus, který známe, by mohl být ideálním ztělesněním demokracie. Ale socialisté si ne vždy lámou hlavu s tím, jakým způsobem má být socialismus nastolen. Slova jako "revoluce" a "diktatura" ... jen dosvědčují, že nemají námitek, bude-li k prolomení brány do socialistického ráje použito násilí a teroru - nástrojů, které jen napomohou demokratičtějším metodám konverze" (s. 254). Schumpeter však apeluje na dodržování demokratických pravidel, jejichž "respektování by mělo být nejpřísněji střeženo právě tehdy, když se jedná o zásadní společenské změny" (s. 255) a dále pokračuje: "V každém případě je zřejmé, že obcházení demokracie v přechodném období je jen snahou vyhnout se odpovědnosti" (dtto). V kontextu bilancování socialistických stran v sovětském Rusku i na Západě upozorňuje na oprávněné pochybnosti o jejich jednohlasně deklarovaném demokratickém přesvědčení (s odkazy na praktiky spojené se Stalinem, pokusy o socialismus v Maďarsku či Bavorsku, ale i fungováním německé sociální demokracie). Při charakteristice demokracie jsou zmíněny poučení z historických perzekucí odlišných náboženských názorů (včetně antisemitismu), kdy demokracie je pracovně vymezována jako "politické metoda, tedy jistá forma institucionálního uspořádání, pomocí něhož lze dospět k politickým ... rozhodnutím" (s. 260) se zdůrazněním určitých ideálů a zájmů, mezi které náleží "svoboda svědomí a projevu, spravedlnost, spořádaná vláda a tak dále" (tamtéž). Nejrozsáhlejší subkapitola je věnována kritickému pohledu na hledání definice demokracie s naznačením problémů spojených již s koncepcí Aristotela, dalšími teoriemi demokracie, úvahami o svrchovanosti lidu, delegování a zastupování či teoriemi státu.
Diskuze "o něčem, co bychom mohli nazvat "klasickou doktrínou demokracie"" (s. 267) je předmětem kapitoly XXI ("Klasická doktrína demokracie") s částmi "Obecné dobro a vůle lidu", "Vůle lidu a vůle jednotlivce", "Lidská přirozenost a politika", resp. "Proč klasická doktrína přežívá". Schumpeter analyzuje filosofii demokracie 18. století, kdy demokratická metoda představuje "institucionální zřízení, které umožňuje provádět politická rozhodnutí a konat obecné dobro prostřednictvím volených jedinců, jež se shromažďují, aby naplňovali vůli lidu, který si je zvolil" (s. 268) a vyvrací pilíře "klasické doktríny" (teoreticky založené na utilitárním racionalismu) zpochybněním možnosti definování obecného dobra (např. v podobě utilitářského maxima ekonomické spokojenosti), resp. vymezení "vůle lidu". Usiluje o realističtější pojetí "vůle lidu" a s použitím historických reálií, resp. z různých pohledů diskutuje aspekty "vůle jednotlivce" se závěrem v podobě preferování spíše "vlády pro lidi" před "vládou lidu" podle klasické doktríny. S využitím poznatků sociální psychologie (pod "hlavičkou lidská přirozenost v politice" - viz s. 274) se snaží zodpovědět otázky týkající se jednoznačnosti a nezávislost vůle voliče, schopnosti pozorovat a vyhodnocovat fakta a činit příslušné závěry - s řadou ilustrací (ohledně psychologie davu, politické reklamy či omezení, resp. argumentů proti hypotéze vždy racionálního a jednoznačného názoru lidí na každý problém). Závěrem shrnuje, proč "doktrína tak evidentně popírající skutečnosti přežila a stále má své místo v lidských srdcích ..." (s. 283). I když tuto např. empirické analýzy nepotvrzují, opírá se o náboženské cítění (v duchu "Obecného Dobra" a "Nejvyšších Hodnot" či hlasu lidu, který je "hlasem božím" - sr. tamtéž) a takto zdůvodněná demokracie "přestává být pouhou metodou, o které lze racionálně diskutovat" (s. 284) a stává se "... ideálem nebo spíše součástí ideálního stavu věcí" (dtto). Dále připomíná formu, výroky a fráze spojené s klasickou demokracií, jež jsou pro mnohé národy spjaty s historickým vývojem a jsou většinou obyvatel tradičně hodnoceny velmi kladně (s odkazem na význam Deklarace nezávislosti a Ústavy pro USA); za třetí uvádí existenci společenských modelů "v nichž je klasická doktrína demokracie fakticky uplatnitelná s dosti velkou přesností" (s. 285) - s odvolávkami na Švýcarsko či opět USA; konečně, za čtvrté "politici mají samozřejmě v oblibě fráze, které lichotí masám a které jim dávají jedinečnou příležitost nejen k tomu, aby se mohli vyhnout odpovědnosti, ale také aby jménem lidu rozdrtili své protivníky" (s. 286).
Odlišný pohled se zdůrazněním prvořadosti výběru zástupců, kteří rozhodují (a tedy nikoli prvořadosti rozhodování voličů) ústí v novou - a podle Schumpetera lepší - definici demokracie. "Naše definice zní: demokratická metoda je takové institucionální zřízení, které umožňuje činit politická rozhodnutí a v němž jednotlivci získávají rozhodovací moc v konkurenčním zápase o voličův hlas" (s. 287). Tímto je otevřena kapitola XXII, pojmenovaná "Další teorie demokracie" a obsahující subkapitoly "Konkurenční boj a politické vedení", resp. "Použití principu". Schumpeter zde argumentuje ve prospěch nové definice, pokud jde ".. o věrohodnost jak předpokladů, tak o udržitelnost tvrzení" (s. 287). Uvádí existenci účinného kritéria pro odlišení demokratických vlád od jiných; prostor pro zohlednění životně důležité role vůdce; nezanedbání skupinového aktu vůle (např. vůle nezaměstnaných získat podporu); zohlednění reálně existující konkurence o hlasy voličů v různých podobách i síle; objasnění vztahu mezi demokracií a svobodou jedince ("Svoboda jednotlivce je v podstatě sféra, v níž si člověk vládne sám a jejíž hranice jsou historicky proměnlivé - žádná společnost netoleruje absolutní svobodu, a to ani svědomí a vyjadřování, a žádná společnost také neredukuje tuto sféru na nulu - , a je tedy otázkou stupně" - s. 289 - 290); akceptování možnosti voličstva vládu nejen vytvořit, ale i odvolat a jasnější odlišení "vůle většiny" od "vůle lidu" v porovnání s klasickou teorií demokracie (i když Schumpeter naznačuje také úskalí většinového systému). Nastíněnou teorii testuje "na několika nejdůležitějších rysech struktury a fungování politiky v demokratických zemích" (s. 291) s řadou především amerických a anglických historických reálií (ohledně výběru premiéra, fungování vlády či parlamentu), resp. postřehů (o chování voličů i praktikách politických stran).
Pro objasňování vztahu mezi demokracií a socialismem je použita teorie konkurenčního boje o moc, poskytující "uspokojivou interpretaci demokratického procesu" (s. 302), včetně připomínky, že mnozí socialisté přitom skutečnou demokracii spojují pouze se socialismem. Schumpeter však shrnuje analýzu v kontextu kapitoly XXIII (nazvané "Závěrem", s částmi "Několik důsledků předchozí analýzy", "Podmínky pro úspěch demokratické metody" a "Demokracie v socialistickém zřízení") takto: "Mezi socialismem a demokracií tak, jak jsme je definovali, nemusí být nutně nějaký vztah. Jedno může existovat bez druhého. Zároveň jsou ale slučitelné - určité vývojové stupně společnosti umožňují, aby socialismus fungoval na demokratických principech" (s. 302). J. A. Schumpeter, v kontextu analýzy kompatibility demokracie a socialismu, nejprve nastiňuje některé důsledky předchozí analýzy demokratického procesu (ohledně ambicí a profesionální kariéry politiků, administrativní efektivity demokracie ve velkých a složitých společnostech, kvality osob vybíraných demokratickými mechanismy za vůdce atd.); druhá část kapitoly popisuje, za jakých podmínek bude demokracie uspokojivě fungovat - tedy také "zda by demokracie mohla fungovat v socialismu stejně efektivně jako v kapitalismu" (s. 302).
Podmínky "úspěchu demokratické metody" člení na čtyři skupiny a omezuje se na velké průmyslové státy doby vzniku knihy (přičemž "úspěchem" míní "jen tolik, že se demokratický proces neustále obnovuje, aniž by bylo nutné uchýlit se k nedemokratickým metodám, a že se řeší běžné problémy v zájmu dlouhodobých politických cílů" - poznámka na s. 308). První podmínku spatřuje v tom "aby lidé, kteří vstupují do politiky ... byli dostatečně na výši" (s. 308) a shrnuje způsoby zajištění "vhodnosti" lidského materiálu z hlediska úspěšnosti demokratické vlády. Druhou podmínkou fungování demokracie je "aby rozpětí politického rozhodování nebylo příliš široké ..." (s. 309) - šíře je omezena obecnými možnostmi demokratické metody i konkrétními souvislostmi, rozpětí je limitováno také kvalitou lidí ve vládě, závisí na "struktuře politického soukolí" i veřejném mínění. Třetí podmínka vyžaduje, aby demokratická vláda "měla pro všechny účely veřejné sféry ... k dispozici dobře fungující, zkušený a loajální byrokratický aparát na vysoké úrovni a se silně vyvinutým smyslem pro povinnost" (s. 311) - také zde je nesmírně důležitá otázka kvality "lidského materiálu". "Byrokratický aparát nelze vytvořit ve spěchu. Není si jej možné "najmou" za peníze. Ale roste všude, nezávisle na politické metodě dané země. Jeho expanze je jedna z mála jistot budoucnosti" (tamtéž). Čtvrtý soubor podmínek shrnuje pod hlavičkou "demokratická sebekontrola" nespočívající pouze v ochotě přijímat zákony a nařízení, ale také ve vysoké intelektuální a morální úrovni voličů i parlamentu ("aby odolali svodům šejdířů a šílenců ..." - s. 312), v respektování dělby práce mezi voliči a politiky, v existenci notné dávky tolerance k jiným názorům (jako nezbytné podmínce efektivního konkurenčního boje o vedoucí pozice) či v tom, že politici i parlament musí odolat pokušení komplikovat situaci vládě "kdykoli se jim k tomu naskytne příležitost". Schumpeter připomíná, že každý systém unese jisté odchylky od pravidel svého fungování, nicméně určité minimum "demokratického sebeovládání" v kontextu např. národních specifik je nenahraditelné; upozorňuje také, že "demokracie je nevýhodná v bouřlivých a pohnutých dobách" (s. 313), kdy tato sama obvykle uznává v určitých situacích rozumnost příklonu k "moci monopolní" (mocenský model však musí být omezen právně či časově - jinak demokracie zaniká a je nastolena diktatura v moderním slova smyslu - sr. s. 314).
Poslední subkapitola čtvrtého oddílu rekapituluje a rozvádí poznatky o demokracii v socialistickém zřízení. J. A. Schumpeter vyjasňování odvíjí od vztahu mezi demokracií a kapitalismem, kdy především demokratická ideologie vycházející z klasické doktríny často operuje s buržoazními kořeny demokracie. Dodejme zde, že Schumpeter pojem ideologie nepoužívá - na rozdíl od řady liberálů spojených např. s rakouskou ekonomickou tradicí - pouze v "negativním", resp. pejorativním smyslu (sr. Sirůček, P., Marathon, 2005 č. 1 a 2). Moderní demokracie je, podle Schumpetera, produktem kapitalismu, ale "... demokratická metoda funguje, a to velmi dobře, také v nekapitalistických a předkapitalistických společnostech" (s. 314). Kapitalismus vytváří pro uplatnění této metody dobrý základ v řadě aspektů (podporou volného trhu či častými pacifistickými, resp. antimilitaristickými tendencemi či větší tolerantností majetkově nezávislých kapitalistů k odlišným názorům a politickým odlišnostem ve srovnání s jinými vrstvami). Za přehnané je také označeno tvrzení, že "v kapitalismu skutečná demokracie nemůže fungovat ..." (s. 316), nicméně Schumpeter připomíná, že v řadě ohledů kapitalismus již "... rychle ztrácí své výhody" (dtto) s odkazem na již vyslovené pesimistické prognózy budoucnosti kapitalismu i tohoto typu demokracie. Ideologie klasického socialismu je potom "potomkem ideologie buržoazní" (s. 316), se kterou "plně sdílí racionalistický a utilitaristický pohled na svět a ideály, které jsou základem klasické doktríny demokracie" (tamtéž) - a to se všemi výhodami i omezeními. J. A. Schumpeter neanalyzuje nedemokratický socialismus, který jistě existovat může a věnuje hlavní pozornost tomu, "do jaké míry je socialismus schopen přijmout a použít demokratickou metodu" (dtto). Varuje před důsledky rozšiřování demokratické metody (tedy sféry "politiky") na všechny ekonomické záležitosti, kdy "rozšíření sféry veřejného nutně neznamená rozšíření sféry politického" (s. 317) a predikuje vážné problémy socialistické společnosti, kdy veškerá ekonomika bude pod veřejnou správou, ale politika se bude i nadále odehrávat v rámci demokratické metody. "Socialistická společnost totiž postrádá automatické restrikce, které politické sféře vnucuje buržoazní zřízení. Navíc se zde nelze utěšovat tím, že neschopnost a neúčinnost politického postupu je vlastně zárukou svobody. Neschopné vedení totiž znamená nedostatek chleba..." (s. 317). Problémy organizací řídících hospodářský mechanismus (ústředního vedení a jemu podřízených orgánů odpovědných za řízení jednotlivých podniků a koncernů) jsou však řešitelné a lze je omezit např. správným delegováním odpovědnosti na jednotlivce, systémem odměn a trestů (v čele se jmenováním do funkce a povýšením). Vzpomenuty jsou zde také názory socialistů a dalších, kteří si uvedené uvědomovali - např. na dělnictvem volené dělnické rady či "socialistické manažery". Demokratický princip a příslušné instituce sice jsou "přirozeným důsledkem vývoje struktury a problémů buržoazního světa" (s. 318), ale není "ovšem důvod, proč by měly zmizet spolu s kapitalismem" (tamtéž).
Opětovně je však zdůrazňováno, že "fungování socialistické demokracie bude beznadějným úkolem, pokud společnost nebude splňovat všechny požadavky "zralosti", o nichž byla řeč v Části III" (s. 318). "Zdůraznil jsem již, že demokracie uspokojivě funguje, jen pokud je většina obyvatel všech společenských tříd rozhodnuta setrvat u demokratických pravidel hry, což znamená, že se v podstatě všichni shodnou na základních rysech institucionální struktury společnosti" (s. 319) - v případě většího nesouhlasu a odporu pak samozřejmě existují četné třecí plochy. Schumpeter konstatuje: "Socialismus nenabízí žádné řešení problému, který je v jiných společenských formách řešen existencí politické společenské třídy s jasnými tradicemi. Řekli jsme už, že i nadále bude existovat profese politika ..." (tamtéž). Připomíná, že možným odchylkám od ideálu socialismu i demokracie bude zřejmě možné do jisté míry zabránit ekonomickou vyspělostí (kdy např. efektivní vedení "konec konců v socialistické ekonomii neznamená diktaturu proletariátu, ale diktát nad proletariátem v továrnách" - s. 320). Třetí oddíl knihy zakončuje varováním: "A z praktické nutnosti se tedy ze socialistické demokracie může stát ještě větší podvod, než jakým kdy byla demokracie kapitalistická" (s. 320), resp. "V žádném případě tento typ demokracie nepřinese větší osobní svobodu, ani demokracii nepřiblíží ideálu klasické doktríny" (tamtéž).
Recenzovanou práci uzavírá spíše ilustrativní a dokreslující Část V pojmenovaná "Historický nástin socialistických stran" (sestávající zde z krátkého úvodu a pěti kapitol), kdy cílem nebylo "sepsat dějiny socialistických stran" (s. 323) - ostatně "... čas k tomuto pokusu dosud nedozrál ..." (dtto). Schumpeter však považuje za účelné zmínit některé postřehy a skutečnosti, které "doplní a umístí do náležité souvislosti podstatnou část toho, čím se zabývaly předchozí oddíly této knihy" (tamtéž). Sám uvádí, že jde o pouhé zlomky shromážděných materiálů, které však "mohou naznačit obrysy celku" (sr. s. 323); ústřední postavení v nástinu socialistického hnutí připisuje marxismu a Marxovi (kterými, jak opětovně přiznává je do jisté míry fascinován) - všechny "nemarxistické socialistické skupiny připomínají však více či méně ostatní skupiny a strany; jen pevně přesvědčení marxisté kráčejí ve světle doktríny, jež pro ně obsahuje všechny odpovědi na všechny otázky" (s. 324). Kapitola XXIV ("Věk nezletilosti") zmiňuje kořeny socialistických doktrín (T. More), socialismus - Marxem označený jako - utopický (R. Owen či de Saint-Simon), anarchismus P. J. Proudhona atd. J. A. Schumpeter "socialistická schémata předchozích století" (viz s. 327) označuje a považuje sice za sny ("... většinou však šlo o sny racionalizované ... sny nevládnoucích tříd ... " - s. 327), které však poskytly mnohé později užitečné "stavební bloky a nástroje" (sr. s. 328); konstatuje též, že utopisté postrádali spojení s masovými hnutími. Schumpeter připomíná orientaci Marxe a jeho pokračovatelů na dělnictvo (socialismus "pro ně znamenal především osvobození práce od vykořisťování, přičemž "emancipace dělníků musí být úkolem pracující třídy samotné"" - s. 329), a v uvedeném kontextu poněkud poopravuje tradiční názor na "socialisty věku nezletilosti", na které je však "třeba hledět v příznivějším světle právě proto, že nezdůrazňovali výlučně proletářskou stránku věci" (s. 330), resp. shrnuje, že v myšlení utopistů "byl větší podíl realismu, zatímco u Marxe více nerealistického snění, než se obvykle připouští" (tamtéž).
"Situace, jíž čelil Marx" je název následující kapitoly XXV, kde Schumpeter Marxe pojímá jako "vykořeněného intelektuála", který svým cítěním začal být "přirozeně internacionalistický" (sr. s. 332) a v neposlední řadě, který "coby vykořeněný příslušník buržoazie měl v krvi demokracii" (s. 333). V kontextu konkrétní měnící se historické, resp. politické situace Schumpeter analyzuje Marxovo (a Engelsovo) politické přesvědčení a názory nejen na dělnictvo a organizaci, principy i taktiku socialistických stran, ale také na odborové hnutí apod. Připomíná, že Marx přitom "věřil v proletářskou revoluci" (s. 340) a věřil "rovněž - ačkoli jeho vlastní doktrína mu měla poskytnout důvody k pochybnostem -, že příhodný okamžik revoluce není příliš vzdálen ..." (tamtéž). Z Marxovy politické metody, podle Schumpetera založené na "chybné diagnóze", vyplývá, že K. Marx za zcela zásadní úkol (kdy vše ostatní bylo nepodstatné) považoval "založit homogenní stranu, která by se opírala o organizovaný proletariát všech zemí a kráčela za svým cílem, aniž by přitom ztratila revoluční víru a aniž by jí po cestě zvlhl prach ..." (s. 340). Rozsáhlá kapitola XXVI "Období 1875-1914" je složena ze šesti subkapitol a dokládá specifičnost vývoje socialistického hnutí v jednotlivých klíčových zemích. Obsah subkapitol vystihují jejich názvy "Vývoj v Anglii a duch fabianismu" (s řadou reálií a konsekvencí), "Švédsko na straně jedné a Rusko na druhé" (zaměřené na, mnohdy nepřenositelná, specifika švédského a ruského socialismu), "Socialistické skupiny ve Spojených státech" (opět s připomenutím amerických odlišností, ohledně sociální struktury či jiné intelektuální tradice, ve srovnání s Ruskem aj.), "Případ Francie: syndikalismus a jeho rozbor" (s detailnějším rozborem socialismu francouzského, resp. syndikalistického hnutí), "Sociálně demokratická strana v Německu a revizionismus; rakouští socialisté" (s podrobným naznačením taktiky a postupů německé, resp. rakouské sociální demokracie - včetně silné tradice "intelektuálních revizionistů") a "Druhá internacionála" (coby nová mezinárodní organizace místo zaniklé První internacionály, včetně jejích přínosů i "selhání" v předvečer I. SV, kdy Schumpeter však hovoří spíše "o selhání jednotlivých národních stran na domácích frontách" - s. 377).
Meziválečné období je zachyceno předposlední kapitolou XXVII nesoucí pojmenování "Od první světové války ke druhé". Tato obsahuje části ""Gran ritfiuto"" (naznačující postoje a postupy stran v kontextu I. SV), "Dopad první světové války na možnosti socialistických stran v Evropě" (pro země poražené i vítězné s mnoha historickými reáliemi), "Komunismus a ruský prvek" (v kontextu přípravy a vítězství bolševické revoluce v Rusku, resp. etapizace dalšího vývoje v pozdějším Sovětském svazu), "Správa kapitalismu?" (s řadou odkazů na vize Marxe v konfrontaci se Schumpeterovými názory obsaženými v předchozích částech knihy, a to ve světle meziválečné situace nejen socialistických stran), "Současná válka a budoucnost socialistických stran" (kde jsou naznačeny možné dopady probíhající II. SV na postavení a vyhlídky různých socialistických skupin i sociální strukturu - včetně predikce, že již v roce 1942 "mnozí pozorovatelé zřejmě očekávají, že Rusko po válce získá obrovské zdroje moci a prestiže - vlastně je tak za budoucího skutečného vítěze války prohlašován Stalin" - s. 402). Kapitolu Schumpeter zakončuje připomenutím předvídatelnosti pouze socialismu "v tom smyslu, jak jsme ho definovali v této knize" (s. 404) a uzavírá: "Nic dalšího už předvídatelného není. Zejména neexistuje žádný dobrý důvod domnívat se, že socialismus bude znamenat nástup civilizace, o níž sní ortodoxní socialisté (toto označení je v knize vyhrazeno především pro socialisty nemarxistické - pozn. PS). Je mnohem pravděpodobnější, že bude vykazovat i jisté fašistické rysy. To by byla podivná odpověď na Marxovu modlitbu, historie však čas od času vykazuje smysl pro humor, o jehož úrovni by se dalo diskutovat" (tamtéž).
Poslední kapitola XXVIII "Důsledky druhé světové války" byla ke knize přidána až počínaje druhým vydáním z roku 1946. "Jediným cílem přidané kapitoly je ve světle ... nových skutečností ještě dále rozvinout některé z postřehů uvedených v předcházejícím textu - především ve čtvrtém oddíle kapitoly XIX a v pátém oddíle kapitoly XXVII - a ukázat, jak současná situace odpovídá filozofii dějin, která je v knize nastíněna" (s. 445 rec. publ.), jak Schumpeter uvádí v předmluvě ke druhému vydání. V předchozím textu upozornil, že budoucnost různých socialistických skupin bude závislá na délce války a jejím výsledku, především na tom, "zda bude za pravého vítěze považován Stalin, anebo bude tato čest připisována spíše Anglii a Spojeným státům ..." (s. 405) - ve druhém případě "ortodoxní socialismus německého sociálně demokratického typu, případně labourismus typu anglického, by měl slušné vyhlídky na to, že si své postavení na evropském kontinentě vylepší" (tamtéž). V roce 1946 dále upřesňuje: "Vypadá to tak, že Stalin ovládá východní Evropu, Anglie a Spojené státy se ze všech sil snaží zachovat si ve střední a západní Evropě alespoň nějaký vliv, a možnosti socialistických stran jsou určeny touto situací" (dtto). Kapitola se proto nejprve zabývá situací "ortodoxního socialismu a labourismu" (oddíl "Anglie a ortodoxní socialismus"), dále možnými důsledky úspěšného průmyslového rozvoje USA (subkapitola "Hospodářské možnosti Spojených států", kde si Schumpeter však v řadě ohledů vývoj v USA poněkud idealizuje) a nakonec možnými dopady "politického úspěchu Ruska" (viz k sovětskému Rusku silně kritická subkapitola "Ruský imperialismus a komunismus"). Úvodem Schumpeter konstatuje, že již v červenci 1942 mu bylo jasné, že "... svět v každém případě učiní další dlouhý krok k socialistickému řádu, a že stejný krok učiní tentokrát i Spojené státy" (s. 405). Zdůrazňuje význam "ruského prvku", bez kterého by se v Evropě důsledky II. SV pro sociální situaci podobaly důsledkům I. SV a byly ještě silnější. Připomíná nikterak překvapivý poválečný úspěch Labouristické strany v Anglii a charakterizuje některé aspekty této nové "správy kapitalismu" (bezmála ideální soulad mezi politickou akcí a sociální, resp. ekonomickou situací, vyvlastnění buržoazních struktur nerevolučními metodami neničícími právní rámec kapitalismu pomocí daňové či mzdové politiky), resp. upozorňuje i na úskalí pokračující "socializace" Anglie (ohledně dalšího znárodňování, politického vývoje v Evropě apod.).
Při relativně podrobném rozboru situace v USA Schumpeter analyzuje v první části této subkapitoly "Redistribuce příjmu zdaněním" (jako formy "socializace", resp. vyvlastňování kapitalistů již od doby New Dealu); v části "Velká příležitost" rekapituluje "ohromný úspěch amerického průmyslu" a predikuje, že tento "přinejmenším v krátkodobé perspektivě zhruba padesát let ovlivní náš odhad možností systému založeného na soukromém podnikání" (s. 413). Pasáž "Podmínky jejího uskutečnění" připomíná předpoklady uskutečnění americké "velké příležitosti" (v kontextu dobově aktuálního vývoje sféry veřejných financí a státní správy, nároků kladených na byrokracii i politiku - s celou řadou historických reálií i odkazů např. na nastupující keynesovské praktiky); "Problémy přechodu" stručně mapují další možné obtíže (v souvislosti s vývojem cen, situací v zemědělství atd.); na dobově aktuální stagnacionistické koncepce (mezi které Schumpeter řadí také důležité teorie, které rozvinul "nedávno zesnulý lord Keynes" - s. 425) kriticky reaguje oddíl "Stanovisko stagnacionistů" zabývající se problematikou spotřeby, resp. poptávky, deficitními vládními výdaji apod. (připomeňme zde, že Schumpeterova ekonomická koncepce byla zaměřena nabídkově, na rozdíl od poptávkově orientovaného tradičního keynesovství); krátký "Závěr" přináší úvahu o možnosti, že v budoucnu "se deficitní vládní výdaje prosadí samy ..." (s. 431), resp. možnosti nadměrných úspor a váhání při uskutečňování investic - což může, podle Schumpetera, významně ovlivnit vývoj (a to nejen v USA) v dalším přibližně půlstoletí, ovšem "... dlouhodobá diagnóza rozpracovaná v této knize tím ovlivněna nebude" (s. 431).
Třetí část kapitoly XXVIII mapuje situaci Ruska, včetně analýzy jeho startovní pozice, meziválečného vývoje i zatím nedovršeného politického úspěchu pramenícího z vítězství ve II. SV. Schumpeter zde např. srovnává zahraniční politiku USA tehdy ještě stále uskutečňovanou především v duchu tradice, která je "ve své podstatě izolacionistická" (s. 435) a zahraniční politiku ve stalinském Rusku, kde tato "... zůstává ... zahraniční politikou, jak ji známe z časů, kdy Rusku vládli carové" (tamtéž). Znovu varuje před faktem ruského imperialismu (kdy v poznámce politiku za imperialistickou pracovně označuje tehdy "pokud je jejím cílem rozšířit moc vlády i na skupiny jiné národnosti, než je národnost dotyčné vlády, a to proti vůli jejich příslušníků ... Charakteristickým rysem takové politiky je především její neschopnost připustit, že by existovaly nějaké přirozené hranice ..." - s. 439), "který - pokud odhlížíme od otázek páté kolony - nemá se socialismem vůbec nic společného" (s. 439). Pokračuje: "Proto také nespočívá problém Ruska v tom, že je socialistické, nýbrž že je to Rusko" (tamtéž). Malé Schumpeterovo nadšení z vývoje v SSSR dokumentují také poslední pasáže celé knihy - "Plést si problém Ruska a věc socialismu (pokud se nejedná o úmyslné zmatení v zájmu Ruska) tudíž znamená nepochopit skutečnou situaci dnešního světa" (s. 440), kdy "ruský problém" ovlivňuje "věc socialismu" díky přítomnosti většinou silně radikálních komunistických stran a prokomunistických skupin v různých zemích (s cílem "dezorganizovat" kapitalistické země - sr. tamtéž) a možností války se všemi závažnými dopady moderní války - a to bez ohledu na to, že by se jednalo o válku mezi zemí "údajně socialistickou" a "údajně kapitalistickou". Příloha recenzované publikace nese název "Předmluvy a poznámky k pozdějším vydání". Obsahuje nejprve stručnou Schumpeterovu předmluvu k prvnímu vydání ("Předmluva k prvnímu vydání (1942)") a dále jeho předmluvu ke druhému vydání ("Předmluva ke druhému vydání (1946)") - se zdůrazněním nové kapitoly XXVIII a několika poznámkami "profesionální povahy". První se týká kritiky teze o dlouhodobém sklonu k "mizení" obchodních zisků, kdy Schumpeter však vysvětluje, že slovo zisky nepoužívá v tradičním smyslu a zohledňuje také mzdy vedoucích pracovníků, prémie oceňující v kapitalismu zavádění nových druhů zboží atd. v kontextu "mechanizace průmyslového pokroku" a dalších procesů samolikvidace kapitalismu. V další poznámce uvádí na pravou míru kritiky namířené proti tomu, co někteří čtenáři "považovali za obhajobu monopolistického postupu" (s. 446), připomíná výchozí teze k "otázce monopolů" (kdy však opětovně překonává "černobílé" vidění tradiční economics ohledně "špatných" monopolů, resp. "efektivního" ideálu dokonalé konkurence) a znovu opakuje, že jeho kniha "není žádné politické pojednání a mým cílem není cokoli obhajovat" (s. 447) - a to ani monopoly ani "cizí kolektivismus" (jak mu bylo často podsouváno). Konečně odmítá i nařčení z defétismu - "Zpráva, že se nějaká loď potápí, přece sama není defétistická - defétistický může být jen duch, v němž je přijímána. Posádka se může sesednout a pustit do pití, ale může se také rozeběhnout k pumpám ..." (s. 447 - 448). Schumpeterova předmluva tak reaguje na, nikoli ojediněle, značně kritické dobové přijetí knihy, jak bude níže upřesněno.
V předmluvě ke třetímu vydání ("Předmluva ke třetímu vydání (1949)") vyslovuje několik poznámek o vývoji v Anglii od roku 1946 - a to aniž by Schumpeter měl v úmyslu kritizovat politiku cizí země či jakkoli někomu radit (sr. s. 448). V kontextu tezí vyslovených zejména v kapitole XIX a XXVIII analyzuje probíhající procesy sociální transformace v Anglii, včetně jejich nového charakteru (dobově aktuální "proces readaptace v podmínkách potlačené inflace", včetně dočasných přídělů a dalších omezení chování spotřebitelů i výrobců - viz s. 449, 453 aj.); konfrontuje závěry knihy s politikou labouristů pohybující se "bezpečně v mezích programu znárodňování" (viz s. 449); připomíná "plánování", ke kterému se nejen v Anglii přistoupilo, na němž ale "opravdu nic socialistického není" (s. 449); naznačuje dobové problémy britské platební bilance i libry atd. Schumpetera nicméně překvapila "slabost odporu, s nímž se kroky socialistickým směrem střetávaly" (s. 450), což považuje za jistý důkaz toho, že "... kapitalistický étos je ten tam" (dtto) a osobně vyvozuje, že svobodné podnikání k principům, ke kterým silný národ přilnul, a které obhajuje "už zkrátka nepatří" (viz s. 450). V kontextu udržení parlamentní demokracie a svobody znovuobhajuje především cestu postupné socializace a ani zde nespatřuje větší rozpory mezi dobově aktuální situací v Anglii a svými závěry ohledně dlouhodobé perspektivy kapitalismu. Součástí přílohy je již tradičně text "Pochod k socialismu" vycházející z poznámek k přednášce (The March into Socialism) proslovené 30. 12. 1949 na newyorském setkání Americké ekonomické asociace. Schumpeter své poznámky rozšiřoval, aby mohly vyjít v Záznamech z jednání (Papers and Proceedings) a večer před jeho smrtí byl celý esej bezmála hotov - práci však zcela nedokončil, protože následující den (8. 1. 1950) umírá. Drobné korektury a stručné závěrečné odstavce byly na základě vzpomínek a poznámek doplněny paní Schumpeterovou - jeho druhou ženou (E. B. Schumpeter), která má značné zásluhy na posmrtném vydání i dalších Schumpeterových prací. První část vyjasňuje několik předběžných bodů - Schumpeter nejprve definuje centralistický socialismus jako "společenský řád, v němž jsou výrobní prostředky ovládány, a rozhodnutí o tom, co a jak vyrábět, jakož i kdo co dostane, přijímána státní autoritou, nikoli tedy společnostmi, které jsou vlastněny a spravovány soukromě" (s. 455, sr. s. 185). "Pochod k socialismu" zde "tudíž neznamená nic více než prostý přesun ekonomických záležitostí ze soukromé sféry do sféry veřejné" (dtto). resp. tento "lze tedy ztotožnit s dobytím soukromého průmyslu a obchodu státem" (tamtéž).
Schumpeter zřejmě cítí potřebu obhajovat se, proto explicitně deklaruje: "Nejsem obhájcem socialismu" (s. 455), odmítá i, že socialismus "prorokuje a předpovídá" - pouze prý uvádí "diagnózu pozorovatelných směřování", včetně výsledků "k nimž vývoj dospěje za předpokladu, že tato směřování dostanou možnost plně se projevit v souladu se svou vnitřní logikou ..." (s. 455). S odkazy na sovětské Rusko připomíná možné odchylky, kdy "ani ta nejzřejmější směřování jakéhokoli typu nikdy nedosáhnou úplného naplnění svého příslibu" (s. 456), resp. konstatuje další komplikace (možnost vývoje k jakémusi "cechovnímu socialismu" a nikoli tedy nutně "centralistickému", oslabení motivací přesunů ekonomických starostí do veřejné sféry díky ekonomickým úspěchům atd.). Dále shrnuje do čtyř bodů hlavní důvody, proč se domnívat, že "kapitalistický řád má sklon sebe sama zničit, a že jeho právoplatným dědicem se pravděpodobně stane centralistický socialismus" (s. 457 - též viz výše) - stručně tedy rekapituluje hlavní závěry recenzované knihy (především její druhé části).
Dále připomíná akceptování mnoha aspektů rozpadu kapitalismu mnohými ekonomy (např. v kontextu nastupujících keynesoských politik) či liniemi politických stran a odmítá vše označovat pouze za socialistické, protože k řadě bodů se již dávno hlásili i např. mnozí konzervativci. "Mým cílem není zdůraznit nic jiného než skutečnost, že od principů kapitalismu stylu laissez-faire stojíme již dnes na míle daleko, a dále, že je možné rozvíjet a usměrňovat kapitalistické instituce tak, aby bylo fungování svobodného podnikání ovlivňováno způsobem, který se od skutečného socialistického plánování nijak zásadněji neodlišuje" (s. 459). Poukazuje na problematičnost extrapolace dobového "úžasného rozvoje výrobních sil společnosti" (viz tamtéž), kdy by mohly stagnacionistické koncepce dojít naplnění a socialistické řešení by se mohlo prosadit "jakoby samo", a jako menší zlo by jej mohli přijmout i ti, "kdo se k socialismu staví nepřátelsky" (s. 460). Druhá část textu upozorňuje na pomalost a dlouhodobost proměn jednoho sociálního řádu ve druhý, kdy např. ve středně dlouhých "tichých" obdobích se může zdát, že sociální rámec se vůbec nemění. Existují také zvraty vývoje, ale i období jeho urychlení, kdy "jednou z nejsamozřejmějších příčin... jsou velké války" (s. 460) - Schumpeter uvádí řadu reálií v kontextu I. a II. SV, resp. s "ohledem na směřování k socialistickému cíli" (sr. tamtéž). Připomíná však: "... ani na okamžik netvrdím, že by v tom, jakým směrem se postup sociální historie dlouhodobě vyvíjí, hrály dominantní roli pouhé "události" - takový význam nemají ani události tak zásadní, jako jsou "totální války", ani politické situace, které jejich vlivem vznikají ... Zde působí mnohem hlubší síly. Domnívám se však, že události a situace, které v jejich důsledku nastávají, mohou za určitých okolností odstranit překážky ležící těmto zásadnějším směřováním v cestě, přičemž takovéto překážky by byly mohly tempo sociální evoluce zpomalit" (s. 461). Z hlediska "odpovědného socialisty" však "není nutně důvod, proč podobné události vítat. Pokud by k nim nedošlo, evoluce směrem k socialismu by totiž mohla být sice pozvolnější, zato však trvalejší ..." (tamtéž). Zmíněn je i další z faktorů urychlujících sociální změny - totiž inflace, a to v kontextu dobové situace a několika keynesovských postulátů.
Poznámkami o inflaci začíná třetí část textu, kdy Schumpeter upozorňuje, že stav "trvalého inflačního tlaku bude mít z kvalitativního hlediska stejné následky" (s. 463) jako když "vypukne skutečně efektní inflace - dojde k oslabení sociální struktury společnosti a k posílení podvratných směřování (ať už budou jakkoli pečlivě zahalena do "liberálních" frází)" - tamtéž. Následně stručně naznačuje komplikace a potíže při postupech s cílem dostat inflaci pod kontrolu (a to snížením objemu půjček pomocí kontroly úrokových sazeb či úvěrových přídělů, pomocí vyššího zdanění, resp. pomocí přímé kontroly - stanovování cen, priorit, přidělováním dotací apod.). Dále již J. A. Schumpeter své poznámky nestihl blíže rozepsat - pamětníci jeho přednášky uvádějí, že v jejím závěru opětovně zdůraznil význam momentálně působících inflačních tlaků pro hospodářskou budoucnost USA - což byl ostatně hlavní předmět celého vystoupení (některé z bodů jsou rozvedeny např. v článku There is Still Time to Stop Inflation uveřejněném v červenci 1948 časopisem Nation°s Business). Poslední odstavec eseje (doplněný ale až E. B. Schumpeter) zní: "Marx se mýlil ve své diagnóze způsobu, jak se kapitalistická společnost zhroutí, avšak jeho předpověď, že se nakonec zhroutí, byla správná. Stagnacionisté se mýlí ve své diagnóze důvodů, proč by měl kapitalistický systém stagnovat, ale dostane-li se jim náležité pomocí ze strany státního sektoru, jejich předpověď stagnace se ještě pořád může ukázat jako správná" (s. 466).
Schumpeterova koncepce zániku kapitalismu jako celek vyznívá ve smyslu varování před předčasným přechodem k socialistické společnosti. Schumpeter preferuje dlouhotrvající evoluční přechod ve "zralých" objektivních i subjektivních podmínkách - nástup socialismu bude pouze logickým vyvrcholením procesu vývoje a přechod mezi oběma systémy se uskuteční bez porušení legální kontinuity při zachování demokratických forem. Na řadě míst varuje před uspěchaným přechodem k socialismu v "nezralých" podmínkách - revoluční nastolení socialismu znamená porušení legální kontinuity vývoje, je spojeno s potlačením demokracie v podobě diktatury proletariátu a vede ke značným ekonomickým, sociálním aj. ztrátám a obětem. E. James (Dějiny ekonomického myšlení. Praha, Academia 1968, 1968, s. 467 - 468) Schumpeterovu koncepci shrnuje takto:
"1. Stejně jako K. Marx, ale z jiných příčin (nevycházel ani tak z technických a ekonomických faktorů jako z psychologie sociálních vrstev) věřil v nastoupení socialismu.
2. Byl toho názoru, že centralizovaný socialismus, který si vypůjčí určitá pravidla z tržní ekonomiky, může být efektivnější než současný spoutaný kapitalismus.
3. Přesto nebyl socialista; obával se, že předčasný nástup socialismu povede k vážným poruchám. Především je zde nebezpečí, že socialistická vláda obětuje uskutečňování programu teoretického socialismu a některá přirozená práva lidské osobnosti demagogickým tendencím"
Kniha Kapitalismus, socialismus a demokracie ve všech třech vydáních (1942, 1947 a 1950), které stihl J. A. Schumpeter sám přehlédnout, bezesporu vyvolala značný zájem. R. Swedberg v úvodu k recenzovanému vydání opakovaně připomíná její "velmi dobré přijetí", jak v Anglii, tak USA, a to nejen v ekonomických kruzích (viz s. 6 a 13). Nicméně je na místě připomenout, že ohlasy a reakce zdaleka nebyly pouze pozitivní - jak ostatně napovídá i výše citovaná Schumpeterova předmluva ke druhému vydání. "Schumpeterova kniha vyvolala širokou odezvu. Bezpochyby nepodlomila přesvědčení amerických liberálních konformistů. Teoretikové, kteří se zabývají analýzou krátkodobých jevů, prohlásili, že se tato kniha zabývá spíše sociologií než politickou ekonomií ve vlastním slova smyslu. Také ze sovětské strany nebyla tato abstraktní teorie socialismu, která nesloužila a nelahodila marxistické ortodoxii Moskvy, nijak oceněna ..." (James, E., výše cit. práce, s. 468).
Ze strany mnoha standardních aj. západních společenskovědních teoretiků byl Schumpeterův koncept považován za příliš velký ústupek socialistickým idejím a odmítán; teprve postupem času se Schumpeter stal v západní Evropě jistou inspirací pro některé sociálnědemokratické a socialistické proudy, resp. strany (ze strany oficiálního marxismu obvykle označovaných jako pravicový revizionismus). Bývá také uváděn přímý vliv na francouzského ekonoma a sociologa jménem J. Fourastie, který přišel s vlastní variantou samolikvidace kapitalismu (stavící na snižování role soukromého vlastnictví především díky postupujícímu pokroku promítajícímu se do nivelizace nákladů a snižování zisků) v duchu dobově populárních konvergenčních přístupů. Oficiálním marxismem-leninismem byl J. A. Schumpeter dosti zjednodušeně automaticky pasován na rafinovaného buržoazního apologetika, jehož např. "demokraticko-dynamická" teorie je především zaměřena proti Marxově představě společenského vývoje. Marxistická společenská věda nevěnovala větší pozornost kritické analýze jeho ucelené koncepce sociálněekonomického vývoje obecně - mechanicky kritizována byla nejen teorie samolikvidace kapitalismu, ale byly přehlíženy také Schumpeterovy zásluhy např. o vznik moderní teorie inovací, resp. na inovacích založené vysvětlení mechanismu ekonomických cyklů v čele s dlouhými vlnami. Ač Schumpetera rozhodně nelze považovat za marxistu (ba ani za socialistu) lze v jeho úvahách nalézt s marxismem překvapivě mnoho společného - např. právě v kontextu dlouhodobých, nejen ekonomických, cyklů. Tradiční marxisté poválečné doby (např. v SSSR) z oblasti západní ekonomické teorie kladli aktuální důraz především na keynesovství (dominující ve standardní ekonomii a hospodářsko-politické praxi minimálně během poválečného dvacetiletí) - za jednu z mála výjimek je zde považována vstupní studie A. G. Milevského a V. I. Bomkina k ruskému překladu práce Theorie der wirtschaftlichen Entwicklung (Moskva, 1982). V neposlední řadě nutno zmínit, v našich podmínkách bohužel stále přehlížený, odkaz F. Valenty, v mnohém kráčejícího "ve šlépějích" J. A. Schumpetera a především jeho významné rozpracování teorie inovací (blíže např. Sirůček, P., Marathon, 2004, č. 1).
Kterýsi z recenzentů Kapitalismu, socialismu a demokracie kdysi prohlásil, že "i když se nám na některých místech nemusí líbit, co Schumpeter říká, bude se nám líbit, jak to říká" (viz s. 5 rec. publ.). I když s mnohým jistě nesouhlasíme, a v mnohém se J. A. Schumpeter zřejmě mýlil (i když, kdo ví) - četba knihy nesporně obohatí jak liberály či konzervativce, tak i socialisty různého ražení. O tom, že vyburcuje čtenáře, přinutí ho myslet a vždy inspiruje k diskuzi netřeba ani zevrubněji hovořit. I když je recenzovaná kniha z velké "schumpeterovské trilogie" na první pohled ta nejvíce populární, resp. "nejméně" ekonomická, lze ji více než doporučit především ekonomům podléhajícím iluzi o imperialitě čisté ekonomické vědy, kteří často povýšeně a "skrz prsty" (resp. přes sice elegantní, ale mnohdy naprosto neúčelné a nesmyslné např. matematické či "hydraulické" modely) hledí na všechny tzv. "soft" disciplíny typu sociologie či politologie.