K polemice o socialismu

Jan Čepek

Poznnámka redakce: V čísle 6/2004 jsme uveřejnili pojednání Stanislava Holubce "Teorie pádu socialismu", na které reagoval podrobným polemickým rozborem Pavel Sirůček s názvem "Socialismus mezi minulostí a budoucností - poučení, inspirace, perspektivy (několik kacířských poznámek)". Obdrželi jsme další reakci, kterou nyní uveřejňujeme. Pokud se vyvine diskuse na toto téma, budeme vděční za každý příspěvek.

Dva mladí autoři se ujali nesmírně závažné, z mého pohledu té úplně hlavní společenské otázky. Z Holubce zejména vidím, že západní věda bude se všemi svými neotřelostmi nadlouho v bludném kruhu, který zde nebudu rozebírat, ale jehož podstatu snad připomene dále uvedené. U Sirůčka si cením hlavně výzvy k naprosto netradičnímu pohledu na danou problematiku. Ten můj se mně nezdá být příliš tradičním, svým skepticismem ovšem má daleko k jakémukoliv agitoptimismu. U terminologie si každý může reálný socialismus změnit na Holubcův státní socialismus. Reálný socialismus byl někým vyhlášen a těmi „někými“ pros(p)án.

Pád reálného socialismu lze pochopit jedině vhledem do polis a teprve následně posuzováním dalšího vývoje. V polis skutečně platila zásada veřejné záležitosti spravovat veřejně. Současně s tou skvělou praxí však rozhodující roli hrálo náboženství, až na malé výjimky lidé věřili v bohy určenou osudovost každého z nich. Polis patří k původním základům euroamerické civilizace, ale skutečná veřejná správa spojená s náboženskou dominancí existovala a v přežitcích existuje i jinde.

Helenismus, římské impérium, pak římskokatolictví a s ním spojené státní moci byly naprostým popřením autentické veřejné správy. Naopak, bylo to násilí spojené s tím, co vyhovovalo náboženství. Přeskočíme-li až k počátku 19. století, vidíme že ani předchozí revoluce ve svém výsledku daný trend nezměnily a dnes je euroamerická civilizace rájem tajných služeb, organizované kriminality, naprosto nepřehledné a nevypočitatelné diplomacie. O skutečné vládě lidu se hlavně žvaní a co hůř, masy lze opoměrně snadno zmanipulovat, aby  spolu s vykřikováním hesel o lidovládě  nechaly vládnout manipulanty. Bezvěrectví a skutečně svobodné přemýšlení o podstatách jevů jsou nežádoucí. Věci se pohybují samospádem, ne jako správa lidských záležitostí. Je to mašinérie, schopná si živou hmotu včetně lidí přivlastnit a využít (vykořistit) pro své vlastní, mašinerijní potřeby.

Vzhledem k tomu, že tváří v tvář možnosti takového vývoje jiné civilizace na to reagovaly jen zakonzervováváním náboženských tradic (včetně jejich vzájemného potírání), je obrovskou zásluhou naší civilizace vznik socialismu jakožto pokusu o dvě hlavní věci. Na jedné straně o skutečně veřejnou správu lidských záležitostí včetně hospodářského života, což nejdřív mohlo být realizováno jen v poměrně malých komunitách při jejich postupném spojování v demokratické větší celky a na druhé straně, jedině současně s tím, svobodný rozvoj jednotlivce. Jeho na vědě založené vzdělávání a kulturní vyžití. Vědeckotechnický rozvoj  pro lidi, žijící v přirozených reprodukčních cyklech, kde náboženství nehraje jinou než psychologickou roli pro ty, kterým jako osobní, soukromá záležitost náboženství vyhovuje.

Opět musíme přeskočit dlouhá léta i otázku, zda marxismus svým odmítnutím (tak marxismem nazvaného) utopického socialismu byl či nebyl omylem, když ve sféře SSSR skončil reálný socialismus  naprostým krachem. Vyhnout se však nelze otázce, jak dlouho mohl přežívat a hlavně, jak jiné soustavy založené na marxistických východiscích mohou ovlivnit perspektivu světového dění. Odpověď na první část té otázky mám ze zažité praxe a úporného přemítání nezatíženého žádnou stranickou příslušností. Ta odpověď není bohužel nijak potěšující.

Už nevyužitím obrovského vítězství reálného socialismu  -  tehdy samozřejmě tak nenazývaného  -  ve druhé světové válce k důslednému prosazování skutečných veřejných  správ se svobodným rozvojem jednotlivce při alespoň postupném snižování stupně utajování byla  1945-47  v reálném světě zcela ztracena možnost udržení reálného socialismu pozdějšími demokratizačními reformami a jeho změnění v socilismus bez přívlastků. Poznání hodně bolestné, o to víc, že jsme se mu v osmašedesátém chtě nechtě vzpříčili.

Odpověď na druhou část té otázky dává současné světové dění a jen zaslepení fanatici jeho trendy nechtějí vidět. Protože toto povídání už nebudu natahovat a slíbil jsem skeptický konec, připomínám i fanatiky marxistického zaměření a že fandím Sirůčkově požadavku, také  o reálném socialismu přemýšlet netradičně.